Industriální dědictví – ochrana a možnosti využití a ekonomie z pohledu památkové péče, legislativa, stav Mgr. Jiří Vajčner, Ph.D., ředitel Odboru památkové péče MK ČR Vážené dámy, Vážení pánové, na tomto fóru není třeba zdůrazňovat, že Česká republika v minulosti patřila k nejvýznamnějším evropským průmyslovým zemím, když se do historie nesmazatelně zapsala svými výrobky z oblasti silniční a kolejové dopravy, těžbou nerostných surovin a jejich zpracováním, hutní výrobou a mnoha dalšími produkty z různých oblastí vědy a techniky, nebo také architektonickou tvorbou. Tato skutečnost však dlouho nebyla ze strany památkové péče, a rovněž ze strany odborné i laické veřejnosti, vnímána dostatečně silně, protože průmyslové dědictví nebylo chápáno jako jedna ze složek památkového potenciálu, nebylo na něj nahlíženo jako na integrální součást kulturního bohatství národa. Technické památky se příliš vymykaly z konceptu klasického pojetí kulturního dědictví a až v 90. letech minulého století započal systematický zájem památkové péče o ně, a to jak z hlediska odborné dokumentace průmyslových památek, tak také z hlediska jejich právní ochrany. Aktivita památkové péče byla nepochybně eskalována také zásadními sociálně – ekonomickými změnami období 90. let 20. století, kdy u mnohých průmyslových oborů došlo k radikálnímu poklesu výroby a k následné likvidaci stavebních objektů a technického zařízení. Velmi složitou a specifickou problematikou byla oblast památek uhelného hornictví a památek hutní výroby a zpracování železa, zvláštní důraz byl kladen na těžební oblasti, které byly přímo ohroženy útlumovými programy (celková likvidace, zahlazování, atp.), a kde docházelo k nenávratné ztrátě velmi cenných urbanistických, architektonických a technických hodnot. V oblasti hutnictví byla problematika státní památkové péče komplikovaná především z důvodu častého umístění technických památek uprostřed živých závodů, kde se projevovaly tlaky jak na uvolnění prostoru pro moderní technologie, tak na bezpečnost práce v místě. Z těchto důvodů byla široce diskutována možnost tzv. „muzealizace problému“, tedy postupné přenášení jednotlivých věcí do předem určených prostor, kde by vznikala expozice. Významným signálem toho, že památky průmyslového dědictví mají být vnímány jako vynikající reprezentanti kulturního bohatství České republiky, a že vykazují nezpochybnitelné památkové hodnoty, bylo postupné prohlašování vybraných kulturních památek technického či průmyslového charakteru za národní kulturní památky vládou České republiky. Z oblasti dopravy byl za národní kulturní památku prohlášen soubor automobilů NW a Tatra nebo železniční motorový vůz M 290.001 – známý spíše pod označením „Slovenská strela“. Z oblasti dolování a zpracování nerostných surovin byl takto ohodnocen urbanisticko – technologický areál dolu Hlubina a vysokých pecí a koksovny ve Vítkovicích, důl Michal v Ostravě nebo také středověký důl Jeroným v Čisté. Významnými a rozsáhlými národními kulturními památkami jsou koněspřežní železnice České Budějovice - Linec (česká část) a Rožmberská rybniční soustava, oproti tomu lze uvést národní kulturní památky solitérní, jako je řetězový most ve Stádlci nebo budova bývalé přádelny s dílnou vzorkovny, včetně strojního vybavení, v areálu továrny Alois Larisch v Krnově. Mezi národními kulturními památkami najdeme také doklady využití přírodních sil, jako jsou vodní mlýn ve Slupi, vodní hamr Dobřív, větrný mlýn v Kuželově a vodní elektrárna - přehrada Les Království v Bílé Třemešné, památky reprezentující významná technologická zařízení, které reprezentují zvláště papírna ve Velkých Losinách, čistírna odpadních vod v Praze v Bubenči nebo Horský hotel a televizní vysílač Ještěd u Liberce. Závěrem lze zmínit i poměrně netradiční technickou národní kulturní památku, kterou je tzv. Kynžvartská daguerrotypie. K poměrně velkým změnám docházelo v nedávné minulosti také v oblasti legislativy památkové péče. Především došlo k reformě státní správy, když byly zrušeny okresní úřady a nově se správními orgány I. stupně staly obecní úřady obcí s rozšířenou působností pro kulturní památky, a krajské úřady v případě řízení týkajících se národních kulturních
památek. V souvislosti se vstupem České republiky do Evropské unie bylo upraveno uznávání odborné kvalifikace, nálezem Ústavního soudu z roku 2005 bylo zrušeno ustanovení o vynětí řízení o prohlašování věcí za kulturní památku z režimu správního řádu, zásadní změnu v oblasti památkové péče přinesl zákon č. 186/2006 Sb., který byl přijat v souvislosti se schválením nového stavebního zákona, velkou změnou bylo přijetí nového správního řádu a rovněž byla přijata celá řada mezinárodních úmluv, které se památkové péče přímo dotýkají. Péče o industriální dědictví je principiálně shodná jako péče o jiné druhy kulturního dědictví, český právní řád nezná termín „technická kulturní památka“ nebo „industriální kulturní památka“. Technické kulturní památky požívají podle platné české právní úpravy památkové péče různé intenzity ochrany. Záleží na tom, zda je národní kulturní památkou, kulturní památkou, nacházejí se v plošně chráněném památkovém území, tedy v památkové rezervaci, v památkové zóně nebo v ochranném pásmu. Je-li industriální statek kulturní památkou nebo národní kulturní památkou, je jeho vlastník povinen na vlastní náklad pečovat o jeho zachování, udržovat jej v dobrém stavu a chránit jej před ohrožením, poškozením, znehodnocením nebo odcizením. Může jej užívat pouze způsobem, který odpovídá jeho památkové hodnotě a technickému stavu (§ 9 odst. 1 zákona o státní památkové péči). Neplní-li vlastník industriálního statku tyto povinnosti, obecní úřad obce s rozšířenou působností v případě kulturních památek, a krajský úřad v případě národních kulturních památek, mu může uložit opatření k nápravě (§ 10 zákona o státní památkové péči). Jestliže vlastník nesplní ve stanovené lhůtě povinnosti, které mu byly tímto opatřením uloženy, může příslušný orgán památkové péče rozhodnout o tom, že se provedou opatření nezbytná pro zabezpečení tohoto statku, a to na náklad vlastníka statku (§ 15 odst. 1 zákona o státní památkové péči). Krajní zákonnou možností může být také vyvlastnění statku, zejména pokud by jeho vlastník trvale porušoval své povinnosti a tím by jeho zachování ohrožoval (§ 15 odst. 3 zákona o státní památkové péči). K obnově (pod tento pojem je řazena i údržba, oprava, rekonstrukce) je vyžadováno závazné stanovisko příslušného orgánu státní památkové péče s ohledem na to, zda se jedná o kulturní památku nebo národní kulturní památku. Orgán památkové péče v závazném stanovisku posoudí, zda je zamýšlená obnova z hlediska zájmů státní památkové péče přípustná nebo nikoli, a pokud ano, tedy za jakých podmínek (§ 14 zákona o státní památkové péči). Nachází-li se industriální statek v památkové rezervaci nebo v památkové zóně a není přitom kulturní ani národní kulturní památkou, pak má jeho vlastník obecně méně povinností než když je kulturní památkou nebo národní kulturní památkou. Platí, že vlastník, správce či uživatel industriálního statku si musí vyžádat závazné stanovisko obecního úřadu obce s rozšířenou působností jako orgánu státní památkové péče k těmto zásahům: ke stavbě, změně stavby, terénním úpravám, umístění nebo odstranění zařízení, odstranění stavby, úpravě dřevin nebo udržovacím pracím. Obecní úřad obce s rozšířenou působností v závazném stanovisku posoudí, zda je zamýšlený zásah z hlediska zájmů státní památkové péče přípustný nebo nikoli, a pokud ano, tedy za jakých podmínek (§ 14 zákona o státní památkové péči). Nachází-li se industriální statek v ochranném pásmu podle § 17 zákona o státní památkové péči a není kulturní ani národní kulturní památkou, pak je třeba zdůraznit, že není chráněn samotný industriální statek jako takový, ale je chráněn pouze ve vztahu k tomu statku, k jehož ochraně bylo ochranné pásmo zřízeno. Oproti tomu, je-li věc kulturní památkou nebo národní kulturní památkou, má její vlastník právo na kompenzaci omezení vlastnického práva, a to především: Právo na příspěvek na zachování či obnovu památky podle § 16 zákona o státní památkové péči, a to ze státního rozpočtu nebo z rozpočtu obce či kraje, právo na bezplatnou odbornou pomoc poskytovanou Národním památkovým ústavem - § 32 odst. 2 písm. f) zákona o státní památkové péči, a daňové úlevy a zvýhodnění podle zvláštních daňových předpisů. Obnova památek technického charakteru, stejně jako u jiných kulturních památek, vyžaduje závazné stanovisko orgánu státní památkové péče, což ukládá § 14 zákona o státní památkové péči. Povinným, avšak nikoli závazným podkladem pro závazné stanovisko je
písemné vyjádření Národního památkového ústavu: správní orgán si jej musí opatřit, ale není jím vázán a hodnotí jej jako kterýkoli jiný důkaz v řízení. V procesu regenerace technických památek velmi často vystupuje stavební úřad se svými rozhodovacími pravomocemi. Obsah závazného stanoviska je pro stavební úřad při jeho rozhodování závazný, což vyplývá z § 149 odst. 1 správního řádu. Stavební úřad má tedy dvě možnosti, jak naložit se závazným stanoviskem orgánu státní památkové péče: 1. Řídit se jím při svém rozhodování (například převzít podmínky závazného stanoviska do výroku svého rozhodnutí), což vyplývá i z § 11 odst. 3 a § 14 odst. 4 a 5 zákona o státní památkové péči, anebo 2. Vyvolat rozpor, který bude řešen postupem podle § 136 odst. 6 a § 133 správního řádu. Platná legislativa, resp. právní úprava státní památkové péče, umožňuje tedy obnovu technických památek na platformě obecných mechanismů památkového zákona a zároveň obsahuje mechanismy pro zajištění ochrany nebo alespoň zmapování kulturně historických hodnot. Uplatnění těchto mechanismů záleží na tom, jakého druhu ochrany konkrétní technická památka požívá. Zmapování hodnot, mimo běžnou vědeckou a dokumentační činnost, se především uplatní tam, kde platná úprava nedává prostor pro uplatnění mechanismů pro zachování hodnot kulturní památky, kdy mám na mysli především pořízení dokumentace při rozhodování o zrušení prohlášení za kulturní památku (§ 8 odst. 3 zákona o státní památkové péči a § 7 odst. 3 vyhlášky č. 66/1988 Sb.). Naproti tomu lze v rámci obnovy památek průmyslového dědictví vysledovat bariéry, které nevyplývají z právních předpisů, nýbrž z jistých poruch ve výkonu správy na úseku státní památkové péče, a to jak v rovině odborné, tak v rovině obecného přístupu investorů a vlastníků těchto památek k jejich správě. Technické památky vyžadují úzkou specializaci odborných pracovníků, kteří vyjádření k nim zpracovávají; tato specializace je navíc mnohdy nekompatibilní s ostatními specializacemi, z čehož vyplývá nedostatek kvalifikovaných odborníků, schopných zpracovávat agendu průmyslového dědictví na dostatečné odborné úrovni. Tato bariéra procesu regenerace technického památkového fondu škodí a je na nás, abychom hledali cesty k jejímu odstranění. Jako další praktickou bariéru lze spatřovat i jistou neschopnost či neochotu akceptovat nezbytnost zachování hodnot, na jejichž zachování státní památková péče s oporou v zákoně o státní památkové péči trvá, a to především ze strany vlastníka průmyslového dědictví či investora. Tato bariéra je ovšem primárně zapříčiněna samou podstatou památkové péče jako vědního oboru: jejím cílem je zachovat památku (nevyjímaje průmyslové objekty a areály) včetně původní funkce, zejména jde-li o kulturní památku nebo o národní kulturní památku. Není-li možné zachovat památku včetně původní funkce, neboli pokud původní funkce již zanikla a není obnovitelná, je třeba zachovat alespoň hmotnou podstatu památky, a to v maximálním možném rozsahu. Tímto zaměřením památkové péče jako oboru a navazujícím využitím nástrojů pro prosazení těchto cílů (typicky závazným stanoviskem k obnově kulturní památky) je vlastně limitována nová forma využití tohoto statku. Tato bariéra koresponduje s veřejným zájmem, který jsou orgány státní památkové péče povolány hájit, a měla by být tudíž zachována. Lze tedy konstatovat, že stávající právní úprava státní památkové péče umožňuje obnovu a regeneraci památek technického charakteru, přičemž ochrana hodnot konkrétního statku při jeho obnově nebo regeneraci závisí na tom, jaké formy ochrany požívá. Stávající právní úprava rovněž umožňuje nové využití průmyslového kulturního dědictví, tedy průmyslových areálů a objektů. Jde-li o hodnotné objekty či areály, musí se toto nové využití pohybovat v mezích ochrany, jíž tyto objekty či areály požívají podle zákona o státní památkové péči. Zároveň je jedním z úkolů státní památkové péče zpřístupňování kulturních památek dle § 1 odst. 1 zákona o státní památkové péči. Širší právní rámec pro konverzi průmyslového dědictví, je-li prvkem architektonického dědictví, skýtá i čl. 11 Úmluvy o ochraně architektonického dědictví Evropy, podle kterého jsou smluvní strany povinny podporovat využívání chráněných statků s ohledem na potřeby současného života a adaptaci starých
budov pro nové účely, je-li to vhodné, ovšem výlučně při respektování jejich architektonického a historického charakteru. Jak již bylo řečeno, právní ochrana průmyslových památek byla nejčastěji zajišťována prostřednictvím prohlášení věci nebo souboru věcí za kulturní památku. Právě v souvislosti s řízeními o prohlášení věci za kulturní památku byla zřízena Komise Ministerstva kultury České republiky pro průmyslové dědictví, když zřízení této Komise reagovalo na tehdejší aktuální problémy památkové péče v oblasti průmyslového dědictví, jako byla např. snaha o zachování movitého průmyslového dědictví v areálu firmy Vítkovice, monitoring průmyslového dědictví a jeho následné prohlašování za kulturní památku a další aktuální problémy, které se dotýkaly průmyslového dědictví. Ministerstvo kultury od samého počátku vyvíjelo aktivitu, směřující k ochraně technického kulturního dědictví, v široké škále odvětví, ať už to bylo uhelné a rudné dolování, hutnictví a zpracování kovů, dopravní stavby a prostředky, vodní stavby a vodní díla, stavby a zařízení lehkého průmyslu nebo také pivovarnictví, potravinářství a lázeňství. Situace Ministerstva kultury jako nejvyššího správního orgánu na úseku památkové péče nebyla jednoduchá, zejména s ohledem na velmi složité a nepřehledné období po roce 1989 a zejména v polovině 90. let 20. století, které bylo determinováno rozsáhlými transformačními procesy celé české společnosti. V tomto období se památková péče musela vyrovnávat s mnohými doposud nepoznanými jevy, jako byly zvláště časté změny vlastnictví průmyslových areálů a jejich nepřehledná struktura, developerské a finanční tlaky na uvolňování pozemků k dalšímu novému využití, rychlá modernizace technologií a úpravy provozů, včetně stavebních prvků, a na druhou stranu nucené či úmyslné opouštění průmyslových areálů a jejich postupná devastace. Nemalým problémem byl rovněž strmý nárůst vandalismu a další kriminality poškozující technické kulturní dědictví, například krádeže drahých, ale i obecných kovů nebo jiného materiálu. Dovolím si konstatovat, že památková péče obstála se ctí. Ano, mnoho věcí se nepovedlo, anebo pokud se ohlédneme dozadu, říkáme si, že by to šlo určitě udělat lépe, ale dle mého soudu se mnohé podařilo v optimální formě, anebo alespoň přijatelně s ohledem na nepříliš velkou politickou sílu resortu kultury a tehdejší aktuální situaci. Rád bych nyní uvedl, velmi stručně, několik ilustrativních příkladů: Dobrým důkazem aktivního přístupu památkové péče k ochraně technických památek je dle mého soudu prohlášení areálu vodárny v Nové Vsi u Ostravy za kulturní památku. Areál, který zahrnuje správní budovu č.p. 87, strojovnu, dílny, trafostanici, obytný dům č.p. 151, a odkyselovací stanici (tzv. „Babylon“), je mimořádně hodnotným a dobře dochovaným souborem industriálních staveb z počátku 20. století, doplněný věží odkyselovací stanice z roku 1935, mající rovněž hodnotu urbanistickou. Přitom Ministerstvo kultury obdrželo oznámení odboru ochrany životního prostředí Magistrátu města Ostravy o zahájení vodoprávního řízení o povolení odstranění stavby vodního díla „Demolice budovy „Babylon“ dle zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a změně některých zákonů, a dle zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu. Včasným zahájením řízení o prohlášení věci za kulturní památku tak bylo zabráněno významným ztrátám na památkovém dědictví. Mnohdy musela jít památková péče cestou kompromisních řešení, aby alespoň některé podstatné památkové hodnoty mohly být zachovány, ať už to bylo z důvodu silných politických nebo ekonomických tlaků, z důvodu technické proveditelnosti záchrany či z důvodu střetu dvou či více veřejných zájmů. Typickým příkladem velmi náročného, a v konečném důsledku rovněž kompromisního rozhodování Ministerstva kultury při vypořádávání i jiných veřejných zájmů, než veřejného zájmu na ochraně památkového fondu, bylo řízení o prohlášení souboru kolejiště, pozemků a doprovodných železničních staveb Pražské spojovací dráhy, Státní dráhy a Turnovskokralupsko-pražské dráhy v Praze za kulturní památku. Realizací železničního koridoru, resp. projektu „Nové spojení“, který představoval naprosto zásadní zásah do předmětného území, byly památkové hodnoty dokladů historické železniční dopravy ohroženy, a to z důvodu
uplatňování veřejného zájmu zejména v oblasti dopravní obslužnosti. Za kulturní památku se však podařilo prohlásit množství cenných staveb, jako například zajímavé doklady drobnějších drážních staveb, které byly budovány na konci 19. století a na počátku 20. století, budovu s měnírnou čp. 355, která byla postavena v 1. čtvrtině 20. století a která je i nadále využívána pro drážní potřeby jako řídící pracoviště elektrodispečinku silnoproudých zařízení, objekt čp. 42 (Krenovka), která je klasicistní stavbou z 1. poloviny 19. století s hodnotnou fasádou a vnitřním členěním, a dále opěrné zdi, drážní domky mosty nebo tunely. Na stranu druhou je pak nezbytné uvést, že mnohé památky musely této rozsáhlé modernizaci pražského železničního uzlu ustoupit. Dalším příkladem řízení o prohlášení průmyslového dědictví za kulturní památku, tentokráte ilustrující ostrý střet památkové péče a vlastníků areálu technické památky, je soubor budov bývalé továrny na sukna Friedricha Pollaka ve Fulneku. Ministerstvo kultury, po velmi složité správně – právní komunikaci s vlastníky areálu, a po skutečně velmi detailním vyhodnocování důkazů a zkoumání památkové podstaty areálu, vydalo rozhodnutí o prohlášení skladů, budov česárny, úpravny, karbonizace, barvírny a vyšívárny za kulturní památku, avšak tkalcovna, pomocný objekt, kotelna s komínem, strojovna a generátorovna za kulturní památku prohlášeny nebyly. I tak podali vlastníci areálu rozklad, tedy opravný prostředek proti rozhodnutí Ministerstva kultury, a to s odkazem na úvodní ustanovení správního řádu, tedy že správní orgán musí dbát na to, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Toto své rozhodnutí si Ministerstvo kultury dokázalo obhájit a je jen na praktickém výkonu památkové péče, zda se podaří dané památkové hodnoty zachovat skutečně, nikoliv pouze formálně – právně. Právě praktický výkon státní památkové péče, pochopitelně determinovaný reálnými možnostmi, je klíčem k udržitelnosti památkových hodnot, a to mnohdy bez ohledu na to, že kulturní památka požívá svojí ochrany tak říkajíc ze zákona. Například Ministerstvo kultury bylo nuceno zrušit prohlášení nové těžní věže jámy Bezruč / Terezie v Ostravě, když dospělo k závěru, že poté, co prohlásilo typologicky stejnou novou těžní věž a těžní budovu jámy Louis / Jeremenko v Ostravě – Vítkovicích za kulturní památku, lze z důvodu mimořádně špatného stavebně – technického stavu, kdy je možno vyloučit reálnou možnost záchrany objektu, zrušit prohlášení nové těžní věže lokality Bezruč / Terezie za kulturní památku. Při zvodnění zásypového materiálu likvidované jámy a jeho poklesu o více jak 30 metrů akutně hrozilo ujetí cihlové výztuže a sesutí povrchu, rovněž hrozil výbuch metanu. S politováním si dovolím uvést dva případy, kdy památková péče, byť pod silným tlakem vnějších okolností, nedokázala ztrátě památkových hodnot zabránit. Ústředna č. II v Ostravě – Vítkovicích byla prohlášena památkou v dubnu roku 1996, z důvodů ohrožení jiných hodnot byla zbořena na základě rozhodnutí stavebního úřadu v Ostravě – Vítkovicích v listopadu 1999. K prohlášení za kulturní památku byla navržena První rakouská továrna na výrobu sody v Ostravě – Hrušově, avšak areál byl zasažen povodní, došlo k silné kontaminaci chemikáliemi, narušení statiky objektů a následnému požáru v laboratořích. Návrh na prohlášení věci za kulturní památku byl stažen a areál byl v letech 2005 až 2006 demolován. Jsem si vědom toho, že tato konference je věnována architektuře, nicméně bych velmi rád na několika movitých technických památkách ukázal, jak může být památková péče, na rozdíl od posledních případů, krásná (ukázka parních lokomotiv). Děkuji za pozornost. Autor: Jiří Vajčner
