Jan Klar
Zprávy z pekla
© Jan Klar, 20xx Cover photography © Jarmila Horáková, 2014 © Nakladatelství KLAR, 20xx
Eseje o světě, ze kterého si děláme peklo jen my sami.
Novověk je mrtev, ať žije pseudověk Žijeme v novověku, který pomalu ale jistě umírá. Pokud již není mrtev. Nic ho už nevzkřísí, ani léčba novou totalitou, ani žádná vzpruha ozdravného pokroku v podobě nové ideologie. Dokonce i ty nejhumanističtější ideologie, které nás terorizují v postmoderní době, multikulturalismus nebo ekologismus, nemají už takovou moc, aby zachránily novověk. Žádný věk prostě neošidíš. Na jeho místo se tlačí mladší, silnější a dravější. Jeho jméno je pseudověk. Věk, u jehož rodné kolébky věštily tři sudičky: Osvětim, Gulag a Facebook. Když Galileo Galilei v 17. století sestavil svůj dalekohled, s jehož pomocí potvrdil pravdu, že Země se točí kolem Slunce, zavraždil středověk. Nic potom už nebylo takové jako dřív. Víra v Boha, v dílo stvořitele, v moc nadpřirozena a neměnné tradice začala upadat. Lidé si začali klást otázky. Přestávaly jim stačit církevní pravdy. Vypověděli Bohu svou poslušnost. Báli se toho širokého vesmíru, který jim Bible zatajila, ale zároveň byli zvědaví. Lákalo je zakázané ovoce z vesmírné zahrady. Jejich věk usoužené nevinnosti se skončil. Věk velblouda, jak by řekl Nietzsche, nahradil věk lva. Člověk otevřel oči a uvědomil si své smysly. Probudila se v něm šelma. Už se nebál nadpřirozených sil přírody. Chtěl si všechno vyzkoušet na vlastní kůži. Ohmatat vlastníma rukama. Jeho já se stalo měřítkem všech věcí: myslím, tedy jsem. Stal se subjektem skutečnosti. V zrcadle jeho vědomí se odrážel okolní svět. Zkoumal ho a objevoval. Věda se stala jeho pracovním nástrojem. Třídil fakta do správných šuplíků. Přírodu, jejíž byl dřív pokornou součástí, začal vnímat s odstupem. Soutěžil o její co nejpravdivější obraz. Stanovoval si vize, ideje a ideály. Ve jménu pokroku se osvobodil od nerovnosti a tmářství. Vyrval se ze starých okovů a jeho řev byl divoký a nespoutaný. Lví tlapa zanechala na Zemi nesmazatelnou stopu. Člověk rozvíjel techniku a vytvářel kulturu. Začal se domnívat, že je osvícený. Že má právo vést celé lidstvo ve službách rozumu k lepším zítřkům. Všemocného Boha nahradil vizí konečného dobra. To naplňoval různými způsoby. Jeho smělé plány byly stále nabubřelejší. Namísto skutečnosti začal žít ve svých obrazech. Jednou se stala
jeho ideálem čistá rasa a podruhé komunistický ráj. Na konci této moderní cesty ho čekaly Osvětim a Gulag. Z těchto pohrom se lví duše už nikdy nevzpamatovala. Začala zpochybňovat všechny své vznešené pravdy. Zjistila, že vesmír je relativní. Příroda stejně tak jako mravní zákony. Věda si začala protiřečit. Jak můžeme mít o něčem jistotu, když to, co pozorujeme, zároveň ovlivňujeme? Už jsme nevnímali svět, ale jen jeho barvité obrazy. Každý si žil vlastním životem. Bílý, rudý, žlutý, černý, křovák nebo indián, všichni měli stejnou hodnotu. Vznešené i nízké, chytré nebo hloupé, dobré nebo špatné, se řadily vedle sebe. Věk lva postupně nahrazoval věk hravého dítěte. Ke dvěma sudičkám se přidala ta třetí. Zcela umělá realita. Záhadná dáma se škraboškou na tváři. Subjekt už nevnímal skutečnost, ale jiné subjekty. Člověk pozoroval člověka. Obrazy tvořily nové obrazy. Byla v tom až dětská radost, potěšení ze hry, z falešné identity. Pravda ztratila smysl. Nic není trvalé, velké a nezpochybnitelné. Život je hra. Divadlo světa. Představení, ve kterém může každý na chvíli zazářit. Stačí kliknout na tlačítko „Like“. Kdo z nás uspěje, bude hrát hlavní roli. Je pošetilé vyčítat dítěti jeho přelétavost. Ano, je hravé, hbité, zvědavé. Jeho chvála je letmá, zato kritika velmi drsná. Osobní, krutá a výsměšná. Ale je to rozhodně lepší než surové násilí. Dítě nezajímají žádné ideologie. Chce se bavit a nechat okouzlovat. V tom je jeho velká svoboda. Každý může být sám sebou. Každý může být jedinečný. Dokázat, co v něm je. Záleží jen na jeho osobnosti. Co je krásné, je i dobré. Co je ošklivé, je i špatné. Naši tvořivost hodnotí náš vkus. Skutečná lidskost je umělost. Zdá se vám to obludné nebo neuvěřitelné? Vítejte v pseudověku.
Virtuální realita je normální realita Co je člověk člověkem, přetváří okolní svět a pak se sám sebe trochu bojí. Začalo to pěstním klínem a zatím to skončilo u internetu. Od pravěku se osvobozujeme od přírody a pouze se to bojíme nazývat pravým slovem. Umělost. Veškerá naše civilizace je umělá. Často je slyšet názor, jak se vlivem počítačů odcizujeme. Jak jsme stále sobečtější a nelidštější. Jestli platí nějaké společenské pravidlo tak to, že dav se zpravidla mýlí. A když se nad jeho největšími omyly zamyslíme, můžeme se dozvědět něco o skutečné realitě. Co je vůbec skutečná realita? Je to to, co vnímáme přímo smysly nebo to, co nám zprostředkovávají stroje? Není to stále jen jedna realita? Není jedno, jestli cítíme emoce zprostředkované hercem na jevišti nebo hercem na filmovém plátně? Myslet, vnímat, cítit můžeme různými způsoby. Jsou to stále jen odezvy jedné jediné skutečnosti. Abychom pochopili skutečnost, musíme se vrátit do historie. Velkou chybou je už přes 2000 let Platónovo myšlení. Tento, řekněme odpůrce žen, měl plno času vymýšlet si dokonalejší svět. Náš svět je jen odrazem božského světa idejí. Celá křesťanská tradice nás tak vychovala. Vysoko nad všední skutečnost dosadila Boha. Stále věříme, že ráj je někde v nebi. Když jsme zabili Boha, jeho místo obsadila hmota. Pravé jsoucno, které jen omezeně vnímáme. Alespoň to tvrdili materialisté. A využili k tomu vědeckotechnickou revoluci. Chuděrka věda poctivě hledala. Rozbila atom, ale pevné jsoucno nenašla. Nenašla v podstatě vůbec nic. A právě to „nic“ je to jediné, co můžeme najít. Proč je vůbec jsoucno, a není spíš nic? Na tuto Leibnizovu otázku se snažil jako poslední odpovědět Martin Heidegger. Podle něj vidíme jsoucno, ale nevidíme bytí. A pravé bytí je Nic. Nicotu můžeme prožít v úzkosti. Můžeme tedy vnímat bytí prožitkem Nicoty. Ale stále je tu jsoucno a teprve za ním je Nicota. Stále je tady metafyzika.
Heidegger vyhlásil konec filosofie. Jsoucno zkoumá věda. Ale ani on nebyl důsledný natolik, aby zrušil to, co je za naším fyzickým světem. Aby zrušil metafyziku. Zdědili jsme Platónovo myšlení. Svět všední skutečnosti a pravé bytí. Nicota je stále tak trochu nadpozemská a božská. A přitom stačí být jen opravdu důsledný. Nicota je naše jediná skutečnost. Nic není mimo ni ani za ní, všechno kolem nás je dokonalá nicota. Nicota, aby mohla být, aby zůstala nicotnou, musí se uchovávat. Udržovat svou podstatu. Kdyby to neudělala, přestala by být zcela nicotná. To je princip skutečnosti. Jediná skutečnost je nicota a my všichni jsme nicotní. Nicotu můžeme zažít v sobě. Nejen v úzkosti, ale ve všem. Cítíme, že když se oprostíme od běžného života, naplňuje nás plnost. Jsme plnější, než když jsme zahlceni životem. Když se zahlcujeme životem, jsme prázdnější. Náš život slouží nicotě, aby se zachovala. Svět slouží nicotě, aby se zachovala. Úplné bytí je v nicotě. Nicota stále víc nicotní. Projevuje se stále plněji. Její sebezáchova je dynamická skutečnost. Je to celý okolní svět. Není žádný jiný svět, žádné tajemství, Bůh nebo Ďábel. Teoreticky můžeme celý svět poznat. Udělat přesnou momentku skutečnosti. Můžeme si v ní všechno přečíst. Ale než to stačíme udělat, příští momentka bude už jiná. Jsme jen malou součástí nicoty. Naše skutečnost je složitá. Aby se nicota udržela, musí nicotnit. Její nicotnění je stále plnější, naše živobytí je stále rozmanitější. Ano, jsme omezeni svým tělem, ale náš duch hledá nové cesty. Myslet, vnímat, cítit můžeme i přes počítač. Jsou to jen nové cesty k uchování naší nicotnosti. Všechno je jen jedna skutečnost. V důsledku je všechno nicota. Proč by měla být pravější běžná realita? Proč ne ta virtuální? Stále je to jedna realita. Jen my jsme stále umělejší. Stále víc žijeme v umělém světě. Ale o tom třeba někdy jindy, buďto na papíře anebo takto přes internet. Virtuální realita je přece úplně normální realita.
O omezenosti vědy, která se stala modlou Z uctívané vědy si současný postmoderní svět udělal zlaté tele. Rozžvýkal její základní poznatky do plytkých názorů na cokoliv, co se nás v běžném životě dotýká. Žijeme ve společnosti rádoby vědeckých výzkumů: na zdravou výživu, na deprese, na rýmu, na orgasmus nebo na výskyt ufo ve vesmíru. Namísto vlastního mozku věříme názorům expertů na cokoliv. Jednou nám jistě objasní patřičně vědecky, kdy přesně umřeme. Věda sama si svou mediální slávu hýčká. Nemám nic proti základní vědě, ani proti její aplikaci do technických oborů. Vadí mi, když věda překračuje pole své působnosti. Fušuje do oborů, na které její nástroje nestačí. Ať je to už třeba poznání příčiny světa nebo našeho štěstí. Oboje se nedá žádným výzkumem dokázat, ale přesto bez toho člověk není člověkem. Vědci poodhalili podstatu hmoty! Takové názvy článků si čteme, aniž bychom se nad nimi vůbec pozastavili. Přitom slovo „podstata" je v této větě směšné. Věda zkoumá jevy a jejich zákony, ale nikdy nemůže zkoumat podstatu hmoty. V tom by měla být poctivá. Pokud zjistí, že nejmenší známé částice vznikají z fluktuujícího vakua, je to skvělý objev. Ale stále má před sebou neznámé a neuchopitelné prázdno. Před pár stoletími se věda vydělila z filosofie. Největší vědci ctili to, že podstatu světa nelze zkoumat. Většinou věřili v Boha. Když lidé obecně přestali na Boha věřit, nastaly potíže. Prázdno po Bohu zaplácli buď věčnou hmotou anebo ufony. Přesto na nás to prázdno zívá dodnes. Věda se mezitím rozhodla, že ho vyzkoumá. Dovedla nás až do technického věku. A filosofie se stala služkou vědy, ancilla scientiarum. Je velký rozdíl mezi vědou a filosofií. Věda používá logické myšlení, zatímco filosofie myslí dialekticky. Dialektiku, aniž bychom do ní tahali marxismus, používáme 2500 let od Platóna. Díky Platónovi jsme příčinu světa přesunuli mimo náš svět. Pravé bytí bylo nadpozemské. Pak Friedrich Nietzsche zabil trefnou spekulací Boha. Zrušil nadpozemský svět a od té doby chápeme náš svět jako jediný pravý.
Díky tomu se také vyvinula věda. Většinou převládala představa, že příčinou světa je hmota. Ta představa ostatně vládne dodnes. Vědci dospěli ke kvantové a jaderné fyzice. Stále hledají nejmenší částici. Troufám si tvrdit, že ji budou hledat navždy. A že vždycky narazí na prázdno. Na zdroj našeho světa, na paradox, na který logika nestačí. Na podstatu bytí, kterou lze pochopit pouze dialektikou. Poslední roky je filosofie skoro mrtvá. Poslední velký pokus zkoumat bytí provedl Heidegger. Fyzikální svět je pro něj to, co je jsoucí, to, co je zkoumatelné vědou. Příčina světa, pravé bytí, je v podstatě Nic. Nic můžeme zažít třeba v úzkosti. Na pravé bytí jsme zapomněli. Jsme oslepeni jsoucnem a jeho zdroj nevidíme. Naše jsoucno vychází z Nicoty. Tady se ve svém myšlení Heidegger zastavil. Jako kdyby se bál zrušit metafyziku. Výlučnou disciplínu, kam nikdo kromě filosofů nemůže. Fyzikální svět kontra pravé bytí. Bytí, které může zkoumat jen metafyzika. Bytí, které je stále ještě za jsoucnem. Nicota, která je stále ještě za naším světem. Jako kdyby se toho sám polekal: jsoucno = bytí = nicota Co tato rovnice vůbec znamená? Když přijmeme to, že není žádný jiný svět, žádné nadpřirozeno, jak dokázal Nietzsche, musíme připustit, že je jen náš svět. Naše jsoucno. Jeho příčinou je bytí. Pravé bytí je prázdné. Pravé bytí je náš svět. A náš svět je nicota. K pochopení je nutné myslet logicky, ale i dialekticky. Hegel napsal, že zdroj všeho, co je, je rozpor. Není nic bližšího pravdě. Myslet rozporně. Nicota, která jediná je. Aby mohla být, musí se uchovávat. A protože se uchovává, projevuje se. A tím něco tvoří. Něco vyzařuje. A to je „něco“. Nějaká energie. Nějaká skutečnost. Náš svět. Je tak těžké uvědomit si, že z ničeho je něco? Že paradoxně z nicoty vzniká celý vesmír? Ano, vzniká stále znovu, stále víc se rozpíná tím, jak se nicota stále víc uchovává. Je to dynamický proces. Z vakua vzniká částice. První projev nicoty. Obrovská energie v jádru atomu. Čím blíž nicotě, tím větší energie. Čím
složitější projev, tím menší energie. V lidském mozku je nepatrný elektrický příkon. Nicota je pravděpodobně věčná a nekonečná. Jak by ostatně mohlo úplné nic být ohraničené? Není lehké si připustit, že za tím, co vnímáme, není vůbec nic. Za naším světem ani za naším tělem. Ale kde není nic, Bůh či Ďábel, tam se žije docela dobře. A navíc je teorie nicoty prostá. Jde v duchu vědecké metody, která se podle jednoho anglického filosofa nazývá Occamova břitva. Myslet dialekticky je fuška. Ale na logiku máme dnes už stroje. Věda bude dál dělat svou práci. Bude dál zkoumat mikrosvět i makrosvět. Zřejmě opět zjistí, že nejmenší částice není ta nejmenší. A když bude chtít jít dál, narazí na neznámé a neuchopitelné prázdno. Pátravá ručka vědy se ocitne v obrovské nekonečné nicotě.
Pseudosvět je takový, jaký si ho uděláš Je až podivuhodné, jak jsme my lidé zaslepení. To, co je podstatné, se nám plete pod nohy, neustále to máme při ruce, lítá nám to takříkajíc u nosu, ale my to nevnímáme. Často si stýskáme, že žijeme moc uměle, že nejsme dost přirození, ale svou přirozenost nikdy nenacházíme. I kdybychom se zase vrátili na stromy, necítili bychom se na nich pohodlně. Lidská přirozenost je totiž iluzorní jako skoro celá realita. Jakmile člověk začal mluvit, vytvořil si umělý svět. Přestal na druhé cenit zuby a začal vytvářet iluze. Už jen prostý popis stromu je domněnka, je to naše představa. Nákres mamuta v jeskyni je první náhražka všední skutečnosti. Veškerá civilizace je umělá. Ať se jedná o auta, domy, šaty, mobily nebo hamburgery. Jsou výtvorem rozumu. Jediné, co je na nás zcela přírodní, jsou naše tělesné funkce. A ty nás už dávno neuspokojují. Není tedy tématem, jestli žijeme uměle, ale v jaké míře. Na umělý svět se můžeme dívat dvěma způsoby. Ten první je časový a po věku naší emancipace, kterému říkáme Novověk, můžeme nazvat jeho pokračování Pseudověk. Druhý způsob je prostorový. Je vůbec otázkou, co je v našem světě ještě přirozené. Většinu času trávíme v různých umělých a virtuálních prostorech. Možná, když jíme a zavřeme oči, jsme ještě přirození. Možná když souložíme a na nic nemyslíme. Ale i to je většinou iluze. Naše klamání tělem, komunikace, hraní rolí, úsměvy, přetvářky, maily, SMS. Většinu života trávíme v Pseudosvětě, ale nevidíme to. V předponě „Pseudo" je určitá provokace. Má totiž význam náhražky, něčeho podřadného, ale náš svět takový je. A to je jeho výhoda. V jeho nedokonalosti je tvůrčí potenciál. Všechno je hlavně „jako". Ale to „jako" je život i smrt, dobro i zlo, krása i ošklivost. Stále jsme napůl zvířata a napůl lidi. To, co nás zlidšťuje, vychází z naší umělosti. Jen v ní je naše budoucnost. V prostoru, který dělá každého z nás svobodným, tvořivým a jedinečným. V Pseudosvětě je člověk teprve sám sebou.
Stále žijeme v omylu filosofa Kanta. Pro něj je vrcholem morálka, která nás povyšuje nad zvířata. Do jisté míry to tak i bylo. Už v opičí tlupě se objevují etická pravidla. Jsou totiž výhodná. Bez dobra, účastenství, pomoci by se celá tlupa rozpadla. Navíc je každý za to, jak se chová, po zásluze odměněn nebo potrestán. Je pod kontrolou své tlupy. Pokud chce přežít, musí se chovat dobře. Když udělá něco špatně, všichni ho odsoudí nebo zavrhnou. A právě v tom je jádro etiky. Jenže pro umělý svět to nestačí. Rozvíjíme své role tak, že nejde jen o to, jak dobře, ale i o to, jak krásně hrajeme. Estetika je víc než etika. Je to vyšší forma našeho života. Nejde už ani tak o morální soudy jako o obrazy, které jsou víc nebo míň úspěšné. Naši osobnost tvoří tvořivost, nikoliv dědičné postavení nebo dobrá pověst. Člověk sám sebe svobodně „dělá". A když to dělá s jistým vkusem, dělá to i dobře. Dobro je v kráse už obsaženo, zatímco krása v dobru být nutně nemusí. Takové vidění světa je šokující. Převrací pohled na etiku a na to, jak jsme si ji původně zbožštili. Udělali jsme si z ní modlu. Ale ta ztrácí smysl ve světě iluzorních obrazů. Přesto nám nehrozí záhuba. Žádný rozklad, jak by nám prorokovali moralisté. Vkus neustále reguluje tvořivost, přes všechen balast dobře víme, co je krásné a co ne. Všechny kýče, falešné role, špatné projevy, exibice jsou podrobeny kritice. Náš svět plný mediálních výstřelků má vysoké nároky na vkus. Bez balastu by ostatně nic nebylo. Jen, to co je vzácné, je krásné. Musíme se brodit záplavou kýče, abychom objevili krásu. Čím víc jsme si rovni, tím víc balastu tvoříme. Každý má možnost ukázat, co v něm dřímá. Na povrchu je vidět malost a nepůvodnost. Buď se nadřadí forma nebo obsah. Zpravidla uspějí ti, kdo předvedou skvělou formu spíš než skvělý obsah. Ale krása je někde uprostřed. Žijeme v umělém prostoru. Je to svět, kde ztrácí význam slova jako válka, národ nebo ideologie. Může se zdát iluzorní, ale přitom je lidštější, než ten zdánlivě přirozený. Dělá z nás totiž celého člověka. Naše tělo je jen podkladem naší duše.
Můžeme se projevovat, můžeme okouzlovat nebo dojímat. Můžeme hrát falesně nebo s vkusem. Můžeme vytvořit něco naprosto výjimečného. Pseudosvět je takový, jaký si ho uděláš.
Génius jde lidem vždycky proti srsti Člověk je otrokem svých vlastních konvencí. To, co mu původně pomáhalo, aby v bezpečí dospěl, ho v dospělosti škrtí a svazuje. Podřizuje se všem možným zvyklostem, předsudkům a pravidlům, které platí pro všechny a nakonec pro nikoho. Je stále větším hercem morální stínohry. Žije neúplný nevlastní, pouze zdánlivý život, v kterém hraje naučené role. Není sám sebou ani sám kvůli sobě. Žít skutečný život může jedině tehdy, když začne odkládat všechny své masky. Když se stane svobodomyslným „dítětem". Stejně tak se to má i s celou společností. Strach z okolní přírody sváděl lidi do náruče bohů. Bozi nad nimi drželi ochrannou ruku. Bohyně matka rodu a pak křesťanský bůh jako otec. Tak vznikaly zákazy a rituály. Poslušnost nedospělé duše. Víra v nadpozemský život. Ani osvícenství to nezměnilo. Ráj zaměnilo za objektivní pravdu. Věda se stala jen další věroukou. Na místo boha dosadila své teorie. Jednou je podstatou světa temná hmota a podruhé dokonalé vakuum. Kdyby to nebylo k pláči, bylo by to k smíchu. Je velmi těžké jít proti srsti. Vysvléct všechny ty narostlé vrstvy kultury. Zbavit se pověr, předsudků a světonázorů. Každý ale může takovou cestou jít. Nejprve se všechno poctivě naučit a pak to zase odložit. Stát se svobodným. Vnímat svět bez všech určení. Uvědomovat si jeho jedinečnost. Nevěřit žádným ideálům. Ani objektivní pravdě, která je jen konstrukcí. Berličkou nedospělých. Stále ještě potřebujeme své idoly. Až je svrhneme, budeme dospělí. Budeme se dívat na cestu vlastníma očima. Kam až se dá zajít? Troufám si tvrdit, že až na úplný konec. Svět není ani temný nebo snad záhadný. Jeho podobu můžeme v každé chvíli „vidět". Samozřejmě, že se ho snažíme neustále rovnat do škatulek. To je úloha vědců. Ale poznání světa je v jeho pochopení. Na to nám stačí jen málo pojmů. Záhady si vytváříme sami ve svých hlavách. Z naučeného strachu před bohy. Je osvobozující si přiznat, že žádný velký otec nebo velká matka není. Žádný první hybatel nebo tajemná síla ve vesmíru.
Není nic než naše realita. Celou historií našeho myšlení se vine červená niť hledání podstaty světa. Vynechme teď všechny dosavadní pohádky. Ti nejhlubší myslitelé pokaždé sahali až na dno. Neuchopitelnost. Nepoznatelnost. Svět se stále propadá do prázdnoty. Částice vznikají ve vakuu, chcete-li. Plnost neustále osciluje s prázdnotou. Ale co je prázdnota? Stále jen temná strana, rub reality, negativ skutečnosti. Stále je něčím a od něčeho. Teprve úplné nic může být na konci světa. Jak si představit úplné nic? Nelze si ho představit. Je totiž zcela bez rozměru. Neexistuje. Ani jako bod. Ani jako představa. To je ta nejtěžší myšlenka, jaká vůbec je. Všechno stále vzniká z ničeho. Nezadržitelně. Jde totiž jen o klam lidského mozku. Náš svět je skutečný. A vzniká stále z ničeho. A to nic si lze představit pouze teoreticky. Jako ten nejnepatrnější bod. Dalo by se říct, že podstatou světa je „minibod nicoty". Tady jsme na konci cesty. Všechno kolem nás je svobodný prostor. Celý svět můžeme nekonečně poznávat. V každé chvíli se mění. Vzniká, pulsuje, roste, vyzařuje, zaniká, stále stejně reálný a viditelný. Jeho prvky vytváří vztahy, struktury a existence. Není potřeba žádné vnější energie. Žádná tajemná síla ani bůh nás neovládá. Jsme jen malou součástí světa. Pokud se ho nebojíme, můžeme ho vidět bez všech určení. Zábrany si vytváříme ve svých hlavách. Mají nás chránit, před světem, před sebou samými. Podléháme vlastním konspiracím. Zakřivenost, struny, relativita, velký třesk, marťani, Ježíš, všehomír. Nic než spekulace. Nevíra ve vlastní svobodu. Nedůvěra v jednoznačnost. Všechno stále vzniká z ničeho. Každý jednotlivý prvek, každá částice nebo vlnění. Celý svět se rozvíjí z jednoho „minibodu nicoty". Každý může jít lidem proti srsti. Nedbat na konvence a na naučené role. Osvobodit svůj úzký úhel pohledu. Poznat, že svět je jednoduchý. Nic si nenalhávat ani si nevymýšlet. Zbavit se pověr, předsudků a světonázorů. Vnímat jen to, co skutečně je. Se zvědavě otevřenýma očima. Bez strachu, bez manýr a bez maškar. S jistou dávkou humoru. Být sám sebou a sám kvůli sobě. Být svobodomyslným "dítětem".