„Říše pohádek leží daleko a hluboko a je plná mnoha rozličných věcí: lze tu nalézt všeliká zvířata a ptáky, bezbřehá moře a nespočetně hvězd, krásu, jež očarovává, a na každém kroku nebezpečí, radost i smutek," píše .1. R. R. Tolkien v úvodu svého eseje O pohádkách, ve kterém si klade základní otázky o původu a povaze tohoto žánru a jenž vypovídá o Tolkieno-vě vztahu k němu a k fantazii vůbec. Podmanivé příhěhy próz List od Miinmlíi a Kovář : 1'clkč Lcsiu-, obsažených spolu s esejem a dalšími texty v tomto svazku, jsou výstižnou ilustrací Tolkieno-va přesvědčení, že skutečné pohádky není možné omezovat jen na příběhy pro děti a nelze je zaměňovat se snovými příběhy či povídkami o zvířatech. Třetí z próz. Sedlák Jiljí: ()itje:clu. původně psaná pro pobavení Tolkienových dětí a nejspíše i vlastní potěšení, je vtipným příběhem / dávných dob o překvapivých událostech, jež následují poté, co na pole nepříliš odvážného, ale chytrého sedláka zabloudí nemotorný obr. Svazek doplňuje cyklus Příhody Torna Bomhudilíi, shrnující veselé i melancholické básně a písně. ..které se zdají být dílem hobitu, zvláště pak Bilha a jeho přátel nebo jejich nejbližších potomků", a dramatická báseň Návrat Bcorlitnothc, svnti Bcorhthelmovit. jež popisuje drobnou epizodu následující po bitvě Angličanů s viking\ u Maldonu roku 991 a stejně jako verše souboru Příhody Torna Bom-hculiUi vychází v češtině poprvé.
DÍLO J. R. R. TOLKIENA V NAKLADATELSTVÍ MLADÁ FRONTA Hobit Pán prstenů Společenstvo Prstenu Dvě věže Návrat krále Silmarillion Nedokončené příběhy Básně Dopisy Děda Mráze PUBLIKACE O J. R. R. TOLKIENOVI Humphrey Carpenter: J. R. R. Tolkien. Životopis Brian Sibley, John Howe: Mapa Tolkienovy Středozemě Svět J. R. R. Tolkiena Tolkienovy říše
J. R. R. TOLKIEN
PŘÍBĚHY Z ČAROVNÉ ŘÍŠE
MLADÁ FRONTA
PŘELOŽILI JAN ČERMÁK, STANISLAVA POŠUSTOVÁ A PETR ŠTĚPÁN
Poems and Stories first published in Great Britain 1980 Copyright O George Allen & Unwin (Publishers) Ltd 1980 All rights reserved. The Adventures ofTom Bombadil first published in Great Britain 1961 Copyright O George Allen & Unwin (Publishers) Ltd 1961 The Homecoming ofBeorhtnoth Beorhthelm 's Soň first published in Great Britain 1975 Copyright O George Allen & Unwin (Publishers) Ltd 1975 On Fairy-Stories and Leafby Niggle first published in Great Britain 1964 Copyright © George Allen & Unwin (Publishers) Ltd 1964 Farmer Giles ofHam first published in Great Britain 1949 Copyright © George Allen & Unwin (Publishers) Ltd 1949 Smith ofWootton Major first published in Great Britain 1967 Copyright © George Allen & Unwin (Publishers) Ltd 1967 Translation © Jan Čermák, 1992, 1997, Stanislava Pošustová, 1996, 1997, Petr Štěpán, 1995, 1997 ISBN 80-204-0668-9
Příhody Toma Bombadila
PŘEDMLUVA Červená kniha obsahuje mnoho básní. Některé z nich jsou obsaženy ve vyprávění o Svržení Pána prstenů nebo v příbězích a kronikách, které s ním souvisejí. Mnoho dalších je na prázdných listech a některé jsou nedbale připsány na nepopsaných okrajích. Ty poslední jsou povětšině beze smyslu a dnes převážně nesrozumitelné, pokud se vůbec dají přečíst, nebo to jsou pouhé polozapomenuté zlomky. Z těchto marginálií byla vybrána čísla 4, 11 a 13, třebaže lepším příkladem toho, jak tyto verše většinou vypadají, by byla škrabanice na straně, kde je zaznamenáno Bilbovo Když kouše zima lezavá: Kohoutkovi na věži fouká vítr pod peří, dokola s ním točí, až ho bolí oči. A ten kohout ze dvora sotva zimou krákorá, je ztuhlý a pomalý, utečou mu žížaly. Tak se oba kohouti nad osudem kormoutí, bědují a pláčí, co jim síly stačí. Náš výbor je složen ze starších skladeb, které se většinou zabývají pověstmi nebo báchorkami z Kraje z konce Třetího věku a které se zdají být dílem hobitů, zvláště pak Bilba a jeho přátel nebo jejich nejbližších potomků. Autorství je tu ovšem uvedeno pouze výjimečně. Verše nezahrnuté do příběhů jsou psány různými rukopisy a zaznamenány pravděpodobně podle ústní tradice. V Červené knize se uvádí, že číslo 5 složil Bilbo a číslo 7 Sam Křepelka. Číslo 8 je signováno SK a tuto signaturu lze přijmout jako pravou. Stejně je značeno i číslo 12, třebaže tady Sam nanejvýše trochu poupravil starší žertovnou skladbu z komického bestiáře, ve kterém si hobiti podle všeho libovali. V Pánu prstenů Sam říká, že číslo 10 je v Kraji tradiční. Číslo 3 je příkladem jiného mezi hobity oblíbeného žánru: verše nebo vyprávění se vracejí zas a znova ke svému počátku, a mohou se tedy přednášet tak dlouho, dokud se posluchači ne(7) (9)
vzbouří. V Červené knize lze najít řadu dalších, i když prostoduchých a neučesaných příkladů. Číslo 3 je nejdelší a nejpropracovanější. Složil je podle všeho sám Bilbo. Nasvědčují tomu zřetelné obdoby s dlouhou básní, kterou Bilbo recitoval jako svoji vlastní skladbu v Elrondově domě. Původní „nesmyslnou báseň" Bilbo v Roklince přepracoval a použil poněkud nepřiměřeně ve vlastní verzi legendy Vznešených elfů a Númenorejců o Eárendilovi, nejspíše proto, že vymyslel její metrickou strukturu a byl na ni pyšný. Básně s takovou strukturou se jinak v Červené knize nevyskytují. Starší podoba, kterou uvádíme zde, musí patřit k ranějším dobám po Bilbově návratu z cesty. Je tu sice znát vliv elfských tradic, nejsou však zpracovány seriózně a použitá jména (Derrilyn, Thellamie, Belmarie, Aerie) jsou pouhé elfsky znějící novotvary a elfská vůbec nejsou. Na dalších dílech je znát vliv událostí z konce Třetího věku a rozšíření obzoru Kraje stykem s Roklinkou a Gondorem. Číslo 6, třebaže je umístěno poblíž Bilbových veršů o mužíku z Měsíce, stejně jako číslo 16, které je z nich poslední, pocházejí bezpochyby z Gondoru. Jejich podkladem je zřejmě tradice lidí žijících na pobřeží moře a obeznámených s řekami, které se do něj vlévají. V čísle 6 se výslovně hovoří o Belfalasu (větrný záliv Bel) a Přímořské věži, Tirith Aear, v Dol Amrothu. V čísle 16 se uvádí Sedmiříčí, sedm řek,1 které tečou do moře v Jižním království, a v elfském tvaru formou Vznešených elfů uvádí jméno smrtelné ženy Fíriel.2 V Dlouhopolsku a v Dol Amrothu existovaly četné tradice o elfských sídlech a přístavu v ústí Morthondy, odkud odplouvaly v dávných dobách, sahajících až k Druhému věku a pádu Eregionu, „lodi na západ". Tato dvě díla jsou tedy pouhým přepracováním jižních tradic, které Bilbo mohl poznat při návštěvě Roklinky. Také číslo 14 souvisí s elfskými i nú-menorskými pověstmi Roklinky o hrdinských dobách na konci Prvního věku; zdá se, že tu jsou obsaženy i ohlasy númenorské legendy o Túrinovi a trpaslíku Mimovi. 1
Lefnui, Morthonda-Kiril-Ringló, Gilrain-Sernui a Anduina. Jméno původně patřilo gondorské princezně, přes niž uplatňoval Aragorn své nároky na následnictví v jižní větvi. Jmenovala se tak též dcera Elanor, Samova vnučka, ale pokud její jméno s básní vůbec souvisí, muselo pocházet z gondorského; v Západní marce samostatně vzniknout nemohlo. 2
( 10 )
Čísla l a 2 zřejmě pocházejí z Rádovska. Prokazují hlubší vědomosti o této krajině a o zarostlém říčním údolí Opletnice, 1 než jaké byly obvyklé kdekoliv na západ od Blat. Je z nich také zřejmé, že Rádovští věděli o Tomu Bombadilovi, 2 i když jeho skutečnou moc chápali bezpochyby stejně špatně jako obyvatelé Kraje Gandalfovu; oba byli považováni za blahovolné, snad záhadné a nevypočitatelné, přesto však žertovné osoby. Číslo l je starší a je složeno z různých verzí hobitích pověstí o Bombadilovi. Číslo 2 vychází ze stejných tradic, i když tady je Tomovo škádlení obráceno v žert vůči přátelům, kteří jej přijímají s potěšením (byť poněkud podbarveným strachem). Tato báseň ale byla zřejmě sepsána o hodně později, až po návštěvě Froda a jeho společníků v Bombadilově domě. Uvedené básně hobitího původu mají, obecně řečeno, dva společné rysy. S oblibou používají nezvyklá slova a různé rýmové i metrické obraty - ve své prostotě hobiti zřejmě takové věci považovali za umělecké a půvabné, ač to nepochybně byly pouhé napodobeniny elfských postupů. Jsou také, přinejmenším navenek, lehkomyslné a rozpustilé, i když lze často bez námahy postřehnout, že skrývají více, než je na první pohled zřejmé. Výjimkou je tu číslo 15, ač bezpochyby hobitího původu. Je nej-pozdnější a patří až do Čtvrtého věku; uvedeno je zde proto, že v jeho záhlaví je připsáno Frodův sen. To je pozoruhodné, a i když není pravděpodobné, že by báseň sepsal sám Frodo, ukazuje titul, že byla spojována se zoufalými a chmurnými sny, které jej navštěvovaly v březnu a říjnu během jeho posledních tří let. Existovaly však jistě i jiné tradice týkající se hobitů, kteří byli zachváceni „cestovní horečkou", a pokud se vrátili, byli pak již vždy podivínští a nesdílní. Myšlenka na Moře byla vždycky v pozadí všech hobitích představ. Přesto však ve veřejném mínění Kraje koncem Třetího věku převažoval strach z elfů a nedůvěra v jejich 1
Cesta byla vesnička na severním břehu Opletnice. Byla již mimo Vysoké křoví, a proto byla dobře střežena a chráněna „česly", tedy plotem protaženým až do vody. Šípkov (nebo také Růžový vrch) byla osada na pahorku za vesnicí, na úzkém jazyku mezi koncem Vysokého křoví a Brandyvínou. U Přívozu, v ústí Krajánky, bylo přístaviště a od něj vedla pěšina do Hluboce a dál na hlavní cestu, vedoucí přes Rákosiny a Pařezov. 2 Skutečně mu toto jméno (jehož forma je rádovská) přidali k mnoha dřívějším s největší pravděpodobností právě oni.
( 11 )
moudrost, a tyto obavy určitě nebyly úplně rozptýleny ani událostmi a změnami, jimiž tento věk skončil.
( 12 )
•I• PŘÍHODY TOMA BOMBADILA Starý brach Tom Bombadil, to byl chlapík dobrý, boty míval žluťoučké, kabát jasně modrý, kalhoty měl kožené, pás zelený jak louku, bílé pero labutí nosil na klobouku. Žil nahoře pod kopcem na zelené stráni, odkud se tok Opletnice do údolí sklání. Bylo léto, když si Tom vyšel na lučiny, trhal květy blatouchů, honil šedé stíny, brundibárům bručavým chvilku pokoj nedal a pak celé hodiny nad hladinou sedal. Když mu mezi lekníny spadla dlouhá brada, připlavala Zlatěnka, vodní žínka mladá, zatahat ho za vousy. Tom se z břehu svalil, bublal, cákal, polykal, říční vodu kalil. „Holá, Tome Bombadile! Co to znamená?" řekla krásná Zlatěnka. „Ta voda zkalená plaší rybky šupinaté i písklata ptačí, děsí hnědé vodní myši a klobouk ti máčí." „Ty mi neseš zpátky klobouk? Vida, to je děvče!" povídá Tom. „Mně už se dnes do koupání nechce. Plav teď, malá vodní dámo, spinkat dolů do hlubin, pod kořeny vrb a olší, kde je chládek, klid a stín." Odplavala vodní žínka do domu své matky na dně tůně. Tom na břehu má už jiné hrátky. Usadil se na sluníčku na zkroucené kořeny, suší si své žluté botky a svůj klobouk zmáčený. (10) (U) Probudil se Dědek Vrbák, zpívat začal starý Vrb, pod haluzí rozkývanou spal Tom brzy jako dub, pak ho Vrbák do praskliny chytil - cvak - a sevřel kmen. Kabát, klobouk, bílé pero - Tom je v pasti polapen. „Holá, Tome Bombadile! Co tu děláš? Co tu chceš? Hlídáš mne, když piju vodu, uvnitř kmene špehuješ, lechtáš mě tím bílým perem, které za kloboukem máš, a jako když z mraku prší, stříkáš vodu na mou tvář." ( 13 )
„Nech mě vyjít, starý Vrbě, ven na světlo denní, jsem tu celý polámaný, pohodlí tu není, tvé kořeny křivolaké tlačí do hlavy i zad. Napij se své říční vody a jak Zlatěnka - jdi spát!" Sotva uslyšel ta slova, hned ho Vrbák pustil ven, skřípal, reptal, mumlal a hned pevně zavřel dutý kmen, uvnitř ještě chvíli šeptal. Tom už ale kráčel dál, proti proudu Opletnice lesní roklí putoval, sedl si pod klenbu větví, co se k zemi naklání, a poslouchal ptačí cvrkot, hvízdání a pípání. Motýli se třepotali kolem jeho hlavy, potom ale letní slunce zakryl oblak tmavý. Tom se zvedl, spěchal dále. Chladný vítr začal vát, těžké kapky deště začly na hladinu dopadat, mokrou sprškou chladné vody vítr tvář mu pokropil, a tak si Tom našel díru, kde se pěkně v suchu skryl. Tu vylezl jezevec se sněhobílou skrání, který právě dole v díře kutal se svou paní i se spoustou dcer a synů. Chytil Toma za kabát, zatáhl ho dolů pod zem, tam, kde měl svůj tajný hrad, a tam dole v temné díře mumlali mu do uší: „Hohó, Tome Bombadile! To se přece nesluší! Málem jsi nám zboural dveře. Teď tě chytil jezevec. Cestu zpátky najdeš stěží. Máme tě a spadla klec!" (12) „Holá, starý jezevčoure! Dobře poslouchej můj hlas! Hned mi ukaž cestu zpátky! Já teď chci jít domů zas! Mezi plané růže se mnou pojď zadními vrátky, pak si utři z nosu hlínu, očisti si tlapky, zalez pod slaměnou duchnu a nezkoušej odmlouvat! Jako krásná Zlatěnka a jako starý Vrb -jdi spát!" Jezevci mu na to sborem: „Račte, prosím, odpustit." V zahradě mu ukázali, kudy že má domů jít, a pak celí ustrašení utíkali o překot, dveře zamkli na petlici, zasypali každý vchod. Přešel déšť a bylo krásně. Letní soumrak krajem šel, rozesmátý starý Tom se k svému domu navracel, zodemykal jeho dveře, okenice zotvíral. Tenký srpek bledé luny na východním nebi vzplál, hvězdný přísvit mihotavý ozařoval dům i dvůr a v kuchyni kolem lampy nastal tanec nočních můr. Nastala tma na podhůří. Tom rozsvítil svíci, tu za dveřmi zavrzaly schody skřípající: „Húhú, Tome Bombadile, hleď! Přicházím s nocí! Stojím tu za tvými dveřmi! Mám tě ve své moci! Zapomněls, že na vrcholech kopců stojí mohyly? Zapomněls na ( 14 )
Hrobní stvůry, co se do nich ukryly? Teď jsou vzhůru a jsou tady! S námi budeš pod zemí. Budeš bledý, Bombadile, nehybný a studený." „Táhni ven a nikdy více nevracej se k dveřím mým! Svit svých očí, svůj smích dutý vezmi s sebou do hlubin! Vrať se zpět do svého hrobu! Na kamenné máry slož svou lebku a spi tvrdě, jako Vrbák starý, jako krásná Zlatěnka a jak jezevci v noře! Vrať se tam, kde spí tvé zlato a tvé dávné hoře!" (13) Oknem prchla Hrobní stvůra, přeskočila dvůr i plot, s kvílením a bědováním běžela jak o závod na kopec, kde pod trávou je osamělá mohyla, ve které se, chřestíc hnáty, v černé hloubi ukryla. Potom starý Tom Bombadil složil hlavu na polštář, tišší, než je dědek Vrbák, sladší než Zlatěnky tvář, pohodlnější než hrobka nebo nora v skrytu skal. Chrápal jak když pilou řeže, tvrdě jako dudek spal. Probudil se časně zrána a hvízdal jak špaček, zpíval „Lá-li-lá, má milá, kde je můj miláček?" Rozedraný klobouk s perem, boty i svůj plášť si vzal, zeširoka všechna okna letnímu dni zotvíral. Byl starý Tom Bombadil opatrný a moudrý, boty nosil žluťoučké a kabát jasně modrý. Ať šel kolem Opletnice, ať šel lesní plání, ať plul mezi lekníny či kráčel horskou strání, ať šel roklí zešeřelou, lesní stezkou kvapil, nikdo Torna Bombadila nikdy nepolapil. Jednoho dne si Tom ale zašel do rákosí, kde Zlatěnka učila střizlíky a kosy, co kolem ní seděli, staré písně znát. Rozpuštěný měla vlas, zelenavý šat. Tom ji chytil, pevně stisk. Hnědé vodní myši vylekaně uprchlý. V modré nebes výši zakřičela volavka. Křoví zašustilo. Polapené Zlatěnce srdce prudce bilo, Tom jí ale povídá: „Vodní dámo malá, v tůni u své matky by ses nikdy neprovdala. Půjdeš se mnou pod kopec. Prostřený je stůl, med i žlutá smetana, máslo, chléb a sůl. Růže dovnitř nakukují kolem okenic, malý dům a zahrádka. Co bys chtěla víc?" (14) Byla svatba. Holá hej, Bombadil se žení, věnec blatouchů na hlavě. Klobouk opeřený ztrácí samou radostí. Nevěsta si spletla z kosatců a pomněnek a stříbřitého světla krásný věnec svatební na zelený šat. Tom jak špaček trylkoval. Housle začly hrát, Tom bzučel
( 15 )
jak brundibár, potom zpíval zas, pevnou rukou objímal štíhlý dívčí pas. Lampy v domě svítily, polštář zářil bíle, a když potom s večerem přišla lásky chvíle, jezevci si pod strání udělali bál, Dědek Vrbák na okno větví zaťukal, z rákosí zněl tichounce vodní zinky vzdech, kvílení stvůr hřbitovních znělo na hrobech. Klepání a dupání si Tom sotva všímá, noční hlasy, kvílení, to ho nezajímá. Klidně spí až do rána a ráno jako špaček zpívá: „Holá, pojď, má bílá, milá, můj miláček." Na zápraží hraje si pak se stéblem trávy, zatímco si Zlatěnka rozplétá vlas plavý. (15)
( 16 )
•2• BOMBADILOVA PLAVBA Vadl již starý rok. Vítr zval na západ. Na lesní pěšině Tom přišel na nápad, jak strávit hezký den: „Bukové listí padá, nač čekat do zítřka s tím, co si srdce žádá. Dnes opravím svůj člun a na něm mohu plout tam, kam mě vrbovím ponese říční proud." Sedl ptáček na haluz: „Jak se, Tome, máš? Hádám, hádám, vím to, vím, kampak pospícháš? Mám mu, mám mu povědět, aby držel stráž?" „Žádná jména, povídálku, dost zbytečných řečí, ten, kdo by chtěl za mnou slídit, ten je v nebezpečí. Jestli povíš Vrbákovi, kam chci dneska plouti, chytnu tě a upeču tě na vrbovém proutí." Střízlíček jen křídly mávnul, v letu stačil zapípat: „Chyť mě, chyť mě, chyť mě, Tome. Není třeba jmenovat, sednu si mu na větvičku, poslouchat mě bude rád. Zapípám, že pluješ s proudem, jen co zhasne slunce svit. Vstávej! Vstávej! Budu zpívat. Je čas pít a utopit!" „Je to možné, že tam budu," začal se Tom tiše smát. „Jsou sice i jiné cesty, dnes však mám chuť veslovat." Spravil vesla, ucpal díry a pak člunek tiše jívovím a orobincem vedl z tajné skrýše pod převislé větve olší. Vesloval a zazpíval: „Pošetilé vrby, jívy, pluji proudem, pluji dál." „Hehé, Tome Bombadile, kampak to zas chceš? Pročpak dřepíš na lodičce, kampak vesluješ?" (16) „Možná že až k Brandyvíně podél Oplemice, možná potkám kamarády, bude veselíce, možná že mě v Koneckřoví očekává Malý lid, mne tam mají všichni rádi. Dneska je chci navštívit." „Prozraď mi, kde se tučné rybky schovávají v hlubině, a po cestě vyřiď pozdrav celé mojí rodině!" „Ba ne," řekl Tom Bombadil, „tohleto mě neláká, pluji si za vůní vody, nechci dělat pošťáka." „Hehé, Tome nafoukaný, tak si koukej pozor dát, ještě zvrhneš ty své necky, a já se pak budu smát." ( 17 )
„Nemluv tolik, ledňáčku, a nepopouzej k zlosti, leť raději do své díry cpát se rybí kostí. Ač si tady v modrém fracku sedíš pyšně jako pán, doma máš jen puch a špínu -já tvé doupě dobře znám. Nech si ta svá milá přání. Až tě chytnu za zobák, budeš jako korouhvička. Konec lovu - a co pak?" Tu ledňáček zavřel zobák, mrknul očkem, křídlem hnul, modré pírko upadlo mu, když Tom pod ním v loďce plul, modré pírko zalesklo se v slunci jako drahokam. Tom ho vzal a poděkoval: „Tohleto si líbit dám. Takovouhle modrou barvu si Bombadil cení: hezká barva, hezké pírko, hezké rozloučení." Vedle člunu zčeřil vodu rychlý černohnědý stín. „Hus, hus, Tome Bombadile! Copak když tě překotím? Je to doba, cos tu nebyl. Dneska děláš člunaře?" Plesk - Tom plácnul mokrým veslem vousatého taškáře. „Přestaň na mě bublat, lumpe! Víš, že se to nesluší, však ti vousy strachem zplihnou, až tě chytnu za uši." (17) „Pšá, pšá, Tome Bombadile, že to povím tátovi! Že to všechno povím mámě, sestřičce i bratrovi. Tom blázní jak stará lyska. Bílé péro na čepici, posadil se do škopíku, pádluje po Opletnici." „Dám tvou kůži stvůrám z Mohyl. Ty ti kožich vyčiní, že nepozná příbuzného nikdo z celé rodiny, leda podle vydřích vousů. Tak nedělej zmatky, přestaň zlobit Bombadila, na toho jsi krátký." „Hus, hus," řekl vydráček a pak vodu šplouchal, klobouk s perem postříkal, lodičku rozhoupal, pod lodičkou podplaval, pak se z břehu díval, jak si Tom plul dál a dál a vesele si zpíval. Labuť z vílích ostrovů kolem Torna plula, pyšně si ho prohlédla, nahlas odfrknula, Tom se ale jenom zasmál: „Nesměl bych tě znát, kdybys občas slůvko řekla, měl bych tě i rád, dlouhá šíje, hrdlo němé, stále koukáš nadutě, král, kdyby se jednou vrátil, prohnal by ti perutě. Copak dělá tvoje peří? Dovol mi, abych se kouk, já bych nutně potřeboval nové pero za klobouk." Stará labuť máchla křídlem, sykla, rychle plula dál, těsně za ní ve svém člunku Tom po říčce vesloval až k peřejím Opletnice, tam, kde řeka hučela, pěnila a bublala a cákala a šuměla, vířila a Bombadila přes kameny nesla, člun jak korek poskakoval. Blížila se Česla.
( 18 )
„Hej hou, Tome s kozí bradou, kdepak ses tu vzal?" v Šípkově i v Koneckřoví Malý lid se smál. „Dej si pozor, ať tě naše ostré šípy neskolí! Lesním šelmám, stvůrám z Mohyl hobit sotva dovolí přeplavat přes Brandyvínu ať v člunu či v pramici." „Fí, fí, nechtě si ty vtipy, moji malí tlouštíci. (18) Já hobita párkrát viděl, jak si hrabe ze všech sil díru, aby se v ní schoval, když ho kozel vyděsil, jak se bojí svitu luny, jak ho děsí vlastní stín, jak si strachy před jezevcem strká hlavu do peřin. Jestli na vás poštvu skřety, ti budou mít zábavu." „Zavolej je, Bombadile. A dej pozor na hlavu! Máš tři šípy za kloboukem. Kam vlastně jdeš? Pivo pít? V Šípkově se na tvou žízeň nestačili připravit." „Na Krajánku jsem dnes večer přes Brandyvínu chtěl plout, ale lodičku mám asi příliš malou na ten proud. Budu žehnat Malým lidem, vezmou-li mě na svůj prám, popřeji jim hezký večer a i mnoho hezkých rán." Rudě plála Brandyvína v rudém ohni červánků, když se za obzorem Kraje slunce kladlo ke spánku. U Přívozu ani noha, pusto, ticho na silnici. Tom si bručel do vousisek: „Tak, tu máme veselici." Večer tiše dohasínal, když Tom k Rákosinám šel, svítily už lampy v oknech, když tu pozdrav uslyšel. „Holá, holá! Kdo je tady?" Zaskřípěla kola, Tom se ani neohlédl, kdo to na něj volá. „Holá, tady. Po Blatech se potulují žebráci? Klobouk šípy provrtaný? Cože tu máš na práci? Vypadá to, že tě chtěli před slíděním varovat. Pojď blíž, pověz, co tu hledáš? Pojď blíž, pověz, co bys rád? Vsadím se, že pivo z Kraje, a že nemáš ani flok. Řeknu jim, ať zavřou dveře. Nedostaneš ani lok." „Dobrá, dobrá, Blátošlape. To je pěkné vítání, posílat mne zpátky k řece, když se večer naklání. Starý, tlustý, dýchavičný, sádelnatý sedláku, co kdybys byl zdvořilejší, nespílal mi žebráků. (19) Sedíš v bryčce jako bečka. Kam jsi, brachu, rozum dal, kdybych se teď vrátil domů, kdo by na tom prodělal? Žebrák si však nevybírá.
( 19 )
Za trest mi džbán piva dáš. I když už je po klekání, kamaráda poznat máš." Nasedli a jeli spolu, nikde nezůstali stát, i když z krčmy v Rákosinách zavoněl jim chmel a slad. Zabočili k Červíkovům. Vůz drncal a kodrcal, Tom na korbě poskakoval, smál se, zpíval, tancoval. Hvězdy už se rozzářily, světla z domu zaplála a kuchyně noční hosty rudým ohněm vítala. Červíkův syn se klaněl v bráně, dcery dvorně zdravily, hospodyně nesla džbány, aby žízeň zalili, zpívali a povídali, tančili a pili, až dobráku Červíkovi přezky povolily, Tom, když zrovna nepovídal, zkoušel na píšťalu hrát, Červíkovy dcery začly Jarní kolo tancovat. Do sena a do kapradí, do peřin šli potom spát, Tom s Červíkem, hlavy k sobě, začali si povídat. U krbu si vyprávěli zvěsti, zprávy, novinky z Mohyl, z Kraje, z Věžních vrchů, z Mlžných hor i z Roklinky, o pšenici, o ječmenu, o setí a orání, prapodivných zvěstech z Hůrky, jižních větrů volání, septech stromů, strážcích Brodu, temných stínech na Blatech, o kovářích, o dobytku, o cestách a kuřatech. Starý Červík pozdě k ránu v křesle nad oharky spal, před úsvitem zmizel Tom, jak kdyby si ho sen byl vzal, sen zapomenutý zpola, sen, v kterém je smích i žal a i skryté varování. Nikdo z domu nepoznal, že se otvírají dveře. Ranní deštík stopy smyl, v Koneckřoví, na Přívozu nikdo Torna nespatřil. Tři dny ležel Tomův člunek v Česlech u ohrádky, potom se po Opletnici k ránu vrátil zpátky. Hobiti si vyprávěli, že to vydry byly, provaz v noci rozvázaly, loďku uvolnily, že ten provaz stará labuť do zobáku vzala, proti proudu Opletnice pyšně veslovala, že prý vydry kolem člunu jako hlídka plavaly, na starého Vrbáka že cestou pozor dávaly, kolem jeho sukovitých kořenů když člunek jel. Ledňáček na přídi seděl, na zádi zas střízlík pěl. Vesele si říčkou pluli, do zátoky vpluli už tam, kde má Tom svoji skrýši, když tu vydrák praví: „Hus,
( 20 )
jak má kapr bez ocasu a beznohá lyska plout? Pošetilé vrby, jívy. Mělo mě to napadnout. S lodičkou jsme připlavali, jenomže je bez vesel." Ta ležela ještě dlouho na břehu tam u Česel. (20) (21) Z křišťálů horských pancéř měl, brnění z chalcedonu a stříbrem úplňku se skvěl hrot kopí z mahagonu. Z malachitu měl odění, z krápníků palcát byl, s vážkami Ráje v boj se dal a slavně zvítězil. S Brundibáry a Roháči a Sršni bitvu sved, z bojů co kořist přinesl ve zlaté plástvi med. Z květů si bárku postavil, plachtu tkal z babích lét, vyleštil zbroj a se zpěvem se vracel domů zpět. Na osamělých ostrůvcích, kde meškal krátký čas, viděl jen trávu odkvětat, a proto odplul zas, k domovu vezl kořist svou, ve zlaté plástvi med, a pro tu kořist na cestách nejednu bitvu sved. Teprve doma pochopil, že bitev ryk a žár i útrapy cest odvážných, na kterých číhá zmar, ho zapomenout nechaly na poselství a cíl. Proto se poutník odvážný s domovem rozloučil, v přístavu loď svou vyhledal a znovu kotvy zvěd, zas napjal plachtu z babích lét a vyplul v širý svět, dál zůstal poslem, lodníkem, zas poutníkem se stal, a jako pírko vlaštovčí ho vítr světem hnal.
( 21 )
•4• PRINCEZNIČKA JÁ Princeznička Já, něžná, líbezná (elfů sbor to o ní zpívá), perly ve vlasech. Něžně jako dech bílý závoj z ramen splývá a na tom závoji svítí zlatožluté jarní kvítí, démantová rosa ranní zdobí její pás. Bílé luny jas do hebkého roucha stkaný tělo objímá, v nočním vánku vlá jak mlha bílá. Když šla září dne, v roucho blankytné, v šedý plášť se halila. Za noci ji zas halil luny jas a hvězd skvělý třpyt. Když ty hvězdy jasně svítí, v paprscích se botky třpytí, botky z šupin ryb. Když se v šeru roztancuje, kol ní víří, létá, pluje bílých jisker mrak. Když se říční břehy setmí, dívá se na hvězdy letní, a když schýlí zrak k ztemnělé hladině vodní, vidí, jak se právě pod ní tak jak ona tancem baví princeznička Ta, tak krásná jak Já, stejně nožku k nožce staví, stejně líbezná, stejné roucho má, jenomže - hle, divná věc, nad bezednou hvězdnou plání hlavou dolů se tu sklání, ale tančí přec. V úbělové něžné tváři udivené oči září, hledí do očí Já. Obě víří, tančí spolu, jedna ale hlavou dolů, věc to podivná. I střevíčky stejné mají, jimi jen se dotýkají, jimi jen, nic víc, ( 22 )
jak se dostat k druhé dolu a jak si zatančit spolu, žádná neví nic. (26) (27) Ani žádná elfská báje neukrývá ony taje, žádná z moudrých knih, a proto tu tančí sama malá krásná elfská dáma. Perly ve vlasech, sukénku jak dech, v botkách z šupin ryb tančí nocí Já. V botkách z šupin ryb, sukénku jak dech, perly ve vlasech tančí nocí Ta. (28)
( 23 )
•5• JAK MUŽÍK Z MĚSÍCE PŘIŠEL POZDĚ VELICE Pod šedým kopcem znám starou hospodu, rád tam chodím z mnoha důvodů, vaří tam pivo jak křen. I ten mužík, co je na Měsíci, zašel si tam vypít sklenici jednou, když končil se den. Jejich podomek má kočku velikou, ta vám žije pivem a muzikou, na housle dovede hrát, chvilku basem, potom zakvičí, šmidli - fldli, skřipky kočičí poslouchá každý moc rád. Dvoreček hlídá jim pejsek hlídací, ten, jak někde tuší legraci, musí hned u toho být, je to pes se smyslem pro psinu, jak ucítí nějakou koninu, začne se chechtat a výt. Mají ve stáji rohatou kravičku, panských mravů, pyšnou trošičku, za hudbu dala by svět. Jak někde pár taktů zazvoní, ocas prohne, hlavu zakloní, k tanci se hotoví hned. Mají tam také stříbrné talíře, blýskají se jim až k nevíře, a spoustu stříbrných Ižic. Zvláštní příbor mají na neděli, pak ho leští celé pondělí, aby se jim blýskal víc. (29) Kočka se večer pivečka napila, šmidli-fidli, hrála jak zběsilá, za chvostem točil se pes. Talíř, lžíce tančí po stole, a kravička vzadu ve stodole po mlátě křepčí jak běs. Mužík z Měsíce si hleděl sklenice, až usnul a spadnul z lavice, pod stolem snil pivní sen. Sálem zní kočičí písničky, šmidli-fidli, už hasly hvězdičky, studeně blížil se den. Ve čtyři ráno podomek povídá kočce: „Měsíc nikdo nehlídá, ( 24 )
co dělat, věděl bych rád. Koukni se nad kopec nahoru, úplněk se sklání k obzoru, mělo by se něco stát." Bílí měsíční koně už v maštali uzdy hryzli, kopali, dupali. Šenkýř se do díla dal: začal třepat mužem z Měsíce, ten se však nepřebral z opice a chrápal pod stolem dál. Najednou kočka dupáka zahrála, hlava se jí taky už motala, nahlas se rozštěkal pes. Hosté, jak tu píseň slyšeli, horempádem skáčou z postelí, umrlec z hrobu by lez. Vyvalili pak mužíka nahoru na kopec a výš, až k obzoru, na Měsíc dali ho spát. Přicválali měsíční koníci, kravička a talíř se lžící, kočka nepřestává hrát. Kočičí dupák je píseň veselá, kráva tančí jako gazela a s ní křepčí celý dům. Koně s krávou se staví na hlavy, když tu struna uprostřed zábavy s ránou se přetrhla - bum! Vyděsila se kravička rozmilá, v té hrůze Měsíc přeskočila, příbory popadl děs, prchá talíř středem ulice, za ním lžíce pádí v panice, hlasitě chechtal se pes. Už se úplněk ukládá ke spánku, Slunce zvedá hlavu z červánků, začíná svítit a hřát. Říká si: „Svým očím nevěřím, všichni hosté lezou do peřin, ráno je, tak proč jdou spát?" (30) (31)
( 25 )
•6• JAK MUŽÍK Z MĚSÍCE PŘIŠEL BRZY VELICE
šel
Mužíček na Měsíci měl stříbrobílou kštici, kol sebe stříbrný jas, křišťály a opály mu na koruně plály, perly mu zdobily pás. Ve stříbře, jímž se skvěl, on jednou tajně
oblohou časně k ránu, svým klíčem z křišťálu otevřel pomalu slonovinovou bránu. Po schodech plných jasu ukutých z třpytných vlasů sestoupil krokem plavným a byl šťasten a rád, že se teď může brát za dobrodružstvím slavným. On víc už neměl rád démantů třpytný chlad znaven svým minaretem, který se vypínal z výše měsíčních skal nad opuštěným světem. Modří akvamarinů, diadémy rubínů chtěl ozdobit svůj šat, pro beryl a safíry chtěl slavné bohatýry odvahou překonat, a únavou již zmíral z těch roků, kdy jen zíral na svět, jenž zlatem plál, svět, odkud k němu zdáli šepoty doléhaly, když kol něj ubíhal. Úplňkem měsíc plál, stříbrem ho zaléval, leč on se touhou soužil: ne po průzračném svitu pobledlých selenitů - po rudé barvě toužil, po nachu, po plameni, co všechno v popel změní, po ohni toužil jen, (32) po šarlatovém lesku, jímž slunce za rozbřesku bouřlivý vítá den. Zeleň lesů a blat on míti mohl snad i modrou barvu moří, chtěl však znát zpěv a smích těch krajin lidnatých, co lidskou krví hoří. Syt vloček sněhových i dortů perlových
( 26 )
svit Luny řídký nechtěl už více pít, chtěl však chuť rudých vín a temných medovin a horkých pečení na Zemi okusit. Nedočkavě se chvěl, sotvaže pomyslel na vůni tymiánu, na chuť pečených mas a rudých moků jas, a tak v červnovém ránu zakopnul hned na prahu; ohnivě značil dráhu, po které nebem spěl jak létavice k zemi, kde příbojem se pění větrný záliv Bel. Zamyšlen mořem plul. Než se však rozplynul, než začal v moři tát, rybáři kolem jeli. Sotva ho uviděli, začli se zajímat, co ve vodě tu svítí. Lapli ho do svých sítí, ten mokrý, matný jas, jenž v moři modře svítil, opálově se třpytil, zelenou září has. Nedbali jeho přání. S rybami za svítání ho k zemi vezli zpět k městečku poblíž vody. Ať prý jde do hospody a do postele hned. Z výšin na Strážní věži mu v ústrety lkal stěží jednoho zvonu hlas, ospale klinkal světu zvěsti o hvězdném letu v nevhodný jitra čas. (33) V krbech jen škvára chladná, snídaně ještě žádná, z východu mlha a chlad, slunce spíš šeď než zlato a místo trávy bláto, mokro, zima a hlad. Nadarmo hledal štěstí v uličkách na předměstí, nikoho nepotkal, nikdo mu nezazpíval, kdekdo chrápal a zíval a chtěl jen dřímat dál. Zavřené okenice a dveře na petlice, zbytečně volal a bušil, ať blízko nebo v dáli, všichni dál klidně spali, nikoho nevyrušil. Až přišel nenadále k jedné hospůdce malé, světlo tam uhlídal, když tiše zaklepal, kde se vzal tu se vzal, ve dveřích kuchař stál. Stál ve dveřích a zíval, nevraživě se díval a bručel: „Co tu chceš?" „Do plamenů se dívat, víno pít, písně zpívat." „To tady nenajdeš. A chceš-li dovnitř jít, tak musíš zaplatit," ( 27 )
s úšklebkem kuchař praví, „z toho, co se mi líbí, mi spousta věcí chybí a peníze mne baví." Za otevření vrat mu stříbro musel dát, perlu, dál aby směl, za místo na lavici u krbu ve světnici dvakrát víc kuchař chtěl. Pláště se musel vzdát, když se chtěl nasnídat, koruny, když chtěl pít, umořen ranním chladem, vlhkem, žízní a hladem musel pak za vděk vzít (34) kaší snad tři dny starou, suchou a okoralou, prasklou dřevěnou lžící, miskou z šedivé hlíny, černou od staré špíny, kalnou vodou ve sklenici. On přišel příliš záhy na plody, plné vláhy a sladké šťávy léta, návštěvník nečekaný, poutník z měsíčních plání, bloud z přízračného světa. (35)
( 28 )
•7• KAMENNÝ OBR Mnoho let si v osamění hověl obr na kameni, mumlal, brumlal, cumlal starou kost. Byla to kost kopuletá, on ji žužlal mnohá léta, masa neměl dost. Zlost! Kost! Sám a sám žil v horské sluji, masa neměl dost. Jednou si Tom do hor zašel, v jeskyni tam obra našel, kouká, houká, cože to má být? „Jak tak koukám na tu hnátu, připomíná mýho tátu, máji v hrobě mít. Být! Hnít! Myslel jsem, že chudák táta má po smrti klid." Obr praví: „Já ji čmajznul, když jsem neměl, co bych zblajznul, Tome, no ne, koukej, co má být? Mrtvýmu už na nic není, tak měj kusá pochopení, musím nějak žít. Být! Pít! Vždyť přece i chudák obr musí nějak žít." Povídá Tom: „To je k zlosti, žrát tu my rodinný kosti, obře, dobře, už toho mám dost! Tu kost musíš ihned vrátit, pak se radši koukej ztratit, než mně chytne zlost. Kost! Dost! Vrať mi tu tátovu hnátu, než dostanu zlost!" Obr na to: „Jaký fraky, to tě radši zbodnu taky, hochu, trochu masa si dám rád. Ono je to vlastně k zlosti, pořád jen ty starý kosti, kdo by to chtěl žrát. Hlad! Chlad! Starý hnáty tvýho táty, kdopak to má žrát." (36) Už se chystá, že ho lapí, jenže Torna nepřekvapí, skočí, kročí, hop a je ten tam. „Tohle jsou mi divné mravy, pár kopanců to snad spraví, počkej, jati dám! Sám! Mám! Naučím tě, jak se chovat, to ti povídám!" Běda! Tome, to se nemá, kopat obry pod kolena, ouvej, jouvej, on je jako kost. Tvrdý je jako kus dřeva, tobě praskla bota levá a máš toho dost. ( 29 )
Zlost! Kost! Narazil sis levou nohu a máš toho dost. Tvá levá noha je chromá, buď rád, že jsi zase doma, s tamtou hnátou obr sedí dál, na svém balvanu si sedí, kosti staré dál si hledí, co by jinak žral. Vzal. Bral. Nemá nic než starou hnátu, co si z hrobu vzal. (37)
( 30 )
•8• PETR KLÍČ Pod horami Vichrnými na balvanu před jeskyní plakal obr ze všech sil, že ho každý opustil. „Kolem mne jen Pusté skály, všichni mě tu zanechali, dávno odešel můj lid, proč tu musím takhle žít? Od sluje až na pobřeží kamaráda najdu stěží, nikde jsem nic neukrad, proč mne nemá nikdo rád? Jak mě někde uhlídají, honem dveře zavírají, co bych chudák za to dal, kdybych lépe vypadal a kdybych měl menší ruce. Vždyť mám přece měkké srdce, dovedu se sladce smát a kuchařím hrozně rád." Pak si řekl „Koukej, hochu, nebreč už a vzchop se trochu, projdi Krajem sem a tam, ať tu něj ses navždy sám." Když se snesly noční stíny, ve svých botách z kožešiny na cestu se obr dal, do Kopanin putoval. Dorazil tam po svítám, všichni už šli na snídani, obr kouká sem a tam, kohopak to tady mám? Paní Drndálková vstala, paraple a nůši vzala, sotva vyšla z domu ven, obr zdraví s úsměvem: „Dobré ráno, dobré ráno, jak se máte, milá dámo?" Kdopak by to ale řek, dáma spustí strašný jek. Pustí deštník, praští nůší, začne volat: „Spaste duši!" Pan starosta kolem šel, taky ten křik uslyšel. Hrůzou celý fialový vyhrabal si díru v křoví, strach s ním klepal, když tam lez, prý s ním třese ještě dnes. Domů běží stará paní, marně obr volal na ni, ať jí sliboval co chtěl, schovala se pod postel. Chudák obr osamělý zůstal celý zkoprnělý, na náměstí zvolna šel ( 31 )
a do dvorků nahlížel. Husy syčí, ovce bečí, kdekdo bere do zaječích, (38) (39) ba i ten řezníkův pes hledá díru, kam by vlez. Pan uzenář Honza Šmudlu hrůzou ztratil svoji kudlu, starý sedlák Bařtipán v děsu rozlil piva džbán. Chudák obr svěsil hlavu, posadil se před šatlavu, brečel, že jsou všichni pryč, když tu přišel Petr Klíč. „Proč tu fňukáš, hromotluku, vždyť naděláš spoustu hluku,' přátelsky se Petr smál, pod žebra mu herdu dal. „Petře Klíči, chlapče milý, ty jsi přišel-v pravou chvíli, teď budeš můj kamarád, budeme si spolu hrát. Konec smutku, konec pláče, zvu tě k sobě na koláče, vlez mi na hřbet, jestli chceš!" Petr řekl jenom: „Běž!" Když pak přišli do jeskyně, Petr Klíč na obřím klíně až do noci ze všech sil dorty jedl a čaj pil. Do soumraku hodovali, Petrovi švy popraskaly, oheň v krbu rudě plál a obr se šťastně smál. (40) Když pak bylo po večeři, polštář ze sovího peří příteli pod hlavu dal. Petr až do rána spal. Ráno celé město křičí: „Kdepak jsi byl, Petře Klíči?" „Na večeři jsem já byl, dorty jedl a čaj pil." „Kde to bylo, milý hochu, povídej nám o tom trochu." Ale malý Petr Klíč otočil se a byl pryč. Honza Koukal na to vece: „Já ho včera viděl přece, když ho obr z Pustých skal na koláče k sobě zval." Trvalo to jenom chvíli a už z Kraje davy pílí, pěšky, koňmo, na bryčkách, z obra nemá nikdo strach. Pod horami Vichrnými z komína se valí dýmy, kdekdo volá: „Obře, hej, koláčem nás uvítej." Obr na to odpovídá: „Někde se tu stala chyba, já vás na čaj nepozval, jděte zase o dům dál. Do Kraje se vraťte klidně, já pečujenjednou týdně, ( 32 )
(41) nemám máslo ani med, Petr Klíč už všechno sněd.
( 33 )
•9• MŇOUKALOVÉ Starostu a Drndálkovou, Koukala a Koukalovou, nikoho z nich nechci znát, mám jen Petra Klíče rád." A tak Petr, vítán vlídně, chodil za ním jednou týdně, po koláčích obrových ztučněla mu tvář i břich. Chodil za ním neustále, až mu byly šaty malé, rostl přitom dál a dál, obr se mu menším zdál. Jak tak sedal u jeskyně, přiučil se pekařině, pekárnu si postavil, navěky se proslavil. Od Hůrky až do Podvěží pověst o něm dodnes běží, tak výtečný chleba měl, že o něm i pěvec pěl. Lepší ale, lidé dobří, Petr jídal v sluji obří, kam ho obr z Pustých skal každý čtvrtek na čaj zval. Nad krajem Mňoukalů se stíny kloní, mokré a černé, černější než tuš, zvolna a tiše jejich zvonce zvoní. Ať je to hobit, trpaslík či muž, kdo nemá strach klepat u jejich dveří, ten utopí se, klesne do bažin, jenom pár bublin slizkou vodu zčeří, a pak jen ticho, chlad a vlhký stín. Stojatá voda shnilým břehem splývá, práchnivé vrby truchlí kolkolem, sbor chmurných krkavců nad kalužemi zívá a krákoráním plaší vlastní sen. Cesta přes hory Přímoří je únavná a zrádná. V mlhavých údolích šedivé stromy zříš, bez vánku, bez hnutí tu dříme voda chladná, slunce a měsíc tu nesvítí. Zde Mňoukalů je skrýš. Hluboko pod zemí své kobky mají a v nich jen plíseň, vlhko, tmu a chlad. Jedinou tenkou svíčku rozžínají, když chtějí svoje zlato počítat. Provlhlý strop a ze stěn voda kapá,
( 34 )
po slizké zemi zelenavý šlem. Plesk - plesk! To Mňoukal kalužinou capá skulinou dveří podívat se ven. Dychtivě zírají a naslouchají. Citlivým prstům stačí jeden hmat. Když s tebou končí, ve svém pytli mají tvou holou leb i ohlodaný hnát. (42) (43) Cesta přes hory Přímoří je dlouhá, zlá a pustá, přes skrýše pavouci, přes slatě musíš jít, přes lesy plíživé, přes vřesoviště hustá... Chceš jenom vidět Mňoukaly - a jdeš je nakrmit.
( 35 )
• 10 • OLIFANT Nos mám jako had, velký jsem jak hrad. V tlamě dlouhé rohy mám, když si v trávě zadupám, zatřese se zem. Jak myš šedý jsem. Já si žiju v teplých krajích, můžeš mě jít hledat na jih. Velké uši mám, na zem nelehám. Dál a dál jdou moje kroky, nepočítám svoje roky, já jsem největší! To je bez řečí! Jsem starý, velký a tlustý, zpřelámu i prales hustý, já Olifant vám tohle povídám. Když mne zahlédneš, nezapomeneš. Jinak věřit nebudeš, budeš říkat: „Je to lež!", budeš se mi smát. Já nemám proč lhát. Já Olifant starý vám pravdu povídám. (44) (45)
( 36 )
• 11 • ŽELVOZEM Pohleďte: to je Želvozem, toť ostrov, tady přistáném, třebas je pustý zcela. Nu pojďte, budeme si hrát, slunit se, běhat, tancovat, roj racků se tam bělá. Pozor dej! Nesedej! Racek, ten neutone. Tone! Může tam sedět, kráčet, spát, stačí mu křídlem zamávat. Když někdo jiný zkusí se na něj postavit, ať se chce pobavit nebo že přistát musí, spolehne se na tlustý štít a zkusí si čaj uvařit, dřív, než se oheň rozhoří, Želvozem se mu ponoří jako stín do hlubin. Může se vám zdát: Želvozem šel spát. Nezkoušejte přistávat! On je lstivý jako had. Jak vás bude v hrsti mít, hned vás zkusí utopit a bude se smát. On má hrozně rád, když se k svému překvapení živý v utopence změní. (46) Vědí ti, co rozum mají, jak mnohé obludy hlubiny tají, však nejhroznější jediný je jen: rohatý starý Želvozem, co mořem pluje tiše, poslední potomek přeslavné Želví říše. Chcete-li život uchovat, mohu vám dobrou radu dát: Učte se pověsti lodníků znát, neznámých břehů se vystříhat, či lépe - zkuste pro svůj klid co nejdéle si vesele ( 37 )
ve Středozemí žít. (47)
( 38 )
• 12 • KOČKA Micina usíná, zdá se, že šla spát. O myších a o smetaně může se jí zdát. Možná ale, že si stále představuje, jak kráčí líně v divočině, volná jako pták, jak si v křoví kořist loví, divočinou slídí, k večeři má čerstvé maso zvěře nebo lidí. Lev má tlapy, na nich drápy ostré jako nože, v tlamě zuby jako meče, v křoví skryté lože. Levhart zlatý, kropenatý, slunci nevěří, v noci tiše ze své skrýše vyjde za zvěří. Tam, kde v dáli šero halí přehluboký les, šelmy dravé, lidožravé, bloudí ještě dnes. Náš mazlíček Micina, na polštáři usíná, líná, hodná, nevinná, ale nezapomíná.
( 39 )
• 13 • NEVĚSTA A STÍN Šly dny a noci; on byl sám a nikdo nebyl s ním. Seděl jak z žuly vytesán a neměl žádný stín. Na hlavu sletěl mu bílý sýc za svitu zimních hvězd, neb myslel, živ že není víc, že mrtev dávno jest. Paní oděná v bílý šat šla tudy v noční čas, zůstala tu na chvíli stát, květy propletly vlas. On kouzla, která vládla jím, přemohl na pár chvil, k sobě ji strhl a v její stín oba dva zahalil. Víc nešla žádnou ze svých cest, s ním věčně musí být, kde slunce, měsíce a hvězd se navždy ztratil svit. Jen jednou v roce přijde den, otevře země klín. Až do rána s ním tančí jen a mají jeden stín. (48) (49)
( 40 )
• 14 • POKLAD Než slunce s lunou zestárly, když mladý býval svět, začali o pokladech bohové písně pět, pod trávu zelenou pak stříbro ukrývali a zlato do bystřin a do hor mezi skály. Dříve než vykopána štola a pekla chřtán, než trpaslík a drak byl na svět povolán, dávný rod elfů, vládců mocných slov, pod zelenými horstvy tepal kov za zvuku písní do čarovných tvarů. Kuli i koruny na hlavy elfských králů. Potom přišla zhouba. Písně dozněly pod údery mečů, v poutech z oceli. Hrabivec, co neznal píseň ani smích, ukryl všechnu krásu ve svých sklepeních, zlato tepané i stříbra přísvit bledý. Domovinou elfů táhl soumrak šedý. Permoník starý v temné sluji žil. Zlato a stříbro kout se naučil, měl dílnu svou ve studeném skal klínu: kladivo, kleště, výheň, kovadlinu. Od kladiva mu na kost ztvrdla dlaň, zežloutla kůže, zbělela mu skráň. Prsteny tepal, minci bít se snažil a koupit si moc králů, po níž bažil. Oko i ucho oslabil mu čas, on mnohdy už přehlédl třpyt a jas kamenů drahých, jež mu prošly dlaní. Když mladý drak přiletěl znenadání, ten starý skřítek ani nepoznal, že zem se chvěje, tříští hroty skal a kolem horstva stoupá černý dým. (50) Plameny rudě šlehly do hlubin a trpaslík, co v horské sluji žil, se v oharky a popel proměnil. Pod šedou skálou sídlil starý drak, žil samoten a rudě plál mu zrak, svůj vzácný poklad střežil dlouhá léta. Radost mu prchla, po mládí už veta, pružnost a sílu údů čas mu vzal a oheň v srdci zvolna skomíral. ( 41 )
Tiskl své zlato k olysalé hrudi a lízal stříbro, co tak krásně studí, každý prstýnek a kámen dávno znal, křídly černými svůj poklad objímal a na tvrdém loži o lupičích snil: jak by kosti chroupal, červenou krev pil, jak by jejich masem nasytil svůj břich. Poklesly mu uši, ba i dech mu ztich, spal a nezaslechl tiché zvonění, když se s ostrým mečeni, v lesklém brnění blížil mladý rytíř, jenž se nechtěl bát a směle ho vyzval k boji o poklad. Nezachránil draka šupinatý štít, drápy jako šavle, ostrých zubů břit, pod údery meče skončil jeho čas, černá křídla zplihla, oheň v srdci zhas. Na vysokém stolci seděl starý král, kol kostnatých kolen bílý vous mu vlál, nechutnalo mu už dávno jíst a pít, neslyšel už písně, už uměl jen snít, jak své drahokamy, zlato zářící, ukryl v okované, pevné truhlici, jak kovanou truhlu kryje chladná zem a dubové dveře, kuté železem. Meče jeho manu otupila rez, věhlas jeho říše v zapomnění kles, (51) právo změnilo se časem na bezpráví, dvoranami bloudil přízrak dávné slávy, kromě zlata elfů všechno vzal si čas. Král už neslyšel, jak z hor zní rohů hlas, neviděl, jak koně dupou trávu v prach, necítil, jak z trávy stoupá krve pach. Když mu shořel hrad, když pozbyl své říše, pohltila krále hrobu temná skrýše. V klínu temných skal je starý poklad skryt, okovaná vrata nelze otevřít, nikdo nepřestoupí chmurné brány práh. Na pavouci sítě ukládá se prach, tráva zelená na starých hrobech raší, ovce se tu pasou, skřivan se tu vznáší, ale starý poklad musí zůstat skryt, než se z hlubin noci vrátí Elfů lid. (52)
( 42 )
• 15 • MOŘSKÝ ZVON Já po břehu jsem šel a mušli uviděl, jak kdyby hvězdný svit po vlhkém písku hrál. Mořskému zvonu byla podobna mušle bílá a dlaň mi smáčela, když jsem ji otvíral. Zachvěla se mi v dlani a já z ní znenadání zaslechl zvonění, jak od přístavních bran, když vlna bojí kývá a zvon se rozezpívá a tiše zavolá přes nekonečnou pláň. Tak na břehu jsem stál, když tiše připlouval prázdný šedivý člun večerním přílivem. Nač ještě čekat dál? Já na něj zavolal: „Je pozdě, pozdě již! Pojď, do dálek mě vem!" Tříšť vln mě promočila, bílá mlha mě skryla a já jsem odplouval do spánku ponořen a plul jsem do příšeří, kde hlubiny se čeří a neznámý břeh tají zapomenutou zem. Příliv tam břehy skrývá a mořský zvon se kývá. Já slyšel zvonění i jek, co mořem zněl. To příboj vztekle řval na krutých srázech skal, a tam jsem konečně dlouhý břeh uviděl. Ten břeh byl sněhobílý a vlny zrcadlily jako stříbrnou síť paprsků hvězdných zář, pobledlý kámen skal ve svitu Luny plál a nastavoval jí svou vlhkem lesklou tvář. Na třpytných písčinách jsem drahokamů prach a bílých perel tříšť nechal protékat dlaní, a trubky z opálů a růže z korálů a flétny z bérylů já zřel na březni pláni. (53) Však pod okraji skal zelený závoj vlál, vchod slují ponurých a temných tam byl skryt, z nich studený vzduch vál, vlasy mi rozcuchal, a když jsem uprchnul, pohasl denní svit. ( 43 )
Potůček zpod vrcholů lučinou stékal dolů, já jeho vodu pil jako lék proti hoři. Pak k pramenům jsem šel a čarovný kraj zřel, kde věčný večer byl. Daleko od všech moří na horských lučinách tu spadaných hvězd prach rozkvétal uprostřed obcházejících stínů a v skrytu modrých tůní jako plovoucí luny nehnutě splývaly stulíky na hladinu. Šedé olše tu spaly a staré vrby lkaly a tichý vánek čeřil bylin zelený stín, kde podél klidné vody střežily tiché brody čepele kosatců a hroty rákosin. Když tichým údolím se snášel noci stín, písně tu zazněly a zvěř tu pobíhala, hraboši roztomilí, zajíci sněhobílí, křídlatým lišajům tam z očí světla plála. Jezevci ze svých skrýší, udivení a tiší, po mně se dívali. Já všude slyšel smích, a vzduch se hudbou chvěl a všude kolem zněl na trávě zelené zvuk kroků tanečních. Leč kamkoliv jsem šel, já jenom jedno zřel: kročeje uprchlý a všude ticho zas, bez pozdravu či slova, a zdaleka zněl znova zpěv písní, píšťal, harfa lesních rohů hlas. Ze stvolů Černobýlu a listů devětsilu tkal jsem si drahý šat. Jak smaragdy se skvěl. Žezlo jsem hotovil, korunu z květin vil, svit hvězdných paprsků v očích mi zahořel. Na pahorku jsem stál. Praporec zlatý vlál, v srdci i ve zraku jsem hněv a pýchu měl, (54) a volal do všech stran hlasem jak skřehot vran: „Proč jste se ukryli? Proč, kamkoliv jsem šel, umlkl každý hlas? Slyšte, já volám vás, chci uslyšet váš zpěv a vaše tváře zřít! Ať všichni, kdo mě slyší, vystoupí ze svých skrýší: já, této země král, volám k sobě svůj lid. Mám žezlo z rákosin, korunu z vodních třtin, ( 44 )
a z listu kosatce je zelený můj meč. Není se čeho bát. Přistupte, chci vás znát, chci vaše tváře zřít a slyšet vaši řeč." Oblak mě zahalil. Jak půlnoc černý byl, jak můra černá já tou tmou jsem tápal zpět, můj strach mě na zem srazil a po ní jsem se plazil, oči mi osleply a nahrbil se hřbet. K lesu jsem dorazil. Stál tu a tichý byl, jen holé haluze a opadaný list. Posadil jsem se tam do svých chmur zadumán a sovy ospalé zívaly ze svých hnízd. Po celý rok a den já zůstat musel jsem. Trouchem dřev tlejících se brouci potloukali, chrobáci plouživí, roháči hroziví, šediví pavouci stříbřité sítě tkali. Čas noci ubíhal. Když konečně den vstal, poznal jsem, že mi zešedivěl vlas. Přes všechno svoje hoře já musím najít moře, ač dlouho bloudil jsem, chci cestu najít zas. Chřadnoucí vítr vál a já jsem klopýtal, jak dravý netopýr z mlh na mne slétl stín, na nohou jsem měl šrámy, na rukou čerstvé rány a proti chladu noci pár loňských kapradin. Já víc už nechtěl jsem než opustit tu zem, kam vítr od moře zanášel vraků pach, do tváří zmáčených mi vrhal ptačí smích a slanou mořskou tříšť na vlhkých písčinách. (55) Rackové přilétali, lkali a skřehotali, i z chladných jeskyní pak hlasy slyšel jsem, tuleně štěkající a skály hřímající ve vlnách příboje vzdutých do bílých pěn. Začínal zimy čas. Já do mlhy šel zas a nesl stáří své k písčinám pobřežním, kol poletoval sníh, ležel mi na skráních a na poslední břeh zas lehal noční stín. Uprostřed šedých vln tam dosud čekal člun,
( 45 )
vzpínal se v příboji a pohazoval přídí. Znaven jsem do něj klesl a člun mě zpátky nesl kol vraků, které víc už nikdo neuvidí, přes vln bouřící lány, přes širé oceány, kol mocných korábů, bloudících mořskou plání. Pak k břehu přirazil. Tam přístav smutný byl, hluboký jako noc, temný jak křídla vraní. Kol domů zamčených tam ležel chladný sníh a v prázdných ulicích studený vítr vyl. Potůček našel jsem a na provlhlou zem vše, co jsem přinesl, jsem zase odhodil: písek z perlových plání, jenž uvízl v mé dlani, i mrtvou lasturu, jež ztratila svůj hlas. Zbyla mi jen tíž let a stářím křivý hřbet a oči oslepla a šedivící vlas. Mrtev je mořský zvon, umlkl jeho tón a nikdy, nikdy víc už nenajdu tu zemi, a tady jako tam jen k sobě promlouvám, kol mne jen mlčení. Zůstávám opuštěný.
( 46 )
• 16 • POSLEDNÍ LOĎ Než začal kohout vítat úsvit, co krajem šel, dřív než začalo svítat, vyhlédla Fíriel. Háj tmavý, východ bledý, zpěv ptáků procitlých, a noci soumrak šedý tál jako zjara sníh. Zřela, jak jitro vstává, jak rozlévá se den, rosou se třpytí tráva a list a stvol a kmen. Tu její nožka bílá setřásla rosy chlad, loukou se roztančila a rozvlnila šat posetý drahokamy. Potom se dala v běh a mezi vrbinami hledala říční břeh. Ledňáček modrý létal jak blesk kol hladiny lehounký větřík splétal rákos a lekníny. Když jí ten vánek ranní rozevlál dlouhý vlas, zaslechla znenadání fléten a harfy hlas. Čistě a jasně zpíval mladistvých hlasů chór (56) (57) a z dálky zvon zazníval. Labutí bílých sbor připlul před zlatou přídí korábu z bílých dřev, zlatá vesla jej řídí a sličných elfů zpěv. Po proudu veslovali a koráb připlouval, tři s korunou tam stáli a vlas jim větrem vlál. S harfami v rukou stáli a píseň loudavou do rytmu vesel hráli: „Dál větry krajem jdou, dál zpívají tu ptáci, dál zelená se zem a dál se slunce vrací se zlatým úsvitem." „Proč tedy, plavče krásný, loď tvoji nese proud, kde šeří se den jasný? ( 47 )
Proč k severu chceš plout, kam statná labuť létá a z břehů kamenných na samém konci světa zní bílých racků smích?" „Ne tam, kde leží ledy, leč na západ teď jdem, kde leží soumrak šedý v přístavu šedivém, kde Bílý strom se třpytí, kde vlast má elfů rod a jasné hvězdy svítí na bílé pěny vod. Středozemsku a pláni smrtelných sbohem dám. Na moři zvon vyzvání, tam zve mne, vlast kde mám. Tady už vadne tráva a vítr listí svál, nám vlast v ústrety mává a cesta vede dál." Stanula zlatá vesla, zpěv elfů dále zněl, k břehům se píseň nesla, slyšíš ji, Fíriel? „Jedno místo tu zbývá, a i když kvapí čas, poslyš, co píseň zpívá: pojď, krásko, mezi nás!" Fíriel z břehu vstala, nohy jí spoutal jíl, na plavce zavolala a v hlase smutek byl: „Jsem dcera této země, nemohu s vámi plout." Zpěv elfu dozněl temně a loď odnášel proud. Zešedly dívce šaty, když vracela se zpět do tmavé, šeré chaty, kol zešeřelý svět, do copů vlas když pletla, oblékla všední šat a za kalného světla začala pracovat. (58) (59) Dál a dál plynou léta, dál plyne Sedm řek, strom roste, růže vzkvétá, zní bílých racků skřek, dál a dál vítr zpívá, dál a dál plyne čas, dub raší, kvete jíva a hučí řeky hlas. Po noci jitro vstává, po něm jde večer zas, nezní však píseň hravá a sličných elfů hlas, řeka se k moři valí ( 48 )
šedivým vlnám vstříc, však bílý koráb z dáli už nepřipluje víc.
( 49 )
Návrat Beorhtnothe, syna Beorhthelmova
( 51 )
( 52 )
I BEORHTNOTHOVA SMRT V srpnu roku 991, za panování krále Æthelreda II., byla u Maldonu v Essexu svedena bitva. Na jedné straně stály obranné síly Essexu, na druhé straně vikingské vojsko, které vyplenilo Ipswich. Angličanům velel Beorhtnoth, syn Beorhthelmův, vévoda z Essexu, ve své době věhlasný muž: mocný, neohrožený, hrdý. Byl už starý a šedivý, ale stále ještě silný a statečný, a jeho bílá hlava přečnívala ostatní, protože byl mimořádně vysoký.1 „Dány" - v tomto případě pravděpodobně většinou Nory - vedl podle jedné z verzí Anglosaské kroniky Anlaf, proslavený v norských ságách a norské historii pod jménem Olaf Tryggvason, který se později stal norským králem.2 Seveřani vpluli do ústí řeky Pante, dnes známé jako Blackwater, a utábořili se na ostrově Northey. Seveřany a Angličany tak oddělovalo říční rameno, které se při přílivu dalo překročit pouze po „mostě" či hrázi. Vynutit si tudy přechod proti odhodlané obraně by bylo nesnadné.3 Obrana byla rozhodná, Vikingové ale podle všeho věděli, s jakým mužem mají co činit; požádali, aby jim bylo umožněno přebrodit řeku a svést poctivý boj. Beorhtnoth výzvu přijal a dovolil jim přejít. Tento čin pýchy a nemístného rytířství byl fatální. Beorhtnoth padl a Angličané se obrátili na útěk; ale vévodova družina, jeho heorówerod, složený z vybraných rytířů a důstojníků jeho tělesné stráže, z nichž někteří náleželi k jeho rodině, bojovala dál, dokud všichni nepadli vedle svého pána. 1
Podle jednoho odhadu 6 stop 9 palců [206 cm]. Odhad byl proveden podle délky kostí z jeho hrobu v Ely při jejich prohlídce roku 1769. 2 Dnes je přítomnost Olafa Tryggvasona u Maldonu pokládána za pochybnou. Jeho jméno ale Angličané znali. V Británii byl již dříve a zcela určitě tam byl opět v roce 994. 3 Podle dnes obecně přijímaného názoru E. D. Laborda. Hráz mezi ostrovem Northey a pevninou existuje dodnes.
( 53 )
O boji se uchoval zlomek - rozsáhlý, celkem 325 veršů -soudobé básně. Chybí jí titul, začátek i konec, ale dnes je obecně známa pod názvem Bitva u Maldonu. Vypráví o vikingském po(63) žadavku poplatku za mír; o Beorhtnothově hrdém odmítnutí, výzvě k boji a o obraně „mostu"; o lstivém návrhu vikingů a překročení náspu; o Beorhtnothově posledním boji, o tom, jak mu ze zmrzačené ruky vypadl zlatý jílec meče, a o tom, jak pohané rozsekali jeho tělo. Konec zlomku, bezmála jeho polovina, vypráví o posledním boji tělesné stráže. Uvedena jsou jména, činy i promluvy mnoha Angličanů. Vévoda Beorhtnoth byl ochránce mnichů a dobrodinec církve, zejména opatství v Ely. Opat z Ely po bitvě získal jeho tělo a pohřbil je v opatství. Useknutá hlava nebyla nalezena a v hrobě ji nahradila vosková koule. Podle pozdějšího, z větší části nehistorického líčení v Liber Eliensis z 12. století byl na bitevním poli i sám opat z Ely spolu s některými mnichy. V následující básni se ale předpokládá, že opat a jeho mniši došli pouze do Maldonu, kde zůstali a odkud později, den po bitvě, vyslali k nedalekému bitevnímu poli dva muže, vévodovy služebníky. Ti měli přivézt Beorhtnothovo tělo na voze, který měli s sebou. Vůz ponechali poblíž začátku hráze a začali hledat mezi pobitými; padlých bylo mnoho na obou stranách. Torhthelm (hovorově Totta) byl mladý syn pěvce. Hlavu měl plnou starodávných zpěvů o hrdinech nordického starověku, jako byli Finn, král Frýsů, Fróda z Hathobardů, Beowulf a Hen-gest a Horsa, tradiční vůdci anglických vikingů za časů Vorti-gerna (anglicky jmenovaného Wyrtgeorn). Tídwald (zkráceně Tída) byl starý ceorl, sedlák, který již v anglické domobraně zažil hodně bojů. Ani jeden z nich přímo v bitvě nebyl. Poté, co opustili vůz, se v nastávající tmě ztratili jeden druhému. Nastala noc, tmavá a zamračená. Torhthelm se ocitá na místě bitevního pole, kde mrtví leží jeden přes druhého. Ze staré hrdinské písně pocházejí pyšná slova, která na poradě před bitvou pronesl Offa, a jméno statečného mladého Aelfwina (potomka starobylého vznešeného rodu z Mercie), jehož odvahu Offa chválí. Odtud pocházejí i dvě jména Wulfmaerů: Wulfmaer, syn Beorhtnothovy sestry, a Wulfmaer mladší, syn Wulfstanův, který spolu s Aelfwinem padl, děsivě posekán, vedle Beorhtno-the. Téměř ( 54 )
na konci zlomku, který se uchoval, starý vazal Beorht-wold, připraven zemřít v posledním zoufalém boji, říká známá (64) slova, shrnující hrdinský kodex, která zde ve spánku opakuje Torhthelm: Hige scealpe heardra, heortebe cenre, mód scealbe marebe ure maegen lytlad. „Vůle buď pevnější, srdce udatnější, duch větší, když nám ubývají síly." Nabízí se tu velmi pravděpodobná myšlenka, že tato slova nejsou „původní", ale že to je starobylý a ctěný výraz hrdinské vůle; z tohoto důvodu se názor, že tato slova použil Beorhtwold ve své poslední hodině, jeví jako ne méně, ale více pravděpodobný. Třetí anglický hlas, který se poprvé ozývá ze tmy po Dirige, mluví v rýmech: předjímá tak uvadání a konec staré heroické aliterační metriky. Stará báseň je sepsána formou volného aliteračního verše a je posledním přežívajícím zbytkem starodávné anglické hrdinské poezie. Stejnou formou jako zpěv Bitva u Maldonu, nebo formou jen nepatrně volnější (i když jako dialog), je psána i následující moderní báseň. Rýmované verše jsou ohlasem veršů uchovaných v Historia Eliensis a vztahujících se ke králi Knutovi: Merie sungen de muneches binnen Ely, óa Cnul ching reu derby. „Rowed, cnites, noer the laná > and here we ther muneches saeng. " (65)
( 55 )
II NÁVRAT BEORHTNOTHE, SYNA BEORHTHELMOVA Je slyšet, jak se tmou pohybuje těžce oddechující muž. Náhle se ozve hlas, hlasitý a hrozivý. torhthelm Stůj! Co pohledáváš tady? Ať pohltí tě peklo! Mluv! tídwald Totta! Poznám tě s jistotou podle jektání zubů. torhthelm Což, Tído, ty! Ten čas tady se táhl. Sám mezi padlými, co podivně tak leží. Já střežil je a slyšel slova, jež vítr sténal, jak bdících duchů hlas. tídwald Tma černá bývá, když měsíc zapadne. Potom zmatený zrak potmě přízraky vidí a příšery z hrobů. Leč poslyš, příteli. Podle všech známek pána najdeme poblíž. Tídwaldponěkud odkryje stínidlo lucerny. Zahouká sova. Paprskem světla se mihne temný stín. Torhthelm vyrazí pryč a převrhne lucernu, kterou Tída postavil na zem. Proč teď se plašíš? torhthelm Spasiž nás, Pane. Slyš! tídwald To jenom strach na duši doléhá a prázdnou hrůzou děsí. Pomoz mi pohnout s ním. Jednomu práce ta těžkaje, tahat se s tenkým i tlustým, malým i velikým. Na duchy mysli méně a méně o nich mluv. A zapomeň na marné příběhy potulných pěvců. Pod zemí duchové jejich dlí, nebo jsou v boží dlani; a vytí vlčích lájí z časů, kdy Wotan byl vládcem, Essexem nezní již. Jsou-li tu vlci jací, tedy jsou dvounozí. Nuž, obrať toho tady. Znovu zahouká sova. Jenom sýc zahoukal. (66) torhthelm Zlověstné znamení. Sovy prý věštit umí. Stejně, necítím strach ani bláhovou bázeň. Jenom mi spílej bláznů, mnohé muže, nejenom mne, tma děsí, v níž bez rubášů mrtvoly se válí. Jsou jako přízračné stíny z pohanských pekel, neblahé říše, která naději nezná, kde pátrat marno. Věky hledat tu můžeš, a přesto v příšeří přece tělo pominout pána, Tído. Pane můj přemilý, kam položil jsi asi v tom šeru hlavu šlechetnou a šedinami ( 56 )
krytou, kde tvrdé lože je, na němž tvé tělo leží l ve snění předlouhém? l Tídwald znovu odkryje stínidlo lucerny. ífÍDWALD Sem hleď, můj hochu! Nejhustěj tu leží. l ;• Pojď sem a pomoz mi! Tu hlavu poznáš také, Wulfmaer leží tu. Já vše, co mám, bych vsadil, přítel jeho a pán že také bude poblíž. torhthelm Syn sestry jeho! Já v písních jsem slýchal, v tísni že vždycky má synovec být blíž strýci. tídwald Ne, ten tu neleží - ledaže k nepoznání posekán. Já na mysli měl ale i; jiného chlapce. Z východních je Sášů, |f Wulfstanův mladší hoch. Jaká to mizérie, jř.| sotva vzrostlé tu sbírat ty statečné chlapce mužného ducha. torhthelm Milost! Smilování, Pane! Ten mladší byl než já, o rok, a možná více. tídwald A tady Aelfnoth je, co po boku mu padl. torhthelm Po přání svém. Ať ve hře nebo v práci přáteli byli si a věrni svému pánu jak jeho příbuzní. tídwald Prokleta buď ta lampa i mlha v očích mých! Já přísahat bych mohl, jeho že chránili a pro pána tu padli, on zeje v okolí. Ulož je opatrně. torhthelm Chrabří to chlapci. Hanebná však chvíle, (67) TÍDWALD v bitvě když v bázni muži bradatí hodí si na hřbety štít a jako při honu jelen z bojiště běží pryč, zatímco jejich syny pobíjí pohanská sběř. Kéž nebe pomstou plane těm sketám zbabělým, co vydaly je smrti a hanbě Anglii. Aelfwine tady leží, s prvními vousy na bradě šel v poslední svůj boj. To je zlé, Totto. Zmužilou ratolestí byl ten hoch vzácného rodu, jakých nám třeba. Byl jako zbraň nová, překutá ze staré, prudký jak plamen byl a ostrý jako ocel. A občas tak, jak Offa, jízlivým jazykem jasnou hovořil řečí. torhthelm Offa! Už domluvil. A bylo dost těch, kteří, pán kdyby přivolil, by byli pomáhali rádi mu nasadit roubík. Jsou krkavci v radě, slepicích srdcí sic, leč krákorají strašně. Tato slova já od něho stokrát snad slyšel v ( 57 )
pánově síni: Jak píseň nám praví: „Když medovinou zmožen muž se marnivě chvástá, nechť slibům dostojí, když nový nastane den, nebo med zvrátí a navždy je opilcem zván." Slova písní však slábnou a stále horší je svět. Než dál žít s lůzou, s lokaji, s línými raby, lépe snad ležet zde. Věř tomu, Tído, já miloval ho víc než mnozí z jeho manu. Při svatém Kříži. Než nastane konec, ve zkoušce cti i chudý zbrojnoš zvítězit může nad pány pyšných jmen a prastarých rodů, slavných královských rodů, starších než Wotanův stolec. tídwald Tož, jenom mluv si, Totto. Takový den nastat může, pochopíš potom, že v hrdinských písních bylo vše o hodně lehčí. Železo hořce však chutná, krutý a chladný je kalené oceli břit. Potom ti pomáhej Bůh, jestli tě nadšení přejde! Rámě rozbitým štítem když musí odrážet rány, pak mezi hanbou a smrtí hořce cesta se hledá. S tímhle mi pomoz - s tím pošlým pohanským psem. torhthelm Skryj světlo, Tído! Nemohu snést ten pohled prázdných, zlých, strnulých zraků, jakými nestvůrný Grendel do noci civí za svitu luny. tídwald Ach, ano. Vypadá strašně, dodýchal však už dávno a mě na Dánech vadí jen sekery a meče, sotva však smích nebo záští, když jednou polklo je peklo. Pojď a s dalším mi pomoz. torhthelm Pohleď sem! Tady ční paže předlouhá a mohutná jak stehna tří mužů. tídwald To jsem si myslel. Tady schyl hlavu, Totto, a aspoň chvíli buď tiše, konečně jsme našli pána. (Oba chvíli mlčí.) Nuže, zde tedy leží, co nám z něj nechalo nebe: nejdelší nohy, tuším, co v zemi naší kdy byly. torhthelm (Zvedá hlas ke zpěvu.) Hlava, co nesla se výš než pohanské přilby, srdce, jež zářilo víc než koruny jejich králů a duše čistší než čepele hrdinů dávných, břitké a blyštivé. Cena jeho byla nad zlato zářivé. Ze světa teď zmizel rytíř, jenž ni v míru, ni v boji sobě rovného neměl,
( 58 )
šlechetný muž úsudků moudrých a štědré dlaně. Podoben zlatým vladařům ztracených věků odešel Beorhtnoth milený navždycky k Bohu stezkou, na níž hledal slávu. tídwald Toť statečná slova, můj hochu! Kéž verše, jež z nich jsi utkal, jsou útěchou (68) (69) bolavým srdcím, práce však na nás tu čeká, než počne pohřební obřad. torhthelm Hle, co tu ještě je, Tído! Poznám jej po zlatém jílci, mohl bych přísahat na to, meč jeho že tady máme. tídwald Toť dobrá zpráva. Jedině zázrakem ztratit jej mohl. Jiných znamení najdeme málo na tom, co zbylo tu z pána, jehož jsme znali. Jak krutě je zraněn. torhthelm Ha, běda a hrůza! Ta vlčí pohanská horda mu uťala hlavu a hanebně hyzdila tělo, jež se tu po zemi válí. Byl vraždou ten krvavý boj. tídwald Teď tedy válku vidíš. Věř, vůbec nebyla horší než ta, o níž jsi zpíval. Když tehdy zabili Frodu a padl Finn, svět plakal stejně, jako dnes pláče: slyšíš, jak ve strunách harfy sténají slzy a žal? Pojď, ohni záda! Odnesme ostatky chladné. Za nohy vezmi a zvedej. Zvolna - teď zvedni jej zas. Pomalu vlečou tělo. torhthelm Ač mrtvé, dobité, přec dál je to tělo drahé. Torhthelm znovu zvedá hlas ke zpěvu. Věčný smutek a žalost Anglům i Sášům od břehů zelených moří až k západním lesům. Zbořené hradby, žen hořký pláč a hořící hvozdy, požáry do nocí planou jak pochodně z dálav. Mohylu vysokou stavte, ať skryje mrtvé ty kosti, pohřběte na tomto místě přilbici jeho i meč, i jeho zlacenou zbroj zanechte studené zemi, zdobné odění jeho i zlatých prstenů třpyt, pokladů líto nám není. Pro něj my měli jen lásku. (70) ( 59 )
Nejvznešenějším z přátel přátelům byl a prvním, oporou byl jim pevnou, otcem vzácným pak lidu, sláva pak byla mu drahá. Slávu teď věčnou si dobyl. Zelený bude hrob jeho, než zmizí moře i země, tak dlouho, dokud slovo a žalost znát bude svět. tídwald Dosti již dobrých těch slov. Jistě jsi dlouho, Totto, jako potulný pěvec píseň svou za nocí pletl. Moudřejší, myslím, by bylo místo toho se vyspat, já aspoň klid mám radši a vlastní myšlenky smutné. Toto jsou křesťanské časy, i když ten kříž je těžký; nikoliv Beowulf, ale Beorhtnoth pohřben to bude, nebudou hranici stavět ani mohylu z hlíny, zlato a kameny drahé dobrý pak dostane opat, mniši zaň truchliti budou a zpívat zádušní mši. Učenou latinou svojí doprovodí jej domů, jen jestli přinést jej svedem. To tělo věru je těžké. torhthelm Zemřelý do země míří. Na zem jej na chvíli polož. Záda mám zlomená nejspíš a zdá se, že ztrácím dech. tídwald Stráviti míň dechu slovy, spěchal bys možná teď snáze. Vůz však již daleko není, tak vytrvej ještě chvíli. Chopme se jej teď znovu a klidný drž se mnou krok. Torhthelm se náhle zastaví. Co děláš, hňupe? Koukej, kam hamtáš! torhthelm Pro milost Boží! Posečkej, Tído! Pohleď... tídwald Kam se mám podívat, chlapče? (71) torhthelm Doleva. Stín tam těká temný jak západní obzor. Teď druhý. Trolové, tuším, nebo snad tvorové z pekel. Váhavě plouží se tmou a jejich příšerné paže visí až k zemi. tídwald Beze jmen stíny, víc těžko říci, dřív než se přiblíží. Pokud však v této tmě můžeš
( 60 )
příšery od lidí poznat, potom máš zázračné oči. torhthelm Naslouchej, Tído! Tam tichým hlasem šeptá a ševelí šeplavý smích. Slyšíš, jdou sem! tídwald Ano, teď slyším. To tělo na zem! Skryj světlo lampy a vedle něj skrč se tiše jak kámen. Ty kroky se blíží. Oba se skrčí na zemi. Zvuk kradmých krokuje bližší a hlasitější. Když jsou již docela blízko, Tídwald náhle hlasitě zvolá: Holá hej, hoši! Hledáte boj? To jdete pozdě, přesto však něco tu pro vás najdu. Nic není snazší, jen jestli chcete. Tmou zní zvuk šarvátky. Pak se ozve zavřeštění. Torht-helmův hlas překřičí jekot. torhthelm Slídivá svině! Za tohle stáhnu tě z kůže! Toho jsem, Tído, dostal. Ten doslídil dnes. Jestli tady meč hledal, hle - našel ostří i hrot. tídwald Můj lovce příšer, půjčil sis odvážné srdce s pánovým mečem? Čistě teď otři tu čepel, jež k lepším je určena činům, a rozum do hrsti vezmi: stačilo rozbít mu nos nebo nakopat zadek té nízké a nuzné stvůře, a boj by skončil. Sběř je to bídná, proč ale vraždit tu verbež a k čemu vítězný pokřik? Je tady mrtvých snad málo? Být to jen některý z Dánů, (72) TORHTHELM TÍDWALD TORHTHELM TÍDWALD a dosti jich poblíž, daleko netřeba hledat sebranku špinavou, lupičské semeno pekel, ať už má pohanskou krev či skropen byl svěcenou vodou. Pro ně jen nepřítel jsem a nenávist v srdci jen nosím. Potom ponechal bych ti, Totto, tvou pýchu. Dánové, pravíš? Pospěšme! Rychle! Já pomalu zapomněl bych. Více jich poblíž být může, kteří pobít nás chtějí. Jestli ta pirátská smečka zaslechla povyk té půtky, mohou tu být co chvíli. Bojovníku můj chrabrý, ( 61 )
to nebyl Norman. Co hledal by Norman tu nyní? Války a vraždění měli svůj díl a svou kořist vzali, pole je pusté. V Ipswichi nejspíš teď pijí pivo, či leží v Londýně poblíž svých dlouhých lodí, v přípitcích Thorovi topí svůj trýznivý smutek pekelných tvorů. Tvoji soupeři byli holota hladová jen, co bez pána bázlivě bloudí. Sem přišli oloupit padlé. Odporné dílo, hanba jen pomyslet. Proč jsi se otřásl, chlapče? Rychle již odtud! Odpusť mi, ó Kriste Pane. Omluvou buďte mi tyto ohavné časy. Těch lidských tlejících těl co tu bez lítosti leží, a lidé lační jak vlčí loupežná láje tu mrtvoly vláčí. Hle, Tído, vidíš? Tam, stín ve tmě. Třetí z nich, tuším. Zbijme ty lotry zbabělé. Ne, nech ho být! Zde bychom zabloudit mohli. Já cestu ztratil bych nerad a zmaten jsem již stejně. A potom, sám sotva zkusí dva muže napadnout. Nuže, na své straně zvedej, (73) pozvedni, říkám, a kupředu pořádně vykroč. torhthelm A najdeš tu cestu, Tído? Já nyní potuchy nemám, kde v této temnotě noční zůstal náš vůz. Jak rád bych byl u něj zpátky. Chvíli se beze slov šourají sem a tam. Pozor dej! Černý potok proudí tu někde poblíž, chybný krok postačí, a klopýtneš přes jeho břeh. Jako blázni se potom bahnem budeme brodit a nohy podrážet bude nám prudký a studený proud. tídwald Nuž, pojďme nahoru na hráz. Kára už daleko není, odvahu seber teď, hochu. Odneseme jej už snadno, postačí pouhých pár kroků a první úkol je splněn. Udělají ještě pár kroků. Polož ho tady, hochu. Při hlavě Edmundově! Třebaže postrádá hlavu, není lehký náš pán. Tady vůz na nás čeká. Věru, že teď bych se s chutí bez dalších nesnází rovnou tady na břehu napil piva z pohřebních hodů. Pokaždé, když nás pán pivem
( 62 )
hostil, byla jej hojnost, dobré bylo a hnědé a silné, až srdce hřálo. Počkej, pot ze mne proudí. Postůjme malou chvíli. torhthelm (Po odmlce) Podivné připadá mi, že se pohané mohli po této cestě probít. Hromady by se jich tady po hrázi měly válet. Zatím po zuřivém boji vidím tu sotva pár známek a kolem neleží nikde ani jediný z nich. tídwald To je největší škoda. Běda, příteli můj. Pán náš pochybil tady, (74) tak mluvit budou dnes ráno muži o maldonské hrázi. Vznešený byl až příliš, hrdý a pyšný náš pán, zradila ho však pýcha a zanikla vznešenost jeho, tož chvalme jeho chrabrost, s níž vejít do písní chtěl, statečným skutkem svým pěvcům podnět dát ke slovům chvály. Vznešenost planá. Nikdy skutek ten neměl se stát, neměly otálet luky, most bez obránců zůstat, proti přesile hrstka pak v šílený pouštět se boj. Dobrá, svůj osud vyzval a smrtí účet mu splatil. lífORHTHELM A tak co poslední padl z pokolení těch pánů, o kterých pěvci a písně vyprávějí, jak pluli s lačnými meči přes bouřná moře tak, jak míří kladivo v kovadlinu, z východních Anglů válkou pokořit Wales, i dobyli si v oněch dávných dobách království, říše, tento ostrov celý, a dlouhé věky Sášům tu pak vládli. Dnes ze severu zas přichází zhouba a vichr války vane Británií. tídwald A stiskem mrazivým nám stejně hrdla svírá, jako oněm ubohým za oněch dávných časů. Ponechme pěvcům jejich blábolení. Ať zhynou piráti, vždyť chudému když vyloupili chýši, ten zemi, na níž dřel a již miloval, ztrácí a zmírá pak a hnojí zemi tu vlastním tělem, zatímco manželku jeho a děti otroctví čeká. torhthelm ^Ethelred ale, doufám, nebude obětí chabou, jako byl Wyrtgeorn; též bych se ( 63 )
vsadil, že ani Nor Anlaf není, co byli Hengest a Horsa. tídwald Doufejme, hochu! Dlaně přilož teď k dalšímu dílu, (75) na vůz jej naložme spolu a bude námaze konec. Převal ho a přidrž nohy, já zatím pozvednu paže. Svou stranu zvedej. Vzhůru. A skončena práce, přikryj jej. torhthelm Čistým plátnem sluší se přikrývat pána, ne houní špinavou. tídwald Ta teď postačit musí, V Maldonu na nás čekají opat a mniši, a my se o celé hodiny zpozdili již. Pojď, vstaň a nasedni. Teď ústa tvá modlit se mohou, oči tvé plakat. Já cestou obstarám koně. Hý, hošci, holá hou. Hýje, a hněte se vpřed. (Práskne bičem.) torhthelm Kéž cestou tou nás Bůh k dobrému vede cíli! V pauze, která nastane, je slyšet rachocení vozu a skřípot kol. Kterak ta kola kvílí! Přes slatiny i kopce slyšet bude ten skřípot na kdovíkolik mil. Další pauza beze slov. Kam pojedeme prvně? Noc končí a já únavou padám, stěží... Jedeme daleko? Povídej, Tído, snad nemáš dřevěný jazyk? tídwald Unavují mne otázky. Můj jazyk odpočívá. A otázka „Kam prvně?", toť věru oslovská řeč! Do Maldonu a k mnichům a pak dál míle a míle do opatství na Ely. Odpočinem si jednou, dnes však jsou cesty stejně špatné jak tahle doba. Jestli po lůžku lačníš, lehni si na dno vozu. Na tělo pánovo můžeš jak na polštář položit hlavu. torhthelm Tys bezcitné hovado, Tído. (76) ítídwald Já prostou jen hovořím řečí. Kdybych jak pěvec ti zpíval: „Já nebohému pánu na hruď položiv hlavu v hlubokém usnul hoři, vzácného pána s věrným vazalem vůz pak vezl přes balvany a blata tam, kde láska i bolest ve věčném klidu končí", bezcitným bych se ti ( 64 )
nezdál. Já svoje strasti, Totto, ve vlastním srdci skrývám i hoře pro nás oba. Znavenou mám již hlavu. Spi tedy, hochu, spi. Padlý pán pocítí sotva rachot kol na tvrdé cestě či tíži tvého těla. Mluví ke koním. Hýje, mí hošci! Holá hý, trochu se hněte! Očekává vás obrok a útulná stáj u laskavých mnichů, tak ať už za sebou máme ty míle! Nějakou dobu je slyšet jen skřípání a rachocení vozu a zvuk kopyt. Neozve se ani jediné slovo. Po chvíli se v dálce objeví mihotající světlo. Torhthelm se ozve z vozu, ospale a napůl v dřímotách. torhthelm Tam v soumraku jsou svíce a studené zní hlasy, z ostrova Ely mši slyším zpívat za duši pána. Pomíjí po věku věk a člověk po člověku. Truchlivé jsou hlasy plačících žen. Tak pomíjí svět, prchá den po dni a pomalu usedá prach, na hrobce otřelé čas hryže a hlodá, z paměti pozvolna mizí památka jeho rodu. Tak zaplápolá člověk a v šeru opět se ztrácí. Svět skomírá a vadne a větry nad ním vanou; svíce již hasnou. Noc končí studeně. Zatímco hovoří, zmizí světlo. Torhthelmův hlas sílí, ale stále je to hlas člověka mluvícího ze spaní. Je tma! Je tma a záhuba již hrozí. Což není světla víc? Rozžehni přece světlo, rozdmýchej plameny. Hle, jak se oheň rodí, jak v krbu plápolá a světlem prozářil síň, (77) muži se sešli. Mlhou museli přijít, ztemnělou branou, u níž záhuba číhá. Slyš! Také já slyším jejich zpěv v síni, slova strohá a vážná, zpívaná silnými hlasy: (Zpívá) Srdce měj smělejší a silnější měj vůli a ducha vzepni výš, když docházejí síly! Mysl měj pevnější a pochybností prostou, nechť zhouba nastává a vítězí tma noční. Ozve se silný náraz a skřípění vozu, Hej! To byla rána, Tído! Mám kosti rozbité a roztříštěné sny. Je studeno a tma je. tídwald Aj! Rány nesvědčí kostem a sny též ruší, a zima budí. Tvá slova byla však divná, Torhthelme, hochu můj, když o větru jsi mluvil, o zhoubě vítězné a temných koncích. Znělo to zoufalstvím a srdcem zmírajícím a také pohansky: já ale jinak věřím. Je, pravda, noc, požáry nevidím ale, šero je kolkolem a mrtev je náš pán. Až ale přijde jitro, bude se podobat jiným, lopota jen a
( 65 )
zkáza, dokud potrvá země, stále jen práce a válka, dokud nepomine svět. Vůz zarachotí a narazí. Hej! Jenom rachot a rány o kořeny a kámen, cesty jsou vymleté a odpočinek vzácný pro muže Anglie v Jíthelredových časech. Rachot vozu utichá. Chvíli je naprosté ticho. Ozve se sborový zpěv a pomalu sílí. Po chvíli začnou být srozumitelná i stále ještě tichá slova. Dirige, Domine, in conspectu tuo viam meam. Introibo in domům tuam: adorabo ad templům sanctum tuum in timore tuo. (Hlas ze tmy:) Zpívají smutně, ti mniši z ostrova Ely! Veslujte, hoši. Ať je slyšíme ještě chvíli! Zpěv je hlasitější a zřetelnější. Přes scénu přecházejí mniši se svícemi nesoucí máry. Dirige, Domine, in conspectu tuo viam meam. Introibo in domům tuam: adorabo ad templům sanctum tuum in timore tuo. Domine, deduc mé in iustitia tua: propter inimicos meos dirige in conspectu tuo viam meam. Gloria Patři et Filio et Spiritui Sancto: sicut erat in principio et nunc et semper et in saecula saeculorum. Dirige, Domine, in conspectu tuo viam meam. Přejdou, zpěv dozní a nastane ticho. (78) (79)
( 66 )
III OFERMOD Toto dílko, poněkud rozsáhlejší než staroanglický fragment, jímž bylo inspirováno, bylo původně napsáno jako báseň a jako taková by mělo být buď oceněno, nebo zavrženo.1 Aby si však zasloužilo své místo v Esejích a studiích, mělo by, jak se domnívám, obsahovat alespoň mezi řádky kritiku obsahu a formy básně sta-roanglické (nebo kritiky v ní obsažené). Z tohoto hlediska mohl být ve verších 89 a 90 originálu vysloven rozšířený komentář: dá se eorl onganfor his ofermode alyfan landes to fela lafiere deode, „poté eorl ve své nezkrotné pýše skutečně poskytl prostor nepříteli, což nikdy učiniti neměl". Bitva u Maldonu skutečně byla chápána jako rozsáhlejší komentář nebo ilustrace k výše citovaným slovům starého Beorhtnothova vazala (312, 313), použitým i v předkládané práci. Jsou to nejznámější verše básně a možná i nejznámější staroanglické verše vůbec. Pokud však pomineme jejich básnickou působivost, připadají mi méně zajímavé než některé verše předchozí; plný účinek básně se rozhodně ztrácí, pokud vzájemně neporovnáme dvě pasáže. Beorhtwoldova slova jsou považována za nejčistší výraz severského hrdinského ducha, ať již anglického nebo nordického; za nejjasnější vyjádření doktríny nejkrajnější vytrvalosti ve službách nezlomné vůle. Báseň jako celek byla označena za „jedinou čistě heroickou staroanglickou báseň". Jasnost a (nejspíš i) čistota doktríny se tu však objevuje tak jasně proto, zeje vložena do úst podřízeného, člověka, o jehož předmětu vůle rozhoduje někdo jiný, vázaný nikoliv odpovědností vůči podřízeným, ale pouze loajalitou vůči vyšším. Osobní hrdost mluvčího tu tedy má nejmenší význam, loajalita a láska nejvyšší. 1
Skutečně bylo myšleno jako recitace pro dvě osoby, dva stíny v „temném šeru", s doprovodem několika záblesků světla a patřičných zvuků včetně závěrečného zpěvu. Provedeno nebylo samozřejmě nikdy. ( 67 )
Tento „nordický hrdinský duch" totiž nikdy není ryzí, vždy je složen ze zlata a příměsí. Bez nich by vedl muže k tomu, aby (80) necouvl ani před smrtí, bude-li nutná, tedy jestliže přispěje k dosažení nějakého zamýšleného cíle nebo tehdy, když je jediným způsobem, jak si život zachovat, popření toho, za čím člověk stojí. Od doby, kdy začalo být takové jednání považováno za hodné obdivu, však byl vždy alespoň zčásti přítomen i prvek osobní slávy, jedincova osobního dobrého jména. Tak je Leofsu-nu v Bitvě u Maldonu veden k zachování loajality i strachem z výtek, kdyby se vrátil živ. Taková motivace ovšem sotva přesáhne hranice požadované „svědomím", tedy sebehodnocením z hlediska postoje sobě rovných, s nímž se „hrdina" sám ovšem naprosto ztotožňuje: jednal by stejně i beze svědků. 1 Jenomže tento prvek pýchy ve smyslu touhy po cti a slávě, zaživa i po smrti, má tendenci sílit a měnit se v rozhodující motivaci, ženoucí člověka za meze pouhé heroické nezbytnosti až k excesu -k rytířství. To jistě excesem je, i kdyby bylo soudobým míněním schvalováno, tam, kde nejenže překračuje potřebu a povinnost, ale je s nimi v rozporu. Beowulf například (podle motivace, kterou mu připisuje znalec heroicko-rytířských charakterů, který o něm napsal známou báseň) dělá víc, než je nutné, když odkládá zbraně, aby svůj souboj s nestvůrou Grendelem proměnil ve „sportovní" zápas a získal tak více osobní slávy, i když se tím vystaví většímu nebezpečí a sníží pravděpodobnost, že zbaví Dány nesnesitelného strádání. Beowulf ale nemá vůči Dánům žádné povinnosti, je dosud jenom podřízeným s žádnou odpovědností směrem dolů; jeho sláva je také ctí jeho strany, Geatů, a jak sám říká, přispěje k jeho dobré pověsti v očích jeho lenního pána, Hygelaca. Rytířství se ale nevzdává a setrvává v něm i tehdy, když je starým králem, na němž spočívá veškerá naděje zbývajícího lidu. Ne-uráčí se vytáhnout proti drakovi v čele vojska, jak by mohla velet moudrost třebas i hrdinovi, neboť, jak vysvětluje ve svém dlouhém „holedbání", jeho mnohá vítězství jej zbavila strachu. Jenom při této příležitosti použije svůj meč, protože zápasit s drakem holýma rukama je přece jenom poněkud beznadějné i pro rytířského ducha. Svých dvanáct společníků ale propouští. Od po1
Viz Sir Gawain a Zelený rytíř, 212 7-31.
( 68 )
(81) rážky jej zachrání jenom loajalita podřízeného, a jenom díky ní je také zabit drak. Beowulfovo rytířství by jinak skončilo jeho zbytečnou smrtí a drak by byl nebezpečím dále. V průběhu událostí byl podřízený zbytečně vystaven většímu nebezpečí, než bylo nutné, a i když sám nezaplatí pánův mód smrtí, lid tragicky ztrácí svého krále. V Beowulfovi tedy máme o „excesu" v tom hlavním pouhou legendu. Beorhtnothův případ je ještě vyhrocenější i jako pouhý příběh, navíc je ale vzat soudobým autorem ze života. Máme tady Hygelaca, který se chová jako mladý Beowulf: pořádá „sportovní utkání" s rovnými podmínkami, ovšem na náklady jiných. V dané situaci nebyl podřízeným, nýbrž autoritou, jíž muselo být okamžitě uposlechnuto, nesl odpovědnost za všechny své podřízené a jejich životy směl obětovat pouze jedinému cíli, obraně Anglie proti nesmiřitelnému nepříteli. Sám prohlašuje, že jeho cílem je uchovat ^íthelredovo království, zemi a lid (52-3). Heroismus pro něj i jeho muže znamenal bojovat, v případě nutnosti až do samého konce, aby zničili nebo zadrželi nájezdníky. To bylo jediným skutečným cílem a bylo naprosto nevhodné svádět s nimi v rozporu s cílem i povinností zoufalou bitvu jako sportovní utkání. Proč to Beorhtnoth udělal? Pro charakterovou vadu, bezpochyby. Jeho charakter ale, jak se můžeme domnívat, nebyl formován jen přírodou, ale také „aristokratickou tradicí", obsaženou v dávno ztracených příbězích a básních, z nichž zbývají pouhé ohlasy. Beorhtnoth se choval spíše rytířsky než heroicky v přesném slova smyslu. Sláva mu byla motivací sama o sobě a hledal ji i za tu cenu, že riskantně postavil svůj heordwerod, muže, kteří mu byli nejdražší, do skutečně heroické situace, v níž mohli obstát pouze za cenu smrti. Možná velkolepé, ale zcela určitě chybné. Příliš hloupé, než aby to bylo heroické. A Beorhtnoth svou hloupost docela jistě vlastní smrtí napravit nemohl. Přesně tak to pochopil básník Bitvy u Maldonu, i když verše, v nichž své mínění vyslovil, jsou málo vážené nebo dokonce znevažované. Jejich výše uvedený překlad je (doufám) přesný, pokud jde o vyjádření síly a významu jeho slov, i když většině bude známější překlad Kerův: „tehdy eorl s přílišnou odvahou (82) ( 69 )
postoupil pole záštiplnému lidu". 1 Tento text je vlastně přísnou kritikou, třebaže ne neslučitelnou s loajalitou a dokonce s láskou. Mohla by být i částí oslavných zpěvů při Beorhtnothově pohřbu, ne nepodobných nářkům dvanácti knížat pro Beowulfa; ale ty by mohly také skončit stejným zlověstným tónem jako rozsáhlejší báseň: slovem lofgeornost, „nejžádostivější slávy". Pokud lze soudit ze zachovaného fragmentu, názor uvedený ve verších 89-90 básník Maldonu nerozváděl a propracované zakončení a konečné hodnocení, pokud je báseň měla (což je pravděpodobné, protože určitě nejde o uspěchanou práci), se asi ztratilo. Jestliže se však vůbec odhodlal ke kritice a k výslovnému odsudku, postrádalo by jeho vylíčení boje heordwerodu zamýšlenou břitkost a tragičnost, jestliže by kritika nebyla v úplném souhlase s obecným míněním, a naopak by takovou obecně přijímanou kritikou byla loajalita jeho doprovodu výrazně podtržena. Jejich úlohou bylo vytrvat a zemřít, nikoliv klást otázky, i když básník a kronikář může právem prohlásit, že tady někdo udělal botu. V jejich situaci to byl skvělý heroismus. Jejich smysl pro povinnost nijak neovlivnila chyba jejich pána, a (což je ještě výraznější) ani láska ke starému muži v srdcích těch, kteří mu byli blízcí, tím neutrpěla. Je to heroismus poslušnosti a lásky, nikoliv pýchy a svévole, který je nejhrdinštější a nejvíce dojímá, od Wiglafa pod Beo-wulfovým štítem přes Beorhtwolda u Maldonu až k Balaklavě, dokonce i ve verších, které nejsou lepší než Útok lehké brigády. Beorhtnoth udělal chybu a zemřel pro svou hloupost. Byla to ale vznešená chyba, nebo chyba vznešeného. Nebylo na jeho heordwe(83) 1
Tofela znamená ve staroangličtině, že neměl být postoupen ani kousek pole. Ofermod pak neznamená „přílišnou odvahu", dokonce ani tehdy ne, jestliže položíme důraz na ofer s plným vědomím toho, do jaké míry vkus i moudrost Angličanů (nechť již v praxi jednají jakkoliv) odmítají „excesy". Wita scal gepyldig... ne nxfre gielpes to georn, cer he geare cunne. A slovo mód, ačkoliv může obsahovat nebo naznačovat odvahu, neznamená „statečnost" o nic víc než staroanglické slovo corage. Znamená „duch" nebo, není-li blíže určeno, „vznešený duch", jehož nejobvyklejším projevem je hrdost. Ve spojení ofer-moda\e blíže určeno je, a to negativně: ofermodje skutečně vždycky slovem odsuzujícím. V básni se vyskytuje pouze dvakrát, jednou v souvislosti s Beorhtnothem a podruhé s Luciferem.
( 70 )
rodu, aby jej obviňoval; mnozí z něj, sami vznešení a rytířští, by jej asi za viníka nepovažovali. Básníci ale jsou již ze své podstaty nad rytířstvím a dokonce i nad hrdinstvím; a pokud takové náměty promýšlejí skutečně do hloubky, pak jsou i jim samým navzdory taková „hnutí mysli" a pohnutky za nimi brány v potaz a v pochybnost. Ze starých dob máme dva básníky, kteří se myšlenkově i umělecky dlouhodobě věnovali hrdinství a rytířství: jednoho na počátku v Beowulfovi, druhého na konci v Siru Gawainovi. A třetího, někde uprostřed, bychom měli nejspíš v básníkovi Maldonu, kdybychom jeho dílo znali celé. Nijak nepřekvapuje, že každá úvaha o díle jednoho z nich vede ke zbývajícím dvěma. Poslední z nich, autor Sira Gawaina, si je plně vědom podstaty problému a jeho zřejmým záměrem je kritika nebo hodnocení celého kodexu cítění a chování při povinnosti zachovávat loajalitu vůči rozdílným subjektům, kodexu, jehož je heroická odvaha jenom částí. Přitom má tato báseň mnoho rysů podobných Beowulfovi, rysů daleko hlubších, než je pouhá, i když významná, shoda v použitém „aliterač-ním'" metru. Sir Gawain jako vzor rytířství se podle tohoto líčení samozřejmě usilovně stará o svou čest a slávu, a přestože se věci a činy považované za čestné mohou měnit nebo nabývat na významu, přetrvává věrnost danému slovu, loajalita lennímu pánu a neochvějná statečnost. Ty jsou podrobovány zkouškám, které se skutečnému životu nepodobají o nic víc než Beowulfova nestvůra Grendel nebo drak; Gawainovo jednání je však cennější a hodnější pozornosti, opět proto, že je jednáním podřízeného. Vystavuje se nebezpečí a vyhlídkám na jistou smrt z pouhé loajality nebo z touhy uchovat bezpečnost a důstojnost svého vladaře, krále Artuše. A v tomto dobrodružství na něm závisela čest jeho pána i jeho heordwerodu, Kulatého stolu. Není náhodou, že stejně jako v Maldonu a v Beowulfovi i v této básni nalézáme kritiku vladaře, jemuž loajalita náleží. Slova tu jsou překvapující, ačkoliv ne příliš, neboť (stejně jako v Maldonu) představují jen malou část kritiky v básni obsažené. Dvůr velkého krále Artuše ale v okamžiku, kdy sir Gawain odjíždí, hovoří takto: l Je to pravděpodobně první práce, v níž lze slovo „písmeno", litera, vztáhnout na toto metrům, které vlastně s písmeny vůbec nepočítalo. ( 71 )
(84) l Před Bohem je to hanba, že ty, vznešený pane a vzácný, ztracen máš být. Při Panně Marii, marné je hledati mezi muži rovného jemu. Rozum by velel úcty mu věnovat více, učinit drahého pána vévodou, vazalů vůdcem, významným po vší zemi. To lepší bylo by věru než tak jej záhubě vydat, nechat ho zavraždit bídně zakrslým, zavilým skřetem pro chloubu zpupnou a zášť. Kdo o králi kdy slyšel, který by takto jednal jak rytíř, který v hněvu o hlouposti se hádá na kolbišti, když kopí skloní se k vánoční kolbě! Beowulf]e bohatá báseň; popis hrdinovy smrti tu má samozřejmě mnoho aspektů a výše rozvedené úvahy o proměnách hodnoty rytířství v mládí, ve stáří a ve vztahu k osobní odpovědnosti představují pouhou příměs. Její přítomnost je však zřejmá, a i když se hlavní okruh autorovy imaginace pohybuje po širších cestách, kritika vladaře a lenního pána je součástí námětu. Vladař tedy může získávat věhlas díky činům svých rytířů, nesmí je ale pouze k tomuto cíli vystavovat nebezpečí a zneužívat jejich loajalitu. Hygelac neposlal Beowulfa do Dánska ani pro marné holedbání, ani kvůli unáhlenému slibu. Jeho slova k Beowulfovi po jeho návratu jsou nepochybně variantou staršího příběhu (který probleskuje daleko zřetelněji z ponoukání snotere ceorlas, 202-4), tím jsou ale významnější. Slyšíme (1992-7), že se Hygelac pokoušel odvrátit Beowulfa od unáhleného dobrodružství. Velice vhodně. Na konci se ale situace obrací. Dovídáme se (3076-83), jak Wiglaf a Geatové považují za unáhlený jakýkoliv útok na draka a pokoušejí se krále od nebezpečného dobrodružství odvrátit slovy velice podobnými těm, která dlouho předtím použil Hygelac. Král ale touží po slávě nebo po slavné smrti a vyzývá neštěstí. „Rytířství" v chování toho, kdo nese odpovědnost, nelze odsoudit v několika slovech ostřeji než slovy Wiglafa: oft sceall eoii monig anes willan wraec adreogan, „pro vůli jednoho muže musí žal přetrpět mnozí". Tato slova by básník Maldonu mohl vepsat do záhlaví svého díla. (85)
( 72 )
O pohádkách
( 73 )
( 74 )
ÚVODNÍ POZNÁMKA [Tuto úvodní poznámku napsal J. R. R. Tolkien k eseji O pohádkách a Listu od Nimrala - které jsou obsaženy v této knížce -, vydaným společně roku 1964 pod názvem Strom a list (Tree and Leaf):] Tyto dvě věci, O pohádkách a List od Nimrala, se zde objevují v novém vydání a pohromadě. Už se špatně shánějí, někdo je však dosud může shledat zajímavými, zejména pak ten, kdo nalezl zalíbení v Pánu prstenů. Ač jedna představuje „esej" a druhá „povídku", souvisejí spolu: symboly Stromu a Listu i tím, že se obě, byť každá jinak, dotýkají toho, co je v eseji označeno jako „lidské tvoření". Vznikly také ve stejném období (1938-9), kdy se začal odvíjet příběh Pána prstenů a kdy začínalo být jasné, že v dosud neznámé zemi, jež naháněla strach mně stejně jako hobitům, čeká námaha a hledání. Zhruba v té době jsme dosáhli Hůrky a já netušil o nic víc než oni, co se stalo s Gandalfem a kdo že je to Chodec; a začínalo se mě zmocňovat zoufalství, zda přežiju, abych to zjistil. Esej vznikl jako jedna z přednášek na paměť Andrewa Langa a v kratší podobě byl přednesen na univerzitě v St. Andrews roku 1938.1 Tiskem nakonec vyšel, ve verzi nepatrně rozšířené, jako součást Esejů věnovaných Charlesi Williamsovi (Lssays Presented to Charles Williams) v nakladatelství Oxford University Press roku 1947 (kníhaje dnes rozebrána). Přítomné vydání zaznamenává jen několik drobných změn. Povídka byla vydána až roku 1947 (v Dublin Review). Od chvíle, kdy se objevila v rukopisné podobě, což se stalo velmi rychle, když jsem se jednoho dne probudil a měl ji už v mysli hotovu, nedoznala změn. Jedním z jejích zdrojů byl mocný topol, na který jsem viděl i z postele. Znenadání byl svým majitelem osekán a zmrzačen; proč, to netuším. Teď už je poražen, což je méně barbarský trest zajakékoli zločiny, z nichž snad mohl být nařčen, jako například z toho, že byl veliký a živý. Nemyslím, že měl přátele či že po něm někdo truchlí, s výjimkou mne a párku sov. J. R. R. TOLKIEN
(89)
1
Tedy nikoli roku 1940, jak bylo nepřesně uvedeno v roce 1947.
( 75 )
O POHÁDKÁCH Zamýšlím psát o pohádkách, byť jsem si vědom, zeje to neuvážené dobrodružství. Pohádková říše [Faěrie] je nebezpečná zem, na neopatrné tam číhají jámy a jeskyně pohlcují troufalce. A k těm já se mohu počítat, vždyť i když mám pohádky rád již od dob, kdy jsem se naučil číst, a občas jsem o nich i přemýšlel, nikdy jsem je vážně nestudoval. V zemi plné divů, ale prosté informací jsem byl stěží víc než jen zvídavý tulák (nebo nezvaný host). Říše pohádek leží daleko a hluboko a vysoko a je plná mnoha rozličných věcí: lze tu nalézt všeliká zvířata a ptáky, bezbřehá moře a nespočetně hvězd, krásu, jež očarovává, a na každém kroku nebezpečí, radost i smutek, ostré jak meč. Člověk se snad může považovat za šťastného, že do té říše zabloudil, avšak samo její bohatství a podivuhodnost poutají jazyk poutníka, jenž by o nich chtěl vyprávět. A dokud tam přebývá, není radno, aby se příliš vyptával, jinak se brány uzavřou a klíče od nich budou ztraceny. A přece existují otázky, na něž ten, kdo chce o pohádkách mluvit, musí nalézt odpověď, anebo se o to alespoň pokusit, ať už si lid pohádkové říše pomyslí o jeho neomalenosti cokoli. Tak třeba: Co to vlastně pohádky jsou? Jaký je jejich původ? K čemu jsou dobré? Na tyto otázky se vynasnažím odpovědět, či snad jen naznačit cosi z toho, co jsem sám nasbíral - zejména z pohádek samotných, z toho mála, které z jejich nepřeberného množství znám. (90)
( 76 )
POHÁDKA Co je to vlastně pohádka? Hledat odpověď v Oxfordském slovníku angličtiny by bylo v tomto případě marné. Neobsahuje totiž žádný odkaz na spojem fairy-story [pohádka], a nepomůže, ani pokud jde o předmět fairies jako takových. Dodatek ke slovníku říká, že výraz fairy-tale je doložen od roku 1750 a že jeho hlavní významy jsou a) vyprávění o fairies, či obecně pověst s tímto námětem, včetně jeho odvozených podob, b) neskutečný nebo neuvěřitelný příběh, a c) klam. Poslední dva významy by samozřejmě námět mé úvahy učinily beznadějně širokým. První význam je naopak příliš úzký. Ne snad pro esej; vystačil by na mnoho knih, avšak zdaleka nevystihuje to, co onen výraz skutečně znamená. A to zejména tehdy ne, přijmeme-li slovníkovou definici slova fairies: „malé nadpřirozené bytosti, S o nichž se v obecném povědomí předpokládá, že mají kouzelnou l moc a jsou s to v dobrém či zlém ovlivňovat záležitosti lidí". „Nadpřirozený" [anglicky supernatural] je slovo nebezpečné Já složité ve všech svých významech, ať už pojímaných šíře, či | úžeji. Stěží je však lze použít o fairies, leda by se super chápalo l jen jako superlativní předpona. Je to totiž právě člověk, kdo je -lna rozdíl od fairies - nadpřirozený (a často také malý); ony jsou l zato přirozené, mnohem přirozenější než on. Takový je už jejich < osud. Cesta do země pohádek není ani cestou do Nebe, a já věřím, í že ani cestou do Pekla, třebaže někteří soudí, že tam může vést nepřímo, odváděním desátku ďáblovi. Zříš-li tu úzkou pěšinu, zarostlou trním, lebedou, toť ona cesta pravosti, nemnozí ač jen po ní jdou. Zříš-li tu cestu širokou, vedoucí polem liliovým, toť ona stezka špatnosti, jež míří k bránám pekelným. (91) Zříš-li tu pěknou cestičku vinout se svahem vřesovým, toť cesta v krásnou Elfíi, tam se teď s tebou vypravím. A co se malé velikosti týče: nepopírám, že to je jedna z představ, jež mají v moderním chápání významné místo. Často jsem si říkal, že ( 77 )
by bylo zajímavé pokusit se zjistit, jak vlastně vznikla, mé znalosti však nestačí na to, abych mohl dát jistou odpověď. Za dávných dob určitě žili nějací obyvatelé pohádkové říše, kteří byli nevelkého vzrůstu (stěží ovšem byli malincí), malý vzrůst však rozhodně nebyl charakteristickým rysem tohoto lidu. Drobná bytost (elfčifairy)je v Anglii (alespoň se tak domnívám) ve velké míře rafinovaným výtvorem literární obrazotvornosti.1 Snad ani není nepřirozené, že v Anglii, zemi, kde se obdiv k jemnému a krásnému tolikrát projevil v umění, se nakonec obrazotvornost obrátila k drobnému a delikátnímu, právě tak jako ve Francii dospěla až k představě dvora s jeho pudry a diamanty. Přesto mám podezření, že tato minucióznost ve stylu motýlů a květin je také důsledkem „racionalizace", která proměnila kouzlo Elfie v pouhý klam a neviditelnost v křehkost schopnou ukrýt se v petrklíči či schoulit se za listem trávy. Zdá se, že to všechno přišlo do módy záhy po velkých objevech, které učinily svět příliš těsným pro elfy i lidi: v době, kdy se na západě ležící magická zem Hy Breasail změnila v pouhou Brazílii, zemi fernambukové-ho dřeva.2 Byla to tak či tak záležitost do značné míry literární a svůj podíl na ní měli William Shakespeare a Michael Drayton. 3 (92) Draytónová Nymphidia je jedním z předchůdců té dlouhé řady květinkových vil a vznášejících se šotků s tykadélky, které jsem tolik neměl rád už jako chlapec a které pak nesnášely zase moje děti. Andrew Lang choval podobné pocity. V předmluvě ke své Nachové knize pohádek (The Lilac Fairy Book) o soudobých únavných pohádkářích píše: „... jejich příběhy vždycky začínají tak, že nějaký 1
Mám na mysli čas do chvíle, než začal vzrůstat zájem o folklór jiných zemí. Anglická slova, jako například elf, byla dlouho pod vlivem francouzštiny (z níž pocházejí rovněž fay, faerie afaňy). V pozdějších dobách však svým použitím v překladech získaly elfafairy mnoho z atmosféry germánských, skandinávských a keltských příběhů a leckteré charakteristické rysy lidu zvaného hu/du-fólk, daoine-sithe a tyhvyth teg. 2 O tom, že se irské Hy Breasail pravděpodobně spolupodílelo na pojmenování Brazílie, srv. Nansen, V mlhách severu (In Northern Mists), II, s. 223-30. 3 Jejich vliv nezůstal omezen na Anglii. Německé Elf, Elfe je, zdá se, odvozeno ze Snu noci svatojánské ve Wielandově překladu (1764).
( 78 )
chlapeček nebo holčička jde ven a tam potká stvoření, jež přebývají v prvosenkách a gardéniích a květech jabloní... A ta stvoření se snaží být zábavná, a nejde jim to, anebo začnou poučovat, což se jim daří." Ale jak jsem už řekl, to všechno začalo dávno před devatenáctým stoletím a je to už dlouho únavné - únavné dozajista tím, jak se to marně snaží bavit. Draytonova Nymphidia, pokud ji budeme považovat za pohádkový příběh (příběh o fairies), je jedním z nejhorších, jaký kdy byl napsán. Oberonův palác tam má zdi z pavoucích nohou a okna oči koček jsou, a místo krovů se střechou svá křídla netopýři střou. Rytíř Pigwiggen jezdí na dovádivém škvoru a své milované, královně Mab, pošle darem náhrdelník z mravenčích očí, dávaje si s ní dostaveníčko v petrklíči. Samotný příběh, vyprávěný vprostřed vší této roztomilosti, je nudným líčením plným intrik a prohnaných prostředníků; chrabrý rytíř a rozzlobený manžel padnou do léčky a svůj hněv utiší douškem vody z Léthé. Bylo by bývalo lépe, kdyby Léthé celý ten příběh pohltila. Oberon, Mab a Pigwiggen snad mohou být malými elfy či fairies, zatímco Artuš, Guenevera a Lancelot jimi nejsou, avšak vyprávění o dobru a zlu na Artušově dvoře je pohádkovým příběhem daleko spíš než tato historie o Oberonovi. Fairy, podstatné jméno významem víceméně rovnocenné výrazu elf, je slovo poměrně moderní: sotva se ho užívalo dřív než v tudorovské Anglii. Významný je první (a před rokem 1450 jediný) doklad v Oxfordském slovníku angličtiny. Pochází z díla básníka Johna Gowera: as he were afaierie [„jako by (93) bylfairy"]. To však Gower ve skutečnosti neříká. Říká totiž as he were offaierie, tj. „jako by pocházel z Faerie". Gower popisuje mladého šviháka, který se snaží učarovat dívkám v kostele: Na šešulce kudrnaté spona a brož svítí zlaté, zeleň listí věnčí čelo, v lesíku jež vypučelo, jen aby se všem fešný zdál; po pannách kouká v šíř i dál, pohledem dravce ostřížím shůry když oběť vyhlíží --jako by přibyl z říše vil, před zraky se jim objevil. 1
1
Confessio Amanlis, verš 7065 n.
( 79 )
Toto je mladý muž z masa a kostí, avšak poskytuje lepší obrázek o obyvatelích pohádkové říše než definice pojmu fairy, pod nějž je dvojnásob chybně zařazen. Potíž se skutečnými obyvateli této říše totiž tkví v tom, že nevypadají vždy tak, jací doopravdy jsou, a odívají se hrdostí a krásou, jakou bychom se rádi pyšnili my sami. Přinejmenším část té kouzelné síly, kterou pro dobro i zlo člověka vládnou, tvoří moc zacházet s žádostmi jeho srdce a jeho těla. Královna pohádkové říše, která na svém bělostném koni rychlejším než vítr odvezla Básníka Thomase1, přicválala ke Stromu v Eildonských vrších v podobě ženy, byť ženy čarovně krásné. Spenser tedy dodržel tradici, když rytíře ze své říše pohádek nazval Elfe. Rytířům jako pan Guyon takové označení příslušelo spíš než Pigwiggenovi ozbrojenému sršním žihadlem. Ač jsem se předmětu elfů afairies zatím jen dotkl (a to zcela nedostatečně), musím se nyní vrátit nazpět, neboť jsem se odchýlil od svého nejvlastnějšího tématu: pohádek. Řekl jsem již, že pojetí pohádek jako „příběhů o fairies" je příliš úzké. 2 Příliš úzké je i tehdy, když odmítneme tvrzení o malých rozměrech fairies, protože pohádky, fairy-stories, nejsou v běžném anglickém užití příběhy o fairies či elfech, nýbrž vyprávěními o pohádkové zemi, o Faěrii, říši či státu, kde fairies přebývají. V ní se kromě elfů a vil a kromě trpaslíků, čarodějnic, trolů, obrů a draků nachází i mnoho jiného: jsou tu moře, slunce, měsíc, nebe a země se vším, co k ní patří: strom i pták, voda i kámen, víno i chléb, a také my, smrtelní lidé, když prožíváme očarování. Příběhy, jejichž hlavními postavami jsou fairies, tj. bytosti, kterým je v moderní angličtině rovněž možno říkat elves, jsou vlastně poměrně vzácné a zpravidla nepříliš zajímavé. Většina dobrých pohádkových příběhů totiž líčí dobrodružství lidí v oné nebezpečné říši či na jejím přízračném pomezí. Je to přirozené, vždyť pokud jsou 1
Autor prvních veršů citovaných v tomto eseji, viz s. 91-2. (Pozn. překl.) 2 S výjimkou zvláštních případů, jako jsou sbírky velšských či obecně keltských vyprávění. V nich totiž bývají příběhy o fairies či shee [z irského síde, což znamená faity] odlišovány coby fairy-tales od folk-tales, tj. příběhů o jiných divech. Fairy-tales tifairy-lore pak představují krátká vyprávění o fairies nebo o jejich zásazích do záležitostí lidí. Tento rozdíl je ovšem důsledkem překladu.
( 80 )
elfové skuteční a opravdu existují nezávisle na našich příbězích o nich, pak platí i to, že se nezabývají v první řadě námi - právě tak jako my ne jimi. Naše osudy běží odděleně a naše stezky se sbíhají zřídkakdy. I na hranicích pohádkové říše je potkáváme jen na náhodných křižovatkách cest.1 Definice pohádky - co je, či co by měla být - nezávisí tedy na žádné definici elfů či fairies či historickém svědectví o nich, nýbrž na povaze pohádkové říše: na oné nebezpečné říši samotné, na větru, který tam vane. Nebudu se pokoušet ji ani definovat, ani ji přímo popisovat. To udělat nejde. Říši pohádek nelze polapit do sítě slov, vždyť jednou z jejích vlastností je nepopsatelnost, i když ne nepostřehnutelnost. Má mnoho součástí, rozbor však ještě nemusí odhalit tajemství celku. Doufám nicméně, že to, co později řeknu o ostatních otázkách, které jsem na začátku vznesl, poskytne o mé vlastní nedokonalé vizi pohádkové říše určitý (94) (95) obraz. Nyní řeknu jen toto: pohádka je příběh, který se k pohádkové říši vztahuje nebo který s ní zachází, ať už je jeho zásadní smysl jakýkoli: satira, dobrodružství, moralita, fantazie. Sámpojempohádková říše lze snad nejpřesněji nahradit slovem Kouzlo2 -je to však kouzlo s osobitou náladou a mocí, na hony vzdálené hrubým prostředkům lopotícího se kouzelníka-vědce. A pak je tu jedna podmínka: obsahuje-li příběh satirické prvky, zesměšňováno nesmí být jediné - kouzlo samo. To musí být bráno vážně, nesmí být vysmíváno ani zlehčováno. Obdivuhodným příkladem takové vážnosti je středověký Sir Gawain a Zelený rytíř. Už jen při stanovení těchto nejasných a špatně definovaných hranic je nabíledni, že mnozí - i ti, kdo se v těchto věcech vyznají používají pojem fairy-tale velice neopatrně. Letmý pohled na knihy z nedávných dob, které se tváří jako sbírky pohádek, postačí, aby se ukázalo, že příběhy o fairies, o jejich společenství v kterémkoli z jejich sídel, neřkuli o trpaslících a skřetech, z nich tvoří jen malou část. To, jakjsme viděli, se ostatně dalo očekávat. Tyto knihy ovšem 1
To platí i tehdy, jsou-li pouhým výtvorem lidské mysli, jsou-li „skuteční" jen ve smyslu jisté reflexe jedné lidské vize Skutečnosti. 2 Viz dále,
( 81 )
obsahují i mnoho příběhů, které s říší pohádek nezacházejí, a dokonce se jí ani netýkají; nemají tedy vlastně právo v oněch sbírkách vůbec být. Dám tu jeden nebo dva příklady příběhů, které bych sám z pohádkových knih vyřadil. Bude tak zřejmější, co pohádka není. A zároveň se tak připraví půda pro druhou otázku: jaký mají pohádky původ? Pohádkových sbírek je dnes mnoho. V Anglii se pravděpodobně oblibou, obsažností a celkovou hodnotou nic nemůže rovnat dvanácti knihám dvanácti barev, za něž vděčíme Andrewu Langovi a jeho ženě. První z nich se objevila před více než padesáti lety (1889) a vydává se stále znovu. Většina vyprávění v ní obsažených více či méně zřetelně vyhovuje nárokům, které tu na pohádky klademe. Nebuduje rozebírat, i když by to mohlo být zajímavé, jen poznamenám, že žádný z příběhů v této Modré knize pohádek (The Blue Fairy Book) nepojednává o fairies a jen málokteré se o nich vůbec zmiňují. Většina pochází z francouzských zdrojů, což je výběr svým způsobem opodstatněný tehdy (96) a možná i dnes (i když to není výběr podle mého vkusu, a to ani teď, ani když jsem byl malý kluk). Ať je tomu jakkoli, vliv Charlese Perraulta - od té doby, co byly jeho Pohádky mé matky Husy v osmnáctém století poprvé přeloženy do angličtiny - a podobných vyprávění z nepřeberného bohatství Skříně pohádek (Cabinet děs Fées) je dosud tak silný, že když někoho požádáte, aby jmenoval nějakou typickou „pohádku", nejspíš si vzpomene na některou z těchto pohádek francouzských: Kocour v botách, Popelka, Červená karkulka atd. Někoho by možná nejdříve napadly Pohádky bratří Grimmů. Co však lze říci k tomu, že se v Modré knize pohádek objevuje Plavba na Liliputi Já tvrdím toto: pohádka to není, a to ani ve znění autorském, ani v té podobě, jak ji „zestručnila" May Ken-dallová. Nemá tu co dělat. Obávám se, že sem byla zařazena jen proto, že Liliputám jsou malí, dokonce maličcí - to je také to jediné, čím jsou pozoruhodní. Malý vzrůst je však v pohádkové říši, stejně tak jako ve světě našem, pouhou náhodou. Pygmejové nejsoufaeries o nic blíž nežli Patagonci. Tento příběh nevylučuji pro jeho satirický záměr: vždyť satira, ať už soustavná či občasná, se vyskytuje v mnoha ( 82 )
nepochybných pohádkách, a navíc mohla být zamýšlena i v mnoha tradičních příbězích, kde už ji nejsme s to rozpoznat. Vylučuji jej proto, že nástrojem své satiry, ať je jakkoli důmyslný, patří do kategorie příběhů z cest. Takové příběhy vyprávějí o mnoha divech, jsou to však divy, jež lze spatřit kdesi v našem vlastním prostoru a čase tohoto pozemského světa; jen vzdálenost je před námi tají. Vyprávění o Gullive-rovi nemají o nic větší právo vstoupit než historky barona Prášila nebo třeba První lidé na Měsíci či Stroj času. Opravdu, eloiové a morlokové by měli větší nárok než Liliputáni. Liliputám totiž nejsou nic jiného než lidé, na něž civíme z domovních střech. Eloiové a morlokové však žijí daleko od nás v propasti času tak hluboké, že očarovává; a pokud pocházejí z nás, mělo by se pamatovat na to, že jeden dávný anglický myslitel kdysi odvodil ylfe, tedy skutečné elfy, přes Kaina od Adama.1 Toto kouzlo vzdálenosti, zvláště pak vzdálenosti v čase, je tu zeslabeno jen (97) samotným nesmyslným a neuvěřitelným Strojem času. Na tomto příkladu nicméně zcela jasně vidíme, proč jsou hranice pohádkového příběhu tak nevyhnutelně nejasné. Kouzlo pohádkové říše totiž není samoúčelné, jeho síla je v jeho působení: například v uspokojování prapůvodních lidských tužeb. Jednou z nich je touha probádat hlubiny prostoru a času. Jinou (jak ještě uvidíme) je přání být součástí společenství živých tvorů. Určitý příběh tak může vyprávět o naplnění těchto tužeb, ať už za pomoci strojů či kouzel nebo bez nich, a podle toho, jak se mu to zdaří, dosáhnout jakosti a příchuti pohádkového vyprávění. Po příbězích z cest bych dále vyřadil všechny příběhy, které k vysvětlení svých očividných divů využívají mechanismu snu, snění v lidském spánku. I kdyby sdělovaný sen byl jinak pohádkovým příběhem, považoval bych takové vyprávění za hrubě nedostatečné: bylo by jako dobrý obraz v ošklivém rámu. Je pravda, že existuje spojení Snu s pohádkovou říší. Ve snu se uvolňují zvláštní síly mysli. Ve snu člověk někdy může na chvíli vládnout mocí pohádkové říše, tou mocí, která tak, jak příběh vytváří, nutí jej k tomu, aby před našima očima na sebe vzal život a barvu. Pravý sen může občas vskutku být pohádkovým příběhem s téměř elfi lehkostí a dovedností 1
Míněn neznámý autor Beowulfa, verš 111-12.
( 83 )
- dokud trvá. Jestliže vám však procitající spisovatel sdělí, že jeho příběh je jen představa ze spánku, záměrně tím zklamává základní a nejniternější touhu pohádkové říše: naplnění představy zázraku nezávisle na tvořící mysli. Ofairies se tvrdívá (nevím, zda právem či neprávem), že vytvářejí iluze, že lidi podvádějí pomocí „přeludů". To však je něco docela jiného. To je jejich věc. Takové uskoky se v každém případě přiházívají v příbězích, v nichž fairies samy přeludy nejsou: fantazie skrývá skutečné síly a odhodlání, nezávislé na mysli a záměrech lidí. Pro pravou pohádku je rozhodně zásadní to, že na rozdíl od téže formy využité pro méně významné a ušlechtilé účely je předkládána jako „skutečnost". Nad významem tohoto slova v této souvislosti se zamyslím za okamžik. Vzhledem k tomu, že pohádka pojednává o „divech", nestrpí jakýkoli rámec či postup naznačující, že celý příběh je pouhou smyšlenkou či iluzí. Vyprávění samo o sobě může samozřejmě být tak dobré, že lze rámec (98) ignorovat. Stejně tak může být podařený a zábavný i příběh ze sna. Takové jsou příběhy o Alence Lewise Carrolla se svým snovým rámcem a přechody mezi snem a skutečností. Proto (a také z jiných důvodů) nejsou pravými pohádkami. 1 Existuje ještě jeden typ příběhů o divech, který bych z pohádek vyloučil (opět jistě ne proto, že bych je neměl rád), totiž zvířecí povídka. Jako příklad zvolím Opičí srdce, svahilský příběh z Langovy Nachové knihy pohádek. Zlý žralok tu zláká opici, aby se mu svezla na hřbetě, a když už jsou v půli cesty do jeho země, prozradí jí, že tamní sultán je nemocný a ke svému uzdravení potřebuje opičí srdce. Opice však svým důvtipem žraloka přelstí: namluví mu, že její srdce zůstalo viset doma na stromě v pytli, a přiměje jej tak k návratu. Zvířecí povídky mají samozřejmě s pohádkami cosi společného. Zvířata, ptáci i jiní tvorové často mluví jako lidé i v pravých pohádkách. Do jisté míry (často nevelké) vychází tento div z jedné základní, niterné tužby pohádkové říše: z touhy lidí vytvářet společenství s ostatními živými tvory. Ovšem řeč zvířat ve zvířecích povídkách je zvláštní, k této touze má pramalý vztah a často na ni 1
Viz závěrečná poznámka A
( 84 )
docela zapomíná. Kouzelné porozumění lidí pravému jazyku zvířat a ptáků a stromů je skutečným záměrům říše pohádek mnohem blíž. Avšak příběhy, které o lidech nejednají, nebo takové, v nichž jsou hrdiny a hrdinkami zvířata, zatímco muži a ženy, pokud se vůbec vyskytnou, jen pouhým doplňkem, anebo příběhy, kde zvířecí podoba je pouhou maskou na lidské tváři, prostředkem pro satirika či kazatele, všechny tyto příběhy jsou zvířecí povídky, a nikoli pohádky - ať už je to Ferina lišák nebo Povídka kněze jeptišek, nebo Bratříček králík (Brer Rabbit), či jenom O třech malých prasátkách. Příběhy Beatrix Potterové leží v blízkosti hranic pohádkové říše, z větší části však patrně mimo ni. 1 Tato blízkost je dána zejména jejich silnými morálními prvky (99) - mám na mysli moralitu vnitřní, žádné alegorické significatio. Králík Petr (Peter Rabbit), třebaže se v něm mluví o jistém zákazu a třebaže zákazy existují i v pohádkové říši (tak jako nejspíš na všech úrovních a ve všech rozměrech vesmíru), zůstává zvířecí povídkou. Opičí srdce je rovněž zcela jasně pouhou zvířecí povídkou. Mám podezření, že za svou přítomnost v „knize pohádek" nevděčí na prvním místě své zábavnosti, nýbrž právě opičímu srdci zapomenutému ve vaku. To bylo pro Langa, který se zabýval studiem foklóru, podstatné, přestože je tu tento zvláštní nápad použit jen jako žert - v tom příběhu je opičí srdce přece úplně obyčejné a na svém místě v prsou. Tento detail je nicméně jasně jen odvozeným využitím starobylé a velice rozšířené lidové představy, která se v pohádkách objevuje2: že totiž život nebo síla člověka či jiného tvora může přebývat v nějakém místě či v nějaké věci, anebo v nějaké části těla (zejména v srdci), která se dá vyjmout a schovat v pytli, pod kámen či ve vejci. Na jednom konci zaznamenané historie folklóru stojí 1
Oněm hranicím nejblíže je nejspíš Gloucesterský krejčík (The Tailor of Gloucester). Paní Tiggywinkleová (Mrš. Tiggywinkle) by byla stejně blízko, nebýt naznačeného řešení pomocí snu. Ke zvířecím povídkám bych řadil i Žabákova dobrodružství. 2 Takovými pohádkami jsou například Obr, jenž neměl srdce z Dasentových Lidových vyprávěni ze Severu (Popular Tales from the Norse), či Mořská panna z Campbellových Lidových příběhů ze západu skotské Vysočiny (Popular Tales of the West Highlands, č. IV, srv. také č. I); méně zřetelně pak Křišťálová koule bratří Grimmů.
( 85 )
George MacDonald, který tuto myšlenku použil ve své pohádce Obrovo srdce (The Gianťs Heart), jež svůj ústřední motiv (stejně jako mnoho dalších detailů) odvozuje z příběhů známých v ústním podání. Na opačném konci oné historie je táž myšlenka použita pravděpodobně v jednom z nejstarších písmem zachycených vyprávění, Příběhu o dvou bra-třích na egyptském D'Orsignyho papyru. Mladší bratr tam říká staršímu: „Já začaruji své srdce a položím je na květ cedru. Ten cedr bude podťat a mé srdce padne na zem. A ty se vydáš je hledat, a sedm let je nenalezneš. Až je však objevíš, vlož je do vázy se studenou vodou, a já budu vpravdě žít."1 (100) Takové věci a podobná srovnání nás přivádějí ke druhé otázce: Jaký je původ pohádkových příběhů? To samozřejmě nutně znamená: původ pohádkových prvků. A ptát se (jakkoli opatrně) na původ pohádkových příběhů znamená ptát se na původ jazyka a myšlení. (101)
1
Budge, Egyptská čítanka (The Egyptian Reading Book), s. xxi.
( 86 )
PŮVOD Také otázka po původu pohádkových prvků směřuje naše pátrání k hlubinám problému. V pohádkách nicméně existuje i řada prvků, jimiž se můžeme zabývat, aniž bychom tuto klíčovou otázku museli řešit: právě takové vyjmutelné srdce, labutí šaty, kouzelné prsteny, svévolné zapovědí, zlé macechy a dokonce i samotné fairies. Avšak studie, které onu zásadní otázku řeší, jsou (přinejmenším svým záměrem) vědecké, jejich autory jsou folklo-risté a antropologové, kteří používají příběhy nikoli tak, jak bylo jejich použití zamýšleno, nýbrž jako naleziště, z něhož dobývají svědectví a informace o věcech, které je zajímají. Tento sám o sobě dobře ospravedlnitelný přístup, jenž ovšem netuší či zapomíná, jaká je pravá povaha příběhu (jakožto díla vyprávěného ve své úplnosti), takové badatele často dovádí k velmi podivným soudům. Výzkumníkům tohoto druhu připadají znovu se objevující podobnosti (jako například ono srdce) obzvláště důležité. A to do té míry, že jsou schopni sejít se své pravé cesty a vyjadřovat se v zavádějícím „těsnopise": zavádějícím zejména tehdy, když se z jejich monografií dostane do knih o literatuře. Mají sklon tvrdit, že kterékoli dva příběhy vystavěné kolem téhož folklórního motivu jsou „totožné". Tak se dočítáme, že Beowulf Je pouhou verzí Zeměmužíka (Dat Erdmánneken)"; že „Černý býk norvéžský (The Black Bull of Norroway) je Kráska a zvíře", případně „totéž co Ér os a Psýché'''", že norská Mořská panna (či keltská Bitva ptáků1 a její mnohé obdoby) je „týmž příběhem jako řecká báj o lásónovi a Médee". Výroky tohoto druhu mohou (v nepatřičné zkratce) vyjadřovat jistý pravdivý postřeh, nemají však pravdu v pohádkovém smyslu, neplatí v umění či literatuře. Vždyť to, na čem záleží, je právě zabarvení, atmosféra, neklasifikovatelné jedinečné podrobnosti příběhu, a zejména pak jeho obecný smysl, jenž vdechuje život
1
Viz Campbell, op. cit., sv. I.
( 87 )
nerozpitvaným kostem děje. Shakespearův Král Lear přece není totéž co vyprávění o Learovi v Layamonově Brutovi. Nebo vez(102) měme krajní případ, Červenou karkulku: skutečnost, že převyprávěné verze této pohádky, v nichž je dívenka zachráněna dřevorubci, jsou bezprostředně odvozeny z Perraultova příběhu, kde ji naopak sežere vlk, má pouze druhotný význam. Opravdu důležité je to, že pozdější verze mají šťastný konec (více či méně, a nebudeme-li přespříliš truchlit nad snědenou babičkou), zatímco Perraultovo vyprávění ne. To je velmi zásadní rozdíl a ještě se k němu vrátím. Nepopírám samozřejmě fascinaci touhou rozplést zamotanou a košatou historii větví na Stromě příběhů - sám ji silně pociťuji. Je těsně spjata s filologickým studiem zacuchaného klubka Jazyka, ze kterého sám něco málo znám. Avšak při vší úctě k jazyku mám dojem, že je daleko důležitější pochopit a také mnohem obtížnější vysvětlit jeho podstatné vlastnosti a možnosti v určité živoucí literární památce než jeho lineární historii. Stejně je to s pohádkovými příběhy - cítím, že je mnohem zajímavější a svým způsobem také mnohem těžší zjistit, co jsou, čím se pro nás staly a jaké hodnoty v nich vytvořil dlouhý alchymický postup času. Řečeno s Dasentem: „Musíme se spokojit s polévkou, kterou před nás postaví, a ne toužit uvidět kosti vola, z nichž byla uvařena."1 Dasent ovšem polévkou kupodivu myslel směsici falešných vývodů o prehistorii, založených na raných domněnkách srovnávacího jazykozpytu, a „touhou uvidět kosti" rozuměl požadavek přesvědčit se o postupech a důkazech, které k těmto teoriím vedly. Já polévkou myslím příběh, jak je podáván autorem či vypravěčem, a kostmi rozumím zdroje a stavební kameny vyprávění - a to i tehdy, když se (vzácnou náhodou) dají s určitostí objevit. Tím samozřejmě nepopírám možnost kritiky polévky jakožto polévky. Proto se nad otázkou původu příliš nezdržím. Jsem příliš nepoučený na to, abych k ní mohl přistoupit nějak jinak. Je také ze všech tří otázek, které jsem vznesl, pro mě nejméně podstatná. 1
Lidová vyprávění ze Severu, s. XVII.
( 88 )
Postačí tedy několik poznámek. Je dostatečně jasné, že pohádkové příběhy (ať už v užším či širším smyslu) jsou skutečně velmi starobylé. Příbuznosti se objevují již v jejich velmi raných záznamech a existují všude tam, kde je ve hře jazyk. Máme tedy zře(103) tělně co dělat s jistým druhem problému, jaký řeší archeologové či srovnávací jazykozpytci: otázkou poměru mezi nezávislým vývojem (či lépe řečeno vynalezením) podobných rysů, zděděnými rysy pocházejícími z jednoho zdroje a šířením takových rysů z jednoho či více center v různých časových obdobích. Úspěch mnoha diskusí na toto téma je vázán na snahu (jedné či obou zúčastněných stran) problém zjednodušit; nepředpokládám, že by mé řádky byly výjimkou. Dějiny pohádek jsou pravděpodobně mnohem složitější než dějiny tělesného vývoje lidského rodu a stejně složité jako historie jazyka. Tyto tři faktory - nezávislá invence, dědění a šíření - se jistě vždycky všechny podílely na soukání důmyslné pavučiny Příběhu. A je nad síly kohokoli krom samotných elfů}\ teď rozplést.1 Z těchto tří faktorů je invence nejdůležitější a nejpodstatnější, a také (což nepřekvapí) nejzáhadnější. Pro toho, jenž vynalézá, to jest autora příběhu, oba zbývající faktory nakonec nutně ukazují nazpět. Šíření (to znamená vypůjčování v prostoru), ať už jde o artefakt nebo o příběh, problém původu pouze přesouvá jinam. V centru předpokládaného šíření se nachází místo, kde kdysi žil ten, který danému příběhu vdechl život. Stejné je to s děděním (vypůjčováním v čase) -i tímto směrem se nakonec dostaneme jen k prapůvodnímu tvůrci. Věříme-li, že občas došlo nezávisle na S výjimkou obzvlášť šťastných případů, anebo jde-li jen o pár podrobností tu a tam. Je vskutku jednodušší rozmotat jednu nit — událost, jméno, motiv -než vysledovat historii obrazu tvořeného nitěmi mnoha. S obrazem do tkani-va vstupuje nový prvek: obraz je víc než jen pouhý souhrn všech vláken a nelze jej jimi vysvětlit. Právě v tom spočívá vnitřní slabost analytické (či „vědecké") metody: zjistí mnohé o věcech, které se v příběhu objevují, ale málo či vůbec nic o tom, jaký v něm mají smysl a účinek. 1
( 89 )
sobě ke zrození podobných myšlenek, námětů či prostředků, potřebujeme prapůvodního tvůrce jen zmnožit, aniž bychom tím ovšem lépe chápali podstatu jeho nadání. Filologie byla sesazena z onoho význačného místa, které kdysi u tohoto vyšetřujícího soudu zastávala. Na mytologii jako „nemoc jazyka", jak ji chápal Max Miiller, můžeme bez lítosti zapomenout. Mytologie totiž vůbec není nemoc, třebaže může, stejně jako vše lidské, onemocnět. Stejně tak by se totiž dalo říci, že (104) myšlení je nemoc mysli. Blíže pravdě by bylo tvrzení, že jazyky, zejména moderní jazyky evropské, jsou chorobou mytologie. Jazyk sám o sobě však nicméně pominout nelze. Vtělená mysl - řeč -a příběh v našem světě existují stejně dlouho. Lidská mysl obdařená schopností zevšeobecňovat a abstrahovat nevidí jen zelenou trávu uprostřed ostatních věcí (a shledávají přitom krásnou na pohled), ale vidí i to, zeje zároveň zelená a zeje to tráva. A jak silným impulsem pro právě tu schopnost, jež ho stvořila, musel být vynález adjektiva: žádné kouzlo a žádné zaříkadlo v říši pohádek nemá větší moc. A není to žádné překvapení: o zaříkadlech lze přece vskutku říci, že jsou jen jiným pohledem na adjektiva, jedním slovním druhem v mýtické mluvnici. Mysl, která vynašla lehké, těžké, šedé, žluté, nehybné, rychlé, dala život i magii, jež těžké věci mění v lehké a schopné létat, šedé olovo proměňuje ve žluté zlato a nehybnou skálu v rychlou vodu. Dokázala-li to první, dokázala i druhé: nevyhnutelně vykonala obojí. Jsme-li s to vzít zeleň trávě, modř nebesům a červeň krvi, nabýváme moci čarodějů - na jisté úrovni; a probouzí se v nás touha tou mocí zacházet i ve světě vně naší mysli. To neznamená, že tu moc využijeme všude dobře. Můžeme lidské tváři vdechnout mrtvolnou zeleň a stvořit tak hrůzu; můžeme rozsvítit neobyčejný a strašný modrý měsíc; můžeme nechat les, aby se obalil stříbrnými listy, a berany, aby se pokryli zlatým rounem, a do břicha chladného draka můžeme vložit horký oheň. Takovou „fantazií", jak se tomu říká, vzniká ovšem nový tvar, začíná říše pohádek; Člověk se stává lidským stvořitelem. Základní mocí pohádkové říše je tedy schopnost svou vůlí okamžitě uskutečnit vidiny fantazie. Ne všechny jsou krásné či ( 90 )
alespoň prospěšné, rozhodně ne fantazie padlého Člověka. A ten pohanil elfy, kteří tuto schopnost (ač skutečnou či vybájenou) mají, svou vlastní poskvrnou. Tomuto aspektu „mytologie" lidskému tvoření - se na rozdíl od znázornění anebo symbolické interpretace krás a hrůz světa věnuje, řekl bych, až příliš málo pozornosti. Je to proto, že je k spatření spíše v říši pohádek než na Olympu? Proto, že je považována za součást „nižší" mytologie, a nikoli té „vyšší"? O vztahu lidové pověsti a mýtu se vždycky vedly dlouhé diskuse. Ale i kdyby těchto diskusí nebylo, v já(105) kékoli úvaze o původu pohádek musí být na tento vztah, byť i jen krátce, pamatováno. Jednu dobu převažoval náhled, že všechno pochází z „přírodních mýtů". Obyvatelé Olympu byli personifikací slunce, svítání, noci a tak dále, a všechny pověsti o nich vyprávěné byly původně mýty (označení alegorie by bývalo případnější) o velkých živelných proměnách a dějích v přírodě. Eposy, hrdinské příběhy a ságy pak tyto pověsti lokalizovaly do reálných míst a polidštily je tím, že je přisoudily pradávným hrdinům, mocnějším než lidé, přece však už lidem. Nakonec se tyto legendy na své cestě z výšin staly lidovými pověstmi, Márchen, pohádkami -příběhy pro děti. Jako by to celé byla pravda postavená na hlavu. Čím blíž je tzv. „přírodní mýtus" či alegorie velkých přírodních dějů svému předpokládanému archetypu, tím méně je zajímavý, a tím méně je i mýtem schopným vrhnout sebeméně světla na tento svět. Předpokládejme tedy na okamžik totéž co výše popsaná teorie - že ve skutečnosti neexistuje nic, co by odpovídalo „bohům" mytologie: žádné osoby, jen astronomické či meteorologické objekty. Tyto přírodní objekty pak mohou být nadány osobním smyslem a slávou jen skrze dar, lidský talent, talent člověka. Zosobnění může pocházet jen od osoby. Bozi mohou získat svou barvu a krásu z nádhery přírody, byl to však Člověk, který je pro ně získal, když je vyčlenil ze slunce, měsíce a mraku; svou osobnost dostali přímo od něho, stín či záblesk svého božství obdrželi jen skrze něj z neviditelného světa, světa nadpřirozeného. Není žádný zásadní rozdíl mezi vyšší a nižší mytologií. Lid těchto mytologií žije, ( 91 )
pokud vůbec žije, tímtéž životem jako v pozemském světě králové a sedláci. Vezměme si příklad něčeho, co vypadá jako čistý případ olympského přírodního mýtu: severského boha Thóra. Jeho jméno znamená „Hrom", staroseverská podoba toho slova je Thórr. Označení jeho kladiva, Mjóllni, není obtížné interpretovat jako „blesk". Thór však má (v dobách, kam naše pozdní záznamy sahají) velmi zvláštní rysy a osobitost, kterou v hromu či blesku najít nelze, i když samozřejmě některé detaily je možno k těmto přírodním úkazům připodobnit: například jeho rudý vous, mocný (106) hlas a násilnickou povahu, nemotornou a ničivou sílu. Nicméně postrádá valného významu, ptáme-li se: Co bylo dřív, přírodní alegorie o zosobněném hřmění v horách a blesku, jenž rozčesával stromy a skály, anebo příběhy o popudlivém a nepříliš chytrém sedláku s neobyčejnou silou, osobě ve všem (kromě vzrůstu) stejné jako staroseverští sedláci, bcendr, kteří především měli Thóra v lásce? Do podoby takového člověka se Thór zmenšil, anebo z něj naopak povstal zvětšením. Pochybuji však, že by kterýkoli z těchto výkladů byl správný - nikoli snad sám o sobě, nikoli, jestliže trváte na tom, že něco muselo být první. Myslím, že rozumnější je předpokládat, že se sedlák vynořil právě v tom okamžiku, kdy Hrom získal hlas a tvář; že se v horách ozývalo vzdálené hřmění vždy, když vypravěč slyšel, jak nějaký sedlák běsní. Thóra musíme samozřejmě počítat mezi příslušníky vyšší bájeslovné aristokracie, za jednoho z vládců světa. A přece je příběh, který se o něm vypráví v Písni o Trymovi (Thrymskvitha; součást Starší Eddy), jistě pouhou pohádkou. Je tak starý, jak staré mohou být staroseverské básně, ač příliš daleko do minulosti nesahají (někam do roku 900 po Kr., v tomto případě pak možná ještě o kousek dál). Neexistuje však žádný skutečný důvod domnívat se, že tento příběh není „primitivní", rozhodně ne, pokud jde o jeho kvalitu - je to druh lidové pověsti a nepříliš důstojný. Kdybychom mohli jít nazpět v čase, jistě by se ten pohádkový příběh začal v jednotlivostech měnit, nebo by ustoupil příběhům jiným. Pohádkou by však zůstal tak dlouho, dokud by Thór byl Thórem. ( 92 )
Tam, kde by pohádka přestala, by se rozléhalo jen hřmění, jež by však ještě žádné lidské ucho nemohlo slyšet. V mytologii lze občas zahlédnout cosi skutečně „vyššího": božství, právo na moc (na rozdíl od jejího třímání), nárok na úctu, tedy vlastně náboženství. Andrew Lang řekl, a některými je za to stále veleben,1 že mytologie a náboženství (v užším smyslu toho slova) jsou dvě odlišné věci, které se navzájem nenávratně pro(107) pletly, třebaže sama mytologie je náboženského významu téměř prosta.2 A přece se tyto dvě věci doopravdy propletly - anebo byly možná kdysi dávno od sebe odděleny a bludištěm chyb a zmatků dotápaly zpět k opětnému spojení. I pohádkové příběhy mají vcelku tři podoby: Tajemnou vůči Nadpřirozenu, Magickou vůči Přírodě a podobu Zrcadla, jež odráží posměch a lítost, vůči Člověku. Základní tváří říše pohádek je ta prostřední - Magická. Míra, ve které se (pokud vůbec) objevují obě podoby zbývající, je různá a může o ní rozhodovat vypravěč. Magické může být v pohádkovém příběhu použito jako Mirour de 1'Omme; a stejně (ač ne tak lehce) se může stát nástrojem Tajemství. O to se alespoň pokusil George MacDonald a vytvořil příběhy plné krásy a síly, když uspěl (jako například ve Zlatém klíči /The Golden Key/, který nazval pohádkou), a někdy dokonce i tehdy, kdy tak úplně nepochodil (jako v Lilith, kterou označil za romanci). Vraťme se na chvíli k „polévce", o které jsem se zmínil dříve. Hovoříme-li o historii příběhů a zejména příběhů pohádkových, můžeme říci, že pod Hrncem polévky - Kotlem příběhů - oheň nikdy neuhasí a že se do něj přidávají stále nové a nové přísady, 1
Např. Christopherem Dawsonem v Pokroku a náboženství (Progress and Religion). 2 Tomuto tvrzení dávají za pravdu pečlivější a citlivější ze studií o tzv „primitivních" národech: totiž o lidech, kteří dosud žijí ve zděděném pohanství, kteří nejsou, jak my říkáme, civilizovaní. Kvapný přehled objeví jen jejich divoké pověsti, bližší pohled si povšimne jejich kosmologických mýtů, a jen trpělivost a vnitřní poznání nalezne jejich filozofii a víru: víru skutečně uctívající, jejímž ztělesněním vůbec nemusejí být bozi, a pokud ano, pak jen v proměnlivé míře (kterou si člověk často určuje sám).
( 93 )
chutné i nechutné. Proto, použijeme-li náhodného příkladu, skutečnost, že příběh připomínající známou Husopasku (Die Gánsemagd u bratří Grimmů), se ve třináctém století vyprávěl o Bertě Velkonohé, matce Karla Velikého, nedokazuje nic ani v jednom směru: ani to, že příběh (ve třináctém století) skrze již legendárního krále z dávných dob sestoupil z Olympu či Asgardu, aby se nakonec stal Hausmárchen, ani to, že postupoval směrem opačným. Ten příběh je velmi rozšířený a není spojován s matkou Karla Velikého ani jinou historickou postavou. Pouze z tohoto faktu nemůžeme ovšem nikterak vyvozovat, že se na matku Karla (108) Velikého nevztahoval, přestože právě takové závěry se z podobných dokladů často dělají. Názor, že příběh není pravdou o Bertě Velkonohé, musí být založen na něčem jiném: na těch rysech příběhu, které kritik nepovažuje „ve skutečnosti" za možné, takže příběhu vlastně neuvěří, i kdyby se nikde jinde nevyskytoval. Anebo ten názor bude naopak založen na přesvědčivých historických dokladech o tom, že Bertin skutečný život byl docela jiný: kritik pak příběhu rovněž neuvěří, a to ani tehdy, kdyby příběh „ve skutečnosti" považoval po všech stránkách za možný. Stěží by asi někdo pochyboval o příběhu, ve kterém arcibiskup z Canterbury uklouzne po banánové slupce, jen proto, že se podobná komická nehoda vyprávěla i o jiných lidech, a to zejména o starších ctihodných mužích. Tomu příběhu by člověk ovšem mohl nevěřit, kdyby zjistil, že arcibiskup byl varován andělem (či dokonce fairy), že uklouzne, bude-li mít v pátek na sobě psí dečky. Nebo by mu nevěřil tehdy, kdyby se tvrdilo, že se odehrál někdy mezi léty 1940 a 1945. Tolik na toto téma. Je to zřejmá věc, známá už z dřívějška, přesto jsem se však odhodlal probrat ji tu znovu (byť je to trochu mimo můj přítomný záměr), neboť je pravidelně opomíjena těmi, kdo se původem příběhů zabývají. Co však s tou banánovou slupkou? Nám připadne až ve chvíli, kdy ji odmítnou historici. Je tím totiž mnohem užitečnější. Historik by pravděpodobně řekl, že příběh o banánové slupce začal být spojován s arcibiskupem, stejně tak jako na podkladě uspokojivých svědectví tvrdí, že pohádky o Husopasce začaly být spojovány s Bertou. Takový přístup nemůže uškodit v oboru, jemuž se ( 94 )
říká „historie". Vystihuje však doopravdy to, co se dělo a děje v historii vyprávění? Neřekl bych. Myslím, že blíže pravdě by bylo říci, že arcibiskup začal být spojován s banánovou slupkou a že Berta byla proměněna v Husopasku. A ještě lépe: matka Karla Velikého a arcibiskup byli vhozeni do Hrnce, octli se v Polévce, či chcete-li, v pěkné kaši. Staly se z nich prostě jen nové přísady. Byla to pro ně mimořádná čest, neboť v té polévce plavaly věci mnohem starší, mocnější, krásnější, komičtější a strašlivější, než byli oni sami (jakožto postavy z historie). Zdá se docela jasné, že do Hrnce byl vhozen také Artuš, kdysi (109) historická osoba (jako taková však asi ne důležitý). Tam se spolu s mnoha jinými starými postavami a postupy z mytologie a pohádkové říše a dokonce i s několika zapomenutými kostmi z historie (jako je obrana Alfréda Velikého proti Dánům) vařil tak dlouho, až se vynořil jako jeden z králů pohádkové říše. Podobná situace nastala i u slavného severního „artušovského" dvora dánských králů ze Scyldova rodu, Scyldingů z dávných anglických tradic. Král Hróthgár a jeho rod vykazují mnohé rysy skutečné historie, mnohem četnější než Artuš; přesto však jsou ve starších (anglických) pramenech spojeni s mnoha bytostmi a událostmi z pohádkových příběhů. I oni se vařili v Hrnci. Teď se zmiňuji o zbytcích nejstarších zaznamenaných anglických příběhů z říše pohádek (či jejího pomezí), přestože jsou v Anglii samé málo známy, vůbec už nemluvě o proměně medvědího syna v rytířského Beowulfa či vpádu lidožravého obra Grendela do Hróthgárovy královské síně. Chci v těchto tradicích poukázat na něco jiného: na mimořádně sugestivní případ vztahu „pohádkového prvku" k bohům, králům a bezejmenným lidem, což (jak doufám) dokazuje, že pohádkový prvek nevzniká ani nemizí, nýbrž je stále tam, v Kotli příběhů, a čeká na velké postavy Mýtu a Historie, a na zatím ještě bezejmenné Jeho a Ji, čeká na okamžik, kdy budou do té syčící směsi vhozeni, jeden po druhém nebo všichni naráz, bez ohledu na stav či přednostní právo. Velkým nepřítelem krále Hróthgára byl Froda, král Heathobardů. O Hróthgárově dceři Fréawaru k nám přesto doléhá ozvěna zvláštního příběhu, příběhu v severských hrdinských pověstech ( 95 )
neobvyklého. Syn nepřítele jejího rodu, Frodův syn Ingeld, se do ní zamiloval a vzal si ji za ženu - se zkázonosnými důsledky. To je ovšem neobyčejně zajímavé a podstatné. Na pozadí tohoto starodávného sváru se vznáší postava boha, kterému Seveřané říkali Frey (tj. Pán) či Yngvi Frey a Anglosasové Ing: dávný severský bůh plodnosti a úrody. Nepřátelství oněch královských rodů bylo spjato s posvátným místem Freyova kultu. Ingeld a jeho otec mají jména, která s tímto kultem souvisí, a samo Fréawaru značí „Ochrana Pána (Freye)". A jedna z nejdůležitějších věcí, která se v pozdější staroislandské literatuře o Freyovi vypráví, je příběh, ve kterém se na dálku zamiluje do (110) Gerd z rodu nepřátel bohů, dcery obra Gymiho, a ožení se s ní. Dokazuje to snad, že Ingeld a Fréawaru či jejich láska jsou „pouze mýtické"? Myslím, že nikoli. Historie často připomíná „mýtus", protože jsou koneckonců stejné podstaty. Jestli Ingeld a Fréawaru opravdu nikdy nežili, nebo se aspoň do sebe nezami-lovali, pak svůj příběh mají od bezejmenného muže a ženy, anebo spíš do příběhu dvou bezejmenných lidí vstoupili. Byli vhozeni do Kotle, ve kterém po dlouhé věky na ohni syčí tolik mocných věcí, mezi jinými také Láska na první pohled. Podobně tomu bylo i s tím bohem. Kdyby se byl žádný mladý muž nikdy nezamiloval do dívky, již náhodou potkal, a nezjistil přitom, že jejich lásce brání stará nepřátelství, pak by ani Frey nebyl od Ódinova vladařského stolce nikdy spatřil obrovu dceru Gerd. Hovoříme-li však o Kotli, nesmíme tak docela zapomenout na Kuchaře. V Kotli se vaří mnoho věcí, Kuchaři však však do něj naběračku nenoří docela slepě. Jejich výběr je důležitý. Bozi jsou přece jenom bozi, a tak přece jen záleží na tom, jaké příběhy se o nich budou vyprávět. Musíme tedy upřímně přiznat, že příběh o lásce se spíše přihodí nějakému dávnému princi ze starobylého rodu, jenž svůj původ odvozuje od Zlatého Freye a Vanu, a ne od Ódina Góta, nekromanta, pána havranů a padlých. Není divu, že slovo spěli označuje jak vyprávěný příběh, tak formuli moci nad živými lidmi. A když jsme udělali vše, co výzkum - sběr a srovnání příběhů z mnoha zemí - udělat může; když jsme vysvětlili množství prvků, ( 96 )
jež lze běžně nalézt zasazené do pohádkových příběhů (jako jsou macechy, zakletí medvědi a býci, lidožravé čarodějnice, zapovězená jména, a podobně) jako relikty starobylých obyčejů, kdysi praktikovaných v každodenním životě, či jako relikty víry, jež kdysi byla vírou a nikoli „fantazií" - stále ještě zbývá cosi, nač se až příliš často zapomíná: totiž jak tyto staré záležitosti v oněch příbězích působí nyní. Ony jsou dnes vskutku staré - a už ve starobylosti je půvab. Krása a děs pohádky nazvané Jalovec (Voň dem Machandelbloom) s jejím dokonalým a tragickým začátkem, odporným lidožroutským pokrmem, strašlivými kostmi, jasným a pomstychtivým ptákem-duchem, vylétnuvším z mlhy, jež obklopila (111) strom, se mnou zůstaly od dětství; a přece výsadní pocit z toho vyprávění v mé paměti nebyla ani hrůza, ani krása, ale vzdálenost a ohromná propast času, nezměřitelná ani těmi twe tušená Johr. Bez onoho pokrmu a kostí -jichž jsou nyní děti zásluhou umírněných verzí té Grimmovy pohádky ušetřeny1 - by tato vize byla z velké části ztracena. Nemyslím, že by mi děs scény toho vyprávění, ať už vycházel z jakýchkoli temných věrouk a praktik minulosti, nějak byl uškodil. Takové příběhy mají dnes mýtický či absolutní (nedefinovatelný) účinek, účinek zcela nezávislý na zjištěních srovnávacího folklóru, který jej nemůže ani zničit, ani vysvětlit: takové příběhy otevírají dvířka do Jiného času, a pokud vejdeme, byť jen na chvilenku, ocitneme se mimo náš čas a snad i mimo Čas vůbec. Zastavíme-li se, abychom si nejen povšimli, že se takové staré věci zachovaly, ale zamysleli se také, jak se to stalo, musíme podle mého dojít k závěru, že k tomu často, ne-li vždy, došlo právě díky tomuto literárnímu účinku. Nemohli jsme to být my, a dokonce ani bratři Grimmové, kteří to poprvé pocítili. Pohádky rozhodně nejsou kusy kamene, ze kterých dokáže fosílie odebrat jen zkušený geolog. Starobylé prvky lze vystrnadit, zapomenout, vytrousit či nahradit tím nejjednodušším způsobem: to ukáže 1
Neměly by být - pokud se ovšem nečeká, až budou mít silnější žaludek.
( 97 )
srovnání jakéhokoli příběhu s jeho blízkými obdobami. Staré prvky jsou často v příbězích ponechávány (nebo do nich vkládány), protože vypravěči cítí, instinktivně či vědomě, jejich literární „význam".1 Dokonce i když určitá zápověď v pohádkovém příběhu dává tušit svůj původ v jakémsi tabu, jež platilo před dávnými a dávnými léty, zůstala nejspíš zachována pro svůj velký mýtický význam. Tušení onoho významu mohlo být dokonce v jádru některých tabu samotných. Toto neučiníš - anebo ti jako žebráku bude souzena nekonečná lítost. I ty nejněžnější dětské vyprávěnky to vědí. I Petr Králík nesměl do zahrady, ztratil svůj modrý kabátek a onemocněl. Zamčená dvířka kynou jako věčné Pokušení. (112)
1
Viz závěrečná poznámka B
( 98 )
DĚTI Nyní svou pozornost zaměřím na děti a dostanu se tak k poslední a nejdůležitější ze všech tří otázek: jaké (pokud existují) jsou hodnoty a funkce pohádkových příběhů dnesl Obecně se předpokládá, že děti jsou přirozenými či nejvhodnějšími posluchači pohádek. Recenzenti si při popisu pohádkového příběhu, o němž soudí, že by se jím pobavili i dospělí, často libují v rozvernostech typu: „tato kniha je určena dětem od šesti do šedesáti". Nikdy jsem už ale neviděl reklamní slogan na nový model automobilu, který by začínal: „tato hračka pobaví děcka od sedmnácti do sedmdesáti", třebaže by se to podle mě hodilo daleko víc. Existuje nějaké podstatné spojení mezi dětmi a pohádkami? Je třeba se pozastavovat nad tím, když si je čte dospělý? To jest, čte-li si je jako příběhy a nestuduje je jako kuriozity? Dospělí přece smějí sbírat a studovat všechno, dokonce i staré divadelní programy či papírové pytlíky. Mezi těmi, kdo ještě stále mají dostatek moudrosti na to, aby pohádkové příběhy nepovažovali za škodlivé, panuje, zdá se, obecný názor, že mezi dětskou myslí a pohádkovými příběhy existuje přirozené spojení stejného řádu jako mezi dětským organismem a mlékem. Myslím, že je to chyba. V nejlepším případě chyba falešného sentimentu, a tudíž taková, že se jí nejčastěji dopouštějí ti, kdo z jakýchkoli soukromých důvodů (například bezdětnosti) mají sklon v dětech vidět zvláštní tvory, téměř jinou rasu, a ne normální, ač nedospělé, členy určité rodiny a celého lidského společenství. Spojení dětí a pohádkových příběhů je ve skutečnosti neštěstím naší rodinné historie. Pohádkové příběhy byly v moderním vzdělaném světě odkázány do dětského pokoje, stejně jako je tam přemístěn otlučený nebo staromódní nábytek, a to především proto, že dospělí je už nechtějí a nevadí jim, když se s nimi špatně zachází.1 Nejsou to děti, kdo o tomhle rozhoduje. Děti jako určitá 1
U příběhů a jiných dětských vyprávěnek hraje roli ještě jiná věc. Bohatší rodiny si najímaly k dětem ženy a prostřednictvím těchto chův, jež
( 99 )
(113) třída - ač je v ni spojuje jen nezkušenost - nemají pohádky ani raději, ani jim nerozumějí lépe než dospělí, a stejně jako pohádky mají rády spoustu jiných věcí. Jsou malé, rostou a obyčejně mají velkou chuť k jídlu, takže jim pohádky zpravidla šmakují. Ve skutečnosti však jenom některé děti a někteří dospělí mají pro pohádky zvláštní smysl. A mají-li jej, nebývá to u nich nic výlučného ani nutně rozhodujícího.1 Je to rovněž smysl, který by se, myslím, ve velmi raném dětství bez vnějšího stimulu neprojevil; a pokud vychází zevnitř, s věkem neubývá, ale roste. Je pravda, že se pohádkové příběhy odnedávna píší či adaptují pro děti. Stejně tak tomu ale může být s hudbou, poezií, romány, dějinami nebo vědeckými příručkami. Je to nebezpečné i tehdy, když je to nutné. Zkáza je prozatím odvrácena jen díky tomu, že umění a věda nebyly ještě v úplnosti přemístěny do dětského pokoje. Dětským pokojům a školním lavicím se dostávají jen takové příchuti a záblesky záležitostí dospělých, jaké jsou pro ně vhodné podle mínění dospělých, často hrubě mylného. Cokoli, co ponecháte v dětském pokoji nadobro, bude vážně poškozeno. Právě tak jako by byl poškozen nebo polámán krásný stůl, dobrý obraz či užitečný přístroj (třeba mikroskop), pokud bychom je nechali dlouhou dobu ležet bez povšimnutí ve třídě. Takto vypuzené, od plnohodnotného umění dospělých odtržené pohádky nakonec podlehnou zkáze - zatím byly zničeny právě v té míře, jaké dostoupilo jejich zapuzení. Hodnotu pohádkových příběhů nelze tedy podle mého názoru stanovit se zvláštním ohledem na děti. Sbírky pohádek jsou ve své přirozenosti podkrovními světničkami a komorami se starým harampádím a v dětské pokoje se mění jen čas od času a místo od dosud znaly lidové a tradiční příběhy, jejich „pány" dávno zapomenuté, se ona vyprávění dostávala k dětem. Je tomu ale již dávno, co tento pramen (alespoň v Anglii) vyschl, kdysi však měl jistý význam. Ani toto však nedokazuje, že by děti měly jakousi zvláštní schopnost přijímat mizející „folklór". Chůvy jim právě tak dobře (anebo lépe) mohly vybrat obrazy a nábytek, 1
Viz závěrečná poznámka C
( 100 )
místa. Věci v nich jsou neuspořádané a často zle zřízené, směsice různých údajů, záměrů a chutí; tu a tam však mezi nimi lze nalézt věc nepomíjivou a výtečnou: staré, nepříliš poškozené umělecké dílo, které mohla odložit jen tupost. (114) Knihy pohádek Andrewa Langa takovými komorami asi nejsou. Vypadají spíš jako stánky na dobročinném bazaru. Podkrovními pokojíky a komorami se tu prošel někdo s prachovkou a smyslem pro věci, které si zachovávají určitou hodnotu. Jeho sbírky jsou ve značné míře vedlejším produktem jeho zralých studií mytologie a folklóru; byly však napsány a nabídnuty dětem.1 Některé z důvodů, které pro to Lang udává, si zaslouží pozornost. Úvod k první knize celé série hovoří o „dětech, kterým a pro které jsou vyprávěny". „Představují," píše Lang, „mladý věk člověka věrného svým prvním láskám, a mají jeho neobroušenou víru, jeho svěží touhu po zázracích." ,„Je to opravdu tak?'" dodává, „to je ta veliká otázka, kterou děti kladou." Mám podezření, že víra a touha po zázracích jsou zde chápány jako totožné či těsně související. Podle mého jsou to věci zásadně odlišné, třebaže touha po zázracích není hned nebo zpočátku dospívající lidskou myslí vyčleňována z touhy jako takové. Zdá se docela jasné, že Lang pojmu víra používal v jeho běžném smyslu: jakožto víru v to, že věc existuje nebo se může přihodit v reálném (prvotním) světě. Je-li tomu tak, pak se obávám, že Langova slova, zbavena sentimentu, mohou znamenat jen to, že ten, kdo dětem zázračné příběhy vypráví, musí nebo může spoléhat, a v každém případě spoléhá, na jejich důvěřivost, na nedostatek zkušenosti, který jim v konkrétních případech znesnadňuje odlišit skutečnost od fikce, ač je tento rozdíl sám o sobě pro zdravou lidskou mysl i pro pohádkové příběhy životně důležitý. Děti jsou samozřejmě schopné literární víry, a to ve chvíli, kdy ji vypravěčovo umění dokáže probudit. Tento stav mysli byl 1
To udělal Lang a jeho spolupracovníci. Neplatí to však o většině původních (či nejstarších dochovaných) verzí příběhů v jejich sbírkách obsažených.
( 101 )
nazván „dobrovolným potlačením nevíry". To mi však nepřipadá jako popis vystihující to, k čemu dochází. Ve skutečnosti jde o to, že se vypravěč ukazuje být úspěšným „lidským stvořitelem". Vytváří Druhotný svět, do kterého vaše mysl může vstoupit. Uvnitř onoho světa je to, co vypráví, „pravda": je to v souladu se (115) zákony toho světa. Proto tomu, dokud jste jaksi uvnitř, věříte. V okamžiku, kdy vzniká nevíra, se kouzlo láme, magie, či spíše umění, selhává. Jste zase zpátky v Prvotním světě a na ten tak trochu nevydařený Druhotný svět se díváte zvenčí. Pokud se zásluhou své dobrosrdečnosti či tlakem okolností cítíte povinováni zůstat, musíte svou nevíru potlačit (či zadusit), jinak se pro vás poslouchání či přihlížení stane nesnesitelným. Podobné potlačení nevíry je ovšem náhražkou za skutečnost, uskok, ke kterému saháme, když se uvolujeme hrát si a předstírat, nebo když se (s větší či menší ochotou) snažíme nalézt něco dobrého na uměleckém díle, které nás neoslovilo. Opravdový kriketový nadšenec prožívá okouzlení: Druhotnou víru. Sleduji-li zápas já, jsem na nižší úrovni než on. Mohu (více či méně) dosáhnout dobrovolného potlačení nevíry, když tam musím být a když mám nějaký jiný důvod, abych se nenudil: například dávám-li divoce, heraldicky, přednost tmavě modré barvě před světlou. Toto potlačení nevíry může tudíž být poněkud únavným, bídným, sentimentálním stavem mysli, a přiklánět se tak na stranu „dospělosti". Představuji si, že takový je často stav dospělé mysli tváří v tvář pohádce. Zadržuje ji a podpírá sentiment (vzpomínky na dětství či představy, jak by dětství mělo vypadat); myslí si, že by se jí příběh měl líbit. Pokud by se však dospělým skutečně líbil, nemuseli by potlačovat nevíru: prostě by uvěřili. Kdyby tedy býval Lang měl na mysli něco podobného, mohlo na jeho slovech něco být. Je možno tvrdit, že tváří v tvář dětem se s kouzlem snáz zachází. Snad je to pravda, i když si tím nejsem jist. Zdání, že tomu tak je, je často iluzí dospělých, kterou vytváří pokora dětí, nedostatek jejich kritické zkušenosti i slovníku, a jejich nenasytnost (úměrná jejich rychlému růstu). Mají rády nebo se snaží oblíbit si to, co se jim předkládá. Pokud se jim to nelíbí, nedokáží svou nechuť dobře vyjádřit či odůvodnit (a mohou ji ( 102 )
proto skrývat). A mají rády spoustu různých věcí, aniž přitom rozlišují a aniž by se obtěžovaly svou víru rozpitvávat. V každém případě pochybuji, zda tento elixír - kouzlo působivého pohádkového příběhu -je opravdu z těch, které používáním „zvětrávají", které s dalšími doušky ztrácejí sílu. (116) ,„Je to opravdu tak?' - to je ta veliká otázka, kterou děti kladou," napsal Lang. Ptají se tak, já vím, a není to otázka, kterou lze zodpovědět zbrkle či povrchně.1 Jen stěží je důkazem „neobroušené víry" či dokonce touhy po ní. Nejčastěji vychází z touhy dítěte poznat, s jakým druhem literatury se právě střetává. Dětské poznání světa je často tak malé, že rovnou a bez cizí pomoci nedokážou rozlišit mezi záležitostmi fantastickými, zvláštními (tj. vzácnými či vzdálenými skutečnostmi), nesmyslnými, a toliko „dospělými" (tj. běžnými záležitostmi světa svých rodičů, které z velké části zatím nestačily probádat). Rozeznávají však jednotlivé třídy věcí, a občas je mají rády všechny najednou. Hranice mezi nimi jsou pro ně ovšem často pohyblivé či zmatené to však neplatí jen o dětech. Všichni víme, jaké mezi jednotlivými druhy věcí existují rozdíly, ne vždy jsme si ale jisti, kam to, co jsme zaslechli, právě patří. Děti snadno uvěří tomu, že v sousedním kraji žijí obři lidožrouti. Mnoho dospělých snadno uvěří, že žijí v nějaké jiné zemi, a vezmeme-li si jako příklad jinou planetu, jen velmi málo dospělých je schopno si ji představit obydlenou jinak (pokud vůbec) než nějakými zlotřilými obludami. Byl jsem jedním z dětí, ke kterým se Andrew Lang obracel narodil jsem se totiž přibližně ve stejné době jako Zelená kniha pohádek (The Green Fairy Book) -, o kterých si myslel, že pohádky budou považovat za něco takového jako romány pro dospělé, a o nichž napsal: „Jejich vkus zůstává týž jako vkus jejich nahých předků před mnoha tisíci lety: a zdá se, že pohádky mají mnohem raději než dějiny, poezii, zeměpis nebo aritmetiku."2 1
Mnohem častěji se mě ovšem ptávaly: „Byl dobrý? Byl zlý?" To jest, mnohem důležitější pro ně bylo odlišit dobré od špatného. To je totiž otázka v dějinách i v pohádkové říši stejně důležitá. 2 Srv. předmluvu k Fialové knize pohádek (The Violet Fairy Book).
( 103 )
Víme však toho opravdu hodně o oněch „nahých předcích", krom toho, že dozajista nazí nebyli? Naše pohádkové příběhy, ať už obsahují prvky jakkoli staré, určitě nejsou stejné jako ty jejich. Předpokládá-li se nicméně, že my máme pohádky proto, že je měli už oni, pak nejspíš máme i dějiny, zeměpis, poezii a aritme(117) tiku proto, že i oni je měli rádi do té míry, jak je jen mohli pochopit a nakolik již byli s to všechny tyto sféry vyčlenit ze svého všeobecného zájmu o všechno kolem. A co se týče dnešních dětí, Langův popis neodpovídá mým vzpomínkám ani mým zkušenostem s dětmi. Lang se v dětech, které znal, mohl mýlit. Nemýlil-li se, pak mezi dětmi rozhodně existují značné rozdíly, a to i v úzkém rámci Británie, a obecná tvrzení, která je pojímají jako třídu (a nepřihlížejí k jejich individuálnímu nadání, k vlivu krajiny, ve které žijí, a k výchově, které se jim dostalo), jsou falešná. Já sám jsem zvláštní „touhu věřit" neměl. Chtěl jsem vědět. Má víra závisela na způsobu, jakým mi byly příběhy staršími či spisovateli předkládány, nebo na vnitřní hodnotě příběhu. Nedokážu se ovšem upamatovat, že by kdy má radost z příběhu závisela na víře, že se takové věci „ve skutečnosti" stát mohly nebo staly. V pohádkách nešlo na prvním místě o možnost, nýbrž o žádoucnost. Pokud probouzely touhu, a uspokojovaly ji, zatímco ji často nesnesitelně znovu podněcovaly, měly úspěch. Výslovně tu teď není třeba nic víc říkat, neboť se k této touze - celku složenému z mnoha příměsí, některých univerzálních, některých spojených s moderním člověkem (včetně moderního dítěte), a některých spojených dokonce jen s určitými druhy lidí - doufám ještě vrátit. Nezakoušel jsem touhu mít sny nebo prožívat dobrodružství jako Alenka, a jejich líčení mě toliko bavilo. Měl jsem pramalou chuť hledat zakopaný poklad či bojovat s piráty, a Ostrov pokladů mě nechával chladným. S Indiány to bylo lepší: měli luky a šípy (měl jsem a mám zcela nenaplněnou touhu dobře střílet z luku), v jejich příbězích se mluvilo podivnými jazyky, člověk tu a tam zahlédl záblesk dávného způsobu života, a.hlavně, byly tam lesy. Ještě lepší byla země Merlina a Artuše, a nejlepší ze všeho bezejmenný Sever Sigurda Volsunga, knížete všech draků. Takové země pro mě byly ( 104 )
nejžádoucnější. Nikdy jsem si nemyslel, že by drak mohl být stejného řádu jako kůň. A to nejen proto, že koně jsem vídával denně, ale po drakovi nikdy ani stopu.1 Drak na sobě měl zřetelně napsáno Z pohádkové říše. Ať už jeho bytost přebývala v ja(118) kémkoli světě, byl to Jiný svět. Fantazie, vytváření či zahledání Jiných světů, je srdcem touhy po říši pohádek. A já jsem po dracích toužil z hloubky své duše. Přebývajíc v mém bojácném těle, nikdy si samozřejmě nepřála mít je nablízku coby vetřelce v mém poměrně bezpečném světě, v němž kupříkladu bylo lze číst si příběhy s klidnou myslí, prostou všeho strachu.2 Svět, v němž žila i má představa o Fáfnirovi, byl ovšem bohatší a krásnější, ať z něj hrozilo nebezpečí jakkoli velké. Obyvatel tichých a úrodných planin se může doslechnout o zmítaných horách a ne-vyloveném moři a ve svém srdci po nich zahořet touhou. Srdce je silné, třebaže tělo je slabé. I když nyní cítím, jak důležitou součástí mého prvního čtení pohádky byly, musím říci, že jejich obliba u mě tehdy nepřevažovala. Opravdový smysl pro ně se probudil až po těch nepočetných, leč zdánlivě dlouhých letech od okamžiku, kdy jsem se naučil číst, do chvíle, kdy jsem šel do školy. V té době (chtěl jsem napsat „šťastné" či „zlaté", ve skutečnosti však byla smutná a neklidná) jsem měl rád, ne-li raději, i mnoho jiných věcí: dějiny, astronomii, botaniku, gramatiku a etymologii. Langovu zobecnění o dětech jsem zásadně nevyhovoval vůbec, v některých jednotlivostech pak jen náhodou: neměl jsem například žádný vztah k básním, a pokud se někdy nějaká v některém příběhu vyskytla, přeskočil jsem ji. Poezii jsem objevil až mnohem později v řečtině a latině, a to zejména díky tomu, že jsem byl nucen překládat anglické básně do klasického verše. Můj pravý smysl pro pohádky
1
Viz závěrečná poznámka D Děti se často ptají: „Je to pravda?" právě z tohoto důvodu. Znamená to: „Líbí se mi to, ale je to tak pořád? Jsem tady v postýlce v bezpečí?" A odpověď „V Anglii teď už určitě žádný drak nežije" je to jediné, co chtějí slyšet. 2
( 105 )
probudila na prahu dospělosti filologie a k plnému životu přivedla válka. Snad jsem o této záležitosti už řekl víc než dost. Bude jasné přinejmenším to, že by podle mého mínění pohádky neměly být zv/óífspojovány s dětmi. Ne že by s nimi spojeny nebyly: přirozeně, neboť děti jsou lidé a pohádkové příběhy jsou přirozenou lidskou zálibou (i když zdaleka ne všeobecnou); náhodně, neboť pohádky tvoří značnou část literárního harampádí, které bylo (119) v Evropě poslední doby odklizeno na půdu; a nepřirozeně, zásluhou mylného porozumění pro děti, porozumění, které podle všeho sílí s tím, jak v rodinách ubývá dětí. Je pravda, že věk „porozumění pro čas dětství" vytvořil některé rozkošné knihy pohádek nebo skoro pohádek (jež za okouzlující ovšem považují především dospělí). Stejně tak má ale na svědomí i strašlivé houští příběhů napsaných či přizpůsobených na skutečnou či domnělou míru dětským myslím a potřebám. Staré příběhy se zjemňují a vykuchávají, místo aby byly toliko zdrženlivé, parafráze jsou často pouze hloupé, jsou to pigwiggeniny, které se nezmohou ani na zápletku, nebo se tváří povýšeně; anebo, což je nejhorší, se potají uchechtávají s pohledem upřeným na ostatní dospělé okolo. Nehodlám Andrewa Langa obviňovat z uchechtá-vání, ale jistě se sám pro sebe usmíval a jistě se až příliš často díval přes hlavičky svých dětských posluchačů do tváří ostatních chytrých lidí - k velké škodě svých Pantouflijských kronik (Chro-nicles of Pantouflia). Dasent dal prudérním kritikům svých překladů severských lidových pověstí pádnou a spravedlivou odpověď. Přesto se i on sám dopustil té ohromující pošetilosti, že dětem zvlášť zakázal číst poslední dva příběhy ze své sbírky. To, že se člověk může zabývat pohádkami, a přitom spáchat takovou věc, se zdá téměř neuvěřitelné. Nebyl by ovšem musel ani být kritizován, ani sám zakazovat, kdyby nebyl děti zbytečně považoval za ty, kdo jeho knihu nevyhnutelně budou číst. Nepopírám, že ve slovech Andrewa Langa (i když třeba znějí sentimentálně) je kus pravdy: „Ten, kdo chce vstoupit do království pohádek, musí mít srdce malého dítěte." Tato vlastnost je ( 106 )
nutná pro všechna velkolepá dobrodružství, v královstvích menších i mnohem mocnějších, než je to pohádkové. Avšak pokora a nevinnost - protože to přece spojení „srdce dítěte" v této souvislosti určitě znamená - neimplikují nutně nekritický úžas a dokonce ani nekritickou něžnost. Chesterton jednou poznamenal, že děti, v jejichž společnosti viděl Maeterlinckova Modrého ptáka, byly nespokojené, „protože to neskončilo Soudným dnem a protože se hrdina ani hrdinka nedozvěděli, že Pes zůstal věrný a Kočka zradila". „Děti totiž," říká Chesterton, „jsou nevinné (120) a milují spravedlnost, kdežto většina z nás je zkažená a přirozeně dává přednost slitování." Andréw Lang byl v této věci zmaten. Snažil se obhájit, že v jedné jeho pohádce princ Ricardo zabije Žlutého trpaslíka. „Nenávidím krutost," prohlásil, „... bylo to však v čestném souboji, s mečem v ruce, a trpaslík - pokoj jeho kostem - zemřel v brnění." Není však zcela jasné, zda „čestný souboj" je méně krutý než „spravedlivý soud" nebo zda probodnutí trpaslíka mečem je spravedlivější než poprava zlotřilých králů a zlých macech - čehož se Lang zříká: on (tak se holedbá) posílá své zločince na odpočinek v dostatku. To je slitování nezmírněné spravedlností. Je pravda, že tato obhajoba byla určena nikoli dětem, nýbrž rodičům a pěstounům, kterým Lang nabízel k obžalobě svého vlastního Prince Prigia a Prince Ricarda.1 To rodiče a pěstouni označili pohádkové příběhy za juvenilia. A toto je malý vzorek falšování hodnot, ke kterému dochází. Používáme-li pojmu dítě v jeho dobrém smyslu (neboť má zákonitě i smysl špatný), nesmí nás to dohnat k tomu, že budeme slova dospělý používat výhradně ve smyslu špatném (neboť má zákonitě také smysl dobrý). Stárnout přece nutně neznamená stávat se zároveň horším, i když se to často děje. Děti mají dospět, a ne se stát Petrem Panem. Nemají ztratit nevinnost a úžas, nýbrž pokračovat po stanovené cestě, po cestě, po níž jistě není lépe s nadějí kráčet nežli dojít cíle, po níž však člověk, má-li k cíli dorazit, s nadějí kráčet musí. Je to právě jedna z lekcí pohádko1
Srv. předmluvu k Nachové knize pohádek
( 107 )
vých příběhů (pokud lze hovořit o lekcích u věcí, které nepoučují), že i neopeřenému, nemotornému a sobeckému mláděti mohou nebezpečí, smutek a stín smrti propůjčit důstojenství a někdy i moudrost. Nerozdělujme lidský rod na hezounké děti eloiů a morloků „elfy", jak je často idiotsky nazývalo osmnácté století - s jejich pohádkovými příběhy (pečlivě prořezanými) a na temné mor-loky, obsluhující své stroje. Jestli pohádka jako taková stojí vůbec za čtení, pak si zaslouží, aby byla psána pro dospělé a aby ji dospělí četli. Ti do ní samozřejmě vloží a zase si z ní odnesou víc, (121) než svedou děti. Děti pak budou moci doufat, že tak, jak je tomu s každým skutečným uměním, i ony dostanou pohádkové příběhy, které budou moci číst a které přece pochopí, právě tak jako se jim může dostat vhodných úvodů do básnictví, dějepisu a přírodních věd. I když je pro ně snad lepší, a u pohádek zejména, budou-li číst věci, které jsou nad jejich schopnosti, než takové, jež by jich nedosahovaly. Jejich knihy jim- stejně jako jejich šaty - musí dovolit růst, a navíc v nich musí růst podporovat. Tak to bychom měli. Mají-li dospělí číst pohádky jako přirozenou součást literatury a přitom si nehrát na děti, nepředstírat, že je pro děti vybírají, a nebýt chlapci, kteří nikdy nevyrostli, jaké pak musí být hodnoty a funkce pohádek? To je, myslím, ta poslední a nejdůležitější otázka. Některé ze svých odpovědí na ni jsem už naznačil. Především: pokud jsou napsány dovedně, bude prvořadou hodnotou pohádkových příběhů ta hodnota, kterou sdílejí s ostatními literárními formami. Pohádky také nabízejí -ve zvláštní míře či zvláštním způsobem - následující věci: Fantazii, Obnovu, Únik a Útěchu, tedy takové věci, které děti zpravidla potřebují méně než dospělí. O většině z nich se ovšem velmi běžně soudí, že jsou všeobecně škodlivé. Stručně o nich pojednám, a začnu Fantazií. (122)
( 108 )
FANTAZIE Lidská mysl je schopna vytvářet mentální představy věcí, které nejsou v dané chvíli přítomny. Schopnost vytvářet představy je (či byla) přirozeně označena jako Imaginace. V poslední době však začala být v technickém, nikoli běžném, jazyce Imaginace často považována za cosi vyššího než jen pouhé vytváření představ, které se připisuje činnosti Fantazie [anglicky fancy] (což je redukovaná a zlehčující podoba staršího výrazu fantasy): dochází tak k pokusu omezit - a tím jej vlastně nesprávně používat -pojem Imaginace na „schopnost dodávat ideálním výtvorům vnitřní konzistenci skutečnosti". Jakkoli je směšné, aby se člověk tak nepoučený jako já k této záležitosti vyjadřoval, odvažuji se říci, že toto slovní rozlišení považuji za filologicky nepatřičné a tuto analýzu za nepřesnou. Mentální schopnost vytvářet představy je jedna věc či jedna stránka věci, a měla by být po právu nazývána Imaginací. Vnímání dané představy, pochopení a ovládnutí toho, co z ní vyplývá, což jsou věci nezbytné pro její úspěšné vyjádření, se mohou lišit pronikavostí a silou: to je však rozdíl ve stupni, a nikoli druhu Imaginace. Dosažení výrazu, který vytváří „vnitřní konzistenci skutečnosti" (či její zdání), 1 je vskutku věc (či stránka věci) jiná a potřebuje také jiné jméno Umění, rozhodující spojení mezi Imaginací a konečným výsledkem, Lidským tvořením. Ke svému účelu potřebuji slovo, které svým významem zahrne jak Umění lidského stvořitele, tak jistou zvláštnost a podivuhod-nost Výrazu, odvozeného z Představy. To jsou vlastnosti, jež mají pro pohádkový příběh zásadní význam. Odhodlávám se proto osobovat si pravomoci Hupity-Dupityho a použít k tomuto účelu pojmu Fantazie: a to v tom smyslu, který kombinuje starší a vznešenější významy tohoto slova jakožto ekvivalentu Imaginace s odvozenými představami o „neskutečnosti" (to jest, o nepodobnosti Prvotnímu světu) a o nezávislosti na nadvládě vypozorovaných „skutečností", zkrátka a dobře, o fantastičnosti. Ne(123) 1
Tj. který podněcuje či navozuje Druhotnou víru.
( 109 )
jsem si toho pouze vědom, mám z toho i radost, že existuje etymologická a sémantická souvislost Fantazie s Fantastičností: s představami věcí, které nejenže „v dané chvíli nejsou přítomny", ale které se v našem prvotním světě vůbec nevyskytují, nebo se o to nich všeobecně soudí. Toto přiznávám, zlehčující tón však nepřijímám. Že se jedná o představy věcí, které nepocházejí z prvotního světa (je-li to skutečně možné), je klad, a nikoli vada. Fantazie je tedy v tomto smyslu nikoli nižší, nýbrž vyšší formou Umění, je to vskutku jeho nejčistší forma, a tedy také (podaří-li sejí uskutečnit) i forma nejmocnější. Fantazie samozřejmě začíná s výhodou - je nadána zvláštností, která poutá. Tato výhoda je však používána proti ní a přispívá k její špatné pověsti. Mnozí lidé jsou neradi „upoutáváni". Nelíbí se jim, když se do Prvotního světa sebemíň zasahuje, a to ani v té malé míře, v níž jsou schopni to zaznamenat. Proto hloupě a dokonce zle směšují Fantazii se Sněním, ve kterém žádného Umění není;1 s mentálními poruchami, ve kterých schází dokonce i kontrola; a s přeludy a halucinacemi. Avšak chyba ani zášť, zrozená z neklidu a následného znelíbení, nejsou jedinou příčinou tohoto zmatení pojmů. Fantazie má také jeden základní nedostatek: je těžké ji uskutečnit. Spíš víc nežli méně se, řekl bych, podílí na lidském tvoření. Tak či tak, praxe ukazuje, že dosáhnout „vnitřní konzistence skutečnosti" je tím obtížnější, čím nepodobnější jsou představy a přeskupení prvotního materiálu skutečnému uspořádání Prvotního světa. Tento druh „reality" je snazší vytvořit se „střízlivějším" materiálem. Fantazie tak často zůstává nerozvinuta; byla a je používána povrchně, pouze napůl vážně, nebo jen pro ozdobu: zůstává toliko bizarní. Každý, kdo zdědil fantastickou schopnost lidské řeči, může říci: zelené slunce. Mnozí jsou schopni si jej představit nebo popsat. To však ještě není dost - i když už třeba jde o něco silnějšího než leckterý „medailon" či „obraz života", sklízející literární ocenění. Vytvořit Druhotný svět, v němž by zelené slunce působilo (124)
1
Toto neplatí o všech snech. Některých se Fantazie podle všeho účastní. Je to ovšem výjimečné. Fantazie je racionální, nikoli iracionální aktivita.
( 110 )
věrohodně a probouzelo by Druhotnou víru, vyžaduje pravděpodobně úsilí a přemýšlení a jistě nějakou zvláštní dovednost, druh elfího umění. Jen málokdo se o něco tak těžkého pokouší. Pokusí-li se však a uspěje sebeméně, vzniká vzácné Umění: skutečné vyprávění, vytváření příběhu v jeho prvotní a nejmocnější podobě. V lidském umění se Fantazii nejlépe daří ve slovech, v pravé literatuře. V malířství kupříkladu je viditelná prezentace fantastické představy technicky příliš snadná; ruka má sklon předbíhat či dokonce vyvrátit mysl.1 Výsledek je pak často hloupý či morbidní. Je neštěstím, že drama, umění zásadně odlišné od literatury, je tak pravidelně vnímáno pohromadě s ní nebo jako její odnož. Za další takové neštěstí můžeme počítat i zlehčování Fantazie. Alespoň částečně vzniká z přirozené touhy kritiků vynášet ty formy literatury nebo „imaginace", kterým sami, ať už zásluhou svého založení či kritického školení, dávají přednost. A kritika v zemi, která zrodila takové drama a která se pyšní díly Williama Shakespeara, má sklon být přespříliš dramatická. Drama je ovšem Fantazii přirozeně nepřátelské. I ta nejjednodušší Fantazie v dramatu stěží kdy uspěje, je-li předváděno tak, jak má, viditelně a slyšitelně. Fantastické formy nesmí být předstírány. Lidé v kostýmech mluvících zvířat mohou dát vzniknout komedii či věrné nápodobě, Fantazii však nevytvoří. To myslím dobře dokládá nezdar hybridní formy - pantomimy. 2 Čím blíž má k „dramatizaci pohádkového příběhu", tím je horší. Je snesitelná jen tehdy, když ze zápletky a její fantazie zbyde pouze málo zřetelný rámec pro frašku, a když se v žádném okamžiku představení od nikoho nevyžaduje ani neočekává jakákoli „víra". To samozřejmě částečně vyplývá ze skutečnosti, že režiséři jsou nuceni nebo se snaží používat technických prostředků, aby Fantazii či Kouzlo dokázali zpodobit. Viděl jsem kdysi tzv. „pantomimu pro děti", čistého Kocoura v botách, dokonce s proměnou obra v myš. Kdyby se to bývalo technicky povedlo, bylo by to buď diváky vyděsilo, anebo by bývalo šlo o špičkové kouzelnické číslo. (125)
1
Viz závěrečná poznámka E V britské angličtině má tento výraz také význam „pohádková revue s groteskními rysy". Tak ho užívá také Tolkien. (Pozn. překl.) 2
( 111 )
Avšak při tom, jak to bylo provedeno (byť s poměrně vynalézavým osvětlením scény), se nevíra nemusela potlačovat dlouho. Čtu-li Macbetha, přijdou mi čarodějnice ještě snesitelné: mají v příběhu svou funkci a jistý náznak temného významu; i když jsou to zvulgarizované, ubohé představitelky svého stavu. Na divadle jsou téměř nesnesitelné, a byly by zcela, kdybych se neobrnil vzpomínkami na to, jak působí, když se hra čte. Prý bych se na ně díval jinak, kdybych smýšlel stejně jako lidé alžbětinské doby, s jejími hony na čarodějnice a čarodějnickými procesy. To ovšem znamená: kdybych čarodějnice považoval za možné, či vlastně pravděpodobné v Prvotním světě. Jinak řečeno: kdyby přestaly být „Fantazií". To je z této debaty jasné. Rozplynout se nebo být znehodnocena, takový je pravděpodobný osud Fantazie, pokud se ji pokusí užít dramatik, a to i takový dramatik, jako byl Shakespeare. Macbeth je skutečně dílem dramatika, který měl, přinej menším tentokrát, raděj i napsat příběh, j estliže pro to umění měl um a trpělivost. Důležitějším důvodem než nepřiměřenost pódiových efektů, je, řekl bych, skutečnost, že drama se ze své přirozenosti již pokusilo o jakousi napodobeninu či přinejmenším substituci kouzla - o viditelné a slyšitelné představení pomyslných lidí v příběhu. To už je sám o sobě pokus zfalšovat kouzemickou hůlku. Uvést do tohoto quasimagického světa - a třeba i s automatickým úspěchem - další fantazii nebo kouzlo znamená vlastně žádat vnitřní či terciární svět. Jeden svět je tu pak navíc. Udělat takovou věc přitom nemusí být nemožné. Já jsem však nikdy neviděl, že by se podařila. Nesmí se ovšem alespoň prohlašovat za správný způsob dramatu, ve kterém se chodící a mluvící lidé považují za přirozené nástroje Umění a iluze.1 Právě z tohoto důvodu - že postavy a dokonce i scény si člověk na divadle nepředstavuje, ale skutečně je vidí - se drama zásadně liší od umění vypravěčského, i když používá podobné prostředky - slova, verše, zápletku. Pokud tedy dáváte přednost dramatu před literaturou (jak to zřetelně činí mnoho literárních kritiků) nebo své kritické teorie odvozujete v prvé řadě od diva(126)
1
Viz závěrečná poznámka F
( 112 )
delních kritiků či dokonce od dramatu samotného, máte sklon nechápat čisté vypravěčství a podřizovat je omezením divadelních her. Budete například dávat přednost postavám, a to i těm nejhanebnějším a nejhloupějším, před věcmi. O stromech jakožto stromech se toho totiž do divadelní hry vejde málo. Drama pohádkové říše - tedy ty hry, které podle hojných dokladů elfové lidem často předvádějí - dokáže stvořit Fantazii s realismem a bezprostředností, která přesahuje jakékoli lidské prostředky. Člověk pak obyčejně překročí hranice Druhotné víry. Přihlížíte-li dramatu, které má svůj původ v pohádkové říši, pak jste, nebo si myslíte, že jste, tělesně v Druhotném světě. Tato zkušenost může být velice podobná snění a byla a je s ním (patrně) občas (lidmi) směšována. V dramatu pocházejícím z pohádkové říše jste však ve snu, který tká jakási jiná mysl, a poznání této znepokojivé skutečnosti vám může uniknout. Zakoušet Druhotný svétpřímo: takový nápoj je příliš silný a vy věříte Prvotní vírou, ať jsou události před vašima očima jakkoli zázračné. Jste klamáni - zda je to záměrem elfů (vždy nebo kdykoli), je jiná otázka. Oni sami sebe rozhodně neklamou. Pro ně je tohle forma Umění, a to odlišná od Čarodějnictví či Magie. Nežijí v ní, třebaže si v ní snad mohou dovolit trávit delší čas než umělci lidští. Prvotní svět, Skutečnost, je táž u elfu i u lidí, byť je jinak hodnocena a vnímána. Pro tento elfí um potřebujeme zvláštní slovo, avšak všechna slova, která dosud byla pro jeho označení použita, byla znejasně-na a zmatena s jinými. Výraz „kouzlo" je pohotově při ruce: i já jsem jej tu už použil (na s. 96), neměl jsem to však dělat - kouzla by měla být ponechána kouzelníkům. Umění je lidský proces, který kromě jiného (protože to není jeho jediný ani konečný cíl) vytváří Druhotnou víru. Uměním podobného druhu, byť s větším umem a lehkostí, vládnou i elfové, nebo se to o nich říká; tuto mocnější a ryze elfí schopnost bych - nemaje po ruce výraz méně sporný - nazval Očarováním. Očarování vytváří Druhotný svět, do nějž mohou vejít tvůrce i divák, a dokud v něm zůstanou, jejich smysly budou cítit uspokojení; čistota tohoto světa způsobuje, že je svou touhou i směřováním umělecký. Kouzlo pozměňuje, nebo se tak alespoň tváří, Prvotní svět. Nezáleží na tom, kdo (127)
( 113 )
že ho to pronáší, zda bytost smrtelná či nikoli, ono zůstává jiné než Umění a Očarování: není to umění, ale technika, touží po moci nad tímto světem, vládou nad věcmi a vůlí lidí. O onen elfí um, Očarování, usiluje Fantazie, a je-li úspěšná, pak se mu ze všech forem lidského umění nejvíce blíží. V jádru mnoha lidských příběhů o elfech leží otevřená či skrytá, čistá či smíšená touha po živoucím, naplněném lidském tvoření, jež -jakkoli se jí může navenek podobat - se vnitřně naprosto liší od chtivé posedlosti po sobecké moci. Taje znakem pouhého kou-zelnictví. Především tato touha tvoří lepší (avšak stále ještě nebezpečnou) část elfí bytosti, a právě od elfů můžeme zvědět, po čem lidská Fantazie nejvíc touží a oč nejvíc usiluje - třebaže elfové jsou, a tím spíš že jsou, jenom výtvorem jí samotné. Ona tvůrčí touha je klamána toliko napodobeninami, ať už jsou to nevinné, leč neohrabané prostředky člověčího dramatika či zlovolné lsti kouzelníků. V tomto světě je pro lidi nedosažitelná, a tudíž nepomíjející. Nezkažena nehledá blud, čáry či nadvládu; hledá sdílené obohacení, druhy, ne otroky, pro práci i radost. Mnohým se Fantazie, toto umění lidského tvořitelství, které si podivně zahrává se světem a vším, co je v něm, které kombinuje podstatná jména a přerozděluje jména přídavná, zdá být podezřelá, ne-li nezákonná. Některým připadá přinejmenším jako dětinský vrtoch, jako cosi, co se pro národy a lidi hodí, jen dokud jsou mladí. Pokud jde o její ospravedlnění, uvedu zde jen krátký výňatek z dopisu, který jsem kdysi napsal člověku, jenž mýty a pohádkové příběhy označil za „lži"; abych však vůči němu byl spravedlivý, musím říci, že byl natolik laskav a zmaten, že vyprávění pohádek charakterizoval jako „šeptám lží skrze stříbro": „Můj pane," děl jsem, „ač dávno odcizeni, ztraceni ještě nejsme, ani proměněni. Cti jsme snad pozbyli, ne však majestátu, chodíme v cárech, leč královského šatu: My, lidští stvořitelé, Světlo lomené, co z jediné Bílé se odráží a žhne v tolika barvách, skládáno bez konce v živoucí tvary, jež sdělují si srdce. (128) Všecky škvíry světa ač jsme zabydlili Elfy a Skřety, ač jsme si vymyslili odvážné Bohy, již v tmách i světle dleli, a šili šéme dračí my to právo měli (pro dobré i zlé), a stále ještě máme: ten řád, jenž nás stvořil, dosud uctíváme. ( 114 )
Fantazie je přirozená lidská činnost. Dozajista neničí a dokonce ani neuráží Rozum; rovněž tak neotupuje smysl pro vědeckou pravdu a nezatemňuje její vnímání. Právě naopak. Čím pronikavější a bystřejší rozum, tím dokonalejší fantazii vytvoří. Kdyby se lidé někdy ocitli ve stavu, kdy by nechtěli znát nebo nemohli poznat pravdu (fakta či důkazy), Fantazie by skomírala tak dlouho, dokud by se nevyléčili. Jestli se do toho stavu někdy dostanou (a nezdá se to být zcela nepravděpodobné), Fantazie zahyne a změní se v morbidní klam. Tvůrčí Fantazie je totiž založena na krušném poznání, že věci jsou ve světě uspořádány tak, jak to vypadá - na poznání skutečnosti, nikoli však na otrocké závislosti na ní. Tak byl nesmysl, který se projevuje v příbězích a verších Lewise Carrolla, založen na logice. Kdyby lidé skutečně nebyli bývali schopni rozlišit žáby od lidí, nikdy by nebyly vznikly pohádky o žabích králích. Fantazii lze samozřejmě přehnat. Lze ji pokazit. Lze ji využít ke zlému. Může dokonce oklamat ty, kdo jí dali vzniknout. Avšak o které z lidských věcí v tomto hříšném světě to neplatí? Lidé nevynašli jen elfy, oni si představili také bohy a uctívali je, uctívali dokonce i ty, které nejvíce znetvořilo zlé srdce jejich tvůrců. Falešné bohy však tvořili také z jiných věcí: ze svých představ, ze svých praporů, ze svých peněz; i jejich vědy a jejich sociální a ekonomické teorie si vyžádaly lidské oběti. Abusus non tollit usům. Fantazie zůstává lidským právem: tvoříme podle své míry a nepůvodně, neboť jsme sami stvořeni: a nejen stvořeni, nýbrž stvořeni k obrazu a podobě svého Tvůrce. (129)
( 115 )
OBNOVA, ÚNIK A ÚTĚCHA O stáří (osoby i doby, v níž žijeme) snad platí, jak se často předpokládá, že zneschopňuje. Je to však myšlenka, na jejíž podstatu přivádí pouhé studium pohádkových příběhů. Analytické studium pohádek je právě tak špatnou přípravou pro potěšení z nich či pro jejich psaní, jakou by pro psaní divadelních her či pro radost z nich bylo studium dějin dramatu všech dob a zemí. Studium se vskutku může stát skličujícím. Student může snadno pocítit, že přes veškerou svoji snahu stačil posbírat jen několik málo listů (z nichž mnohé jsou už potrhané či zetlelé) z přebohatého listoví Stromu příběhů, jímž je vystlán Les dní. Zdá se marné k té spoustě ještě něco přidávat. Kdopak dokáže vymyslet nový list? Všechny tvary od poupěte až po rozevřený květ a všechny barvy od jara až do podzimu lidé už dávno vynašli. To ale není pravda. Semínko toho stromu lze znovu zasadit téměř kdekoli, i v půdě země tak zahalené kouřem, jako je Anglie (jak říkal Lang). Jaro jistě není o nic méně krásné jen proto, že jsme již o podobných událostech slyšeli: o událostech podobných, nikdy od počátku světa až po jeho konec - o jedné a téže události. Každý lístek, ať je to dub či jasan či hloh, je jedinečným ztělesněním svého tvaru, a pro některé z nás může být právě letos jeho ztělesněním s velkým Z, prvním spatřeným a rozpoznaným, přestože listí na dubech raší už nekonečné generace. Při kreslení si nezoufáme (nebo si nemusíme zoufat) jen proto, že každá čára musí být buď křivka, nebo přímka, ani se nemusíme bát malovat proto, že existují jenom tři „základní" barvy. Můžeme si vskutku připadat zkušenější, neboť jsme dědici mnoha generací našich předků, kteří se umění věnovali a měli z něj radost. Toto zděděné bohatství může skrývat nebezpečí nudy nebo úzkostlivé snahy být původní, což může naopak probouzet nechuť ke krásné kresbě, jemnému vzoru a „pěkným" barvám, nebo vést k pouhému zpracovávání starých látek a jejich rafinovanému a necitlivému vyumělkovávání. Skutečná úniková cesta z takové zemdlenosti však není učinit věci záměrně nemotornými, těžkopádnými či znetvořenými, ani všechny beze zbytku temný( 116 )
(130) mi a nelítostně násilnými; ani mísit barvy tak dlouho, až jemnost přejde v šeď, a komplikovat tvary do stále fantastičtějších podob až k hlouposti a dál k deliriu. Dřív než takových stavů dosáhneme, je nám třeba obnovy. Měli bychom opět pohlédnout do zelené barvy a nechat se vyburcovat (ne však oslepit) modrou a žlutou a červenou. Měli bychom potkat kentaura i draka, a pak možná znenadání, tak jako dávní pastýři, spatřit ovce, psy, koně -a vlky. K této obnově nám pomáhají pohádky. Jen záliba v nich nás v tomto smyslu snad může přimět vrátit se do dětských let -neboje vůbec neopustit. Obnova (což zahrnuje také znovunabytí zdraví) znamená znovunalezení - znovunalezení jasné představy. Neříkám „vidět věci tak, jak jsou", abych se nezapletl do filozofie, i když bych si mohl dovolit říci „vidět věci tak, jak je vidět máme (nebo jsme měli)" -jakožto věci na nás nezávislé. V každém případě si musíme umýt okna, aby věci, až budou jasně vidět, mohly být osvobozeny od jednotvárné a rozostřené otřelosti a všednosti - od naší chtivosti. Ze všech tváří jsou to právě tváře našich familiares, které se nejhůř propůjčují Fantazii a na které lze nejhůř pohlédnout s novou pozorností a postřehnout, v čem se sobě podobají a v čem ne: že jsou to tváře, a přece tváře jedinečné. Tato otřelost je vlastně trestem za jejich „přivlastnění": věci, jež jsou otřelé a (ve špatném slova smyslu) běžné, jsou právě ty, které jsme si podle práva či v duchu přivlastnili. Říkáme, že je známe. Stalo se s nimi to, co s těmi věcmi, které nás kdysi přitahovaly svým třpytem, svou barvou nebo svým tvarem, a my jsme na ně položili ruce a pak jsme je uzamkli do svých pokladnic, získali je, a získavše je, přestali jsme se na ně dívat. Samozřejmě že pohádkové příběhy nejsou jediným prostředkem obnovy ani ochrany proti ztrátě. K tomu stačí pokora. A pak je tu (zejména pro pokorné) Mooreeffoc a chestertonovská Fantazie. Mooreeffoc je fantastické slovo, a přece jej můžete spatřit napsané v každém městě této země. Je to hotelová restaurace [Coffee-room], kterou si prohlížíte zevnitř ve skleněných dveřích, tak jak ji viděl Dickens za pošmourného londýnského dne. Ches-terton to slovo používal k označení toho, jak podivné začnou být věci, jež zevšedněly, když je člověk náhle uvidí novým pohle(131)
( 117 )
dem. Takovou „fantazii" většina lidí shledá docela prospěšnou a látka ji nikdy chybět nebude. Má však, myslím, jen omezenou moc z toho důvodu, že obnova svěžesti vidění je její jedinou předností. Slovo Mooreeffoc však ve vás zničehonic může vyvolat pocit, že Anglie je vlastně úplně cizí země, ztracená buď v jakési dávné minulosti, již zahledá jenom historie, či v nějaké podivné šeré budoucnosti, dosažitelné jen strojem času; může způsobit, že spatříte, jak úžasně zvláštní a pozoruhodní jsou její obyvatelé a jejich obyčeje a jídlo. Víc než to - působit jako nějaký časový teleskop namířený najedno místo - ale nesvede. Tvůrčí fantazie, právě proto, že se především snaží o něco jiného (totiž něco stvořit), však dokáže odemknout vaše pokladnice a věci v nich zamčené pustit ven jako ptáky z klece. Všechny drahokamy se pak promění v květy či plameny a vám se dostane varování, že vše, co jste měli (nebo věděli), bylo nebezpečné a mocné, ne doopravdy spoutané, že to bylo svobodné a divoké; že to nebylo vaše o nic víc, než nakolik to bylo vámi. Tomuto osvobození pomáhají také „fantastické" prvky v básních a próze jiných žánrů, a to i tehdy, jsou-li jen zdobné či příležitostné. Nepomáhají ovšem tak důkladně jako v pohádkách, záležitostech, které jsou na Fantazii založeny nebo Fantazii obklopují, záležitostech, jimž je Fantazie jádrem. Fantazie je sice stvořena z Prvotního světa, ale dobrý řemeslník miluje svůj materiál a zná a cítí hlínu, kámen i dřevo způsobem, jaký může dát jen umění tvořit. Ukování Gramu odhalilo chladné železo, stvoření Pegasa zušlechtilo koně, ve Stromu Slunce a Měsíce je oslaven kořen i kmen, květ i plod. Pohádkové příběhy se ve značné míře (a ty lepší hlavně) zabývají jednoduchými a základními věcmi, Fantazií nedotčenými, avšak o to víc ozářenými prostředím, v němž jsou zasazeny. Tvůrce příběhu, který si dopřeje svobodně zacházet s Přírodou, se totiž stává jejím obdivovatelem, a nikoli otrokem. Právě v pohádkách jsem poprvé vytušil moc slov a zázračnost takových věcí, jako je kámen a dřevo a železo, strom a tráva, dům a oheň, chléb a víno. Skončím úvahou o Úniku a Útěše, které spolu přirozeně těsně souvisí. Ač pohádky samozřejmě nejsou jediným prostředkem (132)
( 118 )
Úniku, jsou dnes považovány za nejzřetelnější a (některými) za nejostudnější druh „únikové" literatury. Je proto na místě se v souvislosti s nimi zamyslet nad pojmem „únik" v literární kritice obecně. Tvrdím, že Únik je jednou z hlavních funkcí pohádkových příběhů, a protože je neodmítám, je jasné, že nepřijímám onen potměšilý či lítostivý tón, jímž se nyní o „Úniku" tak často mluví: tón, kterému používání tohoto výrazu mimo literární kritiku nedává nejmenší opodstatnění. V té oblasti, jíž lidé, kteří toto slovo špatně používají, tak rádi říkají Skutečný život, je Únik coby pravidlo zřetelně velmi praktický a možná i hrdinský. Ve skutečném životě je obtížné Únik hanět, leda by selhal; v literatuře bývá shledáván o to horším, čím lépe se povede. Dozajista tu máme co činit se špatným používáním slov a také se zmatením myšlenek. Vždyť proč bychom se měli posmívat člověku, který se poté, co se ocitl ve vězení, pokouší dostat odtamtud pryč a jít domů? A nedaří-li se mu to, proč bychom se měli smát, jestliže přemýšlí a mluví o jiných věcech, než jsou dozorci a vězeňské zdi? Svět tam venku není o nic méně skutečný jen proto, že jej vězeň nevidí. Pokud kritici používají slovo Únik v tomto smyslu, zvolili slovo špatné a navíc matou, a to ne vždy v dobré víře, Únik vězně s Útěkem zběha. Právě tak totiž mohl mluvčí Strany označit opuštění bídné existence ve Fíihrerově či jiné říši (nebo dokonce jen její kritiku) za zradu. Stejně tak tito kritici aby přivodili ještě větší zmatek a uvrhli tím své odpůrce v opovržení - dávají nálepku svého pohrdání nejen Útěku, ale i skutečnému Úniku a tomu, co jej často provází: Rozhořčení, Hněvu, Zavržení a Vzpouře. Nejen že zaměňují únik vězně za útěk zběha, ale zdá se, že dávají přednost po volnosti kolaboranta před odporem vlastence. Takovému myšlení nelze odpovědět jinak, než že „zem, kterou jste milovali, je odsouzena k záhubě", a tím jakoukoli zradu ospravedlnit, ba dokonce ji oslavit. Malý příklad: nezmíníte-li se (natož abyste je stavěli na odiv) ve svém příběhu o sériově vyráběných elektrických pouličních lampách, jde (v předchozím slova smyslu) o Únik. Váš postoj však asi (ba téměř určitě) pramení z uvážlivého odporu k tomu tak typickému produktu automatizované doby, která spojuje pro(133)
( 119 )
pracovanost a důmyslnost možností s ošklivostí a (často) s podřadným výsledkem. Ty lampy mohou být z vašeho příběhu vyloučeny prostě proto, že jsou to špatné lampy - a je možné, že tato skutečnost je jedním z poučení, která příběh nabízí. Ovšem pozor: slýcháme, že „elektrické lampy se staly trvalou součástí našeho života". Chesterton již dávno správně poznamenal, že kdykoli slyšel, že se něco „stalo trvalou součástí našeho života", bylo mu jasné, že to bude brzy nahrazeno něčím jiným -jakožto žalostně zastaralé a podřadné. „Postup Vědy, urychlený potřebami války, neúprosně pokračuje... některé věci činí zastaralými, novinky ve využití elektřiny dává tušit...": tolik jeden inzerát, který říká totéž, jen výhrůžněji. Elektrickou pouliční lampu lze snad vskutku přehlédnout, a to prostě proto, že je tak bezvýznamná a pomíjivá. Pohádkové příběhy mají rozhodně na mysli mnohé věci podstatnější a trvalejší. Kupříkladu blesk. Eskapista nepodléhá rozmarům prchavé módy zdaleka tolik jako jeho odpůrci. Nedělá si z věcí své pány či bohy (což by mohlo být docela moudře považováno za špatné) tím, že by je uctíval coby nevyhnutelné, ba „neúprosné". A jeho odpůrci, tak snadno plni opovržení, nemají žádnou jistotu, že mu tohle postačí že nevy-burcuje lidi, aby pouliční lampy povalili. Eskapismus má jinou a ještě ošklivější tvář: reakci. Nepříliš dávno - byť se to může zdát neuvěřitelné - jsem jistého učence v Oxfordu slyšel prohlašovat, že „vítá" nedaleké automatizované velkotovárny a řvoucí dopravu (která překáží sama sobě), ježto to prý jeho univerzitu „uvádí do kontaktu se skutečným životem". Snad měl namysli to, že způsob, jakým lidé ve dvacátém století žijí a pracují, zneklidňujícím způsobem nabývá na barbarskosti a že hlasitá ukázka tohoto procesu v ox-fordských ulicích třeba poslouží jako varování, že není nadlouho možné uchovat oázu zdravého rozumu uprostřed pouště hlupství pouhými ploty, bez skutečných ofenzivních kroků (praktických i intelektuálních). Obávám se však, že toto na mysli neměl. Spojení „skutečný život" se mi však v tomto kontextu rozhodně nezdá odpovídat akademickým měřítkům. Představa, že automobily jsou „živější" než kupříkladu kentauři a draci, je podivná; že jsou „skutečnější" než třeba koně, je žalostně absurdní. Jak skutečný, (134)
( 120 )
jak překvapivě živý je tovární komín vedle jilmu - ubohého a zastaralého, neskutečného snu eskapistova! Co se mě týče, nemohu přesvědčit sám sebe, že střecha nádraží v Bletchley je „skutečnější" než mraky. A jako artefakt ji shledávám méně podnětnou než legendární báň nebeskou. Most ke čtvrtému nástupišti je pro mě méně zajímavý než Bifróst střežený Heimdalem s jeho rohem Gjallarhornem. Z divokosti svého srdce nedokážu zapudit otázku, zda by železniční inženýři se všemi těmi prostředky, které mají k dispozici, neodvedli lepší práci, kdyby v jejich výchově bývalo bylo víc fantazie. Pohádky by nejspíš byly lepšími magistry svobodných umění než onen akademik, o kterém jsem se zmínil. Mnohé z toho, co by on (neboť to musím předpokládat) a ostatní Gistě) nazvali „seriózní" literaturou, není nic jiného než hraní si pod skleněnou střechou vedle obecní plovárny. Pohádkové příběhy snad vynalézají příšery, které létají v oblacích či přebývají v hlubinách, ale aspoň se z nebe či moře nesnaží uniknout. A pokud necháme „fantazii" chvilku stranou, nemyslím si, že by se čtenář či tvůrce pohádkových příběhů měl kdy stydět za to, že „unikne" do starých časů: že bude dávat přednost nejen drakům, ale i koním, hradům, plachetnicím, lukům a šípům, nejen elfům, ale i rytířům a králům a kněžím. Vždyť je konec konců možné, aby racionální člověk po jisté úvaze (naprosto nesouvisející s pohádkou či romancí) dospěl k zavržení - jež „úniková" literatura naznačuje pouhým mlčením - hodnot pokroku, jako jsou továrny, anebo kulomety a bomby, které se zdají být nejpřirozenějšími a nejnevyhnutelnějšími, řekněme dokonce „nejneúprosnějšími" produkty oněch továren. „Syrovost a ohyzdnost moderního evropského života" - skutečného života, který bychom měli vítat - ,je znakem biologické méněcennosti, nedostatečné či nesprávné reakce na okolní prostředí."1 Ten nejšílenější hrad, jaký kdy vypadl z obrova pytle 1
Christopher Dawson, Pokrok a náboženství, s. 58, 59. Autor dále říká: „Veškerá viktoriánská pompa cylindrů a redingotů bezpochyby vyjadřovala to podstatné z kultury devatenáctého století, a proto se s touto kulturou rozšířila po celém světě tak, jak to žádná móda odívání nikdy předtím nedokázala. Je možné, že naši následovníci v ní rozpoznají druh ponuré asyrské krásy, případný symbol nelítostného a velkého času, který ji zrodil; ať tomu však bude jakkoli, postrádá onu přímou a nevyhnutelnou krásu, již
( 121 )
(135) v divokých keltských příbězích, není jen mnohem méně ohyzdný než automatizovaná továrna, je také (použijeme-li velmi moderní obrat) „ve velmi reálném smyslu" mnohem skutečnější. Proč bychom neměli uniknout „ponuré asyrské" nesmyslnosti cylindrů a hrůze morlokovských továren nebo ji zavrhnout? Vždyť je zavrhují i autoři té nejúnikovější formy vší literatury, příběhů science-fiction. Tito proroci často předpovídají (a mnozí po něm podle všeho touží) svět jako jedno velké nádraží s prosklenou střechou. Zpravidla se však od nich jen velmi stěží dozvíte, co v tom světě jako město budou lidé dělat. Mohou sice opustit „veškerou viktoriánskou pompu" a dát přednost oděvům volného střihu (se zdrhovadly), v rámci své svobody se však nejspíš budou věnovat mechanickým hračkám a pohybu velkými rychlostmi, hře, jež se rychle přejí. Soudě podle některých těchto příběhů, lidé budou právě tak chlípní, pomsty chtiví a chamtiví jako kdykoli předtím, a sny idealistů v těchto příbězích nedosáhnou dál než k báječným představám o dalších takových městech na jiných planetách. Je to skutečně věk „lepších prostředků a horších cílů". Patří k zásadnímu neduhu takových dní - probouzet touhu po úniku, avšak nikoli úniku ze života, ale z našeho času a bídy, kterou jsme si nadrobili -, že si pronikavě uvědomujeme, jak ohyzdné jsou věci, jež vytváříme, a jakjsou zlé. Pro nás jsou tedy zlo a ohyzdnost nerozlučně spjaty. Je pro nás obtížné představit si pospolu zlo a krásu. Strach ze spanilé víly, který prochází dávnými věky, téměř nedokážeme pochopit. A co znepokojuje ještě víc: samo dobro je zbaveno krásy, která mu přísluší. V pohádkové říši si vskutku lze představit obra, který žije v hradu příšerném jako ze zlého snu (protože zlo v obrovi tomu tak chce), ne však dům stavěný v dobrém - hostinec, útulek pro pocestné, hodovní síň ctného a vznešeného krále -, který by přitom byl až k nevolnosti ohyzdný. V současnosti by bylo ukvapené doufat, (136) že najdeme nějaký, který by takový nebyl - nebyl-li ovšem postaven dřív, než jsme se narodili.
by každé oblečení mělo mít, neboť jí, stejně jako její mateřské kultuře, chybělo spojení s přírodou a právě tak s lidskou přirozeností."
( 122 )
Toto však je moderní a zvláštní (či nahodilý) „únikový" rys pohádek, který sdílejí s romancemi a jinými příběhy z minulosti či o minulosti. Mnoho příběhů z minulosti se „únikovými" teprve stalo, protože přežily z dob, kdy práce vlastních rukou lidi zpravidla těšila, do našeho času, kdy mnozí k takovým věcem cítí odpor. Jsou však i jiné a zásadnější „úniky", které se v pohádkách a legendách vždycky objevovaly. Prchat lze před věcmi ponuřejšími a strašlivějšími, než je hluk, puch, nelítostnost a výstřednost spalovacího motoru. Před hladem, žízní, chudobou, bolestí, smutkem, nespravedlností, smrtí. A i když lidé nestojí tváří v tvář takovým těžkým skutečnostem, existují odvěká omezení, která pohádky umožňují tak trochu překročit, a dávná přání a touhy (dotýkající se samotných kořenů fantazie), jež pohádky nabízejí tak trochu uspokojit a utěšit. Občas jsou to omluvitelné slabůstky a podivínství: navštívit mořské hlubiny, volný jako ryba; letět nehlučně, půvabně a úsporně jako pták, což je touha, kterou šidí letadla, s výjimkou okamžiků, kdy je zahlédneme ve výšce a díky dálce a větru nehlučné, jak se obracejí ve slunci - tedy právě tehdy, když šije představujeme, a nikoli používáme. Jsou i hlubší touhy: například přání mluvit s druhými živými tvory. Na této touze, staré jako Pád člověka, je především založena řeč zvířat a podivných tvorů v pohádkách a zejména kouzelné porozumění jejich vlastní řeči. Toto je kořen, a nikoli „zmatek", připisovaný myslím lidí z nezaznamenáno minulosti, údajný „nedostatek vědomí toho, že jsme se odlišili od zvířat".1 Jasné vědomí onoho odlišení je velmi staré; rovněž tak vědomí, že šlo o odtržení: leží na nás podivný osud a vina. Jiní tvorové jsou jako jiné říše, s nimiž Člověk přerušil vztahy, a vidí je teď jen zvenku a zpovzdálí, jsa s nimi ve válce či ve stavu nejistého příměří. Je jen několik lidí, kteří se těší výsadě cestovat; ostatní se musí spokojit s jejich příběhy. I třeba jen o žábách. Když Max Miiller mluvil o zvláštní, leč velmi rozšířené pohádce Žabí král, zeptal se svým (137) upjatým způsobem: „Jak mohl takový příběh vůbec kdy vzniknout? Lidské bytosti byly, doufejme, vždy natolik osvícené, aby věděly, že svatba mezi žabákem a královskou dcerou je absurdní." 1
Viz závěrečná poznámka G
( 123 )
Ach ano, v to skutečně doufejme! Kdyby tomu tak totiž nebylo, vyprávění by postrádalo smysl, neboť zásadním způsobem závisí právě na této absurditě. Původ folklóru (či dohady o něm) jsou tu zcela vedlejší. Je zbytečné uvažovat o totemismu. Ať už se za tímto příběhem skrývají jakékoli zvyky či víra, žabák se v něm1 objevuje a zůstává zachován dozajista právě proto, že byl tak zvláštní a svatba s ním tak absurdní, ba dokonce odporná. I když, samozřejmě, ve verzích, které nás zajímají, to jest keltské, německé a anglické, 2 k žádné svatbě mezi žabákem a princeznou vlastně nedochází: žabák je zakletý princ. A smysl příběhu není v tom, že by v žábách bylo lze spatřovat potenciální partnery, nýbrž v nutnosti plnit sliby (a to i ty, které mají nesnesitelné následky), zásadě, která spolu s pravidlem o dodržování zákazů prolíná celou pohádkovou říší. Toto je jedna z not elfijských rohů, a nikoli nota tlumená. A nakonec je tu touha nejstarší a nejhlubší, Velký únik: Únik před Smrtí. Pohádky poskytují mnoho příkladů i způsobů tohoto ducha - ducha pravého úniku, ducha prchání. Stejně je tomu ovšem i s jinými příběhy (zejména těmi, které inspirovala věda) a jinými studiemi. Pohádky vytvářejí lidé, a nikoli fairies. Lidské příběhy o elfech jsou nepochybně plné Úniků před Nesmrtelostí. Od našich příběhů však nelze očekávat, že se vždy povznesou nad naši běžnou úroveň. Často se to stává. O máločem člověka poučí tak jasně jako o tíze onoho druhu nesmrtelnosti, či spíše nekonečně pokračujícího žití, jemuž vstříc se prchá. Takové věci má pohádka obzvláštní dar učit, v dávných dobách i dnes. Smrt je téma, které nejvíc inspirovalo George MacDonalda. „Útěcha" pohádkových příběhů má však ještě jiný rys, než je pomyslné uspokojování odvěkých tužeb. Daleko důležitější než ono samo je Útěcha Šťastného konce. Téměř bych se odvážil (138) tvrdit, že všechny úplné pohádkové příběhy ji musejí poskytovat. Přinejmenším bych řekl, že Tragédie je pravou formou Dramatu, jeho nejvyšší funkcí - a opak je pravdou o pohádce. Protože se nezdá, že bychom měli výraz, který by tento opak vystihoval, nazvu jej 1
Nebo ve skupině příběhů. The Queen who sought drink from a certain Well and the Lorgann (Campbell, XXIII); Der Froschkónig; The Maid and the Frog. 2
( 124 )
eukatastrofou. Eukatastrofický příběh je pravou formou pohádky a její nejvyšší funkcí. Útěcha pohádek, radost ze šťastného konce, či lépe řečeno z dobré katastrofy, náhlého radostného „obratu" (protože žádná pohádka nikdy doopravdy nekončí):1 tato radost, která je jednou z věcí, jež pohádkové příběhy dokáží tak báječně vytvořit, nemá ve své podstatě nic společného s „únikem" ani „prcháním". V pohádce - či jiném světě -je to náhlá a zázračná milost, o níž nelze předpokládat, že se ještě někdy vrátí. Nepopírá existenci dyska-tastrofy, smutku a nezdaru - tyto věci jsou nutné, aby mohla být zakoušena radost z vysvobození. Popírá (navzdory mnohým dokladům o ní) obecnou a konečnou porážku a v tom je evangeliem, poskytujíc prchavý záblesk Radosti, Radosti za hradbami tohoto světa, pronikavé jako hoře. Je znakem dobré pohádky, jejího vyššího či úplnějšího druhu, že ať jsou děje v ní sebedivočejší, její dobrodružství sebefan-tastičtější nebo sebestrašnější, přece v dítěti či dospělém, kteří jí naslouchají, v okamžiku, kdy dojde k onomu „obratu", zatají dech, rozbuší a rozradostní srdce až k slzám, a to stejně naléhavě jako kterýkoli jiný druh slovesného umění, a přece po svém. Tento účinek někdy dokonce mají i pohádky moderní. Není to snadné: záleží na celém příběhu, z kterého obrat povstává a který přesto zrcadlí jeho slávu. Příběh, jenž v této věci sebeméně uspěje, nemůže zcela propadnout, ať má jakékoli vady nebo ať je jeho záměr jakkoli nejasný či zmatený. Je tomu tak i v Langově Princi Prigiovi, pohádce v mnoha směrech neuspokojivé. Když „všichni rytíři obživli a pozvedli své meče a volali ,ať žije princ Pri-gio'", zakoušená radost se tak trochu podobá té zvláštní mýtické pohádkové radosti, větší než sama událost. Nepodobala by se jí vůbec, kdyby popisovaná událost nebyla součástí „fantazie" opravdovější než valná část příběhu, která je v zásadě lehko(139) vážnější, neboť má onen napůl uštěpačný úsměv dvorské, rafinované Conte.2 Mnohem mocnější a pronikavější je účinek oprav1
Viz závěrečná poznámka H Toto je pro Langovu tvůrčí nevyrovnanost příznačné. Na povrchu jde o příběh v duchu francouzské „dvorské" conte se satirickým zvratem a zejména v duchu Thackerayho Růže a prstenu (The Rose and the Ring) typu, který vzhledem ke své přirozené povrchnosti či dokonce lehkovážnosti 2
( 125 )
dového vyprávění o pohádkové říši.1 Když onen náhlý „obrat" přijde tam, zasáhne nás pronikavý záblesk radosti a touhy, jež příběh na okamžik opustí, ba dokonce roztrhne jeho pavučinu a nechá dovnitř zašlehnout světlo: Sedmero dlouhých let tobě jsem sloužila, na horu skleněnou pro tě se soužila, šaty tvé krvavé do vody hroužila, což neprocitneš teď, abych tě spatřila? A on ji uslyšel a obrátil se k ní.2 (140)
nevytváří a ani neusiluje vytvořit něco tak hlubokého; vespod se ovšem skrývá opravdovější duch romantického Langa. 1 Typu, kterému Lang říkal „tradiční" a kterému ve skutečnosti dával přednost. 2 O černém býku norvéžském.
( 126 )
EPILOG Tato „radost", kterou jsem určil jako znak pravého pohádkového příběhu (či romance), jako jeho pečeť, zasluhuje hlubší úvahu. Snad každý spisovatel, který vytváří druhotný svět, fantazii, každý lidský stvořitel touží být do určité míry skutečným tvůrcem anebo doufá, že ze skutečnosti vychází: doufá, že zvláštní tvářnost tohoto druhotného světa (když už ne všechny jeho podrobnosti)1 je odvozena ze Skutečnosti, anebo do ní naopak vplývá. Dosahuje-li skutečně toho, co lze slovníkovou definicí výstižně popsat jako „vnitřní konzistenci skutečnosti", je obtížné pochopit, jak je možné, jestliže se jeho dílo na skutečnosti nějakým způsobem nepodílí. Zvláštní povaha „radosti" v úspěšné Fantazii tak může být vysvětlena jako náhlý záblesk skryté skutečnosti či pravdy. Není to jen „útěcha" ve smutku tohoto světa, nýbrž i zadostiučinění a odpověď na onu otázku: „Je to pravda?" Odpověď, kterou jsem na tuto otázku dal ponejprv, zněla (docela správně) takto: „Pokud jste si svůj malý svět vytvořili jaksepatří, pak ano - v tomto světě je to pravda." Umělci (anebo umělecké části jeho já) toto postačí. Avšak v krátkém prozření zásluhou „eukatastrofy" vidíme, že odpověď může být dalekosáhlejší -může to být vzdálený záblesk nebo ozvěna evangelia ve skutečném světě. Toto slovo naznačuje smysl mého epilogu. Je to vážná a nebezpečná záležitost. A je ode mne opovážlivé se takového tématu vůbec dotýkat. Pokud však snad z boží milosti bude mít to, co řeknu, v nějakém ohledu jakousi platnost, bude to samozřejmě jen jedna stránka pravdy nezměrně bohaté: a konečné jen proto, že i chápání Člověka, jemuž byla určena, je konečné. Odvážím se tedy říci, že už dlouho mám pocit (a to pocit radostný) - přistupujeme-li k Příběhu křesťanství z tohoto úhlu -, že Bůh spasil zkažené tvůrčí bytosti, lidi, způsobem odpovídají(141) cím této stránce (právě tak jako stránkám dalším) jejich podivné povahy. Evangelia v sobě mají pohádkový příběh, nebo příběh větší, 1
Neboť ne všechny detaily musí být „pravdivé": jen zřídkakdy bývá inspirace tak silná a trvalá, že dá vykynout všemu těstu a nezanechá leccos, co je pouhým přízemním výmyslem.
( 127 )
který veškerou podstatu pohádek zahrnuje. Obsahují mnohé zázraky zázraky podivuhodně umělecké, 1 krásné a dojemné: „mýtické" v jejich dokonalém, uzavřeném významu; a mezi těmito zázraky je největší a nejúplnější z představitelných euka-tastrof. Tento příběh však vstoupil do Dějin a prvotního světa; touha a usilování lidského tvořitelství byly pozdviženy k plnosti Stvoření. Kristovo narození je eukatastrofou historie Člověka. Vzkříšení je eukatastrofou příběhu Vtělení. Tento příběh začíná i končí radostí. On především má v sobě „vnitřní konzistenci skutečnosti". Neexistuje žádný jiný příběh, o jehož pravdivosti by se lidé přesvědčili raději, neexistuje žádný jiný příběh, který by tolik skeptických lidí přijalo jako pravdivý pro něj sám. Jeho Umění totiž zní svrchovaně přesvědčivým tónem umění Prvotního, to jest Stvoření. Odmítnout je vede jen k smutným nebo hněvivým koncům. Není obtížné představit si ono zvláštní vzrušení a radost, kterou bychom zakusili, kdyby nějaká obzvlášť krásná pohádka byla shledána „prvotně" pravdivou a její děj historií, aniž by přitom nutně ztratila svůj mýtický či alegorický význam. Není to obtížné, protože se od nás nežádá, abychom se pokusili představit si věc povahy neznámé. Zakoušeli bychom přesně tutéž radost, byť ne ve stejném stupni, jakou nám dává poznat „obrat" v pohádce: taková radost má chuť prvotní pravdy. (Jinak by její jméno nebylo radost.) Hledí kupředu i zpět (směr je teď nedůležitý) k Velké eukatastrofe. Křesťanská radost, Gloria, je stejného druhu - je však svrchovaně (nekonečně, kdyby naše chápání nebylo konečné) vznešená a radostná. Ovšem svrchovaný je i tento příběh; a je pravdivý. Umění je potvrzeno. Bůh je Pán, Pán andělů, a také lidí - a elfů. Legenda a Historie se setkaly a prolnuly. Avšak v Božím království přítomnost největšího neskličuje malé. Vykoupený Člověk je i nadále člověkem. Příběh a fantazie pokračují dál a pokračovat by měly. Evangelium legendy nezru(142) šilo, nýbrž posvětilo, zejména jejich „šťastný konec". Křesťan musí i nadále pracovat, myslí i tělem, trpět, doufat a umírat. Nyní však může pochopit, že všechny jeho sklony a schopnosti mají svůj 1
Umění zde tkví spíše v příběhu samém než v jeho vyprávění, neboť Autorem evangelií nebyli evangelisté.
( 128 )
smysl, který může být naplněn. Tak štědře byl obdarován, že se nyní snad může odvážit tušit, že svou Fantazií může vskutku napomáhat rozmanitému obohacování stvoření. Všechny příběhy se mohou stát skutečností; a přece se nakonec, vykoupené, mohou podobat i nepodobat tvarům, jež jsme jim dali, právě tak, jako se Člověk, konečně vykoupený, bude podobat i nepodobat tomu padlému, kterého známe. (143)
( 129 )
POZNÁMKY A (s. 99) Základ (nikoli jen využití) jejich „zázraků" je satira, výsměch nerozumu. A „snový" prvek není jen pouhým mechanismem úvodu a zakončení, nýbrž neodmyslitelnou součástí děje a proměn. Toho si děti, pokud je necháme být, povšimnou a přijmou to za své. Ovšem mnoha dětem je, tak jako kdysi mně, Alenka předkládána jako pohádka, a dokud toto nedorozumění trvá, pociťují i nechuť k snovým prvkům. V Žabákových dobrodružstvích není o žádném snu ani zmínka. „Krtek pracoval po celé ráno velmi pilně, zabývaje se jarním úklidem svého malého domku." Tak tento příběh začíná, a ve stejně správném tónu také pokračuje. Tím pozoruhodnější je, že A. A. Milné, velký obdivovatel této výtečné knihy, v předmluvě ke své zdramatizované verzi příběhu použil výstřední scény, v níž dítě telefonuje s narcisem. Ale možná to zas tak pozoruhodné není, neboť vnímavý obdivovatel (na rozdíl od obdivovatele velkého) by se o dramatizaci takového příběhu nikdy nepokusil. Tak lze předvádět přirozeně jen jednodušší přísady vyprávění, jako je pantomima či satirická bajka. Ona hra, jakožto nižší forma dramatu, poskytuje zábavu v únosné míře, a to zejména těm, kdo nečetli knihu. Nicméně některé děti, které j sem na Milnova Žabáka z žabího hrádku (Toad of Toad Halí) vzal, si jako zásadní vzpomínku odnesly pocit nevolnosti ze začátku představem. Jinak vzpomínaly raději na knihu. B (s. 112) Tyto detaily se samozřejmě do příběhů pravidelně dostávaly proto, že měly vypravěčskou hodnotu, a to i v dobách, kdy se vyznačovaly praktickým životním smyslem. Kdybych měl napsat příběh, v němž by byl oběšen člověk, pak by se v pozdějších dobách, pokud by ten příběh přežil (což by samo o sobě bylo příznakem toho, že měl jistou trvalou a nejen místní či dočasnou hodnotu), mohlo soudit, že byl napsán v době, kdy se lidé skutečně věšeli. Mohlo: soudit by se to v onom budoucím čase nedalo s jistotou. K tomu by budoucí badatel musel přesně vědět, kdy se oběšením usmrcovalo a kdy jsem žil. Mohl jsem si tu událost přece vypůjčit z jiných dob či míst, z jiných příběhů; mohl jsem šiji zcela jednoduše vymyslet. Ale i kdyby ten soud byl shodou okolností správný, ona scéna by se v ( 130 )
příběhu ocitla jen proto, a) že jsem si byl vědom dramatického, tragického a hrůzného účinku této události ve svém příběhu, b) že ti, kdo ten příběh předávali dále, cítili onu sílu natolik, že v něm událost ponechali. Vzdálenost v čase, sama starobylost a cizost tématu může později ostří tragédie a hrůzy nabrousit, avšak ono ostří tam (144) musí být od počátku - i dávný elfí brousek je potřeboval. Nejméně užitečná otázka, jakou si přinejmenším literární kritici mohou položit či zodpovědět o Ifigenii, Agamemnonově dceři, tedy zní: Pochází legenda o jejím obětování v Aulidě z dob, kdy se běžně prováděly lidské oběti? O výskytu těchto detailů v příbězích jsem užil pouze slova „pravidelně", protože je pochopitelné, že to, co dnes považujeme za příběh, bylo kdysi zamýšleno jako něco jiného: například jako záznam o nějaké skutečnosti nebo obřadu. Mám na mysli skutečný záznam. Příběh vynalezený k objasnění obřadu (což byl proces podle některých soudů velmi častý) zůstává v první řadě příběhem. Jako příběh vzniká a přežívá (zřetelně mnohem déle než samotný rituál) jen díky hodnotě svého vyprávěni. V některých případech mohly být detaily, které jsou nyní nápadné jen proto, že jsou zvláštní, kdysi tak všední a opomíjené, že se do příběhu dostaly zcela mimochodem: něco podobného, jako když řekneme, že někdo „smekl klobouk" nebo „chytil vlak". Takové běžné detaily však dlouho nepřežijí změnu v každodenních zvycích. Zejména v dobách výhradně ústního podání. V období písma (a rychlého měnění zvyků) může příběh zůstat nezměněn tak dlouho, že i jeho zcela běžné podrobnosti získají na kuriozitě a podivnosti. Právě toto má v sobě většina díla Dickensova. Člověk dnes otevře jeho román, který byl poprvé zakoupen a čten v době, kdy se věci daly v běžném životě přesně tak, jak jsou v něm popsány, a zjistí, že tyto detaily všedního dne jsou našim dnešním zvykům vzdáleny stejně jako doba alžbětinská. To je ovšem zvláštní moderní situace. Antropologové a folkloristé podobné okolnosti v úvahu neberou. Pokud se však zabývají v písmu nezachyceným ústním podáním, tím spíše by si měli uvědomovat, že mají co dělat s útvary, jejichž prvořadým smyslem bylo vystavět příběh a jež přežily především z téhož důvodu. Žabí král (viz s. 137) není Credo ani příručka totemového práva: je to podivný příběh s jednoduchým mravním naučením. ( 131 )
C (s. 114) Pokud je mi známo, děti, které mají raný sklon psát, nijak zvlášť neinklinují k pokusům o pohádkový příběh - pokud to není téměř výhradní forma literatury, která jim byla předkládána. Pokud se o něj přece pokusí, velmi zřetelně se j im nepodaří. Pohádka není snadná. Pokud máj í k něčemu blízko, pak je to zvířecí povídka, kterou dospělí s pohádkou často pletou. Nejlepší dětské příběhy, které jsem četl, byly bud' realistické (svým zaměřením), nebo v nich vystupovala zvířata a ptáci, kteří byli v podstatě zoomorfhími lidskými bytostmi, obvyklými právě ve zvířecích povídkách. Domnívám se, že se tato forma používá tak často především proto, že umožňuje značnou míru realismu - zobrazení událostí a hovorů v rodině, které děti dobře znají. Forma samotná je jim ovšem zpravidla navržena či určena dospělými. (145) V dobré i špatné literatuře, která se dnes malým dětem předkládá, má podivnou převahu. Nejspíš se soudí, že jde dobře dohromady s „přírodopisem", polovědeckými knihami o zvířatech a ptácích, které rovněž pokládáme za vhodnou duševní potravu pro mladé. To vše ještě posilují medvídci a králíčci, kteří téměř vystrnadili panenky z pokojíků i těch nejmenších holčiček. Děti často skládají dlouhé a důkladné ságy o svých panenkách. Pokud budou panenky vypadat jako medvědi, stanou se hrdiny oněch ság medvědi - budou však mluvit jako lidé. D(s. 118) K zoologii a paleontologii („pro děti") jsem se dostal právě tak brzy jako k pohádkové říši. Viděl jsem obrázky žijících zvířat a skutečných (tak mi to aspoň říkali) prehistorických živočichů. „Prehistorická" zvířata se mi líbila nejvíc: žila přinejmenším kdysi dávno a hypotézy o nich (založené na poněkud sporých dokladech) nemohly nezablýsknout fantazií. Neměl jsem ale rád, když se mnou o těchto tvorech mluvili jako o „dracích". Dodnes dokážu pocítit stejné podráždění jako v dětství, kdy mě příbuzní (nebo knížky, které jsem od nich dostal) poučovali: „sněhové vločky jsou jako klenoty z pohádek", „.. .jsou mnohem krásnější nežli klenoty z pohádek", „divy mořských hlubin jsou skvělejší než pohádková zem". Děti očekávají, že jim rozdíly, které cítí, ale nedokáží analyzovat, dospělí vysvětlí nebo že je alespoň uznají, a ne zeje budou opomíjet či popírat. Sám ( 132 )
jsem byl ke krásám „Skutečného světa" silně vnímavý, připadalo mi však matoucí směšovat je s divy „Jiného světa". Byl jsem dychtivý poznávat Přírodu, vlastně dychtivější než číst si ve většině pohádkových knih; nechtěl jsem ale být vmanévrováván do přírodních věd a podvodně vyháněn z pohádkové říše lidmi, kteří jako by předpokládali, že skrze jakýsi prvotní hřích dávám přednost pohádkám, ale že ve shodě s nějakou novou věroukou bych měl být veden k zaujetí pro přírodní vědy. Příroda nepochybně znamená studium na celý život či na věky (pro ty, kdo jsou tak nadáni); v člověku je však i cosi, co „Příroda" není, co se tedy nemusí zabývat jejím studiem a co v ní vlastně nenachází sebemenší uspokojení. E(s. 125) Například v surrealismu se běžně vyskytuje morbidita a neklid, které v literární fantazii nalézáme tak zřídka. Už samu mysl, která taková zobrazení vytvořila, lze často podezřívat z morbidnosti: není to však nutné vysvětlení všech takových případů. Zvláštní rozrušenost mysli může často vznikat právě ze samotného aktu kreslení věcí tohoto druhu. Je to stav svou povahou a vědomím morbidity podobný vjemům při vysokých horečkách, kdy mysl (146) L nabývá zneklidňující schopnosti snadno a překotně vytvářet různé postavy, spatřovat zlověstné a groteskní podoby všech objektů okolo. Hovořím zde samozřejmě o primárním výrazu Fantazie ve „výtvarném" umění, nikoli o ilustracích či o biografu. Ať jsou ilustrace samy o sobě jakkoli dobré, pohádkám příliš neprospívají. Zásadní rozdíl mezi veškerým uměním (včetně divadla), které nabízí viditelnou podobu věci, jež prezentuje, a opravdovou literaturou je v tom, že v prvním případě jde o podobu jedinou. Literatura působí od mysli k mysli a je tak mnohem plodnější. Je zároveň univerzálnější a naléhavěji konkrétní. Mluví-i o chlebu, vině, kameni či stromu, odkazuje k těmto věcem jako k třídám, odkazuje k jejich představám; každý posluchač jim však ve své představivosti přesto vtiskne zvláštní osobní podobu. Bude-li příběh vyprávět o tom, jak někdo ,jedl chléb", režisér či malíř mohou pouze ukázat „krajíc chleba", tak jak vyhovuje jejich představě a chuti. Posluchač příběhu bude naproti tomu uvažovat o chlebu jako takovém a vybaví si jej v některé z podob, kteráje mu blízká. Praví-li se v příběhu: „vylezl na kopec a v ( 133 )
údolí dole pod sebou spatřil řeku", ilustrátor může více nebo méně zachytit svou vlastní vizi takové scény, avšak každý, kdo ta slova uslyší, si vytvoří svůj vlastní obraz, stvořený ze všech kopců, řek a údolí, která kdy spatřil, ale zejména z toho Kopce, Řeky a Údolí, které pro něj byly prvním ztělesněním toho slova. F (s. 126) Odvolávám se samozřejmě především na fantazii forem a viditelných tvarů. Drama může vzniknout tak, že na lidi zapůsobí určitá fantastická událost, událost z říše pohádek, taková, která nevyžaduje žádné technické prostředky nebo o které lze předpokládat či vyprávět, že se stala. V dramatickém výsledku se však o fantazii nejedná -jeviště ovládají lidské postavy a soustřeďují na sebe pozornost. S dramatem tohoto druhu (jeho příkladem jsou některé Barrieho hry) lze zacházet lehkovážně, lze jej využít k satirickým účelům nebo sdělení případného dramatikova „poselství" - poselství lidem. Drama je antropocentrické. Pohádkové příběhy a Fantazie antropocentrické být nemusí. Máme například mnoho příběhů o tom, jak muži a ženy zmizeli a strávili dlouhá léta mezifairies, aniž by si povšimli, jak plyne čas, nebo aniž by zestárli. Barrieho Mary Rose je hrou na toto téma. Na scéně se neobjeví jediná fairy, zato krutě zkoušené lidské bytosti jsou tam neustále. Navzdory sentimentální hvězdě a andělským hlasům na konci (v tištěné verzi) je to hra úmorná a snadno se může stát pekelnou - to když se „andělské hlasy" na konci nahradí elfím voláním (tak jak jsem tu hru viděl hrát já). I nedramatické pohádkové příběhy mohou být patetické či hrozné, pojednávají-li o obětovaných lidech. Avšak také nemusejí - ve většině z nich jsou na tomfairies stejně jako lidé. V některých pohádkách jde ve sku(147) tečnosti o ně. Mnohé z krátkých folklórních záznamů o takových příhodách jsou pouhé „doklady" ofairies, zrnka ve věkovité hromadě „lidové moudrosti" o nich a způsobech jejich existence. Utrpení lidských bytostí, které s nimi přicházejí do styku (začasté svéhlavě), se tak ocitá v docela jiném světle. Je možné napsat drama o utrpení oběti radiologického výzkumu, těžko však o radiu samotném. Lze se ovšem zajímat v první řadě o radium (ne radiology) - a právě tak o pohádkovou říši (ne ovšem týrané smrtelníky). Z prvního zájmu
( 134 )
vznikne vědecká kniha, z druhé pohádkový příběh. Drama nezvládne ani jedno. G (s. 137) Nepřítomnost tohoto vědomí je pouhou hypotézou o lidech ztracené minulosti, ať už lidé dneška, pokoření či oklamaní, trpí jakýmikoli zmatky. Je právě tak oprávněná jako hypotéza, že toto vědomí bylo kdysi silnější než dnes, což je tvrzení, které je ve větším souladu s tím málem, jež bylo o myšlenkách dávných lidí v tomto směru zaznamenáno. To, že fantastické představy, které smísily lidskou podobu s podobami zvířecími a rostlinnými nebo které zvířatům propůjčily lidské schopnosti, jsou prastaré, samozřejmě nikterak ve prospěch tohoto zmatku nesvědčí. Pokud to vůbec něco znamená, dokazuje to opak. Fantazie nerozostřuje obrysy skutečného světa, protože na nich závisí. V našem západním, evropském světě bylo toto „vědomí odlišení" v moderní době vlastně napadeno a oslabeno, a to nikoli fantazií, ale vědeckými teoriemi. Tedy ne příběhy o kentaurech, vlkodlacích či zakletých medvědech, nýbrž hypotézami (nebo dogmatickými dohady) přírodovědců, kteří člověka klasifikovali nejen jako „zvíře" - tato správná klasifikace je pradávná -, ale jako „pouhé zvíře". Následovalo pokřivení citu. Rozbujela se přirozená láska těch lidí, kteří nejsou ještě tak docela zkaženi, ke zvířatům a lidská touha „octnout se v kůži" jiných živých tvorů. A tak teď máme lidi, kteří mají raději zvířata než lidi, kteří litují ovce tolik, že proklínají pastýře tak, jako by to byl vlk, kteří pláčou nad zabitým koněm a urážejí mrtvé vojáky. To nyní, a nikoli tehdy, kdy vznikly pohádky, existuje „nedostatek vědomí odlišení". H(s. 139) Slovní zakončení „a pak spolu šťastně a spokojeně žili až do smrti" - které se považuje za stejně příznačné pro konec pohádky jako „bylo nebylo" pro její začátek -je umělé. Nikoho totiž neoklame. Závěrečné fráze tohoto typu jsou jako okraje a rámy obrazů, a nelze je považovat za skutečný konec jakéhokoli zlomku bezešvé Sítě příběhů o nic víc, než lze rám obrazu vizionářské scény považovat za její skutečné okraje či okno za rám Vnějšího (148) světa. Tyto fráze mohou být obyčejné či propracované, jednoduché či extravagantní, stejně umělé a stejně nezbytné jako rámy obyčejné či vyřezávané či zlacené. „A jestli neodešli, jsou tam ( 135 )
dodnes." „A já na té svatbě taky byl, tančil a zpíval a víno pil..." „A pak spolu šťastně a spokojeně žili až do smrti." Zakončení tohoto druhu pohádkám vyhovují, protože pohádky vyciťují a chápou nekonečnost Světa příběhů lépe než moderní „realistické" příběhy, vtěsnané už do úzkých hranic svého omezeného času. Ostrý řez v té nekonečné tapisérii je nikoli nevhodně vyznačen formulí, a to někdy i formulí groteskní či komickou. Vývoji moderní ilustrace (která je tak velmi fotografická) nešlo odolat, a tak hranice padly a „obrázek" končí s okrajem papíru. Tato metoda může být vhodná pro fotografii, naprosto však nevyhovuje obrázkům, které ilustrují pohádky nebo jsou jimi inspirovány. Začarovaný les potřebuje kraj, či dokonce umně provedenou hranici. Vytisknout jej na celou stránku jako „záběr" Skalistých hor v Picture Post, jako by to opravdu byl „snímek" pohádkové země nebo „skica našeho malíře pořízená na místě", je hloupost a zlořád. Pokud jde o pohádkové začátky: formuli „bylo nebylo" lze sotva vylepšit. Působí okamžitě. Její účinek oceníte, když si přečtete třeba pohádku Strašlivá hlava (The Terrible Head) v Modré knize pohádek. Jde o Langovu vlastní adaptaci příběhu o Perseovi a Gorgoně. Začíná „Bylo nebylo..." a nejmenuje žádný letopočet, zemi ani osobu. Tento přístup provádí něco, co lze nazvat „proměnou mytologie v pohádku". Spíš bych ale řekl, že mění vznešený pohádkový příběh (neboť taková je řecká pověst) do zvláštní podoby, která je dnes u nás dobře známa - v dětské vyprávění či povídačku. Bezejmennost není přednost, ale náhoda, a neměla být napodobována; neurčitost je v tomto ohledu zlehčením, deformací způsobenou zapomnětli-vostí a nedostatečným umem. O nadčasovosti toto, myslím, neplatí. Onen začátek není chudobný, nýbrž významný. Jediným tahem vytváří vědomí velkého, nezmapovaného světa času. (149)
( 136 )
List od Nimrala
Byl jednou jeden človíček, jmenoval se Nimral, a ten měl před sebou dalekou cestu. Vůbec se mu nechtělo, už samotné to pomyšlení se mu příčilo; vyhnout sejí ale nemohl. Věděl, že jednou bude muset vyrazit, ale s přípravami nepospíchal. Nimral byl malíř. Nepříliš úspěšný, snad proto, že musel dělat spoustu jiných věcí. Většina z nich ho obtěžovala, dělal je však docela dobře, když se jim nemohl vyhnout, a to bylo podle jeho mínění až příliš často. Zákony v jeho zemi byly značně přísné. Byly tu i jiné překážky. Někdy byl prostě líný a nedělal vůbec nic. Navíc byl svým způsobem laskavý. Znáte ten druh laskavosti: častěji ho vedla k vnitřní nespokojenosti než k činu, a když už něco podnikl, nedělal to bez brblání, vztekání a proklínání (většinou v duchu). Přesto díky ní každou chvíli něco dělal pro svého souseda, pana Farského, který měl chromou nohu. Občas pomáhal i lidem z větší dálky, když přišli a poprosili ho. Čas od času si také připomněl svou cestu a začal trochu balit, ale nešikovně. V takových chvílích toho moc nenamaloval. Měl rozdělanou řadu obrazů; většina jich byla na jeho zručnost příliš velká a náročná. Byl to malíř, kterému šlo lip malování listů než stromů. Trávíval dlouhý čas nad jediným lístečkem. Snažil se vystihnout jeho tvar, jeho lesk a třpyt krůpějí rosy na jeho okrajích. Přesto chtěl stejným způsobem namalovat celý strom se všemi jeho listy, aby byl každý jiný. Zejména jeden obraz mu nedal spát. Začal listem lapeným ve větru a stal se z něho strom; strom rostl, vyháněl nespočetné ratolesti a rozprostíral nejfantastičtější kořeny. Přilétali neznámí ptáci, usedali na větvičky a dožadovali se pozornosti. Potom se okolo Stromu a za ním začala v mezerách mezi větvemi a listím objevovat krajina. Objevil se tam les táhnoucí se napříč a hory se sněhovými čepičkami. Nimral ztratil zájem o své ostatní obrazy, neboje vzal a připíchl na okraje svého velkého obrazu. Brzy bylo plátno tak veliké, že si musel opatřit žebřík; běhal po něm nahoru a dolů, tady udělal puntík, tamhle kousek vymazal. Když někdo přišel na návštěvu, zdál se Nimral docela zdvořilý, přestože si (153) pohrával s tužkami na stole. Poslouchal, co mu kdo říká, ale neustále přitom myslel na své obří plátno ve vysoké kůlně, kterou si dal pro ně postavit v zahradě (na bývalém bramborovém záhoně). ( 139 )
Své laskavosti se nedokázal zprostit. Někdy si říkal: „Měl bych být pevnější!" a myslel tím, že by ho trápení jiných lidí nemělo vyvádět z míry. Dlouho však neměl vážné obavy. Říkával si: „Tenhle obraz, svůj skutečný obraz, určitě dokončím, než budu muset na tu zatrápenou cestu." Začínal si však uvědomovat, že ji nebude moci odkládat donekonečna. Obraz bude prostě muset přestat růst a bude se muset dokončit. Jednou tak stál Nimral kousek od svého obrazu a prohlížel jej s nezvyklou bedlivostí a odstupem. Nemohl se rozhodnout, co si o něm vlastně myslí, a rád by byl měl nějakého přítele, který by mu řekl, co si má myslet. Připadal mu totiž naprosto neuspokojivý, a přitom moc hezký, jediný opravdu krásný obraz na světě. V tu chvíli si přál vidět sama sebe, jak vchází, plácá se po zádech a (ve vší upřímnosti) říká: „Úplná nádhera! Přesně chápu, o co ti jde. Tak jen dál a ničím jiným se nedej rušit! Zařídíme ti státní penzi, aby ses nemusel rozptylovat." Žádná penze ovšem nepřicházela. A viděl jednu věc: bude nutné se soustředit, pracovat, tvrdě a bez přerušení pracovat, aby obraz dokončil i v jeho současné velikosti. Vykasal si rukávy a začal se soustřeďovat. Vyrušování však na sebe nedalo dlouho čekat. V domě se mu kazily věci, musel do města zasedat v porotě, onemocněl vzdálený přítel, pana Farského chytil houser a návštěvy chodily jedna za druhou. Bylo jaro a jim se zachtělo zdarma posvačit na venkově. Nimral totiž bydlel v příjemném domečku daleko za městem. V duchu je proklínal, nemohl ovšem popřít, že je pozval sám; bylo to v zimě, kdy mu zajet si do obchodů a posvačit u známých ve městě jako „vyrušení" nepřipadalo. Snažil se zatvrdit, ale nepodařilo se mu to. Byla spousta věcí, na které neměl odvahu říct ne, i když je třeba nepovažoval za povinnost, a některé věci dělat musel, ať si o nich myslel co chtěl. Někteří návštěvníci mu naznačili, že má zanedbanou zahradu a že by se mohl dočkat návštěvy Inspektora. Velmi málo jich samozřejmě vědělo o jeho obrazu; kdyby však o něm věděli, (154) mnoho by se tím nezměnilo. Pochybuji, že by jej považovali za něco závažného. Troufám si říct, že to nebyl nijak zvlášť dobrý obraz, i když měl některé dobré partie. Strom byl rozhodně pozoruhodný. Svým způsobem docela jedinečný. To byl i Nimral, i když to byl také velmi obyčejný a dost pošetilý človíček.
( 140 )
Postupně začal být Nimralovi čas opravdu drahý. Jeho známí v dalekém městě si začali připomínat, že toho človíčka čeká nepříjemná cesta, a někteří začali v duchu počítat, jak dlouho ještě bude moci odkládat odchod. Byli zvědaví, kdo převezme dům, a jestli bude lip udržovat zahradu. Přišel mokrý a větrný podzim. Človíček malíř byl ve své kůlně. Stál nahoře na žebříku a snažil se vystihnout odlesk klesajícího slunce na vrcholku zasněžené hory, kterou zahlédl kousíček vlevo od listnatého konce jedné haluze Stromu. Věděl, že bude muset brzy odejít: možná už začátkem příštího roku. Tak akorát stihne obraz dokončit, a jen tak tak. V některých koutech už bude mít čas jen naznačit, co tam chtěl mít. Ozvalo se zaklepání na dveře. „Pojďte dál!" řekl ostře a slezl ze žebříku. Zůstal stát na podlaze a hrál si se štětcem. Byl to jeho soused Farský: jeho jediný skutečný soused, protože všichni ostatní bydleli kus dál. Přesto ho neměl moc rád. Zčásti proto, že měl tak často potíže a potřeboval pomoc, a také proto, že mu malování nic neříkalo, ale zato velmi kriticky posuzoval zahradničení. Kdykoli se Farský podíval na Nimralovu zahradu (a to bylo často), viděl skoro samý plevel, a když se podíval naNimra-lovy obrazy (to bylo velmi zřídka), viděl jen zelené a šedivé skvrny a černé čáry, což mu připadalo jako nesmysl. Nezdráhal se vyjadřovat o plevelu (v rámci sousedských povinností), ale o obrazech své mínění nevyslovoval. Myslel, že se chová velmi laskavě, a ani ho nenapadlo, že je to snad laskavé, ale ne dost. Pomoci s plevelem (a případně pochválit obrazy) by bývalo bylo lepší. „Tak co je, Farský?" zeptal se Nimral. „Já vím, neměl bych Vás rušit," řekl Farský (na obraz se ani nepodíval). „Určitě máte moc práce." Nimral měl na jazyku totéž, ale propásl příležitost. Řekl jen: „Ano." (155) „Jenže já se nemám na koho jiného obrátit," řekl Farský. „Tak tak," vzdychl Nimral. Byl to jeden z těch vzdechů, které jsou soukromým komentářem, ale záměrně nejsou docela neslyšné. „Co pro vás mohu udělat?" „Manželka už je několik dní nemocná a dělá mi to starosti," řekl Farský. „A vítr mi sfoukl půlku tašek ze střechy a do ložnice leje. ( 141 )
Myslím, že bych měl jít pro doktora. A pro pokrývače, ale tomu to hrozně trvá, než přijde. Myslel jsem, jestli nemáte nějaké dřevo a plátno, jen aby se to na pár dní zapláclo." Teď se na obraz podíval. „No toto," řekl Nimral, „to máte smůlu! Doufám, že je manželka jen nastydlá. Hned přijdu a pomůžu vám ji přestěhovat do přízemí." „Mockrát děkuji," řekl Farský poněkud chladně. „Jenže to není nastuzení, ale horečka. Kvůli nastuzení bych vás neobtěžoval. A manželka už leží v přízemí. S tou svou nohou nemůžu běhat nahoru dolů s podnosem. Ale vidím, že máte práci. Promiňte, že jsem vás vyrušil. Tak trochu jsem doufal, že byste si snad našel čas a skočil pro doktora, když vidíte, jak na tom jsem. A taky k pokrývači, jestli vážně nemáte žádné plátno nazbyt." „Ale jistě," řekl Nimral, přestože v srdci měl docela jiná slova. V tu chvíli bylo jen měkké a laskavost v něm necítil žádnou. „Mohl bych tam zajít. Jestli máte opravdu velkou starost, tak já půjdu." „To víte, že mám velkou starost. Kdybych tak nebyl chromý!" řekl Farský. A tak Nimral šel. Jak vidíte, byla to trapná situace. Farský byl jeho soused a všichni ostatní bydleli daleko. Nimral měl kolo, a Farský ne, a stejně by na něm nemohl jezdit. Farský měl chromou nohu, opravdu chromou, a pořádně ho soužila. Na to bylo třeba pamatovat, nejen na jeho zakyslý výraz a ukňouraný hlas. Nimral měl samozřejmě obraz a stěží čas na jeho dokončení. Tohle však měl přece vzít v úvahu Farský, a ne Nimral. Farský ovšem obrazy v úvahu nebral, a na tom nemohl Nimral nic změnit. „Zatraceně," říkal si, když vytahoval kolo. Bylo mokro a větrno a smrákalo se. „Dneska už nic neudělám," pomyslel si Nimral a celou cestu buď v duchu nadával, (156) nebo si představoval tahy štětcem na té hoře a na olistěné haluzi vedle ní, kterou si prvně představil zjara. Prsty na řídítkách mu pocukávaly. Teď, když byl z kůlny venku, docela přesně viděl, jak pojednat tu svítivou haluz, která rámovala průhled na horu v dálce. Srdce se mu však svíralo strachem, že už nebude mít příležitost to provést. Doktora zastihl a pokrývači nechal lístek. Dílna byla zavřená a pokrývač už odešel domů do tepla. Nimral promokl až na kůži a také se nastydl. Doktor nespěchal tolik jako Nimral. Přišel až druhý den, a ( 142 )
vyplatilo se mu to, protože tou dobou už měl pacienty dva, v každém domě jednoho. Nimral ležel v posteli s vysokou horečkou a v hlavě a na stropě se mu rýsovaly úžasné vzorce z listů a propletených haluzí. Moc ho neutěšilo, když se dozvěděl, že paní Farská byla jen nastydlá a že už vstává. Obrátil se tváří ke zdi a zahrabal se do listí. Nějaký čas zůstal v posteli. Vítr foukal dál. Sebral Farskému spoustu dalších tašek a Nimralovi taky pár. I jemu začalo téct do domu. Pokrývač nešel. Nimralovi to bylo jedno, aspoň pár dní. Pak se vyplazil z postele pro něco k snědku (sám manželku neměl). Farský se ani neukázal. Z deště ho rozbolela noha a jeho manželka pilně ždímala hadry a přemítala, jestli „ten pan Nimral" nezapomněl k pokrývači zajít. Kdyby věděla o něčem užitečném, co by si mohla vypůjčit, byla by tam Farského hnala, noha neno-ha. Nevěděla však o ničem, a tak nechali Nimrala být. Asi po týdnu se Nimral zase dopotácel do svého přístřešku. Pokusil se vylézt na žebřík, ale zatočila se mu hlava. Seděl a díval se na obraz, toho dne však neměl v hlavě žádné vzorce z listů a vidiny hor. Byl by mohl namalovat pohled zdálky na písečnou poušť, ale neměl na to dost energie. Druhý den mu bylo o hodně lip. Vylezl na žebřík a začal malovat. Zrovna se do toho zase dostával, když se ozvalo zaklepám na dveře. „Setsakra!" pravil Nimral. Stejně dobře ovšem mohl zdvořile říct: „Pojďte dál!", protože dveře se stejně otevřely. Tentokrát vešel velmi vysoký, naprosto cizí muž. „Tohle je soukromý ateliér," řekl Nimral. „Mám práci. Jděte pryč!' (157) „Jsem Inspektor domů," pravil muž a podržel svou průkazku tak, aby ji Nimral ze žebříku viděl. „Ach," řekl malíř. „Dům vašeho souseda vůbec není uspokojivý," pravil Inspektor. „Já vím," řekl Nimral. „Už dávno jsem odnesl vzkaz pokrývači, ale vůbec nepřišel. Potom jsem stonal." „Aha," pravil Inspektor. „Ale teď už nestůněte." „Jenže já nejsem pokrývač. Farský by si měl stěžovat na městské radě a požádat o pomoc havarijní službu." „Ti mají práci s horšími škodami," pravil Inspektor. „V údolí byla povodeň a spousta rodin nemá střechu nad hlavou. Měl jste ( 143 )
sousedovi pomoci to nouzově spravit a zajistit, aby oprava škod nebyla dražší, než je nezbytné. To je zákon. Máte tu spoustu materiálu: plátno, dříví, vodovzdorné barvy." „Kde?" zeptal se Nimral popuzeně. „Tady!" ukázal Inspektor na obraz. „To je můj obraz!" zvolal Nimral. „Možné to je," opáčil Inspektor, „ale domy jsou přednější. To je zákon." „Ale já přece nemůžu..." Víc toho Nimral neřekl, protože v tu chvíli vstoupil druhý muž. Velmi se podobal Inspektorovi, skoro jako dvojník: byl vysoký a celý v černém. „Tak jedeme!" řekl. „Já jsem Kočí." Nimral sešmátral dolů po žebříku. Jako by se mu vracela horečka: zatočila se mu hlava a projela jím zima. „Kočí? Kočí?" blekotal. „Jaký Kočí?" „Váš a vašeho kočáru," pravil muž. „Kočár byl objednán už dávno. Konečně přijel. Čeká. Dnes se totiž vydáváte na svou cestu." „Tak vidíte!" děl Inspektor. „Budete muset jít. Je to ovšem špatný začátek cesty, když za sebou necháváte neudělanou práci. No, aspoň budeme moci použít to plátno." „No tohle!" vzlykl chudák Nimral a rozplakal se. „A není ani dokončené!" „Není dokončené?" řekl Kočí. „No, vy jste s ním každopádně skončil. Tak jdeme." (158) Nimral šel docela pokorně. Kočí mu nedal žádný čas na sbalení věcí. Prý to měl udělat už dřív, a ujede jim vlak; a tak Nimral jen popadl jednu tašku v předsíni. Zjistil, zeje v ní jen krabice s barvami a malý skicář s jeho vlastními kresbami: žádné jídlo a žádné šaty. Vlak stihli docela dobře. Nimral byl hrozně unavený a ospalý. Když ho strkali do kupé, skoro už nevěděl, co se děje. Bylo mu to dost jedno: zapomněl, kam má vlastně jet i proč tam jede. Vlak se vzápětí vřítil do tmavého tunelu. Nimral se probudil na velikém šerém nádraží. Po nástupišti přicházel Zřízenec, nevyvolával však jméno stanice. Křičel: Nimral! Nimral rychle vyskočil a zjistil, že nechal tašku ve vlaku. Otočil se, ale vlak byl pryč.
( 144 )
„Tak tady jste!" pravil Zřízenec. „Tudy! Cože, vy nemáte zavazadla? Budete muset jít do chudobince." Nimralovi se udělalo zle a rovnou na nástupišti omdlel. Naložili ho do sanitky a odvezli do špitálu v chudobinci. Léčba se mu pranic nelíbila. Lék, který mu dávali, byl hořký. Úředníci a ošetřovatelé byli nevlídní, mlčenliví a odměření. Nikoho jiného nikdy neviděl, jen velmi přísného doktora, který ho občas navštívil. Bylo to spíš vězení než nemocnice. Ve vymezených hodinách musel tvrdě pracovat: kopat, truhlařit a natírat holá prkna jedinou mdlou barvou. Nikdy ho nepouštěli ven a všechna okna hleděla dovnitř. Hodiny a hodiny ho drželi ve tmě, prý aby „trochu přemýšlel". Ztratil pojem o čase. Vůbec se necítil lip, aspoň pokud se dalo soudit z toho, jestli mu nějaká práce dělala radost. Nedělala. Ani lehnout si nešel rád. Ze začátku, tak prvních sto let (líčím jen jeho dojmy) si zbytečně lámal hlavu s minulostí. Jak tak ležel potmě, pořád si opakoval: „Škoda, že jsem nenavštívil Farského hned první den po tom, co začaly vichřice. Chtěl jsem. První uvolněné tašky by se byly snadno upevnily. Paní Farská se vůbec nemusela nastydnout a já taky ne. Pak bych byl měl o týden víc." Po čase však zapomněl, nač vlastně chtěl ten týden života. Pokud si potom ještě dělal nějaké starosti, tedy kvůli svým pracím ve špitále. Plánoval šije, přemýšlel, jak rychle může upravit tohle prkno, aby nevrzalo, převěsit tamty dveře nebo spravit tuhle nohu od stolu. Asi se (159) z něho stal docela užitečný člověk, třebaže mu to nikdy nikdo neřekl. To ovšem nemohl být důvod, proč ho tam chudáka drželi tak dlouho. Třeba čekali, až mu bude lip, a to „lip" posuzovali podle nějakého vlastního zvláštního lékařského měřítka. Nimral prostě neměl žádné potěšení ze života, aspoň ne to, čemu potěšení říkával. Rozhodně se nebavil. Nedalo se však popřít, že začínal mít pocit - řekněme - uspokojení: bylo to spíš jako chléb než jako marmeláda. Dokázal se chopit práce, jakmile zazvonil jeden zvonek, a hbitě ji odložit, jakmile zazněl druhý, uspořádanou a připravenou, aby se dalo hned pokračovat, až přijde čas. Teď toho za den stihl docela hodně. Malé věci úhledně dokončoval. Neměl žádný „čas pro sebe" (jen když byl sám ve své cele s postelí), přesto začínal být pánem svého času. Začínal přesně vědět, co s ním může udělat. ( 145 )
Neměl žádný pocit shonu. Byl teď v nitru klidnější, a když byl čas odpočinku, uměl opravdu odpočívat. Tu mu najednou úplně změnili časy; do postele ho skoro nepustili, úplně mu vzali truhlařinu a nechali ho den po dni kopat a kopat. Nesl to docela dobře. Trvalo dlouho, než vůbec začal v mysli tápat po nadávkách, které už skoro zapomněl. Kopal a kopal, až měl hřbet celý rozlámaný, ruce odřené a cítil, že už další lopatu neuzvedne. Nikdo mu neděkoval. Přišel však doktor a podíval se na něj. „Dejte si pohov," řekl. „Úplný odpočinek - ve tmě." Nimral ležel ve tmě a úplně odpočíval. Protože ani necítil, ani nemyslel, mohl tam klidně ležet hodiny nebo léta. Nevěděl. Nyní však zaslechl Hlasy: hlasy, jaké ještě nikdy neslyšel. Zdálo se, že někde hned vedle probíhá lékařská porada nebo možná soudní přelíčení, snad v sousední místnosti s otevřenými dveřmi, přestože neviděl žádné světlo. „A teď případ Nimral," řekl Hlas, přísný, ještě přísnější než doktorův. „Co mu scházelo?" zeptal se Druhý hlas, který byste asi označili jako mírný, třebaže nebyl měkký - byl to hlas mocný, a zněl zároveň nadějně a smutně. „Co Nimralovi scházelo? Srdce měl na pravém místě." (160) „Ano, ale pořádně nefungovalo," pravil První hlas. „A hlavu neměl přišroubovanou dost pevně: skoro vůbec nepřemýšlel. Jen se podívejte, co promarnil času, a ani se přitom nebavil! Na svou cestu se vůbec nepřipravil. Neměl se špatně, a přece sem přišel jako hotový nuzák a musel přijít do chudinského křídla. Bojím se, že je to těžký případ. Myslím, že by tu měl ještě nějaký Čas zůstat." „Snad by mu to neuškodilo," pravil Druhý hlas. „Je to ovšem jen malý človíček. Nikdy se od něj moc nečekalo, a nikdy nebyl moc silný. Podívejme se do Záznamů. Ano. Jsou tu nějaké body k dobru." „Snad," řekl První hlas, „ale málo jich při přezkoumání opravdu obstojí." „Nu," mínil Druhý hlas, „tady jsou. Byl od přírody malíř. Samozřejmě nic velkého, ale přece jen, List od Nimrala má své kouzlo. Dal si velkou práci s listy, jen kvůli nim samotným. Nikdy se ale proto necítil důležitý. V Záznamech není žádný zápis, že by ( 146 )
někdy - třeba jen sám sobě - předstíral, že ho to omlouvá, když zanedbal věci nařízené zákonem." „Potom jich neměl zanedbat tolik," děl první hlas. „Přitom ale vyslyšel mnoho Výzev." „Malé procento, většinou těch snazších, a říkal jim Vyrušování. Záznamy jsou toho slova plné, spolu se spoustou nářků a hloupých nadávek." „Pravda. Jemu ovšem, chudákovi, jako vyrušování připadaly. A ještě jedno: nikdy neočekával žádnou Oplátku, jak se tomu u nich tak často říká. Je tu případ toho Farského, co přišel později. Byl to Nimralův soused, v životě pro něj nehnul prstem a málokdy dal najevo vůbec nějakou vděčnost. V Záznamech není žádná poznámka, že by Nimral od Farského vděčnost očekával. Zdá se, že na to ani nepomyslel." „Ano, to uznávám," řekl První hlas, „ale je to málo. Podle mého zjistíte, že Nimral často prostě jen zapomněl. To, co pro Farského dělal, pouštěl z hlavy jako nepříjemnost, kterou si odbyl." „Přesto je tu tahle poslední zpráva," řekl Druhý hlas, „ta jízda na kole v dešti. Na to kladu dost velký důraz. Zdá se jasné, že to (161) byla opravdová oběť. Nimral tušil, že zahazuje svou poslední příležitost udělat něco na obrazu, a tušil také, že si Farský dělá zbytečné starosti." „Myslím, že to příliš zdůrazňujete," pravil První hlas. „Máte ovšem poslední slovo. Je to samozřejmě váš úkol, vykládat fakta v nejlepším světle. Někdy to snesou. Co navrhujete?" „Myslím, zeje čas na trochu mírného zacházení," pravil Druhý hlas. Nimral měl pocit, že ještě nikdy neslyšel nic tak přejícného jako ten Hlas. Jeho Mírné zacházení znělo jako hromada krásných darů a pozvání ke královské hostině. Tu se Nimral najednou zastyděl. To, že je považován za případ, který si zaslouží Mírné zacházení, ho přemohlo, a ve tmě se začervenal. Bylo to jako nechat se veřejně chválit, když vy i posluchači víte, že chvála není zasloužená. Nimral schoval svůj ruměnec pod hrubou pokrývku. Nastalo ticho. Pak promluvil k Nimralovi První hlas, docela zblízka. „Vy jste poslouchal," řekl. „Ano," hlesl Nimral. ( 147 )
„Máte k tomu co dodat?" „Mohl byste mi povědět, jak se má Farský? Rád bych ho zase viděl. Doufám, že není moc nemocný. Můžete mu vyléčit tu nohu? Hodně se ho natrápila. A kvůli mně a jemu si, prosím vás, nedělejte starosti. Byl to moc dobrý soused a nechával mi lacino výborné brambory, a to mi ušetřilo hodně času." „Ano?" řekl První hlas. „To rád slyším." Znovu nastalo ticho. Nimral slyšel, jak se Hlasy vzdalují. „Dobrá, souhlasím," zaslechl z dálky První hlas. „Ať pokročí na další stupeň. Hned zítra, jestli chcete." Nimral se probudil a zjistil, že rolety jsou vytažené a jeho malá cela je zalitá sluncem. Vstal a shledal, že mu připravili pohodlné šaty, ne nemocniční stejnokroj. Po snídani mu lékař ošetřil ro-zedřené ruce mastí, která je okamžitě vy hojila. Dal Nimralovi několik dobrých rad a lahvičku životabudiče (kdyby ho potřeboval). V půli dopoledne dali Nimralovi sušenku a skleničku vína. Potom dostal jízdenku. (162) „Teď můžete jít na nádraží," pravil doktor. „Zřízenec se o vás postará. Sbohem." Nimral vyklouzl z hlavních dveří a zamžikal. Slunce svítilo velmi jasně. Předpokládal, že vkročí do velkého města, které by odpovídalo velikosti nádraží, ale nestalo se. Byl na vrcholku zeleného holého kopce, kde foukal ostrý povzbuzující vítr. Nikde nikdo. Až dole pod kopcem viděl svítit střechu nádraží. Svižně rázoval k nádraží, ale nechvátal. Zřízenec ho ihned zpozoroval. „Tudy!" řekl a zavedl Nimrala na nástupiště, na němž stála roztomilá lokálka: jeden vagón, malá lokomotiva, obojí velmi lesklé, čisté a čerstvě natřené. Vypadaly, jako když mají vyjet poprvé. I trať před lokomotivou vypadala nová: koleje zářily, úchytky byly natřené na zeleno a pražce na teplém slunci nádherně voněly čerstvým dehtem. Vagón byl prázdný. „Kam ten vlak jede, pane Zřízence?" zeptal se Nimral. „Myslím, že to tam ještě nemá žádné jméno," řekl Zřízenec. „Ale vy to najdete." Zavřel dveře. Vláček se hned rozjel. Nimral se opřel dozadu. Lokomotiva pufala hlubokým korytem s vysokými zelenými břehy, zaklenutým modrou oblohou. Netrvalo dlouho a mašinka zapískala, začala brzdit ( 148 )
a vláček zůstal stát. Nebyla tam žádná stanice a žádná tabule se jménem, jen schody nahoru do zeleného náspu. Nad schody stála proutěná branka v přistřiženém živém plotě. U branky stálo jeho kolo; aspoň tak vypadalo a na řídítkách byl přivázán žlutý štítek se jménem NIMRAL napsaným velkými černými písmeny. Nimral otevřel branku, skočil na kolo a frčel si to v jarním sluníčku z kopce. Zakrátko zjistil, že pěšina, po níž se vydal, zmizela a kolo jede po nádherném pažitu. Byl zelený a nízký, a přece bylo zřetelně vidět každé stéblo. Jako by si vzpomínal, že už ten trávník někde viděl, snad ve snu. Křivky krajiny mu byly jaksi povědomé. Ano, svah přešel v rovinu, jak měl, a teď samozřejmě začíná zase stoupat. Mezi Nimrala a slunce padl veliký zelený stín. Nimral vzhlédl, a spadl z kola. Před ním stál Strom, jeho Strom, dokončený, dá-li se to říci o Stromu, který byl živý, jeho listy se rozvíjely, jeho větve rostly (163) a ohýbaly se ve větru, který Nimral tak často cítil nebo tušil, a tak často nedokázal zachytit. Upřeně hleděl na Strom, pomalu zvedl paže a rozevřel je. „Je to dar!" řekl. Mluvil o svém umění a také o výsledku, myslel to však úplně doslovně. Díval se dál. Na Stromě byly všechny listy, na kterých se kdy lopotil, spíš tak, jak si je představoval, než jak je namaloval, a byly tam jiné, které mu jen vyrašily v mysli, a mnohé, které vyrašit mohly, kdyby byl měl čas. Nebylo na nich nic napsáno, byly to jen nádherné listy, přesto byly datovány stejně zřetelně jako kalendář. Bylo vidět, že některé z těch nejkrásnějších - nejpříznačnějších, nejdokonalejších příkladů Nimralova stylu -vznikly ve spolupráci s panem Farským; jinak se to říci nedalo. Ve Stromě si stavěli hnízda ptáci. Ohromující ptáci, a jak zpívali! Zatímco na ně hleděl, pářili se, vyseděli vejce, mladým narůstala křídla, a se zpěvem ulétali do lesa. Teď totiž viděl, že tu je i Les, táhne se na obě strany a mizí v dálce. Ještě dál probleskovaly Hory. Po chvíli se Nimral obrátil k Lesu. Ne že by ho Strom omrzel, připadalo mu však, že už jej má docela zřetelně v mysli a uvědomuje si jej i jeho růst, i když se na něj právě nedívá. Cestou zjistil podivnou věc: Les byl samozřejmě v dálce, a přece se k němu mohl přiblížit, dokonce do něj vejít, aniž by to zvláštní kouzlo ztratil. ( 149 )
Nikdy předtím nemohl vejít do dálky, aniž by se proměnila v pouhé okolí. Skutečně to dodávalo procházce krajinou velké kouzlo, protože cestou se otvíraly jiné dálky, takže tu najednou byly dvojité, trojité, ba čtvernásobné dálky, dvojmo, trojmo a čtyřnásob okouzlující. Člověk mohl jít dál a dál a mít na zahradě nebo na obrazu (pokud byste to raději vyjádřili takhle) celý kraj. Dalo se jít dál a dál, možná však ne donekonečna. V pozadí byly Hory. Přece jen se pomaloučku blížily. Zdálo se, že k obrazu nepatří, nebo jen jako spojovací článek, průhled mezi stromy na cosi jiného, další stupeň, další obraz. Nimral se procházel, ale ne jenom tak. Bedlivě se rozhlížel. Strom byl dokončený, přestože s ním neskončil - „úplně opačně, než to bylo předtím," pomyslel si -, v Lese však byla řada nedokončených prostor, které ještě vyžadovaly práci a přemýšlení. Nic již nebylo třeba měnit, nic nebylo špatně, kam až to dospělo, bylo však třeba pokračovat až ke konečnému bodu. Nimral ten bod pokaždé přesně viděl. Posadil se pod překrásný daleký strom - obměnu Vekého stromu, avšak naprosto jedinečnou, aspoň při troše další pozornosti -a uvažoval, kde začít, kde skončit a kolik to bude chtít času. Nedařilo se mu to jaksi spočítat. „Samozřejmě!" řekl. „Potřebuji Farského. Ví toho o zemi, o rostlinách a o stromech spoustu, co nevím já. Tohle nemůže zůstat jen jako můj soukromý park. Potřebuji pomoc a radu: měl jsem si o ně říct už dřív." Vstal a šel na místo, kde se rozhodl začít pracovat. Sundal si sako. Pak zahlédl dole v chráněné prohlubince, kam nebylo z dálky vidět, nějakého člověka, jenž se dost zmateně rozhlížel. Opíral se o rýč, ale zjevně nevěděl, co dělat. Nimral na něho zavolal: „Farský!" Farský si hodil rýč na rameno a vystoupal k němu. Ještě trochu pokulhával. Nemluvili, jen na sebe kývli jako kdysi, když se potkali na cestičce, ted se však procházeli spolu a drželi se pod paží. Bez řečí se přesně shodli, kam umístit domek a zahrádku, které se zdály nutné. Jak spolu pracovali, ukázalo se, že Nimral si teď umí z nich dvou lépe rozvrhnout čas a dotahovat věci do konce. Kupodivu se do stavby a zahradničení zabral víc právě on, kdežto Farský často obcházel a díval se na stromy, zejména na Velký strom. Jednoho dne Nimral pilně sázel živý plot z ptačího zobu a Farský ležel opodál v trávě a pozorně hleděl na sličný a úhledný žlutý ( 150 )
kvítek, který rostl na zeleném pažitu. Nimral jich kdysi nasázel ke kořenům svého Stromu spousty. Najednou Farský vzhlédl. Tvář se mu na slunci leskla a usmíval se. „To je nádhera!" řekl. „Já bych tu vlastně vůbec neměl být. Dík, že jste za mě ztratil slovo." „Hlouposti," opáčil Nimral. „Už se nepamatuji, co jsem říkal, ale určitě to zdaleka nebylo dost." „Ale bylo," řekl Farský. „Dostalo mě to odtamtud mnohem dřív. Ten Druhý hlas, víte, ten mě sem poslal. Říkal, že jste mě chtěl vidět. Vděčím za to vám." (164) (165) „Ne, vděčíte za to Druhému hlasu," řekl Nimral. „Oba mu za to vděčíme." Žili a pracovali spolu dál, nevím jak dlouho. Nedá se popřít, že ze začátku se občas nepohodli, zejména když byli unavení. Ze začátku totiž někdy unavení byli. Shledali, že oba dostali života-budič. Na obou lahvičkách byl stejný štítek: Pár kapek do vody z Pramene a pak si odpočinout. Pramen našli v srdci Lesa. Nimral si ho představil jen jednou, kdysi dávno, ale nikdy jej nenakreslil. Pár kapek dodalo vodě svíravou, dost hořkou, ale povzbuzující chuť a pročistilo hlavu. Když se napili, o samotě si odpočali, pak zase vstali a všechno šlo vesele dál. V takových chvílích vymýšlel Nimral podivuhodné nové květiny a rostliny a Farský vždycky přesně věděl, kam je zasadit a kde se budou nejlíp vyjímat. Dlouho předtím, než žřvotobudič dobrali, jej přestali potřebovat. Farský už ne-kulhal. Jak se jejich práce chýlila ke konci, dopřávali si čím dál víc času na procházky: dívali se na stromy, květiny, světla a tvary i na krajinu. Někdy si spolu zpívali; Nimral však shledával, že teď stále častěji obrací pohled k Horám. Přišel čas, kdy byly domek v údolíčku, zahrada, tráva, les, jezero a celá krajina téměř úplné, tak, jak měly být. Velký strom byl v plném květu. „Dnes večer skončíme," řekl jednoho dne Farský. „Pak se vydáme na opravdovou dlouhou vycházku." Druhý den vyšli a kráčeli, až prošli všemi dálkami na Okraj. Nebylo jej samozřejmě vidět - nebyla tam žádná čára, plot nebo zeď, ( 151 )
věděli však, že došli na hranici té krajiny. Spatřili muže, který vypadal jako pastýř. Kráčel směrem k nim z travnatých svahů, jež vedly do Hor. „Potřebujete průvodce?" zeptal se. „Chcete jít dál?" Na okamžik padl mezi Nimrala a Farského stín, protože Nimral věděl, že teď opravdu chce jít dál, a (v jistém smyslu) by jít dál měl. Farský však dál jít nechtěl a nebyl na to ještě připraven. „Musím počkat na manželku," řekl Farský Nimralovi. „Bylo by jí smutno. Pochopil jsem to tak, že ji časem pošlou za mnou, až na to bude připravená a až já to tu připravím pro ni. Dům už je (166) hotový, nakolik jsme to uměli my, ale rád bych jí ho ukázal. Asi ho ještě vylepší - zútulní. Doufám, že se jí taky bude líbit zdejší krajina." Otočil se k pastýři. „Vy jste průvodce?" zeptal se. „Mohl byste mi říct, jak se to tady jmenuje?" „Vy to nevíte?" podivil se muž. „Je to Nimralova krajina. Je to Nimralův obraz, aspoň většina, a kousek je teď také Farského zahrada." „Nimralův obraz!" užasle opakoval Farský. „To jste všechno vymyslel vy, Nimrale? Neměl jsem ponětí, že jste tak chytrý. Proč jste mi to neřekl?" „Kdysi se vám to říct pokoušel," pravil muž, „ale vy jste se nechtěl ani podívat. Tenkrát měl jenom plátno a barvy a vy jste s nimi chtěl spravit svou střechu. Tohle je to, čemu jste s manželkou říkávali Nimralovy pitominky nebo Ta mazanice." „Ale tenkrát to takhle nevypadalo, nevypadalo to skutečně" namítl Farský. „Ne, tenkrát to byl jen náznak," odvětil muž, „vy jste ale ten náznak mohl postřehnout, kdyby vám byl někdy stál za námahu." „Moc velkou možnost jsem vám nedal," ozval se Nimral. „Nikdy jsem se nepokoušel nic vysvětlit. Říkal jsem vám Starej Ponrava. Ale co na tom? Teď jsme žili a pracovali spolu. Všechno mohlo být jinak, ale nemohlo to být lepší. Přesto teď asi budu muset jít dál. Myslím, že se zase sejdeme - určitě je ještě spousta věcí, které budeme moci dělat spolu. Sbohem!" Vřele potřásl Farskému rukou: připadala mu dobrá, pevná a poctivá. Otočil se a na okamžik se ohlédl. Květy na Velkém stromě zářily jako plamen. Všichni ptáci poletovali ve
( 152 )
vzduchu a zpívali. Pak se usmál, kývl na Farského a odešel s pastýřem. Umínil si, že se teď poučí o ovcích, o horských pastvinách, podívá se na širší oblohu a půjde pořád dál a dál k Horám, pořád do kopce. Nemohu hádat, co se s ním dělo pak. I malý Nimral ve svém starém domově dokázal zahlédnout Hory v dálce, a ty se dostaly na okraj jeho obrazu. Jaké však jsou doopravdy a co leží za nimi, to mohou říci jen ti, kdo na ně vystoupili. „Myslím, že to byl prostě hlupák," pravil radní Kráčmera. „Nebyl k ničemu. Vůbec nebyl Společnosti k užitku." (167) „Já nevím," ozval se Tintěra, obyčejná učitelská nula. „Nejsem si tím tak jistý: záleží na tom, čemu říkáte užitek." „Nebyl k žádnému praktickému a ekonomickému užitku," opáčil Kráčmera. „Kdybyste vy učitelé rozuměli svému řemeslu, určitě z něj mohlo být užitečné kolečko. Jenže vy tomu nerozumíte, a tak nám vychováváte takovéhle zbytečné lidi. Kdybych tuhle zemi řídil já, dal bych jemu a podobným nějakou práci, na jakou stačí, třeba mýt nádobí ve veřejné jídelně nebo tak, a dohlédl bych, aby to dělali pořádně. Nebo bych je odstranil. Jeho bych byl odstranil dávno." „Odstranil? Chcete tím říct, že byste ho byl poslal na cestu dřív, než přijde jeho čas?" „Ano, když trváte na tom nesmyslném starém obratu. Vyšoupl bych ho na velké Smetiště. To jsem chtěl říct." „Vy si tedy myslíte, že malování nemá žádnou cenu, že nestojí za zachování, zdokonalování, dokonce ani za využití?" „Ale jistě, malování se využít dá," pravil Kráčmera. „Jenomže jeho malování se použít nedalo. Je tu dost prostoru pro smělé mladé muže, kteří se nebojí nových nápadů a nových postupů. Ale ne pro tyhle staromódnosti. Soukromé snění. Ten by neuměl namalovat pořádný plakát, ani kdyby mu šlo o život. Samé lístečky a kytičky. Jednou jsem se ho ptal proč. Prý mu připadají hezké! Věřil byste tomu? Prý hezkél ,Cože? Trávicí soustava a pohlavní orgány rostlin?' řekl jsem mu. Na to neměl co říct. Budižkničemu jeden." „Budižkničemu," vzdychl Tintěra. „Ano, chudák človíček, nikdy nic nedokončil. Jistě, jeho plátna byla ,využita k lepším účelům', když odešel. Já si ale nejsem tak jistý, Kráčmero. Vzpomínáte si na to velké plátno, co s ním po bouřce a záplavě vyspravili ten ( 153 )
poškozený sousední dům? Našel jsem na poli utržený cíp. Byl poškozený, ale dalo se poznat, co na něm je: horský štít a větvička s listím. Často na něj myslím." „Cože? Vy taky myslíte?" řekl Kráčmera. „O kom je vlastně řeč?" vmísil se do hovoru v zájmu uklidnění Douděra. Tintěra totiž povážlivě zrudl. „To jméno nestojí za opakování," pravil Kráčmera. „Ani nevím, proč o něm vůbec mluvíme. Nebydlel ve městě." (168) „Ne," řekl Tintěra, „ale vy jste měl přesto zálusk na jeho dům. Proto jste ho chodil navštěvovat a poškleboval jste se mu, zatímco jste pil jeho čaj. Ted' jeho dům máte, navíc k tomu ve městě, tak mu aspoň nemusíte upírat jméno. Mluvili jsme o Nim-ralovi, jestli vás to zajímá, Douděro." „A, chudák Nimrálek!" řekl Douděra. „Netušil jsem, že maloval." To bylo asi naposledy, kdy přišla řeč na Nimralovo jméno. Tintěra si však ten utržený cíp schoval. Většina barev se odrolila, ale jeden krásný list zůstal nedotčený. Tintěra si jej dal zarámovat. Později jej odkázal Městskému muzeu, a „List od Nimrala" tam dlouho v koutku visel a sem tam si ho někdo všiml. Nakonec však muzeum shořelo a list i Nimral byli ve své staré vlasti nadobro zapomenuti. „Opravdu je velmi užitečný," řekl Druhý hlas, „jako oddech a osvěžení. Je výborný na zotavení, a nejen to, pro mnohé je to nejlepší předstupeň k Horám. V některých případech dělá divy. Posílám jich tam čím dál víc. Málokdy se musejí vrátit." „To máte pravdu," řekl První hlas. „Myslím, že tomu kraji budeme muset dát jméno. Co navrhujete?" „To už dávno vyřešil Zřízenec," odpověděl Druhý hlas. 5r/Va nástupišti je připraven vlak do Farského Nimralova! Takhle to vyvolává už dlouho. Farský Nimralov. Poslal jsem jim o tom zprávu." „Co na to říkali?" „Oba se rozesmáli. Smáli se, až se Hory rozléhaly!" (169)
( 154 )
Sedlák Jiljí z Oujezda j\řgihii AíjEnnbarhi Julii Agrícnle he Bomint be Bomifo Aule BrarnnariE Qlamttis Hegni iHinimi BRřgis et Ikstk? míra fectnnra et mtrahifo exartus neboli v řeči lidové Vzestup a podivuhodná dobrodružství sedláka Jiljího, Pána z Oujezda, hraběte z Drahonín a krále Malého království
PŘEDMLUVA Z historie Malého království se dochovalo jen několik zlomků. Náhodou se však zachovala zpráva o jeho vzniku, snad spíše pověst než zpráva; je to totiž zjevně pozdní kompilát plný divů, nečerpající ze střízlivých letopisů, ale z lidových balad, na něž se autor často odvolává. Události, jež zaznamenává, byly pro něho již vzdálenou minulostí, zdá se však, že sám na území Malého království žil. Veškeré znalosti zeměpisu, jimiž se vyznačuje (není to jeho silná stránka), se omezují na tuto zemi, kdežto o končinách ležících mimo ni na severu či na západě očividně neví vůbec nic. Jistou omluvou za předložení překladu této kuriózní pověsti z velmi ostrovní latiny do moderního jazyka Spojeného království budiž, že dává nahlédnout do života temného období v dějinách Británie, nemluvě o tom, že objasňuje původ některých nesrozumitelných místních jmen. Někoho možná upoutá i hrdina sám a jeho dobrodružství. Ze skrovných dokladů není snadné určit hranice Malého království v čase ani prostoru. Od příchodu Bruta do Británie přišlo a odešlo mnoho králů a říší. Hranice za Locrina, Cambra a Alba-naka byly jen prvním z mnoha proměnlivých dělení. Na jedné straně stála láska malých k nezávislosti, na druhé hlad králů po větších říších, a tak byly roky vyplněny rychlým střídáním války a míru, veselí a nářku, jak nám praví historikové Artušova panování. Byl to čas nestálých hranic, kdy muži zažívali rychlý vzestup a pád a pěvci měli hojnost látky i vděčné posluchačstvo. Někam do těch dlouhých let, snad po smrti krále Colea, ale před Artuše či Sedm království Angličanů, musíme klást zde líčené události. Jejich dějištěm je údolí Temže, s jednou výpravou na severozápad k hradbě Walesu. Hlavní město Malého království leželo zjevně v jeho jihovýchodním koutě stejně jako naše, avšak hranice jsou neurčité. Zdá se, že říše nikdy nesahala daleko proti proudu Temže na západ, a na sever ne dál než k Otmooru; východní hranice jsou pochybné. Ve zlomku pověsti o Jiřím, synu Jiljího, a jeho pážeti (173) Loyoventauriliovi (Lojoví) jsou náznaky, že jeden čas se držela stráž proti Střednímu království u Farthingho. To se však netýká ( 157 )
našeho příběhu, který nyní předkládáme beze změny a dalšího komentáře, přestože původní nabubřelý název byl případně zkrácen na Sedláka Jiljího z Oujezda. (174)
( 158 )
SEDLÁK JILJÍ Z OUJEZDA j£gidius de Auiesdo byl muž, který žil uprostřed ostrova Británie. V úplnosti znělo jeho jméno ^Egidius Ahenobarbus Julius Agri-cola de Auiesdo. V oněch, nyní dávno minulých dnech, kdy byl tento ostrov dosud šťastně rozdělen na mnoho královstvíček, totiž bývali lidé bohatě obdařeni jmény. Bylo tenkrát víc času a lidí bylo méně, takže skoro všichni muži byli význační. Ty dny jsou už ovšem za námi, a tak budu v následujícím příběhu uvádět jméno tohoto muže stručně a v lidové podobě: byl to sedlák Jiljí z Oujezda, a měl zrzavé vousy. Oujezd byl pouhá vesnice, ale vesnice byly tehdy ještě hrdé a nezávislé. Sedlák Jiljí měl psa. Pes se jmenoval Chňap. Psi se museli spokojit se stručnými jmény v lidové řeči: knižní latina byla vyhrazena jejich pánům. Chňap neuměl latinu ani zepsout, avšak lidovou řečí vládl (jako většina psů z jeho doby) a uměl v ní strašit, chvástat se nebo se lísat. Strašení měl pro žebráky a vetřelce, chvástání pro ostatní psy a lísání pro svého pána. Chňap byl na Jiljího pyšný a také se ho bál, protože Jiljí uměl strašit a chvástat se lip než on. Tenkrát nebyl žádný chvat a shon. Práce přece není zajíc. Lidé se nehonili, a přesto zvládli pořádný kus práce i hovoru. Bylo pořád o čem hovořit, protože co chvíli se děly památné události. V okamžiku, kdy začíná tento příběh, se však v Oujezdě už dlouho nic památného nepřihodilo. Což sedláku Jiljímu dokonale vyhovovalo: byl to člověk pomalý, lpěl na svých zvycích a staral se o své věci. Měl (jak říkal) co dělat, aby zahnal nouzi: to jest, aby v pohodlí tloustl jako kdysi jeho otec. Pes mu pilně pomáhal. Jeden ani druhý moc nemysleli na Širý svět za hranicemi jejich polí, vesnice a nejbližšího trhu. Širý svět tam přesto byl. Lesy nebyly daleko a kus na západ a na sever byly Divoké kopce a sporná území horského kraje. Mimo jiné tam tehdy ještě obcházeli obři: hrubiáni a nevzdělanci, kteří občas byli dost na obtíž. Zvlášť jeden, větší a přitroublejší než jeho příbuzní. V dějinách jsem nikde nenašel zmínku o jeho (175) jménu, na tom však nezáleží. Byl náramně veliký, vycházkovou hůl měl jako strom a těžký krok. Jilmy rozhrnoval jako vysokou trávu a byl zkázou silnic a pohromou zahrad, jelikož v nich svými tlapami ( 159 )
dělal jámy jako studně. Když klopýtl o dům, byl s domem konec. A tyhle škody dělal všude, kam přišel, protože jeho hlava se vznášela vysoko nad střechami a o nohy dole se nestarala. Byl krátkozraký, a taky řádně nahluchlý. Naštěstí žil daleko v Divočině a země obydlené lidmi navštívil jen zřídka, aspoň záměrně. Daleko v horách měl veliký zpustlý dům, měl však málo přátel, protože byl hluchý a hloupý a obrů vůbec bylo málo. Chodíval na procházky po Divokých kopcích a pustých krajích na úpatí hor docela sám. Jednoho krásného letního dne se obr vydal na procházku, bezcílně se toulal a tropil v lesích spoustu škod. Najednou si všiml, že slunce zapadá, a pocítil, že se blíží čas večeře. Zjistil však, že je v končině, kterou nezná, a že zabloudil. Spatně odhadl správný směr, a šel a šel až do hluboké noci. Potom se posadil a čekal, až vyjde měsíc. Pak šel a šel při měsíci, a pěkně rázoval, protože se nemohl dočkat, až bude doma. Nechal svůj nejlepší měděný hrnec na ohni a bál se, že se propálí dno. Jenomže byl k horám zády a došel už do zemí obývaných lidmi. Ve skutečnosti se blížil ke statku ^Egidia Ahenobarba Julia Agricoly a k vesnici zvané v lidové řeči Oujezd. Byla krásná noc. Krávy byly na lukách a pes sedláka Jiljího si vyrazil na procházku. Měl slabost pro měsíční světlo a pro králíky. Neměl samozřejmě ani potuchy, že si na procházku vyšel i obr. To by mu dalo dobrý důvod vyjít si bez dovolení, ale ještě lepší důvod zůstat zalezlý v kuchyni. Kolem druhé dorazil obr na pole sedláka Jiljího, zpřelámal živé ploty, pošlapal úrodu a zdu-pal trávu zralou k senoseči. Za pět minut nadělal víc škod než královská honitba za pět dní. Chňap slyšel, jak se od řeky ozývá dup, dup, a rozběhl se na západní svah kopce, na němž stál statek, aby se podíval, co se děje. Vtom uviděl obra, jak zrovna překročil řeku a dupl na sedlákovu oblíbenou krávu Galatheu a rozšlápl ji, jako by sedlák roz-šlápl švába. To bylo na Chňapa příliš. Zděšeně vykvikl a upaloval domů. (176) Úplně zapomněl, že je venku bez dovolení, a šel štěkat a kňučet pod okno pánovy ložnice. Dlouho se nic neozývalo. Sedláka Jiljího nebylo snadné vzbudit. „Pomoc! Pomoc! Pomoc!" volal Chňap. Náhle se otevřelo okno a vylétla dobře mířená láhev. ( 160 )
„Au!" vyjekl pes a uskočil, protože v tom měl praxi. „Pomoc! Pomoc! Pomoc!" Sedlák vystrčil hlavu. „Zatracenej pse! Co vyvádíš?" „Nic," opáčil pes. „Já ti dám nic! Ráno tě stáhnu z kůže," řekl sedlák a přibouchl okno. „Pomoc! Pomoc! Pomoc!" zahulákal pes. Jiljí znovu vystrčil hlavu. „Zabiju tě, jestli ještě cekneš," řekl. „Co tě to popadlo, ty hlupáku?" „Mě nic," opáčil pes, „ale za chvíli něco popadne vás." „Co tím myslíš?" lekl se při všem svém vzteku Jiljí. Takhle drze mu Chňap ještě nikdy neodpovídal. „Máte na poli obra, obrovského obra, a míří sem," řekl pes. „Pomoc! pomoc! Šlape vám po ovcích. Dupl na chudáka Galatheu, že je placatá jako rohožka. Pomoc! Pomoc! Láme vám živé ploty a drtí úrodu. Musíte být odvážný a rychlý, pane, nebo vám za chvíli nic nezůstane. Pomoc!" A Chňap začal výt. „Sklapni!" řekl sedlák a zaklapl okno. „No tohle!" řekl si, a přestože byla teplá noc, zamrazilo ho a otřásl se. „Jdi zpátky do postele a nehloupni!" řekla mu žena. „A ráno psa utop. Psům není co věřit. Navykládají kdeco, když je přistihneš, jak se toulají nebo kradou." „Možná ano, Agáto," odpověděl sedlák, „a možná taky ne. Ale na mých polích se něco děje, jinak je Chňap králík. Ten pes byl vyděšený. A proč by v noci takhle vyváděl, když by se ráno mohl proplížit dovnitř zadem, až půjdeme dojit?" „Tak nestůj a nevykládej!" ona na to. „Jestli psovi věříš, tak ho poslechni. Buď odvážný a rychlý." „To se lip řekne než udělá," odpověděl Jiljí. Opravdu totiž věřil aspoň polovičce Chňapovy historky. Mezi půlnocí a ránem se obři nezdají tak nepravděpodobní. Nicméně majetek je majetek, a sedlák Jiljí nedělal s vetřelci (177) žádné cavyky. Natáhl si tedy kalhoty, sešel do kuchyně a sundal se zdi svou mušketu. Někdo se asi zeptá, co to byla mušketa. Tato otázka byla prý vskutku předložena Čtyřem moudrým z Volské-ho Brodu, a ti se zamysleli a pak odpověděli: „Mušketa je krátká puška se širokou hlavní, vystřelující mnoho kulí nebo sekaného olova a ( 161 )
účinkující na omezenou vzdálenost bez přesného zacílení. (V civilizovaných zemích byla překonána jinými střelnými zbraněmi.)" Mušketa sedláka Jiljího měla ovšem široké ústí, které se rozvíralo jako roh, a nevystřelovala kule ani sekané olovo, ale všechno, co mohl postrádat a co do ní nacpal. Neúčinkovala, protože ji málokdy nabil a nikdy z ní nevystřelil. Pro jeho účely většinou stačil samotný pohled na ni. A tato země ještě civilizovaná nebyla, protože mušketa nebyla překonána; ve skutečnosti to byl jediný druh střelné zbraně, jaký existoval, a ještě k tomu vzácný. Lidé dávali přednost luku a šípům a střelný prach šetřili na ohňostroje. Sedlák Jiljí tedy sundal mušketu, pro všechny případy do ní nasypal pořádnou dávku prachu a do širokého ústí nacpal staré hřebíky a kousky drátu, střepy rozbitého hrnce, kosti, kameny a jiný odpad. Potom si nazul vysoké boty, natáhl kabát a vyšel zahradou. Měsíc za ním stál nízko a Jiljí neviděl nic horšího než dlouhé černé stíny keřů a stromů, slyšel však děsné dupání z druhé strany kopce. Přes všechno, co říkala Agáta, si nepřipadal ani odvážný, ani rychlý, měl však větší starost o svůj majetek než o svou kůži. A tak s trošičku sevřeným žaludkem zamířil k temeni kopce. Najednou se nad jeho okrajem objevila tvář obra, bledá v měsíčním světle, které se odráželo v obrových velikých kulatých očích. Jeho nohy byly ještě hluboko dole a dělaly jámy v poli. Měsíc obra oslnil, takže sedláka neviděl, kdežto sedlák Jiljí obra spatřil a vyděsil se. Bez rozmýšlení stiskl kohoutek, a mušketa s hroznou ranou vystřelila. Naštěstí byla namířená víceméně do obrova šeredného obličeje. Smetí, kamínky, kosti, střepy, dráty a půl tuctu hřebíků vyletěly ven. A protože vzdálenost byla opravdu omezená, čirou náhodou a ne ze sedlákova úmyslu hod(178) ně věcí obra zasáhlo. Střep hrnce mu vletěl do oka a do nosu se mu zapíchl pořádný křovák. „Zatracepeně!" řekl obr po svém nevychovaném způsobu. „Něco mě píchlo!" Hluk na něj žádný dojem neudělal (byl opravdu hodně nahluchlý), ale hřebík se mu nelíbil. Už dlouho nepotkal hmyz, který by měl sílu propíchnout jeho tlustou kůži, slyšel však, že daleko na východě v bažinách žijí vážky, které štípou jako rozpálené kleště. Pomyslel si, že zřejmě natrefil na něco takového.
( 162 )
„Očividně je tu odporně nezdravo," řekl si. „Tímhle směrem už dneska dál nepůjdu." Sebral tedy ze stráně pár ovcí, aby měl doma co jíst, vrátil se přes řeku a rázně odpochodoval na severoseverozápad. Nakonec cestu domů našel, protože konečně mířil správným směrem, ale dno měděného hrnce už bylo propálené. Když mušketa vystřelila, sedláka Jiljího to povalilo na záda. Ležel tam, koukal do nebe a přemýšlel, jestli ho obrovy tlapy minou, až půjde kolem. Nic se však nedělo a dupání doznělo v dálce. Vstal tedy, zamnul si rameno a sebral mušketu. Najednou uslyšel jásot a pozdravné volání. Většina Oujezďanů vyhlížela z oken, pár se jich obléklo a vyšlo ven (když byl obr pryč). Někteří teď s křikem běželi do kopce. Vesničané slyšeli hrozné dupání obrových nohou, a většina okamžitě zalezla pod peřinu. Někteří pod postel. Chňap však byl na svého pána hrdý a bál se ho. Myslel si, zeje strašlivý a skvělý, když se rozzlobí, a přirozeně se domníval, že si obr bude myslet totéž. Jakmile tedy viděl Jiljího vycházet s mušketou (což zpravidla svědčilo o velké zlosti), rozběhl se do vsi, štěkal a volal: „Pojďte ven! Pojďte ven! Pojďte ven! Vstávat! Pojďte se podívat na mého velkého pána! Je odvážný a rychlý. Jde zastřelit obra, že mu zdupal pole. Pojďte!" Na temeno kopce bylo vidět z většiny domů. Když lidé a pes viděli, jak se nad ním zvedá obrův obličej, zatajil se jim dech a všichni kromě psa si mysleli, že to bude na Jiljího trochu moc. Pak bouchla mušketa, obr se najednou otočil a odešel, a oni v ohromení a radosti tleskali a volali, a Chňap se mohl uštěkat. „Hurá!" křičeli. „Dostal na pamětnou! Mistr ^Egidius mu to (179) nandal. Ted půjde domů a zdechne, a patří mu to." Pak zase všichni zajásali. Při tom jásání si ovšem k vlastnímu prospěchu uložili do paměti, že sedlákova mušketa přece jen doopravdy střílí. V hospodách se o tom totiž vedly spory. Teď věděli. Napříště měl sedlák Jiljí od zlodějíčků pokoj. Když se to zdálo bezpečné, někteří odvážlivci vylezli až nahoru na kopec a potřásli sedláku Jiljímu rukou. Několik z nich -farář, kovář, mlynář a dva tři jiní vážení občané - ho poplácalo po zádech. To ho nepotěšilo (rameno měl celé bolavé), cítil se však povinen ( 163 )
pozvat je k sobě. Posadili se v kuchyni, pili na jeho zdraví a hlučně ho chválili. Nijak nezastíral zívání, dokud však nedošlo pití, nebrali to hosté na vědomí. Když měli v sobě každý jedno nebo dvě (a sedlák dvě nebo tři), začal si připadat docela odvážný. Když měli všichni dvě nebo tři (a on sám pět nebo šest), připadal si tak odvážný, jak ho viděl jeho pes. Rozešli se přátelsky a sedlák všechny bodře poplácal po zádech. Ruce měl veliké, červené a silné, a tak se dočkal své pomsty. Druhý den zjistil, že novina vyprávěním narostla a že se stal významnou místní osobností. Do poloviny příštího týdne se novina rozšířila do všech vesnic v okruhu dvaceti mil. Stal se Hrdinou kraje. Bylo to náramně příjemné. Při příštím jarmarku dostal zadarmo tolik pití, že by se v něm dalo plavat: to znamená, že měl málem dost a přišel domů se zpěvem starých hrdinských písní. Nakonec se o tom doslechl i král. Hlavní město říše, Středního království na ostrově v oněch blažených dnech, bylo zhruba šedesát mil od Oujezda, a u dvora zpravidla nevěnovali pozornost tomu, co tropí venkované v provinciích. Tak rázné vypuzení tak škodlivého obra se ovšem zdálo hodné povšimnutí a trochy zdvořilosti. A tak v patřičném čase - totiž asi za tři měsíce, na svátek svatého Michala poslal král velkolepý dopis. Byl napsán červeně na bílém pergamenu a vyjadřoval královu libost nad „naším věrným poddaným a milovaným Jígidiem Ahenobarbem Juliem Agricolou de Auiesdo". Dopis byl podepsán červenou kaňkou, avšak dvorní písař připsal: Htg0 JVitgushis Siatttfarius Ambrosfus Aitrříimuis JVntoni-nus pus á Jfíagnífiots, ktx rex, hjrannus, d H&isikm jHeí»f(180) terraneamm Parttum, suhscribo; připojena byla veliká červená pečeť. Listina tedy byla zjevně pravá. Jiljího ohromně potěšila a byla velice obdivována, zejména když se zjistilo, že ten, kdo poprosí, aby se na ni směl podívat, dostane skleničku a židli u sedlákova ohně. Lepší než osvědčení byl dar, který je provázel. Král poslal pás a dlouhý meč. Popravdě, král ten meč jakživ nepoužil. Patřil rodině a odnepaměti visel ve zbrojnici. Správce nevěděl, jak se tam dostal ani k čemu by se hodil. Obyčejné těžké meče toho druhu vyšly tou dobou u dvora z módy, takže jej král považoval za ten pravý dar pro venkovana. Sedlák Jiljí byl ovšem nadšen a jeho místní reputace neznala mezí. ( 164 )
Jiljímu se tenhle vývoj událostí náramně líbil. Jeho psu rovněž. Slíbený výprask nedostal. Jiljí byl po svém spravedlivý člověk; v duchu připisoval Chňapovi velký podíl na svých zásluhách, i když to nikdy nevyslovil. Dál po psu vrhal tvrdá slova a tvrdé předměty, když se mu zachtělo, ale zavíral oči nad mnoha menšími vycházkami. Chňap se naučil běhat daleko široko po kraji. Sedlák si spokojeně vykračoval a štěstí se na něho smálo. Všechno se zdálo slibné dokud nepřišel drak. V oněch dnech už draků na ostrově ubývalo. V říši Augusta Bonifacia už je mnoho let nikdo neviděl. Na západě a na severu existovaly samozřejmě pochybné kraje a neobydlené hory, byly však daleko. V těch končinách kdysi bydlívalo nemálo draků různého druhu, kteří podnikali nájezdy po celé zemi. Střední království však bylo tehdy proslulé odvahou králových rytířů, a tak bylo mnoho zatoulaných draků zabito nebo se vrátilo těžce pohmožděno, takže se ostatní přestali vydávat tím směrem. Dosud bylo zvykem podávat na králově vánoční hostině Dračí chvost, a každý rok byl vybrán jeden rytíř k povinnému honu. Měl vyrazit na svatého Mikuláše a vrátit se s dračí oháňkou nejpozději v předvečer hostiny. Už mnoho let však královský kuchař vyráběl báječný moučník, falešný dračí chvost z mandlového těsta s parádními šupinami z cukrové polevy. Vyvolený rytíř jej pak na Štědrý večer přinesl do síně za doprovodu (181) houslí a trub. Falešný dračí chvost se jedl po božíhodovém obědě a všichni říkali (kuchaři pro radost), že chutná mnohem lip než pravý. Tak tomu bylo, když se zas objevil skutečný drak. Byla to vlastně obrova vina. Po svém dobrodružství obcházel po horách a navštěvoval své roztroušené příbuzné víc, než míval ve zvyku, a mnohem víc, než jim bylo milo. Vždycky se totiž pokoušel půjčit si velký měděný hrnec, ale ať už mu ho půjčili nebo ne, posadil se a svým rozvláčným, těžkopádným způsobem vykládal o skvělé zemi dole na východě a o všech divech širého světa. Vzal si do hlavy, že je velký a odvážný cestovatel. „Pěkná zem," říkával, „hezky placatá, měkká pod nohama, a jídla, co kdo ráčí. Všude krávy, víte, a ovce, a když se pořádně podíváte, najdete je snadno." „Ale co lidi?" ptávali se ho.
( 165 )
„Žádné jsem neviděl," opáčil. „Nikde žádný rytíř, přátelé, nic horšího než pár štípavých much dole u řeky." „Tak proč se tam nevrátíš a neusadíš se tam?" ptali se. „Ono všude dobře, doma nejlíp," odpovídal. „Třeba si tam někdy zase zajdu, až budu mít chuť. Ale aspoň jsem tam byl, a to je víc, než může říct většina z vás. A teď k tomu hrnci." „A co ty bohaté země," ptali se honem, „ty nádherné země plné nechráněného dobytka? Kterým směrem leží? A jak daleko?" „No," odpovídal, „na východě nebo na jihovýchodě. Je to ale dlouhá cesta." Pak následovalo tak přehnané líčení dálky, kterou ušel, lesů, kopců a plání, které překonal, že se žádný z ostatních, míň dlouhonohých obrů nikdy na cestu nevydal. Řeči se ovšem šířily. Po teplém létě přišla krutá zima. Na horách mrzlo a jídla bylo málo. Řeči se ozývaly hlasitěji. Hodně se mluvilo o ovcích z nížiny a skotu z úrodných pastvin. Draci zastříhali ušima. Měli hlad a pověsti zněly lákavě. „Takže rytíři jsou pohádka!" říkali mladší a méně zkušení draci. „Vždycky jsme si to mysleli." „Přinejmenším jich ubývá," mysleli si starší a moudřejší. „Je jich málo, jsou daleko a už se jich nemusíme bát." (182) Na jednoho draka to hluboce zapůsobilo. Jmenoval se Chrysophylax Dives, neboť byl ze starého a královského rodu a velmi bohatý. Byl vychytralý, zvědavý, chamtivý, obrněný, ale ne příliš odvážný. Rozhodně se však nebál much a hmyzu žádného druhu a velikosti, a byl k smrti hladový. Jednoho zimního dne, týden před vánoci, tedy Chrysophy-lax roztáhl křídla a vznesl se. Tiše přistál uprostřed noci rovnou v srdci Střední říše Augusta Bonifacia, rexe et basilea. Ve chvilce nadělal spoustu škody: drtil, pálil, žral ovce, dobytek i koně. Byl to kraj vzdálený od Oujezda, ale Chňap zažil tenkrát největší leknutí svého života. Vyrazil si na dlouhou výpravu, využil pánovy přízně a troufl si zůstat pár nocí mimo domov. Sledoval zajímavou stopu po kraji lesa, zahnul a najednou ucítil nový a zneklidňující pach. Natrefil totiž rovnou na chvost Chrysophy-laxe Divá, který právě přistál. Žádný pes nikdy nestáhl svůj chvost rychleji mezi nohy a nepelášil domů svižněji než Chňap. Drak zaslechl jeho vyštěknutí,
( 166 )
otočil se a frkl, ale Chňap už byl daleko z dosahu. Utíkal celou noc a kolem snídaně dorazil domů. „Pomoc! Pomoc! Pomoc!" zaječel u zadních dveří. Jiljí to slyšel a ten zvuk se mu nelíbil. Připomněl mu, že se někdy mohou stát nečekané věci, když se všechno zdá v pohodě. „Ženo, pusť toho zatraceného psa dovnitř," pravil, „a přetáhni ho klackem!" Chňap vpadl do kuchyně s očima navrch hlavy a jazykem na vestě. „Pomoc!" vyjekl. „Co jsi zas vyváděl?" zeptal se Jiljí a hodil po něm klobásu. „Nic," zalapal po dechu Chňap, tak rozčilený, že klobásu vůbec nezaznamenal. „Tak toho nech, nebo tě stáhnu z kůže," řekl sedlák. „Já nic neudělal. Já nechtěl," opáčil pes, „ale náhodou jsem natrefil na draka, a to mě vyděsilo." Sedlák se zakuckal pivem. „Draka?" opakoval. „Zatracenej laj do a všetečko! Proč musíš najít draka zrovna v tuhle roční dobu, když mám plno práce? Kde byl?" „Tam, na severu, za kopečkama, daleko, až za Stojícíma kamenama," vysvětlil pes. (183) „Ach tam!" ulevilo se Jiljímu. „Tam jsou přej divný lidi a v jejich zemi se může stát všelicos. To je jejich starost. Nechoď mě lekat takovýma povídačkama. Ven!" Chňap vyběhl ven a rozšířil novinu po celé vesnici. Neopomněl se zmínit, že se jeho pán vůbec nepolekal. „Ani nemrknul a snídal dál." Lidé si o tom příjemně povídali ve dveřích. „Jako za starých časů!" říkali. „A zrovna před vánoci. Přesně včas. To bude mít král radost! Letos o vánocích bude moct mít pravý Dračí chvost." Druhý den ale přišly další zprávy. Drak byl podle všeho mimořádně velký a zlý. Dělal hrozné škody. „Co dělají královi rytíři?" začali říkat lidé. Tu otázku už kladli i jiní. Ano, ke králi už přicházeli poslové z vesnic nejhůř postižených Chrysophylaxem a říkali mu tak nahlas a tak často, jak se odvážili: „Pane, co dělají tví rytíři?" Rytíři ovšem nedělali nic; o drakovi zatím věděli jen zcela neúředně. Král je tedy na věc upozornil náležitě a úředně a požádal o ( 167 )
nutný zákrok ihned, jakmile jim to bude vyhovovat. Velmi ho popudilo, že jim to ihned vyhovovat nebude a že to naopak den ze dne odkládají. Výmluvy rytířů byly ovšem bezpochyby dobré. Za prvé královský kuchař už na vánoce Dračí chvost upekl, protože byl z těch, kdo neradi nechávají věci na poslední chvíli. Vůbec by se nehodilo urazit ho tím, že by na poslední chvíli přinesli pravý chvost. Byl to velmi cenný služebník. „Vykašlete se na chvost! Usekněte mu hlavu a skoncujte s ním!" volali poslové z nejpostiženějších vesnic. Přišly však vánoce a na svatého Jana byl naneštěstí naplánován velký turnaj. Byli sezváni rytíři z mnoha říší a přicházeli soutěžit o velkou cenu. Bylo by přece nerozumné pokazit vyhlídky rytířů Střední říše tím, že by nejlepší poslali honit draka, než bude po turnaji. Pak museli oslavit Nový rok. Drak ovšem každou noc postoupil dál a každým krokem byl blíž k Oujezdu. Na Silvestra v noci viděli lidé v dálce zář. Drak (184) se usadil v lese asi deset mil od Oujezda, a les vesele vzplál. Když měl Chrysophylax tu správnou náladu, byl to horký drak. Tehdy začali lidé pokukovat po sedláku Jiljím a šeptat si za jeho zády. Bylo mu z toho značně nevolno, ale dělal, že si toho nevšímá. Druhý den se drak o několik mil přiblížil. Tu začal sedlák Jiljí sám hlasitě mluvit o ostudném chování králových rytířů. „Rád bych věděl, co dělají za to, že je král živí," říkal. „My taky," říkal v Oujezdě každý. Mlynář však dodal: „Slyšel jsem, že někteří muži pořád ještě získávají rytířský titul čistě za zásluhy. Konečně, tuhle náš dobrý j£gidius už vlastně rytířem je, dá se říct. Copak mu král neposlal červeně psaný dopis a meč?" „K rytířství samotný meč nestačí," opáčil Jiljí. „Ještě musí být pasován a tak, jestli tomu správně rozumím. A já mám stejně práci." „Ale král by vás určitě pasoval, kdybychom o to požádali," řekl mlynář. „Pojďte ho požádat, než bude pozdě!" „Ne," řekl Jiljí. „Pasování pro mě není. Já jsem sedlák a jsem na to hrdý. Jsem obyčejný, poctivý člověk, a říká se, že poctivým lidem se u dvora nedaří. To by bylo spíš pro vás, Mistře mlynáři." Farář se ( 168 )
usmál. Ne sedlákově odpovědi, protože Jiljí a mlynář se špičkovali pořád. Byli to nejlepší nepřátelé, jak se v Oujezdě říkalo. Faráře však v tu chvíli napadla jedna myšlenka, která ho potěšila, nic však zatím neříkal. Mlynář to potěšení nesdílel a zamračil se. „Obyčejný určitě a poctivý možná," řekl. „Copak ale člověk musí jít ke dvoru a stát se rytířem, než může zabít draka? Stačí mít kuráž, jak jsem zrovna včera slyšel hlásat Mistra ^ígidia. Určitě má nejmíň tolik kuráže jako každý rytíř, ne?" Všichni kolem vzkřikli: „Samozřejmě!" a „To se ví! Třikrát hurá hrdinovi z Oujezda!" Sedlák Jiljí se odebral domů a bylo mu velmi nedobře. Zjišťoval, že místní reputace se někdy musí udržovat, což může být nepříjemné. Nakopl psa a meč schoval do kredence. Do té chvíle visel meč nad krbem. (185) Druhý den se drak přesunul do sousední vesnice Quercetum (v lidové řeči Dubí). Sežral nejen ovce a krávy a pár osob útlého věku, ale i faráře. Ten se ho nerozvážně pokoušel přemluvit, aby zanechal špatností. Tehdy nastala veliká vřava. Všichni Oujezďa-né přišli na kopec s vlastním farářem v čele, navštívit sedláka Jiljího. „Vzhlížíme k vám!" pravili, zůstali stát kolem a dívali se na něho, až měl sedlák tváře červenější než vousy. „Kdy vyrazíte?" ptali se. „No, dneska určitě nemůžu," odpověděl. „Mám spoustu práce, pacholek od krav je nemocný a tak. Rozmyslím si to." Odešli. Večer se však přeslechlo, že drak postoupil ještě blíž, a tak se všichni vrátili. „Vzhlížíme k vám, Mistře ^Egidie!" pravili. „No," odpověděl Jiljí, „teď se mi to strašně nehodí. Kobyla mi zchromla a rodí se mi jehňata. Vyřídím to hned, jak mi to vyjde." Zase tedy odešli, ale bručeli a šuškali si. Mlynář se ušklíbal. Farář zůstal a nenechal se odbýt. Pozval se na večeři a neodpustil si pár pichlavých poznámek. Dokonce se zeptal, co je s mečem, a chtěl ho mermomocí vidět. Ležel v kredenci na polici, kam se sotva vešel, a jakmile jej sedlák Jiljí vynesl ven, vyletěl z pochvy jako blesk. Sedlák ji upustil, jako by se spálil. Farář vyskočil a převrhl si pivo. Opatrně vzal meč
( 169 )
do ruky a pokusil se jej vrátit do pochvy. Nedal se však zastrčit ani stopu, a jakmile sedlák sundal ruku z jílce, meč zase vyskočil ven. „No tohle! To je ale zvláštní!" řekl farář a důkladně si prohlédl pochvu i čepel. Byl to člověk učený, kdežto sedlák dovedl jen s potížemi číst velká písmena a nebyl si úplně jistý, ani jak se píše jeho jméno. Proto nikdy nevěnoval pozornost divným písmenům, která byla nezřetelně vidět na pochvě i na meči. Správce královy zbrojnice byl zase na runy, jména a jiné znaky moci a významu na mečích a pochvách tak zvyklý, že si s nimi nelámal hlavu; stejně je považoval za zastaralé. Farář se však díval dlouho a mračil se. Očekával totiž, že na meči nebo na pochvě najde nějaký nápis, což ho napadlo už (186) předchozí den, teď však byl překvapen, protože písmena a znaky tam opravdu byly, jenže z nich nebyl pranic moudrý. „Tady na pochvě je nápis a také na meči jsou vidět jisté - hm epigrafické znaky," řekl. „Ano?" opáčil Jiljí. „A co to všechno znamená?" „Písmo je starobylé a jazyk barbarský," pravil farář, aby získal čas. „Bude třeba to prozkoumat poněkud blíže." Poprosil sedláka, aby mu meč půjčil přes noc, a ten mu rád vyhověl. Když přišel farář domů, vytahal z polic mnoho učených knih a seděl nad nimi dlouho do noci. Příštího rána se zjistilo, že drak postoupil ještě blíž. Všichni obyvatelé Oujezda zavřeli dveře na závoru a na okna dali okenice. Kdo měl sklep, zalezl do něho a třásl se tam při světle svíčky. Farář se však vykradl ven a chodil ode dveří ke dveřím a všem, kdo byli ochotni si to poslechnout štěrbinou nebo klíčovou dírkou, sděloval, co při svém bádání zjistil. „Náš dobrý ^gidius," říkal, „se z milosti krále stal majitelem Caudimordaxu, slavného meče, kterému se v národních písních lidově říká Chvostohryz." Ti, kdo to jméno zaslechli, obvykle otevřeli dveře. Všichni znali věhlas Chvostohryzu, protože onen meč patříval Belloma-riovi, největšímu ze všech drakobijců v říši. Ten byl podle některých podání prapradědečkem současného krále z matčiny strany. Písní a pověstí o jeho činech byly spousty, a pokud na ně u dvora už zapomněli, ve vesnicích byly dosud v dobré paměti. ( 170 )
„Ten meč," pokračoval farář, „nezůstane v pochvě, pokud je v okruhu pěti mil drak, a v rukou statečného muže mu určitě žádný drak neodolá." Lidé znovu našli odvahu, někteří sundali okenice a vystrčili hlavy. Nakonec farář několik mužů přesvědčil, aby šli s ním. Jedině mlynář však šel s chutí. Spatřit Jiljího v opravdu trapné situaci mu za to nebezpečí stálo. Šli do kopce a vrhali úzkostné pohledy přes řeku na sever. Po drakovi nebylo ani vidu. Nejspíš spal, vždyť si celé vánoce notně dopřával. Farář (a mlynář) zabušili sedlákovi na dveře. Nic. Zabušili (187) silněji. Konečně Jiljí vyšel. Ve tváři byl celý rudý. Také seděl dlouho do noci a vypil moře piva, a sotva vstal, dal se znovu do pití. Všichni se shrnuli kolem něho, říkali mu Dobrý ^gidie, Smělý Ahenobarbe, Velký Julie, Udatný Agricolo, Pýcho Oujezda, Hrdino kraje, a mluvili o Caudimordaxu, Chvostohryzu, Meči, který nechce do pochvy, Smrti nebo vítězství, Slávě zemanstva, Opoře vlasti a Blahu bližních, až z toho šla sedlákovi hlava kolem. „Tak moment! Jeden po druhém!" ozval se, jakmile mu to dovolili. „O co jde? O co jde? Mám totiž dnes po ránu napilno." Nechali tedy faráře, aby to vysvětlil. Potom měl mlynář to potěšení spatřit sedláka v tak trapné situaci, jak si mohl přát. Nevyvinulo se to však přesně tak, jak mlynář očekával. Zajedno vypil sedlák spoustu silného piva. Zadruhé pocítil zvláštní hrdost a odvahu, když se dozvěděl, že jeho meč je samotný Chvos-tohryz. Jako chlapec míval hrozně rád pověsti o Bellomariovi, a než dostal rozum, prával si občas mít vlastní zázračný a hrdinský meč. A tak ho zčistajasna napadlo, že vezme Chvostohryz a půjde na draka. Celý život byl ovšem zvyklý smlouvat, a ještě jednou zkusil uhrát odklad. „Cože?" řekl. „Já, a jít na draka? V mých starých kaťatech a vestě? Na boj s drakem přece musí být nějaké brnění, podle všeho, co se říká. A já tady žádné brnění nemám, na to vemte jed," dodal. Všichni připustili, že to je potíž. Poslali však pro kováře. Kovář potřásl hlavou. Byl to pomalý, zamračený chlapík, mezi lidmi známý jako Sammy Sluníčko, ač jeho pravé jméno bylo Fabricius Cunctator. Při práci si nikdy nepískal, jedině když se nějaká pohroma (jako třeba květnový mráz) řádně dostavila poté, co ji předpověděl. Protože ( 171 )
pohromy všeho druhu předpovídal denně, přihodilo se jen málo takových, které by byl nepředpověděl, a tak si je mohl připsat k dobru. To byla jeho hlavní radost, proto se přirozeně zdráhal dělat něco pro to, aby je odvracel. Opět potřásl hlavou. „Nemůžu udělat brnění z ničeho," řekl. „A není to můj obor. Ať vám radši truhlář udělá dřevěný štít. I když ten vám moc nepomůže, on je to horký drak." (188) Protáhli obličeje. Mlynář se však nechtěl jen tak vzdát plánu poslat Jiljího drakovi, pokud si dá říct, nebo veřejně propíchnout bublinu jeho reputace, pokud nakonec odmítne. „Co takhle kroužkové brnění?" ozval se. „To by mu pomohlo, a nemusí být nijak skvělé. Bylo by na práci, a ne na parádu u dvora. Co vaše stará kožená kazajka, Mistře ^gidie? A v kovárně je hromada článků a kroužků. Počítám, že ani sám Mistr Fabricius neví, co tam všechno má." „Nevíte, o čem mluvíte," rozveselil se kovář. „Jestli myslíte opravdové kroužkové brnění, tak to vám neudělám. Na to musejí být trpaslíci, jestli má být každý kroužeček zasazený pěkně mezi čtyři jiné a tak. I kdybych to uměl, dělal bych na tom kolik neděl. A do té doby budeme všichni v hrobě," dodal, „přesněji řečeno v drakovi." Všichni zalomili rukama a kovář se usmál. Teď už ale byli tak vyděšení, že se nehodlali vzdát mlynářova plánu, a obrátili se k němu o radu. „No," pravil, „slyšel jsem, že za starých časů ti, co si nemohli pořídit lesklé pancíře z Jihu, našili kovové kroužky na kožený kabátec a stačilo jim to. To bychom mohli zkusit." Jiljí tedy musel přinést svou starou koženou kazajku, a kováře zahnali zpátky do kovárny. Prohrabali tam každý kout a překutali hromadu starého železa, na kterou nikdo už léta nesáhl. Úplně vespod našli kupu zrezavělých kroužků opadaných z nějakého starého kabátce, o jakém mluvil mlynář. Sama, který byl tím neochotnější a mrzutější, čím nadějnější se zdál jeho úkol, na místě zapřáhli do práce, aby kroužky posbíral, roztřídil a vyčistil, a když jim (rád) namítl, že jich očividně není dost pro člověka tak širokoplecího a širokoprsého jako Mistr Jígidius, přinutili ho rozpojit staré řetězy a vykovat z článků nejlepší kroužky, jaké uměl.
( 172 )
Menší ocelové kroužky vzali a našili na přednici kazajky, větší a nemotornější na záda, a pak, když chudák Sam, celý uštvaný, dodával další a další, vzali jedny sedlákovy koženky a našili kroužky i na ně. A nahoře na polici v tmavém koutě kovárny pak mlynář našel starou železnou kostru přilby a dal ji ševci, aby ji potáhl kůží, jak to půjde. Práce jim trvala až do večera a celý druhý den - což byl (189) předvečer Tří králů, ale na svátek se úplně zapomnělo. Sedlák Jiljí ho oslavil dalším pivem, ale drak naštěstí spal. Pro tu chvíli zapomněl na hlad i na meče. Na Tři krále ráno vyrazili do kopce s prapodivným výsledkem své práce. Jiljí na ně čekal. Už mu nezbyly žádné výmluvy, a tak natáhl obrněnou kazajku a koženky. Mlynář se uchichtl. Poté si Jiljí nazul vysoké boty a staré ostruhy a nasadil si kůží potaženou přilbu. Na poslední chvíli si však přes ni narazil starý plstěný klobouk a přes brnění si přehodil široký šedý plášť. „Proč to, Mistře?" ptali se ho. „Pokud byste vy šli na draka a cinkali přitom jako křišťálový lustr," odvětil Jiljí, „tak já ne. Nevidím žádný smysl v tom, abych na sebe draka upozorňoval předem. A přilba je přilba, a výzva k boji. Ať drak vidí přes plot jenom můj starý klobouk. Třeba se dostanu blíž k němu, než se něco semele." Našili kroužky tak, že visely přes sebe, takže opravdu cinkaly. Plášť je trochu tlumil, ale Jiljí vypadal v té parádě dost divně, což mu neřekli. S námahou ho opásali a na pás přivěsili pochvu. Meč musel nést Jiljí v ruce, protože v pochvě neměl stání a dal se tam udržet jen násilím. Sedlák zavolal Chňapa. Byl to člověk samorostle spravedlivý. „Pse," pravil, „půjdeš se mnou." Pes zavyl. „Pomoc! Pomoc!" „Sklapni," zarazil ho Jiljí, „nebo tě zřídím hůř než drak. Znáš toho draka po čuchu a třeba budeš konečně jednou k užitku." Pak si dal sedlák Jiljí vyvést šedivou kobylu. Loupla po něm okem a nad ostruhami si odfrkla. Nechala ho však nasednout, a tak vyrazili. Radost z toho ovšem neměl žádný z nich. Klusali přes ves a všichni tleskali a zdravili, ponejvíc z oken. Sedlák a kobyla se tvářili jakoby nic, ale Chňap se vůbec nestyděl a ploužil se s ocasem mezi nohama. ( 173 )
Na konci vesnice přejeli most nad řekou. Když byli konečně z dohledu, zpomalili krok. Přesto až příliš rychle minuli pozemky sedláka Jiljího a ostatních Oujezďanů a dostali se do končin, které už drak navštívil. Byly tam polámané stromy, spálené živé ploty, zčernalá tráva a ošklivé zlověstné ticho. (190) Slunce svítilo a sedlák Jiljí by si byl rád sundal nějaký kus oděvu, ale netroufal si, a přemítal, jestli nevypil toho piva trochu moc. „To je mi pěkný konec vánoc," myslel si. „A budu mít štěstí, jestli to nebude taky konec můj." Osušil si obličej velikým kapesníkem zeleným, ne červeným, protože červená draky rozzu-řuje. Aspoň to slyšel. Draka však ne a ne najít. Projel spoustu cest, širokých i úzkých, přejížděl opuštěná pole jiných sedláků, a drak pořád nikde. Chňap samozřejmě nebyl k ničemu. Držel se za kobylou a větřit odmítal. Nakonec dojeli na točitou pěšinu, která příliš neutrpěla a zdála se tichá a klidná. Když po ní Jiljí ujel asi půl míle, začal si říkat, jestli už vlastně nevykonal svou povinnost a všechno, co jeho reputace žádala. Rozhodl se, že už hledal dost dlouho a dost daleko, a právě přemýšlel, že se vrátí domů na oběd a řekne přátelům, že ho drak z dálky viděl a uletěl, když tu cesta prudce zahnula. A tu byl drak, natažený půlí těla přes polámaný živý plot, strašlivou hlavu uprostřed cesty. „Pomoc!" vykvikl Chňap a upaloval. Šedá kobyla si rovnou sedla a sedlák Jiljí sletěl po zádech do příkopu. Když vystrčil hlavu, drak byl vzhůru a díval se na něho. „Dobré jitro," pravil drak. „Vypadáte překvapeně." „Dobré jitro," odpověděl Jiljí. „To taky jsem." „Promiňte," řekl drak. Když zaslechl při sedlákově pádu řinčet kroužky, podezíravě nastražil ucho. „Promiňte, že se ptám, ale nehledáte mě náhodou?" „Kdepak!" řekl sedlák. „Kdo by si pomyslel, že tu na vás natrefí? Jen jsem si tak vyjel." Chvatně se vyškrábal z příkopu a couval k šedé kobyle. Už stála na nohou a uždibovala trávu u krajnice, jako by se nechumelilo. „Takže jsme se potkali štastnou náhodou," pravil drak. „Potěšení je na mé straně. Předpokládám, že jsou to vaše sváteční šaty. To se teď nosí?" Sedláku Jiljímu spadl plstěný klobouk a šedý plášť se rozhalil. Rozhodl se pro drzost. ( 174 )
„Tak tak," opáčil, „to je ta nejnovější móda. Ale musím za psem. Asi šel honit králíky." (191) „Myslím že ne," olízl si Chrysophylax pysky (což byla známka toho, že se baví). „Tuším, že bude doma mnohem dřív než vy. Ale prosím, pokračujte v cestě, pane - počkejte, já vlastně neznám vaše jméno?" „Já vaše taky ne," opáčil Jiljí, „a při tom zůstaneme." „Jak si přejete," olízl si Chrysophylax pysky podruhé a předstíral, že zavírá oči. Měl zlotřilé srdce (jako všichni draci), ale ne příliš odvážné (což není nijak neobvyklé). Dával přednost jídlu, o které se nemusel prát, ale když se tak pěkně prospal, vytrávilo mu. Farář z Dubí byl šlachovitý, a pořádného tlusťocha drak neochutnal už léta. Rozhodl se tedy, že se o tuhle snadnou kořist pokusí, a čekal jen, až ten starý hlupák ztratí ostražitost. Starý hlupák ovšem nebyl tak hloupý, jak vypadal, a po očku sledoval draka, i když se pokoušel nasednout. Kobyla to ovšem viděla jinak, a když na ni Jiljí lezl, kopala a uhýbala. Drak ztratil trpělivost a přichystal se k skoku. „Promiňte," řekl, „neupadlo vám něco?" Byl to starý trik, ale podařil se. Jiljímu totiž opravdu něco upadlo. Když padal, upustil Caudimordax (lidově Chvostohryz), a ten zůstal ležet na kraji cesty. Shýbl se pro něj a drak skočil. Ne však tak rychle jako Chvostohryz. Sotva jej vzal sedlák do ruky, vymrštil se kupředu, jen to blýsklo, a rovnou drakovi po očích. „Ouha!" pravil drak a velmi rychle se zarazil. „Co to máte?" „Ale jenom Chvostohryz, dal mi ho král," řekl Jiljí. „Spletl jsem se," pravil drak. „Omlouvám se." Ležel, tiskl se do prachu, a sedláku Jiljímu bylo hned lip u srdce. „Myslím, že jste se ke mně nezachoval slušně." „Jak to?" zeptal se Jiljí. „A proč bych taky měl?" „Utajil jste své ctěné jméno a předstíral jste, že jsme se potkali náhodou. Přesto jste očividně rytíř vznešeného rodu. Bývalo, pane, zvykem rytířů dát v takovémhle případě výzvu k boji a předtím si náležitě sdělit tituly a dobrozdání." „Možná to tak bývalo a možná to tak pořád je," odvětil Jiljí a začínal se sám sobě líbit. Když před člověkem leží v prachu veliký a majestátní drak, lze ho snad omluvit, že se cítí trochu povzneseně.
( 175 )
„Ale ty se pleteš ve víc věcech, dračí potvoro. Já nejsem žádný rytíř. Jsem sedlák ^Egidius z Oujezda, a nesnáším, (192) když mi někdo leze na pozemek. Už jsem svou mušketou střílel obry, a ti nenadělali tolik škod jako ty. A žádnou výzvu k boji jsem nedal." Drak se znepokojil. „Zatracený lhář, ten obr!" pomyslel si. „To jsem se nechal pěkně napálit. A co se vlastně dělá s takovým troufalým sedlákem s lesklým a útočným mečem?" Nevzpomínal si, že by se už někdy něco takového přihodilo. „Chrysophylax jméno mé," řekl. „Chrysophylax Bohatý. Co mohu pro vaši vzácnost udělat?" dodal lísavě s jedním okem upřeným na meč a s nadějí, že se snad vyhne boji. „Můžeš zmizet, ty rohatá obludo," řekl Jiljí a také doufal, že se vyhne boji. „Já chci mít od tebe jedině pokoj. Vypadni odtud a zalez zpátky do svého špinavého doupěte!" Pokročil k Chry-sophylaxovi a máchal rukama, jako když plaší vrány. Chvostohryzu to úplně stačilo. Jako blesk zakroužil ve vzduchu a bac! Udeřil draka do kloubu pravého křídla, až to zařinčelo a drak z toho byl celý pryč. Jiljí samozřejmě nevěděl, jak se správně zabíjí drak, jinak by byl zasáhl citlivější místo, ale Chvostohryz dělal v nezkušených rukách, co mohl. Chrysophy-laxovi to docela stačilo kolik dní nemohl křídlem ani hnout. Vyskočil, otočil se, chtěl uletět a zjistil, že to nejde. Sedlák skočil na koně. Drak se dal do běhu. Kobyla také. Drak pádil přes pole, funěl a sípal. Kobyla také. Sedlák hulákal a pokřikoval jako na dostizích a nepřetržitě máchal Chvostohryzem. Čím rychleji drak utíkal, tím byl zmatenější, a šedá kobyla se snažila a držela se těsně za ním. Dusali dál po cestách, dírami v plotě, přes pole, přes potoky, drak chrlil kouř, řval a ztrácel všechen pojem o směru. Najednou byli u oujezdského mostu, přehnali se přes něj jako bouře a s rykem se řítili po hlavní ulici. Tam se drze vyplížil z uličky Chňap a připojil se ke štvanici. Všichni lidé byli v oknech nebo na střechách. Někteří se smáli, někteří jásali, někteří tloukli do pánví, hrnců a kotlíků, jiní troubili na rohy, na píšťaly a píšťalky, a farář nechal zvonit v kostele. Takový rozruch a rumrejch v Oujezdě nezažili dobrých sto let. Přímo před kostelem to drak vzdal. Lehl si vprostřed ulice ( 176 )
(193) a lapal po dechu. Chňap přišel a čichl mu k ocasu, ale Chrysophylaxovi už bylo všechno jedno. „Dobří lidé a udatný bojovníku," zasípal, když ho sedlák Jiljí dojel a vesničané se shlukli (v rozumné vzdálenosti) s vidlemi, tyčemi a pohrabáči v nikách. „Dobří lidé, nezabíjejte mě! Jsem velmi bohatý. Zaplatím všechny škody. Zaplatím pohřeb všem, které jsem zabil, zejména farářovi z Dubí. Bude mít vznešený náhrobek - i když byl dost hubený. Každému z vás dám opravdu pěkný dárek, jen když mě pro něj pustíte domů." „Kolik?" zeptal se sedlák. „No -" rychle počítal drak. Všiml si, že dav je dost velký. „Každému třináct šilinků a osm pencí?" „Nesmysl!" řekl Jiljí. „Pitomost!" řekl lid. „Šmejd!" řekl pes. „Každému dvě zlaté guineje a dětem polovic?" „A co psi?" zajímal se Chňap. „Tak dál!" řekl sedlák. „Posloucháme." „Deset liber a váček stříbra jednomu každému a psům zlaté obojky?" řekl ustaraně Chrysophylax. „Žab ho!" volal lid ztrácející trpělivost. „Každému pytlík zlata a dámám diamanty?" pospíšil si Chrysophylax. „To už je jiná řeč, ale ještě to není dost," řekl sedlák Jiljí. „Zase jsi vynechal psy," přidal Chňap. „Jak velký pytlík?" říkali muži. „Kolik diamantů?" říkaly ženy. „Oj, oj!" naříkal drak, „to mě zruinuje." „Zasloužíš si to," pravil Jiljí. „Můžeš si vybrat: buď budeš zruinovaný, nebo na místě mrtvý." Zamával Chvostohryzem, a drak se přikrčil. „Rozmysli se!" křičeli lidé, osmělovali se a stahovali se blíž. Chrysophylax zamžikal. V hloubi duše se však zasmál: byl to jen tichý záchvěv, který nepostřehli. Jejich smlouvání ho začínalo bavit. Očividně předpokládali, že z toho něco vyzískají. Co věděli o způsobech širého zlotřilého světa? V celé říši vlastně nebyl nikdo, kdo by měl bezprostřední zkušenosti s draky a jejich úskočností. Chrysophylaxovi se už vracel dech i vtip. Olízl si pysky. „Řekněte si sami, kolik chcete!" řekl. (194) ( 177 )
Všichni se rozpovídali najednou. Chrysophylax se zájmem naslouchal. Jen jeden hlas ho znepokojil - kovářův. „Nic dobrého z toho nevzejde, dejte na moje slova," pravil. „Drak se nevrátí, říkejte si, co chcete. Ale nic dobrého z toho nevzejde tak ani tak." „Když myslíš, tak zůstaň stranou," řekli mu a handrkovali se dál. Draka si skoro nevšímali. Chrysophylax zvedl hlavu; pokud si však myslel, že po nich skáčí nebo se během dohadování vytratí, zklamal se. Sedlák Jiljí stál vedle něho, žvýkal stéblo a uvažoval. V ruce měl ovšem Chvostohryz a nespouštěl z draka oči. „Jen hezky lež," řekl, „nebo dostaneš, co ti patří, zlato nezlato." Drak zůstal ležet. Nakonec ustanovili mluvčím faráře a ten si stoupl vedle Jiljího. „Podlý netvore!" řekl. „Musíš přinést na tohle místo všechno své nespravedlivě získané bohatství, a až dáme náhradu těm, kterým jsi ublížil, rozdělíme se spravedlivě mezi sebou. Jestliže potom složíš přísahu, že už nikdy nebudeš rušit naši zem ani na ni nepošleš jinou stvůru, dovolíme ti odejít s hlavou i chvostem zpátky domů. A ted složíš takové mocné přísahy, že se vrátíš (i s výkupným), jaké musí považovat za závazné i dračí svědomí." Chrysophylax po věrohodném váhání přijal. Dokonce proléval žhavé slzy, když naříkal, že je zruinován, až byla cesta samá kouřící kaluž. Nikoho však nedojal. Složil mnoho přísah, slavnostních a omračujících, že se vrátí se vším svým bohatstvím na svátek svatého Hilaria a Felixe. Měl tedy na to osm dní, což nemohlo stačit ani na cestu, jak by si mohli uvědomit i lidé neznalí zeměpisu. Přesto ho pustili a vyprovodili až k mostu. „Tak na brzkou shledanou," řekl, když přecházel řeku. „Jistě se na to budeme všichni těšit." „My určitě," řekli. Byli samozřejmě velmi pošetilí. Přísahy, které složil, mu sice měly obtížit svědomí zármutkem a velikým strachem z neštěstí, jenže on naneštěstí žádné svědomí neměl. Pokud však tento politováníhodný nedostatek u někoho z královského rodu přesahoval chápání prostých lidí, alespoň farář se svou učeností to mohl uhodnout. Snad i uhodl. Byl znalý věcí tajných a jistě viděl do budoucnosti dál než ostatní. (195)
( 178 )
Kovář ovšem cestou zpátky do kovárny vrtěl hlavou. „Zlověstná jména!" říkal. „Hilarius a Felix! Nezní mi dobře." Král se samozřejmě rychle doslechl o té novině. Prolétla říší jako oheň a při vyprávění jí nijak neubylo. Král byl hluboce pohnut, a to z různých důvodů, nikoli nejméně finančních, a rozhodl se, že se ihned osobně rozjede do Oujezda, kde se dějí takové divy. Dorazil čtvrtý den po drakově odchodu, na bílém koni se nesl přes most a za ním mnoho rytířů a trubačů a velké vozataj stvo se zavazadly. Všichni lidé se oblékli do svátečních šatů a postavili se na chodníky, aby ho uvítali. Kavalkáda zastavila na náměstí před branou kostela. Sedlák Jiljí poklekl před krále, když byl představován, ale král mu řekl, ať vstane, a dokonce mu poklepal po zádech. Rytíři dělali, že tu důvěrnost nevidí. Král nařídil, aby se celá ves shromáždila na Jiljího velké pastvině u řeky, a když byli všichni pospolu (včetně Chňapa, který soudil, že se ho to týká), Augustus Bonifacius rex et basileus uznal za vhodné je oslovit. Opatrně vyložil, že veškeré bohatství zlotřilého Chrysophyla-xe patří jemu jako zeměpánovi. Lehce přešel svůj nárok na suverenitu nad horskými kraji (jež byla sporná), avšak „vůbec nepochybujeme," děl, „že všechny poklady tohoto plaza byly ukradeny našim předkům. Přesto jsme, jak víte, spravedliví a milostiví, a náš dobrý leník ^gidius bude vhodně odměněn; také nikdo z našich poddaných na tomto místě nezůstane bez nějakého symbolického vyjádření našeho uznání, od faráře po nejmenší děcko. Jsme totiž s Oujezdem velmi spokojeni. Alespoň zde si náš čacký a nezkažený lid dosud uchoval starodávnou odvahu našeho plemene." Rytíři si povídali mezi sebou, jaká je nejnovější móda klobouků. Lidé se poklonili nebo udělali pukrle a pokorně poděkovali. Teď však litovali, že se s drakem nedohodli na deseti librách pro každého a nepomlčeli o tom. Věděli totiž dost na to, aby jim bylo jasné, že královo uznání tak velké nebude. Chňap si všiml, že o psech nepadla ani zmínka. Jediný, kdo byl opravdu spokojený, byl sedlák Jiljí. Byl si jistý, že nějakou odměnu dostane, a byl náramně rád, že z té ošklivé záležitosti vyšel s ještě větší místní reputací než předtím. (196) Král neodjel. Nastavěl své stany na louce sedláka Jiljího, čekal na čtrnáctý leden a veselil se, jak se jen dalo v takové ubohé vesničce ( 179 )
daleko od hlavního města. Královská družina vyjedla v příštích třech dnech skoro všechen chléb, máslo, vajíčka, kuřata, špek a skopové ve vsi a vypila pivo do poslední kapky. Pak začala reptat na nedostatek. Král však za všechno pěkně zaplatil (poukázkami na královskou pokladnu, o níž doufal, že se zakrátko bohatě naplní), takže Oujezďané byli docela spokojeni, protože neznali skutečný stav pokladny. Přišel čtrnáctý leden, svátek Hilaria a Felixe, a každý si přivstal. Rytíři se oděli brněním. Sedlák, navlékl své podomácku vyrobené krzno a rytíři se nepokrytě usmívali, dokud nepostřehli královo stažené obočí. Sedlák se také opásal Chvostohryzem, a ten vjel do pochvy jako po másle a zůstal tam. Farář se na meč pozorně zahleděl a pokýval hlavou. Kovář se smál. Přišlo poledne. Lidé samým napětím ztráceli chuť k jídlu. Pomalu plynulo odpoledne. Chvostohryz stále nejevil snahu vyskočit z pochvy. Nikdo z pozorovatelů na kopci ani z kluků, kteří vylezli na nejvyšší stromy, neviděl ve vzduchu ani na zemi nic, co by věstilo příchod draka. Kovář chodil po vsi a hvízdal si, avšak teprve když se snesl večer a vyšly hvězdy, začali mít ostatní vesničané podezření, že se drak vůbec vrátit nemíní. Připomínali si však jeho slavnostní a omračující přísahy a doufali dál. Když odbila půlnoc a stanovený den byl pryč, jejich zklamání bylo hluboké. Kovář byl nadšen. „Já vám to říkal," dal se slyšet, ale vesničané pořád ještě nebyli přesvědčení. „Byl přece těžce raněný," říkali někteří. „Nedali jsme mu dost času," říkali jiní. „Do hor je to pořádný kus cesty a musel nést velký náklad. Třeba si musel opatřit pomoc." Minul však další den a ještě jeden. Všichni se vzdali naděje. Král soptil. Potraviny a pití došly a rytíři hlasitě reptali. Chtěli se vrátit k dvorskému veselí. Jenomže král chtěl peníze. Rozloučil se se svými věrnými poddanými, ovšem stručně a ostře, a zrušil polovinu poukázek na královskou pokladnu. (197) K sedláku Jiljímu byl velmi chladný a propustil ho kývnutím hlavy. „Později se ti ozveme," řekl a odjel i se svými rytíři a trubači. ( 180 )
Prostomyslní opitimisté se domnívali, že ode dvora brzy přijde pro Mistra JEgidia pozvání ke králi, aby byl přinejmenším pasován na rytíře. Poselství do týdne přišlo, bylo však jiného druhu. Bylo napsáno a podepsáno trojmo: jeden kus pro Jiljího, jeden pro faráře a jeden měl být přibit na kostelní dveře. Smysl měl jen opis určený pro faráře, protože dvorské písmo bylo zvláštní a pro Oujezďany stejně nesrozumitelné jako knižní latina. Farář však dopis přeložil do lidového jazyka a přečetl z kazatelny. Byl (na královský dopis) krátký a věcný; král spěchal. „jHy, Augustus H A. A. A f. a M. rex et cetera, oznamujeme, že isme rozíjoolt pro bezpečnost naší říše a pro zaríjaiiánt naší ctí, že plaz neboli brak, který si říká (ilíjrysopíjylax 3@oíjatý, buoe liyíjíeoán a náležitě potrestán za sué přestupky, přečtny, zločiny a íjanehné lži. Ušicími rytíři naší králoirské bružiny mají tímto přikázáno se ozbrojiti a přtprairiti k výpzbii na tuto iiýpraíw, jakmile k tomuto našemu oimru pnjeoe Jttistr Aegibius A. 3- Agri-coía. 3)ežto se řeřený Aegtbius prokázal jako muž spoíeljltiiý a scíjopný se ttypořaoati s obry, braky a jinými nepřáteli králoit-skéíjo míru, nyní mu proto přikazujeme, aby iímeb Uyjeí a připojil se k oružině našicíj rytířů co nejrycíjlefi." Lidé říkali, že je to velká čest a skoro jako pasování. Mlynář záviděl. „Přítel Aegidius jde ve světě nahoru," dal se slyšet. „Doufám, že se k nám bude znát, až se vrátí." „Třeba se vůbec nevrátí," pravil kovář. „Nech toho, ty koňská tlamo!" řekl značně rozčilený sedlák. „Se ctí mi jděte na kolo. Jestli se vrátím, bude mi milá i společnost Mistra mlynáře. Ale přece jen je to jistá útěcha, že vás dva budu nějakou chvíli postrádat." S tím je opustil. Králi se nemůžeš vymlouvat jako sousedům, a tak jehňata nejehňata, orání neorání, mléko nemléko musel sedlák nasednout na svou šedou kobylu a jet. Farář ho šel vyprovodit. (198) „Doufám, že s sebou máte pořádný provaz," řekl. „Na co?" opáčil Jiljí. „Abych se na něm oběsil?" „Ne! Vzmužte se, Mistře .Sgidie!" řekl farář. „Mně se zdá, že máte štěstí, kterému můžete důvěřovat. Přesto si vezměte i dlouhý ( 181 )
provaz, neboť ho možná budete potřebovat, neklame-li mě tušení. Ted' sbohem a šťastně se vraťte!" „Jo. Vraťte se, a najdete celý dům a polnosti vzhůru nohama. Čert aby vzal draky!" řekl Jiljí. Potom si nacpal do sedlového vaku veliký kotouč lana, vyškrábal se na koně a jel. Psa s sebou nevzal. Ten mu pro jistotu celé dopoledne nešel na oči. Když ale pán odjel, Chňap se připlížil domů, zůstal tam a celou noc vyl, dostal výprask a vyl dál. „Pomooc, ou, pomoooc!" volal. „Víckrát svého pána neuvidím, a byl tak strašlivý a skvělý. Že já s ním nešel, ach jo." „Sklapni!" ozvala se selka, „nebo se jeho návratu nedožiješ." Kovář zaslechl vytí. „Zlé znamení," pravil vesele. Minulo mnoho dnů a zprávy žádné. „Žádná zpráva, špatná zpráva," řekl a dal se do zpěvu. Když sedlák Jiljí dojel ke dvoru, byl utahaný a uprášený, ale rytíři v nablýskané zbroji a s lesklými přilbami na hlavách stáli u koní. Králova výzva a povolání sedláka je dohřály, a tak trvali na doslovném uposlechnutí příkazu vyrazit hned, jakmile Jiljí přijede. Chudák sedláček měl stěží čas polknout sušenku namočenou do vína, a už byl zase na cestě. Kobyla byla uražena. Co si myslela o králi, zůstalo naštěstí nevyřčeno, ale bylo to velice neloajální. Připozdívalo se. „Je pozdě začínat dneska hon na draka," myslel si Jiljí. Nejeli však daleko. Jakmile byli rytíři na cestě, nijak nespěchali. Jeli si pohodlně v roztahané řadě, rytíři, panoši, sluhové, poníci naložení bagáží, a nakonec sedlák Jiljí na své unavené kobyle. Když přišel večer, zastavili se a rozbili stany. Pro Jiljího nikdo nic nepřipravil, a musel si popůjčovat, co se dalo. Kobyla byla pohoršena a odřekla se věrnosti rodu Augusta Bonifacia. Ráno jeli dál a pak ještě celý druhý den. Třetí den zahlédli v dálce šeré a nevlídné hory. Zanedlouho byli v končinách, kde (199) nebylo panství Augusta Bonifacia všeobecně uznáváno. Jeli pozorněji a drželi se blíž u sebe. Čtvrtý den dojeli k Divokým kopcům a hranicím sporných zemí, kde údajně sídlili bájní tvorové. Náhle jeden z těch, kdo jeli vpředu, narazil v písku u potoka na zlověstné stopy. Zavolali sedláka. „Co je to, Mistře ^Egidie?" zeptali se. „Dračí stopy," odvětil. „Veď nás!" řekli oni. ( 182 )
Teď tedy jeli na západ se sedlákem Jiljím v čele a všechny kroužky na jeho kožené kazajce cinkaly. Moc na tom nezáleželo, protože všichni rytíři se smáli a klábosili a s nimi jel potulný pěvec a zpíval baladu. Chvílemi se připojovali k refrénu a zpívali všichni, pěkně nahlas a silně. Bylo to povzbuzující, protože píseň byla dobrá vznikla dávno předtím, za dnů, kdy byly bitvy běžnější než turnaje -, ale bylo to nemoudré. Každý živáček v celém kraji teď věděl, že jedou, a draci v jeskyních po celém západě špicovali uši. Už nebyla ani špetka naděje, že starého Chrysophylaxe překvapí. Jak tomu chtěla náhoda (nebo šedivá kobyla sama), když konečně dojeli do stínu temných hor, sedlákova kobyla zchromla. Jeli teď po strmých kamenitých stezkách, drápali se pracně nahoru a bylo jim čím dál víc úzko. Kobyla se postupně propadala v řadě, klopýtala, kulhala a tvářila se tak trpělivě a smutně, že sedlák Jiljí nakonec sesedl a šel pěšky. Brzy se octli docela vzadu mezi nákladními poníky, ale nikdo si jich nevšímal. Rytíři se dohadovali, kdo má kdy podle etikety přednost, a jejich pozornost byla rozptýlená. Jinak by si byli všimli, že dračích stop je teď tolik, že se nedají přehlédnout. Přišli totiž do míst, kde se Chrysophylax rád procházel nebo přistával po každodenním zdravotním prolétnutí. Nižší kopce a svahy po obou stranách stezky vypadaly ožehlé a ušlapané. Trávy tam moc nezůstalo a mezi širokými plochami popela a spálené země černě trčely zkroucené pahýly vřesu a hlodaše. Kraj byl už dlouhá léta dračím rejdištěm. Vpředu vyvstala temná horská stěna. Jiljí měl starost o kobylu, ale celkově byl rád, že má důvod (200) nebýt na ráně. Nenadchlo ho jet v čele takové kavalkády v těchto nehostinných a pochybných končinách. Za nějakou chvíli byl ještě raději a měl proč děkovat náhodě (a kobyle). Zrovna kolem poledního - bylo to na Hromnice a jeli už sedmý den - totiž vyletěl Chvostohryz z pochvy a drak z jeskyně. Bez výstrahy a beze všech formalit se vrhl do boje. S řevem se na ně přihnal celý žhavý. Daleko od domova přes všechen svůj starobylý a královský původ velkou statečnost neprokázal. Teď měl ovšem velikánskou zlost; bojoval totiž, aby se tak řeklo, před vlastní branou, a hájil svůj poklad. Přiřítil se z ohybu horského ramene jako tuna hromů, s hlukem vichřice a šleháním rudých blesků.
( 183 )
Dohady, kdo má kdy přednost, rázem ustaly. Koně uskakovali nalevo a napravo a někteří rytíři popadali. Poníci se zavazadly a sluhové se otočili a upalovali. Otázka, kdo má přednost, jim byla úplně jasná. Náhle se přivalil dým, který všechny přidusil, a uprostřed něho do čela průvodu narazil drak. Několik rytířů bylo po smrti dřív, než stačili pronést vyzvání k boji, a několik jiných se válelo na jedné hromadě i s koňmi. O ostatní se postarali jejich oři: otočili se na útěk a unášeli své pány, ať chtěli nebo nechtěli. Většinou chtěli, a jak! Stará šedá kobyla se však ani nehnula. Snad si nechtěla polámat nohy na kamenité stezce, snad byla na útěk příliš unavená. Cítila v kostech, že létajícího draka je horší mít za zády než před sebou, a kdyby se měl útěk podařit, musela by být rychlejší než závodní kůň. Navíc už Chrysophylaxe viděla a pamatovala si, jak ho ve svém vlastním kraji hnala cestou necestou, až zůstal zkrotle ležet na hlavní ulici. Jen se pořádně rozkročila a zafrkala. Sedlák Jiljí zbledl, nakolik toho byl jeho obličej schopen, ale zůstal po jejím boku. Nic jiného se stejně nedalo dělat. A tak se stalo, že útočící drak najednou před sebou spatřil svého starého nepřítele s Chvostohryzem v ruce. Bylo to to poslední, co očekával. Uhnul stranou jako veliký netopýr a žuchl na svah vedle cesty. A šedá kobyla vykročila vpřed. Úplně zapomněla, že má kulhat. Jiljí notně pookřál a chvatně se jí vydrápal na hřbet. (201) „Promiňte," řekl, „nehledáte mě náhodou?" „Kdepak!" opáčil Chrysophylax. „Kdo by si pomyslel, že se tu objevíte? Jen jsem si tak poletoval." „Takže jsme se potkali šťastnou náhodou," pravil Jiljí, „a potěšení je na mé straně, protože já jsem vás hledal. Navíc bych vám rád něco vytkl, vlastně víc věcí." Drak zafrkal. Sedlák Jiljí zvedl ruku, aby se ochránil před žhavým závanem, a Chvostohryz bleskurychle kmitl dopředu, do nebezpečné blízkosti drakova čumáku. „Ouha!" řekl drak a přestal frkat. Roztřásl se, couvl a všechen oheň v něm zchladl. „Doufám, že jste mě nepřišel zabít, milý pane?" zakňoural. „Ale ne," řekl sedlák. „O zabíjení jsem přece nic neříkal." Šedá kobyla si odfrkla. ( 184 )
„Co tu tedy děláte se všemi těmi rytíři, jestli se smím zeptat?" ozval se Chrysophylax. „Rytíři vždycky zabíjejí draky, pokud je my nestačíme zabít dřív." „Já s nimi nedělám nic. Nemají se mnou nic společného," opáčil Jiljí. „Stejně už jsou všichni mrtví nebo na útěku. Jestlipak si ale vzpomínáte, co jste říkal na Tři krále?" „Copak?" pípl úzkostně drak. „Máte už skoro měsíc zpoždění," odpověděl Jiljí, „a nedodržel jste termín platby. Přišel jsem si pro ni. Měl byste se mi omluvit za tu štrapáci." „Já se vám omlouvám! Neměl jste se obtěžovat." „Tentokrát to bude celý váš poklad do posledního kousku, a žádné finty," pravil Jiljí, „nebo bude po vás a vaši kůži pověsím na výstrahu z kostelní věže." „To je strašně kruté!" naříkal drak. „Smlouvaje smlouva," opáčil Jiljí. „Nemohl bych si nechat aspoň pár prstýnků a drobet zlata za to, že platím v hotovosti?" „Ani knoflík!" řekl Jiljí. A tak chvíli pokračovali, handlovali a licitovali jako dva trhovci. Dopadlo to ovšem podle očekávání; sedláka Jiljího totiž ve smlouvání překonal málokdo. Drak musel pěšky celou cestu zpátky do jeskyně, protože Jiljí se držel po jeho boku a Chvostohryz nepouštěl z ruky. Stezka, (202) která se vinula kolem dokola po hoře, byla úzká a ti dva se na ni vedle sebe tak tak vešli. Kobyla šla těsně za nimi a tvářila se zadumaně. Bylo to dobrých pět mil a pěkná štrapáce. Jiljí funěl a sípal, ale z draka nespustil oko. Nakonec přišli na západní straně hory ke vchodu do jeskyně. Byl široký, černý a odpudivý a jeho mosazná vrata visela na mohutných železných sloupech. V dávno zapomenutých dobách to zřejmě bývala silná a hrdá pevnost; draci totiž nestavějí ani nehloubí, ale když to jde, usadí se v hrobkách a klenotnicích pradávných mocných mužů a obrů. Vrata tohoto hlubinného domu zela dokořán a v jejich stínu zůstali stát. Chrysophylax doposud neměl šanci uniknout, avšak teď, před vlastní branou, skočil vpřed a chystal se zmizet uvnitř.
( 185 )
Sedlák Jiljí ho bacil mečem naplocho. „Prrr!" řekl. „Než zalezeš, něco ti povím. Jestli nebudeš hezky rychle venku s něčím pořádným, dojdu si za tebou a pro začátek ti utnu chvost." Kobyla si odfrkla. Neuměla si představit, že by sedlák Jiljí šel sám do dračího doupěte třeba pro všechny peníze na světě. Chrysophylax tomu ovšem uvěřil snadno, když se Chvostohryz tak blýskal a byl tak nabroušený. A možná že měl pravdu on a kobyla přes všechnu svou moudrost ještě nepochopila, že se její pán změnil. Sedlák Jiljí sázel na své štěstí, a po dvou střetnutích začínal mít dojem, že by před ním žádný drak neobstál. Zkrátka Chrysophylax byl venku, než bys řekl švec, s dvaceti librami zlata a stříbra a truhličkou prstenů, náhrdelníků a jiných ozdob. „Tu máte!" pravil. „Co?" opáčil Jiljí. „To není vůbec nic. Dám krk, že to není ani půlka toho, co máš." „Samozřejmě!" řekl drak, dost zaražen, že se sedlákův vtip od onoho dne ve vesnici nějak zbystřil. „Ovšemže ne. Všechno to najednou nepoberu." „Vsadím se, že ani nadvakrát," odvětil Jiljí. „Tak zase honem dovnitř, a už ať jsi zpátky, nebo ti dám čuchnout k Chvostohryzu." „Ne!" vyjekl drak, hupl dovnitř a hned byl venku. „Tu máte!" řekl a složil na zem obrovskou hromadu zlata a dvě truhly diamantů. (203) „Zkus to znova!" řekl sedlák. „A víc se snaž!" „Je to kruté, strašně kruté," vzdychal drak cestou dovnitř. To už začínala mít kobyla strach sama o sebe. „Kdo tu tíhu potáhne domů?" říkala si, a vrhla na balíky a krabice pohled tak žalný, že sedlák uhodl, co si myslí. „Nedělej si starosti, holka," řekl. „Odstěhuje nám to drak." „Pro smilování!" zaúpěl drak, který ta slova zaslechl, když vylézal z jeskyně potřetí, s úplně největším nákladem a spoustou krásných drahokamů jako zelené a červené ohníčky. „Pro smilování! Jestli mám tohleto všecko nést, udolá mě to málem k smrti, a jediný pytel navíc bych nezvládl, i kdybyste mě zabil." „Aha!" řekl sedlák, „tak ty toho tam máš ještě víc?" „Ano," řekl drak, „tolik, abych neztratil vážnost." Byl to div, ale projednou mluvil skoro pravdu, a ukázalo se, že moudře. „Když mi necháte to, co zbylo," řekl úlisně, „budu ( 186 )
navždycky váš přítel a odnesu vám celý tenhle poklad do vašeho milostivého domu, a ne ke králi. A taky vám pomůžu, abyste si ho udržel." Nato sedlák vytáhl levou rukou párátko a chvilku usilovně přemýšlel. Pak řekl: „Domluveno!", čímž projevil chvályhodnou prozíravost. Rytíř by byl trval na celém pokladu a dostal ho s prokletím. A kdyby Jiljí draka dohnal k zoufalství, třeba by se nakonec ještě dal do boje, Chvostohryz nechvostohryz. V takovém případě by byl Jiljí buď zabit sám, nebo by byl nucen zabít si dopravce a nechat většinu kořisti v horách. Tak to tedy skončilo. Sedlák si nacpal plné kapsy drahokamů pro případ, že by se něco semlelo, a šedé kobyle dal malý náklad. Všechno ostatní naložil Chrysophylaxovi na hřbet v pytlích a truhlicích, až vypadal jako pochodující obchodní dům. Uletět neměl sebemenší naději, protože náklad byl příliš těžký, a Jiljí mu svázal křídla. „Tak se mi ten provaz nakonec náramně hodil," pomyslel si sedlák a vděčně vzpomněl na faráře. Drak tedy s funěním vyrazil, za zády kobylu a sedláka, který držel velice lesklý a hrozivý Caudimordax. Ani se nepokoušel o nějaký uskok. Přes všechnu zátěž zvládli kobyla a drak zpáteční cestu rychleji než rytířská kavalkáda cestu tam. Sedlák Jiljí totiž spěchal (204) nikoli nejmíň proto, že mu docházely potraviny. Po všech těch porušených slavnostních přísahách také Chrysophylaxovi nedůvěřoval a měl starost, jak přečká noc živý a beze ztrát. Než se setmělo, měl však zase štěstí. Dohonili totiž půl tuctu sluhů a poníků, kteří narychlo odešli, a teď bloudili po Divokých kopcích. V úleku a úžasu se rozprchli, ale Jiljí za nimi křikl: „Hej, hoši, pojďte zpátky! Mám pro vás práci, a dobrý plat, dokud nám vydrží tenhle balík." Vstoupili tedy do jeho služeb, rádi, že mají vůdce, a říkali si, že teď třeba budou plat dostávat pravidelněji, než bývalo zvykem. Ubírali se tedy dál, sedm mužů, šest poníků, jedna kobyla a drak. Jiljí se začínal cítit jako pán a vypnul prsa. Zastavovali co nejmíň. V noci Jiljí přivazoval draka ke čtyřem kolíkům, za každou nohu k jednomu, a sloužící ho hlídali vždycky po trojicích. Avšak šedá kobyla spala ( 187 )
jen na půl oka pro případ, že by se o nějaký uskok chtěli pokusit sloužící sami. Za tři dny byli zpátky za hranicemi rodné země a jejich příchod způsobil tak úžasný rozruch, jaký mezi dvěma moři zažil málokdo. V první vesnici, kde se zastavili, dostali jídlo a pití zadarmo a polovina tamních mladíků se chtěla připojit k průvodu. Jiljí si vybral tucet slibných mládenců, nabídl jim dobrý plat a koupil jim koně, jaké se podařilo sehnat. Začínal mít jisté úmysly. Když si jeden den odpočinul, jel dál se svým novým doprovodem v patách. Zpívali písně na jeho počest; byly složené jen tak nahonem, ale zněly mu dobře. Někteří lidé zdravili, jiní se smáli. Byla to podívaná veselá i podivuhodná. Brzy uhnul Jiljí k jihu a zamířil domů. Ke královskému dvoru se ani nepřiblížil a neposlal také žádnou zprávu. Novina o návratu Mistra Jígidia se ovšem šířila od západu jako oheň, a nastalo velké ohromení a zmatek. Přicházel totiž v patách královské výzvě, aby se všechna města a vesnice zahalily smutkem nad pádem statečných rytířů v horském průsmyku. Kam přišel Jiljí, smutek odhodili, rozezvučely se zvony, lidé se tísnili u cesty, křičeli a mávali čepicemi a šátky. Na draka ovšem pokřikovali tak, že začínal trpce litovat uzavřené smlouvy. Pro někoho z tak vznešeného královského rodu to bylo nanejvýš pokořující. Když se vrátili do Oujezda, všichni psi na něj po(205) směšně štěkali. Všichni kromě Chňapa: ten měl oči, uši a nos jen pro pána. Úplně se pominul a dělal na ulici cestou kotrmelce. Oujezd samozřejmě uspořádal sedlákovi slavné uvítání; nic ho však myslím nepotěšilo víc než to, že mlynář ztratil úsměv a kovář řeč. „Tímhle to neskončí, dejte na má slova!" pronesl. Nic horšího si však vymyslet nedokázal a rozmrzele svěsil hlavu. Sedlák Jiljí se svými šesti sloužícími, tuctem slibných mládenců, drakem a vším ostatním pokračoval v cestě do kopce a tam zůstal nějaký čas pěkně potichoučku. Do domu zvali jen faráře. Novina brzy došla do hlavního města. Lidé zapomněli na státní smutek i na svou práci a seběhli se v ulicích. Byla z toho spousta hluku a křiku.
( 188 )
Král byl ve svém velkém domě, kousal si nehty a tahal se za vousy. Byl tak zarmoucený a dopálený (a finančně v úzkých), že se ho nikdo neodvážil oslovit. Nakonec mu však k uším dolehl hluk z města. Neznělo to jako pláč a nářek. „Co je to za kravál?" rozkřikl se. „Řekněte lidem, ať jdou domů a slušně truchlí. Zní to spíš jako husí trh." „Drak se vrátil, pane," odpověděli mu. „Cože?" řekl král. „Povolejte naše rytíře, nebo to, co z nich zbylo." „Není třeba, pane," odpověděli mu. „S Mistrem yEgidiem za zády je drak jako beránek. Aspoň tak nám to bylo řečeno. Novina přišla před chvílí a zprávy se rozcházejí." „Díky Bohu!" řekl král a očividně se mu ulevilo. „Když si pomyslím, že jsme nařídili, aby za toho chlapa pozítří zpívali žalozpěv! Zrušit! A co náš poklad?" „Podle zpráv hoje úplná hora, pane," odpověděli mu. „Kdy tu bude?" ptal se dychtivě král. „Dobrý chlap, tenhle ^gidius - pošlete mi ho, hned jak přijde!" Tentokrát s odpovědí zaváhali. Nakonec se jeden vzmužil. „Promiňte, pane, ale slyšeli jsme, že sedlák zahnul k sobě domů. Bezpochyby však přispěchá ve vhodném rouše při nejbližší příležitosti." (206) „Bezpochyby," řekl král, „Ale čert vzal jeho roucho! Neměl chodit domů, dokud se nehlásil u nás. Jsme velmi nespokojeni." Nejbližší příležitost přišla a zase odešla, a po ní i mnohé pozdější. Sedlák Jiljí už byl doma víc než týden a u dvora po něm ani vidu, ani slechu. Desátý den králův vztek vzkypěl. „Pošlete pro toho chlapa!" řekl, a poslali. Do Oujezda to byl den perné jízdy tam i zpátky. „Nepřijde, pane!" hlásil po dvou dnech roztřesený posel. „Hromy a blesky!" řekl král. „Přikaž mu, aby přišel příští úterý, nebo půjde na doživotí do žaláře!" „Račte prominout, pane, ale on prostě nepřijde," řekl posel, celý zbědovaný, když se v úterý vrátil sám. „Deset tisíc hromů!" řekl král. „Odveďte místo něho do žaláře tohohle hňupa! A teď pošlete několik mužů, ať toho burana přivlečou v řetězech!" zaburácel na okolostojící. ( 189 )
„Kolik mužů?" zatřásl se jim hlas. „Je tam drak a... a Chvostohryz, a..." „A láry a fáry!" řekl král. Pak nechal osedlat svého bílého koně, povolal své rytíře (nebo co z nich zbylo) a družinu zbrojnošů, a rozpálen vztekem odjel. Všichni lidé překvapeně vybíhali z domů. Sedlák Jiljí se však zatím stal něčím víc než Hrdinou kraje. Byl Miláčkem země, a lidé neprovolávali rytířům a zbrojnošům slávu, když jeli kolem, ačkoli před králem pořád ještě smekali. Jak se král blížil k Oujezdu, pohledy byly stále zamračenější. V některých vesnicích lidé zavírali dveře a nebylo vidět ani živáčka. Tu králův rozpálený vztek vystřídal chladný hněv. Když dojížděl k řece, za kterou ležel Oujezd a sedlákův dům, tvářil se sveřepě. Zachtělo se mu tu díru vypálit. Na mostě však seděl sedlák Jiljí na šedé kobyle s Chvostohryzem v ruce. Nebylo vidět nikoho jiného, jen Chňapa, který ležel na cestě. „Dobré jitro, pane!" pravil Jiljí, rozzářený jako sluníčko, a nečekal, až bude osloven. Král po něm studeně loupl okem. „Tvoje způsoby jsou ne(207) hodné naší přítomnosti," pravil, „to tě však neomlouvá, že jsi nepřišel, když jsem pro tebe poslal." „O tom jsem jaksi nepřemýšlel, pane," odvětil Jiljí. „Měl jsem dost svých starostí, a na pochůzky pro vás jsem už utratil dost času." „Deset tisíc hromů!" zaburácel král, opět rozpálený vztekem. „K čertu s tebou a s tvou drzostí! Po tomhle nedostaneš žádnou odměnu, a budeš mít štěstí, když nebudeš viset. A viset budeš, jestli nás na místě neodprosíš a nevrátíš nám náš meč." „Ano?" řekl Jiljí. „Myslím, že jsem svou odměnu už dostal. U nás se říká: kdo najde, ten si nechá, a kdo si nechá, ten má. A řekl bych, že Chvostohryzu je u mě lip než u vašich lidí. Ale načpak tu máte všechny ty rytíře a zbrojnoše? Jestli jste přijel na návštěvu, byl byste vítán s menším průvodem, a jestli mě chcete odvést, budete jich potřebovat o hodně víc." Král se zakuckal, rytíři zrudli a ohrnuli nos. Několik zbrojnošů se usmálo, protože král k nim byl otočen zády. „Dej mi můj meč!" zařval král, když popadl dech, ale dočista zapomněl na plurál majesticus.
( 190 )
„Dej nám svou korunu," opáčil Jiljí. Takový omračující výrok ještě nikdy nikdo v celém Středním království neslyšel. „Blesky na nebi! Chopte se ho a svažte ho!" vykřikl král, právem rozzuřený do nepříčetnosti. „Co stojíte? Chopte se ho, nebo ho zabijte!" Zbrojnoši pokročili kupředu. „Pomoc! Pomoc!" zaječel Chňap. V tu chvíli se zpod mostu vynořil drak. Ležel schovaný pod protějším břehem, hluboko v řece. Teď vypustil strašlivý oblak páry, protože vypil celé hektolitry vody. Okamžitě vznikla hustá mlha a z ní svítily jen rudé dračí oči. „Táhněte domů, hlupáci!" zaburácel, „nebo vás roztrhám na kusy. Mrtvoly rytířů už stydnou v horách a za chvíli budou další plavat v řece. Všichni královi koně a všichni královi muži!" řval. Pak se vrhl vpřed a zaťal spár do králova bílého koně. Ten to vzal tryskem pryč jako těch tisíc hromů, které král tak rád svolával. Ostatní koně ho následovali stejně rychle: někteří už se s tím (208) drakem jednou potkali a neradi na to vzpomínali. Zbrojnoši upalovali, jak uměli, všemi směry, jen ne k Oujezdu. Bílý kůň byl jen škrábnut a daleko utíkat nesměl. Král ho za chvilku přivedl zpátky. Byl nesporně pánem svého koně, a nikdo nemohl říci, že se bojí jakéhokoli člověka nebo draka na celém širém světě. Když se vrátil, mlha se už rozptýlila, ale všichni jeho rytíři a zbrojnoši také. Teď to vypadalo docela jinak, když byl král sám a před sebou měl statného sedláka s Chvostohryzem a s drakem. Řeči nepomohly. Sedlák Jiljí byl paličatý. Nehodlal se podrobit a nehodlal se bít, i když ho král na místě vyzval k souboji. „Ne, pane!" řekl se smíchem, „jeďte domů a zchlaďte si hlavu! Nechci vám ublížit, ale radši abyste jel, jinak za draka neručím. Dobrý den!" A to byl konec bitvy na Oujezdském mostě. Král nedostal z celého pokladu ani halíř a ze sedláka Jiljího ani slovo omluvy. Ten začínal mít o sobě náramně dobré mínění. Tím dnem navíc skončila moc Středního království v těch končinách. V okruhu mnoha mil si lidé zvolili za pána Jiljího. Všechny tituly nestačily králi na to, aby přiměl jediného muže vyjet proti vzbouřenci j£gidiovi; ten byl totiž Miláčkem země a hrdinou písní, a zpěvy o jeho činech se prostě ( 191 )
nedaly všechny potlačit. Nejoblíbenější líčil setkání na mostě ve stu směšnohrdinských dvojverší. Chrysophylax zůstal v Oujezdě dlouho, k velkému prospěchu Jiljího, protože člověk, který má ochočeného draka, je přirozeně ctěn. S farářovým svolením ho ubytovali ve farské stodole a hlídalo ho tam těch dvanáct slibných mládenců. Tak dostal Jiljí svůj první titul: Dominus de Domito Serpente, což v řeči lidové zní Pán ochočeného draka, neboli v krátkosti Pan Vochoč. Jako takový byl ctěn široko daleko. Stále však posílal králi nominální poplatek šesti volských oháněk a pinty ležáku na svatého Matěje, což bylo výročí setkání na mostě. Zanedlouho se však z pána změnil na hraběte, a pás hraběte Vochoče byl vskutku předlouhý. Po několika letech se stal vévodou Juliem ^ígidiem a s poplatkem skončil. Pohádkově bohatý Jiljí si totiž vystavěl velkolepé sídlo a shromáždil velkou sílu ozbrojenců. Celí se leskli a hý(209) řili barvami, protože měli ty nejlepší šaty, jaké se daly koupit. Každý z dvanácti slibných mládenců se stal velitelem. Chňap měl zlatý obojek, a dokud žil, toulal se, kde se mu zachtělo, jako pyšný a šťastný pes, kterého ostatní nemohli vystát, protože od nich očekával úctu odpovídající strašlivosti a skvělosti jeho pána. Šedá kobyla dožila své dny v pokoji a nikomu nedala najevo, co si myslí. Nakonec se stal Jiljí samozřejmě králem, králem Malého království. Byl korunován v Oujezdě ve jménu Jigidius Dracona-rius, spíše však byl znám jako Starý Jiljí Drakoň. U jeho dvora totiž přišla do módy lidová řeč a Jiljí nikdy nepronesl žádný proslov v knižní latině. Z jeho manželky se stala velká a vznešená královna a pevnou rukou držela rodinný rozpočet. Královnu Agátu nebylo možné obejít - přinejmenším by to byla dlouhá procházka. Tak Jiljí nakonec dosáhl ctihodného stáří, měl bílý plnovous až ke kolenům, velmi slušný dvůr (kde se často odměňovalo podle zásluh) a úplně nový rytířský řád. Byli to Dračí strážci a draka měli ve znaku. Nejstaršími členy bylo dvanáct slibných mládenců. Je třeba přiznat, že Jiljí vděčil za svůj vzestup do velké míry štěstí, přestože je uměl docela chytře využít. Štěstí i chytrost při něm zůstaly až do konce, k velkému prospěchu jeho přátel a sousedů. Faráři se velmi pěkně odvděčil, a ani kovář a mlynář neodešli s prázdnou. Jiljí si totiž mohl dovolit být šlechetný. Když se však stal ( 192 )
králem, vydal přísný zákon proti nepříjemným předpovědím a z mlýnů vytvořil královský monopol. Kovář přesedlal na funebráka, ale z mlynáře se stal snaživý služebník koruny. Farář se stal biskupem a biskupský chrám si udělal z oujezdského kostela, který byl náležitě zvětšen. Ti, kdo dnes žijí na území Malého království, naleznou v této historii pravdivý výklad jmen, která v našich časech nosí některá tamní města a vesnice. Učení pánové nám totiž praví, že z Ou-jezda, který se stal hlavním městem nové říše, přirozeným spojením s titulem Pana Vochoče vznikl Vochočův Újezd. Draconarii si zase na památku draka, na němž byla založena jejich sláva (210) i bohatství, vystavěli velké sídlo čtyři míle severozápadně od Vochočova Újezdu, na místě, kde se Jiljí prvně setkal s Chrysophylaxem. To místo proslulo po celém království jako Aula Draconaria, neboli v řeči lidové Drakonín, podle králova jména a praporce. Tvářnost země se od těch dob změnila a království přicházela a odcházela, lesy padaly, řeky měnily tok, a zůstaly jen kopce. I ty jsou však omleté větrem a deštěm. Toto jméno však stále přetrvává, třebaže lidé dnes říkají Konin (jak jsem slyšel); neboť hrdost vesnic upadla. Avšak za dnů, o nichž vypráví tento příběh, to byl Drakonín a královské sídlo, a nad stromy vlál dračí praporec; a žilo se tam dobře a vesele, dokud na zemi zůstával Chvos-tohryz. (211)
( 193 )
DOUŠKA Chrysophylax často prosíval o propuštění na svobodu, a živit ho bylo dost drahé. Stále totiž rostl. Tak už to u draků jako u stromů bývá, dokud v sobě mají život. Tak se stalo, že po několika letech, když se Jiljí cítil bezpečně usazený, pustil ubohého draka domů. Rozloučili se s mnoha projevy vzájemné úcty a dohodou o vzájemném neútočení. Drak měl v koutku svého zlotřilého srdce Jiljího docela rád, nakolik to drak dovede. Byl tu přece Chvos-tohryz: mohl snadno přijít o život i o celý poklad. Takhle měl doma v jeskyni ještě kupu drahocenností (jak Jiljí ostatně tušil). Pomalu a lopotně odletěl zpátky do hor, protože křídla měl po dlouhé zahálce nemotorná a jeho rozměry i brnění značně vzrostly. Doma okamžitě vyhnal mladého draka, který měl tu drzost usadit se v jeho jeskyni, zatímco byl Chrysophylax pryč. Říká se, že hluk boje se rozléhal po celé Venedocii. Když s velkým uspokojením sežral poraženého protivníka, bylo mu hned lip, jizvy ponížení se trochu zacelily, a dlouho pak vyspával. Nakonec se však probral a vydal se hledat toho největšího a nejhloupějšího obra, který jedné dávné letní noci způsobil celé to trápení. Řekl mu bez servítků, co si o něm myslí, a chudák obr byl celý zdrcený. „Tak ona to byla mušketa?" řekl a podrbal se na hlavě. „Já myslel, že to byli ovádi!"
(212)
FINIS neboli v řeči lidové KONEC
( 194 )
Kovář z Velké Lesné
Byla jednou jedna vesnice. Nebyla moc dávno pro ty, kdo mají dlouhou paměť, ani moc daleko pro ty, kdo mají dlouhé nohy. Říkalo sejí Velká Lesná, protože byla větší než Malá Lesná, která byla pár mil hlouběji mezi stromy; nebyla ovšem nijak velká, přestože byla v té době blahobytná a žilo tam celkem dost lidí, dobrých, špatných i smíšených, jak už to bývá. Byla to vesnice svým způsobem pozoruhodná, široko daleko známá obratností svých řemeslníků, ale především uměním kuchařským. Měla velikou Kuchyni, která patřila Vesnické radě, a Mistr Kuchař byl důležitou osobou. Kuchařův dům a Kuchyně byly přistavěny k Velké síni, největší, nejstarší a nejkrásnější stavbě v celé vsi. Byla postavena z kvalitního kamene a dubového dřeva a byla dobře udržovaná, přestože už nebyla malovaná a zlacená jako kdysi. V Síni konali vesničané své schůze, debaty a veřejné hostiny i rodinné sešlosti. Kuchař měl tedy pořád co dělat, protože ke všem těmto příležitostem musel připravovat vhodná jídla. Jídlo na svátky, jichž bylo během roku požehnaně, se považovalo za vyhovující, když bylo hojné a syté. Na jeden svátek se těšili všichni, protože byl jediný, který se konal v zimě. Trval týden a poslední den o západu slunce byla veselice, jíž se říkalo Hostina hodných dětí. Pozvaných nebývalo mnoho. Určitě byly přehlédnuty některé, které si to zasloužily, a omylem byly pozvány některé, které si to nezasloužily; tak už to přece chodí, i když se ti, kdo takové věci pořádají, snaží být co nejsvědomitější. Děti se ovšem dostávaly na Hostinu čtyřiadva-cíti spíš náhodou, podle toho, kdy se narodily, protože se konala jednou za čtyřiadvacet let a pozváno bylo čtyřiadvacet dětí. Očekávalo se, že se při té příležitosti Mistr Kuchař dá vidět, a kromě mnoha jiných dobrých věcí pekl podle zvyku Velký dort. Na kuchařovo jméno se vzpomínalo především podle skvělosti (nebo také ne) tohoto výtvoru, protože Mistr Kuchař vydržel v úřadu málokdy (a spíš nikdy) tak dlouho, aby pekl Velký dort podruhé. (215) Přišla však chvíle, kdy tehdejší Mistr Kuchař k všeobecnému údivu zčistajasna prohlásil, že potřebuje dovolenou, což se ještě nikdy nestalo, a odešel, nikdo nevěděl kam; když se po několika měsících vrátil, byl jako vyměněný. Býval to hodný člověk, rád viděl, jak se jiní lidé baví, ale sám byl vážný a málomluvný. Nyní byl ( 197 )
veselejší a často říkal a dělal věci náramně směšné; na hostinách sám zpíval veselé písničky, což se od Mistra Kuchaře neočekávalo. Také si s sebou přivedl učně, a to vesnici ohromilo. Ohromující nebylo, že Mistr Kuchař měl učně. To bylo obvyklé. Mistr si ho v pravý čas vybral, naučil ho, čemu mohl, a jak stárl, učeň přebíral stále více důležitých prací, takže ve chvíli, kdy Mistr odcházel do penze nebo zemřel, byl učeň připraven převzít úřad a stát se Mistrem Kuchařem sám. Tento mistr si však do té doby učně nevybral. Vždycky říkával „času dost", nebo „poohlížím se, a až najdu toho, který mi bude vyhovovat, vyberu si ho". Nyní však s sebou přivedl pouhého chlapce, a k tomu ne z vesnice. Byl hbitější než hoši z Lesné, rychlejší, tichý a velmi zdvořilý, ale směšně mladý na takovou práci, vždyť vypadal sotva na patnáct. Volba učně byla ovšem věcí Mistra Kuchaře a nikdo neměl právo se do ní míchat. Chlapec tam tedy zůstal a bydlel v Kuchařově domě, dokud nebyl dost starý na to, aby si najal vlastní byt. Lidé si na něho brzy zvykli, a získal si i několik přátel. Ti mu říkali Alf, stejně jako Kuchař, ale pro ostatní byl prostě Učedník. Další překvapení přišlo hned po třech letech. Jednoho jarního rána sundal Mistr Kuchař svou vysokou bílou čepici, poskládal čisté zástěry, vzal pořádnou jasanovou hůl, tašku a odešel. Dal učni sbohem. Nikdo jiný u toho nebyl. „Zatím sbohem, Alfě," řekl. „Nechám tě, abys všechno spravoval, jak nejlíp umíš, což znamená vždycky velmi dobře. Předpokládám, že to dopadne obstojně. Pokud se ještě sejdeme, musíš mi o všem vypravovat. Pověz jim, že jsem si vzal další dovolenou, ale tentokrát se nevrátím." Když Učedník předal tento vzkaz lidem přicházejícím do Kuchyně, nastal ve vesnici poprask. „Co ho to napadlo!" říkali. (216) „A bez výpovědi a rozloučení! Co si bez Mistra Kuchaře počneme? Nenechal tu po sobě nikoho, kdo by úřad převzal." Při všech úvahách nikdy nikoho nenapadlo, aby udělali Kuchařem Učedníka. Sice už povyrostl, ale pořád vypadal jako chlapec, a sloužil teprve tři roky. Nakonec z nedostatku lepších uchazečů jmenovali jistého člověka ze vsi, který uměl v malém vařit celkem obstojně. Zamlada pomáhal v rušných dobách Mistrovi, ale ten si ho nikdy neoblíbil a za učně ho ( 198 )
nechtěl. Nyní to byl solidní člověk, měl ženu a děti a byl opatrný na peníze. „Aspoň neodejde bez výpovědi," říkali si, „a lepší špatná kuchyně než žádná. Do příštího Velkého dortu chybí ještě sedm let, a do té doby se to snad naučí." Bluma (tak se totiž jmenoval) byl s tím vývojem věcí velmi spokojen. Odjakživa si přál stát se Mistrem Kuchařem a nikdy nepochyboval, že by to zvládl. Nějakou dobu si, kdykoli v Kuchyni osaměl, nasazoval vysokou bílou čepici, díval se na sebe do vyleštěné pánve a říkal: „Buďte zdráv, Mistře. Ta čepice vám náramně sluší, jako by ji dělali právě pro vás. Doufám, že se vám povede dobře." Vedlo se celkem dobře; zpočátku se totiž Bluma snažil a měl navíc k ruce Učedníka. Ve skutečnosti se od něj hodně přiučil, když ho po očku pozoroval, nikdy to ovšem nepřiznal. Avšak přiblížil se čas Hostiny čtyřiadvacíti a Bluma se musel zamyslet nad Velkým dortem. V duchu mu to dělalo starost, protože po sedmi letech praxe sice uměl udělat ucházející dorty a pečivo pro běžné příležitosti, ale věděl, že na jeho Velký dort se bude napjatě čekat a bude muset uspokojit tvrdé kritiky. Nejen děti. Musel se totiž zároveň upéct menší dort stejného složení pro ty, kdo přišli na hostinu pomáhat. Očekávalo se také, že Velký dort by měl obsahovat něco nového a překvapujícího a neměl by být pouhým opakováním předešlého. Bluma měl představu, že by měl být především hodně sladký a mastný, a rozhodl se, že jej celý zalije cukrovou polevou (na tu měl Učedník šikovné ruce). „Tak bude hezký a pohádkový," řekl si. Pohádky a sladkosti - to byly dvě z jeho velmi sporých představ o tom, co mají děti rády. Z pohádek člověk vyroste, myslil (217) si, ale sladkosti chutnají pořád. „Aha! Pohádkový," řekl. „Mám nápad." Tu mu přišlo na mysl, že na nejvyšší patro dortu postaví malou panenku v bílém, s proutkem zakončeným pozlátkovou hvězdičkou, a růžovou polevou kolem ní napíše Královna vil. Když ale začal shromažďovat přísady k přípravě dortu, zjistil, že si jen mlhavě vzpomíná, co vlastně do Velkého dortu patří. Podíval se tedy do starých receptářů, které zůstaly po někdejších kuchařích. Nebyl z nich moudrý, ani když se mu podařilo rozluštit jejich rukopis, protože se zmiňovaly o spoustě věcí, o nichž nikdy neslyšel, a o některých, na něž zapomněl a teď nebyl čas je shánět. Usoudil však, že by mohl vyzkoušet pár druhů koření, o nichž se v knihách ( 199 )
mluvilo. Podrbal se na hlavě a vzpomněl si na starou černou krabici s několika přihrádkami, v níž bývalý Kuchař kdysi přechovával koření a jiné přísady do speciálních dortů. Od doby, kdy nastoupil, se na ni ještě nepodíval, ale po chvíli hledání ji našel nahoře na polici ve spíži. Sundal ji a sfoukl z víka prach; když ji však otevřel, zjistil, že koření zůstalo málo, maličko, a bylo vyschlé a ztuchlé. V jedné přihrádce v rohu však objevil hvězdičku, velkou sotva jako dvacetník, černou, jako by byla stříbrná, ale zašlá. „Taje legrační!" řekl, jak ji zvedal ke světlu. „To tedy ne!" řekl za ním čísi hlas tak náhle, že sebou trhl. Byl to hlas Učedníka, a ten ještě nikdy k Mistrovi takovým tónem nepromluvil. Vůbec Blumu oslovil jen zřídkakdy, pokud nebyl osloven sám. Což bylo od mladého muže velmi správné a náležité; na polevy je možná šikovný, ale ještě se musí hodně učit; tak to aspoň viděl Bluma. „Co tím myslíš, chlapečku?" ohradil se. „Jestli není legrační, tak jaká je?" „Kouzelná, " řekl Učedník. „Pochází z Pohádkové říše." Nato se kuchař zasmál. „No dobře," pravil. „To je skoro totéž, ale říkej šijí tak, jestli chceš. Časem z toho vyrosteš. Teď hezky vypeckovávej hrozinky. Když tam uvidíš nějaké legrační, pohádkové, tak mi to pověz." „Co s tou hvězdičkou uděláte, Mistře?" zeptal se Učedník. „Dám ji přece do dortu," řekl Kuchař. „To je přesně ono, (218) zvlášť když je pohádková," uchichtl se. „Snad jsi taky chodil na dětské večírky - ani to nebude moc dávno - kde se do těsta přimíchávaly takovéhle tretky, drobné mince a podobně. Aspoň u nás ve vsi se to dělá; děti to baví." „Tohle ovšem není tretka, Mistře, je to kouzelná hvězdička," řekl Učedník. „To jsi už říkal," odsekl Kuchař. „Doře, já to dětem řeknu. Aspoň se zasmějí." „Myslím, že ne, Mistře," pravil Učedník. „Ale je to tak správně, naprosto správně." „Jak to se mnou mluvíš?" řekl Bluma.
( 200 )
Časem byl dort umíchán, upečen a zalit polevou. Většinu práce udělal Učedník. „Když jsi tak vysazený na pohádky, nechám tě udělat Královnu vil," řekl mu Bluma. „Výborně, Mistře," odpověděl. „Udělám to, když máte tolik práce. Ale byl to váš nápad, ne můj." „Nápady jsou přece moje věc, a ne tvoje," opáčil Bluma. Na Hostině stál Dort uprostřed dlouhého stolu v kruhu čtyřiadvaceti červených svíčiček. Nahoře se zvedal v malou bílou horu, na jejíchž úbočích rostly stromečky třpytící se jakoby jinovatkou. Na vrcholku stála droboučká bílá figurka na jedné noze jako tančící sněžná panenka a v ruce měla maličký proutek jiskřící světlem. Děti na to užasle hleděly a pár jich zatleskalo a zvolalo: „To je ale hezké a pohádkové!" Kuchař byl blahem bez sebe, ale učeň to přijímal s nelibostí. Byli tam oba: Mistr proto, aby Dort rozkrájel, až přijde čas, a učeň, aby mu nabrousil a podal nůž. Nakonec vzal Kuchař nůž a přistoupil ke stolu. „Měl bych vám povědět, milé děti," pravil, „že pod touhle nádhernou polevou je dort ze spousty dobrých věcí k jídlu, ale jsou do něj taky zamíchané všelijaké hezké věcičky, tretky a drobné mince a podobně. Prý to přináší štěstí, když ve svém kousku nějaké najdete. V Dortu jich je čtyřidvacet, takže by měla vyjít na každého jedna, jestli Královna vil nešidí. Ale nebývá to tak: je to ošidná osůbka. Jen se zeptejte pana Učedníka." Učeň se odvrátil a prohlížel si obličeje dětí. (219) „Ne, já zapomněl," řekl Kuchař. „Dnes večer je těch věcí pětadvacet. Je tam taky stříbrná hvězdička, zvlášť kouzelná, jak říká pan Učedník. Tak pozor! Jestli si na ní zlomíte zoubek, kouzelná hvězdička vám ho nespraví. Ale stejně bude asi zvláštní štěstí najít právě ji." Byl to dobrý dort a nikdo proti němu nic neměl, leda to, že nebyl větší, než bylo nezbytné. Když se rozkrájel, na každé dítě vyšel pořádný kusanec, ale nic nezbylo: přidat si nikdo nemohl. Nakrájené kusy rychle mizely a sem tam se našla tretka nebo mince. Někdo našel jednu, někdo dvě, a několik dětí nenašlo žádnou; tak už to se štěstím bývá, ať je na dortu panenka s proutkem nebo ne. Když však dort dojedli, po kouzelné hvězdičce nebylo ani stopy. „No tohle!" řekl Kuchař. „Tak přece nebyla stříbrná; určitě se rozpustila. Nebo měl pan Učedník pravdu a vážně byla kouzelná a ( 201 )
zmizela a vrátila se do pohádky. To od ní nebylo hezké!" Pohlédl na Učedníka s úšklebkem. Učedník na něho pohlédl tmavýma očima a ani trochu se neusmál. Přesto byla stříbrná hvězdička opravdu kouzelná. Učeň nebyl z těch, kdo by se něčem takovém zmýlili. Stalo se, že jeden z chlapců ji při Hostině spolkl a vůbec si toho nevšiml, přestože ve svém kusu našel i stříbrný penízek a dal jej malé Nelly vedle sebe: vypadala hrozně zklamaná, že ve své porci žádné štěstíčko nenašla. Někdy přemýšlel, co se vlastně s hvězdičkou stalo, a netušil, že zůstala v něm, na místě, kde ji nemohl cítit; tak to totiž mělo být. Tam čekala a čekala, až přišel její čas. Hostina byla uprostřed zimy, ale teď byl červen a noc skoro nestačila zčernat. Chlapec vstal před svítáním, protože se mu nechtělo spát: měl desáté narozeniny. Probuzenými stromy zaševelil chladivý a voňavý větřík. Potom se rozbřesklo, a on uslyšel, jak v dálce začíná jitřní píseň ptáků. Když se blížila k němu, sílila, až se přes něho převalila, zaplavila celé okolí domu a hnala se jako vlna hudby dál na západ, zatímco slunce stoupalo nad okraj světa. „To mi připomíná Pohádkovou říši," slyšel sám sebe, „ale (220) v Pohádkové říši zpívají i lidé." Pak se rozezpíval vysokým a jasným hlasem, cizími slovy, která jako by znal nazpaměť, a v tom okamžiku mu z úst vypadla hvězdička a on ji chytil do dlaně. Byla teď jasně stříbrná a na slunci se leskla. Zachvěla se však a maličko se nadzvedla, jako by chtěla uletět. Bez rozmýšlení připleskl ruku k hlavě. Hvězdička mu utkvěla vprostřed čela, a nosil ji tam mnoho let. Ve vesnici ji postřehl málokdo, přestože pro pozorné oči nebyla neviditelná; stala se však součástí jeho obličeje a většinou vůbec nezářila. Trochu jejího světla mu přešlo do očí, a jeho hlas, který zkrásněl, jakmile k němu hvězdička přišla, byl stále krásnější, jak chlapec dospíval. Lidé ho rádi slyšeli mluvit, i když třeba řekl jen „Dobré jitro". Proslul po celém kraji dobrou prací, nejen ve vlastní vesnici, ale i v mnoha okolních. Jeho otec byl kovářem a on ho v řemesle následoval a zdokonalil je. Dokud byl otec naživu, říkali mu Kovářovic, a pak prostě Kovář. Tou dobou již byl nejlepším kovářem od Východních Luk po Západní Háje a dovedl ve své kovárně vyrobit ze železa kdeco. Většina věcí byla samozřejmě obyčejná a ( 202 )
užitková, pro denní potřebu: zemědělské nářadí, tesařské nářadí, kuchyňské náčiní, hrnce a pánve, závory, zámky a panty, pohrabáče, podkovy a podobně. Byly to věci důkladné a trvanlivé, měly však také půvab, byly pěkně tvarované, příjemné do ruky i na pohled. Když měl čas, dělal však i věci pro potěšení; byly krásné, protože uměl tepat železo do podivuhodných tvarů, jež vypadaly lehoučké a křehké jako olistěná větévka s květy, ale uchovávaly si sílu železa, ba zdály se ještě silnější. Málokdo přešel kolem branky nebo okenní mříže, kterou kovář vyrobil, aniž se zastavil a obdivoval ji. Jakmile se však zavřely, neprošel jimi ani živáček. Když dělal Kovář takové věci, zpíval si, a když se dal do zpěvu, lidé v okolí odkládali práci a chodili do kovárny naslouchat. Víc o něm většina lidí nevěděla. Bylo to vlastně dost, ba víc, než čeho dosáhla většina mužů a žen ve vesnici, i těch obratných a pracovitých. Bylo však možno vědět víc. Kovář se totiž sezná(221) mil s Pohádkovou říší a některé její končiny znal tak dobře, jak jen je může poznat smrtelník; příliš mnoho lidí se však již podobalo Blumoví, a tak o tom vyprávěl málokomu kromě své ženy a dětí. Jeho ženou byla Nelly, jíž dal kdysi stříbrný penízek, jeho dcera se jmenovala Nanda a jeho syn Ned Kovářovic. Před nimi by to stejně neutajil, protože někdy viděli, jak mu hvězdička na čele září, když přicházel z dlouhé procházky, na kterou se tu a tam za večera vydal sám, nebo když se vracel z cest. Čas od času odcházel, někdy pěšky, někdy na koni, a obecně se předpokládalo, že za prací. Někdy to tak bylo, někdy ne. Tedy ne proto, aby sehnal zakázky nebo nakoupil surové železo, uhlí a jiné zásoby, ačkoli se takovým věcem svědomitě věnoval a uměl udělat z desetníku dvacetník, jak praví rčení. Měl však i svou práci v Pohádkové říši a byl tam vítán; hvězdička mu totiž jasně zářila na čele a byl v té nebezpečné zemi tak bezpečný, jak jen smrtelník může být. Menší zla se hvězdičce vyhýbala a před většími byl střežen. Byl za to vděčný, protože záhy zmoudřel a pochopil, že k divům Pohádkové říše se nelze přiblížit bez nebezpečí, a že mnoha Zlům nelze čelit jinak než zbraněmi příliš mocnými na to, aby jimi vládl smrtelník. Zůstal žákem a badatelem, ne bojovníkem, a přestože by byl časem dovedl vykovat zbraně, které by v jeho světě měly moc, o jaké by se vyprávěly velkolepé příběhy, a jež by kupovali králové, ( 203 )
věděl, že v Pohádkové říši by byly nicotné. Proto si nikdo nevzpomíná, že by mezi všemi věcmi, které kdy ukoval, byl jediný meč, kopí nebo hrot šípu. V Pohádkové říši zprvu ponejvíc tiše chodil mezi drobnější nárůdky a mírumilovnější tvory lesů, luk a líbezných údolí, a kolem jasných vod, v nichž v noci zářily neznámé hvězdy a za svítání se v nich zrcadlily blyštivé vrcholky dalekých hor. Některé kratší návštěvy strávil prostě pozorováním jediného stromu nebo květiny, ale později, při delších výpravách, viděl věci krásné i strašlivé, které si jasně nevybavoval a o nichž nemohl vyprávět přátelům, přestože věděl, že mu zůstaly hluboko v srdci. Některé věci však nezapomněl a utkvěly mu v mysli jako divy a záhady, které si často připomínal. (222) Když se poprvé vydával do dálky bez průvodce, domníval se, že najde druhý konec té země; zvedly se však před ním vysoké hory, a když je dlouhými cestami obešel, dospěl nakonec na opuštěné pobřeží. Stál u Moře bezvětrných bouří, kde se modré vlny jako zasněžené kopce mlčky valí z Nesvětla na dlouhou pláž a nesou bílé lodě, které se vracejí z bitev na Temných pomezích, o nichž lidé nic netuší. Spatřil velikou loď vrženou vysoko na souš, a vody beze zvuku v pěnách opadly zpět. Elfstí mořeplavci byli urostlí a strašliví; jejich meče zářily, kopí se blyštěla a v očích měli pronikavé světlo. Náhle pozvedli hlasy vítězoslavnou písní, a Kováři se srdce roztřáslo strachem, padl na tvář, oni ho překročili a zašli do kopců, rozléhajících se ozvěnou. Víckrát na ono pobřeží nešel. Usoudil, zeje v ostrovní říši obklopené Mořem, a obrátil mysl k horám. Zatoužil dojít do srdce království. Jednou ho v těch putováních zachvátila šedá mlha, a dlouho bloudil, až se mlha odvalila a on shledal, že je na rozlehlé pláni. V dálce byl veliký pahorek stínu a z toho stínu, který byl jeho kořenem, viděl čnít do nebe Králův strom jako kaskády věží, a jeho světlo bylo jako světlo poledního slunce. Současně nesl listy, květy i nespočetné plody, a žádné dva, jež na tom stromě rostly, nebyly stejné. Ten strom už nikdy nespatřil, přestože jej často hledal. Na jedné takové pouti, kdy šplhal do Vnějších hor, přišel do hlubokého dolu mezi nimi. Na dně se prostíralo jezero, klidné a nezčeřené, přestože okolními lesy prochvíval vítr. V tom dolu se světlo podobalo rudému ( 204 )
západu slunce, vycházelo však z jezera. Shlížel z nízké skály, která nad ně přečnívala, a zdálo se mu, že vidí nesmírné hlubiny. Viděl tam podivné tvary plamenů, jak se ohýbají, větví a tetelí jako veliké chaluhy na mořském dně a mezi nimi se prohánějí ohniví tvorové. S podivem sešel ke kraji vody a zkusil do ní ponořit nohu. Nebyla to však voda: bylo to tvrdší než kámen a hladší než sklo. Stoupl na to, těžce upadl, po jezeře se rozlehlo zvonivé zadunění a z břehů je ozvěna přinesla zpět. Větřík vzápětí zesílil v silný vítr, jenž ryčel jako veliká šelma, (223) uchvátil ho, vyhodil na břeh a hnal jej do stráně, kroužícího a padajícího jako uschlý list. Kovář objal pažemi kmen břízky a přitiskl se k němu, a Vítr s ním zuřivě cloumal, snažil se ho odtrhnout, ale bříza se náporem ohnula až k zemi a přikryla ho větvemi. Když Vítr konečně odletěl, Kovář vstal a viděl, že bříza je holá. Všechno listí měla sedrané a z jejích ratolestí kanuly slzy jako déšť. Položil ruku na její bílou kůru a řekl: „Buď požehnána, břízko! Jak ti mohu odplatit nebo poděkovat?" Odpověď stromu slyšel procházet paží: „Nijak," říkal. „Jdi pryč! Vítr tě honí. Sem nepatříš. Odejdi a nikdy se nevracej!" Když šplhal z údolí zpátky, cítil, jak mu po tváři stékají slzy té břízy a hořknou mu na rtech. Srdce měl posmutnělé, když pokračoval ve své dlouhé cestě, a nějakou dobu pak do Pohádkové říše nevkročil. Nemohl se jí však vzdát, a když se vrátil, jeho touha proniknout do hloubi země byla ještě silnější. Nakonec nalezl cestu přes Vnější hory a šel dál, až přišel do Vnitřních hor. Ty byly vysoké, srázné a vzbuzovaly bázeň. Přesto nakonec našel průsmyk, jímž je překonal, a v den všech dnů s velikou smělostí prošel úzkou průrvou a - třebaže to nevěděl -pohlédl dolů do Údolí věčného jitra, jehož zeleň převyšuje zeleň palouků Vnější Pohádkové říše tak, jako ony zjara převyšují naše. Vzduch je tam tak prozářený, že oko vidí červené jazýčky ptáků, kteří zpívají ve stromech na druhém konci údolí, přestože je velmi široké a ptáci nejsou větší než střízlíci. Na vnitřní straně klesaly hory dlouhými svahy, rozeznělými zvukem bublajících vodopádů, a on chvátal s velikým potěšením dál. Když stanul na trávě Údolí, uslyšel zpěv elfských hlasů a na palouku ( 205 )
u řeky zarostlé zářícími lekníny narazil na množství tančících dívek. Rychlost, půvab a proměnlivost jejich pohybů ho očarovaly. Pokročil blíž k jejich kruhu. Tu náhle zůstaly stát a jedna mladá dívka s vlajícími vlasy a podkasanou sukní mu vyšla vstříc. Zasmála se, když mu říkala: „Začínáš si nějak troufat, Hvězdo-ši! Nebojíš se, co by tomu řekla Královna? Ledaže bys měl její svolení." Zarazil se, protože si v tu chvíli uvědomil, co si celý čas myslil, a poznal, že ona si to přečetla: že hvězda na jeho čele je (224) pas, s nímž může jít, kam se mu zachce. Nyní poznával, že to tak není. Usmála se však a opět promluvila: „Pojď! Když už jsi tu, zatančíš si se mnou"; vzala ho za ruku a odvedla ho do kruhu. Tančili spolu, a chvíli věděl, jaké to je, mít rychlost a sílu a radost ji doprovázet. Chvíli. Avšak záhy, jak se mu zdálo, zůstali stát. Shýbla se, utrhla u svých nohou bílý kvítek a zastrčila mu jej do vlasů. „Zatím buď zdráv," řekla. „Snad se ještě někdy s Královniným svolením sejdeme." Z cesty domů po tom setkání si na nic nevzpomínal, dokud si neuvědomil, že jede po cestách ve vlastním kraji; v některých vesnicích na něho lidé hleděli s úžasem a dívali se za ním, dokud jim nezmizel z očí. Když přišel do svého domu, vyběhla mu vstříc dcerka a nadšeně ho zdravila - vrátil se dřív, než čekala, ale čekající to příliš brzy nepřipadalo. „Táti!" zvolala. „Kde jsi byl? Tvoje hvězdička tak září!" Když překročil práh, hvězdička se zatměla. Nelly ho však vzala za ruku, odvedla ke krbu, tam se otočila a pohlédla na něho. „Člověče drahá," řekla, „kdes byl a co jsi viděl? Ve vlasech máš kvítek." Jemně jej vytáhla; spočinul jí na dlani. Vypadal jako cosi viděného z velké dálky, a přece byl tady, a vycházelo z něj světlo, které vrhalo stíny na stěny místnosti, jež se šeřila večerem. Stín muže před ní se tyčil vysoko a jeho veliká hlava se nad ní skláněla. „Vypadáš jako obr, táti," řekl jeho syn, který dosud nepromluvil. Kvítek nezvadl a nepohasl; chovali jej jako tajemství a poklad. Kovář pro něj udělal skřínku s klíčkem. Tam kvítek odpočíval a mnoho pokolení se v jeho rodu dědil; ti, kdo klíček zdědili, někdy skřínku otevřeli a dlouze hleděli na Živý květ, dokud se skřínka nezavřela sama od sebe: o čase, kdy se zavře, nerozhodovali oni. ( 206 )
Roky ve vesnici nezůstávaly stát. Uplynulo jich mnoho. Když Kovář dostal na Hostině dětí hvězdičku, nebylo mu ještě deset. Pak přišla další Hostina čtyřiadvacíti; tou dobou se již stal Mistrem Kuchařem Alfa vyvolil si nového učně, Harfeníka. Dvanáct (225) let nato se kovář vrátil s Živým květem; a příští zimu se už chystala další Hostina čtyřiadvacíti. Jednoho dne toho roku procházel Kovář lesy Vnější Pohádkové říše. Byl podzim. Na větvích bylo zlaté listí a červené leželo na zemi. Za ním šly kroky, ale nevšímal si jich a neotočil se, protože byl hluboce zamyšlen. Při té návštěvě dostal výzvu a podnikl dalekou pouť. Zdála se mu nejdelší ze všech, které kdy podnikl. Byl veden a střežen, málo si však pamatoval, kudy kráčel; často byl totiž obklopen mlhou nebo stínem, až nakonec přišel na výšinu pod noční oblohou posetou hvězdami. Tam ho přivedli k samotné Královně. Neměla korunu ani trůn. Stála tam ve svém majestátu a slávě, obklopena vojenským zástupem, který se mihotal a třpytil jako hvězdy nahoře, byla však vyšší než hroty jejich dlouhých kopí a na hlavě jí plál bílý plamen. Dala mu znamení, aby předstoupil. Rozechvěle uposlechl. Zazněl vysoký jasný hlas trubky, a rázem byli sami. Stál před ní a nepoklekl ze zdvořilosti, neboť byl jat bázní a cítil, že pro někoho tak nepatrného jsou všechna gesta marná. Nakonec vzhlédl a spatřil její tvář, a její oči se na něho vážně upíraly. Tu byl znepokojen a ohromen, neboť v onom okamžiku ji poznal: tu sličnou dívku ze Zeleného údolí, tanečnici, jíž u nohou rozkvétalo kvítí. Usmála se, vidouc jeho vzpomínku, a přiblížila se k němu. Dlouho spolu rozmlouvali, většinou beze slov, a z jejích myšlenek se dozvěděl mnoho věcí. Některé ho rozradostnily, jiné zarmoutily. Pak se jeho mysl obrátila nazpátek a procházela jeho životem až ke dni Hostiny dětí a příchodu hvězdičky. Náhle opět viděl tančící figurku s proutkem a zahanbeně sklopil oči před Královninou krásou. Zasmála se však, jako se smála v Údolí věčného jitra. „Nermuť se kvůli mně, Hvězdoši," řekla. „Nestyď se také přespříliš za svůj lid. Snad je lepší panenka, než na Pohádkovou říši vůbec nevzpomenout. Pro některé je to jediný krátký pohled. Pro jiné probuzení. Od toho dne jsi v srdci toužil mě spatřit, a já jsem ti to přání splnila. Více ti však dát nemohu. Nyní si z tebe na rozloučenou udělám posla. Potkáš-li Krále, řekni mu: Přišel čas. Ať volí on." ( 207 )
„Avšak, Paní Pohádkového království," zakoktal, „kdepak je (226) Král?" Ptal se na to obyvatel Pohádkové říše již mnohokrát, a všichni odpovídali stejně: „To nám neřekl." Královna odpověděla: „Když ti to, Hvězdoši, neřekl on, já nesmím. Koná však mnoho cest a lze ho potkat na nepravděpodobných místech. Teď ze zdvořilosti poklekni." Poklekl, ona se sklonila, položila mu ruku na hlavu, a na něho přišlo velké ztišení; zdálo se mu, zeje současně ve Světě a v Pohádkové říši a také mimo ně a hledí na ně, takže byl současně všeho zbaven, všechno vlastnící a pokojný. Když chvíle ztišení pominula, zvedl hlavu a vstal. Na obloze svítalo, hvězdy bledly a Královna byla pryč. Zdáli slyšel v horách ozvěnu trubky. Výšina, kde stál, byla němá a pustá; věděl, že nyní jeho cesta vede zpět, kde bude všeho zbaven. Nyní již bylo místo setkání daleko za ním, kráčel tu mezi opadaným listím a dumal o všem, co viděl a co se dozvěděl. Kroky se blížily. Náhle se po jeho boku ozval hlas: „Máš se mnou stejnou cestu, Hvězdoši?" Vytrhl se ze zamyšlení a spatřil vedle sebe muže. Byl vysoký a kráčel lehce a rychle, celý byl v tmavozeleném a tvář mu zčásti halila kápě. Kovář byl zmaten, protože „Hvězdoš" mu říkali jen ti z Pohádkové říše, nevzpomínal si však, že by tam tohoto muže někdy viděl. Přesto měl stísněný pocit, že by ho měl znát. „A kam máte namířeno?" zeptal se. „Vracím se teď zpátky do tvé vesnice," odpověděl muž, „a doufám, že se také vracíš." „To ano," řekl kovář. „Pojďme spolu. Něco se mi však právě vybavilo. Než jsem se vydal na cestu domů, jedna velká paní mi dala k vyřízení vzkaz. Už brzy však vyjdeme z Pohádkové říše a já se tam myslím víckrát nevrátím. Vy ano?" „Ano, já se tam vrátím. Můžeš mi ten vzkaz předat." „Ten vzkaz byl ale pro Krále. Víte, kde ho hledat?" „Vím. Jak zněl ten vzkaz?" „Paní mě požádala, abych mu řekl jen: Přišel čas. Ať volí on. „Rozumím. Nedělej si už starosti." (227) ( 208 )
Dále šli tiše, jen pod nohama jim šustilo listí; avšak po několika mílích, zatímco byli ještě uvnitř hranic Pohádkové říše, muž zůstal stát. Otočil se ke kováři a shodil kápi. Tehdy ho kovář poznal. Byl to Učedník Alf, jak mu kovář stále v duchu říkal, a vybavil se mu den, kdy Alf jako mladíček stál v Síni, držel lesklý nůž na krájení Dortu a oči se mu třpytily ve světle svíček. Musí být přece stár, vždyť je už spoustu let Mistrem Kuchařem; avšak tady, na pokraji Vnějšího lesa, vypadal jako učeň z dávných dob, ač více velitelsky. Ve vlasech neměl ani šedinu, ve tváři ani vrásku, a oči se mu třpytily, jako by odrážely jakési světlo. „Rád bych si s vámi promluvil, Kováři Kovářovici, než se vrátíme do vaší země," řekl. Kovář se tomu podivil, protože sám si již mnohokrát přál s Alfem mluvit, ale nikdy to nešlo. Alf ho vždy zdravil vlídně a hleděl na něho přátelsky, zdálo se však, že se hovoru o samotě vyhýbá. I nyní hleděl na kováře přátelsky; zvedl však ruku a ukazovákem se dotkl hvězdičky na jeho čele. Z očí mu zmizel třpyt, a kovář poznal, že pocházel z hvězdičky a že musela jasně zářit, ale teď se zatměla. Byl překvapen a rozhněvaně se odtáhl. „Nemyslíte, Mistře Kováři," pravil Alf, „že je na čase vzdát se téhle věci?" „Co je vám po tom, Mistře Kuchaři?" odpověděl. „A proč bych to dělal? Není snad moje? Přišla ke mně. Nemůže si snad člověk ponechat věci, které k němu přicházejí, aspoň na památku?" „Některé. Ty, které jsou dány darem a na památku. Jiné však takto dány nejsou. Nemohou člověku patřit navždy ani být chovány jako dědictví. Jsou půjčené. Asi vás nenapadlo, že by tu věc mohl potřebovat někdo jiný, aleje to tak. Čas kvapí." Tu se kovář znepokojil, protože byl člověk šlechetný a s vděčností vzpomínal na všechno, co mu hvězdička přinesla. „Co mám tedy dělat?" zeptal se. „Mám ji dát někomu z Velkých v Pohádkové říši? Mám ji dát Králi?" Jak to říkal, v srdci mu vytryskla naděje, že by snad mohl ještě jednou do Pohádkové říše vejít. „Mohl byste ji dát mně," pravil Alf, „ale možná by to pro vás bylo příliš těžké. Nechcete jít se mnou do spíže a dát ji zpátky do krabice, kam ji uložil váš dědeček?" (228) „To jsem nevěděl," řekl kovář. „Nevěděl to nikdo, jen já. Byl jsem u toho samojediný." ( 209 )
„Takže zřejmě víte, jak k hvězdičce přišel a proč ji do krabice dal?" „Přinesl ji z Pohádkové říše, to víte i bez ptaní," odpověděl Alf. „Nechal ji tam v naději, že snad přijde k vám, jeho jedinému vnoučeti. Tak mi to řekl; myslel si totiž, že bych to mohl zařídit. Byl to otec vaší matky. Nevím, kolik vám toho o něm vyprávěla, a kolik vlastně o něm věděla. Jmenoval se Jezdec a byl to velký cestovatel: viděl mnohé a uměl mnohé, než se usadil a stal se Mistrem Kuchařem. Odešel však, když vám byly pouhé dva roky - a nedokázali po něm najít nikoho lepšího než chudáka Blumu. Přesto jsem se během doby Mistrem stal, jak jsme předpokládali. Letos budu péct další Velký dort. Jsem jediný Kuchař, kam až paměť sahá, který kdy pekl druhý. Chtěl bych do něj dát tu hvězdičku." „Dobrá, dostanete ji," řekl kovář. Pohlédl na Alfa, jako by mu chtěl číst myšlenky. „Víte, kdo ji najde?" „Co je vám po tom, Mistře kováři?" „Rád bych se to dozvěděl, pokud to víte, Mistře Kuchaři. Třeba by pak pro mne bylo snazší rozloučit se s věcí, která je mi tak drahá. Dítě mé dcery je příliš malé." „Třeba by bylo, třeba nebylo. Uvidíme," řekl Alf. Dál nemluvili a pokračovali v cestě, až vyšli z Pohádkové říše a posléze se vrátili do vesnice. Kráčeli k Síni. Ve světě právě zapadalo slunce a v oknech svítilo červené světlo. Zlacené řezby na velkých dveřích žhnuly a z chrličů pod střechou hleděly podivné mnohobarevné obličeje. Síň byla nedávno znovu zasklena a omítnuta a v Radě se o tom hodně přeli. Některým se to příčilo a říkali tomu „novotářství", ale ti znalejší věděli, že je to návrat k starému obyčeji. Protože to však nikoho nestálo ani halíř a Mistr Kuchař to očividně zaplatil ze svého, dovolili, aby bylo po jeho. Kovář ji všakještě v takovém světle neviděl. Stál, v údivu zíral na Síň a zapomněl na svůj úkol. Ucítil dotek na paži, a Alf ho dovedl k malým dvířkům vzadu. Otevřel je a vedl kováře tmavou chodbou do spíže. Tam rozžehl (229) vysokou svíci, odemkl jednu skříň a z police vzal černou krabici. Byla ted naleštěná a přizdobená stříbrným akantem.
( 210 )
Zvedl víko a ukázal ji kováři. Jedna přihrádečka byla prázdná; ostatní teď byly plné koření, čerstvého a pronikavě vonícího, až se kováři zalily oči. Dotkl se rukou čela, a hvězdička ihned odpadla. Pocítil náhlé bodnutí bolesti a po tváři mu stekly slzy. Přestože hvězdička se mu na dlani opět jasně rozzářila, neviděl ji, jen rozmazané oslnivé světlo, které jako by přicházelo odněkud z dálky. „Nevidím jasně," řekl. „Musíte ji tam uložit za mne." Natáhl ruku, Alf vzal hvězdičku, položil ji na místo, a ona se zatměla. Kovář se beze slova odvrátil a tápal ke dveřím. Na prahu zjistil, že se mu zrak opět projasnil. Byl večer a na jasné obloze blízko měsíce zářila večernice. Jak tak stál a hleděl na jejich krásu, ucítil na rameni ruku, a otočil se. „Dal jste mi hvězdičku z dobré vůle," pravil Alf. „Chcete-li ještě vědět, které dítě ji dostane, povím vám to." „To chci." „Dostane ji to, které určíte." Kovář byl překvapen a neodpověděl hned. „No," řekl váhavě, „zajímalo by mě, co si budete myslet o mé volbě. Asi nemáte proč milovat jméno Bluma, ale víte, na hostinu půjde jeho pravnouček Tím Blumovic z Humen. Bluma z Humen je docela jiný." „Toho jsem si všiml," řekl Alf. „Měl moudrou matku." „Ano, sestru mé Nelly. Ale já mám malého Tima rád bez ohledu na příbuzenství. I když by sotva koho napadl právě on." Alf se usmál. „S vámi to bylo zrovna tak," řekl. „Ale souhlasím. Dokonce jsem už Tima vyvolil sám." „Tak proč jste chtěl, abych volil já?" „Přála si to ode mne Královna. Kdybyste byl volil jinak, podřídil bych se." Kovář na Alfa dlouho hleděl. Potom se náhle hluboce poklonil. „Konečně rozumím, pane," řekl. „Prokázal jste nám příliš velkou čest." „Dostal jsem odplaceno," řekl Alf. „Jděte teď domů v pokoji." (230) Když kovář došel k svému domu na západním konci vesnice, našel u dveří kovárny svého syna. Právě ji zamkl, protože pro ten den skončil s prací, a teď stál a díval se do dálky po bílé silnici, kudy se jeho otec vracíval ze svých cest. Když slyšel kroky, překvapeně se
( 211 )
otočil a spatřil ho přicházet z vesnice. Rozběhl se mu vstříc. Láskyplně ho objal na uvítanou. „Už od včerejška doufám, že přijdeš, táti," řekl. Pak se podíval otci do tváře a s úzkostí řekl: „Vypadáš tak unaveně! Putoval jsi daleko?" „Ano, hodně daleko, synku. Od Rozbřesku až k Večeru." Zašli spolu do domu, kde bylo tma, jen v krbu šlehal oheň. Syn rozsvítil svíčky a chvíli seděli u ohně beze slova. Na kováře totiž dolehla veliká únava a vědomí toho, čeho byl zbaven. Nakonec se rozhlédl, jako když se probírá, a řekl: „Proč jsme sami?" Syn se na něho upřeně podíval. „Proč? Maminka je přece v Malé Lesné u Nandy. Chlapeček má druhé narozeniny. Doufali, že přijdeš i ty." „No ovšem, měl jsem tam být. Byl bych tam šel, Nede, ale zdržel jsem se, a měl jsem v hlavě takové věci, že jsem v tu chvíli na všechno ostatní zapomněl. Ale na Tomíka jsem nezapomněl." Vsunul ruku do záňadří a vytáhl váček z jemné kůže. „Něco jsem mu přinesl. Starý Bluma by asi řekl, že je to tretka, ale pochází to z Pohádkové říše, Nede." Vyňal z váčku malou stříbrnou věcičku. Vypadala jako maličký hladký liliový stvol s třemi jemnými kvítky, jež skláněly hlavičky jako úhledné zvonky. A také to byly zvonky; když jimi totiž zlehka zatřásl, každý květ zazněl tichým jasným tónem. Při tom líbezném zvuku svíčky vyšlehly a chviličku plály bílým světlem. Nedoví se údivem rozšířily oči. „Smím si to prohlédnout, táti?" Uchopil stonek opatrně do prstů a nahlédl do květů. „Ta věc je div!" řekl. „A táti, ty zvonečky voní: voní po něčem - po něčem, co jsem zapomněl." „Ano, po zazvonění chviličku voní. Ale jen se neboj sáhnout, Nede. Je to děláno jako hračka pro malé dítě. Nemůže jí ublížit a hračka neublíží jemu." (231) Kovář uložil dárek zpátky do váčku a schoval jej. „Odnesu to zítra do Malé Lesné sám," řekl. „Snad mi Nanda a její Tom i maminka prominou. A Tomík, ten ještě nezačal počítat dny... a týdny a měsíce a roky."
( 212 )
„Je to tak. Jdi, tatínku. Rád bych šel s tebou, ale než se dostanu do Malé, ještě to chvíli potrvá. Byl bych dnes nemohl jít, ani kdybych na tebe nečekal. Máme tu spoustu práce a přijde další." „Ne, kovářovic synku! Udělej si svátek! Jsem sice podle jména dědeček, ale paže mi ještě hned tak nezeslábnou. Jen ať práce přijde! Ted' na ni budou každý pracovní den dvoje ruce. Už nebudu chodit na cesty, Nede - na dlouhé cesty, jestli mi rozumíš." „Tak je to tedy, tatínku? Divil jsem se, co se stalo s hvězdičkou. To je kruté." Vzal otce za ruku. „Kvůli tobě mě to mrzí, ale pro tenhle dům to je k něčemu dobré. Víte, Mistře kováři, můžete mě ještě hodně naučit, když na to budete mít čas. A nemyslím jen práci se železem." Povečeřeli spolu a ještě dlouho potom, co dojedli, seděli u stolu a kovář synovi vyprávěl o své poslední cestě do Pohádkové říše a o jiných věcech, které mu přišly na mysl - ale o volbě příštího držitele hvězdičky se nezmínil. Nakonec se na něj syn podíval: „Otče, vzpomínáš si na den, kdy ses vrátil s Kvítkem a já řekl, že podle stínu vypadáš jako obr? Ten stín byl pravdivý. Takže jsi tančil se samotnou Královnou. Přesto ses hvězdičky vzdal. Doufám, že přijde k někomu, kdo si to také zaslouží. To dítě by mělo být vděčné." „To dítě se nic nedoví," opáčil kovář. „Tak to s takovými dary chodí. No, už se stalo. Předal jsem ji a vracím se ke kladivu a kleštím." Je to zvláštní, ale starý Bluma, který se svému učni tolik posmíval, nikdy nedokázal zapomenout na zmizení hvězdičky v Dortu, přestože se to stalo před mnoha lety. Ztloustl, zlenivěl a z úřadu odešel v šedesáti (což na tu vesnici nebylo žádné stáří). Teď mu bylo bezmála devadesát a byl jako koule, protože stále jedl a jedl a byl po cukru jako divý. Pokud právě neseděl u stolu, většinu dne trávil ve velkém křesle u okna své chalupy, nebo když bylo (232) hezky, u dveří. Rád si popovídal, protože měl spoustu názorů, které rád sděloval; poslední dobou se však jeho hovor většinou točil kolem jediného Velkého dortu, který udělal (jak byl nyní pevně přesvědčen), protože se mu pokaždé, když usnul, zjevil ve snu. Občas se u něj zastavil na slovíčko Učedník. Starý kuchař mu tak pořád říkal a očekával od něho, že mu bude říkat Mistře. Učedník si dával ( 213 )
pozor, aby neopomněl, což mluvilo v jeho prospěch, i když jiné hosty měl Bluma raději. Jednoho odpoledne po obědě Bluma podřimoval ve svém křesle. Vytrhl se ze spánku a zjistil, že tu stojí Učedník a shlíží na něj. „Nazdar!" řekl. „Rád tě vidím, protože mi zas leží v hlavě ten dort. Zrovna jsem na něj myslel. Byl to nejlepší dort, jaký jsem kdy udělal, a to je co říct. Ale tys už na něj možná zapomněl." „Ne, Mistře. Dobře si na něj vzpomínám. Co váni ale dělá starost? Byl to dobrý dort, s chutí ho snědli a pochválili." „Ovšem, vždyť jsem ho dělal já. Ale to mi starost nedělá. Zlobí mě ta mrňavá tretka, ta hvězdička. Nemůžu přijít na to, co se s ní stalo. Určitě se nerozpustila. To jsem řekl, jen aby se děti nepolekaly. Přemýšlím, jestli ji jedno nespolklo. Je to ale pravděpodobné? Nějakou drobnou minci by spolknout mohlo a nevšimnout si toho, ale tu hvězdičku ne. Byla malá, ale měla ostré hroty." „Ano, Mistře. Víte však, z čeho doopravdy byla? Netrapte se s tím. Někdo ji spolkl, to vás ujišťuji." „A kdopak? Víš, já mám dobrou paměť, a ten den mi v ní nějak uvízl. Dovedu si vybavit jména všech těch dětí. Počkej, já se rozmyslím. Musela to být Mlynářovic Mařka! Byla nenasytná a jídlo jen hltala. Teď je jako sud." „Ano, jsou lidi, kteří takhle ztloustnou. Ale Mařka svůj dort nehltala. Našla ve své porci dvě tretky." „Ano? Tak to byl Bednářovic Jindra. Kluk jako bečka s žabí hubou." „Vidíte, Mistře, já bych řekl, že to byl milý kluk se širokým přátelským úsměvem. Ale ten byl tak opatrný, že svůj kus nejdřív rozdrobil. Nenašel nic než těsto." „Tak to musela být ta vycmrdlá Pláteníkovic Lili. Jako malá polykala špendlíky a nic jí to nedělalo." (233) „Kdepak Lili, Mistře. Ta snědla jen náplň a cukr a těsto dala chlapci, který seděl vedle ní." „Tak se vzdávám. Kdo to byl? Zřejmě ses musel dívat hodně pozorně. Jestli si to všecko nevymýšlíš." „Byl to Kovářův syn, Mistře, a myslím, že mu to udělalo dobře."
( 214 )
„Ale běž!" zasmál se starý Bluma. „Měl jsem vědět, že si ze mě střílíš. Nedej se vysmát! Kovářovic byl tenkrát pomalý, zakřiknutý kluk. Teď je hlučnější; prý je z něj tak trochu zpěvák. Ale ten je opatrný. Nikdy nic neriskuje. Všecko přežvýká dvakrát, než to spolkne, a takový byl vždycky, jestli mi rozumíš." „Rozumím, Mistře. Dobrá, když nechcete věřit, že to byl Kovář, nemohu vám pomoci. Snad už na tom ani nezáleží. Uleví se vám, když vám povím, že hvězdička je zase zpátky v krabici? Podívejte!" Učedník měl na sobě tmavozelený plášť, kterého si Bluma všiml až teď. Z jeho záhybů vytáhl černou krabici a otevřenou ji nastavil starému kuchaři pod nos. „Tady je ta hvězdička, Mistře, dole v rohu." Starý Bluma se rozkašlal a rozkýchal, ale pak se přece do krabice podíval. „No jo!" řekl. „Aspoň tak vypadá." „Je to ona, Mistře. Sám jsem ji tam před několika dny dal. Letos v zimě půjde zpátky do Velkého dortu." „Aha!" řekl Bluma a potměšile se zahleděl na Učedníka. Pak se rozesmál, až se třásl jako rosol. „Už je mi to jasné! Čtyřiadvacet dětí a čtyřiadvacet věciček pro štěstí, a ta hvězdička byla navíc. A tys ji před pečením sebral a schoval na jindy. Tys byl vždycky šibal. Šikula, dalo by se říct. A šetrný: nikdy jsi ne-vyplýtval ani za nehet másla. Chachacha! Tak takhle to bylo! Mohlo mě to napadnout. Tak je to jasné. Teď si můžu klidně zdřímnout." Uvelebil se do křesla. „Dej si pozor, ať ten tvůj učedník neošidí tebe! Říká se, že i chytrák se někdy spálí." Zavřel oči. „Sbohem, Mistře," řekl Učedník a zavřel krabici s takovým klapnutím, že kuchař zase otevřel oči. „Blumo," řekl, „tvoje znalosti jsou tak obrovské, že jsem se ti jen dvakrát odvážil něco povědět. Pověděl jsem ti, že ta hvězdička je z Pohádkové říše, a pověděl jsem ti, že ji dostal kovář. Vysmál ses mi. Teď ti na (234) rozloučenou povím ještě jednu věc. Už se nesměj! Jsi domýšlivý starý švindlíř, tlustý, líný a poťouchlý. Většinu práce j sem za tebe dělal já. Naučil ses ode mne, cos mohl, ani jsi mi nepoděkoval -jen dvěma věcem ses nenaučil: úctě k Pohádkové říši a troše zdvořilosti. Ani pozdravit mě neumíš." „Co se zdvořilosti týče," řekl Bluma, „ostouzet starší a lepší není u mě žádná zdvořilost. Běž si se svou Pohádkovou říší a se svými nesmysly někam jinam! Přeji ti dobrý den, jestli čekáš jen na tohle. A ( 215 )
ted běž!" Posměšně zamával rukou. „Jestli máš v kuchyni schovaného nějakého svého pohádkového přítelíčka, pošli mi ho a já se na něj podívám. Jestli mávne proutkem, a já zhubnu, budu mít o něm hned lepší mínění," zasmál se. „Na Krále vil by sis čas udělal?" odpověděl ten druhý. K Blumovu úleku při těch slovech začal růst. Rozhalil plášť. Byl oděn jako Mistr Kuchař při hostině, ale jeho bílý šat jiskřil a blýskal se, a na čele měl veliký klenot jako zářivou hvězdu. Tvář měl mladou, ale přísnou. „Starce," řekl, „přinejmenším nejsi starší než já. A jestli jsi lepší? Často ses mi poškleboval za zády. Troufneš si teď na mne otevřeně?" Pokročil vpřed a Bluma se před ním jen krčil a třásl. Chtěl zavolat o pomoc, ale dokázal sotva zašeptat. „Ne, pane!" zasípal. „Neubližujte mi! Jsem jenom ubohý starý člověk." Králova tvář změkla. „Zel, to ano. Mluvíš pravdu. Neboj se. Buď klidný! Nechceš, aby Král vil pro tebe přece jen něco udělal, než tě opustí? Splním tvé přání. Bud zdráv! Teď spi." Zahalil se opět do pláště a odešel směrem k Síni. Ještě než zmizel z dohledu, kuchařovy vyvalené oči se zavřely a už chrápal. Když se starý kuchař zase probudil, slunce zapadalo. Promnul si oči a trochu se zatřásl, protože podzimní vzduch studil. „Fuj, to byl sen!" řekl si. „To muselo být to vepřové k obědu." Od toho dne měl takový strach z podobných ošklivých snů, že se skoro neodvážil jíst, aby se mu neudělalo zle, a začal se živit velmi střídmě a prostě. Brzy zhubl a šaty i kůže na něm visely v záhybech a vráskách. Děti mu říkaly Starej Vyzuna. Pak zjistil, (235) že zas dokáže chodit po vsi jen tak s holí, a dožil se mnohem vyššího věku, než by se byl dožil jinak. Prý se dokonce dočkal stovky. Byla to jediná památná věc, kterou kdy dokázal. Ale až do poslední chvíle každému na potkání vykládal: „Šel z toho strach, víte, ale když se nad tím zamyslíte, byl to jen hloupý sen. Král vil! Vždyť neměl žádný proutek. A když přestanete jíst, tak zhubnete. To je přirozené. To dá rozum. To nejsou žádné čáry." Nastal čas Hostiny čtyřiadvacíti. Kovář přišel zazpívat a jeho žena pomoci s dětmi. Kovář se na ně díval, jak zpívaly a tancovaly, a připadalo mu, že jsou krásnější a živější než za jeho dětství - myslí ( 216 )
mu prolétlo, co asi dělával Alf ve volných chvílích. Každé z dětí se mu zdálo hodné toho, aby našlo hvězdičku. Většinou však upíral zrak na Tima. Byl to baculatý hošík, nemotorný v tanci, ale když zpíval, měl líbezný hlásek. U stolu seděl tiše a sledoval broušení nože a krájení Dortu. Najednou zapípal: „Milý pane Kuchaři, prosím vás, ukrojte mi jen kousíček. Už jsem toho snědl tolik, že jsem skoro přejedený." „Dobře, Time," řekl Alf. „Ukrojím ti zvláštní kousek. Myslím, že ho strávíš dobře." Kovář se díval, jak Tim jí svůj dort pomalu, ale se zřejmým požitkem. Když v něm nenašel žádnou tretku ani minci, vypadal zklamaně. Brzy mu však v očích zasvitlo světélko, rozesmál se, rozveselil a začal si tiše prozpěvovat. Pak vstal a dal se sám do tance se zvláštním půvabem, jaký se u něho dosud nikdy neprojevil. Všechny děti se smály a tleskaly. „Tak dobře," pomyslel si Kovář. „Ty jsi tedy můj dědic. Do jakých cizích krajů tě hvězdička povede? Chudák starý Bluma. Asi se nikdy nedoví, jaká neslýchaná věc se přihodila v jeho rodině." Nedověděl se to. Při hostině se však stala jedna věc, která ho náramně potěšila. Před jejím koncem se Mistr Kuchař rozloučil s dětmi a se všemi ostatními, kdo tam byli. „Dám vám teď sbohem," řekl. „Za pár dní odejdu. Mistr Harfeník je už připraven to za mě převzít. Je velmi dobrý kuchař, a jak (236) víte, je od vás z vesnice. Já se vrátím domů. Myslím, že vám scházet nebudu." Děti se vesele rozloučily a pěkně Kuchaři poděkovaly za jeho krásný Dort. Jen malý Tim ho vzal za ruku a tiše řekl: „Je mi to líto." Ve vesnici přesto bylo několik rodin, kterým Alf nějakou dobu scházel. Několik jeho přátel, zejména Kovář a Harfeník, nad jeho odchodem truchlilo, a Síň udržovali zlacenou a malovanou na Alfovu památku. Většina lidí však byla spokojená. Měli ho už hodně dlouho a nemrzeli se, že budou mít změnu. A starý Bluma zabušil holí do podlahy a shrnul svůj názor: „Konečně je pryč! A já jsem rád. Nikdy se mi nelíbil. Byl to šibal. Trochu moc velký šikula, víte." (237)
( 217 )
POZNÁMKA K ČESKÉMU VYDÁNÍ Příhody Torna Bombadila vycházejí v tomto souboru poprvé s výjimkou titulní básně, která byla obsažena již ve výboru Básně (MF 1995). Návrat Beorhtnothe, syna Beorhthelmova vychází poprvé. Esej O pohádkách byl zahrnut již ve výboru Pohádky (Winston Smith 1992) a zde vychází v upravené podobě. Prózy List od Nimrala, Sedlák Jiljí z Oujezda a Kovář z Velké Lesné vyšly v jiných překladech již v Pohádkách', v novém překladu se zde List od Nimrala a Sedlák Jiljí z Oujezda objevují poprvé a Kovář z Velké Lesné podruhé. (238)
( 218 )
OBSAH Příhody Torna Bombadila (5) Návrat Beorhtnothe, syna Beorhthelmova (61) O pohádkách (87) List od Nimrala (151) Sedlák Jiljí z Oujezda (171) Kovář z Velké Lesné (213) Poznámka k českému vydání (238)
J. R. R. Tolkien PŘÍBĚHY Z ČAROVNÉ ŘÍŠE Z anglického originálu Poems and Stories, vydaného nakladatelstvím HarperCollins v Londýně roku 1992, přeložili Jan Čermák (O pohádkách), Stanislava Pošustová (List od Nimrala, Sedlák Jiljí z Oujezda, Kovář z Velké Lesné) a Petr Štěpán (Příhody Torna Bombadila, Návrat Beorhtnothe, syna Beorhthelmova) Přebal a vazbu navrhl Pavel Sivko Grafická úprava a technická redakce Miloš Jirsa Vydala Mladá fronta jako svou 5757. publikaci Odpovědný redaktor Milan Macháček Výtvarný redaktor Bohuslav Holý Vytiskla Těšínská tiskárna, a.s., Štefánikova 2, Český Těšín 240 stran. Vydání v tomto souboru první Praha 1997
Knihy Mladé fronty si můžete objednat na adrese: Mladá fronta, odbyt knih Chlumova 10 130 00 Praha 3
„Říše pohádek leží daleko a hluboko a je plná mnoha rozličných věcí: lze tu nalézt všeliká zvířata a ptáky, bezbřehá moře a nespočetně hvězd, krásu, jež očarovává, a na každém kroku nebezpečí, radost i smutek," píše .1. R. R. Tolkien v úvodu svého eseje O pohádkách, ve kterém si klade základní otázky o původu a povaze tohoto žánru a jenž vypovídá o Tolkieno-vě vztahu k němu a k fantazii vůbec. Podmanivé příhěhy próz List od Miin-mlíi a Kovář : 1'clkč Lcsiu-, obsažených spolu s esejem a dalšími texty v tomto svazku, jsou výstižnou ilustrací Tolkieno-va přesvědčení, že skutečné pohádky není možné omezovat jen na příběhy pro děti a nelze je zaměňovat se snovými příběhy či povídkami o zvířatech. Třetí z próz. Sedlák Jiljí: ()itje:clu. původně psaná pro pobavení Tolkienových dětí a nejspíše i vlastní potěšení, je vtipným příběhem / dávných dob o překvapivých událostech, jež následují poté, co na pole nepříliš odvážného, ale chytrého sedláka zabloudí nemotorný obr. Svazek doplňuje cyklus Příhody Torna Bomhudilíi, shrnující veselé i melancholické básně a písně. ..které se zdají být dílem hobitu, zvláště pak Bilha a jeho přátel nebo jejich nejbližších potomků", a dramatická báseň Návrat Bcorlitnothc, svnti Bcorhthelmovit. jež popisuje drobnou epizodu následující po bitvě Angličanů s viking\ u Maldonu roku 991 a stejně jako verše souboru Příhody Torna Bom-hculiUi vychází v češtině poprvé.
