SPOLEČENSKÉ CENTRUM
OZVĚNY GPA REALIZACE
33
PRAHA 4 – MICHLE JAN AULÍK, TADEÁŠ MATOUŠEK / AULÍK FIŠER ARCHITEKTI
S myšlenkou postavit v areálu převážně administrativních budov objekt Společenského centra a situovat ho do parku uprostřed tohoto území přišel developer pan Passer při přípravě druhé etapy – BBC jih. Městský park byl v tomto místě plánován již od prvních urbanistických konceptů a naším úkolem bylo začlenit do něho i Společenské centrum Církve adventistů sedmého dne. Posláním tohoto domu pak mělo být kromě běžného života a provozu církve i určité otevření veřejnosti. V stavebním programu domu byla kromě hlavního sálu-modlitebny i mateřská školka a klubovny pro různou zájmovou činnost a kurzy určené kromě církve i veřejnosti. Při hledání architektonické formy pro Společenské centrum jsme stáli před úkolem, aby jednoduchá a neokázalá stavba odpovídající svému poslání působila přiměřeně v sousedství administrativních budov zcela jiného měřítka. I do té doby nejmenší budova wellnes
klubu Brumlovka je stavbou mnohem většího objemu. Jako prostředek pro vyrovnání s větším měřítkem okolních staveb jsme nalezli velkorysý formát jediného „okna“ do pronaos, exteriérového krytého prostoru před vstupem. Horizontální proporce okna je přímo odvozena z elementárního hranolu celého objektu, také horizontálního a v podobné proporci. Okno je hlavním motivem hlavní, severní fasády i celého objektu, postavy lidí za ním procházející nebo postávající jsou od městského ruchu částečně kryty za žaluzií z bambusových keřů. Srdcem budovy je sál, ve kterém se odehrává základní život církve – sobotní bohoslužby, křty a další obřady, ale je otevřen i jiným aktivitám – koncertům, přednáškám apod. Do prostoru sálu je vložen balkon, přístupný z prvního patra foyeru. Sál modlitebny potřebuje v určitých programech i určité množství denního světla, které poskytuje střešní trojúhelníkový světlík a velké okno v čele sálu. Další náplní domu jsou aktivity a kurzy pro
veřejnost v klubovnách navržených okolo dvoupodlažního foyeru před sálem. Základní bílá barva celého domu přechází v pronaos do světlého travertinu a ten pokračuje i do jednoduchého interiéru domu v světlých tónech. Samostatnou část domu tvoří mateřská školka v obou podlažích objektu a byt kazatele.
FOTO JAN KUDĚJ, MARTIN VICAN
situace
SPOLEČENSKÉ CENTRUM
OZVĚNY GPA ROZHOVOR
34
S AUTOREM PROJEKTU JANEM AULÍKEM PŘIPRAVIL JULIUS MACHÁČEK
Váš ateliér výrazně ovlivnil urbanismus části pražské Michle. Administrativních budov při Severojižní magistrále si všimne každý, kdo přijíždí do Prahy nebo ji opouští směrem na Brno. Jste autory několika budov tzv. BB Centra, ale zejména pak zpracovateli urbanistického řešení celého padesátihektarového území. Zanechali jste za sebou velice výraznou stopu. Co vás zde, jako architekty, ještě čeká? To v současnosti nevíme, doba se trochu změnila a investoři jsou zejména v segmentu administrativních staveb dnes daleko opatrnější. Pro uzavření celého konceptu daného území zde chybí dostavět ještě několik málo staveb. Například k předpokládanému dotvoření nové ulice Vyskočilovy by měl vyrůst v uliční čáře klíčový objekt Delta I a II, který je projektově připraven. Developer také dlouhodobě počítá s posledním objektem podél magistrály – to je ale zatím otázkou budoucnosti. Zajdete občas na místo činu, jen tak, vnímat atmosféru, vnitřně konfrontovat záměr s realitou? Máte pocit, že získal tento novotvar již svůj vlastní genius loci? Jsme na tomto místě velice často – sídlí tady v první řadě náš nejvýznamnější klient, se kterým jsme v častém kontaktu, ale chodíme sem také někdy na oběd, já chodím pravidelně na Brumlovku plavat. Zdá se mi zde pohyb lidí docela přirozený, myslím si, že to místo má určitý vlastní genius loci, ale na vaši otázku by měl odpovědět jednoznačně někdo nezávislý a s možností většího odstupu. Pavel Nasadil se ostatně k tomu vyjadřuje ve svém analytickém článku v publikaci, kterou jsme nedávno vydali k naší výstavě a dospěl zde myslím také k odpovědi, že ano. Podobné administrativní celky všude na světě trpí určitou monofunkčností – večer či ve dnech volna zde straší jen duchové administrativy a agenti bezpečnostních agentur. Jak to vypadá zde? Jistě, i tohle centrum administrativy je svojí povahou převážně monofunkční. Ale v porovnání s mnohem většími celky, jaké známe ze zahraničí, nemá BB Centrum tak obrovské rozměry. Není navíc zdaleka tak monofunkční,
jak se možná na první pohled zdá. Brumlovku s jejím sportovně-relaxačním zázemím využívají přes den, ale zejména večer a o víkendech návštěvníci ze širokého okolí. A tak parkoviště, která jinde po odjezdu úředníků zejí prázdnotou, jsou zde plně využita. Nejsou zde také jen cateringová stravovací zařízení pro úředníky, ale je zde v provozu několik veřejně přístupných restaurací a kaváren. Zatím zde chybí nové bydlení, jeden bytový dům je příliš málo. Ale začíná se stavět řada bytových domů u ulice Baarova. A v neposlední řadě zde funguje Komunitní centrum Církve adventistů sedmého dne, které je využívané nejen pro církevní účely, ale i pro různé kurzy a další akce i ve večerních hodinách a zejména o víkendech. Pane architekte, jste věřící? Ptám se proto, že Společenské centrum, které je součástí této lokality, je víceméně církevním stánkem a v kontrastu s vašimi projekty velkých administrativních budov přineslo jistě již samotné zadání řadu specifických požadavků. Co bylo pro vás nové? Nejsem členem žádné církve, ale to je velmi obvyklé, že architekti mimo církev navrhovali církevní stavby. Často lidé uvažují také o tom, zda není efektivnější, když je architekt specializovanější na určitý typ staveb. Já si to nemyslím a zastávám názor, že různorodost práce nabízí možnost přinést do typologií, které architekt třeba zpracovává poprvé, zcela nové pohledy, jak tvůrčí, tak technické. Různorodost práce nutí hledat znovu správná řešení, což je opakem stereotypu, rutinních postupů. Z tohoto důvodu jsme měli s Tadeasem Matouškem ze zakázky velkou radost – možnost navrhnout nekomerční objekt nepřichází architektům příliš často. Definovat si s investorem zadání pro tuhle stavbu bylo nesrovnatelně složitější a náročnější než třeba definovat zadání pro administrativní dům s anonymním nájemcem. Byl to dlouhý, ale velmi zajímavý proces. Dost jsme z počátku naslouchali, řadu hodin a dní debatovali s klientem. Navštívili jsme i několik staveb této církve v zahraničí. Detailně precizované zadání v tomto případě považuji za stejně důležité jako samotný koncept, který pak na jeho základě vznikl.
Co bylo pro vás při hledání konceptu i architektonického výrazu prioritní? Byla to myslím dvě základní východiska, ze kterých jsme vycházeli při tvorbě konceptu. O jednom z nich jsem již mluvil – klientem zde byla církev, církev protestantská, reformní, svým způsobem civilnější, a to samo o sobě nás již orientovalo k neokázalosti, určité jednoduchosti a čistotě ve výrazu. Vedle toho bylo také předpokládal, že prostory nebudou využívány jen pro účely církevní, ale budou sloužit i širší veřejnosti – hlavní sál, který je modlitebnou, je využíván i jako víceúčelový sál – odehrál se zde například symbolický křest poslední ročenky české architektury nakladatelství Prostor. Sál je poskytován i firmám sídlícím v BBC pro pořádání jejich výjimečných akcí. V dalších prostorách probíhají různé kurzy, zájmové aktivity. Součástí objektu je také mateřská škola a byt kazatele. Otevřenost a civilnost této církve byly pro formování konceptu rozhodující. Druhou zásadní determinantou nejen pro koncept, ale také pro hledání architektonického výrazu byla vazba na okolí, na prostředí, které tvoří poměrně robustní administrativní budovy. Bylo nutné najít takovou formu, aby Společenské centrum působilo v sousedství mnohem větších objektů rovnocenně. Nakonec jsme zvolili jednoduchý kvádr s velkorysým jediným oknem do předprostoru, pronaos (vypůjčuji si zde a jen doufám, že snad správně, označení předsíně řeckých chrámů). Podobně jednoduchý, jako architektura sama, je i interiér, který jsme chtěli použitím materiálů i barev nechat jen plynout podle celkového chápání stavby. Nakonec lehce odbočím – poznamenala práci vašeho ateliéru současná ekonomická situace? Na čem momentálně pracujete? Pochopitelně se i nás dotkla současná krize. Nebudu se přidávat k těm klišé, je to vlastně dobře, to zvolnění a podobně. Ale je pravda, že k řadě menších zajímavých věcí bychom se dřív nedostali, anebo alespoň ne s tím patřičným soustředěním. K určité rekapitulaci patnáctileté práce ateliéru ve formě výstavy asi také ne. Některé větší projekty, jako například bytové domy na Kavčích horách, běží dál, takže fajn, ale už by to oživení zatraceně mohlo přijít...
OZVĚNY GPA REALIZACE
pohled severní
pohled západní
English Social Centre, Prague 4 – Michle Our task was to integrate the Social Ecclesiastical Centre into the Municipal Park. It was challenging task for us to make this simple and modest building looking adequate in neighbourhood of offi ce buildings having completely different scale. We decided to use, as the only means helping us to cope with bigger scale of neighbouring buildings, a generous format of a single window leading into the covered exterior space in front of the entrance. This window is the main motive not only of the main north facade but also the whole building, and people behind it are partially shielded from city rush by a jalousie of bamboo bushes. The building heart is the hall, where the basic life of a church takes place but which is also open to other activities – concerts, lectures, etc. The hall is fitted with a balcony accessible from the foyer on the first floor. Certain programs held in the meting hall need a certain quantity of daylight, which is provided by a triangle rooflight and a large window in the hall front wall. A kindergarten on two floors and a preacher‘s fl at form separate parts of the building.
2. NP
1. NP
řez podélný
36
SPOLEČENSKÉ CENTRUM PRAHA 4 – MICHLE KLIENT Maranatha a.s. AUTOR Ing. arch. Jan Aulík, Ing. arch. Tadeáš Matoušek / Aulík Fišer architekti s.r.o. REALIZACE 2009
PŘÍJEMNĚ SKROMNÁ
OZVĚNY GPA RECENZE
38
TEXT ZUZANA DRAHOTOVÁ
Pražské BB Centrum, patřící mezi nejrozsáhlejší administrativní komplexy u nás, zaznamenalo dalšího nováčka. Přestože si ho na svůj účet opět připsali Aulík Fišer architekti, jedná se o naprostý „originál“. Vyrostla zde dosud nejmenší budova s paradoxně největším posláním… Existují stavby, které si už svým zadáním říkají o experiment a zároveň tím vyzývají k „velkým“ činům. Vždycky mi velice imponovala odvaha a progresivní přístupy (k čemukoliv). Poslední dobou se však ambiciózních příkladů vyskytuje nějak moc. A tak mi připadá, že jak už to klasicky bývá, kvantita zase jednou začala předbíhat kvalitu. Napadá mě otázka: Je vždycky nutné nabízenou výzvu přijmout? Důvod polemizování je založen na mé poslední, téměř dvouleté zkušenosti ve švýcarském prostředí. Potkala jsem se s architekty (respektive okruhem lidí), pro něž výzva nemá naprosto nic společného se snahou ohromit či vytěžit maximum z příležitostí a za každou cenu. Naopak. Byla jsem ohromena pokorou a přiměřeností, s jakou tamější architekti přistupují k návrhu, aniž by se nechali strhnout svými vyššími ambicemi nebo snad módními trendy. A rozhodně nemohu konstatovat, že by tím výsledek jakkoliv strádal. Společenské centrum má ve svém okolí velké soupeře. Tepající, několikapatrové administrativní budovy již dávno místo dominant obsadily. Je zřejmé, že není možné a není na místě snažit se takovým gigantům konkurovat. Jak ale dosáhnout požadované monumentality a nadnesenosti, jež stavbě svého účelu přísluší? Jak se vyrovnat s rozdílnými měřítky jak objemovými, tak programovými? Superstudio užívalo, pro zvýraznění a rámování přírody jako organické hmoty, jednoduchých čistých forem. Vzájemný kontrast pak dosáhl výsledného efektu. Marcel Duchamp zase pracoval s předměty běžné potřeby. Právě umístěním na místo pro ně netypické (například Fountain, 1917) je postavil do nové pozice, přičemž z nich najednou vytvořil až výstavní artefakty. Autoři se rozhodli upozornit na Společenské centrum prostřednictvím jeho zdůraznění jako nezávislého předmětu. Zvolili motiv „hladkého bílého kvádru“. Nenapadá mě lepší způsob, jak na přítomnost budovy poukázat silněji. Bílá barva účelně odděluje objekt od místa,
kde se nachází. Vzniklým kontrastem oproti okolním výškovým členitým budovám získává horizontální těleso na významu. Vnější nesdělnost a nejasnost navíc ponechávají volnost v myšlení, které vzbuzuje další očekávání. Slabinou je v současné době nedokončené okolí. Věřím, že realizace plánované administrativní budovy a parku dodají stavbě na síle a poskytnou jí větší definitivnost. Je optimistické, že s postupujícím časem a přibývajícím kontextem bude dům nabývat na kvalitě a síle, jelikož nadčasovost nepatří k zas tolik samozřejmým jevům. Sakrální stavby jsou odjakživa odrazem doby, ve které vznikaly. Reprezentují realitu. Tím, že architekti nepoužívali při vlastním navrhování žádné reference (alespoň ne vědomě), vyvarovali se tak používání symbolů a mechanického ztvárňování předchozích významů, a to především těch, které už pravděpodobně své opodstatnění stejně ztratily. Společenské centrum, oproštěné od všeho „nepotřebného“, je tedy formováno věcností. Nakonec dnešní realita se stává hlavním inspiračním zdrojem. Už samotný tvar je opodstatněný a kontextuální. Komplexní návrh, který obstál před podrobností a záměrně potlačil architektonické ztvárnění různých objemů a funkcí, dokázal, že výsledný výraz klade opravdu důraz na budovu jako jediný veliký dům. A ani výsledek pak nevypadá jako jakákoli „typická budova“. Specifické požadavky na výtvarnou stránku představuje především práce s kompozicí a proporcemi. Jednoduchost a srozumitelnost fasád (včetně páté) připomíná až suprematistické kresby. Právě vložení velkého výřezu z příchozí strany a celková „nejasnost“ fasády neprozrazující, jedná-li se o jedno- či dvoupodlažní budovu, dokázaly, že je objekt opravdovým partnerem pro okolní zástavbu. Až člověk vstupující do „pronaos“ se stává měřítkem díla. A zde, v přechodu mezi světskou a sakrální sférou, se dostává očekávaného napětí. Dochází tu ke konfrontaci dvou realit, dvou světů. Rem Koolhaas popisuje tento stav ve své knize Delirious New York jako architektonickou lobotomii. Jedná se o vzájemný vztah mezi exteriérem a interiérem budovy, přičemž dochází k jakémusi osvobození. Fasáda se stává „neupřímnou“ čili přestává ilustrovat
dění uvnitř, aktivity zůstávají skrytými. Stavbě takového významu trefně náleží. Rozlišnost mezi interiérem a exteriérem a především obojím obsahem (možná lépe poselstvím) mi přijde jako zásadní. Díky lobotomii se v exteriéru velice úspěšně daří uspokojit skulpturální požadavky na vnější realitu. Architekturu vnitřku to osvobozuje a uvolňuje pro účely duchovní. I přes to, že rozumím záměru „nestylizovat“ jižní fasádu do obdobné podoby jako vstupní (především kvůli funkčnímu programu uvnitř), stále mě její autentičnost trochu mrzí. Vstup do budovy je tedy skutečně překvapující. Příchozí se rázem ocitá v úplně jiných dimenzích. Venkovní odosobnělé prostředí se obratem mění na velice přívětivé. Prostor je najednou čitelný a uchopitelný. Světle vybavené prostory působí příjemně a klidně. V sále, který je hlavní částí celého objektu, to naopak ještě dovoluje jakousi stínohru, zprostředkovanou logicky umístěným oknem na čelní straně a nepřímým osvětlením ze střešního světlíku. Odmítáním výzdoby interiéru se vytváří pro architekta půda pro experimenty a originální nápady, kde obstojí pouze skutečná kvalita. Budova byla navržena tak, aby se rovněž snadno přizpůsobila potřebám různých uživatelů. Nejsem si pouze jistá, jak velký (pozitivní) dopad by mohlo mít na výsledek, kdyby nebyla neutralita či univerzalita prosazována tak silně. Ostatní prostory, jakými je školka, byt správce či kanceláře, jsou rovněž jednoduše, avšak kvalitně zpracovány. Kritický divák může konstatovat, že se nejedná o převratnou inovativní realizaci ani že se zde neodehrálo nic významného pro současnou architekturu, která ovlivní řadu generací nastupujících. Už svým úvodem jsem se snažila poukázat, že mi takový rozsudek přijde unáhlený a zbrklý. U novodobých realizací totiž postrádám jistou míru teorie. Tímto mám na mysli: „Tvořit architekturu a vědět proč“. Zdrženlivost, skutečnost, jednoduchost a hlavně věcnost, s jakými Aulík Fišer architekti postupovali, inspirující jsou. Čistě vzato, není už samotný vznik sakrální stavby mezi administrativními budovami výmluvný dost?
