Jana Hochmannová
Italská kavárna (Věnováno dceři Silvii)
2015
Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována ani elektronicky šířena bez předchozího písemného souhlasu majitele práv.
Text © Jana Hochmannová, 2014 Sazba: Dušan Žárský Tisk: X-media servis s.r.o. Vydání první v elektronické verzi Vydal Dušan Žárský – ŽÁR, www.zar.cz v březnu 2015 ISBN 978-80-86725-52-9
1 Přípravy na večírek
Oslava narozenin mé kamarádky Sandry je dnes večer v pět. Mám tedy ještě celých pět hodin času na to, abych se dala do gala. Musím vypadat dobře, některé kamarádky z gymplu už jsem neviděla celý rok! S několika se naštěstí vídám dost často, protože chodí na kávičku do mé Italské kavárny. Yvona zase vytáhne ten svůj foťák a bude dělat momentky. Musím být oblečená tak, abych vypadala štíhle (což bude umění), a musím být zajímavě načesaná a namalovaná (účes dělá hodně). To není zrovna skromné přání. Ke kadeřnici to už dneska rozhodně nestihnu. Musím si účes vytvořit sama. Tak honem! Bod číslo jedna: Umýt si vlasy! Tak rychle pod sprchu! Šampon, kondicionér a pak fén. Fén? Kam jsem ho jenom uložila? Vylézám s umytou mokrou hlavou z koupelny a dávám se do hledání. Vím, že je velmi užitečné ukládat si věci pokaždé na stejné místo, ale bohužel to není moje silná stránka. ~ 5 ~
Jana Hochmannová
No tak, kam jsem ho jenom mohla dát? Ve skříni, v koupelně, ani na chodbě není. V obývacím pokoji taky ne. Pobíhám jen tak s ručníkem okolo krku po bytě a z vlasů mi kape voda. Ode dveří se ozval zvonek. No to je dobré, zrovna teď, když jsem úplně nahá, k nám jde někdo na návštěvu! Pes naší sousedky se může zbláznit. Čím déle zvonek zvoní, tím více její dobrman štěká, jako by nás chtěli vykrást. Ne, teď má smůlu i prezident. Jsem nahá a otevřít nejdu nikomu. Prostě pro nikoho nejsem doma. Určitě to bude zase domovník s nějakými účty. To počká do zítřka. „Pošta!“ klepe mi pošťačka na dveře a já nevím, co udělat dříve. Nejraději bych vážně nikomu neotevřela, ale co když mi někdo posílá peníze? Nebo nějaké důležité oznámení, že jsem se třeba stala majitelkou nemovitosti? Uklidňuje mě známý hlas. „Nebojte se, otevřete, paní Wagnerová, to jsem já, vaše pošťačka.“ Otočím se od dveří, seberu rychle z koupelny župan, hodím si ho na sebe a odemykám vstupní dveře. Vlasy vypadají jako vrabčí hnízdo. Pošťačka se mě evidentně lekla a ustoupila o krok zpět. „Dobrý den paní Evičko, nesu doporučený dopis pro vaši dceru Silvii. Mohu vám ho předat?“ „Ano, jistě.“ Podepisuji doklad o převzetí a z hlavy mně kape voda. Pošťačka se rozpačitě usmívá a ptá se mě: „Jakpak se máte a jak se daří dcerkám?“ Chce se se mnou stále o něčem vybavovat, vzpomíná na to, jak moje holky rychle odrostly a jak je vídávala jezdit okolo domu ještě na koloběžce. Je to dojemné, i já si občas postesknu, jak rychle mi Iva i Silvie vyrostly před očima a najednou žijí svůj život, ve kterém já už bohužel nejsem. ~ 6 ~
ITALSKÁ KAVÁRNA
Je mi zima, z chodby táhne průvan. Chci se s ní už co nejrychleji rozloučit a začít pracovat na svém účesu, ale pošťačka se stále vyptává. A tak jí odpovídám: „Jedna bydlí v Praze a druhá v Londýně, to přece víte. Iva je vdaná a pracuje v bance, Silvinka se odstěhovala za prací do Prahy, dělá teď asistentku na univerzitě. Občas mi zatelefonují, ale novinky sdělují spíše kamarádkám na Facebooku. To víte, já jsem jenom jejich matka…“ Pokrčím rameny a připadám si teď trochu méněcenná, opuštěná a úplně nahá (přestože jsem v županu). Uvědomuji si, že jsem založena někde v jejich albu s fotografiemi, které obsahují naši společně prožitou světlou minulost, krásné období, kdy jsme manžel, já i dcery byli šťastní. Občas v tom albu možná zalistují, někdy mi pošlou SMS nebo zatelefonují, když je jim smutno, ale doopravdy smutno bývá většinou mně, když jdu kolem pokojíčku, který je stále plný jejich věcí, a já nemám odvahu ho vyklidit. Jen oprašuji jejich psací stůl, krabice plné starých fotek a pohlednic, police s plyšáky, leštím rámy obrázků a přepírám staré polštáře, potahy na křeslech, záclony a jsem smutná, že ani jednu nemám u sebe a že je nemohu každý večer před spaním obejmout a dát jim pusu na dobrou noc, jako když byly malé. Jen někdy, na pár dnů se spolu setkáme, zpravidla většinou na Velikonoce nebo na Vánoce, a v těch chvílích, kdy sedíme zase celá rodina u jednoho stolu, si říkám, jak nám život utíká mezi prsty a jak moc bych si přála, abych mohla vrátit alespoň na chvilku čas a našla obě holky zase na okamžik ještě školou povinné sedět nad domácími úkoly v pokojíčku. ~ 7 ~
Jana Hochmannová
Musím ten náš vzpomínkový rozhovor rozhodně ukončit. Stojím tu jen tak v županu s bosýma nohama, bráním se podvědomě dalším vzpomínkám a říkám pošťačce: „Na shledanou, omlouvám se, ale jdu dnes na oslavu narozenin kamarádky a musím se ještě učesat a koupit jí nějaký dárek.“ Chápe. Odchází s těžkou kabelou plnou účtů a reklamních letáků o dům dál. Kde jsou ty doby, kdy jsem dostávala od kluků zamilovaná psaníčka? To už je fakt hodně, hodně dávno. Takže bod číslo dvě: Vyfénovat si vlasy! Fén jsem přece jen našla po dlouhém hledání v pokojíku dcer. Byl u krabice s fotkami. Po vyfénování vlasů a při pohledu do zrcadla jsem došla k závěru, že vypadám docela obstojně, a spokojeně jsem se propracovala k dalšímu bodu. Bod číslo tři: Najít ve skříni něco na sebe! Zjistila jsem, že mé krásné černobílé šaty, ve kterých vždy vypadám, že mám o pět kilogramů méně, mají flek na límci, tak jsem je hodila do koše se špinavým prádlem. Na praní jsem měla nachystané také své oblíbené lesklé, tmavě modré kalhoty a modré sako, které ze mě udělá vždy štíhlou modelku. Zjišťuji, že nemám nic pořádného na sebe. Že bych si zajela rychle ještě něco nového koupit? Nemohu na sraz svých kamarádek dorazit přece v domácích šatech. (I když proveditelné by to bylo. Pokud si vezmu auto, mohu přijet i v zástěře.) Jenže sraz kamarádek je přece taky tak trochu o tom, abychom ty ostatní něčím ohromily a překvapily, nebo ne? Každá žena má ráda, když má na sobě aspoň jednu novou věc. I kdyby to měl být nový šátek! ~ 8 ~
ITALSKÁ KAVÁRNA
Když pojedu autem do nejbližší obchodní galerie, jsem za hodinku zpátky. Bude lepší koupit si něco hezky barevného. V té černé, ve které věčně pobíhám v kavárně, vypadám moc smutná a utahaná. Poslední dobou mám v šatníku opravdu dost tmavých věcí. Jsou sice lichotivé k mé plnoštíhlé postavě a zakryjí patřičné nedostatky v určitých partiích, ale vypadám v nich staře. Je třeba to prostě a jednoduše změnit. Je léto a letí květované sukně, žlutá, zelená, červená a oranžová, a svět je tak voňavý… Jejda, dochází mi parfém! Tak ten si dneska asi nekoupím, ale musím se prodrat mezi davem někam k dámské módě. Zašla jsem do obchodní galerie Corso a rozhodla se vyzkoušet si letní šaty. Bohužel mně byly malé. Vyzkoušela jsem si taky další jiného střihu, tentokrát světle modré, propínací, ale zase jsem se do nich nevešla. Letos vytvořili návrháři, podle mého názoru, samé divné, příliš upnuté modely. Všechno je mi malé přes ramena a hlavně přes břicho. A taky přes prsa. Nedopnula jsem tři horní knoflíčky. To je hrůza! Když už jsem zkoušela třetí šaty, tentokrát zářivě oranžové s černými květy, podívala se na mě prodavačka odměřeně a trochu ironicky pronesla: „Velikost, kterou máte vy, tady bohužel nevedeme. Toto je oddělení spíše pro mladé, napadlo mě, jestli byste neměla zvolit raději jiný obchod.“ Řekla to sice velmi zdvořile a s úsměvem, ale byl tam cítit tón ironie a výsměchu. Cítila jsem se, jako by mi někdo řekl: Jsi tlustá jako prase! Koukej odsud vypadnout! ~ 9 ~
Jana Hochmannová
Když jsem jí z kabinky podávala všechny šaty, do kterých jsem se nevešla, a nasoukala jsem se zpátky do svého černého trika a džínsů, potutelně se na mě usmála a začala skládat jakési modré průhledné šály do malých barevných sáčků. Paní, která si něco zkoušela ve vedlejší kabince (odhaduji tak čerstvá třicátnice – na rozdíl ode mne velmi štíhlá, až podvyživená), zvědavě vykoukla zpoza závěsu, aby se podívala na tu tlustoprdku, která si chtěla koupit módní šaty pro třicítky. Kde jsou ty časy, kdy jsem byla tak štíhlá, že jsem vypadala jako starší sestra svých dvou dcer? Ano, byly skutečně doby, kdy jsem se vešla pohodlně do stejné velikosti riflí jako ony. Trička jsme si vzájemně půjčovaly a cítila jsem se skvěle. Zašly jsme si spolu často na limonádu a na kafíčko, smály se, vyprávěly si, co bylo ve škole a v práci, a pak jsme všechny jely dvakrát týdně na tenis. Najednou se to změnilo. Dcery si našly okruh svých známých, jedna se vdala a přestěhovala za svým mužem do Londýna, druhá odjela pracovat na univerzitu do Prahy jako asistentka a já zůstala v bytě s manželem sama. Přestala jsem chodit na tenis. Přestala jsem chodit do bazénu, butiků, na výlety. Nechodím už nikam. Samotnou mě to nějak nebaví. Manžel sedí každý večer u počítače a já, když přijdu ze své kavárny po desáté večer domů a nemohu usnout, sedím pro změnu u televize, která mě milosrdně uspí. Oba pak často chodíme navečer k ledničce a zajídáme smutek z toho, že nás dcery opustily a zůstali jsme sami. A to se podepsalo určitě i na mé postavě. ~ 10 ~
ITALSKÁ KAVÁRNA
Manžela na tenis jít nedonutím od té doby, co spadl před rokem na lyžích a skončil v nemocnici. Díky tomu úrazu má stále problémy s kolenem. Na procházky do lesa se mi samotné nechce, běhat na hřišti za domem bez dcer mi připadá hloupé, nějakou dobu jsem chodila do posilovny, ale bylo to dost drahé a náročné na čas. A pak taky, když je vám hodně přes čtyřicet, docela tam mezi mladými razíte a je vám trapně. Takže to současné období, kdy jsme s mužem zůstali trčet sami uprostřed dobrot a pečených štrůdlů, kterými zaháníme smutek ze samoty a zabíjíme volný čas, se podepsalo na mé figuře. Ano, musím si to konečně přiznat: Přibrala jsem. Měla bych si najít jiné obchody! Léta přibývají a nahoru jde i váha. I když se člověk snaží sebevíc a někdy se trápí pár dnů hlady, vaří si rýžová zrnka a prokládá to jogurtem, nebo zkouší různé „zaručené diety“ z časopisů a od kamarádek, tak kvůli všem těm stresům v práci stejně spolyká několik bonbonů a perníčků navíc, aby přežil všechny ty změny zákonů, zvyšování daní a intriky klientů. A taky – být majitelkou kavárny a neochutnat nové druhy zákusků, které vymyslela má cukrářka? Co bych to byla za šéfku? No jasně. A tady máme výsledek: Už nemohu nakupovat v Corsu. Leda tak jen dárky pro dcery. Jaké další obchody ještě znám? Přece nepůjdu někam do obchodu pro zákaznice s velikostí XXXL? Snad na tom ještě proboha nejsem tak špatně! Nebo bych si měla nechat šít věci u nějaké vyhlášené krejčové nebo módní návrhářky? Ne, to nejde, tak moc zase nevydělávám. Zvláště v poslední době, co mi nějak ubylo hostů, když zrenovo vali tu restauraci a penzion naproti. Přibyla mi konkurence a moje zisky klesly na polovinu. ~ 11 ~
Jana Hochmannová
Vstoupila jsem do prodejny značky Free and Happy. Prodavačka mě hlasitě pozdravila a usmála se. Vždyť jsem patřila ke stálým zákaznicím a jejich trička kupovala vždy po třech – pro sebe a dcery Ivu a Silvii. Teď jsem se měla tohoto potěšení vzdát? Vždyť přece zase nejsem tak tlustá, vždycky se přece nějaké hezké tričko dá najít. Třeba v pánském oddělení. Ale pánská trika zase ženám tak moc dobře nesedí v ramenou a jsou s velkými nápisy. Ty malé působí tak krásně decentně a firma navíc hlásá v propagačních materiálech, že část peněz z prodeje dávají na ekologické projekty. To se mi líbí. Vždycky jsem měla dobrý pocit, že tím, když si kupuji drahé triko z prodejny Free and Happy, dělám něco užitečného pro životní prostředí, že tak nějak svou troškou přispívám na něco ušlechtilého a správného. Jejich sportovní trička mají nádherně jásavé barvy. Byla jsem nadšená, když jsem objevila přesně takovou žlutou, která by se mi hodila k mé černé sukni. Bohužel tuhle barvu měli už jen ve velikosti M, neboli medium, ve které jsem vypadala jako naditá klobáska. Takže změna. Musím najít tričko ve své velikosti. Velikost trika, do které jsem se vešla, byla pouze XL, a tu měli zase jen v barvě černé, kterou jsem původně nechtěla. Ale co naplat. Přehodnotila jsem situaci a usoudila, že v černé budu vypadat stejně nejštíhleji. Promýšlela jsem, co si k tričku vezmu, a napadla mě bílá sukně a bílý šátek s černými puntíky. Kombinace černé s bílou nikdy nikoho neurazí a vypadá vždy elegantně. Žádné květinové vzory se konat nebudou. Žádná oranžová, žádná zelená, ani žlutá. Zase půjdu v černé! Ach jo, co se dá dělat. ~ 12 ~
ITALSKÁ KAVÁRNA
Nejraději bych si koupila ještě novou kabelku, protože ta moje stará má už ošoupané ucho, ale jsou všechny moc drahé. Počkám si, až je budou nabízet ve slevě. (Jenže tyhle se slev nedočkají. Vypadají totiž dost dobře. Jsou vážně tak krásné, že se určitě vyprodají i za tak drahé peníze.) Peníze! Kampak jsem je dala? V peněžence už nemám skoro žádné. Ještě že mám kreditní kartu se společným účtem, kterou jsme si s manželem pořídili. I když jsem majitelkou kavárny, nemohu si dovolit vzít si ze svých příjmů více peněz, protože bych neměla za chvilku na suroviny, na pronájem restaurace a na platy zaměstnanců. Navíc všechno poslední dobou tak příšerně zdražilo! Kdybychom si my ženy chtěly vždycky koupit všechno to, co potřebujeme a co se nám líbí, tak bychom se svými příjmy nikdy nevyšly. A což teprve, kdybychom chtěly chodit pravidelně na kávičku, do kina, do divadla či na koncerty? Nebo si zaplavat do krytého bazénu a pak zajít dvakrát týdně do fitcentra, na masáž a na pedikúru, nebo třeba do kurzů keramiky a jógy? Tak to by nám za chvíli nezbylo ani na jídlo. Jídlo! Musím se stavit ještě v samoobsluze a když už mám u sebe tu kreditku, tak zaplatím na poště i nájem za náš byt. Ve chvíli, kdy člověk uhradí také platby za teplo, telefon a elektřinu, si už zase připadá velmi chudobně. Takže pokud mám k dispozici na kartě ještě nějaké peníze, musím nakoupit vše potřebné, protože až je tam mít nebudu, nebude logicky za co nakupovat. Do košíku kromě těstovin putoval ještě sýr, víno, dvě mléčné čokolády a dva balíčky solených chipsů. Jsou sice nezdravé, ale tak lahodné… ~ 13 ~
Jana Hochmannová
Jo, a co dám oslavenkyni? Nikdy jsem nebyla dost dobrá ve vymýšlení dárků. Tak co jí jenom mám vybrat? Namáhat se s nakupováním oblečení nebo doplňků – na to už nemám sílu ani čas. Navíc se člověk nikdy netrefí do vkusu darovaného. A nevím ani, jakou barvu má nejraději. Musím něco vymyslet! Tak rychle, už mi do pěti hodin moc času nezbývá! Musím vybrat něco originálního! Marně se proháním s košíkem mezi regály v supermarketu a pochoduji mezi domácími a sportovními potřebami. Nic mě zatím nezaujalo. Což takhle koupit jí kvalitní koňak? Ano, to je nápad. Ten se hodí vždycky, a je to dobrý, vkusný, hodnotný a přitom neutrální dárek. A kdyby Sandře došlo pití, tak ho může na oslavě s námi otevřít a užijeme si ho všechny. Teda kromě Petry. Ta má potíže se žaludkem, i když kvalitní koňak – ten nikdy nikomu žaludek nezkazil, co myslíte? Tedy samozřejmě, když se pije s mírou. Věci jsem naházela do pojízdného nákupního vozíku, zaplatila jsem je a odvezla na parkoviště k autu. Před dům jsem dojela v 16 hodin, doma se rychle převlékla, přemístila nákup do ledničky a do spíže, zabalila koňak do květovaného papíru a ozdobila ho červenou mašlí. Auto jsem nechala doma. Minule jsem si ho vzala a musela jsem sedět jen u kávy a přihlížet, jak se kámošky opíjejí. Dneska si tu oslavu vychutnám se vším všudy. Pojedu autobusem.
~ 14 ~
2 Dárky pro Sandru Mé bývalé spolužačky vypadaly skvěle, zvláště Táňa. Má totiž manžela, co se živí už delší dobu jako makléř. Na burze vydělává dost peněz, kromě toho má ještě další aktivity v realitách, takže Táňa nemusela už po svatbě nikdy pracovat. Byla doma a jenom četla a kouřila své oblíbené luxusní cigarety, případně chodila střídavě ke kosmetičce, kadeřnici, na masáž, do bazénu nebo do fitcentra a vozila autem na kroužky své dvě malé děti, které si pořídili s mužem až v pozdějším věku. Do té doby se věnovali sami sobě a taky hodně cestovali. Když se jí kdokoliv zeptal, zda má čas na schůzku, vytáhla vždy nonšalantně svůj zelený diář v kožených deskách, noblesně jím několikrát obřadně zalistovala a schválně řekla, že ten den, kdy si s ní někdo chtěl naplánovat schůzku, je už „zabukovaná“, což znamenalo – zadaná. Slyšela to u kamarádky z Ameriky, která už neuměla moc česky, ale jí to slovo zalahodilo, tak ho často používala. Připadalo jí světové. Zabukované mohly být například letenky, hotel nebo cokoliv jiného, ale Táně se ten termín natolik zalíbil, že ho používala skutečně velmi často, aby tak dala najevo, že je velmi zaneprázdněná žena. U Táni jsme si na to všechny zvykly. Ostatním mohla opravdu připadat jako časově velmi vytížená moderní žena ~ 15 ~
Jana Hochmannová
úspěšného muže, kterému sem tam pomohla s reklamní kampaní. Taky tu a tam doma uspořádala pro manželovu firmu párty pro bohaté lidi, kterým se její manžel staral o akcie a jiné finanční záležitosti. Zbytek týdne pečovala o rodinu a starala se o jejich nový dům a zahradu. Hezké povinnosti. Táňa byla „zabukovaná“ často. „Je mi líto, ale ten den vážně přijít nemohu,“ řekla vždycky a podívala se významně do diáře a pak na toho, kdo si s ní chtěl schůzku sjednat. Jednou se to stalo i mně. Podívala se do svého notesu a řekla, že je v pátek zabukovaná. Tak jsem se jí zeptala, co má tak důležitého, že nemůže přijít na naše pravidelné holčičí setkání, a ona mi odpověděla: „Ten den jsem objednaná ke kosmetičce a na masáž.“ Připadalo mi to legrační a trochu marnivé, ale Táňa takhle skutečně žila. Ano, žila jen pro fitcentra, bazény, solária, kadeřnice, kosmetičky, pro své oblíbené knihy a pro svého manžela a děti. Její kariéra ji nikdy nezajímala, protože sama nevěděla, co by vlastně chtěla dělat a nebavilo ji nic extra, takže sňatek s Petrem hned po promoci na Vysoké škole báňské pro ni byl velmi šťastným rozhodnutím. Jediné, co ji bavilo, bylo přemýšlet o tom, za co utratí Petrovy peníze, kterých měla k dispozici opravdu dost. Často také investovali do pozemků, do nějaké té chaty, nebo nového auta či bytu, který pak rychle pronajali, nebo ho zase naopak prodali někomu jinému za výhodnou cenu. Táňa v podstatě nikdy nezažila ekonomickou krizi jako my. Nám ostatním naháněla strach nejen nedo~ 16 ~
ITALSKÁ KAVÁRNA
statkem financí, ale také propouštěním z práce. Nikdy nemusela šetřit nebo si něco odpírat. Proto vypadá stále tak mladě a spokojeně. Je to tím, že nikdy neměla žádné velké existenční starosti. A navíc – děti měla, až když se sama rozhodla, že bude konečně matkou. Vysadila antikoncepci a rozhodla se obětovat své břicho k tomu, aby svému muži porodila dědice. A podařilo se jí to. Maminkou se stala ve svých čtyřiceti. Taky, až sama chtěla. A narodila se jí rovnou dvojčata. Kluk a holka. Paráda! Táňa je vlastně naše nejšťastnější a nejkrásnější kamarádka. A víte proč? Protože si umí užívat života a nikam nespěchá. Táňa vypadá opravdu úžasně. Trochu jsem jí záviděla, ale Táňa byla milá a sem tam mi nachystala překvapení, to když mi tu a tam věnovala některou ze svých přečtených knih, a dovedla se taky rozdělit se mnou i o své požitky – občas mě vzala na svou zlatou VIP permanentku do bazénu či na masáž, takže jsem nemusela nic platit. Člověka to potěší, zvláště v dnešní době, kdy doma musíte obracet každou korunu. Když jsem přišla k Sandře, spolužačky ocenily mé černobílé elegantní oblečení i perleťově bílé náušnice a korále, které jsem doma našla v zásuvce. Oblečení vypadalo zajímavě, vzala jsem si totiž ještě své černé sako, které mi dcera Iva vloni dovezla z Londýna. Připadala jsem si v něm štíhlejší než ve skutečnosti jsem. U Sandry jsme si všechny vzájemně pochválily vlasy, šaty, korálky i nové řetízky a prstýnky, popřály oslavenkyni všechno nejlepší a předaly jsme jí dárky. Dostala plno květin a taky kosmetiky (kdo má pořád něco nového ~ 17 ~
Jana Hochmannová
vymýšlet), s dárkem si dělala hlavu snad jen Táňa, která Sandře koupila čtyři nové romány a jednu knihu sci-fi. „No páni, zase mám na rok co číst!“ zasmála se Sandra. „Na rok, jo? Tak tohle já mám tak na týden,“ ozvala se Táňa, sedla si do houpacího křesla a hrábla do bramborových lupínků. „No jo, Táňo, ty jsi úplný knihomol, s tebou se nikdo nemůže srovnávat,“ pronesla Marcela a zeptala se, jestli si může zakouřit na balkoně. Chtěla jsem jít s ní, protože kromě toho, že jsme chodily na gymplu do stejné třídy, seděly jsme spolu ještě i devět let na základní škole v jedné lavici, takže bylo vždy o čem povídat a na co vzpomínat, ale vzhledem k tomu, že bych už konečně ráda definitivně kouřit přestala, tak jsem nakonec schůzce s nikotinem odolala a nechala si nalít raději skleničku ginu s tonikem. Na téhle oslavě bylo vážně z čeho vybírat. Sandra si dala opravdu záležet. Nejdříve jsem nevěděla, co budu celý večer pít, protože výběr byl opravdu pestrý, ale nakonec jsem se rozhodla žádný další alkohol neochutnávat a u ginu s tonikem raději zůstat po celý večer. Jenom nic proboha nemíchat, aby mi nakonec zítra nebylo špatně. Dalším dárečkem byla má láhev koňaku a po ní Sandra rozbalila balíček, ve kterém bylo nádherné, červené sexy prádlo. „No ne, od koho to mám?“ divila se Sandra a usmívala se jako sluníčko. „To ti posílá můj bratr,“ řekla Petra. „A k tomu ještě tohle víno.“ Na vínu byl na malé kartičce s obrázkem růže nápis: ~ 18 ~
ITALSKÁ KAVÁRNA
Ženy zrají jako víno. Vše nejlepší k narozeninám. Rád bych Tě někdy zase viděl. „No jo, tak to je výzva,“ zasmála se Táňa. „Třeba tě v tom prádle bude chtít vidět, a nejen to…“ Sandra si vyndala prádlo z krabičky, zasněně si ho přiložila k tělu a jemně ho objala. Bylo nádherně jemné, saténové s krajkami a mašličkami. Podprsenka i kalhotky přímo zářily. Miki byl na gymplu její první láskou, ale nakonec si vzala někoho jiného. Teď je rozvedená a on taky. Řekla nám, že se často náhodně potkávají v jazykové škole, sem tam v supermarketu nebo v lékárně, jednou ji pozval na kávu, pak do bazénu, slibují si už dlouho, že spolu někam zajdou… Ale ten balíček ji vážně překvapil. Skoro šokoval. A zdá se, že jí prádlo bude fakt slušet. Má ji v oku. Tohle bude vážně výzva! Měla by mu za ten dárek poděkovat. Sandra vzala do ruky mobil, zašla na chvíli do vedlejšího pokoje a rychle vyťukala jeho číslo. Zaslechly jsme jen: „Díky za dárek.“ Pak spolu prohodili ještě několik vět. Holky si mezitím sedly ke stolu a ona dala na dálku pokyn, abychom si nalily šampaňské, brandy nebo gin a pustily se do jednohubek. S přivřenými víčky hovořila do telefonu a divně špulila ústa, přitom si pořád pohrávala s pramínky vlasů – podle řeči těla jasně dávala najevo, že má o Petřina bráchu zájem. Telefonovala asi ještě pět minut, pak si poznamenala do notýsku zřejmě datum příští schůzky s Mikim a tak nějak šťastně se usmála. Přišla si s námi přiťuknout, sedla si vedle mě a vypadala spokojeně. Trochu se napila šampaňského, zase se pousmála, opět vytáhla a pak ~ 19 ~
Jana Hochmannová
schovala prádlo do krabičky a znovu přivřela oči. Kdyby byla kočkou, určitě by teď na chvilku předla blahem. „Měla jsi ho pozvat taky, byla by legrace,“ zasmála se Marcela. „Ne, to by se nehodilo, chtěla jsem tu oslavu pojmout jako dámskou jízdu. Prostě bez chlapů,“ pronesla Sandra rozhodně. „Jo, to je správné. Jako vždycky. Mně se to takhle líbí. Víte samy, že jsme se v prváku kvůli klukům jednou pohádaly. A to nestojí za to. Dámy, měly bychom si někdy zajet zase k nám na chatu, chodit jen tak, nenamalované, plavat v řece, pít víno,“ zasnila se Petra, která se denně musí do práce líčit, protože pracuje jako moderátorka televizního zpravodajství. „Nenamalované? Neblázni! To je v našem věku už skoro trestný čin, vždyť bychom někoho mohly vyděsit!“ ozvala se Marcela. „Náhodou já se nemaluju, dělám si jen oční linky a na pusu si dávám rtěnku. Nějaký pudrový mejkap bych na obličeji nesnesla,“ zavrtěla hlavou Hanka. „Pojďme si ještě nalít,“ vybídla Sandra všechny přítomné a pozvedla skleničku. „Za chvilku mám pro vás překvapení – narozeninový dort, který jsem pekla sama.“ „Ty a pekla? Vždyť ty nepečeš ani vánoční cukroví…, a teď tohle.“ Všechny jsme se divily a netrpělivě očekávaly, jak bude dortík vypadat. „No právě, tohle je to překvapení. Neviděla jsem se s některými z vás skoro rok. Minulé narozeniny mi Táňa věnovala jakousi poukázku ke kartářce a jedna z vás mi dala báječnou kuchařskou knihu – něco jako Vaříme a pečeme s fantazií. A teď dávejte dobrý pozor! Ta kartářka ~ 20 ~
ITALSKÁ KAVÁRNA
mi předpověděla, že budu tenhle rok dělat věci, které jsem v životě nikdy nedělala. A já pořád přemýšlela, co to bude. Bála jsem se, že mě v bance někam přeřadí na jinou pobočku, nebo že budu mít nějakou vážnou nemoc, autonehodu nebo tak… Žila jsem tak odporně puritánsky. Nikam jsem raději nechodila a nejela ani na dovolenou, aby se mi nic nestalo. Pořád jsem jenom seděla za přepážkou v bance. Neznala jsem nic než práci, telefonování, schůzky s klienty a počítání peněz. No, a najednou je to všechno jinak. Banka se potápí, před půl rokem poprvé propouštěli, a já dostala před třemi měsíci taky výpověď a docela slušné odstupné. Práci si samozřejmě hledám, ale užívám si teď chvilku té vnitřní svobody. A víte, jak moc mě uklidňuje například vaření? Udělala jsem si z něj své nové hobby a úplně mě to pohltilo. Zjistila jsem, že například pečení cukroví je báječný relax a uvařit pravou svíčkovou na smetaně s domácím knedlíkem je extáze, prostě radost! Já na vaření neměla celý život čas a nevěděla jsem, že je ve mně skrytý talent na tyhle věci. Byla jsem vždycky tak unavená a vyčerpaná, když jsem přišla z banky. Neměla jsem žádnou energii ani na uklízení obyčejných věcí, natož na vaření. Stačila jsem jenom tak akorát vytáhnout věci z mrazáku a dát je narychlo ohřát do mikrovlnky, nebo jsem si jen ve spěchu zašla na jídlo do blízkého bistra. Pak nám v práci zkrátili přestávku na oběd a neměla jsem čas zajít si už ani tam. Za chvíli bych vypadala z těch grilovaných kuřecích křidélek, dipů a hamburgerů jako koule. Dobře, že mě propustili.“ „Tak to jsi jediná, která na propouštění nenadává,“ zasmála se Hanka. ~ 21 ~
Jana Hochmannová
„Já vím, Hanko, ve tvém oboru je to horší. Vy novináři to máte fakt těžké. Těch tištěných periodik zas tolik není a začít třeba vydávat nějaký časopis sama, to by bylo asi dost finančně náročné, že?“ „To teda jo. To by chtělo mít vlastní kapitál. Prostě dost peněz na začátek. A hodně sponzorů. Práce teď není. Navíc hodně práce nám vzal internet. Fůra lidí píše do novin své příspěvky zdarma a navíc si tvoří své blogy na internetu. Je spousta internetových časopisů, které ani nestačí člověk přečíst a vůbec vnímat… Je toho teď fakt hrozně moc, sama se v tom množství ani nevyznám. Jasně že jsem si vytvořila svoje stránky a svůj blog a myslela jsem si, že svými články někoho zaujmu a oslovím a nabídne mi práci v novinách, ale dneska to tak prostě není. Tam, kde jsem pracovala, si nechali už jen pár redaktorů, přílohu zrušili a pět nás propustili. Nikdo už člověku za články do časopisu nebo na internet nechce platit, protože jim je lidi píšou zadarmo. Zkoušeli jsme s manželem vydávat tři měsíce takový zajímavý tištěný časopis o zdraví, ale bylo to tak finančně nákladné, že jsme toho museli včas nechat, jinak bychom zkrachovali. I tak jsme se dostali trochu do dluhů, ale už se to daří splácet. Robert naštěstí vydává ty své sci-fi knížky, takže nás to drží nad vodou.“ „Máš štěstí, že máš tak hodného manžela,“ řekla Marcela a napila se vína. „Hodného manžela?“ „Tak když tě živí…“ „Hodný, to možná je, ale je to morous. Má svůj svět fantastické literatury a nic jiného ho nezajímá. Leda tak ještě sex občas večer. No, naštěstí se ty jeho sci-fi knihy čtou, takže má zakázky pořád. Není to žádný med, kmitat ~ 22 ~
ITALSKÁ KAVÁRNA
kolem něj, vařit mu kafíčka a číst si ty jeho bláboly o Vesmíru, dracích a příšerách a opravovat mu pravopis, protože na tohle chlapi jaksi nemají IQ.“ „Náhodou, mně se ty jeho věci moc líbí a ta dívka s rudými vlasy – to bys mohla být klidně ty, myslím, že inspiraci čerpá doma, ne?“ řekla Táňa. „To doufám. Nikam moc nechodí, jezdí akorát občas na autogramiády do knihoven nebo na rozhovory do rádia a televize, když ho někdo pozve, ale jinak sedí pořád u počítače a píše a píše… Možná bychom měli občas někam vypadnout. Už dlouho jsme nebyli třeba na horách nebo u moře. Dost mu to vyčítám, ale on pořád říká, že jednou vydá knížku, která nás zajistí na celý život, ale neví, kolikátá v pořadí to bude. A tak pořád píše a píše…“ „To je fajn, že mu to píše, je důležité mít lehké pero…,“ podotkla dvojmyslně Marcela, která se vrátila opět z balkonu posilněna nikotinem. „Není pero jako pero,“ zavtipkovala Sandra. „A na velikosti určitě záleží!“ Znovu se zasnila, jako by si vzpomněla na nějaké nedávné erotické zážitky – kdo ví s kým – a mlaskla rty, jako by poslala někomu vzdušný polibek. Marcela pozvedla labužnicky sklenici k ústům, napila se a pak se zeptala Sandry: „Tak jaké to je, mít padesát?“ To nebyla moc vhodná otázka. Zazněla, jako by slon šlápl do porcelánu, jako by někdo pustil na zem pekáč s velkou porcí brambor a k tomu nás všechny zmáchal od hlavy až k patě kečupem. „Ano, ano, paní, jaké máte pocity? Sdělte je do interview pro naši televizi…,“ pokusila se odlehčit atmosféru ~ 23 ~
Jana Hochmannová
Hanka, naklonila se k Sandře a strčila jí vidličku k puse, jako by jí dávala pod nos mikrofon. „Jo, holky, je to fakt těžké. Já když jsem teď tady s vámi, tak je mi fajn, ale v koutku duše, když takhle ráno vstanu, podívám se do zrcadla, tak si vždycky řeknu: Lepší už to asi nebude, spíše horší, a vrásek mi bude přibývat, protože já nejsem ten typ, který by chodil někam na plastiku. A nedávno jsem našla první šedivý vlas a bylo mi z toho nanic. Když jsem byla malá holka a někdo v okolí slavil padesátku, tak jsem si o něm myslela, že je hodně starý. No, a teď si to děti v baráku budou myslet o mně. (Sandra se rozchechtala.) Pak si nalila víno a pokračovala: „Jsem rozvedená a syn odjel pracovat do Prahy. Takže jsem teď v bytě úplně sama, a když jsem tenkrát přišla z práce, ze které mě propustili, tak jsem pořád přemýšlela, co budu dělat. A není to v dnešní době vůbec jednoduché se někde upíchnout. Nechtěla jsem o tom dneska mluvit, ale řeknu vám to. Rozeslala jsem svůj životopis hned na několik pracovních míst, ale nikdo mi neodepsal. Nikdo! Chápete to? Byl to pro mě šok. Tak jsem zkoušela na různé inzeráty nejdříve telefonovat, a když mi řekli, že jim do kanceláře přišlo třeba padesát životopisů, tak jsem tam potom raději ani nešla. Někteří zaměstnavatelé mi rovnou řekli, že chtějí kolektiv doplnit o pracovníky do třiceti let. Takže – smůla. Věkově jsem se nechytala. Některé konkurzy byly podvodné. Prostě, znáte to – předem domluvené. Někteří šéfové začínajících firem třeba chtěli, abych pracovala za poloviční plat s tím, že mi pak možná něco doplatí, až se jim firma rozjede. A jeden pan majitel mi na konkurzu rovnou řekl, že jsem jeho typ, ~ 24 ~
ITALSKÁ KAVÁRNA
a pokud bych u něj dělala účetní, tak s ním taky musím jezdit do Německa na služební cesty, pak taky na lyže, a počítá i s tím, že spolu budeme spát v jednom pokoji. Myslela jsem si, že si dělá legraci, ale myslel to vážně. Bylo to nechutné.“ „Počkej, počkej. Nechutně vypadal asi on, co? Jinak kdyby byl krásný, tak by ses u něj zaměstnat nechala, ne?“ smála se Táňa. „No jasně, že jo. Byl takový hodně divný, měl křivé zuby, masité rty, divně kudrnaté vlasy a křivý nos. To víte, že krasavec by si nemusel dávat inzerát. Prostě jsem to místo odmítla, i když mi řekl na pohovoru, že jsem velmi přitažlivá žena a mám i velikost prsou, kterou má rád,“ smála se Sandra. „Tohle že řekl? No to je ale drzost! Já mám ráda, když nás občas někdo ještě balí, ale aby mě někdo hodnotil jako nějaké zboží na krámě, tak to je fakt nechuťárna,“ zamračila se Hanka. „No tak počkejte, ještě to není konec. Přihlásila jsem se samozřejmě na pracák. Jenomže mně zatím žádné místo nesehnali. Momentálně jsou tam na nástěnce místa akorát pro klempíře, stavební dělníky, jednoho automechanika, svářeče, dva řezníky a jednu uklízečku. Práce v mém ani v příbuzném oboru žádná.“ „Mně to nemusíš povídat,“ mávla rukou Hanka. „Taky už dlouho čekám na nějakou normální práci. Naposledy mě chtěli zaměstnat hned, a to mi bylo dost podezřelé. A byla to nějaká kosmetická firma, která po mně chtěla, abych si za 50 000 korun nakoupila jejich zboží a prodávala ty kosmetické přípravky svým známým a přátelům. Provize z té kosmetiky byla – podržte se, holky – ~ 25 ~
Jana Hochmannová
jen 5 % a krém stál něco kolem padesáti korun. Tak si představte, kolika lidem bych tu kosmetiku musela prodat, abych vydělala na průměrný měsíční plat! Navíc dneska je tolik kosmetiky ve všech obchodech, že ani nevíš, co si máš koupit, tak pochybuji, že by o tu moji někdo stál. Nikdo by ty šmejdy nechtěl. Bylo to nereálné. Navíc to byl podomní prodej, který je v některých městech už zakázaný. Další nabídka přišla od kamaráda mého muže Roberta. Volal mi, že četl báječný inzerát v novinách, že někdo zakládá nějakou novou pobočku a hledá manažery. Já tam tedy jela, a když jsem tam přišla, tak se z toho vyklubala práce pojišťováka, který by sháněl lidi, aby s jejich pojišťovnou uzavřeli svou životní pojistku a potom ji uzavřeli i svým známým. Hnusný pojišťovací trik.“ „Jo, pojišťováky taky nesnáším. Pojistí tě a pak, když se ti fakt něco stane, tak nedostaneš z té pojistky ani korunu. Jsou to jen kecy, kecy, kecy,“ zhnuseně odfrkla Sandra. „Nedávno jsem spadla z kola a byla jsem celá podřená, vyvrtla jsem si nohu a měla jsem naražené rameno. Samozřejmě jsem od nich nedostala nic. Řekli mi, že můj úraz nebyl zase tak vážný, a nemám tudíž nárok na žádné odškodné.“ „Máš pravdu. Pojištění jsou na nic. Nejvíce jsme ušetřili, když jsme všechny pojistky zrušili. Tedy kromě té povinné na auto,“ zasmála se Marcela. „Dámy, zjistila jsem, že nejlepší ze všeho je věnovat se vaření. Nemá cenu chodit do blbé práce, lepší je něco dobrého si každý den uvařit a mít z toho radost. Jenže když jsem sama, tak mě to zas tolik nebaví. Já bych ráda vařila pro někoho…“ ~ 26 ~
ITALSKÁ KAVÁRNA
„Sandro, měla by ses vdát,“ řekla Petra a zálibně si Sandru prohlédla jako dobrou partii pro svého rozvedeného bratra Mikiho. „Já ti nevím. Nerada bych se podruhé spálila. Zjistila jsem, že jsem ráda sama doma. Ale někdy se nudím. Televize mě už nebaví, ty seriály jsou pořád dokola – buďto on ji nemá rád a ona ho má ráda, nebo ona ho nemá ráda a on ji má rád, v nejlepším případě se pak na závěr oba dají dohromady a pak jeden z nich stejně tragicky zahyne. Prostě mě to už nebaví. A chodit po obchodech taky ne. Přemýšlela jsem, že si koupím nějakou malou chatičku a dám se na zahradničení.“ „No páni, naše nová zahradnice. A co budeš pěstovat? Kytky nebo bio-zeleninu?“ zeptala se věcně Táňa. „To ještě nevím. Ani nevím, jestli na tu zahrádku vůbec budu mít dost peněz. Dostala jsem sice dobré odstupné, ale teď, když nemám práci, tak z toho pořád něco beru, a jídlo je tak drahé…“ „Měla bys víc cestovat a seznámit se s nějakým bohatým cizincem a na stáří jezdit do lázní a na nějaké pořádné dovolené. Dám ti kontakt na mého kamaráda, má cestovku a rád tam uvidí nějakou schopnou a pozitivní duši, jako jsi ty. Byla by tě škoda, abys shnila tady v Česku někde na zahrádce u potoka,“ pronesla Marcela a vytáhla z kabelky vizitku svého kamaráda s logem cestovní kanceláře „Cesty snů“. „Hele, co je to za cestovku? Dej mi taky jednu vizitku na toho tvého známého. Nechtěl by mě třeba zaměstnat?“ natáhla ruku Hanka. „To těžko, je rád, že to sám utáhne. A co bys tam jako dělala? Tiskovou mluvčí nebo co?“ zamračila se Marcela. ~ 27 ~
Jana Hochmannová
„Třeba,“ zasmála se teatrálně Hana a našpulila pusu. „Tak tyhle pozice mají snad jen u velkých firem, občas bere na výpomoc akorát nějaké průvodkyně, ale to jenom o hlavní sezoně a většinou z řad důchodkyň.“ „Tak věkově už splňuji skoro podmínky,“ zapitvořila se Hanka a napila se vína. „To jo, ale co takhle plynně hovořit maďarsky, německy, italsky nebo anglicky?“ „Nooo, tak to už by bylo horší, Marcelo. Ale na rande s kamarádem nezávazně jít můžu, ne?“ „Máš manžela,“ odpálkovala ji Marcela. „Aha, já zapomněla, za chvilku to bude trestné, když si vdaná žena zajde na skleničku s nějakým kamarádem nebo přítelem, co?“ ironicky se ušklíbla. Marcela byla vždycky extrémně slušná a pobožná. Tyhle dvě se nikdy neměly moc v lásce. „Vzhledem ke zvýšenému množství kamer a odposlechů na náměstích a v domech, zejména ve výtazích, bych řekla, že randění s kamarádem bude velice nebezpečná zábava. Jedině byste museli odjet někam na opuštěný ostrov nebo pláž, a to by vás přišlo sakra draho,“ řekla Sandra a dala si do pusy pár brambůrků. „Jo, opuštěný ostrov. O tom mi ani nemluvte,“ mávla rukou Táňa. „Vloni jsme jeli s manželem k moři a on vybral právě takovou nějakou ulítlou pražskou cestovku, která zaručovala soukromí a klid, takže jsme byli na dovolené v nějakém starém bývalém italském klášteře. Pak nám naordinovali dvoudenní výlet na opuštěný ostrov – to vše spojeno s meditací. No, řeknu vám, že bych tam nebyla ani o minutu navíc. Štve mě, když jedu někam, kde není ani pořádný supermarket, pizzerie, obchody s lahůdkami nebo ~ 28 ~
ITALSKÁ KAVÁRNA
nějaké hezké šatičky a botičky. Já si chci z dovolené vždycky přivézt něco typického v barvách té země, prostě něco na sebe, nějaký ten šperk, halenku, šátek, prostě to, co se tady normálně nedá sehnat…, ale z téhle dovolené jsem si přivezla fakt jenom pár mušlí, co jsme našli na ostrově.“ „Třeba chtěl Petr ušetřit,“ zasmála se Hanka. „Jo, to je možné, pořád říká, jaká je krize a jak ty akcie klesají. Začínám mít fakt strach, co bude třeba za rok.“ „No jo, vy jste vlastně všechny tři nezaměstnané, co?“ ozvala se Marcela. „Ty Táňo, Hanka i Sandra“. „Počet nezaměstnaných roste a místa fakt nejsou, já to vím. Denně nám do televize chodí desítky dopisů o tom, že práce není a lidé jsou zoufalí,“ zakabonila se televizní moderátorka Petra. „Já nejsem nezaměstnaná, já jsem v domácnosti, to je rozdíl,“ pronesla obřadně Táňa. „Starám se o náš dům a taky o děti, protože kdybych pracovala, musel by někdo vozit Katku a Honzíka do kroužků a musela bych si najmout paní na uklízení i na hlídání. Teď to všechno dělám sama, takže vlastně ušetříme, a navíc jíme všichni domácí vařenou stravu s vitamíny, a ne ty přesmažené blafy z restaurací a kantýn,“ ozvala se rozhořčeně. Nikdy neměla ráda, když jí někdo předhazoval, že nic nedělá. Dokázala hned všem vysvětlit, že vlastně dělá vychovatelku, kuchařku a uklízečku v jedné osobě. Takže je prakticky velmi vytížená, dělá za tři (a je často „zabukovaná“). „Jo, to je fakt. Já si teď taky vařím sama a je to rozdíl. Když jsem jedla ty smažené hrůzy z kantýn, bufetů ~ 29 ~
Jana Hochmannová
a fastfoodů, cítila jsem se hrozně nafouklá a pořád mi bylo špatně. Teď, když jsem doma, dám si jenom to, na co mám chuť, a jím tehdy, když mám hlad, takže jsem shodila za ty tři měsíce, co jsem doma, čtyři kila,“ řekla Sandra a upozornila na své šaty, které na ní vlály, jako by je měla po starší sestře. „Mám se ti zeptat na práci u sousedky, co dělá ředitelku v jedné pojišťovně?“ zeptala se Marcela. „Víš, já vzhledem k tomu, že jsem dostala nějaké to odstupné, a to bylo celkem dost dobré…, chtěla bych teď zůstat pár měsíců doma. Úplně sama. Vychutnat si tu pohodu nemuset denně vstávat v pět, sednout do auta, jet do práce, usmívat se dvanáct hodin na zákazníky u přepážky a pak na svého šéfa, počítat peníze, třepat se denně, aby mi někdo nedal náhodou pistoli k hlavě a neřekl: Naval prachy! Nechci už věčně sedět jen u počítače, mít pauzu na oběd sotva dvacet minut a kývat šéfovi na všechno jako nějaká slepice, i když kolikrát neměl pravdu. A pak doma večer ještě přemýšlet o tom, jestli jsem tomu nebo tamtomu zákazníkovi měla ten úvěr doopravdy schválit,“ rozohnila se Sandra. „Jo, to znám. Taky jsem nějakou dobu dělala v call centru za Brnem a měli jsme v poledne na jídlo ani ne dvacet minut. Některé kolegyně si tam nosily na oběd už jen sáček zrní – slunečnicová a dýňová semínka a jogurty…, prostě aby jedly zdravě a hlavně rychle, nebo možná ani na nic víc neměly peníze. Musely jsme telefonovat pořád. Taky mi jednou kolegyně to zrní nabídly, když jsem zapomněla svačinu. Připadala jsem si jako slepice v kleci, které nasypou zrní a čekají na to, až z ní vypadnou večer zlatá vejce. A když jsem se náhodou napila vody „nad rá~ 30 ~
ITALSKÁ KAVÁRNA
mec“, prostě jsem odložila z hlavy sluchátka a zašla jsem si pro sklenici vody do kuchyňky, tak mi řekla ta naše „team leaderka“, ale ale, paní Hanko, už dvě minuty jste nikomu netelefonovala! Mám to tady zaznamenáno v počítači.“ „Hani, ty jsi dělala v callcentru?“ podívala se na ni zamračeně Marcela. „A proč jsi nešla na ten konkurz, co teď byl na tiskovou mluvčí u nás na městském úřadu?“ „Jo, Marci, představ si, že jsem tam byla, ale když jsem čekala na chodbě, upozornila mě ještě jedna referentka, že musím dodat výpis z trestního rejstříku, abych se mo hla zúčastnit konkurzu, takže mě rychle poslala ještě dolů do kanceláře Czech Pointu, abych si ho nechala vyjet. Zaplatila jsem za něj sto korun. Hrůza! A to úplně zbytečně, protože když jsem tam tak stála u přepážky a čekala na to, až mi ho vyjedou z tiskárny, tak jsem zaslechla dvě úřednice, jak se baví o tom našem výběrovém řízení. Ta jedna říkala té druhé: „Tak nechápu, proč starosta nechává trápit tolik lidí na tom pohovoru a nepošle je rovnou domů, když už si dávno svoji tiskovou mluvčí vybral.“ A ta druhá se zeptala, kdo to je, a ta první jen zašeptala, že je to tajné a důvěrné a nesmí se to říkat. Ale nakonec, když odcházela, špitla jí do ucha: „No přece sedí ve druhém patře a má vlasy skoro až na zem. Tak hádej, kdo to je…“ Hanka doplnila vyprávění vtipnými posunky. „Počkej, tam je jedna taková… nosí hrozně dlouhý cop a vypadá dost dobře, ale ta dělá… jo, vlastně… no jóó, už vím!“ Marcela se zamračila a pokývala hlavou. „Je to bordel. Asi máš pravdu, známosti hrají velkou roli a nejenom známosti, ale samozřejmě i věk a přítulnost v posteli.“ ~ 31 ~
Jana Hochmannová
„No vidíš, tak to je. A ty mě posíláš na nějaké zbytečné konkurzy. Nemá to cenu,“ řekla Hanka a napila se zase vína. „Náhodou, já na konkurzy chodím ráda,“ zasmála se Sandra. Chodila jsem na ně, i když jsem měla dobré místo v bance. Vzala jsem si na to třeba i dovolenou. Takový konkurz vám do žil vlije adrenalin a udržuje vás v kondici. Já jsem jich několik třeba i udělala, dokonce jednou chtěli, ať tam jdu ihned pracovat, ale bylo to dost daleko na dojíždění a navíc chtěli, abych pracovala přechodně i na pobočce v Irsku, kam mě to nějak moc netáhlo, a dobře, že jsem tam nešla. V Irsku teď bylo hodně stávek a nepokojů a ta jejich ekonomika – no, nic moc. Takže kdoví, jak bych dopadla. Taky se tam dost propouštělo.“ „Možná jsi udělala chybu, kdyby rušili tvé místo v irské bance, dostala bys možná větší odstupné,“ zasmála se Petra. „Ani ne, myslím si, že větší odstupné můžeš dostat jen ve firmě, kde pracuješ delší dobu. Tam bych byla jen rok, a kdoví…, třeba bych nedostala vůbec nic.“ „Tak to by bylo smutné,“ pronesla Petra a šťouchla loktem do oslavenkyně. „Tak co, Sandro, kdy bude to překvapení – myslím ten tvůj dort, co jsi sama upekla?“ „Počkejte, udělám pěkně kapučíno, mám báječný nový automat na kávičku, vyhrála jsem ho za křížovku v časopisu Překvapení – takže kdo si dáte?“ „Ty jsi vyhrála automat na kávu? No to je senzační! A za křížovku? Vždyť tobě to luštění nikdy nešlo. Páni, Sandro, ty jsi úplně nová ženská! Báječná kuchařka, skvělá hospodyňka, luštitelka a možná i zahradnice,“ smála se Hanka a sesbírala ze stolu prázdné talíře, na kterých ~ 32 ~
ITALSKÁ KAVÁRNA
zbyly už jen dvě jednohubky, aby je pomohla Sandře odnést do kuchyně. Sandra se rozesmála a zmizela v kuchyni, kde jí vyzváněl telefon. Vypadalo to na další gratulaci k narozeninám. Patrně zase nějaký chlap nebo bývalý kolega z banky. Usmívala se a házela vtipné erotické poznámky, pak na chvíli zavřela dveře, což bylo jasné znamení, že si s milencem šeptala určitě nějaké nestoudné návrhy na sex a takové ty kecy, které si říkají milenci, co se znají jen pár dnů. Prostě to žhavilo. Otevřela nám celá červená a jen tiše pronesla: „Tak kávička z nového automatu už se dělá. Kdo si dáte?“ „Dáme si ji všechny!“ odpověděla jednoznačně za nás, co jsme spolu chodily na gympl, naše kamarádka Marcela. Byla zvyklá takhle hovořit za nás už na gymnáziu jako naše třídní předsedkyně. Vlastně jí to zůstalo. Dělá na městském úřadu úřednici a nikdy se neměla špatně. Ani ne zase tak moc dobře, jak sama říká, ale spíše tak nějak průměrně. Jenže není to náhodou v dnešní době „velmi dobře“? Ona jediná nezná propouštění a nezažila situaci, že by jí nepřišla některý měsíc výplata. Všechny výplaty jí chodí na den přesně, všechny schůzky má předem přesně naplánovány. Jedinou nevýhodou u ní asi je, že vlastně jede stále ve stejných kolejích a neužije si asi nikdy moc překvapení. (Ale to by člověk v práci klidně oželel.) „Sandro, díky, já si kávu nedám, já si dám svůj oblíbený mátový čaj. Máš ho pro mě? Nedošel ti?“ zeptala se tiše moderátorka Petra a zatvářila se ustaraně. „Vždycky si ho u tebe dávám.“ „No jasně, neboj, pro tebe tady mám celé bylinkářství. Ještě meduňku a heřmánek…,“ uklidnila ji Sandra. ~ 33 ~
Jana Hochmannová
„Ne, dám si mátu. Díky.“ Petra mívá časté žaludeční potíže. Jako moderátorka v televizi musí denně přečíst nejrůznější zprávy, které jsou častokrát tak otřesné (ať už se jedná o války, katastrofy, zabití nebo znásilnění, politické nepokoje, krádeže aut, či krachy firem), že ji z těch novinek často bolívá žaludek a někdy i srdce. Navíc číst zprávy v přímém přenosu, vypadat u toho hezky a tvářit se moudře a zúčastněně…, to je často dost práce na jednu křehkou osůbku. Holky jí sice vždycky tak trochu to místo v telce záviděly, včetně toho, že i přes svůj věk vypadala tak dobře, i toho, že ji v redakci nechtěli zatím vyměnit za mladší model, ale tahle práce byla fakt vydřená. Holt cenou za slávu byly žaludeční vředy, špatná strava, žádná domácnost ani manžel, jen malý byt a nepravidelný sex se šéfem Karlem, který sice měl doma svou zákonitou manželku, ale Petra byla jeho „sluncem v duši“. Mejdan se vydařil, dortík byl dobrý a poživatelný, jednohubky nádherné a obložené mísy pestré, až jsem Sandru podezírala, že si je nechala vyrobit v nějakém špičkovém hotelu. Sandra nás všechny vážně moc překvapila. A nakonec přišla řada i na můj koňak. Marcela ho chtěla ochutnat, protože jí připomněl báječnou letošní dovolenou ve Španělsku, kde tenhle koňak pila. Ochutnávaly jsme také bonboniéry a cukrovinky, které přinesla Hanka a další kamarádky, ale raději jsem odešla před půlnocí. Jak říká staré známé přísloví – v nejlepším se má přestat. Nechala jsem se odvézt kamarádem taxíkářem, protože jsem chtěla být doma brzy a nečekat na nepravidelné noční spoje. Zároveň jsem si uvědomila, že čtyřicet devět mi bylo a že ~ 34 ~
ITALSKÁ KAVÁRNA
mě už za pár měsíců taky čeká padesátka. A to je pro ženu změna změn… Ale snad to zvládnu. I když lepší bude se na to pořádně připravit. Ale jak? Cožpak člověk může nějak zastavit čas a oddálit svoje padesáté narozeniny? Možná ano. Je třeba si pročíst řadu chytrých knih, počínaje spisy dalajlámy až po relaxační příručky a knihy s jógovými cviky. Chce to o víkendech chodit do lesa, hodně plavat, jíst zdravě, často se milovat a házet za hlavu veškeré pracovní i politické starosti, jak radí ženské časopisy. Ještě je čas to všechno zvrátit a prostě omládnout. Jenom žádná plastická operace! Takhle jsem přemýšlela v taxíku, ovíněná a přejedená, překávovaná, přejásaná a spokojená, že jsem zase viděla po dlouhé době své kamarádky z gymplu. Přestože jsme každá jiná, tak se máme rády. A napadlo mě, že právě v tom je ta krása. Nejhorší by asi bylo zůstat v padesáti někde v cizím opuštěném městě sama bez přátel. To by nebylo nic pro mě. Škoda, že nepřišla Yvona se svým nádherným foťákem. A já se tak snažila, abych na těch fotkách dneska vypadala dobře. Dneska jako na potvoru nefotil nikdo. Co se dá dělat. Tak zase někdy příště… Domů jsem dojela v pořádku. Manžel seděl u televize a díval se na nějakou detektivku. Měl otevřené červené víno a před sebou dvě sklenice. „Dáš si se mnou? Vytáhl jsem ti taky sklenku.“ „Ne, Pavle, díky, já jsem pila gin a nerada bych to míchala.“ „Co ty tvoje kámošky z gymplu? Jak se mají? Kolik jim přibylo vrásek a milenců? Povídej, ať se taky něco dozvím!“ ~ 35 ~
Jana Hochmannová
„No, více asi těch vrásek a starostí. Tedy až na Táňu, ta chodí snad denně na kosmetiku.“ „Jo, jo, ta se uměla dobře vdát, to já vím. I když – jak jsem se dneska díval na pražskou burzu, tak by se měla začít bát. Akcie letěly zase dolů.“ „Myslím si, že její muž vložil část zisků určitě taky do pozemků a nakoupil nějaké byty…“ „Tak to se budou mít pořád skvěle.“ „A co my?“ „My se máme dobře pořád, když jsme spolu,“ řekl Pavel, položil na stůl sklenici vína a políbil mne.
~ 36 ~
3 Mé sobotní rituály
Ještěže oslava Sandřiny padesátky proběhla v pátek a teď se může člověk klidně vyspat. Pozoruji na sobě, že už nemám tolik energie jako kdysi. Byly doby, kdy jsme se vrátili s manželem v pátek z mejdanu a hned v sobotu ráno jsme naložili batohy na záda a zamířili na pěší túru do hor. Už mě to neláká. Hlavně taky proto, že v kempech už se nezpívá u kytary, ale spíše se tam řve, krade a nikdy nevíš, který šikula ti autem přejede stan. Ráno jsem vstala až v devět. Ploužím se po bytě jako mátoha a přestože jsem pila včera jen přiměřené množství ginu s tonikem a na závěr trochu koňaku, točí se mi hlava. Podívám se na barometr v předsíni. To nebude tím ginem, zřejmě na mě působí změna tlaku a teplota se vyšplhala hned po ránu na 27 stupňů. To je divné. Otevřu okno a cítím se jako v prádelně. Už chápu, že můj kamarád z Anglie David vždycky říkával, když jsme u něho byli na návštěvě: „Today is humid“. To znamená v překladu do češtiny: „Dneska je vlhko“. Ve svých frázích jsem měla zapsáno v notýsku z angličtiny, že může být deštivo, mlhavo nebo chladno, slovo „humid“ tam nebylo. Naše angličtinářka nám ho na škole zapomněla sdělit. V její slovní zásobě prostě nebylo. Nebylo, protože v Brně bývalo vždycky krásně ~ 37 ~
Jana Hochmannová
slunečno nebo hnusně deštivo. Ale poslední dobou se toho mnoho změnilo, a změnilo se i počasí v Česku. Když je bouřka, tak už i ta brněnská dokáže být stejně škaredá jako ta ve Středomoří, kde to tříská a moře se vzdouvá a zvedají se vlny. U nás se sice nezvedá nic, ale bouřky jsou vážně pořádné i se všemi těmi přívalovými dešti a v zimě i s přívalovými sněhy, jak říká můj muž. Bolí mě hlava a tak mě napadá, že nejlepší bude dát si sklenici vody z kohoutku, kafe a k tomu… Ne, cigaretu ne. S kouřením jsem skoncovala před dvěma měsíci a nehodlám to měnit, i když mě to hodně láká. Ale od té doby, co je na krabičkách napsáno, že kouření může i zabíjet a způsobuje rakovinu, to dost působí na mou psychiku. Ty nápisy a obrázky jsou fakt příšerné a dost mě odrazují. Taky jsem minule četla v jednom časopise něco o kouření a byly tam kromě hrozného článku o kuřácích vyobrazeny i kuřákovy plíce, a ty skutečně vypadaly dost nechutně. Takže jsem si řekla, že když už nám vzduch kazí továrny a zplodiny z aut, nebudu si ho ještě dobrovolně otravovat já. Manžel ještě spí. V sobotu vždycky spí dlouho. Tak dlouho, dokud nezačne štěkat na balkoně sousedčin pes, nebo dokud se neozve telefon. V sobotu volá vždycky dcera Iva z Londýna a ta druhá zase z Prahy a povídáme si. Mají zřejmě telefonní operátory s levným voláním o víkendu, tak toho využívají. Volají potom jedna přes druhou – ta na mobil, druhá zas na pevnou linku. Musím bohužel vždy jeden hovor ukončit, abych mohla zvednout telefon zase té druhé. Je zajímavé, že holky chtějí kecat jedině se mnou. Když to zvedne manžel, tak s ním sice proberou, jaké je počasí, že jsou zdravé a v pohodě, ale tak nějak detailně už s ním svůj život neprobírají. Vím, jak to bylo u nás. S tátou ~ 38 ~
ITALSKÁ KAVÁRNA
jsem si vždycky taky povídala do telefonu méně, protože jsem se styděla zdržovat ho tzv. „holčičími problémy“, stejně by problémy s láskou rozhodně nepochopil, a co se týkalo problémů se zdravím – tak ty jsem s ním už raději vůbec neřešila. Co vám může poradit chlap, když vás bolí břicho při menstruaci, nebo když jste se rozešla s první láskou? Vždycky mi na to řekl jen: „Tak si dej pivo a máš to.“ Všechno řešil pivem – a v podstatě u něj to zabíralo docela dobře. Celý život nebyl vážně nemocný. Umřel pak najednou, když to nikdo nečekal. Na selhání srdce. S mámou jsem probrala vždycky, co je nového u sousedů, co nového si koupila na sebe, jaké jsou slevy v obchodech, co budeme vařit, jakou knížku právě čte nebo co právě vysílali v televizi. Před tátou jsem měla spíše ostych probírat všední maličkosti. Měl na mě stejně vždycky dost málo času – jako obchodník byl často na cestách a volal nám převážně z ciziny, a tak jsem mu chtěla šetřit kapsu, aby moc neutratil za mezinárodní hovory. Umřel ve svých sedmdesáti letech, a proto s mámou hovořím po telefonu stále častěji, aby se necítila tak sama. Občas za ní také zajedu, nebo se snažím být s ní o víkendu a nahrazovat jí ty dlouhé dny věčné samoty. Znovu se vdát už nechce, ani hledat nějakého nového kamaráda. (Tedy aspoň nám to tak říká.) A to je možná škoda. Neměla by se pořád uzavírat do své samoty a být jen se svými televizními seriály. Měla by si najít nějakého přítele a chodit s ním aspoň do divadla nebo na procházky. Je to zvláštní, ale od doby, kdy mi umřel otec, se mi zdá, jako by člověk začal novou, smutnější polovinu života. Jako by všechno, co dosud šlo jako po másle, se nějak začalo zadrhávat a váznout. Když táta umřel, máma z toho ~ 39 ~
Jana Hochmannová
byla smutná jako želva, ač předtím dokázala být hvězdou večírků, po jeho smrti se zavřela ve svém domě a nechtěla z něj vyjít. Najednou jí chyběla druhá polovina a já mám pořád pocit, že jí něco od tátovy smrti musím vynahrazovat, že bych měla možná více organizovat i její volný čas, ale třeba je to právě moje chyba. Myslela jsem si, že se matka bude chtít přestěhovat k nám, nebo aspoň někam do bytu poblíž našeho domu, ale zůstala sama v domku, který je poměrně velký, a nechtěla ani, abychom se k ní nastěhovali my. Před časem si pořídila psa, čímž vyřešila částečně svou samotu a naordinovala si pohyb a pravidelné vycházky, což je dobře. Připadá mi teď šťastnější. Taky bych se měla více hýbat jako kdysi, jenomže Italská kavárna, kterou vlastním, vyžaduje moji stálou přítomnost a s volným časem je poslední dva roky ámen. Zvláště poslední týden jsem byla v práci od rána do večera, a jak to tak vypadá, budu tam teď dělat kromě majitelky taky servírku, barmanku a někdy možná i uklízečku. To abych ušetřila peníze za výpomocné práce. Proto musím hodně relaxovat aspoň jeden den o víkendu. Na relax jsem si vyhradila sobotní rána. Chodím si po bytě jen tak v županu, nejdříve se osprchuji, nanesu si na obličej výživný krém, umyji si vlasy, pak si je vyfénuji a jdu připravovat snídani. Měla jsem období, kdy jsem pila ke snídani jenom čaj, ale od té doby, co moje sousedka Ester pracuje ve společnosti, která distribuuje kávu, a ne ustále mi nosí nějaké skvělé nové vzorky, jsem se zamilovala do značky Enricco ve žlutém pytlíku. Ta káva je krásně voňavá a její aroma se nese po celém bytě. Bez téhle kávy bych si svoje ráno už ani nedovedla představit. Kam se hrabou ty, na které dávají denně reklamu v televizi. ~ 40 ~
ITALSKÁ KAVÁRNA
Sobotní obřad pití kávy jsem si oblíbila natolik, že jsem ho povýšila na rituál. Dříve jsme s manželem ráno seděli jen tak obyčejně u snídaně, ale pak jsme rychle vystartovali ke svým počítačům, abychom zvědavě zkontrolovali, kolik nových e-mailů nám přibylo přes noc, a nakonec jsme seděli každý celé dopoledne v jiném pokoji. A to byla chyba. Od jisté doby jsem zavedla ranní pití kávy při rozžatých svíčkách. Inspirovala mě k tomu kniha spisovatele Roberta Fulghuma, ve které tento zvyk sedět u svíček popsal jako blahodárnou relaxaci. A tak ho provádíme i my. Povídáme si, pojídáme chléb s máslem a s marmeládou, voňavý toast se sýrem nebo vánočku a plánujeme, co budeme dělat příští týden, a sdělujeme si, co nového se stalo v práci nebo co jsme stačili v tomto týdnu přečíst v novinách. Vzájemně se přesvědčujeme, nebo naopak souhlasíme s názorem toho druhého. Manžel mi pak vypráví o tom, kolik lidí si chtělo koupit jeho auta, ale nakonec nekoupilo, kolik reklamních manažerů telefonovalo, že by chtěli manželovi vnutit do tisku nějakou reklamu na jeho vozy (samozřejmě za velké peníze), probíráme i pozvánky na různé akce, které mu do autosalonu přicházejí z jiných firem, a vybíráme si, kam nakonec půjdeme. Jsou to většinou pozvánky na charitativní akce, občas dostaneme vstupenky do divadel nebo na koncerty. Člověk má stejně ale k dispozici jen 24 hodin denně, a tak proto, že oba každý den hodně pracujeme, všude zajít prostě nestihneme. Manžel se už vzbudil a s rozčepýřenými vlasy se dere k umyvadlu. „Hmmm, tady to ale krásně voní! To nám Ester donesla zase nový vzorek kávičky?“ ~ 41 ~
Jana Hochmannová
„Ano, miláčku,“ směji se a míchám jeho kávu. Dávám mu do ní mléko a sobě mléko a cukr. Manžel nikdy nesladí. Říká, že když si odřekne cukr do kávy, může si pak za to dát nějaký zákusek nebo perník. Perníky přímo miluje. Medové. Občas je peču, ale v poslední době mi to zakázal, protože nějak povážlivě začal nabírat kilogramy. A já taky. Podle mě to ale není až tak jídlem, ale stresem z téhle nejisté doby. Ekonomická krize, která zaklepala na dveře téměř všem domácnostem v Evropě, se připlížila jako strašák i k nám, a tak se můj muž začíná bát o to, aby mu konkurence nepřebrala těmi svými věčnými slevami jeho klienty. Auto se nekupuje denně jako rohlík. Kromě toho dneska existuje spousta autobazarů, kde si místo nového auta můžete koupit za slušnou cenu vůz ojetý. Naštěstí ještě firmy, nebo lidé, kteří chtějí mít luxusní a spolehlivé auto, manželova auta kupují, ale co bude třeba za rok, to nikdo neví. Občas vidím skutečně v Pavlových ustaraných očích otázku: „Co bude zítra?“ A to někdy hned po ránu, jindy až večer, když se vrátí z práce unavený po celém týdnu, když žádné auto neprodal. Takový je ale život. Pak najednou za dva dny přijde s kytkou růží a šampaňským a volá na mě ode dveří, že prodal auta rovnou hned dvě. Dneska sedíme tiše, díváme se z okna a přemýšlíme o životě, o tom, co budeme dělat o víkendu. A pak se líbáme. Najednou ani nevím, jak se ocitáme v ložnici a objímáme se, hladíme se na všech možných místech a říkáme si, jak moc se potřebujeme a milujeme a je nám moc hezky. ~ 42 ~
ITALSKÁ KAVÁRNA
Ranní kávička při svíčkách, to je moc fajn rozmazlo vadlo. A vždycky vás dobře naladí. Připadáte si jako na zámku. Je to takový malý luxus a romantika v jednom. A nemusíte mít ani luxusní vilu. Stačí byt 3+1 s velkou ložnicí. Jo, a trocha fantazie! A taky občas můžete použít v posteli pár triků z časopisů, pro změnu. Třeba hlazení manžela pavím perem po zádech. To jsem zkusila jako předehru dneska. A dělá to divy! Poté, co jsme se krásně pomilovali, oznamuji manželovi, že jdu nakupovat. Někdy se toho účastní se mnou, ale jindy mi dá jen peníze a dívá se na své oblíbené sportovní programy a mě nechá lítat po obchodech samotnou. Jeho to prostě nebaví. A s tím už nic nenadělám. Hlavně, že mi dá na mé nákupy nějaké finance. Já moc utrácet nemohu, protože musím šetřit vždy každý měsíc na nájem kavárny, který je hrozně drahý a zákazníků v době ekonomické krize ubývá. Relaxaci v obchodech mám docela ráda. Já na to mám fintu. Už ve čtvrtek odpoledne zajedu autem nakoupit důležité potraviny jako maso, vajíčka, mléko, máslo a podobně, a to nejčastěji ve slevách, a k tomu se stavím ještě u našeho oblíbeného zelináře nakoupit čerstvou zeleninu. Takže v sobotu už jen tak odpočívám a procházím si obchody s látkami, šaty a botami. Ne, že bych vždy něco musela koupit, ale jenom tak si ty věci prohlížím. Boty zbožňuji, někteří obchodníci ve svých výlohách nabízejí přímo obuvnické lahůdkářství. Botičky barevné, boty modré s proužky a kovovými ozdůbkami, nádherné červené lakované lodičky s vysokými jehlovými podpatky, na kterých se sice chodí příšerně, ale vypadají moc sexy, ~ 43 ~
Jana Hochmannová
nebo černé lakovky na klínu, černobílé boty s proužky, ale i žluté s puntíky, vysoké kozačky nebo lehké dřeváčky s bílou přezkou. Moc ráda se na boty dívám, ale taky si je ráda zkouším. Vždycky si představuji, co si k těm botám obleču a nejraději bych ke každému kostýmu či kabelce měla jedny tak, aby k sobě všechno barevně ladilo. Nevím proč, ale mám moc ráda boty lakované a taky boty kožené. Jednou jsem si koupila bílé sametové lodičky a největším úletem asi byly boty růžové, ušité z jemného atlasu. Byly ale tak přepychové, že je mám dodnes schované nepoužité v krabici a jen se na ně dívám, protože jsem ještě nenašla vhodnou příležitost, kam bych si je měla vzít. Vypadají tak luxusně, že pokud bych měla zvolit příležitost, kdy si je nazout, tak by to asi musel být přinejmenším ples na zámku. Dneska jsem vyrazila nakupovat až v jedenáct. Navštívila jsem nejdříve svůj oblíbený obchod s porcelánem, hrnky a sklenicemi. Potom jsem pokračovala návštěvou obuvi, prošla několik obchodů se šaty, sportovními potřebami, navštívila jsem prodejnu nábytku, prodejnu s kabelkami a nakonec jsem si nechala zlatnictví. Prodává v něm moje kamarádka z gymnázia, a proto mám neomezené množství pokusů zkoušet si beztrestně ty nejkrásnější prsteny, náušnice i řetízky. Kratší i delší, s přívěsky i bez. Stříbrné nebo zlaté… Je to docela hezká relaxace navlékat si na prsty zlatíčka a postupně si plánovat, která z nich si člověk někdy koupí. Nemám ráda prstýnky s barevnými kamínky. Raději mám bílé a k tomu náušnice. Jeden takový set mám doma, ale moc ho nenosím. Je moc decentní. Vypadá jako s brilianty, ale přitom jsou tam vsazeny obyčejné zirkony. I tak ta souprava vypadá velmi honosně a bohatě. ~ 44 ~
ITALSKÁ KAVÁRNA
Mnohem raději ale nosívám barevné korále, dřevěné kuličky, keramické přívěsky nebo sklo či bižuterii. Když jsem si všechny ty krásné věcičky, co se mi líbily, vyzkoušela a chvilku jsme si s kamarádkou v prázdném zlatnictví povídaly o tom, co letí v módním světě a co je nového u našich známých (na sraz se nemohla dostavit, protože musela hlídat včera večer svou nemocnou vnučku), tak jsem jí musela všechno o Sandřině oslavě narozenin vyprávět. Kamarádka poznamenala něco o tom, že ji nedávno viděla s nějakým zajímavým chlápkem, který jí u ní v obchodě koupil zlatý řetízek, a připadalo jí, že s ním asi něco má. Mrkla tak tajnosnubně, že jsem si hned vybavila dalšího – v pořadí třetího nápadníka Sandry – a poznamenala jsem (skoro závistivě): „Ta Sandra se nám poslední dobou ale rozjela! Vždycky to byla taková tichá puťka z banky a teď má na každém prstě nového milence!“ Po návštěvě zlatnictví u Kláry jsem si zašla ještě na sobotní kávu a noviny do Amadeus café. Mám ráda kavárny, které vám nabídnou kromě kávy a občerstvení také denní tisk nebo nějaké luxusní módní časopisy. Je příjemné vědět, že si nemusíte ty drahé časopisy kupovat a můžete u nich sedět libovolně dlouhou dobu. Proboha! Libovolně dlouhá doba se mi při pohledu na hodinky najednou zkrátila na půl hodiny, protože za chvilku bude jedna a musím něco mému drahouškovi uvařit k obědu. Tedy, nemusím to udělat nutně, mohli bychom třeba s manželem zajet někam na oběd autem, ale poslední dobou děsně upadá kvalita jídla v restauracích a párkrát se nám stalo, že nám donesli něco úplně jiného, než to, za co se „to“ vydávalo na jídelním lístku. Buďto dobří kuchaři vymřeli, nebo některé restaurace chtějí ušetřit, a proto ~ 45 ~
Jana Hochmannová
nahrazují některé suroviny jinými, levnějšími. A výsledek? Můj muž mi naposledy řekl, že nejlepší řízky dělám já. A tak jsem rychle zamířila do řeznictví, nakoupila kilo kuřecích řízků, nějaký salám, přikoupila láhev červeného vína a balíček italských těstovin, nasedla do auta a uháněla směr domov. Oběd jsem stihla udělat v mžiku. Místo klasických řízků obalovaných jsem připravila řízky přírodní na oleji s cibulkou, k tomu jsem stačila uvařit italské těstoviny s bazalkou a oreganem, jako oblohu jsem nakrájela rajčata a několik koleček salátové okurky. Obědovou pohodu mi dnes narušil telefon. Dcery to tentokrát nebyly, ale volala mi zoufalá spolužačka Hanka, že ji dneska opustil manžel. Prý měl v poslední době tvůrčí krizi a došla mu inspirace. Sbalil si věci a řekl, že na měsíc hodlá odejet pryč a ať mu ani nevolá na mobil, protože potřebuje klid a musí vyřídit ještě nějaké osobní záležitosti. „Víš přece, že má napsat podle té své poslední knihy scénář pro televizi. Třeba jen hledá inspiraci a potřeboval se zkrátka trochu nadechnout čerstvého vzduchu. Nebo si možná chtěl vyčistit hlavu, a proto si zajel třeba s kamarády na ryby nebo někam na chatu do lesa. Tak ho nech.“ „Jen tak? Klidně si odjede a nic víc mi neřekne, jenom to, že jede na měsíc pryč? Neřekl ani kam, jenom řekl, abych ho nehledala. Viděla jsi někdy nějakého chlapa, aby si sám měsíc vařil a pral? Ne, za tím bude prostě ženská, a dost. Já nevím, co budu dělat? Nenechal mi ani žádné prachy. Vzal si s sebou všechny kreditky, cestovní pas a úplně všechny naše společné peníze z krabičky, které si schováváme na nejhorší časy. Takže já nemám ani korunu. ~ 46 ~
ITALSKÁ KAVÁRNA
No, a právě proto ti volám, Evo. Mohli byste mi s manželem něco půjčit?“ „Jasně. Kolik potřebuješ?“ „Asi tolik jako na měsíc. Musím zaplatit nájem za byt, to je asi deset tisíc korun, pak ještě poslat zálohy za plyn, elektřinu, musím si zaplatit mobil, budu potřebovat penze na jídlo… Myslela jsem si, že si půjčím v bance, telefonovala jsem tam, ale řekli mi, že když jsem nezaměstnaná a jsem na úřadu práce, nemohou mi půjčit nic. A od takových těch podvodných firem, které ti půjčí sice rychle, ale musíš jim vrátit dvakrát tolik, si půjčovat nechci.“ „To je jasné,“ přitakám do telefonu. „Ještě bys pak spadla do dluhů. Tak kolik peněz ti mám v pondělí nachystat?“ „Já nevím, mohli byste mi půjčit asi tak dvacet tisíc? Je to hodně, že?“ „Samozřejmě, že tě založím. Prostě se nestresuj, až se tvůj Robert vrátí domů, tak mi ty peníze vrátíš.“ „A co když ne?“ rozbrečí se Hanka na druhém konci. Brečí a nedá se zastavit. „Co když se mi Robert nevrátí a někoho má, nebo se už k někomu nastěhoval?“ „Tyhle scénáře pusť z hlavy.“ „Co když se nevrátí?“ opakuje zoufale znovu. „Bere ti mobil?“ „Právě že ne, a napsal mi zprávu, že mu nemám volat. Říkal, že potřebuje měsíc klid. Má ho vypnutý. Ozve se mi vždycky jenom hlasová schránka.“ „A to ti nenechal fakt žádné peníze a odjel opravdu jen tak?“ ptám se. ~ 47 ~
Jana Hochmannová
„Možná, že mi pak někdy zavolá a peníze pošle, snad nějaké proboha má. Nebo si myslíš, že má navíc průšvih s penězi? Že má dluhy? Že už mu z nakladatelství žádné neposlali? Vždyť mu vždycky všechno tak krásně rozprodali a o jeho knížky byl zájem. Já to prostě nechápu. Ta dnešní doba je tak zlá. Já jí vůbec nerozumím. Kdyby navíc byla práce. Ale není. Nikdo nic nechce. Kamarádka říkala, že její sestra má malý pivní bar a nikdo už ani nechce chodit na pivo. Prý si ho lidé vaří doma sami.“ „Tak o tom mi povídej,“ povzdychnu si, „někdy si připadám, že v té své Italské kavárně všechno těm lidem vyloženě sponzoruji. Kdyby si u mě občas nějaká firma neobjednala večírek pro své zaměstnance, nebo kdyby tu a tam někdo neoslavoval v kavárně narozeniny, tak jsem zkrachovala už dávno. Doba není přívětivá asi k nikomu,“ říkám a mrazí mě z té dnešní nejistoty v zádech, „ani ty naše rauty už tolik nefrčí. Spousta firem nám odřekla objednávky i na vánoční večírky, dříve se dělaly navíc rauty v divadlech při každé premiéře, objednali si šampaňské, zákusky a jednohubky, ale dneska chtějí ředitelé divadel dovézt po představení už jenom pár skleniček vína, to samé filharmonie. V nemocnicích se už vůbec neoslavuje, takže zbývá jen pár oslav soukromých osob nebo bohatých firmiček, které se ještě drží nad vodou. Ale peníze pořád ještě jsou, a někteří lidé si dovedou pěkně užívat života. Ale těch, co chtějí utrácet často, těch je už opravdu dost málo. Doufám, že se to zase zlepší, ale teď zrovna taky neprožívám období, kdy bych oplývala tučnými zisky, spíše naopak. Poslední dobou jsem spíše ve ztrátě. Kromě kávy a zákusků musím začít prodávat něco nového – možná ještě i bagety nebo ~ 48 ~
ITALSKÁ KAVÁRNA
pizzu, aby se u mě lidé mohli rychle najíst, a já měla větší zisky. Jenom kafe mě neuživí. Jo vidíš, máš doma vůbec co jíst? Nechceš přijít dneska na oběd? Zbyly mi ještě nějaké řízky a můžeme si popovídat, ať se necítíš tak sama.“ „Ne, jsi hodná, Evo, v lednici ještě jídlo mám. Ale ty peníze…, pokud mi je můžeš půjčit už začátkem příštího týdne, budu moc ráda. Měla bych zaplatit byt. Kdy se mám stavit?“ „Tak přijď třeba v pondělí ve tři ke mně do práce. Dáme kafe a probereme to.“ Vypadalo to, že jsem ji uklidnila. Děkovala jsem v duchu Bohu, že je můj manžel prodejce aut a ne žádný umělec, který nemá v dnešní době nic jisté. I když kdo ví, co bude zítra...
~ 49 ~
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
