Ivo Wiesner
NÁROD V LÉNU BOHŮ
Ivo Wiesner, Ludmila Wiesnerová NÁROD V LÉNU BOHŮ Text převzat z 3. vydání: Aos Publishing, Ústí nad Labem 2001, ve spolupráci s nakladatelstvím Interkozmos, ISBN: 80-86063-11-9.
Obsah
PROLOG ..................................................................... 6 PRAOTCOVÉ PRADĚDŮ ......................................... 7 PRADĚDOVÉ KELTOVÉ ......................................... 8 PRADĚDOVÉ ÁRJOVÉ ........................................... 10 PRAOTCOVÉ ........................................................... 14 OTCOVÉ A MATKY ................................................. 16 POHANÉ, ČI BARBAŘI? ......................................... 25 PŘEDURČENÍ A ÚDĚL .......................................... 31 EPILOG..................................................................... 34 BIBLIOGRAFIE ....................................................... 37 SLOVNÍČEK CIZÍCH SLOV ................................... 38 OBRAZOVÁ PŘÍLOHA ........................................... 39
Povězte mi, Čechové, zda víte, kým jste? Jak sladké je jméno ráje, z něhož přicházíte? Zákonem Nejvyššího vám úděl je dán — zda mu dostojíte? Lúcíno cudná, tvůj jižpanuje bratr Chraň jinocha, kterýpřijíti má — jím končí žele%né plémě... (Vergilius)
Prastará tradice říká, ţe na Zemi je mýtické posvátné místo, kolem něhoţ po věcích vyroste město proslulé duchovní čistotou. Na konci Ţelezného věku se v tomto městě setkají „Čistí" (bohové), aby s tímto národem vstoupili do nového Zlatého věku, jak stanoví vůle Nejvyššího. V prastarém jazyce je ono posvátné místo zváno „PRAGA ALBHA", coţ znamená „Místo setkání Čistých". Městu pak bude dáno jméno „PRAGA".
Přijel poslední věk, jak kúmská hlásala věštba, velké pořadí věků, jak bývalo, počíná znova, jiŽ vrací se Panna a vrací se saturnská růže, novýjiž lidský rod nám posílá vysoké nebe... (Vergilius, Bucolica, překlad O.Vaňorný)
Prolog Hovořím-li o Češích nebo českých kmenech, pak mám na mysli Nýsy — mocný kmenový svaz Cichů (Čechů), Moravanů, Slezanů, Slovinů, Charvátů a Srbů. Mezi nimi kmen Cichů byl ve velké váţnosti pro mnoţství moudrých a statečných muţů, z nichţ pocházeli králové a vůdcové Nýsů. Tak se stalo, ţe plynutím času jméno Nýsů upadlo v zapomenutí a svaz kmenů přejal jméno kmene svých vládců. Dávno mne znepokojovaly mnohé otázky vztahující se k raným dějinám našeho národa. Čím to je, ţe germánský ţivel zatlačil a pohltil slovanské kmeny ţijící jiţně, západně i severně od nás, ale pouze Češi odolávali germánskému příboji jako tvrdá rostlá skála? Co je příčinou, ţe náš národ dává světu tolik lidí obdařených neobvykle vysokou psychotronickou a léčitelskou aktivitou? Co proslulá krása našich ţen, dovednost muţů a moudrost filosofů? Proč máme tolik společného s Kelty, kteří neměli v lásce boj, ale donuceni k němu převyšovali nepřítele statečností, urputnou odvahou a bojovou chytrostí? Co předcházelo příchodu Čechů a odkud vlastně přišli? Většinu lidí dříve či později potká otázka smyslu ţivota a údělu lidské bytosti. Naši sousedé, zejména ti severní, západní i jiţní nás často tvrdě přesvědčovali o naší přebytečnosti v tomto ţivotním prostoru. Zkoušeli to na nás zlým slovem, ale i ohněm a mečem. Odolali jsme, mnohdy s hlubokými šrámy na těle i na duši, ale na své půdě stojíme dál, vrostli jsme do ní kořeny našich předků. V minulosti bylo mnoho řečeno, mnoho napsáno a hodně tradováno o původu našeho národa, ale systémové souvislosti stále unikaly. Pouţil jsem moderní metody systémové analýzy a logiky při hodnocení poznatků archeologů, historiků, ale i tradovaných pověstí, legend a mýtů, týkajících se dávné minulosti Evropy i Asie. Objevily se zřejmé nové souvislosti dávných událostí a jevů, mnohé historické obrazy získaly zcela nové jasné kontury a četné indicie naznačují zcela jiné trendy putování národů, neţ uvádí současná historie. V současné době je přijímána teze, ţe Čechové se v České kotlině objevili někdy kolem poloviny 6. století jako jedna z vln slovanských Vindů (Venedů), přicházející z prostoru Povislí. Nic určitějšího historie nezná a příchod Čechů a události s ním spojené jsou řazeny k mýtům. Díky úsilí archeologů dnes víme, ţe nálezy keramiky tzv. „praţského typu" jsou nacházeny nejen v moravských, slovenských a polských lokalitách, ale i v oblasti ukrajinského Ţitomíru, na lokalitě Korčak. V podstatě se nic neví ani o původu Vindů, kteří se v Evropě objevují v 5. století. Otázka prostoru krystalizace Vindů z jakéhosi nedefinovaného indoevropského lidu existujícího kdesi v Středo- či Jihoruských stepích má za této situace opravdu ryze spekulativní charakter. Bohuţel, téměř nic není známo ani o původu Indoevropanů (Árjů), k nimţ máme nesporně úzké genealogické vazby, jak to ostatně dokazují lingvistické výzkumy. Zjevná blízkost výrazů pro ţivotně závaţné atributy v češtině a pra-sanskrtu nás o tom můţe dostatečně přesvědčit: protoindoevropský jazyk (prasanskrt) kmo (gmo) yotor (wotor) kawau aks (oks) woino
dnešní čeština zrno voda kráva osa víno
Problém je v tom, ţe o vztahu slovanských Vindů, ke kterým jsou české kmeny řazeny, k indoev-ropským Árjům je známo ještě méně, neţ nic. Jenţe není konec všetečným otázkám, protoţe do hry vstupují Keltové, kteří přibliţně počínaje 8. stoletím př. n. l. ţili v Čechách, na Moravě a na Slovensku. Historikové přijímají názor, ţe Keltové byli koncem 1. století př. n. l. vytlačeni z tohoto prostoru germánskými Markomany a Kvády, coţ se velice hodí do noty stále početným germanofi-lům. Jenţe tyto germánské kmeny ovládly pouze Poohří, Povltaví a moţná i Polabí a to ještě po dobu kratší neţ 30 let (Markomani). Kvádové území Moravy opustili poněkud později, asi po 50 letech. Z toho by vyplývalo, ţe české kmeny vstupovaly do téměř liduprázdného, nebo přinejmenším velmi řídce osídleného prostoru. Jak ale vysvětlit velmi početná keltská toponyma, pověsti a mýty zjevně keltského původu, váţící se ke zcela konkrétním místům v Čechách (Blaník,
Říp, Zlatý kůň, Vyšehrad), či na Moravě (Moravský kras, Hostýn aj.), které se dochovaly v lidových pověstech do dnešních dnů? Nejen to, přes usilovnou snahu katolické církve v období protireformace víme, ţe mnohá významná církevní místa jsou dřívějšími keltskými svatyněmi, ţe zcela jednoznačně existuje identita keltských a našich významných svátků, jako například svátek Dušiček (Samain), Hromnice (Imbolc), „pálení čarodějnic" (Beltine) a další. Jak se tyto tradice mohly dochovat, kdyţ historici nepřipouštějí keltské osídlení setrvávající do období příchodu českých kmenů? Podvědomě cítíme, ţe se v čemsi těţko definovatelném lišíme od ostatních Slovanů a přece částku slovanské krve v sobě nosíme. Zkusíme tedy pátrat po prapůvodu českých kmenů, jenţe předtím musíme mít jasno o původu Keltů, ale i Árjů. Takţe kam aţ vlastně dosahují naše kořeny? Na následujících stránkách vám předkládám svou netradiční úvahu o minulosti a původu našeho národa. Není a nemůţe být úplná a uzavřená, protoţe věřím, ţe nové prameny budou v budoucnosti ještě objeveny. Pokud v čtenáři vzbudím alespoň trochu úcty, hrdosti a obdivu k těm, z nichţ pocházíme, nebyla moje práce marná. Váţné zamyšlení o smyslu toho, co děláme a kam spějeme, je dnes více neţ potřebné.
| Praotcové pradědů Podle mnoha indicií lze usuzovat, ţe asi tak před 6000 lety měla Země poněkud teplejší klima v oblasti Evropy a Severního pólu. Příčinou byl jednak kratší siderický rok (odhadem asi 260 dnů), ale zejména malý odklon rotační osy Země od kolmice k rovině ekliptiky, který nebyl větší jak pět stupňů, spíše méně. V té době byla zářivá energie přijímaná Zemí ze Slunce v oblasti Severního pólu odhadem asi 1—1,5 J/cm2 za hodinu a v oblasti Evropy bylo mnoţství přijímané energie asi dvojnásobné. Oblast Severního pólu měla mírné klima, byla bez ledu a v podstatě se střídaly pouze tři roční doby: jaro—léto—podzim. Severní polokoule však nebyla všude tak teplá, coţ měl na svědomí obrovský ledovec pocházející z dopadu přemrzlého ledu, vzniklého ve stratosféře ochlazením vodního slapu vytaţeného Nimiru z moře při kataklysmatu přibliţně v roce 9564 př. n. l. (Nimi-ru — viz kniha „Světlo z dávných věků") Přechlazený ledopád postihl oblast severoamerického kontinentu, pravděpodobně především oblast Aljašky a severozápadní Kanady. Grónsko a Ellesmerův ostrov byly v tédobě prokazatelně bez ledu s klimatem obdobným dnešnímu klimatu Skandinávie. Mýty starých Řeků hovoří o tom, ţe za zemí Skythů a dále za horami Ripeiskimi (horský komplex Pamiru, Hindúkuše, Karakoramu a Himálaje), daleko na severu přímo pod Severní hvězdou, ţil šťastný lid Hyperborejců neznající lţi, nenávist, závist a války. Hyperborejci byli národem zboţným, bohy vyvoleným a milovaným. Bohové i héroové Hyperborejce rádi a často navštěvovali. Traduje se, ţe zejména Apollón v jejich zemi rád odpočíval. Podle Řeků byli Hyperborejci statní, měli v oblibě sport, ale i umění. Barva jejich kůţe byla velmi světlá, doplňovaly ji slámově světlé aţ modravě popelavé vlasy a oči. Země Hyperborejců byla vlastně souostrovím obklopujícím v oblouku Severní pól — „místo, kde Atlant nese na bedrech oblohu". Mýty hovoří o mírném klimatu a velké úrodnosti půdy Hyperboreje, kde slunce nezapadalo. V roce 1948 oceánografická expedice „Sever", vedená J. Gakkelem, prováděla průzkum a mapování mořského dna v oblasti Arktidy. Expedice zjistila existenci relativně nedávno ponořeného horského hřbetu, táhnoucího se od Novosibiřských ostrovů obloukem kolem pólu aţ k Ellesmerovu ostrovu. Tento horský hřbet, pojmenovaný podle M. Lomonosova, však není jediný. Táţ expedice později nalezla další hřbet, který obdrţel jméno po Mendělejevovi. V pozdějších letech byl nalezen ještě jeden ponořený hřbet spojující východní cíp Grónska se Svalbardem. Tento hřbet byl pojmenován po J. Gakkelovi. Analýza morfologické struktury těchto hřbetů i odebraných geologických vzorků prokázala, ţe horniny tvořící ponořené hřbety, byly po dlouhou dobu souší. Zajímavé je i pozorování ornitologů, ţe taţní ptáci při návratu do letních sídlišť dodnes sledují linie ponořených hřbetů, takţe k ponoření nemohlo dojít před příliš dávnou dobou. Země Hyperborejců, či snad souostroví tuto zemi tvořící, je pravděpodobně onen tak usilovně hledaný most mezi Amerikou a Euroasií, který dovoloval intenzivní výměnu fauny a flóry mezi oběma kontinenty. Zdá se tedy, ţe řecké mýty o zemi Hyperboreů mají reálné jádro. Árijské Védy, zejména Purány, obsahují vzpomínky Árjů na starou pravlast leţící kdesi vysoko na severu. Předkové Árjů zde ţili v podivuhodné zemi s mírným podnebím, nevedli války, cizí jim bylo zlo i leţ,
překypovali ţivotní silou a kosti měli tvrdé jako démanty. Jednoho dne došlo k obrovské katastrofě, na zem dopadlo velké mnoţství ledu, pod jehoţ tíhou se ponořila. Moudří kněţí varovali před pohromou, takţe část národa se zachránila a ve dvou velkých kolonách odešla na jih. Tolik říkají árijské Védy. Ve své předcházející knize (Světlo z dávných věků) jsem uvedl řadu nových poznatků o periodicky působícím kataklysmatu ničícím pozemské civilizace. Perioda kataklysmatu je 6115 let a jeho poslední úder podle všeho se udál v roce 3449 př. n. l., v době, kdy zanikla zem Hyperboreů, zasypaná obrovským ledopádem. Podle mýtu o Orfeovi a Euridice lká Orfeus nad ztrátou Euridiky na místě ledy zavalené a zničené Hyperboreje. Je pravděpodobné, ţe Orfeus byl historickou postavou a spolu s Mojţíšem byl vychován v Osirisově svatyni v Thébách, kde obdrţeli nejvyšší zasvěcení. To se událo někdy mezi roky 1500—1300 př. n. l. Z této zprávy vyplývá, ţe v době Orfea jiţ Hyperborea neexistovala. Zmínky o Hyperboreji mají i řecké báje o Héraklovi, který při plnění jednoho z uloţených úkolů šel do zahrady Hesperidek pro tři zlatá jablka a cestou míjel zničenou Hyperboreu. Zahradu Hesperidek Řekové umisťovali do velké západní země leţící za oceánem Atlantů, takţe to nemohla být jiná země, neţ severní Amerika. Héraklova cesta přes Hyperboreu byla opravdu nejkratší a zřejmě nej-schůdnější, pokud odcházel do zahrady Hesperidek z Evropy. Héraklés (včetně Argonautů) byl pravděpodobně podle nejnovějších výzkumů rovněţ historickou osobností, ţijící podle některých pramenů v prvé polovině 3. tisíciletí př. n. l., podle jiných aţ kolem roku 1500 př. n. l. Tato historická sdělení tedy dosvědčují, ţe Hyperborea zanikla dávno před Orfeem i Héraklem, přičemţ nejbliţší přijatelné datum zániku by bylo datum kataklysmatu v roce 3449 př. n. l., který dal Arktidě dnešní charakter chladné ledové pustiny. Pozůstatky kultury Hyper-borejců je tedy nutno hledat v oblasti ponořených arktických horských hřebenů, zejména hřbetu Lomonosova. Hyperborea je název řeckého původu a znamená „zem vysoko na severu". Jméno, které sobě i své zemi dali sami Hyperborejci, se nedochovalo. To je vše, co je dnes o problému „Hyperborea" známo. V běhu času se povědomí o vysoké kultuře Hyperboreů zvolna vytrácí, ale zůstává skutečnost, ţe jak staří Árjové, tak i Řekové je povaţují za své předky a za předky bílé rasy vůbec. Avšak i Keltové a Germáni ve svých mýtech vzpomínají na zemi praotců leţící daleko na severu, ze které přišli do Evropy jejich předkové.
| Pradědové Keltové Víme, ţe část populace Hyperborejců se před kataklysmatem zachránila a odešla ve dvou kolonách na jih, ale kam ve skutečnosti odešli? Mapa nás poučí, ţe Lomonosovův hřbet (pravděpodobně Hyperborea) jedním koncem svého oblouku se dotýká Novosibiřských ostrovů a druhým koncem Ellesmerova ostrova, sousedícího s Grónskem. Hyperborejci tedy mohli odcházet nejspíše přes Ellesmerův ostrov do Grónska a podél jeho východního pobřeţí měli moţnost přeplout na Island a odtud dále na Britské ostrovy nebo do Skandinávie. Postupovat z Ellesmerova ostrova západním směrem bylo zřejmě nemoţné, vzhledem k existenci kanadského ledovce. Druhá kolona po dosaţení Novosibiřských ostrovů měla moţnost volby postupu západním směrem, nebo jihozápadním směrem podél Leny, přes Sibiřskou plošinu a dále podél horských masivů Sajan a Ala-Tau. Západní směr byl pravděpodobně jiţ v té době neprůchodný, protoţe v cestě stála hustá baţinatá tajga Zápa-dosibiřské níţiny. To vše jsou pouze předpoklady vycházející z reálné situace. Skutečnost je taková, ţe od počátku 3. tisíciletí př. n. l. se po obou kolonách Hyperborejských vyhnanců slehla zem. Nedlouho po zániku země Hyperborejců se na Euroasijské pevnině takřka náhle vynořují dvě nové entity: Keltové a Árjové, přičemţ Keltové se vynořují v západní Evropě a Árjové na východě v podhůří Hindúkuše. Domnívám se, maje pro to dobré důvody, ţe Keltové i Árjové jsou přímými potomky oněch dvou zmizelých kolon hyperborejských utečenců. Nejprve se věnujme problému Keltů. Etnogeneze Keltů je dodnes pro historiky velkou záhadou. Z ničeho nic se v Evropě objevuje početný lid s vysokou kulturou materiální i duchovní a nelze identifikovat oblast formování této kultury. Přijímá se dosud teze, ţe Keltové se vyvinuli v Evropě, patrně v oblasti vymezené severní Francií, jiţním Německem, Čechami aţ po západní Slovensko. Za protokeltské etnikum se povaţuje lid tzv. „popelnicových polí", ţijící v této oblasti údajně jiţ kolem roku 1500 př. n. l. Tuto kulturu popelnicových polí však podle archeologických nálezů překrývá mladší jiţ velmi vyhraněná keltská tzv. „halštatská kultura" z období kolem roku 800 př. n. l.
Halštatská kultura má znaky vyspělé keltské kultury a nebyly nalezeny ţádné artefakty dokazující postupný vývoj kultury popelnicocvých polí do vyspělé halštatské kultury. Z toho vyvozuji, ţe halštatské etnikum přišlo do Evropy jiţ jako rozvinutá kultura a muselo tedy vzniknout jinde, ale kde? Podle posledních výzkumů se ukazuje, ţe jiţ v období halštatské kultury představovala Praha významné centrum, zejména pak Vyšehrad a oblast dnešního Praţského hradu, kde byly významné keltské nemethony a pravděpodobně i menší sídliště. Nejmladší keltskou vlnu představuje tzv. „laténská kultura", kterou přinášejí vojenské kmeny Bojů, ale i Volk-Tektoságů a Kotinů. Bojové obsazují Českou kotlinu, VolkTektoságové Moravu a Kotinové Slovensko. Je zajímavé, ţe tato vlna laténské kultury nepřekrývá mnohem starší halštat-skou kulturu, ale usazuje se především v Poohří, Polabí a Povltaví, dále na jiţní Moravě a v oblasti Slovenského Rudohoří. Tyto vojenské kmeny jsou koncem 1. tisíciletí vytlačeny germánskými kmeny Markomanů a Kvádů, takţe Bojové se ocitají aţ v oblasti Černého moře. Markomani v Čechách obsazují pouze bývalé území Bojů, a to ještě jen zčásti, ale Kelty halštatské kultury se jim nepodařilo vytlačit, protoţe byli usídleni v nepropustných lesních a podhorských oblastech, které byly pro Markomany nedobytné. Podobně na Moravě obsazují Kvádové především jiţní pomezí Moravy. Markomani se v Čechách však dlouho neudrţeli. V roce 17 n. l. byli poraţeni cheruským kníţetem Arminem a o dva roky později rozprášeni gottským kníţetem Katwaldem a museli hledat ochranu pod křídly Říma. Tak jiţ od roku 20 n. l. jsou Čechy prosté Germánů, přičemţ halštatští Keltové zůstávají. Z Moravy odcházejí Kvádové poněkud později, asi kolem roku 50 n. l., ale nikdy se jim nepodařilo ovládnout území Moravy od Brna na sever, ba ani na západ a východ, protoţe Volk-Tek-toságové byli stateční a velmi urputní bojovníci. Vraťme se však k problému původu halštatských Keltů. Kultura této entity je řazena k indoevropské kultuře, ale jejich vzájemný vztah je zcela nejasný. Dodnes je přijímán názor, ţe indoevropská kultura vykrystalovala přibliţně v jiţním předhůří Kavkazu a odtud se šířila západním a východním směrem. Zřejmě tomu tak není a pokusím se to alespoň částečně prokázat. Německý jazykovědec P. Thiem pomocí srovnávací jazykovědy se pokoušel určit rozsah slovní zásoby původního praindoevropského jazyka (vlastně prasanskrtu). Došel časem k závěru, ţe Indo-evropané nepřišli do Evropy z východu, ale naopak ze západu. Základní teze jeho významu je na pohled logická a jednoduchá. Předpokládá, ţe slovo vyskytující se ve známých indoevropských jazycích, muselo existovat i v praindoevropském jazyce. Pro výzkum volil Thiem taková slova, která se bezprostředně dotýkala zájmu obyčejného člověka, jako například jména stromů, zvířat a předmětů denní potřeby. Nalezl areál rozšíření i hustotu frekvence slov a v konfrontaci s archeologickými výzkumy pak stanovil areál působení Praindoevropanů do oblasti západní a severozápadní Evropy. Období, kdy Praindoevropané vstoupili do Evropy, odhadl přibliţně kolem 3. tisíciletí př. n. l., především na základě archeologických nálezů pozůstatků domestikovaných zvířat, zejména kozy, koně, psa, pro které jiţ Praindoevropané měli jména. Thiemovy závěry dále rozvinul S. Kadner, který posléze formuluje tezi tzv. „bílého klínu", tedy směr šíření bílé rasy do Evropy a to v širším směru Grónsko—Island—Britské ostrovy. Kdyţ to vše dáme dohromady je bez diskuse, ţe Praindoev-ropané = Hyperborejci = Protokeltové, jsou skutečnými předky halštatských Keltů a samozřejmě i mladších vln laténské kultury. Čtenáře jistě napadne zcela jasná a logická otázka: jak se tedy dostali indoevropské kmeny do Asie? Ale tím se budeme zabývat v další kapitole.
I Pradědové Arjové r
Etnogeneze indoevropského kmenového svazu Árjů (Árijců) je podobně jako etnogeneze Keltů a Slovanů zahalena tajemstvím. Dosud je přijímán názor, ţe Árjové se sformovali v etnikum buďto v jihoruských stepích, nebo v hornatém území jiţně od Kavkazu. Odtud se měli kolem roku 2000 př. n. l. vydat do Afghanistánu a Indie, ale i na západ do Evropy. Árjové jsou povaţováni za předky bílého plemene, ale i některých etnik v Asii a severní Africe. Árjové (v překladu to znamená „vznešení") mají neobvykle rozsáhlé prastaré písemné záznamy o původu, historii, etice i náboţenství Árjů, z nichţ některé prý pocházejí jiţ z 3. tisíciletí př. n. l. Současní historikové však takové stáří popírají a dochované písemné záznamy datují do doby mnohem pozdější, nejčastěji do 1. tisíciletí n. l. Zřejmě jde o nedorozumění, protoţe dodnes dochované a dostupné písemné záznamy jsou
zjevně několikanásobné opisy původních záznamů. Tyto původní písemné záznamy, psané v prasanskrtu, vešly do povědomí moderního člověka jako „Védy", coţ v překladu znamená „vědění" či „znalosti". Védy jsou podle tradice čtyři: Rg Véda, Atharva, Jadţur a Sáma. Historické události popisuje především pátá Véda, zvaná „Purány", dále eposy Mahábhárata a Pančavátra. K Védám bývá zařazována někdy i Rámajána, coţ je epos zachycující ţivotní osudy Rámy, který má pro Árje podobný význam jako Kristus pro křesťany. Védy představují obrovský písemný poklad staré civilizace Árjů a přeloţena i prostudována byla pouze malá část Véd. Obtíţnost zvládnutí tohoto problému lze odhadnout z toho, ţe například Rg Véda obsahuje 1017 hymnů, Mahábhárata na 110 tisíc dvojverší a osmnáct hlavních Purán obsahuje několik tisíc veršů. Maháb-hárata pojednává o událostech z rané historie Indie, o válce Pánduovců s Kuruovci a jejich spojenci Dánavy a Daitji. Podle mínění mnoha vykladačů jde pravděpodobně o historickou událost z období přelomu 4. a 3. tisíciletí př. n. l., která se udála poblíţ dnešního Dillí, na místě zvaném Kurúk šétra (kuruovské pole), které je dodnes pro Indy posvátným místem. Po vítězné bitvě, která se prý odehrála před 5000 lety (tedy kolem roku 3000 př. n. l.), vstupuje Šrí Kršna u vesnice Vrndáván na půdu Indie, aby lidské bytosti vedl do duchovního království. Podle některých pramenů se tato událost odehrála v roce 3150 př. n. l. a v podstatě popisuje vítězný příchod brahmánských Árjů do Indie a její ovládnutí. To by znamenalo, ţe Árjové vstoupili do Indie nejméně o 1500 let dříve, neţ se dosud předpokládalo. Védská písma obsahují zmínky o tom, ţe Árjové přišli z daleké severní země předků, která byla rozdrcena ledem. Vzpomínky obsahují i zmínky o příjemném mírném klimatu vlasti, nad níţ slunce nezapadalo. Z četných historických zmínek vyplývá, ţe nejméně ve 3. tisíciletí př. n. l., či spíše jiţ kolem přelomu mezi 3. a 4. tisíciletím př. n. l., ţili Árjové v mocné říši Árii, která se rozkládala v podhůří Hindúkuše a Pamiru. V hlavním městě Artakoanu byl i mohutný kamenný královský hrad. Ária byla rozloţena zčásti na území sv. Iránu, sev. Afghanistánu a zejména v níţině Turkestá-nu, tehdy velmi úrodné. Dnes je to povětšinou poušť. Říše Árjů leţí přímo na trase, na které bychom mohli očekávat hyperborejské vyhnance, kteří nemohli postupovat jinak, neţ jihozápadním směrem podél pohoří Sajan, Alatau, Tien Shan, Pamir a ukončit cestu v úrodné Turánské níţině pod Hindúkušem. S ohledem na to, co bylo jiţ řečeno, jsem přesvědčen, ţe Árjové jsou potomci oné druhé zmizelé kolony Hyperborejců, prchajících před předpověděným kataklysmatem. Některými historiky jsou Árjové mylně povaţováni za volný svazek primitivních vojensko-pasteveckých no-mádských kmenů, které přejímaly vyšší kulturu porobených národů. Jenţe skutečnost je přesně opačná. Árjové do Orientu přicházejí s hotovou vysokou materiální i kulturní úrovní a díky kvalitní výzbroji a organizaci snadno poráţejí domorodé kmeny převáţně primitivních nomádských pastýřů koz a ovcí. Jedním z nejdůleţitějších kriterií kulturní úrovně je úroveň etických zásad a úroveň myšlení. O etice Árjů hovoří jejich Védy dostatečně jasně a je zřejmé, ţe ţádný z porobených národů (či spíše etnik) neměl nic podobného, čím by se jim mohl přiblíţit. Zde má také asi počátek tvrdý kas-tovní systém organizace obsazené Indie, kdy dodnes nejvyšší kastou jsou brahmáni, odvozující svůj původ přímo od Árjů. Historici zdůrazňují na svou dobu neobvyklé a velmi účinné zbraně árijské armády, pouţívající zbraně z rudého kovu zvaného „ájás", coţ byla nejspíše měď či její slitina zvláštním způsobem legovaná k dosaţení tvrdosti a pruţnosti ocelí. Tímto problémem jsem se zabýval v předcházející kníţce (Světlo z dávných věků) v souvislosti s problémem kujných skel. Védy se rovněţ zmiňují o pouţívání zvláštních bořících strojů k dobývání hradeb, válečných vozů, zápalných raket, ale také o vysoce utajovaných zbraních, jako byl „Oheň Bharavy", „Brahmašíras", „Brahmadanda", „Pašupata" a další. Oheň Bharavy byla zbraň mající účinek podobný řeckému ohni, či spíše současnému napalmu. Ostatní „boţské" zbraně i dnes můţeme účinkem řadit mezi zbraně hromadného ničení, přičemţ jejich technickou podstatu nejsme s to jednoznačně dešifrovat. Účinky zbraně brahmašíras, popisované v Mahábháratě, jsou velmi podobné explozi jaderné zbraně. V Mahábháratě je však obsaţen i vysoký etický kodex související s pouţíváním „boţských" zbraní. Pro pouţití těchto zbraní platila „astrávidja", coţ lze chápat jako soubor předpisů k pouţití, který vylučoval její zneuţití proti lidem. Podle Mahábháraty se Ardţuna, vojevůdce a hrdina eposu, učil pět let astrávidje pod vedením takových učitelů, jako byli bohové Varuna, Agni a další. Kdyţ byl výcvik úspěšně ukončen, ovládal Ardţuna patnáct „boţských" zbraní a uměl je pouţít pěti různými způsoby. Bohové-učitelé mu však opakovaně kladli na srdce, ţe tyto zbraně můţe pouţít pouze proti Asurům, ale nikdy proti lidem. Podstatu zbraní, jimiţ vládl árijský vojevůdce Ardţuna, nejsou schopni odhalit ani nejzkušenější konstruktéři dnešních supermoderních zbraní. Můţeme si být jisti, ţe podobnými etickými principy by se řídili i vojevůdcové řady dnešních států, kdyţ by necítili hrozbu tvrdé odvety? Ostatně pouţití
chemických zbraní proti kurdským vesnicím, masové zapálení ropných vrtů v Kuvajtu a masové nasazení raket SKAT proti civilnímu obyvatelstvu Izraele je jen malá ukázka toho, co by mohlo lidstvo očekávat od některých států, jejichţ generálové se shlédli v neomezeném superterorismu. K tomu porovnejme etiku a kulturní i duchovní úroveň Árjů, jak ji podávají stará védská písma a zejména 6. kapitola Mahábháraty, zvaná „Bhagavadgíta", kterou čtenáři vřele doporučuji k prostudování. Kdyţ pak současní historikové přezíravě o Árijcích mluví jako o nomádských pastevcích dobytka a vojácích s velmi nízkou civilizační úrovní, pak takový pohled v kontextu dnešní doby je přinejmenším pochybný a obskurní. O příchodu Árjů do Indie podávají informace dva prameny tak odlišného původu, ţe lze vzájemné ovlivnění vyloučit. Jedním z pramenů je Mahábhárata, druhým je starořecký mýtus o Dioný-sovi. Obě dominantní postavy: Ardţuna a Dionýsos patří k „héroům", coţ jsou synové nesmrtelných bohů se smrtelnými pozemskými ţenami. Původ po otci jim dává do vínku významné předpoklady k vyniknutí nad ostatními lidskými bytostmi, ale pozemská matka jim s tělem zároveň dává „dar" smrtelnosti, který můţe změnit pouze boţský otec. Árijský i řecký význam termínu „bůh" má poněkud jiný význam, neţ stejný termín v křesťanských a islámských náboţenstvích. Árjové i staří Řekové povaţují bohy za nesmrtelné bytosti podobné lidem, mající i mnohé nectnosti jako lidé. U Árjů a Keltů však nad těmito bohy neomezeně vládne Nepoznatelná či Nepojmenovatelná Bytost, kterou staří Řekové neurčitě chápou jako „prasílu Vesmíru" či Universum, přirozeně nadřazenou všem Olympanům. Tito árijští, keltští i řečtí bohové jsou pak jakousi výkonnou mocí Nepojme-novatelné Bytosti (Universa). Dochovalo se několik verzí mýtů o Dionýsovi a já uvádím verzi, o níţ se domnívám, ţe je v nej-menší míře zasaţena mladšími vlivy: Zeus našel zalíbení v překrásné dceři pozemského krále Kad-ma — Semelé. Diova náklonnost, jak uţ to chodí, nezůstala bez následků. Při předčasném porodu Semelé zemřela a nedonošeného synka si Zeus zašil do svého stehna (podle jiné verze do boku) a tak jej donosil místo zemřelé matky. Syn obdrţel jméno Dionýsos, coţ v překladu znamená přibliţně „prostředníka mezi Diem a národem Nýsů", který měl Zeus v oblibě a vyvolil jej k výchově svého syna. Dionýsos vyrůstal a pod dohledem mudrce Siléna a nymf získal všestranné vzdělání tak, jak určil Zeus. Nýsové byli jedním z čelních árijských kmenových svazů, který Árjům dával krále i vojevůdce a přední mudrce. Nýsové ţili v pohádkově krásné zemi Nýsaie, rozkládající se mezi řekami Kofénem (Kábul) a Indem. Hlavní město Nýsa leţelo na úpatí hory Méros, na kterou spolu často vystupovali a kde rozmlouvali otec se synem, tedy Zeus s Dionýsem. Kdyţ dospěl a ukončil svůj výcvik, dostal od otce Dionýsos dva hlavní úkoly. Prvým úkolem bylo dobytí a civilizace Orientu (Indie) a druhým bylo sjednocení starých Řeků a pozvednutí jejich ducha. Dospělý Dionýsos byl prý skvělým obrazem otce i matky — statný muţ světlé pleti, modrých očí a měl popelavě šedé vlasy. Z vybraných árijských mladých muţů a ţen zaloţil kmen Kofénů (Káfirů), se kterým bez větších obtíţí dobyl Indii a uvedl tam skupinu správců a učitelů, z níţ během času vznikla kasta árijských brahmánů. Po návratu z Indie ponechal raněné a nemocné i staré bojovníky v Nýsai a v Kofénu, načeţ se svou armádou odešel civilizovat árijské kmeny v oblasti Středomoří. To se mělo odehrát přibliţně v období mezi 3100—2900 př. n. l. Podle jiné verze bylo v té době Středomoří pusté a vylidněné potopou v roce 3449 př. n. l., a tak árijští Protořekové vlastně do Středomoří vstupují se svým vůdcem a héroem Dionýsem a opuštěné území kolonizují. Která verze je blíţe pravdě nelze zatím rozhodnout. Dobytí Indie Dionýsovou armádou proběhlo před příchodem Dionýsa do Středomoří, tedy někdy mezi 3200—3100 př. n. l. Pokud nedošlo k chybnému datování, pak dobytí Indie Ardţunou, popisované v Mahábháratě, proběhlo přibliţně kolem roku 3150 př. n. l., z čehoţ vyplývá identita obou dějů a také obou hlavních hrdinů. Víme, ţe jak Ardţuna, tak Dionýsos jsou héroové — děti boha a smrtelné pozemské matky. Dionýsovým otcem je Zeus, Ardţunovým otcem je Indra. Oba boţští otcové mají obdobné funkční zařazení a dávají svým synům tentýţ úkol — dobýt Orient. Ardţuna dobývá Indii kolem roku 3150 př. n. l., Dionýsos mezi roky 3200—3100 př. n. l. Z toho, co jsem uvedl, vyplývá zatím jediný závěr a to: Mahábhárata i mýtus o Dionýsovi popisují tutéţ událost, a tedy árijský Ardţuna je řeckým Dionýsem. Kdyţ v roce 1511 př. n. l. vybuchla sopka Théra na Santorinu, zničila téměř celý ostrov, ale i většinu Středomoří. Obrovská příbojová vlna tsunami zničila ostrovy a města mořských národů, zejména mínojskou Krétu. Do stratosféry se dostalo obrovské mnoţství sopečného popela a plynů, coţ vedlo ke změně mořských a vzdušných proudů a posléze i ke značné klimatické změně na mnoha místech Země. Árijská říše Area zaujímala v té době rozsáhlou část původně velmi úrodné Tu-ránské níţiny mezi Kaspickým jezerem,
Aralským jezerem a Pamirem. Důsledky výbuchu Théry se zde během necelého století projevily velmi rychlou změnou klimatu, zejména rychle narůstajícím deficitem vláhy způsobujícím vysychání Turánské níţiny. Do té doby velmi úrodná půda se během několika desítek let změnila v pouště a zbytek úrodné půdy jiţ nestačil uţivit početné árijské kmeny. Hrozba hladu přinutila Árje k odchodu z vlasti. Exodus se uskutečnil ve dvou směrech. Západní kolona postupovala pravděpodobně v Dionýsových stopách kolem jiţního pobřeţí Kaspického jezera, podhůřím Kavkazu a podél jiţního pobřeţí Černého moře do oblasti vymezené přibliţně Ka-padocií, Kilikií, Helespontem (Anatolií), Thrácií (Bulharsko), Makedonií a Řeckem. Silné árijské kolony vytlačovaly původní kmeny usedlé zejména v přímořských oblastech. Tak dochází k jevu, který historici označují jako stěhování „mořských národů" v oblasti Středomoří. Z oblasti Makedonie a Thrácie jsou vytlačeni Dórové a tzv. „severozápadní Řekové" směrem na jih do oblasti Řecka. Dórové i severozápadní Řekové jsou pravděpodobně potomky Dionýsových vojenských oddílů ko-lonizujících Středomoří mezi 3200—3100 př. n. l. Část prvé árijské vlny, zejména Frýgové a Lýdové se usadila v nově získaném území, část se zastavila aţ v severní Itálii, odkud vytlačila původní obyvatele do okrajových území a do hor. Druhá árijská kolona, v níţ převaţovaly horské kmenové svazy Nýsů a snad i Kofénů, postupovala severozápadním směrem nejprve podél východního pobřeţí Kaspického jezera, dále Povolţím do Jihoruských stepí, kde mizí. Domnívám se, ţe z této druhé árijské kolony se později vyvinuli západní Slované-Vindové (Windové, Venedi), kteří se kolem poloviny 6. století n. l. vynořují v Evropě takřka naráz a historikové si dodnes s jejich původem neví rady. Kdyţ Dionýsos zaloţil vojenský kmen Kofénů, sledoval tím vytvoření elitní vojenské základny, v jejíţ tradici by byla výchova vojenské šlechty pro armádu. Podobné tendence lze nalézt i u Alexandra Velikého, kdyţ vytváří elitní jednotku vojenské šlechty „Bratři ve zbrani", z jejíchţ řad pocházeli pozdější velitelé oddílů a vojevůdci. K árijské elitě náleţeli i Nýsové, coţ ostatně vyplývá i ze starořeckého mýtu o Dionýsovi. Jestliţe pro Dia byli Nýsové dosti dobří učitelé jeho syna Dionýse, pak není pochyb, ţe byli duchovní šlechtou Árjů, která dávala Árjům nejen krále, ale i duchovní vůdce, učitele, mudrce a lékaře. Kdyţ Alexandr Veliký při své indické anabazi dospěl s vojskem k hranicím Nýsaie, vyslali k němu Nýsové (Nýsané) třicet vyslanců vedených nejpřednějším občanem jménem Akúfis. Tito vyslanci ţádali Alexandra ve jménu Dionýse o ponechání svobody a nezávislosti, která Nýsai od věků náleţí. Připomeňme, ţe podle věštby kněţí ze svatyně Siwa (staroegyptská Sechetam) byl skutečným otcem Alexandra Dionýsos, a ne Filip Makedonský (viz Plutar-chos, Alex.27). Nýská delegace upozornila Alexandra na důkaz, ţe v Nýsai byl jeho otec skutečně vychován, kterým je břečťan, rostoucí pouze zde a jiţ nikde v Orientě. Břečťan i vinná réva podle starořecké tradice ovíjejí Dionýsův atribut — thyrses, coţ je boţská berla. Ponechme stranou autenticitu původu Alexandra, skutečností je, ţe Alexandr ţádosti delegace Nýsů ochotně vyhověl, potvrdil svobody a práva Nýsů, načeţ se svými přáteli vystoupil na blízkou horu Méros, aby vzdal poctu Dionýsovi. Tato epizoda se odehrála v roce 325 př. n. l., tedy v období plného rozkvětu řecké kultury. Severozápadní kolona Árjů zřejmě nezmizela beze stopy. Je pravděpodobné, ţe jiţ v 6. století př. n. l. Nýsové sídlili v oblasti Volyňsko-podolské vrchoviny, kde byl dostatek úrodné půdy a rozsáhlé neosídlené prostory. Řecký historik Hérodotos ve svých „Historiés apodexis" se v souvislosti s popisem Skythů zmiňuje o tom, ţe některé kmeny severně od Černého moře, přibliţně v oblasti nesoucí dnes název Volyňsko-podolská vrchovina, se jak etnicky, tak i kulturou značně od Skythů odlišují. Jde zejména o kmeny Budynů a Neurů. Lze se domnívat, ţe Neurové jsou ztracení Nýsové, jejichţ jméno Hérodotos do řečtiny chybně přepsal. Vedle této indicie však existuje ještě jedna. Archeolog I. Borkovský nalezl v oblasti Prahy slovanskou keramiku a dal ji název „keramika praţského typu". Tutéţ typovou keramiku bylo moţno identifikovat ve větším rozšíření v Čechách, na Moravě, Slezsku, území části Polabských Slovanů a na západním Slovensku. Velkým překvapením pro archeology byly nálezy velmi podobné keramiky v rozsáhlé oblasti Ukrajiny (oblast horního Bugu, Tete-revu, Dněstru, Prutu, Zakarpatí atd.). Podle hlavní lokality byla tato keramika nazvána typem „Kor-čak", později typem „praţsko-korčakovským". Archeologové datují tyto typy keramiky do 5. století n. l., ale domnívám se, ţe jsou mnohem starší. Problém je v tom, ţe keramiku nelze dostatečně přesně časově zařadit podobnou metodou jako je například radiokarbonové datování. Myslím, ţe můţeme předpokládat oblast Volyňsko-podolské vrchoviny jako lokalitu, kde se severozápadní proud Árjů na čas usídlil a kde proběhla výrazná metamorfóza indoevropských Árjů (a zejména Ný-sů) v západní Slovany. Jak mohutněly jednotlivé kmeny, ustupovalo jméno kmenového svazu „Ný-sové" a tříbily se i upevňovaly názvy jednotlivých kmenů: Čichové, Moravané
(Moravové), Slovini, Charváti, Srbové, Slezané a další. Jméno kmenového svazu ale docela zapomenuto nebylo, protoţe v oblastech pozdějšího trvalého usídlení (střední Evropa, Balkán) bylo dodnes dochováno mnoho toponym s kmenem Nys či Niš. Opakované vlny sucha v oblasti stepí uvedly do pohybu početné nomádské pastevecké kmeny směrem na jih a na západ (Hunové, Avaři, Maďaři) a jejich rostoucí tlak donutil západní Slovany-Nýsy v oblasti Volyňsko-podolské vrchoviny hledat nové prostory, ve kterých by nalezli úrodnou půdu a bezpečí pro trvalé usídlení. Koncem 5. století se Slované-Nýsové rozdělili do dvou proudů a ze západní Ukrajiny odcházejí. Jiţní proud postupoval Valašskou níţinou a počátkem 6. století začali jiţní Slované-Nýsové obsazovat Balkán, zejména oblast dnešního Slovinska, Srbska, Chorvatska a Dalmácie. Kmen Slovinů obsadil oblast Korutan a podle některých zpráv snad osadil i území Bavorska aţ po dolní Pomohaní, které tvořilo hranici &ancké říše. Je však moţné, ţe oblast východního Bavorska obsadily spíše západní české kmeny (Chbané, Sedličané). Někteří historikové se domnívají, ţe právě do oblasti východního Bavorska (popřípadě i Korutan) je nutno umístit Sámovu říši, přičemţ prý Sámův hrad Wogastisburg leţel poblíţe Staffelsteinu. Ve prospěch této teorie hovoří okolnost, kdy francké kroniky hovoří o bojích Sáma s Avary, které na hlavu porazil. Územím Korutan a Bavorska Avaři protahovali při pokusech dobýt západní území. V Čechách Wogastisburg nemůţe leţet, protoţe do Čech se Avarům nepodařilo prorazit. Avaři, přesídlující v roce 567 z Černomoří do Podunají a Potisí, svým tlakem na zadní voje jiţního proudu Slovanů-Nýsů urychlili jejich migraci na Balkán pod ochranu hor, které byly pro nomády vţdy obtíţně přístupné. Avarská záplava tak delší dobu rozdělila jiţní a severní Nýsy. I kdyţ Avaři byli koncem 8. století poraţeni Franky a počátkem 9. století rozprášeni Bulhary, rozdělení přetrvávalo, protoţe Avary posléze vystřídaly nomádské maďarské kmeny, které se usídlily v Uherské níţině. Některé nýské kmeny se rozdělily mezi oba proudy (Moravané, Slovinové, Charváti, Srbové), jiné kmeny odešly pouze se severním proudem (Cichové, Slezané, Doudlebové). Nýská toponyma se dodnes zachovala jak na Balkáně (město Niš, řeka Niša), tak ve střední Evropě (řeka Nysa Kladska, Nysa resp. Nisa Luţická, polské město Nysa), ale také název lidu „Nišané", sídlícího v oblasti mezi Ústím nad Labem a Dráţďanami. Od rozdělení jiţních a severních Nýsů uplynulo téměř 15 století a během tohoto období se odlišným způsobem vyvíjely dějiny, jazyk i tradice. Přesto naši jiţní bratranci mají s námi mnoho společného, především kořeny hluboko sahající do minulosti.
| Praotcové Severní proud Nýsů neměl na vybranou, neţ postupovat podél severního úbočí Karpat, Beskyd, Jeseníku a Sudet. Na poměrně krátkou dobu se Nýsové usadili v území od Luţice aţ po Horní Slezsko a postupně pak jednotlivé kmeny sestoupily na jih do České kotliny, do prostoru Moravy, Slezska a území západního Slovenska. Z této doby se do dnešních dnů zachovala toponyma řek a měst připomínajících Nýsy (Nysa Luţicka, Nysa Kladska, město Nysa atd.), ale v paměti národa zůstaly zachovány i názvy jednotlivých kmenů nýského svazu: Cichové (Čechové), Moravané, Srbové (Luţičtí), Slezané, Charváti, Slovinové a další. Pravděpodobně kolem poloviny 6. století jiţ bylo území mezi jednotlivé kmeny rozděleno tak, ţe Srbové se usídlili v oblasti mezi Luţickými horami po Zhořelec, Slezané měli v drţení Slezsko aţ po Katovice, Moravané Moravu a Slovinové obsadili území kolem Javorníků, Chřibů a Bílých Karpat. Českou kotlinu obsadili Cichové a s nimi spojené rodové skupiny (Lemúzi, Děčané, Milčané, Lutomerici, Pšované, Zličané, Chbané, Sedličané), a to v rozsahu přibliţně od Dráţďan aţ po bavorský Bayreuth. Jiţní a západní část České kotliny měli v drţení Doudlebové, východní část Charváti, Poohří pak Lučané. Čichové (pozdější Čechové) sídlili ve středu. Zadní voj Nýsů tvořený vybranými vojenskými jednotkami z jednotlivých kmenů se usadil přibliţně v oblasti severozápadních Krušných hor, v území mezi dnešními městy Dráţďany, Aue, Zwickau. Náleţela jim ochrana vstupní brány do České kotliny — toku Labe a zejména proti útokům ze severozápadu chlumeckým průsmykem, z prostoru upevňující se říše Franků. Tato vojensko-demokratická entita vešla na čas do povědomí pod jménem „Nišané" a po upevnění moci českých panovníků zanikla. Domnívám se, ţe hlavní tíhu boje proti vpádům Franků nesla tato entita Nišanů a to přinejmenším do počátku 8. století. Nišané tak vlastně byli předchůdci západočeských Chodů a lze jen litovat, ţe se o nich dochovalo jen velmi málo
zpráv. Čtenář si jistě uvědomuje, ţe původní území obsazené kmenovým svazem Nýsů bylo rozsáhlejší neţ dnešní území Čech a Slezska. Kdyţ však uváţíme tvrdý, více neţ tisíciletý tlak germánského prvku na západní Slovany-Nýsy, teprve pak můţeme ocenit statečnost a tvrdost obránců tohoto prostoru, ale zejména politické a vojensko-strategické schopnosti českých kníţat a králů, kteří zachovali jen málo zkrácený odkaz praotců. Polabským a přímořským Slovanům severně a severozápadně od Čech se to nepodařilo a v bojích s Germány podlehli. Překrásnou pověst o příchodu Čechů zapsanou v Kosmově kronice, kterou později poznáváme tak mistrně podanou profesorem A. Jiráskem ve Starých pověstech českých, je nutno poněkud (ne příliš) opravit. Především západní Slované, přinejmenším v českém a moravském prostoru, nepřijímali svá kmenová jména ani po svých stařešinách, ba ani od místních názvů svých sídlišť. Je to právě naopak, kdy sídliště jsou pojmenována jmény kmenů či rodů a také odráţejí tradice, se kterými Nýsové do nových sídlišť přišli. Tato kmenová jména předcházela příchodu Nýsů do prostoru Čech, Moravy, Slezska a Slovenska a přinejmenším mají počátek v období diferenciace a formování kmenů v době, kdy se Nýsové usadili ve Volyňské oblasti dávno před rozdělením na severní a jiţní Nýsy. Proto Moravané, Srbové, Charváti, Slovinové si ponechali kmenová jména jak u severních, tak i jiţních Nýsů do dnešních dnů. Jména kmenů nemohla být převzata ani z dochovaných keltských toponym, protoţe pak by kmeny ţijící v povodí Labe se museli jmenovat Albisané či Alb-hané. Původní název jednoho z nýských kmenů byl Cichové, nebo moţná Cinové, teprve časem se změkčil na „Čechové", Dalším omylem je tvrzení starých kronikářů, ţe slovanské kmeny přicházely do liduprázdného, nebo jen velmi řídce osídleného prostoru Čech a Moravy. V době příchodu Nýsů byla většina tohoto prostoru porostlá hlubokými a hustými lesy, téměř nepropustnými pro ty, kteří neznali místní průchody a stezky. V těchto lesích, či spíše pralesích, zejména pak v podhůří a na vrchovině, ţily početné keltské rody vytlačené sem kolem přelomu letopočtu germánskými Markomany a Kvády. Je pravděpodobné, ţe značná část původní keltské entity se ani do přímého kontaktu s Markomany či Kvády nedostala a vyvíjela se v tomto prostoru jako autochtonní entita jiţ od svého příchodu ze západu, přinejmenším jiţ od 8. století př. n. l. V níţinatém Poohří, Polabí, Pootaví a Po-vltaví snad ţily ojedinělé a nepočetné skupiny mající značný podíl keltské krve. Mohlo jít o potomky Bojů a Markomanů, nikdy však nevytvořili ani větší rodovou skupinu, jejíţ jméno by se dochovalo dodnes. Kosmas nás ve své kronice informuje, ţe praotec kmene, který vstoupil do České kotliny, vystoupil na horu Říp a s rukama k nebi pozdviţenýma pronáší svou zdravici: „Vítej, země nám souzená, tisícerými věštbami zaslíbená..." V onom čase byl náčelník kmene současně i nejvyšším kmenovým veleknězem. Podobně jako náčelník Cichů vystupovali na vybrané dominanty kraje i náčelníci ostatních kmenů Nýsů, aby novou zemi převzali od nebes pro svůj lid a Nejvyšší Bytosti sloţili hold. Kdyţ tuto skutečnost uváţíme, nepřipomíná to záslibné a holdovací obřady keltských druidů? Mohu však čtenáři nabídnout i další překvapení. Název „Říp" je pravděpodobně keltského původu a zcela jistě na jeho vrcholku byla ještě před příchodem Cichů významná keltská svatyně-nemethon. Náčelníci nýských kmenů však vystupovali i na jiné vrchy za stejným cílem, zejména Kaňk u Kutné Hory, Hostýn, Oškobrh a dominanty u Liběnic, Dolní Lipnice aj. Překvapuje vás, ţe všechny byly také významnými keltskými nemethony? Je to podivné, ale náčelníci i velekněţí Nýsů zřejmě velmi dobře věděli, kam přicházejí a kdo jsou „domácí" příchozích Nýsů. Jiţ skutečnost, ţe nově příchozí jsou přijímáni bez bojových třenic a sráţek, je sama o sobě neobvyklá. Vysvětlení lze vidět pouze v tom, ţe Nýsové byli keltskými usedlíky očekáváni a vítáni jako pokrevně spřízněný lid, jehoţ příchod dávno předem oznámily věštby druidů. S keltskými věštbami však souvisí i některé významné nemethony, které měly jak pro Kelty a Nýsy, tak i pro jejich potomky vţdy hluboký aţ mystický význam, ne vţdy přesně chápaný. Mám na mysli zejména tři z nich, a to Vyšehrad, Blaník a Hostýn. S Hostýnem je bezprostředně spjat symbol černě zahalené ţeny stojící na obráceném půlměsíci, obklopené hvězdnou plejádou. Tento symbol je prastarý a vztahuje se k počátkům keltské civilizace. Je to symbol Velké Matky (Magna Mater), někdy také ztotoţňovaný s bohyní Isis, která je oblečena v rudý šat a zahalena do černého či tmavomodrého pláště. V období nástupu křesťanství byl symbol Velké Matky přeměněn na Mariánský kult, stejně jako i v řadě míst západní Evropy. Nelze však neţ přiznat, ţe výklad tohoto symbolu a zejména jeho vztahu k Hostýnu, nadále odolává rozluštění.
Otcové a matky
Nositeli a šiřiteli keltské kultury v českém, moravskoslezském a slovenském (západním) prostoru byli potomci prvé keltské vlny, která k nám dorazila někdy kolem 8. století př. n. l. Tito Keltové se usídlili na vrchovinách a v podhůří hor, v zalesněných územích horních povodí našich řek. Byl to lid přinášející s sebou jiţ vykrystalovanou duchovní kulturu, pevnou sociální organizaci a na svou dobu velmi pokročilé technické znalosti a dovednosti. Hlavní slovo měla kněţská elita — druidové, která dohlíţela i na vojenskou a správní šlechtu. Prostý lid „ambakté" byl veden a vychováván v duchu vysoké sociální i duchovní etiky k pracovitosti, vzájemné snášenlivosti, poslušnosti náčelníků a druidů a k uctívání bohů. Druidové dohlíţeli na to, aby ambakté měl dostatek prostředků ke spokojenému a důstojnému ţivotu a aby nebyl týrán či utiskován šlechtou. Druhá keltská, tzv. „laténská" vlna Keltů přichází do Čech kolem 5. století př. n. l. ze západní keltské domény mocného krále Ambiga-ta. V té době se západní Keltové rozmnoţili tak, ţe obtíţně nacházeli obţivu. Tehdy král Ambigat rozhodl, ţe část keltské populace odejde na východ a jihovýchod. Vedením východní kolony pověřil svého synovce Segovesa (Segorixe) a losem mu byla určena cílová oblast Hercynského lesa. Druhou kolonu vedl synovec Beloves a přiřčena mu byla oblast Itálie. Tito „laténští" Keltové, kteří vstoupili do Čech, byli především Bojové, na Moravu vstoupili Volk-Tektoságové a západní a střední Slovensko osadili Kotini. Tyto nově příchozí keltské kmeny měly pro tu dobu typickou organizaci vojenské demokracie kmenů na pochodu. Zjevně nepřekrývali starší Kelty a usazovali se především v níţinách a povodí českých a moravských řek. Kolem roku 10—8 př. n. l. byli Bojové i další kmeny laténské keltské kolonizace z Čech vytlačeny Markomany a z jiţní Moravy Kvády. Vytlačit keltskou populaci z prvé kolonizační vlny Markomani ani Kvádové nemohli pro nedostatek času a sil. V Čechách se Markomani neudrţeli ani třicet let a po dvou těţkých poráţkách hledali ochranu pod křídly Římanů. Kvádové Moravu rovněţ opouštějí asi po 50 letech. Tak konec 1. století zastihuje prostor Čech, střední a severní Moravy a západního Slovenska očištěný od germánských kmenů, ale i od keltských „laténských" kmenů Bojů a Volk-Tektoságů. Na západním Slovensku se Kotinové v hornatých oblastech udrţeli, z ostatního území byli vytlačeni do Nízkých Tater a zejména do Slovenského Rudohoří. Tato území si Keltové udrţeli aţ do příchodu Nýsů. Řada historiků se domnívá, ţe západní Slované-české kmeny vstupovali do České kotliny, která byla jen nepatrně zalidněná. Je to velký omyl, protoţe opominuli setrvalou přítomnost „halštatských" Keltů. Nýské kmeny vstupující do Čech, Moravy a Slovenska přibliţně kolem poloviny 6. století jsou keltskými starousedlíky přijímány přátelsky a s otevřenou náručí jako pokrevní příbuzní. Nýské kmeny s Kelty brzy splývají a začíná se rodit nový národ, v jehoţ ţilách proudí stejný díl keltské a nýské krve. Splnily se tak starobylé keltské věštby o příchodu východního lidu, s nímţ Keltové vytvoří národ bohy předurčený k vůdčí duchovní úloze, aţ přijde čas. Splynutí Keltů a Nýsů usnadnila skutečnost, ţe se vzájemně velmi podobali jako bratr bratru. Byli statní, světlovlasí aţ plaví, modrých či modrozelených očí, stateční, odváţní a tvrdošíjní v boji. Kelti i Nýsové měli dobré zbraně, ale sahali k nim aţ v krajním případě, kdy nepřítel jiný argument nechápal. Nýsové i Kelti donuceni k boji převyšovali protivníky statečností, houţevnatostí a bojovým uměním. Blízká povaha se projevovala i ve velké oblibě hostin spojených se zábavným vyprávěním, byli povídaví a měli schopnost velké imaginace. Rádi přijímali novoty a snadno se přiučili novým poznatkům i dovednostem. Milovali slávu, pestré oděvy, ale také víno a pivo z ječmene a chmele, kterému říkali „kor-ma". Lpěli však na náboţenských a etických tradicích a své mrtvé spalovali. Keltky i Nýsky měly rovná práva s muţi, spolu s nimi bojovaly a účastnily se hostin, aniţ zadaly své ţenskosti. Keltky měly často výjimečné schopnosti, které uplatňovaly jako kněţky-drusady v léčitelství, věštění budoucích dějů a při bohosluţbách. Splynutím Keltů s Nýsy převzali jejich potomci četné tradice, mýty i pověsti, které dochovali do dnešních dnů. Teprve moderní archeologický výzkum potvrzuje jejich keltský původ. Je to například stará pověst týkající se jeskyně „Býčí skála" v Moravském krasu, pověst o „Zlatém koni" v krasové oblasti Berounska, ale také pověst o spícím vojsku v hoře Blaník a další pověsti tradované mezi prostým lidem, přičemţ původ pověsti byl časem zapomenut. Překrásná aţ poněkud mystická je dnes zapomenutá pověst o vyšehradském duhovém a zlatém trůnu bohů. Početná stigmata starobylé keltské kultury nacházíme dodnes i v našich tradicích, které jsme převzali od svých předků. Keltové slavili během roku dva hlavní svátky: „Beltine" a „Samain". Svátek Beltine byl zasvěcen počátku teplého ročního období, kdy se začínalo s vyháněním dobytka na letní pastvu. Slavil se na přelomu mezi posledním dubnovým a prvním květnovým dnem. Na kopcích se rozdělávaly velké ohně, přes které skákala zejména mládeţ a v těsné blízkosti ohně se vodil dobytek. Očistný
dotek plamenů měl jednak spálit minulé hříchy, jednak odvanout nemoci a uřknutí čarodějnic. Ještě za mého dětství se na venkově v noci na 1. května „pálily čarodějnice", coţ znamenalo zapálení velkých ohňů na nejbliţším vrchu u vesnice. Mládeţ vesele proskakovala vysokými plameny s rozverným výskotem, staří se přihřívali v co nejtěsnější blízkosti ohně. Jen dobytek se jiţ kolem ohně nevodil. Dnes tento prastarý zvyk téměř zanikl. Svátek Samain je keltským Novým rokem a slavil se počátkem listopadu. Přesný den Samainu určovali druidové podle výsledků astronomického pozorování. Podle starobylé tradice v den Samainu přicházejí zemřelí mezi ţivé, aby se potěšili s příbuznými a přáteli, spící vojska vycházejí z posvátných vrchů a jako přízraky cvičí a připravují se k bojům. V den Samainu ţijící zapalovali svíce, u nichţ se dle tradice duše zemřelých ohřívají. Je tedy zřejmé, ţe Samain je v podstatě totoţný s naším svátkem Dušiček. Méně významným keltským svátkem byl Lugnasad a Imbolc. Lugnasad se slavil kolem 1. srpna a oslavoval počátek ţní a sklizně úrody. Ve většině našich krajů upadl v zapomenutí. Oproti tomu Imbolc vymezoval předěl mezi zimou a předjařím a slavil se počátkem února, kdy jiţ přicházívají první bouřky. Můţeme tedy Imbolc ztotoţnit s našimi Hromnicemi. Vedle převzatých keltských tradic, povědomě blízkých povahových prvků, nás s keltskými předky spojují i početná keltská toponyma. Toponymum je jméno přírodního či umělého objektu v krajině pevně fixovaného, které následující populace přebírají od předcházejících. Připomenu několik nejznámějších toponym hor: Sudety — v překladu Pohoří kanců, zahrnující v uţším pojetí Krkonoše, Luţické a Jizerské hory. V širším pojetí se do Sudet ještě zahrnují Jeseníky a Orlické hory. Hercynský les — někdy také Arkynské hory, coţ je v uţším pojetí Českomoravská vysočina, v širším pojetí tradovaném Římany, je to horské pásmo táhnoucí se od oblouku Dunaje v Německu aţ k Dunaji v Rakousku (Český les, Šumava, Novohradské hory). Ztotoţnění Hercynského lesa s dnešní Českomoravskou vysočinou je evokováno na základě spisů Klaudia Ptolemaia. Oškobrh — zkomolenina keltského názvu Askiborgh a z toho odvozeného názvu Aski-borghinské pohoří (Ţelezné hory). Mnohem početnější jsou toponyma řek: Iser—Jizera, Elbis—Labe, Oagara či Oharagh—Ohře, Fol-dah—Vltava, Oltavah—Otava, Dujas—Dyje, Danuvia—Dunaj, Msa či Mesa—Mţe. Jméno města Loun pochází z keltského Luna (louky), jméno Náměšť má původ v keltském nemethonu (prostor vyhrazený sakrálním účelům, svatyně). Jméno moravské metropole podle všeho pochází z keltského jména Eborodunon, jméno Sušice z keltského Sutnakatun. Poměrně častá jména měst obsahující kmen Týn mají původ v keltském Dun či Tun, coţ znamená trţiště. Podle tradice má keltský původ i mnoho dalších názvů hor a jiných přírodních objektů, jako například Říp, Šárka, Motol a další. Naopak keltské jméno Šumavy — Gabreta upadlo v zapomění. Je pravděpodobně málo známo, ţe mnohé naše tradičně úspěšné obory podnikání byly na naše území jiţ kolem 8. století př. n. l. přineseny a rozvinuty Kelty. V takových oborech nejsme původní, ale čerpáme ze štědré pokladnice keltských předků. Obvykle se tvrdí, ţe naše sklářství je dítětem benátských sklářských hutí. Ve skutečnosti je to jinak, protoţe znalost výroby a zpracování skla k nám přišla s Kelty. Z řady pramenů vyplývá, ţe existovala dvě keltská střediska výroby skla, kde byla výroba na velmi dobré technické úrovni jiţ v 1. století př. n. l. Jedním ze středisek byly Čechy, druhým byly Benátky. Naše proslavené jihočeské dudáky bude jistě zajímat, ţe vynález dud a hry na ně náleţí opět Keltům a rozšířil se ve třech oblastech: Skotsko, Bretaň a jihozápadní Čechy. V Čechách se dudáctví nejen udrţelo dodnes, ale přijalo výrazný a autentický místní kolorit. S Kelty k nám přišla i těţba a výroba kovů. Keltové uměli s vysokým výnosem těţit zlato, ale i měděné, stříbrné a ţelezné rudy, a z nich vyrábět rozličné slitiny. Z oceli vyráběli vynikající meče, přílby a pancíře jiţ v 5. století př. n. l. a teprve od nich výrobu a zpracování ţeleza převzali Germáni. Ţelezné rudy těţili Keltové jednak v Ţelezných horách, jednak v Krušných horách na Chomutovsku. Cínové rudy ze sejpů a náplavů získávali především v oblasti Bohosudova u Teplic a v západní části Slavkovského lesa. Místa těţby stříbrných rud nejsou spolehlivě známa, ale pravděpodobně to byly Březové hory u Příbrami a Kutná Hora. Technologii výroby piva i způsoby jeho chmelení k nám opět přináší Keltové, potaţmo s výrobou ječného sladu, pěstování chmele, ječmene a vinné révy. Některé teplomilnější odrůdy vinné révy však na jiţní Moravu a jiţní Slovensko přicházejí s římskými legiemi. Pěstování vína a výroba vinného moku v Čechách však nikdy nedosáhla takového rozšíření jako výroba piva, před vínem byla dávána přednost spíše medovině.
Podobný charakter jako toponyma mají i pověsti, báje a mýty, které mají obvykle zcela určitou topografii. Původní keltské verze byly v minulosti často násilně přizpůsobovány potřebám katolické církve, a tak keltský původ bývá zastřený. Zmíním se o třech známých pověstech, z nichţ se do dnešních dnů v povědomí lidu udrţela pouze pověst o blanickém vojsku a pověst o jeskyni Býčí skála v Moravském krasu. Třetí keltská pověst o duhovém zlatém trůnu bohů se vztahuje k Vyšehradu a dávno zmizela z lidského povědomí. Velký Blaník je starodávné keltské boţiště, kde druidové někdy kolem roku 500 př. n. l. vybudovali významný nemethon, chráněný dvojitými hradbami. Velký Blaník leţí v blízkosti známé geologické poruchy Blanická brázda, svědčící o kdysi mohutné geologické činnosti v tomto kraji. Masiv Blaníku je protkán sítí puklin, z nichţ některé sahají do značných hloubek a kdysi podle nich vyvěral mocný léčivý pramen, který byl druidy uctíván jako zdroj boţské síly a zdraví. Pověst vztahující se k Blaníku hovoří o tom, ţe jednoho dne se k nemethonu přiblíţilo silné nepřátelské vojsko slídící po kořisti. Většina původní posádky určené k ochraně nemethonu bojovala kdesi daleko proti hlavním silám nepřítele a k obraně zůstala necelá stovka obránců, z nichţ větší část měla nevyhojená zranění z dřívějších bojů. Druidům bylo jasné, ţe proti silnému nepříteli nelze ne-methon ubránit, a proto bylo nutné získat čas na důkladné ukrytí posvátných předmětů i pokladu určeného bohům. Velekněz ţádal vojáky, aby bojovali tak dlouho, dokud nezazní hlas válečného rohu. Kaţdému vojínovi podal kalíšek posvátné vody z pramene a nedohojené rány omyl. Nastojte, nemoci rychle ustupují, rány se zacelují a přestávají bolet. Se silou lvů se vojáci vrhají na mnohem početnějšího nepřítele. Boj je dlouhý a krutý, slunce zapadlo a mezi mrtvými bojuje malá skupinka posledních vojínů, nepřítel otřesený zběsilostí obránců ustupuje tak rychle, ţe se ústup podobá útěku. Z ran tryská krev a s ní uniká ţivot, zbraň vypadává z ruky, mezi mrtvými jiţ není ţivých, kdyţ z hloubi šera zazní dutý zvuk rohu volající vojáky zpět. Nikdo se nezvedá, neboť mrtví se řídí jinými zákony. Úplněk měsíce osvětluje přízračným světlem bojiště plné mihotavých stínů, odlesků i zvuků a hlas rohu volá k návratu. Tiché rţání koní a cinkání zbraní a výstroje postupně doznívá v otevřené skalní bráně při úpatí nemethonu, která se za posledním stínem tiše zavírá. Ranní šírání nachází pouze podupané bojiště poseté mrtvými těly nepřítele, avšak z obránců ani jediného. Vţdy o půlnoci v den Samainu se skalní brána otevírá, vojsko vyjíţdí a do kuropění cvičí na bývalém bojišti, načeţ se opět vrací do podzemí Blaníku a celý dlouhý lidský rok tráví v spánku. Aţ v čase ohroţení vojsko vyjede v plné zbroji, aby zahnalo dotírajícího nepřítele. Procházejí věky, nemethon jiţ dávno zanikl a z dvojitých hradeb mnoho nezůstalo, zanikl posvátný pramen, ale pověst o spícím vojsku v nitru Blaníku, předávaná z pokolení na pokolení, ţije do dnešních dnů jako památka na dávné keltské předky. Doba vzniku této pověsti se váţe ke konci „laténského období", kdy keltští Bojové byli ohroţováni útoky germánských Markomanů. Mnohem starší, odhadem asi z období vrcholící „halštatské éry", je pověst o ohnivém býku, vztahující se k jeskyni Býčí skála v Moravském krasu. V této jeskyni se nacházela jedna z nejdůleţi-tějších svatyní té doby, která slouţila jednak ke slavnostnímu nastolování krále či kníţete Keltů, jednak byla místem kultovního pohřbu zemřelého krále ţehem. Svatyně sama byla zasvěcena obávanému boţskému oráči a dřevorubci Esuovi, který se zde často zjevoval jako bílý či zlatý býk. Byla zde i posvátná kovárna, v níţ druid-kovář prastarým předepsaným způsobem vykoval pro nového krále meč, dýku, přílbici a pancíř, ale mrtvému králi naopak tuto zbroj odebíral a rituálním způsobem ji zničil. Patrně se zde konaly i pohřby ţehem druidů a popel mrtvých se odevzdával lesům, loukám a potokům. Keltové, podobně jako Árjové, věřili, ţe smrt je jenom „středem dlouhého ţivota", která otevírá brány nových poznání. Tělesné schránky si Keltové moc neváţili, a proto ani vlastnímu ceremoniálu pohřbu a uchovávání popela mrtvých nevěnovali významnou pozornost. Popel se měl co nejrychleji vrátit tam, odkud pocházel — Přírodě. Se svatyní v Býčí skále bývala spojována podivuhodná pověst, která se v několika různě upravených a deformovaných podobách dochovala mezi tamním lidem dodnes. Král Keltů usídlených mnoho století na území Moravy (snad měl jméno Borigiorix) byl stár a nemocen. Bohové mu dali znamení o blíţící se smrti. Král Borigiorix měl velkou starost o budoucnost svého lidu. Měl dvě spanilé dcery, starší princeznu Gyrtas a mladší, ještě sotva odrostlé dítě se jmenovala Diurga. Matku jiţ neměly, protoţe zemřela při porodu nejmladší dcery. Král dobře věděl, ţe stát můţe udrţet proti severním nájezdníkům pouze rozhodný a udatný muţ, který by se stal manţelem Gyrtas a králem moravských Keltů. Gyrtas byla vyhlášená krasavice a byla obletována mnoha udatnými mladými bojovníky i moudrými muţi zralého věku. Mezi touto suitou vynikali vysoko dva nápadníci. Prvým byl mladý princ krále západních Keltů
Urien a druhým byl kníţe východních Keltů Dordorix. Urien byl jedním z předních vojevůdců krále Borigiorixe a získal pro jeho vojsko mnohá cenná vítězství. Hluboce miloval Gyrtas a zdálo se, ţe i ona v něm nachází stále větší zalíbení. To se vůbec nelíbilo kníţeti Dordorixovi, který byl sice velmi bohatý a vojensky silný, ale mravů hrubých a vojácky neotesaných. Nadto se přikláněl mnohým potěšením, které mocnému muţi té doby se jaksi sama od sebe nabízela. Moudrý král viděl dobře, ţe Dordorix má zájem především o jeho říši a královský poklad, kdeţto Gyrtas je k tomu pouhým přívaţkem. Čas smrti se přiblíţil a král přivolal nejvyššího druida a sdělil mu své rozhodnutí, ţe novým králem a manţelem Gyrtas bude Urien a jeho prohlášení za krále bude provedeno ihned po pohřbu. Kdyţ král po několika dnech zemřel, oznámil hlavní druid jeho rozhodnutí všem poddaným. Pouze Dordorix se rozzuřil a prohlásil, ţe si zjedná své právo mečem, načeţ se vzdálil. Po třech dnech přivezli mrtvého krále v čele pohřebního průvodu do svatyně a jeho pohřební vůz obloţili dřevem z posvátných stromů. Druid-kovář odebral králi Borigiorixovi meč, dýku, přílbu a štít a v posvátné kovárně je zničil, jak předepisoval pradávný zákon. Druidové hranici s královským vozem zapálili a druid-velekněz přistoupil k poţehnání sňatku Gyrtas a Uriena a k úvodní části mysteria prohlášení nového krále. V okamţiku, kdy u oltáře předával do nataţených paţí Gyrtas posvátný meč pro nového krále, vtrhl s velkým řevem do svatyně jezdec na koni divoce mávající mečem, provázený několika ozbrojenci. Nebyl to nikdo jiný, neţ Dordorix. Kdyţ uviděl, ţe přichází pozdě, zuřivost mu zatemnila poslední zbytky lidství a soudnosti. Mečem uťal mladé manţelce Gyrtas obě paţe, v nichţ nesla posvátný meč pro svého manţela a ty spočinuly na oltáři. Urien, který neozbrojen se pokoušel tělem ochránit milovanou Gyrtas byl jedním z vojáků proboden a vzápětí druhý rozťal hlavu Gyrtas. Rozpoutala se úděsná řeţ, při níţ byly všechny dívky z průvodu i druidové povraţděni. Hluk hořící pohřební hranice i zoufalé výkřiky vraţděných byly přerušeny hromovou ranou, provázenou oslepujícím ohněm, který obklopoval zjevivšího se zlatého býka — Esua. Býk Esus strašlivě zařval nad pohanou své oblíbené svatyně. Nato se ze stropu uvolnil velký kámen a vzápětí rozdrtil hlavu Dordorixe. Neunikli ani jeho vojáci a byli zasypáni kamennou lavinou, která zasypala i vchod do svatyně. Dvakrát do roka, a to jednak v den výročí tragedie, jednak v den Samainu, vychází z jeskyně Býčí skály průvod mladých ţen a starých muţů v bílém, obejde planinu a vrací se s ranním kuropěním, kdyţ se poklonil ohnivému býku nehnutě stojícímu na plošině skály nad jeskyní. Kdyţ průvod vejde do jeskyně, objeví se velká záře a posléze zoufalé volání a výkřiky bolesti. Pověst říká, ţe přízraky dojdou klidu, aţ ve svatyni čistá dívka posadí na hlavu svého milého zlatou korunu a zaslíbí se vzájemně polibkem. Tak bude obřad dokončen a bůh Esus zapomene na dávnou uráţku. Slyšel jsem, ţe prý místo zlaté koruny postačí věneček z kvetoucích pampelišek, ale láska mladých lidí musí být opravdová a hluboká. Třetí z pověstí je nejstarší a souvisí asi s příchodem Keltů do Čech, tedy někdy kolem 8. století př. n. l. Pověst, či spíše mýtus, je podivná a lze v ní tušit výrazné indoevropské prvky. Týká se Vyšehradu a obsahuje i proroctví časů budoucích. Podle prastaré tradice existovaly v českém a moravském prostoru dvě velmi staré významné svatyně, spojené s kultem Velké Matky (Magna Mater). Byla to svatyně na Vyšehradu a svatyně na vrchu Hostýnu. K oběma se váţe týţ symbol černě či tmavomodře zahalené ţeny stojící na obráceném půlměsíci a obklopeném obvykle souhvězdím dvanácti hvězd. Význam tohoto symbolu nejsme zatím schopni dešifrovat tím spíše, ţe byl velmi pečlivě překryt katolickým mariánským kultem. Samo jméno „Vyšehrad" je podle indicií mladší neţ existence vyšehradského nemethonu, ale má rovněţ keltský kořen. Původní název svatyně má zjevně indoevropský, či snad protokeltský původ: „Pragalbha" či „Pragaalbha". Indoevropský kmen „albh" lze chápat jako „čistý, bělostný či svatý". Slovo „Praga" či kořen „prag" je pravděpodobně odvozen od indoevropského kořene „pragaja", coţ znamená nejspíše „setkání". Celý význam prastarého názvu vyšehradského nemethonu lze tedy chápat jako „setkání čistých", coţ lze v souvislosti interpretovat jako „Setkání bohů". Domnívám se, ţe zde má původ jméno našeho hlavního města Prahy. Vysoké stáří tradice představuje pravděpodobně předkeltský původ svatyně a tím i počátků Prahy. Původně zde asi nebylo ţádné město, ale pouze svatyně s malou osadou kněţí a personálu určeného k jejich obsluze a ochraně. Nemethon obklopoval silný posvátný pramen, který měl vyvěrat na temeni Vyšehradské skály, snad v místech dnešního Slavína, či v jeho bezprostřední blízkosti. Pramen byl zachycován v několika nádrţích určených k očistným koupelím kněţí před bohosluţbami, ale některé slouţily i k léčení nemocných a zraněných lidí. Keltové dali prameni jméno Isar či Iser a staří Čechové jej pozměnili na „Jizerka". Tento pramen existoval ještě za časů kněţny Libuše, která v nádrţi posvátné vody se svými druţkami často konala očistné koupele.
Zde tedy byla ve skutečnosti ona známá „Libušina lázeň", a ne na úpatí Vyšehradu u Vltavy. Tolik úvodem k vyšehradské legendě. V dávných časech, kdy Velká Matka zalidňovala Zemi svými dětmi, přišla jednou v poţehnaném stavu do líbezné země plné květů, vůní a ptačího zpěvu, leţící mezi nevysokými pohořími, která naši předkové jmenovali Sudety a Gabreta. Unavena se zastavila k odpočinku u posvátného pramene na černé skále nad řekou Foldah. Omámená vůní kvetoucích stromů a tlukotem slavíků usnula a ve spánku přivedla na svět překrásné světlovlasé dítě. Vykoupala jej v posvátném prameni a uloţila do duhově zářící zlaté kolébky, kterou vydala černá skála. Velká Matka pak prorokovala, ţe aţ hošík dospěje, zaloţí mocný a váţený severní národ. Aţ se naplní čas, vrátí se potomci tohoto národa ze dvou stran, od slunce východu a od slunce západu a na tomto místě se setkají. Z nich zrodí se lid, jemuţ je souzeno poznat mnohá utrpení a příkoří, neţ dospěje k takové duchovní síle, aby mohl jít včele mnohých národů Země. Pak se z tohoto lidu zrodí mladý král, který přinese mír všem lidem na Zemi i světlo poznání. Tím se začne odvíjet nový Zlatý věk lidstva. Duhová zlatá kolébka, která se mezi tím ztratila, se znovu objeví při zrození krále a odchová jej tak, jak dávno určila Velká Matka. Kdyţ král dospěje a ujme se vlády, změní se kolébka v duhový zlatý trůn, na který mladý král usedne spolu s bohy, kteří sestoupí v té době na Zem. V jedné z řecky psaných knih proroctví Sibyl byla zapsána věštba, podle níţ se ještě před koncem Ţelezného věku objeví v jedné zemi za severními horami mladík, který se stane králem. Zastaví války a uzákoní všeobecný mír na Zemi. Město i národ obklopující tohoto krále se stane duchovním středem lidstva v nastávajícím Zlatém věku. Zdá se, ţe vyšehradská pověst a Sibylino proroctví míří do jednoho bodu. Cosi pozoruhodného se začíná mlhavě rýsovat. Mnozí Čechové důvěrně znají překrásnou pověst o Přemyslovi a Libuši, která je vlastně mýtem o zaloţení českého státu a přemyslovského rodu, vládnoucího po mnoho století v Čechách a na Moravě. Při systémovém a analogovém rozboru této pověsti jsem však narazil na řadu indicií, které naznačují mnohem hlubší význam, neţ bylo dosud rozuměno. Jiţ v čase příchodu Nýských kmenů byla na Budči škola, ve které se vzdělávali pod vedením k tomu určených druidů potomci keltské správní i vojenské šlechty. Posléze do této školy, či spíše učiliště byly přijímány i děti nýské šlechty, a tak spolu vyrůstali a studovali mladí Nýsové i Keltové, stejně dívky jako mládenci. Přibliţně v druhé polovině 7. století n. l. vedl toto učiliště keltský velekněz mezi všemi proslulý a váţený. V té době bylo mnohým moudrým lidem jasné, ţe je nutné do čela kmenů postavit jednoho náčelníka, který by je vedl, soudil a učil. Obecnou vůlí lidu byl touto funkcí pověřen právě onen velekněz učiliště šlechticů v Budči, který měl jméno Krokan či Krakan, které se do dnešních dnů dochovalo v podobě „Krok". Jak říká pověst, měl tři dcery: Kazi (Kasin, Kasan), Tetu (Tetas, Teten) a Libuši (Liban, Libes). Všechny tři byly ţákyněmi budečské školy, kterou však v jinošském věku navštěvoval i prvorozený syn vladyky Lemúzů jménem Přemysl, sezením na Stadicích. Jak to uţ mezi mládeţí bývá, našli v sobě zalíbení keltská drusada Liban (Libuše) a Přemysl z rodu nýských Lemúzů. Po ukončení školy Liban i Přemysl se často vzájemně navštěvovali a připravovali svatbu. Tu však komplikuje „politický" vývoj v Čechách. Krakan (Krok) umírá a předává otěţ vlády do rukou své nejstarší dcery Liban. To však nebylo nejšťastnější řešení, protoţe Liban, více druidka neţ kněţna a vládkyně Nýsů, neměla dosti tvrdou ruku nutnou ke zvládnutí muţů. Nu a tak Liban spojuje příjemné s uţitečným a navrhne shromáţdění vladyků za kníţete Přemysla s tím, ţe jej pojme za manţela. Návrh je k oboustranné spokojenosti přijat a Liban posílá k Přemyslovi poselstvo s nabídkou kníţecího stolce. Co bylo dál je dobře známo. Poselstvo přichází ve stopách Libanina koně k Přemyslovi, který zrovna oře své pole. Nyní opět naráţíme na několik podivných indicií. Především je málo pravděpodobné, ţe vladyka rodu bude vlastní rukou orat pole, na to bylo dost jiných rukou v rodě. Kosmas znal, ţe v jeho době se v Čechách oralo s koňmi či volky. Pouţití býků bylo příliš riskantní pro jejich obtíţnou zvládnutelnost. Jenţe orá-li vladyka své pole, bylo by pouţití zápřahu volků pod jeho úroveň a na místě by bylo pouţití koní. Pověst však o koních nehovoří. Keltské pověsti spojují kníţata a krále výhradně s býky, coby váţená a uctívaná zvířata spojující krále s bohy. Mimo to kult býka či krávy má prastarou tradici nejen v celém keltském světě, ale také u starých Egypťanů, Árjů i Germánů. Podle prastarých tradic musel nastupující král vyorat na posvátném poli nejméně jednu brázdu, aby prokázal svoji královskou kvalifikaci. Čím více brázd vyo-ral, tím více úcty získal. Vţdy však měl v zápřahu býky, takţe taková orba byla skutečně královsky obtíţným úkolem. Jelikoţ býk zosobňoval vesmírné síly ovládající Zemi, pak král zvládnutím orby s býčím zápřahem svým poddaným dával záruku, ţe je schopný dobře vládnout lidem v přírodě. Jsem proto
přesvědčen, ţe i Přemysl měl v zápřahu býky, kteří po vypřaţení odcházejí a mizí ve skále u Stadic. Mimochodem, nebyl na stadické skále keltský nemethon? Tradice královské orby s býky je častější u národů odvozujících svůj původ od Árjů. Oproti tomu středomořské a západoevropské národy udrţovaly rovněţ prastarou tradici zápasů s býky či her s býky. Z nich se vyvinuli známé býčí zápasy, oblíbené v západní přímořské Francii a ve Španělsku, ale původ je zřejmě spojen s civilizací národa nazvaném po jejich mýtickém královi — Mínojci. Tradice býčích her a orby s býky obsahovala touhu tehdejšího člověka přiblíţit se co nejvíce mocným bohům, coţ však nebylo moţné, pokud nepřekonali fenomén býka, stojící mezi člověkem a bohy. Při býčí orbě kněţí pečlivě zkoumali, zda býci chodí v brázdě pevně, či zda jsou nejistí, nebo se potácí. Za velmi příznivé znamení, svědčící o příští přízni bohů, bylo povaţováno krotké a poslušné chování, přičemţ býci museli stát na všech čtyřech nohách. V přemyslovské pověsti se tak býci přesně chovají, i kdyţ to není nijak zdůrazněno. Toto znamení bylo v podstatě důleţitější, neţ další fáze činnosti Přemysla. Chování Přemyslových býků naznačovalo, ţe budoucímu panovníkovi a zejména budoucímu národu jsou vesmírné síly příznivě nakloněny. Nebudu se hlouběji zabývat výkladem přemyslovské pověsti, protoţe tak bylo mnohými a lépe provedeno. Snad jen připomenu, ţe zmizení býků ve stadické skále má společnou nit s Blanickými rytíři, totiţ v tom, ţe obojí zůstávají ku pomoci po boku nového národa (i kdyţ skryti) pro případ váţného ohroţení jeho existence. S odchodem býků totiţ pověst dodává, ţe aţ bude národu nejhůře, vyjdou býci znovu ze skály a povede je v zápřahu opět budoucí panovník pocházející z prostého lidu. Ten národ pozvedne k slavnému vítězství, po kterém přijde trvalý mír. Je zde moţno pozorovat jistou paralelu s vyšehradskou pověstí i proroctvím Sibyl. Pro nás je však nejdůleţitější zcela jasné sdělení o legitimitě nového národa, který pochází ze spojení českých (nýských) a keltských rodičů. S přemyslovskou pověstí intimně souvisí i proroctví Liban (Libuše), přicházející po obřadu svatby a předání vlády novému kníţeti. Je celá řada různě pojatých verzí tohoto proroctví, protoţe vlastně neexistuje jediný dochovaný původní písemný pramen. Je totiţ málo známá skutečnost, ţe jak Keltové, tak i Árjové přísně odmítali písemné či grafické záznamy a veškerá sdělení tradic a etických principů byla zaloţena výhradně na řetězovém ústním podání. Proto árijské Védy byly písemně zaznamenány aţ poměrně nedávno, přestoţe jejich stáří je ve skutečnosti nejméně 4000 let. Liban se svými sestrami patřila mezi nejváţenější kněţky-drusady vyšehradského nemethonu. Sama vynikala moudrostí a schopností vidět věci a děje ostatním nezřetelné. Ve svém vidění budoucnosti národa Liban říká: „Děje budoucího času i co skryto v hloubi země, mým hlasem teď sdělí bozi. Vidím místo zdávna posvátné, kolem se město vzpíná a slávou jako slunce plane." Pokračuje v popisu skrytého bohatství této země a nakonec se obrací ke shromáţděným vladykům: „Váš rod tu bude žít po věky věků a silen bude byv bohy požehnán, když svatou mu bude země otců jich potem a krví zkropená, kdyžpřed cizinci neskloněn dobré zvyky uctívá a bratrem bude bratřím všem." Pokud ještě někdo pochyboval o keltském původu Liban, ona sama zde podává důkaz. Nemluví o „svém rodu", jak by nutně hovořila kněţna českých kmenů. Hovoří o budoucnosti rodu (rozuměj lidu) pocházejícího z nýských kmenů, které teprve splynou s keltskou krví i duchem. Kněţna Liban je ještě Keltkou, ještě není matkou dětí nového národa, ještě nenosí pod srdcem Přemyslovo dítě, ale stane se tak jiţ brzy. Hrdá keltská princezna a drusada Liban se jakoby zázrakem mění v milující matku mladého národa v okamţiku, kdy poprvé zaslechla pláč novorozeného Nezamysla a přitiskla jej hladového k štědrému prsu. Tehdy se Liban změnila v Libuši. Jestliţe tak podrobně hovořím o Libuši, bylo by chybou nezmínit se také o skvělém pokladu, který přináší věnem rodu Přemyslovců. Traduje se, ţe tento poklad je dosud skryt v hloubi Vyšehradu a spolu s duhově zářícím zlatým trůnem v budoucím čase jednou vyjde na povrch. Věnná část pokladu byla přemyslovskými panovníky dále rozmnoţována. Pokud někdy panovník v nouzi část pokladu vyzvedl, tak desetinásobek brzy vrátil. Mnoho cizích králů a dobrodruhů se tento poklad snaţilo získat, ale bez úspěchu. Místo jeho uloţení vešlo do hrobu spolu s posledním Přemyslovcem zrozeným „po meči". Jak úţasný to musel být asi poklad můţeme stěţí odhadnout z velikosti, vzácnosti a čistoty drahých kamenů, zasazených v korunovačních klenotech českých králů, které prý byly z přemyslovského pokladu pro tento účel kdysi vyzvednuty. Nejprve pro Václavovu korunu, z níţ byly převzaty i do korunovačních klenotů krále českého a římského Karla, toho jména čtvrtého. Jedná se o skupinu obrovských spinelů, rubínů a safírů, vesměs pocházejících z Orientu, i kdyţ je moţné, ţe některý ze safírů pochází z Jizerských hor od Safírového potoka. Jistě mnohého čtenáře napadne, odkud Liban věnný poklad získala. Je pravděpodobné, ţe to byla část pokladu vyšehradského
nemethonu, která byla dána i věnem novému budoucímu národu, pokud se nejednalo o celý poklad svatyně. O značném stáří drahokamů svědčí mimo jiné i prastarý a nepříliš dokonalý způsob opracování do nepravidelných „muglí". Tak tvrdé a houţevnaté kameny jako jsou rubíny a safíry se musely starým mistrům brusičům opravdu obtíţně opracovávat. Podle tradice vloţila Libuše před svojí smrtí na poklad ochrannou kletbu, vztahující se i na korunovační klenoty. Podle této kletby zahyne zlou smrtí kaţdý, kdo vztáhne na dědictví národa svatokrádeţnou ruku. Z tvrdého osudu Heydricha se dá usoudit, ţe Libušina kletba působí do dnešních časů. Procházíme-li dějiny Čech a Moravy i Slezska, míjíme dlouhou řadu posvátných i památných míst, majících úzký vztah s dobrými i zlými časy našeho národa. Namátkou vzpomeňme na Říp, Vyšehrad, Kaňk u Kutné Hory, Velký Blaník, horu Tábor u Nemějic, Budeč, Hostýn a další. Dnes s překvapením zjišťujeme, ţe většina z těch míst byla ještě před příchodem praotců významnými svatyněmi. K řadě z nich se vztahují starodávné keltské pověsti i proroctví, které se v generacích pozdějších usedlíků udrţely ústním podáním dodnes. Bohuţel, i některé byly v období usilovné ka-tolizace přizpůsobeny cílům římskokatolické liturgie, jako například Hostýn. Tato svatyně byla původně zasvěcena Velké Matce (Isidě), symbolizované ţenou zahalenou od hlavy k patě v tmavomodrý aţ černý plášť, stojící na obráceném půlměsíci, obklopenou plejádou hvězd. Tento symbol má mít závaţnou kosmickou souvislost se Zemí, ale dosud úspěšně vzdoruje pochopení. Intenzivním působením Jezuitů a římskokatolického kléru ve středověku byl kult Velké Matky upraven násilně na Mariánský kult, ale protoţe symbol měsíce a hvězd nebyl pochopen, byl jako neškodný ponechán. Tradice Velké Matky-Isidy je velmi stará, údajně více neţ 5000 let. Dodnes není jasné, kde tato tradice má svoji kolébku, ale víme, ţe měla velké rozšíření v západní Evropě, zejména ve Francii. Zde byla nazývána Milostiplnou Velkou Matkou, jejíţ tradici převzali Prakeltové a ztotoţnili ji s Černou pannou Isis. I zde vlivem křesťanství původní kult Velké Matky překryl Mariánský kult. S prvními Kelty přichází kult Velké Matky i do střední Evropy, asi kolem počátku 1. tisíciletí př. n. l., a s ním jsou spojena nejstarší kultovní místa Keltů, především Vyšehrad a Hostýn. V těchto svatyních se tento prastarý kult udrţel i po příchodu mladších Keltů s mladší tradicí bohů Taranise, Teutatese a Esua. Přinejmenším počátkem 2. tisíciletí př. n. l. byl kult Velké Matky rozšířen v oblasti Egypta, Mesopotamie, Kypru, Kréty, dále na Balkáně, v Baludţistanu, Elamu a dalších zemích. Zmínky o Velké Matce obsahují i árijské Védy, zejména Purány a Tantrická písma. Zřejmě se ale nejednalo o árijskou tradici, ale o tradici přejatou, či zaznamenanou Árji při jejich vstupu do uvedených oblastí. Vzhledem k těmto souvislostem se domnívám, ţe kult Velké Matky je odleskem náboţenského hnutí širokého dosahu, které kvetlo přinejmenším na Euroasijském světadílu aţ do katastrofy kolem roku 3449 př. n. l. V Indii je Velká Matka nazývána Déví (Bohyně) a často bývá ztotoţňována s Párvátí a Kálí (obě byly manţelkami Šivy), ale i s jinými místními boţstvy pod jmény Uma, Gauzí, Ambilee, Durga, Minakší a podobně. Hinduisté personifikují Velkou Matku jako ţivotní prasílu „šaktí", bez níţ je ţivot vyloučen. Maloasijské národy Velkou Matku znají jako Kybe-lé (Cybelé), Řekové jako Rheu nebo Megalé Méter theon Idaia (Velká Matka bohů z Idy). Od Řeků tento kult přejali i Římané pod jménem Cybelé, nebo Magna Mater deum Idaea. Tolik na vysvětlenou k tomuto podivuhodnému fenoménu pojícímu se i k naší zemi. Jiný podivný problém souvisí se značným rozšířením místního názvu „Libuše", či z kořenu tohoto jména odvozeného. Zdá se, ţe buďto souvisí s keltskými svatyněmi drusad, jakýmisi keltskými ţenskými kláštery, nebo se jedná opět o počeštěné původně keltské toponymum (Liban). Obvyklým atributem těchto ţenských nemethonů (nebo snad věštíren) je posvátný pramen mající podle tradic i značné léčivé vlastnosti. Vzpomeňme alespoň Libušín u Prahy, Libuš u Prahy, Libeň, Libuše u Staré Kouřimi. Nabízí se domněnka, ţe keltský kmen „lib" bezprostředně souvisel s věšteckou kultovní funkcí drusad a teprve později se ztotoţnil se jménem. Připomenu, ţe Liban-Libuše byla váţenou a známou věštkyní. Jedná se zřejmě o analogii jména Sibyl, tedy spíše specifické pojmenování společenské funkce. Keltské svatyně představují fenomén nemající obdoby v ničem, co známe o všech náboţenstvích a sakrálních centrech. Fenomenální je právě zjištěná a stále více potvrzovaná skutečnost, ţe ne-methony byly vázány na zcela určité části zemského povrchu, přičemţ obvyklým vnějším atributem byl posvátný pramen, mající léčivé a očistné vlastnosti. Nemethony jen výjimečně představovaly jednoduché, nejčastěji dřevěné stavby, většinou to byly přírodní prostory jednoduše ohraţené, přimykající se k vlastnímu centru, kterým byl pramen. Některé nemethony byly poměrně rozsáhlé a váţené, jiné byly spíše malé svatyně místního zájmu. Často byly na kopcích či vyvýšených místech, ale to nebylo podmínkou. Bylo téměř pravidlem, ţe vlastní
pramen byl chráněn mohutnými starými stromy, nejčastěji duby. Rozbor problematiky nemethonu ukazuje, ţe základním analogovým jevem společným pro naprostou většinu keltských svatyní je velmi sloţitá geologická stavba podloţí, zejména pak rozsáhlá poruchová a zlomová pásma s velkým hloubkovým dosahem. Tyto zlomy přiváděly k povrchu z velké hloubky prameny, které však neměly dlouhý ţivot. Příčina byla v malé geologické (či spíše tektonické) stabilitě pramenných cest, které se projevovaly početnými změnami zlomových pásem, v jejichţ důsledku docházelo k zuţování a uzavírání přívodních tras pramenů. Proto dnes na většině nemethonů jiţ prameny nenacházíme, nebo jde o prameniště povrchová. Do povědomí se v současné době postupně probojovaly podivuhodné poznatky o tak zvaných „dračích ţilách", coţ jsou laicky vzato pásma zemského povrchu vyzařující jakousi energii, velmi neblaze pu-sobící na člověka i ostatní ţivé tvory. Ze starých zpráv víme, ţe dračí ţíly znali jiţ staří Číňané (ostatně od nich pochází tento podivný termín) a efektivně je vyhledávali pomocí virgule. I kdyţ moderní věda dosud nedokázala vysvětlit podstatu a působení těchto bionegativních geopatogenních zón, není o jejich neţádoucím aţ nebezpečném působení ţádná pochybnost. Dnes jde v podstatě o to, jak tyto bionegativní oblasti co nejpřesněji vymezit, aby lidé nepřicházeli s nimi do trvalejšího kontaktu. Všeobecné působení bionegativních zón lze popsat jako sniţování vitální síly člověka, projevující se rozladěním obranného mechanismu, a tím přicházejícího častého onemocnění, ale i zhoršování průběhu banálních nemocí, pomalé hojení ran, manifestace latentních duševních chorob či rakoviny a podobných jevů. Bionegativní zóny neblaze působí i na zvířata, která ztrácejí reprodukční schopnost, nebo narozená mláďata mají vysokou úmrtnost, často se objevují nemoci a fyziologické poruchy, u krav klesá dojivost i kvalita mléka atd. Prameny vyvěrající zejména v oblastech kříţení bionegativních zón nejsou pouţitelné ani k pití, ani k přípravě potravy, protoţe bio-negativní faktor se v nich zjevně koncentruje, takţe vlastně můţeme hovořit o fenoménu „mrtvé vody". Systémové analýzy problematiky bionegativních zón naznačují, ţe tyto vlastnosti jsou vázány opět na tektonicky silně porušené úseky zemského povrchu a zejména na kříţení zlomů a poruchových pásem. V naprosté většině však jde o tektonické poruchy mělké nebo nevelkého hloubkového dosahu řádu stovek metrů. Tyto zóny dokáţe řada lidí identifikovat virgulí či kyvadélky, ale některé osoby projevují i zřetelnou psychosomatickou reakci při bezprostředním přiblíţení k zóně. Pozoruhodné však je, ţe titíţ lidé mohou identifikovat obdobně výraznou reakci virgule i v bývalých prostorách keltských svatyní, ale směr síly vychylující virguli je právě opačný, neţ v oblastech bio-negativních zón. Dnes je zřejmé, ţe keltští druidové se neklaněli pramenům či stromům, jak jim zejména katolická náboţenství vytýkají, ale uctívali onu podivuhodnou energii, která z vůle bohů prýští z velkých zemských hloubek na povrch. Tradované aţ neuvěřitelné léčivé vlastnosti vody pramenící v takové oblasti přímo vede k tezi o existenci vysoce příznivě působící energii, tedy biopozitivním faktoru, který je obsaţen i v pramenité vodě takové oblasti. Pak můţeme docela dobře hovořit o fenoménu „ţivé vody". Dochované tradice také hovoří o vynikajících léčitelských schopnostech druidů, kteří dokázali skutečné divy s pouhou vodou načerpanou z posvátného pramene. Není to však pouze příznivě ovlivněná struktura vody, zjevně je i příznivě ovlivněn vzduch, přestoţe ionizaci nelze od ostatního okolí odlišit. Často lze pozorovat v aktivní oblasti nemethonu i velmi bujnou a zdravou vegetaci minimálně trpící škůdci i nemocemi a s oblibou ji vyhledávají hnízdící ptáci. Bionegativní působení relativně mělkých zón lze vysvětlit zejména tzv. „kondenzátorovým efektem", hromadícím významné aţ biologicky nebezpečné mnoţství kladného náboje. Desky kon-denzátoru tu zastupují plochy zlomů, dielektrikum pak obvykle nízce mineralizovaná, a tím pádem málo elektricky vodivá voda. Hodnoty kladného elektrického pole mohou v bionegativních zónách dosahovat značných hodnot. Kdyţ uváţíme, ţe dnes jiţ nikdo nepopírá biologicky negativní působení kladného elektrického pole na lidský i zvířecí organismus, je zřejmě toto vysvětlení podstaty bi-onegativních zón postačující a přijatelné. Elektrostatické (kulombovské) účinky náboje takového zemního kondenzátoru jsou dostatečné k tomu, aby vybudily mechanickou reakci virgule, spirály či kyvadélka. Na těchto reakcích se bezprostředně svalstvo osoby neúčastní. Virgulí tedy v podstatě identifikujeme existenci a hranice pole s kladným nábojem. Tato skutečnost má zjevně obecnější platnost, protoţe pomocí této prastaré techniky lze identifikovat v přírodě nejen existenci zvodněných puklin, ale i puklin obsahujících místo vody kovové rudy. Analogovým znakem je vysoká hodnota permitivity (dielektrické konstanty) vody a rud kovů. Jak víme, velikost náboje v elektrickém kondenzátoru, je přímo úměrná velikosti plochy kondenzátoru a hodnotě permitivity prostředí mezi
kondenzátorovými deskami. Za chování virgule je tedy v podstatě odpovědná elektrická síla, kterou na sebe působí dva náboje (rozuměj dvě pole) tak, jak nám to říká známý Coulombův zákon. Jedním zdrojem náboje (pole) je vlastní geologická porucha, druhým je osoba drţící virguli, na jejímţ hrotu se shromaţďuje náboj vytvářený onou osobou. Čím tato osoba je schopna vytvořit větší náboj, tím citlivěji na zemské poruchové pole reaguje virgule. Teoreticky osoby neschopné vyvíjet na povrchu těla dostatečný elektrický náboj, nejsou schopny efektivně pracovat s virgulí a takových lidí je podstatná většina (75—80 %). Lze to však vhodným způsobem řešit pomocí toho, co zná dnešní elektronika, ale to je jiţ jiný soudek. Většina lidí citlivě pracujících s virgulí (tzv. „senzibilů") generuje značný povrchový náboj, takţe na nabité pole poruchových zón virgule v jejich ruce reaguje prudkým pohybem. Takovým způsobem většinou bude reagovat virgule sensibilů v místech dosud aktivních biopozitivních zón keltských nemethonů. Zdá se, ţe značný počet bývalých keltských nemethonů má dosud poměrně silně aktivní biopozitivní zóny, i kdyţ třeba pramen vyschl. Lidem přestálým nemoc, oslabeným dlouhou chorobou, ale i osobám psychicky labilním, osobám silně stresovaným, ale i všem lidem a především malým dětem a budoucím maminkám nelze jinak, neţ velmi vřele doporučit klidné procházky a pobyt v prostorách bývalých nemethonů. Velmi blahodárně působí, provádíme-li zde psychické koncentrace, ba i prosté meditace. Mějte však na mysli, ţe tato místa jsou dosud prastarými chrámy, kde mezi člověkem a Bohem nemá být nic jiného neţ důvěra, pravda a láska. Vstupujte do těchto míst s otevřeným čistým srdcem, odměnou obdrţíte duševní klid i zlepšené zdraví. Mějte v úctě tato místa a nedovolte nikomu ničit je či poškozovat. Je to dědictví, které dodnes neumíme plně ocenit. Citlivému pozorovateli nemůţe ujít, ţe většina proslulých poutních míst jsou prastarými keltskými ne-methony, které si v minulosti přisvojila římskokatolická církev, protoţe velmi dobře pochopila jejich význam. Dochované dávné keltské mýty, pověsti, ale i toponyma a nemethony se nám nyní jeví v jiném světle, neboť dosvědčují nejen minulý přímý úzký kontakt nýského a keltského prvku, ale i jejich splynutí v nový národ zalidňující dnes území Čech, Moravy, Slezska a Slovenska.
| Pohané, či barbaři? Pojem „barbaři" byl pouţit jiţ Řeky původně pro všechny národy, jejichţ řeči Řekové nerozuměli. Později tento termín nabyl aţ pejorativního významu zdůrazňujícího civilizační nevyzrálost a méněcennost některých etnik projevující se hrubostí, krutostí a nevzdělaností. Od Řeků toto pojetí v podstatě převzali i Římané, kteří jiţ za barbary povaţovali všechny národy a etnika neřímského původu, přestoţe mnohé z nich neměly o nic horší kulturu neţ Řím. Příkladem mohou být především Keltové. Kdyţ křesťanská církev římská získala koncem 4. století n. l. rozhodující vliv v západní části rozpadající se Římské říše, vytvořila si velmi pevný ideologický a mocenský klíč k ovládnutí vytvářející se mocné říše germánských Franků. Začíná usilovné a cílevědomé pronásledování „pohanů", tedy národů a etnik ideu západního (římského) křesťanství nevyznávajících. Katolický klérus úzce spojený s franckými panovníky začíná pouţívat ideu křesťanství jako zásadní ideologické zdůvodnění expanze francké říše do původního keltského a slovanského prostoru. Začíná období násilného šíření západního (římského) křesťanství „ohněm a mečem", především do prostoru obsazeného západními a přímořskými Slovany. Koncem 6. století a zejména v období 7.-9. století je i formující se český stát vystaven tvrdému tlaku Franků, usilujících o jeho ovládnutí a asimilaci. Ţe ve skutečnosti nešlo v podstatě o šíření křesťanství, ale o násilné ovládnutí nových prostorů a vytlačení místního obyvatelstva, svědčí zkušenost s hrubou nevůlí a násilím, kterému byli ze strany franckého kléru vystaveni věrozvěstové Cyril a Metoděj, šířící ideu křesťanství východní verze. Kdyţ římští kněţí, vesměs franckého, či spíše jiţ německého původu, vyhání ţáky obou východních věrozvěstů z Čech a Moravy, je českým panovníkům jasné, ţe idea křesťanství je pouze rouškou a záminkou a ţe se zřetelně mění v zápas německého a českého ţivlu o vládu nad prostorem českého státu. Tento zápas, trvající více neţ tisíc let, neskončil, pouze dnes má civilizovanější, ne však méně nebezpečné formy. Bláhoví, kdo uvěří hladké tváři a úlisným slibům. Němečtí panovníci a klérus zaštítili své mocenské a kořistnické ambice tím, ţe spolu s křesťanskou ideou šíří mezi východními „barbary" i vyspělou západní kulturu. Skutečnost, ţe toto „šíření kultury" si vyţádalo mnoho prolité krve a bezpočet ţivotů, zůstala poněkud stranou. Ideologie šíření západní křesťanské kultury
však byla zaloţena na demagogii, lţi a nezřídka i podvodu, které měly dohromady nezvratně dokázat, ţe kultura na východ od hranic německé říše je nicotná, bezcenná, nehodná pozornosti a východní „barbary" je nutno usilovně civilizovat. Bohuţel, tento duch demagogie občas prolne ven i dnes, a to i ve vlastních řadách. Jednou z velkých lţí, na které byla stavěna německá ideologie nadřazenosti a svatého poslání kolonizovat východní území, bylo tvrzení německých šovinistů, ţe západní Slované (rozuměj především české kmeny) pouze dočasně obsadili původně germánská východní území Čech a Moravy. Z toho mělo vyplynout právo na východní území, které je nutno znovu osídlit germánským prvkem. Jenţe historie říká něco zcela odlišného. Ve skutečnosti germánští Markomané a Kvádové, kdyţ vytlačili z českého prostoru keltské Boje, udrţeli prostor Čech necelých 30 let, prostor Moravy méně jak 50 let, a to ještě ovládli níţinné oblasti povodí Ohře, Labe a Vltavy, ale ostatní území obsadit nedokázali. Ve skutečnosti byl prostor Čech a Moravy keltskou doménou nejméně od 8. století př. n. l. Faktem je, ţe vytlačení Bojové převyšovali Markomany a Kvády svou vysokou kulturou takřka všestranně a germánští dobyvatelé mnoho z keltské kultury převzali. Oblíbený mýtus o zaostalosti a nízké kulturní úrovni západních Slovanů, šířený německým katolickým klérem, nesporně velmi podstatně ovlivnil i českou katolicky laděnou inteligenci, zejména v raném středověku, ale bohuţel i dnes. Příkladem ideje nadřazenosti německého prvku se projevuje jiţ v Dalimilově kronice, kdy příchod Čechů je vysvětlován jako útěk náčelníků Charvátů před trestem za vraţdu. „Tak zvaný Dalimil" vytýká našim předkům chybějící pevná rodinná pouta, promiskuitu i nedostatek tradic. Přesto i do Dalimilových veršů pronikne alespoň vzdálený odlesk pravdivé skutečnosti, kdyţ hovoří o našich předcích jako o lidu spravedlivém, pospolitém, nehroma-dícím majetek, řídícím se přísně příkazy svých stařešinů, přičemţ je jim cizí krádeţ a loupeţ. Podobná zkreslení jsou však obsaţená i v dílech moderních křesťanských autorů. Tak F. Turek ve svém díle „Počátky české vzdělanosti" na straně 20 říká toto: „Ač technicky nabylo české a slovenské Slovanstvo značné výše a v nových sídlech se i společensky konsolidovalo, obraz jeho kultury nedospěl ještě stavu, kdy by stanulo po boku svým západním a jiţním sousedům. Písma neznali a jejich světový názor, ač měl uţ svou etiku — vzdálenou ovšem představě romantiků o jejich holubičí povaze — měl rovněţ rysy v podstatě primitivní" (konec citace). Jenţe všechno bylo jinak. Po poráţce Markomanů a Kvádů a jejich vytlačení z českomoravského prostoru počátkem 1. století n. l. dochází ve skutečnosti k opětné konsolidaci keltského etnika v tomto prostoru a upevnění jeho kultury ještě před příchodem Nýsů. Jak to bylo ve skutečnosti s kulturní úrovní Keltů? O Keltech je k dispozici dostatek zpráv zejména od řeckých a římských historiků. Tak Řek Diogenes Laertios se při svých cestách mezi Kelty zajímal o keltské školy, vedené druidy, v nichţ byla vychována budoucí keltská správní, vojenská a duchovní šlechta. Na otázku o náplni a zaměření studia dostal od druidského učitele tuto odpověď: „Učíme mladé lidi ctít bohy, nekonat zlé činy a za všech situací se chovat čestně." Toto stručné objasnění Laertiovi postačilo k tomu, aby vysoce ocenil duchovní kulturu Keltů. Mnoho údajů o keltských Galech uvádí Gaius Julius Caesar ve svém díle „Zápisky o válce galské", bohuţel, nikdy se nedokázal povznést nad poněkud tendenční přístup, plynoucí ze zájmů tehdejší římské politiky. V zájmu objektivity je nutno upozornit, ţe keltská společnost byla poměrně výrazně diferencována. Nejpočetnější vrstvou byl prostý lid (ambakté), který měl jen velmi málo práv, avšak velmi mnoho povinností. Na ambakté dohlíţeli šlechtou vybraní úředníci spolu s vates, coţ byli kněţí mající niţší stupeň zasvěcení. Další poměrně nepočetnou skupinou byla správní a vojenská šlechta, která byla svobodná, ale přesto ji vázaly velmi přísné náboţenské předpisy. Lze říci, ţe tato skupina byla pod dosti přísnou kuratelou druidů. Druidové tvořili velmi úzkou vrstvu duchovně vysoce vyspělých lidí (muţů a ţen), kteří v podstatě řídili veškeré dění ve společnosti. Jedním ze základních předpisů bohů, kterým druidové podléhali, bylo dohlíţení nad spravedlivou vládou šlechty nad ambakté, nepřipouštějící týrání a sociální bídu ambakté. Přesné vymezení úlohy druidů v keltské společnosti je dodnes nejasné. Jisté je, ţe druidové měli značný aţ rozhodující vliv a obrovskou autoritu. Byl to zřejmě důsledek všestranně vysokého vzdělání a pěstovaných výjimečných psychotronických schopností. Organizace společnosti nikdy nebyla tak stroze centralistická, jak známe u Egypťanů, Inků, Mayů, Árjů a dalších národů. Král byl obvykle druidem nejvyššího zasvěcení, ale vţdy to nebylo podmínkou. V podstatě se druidská vrstva členila na skupinu kněţí nejniţšího zasvěcení „vates", kteří ţili mezi ambakté i šlechtou a uplatňovali přímo vůli druidů nejvyššího zasvěcení. Druhou skupinou druidské vrstvy byli „euha-gové" pověření především sluţbou bohům, věštěním, vedením církevních obřadů a činností, kterou by snad bylo moţno přiléhavě nazvat psychoterapií. Bohuţel, o této skupině není mnoho informací k dispozici, podobně jako o ţenské verzi
druidů — drusadách. Je dost údajů o tom, ţe drusady byly pověstnými věštkyněmi, léčitelkami a čarodějkami. Vzpomínáte na Krokovy dcery? Kazi (Kasin, Kasan) podle starých pověstí znala mnoho rostlin a uměla z nich připravovat léky a úspěšně léčila neduhy i zranění. Teta (Tetas, Teten) proslula moudrostí, znalostí náboţenských obřadů a mnohých tajemství bohů. Libuše (Liban) proslulá věšteckými schopnostmi a znalostí tajemství přírody. Myslím, ţe tyto keltské princezny-drusady celkem zřetelně dokreslují poslání drusad. Nejváţenější a také nejmocnější a nejvíce tajemstvími zahalenou skupinou jsou vlastní druidové, tedy kněţí s vysokým a nejvyšším zasvěcením. Význam procesu „zasvěcení" musíme chápat spíše ve smyslu dosaţení nej-vyššího stupně všeobecného i speciálního vzdělání. Druidy proto můţeme povaţovat za keltskou inteligenci. Podobnou organizaci společnosti i rozdělení intelektuální vrstvy měli i Árjové, a tedy i Nýsové. Během exodu však Nýsové byli nuceni mnohé sociální a intelektuální vazby ve společnosti zjednodušit v zájmu přeţití. Protokeltové pravděpodobně uctívali Velkou Matku, jejíţ kult převzali při příchodu do Evropy. V procesu krystalizace keltské entity se vyvíjel i keltský pantheon. V jednotlivých obdobích měli Keltové různé bohy, ale nejzávaţnější postavení pro téměř všechny keltské kmeny měli tři bohové: Taranis — bůh slunce, blesku a hromu, bývá přirovnávám ke staroegyptskému bohu bohů Átumovi. Teutates (Teutiorix) — bůh lékařství, věd, řemesel, obchodu, bývá srovnáván s egyptským Thowtem. Esus — bůh větru, přírody, podzemí, je přirovnáván k Osirisovi. Základním etickým prvkem v ţivotě Keltů byla teze o jediném pravém otci všech bytostí, kterým je Nejvyšší Nepojmenovatelná Bytost, které všichni bozi podléhají. Druhým ze základních etických prvků Keltů je teze o nesmrtelnosti duše lidských bytostí. Druidové učili, ţe lidskému tělu není vhodné věnovat více neţ jen nezbytnou pozornost pro jeho hladkou funkci. Po smrti nesmrtelná duše z těla odchází a samo tělo se stává bezcennou schránkou, kterou je nutno co nejrychleji vrátit zemi. Mrtvé Keltové spalovali a v duchu této teze popelnicové pohřby mají pouze výjimečně vo-tivní dary a to ještě nepříliš cenné. Třetím základním etickým principem Keltů je teze o reinkarnaci, coţ znamená navrácení nesmrtelné duše po určitém období do nově rodícího se člověka. Podstatou reinkarnace je poznání, ţe lidská bytost (duše) musí projít mnoha reinkarnacemi, aby se zbavila špatných vlastností i návyků, bránících dosaţení skutečného duchovního prozření — duchovní dokonalosti. Podle této teze jsou právě reinkarnace a opakované ţivoty tím skutečným peklem a očistcem, kterým lidská bytost opakovaně prochází a zbavuje se důsledků minulých špatných činů. Těmito základními etickými tezemi se Keltové těsně sbliţují s Árji, jejichţ etické principy známe mnohem lépe z védských písemných památek. Je pochopitelné, ţe tyto principy se ve formě základních tezí uchovaly i v nýské entitě, vstupující po dlouhém exodu do prostoru Čech, Moravy a Slovenska. Víme s dostatečnou jistotou, ţe české kmeny přijímaly tezi o nesmrtelnosti duše a mrtvé spalovaly, čímţ prokazovaly, ţe lidské tělo po smrti je pouze opotřebovaný, prázdný a nepříliš cenný obal. Uznávaly existenci nedefinované Nejvyšší Bytosti, jíţ podléhají a slouţí podřízení bohové, jejichţ povinností je řídit cesty a osudy lidských bytostí. Představa o opětném návratu nesmrtelné duše do nově zrozených bytostí však nebyla jednoznačně pojímána, spíše byla přijímána představa, ţe duše mrtvých ţijí v blízkosti ţivých a chrání je, pokud se jim projevuje úcta. Stejně jako starosumerské texty na deskách starých 5 tisíciletí, tak i keltské tradice, se shodují v tom, ţe kaţdý člověk má svého stráţného ducha, který je přidělen Nejvyšší Bytostí. U Nýsů tuto stráţní úlohu přejímají duchové předků. Mnozí historikové říkají, ţe Keltové neznali písmo, coţ povaţují za důkaz jejich nedostatečného kulturního vývoje, ne-li přímo barbarství. Jenţe duch keltských pověstí či mýtů, dochované artefakty keltské kultury a tradované základní etické principy před náš pohled staví Kelty, ale také Árje jako entity v mnohém směru výrazně převyšující Římany a Řeky. Proto mnohého zcela pochopitelně napadne neodbytná otázka, proč Keltové neznali a nepouţívali písmo? Vysvětlení je poměrně jednoduché. Keltové přísně dbali na to, aby se jejich znalosti nedostaly do nepovolaných rukou. Dnes dosti přesně víme, ţe keltští druidové nejvyššího zasvěcení se mezi sebou dorozumívali a důleţité údaje zaznamenávali zvláštním druhem písma, představující grafický záznam prastarého Jazyka Ptáků. Tento jazyk byl ve starověku rozšířen mezi zasvěcenými, vládci a duchovní elitou a zanikl, aniţ o něm cokoliv určitého víme. Podle zpráv byl grafický záznam tohoto universálního starověkého jazyka, jakési „latiny starověku" odvozen z původního základu, ze kterého se později vyvinuly čínské ideografické znaky, ale také mayské hieroglyfy, runové znaky germánských kněţí a jim podobné grafické znaky zřídka nalézané v oblastech árijské civilizace. Podle tradice se z tohoto grafického kadlubu mnohem později vyvinulo hebrejské písmo a sanskrt. Setkáváme se i s takovou tradicí, která praví, ţe
Číňané píšící pomocí svých znaků shora dolů (od nebe k zemi) jsou původnímu zdroji nej-blíţe. Hebrejové píšící zprava doleva prý přijali kulturu od východu, kdeţto sanskrt je zapisován opačně, a tedy prý pochází ze západu. Pokud by tyto tradice byly blízké skutečnosti, pak prastaré keltské záznamy byly uskutečňovány písmem totoţným nebo blízkým prasanskrtu. To je však pouze dohad. Faktem je, ţe druidové zakazovali jakékoliv grafické záznamy provádět, coţ zároveň znamená, ţe měli co skrývat. Znalosti nutné k ţivotu, tradice, pověsti a další sdělení byla uchována pouze ústně a byli tím pověřeni druidové niţšího zasvěcení, vybíráni a cvičení pro schopnost pamatování dlouhých a rozmanitých textů. Někdy se setkáváme i s názorem, ţe druidové znali speciální způsob záznamu sdělení do některých předmětů, zejména kamenů. Tím je vysvětlováno, proč bývalo v keltských svatyních mnoţství kamenů nejasného účelu. Megalitická pole s tímto principem mají rovněţ souvislost vedle astronomické funkce. Prý mnoho z těchto kamenných záznamníků čeká na budoucí generace, které je dokáţí dešiftovat. To by mohlo interpretovat s některými prastarými údaji předegyptského stáří, které jsou dosud povaţované za báchorky. Podle těchto zpráv prý tehdy moudří lidé znali techniku záznamu sdělení do struktury jakéhokoliv odolného materiálu a princip této techniky měl vyuţívat principy koherence pronikavé duchovní energie produkované lidským mozkem. S ohledem na naše současné technické znalosti o principu záznamu zvuku i obrazu na bázi strukturních materiálových změn to zas tak fantasticky nevyznívá. V pověstech o prvých západních Slovanech se často setkáváme s předměty nejasného určení, s tak zvanými „dědky". Historikové jim připisují kultovní roli blíţící se úloze dodnes uctívaných sošek světců. Jenţe v úvahu ještě připadají další role: především ta, ţe „dědci" byly vlastně schránkami popele zemřelých předků, dále moţnost, ţe „dědci" vlastně byly záznamníky důleţitých skutečností, které bylo nutno v mysli entity uchovat. Zda byly „dědci" pouze mnemotechnickou pomůckou, či zda obsahovaly přímo struktu-rizované záznamy do hmoty dřeva či keramiky, lze dnes těţko rozhodnout. Teoreticky je moţné obojí. Jelikoţ o kulturní úrovni vypovídá mimo jiné i sociální organizace entity a způsob organizace školení mládeţe, věnujme i tomuto problému trochu pozornosti. Organizace keltské rodiny byla velmi podobná sociální struktuře rodiny árijské i nýské. V čele rodiny stál otec, který měl téměř neomezenou moc nad rodinou, ale také plnou odpovědnost za kaţdého člena rodiny, za zajištění zdroje obţivy, bezpečí atd. Keltské a nýské ţeny byly muţi povaţovány za rovnocenné a poţívaly stejných práv a povinností. V období bojových taţení smrt otců přiváděla jejich rodiny do existenční nejistoty hrozící hladem. Jak keltské, tak i nýské společenství tuto skutečnost řešilo tvorbou polygamních rodin, kdy ovdovělé ţeny se svými dětmi byly přijímány do plných rodin jako jejich nedělitelná součást. Nad častou polygamností Keltů i západních Slovanů se pohoršovali katoličtí historikové a tuto skutečnost povaţovali za důkaz nízké kulturní úrovně těchto entit. Jenţe opak je pravdou. Přijetí ovdovělých ţen a jejich dětí do plné rodiny je v zásadě vysoce etický princip, svědčící o hlubokém soucítění a pocitu vzájemné sounáleţitosti našich předků. Ostatně tentýţ princip nacházíme u mnoha starých, ale i nedávných národů. Několik rodin tvořilo rod, v jehoţ čele stál obvykle nej-starší a nejmoudřejší praděd či děd, jehoţ rozhodnutí nad členy rodu nemělo odvolání. Kaţdý rod měl svůj rodový znak — totem, obvykle stylizovanou podobu váţeného zvířete, rostliny, hvězdy, či jiného jevu. Někdy se stávalo, ţe rod postupně přijal i totémové jméno významného předka. Řadou rodů byl tvořen kmen, v jehoţ čele stál obvykle druid zrozený z jeho středu, který se opíral o kmenovou radu sloţenou z náčelníků jednotlivých rodů. Kmenový náčelník měl nad kmenem neomezenou moc a plně odpovídal pouze Nejvyšší Bytosti, či prostřednictvím druidského velekněze podřízeným bohům. Náčelník kmene byl v podstatě kníţetem a o jeho postavení svědčí mnohé zprávy z raných dějin českých kmenů. Pozoruhodná byla i organizace výchovy mládeţe a přípravy budoucí správní, vojenské a duchovní elity. Výchova malých dětí byla svěřena části keltské rodiny, nejčastěji matce či bábě. Starší děti získávaly základní znalosti ve školách vedených druidy-vates v rámci rodových škol. Vyšší vzdělání bylo určeno vybraným adeptům kmenové šlechty a řada takových škol získala postupně tak velký věhlas, ţe ji navštěvovala šlechtická mládeţ mnoha kmenů. Známou v tomto směru byla škola v Budči, řízená druidy vyššího zasvěcení, prokazatelně existující nejméně jiţ v 7. století n. l. Absolventy této školy byl Přemysl ze Stadic, ale také dcery Kroka. Je pravděpodobné, ţe podobný typ škol pro šlechtickou mládeţ byl vytvořen i na jiných místech při keltských nemethonech, nejspíše na Staré Kouřimi u Libice, Starém Hradisku, Brně a dalších místech. Některé indicie naznačují, ţe na vyšehradském a hostýnském nemethonu existovala učiliště připravující do funkce druidy předurčené pro nejvyšší státní a duchovní poslání. Po absolvování školy v Budči prošla učilištěm
vyšehradského nemethonu i Libuše, neţ převzala z rukou svého otce na čas otěţe vlády nad českými kmeny. Výuka v keltských učilištích prý trvala od pěti do deseti let, přičemţ nejvyšší zasvěcení získávali keltští druidové často aţ po dvacetiletém studiu. Lze předpokládat, ţe završení studia probíhalo na nejvyšších západních učilištích, jako například v Nimes, egyptském Hamaionu či Thébách, ale i ve východních střediscích duchovní kultury, zejména tibetské Lhase a indické Ayodhie. Bohuţel, důkazy pro to dosud nalezeny nebyly. Jiţ Řekové a po nich i Římané uznávali vyšší úroveň kultury a etiky západních Keltů ve srovnání s tehdy známými germánskými kmeny, zejména Franky a Vandaly. Nadřazenost keltské kultury se netýkala pouze duchovní oblasti, ale i materiální kultury, zejména úrovně řemesel. O kvalitě keltských zbraní, pancířů, ale také kráse šperků nacházíme častá slova uznání u takových antických historiků, jako byli Strabon, Lukanus a Caesar. Keltská kultura se ve střední Evropě vyvíjela v poměrně stabilních podmínkách nejméně 6.-7. století a v době příchodu Nýsů si v podstatné míře svoji úroveň zachovala. O vývoji kulturní úrovně Nýsů na jejich dlouhém exodu mezi Nýsaí a přechodnými sídlišti na Volyňské vrchovině nevíme téměř nic. Je zřejmé, ţe dlouhá doba exodu donutí i ten nejkulturnější národ uzavřít se do sebe a vytvořit takovou organizaci, která maximálním zjednodušením nomádského ţivota dovolí přeţití s minimálními ztrátami. Toto zjednodušení má za následek pokles obecné úrovně kultury, tedy k tak zvané „barbarizaci". Do jaké hloubky pokročila barbarizace Nýsů po odchodu z Ný-saie, nám snad v budoucnu doloţí výsledky archeologického výzkumu v místech nýských sídlišť na trase jejich exodu. Závaţné objevy můţeme očekávat především při archeologickém výzkumu v širší oblasti Volyňsko-podolské vrchoviny. Archeologické nálezy v oblasti jiţního Slezska nebudou patrně příliš významné, protoţe Nýsové se zde pozdrţeli nejdéle asi 50 let. Abychom mohli lépe pochopit obsah pojmu „barbarizace" kultury jakoţto jevu ohroţujícího i entity s nejvyšší kulturou, zamysleme se nad následující úvahou. Dejme tomu, ţe z jakési ţivotně důleţité příčiny vznikne neočekávaný stav, kdy jste vprostřed noci probuzeni a dostupnými informačními prostředky se dozvíte, ţe nejdéle do dvou hodin musíte opustit své dosavadní bydliště a máte si s sebou vzít pouze tolik zavazadel, kolik sami unesete. Zdravý dospělý člověk unese na pochodu v průměru asi tak 30 kg zátěţe. Zdá se, ţe je to poměrně přijatelné, ale obvykle jsou tu ještě malé děti, někdy i nemocní. Do váhy zavazadla se musí vejít jeden rezervní oděv, dvě sady teplého prádla, boty, prostředky osobní hygieny, ţelezná zásoba potravin a vody, nejnutnější nářadí, léky, spací pytel a dvě deky a předměty nezbytné osobní potřeby. Rodiče s malými dětmi musí navíc přibalit spoustu nezbytností pro přeţití dětí. Kdyţ váhu této minimální nezbytné výbavy sečtete, zjistíte, ţe jste na hranici 30-35 kg. Kde zůstaly knihy, příručky, slovníky, učebnice, beletrie a všechny další vnější kulturní atributy, na kterých jsme si tak zakládali. Patřím sám k té generaci, která na konci II. světové války osobně tyto hrozné pocity důvěrně proţila, rozhodně takové situace nepřeji mladším generacím k zaţití. Je to zoufalý pocit ztráty pevného bodu ve vesmíru a získání bezmocné nejistoty urvaného listu, který vítr nese, kam chce. Znalosti, které si člověk nese s sebou sice nic neváţí, ale ztrácejí se zapomínáním a není zdroje k jejich obnovení. Druhá generace vyrůstající během exodu má nutně celkově niţší kulturní úroveň, ale i technické a řemeslné dovednosti, které jí starší generace nemohla předat, neboť je beznadějně zapomněla. Z generace na generaci se zmenšuje mnoţství předávaných zkušeností, znalostí a dovedností, aţ se situace dostane do jisté rovnováhy, kdy jako podstatné jsou trvale předávány základní etické principy duchovního ţivota nezbytné pro přeţití, jakoţ i soubor kulturních a technických znalostí umoţňujících fyzické přeţití. Pak je to jiţ jen otázka štěstí a příznivých okolností, zda se barbarizace zastaví, nebo postoupí ještě hlouběji. Nebezpečí barbarizace však neohroţovalo pouze dávné předky, je s naší civilizací stále spojeno a kdykoliv nás můţe přepadnout. Stačí větší katastrofa globálního charakteru, nezvládnutelná epidemie či náhlá změna klimatu. Procesy barbarizace v minulosti postihly jiţ příliš mnoho národů majících původně vysokou úroveň civilizace a mnoho těchto národů nepřeţilo, nebo kleslo aţ ke dnu barbarizace. Podle přibliţných propočtů probíhal exodus Nýsů po dobu ţivota přibliţně 50 generací, které se narodily a zemřely mezi odchodem z Nýsaie a příchodem českých kmenů do České kotliny. Je to dlouhá či krátká doba? O tom, kam aţ postoupila barbarizace Nýsů v období, kdy dosáhli českomoravského prostoru můţeme usuzovat pouze podle některých indicií a archeologických nálezů. O důvodech časté polygamie českých Slovanů-Nýsů jsem jiţ hovořil. Ve skutečnosti to nebyla sexuální bezuzdnost, ale vysoce humánní instituce dovolující lidsky slušně ţít i ovdovělým ţenám a jejich dětem. Archeologický výzkum z posledních let dokládá, ţe například dětská úmrtnost do 5 let věku byla u nově
usedlých českých kmenů na svou dobu překvapivě nízká a nepřekračovala 15 %. Průměrný věk ţen dosahoval asi 45 let a muţů asi 50 let, věku 60 let se lidé doţívali výjimečně. Fyzický stav populace byl velmi dobrý, zjevně nikdo netrpěl hladem ani nemocemi pocházejícími z nedostatku potravy či její malé kvality. Muţi měli tělesnou výšku mezi 175—180 cm, ale dosti často i nad 180 cm, ţeny byly menší, asi kolem 165 cm. Podobně jako Keltky byly nýské ţeny graci-lní, se slabě modelovaným svalstvem, ale Keltky byly v průměru asi o 5 cm vyšší. Tyto údaje pocházejí především z údajů antických historiků, protoţe Nýsové i Keltové mrtvé spalovali. Teprve v období přelomu 9. a 10. století začíná převaţovat pohřbívání nespáleného těla, a tak můţeme konstatovat dobrou shodu antických zpráv i archeologických studií. Základní etický princip vymezující vztah lidské bytosti k Bohu i ke smrti byl prakticky totoţný s tím, co víme o Keltech. Podle představ Nýsů tvořila smrt pouze předěl k jiným, lepším ţivotům, a proto byla přijímána bez strachu a stresu. Západní Slované vyznávali existenci jediné všemocné Boţské Bytosti, odpovídající původním představám indoevropské civilizace, včetně představ o pomocných bozích, pověřených zcela konkrétní pravomocí, coţ je ve zdánlivém rozporu s křesťanskou věroukou. Prastarý univerzální princip „Boţí trojice", který je starší neţ egyptské, árijské a keltské zdroje, se u jednotlivých národů uplatňuje dosti výrazně, i kdyţ ne vţdy byl správně pochopen. Je tedy pravdou a nikoho to nepřekvapí, ţe principy, na kterých staví křesťanství, jsou obsaţeny v daleko starších, a tedy i původnějších náboţenstvích, přičemţ v té době byly výrazně čistší, průzračnější a bliţší pravdě. Byzantský historik Prokopios ve třetí knize svého díla „Historiai" popisuje jako přímý účastník vojenské výpravy vedené generálem Belizarem v letech 527—536 proti Gótům základní své poznatky o náboţenství Slovanů a Antů. Tito uznávají jediného boha, všemocného a vládnoucího bleskem. Srovnáním dostupných údajů o boţském pantheonu starých národů zcela jednoznačně vystupuje princip boţské triády: Princip postavení boha nejvyšší bůh (princip) zastupující bůh otec
Egypťané
Árjové
Indové
Keltové
Átum
Rudra (Váta)
Šiva
Taranis
Thowt
Mithra
Brahma (Višnu)
boţí syn či avátar boha
Úsir (Osiris)
bratří Nasátjové
Nýsové (západní Slované) Perun
Svarog Teutates (Teutiorix) Ráma, Krišna Esus, Buddha Svaroţič a další (Radegast)
křesťané
Duch Svatý Bůh Otec Jesus (Jeţíš)
Všem je společná víra v nesmrtelnost duše a reinkamace, která v případě křesťanského náboţenství ustupuje do pozadí. Symbolem všech těchto náboţenství byla jistá forma kříţe, který byl pojímán ne jako memento víry (křesťanství), ale jako symbol univerzální ţivotní síly proudící z Nejvyšší Bytosti. U Egypťanů to byl znak zvaný „anch", Árjové si osvojili svastiku, Keltové kříţ, který asi od nich převzali křesťané. Jaký byl symbol víry pouţívaný Nýsy, nevíme, neboť se nic nedochovalo. Pravděpodobně to byla stylisovaná forma svastiky. V náboţenských přích působí komicky, kdyţ křesťanští apologeti znevaţují stará náboţenství mimo jiné proto, ţe uctívaly různé přírodní objekty (kameny, stromy, studánky, prameny, zvířata atd.). Stojí však křesťanství blíţe Bohu jen proto, ţe uctívá sochy, obrazy a tělesné pozůstatky svatých, či často aţ fanaticky uctívá kříţ, aniţ došlo k pochopení skutečného významu tohoto symbolu? V podstatě ţádné z uvedených náboţenství nelze povaţovat za „pohanské", protoţe jednak mají všechna společný kořen, jednak obsahují shodné znaky téhoţ principu: jediný Bůh, nesmrtelnost duše, boţí triáda a reinkarnace, nebo personifikaci duše do boţího království (Ráj, Eden, Valhala atd.). Mimo to všechna tato náboţenství převzala základní principy důvodu existence a povinností lidské bytosti, především úctu a lásku k Nejvyššímu Bohu a jeho podřízeným personifikacím, poţadavek tvůrčího naplnění ţivota lidské bytosti, skromnost spojenou s odmítáním nadměrné moci a bohatství jako ţivotního cíle a vzájemné bratrství a soucítění mezi lidskými bytostmi. Objektivní pohled do dávné historie lidstva zřetelně ukazuje, ţe není ţádné „jediné pravé víry" vytvořené kněţími, té či oné náboţenské komunity, ale boţí principy dané lidské bytosti, které jsou tak staré jako lidstvo samo. Jelikoţ tyto principy jsou samou podstatou lidské kultury a etiky, můţeme předpokládat, ţe stupeň barbarizace kultury Nýsů nebyl tak beznadějně hluboký, aby jej bylo moţno asimilací s keltským
prvkem v poměrně krátké době vyrovnat. Nová entita formující se po splynutí keltského a nýského prvku, byla proto ve své době přinejmenším rovnocenná kulturou franckým Germánům a v některých směrech je i zjevně převyšovala. Totéţ platilo i v poměru k antické kultuře, která však byla jiná, neb se vyvíjela v jiných podmínkách. Není důvodu vţívat se pokorně do úlohy kulturně a vývojově opoţděného národa, protoţe tradice i kořeny našeho národa sahají tak hluboko do historie, kam aţ stěţí dnes dohlédneme.
| Předurčení a úděl V historii lidské civilizace bylo několik národů, kterým byla dána karma obsahující předurčení stanout v čele duchovního vývoje lidstva. Byly v dávné historii Země národy, které tento úděl zvládly a dodnes ponechaly ve vývoji civilizace svou výraznou pečeť. Pověsti a mýty o nich mluví jako o národech spravedlivých, mírumilovných, zboţných a bohy milovaných, přestoţe se za nimi dávno zavřela opona paměti lidstva. Jedním z posledních byl národ, kterému staří Řekové dali jméno Hyperborejci. Byly však také národy, které tíhu údělu neunesly a před duchovním harmonickým vývojem k pochopení smyslu existence člověka daly přednost technickému rozvoji prostředků nutných k uchvácení moci a etikou poznání pravdy opovrhly. Zlomky starých zpráv hovoří o tom, ţe tyto národy vládly úţasnými přírodními silami, které se jim však jednou vymkly z ruky a zničily je. Po těchto národech zůstaly jen smutné mýty o velkých tragických válkách, zničených národech a hlubokém úpadku civilizace. V raném období současné civilizace se formoval ţidovský národ, jemuţ karma určila úděl vést rozvoj ducha mladé civilizace jako národ Bohem vyvolený. Leč tíhu údělu tento národ neunesl, jeho pýcha a arogantní přezíravost neţidovských národů, provázená touhou po bohatství a moci, vybočila z karmou určených mezí. Následoval těţký trest a rozptýlení Ţidů do celého světa, kde kaţdý jedinec nesl část kletby vyřčené nad celým národem. Přestálá utrpení pomalu vrací ţidovský národ na pravou cestu, zatím ještě příliš pomalu, neboť dosud plně nepochopil hloubku své viny. Osudy ţidovského národa jsou váţným mementem našemu národu, neboť opo-vrhnutí karmickým údělem je tvrdě trestáno. Kulturní a etický vývoj lidské civilizace je nezbytný, ale sám o sobě není postačující. Je tu memento určeného času. Kaţdá pozemská civilizace má vyměřených pouhých 6115 let ke svému rozvoji. Pak následuje přílet Velkého zametače nehodných — Nimiru, který záplavami, ledopády a ohnivými smrštěmi vyčistí místo pro nástup nové civilizace. Do příletu Nimiru zbývá přibliţně pouhých 673 let, coţ není mnoho k tomu, aby se současná civilizace připravila k přeţití katastrofy. Dávná proroctví říkají, ţe tuto katastrofu přeţije jen málo lidí v několika refugiích. Strabon říká, ţe keltští druidové vyprávějí o mýtu, podle kterého jednoho dne náš svět zanikne při strašné katastrofě, kdy vše ţivé bude zničeno ohněm, ledem a vodou. Doslova říkají „kulatá Země hoří". Jedním z nemnoha refugií, která můţeme identifikovat díky pochopení zákonitosti příletu Nimiru, je právě oblast střední Evropy, a to především území Čech, Moravy a Slovenska. Vyplývá to ze starých keltských a árijských proroctví předurčujících budoucí úděl národa, který toto kataklysma přeţije a stane v čele duchovního vývoje lidstva. V těchto proroctvích se říká, ţe lidstvo proţilo jiţ tři velké intelektuální cykly (Zlatý, Stříbrný a Bronzový věk) a na konci kaţdého z těchto cyklů byla Země vystavena kruté zkoušce hrozného kataklysmatu. Teď proţíváme poslední cyklus Ţelezný věk, dobu plnou bolesti, strádání, smrti a válek. Na konci Ţelezného věku se zrodí mladý král, pod jehoţ vedením půjde předurčený národ v čele duchovního rozvoje lidstva, aby jej vyvedl z hrůz zániku. Eso-térní výklad Písma říká: „Elita, děti Eliášovy, bude spasena pro svou hlubokou víru, neumdlévající boj o pravdu a poznání, Za což bude povýšena do úlohy žáků Krista-Světla. Jeho znamení ponese a obdrží od něj poslání obnovit pro obrozené lidstvo řetěz tradic lidstev zaniklých ". V podobném duchu hovoří i Evangelium sv. Matouše: „Lidstvo musí zahynout vyjma vybraného lidu — elity, kterému dá skutečná věda křídla poznání a pozvedne ho k nejvyšší pravdě a k Bohu." (N. Fulcanelli: Tajemství katedrál). Obdobná poselství nacházíme v knihách proroctví Sibyl a starých indoevropských tradicích, vztahujících se k proroctví Velké Matky o setkání bohů na Vyšehradě. Řada legend Keltů, Ţidů, Mayů a dalších národů vypráví o bytosti ze dvou třetin boţské a z jedné lidské, kterou bohové pověřili úkolem chránit pozemskou civilizaci. Bytost má mnoho jmen, nejčastěji se nazývá Bílý jezdec, Bílý
rytíř, Ochránce, Pastýř Jan, Tajný mistr Chrámu a Král světla. Podle mýtů zůstává tato bytost na Zemi, ale můţe odcházet i na jiné Země, čímţ je míněna Země v paralelních prostorech. Bývá ztotoţňován s Gilgamešem, později je to nejčastěji Ochránce či Král světla. Své tajné sídlo prý volí tam, kde je v daný čas nejvíce potřebná jeho přítomnost. Z Mezopotamie přešel do Egypta, později do Číny, pak do Irska. Traduje se mnoho zásahů této bytosti proti silám ohroţujícím lidstvo, které jen díky tomu přeţívá i největší katastrofy a války. Prý se projevoval dříve přibliţně po 6000 letech, ale v tomto století mnohokrát. Nelze to prokázat, jsou to mýty. Důleţitá je ta okolnost, ţe trvalé sídlo Krále světla je prý v Tibetu a jméno říše je „Agartha". Mormonská tradice naznačuje moţnou totoţnost Krále světla s Kristem, který jako Jeţíš po dobu asi 10 let pobýval v Tibetu. Podivné je, ţe Král světla za posledních 6000 let nezaloţil ţádné náboţenství, takţe ztotoţnění s Kristem je asi mylné. Sibylské proroctví o příchodu nového krále, ale i proroctví Velké Matky o setkání bohů na Vyšehradě se pravděpodobně vztahují k této bytosti, protoţe tradice říká, ţe Král světla pobývá většinu času na Zemi a shromaţďuje kolem sebe vyvolené jiţ mnoho století. To, co je známo o řádu Templářů, řádu Graalu a dalších esotericky orientovaných společenstvích tyto tradice dostatečně potvrzuje. Odlesk tradice Krále světla má svou pečeť i v proroctví Libuše při ukrývání kolébky prvorozeného Přemyslovce, která má v budoucnu kolébat nového krále, který jej povede do těţkých zkoušek. Prastarý mýtus Árjů vypovídá o dávné události, při které byla na území dnešní pouště Gobi zničena neznámou katastrofou rasa vyspělé civilizace polobohů. Ti, co přeţili, se rozdělili do dvou skupin, které mají jména Agartha a Shampullah. Říši Agarthu, domov duchovní dokonalosti a esoté-rické koncentrace, řídí představený esotérické Loţe světla, coţ je pravděpodobně Král světla. Z této Loţe světla — Agarthy — bylo v roce 1977 předáno poselství pro Československo, které nezkráceně uvádím: „Opět k vám promlouvám z onoho velebného klidu, odkudjsem již dříve promlouval v osudových chvílích této planety. Jak jsem jižpředešle řekl, váš národje původem předků slunného Orientu, ze Země, která leží pod Střechou světa. Proto znám dobře váš národ i jeho poslání, jelikožpouta utkaná předivem věků stále trvají. Vraťme se ještě jednou do minulosti vašeho národa a sledujme nit dějin, jejichž události, které nás poučily o tom, že jste vyvoleni k velikému úkolu v dějinách světa. Váš malý nárůdek v moři nepřátel procházel vždy kritickými údobími svého vývoje a procházel utrpením a to proto, aby uzrálpro svůj příští vedoucí úkol v kultuře ducha. Již několikrát byl na pokraji záhuby, byl zničen, avšak jinak bylo psáno v knize osudu a neměl zahynout, protože má své předurčení. Nezahyne, protože jméno Praha, pocházející z indického slova Pragaja Déva Pragaja — znamená Setkání Bohů, a tak Praha se má stát střediskem obrodného hnutí světových dějin ve smyslu duchovního vývoje. A tak první válka zrodila vaši samostatnost, druhá očistila vaši zemi od zrádných cizáckých živlů. Dnešní doba, kterou prožíváte, má sloužit k rozpoznání kladů i záporů světového názoru i vlasteneckých kvalit a současně ke krystalizaci ryzích charakterů ve vašem národě. Ale otevřte oči a pozorně se dívejte. Zachovejte naprostý klid a důvěru v příští dny. Ať postihne tuto planetu jakákoliv přírodní katastrofa, zůstaňte tam, přesně na tom místě, kam vás vaše karma postavila. Neutíkejte nikam. Vaše karma ví nejlépe, kde jste v bezpečí. Civilizace se žene nezadržitelně vpřed a nastane doba, kdy žádnou prestiž té či oné strany, té či oné velmoci, ale láska a úcta k člověku budou vládnout a duchovní hodnoty budou zdobit hlavy vašich hodnostářů. V šíři příčin se vynořil Višnův (Kristův) rok a spěje ke své realizaci. Procesem pročišťování a prověřování se připraví váš národ do příští éry — éry slovanské. Tímto očistným procesem prochází v současné době i váš největší východní bratr, který se v nejbližších letech přetvoří v nejčistší demokracii světa. Buďte silní a klidní, současně i opatrní i před nejlepšími přáteli, neboť lidská slabost není vzácností. Idea, za kterou šli vaši velikáni, a kterou hlásal i jeden z vašich synů největších (pozn. T. G. M.), spěje ku svému uskutečnění. Je to idea čistého lidství, osobní i duchovní svobody, osvobození ženy i muže ve spolupráci a soužití, pak teprve pochopíte pravý význam bratrství. Jste národem, který je z nejbohatších na duchovní hodnoty v celé Evropě, a proto musíte růst, protože oči celého světa budou na vás upřeny jako k duchovnímu srdci. To je zákon! Buďte klidní. Na hodinách světa se ručička blíží k hodině dvanácté a ve vzduchu se rýsuje katastrofa. Tato planeta však nesmí být zničena, jelikož by její zánik ohrozil celou sluneční soustavu. Nebude však ušetřeno její duchovně choré lidstvo, které usiluje o její zničení atomovou zbraní. A tak se země otřese jako kůň, který ze své srsti smetá hejna komárů. Vliv Říma zcela zanikne, protože katolická církev znečistila původní učení Ježíšovo. Nový zákon bratrství a demokracie se zaskví v plné čistotě ajasu. Zachovejte k celému světu lásku! Přejte všem lidem klid
a mír, o který jsou zatím lidé ochuzení. Přejte všem hladovějícím nasycení, a těm kdo hynou z nedostatku práce, přinášejte pomoc. Vašemu úkolu žehnají ti, kdo bdí — vaši bratři z Himálají. Až uslyšíte různé zprávy ze světa, buďte klidní a vyrovnaní. Vše, co přichází a přijde, přijímejte tak, jak to přijde a snažte se vše řadit do souvislostí s nutným vývojovým procesem pro růst duší. Pokoj s vámi!" Tímto poselstvím končí proud podivuhodných mýtů, pověstí a proroctví, která s sebou nesou minulé časy. Systémová analýza pomáhá nacházet shodné myšlenky a sotva patrné nitky souvislostí se sbíhají do jediného mýtického centra, v němţ oslnivě září svoji čistotou a jako nejvzácnější démant naleznou místo na vzácné koruně dávných českých králů, kterou je budoucnost našeho národa. Neţádám na vás víru a oddanost dávným myšlenkám a tradicím, bylo by to velmi pošetilé. Nej-vyšší Bytost vám dala převzácný dar — rozum, pouţijte jej a přemýšlejte o tom, co bylo řečeno a co se odehrálo, uvaţujte o všech souvislostech a hledejte své místo v národě, jak jeho úděl pomůţete nést co nejlépe, hledejte svoji pravou cestu k pochopení předurčení našeho národa.
| Epilog Rané dějiny našeho národa jsou povětšině nazírány scholasticky, jak to bohuţel předvádí nemalá část historiků tak, či onak duchovně svázaných s ideou vůdčího vlivu německého civilizačního ducha v Evropě. Tuto ideu odmítám, neboť je scestná a nepravdivá. Ve skutečnosti je zdrojem evropské civilizace jednak keltská entita přicházející od severozápadu, jednak entita indoevropských Pro-tořeků, přicházejících od východu. V té době se kultura germánských nomádsko-vojenských kmenů, přicházejících zejména od severu, teprve začíná formovat, a to pod silným vlivem jiţ vyspělého keltského ducha. Zastávám názor, ţe ranou historii našeho národa lze postupně osvětlit a plně pochopit pouze při aplikaci moderních metod informatiky, především systémovou a analogovou analýzou. Jedině tak lze podrţet tvůrčí princip nezbytný k objevení pravdy ve všech souvislostech a rozměrech. Scholasticky pojatá historiografie značně svévolně eliminuje historické prameny, obvykle pro predikci nevěrohodnosti, nespolehlivosti či vágnosti. Důsledkem pak jsou četné omyly a nepochopení vzájemné souvislosti i návaznosti dílčích událostí. Abych se těmto úskalím vyhnul, pouţívám všech dostupných údajů i zpráv, aniţ předem hodnotím jejich hodnověrnost, neboť ta je postupně prokázána či vyloučena zcela objektivně metodou systémové analýzy. Tak se ukáţe, jak důleţité jsou i zdánlivě vágní mýtické zprávy, které postupně zapadají do časoprostoru dějin lidstva a jak jsou vzájemně propojeny v jediné časové rovině i příčinné souvislosti událostí. Tehdy nám srozumitelně zaznívá známý výrok J. B. B. Haldana: „Nejenţe je svět podivnější neţ si představujeme, on je dokonce podivnější neţ vše, co si vůbec umíme představit." Historiografie oţivená moderním systémovým pojetím dějinného časoprostoru přináší najednou tolik překvapivě hlubokých myšlenek, ţe z vědy se mění v umění nejvyššího poslání. Národ, podobně jako lidská bytost, prochází zrozením, dospíváním, vyzráváním, ale také posléze spěje k zániku. Člověk i národ mají nesmrtelnou duši, vtělující se do rodícího se nového společenství. Kdyţ se uzavírá karmický osudový prsten národa, zatřpytí se na něm jako démant duchovní odkaz těm, co přijdou. Naplnila se karma podivuhodného národa Hyperborejců, spojil se a uzavřel karmický kruh Keltů a Nýsů, k zenitu se blíţí i naplnění karmy našeho národa. Ptáte-li se po smyslu existence našeho národa, odpovím, ţe smyslem je vyzrání k duchovní vůdčí úloze budoucího lidstva. Ptáte-li se, co je smyslem existence lidské bytosti, odpoví vám lépe neţ já prastaré dharmické zákony, jimiţ se řídili naši předkové: „Vše, co děláš dobrého, dělej s plným zaujetím a věz, ţe smyslem tvého díla není hromadění bohatství a moci, ale duchovní obroda sebe sama, usilovně hledej cestu k Bohu a věz, ţe je to cesta k nejvyšší pravdě existující ve Vesmíru a tuto cestu ti umoţní nalézt dobré činy, pokora a duchovní meditace, uč se a poznej v tomto ţivotě co nejvíce, neboť poznání si odnáší nesmrtelná duše do dalších ţivotů, a tak postupně nalézá celou pravdu poznání Boha.
Důsledkům zlých činů, kterých jsi se dopustil v tomto ţivotě, neunikneš a budou tě provázet do dalších ţivotů, neboť vejdou do tvé karmy. Jestliţe nyní týráš bytosti, v příštím ţivotě okusíš plně utrpení týraného. Jsi-li vrahem, v budoucím ţivotě budeš ty obětí. Jsi-li chamtivý lakomec, budeš v dalším ţivotě bědným olupovaným chudákem. Věz, ţe tvoje karma je spravedlivá a nic nezapomene. O své tělo pečuj pouze v rozsahu nezbytném pro jeho spolehlivou funkci, o to více pečuj o svou nesmrtelnou duši a věz, ţe duše je to, co jsi ty, tvé tělo je po smrti bezcenný obal, prázdný kokon opuštěný vylíhlým motýlem. Buď Člověkem a bratrem bratřím všem! Aţ přijde čas odchodu z tohoto světa, neboj se a zapuď strach ze smrti, protoţe smrt je pouhé otevření dveří do nového ţivota a ten bude tím krásnější, čím více jsi byl Člověkem".
Bibliografie Arriános: Taţení Alexandra Velikého (Anabasis), Antická knihovna, sv.14, Svoboda Praha 1972 Bauerová A.: Zlatý věk země Bojů, ČS Spirála, Praha 1988 Beranová M.: Slované, Panorama, Praha 1988 Bergier J.: Víza na jinou Zemi, Samizdat 1989 Bič M.: Při řekách babylónských, Vyšehrad, Praha 1990 Buchvaldek M. a kol.: Dějiny pravěké Evropy, SNPL, Praha 1985 Díkšítara V R.: Válčení ve starověké Indii Dileep Kumar : Srimad Bhagavatam Dostálová R.: Byzantská vzdělanost, Vyšehrad, Praha 1990 Feuerstein G. A.: The essence or yoga. Contr. to the psychohistory or Indian civilisation, London Rider 1974 Filip J.: Keltská civilizace a její dědictví, ČSAV Praha 1963 Gamkrelidze T. V a Ivanov V V.: The Early History or Indo-European Languages, Scientific American, March 1990 Gibbon E.: The Declin und Fall orthe Roman Empire, Harmondswarth 1963 Hésiodos: Theogonia (Zrození bohů), Praha 1959 Janíček R.: Bůh jsi ty! (Zpěv indické duše), překlad Uppanišad do češtiny, 1947 Kadner S.: Urheimat und Weg des Kulturmensohen Klíma B.: Lovci mamutů v Předmostí, ACADEMIA, Praha 1990 Kondratov A.: Adress — Lemurija?, Leningrad 1978 Kramer S. N.: Mytologie starověku, Orbis, Praha 1977 Kronika tak řečeného Dalimila, Svoboda, Praha 1977 Masson V M.: Pěrvyje civilizaciji, Nauka, Leningrad 1989 Materna P, Pola K.a Zlatnička J.: Logická analýza přirozeného jazyka, ACADEMIA, Praha 1989 Pok L.: Fraganeo, MF Praha 1990 Ravik S.: Bůh ţije, Praha 1990 Satsvarúpa dása Gósvání: Čtení ve védské literatuře, 1989 Sait-Yves d'Alveydra: Mission de l Indie an Europe, 1910 Sklenář K.: Za jeskynním člověkem, ČS Praha 1984 Steblin—Kamenskij M. I.: Mýtus a jeho svět, Panorama, Praha 1984 Svoboda L. a kolektiv: Encyklopedie antiky, ACADEMIA, Praha 1973 Svoboda K.: Za jeskynním člověkem, ČS Praha 1984 Špůrek M.: Jehla v kupce sena, Albatros, Praha 1990 Thieme P: The Indo-European Language, Scientifis American, October 1958 Těrtyšnikov G. A: Atlantida krajního severu, TA 33/1989, str. 11 Tivaněnko A. V: Drevnyje svljatylišča Vostočnoj Sibiri, Nauka, Novosibirsk, 1989 Třeštík D. a Merhautová A: Románské umění v Čechách a na Moravě, Praha 1983 Turek R.: Počátky české vzdělanosti, Vyšehrad, Praha 1988 Quesnel A, Ruffieux J., Chagnaud J. a Chagnaud Y.: Egypt, mýty a legendy, Gemini 1991
Slovníček cizích slov
anabáze — náročné a dlouhotrvající vojenské taţení Ásurové — v překladu „vydávající světlo", nelidské bytosti bojující s bohy (Mahábhárata) atribut — charakteristický znak či nezbytná vlastnost autochtonní — původní Dánavové a Daitjové — nelidské bytosti účastnící se bojů mezi Pánduovci a Kuruovci jako nepřátelé Pánduovců a bohů. (Mahábhárata) entita — skutečná podstata, skutečný útvar blíţe neurčené populace héroové — polobozi, bájní rekové, synové bohů a smrtelných pozemských ţen indicie — usvědčující okolnost, nepřímý důkaz nemethon — sakrální prostor, svatyně siderický — hvězdný systémová analýza — metoda hodnocení všech moţných souvislostí daného jevu, zjišťování spojení a vztahů jak ve zkoumaném objektu či jevu, tak i ve vztahu tohoto objektu či jevu k okolí, studium objektu či jevu jako mnoţiny prvků, z jejichţ vzájemné souvislosti lze odvodit vlastnosti jevu či objektu toponyma — jména přírodních objektů či jevů, která jsou v krajině pevně fixována a předávána generacemi obyvatel
Obrazová příloha
Obrázek 3 : Situační mapa říše Árjů ------
přibližné hranice Arei
x1
sídelní město Artakoan x2
sídelní město Nýsú Nysaia
