IVO WIESNER
DĚTI MOUDRÝCH DRAKŦ
AOS PUBLISHING 1997
S nadhledem a lhostejností pohlíţej na rozkoš, bolest, ztrátu i zisk, vítězství i poráţky. Jsou to pouhé malichernosti tohoto světa, nepatrné kaménky na dlouhé cestě k Pravdě, které nepřeţijí tvé hmotné tělo.
Sutta Nipata
PROLOG Ti, co požadují důkazy jevů, stejně nejsou schopni je přijmout jako pravdu, ať je jakkoliv průkazná. Proto je požadavek podání důkazu pouhou výmluvou pro lenivou mysl. Jeho Svatost Dalajláma.
Od raného mládí jsme byli vychováváni ve zdánlivém bezpečí a jistotě karteziánsko-newtonovského paradigmatu. Mnozí si ochotně osvojili aroganci materialistického světonázoru s jeho pragmatickými argumenty o všemoci hmoty. S posvátnou úctou a hlubokým obdivem pohlíţíme na bizarní chrám vědy, ale uniká nám skutečnost, ţe je podepřen velkým mnoţství nouzových opěr. Lékaři a thanatologové dokáţí dost dobře vysvětlit faktum smrti individua a výmluvně popíší i samotný proces umírání člověka. Na dotaz co je po smrti tvrdí, ţe "nic". Jenţe co je to "nic"? Poslední poznatky kvantové mechaniky dost přesvědčivě prokazují, ţe "nic" vlastně nemůţe existovat, protoţe v rámci Universa má i "nic" vţdy zcela konkrétní a nenulový obsah. Člověk se ale skládá z hmotného těla a nehmotné entity, která je nepřesně pojmenována jako "vědomí". Biologické interpretace kvantové mechaniky vedou k poznání, ţe "vědomí je zcela specifickou formou energie, jejíţ podstata nám ale stále uniká. Tvrzení vědců, ţe po smrti člověka jiţ není "nic", není tedy pravdivé, ale jde zřejmě pouze o jedno z mnoha mylných dogmat materialistické filozofie.
Našli se však lékaři, kteří se zaujetím vědecky zkoumali poměrně častý fenomén návratu vědomí člověka ze stadia po klinické smrti (R. Moody, E. Kiibler-Rossová, I. Wilson, J.L. Whitton, D. Christie-Murray a další). Získali statisticky významnou výpověď o existenci vědomí člověka i po smrti a po zániku hmotného lidského těla. Potvrdili tak pravdu dávno známou esoterikům o realitě reinkarnace entity člověka a existenci vědomí, které je nesmrtelné. Zkoumaný soubor lidí se zkušeností klinické smrti je nečekaně velký a postmortální proţitky velmi konzistentní, při zachování vysoké statistické významnosti jevu. Pokusy o diskreditaci poznání "ţivota po smrti" jako důsledku duševní choroby či ovlivnění přeţívajících mozkových center kapacitními víry vyvolanými záznějovým efektem se ukázaly jako liché, nekvalifikované, mylné či přinejmenším nepodloţené. Existuje však jedinečný důkaz reality nesmrtelného vědomí, které přeţívá hmotné tělo a tím důkazem je Delpassův efekt. Tento efekt zjištěný profesorem J.J. Delpassem vyuţívá biologický feedback (biologická zpětná vazba), který objevil neurolog profesor W. J. van Amsynck. Profesor Delpasse s pomocí mikroelektroniky a kybernetiky realizoval zařízení, které prokázalo realitu existence vědomí po klinické smrti hmotného těla. Bylo vyuţito zvláštního signálu, tzv. "pohotovostní vlny", který produkují paměťová centra mozku tak dlouho, neţ dojde k jejich biologickému posmrtnému rozpadu. Podstatu Delpassova efektu nejlépe osvětlí následující událost. W. J. van Amsynck jako jeden z prvních vyuţil biologického feedbacku k potlačení či odstranění některých stavů jako je migréna, nervozita, hypertonie a podobně. Naučil své pacienty produkovat ve svých mozkových paměťových centrech pohotovostní vlnu, kterou pomocí přístrojů převedl na světelný či zvukový signál. Pacienty pak naučil pomocí vlastní vůle tuto pohotovostní vlnu ovládnout a zpětně kontrolovat svůj stav. Profesor Delpasse tento systém propracoval do té míry, ţe tělesně zesláblí pacienti si mohli z vlastní vůle zapnout
televizor, lampu či rádio, aniţ museli pro to vynaloţit sebemenší námahu. Pacienti se s nadšením účastnili experimentů s pohotovostní vlnou a jedna pacientka trpící hypertonií byla tím tak zaujata, ţe slíbila podat signál o existenci svého vědomí po své smrti tak, ţe pomocí pohotovostní vlny zapne televizor. Kdyţ po čase tato pacientka skutečně zemřela, objevil se na EEG v okamţiku vymizení mozkových vln (stav klinické smrti) obraz pohotovostní vlny a došlo k zapojení televizoru. Stalo se teoreticky nemoţné, kdyţ prokazatelně mrtvá pacientka podala zřetelný signál o své existenci i po smrti. Od té doby byl Delpassův efekt opakovaně potvrzen. Je zřejmé, ţe pohotovostní vlnu mohou paměťová centra mozku produkovat pouze po nevelký čas, dokud tato centra nepodlehnou biologickému rozpadu provázejícímu posmrtný stav. Tak byl podán důkaz existence vědomí (entity) člověka i po smrti jeho hmotného těla. Jak vyplyne z hlubšího rozboru podstaty lidské bytosti, kterým se zabývám v jedné z dalších kapitol, je vědomí lidské bytosti podstatnou a trvalou částí lidské bytosti, kdeţto hmotné tělo má vymezenou funkci jako dočasný ochranný obal umoţňující pobyt entity na Zemi. Realita existence vědomí i po smrti mozku a skutečnost polydimenzní struktury entity člověka je potvrzena i následující událostí. Počátkem 70. let tohoto století zahájila americká vládní místa velmi utajovaný projekt Montauk, který byl zaměřen na vyřešení techniky a technologie ovlivňování mysli lidí a ovládání nálad i chování davu. V rámci tohoto projektu byl jeden z vědců Duncan Cameron ozařován mikrovlnným paprskem o frekvenci 710-750 MHz, produkovaný radarovým vysílačem. Vzdálenost hlavy pokusné osoby od ohniska radarové parabolické antény byla přibliţně 91 m a vyzařovaná energie mikrovlnného paprsku byla 100 kW. Jiţ po několika experimentech lékaři zjistili, ţe mozek Camerona je z více neţ 90 % nefunkční, protoţe spotřeba kyslíku byla prakticky neměřitelná. Odumření mozku potvrdily i zkoušky se specifickými
barvivy vstřiknutými do krve pokusné osoby. Lékaři však byli zcela vyvedeni z míry tím, ţe nedošlo ani k narušení funkce ţádného orgánu těla Camerona, nebyla narušena či sníţena jeho inteligence, rovněţ jeho myšlenkové procesy nedošly úhony. Jako jediné vysvětlení tohoto podivného stavu byla přijata teze, ţe funkci hmotného mozku zničeného při experimentech mikrovlnným zářením přejala ta část vědomí (entity) Camerona, která má polydimenzionální charakter. Závěr nechť si čtenář udělá sám. Filozofové se dlouhá léta přou o to, zda podstatou existence Vesmíru je antropocentrismus, nebo naopak vznik a existence člověka je spíše paradoxem evoluce hmoty, takţe lidstvo se jeví spíše jako škodlivý činitel narušující harmonii evoluce Vesmíru. Kniha Dhyanů veršované pojednávající o genezi Vesmíru říká, ţe Pán Praplamene (Stvořitel) vyslal v jistém okamţiku tvoření do prostoru své Jiskry, Dhyanové (Elohim) je obalili energií své vlastní substance a niţší Lhaové (andělé) tento kompozit vloţili do dočasného a smrtelného hmotného těla. Pán Praplamene pak ukládá svým Jiskrám úkol vyvinout se v Plameny, které se po věcích spojí s Praplamenem a tak bude dokončeno budování jsoucna (stvořeného světa). J.R.L. Tolkien v eposu Anulindalé (Silmarillion) uvádí prastaré poselství obdobného významu, pocházející z prastaré zaniklé evropské civilizace Iberů a Ligurů, které vyznívá podobně jako poselství Knihy Dhyanů. Podle těchto pramenů představuje lidstvo skupinu potomků Dhyanů, jimţ Pán Praplamene předal díl své podstaty (Jiskru), jíţ nazýváme duší. Samo stvoření lidstva je v podstatě entelechické, neboť své poslání a jeho cíl nese samo v sobě. Smyslem existence lidstva by tedy bylo dosaţení dokonalosti svých otců a po splynutí se Stvořitelem vytvoření polydimenzního bytostného Universa. V tomto pojetí je člověk mladým, vpravdě naivním bohem a smyslem jeho osobní existence je během mnoha ţivotů porozumět podstatě Zla, zákonům harmonie Universa a pochopit obsah Pravdy. Lidstvo by pak nemohlo být evolučním
paradoxem hmoty, ale objektem záměrného a promyšleného působení Stvořitele i Dhyanů-Elohim. Pro naplnění svého poslání obdrţelo od svých otců lidstvo celý Vesmír, aby se v něm naučilo být mu dobrým hospodářem, obdrţelo tragický dar bolesti, stesku i touhy k návratu do rodné kolébky, dar mnoha ţivotů, jimiţ vede cesta za poznáním údělu, ale i dar neutišitelné touhy poznávat, tvořit a milovat. Můţeme se tedy domnívat právem, ţe podstata Vesmíru je antropocentrická, ale Vesmír není určen pro naší kratochvilnou zábavu, protoţe ve skutečnosti je školou vývoje našeho vědomí. V podstatě celá věda, nebo přinejmenším většina vědních oborů přírodních věd, obsahuje ve struktuře své nauky úhelný kámen, kterým je invariantnost toku času. Mnoho filozofů uvaţovalo o tom, co by se s vědou stalo za předpokladu, ţe bude zjištěna neplatnost teze o invariantnosti toku času a s časem bude moţno manipulovat dle vůle a potřeby experimentátora. Albert Einstein na sklonku svého plodného ţivota se přiblíţil k formulaci obecné funkce časoprostoru (GUT). Svoji teorii stavěl na matematice Hilbertovy dimenze a Levinsonových rovnicích času. Spolu s J. von Neumannem zaloţili na Princetonské univerzitě v roce 1933 Institut pro pokroková studia (Institute for Advanced Study), kde se spolu se skupinou dalších vědců, mezi kterými byl později i Nikola Tesla, zabývali experimentálním studiem povahy časoprostoru, relativity a invariance toku času. Jiţ některé úvodní studie a především Teslovy studie nulového času (Zero Time) váţně zpochybnily oprávněnost teze o invarianci toku času. Ukázalo se, ţe čas jako jeden z parametrů dimenze je pouze výsledkem interakce gravitačního a elektromagnetického pole tuto dimenzi obklopující. Jedním z výsledků N. Tesly bylo jiţ zmíněné zjištění existence podivného parametru, který nazval Zero Time (nulový čas). Nulový čas je jedním ze základních parametrů, kterým je ukotvena naše existence v konkrétním časoprostoru a patrně i v celém Universu. Kaţdá lidská bytost má svůj osobní nultý čas a v celé populaci neexistují dvě
bytosti, jejichţ nulový čas by byl identický. Z Teslovy definice vyplývá, ţe nulový čas je oním hledaným bodem v rámci Universa, který určuje okamţik stvoření té které lidské entity a podle Tesly hodnoty nulového času většiny populace jsou větší, neţ je nulový čas Země a celé sluneční soustavy. Tak nulový čas prokazuje nejen realitu stvoření člověka, existenci reinkarnací, ale nepřímo i existenci samotného procesu stvoření a tedy i existenci Stvořitele a otců Dhyanů-Elohim. To, ţe nulový čas většiny lidí je větší neţ tentýţ parametr Země a sluneční soustavy znamená, ţe lidstvo je svým původem velmi staré a nevyvinulo se na Zemi podle darwinského evolučního klíče. Ukazuje se, ţe zvířata svůj nulový čas nemají, protoţe se vyvinula pomalou evolucí z prvotních jednoduchých organizmů. A. Einstein však svou teorii nikdy neuveřejnil a v hluboké depresi způsobené katastrofálním debaklem tajného Rainbow projektu své poznámky zničil, takţe nikdy nespatřily světlo vědeckých a univerzitních pracoven. Přes tragický debakl Rainbow Projektu se ale našla skupina jiných vědců, která se v dalších letech pod záštitou amerických vládních míst zabývala studiemi časoprostoru v rámci velmi tajných projektů Montauk a Phoenix, přičemţ byly vyuţity i některé mimozemské technologie. Tyto studie potvrdily, ţe neexistuje nic podobného jako je invariance toku času a byla vyřešena Montauk-techno-logie dovolující pohyb v čase prakticky všemi směry. Bohuţel ani tyto projekty lidstvu nepřinesly nic neţ utrpení, jak to A. Einstein a jeho spolupracovníci předvídali. Mám silný dojem, ţe Stvořitel ve své bezmezné moudrosti a laskavosti touto cestou připomněl nepřipravenost a nevyzrálost lidstva pro tak hluboký průnik do hloubi tajemství Universa. Zvu vás k zamyšlení nad tajemstvími, která provázejí naše lidské bytí. Mnoho "věcí mezi nebem a zemí" má nesporně reálnou podstatu, ale ta často leţí za hranicemi moţností plynoucích z dosavadního stavu vědeckého poznání světa. Můj pohled nemusí být
nutně vţdy správný, nechť je povaţován čtenářem zajeden z moţných.
TAJEMSTVÍ GRÁLU Grál mívá podobu oslnivého světla. Umberto Eco: Foucaltovo kyvadlo
Raný středověk západní Evropy znal legendu o zázračném artefaktu obdařeném tajemnou mocí, jehoţ jméno bylo "grál". Některé varianty popisují grál jako kalich či misku, jiné hovoří o podivuhodném kameni či krystalu, který je zdrojem mystické energie. Po jistý čas střeţili grál také templáři, kteří jej pojmenovali "lapis exsilis", coţ bývá překládáno v kabalistic-kém smyslu jako "kámen vystoupivší ze zapomnění". Etteila se v této souvislosti zmiňuje o posvátné nádobě obsahující astrální "liquores", coţ chápe jako esenci vědění a poznání. Některé nejstarší verze sochy Černé panny Isidy (Naší Paní Panny Matky), jako byla například socha v paříţském chrámu Notre-Dame, nebo socha Černé Panny Isidy v chartréské katedrále Notre-Dame de Dessous Terre (Panna Matka Podzemní), drţí v náručí válcovitý předmět či kalich s vyčnívajícím válečkem, o kterém esoterické texty tvrdí, ţe je grálem. Legendy o králi Artušovi a rytířích Kulatého stolu spojují grál s pohárem uţitým Kristem při poslední večeři, do kterého později Josef z Arimatie zachytil Kristovu krev vytékající z jeho ran. Toto oblečení prastaré keltské legendy do křesťanské masky se teologům příliš nepovedlo a pouze prohloubilo zmatek v řadách hledačů grálu. Různé verze legendy se rozcházejí v tom, kde byl grál ukryt. Je známo, ţe po dobytí
Askalonu křiţáky získali Janované zlatý osmihranný pohár, který pro svou krásu a výjimečnost byl povaţován za grál. Jiná verze legendy vypráví o tom, ţe na úpatí hory Glastenburry Tor (Anglie) existovala studna zachycující pramen silně ţelezité vody červeně zbarvené, který byl znám jako Krvavý pramen. Sama studna má jméno Kališní studna podle pověsti o tom, ţe do ní Josef z Arimatie potopil kalich-grál, který s sebou přinesl do Anglie. Josef z Arimatie byl strýcem Jeţíše a po jistou dobu vystupoval v Anglii jako ţidovský obchodník zabývající se dovozem cínových a měděných rud z Anglie do Středozemí. Jiná verze legendy o grálu tvrdí, ţe pohár s Kristovou krví byl tajně uloţen a střeţen rytíři v bájné hoře Montsalvage, která bývá ztotoţňována s horou Montserrat, leţící asi 40 km severozápadně od Barcelony. To není vše, protoţe opět další legenda vypráví, ţe grál je uloţen v potopeném městě Yf či Ys, které kdysi leţelo na ponořené části bretaňského poloostrova Douarnenes (Ar-Morlaix). Stráţcem grálu měl být král Gradlon. Etymologická studie slova "grál" ukazuje zřetelně na keltský (galský) či iberský původ, neboť ve staroiberštině existují pojmy pro misku či pohár: "grál", "greal", "grial"; ve staré portugalštině je to "grál", kdeţto v aquitánském dialektu je číše (pohár) pojmenována "grazal" či "kruzol". L. Charpentier se domnívá, ţe kořenem slova "grál" je částice "kar" či "gar" (kámen). Z toho by bylo moţno vyvodit, ţe "grál" je esoterickým anagramem pojmu "gar-al" znamenající nádobu s kamenem. Alternativní řešení by bylo moţno nalézt ve výrazu "gar-el", který lze přeloţit jako "kámen boţí". Existuje však tvar ještě starší, zapisovaný souhláskami G-R-L, který lze číst jako významy "goar-el" či "gwar-el", které lze přeloţit přibliţně jako " (to) úţasné od boha". Na severním portálu katedrály v Chartrés, kterému se říká Portál zasvěcenců, je vyobrazeno několik událostí majících pro iniciované hluboký mystický význam. Jeden z obrazů znázorňuje scénu, na níţ Melchisedek (Malkisedek), jeruzalémský král a kněz v jedné osobě,
předává Abramovi (Abrahámovi) pohár s vyčnívajícím kamenem. V kostele Saint-Loup-de-Naud u Provins, na pilíři mezi okny je zachycen výjev svatého Loupa pozvedávajícího kalich, do kterého anděl vkládá velký smaragdový krystal. Oba obrazy souvisejí s velmi starou biblickou legendou, podle níţ Stvořitel pověřil jednoho z andělů, aby Adamovi po odchodu z ráje předal Boţí moudrost a vědění (Raci-el), zaznamenané v artefaktu zvaném Sefer Razi-el (Kniha boţí moudrosti). Podle biblické tradice z této knihy o deseti kapitolách získal Adam veškerou moudrost a znalosti o minulosti Vesmíru, dění ve světech, poučil se o zvířatech, rostlinách a mnoha dalších věcech. Tak to vypravuje například talmudický citát Baba M 86, ale i další prameny jako jsou traktáty Jebamoth, Aboda Zara, Taanith, Pesachim, Chagiga, Midraš rabba, Pirke ďrabbi Eliesen, Alphabeta ďrabbi Akiba, Šiur Koma, Šabthi, Hamazaloth a další. Ucelenější a podrobnější výklad o poučení Adama knihou Sefer Razi-el je obsaţeno v Targum Onkelos, coţ je aramejský překlad Bible. Zde je řečeno, ţe kniha byla Adamovi předána na příkaz Stvořitele Nebeským ptákem (andělem). I kdyţ všechny prameny hovoří o Sefer Razi-el spíše jako o zdroji informací z vyšší sféry vědomí, nešlo se vší pravděpodobností o knihu tak, jak ji dnes pojímáme. Razi-el získal kniţní formu (či formu svitků) aţ po provedení dílčího aramejského překladu vydaného pod názvem Sefer Razi-el ha Malach. Úplný překlad Razi-el však buďto nebyl dosud proveden, nebo jeho podstatná část zůstává z neznámého důvodu utajena. Nezodpovězenou stále zůstává otázka původního jazyka, ve kterém Adam sdělení Razi-el přijal. Ve světle souvislostí, o nichţ se později zmíním, docházím k závěru, ţe ve skutečnosti nešlo o písemný záznam, ale informace přijal Adam mentálním vstupem pomocí nějakého přístroje. S obdobným problémem se setkáváme téměř u všech prastarých "knih", které lidstvu předávaly vědění bohů, ať jiţ jde o Knihu Dhyanů, Védy, Bhagavadgítu, Tonalamatl, Toru a další pokladnice informací. U textů mladšího data, jejichţ autoři či
spíše zapisovatelé jsou známi, je tento způsob šíření podstatných informací mnohem zřetelnější. Tak vyvolenému člověku byl zjeven Pentateuch (Mojţíš), Korán (Muhammad), Avesta (Zarathustra), texty Bònn-po a mnohé další. Pojem "zjevení" je tak neurčitý, ţe si pod ním lze představit cokoliv. Adam podle tradice předal Sefer Razi-el Sétovi a pak stopa mizí. Znovu je před světem objevena Chánochem (Henochem) v jakési jeskyni a Bůh osobně jej poučil, jak s ní má zacházet. Z toho můţeme usuzovat, ţe nešlo o knihu, protoţe zacházet s knihou není tak sloţité, aby se poučení ujímal sám Bůh - stačí znát jazyk, v němţ je sepsána. Sefer Razi-el pravděpodobně bylo samo o sobě sloţité technické zařízení, nebo způsob získávání informací z tohoto pramene měl sloţitý technický postup. Zkusme si představit modelovou situaci, kdy Sefer Razi-el je kompaktním diskem pro video, obsahující záznam informací reprodukovatelných pouze na vhodném typu přehrávače. Pak by bylo zcela na místě, aby náčelník nomádských pastevců byl přesně poučen, který spínač a v jakém pořadí má zapojovat. Samo uloţení Sefer Razi-el v jeskyni je provázeno záhadou, kdyţ uváţíme zmínku Kabaly, která konstatuje, ţe ţádné jiné místo na Zemi nemohlo Sefer Razi-el přijmout, neboť bylo-li poloţeno na horu, tála hora jako vosk, moře se měnilo v led, oheň se změnil v prach, vnímala jeho blízkost zvířata, rostliny v okolí reagovaly zrychleným růstem. Ten, kdo Sefer Razi-el vlastnil, získal čarovné schopnosti, zejména oţivovat i usmrcovat vše ţivé, předvídat budoucí události, konat dobré, ale i zlé skutky. Tato zmínka je sama o sobě velmi podivná a podobnou nalezneme pouze v tibetských knihách Bonn-po v souvislosti s popisem síly či schopnosti "kriyasaktí", jíţ vládli mudrci a díky níţ mohli měnit energii ve hmotu a naopak, a to pouhou svoji myšlenkou. Jelikoţ kriyasaktí bylo vyhrazeno pouze bytostem jsoucím ve stavu vyššího vědomí, domnívám se, ţe Sefer Razi-el byl artefakt poskytující nejen
rozsáhlé informace, ale souběţně uvolňující existující blokádu bránicí člověku vstoupit do stavu vyššího vědomí. Kdyţ Chánoch "odešel k Bohu", mizí stopy po Sefer Razi-el na delší čas a objevuje se opět krátce před potopou. V té době dosáhl Noah (Noe) stáří asi 500 let, kdyţ jej navštívil anděl Rafael a předal mu knihu Razi-el, aby podle pokynů v ní uvedených postavil archu a poučil se o tom, co má konat během potopy a po ní. Od Noaha převzal Sefer Razi-el Šém a od Šéma Abram (Abrahám). Další putování Sefer Razi-el je opět zcela nezřetelné, aţ se posléze objevuje v rukách Salomona (Šalamouna) a je zdrojem jeho nevídaných vědomostí a inteligence, s níţ tolik okouzlil i královnu Sabejců. I kdyţ to není zdůrazněno, převzal zřejmě Mozes (Mojţíš) Sefer Razi-el na hoře Choréb na Sinaji a z ní byl i poučen. Z biblických pramenů není zřejmé, zda se toto setkání a poučení odehrálo v přítomnosti Jehowaha (jeden z Elohimů), či zda kontakt uskutečnil pouze jeden z andělských poslů. Dovídáme se, ţe Mojţíš nemohl přímo pohlédnout do místa, z něhoţ vycházel hlas boţí, aby nebyl oslepen. Při druhém setkání na Sinaji v čase Exodu se Mojţíš znovu setkává s boţím poslem a s oslnivě zařičím zdrojem boţího hlasu, který nazval "Kábod". I lidé jeho kmene shromáţdění pod horou shlédli oslnivý a oči stravující oheň Kábodu. Domnívám se, ţe Kábod (dle čtení kořenu k-b-d), který je chápán ve smyslu "slova Boha", je identický se samotným artefaktem Sefer Razi-el. Podobné zmatené zkazky o oslnivém zářícím zázraku se objevují v souvislosti o podivném zařízení, které Šalamoun obdrţel od Boha, ale také v souvislosti s tajnými obřady zasvěcování templářů. Na základě současného stavu kvantové mechaniky a krystalografie soudím, ţe dominantní částí Sefer Razi-el byl speciální krystal nesoucí v krystalové mříţce zaznamenané obrovské mnoţství informací, nebo šlo o krystalový diskrimi-nátor a amplifikátor dovolující přímé napojení na Univerzální informační pole. Ve hře byla zřejmě specifická a účinná energie, jejímţ vedlejším efektem bylo například
oslnivé světlo. Tímto směrem nás navádí i staré aramejské texty, které obsahují zmínky o zázračném kameni či velkém krystalu zářícím jako Slunce, který měl v drţení král Šalamoun. Tento kámen, známý jako "Šalamounovo oko", byl zdrojem proslulé královy moudrosti. Letopisy etiopské královské dynastie (Kebra Nagest), pocházející asi z poloviny 9. století př.n.l., poskytují velmi podrobné informace o podivuhodném nebeském artefaktu uloţeném v Zionu (Schránce). Toto podivuhodné boţské "cosi" se popisuje v podobě leštěného jaspisu, topazu, křišťálu, hraje to podivuhodnými světelnými barvami, oslňuje oči a okouzluje i mate mysl. V podobném duchu se odvíjí i Ezechielův zpěv chválící "Hospodinovu velkolepost". Je zřejmé, ţe jak Ezechielovi, tak i autoru Kebry Nagest chyběly vhodné, dostatečně výstiţné termíny a výrazy k popsání toho, co bylo zřejmě oním bájným Šalamounovým okem, potaţmo artefaktem Sefer Razi-el, jehoţ totoţnost s mýtickým grálem je více neţ pravděpodobná. Rada historických pramenů se letmo zmiňuje o mluvícím torzu sochy, připomínajícím lidskou hlavu, které kdysi dávno zhotovili bohové, aby touto cestou předávali lidstvu rady a vedli je ţivotem. Artefakt, který templáři nalezli v Templu Solomonis a převezli do svého sídla ve Francii, obsahoval mimo jiné i křišťálovou lebku. Později během inkvizičních procesů byla tato lebka zmiňována jako Bafometova hlava. Větší počet křišťálových lebek byl nalezen především v Mezoamerice v chrámech Mayů a dodnes nebyla uspokojivě objasněna jejich funkce, takţe jsou povaţovány za blíţe nespecifikované kultovní předměty (P. Kašpar). Světlo do této problematiky vnesl aţ dr. Krastman, který se zabýval výzkumy v pyramidě zasvěcené Slunci v mexickém Teotihuacanu. Zjistil, ţe křišťálové lebky slouţily jako součást ztraceného komputeru určeného pro kontakt kněţí s Univerzálním informačním polem. V jedné místnosti uvnitř pyramidy nalezl dr. Krastman na kamenném
oltáři 13 křišťálových lebek tvořících uzavřený kruh. Kaţdá lebka po vloţení do komputeru údajně plnila roli jakéhosi rezonátoru podávajícího poţadovanou informaci lidským hlasem. Domnívám se, ţe šlo o jednu z dalších dnes ztracených verzí grálu. Mayský Codex Boturini zobrazuje obdobný artefakt připomínající televizní obrazovku s obrazem hlavy, který kněţím předal před svým odchodem mezi hvězdy bůh Quetzalcoatl. Historické anály obsahují zmínky, ţe mluvící hlavy byly poměrně rozšířeným komunikačním prostředkem mezi vládci a bohy. Jednu z nich údajně měl v drţení Albert Veliký, ale i papeţ Silvestr II. Několik takových artefaktů přivezených Španěly z inckého chrámu zasvěceného Pachamacovi, je uloţeno ve veřejnosti nepřístupných vatikánských depozitech. Podle některých biblických pramenů vlastnil zařízení pro komunikaci s bohy i Ezechiel a obdrţel jej od andělů s přesnými pokyny pro obsluhu. Toto komunikační zařízení zvané "herzafim" je velmi podobné tomu, co sumerské prameny popisují pod termínem "gistugpis" a Védy jako "parivesjátru", pocházející od Kubérových gándhárvů (andělů). Obdobný artefakt vlastnili i templáři, jak později vyplynulo z procesů s nimi, ale podstatnější informace templáři neprozradili ani při nejkrutějším mučení. V roce 1959 navštívila několik tibetských klášterů skupina vědců ze sovětské Akademie nauk. V klášteře Gandánu leţícím asi 60 km jiţně od Lhasy se setkali se starým mnichem majícím nejvyšší zasvěcení svého řádu. Mnich si vybral dva vědce a ve svém pokojíku jim předvedl neznámý artefakt vytvářející barevné prostorové obrazy, které můţeme povaţovat za cosi blízkého holografickému videozáznamu. O této události se zmiňuje P. Kolosimo ve své knize Terra senza tempo (Milano 1964). Tato demonstrace informační techniky, která se rozvinula teprve v 90. letech, zcela pochopitelně sovětské vědce vyvedla z míry. Vzhledem k značné vágnosti historických zpráv a jejich mizivé technické popisnosti dnes stěţí můţeme rozhodnout, zda tyto prehistorické informační artefakty náleţely k témuţ typu technického
zařízení, či zda se jednalo o různé typy komunikačních přístrojů. Zdá se být jisté, ţe Sefer Razi-el byl jedním z nich a obdobně i mýtický grál. Obdobně jako o Sefer Razi-el a grálu hovoří staré texty v souvislosti s Knihou Dhyanů, kterou bonnské letopisy popisují jako podivuhodný velký zářící krystal poskytující úplné nejvyšší vědění. Při slyšení na Sinaji obdrţel Mojţíš mimo jiné i příkaz ke zhotovení jakési "schránky svědectví" (truhly, archy, zionu) o rozměrech 1,25 x 0,75 x 0,75 m (po přepočtu), včetně víka. Bylo předepsáno dřevo z akácie či vinného kmene a hotová schránka měla být vně i uvnitř obloţena zlatým plechem či folií. Na kaţdém rohu schránky měl být připevněn zlatý kruh slouţící k provlečení zlatem pokrytých akáciových tyčí, slouţících k přenášení schránky. Na víku bylo umístěno zařízení, jehoţ účel není zcela jasný. Byly to dvě tepané zlaté sošky cherubů (okřídlených lidozvířat). Křídla cherubů byla rozepjata vzhůru tak, aby zakrývala schránku. Tito cherubové byli upevnění na podivném zařízení zvaném "kapporet", zhotoveném rovněţ z ryzího zlata. Kapporet byl 2,5 lokte dlouhý a 1,5 lokte široký, takţe šlo patrně o obdélníkovou zlatou desku (Pentateuch 25.17). Podle biblických textů se obraz Jahveho (Jehowaha) objevuje nad kapporetem mezi soškami cherubů a odtud vychází jeho hlas. Podle dalších pokynů mělo být do schránky vloţeno jakési zařízení uváděné pod termínem "edut", který byl mylně přeloţen jako "svědectví" či "slib". Tento edut obdrţel Mojţíš jiţ hotový přímo od Jahveho, patrně prostřednictvím jeho posla. Úvahy nad podstatou funkce tohoto nesporně komunikačního zařízení ponechám odborníkům na sdělovací techniku. Patrně čtenáře vzdělané v této technické oblasti jiţ napadlo, ţe cherubové s křídly, připevnění na kapporetu, představují speciální typ holografické antény (zářiče). Zmíněný edut tvořil podstatu technického zařízení a byl totoţný s grálem, nebo přinejmenším s ním úzce souvisel. Biblické texty se rozcházejí v názoru na účel a poslání schránky. Podle některých v ní byly uloţeny kamenné desky s vytesaným
Desaterem zákonů, kdeţto jiné zdroje soudí, ţe ve schránce byla uloţena Aronova hůl a nádoba s manou. Další prameny udávají, ţe schránka byla místem skutečné přítomnosti Jahveho, především pak prostor nad kapporetem mezi cheruby. Podle řady indicií byl obsah schránky, vzhledem k poměrně malým rozměrům značně těţký, jak lze usuzovat podle předepsaného počtu nosičů při přemísťování schránky. Erich von Dániken odhaduje hmotnost celé schránky asi na 300 kg, ale tolik nemohly kamenné desky Desatera nikdy váţit, ani včetně Aronovy hole. Abychom pátrání neměli příliš lehké, objevují se vedle edutu další dva technické termíny a to "kábód" a "Praotec jasu" (Boţský jas, Gloria Dei). V knize Sefer ha Zohar je zmínka o Praotci jasu v tom smyslu, ţe šlo o artefakt, pro jehoţ uchování a transport byla vlastně schránka zhotovena. R. Schmitt z toho vychází a domnívá se, ţe kábód byl jakýmsi uctívaným kamenným artefaktem. Souhlasím s ním do té míry, ţe kábód byl oním zmiňovaným podivuhodným krystalem (lebkou), se kterým se setkáváme pod jmény Šalamounovo oko, Pán úsvitu, Razi-el, Praotec jasu či grál. Napadá mě poněkud kontroverzní myšlenka, ţe edut by mohl být čímsi analogickým tomu, co dnes známe pod terminem kompaktní disk se záznamem softwaru obsahující program uvolnění informací obsaţených v záznamovém zařízení krystalového typu. Informační krystal měl asi značnou hmotnost, protoţe sám termín "kábód" má význam "cosi značně těţké". Těm, kteří si rádi procvičují logiku, připomenu nálezy podivných velmi těţkých krystalů ve vracích havarovaných UFO. Další osudy grálu a schránky s kábódem (a edutem) spolu úzce souvisejí a stopy po nich končí na stejném místě, a to v podzemí Šalamounova chrámu. Poslední dochované zprávy o schránce byly nalezeny v První Knize královské (l.Kr.8,12-13) a v díle Del Medica (Rukopisy od Mrtvého moře). Pozdější údaje pocházejí jen z legend. V nich se vypráví o schránce s nedotčeným obsahem, jímţ byl kámen, do něhoţ Logos zaznamenal nejen celou historii a budoucí
vývoj Vesmíru a lidstva, ale i souhrn veškerého vědění určený lidem. Šalamoun se naučil vnímat slova Logu, a tak získal moudrost i znalosti, které v mnoha směrech převyšovaly i vědění všech kněţí starého Egypta, přineseného Thowtem z Atlantidy. Legenda vypovídá o tom, ţe Šalamoun své poznání skryl v překrásném díle Píseň písní a klíč k němu je ukryt ve starých hebrejských textech, jejichţ autorem má být Mojţíš, kterým esoterikové říkají Tajná či Skrytá Kabala a ta je dostupná nemnoha zasvěcencům. Šalamoun schránku uloţil v hlubokých podzemních prostorách Templu (Šalamounova chrámu) a předpověděl, ţe po mnoho staletí bude schránka i s jejím obsahem přebývat ve tmě a zapomění, coţ se i stalo. Další osudy schránky jsou jiţ spojeny s Řádem rytířů Šalamounova chrámu (Templem Solomonis), kteří jsou známější jako templáři. Oficiální název tohoto řádu byl podle historických pramenů "Chudí rytíři Krista ze Šalamounova chrámu", nebo také "Vojenský řád rytířů Šalamounova templu". Na příkaz svatého Bernarda, opata Řádu cisterciáků, odchází v roce 1118 do Jeruzaléma devět francouzských rytířů s tajným posláním. Byli velmi přátelsky přijati jeruzalémským králem Balduinem II. a ubytováni v budově postavené v místě původního Templu, kde později muslimové postavili mešitu Masjid el-Aksa. V roce 1125 se v Jeruzalémě k templářům připojil Hugo z Paynsu a stal se prvním řádovým velmistrem. V roce 1128 však svatý Bernard templáře i s velmistrem povolal zpět do Evropy, protoţe jejich poslání, za nímţ přišli do Jeruzaléma, jiţ bylo splněno. Hovoří o tom preliminář k řeholi udělené templářům, kteří se usadili na vymezeném místě působení v Champagne, na tehdejší hranici Francie a Burgundska. Začíná rychlý rozvoj řádu provázený rovněţ růstem jejich bohatství a vlivu, které byly o necelé dvě století později předmětem závisti a . stály v pozadí zničující akce francouzského krále Filipa Sličného, vysokých církevních velmoţů i papeţe, během níţ byl Řád rytířů Templu zničen a jeho členové většinou umučeni
nebo upáleni. Na této akci měli lví podíl ţebraví mniši Řádu dominikánů. Tito vynálezci inkvizice právě na procesu s templáři ukázali světu hloubku své mravní bídy a pokleslou etiku inkvizice. Řada dobových zpráv hovoří o tom, ţe templáři z Jeruzaléma přivezli znovu nalezenou schránku (areu) i s jejím posvátným obsahem. Byl to především později ztracený Gyotův epos, podle něhoţ vytvořil Wolfram z Eschenbachu báseň, ve které se zmiňuje, ţe templáři přivezli z Jeruzaléma grál, coţ je prý kámen podivuhodných vlastností. Grál prý byl uchováván pod přímým dohledem velmistra. Shodně s Wolframem z Eschenbachu tvrdí i Chrétien de Troyes, ţe tento podivuhodný kámen přinesli kdysi na Zem andělé a později byli jeho ochranou pověřeni vybraní rytíři Grálu. Při inkvizičním procesu s templáři se v protokolech o výpovědi mučených rytířů udává obvinění, ţe templáři měli tajemné zasvěcení pomocí obřadů, během kterých se údajně klaněli podivné, světlem zářící hlavě Bafometa. V ní inkvizitoři viděli symbol satanizmu a černé magie, které jim byly dobrou záminkou pro vynesení smrtelných ortelů. Ve skutečnosti neexistují ţádné spolehlivé informace, protoţe mlčenlivost templářů se inkvizitorům nepodařilo zlomit a pokud cokoliv přiznali, tak to při posledním dnu procesu odvolali. Inkvizitorům se nikdy nepodařilo "Bafometovu hlavu" nalézt, protoţe zmizela tak dokonale, jako všechny ostatní řádové artefakty spolu s obrovským zlatým řádovým pokladem. Tento poklad pravděpodobně pocházel z alchymické transmutace kovů ve zlato, neboť templáři technologii transmutace nesporně znali a uměli ji uskutečňovat. Zmizení zlatého pokladu ţelel jak francouzský král, tak i církevní otcové, neboť on byl hlavním cílem celého inkvizičního procesu. Díky mlčenlivosti a oddanosti templářů však alespoň tento inkviziční proces neukojil chamtivost světských a církevních velmoţů. Domnívám se, ţe zmíněná Bafometova hlava byla vlastním grálem, nebo přinejmenším technickým zařízením dovolujícím získávání informací uloţených v krystalovém nosiči. Soudím tak
podle antropomorfního popisu Praotce úsvitu, uvedeném v Sefer ha Zohar (Kniha jasu). Artefakt zvaný "Praotec úsvitu" je v této knize popisován jako podivná bytost s lebkou, na které seděla ještě jedna menší lebka s "mozkem". Tento útvar byl spojen s břichem, z něhoţ vycházelo pronikavé a oslňující světlo. Tento přístroj zřejmě informace předával cestou mimosmyslové komunikace, coţ u nezasvěceného a nepřipraveného člověka se projevovalo jako "matení mysli". Břicho artefaktu bylo pravděpodobně energetickým reaktorem pracujícím na principu fúze jader těţkých kovů. Při neopatrném kontaktu se schránkou nebo při příliš velkém přiblíţení, docházelo k váţnému poranění a popálení, podobnému nemoci z ozáření. Řadu takových případů popisuje Bible. Kdyţ Filip Sličný spolu s církevními otci a dominikány připravovali zničení řádu Rytířů Templu, rozhodli se, ţe templáře zajmou a uvězní za úsvitu 13. října 1307. Templáři však byli včas informováni svými stoupenci, takţe měli dost času na ukrytí nejen svého zlatého pokladu, ale i řádových dokumentů a artefaktů. Bloudění neúspěšných pátračů rozběsnila Filipa Sličného i církevní otce do té míry, ţe dali příkaz k upálení všech templářů, ale ti znali svůj osud a byli na něj plně připraveni. Je smutné a příznačné, ţe rytíři Krista končí své poslání na Zemi stejně tragicky jako Ten, v jehoţ jménu ţili a pracovali. Je to jeden z prvních otevřených projevů satanizace křesťanské církve, kterou předpověděla Sibyla Kúmská (viz Předpeklí ráje). Upálením templářů a zničením jejich řádu ve Francii se však neuzavírá příběh grálu. Ještě předtím, neţ ukryli řádový poklad a věci řádu, odeslal velmistr tajně grál i se schránkou (areou) na východ. Souběţně templáři rozšířili dezinformaci o odeslání grálu nejprve na sever Francie a odtud do Anglie a Skotska, aby zmátli případné pátrače Inkvizice. Systémovou analýzou dostupných i dodnes utajovaných informací se před námi objevuje obraz dalšího osudu grálu.
Dva dny před plánovaným zatýkáním templářů odjíţdí z Champagne skupina šesti templářů a doprovází vůz naloţený senem. Jak se dodatečně ukázalo, směřovali na východ, ale trasu jejich cesty se mi dosud nepodařilo odkrýt. Sám odjezd z Champagne i průjezd územím Francie nebyl zřejmě snadnou záleţitostí, jak to zmiňuje výjev dvou reliéfů na sloupcích severního portálu katedrály v Chartrés. Jeden reliéf znázorňuje převáţení schránky taţené párem volů a je doplněn nápisem "Area cederis". Druhý reliéf ukazuje rytíře zahalujícího schránku pláštěm a kolem leţí větší počet mrtvých těl. Celý výjev doprovází nápis "Hic amittitur Area cederis". Prostý překlad obou nápisů je zjevně zavádějící, proto je nutno dešifrovat esoterický obsah. Pak "Area cederis" informuje, ţe schránka byla odvezena (z Francie). Druhý nápis naznačuje, ţe schránka mizí, a to za cenu velkých obětí. E. Canseliet prvý nápis překládá "Skrze archu zdaru dosáhneš" a druhý nápis "Ten je opuštěn (sám), ale zdaru dosáhne". Podle málo známé pověsti se zpět do Evropy vrátil jediný templář, ostatní zahynuli, nebo jiţ neměli sil k návratu. Tento templář vypověděl, ţe schránka s grálem byla odvezena do Tibetu a v Aghartě ji převzal Král Země. Historické doklady chybí, ale z esoterických zdrojů to bylo potvrzeno. Grál z dosahu lidstva zmizel, protoţe technicky sice vyspělé, ale eticky a duchovně nezralé lidstvo nebylo připravené informace v grálu obsaţené přijmout s čistým srdcem, naopak technické informace mohly být zneuţity k sebezničení. Událostmi souvisejícími s grálem se zabývá i poměrně pozdní artušovská legenda o hledání grálu. Templáře v ni zastupují rytíři Kulatého stolu, kterých bylo 24. Roli svatého Bernarda převzal mýtický král Artuš a tajný úkryt, do kterého byl grál přivezen z Francie, je hora Montsalvage (Carboneck), v některých verzích legendy má jméno Camelot, přičemţ toto jméno je někdy přisuzováno sídlu (hradu) krále Artuše, jindy podzemním tajným prostorám v té hoře. Tři rytíři Kulatého stolu Galahad, Parsifal a Bors
podle legendy odvezli lodí grál na východ do svatého města Sarras (Agharta) a tam jej předali "Králi Rybáři". Král Rybář není nikdo jiný neţ Král Země (Manu) vládnoucí ve věku Ryb. Podle této legendy zůstal Galahad v druţině Krále Rybáře, Parsifal zůstal v Orientě, aby tam poznal tajemství moudrosti a jediný Bors se vrátil do Camelotu. Artušovská i templářská legenda v podstatě hovoří o stejných událostech a v temţe duchu, i kdyţ jména a dílčí události jsou jiné. Kdyţ se zabýváme problematikou grálu v evropském rozměru a reflexi, bylo by chybou pominout události v Tibetu a Indii, které zřejmě mají k problému grálu úzký vztah. Buddhistická tradice evoluce člověka v podstatě říká, ţe tři obrazy rupy (těla) nesou posvátnou nádobu "amrta kalaša" (v tibetštině bum-pa), do níţ Nejvyšší bytost Vairačána vloţila ohnivě modravý plamen "bindu" (v tibetštině thing-le) představující "atmu" (duši). Z toho vyplývá, ţe schéma skutečné struktury lidské bytosti je znázorněno ve vzájemně souvisejících třech formách, či třech tělech (rupách) takto: krychle (hranol) představuje hmotné tělo (Sthúla sharira) koule (ovoid) představuje éterické tělo (Linga sharira) kužel (pyramida) představuje astrální tělo (Manasa sharira). Architektonická imaginace tohoto principu (mandaly) je obsaţena v tibetském čhórtenu (mčhod-rtenu). Jeden z nej-krásnějších čhórtenu se nachází například v chrámovém komplexu známém pod jménem "Sto tisíc Buddhů" (Sku-bum) v Gljance a v indickém Konáráku. Architektonická imaginace čhórtenu ale není vázána na Tibet a severní Indii, ale v té či jiné podobě jej nacházíme všude tam, kam v minulosti vstoupili Aryani (Arjové). Příkladem můţe být mimo jiné architektonická struktura kostelních věţí starých slovanských oblastí, prostorově vázaných obvykle na posvátná místa předkřes-ťanského období. Architektonicky čistá původní struktura se uchovala zejména ve vesnických oblastech, kam nezasáhl pozdější vliv renesance i gotiky, nebo tuto "lidovou" architekturu nestačil ovlivnit. Nejčastěji
se s principem-mandalou čhórtenu dodnes setkáme v odlehlých oblastech Ruska, Ukrajiny, vzácněji také na Moravě, Slovensku a spíše výjimečně i v Cechách. Nesmíme se nechat zmýlit častými pozdějšími zásahy vnášejícími cizí prvky islámské a medi-teránní kulturní sféry. Esoterická analýza mandaly čhórtenu říká přibliţně, ţe tato mandala zobrazuje boţský výtvor vzešlý z vůle Nejvyšší bytosti a tímto výtvorem je člověk. Zem nese jeho hmotné tělo (krychle, hranol) a na něj navazuje éterické tělo (koule, ovoid), jímţ člověk vzrůstá do vyšší duchovní dimenze. Nejcennější podstatu člověka nese astrální tělo (kuţel, pyramida), které je sídlem tvůrčí vůje i rozumu. Podstatou je duchovní tělo (Buddhi Dharmakaya) znázorněné číší (amrta kalaša) nesoucí onu zářivou kapku plamene Bindu, zpodobňující nesmrtelný ţivot a moudrost Stvořitele, kterou je člověk s ním spojen, jako je syn spojen s otcem. Tento plamen Bindu je tím, co biblické texty označují jako "duši", Kniha Dhyanů jako Jiskru (boţskou Monadu) vyslanou Pánem Zářiči tváře. V esoterickém pojetí je grálem právě tato číše s plamenem boţství. To je podstata tajemství grálu, který můţeme povaţovat za duchovní křestní list, jímţ Otec a Stvořitel uznává legitimitu svých lidských synů. Mandala čhórtenu, někdy známější spíše jako Velká mandala, je v Orientu totéţ, co v oblasti evropské a mediteránní kultury grál. Tragický duchovní útlum evropské kultury vyvolaný katolickou inkvizicí ve středověku způsobil zapomění této pro člověka zásadní informace a kaţdý, kdo se pokusil ji oţivit, byl katolickým klérem pronásledován jako nebezpečný heretik. V tomto čase duchovního temna se odlesk této základní informace, ovšem značně zkreslené, objevil v tajných učeních gnostických esoteriků v podobě téţe: "Tři tabule nesou grál, čtverec-kruh a trojúhelník, všechny mají stejný obsah a jeho hodnota je 21". Kdo má zájem, nechť se sám pokusí o kabalistický výklad čísla 21. Obdobné sdělení lze nalézt i v Bhagavadgítě, kde je řečeno: "Vědu o Yoze svěřil Vznešený Pán Vivasvánovi, ten ji předal
Manuovi a od něho se poučil jeho syn Ikšvákua. Toto se odehrálo na počátku "trétayugy". Vivasván (Bůh moudrosti) má zde obdobné postavení jako dříve zmíněný Nebeský pták. Manu je nesporně totoţný s Adamem a jeho syn Sét odpovídá Ikšvákuovi. Podobná tradice předávaného vědění však existuje i u mezoamerických kultur. Quetzalcoatl, Bůh moudrosti a Poznání, sepsal knihu Tonalamatl a do ní vloţil veškeré vědění o minulosti a budoucnosti Vesmíru, lidstva, ale i podstatu "nebeské vědy", včetně astronomických údajů nezbytných pro sestavení posvátného kalendáře. To se stalo v době, kdy jeden r0k obnášel 260 sluncí (dnů). Legendy z oblasti Faniských Alp vyprávějí o událostech velmi starého data, o prastarém národu létajících lidí obývajících Evropu, ze kterého pocházel i moudrý mág Spina de Mulem. Tomu bohové svěřili do opatrování zázračný kámen Rayetu, který zářil oslnivým světlem a bohové do něj vloţili moudrost a vědění světa. Některé verze pověstí hovoří o Rayete jako o zářícím rubínu. Rayetu získal na čas král Fanisů, ale Spina de Mulem vyslal draka, který Rayetu uchvátil a ukryl na neznámém místě.
DĚTI MOUDRÝCH DRAKŦ Božský plamen praví Jiskře z něj vystupující: "Ty jsi moje vlastní Já, můj otisk, můj stín, mé dítě. Dal jsem ti svoji podstatu a setrvám v tobě až do splynutí, kdy z Jiskry vzejde Plamen a ten se spojí opět s mým." Kniha Dhyanů VII. 7
Většina lidí si dříve či později poloţí otázku o smyslu ţivota, o jeho poslání a cílech lidského snaţení v tomto klopotném a často i
neradostném ţivotě. Není náhodou, ţe se tak nejčastěji děje v čase setkání se smrtí, s utrpením blízkých lidí, následku působení Zla nebo rozpoutaných ţivlů. Právě v takových případech pocítí člověk svoji slabost a bezbrannost vůči krutému světu. V utrpení a ve smrti jsou si lidé rovni a není mezi nimi rozdílů, jaké jinak vytváří bohatství, moc, bezohlednost, chamtivost, sobectví a krutost. Vůči utrpení a ortelu smrti nepomůţe sebevětší moc či bohatství, neboť v ţivotním poslání člověka hrají zcela podřadnou roli, menší neţ prach na botách poutníka. To, co člověk od člověka nezbytně potřebuje, je láska, přátelství, soucit, pomoc v nouzi, ale i dobré slovo a včasnou radu. Hledáme cestu vedoucí k porozumění samotné existence člověka, jeho údělu i poslání, ale na počátku takového hledání nás zastaví první překáţka, kterou je neznalost vlastní identity. Nemůţeme pochopit smysl své existence, pokud neporozumíme své osobní podstatě, nepoznáme historii svého rodu a nenalezneme své kořeny. Moudří lidé tohoto světa říkají, ţe vše jiţ bylo dávno řečeno moudrými a zapsáno v jejich knihách. Člověk ale nesmí být líný v nich číst a hledat cestu k pravdě o sobě i o světě. Kdyţ byli na Zemi vysazeni první lidé Adamova rodu, coţ se odehrálo asi před 35 000 lety, obdrţeli od Stvořitele i jeho synů Moudrých Draků (Elohim, Dhyan Chohanů, Rishiů) poučení o minulosti a budoucnosti Vesmíru, o plemenech civilizací obývajících Zemi v předcházejících dobách, ale i o svém původu, údělu a poslání v čase pozemského ţivota. Toto poučení je předmětem řady starých knih a k nejstarším z nich náleţí Kniha Dhyanů, Sefer Razi-el, Bhagavadgíta (Dţnanešvari), Paramartha a Kniha Zlatých pravidel. Podle pradávných mýtů sepsal Knihu Dhyanů jeden z nich, jehoţ jméno bylo Kasyapa. Knihu Sefer Razie-el sepsal Nebeský pták (anděl) Razi-el a předal ji Adamovi před jeho příchodem na Zemi. Bhagavadgíta byla sepsána Vivasvánem a ten ji předal prvnímu otci lidí Manuovi. Paramarthu a Knihu Zlatých pravidel sepsali podle
legend z Nagarjuny Nágové (Hadi), učitelé prvních lidí, kteří pocházeli ze souhvězdí Plejád. Ponecháme-li stranou rázovitý projev a dikci, odlišnost jazykových termínů či jmen, odkryjeme podivuhodně konzistentní jádro sdělení společné všem těmto knihám. Před současným lidstvem ţilo a víceméně úspěšně se na Zemi rozvíjelo lidstvo jiného původu a pro duchovní evoluci mu Stvořitel vyměřil sedm evolučních cyklů zvaných manvátáry. Nemáme přesné údaje o počátku prvého cyklu (prvé manvátáry), ale poměrně přesně se podařilo zjistit konec poslední, sedmé manvátáry, související s kataklyzmatem vyvolaným Nimiru v roce 52 369 př.n.l. Současné lidstvo proţívá poslední z dalších sedmi manvátár, která dle různých pramenů a výpočtů má skončit v roce 2 666 n.l. Existuje však ještě hlubší historie lidí, která sahá daleko do hloubi věků a její počátek se odehrával v jiné části Vesmíru, moţná i v jiném časoprostoru. Na počátku po stvoření Vesmíru vznikly z vůle Stvořitele nejprve vysoce duchovní bytosti prvé kalpy (éry), tvořené pouze zhuštěnou energií Logosu. Byli to Dhyan Chohanové zvaní také Moudří Draci. Tito synové Stvořitele, zvaní někdy Prabohové Vesmíru, vytvořili ze své podstaty (energie Logu) bytosti druhé kalpy způsobem, který lze přirovnat k metodě klonování. Staré knihy tyto bytosti označují jako niţší duchy, Lhae, anděly a mnoha dalšími jmény. Bytosti druhé kalpy byly pomocným a výkonným personálem bytostí prvé kalpy. Podle pokynů Stvořitele pomáhaly Moudrým Drakům při "klonování" bytostí třetí kalpy, zahušťování jejich energie a v poslední fázi je opatřily také poprvé hmotným tělem. Ze konstrukce a formování, hmotného těla a vhodného prostředí planet nebyla nijak jednoduchá práce, svědčí vyprávění Knihy Dhyanů a dalších starých textů. Mnoho pokusů bylo neúspěšných a dlouho trvalo, neţ vhodný typ hmotného těla byl stvořen. Kdyţ se to konečně podařilo, byla tímto hmotným lidstvem osídlena řada oblastí Vesmíru, především Plejády, Orion, oblast Siria a vzdálené oblasti Vesmíru, o nichţ dnes mnoho nevíme. Lidstvo třetí kalpy ţilo ve stavu vyššího vědomí
neţ-li my a vládlo schopností zvanou "kriyasaktí", coţ lze přeloţit přibliţně jako "síla vytvářející schopnost tvorby pouhou myšlenkou", přičemţ předmětem tvorby mohlo být v podstatě cokoliv z oblasti hmotného a duchovního světa. Bytosti třetí kalpy byly zpočátku vysoce duchovní, ale jak se vyvíjel jejich intelekt, docházelo k útlumu duchovní podstaty a v rostoucí míře se uplatňoval vliv hmotného těla i vliv hmotného prostředí planet. Na Zemi přišly tyto bytosti třetí kalpy přibliţně na rozhraní prahor a prvohor (období Satjá jugy), jak o tom svědčí poměrně početné nálezy jejich zkamenělých koster, stop a artefaktů. Bylo jich sedm a knihy různého původu uvádějí, ţe se jmenovali Valarové (Anulindalé), Anunakové, (sumerské eposy), bohové světla (Gyelrap), Ameša Spenta (Bundahišmu), Archonti (gnostické texty), planetární prabohové řeckého a védského panteonu atd. Těchto sedm planetárních bohů s sebou přivedlo téţ sedm svých boţských druţek, ale rovněţ i technický a výkonný personál (Maiarové, Igigové, Gandhár-vové a část niţších Anunaků). Tak jak rostl vliv hmotného těla a prostředí Země, vzrůstala inteligence a tvůrčí schopnost, počal u části bytostí třetí kalpy narůstat odpor a vzdor proti svým otcům Dhyan Chohanům a vůči Stvořiteli. Tak se na svět zrodil ateismus, ale i různé negativní vlastnosti jako sobectví, chamtivost, nenávist, touha po moci a krutost. Tyto bytosti třetí kalpy, které se vzbouřily proti zákonům Stvořitele, jsou ve starých textech nazývány Lhamayiny (bohy Tmy, bohy Měsíce) či anděly temných sfér. Podle knihy Dhyanů Lhamayinové tvořili asi dvě třetiny bytostí třetí kalpy a jejich symbolem byl leţatý srpek Měsíce. Tu část bytostí třetí kalpy, která zůstala věrná zákonům Stvořitele, pojmenovaly staré texty Lhay (bohy Světla, bohy Slunce). Antagonizmus mezi oběma skupinami rostl a posléze přešel aţ do válečných střetů, které se z větší části odehrávaly kdesi ve Vesmíru. Podrobněji se o tom zmiňuji ve svých knihách Předpeklí ráje a Bohové a apokalypsy, ale výstiţné reflexe lze nalézt i v eposu J.R.L. Tolkiena Silmarillion. O těchto
událostech zasvěceně vypráví Kabala a řada biblických textů, které neprošly tendenčními úpravami raně křesťanských teologických redaktorů, jak se bohuţel přihodilo Bibli. Kabala bohy třetí kalpy nazývá "Bnej-ha Elohim" - synové Elohimů (Dhyan Chohanů, Moudrých Draků). Lhamayinové časem ovládli velkou planetu jménem Tir, která v dávných časech obíhala po orbitě sousedící s orbitou Země. Na Tiru Lhamayinové uskutečňovali rozsáhlý program genetických experimentů, jejichţ hlavním cílem bylo vytvoření početné populace pouţitelné jako vojenské síly při plánované expanzi na Zemi, Mars a další planety, ale i v roli dělníků a otroků. Produktem těchto experimentů byly nejprve různé druhy zvířecích monster, později i kombinace těl zvířat a lidí, a kdyţ jim Stvořitel odejmul schopnost a sílu kriyasaktí, soustředili se na cestu generativní evoluce, zaloţené na směšování vlastního genomu s genomem původního primitivního' pozemského černého plemene, vyvíjejícího se na Zemi v oblasti rovníku. Touto cestou způsobili Lhamayinové onen biblický "dědičný smrtelný hřích", který se promítá aţ do genomu dnešního lidstva. Biblický smrtelný hřích je tedy v podstatě hříchem genetickým, jehoţ podstatou je ztráta původního čistého genomu bohů třetí kalpy, vzniklá proniknutím a propojením zvířecího genomu s genomem Bnej-ha Elohim. Výsledkem bylo zrození obřích, ale i trpasličích monster, divokých, krutých a nelítostných, jejichţ heterozygotní genom generaci od generace degeneroval a rychlým mnoţením působil na Zemi velké potíţe. Ještě v čase, kdy byli Lhamayinové obdařeni kriyasaktí, vytvořili početnou generaci svých potomků, coţ byly bytosti čtvrté kalpy. Staré knihy je znají pod mnoha jmény jako například Titáni, Asurové, Asové, Daimoni, Trigardové, Giganti, Kurusové, Thorásové, Geniové, Chic-chanové, Thandové atd. Byli ještě agresivnější, nesnášenlivější a chamtivější, neţ jejich otcové Lhamayinové a na planetách, které obývali byli stálým zdrojem neklidu a rozmíšek. Dhyanové proto rozhodli, ţe
budou postupně vysídleni na Zem a dohlíţet na ně bude menší skupina Lhaů, sídlící v Sundarsomu, coţ byla gigantická stacionární druţice Země umístěná ve značné výši nad rovníkem. Védské knihy v této souvislosti hovoří o 33 Surech (bozích Světla) v čele s králem Indrou. Přesídlení na Zem se odehrálo přibliţně před 85 000 lety. Po mnoha tisících let, kdy se Ásurové vyvinuli v technicky vyspělou ateistickou civilizaci, napadli a dobyli Sundarsom a Sury vyhnali na Zem. Tak začala válka démonů přibliţně před 25 000 lety a její třetí a poslední etapa skončila úplnou poráţkou démonů kolem 20 000 př.n.l. Podrobnější popis událostí zájemce nalezne především v knize Bohové a apokalypsy. Na příkaz Stvořitele odebrali Dhyan Chohanové Lhamayinům jejich sílu kriyasaktí a spolu s jejich potomky je zčásti nucené usídlili na Zemi, zčástř donutili odejít do vzdálených a pustých oblastí Vesmíru. Země byla dvěma očistnými potopami (52 369 př.n.l. a 34 024 př.n.l.) zbavena většiny lidozvířat a zvířecích bastardů a tím byla připravena pro uskutečnění druhého plánu Stvořitele, jehoţ podstatou bylo osídlení Země novým plemenem lidí, jehoţ genetický model hmotného těla je znám pod jménem "Adaman Kadmon". K tomuto osídlení došlo přibliţně před 35 000 lety pravděpodobně v oblasti Tarimské pánve a Gobi, které v té době byly pozemským rájem (Eden). Tak na Zemi přišly bytosti páté kalpy a jsou jimi prapředkové dnešního lidstva, které antropologie identifikovala a popsala jako cromagnonskou rasu. Lidstvo patrně bylo vysazeno i na dalších místech Země (například na americkém kontinentě), ale o tom není k dispozici dostatek zpráv. Relativně nejčistší formu tohoto "pátého lidstva" lze nalézt v Pyrenejích (Baskové), na Kavkaze (Ingušové, Čečenové, Gruzínci aj.) a stopy tohoto původního lidstva páté kalpy tvoří některé minority severních oblastí Kašmíru, Pákistánu a Afghánistánu (Hunzové, Nagarci aj.) Lidstvo páté kalpy se od předcházejícího lidstva čtvrté kalpy lišilo v mnoha směrech. Na prvém místě v době ţivota, která byla zkrácena z
1000 - 1500 let na 120 let. Lidstvo páté kalpy má i výrazně niţší tělesnou výšku oproti bytostem čtvrté kalpy, které měřily v průměru 3-4 m, proto byly v bájích a starých tradicích nazývány "obry". Se sníţenou tělesnou výškou došlo i ke sníţení biologické odolnosti a ţivotnosti, pomaleji se hojí rány. Výrazný pokles inteligence lidstva páté kalpy přímo souvisí s hlubokou blokádou aktivit více neţ 80 % kapacity mozku, přičemţ blokována jsou zejména ta centra, která slouţila ke kontaktu se sférami vyššího stavu vědomí, Univerzálním informačním a akašickým polem. Tento hluboký pokles fyzické a mentální zdatnosti je především důsledkem smísení vývojově velmi vzdálených genotypů, takţe potomci získali díky tomuto smísení vedle vysloveně letálních genů i sady genů vzájemně antagonistických či efektivně retardačních. Došlo ke smísení nejméně tří evolučně vzdálených genotypů, především genotypů lidstva čtvrté a páté kalpy a genotypu staré původní pozemské vývojově mladé černé rasy. Nejváţnějším negativním efektem se při kříţení uplatnily zkázonosné genotypy lidozvířat, které v malém mnoţství přeţily očistná kataklyzmata. Tyto genotypy přinesly dnešnímu lidstvu danajský dar destruktivně působících alel zodpovědných za zločinecké a asociální chování části populace, deformace charakteru (agresivita, vnitrodruhová nesnášenlivost, chamtivost, bezohlednost atd.) a tendenci k samozničení. Vnesení zvířecího genomu lidozvířat do genomu potomků je podstatou biblického "smrtelného hříchu", který je obdobně zmíněn i z jiných pramenů jako celková degenerace lidstva. Zákony Stvořitele zaznamenané ve starých knihách výslovně varují před míšením lidstva čtvrté a páté kalpy a zejména před míšením s produkty zakázaného kříţení zvířat a lidí, které bylo výsledkem genetického inţenýrství bytostí třetí kalpy. Ortodoxní výklad Bible, Koránu či Talmudu duchovně omezenými kněţími vedl lidstvo k vytváření umělých mechanizmů rasové segregace a nesnášenlivosti, přestoţe problém nespočíval v existenci ras, ale v existenci vývojově
vzdálených genomů. Následující náboţenské či rasové války a otroctví jsou jen vnějším projevem omezenosti a mentální zaostalosti lidstva, jehoţ duchovní vůdci zcela selhali. To je podstata, příčina a důsledek "smrtelného hříchu" našich dávných prapředků. Současné lidstvo je populací hmotných bytostí nesoucích éterická a zčásti i astrální těla (formy, rupy) bytostí páté kalpy (cromagnonců), ale i obrů čtvrté kalpy (Neteru, Nefilim) a části jejich boţských otců třetí kalpy, kteří byli postiţeni změnou karmy v důsledku vzpoury proti zákonům Stvořitele. Podstatou nové karmy bylo připoutání k hmotné Zemi, blokáda nadlidského vědomí a sdílení osudu současného lidstva. Tak byly bytosti tří kalp postaveny na jednu startovní čáru svého osudu. Má-li člověk porozumět podstatě Zla a Dobra, smyslu zákonů Stvořitele a harmonii Universa, musí především porozumět smyslu své existence a pochopit své poslání v tomto světě. Poslání člověka uvádí více či méně zřetelně řada starých knih, nejsrozumitelněji hovoří Kniha Dhyanů (viz motto této kapitoly) a eposy ligursko-iberského původu, obsaţené v Tolkienových dílech (Quenta Silmarillion). Ilúvatar (Stvořitel) dlel celý věk o samotě v zamyšlení a pak rozhodl: "Miluji Zemi, která bude domovem Quendiů a Atanů. Quendiové budou nejskvělejšími ze všech pozemských bytostí, budou krásní a stvoří sami mnohem více krásy, neţ stvořily dosud mé ostatní děti, dojdou na tomto světě i k největšímu b lázeňství. Atany však obdaruji nejskvělejším darem, který povede srdce lidí za hranice tohoto světa, ve kterém nenaleznou klid, získají schopnost formovat své bytí mezi silami a jevy světa, za hranice vymezené hudbou Ainurů, jeţ je pro ostatní určeným údělem, aby mohli dovést k dokonalosti a dokončit mé dílo do poslední tečky. Tímto krásným darem je úplná svoboda volby cesty k pravdě a vědění vedoucí
mnoha jejich ţivoty, na jejichţ konci se vrátí ke mně, aby se připojili k druhému tématu hudby Ainurů." Ainurové jsou bytosti první a druhé kalpy, které jsme poznali pod jmény Svatí Otcové, Dhyan Chohanové, Moudří Draci, Elohim atd. Quendiové je v ibersko-ligurském jazyce pojmenování bytostí třetí kalpy, se kterými se v knihách setkáváme pod jmény Elfové, Váňové, Surové, Aditjové atd. Jméno Atani náleţí lidem, kteří přišli na Zem jako poslední, tedy jako lidstvo páté kalpy. Staré knihy nás seznamují s prastarým tajemstvím, které bylo z různých důvodů a dle jiných zájmů lidem zastíráno a zkreslováno. Základem tohoto tajemství je, ţe nejvyšší entitou člověka je "duše" (Átma), která představuje čistou sekvenci Stvořitele v člověku. Ţádná stvořená bytost jako součást vlastní podstaty tuto sekvenci Boha nemá, protoţe i nejvyšší duchovní bytosti první kalpy byly stvořeny ze sekvencí Logu, coţ lze chápat jako prapodstatu Vesmíru stvořenou Bohem. Lidská duše jako sekvence Boha, je tou Jiskrou vyslanou Stvořitelem, aby se ve škole ţivota změnila v boţský Plamen. Tak jako otec se zmnoţuje ve svých dětech, kterým předává to nejlepší, co v něm je, aby se jeho rod rozmnoţil v počtu i vlivu, tak Stvořitel očekává od svých Jisker změněných v Plameny zmnoţení moci a síly absolutního Vědomí a dosaţení úplné krásy a harmonie Universa. Člověk je ve své podstatě mladičký bůh, který byl vyslán svým Otcem na zkušenou do předpeklí ráje, kterým je naše Zem, aby se naučil čelit Zlu a poznal skutečné hodnoty Dobra, Lásky a Přátelství. Tak se svým nedokonalým lidským mozkem chápu podstatu druhého plánu Stvořitele. Kniha Dhyanů, Sefer Razi-el ha Malach, Kabala a další prameny se zmiňují o nesouhlasu a odporu bytostí niţších duchovních sfér vůči plánu Stvořitele. Bohové a andělé levého berijatického a jeciratického světa se záměrem plánu Stvořitele nesouhlasili, protoţe se domnívali, ţe člověk stvořený podle tohoto plánu, nebude dodrţovat zákony formy a bude je měnit dle své vůle.
Bohové i andělé pravého berijatického a jeciratického světa namítali, ţe člověk dle své vůle a představy bude zdrojem lásky, milosrdenství a harmonie světů. Podstatou odporu těchto niţších duchů byla ţárlivost a nevůle plynoucí ze záměru Stvořitele vloţit do člověka svou sekvenci (Jiskru), kterou Hebrejové nazývají "Nešámá", buddhisté "Dharmakaya" a védské prameny "Atma Buddhi". Tyto termíny mají téměř shodný význam, přeloţitelný přibliţně jako "duchovní tělo" "či duchovní formu". Závist niţších duchů pak vyplývala z toho, ţe Stvořitel tímto svým rozhodnutím postavil člověka do údělu nesrovnatelně vyššího a závaţnějšího, neţ jaký byl dán duchovním bytostem všech sfér. Kdyţ Stvořitel dle svého druhého plánu vytvořil jádro nového člověka, či spíše jeho "duchovní srdce", vloţil do něj nevysychající pramen lásky, soucitu, milosrdenství a harmonie. Posláním člověka je tento podivuhodný pramen uvolnit, očistit a prohloubit. Podle pokynů Stvořitele vytvořili Moudří Draci (Dhyanové) ze své vlastní substance, která je v podstatě substancí Logu, astrální tělo člověka (astrální formu), kterou védské a brahmánské prameny nazývají "Manasa sharira" či "Manasa rupa" a Hebrejové "Rúach". Do astrálního těla vloţil Stvořitel své dílo "duchovní tělo" a celý komplex Moudří draci vybavili neukojitelnou kreativitou, neohraničitelnou touhou po poznání a vědomím propojující Člověka se všemi dimenzemi a světy. Celým tímto komplexem sestávajícím z duchovního a astrálního těla se člověk liší od niţších duchovních bytostí, ale většina těchto schopností se probouzí pomalu, závisle na lidské vůli hledat a nalézt Pravdu. Stvořitel člověka vybavil dokonale a poskytl mu úplnou svobodu volby i tvorby, kterou nikdo jiný kromě Stvořitele nemůţe omezovat, aniţ poškodí svoji vlastní karmu. Kniha Dhyanů proces stvoření člověka popisuje tak, ţe Svatý Otec a Svatá Matka v jednom (Stvořitel a Duch Svatý) tkají duchovní strukturu člověka tak, ţe jeho duchovní hlava počíná v nejvyšší duchovní rovině (Puruši) a spodní část pomyslného duchovního těla vstupuje do hmoty (Prakrti). Dech
svatého Otce i Svaté Matky, pojmenovaný Fohat, dotváří duchovní tělo člověka ze dvou substantivních energií pocházejících z Praplamene (Logu). Takto oţivení synové (lidé) se rozcházejí do světů, aby poznali Pravdu. Na konci Velkého dne, kdy Pravda je nalezena a plně je dosaţena i Harmonie, se synové vrátí, aby splynuli s Otcem i Matkou a vytvořili rodinu v jednom (spojenou v jediný celek). Kniha Sefer Jecira o poslání člověka hovoří takto: "Mladý člověk v čistém astrálním (duchovním) těle, které obdrţel ve sféře beriatického světa nejvyšších bohů, sestupuje jako duchovní Adam do světa jeciratického, světa niţších bohů, tam je vloţen do hmotného těla a v něm jako hmotný Adamah Kadmon (Gayomard-člověk páté kalpy) se objevuje v hmotné pozemské sféře zvané Asia. Ve sféře Ásia se během mnoha ţivotů setkává se Zlem i Dobrem, naučí se čelit Zlu, pochopí jeho reálnou podstatu a nezbytnost své dočasné existence ve sféře Ásia, kde se má naučit rozvíjet spící dary svých rodičů a získat potřebné zkušenosti." Kniha Dhyanů je poněkud podrobnější a udává, ţe entita člověka, tvořená komplexem duchovního a astrálního těla, je odeslána do sféry niţších bohů (andělů), kteří ji vybaví nejprve éterickým a posléze i hmotným tělem, načeţ je vysazena na Zem. V hmotném těle v prostředí Země, či obdobných hmotných světů se vyvíjí v dlouhé řadě ţivotů. Realitu reinkarnací prokazuje jiţ zmíněný Delpassův efekt. Reálnost samotného procesu stvoření vyplývá z odhadu času nezbytného k evoluci primitivního jednobuněčného organizmu v souladu s představami a teorií darwinistů. Kvalifikovaný odhad udává, ţe nezbytná doba pro vývoj jednoduchého organizmu z anorganických sloţek je nejméně 500 krátě delší, neţ je současné odhadované stáří Vesmíru. Sám hmotný ţivot tedy musel vzniknout "jinde", nebo byl stvořen. To ovšem zhola nic neříká o vzniku duchovní podstaty člověka (vědomí),
kterou darwinisté pomíjí. Skutečnost procesu stvoření a tedy i "tvořivou moc" (Stvořitele) však kupodivu potvrdily výsledky výzkumů moderní technologie. Známý vědec Nikola Tesla vypracoval teorii existence faktoru "Zero Time" (nulový čas) a pomocí svého generátoru Zero Time, který sestrojil v roce 1920, prokázal oprávněnost své teorie. Podstatou této Teslovy teorie je zjištění, ţe náš Vesmír, ale i sluneční soustava a její planety mají svůj Zero Time určující počátek jejich vzniku, a ten lze pomocí jeho generátoru přesně změřit. Rozhodujícím zjištěním bylo, ţe Zero Time má kaţdý člověk, ale chybí většině zvířat, protoţe ta jsou produktem zdlouhavé evoluce druhů, jak ji formuloval Darwin a jeho stoupenci. Zero Time má kaţdý člověk jiný a tento údaj je stejně specifický, jako jsou otisky prstů, pachová stopa či zvukové spektrum lidského hlasu. Zero Time se však nevztahuje ke stáří těla člověka, ale určuje čas stvoření jeho multidimenzionální bytosti a u mnoha lidí byla nalezena hodnota nulového času převyšující stáří Země i sluneční soustavy a blízkého okolí Vesmíru. Naprostá většina lidí má nulový čas větší, neţ je stáří zemské biosféry, coţ by dokazovalo mimozemský původ lidí, ale také nesmrtelnost multidimenzionální entity, včetně reality reinkarnací. Existence Zero Time však nepřímo prokazuje i reálnost téţe o stvoření. Jelikoţ fakt stvoření si není moţno představit bez Stvořitele, je tím nepřímo prokázána i skutečná existence Boha. Hodnoty Zero Time vyšetřoval N. Tesla na svém generátoru ZTRG pracujícím v oblasti frekvence 30 Hz. Teslovy závěry byly v 70. a 80. letech tohoto století prověřeny a potvrzeny v souvislosti s hluboce utajovanými americkými vládními projekty Montauk a Phoenix. Architektonická struktura polydimenzního člověka a vzájemná vazba jednotlivých forem i dimenzí nalezla grafické zpodobnění jako Velká mantra, tibetský "čhorten" a grál, jak jsem se o tom zmínil v předcházející kapitole. Analýzu historie a způsobu stvoření duchovního i astrálního těla člověka jsme jiţ provedli, a tak zbývá
analýza éterického a hmotného těla, která je značně obtíţná a ne všechny nejasnosti se podařilo osvětlit. Éterické tělo zvané "Linga sharira" či "Nirmanakaya", coţ bývá překládáno ve smyslu "tělo z jemné hmoty", tvoří jakousi energetickou spojku či přechodku dovolující propojení hmotného těla s tělem astrálním, ale rovněţ zprostředkovává vstup fenoménu "ţivotní síly" (ţivotní energie), bez níţ je hmotné tělo pouhou mrtvou hmotou. Podle tibetského komentáře ke Knize Dhyanů bylo éterické tělo stvořeno rovněţ Dhyan Chohany, ale aţ po stvoření hmotného těla, které Dhyanové vybrali jako vyhovující jejich poţadavkům. V souvislosti se stvořením hmotného těla (formy, rupy) se rozvinula vysoce konfliktní situace, jak o tom vypráví Kniha Dhyanů, ale i Kabala a další starobylé knihy. Původně Dhyan Chohanové uloţili stvoření hmotného těla člověka bytostem třetí kalpy Lhaům (niţším duchům, andělům), a to ještě v čase předcházejícím zmíněnou vzpouru vůči Stvořiteli. Podle komentáře ke Knize Dhyanů byl tento vývoj hmotné formy velmi náročný a vyţádal si dlouhý čas. Jednotlivé vývojové etapy tohoto tvoření se dodnes opakují ve formě vyvíjejícího se lidského embrya. V komentáři se tvrdí, ţe jednotlivé etapy tvoření hmotného těla člověka byly vybaveny ţivočišnou formou ţivotní síly a postupně vysazovány na 40 planet majících podobné ţivotní podmínky, jako má Země. Tam se posléze vyvíjely dále ovlivněny silami té které planety. Bohuţel zatím toho o evoluci ţivota na planetách víme příliš málo, nehledě na skutečnost, ţe ani nejsme schopni tyto experimentální planety identifikovat aţ na jedinou - Zemi. Utváření hmotného těla člověka byl zřejmě velmi obtíţný úkol i pro samotné Lhae a Kniha Dhyanů tvrdí, ţe po čase se směr utváření rozdělil na dva směry, či dvě evoluční pojetí, která se vzájemně více a více vzdalovala. O těchto problémech Lhaů s utvářením těla člověka hovoří mimo jiné sumerský epos "Athrahasis", babylonský epos "Enki a Ninmach", chetitský epos "Vládcové nebes", peruánské mýty o Pachamacovi, Tolkienův Silmarillion a další prameny. Došel jsem
k závěru, ţe diferenciace dvou odlišných tvůrčích záměrů Lhaů byla příčinou vyhrocení pozdějších kontroverzních aktivit dvou rozdělených skupin Lhaů. Jedna z nich zvaná Lha-mayinové pak přešla k otevřené vzpouře a rozpoutala sérii krutých démonských válek. Jeví se mi, ţe právě vyhrocený spor o to, jak bude stvořena hmotná forma člověka, byl příčinou oddělení Lhamayinů od Lhaů. Lhamayinové pak vešli do paměti věků jako duchové temných sfér, bohové podsvětí či bohové Země. Zaměřme se na objasnění podstaty sporu. Lhaové v utváření hmotných forem postupovali krok po kroku od jednoduchých forem aţ k savcům a teprve ve stadiu primátů odklonili směr utváření člověka od dalšího utváření fauny. Darwin a jeho stoupenci tento proces zaznamenali jako evoluci ţivočišných forem, ale uniklo jim, ţe nešlo ve skutečnosti o přirozenou evoluci, ale o utváření bohatosti forem z vůle bytostí s vyšším stavem vědomí. Ţe se tento názor blíţí skutečnosti, prokazují nálezy rozličných artefaktů a lidských stop jiţ v období rozvoje trilobitů (spodní kambrium), tedy dávno před tím, neţ se na Zemi objevili savci a primáti. Zájemce odkazuji na knihu M.A. Crema a R.L. Thompsona. K nálezům, o kterých se zmiňuji v Předpeklí ráje, připojuji odkaz na nález zkamenělého obřího prstu s nehtem, kostry obří ţeny a dítěte a kovové hlavy kladiva se zkamenělým topůrkem v údolí řeky Paluxy River v Texasu, a to ve vrstvách horniny staré 135 milionů let. Podrobnosti uvádí Magazín 2000 (č.ll z roku 1994). Je překvapivé, ţe sama hlava kladiva je produktem zřejmě vyspělé metalurgie a ocel neobsahuje nikl, ale 2,6 % chloru (spíše izotopu síry). Obdobným důkazem je i artefakt neznámého pouţití, nalezený v pískovně u řeky Mures v Transylvánii v blízkosti zkamenělé kosti mastodonta ve vrstvě pleistocénního stáří. O nálezech obřích koster v horninách stáří desítek milionů let podává přehled V. Farkas (Nevysvětlitelné záhady). Tento krátký exkurs potvrzuje zjevný omyl darwinistů.
Lhamayinové postupovali odlišnou cestou vycházející ze zvířecího těla primáta (patrně Horno erectus), přičemţ sledovali zvýšení úrovně vědomí a inteligence tohoto zvířete. Kolik experimentálních vzorů takto vzniklo nelze dnes odhadnout, ale s velkou pravděpodobností jednou z posledních a patrně nejdokonalejších forem zvířete s vloţenou inteligencí a vyšším vědomím byl Horno sapiens neanderthalensis. Kniha Dhyanů konstatuje, ţe Moudří Draci (Dhyan Chohanové) tyto výtvory Lhamayinů odmítli pouţít a pouţili model hmotného těla utvořený Lhay, který nejlépe odpovídal druhému plánu Stvořitele. Tento vzor hmotného těla vešel ve známost pod jménem Gayomard či Kadmon. Z kontaktů s ETI z Galaktické federace vyšlo najevo, ţe tento model hmotného těla byl Lhay i Stvořitelem přijat jako univerzální vzor hmotného těla člověka pro celý Vesmír. Odmítnutí Lhamayinové však po své újmě pokračovali v genetickém vývoji "svého" člověka a to tak, ţe cestou genetických manipulací na molekulární a submoleku-lární úrovni kombinovali geny primátů s geny vlastního druhu a vytvořili zcela nový genom bytosti, kterou známe spíše pod termínem "lidozvíře". Rozličných verzí lidozvířat bylo utvořeno značné mnoţství a neandrtálec byl patrně jednou z nich. Tyto monstrozní bytosti měly zachovány vlastnosti zvířete (rychlost, síla, odolnost, vytrvalost), avšak navíc získaly od svých genetických "otců" některé schopnosti a nadlidské vlastnosti vyplývající z vyššího vědomí. S těmito monstrozitami se starověké národy často setkávaly a měly před nimi posvátnou úctu a bázeň plynoucí z jejich nadlidské moci. Lze předpokládat, ţe schopnosti těchto monster byly velmi blízké schopnostem bytostí třetí kalpy (niţších bohů, andělů). Toto neţádoucí smísení genů zvířete s geny niţšího boha bylo Stvořitelem a Dhyan Chohany povaţováno za nedovolené a zkázonosné porušení plánu stvoření člověka a tvoří podstatu biblického "smrtelného hříchu". Smrtelný genetický hřích ale Lhamayinové ještě dále prohloubili tím, ţe vedli své potomky ze čtvrté kalpy k pokračování
genetických experimentů, jejichţ cílem bylo dosaţení vyváţeného lidozvířecího genomu cestou generativního kříţení s původní primitivní pozemskou černou rasou (tzv. "plemeno černé Evy"), ale i s plemenem Adamah Kadmon, po jeho vysazení na Zem. Podle pokynů Stvořitele byla většina lidozvířecích monster zničena během několika gigantických kataklyzmat (52 369 př.n.l., 34 024 př.n.l., 15 679 př.n.l.), ale malá část z nich se zachránila a v horských refugiích přeţila a "hříšný" genom později přenesla kříţením s plemenem Adamah Kadmon do genomu současného lidstva. Proniknutí cizích genů do genomu rasy Adamah Kadmon narušilo jeho homozygotnost a vyváţenost. Značnou část problémů dnešní populace, jako je chamtivost, nesnášenlivost, krutost, mentální labilità a tendence asociálního chování, je patmě vnějším projevem přítomnosti škodlivých cizích genů. První verze hmotné formy Adamah Kadmon byla herma-froditem, ale spojení obou pohlaví v jedné bytosti bylo údajně nevýhodné, proto Dhyan Chohanové oddělili obě pohlaví a část ţivotní síly prány (ti, čchi, rei-ki) odebrali Adamovi a vloţili do ţenské části bytosti Adamah Kadmon. Od té doby je původní bytost tvořena dvěma částmi s opačným pohlavím (muţ a ţena) a obě části procházejí evolucí vědomí odděleně. K jejich opětnému spojení má dojít aţ po ukončení evoluce v hmotném těle, kdy se obnoví opět duchovní Adamah Kadmon. Hluboký cit, přitahující muţe ke zcela určité ţeně a naopak, je reflexí podvědomí touţícího po opětném splynutí obou oddělených částí původní bytosti. Setkání obou bytostí v hmotných tělech je spíše výjimkou neţ pravidlem. Občas dochází k setkání obou částí dočasně sídlících v hmotných tělech téhoţ pohlaví. Zde tkví hlavní příčina homosexuální orientace některých lidí. Nesuďme je příkře a buďme k nim soucitní a shovívaví, protoţe dopředu nikdo z nás neví, do kterého těla se v příštích ţivotech bude inkamovat. Biblické prameny tyto dvě části Adamah Kadmona ve hmotných tělech opačného pohlaví pojmenovávají "Adam" (muţská
část) a "Eva" (ţenská část), védské prameny Adama znají jako hmotnou bytost jménem Mahlja, kdeţto Evu pod jménem Mahljánag. To je v podstatě tajemství původu a zrození člověka. S architektonickou strukturou polydimenzionální lidské bytosti souvisí další závaţné a málo známé enigma, jehoţ podstatou je systém propojení hmotného těla člověka s jednotlivými subtilními těly, z nichţ lidská polydimenzionální bytost sestává. Toto propojení je uskutečněno pomocí sítě sedmi hlavních a několika desítek vedlejších energetických bodů (center) známých pod jménem "čakry". V hmotném těle poloha čaker jednak přesně odpovídá poloze specializovaných nervových ganglií a hlavní z nich (Muladhara, Manipura, Visuddhi a Sahasvára) propojují dimenze jednotlivých subtilních těl v harmonický systém - lidskou bytost. centrum a třetí čakru přiřazuje k Plexu solaris, coţ není podstatný Tabulka 1. Vztah čaker k nervovým gangliím
1. 2. 3. 4. 5. 6. 7.
Čakra muladhara svádhišthána mánipúra anáhata višuddha adţdná sahasvára padma
Nervové ganglie Plexus pelvicus Plexus hypogastricus
? • Plexus Solaris Plexus cervicus Medulla oblongata ? (mozek)
Láma Góvinda spojuje šestou a sedmou Čakru v jediné nejvyšší rozdíl v pojetí principu. Třetí čakra, známá rovněţ jako "čakra energie", je centrem umoţňujícím vstup energie dimenzí do hmotného těla a její transformaci a rozvod k dalším čakrám. Vyjma této třetí čakry má kaţdá z čaker v podstatě dvojí roli:
1. od třetí čakry přejímá "vyţivovací" energii určenou skupině tělních orgánů; 2. přejímá a určenému místu těla předává řídící impulzy přicházející ze subtilních těl a vlastní monády (duše). Podle různých pramenů je shoda v tom, ţe první a druhá čakra je v přímém kontaktu s éterickým tělem, čtvrtá a pátá čakra s astrálním tělem, kdeţto šestá a nejvyšší sedmá čakra má propojení na duchovní tělo Buddhi. Uzavírání čaker, nebo sníţení průchodnosti energetických kanálů mezi nimi se navenek projevuje především různými nemocemi a psychosomatickými obtíţemi, které mohou dosáhnout hlubšího narušení vědomí. Přerušení kontaktů mezi třetí, druhou a první čakrou, ke kterému dochází poměrně často u velmi starých a nemocných málo pohyblivých lidí, ale i u notorických opilců, způsobuje nezřídka jakousi explozi energie čakry a dochází k dosud neobjasněnému jevu známému jako "spontánní vzplanutí člověka". Tímto problémem se budu hlouběji zabývat v kapitole Spalující dech Slunce. Blokáda čtvrté a páté čakry a omezení průtoku energie mezi nimi je prapříčinou většiny současných nemocí lidstva a zřejmě stojí i v pozadí stále častější imuno-deficience lidského organizmu. Velmi zajímavé je postavení a role šesté a sedmé čakry, které je stále v mnoha směrech záhadné. Bylo popsáno mnoho těţkých traumatických poškození mozku člověka způsobených vnějším zásahem, kdy byly poškozeny rozsáhlé oblasti mozku s vyřazením činnosti zraku, sluchu, řeči i hmatu, ale funkce vědomí a schopnost logického myšlení poškozeny nebyly. Profesor Penfield vyuţil metodu mapování povrchu mozku pomocí slabých elektrických impulzů, aby vymezil centra psychických mozkových funkcí. Přes opakovanou a usilovnou snahu se mu nezdařilo nalézt centra vědomí a inteligence. Fyzik E. H. Walker z jeho výsledků vyvozuje, ţe vědomí je kvantované pole subtilního charakteru a jeho centrum Či zdroj leţí mimo hmotné tělo ve vyšším časoprostoru. Ve svém pojednání "The Nature of Conscionsness" (Podstata vědomí) v č. 7
časopisu Mathema-tical Bioscience (1970) uvádí, ţe jedinečnost lidského vědomí spočívá v existenci systémově propojeného logického aparátu, který v naší dimenzi končí lidským mozkem. Vědomí proto není výsledkem činnosti mozku, ale projekcí subtilní podstaty člověka, jeţ přesahuje z jiné dimenze. S tím nelze neţ souhlasit, protoţe Walker jinými slovy říká totéţ, co knihy Dhyanů, Kabala a další prastaré svaté texty. Walker ale říká moderním způsobem to, co dávno před ním formuloval J. Eccles. Jestliţe skutečně sídlo vědomí člověka leţí mimo tento svět v jiné dimenzi a vše tomu nasvědčuje, tak se potvrzuje nejen sloţitá duchovní struktura člověka, ale také realita řetězu inkarnací, jimiţ lidská bytost do tohoto hmotného časoprostoru prolíná. Toto pojetí hmotné reality odpovídá rovněţ teorii systémově větveného Vesmíru (Branching Univerze Theory), kterou svého času vyslovili J. A. Wheeler, H. Everett a N. Graham. Podle této teorie lidská bytost je polydimenzní entitou vrůstající svým vědomím do hierarchicky řazených kvantovaných soustav Universa. Musím v zájmu objektivity připomenout, ţe s touto teorií ţivota jako důsledku prorůstání hierarchických dimenzí přišli čeští vědci F. Herčík a O. Borůvka jiţ na počátku čtyřicátých let tohoto století. Těţko zpochybnitelné potvrzení této teorie přišlo od amerických vědců zabývajících se v rámci projektu Montauk a Phoenix experimenty s ozařováním lidského mozku mikrovlnnou energií během hledání postupů dovolujících ovládání davů. Pokusný objekt, kterým byl dobrovolník z řad samotných vědců, utrpěl těţké mozkové trauma, které vyřadilo z činnosti více neţ 90 % jeho mozku. Podle lékařských testů mozek téměř nespotřebovával kyslík a byl prakticky mrtvý. Podivné bylo, ţe postiţený vědec měl zachovány nejen všechny fyziologické funkce, ale nedošlo ani ke zjistitelným změnám vědomí a logického aparátu myšlení. Po vyhodnocení všech analýz tohoto stavu došli vědci k závěru, ţe veškeré procesy řízení a systémové regulace těla jsou prováděny
mimo náš časoprostor, tedy z jiné dimenze, takţe se pravděpodobně jedná o dosud neznámý způsob mimosmyslové komunikace. Pokusil jsem se naznačit, ţe úděl a poslání člověka v hmotném světě má svůj hluboký smysl, jehoţ pochopení nám lidem usnadní cestu tímto pozemským předpeklím ráje, které nám bylo určeno Stvořitelem jako první třída vysoké Školy mladých bohů. Pochopíte-li své ţivotní poslání a cíl své existence, budete ţít snáze a zbavíte se balastu zatěţujícího zcela zbytečně lidské ţití. Zřejmě nejsme ve Vesmíru sami a existuje několik planet, na kterých se dle určené karmy vyvíjejí naši bratři rodu Kadmon.
NÁVRAT DÉMONŦ To, co se stah živým tělem a dosud nemá duši, bude přinášet smrt, než to bude přemoženo. Nostradamus, Centurie I. 22
Nestává se příliš často, aby realita všedního dne nastavila křivé zrcadlo zbytněnému sebevědomí a aroganci některých vědců i politiků, jako se stalo v případě zvaném "UFO" (Unidentified Flying Objects-neurčené létající předměty). Stále ještě existuje početná skupina vědců a politiků domnívajících se, ţe UFO nejsou nic jiného, neţ přeludy či špatně rozpoznané přírodní úkazy, takţe jakákoliv diskuse o nich je ztrátou času. Jenţe realita ţivota je vedena neúprosnou logikou a nechová se podle předpokladů a regulí vědců. Od počátku roku 1947 do konce roku 1952 na západní hemisféře havarovalo, nebovíce méně úspěšně přistálo 16 mimozemských létajících strojů, vnichţ nebo blízkém okolí bylo nalezeno 65 mrtvých těl ETI (Extra Terrestrial Intelligence - mimozemské
rozumné bytosti) a pouze jediný ţivý mimozemšťan. Z uvedeného počtu havarovaných UFO bylo 13 objektů nalezeno na teritoriu USA, dva v Mexiku a v červnu 1952 byl jeden objekt nalezen na Špicberkách. Mezi roky 1966-68 havarovalo pouze na území USA dalších 5 UFO. Nejméně tři doloţené případy havárie (sestřelu) se odehrály nad územím tehdejšího SSSR. Vzhledem ke strategickému významu nalézaných vraků UFO neexistuje přesná statistika havárií na povrchu celé Země. Domnívám se na základě kvalifikovaného odhadu, ţe odhad 50 havárií UFO není vůbec přemrštěný. Mimo jiné vešlo ve známost, ţe v roce 1939 havaroval jeden UFO na severoněmeckém pobřeţí, ale zpráva o události není k dispozici, přestoţe říšské námořní síly pouţívaly tento vrak několik let jako cíl pro cvičné střelby lodních děl. Stroje mimozemšťanů jsou zjevně produktem technologie na^Zemi neznámé a mnohem vyspělejší, neţ je špičková letecká technologie USA, Francie a SSSR. Závaţné je to, ţe dosud nebyla pochopena ani podstata pohonného systému a materiál vraku má neznámou strukturu a neznámé sloţení, coţ svědčí o nesrovnatelně pokročilejší metalurgické technologii, neţ vlastní nejvyspělejší pozemské státy. Lze říci, ţe havárie UFO nejsou vůbec výjimečnou událostí, protoţe pouze v období mezi roky 1952 a 1953 bylo nalezeno dalších 10 vraků UFO spolu s pozůstatky 26 ETI, ale i čtyři dosud ţijící mimozemské bytosti. Z tohoto počtu bylo 9 UFO nalezeno na území USA. V roce 1958 byl v pouštních oblastech Utahu nalezen nepoškozený mimozemský letoun, ale bez posádky. V únoru 1962 byl na pláţi nedaleko Timmendorfu u Lůbecku nalezen další vrak UFO. Novým zbraňovým systémem vyvinutým v USA v rámci SDI bylo v noci 28. září 1989 nad zátokou Moriches u Long Islandu (USA) sestřeleno mimozemské letadlo tvaru bumerangu a další bylo v této oblasti sestřeleno 24. listopadu 1992, přičemţ se zřítilo do parku South Haven. 7. května 1989 vzlétl z letecké základny Valhalla u Pretorie Mirage F II G, vybavený experimentálním laserovým kanónem Thor 2 vyvinutým rovněţ v
rámci SDI a sestřelil mimozemský letoun, který se zřítil v poušti Kalahari nedaleko hranic Jihoafrické republiky s Botswanou. Ve vraku byli nalezeni dva ETI, ale později jeden podlehl zraněním. Jak bylo později zjištěno z kontaktů s ETI, jsou hlavní příčinou takového mnoţství havárií UFO početné radarové stanice vysílající silné mikrovlnné záření. Později američtí vědci v rámci projektu Phoenix II zjistili, ţe mikrovlnné záření 710-750 MHz tvoří "okno do mozku" a způsobuje blokádu některých vyšších mozkových funkcí u lidí, ale zřejmě i u ETI. Během roku 1953 zjistily radarové stanice včasné výstrahy, ţe z hlubin kosmu se k Zemi blíţí větší počet velkých objektů zjevně mimozemského původu. V rámci amerického projektu Sigma byl s touto skupinou mimozemských objektů navázán radiový kontakt, ale záměry a cíle ETI zůstaly utajeny. Část mimozemských objektů zakotvila na stacionární dráze v rovníkové oblasti, ostatní zřejmě přistály na Měsíci a patrně i na Marsu. 20. února 1954 došlo k prvnímu kontaktu důstojníků US AF s ETI na základně Edwards Airforce na dně bývalého jezera Muroc, kterého se zúčastnil i tehdejší prezident D. Eisenhower. Na základně přistálo 5 různých typů mimozemských letounů, dvě lodi měly doutníkovitý tvar a tři měly formu disku. ETI, kteří z nich vystoupili, měli zevnějšek podobný lidem i podobnou tělesnou výšku a dýchali vzduch bez přileb a filtrů. S Eisenhowerem a důstojníky US AF hovořili anglicky. Sdělili, ţe na Zemi hodlají zahájit program výchovy lidstva. O sobě tvrdili, ţe jejich domovem je planeta ze systému Betelgeuze v souhvězdí Orion, která má podobné ţivotní podmínky jako Země. Vystupovali oficiálně jako zástupci federace planet a poţadovali odstranění atomových zbraní, ale odmítli poskytnout Zemi své pokrokové technologie. Jejich poţadavek Eisenhower odmítl s tím, ţe po splnění poţadavku ETI by se USA staly bezbrannou zemí. Tím v podstatě skončil oficiální kontakt se skupinou ETI z Federace planet, kterým se později začalo říkat
"pozitivní ETI". Další kontakt se uskutečnil mezi dvěma ETI a důstojníkem zpravodajské sluţby a trval 3 hodiny. ETI však náleţeli do jiné skupiny mimozemšťanů, později zvaných "negativní ETI", kteří zastupovali entitu Imperiální aliance nemající příliš přátelské vztahy s Federací planet. Později se ukázalo, ţe Imperiální aliance sestává patrně ze tří skupin ETI, a tak je Američané pojmenovali "Trilaterálové" (lat. "latere" - skrývat se, být neznám, tajit se). Po tomto kontaktu následovalo tajné oficiální setkání na základně Edward Airforce, během něhoţ byla v podstatě dohodnuta smlouva mezi USA a Imperiální aliancí. K podepsání této smlouvy došlo 25. dubna 1964 a za USA ji podepsal sám prezident. Kdo se zajímá o podrobnosti, nalezne je v knihách M. Hesemanna, G. Moosbruggera, M.W. Coopera, H. Bluma, T. Gooda a dalších autorů. Podle dílčích a nepotvrzených informací uzavřel obdobnou smlouvu i tehdejší SSSR. USA se smlouvou zavázaly poskytnout málo obydlené pouštní oblasti Arizony, Nového Mexika, Utahu a dalších států k vybudování podzemních základen. Skutečný počet těchto základen není znám a některé nepotvrzené údaje udávají, ţe Trilaterálové mohou mít v pouštních oblastech aţ 75 základen. Pohlédneme-li zpět do historie Atlantidy, zjistíme, ţe právě území dnešního Colorada, Nevady, Arizony, Utahu a Nového Mexika, kde se dle smlouvy s vládou USA usadili v podzemních základnách Trilaterálové, je v podstatě totoţné se "zemí Mayro", která v době rozkvětu Atlantidy byla satelitním státem císařství Trigardů. Podle nedoloţených informací si zde Atlanťané vybudovali podzemní azyly na ochranu před očekávaným kataklyzmatem. Na některých podzemních základnách umístěných často v indiánských rezervacích, spolupracovali s ETI i američtí vědci. V tomto smyslu je nejčastěji zmiňována báze S4. Prezident i vláda USA ve smlouvě vyjádřili souhlas s pouţíváním dobytka ke genetickým experimentům a s lékařským vyšetřováním vybraných lidí. Byla vyslovena podmínka, ţe lidem nesmí být ubliţováno a nesmí být vystaveni bolestivým procedurám. ETI se smluvně
zavázali předat vládě USA některé své technologie a také několik provozuschopných letounů se zásobou paliva. Fyzik B. Lazar, který se účastnil zkoumání pohonného systému předaných letounů tvrdil, ţe viděl devět mimozemských letounů různých typů, ale zkoumání mimozemské letecké technologie pokračovalo jen velmi pomalu a dodnes není zvládnut pohonný systém. Jiţ v polovině 60. let se ukázalo, ţe Trilaterálové, vědomi si své technické a technologické převahy i nadřazenosti vědomí, přestali své závazky plynoucí ze smlouvy dodrţovat a v širokém měřítku provádějí únosy lidí. Americká Roper Organisation provedla před několika roky průzkum četnosti únosů lidí a po statistickém vyhodnocení se ukázalo, ţe z kaţdých 50 Američanů byl jeden unesen, coţ by odpovídalo celkem 3,7 milionu unesených lidí a řada z nich i opakovaně. Nepotvrzené údaje hovoří o tom, ţe kaţdý čtyřicátý unesený člověk byl "označkován" mikročipem (mikrosondou) o velikosti 40-80 mikronů vloţenou do mozku, nejčastěji do blízkosti hypofýzy a Medully oblongaty. Tyto mikrosondy byly zjištěny během tomografického vyšetření a několik desítek jich bylo operativně lidem vyjmuto. Podle odhadů MJ 12, zmiňovaných Cooperem, nenávratně zmizelo či bylo usmrceno při genetických experimentech mimozemšťanů asi 600 000 lidí, a to pouze v USA. Kolik lidí zmizelo v ostatních částech světa, kde se podobná šetření neprovádějí, nelze ani přibliţně odhadnout. Únosy lidí bez návratu se datují jiţ z doby I. svět. války, kdy před zraky mnoha tisíců vojáků zmizelo 266 vojáků Norfolské-ho pluku v srpnu 1915 během bitvy o strategický pahorek č.60 u tureckého města Gallipoli. Útočící jednotka vstoupila do podivného mraku zahalujícího temeno pahorku a navţdy zmizela beze stop. Podobná situace se odehrála v roce 1939 v Číně, kdy beze stop zmizelo 2 988 čínských vojáků z obranných pozic bránících se japonskému útoku. Japonci je nezajali, mrtvá těla nebyla nalezena a do týlu utéci nemohli, protoţe by museli odejít přes postavení jednotek druhého
sledu. V roce 1930 zmizelo asi 50 indiánů z vesnice u jezera Angikum, leţícího asi 300 km západně od Hudsonova zálivu. Bylo zjevné, ţe odešli náhle, protoţe ve vesnici zanechali zbraně, osobní potřeby, jídlo, šaty a psy uvázané u stanů. Zmizelo i několik těl z jejich nedaleko leţícího hřbitova. Bez dokumentace je uváděno zmizení mnoha osob na obou stranách front I. světové války, ale v tomto případě zmizení mohly způsobit bojové akce. Ke značnému počtu únosů dochází i na mořích. V roce 1840 u pobřeţí Kuby zmizela posádka obchodní lodi Rosalie. V roce 1883 u pobřeţí nedaleko Canby v Oregonu zmizela posádka lodi J. B. Cousins, v roce 1953 osiřela podobně loď Holch v Indickém oceánu atd. Nejznámější je však únos mající očitého svědka K. Schneidera, který postihl čtyřicetičlennou posádku rybářské lodi 23. března 1974 u východního pobřeţí Jiţní Ameriky. Únosy se však odehrávaly nejen v novověku, ale i krátce po přelomu letopočtu. V roce 84 byla vyslána k potlačení povstání severního království Brigantie IX. římská hispánská legie. Kdyţ opustila svou základnu ve Španělsku, zmizela beze stopy. Seznam 28 legií vytvořený v době Marca Aurelia se o Legio IX. Hispania jiţ nezmiňuje a její povinnosti převzala Legio VI. Victrix. Ve válce o "španělské dědictví" zmizelá v Pyrenejích 4 000 vycvičených, zkušených a plně vyzbrojených vojáků kdyţ opustili svůj tábor a navţdy zmizeli v ranním oparu. Nenašlo se jediné tělo, jediný kus výstroje či zbraně. V roce 1858 zmizelo v Indo-číně 650 vojáků francouzské koloniální armády během svého pochodu do Saigonu. Zdá se, ţe únosci vyuţívali velkou koncentraci lidí při válečných střetech k doplnění "lidského materiálu" pro své experimenty, které jsou zřejmě stejně zničující jako vedené války mezi národy. Četní svědci únosu britské jednotky bojující u Gallipoli, o kterém jsem se jiţ zmínil, popisující událost tak, ţe kolem pahorku nehnuté trčelo osm mraků téhoţ tvaru, působícího dojmem kompaktní hmoty pecnu chleba. Kdyţ do největšího z mraků leţícího těsně nad zemí vstoupili
vojáci Norfolského pluku, tak hned po vstupu posledního vojáka se mrak zvolna zvedl a spolu se zbývajícími sedmi se vzdálil směrem ke hranicím Bulharska. S podobnými podivnými mraky se v pozdějších letech setkalo mnoho lidí, zejména v oblasti Ďáblova moře u Japonska a v prostoru Bermudského trojúhelníku (Bílek, Duffack, Fiebag, Blum, Edwards, Farkas a další). Z některých pozorování jevů odehrávajících se při experimentech Rainbow (Philadelphia) a Montauk vyšlo najevo, ţe procesy, jejichţ důsledkem je časový posun, vytvářejí mlhu či neprůhledný závoj podobný mraku na rozhraničení prostorů s různou časovou invariancí, coţ mnohdy souvisí i se změnami vektoru gravitačního pole. Kdo překročí hranici invariantnosti, mizí z naší dimenze. Obdobným způsobem (bez mlhy) jsou v posledních letech prováděny únosy lidí v nočních hodinách, kdyţ pomocí řízeného vektoru gravitačního pole se poruší časová invariance a unášené osoby tak jsou protahovány hyperčasovým tunelem na pomezí dvou dimenzí, kde neexistuje neproniknutelnost hmoty. Lidé jsou unášeni skrz zdi, okna, střechy a podobně. Cosi podobného asi potkalo i britskou jednotku u Gallipoli. Na mnoha místech obou amerických kontinentů jiţ byla nalezena zohavená lidská těla zbavená krve a některých orgánů, podobně jak se stalo asi se 100 000 kusy dobytka na americkém Středozápadě. Kusy lidských těl, tkání a vyjmuté orgány byly rovněţ nalezeny v některých vracích UFO. Během posledních deseti let bylo jen na obou amerických kontinentech nalezeno nejméně dvacet zmrzačených mrtvých lidských těl zbavených krve či některých orgánů (jazyk, genitálie aj.). V okolí těchto otřesných nálezů byly často nalezeny stopy přistání mimozemských letounů, nebo jejich přítomnost byla pozorována svědky. Tyto události mimoto bývají spojeny především s přítomností malých, šedých či šedozelených mimozemšťanů, coţ poněkud objasňuje cíle jejich působení na Zemi. Trilaterálové (negativní ETI) vybudovali s přímou pomocí vládních sloţek USA také rozsáhlé, moderně vybavené podzemní
laboratoře na základně Achuletta Messa u Dulce v Novém Mexiku. Další podzemní laboratoře jsou udávány jihovýchodně od Groom Lake v Nevadě, v blízkém okolí Sunspotu, Datilu a Pie-Townu. Lze oprávněně předpokládat, ţe další se podařilo utajit a o existenci jiných neví ani americké vládní struktury. Díky událostem v Dulce můţeme mít alespoň rámcovou představu o tom, co v těchto laboratořích Trilaterálové skutečně provádějí. Podle smlouvy pracovali s ETI v Dulce i američtí vědci, ale kdyţ jimi byli donucováni k experimentům na lidech, které daleko překonávají nelidskost experimentů japonských a nacistických lékařů v koncentračních táborech, došlo ke konfrontaci a američtí vědci byli zajati. Speciální jednotky americké armády Delta Teams se silou pokusily laboratoře v Dulce obsadit a vědce i unesené lidi osvobodit, ale akce neměla úspěch a stála ţivot 66 vojáků. Přesto se podařilo získat řadu otřesných informací shrnutých v tzv. "Dokumentech z laboratoří Dulce". Tyto dokumenty sestávají z 25 černobílých fotografií, videozáznamu bez komentáře a několika stránek dost nesourodého textu. Vládní sloţky tyto dokumenty přísně utajují, zřejmě v obavě z hněvu obyvatel své země. Přesto indiskrecí navenek část informací pronikla. Tyto dílčí informace hovoří o tom, ţe negativní ETI (Trilaterálové) mají blíţe nespecifikované somatické potíţe a k jejich léčení pouţívají lidskou a zvířecí krev (koupele). Zvířecí a lidské orgány a tkáně pouţívají při "konstrukci" biorobotů a patrně i jako náhradní orgány svých těl. Jako léčiva pouţívají skupiny látek, zejména enzymy, hormony, ale i sperma a vajíčka pro genetické experimenty. Pro tyto účely například slouţilo 40 lidí zbavených vlastní vůle, kteří byli připoutáni k různým přístrojům, které z jejich orgánů průběţně uvedené skupiny látek izolovaly. Lidská těla tak vlastně slouţila jako malé biologické továrny pro výrobu bioaktivních sloučenin. Ţeny jsou pouţívány ke generativním experimentům, jako je oplodnění vajíčka a rozvoje plodu do stadia diferencovaných tkání, muţi jsou zdrojem spermií. Dokumenty z
Dulce naznačují, ţe lidské tkáně slouţí i k jídlu. V posledních letech bylo zejména v povodí Amazonky nalezeno mnoho lidských těl zcela zbavených krve a podle místního jazyka to přešlo do povědomí jako fenomén "chupa chupa", o kterém se zmiňuje L. Vydra (Magazín 2000, 1995, 5.12, str. 2). Jak jiţ bylo dříve zmíněno, pouţívají ETI lidskou krev ke koupelím a také k maceraci vlastní pokoţky pomocí přikládaných tamponů nasáklých krví. To nasvědčuje okolnosti, ţe ETI nemají v pořádku krevní oběh a pravděpodobně i přenos kyslíku do tkání. Lidské vajíčko oplodněné spermiemi mimozemského původu slouţí k výrobě biorobotů TWO, o nichţ ještě budu hovořit. Lidské zárodečné buňky (zejména spermie) ETI vystavují působení tvrdých sloţek ultrafialového záření a gama záření, coţ vede k aberaci chromozomů, zejména k mutacím DNA na molekulární úrovni. Některé události nasvědčují tomu, ţe podzemní experimentální střediska Trilaterálů jsou i v jiných částech světa, jak o tom svědčí následující příhoda. V roce 1989 prováděli ruští a norští geologové na Sibiři hluboký strukturální vrt v oblasti hlubokých tektonických zlomů odpovědných za zemětřesení. Tyto vrty jsou analyzovány nejen odběrem vyvrtaného horninového materiálu, ale i sledováním teploty, tlaku, tektonických vln a tzv. "ruchů". Pouţívají se k tomu velmi citlivé širokopásmové mikrofony periodicky vsunované do vrtu. V hloubce přibliţně 16 km prošel vrt velkou dutinou, v níţ zasunutý mikrofon zaznamenal lidské hlasy a pláč mnoha lidí. Doktor Asakov, který tyto práce řídil, nechal fonické záznamy na magnetofonu důkladně prověřit a celou operaci zopakovat, ale výsledky byly tytéţ. Po několika dnech se z vrtu vyvalil oblak směsi par a dusivých plynů o teplotě kolem 1100 °C a vrt byl uzavřen zřejmě zatavením. Zvukové záznamy prověřil seismolog B. Nymmandel a potvrdil, ţe jednoznačně se jedná o lidské hlasy. Další pokračování prací na hlubinném vrtu bylo zastaveno do vyjasnění pozadí událostí, coţ se ovšem do dnešního dne nepodařilo.
Domnívám se, ţe přijatelné vysvětlení spočívá v tom, ţe zcela náhodně byla navrtána jedna z dosud neidentifikovaných podzemních laboratoří či základen Trilaterálů, se kterými před časem zřejmě Rusové uzavřeli smlouvu téhoţ druhu jako Američané. Po konfrontaci mezi Trilaterály a Delta Team byly vztahy vládních úřadů k ETI zmrazený po dobu asi dvou let, během kterých mohla americká vláda pouze tiše zoufat nad starými chybami. Skupina vybraných politiků určená pro kontakty s Trilaterály byla oficiálně jmenována jako komise "Majority 12" a časem se vţila zkratka "MJ 12". Díky rozsáhlým pravomocím a hlubokému stupni utajení se poznenáhlu MJ 12 stala vládou ve vládě USA, která nepodléhala ve svých rozhodnutích ani prezidentovi, ani vládě, ale ani Kongresu USA. Vznikla elitní všemocná skupina dvanácti "nejmoudřejších" mozků USA, ale o některých jejich aktivitách stěţí lze uvaţovat jako o produktu elitní americké inteligence. Prezident Kennedy, který stav věcí zjistil a nařídil rozpuštění MJ 12 nepřeţil, a řada stop organizátorů jeho vraţdy vede právě k MJ 12. Je pravděpodobné, ţe veškerý další kontakt s Trilaterály převzala a kontroluje pouze MJ 12 a mimo ní není nikoho, kdo by znal vše o skutečném stavu věcí. Celá situace, stěţí myslitelná v Evropě, se odvíjí ve vyhraněných elitářských tendencích Američanů, které jsou jakousi moderní obdobou elitářství feudální šlechty. Elitářské tendence jsou pěstovány u Američanů jiţ od školního věku, zejména od počátku středoškolského studia, ale plně se rozvíjejí aţ v období vysokoškolského studia. Vznikají uzavřené elitní společnosti, jako je například "Jason Society", sdruţující společenství absolventů dlouho po ukončení studia, přičemţ vnitřní struktura často velmi upomíná na evropské tajné společnosti "Zlatý úsvit", "Společnost Thule", "lóţe F.O.G.C.", "lóţe 99" a podobně. Uvnitř Jason Society se vytvořila početně malá skupinka lidí známá jako "Mozkový trust" či "Moudří muţi", která je podstatou a jádrem MJ 12. Američtí novináři zasvěcení do pozadí této problematiky někdy ve zmíněných
souvislostech hovoří o "Eastern Establishmentu". O tom, co zmíněné evropské elitářské společnosti v 19. a na počátku 20. století přinesly obyvatelům Evropy, je dost podrobností. Tak Společnost Thule byla kolébkou německého nacismu, podobně jako lóţe 99, jejímţ členem po jistou dobu byl i A. Hitler. V 70. letech byli do Jason Society přijati členové "Trilateralan Commission", kteří úzce spolupracují s negativními ETI-Tri-laterály a je dost pravděpodobné, ţe jsou jimi zcela zmanipulováni. Skupina MJ 12 existuje v podstatě dodnes a byla rozšířena o zástupce Trilateralan Commission. Pro lepší utajení je po nástupu kaţdého nového amerického prezidenta její název změněn. Tak v období vlády Eisenhowera šlo o "5412 Comi-tee", po nástupu Johnsona se název změnil na "303 Comitee", za Nixona "40 Comitee" a za doby Regana "PI 40 Comitee". Její současný název není znám, ale nelze pochybovat o jejím přeţívání a významném vlivu. Podrobnější údaje lze nalézt v knize senátora M.W. Coopera "Mimozemšťané v pozadí vlády USA", dále v knize S. Deya "The Cosmic Conspiracy", v knize J. Keitha "Casebook on Alternative 3" a W. R. Lyne "Space Aliens from the Pentagon". Většinu těchto knih vydalo americké nakladatelství Adventures Unlimited. Díky neprozí-ravosti prezidenta Eisenhowera a tehdejší americké vlády dnes USA na svém území nedobrovolně hostí neznámý počet negativních ETI, kteří mají naprostou vědeckotechnickou a technologickou převahu nad USA a celým světem. Tato nekontrolovatelná "pátá kolona" v USA (a moţná i v Rusku) představuje mocnou potencionálně agresivní parazitní strukturu nebezpečnou celému světu. Při vědomí této situace jsou všechny diskuse o realitě UFO a kontaktu s mimozemšťany vysloveně dětinské a působí spíše jako etudy "comedia dell'arte". Je to klasický případ selhání vědy v situaci, kdy by měla vést intenzivní výzkum a šetření. Zkušenost generací říká, ţe strach budí především to, co je neznámé a proti čemu neznáme způsob účinné obrany. Pokusím se shrnout a analyzovat dostupné
informace o negativních ETI, aby bylo moţno alespoň rámcově odhadnout jejich úmysly a cíle. Takzvaná "Ţlutá kniha", obsahující záznamy výslechů a zkoumání zajatých ETI a kterou vlastní MJ 12, uvádí některé zajímavé údaje, třebaţe část z nich můţe být pokusem o dezinformaci. Podle sdělení ETI navštěvuje Zemi víceméně pravidelně 10-12 mimozemských entit s výrazně odlišnými rasovými znaky. Náhodné či nepravidelné návštěvy však jiţ uskutečnilo 66 mimozemských entit, přičemţ všechny tyto entity jsou technicky a technologicky podstatně vyspělejší neţ pozemšťané. Mimozemšťané údajně tvoří dvě signifikantně odlišné skupiny s odlišnou filozofií, etikou a sociální strukturou. I kdyţ mezi nimi neprobíhá přímá vojenská konfrontace, je stávající situace vyjádřitelná spíše jako dočasné ozbrojené příměří, přerůstající často ve "studenou válku". Tak zvaní "pozitivní" ETI jsou spojeni ve velkém mezihvězdném společenství Galaktické federace spojující souručenství údajně 127 miliard bytostí. Svou filozofií, etikou i sociální strukturou společnosti prakticky odpovídají starověkým Ádiťjům (Surům). Jsou to duchovně vyspělé bytosti ztotoţnitelné s lidstvem čtvrté kalpy, které kdysi ţilo na Zemi a zůstalo věrné zákonům Harmonie Vesmíru, kterým je někdy dáván název "zákony Jediného Stvořitele". Před 25 000 lety, kdy na Zemi vypukly "démonské války", patřili tito ETI (či spíše jejich potomci) do skupiny pojmenované "Synové zákona Jediného Boha". Podle úrovně vědomí tvoří několik skupin a nejvyšší z nich Velcí Mistři (Svatí Otcové) pravděpodobně odpovídají starověkým planetárním bohům, kteří stáli u kolébky dnešního lidstva náleţejícího do páté kalpy. O těchto planetárních bozích se zmiňuji ve svých knihách Předpeklí ráje a Bohové a apokalypsy. Podobu hmotného lidského těla vyuţívají jen občas dle nezbytnosti vyvolané děním. Niţší civilizace těchto ETI jsou v podstatě potomky védských Surů, kteří byli ve starověku nazýváni Bílými či Dobrými Hady. Do vlastní evoluce pozemšťanů přímo nezasahují, ale mohou ji pozitivně a nenápadně ovlivňovat. Domnívám se, ţe pouze díky
jim nás dosud negativní ETI nezotročili a řada havárií létacích strojů Trilaterálů byla ve skutečnosti sestřelem příliš agresivních entit negativních ETI. Pokud čtenáře zajímají bliţší podrobnosti, odkazuji je na knihy G. Moosbruggera (Ajjřece_ létají) a M. Hesemanna (UFO -Kontakty, TajnávěcUECU^II.). Negativní ETI jsou početně slabší, avšak technicky a technologicky velmi vyspělí. Vytvořili spojenecký svazek "Imperiální aliance", jejíţ metody a cíle jsou blízké nacistické ideologii Třetí říše o nadvládě nadlidské rasy. O vnitřní struktuře Imperiální aliance není mnoho známo. Skupinu, s níţ Američané uzavřeli smlouvu, pojmenovali "Trilaterálové", podle skutečnosti, ţe sestává ze tří ras (rasových skupin), o nichţ není mnoho informací (lat. "latere" = být skryt, tajit se, tajný). Zpráva Assessement (SHAPE) hovoří o čtyřech mimozemských rasách, ale jedna z nich je výrazně submisivní a má roli spíše sluhů či lokajů. Dodatek této zprávy uvádí, ţe misi mimozemšťanů později po jejich vysazení na Zemi tvořilo asi 100 odlišných skupin, ale většina z nich je patrně geneticky upravena a přizpůsobena pro vykonávání specifických funkcí. Američtí vědci zkoumali jejich tělesné pozůstatky z vraků havarovaných UFO a také zajatce ze sestřelených létacích strojů a dali jim jméno "EBE" (Extraterrestrial Biological Entity = mimozemská biologická entita). Entitou EBE se budu více zabývat později. Dominující skupinou v Imperiální alianci jsou pravděpodobně Xhumzové (čti Šhumzové), kteří sami sebe označují jako "Inteligenci Gizeh" a tvrdí, ţe na Zemi sídlili jiţ před 25 000 lety a člověk je údajně výsledkem jejich genetických experimentů. Podle mých šetření, o nichţ hovořím v knize Bohové a apokalypsy, sídlila na Zemi před 25 000 lety skutečně jedna technicky zdatná civilizace známá jako Atlan-ťané, či Antaiolové nebo Trigardové. Termín "Trigardové" byl pouţíván v Asii mezi protivníky Atlanťanů v čase démonských válek. V sanskrtu to znamená přibliţně "tři (národy) chtivé moci" (sans. "garda" = chtivost). Skutečně
Trigardové-Atlan-ťané představovali souručenství tří mocichtivých entit Toltéků, Mongolů a tajemné modré rasy hrající zjevně dominantní roli. Kniha Dhyanů a komentář k ní o této modré rase hovoří jako o lidstvu čtvrté kalpy, které bylo nadané nadlidskou mocí. Ta část modré rasy, která se vzbouřila proti Pánu Zářící tváře (Stvořiteli), byla později pojmenována "Synové Belialu" (Belial = Zlo) a po poráţce v poslední démonské válce asi před 18 000 lety byla vítězi vyhnána ze Země. Komentář 35 ke Knize Dhyanů to popisuje takto: "Boţští králové (Dhyanové) potrestali viníky vzpoury neplodností a zničili nebo vyhnali červené a modré pokolení." Americkým vědcům v rozhovorech přiznali tito negativní ETI ztrátu schopnosti generativního rozplozování způsobující jejich vymírání. Ta část modré rasy, která zůstala věrná zákonu Stvořitele (Synové Zákona Jediného Boha), zůstala na Zemi a patřilo k ní několik mýtických bytostí, jako například Osiris (Úsír) a Šrí Krišna. To je vysvětlení tajemství, proč na dobových artefaktech byli vţdy důsledně zobrazováni jako lidé s modrou barvou pokoţky. Některé kresby Úsíra v pyramidách časem změnily modrý odstín na zelený, patrně v důsledku oxidace či působení mikroorganizmů. Je zde ale další spojnice, a to k termínu "Inteligence Gizeh". V čase Atlantidy elitní část vědců a kněţí vytvořila skupinu (entitu) jménem Gizeh a několik století před kataklyzmatem v roce 15 679 př.n.l. odešla z Atlantidy do Egypta a nedaleko osady Misr zaloţila své centrum Gizeh (dnešní Gíza), vybudovala rozsáhlé podzemní prostory pro uloţení záznamů vědomostí, vzorků hmot, strojů, zbraní, léčiv i jedů. Pro orientaci vybudovala Sfingu a na ochranu podzemních prostor dvě (nebo tři) pyramidy. Tuto akci vedl velekněz Tehuti-Thowt (Tót). Inteligence Gizeh má tedy zřejmě styčný bod do období Atlantidy a počátků Egypta. Tvrzení Trilaterálů o tom, ţe stvořili předky dnešních lidí je zřetelnou dezinformací sledující dosaţení pocitu podřízenosti ve vědomí lidí. Ve skutečnosti stvořili "things",
coţ byly bytosti podobné současným EBE, mající omezenou vůli i vědomí, s určením působnosti v roli vojáků, sluhů a dělníků. Ale o tom se zmíním později. ETI v rozhovorech potvrdili rovněţ, ţe kdysi byli nuceni odejít ze Země a usídlili se na rudé planetě pouštního typu v dvojhvězdném systému v oblasti Orionu. Později vypustili dezinformaci o příchodu ze souhvězdí Zeta Reticuli, a tak způsobili jistý zmatek v informacích, coţ bylo zřejmě záměrné. Trilaterálové jsou velmi pravděpodobně identičtí s mimozemskou entitou Orioňanů, jejíţ součástí jsou i Siriané, pojmenovaní podle svého původu z oblasti. Siria. Pravděpodobně jsou termíny "Inteligence Gizeh" "Xhumzové" a "Siriané" pouhými synonymy pro jednu a tutéţ skupinu ETI, mající úzké genetické vztahy k Atlanťanům. Zcela jisté to není, neboť není k dispozici dostatek informací. Xhumzové jsou podobní lidem, tělesná výška se pohybuje kolem 160 cm, mají šikmé a daleko od sebe posazené oči, výrazný orlí nos a šedavě modrou pokoţku. Celkově působí dojmem příbuznosti k mongoloidnímu plemeni, aţ na barvu kůţe. Je pro ně typická výrazná dolichokranie (dlouholebost) projevující se značným protaţením lebky vzad, jak to naznačuje kresba M.W. Coopera. Je zajímavé, ţe s dolichokranií se často setkáváme ve zprávách a vyobrazeních raně starověkých vládců a myslitelů. Dolichokranie je zdůrazňována ve starých textech právě v souvislosti s modrou rasou. Siriané, podle vlastního sdělení, mají mohutněji vyvinuté čelní mozkové laloky a naopak zadní část mozku zúţenou a protaţenou dozadu, takţe je lze označit jako dolichokranní entitu. Dolichokranní lebky jsou patrné z obrazů a rytin nej-starších faraónů raného Egypta, jak,o například u Narmera, Chasechema, Sepseskafa a dalších, jejichţ jména se nedochovala. Výrazně dolichokranní lebky byly nalezeny v prastarých hrobech v Peru poblíţe Icy a jsou rovněţ uloţeny v tamním muzeu. Jejich fotografie uvádí Erich von Dániken ve své knize £esta na Kiribati (str. 224-225), dolichokranní tvar lebky měl i Úsír, stejně jako mýtičtí
vládcové Sumeru. Kniha Dhyanů pro modrou rasu občas pouţívá i termín "dlouholebí", kteří pro svou vzpouru ztratili schopnost "třetího oka", způsobili změnu vlastní karmy, ztratili obří vzrůst a byl zkrácen jejich ţivot. Kdyţ póly po čtvrté si vyměnily svou polohu, zmizeli dlouholebí ze Země. Systémovou analýzou bylo určeno, ţe toto čtvrté překocení Země s velkou pravděpodobností odpovídá právě událostem kataklyzmatu z roku 15 679 př.n.l. Uvedené indicie mne vedou k vyslovení domněnky, ţe Trilaterálové nebo přinejmenším Xhumzové jsou potomky modré rasy dlouho-lebých, kdysi usilujících o nadvládu na Zemi. Z tohoto pohledu je lze ztotoţnit s pravěkými Asury či Trigardy. Pokud se v těchto vývodech nemýlím, je důvod jejich návratu na Zemi dosaţením toho, co se nezdařilo jejich praotcům. Zpráva Guest obsahuje výsledky přímého kontaktu a dorozumívání s prvými třemi ETI, kteří byli zajati v sestřelených UFO a od roku 1949 je po jistou dobu vládní sloţky USA "hostily" ve svých výzkumných centrech do doby jejich zhynutí. Tito ETI tvrdili, ţe pozemské lidstvo je produktem genetických experimentů jejich předků s primáty, coţ dokazovali existencí negativního Rh faktoru. Tvrdili rovněţ, ţe prováděli zásahy do evoluce pozemského lidstva v mnoha směrech, především pomocí náboţenských hnutí, iniciovali vznik satanských sekt a podporovali jejich rozvoj. Díky jejich působení údajně vznikaly i některé tajné společnosti sledující získání moci a v řadě případů úspěšně ovlivnili některé osobnosti (Napoleon, Hitler, patrně také Stalin). Údajně jsou původci mystických řádů (Černí rytíři SS, Kruh třinácti rytířů krve, Kruh rytířů svatého kopí) a některých mystických skupin pouţívajících černou magii, jako byla Lóţe 99, která měla být součástí či odnoţí F.O.G.C. (Řád zlaté centurie svobodných zednářů). Počátky zaloţení a rozvoje těchto tajných mystických skupin jsou spojeny s působením center tibetské černé magie (Červené čepice), se kterými němečtí vědci a esoterici navázali úzký kontakt'jiţ kolem přelomu devatenáctého a dvacátého
století. Pozadí vzniku a rozvoje mystických základů nacistického hnutí, zaloţeného na tezi výlučnosti a "nadčlověčenství" německé rasy, pochopíme aţ tehdy, kdy si uvědomíme původ Germánů. Ti jsou prapotomky vzpurných Ásů, jednoho ze vzbouřených asurských kmenů a blízkých spojenců Trigardů. Je moţno logicky očekávat, ţe Trilaterálové se značnou pravděpodobností stáli v pozadí rozvoje marxismu, levicových hnutí a terorizmu minulých dvaceti let. Existují nedoloţené domněnky, ţe z jejich laboratoří vyšly i mikroorganizmy způsobující imunodeficienci (HIV-AIDS), ale také smrtonosné viry typu Ebola či Marburg, kterými podle Coopera v současné době testují schopnost lidstva čelit nenadálým zhoubným epidemiím. Ve sluţebním postavení v Imperiální alianci jsou vůči Trilaterálům bytosti, se kterými se často lidé setkávají v souvislostech s únosy a lékařským vyšetřováním. Američané tyto bytosti pojmenovali EBE (viz výše) ve smyslu informací od ETI, ţe se jedná o produkty genetické manipulace, slouţící k pomocným pracím (vojáci, dělníci, sluhové atd.). Profesor Sarbacher z Washington Technological Institute, který prováděl biopsii řady těl mrtvých EBE z havarovaných letounů tvrdí, ţe se pravděpodobně jedná o entitu mající charakter biorobotů, coţ je v souladu s tím, o čem vydávají svědectví dokumenty z Dulce (výroba biorobotů TWO). Tito bioroboti TWO jsou bezpohlavní humanoidi několika typů o výšce 100-150 cm (nejčastěji 125-135 cm), mají abnormálně velkou lysou hlavu hruškovitého tvaru, zapadlé šikmo uloţené velké oči mandlo-vitého tvaru a tmavé či černé barvy. Obvykle mají končetiny se 3-4 prsty spojenými víceméně zřetelnými blanami a bez nehtů, ale některé typy mají tříprsté zakončení končetin s nehtem drápovitého tvaru. Paţe jsou útlé, dlouhé a sahají po kolena. Oproti nim jsou nohy krátké s krátkými prsty, ale některé typy na nohou prsty nemají vůbec. Stylisticky vzato existuje značná podobnost bytostí EBE s bytostmi zpodobněnými na reliéfu Brány Slunce a některých dalších stavbách v Tiahuanacu. Mezi další víceméně
typické znaky EBE patří malá ústa bez rtů, ústní otvor je bez zubů, jícen je dlouhý pouze asi 5 cm a je uzavřen blanou. Zcela chybí zaţívací orgány, genitálie a místo nosu jsou pouze dva okrouhlé otvory. Místo krve jim v ţilném řečišti proudí bezbarvá kapalina neobsahující ani krvinky, ani lymfocyty. Kůţe má šedou barvu s odstíny do hnědá či modravá a její struktura značně připomíná kůţi plazů. Váţí kolem 20 kg a bývají oblečeny do overalu z velmi pevné látky obsahující jemná kovová vlákna. Vysedlé lícní kosti jen podtrhují celkovou podobnost mongolské rase. Způsob získávání energie je zřejmě jiný, neţ je tomu u lidí, protoţe nepřijímají ani nezpracovávají jakoukoliv potravu. Předpoklad, ţe jsou produktem klonování, naznačuje pouze nepatrná odlišnost fyziognomie, takţe jejich obličeje vytvářejí dojem sériových odlitků. Zprávy lidí, kteří se stali objektem početných únosů, poměrně často udávají, ţe malým bytostem EBE velí ETI velmi podobný člověku, vysoký kolem 170 cm, mající odstín barvy pleti podobný jako mají Latinoameričané či obyvatelé mediteránní oblasti Evropy. Jeden takový kontakt z roku 1988 popsal přímý účastník A. Rivera z Portorika (Magazín 2000, 1993, č.0, str. 29). Popsal velitele EBE, který skupině unesených lidí tvrdil, ţe EBE jsou bioroboti vyrobení z biologických materiálů (ţivočišných tkání) a říká se jim "oemoni". Zřejmě bude existovat celá škála typů bytostí EBE počínaje oemony vyrobenými z ţivočišných tkání s voperovaným lidským mozkem, jehoţ rozsah funkce byl omezen, aţ po EBE typu TWO "vyráběného" oplozením vajíček lidských ţen spermiemi ETI, nebo lidskými spermiemi podrobenými mutaci vlivem gama-záření nebo ultrafialových paprsků. Mutace mohou být ovšem prováděny i jinými způsoby (působením ultrazvuku, mikrovln, chemikálií atd.). Je neobyčejně zajímavé, ţe E. Cayce ve svých seancích o Atlantidě se zmiňoval o tom, ţe atlantští černí mágové, zvaní Synové Belialu, prováděli rozsáhlé genetické experimenty s primáty, primitivními pozemskými entitami a některými zvířecími rody a posléze vytvořili technologii
uměle vytvářených bytostí zvaných "things", mající omezenou funkci mozku a specializované schopnosti pro vykonávání prací jako dělníci, sluhové a vojáci. Thingové byly zásahem do mozku zbaveni svobody vůle a rozhodování, takţe v podstatě šlo o otroky. Cayce uvádí, ţe těla thingů nesla často zbytky znaků pouţitých zvířecích těl (šupiny, peří, ocasy, drápy atd.). Tyto Cayceovy seance podávají prakticky shodný obraz jako komentáře ke Knize Dhyanů. Kniha Dhyanů říká, ţe lidstvo třetí a čtvrté kalpy zpyšnělo a začalo se samo povaţovat za všemocné bohy, kterým náleţí moc nad Zemí. Stavělo početná velká města z kamene a kovů, uctívalo své sochy vytesané z černého vzácného kamene pocházejícího z hloubi Země. Mnozí z nich dosáhli značného poznání a vědění, které pouţívali pro své sobecké cíle zakázaným způsobem levého směru., Vkládali své semeno do samic z kmenů Amanasů (tvorů nemajících vědomí) a tvorů s malou hlavou (nevyvinutým mozkem), tak přiváděli na svět obludy, bestie, zlomyslné démony obojího pohlaví, také Dakiny nemající inteligenci. Jako boţstva plodnosti uctívali zobrazení pohlavních orgnánů muţe (Phallus) a ţeny (Yoni). Ze zvířat vytvářeli různé obludy krátkého ţivota, které se pářily se zvířaty, a tak vznikaly tlupy nebezpečných bestií bez rozumu, nemající boţskou Jiskru (duši). Trestem za tento hřích Svatí Otcové odebrali provinilému lidstvu třetí oko i schopnost tvořit svojí vůlí (kriyasaktí), zbavili je schopnosti rozmnoţování a určili jim novou těţkou karmu. Tolik komentář ke knize Dhyanů. Zajatí EBE ze sestřelených mimozemských letounů sice o sobě tvrdili, ţe se doţívají 200-300 let a mají IQ o hodnotě vyšší jak 200, ale zřejmě šlo o cílenou dezinformaci nebo jiné počítání času. Dokumenty z Dulce a Zprávy Guest v rozporu s nimi udávají, ţe EBE (TWO) se na Zemi nedoţívají ani celého roku. Mnoho indicií nasvědčuje tomu, ţe EBE, ať se jim říká things, TWO či oemoni, jsou v převaţujím počtu umělými bioroboty plnícími bezvýhradně pokyny ETI. V souvislosti s mimozemšťany se objevovala ještě jedna
skupina bytostí, kterou profesor J.A. Hynek z USA pojmenoval "Mens in Black" (muţi v černém) a ujalo se označovat je zkratkou MIB. Šlo o entitu bytostí podobných člověku, kteří se pohybovali oblečeni v černé šaty a se širokými černými klobouky. Po čase se začali vyskytovat i v různých stejnokrojích amerických ozbrojených sil a bezpečnostních sloţek. Nejprve se vyskytovali pouze na území USA, později i v Evropě a výjimečně i u nás. Vzrůstem a typem osobnosti byli podobní Skandinávcům, ale typická byla jejich křídově bílá pokoţka a oči zářící jako jasné uhlíky, coţ obvykle zakrývali neprůhlednými tmavými brýlemi. Podivná byla strnulost očí připomínající spíše optické zařízení neţ oči lidské bytosti. Upřený pohled jejich očí způsoboval některým lidem, kteří se s nimi setkali, prudké bolesti hlavy nad očima a závratě. Rovněţ svými strojově trhavými pohyby a způsobem řeči budili spíše dojem robota neţ člověka. Hlavní oblastí jejich aktivity byla snaha zastra-šovat svědky přistání a únosů do mimozemských plavidel, často se prokazovali falešnými průkazy a identifikačními znaky různých policejních skupin či skupin tajné sluţby a vymáhali svědecké a důkazní materiály, rukopisy knih či článků, a to nejčastěji za značné částky peněz. Při neúspěchu vyhroţovali fyzickým zničením osob a jejich rodin. Zvlášt tvrdošíjné svědky se snaţili zastrašit fyzickým násilím, nájezdem automobilu či vytlačováním auta, v němţ jel svědek ze silnice nebo zatlačováním do nebezpečných situací hrozících váţnou kolizí s jinými vozy či pevnými překáţkami. Nejčastěji jim šlo o filmy zachycující přistání či aktivity UFO, fotografie, písemné výpovědi, vzorky hmot a kovů havarovaných UFO, atd. Pokud se jim lidé postavili na odpor se zbraní v ruce, rychle beze stopy mizeli. Neuspěly ani snahy policie a tajné sluţby vypátrat je podle číslování průkazů, u nichţ bylo zjištěno, ţe jsou falešné a osoby, za něţ se MIB vydávali, buďto neţijí, nebo pracují jinde a v jiném zaměstnání. Názory na původ a podstatu MIB se různí. Jeden z často přijímaných názorů vycházel z toho, ţe se jedná
o provokatéry ze speciální tajné sluţby vycvičené podle pokynů MJ 12 k zastrašení neţádoucích svědků a příliš aktivních ufologů. Jiný názor povaţoval MIB za androidy vytvořené Xhumzi z unesených lidí. V roce 1967 existenci MIB přiznalo i americké vojenské letectvo (US Air Force) a distancovalo se od nich, protoţe bylo zjištěno více případů, kdy se MIB prokazovali průkazy jejich sloţek, které byly dodatečně prohlášeny letectvem za falešné a osoby uvedených jmen za neexistující. Jiné vysvětlení US Air Force nepodalo. Aktivity MIB se po čase rozšířily do dalších států, zejména Mexika, Brazílie, Švédska, Velké Británie a jediný případ byl popsán i u nás v 70. letech. Další podrobnosti můţe zájemce nalézt v knize Záhady nad záhady (P. Krassa a R. Habeck)j dále v knize UFO (J. P. Cave a L. Foreman). Domnívám se, ţe můţe existovat ještě další vysvětlení podstaty MIB, které se odvíjí od sdělení francouzského astronoma Jean-Piera Petita o setkání s neobvyklou skupinou ETI, kteří měli křídově bílou pokoţku, byli blondýni podobní čistokrevným Skandinávcům. Hovořili poměrně dobrou francouzštinou s neobvyklým zvukovým defektem, který objasnili tím, ţe nemají strukturu hlasivek jako lidé. Z rozhovoru se Petit dověděl, ţe jsou čistě technokraticky orientováni a zcela postrádají malířské, hudební či jiné umělecké schopnosti. Patří tedy k té skupině mimozemských entit podobně jako Xhumzové, o nichţ pozitivní ETI z Galaktické federace tvrdili, ţe nemají "emocionální tělo" (chybí jim citová sloţka osobnosti). Tvrdili, ţe pocházejí z planety Jummo, coţ můţe být rovněţ dezinformace. Nejčastěji se na Zemi objevovali mezi lety 1962-1967, tedy v čase značného výskytu MIB. Zatím je informací o MIB příliš málo na to, aby bylo moţné rozhodnout, kým ve skutečnosti jsou a jaké je jejich opravdové poslání. Poměrně časté únosy lidí, nešetrné vyšetřování a odebírání vzorků z těl unesených způsobuje silné trauma unesených, které jen pomalu doznívá. Unesení lidé trpí řadou psychosomatických a
fyziologických obtíţí, nejčastěji nepolevujícími bolestmi hlavy, záněty spojivek, oţehnutím pokoţky jakoby od silného slunečního záření, vyráţkami, padáním vlasů a nevolností spojenou se zvracením. Obtíţné usínání a neklidný povrchní spánek svědčí i o narušení harmonie podvědomí, které se obvykle odkryje aţ postupně nebo během retrospektivní hypnózy. Některé symptomy odpovídají lehčím formám "nemoci z ozáření" pronikavou radiací, ale důsledky nebývají tak závaţné. Uvedené obtíţe nejčastěji postihnou osoby, které se ocitly příliš blízko přistávajících nebo startujících mimozemských letounů, nebo byly ze svých domovů vyneseny pomocí taţného sytě modrého paprsku neznámé energie. Samotní ETI jsou proti účinkům této energie chráněni svými overaly, které obsahují jemné kovové nitě. Bezohlednost a lhostejnost, s jakou jsou unesení lidé vystavováni nebezpečným účinkům záření a bolestivým vyšetřením, představuje častý a typický znak chování této skupiny mimozemšťanů a současně podává svědectví i o úrovni jejich etiky. K následkům únosů je nutno připočítat časté podivné a poměrně velké jizvy po operativním odběru vzorků tkání a vyšetřování vnitřní části těla sondami. Byla popsána i řada případů násilného oplodnění ţen mající za důsledek 3-4 měsíční těhotenství, které bylo při dalším únosu přerušeno odběrem plodu, coţ je pro postiţené ţeny silně traumatizujícím proţitkem. Zprávy z laboratoří v Dulce to vysvětlují v tom smyslu, ţe ETI vyjmutá embrya dopěstovávají ve speciálních matečnících mimo tělo fyziologické matky, protoţe v pozdním stadiu těhotenství by neslučivost tkání vyvolala spontánní potrat. Tyto případy násilného těhotenství a rovněţ jeho násilného přerušení proti vůli matky jsou trestné a stíhatelné i podle nedokonalých pozemských zákonů. Od ETI s tak vyspělou technikou a technologií by bylo moţno očekávat jednání na zcela jiných etických principech, neţ je tomu ve skutečnosti, coţ je prvním z varovných symptomů nehumánní podstaty mimozemské civilizace reprezentované Imperiální aliancí. To ovšem není vše; protoţe byla zjištěna mnohem
těţší porušení humanity touto mimozemskou entitou. Jde zejména o případy, kdy bez vědomí a souhlasu unesených lidí jim byly implantovány do různých částí těla a orgánů čipy různé konstrukce. Nejčastěji jsou vsazovány kulovité asi 3 mm velké čipy do těsné blízkosti podvěsku mozkového (hypofýzy) a do blízkosti vnitřního ucha. Byly však zjištěny implantáty vsazené v palci nohy, kolenu, dlani a v lební dutině poblíţe kořenu nosní kosti. Poprvé byla tato cizí tělíska zjištěna při rentgeno-grafickém vyšetřování unesených osob, které si stěţovaly na řadu neobvyklých obtíţí (hlasy uvnitř hlavy, krvácení z nosu a ucha, podivné trnutí v místech vsazených implantátů atd.). Posléze bylo při vyšetřování pouţito počítačového tomografu CAT Scan a magnetorezonačního přístroje MRI. Vyšetřované osoby udávaly nesnesitelnou bolest během vyšetření, přestoţe bylo pouţito místního umrtvení. Některé přístupné čipy byly operativně vyjmuty a analyzovány v laboratořích Massachu-settského technologického institutu v USA, ale jediné, co se podařilo zjistit ,bylo to, ţe se jedná o produkty neznámé technologie vytvořené z neznámých hmot a majících neznámý účel. Tím byl potvrzen alespoň jejich nezemský původ. Je pravděpodobné, ţe přinejmenším část kontaktérů přijímajících poselství Sirianů pomocí chanellingu, má voperované mikro-čipy do blízkosti podvěsku mozkového, aby u nich bylo dosaţeno výraznější paranormální aktivity a dokonalejšího chanellingu. Implantáty vyjmuté například z palce nohy, kolena a dlaně byly zhotoveny z vysoce lesklé černé hmoty připomínající kov, byly obdélníkové aţ trojúhelníkové a ploché o velikosti asi 5 x 5 mm. Bylo zjištěno, ţe vytvářejí velmi silné bodové magnetické pole a orientované pole energie podobné elektromagnetické energii, která v měřících přístrojích indukuje neobvykle silné napěťové impulzy.Dokumentační fotografie a další podrobnosti naleznou zájemci o tuto otázku v článcích uveřejněných v Magazínu 2000 z roku 1994 (č.ll, str. 29) a z roku 1996 (č.9, str. 17). Ploché implantáty jsou pokryty
jakousi blanou či izolační vrstvou z bílkovinné substance, mající snad za účel izolovat vlastní čip od kontaktů s tkáňovými kapalinami. Hmota čipu obvykle v ultrafialovém světle projevuje silnou zelenou fluorescenci a rentgenografická spektra naznačují neobvyklou krystalovou strukturu. Vzorky tkáně odebrané z těsného okolí implantátu ukázaly, ţe tkáň je značně prorostlá početným zakončením nervových drah, které v těchto místech za normálních okolností jsou zcela netypické. Současné poznatky subminiaturní elektroniky a molekulární elektroniky naznačují, ţe by mohlo jít o čipy konstruované z ultratenkých vrstev monokrystalů specifické struktury, kombinovaných s monomolekulárními či monoatomárními vodivými drahami (pentlemi), které jednotlivé monokrystalické vrstvy propojují. Domnívám se, ţe máme co činit s vyspělou technologií sub-mikrominiaturní elektroniky, jejíţ dosaţení nám dá ještě mnoho práce. Jednotlivé mikroúseky čipu mají zcela specifické poslání jako má například diskriminátor, zesilovač, násobič impulzů atd. O účelu implantace čipů do lidských těl není téměř nic známo. Čipy usazené v těsné blízkosti podvěsku mozkového však mají za cíl dráţdit činnost této dosud velmi málo známé ţlázy s vnitřní sekrecí a vyvolávat podobný účinek, který vyvolává stará tibetská technika "otevírání třetího oka", kterou popisuje například i Lobsang Rampa v knize Třetí oko. Termín "třetí oko" je jeden z názvů šesté čakry Adţny, které se občas pojmenovává i jako "oko moudrosti", "vnitřní oko" či "čakra příkazů". Podle véd a tibetských análů aktivuje celý nervový systém a usnadňuje mimosmyšlové vnímání. Poslání implantátů umístěných v blízkosti vnitřního ucha zatím není moţno dešifrovat. V případě plochých implantátů se cestou systémové analýzy zjistilo, ţe s velkou pravděpodobností byly umístěny v některých důleţitých akupunkturních bodech, takţe představují asi další z technik akupunktury. Implantáty nalezené v palci nohy byly skutečně vloţeny jednak do akupunkturního bodu "da dun" (Hl či Fl) a do bodu "jin bai" (LPI či RP1). Bod "da dun" je počátkem
meridianu jater (dráha nohy jue-jin), kdeţto bod "jin bai" je prvním bodem meridianu sleziny (dráha nohy Tai-jin). Implantát vyjmutý z okolí kolena byl pravděpodobně v kontaktu se specifickým akupunkturním bodem "xiyan" (EM 52), nebo s bodem "du bi" (G 35) na meridianu ţaludku (dráha nohy jang-ming). Implantát vloţený do tkáně u kořene nosu byl v blízkosti bodu "chin ming" (VU 1) na meridianu močového měchýře (dráha nohy tai-jang). Důvody umístění implantátů do těchto bodů nejsou úplně jasné, zčásti můţe jít o zlepšení zdravotního stavu, zčásti o zvýšení duševní aktivity a vnímavosti člověka vůči mimosmyslovým impulzům vysílaným ETI. Ploché implantáty mohou patrně působit jako bodové zesilovače mikrovlnného záření z vnějších zdrojů, nebo fokusátory terestrické a sluneční energie (energie Zero). V tomto pojetí jde vlastně o verzi akupunktury známou pod názvem elektro-apunktura. Celý tento problém implantace čipů by zasluhoval intenzivní soustředěný výzkum. Zavedené implantáty často postiţeným lidem způsobují celou řadu různých obtíţí, coţ svědčí jednak o bezohlednosti mimozemských experimentátorů, jednak o nedokonalém zvládnutí operačních technik implantace. Implantáty zavedené ke kořenu nosu jsou často zdrojem úporného krvácení a dráţdění nosní sliznice, implantáty zavedené do blízkosti vnitřního ucha způsobují sluchové halucinace (hučení, pískání a jiné zvukové efekty) znemoţňující soustředění a cílevědomou činnost lidí. Nejzávaţnější negativní efekty vyvolávají čipy zavedené do blízkosti podvěsku mozkového. Takto postiţené osoby jsou postiţeny závaţnými poruchami spánku, vnímání podivných signálů a cizích hlasů uvnitř lebky, úpornými bolestmi hlavy a nepříjemnými šoky připomínajícími kontakty s vodiči vysokého napětí. Váţným způsobem dochází k porušení psychiky a fyziologické reaktivity ţen násilně oplodněných a po čase opět násilně zbavených svého plodu. Na dotazy postiţených ţen po příčině takového nelidského jednání odpovídají ETI obvykle v tom
smyslu, ţe "recyklují lidské duše", nebo "obnovují ţivotaschopnost" lidského rodu. To je ovšem značně podivné, proto se na tato tvrzení podívejme blíţe. Domnívám se, ţe Trilaterálové (negativní ETI) jsou přímými potomky entity Trigardů (Asurů), často od různých národů pojmenovaných jako "démoni" (daimoni), kteří v dávných časech vyvolali ničivé války proti Surům (bohům Slunce), ve snaze převzít moc nad celou Zemí. V těchto válkách byli nakonec poraţeni a elita Trigardů byla vyhnána či deportována ze Země. Součástí trestu Trigardů bylo rovněţ ohroţení jejich rasy narůstající neplodností. Nevíme, jak dlouho ţili Trigardové a jak dlouho ţijí současní Trilaterálové, ale je známo, ţe jiţ Trigardové znali způsoby regenerace ţivotních funkcí lidského těla, coţ jim dovolovalo ţít 1000 let i více. Ve skutečnosti ani nemáme jistotu v tom, zda současní Trilaterálové jsou potomky Trigardů, či zda to nejsou zbytky původní entity Trigardů udrţující si díky regeneraci svou existenci od doby vyhnání ze Země, tedy asi 17 000 let. Přinejmenším v případě Xhumzů je tato eventualita dost pravděpodobná. Na kaţdý pád je vlastní neplodnost ohroţující existenci Trilaterálů jednou z hlavních příčin jejich genetických experimentů a obrovského počtu únosů lidí. Trigardové a zřejmě i Trilaterálové jsou ateistickou vysoce technokratickou společností uchovávající výrazné prvky rasové nadřazenosti a fašismu. Z tohoto hlediska jimi pouţívaný termín "duše" nemůţe mít týţ obsah jako u vysoce duchovních "pozitivních" ETI (Surů). Domnívám se, ţe u Trilaterálů termín "duše" je významem identický s tím, co chápeme pod termínem "genom", tedy jako soubor chromozómových genů zděděných od rodičů, přičemţ genom je přesným obrazem hmotného těla člověka. V tomto smyslu můţe být ateisty genom skutečně chápán jako "duše" hmotného těla. Siriané v této souvislosti ve svých poselstvích tvrdí, ţe lidé jsou produktem jejich genetického inţenýrství, kdyţ do genomu primitivních pozemských hominidů vloţili segmenty sirianské DNA. Siriani mají
údajně dvanáctivláknovou strukturu DNA, kdeţto lidstvo pouze dvouvláknovou. Siriané proto tvrdí, ţe lidstvo zdegenerovalo a oni nyní usilují o to, aby lidský genom měl opět dvanácti-vláknovou strukturu DNA, jako mají Siriané. Z tohoto pohledu je termín "recyklace duše" nutno chápat ve smyslu snahy o obnovení původní dvanáctivláknové struktury DNA a ne ve smyslu duchovním. Skutečnost je taková, ţe současné lidstvo pochází z univerzálního archetypu Kadmon majícím od počátku dvouvláknovou strukturu DNA takţe se o genetické degeneraci nedá hovořit. Současné lidstvo není produktem genetického inţenýrství Sirianů, ale Lhaů (Áditjů), protoţe lidstvo vytvořené Siriany bylo zničeno v dávné minulosti opakovanými kataklyzmaty jako biblická "satanská plemena", dávno před příchodem lidstva Kadmon Adamah. Z historie dávných událostí, o nichţ jsem vyprávěl v Předpeklí ráje a Bozích a apokalypsách, vyplynulo, ţe Trigardové při svých genetických experimentech vnesli podíl svých genů (svůj genom) i do genetické podstaty části lidstva Kadmon Adamah tvořícího dnes značnou část pozemské populace. Během tisíců let vzájemného míšení různých ras a entit se podíl genů Trigardů zředil a v genotypu části lidí je značně zředěn, nebo zcela vymizel.(cílem genetických vyšetřování unášených lidí je objevit postupně ty jedince, kteří mají relativně nejvyšší podíl chromozomů lidstva čtvrté kalpy, genetickou manipulací tyto chromozomy izolovat a pokud moţno obnovit genom této rasy během věků ztracený. Touto cestou chtějí Trilaterálové obnovit původní izogenní linii svých předků čtvrté kalpy, a tak obejít jejich současnou omezenou plodnost či degeneraci rasy. Pokud se v těchto úvahách nemýlím, .není cílem regenerace současné lidské populace Země, ale obnovení vlastní prapůvodní rasy geneticky plnohodnotné, schopné vlastní reprodukce. Pokud by se jim tento záměr zdařil, není sporu o tom, jaký osud by pozemšťanům určili. Druhým záměrem genetických manipulací ETI je výroba biorobotů. Podle dostupných informací jsou realizovány dvě
technologie. První z nich jsou zmíněny v materiálech z laboratoří v Dulce. Jde o oplození lidských vajíček spermiemi, u nichţ byla provedena mutace DNA. Touto cestou vznikají mimo jiné bioroboti typu TWO. Druhá technologie výroby biorobotů jde směrem získávání biologické entity známé jako "chiméra", coţ je kompozitum tkání různého původu, spojených k dosaţení konkrétního cíle. Výroba chimér poţaduje dostatek ţivých tkání, které ETI získávají jednak ze zvířat, jednak z unesených lidí, kteří jsou pravděpodobně téměř výhradním zdrojem mozkových tkání. Je zřejmé, ţe výroba chimér není realizovatelná bez zvjádnutí neslučivosti ţivých tkání různého původu, coţ je dodnes snem našich chirurgů. Vzhledem k tendenci ţivých tkání o získání dominance nelze předpokládat, ţe ţivotnost chimérních biorobotů bude příliš vysoká. V souvislosti s únosy a utrpením lidí vystavených experimentům ETI a EBE mne napadá paralela k pocitům a utrpení zvířat pouţívaných lidstvem v různých laboratořích k experimentům, jejichţ závaţnost a nezbytnost je stěţí srozumitelná. ETI s unesenými zacházejí v podstatě tak, jako lidští vědci zacházejí s pokusnými zvířaty. Nemohu si pomoci, ale kladu otázku našim vědcům: Jak by se vám líbilo stát se pokusným objektem mimozemšťanů? Docházím k názoru, ţe odehrávající se události jsou mementem našeho Stvořitele, protoţe k jeho upozorněním a němým protestům zvířat zůstalo lidstvo hluché, jak to dokumentují například úděsná jatka provázející lov delfínů v Japonsku či kulohlavých velryb na Faerských ostrovech, lovy zpěvných ptáků v Itálii či genocida bizonů na prériích Severní Ameriky v minulém století. V čem jsme lepší neţ Trilaterálové? Důleţitou otázkou je moţnost účinné ochrany, popřípadě i obrany vůči únosům a únoscům, protoţe ve svém výsledku jsou únosy a s nimi spojená vyšetřování pro lidi více či méně nebezpečná. Únos obvykle zahajuje ztrnutí svalů a ztráta vůle k odporu či alespoň
k úniku z nebezpečné oblasti. Zřejmě jde o vyřazení center nervové soustavy (mozek, mícha) a přerušení či chaotizace jejich spojení s periferní nervovou soustavou. Do jaké míry jsou vyřazena i nervová ganglia, není známo. Na základě zkušenosti amerických vědců s projekty Phoenix a Montauk dnes víme, ţe toto vyřazení je způsobeno vysokofrekvenčním zářením 710-750 MHz, které proniká do centrální nervové soustavy a způsobuje její dočasnou blokádu, projevující se především ztrátou vůle k jednání a vyřazení periferní nervové sítě. Tento frekvenční rozsah v podstatě odpovídá radarovému záření, o němţ je známo, ţe kovy a některé polární látky jej odráţejí, ale jsou známy i látky toto záření pohlcující, pouţívané ke sníţení tzv. "radarového profilu" vojenských letadel a lodí. Čtenář si jistě připomene, ţe ETI i EBE si chrání tělo overaly vyrobenými z látek s vysokým obsahem kovu zatím neznámého sloţení. Xhumzové a někteří z ETI nosí na hlavách podivné čepice připomínající turbany, které kryjí nejen týlní, temenní a čelní stranu lebky, ale i boční strany včetně uší. Rovněţ tyto pokrývky údajně obsahují značný podíl kovových vláken. Lidé pozvaní pozitivními ETI k návštěvě jejich létacích strojů byli vybaveni zvláštními kovovými disky, které měli udrţovat na břiše v poloze třetí čakry (Manipury), která leţí přibliţně dva prsty nad pupkem. Energie Zero vyzařovaná pohonným systémem mimozemského letounu totiţ způsobuje blokádu nebo disharmonizaci třetí čakry, a to s sebou nese řadu váţných psychosomatických i fyziologických potíţí. Kromě mozku mikrovlnné záření, jímţ jsou unášení lidé ozařováni, způsobuje blokaci třetí čakry a nelze vyloučit ani blokaci dalších čaker. Z uvedených závěrů vyplývá, ţe zatím nejlepší pasivní ochranou lidí je pouţívání pokrývek hlavy a šatů zhotovených z látek s vysokým obsahem kovových vláken nebo pokrytých tenkou kovovou folií. Oči a zejména šestou čakru (Adţnu) lze účinně chránit brýlemi s reflexními skly pokrytými tenkou kovovou vrstvou. Poznamenávám, ţe šestá čakra leţí nad kořenem nosu mezi obočími. Proti vlastnímu
únosu prováděnému obvykle skupinou EBE, která člověka protahuje zavřeným oknem či zdí, se nám známou technikou zatím nelze účinně bránit. EBE totiţ pouţívají, techniku vytváření krátkodobých kanálů nulového časoprostoru, který vytvářejí specifickou formou energie projevující se indigově modrým nebo smaragdově zeleným proudem záření. V těchto případech je nejlepší volbou útěk, pokud si člověk uchoval svobodnou vůli a nedošlo k vyřazení periferní nervové sítě. Při vyšetřováních v létajících strojích pouţívají někdy ETI i techniku snímání vědomí (mindscan), jehoţ součástí je i blokáda krátkodobé paměti, kterou lze zčásti či zcela potlačit regresní hypnózou. Podle dostupných informací provádějí únosy pouze ETI a EBE náleţející k Trilaterálům (Imperiální alianci). Jiné entity ETI, často označované jako "pozitivní", nikdy únosy neprovádějí a k lidem se chovají přátelsky a velmi ohleduplně. Dodnes nemáme ověřeno, z které části Vesmíru a ze kterých planet k nám různé skupiny ETI přiletěly. Z nepříliš častých kontaktů s ETI z Galaktické federace (pozitivní ETI) a zejména z tajného oficiálního kontaktu s vládními sloţkami USA pochází informace, ţe tito ETI pocházejí z planety (nebo planet) soustavy Alfa Orionis (Betelgeuze) souhvězdí Orion. ETI i EBE náleţející k Imperiální alianci (Trilaterálové) při prvé oficiální návštěvě, kdy došlo ke kontaktu i s prezidentem Eisenhowerem, sdělili, ţe přicházejí z Rudé planety pouštního typu náleţející do planetárního systému dvouhvězdné soustavy Beta Orionis (Riegel) a Tau Orionis, náleţející do souhvězdí Orion. Později však unášeným lidem tvrdili, ţe přicházejí ze čtvrté planety planetárního systému Dzeta Reticuli nacházejícího se v souhvězdí Reticulum (Síťka). Jde o zjevnou dezinformaci, jejíţ cíl mi zatím uniká. V pozadí této dezinformace je však následující příhoda. V noci na 20. září 1961 došlo k únosu manţelů Hillových z automobilu, jímţ cestovali domů. Tato událost byla široce publikována, proto se detaily nebudu zabývat. Po skončení prohlídek
byli oba manţelé podrobeni blokádě paměti a pak propuštěni. Důsledky únosu se ale různými způsoby negativně projevovaly, proto se manţelé podrobili několika seancím retrospektivní hypnózy, které jim dokázaly téměř zcela vrátit vzpomínky na události spojené s únosem. Betty Hillová si vzpoměla, ţe v kabině velitele viděla prostorové znázornění části hvězdné oblohy s jedním souhvězdím (hologram). Při plném vědomí pak načrtla polohy několika hvězd a tvar souhvězdí. Tento náčrt studovala skupina astronomů ze State University of Ohio (M. Fishová a prof. W. Mitchell) a University of Pittsbourght (prof. Steggart). S pomocí komputerů určili, ţe nákres od Betty Hillové by mohl znázorňovat obraz souhvězdí, jevící se pozorovateli ze čtvrté planety soustavy Dzeta Reticuli v souhvězdí Reticulum, který by se díval na hvězdnou oblohu ve směru našeho Slunce. Je tu však jistá nesrovnalost spočívající v tom, ţe dodnes nebyly popsány planetární systémy souhvězdí Reticulum, tím méně hvězdy Dzeta Reticuli, takţe zbývá otázka, jak mohla skupina astronomů znát přinejmenším existenci čtvrté planety tohoto hvězdného systému? Domnívám se, ţe nejblíţe pravdě bude asi prvé oficiální sdělení o příchodu z dvouhvězdného systému Beta Orionis a Tau Orionis. Nepřímé potvrzení této domněnky uvádí informace o projektu Montauk a Phoenix (P.B. Nichols a P. Moon) v té části, kde se hovoří o nových technologiích získaných od ETI z Orionu. Konkrétně se jednalo o informace o technologii vytvářející tzv. "Delta Time funkce" (cestování v čase), k níţ náleţela i konstrukce speciální oktaedronální (osmistěnné) antény zvané "Delta T Antenna". Úzký vztah staré egyptské kultury k souhvězdí Orion je vyjadřován v mnoha egyptských textech, jejichţ prapůvod dosahuje aţ do Atlantidy, jejíţ tradice Egypt převzal. Z této doby pochází pověst o synu Poseidona (boha Atlantů) jménem Orion, který byl pro nezvedenost a drzost zdrojem mnoha stíţností bohů. Kdyţ ale urazil nejvyšší boţstvo, byl vykázán do daleké zapadlé části Vesmíru i se svým psem Siriem. V přeneseném smyslu tato báje ve zkratce
popisuje osud prapředků Atlanťanů,_ jak jsem o tom vyprávěl v knize Bohové a apokalypsy. Podle výzkumů R. Bauvala a A. Gilberta, představují tři největší a nejstarší egyptské pyramidy zemskou projekci pásu Orionu, přičemţ Orion údajně vychází přesně nad Velkou pyramidou. Indicie, jeţ jsem uváděl, ukazují poměrně přesvědčivě, ţe mimozemská entita nazvaná Američany Trilaterálové má velmi úzký vztah ke starověkým atlantským Trigardům, kteří po poráţce ve válkách démonů_byli_asi před 18 000 roky vyhnáni ze Země,.
ZÁHADNÁ ENERGIE UNIVERSA Ne všechny věci a události mají vysvětlení; stačí již to, že existují. Isaac Newton. . Pokud se matematický teorém vztahuje ke skutečnosti, neplatí bez výjimek. Pokud nebyly nalezeny výjimky, neodpovídá teorém skutečnosti. Albert Einstein.
Mnoho indicií naznačuje, ţe vedle energie elektromagnetického pole existuje ještě nejméně jedna další energie obklopující a pronikající náš svět, kterou nejsme schopni našimi prostředky měřit, ba ani identifikovat. Jedním z příkladů je samo Slunce. Podle stávajících fyzikálních teorií pochází energie Slunce z fúze čtyř jader vodíkového atomu (protonů) v jedno jádro helia podle Bethe-Weizsácherova cyklu. Podle této teorie se má měnit asi 3 %
hmoty Slunce v energii. Tato anihi-lace hmoty má být provázena vyzařováním určitého mnoţství neutrin, ale řada přesných fyzikálních měření opakovaně potvrzuje, ţe oproti fyzikální teorii je vyzařované mnoţství neutrin zřetelně menší. Tento "neutrinový deficit" naznačuje, ţe přinejmenším část sluneční energie se uvolňuje jiným mechanizmem, neţ předpokládaným podle Bethe-Weizsácherova cyklu. V posledních letech sami fyzikové hovoří o podezření, ţe část sluneční energie naše přístroje nevnímají, a tak nám uniká. Na otázku coţe je to za energii, není zatím nikdo schopen odpovědět. Starobylé prameny pojednávající o technice a technologii Atlantidy, z nichţ čerpali mnozí autoři (Scott-Elliot, Childress, Sanderson aj.), se zmiňuje o faktu, ţe Atlanťané (Trigardové) získávali ze Slunce zvláštní energii "vrill" pomocí metrových rudých krystalů a tuto energii pouţívali k pohonu svých lodí, létajících člunů, strojů továren i v domácnostech, a to v takovém rozsahu jako dnes lidstvo pouţívá elektrický proud. Elektrický proud Atlanťané rovněţ znali, ale pouţívali jej pouze výjimečně, neboť jeho získávání bylo údajně obtíţné. Tato sdělení potvrzuje ve svých seancích o Atlantidě i E. Cayce. Stejná nebo podobná energie je vyzařována z hlubin Země na určitých místech bezprostředně souvisejících s hlubinnými zlomy. Na takových lokalitách jako je například Loe Bar, leţící mezi Breage a Landewednackem v Cornwallu (jihozápadní Anglie), dochází k poruchám invariance času a vytváření fenoménu, který kvantová fyzika pojmenovává termínem "časový vír". Projevuje se to tím, ţe v určitých cyklech se zde zjevují náhodným pozorovatelům historické výjevy ze středověku, jako například skupina rytířů na koních. Jiné podivné události se odehrávají v Chanctonburském kruhu leţícím jiţně od Bunctonu v jiţní Anglii. Obvykle kolem půlnoci zde dochází k výronu záhadné energie, která způsobuje vznášení osob aţ ve výši dvou metrů nad zemí po dobu několika desítek sekund. Neméně podivný jev byl zjištěn na břehu Sardine Creek, asi 30 mil od Grantová průsmyku.
Jev je v Americe velmi proslulý pod jménem "Oregonský vír". Jde o téměř kruhový fenomén o průměru asi 55 m, ve kterém neznámá energie značnou silou vtahuje do nálevkovitého středu veškeré hmotné objekty. Ptáci i zvěř se tomuto místu zdaleka vyhýbají. Vědci z různých oborů zde provedli desítky měření, ale k ţádnému objasnění se dodnes nedobrali. Přibliţně ve vzdálenosti 78 km, v Camp Burch v Coloradu, existuje podobný menší a slabší vír. Co je to za energii vyvolávající tak silné místní gravitační pole? V New Brunswicku v Kanadě existuje další gravitační anomálie u Magnetic Hill projevující se tím, ţe automobil musí při jízdě do kopce brzdit, ale při jízdě dolů naopak přidávat plyn (Farkas). Podobné jevy jsou mnohem častější, neţ by bylo moţno očekávat. Tak například silnice Via dei Laghi, směřující do papeţova letního sídla Castello Gandolfo u vesnice Rocca di Papa. Voda zde teče do svahu, stejným směrem se kutálejí plechovky a lahve, automobily po odbrzdění jedou do kopce a rovněţ chodci se do kopce jde mnohem snáze neţ naopak. Další lokality s podobným jevem existují na polském úpatí Sněţky, v Japonsku, západním Skotsku mezi Ayrem a Maidensem a na dalších místech Země (Holbe). Zkušení automobilisté nesporně znají ve svém okolí řadu míst, kde některé kopce vyţadují mnoho energie motoru a je nutno řadit do niţších převodů, jiné automobil zdolává nad očekávání lehce. Takový "brzdivý" kopec znám na silnici Chomutov-Karlovy Vary těsně za městem Perštejn. Naopak "rychlý" kopec se projevoval nedaleko Chomutova. Příčiny a pozadí těchto přinejmenším tajemných jevů zůstávají nadále neosvětleny. Existuje mnoho míst, na kterých z hloubi země vystupuje podivná a tajemná energie zjistitelná v převáţné většině případů zatím pouze metodami radiestéze. Tato energie má ambivalentní charakter a dle důsledků působení na ţivé organizmy (člověka) ji vymezujeme na energii pozitivní a energii negativní. V tomto smyslu hovoří i starobylé čínské spisy o energii "čchi" a jejích dvou formách: energii "bílého tygra" a energii "modrého draka". Mnohá místa koncentrované emise
této energie na zemském povrchu znaly jiţ staré civilizace a vybudovaly na nich svá posvátná centra. Jako příklad můţe být zmíněn Monte Bego v jiţní Francii, Wallis či Carschenna u Graubiindeno ve Švýcarsku, plošina Veltlín v italském Asiagu, Monte Balda u Gardavského jezera a Pizzo Badile Camuna (Geisterberg) nad údolím Camonica severovýchodně od Milána. Pizzo Badile Camuna je pravděpodobně dodnes aktivním zdrojem záření tajemné energie, jejíţ tok se výrazně zesiluje zejména s příchodem jara a na podzim, coţ se mimo jiné projevuje výraznou aurou modravé záře obklopující tuto horu. Na Zemi existují oblasti, v nichţ se periodicky odehrávají podivné a dosud nevyjasněné události. Jedním z takových jevů je náhlé zjevení hustého oblaku či mlhy ţluté aţ zelené barvy, který je zdrojem silné gravitace vtahující dovnitř letadla i lodě, dochází k výpadkům elektronických přístrojů, selhání kompasů, výpadkům elektrického proudu, ale projevuje se také zdravotními potíţemi lidí, které mohou být dovršeny i ztrátou vědomí a halucinacemi. Pokud se takový oblak objeví nad mořem, dochází k silnému pěnění vody a byly rovněţ zaznamenány časté poruchy časoprostoru, a to jak ve smyslu prostoru, tak zejména času. Lze konstatovat, ţe v těsné blízkosti a zejména uvnitř takového mraku platí jiný čas, neţ je tomu na Zemi. I.T. Sanderson vymezil na zemském povrchu dvanáct takových oblastí a nazval je "kritickými oblastmi". Z nich nejznámější je Bermudský trojúhelník a Ďáblovo moře mezi Filipínami, Guamem, Okinawou, jiţní částí souostroví Kjúšů a Mariánským příkopem. Další oblasti jsou méně známé, ale o nic méně nebezpečné. Je to především část Pacifiku západně od Kalifornie a západně od chilského pobřeţí, oblast při atlantickém pobřeţí Argentiny, jiţně od Madagaskaru, západně i východně od Austrálie, střední Pákistán, oblast jihozápadního Maroka (západní výběţky pohoří Atlas), v neposlední řadě i oba zemské póly. V posledních letech byly zjištěny další kritické oblasti především v pouštních územích amerických států Nevada, Arizona a
Nové Mexiko, jinou novou oblastí je území S-čchuan (Sečuán), Irské moře a New Foundland. Neznáme příčiny jevů odehrávajících se v těchto oblastech, i přes poměrně rozsáhlé výzkumné aktivity různých vědeckých institucí. Jediný závěr, ke kterému se dospělo, je ten, ţe zde působí podivná, lidstvu dosud neznámá forma energie. Lidé se i v minulosti setkávali s různými podivnými formami energie, jako bylo například "černé světlo", které znenadání přichází uprostřed jasného dne a přináší naprostou tmu, v níţ mizí světlo Slunce i všech místních zdrojů. Taková událost se odehrála 19. května 1780 v bývalé Nové Anglii na severovýchodě USA. Tma, které předcházel závoj mlhy, nastoupila v 10 hodin dopoledne místního času uprostřed jasného slunečného dne. Tma intenzivní jako při novu trvala 24 hodin a opět poznenáhlu zmizela. Koberec této černočerné tmy pokryl rozsáhlou oblast odpovídající území dnešních států Maine, New Hampshire, Vermont, Massachussetts, Rhode Island, Connecticut a východní část států New York a Pennsylvanie. Obdobný úkaz postihl 19. srpna 1763 Londýn, 26. dubna 1884 se totéţ odehrálo v anglickém Prestonu a 2. prosince 1904 zahalila tma uprostřed dne město Memphis v Tennessee. Odehrály se ale také případy, kdy denní světlo nebylo nahrazeno tmou, ale podivným modrým aţ modrozeleným světlem. To se stalo 24. září 1950 na východě USA a o dva dny později i v Anglii, Skotsku a Dánsku. V oblasti Bermudského trojúhelníku se černý mrak objevuje relativně často ve dne i v noci. Provází jej obvykle výpadek elektrického proudu, zastavení všech elektroagregátů a veškerých přístrojů vyuţívajících energii elektromagnetického i magnetického pole. Zastavují se výbušné motory a lodě jimi vybavené zůstávají bez moţnosti řízeného pohybu, načeţ jsou přitahovány značnou neznámou silou do hloubi mraku. Takový úkaz popisuje kapitán N. Beam z počátku 70. let v oblasti zátoky Biscayne (USA). Méně častější jsou mraky jiných barev, zejména ţluté či zelené, ale co do účinku si s černým mrakem nezadají. Podstata zmíněného černého světla (černé energie),
popřípadě jeho barevných variant, zůstává nevyjasněna. Lze se domnívat, ţe jde o dosud neznámou formu energie měnící zákony optiky. V podezření je energie gravitačního pole, nebo spíše energie gravitační pole generující. Fyzikální podstatu těchto přívalů tmy a černých mraků se pokusil objasnit W. Reich. V roce 1940 pracoval v rámci projektu Phoenix I na výzkumu metod ovládání počasí, zejména silných větrných smrští a uragánů. Formuloval teorii existence negativní a pozitivní formy vesmírné energie zvané Orgon. Onu negativní formu nazval "Dead Orgon" (Orgon smrti, Černý Orgon) a posléze došel k názoru, ţe je odpovědná za vznik a intenzitu silných bouří a uragánů. Podle Reicha souvisí mnoţství uvolněného Dead Orgonu přímo s ničivou silou bouří, a proto se snaţil nalézt způsob neutralizace této formy energie, ale zřejmě příliš neuspěl. Ve světle současných poznatků lze usuzovat, ţe energetické formy Dead Orgon a Life Orgon nejsou v zásadě nic jiného, neţ dipolární energie Zero. Dodnes není uspokojivým způsobem objasněn mechanizmus vzniku a funkce velkých větrných vírů (tornád, smrští, tropických cyklon). Ve shodě s teoretickými úvahami W. Reicha lze usuzovat, ţe u kolébky jejich zrodu stojí vznik nestabilních vertikálních gravitačních vírů vyvolaných poměrně úzkými paprsky terestrické energie Zero (Dead Orgonu). Mezi záhady energie beze sporu náleţí i problém vzniku a funkce magnetického pole Země. Jeho existenci se snaţí někteří vědci vysvětlit teorií jakéhosi zemského dynama, ale dodnes nikdo nebyl schopen předloţit fyzikálně přijatelnou konstrukci takové teorie, takţe zdroj energie zemského magnetického pole je nadále neobjasněný. Při pozorování anomálních jevů (tma, černé a barevné mraky, pěnění vody atd.) zaznamenávají pozorovatelé jev, který by bylo moţno nazvat poruchou invariance času. Pozorovatel se v některých případech dostává do situace, kdy je změněn časový vektor prostoročasu a po skončení jevu pozorovatel zjišťuje posun vlastního času oproti standardnímu zemskému času. Bývá to obvykle spojeno s
náhlým zmizením a opětně náhlým objevením pozorovatele. Podobných příhod bylo popsáno poměrně mnoho. Nejznámějším z nich je příhoda posádky a cestujících civilního letadla letícího z Evropy do USA, které začalo přistávací manévr na Kennedyho letišti. V okamţiku zahájení tohoto manévru opticky zmizelo z oblohy, ale současně i z obrazovek radarů, aby se asi po 15 minutách opět naráz zhmotnilo a bez problémů přistálo. Podivná je skutečnost, ţe všichni cestující včetně posádky měli na svých hodinkách o 15 minut méně, neţ v okamţiku přistání letadla. Tuto a podobné příhody dodnes nikdo nevysvětlil a úřady se snaţily příhody bagatelizovat jako omyly či výmysly. Tajemná energie zřejmě vytváří jakési mezidimenzionální přechody prostupné pro energii, ale ne jiţ pro zvuk a hmotu, takţe jsou známy příhody, kdy pozorovatel vidí zcela ţivé holografické obrazy děje probíhajícího mimo něj v jiné rovině, do které nemůţe vstoupit. Podobné události se odehrávaly v souvislosti s projektem Phoenix III, kdy byly generovány časové tunely pro průchody do situací (a dimenzí) majících jiný časový vektor. Touto problematikou se budu zabývat v dalších kapitolách podrobněji. Tyto a podobné události stály u kolébky, v níţ se zrodil nový vědní obor "holistická fyzika".* Oborem zájmu této vědní discipliny je nejen polydimenzní podstata prostoru, ale také intimní vztah hmoty s kategorií nazývanou "duchem", a to především ve vztahu k člověku. Holistický fyzik a nositel Nobelovy ceny za fyziku pro rok 1979 profesor S. Weinberg ve své inaugurační přednášce prohlásil: "Pro holi-stickou fyziku je čas pouhou konstantou v trojrozměrném světě". Dovedeno do konce to znamená, ţe se změnou konstanty se mění funkce a naopak, takţe změna funkčních vztahů v prostoru musí nutně měnit čas. Jestliţe chceme porozumět podstatě času, musíme nejprve poznat a ovládnout funkční vztahy, jimiţ je sám prostor vymezen. Při studiu starých textů uchovávajících znalosti a odkazy vědění dávno zaniklých pozemských civilizací musíme dříve či později dojít k závěru, ţe dávné civilizace znaly
dobře skutečný vztah času a prostoru, ale i vztahy existující mezi hmotou, energií, prostorem a časem. Jejich vědomí se odvíjelo od toho poznání, kterému říkáme "kvantová věda" a staří Číňané "Tao ťiao" (principy vedoucí k poznání), ale v systémovém pojetí jde o totéţ, co nám sdělují knihy o Tao, tantrické texty, tibetský Rgjud, Kniha Dhyanů, Kabala, védské spisy, ale i písemné záznamy egyptských a bonnských kněţí či perských mágů. Nacházíme v nich při pečlivém studiu ucelené vědění o skutečné podstatě Universa a jeho zákonech, které ovládaly civilizace sídlící na Zemi před desítkami tisíců let. Jeví se mi, ţe i řada předních vědců naší doby začíná vnímat nebo alespoň tušit obrysy skutečného stavu věcí a dějů, jak to například naznačuje "bootstrapová teorie" kvantové struktury Vesmíru, vyslovená svého času G. Chewem. Je udivující, jak blízká je tato teorie k taoistickému pojetí zákonů, jimiţ se řídí hmotné světy, jak na to upozornil F. Capra. Moderní představu existence mnohavrstevného Universa předloţili CG. Jung a J. Everett, později tyto představy vyjádřili J. S. Bell a D. Bohm řadou nekauzálních rovnic popisujících nekauzální vztahy mezi hmotou a vědomím. Blíţíme se konečně k poznání ovládnutému dávnými civilizacemi, které říká, ţe hmota, vědomí a energie jsou pouze různé projevy jediného univerzálního fenoménu, který zatím neumíme pojmenovat, a tím méně v plném rozsahu pochopit. Pomáháme si adjektivy neurčitého významu jako je Bůh, Stvořitel, Nejvyšší Bytost, Hospodin či Pán Zářící Tváře, coţ svědčí o tom, ţe jsme dosud pouze kdesi na počátku vědění. Organickou součástí Universa je mimo jiné i kategorie pojmenovaná "Alayaviyňana", coţ lze přibliţně přeloţit jako "Vědění Universa" či "Univerzální informační pole". V esoterickém pojetí lze porozumět poslání a údělu člověka tak, ţe má postupně plnit poznáním svůj osobní grál. Teprve v okamţiku, kdy první kapka poznání přeteče okraj grálu (poháru vědění), stává se člověk bohem a splývá se Stvořitelem. Darem Stvořitele člověku byla podivuhodná tvořivá energie "kriyasaktí",
představující sílu a současně schopnost vytvářet vše v hmotném světě podle vlastní úvahy. Kriyasaktí je však v našem vědomí blokována do té doby, neţ dosáhneme schopnosti porozumět v plném rozsahu důsledkům svých činů. Tento okamţik v podstatě odpovídá okamţiku, kdy probuzená "hadí síla" (kundaliní) vystoupila do sedmé čakry (Sahasráry) a zcela ji vyplnila. V tomto okamţiku se člověk stává máhátmou, a tím se jeho evoluce v hmotném světě dokončuje. Tradice hovoří o tom, ţe máhátmové mohou konat jakékoliv zázraky a divy dle své vůle, mohou ţivot brát i tvořit, mohou utvářet dobro i zlo v našem pojetí, ale poruší-li harmonii Universa, pak máhátmovství ztrácejí, je jim určena nová karma a celou duchovní evoluci v hmotném světě si zopakují. Taková selhání nejsou nijak řídká a mezi námi ţijjja^aje^mnoho padlýcřLmáhátmů obtíţených těţkou karmou. Tyto schopnosti máhátmů nejsou bájí, protoţe schopnost vědomé tvorby a zásahů do jsoucna je plně v souladu s poznatky kvantové mechaniky, která je pojímá jako transformace různých forem energie, přičemţ tvůrčí myšlení představuje jednu z nejvyšších kategorií energií. Částečné schopnosti máhátmů mohou dosáhnout i mnozí duchovně osvícení lidé a jejich působení pak nezasvěceným připadá jako neuvěřitelné zázraky. Příkladem mohou slouţit filipínští operatéři postupující proti všem známým medicínským zásadám, přesto dosahují holou rukou takřka chirurgické zázraky, bez sepsí a zánětlivých procesů v ranách. Jiným příkladem jsou letální stavy rakoviny odléčené některými biotroniky. Zmíněné esoterické knihy a texty starověku hovoří o existenci vertikálně vrstvených dimenzí (metadimenzí) lišících se jedna od druhé nejen úrovní obecného vědomí, ale i strukturou základní energie dimenze. Podle toho můţeme Vesmír chápat přibliţně jako gigantickou cibuli, jejíţ jednotlivé plátky odpovídají určité dimenzi. Lao-c' říká, ţe existuje pět vzájemně nadřazených časoprostorů (metadimenzí), které obývají bytosti s rostoucí úrovní stavu vědomí. Biblické prameny tvrdí, ţe Elohim (bohové) stvořili náš Vesmír tak,
aby sedm nebí (metadimenzí) bylo "nahoře" a sedm nebí "dole". Oba pojmy (nahoře, dole) se vztahují k duchovnímu postavení člověka, který je umístěn Elohim do prostoru mezi nimi. Tradice Beth Hamidras (III, IV) hovoří podobně a jednotlivé metadimenze Tabulka 2. Jména metadimenzí podle Beth Hamidras a Kabaly Chrámy Světla (světlé sféry) Beth Hamidras Kabala Libnath hasapir Vilon (svět člověka) Ecem hašomain Rakija Nogah Sechakim Zkhuth Zebul Ahabah Maon Racon Makom Kodeš hakodošim Arabat (svět Stvořitele)
Chrámy tmy Beth Hamidras Satan , Tame Ofel Choba Eva Beth Chaber Smore Haiaiin
pojmenovává Chrámy Světla a Chrámy Tmy. Kabala zmiňuje existenci sedmi světlých a sedmi temných sfér berijatického a jeciratického světa (stavu vědomí), které obývají andělé pravého a levého křídla (bohové a ne-bohové). Rovněţ kniha Dhyanů zaznamenává existenci dipolárního Vesmíru rozděleného na dvě antagonistické části, přičemţ kaţdá z nich sestává z několika sfér. Jedna část Vesmíru je domovem bohů Světla, druhou obývají bohové Tmy. Bohové Světla jsou Lhaové, kdeţto bohové Tmy mají jméno Lha-mayinové a odpovídají svým postavením biblickým "padlým andělům". Představa existence dipolárního polydimenzionál-ního Vesmíru je společná téměř všem vyspělým
starověkým civilizacím, coţ svědčí nejen o jejich společném původu, ale i o stejném prameni vědění. Můţeme tak mimo jiné soudit z kánonizovaných ústních tradic Keltů, védských knih, Quetzal-coatlovy knihy Tonalamatl, Avesty a podobně. Staré civilizace dávno obývající Zemi měly zcela přesné představy o struktuře Vesmíru, ke kterým se současné lidstvo pomalu a v S obtíţemi prodírá. Taoisté povaţují Vesmír za kulovitý objekt rozdělený v polovině plochou mající charakter vlnící se mořské hladiny. Na úrovni této plochy existuje dynamická rovnováha mezi energií Jin a Jang a obě energie jsou zde vzájemně v rovnováze. Obdobné informace měli i staří Árjové (Aryani) a vyjadřovali je sloţitým symbolem sedmi svastik v kruhu odpovídajícím sedmi antagonistickým sférám Světa (Universa). Náš Vesmír vyjadřovali stylizovaným znakem odpovídajícím graficky polovině svastiky. Dvouramenná (úplná) svastika vyjadřovala propojení a duchovní sounáleţitost dvou paralelních světů osídlených lidmi páté evoluční kalpy. Tyto dva světy, či spíše dimenze, měly v pojetí Kabaly jméno Adamah a Erez. Na obou byla přibliţně ve stejné době vysazena táţ rasa, která na Zemi má jméno "Adamah Kadmon". Ve starověku mezi těmito "sesterskými" dimenzemi existovaly čilé styky, ale nástup vzbouřených Asurů a pohroma démonských válek vedla lidstvo Erezu k přerušení kontaktů z obavy o vlastní existenci. Bratrské lidstvo Erezu se rozvíjelo odlišným způsobem bez válek a. vzpour, takţe se ve svém vývoji posunulo dále neţ pozemské lidstvo. Nelze vyloučit, ţe část UFO pochází ze světa Erez. Vraťme se zpět k symbolům Arjů. Sama svastika byla chybně a zjednodušeně pojata jako symbol vnitřní energie (vířícího ohně) hmoty. Ve skutečnosti je symbolem univerzální energie prostoru (energie Zero) a její polaritu vyjadřuje větví. Negativní (černou) energii znázorňuje levotočivá svastika, světlo či pozitivní energii pravotočivá svastika. Podobně jako Árjové, pojímali strukturu bipolárního Vesmíru i Keltové. Keltský symbol Vesmíru představuje
kouli v polovině rozdělenou dynamickou plochou pojmenovanou "střední svět", která odděluje "horní" a "dolní" svět. Tuto dynamickou plochu vnímanou jako vlnící se hladinu moře jsem pojmenoval "plochou Zero" (plochou nulové energie) a dále se tohoto pojmenování budu drţet. Ozvěna zpráv starobylých textů o mnohovrstevnaté struktuře Universa stála pravděpodobně u kolébky teorie "dutosti" Země a existence vnitřních obydlených světů, s níţ kolem roku 1818 přišel J.C. Symmes a jeho následovníci, především J. Mc Bride, W. Reed, M. B. Gardner a další. Z teorie duté mnohavrstevnaté Země se patrně vyvinula i hypotéza o několika úrovních Země, zvaná někdy "hypotéza mnohosti světů", jíţ se zabývali A. Greenfield, C. Brinsky, Le P. Trench a mnoho dalších vědců. Tyto teorie jsou zřejmě reflexí chybně pochopeného starého učení o mnohavrstevném Universu. Z toho mylného chápání "dolního" a "horního" světa vyšla i učení některých církví, která světy andělů a Boha umístila na nebesa, kdeţto světy temných bytostí a Satana do hlubin Země. Ve skutečnosti pojem "nahoře" a "dole", jakoţ i "světlý" a "temný" svět je nutno chápat ve smyslu bipolárního systému energie tak, jak to naznačují symboly taoistů, Arjů, Keltů a dalších kultur. Taoistický diagram rozdělení Jin-Jang energie je často mylně vykládán pouze jako symbol harmonie obou druhů energie, ale ve skutečnosti je to symbol našeho dipolárního Vesmíru tvořeného dvěma póly antagonistické energie. Dvojice Jang-Jin v tomto smyslu zpodobňuje naše nepříliš přesné pojetí dualizmu Dobro-Zlo, Světlo-Tma či Klad-Zápor. Taoisté jednoduchým výrazem vyjádřili zcela přesně výklad podstaty dualizmu Vesmíru. Dva póly energie Jang-Jin v taoistickém diagramu představují rovnováţný stav Vesmíru prvé meta-dimenze, jehoţ podstatou je energie "Cchi". Podle Tao však existují další dvě vzájemné nadřazené metadimenze, jejichţ podstatou je opět dipolární energie. Energie druhé metadimenze má jméno "Feng-ju" a energie třetí metadimenze je zvána
"Chuej-Ming", jak o tom ve svých dílech hovoří staří čínští filozofové a mudrci Lao-c'a T'iu-ši. Podle učení Tao je náš hmotný svět řazen do prvé metadimenze a jeho podstatou a řídící silou je bipolární energie Čchi vyjádřená dualitou Jang-Jin. Pojetí keltských druidů je analogické a Čchi u nich má jméno "Wuivr". Babylonští kněţí v temţe smyslu pouţívali termín "Ti", Védy hovoří o "Práně" a bonnské texty o "Shugs rlung", ale bipolarità této energie není nijak zdůrazňována. Podle toho kterého úhlu pohledu je tato bipolární vesmírná energie vykládána někdy jako "ţivotní energie", jindy jako "terestrická (zemní) energie", nebo jako "Reiki", "Vrill" a podobně. Vedle hierarchické struktury Universa existuje ještě soustava paralelních dimenzí lišících se pouze hodnotou časového vektoru časoprostoru. Úroveň vědomí pravděpodobně není výrazně odlišná, třebaţe se od úrovně vědomí lidstva můţe lišit vzhledem k odlišné historii pozemského lidstva. Bonnský komentář Knihy Dhyanů se zmiňuje o tom, ţe Bhumi (země) má ještě^ še^tjieyjditelných sester, na kterých ţijí lidé, podobně jako na Zemi. Kaţdá z těchto planet je ale umístěna v jiném dwiparu (paralelním časoprostoru). Kabala udává, ţe existuje sedm^lanej^jwalelních dimenzích_a_zná je i jmény: GEH, NESZIAH, TZIAH, THEBÈL,_EREZ, ÀDÀMÀH a ARGA. Kabalistické pojmenování Země je tedy ADAMAH a skutečné jméno původního lidstva páté kalpy bylo ADAMAH KADMON. Z toho lze snadno porozumět, proč kabalistické jméno prvního praotce (Manua) lidstva páté kalpy bylo Adam. Podobně jako Země mají své "sestry" v paralelních dimenzích i ostatní planety, zejména Venuše, Mars, Jupiter a další. V minulosti mezi Zemí a těmito\esterskými planetami zřejmě existoval čilý otevřený styk, ale vývoj událostí na Zemi vedl k jejich přerušení. Na některou ze sesterských "Zemí" byla zřejmě v dávné minulosti přemístěna i prastará civilizační centra Země, zejména Šambala (Shan-ba Lá) a město Slunce (El Dorado). Mezi sesterskými planetami však nadále existuje čilá výměna v rámci reinkarnací. Nasvědčují tomu některé
vzpomínky z minulých ţivotů, které systémově nezapadají do pozemské historie, vzpomínky na ţivot ve městech majících jinou architekturu a jiné ţivotní podmínky, neţ je tomu na Zemi. Pokud čtenáři takové vzpomínky máš, je pravděpodobné, ţe jsi některý ţivot v hmotném těle ţil na některé ze sesterských planet Země v jiné paradimenzi. Paralelních dimenzí je pravděpodobně celkem dvanáct, ale pouze asi polovina z nich má ţivotní podmínky vhodné pro ţití člověka. Kdyţ staré knihy tvrdí, ţe lidstvo páté kalpy vysazené na Zemi je součástí univerzální lidské rasy vyšlechtěné pro Universum, mají zřejmě na mysli to, ţe jiné skupiny téhoţ lidstva byly vysazeny i na sesterské planety v paradimenzních prostorech. V tomto duchu vyznívají i údaje získané chanellingem, které hovoří o dvanácti bratrech Stvořitelích, které Galavanti (Nejvyšší Bytost) pověřil stvořením dvanácti paralelních vesmírů a jedním z nich je i náš Vesmír. Je pravděpodobné, ţe vnitřní struktury těchto dvanácti vesmírů budou vzájemně odlišné, ale o tom není zatím nic moc známo. S takto pojatou strukturou Universa úzce koresponduje Everett-Wheeler-Grahamův model Světa (Universa), zaloţený na principu existence mnoha dimenzí. Zdá se, ţe tento model tří princetonských fyziků zatím nejlépe odpovídá tomu, co říkají o Universu prastaré svaté knihy i ústní tradice udrţované v chrámových centrech. S představou struktury a funkce Universa úzce souvisí i porozumění podstatě energie Universa. To, co staré knihy v té či oné formě chápou jako dynamickou nulovou plochu Vesmíru, která jej dělí přibliţně na dvě poloviny antagonistické povahy, je velmi blízké Puthoffově a Kingově tezi o existenci bodů nulové energie, které v prostoru mohou vytvářet i souvislé plochy (S.K. King, M.B. King, J.L. Ziegler). Podobnými úvahami se počátkem tohoto století zabýval i Nikola Tesla, kdyţ formuloval svoji představu o hyperprostoru oddělujícím oblasti antagonistické energie prostoru. Tesla své úvahy dokázal dovést do konkrétní fyzikální
podoby a zkonstruoval experimentální motor nového principu, zaloţený na čerpání toku energie z obou protilehlých prostorů opačné polarity .^Takový motor čerpající energii z kosmu by byl absolutně ekologický a ke svému chodu by nepotřeboval ţádný zdroj pozemské energie, ţádné palivo a neprodukoval by ani exhalace či obtíţné pevné a kapalné odpady. Snad v tom leţí důvod, proč plány a nákresy Teslova podivuhodného motoru beze stop zmizely. Teslovy úvahy o hyperprostoru jsou v dobrém souladu s informacemi, které získal E. M. Orue 7. ledna_1977 během kontaktu s ETI (Hesemann: UFO-kontakty, strana 99) v Aca-pulku. ETI potvrdili existenci pásem energie oddělených pásmy s nulovou energií, jeţ pouţívají jejich vesmírné lodě pro rychlé zdolávání velkých vzdáleností ve Vesmíru. Plochu nulové energie oddělující obě antagonistické hemisféry energie budu dále označovat jako "plochu Zero" a energii proudící mezi oběma póly Vesmíru jako "energii Zero". K vytvoření přibliţné představy můţe slouţit model magnetického či elektromagnetického pole existujícího mezi dvěma póly obsahujícími náboj. Energie Zero teče podél silokřivek protínajících rovinu Zero a spojujících oba protikladné póly. V rovině Zero je hodnota energie Zero nulová, ale vůči bodům leţícím mimo Vesmír tato hodnota nemá hodnotu absolutní nuly. Plocha Zero je tedy v zásadě identická s Teslovým hyperprostorem. Domnívám se, ţe obdobné plochy Zero vyššího řádu oddělují od sebe i jednotlivé metadimenze Vesmíru, ale energie bodů těchto ploch patrně jiţ nulová není vůči ploše Zero nultého řádu. Podstata energie Zero bude značně odlišná od podstaty energie elektromagnetického pole, coţ vychází z očekávání podstatné odlišnosti jejich kvantově mechanické podstaty. Podle stávajícího stavu poznání kvantové mechaniky lze klasické elektromagnetické pole povaţovat v podstatě za kvantované pole bosonů, které je vyhovujícím způsobem popsatelné symetrickými vlnovými funkcemi. O kvantové podstatě pole energie Zero lze soudit, ţe bude tvořit kvantové pole fermionů
či analogických částic obsahujících jistou hodnotu náboje. Reálný fyzikálně mechanický stav pole energie Zero by pak mohly popisovat výhradně antisymetrické vláknové funkce. Základní rozdíl mezi klasickým elektromagnetickým polem kvant bosonů a polem energie Zero sestávajícím z kvant fermionů vyplývá z Pauliho principu. Tento známý princip říká, ţe v temţe kvantovém stavu můţe existovat velký počet bosonů (nejméně dva), ale pouze jeden jediný fermion. Z toho plyne, ţe kvantované pole energie Zero (je-li tvořeno fermiony) nemůţe mít vlnovou podstatu, jako je tomu u elektromagnetického kvantovaného pole, ale bude tvořeno vláknovými kvanty, jejichţ délka a zakřivení bude záviset na obsahu energie v tomto kvantu. Velikost, či spíše délka vláknového kvanta energie Zero, by podle principu Bose-Einsteinovy kondenzace fermionů měla záviset na dosaţeném stupni kondenzace fermionů a kvantový stav pole by se pak měnil ve skocích. Lze si to představit tak, ţe máme mnoţství provázků nastříhaných na stejnou délku a svazováním jejich konců můţeme vytvořit dlouhé lanko, ale vţdy skokem o délku navázaného kousku provázku. Paprsek fermionů Zero podle této teorie musí mít vţdy ostře konečnou délku, pokud jde o fermiony v temţe kvantovém stavu. S tímto jevem jsme se jiţ setkali v souvislosti s UFO vyzařujícími ostře ukončené světelné pásy. Proud paprsků bosonů elektromagnetického pole nikdy nedokáţe vytvořit ostře zakončený světelný paprsek. Teoreticky lze kondenzaci fermionů podle Bose-Einsteinova principu provádět do nekonečna nebo alespoň tak, ţe kvantová délka vlákna energie Zero bude mít délku srovnatelnou s průměrem Vesmíru. Z jiné pozice k obdobnému poznání došel ruský fyzik Pomerančuk ve svém teorému, podle něhoţ kvantum energie po dosaţení jisté limitní hodnoty můţe existovat výhradně ve formě vlákna, jehoţ konce budou mít opačný náboj a po celé délce bude platit stejný prostoročas, i kdyţ délka vlákna bude srovnatelná s velikostí Vesmíru. Přesně totéţ platí pro o představu charakteru kvantového vlákna Zero, kdy na jeho koncích
budou soustředěny dva náboje opačné polarity a podél vlákna bude platit týţ prostoročas, ať je vlákno jakkoliv dlouhé. Z tohoto postulátu vychází způsob pohybu letounů ETI, které překonávají obrovské mezihvězdné vzdálenosti v čase týdnů či nejvýše roků. Stabilita časové invariance podél vláknového kvanta Zero je pravděpodobně dána tím, ţe kolem vlákna se vytváří gravitační pole obklopující neprodyšně vláknové kvantum po jeho celé délce. Podle překvapivých výsledků plynoucích z projektů Montauk a Phoenix dnes víme, ţe v prostoru obklopeném homogenním gravitačním polem platí stejný časoprostor (stejný časový vektor prostoročasu), bez ohledu na velikost uzavřeného prostoru. Z vláken kvanta Zero téhoţ energetického stavu lze vytvářet sloţitější prostorové útvary (pásy, stuhy, tunely atd.), které dovolí průnik kamkoliv a jsou zřejmě pouţívány při únosech lidí, je-li nutno překonat zdi či zavřená okna. V prostoru vláknové kvantum Zero totiţ představuje vláknovou singularitu, jeţ se stává jádrem gravitačního víru, v jehoţ ose, jak jiţ bylo řečeno, platí stejný prostoročas. Má-li být gravitační vír stabilní a kontrolovatelný, musí být nejprve vlákno kvanta Zero transformováno do spirálového tvaru. Tyto transformace se údajně realizují prostřednictvím krystalových zesilovačů (amplitronů), o jejichţ sloţení toho moc nevíme. Je jisté, ţe tyto krystalové zesilovače pouţívali jiţ Atlanťané (Trigardové) a jsou pouţívány i v diskových letounech mimozemského původu. Spirálové vlákno vyvolává v prostoru vznik stabilní spirální singularity obklopené stabilním spirálním gravitačním polem. Pokud se člověk shodou okolností dostane do takového spirálního gravitačního víru, pak po výstupu z něj zjistí, ţe jeho osobní čas neztratil svoji invariantnost, ale došlo k časovému posunu vůči vnějšímu světu mimo gravitační vír. Lze to říci tak, ţe biologický čas člověka uvnitř gravitačního víru má zachováno své tempo i směr, ale čas mimo gravitační vír se pohybuje jiným způsobem. Podle charakteru náboje spirálního kvanta Zero se gravitační pole
singularity bude jevit jako přitaţlivé či odpudivé. Gravitační vír obklopující spirální kvantum Zero můţe být pak teoreticky pouţit k přitáhnutí předmětů či osob ke zdroji, nebo naopak k jejich odsunutí. Na tomto principu vytváření gravitační a antigravitační síly gravitačního víru pouhou změnou náboje spirálního kvanta Zero spočívá metoda transportu uţívaná mimozemšťany. Je to zároveň způsob překonávání nesmírných dálek Vesmíru v relativně krátkém čase, či způsob překonávání hranic mezi paralelními dimenzemi. Příkladem masivních singularit Vesmíru, jejichţ důsledkem je kolaps značných oblastí prostoru, je pravděpodobně i fenomén černých děr. Domnívám se, ţe gravitační víry vyvolávané více méně periodickým vyzařováním proudů terestrické energie Zero, jsou příčinou podivných událostí odehrávajících se na některých částech Země, jako například v Bermudském trojúhelníku či v oblasti Ďáblova moře, nebo v jiných kritických bodech Země. Pokud se potvrdí předpokládaný charakter energie Zero a také to, ţe právě ona stojí v pozadí mnoha dosud tajemných jevů, bude nutno změnit celou řadu dosud přijímaných fyzikálních teorémů. Mám na mysli zejména známou Einsteinovu rovnici E=mc2, jejíţ platnost je omezena především předpokladem konstantní limitní rychlosti, kterou je rychlost světla. Tato rovnice bude mít odlišné konstanty (a moţná i odlišný tvar funkce) v oblasti gravitačního víru a mimo něj. Domnívám se, ţe teze o maximální rychlosti vymezené limitou rychlosti světla ve skutečnosti platí pouze pro uzavřené gigantické singularity obklopené uzavřeným gravitačním polem. Pravděpodobně se změní názory na vznik a stáří Vesmíru, rozměry Vesmíru a teorie vzniku Vesmíru explozí bodové singularity (tzv. "Velký třesk") bude mít pouze podmíněnou platnost místního významu. Dipolárností energie Zero lze obstojně vysvětlit i podstatu nebo příčinu jevů zmíněných na počátku kapitoly. Je to mimo jiné případ invazí "černého světla" (absolutní tmy), který je vysvětlitelný narušením rovnováhy polarit (nábojů) energie Zero v oblasti plochy
Zero, v jejíţ blízkosti se patrně náš planetární systém nachází. V rámci tohoto systému představuje Slunce a Země mikrosoustavu pole energie Zero, kdy Slunce produkuje pozitivní energii, kdeţto vnitřek Země negativní energii Zero. Na zemském povrchu se pak vytváří mikroklima nulové hodnoty náboje energie Zero, v jehoţ rámci se můţe rozvíjet biosféra. Pokud shodou okolností poklesne dodávka pozitivní sloţky energie Zero ze Slunce, nebo na čas převáţí vliv pole negativní sloţky, objevují se fenomény náhlého příchodu černočerné tmy uprostřed jasného dne, nebo jen příchod zeleného či modrého mraku či světla. Domnívám se, ţe tyto jevy budou vţdy provázeny rovněţ změnou vektoru gravitačního pole. Zaniklé civilizace, zejména evropští Danané, příčiny těchto a podobných jevů znali a předcházeli jim yytvořenín^hust^propojené^geomantické sítě. Tuto tradici dodnes znají a vyuţívají Číňané i Japonci v rámci oboru zvaném "Feng šui". Zbytkem evropské geomantické sítě jsou četné_jnegalitické struktury a pole či linie menhirů. Některé systémy zemských trhlin jsou propojeny velmi hluboko a dosahují aţ do míst, v nichţ se uvolňuje energie Zero, jeţ pak těmito trhlinami vystupuje aţ na zemský povrch. Tyto trhliny jsou poměrně četné a zdánlivě vytvářejí jakýsi síťový systém, který objevil I. Sanderson a nazval jej "kritické zóny". Z této teorie vyšli V. Makarov a V. Morozov při konstrukci Země jako symetrického dvanáctistěnu, jehoţ hrany se kryjí s dominantními geotektonickými zlomovými oblastmi Země a ve středech ploch 12 pětiúhelníků tohoto. zemského "krystalu" mají leţet kritické uzly s anomální, nebo přinejmenším podivnou aktivitou (Bermudský trojúhelník, Ďáblovo moře, oblast Gízy atd.). Na většině výstupů kritických uzlů existovaly, nebo dosud existují aktivní oblasti výronů energie Zero a staré civilizace je vědomě vyuţívaly, třebaţe dnes nevíme dost přesně k čemu. Na "vývěrech" energie Zero jiţ Atlanťané stavěli své energetické centrály k získávání některých forem energie vrill a jedna z nich podle E. Cayce je dosud činná na mořském dně nedaleko gimini v Bermudském trojúhelníku. Druhou,
dosud činnou, je údajně lokalita 'GJzy, především sama Velká pyramida. Na většině podobných lokalit "vývěru" dnes nacházíme ruiny starověkých hieratických center, dnes většinou zaniklých a nefunkčních. Řada drobnějších vývěrů energie Zero existovala (a není vyloučena jejich přetrvávající funkčnost) i na našem území. Pro příklad uvádím Vyšehrad, Blaník, Hostýn a Svatá Hora u Příbrami. Vůbec není náhodou, ţe na celé řadě drobnějších míst vývěru energie Zero na našem území byly vystaveny kláštery, kostely či náboţenská centra, navazující na starodávná hieratická střediska Keltů a Ligurů. Byla to totiţ místa, kde ve statisticky významném mnoţství docházelo k případům zázračného uzdravení či jiným anomálním jevům, povaţovaným za zázraky. Bohuţel série kataklyzmat způsobila uzavření mnoha těchto drobných vývěrů, často spojených s vývěry léčivých pramenů. Devastace megalitické geomantické sítě k jejich zániku rovněţ negativně přispěla. Podle polarity vyvěrající energie Zero dochází ke vzniku gravitačních vírů majících "přitaţlivou" sílu jako na příklad Oregonský vír, nebo naopak "odpudivou" sílu jako gravitační vír v Chanctonburském kruhu nedaleko Bunctonu v jiţní Anglii. Tutéţ příčinu musíme hledat v pozadí existence přitaţlivých a odpudivých kopců, o nichţ se ještě zmíním. Z rozptýlených dílčích informací různého původu (M. Hesemann, G. Moosbrugger, T. Good, P. A. Sander Jr., D. H. Childress, R. Sigma, S. K. King a další) si lze vytvořit poměrně jasnou představu o technologii, na níţ je vybudován systém pohonu mimozemských letounů (UFO). Pravděpodobně existují dvě verze technologie pohonu. Jedna z nich, pouţívaná především při letech na kratší vzdálenosti a v okolí Země, je zaloţena na doplňování energie z centrálního zdroje, jímţ je buďto mateřská loď, nebo dosud činné zdroje emise energie Zero na Zemi (například Velká pyramida či gigantický zlom v oblasti Kyzylkumu). Letoun si načerpanou energii nese s sebou na obdobném principu, jakým je elektrický náboj
uloţený v kondenzátoru. Tato energie je pak zdrojem umoţňujícím vytvoření systému synchronizovaných stabilních a pulzačních polí, jehoţ produktem je nové pole pátého aţ sedmého řádu, projevující se jako pole gravitační, které je bezprostředně zdrojem síly uvádějící letoun do pohybu. Změnou vektoru tohoto pole vůči vektoru vnějšího gravitačního pole se řídí směr pohybu letounu. Pro pohyb v hloubi Vesmíru se vyuţívá druhé technologie, jejíţ princip spočívá v tom, ţe letoun má svůj vlastní zdroj energie, kterým je anihilační reaktor uvolňující energii Zero fúzí jader těţkých prvků (rtuť, měď, prvek 400 atd.) a tuto "surovou" energii transformuje v krystalových měničích produkujících koherentní spirálová kvanta energie Zero. Tato energie se chová obdobným způsobem jako mikrovlnná energje^proto se vede systémem dutých kabelů do pohyblivých parabolických amplifikátorů umístěných na spodku letounu. Obvykle je pouţíváno tří amplifikátorů, ale můţe jich být i více a ty pak jsou umístěny v několika řadách po obvodu pláště letounu. Amplifikátory jsou uzavřeny tenko-stěnnou kulovitou nádobou, aby byly chráněny proti poškození. Technika letu spočívá v tom, ţe amplifikátory se nastaví ve směru cíle a vyzařují potřebnou energii spirálních kvant Zero, čímţ vytvoří v prostoru tunelovou singularitu obklopenou souvislým homogenním gravitačním polem. Délka tunelovité singularity můţe dosáhnout aţ stovek světelných let a ve fyzikálním smyslu je analogická Teslovu hyperprostoru. Nastavením polarity vyzařované energie se dosáhne toho, ţe letoun se k cíli přitáhne, nebo naopak je jím odpuzován. V tomto smyslu se gravitační pole (a rovněţ sama singularita) chová jako magnetické pole, jehoţ souhlasné póly se odpuzují a opačné se přitahují. Pokud se pouţije principu odpuzování či odraţení, hovoří se o technice "konfigurace Omakron". Samotná technologie výroby energie Zero je známá jako "metoda konverze IBOZ-00-UU". Podle informace mimozemšťanů je tímto způsobem moţno překonat vzdálenost 14,6 světelných let ke slunci Wolf 424 nejdéle za devět měsíců pozemského času
(Hesemann: UFO-Kontakty, str. 115). Při vstupu letounu do vytvořeného gravitačního víru (hyper-prostoru) pro vnějšího pozorovatele letoun naráz zmizí a při výstupu se naráz objeví. Během pohybu letounu uvnitř gravitačního víru platí pro celý letící systém takový běh času, jaký měl před vstupem. Tímto způsobem je moţno během času v řádu desítek let procestovat obrovské vesmírné vzdálenosti a pro lidskou bytost stále platí pouze její biologický čas. Dluţno poznamenat, ţe mimozemšťané se doţívají výrazně delšího věku, neţ odpovídá průměrné délce ţivota člověka na Zemi. Z dochovaných informací o technologii stavby létacích strojů, systémů jejich pohonu a pouţívaných konstrukčních hmotách ve starověku je k dispozici poměrně dost pramenů a nejzávaţnější z nich jsou: Vimaanika Shaastra, Samarangana Sutradhara, Satapathya Brahmanas, Vikramaurvasiya, Uttara-ramacarita, Harsacarita a další. Tyto prameny popisují stav technicky dnes zaniklých civilizací čtvrté kalpy přibliţně před 25 000 lety, tedy v období Démonských válek, o nichţ jsem psal v Předpeklí ráje a v knize Bohové a apokalypsy. Tehdy pouţívaná technologie získávání energie Zero byla v podstatě identická s tou, kterou pouţívá většina mimozemských entit dnes a védské prameny ji pojmenovaly jako sílu (energii) "moolashaktí", coţ je tedy prastaré pojmenování energie Zero. Moolashaktí byla získávána přímo v létacím stroji vimaaně pomocí kovové rtuti, která byla zahřívána ve čtyřech těsných autoklávech tak, aby se začala uvolňovat "vnitřní síla skrytá ve rtuti". Druhá strana v konfliktu (Atlanťané) podobným. způsobem vyráběli sílu vrill a jí poháněli své létající stroje "vailxi". Scott-Eliot na základě blíţe necitovaných pramenů tvrdí, ţe Atlanťané vrill pouţívali pro pohon vailxi zcela zvláštním způsobem, kdy čluny neřídili běţným způsobem pomocí přístrojů, ale pilot svým vědomím interferoval s tokem energie vrillu, a tak řídil pohyb člunu přímo svojí vůlí. Schopnost interference svého vědomí se Atlanťané údajně učili jiţ od dětského věku. Pravděpodobně obdobným
způsobem řídí své létací stroje v současné době i EBE (malé šedé bytosti). Osvětlilo to hledání příčin poměrně časté havárie UFO při letech v blízkém okolí Země. Sami vyslýchaní EBE přiznali, ţe příčinou havárie bylo vyřazení systému řízení silným zářením pozemských radarových stanic. V rámci projektu Phoenix bylo později zjištěno, ţe záření mikrovln 710-750 MHz skutečně blokuje mentální činnost nejen lidského mozku, ale i mozku EBE. O temţe problému hovoří i pokyny Vimaaniky Shaastry pro bojová střetnutí s nepřátelskými piloty vimaan. Problematikou fúze jader těţkých prvků se budu hlouběji zabývat v následující kapitole, v dané souvislosti bych se rád zmínil o jiném problému, a to jsou krystaly pouţívané k získání koherentní energie Zero. Energie získaná anihilací hmoty během fúze těţkých jader obsahuje vedle frakcí energie Zero s různou velikostí (délkou) vláknového kvanta i balastní energie, počínaje mikrovlnami, aţ po velmi tvrdé ultrafialové záření. Zatím není potvrzeno, ţe by součástí balastní energie byla i měkká část gama-záření, i kdyţ jisté náznaky existují, zejména projevy některých typických znaků "nemoci z ozáření", které postihly osoby vyskytující se v blízkosti startujících či přistávajících mimozemských letounů. Případy popálení pokoţky a silné podráţdění oční sliznice však jsou známy a jsou zřejmě oprávněně přičítány působení tvrdých sloţek ultrafialového záření. Klasickým případem postiţení tohoto typu je případ Stevena Michalaka z Winipegu, ke kterému došlo 20. května 1967. Steven přistoupil do těsné blízkosti přistávajícího UFO a byl popálen zářením vystupujícím ze zamříţovaných otvorů na spodní části pláště letounu. Vedle popálenin trpěl jistou dobu i nevolností, bolestmi hlavy a v jeho krvi silně pokleslo mnoţství lymfocytů. Nezbytnost roztřídění vláknových kvant energie Zero a oddělení balastních energií je zřejmé z pohledu kvantové mechaniky. Mimoto je nutné dosáhnout stability kvanta, a to je teoreticky moţné pouze tím, ţe vláknové kvantum se transformuje ve spirálové, mající zcela určitý náboj a určitou délku. Obojí je pak definováno rotačním
vektorem vyššího řádu. Srozumitelně řečeno: musí se oddělit neţádoucí balastní energie a široká "směs" vláknitých anizo-tropních kvant Zero je nutno roztřídit podle délky (obsahu energie) a kaţdému kvantu udělit týţ rotační vektor druhého aţ třetího řádu, aby zůstávaly stabilní částí vyzařovaného svazku energie. Kvantová mechanika stanovuje, ţe podobné úlohy mohou splnit pouze krystaly se zcela určitým typem mříţky a specifickým sloţením. Jde zde tedy o jistou analogii získávání koherentních svazků fotonů (lasery), mikrovln (masery), róntgenového záření (rasery) a další. Dominantním problémem je sloţení a vhodná krystalová mříţka, dovolující získání úzkých frakcí koherentních kvant energie Zero. Od E. Cayce i dalších pramenů o technologii Atlanťanů se dovídáme, ţe znali a pouţívali pro tyto účely (pro získání energie vrill) zvláštní, značně velké purpurové krystaly, které na denním světle projevovaly intenzivní fialověčervenou fluorescenci. Vyráběli je z taveniny křemene, kterou mísili s neznámou látkou, která po rozpuštění zbarvila hmotu do tmavě purpurové fialově fluoreskující barvy. Po zchladnutí Atlanťané z vyrobené hmoty vyřezali a vybrousili krystaly asi metrové velikosti a ty pouţívali k získávání vrillu jak ze Slunce, tak z nitra Země. Pro různé druhy vrillu připravovali krystaly různého sloţení a různých tvarů. Podobnou technologii však nacházíme ve starých alchymických spisech pojednávajících o přípravě zázračných kamenů, především Kamene mudrců, Kamene filosofů, Bílého lva, Modrého lva, Zeleného lva a dalších. Někteří alchymisté místo termínu "kámen" pouţívali termín "tinktura", ale šlo zřejmě o stejnou hmotu. S technologií Atlanťanů mají technologie alchymistů mnoho společného a není divu, protoţe alchymie má zřejmý původ v Atlantidě. Například Kámen mudrců se dle starých alchymistů připravuje tak, ţe do taveniny křemene (křemenného skla) se vnáší zcela určité mnoţství látky pojmenované jako Cyklický Drak, která po rozpuštění se stala vlastním Kamenem mudrců-hmotou podobnou rubínovému sklu se silnou fialovou
fluorescencí. Mezi dlouho utajované vlastnosti Kamene mudrců náleţela nejen schopnost transmutace neušlechtilých kovů (rtuť, olovo, cín aj.) ve zlato, ale především vyzařování zvláštní a velmi uctívané energie, která ač neviditelná pouhým okem, způsobovala "transmutaci" samotného alchymisty v bytost s vyšším stavem vědomí. Atlanťané své purpurové krystaly pouţívali i v přístrojích, jejichţ působením například v lidech potlačovali zločinecké sklony a léčili některé duševní nemoci. Domnívám se, ţe krystaly Atlanťanů i Kámen mudrců starých alchymistů představují tutéţ formu hmoty podivuhodných vlastností. Teoreticky lze odvodit, ţe hmoty niţší hmotnosti získané z jednotlivých stupňů alchymické syntézy (fúze jader rtuti), mohou být analogickým způsobem pouţity pro výrobu krystalů netušených vlastností jako mají kameny "niţší ušlechtilosti" jako Bílý lev, Zelený lev a Modrý lev. Atlanťané krystaly vyřezávali a brousili tak, ţe měly tvar čtyřbokého aţ osmibokého hranolu, jehoţ jedna strana byla vybroušena v jehlan s odpovídajícím počtem stěn. Úhel hran jehlanu vůči podélné ose hranolu neznáme, ale kvantově mechanické úvahy mne vedou k předpokladu, ţe tento úhel byl podobný úhlu svíranému hranami Velké pyramidy s její kolmou osou, tedy přibliţně 38°, ale zatím to nebylo nijak potvrzeno. Špička jehlanu byla odříznuta tak, aby vznikla plocha zcela určité velikosti, jejíţ rovina byla kolmá k ose jehlanu. Podle nepotvrzených informací byla tato ploška povlečena vrstvou zlata Či jeho slitiny se stříbrem a ze stejného materiálu byla na plošku navařena kulička či jehlan. Tento kovový artefakt byl výstupní branou, jíţ byla ve směru prodlouţené osy jehlanu emitována spirální kvanta energie Zero. Zbytky obdobných krystalů byly nalezeny v havarovaných mimozemských letounech (UFO) či v jejich bezprostřední blízkosti a jejich význam zůstával dlouho neznám. Na základě informací získaných z kontaktů s ETI je dnes známo, ţe skupiny krystalů v mimozemském letounu jsou umístěny v bezprostředním okolí reaktoru, ve kterém dochází k anihilaci hmoty. O sloţení krystalů,
jejichţ vzorky zabavily americké vládní orgány, nejsou ţádné dostupné zprávy. Lidé, kteří s nimi přišli do styku, hovoří o jejich velmi tmavém neurčitém zbarvení a silné fluorescenci na denním světle. Dodnes existují spory o tom, jaký byl účel pyramid, zejména pak Velké pyramidy v Gize. Postupně převaţuje názor, ţe účelem pyramidového tvaruje transformace či zesílení jakéhosi druhu energie. Fyzikální princip jehlanu jako energetického zářiče a analogický význam krystalového jehlanu v roli amplitronu je srozumitelný aţ na základě pouţití Poyntingeova teorému, týkajícího se vzájemného působení dvou polí energie, jejichţ vektory jsou před vstupem do pyramidy vzájemně kolmé. Způsob interakce obou polí vyvolaný geometrií prostoru vede ke vzniku nového torzního pole charakterizovaného S-Poyn-tingeovým rotačním vektorem. Toto polé je posléze špicí pyramidy vyzařováno do prostoru, přičemţ má tvar trychtýře, jehoţ průměr se postupně rozšiřuje s rostoucí vzdáleností od špice pyramidy. Jestliţe je ale špice pyramidy odříznuta tak, aby vznikla plocha určité velikosti kolmá k vertikální ose pyramidy, vychází vzniklé torzní pole touto plochou jako spirála stejného průměru. Z kvantově mechanického hlediska by intenzita torzního pole závisela na velikosti této plošky a frekvenční ladění (počet závitů spirály v jednotce její délky) by ovlivnil počet stěn jehlanu pyramidového zářiče. V tomto smyslu by byl srozumitelný nejen výklad funkce krystalových amplitronů umístěných v blízkosti reaktoru mimozemských létacích strojů, ale i tzv. "pyramidový efekt" zmiňovaný v souvislosti s Velkou pyramidou. Informace pocházející ze záznamů uloţených v egyptských chrámech se mimo jiné zmiňovaly o tom, ţe Velká pyramida u Gízy (ale i další) měla po dohotovení odříznutý vrchol ve vzdálenosti asi l i m od špice pyramidy a ten byl nahrazen emitorem tvaru čtyřbokého jehlanu či kuţele, na jehoţ špici byla vsazena koule. Vše bylo zhotoveno ze zářivě stříbřitého kovu jménem "benbenet". Spolehlivé sloţení tohoto kovu dnes jiţ známé není, některé prameny tvrdí, ţe šlo o slitinu zlata a
stříbra známou pod jménem "elektron", jiné prameny se zmiňují o atlantském původu kovu těţeném ve značných hloubkách Země. V této souvislosti čtenáři připomenu neobyčejně vzácný a váţený kov "mithril" (morijské stříbro), rovněţ těţený ve velkých hloubkách, který je dnes neznámý. Velká pyramida dnes představuje jeden z nejmasivnějších zářičů tajemné energie patrně identické s transformovanou energií Zero, přičemţ účel pyramidy je stále v říši dohadů. Podivné je to, ţe zejména nad vrcholem Velké pyramidy je poměrně často pozorováno UFO, které zde má dočerpávat energii. Podobné pyramidické centrály energie jsou zmiňovány z mnoha dalších míst Země (Antarktida, Jiţní Amerika, Mezoamerika, Severní Amerika, Čína, Gobi a Atlantida), ale údaje o jejich bliţší lokalizaci chybí. Přinejmenším větší část těchto pyramidických centrál byla postavena nad výstupy hlubokých zemských trhlin a transformovaly energii do nich vstupující z nitra Země. E. Cayce se opakovaně zmiňuje o tom, ţe na mořském dně nedaleko ostrova Bimini se nachází jedna z tohoto typu centrál a je dosud aktivní v periodách odpovídajících opakovanému rozevírání a uzavírání geologických systémů vlivem přitaţlivosti Měsíce a dalších mimozemských gravitačních zdrojů. V roce 1978 objevila francouzská podmořská expedice, vedená M. Valentinem, jiţně od Floridy v hloubce 400 m velkou pyramidu z opracovaných kamenných bloků. V roce 1981 byla objevena skupina pyramid na dně Mexického zálivu západně od Floridy. Na vrcholu jedné z ponořených pyramid nalezl R. Brown kouli z materiálu vzhledově podobného křišťálu a vystavil ji k prohlídce na místní univerzitě v arizonském městě Mesa. Tomuto periodicky působícímu energetickému centru je připisována odpovědnost za tajemné a neobvyklé události popisované z oblasti Bermudského trojúhelníku. Součástí sítě energetických centrál starověkých civilizací byla pravděpodobně i Bílá pyramida, znovuobjevená za II. světové války spojeneckými letci v oblasti Šen-si, asi 60 km jihozápadně od města Čchin-ling-šanu. O této
gigantické, asi 300 m vysoké pyramidě, je známo ještě méně údajů neţ o Velké pyramidě. Na zmíněném principu funkce krystalových aplitronů byla patrně zaloţena i funkce velkých démantů, majících speciální výbrus podobný tzv. "briliantovému" výbrusu. Vybroušený démantový krystal (či krystal jiného kamene) byl upevněn v tiáře starověkého krále tak, aby špice briliantového výbrusu se dotýkala hlavy v místě šesté čakry. Tento vybroušený drahý kámen velikosti dětské pěsti byl mnohokráte zmiňován v nápisech nalezených ve starých egyptských hrobech a komorách skalních chrámů, v nichţ bývaly uloţeny královské mumie, jako "Třetí Oko", "Sluneční Oko" (Us-iri), či jen prostě "Oko" a jeho zavedení souvisí přímo s nástupem královské dynastie Sokolů. Jeho původ ale sahá mnohem dále k dynastiím tzv. "boţských králů" Egypta a Atlantidy, které uzavíral mýtický Osiris. Podobný drahokam byl uţit v diadémech králů jiných národů a stal se pravzorem pozdějších královských korun. Původní funkce drahokamu byla jiţ zapomenuta (nebo zůstala utajena), a tak mu zůstala pouze úloha drahocenné ozdoby. Staré prameny se zmiňují o tom, ţe kdyţ Ráma-Para-šu (Ráma-vojevůdce) porazil Asury a dobyl tři světy, byl bohy korunován jako Ráma Audi (Ráma Vznešený) a na hlavu mu bohové vsadili tiáru s obrovským drahocenným démantem zářícím jako samo Slunce. Zdrojem energie transformované Okem do šesté čakry bylo Slunce. Po nástupu nového krále na vladařský trůn bylo Oko z tiáry vyjmuto, podrobeno očistným obřadům a teprve pak bylo v tiáře vsazeno na jeho hlavu. Nyní opět trochu odbočím. Podle kvantově mechanické teorie se spirálovitá kvanta energie Zero, vyzařovaná krystalovým amplitronem, musejí chovat obdobně jako mikrovlnné záření. Síří se přímočaře, jsou okem neviditelná a lze je soustřeďovat či rozptylovat zářiči (anténami) obdobných konstrukcí, jaké jsou uţívány v oblasti mikrovlnné techniky. Rovněţ transport spirálových kvant energie Zero se údajně provádí obdobně jako transport mikrovln, a to speciálními dutými kabely či vodiči určitého profilu. Z dávných časů se
dodnes některé typy takových zářičů dochovaly, ale jejich funkce i poslání byly pozapomenuty, nebo jsou srozumitelné pouze částečně. Jako příklad uvedu klasický zářič védskou "vadţru" a egyptský "anch". Konstrukční princip i poslání obou jsou prakticky shodné. Pokud drţitel anchu či vadţry energii z vnějšího zdroje čerpá, je zachycena dlouhým ramenem anchu, neţádoucí (negativní) sloţka záření je vyzářena krátkými rameny a vytříděná energie je do dlaňové čakry předávána kruhovou rukovětí. Pokud drţitel hodlá energii vyzařovat, je postup opačný, ale krátkými rameny je "přisáváno" mnoţství negativní energie a paprsek je vyzářen dlouhým ramenem. Podle vůle (a znalostí) drţitele lze anchem vyzařovat výhradně negaťivní energie, ale to je jiţ oblast nedovolené magie. Analogickým způsobem je postupováno při pouţití vadţry. Vadţra však byla vyhrazena bohům třetí kalpy, protoţe vyzařovaná energie byla lidem krajně nebezpečná. Připomínám zmínky starých bájí o Diově ničivém blesku, či Indrově "hromoklínu", kterými oba prabozi (v jedné osobě) ničili své úhlavní nepřátele. V obou případech byl pouţitým zářičem artefakt známý jako vadţra. Těţko dnes můţeme rozhodnout, zda tato dvojice v jednom, vyzařovala svou vlastní energii či energii z příručního zdroje. Pokud se čtenář hlouběji zajímá o problematiku těchto specifických zářičů, nalezne podrobnější údaje v knize Tajemné světy: Domy, které zabíjejí (R. de Lafforest). P. Devereux se spolupracovníky studovali energii megalitů v rámci "Dračího projektu". Objektem studia této badatelské skupiny byla především lokalita Rollright Stones, leţící severozápadně od Oxfordu. Tito badatelé velmi brzy zjistili, ţe dosud je řada megalitů energeticky aktivní, přičemţ emise tajemné energie začíná 8-20 minut před východem Slunce a končí po uplynutí 60-120 minut. Tuto energii, o níţ se důvodně domnívám, ţe je energií Zero, lze detekovat pomocí
Geiger-Miillerových indikátorů pronikavé radiace, přestoţe dosud ani gama či beta-záření nebylo zjištěno. Novější zkoumání anglických megalitických lokalit prováděl další tým vedený G. V. Rolinsem za pouţití gravimetrů a magnetometrů. Jejich závěry plně potvrdily výsledky měření skupiny P. Deve-reuxe. Později bylo zjištěno, ţe emise zmíněné energie zprostředkované megality lze měřit nejen Geiger-Můllerovými indikátory, gravimetry, magnetometry či indikátory elektromagnetického pole, ale také pomocí citlivých detektorů kovů moderní konstrukce. Velmi citlivé detekce energie vyzařované megality se dosahuje pomocí virgule či kyvadla a s úspěchem bylo vyzkoušeno i pouţití citlivého fotografického materiálu, coţ bylo doloţeno fotografiemi Stonehenge z února 1954, pořízenými těsně před východem Slunce. Na fotografiích je zřetelný jasný světelný sloup energie vystupující ze středu kamenného kruhu a směřující kolmo vzhůru k obloze (S. Schneid-manová, P. Daniels, A. Horanova). Fraktálové zobrazení této energie zachycuje jeden z novějších piktogramů JULIA SET, který se objevil v těsné blízkosti Stonehenge 8.7. 1996. Fraktálový obraz velmi přesně odpovídá současným představám o vlastnostech a podstatě energie Zero (obr. 10). Údajně existují i fotografie zachycující světelný sloup energie vystupující ze špice Velké pyramidy krátce před východem Slunce. Pyramidy i kruhové megalitické stavby typu Stonehenge by bylo moţno povaţovat za dvě různé konstrukce zářičů energie Zero. Tím stále ovšem není zodpovězeno, kam tato vyzařovaná energie směřuje. S energií podobnou transformované energii Zero se setkáváme ještě v jiných souvislostech, a tím jsou obrazce (piktogramy) vytvářené dosud neobjasněným způsobem v souvislejších porostech trávy či obilí. Ponechme stranou neiasnv smysl těchto obrazců, ale povšimněme si, některých jevů, které provázejí. Dosud provedené analýzy naznačují, ţe tento fenomén je produktem působení nám dosud neznámé energie, s níţ jsme se dosud běţně nesetkali. Plochy obrazců
vykazují při měření výrazně vyšší aktivitu energie při měření Geiger-Můllerovými indikátory, zřetelně reagují měřiče magnetického pole a gravimetry. Půda má změněnou mikro-strukturu, mění se její absorpční vlastnosti, obsahuje výrazně menší mnoţství ţivých mikroorganizmů neţ půda mimo obrazce. Biotronici indikují virgulí i kyvadlem výrazně působící energii nejvíce v centru kruhů, řada lidí jiţ po krátkém pobytu v obrazcích či jejich bezprostřední blízkosti pociťuje trnutí svalů, nevolnost, silné bolesti hlavy a další neobvyklé příznaky. Nejvýraznějším znakem působení energie cizího původu je způsob slehnutí jednotlivých stébel trav (obilí), která nejsou tlakem zlomena, ale jakoby "přeţehlena", přesto pokračují v růstu převáţně v horizontálním směru. To by nasvědčovalo ztrátě pro rostliny typické vlastnosti zvané "tropismus", nutící rostliny vţdy růst vzhůru ke Slunci. Podle výsledků zkoumání dr. Levengooda, biofyzika Michiganské univerzity, se 90 % všech klasů z prostoru zkoumaných piktogramů nachází ve stavu zvaném "polyembrionye" (genetická anomálie), a to svědčí o působení vnější energie schopné vyvolat mutační efekt. Mikroskopické zkoumání pletiv stébel ukázalo abnormální protaţení buněk, vysvětlitelné pouze náhlým krátkodobým zahřátím. Podobný efekt byl zjištěn u vzorků stébel krátce vloţených do mikrovlnné trouby. Kolénka stébel z piktogramů jsou oproti kontrolním abnormálně zduřená, abnormální z 20-50 % byla také semena z dozrálých klasů. To vše ukazuje na působení neznámé velmi účinné formy energie, která zasahuje do fyziologie rostlin a navozuje mutační změny, ale ţivé buňky neničí jako známá pronikavá radiace. Zájemce můţe podrobnější údaje nalézt v knize "Poselství z Vesmíru" (M. Hesemann, str. 63-66) a v novějším fundovaném díle L. Šafaříka "Agrosymboly". Starověké kruhové struktury obsahující zčásti dochované megalitické artefakty prokazatelně propojují jednotlivé lokality po přímých trasách majících charakter letových linek, jak jsem se o nich
zmínil v knize Bohové a apokalypsy v souvislosti s letovou trasou Apollona. Domnívám se, ţe tyto kruhové struktury svého času slouţily podobným způsobem jako dnes radiomajáky a zásobníky energie. Některé letové trasy se kříţí, ale většinou mají tendenci se sbíhat do jednoho centra. V oblasti Altiplana je tímto centrem pravděpodobně město Cuzco, v Evropě dosud obdobné centrum nebylo identifikováno. Staré civilizace Altiplana tyto trasy pojmenovaly "take'is", evropští Ligurové "ley-lines" a staří Číňané "lung mei" (Dračí cesty). Existenci těchto neviditelných tras rozvádějících ve starověku energii vrill zmiňuje jak Scott-Elliot, tak i E. Cayce, jako trasy, z nichţ čerpaly energii létací čluny Atlanťanů. V teritoriu Evropy a severní Afriky jsou poměrně často nacházeny skalní reliéfy a kresby spirálovitých obrazců umístěných v terénu (New Grange, Ickfield Moor v Yorkshiru, Old Bewick v North-umberlandu atd.), nebo na četných megalitických objektech jiţní Anglie a Bretaně. Domnívám se, ţe jde o jakési místní mapy rozloţení jednotlivých drobných zdrojů energie Zero, které byly nezbytnou pomůckou pro geomantickou činnost Dananů a Ligurů. Podstatou geomantie pravděpodobně bylo zachycení této energie pomocí menhiru vsazeného do centra vývěru, který byl rovněţ jakýmsi jednoduchým krystalovým měničem energie Zero, díky své polykrystalické struktuře. Výzkumy skupiny P. Devereuxe totiţ zjistily, ţe mnoho z dnešních menhirů je dosud aktivních a terestrickou energii zachycuje a mění v paprsek vysílaný mimo Zem, podobně jako egyptské pyramidy a Stonehenge. Pomocí virgule tito badatelé zjistili, ţe terestrická energie vytváří kolem menhiru torzní pole a to je vyzářeno mimo Zemi. Tuto transformovanou formu terestrické energie Ligurové i jejich keltští dědici pojmenovali "wuivr" či "woevr" (plazící se had), čímţ zdůrazňovali její terestrický původ a rotační charakter. Naopak energii přicházející ze Slunce (z Vesmíru) označovali termínem "okřídlený wuivr" (čínská obdoba je"feng-šui", atlantská "vrill"). Pokud se teorie funkce menhirů jako
transformátorů a vysílačů škodlivé energie potvrdí dalšími měřeními, pak bude nalezeno vysvětlení důvodu, proč starobylé pozemské rasy tak usilovně stavěly rozsáhlá geometricky řazená pole menhirů, jako známe například u vesnice Le Ménec v Carnacu (Bretaň), v arménském Sisianu (jihovýchodně od Jerevanu) a na mnoha místech v území jiţní Ukrajiny a jiţního Ruska aţ po Kavkaz. Domnívám se, ţe podobnou roli hrály i Kounovské kamenné řády na kopci Rovina (asi 1,7 km severovýchodně od Kounova) zmiňované K. Svobodou. Konvenční fyzika jen pomalu a zdráhavě začíná připouštět existenci bizarní energie odpovědné za mnoho neobvyklých jevů, kterou ţádným způsobem nelze připsat ke známým formám energií elektromagnetického pole. Zaslouţil se o to především profesor W. A. Tiller ze Stanfordské univerzity (Departement of Materials Science and Engineering), kdyţ formuloval svou představu o existenci "subtilní energie" (Subtle Energie), kterou ztotoţňuje s dosud nenalezenou a fyziky předpokládanou "pátou silou". Tuto energii dnešní fyzikové dosud neprokázali, ale staří alchymisté ji nejen znali, ale také dle potřeby uvolňovali během alchymické syntézy jako fenomén "Quinta Essentia" ( pátý stav hmoty, Pátá bytnost atd.). W. A. Tiller nedávno publikoval v časopisu Journal of Scientific Exploration soustavu matematických rovnic popisující uspokojivým způsobem teoretickou podstatu Subtle Energie.
VIRTUÁLNÍ REALITA ALCHYMIE Jestliže jste správně a dobře pochopili slova a učení mudrců a porozuměli jejich utajenému smyslu naleznete všechna tajemství alchymie.
Bernhard Trevisianus.
V souvislosti s nástupem výkonných generací komputerů, rozvojem fraktální matematiky a teorie chaosu se často objevuje pojem zvaný "virtuální realita". Za pomoci speciální techniky lze uskutečnit vstup lidského vědomí do děje, který nesouvisí nijak se současnou ţivotní realitou. Lidstvo ovšem objevuje to, co bylo dávno objeveno, protoţe v oblasti virtuální reality se po tisíce generací pohybují lidé obdaření mimořádnými schopnostmi mimosmyšlového vnímání a jen díky virtuální realitě jsou schopni formulovat své obrazy minulých a budoucích časů. Tito nesčetní vizionáři mají totiţ dar schopnosti přímé komunikace s Univerzálním informačním polem Universa, známém i pod termínem Pokladnice vědění Universa či Alayvijňána (Védy). Mnozí z velkých myslitelů a vědců děkují za svá poznání a objevy tomuto fenoménu, i kdyţ si jen zřídkakdy uvědomují původ poznání, jehoţ se jim dostalo. Z filozofického hlediska je kaţdá realita existující mimo vědomí našeho hmotného těla realitou virtuální. Lze konstatovat, ţe virtuální realita je pro nás ve skutečnosti kaţdá taková realita, která není pro naše smysly i naše vědomí důvěrně známá, odporuje našim zkušenostem, je zdánlivě neskutečná, nebo má podivné chování, a tak je nesrozumitelná. Příkladem můţe být tvrdošíjné odmítání moţnosti existence pradávných civilizací, jejichţ technická i duchovní vyspělost vysoko převyšovala stav současné civilizace. Zdá se, ţe není jiné cesty, jak se virtuální reality zbavit neţ té, ţe se jí zmocníme svým vědomím, plně jí akceptujeme a splyneme s ní. Člověk tak sice zdánlivě ztratí osobní realitu vnímání světa, ale zato získá obrovské bohatsví univerzální reality, dříve vnímané jako hluboce stresující neskutečný svět fantastických fenoménů, který je tak vábivý. Odedávna lidstvo vzrušuje vše neobvyklé, tajemné, podivuhodné a hodné poznání, coţ
není nic jiného neţ projev touhy po tvůrčím poznání darovaném člověku Stvořitelem. Z tohoto hlediska je pro nás virtuální realitou i zázněj prastaré vědy dávno zaniklých civilizací Země, vnímaný citlivými jedinci přes hlubokou propast času. Jedním z oborů starověkého vědění byla věda známá jako "alchya" či "alchymie". Retrospekce vývoje alchymie v různých částech světa nás dovede ke třem velmi starým civilizačním centrům, o nichţ dnes lze důvodně soudit, ţe byla mimozemského původu. Prvým centrem je říše mořských králů Západního moře -Atlantida. Atlantská civilizace dosáhla zenitu svého rozvoje přibliţně před 25 000 lety. Tehdy se změnila ve vyspělou technokratickou civilizaci vyznávající ateistickou materialistickou filozofii evoluce. Druhé a pozapomenuté bylo civilizační centrum vytvořené jako synarchické království souručenství poloboţských Dananů (Thuaata de Danaan) s národy Hivernů, Ligurů, Fanisů a dalších evropských entit, které obsáhly oblast Evropy od Západního moře (Atlantiku) aţ po Attiku. Západní část známá jako Occitanie pak byla i oblastí největšího rozvoje alchymie. Třetí, nejméně dnes známé centrum, leţelo v Orientě (Tibet, Afghánistán, Persie, Kašmír, severní Indie a Čína). Trosky znalostí tohoto centra obsahují poměrně mladé traktáty čínských a indických alchymistů. Vedle těchto tří hlavních a známých center zjevně existovalo ještě centrum hebrejské, jehoţ vědění je uloţeno v tajné části Kabaly. Původní oblast rozvoje hebrejské alchymie se dosud nepodařilo zjistit, ale existuje několik indicií, podle kterých duchovně vyspělá elita Hebrejů pochází z jiţních oblastí Persie a dolní části povodí Indu. Tito Hebrejové byli patrně identičtí s Prasemity (Scott-Elliot), tedy jednou z rasových odnoţí Thorásů, původně vysazených do oblasti Turánské kotliny (východně od Kaspického moře) přibliţně před 85 000 lety. Po svém vysazení na Zem nebylo sedm rasových odnoţí Thorásů nijak zvlášť technicky a technologicky zdatnou civilizací, ale mnohému se naučili z početných artefaktů nalezených při archeologickém výzkumu v troskách měst
prastaré civilizace třetí kalpy (Shan Shunů, Manehunů aj.), které byly zničeny při sráţce Země s planetou Nimiru před 115 000 lety. Nalezené artefakty představovaly nejen stroje, přístroje, různé hmoty a kovy, ale především velké mnoţství záznamů o technice a technologii této prastaré civilizace, která je na Zemi zanechala při svém útěku před blíţící se planetární sráţkou. Dědictví Shan Shunů a Manehunů dokázali nejlépe vyuţít Atlantové-Trigardové, coţ bylo spřátelené souručenství typu konfederace, tvořené rasovými odnoţemi Toltéků, Dananů a Mongolů. Součástí tohoto dědictví byla i technologie fúze jader atomů mající různá jména, jako "alchya" (Toltékové), "crusopie" (Danani), "chrysopea" (Řekové), "lien-tan" (Číňané), "rasayana" (Indie) a pozdější arabský termín "al-kchymia", převzatý patrně od alexandrijských badatelů éry Ptolemaiovců, kteří s neobvyklou pílí a důkladností sebrali všechny drobty pozůstalosti vědy Atlanťanů. Symbolem této starobylé vědy, uţívaným jak Toltéky tak i Danany, byl sloup s křídly na obou koncích zakončený koulemi, kolem něhoţ se ovíjeli dva hadi s hlavami hledícími proti sobě. Podle Thowta (Tehuti), který do Egypta přinesl vědu Atlantů, Egypťané tento symbol pojmenovali "Thowtova hůl". Současník a spolupracovník Thowta byl dananský Herm (Hermon, Hermes) a podle něho je rovněţ analogický symbol pojmenován jako "Hermova hůl". Thowt i Herm byli veleknězi a vědci (mágové), kteří byli pověřeni v oblasti později nazvané Gizeh vybudovat podzemní trezory pro uloţení zápisů o vědě a historii Atlantidy a Dananů. To se údajně odehrálo asi 400 let před příchodem kataklyzmatu, jímţ byla zničena většina území a moci Trigardů, tedy přibliţně před 18 000 let. Pro ochranu podzemních prostorů byla nejprve postavena Sfinga a po ní i Velká pyramida. Podobné podzemní tresory měly být vybudovány nejméně na dalších čtyřech místech, a to v Tibetu, Altiplanu, Pyrenejích a v Antarktidě. Podle Manetha Sebenytského, trezor nedaleko Sfingy nechal otevřít farao Meni (6 136 př.n.l.), aby mohl vědu Atlanťanů vyuţít pro obnovu Egypta. Část písemností
nebo jejich opisy byly uloţeny v tajných knihovnách egyptských chrámů a později ve válečných časech větší část zmizela. Zbytek ve 4. století shromáţdili na příkaz Ptolemaia 1. alexandrijští knihovníci a uloţili je v proslulé Bibliothéce. Z této knihovny starověku pochází znalosti Řeků a Arabů o tajemné vědě prastarých civilizací, kterou dnes známe pod jménem "alchymie". Výsledky studia podstaty alchymie jsem shrnul v knize Světlo z dávných věků, kde jsem formuloval své závěry v tom smyslu, ţe podstatou alchymie je fúze jader těţkých prvků, probíhající za vyšších tlaků a teplot, přičemţ nejčastěji pouţívanou výchozí surovinou bývá rtuť. Produktem fúze je nový prvek (nuklid), jehoţ atomová hmotnost odpovídá součtu hmotnosti dvou výchozích atomových jader a náboj vzniklého nuklidu odpovídá součtu nábojů sfúzovaných jader. Lze to znázornit na příkladu fúze dvou atomů rtuti izotopu 2H Hg: 2
™Hg + 2™Hg = Z L + energie
(1)
Při fúzi těţkých jader se neuvolňují neutrony a pravděpodobně ani pronikavá radiace, ale část atomových jader se změní v čistou energii, čili anihiluje. Zatím není znám způsob výpočtu % anihilujících jader, a tak můţeme operovat s odhadem asi 5 %. Uvolněná energie je představována především vláknovými kvanty Zero a přibliţně do 30 % pestré směsi různých typů energií počínaje mikrovlnami, světelnými fotony aţ po ultratvrdé ultrafialové záření. Obsah rentgenového záření je málo pravděpodobný, ale nelze jej jednoznačně vyloučit. Některé typy mimozemských letounů vyuţívajících fúze jader jako zdroje energie, produkují značné mnoţství balastní energie a ta jiţ způsobila popáleniny a další váţné fyziologické obtíţe mnoha lidem, kteří se neopatrně dostali do blízkosti přistávající či odlétající mimozemské lodi. Nuklid ™ L nebyl na Zemi dosud nalezen, ale zmínky v některých pramenech o
těţbě zvláštní rudy ve velkých hloubkách Země, prováděné Atlanťa-ny pro zařízení na výrobu energie vrill, by se mohla vztahovat k rudě tohoto nuklidu. Podle zmínek starých textů z bonnských a egyptských chrámů těţily staré civilizace podivnou velmi těţkou ohnivě červenou rudu v hlubokých dolech západního Atlasu, ale i v zemi Inaa (Peru) a na Pyrenejském poloostrově. Rozhodně však nešlo o rumělku, neboť její název byl jiný. Po mnoho let je pozorována značná aktivita mimozemských letounů v oblasti hlubokých zlomových struktur Bahamského archipelagu. Velké letouny se zde ponořují a po několika dnech se opět vynoří a odlétají mimo Zemi. Bylo zaznamenáno, ţe v dubnu 1973 pozorovali rybáři severně od Bimini ponoření asi 450 m dlouhého mimozemského letounu válcovitého tvaru, který se opět po sedmi dnech vynořil a odlétl do kosmického prostoru. Z kontaktů lidí s ETI z Galaktické federace vyšlo najevo, ţe některé mimozemské civilizace těţí v hlubinách Země pro ně důleţitou surovinu, která je jinak ve Vesmíru velmi vzácná. Domnívám se, ţe tyto aktivity mimozemšťanů se týkají pravděpodobně nuklidu llo L nebo některého z produktů vyšších stupňů jaderné fúze. Rudy nuklidu L jsou pravděpodobně přístupnější z hlubokých zemských trhlin, kam se dostávají během hlubinných lávových výlevů při kataklyz-matech spojených s příletem Nimiru. Láva pochází z hluboko uloţených magmatických krbů a zdrojem jejich energie je podle mé teorie právě jaderná fúze probíhající v omezeném rozsahu přímo ve spodní části krbu. Ojedinělé zmínky v prastarých ligurských tradicích zmiňují těţbu vzácného kamene z míst leţících hluboko pod aktivními sopkami centrální Afriky. Obdobné zmínky jsou i v knize J.R.L. Tolkiena "Pán prstenů". Pokud jsou tyto údaje pravdivé, svědčilo by to opět ve prospěch vysoké technické a technologické úrovně Atlanťanů jiţ v dávných časech. Zdá se, ţe lokality rud nuklidu tóo L se vyskytují výhradně v souvislosti s hluboko sahajícími geologickými zlomy, které jsou také spojeny s masivní emanací terestrické energie (energie Zero).
Magmatické krby představují jistou analogii dávno vyhaslých přírodních reaktorů, v nichţ docházelo ke štěpení ^ U , jako byl například dnes vyhaslý přírodní reaktor Oklo v Gabunu. Energie potřebná k tavení homin na lávy pochází z balastní frakce energií fúze těţkých jader, kdeţto vláknová kvanta energie Zero pronikají systémy trhlin na zemský povrch. Při tom jsou zvodněné části trhlin touto energií zatím neznámým způsobem ovlivněny, coţ se projevuje některými výjimečnými vlastnostmi vody vytékající z některých hlouběji zaloţených pramenů. Tyto prameny byly známy dávným civilizacím a pro své výjimečné účinky se stávaly místy posvátných okrsků, na kterých byly často zakládány chrámy a kláštery. Jedním z takových případů byl zřejmě i dnes zaniklý pramen Isar (Jizerka) na Vyšehradě, který byl činný a jako posvátný i uctívaný kněţnou Libuší. Víme, ţe energie Zero je indikovatelná virgulí, kyvadélky, ale téţ pomocí detektorů kovů a Geiger-Můllerovými indikátory. Řadu hlubinných pramenů pomocí těchto metod jiţ badatelé zkoumali, a to úspěšně. Podle výsledků systémové analýzy dostupných zpráv by měl být nuklid ?6<>L nekovem s vysokou hustotou (asi 30-33 g/cm3), ohnivě oranţověčervené barvy s poměrně vysokým bodem tavení, přibliţně kolem 1500°C. Není radioaktivní, ale působením impulzů koncentrované energie (např. paprsek laseru či soustředěný tok mikrovln) můţe nastartovat spontánní fúzi, která za jistých okolností můţe mít vysoce brizantní účinek. Z toho důvodu musí být ukládán v nádobách z masivních kovů, především z olova. Stav poznání současné nukleární fyziky prakticky vylučuje moţnost existence stabilních trans-uranů, jejichţ atomová hmotnost převyšuje hodnotu 243, třebaţe je některými vědci předpovězena existence "ostrůvku" stabilních nuklidů majících protonové číslo 114-116. Existence bílých trpaslíků, vznikajících při výbuchu supernovy, naopak existenci stabilních nuklidů s vysokou atomovou hmotností a vysokým protonovým číslem potvrzuje. Jiný důkaz pramení z informací o tom,
ţe nejméně dva státy jiţ znají technologii výroby nuklidů Tel L, (pravděpodobně Rusko, Čína a snad i Izrael), který je zřejmě uţit jako roznětka vodíkových bomb. Vysoká schopnost tohoto nuklidu absorbovat mikrovlnné záření mne vede k domněnce, ţe i Američané tento nuklid pouţívají pro přípravu povlaků absorbujících radarové paprsky, coţ je pravděpodobně součástí utajované "Stealth technology" (technologie skrytého pohybu). Přirozený výskyt nuklidu \H L nebyl dosud zjištěn pravděpodobně proto, ţe ani nebyl přiměřeně citlivými a průkaznými metodami vyhledáván. Jde totiţ o to, ţe vysoká hmotnost s sebou nese také výrazné sníţení těkavosti, takţe běţnými způsoby spektrálních detekcí jej nelze asi odkrýt. Rovněţ i stávající postupy chromatografických analýz budou neúčinné, protoţe nuklid či jeho sloučeniny budou mít pravděpodobně velmi nízkou pohyblivost a neopustí start. Úspěšné hledání bude moţno očekávat při aplikaci speciálních analytických metod s vědomím, ţe je hledán nuklid zcela výjimečných parametrů. Myslím, ţe testům na přítomnost nuklidu ísoL by měly být podrobeny především vzorky hlubinných láv a dalších typů vysoce bazických hlubinných efuziv, souvisejících se spodními úseky některých urano-nosných a měďonosných ţil. S problematikou dotýkající se existence nuklidu t>oL je úzce svázána i následující událost. Kdyţ vláda USA a prezident Eisenhower uzavřeli s ETI (Trilaterály) z Imperiální aliance smlouvu o spolupráci, získali mimo jiné i několik provozuschopných letounů různého typu i se zásobou asi 230 kg prvku pouţívaného jako palivo v anihi-lačním reaktoru. Další nejméně tři mimozemské letouny více či méně poškozené nalezly armádní průzkumné týmy na různých místech Země (Grónsko, Kanada aj.). Na příklad v roce 1958 v poušti státu Utah byl nalezen zcela nepoškozený plně funkční diskový letoun bez posádky. Americký fyzik Lazar, který byl pověřen studiem principu pohonného systému mimozemských letounů, viděl při vstupu do přísně utajované základny S-4, umístěné v prostoru vyschlého jezera
Papoose Lake nedaleko jezera Groom Lake, devět mimozemských letounů různých typů, se kterými se zkušební piloti pokoušeli létat a zvládnout jejich obsluhu. ETI totiţ k letounům nedodali ţádné pouţitelné manuály ani provozní instrukce. R. Lazar povolaný na S-4 z Národních laboratoří v Los Alamos popisuje anihilační reaktor jako polokouli velikosti basketbalového míče, která byla umístěna na podloţce ve spodní části středové vertikální šachty. Náplní reaktoru bylo údajně 223 g nuklidu 115 (protonové číslo) a k anihilaci docházelo, kdyţ byl tento nuklid ostřelován proudem urychlených protonů. Uvolněná energie se absorbuje systémem krystalových amplitronů a z nich se vede do tří pohyblivých gravitačních zářičů, z nichţ je vyzařováno směrované gravitační pole. Nuklid 115 je podle R. Lazara velmi těţký, nekovového vzhledu a má jasnou oranţově červenou barvu a údajně dosud na Zemi nebyl vyroben uměle. Podrobnosti nalezne zájemce v knize T. Gooda "Alien Liaison" a v časopisu Magazín 2 000 (1995, č.6, str. 27). Domnívám se, ţe R. Lazar vázán příkazem mlčenlivosti zdaleka neřekl to podstatné a navíc se dopustil zřejmé dezinformace. Především nuklid 115 je pravděpodobně ve skutečnosti nuklidem 160 (i6o L), který je skutečně schopen fúze a jeho vlastnosti odpovídají dost dobře popisu R. Lazara. Nevěrohodnou fikcí je i tvrzení, ţe anihilace je vyvolávána proudem protonů, protoţe protonový zářič a urychlovač by se do prostoru reaktoru nevešel. Byl by nezbytný účinný kryt před odraţeným tokem protonů a nadto sama reakce neprobíhá směrem k anihilaci hmoty a nutně by při tomto procesu musely vznikat vysoce radioaktivní meziprodukty, jejichţ radiace by ohroţovala posádku. V letounu však ţádné ochranné radiační štíty nejsou a posádka se neustále nachází v těsné blízkosti reaktoru. To ovšem nebereme ani principiálně velmi obtíţnou výrobu nuklidu 115. Je zde ještě jedna námitka: podle zákonů periodicity vlastností podle Mendělejevovy tabulky, nemůţe mít nuklid 115 tak extrémně vysokou hustotu. Ve světle těchto úvah docházím k předpokladu, ţe tradované pouţití
nuklidu 115 je mystifikací, popřípadě cílenou dezinformací, jejíţ cílem je znesnadnit porozumění principu pohonu mimozemských letounů. Podle řady indicií a souvislostí lze usuzovat na to, ţe ve skutečnosti jde o nuklid 111 L či směs jeho izotopů, jehoţ příprava není příliš náročná a jiţ dnes jej některé státy v omezeném rozsahu vyrábějí pod triviálním názvem "červená rtuť". Staří alchymisté měli pro tento nuklid řadu termínů, nejčastěji Lišák, Tajný Merkur, Filozofická síra, alchymická Síra, fixní Merkur, Metalická síra či jen Síra. Některé mimozemské letouny však v roli zdroje anihilační energie pouţívají přímo kovovou rtuť, pak ale mají jiný typ reaktoru pracujícího na obdobném principu jako rotační odstředivka. Dosud nebyla zodpovězena otázka způsobu, jakým je zahajován start jaderné fúze nuklidu t°o L a jakým způsobem je fúze regulována, aby nepřešla do explozivní fáze. Start fúze i regulace její intenzity se pravděpodobně děje pomocí vysoce koherentního paprsku energie (laser, maser), který je v mikroměřítku schopen vytvořit dostatečný tlak i teplotu, umoţňující průběh jaderné fúze, i regulovat její intenzitu. Jiţ starým alchymistům byla známa obtíţnost vyvolání jaderné fúze izotopů rtuti a poznali, ţe produkt fúze z prvého stupně (Lišák, nuklid IfoL) sice je schopen další fiíze s vynaloţením poněkud menší námahy, ale teprve ve vyšším fúzním stupni, uskutečňovaném reakcí nuklidu 240 Mp (Materia Prima či Prahmota) dostatečné čistoty se zlatem, je fúze schopná autokatalýzy do té míry, ţe je běţnými technikami obtíţně regulovatelná. To je patrně příčina, proč se jako zdroj anihilační energie nepouţívá nuklid "o Mp, ale býval pouţit v roli jaderné náloţe starověkých anihilačních zbraní. Naše současné znalosti nedovolují odhadnout, zda v roli startéru fúze je pouţíván koherentní paprsek bosonů (fotonů) či fermionů (energie Zero), teoreticky lze pouţít obou. Podle nových objevů projevují některé transurany extrémně silný fúzní tlak, coţ lze pozorovat zejména v případě americia, a tak byly vysloveny předpoklady, ţe katalytické mnoţství americia by mohlo významně sníţit tepelné a
tlakové nároky pro zahájení jaderné fúze. Tyto předpoklady se ovšem vztahovaly k fúzi jader lehkých kovů, ale zřejmě platí i pro případ fúze těţkých jader. Mohutnou katalytickou efektivnost podle Jonese se spolupracovníky mají i záporné muony (mezony) pocházející z kosmického záření. Bylo pozorováno, ţe urychlují fúzi lehkých jader aţ o 80 řádů, coţ je nepředstavitelný účinek. Podle toho by na nastartování fúze těţkých jader postačil pouhý jeden záporný muon. Bohuţel problémem zůstává, kde ho získat v čase potřeby? Staří alchymisté velmi důtklivě upozorňovali, ţe od určitého dosaţeného stupně prací na Velkém díle je nezbytné důsledně dodrţovat příkaz pracovat ve tmě a nepřipustit vstup slunečního světla. Toho se obvykle dosahovalo v hlubokých podzemních prostorách, kam své laboratoře alchymisté umístili. Nebezpečí neţádoucího vlivu záření Slunce na start fúze nuklidu 115 (správně nuklidu | 6 o L) je zřejmě důvodem uchování tohoto nuklidu v olověných uzavřených kontejnerech. Proces jaderné fúze lze zřejmě povaţovat za typ řetězové reakce, na jejímţ konci lze nalézt hmoty s gigantickou hustotou, jako jsou například zbytky po výbuchu supernov -bílí trpaslíci. Odhady hustoty jejich hmoty kolísají mezi 10 000 aţ 150 000 g/cm1 (například Sirius B). Je ovšem otázkou, jsou-li bílí trpaslíci konečnou stanicí jaderné fúze, protoţe při výbuchu výjimečně velké supernovy by fúze mohla dospět ještě dále ke hmotám o hustotách řádově 108 tun/cm3. Takové objekty jiţ ve Vesmíru byly nalezeny a astronomové je povaţují za neutronové hvězdy, u nichţ došlo ke kolapsu struktury hmoty. Druhý stupeň fúze alchymické syntézy jsem jiţ naznačil. Je popsatelný následující rovnicí:
2 L + 2 g g H g = ^ M p + energie
(2)
Produkt tohoto fúzního stupně alchymisté pojmenovali Materia Prima (proto symbol Mp) či Prahmota, ale i Proté hylé, Prvotní chaos,
Metalický chaos, Chaos mudrců, Agoth, Labuť, Filosofický Merkur, Mléko Panny a podobně. Sublimací v uzavřených nádobách (retortách) se z poměrně znečištěné reakční směsi získávala vysoce reaktivní ingredience, alchymisty pojmenovaná Univerzální rozpouštědlo, Májová rosa, Alkaest, Pronikavá voda či Hvězda mágů, nebo Hermova pečeť (podle typického tvaru krystalů). Podrobnější údaje o dalších postupech a fázích Velkého díla alchymistů nalezne zájemce v mé knize Světlo z dávných věků. N. Fulcanelli v Tajemství katedrál zdůrazňuje, ţe Mistři Velkého díla velmi dobře věděli, ţe Materia Prima vzniká ve velkých hloubkách Země spolu s Lišákem a povaţovali tuto substanci za "matku všech kovů", třebaţe ona sama kovem není. Le Psatier ďHermophyl v traktátu Mission Anon z 18. století říká, ţe Prima Materia, zvaná téţ Metalický chaos, je produktem Přírody, nalézá se na mnoha místech, ale dosud zůstává skryt, nepoznán a povaţován za bezcenný odpad. Jeho slova je moţno povaţovat za zcela jasný pokyn k hledání rud obou nuklidů v důlních odvalech a hutních struskách. V podobném duchu hovoří i Huginus Barmský a rovněţ připomíná, ţe Příroda svoji tvorbu ukončila na stupni Materia Prima, takţe Kámen mudrců, jenţ nazývá "Gummi", je jiţ produktem vyspělého rozumu, kterého dosud lidé nedosáhli. Je to zřetelný náznak původu znalostí Velkého díla alchymistů či obecně fúze jader těţkých prvků. Ve spisech Mistrů o alchymii je opakovaně řečeno, ţe Velké dílo je u konce, kdyţ má vyrobená hmota zcela určité znaky, které pečetí dílo. Tuto konečnou formu hmoty nejčastěji označují termínem "Quinta Essentia", coţ je obvykle překládáno jako "pátá bytnost hmoty", či podle dnešního způsobu vyjadřování - "pátý stav hmoty". Z řeckých pramenů víme, ţe staří alchymisté znali tři stavy hmoty: plyn, kapalinu a tuhou hmotu. Fyzika 20. století připojila čtvrtý stav hmoty - plazmu, ale o pátém stavu nic netuší. Přesto staří alchymisté, u nichţ lze stěţí očekávat znalost existence plazmatického stavu hmoty, hovoří jiţ ve svých dílech pocházejících z raného středověku o Quinta Essentia
jako zázračném jevu nemajícím v celém světě obdoby. Zřejmě se jedná o relikt neobyčejného starého vědění pronikající ne zcela objasněným způsobem aţ do našich časů. Quinta Essentia, zvaná téţ Cyklický drak a z ní připravená podivuhodná substance Rudá tinktura, známější jako Kámen mudrců, skutečně představují velmi podivný fenomén mimořádného stavu hmoty, se kterým se naši vědci zatím nesetkali. Alexandrijští alchymisté působící v Museionu zpodobňovali Quinta Essentia kruhem majícím tři mezikruţí různé barvy, vnitřní mezikruţí bývá bílé, střední zelené aţ modré a vnější nachově rudé barvy, tedy přesně v souladu s tím, jak se střídají barvy reakční směsi v procesu závěrečné fáze Velkého díla. Později se ujalo zpodobňování Quinta Essentia jako okřídleného hada či draka pohlcujícího svůj ocas, proto je pouţíván termín Cyklický drak. Tento symbol hada zcela přesně ukazuje na původ znalostí technologie starých civilizací, který pochází od prastaré civilizace Hadů (Draků), především Toltéků a Dananů. Podrobně jsem se touto civilizací zabýval v knize Bohové a apokalypsy. V zájmu objektivního pohledu na historii Velkého díla je nutno připomenout, ţe souručenství Hadů tyto informace z větší části převzalo jako dědictví po pradávných boţských civilizacích Země, náleţejících do třetí kalpy. Pro transmutaci kovů nelze z dosud nejasného důvodu pouţít přímo Quinta Essentia, ale nutno nejprve připravit Rudou tinkturu, známu spíše jako Kámen mudrců. N. Fulcanelli v této souvislosti popisuje přípravu Kamene mudrců jako přípravu homogenní taveniny směsi skla a Quinta Essentia. Jedná se však o zcela specifický druh skelné taveniny připravené tavením nejčistšího křišťálu (křemen, Si02), které má dnes technický název "křemenné sklo". Alchymisté často pracovali i s jinými produkty vesměs uváděnými jako "nezralé ovoce" na stromu Velkého díla a v této souvislosti pouţívají přehršli poetických názvů jako například: Bílá (zelená, modrá, oranţová aj.) tinktura, Bílý lev, Zelený lev, Modrý lev, Zelený vitriol, Smaragd filozofů, Vegetabilní kámen atd. Jde o
meziprodukty závěrečné fáze Velkého Díla, při níţ dochází k výrazné změně barvy reakční směsi. Reakční směs ve stadiu bílé barvy rozpuštěná v křemenném skle je podstatou Bílého lva, obdobně reakční produkt odebraný ve stadiu zelené barvy po rozpuštění v křemenném skle je podstatou Zeleného lva a tak dále. Tyto alchymické Kameny různých barev a různé "síly" (rozuměj různé katalytické účinnosti) jsou pouţívány například při transmutaci rtuti na stříbro (Bílý lev, Bílá tinktura) či olova ve stříbro (Zelený lev), ale obdobně lze uskutečnit i transmutace neušlechtilých kovů mezi sebou, jako například transmutaci cínu na měď, železa na měď, cínu ve rtuť a podobně. Domnívám se, ţe se jedná o obecný princip přeměny jednoho nuklidu v jiný (transmutace), bez ohledu na to, zda je či není kovem. Připomínám mimozemskou technologii získávání speciálních kovových slitin tvořených mědí, niklem a stříbrem, pouţívaných při výrobě plášťů mimozemských letounů. O této technologii vycházející z čistého olova (nebo mědi) jsem se zmínil v druhém vydání Světla z dávných věků (str. 127), přičemţ výchozí informace jsem čerpal z knihy G. Moosbruggera: UFO-A přece létají (str.46), zmiňující technologii ETI z Plejád. Analogickou technologii mnohem staršího data popisuje i starý védský text Vimaanika Shaastra. Tyto zmínky potvrzují pouze to, co staří alchymisté dobře znali a pouţívali. Fulcanelli se mimo jiné zmiňuje o tom, ţe z arzenopyritu (ruda ţeleza) připravil čistou měď vlastnostmi zcela odlišnou od mědi z pozemských rud, coţ lze vysvětlit jiným izotopickým sloţením. Pro současnou sebevědomou metalurgii je to poněkud těţko stravitelné sousto, kdyţ poznává existenci starých metalurgických technologií všestranně výhodnějších z hlediska dostupnosti surovin i eliminace odpadů. Víme, ţe staré civilizace obývající před dávnými časy Zemi, tyto technologie pouţívaly. K metalurgické transmutaci byly pouţity především rudy snadno těţitelné a zpracovatelné, jako například ryzí měď. Zmínky ve starých textech o pouţívání mědi jako suroviny pro starověké technologie můţe přinejmenším zčásti vysvětlit záhadu
starých dolů na měď nalezených v oblasti kanadského Hořejšího jezera. Geolog E. L. Henrichson z Carleton College (Northfield, Minnesota) zkoumal doly v této oblasti, kde byly dosud nalezeny pozůstatky asi 5 000 šachet, z nichţ se dle jeho odhadu vytěţilo celkem asi 50 000-100 000 tun mědi. Podle dřevěných oharků a dalších zbytků dřevěných artefaktů v dolech nalezených bylo stáří důlní činnosti metodou UC stanoveno nejméně na 5 000 let, ale některé vzorky byly ještě mnohem starší. Měď se zde vyskytuje ve formě ryzího kovu ve vyvřelé hornině podobné melafyru a je tak čistá, ţe obsahuje pouhé desetiny promile příměsí jiných prvků. Získat tak čistou měď ze sirnatých měděných rud je velmi pracné a nákladné. V okolí dolů nebyly nalezeny ţádné stopy osídlení, coţ svědčí o periodické těţbě a ubytování těţařů v mobilních obydlích. Geologie i historiografie dlouho stála před záhadou, kdo a proč vytěţil tak obrovské mnoţství mědi v období chalkolitu, kdy existence mědi jiţ byla známá, ale předměty z mědi nalézané při archeologických výzkumech jsou velmi vzácné. Stáří nalezených oharků logicky nesouvisí se stářím těţby mědi a vůbec ne s datem počátku těţby, který můţe souviset s rozvojem Atlantidy. Obrovské mnoţství vytěţené čisté mědi by se nutně muselo projevit ve vyšší frekvenci měděných artefaktů v archeologických lokalitách. Leč není tomu tak, navíc vzácně nalezené měděné artefakty svým sloţením neodpovídají mědi z oblasti Hořejšího jezera. Měď tedy byla pouţita k jiným účelům a takové mnoţství kovu mohla zpracovat pouze vyspělá a technologicky zdatná civilizace. Takovou technicky a technologicky vyspělou civilizací nesporně byli Atlanťané a Danané, o nichţ z egyptských a ligurských pramenů víme, ţe zpracovávali značné mnoţství mědi a pouţívali ji i při konstrukci svých létajících člunů zvaných "vailxi". Jelikoţ znali princip transmutace kovů, je velmi pravděpodobné, ţe část vytěţené mědi pouţili i jako výchozí surovinu v transmutační metalurgii. Řada technokraticky a ateisticky zaloţených vědců, filozofů a politiků povaţuje současný technický a
technologický rozvoj lidstva za obdivuhodné vzepětí lidského genia, který byl postaven na kosmický oltář místo svrţených bohů. Leč ţivot je naplněn protiklady a často si škodolibě zalaškuje s těmi, co se povaţují za neomylné. Svědčí o tom řada podivných událostí, o nichţ se dále zmíním. Děj plný záhad a podivných příhod začíná v Paříţi v roce 1357 a hlavním aktérem je ţidovský písař a kopista ţijící na pokraji chudoby, jehoţ jméno bylo Nicolas Flamelle. Jeho koníčkem bylo hledání starých rukopisů. Ve zmíněném roce získal u vetešníka prastarou, rukou psanou knihu vyrobenou z lýka, vázanou v kůţi a pobitou mosazným plechem. Knihu tvořilo 18 listů rukou psaného textu a tři prázdné strany. Text představovaly podivné neznámé hieroglyfy a na některých listech byly ještě záhadnější nákresy. Na desce knihy byl vyveden ve starohebrejštině nápis, jehoţ překlad zněl "Abrahám Ţid, kníţe, kněz, Levita, astrolog a filozof. Později se ukázalo, ţe i ostatní text knihy je psán ve starohebrejštině, kterou Flamelle neovládal, proto si ji nechával po částech porůznu překládat. Časem kniha zmizela a sám Flamelle údajně zemřel v roce 1491 v paříţském slepeckém ústavu a byl pochován na hřbitově u St. Innocence. Ještě v roce 1742 kryl tento hrob kámen se sochou a nápisem: "Dne 25. dubna léta Páně 1382 jsem v pět hodin po poledni vyrobil ze rtuti zlato, jehož ryzost a čistota nemá v přírodě obdobu. Pravdivě svědčím, že transmutaci jsem úspěšně opakoval třikrát a přitom mi po celou dobu pomáhala manželka Perrenella, která ví totéž co já." Celá událost zapadla a teprve v roce 1560 na příkaz krále Karla IX. začali úředníci paříţského magistrátu usilovně pátrat po všem, co souviselo s Flamellem a Abrahámovou knihou. Důvod byl pochopitelný-král měl prázdnou státní pokladnu a potřeboval ji naplnit zlatem. Nic však nebylo nalezeno, a tak na přímý příkaz krále došlo 19. listopadu 1501 k otevření Flamellova hrobu, vzhledem k domněnce o moţném uloţení Abrahámovy knihy v rakvi s
neboţtíkem. Dvaadvacet přítomných svědků bylo velmi překvapeno, kdyţ v hrobě byly nalezeny pouze trosky prázdné rakve, ţádná lidská kost, přestoţe zde měli být pohřbeni oba manţelé, neboť Perrenella zemřela jiţ v roce 1399. Celá akce tedy skončila fiaskem. Zklamaný a rozzuřený král nařídil mučit překladatele, ale jediné co vešlo ve známost bylo, ţe na třetím listu knihy byl napsán návod k transmutaci rtuti ve zlato, na dalších listech byl popsán postup výroby Elixíru včetně návodu, jak s jeho pomocí dosáhnout dlouhého ţivota při plné výkonnosti a dokonalém zdraví. Tím stopy po Flamellovi a jeho manţelce mizí, ale čas od času se objeví tvrzení, ţe ten či onen se s nimi setkal. K jednomu z takových setkání mělo dojít v 17. století v Indii, dále v roce 1761 v Paříţi. O setkání s Flamellem v 19. století v Paříţi píše téţ N. Brese v knize "Le Corbeau Menteur". Můţeme povaţovat za hru náhod, kdyţ ve 20. století patří největšímu zlatnickému domu provozovanému švýcarskou firmou jméno "Perrenella"? Mimo hru náhod však zřejmě náleţí skutečnost, ţe na konci 19. století se v Evropě objevuje Mistr Velkého díla jménem Nicollo Fulcanelli, napíše dvě stěţejní díla moderní alchymie (Příbytky mudrců, Tajemství katedrál) a v 20. letech našeho století mizí stejně tajemně jako zmizel Flamelle, aby se časem opět tu či onde krátce objevil. Kdo porozuměl podstatě alchymie, pak po prostudování obou knih musí dojít k jednoznačnému závěru, ţe Fulcanelli je skutečně Mistrem vědoucím o alchymii vše podstatné. J. Bergier, který se osobnostmi z oblasti alchymie velmi pečlivě zabýval, vyslovil názor, ţe jméno Nicolas Flamelle je pouze anagramem jména Nicolo Fulcanelli, proto se jedná o jednu a tutéţ osobu, jejíţ jméno v překladu obnáší význam "ţár plamene" či "vulkán". Já s jeho názorem plně souhlasím, protoţe sémantickou analýzou jsem dospěl k závěru, ţe obě jména představují ve skutečnosti kryptogram podstaty Velkého díla. Ve staro-franštině je význam "nicholas" synonymem prostého málo oduševnělého člověka, kdeţto "fulcanelli" znamená bytost naplněnou tvořivým ohněm
Země, nebo také bytostí prošlou znovuzrozením. Obě jména Mistra Velkého díla tedy můţeme povaţovat za kryptogram označující člověka, který prošel "ohněm znovuzrození", a tak dosáhl nejen stavu vyššího vědomí, ale současně i omlazení a ozdravění organizmu těla. Kabala tento "oheň znovuzrození" popisuje termínem "oheň Acilut", biblické spisy uţívají termín "boţský dech" a kniha Dhyanů tento fenomén pojmenovává jako "Fohat", taoisté pouţívají význam "čchi" a staří alchymisté termín "oheň Roto". Systémová analýza dovoluje pochopit tyto pojmy ve smyslu jediného, a to jako univerzální energii, z níţ Stvořitel i Pitriové (Elohim, Ah-hiové) tvoří všechny formy světa. "Ohněm znovuzrození" nutně musí projít kaţdý alchymista, který dospěl ku konci Velkého díla, protoţe je to energie uvolňující se zejména v závěrečné fázi této alchymické operace jako součást anihi-lační energie provázející jadernou fúzi. Díky této energii se mění pouhý Adept v samotného Mistra, coţ je člověk ve vyšším stavu vědomí. Niccollo Fulcanelli, alias Nicolas Flamelle je tedy Mistrem, který cestou alchymie dosáhl stavu vyššího vědomí. Periodické omlazování pomocí Elixíru přináší nejen dokonalé vyladění tělesných funkcí, ale i věk aktivního ţivota po tisíce let. Zmíněná kniha Abraháma Ţida byla pravděpodobně částí tajné Kabaly, o níţ jsem jiţ hovořil v souvislosti s knihou Razi-el. Vraťme se ale zpět k N. Fulcanellimu, protoţe tajemný děj zdaleka není u konce. V rámci nacistického "řešení ţidovské otázky" připravovali Němci odsun značného počtu Ţidů z Maďarska do likvidačního tábora v Německu. V květnu 1944 došlo ke kontaktu šéfa tajné sluţby SS W. Schellenbergra s hrabětem Bernadottem, dlícím v Maďarsku v poslání švédského diplomata. Bernadotte zprostředkoval nabídku ţidovské komunity, dlící mimo oblast Třetí říše, na vykoupení svých maďarských souvěrců. Po dlouhém jednání nakonec nacisté přistoupili na dohodu, podle které bude kaţdý propuštěný maďarský Ţid vyměněn za zlatou cihlu o hmotnosti 0,5 kg. Celkově šlo přibliţně o 250 tun zlata, přepočteno na ryzost 24 karátů. Závěrečné
jednání vedl pověřenec SS K. Becker přímo v Budapešti. Se zavázanýma očima byl zaveden do tajného sklepa kdesi na území Budapešti a tam mu bylo předvedeno 250t ryzího zlata ve formě půlkilových cihel. Bylo mu dovoleno vzít si jako vzorek jednu z cihel k otestování ryzosti v Říšské německé bance. Tato banka po provedení analýzy sdělila Shellen-bergrovi, ţe maďarské zlato je zaručeně ryzí a jeho čistota je mimořádně vysoká, naprosto ojedinělá a nemá nikde ve světě obdoby. Tato zlatá cihla je dodnes uloţena v sejfu Deutsche Bank. Připomeňme si, ţe vzorky zlata připravené alchymickou transmutací rtuti byly analyzovány s konstatováním naprosto mimořádně čistoty, které ani nejpečlivější metody rafinace zlata z pozemských přírodních zdrojů nedosáhly. Styčný důstojník SS Becker svým nadřízeným sdělil, ţe byl představiteli Ţidů informován v tom smyslu, ţe zlato bylo vyrobeno jakýmsi panem Flammelem podle starého Abrahámova předpisu. Dodatečně se zjistilo, ţe obdobným způsobem vyrobili Ţidé zlato na výkupné za své souvěrce zajaté římským císařem Titem. Budapešťská akce však nakonec vyšla vniveč díky přímému zásahu A. Eichmanna, který nařídil jednání přerušit a Ţidy z Maďarska bez výjimek odvézt do německých vyhlazovacích táborů. Zmíněný poklad, 250 tun ryzího zlata v maďarském sklepení, nebyl jiţ nikdy nalezen, ač po něm intenzivně pátrali nejen Němci a po nich i Maďaři, ale po válce i Američané a Rusové. Úspěšně proběhla obdobná akce sledující vykoupení skandinávských Ţidů, která proběhla v prosinci 1944 opět za účasti známých prostředníků, mezi kterými byl opět hrabě Bernadotte. Věznění skandinávští Ţidé byli propuštěni za 5 tun zlata téţe ryzosti, jakou mělo zlato z budapešťského sklepení, ale zlato tentokráte bylo uloţeno ve Švédsku. Nezřízená chtivost Rusů stála v pozadí odvlečení hraběte Bernadotteho po válce do jednoho ze sovětských gulagů, kde byl utýrán i přes svoji diplomatickou imunitu.
Kdyţ v roce 1947 vyhlásila OSN rozdělení Palestiny na dva státy, z nichţ jeden měl být státem Ţidů, postavili se palestinští Arabové proti tomuto rozhodnutí a zahájili vůči mladému státu Izrael zničující válku. Cílem Arabů bylo mladý ţidovský stát v zárodku zničit a všechny Ţidy z Palestiny vyhnat. Mladý stát Izrael neměl vybudovanou armádu a neměl zpočátku ani dostatek zbraní na vlastní obranu, proto je po celém světě nakupoval a platil zlatem opět nevídané čistoty a ryzosti. Po mnoha letech od vítězství Izraele nad Araby vešlo ve známost, ţe zlato pouţité k nákupu zbraní bylo vyrobeno opět za přímé účasti tajemného pana Flammela (alias Flamella). Kdyţ v polovině 60. let hrozili Arabové znovu vyhlazovací válkou, povolala ministerská předsedkyně Izraele G. Meyerová do úřadu finančního poradce jistého pana Flamela a pověřila jej opatřením finančních prostředků pro zakoupení moderní armádní výzbroje. Flamel zajistil 200 tun zlata mající opět nejvyšší ryzost a čistotu. Tímto zlatem pak Izrael na světovém trhu zaplatil za svou moderní výzbroj a ta mu pomohla k vítězství v roce 1967 v tak zvané "Šestidenní válce". Měsíc p0 vítězství ze svého úřadu pan Flamel odchází a beze stopy mizí. Tím zatím příběh tajemného pana Flammela, Flamela či Flamella končí. Nemáme naprostou jistotu o identitě těchto tří osob, nicméně identita je vysoce pravděpodobná. Napovídá tomu odpověď G. Meyrové na dotaz britského novináře po pů« vodu izraelského zlata: "My, Ţidé, váţený pane, máme svoje velká tajemství." S alchymickým zlatem souvisí ještě jedna velmi zajímavá příhoda. V noci na 23. července 1991 došlo u vsi Grasdorfu, asi 25 km jihozápadně od Hildesheimu v Německé spolkové republice, k prazvláštní události. Na pšeničném poli v katastru Thieberg se objevil podivný velmi sloţitý piktogram zaujíma-jící plochu přibliţně 5 000 m2. Tak podivný piktogram se dosud nikde v Evropě, ba ani v Anglii neobjevil. Tím však události nekončí, protoţe po několika dnech se na tomto poli objevil mladší muţ a pomocí moderního detektoru kovů
usilovně zkoumal půdu pod některými obrazci, načeţ na několika místech vyhloubil tři asi metrové jámy. V nich nalezl tři masivní kovové talíře, na nichţ byl zobrazen stejný reliéf jako na poli. Ponechme stranou, odkud měl muţ informace, ţe vůbec mohou být pod piktogramem v hloubi země uloţeny nějaké předměty z kovu, ale podivné je to, ţe šel téměř najisto. Pod znakem <í nalezl masivní talíř z ryzího zlata o hmotnosti přibliţně 8 kg. Pod znakem talíř z velmi čistého ryzího stříbra o hmotnosti přibliţně 5 kg, načeţ pod znakem (• vykopal bronzový talíř o hmotnosti kolem 4 kg. Podle znaleckého posudku Spolkového úřadu pro zkoušení materiálů z Berlína je ryzost stříbra tak vysoká, ţe ji není moţné z pozemských rud známými metodami rafinace dosáhnout. Zlato je tak čisté, ţe je známými rafinačními technologiemi z pozemských zdrojů nelze připravit a v úvahu připadá buďto mimozemský původ, nebo výroba alchymickou transmutací rtuti. Bliţší podrobnosti lze najít v časopisu Magazín 2000 (1994, č.8, str. 2-5). Kdyţ jsem piktogram z Thiebergu analyzoval, uvědomil jsem si zaráţející podobnost jednotlivých znaků se symboly pouţívanými slarými alchymisty pro označení výchozích látek, meziproduktů a produktů alchymické syntézy. Symboly alchymistů occidentální (západní evropské) větve se poněkud liší od symbolů pouţívaných alexandrijskými a řeckými či arabskými alchymisty, třebaţe řád je vţdy zachován. Symbolem stříbra je vţdy Luna ve tvaru srpku, symbolem zlata je Slunce, ale pouţívá se odlišných znaků pro označení zlata alchymického, zlata z pozemských rud, zlata získaného transmutací mědi a zlata získaného z bronzu, přičemţ uţitý symbol vychází obvykle ze symbolu suroviny uţité k transmutaci, jak je zřejmé z údajů tabulky č.3. V piktogramu z Thiebergu skutečně nacházíme symboly výše uvedeného významu a z nich můţeme dešifrovat, ţe zlato bylo vyrobeno transmutací mědí bohatého bronzu a pod alchymickým symbolem tohoto typu zlata byl neznámým muţem nalezen také zmíněný masivní zlatý talíř. Rovněţ znak stříbra odpovídá sdělení, ţe stříbro bylo získáno transmutací
bronzu a ne transmutací rtuti, protoţe pak by bylo uvedeno znakem Luny. Pod symbolem alchymického stříbra z bronzu byl rovněţ nalezen stříbrný talíř. Poslední a třetí artefakt z bronzu byl vykopán ze země pod alchymickým znakem pro bronz. Součástí piktogramu jsou však ještě dva další sloţité symboly. Symbol čtyř bodů spojených přímkami do čtverce je utajovaným symbolem takzvaného "fixního oleje", nazývaného také "fixní suchá voda" či "fixní Merkur", ale jedná se vţdy o jednu a tutéţ substanci zvanou také "Černá Síra". Sám termín Lišák je poměrně mladý a pravděpodobně^ vytvořili středoevropští nebo angličtí alchymisté. Ostatní výjt uvedené termíny náleţejí k occidentální větvi alchymie Symbol "fixního oleje" znamená tedy meziprodukt alchymie!^ syntézy a podle údajů alchymistů je černé barvy a nekovového charakteru, proto jej nelze odkrýt detektorem kovů. Domnívá^ se, ţe by stálo za zkoušku, zda vzorek této substance neni uloţen v zemi pod zmíněným znakem. Rovněţ další sloţitý znak tvořený třemi body a krouţkem s kříţem uvnitř, spo-jenými v celek přímkami má být nekovem a nelze jej odkrýt detektorem kovů. Domnívám se, ţe tento znak symbolizuje buďto substanci Quinta Essentia (Cyklického draka) či substanci tvořící podstatu Elixíru (Kamene filozofů) a jeho uţití je významné z toho hlediska, ţe obvykle bývá velmi utajován. Stálo by za zkoušku, zda se takový typ artefaktu nenachází v zemi pod zmíněným symbolem. Myslím, ţe dobrou orientaci by mohl poskytnout radar uţívaný k průzkumům archeologických lokalit. Na základě systémové analýzy soudím, ţe piktogram z Thiebergu představuje evokaci starobylé alchymie uţívané v synarchickém království Dananů, jejichţ dědickým odkazem, je zmíněná occidentální alchymie. Nasvědčuje tomu i jiţ zmíněná orientace na měď a bronz jako výchozí surovinu, místo na jinak běţně uţívanou rtuť. Můţeme očekávat, ţe podobných piktogramů majících vztah k alchymii se objeví více. Příkladem můţe být piktogram vzniklý v noci na 24.
březen 1992 v Petersfieldu nedaleko Hampshire v Anglii. Jeho smysl mi zatím uniká, ale zřejmě se jedná o produkt, k jehoţ výrobě bylo uţito alchymické zlato pocházející z transmutace bronzu. Myslím, ţe by bylo zásluţné prozkoumat detektorem kovů a zemním radarem i tuto lokalitu. V případě talíře z masivního stříbra z lokality Thieberg by bylo účelné provést izotopovou analýzu. Platí totiţ, ţe stříbro z pozemských rud má stabilní sloţení izotopů: 51,92 % izotopu 197Ag, 48,08 % izotopu 109Ag, kdeţto u stříbra získaného transmutací mědi či rtuti lze očekávat nejen jiné sloţení izotopů, ale především i další izotopy v pozemských rudách nepřítomné. Na principu jaderné fúze je zaloţen pravděpodobně jeden z tajemných fenoménů, kterým je jev zvaný kulový blesk. Existuje velmi mnoho pozorování tohoto fenoménu a často i velmi přesně dokumentovaných, přesto současná věda není schopná vysvětlit podstatu a původ kulového blesku. Podle starobylých pramenů, z nichţ čerpal Scott-Eliot, znali tento fenomén Atlanťané a vyuţili jej ke konstrukci jedné ze svých velice účinných zbraní pro sestřelování nepřátelských letounů a ničení vzdálených válečných cílů na Zemi. Podstata a uvolnění řiditelného kulového blesku byla známá i Egypťanům, a to z pramenů atlantského vědění přineseného Thowtem a patrně i Hermem. Obdobnou zbraň popisují i dţiniské texty a letopisy střeţené v některých tibetských klášterech. S částí těchto textů se seznámili němečtí vědci a podle pokynů v nich uloţených zjistili přesné polohy podzemních lokalit, ve kterých těsně před zánikem Atlantidy uloţili Synové zákona jediného Boha veškeré informace o technice a technologii Atlantů. Jedním z velmi utajovaných důvodů invaze speciálních útočných sil Afrika-korps byla skutečnost, ţe jedna z podzemních lokalit, ve kterých byly uloţeny poznatky atlantské vědy, byl Egypt, konkrétně oblast mezi Sfingou a Nilem. Kdyţ Němci porazili Norsko a obsadili jeho území, tak bezprostředně vyslali silnou speciální jednotku do Antarktidy, kde podle údajů dţiniských textů objevili skupinu rozsáhlých podzemních
prostorů a údajně si odtud odvezli mnoho artefaktů a vědeckotechnických informací uloţených zde jednou z vyspělých civilizací. Tyto informace byly podkladem pro vývoj nových vysoce účinných zbraní zvaných "Wunderwaffen, které nacistické vývojové vojenské a konstrukční ústavy vyvíjely v rámci dvanácti výzkumných projektů. Jedním z těchto projektů bylo vyvinutí ovladatelného kulového blesku, ale také řiditelného oblaku ţhavé plazmy. Kdyţ Němci začali pod tlakem spojenců na všech frontách ustupovat, byly tyto projekty označeny jako zbraně odplaty (Vergeltungswaffen) a označovali je V 1 - V 12. Kulový řiditelný blesk byl označen jako projekt V i l . Můţeme dnes hovořit o štěstí, ţe Hitler a jeho poradci pro výzbroj těmto projektům příliš nedůvěřovali, a tak vývojové práce na projektech byly zahájeny značně opoţděně, takţe je spojenci po vítězství nacházeli v rozpracovaném stavu či jen v počáteční experimentální fázi. Podrobněji se problematikou nacistických tajných zbraní zabývá několik knih (J. Godwin: Arktos; R. Vesco a D. H. Childress: Man-Made UFOS 1944-1994 a H. Buechner a W. Bernhart: Hitler Ashes). Původní artefakty a starobylé záznamy mimozemské vědy Němci před koncem války ukryli tak dokonale, ţe spojenci nic nenalezli. Je známo, ţe část těchto původních pramenů spolu s posvátným kopím boha Odina odvezla ponorka U 530, speciálně vystrojená pro pobyt v antarktických vodách, zpět do Antarktidy v rámci plánu "Valkure 2". Ponorka pod velením Maxmiliána Hartmanna vyplula tajně z Německa někdy kolem 19. února 1945 a po několika týdnech přistála u pobřeţí západní části Země královny Maud, v zálivu mezi pobřeţím princezny Astrid a princezny Marthy. Námořníci znovu otevřeli podzemní prostory a v nich uloţili šest bronzových beden zalitých olovem, obsahujících blíţe neznámé artefakty. Podle nepotvrzených zpráv však Němci pro rychlý postup spojenců nestačili odvézt všechny starobylé zdroje informací a byli nuceni část z nich uloţit v oblasti Štěchovic ve starém dole na zlato a zbytek kdesi v hloubi Šumavy. Fenomén
kulového blesku usilovně studoval i N. Tesla a podle záznamů pamětníků tento problém úspěšně zvládl a často různobarevné ohnivé koule předváděl přátelům jako improvizované cirkusové číslo (D. H. Childress: The Fantastic Inventions of Nikola Tesla; J. O'Neil: Prodigai Genius). Tolik historie. Komentovaný souhrn pozorování kulového blesku uveřejnil v časopisu The New Scientist N. Charman a u nás se tímto fenoménem zabýval I. Stolí. Shodně docházejí k závěru, ţe tento fenomén má podivné chování, které připomíná lísavou přítulnost kočky. Kontakty kulového blesku s lidským tělem obvykle nemají škodlivý důsledek, nanejvýše, a to ještě velmi vzácně, dochází k popá-lení či oţehu. Zvířata, která se ocitnou v blízkosti kulového blesku jsou však vţdy usmrcena. Průběh setkání s kulovým bleskem lidé obvykle popisují tak, ţe po jistou dobu se chová tak, jakoby četl jeho myšlenky, Je-li člověk vyděšen, chová se často i kulový blesk zmateně. V této souvislosti připomínám tvrzení Scott-Eliota o tom, ţe Atlanťané své létající čluny vailxi ovládali a řídili výhradně svým vědomím, coţ se učili jiţ v útlém dětském věku. Kaţdý člun byl naladěn na vědomí zcela určitého člověka a jiný pilot jej nemohl řídit bez přeladění terminálu. Podobnou informaci poskytli i někteří ETI, kteří tvrdili, ţe letoun je napojen na vědomí pilota a po jeho smrti je neříditelný a je zničen. Pilotem přednostně bývá ţena vzhledem k pruţnější mentální struktuře. To můţe být příčinou, proč ve zřícených létacích strojích nebývá nalezena řídící jednotka a proč Američané mají takové potíţe s ovládáním ukořistěných létajících strojů. Teoretický předpoklad I. Kogana o modu-lativní schopnosti myšlenky vln energie různého kmitočtu vycházel z výsledků kvantově mechanických studií vlivu vědomí experimentátora na chování částic a průběh jejich reakcí, který popsal nositel Nobelovy ceny za fyziku B. Josephson. Týţ experiment z oblasti fyziky částic byl za stejných podmínek prováděn odděleně týmem evropských a amerických vědců, kteří zastávali zcela opačné předpoklady o průběhu experimentu. Dosaţené výsledky experimentu byly zcela v
souladu s očekáváním toho kterého týmu, ale naprosto opačné. Potvrdilo to i několikeré opakování. Tímto experimentem bylo potvrzeno, ţe vědomí člověka je za jistých podmínek schopné silného ovlivnění jemné struktury hmoty a energie. To ale starověcí mágové dávno věděli a tuto schopnost pojmenovali "kriyasaktí". V plném rozsahu fenomén interakce vědomí a hmoty (energie) potvrdily experimentální výsledky projektu Montauk a Phoenix. Technologie manipulace s časem vypracovaná za pomoci vyspělé technologie ETI ze Siria, vyuţívá lidské vědomí jako centrální řídící jednotku při vytváření a směrování gravitačního víru a jím vytvořeného časoprostorového tunelu. Došli jsme tedy k poznání vysoké technické vyspělosti pradávné vědy i technologie, ale současně i k poznání úzkého vztahu ducha, hmoty a energie. Zase jednou měli staří Mistři pravdu. Z mnoha udivujících vlastností kulových blesků vyniká především snadnost, s jakou procházejí skly zavřených oken, čím poněkud přibliţují podstatu "prostupování" EBE okny při únosech lidí z jejich domů. Byl však potvrzen i průnik jinými materiály, především zdmi, plechem, plexisklem, keramikou a podobně, ovšem poměrně často při tom dochází k porušení těchto hmot. Podivný je i způsob jejich pohybu, který není v podstatě ničím omezen. Nezřídka setrvávají poměrně dlouho na temţe místě, coţ je provázeno rotací kolem vlastní osy. Udivující je zcela neelektrický charakter kulových blesků, coţ je ovšem zcela v rozporu s očekáváním a zároveň to i naznačuje výjimečnost jejich podstaty. Ignorují bleskosvody, uzemnění, ale často se pohybují podél drátů i elektrických vodičů, aniţ dochází k svodu do země. Pohyb kulového blesku často bývá provázen podivným pachem, někdy připomínajícím ozón, jindy síru, oxidy dusíku (nitrozní plyny) či další méně obvyklé pachy. Výjimečně jsou na místech výskytu kulového blesku nacházeny zbytky pevné látky dosud neznámého sloţení. Různý charakter zápachu bývá spojen také s různou barvou kulového blesku. Bylo zaznamenáno několik
případů, kdy přítomnost kulového blesku způsobila i změnu časoprostoru a došlo k neobvyklé časové diskrepanci. Jedním z podobných příkladů je událost ze dne 18. května 1899 v Londýně. Za silné bouře se na půdě svého domu pohyboval H. Wilson v souvislosti s utěsňováním střešní krytiny propouštějící déšt. Došlo k oslnivému záblesku a H. Wilson byl naráz přenesen do 10. srpna 1944 na trosky svého domu zničeného během náletu německých letadel. Při vyšetřování případu policistou Brewsterem byl v městském archivu nalezen policejní spis o náhlém zmizení H. Wilsona za bouře v roce 1899. Tím byla plně potvrzena autenticita události, ale k jejímu vysvětlení nikdy nedošlo. Ve smyslu uvedené teorie vztahu mezi singularitou, vyvolanou kvanty Zero a gravitačním vírem, lze tento časový přeskok H. Wilsona téměř o 45 let vysvětlit krátkodobou distorzí časového toku. Ţe je to nejen teoreticky, ale i technicky reálné, prokázal později americký projekt Phoenix III. Ve hře však nutně jsou nepředstavitelné energie. Dokumentuje to následující případ. Byl pozorován případ, kdy kulový blesk velikosti pomeranče spadl do desetilitrového vědra plného vody a ve zlomku sekundy celý objem uvedl do prudkého varu, poté z vědra vyskočil a pokračoval ve své pouti do sousední usedlosti. Výpamé teplo vody za normálního tlaku pří teplotě 100°C je přibliţně 2,25 milionů J/lkg vody. Z toho plyne, ţe kulový blesk poskytl ve zlomku sekundy nejméně takovou energii, která odpovídá mţikovému spálení asi 0,5 litru benzínu. Kdyţ vezmeme v úvahu ztráty tepla vedením a vysáláním, můţeme odhadnout, ţe i poměrně malý kulový blesk uvolní během zlomku sekundy energii nejméně 30 milionů joulů. Takové mnoţství energie nemůţe získat z vnějšího zdroje, nehledě na to, ţe vhodný výkonný zdroj energie prostě není znám. Došel jsem následně k závěru, ţe jediné vysvětlení 0 povaze a podstatě kulového blesku lze nalézt ve fúzi jader prvků vzduchu (kyslík, dusík). Jde tedy o speciální případ jaderné fúze
provázený opět vývojem energie Zero. V úvahu přicházejí tyto reakce: ' ^ N + 147N = 7l Si + energie
(3)
'?N + l0 = ]?P
(4)
'ŠO + ÍO = \ l S
+ energie + energie
(5)
Analogicky by měly reagovat izotopy [57 N a " O a ISS O, ale vzhledem k jejich nepatrnému zastoupení ve vzduchu nehrají podstatnější roli. Teoreticky moţná je i fúze tří jader ale nepředpokládám ji z energetických důvodů za reálnou. Nastartování tohoto typu fúzních reakcí vyţaduje vysokou teplotu 1 tlak, jejichţ dosaţení ve volném ovzduší je méně neţ pravděpodobné. Jedinou výjimku tvoří případ, kdy dva mohutné blesky či dvě větve silného výboje vytvoří uzavřený prostor (elektromagnetickou láhev), v němţ se vytvoří současně vysoká teplota i tlak. Běţný blesk k tomu nestačí, i kdyţ v jeho větvi bývá aţ 2 x l 0 6 ampér (dva miliony ampér), které překonají úsek 6-22 km během zlomku času menším jak 0,01 sekundy. Jestliţe se dvě takové větve srazí a vytvoří uzavřenou kapsu, pak vzduch v této kapse (elektromagnetické láhvi) se ohřeje odhadem na 25 000°C a vznikne tlak odhadem miliard pascalů (statisíce atmosfér), který je jiţ k nastartování fúze vzdušných atomů postačující. Produkty fúze jsou za vyšší teploty velmi náchylné k reakci se vzdušným kyslíkem, tak křemík (Si) vytvoří pevný a nerozpustný oxid křemičitý Si02 bílé barvy, síra vytvoří oxidy, stejně jako fosfor. Jak produkty oxidace síry, tak i fosforu mají pronikavý typický pach, který můţe být doplněn i skupinou nitrozních plynů vznikajících oxidací vzdušného dusíku při kaţdém elektrickém výboji. Zde můţe být původ neobvyklých pachů provázejících výskyt kulových blesků. Vysvětlení kulového blesku na základě samovolně pracujícího fúzního
mikroreaktoru by dobře objasnilo v podstatě vysokou produkci energie (tepelné i mikrovlnné), neelektrickou podstatu projevující se nejen neochotou ke svodu do země, chybějící induktivní schopností (bludné proudy) a malou tendencí k magnetizaci ocelí, coţ jinak běţné blesky ochotně činí. Nízkou povrchovou teplotu kulového blesku lze povaţovat za důsledek gravitačního tlaku působícího dovnitř a vyzařování energie Zero. Pozorované pevné úsady občas provázející cestu kulových blesků by pak bylo moţno přičíst oxidu křemičitému vzniklému reakcí (3). Různé barvy korony kulového blesku by mohly svědčit v dílčí průběh fúze tří jader dusíku či kyslíku, kdy produktem jsou kovy jako skandium, vanad a titan, které za jistých podmínek ovlivňují barvu horké plazmy. Případ kulového blesku z uvedených důvodů povaţuji za speciální typ fúze jader plynných prvků, který Příroda běţně uskutečňuje. Zmiňovanou "příchylnost" kulových blesků k člověku povaţuji za důsledek interaktivní schopnosti vědomí člověka ve směru ovládání (modulace) polí tvořených kvanty energie Zero. Smrt zvířat vyvolaná působením tohoto pole naznačuje to, ţe většině zvířat chybí vědomí schopné pole kvant Zero modulovat. Jestliţe Trigardové svým vědomím řídili své vailxy, je pravděpodobné, ţe obdobným způsobem manipulovali i s kulovými blesky jako se zbraňovým systémem. Báje a mýty související s Diem i Indrou často popisují, jak tito prabozi ničili své nepřátele blesky vypouštěnými z vadţry či "hromoklínu", coţ bylo zřejmě technické zařízení produkující jednotlivé kulové blesky, ale řízení jejich cesty bylo jiţ věcí interakce pole jeho energie s vědomím praboha. Obdobným způsobem lze vysvětlit i podivné a dodnes neobjasněné Teslovy experimenty s různobarevnými koulemi světla. S fúzí jader vzdušných prvků má mnoho společného i tak zvaná "fúze za studena" popsaná v roce 1989 M. Fleischman-nem a B.S. Ponsem. Jde o fúzi jader deuteria během elektrolýzy při více méně pokojové teplotě. Podrobnější informace nalezne čtenář v článku I.
Paseky a J. Vondráka či J. Pleska a spolupracovníků, nebo v knize F. Close. Ve světě se vytvořily dva tábory vědců dohadujících se o existenci či neexistenci studené fúze, coţ by nebylo ani tak na závadu, jako je aţ nepochopitelná arogantní odmítavá reakce i několika nositelů Nobelovy ceny za fyziku, která svědčí mimo jiné i o nízké etice některých současných zavedených vědců. Z tohoto hlediska působí značně kontroverzně zpráva Wall Street Journalu z 9. prosince 1993 o tom, ţe japonské ministerstvo průmyslu a zahraničního obchodu oznámilo zahájení výzkumného projektu sledujícího moţnost vyuţití studené fúze jako zdroje energie v třetím tisíciletí. Celý projekt je dotován 50 miliony dolarů, které pocházejí od firmy Toshiba a Nippon Steel. M. Fleischmann a B.S. Pons v této souvislosti dostali k dispozici výzkumné laboratoře o ploše 20 000 m2 v novém jihofrancouzském vědeckém centru Sophia Antipolis na Azurovém pobřeţí. Podnětem k tomuto překvapivě odváţnému rozhodnutí byly výsledky ověřovacích experimentů SRÍ (Starford Research Institute) z kalifornského Menlo Parcu, které potvrdily, ţe studená fúze je realitou a můţe být novým zdrojem energie. SRI potvrdil, ţe tato fúze není provázena ani pronikavou radiací, ani emisí neutronů, které se při kaţdé fúzi musí uvolňovat podle současných tezí jaderné fyziky. Výzkumy studené fúze údajně usilovně provádí i několik tajných laboratoří amerického námořnictva a armády. Zdá se, ţe alespoň v tomto případě nemusí pravda objevitelů čekat, aţ její arogantní vědečtí odpůrci vymřou. Alchymie, jako podivuhodný souhrn vědění starých civilizací, byla vědním oborem univerzální platnosti, bez ohledu na to, ze kterého centra k nám dnes proudí její reflexy. Vedle atlantského centra, později přeneseného do Egypta, existovalo occitánské centrum kdesi ve španělském či francouzském podhůří Pyrenejí. Další, dnes zaniklé středisko alchymie, je spojeno s existencí archipelagu Ruta, který je někdy uváděn i jako Ostrovy Svatých otců, Ostrovy Zasvěcenců či Svaté ostrovy. Alchymie tohoto centra měla
jméno "chrysopeia" či "krusopoia" a je spojena se zaniklými entitami zasvěcenců jako byli Kabeirové, Pelasgové, Daktylové, Telchinové a další entity obývající ostrovy archipelagu Ruta, zaniklého pravděpodobně během kataklyzmatu v roce 3 449 př.n.L Ti, co přeţili řádění ţivlů, se uchytili především ve východním Středomoří a část z nich pravděpodobně nalezla azyl v oblasti Etiopské vysočiny a po čase vstoupila od jihu do Egypta někdy v období 3 400 - 3 200 př.n.l. Diodor Sicilský tvrdí, ţe Telchinové, kteří se uchytili na ostrově Rhodos, si sebou přinesli nejen znalost výroby a zpracování ţeleza, ale také chrysopeie, a proto byli váţenými znalci magie. Podobně tomu bylo u idajských Daktylů, samothráckých Kabeirů a krétských Kúrétů. Nejvyšší kastu mágů údajně tvořili Kabeirové, kteří znali i nejtajnější část chrysopeie týkající se vyvolání tvořivé síly (kundalíní) nezbytné k dosaţení stavu osvícení. Kabeirští mágové také udrţovali velmi těsné styky s nejvyššími zasvěcenci Ligurů a část z jejich znalostí zdědili i keltští druidové. Kabeirští zasvěcenci jako jediní z mágů se mohli volně pohybovat v blízkosti krále králů a Udí Manua, jehoţ kabeirské jméno bylo Kadmos Adamah (Adamaihé) a je totoţný s hebrejským (biblickým) Adamem Kadmonem. Kabeirští zasvěcenci nosili jako odznak zasvěcení kónickou tiáru podobnou tvarem královské tiáře krále Země Kadma. Tato tiára nebyla pouze odznakem završené iniciace, ale ovlivňovala stav mysli působením energie vytvořené "pyramidovým efektem" na šestou i sedmou čakru. Kabeirští zasvěcenci měli ale úzký styk i se zasvěcenci asijského centra alchymie, o kterém máme jen málo, a to ještě zprostředkovaných znalostí, z poměrně mladých čínských alchymických spisů. Podstatou zasvěcení byla znalost procesu "exaltace ţivotní síly", který H. Maspero z původního pramene překládá jako "osvobození mrtvého těla". Podstatou tohoto procesu bylo působení "dechu Vesmíru" (energie Zero), uvolněného v procesu Velkého Díla na alchymistu takovým způsobem, ţe byly odstraněny blokády vyšších stavů vědomí a alchymista obdrţel
vědomí bohů dříve, neţ vstoupil mezi Nesmrtelné zasvěcence. Totéţ a velmi přesně říká i N. Fulcanelli. Uvolnění zmíněné energie je velmi intenzivní zejména v závěrečné fázi Velkého Díla, při vzniku Quinta Essentia. Tajné alchymické spisy tvrdí jednoznačně, a Fulcanelli to stvrzuje, ţe uvolněná energie (dech Vesmíru, oheň Roto, čchi atd.) nejenţe uvolňuje blokádu vyšších stavů vědomí, takţe adept dosáhne stavu osvícení, ale souběţně dochází k vnitřní přestavbě jeho fyzického těla, které se zbavuje neduhů, nemocí a zjevně dochází k omlazení všech tkání. Kabala o tom ví také a celý tento proces popisuje jako "projití ohněm Acilut", konec konců tento proces znali a uţívali i Atlanťané. Jedná se zřejmě o reálný efekt uvolněné energie Zero, který neznámým způsobem normalizuje biologické procesy těla na molekulární a submolekulární úrovni. Pomocí systémové analýzy jsem došel k názoru, ţe energie Zero uvolněná během jaderné fúze aktivuje činnost čaker a obnovuje plnou průchodnost energetických kanálů (nádí), aby jimi mohla proudit kundalíní (Hadí síla). Tyto hlavní kanály energie jsou tři a jejich jméno je Sušumná, Ida a Pingalá. Otevření nádí a plná harmonizace činnosti čaker je podmínkou ozdravění a zmlazení organizmu, ale také plnou aktivací sedmé čakry Sahasráry, propojující tělo člověka s jeho astrálním tělem, kde je sídlo tvůrčího vědomí a kriyasaktí. Současně zřejmě dochází i k propojení s Univerzálním informačním polem (Informační bankou Universa). Lidská bytost tím dosáhne úplného stavu vyššího vědomí, někdy zmiňovaného jako "otevření oka", takţe je propojena přímo s praotci a pratvůrci astrálního těla Ďhyany (Elohim, Draky Moudrosti). To je podstatou alchymické kon-templace, kterou se technickými prostředky dosahuje týţ účinek, jaký poskytují náročné duchovní metody kundalíníjogy, tantrájogy, karmájogy, bhaktíjogy, mantájogy, jantrájogy či dţnájajogy, nebo náročné magické techniky dkjil'khor, gzungs-snags a další. Neofyt (ţák) sám nebo pod vedením Mistra, začíná od prvé etapy alchymické
syntézy a po překonání nejtěţší překáţky, kterou je získání prahmoty (Prima Materia), stává se Adeptem postupujícím cestou Velkého Díla etapu po etapě, aby získal Quinta Essentia a z ní vyrobil Kámen mudrců, coţ jej mění v osvíceného Mistra. Mistr má tedy v ruce mocný nástroj vědění a plnou svobodu volby další cesty. Ten, který zvolí pokračování v technikách magie pro sobecké potřeby svého těla a ukojení touhy po moci, končí tam, kde skončili Atlanťané-Trigardové, aby celý proces hledání cesty poznání po čase začal znovu. Ti z Mistrů, kteří zvolili cestu duchovní magie, odcházejí mezi Moudré do Agharty ke Králi Země, aby plnili poslání jím určená. To je podstata "duchovní transmutace" člověka, jak o ní mluví Maspéro. Staré taoistické texty hovoří o osvobození spícího ducha, které předchází odchodu Mistra alchymie mezi tajemné "Makaira" (řec. Ma-karioi), coţ jsou Nesmrtelní mudrci. V jednom ze spisů Chuang-ti nej ťing říká: "Čchi plodí tělesné jsoucno. Kdyţ čchi vzniká, nebo se přeměňuje, rodí se duchovní princip nové dimenze". Obdobným způsobem hovoří i Kabala v souvislosti s tím, jak Elohim proměnili "ohněm Acilut" praotce Chánocha v archanděla Metatrona a poté mu určili zařazení v nejvyšším postavení v Kefer Berija. Z toho lze odvodit, ţe čchi, oheň Acilut, vrill atd. jsou jen různé projekce energie Zero. Překvapivý souhlas a potvrzení přichází od amerických vědců zabývajících se v rámci projektu Montauk a Phoenix III přesuny lidí časem. Podle technologie Montauk sloţité zařízení řízené vědomím jednoho z vědců vytváří časoprostorový tunel prostupný pro fyzické osoby. Opakovaně se potvrdilo, ţe kdyţ pozorovatel projde přibliţně dvě třetiny délky tunelu, dostane se do stavu, jemuţ vědci dali termín "full out". Full out lze přibliţně popsat jako bleskové dosaţení stavu vyššího vědomí, vysoce zvýšenou vnímavost a zbystřené vědomí, prudký skok inteligence provázený výrazným zlepšením ţivotních funkcí a fyzické výkonnosti. Full out zřejmě není nic jiného, neţ efekt dosahovaný alchymisty při
korunování Velkého Díla, spočívající v uvolnění nádí, odstranění blokád čaker a plné uvolnění kundalíní. Kdo četl Čapkovu "Továrnu na absolutno", musí jen tiše ţasnout nad jeho jasnozřivostí. Z alchymistických spisů vyplývá, ţe existuje ještě jiný způsob dovolující plné ozdravění organizmu lidí, ale i zvířat. Potřeba této druhé metody "tělesné transmutace" vychází z předpokladu, ţe aktivní alchymickou činností se zabývá jen málo lidí a pouze malá část z nich dosáhne konečné fáze Velkého Díla, ale váţně nemocných lidí je mnoho. Alchymisté proto vypracovali technologii ozdravění a prodluţování ţivota, čímţ výrazně přispěli vývoji allopatie. Tato technologie, časem bohuţel zapomenutá, vychází ze zkušenosti, ţe některé meziprodukty Velkého Díla mají udivující schopnost příznivého působení na ţivé organizmy, obnovující ţivotaschopnost, odstraňující nemoci a projevy stárnutí. Jeden z takových meziproduktů nazvaný "Kámen filosofů" který není totoţný s Kamenem mudrců, se má připravovat rozpuštěním meziproduktu zvaného Zelený lev v tavenině křemene. Získá se Kámen filosofů, který údajně není schopen transmutace kovů ve zlato, ale po rozemletí a digesci vodou dával ve starověku velmi váţený lék, zvaný "Elixír". Podstatou Elixíru však není allopa-tické působení jakýchsi kovových solí či jemné disperze kovů, ale zásadní změna struktury vody, v níţ se vytvářejí "tekuté krystaly" dosud neznámé krystalografické struktury, které jsou vlastním nositelem účinku Elixíru. Připomeňme si lidové báje, pohádky a pověsti o studánkách, v nichţ se nacházela ţivá voda mající podivné schopnosti léčit neduhy a omlazovat starce. Racionální jádro těchto zmínek je nesporné, protoţe tradice hovoří o četných léčivých pramenech majících neobvyklé léčivé účinky. Na našem území jich bylo mnoho a většina z nich jiţ během časů zanikla. Připomenu čtenáři například pramen zvaný Jizerka, který byl centrem starobylého neme-thonu na Vyšehradě, jiný pramen podle pověsti měl být na Blaníku atd. To, co se s vodou pouţitou k digesci Kamene filozofů odehrává, odehrává se
v hlubinách Země ve zvod-něných hlubokosahajících geologických zlomech, kterými k povrchu proudí z nitra energie Zero. V obou případech je efekt tvorby kapalných krystalů vody zaloţen na působení kvant energie Zero, leč mechanizmus tohoto děje zatím neznáme. Uvědomme si, ţe přestoţe se voda zdánlivě jeví jako jednoduchá sloučenina, dodnes si vědci s jejím chováním nevědí rady. Stačí připomenout dosud neobjasněnou podstatu "magne-tizace" vody pouţívané k napájení parních kotlů, dále existenci prapodivné "polymerní" vody a podobně. Bohuţel o vodě toho víme ještě velmi málo. Efekt vyvolaný působením pramenů měl nevýhodu spočívající v jejich kolísavosti a nemoţnosti standardizovat léčivé působení. Tyto nevýhody neměl Elixír, protoţe se připravoval za přesně stanovených podmínek, které zaručovaly standardní léčivý účinek. Někteří badatelé se domnívají, ţe název "Elixír" (Elixír nesmrtelnosti) pochází z arabského termínu "al-iksir", pravděpodobnější je indoevrop-ský (védský) původ tohoto termínu, vztahujícího se k tvořivé energii Universa (Logosu), projevujícího se do hmotného světa harmonizačním účinkem (Fiat) jako fenomén "El-Axier". Částice "El" v něm představuje sloţku odpovídající Logosu, částice "Axier" pak sloţku odpovídající Fiat. Postupem času a v řetězci odkazů starých civilizací se El-Axier změnil aţ na Elixír a ten se stal synonymem toho, co probouzí ztracené či spící síly organizmu, obnovuje jeho harmonii a i při opakovaném uţití omlazuje a prodluţuje ţivot. Pozoruhodné je to, ţe Elixír spolehlivě působí na zvířata, ale i na floru a další ţivé organizmy. Tak jsme se dostali opět k tomu, co tvrdí o alchymii taoisté i Kabala: "Cílem alchymie není transmutovat kovy ve zlato pro získání bohatství a moci, ale uvolnění tvořivé síly Universa, spící ve své hmotné projekci v člověku, aby še obnovila poškozená či ztracená harmonie funkce lidského těla". To je pravou a skutečnou magickou koncepcí alchymie. Elixír představuje první a nejznámější formu univerzálního léku. Podle alchymistů ale existuje látka zvaná
"Univerzální lék", která má ještě vyšší léčivý efekt, ale jeho příprava i vlastnosti jsou nadále utajovány. Alchymisté pouţívají velký počet rozličných symbolů, slouţících k zaznamenání vlastností látek, postupů jejich zpracování a manipulačních technik. Prapůvodním alchymistickým emblémem, jehoţ souvislost s alchymií je dnes zapomenuta, ale uchoval se jako symbol lékařů, je "kaduceus" (caduceus), zvaný rovněţ "Hermova berla" (thyrsos), který Řekové pojmenovali "Kérykeion". Kaduceus je neobyčejně starým symbolem univerzální vědy starověku, který byl společný jak vědě Dananů, tak i Atlanťanů a pravděpodobně i všech entit Trigardů. Symbolizuje základní poznatek o uvolnění energie anihilací hmoty během jaderné fúze a současně vyuţití uvolněné energie k vytvoření torzního gravitačního víru, umoţňujícího obecně létání v prostoru. Kaduceus ale sděluje další závaţnou informaci o tom, ţe gravitační vír má dipolární charakter. Jelikoţ současná věda o uvedených aspektech téměř nic neví, byl zapomenut nebo nepochopen i smysl kaducea. Existuje několik verzí kaducea, z nichţ nejznámější je egyptská verze mající původ v Atlantidě a dananská verze, kterou do Egypta přinesl Hermes. Zobrazení obou verzí je uvedeno v příloze. Symbol kaducea sestává vţdy z duté hole zakončené na obou koncích koulemi, k níţ jsou připevněny dvě perutě. Hůl obtáčí dvě hadí těla se srostlými ocasy, jejich hlavy jsou v horní části postaveny proti sobě. Výklad tohoto prastarého symbolu vychází z principu získávání energie v reaktoru na principu fúze jader rtuti. Tato energie má polární charakter, coţ znázorňují obě koule, které mají být různé barvy (horní bílá, spodní černá). Tato energie je transformována pomocí cívky (stočená těla hadů), a tak vzniká pole energie vyššího řádu (gravitační energie), dovolující létání (perutě). Kaduceus tak představuje stylizovaný princip získávání energie Zero, kterou staré védské knihy znaly pod termínem "latentní síla skrytá ve rtuti". Podrobnější informace lze nalézt ve védských textech Vimaanika Shaastra, Yantra Sarvasva, Samarangana Sutradhara,
které byly jiţ přeloţeny do angličtiny či němčiny. Tyto védské texty jsou staré 2-3 tisíce let, ale zaznamenávají sdělení mnohem starších pramenů o pokročilé technologie Trigardů, Dananů a Áditjů, staré více neţ 25 000 let. Výkladem symbolu kaducea a principem "rtuťového motoru" starých Árjů se zabývalo několik autorů. Clendenon se domnívá, ţe jde o motor pracující na principu gyroskopického protonového reaktoru, Walker se spolupracovníky se přiklání spíše k anti-gravitačnímu motoru na principu unitárního pole vytvářejícího soustředěný gravitační vír. Nejblíţe skutečnosti je Sanderson, který uvaţuje o rtuťovém motoru vytvářejícím vír gravitačních sil, ale uniká mu původ energie. Z hlediska současných poznatků a informací o konstrukcích mimozemských letounů (Hesemann, Good, Moosbrugger Sanders Jr., King, Childress, Rho Sigma, Valone a další) lze kaduceus pojmout jako princip konstrukce pohonného systému pravěkých létacích strojů, který má blízko i principu pohonu některých typů UFO. Pro mnohého z lidí, povaţujících si dosaţené úroveně techniky a technologie současné lidské civilizace, bude asi těţko přijatelné konstatování, ţe naši dávno zmizelí prapředkové toho věděli a uměli nesrovnatelně více neţ dnešní lidstvo. Tam, kde současná věda, ať jiţ nukleární fyzika, astrofyzika či chemie selhávají ve svém pojetí popisu podstaty hmoty a Vesmíru, dává starověká alchymie docela uspokojivou odpověď. Ještě před deseti lety astrofyzici věřili, ţe hvězdy vznikají kondenzací mračen vodíku. Simulace této teorie pomocí moderních komputerů však opakovaně vyloučila moţnost vzniku postupně se zhušťu-jící koule vodíku jakoţto zárodku hvězdy. Počítačové simulace podle rozličných programů skončily souhlasně v závěru, ţe podle teorie kondenzace vodíkových mračen nemůţe nikdy dojít ke vzniku vodíkové koule, ale pouze toroidu (torusu), coţ je prostorový útvar připomínající nahuštěnou automobilovou "duši". Vodík zkondenzovaný v takovém útvaru však nemá moţnost nastartovat fúzní reakci, protoţe torus nemůţe ve svém středu nikdy vyvinout
potřebný tlak a teplotu. Je zřejmé, ţe hvězdy musí vnikat jiným mechanizmem pocházejícím z tvořivé vůle vyspělého Rozumu. Není tedy na místě vzít zcela váţně tvrzení Knihy Dhyanů, Kabaly, Bible a Véd o vzniku hmotného Vesmíru z energie Universa, podle tvořivé vůle a zámyslů Nejvyšší Bytosti, kterou pojmenováváme Bůh či Stvořitel? Jiným případem zřejmě zcela mylného vědeckého dogmatu je výklad vzniku prvků o hmotnosti vyšší jak čtyři. Doposud je přijímána hypotéza, ţe zdrojem prvků v hmotném Vesmíru jsou jaderné explozivní procesy měnící rudé obry v novy a supernovy. Kdyţ však byla v roce 1989 provedena bilance prvků v dohledné části Vesmíru, (patrně by bylo přesnější hovořit o kvalifikovaném odhadu), ukázalo se, ţe k vytvoření stávajícího zastoupení prvků by muselo neustále explodovat více neţ šedesátkrát více rudých obrů a měnit se v novy či supernovy, neţ je tomu ve skutečnosti. Prvky ve Vesmíru tedy vznikají zřejmě jiným mechanizmem, pravděpodobně přímo na planetách a hvězdách jiţ v procesu jejich počátečního formování. Ze to věděly pradávné civilizace, vyplývá i z jejich odkazu známém jako "Smaragdová deska". Připomenu tu část textu, která se přímo vztahuje k danému tématu: " Je jistá a neklamná pravda, že dole i nahoře se nacházejí podobné látky ze kterých vzniká jediná zázračná hmota." Alchymie je tedy pozůstatkem neobyčejně starobylého poznání univerzálního děje platného v celém Vesmíru, který je zaloţen na řetězové fúzi jader nuklidů vedoucí k vyšším a vyšším prvkům, aţ je dosaţeno hmoty označované alchymisty termínem Materia Prima (prahmota). Tato forma hmoty však zdaleka není konečná, protoţe další jadernou fúzí se mění v onen podivuhodný "pátý stav hmoty" (Quinta Essentia) a dále aţ v hmotu bílých trpaslíků, jejíţ hmotnost je tak gigantická, ţe jeden gram by "váţil" desítky aţ tisíce tun. Všechny tyto fúzní procesy jsou provázeny přeměnou částí hmoty v
energie (anihilací), coţ udrţuje v chodu věčný koloběh přeměny hmoty v energii a naopak.
SPALUJÍCÍ DECH SLUNCE Ne všechny jevy lze objasnit, stačí, že existují. Isaac Newton.
Při jednom zjevení v Medţugorji, které se odehrálo 15. března 1985 v kapli Grobla, naměřil americký fyzik B. Lipiski pomocí svých citlivých přístrojů intenzivní záření trvající asi 30 minut. Měřiče intenzity pronikavého záření zaznamenaly náhlý skok z 15 mR/hod na 100 000 mR/hod, coţ je jiţ hodnota váţně ohroţující lidský ţivot. Přesto ale nikdo z desítek lidí přítomných zjevení nebyl zářením poškozen a neobjevily se ani dodatečně ţádné projevy nemoci z ozáření. V říjnu 1995 se na několika místech severních a severovýchodních Cech nečekaně aktivizovaly přístroje pro včasné varování při radioaktivním zamoření a byla naměřena radioaktivita o intenzitě aţ 500 000 mR/hod, coţ představuje pro člověka hodnotu smrtelné dávky ozáření, přesto nebyl zjištěn jediný případ nemoci z ozáření. Došlo ale k tomu, ţe mnoho lidí citlivých na změny magnetického a elektrického pole, zejména lidé trpící hypertenzí, aterosklerozou a s nemocným srdcem si stěţovali na řadu hodin trvající náhlé zhoršení svého zdravotního stavu a mnozí z nich byli nuceni vyhledat pomoc lékaře. Za této situace ţádný z přístrojů neindikoval výskyt alfa-, beta- či gama-záření, ba ani výskyt neutronů, proto byla událost posouzena jako náhlé selhání přístrojů. Je udivující, ţe odborníci takové vysvětlení akceptovali, protoţe pravděpodobnost náhlého selhání měřící techniky na tak rozsáhlém
prostoru je mimo veškerou statistickou pravděpodobnost. Nicméně jiné vysvětlení události nebylo podáno. S podobnou reakcí přístrojů indikujících radioaktivní záření či změny elektromagnetického pole se velmi často setkáváme při zkoumání většiny piktogramů, objevujících se znenáhla v obilných či travních porostech na mnoha místech Evropy, naše území nevyjímaje. I v těchto piktogramech se necítí dobře lidé mající vysoký tlak či nemocné srdce a citlivě reaguje i mnoho lidí jinak zcela zdravých (bolesti hlavy, mravenčení atd.). Zdá se, ţe existuje společný jmenovatel odpovědný za zmíněné jevy, kterým je jakási zatím neznámá energie. Tuto nebo obdobnou energii znaly staré civilizace a dokázaly ji vyuţít k pohonu strojů, lodí a létajících plavidel. Starobylý spis Vimaanika Shaastra, který je dochovanou částí původně rozsáhlé a dnes ztracené encyklopedie o technice a technologiích starověku uvádí, ţe existovalo sedm druhů energií: udgamaa, panjaraa, sooryashaktyapa, karshinee, kuntinee, shaktí, moolashaktí a parashaktyaakarshine. Poslední typ energie byl získáván transformací slunečního záření ve zvláštních krystalových měničích. Obdobným způsobem získávali a transformovali sluneční energii k pohonu svých strojů a plavidel také Atlanťané a této energii říkali vrill. Objevují se neověřené zmínky, ţe takto transformovaná energie tvořila aţ třetinu slunečního výkonu, která současné vědě a technice uniká. Na zcela neobvyklých místech propukají náhle a zdánlivě bez důvodu série drobných, ale velmi intenzivních poţárů, nezřídka přerůstajících ve zničující ohnivé peklo. Tak například v neděli 9. září 1945 v Midlandu v Arkansasu zjistila A. Bryano-vá ve svém bytě náhlý oheň v zásuvce psacího stolu. Následující pátek byl poznamenán více neţ třiceti podobnými ohnivými příhodami, které v bytě paní Bryanové zničily okenní závěsy, šaty ve skříních, tapety a nakonec i nábytek. Příčina této podivné události nebyla nikdy nalezena. Neméně podivné poţáry postihly o několik let dříve v dubnu 1941 farmu W. Hacklera nedaleko Oděnu v Indiáne. První
oheň se objevil náhle kolem osmé hodiny ráno na západní části domu a přivolaní hasiči jej bez obtíţí zdolali. Sotva se hasiči vrátili na základnu, vypukl na Hacklerově farmě nový poţár v posteli v prvém patře domu. Během následujících tří hodin se na různých místech tohoto domu objevilo devět poţárů a na pomoc hasičům z Oděnu museli přispěchat i hasiči z Elnary. Klid nastal teprve po 23. hodině a do této hodiny hasiči spojenými silami uhasili celkem 28 poţárů, které vypukly bez zjevné příčiny na moţných i nemoţných místech. Hasiči byli vyčerpáni do schvácení a příčiny poţáru nebyly nikdy objasněny. Míru podivnosti těchto poţárů lze povaţovat za výjimečnou aţ absurdní. Stalo se například, ţe nástěnný kalendář se změnil v popel téměř explozivní rychlostí, montérky visící na dveřích začaly hořet a během jejich hašení vzplanula pokrývka na posteli, poté začala hořet v zamčené zásuvce stolu kniha. Ohnisko poţáru leţelo uvnitř knihy, přesto obal nebyl poškozen. Svědkem bylo několik lidí pomáhajících při hašení. Obdobné ohnivé orgie se odehrály 16. dubna 1963 v horním patře domu Mac Donaldových v Glace Bay v Nuova Scottia. Z nezjištěných příčin zde vypukl poţár a natropil mnoho škody. Po dvou dnech se rozhořel znovu a oheň se choval jako ohnivá smršt. Dům téměř do základů vyhořel a bylo nutno provést rozsáhlé opravy včetně výměny elektroinstalace. 16. května 1963, asi měsíc po prvém poţáru, vzplanula zčistajasna papírová krabice v koupelně a bez potíţí byl oheň uhašen. Po necelé půlhodině vypukl ve skříni v loţnici nový oheň. Po dvou hodinách vzplanula vnitřní část dvířek kuchyňské skříně a po další půlhodině se oheň obnovil. Tehdy jiţ velitel hasičů zavolal policii, která přijela právě včas k novému poţáru, který zachvátil vnitřní dřevěné obloţení. Příčiny této ohnivé série se opět nikdy nepodařilo objasnit, ale objevil se názor, ţe příčinou by mohl být stres někoho z rodiny, postiţené finančními problémy. 7. srpna 1948 byla obdobná ohňová série zaznamenána na farmě Ch. Willeye nedaleko Macomby v Illinoi. Událost zahajoval podivný úkaz, kdy se na papírových
tapetách v pěti místnostech domu současně objevily hnědé rychle tmavnoucí velmi horké skvrny, jejich průměr dosáhl 5-8 cm, načeţ pokaţdé celá stěna naráz vzplanula. To se odehrávalo po několik dnů a situace byla stále horší, i přes pomoc sousedů. Objevovaly se nové a nové skvrny, později i přímo na dřevě a byly velice horké. Skvrny se posléze objevovaly i na vnější části verandy. Kdyţ hasiči prováděli později vyhodnocení zjistili, ţe během tohoto ohnivého týdne vypuklo asi 200 poţárů, tedy v průměru asi 29 denně. Dům se ale nezdařilo ohlídat a v sobotu vyhořel do základů. To ale nebyl konec pohrom, protoţe v neděli vzplála stodola, v úterý druhá stodola a mezitím se objevila skupina ţhavých ohnisek i v mlékárenském přístěnku. Podivného případu se ujali armádní vyšetřovatelé, ale opět bez výsledku. I v tomto případě se objevil názor, ţe série poţárů by mohla souviset s přítomností třináctileté Wanety, neteře Willeových, ale nic nebylo prokázáno. Poněkud průkaznější se jeví starší událost z roku 1891, související se čtrnáctiletou Jennií Dawsovovou. Dívka prodělala zánět mozkových blan a po odeznění nemoci trpěla závratěmi, abnormální únavou a stavy transu. V její přítomnosti neočekávaně propukaly drobné, ale o to intenzivnější poţáry podobného charakteru jak bylo zmíněno v předcházejícím případě. Plameny se chovaly, jako by byly zaostřeny (fokusovány) do jednoho bodu a jejich modravá aţ modrobílá barva nasvědčovala teplotě kolem 2 000°C. Několikacentimetrové zdi a silné dřevěné fošny byly těmito bodovými plameny skrz naskrz propáleny ve zlomku sekundy, často současně na mnoha místech. Pokud byl zasaţený předmět posunut nebo vynesen z domu, plamen ihned uhasl. Série podivných poţárů skončila pokaţdé, kdyţ dívka odešla z domu a obnovily se po jejím návratu. Obdobných případů je známo více a obvykle jsou spojeny s dětmi mezi 10-15 lety věku, které z nějakého důvodu byly nuceny odejít z domova. Mezi námi pravděpodobně existují lidé, zejména dospívající děti, u kterých se shodou okolností vyvinula schopnost obdobná té, jaké vyuţívali Atlanťané při řízení svých
létajících člunů. Podmínkou objevení se takové schopnosti je buďto jisté poškození mozku nemocí či úrazem, velký stres či podráţdění hraničící s nenávistí, u některých dospívajících dětí zvlášt emociálně proţívané. Ke skupině divokých poţárů nesporně náleţí i ohnivá smršt, která postihla v noci na 9. říjen 1871 Chicago a téměř jej změnila v trosky. Ohnivá smršť zničila 17 500 domů a upálila asi 250 lidí, ale později bylo na periferii města nalezeno několik desítek mrtvých lidských těl bez popálenin a bez zřejmých poranění. Ve stejné době došlo v okolí Chicaga také k sérii důlních katastrof, v nichţ zahynuli další lidé. Očití svědkové popisovali různou barvu plamenů měnící se z jasně třešňové červené aţ do smaragdově zelené, velké kamenné bloky se rozpálily do červeného ţáru, bloky mramoru hořely jako uhlí, ţelezné pruty ve skladišti se roztavily, přestoţe nejbliţší poţár byl vzdálen více neţ sto metrů. Poţár jakoby explodoval současně na mnoha vzdálených místech uvnitř uzavřených a dlouho neobývaných domů. V temţe dni vypukly divoké a rozsáhlé poţáry podobného chování i v dalších městech, zejména v City of Holland vzdáleném od Chicaga 280 km, dále v Manistee vzdáleném 480 km, ve Foresteru atd. Tyto ohnivé bouře neušetřily ani lesy a prérie celého Středozápadu Ameriky. Bergier ve své studii Tajemství ohně se tímto divokým ohnivým uragánem zabýval a došel k závěru, ţe pozorovaný vývoj ultrafialových paprsků během poţáru svědčí o tom, ţe v některých místech ohnivé bouře musela teplota překračovat úroveň 10 000°C. Takovou teplotu nelze ţádnou chemickou oxidační reakcí dosáhnout. Otázkou je, zda ultrafialové záření nebylo průvodcem podivné energie vybuzující divoký oheň a ne důsledkem vysoké teploty hoření. Poţár Chicaga se šířil v jakýchsi zónách připomínající silokřivky magnetického pole, přičemţ prostory mezi nimi zůstaly nepoškozeny a divoký oheň je ušetřil. Výsledky systémové analýzy naznačují, ţe poţár Chicaga a také několik dalších obdobných událostí nejsou skutečným poţárem, ale důsledkem zasaţení sprškou
neviditelné energie fokusované podél silokřivek geomagnetického, pole. Vysoká hodnota kvantové energie tohoto záření, pocházejícího snad ze Slunce, způsobovala místní termolýzu organických materiálů, které se doslova bleskově rozpadaly na jednoduché atomy a vypařovaly s». Jistou obdobu můţeme nalézt při působení koherentního paprsku laserového děla. Bodová koncentrace obrovské energie vedla ke zmíněným vysokým teplotám. Podobné ohnivé bouře zběsilého ohně se odehrály opakovaně v zimních měsících 1904 -1905 na území Británie a především Walesu. Běsnící poţáry provázelo také podivné chování lidských davů projevující se vzpourami, nepokoji a náboţenským třeštěním. Jiná ohnivá smršť se objevila v roce 1945 ve španělské Almerii a 6. července 1949 i v portugalském městě Figueria. Gigantická ohnivá bouře se rozpoutala v roce 1972 na rašeleništích v okolí Moskvy. Ohnivé víry dosahovaly výšky aţ 50 m. Je typické, ţe na místech postiţených divokým ohněm byla dodatečně naměřena zvýšená úroveň pronikavé radiace, ale opět nešlo o běţné radioaktivní záření alfa-, beta-, gama- či neutrony. Pouţité měřící přístroje tedy reagovaly na emisi neznámé energie (snad energie Zero), která nemá typické projevy pronikavého záření. O obdobných zjištěních jsem se jiţ zmínil v souvislosti s piktogramy, megalitickými stavbami a podobně. Poměrně časté jsou údajně ohnivé smrště ve vysokohorských polohách And, ojediněle se ohnivá smršť objevila v Tanzanii. Mimozemský původ tohoto fenomému potvrzuje pozorování zkušebního pilota J. Walkera pilotujícího experimentální raketoplán Bell X-15, které je dokumentováno i na fotografiích. J. Walker se ve výši 74 784 m setkal s gigantickou ohnivou bouří, která se rozpadla na několik ţhnoucích ohnivých vírů směřujících k zemskému povrchu. Zdá se, ţe ohnivé bouře lnou ke zcela určitým místům zemského povrchu, soudě podle tendence více méně periodického opakování, coţ asi souvisí s periodami změny intenzity a tvaru silokřivek geomagnetického pole, ale také i rozmístěním a intenzitou toku
terestrické energie. Při této příleţitosti připomínám tvrzení starých textů potvrzované E. Caycem o ničivé paprskové energetické zbrani Aťianťanů, vyuţívající interference sluneční a terestrické energie. Domnívám se, ţe v pozadí divokých ohnivých bouří je emise energie Zero, provázená tokem vysokofrekvenční a ultrafialové energie, snad i emisemi horké sluneční plazmy. Energie Zero má dipolární charakter a podobně jako tok sluneční plazmy je ovlivňována geomagnetickým polem, coţ by vysvětlovalo šíření ohnivé bouře podél silokřivek geomagnetického pole a existenci nepoškozených oblastí mezi nimi. Příčina ale můţe být i v interferenci sluneční a terestrické energie Zero, jejíţ důsledky by byly obdobné. Bez důkladného vědeckého studia to nelze rozhodnout. Staré civilizace zřejmě tyto problémy znaly a řešily je výstavbou geomantické sítě pokrývající nejen celou Evropu aţ po Kavkaz, ale také Asii, Afriku a rozsáhlá území obou Amerik. Součástí této geomantické sítě zřejmě byla seskupení a linie menhirů, dolmeny, kromlechy (Stonehenge), pyramidy a zemní pyramidální či kuţelovité stavby (Silbury Hill). Dosud nám uniká podstata technologie, podle které byly vybudovány a řízeny geomantické sítě, ale jejich úzký vztah ke sluneční a terestrické energii Zero je zřejmě nesporný. Tato energetická síť, vystavěná asi před 25 000-30 000 lety Danany, byla jednoduchým a efektivním systémem regulace toků energie, jehoţ technický princip byl v běhu času zapomenut. V důsledku ignorace nesčetných dobyvatelů došlo k jeho váţnému narušení a místy i ke zničení. Domnívám se, ţe kdyby byla účinnost geomantické sítě zachována, neměli bychom dnes problémy s divokými ohnivými uragány a dalším lidstvu nepřátelskými jevy. Geomantická síť pravděpodobně chránila obydlená území před "Ignis e coeli" (nebeským ohněm) přinejmenším stejně účinně, jako naše domovy chrání před ničivými blesky bleskosvody. Divoká energie, jejíţ podstatou je především patrně energie Zero, způsobuje zřejmě nejen ohnivé bouře a podivné nevysvětlitelné ničivé poţáry, ale také je pravděpodobně příčinou
dalšího neméně podivného jevu, kterým je spontánní samovzní-cení lidí (SHC = Spontaneous Human Combustion). Souhrnné zpracování známých případů SHC nalezneme u V. Farkase (Nevysvětlitelné náhody), J. Bergiera (Tajemství ohně, Kniha nevysvětlitelného), F. Edwardse (Nejzáhadnější ze záhadných), L. Macka (Nevysvětlené záhady), v Magazínu 2000 (1996, č . l ) a za přečtení stojí i knihy autorů Kwan Lau (Feng Shui) a R. de Lafforesta (Tajemné světy). Značný počet bizarních událostí SHC je zaznamenáván jiţ po dvě století a vědci si s tímto fenoménem neví rady. Sama tajemnost a morbidní tragičnost jevu SHC traumatizuje nejen příbuzné postiţených, ale i svědky a vyšetřující osoby. Zároveň přicházejí vtíravé otázky zůstávající stále bez uspokojivých odpovědí. Ukazuje se, ţe ve statisticky významném hodnocení má jev SHC přece jen několik typických znaků, které by nás mohly dovést k řešení. 1. Barva plamene při SHC bývá obvykle modrá aţ modrobílá, coţ svědčí o teplotě termolýzy vyšší jak 2 000°C. 2. Proces SHC přichází náhle bez sebemenšího varování, je velmi intenzivní a anomálně rychlý, člověk si většinou zprvu neuvědomuje své spalování, protoţe není většinou provázeno varovnou bolestí, neboť je vyřazena činnost nervového systému, coţ se projevuje celkovou ochablostí. Bolest přichází většinou jen při napadení periferních orgánů (končetiny). 3. Naprostá většina případů SHC bývá zahajována prudkým, takřka explozivním plamenným projevem v oblasti těsně nad pupkem a rozsah poškození tkání je zpočátku velmi ostře vymezen, takţe připomíná řezy laserovým skalpelem. Plamenný snop vychází ze vnitřku těla a směřuje ven zhruba podél osy kolmé k ose páteře. Leţí-li postiţený na břiše, dochází k intenzivnímu poškození ţárem všeho, co leţí pod tělem. Leţí-li na zádech, dochází pouze k poškození oděvu nad oblastí pupku. 4. Ve většině případů dochází v krátké době po uhašení k obnovení SHC, ale přemístění napadené osoby ji obvykle zachrání.
5. Kovové předměty v bliţším okolí postiţené osoby (dveřní kliky, elektrické vedení, kovové části zásuvek či svítidel) bývají často silně rozpáleny, podobně jako kdybychom je krátce vloţili do mikrovlnné trouby. 6. G. Livingstone zjistil, ţe jev SHC se nejčastěji objevuje v čase poruch geomagnetického pole a především v čase maximálních výchylek či těsně po nich. 7. Obvykle chybí typický pach provázející spalování bílkovinných substrátů, ale byly popsány i výjimky. 8. SHC je jev postihující ve statisticky vyšší významnosti určité skupiny lidí. Především se jedná o lidi s narušenou psychikou, staré lidi s omezenou pohyblivostí, lidi vyšinuté následkem silného stresu a velmi často postihuje opilce. 9. Kosti jsou spáleny na prach nebo jsou křehce drobivé, pokud je výjimečně postiţena lebka, dochází k jejímu smrštění na velikost tenisového míčku. 10. SHC postihuje i osoby sedící v automobilu, přičemţ karoserie i čalounění jsou obvykle ohněm nepoškozené. Proces SHC postrádá většinu znaků provázejících rychlou oxidaci (hoření). Především chybí výkonný iniciátor hoření, termolýza (tepelný rozklad) je obvykle rychlá a produktem jsou většinou jednoduché molekulární sloučeniny (voda, oxid uhličitý, oxidy dusíku atd.). Přesto bylo zaznamenáno několik výjimek, kdy během SHC došlo k odloučení kapalných rozkladných produktů, vytavení tkáňového tuku a hustého dýmu, ale takové případy jsou ojedinělé. Provedeme-li bilanci energie procesu spálení lidského těla obsahujícího značné mnoţství vody, tak dospějeme k závěru, ţe běţné spalování těla je silně endotermní, a je nezbytné dodání značného mnoţství vnější energie. Příčinou je především vysoká hodnota výparného tepla vody obsaţené v tělních tkáních, lymfě, krvi a mozku. Dokonalého spálení těla v kremačních pecích se dosahuje aţ po třech hodinách při teplotě asi 2 500°C, nebo po osmi hodinách spalování při 1100°C. Platí ovšem, ţe spalování je
vţdy provázeno vývojem mnoţství dýmu a sazí, jejichţ mnoţství roste s klesající spalovací teplotou. Z kremační pece i při spalování při teplotách kolem 2 500°C odcházejí však trvrdé kosti a ty je nutno dodatečně rozemílat. Oproti tomu proces SHC trvá desítky vteřin aţ po několik minut. Kosti jsou křehké či rozpadlé na prach a působení plamene je ostře ohraničené, takţe končetiny a části trupu bývají nepoškozené. Vysoká teplota plamene během jevu SHC ukazuje na průběh rozpadu tkání na molekulární úrovni a zdroj energie musí být masivní a intenzivní. Molekulární rozklad postihuje nejen organické sloţky tkání, ale také vodu a rozkládá ji na plynný vodík a kyslík. Termolýza vody je silně endotermní a bez dodání vnější energie neprobíhá. Tyto rozkladné procesy jsou natolik energeticky náročné, ţe je tuk a další hořlavé tkáňové sloţky ani teoreticky nemohou pokrýt, stěţí více jak z 5-8 %. Sám proces termolýzy tkání a vody se neprojevuje plamenem, ale pozorované bledě modré aţ modrobílé plameny náleţejí hořící kyslíkovodíkové směsi vzniklé termolýzou vody. Existuje jediné přijatelné vysvětlení příčiny jevu SHC, a tím je zasaţení fokusovaným tokem sluneční plazmy či energie Zero, rovněţ slunečního původu. Oba zdroje se obvykle vzájemně doprovázejí a obsahují takovou energii, která při styku s jakoukoliv hmotou způsobuje její bleskové tavení či rozklad. Zdroj je tedy v podstatě týţ, jako je tomu u popisovaných anomálních poţárů a divokých ohnivých bouří. Naprostá většina pozorovaných případů SHC se projevila rozkladem těla kolem centra nacházejícího se v okolí pupku. Existuje ale řada případů, byť nepočetných, kdy člověku začne hořet malé ostře vymezené místo na těle a je těţko uhasitelné, pokud postiţený nezmění rychle místo, na kterém dlí. Příčina souvisí pravděpodobně s jiţ zmíněnou fokusací snopů sluneční energie Zero a někdy i horké plazmy, způsobenou geomagnetickým polem, takţe tyto snopy energie se fokusují podél magnetických silokřivek do ţhoucích jehel, obdobných koherentnímu záření laseru. Podle orientačních propočtů je taková jehla o průměru několika mikronů
schopna v bodu kontaktu vyvolat teplotu na úrovni 5 000 aţ 10 000°C, ale výjimečně i o několik řádů více. Při kontaktu s nehořlavými předměty ţhavá jehla fokusované energie v nich vypálí úzký kanálek. Je-li tok energie větší, pak dojde i k roztavení celého předmětu. Totéţ se děje s hořlavými hmotami, které jsou ale natolik zahřátý, ţe bleskově vzplanou. Jev SHC má tedy dvě na sebe navazující fáze. V prvé fázi jehla fokusované sluneční energie způsobí rozklad struktury hmoty a v druhé etapě hořlavé sloţky vzplanou a odhořívají. Je-li tok energie dostatečně silný, pak k odhořívání ani nemusí dojít, vzhledem k nesrovnatelně rychlejšímu průběhu termolýzy oproti oxidaci (hoření). Pokud postiţený změní místo pobytu, mizí i jev SHC, protoţe se ocitl mimo dosah paprsku fokusované energie. Většina případů SHC, kde termolýza začíná v oblasti břišní krajiny, má zjevně jiný mechanismus působení související s energetickým systémem těla. Jiţ v souvislosti s výkladem fyziologického působení energie uvolňované v procesu Velkého Díla, jsem se zmínil o hlavních a vedlejších centrech řídících přívod a rozvod energií v lidském těle. Staří Árjové tuto energii pojmenovali "prána", Číňané "čchi", Japonci "rei-ki", Tibeťané "rlung" a Babyloňané "ti". V zásadě jde vţdy o tutéţ kosmickou energii představující základní stavební prvek struktury Vesmíru, mající řadu aktivních forem, lišících se kvantovou hodnotou. Tato energie je pravděpodobně identická s energií Zero, o níţ jsem jiţ dříve hovořil podrobněji. Kaţdý člověk a patrně i kaţdá ţivá bytost zvířecího světa (moţná i rostliny) na tuto energii ţivě reagují a přijímají ji některými skupinami nervových ganglií, které u člověka mají název "čakry". Člověk má sedm základních čaker a řadu vedlejších. Z hlediska příjmů a transformace prány má nejzá-vaţnější úlohu třetí čakra zvaná "Manipura". Její osa je kolmá k myšlené páteřní ose, protíná střed těla přibliţně dva prsty nad pupkem. Pouze prvá a sedmá čakra jsou souosé s páteří, ale směřují opačným směrem. První čakra směřuje ke středu Země, sedmá směřuje do
sedmé nejvyšší duchovní sféry (metadi-menze) Vesmíru. Zvířata tuto čakru nemají a její přítomnost u člověka je příčinou vzpřímeného postoje lidského těla. Kaţdá čakra představuje jednu vláknovou singularitu přijímací a transformující specifické vláknové kvantum prány (Zero). Čakra se navenek jeví jako vír rotující energie, přičemţ směr rotace a rotační vektor je odlišný jednak mezi jednotlivými čakrami, jednak mezi pohlavími. Například první čakra u ţen je levotočivá a u muţů pravotočivá. Druhá čakra je u ţen pravotočivá a u muţů levotočivá. Třetí čakra, která nás v dané souvislosti nejvíce zajímá, je u ţen opět levotočivá a u muţů pravotočivá. Vstup kvant energie je na zadní části těla, výstup přebytečných kvant je v přední části těla. Spirální kvanta Zero terestrického původu mají levotočivý směr rotace, kdeţto spirální kvanta Zero pocházející ze Slunce jsou pravotočivá. Proto ţeny první a třetí čakrou přijímají terestrickou energii Zero a u muţů je tomu naopak. Celý systém rozvodu energií v lidském těle je velmi citlivě vyladěn a stačí nesrovnalosti v regulaci činnosti čaker a neprůchodnost spojovacích kanálů Idy a Pingaly můţe způsobit přesycení energií a inverzi funkce té které čakry. Pokud je sníţená průchodnost energetického kanálu Idy, obsahuje tělo málo terestrické energie Zero. Pokud je neprůchodný kanál Pingala, má tělo nedostatek sluneční energie Zero, a dochází tak k vytvoření energetické nerovnováhy. Jelikoţ třetí čakra představuje svojí funkcí cosi jako energetickou centrálu těla, pak můţe vznik nerovnáhy v krajních případech způsobit přesycení energií, popřípadě inverzi její funkce a v mezní situaci dochází k explozivnímu uvolnění, projevujícímu se jevem SHC. Kaţdý člověk by proto měl znát alespoň základní údaje a návody pro zamezení blokád čaker a neprostupnosti nádí. Většinou jsou příčiny v nevyrovnaném způsobu ţivota a onemocnění některých důleţitých orgánů. Systém čaker však umoţňuje funkci vyššího energetického systému, jímţ je kaţdý člověk spojen se svým astrálním tělem. Tímto systémem proudí vyšší forma energie zvaná "kundalíní", mající dvě polární formy "Saktí" a
"Siva". Soustředění formy Saktí leţí v prvé čakře, kdeţto v sedmé čakře je soustředěna forma Šiva. Propojení a rozvod kundalíní (Hadí síly) mezi čakrami umoţňuje energetický kanál "Sušumná". Aktivace kundalíní a uvolnění Sušumny je hlavním cílem alchymické "transmutace vědomí", o níţ jsem se zmínil v předcházející kapitole. Domnívám se, ţe kundalíní je specifickou formou energie Zero s velmi vysokou kvantovou hodnotou, přičemţ není vyloučena ani jiná forma kvanta. Probuzení kundalíní a uvolnění Sušumny, ať se jiţ realizuje cestou alchymické transmutace vědomí či působením specifických frakcí energie Zero, nebo zvlášními způsoby kontemplace podle učení Synů Yogy, nebo tantrickými magickými praktikami, vţdy je nakonec dosaţen v podstatě stejný účinek probuzení či obnovení tvořivé boţské energie pocházející od Stvořitele a jeho synů Dhyan Chohanů (Elohim). Probuzení Hadí síly, které lze povaţovat v podstatě za vyzvednutí lidského vědomí do stavu vědomí bohů, můţe mít pozitivní i negativní důsledky, protoţe stejně tak slouţí k šíření dobra a lásky, jako k získávání moci, bohatství a osobních sobeckých výhod. Zde má člověk plnou svobodu volby cíle, ale také plnou odpovědnost za důsledky své volby a svých pozdějších činů. Cestou sobeckého zl-skání moci a bohatství se před více neţ 25 000 lety vydali ^tlanťané-Trigardové a postupně se stali Syny Belialu - Syny 2la a Negace. Lidská bytost, která dosáhla tou či jinou cestou stavu vyššího vědomí, bývá někdy v esoterických knihách označována termínem "znovuzrozený" člověk, coţ znamená plné pochopení svého údělu a poslání. Kaţdý skutečně "znovuzrozený" člověk má k plné dispozici obrovský zdroj duchovní síly jmyasaktí a současně plnou svobodu volby způsobu jejího pouţití. Stejně dobře ji můţe pouţít k šíření Dobra jako Zla. Za výsledek své volby ale nese, jak jiţ bylo řečeno, plnou osobní odpovědnost. Zde leţí příčina "pádu andělů" a Mistrů, jejichţ hřích je důsledkem chybné volby a následkem opětný "pád do hmoty", provázený změnou karmy po desítky příštích ţivotů. Ti, co dosáhli
stavu prozření či osvícení si musí včas uvědomit svoji plnou odpovědnost za důsledky svých příštích činů a tomu podřídit své chování i realizaci svého poslání vycházející ze získané duchovní moci.
DĚRAVÉ NEBE ČI BRÁNY K JINÝM SVĚTŦM ? Pro moudré je Slovo, pro učené Číslo, pro dělné Harmonie hmoty, neznalým zbývá hledání Pravdy. Neznámý Mistr. Hluboká pravda je výrokem, jehož opakem je rovněž hluboká pravda. Niels Bohr.
Planeta Země je místem, kde se odehrávají mnohé události, jsoucí ve zjevném rozporu s logikou a současným vědeckým poznáním, ke kterému lidstvo zatím dospělo. Na rozličných místech Země, někde zřídka, jinde častěji se objevují lidem podobné bytosti, mající ale mnohé odlišné znaky, zejména barvu kůţe, obří vzrůst, křídla a podobně. Na prvý pohled takové bytosti působí cizokrajným či mimozemským dojmem, odmítají naše jídlo, nehovoří ţádným ze známých jazyků pozemských entit, jejich oblečení bývá roztodivné, přesto zřejmě náleţí k rodině humanoidních bytostí. Je doloţeno velké mnoţství náhlých zmizení lidí, kteří se jakoby rozplynuli před svědky. Ve vzácných případech jsou navráceni a pak popisují náhlé
strnutí a pocity blíţící se smrti, vţdy však je s údivem zjištěno, ţe jejich osobní čas je jiný, neţ čas obecný. Dalším podivným jevem je poměrně časté padání rozličných předmětů z nebe, někdy jsou to těla ţivých i mrtvých zvířat, semena, led, různé kapaliny, ale také technické artefakty neodpovídající danému stavu rozvoje techniky a technologie. Zdánlivě podivné krupobití obřích ledových krup, ryb, ţab, ptáků, krabů, mušlí a podobně lze obstojně vysvětlit činností mohutných vzdušných vírů (tornád, uragánů), kterými jsou tyto objekty zdviţeny z moře či povrchu země spolu s vodou, pískem, bahnem a kameny. Silné atmosférické stoupavé proudy vytřídí unesené předměty podle jejich hmotnosti, takţe někde je zaznamenán spad bahna, ledu či písku, jinde padají ţivočichové přibliţně stejné velikosti a hmotnosti. Takový princip třídění hmot proudem plynu není pro pozemskou techniku nic neznámého a v širokém měřítku se průmyslově vyuţívá v pneumatických separátorech, při dopravě sypkých materiálů nebo drtí pneumatickými dopravníky. Analogicky lze nalézt vysvětlení původu obřích ledových krup. Byly však zaznamenány dopady velkých ledových bloků, které pro svoji hmotu nemohly v atmosféře vzniknout, a tím méně být dopravovány na větší vzdálenosti. Pro ilustraci problému uvádím několik případů. C. Flammarion se zmiňuje o staré zprávě z doby Karla Velikého, která popisuje dopad ledového bloku z oblohy na zem, přičemţ rozměry bloku po přepočtu měr byly 4,5 x 2 x 3,5 m. V roce 1828 dopadl na zem v indickém Candeishu balvan ledu váţící více jak 100 kg. Dne 13. července 1849 v Ord u Roshire spadl z modrého bezmračného nebe ledový blok, mající obvod 6 m a hmotnost přibliţně 500 kg. V měsíci květnu 1877 byly v oblasti Texasu pozabíjeny tisíce ovcí ledopádem velkých kusů ledu. 10. listopadu 1950 v noci spadl severně od Devonu déšt ledových balvanů o hmotnosti větší jak 5 kg, jeden z ledových balvanů, váţící asi 7 kg, dokonce zabil ovci. 24. listopadu 1950 ve Wandsworthu nedaleko Londýna spadl ve večerních hodinách z bezmračné oblohy ledový
balvan o průměru asi 30 cm a prorazil střechu garáţe. 30. července 1957 na farmě nedaleko Readingu v Pensylvánii dopadl z bezmračné oblohy ledový balvan o hmotnosti přibliţně 25 kg a průměru 60 cm. Po čtrnácti dnech postihl pád ledových balvanů město Gowen City v Pensylvánii, přičemţ jeden z ledových balvanů prorazil střechu domu číslo 510 v North Third Street. 2. října 1958 proletěl ledový balvan střechou a stropem domu v Old Bridge v New Jersey, 4. července 1958 byla ledovými balvany bombardována Long Beach v Kalifornii, přičemţ bylo poškozeno mnoho zaparkovaných aut. Jeden z ledových bloků měl délku asi 2 m a ledopád přišel opět znenadání z bezmračného nebe. Tyto pády ledových balvanů mají pravděpodobně výhradně kosmický původ. Zřejmě je oprávněné povaţovat je za ledové meteority či části ledových komet. Problém nastává, kdyţ se snaţíme vysvětlit jejich původ. Ty z ledových balvanů, které během tání uvolňují čpavé plyny, nejčastěji amoniak, přičemţ po roztaní zůstane pozorovatelné mnoţství kometárních prachových částic, mají jistojistě kometami původ. Původ většiny ledopádů pravděpodobně souvisí s periodickým přiblíţením desáté planety Nimiru, o níţ hovořím ve svých knihách Světlo z dávných věků a Bohové a apokalypsy. Nimiru za sebou táhne obrovskou ledovou vlečku, která představuje část zmrzlé vody pozemských, venušských a marsovských moří. Z této vlečky se postupem času část ledu odděluje a krouţí jako drobné ledové satelity kolem Země. Časem ztrácejí svoji rychlost a končí pádem na zemský povrch. Toto vysvětlení je v souladu s nálezy ţivočichů v těchto blocích zamrzlých. Bohuţel u ţádného z takových nálezů nebylo pouţito metody stanovení stáří, například radiokarbonovou metodou. J . Bergier v knize Víza na jinou Zemi předkládá teorii původu ledu a jiných předmětů padajících na Zemi. Domnívá se, ţe tyto neţádoucí a často velmi nebezpečné deště pocházejí z jiné dimenze a na Zemi se dostávají více či méně náhodně při občasném pootevření průchodů mezi naší a sousední dimenzí. Domnívám se, ţe Bergierova teorie má své opodstatnění a
můţe vysvětlit přinejmenším část podivných dešťů. V předcházejících kapitolách jsem se zmínil o existenci paralelních časoprostorů (dimenzí). Podle Kabaly jedna ze sedmi paralelních dimenzí jménem Erez je obydlena lidstvem téhoţ původu jako pozemské lidstvo a lze tedy předpokládat, ţe na Erezu budou existovat i ţivotní podmínky podobné tomu, co je na Zemi. Původ ledových balvanů tedy můţe být připsán jednak Nimiru, jednak paralelní dimenzi Erezu. Existují zřejmě místa, kde se hranice mezi naší dimenzí Adamah a dimenzí Erez (nebo jinou dimenzí) víceméně periodicky otevírají a jsou pak průchodná nejen pro hmotné lidské bytosti, ale i pro rozličné artefakty. I.T. Sanderson vytvořil soupis takových normálních míst, pro něţ je obvykle pouţíván Lovecraftův termín "portae inductae" (zavedené brány), kterými člověk i jiné bytosti včetně hmotných předmětů mohou procházet z jedné dimenze do druhé a bez váţnějších problémů překračovat jejich jinak nepřekonatelné hranice. R. Graves a řada dalších badatelů tvrdí, ţe portae inductae existují na velkém počtu míst Země, ale většinou pouze dočasně, kdeţto stabilních vstupů je jen malé mnoţství. Portae inductae se vyskytují v těchto lokalitách: Delfy (Řecko), Velikonoční ostrov, Magnetic Hill u Monctonu (New Brunswick v Kanadě), Vortex Hill u Bregenu, ostrov Brenat, Chimney Rock (severní Karolina), Sussex, údolí Mississippi a Ohia, Bahia Blanca (Argentina), Bretaň, masiv Bukantanu v poušti Kyzylkum, oblast Pavlodaru na Irtyši, okolí obou zemských pólů, pohoří Untersberg v severní části Berchtesgadenských Alp, Mount Shasta v severní Kalifornii, hora Gavey u Rio de Janeira a na řadě míst v Tibetu. Velkou aktivitu portae inductae zaznamenávají početní pozorovatelé především v oblasti Bermudského trojúhelníku, Visayanského (Filipínského) moře mezi Filipínami a Marianami, dále v oblasti Ďáblova moře mezi Mariánským příkopem a Okinawou, ale i v Siamském a Omanském zálivu. Na pevnině jsou projevy portae inductae časté v Nevadě,
Arizoně, Novém Mexiku, západním Atlasu aţ po alţírskou Saharu, New Foundlandu, severním Pákistánu a v "bambusovém trojúhelníku", v prostoru čínského S'Čuanu. Pro tyto oblasti je typické periodické kolísání intenzity elektromagnetického a gravitačního pole v závislosti na postavení Slunce a Měsíce. V době maximálních výkyvů polí dochází také ke zvýšení četnosti havárií letadel a k dopravním nehodám na silnicích. Zmíněné portae inductae jsou v dobré shodě s Wheeler-Einsteinovou teorií existence děr v topologických Riemannových rovinách, které by měly umoţnit relativně snadný přístup kdekoliv a kamkoliv. Tyto zavedené brány či dveře k jiným světům je moţno identifikovat nejen dle výskytu četných poruch elektromagnetického a gravitačního pole, ale i podle anomálií optických a elektrických jevů reálné fyzikální podstaty, které lidé vnímají jako rozličné fantómové jevy, přízraky a děje holografické podoby. Pravděpodobně jsou portae inductae prostupné pro část elektromagnetické energie (mikrovlny, fotony), ale ne jiţ pro zvukové vlny. To by vysvětlovalo pozorování plovoucích lodí bez kýlové brázdy a letadel letících nehlučně. Uvedu nyní několik případů takových pozorování. 27. února 1935 kolem 22 hodiny místního času bylo několik set lidí bavících se na floridské pláţi svědky podivné události. Stříbřité letadlo neobvyklé konstrukce a bez obvyklých poznávacích značek, mající na koncích křídel červená a zelená poziční světla, zmizelo zcela nehlučně pod hladinou moře asi 300 m od pláţe, kde hloubka moře nedosahovala ani 10 m. Nejen let, ale také pád letadla do moře byl zcela nehlučný a ani nevystříkl obvyklý nárazový gejzír vody v místě pádu. Podobnou událost pozorovala na podzim 1976 posádka lodi Queen Elizabeth. Malé letadlo letící ve výši asi 200 m, se sneslo cca 70 m od lodí a náhle zcela bezhlučně zmizelo pod hladinou a opět nevystříkl nárazový gejzír. Obdobnou událost popisuje R. de la Parra, který se svými dvěma přáteli vyplul na jachtě Spielkamrad kolem mysu Lookout na moře. Náhle se prudce zhoršilo počasí a současně se na obzoru
objevil velký tanker plující vysokou rychlostí přímo na jachtu. Nehlučně se blíţící tanker měl jasně viditelná poziční světla a bylo zřejmé, ţe sráţce nelze jiţ ţádným manévrem jachty zabránit. Vyděšená posádka odečítající poslední okamţiky ţivota ale zpozorovala, ţe tanker je bezhlučně minul a bylo vidět jeho vzdalující se záď, přičemţ chyběl zpěněný kýlový pruh vody, takţe se tanker jevil spíše jako vznášedlo. Vzhledem ke špatnému počasí nelze tento je| povaţovat za fatu morganu, protoţe k ní dochází pouze za ustáleného počasí. Jediné vysvětlení spočívá v tom, ţe posádka jachty pozorovala náhle vytvořenou portae inductae, obraz plující lodi v jiné dimenzi. Americký fyzik Ed Snedeker se delší dobu zabýval výzkumem událostí odehrávajících se v oblasti Bermudského trojúhelníku a postupně se dobral názoru, ţa za jistých fyzikálně determinovaných podmínek lze slyšet hlasy lidí, kteří se shodou okolností dostali do paralelní dimenze díky periodicky se otevírající portae inductae. S jedním z nich, který údajně zmizel v roce 1945 jako pilot RAF při hlídkovém letu navázal kontakt aţ v roce 1969. To by znamenalo, ţe existují podmínky pro proniknutí i zvukových vln. Snedeker došel k přesvědčení, ţe v této oblasti se periodicky vytváří cosi jako tunel, který spojuje naší Zemi s jednou z paralelních dimenzí. Ch. Berlitz tvrdí v podstatě totéţ a doplňuje konstatování existence portae inductae na řadě dalších míst Země, kterým říká "uzlové body". V podstatě o tomtéţ hovoří i J. Bergier ve své knize Víza na jinou zemi. S tvrzením Snedekera se v zásadě shoduje i I. Sanderson, který si povšiml podivných magnetických bouří odehrávajících se v těchto uzlových bodech, nemajících přijatelné vysvětlení. Magnetické bouře bývají provázeny i poruchami gravitačního pole a pak v uzlových bodech mizí lidé, letadla, lodi a další objekty, protoţe zde došlo k vytvoření přechodu mezi dimenzemi. Ve smyslu toho, čím jsem se zabýval v předchá-1 zejících kapitolách, je v pozadí událostí periodický výšleh terestrické energie Zero, který způsobí vznik rozsáhlé singularity, jejímţ důsledkem je
rotující gravitační pole, propojující paralelní dimenze jako přechodový tunel-portae inductae. V případě, ţe je singularita málo intenzivní, ale stálá, vytvoří se efekt zmíněný jako Oregonský vír v lokalitě asi 50 km od Grantový soutěsky, nebo další v lokalitě Siskiyou Mountains a na dalších místech Colorada. Výjimkou je singularita vyskytující se mezi San Franciscem a Santa Cruz, které dává vznik tak silnému gravitačnímu víru, ţe dochází k anomálním optickým jevům. Podle polarity singularity směřuje vektor gravitačního víru do nitra Země (Oregonský vír), nebo naopak do kosmu (gravitační vír u Chanctonburského krahu v Anglii). O existenci trvale prostupných portae inductae věděly i dávné civilizace a toto vědění převzali například tibetští mniši. Jde o několik vstupů do paralení dimenze, v níţ existuje bájná Shan-ba Lá, jak jsem zmínil v knize Bohové a apokalypsy. Takovými portae inductae k nám přicházejí humanoidní bytosti více méně lidem podobné, nebo i tvorové zjevně nepatřící na Zemi. O jedné takové staré události se zmiňuje kronika kláštera Woolpit u anglického Suffolku. Záznam události z roku 1154 tvrdí, ţe na starém pohřebišti "Wolfpittes" se z ničeho nic objevily dvě děti, chlapec a dívka. Jejich pokoţka byla zeleně zbarvená, měly mandlový tvar očí a oblečeny byly do šatů z neznámé látky neobvyklého střihu. Hovořily podivným, na Zemi neznámým jazykem, odmítaly chléb i běţnou sedlačkou stravu a jedly pouze zelené fazole. Chlapec brzy zemřel a děvče postupně přivyklo pozemské stravě a ztratilo zelené zbarvení kůţe. Kdyţ se naučila jazyku, vyprávěla, ţe se svým bratrem přišly ze země, v níţ nesvítilo slunce a vše mělo zelenou barvu. Při hře s bratrem vstoupily do jedné z četných jeskyní a tam uslyšely nejprve vyzvánění zvonů a poté vyšly do krajiny, v níţ byly nalezeny. Podobná událost se vztahuje také k vesnici Banjos ve Španělsku a měla se zde odehrát v roce 1887, ale neexistuje o ní ţádná dokumentace. Zpráv o příchodu podivně se chovajících cizokrajně oblečených lidí je více, ale opět nejsou uspokojivě dokumentovány. Byla zmíněna i pozorování
výskytu humanoidů, jako například 12. listopadu 1966 v západní Virginii v okolí Point Pleasant, která se odehrála v přítomnosti nejméně sta očitých svědků. Objevil se humanoid vysoký asi 2 m podobající se robustnímu muţi s hnědou barvou kůţe. Na zádech měl dvě sloţená koţovitá křídla podobná křídlům netopýrů, která měla za letu rozpětí asi 3 m. J.A. Keel, který tuto událost zaznamenal a studoval, měl výpověď několika svědků o tom, ţe bytost s velkýma rudýma očima startovala k letu kolmo bez mávnutí křídel, coţ nasvědčuje pouţívání neznámého technického zařízení, umoţňujícího poměrně rychlý let, protoţe bytost bez obtíţí stačila sledovat automobil řízený R. Scarberrym, jedoucím rychlostí kolem 150 km za hodinu. Přímému kontaktu s lidmi se tato bytost vyhýbala, i kdyţ se často objevovala v okolí měst Mason, Lincoln, Logan, Kanawak a Nicholas Counties, počínaje létem 1966. 4. prosince 1966 se tato bytost objevila také v okolí letiště Gallipolis v Ohiu a odlétala ve směru toku řeky Ohio rychlostí odhadovanou vysoko nad 100 km za hodinu. V následujícím roce se humanoid vyskytoval stále řidčeji a posléze úplně zmizel. V archivech byly objeveny záznamy o pozorování téhoţ druhu humanoida jiţ během 19. století, zejména pak v letech 1877 aţ 1880, a to zejména v oblasti Long Islandu. Ještě v roce 1948 byl pozorován i ve státě Washington. Nešlo však jen o pozorování výskytu humanoidních bytostí, ale objevovala se i roztodivná zvířata na Zemi neznámá. V roce 1883 se v západní Virginii a v Ontariu objevilo podivné zvíře připomínající okřídlenou kočku. V temţe roce v oblasti australského města Adelaide bylo nalezeno podivné uhynulé zvíře podobající se praseti s ocasem langusty. V dubnu 1996 se stalo Portorico obětí invaze podivných zvířat pojmenovaných místními obyvateli jako "chupa cabra", coţ v překladu znamená kozu sající krev, či kozu-upíra. Jsou to noční zvířata, přes den se ukrývající v hlubokých jeskyních, podobají se klokanům a podobným hopkavým způsobem se i pohybují. Mají velké červené oči, netopýří uši a pár koţovitých křídel o rozpětí
kolem tří metrů. Kůţe má namodralou barvu, přední tříprsté tlapy jsou zakrnělé a hřbet nese rohovitý hřebenový útvar. Připomínají cosi mezi netopýrem, klokanem a druhohorním létajícím ještěrem ptero-daktylem. Specializují se na vysávání krve zvířat, zejména koz, dobytka a drůbeţe. Delší dobu byla občas pozorována i v jiných státech, zejména v Portoriku, Salvadoru, Kostarice, Guatemale, Amazonii, Mexiku a na jihu USA. Do kategorie podivných zvířat patří i tvor, o kterém zaznamenal Marek Bydţovský z Florentina v roce 1531 (J. Svoboda) zprávu, popisující chycené zvíře silně připomínající mýtická lidozvířata starého Egypta. Tvor měl lidskou hlavu s malou bradkou, kohoutí hřeben, místo rukou lví tlapy, nohy jako spáry orla a ţlutohnědě zbarvený ocas psa. Tato chiméra byla lapena na panství salesburského biskupa v Hantburských lesích. Chycený tvor odmítal potravu, a tak patrně hladem pošel. J. A. Keel dokumentuje výskyt podivných tvorů na území USA v období 1954 1969, jejichţ nepozemský původ byl nesporný. Většina z těchto tvorů byla podobná lidem, nebo měla výrazné humanoidní znaky. Celkem byl zaznamenán výskyt 44 bytostí, o nichţ soudí,'ţe pocházejíc jiné dimenze. Tak jako bytosti z jiných dimenzí se hrou náhod a přírodních sil ocitají na Zemi, jsou lidé pohlcováni jinou dimenzí bez moţnosti návratu. Pokud se výjimečně návrat podaří, je vţdy zjištěn časový posun nedobrovolného cestovatele oproti pozemskému času. Uvedu několik příkladů. V květnu 1968 jeli manţelé Vidalovi svým autem do města Bahia Blanca v Argentině. Cestou vjeli do husté mlhy, jejíţ výskyt je zcela anomální a krátce nato ztratili vědomí. Kdyţ se probrali, jejich hodinky stály, povrch karoserie vozu byl značně poškozen a auto stálo na neznámé silnici. V nej-bliţší vesnici ke svému úţasu zjistili, ţe od jejich mdloby uplynuly jiţ dva dny a ţe jsou v Mexiku, tedy několik tisíc kilometrů od svého domova. Podobný případ byl zaznamenán jiţ 25. října 1593, kdy ze svého stráţního stanoviště před palácem guvernéra v Manile na Filipínách zmizel španělský voják Gil
Perez a po 24 hodinách se objevil v Mexiku. V srpnu 1966 během jízdy ulicemi Filadelfie zmizel spolu se svým vozem policista Ch. Archey. Krátce nato se ocitá za volantem svého jedoucího vozu v Pennsauken v New Jersey a v pochopitelném úleku havaruje. Ze své eskapády si nic nepamatoval. 22. srpna 1967 šel B. Burkan v plavkách z pláţe v Asbury Parku v New Jersey zaplatit parkovné za svůj vůz na blízké parkoviště a během cesty zmizel, aby se objevil 24. října 1967 v Newarku na zastávce autobusu. Byl oblečen do cizích šatů a opět si nic nepamatoval. Jiný případ se odehrál 25. ledna 1977 ve vojenské základně v Chile, kde před zraky svých šesti podřízených náhle zmizel desátník A. Valdes. Objevil se asi za 15 minut, měl ale pětidenní vousy a kalendář jeho hodinek ukazoval rovněţ čas o pět dnů posunutý. 15. července 1977 v 11.30 místního času startoval v Madrasu k letu do Neklúru letoun pilotovaný S. Griffinem. Po desetiminutovém letu se letadlo zřítilo, ale pilot zmizel, jeho pozůstatky nebyly nalezeny v troskách letounu a svědci havárie nepozorovali jeho seskok padákem. Celá událost má velmi udivující zakončení, které popisuje dr. W. Garrich ve svých "Pamětech". Tvrdí, ţe 18. července 1898 se s přáteli procházel po pláţi v Madrasu, kdyţ se z ničeho nic na pláţ snesl člověk na padáku. Tvrdil, ţe je S. Griffín a je pilotem letecké dopravní společnosti z Madrasu. Byl všemi povaţován za blázna, protoţe v té době ţádná podobná společnost v Madrasu neexistovala. Mimochodem prvý úspěšný let letadla s benzinovým motorem uskutečnili bratří Wrightové aţ roku 1903. Griffín tvrdil, ţe byl neznámou silou vytrţen z kabiny letadla a dostal se do jiného času. Podobný případ se odehrál 24. srpna 1967 v Bavorsku. Kapitán W. Fuchs pilotoval stíhací letoun F 104 Starfighter na pravidelném cvičném letu. Ve výši šesti kilometrů vysadil motor, proto se pilot musel v 14.03 katapultovat a několik minut poté neřízený stroj havaroval v polích mezi obcemi Laupheim a Schwendi, ale pilot nesený padákem náhle zmizel. V 19.15 téhoţ dne přistál W. Fuchs s padákem nedaleko Langenthalu u Bemu ve
Švýcarsku. Dopadl na zem tedy o několik stovek kilometrů dále neţ měl a sestup padákem trval pět hodin. Pilot si nic nepamatoval, protoţe během katapultáţe ztratil vědomí. Sedačka, s níţ byl katapultován, nebyla nikdy nalezena. Tyto příklady dosvědčují, ţe portae inductae existují a spolehlivě "pracují" i v oblacích, ale neméně účinné jsou i na zemi, jak o tom vypovídá následující událost. 1. ledna 1969 vyhlíţel sedlák H. Fridrich mlékařský vůz, který měl odvézt připravené čerstvě nadojené mléko. Byl jasný slunný den, silnice vzdálená asi 300 m byla přehledná po celé své délce. Ve směru do Hoch-heimu u Wiesbadenu uviděl přijíţdět červený sportovní automobil řízený studentem R. Naalem. Náhle 'vůz s řidičem zmizel jako pára. Po 2-3 minutách jel po silnici ve stejném směru zelený dodávkový vůz a zmizel náhle na temţe místě jako červený sporťák. Po několika minutách se v protisměru objevil černý nákladní vůz vezoucí odpadky a na stejném místě rovněţ zmizel, stejně jako cyklista Wagner jedoucí za ním na kole. Uplynulo přibliţně 15 minut, načeţ se ozval zvuk motoru a naráz se objevil červený sportovní automobil, po něm zelená dodávka, po ní černý náklaďák a nakonec i cyklista. Intervaly zjevování přibliţně odpovídaly intervalům, v jakých mizeli. Později účastníci této události udávali nepopsatelný pocit sevření hrudníku v oblasti srdce, který povaţovali za počátek smrti. Celý děj ztráty vědomí nemohl trvat více jak 2-3 vteřiny, protoţe ţádné z aut nehavarovalo, ani cyklista nespadl z kola, přesto H. Fridrich tvrdí, ţe doba zmizení trvala asi 15 minut. Vstup do paralelní dimenze zaţilo 15. května 1992 280 cestujících letících obřím dopravním Boeingem z Frankfurtu do New Yorku. Případ byl dokumentován norským novinářem D. Gullwagem, ' který byl jedním z cestujících. Ještě nad Evropou usnul, probudil se po sedmi hodinách, krátce před přistáním na Kennedyho letišti. Poobědval a během předávání jídelní misky letušce se mu náhle zatmělo před očima a cítil, ţe ztrácí vědomí. Kdyţ se probral k vědomí, byl palubní čas 7.30 a 25 vteřin. V
bezvědomí nebyl zřejmě dlouho, protoţe v ruce ještě stále drţel kelímek s minerálkou a ani ji nerozlil. Obdobné příznaky postihly většinu cestujících a docházelo k panice. Ti, co zůstali při vědomí, především posádka, projevovali značnou nervozitu. Po nějakém čase se Gullwag setkal se známou, jenţ pracovala jako dispečerka na Kennedyho letišti a zeptal se jí na pozadí této události. Dověděl se, ţe během přistávacího manévru Boeing zmizel z obrazovky radaru i opticky na dobu asi 15 minut a ani později to nikdo nedokázal objasnit, protoţe opakované zkoušky potvrdily naprostou spolehlivost přístrojů. Je zřejmé, ţe Boeing prošel portae inductiae a asi 15 minut se pohyboval mimo naší dimenzi, posuzováno z hlediska plynutí pozemského času. V letadle ovšem plynul čas jinak a většina cestujících odhadla dobu trvání jevu na 2-3 vteřiny. Zcela analogický případ se objevil počátkem 50. let v téţe oblasti. Vyšetřující komise se rovněţ nedobrala vysvětlení příčin. Je známo zmizení letadel, lodí i lidí, po nichţ nezůstala sebemenší stopa. V červnu 1872 před zraky desítek lidí zmizel říční parník Iron Mountain (60 m délky, 10 m šířky) krátce po vyplutí z Vickburgu s nákladem bavlny pro Pittsburgh. S parníkem zmizelo rovněţ 55 cestujících. Nebyla nalezena jediná troska, jediné lidské tělo. 26. července 1909 zmizel nový parník Waratah na cestě z Durbanu do Indie a opět beze stop. 4. března 1918 se ztratila nákladní loď Cyclop i s nákladem obilí na cestě do Hamptonu ve Virginii. Spolu s ní zmizelo 88 členů posádky. Zůstala po něm jediná stopa - pomalu se rozplývající pruh tmavého kouře severně od Barbadosu. 14. listopadu 1918 zmizela opět beze stop na klidném moři dánská školní loď Kobenhawen s posádkou a 50 námořními kadety. O dalších případech tohoto druhu existuje početná literatura (J. Bílek, F. Edwards, Ch. Forth, W. Langbein a další). Nejznámější je záhadné zmizení pěti bombardérů v prosinci 1944 na trase USA-Italie. Z USA vystartovalo sedm letounů za krásné jasné noci a přibliţně 500 km od Bermud se dostaly do tak silných vzdušných vírů, ţe dva z letounů byly poškozeny a vrátily se
na letiště na Bermudách, ostatní beze stopy zmizely, aniţ vyslaly jediný signál SOS. Kapitánem jednoho z navrátivších se letounů byl D. Stern a ten si otřesný záţitek zopakoval v roce 1949 při letu z Floridy do Nassau za krásného slunného dne. 5. prosince 1945 zmizelo pět torpedonosných letounů Avenger a průzkumný letoun Martin PBM-3-Mariner, mající registrační číslo 49. Okolnosti provázející zmizení Avengerů, ale i řady dalších případů z 50. a 60. let mají některé společné rysy, které naznačují moţnou příčinu těchto podivných událostí. 1. Prostor obklopující letoun se náhle mění, ztratí se obraz krajiny či moře pod letounem, zmizí i nebe a Slunce, prostor vůkol se stává podivně neurčitý aţ neskutečný. 2. Palubní přístroje udávají nesmyslné údaje a nakonec zcela vysazují (radiokompas, radiové spojení, rychloměr, výškoměr), kompas vypovídá sluţbu a točí se dokola, jelikoţ se ztratily orientační body, piloti ztrácejí orientaci. 3. Pozemní radarové základny mají s letouny po dlouhou dobu radarový kontakt, i kdyţ jiţ není optický kontakt a nedaří se navázat radiové spojení. Pozemní radiostanici se daří zachytit útrţky rozhovorů pilotů, které ale nedávají smysl. 4. Čas pozemních stanic a Avengerů se od jistého okamţiku začíná rozdvojovat a plyne odlišnou rychlostí. Operátor na letišti Fort Lauderdale zachytil naposled volací znaky Avengerů krátce po 21 hodině, tedy ještě jednu hodinu pozemského času poté, co jiţ letouny musely být naprosto bez kapky pohonných hmot. Podobné situace nastaly i u několika dalších případů. Podivně vyznívá i poslední zachycený radiový pokyn velitele letky Avengerů, poručíka Taylora, který nařizuje: "Neleťte za mnou, vypadají jako z jiného světa". Po Avengerech a Martinech následuje dlouhá řada nevysvětlitelným způsobem zmizelých letounů. V červenci 1947 mizí C-54 Skymaster, 30. ledna 1948 Star Tiger společnosti BSAA, v březnu 1948 AI Snidar, v prosinci 1948
Douglas DC-3, 17. ledna 1949 Star Ariel a další a další. Výčet zmizelých letadel podává J. Bílek, F. Edwards, V. Patrovský a další. Pro všechny případy záhadných zmizení platí totéţ - nikdy se nenalezla jediná troska, mrtvé tělo či cokoliv, co mělo souvislost se zmizelými stroji. Zmizení je tak dokonalé, ţe pouze přechod do paralelní dimenze je přijatelným vysvětlením a současně vysvětluje i pozorované průvodní jevy. Zmizení letadel i lodí obvykle není náhlé, ale předchází mu příchod podivné mlhy či neobvykle tvarovaného kompaktního mraku, majícího často ţlutou aţ zelenou barvu. Příchod tohoto fenoménu má krátce nato důsledek vyřazení radiokompasu, radiového spojení a činnosti všech elektronických přístrojů. Pásy světélkující mlhy či barevně světélkující mrak představují pravděpodobně anomální strukturu prostoru, vznikající v okolí gravitačního víru vyvolaného vláknovou singularitou obklopující kvanta terestrické energie Zero, vyzařované z hlubin Země podél systémů hluboko sahajících geologických zlomů. Existenci silného anomálního gravitačního pole zmiňuje několik svědků. Kapitán remorkéru Good News D. Henri v roce 1966 odtahoval poškozenou loď na laně z Portorica do Fort Lauderdale. V poledne za bezmračného dne byly obě lodi náhle obklopeny mlhou, moře začalo silně pěnit a střelka kompasu se točila dokola. Motor pracoval na plný výkon, přesto se lodi z mlhy vymaňovaly velmi pomalu, protoţe jakási síla je táhla do vnitřku mlţného pásu. Podobnou příhodu zaţila posádka lodi Yamacraw patřící americké pobřeţní stráţi v oblasti Sarga-sového moře o půl druhé hodině v noci. Před lodí se vytvořila mlţná opona odráţející radarové paprsky a světlo propouštěla pouze do hloubi několika metrů. Kdyţ loď vplula do mlhy, prudce klesla teplota a vlhkost vzduchu, motor začal ztrácet obrátky a posádku začaly obtěţovat fyziologické obtíţe různého druhu, jako bolest a škrábání v krku, slzotok, bušení srdce a stále obtíţnější dýchání. Obtíţe zmizely a motor i přístroje plnily opět normálně svou funkci v okamţiku, kdy loď vyplula z pásma mlhy. Obdobné potíţe postihly i
letadla, která se dostala do styku s podivnými, nejčastěji ţlutě či zeleně světélkujícími mraky. Obvykle vysadily přístroje a následně i motory a letadla se stávala neříditelným objektem. Podobný případ se odehrál v červnu roku 1975 během letu Beechcraftu E-99 z Guatemaly do Key Westu na Floridě. Motory opět lehce naskočily a přístroje plně obnovily funkci v okamţiku, kdy letadlo opustilo oblast ţluté mlhy. Pásmo ţluté mlhy způsobilo v roce 1968, ţe letadlo letící z Nassau do Palm Beach na Floridě bylo gravitačním vírem přinuceno k letu opačným směrem, přičemţ opět vypověděly sluţbu palubní přístroje a radiové spojení. Podobných událostí se odehrálo mnoho (J. Bílek). Všechny popsané jevy a události teorie gravitačního víru vysvětluje velmi uspokojivě, třebaţe změny v chování moře a ovzduší (pěnění, mlhy či mraky aj.) neumíme zatím uspokojivě vysvětlit, přes jejich evidentní souvislost s gravitačním vírem. Pravděpodobně dochází ve vymezené oblasti k rozkmitání časoprostoru a k prolínání naší dimenze do dimenze paralelní, jak to bylo pozorováno při experimentech v rámci tajných amerických projektů Montauk a Phoenix. Výkladu anomálií chování prostoru jako důsledku vzniku gravitačního víru nahrává následující událost. 4. prosince roku 1970 za jasného dne letěl pilot B. Germon spolu se svým otcem v Beechcraftu Bonanza z ostrova Andros do Miami. Po dosaţení předepsané letové hladiny spatřili oba piloti podivný zelenavě světélkující mrak vřetenového tvaru, vystupující z mořské hladiny tak velkou rychlostí, ţe se letadlu nedařil únik. Kdyţ mrak obklopil letadlo, vtáhl jej do svého středu, jímţ procházel úzký tunel, jehoţ ústí bylo v nedohlednu. Podivná síla nutila letadlo letět tunelem a přes všechny pokusy vymanit se z mraku s pouţitím nejvyššího dosaţitelného výkonu motoru se stalo hříčkou tajemných sil. Stěny tunelu tvořily rotující pásy stříbřité hmoty a kdykoliv se křídla stěny tohoto tunelu dotkla, dostávalo se letadlo do beztíţného stavu. Všechny elektronické přístroje vypověděly sluţbu, podobně i kompas a vysílačka. Po čase, který oba piloti nedokázali odhadnout pro ztrátu
vjemu toku času, letadlo z tunelu vyletělo, přístroje opět bezchybně pracovaly a letadlo bez problémů přistálo v Miami. Po přistání následovalo udivující zjištění, ţe doba letu byla asi o 33 % času kratší neţ obvykle a motor spotřeboval pouze 106 litrů leteckého paliva, místo obvyklých 152 litrů. Pozorný čtenář si jistě zapamatoval, ţe právě v oblasti mezi Bimini a Androsem má podle E. Cayce na mořském dně spočívat dosud funkční centrála energie, periodicky vysílající do kosmu proud energie vrill. Je škoda, ţe oba piloti nezaznamenali místo, kde z moře vystupoval zmíněný vřetenovitý mrak, aby bylo moţno prozkoumat mořské dno. Kdesi v těchto místech jiţ archeologové jakousi podivnou kopulovitou stavbu údajně nalezli, ovšem bliţší informace nejsou k dispozici. Domnívám se, ţe tento ojedinělý záţitek obou Gernonů je skvělou názornou ukázkou funkce atlantské energetické centrály měnící energii Zero, proudící z hlubinných zlomů ve spirální kvanta vrillu. Vrill, či transformovaná terestrická energie Zero, tvořená spirálními kvanty vytváří v prostoru rotující tunelovitou singularitu obalenou rotujícím gravitačním vírem, sahajícím patrně velmi daleko do kosmického prostoru. Tímto tunelem letělo letadlo otce a syna Germonů. Patrně však podmořská centrála vysílá pouze krátké pulzy energie, coţ oba piloty zachránilo před "vymetením" do kosmického prostoru. Gravitační vír patrně stojí za vznikem podivných světélkujících mraků a zřejmě je i zdrojem tahových sil, jejichţ působení popsali někteří svědci v uvedených případech. Je nesporné, ţe je na místě provedení rozsáhlého podmořského výzkumu s uplatněním odborníků v archeologii i fyzice. Na mořském dnu však můţe být více aktivních centrál vyzařování energie vrill a jejich působením vznikají ony tajemné události, o nichţ jsem se zmínil. Tyto centrály nemusí být ani dílem rozumných bytostí, ale můţe jít o přírodní fenomény projevující se zejména na křiţovatkách hlubinných geologických zlomových pásem, kterými vyzařují na povrch z hlubinných zdrojů chaotické toky netransformované terestrické energie Zero. Chaos v
chování toků vyplývá z toho, ţe vláknová kvanta Zero nejsou stabilizována a tím umoţňují vznik chaotických gravitačních vírů obalujících "divoké" vláknité singularity prostoru. Chaotické chování takových gravitačních vírů vede k rozkmitání hranic časoprostorů a k vytváření přechodových tunelů i na neočekávaných místech. Většina těchto chaotických gravitačních vírů je poměrně slabá a nevytváří dostatečně stabilní přechodové tunely (portae inductae),, nebo způsobí pouze rozkolísání časoprostorových hranic. Jestliţe ale v důsledku zvýšené sluneční činnosti dojde k interferenci sluneční a terestrické energie Zero, mohou být výsledky velmi váţné. Nebezpečí anomálního chování prostoru silně vzrůstá v takové situaci zejména v oblastech kříţících se hlubinných zlomů a zřejmě není náhodou, ţe většina z dvanácti Sandersonových "kritických zón" leţí právě nad rozsáhlými zlomovými systémy zemské kůry. Zmíním se o některých podivných případech dodnes nevyjasněných, které lze přijatelně vysvětlit pouze výše uvedeným mechanizmem. Před třinácti lety vzrušil svět případ tragické události spojené s letem civilního letadla Boeing 747 korejské letecké společnosti Korean Air Lines (KAL), pravidelné linky 007 na trase Anchorage-Soul, letovou trasou R 20 nad mezinárodními vodami severního Pacifiku v noci l.září 1983. Letoun měl zkušenou posádku a kapitánem letadla byl Chun Byubgen, který byl pilotem majícím nejvyšší kvalifikaci. Letoun byl vybaven prvotřídní moderní navigační technikou, a přesto došlo po krátkém čase od startu k odbočení z letové trasy o 660 km po dobu pěti hodin, během nichţ se Boeing dostal hluboko do vzdušného prostoru tehdejšího SSSR a dále směřoval k neju-tajovanější oblasti raketové protivzdušné obrany. Od okamţiku odbočení z letové trasy se nepodařilo ani letové kontrole v Anchorage ani v Soulu navázat radiový kontakt, aţ do okamţiku havárie. Jiţ tato okolnost naznačuje, ţe se Boeing pohyboval na hranici paralelní dimenze, jíţ radiové vlny jiţ nepronikají. Bez odezvy zůstalo i opakované důrazné varování dvou přepadových
stíhaču SU-15, vyslaných vstříc Boeingu. Silueta letounu ve tmě byla nejasná a zřejmě k tomu přispělo i špatné počasí, které mohlo být doprovodným jevem chaotického rozkolísání hranic časoprostorů. Po čase jedna ze stíhaček, pilotovaná plukovníkem G. Osipovičem, na rozkaz velení odpálila dvě samonaváděcí rakety vzduch-vzduch a pilot zaznamenal i jejich pozdější exploze. Nebyl ale svědkem zásahu. Z vlastní zkušenosti odhadoval, ţe jedna z raket nejspíše odervala křídlo Boeingu, takţe jeho pád nutně musel bezprostředně následovat. Skutečnost však byla jiná, jak se při pozdějším podrobném vyhodnocování ukázalo. Boeing v o-kamţiku předpokládaného zásahu začal stoupat po dobu asi 40 vteřin aţ dosáhl výšky 11 666 m a teprve poté začal pomalu klesat. Rozhodně ne však volným pádem, který jinak následuje po odtrţení křídla. Záznamy černých skříněk zachycují dekompresi vnitřního prostoru Boeingu, ale současně lze z nich vysledovat, ţe ještě 104 vteřin po údajné explozi raket Boeing letěl a poměrně pomalu klesal. Poslední záznam udává výšku 10 000 m, rychlost letu 522 km za hodinu a rychlost klesání 1525 m za minutu. Pak došlo k pádu do Ochotského moře a trosky byly nalezeny v hloubce 300 m. Podivné je, ţe nebyla nalezena těla cestujících a posádky, coţ se vysvětlovalo silnými spodními proudy. Z jiných období ale existují zprávy o tom, ţe z letících letadel zmizela posádka a po jeho havárii v troskách nebyla nalezena, takţe nelze zcela vyloučit, ţe 269 cestujících a posádka ve skutečnosti nezahynuli, ale zůstali v paralelní dimenzi. Na Zemi se vrátil pouze letecký šrot. Domnívám se, ţe vlivem chaotických gravitačních vírů rozvíjejících se nad zlomovými systémy Aleutského příkopu (hloubky mezi 7 000-8 000 m), vstoupil Boeing do jiného časoprostoru a v něm se pohyboval aţ do okamţiku havárie. Byl identifikovatelný radarem, ale radiové vlny k němu jiţ nepronikly. Tento let Boeingu společnosti KAL nebyl jediný, který byl provázen problémy. Cosi podobného se odehrálo v dubnu 1978, kdy Boeing 707 téţe dopravní společnosti letící z USA do Anchorage změnil
náhle v okolí severního pólu letovou trasu o více neţ 120° a zamířil k Murmansku, kde jej sovětská protivzdušná obrana přinutila k přistání. Nejpodiv-nější bylo, ţe kapitán, navigátor, ale ani navigační přístroje změnu letové trasy vůbec nezjistili a byli velmi překvapeni vývojem událostí. Tato letová odbočka nebyla nikdy objasněna. Čtenář si jistě připomene, ţe oblast pólu je jednou z kritických zón podle Sanderse. Je tu však další podivná událost, dodnes neobjasněná. V červnu 1969 v noci startoval z letecké základny Okina-wa k dalšímu testovacímu letu supermodemí experimentální letoun Blackbird s kódovým znakem SR 71. Tento produkt nejmodernější, vysoce utajované technologie, byl 33 m dlouhý a měl hmotnost 80 tun. Pohonnou jednotkou byla nejnovější verze hybridního proudového motoru konstrukčně velmi blízká náporovému motoru. Blackbird pilotovaný majorem R. Johnso-nem dosáhl výšky 26 000 metrů a rychlosti 3 000 km v hodině. Po šedesáti minutách letu přelétl pobřeţí Vietnamu a dál se pohyboval podél vietnamsko-laoské hranice. Po dosaţení oblasti jezera Tonlé Sap v Kambodţi začal Blackbird najednou prudce klesat a změnil směr letu na Chon Buri v Thajsku. Krátce nato došlo ke ztrátě radarového kontaktu spolu z výpadkem radiového spojení. Blackbird beze stopy zmizel. Po uplynutí 8 hodin a dvaceti minut od startu z Okinawy, kdy jiţ Blackbird musel být nejméně 3,5 hodiny bez paliva, zachytilo řídící středisko hlášení palubního počítače Blackbirdu o uzavření regulačních ventilů přívodu paliva do obou spalovacích komor. Převedeno do laické roviny to znamená hladké a bezpečné přistání stroje. Došlo tedy ke stejnému jevu jako v případě Avengerů. Můţeme usuzovat, ţe pravděpodobně ani Blackbird nehavaroval, ale jedním z chaotických vstupních tunelů vlétl do paralelní dimenze s jiným tokem času a tam hladce přistál. Přes dlouhé usilovné hledání sebemenší trosky Blackbirdu podél jeho letové trasy nebylo nalezeno zhola nic, ale ani tělo pilota. Další událost pro změnu postihla sovětské letectvo a svou výjimečností zaujala nejen řadu odborníků, ale způsobila i hluboký otřes velení
letectva. Událostí se posléze zabývali i přední specialisté NASA, ale nikdy nebyla uspokojivě objasněna. 30. srpna roku 1990 prolétávaly dvě stíhačky MIG-29, pilotované plukovníkem J. J. Vyšinským a podplukovníkem A. J. Sapošnikovem, nad územím Běloruska, asi 100 km jihovýchodně od Minská. Oba Migy letěly rychlostí kolem 2M v rozestupu asi 50 m. Nebe bylo jasné a bezmračné. Několik vteřin po 13. hodině začaly šílet a postupně vypadávat z činnosti všechny elektronické palubní přístroje, včetně palubního radaru a radiového spojení. V přilbovém mikrofonu piloti slyšeli pouze praskot a podivný šum, proto se na dálku dorozumívali pouze posunky. Situace se nezměnila ani po změně směru letu, ani po zpomalení na 1,5M. Asi po 30 vteřinách oba piloti zjistili, ţe za nimi letí dva MIGY téhoţ typu, které tam ale neměly být. Piloti zahájili prudký vzestup, aby se dostali do pozice nad cizí letouny a operaci dokončili loopingem, takţe se dostali do zad cizích letounů. Kdyţ manévr skončil, dostal se Vyšinskij do boční pozice cizího letounu a s úţasem zjistil, ţe cizí MIG má imatrikulační znaky jeho letounu a za průhledným krytem kokpitu uviděl ve vzdálenosti asi 150 m sám sebe, přesněji obraz minulého děje, starého asi 30 vteřin. Podobně uţaslý byl i jeho kolega, kdyţ spatřil svůj letoun a v něm sám sebe. Oba pozorovali, ţe piloti se posunky domlouvají mezi sebou těsně před stoupavým manévrem. Tento prapodivný jev skončil tím, ţe oba přeludy provedly prudký stoupavý manévr a rozplynuly se v bezedné tmavěmodré tmě oblohy. V tom okamţiku palubní přístroje včetně radaru a radiového spojení obnovily svou činnost a nadále pracovaly bezchybně. Zachytily volání řídícího střediska, které se poplašeně dotazovalo po příčině jejich odmlky. Podle palubních časoměrů trval celý jev pouhých 75 vteřin. Přijatelné vysvětlení nebylo nalezeno, ale sovětští odborníci vyslovili domněnku, ţe oba letouny se krátkou dobu pohybovaly na hranici dvou časoprostorů, přičemţ přibliţně 30 vteřin se ocitli v jiné dimenzi, mající jiný tok času (jinou časovou invarianci). Tuto událost
jistým způsobem podtrhuje záţitek známého polárního badatele R. Birda, který v roce 1947 přelétával severní pól. Z ničehonic se v hloubce pod ním změnila ledová pustina v krajinu s bohatou zelení protkanou říčkami, jezery a pralesy s bujnou vegetací. Nad touto panenskou krajinou letěl asi deset hodin a zpětným propočtem zjistil, ţe přelétl asi 2 000 km tohoto podivného "polárního" území, načeţ opět náhle bujnou zeleň vystřídala ledová polární pustina. Podrobně svůj záţitek popisuje ve své knize "Sám a sám". Podobné chimérické obrazy se i v současné době objevují občas v okolí vesnice Malinovka u města Kurganu, v oblasti jiţní větve Uralu. I zde, jako v oblastech, nad kterými došlo k popisovaným jevům, existují zóny mocných geologických poruchových systémů s hlubokým dosahem. Objevují se zde obrazy cizí krajiny, neobvyklých humanoidů, neznámá města a vzápětí mizí stejně jako například saharská fatamorgana. Není divu, ţe je zde pozorován častý přelet UFO. Obdobné obrazy cizích mimozemských krajin a tvorů se občas objevují i v oblasti mohutných geologických zlomů v pohoří Bukantau u města Zaravšanu, v oblasti Kyzylkumu v Taškentu. Vysvětlení původu těchto fatamorgan má patrně stejný základ jako pozorování fantomových lodí a letadel, o nichţ jsem se zmínil. Jde zřejmě opět o mohutné chaotické gravitační víry otevírající po krátký čas průhledy do jiné paradimenze, ale nejsou natolik mohutné, aby vedly k vytvoření portae inductae. U následujících případů tomu bylo přesně naopak. 11. listopadu 1958 bylo v Luisianě ve městě Alexandria jasné slunečné nebe, přesto se ale na dům paní R. Babingtonové řinul hustý příval deště po dobu asi 2,5 hodiny. Podivné je to, ţe déšť jen dopadal na plochu asi 30 m2. Obdobná událost se odehrála v druhém týdnu září roku 1860 v Dawsonu v Georgii. Z bezmračného nebe se na plochu asi 8 m2 řinul nejméně šedesát minut prudký déšt. Podobně v říjnu 1886 v Charlestonu v jiţní Karolině začalo čtyřikrát prudce pršet z čistého nebe v jednom týdnu, přičemţ déšt padal vţdy pouze na jeden a týţ dům a
předzahrádku. Noviny New York Sun ze dne 24. října 1886 zaznamenaly podivnou událost, kdy z bezmračného nebe po dobu téměř 14 dnů nepřetrţitě padal déšt na několik domů Chesterfield Country v jiţní Karolině v takové intenzitě, ţe okapy vodu nestačily odvádět, ale na sousední domy nespadla ani kapka. Tyto prapodivné úkazy nelze vysvětlit jiným způsobem, neţ dočasnou existencí přechodového tunelu ve vyšších vrstvách atmosféry, kterým k nám proudí déšt z paralelní dimenze. Struktura hranic dvou paralelních dimenzí zjevně není pevná, ale má pulzující charakter asi tak, jako hranice pevniny a moře. Hrou sil energetických polí můţe za zatím nejasných okolností docházet k proniknutí "vlny" jiné dimenze do naší dimenze. Hranice dvou paralelních dimenzí pak můţeme chápat jako dvě pulzující Riemanovy plochy, částečně vzájemně prostupné. Jsou však událostí, které svědčí ve prospěch vzniku krátkodobých úzkých přechodových tunelů (portae inductae), kterými jsou z naší dimenze jakoby odsáty jednotlivé osoby, aniţ to jejich nejbliţší sousedé nějak pocítí. Je otázkou, zda se ještě jedná o náhodný jev, či záměr jiných bytostí. 26. listopadu 1809 zmizel náhle anglický diplomat B. Bathurst, kdyţ vystoupil z kočáru během přepřahání koní na poštovní stanici Perleberg v Braniborsku. V roce 1904 objevil zlatokop C. Brown v Kaskádovém pohoří v Kalifornii starý, lidskou rukou raţený tunel, vedoucí do podzemní místnosti, jejíţ stěny byly obloţeny měděným plechem. V místnosti leţelo několik lidských koster a měděné plechy byly pokryty hieroglyfickými nápisy, které se nepodařilo rozluštit. Po třiceti letech, kdyţ získal C. Brown dostatek finančních prostředků, uspořádal do zmíněné lokality výzkumnou výpravu. V noci na 20. července 1934 vstoupil znovu do tunelu a beze stopy zmizel. 23. září 1880 zmizel beze stop ze své farmy u města Gallatin v Tennessee D. Lang před zraky manţelky, svých dvou dětí, soudce A. Pecka a dalšího muţe ze sousední farmy. Jiţ nikdy nebyl spatřen. V létě roku 1969 na výletě v Great Šmoky Mountains šel sedmiletý D. Martin těsně vedle svého otce a náhle
beze stop zmizel. 23. srpna roku 1955 v 11 hodin místního času vzlétl na cvičný let pilot Toller s instruktorem Warrenem. Byli od startu pod radarovou i optickou kontrolou a přítomno bylo více neţ dvacet dalších svědků. V 11.15 se pojednou letoun ve výši asi 600 m ve vzdálenosti 1200 m ve vzduchu zastavil a na krátkou dobu znehybněl. V tomto okamţiku došlo i ke ztrátě radiového spojení. Letadlo posléze v 11.20 bezchybně přistálo, ale zcela prázdné, nebyl v něm ani jeden z obou pilotů. Tato událost s sebou nese několik dílčích záhad, především to, jaká síla letadlo během letu zastavila a udrţovala ho, aniţ došlo k pádu. Druhou záhadou je, jak mohlo nikým neřízené letadlo tak hladce přistát? S těmito událostmi systémově souvisí i následující případ, který se odehrál 24. července 1924 v Iráku. Nad pouští hlídkovali v jednomotorovém letadle pilot D. R. Steward s velitelem poručíkem W. T. Dayem. Letoun z neznámých důvodů beze svědků přistál a později byl nalezen nepoškozen s dostatečnou zásobou paliva. Od letadla do pouště vedly stopy pilotů a po 40 metrech náhle skončily. Oba piloti bez dalších stop zmizeli, jakoby se vypařili do vzduchu. Podobného druhu byla událost, která se odehrála 16. srpna 1942 na letišti Moffet na ostrově Treasur Island u San Francisca. Tehdy drţeli poručík E.D. Cody s kadetem Ch. Adamsem hlídku v gondole stráţní vzducholodi L 8, pouţívané v rámci operačních opatření protiponorkové války. Bylo slunečno, sucho, ale po čase vzducholoď zahalil podivný mrak a současně bylo přerušeno spojení s letištní radiostanicí. Kdyţ byla na konci dne vzducholoď staţena na zem, bylo zjištěno, ţe gondola je liduprázdná a po obou pozorovatelích ţádná stopa. Nelze jednoznačně vyloučit, ţe některé (nebo všechny) z uvedených případů zmizení osob, jsou ve skutečnosti řízenými únosy uskutečňovanými jinou inteligencí za neznámým účelem. Asistence podivného mraku v posledním případu by to mohla naznačovat. Z hlediska současných poznatků o moţnostech dokonalé mimozemské techniky lze připustit i únosy lidí v bezprostřední přítomnosti svědků,
kteří nic pozoruhodného nezaznamenají. V takových případech existují přinejmenším dvě moţnosti řešení únosu. Prvá z nich je krátkodobé vyřazení či utlumení činnosti mozkových center a zavedení mentální blokády pro určitý úsek minulého času. Svědci by tedy viděli průběh únosu v kataleptickém stavu a zavedená mentální blokáda by jim po dlouhou dobu nedovolila uvolnění vzpomínky na události související s únosem. Existenci takové mentální technologie prokazují výsledky projektu Montauk. Druhá moţnost technického provedení únosu vybrané osoby by byla zaloţena na jevu, kdy silné gravitační pole dokáţe způsobit odklon světla, takţe vnější pozorovatel není schopen vidět nic z toho, co je unitř gravitačního víru. Tuto technologii pouţívají některé skupiny ETI proto, aby ukryly za neviditelnou gravitační clonu své letouny, průzkumné prostředky a automatické sondy při zhotovování piktogramů v polích. Druhý případ je méně pravděpodobný, protoţe u svědků by se později patrně rozvinuly jisté projevy podráţdění a popálenin, lehké projevy nemoci z ozáření a psychosomatické problémy postihující svědky blízkého přistání, či startu objektů zahrnovaných pod pojem UFO. Tomuto schématu zmizení osob se však vymyká událost, o níţ se zmiňuje profesor A. Račkovskij. 10. srpna 1987 mladý zemědělský inţenýr V. A. Ivanov z nedaleké vesnice Pavlodar na Irtyši procházel strţí leţící asi 200 m od řeky Irtyš. V jednom místě byla strţ zatopena vodou přibliţně do výše 50 cm. Během brodění vodou se Ivanovi náhle zatočila hlava, coţ připisoval působení plynů ve špatně větrané strţi. Kdyţ se probral k plnému vědomí, byl v tropické krajině s bujně rostoucí zelení, kde rostly stromy, jejichţ výšku odhadoval nejméně na 100 metrů, rostly a kvetly zde květiny, jeţ neznal, pohybovala se zde neznámá zvířata, bylo zde vedro a nad hlavou měl něţně růţovou ohlohu. Po několika krocích se po vlastních stopách vrátil zpět, načeţ opět krátce ztratil vědomí a probral se ve známé strţi. Jeho návrat domů způsobil pozdviţení, neboť byl povaţován za mrtvého. Byl jiţ totiţ červen 1988. Je to zcela jasný případ průchodu zřejmě dosti
stabilním přechodovým tunelem, provázený jak výkyvem činnosti centrální nervové soustavy, tak i posunem času. Nemohu neţ připomenout řadu pověstí o vstupech do podzemí otevírajících se v určitý čas na určitou dobu. Kdo do nich vstoupil, proţil ve svém čase relativně krátkou dobu, kdyţ vyšel na slunce, zjistil, ţe zatím uplynuly měsíce, roky či celé věky. Klasickým případem je pověst o podzemí Blaníku. Naši předkové měli zřejmě řadu zkušeností podobných té, kterou zaţil inţenýr Ivanov a pro jejich neobvyklost byly tradicí trvale zaznamenány. Četné legendy indiánských kmenů vypovídají o podzemních jeskyních vedoucích do jiných světů a k jiným lidem. Podle tradice mají být tyto vchody například na území Virginie a severní Karoliny. Podobně vstupy do jiných světů popisují i bonnské texty v souvislosti s tajnými městy Shan-ba Lá a Agharta. Také staré mýty entit Altiplana hovoří o skrytých vstupech k bájnému městu Zlatého Slunce - Eldorádu. Změny v toku času (časové invarianci), jsou beze sporu důsledkem působení gravitačního víru, jak to ostatně experimentálně prokázaly práce amerických vědců v rámci projektů Montauk a Phoenix. Událost tohoto druhu se přihodila historikovi A. Toynbeemu, autoru známého díla "Study of History". Při exkurzi 23. dubna 1912 do zřícenin pevnosti Monemvasii se tok času náhle změnil tak, ţe se ocitl ve večerních hodinách roku 1715, v okamţiku bitvy mezi obránci pevnosti - vojskem benátského dóţete a Turky, pevnost dobývajícími. Toynbee se ocitl právě v okamţiku vítězství Turků, kteří s jásotem ničili děla a strhávali zdi pevnosti. K fyzickému kontaktu Toynbeeho s Turky nedošlo a ani se nezdálo, ţe by jej Turci zpozorovali. Opakování tohoto retrospektivního výletu Toynbee zaţil znovu po dvou letech, tentokráte při návštěvě pevnosti Mistra, vévodící spartské rovině Peloponésu. Ocitl se náhle ve středu kruté bitky mezi Řeky a Turky odehrávající se ve dvacátých letech 19. století. Domnívám se, ţe v tomto případě hrálo řídící roli vědomí Toynbeeho, jak to bylo později prokázáno v souvislosti s realizací
cestování časem v rámci projektu Phoenix III. Ne nepodobný záţitek potkal v srpnu roku 1936 šestnáctiletého studenta S.Jenkinse v oblasti cornwalského pobřeţí v lokalitě zvané (Loe Bar) tedy v místě, kde podle keltských bájí měl v bitvě zahynout král Artuš. V jednom okamţiku Jenkins uviděl skupinu vojáků ve středověké zbroji sedících na koních. Část rytířů měla přes krouţkovou zbroj černé pláště a zbytek bílé. V jejich čele byl velitel drţící těţký dvouruční meč. Kdyţ Jenkins vykročil vstříc této vojenské skupině, neboť se domníval, ţe jde o herce hrající ve filmu o středověku, obraz náhle zmizel. Jenkins se na toto místo vrátil aţ po 38 letech se svou manţelkou a nyní oba pozorovali týţ výjev, který opět brzy zmizel. Podstata a mechanizmus těchto jevů nejsou známy, ale pravděpodobně se jedná o další z vedlejších efektů gravitačního víru, kdy se v určitém prostoru trvale, nebo na dlouhý čas pevně fixuje obraz určitého děje, podobně jako se fixuje obraz na magnetickém pásku či disku videa. Spouštějícím mechanizmem k objevení výjevu je pravděpodobně impulz lidského vědomí, který člověk podvědomě vysílá ve snaze sţít se s duchem dávné historie. Obrazový záznam můţe být pevně fixován ve struktuře prostoru prostřednictvím gravitačního víru. To by znamenalo, ţe určité výjevy jsou vázány pouze na určitý prostor, jak to naznačuje záţitek jedné americké turistky při návštěvě Louvrů, kdy se ocitla uprostřed plesu za časů Ludvíka XV. Kdyţ se chtěla aktivně plesu zúčastnit, obraz zmizel. Podobný je záţitek popsaný podle skutečné události E. Meckelburgem v knize "Časový tunel". Příhoda se udála v roce 1953 ve sklepení Treasurer's House na Chapter House Street v hrabství Yorkshire v Anglii. Opravář H. Martindal pracoval na poškozeném potrubí a v jedné chvíli si povšiml jednotky unavených římských legionářů pochodujících napříč sklepením a mizejících v protější stěně. Legionáře ale bylo vidět pouze od kolen nahoru. Pozdější archeologický výzkum zde odkryl zbytky staré římské či keltské vojenské silnice Via Decumana, jejíţ povrch byl skutečně v takové
úrovni, ţe by po ní šlapala chodidla legionářů. Tento podivuhodný záţitek ale není nijak výjimečný. Profesor A. Račkovskij tvrdí, ţe podle statistických záznamů se v Rusku kaţdoročně prolne do paralelních dimenzí aţ několik desítek tisíc osob, z nichţ se jiţ nikdo nevrátí. Tento údaj bude nejspíše poněkud přehnaný, ale nelze jej zanedbat. Je pravděpodobné, ţe při hledání portae inductae k jiným dimenzím není nezbytné cestovat do Ruska, Ameriky či do oblasti pólů. Severní část Berchtesgadenských Alp se kříţí se salcbur-skými Vápencovými Alpami a vytváří rozsahem nevelké dolomitové pohoří Untersberg s nejvyšším vrcholem Hochtron (1973 m), třemi hlubokými propastmi a rozsedlinou známou pod jménem Mittagspalte. Masiv je protkán asi 250 jeskyněmi dosud málo zmapovanými, se kterými souvisí také několik podivných příhod. Jednu z nich, která se přihodila manţelům ze severního Německa, zapsal W. Emsting. Manţelé se vydali na horskou túru a při ni objevili jednu z mnoha jeskyní. Manţelka neměla dost odvahy a cítila se unavena, proto zůstala nedaleko vchodu a zde čekala na manţela. Manţela se nedočkala ani do večerních hodin a marně jej hledala i zdejší Horská sluţba. Jak vyšlo později najevo, manţel postupoval do hloubi jeskyně sám a po necelých dvou hodinách (dle svých hodinek) se vrátil, ale manţelku jiţ u vchodu do jeskyně nenašel. Ukázalo se totiţ, ţe mezitím uplynulo sedm dnů. Časový údaj o setrvání v jeskyni po dobu asi dvou hodin potvrzovalo i to, ţe manţel zůstal dobře oholen a nepocítil ani hlad ani ţízeň. Je to typický fpřípad vstupu do okrajové zóny paralelní dimenze projevující se časovou dilatací. Zápis události bohuţel neudává nic bliţšího o případných fyzických potíţích či pocitech onoho turisty. Jiná událost se odehrála 18. srpna 1975. V ten den vystoupil na Untersberg E. Koe-cherle, ale náhlý zvrat počasí jej zahnal do lovecké chaty, v níţ se několik hodin prospal. Ze spánku byl vyrušen příchodem malé bytosti a ta jej zavedla do jedné z jeskyň na prohlídku trvající přibliţně dvě hodiny.
Dodatečně E. Koecherle zjistil, ţe během této dvouhodinové exkurze rovněţ ve vnějším světě uplynulo sedm dnů. V srpnu 1987 přijeli autem k úpatí hory do místa zvaného Unterschonberg tři turisté z Mnichova a zkoumali některé jeskyně, načeţ beze stop zmizeli. Byla vyhlášena rozsáhlá pátrací akce, při níţ bylo nalezeno opuštěné auto, ale po třech turistech se slehla zem. Přibliţně po třech měsících se pojednou objevili kdesi na Arabském poloostrově a svým rodinám se telegraficky ohlásili z lodi plující Rudým mořem do Alexandrie. O svých záţitcích a cestovní trase nikdy nepromluvili. Prolínání světů paralelních dimenzí v podzemních prostorách Země nachází reflexe v tradicích minulých generací, uchovávaných v pohádkách a bájích. Jiţ u Anaxagora nacházíme zmínku o tom, ţe bohové stvořili spolu s lidstvem Země i jiná lidstva nám podobná, mající duši jako my. Tito jiní lidé ţijí v jiné Zemi, kterou ozařuje jiné Slunce, jiný Měsíc a na nočním nebi vidí jiné hvězdy. Tito lidé vyrábějí důmyslné předměty, stavějí krásná města, ale mezi sebou nevedou války. Báje starých Řeků o podsvětí a řece Štyx, po jejímzpřeplutí jiţ není pro člověka návratu, jsou podivuhodně shodné se záţitky lidí, kteří se mimoděk dostali do některé paradimenze a zdařil se jim výjimečně návrat. Záţitky těch, co se nevrátili, pochopitelně postrádáme a ze statistiky zmizelých vyplývá, ţe zmizelých je naprostá většina. Připomenu to, co o podsvětí napsal nejen Homér, ale i Platón, který tvrdí, ţe v podzemí existují široké i úzké chodby spojující vzdálené země. Takové utajované podzemní komunikace znali i Hebrejové a díky jim včas a bez větších ztrát uniklo před záhubou do Kašmíru deset kmenů Izraele. V době, kdy ještě neexistovala kvantově mechanická teorie, bylo obtíţné uspokojivým způsobem vytvořit a popsat představu paradimenzních světů majících odlišné časové vektory. Tehdy J.C. Symes (kolem 1818) přichází se svou teorií existence duté Země a mnoha světů vloţených jeden do druhého. Stačí ale nahradit termín "vnitřní Země"
termínem paradimenzní Země a Symesova teorie je dnes rázem srozumitelná a přijatelná. V románu "Přicházející rasa" skryl E. Bulmer-Lytton své znalosti pocházející z neznámého zdroje, kdyţ popisuje cestu podzemním tunelem do jiného světa jménem Vrilya, ve kterém ţije spravedlivé mírumilovné lidstvo v dokonale sociálně strukturované společnosti. Snad zdrojem informací byly bonnské klášterní knihovny Tibetu, kterých vyuţili i němečtí vědci při hledání tajemné civilizace Thule na kontinentu Antarktidy. V pohoří země Královny Maud skutečně nalezli rozsáhlé podzemní prostory a chodby vedoucí do paradimenze. Odtud pochází podklady pro dvanáct druhů "zázračných zbraní", na něţ nacisté zejména ke konci války tolik spoléhali (D. H. Childress a R. Vesco: Man-made UFOs). Zde také zmizela či stala se nezvěstnou vojenská průzkumná jednotka o síle několika tisíc muţů námořní pěchoty, kdyţ pod velením admirála Byrda tyto zdroje německých informací hledala. S jasnou fyzikální představou Země jako duté koule přichází v polovině minulého století C. Teed, známější pod pseudonymem Koresh. Koresh vytvořil posléze ze své představy téměř dokonalou náboţenskou doktrínu a je typické, ţe dosud ţádnému vědci se nepodařilo matematicko-fyzikální výpočty této duté Země vyvrátit. Koreshova teorie duté Země má dodnes své zastánce i odpůrce s nevyvratitelnými argumenty, a tak není divu, ţe v čase rozvíjejícího se nacizmu, v 30. letech, získala Koreshova doktrína mnoho stoupenců i v Německu. Pokud v Koreshově doktríně nahradíme geometrické představy topologií postavenou na kvantově mechanických základech, jsme opět v plném souladu s realitou existence paradimenzí. Formální představa paralelní Země, pojmenované Kabalou jako "Erez", je reflexí prolnutí planety přibliţně týchţ parametrů, jako má Země, do paralelního prostoru s jinou hodnotou časového vektoru (časové invariance). Z teorie kvantové mechaniky plyne, ţe v temže prostoru můţe souběţně existovat i více planet (Zemí), pokud mají vzájemně různý
tok času-odlišnou hodnotu časové invariance. Pro lidi, jimţ se podařilo projít portae inductae do paralelní dimenze platí ale zásadní omezení. Pokud se zdrţí v této dimenzi déle a nemají k naší dimenzi pevně "zaklapnuté" pojišťovací časové a prostorové zámky, ztrácejí moţnost navrátit se do toho časového údobí, ze kterého vyšli. Pokud se vrátí, setkávají se s nepříjemným poznáním, ţe čas se nečekaným způsobem změnil, často o měsíce i roky dopředu i vzad. Doloţil jsem tuto skutečnost dostatkem příkladů. O tom, co jgou prostorové a časové zajišťovací zámky podrobněji pohovořím v příští kapitole. Naše Země s biblickým jménem Adamah, stejně jako její paradimenzní sestra Erez, jsou obývány lidstvem téhoţ genetického původu a toto lidstvo pojmenovává Kabala jako lidstvo univerzálního archetypu Kadmon. Západní occitánské prameny týţ archetyp pojmenovávají Gayomard, ale jde vţdy o stejné lidstvo. Totéţ lidstvo se souběţně vyvíjí v sousedních dimenzích, na sesterských planetách, v různých ţivotních podmínkách, zřejmě i různým směrem. Podle řady indicií se lidstvo Erez Kadmon vyvíjí mírumilovným procesem a není postihováno tolika katastrofami jako lidstvo Adamah Kadmon, takţe objektivně je technicky i duchovně vyspělejší. Je pravděpodobné, ţe část "mimozemských aktivit" UFO pochází z paralelní dimenze Erez, která monitoruje dění na sesterské planetě, pokud ohroţuje ji samou. V zásadě platí, ţe paradimenzní systémy jsou nezávislé, ale hranice dimenzí mohou překonávat kvanta energie pravděpodobně jiţ při obsahu energie přibliţně 1015eV. Tato kvanta energie mohou jistým způsobem ovlivnit i energetickou rovnováhu paradimenzního systému, pokud tok takových kvant je dostatečně masivní. Masivní tok energeticky bohatých kvant vzniká především při explozích nukleárních zbraní velké ráţe (termonukleárních náloţí) a tyto energie narušují energetickou rovnáhu'paradimenzního systému Erez. V tom spočívá důvod tak intenzivního tlaku mimozemšťanů na ukončení nukleárních zkoušek zbraní velké ráţe v atmosféře. Skutečné pozadí dohod o zákazu nukleárních zkoušek nespočívá ve
vyspělosti vůdčích osobností a vlád států, ale v tvrdém, třebaţe veřejně nepřiznaném tlaku Galaktické federace planet, majícím spíše charakter jedno-značného ultimata^ Je^ úzkému kruhu vysoce postavených osobností z _obou_bloků byly předvedeny ukázky síly Galaktické fedj^ac^která dokázala vyřadit z provozu několik základen nukleárních zbraní na obou soupeřících stranách během několika desítek sekund. Supermoderní ničivé zbraně se během ne více neţ 30 vteřin staly nepouţitelnou hromadou velmi nákladně pořízeného šrotu, protoţe byly vymazány paměti všech řídících a naváděcích komputerů a důleţité čipy změnily své charakteristiky. Přesto jiţ provedené nukleární výbuchy a rovněţ exploze nukleárních zbraní z časů válek démonů zanechaly své trvalé stopy na hranicích paradimenzí, které byly na mnoha místech protrţeny a mají spíše strukturu ementálu, neţ homogenní uzavřené hranice dimenzí. Jedním z projevů jsou podivné deště různých hmot padajících v nepatřičné době a z nepatřičných důvodů na hlavu lidem v různých zemích světa. Tyto jevy jsou tak časté a tak obskurní, ţe mám někdy dojem, zda sesterské lidstvo tyto díry nepouţívá jako "popelnice" či kontejnery na odpadky, které jsme si vytvořili vlastní hloupostí. C.B. Manus se zabýval statistickou analýzou jevů provázejících otevírání i činnost portae inductae. Pomocí komputerů nalezl, ţe existuje zcela zřetelná perioda, mající střední hodnotu 9,6 roku, při níţ se opakují v maximální intenzitě podivné jevy, provázející existenci portae inductae, které jsem jiţ v této kapitole zmínil jako příklady. Tato perioda je vázána především ke kritickým zónám nalezeným Sandersonem, ale zdá se, ţe platí i pro řadu dalších míst. Znamená to, ţe přibliţně vţdy po deseti letech můţe lidstvo očekávat masivní přístup podivných pádů, obskurních deštů, zvýšené frekvence mizení lidí, letadel či lodí, výskyt podivných tvorů a podobně. O několika případech nanejvýše podivných deštů budu nyní vyprávět. V různých tiskovinách je popsána řada případů, kdy se na bezmračném nebi znenáhla objeví červený aţ tmavě rudý mrak ostře
ohraničený a z něho na zem prší krev, či krvi podobná kapalina, často následovaná velkým mnoţstvím syrového masa či ţivočišného tuku. Nejstarší zmínka pochází zjara roku 1695, kdy v irském hrabství Limerick a Tipperary padaly asi 2,5 cm velké kusy páchnoucího ţlutého tuku. V srpnu roku 1869 na Hudsonově farmě v Los Nietos v Kalifornii spadlo z nebe na zem asi 45 kg rozdrceného syrového masa v kusech velkých asi 3 cm. Místy byly kousky masa z jedné strany porostlé jemnými štětinami. 3. března 1876 dopadlo na zem před mnoha svědky v oblasti Bath County v Kentucky asi 200 kg masa ve tvaru nudliček mokvajících krví. Nebeský řezník touto neobvyklou dodávkou pokryl pruh asi 100 m dlouhý a 15 m široký. V červenci 1841 se u Lebanonu v Tennessee na čistém nebi objevil malý červený mrak a z něho na oblast asi 1000 m dlouhou a 80 m širokou dopadl déšt krve, masa a tuku v mnoţství asi 400 kg, který začal v oblasti farmy W. P. Sayla. 15. února 1850 v Simpsonu v severní Karolíně pokryl nenadálý déšt masa, krve, vnitřností a mozkové tkáně plochu dlouhou asi 300 m a širokou 90 m. Zdrojem byl opět zcela ojedinělý červený mrak. Na Velký pátek téhoţ roku se nad farmou G. W. Bassetta u Cloverlea ve Virginii objevil ojedinělý červený mrak a seslal na zem déšt krve a masa nakrájeného na plátky. 24. července 1851 byli vojáci na základně Benicia v Kalifornii pokropeni deštěm krve a plátků masa padajících opět z ojedinělého červeného mraku. 8. března 1867 byl v Kentucky zaznamenán déšť krve s kusy masa o velikosti aţ 10 cm. Původ masa byl nejasný, ale patrně nepocházelo ze Země. 15.5. 1890 zaznamenaly italské deníky v kalabrijské Messignadi déšt krve, jejíţ sloţení bylo blízké krvi ptáků. 22. června 1955 v 5.30 místního času se z červeného mraku místy růţově a zeleně zbarveného, řinul na zem červený déšt, jehoţ kapky stále více houstly a tmavly. Všude, kde tento déšt padal, byly zničeny rostliny i stromy, ovoce se scvrklo kolem pecek a opadalo. Nejprve byla zasaţena zahrada domu č. 440 na Boal Street v Cincinati v Ohiu. Majitel domu Ed Meotz tvrdil, ţe kůţe, kde ho postříkal tento
podivný déšt, silně pálila a pálení zmizelo aţ po důkladném omytí. Ne vţdy se však jedná o déšť krve a masa. V roce 1921 v oregonském Portlandu spadl déšt lesklých porcelánových střepů smíšených s ledem. Neméně záhadnou je událost z podzimu roku 1857, kdy na území kolem Clear Lake nedaleko Ukiahu v Kalifornii, padal déšt sladce chutnající kapaliny a po částečném odpaření vody vytvořil vrstvu sladké hmoty připomínající cukrkandl, podobně jak se stalo v čase Exodu na mnoha místech Země. Obdobná událost byla zaznamenána v březnu 1930, kdy po dlouhém období sucha bylo na území kmene Selesů, usídlených kolem misijní stanice ve střední Angole, pokryto v noci sladkým deštěm, který po odpaření vody vytvořil vrstvu jedlé hmoty konzistence medu. 6. srpna 1865, asi 170 km od skotského Edinburgu byla zaznamenána sprška přibliţně 7 500 kusů kulatých kamenů o průměru asi 7 cm. Kaţdý kámen měl znak kruhu s bodem uvnitř. V roce 1962 bylo během jedné mrazivé noci zasypáno grónské městečko Upernavik vrstvou čerstvého suchého vonícího sena. Botanici v seně nalezli několik desítek suchých květů na Zemi neznámých rostlin a nepodařilo se jim ani druhové zařazení těchto rostlin, které jsou zjevně mimozemského původu. Vrcholem záhadné činnosti nebeské zásilkové sluţby je událost z 13. května roku 1547. Tehdy do pěstěné zahrady jednoho z benátských paláců spadla dodávka těsnění ze syntetické gumy. Vzorek těsnění má uloţen ve sbírce M. Stefano z Bologni dodnes. Nejzajímavější je to, ţe syntetická pryţ byla vynalezena a průmyslově vyráběna aţ o 380 let později, coţ činí z celého jevu neobyčejně bizarní událost, dokazující mimozemský původ těsnění, ale současně i pokročilejší civilizaci obývající paradimenzi. Přesný výčet všeho, co z nebe padá, je příliš rozsáhlý a nelze jej v této knize uvést. Za zmínku snad stojí to, ţe po několik roků v indickém Bijari padal déšt skleněných korálků, jinde to byl déšt krystalické soli, kusy minerálu sádrovce, zlomky měděných slitků, kusy uhličitanu sodného (natronu), drť směsi sestávající ze skla a kovového zinku, hřebíky, šrouby s
maticemi, ale i déšt velmi nebezpečné ţíraviny - koncentrované kyseliny dusičné. Nezdá se ti, milý čtenáři, ţe Země slouţí jako skládka nepotřebných odpadků? Vyskytly se ale také případy prapodivných dešťů, které nelze povaţovat za nic jiného, neţ za škodolibou a značně riskantní zábavu nudících se "playboys" z paralelní dimenze. Naopak někdy tyto jevy připomínají spíše záměrné testy inteligence a specifické reaktivity pozemšťanů na neobvyklé události. Posuďte sami. Noviny San Francisco Chronicle ze dne 3. března 1929 informovaly o několikadenním dešti ocelových kuliček padajících ze stropu jedné kanceláře v New Jersey. Madras Mail z 5. března 1888 obsahuje zprávu o dešti cihel padajícím nepřetrţitě pět dnů v učebnách školy v Government House v Madrasu v Indii. Stalo se to před třiceti svědky z řad místních příslušníků policie, kteří bezúspěšně jev vyšetřovali. Jeden z policistů na jednu z cihel nakreslil křídou bílý kříţ a vzápětí se z prostoru vynořila jiná cihla s černým kříţem a poloţila se na tu předcházející s bílým kříţem. Déšt cihel se odehrál rovněţ v prosinci 1921 v místnosti duchovní školy Sri Aurobinda a opět nebylo nalezeno ţádné přijatelné vysvětlení. Tyto podivné aktivity by bylo moţno stále ještě zařadit do kategorie "kanadských ţertíků" nudících se mimozemských adolescentů, ale nelze to jiţ říci o následujících událostech. V březnu 1951 ničil v Anglii skla aut záhadný déšt malých projektilů. V roce 1952 intenzita ostřelování aut pováţlivě vzrostla a posléze se rozšířila i na území USA. 3. dubna 1952 řídil T. Woods nákladní auto po silnici z Londýna do Ports-mouthu, kdyţ náraz záhadné střely vytvořil asi 30 cm otvor v čelním skle, vlevo od hlavy řidiče. Nebyla to ojedinělá příhoda, protoţe na stejném úseku silnice dlouhém 4 km měli obdobné záţitky desítky řidičů. Technika střelby byla vţdy táţ. Na skle se objevil oslnivě jasný záblesk následovaný zaduněním jako při výstřelu z pušky, a ve skle se objevila díra. Později bylo zjištěno, ţe docházelo i k proraţení plechu karoserie, ale
zbytky střel nebyly nalezeny ani v jediném případě. Situace vypadala tak, jakoby se střela po nárazu vypařila. 8. května 1952 potkal tentýţ záţitek manţele Sykeso-vy v autě jedoucím nedaleko Esher Common. Opět se objevil nejprve oslnivě jasný záblesk následovaný zvukem, jenţ připomínal výstřel a poté se ve skle objevila díra velikosti muţské pěsti. Stejným způsobem bylo postiţeno mnoho dalších řidičů a střelba se z různých směrů opakovala v pravidelných intervalech po dobu jednoho roku. Policie usilovně hledala zákeřné střelce, nábojnice či zbytky střel, ale bez sebemenšího úspěchu. Případ vypadal tak, jakoby si kdosi z paralelní dimenze přišel "zalovit" pár aut. Po čase se tajemní střelci jiţ s auty nespokojili, protoţe 16. června 1952 byla v městečku Esher na Station Road tajemným výstřelem roztříštěna výkladní skříň obchodu a po čtyřech dnech to postihlo také výlohu místní restaurace. Podobní tajemní střelci se projevovali v červnu 1952 ve státech Indiána a Illinoi v USA. Policejní šetření opět nepřineslo ţádný výsledek. Později tyto střelecké manévry ustaly a dodnes se je nepodařilo objasnit. Po analýze všech dostupných informací jsem došel k závěru, ţe ve všech případech bylo pouţito paprskové zbraně, obdobné konstrukci laserové pušky s tím rozdílem, ţe šlo o výstřely dávek neviditelného koherentního paprsku energie Zero. O podobných zbraních, vyvinutých před více neţ 55 000 lety v Atlantidě k likvidaci přemnoţených velkých dravců, jsou zmínky v mnoha pramenech a ve svých seancích je potvrzuje i E. Cayce (Tajemství Atlantidy). Princip účinku takové paprskové zbraně vysílající modulovaná spirální kvanta energie Zero spočívá v tom, ţe v místě nárazu paprsku koherentní energie na pevnou hmotu (sklo, kov) se ve zlomku vteřiny vytvoří mikrooblast, mající teplotu aţ 50 000°C. Tepelný šok uvolní strukturu hmoty a obrovský tlak plynů a par vytvoří rázovou vlnu, která jednak prorazí hmotu (sklo, kov), jednak způsobí silný třesk vnímaný pozorovateli jako výstřel z pušky. Domnívám se, ţe cílem
"lovců aut" nebylo zabíjení řidičů či kohokoliv z posádky auta, ale pouze vyvolání úleku a paniky. Další kapitola se zabývá neméně podivnými událostmi, odehrávajícími se ve vědeckých laboratořích a zkušebnách, které však nejsou o nic méně udivující, neţ popsané události. Budu hovořit o událostech, se kterými se objevuje realita nové fyziky a současně i problém odpovědnosti vědců za své objevy.
POOTEVŘENÉ BRÁNY PEKLA Objektivně vzato, neexistuje nic takového jako vědecké myšlení a není žádný rámcový systém vymezující pravidla hledání pravdy, který by měl univerzální platnost. P.B. Medawar. Můžeme mnohem více, než si myslíme. Všechno je možné, leč není člověku vše dovoleno. Roger Bacon.
V květnu roku 1991 otiskl americký časopis Weekly World News fotografii starého vyčerpaného muţe jménem Charles Hinson. To by samo o sobě nebylo nijak zajímavé, kdyby se nejednalo o člověka, který v rámci tajných amerických projektů v roce 1963 zmizel v nekonečném oceánu času a vrátil se aţ v roce 1991 jako zlomený, duševně vyšinutý a zcela dezorientovaný člověk, neschopný podat souvislé vysvětlení o místě, kde celých 28 let pobýval. Hinson brzy zmizel za dveřmi tajných laboratoří vládních sloţek USA a nad celou záleţitostí se uzavřela voda. Váţnost problému spočívá v tom, ţe v roce 1963 USA ţádného kosmonauta do Vesmíru nevyslala a ani Ch. Hinson nikdy nebyl zařazen do seznamu kosmonautů, ba ani
neprošel příslušným výcvikem. Dodnes tato podivná událost není vysvětlena, proto se pokusím poněkud poodhalit pozadí události pomocí systémové analýzy a chronologického řazení dějů. Počátkem třicátých let našeho století probíhaly na chicagské univerzitě pod vedením J. Hutchindona a J. Kurthauera výzkumné studie sledující osvětlení fyzikální podstaty času, relativity a optické neviditelnosti. Tyto práce se odvíjely od dřívějších teoretických prací D. Hilberta (Hilbertovy dimenze) a navazujících matematických studií, známých spíše jako Levinsonovy rovnice času. Později se obdobné studie rozvíjely i na Institute for Advanced Study při Princetonské univerzitě a mezi jinými se jich účastnil i A. Einstein a J. von Neumann. V roce 1936 po rozšíření projektu k němu přistoupil i N. Tesla a převzal vedení experimentální části výzkumů. Projekt získal podporu vládních sloţek a dostal jméno Project Rainbow (Duha). Vzhledem k vývoji mezinárodní situace a zejména s přihlédnutím k nachylující se válce s Japonskem o Pacifik, poţadovalo válečné námořnictvo USA vyřešení problému odchylování nepřátelských torpéd, dělových nábojů, dosaţení radarové neviditelnosti a posléze i optické neviditelnosti i v případě velkých obchodních a válečných plavidel. Na základě úspěšného experimentu v Brooklyn Naval Yardu v roce 1940, kdy se zdařilo dosaţení částečné neviditelnosti malé lodi pobřeţní ochrany, upřesnila vláda svůj poţadavek na dosaţení nejprve radarové a posléze i optické neviditelnosti plavidel, zejména letadlových lodí, kfiţníků a bitevních lodí. Podstatou experimentu bylo vytvoření silného elektromagnetického pole obklopujícího loď, které by dokázalo odchýlit mikrovlnné radarové záření i světelné fotony. Toto elektromagnetické pole bylo vytvořeno pomocí série gigantických Helmholzových cívek, umístěných vůči sobě v opačném postavení. Napájení cívek bylo provedeno pomocí tří silných generátorů. Po tomto částečně úspěšném experimentu se zneviditelněním poměrně malé lodě bez posádky byl N. Tesla pověřen vládou v roce 1941
uskutečnit experiment zneviditelnění torpedoborce USS Eldridge DE 173 o výtlaku 1230 brt, plně obsazeného posádkou. Vzhledem k nedobrému vývoji válečné situace v Pacifiku naléhala vláda na maximální urychlení experimentu, coţ Tesla odmítl a naopak poţadoval mnohem více času na dořešení některých evidentních nedostatků teorie. Teslova opatrnost vycházela z jeho prací z dvacátých let, týkajících se existence fenoménu jím nazvaného "Zero Time" (nulový čas), který je charakteristickým prvkem kaţdého v čase vzniklého systému, tedy i člověka. Tak jako se v populaci nenacházejí dva lidé s identickým hlasovým spektrem či otisky papilárních linií, neexistují ani dva lidé téhoţ pohlaví, kteří by měli stejnou hodnotu Zero Time (dále ZT). Na rozdíl od zvířat, která jak se jeví ZT nemají, neboť procházela jednotlivými stupni evoluce od primitivních jednobuněčných organizmů, má kaţdý člověk zcela specifickou hodnotu ZT, která je zápisem času jeho zrodu, či spíše stvoření. U zvířat by bylo moţno ZT zjistit pouze za předpokladu, ţe byla v určitém časovém okamţiku jako celek stvořena a oţivena. Tesla v roce 1920 sestrojil referenční generátor pracující s frekvencí 30 Hz, který dovolil hodnoty ZT přesně změřit. Posléze Tesla zjistil, ţe ZT mají nejen lidé, ale i různé makroskopické artefakty, dokonce i planeta Země a některé dimenze, coţ nasvědčuje, ţe byly v určitém čase s jistým úmyslem stvořeny Univerzálním Vědomím-Bohem (Stvořitelem). Tesla dále zjistil, ţe mnoho lidí má hodnotu ZT řádově větší, neţ odpovídá předpokládanému stáří Země a celé sluneční soustavy. Plyne z toho závěr, ţe buďto bylo stáří Země a sluneční soustavy chybně odhadnuto, nebo byl_člověk stvořen kdesijindjejnimo sluneční souslayu. To by odpovídalo tvrzení mnoha starých knih (Kniha leného Vesmíru a tuto oblast "stvoření druhu" odhaduji kdesi v systému Plejád či Orionu. Vraťme se zpět k Rainbow Projectu. Kdyţ Tesla odmítl uskutečnit experiment Lyanŧ, Kabala, Tonalamatl aj.), o původu člověka ze vzdázneviditelnění USS Eldridge ve zkrácené lhůtě, byl z funkce ředitele
projektu odvolán a nahrazen vstřícnějším J. von Neumannem, který byl Teslův oponent a rival. 20. července 1943 byl tedy experiment podle von Neumanna doveden tak daleko, ţe mohl být uskutečněn. USS Eldridge byl zakotven u mola ve Philadelphia Navy York (Filadelfská námořní baze) a plně obsazen posádkou, načeţ byl uveden do bojové pohotovosti. Během samotného experimentu, který později vešel do povědomí jako neblahý Filadelfský experiment, bylo dosaţeno úplné optické neviditelnosti po dobu asi 15 minut a byla vidět pouze proluka ve vodní hladině, vytvářená neviditelným trupem. Nedostatečně zvládnuté fyzikální aspekty projektu však způsobily rozkmitání prostoru, vzniklo nestabilní energetické pole vyššího řádu, a to vyvolalo otevření časového tunelu na pomezí paradimenzní hranice, kolem které začal celý systém obsahující USS Eldridge i jeho posádku oscilovat, aţ se zhroutil. Tyto události teorie nepředpokládala. Vysvětlení událostí bylo nalezeno později v rámci studií k projektu Montauk. Ukázalo se, ţe optická nevidititelnost odklonem světla podél elektromagnetického pole obklopujícího USS Eldridge se nemůţe podařit, protoţe toto pole je příliš slabé, ale naopak je dost silné, aby mohlo vyvolat otevření portae inductae, do níţ USS Eldridge vstoupila a celý systém pak osciloval kolem hranic obou paradimenzí. Projevilo se to tím, ţe USS Eldridge se po několika minutách přemístil z Filadelfie do Norfolku ve Virginii a posléze do Portsmouthu, načeţ se opět ocitl u mola Philadelphia Navy Yardu. Prostorová oscilace probíhala proto, ţe celý systém neměl uzavřen "prostorový a časový zámek". Část posádky měla následně různé zdravotní potíţe, několik námořníků bylo psychicky dezorientováno a několik z nich utrpělo i váţné mentální poškození. Další experiment proběhl 12. srpna 1943, ale jiţ šest dnů před tímto datem se nedaleko místa experimentu zdrţovaly tři letouny UFO neznámého původu. V okamţiku zahájení experimentu byl jeden mimozemský letoun strţen do časového víru a ten jej zanesl do roku 1983, kdy se 12. srpna objevil v podzemní hale
objektu projektu Montauk. Ostatní dva mimozemské letouny se včas vzdálily. Oproti předcházejícímu experimentu byly pouţity tři synchronizované generátory a kaţdý napájel dvojici Helm-holzových cívek, řazených v opačném gardu, podle původního Teslova projektu. Průběh experimentu monitorovali v kontrolní místnosti v podpalubí dva vědci, bratři Edward a Duncan Cameronovi, kteří byli součástí von Neumannova týmu. Po dobu asi šesti minut od zahájení experimentu probíhalo vše dobře, USS Eldridge byl viditelný jen obrysem. Záhy se však experiment vymkl kontrole a došlo k oslnivě modrobílému záblesku, který (jak dnes víme) provázel otevření časového tunelu na hranici paradimenzí. Oba bratři vyběhli z řídící místnosti a skočili přes palubu Eldridge, oproti očekávání však nedopadli do moře, ale ocitli se na suché zemi v prostoru Montauku, bylo však 12. srpna 1983. Došlo k tomu, ţe bratři vlastně proskočili vytvořeným časovým tunelem do budoucnosti, vzdálené přesně 40 let. V objektu Montauk, nacházejícím se na Montauk Pointu na východní části poloostrova Long Island nedaleko New Yorku se setkali se stařičkým von Neumannem, který je ţádal, aby se vrátili ještě otevřeným časovým tunelem zpět do roku 1943 a dosud probíhající experiment přerušili za kaţdou cenu. Tak se i stalo a bratři Cameronové se po návratu snaţili experiment zastavit nejprve tím, ţe odpojili kabely přivádějící energii k cívkám, ale experiment probíhal dále, protoţe systém jiţ čerpal energii z prostoru. Bratři proto museli pracně zničit jednotlivé přístroje a skupinová propojení a teprve pak se experiment zastavil. Edward zůstal v roce 1943, ale Duncan dosud neuzavřeným časovým tunelem proskočil zpět do roku 1983 a zůstal v Mon-tauku. Byla to však jeho osobní tragedie, protoţe z teoreticky dosud neobjasněných důvodů neobyčejně rychle zestárl a zemřel. V té době však jiţ byl projekt Montauk tak pokročilý, ţe vědci na příkaz von Neumanna sejmuli otisk jeho paměti a uloţili jej v paměti centrálního počítače. Kdyţ se později rodičům Cameronovým narodil další syn a dospěl, byla mu v Montauku vymazána jeho autentická
paměť a nahrazena pamětí Duncanovou, uloţenou v počítači. Tento třetí bratr pak ţil pod jménem AI a byl vychován v Bielikově rodině. Tato "výměna" paměti se odehrála v roce 1963, takţe paměť Ala končí rokem 1963 a paměť Duncanova tímto rokem začíná. Tato podvojná paměť později způsobila Duncanovi II. mnoho psychických problémů. Později vyšlo najevo, ţe zmíněná výměna paměti (paměťové signatury) byla provedena v rámci hluboce utajovaného amerického projektu, o němţ není známo ani jeho jméno. Vraťme se nyní ale zpět do okamţiku, kdy bratři Cameronovi s vypětím sil zastavili Filadelfský experiment. Po návratu USS Eldridge se vědcům a pozorovatelům z USS Navy naskytl příšerný pohled na moderní verzi Dantova pekla. V podpalubí bylo mnoho námořníků doslova rozdrceno, další vrostli svými těly nebo končetinami do palubních nástaveb a pancéřování, všichni byli psychicky dezorientováni a vyšinutí, část posádky zešílela. I v pozdějších letech je periodicky postihovala řada potíţí souvisejících s dosud rozkmitaným časoprostorem, jehoţ součástí se v čase experimentu stali. Radiový stoţár USS Eldridge byl přeraţen, nástavby z větší části zničeny a elektrické vybavení spálené. Po tomto tragickém debaklu se velení Navy rozhodlo k poslednímu experimentu s lodí bez posádky a ten proběhl koncem října 1943. Tentokrát byl na USS Eldridgi instalován i Teslův generátor nulového času ZT. Asi 15-20 minut po zahájení experimentu byl USS Eldridge opticky neviditelný, ale kdyţ se opět objevil, chyběly některé části vybavení (převodníky, generátory) a lodní nástavby byly zdevastovány. Pod dojmem neúspěchu vláda USA i velení Navy projekt Rainbow zastavily a po opravě byla loď prodána Řecku. Tak skončila jedna z neslavných etap vědeckého výzkumu, který svými ţivoty a zdravím zaplatilo několik desítek lidí, kterým neopatrní, málo předvídaví a nezodpovědní vědci doslova otevřeli brány pekla. A. Einstein byl událostmi tak hluboce rozrušen a deprimován, ţe zničil svoji téměř dokončenou práci o Grand Unified
Theory (teorii jednotného pole), protoţe si část viny za zmíněné události přičítal sám sobě. Příčiny zmíněného neúspěchu projektu Rainbow jsou pravděpodobně důsledkem toho, ţe v čase experimentu nebyl respektován fenomén Zero Time a White Noise. O ZT jiţ bylo pohovořeno a je zřejmé, ţe tvoří zmíněný "časový zámek", který je nutno pevně zaklapnout, má-li se účastník experimentu vrátit zpět do času, ze kterého vyšel (přesněji do téhoţ časového toku). "White Noise" (Bílý šum) představuje v podstatě specifickou energii prostoru, cosi, co můţeme povaţovat za přesnou energetickou signaturu toho kterého prostoru, ze kterého cestovatel do časového tunelu odchází. White Noise tedy představuje zámek prostoru, který je nutno na počátku cestování časem zaklapnout, aby se časový turista opět ocitl ve výchozím místě. Tyto podmínky ve zmíněném případě Ch. Hinsona nebyly dodrţeny a důsledkem bylo jeho bloudění v čase a psychická devastace. Pokud si kdokoliv myslí, ţe debakl projektu Rainbow poskytl vědcům postačující poučení o tom, co je obsahem pojmu "etika vědy", pak se mýlí, protoţe neuplynulo mnoho času a z příkazu vládních sloţek byly poloţeny základy k mnohem hrůznějšímu experimentu, a tím byl projekt Montauk. Kdyţ měla americká vládní místa koncem padesátých a v prvé polovině šedesátých let mnoho starostí s hnutím hippies, vzpourami vedenými skupinami "Black Power", vzpomněl si kdosi na experiment projektu Rainbow, zejména na podivné zásahy do vědomí posádky USS Eldridge a uvaţovalo se o nalezení technologie dovolující manipulaci s vědomím člověka a ovládáním reakce davů. Zřejmě k těmto úvahám přispěly i podivné události provázející závěrečné stadium projektu Phoenix I, kdy W. Reich testoval speciální radiosondu, určenou k ovládání počasí cestou kompenzace energie Dead Orgon. Bylo totiţ opakovaně pozorováno, ţe rostoucí koncentrace Dead Orgonu způsobuje nejen aktivaci zemětřesných zón a vznik ničivých vzdušných vírů, ale i srocování davu, iniciaci jeho rostoucí nepřátelské nálady i asociální chování, aniţ k tomu existují
logicky přijatelné důvody. Projekt Montauk byl tak utajen, ţe se k němu ani vládní místa nehlásila a financování bylo provedeno z tajných zdrojů neznámých i Kongresu. Tyto finanční zdroje byly opatřeny vyloţeně zločineckým způsobem a to tak, ţe speciální sloţka tajných sluţeb uloupila ve Francii celý vlak vezoucí zabavené zlato německých bank a zašantročila jej i před generálem Pattonem, který měl nad ním dohled. V přepočtu na současnou cenu zlata na světovém trhu představovala hodnota uloupeného zlata přibliţně 200 miliard dolarů. Kdyţ se tajné americké vládní struktury rozhodly v roce 1950 k oţivení projektu Rainbow, uvolnily pro jeho financování prostředky získané prodejem tohoto uloupeného německého zlata. Oţivený Rainbow Project byl přejmenován na Phoenix II a probíhal přibliţně do konce 60. let v rámci Brookhaven Labs na Long Islandu. Vědcům se práce na Phoenix II zřejmě dařily, o čemţ svědčily podivné často se opakující události, jako bylo bezdůvodné srocování hippies a bezdomovců v oblasti Long Islandu a vpády větších skupin dezorientovaných divokých zvířat z lesů do měst této oblasti. Lidé i zvířata se chovali atypicky, coţ bylo místním úřadům divné, ale nikdo to nemohl a snad ani nechtěl objasnit. Jedním z nesporných úspěchů projektu Phoenix II bylo zjištění, ţe mikrovlny ve frekvenčním rozsahu 710-750 MHz výrazně zasahují do lidské psychiky a ovlivňují vědomí člověka tím, ţe vyřazují propojení specifických mozkových center s tou částí lidské bytosti, která má polydimenzní charakter (éterické a astrální tělo). Vytváří se tak jakési "mentální okno" do mozku, jímţ lze účinně ovlivňovat vědomí a následně i chování člověka. Působení mikrovln zmíněného frekvenčního rozsahu, můţe mimo jiné silně stimulovat, ale také zcela eliminovat psychotronické schopnosti člověka. Později, za přispění speciální techniky a technologie Sirianů, byl vypracován postup ke snímání "signatury vědomí" určitého člověka a její přenos do mozku jiného člověka, jehoţ vědomí bylo vymazáno. Tyto výsledky slouţily později i jako podklad pro vypracování technologie nové hrozivé
mentální zbraně. Zdrojem mikrovln byl původně starý typ armádního radaru pouţívaného ve II. světové válce. Ozařovaný člověk byl umístěn ve vzdálenosti přibliţně 91 m (100 yardů) od ohniska parabolické antény radaru a byl vystaven působení energie 100 000 W. Velmi brzy bylo zjištěno, ţe mozky pokusných osob jsou mikrovlnami jakoby spáleny a při testování nevykazují fyziologickou aktivitu, protoţe spotřeba kyslíku byla téměř nulová. Přesto takto postiţené osoby neztratily své fyzické a mentální funkce a jejich vědomí zůstalo nedotčeno/Vědci došli k závěru, ţe sídlo vědomí člověka tedy nesídlí v mozku, jak se dosud soudí, ale mimo tuto dimenzi. Z pohledu tohoto zjištění má lidský mozek pouze funkci jakéhosi retranslátoru vědomí sídlícího v jiné, vyšší dimenzi. [Toto seţehnutí mozku mikrovlnami postihlo i Duncana II, který se projektu Phoenix II zúčastnil. Později bylo zjištěno, ţe účinné "otevření okna" do mozku a ovládání lidského vědomí lze dosáhnout i tou sloţkou mikrovlnného paprsku, která prochází ohniskem parabolické antény a je o 180° pootočena. Pootočený mikrovlnný paprsek jiţ seţehnutí mozku nezpůsoboval. Tento objev byl učiněn v letech 1972-1973. Jedním z dalších závaţných poznatků zjištěných při experimentech s různými frekvencemi mikrovln bylo zjištění, ţe rychlé přepínání frekvenčního rozsahu vytváří pole energie vyššího řádu, mající nejen podivné psychické účinky, ale způsobující i distorzi či ohyb času. Podle způsobu tvarování tohoto nového vysokofrekvenčního pole vyššího řádu bylo moţno čas různým způsobem měnit, a to dopředu i dozadu. Pokusná osoba pak popisovala vznik časových tunelů (časových vírů) umoţňujících krátkodobé nahlédnutí do minulosti i budoucnosti, ale i do jiných dimenzí. Bohuţel stabilita těchto časových tunelů byla nedostatečná, nedaly se cíleně ovládat, nečekaně se bortily a uzavíraly. Těmito zkouškami manipulace s tokem času pomocí časových vírů prošlo mnoho lidí naverbovaných z řad nemajetných chudáků a bezdomovců bez rodin. Dodnes není známo přesné číslo pokusných osob, a tím méně počty těch, kteří se ztratili v
oceánu času. Pronikly nepotvrzené zprávy o počtu 3 000 aţ 10 000 osob. Největší frekvence těchto nelidských experimentů se udála počátkem šedesátých let a jedním z těchto tuláků v čase, kteří měli to pochybné štěstí, ţe se vrátili psychicky devastovaní, byl i Ch. Hinson, zmíněný úvodem kapitoly. Příčinou nestability časových vírů a mizení lidí v nich bylo opomenutí zaklapnutí časového a prostorového zámku, jak jsem o tom jiţ hovořil. Časový vír vytváří pouţitelný časový tunel o průměru přibliţně 7 metrů, ale cestovatel časem jeho stěny nesměl překročit, jinak trvale zmizel kdesi v neznámu. V tomto období se Phoenix II rozpadl na dva oddělené projekty - projekt Phoenix III zabývající se nadále problematikou cestování časem a projekt Montauk sledující vypracování technologie manipulace s lidským vědomím a řešením pouţitelné mentální zbraně. Projekt Monauk byl umístěn na území bývalé Air Force Base v oblasti zvané Montauk Point, na východním okraji poloostrova Long Islandu, severovýchodně od New Yorku. Výsledky projektu Montauk jsou dodnes americkými vládními sloţkami hluboce utajovány, přesto ven proniklo několik dílčích informací. S pomocí mimozemské technologie Sirianů se vědcům podařilo vypracovat vlastní efektivní technologii manipulace s lidským vědomím a technologii dovést do stadia pouţitelného jako speciální zbraň, umoţňující ovládání vědomí nepřátelských armád a zejména jejich velících struktur. Zprvu musel být pouţíván v roli řídícího prvku speciálně vycvičený člověk, který celý proces manipulace s vědomím jiných lidí řídil svým vědomím, přičemţ byl umístěn v tak zvaném "Montauk-křesle", tedy prostoru, okolo kterého bylo vytvářeno vysokofrekvenční pole vyššího řádu, které snímalo impulzy jeho vědomí a pomocí počítačů tyto impulzy interferovalo s impulzy generátoru Zero Time a White Noise. Celý proces je velice sloţitý a informuje o něm zčásti kniha Montauk Project (P. B. Nichols). Prvek řídícího lidského vědomí a Montauk-křeslo byly později nahrazeny speciálními krystalovými receivery konstruovanými podle obdobného sirianského přístroje. Co
je podstatou tohoto krystalového receiveru a jaký druh krystalů je pouţit, není známo. Jisté je, ţe je to skutečné srdce celého zařízení, které díky moderní technice se vejde do většího cestovního kufříku. Američané tuto mentální zbraň poprvé ve velkém měřítku vyzkoušeli v Kuvajtu na počátku operace Pouštní bouře. Zařízení zbraně bylo umístěno na helikoptérách, které v nízkém letu přelétávaly pozice elitních iráckých tankových jednotek. Výsledek je obecně znám. Podle nepotvrzených zpráv mentální zbraň obdobného typu s názvem "eliptonová zbraň", měli vyzkoušet Rusové při invazi svých armád v roce 1968 do Československa. Konstrukční nedostatky a špatné nastavení vyzařovaného frekvenčního rozsahu však způsobilo zcela opačný efekt. Místo očekávané ztráty vůle k odporu došlo ke skokovému vzrůstu davového odhodlání a k tvrdé konfrontaci, coţ Rusy značně překvapilo a vyvedlo z konceptu. Přibliţně v temţe období Američané svůj prototyp mentální zbraně vyzkoušeli na obyvatelstvu několika velkých měst. Novináři se o tomto tajném experimentu dověděli, ale stali se oběťmi dezinformace v tom smyslu, ţe byla testována schopnost účinné obrany v případě napadení chemickými a biologickými zbraněmi. Reakce lidí však jednoznačně ukazovala na pouţití mentální zbraně. Výzkum stabilizace časových vírů byl prováděn především v rámci projektu Phoenix III. Pro tyto účely byla převzata podstatná část technologie projektu Montauk a doplněna speciálně uspořádanými komputery, nadzemní gigantickou omnidirekcionální anténou a speciální Orion-anténou Delta T funkce, převzatou od mimozemské entity Sirianů. Bylo pouţíváno Montauk-křeslo s člověkem řídícím svým vědomím celý proces cestování časem, protoţe ţádné přístrojové zařízení v tomto případě nedokázalo řídící funkci lidského vědomí plně nahradit. Montauk-křeslo bylo pomocí komputerů sfázováno s oběma anténami tak, aby se ocitlo v nulovém bodě výsledného pole vyššího řádu. Vědomí člověka umístěného v Montauk-kře-sle plnilo v zásadě tutéţ řídící funkci, jako vědomí
atlantských pilotů řídících svým vědomím létací čluny vailxy. Vytvořené pole bylo stabilizováno zaklapnutím časových a prostorových zámků cestou synchronizace se zjištěnou hodnotou Zero Time a White Noise. Podstata konstrukce omnidirekcionální antény o velikosti aţ 45 m, jakoţ i antény Orion-Delta T funkce je značně sloţitá a vyţaduje speciální technické vzdělání, proto se s ní v dané souvislosti nebudu hlouběji zabývat a zájemce odkazuji na knihu P.B. Nicholse. Sám proces cestování v čase i zaměření časového tunelu a délka jeho otevření bylo řízeno výhradně vědomím člověka umístěného v Montauk-křesle. V roce 1983, kdy projekt Phoenix III vrcholil, bylo nutno náhle zařízení zničit, protoţe se jeho funkce začala vymykat kontrole. Pravděpodobně šlo o skrytou diverzi ETI, kteří ztráceli kontrolu nad vývojem experimentů a rozhodli se vědce od dalšího pokračování odradit za kaţdou cenu. Přesto se do ukončení Phoenixu III v roce 1983 uskutečnilo mnoho časových misí do minulosti i budoucnosti, misionáři se vraceli s bohatým fotografickým materiálem a početnými videonahrávkami a hovoří se i o přinesených dobových artefaktech. Americká tajná sluţba ale všechny získané informace uzavřela do sejfů. Cestovatelé v čase monitorovali mimo jiné některé epizody I. a II. světové války, ale i některé starší historické události. Několik tisíc lidí bylo vysláno do budoucnosti vzdálené 200-300 let a údajně byla uskutečněna i exkurze do roku 6037. Tato výprava byla zajímavá tím, ţe cestovatelé se ocitli v ruinách zničeného velkého města beze stop ţivota. Na prázdném náměstí uprostřed tohoto města stála na hladkém kamenném podstavci velká socha vzpínajícího se koně, zhotovená ze ţlutého kovu. Došlo i na cesty na Mars, kde se vědci snaţili ověřit jednak obyvatelnost Marsu, jednak jeho osídlení a téţ získat informace o marťanských pyramidálních stavbách. Bylo potvrzeno, ţe Mars je neobyvatelný bez speciálně vybavených pobytových center, přesto zde existují základny obývané neznámými bytostmi, se kterými styk nenavázali. Bez úspěchu se pokoušeli cestovatelé proniknout i do rozsáhlých
podzemních prostor marsovských pyramid, v nichţ mají být uloţeny starobylé artefakty. To se údajně nepodařilo, ale byly nalezeny stopy po existenci prastaré vysoce vyspělé civilizace. V jedné z exkurzí do období před 125 000 lety došlo ke kontaktu s touto dnes zmizelou civilizací, ale o výsledcích tohoto kontaktu nebylo nic sděleno. Je pravděpodobné, ţe šlo o jednu z civilizací třetí kalpy, která byla současníky pozemských civilizací Shan Shun, Manehuna a Thule. Za současného stavu omezených informací lze těţko posoudit, zda projekty Montauk a Phoenix III přinesly nějaký uţitek lidstvu a přispěly k jeho rozvoji. Výsledky expedic uzavřely americké vládní sloţky do tajných sejfů, řada vědeckých otázek byla nedořešena a zařízení pro technologie bylo údajně zničeno. Pravděpodobně jediným výsledkem je mentální zbraň, coţ je výsledek pro lidstvo spíše neblahý a lehce zneuţitelný. Jsem toho názoru, ţe projekty Montauk, Phoenix a Rainbow jsou jen dalším důkazem selhání pozemské vědy způsobeným malou odpovědností vědců za výsledky svých výzkumů. Podobné selhání provázelo i projekt Manhattan (atomová zbraň) a desítky dalších projektů, jejichţ výsledky slouţí pouze zájmům mocenských struktur velmocí.
EPILOG: Nejkrásnější pocity se odvíjejí od záhad. Jsou to pocity stojící u kolébky skutečného umění a opravdové vědy. Člověk tyto pocity neznající, neschopný se divit a žasnout je duchem mrtvý jako zhaslá svíce. Albert Einstein.
Většině vědců specializovaných na úzké vědní obory je sama existence záhad velmi nepříjemná. Odmítají se jimi zabývat a v pádě nouze hledají často východisko v jejich bagatelizaci. Lze to pochopit, neboť mnohoznačnost a mnohotvárnost záhad stojí v přímém rozporu s moţnostmi úzce specializovaných odborníků. Naproti tomu pouze nepatrná část vědců má dostatečně hluboké univerzální vzdělání, aby vůbec byli schopni svým vědomím fenomén záhad uchopit a podrobit systémovému zkoumání, ale i výsledky tohoto zkoumání logicky syntetizovat. To je dost dobré vysvětlení, proč je mezi vědci tak málo těch, kdo jsou ochotni se záhadami zabývat. Ještě méně je těch, kteří naleznou odvahu výsledky svých zkoumání veřejně oznámit, protoţe často kolidují s tabuizova-nými názory zavedených vědeckých autorit. Těm nadšencům, kteří se řešením záhad zabývají, vedeni vnitřním zaujetím po nalezení pravdy, nezbývá nic jiného, neţ hledat pomocnou ruku tam, kde ji spolehlivě nacházeli i dávní hledači pravdy - na konci vlastního ramene. Při řešení záhad platí několik zásad: 1. Je nezbytné získat co nejvíce informací a ţádnou z nich předem nevylučovat vzhledem k jejich zdroji. Platí zákon, ţe kaţdá informace je dobrá do té doby, neţ se prokáţe, ţe dobrá není. 2. Informace je nutno pečlivě a logicky utřídit tak, aby byly kdykoliv rychle nalezeny i s odkazem na jejich zdroj. Ve věku komputerů by to neměl být váţnější problém. 3. Všechny informace podrobíme systémové analýze, coţ znamená jejich vzájemné porovnání a hledání vnitřní i vnější souvislosti.Vylučujeme pouze ty informace, které jsou zjevně nelogické, nebo mají zanedbatelnou informační hodnotu. Platí zákon, ţe není důleţitý zdroj informace, ale pouze její informační hodnota. Mnoho váţených vědeckých periodik současné doby poskytuje bohuţel více zavádějícího šumu, neţ skutečně cenných informací. 4. Je nezbytné udrţovat si celkový přehled o stavu vývoje vědy, ale i zkoumat její metody, historii zaniklých civilizací, protoţe mnoho
dnešních objevů skutečnými objevy není, ale jde pouze o znovu nalezené dávno zapomenuté vědění. 5. Není nutno bát se budování struktury logické syntézy, neboť její výsledky nás mnohdy budou uvádět doslova v úţas. Prostě a krátce řečeno, nečekejte na to, aţ Vám někdo jiný pravdu nalezne a zformuje do stravitelné podoby, ale staňte se sami jejími hledači, i kdyţ nevlastníte akademický titul či diplom o absolvování vysoké školy. Na počátku hledání pravdy musí být silná vnitřní motivace, odvaha a odhodlání neuhnout z cesty "velkým zvířatům". Není nutné bát se omylů, protoţe těch se opakovaně dopouští kaţdý vědec, kaţdý tvůrčím způsobem pracující člověk, ale je nezbytné své omyly si uvědomit a přiznat je. Není nutné se obávat zesměšňování, protoţe vysmívat se dokáţí pouze hlupáci, kteří stejně nic lepšího neumí. Uvádím jednu z ukázek selhání vědy, příklad, jak při hledání pravdy postupovat. Jde o případ tak zvané "čínské zdi" nalezené archeology v oblasti peruánského údolí Santa nedaleko Pisca. Objevila ji Johnsonova výprava v podobě úctyhodné megalitické stavby z kamenných kvádrů. V patě má šířku 5 metrů a její průměrná výška se pohybuje kolem 5 metrů. V pravidelných vzdálenostech je přerušována pevnůst-kami, kterých je celkem 14. Zeď začíná na pobřeţí Pacifiku a v délce asi 80 km se táhne aţ do oblasti And. Archeologové ji nejčastěji připisují Chimuáncům, ale ve skutečnosti má mnohem větší stáří, protoţe je zmiňována v tradicích pueblanských Hopiů v souvislosti s jejich exodem z pravlasti jménem Kaskara. Tento exodus se odehrál pod vedením boţských Cachinů v čase odpovídajícím přibliţně období před 60 000 lety. Vedeni svými učiteli Cachiny vystavěli prapředci Hopiů na pobřeţí americké pevniny kamenné město Taotooma spolu s rozsáhlými kamennými ochrannými valy. Podobné kamenné zdi z vápencových bloků 3 x 4 x 1-1,5 metru o celkové délce asi 700 metrů byly v 60. letech nalezeny během podmořských archeologických výzkumů šelfu ostrovů Bimini
a Andros, v hloubce 5-6 metrů. Archeologickým oříškem prvého řádu je i sama čínská zeď, táhnoucí se v délce asi 4 800 km od zálivu Bo Hai v Changli, podél jiţního okraje pouště Shamo a Gobi, aţ k horskému hřebeni Quilian Shan. Tato zeď má v patě šířku kolem 5 metrů a výšku v průměru 11 metrů. I zde jsou v pravidelných vzdálenostech umístěny kamenné pevnůstky a stráţnice. Zeď je přerušována pouze nepřístupnými skalními masivy. Podle odhadu archeologů a historiků měla být její stavba zahájena v roce 215 nebo 221 př.n.l., ale zjevně tehdy šlo pouze o opravu poškozených úseků. Nebylo v lidských silách s dobovými technickými moţnostmi tak rozsáhlé dílo realizovat v čase kratším jak 1000 let. Podle prastarých čínských mýtů měla být stavba severní zdi zahájena v období vlády mýtického císaře Chuang-Ti, známějšího v tradicích jako Ţlutý císař. Tento první císař měl sestoupit na Zem z devátých nebes, aby zaloţil Říši středu a pozemské národy civilizoval. Podle systémové analýzy šlo pravděpodobně o historickou osobnost, která byla jedním z prvních panovníků Mongolů vysazených do oblasti Turánské níţiny, přibliţně před 80 000-85 000 lety. Gigantické dílo, tohoto druhu ojedinělé, mohlo být podle odhadu ukončeno v období přibliţně před 60 000 lety, takţe stáří čínské zdi je srovnatelné se stářím Velké zdi Chimuánců, ale není jisté stáří zdi u Biminy a Androsu. V Peru však byly nalezeny stopy po obdobném gigantickém díle. Šlo o palisádu táhnoucí se od pobřeţí Pacifiku do And. Její pozůstatky nalezl E. von Dániken (Kosmické lety ve starověku, Cesta na Kiribati) jako pás jam kruhového obrysu o průměru 1 metr a rovněţ 1 metr hlubokých. V jedné řadě je 8-9 jam a šířka pásu obnáší 24 metrů. Do těchto kruhových jam byly svého času vsazovány sloupy z kmenů stromů o výšce asi 10 metrů, ale nezůstala po nich ani stopa. Při délce pásu 80100 km byla spotřeba kmenů zřejmě obrovská a mohla značně přispět k odlesnění And v přilehlé oblasti, podobně jako stavba lodí svého času vedla k odlesnění pohoří Balkánu ve Středomoří. Důvody výstavby mohutných kamenných zdí i palisádové zdi z kmenů byly
dlouho záhadné a alespoň v případě čínské zdi byla historiky akceptována domněnka, ţe šlo o obranné opatření proti nájezdům severních nomádských kmenů. J. R. L. Tolkien se zmiňuje, ţe v dávných dobách byli prapředkové nuceni bránit se proti útokům přemnoţených gigantických dravců vyšlechtěných Sauronem. Jednou z metod obrany byla stavba neproniknutelných zdí a ohrad. Konkrétnější je ve svých seancích E. Cayce (Tajemství Atlantidy), kdyţ hovoří o zemi jménem Og či Oz (Ohz ?), obývané Ohummy (Ohzumy ?), která zaujímala větší část dnešního Peru, mezi starobylými městy Chan Chan (nedaleko Trujilla) a Nazca. Ohummové stavěli monumentální kamenné zdi od moře do hor na ochranu proti nebezpečným přemnoţeným zvířatům. Patrně stejný byl důvod výstavby palisádových ohrad, jejichţ pozůstatky nalezl pan Dániken za haciendou Montesierpe, asi 31 km vzdálené od města Humay. E. Cayce se dále zmiňuje o tom, ţe před 52 722 roky se sešel Velký kongres tehdejších národů, který rokoval o způsobu zničení těchto nebezpečných velkých zvířat ohroţujících existenci národů. Podle stávajících idicií je pravděpodobné, ţe místo setkání národů (kmenů) v rámci Velkého kongresu byla rozsáhlá oblast mezi městy Nazca, Palpa a řekou Pampa. Po tomto setkání zde zůstaly zčásti dochované gigantické reliéfy zpodobňující totemová zvířata kmenů, které se kongresu zúčastnily. S podobnou myšlenkou přišel v roce 1981 polský vědec A. Mostowicz (My z kosmu). Nebezpeční velcí dravci byli ve své době vyšlechtěni Trigardy jako bojová monstra, ale pro obtíţnou ovladatelnost byli vypuštěni na některé vzdálené kontinenty, nebo ze šlechtitelských chovů unikli a ve volné přírodě se přemnoţili. Dnes není jistota v druhové skladbě těchto dravců, ale zřejmě nejméně část těchto zvířat tvořili draví druhohorní ještěři a velké třetihorní šelmy. Původ pozemních reliéfů v oblasti nazcánské pampy je tedy nutno pravděpodobně hledat v tomto pradávném Velkém kongresu národů. Domnívám se, ţe přinejmenším část vytyčených linií procházejících Andami na dlouhé vzdálenosti, jsou
plánované trasy ochranných zdí a palisád, které jiţ nebyly postaveny. Pro zajímavost uvádím, ţe v říjnu 1977 pořídil sérii fotografií oblasti Margaritifer Sinus na Marsu americký Viking 1 a při jejich vyhodnocování zde byl zjištěn mohutný systém vysokých zdí značné výšky i délky, zjevně umělého původu. Obdobné struktury neznámého účelu zjistil jiţ dříve (1972) Mariner 9 v oblasti jiţního pólu Marsu a tyto struktury byly později J. Cuttsem a L. Soderblomem pojmenovány "Inca City". Lze soudit, ţe i civilizace obývající ve své době Mars, pravděpodobně měly podobné problémy s nebezpečnými dravci. Tolik k záhadě zdí. Jsou však i další záhady, z nichţ vyjímám tajemství spojené se vznikem nacismu v Německu a s podstatou sil stojících v pozadí expanze nacismu na východ. Germáni jsou potomky Ásů, kteří před desítkami tisíc let obývali oblast Černého moře od východních Karpat (Thrácie) aţ po západní břeh Kaspického moře. V dé-monských válkách se Asové postavili na stranu Trigardů (Asurů) a ve třetí válce démonů, přibliţně před 18 000 lety, byli na hlavu poraţeni a ti co přeţili, byli deportováni do severských oblastí Evropy, coţ se odrazilo i v jejich starém pojmenování "Normané". Východní národy je znají spíše pod jménem "Germáni", coţ pravděpodobně můţe pocházet ze sanskrtského kořene "gama" (odcházející lid), nebo "ghata" (poraţený lid). Jedním z řídících mystických principů germánské rasy je snaha navrátit se zpět do pravlasti leţící na východě. Druhý řídící mystický princip vyvěrá z vědomí totální poráţky a následující deportace do nehostinných oblastí severní Evropy a je často podvědomě vnímán jako touha po odplatě a poráţce dávných vítězů. V těchto dvou principech můţeme hledat hybnou sílu expanzní politiky Německa, především v období rozvoje nacismu. Jedním z výsledků této politiky bylo rozhodnutí Říšského úřadu pro otázky rasové čistoty vystěhovat většinu Čechů po vítězném ukončení války do Patagonie. Od samých počátků nacistického hnutí měli jeho exponovaní předáci velmi úzké kontakty s tibetským mnišským řádem
Červených čepic, o kterém bylo dobře známo, ţe rozvíjí metody černé magie. Z tajných knihoven tohoto řádu získali Němci řadu cenných informací, především o přesné dislokaci podzemních antarktických depozit, umístění vchodů i způsobů ochrany proti vstupu neţádoucích osob. V těchto depozitech byly uloţeny nejen písemné záznamy a nákresy technologií a zařízení pro ně, ale i vzorky hmot se speciálními vlastnostmi, vzorky přístrojů, zbraní a podobně. Část artefaktů a záznamů údajně pocházela z archeologických vykopávek Atlanťanů v Antarktidě, část byla produktem vyspělé techniky a technologie Atlanťanů. Z tohoto zdroje vycházeli Němci při vývoji svých převratných zbraní zvaných "Vergeltungswaffe" (zbraně odplaty), od nichţ si slibovali dosáhnout zlomu ve válce a nakonec v ní i zvítězit. Prudký rozvoj zkoumání z těchto pramenů mohl skutečně způsobit ohromný převrat ve vývoji válečné situace, ale díky nedostatku času způsobeném rychlým postupem spojenců, nestačili Němci nové zbraně vývojově dokončit a uvést do masové zbrojní výroby. Němečtí vědci a konstruktéři pracovali usilovně na dvanácti projektech nových zbraňových systémů a sedm z nich mělo být natolik vývojově pokročilých, ţe se předpokládala jejich výroba nejdéle do roka. Teprve po válce spojenci zjistili, ţe proti většině z připravovaných zbraní by neměli účinný způsob obrany. Ještě v průběhu 60. let usilovně pátrala po místech uloţení podkladů k výrobě Vergeltungswaffe jak americká tajná sluţba, tak i KGB, ale zřejmě bez úspěchu. Šlo pravděpodobně o následující zbraňové systémy: ■• 1. Diskový letoun vyuţívající energii vrill pro vytváření řiditelného gravitačního pole. 2. Speciálně strukturovaný pancéř, který nebylo moţno i při síle pouhých 3 cm probít ţádnou střelou, ani průpalně průbojnými náboji.
3. Paprsková zbraň vyuţívající interferovanou energií vrill s dosahem do 10 km a smrtonosným účinkem asi 1 km za kaţdého počasí. 4. Speciální mikrovlnné zářiče paralyzující činnost lidského mozku, jejichţ princip byl potvrzen projektem Montauk. 5. Řiditelný a plně ovladatelný "kulový" blesk plánovaný jako protiletecká zbraň účinná do výše 10 km. Kódový název této zbraně byl "Nebelbesen" (Nebeské koště), později Vergeltungswaffe 11 (VI1). 6. Raketa KM 2 s plazmovým motorem. 7. Zbraň vytvářející vysoko v ovzduší ovladatelné ohnivé víry. Podrobnější údaje nalezne zájemce v knihách R. Vesca, D. H. Childresse a J. Godwina. Pravděpodobně z některého kláštera tibetských Červených čepic získali nacisté i proslulý posvátný Odinův oštěp, kterému Hitler přisuzoval velkou mystickou moc. Podle prastaré legendy měl Odin tímto oštěpem zabít ve sporu jednoho z Aditjů (Vánů), a tím zahájit války démonů, jak to vypráví Elder Edda: "Oštěp mrštil Odin do houfu nepřátel. Tak došlo kprvní vraždě na Zemi. ' Rozhněvaní Váňové vyrazili k útoku, zbořeny byly zdi Asgaardu." Těsně před kapitulací Německa byl Ódinův oštěp spolu s dalšími nacistickými relikviemi a Hitlerovým pokladem odvezen ponorkou do Antarktidy a uloţen v tajných skalních slujích v zemi Královny Maud. Vyskytly se nepotvrzené zmínky o tom, ţe část této zásilky Němci do Antarktidy nestačili odvézt a kolona přibliţně dvacet plně naloţených nákladních aut skončila svoje poslání kdesi na českém území. Jako místo depozitu se zmiňuje jednak centrální Šumava, jednak štoly starých zlatodolů v okolí Štěchovic.
Projekty Montauk a Phoenix otevřely dveře nové fyzice a nové filosofii, které ve svých aspektech daleko překonávají i ty nejodváţnější nápady autorů literatury sci-fi. Spor o existenci časového paradoxu, jehoţ podstata spočívá v tom, zda člověk můţe sám sebe potkat v okamţiku prolnutí časového víru mezi minulostí a budoucností, údajně uspokojivě objasňují experimentální výsledky z projektu Phoenix III, ale ty jsou uloţeny v nepřístupných sejfech americké tajné sluţby. Experimenty s časem potvrdily tušení čelních fyziků a filosofů o tom, ţe v podstatě neexistuje ve Vesmíru nic podobného nějaké konstantě, nelze počítat s invariancí toku času, takţe ani rychlost světla nemůţe být omezující konstantou. Mnoţství záhad volajících po objasnění je zřejmě bez konce a tajemství přinášená s neznámými jevy budou asi lidstvo provázet na jeho cestě evoluce věrně jako pes. Zřejmě má absolutní platnost známý Senecův výrok: "Šťasten je ten, komu bylo dáno poznat důsledky existence věcí a jevů."
VYSVĚTLIVKY aberace chromosomŧ - přestavba struktury chromosomů Adamah - prapůvodní jméno Země podle Kabaly, podle Knihy Dhyanů bylo původní jméno Země Bhumi, podle Shan Shunů byla Země planetou Shan
Adept - esoterický titul alchymisty, který uskutečnil první stupeň alchymické syntézy (přípravu Lišáka) amplifikátor (amplitron) - vysokovýkonný mikrovlnný krystalový zesilovač; výkonný zdroj koherentního mikrovlnného paprsku berijatícký svět - sféra vyšších bohů (archandělů) propojující sféru Elohim se sférou andělů (niţších bohů) čakry - specifická energetická centra lidského těla časoprostor (dimenze) - reálný svět určený třemi prostorovými souřadnicemi a časovým vektorem Čistá linie - soubor homozygotních jedinců téhoţ genotypu; homozygotní linie digesce - vyluhování (nejčastěji působením vody); pŧsobení kapaliny na pevnou látku DNA - deoxyribonukleová kyselina, sloţitá makromolekulová sloučenina obsahující vázané purinové a pyrimidinové báze, deoxyribosy a funkce kyseliny orthofosforečné. Obvykle má dvouvláknovou strukturu ve tvaru šroubovice, ale podle nejnovějších poznatků mají některé úseky DNA vícevláknovou strukturu. DNA je hlavním nositelem genetických informací. EBE - Extraterrestrial Biological Entity (mimozemská biologická jednotka)
entelechie - účelná činnost působící změnu moţnosti ve skutečnost; tvořivý princip nesoucí výsledný účel sám v sobě Erez - sesterská planeta Země, umístěná v temţe geometrickém prostoru jako Země, mající ale jiný časový vektor (jiný tok času). Podle bonského komentáře ke Knize Dhyanů má Bhumi (Země) celkem šest sesterských planet, ale kaţdá existuje v jiné paradimenzi ETI - Extraterrestrial Intelligencies (mimozemské inteligence) filiální generace - dceřinná generace vzniklá kříţením Fohat - tvořivá energie Universa; tvořivá forma Logu; výkonný (realizující) prvek Logu fúze - spojení, splynutí, sloučení generativní množení - mnoţení generativním kříţením cestou spojení mateřského vajíčka s otcovskými zárodečnými buňkami (spermiemi, pylem atd.) genom - úplný soubor chromosomových genů získaný od obou rodičů genotyp - typický soubor genů biologického jedince heterozygot - diploidní jedinec mající v genu rŧzné alely, získané od rodičů s rŧznými genomy holistická věda - systémová věda zahrnující zkoumání jevu ve všech jeho projevech a souvislostech platících v rámci Universa interference - vzájemné pronikání, křížení, spojování či skládání dvou forem energie
invariance času - neměnnost toku času izotropnost - fyzikální či chemická stejnorodost prostoru (hmoty). Izotropní látka má ve všech směrech stejné vlastnosti jeciratický svět - sféra niţších bohů (andělů) propojující svět lidí (svět Asia) se sférou vyšších bohů Kadmon Adamah - univerzální archetyp člověka usídlený na Zemi Kadmon Erez - univerzální archetyp člověka usídlený na sesterské planetě Erez kalpa - evoluční éra lidstva; období evoluce jedné civilizace. Atlanťané náleţeli k lidstvu čtvrté kalpy, současné lidstvo ţije v páté kalpě Kámen filozofŧ - niţší forma Kamene mudrců ve smyslu účinnosti, protoţe vyvolává pouze transmutaci rtuti ve stříbro Kámen mudrcŧ - roztok Quinta Essentia v tavenině křemenného skla, univerzální katalyzátor transmutace kovů kauzální - příčinně související kreativita - tvořivá schopnost koherentní - tok energie téţe frekvence a stejné hodnoty kvanta koncentrický - soustředný, vztahující se k jedinému středu Kriyasaktí - schopnost tvořit vlastní myšlenkou (vědomím); transformace energie vědomím
letální - smrtelný, spějící k zániku levitace - schopnost vznášet se a létat, zaloţená na principu interference vědomí s gravitací Lhamayinové - niţší bohové temných sfér, bohové Tmy, bohové levé strany, Angro Mainyiové Logos (Log) - energie vědomí Universa; tvořivá energie Boha."Zenská" forma Logu je "Kwan-jin", "muţská" forma Logu je "Kwan-shai-jin". Jestliţe jsou obě formy Logu v rovnováze (v harmonii), má Logos schopnost úplné kreativity a nachází se ve stavu zvaném "kwanjin-tien" (harmonický Logos). Tao je jen jiné jméno Logu. Manas - tvořivé vědomí mahátmá - Velký Mistr, také sanjasím. Jedna z posledních etap evoluce člověka ve hmotném světě Materia Prima - prahmota, prvotní hmota, Chaos mudrců atd.. Jedná se o produkt alchymické syntézy, vzniklý fúzí tří jader rtuti. Podle obsahu izotopů má atomovou hmotnost kolem 600. Mistr - člověk který završil Velké dílo a získal Quinta Essentia monada - sekvence-díl Stvořitele v člověku; duše; nepomíjivá základní sloţka struktury osobnosti člověka; v tib. Thig-le, v sanskr. bindu; Jiskra boţského plamene v člověku neofyt - začátečník (ţák) v alchymii
Nefilim (hebr.) také Neteru (eg.) - někdy zvaní Stráţci, polo-bozi, potomci niţších bohů (mimozemských ras) s pozemskými ţenami primitivního plemene. Po otcích získali stav vyššího vědomí, obří postavy, nadlidské schopnosti. Někdy jsou do této skupiny zařazovány i lidozvířecí hybridní formy a zrůdy, zejména sfíngy a chiméry. nuklid - prvek obdukce - pitva spojená s ohledáním mrtvého lidského těla occidentální (okcidentální) - vztahující se k civilizaci západní větve Dananů, Ligurů a Hivernů paradimenze - vedlejší dimenze existující v temţe neljp. sousedícím prostoru, ale s jinou hodnotou časového vektoru Prima Materia - prahmota, viz Materia Prima Quinta Essentia - pátý stav hmoty, Cyklický Drak, Vznešený Drak. Produkt závěrečné operace Velkého Díla, mající zcela výjimečné vlastnosti a strukturu vyvolávající i v malém mnoţství transmutaci kovů (ve formě Kamene mudrců). Relativní atomová hmotnost se pohybuje podle obsahu izotopů mezi 1800-2500 sanjasín (sanjasa) - konečný stav osvícení hmotného člověka, také mahátmá SDI - Strategie Defense Initiative (Strategická obranná aktivita), komplexní obranný systém proti napadení z kosmického prostoru sekvence - definovaný díl jednoho celku
singularita - svými vlastnostmi výjimečný stav části prostoru, který se nechová podle známých předpokladů Universum - obecný nestvořených světů
prostor;
souhrn
stvořených
a
Velké Dílo - zakončená alchymická syntéza po získání Quinta Essentia Vesmír - jedna z 12 stvořených subdimenzí Universa
'
virtuální realita - neprojevená realita; realita existující paralelně s naší realitou, kterou nejsme schopni svými smysly a nástroji identifikovat a kontrolovat
BIBLIOGRAFIE Alleau R.: Hermes a dějiny věd. Trigon, Praha 1995 Alleau R.: Les sources occultes du nazisme. Gresset, Paris 1969 Alleau R.: Aspekty tradiční alchymie. Merkuriáš 1992 Andreae J.V.: Chymická svadba Christiana Rosenkreutze. Baltazar, Praha 1992 Amato I.: Pons and Flesischmann Redux? Science 1993, vol. 260, str. 895 Austin S.M. a Bertsch G.F.: Halo Nuclei. Scientific American 1995, Vol. 275, č.6, str. 62 Bauval R. a Gilbert A.: The Orion Mystery Bergier J. a Pauwels L.: Jitro kouzelníků. Svoboda, Praha 1990 Bergier J. a INFO: Kniha nevysvětlitelného. Ţelezný, Praha 1995 Bergier J.: Víza na jinou Zemi. Samizdat 1989 Bergier J.: Mimozemské v dějinách. Libertas 1984 Berlitz Ch.: The Bermuda
Triangle. New York 1974 Bharadwaya M.: Vimaanika Shaastra Aeronautics. Mysore 1908 Bílek J.: Trojúhelník záhad a legend. Svoboda, Praha 1990 Blavatská H.P.: Základy tajných nauk. Globus, Bratislava 1994 Blavatská H.P.: Hlas ticha. Globus, Bratislava 1994 Blavatská H.P.: Klíč k teosofii. Stratos, Praha 1995 Blum FI.: Odtamtud. Sfmga, Ostrava 1993 Bor D.Ţ.: Pět traktátů. Trigon, Praha 1990 Bor D.Ţ.: Alchymická tvrz. Trigon, Praha 1992 Bor D.Ţ.: O kameni filosofů. Trigon, Praha 1993 Bor D.Ţ.: Abeceda stvoření. Trigon, Praha 1993 Buechner H.: Emerald Cup-Ark of Gold. Advanced Unlimited 1995 Buechner H. a Bernhard W.: Hitler Ashes. Advan. Unlim. 1995 Buechner H. a Bernhard W.: Adolf Hitler and Secret of the Holy Lance. Advan. Unlim. 1995 Bulancev S.: Záhadní mimozemšťané. Dialog 1995 Cade M. a Davisová D.: Taming of the Thunderbolts. 1969 Capra F.: Tao fyziky. Gardenia Pragma, Bratislava 1992 Cave LP. a Foreman L.: UFO. Gemini 1992 Cayce E.: Atlantis. 1987 Cayce E.: Tajemství Atlantidy. Eko-Konzult, Bratislava 1995 Clendenon W.: Mercury. UFO Messenger of the Gods. Adv. Survival Prod. Biloxi 1990 Close F.: Too Hot-to Handle. The Race for Cold Fusion. Penguin Books, New York 1992 Cooper M.W.: Mimozemšťané v pozadí vlády USA. Star Praha 1993 Corbin H.: Temple of Contemplation. Flammarion, Paris 1880 Cremo M. a Thompson R.: The Hidden History of the Human Race. Advan. Unlim. 1995 Cremo M. a Thompson R.: Zakázaná archeologie. Magazín 2000 1994,5.7, str. 14 CyrD.L.: Megalithic Adventures. Adven. Unlim. 1995 Dahle J.: UFO na východě. Dialog 1994 Davidson A.: Metal Power. The Soul Life of the Planets. Advan. Unlim. 1995
Dikshitar R.: War in Ancient India. Motilal Bauaridass, Delhi 1944 Dvořák J. a Křivský L.: Slunce náš ţivot. Panorama, Praha 1989 Edwards F.: Nejzáhadnější ze záhad. Dialog 1993 Edwards F.: Záhadný svět. Dialog 1994 Edwards F.: Záhadnější neţ věda. Dialog 1994 Eisenberg J.: Sefer Razi-el ha Malach. Trigon, Praha 1990 Eschenbach von W.: Parzival. Etteilla: Le Dernier du Pauvre (in Sept nuances de l'Euvre philosophique, str. 57, 1786) Evola J.: Tajemství grálu. Ed. Mediteranee, Roma 1883 Farkas V.: Skryté skutečnosti. Kniţní klub 1994 Farkas V.: Nevysvětlitelné záhady. Kniţní klub 1993 Falkoner K.: Fractal Geometry. J. Willey and Sons, New York 1990 Fiebag J.: UFO. Útok, nebo sblíţení? ETC Publ., Praha 1995 Fiebag J.: UFO. Únosy lidí. ETC Publ., Praha 1995 Field M. a Golubitský M.: Symmetry in Chaos. Oxford Univ. Press 1992 Flamel N.: Vysvětlení hieroglyfických obrazců. Trigon, Praha 1990 Forth F.P.: Záhadné příběhy. Dialog 1995 Forth F.P.: Nevysvětlitelné záhady. Dialog 1995 Gaddis V.: Mysterious Fires and Loght. Mc Kay, New York 1967 Glanz J.: Plasma Physicists Seek New Uses for the Legacy of Fusion. Science 1995, Vol. 270, str. 1569 Godwin J.: Arktos. Advan. Unlim. 1995 Good T.: Alien Liaison. London 1991 Góvinda A. Lama: Základy tibetské mystiky. Pragma, Praha 1994 Hancock G.: Fingerprints of the Gods. Heinemann, Crowi 1995 Hausdorf H.: Bílá pyramida. Brána 1996 HerčíkF.a BorůvkaO.: Sborník lékařský 1943, sv.XLV, str.l64í Herčík F. a Borůvka O.: Věda a ţivot 1944, str. 481 Hesemann H.: Tajná věc UFO I. a II. Etna, Praha 1994 Hesemann H.: Poselství z Vesmíru. Etna, Praha 1993 Hesemann H.: UFO. Důkazy, dokumentace. Etna, Praha 1990 Hesemann H.: UFO. Kontakty. Etna , Praha 1990 Holbe R.: Vzpomínky na Atlantidu. Dialog 1995 Holbe
R.: Fantastické fenomény. Dialog, Praha 1995 Hruška A.: Paralelní svět. Atelier, Ţďár nad Sázavou 1995 Huginus Barmský: Saturnia Regua in aurea saecula conversa. Paris 1657 Huginus Barmský: Le regue de Saturne change en Siecle d'Or S.M.I.S.P. on le Magistere des Sages. Derien, Paris 1780 Charpentier L.: Mysterium katedrály v Chartres. Půdorys. Praha 1995 Childress D.H.: The Free-energy. Device Handbook. Advaň. Unlim. 1995 Childress D.H.: Vimaana Aircraft of Ancient India and Atlantis. Advan. Unlim. 1995 Childress D.H.: The Fantastic Inventions of Nicola Tesla. Advan. Unlim. 1995 Childress D.H.: Anti-Gravity and the Unified Field. Advan. Unlim. 1995 Childress D.H.: Lost Cities of Atlantis. Advan. Unlim. 1995 Jahn J.V.: Alchymie v Čechách. Kawana, Praha 1993 Jones S.E. a spol.: Nature 1989, sv. 338, str. 737 Jones F.P.: Nad námi andělé. Dialog 1996 Jones F.P.: Čas bohů. Dialog 1994 Jones F.P.: Zázračné náhody. Dialog 1995 Kašpar P.: Záhadné křišťálové lebky. Magazin 2000, 1997, č.l, str.2 Kebra Negest: Die Herrlichkeit der Könige. In Abhandlungen der Philos. Philol. Klasse der Königlich-Bayerischen Akademie der Wissenschaften München 1905, Bd. 23, I.Abt. King M.B. Tapping the Zero Point Energy. Advan. Unlim. 1995 King S.K.: Earth Energy. Advan. Unlim. 1995 Knihy tajemství a moudrosti I. Mimobiblické ţidovské spisy: Pseudoepigrafy. Vyšehrad, Praha 1995 Koláček L.: Hledání kamene mudrců. Bollingenská věţ, Alef 1991
Kramer S.N.: Mytologie starověku. Orbis, Praha 1977 Krassa P. a Habeck R.: Záhady nad záhady. Dialog 1995 Kubier-Rossová E.: O ţivotě po smrti. Arica 1992 Kueshana E.: The Ultimate Frontier. Stelle, Illinois 1963 Kwan Lan: Feng Shui. Pragma 1996 Lafforest R. de: Domy, které zabíjejí: Mladé letá, Bratislava 1994 Langbein W.: Záhadné syndromy. Dialog 1996 Lao-c': Tao-te Ťing. Kniha o Tao a cnosti. CAD Press, Bratislava 1994 Lenenberger H.D.: Co je esoterika? Melantrich, Praha 1992 Lékařsko-chymické a alchymické orákulum. Půdorys 1995 Lévi E.: Klíč k velkým tajemstvím. Trigon, Praha 1991 Liška V., Lenk L. a Šiška V.: UFO i nad Čechami a Slovenskem. Praha 1993 Liška V. a Lenk L.: UFO i nad Československem. Praha 1991 Littl G.L.: Grand Ilusions. Advan. Unlim. 1995 Lullus R.: Pojednání o Páté Esenci. Volvox Globator 1995 Magazín 2000 1996, č.l, str. 2 (Kdyţ se voda mění v oheň) Mack L. Harwood E. a Riley L.: Nevysvětlené záhady. Bratislava 1994 Macháček M.: Encyklopedie fyziky. MF 1995 Maier M: Atalanta fugiens. Maspéro H.: Le Taoisme. Paris 1950 Matoušek J.: Gnose. Praha 1995 Mc Lean A.: The Alchemical Mandala. Advan. Unlim. 1995 Meckelburg E.: Záhadné přízraky. Dialog 1996 Michell J.: Die Geomantie von Atlantis. Mnichov 1984 Miller R. a Miller L: The Modem Alchemist. A Guide to Personal Transformation. Advan. Unlim. 1995 Moffet R.K.: Secrets of the Pyramids. 1976 Moosbrugger G.: UFO. A přece létají. Etna, Praha 1991 Nákonečný M.: Smaragdová deska Herma Trismegista. Vodnář, Praha 1994 Navrátil J.: Ve světle taoismu. Avatar, Praha 1992 Nichols P.B. a Moon P.: The Montauk Project. Sky Books, New York 1995
Odehnal M.: Supravodivost a jiné kvantové jevy. Academia, Praha 1992 O'Neil J.: Prodigal Genius. The Life of Nicola Tesla. Advan. Unlim. 1995 Paracelsus z Hohenheimu: Archidoxa magica. Trigon, Praha 1991 Paseka I. a Vondrák J.: Studená jaderná fúze. Chemické listy, 1990, sv. 84, str. 879 Patrovský V.: UFO stále záhadné. Radost 1991 Petersen R.: The Lost Cities of Cibola. Advan. Unlim 1995 Phylos the Thibetan : A Dweller On Two Planets. Borden Publ., Alhambra 1884 Plesek J.: Studená fúze či sprcha? Chemické listy 1991, sv.85, str. 958 Rafelski J. a Jones S.E:: Cold Nuclear Fusion. Nature 1995, str. 66 Sanders P.A. Jr.: Scientific Vortex Information. Advan. Unlim. 1995 Sanderson I.T.: Investigating the Unexplained. New Jersey 1972 Sanderson I.T.: The Disposition of Anomalies. New York 1970 Scott-Elliote N.: Atlantis. Brieben Verlag, Leipzig Sharamon S. a Baginski B.J.: Základní kniha o čakrách. Pragma 1993 Sheldrake R.: Tao přírody. Gardenia, Bratislava 1994 Schmitt R.: Zelt und Lade als Thema Alttestamentlicheren Wissenschaft. Gütersloh 1972 Schneidmanová S., Daniels P. a Horanová A.: Tajuplná místa Země. Gemini 1993 Sigma R.: Ether Technology. Advan. Unlim 1995 Spence L.: The History of Atlantis. Advan. Unlim. 1995 Spencer J.: Paranormální jevy. Etna Steam J.: Spící prorok. Arica, Turnov 1992 Svoboda K.: Tajemné megality. Horizont 1990 Svoboda J.: Ohnivé smrště. Magazin 2000, 1996, č.7, str. 22 Svoboda J.: Databanka záhad. Magazin 2000, 1996, č.6, str. 30 Šafařík a kol.: Agrosymboly. Včelka 1996 Štoll I.: Tajemství kulového blesku. Horizont, Praha 1988
Thompson R.L.: Vedic Cosmography and Astronomy. Advan. Unlim. 1995 Tolkien J.R.L.: Nedokončené příběhy. MF Praha 1994 Trismosin S.: Splendor Solis. Trigon 1994 Velitel X: Filadelfský experiment. Etna 1996 Vesco R. a Childress D.H.: Man-Made UFOs 1994-1994 Vurm O.: Tajné dějiny Evropy. Bohemia 1996 Walker J. a kol.: Anti-Gravity and the Unified Field. AUP Stelle, Illinois 1990 Waters F.: Book of Hopi. The Viking Press In c, New York 1963 Watkins L., Ambrose D. a Milese Ch.: Alternative 3. Aron Books, New York 1979 Werner E.T.C.: A Dictionary of Chinese Mythology. Changhai 1932 Whitton J.L. a Fisher J.: Ţivot mezi ţivoty. Bolingenská věţ 1992. Wilhelm R.: I - ging. Kniha proměn. Bratislava 1995 Wilson I.: Ţivot po smrti. Arica 1992 Z'ev ben Shimon Halevi: Vesmír v Kabale. Volvox Globator, Praha 1994 Ziegler J.L.: Y H W H - A Book on Ancient Electricity. Advan. Unlim 1995
OBSAH Prolog
7
Tajemství grálu
14
Děti Moudrých Draků
32
Návrat démonů
53
Záhadná energie Universa
88
Virtuální realita alchymie
125
Spalující dech Slunce
167
Děravé nebe či brány k jiným světům
182
Pootevřené brány pekel
222
Epilog
237
Přílohy
246
Vysvětlivky
259
Bibliografie
265 IVO WIESNER: "DĚTI MOUDRÝCH DRAKŦ"
1. vydání
Vydalo nakladatelství AOS PUBLISHÍNG a SPOLEK PRO CHEMICKOU A HUTNÍ VÝROBU a.s. v Ústi nad Labem v roce 1997
Redakční úprava: Ludmila Mészárosová Sazba a litografie: Zdeněk Bureš Obálka: Pavel Mészáros Tisk: D+D PRINT Praha ISBN 80-86063-07-0
Veškerá práva vyhrazena
Výhradní distribuce: MAŤA - velkoobchod knihami, Lublaňská 34, 120 00
Praha 2 tel./fax: 02/291 925
Jsme obklopeni složitým světem záhadných jevŧ, podivných událostí a tajemných příhod. K jejich pochopení a objasnění naše školské vědomosti většinou nepostačují a příliš úspěšná není ani věda se svými složitými moderními přístroji. Situace se někdy jeví spíše jako obraz malíře stiženého akutní schizofrenií. Odborná veřejnost považuje existenci jevŧ UFO a samotných mimozemšťanŧ za téměř vyloučenou. Oproti tomu zprávy pocházející z tajných sejfŧ amerických a ruských vládních struktur dosvědčují nejen realitu mnoha typŧ mimozemských letounŧ, ale i drsnou a nepříliš povzbudivou skutečnost trvalého usídlení mimozemšťanŧ v pouštních oblastech několika amerických státŧ. Velmi dŧkladně utajovaná činnost těchto mimozemských entit, směřující k neznámému cíli, stěží sleduje blaho lidstva. Byli jsme vychováni v přesvědčení, že běh času je neměnný, ale projekty Montauk a Phoenix prokázaly, že vhodnými technickými prostředky lze vytvořit situace, v nichž se tok času chová jako plastelina a lze s ním manipulovat dle libosti. Ukazuje se, že Darwinova teorie o pŧvodu druhŧ pravděpodobně neplatí přinejmenším pro druh Horno sapiens sapiens. Jak zjistil Nikola Tesla, každý člověk má svŧj specifický nultý čas-bod zrodu, který sahá u mnoha lidí daleko před historii Země. Z toho vyplývá, že stáří lidské rasy je pravděpodobně mnohem větší, než se dosud soudilo. Je tedy na místě ptát se: Kdo jsme? Proč jsme? Odkud pocházíme? Kam směřujeme? Tak se svého času ptal i Gautama Buddha a odpověď našel v prastarých moudrých knihách. Leč ony nejsou knihami ve smyslu dnešního pojetí, jak to ukazuje fenomén grálu pojímaný v tolika variantách, že dnes je jeho podstata nesrozumitelná. S překvapením zjišťujeme, jak přesně zapadá starobylá alchymie do mezery oddělující vědění starých civilizací a pokročilou technologii mimozemských entit usídlených na Zemi. Mnoho záhad nesporně souvisí s existencí lidstva a nastal čas se jimi zcela vážně zaobírat.
