1926 1927 Jaroslav Sládeček
1929 1934 1943 1951
Architekti CZ
1952 1955 1957 1962 1965 1967
20 rozhovorů
1969 1970 1975 1977 1977 1979 1985 1989
Architekti CZ Jaroslav Sládeček 20 rozhovorů
2015
Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.
Jaroslav Sládeček Architekti CZ 20 rozhovorů Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, Praha 7
[email protected], www.grada.cz tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 jako svou 5871. publikaci Odpovědná redaktorka Eva Škrabalová Grafická úprava a sazba Alexandr Hudeček Jazyková korektura Pavlína Zelníčková Seznam autorů fotografií a ilustrací na straně 285 Počet stran 296 První vydání, Praha 2015 Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s. © Grada Publishing, a.s., 2015 Cover Design © Grada Publishing, a.s., 2015 ISBN 978-80-247-5404-8 (print) ISBN 978-80-247-9778-6 (pdf)
OBSAH
Předmluva 9 Ivan Ruller – Architektura je věda i umění
13
Viktor Rudiš – Architektura není jen forma
27
Alena Šrámková – Kde to beru
37
Jaroslav Drápal – Architektura je prostorová a hmotná skutečnost
49
Zdeněk Zavřel – Nemohu hned na začátku myslet na výsledek
63
Ladislav Lábus – Je to, jako když zraje sýr
79
Josef Pleskot – Je dobré mít nadhled
97
Petr Hrůša – Idea nevzniká, idea prostě je
109
David Vávra – Lidský život není prefabrikovaný
123
Stanislav Fiala – Jít přímou cestou
137
Viktor Koreis – Když mě něco nebaví, zkouším to udělat tak, aby mě to bavilo
151
Marek Štěpán – Lepší je dům s kruhem než bez kruhu
165
Svatopluk Sládeček – Už nechci provokovat
177
Szymon Rozwałka – Nebát se experimentovat
191
Tomáš Klanc – Snažím se být klientův průvodce a partner
205
Luka Križek – Nechci být svázán pravidly
217
Markéta Zdebská – Na nezralém jablku si moc nepochutnám
229
Pavel Nalezený – Udržuj svou ledničku prázdnou
243
Ondřej Chybík a Michal Krištof – Nejsme sólokapři
255
Dimitri Nikitin – Neustrnout v jednom směru
267
Doslov 281 Autoři portrétů
285
Jmenný rejstřík
287
Doporučená literatura a zdroje
293
5
„S aktem tvoření, stejně jako se zrozením a smrtí, se musíte vypořádat sami. Nejsou žádná pravidla, není zde nikdo, kdo by vám řekl, zda bude vaše volba okna ze šesti miliard možných proporcí správná. ... architektura je výsledkem nevyhnutelných uměleckých rozhodnutí, která musíte učinit.“ Philip Johnson, Sedm berliček moderní architektury, 1954
8
PŘEDMLUVA „Dialogy s architekty“ jsou dialogy o architektuře, o životě a osudu jednotlivce a o hodnotách a perspektivách v naší současné společnosti.
Motto: „Architektura je oblastí, v níž se zřetelně vyjevují základní dilemata doby, a proto provokuje k otázkám přesahujícím k sebereflexi člověka a jeho dnešního údělu.“ Petr Kratochvíl, historik architektury
Architektura i architekti prošli, tak jako celá společnost, za posledních více než dva cet pět let (1989–2014) po „listopadu 1989“ zásadními i „100 plus 1“ drobnými změna mi. Do života a projektování architekta pronikly ty velké, doslova převratné, i ty zdánlivě „malé“ změny. Změnil se terén, v němž se architektura realizuje, stát ztratil svůj monopol, ignorace a neochota podniků k inovacím a s tím spojená technologic ká zaostalost stavebnictví patří minulosti. Na scénu vstoupily malé ateliéry i vel ká projekční uskupení, novým jevem se stalo developerství, změnila se i klientela, architekti projektují, realizují, rekonstruují doma i v zahraničí. Souhrnně řečeno, změnily se životní i profesní podmínky pro práci architekta. Kniha dialogů o těchto životních i profesních podmínkách vypovídá přes priz ma zkušeností tří generací architektů. Nejde o prvoplánově bilancující publikaci („časosběrný dokument“), těžiště publikace je koncentrováno do otázky samotné tvorby, práce architekta. Architektura je ze své podstaty konsenzuální záležitostí. Architekt naplňuje přání, zájem klienta, naplňuje je v určitých daných podmínkách a svědčí i o klientovu pohledu na svět. Současně je jeho projektování v jisté míře se berealizací, individuální výpovědí architekta. V architektuře, podobně jako v umě ní, nesmírně záleží na osobnosti architekta. Architekt „drží“ projekt a realizaci po hromadě, nese zodpovědnost za stavbu, realizaci a její následné úspěšné využívání, za její provoz. Na začátku je tedy něco nesmírně důležitého a křehkého: idea stavby. Odpověď na jedno a totéž zadání od klienta/investora, promítnutá do stejných vý chozích podmínek atd., jestliže je svěřena k realizaci několika architektům, může vést a zpravidla vede k pozoruhodně rozdílným projektům. A v takové rozdílnosti je dokonce – jak nám ukazuje řada veřejných soutěží – jisté kouzlo architektury.
9
Ale je v tom přítomen také entuziasmus i zoufalství architekta, vyčerpávající práce i závislost na rozhodnutí klienta/investora/soutěžní poroty a mnohdy i veřejnosti. Takže ano, na individualitě architekta velice záleží. Postačí i pouze libovolně v této publikaci zalistovat a začíst se – je doslova obdivu hodné, jak snadno pocítíte sílu, originalitu osobností, které o sobě, své práci a spo lečnosti vypovídají na stránkách této knihy. A neméně pozoruhodná je skromnost, neformální respekt až úcta vůči vzorům, které adepty architektury uváděly do tajů oboru. Rozdílné názory, tvrdé střety (jestliže svět, v němž žijeme, je plný protikla dů, rozporů, je hloupé požadovat po architektech vzájemný soulad) jsou nezbytnou odvrácenou stranou téhož. Záleží i na podmínkách, které společnost pro tento obor rámcově vytváří, přes aktuální stav architektury můžeme diagnostikovat stav spo lečnosti. Ale jak se mezi architekty říká: „Ke svému zdraví se vyjadřuje každý, ale odevzdá se do rukou lékaře. Do architektury hovoří kdekdo, pokud jde o hodnocení staveb, je to v řadě případů věc veřejného mínění.“ Tato publikace tím, že velice kon krétně, „plasticky“ vypovídá o tom, jak „se rodí architektonická idea“, by mohla vést veřejnost – neodborníky v dané profesi – k jisté umírněnosti. Přes čtyři tematické okruhy, „ideu“ (zdroje architektovy výchozí inspirace), „tvorbu“ (proces projektování a práce v ateliéru), „veřejnost“ („veřejné mínění“ může ideu pro jektu stavby podpořit i zničit) a „vlivy“, vstupujeme do vlastního architektova světa. Z této architektovy monády se rozvíjí vějíř podtémat: idea, místo, role zajímavosti projektu, význam teorie pro praxi, krása, vzdělání a praxe, klient („služba zadava teli“, dialog mezi architektem a klientem), skicování/vizualizace/modely, hledání a improvizace, diktát času v projekční práci a realizaci, preciznost, týmová práce, líbivost, výuka architektury, paneláky, digitální navrhování, organičnost, udržitel ný vývoj a ekologie, materiály. Vše je díky mezititulkům přehledné a umožňuje srov nání názorů jednotlivých architektů. Žijeme také v době talkshow všeho druhu (často rozptylující únik před realitou), tato publikace se tomuto žánru vymyká. Přináší ve svém celku dialogy – rozhovory nejen od slova k slovu, ale od myšlenky k myšlence, od duše k duši (v textu najde me pasáže, které jsou vyznáním, konfesí architekta!) – s dvaceti předními archi tekty a především s třemi generacemi architektů. Je více než zajímavé se dočíst, co tři generace rozdělené podle roku narození do pěti skupin (viz Obsah) spojuje a co dělí. Kniha je nevypsanou „mezigenerační soutěží“ v síle a originalitě výpově dí v nejlepším smyslu tohoto sousloví. A je tedy svým způsobem obnovením toho, co bylo před listopadem 1989 fatálně narušeno: předávání, kultivace mezigenerační zkušenosti. Dnes nám zřejmě jde právě o schopnost mezigenerační spolupráce – první čtyři skupiny architektů uváděné v publikaci (počínaje ročníky do roku 1926) zažily „uzavřenou společnost“ takzvaného reálného socialismu a prožily i vstup do „společnosti otevřené“, s jejími nejistotami, se změněnou sociologií společnos ti, reagovaly na změny paradigmat (nástup postmoderny) – to je jedinečná, cenná zkušenost. Neméně zajímavé jsou výpovědi i poslední v publikaci uváděné skupiny (ročníky 1979 až 1989): publikace je otevřená pro mezigenerační dialog. Vyjasňování
10
toho, co generace dělí, co je spojuje, výpovědi o rozčarování a o zakládání osobních perspektiv – to je vklad do axiologického horizontu, který by měl být zhodnocován. A zdá se, že právě ona mimořádná role silných individualit spolu s neméně silnou nezbytností spolupráce, ideové solidárnosti v práci architekta, zabránila mnoha fa tálním propadům. Výpověď každého architekta je zde díky zprostředkovateli, auto rovi/editorovi této knihy, architektovi Jaroslavu Sládečkovi, jak vstupem do privát ní sféry architektovy individuality, tak často i velice nekonvenčním, sugestivním, argumentačně silným pohledem do provozu naší společnosti. Architektuře se nejde vyhnout, nemůžeme ji „vypnout“ jako obrazovku či displej, neustále nás obklopuje, promlouvá k nám a architekti se umějí k tomuto světu rázně vyjádřit. Vědí, že jde o mnoho, znají váhu slov, idejí i obtíže realizace. Tuto předmluvu by bylo možné sestavit z rázných aforistických výroků architektů anebo, to je další možnost, uvést „sumu“ originálních úsudků – a jsem si jist, že by to bylo poutavé až strhující čtení. Ale čtenáře bych tím o mnoho připravil – každý dialog je „celistvý“, nefragmentární, zaujme a překvapí, je výsledkem pečlivé, neuspěchané přípravy v naší uspěchané době, která se často spokojí pouze s mozaikovitými informacemi. Dialog o architektuře je dialogem o podstatných věcech. V architektuře je podle americké architektky Sarah Whiting obsažena „inteligence, která může být měřít kem větších, všeobecnějších záležitostí“, a proto architekti „nemohou jen koment ovat uspořádání světa“. Tato kniha dvaceti dialogů je výzvou: Pojďte s námi archi tekty přemýšlet o architektuře, práci, životě a společnosti! „Pokud nemáte wi-fi, povídejte si spolu. Protože lidi tráví čas někde na ‚sociální síti‘ a nejsou tam, kde jsou.“ (str. 176) Texty v této knize vám nabízejí výhodu – architekti a jejich názory jsou pro vás v této publikaci k dialogu vždy „po ruce“ a připraveni.
doc. PhDr. Oldřich Ševčík, CSc.
11
IVAN RULLER Architektura je věda i umění
1) Ivan Ruller: Ingstav, Brno (1968–1970)
(29. 3. 2014, Brno)
13
prof. Ing. arch. Ivan Ruller rok a místo narození: 1926, Brno vzdělání a akademická činnost 1937 – 1945 1. reálné gymnázium, Brno 1945 – 1950 Vysoká škola technická Edvarda Beneše v Brně (Ing. arch.) 1948 – 1952 asistent Bedřicha Rozehnala a spolupráce s Bohuslavem Fuchsem 1954 – 1959 FA VUT v Brně (Ústav pozemního stavitelství, asistent prof. Miloslava Kopřivy) 1990 FA VUT v Brně (doc.), (prof.) 1990 – 1994 FA VUT v Brně (děkan) 1994 – dosud FA VUT v Brně (Ústav navrhování II) 1997 členem Saské Akademie věd praxe 1952 – 1954 1959 – 1964 1964 – 1968 1968 – 1979 1979 – 1985 1985 – 1989 1990 – dosud
Potravinoprojekt, Brno Stavoprojekt, Brno Chemoprojekt, Brno Investprojekt, Brno volný architekt (registrován u Fondu výtvarných umělců) Elektroprojekta, Brno vlastní kancelář Ateliér Ruller
vybrané realizace 1960 – 1965 Janáčkova opera, Brno 1966 – 1968 Petráčkova vila, Brno 1968 – 1970 Administrativní budova Ingstav, Brno 1972 – 1990 Zimní sportovní hala Rondo, Brno 1992 – 1994 Pavilon E, Výstaviště Brno významní učitelé a ovlivňující osobnosti Bedřich Rozehnal, Bohuslav Fuchs, Miloslav Kopřiva, Vincenc Makovský, Jaromír Krejcar oblíbené spisovatel: skladatel: zpěvák:
Benjamin Kuras Antonín Dvořák Louis Armstrong
2) Ivan Ruller: soutěžní návrh opery v Paříži
14
+
Dokázal byste popsat, jak vzniká architektonická idea? Odkud se bere inspirace? Když se tu podíváte z okna na okolní domy1, tak vidíte, že jsem už od svých devíti let chodil kolem tří domů od Arnošta Wiesnera, dvou domů od Bohuslava Fuchse (obr. 3) a jednoho od Josefa Poláška. Jsem přesvědčen, že to na mě muselo mít vliv, protože když jsem se dostal do věku patnácti let, kdy se člověk rozhoduje, jakým směrem se bude orientovat, neměl jsem žádné pochyby o tom, že budu dělat archi
IDEA A INSPIRACE
1 Idea
tekturu. Přitom můj otec Čeněk Ruller byl stavitel a stavěl kolonii Nový dům2 v rámci Výstavy soudobé kultury v Brně, což bylo ještě dřív než pražská osada Baba. Tehdy vznikla ve Weissenhofu ve Stuttgartu ukázková obytná čtvrť se stavbami světových architektů Le Corbusiera, Miese van der Rohe, Hanse Scharouna a dal ších. Otec se tam společně se stavitelem Františkem Uherkou inspirovali a pozvali naše špičkové architekty té doby do Brna. Byli to Bohuslav Fuchs, Jaroslav Syřiště, Jan Víšek, Jiří Kroha, Jaroslav Grunt, Josef Štěpánek z Prahy, Miroslav Putna, Hugo Foltýn a každý tam postavil svůj dům. Někdo postavil dvojdomek, někdo řadovku, někdo tři domy. Jenže na tom otec s Uherkou prodělali jmění, protože začali stavět, ještě než přišla krize, a když přišla, dlouho a těžko se ty domy prodávaly. Nicméně se prodaly a byly to moc pěkné domy. Bohužel postupem času, protože to byl sou kromý majetek, s tím majitelé udělali neuvěřitelné věci. Například dům od Jiřího Krohy je dnes úplně přestavěný. Nejvíc původní podobu si uchoval Wiesnerův dům, ale zase dům od architekta Jaroslava Syřiště, který měl svůj jednoduchý styl, dostal velkou ránu. Byla to původně kostička, na jejímž vrcholu byl ještě pás režného zdi va, který noví majitelé bezohledně omítli a zamalovali (obr. 4). Totéž mu provedli ještě na jiném domě v Brně, kde to dokonce natřeli takovou fialkovou barvou. Také dvojdům od Jana Víška je zcela znehodnocen. O kus dál od místa, kde bydlíme, sto jí krásný dům od Rudolfa Baumfelda a Norberta Schlesingera pro bratrance paní Grety Tugendhatové. Jmenoval se Ernst Löw-Beer. Ten dům město prodalo na byty, takže z toho bude za chvíli kůlnička na dříví. Je to nádherná vila, která by podle mě potřebovala skoro tutéž péči jako „Tugendhatka“. Zajímavé je také to, že každý z těch domů v okolí měl svého zahradníka. Měly nádherně udržované zahrady, kte ré dodnes dávají tomuto prostředí neuvěřitelný charakter. Takže si myslím, že jeden takový impuls bylo to, když jsem viděl, jak tyto domy vyrůstají. Když kolem toho chodíte každý den, tak to ve vás asi něco udělá. Druhá zásadní věc je, že hodně záleží na tom, jaké měl kdo kantory. My jsme na škole měli štěstí, že prvním děkanem a později i rektorem byl pan profesor Jaroslav Syřiš 1 Masarykova čtvrť v Brně 2 Kolonie Nový dům je soubor šestnácti funkcionalistických rodinných domů, které vznikly v roce 1928 jako příklad ukázkového moderního bydlení v Brně -Žabovřeskách. Jeho výstavba byla inspirována sídli štěm Weissenhof ve Stuttgartu z roku 1927, stejně tak pozdější pražská osada Baba, která byla vystavěna v letech 1932 – 1936.
15
3) Bohuslav Fuchs: Tesařova vila, Brno (1937 – 1938) 4) Jaroslav Syřiště: rodinný dům v kolonii Nový dům, původní a dnešní stav, Brno (1928)
tě, který pozval na školu Bohuslava Fuchse, Bedřicha Rozehnala, Miloslava Kopřivu, Jaromíra Krejcara, Jiřího Krohu, Antonína Kuriala, Vincence Makovského a další. vilon pro Expo 1937 v Paříži je unikátní věc (obr. 5). Měli jsme snahu postavit kopii, ale nenašel se vůbec žádný podklad. Pátrali jsme i ve Vítkovických železárnách, ale bezvýsledně. Existuje sice model, ale nic víc. Takže jsme se učili u našich profesorů na jejich tvorbě. A na tom jsme právě viděli nejlépe, jak to dělat. Z toho jsme čerpali. Každý z nich byl trochu jiný. Nejdéle jsem byl u profesora Rozehnala. Byl úžasný v tom, že bezvadně ovládal typologii zejmé na zdravotních staveb. Když třeba dělal velký špitál, udělal si z pauzáku takové malinké sešitky a dělal malinké skici celkové skladby. Věděl přesně, jak funguje lůžkový trakt, ambulance, bydlení, technická místnost, kuchyně, a až dospěl k ná zoru, jak to hmotově uspořádá, napnul si na svůj velký stůl kladivák a začal to z le vého rohu rýsovat. Pracoval ve čtyřstovkách a vždycky mu to nakonec perfektně vyšlo. Jeho půdorysy byly taková skoro umělecká grafická díla. On nám tedy vštípil takovou základní myšlenku, které já věřím a držím se jí, že dům se má řešit zevnitř ven. Že si člověk nemá jako první dělat představu, jak to bude vypadat, a potom se to do ní snažit vecpat. Vevnitř totiž formujete život, který se tam bude odehrávat. Může vypadat nevímjak hezky, ale když to nefunguje, není to v pořádku. Já si myslím, že funkcionalismus není mrtvý, ať už se tomu říká jakkoliv. Každý dům musí dobře fungovat, protože jej přece děláme pro život lidí. A i když jde
KRÁSA
o různé typologické druhy, tak každý má svou podmínku optimálního řešení.
16
Čím se tedy dosahuje té krásy? Tenkrát se používal termín „vyšlismus“, tedy že někteří architekti udělali půdorys a nalátali tam okna a hotovo. To si myslím, že je také špatně, protože člověk se má
Ivan Ruller
Mimochodem Krejcara považuji za zakladatele světového high-tech, protože jeho pa
5) Jaromír Krejcar: Československý pavilon EXPO 1937, Paříž 6) Josef Kranz: kavárna Era, Brno (1927 – 1929) 7) Bohuslav Fuchs: hotel Avion, Brno (1926 – 1927)
třeba dvakrát třikrát vrátit zpátky k dispozičnímu řešení. Má to růst k finální podo bě postupným sbližováním pojetí účelnosti domu s jeho výtvarným řešením. Mně se třeba ohromně líbí tady v Brně kavárna Era od Josefa Kranze z roku 1929 (obr. 6). To je sice malý objekt, ale má krásně vyřešenou fasádu, která souzní s interiérem. To je prostě umělecké dílo, jak má být. Je v Černých Polích u Mendelovy univerzity, nedávno byla obnovena. Ale většinu domů jsme bohužel nechali zchátrat. Nádher ný objekt od Bohuslava Fuchse je hotel Avion (obr. 7) a nechápu, jak je možné, že za stupitelé připustí, aby v centru města byla architektura přinejmenším evropského významu, která leží ladem a dělá našemu městu ostudu. Možná se do toho nikdo nehrne, protože to má úzký půdorys a nedá se z toho udě lat tak výdělečný hotel. Nedá se z toho vyrážet tolik peněz. Ale tehdy to v tom hotelu žilo. Za první republi ky se v něm architekti scházeli a pracovali u kavárenských stolů, skicovali, uzavírali zakázky, vedli diskuse a tak dále. Ten dům žil úžasným způsobem a jeho vnitřní pro stor je naprosto geniální. Ta úzká parcela se schodištěm do kavárny a prostorovým řešením interiérů, to je nádhera. Tímto způsobem jakési oboustranné harmonie se tedy snažím přistupovat ke každé mu úkolu, který dostanu. A ještě při své práci mám rád určité souznění s výtvarným uměním. Myslím si, že architektura a výtvarné umění patří k sobě a že nejde jen o to, postavit dům a do něj pověsit obraz nebo umístit sochu. Jde o tvůrčí spolupráci mezi architektem a výtvarníkem. Dlouhou dobu se taková spolupráce realizovala zvlášt ním předpisem v hlavě V státního rozpočtu. Bohužel byla tato zavedená povinnost po roce 1990 zrušena, čímž byla velmi poškozena výtvarná a kulturní oblast naší země.
17
