JIŘÍ KRATOCHVIL
Kruhová leč
JIŘÍ KRATOCHVIL Kruhová leč (Škola povídek) DRUHÉ MĚSTO BRNO 2011
© Jiří Kratochvil, 2011 © Druhé město, 2011 ISBN 978-80-7227-309-6
Květoslavu Chvatíkovi
Příběhy o lásce i smrti Toto je příběh z nedaleké budoucnosti, z časů okupace Evropy mocným a zde neidentifikovaným národem. A začněme vyprávění okamžikem, kdy Kvu položil ruku na zápěstí Nha a chvíli ji tam podržel. Já vím, pravil konejšivě a pak dlouho mlčeli. Oba dobře znali sílu mlčení. V dějinách jejich země mlčení přenášelo hory a stavělo i bořilo dynastie. Však nebyli milenci, to mlčení a ruka na zápěstí znamenaly zde něco jiného. Kvu byl protektorem celé okupované Evropy a Nh místodržícím v jedné z obsazených zemí. A Nh měl teď problémy, které se dají označit jen slovem nevýslovné. A Kvu se mu proto snažil vyjádřit své sympatie a solidaritu. Jsme v Paříži léta Páně 2020 nebo snad 2021, pokud to budeme počítat podle nám dobře známého gregoriánského kalendáře, který ale už Kvu v obsazené Evropě vyměnil za svůj vlastní. Než Kvu s Nhem ukončí své významné mlčení, zasvětím vás ještě do hierarchie v okupačním mechanismu toho okupujícího národa. Přímým nadřízeným Kvua byl Nejvyšší Blin, s nímž byl Kvu ve stálém spojení, přestože mezi nimi teď právě ležely tisíce bunů, což je jednotka vzdálenosti, jejíž přepočítávání na naši jednotku by mi, nezlobte se, činilo nemalé potíže. Zůstaňme tedy jen u faktu, že spojení Kvua s Blinem by se dalo obrazně vyslovit tak, že těžko posoudit, který pohyb Kvuova malíčku je ve skutečnosti jen nastaveným pohybem malíčku Blinova. Ale myslím si, a hned pochopíme proč, že v posledních měsících to spojení nějak ochabovalo. Potom ještě Kvu zdržel Nha na oběd. Byla to jejich původní kuchyně, které Nh pobytem v okupované zemi a potloukáním se po jejích hospůdkách začal už pomalu odvykat. A šlo to dokonce tak daleko, že když měl teď nabodnout na vidličku čji, zůstala mu vidlička chvíli trčet ve vzduchu a jen tu škubající se čji štítivě pozoroval. Ale pak se vzpamatoval a rychle ji nabodl a vložil do úst obávaje se ale, co čji provede s jeho vnitřnostmi. Ale neprovedla nic. Byl stále ještě, aspoň pokud jde o vnitřnosti, vybaven přirozenými reakcemi a instinkty. A nebylo pochyb, že svým způsobem byl ten oběd něco jako test, který teď Nh úspěšně absolvoval. Ale přitom moc dobře věděl, že na Kvuově rozhodnutí to stejně už nic nezmění. Kvu se svými gorilami doprovodili Nha až do letištního terminálu, a když Nha letištní bus přepravoval k boeingu, ohlédl se a Kvu obstoupen mávajícími gorilami mu tam ještě žehnal. Už Nha navždycky odepsal, ale přitom ho zatím stále utvrzoval, že mu pořád ještě věří. Probouzel v něm tak silný pocit provinění. Nh byl sám v separé pro nejvyšší úředníky a letuška mu dala vědět, že je tam jen pro něho a že neexistuje nic nesplnitelného. Vypudil ji jediným pohybem, díval se okénkem na mraky a pokoušel se sesumírovat všechno, co už nedokázal Kvuovi říct. Ale vracel se také k tomu, proč si ho Kvu pozval, anebo přesněji řečeno, co posloužilo jako záminka k pozvání. Bakterie STEN-2C je už odolná vůči všem antibiotikům, a musí se počítat s tím, že než se podaří nalézt nějakou obranu, bude samozřejmě spousta obětí. Tím spíš, že s obyvateli v okupovaných zemích se v takových případech počítalo jako s „laboratorními krysami“. Důležité bylo zabránit panice, takže ani ta nejmenší zvěst nesměla proklouznout televizí, rádiem, internetem. Obsazování evropských zemí má už svou znamenitou tradici
a z ní se snažili vycházet, aby nezopakovali omyly svých předchůdců. Nh si teď živě vzpomínal, jak hořel nedočkavostí těch pár dnů předtím, než se na Evropu sesypali jak mračno sarančat. Těšil se na svou práci třeba i proto, že konfrontace s jinou mentalitou, jinou kulturou, jinou civilizací je vždy příležitostí dozvědět se víc o sobě. Ale tím spíš nedokáže zapomenout na to zlé zklamání, když se za ním okamžitě hrnuli ti, co za svou zemi nabízeli spolupráci. A jak byl otráven, když s těmi kolaboranty musel provádět takzvaný Poloniův test, odvolávající se na největšího básníka této zanikající civilizace. Vidíte tamten mrak? Že vypadá jako velbloud? Přesně tak, pane místodržící, úplně jako velbloud. Ne, ne, občánku, řekl bych, že je to lasička. Máte pravdu, pane, vždyť je to lasička. Kdepak, je to vorvaň. Ano, můj pane, je to dočista vorvaň. Boeing vystoupal troposférou až do výšin, kde nebylo vidět mraky, takže Nha už neobtěžovala vzpomínka na kolaboranty. Místo toho teď věnoval pozornost nehtu na svém pravém prsteníku, jejž už brzo bude třeba odhryznout. Nehet, ne prsteník. Aby mohl tu zemi spravovat, bylo jeho povinností proniknout až do duše jejího národa. Nhova kultura se už před dvěma sty lety rozhodla opustit písmo. A za ten čas se Nhovu národu za odměnu obnovila fenomenální paměť. Celý objem kultury, který dosud jen plesnivěl v dnes už neexistujících obřích knihovnách Nhovy vlasti, se tak přemístil do hlav Nhova lidu. Byla samozřejmě provedena jistá selekce. Vždyť inteligence je taky definována jako schopnost výběru. A tak Nhova vlast si podržela v paměti už jen ty opravdu užitečné věci, podporující zdravou a dravou vitalitu. Ale aby mohl okupovanou zemi spravovat, aby se dostal až k duši jejího národa, musel se Nh chtě nechtě setkat s jejím písmem. I když většina lidí tady už vůbec nečetla, i když to byla už jen věc obtížné menšiny, přesto bylo Nhovou povinností nahlédnout do jejich knih. A napřed jen bezradně zíral na ty houštiny polámaných a zakroucených vlásečnic, na to mravenčení čar, za nímž se skrývalo veškeré jejich vzdělání, jež Nhův národ nosí už jenom v hlavách, ale taky příběhy o lásce a smrti, s nimiž se v Nhově vlasti už dávno, dávno, velice dávno přestali trápit. Ale teď, hle, jeden z nejintimnějších okamžiků celého letu. Jsme přítomni – poté co se Nh ujistil, že široko daleko není nikoho, kdo by ho pozoroval – jsme přítomni odhryznutí už obludného nehtu z Nhova pravého prsteníku. Křup a nehet odešel ke svým předkům, utopen v moři slin. A my se zas smíme vrátit k houštinám písmen. Nh si tedy nechal vybrat tu nejkvalitnější instruktorku, jež ho měla zasvětit do tajemství jejich knih, a protože vynikal nezlomnou inteligencí, velice rychle se mu vynořila slova a celé věty v tom jazyce ujařmených. Ale instruktorka cítila vůči Nhovi dvě povinnosti. A sice opravdu ho přivést až k duši národa, aby uviděl celou jeho velikost, jež prošla už tolika poníženími. A dále chtěla toho uzurpátorského drába taky potrápit. A proto první věty, které se Nhovi z houštiny čar vynořily, byly prosím v obrozenské češtině: ...na zkamenělých kobkách sloje mlh podobiznami vůkol obskočený, zkáze podrobeno všecko, tohoto smrt jestli zmoří, z hrobu jeho nová žebra jinému se zas tvoří, z roztomilé dívky těla ladného, jež v tichu hnije, zej tra vousný bodlák pučí, žabinec zde stravu pije, červe, raduj se a pod kamenem ty, žížalo, plesej, ve všech zvucích hlasovodů měkkým kluzem lehkých bloudí, v okamžení
k přechodu se tvrdému zas z ticha loudí. Ale pak ho zas odměnila slokami, v nichž ten jazyk ujařmených tančil na špičkách a dotýkal se zaráz hvězd i pampelišek: slyším to, co jiní neslyší, bosé nohy chodit po plyši, vzdechy pod pečetí v dopise, chvění strun, když struna nechví se, kdo mé naději však zabrání – ani strach, že přijde zklamání – abych nekles pod tvá kolena, nejkrásnější bývá šílená... Takže tím pravým důvodem, proč se Nh vydal za Kvuem, byla potřeba rezignovat na svůj úřad. A jak už taky víme, Kvu dělal, že o tom nechce slyšet, ale ve skutečnosti samozřejmě pochopil, že s Nhem už je konec, a hned po jeho odletu dal do vyhledavače příkaz najít jeho nástupce. Nh to předpokládal, ale nepočítal s tím, že Kvu se o něho postará už hned po přistání. Nh přesně věděl, jak teď naloží s časem, který mu tady ještě zbývá. Jakmile pochopil, že instruktorka už patří mezi ty, které infekce STEN-2C postihla, uvítal setkání s Kvuem: podá mu tam demisi a okamžitě po návratu se vydá do nemocnice za svojí instruktorkou. Byl zatím stále ještě nejvyšším úředníkem v téhle zemi, a tak se mu nemohl nikdo postavit do cesty. Instruktorka byla už třetí den ve schránce, jež měla zabránit, aby bakterie STEN-2C pronikla ven. Vstoupí tam za ní, obejme ji, ach, sevře ji do milostné náruče a pokojně přijme její úděl: Kdo mé naději však zabrání, abych nekles pod tvá kolena, nejkrásnější bývá šílená! Takže když ho na letišti čekal taxík, dal taxikáři příkaz, aby s ním uháněl rovnou do nemocnice. Ale taxík se vůbec nepohnul z místa. Taxikář totiž okamžitě obsloužil Nha smrtným chvatem. Potom si jeho trup hodil přes rameno, šikovně prokličkoval mezi rolujícími letadly a předal ho té posádce, co už ho přepraví ke spálení do Nhovy vlasti. Obyvatelé těchhle zemí nesměli být v žádném případě svědky selhání svých ujařmitelů. Kvu s upřímným pobavením pomýšlel na to, že by si teď nechal donést list klasického, už lehce nažloutlého dopisního papíru, a jistě by se v pařížských muzeích našel i kalamář s dosud nevyschlým inkoustem a ozdobná násadka, na niž by si nasadil ocelové pero a mohl by na psacím pultíku z palisandrového dřeva začít psát: splétat ty smyčky a protínat je krasopisnými vertikálami, jak se v tom už docela slušně vyučil. A v duchu už opravdu – pohybuje rukou jak písařskou taktovkou – napsal první řádek: Hluboce se Vám klaním a pozdravuji Vás, Nejvyšší Bline... A nějakou chvíli se tou představou, že napíše Blinovi krasopisný list, skutečně těšil, uvědomiv si pochopitelně, že tento nešťastný typ humoru svědčí o tom, jak už je jeho vnímání světa hluboce rozleptáno obcováním s duší národů, na něž měl pouze dohlížet, jež měl spravovat, a ne se s nimi ztotožnit. Pak se vzpamatoval, zvedl se a podal hlášení pendluje místností s mikrofonem a maličkou kamerou v límci saka: Nejvyšší Bline, v těchto dnech právě vyměňuji místodržitele ve všech evropských državách. Uvědomuji si, že se stala osudná chyba v přístupu k obsazeným zemím, a přijímám za ni plnou odpovědnost. Domníval jsem se, že když pronikneme co nejhlouběji do duší ujařmených, staneme se tak vlastníky šému k jejich ovládání. Však vy, neúprosní skutkové, následky jsou přízračné! To, s čím jsme se v těch duších setkali, je právě to, čemu se už po staletí bezpečně vyhýbáme. Jejich kultura je proniknuta na jedné straně vzýváním nicoty a smrti a na druhé zas adorací lásky, zbožněním nesmrtelného citu. Ano, Nejvyšší Bline, jejich knihy jsou doslova zapleveleny samými příběhy o lásce a smrti. Ale zatímco
lidé, kteří tady v těch okupovaných zemích žijí, jsou už dávno vůči své kultuře imunní, docela lhostejní, rezistentní, naprosté většiny z nich se už netkne, my jsme se bohužel ukázali vůči ní bezbranní, nevlastníme tu jejich imunitu, nemáme žádné obranné látky jako oni, takže všichni místodržitelé už nákaze, vzývání nicoty a adoraci lásky, podlehli, a musel jsem je zavčas odstranit, než nám uvolní otěže, které jsme sotva stačili přitáhnout. Nejvyšší Bline, časté střídání místodržících bude teď nezbytné, ale především se nesmí už nikdy připustit, aby se ještě někdo z nás setkal s jejich příběhy, neboť sebezáhubné bytí, v těch příbězích zapouzdřené, je pro nás mnohem a mnohem nebezpečnější než třeba nějaký ten bacil STEN-2C. Kdybychom dopustili, aby nákaza přeskočila až k nám, netroufám si domyslet následky. A tu musím přiznat, Nejvyšší Bline, že ve dnech, kdy jsme ty země obsazovali, bylo už jejich osazenstvo, aspoň jeho drtivá většina, na nejlepší cestě k naprosté netečnosti ke své vlastní kultuře. A tak měli jsme ten proces jenom urychlit a nestrkat své rypáky, dovolte mi to tak říct, nestrkat své rypáky do jejich knih... A konečně, Nejvyšší Bline – A tady se Kvu zastavil uprostřed místnosti a znova zvedl pravou ruku a opsal ve vzduchu smyčky a obloučky, znova podlehl automatismu psaní, ale pak rychle nacpal ruku hluboko do kapsy, aby nemohla už dál vyvádět. – a konečně, Nejvyšší Bline, obracím se na Vás s prosbou, abyste i mě nechal okamžitě nahradit. Taky já jsem už tou nákazou zasažen. A cítím neskonalou lítost, že jsem selhal v nadějích, jež jste do mě vložil. Kvu se chvíli trápil tím, co k tomu ještě dodat, ale to se už jeho pravá ruka zabořená hluboko v kapse zmítala jak jezevčík v úzké liščí noře, až zas vyletěla nahoru a rozmáchle napsala velké „K“ a k tomu pak malé „v“ a malé „u“, prostě se tam ve vzduchu podepsal a zároveň nahlas vyžvejkl své jméno do límce saka. A teď už vidíme Kvua, jak si svléká sako s mikrofonem a s maličkou kamerou, věší je na opěradlo židle a pokračuje dál až do slip, přičemž každý ten svlečený kousek někam spořádaně odloží, a můžeme hádat, že jedná zcela cílevědomě, maje už všecko do posledního puntíku a každé čárky a tečky pečlivě promyšlené. A jde teď do koupelny, napustí si tam vanu, stáhne slipy a vrací se do místnosti, která mu dosud sloužila i jako knihovna, a vytáhne si z jedné z poliček ohmataný svazek a ten se mu už sám rozevře na žádaném místě a Kvu se s ním vrací do koupelny a trpělivě čeká, až se vana naplní. A když se tak stane, přidá ještě koupelovou sůl a taky koupelovou pěnu a pak si ještě ve vaně upevní dřevěný můstek-poličku s rozevřenou knížkou, odkopne pantofle a ponoří se maje ruce zvednuty tak, aby je nesmočil, protože jimi pak uchopí tu knížku, román svého oblíbeného francouzského autora, a čte s nevyslovitelnou rozkoší: ...myšlenky letěly jeho hlavou jak ptáci, kteří nás už opouštějí vypravujíce se na svou dalekou cestu, a všechny jeho smysly byly naposledy nastraženy a jeho paměť se teď houpavě pohybovala jak veliká medúza z Cote d’Azur. A tak si teď vzpomněl na Blanchette, jak se s ní poprvé setkal v Brasserie Lipp na St-Germain-des-Prés. Nebýt jí, byla by ho Rose vůbec kdy zajímala? Blanchette dodávala všemu příchuť hříchu, pro nějž měla tak silně vyvinutý smysl. Viděl teď, jak se sklání nad tou trpící ženou jak nad neživou loutkou a připravuje tak z hlubin se nořícím výčitkám tu nejjemnějšípotravu. Ale pak už pomalu opouštěl tu vzpomínku a sáhl po připravené žiletce, přiložil na zápěstí a škrtl a díval se, jak mu krev stéká po zvednuté ruce a barví
koupelovou pěnu... A tady Kvu sklapl knihu a sáhl taky po připravené žiletce. Ještě téhož dne přiletěla do Paříže služba, která Kvua nadzvedla, aby mohla vypustit vanu, a pak ho tam zas zpátky usadila a napustila vanu až po okraj kyselinou solnou a obratným pohybem vmáčkla Kvuovu hlavu pod hladinu. Načež ještě posbírala do odpadkových pytlů všechny knihy, co v Kvuově rezidenci nalezla. A to už taky do všech obsazených zemí nastoupily likvidační divize, důsledně se věnující veřejným i soukromým knihovnám. A krátce poté co byly zlikvidovány všechny knihovny, přiletěl do Paříže na bývalé Orly, teď letiště Kib-Hyr-Kena, nový protektor okupované Evropy, generál Ko(l)-Kot. Prošel se vydenzinfikovanou rezidencí, v níž měl mít příštího dne schůzku s novými místodržiteli. Neshledal nikde žádnou závadu, a tak se ještě posadil k počítači, aby spočítal, kolik zůstalo v porobené Evropě knih. S ulehčením zjistil, že už vůbec žádná. A tak se za odměnu šel projít po nábřeží Seiny, kde si pak pro své potěšení sebral holku, nočňátko, a přived si je domů. Máme před sebou celou noc, řekl generál a nalil do dvou skleniček pravou irskou whisky. A potom se shovívavě zeptal: A jakpak se jmenuješ, holčičko? Šahrazáda, odpověděla.
Kousek tam a hodně zpátky Asi bych měl napřed říct, kdo jsem. Ale spád událostí je už takový, že se musím smířit s tím, že dřív než bych to stačil ze sebe dostat, bylo by už zas všechno jinak. Takže pojďme dál. Sedával jsem na rohu ulic Česká a Jakubská. Za svými zády jsem měl berle opřené o zeď. Ve skutečnosti jsem je nepotřeboval (jen trochu kulhám, protože mě tlačí levá bota), ale někdo si je tam zapomněl. Anebo si jimi rezervoval místo, na něž se hodlá vrátit. Však dlouho jsem byl připraven, že se zvednu, jakmile se objeví majitel těch berlí. Sedával jsem na širokém špalku se složenou dekou, u nohou víko od papírové krabice. Volba mezi víkem, čepicí anebo něčím ještě atraktivnějším se nakonec přechýlila k víku, protože jsem si všiml u svých kolegů rozmístěných v centru a kolem centra, že právě víko nadělá nejvíc cílevědomé práce. Pokoušel jsem se hrát na kytaru a k tomu zpívat. To prvé se mi jakžtakž dařilo, ale se zpěvem to bylo jen trapný. Byl jsem možná na tom nejlepším fleku v pěší zóně, ale asi jsem toho místa nebyl hoden. A tak výsledek celodenního vysedávání byl vždycky jen žalostný. Ale pak se stalo něco hodně zvláštního. Cosi, co napřed vypadalo, jenom jako když v souvisle zatažené obloze najednou povolí šev a jím na okamžik uvidíme slunko. Ale mýlil jsem se. Ve skutečnosti se věci daly do pohybu, a než jsem se nadál, překročil jsem tu hranici, která nás dělí od trochu jiného světa. Začalo to takhle. Právě jsem odložil kytaru a udělal jeden z těch automatických pohybů, jimiž vyháním z ruky, z dlaně, z prstů křeč, když jsem uviděl, že z protějšího chodníku se ke mně rozběhl nějakej kluk. Zastavil se nad tím prázdným víkem u mých nohou, a teprve teď jsem rozeznal, co drží v ruce. Byla to pětistovka. Chvilku jako by nevěděl, co s ní. Ale pak ji v rozpacích položil do toho víka. I mě tím přivedl do rozpaků. Vždyť kolik mu mohlo být? Deset roků? Zvedl jsem hlavu od víka a podíval se na protější chodník. Pozdě. Už stačil zmizet mezi chodci, kteří se valili oběma směry. Zableskla se mosaz na zámku úřednické aktovky a červený kamínek v prstýnku dlouhonohé slečny a zaráz tři její piercingy, v obočí, nose a pupíku, ale taky hned perfektní chrup v pootevřené tlamě trochu rozčíleného setra bez náhubku a bez vodítka. Prostě slunko, co vyhlédlo tím roztrženým švem, rozeselo po protějším chodníku nápadité záblesky, ale nenašel jsem už nikoho, koho bych mohl bezpečně identifikovat jako původce té pětistovky. Ale kdybych si teď ten děj, který se zakončil ve víku u mých nohou, rozložil na jednotlivé obrázky, mohl bych si třeba ty dva tři obrázky, co předcházely, doplnit. Představil jsem si někoho, kdo se na tom protějším chodníku zastavil zahleděn mým směrem. Možná ho zaujaly ty dvě berle, ta zkřížená žezla nad mou hlavou. Anebo spíš to, jak mizerně jsem zpíval? Pak už si chytil desetiletého kluka, sáhl do peněženky a potom poodstoupil, abych ho já neviděl, ale kluka nespustil z očí, dokud mi tu pětistovku nepoložil do víka od krabice. Ale koho by napadlo, že tím to vůbec nekončí. Takže už příští den (ve středu) mě zaskočilo pokračování. Znova odkládám kytaru, abych udělal ten pohyb, kterým zaháním
bolestivou křeč, když tu uvidím na protějším chodníku slečnu ve slaměném kloboučku a tamtoho desetiletého kluka. Ani na chvíli nepochybuju, že k ní patří. Její syn, synovec, malej bráška nebo prostě někdo, koho má na starosti. Oba zůstanou stát a teď se před mýma očima odehrají ty předchozí obrázky, o něž jsem minule přišel. Slaměný klobouček vyloví z kabelky peněženku, kluk kývne, rozběhne se a tentokrát mi položí do víka od krabice tři tisícovky. Zmateně hledím na to štědré nadělení a pak sebou trhnu a spěšně se zvedám, abych té slečně poděkoval aspoň tak, že se vestoje ukloním z chodníku na chodník. Jenže zatímco jsem věnoval pozornost těm líbezným obrázkům ve víku od krabice, obrázek na druhém chodníku mi zas zmizel. Uplynul další den. Ale tenhle den (čtvrtek) mi přinesl hnedle čtyři tisícovky. A to už jsem se stačil rychle zvednout a uklonit své obšťastňovatelce a ta se usmála a hbitě mi to vrátila, a to tak, že mi udělala kouzelné pukrle z chodníku na chodník. A když se kluk vrátil na její břeh, musel se mi taky hned připukrlit. A chcete ještě příští den? Stojí přede mnou a usmívá se (tentokrát kluk zůstal na protějším chodníku). A koukám, tentokrát celých pět tisíc. Ale než stačím cokoliv říct, otočí se a odcházejí. Zvedám se a klaním jejich zádům s velkou heraldickou lilií. Ani se neohlédnou a mizejí v davu. Samozřejmě že bych měl spousty otázek, ale nakonec jsem rád, že mi nedala možnost je položit. Kdo se moc ptá, moc se doví. Ale taky možná, že jakmile bych se začal ptát, všechno by skončilo. Co když byla mezi námi taková nevyslovená dohoda, že ona mě bude bez jakéhokoli vysvětlování obdarovávat a já to zas budu bez jediné otázky přijímat? Taky mě napadlo, že ta dáma může být jen kurýrem, jen článkem v řetězu. Vstupoval jsem do něčeho, o čem jsem v těch prvních dnech vůbec nic nevěděl. Ale tolik mi už zas došlo, že tohle nemusí být vůbec žádné skutky milosrdenství, ale že si mě někdo takhle kupuje a že po mně už brzo budou za to něco chtít a že když to ještě zavčas nestopnu, nebudu už pak mít šanci z toho vycouvat. Příští den přišla kurýrka (budu jí teď tak říkat) přesně ve svůj čas, ale bez toho svýho roztomilýho spratka, a tentokrát místo šesti tisícovek, s nimiž jsem už bezostyšně počítal, vylovila z kabelky něco ukrytého v dlani a podržela ji sevřenou nad mou rukou a přiměla tak mou dlaň rozevřít se a pustila do ní svazeček klíčků. A položila si prst na rty a nechala mě tam mým dalším rozpakům. Když čekáte šest tisícovek a už se těšíte, jak si jich užijete, je pro vás svazeček klíčků přece jenom zklamáním. Tím chci taky říct, že nejsem zrovna houmlesák. Bydlím zásluhou svého strýce, zubního technika, v garsonce opatřené všemi nezbytnostmi, i když činžák v Přadlácké ulici je v té čtvrti, jíž se právem říká brněnský Bronx. Bydlet tam tedy není žádná výhra, ale vzhledem k tomu, že strýc si nájem garsonky trvale převedl na svůj účet, nemůžu si naříkat. Takže vyměnit jednu garsonku za druhou (nic lepšího jsem samozřejmě nečekal) a přijít tak o den ze dne stoupající houmlesáckou apanáž (kurýrka mě zřejmě považovala za bezdomovce), to bych srdečně nerad. Cože, tak to už mě netrápil ten den ze dne narůstající dluh, kterým jsem se komusi vázal? Jak vidět, tak ne. Dost jsem už začal věřit v blahodárné pokračování. Ale dřív než se zas věci dají do pohybu, tak bych přece jenom rád něco o strýci a o mně. Rozhodně to není tak, že by mě v rozpuku mého chlapectví zneužil a teď z velké dálky
(z Prahy-Holešovic) splácel svůj dluh. Je to bratr mé maminky, a když jsem přišel hloupě o otce a bolestně pak o ni, strýc raději z Brna zmizel, aby na to už nemusel hledět. Ale nevykašlal se na syna své sestřičky. Ta garsonka na Přadlácké, to byl jeho závdavek do mého životního rozběhu. A kdybych měl v sobě trochu víc životní vůle, tak už bych dávno z té špeluňky vyplul do nějakého mnoholaločnatého a mnohapokojového manželství. Jsem totiž kudrnatej Hádek, na první pohled plnohodnotný štěp toho v Brně nepominutelného rodu. Ale vypadá to, že se hned na začátku něco ve mně zaseklo, zadrhlo. Kurýrka, a vida, zase bez doprovodu. „Můžete to tady všechno chvilku nechat?“ zeptá se a ukáže na berle a na špalek. „Je to odtud jen kousek.“ Bez váhání kývnu a vezmu si jen kytaru a jdu, aniž tuším kam. Přejdeme na druhý chodník. Proráží mi cestičku v davu, který teď právě kulminuje. I když pochopila, že ty berle jsou jen moje logo, přece mi neupírá status mladého chromce, který je třeba respektovat. Ostatně ta levá bota stále tlačí, a tak trochu kulhám. Ohlédne se a čeká, až ji dojdu. Stojíme před moderním činžákem, už jen pár kroků od rohové pasáže naproti hotelu Avion. Druhé poschodí je celé prosklené tónovaným neprůhledným sklem a v třetím je otevřené okno a odtamtud slyšet, jak někdo zatlouká něco do zdi. Kurýrka mi pokyne, vylovím ty klíčky, hledám, který zapadne do zámku domovních dveří, a pak tam čekáme na výtah. Dívám se na velké okno do atria či do dvora, vitráž s motivem z nějakého Muchova plakátu. Čtvrté poschodí. Ukáže na dveře bez vizitky, ale natřené zrcadlovým lakem, takže v něm teď vidím, jak výtah za našimi zády sjíždí zas dolů. „Prosím,“ požádá mě kurýrka, a tak zas zkouším klíčky, který do horního a který do spodního zámku. Předejde mě, aby rozsvítila v předsíni: „Vítejte doma!“ Vejdu do předsíně s patero dveřmi. A hele, to je byt jak pro středně úspěšného tuneláře! Velký pokoj s ateliérovým stropem, moderní nábytek, hádám, že z IKEA, a u okna klavír a mezi okny knihovna ke stropu naplněná nepochybnými bestsellery a dvě spodní police s cédéčkotékou a dévédéčkotékou a vedle dalšího okna stolek s počítačem. Galantně čekám, až se kurýrka posadí, ale ukáže mi na křeslo, a tak si sedám, a to už přistaví další křeslo naproti mně. „Už jsem vám založila účet, kam vám bude chodit každý měsíc třicet tisíc. U počítače k tomu máte všechny podklady a doklady, kartičku a pin. O nájem a inkaso se nemusíte starat, to půjde z jiného účtu.“ „To můj strýc?“ zeptám se. „Neznám žádného vašeho strýce,“ odpoví okamžitě. Dívá se na mě teď velice zblízka. Vidím, že má ve skutečnosti hodně tenké rty, pečlivě rozšířené výraznou rtěnkou. Sedíme si tak nadoraz, že cítím její dech na své tváři. I ztlumím svůj dech, až úplně na záchovné minimum. Je mi jasné, že bych se teď měl ptát dál. Ale zas se bojím, že kdybych teď pokračoval v ptaní, nakonec by se ukázalo, že je to všechno jen omyl, od začátku jenom a pouze omyl. Sáhne za svá záda po kabelce, kterou si odložila na servírovací stolek, a z kabelky vyjme obdélníček a napíše na něj číslo a podá mi ho. „To kdybyste měl jakékoliv problémy. Čtyřiadvacet hodin denně je vám ten telefon k dispozici.“
Přečtu si číslo a obrátím obdélníček, ale není to její vizitka, jen prázdný lístek. Pobaveně pozoruje, jak kartičku obracím, než ji schovám do kapsy. Zase jsem dostal příležitost se na něco zeptat. Aspoň tak se mi to její odmlčení jeví. A vypadá to, že ještě chvíli vyčká, jestli té příležitosti využiju. V tom tichu je teď zespodu slyšet bušení, to, které jsme už zaznamenali, když jsme stáli před domem, ten hluk nás přivítal z otevřeného okna v třetím poschodí. „Nebojte, hned s tím něco uděláme, to vás tady nebude obtěžovat. Víno, gin nebo whisky?“ Dívám se pootevřenými dveřmi do vedlejší místnosti, jak tam plní skleničky. Čekám, že teď při přípitku vysloví něco důležitého, co mi pomůže tomu všemu porozumět. Ale jen se na mě povzbudivě usměje. Pak zas ve vedlejší místnosti vypláchne skleničky a vyprovodím ji ke dveřím. Ještě jednou zaloví v kabelce a tentokrát drží v ruce mou vizitku, tučným písmem vytištěno Vojtěch Hádek, a zasune to do kovového rámečku ve dveřích a klepne do toho nehtem malíčku. Ale nečeká na výtah a rozběhne se po schodech. V zrcadlových dveřích ještě uvidím heraldickou lilii vzadu na její mikině a žlutou mašličku v jejích vlasech. Vracím se do pokoje. Chvíli tam zmateně stojím (před těmi křesly přisunutými k sobě tak, že jsme si dýchali do obličeje) a po několika vteřinách si uvědomím, že už z toho bytu pode mnou neslyším žádný hluk. Posadím se ke klavíru a zkouším, jestli ještě umím něco vyťukat. Dlouho tam sedím na otáčecí sedačce, ruce už znehybnělé na klávesách, a hlavou mi táhnou neuspořádané myšlenky. Dost. Jdu se podívat, co je v ledničce. Až příští den dopoledne se odvážím opustit luxusní doupě. Měl bych se vypravit na Přadláckou pro nějaké ty svoje krámy. Anebo ještě ne? Musím být ještě trpělivej? Opatrně zavírám dveře, do poslední chvíle nejistej, jestli je budu zas umět otevřít. A přitom je to blbost, vždyť jsem těmihle klíčky už oba zámky otvíral. Přesto když zavřu, ještě jednou pak pro jistotu odemknu a znova zamknu. Ale sotva vypadnu na ulici, srazím se s Béďou. No nic, potřebuju se někomu předvést a Béďa mně padl první do rány. Rozhlíží se po bytě, proběhne všemi pokoji a nahlédne i do ložnice s ještě neustlanou válendou, těká z předmětu na předmět, ale ťukne si i do klávesnice klavíru i do klávesnice notebooku, dívá se do ledničky plný žrádla a pití a prohlíží i mý doklady k účtu, takže ho musím klepnout přes prsty. „Jaks k tomu přišel, ty hovado? Vždyť tady máš obrazy jak z Národní galerie. Tohle je například Slavíček.“ A ukáže na nějaký podzimní stromořadí. „Jak to víš?“ „Proč bych to kurva nevěděl?“ Pak si jde ještě vyzkoušet záchod. A jak jeho moč stříká do sněhobílé mísy, křičí přitom na mě otevřenými dveřmi. Vyrukuje totiž s nápadem, že bysme to měli oslavit. A hned vyjmenovává, koho by pozval. Raděj okamžitě souhlasím a dohodnu se s ním na večer, na sedm hodin, a jen tak se mi ho podaří vystrnadit z bytu. Dovedu si představit, co by mně tady vyváděli a jak by to vypadalo po jejich odchodu. Pokud by se mi vůbec podařilo zbavit se jich. A přetáhnout těch pár krámů, co mám na Přadlácké, to má čas, spoustu času. Zazvoní telefon. Kurýrka mi tady nechala s těmi doklady k účtu i mobil. Ale v jednom z fochů knihovny je i pevná linka.
„Moc se omlouvám, že vás ruším, pane Hádek, ale čeká se na vaše rozhodnutí ohledně těch interiérů. Volám tady z ulice, hned jsem u vás.“ A to už zvoní u dveří. Takže má klíč od vchodu. „Jsem architekt Vaňhala,“ představí se chlapík v tmavomodrém obleku se žlutou vázankou. Mám ji pochopit jako zřetelnou narážku na žlutou mašličku ve vlasech kurýrky? Rozhlíží se po bytě. Ale jinak než Béďa: rychle a věcně. „Vidím, že vás zatím upíchli v tomhle tuctovém standardu. To je skoro trestuhodné, ale ještě dneska vydržte, když všechno klapne, tak už zítra budete ve svým. A teď vám ukážu návrhy.“ A usadíme se k počítači. „Tak takhle je to zatím vybavený. A tomuhle říkáme klasická jednička. Moderní nábytek kombinovaný se starožitnostmi. Na té kombinaci jsme si dali záležet, všechno je perfektně kompatibilní. A takhle by vypadala postmoderní dvojka.“ A zarejdí myší a uvidím řadu pokojů a dalších místností vybavených exkluzivním nábytkem, v němž ale nerozeznám křeslo od myčky nádobí. „Mohli bysme se vrátit na tu klasickou jedničku?“ „OK. Pokud opravdu chcete klasickou jedničku, tak to můžeme okamžitě. Jak jsem vám už řekl, jedničkou je to tam už vybavený. Velký rodinný dům s přilehlým statkem. Je to ta nejlepší adresa, v nové brněnské rezidenční čtvrti, tedy ve čtvrti, co právě budujem v Bílovicích nad Svitavou. Jsou tam garáže pro čtyři vozy a budou se tam střídat dva šoféři, takže spojení s městem máte ve dne v noci zajištěný.“ Rozhlížím se, co bych si měl vzít s sebou. Uvidí mé rozpaky a upozorní mě, že všechno je tam už pro mě připravený. „Ale to jsou papíry k mému účtu.“ „Ani ty nepotřebujete. To všechno tady bylo jen provizorium. Tam se nemusíte o žádný účet vůbec starat. Takže jedem?“ Podívám se na svou kytaru uloženou v křesle a kývnu. Zamykám zrcadlové dveře a vidím v nich svůj kapánek zrůzněnej ksicht. Jde to všechno nějak příliš rychle. Personál je barevně olivrejovaný, stylizovaný do nejpestřejších denních i nočních motýlů, a já mám k dispozici katalog, v němž jsou popisky k jednotlivým livrejím, takže vím, kdo je tady k jakému účelu. Například že kovově modrá livrej mi donese snídani a šedá zas noviny a časopisy a fialovozelená livrej, to je ten, kdo se mi stará o kinematograf. Mám tady kinosál, kde je nejen přehrávač dévédéček, ale taky klasický promítací přístroj, a fialovozelenáč mi na mé přání přiveze v klasických kotoučích nejnovější Oscary či Zlaté palmy. A pokud nejsou ještě dabované či otitulkované, posadí se vedle promítače ten v černočervené livreji a bystře tlumočí dialogy. Jen ta navlečená do kostkované livreje je obden jiná, má obden jinou tvář a taky trochu jiné milostné pohyby a smilné chvaty, a protože nepatří ke stabilnímu personálu (večer ji přivezou, ráno odvezou, je to prostě vždycky jiná kurtizána), je tady z toho všeho občas taky na větvi a pak se mě třeba zeptá i na něco, co se netýká ani speciálních pomůcek (kterých si každá vždycky přiveze svůj vlastní kufřík), ani mých speciálních přání. Tak se třeba zeptá: „To všechno tady jste získal privatizací, nebo restitucí, anebo jste si to natuneloval?“ Ta otázka mě osvěží svou autentičností, ale když na ni odpovím se stejnou upřímností, a sice že vůbec nevím, jak jsem k tomu všemu tady přišel, vůbec mi nevěří a je hned veta po autentičnosti. V Bílovicích nad Svitavou, v tom městysi, kde mám teď svou domovskou adresu a kde se
teď buduje ta nová brněnská rezidenční čtvrť, se o mně – jak mě informuje žlutě pruhovaná livrej – povídají všelijaké věci. Část Bílovičanů vzhlíží ke mně s obdivem a část zas zhlíží na mě s odporem, ale obě části se závistí. Moc rád bych si mezi Bílovičany našel přítele, no to je silné slovo, prostě někoho, s kým bych si poseděl v hospůdce. Ale to se mi zatím nedaří. Mou společnost tvoří pouze olivrejovanci, na jejichž konto můžu jen říct, že se teda moc snaží, aby byli ke mně co nejpřátelštější. Mají to v popisu práce, ale daří se jim to jak chobotnicím vídeňský valčík. Všechno to chce víc času. Dosud jsem žil hluboko pod svou úroveň, avšak teď, když mě konečně lift, kterému říkám sofistikovaná náhoda, vynesl do výšin, jež mi právem náleží, zřejmě ještě chvíli potrvá, než se všechno příkladně poskládá. Dnes ráno jsem požádal béžovou livrej, aby mi odpoledne znova přivedla bílovického ševce. Ta pitomá levá bota pořád ještě tlačí. A pak jsem si nechal osedlat Charlese a provázen žokejem na jeho oblíbeném Duncanovi (zatím si netroufám vyjet sám, mám pořád ještě trochu nejistý stisk kolenou) vyjeli jsme lesní stezkou až tam, odkud je řeka Svitava jen pohozenou svatební stužkou. Bohužel jsem se pokusil zavést s tím žokejem jakýsi hovor. Je jediný, kdo tady nemusí nosit livrej, ani by to v jeho profesi nešlo. Má za sebou bohatou dostihovou minulost, což ho ale vede k tomu, že toho, čím se teď živí, si teda moc neváží. Odpovídal mi s chladnou, ostentativně lhostejnou zdvořilostí, až jsem ho musel trochu zpražit jednou přesně cílenou větičkou. Potom jsme oba už jen mlčeli. Vrátili jsme se těsně před tím, než spadly první kapky, ale taky těsně poté, co za mnou přijel kdosi, kdo dostal to privilegium, že mě směl očekávat v mé pracovně. Tak trochu tlouštík s tak maličkýma ouškama, že by s nima mohl vstoupit do Guinnessovy knihy rekordů. Když jsem se objevil ve dveřích, zvedl se, šel mi vstříc, podal mi ruku a omluvil se, že přijel tak nečekaně. Vlastně prý vůbec o nic nejde. Ti, kteří mají zájem na tom, abych zde přebýval ve vší spokojenosti, ho poslali, aby se přesvědčil, že je všechno OK. Odpověděl jsem, že jsem v pohodě. „Jistě by se i tady, jak zajisté všude, našly nějaký mouchy k vychytání, ale to opravdu nestojí za řeč.“ „Tak to jsme moc rádi,“ a zajel si malíčkem za límeček, který ho nejspíš trochu škrtil. „Na čem tady pracujete, smím-li se ptát?“ a obsáhl tou otázkou (a taky pohledem a trochu taky pohybem ruky) celou mou pracovnu. „No, upřímně řečeno, zatím váhám mezi více možnostmi. Chci si napřed přesně ujasnit –“ Přerušil mě, že mě chápe a že o tom už nic. Uvědomil jsem si, že s úzkostí čekám na jeho další otázku. Ale už se neptal. Naopak, položil si ruce na kolena a maličko se ke mně předklonil: „Tak a teď je na vás, abyste se zeptal.“ „Nerozumím.“ „Třeba je tady něco, na co byste se vy chtěl zeptat. A nebojte se mi to říct. Kvůli tomu jsem přece přijel.“ Venku se mezitím rozpršelo. Rád bych odvrátil oči k oknu a zahleděl se do deště, ale netroufal jsem si. Místo toho jsem se díval na ta jeho drobná ouška a najednou se mi to stalo: uviděl jsem je připravená na smetaně a s bazalkou. A chci tady hned zdůraznit, že takové věci se mi nestávají. Určitě to bylo tím napětím. Měl jsem pocit, že tam sedíme takhle mlčky proti sobě strašně dlouho, ale vůbec nevylučuju, že to byla jen chvilka. Potom se zvedl, usmál se a podal mi ruku. „Už se neuvidíme,“ řekl a odporoučel se. Oknem jsem ještě zahlédl, jak ho zelená livrej vede pod deštníkem k vozu. Musel pak kousek zacouvat,
aby najel na příjezdovou cestu. Příští den mi modrá livrej přinesla snídani dřív než obvykle. „Máte tady návštěvu. Ne, není to ten co včera. Tohle je nějakej architekt.“ Byl to architekt Vaňhala, co mě před třemi týdny přivezl z toho provizorního bytu na České. „Jsem moc rád, že vás zas vidím.“ „Potěšení je na mé straně,“ zdůraznil jsem. „Ale bohužel není čas na formality,“ upozornil mě okamžitě. „Prosím oblečte se. Musím vás hned odvézt. Právě se zjistilo, že dvě z nosných zdí mají porušenou statiku. Hodně ošklivé praskliny. Každou chvíli se to tady může dát do pohybu.“ Napadlo mě, že bych ty prasklé nosné zdi rád viděl. A že bych taky rád věděl, jak to že se to zjistilo až teď. A kdo to vlastně zjistil. Ale neřekl jsem nic. A to už kolem mě začali vířit livrejové. Pomáhali mi vybrat oblečení, které si vezmu s sebou, a sbalit mi pár maličkostí a vůbec vypravit mě. A architekt Vaňhala mi pomáhal snést mé věci dolů k vozu. Po včerejším dešti se kraj lišky Bystroušky divoce rozvoněl a několik místních stálo na náměstíčku a přihlíželo mé deportaci. Vaňhala měl odspodu svůj klíč, ale ve čtvrtém poschodí čekal u zrcadlových dveří, až sáhnu do kapsy a vylovím klíčky, které tam trpělivě přečkaly celý můj pobyt v bílovické rezidenci. Odemkl jsem a architekt šel otevřít okno. Pochopil jsem, že do bytu po celou tu dobu nikdo nevstoupil. Na stolku u notebooku ještě ležely doklady k mému účtu. Snad ten účet stále ještě běží. Budu se o tom muset co nejdřív přesvědčit. „Potřebujete ode mě ještě něco? Chcete se na něco zeptat?“ Ano, moc jsem se chtěl zeptat, co to všechno znamená? Ale hned mi to přišlo jako příliš dotěrná otázka. Vždyť jsem tam se všemi vycházel velice dobře, možná až na ten drobný konflikt se žokejem. Ale musím taky vzít v úvahu, že hned příští den po tom, co jsem považoval za drobný konflikt, přijel Vaňhala a vytasil se s porušenou statikou. Anebo to byl následek návštěvy toho, jak se jenom jmenoval, Chochol?, co se mě přijel jen tak přátelsky poptat, a pak najednou v mých očích uviděl plavat svá drobná ouška ve smetaně a s bazalkou? Ale to už mi fakt straší ve věži. Architekt mi popřál hezkej den a vyprovodil jsem ho. Ale minutu poté, co jsem si už začal napouštět vanu, že se do ní ponořím se všemi těmi idiotskými starostmi, zazvonil zvonek. Takže Vaňhala ještě něco důležitého opomněl? Zavřel jsem v koupelně kohoutek a šel ke kukátku ve dveřích, a hle, kurýrka. „Pane Hádek, vemte si tu kytaru a pojďte. Ne, ty všechny papíry tam nechte ležet.“ Chtěl jsem se zeptat, jak se tedy dostanu k penězům na svém účtu? Anebo to už nebyl můj účet? Ale to už jsem stačil pochopit, že taky tohle je dost dotěrná otázka. A tak tam doklady k účtu zůstaly s tím vším, co jsem si teď přivezl z rezidence. „Vidíte? Vždyť jsem vám říkala, že se za chvilku zas vrátíte a že vám ten špalek a ty berle zatím nikdo neukradne.“ A nastavila dlaň a já do ní pustil klíčky od bytu. A hned jsem věděl o další nevhodné otázce. Ale jestliže jsem ji nestačil vyslovit, protože okamžitě poté, co mě přivedla zpátky k berlím, jsem totiž uviděl lilii francouzských králů vzadu na její mikině, dostal jsem pak další příležitost o něco později, když se zas objevila. Ale položila prst na rty a do víka pětitisícovku. A na protějším chodníku ji čekal ten její snad desetiletý
svěřenec. Ale dřív než jsem si stačil poskládat jedno k druhému, uviděl jsem toho kluka znova. A tentokrát mi on položil do víka od krabice čtyři tisícovky a kurýrka tomu asistovala z druhého břehu. Musím snad teď nějak zdůrazňovat, že to všechno bylo jako film, co mi teď běžel zrychleně a pozpátku? Takže jsem dostal ještě tři tisícovky a pětistovku a kurýrka otvírala peněženku a popostrkovala kluka za mnou. Vždycky jsem se postavil a uklonil a už jsem si představoval, že zakřičím na druhý chodník tu svou nevhodnou a dotěrnou otázku. Ale nikdy jsem to nedokázal. A myslím, že by to nedokázal nikdo, kdo by byl jako já stíněn tím zlověstným křídlem jakési mrákotné osudovosti. Slyšíte to? A cítíte ten vlezlý patos, k jakému bych se nikdy dřív nehlásil? Kurýrka se pak už neukázala. Zato se objevil někdo, s kým jsem už vůbec nepočítal. „To jsou mý berle a toto je mý místo. Dobrý, žes mi to pohlídal, ale teď už vypadni.“ Kývl jsem, sebral kytaru a šel. „Můžeš mi tady nechat tu kytaru?“ „To nemůžu, nezlobte se.“ Vlastně bych klidně mohl, protože teď už mně byla nějaká kytara ukradená, ale nezdálo se mi, že bych měl od této chvíle založit svůj život na rozdávání svýho majetku. Byl už večer toho překotného dne, který jsem ještě začínal v „postelích s nebesy“. Vracel jsem se z „brněnské dobré adresy“ do „brněnského Bronxu“. Přadlácká mě přivítala křikem nějakých paznehtů, kteří se strefovali flaškami do betonového sloupku. Obešel jsem je velkým obloukem, a když jsem přišel k domu, v němž mám svou garsonku, ani mě moc nezaskočilo, že domovní dveře měly zas uražený zámek a byly docela slušně prokopnuty nějakou mohutnou ještěrčí tlapou. Ale zatímco dole bylo teď otevřeno dokořán doslova pro všechny, nahoře mě čekalo nepříjemné překvapení: nemohl jsem se dostat do vlastního bytu. Můj klíč nesedl do zámku. „Někdo za vás přestal platit nájem a vy jste byl k nesehnání. Teď už je tam novej nájemník a ten si zámek vyměnil.“ „Ale mám tam přece svoje věci.“ „Čekali jsme, až se objevíte, ale nemohli jsme čekat věčně. Skončily v kontejneru. Však to byly jen takový krámy.“ Pro mě to ale nebyly jen takový krámy. Ale to už jsem neřekl. Otočil jsem se a šel. Přesvědčil jsem se, že mám u sebe těch dvanáct a půl tisíce, co mi je teď znova přihrála kurýrka. Potřeboval jsem čas, abych si to všechno důkladně přebral. Dostal jsem se, a vlastně nevím proč a jak, velice rychle až do nějakých rezidenčních výšin (ale kdesi uvnitř jsem samozřejmě věděl, že tam patřím, že je to mé náležité místo), a teď následoval zdá se parádní sešup. Ocitl jsem se na toboganu, po němž jedu nezadržitelně dolů. Ale vytáhli mě tam nahoru jenom kvůli tomu, aby mě pak mohli pobaveně skopnout dolů? Nedaleko Přadlácké je takový hotýlek, Sýpka. Nikdy jsem tam nebyl, ale mohl jsem snad předpokládat, že tam bude nějaký apartmán s vanou (chci totiž pokoj s vanou, drobečkové!), abych tak pokračoval v tom, co jsem si už ani nestačil načnout v bytě na České. Dřív si tam ale zuju tu protivnou levou botu. A aby to nebylo té pravé botě líto, zuju taky ji a budu možná celou půlhodinu jen tak v ponožkách pendlovat po pokoji. Ale co to říkám pendlovat, vždyť já zkřížím ten pokoj úhlopříčně a pak opíšu kolem toho kříže kruh
a vyzkouším ještě několik dalších geometrických obrazců. V recepci ale nebyl drobeček, nýbrž vobrýlený vořech. Zabrejlil do mého občanského průkazu, zvědavě se na mě podíval a pak se zas vrátil k mé kartičce na svém pultě. Vůbec nic mi neřekl, ale zahulákal na údržbáře, co se tam vrtal v nějaké elektrické skřínce. Taky údržbář vejral na mou občanku a vrtěl hlavou. „To je co,“ smál se vobrýlený vořech. Taky údržbář se zasmál a šel si zas kleknout k tý elektrický skřínce ve zdi. „A nemáte jinej doklad?“ chtěl vědět vořech. „To by snad mělo stačit. Vždycky to všude stačilo.“ „Jak se jmenujete?“ „Cože?“ A sáhl jsem po tý svý občance a zděšeně si ji prohlížel. A chtěl jsem teda říct svý jméno, ale najednou už nebylo žádný. Najednou jsem si uvědomil, že se už nejmenuju. A hned potom jsem začal pomalu, hodně pomalu couvat. Napřed jsem vycouval z recepce až na ulici, ale taky tam jsem pořád dál couval. Lidi mě opatrně obcházeli, ale vůbec se nepodivili mému pohybu. Takže takhle se vycouvává ze samé lidské podstaty? A kdy to asi všechno začalo? Kdy jsem to mohl ještě zadržet? Ve chvíli, kdy ke mně poprvé přiběhl ten kluk? Anebo ještě mnohem a mnohem dřív? Ale proč se to všechno stalo? A proč se to všechno děje? Couvám, ale teď už stále rychleji, couvám a nikdo si mě už nevšímá. Doslova jako kdybych už nebyl. Nanejvýš že mně uhnou z cesty. Už se nedokážu zastavit a už mi na tom taky koukám vůbec nezáleží. Ale přiznám se, ano, přiznám se, že jedno je na tom přece jenom příjemné. Ta levá bota už netlačí! Před chvílí přestala tlačit.
