Isaac Adamson Komplikace
isaac aDamsoN isaac aDamsoN isaac aDamsoN isaac aDamsoN komPLikace komPLikace
komPLikace Pražský Pražský Pražský Pražský
thriLLer thriLLer thriLLer thriLLer
Přeložil David Petrů Přeložil David Petrů Nakladatelství Paseka Přeložil David Petrů Přeložil Petrů Praha –David Litomyšl Nakladatelství Paseka Praha – Litomyšl Nakladatelství Paseka Nakladatelství Paseka Praha – Litomyšl Praha – Litomyšl
COMPLICATION Copyright © Isaac Adamson, 2012 Translation © David Petrů, 2013 ISBN 9788074323812
Komplikace, -e, ž. (z lat.) 1. zápletka; něco spletitého, složitého 2. připojení další obtíže, nesnáze 3. (lékařství) nemoc přidružující se k prvotní nemoci 4. (hodinářství) – Od začátku šestnáctého století jakákoli nadstandardní funkce hodinek přesahující zobrazení hodin, minut a vteřin. Dnes se užívá především jako označení pro daný mechanismus, v minulosti i pro celé hodinky, jejichž byl součástí. Mezi příklady komplikací lze uvést kalendáře, fáze měsíce, znamení zvěrokruhu anebo rozličné strojky erotické, žertovné či náboženské povahy.
část první
k a p i t o l a
p r v n í
kapitola 1 Toho sobotního dopoledne, než se můj život kompletně obrátil naruby, jsem otevřel dveře a našel před nimi dva policisty. Drželi v rukou svoje čepice a prohlíželi si je, jako kdyby je viděli poprvé v životě a nebyli z nich nijak zvlášť nadšení. Oba byli napůl plešatí a na temeni se jim perlily krůpěje potu. Navíc měli oba knírek, což je u chicagských mužů zákona tak ohraný stereotyp, až mě napadlo, jestli si tím sami ze sebe nedělají tak trochu legraci, přestože chicagská policie obecně moc velkým smyslem pro ironii nevyniká. „Nerad jsem poslem špatných zpráv,“ pronesl ten s menší pleškou, „ale musím vám bohužel oznámit, že Lee Holloway už není mezi námi.“ Patrně nějaký omyl. Lee Holloway jsem totiž já. Ale možná mluvil o tátovi. Dostal jsem křestní jméno po něm. Policista mi sdělil, že pana Hollowaye postihla před několika hodinami při sekání trávníku vážná srdeční příhoda. „Infarkt,“ dodal na vysvětlenou. „Záchranka udělala všechno, co bylo v jejích silách,“ dodal ten druhý. „Upřímnou soustrast,“ dokončil první. 9
k o m p l i k a c e
Pověděli mi, do které nemocnice tátu odvezli, a nabídli mi, že mě tam můžou hodit. S díky jsem odmítl, oni přikývli, nasadili si čepice a odporoučeli se k autu. Já si mezitím zkoušel představit poslední chvíle tátova života – ačkoli na druhou stranu jsem se týmž představám bránil; přemýšlel jsem, jestli si vůbec stačil uvědomit, co se s ním děje, a co mu v těch okamžicích asi běželo hlavou. Zároveň se mi před očima pořád vynořoval obraz opuštěné staré, otlučené sekačky, jak na tátově zahradě na jižním předměstí vrčí naprázdno a chrlí k bezmračnému nebi obláčky modrého dýmu tak dlouho, dokud jí s krchláním nedojde benzin.
Obvolal jsem, koho bylo třeba, a s otupělou zdatností, která mě zpětně až zaráží, jsem zařídil pohřeb. Když jsem v pondělí zavolal do společnosti Grimley & Dunballer – Ozdravné programy a oznámil jsem, že nedorazím do práce, byla šéfová zřejmě v dobrém rozmaru, protože se mi vůbec nepokusila připomenout, jak dlouhou dovolenou firma při úmrtí v rodině poskytuje. Místo toho mi projevila upřímnou soustrast a řekla mi, ať si vezmu tolik volna, kolik budu potřebovat. Oba jsme věděli, že ve skutečnosti to nesmí být ani o minutu víc, než na kolik mám podle stanov firmy právo, ale naučil jsem se vážit si každé příležitosti, kdy se rozhodla dát najevo, že je taky člověk – třeba i tím, že změnila výraz v obličeji nebo pozřela nějaké jídlo. Grimley & Dunballer je druhá největší pohledávková agentura na americkém Středozápadě a já byl už pátým rokem zaměstnancem zákaznického oddělení. Pokud to zní jako nudná práce, nejspíš proto, že to nudná práce je. Pohřeb se konal v úterý. Z Tampy přiletěla tátova sestra Sally a jako na všech rodinných setkáních se ujala organizace. Dorazily také dvě ženy, se kterými měl táta v posledních letech vztah, pár sousedů a několik kolegů z realitky. Na pohřební hostině jeden z nich obšírně vyprávěl o humorných e-mailech, které táta posílal, 10
k a p i t o l a
p r v n í
přestože většina citovaných vtipů byla pro danou příležitost přinejmenším nevhodná. Jakýsi Gus mlel v jednom kuse o tom, že táta měl na sobotu domluvenou schůzku se zákazníky, kteří se chtěli podívat na nějaký domek v Bridgeportu. „Určitě by to s ním podepsali,“ přesvědčoval mě Gus. „O tom nepochybuju,“ ujistil jsem ho. „Váš táta to s lidma uměl. S každým dokázal najít řeč.“ Nevěděl jsem, co na to říct, tak jsem jen přikývl. „Zemřel vestoje,“ prohlásil Gus, sevřel mi rameno a přimhouřil oči. „Na to nikdy nezapomeňte. Váš táta zemřel vestoje.“ Nechápal jsem, proč by to pro mě mělo být tak důležité. Gus se nepochybně snažil být zdvořilý, proto jsem se rozhodl nepoukazovat na to, že táta pravděpodobně nezemřel vestoje, ale až když ležel na trávníku. Později někdo podotkl, jak se obdivuhodně držím, ale musím přiznat, že se o to nezasloužil žádný můj stoicismus. Byl jsem prostě otupělý; ani ne tak zármutkem samým, jako spíš neochotou připustit si jeho existenci, neochotou hlouběji v nitru přijmout, co se doopravdy stalo. Zbytek pohřební hostiny jsem jen nečinně postával, jedl chlebíčky, přijímal kondolence od lidí, které jsem sotva znal, a neustále musel odolávat nutkání začít bušit pěstí do zdi. Pak bylo konečně po všem. Teprve mnohem později mi došlo, že se vůbec nikdo, dokonce ani teta Sally, nezmínil o mém mladším bratru Paulovi, a trochu mě to zpětně zaskočilo. Nikdo nemluvil ani o mojí mámě, která se, když mi bylo třináct, přidala k nějaké komuně v Albuquerque, a nikdo o ní od té doby neslyšel. Ale to mě přece jen překvapovalo mnohem méně, protože většina přítomných se s ní koneckonců nikdy nesetkala. Teta Sally byla přesvědčená, že kdyby tátu v životě provázela pevná ženská ruka, ještě tu s námi mohl být, a v tom měla nejspíš pravdu. Kouřil a pil a měl stravovací návyky jako v padesátých letech, takže se u něj dal infarkt víceméně očekávat. Kdyby se znovu oženil, mohla ho druhá manželka dát do latě, 11
k o m p l i k a c e
jenže on o další manželství nejevil zájem. Takže jsme vždycky byli jen tři Hollowayovic chlapi. Nebo spíš oni dva a já, jak mi často připadalo. Oba byli machistický typ, přímo učebnicový příklad chlapů z jižního Chicaga: věčně by se jen vrtali v motorkách, nadávali na White Sox a poslouchali v rádiu Stevea Dahla. Když jsem se vrátil z vysoké, přestěhoval jsem se do Wicker Parku, čtvrti v severní části města, která je ze zeměpisného pohledu prakticky za humny, ale po všech ostatních stránkách na úplně jiné planetě. Od té doby, co jsem dospěl, jsme si toho s tátou neměli moc co říct. Tedy ne že by mezi námi vládla nějaká nevraživost. Pořád jsme si poměrně často volali a o svátcích jsem se u něj nikdy nezapomněl zastavit. Jen jsme toho neměli moc společného. Já jsem byl v rodině vždycky za toho inteligentního, jenže jsem to nedotáhl k nijak zvlášť inteligentní práci a nevedl jsem nijak zvlášť inteligentní život, a měl jsem dojem, že je ze mě táta tak trochu zklamaný. Ve středu už jsem měl za sebou většinu stěhování a vyřizování tátových záležitostí. Jeden dlouholetý rodinný přítel, právník specializující se na pozůstalosti, se nabídl jako vykonavatel závěti a realitní kancelář, kde táta pracoval, se ujala prodeje domu. Většinu šatstva jsem naskládal do krabic a nechal si jen dva obleky. Táta si každý rok pořizoval nový, i když ho často ani nepotřeboval, a ty dva, které jsem zachránil, zřejmě vůbec neměl na sobě. Ostatní oblečení jsem věnoval Armádě spásy, ale rozhodl jsem se, že si nechám jeho hodinky. Šlo o značku TAG Heuer a tu, říkával táta pyšně jen se špetkou ironie, nosil i Steve McQueen. Ve sklepě jsem objevil krabici s fotoalby a spoustou volně pohozených snímků. Chvíli jsem hledal nějakou pěknou fotku, kde bychom byli s tátou spolu, ale žádnou jsem nenašel. Zato s Paulem jich tam bylo nepočítaně. Fotek, které jsem neviděl už léta, fotek, které si táta evidentně toužil nechat, ale nechtěl je věšet na zdi, jako
12
k a p i t o l a
p r v n í
by se bál, že mu budou každý den připomínat Paulovu nepřítomnost. Žádnou jsem nevyhodil, i když jsem věděl, že ve stejné krabici zůstanou až do chvíle, kdy někdo přijde do mého sklepa a začne si lámat hlavu, co s nimi udělat. Veškerý nábytek, který jsem sám unesl, i všechny tátovy knihy, nádobí, nářadí, golfové hole a rotoped jsem odstěhoval do garáže. Dal jsem oznámení na inzertní web – DOMÁCÍ POKLADY VŠEHO DRUHU HLEDAJÍ NOVÝ DOMOV – a nechal vrata garáže otevřená. Bezmála všechno, co táta za šedesát let nashromáždil, zmizelo během odpoledne. Jediné, o co nikdo nestál, byla ta mizerná sekačka, kterou tlačil, když se jeho srdce rozhodlo to odpískat. Takhle zpětně se uvědomuju, že jsem se nacházel ve stavu jisté disociace a upíral jsem myšlenky vždy jen na jeden úzce vymezený úkol, aby mě nemohla udolat nesmírnost zármutku, který na mě čekal. Podobně jsem se cítil i tehdy, když nás opustila máma – jako kdyby se mi zničehonic pod nohama otevřela padací dvířka a já se volným pádem řítil do neznáma. Ve čtvrtek večer už jsem měl vyklizenou ložnici, kuchyni, obývák a sklep a zbývala mi už jen tátova pracovna. Nad stolem, na němž měl táta postavený notebook, visel veliký nezarámovaný plakát s ostře vyrýsovanou siluetou horolezce zavěšeného na okraji strmé skalní stěny. NEZDOLÁVÁŠ HORU, ALE SÁM SEBE, hlásala obří písmena. Strhl jsem ho ze zdi a přihodil do rychle se plnícího odpadkového pytle. Pak jsem se pustil do kartotéky a začal likvidovat všechno, co nebylo třeba předat vykonavateli závěti. Táta měl v dokumentech vždycky bezvadný pořádek. Daňové tiskopisy, účtenky z plateb kreditkou, pojištění auta a domu, bankovní výpisy – každá položka ve vlastních deskách a jejich obsah úzkostlivě seřazený podle data. Skoro jako by posledních dvacet let každým dnem očekával audit z berňáku. Nenapadlo mě, že se možná spíš připravoval přesně na ten scénář, který se právě odehrával.
13
k o m p l i k a c e
Stůl byl téměř prázdný. Levý šuplík: nerozbalený poznámkový bloček, pera a tužky, sešívačka, čistý stolní kalendář. Pravý šuplík: obálky, větší obálky, dva balíky papírů do tiskárny. V šuplíku uprostřed nebylo nic než jediná bílá obálka s jeho jménem a adresou napsanou nahuštěným rukopisem. Zpáteční adresa chyběla. Vytáhl jsem z obálky dopis a pustil se do čtení. Vážený pane Hollowayi, jmenuji se Věra. Bydlím v Praze a byla jsem si blízká s Vaším synem. Paul o Vás vždycky mluvil moc hezky. Píšu Vám, abych Vám sdělila, že podle mého názoru Váš syn nezemřel, jak bylo oznámeno. Domnívám se, že se neutopil při povodních. V tuto chvíli Vám nemůžu prozradit víc, protože by to z mnoha důvodů nebylo rozumné. Ale naléhavě bych se s Vámi chtěla setkat, abych se s Vámi mohla podělit o důležitou část Paulova života, která je Vám s největší pravděpodobností neznámá a nepochybně by Vás zajímala. Přijďte prosím do kavárny U Černého králíka v Ostrovní ulici na Praze 2. Budu tam po dobu dvou měsíců od odeslání tohoto dopisu každý den mezi šestou a osmou večer. Doufám, že se brzy setkáme. S úctou, Věra Žádnou další korespondenci od Věry ani nikoho jiného jsem ve stole nenašel. Ještě jednou jsem prohledal kartotéku. Ani v ní nic nebylo. V adresáři (táta měl nejmodernější notebook, ale přesto pořád používal i klasický adresář) jsem neobjevil žádnou Věru ani nikoho jiného z České republiky. Usadil jsem se ke stolu a znovu si dopis přečetl. Sto třicet slov včetně podpisu. Pozdrav, deset 14
k a p i t o l a
p r v n í
úsporných vět, závěr. Žádné příjmení. Žádná zpáteční adresa, e-mail ani telefonní číslo. Dopis by podán na poštu před měsícem a osmadvaceti dny. Takže zbývaly jen dva dny. Zapnul jsem notebook a otevřel poštu. Když jsem do vyhledávání zadal „Věra“, získal jsem jen několik odkazů na zprávy obsahující slova jako důvěra nebo vyvěral. Proklikal jsem e-maily, které táta dostal zhruba v době odeslání dopisu, ale nic jsem nenašel. Teprve když jsem procházel poštu z posledních dnů jeho života, objevil jsem potvrzení o zaplacené otevřené zpáteční letence z chicagského O’Hareova letiště na letiště Ruzyně v Praze. Prostřednictvím stejné internetové cestovní kanceláře si zarezervoval také pokoj v hotelu zvaném Dalibor. Letadlo odlétalo za čtyři hodiny.
Než jsem si pořádně uvědomil, co dělám, byl jsem devět kilometrů vysoko kdesi nad Atlantikem. Neměl jsem čas vracet se domů a balit se na cestu, protože jsem musel okamžitě vyrazit na letiště. Zachránilo mě jen to, že jsem si kdysi nechal u táty pas. V životě jsem ho nepotřeboval a před pár lety jsem se stěhoval z místa na místo tak často, že jsem se bál, abych ho někde neztratil. Uklízet k tátovi jsem se vypravil ve vyšisovaném tričku, kraťasech a nízkých adidaskách, tedy v úboru pro cestu na jiný kontinent zjevně nevhodném, ačkoli samozřejmě vím, že dneska už se na tyhle věci tolik nekouká. Protože po ruce nebylo nic jiného, skončil jsem v tátově černém italském obleku, který mi byl o dvě čísla větší. V peněžence jsem si nesl jeho kreditky. V kapse saka vytištěnou letenku, hotelovou rezervaci a svůj pas. Přes letištní kontrolu jsem se dostal bez problémů, protože na letence bylo totéž jméno jako na kreditní kartě a na ní bylo totéž jméno jako v mém pase. Pohodlně jsem si natáhl nohy a v duchu se podivoval, že si táta zaplatil 15
k o m p l i k a c e
místo v první třídě. Člověk, který pravidelně volal telefonnímu operátorovi a hádal se kvůli přirážkám. O posledních dnech – ba dokonce letech – Paulova života jsem prakticky nic nevěděl a předpokládám, že táta na tom nebyl o moc líp. O trajektorii bratrova osudu jsme však už od jeho mládí měli poměrně jasno: Paul byl typický příklad člověka, který buď vyhraje loterii, nebo ho zasáhne blesk. Žádná střední cesta pro něj neexistovala. Když před pěti lety zmizel, byl to pro mě šok, ale nijak zvlášť velké překvapení. Rozdíl je prostý: i pokud víte, jak funguje elektrická zásuvka, stejně dostanete ránu, když do ní strčíte prst, ale pokud nejste úplný idiot, neměl by vás ten elektrické šok nijak překvapit. Táta nad Věřiným dopisem nepochybně dlouho přemýšlel, hloubal nad těmi neproniknutelnými větami v naději, že slova pod jeho náporem náhle povolí a vyjeví mu pravdu, kterou se mu pisatelka jejich prostřednictvím snažila upřít. Ale dopis mu o jeho synovi ani o ženě, která se s ním údajně znala, neprozradil nic, co už nevěděl. Váš syn nezemřel, jak bylo oznámeno. Chce snad tahle Věra naznačit, že můj bratr ve skutečnosti není mrtvý? Nebo jen tvrdí, že zemřel jinak, než bylo oznámeno? A tím „oznámeno“ má na mysli, jak o tom informoval tisk, nebo odkazuje na nějaké oficiální hlášení, nějaký soudní nález, nebo co tam u nich v České republice mají? Tátu nepochybně pronásledovaly podobné otázky. Několik týdnů poté, co dopis obdržel, pouhé dva dny předtím, než zemřel, si zarezervoval místo v letadle, na jehož palubě jsem teď seděl já. V pátek si koupil letenku na příští čtvrtek. Možná ještě potřeboval něco dokončit v práci, možná měl domluvenou důležitou schůzku nebo si nechtěl nechat ujít podpis nějaké smlouvy. Možná byly ten den prostě levnější letenky. Přesto mi připadalo zvláštní, že se na jednu stranu rozhodl ukojit zvědavost, kterou v něm Věřin dopis probudil, a na druhou stranu toto ukojení záměrně odložil 16
k a p i t o l a
p r v n í
až na další týden. Chtěl si snad ponechat čas na rozmyšlenou, příležitost ze všeho vycouvat? Já tenhle luxus neměl. Po přečtení dopisu jsem se musel okamžitě rozhodnout, jestli se vypravím do Prahy, nebo si nechám neznámou Věru uniknout a budu do konce života hloubat nad tím, co asi o Paulově zmizení mohla vědět. Naposledy jsem si přečetl dopis, pak jsem si dal lososa s rozvařenými bramborami. Po večeři jsem si pustil film se Sandrou Bullockovou, ale po dvaceti minutách jsem si uvědomil, že už jsem ho viděl. Potom jsem usnul, a když jsem se probudil, právě jsme začínali klesat na přistání v Praze.
17
k o m p l i k a c e
kapitola 2 Letadlo přistálo jen s čtvrthodinovým zpožděním, a protože jsem neměl žádné zavazadlo, mohl jsem bez prodlení opustit letiště a sehnat si taxík. Ještě předtím jsem si ale ve stánku koupil simkartu, abych měl dočasně k dispozici místní telefonní číslo. Nepředpokládal jsem, že ho budu nějak zvlášť potřebovat, ale stejně jako většina obyvatel těch bohatších zemí začínajícího jedenadvacátého století bych se cítil prakticky nahý a ztracený, kdybych za všech okolností neměl přístup ke všem představitelným informacím; připadal bych si jako zbavený vlastní identity. Protože už bylo půl sedmé večer, řekl jsem taxikáři, ať mě odveze rovnou k Černému králíkovi. Na hotel nezbýval čas. Letiště obklopovala neobdělaná pole a sbírající se tma. Na čtyřproudé dálnici pole zmizela a doprava zhoustla; v pozadí bylo vidět krabice paneláků pokryté vrstvami graffiti, v popředí nově vystavěné firemní kancelářské budovy rašící podél silnice. Vjeli jsme do tunelu a vynořili se v Praze mnohem bližší tomu, jak bych si ji nejspíš představoval, kdybych se s nějakými představami vůbec namáhal. Od nízkého obzoru se táhly zástupy ztemnělých budov z minulých staletí, na protějším břehu řeky hlasitě drnčely 18
k a p i t o l a
d r u h á
tramvaje a po úzkých chodnících kráčeli lidé. Na kopci nad námi se na pozadí večerního nebe tyčily zubaté obrysy nasvícené katedrály svatého Víta, zatímco k nábřeží pod námi klesal strmý svah posetý taškovými střechami. Za řekou se ke kalnému východnímu nebi zdvíhal bezpočet věží a vížek, které v panoramatu působily jako stanové tyče podpírající povislou plachtovinu. Taxík přejel po kamenném mostě a já sledoval, jak v dálce tančí bílá světla natažená na palubě výletní lodi – přízračné souhvězdí unášené proudem. Tváře lidí na palubě halil nízký opar, který se držel nad temnou vodní hladinou. Tohle tedy byla Vltava, řeka, která mému bratrovi vzala život. Působila lenivě, mrtvě. Proud byl tak slabý, že by se v něm neutopila ani krysa. Když jsme zastavili na křižovatce, řidič ukázal z okna na impozantní kamennou budovu a řekl mi, že to je Národní divadlo. Na střeše jakási okřídlená bohyně kočírovala trojspřeží cválajících koní ztuhlých uprostřed kroku těsně předtím, než by se přes okraj budovy zřítili na nábřežní třídu protkanou mřížovím tramvajových kolejí. Za divadlem už měla být Ostrovní ulice. Zákaz vjezdu. Moc úzká, vysvětlil taxikář, a moc lidí. Řekl mi, že se mám dát Divadelní a pak odbočit doprava. Když jsem vystoupil z vozu a skutečně vkročil do města, začal jsem si konečně pokládat všechny otázky, které jsem si měl položit ještě před odletem. Jsem v Praze proto, abych vykonal cestu, kterou už nestačil vykonat táta? Proto, abych vyřešil otazníky vznášející se nad Paulovým osudem, otazníky, na které jsem – pokud mě vůbec někdy trápily – přestal myslet už před léty? Nedokázal jsem si odpovědět. Když se jeden můj známý dozvěděl o smrti své matky, nasedl do auta a jel přes celé Spojené státy, z Maine až do Kalifornie, vůbec nejedl a zastavoval jen pro benzin. Sám nevěděl, proč zrovna do Kalifornie. Tvrdil, že kdyby se mu do cesty nepostavil oceán, jel by ještě dál. Možná jsem v jistém smyslu reagoval podobně. Na druhou stranu mě napadlo, že se mi tohle 19
k o m p l i k a c e
vůbec nepodobá, že přes půl světa by kvůli dopisu úplně cizího člověka letěl spíš Paul. Vykročil jsem Ostrovní ulicí. Taxikář si nedělal legraci – v nejširším místě neměla tato dlážděná ulička víc než čtyři metry a lemovaly ji budovy nahloučené jedna na druhou. Nade dveřmi domu zhruba v polovině bloku visela dřevěná cedule s vyzáblým panáčkujícím králíkem. Měl povislé uši, otevřenou hubu a mléčné bílé oči připomínající dva rozteklé talíře. Nemocný, postižený Bugs Bunny. U Černého králíka, hlásala vývěsní cedule. Dveřmi se vstupovalo do chodbičky, která vedla k točitému schodišti z červených kamenů klesajícímu do sklepení s klenutými stropy. Na elegantních černých stolcích se mihotaly bílé svíčky a elegantně odění hosté se tiše bavili nad sklenicemi vína či piva. Napadlo mě, že jsou až moc dobře oblečení na to, aby mohlo jít o turisty. Čeští profesionálové, evropští „yuppies“. Nikdo mi nevěnoval sebemenší pozornost, kromě osamělé ženy v zadním rohu. Přestože na sobě měla neforemný volný černý svetr, bylo znát, že je velice štíhlá. Mohlo jí být kolem pětatřiceti a rovné černé vlasy jí padaly dopředu, kde ponechávaly jen malé okénko pro obličej s vystouplými lícními kostmi a tvrdýma modrošedýma očima. Nebyla vyloženě hezká, ale rozhodně byla nápadná. A nápadné bylo i to, jak na mě neskrývaně zírala, zatímco jsem se k ní blížil. „Vy jste určitě Věra,“ řekl jsem. Otevřela ústa, ale nevyšlo z nich ani slovo. „Já jsem Lee,“ představil jsem se. „Lee Holloway.“ Zblízka nevypadala ani tak štíhlá, jako spíš křehká, měla bledou pleť, neohebná a smutná ústa. Když jsem si četl její dopis, hned mě napadlo, jestli s Paulem náhodou něco neměla, a sotva jsem ji teď spatřil, ztratil jsem veškeré pochybnosti. Byla přesně jeho typ, jen ještě štíhlejší a tmavší. A zjevně taky ztrápenější. Vsadil bych se, že někde na těle schovává nějaké praštěné tetování, pozůstatek z mládí mnohem vzdálenějšího, než by byla ochotná připustit. „Paul byl můj bratr,“ vysvětlil jsem. 20
k a p i t o l a
d r u h á
Zamrkala. „Nikdy se nezmínil, že má bratra.“ To mě nepřekvapilo. Paul se rád choval, jako kdyby neměl vůbec žádnou rodinu. Vlk samotář. „Promiňte,“ řekla. „Jsem z toho trochu nesvá. Vypadáte přesně jako on.“ Tohle jsem slýchal tak často, že už jsem se dávno přestal namáhat a upozorňovat na to, že můj bratr byl minimálně o pět centimetrů vyšší a měl aspoň o dvacet kilo víc než já. Když jsem ho viděl naposledy, chodil s vyholenou hlavou a pěstoval si bradku. Nos měl ohnutý doleva, protože mu ho ve čtyřiadvaceti zlomila nějaká holka v rockovém baru na North Avenue. Na levé předloktí si nechal vytetovat Elmera Fudda, jehož význam nerad vysvětloval, ale já věděl, že si ho vybral pro jeho smích – zajíkavý, skřípavý a často úplně bezdůvodný. Pokynula mi, ať se posadím. Kolem zápěstí měla tenký stříbrný náramek a vedle sklenice stála poloprázdná láhev perlivé minerálky Mattoni. Natáhla ruku a já ji uchopil dřív, než jsem si stačil uvědomit, že mi ji nenabízí k potřesení, ale jen se zarazila uprostřed gesta, jímž chtěla upoutat pozornost číšníka. „Poslal vás otec?“ zeptala se. „Ne tak docela. Můj otec je… no, po smrti.“ Přikryla si ústa dlaní. „Infarkt,“ dodal jsem. „Když sekal trávník.“ „Ježišmarjá. To je hrozné.“ „Při sekání trávníku zemře spousta lidí. Víc, než byste řekla. Tedy pokud byste o úmrtnosti při sekání trávníku někdy přemýšlela. Stalo se to v sobotu.“ Sám jsem se v duchu podivil, proč jí proboha vykládám o sekání trávníku. „To je strašné. Upřímnou soustrast.“ Najednou jsem měl knedlík v krku a do tváří se mi hrnula krev. Pro tyhle řeči nebyla právě nejvhodnější chvíle, ale to není asi nikdy. „Díky,“ vypravil jsem ze sebe. „Byl to dobrý chlap. Uměl to s lidmi.“ 21
k o m p l i k a c e
Panebože, napadlo mě, teď jí ještě začnu povídal, že zemřel vestoje. Vtom mi blesklo hlavou, jestli se táta s Věrou náhodou nesetkal, když letěl vyzvednout Paulovy věci. Nikdy se mnou o té cestě nemluvil. Neřekl mi ani slovo o tom, co tu jedl, kde bydlel, kolik papírů musel podepsat, jestli s ním jednali vlídně, nebo bez zájmu. Vrátil se jen s tím kufrem, se kterým odjel, a jestli nějaké Paulovy věci poslal domů poštou, nikdy jsem je neviděl. Zvládáš to? Na nic víc se mě v autě cestou z O’Hareova letiště nezeptal. Kdyby si pořád nedělal starosti, jak to celé nesu, nejspíš by nedokázal udržet na uzdě svoje vlastní emoce a sesypal by se. Protože mě nenapadalo, co na to odpovědět, jen jsem natáhl ruku a stiskl mu rameno. Rozbrečel se, ale okamžitě přestal – znělo to, jako když šlápnete psovi na ocas. Pak jsem si vybavil Věřin dopis a rázem mi bylo jasné, že se nikdy nesetkali. Byl to dopis adresovaný neznámému člověku. Chvíli jsme seděli mlčky a Věra lovila v kabelce, ze které nakonec vytáhla neotevřenou krabičku cigaret. „Kouříte?“ zeptala se. Teprve v tu chvíli jsem si všiml, že anglicky mluví s nepatrným přízvukem. Zavrtěl jsem hlavou. „Já taky ne.“ Roztrhla celofánový obal a poklepala si krabičkou o vnitřní stranu zápěstí. „Přestala jsem už dávno. Ale říkala jsem si, že když přijede váš otec, udělám výjimku. Pro vás taky udělám výjimku. Konečně číšník. Pijete pivo? České pivo je skvělé. Váš bratr ho měl moc rád. Možná bych měla objednat rovnou tři. Kdo ví, kdy se vrátí.“ Na okamžik se mi zatočila hlava, jako by se mi Věra chystala v příštím okamžiku říct, že Paul je pořád naživu. Že se tu do něčeho zapletl a musel před pěti lety fingovat vlastní smrt. Že se ukrýval, neukazoval se na veřejnosti, čekal, až se situace uklidní. Ten dopis napsala, protože potřebuje pomoc. Společnými silami bychom mohli Paula přivést zpátky na svět. Začínal jsem si vyčítat, jak jsem jen mohl celou tu dobu věřit, že je vážně mrtvý. 22
k a p i t o l a
d r u h á
Ale Věra nemluvila o Paulově návratu. Mluvila o číšníkovi, který se v příštím okamžiku doploužil k našemu stolu a neochotně od ní přijal objednávku. Na protější straně lokálu jakýsi urousaný padesátník v pleteném kulichu, zpod něhož vykukovaly dlouhé, nemyté prošedivělé vlasy, prohodil nějaký vtípek k barmanovi. Kalným pohledem se neustále vracel k našemu stolu. Ale Věra nejspíš přitahovala pohledy všude, kam přišla. Připálila si cigaretu a plamínek jí na tváři pod levým okem ozářil jizvičku ve tvaru U. „Když jsem psala ten dopis,“ pronesla, sotva číšník odešel, „říkala jsem si, že stejně nikdo nepřijede. Několikrát jsem ho roztrhala. Ale vždycky jsem ho napsala znovu. A když jsem ho konečně poslala, bylo pro mě čím dál těžší sem den co den chodit. Ale vydržela jsem. Už jsem skoro přestala počítat dny. A teď jste tady. Proč jste přijel?“ „Kvůli tomu dopisu.“ „Jistě, ale musíte mít i další důvody.“ „Byl to můj bratr. Chci vědět, co se mu stalo.“ „A až vám to povím, tak co?“ Pokrčil jsem rameny. „Tak pojedu domů.“ Ztichla a prohlížela si mě skrz závoj cigaretového dýmu. „Třeba vám povím něco, co navždycky rozbije představu, kterou jste si o bratrovi udělal a hýčkáte si ji ve vzpomínkách. Zatím jsem to nikomu neřekla. Je to určeno jen vám. Nikdo jiný o tom neví.“ Zamáčkla cigaretu, naklonila se blíž a dlaně s nepřirozeně dlouhými, bledými prsty položila na desku stolu. „Váš bratr,“ pronesla tiše, „ukradl hodinky.“ Čekal jsem, jak bude pokračovat. Nepokračovala. „Hodinky,“ pobídl jsem ji. „Jaké? Rolexky? TAG Heuer?“ „Žádné obyčejné hodinky. Rudolfovu komplikaci.“ „To je švýcarská značka?“ Věra se zaklonila, přikryla si dlaní hrdlo a zamžikala. „Vy mi nerozumíte. Rudolfova komplikace nejsou hodinky v klasickém 23
k o m p l i k a c e
smyslu. Nejsou od toho, aby ukazovaly čas. Nenosí se na zápěstí. Je to umění. Významné umělecké dílo. Historické. Paul před svým zmizením plánoval, že je ukradne z jedné galerie u řeky. A možná je opravdu ukradl. To nevím na sto procent.“ „Začínám se ztrácet.“ „Na protějším břehu řeky, mezi Malou Stranou a Kampou, je umělý kanál, kterému se říká Čertovka. U něj –“ „Proč se mu tak říká?“ Pokrčila rameny. „Myslím, že podle nějaké staré báby, která tam kdysi bydlela a všichni ji měli za ďábla. Místní jí celý dům pomalovali obrázky čertů, jako varování pro… nevím… nejspíš pro ostatní obyvatele. V kanálu je velké dřevěné koleso. Slavné mlýnské kolo. Určitě ho znáte z pohledů.“ „Paul na pohledy moc nebyl,“ podotkl jsem. Ale vybavilo se mi, že minimálně jeden přece jen poslal. Bezmála rok poté, co opustil Chicago, to jest přibližně šest měsíců před svojí smrtí. Pohled pocházel z pražského Muzea mučicích nástrojů a byla na něm středověká rytina člověka zavěšeného za kotníky roztažených nohou a s rukama svázanýma za zády. Po obou stranách stáli dva muži držící rukojeti obří pily, kterou se chystali vězně rozpůlit v rozkroku. Paul na pohled napsal: Nazdar brácha, jak se vede? Tady je všechno vzhůru nohama (ha ha!). Psal bych častěji, ale mám poslední dobou dost svázané ruce (cha!). Šťastné a veselé. A nový rok ať má ten správný říz (ho hó!). Navždy tvůj maskulinní bratr Paul
24
k a p i t o l a
d r u h á
„U toho vodního kola se nachází umělecká galerie, která se taky jmenuje Čertovka,“ pokračovala Věra. „Pracovala jsem tam. Pomáhala jsem Paulovi krádež hodinek naplánovat. Pak oba zmizeli, váš bratr i Rudolfova komplikace. Paul byl nezvěstný pět dní. Potom, po povodních, se našly části jeho oblečení v Karlíně, na Praze 8. Pracovní povolení s prošlou platností a stopy krve stejné skupiny, jakou měl on. Karlín je od galerie dost daleko. I od Paulova tehdejšího bydliště a prakticky od všech míst, kam obyčejně chodil. Hodinky se nenašly nikdy. Do všeho byl zapletený ještě třetí člověk, který mu s krádeží pomáhal. Celé to byl jeho nápad. Jeho plán. Právě proto jsem se rozhodla napsat vašemu otci. Váš bratr se neutopil. Jsem přesvědčená, že zemřel násilnou smrtí. Ten člověk ho zavraždil.“ Vyvolalo to ve mně stejně zpomalenou reflexivní reakci jako před pěti lety, když jsem se dozvěděl, že je Paul mrtvý. Šok, ale ne překvapení. Na protější straně lokálu se dvě ženy s identickými kruhovými náušnicemi navzájem políbily na tvář. Ten postarší chlap v kulichu u baru se díval naším směrem, ale jakmile zpozoroval, že jsem si toho všiml, odvrátil se. Nebo se možná v tutéž chvíli odvrátil čistě náhodou. Tenhle typ konverzace v člověku snadno probudí paranoiu. „Zavraždil ho,“ zopakoval jsem po ní. „Jste si tím jistá?“ Věra přikývla. „Oznámila jste to na policii?“ Stiskla rty a prudce otočila hlavu na druhou stranu. „Mluvila jste o tom s nimi? S policií?“ „O Paulovi ne. Samozřejmě vyslýchali všechny zaměstnance galerie. Vyšetřoval to i Interpol. Ale ptali se jen na hodinky. Na Rudolfovu komplikaci. Na Paula se neptal nikdo.“ „A ten třetí člověk, o kterém jste se zmínila –“ „Neznám ho,“ skočila mi do řeči. „Znal ho jen Paul. Bylo to pro moji vlastní bezpečnost. Kdyby toho člověka chytili, nemohl by 25
k o m p l i k a c e
o mně policii povědět. A kdyby chytili mě, nemohla bych já povědět policii o něm. Jenom Paul nás znal oba. Paul nebyl chráněný.“ Až na to, napadlo mě, že kdyby chytili Paula, mohl policii povědět o obou svých komplicích. A chytit ho samozřejmě mohli jen za předpokladu, že by byl naživu. Z čehož plyne, že minimálně dva lidé mohli mít zájem na tom, aby naživu nebyl, a jeden z těch dvou lidí právě seděl naproti mně u stolu. „Odkud se můj bratr s tím člověkem znal?“ zeptal jsem se. „To netuším,“ odpověděla Věra. „Něco vám o něm přece povědět musel.“ „Řekl mi, že má ulízané vlasy.“ „Jako nagelované?“ „Nevím, řekl jen ulízané.“ „Nezmínil se, jak se ten ulízanec jmenuje?“ „Martinko Klingáč.“ „No prosím. Nemělo by být tak těžké ho najít.“ Zavrtěla hlavou. „To není skutečné jméno. Martinko Klingáč je smyšlená postava. Z jedné slovenské pohádky. U nás se mu říká Rampelník. A anglicky je to tuším Rumpelstiltskin. Ano, Martinko Klingáč je totéž jako Rumpelstiltskin.“ Než mohla pokračovat, dorazil číšník a postavil před nás dvě vysoké sklenice naplněné přesně po čárku značící půl litru. Věra trvala na tom, že mu hned zaplatí – nebo to tam možná tak fungovalo. Číšník jí z kasírky vrátil drobné, odkráčel stranou a začal si obírat imaginární smítka z košile. Věra zamáčkla cigaretu a odsunula popelník na kraj stolu. „Musím jít,“ oznámila. „Právě nám přinesli pití. A já jsem před chvílí dorazil.“ „Nemůžu se zdržet. Je mi líto.“ „A kdy se můžeme znovu sejít?“ Odsunula židli a vstala. Byla vyšší, než bych hádal. Přinejmenším stejně vysoká jako můj bratr. „To nepůjde,“ prohlásila. 26
k a p i t o l a
d r u h á
„Takže jsem letěl deset hodin kvůli tomuhle?“ „Už jsem vám řekla všechno, co jsem mohla. Pochopte to, prosím.“ „Nemám ani vlastní sako,“ vyhrkl jsem. „Dokonce ani vlastní boty. Víte, jaké to je, chodit v cizích botách?“ Bylo mi jasné, že jí to nemůže dávat žádný smysl, a zarazil jsem se dřív, než se úplně znemožním. Sklopila oči a natáhla si tenkou černou koženou bundu, po které se jako dva pavouci rozběhly její bledé prsty, aby zapnuly knoflíky. Skutečně se chystala odejít a nechat mě tam. „Proč jste mi vůbec něco říkala? Mohla jste si to nechat pro sebe všechno.“ „Někdo by o tom měl vědět.“ „Policie. Ta by o tom měla vědět.“ „Policii to nezajímá.“ „Proč právě teď? Po pěti letech.“ Pověsila si přes rameno kabelku. „Kdyby vám číšník anglicky nerozuměl, řekněte, že chcete pivo,“ poučila mě. „Až budete odcházet, požádejte barmana, ať vám zavolá taxík. Kdybyste si ho sám sháněl na ulici, stálo by vás to dvakrát tolik. Kde jste se ubytoval?“ „Jdu na policii.“ „To není dobrý nápad.“ „Sejdeme se znovu zítra, nebo jdu na policii.“ Něco zamumlala, vyčerpaným, nesympatickým hlasem. Připadalo mi, že čeština je jazyk přímo stvořený k mumlání. Pak se mi zadívala do očí a řekla: „Na Václavském náměstí je socha muže na koni. Sejdeme se tam v půl sedmé večer. Ale nesmíte jít na policii. Nesmíte nikomu prozradit, co jsem vám řekla. Mám k tomu svoje důvody.“ „Dobře. Zítra. U chlapa na koni.“ „A nikomu nic nepovíte.“ „Nikomu nic nepovím.“ 27
k o m p l i k a c e
„Přísahejte.“ „Přísahám. Na svoji smrt. Nebo na co tady přísaháte.“ Ještě chvíli si mě prohlížela, pak zřejmě v duchu dospěla k nějakému závěru, otočila se, přešla přes lokál, vystoupala po schodech, a byla pryč. Ten padesátník u baru, ten v kulichu, ji sledoval odcházet, pak se usmál a vědoucně na mě kývl. Jako kdybychom spolu měli nějaké tajemství. Odvrátil jsem se a všiml si svého dvojitého odrazu na půllitrech piva na stole. Dva pokřivené obličeje přemítající, co dělat dál.
28
V ZRCADLOVÉM BLUDIŠTI – ČÁST 1 Zpráva o vyšetřování případu Zrcadlové bludiště, 12. prosince 1997 Následující zprávu připravil Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) na žádost detektiva pražské policie Zdeňka Sorose. Přepisy uvedených materiálů byly pořízeny z odtajněných archivů Státní bezpečnosti (StB). Jména třetích osob, která nebyla považována za podstatná pro vyšetřování, byla vynechána v souladu se zákonem o ochraně osobních údajů z r. 1992. Tyto přepisy a přiložené dokumenty podle našeho názoru netvoří ucelený záznam o vyšetřování Elišky Řezníčkové a případu Zrcadlové bludiště v roce 1984. Získané nahrávky působí nekompletně a některé dokumenty, z nichž se na nahrávkách cituje nebo se na ně odkazuje, se nepodařilo nalézt. Není známo, zda byly materiály ve složkách spjatých s tímto případem záměrně zničeny v době revolučních listopadových událostí roku 1989, ať už členy Komunistické strany Československa (KSČ), ministerstvem vnitra, Státní bezpečností či někým jiným, nebo zda se dokumenty ztratily následkem úřednického omylu či nedbalosti. Není známo, kolik souvisejících materiálů chybí nebo bylo zničeno, a nemáme žádné informace o povaze těchto materiálů. Přestože doufáme, že se v průběhu pokračující katalogizace a digitalizace archivů StB některé další materiály spjaté s tímto případem podaří objevit, nelze se na tuto možnost v žádném případě spoléhat.
29
Závěrečné shrnutí událostí následujících poté, co StB případ Zrcadlové bludiště uzavřela, vychází z našeho vlastního nezávislého šetření v dnešní době. V závěru zprávy rovněž přikládáme doporučení týkající se budoucích právních kroků či dalšího vyšetřování spojeného s tímto případem. Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu 170 34 Praha 7 Poštovní schránka 21/ÚDV
NAHRÁVKA č. 3113a Datum: 24. září 1984 [přesný čas neuveden] Osoba: Eliška Řezníčková Věc: případ č. 1331 – Zrcadlové bludiště Výslech č. 2 Místo: Bartolomějská 10, Praha 1 Vyšetřující: agent č. 35531 ŘEZNÍČKOVÁ: Já na harmoniku nehraju. [Nesrozumitelné – délka 4 vteřiny] AGENT č. 3553: Musíme to vzít znovu od začátku. Vaše jméno, prosím. ŘEZNÍČKOVÁ: Jmenuju se Eliška Řezníčková.
1 Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu není v současnosti schopen určit totožnost agenta č. 3553. Další informace viz dokument ÚDV 12B/141.
30
AGENT č. 3553: Věk. ŘEZNÍČKOVÁ: Je mi dvacet sedm let. AGENT č. 3553: Zaměstnání. ŘEZNÍČKOVÁ: Moje zaměstnání už znáte. AGENT č. 3553: Uveďte ho prosím ještě jednou. ŘEZNÍČKOVÁ: Pracuju u Černého králíka. To je hospoda. AGENT č. 3553: Kde se nachází? ŘEZNÍČKOVÁ: V Ostrovní ulici na Novém Městě. Praha 2. AGENT č. 3553: Popište, co je náplní vaší práce. ŘEZNÍČKOVÁ: Točím pivo. Kasíruju zákazníky a ukládám peníze do pokladny. Myju sklenice a rovnám je na pult. Když zákazníci odejdou, zamknu přední dveře. Pokud má druhý den ráno přijít šéf , vytřu podlahu. To je náplň mojí práce. Na harmoniku nehraju, ani v práci ani doma. Neznám nikoho, kdo hraje na harmoniku. AGENT č. 3553: Jste vdaná? ŘEZNÍČKOVÁ: Na to už jste se ptal. Odpověď pořád zní, že nejsem. AGENT č. 3553: Děti?
31
ŘEZNÍČKOVÁ: Ani za nic. AGENT č. 3553: Přítel? ŘEZNÍČKOVÁ: Na to už jsem moc stará. AGENT č. 3553: Jste lesba? ŘEZNÍČKOVÁ: Co to má společného s harmonikami? Tomu nerozumím. Ničemu tady nerozumím. AGENT č. 3553: Nás nezajímají harmoniky. Nás především zajímá jistý – ŘEZNÍČKOVÁ: Ano, já vím, kufr. Kufr na tahací harmoniku. A znovu vám říkám, že jsem ho nikdy neviděla. AGENT č. 3553: Jak si můžete být jistá, že jste nikdy neviděla tenhle konkrétní kufr, když jsme vám ho ještě ani neukázali? Tedy pokud nechcete tvrdit, že jste nikdy neviděla vůbec žádný kufr na harmoniku. Protože jedině v takovém případě bychom mohli najisto vyloučit možnost, že jste nikdy neviděla ani ten náš. Mám to brát jako vaši oficiální odpověď? Že jste se ani jednou za celý život neocitla na dohled ničeho, co by se dalo popsat jako kufr na tahací harmoniku? Abych byl upřímný, soudružko Řezníčková, to se mi zdá vysoce nepravděpodobné. ŘEZNÍČKOVÁ: Tak už mi ho ukažte! Přineste ho sem. Pak vám budu moct oficiálně říct, že jsem ho nikdy neviděla.
32
AGENT č. 3553: To by bylo značně neuvážené. Domníváme se totiž, že máte velmi špatný zrak. Můžete mi prosím přečíst, co je napsáno na tom plakátu? ŘEZNÍČKOVÁ: To je k smíchu. AGENT č. 3553: Umíte číst, předpokládám. Jinak řečeno, vaše neschopnost přednést slova, která se nacházejí na plakátu pověšeném na zdi po naší levici, nenaznačuje nedostatek gramotnosti. Souhlasíte se mnou, že ten text je dokonale čitelný a světelné podmínky dostatečné k tomu – ŘEZNÍČKOVÁ: Ano, s brýlemi samozřejmě číst dokážu. S brýlemi, které bych teď měla na nose, kdyby je vaši soudruzi schválně nerozšlápli, když mě dneska ráno zatýkali. Nebo včera ráno. Co já vím, kdy to bylo. Zítra znamená včera. AGENT č. 3553: Co tím chcete říct? ŘEZNÍČKOVÁ: To je na tom plakátu. „Zítra znamená včera.“ Je tam dělník s vyhrnutými rukávy a velikým kladivem přes rameno. A pod tím stojí: „Zítra znamená včera.“ Nevím, co to znamená. AGENT č. 3553: Výborně. Měli bychom však poznamenat, že jste musela hodně přimhouřit oči a naklonit se na židli co nejblíž k plakátu, abyste dokázala dešifrovat velmi snadno čitelný nápis oslavující výkony hrdinného dělnictva Československé socialistické republiky. Dá se říct, že bez brýlí jste prakticky slepá, že, soudružko Řezníčková?
33
ŘEZNÍČKOVÁ: Ano, dá se to tak říct. Když nepřimhouřím oči, vidím rozmazaně i vás. Ale nestojím o to, vidět vás jasněji. Jste taková šmouha s prořídlými vlasy a našedlou pletí, usazená v naškrobených vrstvách zeleně. Tmavě zelená vojenská čepice, zelený vlněný kabát, světle zelená kravata. Mohla bych vám říkat Zelená šmouha. Myjete se šeříkovým mýdlem a kouříte klejky. I když mimo službu si nejspíš rád zapálíte nějakou americkou retku z Tuzexu. Jste po všech stránkách tuctový policajt. A přece si říkám, jestli by tohle neměla být záležitost pro StB. AGENT č. 3553: Proč si to myslíte? ŘEZNÍČKOVÁ: Nemohla by tedy Zelená šmouha být ve skutečnosti estébák, který se jenom vydává za obyčejného příslušníka VB? To už se tolik estébáků vydává za profesory, kněze, inženýry a mistry ve fabrikách, že nezbývá jiné přestrojení než za obyčejného policajta? To už se ani nedá mluvit o vlkovi v beránčím rouše. Možná už žádní beránci nezbyli. Jen vlci a psi. AGENT č. 3553: Prohledali jsme váš byt a našli celou řadu věcí – ke všemu se včas dostaneme –, ale mohlo by vás potěšit, že jsme objevili také náhradní brýle na nočním stolku. ŘEZNÍČKOVÁ: Ty mám na čtení. AGENT č. 3553: Jakmile je prozkoumáme, tak vám je přineseme. Pak bychom také mohli začít uvažovat o tom, že vás necháme identifikovat ten kufr na harmoniku.
34
ŘEZNÍČKOVÁ: Vy zkoumáte moje brýle na čtení? AGENT č. 3553: Zkoumáme všechny důkazy, které by mohly mít spojitost s případem. ŘEZNÍČKOVÁ: Jakou spojitost by mohly mít moje brýle na čtení? AGENT č. 3553: Na otázky ohledně vašich brýlí zatím nemohu odpovídat. ŘEZNÍČKOVÁ: [Nesrozumitelné] Ale můžete mi říct, jestli je dneska zločin hrát na harmoniku nebo ji vlastnit? Jestli tu vážně jde jen o tohle. Nebo možná naznačujete, že ten hudební nástroj sám nějakým způsobem porušil zákon? AGENT č. 3553: To je zajímavé, jak jste tou harmonikou posedlá. ŘEZNÍČKOVÁ: Mně připadá zajímavé, že jste se mě na ni už asi šestsetkrát zeptal. AGENT č. 3553: Jen s vámi probírám váš případ. ŘEZNÍČKOVÁ: A zdá se, že součástí toho případu je harmonika. AGENT č. 3553: Součástí vašeho případu je kufr na harmoniku. Což dobře víte. Tahací harmonika coby hudební nástroj s obviněními, která proti vám byla vznesena, nijak nesouvisí.
35
ŘEZNÍČKOVÁ: Aha. Takže jste proti mně vznesli obvinění? AGENT č. 3553: O povaze obvinění zatím nemohu nic říct. Pojďme si promluvit o tom, kde jste byla v neděli ráno. Z bytu jste odešla přibližně v osm. ŘEZNÍČKOVÁ: Dovolte mi otázku. Neměl byste, soudruhu, v tuhle chvíli spíš pronásledovat vraha? [Ticho – délka 3 vteřiny] ŘEZNÍČKOVÁ: Když to řeknu jako občan občanovi, nebylo by v zájmu lidu, abyste přestal ztrácet čas se mnou a pustil se místo toho po stopách té zrůdy, která – jak všichni víme – je pořád někde na svobodě? [Ticho – délka 4 vteřiny] ŘEZNÍČKOVÁ: Víte, o čem mluvím. O té mrtvé holčičce, kterou v sobotu ráno našli u strahovského stadionu. V hospodě se nemluvilo o ničem jiném. Všichni povídali, že to byl zase on. Pravá ruka Boží. AGENT č. 3553: Pravá ruka Boží je čirá pověra, jak nepochybně víte. V neděli, 23. září, jste ráno – ŘEZNÍČKOVÁ: Jistě, dokud nepřipustíte existenci vraha, nemůže po vás nikdo chtít, abyste se mu snažil zabránit v jeho řádění, že jo? Nebo snad nějaký úředník na tom či onom ministerstvu prohlásil sériové vrahy za nemoc, která postihuje jen úpadkové západní společnosti? Za ztělesnění brutálních výstřelků kapitalismu?
36
AGENT č. 3553: Do podobně demoralizujících spekulací se odmítám pouštět, ale stojí za pozornost, že o údajném řádění Pravé ruky Boží nenajdete nikde ani jedinou důvěryhodnou informaci. ŘEZNÍČKOVÁ: Pochopitelně. Protože veškeré údaje o vrahovi a jeho zločinech se systematicky mažou z historie. Nebo se to aspoň říká. AGENT č. 3553: Kdo to říká? ŘEZNÍČKOVÁ: Chcete po mně jména? Všichni to říkají. Nejspíš i vaše máma to říká. Nikdy jste neslyšel tu dětskou rýmovačku? To je zajímavé, jak vy policajti pořád posloucháte, a přitom nikdy nic neslyšíte. AGENT č. 3553: Pokud byste se chtěla zeptat ještě na ty tajemné černé dodávky, které krouží ulicemi a unášejí děti kvůli obchodům s lidskými orgány, můžu vás ubezpečit, že to je taky čirá fantasmagorie. ŘEZNÍČKOVÁ: „Každý srpen za úplňku, když vítr skučí
ve větvích / Pod pláštíkem noci vrahoun chodí v ulicích…“ AGENT č. 3553: V neděli, 23. září, jste odešla z bytu. ŘEZNÍČKOVÁ: Vy jste to vážně neslyšel? Je to říkanka založená na jedné básni od Rentnera. AGENT č. 3553: Na stanici Kosmonautů jste nastoupila do metra trasy C.
37
ŘEZNÍČKOVÁ: „Na věky věků krk svůj musí pod tíhou ho-
din ohýbat / A v zatracení jejich věčné tiktak tiktak poslouchat…“ AGENT č. 3553: Na stanici Kosmonautů jste nastoupila do metra trasy C a jela jste na Muzeum. ŘEZNÍČKOVÁ: Samozřejmě, můžete dělat, že nic neslyšíte, ale lidi budou mluvit dál. Budou si šeptat u stolu v kuchyni, když večer pošlou děti spát. Nebo v těch nekonečných frontách u řezníka, kde by ženské pomalu mohly pořádat soutěže v trpělivosti. Kdybyste věděl, kolik opileckých historek si vyslechnete v lokálech, jako je Černý králík. O mrtvole toho pohřešovaného popeláře, co ho našli loni v Bubenči. A rok předtím ta mrtvá holka na vyšehradském hřbitově. Dva roky předtím třináctiletý ve skladišti pneumatik na Smíchově. AGENT č. 3553: Přestoupila jste na trasu A a vystoupila na Malostranské. Na Klárově jste nasedla na tramvaj a nechala se dovézt pod Petřín. Je to tak? ŘEZNÍČKOVÁ: Lidi se tu ztráceli odjakživa. Pravidelně, každý podzim. Některé našli uškrcené, některé umlácené k smrti, jiné utopené nebo podřezané. Někdy šlo o ženy, někdy o muže, občas i o děti. A když je najdou, vždycky jim chybí pravá ruka. Nikdy levá. Pokaždé pravá. AGENT č. 3553: Přestoupila jste na trasu A a pak vystoupila na Malostranské.
38
ŘEZNÍČKOVÁ: Když byla moje máma malá, bydleli naproti jednomu starožitníkovi s retardovaným synem v ulici na Josefově. se jmenoval. Těsně předtím… [Nesrozumitelné – délka 7 vteřin] ŘEZNÍČKOVÁ: …v rohu; obličej měl plný much. AGENT č. 3553: Na Klárově jste nasedla na tramvaj a nechala se odvézt pod Petřín. ŘEZNÍČKOVÁ: Všechny ty historky jsou si podobné. Jsou tak morbidní, až si člověk říká, že to snad ani nemůže být pravda. Useknutá pravá ruka je kolikrát teprve začátek. AGENT č. 3553: Nesla jste kufr na tahací harmoniku. ŘEZNÍČKOVÁ: A teď ta holčička. Našli ji na Břevnově. Nebo v tělocvičně na Smíchově? Slyšela jsem víc verzí. Někdo říká, že ztratila tolik krve, až byla bílá jako papír, někdo, že měla oči zatlačené hluboko do hlavy nebo vytrhané všechny zuby. Že byla zadušená, plnou pusu svých vlastních vlasů, černých, zrzavých, blonďatých. V další verzi – AGENT č. 3553: Bylo jí šest let. [Ticho – délka 2 vteřiny] AGENT č. 3553: Jmenovala se . Měla na čtyřech místech proraženou lebku po úderu nějakým tupým
39
předmětem a tělo se ve skutečnosti nenašlo ani na jednom z těch míst, o kterých jste mluvila. [Ticho – délka 9 vteřin] ŘEZNÍČKOVÁ: To zřejmě budete vědět líp než já. AGENT č. 3553: Možná ne. [KONEC NAHRÁVKY]
40
k a p i t o l a
t ř e t í
kapitola 3 Kolem osmé ráno jsem se naprosto dezorientovaný probudil mezi čtyřmi světle žlutými zdmi. Zdobil je jediný ponurý obraz, na němž dva vousatí muži hráli v zakouřené hospodě šachy. Dalo se snadno poznat, který z nich prohrává, protože měl zuby zaťaté do pěnovky a ve tváři výraz nehybného soustředění, zatímco jeho mladší protivník si nenuceně leštil brýle o rukáv saka. Všechny ostatní postavy na obraze se ztrácely ve stínech a člověk si lehko představil, že jejich hovor tlumí opona vznášejícího se kouře. Můj hotel byl jedním z nemnoha v Karlíně, pražské čtvrti severovýchodně od centra, a nacházel se jen pár bloků od domu v Křižíkově ulici, kde se na dvoře našla Paulova zakrvácená košile a prošlé pracovní povolení. Hotel Dalibor sídlil ve čtyřpatrové neorenesanční budově se světle růžovou fasádou, která pozvolna šedla vlivem blízkého dálničního nadjezdu, na nějž jsem měl ze svého okna ve druhém patře výhled. Před dálnicí se rozkládal nevelký zatravněný plácek, vedle byla tramvajová zastávka a McDonald’s. Na opačné straně ulice jsem viděl snad tu nejubožejší prodejnu obuvi na světě a vedle ní pochybný podnik se zrcadlovým sklem v oknech a neonovou cedulí „non-stop herna bar“. 41
k o m p l i k a c e
Večer cestou z Černého králíka se mi u stanice metra pověsila na paty nanejvýš osmiletá holčička, následovala mě ulicí, pořád dokola něco opakovala a snažila se mi vnutit použitého kapesního průvodce nazvaného Odpoutaná Praha. Zdálo se, že výtisk je v dobrém stavu, dokonce vázaný v černé kůži s vytlačenými vybledlými zlatými písmeny, jenže já žádné chození po památkách neplánoval. Dívenka se však nehodlala dát odbýt. Když jsem se konečně vzdal a věnoval jí pár korun, oblažila mě úsměvem, ze kterého mi naskočila husí kůže. Chuděra měla zčernalé zanícené dásně a v celé puse ani jeden zub. Když jsem Odpoutanou Prahu otevřel, abych se pokusil zjistit, co to jsou ty „herna bary“, dýchl na mě ze zažloutlých stránek typický zatuchlý pach starých knih. Dozvěděl jsem se, že herna bar je v podstatě jakési laciné hráčské doupě, a fotografie v průvodci překvapivou shodou okolností zachycovala přesně ten podnik naproti mému hotelu, dokonce téměř ze stejného úhlu, jak jsem ho viděl z okna. V dálce se na kopci tyčila masivní žižkovská televizní věž připomínající znetvořenou raketu připravenou ke startu. Podle průvodce šlo o nejvyšší budovu ve městě a postavili ji Sověti údajně proto, aby mohli rušit rozhlasové a televizní vysílání ze Západu. Když Rusové odtáhli, jistý místní umělec ji ozdobil plastikami obřích černých batolat bez tváře, která jako mravenci šplhají po jejím povrchu. Odpoutaná Praha rovněž zmiňovala, že se nedaleko v roce 1420 uskutečnila krvavá bitva mezi vojskem křížové výpravy a husity, po níž se stovky křižáků v panické snaze o útěk utopily ve Vltavě. Průvodce dodával, že „ve vrstvách bahna a naplavenin leží na říčním dně, kost vedle kosti, záznamy o lidské pošetilosti“. O ničem dalším v nejbližším okolí hotelu se kniha nezmiňovala, upozorňovala jen na nedaleké muzeum s trojrozměrným modelem města ručně vyrobeným čistě jen z papíru – autorem byl údajně jakýsi osamělý muž v devatenáctém století, který touto prací strávil 42
k a p i t o l a
t ř e t í
jedenáct let a následně zemřel úplně na mizině. „Praha vždy vynikala mimořádnou schopností inspirovat v těch nejhorlivějších ze svých obdivovatelů velkolepé ambice,“ varoval průvodce v zarámovaném postranním textu, „a je dobře známo, že jejich oddané snahy odměňovala v celém průběhu dějin jen absolutním a naprostým zmarem. Jak pravil patrně nejslavnější pražský spisovatel: tahle matička má drápy.“ Moje dopolední ambice měly k velkoleposti daleko. Až do schůzky s Věrou jsem neměl celý den nic na práci a netoužil jsem si hrát na turistu. Možná jsem se poznávání Prahy bránil proto, že jsem tu drápatou matičku jaksi podvědomě a iracionálně vinil z Paulovy smrti. Od samého začátku jsem bůhvíproč nedokázal uvyknout představě, že se odstěhoval do Evropy. Zrovna on. Nebyl přece žádný absolvent humanitních věd, který oddaluje chvíli, kdy se pustí do psaní svého „velkého amerického scénáře“, žádný movitý bohém s výtiskem Nesnesitelné lehkosti bytí v kapse a nutkáním vyhodit si z kopýtka, žádný hazardérský podnikatel, který by toužil prorazit na Divokém východě. Nikdy byste si ho nespletli s příslušníky diplomacie nebo inteligence, nemluvě o tom, že diplomacie ani inteligence nepatřily k jeho nejsilnějším stránkám. Paul byl chytrý po svém, jak sám s oblibou říkal. Nejspíš vás napadne, že šlo o něco podobného, jako když o tlusté holce řeknete, že má hezký obličej, ale tak to úplně nemyslím. Paul znal spoustu věcí, které já neznám. Rozuměl všem spletitostem nelegálních sázkařských doupat, uměl najít slušnou nonstop restauraci v kterékoli části města, dovedl se zasvěceně bavit s bookmakery, s pouličními drogovými dealery i s policisty. Věděl, kolik by měla stát výměna převodovky, aby na tom člověk neprodělal, znal zdravotní rizika spojená s UV tetovacím inkoustem, uměl rozlišit různé postoje na skateboardu a věděl, které zastavárny mají otevřeno na Štědrý večer. Nemám představu, jak mu podobné schopnosti posloužily ve střední Evropě, ale na tom nijak zvlášť nesešlo. Paul odjel 43
k o m p l i k a c e
do Prahy za láskou – nebo si to aspoň myslel –, ačkoli by se spíš vypravil na domácí stadion White Sox v dresu Chicago Cubs, než by slovo „láska“ použil upřímně mezi chlapy. Když jednou seděl s partou kámošů v hospodě na Cermak Road, seznámil se tam s jistou Šárkou, Češkou, která přes den pracovala jako au-pair u jednoho páru v Gold Coast a večer si přivydělávala jako servírka. Začali spolu chodit. Jenže ona pak měla nějaký problém s vízem a musela se vrátit do Čech, aby si znovu požádala o pracovní povolení. V té době spolu byli teprve tři nebo čtyři měsíce, ale pozvala ho, ať s ní odjede do Prahy a bydlí u ní, než pomalé soukolí byrokracie všechno zpracuje. Když s tím Paul přišel, říkal jsem si, že o milé Šárce nejspíš už neuslyším. Jenže o týden později mi volal s tím, že odlétá. Zeptal jsem se ho, jestli o České republice vůbec něco ví. O její historii, jazyce, jídle, kultuře, podnebí. Dokáže jmenovat aspoň jednoho slavného Čecha? On hned opáčil, jestli to dokážu já. Franz Kafka, řekl jsem. Miloš Forman, Martina Navrátilová, Václav Havel, Nadia Comăneci (to byl chyták – věděl jsem, že je to Rumunka). Taky ta modelka, co se provdala za frontmana kapely Cars. Paul se zasmál a prohlásil, že jsem si ta jména vymyslel. A i kdyby ne, jak slavní ti lidé můžou být, když o nich on nikdy neslyšel? Pak vychrlil řádku českých jmen, ze kterých jsem žádné nepoznal naopak já. Samí hokejisté a pornohvězdy. A prý ta modelka, co se provdala za toho šťastného parchanta z Cars, je Pavlína Pořízková. Nadia Comăneci, dodal, je Bulharka. Šel jsem si dát sprchu. Čistá vana, slušný tlak vody. Zaklepala uklízečka a vstoupila do pokoje. Já se dál sprchoval. Když odešla, osušil jsem se a oblékl. Sako bylo načichlé po cigaretách z Černého králíka, ale nic jiného jsem na sebe neměl. Když jsem si obouval tátovy boty, všiml jsem si, že na rohovém psacím stole leží velká obálka. Bylo na ní tiskacími písmeny napsáno moje (nebo tátovo) jméno. Došel jsem k ní a roztrhl ji. Uvnitř byla tenká brožura. 44
k a p i t o l a
t ř e t í
Rudolfovy kuriozity Umění a podivuhodnosti ze sbírky habsburského císaře Rudolfa II. 15. července – 15. září 2002 GALERIE ČERTOVKA U Lužického semináře 20, Malá Strana, Praha 1 Přestože byla na přední straně vytištěná slova „Čertovka“ a „Malá Strana“, musel jsem v brožuře zalistovat a objevit popis hodinek samých, než jsem pochopil, co se mi dostalo do ruky. EXPONÁT 23: RUDOLFOVA KOMPLIKACE Chronometr Rudolfova komplikace byl původně sestrojen pro císaře Svaté říše římské Rudolfa II. někdy v závěrečných letech šestnáctého století. Rudolf II. (1552–1612) byl tajemný vládce, vysoce kultivovaný, a přitom silně pověrčivý člověk, jenž propadal záchvatům melancholie a paranoie. Na Pražském hradě, který byl v době jeho panování hlavním sídlem Svaté říše římské, shromáždil nesmírnou sbírku uměleckých děl a esoterických předmětů z celého světa. Rovněž poskytoval útočiště největším intelektuálům a podivínům Evropy, od vědců a matematiků Tychona Braheho a Johannese Keplera přes kacířského vizionářského filozofa Giordana Bruna až po proradného alchymistu Michala Sendivoje a intrikářského astrologa Geronima Scottu. Jedním z bezostyšných šarlatánů, kteří si získali důvěru habsburského vládce, byl Angličan Edward Kelley (alias Edward Talbot, alias Edward Engelender), údajný nekromant, partner váženého alžbětinského učence Johna Deeho a po určitý čas Rudolfův oblíbený 45
k o m p l i k a c e
alchymista. O císařovu přízeň nakonec přišel, protože pro něj nedokázal vytvořit slibovaný kámen mudrců, a byl uvězněn na hradě Křivoklát. Při následném pokusu o útěk spadl z hradní věže a zlámal si nohu. Má se za to, že chronometr sestrojil po svém omilostnění ve snaze o záchranu vztahu s Rudolfem II. Hodinky byly údajně vyrobeny z magických kovů opatřených rytinami kabalistických symbolů, které se prý Kelley naučil od svého slavného současníka rabbiho Löwa. Obsahovaly tajný ciferník, na němž se ručička pohybovala pozpátku, díky čemuž dokázaly pro svého vlastníka metaforicky zastavit čas a zajistit mu nesmrtelnost. Lepší kuriozitu si bojácný císař, zamilovaný do všeho mystického a mechanického, ani nemohl přát. Rudolf prý za zhotovení chronometru zaplatil nemalou sumu. Podrobnosti sestrojení a odevzdání Komplikace jsou již navždy zapomenuty, císař se však zřejmě opět cítil obelhán, protože Kelleyho dal uvěznit podruhé, tentokrát na hradě Hněvín. V roce 1597, po druhém neúspěšném pokusu o útěk, který skončil druhou zlomenou nohou, spáchal Kelley sebevraždu. Byl pohřben v obecním hrobě za branami vsi Most v severních Čechách. Rudolf II. sám zemřel o necelých patnáct let později a jeho poklady rozkradly vlny nájezdníků, které se Prahou prohnaly po katastrofální bitvě na Bílé hoře. Rudolfovy hodinky, po řadu staletí ztracené, se lidu České republiky vrátily teprve v nedávné minulosti a na této výstavě se poprvé představují veřejnosti. Pod textem byly dvě ilustrace hodinek, jedna se zavřeným pouzdrem, druhá s otevřeným. Na zavřeném zlatém pouzdře vynikala stylizovaná rytina heraldického lva. Uvnitř byl zažloutlý slonovinový ciferník s černými římskými číslicemi a jediná ručička ukazující 46
k a p i t o l a
t ř e t í
hodiny; minutová ručička chyběla, o odtikávající vteřinovce nemluvě. Brožura obsahovala taky portrét císaře Rudolfa s chronometrem. Velká papula, baňatý nos, těžká víčka a protáhlá brada – vzhledem k tomu, že se umělec nepochybně snažil královskému modelu zalichotit, byl Rudolf patrně takovým Richardem Nixonem své doby. Hodinky tvarem připomínaly tamburínu a byly i přibližně tak velké, rozhodně by se nedaly nosit na zápěstí, ale spíš na krku, jako to měli v osmdesátých letech v oblibě výstřední rappeři na východním pobřeží. Jakou asi mohly mít cenu? Tisíce? Stovky tisíc? Miliony? Paul vždycky myslel ve velkém. To se mu musí nechat. Nikdy moc jasně, zřídka hluboce, ale vždycky ve velkém. Byl chytrý po svém. Na okraj stránky pod Rudolfovým zachmuřeným obličejem kdosi připsal vzkaz, zřejmě poměrně nedávno, protože černý inkoust se v ranním světle, které pronikalo hotelovým oknem, ještě leskl. Orloj, Staroměstské náměstí, 9.00. Věra nejspíš podplatila některou z uklízeček nebo jiného zaměstnance hotelu, aby mi obálku doručil do pokoje. Změnila čas a místo schůzky, mazaný manévr, protože takhle jsem si v žádném případě nemohl stihnout nechat napíchnout štěnici nebo zařídit, aby mě sledoval nějaký tajný v civilu. Obojí mě už napadlo, ale i ve čtyři ráno, kdy jsem se s pásmovou nemocí neklidně převaloval v posteli, jsem to zavrhl jako absurdní. Vyhledal jsem si v Odpoutané Praze orloj. Šlo o velkou turistickou atrakci, o jedny z nejslavnějších hodin v Evropě. „K tomuto oslavovanému horologiu se váže nespočet legend,“ stálo v průvodci. „Příběhů o spiknutích, chaosu a vypichování očí. Nevěnujte jim víc pozornosti, než byste věnovali opilému Turkovi.“ Přečetl jsem si tu větu dvakrát, ale skutečně jsem se nepřehlédl. Politická korektnost do české turistické literatury zřejmě zatím nedorazila. 47
k o m p l i k a c e
Napadlo mě, jestli se Věra při volbě slavného orloje coby nového místa pro schůzku nechala vést ironií. Odtrhl jsem přední stránku brožury pro případ, že bych později potřeboval adresu galerie, založil jsem ji do Odpoutané Prahy a zasunul si průvodce do kapsy. Když jsem se otočil k odchodu, obě postavy shrbené na obraze nad šachovnicí dosud přemýšlely o dalším tahu.
48
V ZRCADLOVÉM BLUDIŠTI – ČÁST 2 NAHRÁVKA č. 3113b Datum: 26. září 1984 [přesný čas neuveden] Osoba: Eliška Řezníčková Věc: případ č. 1331 – Zrcadlové bludiště Výslech č. 5 Místo: Neznámé Vyšetřující: agent č. 3553 AGENT č. 3553: Pak jste vyjela lanovkou na kopec? ŘEZNÍČKOVÁ: Byla mimo provoz. AGENT č. 3553: Tak jste šla pěšky? Soudružko Řezníčková? Věnujte mi prosím pozornost. Dojela jste tramvají pod Petřín. Dopravila jste se nahoru. Nesla jste kufr na tahací harmoniku. ŘEZNÍČKOVÁ: To jsem nikdy neřekla. AGENT č. 3553: Máme na to svědky. Kam jste šla? ŘEZNÍČKOVÁ: Zeptejte se těch svých svědků. AGENT č. 3553: Kam jste šla, když jste opustila lanovku? Říkala jste, že jste se na Petřín nechala vyvézt, viďte? ŘEZNÍČKOVÁ: Říkala jsem, že lanovka byla mimo provoz. AGENT č. 3553: S kým jste se měla na Petříně sejít? Co jste tam chtěla dělat? Kam jste šla?
49
ŘEZNÍČKOVÁ: Matouš dvacet pět třicet jedna. AGENT č. 3553: Výborně, kódové označení. A kdo to přesně je, ten Matouš? ŘEZNÍČKOVÁ: Není to kódové označení. Je to z Bible. Matouš 25:31. „Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy; a budou před něho shromážděny všechny národy. I oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů, ovce postaví po pravici a kozly po levici.“ AGENT č. 3553: Proč po levici? ŘEZNÍČKOVÁ: Na to se zeptejte Matouše. AGENT č. 3553: Politická alegorie? ŘEZNÍČKOVÁ: Tak chytrá já nejsem. AGENT č. 3553: Jste pobožná? ŘEZNÍČKOVÁ: Já nejsem vůbec nic. AGENT č. 3553: Jak to, že tak dobře znáte Bibli? Ten citát pro vás zjevně má zvláštní význam, viďte? Proč? ŘEZNÍČKOVÁ: Nemá. Jsem unavená. Potřebuju se vyspat. K čemu vám tu jsem, když pomalu sama nevím, co říkám? AGENT č. 3553: Dovolte mi, abych vám něco přečetl.
50
[Šustění papírů – délka 4 vteřiny] AGENT č. 3553: „…a Praha dole spícím městem, kde se
čas plazil, jako se hadi plazí mezi ostružiníky, a každá epocha po sobě zanechává svlečenou kůži vytesanou do kamene. Ale toto nedělní ráno, kdy stanul na Letenské pláni, jako by se čas zastavil a město působí dojmem, že nespí, ale že je prázdné. Řezník jednou četl, že Američané vynalezli novou zbraň, která dokáže v jediném záblesku vyhladit celé populace, ale budovy, mosty a silnice nechá nedotčené. Říkali jí neutronová bomba. Řezník si představuje Prahu zbavenou lidí a života, město jako tichý, rozlehlý památník svého vlastního konce. Ale pak zazpívá ptáček a do zorného pole na opačném konci pláně přiskotačí malá holčička, takové kůzlátko, a město je zachráněno.“ ŘEZNÍČKOVÁ: Prosím, přestaňte. AGENT č. 3553: „Ze střechy v dálce sklouzne sníh a s ti-
chým žuchnutím dopadne na závěj. Řezník zamžiká a snaží se navázat na myšlenky, které mu právě běžely hlavou, jenže ty jsou pryč a nedají se vrátit zpátky. Na opačné straně prázdné Letenské pláně se objeví holčička v hnědých šatečkách, a když pak prochází kolem něj, on ji popadne za holé zadní kotníky nad kopýtky, ve vzduchu ji převrátí a praští jí tou kozí hlavou o beton. Ona ječí a mečí a mává rukama, ale pak ztichne, ruce se přestanou hýbat a všechno potřísní kůzlečí krev. Položí jí pravou ruku na chodník, vytáhne nůž a obrátí oči k modrému nebi. Čepel se zakousne a to pětiprsté kopýtko už nepatří k jejímu tělu. Řezník si ho strčí do kapsy. Zatímco
51
kráčí z kopce, proplete své prsty s jejími a zahledí se na to živoucí zářivé staré město pod sebou.“ [Ticho – délka 5 vteřin] AGENT č. 3553: Poznáváte ten úryvek? [Ticho – délka 2 vteřiny] AGENT č. 3553: Tohle je váš rukopis, viďte? Nepochlubila jste se nám, že jste spisovatelka. ŘEZNÍČKOVÁ: No, tenhle text možná spíš dokazuje, že nejsem. Ale ano, je to můj rukopis. Jde o takový projekt, na kterém teď pracuju. Čistě pro zábavu. Nemá to s ničím vůbec nic společného. AGENT č. 3553: Je to demoralizující. ŘEZNÍČKOVÁ: Můžu vás ubezpečit, že jsem tím nedemoralizovala nikoho jiného než sebe. AGENT č. 3553: Přesto mě tam celá řada prvků zaujala. Zejména vaše zjevná posedlost tou postavou, které říkáte Pravá ruka Boží. ŘEZNÍČKOVÁ: O posedlosti bych úplně nemluvila. Prostě mě zajímá. A vás by rozhodně měla zajímat taky. Nemyslíte? AGENT č. 3553: Pojďme si promluvit o vašem hlavním hrdinovi. Na jednom místě zmiňujete, že se ve skutečnosti jmenuje Martin Vlasák, ale sám si říká podle své
52
profese, se kterou se silně ztotožňuje, tedy „Řezník“. V té souvislosti mi připadá zajímavé, že vy se jmenujete podobně, Řezníčková. Navíc jsou některé pasáže psané v první osobě ve formě deníku a jsou zasazeny do přítomnosti. ŘEZNÍČKOVÁ: Jestli naznačujete, že jde o nějaký literární jinotaj – AGENT č. 3553: Kdy jste napsala tu část, kterou jsem právě přečetl? Předtím, než jste šla na Petřín, nebo potom? ŘEZNÍČKOVÁ: Předtím. Dlouho předtím, před několika měsíci. AGENT č. 3553: Sousedé z vašeho paneláku na Hájích tvrdí, že v sobotu v noci, než jsme vás zatkli, bylo z vašeho bytu slyšet přehnaně časté splachování záchodu. ŘEZNÍČKOVÁ: Vážně? A co přesně se považuje za přehnaně časté? Máte na to nějaké tabulky od ministerstva toalet? AGENT č. 3553: Víme, že jste se snažila zbavit svých rukopisů. Proč jste nespláchla i tenhle? Opravdu jste si myslela, že ho nenajdeme? Pojďme si přečíst další úryvek, kde váš hrdina zavítá do hospody U Bílého králíka. To zní povědomě, že? ŘEZNÍČKOVÁ: S Černým králíkem to nemá nic společného, jestli narážíte na tohle. Je to odkaz na písničku
53
od Jefferson Airplane, která zase odkazuje na Alenku v říši divů. AGENT č. 3553: Pojďme si poslechnout, co jste napsala.
„U Bílého králíka je deset minut před půlnocí a pod stropem visí hustý kouř. Řezník se nepotřebuje dívat na hodiny. Že se blíží zavíračka, pozná podle spousty jiných věcí: podle počtu mokrých otisků po vyprázdněných půllitrech, které tvoří na ubruse sady nesouvislých kroužků, podle toho, jak jazyky v okolí těžknou a místo rozhovorů je slyšet jen mumlání jednoho a téhož pořád dokola, podle těžkopádných gest a náruživého přikyvování, při němž nejednomu z hostů hrozí, že přepadne po hlavě na podlahu. Včera byl v televizi prezident Husák a žádal tvrdě pracující československý lid, ať tolik nepije. Možná sem přišli tak trochu na protest, možná si tímhle způsobem snaží bránit svoji pravdu.“ ŘEZNÍČKOVÁ: To všechno říká fiktivní postava. AGENT č. 3553: Lhostejnost je překážka pokroku, kterou musejí překonávat i fiktivní postavy. ŘEZNÍČKOVÁ: No páni. Bezva, budu si to pro příště pamatovat. Můžu se teď trochu prospat? AGENT č. 3553: Jen pojďme pokračovat. „Najdou se mezi
nimi mnozí, kteří byli vyhoštěni ze svého předchozího života, byli připraveni o své pravé já. Dramatici vyhnaní z divadel, filmaři bez kamery, profesoři vypovězení z univerzit, architekti bez zakázek. Teď zametají ulice, skládají uhlí nebo pomáhají na stavbě.
54
Myjí okna a omývají mrtvoly. Předstírají, že pracují, a vláda předstírá, že jim platí. Když je Řezník vidí v hospodě, často ho napadá, že jsou jako medvědi, kteří ulehli k zimnímu spánku, jenže zima ne a ne skončit. Jindy v duchu přirovnává Bílého králíka k jakémusi duchovnímu atomovému krytu, kde se ozáření jedinci můžou na pár hodin schovat a namlouvat si, že je ten všudypřítomný psychický spad nezasáhl, kde můžou snít o nějakém sametovém ránu, kdy se z té temnoty vynoří nedotčení a vítězní do oslepivě zářivé budoucnosti. Jenže nedotčený už není nikdo z nich a budoucnost vůbec netuší, že existují.” ŘEZNÍČKOVÁ: Dobře, přestaňte. Oba víme, že vám ve skutečnosti nejde o moje literární pokusy. Co kdybychom přestali předstírat, že vás zajímá nějaký rukopis, který jste našli u mě doma? AGENT č. 3553: Takže jste konečně ochotna připustit, že chápete, proč jsme požádali o vaši spolupráci? ŘEZNÍČKOVÁ: Jmenuje se Vokov2. [Ticho – délka 3 vteřiny] ŘEZNÍČKOVÁ: A ano, nesla jsem nahoru na Petřín kufr na harmoniku. Vida, a je to venku. Ano, nechala jsem ho v tom hrádku, v zrcadlovém bludišti. Předpokládám, že už 2 Protože odhalení pravé totožnosti osoby zde označované Vokov má velký význam pro vyšetřování případu Zrcadlové bludiště vedené ÚDV, rozhodl Úřad pro ochranu osobních údajů, že se jméno smí v textu objevit tak, jak ho Řezníčková při výslechu používá.
55
jste Vokova beztak zatkli. Nemá mi co vyčítat. Co čekal? Že půjdu bručet místo něj? Ten kufr na harmoniku jsem nesla kvůli němu, kvůli Vokovovi. Uvnitř bylo padesát výtisků Defenestrátora. To jsou ilegální noviny. Samizdat. Víc o tom nevím a rozhodně to nemá nic společného s románem, který jsem si psala do šuplíku. Nechte mě spát, prosím vás. Dvě hodinky, a pak vám všechno povím, slibuju. [Ticho – délka 2 vteřiny] AGENT č. 3553: Na odpočinek bude spousta času, až skončíme. Povězte nám víc o tom Vokovovi. Jak se jmenuje křestním? ŘEZNÍČKOVÁ: Nevím. AGENT č. 3553: Kde jste se s ním seznámila? ŘEZNÍČKOVÁ: U Bílého králíka. AGENT č. 3553: A teď máte na mysli tu rockovou písničku, nebo román Lewise Carrolla? ŘEZNÍČKOVÁ: U Černého králíka. Chtěla jsem říct: u Černého králíka. Vy mě pletete. Prosím vás, nechte mě si odpočinout. AGENT č. 3553: Kdy jste se s tím mužem setkala poprvé? ŘEZNÍČKOVÁ: V sobotu večer. O zavíračce. Každý den je to stejné. Zákazníci vždycky jen mžourají a bručí a pomalu se ani neudrží na nohou. Navlečou se
56
do kabátů, nasadí si čepice a pak se odpotácejí po schodech. Když jsou všichni konečně pryč, zamknu a k vytírání si pustím „One O’Clock Jump“. Poškrábanou desku s verzí od Counta Basieho – našla jsem ji v jedné staré krabici ve sklepě. Víte, že vláda jednou Counta Basieho zakázala? „Count“ totiž znamená hrabě, tak si mysleli, že je aristokrat. Přitom je to jen jeho křestní jméno. Stejně dopadl i Duke Ellington. AGENT č. 3553: To má být vtip, soudružko Řezníčková? ŘEZNÍČKOVÁ: Možná, člověk už dneska neví, co si má myslet. V sobotu jsem zamkla a už jsem se chystala pustit desku, když najednou z lokálu slyším vrzání židle. Ve stínu v koutě, kam není pořádně vidět, seděl na židli veliký chlap se založenýma rukama. Na tu dálku jsem ani neviděla, jestli má otevřené oči. AGENT č. 3553: Popište ho prosím. ŘEZNÍČKOVÁ: Měl hustý plnovous. Uši schované pod vlnitými vlasy, které mu spadaly skoro až po ramena. A uprostřed byl jeho obličej podobný hrubě otesané soše. Hladké čelo, nos jako bambule. Široké, ploché, nestejnoměrné lícní kosti. Mohlo mu být kolem pětačtyřiceti, i když se to dost těžko odhadovalo. Košili měl zapnutou až ke krku a na nohou takové komicky velké boty. Na stole před ním stálo nedotčené pivo. Došla jsem k němu, a zrovna když jsem mu chtěla zlehka zatřást ramenem, trhl hlavou. Oči měl tvrdé a šedivé jako oči staré sochy. Na okamžik jsem nebyla schopná promluvit ani se odvrátit. „Už je zavřeno,“ řekla jsem mu.
57
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.