Jsme pevnou součástí platformy Stop

Potravinář květen/2012

POTRAVINÁŘ Odbory a občanské iniciativy chystají celostátní protest, budou okupovat ministerstva PRAHA 4.5.2012 Série protivládních akcí začne v úterý 22. května, kdy odborové svazy z Českomoravské konfederace odborových svazů (ČMKOS) rozhodnou o celostátním protestu a oznámí jeho termín. V tento den uspořádají pochod k Úřadu vlády a doladí podobu celostátního protestu, který by se měl konat do prázdnin. Ještě před ním se chystají odbory a občanské iniciativy a sdružení z platformy Stop vládě okupovat některá ministerstva. Po mimořádném jednání rady ČMKOS a schůzce zástupců platformy Stop vládě to novinářům na brífinku v Domě odborových svazů v Praze řekl předseda odborové centrály Jaroslav Zavadil. Protestům bude předcházet informační kampaň, která začne 14. května. Odboráři se 22. května sjedou do Prahy na sněm ČMKOS, který je nejvyšším orgánem mezi sjezdy a má právo mimo jiné vyhlásit generální stávku. Spojení generální stávka se ale odboráři vyhýbají, akci nazývají celostátním protestem. Mluvčí ČMKOS Jana Kašparová uvedla, že by měl mít "neobvyklou formu" a bude kombinací různých forem protestu. Jednu z klíčových rolí by v něm měla hrát koalice dopravních odborů. "Chceme protestovat proti vládě. Máme v plánu několik dalších akcí. Plánujeme okupaci ministerstev. Vyzveme ministry, aby odešli," řekl Zavadil. Konkrétní resorty ani formu "okupace" nesdělil. Novináře

vytrvale vyzýval, ať si počkají na den zasedání sněmu. Předseda odborového svazu KOVO Josef Středula jen podotkl, že půjde o "naše oblíbená ministerstva, takže jsme rádi, že před nimi budeme moci něco uspořádat." Okupace by měla být podobná té, kterou před několika dny zažilo ministerstvo zdravotnictví. "Vláda se chová nehorázně. Nevidíme důvody, proč ustoupit.

K jednacímu stolu s vládou a zaměstnavateli se chtěla vrátit, buď až u něj bude sedět jiný kabinet, nebo až ten nynější zastaví své reformy. Předsednictvo tripartity, v němž je i předseda ČMKOS Jaroslav Zavadil, se sejde příští čtvrtek. Šéf odborové centrály se na jednání vypraví. Platforma Stop vládě uspořádala na podporu svých požadavků v sobotu 21. dubna

Na seřadišti - foto J. Judl

Jsme pevnou součástí platformy Stop vládě. Pokud se přístup vlády nezmění, nevylučujeme jakoukoliv formu protestu. Ani jejich délku," doplnil předseda Odborového svazu dopravy Luboš Pomajbík. O d b o r á ř i v l ád u P e t r a Nečase (ODS) za reformní kroky kritizují. Spolu s iniciativami a sdruženími vytvořili platformu Stop vládě, která požaduje zastavení reforem, odchod vlády a předčasné volby. Odborová konfederace minulý týden ohlásila, že přestává chodit na jednání tripartity.

v Praze na Václavském náměstí obří demonstraci, na kterou dorazilo 120 000 lidí. Odboráři a aktivisté stotisícovou účast považují za další mandát od veřejnosti k pokračování akcí proti vládě. (mi)

Důležitá změna (aneb Lidé na náměstí) (Miroslav Žák je publicista, IT odborník. Narozen 1948, v době komunistického režimu

Příspěvky zasílejte na adresu: Kollárova 12, Ústí nad Labem, PSČ 400 03 nebo emailem: [email protected]

1


v době komunistického režimu pracoval v oblasti informačních technologií. Začátkem devadesátých let působil jako samostatný redaktor Vzdělávací redakce Českého rozhlasu. Během devadesátých let vytvořil řadu zajímavých vzdělávacích pořadů pro Český rozhlas a scénářů k dokumentům České televize. Učil také na základní i střední škole (matematiku a základy společenských věd). Napsal dvě knihy Tajemství Turínského plátna, která vyšla několikrát (naposled v Mladé frontě roku 2008). V nakladatelství Grada v edici „Začínáme programovat“ vyšla roku 2002 jeho kniha XML – podrobný průvodce začínajícího uživatele. V současné době pracuje jako specialista pro PR v Národním institutu dětí a mládeže MŠMT.)

podivný sklon vzdávat se dříve, než je třeba. Vynikající odborníci (zvláště politologové) nám ve svých dokonalých analýzách předvedou, jak jsme na tom špatně a také, jak malá je pravděpodobnost, že bychom se z takové situace dostali vlastními silami a špatná nálada je na světě. Konstatovat, že je na tom česká společnost špatně (byť je to vše dokládáno s profesorskou bravurou) je tedy příliš málo a rozhodně to naši situaci jen zhoršuje, jestliže nejsme současně schopni nabídnout nějaká východiska. A navíc, podobnými problémy netrpí jen česká společnost, jak upozorňuje vynikající český komentátor Jiří Pehe ve svém článku „Na co si vlastně stěžují?“ (Aktuálně.cz, 31. 03. 2012): „Stojí za nimi přesvědčení, že demokracie, coby vláda lidu, byla lidu vyvlastněna privilegovanými, kteří ze zákulisí ovládají politiku. Kupříkladu v USA podle různých dat kontroluje

Kdo vyřeší ty potíže Foto J.Judl

Konečně se zdá, že si občané uvědomili, že země, ve které žijí je jejich a nikoli státu a jeho představitelů a to je v České republice důležitá a velká změna. Konečně si začínáme uvědomovat, že pokud se o svou zemi nebudeme více zajímat a necháme to jen na politiky, budou výsledky přiměřené tomuto postoji. Jaké výsledky to budou je dnes již zcela zřejmé. U nás v Čechách máme jakýsi 2

pouhých 400 nejbohatších rodin více než 50 procent bohatství. Politici se jim přitom neodváží zásadně zvýšit daně. Není divu, že „rozhořčení“ mluví o privatizaci politiky do rukou oligarchických struktur. Žádné neoliberální plky o tom, o kolik více ti úspěšní pracují, riskují a vymýšlejí, nemohou takové sociální nerovnosti ospravedlnit v situaci, kdy milióny nemají práci, nebo ji mají, ale

stejně nedosáhnou na slušné bydlení, studia a zdravotní péči. Nemluvě o tom, že v nových „demokraciích“ mnozí z „úspěšných“ uspěli jenom proto, že cynicky obcházejí pravidla hry, které ti ostatní respektují. Přitom se tito novodobí „kolibříci“ a „mazánkové“ těm ostatním ještě arogantně vysmívají nejen svými móresy, ale i tím, jak ostentativně staví na odiv bohatství, které si de facto nakradli. Stát, který p r o t i ni m ni c ne p o d ni k n e , diskredituje nepřímo i ty, kteří uspěli poctivě. V obecnější rovině diskredituje smysl tržního hospodářství a demokracie.“ Je to skutečný problém. Ony pomyslné nůžky sociálního systému se rozevírají stále více nejen v USA, ale i u nás. Současná vláda sice tvrdí, že si přeje, aby co nejvíce starších lidí, ba i seniorů pracovalo, ale neexistuje žádná strategie, která by zaměstnávání takovýchto osob podporovala. Dříve byla obava, že starší lidé ubírají pracovní místa mladším. Nyní bylo překvapivě prokázáno, že tyto dvě skupiny si na trhu práce vůbec nekonkurují. A naopak. Ve společnosti, kde se dobře uplatňují mladší osoby najdou lehce uplatnění i osoby starší (generace 50+) ba i senioři, kteří chtějí pracovat a takových je u nás stále velice mnoho. Možnosti ale nejsou téměř žádné. Jen v případě, že bychom si snad nějaké otevřeli sami a nespoléhali na současnou vládu. Na sobotním odborovém shromáždění se ale objevila (a to je opravdu velice dobré znamení) zcela nová sebedůvěra ve vlastní síly a schopnosti všechny vznikající problémy řešit. Je vidět, že si však ani odbory, ani občanské organizace příliš neidealizují české politické strany, ani ty opoziční, které je slovně podporují. Proto také asi na jejich setkání nevystoupily. Je jasné, že současné politické strany (z pravé ani z levé části politického spektra) nevědí, jak vzniklou ekonomickou situaci řešit. To je dobře vidět na příkladu Španělska. I česká společnost byla ochotna přijmout omezení. Dokonce



značná omezení, ale jen v případě, že spravedlnost bude platit pro všechny. Ostatně při dnešní demonstraci odborů se právě o této věci mluvilo. A nyní ještě k hlavnímu požadavku demonstrujících na odstoupení vlády. J e z c el a j i s té , ž e s oc i ál n ě demokratická vláda by daňové zatížení rozložila poněkud jinak, než vláda současná. Na druhé straně by musela dodržovat rozpočtovou disciplinu stejně, jako současná vláda. To ale není to hlavní, z čeho mám největší obavu v případě, že volby budou již nyní. Obávám se, že ČSSD jako celek není na další vládnutí připravena o mnoho lépe, než její konkurenční ODS. Náprava podle mého soudu leží ve dvou směrech. Především musí alespoň ty politické strany, které hlásají solidaritu (u nás hlavně ČSSD) začít intenzivně spolupracovat s občanskou společností. A to, bohužel, zatím nedělají. Občanské organizace by měly vytvořit profesionální neziskovou organizaci, která by pro ně centrálně a soustavně sledovala, jak jednotlivé politické strany plní své sliby (na všech zastupitelských úrovních). A také, jak tyto sliby plní jednotliví poslanci různých politických stran. Myslím, že pro lidi, kteří mají v této oblasti dostatečnou kvalifikaci a mohou se tomu věnovat jako své hlavní pracovní náplni není tato činnost nijak technicky náročná a mohla by se jí zcela jistě ujmout i některá z již existujících neziskových organizací. Vzájemně spolupracovat však u nás příliš neumíme. To se raději vymlouváme na systém. Právě to jsme se tak dobře naučili již v minulém režimu. Na vině všeho byl a zdá se, že stále ještě je anonymní systém, nikoli lidé. Tak tomu ale není. Vždy záleží vše na dobré vůli a sebelepší vláda nevytvoří příjemné domácí společenské prostředí, když si takové prostředí nevytvoříme my sami, zdola. Ale spolupráce je vždy velice obtížná. Občanské organizace v krajích by se musely naučit

například domluvit na společných jsou kupodivu velice široké. Ovšem cílech v jednotlivých oblastech za předpokladu oné dobré vůle společenského života (což při z obou stran.

Ale komu ano.-. Foto J.Judl

známém českém sklonu k hádavosti není rozhodně nic jednoduchého), aby vůbec byly pro zastupitele politických stran partnery. Představitelé politických stran by se zase museli vzdát svého vrchnostenského postoje vůči občanským organizacím. Potom by ve spolupráci s volenými zástupci, kteří pocházejí z různých politických stran mohli ovlivňovat politické dění i během volebního období, aniž by se změnil jediný zákon. Stačí dobrá vůle politických stran spolupracovat. Vyplatilo by se to nakonec oběma spolupracujícím skupinám. Možnosti

To je ale právě ten problém. Veřejnost má dobrý důvod, proč nevěřit politickým stranám. Ústřední sekretariáty politických stran dávají spíše než spolupráci s občanskými organizacemi přednost svému vlastnímu vlivu (a to na všech úrovních). Politické elity a s nimi sdružené společenské skupiny si až příliš zvykly prosazovat své zájmy na úkor ostatní společnosti a diví se, když se společnost začíná bránit. K tomu, abychom se ale naučili účinně bránit, musíme se naučit vzájemně spolupracovat a tím se kruh uzavírá. Doufejme, že sobotní


3


vystoupení odborů bylo tím zásadní proměna. Jak končí bezstarostný automatické stabilizátory: propad nejlepším blýskáním na nové časy. život na dluh, končí i možnosti státu d aňových příjmů způs obený Miroslav Žák dojemně opečovávat své občany od porodného propadem ekonomiky doplňují zvýšené státní výdaje v podobě vyšších výplat podpor a sociálních dávek. Němci spustili i dočasný systém šrotovného, jemuž se čeští chytráci a ideologové povýšeně vysmívali, ale který zabránil mnohem prudšímu propadu i české ekonomiky. Dobře nastavený systém stabilizátorů mimochodem dobře zafungoval i v České republice. V okamžicích náhlé a prudké „stoleté“ krize zafunguje paradoxně i méně flexibilní pracovní trh, protože soukromé pod niky nemohou přestřelovat a propouštět v panice příliš. Třeba Dánové jistě mají sociální stát a vysoké jistoty i po propuštění, ale kombinují ho s pružností trhu práce – propouštět lze bez důvodu. V Německu, Rakousku i Skandinávii se v rámci sociálního státu neplýtvá. To, že se u nás možná plýtvá, není vina sociálního státu, ale špatně fungujícího státu, politiků a voličů, kteří jim to tolerují. Na jihu Evropy jsou obyčejně odbory divočejší a militantnější, dost špatně se s nimi dohaduje, politika je obecně plýtvavější a korupčnější. Díky poloze ve středu Evropy si mohou Češi vybrat, kam chtějí směřovat: ke státu stojícímu na Vejdou se tam všichni Foto J.Judl konsenzu, nebo ke státu k pohřebnému. Převzít odpovědnost za s divočejšími poměry, kde je politika Opatrně se sirotky vlastní život do svých rukou je a bude pro polarizovanější a rozháranější a kde mnoho lidí hodně obtížné a stesky mnohých se s odbory více válčí. sociálního státu demonstrantů po minulém režimu o tom A nakonec – možná si Páral S Pavlem Páralem se mi vypovídají více než dost. Jiné cesty však nevšiml, že proti příliš rychlému obvykle nechce polemizovat, dnes není.“ škrtání na jihu Evropy se ostře staví i ale učiním výjimku. Páral je autorem Tak nevím. Skutečně si Mezinárodní měnový fond. komentáře pro deník MF DNES, ve nejsem jist, jestli dějiny opravdu Ještě mne zaujala tato pasáž kterém hodnotí odborářskou uložily sociální stát na smrtelnou Páralova textu: p r o t i v l á d n í d e m o n s t r a c i n a postel. Paradoxně právě státy, které „Mezi reportážními fotografiemi Václavském náměstí, které se se o sociální stát vysloveně opírají, z demonstrace se objevila jedna ukazující zúčastnilo sto tisíc lidí. přežily nejlépe náraz a prudký výkyv průvod procházející kolem pracujícího „Celou Evropou se valí obdobné, tzv. Velké recese – jde především stavebního dělníka. Právě on, stejně jako často daleko bouřlivější protesty o Ně mecko, Nizozems ko a ten, kdo šel v sobotu do firmy udělat papíry, frustrovaných sirotků sociálního státu, který Skandinávii. Bez nějakých velkých protože přes týden neměl čas, nebo ten, co v posledních třech letech dějiny nemilosrdně schvalovacích politických dramat seděl v letadle do Brazílie, kam jel vyjednat uložily na smrtelnou postel, a v západním spustily tyto státy proticyklické, prodej nějakého stroje, či student, který světě nastává pomalu, ale jistě docela legislativně dané a samozřejmé tzv. místo protestů proti školnému šel na 4



brigádu do supermarketu, to jsou ti, kteří vyvedou zemi z krize. Sirotci sociálního státu se vždy jen povezou. A budou kousat do ruky tlačící káru. Tak to bylo, je a bude.“ Dobré by bylo vědět, jestli ten stavební dělník nepracoval načerno, ale doufejme, že ne. Je skutečně tak skvělé pracovat v sobotu a dělat ve firmě papíry? Možná to svědčí o tom, že podnikatel je přetížen a neumí si zorganizovat čas, tomu ale potom většinou odpovídá jeho produktivita a efektivita. Měl by s tím něco dělat. A stroj se samozřejmě musí letět prodat do Brazílie, ta přece představuje budoucnost lidstva, když se nám ta dekadentní Evropa potápí. Nečasova vláda to má přece v programu – diverzifikovat export pryč od Evropské unie. A napsat „do Ruska“, to by byl Páral podezřelý. Na demonstraci jsem nebyl a dovedu si představit, že se tam plácalo páté přes deváté, nicméně naštvanost lidí docela chápu: politika v zajetí kmotrů, rozkrádání zakázek, zbytečné přeplňování rozpočtových kritérií, snížené platy učitelům, když jim slíbili opak, apod. Myslím, že ničemu neškodí, když lidé dají svůj názor najevo, i když nemluví nijak vzdělaně a moderně a některé jejich názory jsou hloupé. Rozhodovat se má ale ve volbách, a ne na ulici. Jan Macháček, Respekt

Protesty a parlamentní demokracie Odborové svazy by měly „ubrat plyn“, když na masových demonstracích volají primárně po demisi vlády, jakkoliv neoblíbená může být. Role odborů v moderních demokratických společnostech je nezastupitelná, ale jejich požadavky a tlak by se měly zastavit před branami parlamentní politiky. Řečeno jinak, odbory mají plné právo odmítat konkrétní opatření vlád y , kte r á ně jak poškozující zájmy zaměstnaneckých skupin, které reprezentují. A mají

bezpochyby i právo protestovat proti celkové politice vlády, kterou vidí jako asociální. V tomto kontextu jim zákony moderních demokratických společností nabízejí celou škálu kroků, od vyjednávání až po stávky. Je ale diskutabilní, zda jsme ještě na půdě jasného a srozumitelného dělení rolí mezi různými institucemi v parlamentní demokracii, a vlastně na půdě parlamentní demokracie, když odboroví předáci nejen vyzývají jménem odborových organizací vládu k rezignaci, ale dokonce především za tímto účelem organizují masové protesty. Taková role odborů je namístě v nedemokratických systémech, jako tomu bylo třeba v Polsku v 80. letech minulého století. Jenže Solidarita byla i kvůli způsobu, jímž vznikla, a protestům, které organizovala, spíše politické h nu tí . M y ale u ž ne má me „revoluční“ odborové hnutí, máme odborové hnutí. Přitom v demokratické společnosti máme k dělání politiky celou řadu institucí, mezi nimiž hrají primární roli politické strany. Z jejich soutěže vzejdou po volbách vlády, pro jejichž odvolání pak existují ústavně jasně stanovená pravidla hry. Různí představitelé občanské společnosti, kam patří i odbory, mají samozřejmě právo usoudit, že ta či ona vláda je špatná a nekompetentní, a mají právo ji kritizovat nebo na ni vyvíjet tlak. Za určitých extrémních situací může být na místě i generální stávka jako projev nesouhlasu s těmi či oněmi aspekty vládní politiky. Nelze navíc samozřejmě vyloučit, že různé odnože občanské společnosti budou organizovat demonstrace proti samotné existenci té či oné vlády, ať už z konkrétních důvodů nebo z frustrace, jako projev „tekutého hněvu“. Ani v tom jim pravidla demokratické hry nebrání. Pokud ale organizují takové demonstrace proti demokraticky ustavené vládě odbory, ocitáme se na velmi tenkém ledě. Žádná parlamentní demokracie nemůže fungovat v podobě tohoto typu

nátlaku, a odbory by neměly takové snahy přiživovat. Václav Bělohradský má pravdu, když upozorňuje, že se u nás místo politické opozice opakovaně formuje opozice proti politice. Protesty proti demokraticky zvolené vládě k tomu přispívají, navíc odbory by si neměly přisvojovat ani roli politické opozice. V tomto kontextu je namístě také otázka, zda by se na masových protestech organizovaných odbory proti vládě měli přiživovat předáci levicové opozice. Ti přeci mají svoje politické prostředky, jak na vládu tlačit, popřípadě ji sesadit, k nimž patří i hlasování o nedůvěře vládě. Představme si, že by masové protesty organizované odbory proti vládě vládu skutečně smetly. Jaká by byla od příště pravidla demokratické hry? Možná by se měli odboroví předáci nad touto otázkou zamyslet. Jiří Pehe, politolog

Odborový ekonom v Hyde Parku: krade se tu ve velkém a stát si musí brát od důchodců… Nálada ve společnosti se zhoršuje, nůžky se rozevírají, lidé jsou znechuceni. Připouštějí to už nejen sociologové, ale i sami politici. Nikdo neví, co se může stát za měsíc, dva. Jisté je, že už v sobotu vyrazí do ulic lidé, kteří chtějí říct ne vládě a jejím reformám. Host televizního Hyde Parku makroekonom ČMKOS Jaroslav Šulc je přesvědčen, že je třeba brojit proti reformám, které považuje za nepromyšlené, i proti šedé ekonomice, která bují v politice i v celé společnosti.

Proč, když je situace tak alarmující, jak odbory tvrdí, nejde svaz do stávky v dopravě, nebo do generální stávky? Bojí se snad odboráři, že by se jí nikdo nezúčastnil? „My se nebojíme. Problém je


5


v tom, že během těch dvaceti let se odbory nachází v pozici, kdy jsou hodně konfederativní. Spektrum 30 odborových svazů je hrozně široké, je těžké, aby se všechny dohodly,“ přiznává Šulc. Podle něj jsou svazy, které jsou radikálnější, a jsou svazy, které nejsou tak radikální. I to je důvodem, proč byla zvolena za den stávky sobota. „Ta stávka není zadarmo. Na její provoz se musíme složit sami. Když stávkujete, tak nemáte nárok na mzdu. Přijít o mzdu v dnešní době není tak jednoduché. Sobotní „Václavák“ není jen demonstrace odborářů, jsou tam i lidi, kteří nemají s odbory nic společného. Jsou tam studenti, tělesně postižení spoluobčané, členové různých iniciativ, jako je ProAlt a podobně,“ vysvětluje Šulc. Podle odpůrců odborů jde ovšem odborářům jen o to, aby lidé s vyššími příjmy krmili stát, který bude peníze dávat lidem s příjmy nižšími. „Pro mě stát není abstraktní veličina. Pro mě je stát to, že mě při osmdesátce po městě zastaví policajti. Efektivní a fungující stát je výdobytek občanů,“ je přesvědčen Jaroslav Šulc.

Kalouskův projev bych na demonstraci vítal, říká ekonom Další odpůrci odborářů vytýkají odborům, že jsou jakési „Béčko“ sociální demokracie… „Na každém šprochu je pravdy trochu,“ usmívá se Šulc. Podle něj je logické, že pokud existují politické strany, které hájí práva zaměstnanců, jako jsou u nás KSČM a ČSSD, tak je odbory v této činnosti budou podporovat. „Politika mě osobně hrozně otravuje, ale musíme ji přijmout takovou, jaká je. Osobně jsem slyšel, že by měl o vystoupení zájem i Miroslav Kalousek, já bych byl ten poslední, kdo by proti tomu něco měl, jestli je to pravda,“ upozorňuje Šulc, že by si přál, aby spektrum názorů na demonstraci bylo široké. Navíc je podle Šulce řada předsedů odborových svazů, kteří jsou buď bez politické příslušnosti, 6

nebo v úplně jiných stranách, než je sociální demokracie. I v ODS. „Já například v žádné straně nejsem, pan Zavadil taky ne,“ dodává host Hyde Parku.

mnohem větší, než vláda předpokládá. „Tito lidé v tom najdou možnost, jak se nebudou muset solidarizovat – a řeknu to vulgárně – s těma sockama,“ bojí se Šulc. Sám si Pořádek musí být v daních, přitom dokáže představit, jak budou než se na ně sáhne nabuzení různí pojišťovní agenti, Za největší problémy státního protože ředitele pojišťovny dělal ve hospodaření považuje Šulc dvě věci. své předchozí kariéře. Jednak daňovou politiku státu, jednak šedou ekonomiku. Podle něj Proč odbory nekřičely, stát již za vlád sociální demokracie když sociálnědemokratické vlády snižoval daňovou kvótu v mylném zadlužovaly stát v období růstu? domnění, že posílí svou „Já byl v té době úředník konkurenceschopnost. „Naše složená ministerstva financí, ne ekonom daňová kvóta je o šest procent nižší odborů. Křičeli jsme my s Eduardem než evropský průměr. To je nějakých Janotou na ministerstvu financí, 200 miliard korun. Pan ministr křičely i odbory, když byl růst a Kalousek řekl, že bude potřebovat zadlužení, protože byly nízko každý rok si zhruba nějakých 220 nastavené daně, ale všichni jsme miliard korun vypůjčit, pak bude křičeli málo,“ přiznává Jaroslav Šulc. potřebovat 160 miliard, aby pokryl Podle něj je přitom zásadní otázkou, schodek mezi nízkými příjmy a zda šetření a omezování výdajů státu výdaji,“ upozorňuje makroekonom neprodukuje smrtelnou spirálu. „To ČMKOS. je debata, která se vede napříč „Než sáhneme do daní, Evropou a je velice vážná,“ udělejme si v nich pořádek,“ radí upozorňuje Šulc. Šulc. Podle něj je naše daňová A další problém veřejných soustava vychýlená. „Měli bychom financí? „Tady se moc a všude krade. zvyšovat přímé daně a nezvyšovat Všichni jsme si zvykli tak trošinku nepřímé,“ razí makroekonom šulit ten stát. 2,5 miliónu lidí nějakým ČMKOS úplně opačný náhled na z p ů s o b e m p r o v o z u j e š e d o u věc, než má vláda. ekonomiku. Kolikrát se vám stalo, že „Tady se mění daňová jste měl na výběr mezi službou buď politika tak rychle, že nejsme schopní s dokladem, nebo levnější a bez rozklíčovat, zda je nějaká reforma papíru,“ ptá se Jaroslav Šulc dobrá a úspěšná, nebo ne,“ moderátora i diváků. upozorňuje na další problém daňové Proto rad í: „Nastolme politiky českého státu, kdy jedna daňovou spravedlnost a máme vláda je schopná i během zkráceného vystaráno. Problém je, že se tu krade funkčního obd obí několikrát ve velkém, že společnost je hrozně překopat způsob, jakým se vybírají demoralizovaná. Dokud se kradlo a daně. nebylo to vidět, byl klid. Ve chvíli, kdy pijavice odsávají z rozpočtu 120 Druhý důchodový pilíř pro miliard, stát si nemá kde půjčovat a bohaté. Možnost, jak nemuset neumí s tím rozkrádáním nic dělat, solidarizovat se "sockama " tak té vládě nezbývá, než si brát od Podle Šulce je navíc krajně důchodců. Naše demonstrace nešťastné to, že při enormní tvorbě rozhodně je i proti korupci.“ schodků v prvním důchodovém pilíři Jaroslav Šulc dostal 69 procent vláda podcenila schodek, který se kladných hlasů od diváků Hyde Parku v y t v o ř í d o d r u h é h o p i l í ř e . a dokonce i od odpůrců odborářů na M a k r o e k o n o m Č M K O S j e facebookových stránkách pořadu se přesvědčený, že zájem bohatých lidí mu dostalo uznání. o druhý důchodový pilíř bude (mm)



Pan Kalousek má pravdu… (Václav Krása: předseda Národní rady osob se zdravotním postižením ČR o. s. Narozen 24. listopadu 1951 v Benešově u Prahy. Po ukončení střední ekonomické školy pracoval jako účetní v domově důchodů. V letech 1988 až 1992 pracoval jako ředitel domova důchodců. Od roku 1992 byl poslancem Poslanecké sněmovny ČR za ODS a od roku 1998 za Unii Svobody. Je zakládajícím členem Unie svobody a rok byl místopředsedou této politické strany. Od roku 2002 je předsedou Národní rady osob se zdravotním postižením. V roce 2006 založil politickou stranu Hnutí lepší Řepy jejímž je předsedou. ) Pan Kalousek má pravdu, když tvrdí, že včerejší demonstrace na Václavském náměstí nebyla pouze demonstrací za sociální práva, ale jednalo se o demonstraci politickou. Také pořadatelem demonstrace nebyly jenom centrály odborů, ale mnoho dalších iniciativ a tudíž už z tohoto důvodu se jednalo o demonstraci s politickými cíly. Hlavní požadavek všech subjektů, které se demonstrace účastnily, byl jednoznačně politický, protože demise vlády je ryze politický požadavek. Pan Kalousek však, jako politický matador, vyslovil svůj výrok účelově, protože tím chtěl znejistit občany. Velmi dobře ví, že občané jsou politikou znechuceni a tudíž cokoliv je politické, je občany odmítáno. Domnívám se, že i schůzka pana Kalouska s panem Zavadilem u piva, za účasti televizních kamer, byla dalším mistrným tahem pana ministra, aby znejistěl ty, kteří považují včerejší demonstraci za nějaký nový začátek. Je třeba, abychom očistili slovo politika a nebáli se jej používat. Současná politická reprezentace si privatizovala stát pro sebe a jakýkoliv nesouhlas považuje téměř za nelegitimní. Jakoby politici

zapomněli na článek 2 Ústavy, kde se uvádí „Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.“ Takže pokud se lidé přestanou ztotožňovat s politickou reprezentací, pokud nesouhlasí s politikou vlády, mají právo vyslovit svůj názor a případně požadovat změnu. Bylo cítit, že účastníci demonstrace si dobře uvědomovali, že nejen naše společnost, ale možná

Parlamentní strany vládní koalice nám tu opakovaně předvádějí odstrašující divadlo, jak se vládnout nemá. Naše demokracie prohrává s mafiemi a korupcí. Politické strany se proměnily v komerční organizace obchodující s politickým vlivem. Korupce se stala systémovou součástí politiky a nástrojem privatizace veřejné moci. Naší společnost neřídí demokraticky zvolené orgány, ale finanční skupiny. Důležitým tématem

Nedej zahynouti nám ni budoucím. Foto M.Mašek

celá euroatlantická civilizace se nachází v krizi a, že je nezbytné přistoupit ke strukturálním změnám. Myslím si, že mnoho lidí v naší zemi si je vědomo toho, že demokracie v naší zemi prochází zásadní krizí.

demonstrace byla prolhanost koaliční vlády. Tou největší lží je tzv. „velká řecká lež“, v jejímž jménu provádí vláda zcela nesmyslnou rozpočtovou politiku, jejímž důsledkem je podkopání spotřeby a tím také


7


pokles růstu ekonomiky. Roztáčí tak tzv. „spirálu smrti“, kdy neustále snižování spotřeby vede k poklesu růstu ekonomiky a tudíž i nedostatku zdrojů. A o tom možná především byla včerejší demonstrace. Myslím si, že lidé už mají dost nesmyslného tvrzení, jak si musíme utahovat opasky, jinak zkrachujeme. Mají dost falešných slov ministra financí, který snižuje příjmy těm potřebným, ale těm nejbohatším rozhazuje miliardy. Pokud pan Kalousek neví, kde má brát peníze, lze mu tedy doporučit tyto zdroje. V příštím roce se ruší daň z dividend, což představuje roční ztrátu pro státní rozpočet 9 mld. Kč. Ti nejbohatší neplatí od určité částky zdravotní a sociální pojištění, roční ztráta činí možná až 10 mld. Kč. Pan ministr Kalousek teď rušení tohoto nesmyslného zvýhodnění prezentuje jako obrovské zatížení bohatých. Zavedení registračních pokladen, které jsou všude ve světě, by do státního rozpočtu přineslo 10 mld. Kč. Zrušením II. pilíře důchodové reformy by rozpočet nepřišel o 20

více než 50 mld. Kč příjmů. Místo toho vláda odírá důchodce, rodiny s dětmi, osoby se zdravotním postižením. Nelze se tudíž divit, že jsou lidé naštvaní, ale samotná naštvanost pouze nestačí. Demonstrace však jasně ukázala, že mnohé iniciativy jsou schopny se domluvit a vytvořit politickou sílu, která může přivodit nový začátek. Pokud se tento trend potvrdí, tak demonstrace splnila svůj účel a byla i politická, protože možná vzniká nějaká nová síla, která přivede politiky a politické strany k rozumu. Václav Krása

Sociolog Jan Keller všeho s mírou a všeho do času Jan Keller je patrně nejznámější český sociolog, environmentalista, kritik dnešní formy globalizace. Studenti ho milují a i ti, které kritizuje, ho většinou uznávají. Jan Keller žije zcela obyčejným životem a dodnes si třeba nepořídil mobil.

Neuvažoval jste, že byste kandidoval na post prezidenta? Pokud bude schválená přímá volba hlavy státu, šance byste určitě měl. Nezlobte se, ale já mám trochu vyšší cíle. Chtěl bych ještě napsat pár knížek o tom, kam spěje moderní společnost. Všichni víme, jak to dopadá, když někdo sepisuje knížky narychlo a nepořádně, protože musí vykonávat funkci prezidenta. Takhle bych dopadnout opravdu nechtěl. Jste uznávaný sociolog, environmentalista a tvrdíte, že ochránci životního prostředí mají tři životní stadia – optimismus, pesimismus a alkoholismus. V jakém stádiu se momentálně nacházíte vy? To není moje původní periodizace. Slyšel jsem ji od jednoho ekologa, který tím zdůvodňoval svůj přechod do třetího stadia. Jsem hrdý na to, že jsem uvízl ve stadiu druhém . Na to, abych se posunul zpět do prvého, jsem už moc starý a informovaný. Naštěstí totéž platí i o stadiu třetím. Co by se muselo stát, aby se z vás stal opět optimista? Musel bych popřít všechno to, co jsem od počátku devadesátých let prorokoval a musel bych se tvářit, že o tom nic nevím. Mnohem snadnější je být optimisty pro ty, kdo o tom skutečně nic nevědí, dlouhodobé trendy nesledují a vztah příčiny a účinku popírají. Jen ti mohou žít ve světě, ve kterém neplatí fyzikální zákony a společenské pravidelnosti. Někdy jim jejich optimismus závidím, ale neměnil bych. O Václavu Klausovi jsem se ostatně už zmínil.

Novinářka Jana Lorencová nedávno pro RegionOnline.cz Všechny barvy protestu.-.Foto M.Mašek řekla, že arogance těch, kteří mld. Kč ročně. Zrušením možnosti Jeho názory bere za své stále více vedou tuto zemi, dosáhla vrcholu. nákupu osobních vozů pro plátce naštvaných lidí, dokonce i těch, Souhlasíte s tím? DPH (jeden z tunelů státního kteř í byli ještě ned ávno Jana Lorencová je dáma, rozpočtu) by rozpočet získal dalších zapřísáhlými pravičáky. proto to řekla tak jemně. Já bych to 5 mld. Kč. Jenom tyto položky činí vyjádřil podstatně ostravštěji, ale 8



ovládnu se. Nikdo z gaunerů, jejichž jména figurovala za posledních dvacet let v kauzách velké hospodářské kriminality, nebyl potrestán. Někteří z nich utekli až do jižní Afriky. Ti chytřejší z nich ale pochopili, že tady uprostřed Evropy jsou za stáva jíc íc h p o mě r ů v mnohem větším bezpečí než kdesi v Kapském městě. I Botswana a Lesotho jsou ve srovnání s jistými zeměmi přímo vzorný právní stát. Rozkrádání se u nás odhaduje podle různých zdrojů v rozsahu mezi třiceti až 120 miliardami ročně. V čele země jsou po celou tu dobu ti samí lidé. Ať mi někdo logicky vysvětlí, jak je to v právním státu možné. Existuje podle vás nějaká cesta, jak to změnit? Je jasné, že to takhle nepůjde donekonečna. Vytunelovat se dnes dá už jenom průběžný penzijní systém, zbytky veřejného zdravotnictví, české lesy a pár drobnějších položek. Protože rozkrádaný stát nemá prostředky ani na udržení svého chodu, bude se teď lidem sahat stále výrazněji do peněženek. Před sedmi lety jsme platili DPH z potravin ve výši pět procent. Dneska prosadili 17,5 procenta, ale už se ví, že to bude 19 procent a mluví se o dvaceti procentech. Jenom hodně naivní člověk by si mohl myslet, že to na těch dvaceti procentech zůstane. Dražba trpělivosti lidí bude pokračovat. Spíše dříve než později to rupne. Obávám se, že ne sametově. Ti, kteří upozorňují na toto nebezpečí dnešní vládce, jsou jimi okřikováni. To znamená, že vládci ztratili už i elementární míru soudnosti. Co občany této země nejvíce štve? Je to stále se zvětšující propast mezi bohatými a chudými? Jsem si jistý, že naši lidé nejsou závistiví o nic více než lidé v jiných zemích. Neštve je to, že někdo má miliardy a jiný žije z mála.

Všimněte si, že nikdo nezávidí obrovské peníze takovému Lendlovi anebo Jágrovi. Jsou to světové kapacity, podali mimořádné výkony a proslavili naši zemi. Peníze nikomu neukradli, tvrdě si je zasloužili. A pak tady máte lidi, kteří nedokáží vysvětlit, jak ke svému bohatství přišli. A když jim to vyčtete, „moudří“ politici vás obviní ze závisti. Kdyby někdo takovému politikovi ukradl třeba auto a on se vztekal, poradil bych mu, ať zloději nezávidí. Udělal bych vlastně jen totéž, co denně dělají přímo na kameru naši politici. Nedávno jste měl přednášku na téma Od nerovnosti k nesouměřitelnosti. Hovoříte o třech sociálních světech. V této souvislosti zmiňujete také pojem trojrychlostní město. Můžete to nějak jednoduše vysvětlit? Ono to vcelku jednoduché je. Posledních dvacet až třicet let narůstá ve světě socioprostorová

nemají peníze, aby se odstěhovali za bohatými. Snaží se izolovat ve svých vilových čtvrtích, kde nesmí chybět hlídací pes a kamery. Na základě těchto pohybů se sociologové přou o to, zda se města polarizují (chudí versus bohatí), anebo zda střední vrstvy mají šanci udržet se někde mezi oběma póly. A mají? Některá města jako například Londýn se výrazně polarizují a střední vrstvy z nich odcházejí. Nemohou zaplatit bydlení v bohatých čtvrtích a mají strach bydlet ve čtvrtích chudých. V jiných městech jako například v Paříži to vypadá jinak. Bohatí žijí ve svých čtvrtích odděleně od zbytku společnosti, ale mezi středními a takzvanými lidovými vrstvami k takovému oddělení nedošlo. Francie prostě není natolik kastovní společnost jako Anglie. U nás máme většinu středních vrstev hodně chudých, takže nemají prostředky

Protestuji - tak i onak! Foto M.Mašek

segregace. Bohatí odcházejí do opevněných sídel (tzv. gated communities), jiní se stahují do policejně dobře hlídaných center měst (tomu se říká gentrifikace). Chudnoucí část obyvatel žije na chátrajících předměstích. Střední vrstvy utíkají z těchto předměstí, ale

vystěhovat se ze sídlišť. Díky tomu v nich nedochází k takové kumulaci bídy a beznaděje jako v bohatších zemích. Naše chudé střední vrstvy prostě působí jako faktor, který paradoxně snižuje míru sociálního napětí. Protože budou čím dál chudší, můžeme být klid ní.


9


Z chátrajících sídlišť se ve větším Represivní přístup státu vůči počtu neodstěhují. nezaměstnaným není českým specifikem. Jedná se o strategii Lidé stále častěji hovoří současných neoliberálních vlád, které o tom, že za komunistů bylo líp. své politiky zakládají na přesvědčení, Za komunistů se měli všichni že nezaměstnanost nevzniká zhruba stejně. Byli jsme nejvíce úbytkem pracovních míst, ale chybou rovnostářská země Evropy, na což nezaměstnaných. řada schopných lidí doplácela. I když Nezaměstnanost - téma, na ze mě mluvčí zlodějů rádi dělají které se zostra zaměřila současná kryptokomunistu, pádu minulého vládní koalice. Nečekejte, ale nějaké režimu vůbec neželím. Nevadilo by veřejné investice do vzniku nových mi ani to, pokud by si schopní žili p r a c o v n í c h m í s t , f i r e m desetkrát lépe než lidé líní. Vadí mi financovaných ze státního rozpočtu jenom ta drobnost, že mezi těmi, ani další podobnou podporu. kteří si pomohli opravdu významně, Nezaměstnanost se řeší především je spousta podvodníků a že mezi represí, snižováním podpory těmi, kdo žijí skromně, je spousta v nezaměstnanosti a větší kontrolou schopných lidí, kteří by se nikdy (někdy až šikanou) nezaměstnaných, nesnížili k podvodům, k machinacím kteří vzhledem k počtu pracovních se státními zakázkami, k tunelování. míst nemají šanci uplatnění na trhu Cítili by se, na rozdíl od těch, kdo práce najít. Neměli bychom se ale nám dnes vládnou, vrcholně trapně. mýlit a podobná řešení spojovat jenom s Českou republikou, protože Jaké je vaše životní motto? řada těchto protiopatření nemá nic Co byste přál této zemi a co by se společného s naším národním muselo stát, aby se to splnilo? charakterem či historií, ale jsou Když tak nad tím uvažuji, c e l o e v r o p s k ý m , m o ž n á i mohlo by to znít třeba: Všeho s euroamerickým trendem, jak se mírou a všeho do času. Přání je to vyrovnávat s nezaměstnaností a dost skromné. Tím více mne udivuje, úbytkem pracovních míst. že právě tak jednoduchou věc naši Jedním z takových klíčových politici spolu s těmi, které kryjí, opatření jsou tzv. „povinné vůbec, ale vůbec nepochopili. bezplatné práce“, které jsou někdy Ptala se: Marie Stypková eufemisticky nazývány veřejnými či komunitními službami. Jsou povinně volitelné pro všechny ty, kteří jsou Je budoucnost nezaměstnaní či pobírají sociální zaměstnanosti v práci dávky. V ČR je tento přístup zadarmo? ztělesněn v nové definici veřejné služby, kdy lidé nezaměstnaní více (Linda S o k a č o v á jak dva měsíce mohou získat Vystudovala sociologii na Fakultě p o v i n n o s t s i p o d p o r u sociálních věd UK, kde se v nezaměstnanosti odpracovat až věnovala genderovým koncepcím, dvaceti hodinami veřejné služby sociálním hnutím a sociologické týdně. A to i přesto, že se jedná teorii a výzkumu. Odborně se o porušování ústavy a narušení zaměřuje na rodinnou politiku, p r i n c i p u p o j i š t ě n í p r o t i diskriminaci ve společnosti a nezaměstnanosti. Výraz veřejný rovné příležitosti. V letech 2000 - odkazuje k veřejnému zájmu, který 2011 pracovala v neziskové však není nikde podrobnějši organizaci Gender Studies (od definován, i proto můžete tuto roku 2007 jako ředitelka). zdánlivě veřejnou službu vykonávat V současné době působí pro soukromou stavební firmu. v Ekumenické akademii Praha a Dalším inovativním řešením české zabývá se také realizací analýz a vlády je systém DONEZ, kdy se výzkumů. ) musí vybraní dlouhodobě 10

nezaměstnaní hlásit na poště, aby nepracovali načerno. Je přeci logické, že člověk je dlouhodobě nezaměstnaný právě a jenom proto, že pracuje načerno. Nejedná se o ojedinělou iniciativu českých politiků, ale o promyšlenou strategii současných neoliberálních vlád a vlád operujících v neoliberálním prostoru, které své politiky zakládají na přesvědčení, že na vině nezaměstnanosti není nedostatek a úbytek pracovních míst a diskriminační jednání, ale osobní neodpovědnost, neschopnost a neangažovanost individuálních osob. Stručně řečeno, ve slovníku neoliberálních politiků a političek i odborné veřejnosti jde o osobní selhání. S obdobnou, ale propracovanější, politikou „veřejné služby“ přišla i britská vláda v čele s konzervativcem Davidem Cameronem (Workfare schemes). Sociální podpora či podpora v nezaměstnanosti jsou podmíněny různými typy „povinné bezplatné práce“, která je definována v různých schématech. Některá se mají týkat především mladých nezaměstnaných (absolventů), ale další se podle dostupných informací mají týkat i dlouhodobě nemocných. Dotyčná osoba má samozřejmě pouze zdánlivou volbu tento typ práce přijmou či nepřijmout, protože za negativním rozhodnutím se skrývá i nemožnost pobírat sociální podporu. Podle dostupných údajů v jednom z typů povinné a bezplatné práce působilo mezi červnem a listopadem 2011 až 370 000 lidí. V Británii tak pracují lidé zadarmo pro řadu soukromých společností, mezi nimiž je např. Tesco nebo Pizza Hut. Právě v Británii se proti těmto opatřením vzedmul velký odpor a řada sp o lečn o s tí u ž z pr o g ramu vystoupila, některé se dokonce zavázaly, že do programu nevstoupí a nebudou zneužívat povinnou nucenou práci. Kromě zcela mylného a drzého základu o „neschopnosti“ a „přiživování na systému“ nezaměstnaných či sociálně



potřebných mají podobné programy společnou další věc: velmi často se do jejich realizace zapojují soukromé společnosti, které tak čerpají nemalé částky z veřejných rozpočtů na úkor veřejných institucí a organizací místo toho, aby stát zlepšoval a rozvíjel především je. Work programme v rámci povinné bezplatné práce bude stát britské daňové poplatníky pět miliard liber. A není asi příliš složitou otázkou, komu hlavně se to vyplatí. Nezaměstnaní a občané to nebudou. Hlavně v době, kdy klesá počet volných pracovních míst a ekonomika prochází řadou krizových okamžiků. Navíc je potřeba si uvědomit, že „povinná neplacená práce“ s sebou přináší i další – možná zamýšlený, možná nezamýšlený – důsledek, kterým je pokles placených pracovních míst nabízených zapojenými společnostmi. Růst počtu zaměstnaných nevykazují ani oficiální statistiky zaměstnanosti. Dalším výsledkem těchto opatření proti nezaměstnanosti či spíše placené práci je pokles času na hledání placeného zaměstnání a růst stresu a nepříjemných pocitů z práce obecně. Nezbývá mi, než skončit výrokem jedno náctiletého, který se zcela náhodou dostal k happeningu ProAltu proti veřejné službě: „Ty vole, robota byla zrušená 1848.“ Jde o autentickou reakci člověka, který o možné podmínce pobírání podpory v nezaměstnanosti slyšel poprvé a považoval ji za nepřijatelnou, hloupou a hlavně vracející nás do dob nucené feudální práce. Minulost se tak v politikách současné vlády stává jednou z možných podob naší budoucnosti. Linda Sokačová Vyšlo v Deníku Referendum.

Chudoba ve stáří je rodu ženského… V pondělí 19. března 2012 se v prostorách Institutu CERGEEI v Praze konalo diskusní setkání „Ženy a penze: chudoba ve stáří je rodu ženského“, které

pořádala nezisková organizace Otevřená společnost, o.p.s. Debaty se zúčastnili Doc. Ing. Ilona Švihlíková, Ph.D. (VŠE), JUDr. Vít Samek (ČMKOS) a Doc. Ing. Daniel Münich, Ph.D. (CERGE-EI) za moderace Daniely Písařovicové. Diskutující vycházeli ze závěrů analýzy Ilony Švihlíkové vypracované na téma genderových aspektů penzijní reformy v ČR. Ambicí debaty bylo začlenit nepříznivé genderové aspekty penzijní reformy do širšího kontextu feminizace chudoby. Analýza i debata se zaměřily na doporučení možných dalších reformních kroků, které by nepříznivé dopady současné penzijní reformy mohly z genderového hlediska zmírnit. „Podle závěrů analýzy genderových aspektů penzijní reformy, kterou pro Otevřenou společnost, o.p.s. zpracovala Ilona Švihlíková, dopady penzijní reformy zapříčiní další snižování porodnosti a prohloubení chudoby žen v penzi. Penzijní reforma, důvodem jejíhož vzniku bylo především reagovat na stárnutí české populace, tak demografické stárnutí může ještě umocnit. Je tomu tak i proto, že nepracuje s žádnou analýzou dopadů na ženy. Autoři reformy tak do jejího návrhu nezapracovali dopady na 51 % české společnosti. Švihlíková ve své analýze ukazuje, že fondový pilíř penzijní reformy je velmi rizikový. Ohrožuje stabilitu veřejných financí. Výnosy z něj jsou přitom nejisté. Fondový pilíř zároveň není schopen zohlednit specifika pracovních drah žen. Významným rizikem pro ženy je nezapočtení přerušení pracovní dráhy z důvodu rodičovství, jelikož fondová forma spoření nenabízí započtení náhradní doby plnění, jako to činí forma průběžná. „Pokud by ženy měly reagovat na současné nastavení penzijní reformy, musely by odmítnout mít děti,“ říká Ilona Švihlíková, a dodává: „výchova dětí a péče o ně přitom ženy natolik poškodí, že budou svůj život dožívat

v chudobě.“ Znamená to tedy, že skutečnost, že se ženám při f o n d o v é m s p o ř e n í n e bu d o u započítávat roky strávené na mateřské či rodičovské dovolené se dále odrazí na výši jejich důchodu. Důchody žen jsou přitom již v současnosti znatelně nižší než důchody mužů. Ve skupině s nejnižším důchodem 8 000 Kč měsíčně je již dnes 85 % žen, zatímco mezi důchodci s penzí nad 10 000 Kč převažují ze 70 % muži. Penzijní reforma svojí neschopností začlenit specifické charakteristiky pracovních drah žen demografický vývoj ještě zhorší. „Dopady takto koncipované reformy tak neřeší situaci, na kterou měla reforma ambici reagovat a současnou nerovnost mezi ženami a muži ve výši důchodů ještě prohloubí. Důvod je jasný, autoři důchodové reformy nebyli schopní připravit analýzu jejích dopadů na většinovou populaci,“ říká Zuzana Hlucháňová z Otevřené společnosti. Postavení žen a jejich odlišné životní dráhy vláda přehlíží dlouhodobě. Již nyní patří Česká republika mezi evropskými zeměmi k těm s nejnižší zaměstnaností žen s malými dětmi. K tomu přispívá i nedostatečná dostupnost zařízení péče o děti, která je výsledkem chatrné rodinné politiky vlády. Zaměstnanost žen a tudíž jejich situace na trhu práce, má přitom přímý vliv jak na porodnost, tak na jejich postavení v penzi. „Příklad penzijní reformy je jen jeden z mnoha, ve kterém se potvrzuje, že přehlížet potřeby žen se české společnosti nevyplácí jako celku,“ uzavírá Czeslaw Walek z Otevřené společnosti.“

Vláda bez legitimity nemůže dělat reformy (Jan Štern: Scénárista a dramaturg. Narodil jsem se v roce 1953. Jako již skoro dospělého mě hluboce poznamenal rok 1968. Snad i proto jsme s kamarády za totality vydávali samizdatový časopis Prostor, který vychází


11


Kdo všechno byl s námi Foto M.Mašek

dodnes. Byl jsem vedoucím činitelem OF (předseda organizační komise a člen Rady OF) a následně i poslancem Federálního shromáždění za OF, později pak za ODA. Z politiky jsem odešel do médií a nakonec jsem zakotvil v ČT, kde jsem se coby dramaturg a producent podílel na vývoji pořadů a filmů (Aréna, Nadoraz, Dvaadvacítka, Největší Čech, Uvolněte se, prosím, Nuda v Brně). Nejvíce si cením dokumentárního cyklu o obětech komunistické represe Ztracená duše národa, který jsem realizoval jako vedoucí projektu a spolurežisér. V současné době jsem na volné noze jako scénárista a producent.) V sobotu se na Václavském 12

náměstí sešlo ohromujících sto dvacet tisíc lidí, aby vyjádřilo svůj ostrý nesouhlas s touto vládou. Jak rozumět této překvapivě vysoké účasti, jaké je poselství této demonstrace? Je tu snaha neoliberálních médií a vládních politiků vydávat demonstraci za protest lidí, kteří nejsou ochotni unést nezbytné škrty v sociálních výdajích. Tito lidé prý nepochopili, že víc peněz prostě nemáme a že si nemůžeme dovolit žít na dluh. Část z těchto lidí to nechápe, protože jim to vláda nedostatečně vysvětlila, část z nich bude nadávat vždycky. Podle tohoto vysvětlení se společnost dělí na ty rozumné, kteří chápou nutnost úspor a škrtů a na ty nerozumné (levičáky), kteří to nechápou. Toto je klasická

neoliberální ideologická demagogie. Řečníci na demonstraci nemluvili jen o škrtech, ale také o korupci, klientelismu a rozkrádání státu. Jinými slovy nejde jen o to, že se škrtá, ale kdo škrtá. Škrtá vláda, která připouští systematické rozkrádání veřejného majetku a která je s velkou pravděpodobností k tomu nucena a zezadu řízena klientelistickými ekonomickými lobbistickými skupinami. Tím v očích občanů ztrácí na legitimitě. Pokud taková vláda svými škrty a daňovými úpravami zhoršuje už tak nepříliš slavnou životní úroveň sociálně slabších vrstev i části střední třídy, pak je to pro postižené občany nesnesitelné. Nejdřív se musí přestat krást a teprve pak se může škrtat. A nejde jen o morální křivdu, ta věc má reálné ekonomické základy. Jestliže podle odhadu odborníků se z veřejných rozpočtů ročně ztratí až sto miliard v rámci předražených veřejných zakázek, pak taková suma by bohatě stačila na uspokojení většiny požadavků protestujících lidí. Současná vláda ovšem lidi neštve jen pouhými škrty. Jde také o to, že v rámci uskutečňování svých reforem provádí asociální kroky. Například zavedení povinnosti veřejně prospěšných prací pro p r o p l á c e n í p o d p o r v nezaměstnanosti je pro normálního člověka neskutečně ponižující. Proč by si měl člověk platící si eventuelní podporu v nezaměstnanosti v rámci svého sociálního pojištění ještě nějak navíc tuto podporu zasluhovat tím, že bude zametat ulice? Jak se asi cítí otec od rodiny, který po třiceti letech práce účetního dostane vyhazov a má si obléknout metařský mundúr. Jak se asi cítí před svými dětmi a sousedy? Efekt tohoto opatření je nulový, ale ztráty na lidské důstojnosti obrovské. Vláda také zcela bezdůvodně hodlá v rámci jakéhosi pofidérního zvyšování efektivnosti vysokých škol likvidovat akademické svobody, na které jsme si už po revoluci za dvacet let zvykli. Tím dostává do varu studenty a inteligenci, tedy další skupinu obyvatelstva, která do té doby patřila



mezi její voliče. Cílem je dostat pod kontrolu soukromého sektoru dosud nezávislou akademickou aféru. Ve hře jsou zřejmě další veřejné zakázky pro kmotrovské firmy a fleky pro druhou garnituru politiků, pro něž se už obtížně zřejmě shání obživa. Celou řadu tzv. reformních kroků provází silné podezření, že jsou dělány jenom proto, aby se kmotrům v pozadí přihrály další zakázky nebo se k nim např. do

soukromých penzijních fondů přelily veřejné peníze. Vezměme si kauzu nesmyslné změny výplaty sociálních dávek, která tak otravuje občany a za níž jsou s velkou pravděpodobností velké zakázky pro firmy spjaté s vedením ministerstva práce. K tomu všemu si připočtěme tragikomické vystoupení Věcí veřejných vrcholící soudním procesem s Bártou a Škárkou, při němž se plně odkryla korupční a

podvodná podstata této strany. A navrch přidejme mazánka s kolibříkem. Vláda bez legitimity jen stěží může provádět nepopulární kroky, ale už vůbec si nemůže dovolit aroganci a ponižování. Potom se ned ivme, když na Václavák napochoduje sto tisíc naštvaných občanů. Jan Štern


13

Jsme pevnou součástí platformy Stop

Recommend Documents