Jaro, sbohem Jaroslav Seifert

Jaroslav Seifert – Jaro, sbohem

1/43

Jaro, sbohem Jaroslav Seifert (In: Seifert, Jaroslav: Jablko z klína – Ruce Venušiny – Jaro, sbohem. Československý spisovatel. Praha 1990. Ed. Víšková, Jarmila. Elektronická verze – Borovička, Lukáš. Praha 2004.) 1 1

Sbírka Jaro, sbohem prošla komplikovaným vývojem co do rozsahu jednotlivých vydání, básní nově zařazovaných či vypouštěných i co do počtu textových změn: 1. vydání (v září 1937, Melantrich) nese podtitul „Básně, verše a říkánky“ a obsahuje celkem 35 básní. 2. vydání (1. a 2. rozšířené) vyšlo roku 1942 jako 53. svazek Českých básní u Borového. Válečné poměry se odrazily ve vypuštění celkem devíti básní: Májová krajina („Chomáčky trnek na mezích...“), Puškinův pomník v Moskvě (K 10. II. 37 – „Za vločkou vločka...“), Výměna stráží („Už kanovníci odešli...“), Na Vikárce („Zacinká zvonek, tentýž jako kdysi...“), Píseň velikonoční („Květů. jsme neměli přespříliš...“), Český Betlém („Hvězdice zlatá se svým chvostem...“), Skláři („Když třeskneš prstem...“), Vraždění („Přeslici ženám, mužům meč...“), Španělské vinice („Zas prudké šťávy chudá půda žene...“) – posledních sedm básní představuje takřka celý závěrečný blok předcházejícího vydání sbírky. Přibyly však básně přeřazené z jiných sbírek, a to ze Zpíváno do rotačky (1936): Julius Verne („Jako když člověk z majáku...“), Matějská pouť („Kde roste asi onen květ...“), Slabikář („Zní opět staré vzpomínky...“), přejmenovaný na Píseň o slabikáři, a z 5. vydání téže sbírky (1937) Verše o víně („Na žernosecké viničce...“), Píseň novoroční („Když měsíc už se přesune...“), dále sbírka Pantumy o lásce (1939) pod novým titulem Dvanáct pantumů o lásce, s výjimkou Písně o odvaze a štěstí („Kdybych byl spatřil toho oře...“) všechny písně z knihy J. Trojan – J. Seifert, Létal jsem s anděly (2. vydání 1942) – celkem třináct básní, přičemž byly změněny některé názvy: Píseň o kocourovi (pův. Píseň pro kocourka), Píseň o včelách (pův. Píseň o radosti a touze), Píseň o námořnických snech (pův. Píseň o námořnickém snu), Píseň o pomněnce (pův. Píseň o starém potoku), Píseň o kyvadle (pův. Píseň noci a snů), Píseň o vzpomínce (pův. Píseň na rozloučenou...); dále přibyla Malá romance o Ctiradovi a Šárce (Praha 1940, Čin; novoročenka 1941), Malá romance o knížeti Oldřichovi a jeho Boženě (Praha 1940, Bílá labuť – soukromý tisk k vánocům a Novému roku 1941) a básně: Obraz v zrcadle („Jen plaše za Nerudou...“), Jarní apostrofa („Ty, který lehce rozvazuješ hlásky...“), Píseň o lásce („Slyším to, co jiní neslyší...“), Rok („Když sítem děravým...“), Přípitek (Albertu Pražákovi – „Jak nezávidět těm...“), Helouan (J. Horovi – „Koho kdy v jitřní čas odvádí v podpaží...“), Podzimní zpěv („Se srdcem lehkým...“), Domek ve psím víně („Byla to láska nevinná...“), Vánoční píseň („Jak ptáci zimomřiví...“), Noc na prahu („Noc tmavá přišla na práh teplé síně...“); báseň Za Ferdinandem Hartem („Herci se tleská...“) je tu otištěna pod titulem Za mrtvým hercem. Soupis Olgy Balášové (Bibliografie knižně vydaného díla Jaroslava Seiferta [1921 – 1979]) uvádí ještě 3. rozšířené vydání, Borový 1942, shodné s 1. rozšířeným vydáním – jde zřejmě o vydání označené 3. a 4. tisíc. 3. vydání (v tiráži „Třetí rozšířené“) vyšlo roku 1944 (Borový, České básně, sv. 53), a to bez básně Za mrtvým hercem, zato však s třemi básněmi přejatými z výboru Jabloň se strunami pavučin (1943): Kvetoucí Praha („Oblaka letí. Na chvilečku...“), Až jednou („Až jednou bíle prokvete ti vlas...“), Jaro ještě sladší („Kdekdo mi říkal: už se nevrátíš...“) a čtyřmi básněmi ze sbírky Ruka a plamen (1943): Před obrazy Františka Tichého („Řekněte sami, nepodobá se...“ – původní název Obrazy Františka Tichého), Ta poslední. Vzpomínka na malíře R. Kremličku („Už je to dávno...“ – pův. Vzpomínka na Rudolfa Kremličku), Před obrazy Václava Pavlíka („Jak závidím jim domek na stráni...“ – pův. Pavlíkovy květiny), Socha („Tak jako vítr, slyš...“). Nové jsou básně: Dvě námořnické písně o lásce, I („Když vidím lodi záď...“), II („Muž, který nemá hrb...“), Pruchovo jaro („Kolikrát jsem již poklesal v půli...“), Už maminka se loučí (Za Miladou Trojanovou – „Už maminka se loučí, zůstanem...“). Báseň Na Bezdězi („Ta stará báseň o vězni a ptáčku...“) tu má titul Stará báseň. 4. vydání vyšlo roku 1946 u Borového (České básně 53), s označením „Definitivní vydání“. Proti předcházejícímu vydání bylo vypuštěno: Mařatkův Polibek („Jdou právě květy přes to sousoší...“), Z bláta a krve (J. Palivcovi – „Ať rusalky dnes tančí v jinovatce...“), Šedesátiletý básník (Fráňovi Šrámkovi – „Jsou knihy veršů...“), Mrtví malíři (M. Alšovi a Slavíčkovi – „Je jaro, měsíc květů...“), Vstříc mrtvému (F. X. Š. – „Já nevím, kdo z nich včera první vstal...“), Návrat (Památce prof. Josefa Pekaře – „Semtínská lípo, právě dnes by měla...“), Přípitek (Albertu Pražákovi – „Jak nezávidět těm...“), Helouan, Podzimní zpěv („Se srdcem lehkým...“), Pruchovo jaro, Už maminka se loučí (Za Miladou Trojanovou), báseň Jaro ještě sladší z výboru Jabloň se strunami pavučin (1943) a básně přejaté ve 3. vydání ze sbírky Ruka a plamen, viz výše). Vydání bylo obohaceno o dvanáct básní pojmenovaných podle měsíců (ze sbírky Zhasněte světla, 1938); jejich připojením k básni Rok vznikl nový cyklus), z téže sbírky přešla sem i Píseň o jarním svrchníku („Vylezlo slunko z šedých mraků...“), Velikonoční romance („Ve škole jsem většinou jen zlobil...“), Romance o sv. Václavu („Z měkkého křesla oblak...“), Podzimní chvíle („Zatímco vítr pláče v listí...“), Píseň u kamen („To se mi nepodaří...“), Nad jesličkami („Už nevzbouzím se o půlnoci...“), Novoroční píseň o domově („Sněhem a hvězdami třpytivými...“); pod názvem Jarní rondó sem bylo zařazeno Devět rondó (1945 – bez básně I a X), nová je Píseň z konce války („Luna, luna spanilá...“). 5. vydání vyšlo v Díle II (1954). Proti 4. vydání tu byly vynechány básně: Pozdrav Karlu Tomanovi („Když nástroj umlkl...“), Domek ve psím víně, Vánoční píseň, Koleda ve sněhu, Píseň z konce války; vrátily se opět básně Májová krajina, Skláři, Vraždění, Už maminka se loučí. 6. vydání (Dílo II, 2. vydání, 1957) již v kompozici nic nezměnilo. V Čs. spisovateli vyšlo ještě 7., autorem zredigované vydání (1980. Malá edice poezie) a 8. vydání (1985, Klub přátel poezie), totožné s vydáním sedmým. Naše vydání je tedy v pořadí deváté. Vývoj sbírky lze shrnout zhruba následovně: v první podobě představovala poměrně útlý svazek, nečleněný. V roce 1942 se rozrostla připojením nových nebo z jiných sbírek přeřazených básní natolik, že ji bylo možno i nutno nově komponovat a rozčlenit do šesti oddílů. Například písně z knihy Létal jsem s anděly tvoří celý oddíl I, romance třetí oddíl, přičemž původní básně se rozptýlily do oddílu II a především V, kde jsou podstatnou součástí. V roce 1946 přibyly další dva oddíly, VII a VIII; k úvodní básni Rok VI. oddílu byl připojen cyklus dvanácti básní pojmenovaných podle měsíců a vznikl tak nový oddíl – VI; VII. oddíl vytvořila Jarní rondó, VIII. oddíl je směsí starších i nových básní. (Poznamenejme, že básně nebyly přebírány mechanicky, ale byly nově zredigovány.) Z níže uvedeného výčtu je zřejmý příliv a zejména odliv básní; ten je odrazem nejen proměny historickopolitické situace, ale souvisí i s vytvořením nových titulů nebo pozměněnou koncepcí starých, a především nového uspořádání v souborném vydání Jaroslav Seifert, Dílo II. Většina básní eliminovaných v Díle II se vrátila po válce a u příležitosti vydání Díla do mateřských sbírek. Tak do sbírky Ruka a plamen (Dílo IV) se vrátily básně: Mařatkův polibek, Šedesátiletý básník, Mrtví malíři, Vstříc mrtvému (F. X. Š.), Přípitek (Albertu Pražákovi), Helouan (Josefu Horovi), Podzimní zpěv, Pruchovo jaro, Před obrazy Františka Tichého, Ta poslední. Vzpomínka na Rudolfa Kremličku, Před obrazy Václava Pavlíka, Socha a přešla sem i báseň Pozdrav Karlu Tomanovi, do


2/43

Karlu Tomanovi I Píseň o včelách Když zazněl slavný zvon, na pouti z bud zavlála vůně exoticky smělá, tu žalovával chlapec na osud, že nemá křídla jako drobná včela. A v kapse zvonilo pár krejcarů, co za ně dřív, když kov ten málo platí? A zatím včela pila z nektaru závratně dlouho, ale bez závrati. O dětství teskně rozvažuji teď, je konec všemu, už si hlavu nelam. Jen ještě jednou včelám závidět, jen ještě jednou záviděti včelám! Píseň o krásném létě To víte, chlapec z ulice, kdypak ten skřivánka slyší. V kapsách jsme měli udice, v kanálech chytali myši. Až jednou, ani nevím už, kolik mi tenkrát bylo, zavez mě na venkov autobus, ach, to se mi poštěstilo. Trhal jsem v poli nejblíže koukoly, chrpy, máky, pak jsem je položil u kříže, letmo se pomodliv taky. I kozí bradku modravou, slzičky Marie Panny – skřivan mi visel nad hlavou, zpívaje, jak přikovaný v nebi modřejším nad ocel, píseň bez začátku, konce. Také jsem trhal jitrocel a k němu vysoké zvonce. Vrátil jsem se tam; od těch dob ušlo mi přes třicet roků. Chtěl jsem zas skočit přes příkop, nešlo to, píchlo mě v boku. Ale ten mák tam kvetl zas, růžový trs zeměžluče. Škoda, že nemoh jsem tolik krás sbírky Zhasněte světla (Dílo IV) Píseň o jarním svrchníku, Velikonoční romance, Romance o svatém Václavu („Z měkkého křesla oblak...“), Podzimní chvíle, Píseň u kamen, Nad jesličkami, Novoroční píseň o domově, do Přilby hlíny: Domek ve psím víně, Vánoční píseň, Koleda ve sněhu, Píseň z konce války a do sbírky Šel malíř chudě do světa (Dílo III) Výměna stráží s titulem Výměna stráži na Pražském hradě. Základem našeho vydání je textová i kompoziční podoba sbírky, kterou jí naposledy vtiskl sám autor, tedy vydání z roku 1980.


3/43

pobrat už do náruče. Píseň o dobrodružství Když jsem si vlezl pod peřinu a v důlku teple vystlaném řásněmi měkkých mokasínů šíp letěl a já před stanem díval se na prérii spící – v účesu řádku pestrých per, maminka byla náčelnicí a potkala mě navečer. Dal jsem jí v duchu za opasek i dýku, jak měl Vinnetou – dnes chtěl bych tváře plné vrásek přiozdobiti do květů. Zablýskla náhle ocel střenky a míří k srdci rudocha – vtom maminka, už bez čelenky, sklání se něžně nad hocha. Úsměv jí smývá kresby z líce, svým polibkem sen roztříští. Už navždy bloudí náčelnice, navždy ve věčném lovišti. Píseň o jízdě na kolenou Zjeví se někdy, volán nevolán, kapitán Nemo nebo Korkorán. Ten první přijde v ruce s kompasem, druhému meč se houpá pod pasem. Odejde první, zmizí ve světě, tygřici druhý hladí po hřbetě a také zmizí v hustém pralese; už je to dlouho, co tak známe se. Někdy však přijde – to je nejsladší, můj otec; zvolna přejde pavlačí a vejde tiše, stane ve dveřích, jak by chtěl z šatů setřást sníh. Co jsem se naplul moři s Nautilem, v pralese brouzdal, vlhkém, zavilém! Však v nejkrásnější byl jsem pevnině, když tatínkovi jel jsem na klíně. Píseň o pruhovaných peřinách Nikdy jsem neměl pocit pýchy, nikdy v chlapecké hrudi. Bohatí měli bílé cíchy, pruhované jen chudí. Také jsem neznal, jaké krásy


4/43

jsou v písni maminčině, když večer dítě uspává si ukolébavkou v klíně. Uspával mě jen perpendikl písničkami svých vteřin, sám usínati jsem si zvykl v teple barevných peřin. Přitom jsem sníval o svém vzoru malé lombardské hlídky – že ležím zahalen do praporu, na prsou ránu a kytky. Píseň o vůni chlebů Co jsem se nasedával na bobku u mříží, dívávaje se na vál, pekařům do díží! A když pak z pece zavál horký pach kvečeru, vždycky jsem si jen přával mít bílou zástěru. I košík vrchovatý na řídítka bych dal, a zamoučněné šaty, šlápl bych na pedál. Kde je ten malý chlapec, chtěl bych jím ještě být, chtěl bych si sednout za pec a v sladkém teple snít. A pak se rozejeti s čepicí do čela, ať za mnou vůně letí jak křídlo anděla. Jen půlměsíček kmínu zůstal mi na rtu lpět a píseň muezzinů mi zaznívá z těch let. Maminčina píseň Venku už se stmívá, maminka si zpívá, navlékajíc nit. Snad se jí chce spáti, musí spravovati, musí, musí šít. Když nit převlékala v jehel ouška malá, vydral se jí vzdech a pak dívala se oknem na terase po šedivých zdech. Dítě – to se neptá,


5/43

co to jehle šeptá, překusujíc nit. Nitka vedle nitky, před očima mžitky, musí večer šít. Teď se pousmála, trochu narovnala záda na židli. Na co vzpomněla si? Na kuřátka asi, skrytá pod křídly. Venku už se stmívá, maminka si zpívá, hybaj, děti, spát. Kdyby ouško jehly, již drží prst zkřehlý, mohlo povídat! Píseň o námořnických snech Rozevíraje atlas těžký, jenž podobá se misálu, zřítil se chlapec na skálu v pavučinové rovnoběžky. Zaslechl temné vlnobití, bezděčně sáhl do vlasů a nad stránkami atlasu sen námořnický počal sníti. Praha je jako zrnko máku a Čechy jako drobný hrách, tak malé, že měl chlapec strach a rychle vzhlédl do oblaku. Do plachet bij mu, oceáne, vždyť ve hře kapek duhové tvůj obraz spatří, domove, až sny se zhroutí ztroskotané. Buď sbohem, plachto oranžová, rozkvetlá větev třešňová vrátí nás k dveřím domova. Co bychom byli bez domova? Však kdesi v hloubi srdcí lidských zabouří vlna spletí žil. Řekněte, co by z nás kdo byl, nebýti snů těch námořnických? Píseň o kocourovi Když sedával jsem u vikýře, nahrbil kocour úzký hřbet, že nebyl nepodobný lyře; já zpíval mu a on mi před. Poslouchal kocour moje nářky, které dnes dobře nechápu. Šlapaje měkce na polštářky, tančil na kraji okapu.


6/43

Však už je dávno po kocouru, myš sežrala ho, na mou čest! Teď slýchám okapovou rouru hrát v noci na rtech hvězd. Píseň o pomněnce Paprskem cest šly nožky dětí a už je pro mne pustý jez, pod kterým marně chtěl bych dnes jednu z těch tváří uviděti. Vždyť stopy nožek v písku měkkém vlnou se zavřou vzápětí, tak jako vlna paměti zavře se někdy za člověkem. Jen jméno, jež nic neznamená, bez tváře jméno v řádce jmen vynořuje se náhle z pěn, či jenom tvář, jež nemá jména. Pomněnka bledla na výšivce. Kam, do tmy, nebo do světla, ta dívčí ruka odlétla, vinoucí nit na drobné cívce? Stojíme v čase a s ním hynem, chyť rukou jeho pád a zdvih; proud nechytíš však do lodyh, pomněnko, v proudu pohostinném. Píseň o kyvadle Kolikrát už mě napadlo kvečeru, když se šeří, že hlídalo mě kyvadlo jak voják u mých dveří. Když škvírou kamen vyráží na strop chvost rudých peří, kyvadlo jako na stráži chodilo u mých dveří. Když na pavlači zábradlí vrhlo stín tichých zeber, když přišly sny a přepadly, řeklo: Za kliku neber! Živote, jak šly hodiny pomalu na pokraji, teď, když se loučím se stíny, tak strašně pospíchají. Píseň o slabikáři Zní opět staré vzpomínky, nikdo jim neodolá: Jde chlapec vedle maminky a už začíná škola. Slabikář vidím v duchu zas


7/43

s obrázky Alšovými. Bože, bylo tam tolik krás, jež dávno zapadly mi. Neskáče pes už přes oves jak tenkrát v písničce skromné, větříček sice foukal dnes, neshodil hruštičku pro mne. Tak jenom napadlo dneska mi, jak jsem si v knížce té čítal. Čas letěl nad těmi deskami, já roky nepočítal. Píseň o vzpomínce Ten jestřáb neulét ze stěny kabinetu, z té větve zlomené, ač křídla rozpíná. Zas šumí okna škol a žáček říká větu, zvonek již ozval se a škola začíná. Jen housle neslyším hráti již na stupínku, po kterých učitel vždy zbožnou rukou sáh. A v duchu otvírám tajemnou školní skřínku s krystaly, zmijemi, z kterých jsem míval strach. Jako ty, jestřábe, držím se větve rodné, a té se nepustím, ač jsem si přichystal svá křídla, dokavad šíp srdce neprobodne. Vzpomínko, vzpomínko, jasnější nad krystal! Píseň o dešti Chtěl bych vám říci větu zpaměti, čas mi ji dávno smazal na tabuli; zas šumí déšť, dnes však jen pro děti, a ty se šťastné pod okapem tulí. A když jim kapky bijí v kapuce, hned v kalné stružce rozhrčí se mlýnek, se závistí jim hledím na ruce a prchám, prchám nazpět do vzpomínek. Až ustane, chci říci někomu, s nímž pod střechou jsme trpělivě stáli, že ještě chvíli prší ze stromů a ještě dlouho teče z katedrály. II


8/43

Komediantský vůz Kdyby z vás chtěla některá, mé dámy, nevěrné štěstí mi závidět, dal bych jí rád a bez váhání ten starý vůz, s kterým jsem projel svět. Vždycky jsem toužil okusit, v polštáře lenošky a lásky klesnuv přeochotně, jak chutná hořce kořeněný klid, když visí dálky v okně. Přijďte se jednou ke mně podívat, na obručích mých kol se třpytí cizokrajný prach, v koutě spí chřestýš, jedovatý had, a v plachtě tma a hrůza, strach. Ještě bych přidal plášť, již sešlý pohříchu, černokněžnickou hůl, čepici plnou štírů, kouzelnou laternu magiku a Orfeovu lyru. Svůj celý vůz na čtyřech kolech se zlomenou ojí, komediantský vůz, rej dietě plachých Múz, které se bojí. Kohoutí sonet Kohoute, tvým zpěvem byl jsem vzbuzen, a jako bych zapomněl na spící, nahlas jsem zpíval, utrhl si hrozen, jeli jsme právě vinicí. To se to pěkné na tom světě bydlí, ty se mi podobáš, jak zdá se mi, zpíváme oba, mávajíce křídly, a oba zůstáváme na zemi. Tvůj obraz z plechu na hřebenu střechy jako já podle větru se otáčí. Jdu, jdou naše sny a skáčou naše blechy. Pro lásku – ne, to nepláči; jak zrní slepicím jen slzy krokodýlí, jež u moře jsem sbíral v prázdné chvíli. Matějská pouť Kde roste asi onen květ, chtěl bych jej utrhnout, květ, z něhož pijí včely med pro první jarní pouť. Bloudil jsem v sladké záplavě, jak bych vám nepřines! Sekal jej muž, jenž na hlavě červený nosil fez. Vždyť u nás pro tu pokrývku strach nemá z Kemala, zubí se klidně na dívku, jež poblíž postála.


9/43

Kde roste asi onen květ a kde je onen úl, pár šťastných let... pár šťastných let mi v dětství uhranul. Kde teče pramen přetence šťávy, jež opila? Možná, že skryt je v sněžence, jež včera rozvila. Den krásný je a ptáme se pod nebem bez mráčků, jak chudák včela unese tu mandli v sosáčku. Když skane med na lačný ret, žijeme po dětsku, vidíme v duchu minaret a krásky v Turecku. A trumpety, jen zazněte, s pestrými třásněmi, je přece hezky na světě, jaro jde po zemi. Robinson Crusoe Vzpomínka hezká hlavou se mi míhá: jak krásná byla jedna dětská kniha, kterou jsem dostal s mísou cukrlátek; Robinson byl to a s ním černý Pátek. Nikdy bych za ni nechtěl knihu jinou, spal jsem s ní věrně vždycky pod peřinou. Žil jsem s ní léta na ostrově v moři, s Pátkem jsem bloudil v roklích, na pohoří. Jak Robinson kdys v holi můj nůž vrývá sled rychlých roků, když se připozdívá. Den po dni spěšně a rok s rokem zase. Robinson už je vlastně dneska pasé. On zachránil se kdysi pohotově, ale já dosud bloudím po ostrově.


10/43

Julius Verne Jako když člověk z majáku nad tmavou propast se nahne, někde tam v hloubce zpívá pták, sedící na lodním ráhně. To moře – to je čas, jenž zní, tón jeho chmurný je, dlouhý, ten pták – je vlastní mládí tvé, ta loď – to jsou tvé touhy. Nic z toho ze všeho nezbývá, všechno to umřelo v dálce. Jen jedna knížka omšelá s balónem na obálce. Také jsem létal s Roburem na jeho záhadné lodi, také jsem spadl v močály, jimiž se kajmani brodí, také jsem v noci počítal v tmách houští uhlíky vlčí – kde jsou ty šťastné prázdniny, když lovil jsem v háječku v Krči! Když navracím se v místa ta, je všude jen trochu šedě, člověk se kolem rozhlíží, nic spatřit nedovede. Tu knížku, chlapče, schovám ti, vydej se zas na ty cesty, když člověku je dvanáct let, mívá víc v životě štěstí. Jistě tam opět uvidíš v houštinách oči hadí – budeš mít luk a ostrý šíp a v očích užaslé mládí... Verše o víně Na žernosecké viničce v altánku jsme jen čtyři, Říp spatřili jsme – na špičce s kaplí svatého Jiří. Jak je to hezké, při víně když se ti ten vrch zjeví v daleku v krásné rovině, v hroznech a v listí révy. Pozvedni číšku na pozdrav, hle, jak je plná zlata, vždyť není v ní dnes bolehlav připraven pro Sokrata. Kolem je plno švabachu, i jakýs prapor tu svinut, vzpomínat můžeš na Máchu, spí odtud jen pár minut.


11/43

Chviličku sklenku, chvilku ret, dívky jej dají rády. Zima je tu co nevidět a zmrznou vinohrady. Dnes ještě tichá rovina táhne se ke Mělníku, dnes ještě štkám ti do klína své verše, plné vzlyků, a smutek měním ve víno, nedbaje na rozumy, jenom když, sladká vteřino, nám trošku život šumí. Vždyť zítra možná – černý stín padá tu na vinice – nabírat budem z kalužin jen špínu do helmice. Obraz v zrcadle Jen plaše za Nerudou vstříc bloudím podzimu a v duchu sloku chudou spřádám si do rýmu. Už kvetou listopadky v povětří promoklém; tak podívat se zpátky tím jeho binoklem! Květ růží dojímá mě jak sešit starých mód, zrcadlo v starém rámě nabízí doprovod. Už spěchám; léta kalí však obraz těch, jež v něm se kdysi oblékaly a před svým odchodem v nejposlednější chvíli pár růží čajových k ňadru si přišpendlily. Vtom někdo na sklo dych. Já myslil: čeká na mě, a srdce bije mi, však básník nabíd rámě té dámě s růžemi. A paraplíčko malé z modrého hedvábí za klenbu v katedrále v té chvilce nedal by. Škoda těch krásných časů, jak si jen vzpomenu! Jen trocha černých vlasů uvázla v hřebenu.


12/43

A ze slz veršík stkaný, když rosu ze svých skel básník vždy oklamaný setříti zapomněl. Vesnická pouť Vysoká trubka píseň tříští a kohouti, ti zpěváci, pozvednou zobák na smetišti za hvězdou, jež se vytrácí. To není první, již jsem ztratil; noc, myslím, a vás, klidné sny, když paprsek už ráno zlatil tvou halapartnu, ponocný. Tvou svítilnu již bez plamene a rozviklané zábradlí, když tanečnice unavené už z náručí mi vypadly. Která to byla, nevím ani, při tanci člověk nevnímá, pod blůzou měla dotýkaný však medailónek ze Říma. Podzimní chvíle Zatímco vítr pláče v listí, já sedím s dcerkou. V čítance učí se první slova čísti, jezdíme prstem po stránce. Jen čti: Srdíčko má tu Ema, Ema má srdce u mámy. Má srdce? Možná, že je nemá, ach, dej mi pokoj s Emami! Pak písem pěkně mezi řádky písmenka s tečkou, bez tečky. Nakonec dojde na pohádky: Jde pastýř, vede ovečky a princezna se z okna dívá. Čeká někoho, nečeká? A někdo na ni smutně kývá jen z daleka, jen z daleka. Nad jesličkami Už nevzbouzím se o půlnoci utrhnout sladkost ze stromku, a zoubky ať si na ovoci brousí už dvé mých potomků. A betlém ať si staví sami, jeskyni s vůní kadidla, město i s hradem pod hvězdami, s andělem, co je bez křídla. Marie, Josef, kteří stáli vždy v koutku, i těm vybled šat,


13/43

všichni jsme trochu zestarali, už je to marné zapírat. Andělům, kteří nápis nesli nad známou scénou v Betlémě, už bolí ruce. Slámu z jeslí snědl už oslík beze mě. Píseň novoroční Když měsíc už se přesune přes půlnoc novoroční, nevzdychej, chlapče, po luně a nový život počni. Tohle si vždycky říkávám v té noci čarodějné. Když začne rok, ach, jaký klam, všecko je opět stejné. A jak jsem žil, tak žiji dál a předsevzetí zchladne. Z toho, co jsem si předsevzal, nic už mne nenapadne. Oslíka měl jsem vždycky rád, byl pokorný a chudý, Ježíškovi šel zadýchat prokřehlé jeho údy. Tak hodný chtěl jsem taky být jak tohle zvíře boží, jež vodu pije a zná žít jen z bodláčí a hloží. Také jsem letos Kristu dých na jeho zkřehlé dlaně. Ježíšek smutně hlavu zdvih a děl mi zadumaně: Kdepak jsi, hochu, zase byl, jak je tvá vůle vratká! A já se s hanbou odplížil od jeslí Jezulátka. A pak mám strach... Toť on, dobrý pán, který, v souboji smrtelně raněn, se ptá sluhy, jenž pomáhá ho nésti ze schodů, není-li mu příliš těžký. Petr Křička o Puškinovi Na krásu Prahy dívaje se shora, mám duši ještě plnou smutku, bydlím dnes tam, kde kdysi Dalibora hudební vášeň zmocnila se chorá, však umírám tam jaksi bez rozsudku. I já jsem mnohou píseň složil z nudy a rozezvučel struny snivých houslí, i já tam někdy nemám všehovšudy než vody džbán a skrojek chleba chudý,


14/43

tak tvrdý, že byste ho neukousli. S veverkou, ptáky vězeň se jen baví, však přece jenom je tu jakýs rozdíl: dřív pod okénkem naslouchaly davy, teď však se tam již nikdo nezastaví; já jsem se zkrátka o pár věků zpozdil. Kdo v Daliborce ještě dneska bydlí a vyhlídku má do tmy hladomorny, ach, toho marně ovívají křídly Múzy, když sedí v rozviklané židli a zoufale se dívá na své škorny. Ó krásné dámy, tancující v kole, pro půvab váš jsem chytl rukavici a vyzval soka ihned na pistole – na strážnici to mají v protokole a já už k tomu nemohu nic říci. Krev moje teče, ach, jak krev je sladká; na kterou stranu, hlavo má, se schýlíš? To není krev, vždyť je to syrovátka, to není kule, je to z vína zátka! A pak mám strach, že jsem vám lehký příliš. III Malá romance o Ctiradovi a Šárce 1 Na stonku nerozkvetlém sněženky namrzlé, kostelík jako betlém z kopce se mračí zle, již téměř zakryt celý houfem moderních vil. Lidé už zapomněli, čím pro ně kdysi byl. Pouť šumí kdesi dole a s cetkou jiskřivou chlapci se točí v kole, sedíce za hřívou. Neví již o té slávě kdys u bran hřbitova. Vzpomínku přemítavě oblékám ve slova a skládám tuto hříčku, maje jen na mysli tebe, můj kostelíčku, a kvítek převislý. 2 Láska od přirození chce vždycky býti tam, kde nikdo jiný není a kde je člověk sám.


15/43

Ať v skrytu, nebo v šeru, a třeba měls i strach – já hrobníkovu dceru líbal kdys na márách. Na cestě vyšlapané, třeba jen od myší, krůčky tvé milované ozvou se nejtišší. Třeba i na rozhlednu, kde ční již hromosvod, jen pro hubičku jednu mnohý jsem šlapal schod. A výhled plný krásy býval tam ve chvíli, když mlhy těžké pásy rozhlednu zakryly. 3 A proto pod kostelem v údolí šáreckém odevzdaně si stelem běloučkým věnečkem, jejž ze sněženek splítá prstíky zkřehlými jaro, když přicupitá do města ze zimy. Však jsme se láskou hřáli, z úst se nám řinul dech a zůstal v třásni šály v sněhových krystalech. Vzpomínka lehce hlodá jako rez na střence, svěcená zmrzla voda v kostelní kropence. I skřivan dal si říci, nešlo to bez něho, a my ho na silnici našli pak zmrzlého. 4 Údolí v Šárce! Znovu šel bych zas přes potok, však za mnou po příkrovu přeběhl mnohý rok. Už se mi počet mate a znova sčítám zas bůhví již kolikáté sněženky za ten čas. Vzdechnu si a jen v kostech trochu mi zapraská, dneska je po radostech,


16/43

tiše čtu z Jiráska: – Odbočil Ctirad stranou, když slyšel zasténat u stromu přivázanou; pak padl do tenat Šárce i medovině. Trochu jsem zaváhal, však děti na mém klíně volají: Čti jen dál! 5 – Na její ňadra mladá svou hlavu rytíř klad, netušil, že v nich zrada se ukrývá i had. – Ach, co je v světě sladší než takto spočinout, nad hebké peří ptačí mám radši tento kout. – Když cítím srdce lhavé a ňader spád i zdvih, jako když hlava plave na vlnách růžových. Tak šeptal mladý Ctirad a usnul obelhán, nepřestávaje svírat ňadro a plný džbán. Když počal úsvit prvý na nebi růžovět, medovinou a krví byl ztřísněn jeho ret. 6 Jak chutná medovina, to nevím dodneška, však láska – to je jiná, tu znám: je přetěžká. Zas mrzne, vítr skučí, a jako ze vzdoru vlezl jsem do papučí u radiátoru. Kostelík s nízkou zídkou je ztracen v řadě vil, zas jiný půjde s kytkou, kterou jsem neuvil. Sníh pod střevícem pleská na konec příběhu, kdo vycházel by dneska do mrazu, do sněhu! A posléz poučení moudrého nabádá:


17/43

buď mře, nebo se žení, kdo víno chce i ženy, jen vizte Ctirada. Malá romance o knížeti Oldřichovi a jeho Boženě 1 Hlasem jak lstivá vábnička jsou vzpomínky, jen dej si říci, sen pokouší se o víčka, však obraz na sítnici, když se v tvé oko promítne, je víc než zdání soucitné. A to, co soumrak slíbil mi, je víc, než může dáti světlo, a cením si to nad filmy, co jich už plátnem létlo. Žádný z nich nebyl jako ty, jež prošly tichem samoty. Co z rukou se mi vysmekne a už se nikdy nenavrátí, je mé; co bylo nepěkné, o tom si nedám zdáti. A nikdo neví, na mou čest, kdo už mi sedal na pelest. Tak se ti aspoň podaří být trochu šťastný v tomto žití, ve tmě nad svými polštáři mohu si vykouzliti i dům o sedmi poschodích a v každém okně dívčí smích. A je mi líp než sultánu, když připravím si tyto chvíle jak v nebi podle koránu, bez žen i bez nargilé. Pak se jen za tím zamávne: ach, bylo to tak zábavné. 2 Ať v síni Louvrů před Courbetem, či v chodbách slavné Uffizi, míjel jsem slavná díla letem a skákaje jak o tyči ze století zpět do staletí, od madon, jejichž svatozář prs obnažený neznesvětí, i když je dají na oltář, až k Venuši, jež na lastuře pozvedla z pěny úzký dřík; očím je dobře, srdci hůře a trapný mnohý okamžik. Však přes tu krásu nevymizel z hlavy mi obraz otřelý,


18/43

s kterým jsem míval mnohou svízel, když visel nad mou postelí. A ještě dnes po mnohém roce mne jeho půvab pokouší, když zřím, jak k dívce na potoce blíží se na svém bělouši sám kníže Oldřich, který z lovu vrací se domů na svůj hrad, když vidím čapku Oldřichovu a v oku jiskry plápolat nad krásou ženy, která smáčí ve vodě roušku z konopí. Znáte ten obraz, a to stačí, neboť kdo zná, ten pochopí rozpaky chlapce; sotva zdřímne s okem upřeným na obraz, už obraz opět probudí mne, a tak to jde po všechen čas. Už pobíd koně, ten se vzpíná, kníže se zvedá ve třmeni a cudná krása Boženina zrcadlí se mu v prameni. Však dřív než v oči pohlédli si a dřív než zvedla oči z plen, z peřin se ozval povzdech čísi, já oči zavřel, přišel sen a vztáh jsem ruku po rameni, strhl ji k sobě ze všech sil; ač v dějepise tohle není, já mu tu dívku odloudil. 3 Hlasem jak lstivá vábnička jsou vzpomínky, avšak nic více, blažený, kdo sen pohýčká jen dvakrát, avšak do třetice si řekne dost a odmítne vše, co si rukou nechytne. Je lépe kousnout potají si třeba jen do padavčete než sníti ve tmě o ráji, o stromě, který vprostřed kvete. Vždyť nemusí být při tom had, a člověk také kousne rád. Jedinou dívku, buď jak buď, byť nepobrala jiným krásu, je líp si strhnout na svou hruď, eventuelně vzít kol pasu, než mařit dlouhé večery vymýšlením si chiméry. A ještě moudrost; pomalu mně skutečnost z ní roušku zdvihla:


19/43

jeť krása žen jen v oválu a jenom váza má být štíhlá, jinak vám láska roztaje jak kostka spadlá do čaje. Sny přejte dětem, pohádky jim zrumění bleďoučké tváře, a básníkům; ti za řádky mají své skvělé honoráře, když spřádají své romance, aby vám bylo do tance. Romance o svatém Václavu Z měkkého křesla oblak, utkaných z vlhkých par, hle, český kníže, dobrák, dívá se v suchopár, jejž zemí českou zovou. Obláčky plovou, plovou. Ta réva, již jsi vsadil, se příliš nezvedla, chmel nám to vynahradil, v sud jako do sedla Gambrinus tlustý sedl a líné řeči vedl. Ty, štíhlý na kropence jak plamen nad svící! Já dávám přednost sklence před těžkou sklenicí. Beztak je lenošivá povaha naše z piva. Je naše země jiná a s pěnou na vousích žárlíme na břeh Rýna a stráně v Rakousích, však u nás chudá hlína dá jenom trpká vína. Kraj u nás nevlídný je, rozprostřel se tu stín. To ví, kdo víno pije či hledí do novin. A proto světec mladý zakládal vinohrady. Tož, révo, přivykni mu a v zimě nezmrzni, hle, černé mraky dýmů táhnou se nad Plzní. Však nad mělnickou strání nebe k pomilování. IV Dvanáct pantumů o lásce Mlčky jak sněhuláci, s pometlem v podpaží, nemám již jinou práci


než státi na stráži. Než státi na stráži před láskou, jež mě děsí a je jak závaží, když v srdce ulehne si. Když v srdce ulehne si, a běda, těžká je. Sněhulák pod nebesy za chvilku roztaje.

Však bože, jaký zmatek a jak jej vyslovím? Hrál kdesi kolovrátek to, o čem právě sním. To, o čem právě sním, déšť neustával venku, když nehtem růžovým psala mi v náprsenku. Psala mi v náprsenku, cítil jsem její vlas. Řekni mi, než tě semknu, slovo, jež vyrylas!

Ach, kde jsou sněhuláci a písně o smutku, kéž krásy nepoztrácí, jež skrývá v živůtku. Jež skrývá v živůtku, bohužel jenom skrývá, a k mému zármutku ruka je málo lstivá. Ruka je málo lstivá, vrací ji nazpátek, však země milostivá je plná poupátek.

Čí prsty utkaly vám, mé stromy, závoj váš? Je jaro, já si zpívám, nemyslím na rubáš. Nemyslím na rubáš, nač ty však myslíš asi, když v květ se zadíváš? Řekni, nač myslila jsi? Řekni, nač myslila jsi. Já vím, ty vidíš snad v závojích svoje vlasy a bílý, bílý šat.

20/43


Já neznám jména květin v záplavě zeleně, jsem očarován před tím, a co mi po jméně. A co mi po jméně, jen klidně ulehni si tu na mém rameně, ať dech tvůj s mým se mísí. Ať dech tvůj s mým se mísí, jak voní mi tvá pleť! Ten parfém v Paříži si nemohou vymyslet.

Stará jak krinolína a účes s hřebeny je růže; každá jiná, jen ta ne bez ženy! Jen ta ne bez ženy; znám její sladkou tíhu, její pach zasněný, když zvadá u výstřihu. Když zvadá u výstřihu, trn brání, kdybys snad chtěl nejkrásnější rýhu polibky zasypat.

Netrap se bezútěšně, já vím, co mi chceš říc, za ouško dám ti třešně namísto náušnic. Namísto náušnic, jako když bylas malá. Neříkej nikde nic, je líp, abys teď lhala. Je líp, abys teď lhala, a tvař se nevinně. Proč jsi jen kolébala mou hlavu na klíně?

Byla to chvíle světlá, ležel jsem nad knihou. Ty věnečky jsi pletla, vijíc je lodyhou. Vijíc je lodyhou a věčně starostlivá. Myslíš, že básně lhou? Ach ano, to tak bývá.

21/43


Ach ano, to tak bývá, a lásky, jaký žal, s polibky nepřibývá, jak jsem se domníval.

Vyšívala jsi růži z červených korálků, co zbývá potom muži než myslit na dálku. Než myslit na dálku, když nechce již nic říci. Nemám rád zahálku, nudy se nutno stříci. Nudy se nutno stříci, nedat se napospas. Jen šťastní námořníci odplují v pravý čas.

Snad láska neuvadla, snad umí čarovat, na drátku počitadla se zrnky hrál jsem rád. Se zrnky hrál jsem rád, jak člověk zapomíná! Dnes těžko počítat, když jsou z nich hrozny vína. Když jsou z nich hrozny vína a hroznů je již koš. S ženami vášeň jiná dělí se o rozkoš.

Já míval tě rád strašně a snad až přespříliš. Jsou však i větší vášně, kterými zešílíš. Kterými zešílíš, ach, to jsou věci známé. Neboj se ke mně blíž, má iluze, můj klame! Má iluze, můj klame, já líbal proto tě, že se snad neshledáme již v tomto životě.

Jak ten, který se kácí v řemeni padáku a již se nenavrací nazpátek ke vraku –

22/43


23/43

nazpátek ke vraku, bez vůle, v polospánku, a letí k zázraku jak s křídlem na opánku, jak s křídlem na opánku a v náruč někomu, zavírám tuto stránku dvanácti pantumů. V Jarní apostrofa Ty, který lehce rozvazuješ hlásky v hrdélkách pramenů a dáváš blesky mrakům za opasky a nohy do třmenů, ty, který páčíš poupě konvalinek, vzpomeň si na včely, dotkni se úlů jako hracích skřínek, aby již zazněly. A rozbij sklo, jímž spoutány jsou břehy, svou pružnou opratí, pak poruč větrům zhasit bílé sněhy, ať se již nevrátí. Zavřena země jako ústa ženy, cudná před lásky hrou, ať pro polibek větrem nadnášený prudce se otevrou! A husopasce, jež jde po úvoze, dej proutek ubohý, ať housátka jak vločky na mimóze spadnou jí pod nohy. Píseň v dubnu Když na bleďoučké jívě vyrazí šedý květ, vyjde si básník snivě a prohlíží si svět. Milostnou píseň skládá, vítr rým nabíd mu, a dívčí ňadra mladá chvějí se do rytmu. Já nevím, co máš radši na jaře zvečera, poslouchám koncert ptačí namísto Wagnera. A místo orchidejí, jen se mi usmějte, kvítky tam nejdoleji v blátivém pangejtě. Jarní den


24/43

Na trávě ležím, všude květ, vánek jde voňavým ložem, bože, můj bože, to je let, co jsem tu srdce ryl nožem. Do bílé kůry vlhkých bříz srdce jak poupátko růže. Vrátit se? Ještě mohl bys, nic však to nepomůže. Z břízy strom už je vysoký, však co se se srdcem stalo? Tak něžné, droboučké před roky, srdíčko okoralo. Je – jak když osel na blátě zanechá otisk svých kopyt. Nedívej se tak dojatě, jak bys chtěl nepochopit! Vzpomínka letí nad hlavou, obrázek spatříš jen v mihu. Hrál jsem si rukou váhavou s knoflíčky u výstřihu. To všechno je tak dávno už a zbytečně ztrácet tu slova. –––––––––––––– Vytáh jsem z kapsy rychle nůž a nové ryl jsem tam znova. Studené jaro Je ještě v mlhách – když je časně a v kouřích okno milené, miluju, sním a píšu básně. A ty ne? Pro milence to hrozná zkouška, krok jara je tak pomalý, jen schovej svoje rubínová ouška do šály. Jaro v rybářské síti V rybářské síti s korky na pokraji je jaro. Zoubky poupátek stromy se na nás usmívají, když ohlédnem se nazpátek. V rybářské síti s korky na pokraji, a ještě trojmo složené, jsou také hvězdy; ty mne znají, vždycky si jedna vzpomene a svítí mi, když chodím domů a ve tmě hledám milý práh. To podaří se málokomu, mít přítelkyně ve hvězdách. V rybářské síti s korky na pokraji se chytil vítr. Jeho smích, toť smích, jejž všechny ženy znají,


25/43

když mluví spolu o mužích. V rybářské síti s korky na pokraji za drápky uvíz něžný strach. To je ten strach, jejž muži znají, když spolu mluví o ženách. Valdštejnská zahrada Když prší fialky ve struny staré lyry, již drží v podpaží jak pokřivený disk mladičká bohyně – ach, kdysi oblékal ji svým stříbrem třpytivým šumící vodotrysk, když listí zpuchřelé tu bije do schodiště a z prázdné fontány vítr jak z mísy jí, do chladných břečťanů se mlčky nahá schoulí a my si říkáme zas něžná bláznovství. U staré muškety, tam v koutě šedém plísní, smazal jsem polibky ze rtů tvých vlhkých růž, jak čas, jenž tiše hrál tu v harfách starých stromů, ze zbraní rezavých krev dávno setřel už. Tanec pod kvetoucími stromy K těm úklonám jsem neměl vloh. Když jiní tančili, tu těch pár chvil byl jsem jak v chrámě neznaboh, jenž v kropence si prsty nesmočil. Když tančili, já kreslil horoskop, jejž prozradila hvězda nesmělá, ukrytá v domě, který značí hrob, a můry vrážely mi do čela. Když tanec ustal, klesly do trávy. Kdo? Tanečnice, nebo křídla můr? To nevím. Vločky, jak sníh bělavý, polehoučku se snesly do trávy. Jaro, sbohem Dobře se sedá v břehu kamenitém, rozkvetlá větev je bezděčným krytem. Až přijde válka, ať nás něžné květy ochrání oba i před kulomety.


26/43

Ať řeka plyne, zůstávajíc s námi, a stříbro rybek padá šupinami. Ten lesklý peníz, který nepatří mi, zaplatí za nás lehkovážné rýmy. Z těch bílých květů chtěl jsem nedočkavý podat ti hrušku plnou sladké šťávy, abys ji vzala, vtiskla roztomile do křehké slupky svoje zoubky bílé. Už se mi ale ztrácíš do vzpomínky, polibky hořké dává kuřák dýmky. Píseň s refrénem Ať jsou to karty, nebo horoskop, ať s čarou ruky něžný prst jen hrá si jak se strunami, na nichž není stop po písních, které zasypaly časy: i z hřebene líbal bych, i z hřebene tvoje vlasy. Když karta kartu v prstech políbí, není to útěk, jímž se člověk spasí, když oči spatří vše, co chtěly by, hned spadne závoj přes obličej krásy. I z hřebene líbal bych, i z hřebene tvoje vlasy. Píseň o lásce Slyším to, co jiní neslyší, bosé nohy chodit po plyši. Vzdechy pod pečetí v dopise, chvění strun, když struna nechví se. Prchávaje někdy od lidí, vidím to, co jiní nevidí. Lásku, která oblékla se v smích, skrývajíc se v řasách na očích. Když má ještě vločky v kadeři, vidím kvésti růži na keři. Zaslechl jsem lásku odcházet, když se prvně rtů mých dotkl ret.


27/43

Kdo mé naději však zabrání – ani strach, že přijde zklamání –, abych nekles pod tvá kolena. Nejkrásnější bývá šílená. U pražské Lorety Na starých schodech k Loretě blouznivou větu po větě do vlasů šeptáš komusi, kdo rozumět ti nemusí. Když ohlédneš se, kde jsi stál a co jsi dříve neviděl, anděla spatříš opodál, jenž stojí tu, však bez křídel. Kdo už vás líbal na čelo a kolik mužů probdělo bezpočet dní a nocí svých u očí hnědých, studených? Dnes je tak těžko na světě, a co jsem tedy vlastně chtěl na starých schodech k Loretě, kde čas i křídla zurážel? Kamenná křídla komusi, kdo už víc létat nemusí, kdo z tíhy svého podstavce nemusí myslit o lásce, kdo viděl kolem Lorety, jež trčí tu tak omšelá, už kráčet víc než staletí, jež rodila se, umřela. Však v téhle chvíli pojednou zašumělo cos nade mnou, a já jsem ve tmě uviděl vzlétnout tu sochu bez křídel; zatímco létla, já tu stál a držel ruku komusi, kdo na to vůbec nečekal a rozumět mi nemusí. Verše o růži Měl jsem ji na památku, kdos drahý mi ji dal; pak hrst růžových plátků jsem z okna rozsypal. Ty tomu věříš? Nevím, snad! A s touhle nadějí jdi spat. Vlak je již v prudkém letu, ach bože, proč ten spěch? A jeden z těchto květů uvízl ve vlasech. Ty tomu věříš? Nevím, snad! A s touhle nadějí jdi spat.


28/43

Jsou lásky přeukrutné, pak vzdycháš do dlaně. A končívají smutně tak jako v románě. Ty tomu věříš? Nevím, snad! A s touhle nadějí jdi spat. Vždy musíš něco ztratit a něčeho se vzdát, je líp se nenavrátit a jenom vzpomínat. Ty tomu věříš? Nevím, snad! A s touhle nadějí jdi spat. Až jednou Až jednou bíle prokvete ti vlas – jen odpusť, prosím, negalantní zmínku, čas bídák je a ukrutník je čas –, až budeš jednou státi na stupínku a dětem veršík číst, jejž napsal snad autor již mrtvý – kdysi jsi ho znala a chtěla jsi jej trochu milovat, či jsi ho přec jen trochu milovala? –, vzpomeň si na mě! Já kdys zatoužil tak se ti vepsat do tvých něžných skrání, tak hluboko, tak vroucně, ze všech sil, že hledám marně slovo přirovnání. Tak pevně, aby vrásku do čela vzpomínka psala, jež se ve vzpomínkách tratí. Abys v té chvíli slzu setřela a knížka z rukou steskem vypadla ti. Jaro ještě sladší Kdekdo mi říkal: Už se nevrátíš, tak jako ten, kdo bloudí bez domova, už nikdy neuvidíš klematis nad vrátka střásat kvítka fialová. Já se však vracel v duchu – jako ten, kdo světem chodí věčně bez úlevy, a říkal jsem si hledě do oken: Kdo žije štěstí, nikdy o něm neví. Pak do lavice sedl jsem si zas, Jan Amos z obrazu mi hleděl přes rameno. Ach, vzpomínky! Tím více těší nás, čím marněji jim chceme dáti jméno. Blažené dětství, mládí sladký čas, nebe je modřejší a jaro ještě sladší, vy modré klematis, už opět vidím vás, však vzpomínce už srdce nepostačí. Na stěně dosud skřínka s motýly, divoce orel větev v drápech svírá. Ta větev ubohá, již lidé zlomili,


29/43

je pro něho jak pro básníka lyra. Tu něčí ruka – byl to jenom sen – jako by skřínku tiše otevřela, sto drobných křídel vzlétlo do oken a do skel bušila a uletěti chtěla. A němý orel vzkřikl na stěně, rozepjav křídla v jejich dávné kráse, hrdlička zalkala a slétla zděšeně a ve svých křídlech s hrůzou schovala se. I stařec v rámu otevřel svůj ret, by hned se skryl do stínů ještě plašších. A říkám si, co na rtech jsem mu čet: Jen Bůh zná dobře nitra srdcí našich. Píseň Kdybych uměl líbat jako námořníci – v okno bijí hvězdy a smích krásných žen –, nikdo nikdy, drahá, srdce milující, neodtrhne už mne od těchto čtyř stěn, od těch míst, kde spolu radosti i žaly slzou smývali jsme v trpkých obměnách, kde jsme ruce, čela krutě milovali, kde i chutnali jsme, všednosti, tvůj prach! Kdybych uzel uměl jako námořníci – v okno bijí dálky a smích cizích měst –, nikdo nikdy, země, země v tichu spící, neodtrhne už mne od tvých chudých hvězd. Do tvých trav se nořím jako v sladké vlasy, jako v kadeř ženy, s níž jsem navždy spjat. S odříkáním bída ruku podává si, ale já bych zemřel, nemít k smrti rád. Skláři Když třeskneš prstem v něhyplný křišťál a sladký tón se ozve z poháru, kdo pro tvůj zrak či žíznivý ret zchystal


30/43

hru jasných barev, krásnou po jaru? Pár nízkých domků přikrčených k mechu, za oknem dělník skloněn u brusu, hle, číš jak růže, kterou pro potěchu tu někdo hodil na lem obrusu. Z udřených rukou, z marných lidských vzdechů to všechno vykouzleno jest. Dech ve vichřici, která vezme střechu, a ruka chudých – v pěst! Vraždění Přeslici ženám, mužům meč, však dnešek přející víc dá vám, mujéres, i meč k té přeslici. Na vašich vinicích se vraždí! Ne zvony, již jen kulomet je slyšet na věži. Pojďte, budem se procházet po krásném pobřeží. Na mostech madridských se vraždí! Úsměvy dětem, radost, mír, jsou z lásky pro lásku, na stránkách knížek mají dnes krev místo obrázků. Ve školních lavicích se vraždí! Všude se vraždí, všude krev a krev jen vítězí. Jak cize zní tam tichý zpěv, hlas svaté Terezy. V Španělsku, v Španělsku se vraždí! Májová krajina Chomáčky trnek na mezích, potoky jako lesklé stuhy, zazpívá skřivan, sotva ztich, chomáčky trnek na mezích pro pastýře i dobrodruhy. Růžové květy jabloní – ta barva, ta mě okouzlila – jsou krásné, ale nevoní, růžové květy jabloní, a ještě krásnější je bílá. Po silnici jde procesí


31/43

a míří k Staré Boleslavi, korouhve bílé nese si, po silnici jde procesí a cestou boží muka zdraví. Ach, Čechy krásné, Čechy mé – v hospodě skryté vyhrávají, v hospodě, kterou nezříme, ach, Čechy krásné, Čechy mé, a ještě krásnější jste v máji. Zelená louka u lesa, kvečeru zhasnou pampelišky a rozsvítí se nebesa, zelená louka u lesa a hvězdy na ni svítí z výšky. Dělnický průvod zůstal stát, by jiný mohl se k nim přidat, a všichni dali na kabát, když průvod náhle zůstal stát – do dírky rudý karafiát. Den májový, den májový, vroubí nám cestu čerstvé květy, co můžem ztratit? Okovy! Den májový, den májový, a získat můžem celé světy! Ach, Čechy krásné, Čechy mé – v hospodě skryté vyhrávají, v hospodě, kterou nezříme, ach, Čechy krásné, Čechy mé, a ještě krásnější jste v máji. VI Rok Když sítem děravým protéká s kvítím vánek a prška májová krášlí již dívkám pleť, když voda na řece skládá se do varhánek a plachý milenec si v duchu říká: teď, já vidím na břehu už dívky vysvlékat se, když v rudé plachetky si vlasy shrnuly, a vidím hrozen již dozrávat na zahrádce i listí narudlé snášet se na úly. Když zima přijde však, u okna nad prohlubní již sněhem zavátou vyhlížím rychle sklem, okénkem roztálým, menším než prsten snubní,


32/43

abych zahlédl list na stromě promrzlém. A vidím fialky pod patou sněhuláka a kolem dokola růžový, bílý květ. Jak plachý milenec jdu zemí, ta mě láká, abych ji políbil – a v duchu říkám: teď! Leden O křehké holi, kuté z ledu, jde leden, přítel neposedů; ti, uši skryté do beranic, se smíchem běží větrem vánic. To není hůl a rampouch ani, jejž najdeš v oknech po svítání, to starodávná píšťala je a ze všech nejsmutněji hraje, když do horkých ji vezmeš dlaní. O smutku zpívá v bílé kráse a ihned v slzách rozplývá se. Únor Tesklivé nebe země zdejší, v únoru ještě tesklivější, svou šedí k obzoru se druží a padá mlčky do kaluží. Sněženku chladnou tiskneš k spánku, říkáš si veršík o skřivánku, zatímco kluci nasedají už na koně a jedou k máji. Přes bláto ovšem, přes kaluže, a vidí v dálce kvésti růže. Březen Pozdravte ještě jednou zimu, skloňte se k sněhu tajícímu. Kus jara už k nám padlo z výšek: podléška, modrý větrníček. Otvírá očka ještě spící, jako když dítě na polštáři v den již se rozednívající dívá se po matčině tváři. A ta, jež nemůže se vynadívat, musí se smát a počne zpívat. Duben Už ze skal zlato tařic stéká, až dolů, tam, kde jarní řeka vlnami svými, něžná, hravá,


33/43

rákosí šumně pročesává. Beránci něžní! Noži klnu, dřív než vám rudě zbarví vlnu. Kukačka, která jaro vítá, v zeleni listí pozakryta, léta nám krutě odpočítá. Květen Ó stromy v rozechvěném háji, už do vás nožem vyrývají srdíčka, data, monogramy chlapci se svými milenkami. Zelenou krví opláčete tu ránu v kůře. Všechno kvete, i láska, jak se v písni zpívá. Ach, lásko, lásko proměnlivá, jak býváš někdy přeukrutná. Já vím, mé stromy, pomsta chutná! Červen Je horké letní odpoledne, vlny jsou věčně neposedné, dotknou se břehu a jdou zase. Spí dívka, nebo usmívá se na kolemjdoucí jedním okem? Já nevím, ale nad potokem spletly dvě vážky pružná křídla. Ach, proč mě tenkrát nepobídla! Přimhuřujíc své dlouhé řasy, možná, že tehdy myslila si: Jde kolem, v duchu říká – kdyby, a nakonec mě nepolíbí. Červenec Jdeš po mezích a nad úvozy a zdravíš chrpy, bradky kozí a kalíšky vonného svlačce vysoko jako na pavláčce. Až kvečeru, když na červánku první tě hvězda vábí k spánku, na mezi ve tmě slyšet hlasy. Jeden je dívčí, druhý jiný. Čípak ten druhý bude asi? A ráno, když den nový vzplane, leží tam žluté kopretiny a lístky mají otrhané. Srpen Klepeta rudá do obilí se vnořila. Už pokosili


34/43

a lány dlouhé jako stuhy už znovu převracejí pluhy. Večery v srpnu! Měkce líhá se do trav suchých pod jabloní. Chlad lesa zve tě, houby voní a za stromem už podzim číhá, by kvečeru, až padnou stíny, zadrh ti smyčku z pavučiny. Září Košíky už jsou vrchovaté, vy na květy však vzpomínáte, když rozpukly a zrůžověly a přiletěly první včely. Tatam je křehká krása jejich, žebříky vidíš po alejích. Na drátě, který teskně zpívá, vlaštovka sedí zimomřivá a déšť jí stéká po fráčku. Je září, měsíc pasáčků. Říjen Ó slunce, z jakých vzácných kovů tepáš tu krásu hříšníkovu, jenž nedočkavý u altánku už hladí bříško svému džbánku a těší se, až v krutém lise ty hrozny v šťávu promění se. Už pole, strom a všechny krásy ukládají se jako k spánku, už první víno v sudech kvasí a stává se z něj ryzí zlato. A život přece stojí za to! Listopad Jak chřestí krása, když už zvadla, jen shrabuj, větře, do propadla i vše, co pod listím je skryto, mlčení dní tvých, karmelito, i výskot děvčat, hříšky šumné, když mlčí rty již málomluvné, útržky psaní, jež nám psaly, ty, které lhouce milovaly a nastavily hebké líce, když tenkrát lhaly milujíce. Prosinec Jak je to dávno: bílé střechy, pod prsty zlato na ořechy, maminka sladké mandle krájí a děti ani nedutají.


35/43

Tajemství patrně je tlačí, stromek je svázán na pavlači. Pak náhle jako o sklo mince zazvoní zvonek. Tišší, tišší je smutek vždycky při vzpomínce. Čas letí prudce! Třeskni číší. VII Jarní rondó Utkána z modrošedých par je půlnoc, když se k jaru chýlí. Už nechodí do bílé vily básníci mrtví z dávných jar a přioděni do čamar, dnes už jen stín či přízrak bílý. Utkána z modrošedých par je půlnoc, když se k jaru chýlí. Na střeše leží světla cár, to svítí měsíc opozdilý, když jdu tu já, a kroků pár spíš ty, pro kterou srdce šílí. Utkána z modrošedých par je půlnoc, když se k jaru chýlí.

Už vím, proč jaro přišlo hned, to jaro plné nepokoje, když vezmeš poupě v ruce svoje, počne se tiše rozvíjet. Jen ještě jednou, naposled říkám si, trochu se tě boje: Už vím, proč jaro přišlo hned, to jaro plné nepokoje. To nebyl život, to byl let, ó mládí! Jak už vzdáleno je! Moci se vrátit jednou zpět a usednouti u orloje. Už vím, proč jaro přišlo hned, to jaro plné nepokoje.

Máš po sněžence bledou pleť, však ústa po růži ti voní. Jsou slova lásky monotónní, co počít mám si s nimi teď, když čekám na tvou odpověď a zmaten pospíchám si pro ni? Máš po sněžence bledou pleť, však ústa po růži ti voní. Jen nakonec mě nepodveď, a strach, který ti oči cloní,


ať zmizí rychle, prosím, hleď, jako ten sníh, co padal loni. Máš po sněžence bledou pleť, však ústa po růži ti voní.

V tvých polibcích je příchuť vín, čím je jich více, tím jsou sladší, ale to vše mi nepostačí, chci s tebou jít, jak chodí stín. Jsi zlá jak proutí ostružin a myslím na tě jenom v pláči. V tvých polibcích je příchuť vín, čím je jich více, tím jsou sladší. Vezmi mou hlavu ve svůj klín, je hebký jako peří ptačí. Zaženem rychle můry vin, které tě svými křídly tlačí. V tvých polibcích je příchuť vín, čím je jich více, tím jsou sladší.

Já ptám se, ty však nejspíše zavrtíš hlavou odmítavě, však jaro, jaro ve vší slávě jde po Petříně do výše. Počkám, až Mácha dopíše tu báseň započatou právě, já ptám se, ty však nejspíše zavrtíš hlavou odmítavě. Ty verše psal jsem do plyše, smazat je může každý hravě, kdo v jejich slova zadýše jak v chmýří pampelišek v trávě. Já ptám se, ty však nejspíše zavrtíš hlavou odmítavě.

Z konečků prstů poslal bych ti polibek svůj plný smutku, ať skane k ňadrům do živůtku a rozplyne se jako sníh. Když jsem je sevřel v rukou svých, ta krása pomátla mě vskutku, z konečků prstů poslal bych ti polibek svůj plný smutku. Ty červenáš se, je to hřích, já zasloužím si za to důtku, vrať mi jej dlaní; na očích budu mít slzu bez zármutku. Z konečků prstů poslal bych ti polibek svůj plný smutku.

36/43


37/43

Kdybych v tvých očích mohl číst, tak jako čte se v breviáři, a obrátit strach na tvé tváři, jak v knize obrací se list. Kdybych si jenom byl tak jist, že je to touha, jež v nich září. Kdybych v tvých očích mohl číst, tak jako čte se v breviáři. Ve spleti větví, v tichu hnízd, jež zahlédnout se nepodaří, plaše se ozve ptačí hvizd; proč ještě lžeš mi, jaro, lháři? Kdybych v tvých očích mohl číst, tak jako čte se v breviáři.

Proč, jaro, vždy tak pospícháš, třeba tě vidím naposledy. Dívám se teskně na jehnědy svítící jako čerstvý kvaš. Ty si však šátkem rychle smaž ten křížek z Popeleční středy. Proč, jaro, vždy tak pospícháš, třeba tě vidím naposledy. Jen od fialek neumaž si ret svůj, trochu ještě bledý, vždyť přece jistě dávno znáš, jak prudké jsou ty jarní jedy. Proč, jaro, vždy tak pospícháš, třeba tě vidím naposledy.

Jen věř mi, byl bych k smrti rád, by se tvé oči usmívaly, až budeš večer přišívat, co ti mé ruce potrhaly. Ty ruce, jež mi posavad se bez tvých ňader prázdné zdály. Jen věř mi, byl bych k smrti rád, by se tvé oči usmívaly. Až budeš potom usínat, ať spí se ti, jak spí se králi, jenž vyhrál bitvu o svůj hrad, strmící na vrcholu skály. Jen věř mi, byl bych k smrti rád, by se tvé oči usmívaly. VIII Kvetoucí Praha Oblaka letí. Na chviličku postůjte při kraji. Nebe je modré křídly andělíčků,


38/43

kteří se líbají. Květ s květem před očima splývá v závoj a vzdušný šál, pták zpívá, celé město zpívá, i zvon se rozhoupal. Zní jako harfa při hostině a s kvítím na strunách, když zpěvák stokrát po svém víně bez rozmýšlení sáh. Stůj, stůj, ty sladký okamžiku, já chtěl bych spolu znít, hned slovy lásky a hned díků, jež nelze vyslovit. Na Bezdězi Ta stará báseň o vězni a ptáčku jako by znovu zazněla tu zdůli, když z věže díval jsem se do obláčků. Stával jsem tenkrát zmaten před tabulí a verše vyrážel a pletl rýmy. To už je dávno, časy uplynuly a plaché dětství uplynulo s nimi; už dávno překročil jsem život vpůli. Je ticho tu a jenom lehké vánky vzpomínku čeří; zatřpytí se v mžiku, v lavici sedíš, hledíš do čítanky a verše zpíváš o tom žalářníku. Tam dole šumí řeč a do daleka pod krovy zvoní v rovinatém kraji, řeč tvého srdce zpívající, měkká, jak do květů když vítr lehne v máji, řeč srdce, strun, které se rozehrají, když dotkne se jich ruka básníkova. Vždyť chodil přece Mácha v tomhle kraji a pro svou vášeň hledal krásná slova. Kraj jako stůl a jenom na obzoru je hora Říp – ach ne, já chtěl jsem říci, že žhavý paprsek se tříští o tu horu jak ostrý šíp, jenž dopad na přilbici. Já rukou poslal polibek té přilbě. Podzimní píseň Jak papír shořelý, než rozpadne se v prach, už šustí list, jenž padá, jaro v svém popeli jde, tančíc na márách, jaká to promenáda! Ten obraz podzimu, starý už jako svět, mě tentokráte děsí. V španělském kostýmu někdo si ke mně sed


39/43

a tiše hvízdáme si. Jak papír shořelý je list, když právě spad, a šustí pod ním tráva. Dveře se zavřely a objevil se kat, jenž meč svůj potěžkává. Zabušit na bránu a pyšně vykřiknout, ne však jak ten, kdo prosí! Po slupkách kaštanů je k jaru dlouhá pouť, zvlášť jde-li poutník bosý. Dvě námořnické písně o lásce Když vidím lodi záď, když nevidím už loď, řeknu si nejdřív: ať, a v srdci řeknu: pojď do jizby setmělé, kde tolik prázdna jest, a ruku na čele, sednu si na pelest. Když vidím lodi záď, jak padá do ticha, mé mládí jako nať pomalu usychá. Když vidím lodi příď, pláč promění se v smích, zavolám k němu: přijď, ať přijde, kdo chce z nich, ať přijde rychle jen hned ke mně do ticha, a týdny neholen, ať tvář mi rozpíchá. Já řeknu mu jen: hlaď, a miluješ mne, viď? Když vidím lodi záď, když vidím lodi příď.

Muž, který nemá hrb, ten věčně touží pryč a ženě řekne: trp, a zlomí o ni bič. A dálek děsná tvář věčně ho láká ven. Ženo, ty klidně vař. On opřen o stěžeň dívá se za sluncem, jež plachty pozlatí. A žena každým dnem


40/43

hledí mu na paty. Však vždycky přijde čas a cos ho vábí zpět, k ženě se vrací zas, když omrzel ho svět. Já čekám. Ptáš se nač? Vždy znovu začíná toužení, vzdech a pláč, muž klesne u klína. A znovu vzplane krb. Ať je to láska, chtíč, pak žena řekne: trp, a zlomí ranou bič. Velikonoční romance Ve škole jsem většinou jen zlobil, věčně jsem se díval do oken. Mládí, mládí, jakou ctností zdobil jsem tvůj útlý kmen? Ani zbla jsem nerozuměl tečnám, kruhu, čtverci ani elipse, hubičky jsem posílával slečnám, neboť lásce učí nejlíp se právě v čase, kdy má moudrý Plato utišovat rozpustilou krev. Zůstalo jen ze mne pouhé bláto, vrásky vtiskla času podešev, neboť mnohou chvíli jsem tak probil, za slečnami hledě do oken, ctností pražádnou jsem neozdobil mládí útlý kmen. Jenom vždycky jednou v celém roce vynikl jsem z žáků nejvýše, přišlo jaro a s ním velkonoce a já v kapli zpíval Ježíše. Pochválil pak profesorský sbor mě, když jsem dopěl z hory Golgaty – chodívali tenkrát v uniformě, šavli měli dlouhou na paty. A nakonec student kopuletý jenom na přímluvu laskavou dojatého pana katechety k maturitě proplul oktávou. Pročež dnes, když doléhají rány, vzpomínám na slova Kristova: Éli, Éli, lamasabachtani, opona už praskla chrámová. Píseň o jarním svrchníku Vylezlo slunko z šedých mraků, rozhlédl jsem se po nebi.


41/43

Zimník jsem nechal na věšáku, dnes nebylo ho potřebí. A lehký kabát vzdušných šosů vesele z ramen zavlá mi. Pak spěchaje na koncert kosů, koketoval jsem s dámami. Ne já – to on vždy ledabyle lehl si zjara do trávy. Ach ano, užil krásné chvíle, a nebýti ho, ohavy, já mohl skládat k spisu spisy v knihovně pyšně do řádky a říci: Synku, pěkně čti si, až omrzí tě pohádky. Prostopášník! Nedal si říci a nedbal nic, co bude z nás. Teď všehovšudy na polici pár knížek leží za ten čas. Jen nedbale mě dneska halí, šosy mu vlají do dálky. Jen když se v kapsách nezmačkaly konvalinky a fialky. Píseň u kamen To se mi nepodaří prstem, jenž zaklepe, číst v pleti dětských tváří jak v knize pro slepé – co napsáno má v skráni však ta, jež se tu sklání, já poznám nejlépe. Jak dítě v slabikáři čte první písmena, jak žena ve svém snáři, svými sny zmatená, já čísti nedovedu tu tajnou abecedu, však vím, co znamená. Ty znaky, k nimž se shýbám, ty psal jsem já a čas, dnes už je nevylíbám. Jen vždycky mlčelas, když ruka má je ryla. Tys bolest proměnila v lásku zas. Už maminka se loučí Za Miladou Trojanovou Už maminka se loučí, zůstanem samotni doma jenom s průvanem. Co všechno žilo u nás dechem jejím; ciferník mlčí, stín jen jde jím.


42/43

Zachví se okno, plotna zakvílí a všechno zpustne po ní za chvíli. Vykročí pavouk spěšně ze stěny, v cukřence cukr v sůl se promění. Sůl sama zvlhne, ať je kdekoli, jako by někdo plakal nad solí. A oči děcka těkavě se ptají; panenka v rukou jak by oslepla jí! Zasrší hvězdy v noci povětrné, ledový vítr přes ně mraky hrne. A z jedné z nich se na nás mamka dívá. Holčička mlčí, jak je trpělivá. Vzdech plachý se jí jenom ze rtů dere: Těch hvězd je tolik! Řekněte mi z které! Novoroční píseň o domově Sněhem a hvězdami třpytivými v půlnočním čase rozmezí navracel jsem se pod bezy, jež křehnou teď pod okny mými. A v oříšku jich černých poupat, až, zimo, se zas nachýlíš, sukénky květů vidím již ve vlahém slunci jara stoupat. Je půlnoc noci sněhobílé, však ponocní už netroubí, jen malostranská podloubí výskají v noci rozmařilé. Hlas laskavý, jako by sváděl, tu velí stanout, domove; šeptají vločky sněhové: To jsi se letos navyváděl! Vy, které slyším za sklem spáti, hle, z jakých se to vracím cest! A s pláčem padám na pelest, kde bych chtěl jednou umírati. Noc na prahu Noc tmavá přišla na práh teplé síně a byla plná světel, hvězd bylo jako dírek v okaríně, sníh vál a já s ním letěl v duchu kams nazpět cestou rozzářenou, a to jsou cesty klamné, u dveří anděl, křídla na ramenou, zazvonil na mne. Na lůžku děcko. Vůní hyacintů ta vzpomínka mne jímá,


43/43

a dítě drží paletu a flintu v spánku si před očima. Ó šťastné svátky, plné světla, mrazu a třpytivého jíní, teď po stopách se vracím k předobrazu, pozoruje, co nyní zbylo mi v rukou z čarovných těch chvílí, bych mohl počet klásti. Života hvězdu mi snad přišpendlili andělé nad propastí. Univerzita Karlova v Praze – Filozofická fakulta Katedra české literatury a literární vědy nám. Jana Palacha 2, 116 38 Praha 1 tel: 221 619 232 fax: 221 619 233 kontaktní e-mail: [email protected] website: http://cl.ff.cuni.cz textová edice: [LuB]

Veškeré poznámky, připomínky, námitky, dotazy či vynechávky v textu hlaste na e-mail [email protected].

Jaro, sbohem Jaroslav Seifert

Recommend Documents