JEDEN SVĚT NA ŠKOLÁCH MLUVME O MIGRACI INFORMAČNÍ TEXTY

JEDEN SVĚT NA ŠKOLÁCH MLUVME O MIGRACI INFORMAČNÍ TEXTY

MLUVME O MIGRACI Historie integrace muslimů v Evropě. Příčiny zvýšeného pohybu uprchlíků. Vývoj a příčiny války v Sýrii. Rizika přílivu uprchlíků do Evropy.

1.

Jaká je historie migrace lidí z islámských zemí do Evropy a jak se daří jejich integrace do většinové společnosti? Co se jeví jako největší problém? První migranti byli tzv. gastarbeitři, lidé zaměstnávaní při příležitosti poválečné rekonstrukce Evropy. Vedle Jihoevropanů (Italů, Portugalců) přicházeli za prací lidé z kolonií: Alžířané a Maročané do Francie, Bangladéšané a Pákistánci do Británie; Německo nemělo kolonie, ale historické vztahy s Tureckem a organizovalo v šedesátých letech 20. století náborové kampaně v Anatolii. Cizinci měli přijít za prací a pak se vrátit, oni ale zůstali, a naopak si přiváželi rodiny. Z gastarbeitrů se stali přistěhovalci. Mezitím se těžký a strojírenský průmysl, ve kterém často pracovali, propadl (deindustrializace) a přistěhovalci se ocitli ekonomicky na okraji společnosti. Mnozí začali podnikat v obchodě, jako u nás Vietnamci (večerky, restaurace atd.). První generace se neuměly integrovat, neučily se jazyk dané země, bydlely tedy blízko sebe atd. Po útocích v USA v roce 2001 začali být Turci, Arabové, Bangladéšané atd. vnímáni jako „muslimové“, přestože nesdíleli tutéž islámskou tradici, jazyk ani zvyky. V důsledku mezinárodního terorismu (např. útoků v Holandsku, Madridu a Londýně) a „války proti terorismu“ začali být najednou muslimové jako takoví viděni jako problém. Teprve po roce 2001 se evropské vlády začaly aktivněji zabývat integrací „svých“ muslimů: rozšířily právo na občanství, aby se tak přistěhovalci cítili více spojeni s novou zemí, začaly organizovat reprezentativní struktury jinak velmi roztříštěného muslimského obyvatelstva, začaly pobízet muslimy k sebeorganizaci a také seberegulaci, k formulování požadavků a vyjednávání vlastních práv se státem, začaly řešit problém sociálního vyloučení, kvality škol, práce, policie začala více kontrolovat rizikové skupiny, úspěšní muslimové dostali prostor v politických stranách, médiích. Přítomnost muslimů se stala o něco přijímanější a normálnější, hysterie médií opadla.

Ovšem smutný rok 2013 přinesl novou vlnu mezinárodního džihádismu a s ní i odchody do Sýrie a útoky v Evropě. Zatím je ale skutečností, že počet muslimů náchylných k fundamentalismu obecně je velmi malý (tzv. salafistické mešity navštěvuje odhadem 10–15 tisíc lidí ve Francii a podobně je tomu i v Německu, všechny mešity jsou dnes navíc monitorované policií) a lidí náchylných k násilnému extremismu ještě menší. Z 5–7 milionů muslimů ve Francii a 5 milionů v Německu jde o stovky, nanejvýš pár tisíc, kteří odešli do Sýrie. Extremisté mezi muslimy jsou obdobou extremistů mezi námi – například neonacistů. Je jich málo, ale jsou nepředvídatelní a pro deradikalizaci je třeba pracovat na zlepšení vzdělávání a začlenění mládeže. Největším problémem jsou stále místa sociálního vyloučení; dlouhodobá nezaměstnanost je past, ze které se těžko vystupuje. Tuto problematiku známe z příkladu tzv. romských ghett: jakmile jednou vznikla, je těžké začlenit jejich obyvatele do většinové společnosti. Situaci zhoršuje změna pracovního trhu: otevírají se nůžky mezi vysoce kvalifikovanými pracemi a těmi méně kvalifikovanými a ti, kterým ujel vlak a nemají pracovní zkušenost, mají malou šanci najít cestu zpět.

2.

Jaké události vedly ke zvýšenému pohybu uprchlíků? Jak se situace vyvíjela během let 2014 a 2015? Do Evropy přicházejí lidé zejména ze zemí, ve kterých již pět a více let probíhá občanská válka: ze Sýrie, z Iráku a z Afghánistánu; velké počty uprchlíků ale otevřely logistickou a pololegální cestu i řadě jiných národností, které mají malou šanci na azyl a které evropské státy mezitím začaly filtrovat. Občanské války v Sýrii, Afghánistánu a Iráku se liší co do svých důvodů (v Afghánistánu a Iráku začaly jako odpor proti americké invazi a nezvládnuté ekonomické rekonstrukci, v Sýrii spolu soupeří regionální velmoci), ale mají jedno společné: čím déle trvají, tím vzdálenější se zdá šance na mír. Ve všech zmíněných zemích je nejvíce uprchlíků rozmístěno po vlastní zemi, dále po sousedních zemích. Pouze relativně malý počet uprchlíků hledá útočiště v Evropě. Podle mnoha svědectví humanitárních pracovníků lidé daleko odcházet nechtějí, přejí si zůstat co nejblíže domovu a vrátit se do vlasti a rekonstruovat ji, jakmile to bude možné. S pokračující válkou se

[ 1 ] www.jsns.cz


ale situace mění: země, nebo alespoň jejich části, odkud lidé prchají, byly postupně zničeny tak, že si návrat lze jen těžko představit, a hlavně naděje na ukončení války slábnou. V sousedních zemích uprchlíci zpravidla nesmějí pracovat, s časem se ztenčují úspory, ze kterých část uprchlíků žije, a jejich děti již několik let nechodí do školy. Ti, co si to mohou dovolit, potom hledají způsoby, jak se usadit a žít normální život někde jinde. Proud uprchlíků postupně rostl během roku 2014, a hlavně v roce 2015. Cestu jim umožňovala geografická otevřenost řeckých hranic a také paralýza řecké administrativy po nedávné krizi. Řecko je první schengenský stát, který by měl uprchlíky registrovat, místo toho je však pouštělo dál. Státy na tzv. balkánské cestě se o proud lidí nestaraly, pokud pokračoval dál do Evropy. V létě 2015 nastal průlom: v Budapešti se nahromadily tisíce uprchlíků, se kterými si Maďarsko, další schengenský stát, nevědělo rady. Německo a Rakousko tedy prohlásily, že když Maďarsko pustí uprchlíky do vlaků, nebudou je vracet zpět do první schengenské země, kde podle tzv. Dublinské úmluvy měli podat žádost o azyl. Fakticky se tak otevřela cesta do Evropy. Čím více lidí procházelo, tím lehčí a levnější cesta byla: postupně se ustanovil soukromý nebo státní transport. V Makedonii například uprchlíci neměli právo používat vlaky, a tak chodili 200 km pěšky po kolejích. Poté, co v dubnu 2015 vlak v jedné soutěsce zabil 14 lidí, vláda postupně umožnila uprchlíkům státní vlaky používat. Cesta přes moře je nákladná a nebezpečná, stojí 1500 eur za člun (asi 40 000 korun). Cesta z Atén do Vídně už ale stojí asi jen 100–150 eur, protože zúčastněné státy si nemohly dovolit nechat masy lidí „obhospodařovávat“ taxikáře a mafii a zorganizovaly hromadnou dopravu samy. Možnosti projít bez problémů celou řadu hranic v davu využily potom statisíce lidí, nejprve Syřanů, Iráčanů, Afghánců, ale poté i Afričanů, Íránců a také například Bangladéšanů, Maročanů či Egypťanů. Část z nich prchala před chudobou a neměla šanci na získání azylu. Od října 2015 již balkánské státy do Evropy pouštějí dál jen lidi z válečných zón, tzv. SIA (Sýrie, Irák a Afghánistán), kteří mají dobrou šanci na získání azylu. Zbylí – Bangladéšané, Maročané, Íránci, Nepálci, ale i Eritrejci a Somálci (obě tyto národnosti mají dobrou šanci na azyl) – jsou vraceni do Řecka.

3.

Co to je islamismus a jaké jsou jeho kořeny? Islamismus je moderní forma náboženství a výraz pro formu islámského fundamentalismu: s gramotností a vzděláním získali křesťané v 17. století a muslimové ve 20. století přímý přístup k textům a začali si vytvářet pojem o náboženství nezávisle na tradičních konzervativních autoritách a na základě doslovného čtení fundamentů (korán). První islamisté chtěli obrodit země morálně, sociálně, ale i politicky (bojovali za nezávislost proti koloniálním mocnostem) a vytvářeli politické utopie jako konkurenci například komunismu. Islamismus je ideologie, která prosazuje určitou konzervativní vizi islámské společnosti a politiky. Tato ideologie se s politickými změnami neustále vyvíjí: někdy motivuje vznik politických stran a zapojení se do volební politiky, ve spojitosti s válkami a krizí v arabském světě ale vznikají velmi násilné formy fundamentalismu. Když arabské země s pomocí islamistů dosáhly nezávislosti, vznikly autoritářské režimy, které potlačily veškerou levicovou a pravicovou opozici, včetně islamistů. V sedmdesátých letech minulého století se část islamistů radikalizovala: začala si osobovat právo na vymáhání své utopie nejen politicky, ale i násilím. Svou válku s arabskými extremisty v devadesátých letech režimy prohrály, střední proud se násilí zřekl a snažil se rozšiřovat svou představu o islámské společnosti mimo politiku. Arabské jaro představovalo šanci na začlenění islamistů jako konzervativních islámských stran do politiky. Povedlo se to však pouze v Tunisku. Mezitím totiž americké války umožnily nový rozvoj extremismu (tzv. mezinárodního džihádismu), který přispěl k rozpadu Iráku a Sýrie a ohrozil celou řadu dalších států. Po roce 2013 celou fundamentalistickou scénu ovládl vzájemný boj fundamentalistů mezi sebou. Různé státy financují a politicky využívají fundamentalisty pro prosazování svých cílů: Saúdská Arábie financuje sunnitské fundamentalisty, Katar islamisty z Muslimského bratrstva, Írán šíitský Hizballáh. Pro muslimy je neštěstím, že se náboženství kvůli autoritářství politizovalo, islám se stal předmětem politických bojů a nepolitičtí muslimové, súfijci, obyčejní lidé, jsou kvůli svému náboženskému vyznání směšováni s extremisty.

[ 2 ] www.jsns.cz


4.

Jaké příčiny a jaký vývoj má občanská válka v Sýrii? Hlavní příčinou délky, intenzity a patové povahy války v Sýrii je skutečnost, že politické destabilizace Sýrie během tzv. arabského jara využily regionální mocnosti a džihádistické organizace pro vlastní cíle: boj o regionální převahu nebo prosazování džihádistické agendy. V Sýrii se v roce 2011 demonstrovalo za reformy, podobně jako v ostatních arabských zemích. Ovšem syrský režim reagoval velmi brutálně. Nasazení policie, armády a paramilitárních skupin proti demonstrantům vedlo k ozbrojení opozice a vytvoření povstaleckých bojůvek. Ty získaly finanční a vojenskou podporu prakticky pouze od sunnitských regionálních mocností (od Saúdské Arábie, Turecka, Kataru), zatímco syrskou vládu u moci udržovaly velké finanční injekce Íránu a ruské dodávky zbraní. Bez této zahraniční podpory by vláda nemohla ustát povstání na většině území Sýrie a rebelové by nemohli financovat několikaletou válku. Protesty a občanské povstání se tak do roka proměnily v konfesní válku: syrská vláda označila povstalce za sunnitské teroristy a radikálnější z povstalců zase syrskou vládu za šíitskou osu – kvůli její ideologii a spojenectví s Íránem a Hizballáhem. Do dvou let se tato interpretace stala realitou: do Sýrie přišli sunnitští džihádisté z Iráku, kteří tam před deseti lety vedli válku s Američany a šíitskými provládními milicemi. Dnes spolu skutečně válčí konfesně a ideologicky motivované skupiny: na straně povstání nejen původní syrští rebelové, ale i iráčtí a jiní extremističtí sunnitští fundamentalisté, džihádisté z Dáeše (tzv. Islámského státu) a al-Káidy, na straně vlády zase libanonský Hizballáh, íránské revoluční gardy a iráčtí šíité. Válka nemá vojenské řešení: syrská vláda na jedné straně disponuje nesrovnatelně silnější vojenskou výbavou (ostřeluje málo ozbrojené povstalce tanky, střelami SCUD, letadly a barelovými bombami) a vůbec vojenskou převahou (systematicky ničí civilní infrastrukturu a nechává vyhladovět obyvatele měst), povstalci na druhé straně jsou početnější, přidala se k nim velká část sunnitské většiny Sýrie. Vláda nemá kapacity na to, aby dobytá území obsadila, a podstatná část jejích milic jsou cizinci – podobně jako to platí pro tzv. Islámský stát.

Ve válce také dlouho neexistuje „dobrá“ strana: ozbrojení legitimního povstání umlčelo politickou opozici a dnes je válka tak nepřehledná, že proti sobě bojují i rebelové, z taktických důvodů se spojují nacionalisté s džihádisty a mnohé milice naplňují cizinci.

5.

Jaká jsou rizika velkého přílivu uprchlíků do Evropy? Evropa má zkušenosti s integrací velkého množství migrantů – jenom do Německa v devadesátých letech 20. století přišlo několik milionů ruských a rumunských Němců a jugoslávských uprchlíků. Severní Evropa je na tom ekonomicky dobře, státy, zejména Německo, mají fondy na investici do integrace, průmysl opětovně vyžaduje více (levné) pracovní síly, migrace pomáhá omezovat dopady stárnutí a zmenšování populace a v konečném důsledku je pro státy ekonomicky výhodná. Ovšem integrace velkého počtu cizinců je nákladná, je to vždy velká výzva a musí být předmětem aktivní a systematické politiky a konstruktivní společenské nálady. Současný příliv uprchlíků má několik obtížných specifik: Lidí utíká více než kdykoli předtím. Loňská vlna zvládnutelná je, pokud by ale přišel podobný počet lidí každý rok, tak už to zvládnutelné nebude. Zatím se daří omezovat počty migrantů jen pomalu a právě na toto omezování se soustředí evropská diplomacie. Šance na návrat. Většina jugoslávských uprchlíků se po letech vydržování v Německu (mnozí neměli azyl a právo pracovat, jen tzv. dočasnou ochranu) vrátilo na Balkán. Sýrie, Irák a Afghánistán jsou zničenější, války nekončí, a živobytí lidí navíc ohrožuje jeden z důvodů války: klimatické změny. Lze očekávat, že i přes přání mnoha uprchlíků návrat domů pro většinu nebude možný. Lidé z válečných zón se budou muset integrovat v Evropě. Ovšem velká část žádostí o azyl bude zamítnuta (zejména ty z tzv. bezpečných zemí jako Maroko, Egypt atd.). Bude snaha tyto lidi vracet, což není legálně ani logisticky jednoduché. Budou se zřejmě muset posilovat evropské instituce pro zvládnutí těchto vedlejších efektů migrace. Statisíce lidí dnes v Evropě čekají na vyřízení svých žádostí, bez peněz a možnosti pracovat. Pro mladé lidi nebo otce od rodin je nečinnost zničující. Zdá se zatím, že díky velké aktivitě dobrovolníků se toto mezidobí daří zvládat bez větších problémů: například kriminalita nikde výrazně nestoupá.

[ 3 ] www.jsns.cz


Zařazení migrantů do pracovního a bytového trhu. Ne všichni lidé, kteří získají azyl (odhadem 60 %) a budou moct pracovat, budou schopni se o sebe postarat. Neexistují statistiky, ale například velká část Syřanů je vzdělaná a bude potřebovat jen jazykové kurzy. Z válečných zón ale utíkají i zemědělci bez vzdělání nebo starší lidé. Integrace migrantů znamená dát šanci těm schopnějším a početné skupině mládeže a postarat se o ty méně samostatné. Důležité je, aby se tak dělo bez vytváření ghett a aby se uprchlíci pokud možno rozprostřeli po městech a žili ve styku s většinovou společností. Většina diskusí o integraci se týká vlivu na kulturní obraz Evropy. Západní země jsou na rozdíl od nás již dávno multikulturní – v evropských zemích na západě žije v průměru 6–12 % cizinců (u nás 4 %). Tyto státy migrační vlna nezmění, jen posílí existující diverzitu. Určitá výhoda zmíněných zemí je, že integraci cizinců s jiným kulturním a náboženským zázemím začaly intenzivněji řešit už po roce 2001. Před 15 lety například Německo řešilo podobné obavy z ghettoizace, z islámu, z jiných zvyků a nároků menšiny či z nezvládnutého multikulturalismu, jaké se dnes diskutují v Česku. Tyto státy začaly už tehdy jednat a ukázalo se, že velká část problémů se dá pragmaticky řešit (výuka ve školách, výuka imámů, policejní dozor nad eventuálními fundamentalisty), že nejtěžší je integrace sociálně slabých oblastí a že nejlepšími spojenci jsou mladé generace cizinců, kteří již vyrostli v dané zemi. Pro Čechy je situace jiná: nemáme velkou „viditelnou“ menšinu a obáváme se změny nálady ve společnosti. Česku ale masový příliv uprchlíků nehrozí a určitou změnou procházíme stejně – máme v ČR statisíce Západoevropanů, Ukrajinců a Vietnamců, jejichž děti se stávají Čechy. Možná největším rizikem, vedle sociální integrace, je dopad migrace na politické scény jednotlivých evropských států. Periodicky stoupají preference nacionalistických stran – naposled mělo před deseti lety problém Rakousko. Dnes se rozmáhá neliberální styl vládnutí ve střední Evropě a posilují nacionalistické strany napříč západní Evropou. Ty využívají nejistoty kolem migrace a antiislamismus jako populistický nástroj. Polarizace společnosti na jedné straně znemožňuje vytváření pragmatických politických strategií pro integraci a na druhé straně podkopává demokratické instituce v jednotlivých zemích. Nejrizikovější dopad migrace je tedy možná pa-

radoxně spojen s evropskými politiky, spíše než se samotnými uprchlíky. Ohrožení Evropské unie. Evropa se potýká s několika krizemi najednou: pokračuje finanční krize na jihu, agresivní ruská politika, britské debaty o vystoupení z EU, a navíc bezprecedentní migrační krize způsobená válkami v nedalekém okolí. Je zřejmé, že omezení přílivu uprchlíků, zabezpečení hranic a integraci velkého počtu migrantů zvládneme pouze ve spolupráci s ostatními zeměmi EU a díky posíleným evropským institucím (policii, diplomacii, finanční podpoře slabších, jako je Řecko, atd.), jenže právě kombinace všech krizí akceschopnost Evropy ohrožuje.

6.

Z čeho podle vás pramení takový strach většiny našich lidí z islámu a z muslimů? Hlavním důvodem obav je skutečnost, že islámský, či konkrétněji arabský svět prochází svou fází náboženských válek (mezi sunnitskými fundamentalisty, se šíity…) a že je velmi obtížné sledovat a chápat všechny procesy. Rychlý propad řady arabských zemí do válek, v nichž islám používají a zneužívají džihádisté, byl nečekaný a nepředstavitelně násilný. Je proto pochopitelné, že jen obtížně rozlišujeme politické problémy arabských společností (sociální, ekonomické, politické příčiny válek), náboženské problémy (posilování fundamentalismu v kontextu krize) na jedné straně a většinový islám na straně druhé. Rozlišovat tyto aspekty je ale nutné. Jinak budeme směšovat velmi bohatou náboženskou tradici miliardy a půl lidí od Maroka po Indonésii s jedním jediným projevem islámu, s fundamentalismem. Islám vnímáme skrze média, která mají tendenci přinášet skandální zprávy a v nichž je islám téma číslo jedna. Na náš mediální obraz mají, do určité míry pochopitelně, největší vliv právě extremisté (média jsou například jednou ze zbraní tzv. Islámského státu), průměrný muslim se do médií nedostane. Vzniká pocit, že extremisté hovoří za všechny muslimy. Hlavním důvodem obav je tedy to, že nerozlišujeme mezi islámem jako náboženskou tradicí velmi rozdílných společností a fundamentalisty, před kterými je určitě třeba mít se na pozoru. Češi neznají muslimy osobně. Obecně platí, že lidé, kteří cestovali do muslimských zemí nebo kteří pracovali s uprchlíky, nemají obavy z muslimů obecně, protože měli vesměs pozitivní zkušenosti, ale obávají se třeba mnohem kon-

[ 4 ] www.jsns.cz


krétnějších hrozeb, jako jsou dopady chudoby v městských slumech, bezperspektivnost uprchlíků atd. Může nám pomoci podívat se na vztah k muslimům u sousedů, kteří mají zkušenost s dlouholetou migrací: v Německu a Rakousku je islám součástí země a její identity bez toho, že by ji ohrožoval, naopak se velmi diskutují konkrétní otázky: jak zabránit radikalizaci, jak zapojit migranty do společnosti, jak vzdělávat vlastní imámy atd.

7.

Jsou oprávněné obavy z toho, že by zde islámská kultura mohla vytlačit tu evropskou? Muslimů je v EU (500 milionů lidí) asi 20 milionů, tedy přibližně 4 %. Ani příchod milionu či dvou uprchlíků na této proporci moc nezmění. Často se říká, že muslimové mají vyšší porodnost. Celosvětově je porodnost muslimů vyšší než evropská, ale i ona dnes klesá. A porodnost zdejších generací migrantů klesá ještě rychleji a přibližuje se té zdejší. „Islámská kultura“ navíc neexistuje. Můžeme hovořit o praktikujících muslimech, těch je ale mezi evropskými muslimy méně než polovina; většina muslimů ani nechodí pravidelně do mešity. Dále můžeme hovořit o konkrétních kulturách, jako je syrská, turecká, kurdská, bangladéšská – a i tam bychom spíše hovořili o kulturách a zvycích regionálních. Evropští muslimové jsou velmi různorodí a mezi sebou je nic nepojí, neexistuje nic jako evropská islámská obec. Jediné globální muslimské sítě jsou ony fundamentalistické (džihádisté, salafisté), které jsou otevřené muslimům všech národností. Zde však nejde o „kulturu“, ale o menšinovou sektu. I křesťanství má globální sekty, například Svědky Jehovovy, kteří „kulturu“ místních křesťanů výrazně nemění.

Odpovědi vypracovala: Zora Hesová – analytička Asociace pro mezinárodní otázky, islamoložka a arabistka Studovala ve Francii a Německu, vede transformační projekty v Egyptě a zabývá se islámskou intelektuální historií. Odkazy: Blog Zory Hesové na Aktuálně.cz. Dostupné on-line na http://blog.aktualne.cz/blogy/zora-hesova.php?itemid=24887 HESOVÁ, Z.: Muslimové a mýty o jejich integraci do evropské společnosti. Dostupné on-line na http://hlidacipes.org/islamolozka-zora-hesova-muslimove-amyty-o-jejich-integraci-do-evropske-spolecnosti/ HESOVÁ, Z.: Islámská identita muslimů v Evropě. Dostupné on-line na http://hlidacipes.org/islamolozka-zora-hesova-islamskaidentita-muslimu-v-evrope/ Poslední aktualizace: 3/2016

8.

Které informace o migrační vlně důležité pro to, aby události s ní spojené nevyvolávaly tolik strachu, podle vás v české diskusi chybí? Máme málo konkrétních informací o tom, kdo jsou migranti, a o tom, jak muslimové v Evropě žijí. Když se podíváme podrobně na nějaký sociální problém (tzv. ghetta, třetí generace uprchlíků, jejich záměry) zjistíme často, že má mnohem konkrétnější podobu, se kterou lze pracovat, a že se už často nějakým způsobem řeší – že státy, města atd. nejsou pasivní, ale hledají způsoby, jak pracovat s uprchlíky a migranty, že nejsou bezbranné a jsou schopny své problémy regulovat. [ 5 ] www.jsns.cz

JEDEN SVĚT NA ŠKOLÁCH MLUVME O MIGRACI INFORMAČNÍ TEXTY

Recommend Documents