I. České církevní dějiny Sv. Cyril a Metoděj

Page 1 of 191

I. České církevní dějiny – Sv. Cyril a Metoděj 1/ České země v době stěhování národů Čechové, Moravané a Slováci sídlí ve své vlasti už bezmála 1500 let. Jejich vstup do těchto území souvisel s mocným pohybem slovanských kmenů v Povislí a Podněpří na západ a na jih. Začal v 5. stol. a trval po dvě až tři století. Předtím zaplavily naše území kmeny germánské. Tedy v dějinách naší vlasti pokud lidské paměť sahá se vystřídaly po sobě tři epochy: 1/ keltská, 2/ germánská, 3/ slovanská. Vykopávky svědčí o dost pokročilé kultuře Keltů a o jejich přímých vztazích s Galií z doby Cesarovy. I prastaré jméno naší vlasti Bohemia se zdá být odvozeno ze starověkého Boiohaemum, tj. vlast keltského kmene Bójů. V 1. stol. po Kr. opanovaly naše území již kmeny germánské. Byly kulturně zaostalejší než Keltové. Tlačily se k hornodunajské hranici, kterou Řím vybudoval jako mocnou ochrannou linii, vábeny bohatstvím a kulturou vzkvétajících římských provincií za Dunajem, Norika a Panonie. Byly to postupně kmeny Markomanů, Kvádů, Gótů a Langobardů. Koncem 6. stol. Langobardé opouštějí Panonii, aby si založili říši v sev. Itálii. Příchod Slovanů: Noví páni země, kteří se brzy objevují v těchto končinách jsou Slované. Jejich pohyb byl spolupůsoben a veden divokými mongolskými nájezdníky – hunskými Bulhary a Avary. Po odchodu Langobardů se Avaři utábořili v Panonii a vykonávali odtud barbarské panství nade všemi okolními Slovany a podnikali spolu s nimi útočné výpravy až k Cařihradu a Soluni, nebo na západ na státy germánské. Avaři a Hunové byli turkotatarského původu. Jejich rozsáhlá tábořiště v Panonii se nazývala hrinky. Říše Sámova: Na západním okraji avarského panství, tj.v Dolních Rakousích a na jižní Moravě vznikl pravděpodobně prvý slovanský samostatný stát. Asi r 624 tu povstali , vedeni franským kupcem Sámem zotročení Slované, aby setřásli jho utiskovatelů. Dobyli svobody a porazili později vojska franská. Sámo založil značnou říši, která se rozpadla až po jeho smrti /658/. Pravděpodobně k ní patřili i Slované českých zemí. Její střed se klade obvykle do Čech. U jiných národů převládlo pro Slovany jméno Sclavi. V Itálii a Byzanci ještě dlouho ve středověku se označují všechny slovanské země jednotným názvem Sclavinia. České Slovany znají pod názvem Behenmi letopisy západní až od konce 8. stol. V dalších stol. se objevují názvy pro Moravany-Margenses, Chorvati, Srbové, Poláci, Rusové a Bulhaři se objevují až v 10. stol. Kultura starých Slovanů: Slované se od počátku rozpadali na bezpočet kmenových států, které se navzájem potíraly. Kmen spojovalo vědomí společného původu. Skládal se z velkých rodin, které bydlily a hospodařily společně. Společně se také mstil nebo pykal za spáchané křivdy. Mezi rody byly rozdíly – z nejurozenějšího byl volen kníže. Vedle panující vrstvy svobodných byli otroci, ukořistění ve válkách a jejich potomci. Ti opatřoval hrubší práce, a byli předmětem vývozního obchodu. Slované neznali města a původně ani stálá vesnická sídla. Byli především pastevci a lovci. Lov zvěře, chov včel, dobytka, ovcí a koní měl převahu nad zemědělstvím. Kmeny se tedy snadno stěhovaly z kraje do kraje. Osady byly vystavěny lehce z tyčových, hlínou vymazaných chat. Byla to spíš občasná tábořiště než pevná sídla. To nám vysvětluje stálé stěhování národů. Proto také staří Slované neznali soukromé vlastnictví půdy. Kraje byly řídce osídleny. Vše se to změnilo, když římským vlivem poznali Slované postupně výhody vyspělejšího zemědělství a byli připoutáni trvale k novým vlastem.

Page 2 of 191 I pak ovšem zůstaly mezi římskou kulturou a slovanskými poměry tak hluboké rozdíly, že je nedovedl vyrovnat vývoj po celá staletí. Z řemesel znali jen asi hrnčířství a kovářství, prodej a koupě byla neznámá a probíhala jen výměna zboží. Pomalu se vyvíjí už soukromé vlastnictví půdy, kdežto lesy a pastviny jsou stále společným majetkem rodové osady. Zemědělské práce vykonávali nesvobodní, otroci a ženy. V právním životě byl každý kmen odkázán na svépomoc – zabití svého člena trestala krevní mstou nebo přijímala za něj výkupné. Pravda se zjišťuje přísahou nebo „božím soudem“/tzv ordálie/. Ženy a děti jsou v moci mužů, podobně jako otroci. Nevěstu získává muž zpravidla výkupem, nebo únosem. Bohatí žijí v mnohoženství.Těla mrtvých jsou spalována nebo pohřbívána. U některých kmenů se spalují s mrtvým nejen jeho zbraně, ale i vdovy. Náboženství – lze říci, že Slované věřili v posmrtný život duše a v démony, tj. zosobněné přírodní síly, jež se později vyvinuly v představu bohů. Nejhroznější byl bůh hromu Perun. Bohům a démonům ke studánkám a posvátným stromům a hájům a výšiny přinášeli oběti. Nejsou zprávy o kněžích, zato však o čarodějích a kouzelnících. Postavou byli Slované vysocí bílé pleti a narudlých vlasů. Byli stateční a pohostinní, ale také krutí, lstiví a věrolomní. Byli neukáznění, neschopní poslouchat a podrobit se vyšším potřebám celku.“Všichni se mezi sebou potírají a nikdo nechce druhého poslouchat“.Píše o nich řecký současník. I v ohledu vojenském stáli Slované za Germány /ti byli už staletí předtím v těsném sousedství s Římany, i křesťanství přejali mnohem dříve/, podobně jako oni bojovali jen pěšky, nikoli koňmo jako Avaři. Založení franské nadvlády v našich zemích: Od zániku Sámovy říše se nedovídáme po celých 150 let nic o osudech Slovanů v našich zemích. Můžeme se pouze domýšlet, že Morava a Slovensko stály od přímým panstvím Avarů. Zbytek země, porostlý hustými pralesy a řídce osídlen byl rozdroben v mnohá knížectví. Zatím na západě rostla moc franské říše. Nesena germánskou výbojností a opírající se o vliv římské vzdělanosti, stala se velmocí, vládnoucí v západní a střední Evropě. Zvlášť účinnou zbraní jí bylo křesťanství, jehož mravní a kulturní síla jí dala velké sebevědomí proti nevěřícím barbarům, jednotu, ideál s nárokem šířit jej mezi barbary a s ním také své panství.Už Sámovi Slované uznávali v zásadě svrchovanost Franků nad sebou. Podmaněním Bavorů Frankům se dostala moc nové říše těsně na hranice české země. Kol r. 740 zakládá sv. Bonifác biskupství v Řezně a Salcburku, tedy i na jihu země sousedí křesťanská velmoc se Slovany. Když r. 791 vtáhl Karel Vel. podél Dunaje, aby vyvrátil Avarské panství v Panonii, české a moravské kmeny se mu podrobily zdá se dobrovolně. Stará česká tradice zachovala zprávu, že se tenkrát Čechové zavázali Frankům ročním poplatkem 120 volů a 500 hřiven stříbra. Jméno velkého dobyvatele se vtisklo Slovanům natolik do paměti, že se jim jméno Karlovo stalo jménem krále vůbec. Zápas vlivů franských a byzantských na naší půdě: Po rozdělení franské říše , které položilo základy k osamostatnění Německa, Francie a Itálie, zdědila nároky Fraků na východě říše Východofranská. Její panovník Ludvík němec, vnuk Karla Vel. sídlil v Řeznu. Tím se středisko výboje Franků posunulo k samým hranicím země. S tím souvisí, že v té době- r. 845 přijalo 14 knížat českých kmenů v Řezně křest. To znamenalo jistě utužení německého panství nad českými kmeny.

Page 3 of 191 Nitransko: Ale ještě dříve než do Čech, dostává se křesťanství na Slovensko. Kníže Pribina, v Nitře vládnoucí nad většinou dnešního Slovenska, ač sám ještě pohan, vystavěl působením salzburského arcibiskupa v Nitře kostel, zasvěcený sv. Emeramovi, bavorskému patronu. To je první kostel na území naší vlasti, o němž se zachovala zpráva. R. 830 byl Pribina vyhnán Moravským knížetem Mojmírem. Později, asi r, 840 přijal křest a dostal od Franků knížectví v Panonii /sídlil na hradě u Blatenského jezera/. V tomto knížectví po něm nastoupil jeho syn Kocel.

2/ Počátky křesťanství u západních Slovanů. Jako všechny ostatní národy dostává se i český národ do světla světových dějin až tehdy, když přijal křesťanství a s ním i vyšší kulturu. Jak bylo výše popsáno, zůstali naši předkové až do sklonku 8. stol. na animistickém stupni náboženského myšlení. Prvními hlasateli evangelia u českých a moravských kmenů byli kněží z Bavor. Tam se ujalo křesťanství působením iroskotských mnichů v 7. a v 1. pol. 8. stol., kdy tam byla založena biskupatví Salcburku /r. 798 povýšeno na arcibiskups./, Pasově, Řezně a Frísinkách. Kněží z těchto zemí brzy rozvinuli horlivou misionářskou činnost i mezi sousedními Slovany. Bavorská misie v Čechách: V Čechách působila misie řezenská. Řezenská dómská kapitula vynikala schopnými učiteli a bohatou knihovnou a měla tedy předpoklady dobře připravit misionáře. Zdá se, že tito misionáři hlásali Slovanům evangelium jejich řečí. Zachované rukopisy kapituly dokazují, že zde bylo pěstováno i studium slovanského jazyka. Přičiněním řezenských misionářů začalo křesťanství kol.r. 800 a v průběhu následujícího půlstoletí u českých kmenů zapouštět kořeny. O tom svědčí např. přechod od pohřbu žehem k pohřbu do země. Šíření křesťanství v Čechách by také potvrzovalo výše zmíněné pokřtění 14 českých knížat. Těžko můžeme věřit, že mezi pokřtěnými byl i vladař z rodu Přemyslovců. Vždyť teprve o 30 let později je pokřtěn Bořivoj. Ledažeby mezitím Přemyslovci odpadli znovu k pohanství. Spíš se však jednalo o vládce z jiných končin Čech, kde Přemyslovci nevládli. Přes působení bavorských misionářů však Čechy zůstaly až do příchodu sv. Cyrila a Metoděje převahou pohanské, stejně jako Přemyslovci. Bavorská misie na Moravě: Na přelomu 8.a 9. stol. proniklo křesťanství díky misii, přicházející z Pasova na Moravu. Dosvědčují to zbytky chrámových staveb na jižní Moravě. Kostel v Modré u Velehradu se svým pravoúhlým presbytářem souvisí zřetelně s proudem iroskotských misií. Mřížka před kněžištěm a čtveřice mohutných pilířů uprostřed lodi, nesoucí patrový prostor, svědčí, že jde o památku iroskotské misie. /Do Bavorska přinesli křesťanství iroskotští mniši/. Kostel v Modré není jedinou takovou památkou. Na poč 9. stol se dostává křesťanství na Slovensko /viz výše/. Moravský kníže Mojmír vypudil Pribinu z Nitry a připojil nitranské knížectví k Moravě. Že to mohl se souhlasem Fraků udělat, svědčí o tom, že už byl, narozdíl od Pribiny křesťanem. Celé církevní moravsko-slovenské území bylo spravováno z Pasova. R. 846 střídá Mojmíra jeho syn Rostislav. R. 850 nastává obrat – ze stížného listu bavorských biskupů vyplývá, že tehdy Morava franskou svrchovanost setřásla a osamostatnila se i církevně. Tedy pasovské duchovenstvo muselo Moravu opustit. Místo nich přicházeli na Moravu kněží z Itálie, z Řecka i z jiných částí Německa. Jejich činnost dosvědčují kostela v Sadech a v Mikulčicích, postavené po pol. 9., stol. Rastislav chtěl svůj národ učinit zcela samostatným a nezávislým. Nechtěl trpět Pasovské duchovenstvo, které zdůrazňovalo poslušnost k východofranské říši. Chtěl přímo využít církve, aby mu pomohla v jeho boji o nezávislost. Dobře pochopil význam

Page 4 of 191 samostatné církevní organizace, která by nebyla řízena zvenčí, ale byla by pevně spjata se státem a učinil pokus, aby toho dosáhl. Požádal o to papeže Mikuláše I. Ale jasnozřivý papež to tehdy nemohl udělat, i když chtěl Slovany podřídit přímo sobě, aby zabránil jejich ovládnutí Řeky. Potřeboval oporu východofranského krále Ludvíka Němce, který mu pomáhal ovládat vzrostlou moc tamních biskupů. Rastislav se tedy obrátil do Byzance. Císař Michal a patriarcha Fotios jejich žádost neodmítli. Nevedl je k tomu jistě žádná nezištnost. Fotiovi běželo především o rozšíření vlivu. Byzantská říše tehdy usilovala o christianizaci Bulharska a o jeho získání do své kulturní a mocenské sféry. Rozšíření vlivu na Moravu by tomuto záměru hodně napomohlo. Proto žádosti vyhověli. Neposlali na Moravu hned biskupa, který by tam zřídil samostatnou diecézi. Rozhodli se poslat na Moravu misii, která by ověřila stav věcí a připravila podmínky pro další působení. V čelo misie postavili byzantského učence Konstantina a jeho bratra Metoděje. Život a působení sv. Konstantina a Metoděje před příchodem na Moravu: Narodili se v Soluni, druhém největším městě byzantské říše po Konstantinopoli. Město leží v mořském zálivu v ústí obchodních cest. Byla sídlem řeckých umění a věd, s mnoha nádhernými chrámy. Byla prostoupena slovanským živlem, který zaplavil celý Balkán a střední Řecko a rozlil se i na okolní ostrovy. Oba rodiče pocházeli ze vznešeného rodu. Otec Lev byl vysokým vojenským hodnostářem. Matka se jmenovala Maria. Rodina byla řecká, ale děti se naučily i slovansky. Konstantin se narodil kol. r. 827. Vynikal nevšedním nadáním. Měly na něj velký vliv spisy sv. Řehoře Naziánského. Vzýval ho jako svého učitele a osvětitele. Jeho teologických zásad se držel po celý život. Legenda vypravuje, že si v mládí zvolil za svou životní družku Sofii /Moudrost/, které zůstal věrný po celý život. Když Konstantin ve 14 letech osiřel, ujal se ho Teoktist, nejvyšší ministr , který vedl říši s císařovnou Theodorou za nezletilého císaře Michala. Tak se Konstantin dostal ke dvoru a studoval na konstantinopolské státní univerzitě. Získal klasické vzdělání, seznámil se s Homérem a pokračoval studiem filozofie a teologie. Mezi jeho učiteli byli pozdější patriarcha Fotios, proslulý svou vzdělaností, spřízněný s císařskou rodinou. Jeho dům byl jakousi soukromou akademií. Konstantin k němu přilnul upřímným přátelstvím. Ale to mu později nebránilo, aby neviděl a neodsuzoval jeho chyby, zvláště jeho intrikánský boj proti patriarchovi Ignatiovi. Neostýchal se mu to veřejně vytknout. Ministr Teoktist Konstantinovi nabídl vysoké místo ve státní správě. Ale on odmítl a rozhodl se pro duchovní stav. Stal se knihovníkem a tajemníkem patriarchy Ignatia. Úřadu se ale vzdal a utekl se do kláštera. Byl vypátrán a vrátil se do Konstantinopole jako profesor na univerzitě. Tam se za krátkého působení proslavil do té míry, že mu bylo dáno příjmení „filozof“. R. 851 byl pověřen důležitou misí – šel s poselstvem ke dvoru arabského chána, aby hájil učení o Nejsvětější Trojici proti námitkám islámu. Tato disputace je zachycena v legendě. Po návratu odešel do kláštera na hoře Olymp v Malé Asii, kde se setkal se svým bratrem Metodějem. Metoděj /nar. r.815/ získal právnické nadání a dostal se na vojenskou dráhu. Už v mládí se stal místodržícím jedné provincie, obydlené Slovany. Ale po čase se všech hodností zřekl a odešel do kláštera na zmíněný Olymp, horu „světlou, veselou a zářící“, kde se pohroužil do studia a modliteb. Nechtěl zasvětit svůj život pomíjivým věcem. Jistě byl také znechucen politickými intrikami, do kterých nahlédl. /v té době bratr císařovny Bardas zosnoval spiknutí proti kancléři Teoktistovi – ochránci svatých bratří - a dal jej v žaláři usmrtit. S pomocí nezralého císaře Michala se zmocnil vlády a císařovnu i s dcerami donutil vstoupit do kláštera. Také patriarcha Ignatios, který Bardase kritizoval, byl sesazen a na jeho místo přišel Fotios - 858. Takové palácové převraty byly v Byzanci časté, ale svatých bratří se to muselo bolestně dotknout/.

Page 5 of 191 Chazarská misie: Oddech v tichém ústraní však nebyl oběma bratřím dopřán nadlouho. Patriarcha Fotios je smířil s novým režimem a císař je r. 860 vyzval, aby se účastnili poselství do země Chazarů, finskotatarského národa, který sídlil v jižním Rusku, severně od Černého moře. Tehdy Rusové ohrožovali Konstantinopol. Bratřím byl svěřen úkol hájit křesťanskou víru proti židovství, které se u Chazarů rozšířilo. Hlavní slovo měl Konstantin, který oslnil dlouhými učenými rozpravami se Židy v přítomnosti chazarského knížete. Nabízené dary nepřijal, ale vyžádal si propuštění řeckých válečných zajatců. Tato namáhavá cesta se stala památnou tím, že za pobytu na ostrově Krymu Konstantin nalezl ostatky sv. Klimenta, třetího nástupce sv. Petra na papežském stolci. Po návratu bylo Metodějovi nabízeno arcibiskupství, on je ale nepřijal. Na nátlak se stal alespoň opatem velkého kláštera Polychronu. Konstantin se ale uchýlil do soukromí u chrámu sv. apoštolů v Konstantinopoli. V tomto stavu zastihlo oba bratry pozvání na Velkou Moravu. Přípravy na misii: Než bratři nastoupili cestu, vykonali důkladné přípravy. Předpokladem úspěšného působení na Moravě bylo vytvoření slovanského písma. Slované totiž dosud neměli vlastní písmo, kterým by zapisovali mluvené slovo. Sv. Konstantin vytvořil pro slovanskou řeč zvláštní písmo, tzv. Hlaholici. Byl to opravdu geniální čin, zcela ojedinělý v dějinách kultur. Hlaholice dovedla zachytit všechny zvukové odstíny slovanské řeči s takovou přesností, že to dodnes naplňuje jazykovědce obdivem. Když sestavil abecedu, začal Konstantin ihned pořizovat překlady z řečtiny do slovanštiny, do jihomakedonského dialektu, který se tehdy málo lišil od nářečí moravského. Překládal texty, které potřeboval pro svou misionářskou práci /evangeliář/. Pak se asi v pol. R. 863 s Metodějem a dalšími průvodci, z nichž známe jménem Klimenta, Nauma, Sávu a Angelaria, vydali na Moravu. Konstantin a Metoděj na Moravě: Konstantin přišel na Moravu jako kněz, Metoděj jako jáhen. Rastislav žádal biskupa, ale Konstantin si brzy získal jeho důvěru. Přispělo k tomu jistě to, že mluvil bez tlumočníka, byl výmluvný a diplomatický a dovedl panovníkovi nastínit skvělé možnosti dalšího vývoje v jeho zemi. Také proto, že v misii nebyl biskup, nevzbudila pozornost latinských kněží a biskupů a svatí bratří mohli klidně pracovat. Náboženské poměry na Moravě: Bratří byli jistě překvapeni poměry na Moravě – bylo jim v Konstantinopoli řečeno, že lid se odřekl pohanství a drží se křesťanského zákona, ale Konstantin jistě neočekával, že na Moravě najde poměrně velký počet kostelů a duchovenstva. Ale pohanské přežitky se dále udržovaly i mezi pokřtěnými. Bujela pohlavní volnost a sňatkové poměry byly v rozporu s evangeliem. Konstantina a jeho průvodce čekala obtížná práce. Civilní zákoník /Zákon sudnyj ljudem/: Konstantin jej sepsal, aby odstranil obtíže v právním řádu. Zachoval se nám ve dvou redakcích. Není ani systematický ani úplný a představuje výpomocný kodex k doplnění již existujícího právního řádu. Kromě trestů stanovených za těžké zločiny zde najdeme články, týkající se soudních svědků, rozdělování válečné kořisti, práva asylu v kostelech a nerozlučitelnosti křesťanského manželství. Jeho normy měly velký praktický význam a ve značné míře ovlivnily veřejný i soukromý život našich předků. Překlad Písma sv.: Ještě větší význam měl Konstantinův a Metodějův překlad Písma sv. do slovanského jazyka./ přeložen byl už evangeliář/. Ostatní části bible byly postupně přeloženy na Moravě, nejprve společnou prací obou bratří, pak samotným Metodějem a jeho žáky. Bylo to opět ojedinělé dílo, vynikající po stránce teologické, textově kritické i jazykové. Rozbor překladu Písma ukazuje na to, že tvůrcové byli hluboce zasvěceni do teologických otázek, takže i obtížná místa jsou přeložena přesně a výstižně.

Page 6 of 191 Je vynikající i po stránce jazykové – obstál v soutěži s řeckým jazykem víc jak tisíc let. Překlad vyniká i po stylistické stránce – zejména to platí o evangeliích a žaltáři. Překladatelé si byli vědomi, že texty jsou určeny k recitaci a zpěvu a proto věty musí dávat lahodnou zvukovou linii. Toto hudební umění slova bylo v Byzanci na vysoké úrovni a bylo přeneseno na Moravu. Překladu evangelií předeslal Konstantin předmluvu ve verších, Proglas, první báseň, jež zachycuje dějiny našeho písemnictví, jako nadšený chvalozpěv na Písmo sv., srozumitelné slovanskému lidu: „Slyšte nyní svým rozumem, slyšte všichni lidé slovanští, slyšte slovo, od Boha přišlo. Slovo, jež krmí lidské duše, slovo, jež sílí srdce i rozum, slovo to, jež vede k poznání Boha...“ Marně bychom hledali v jiných zemích středověké Evropy takovou průbojnou báseň. Slovanská liturgie: Solunští bratři se nespokojili tím že přeložili Písmo do slovanštiny, zavedli slovanský jazyk i do bohoslužby. Pro ně to bylo samozřejmé, protože na Východě se všude konala bohoslužba v tom jazyku, v jakém mluvila křesťanská obec. Na Západě se sice stále víc uplatňovala latina i u národů barbarských na křesťanství obrácených, ale ani Řím neměl ještě v 9.stol. zásadní námitky proti národnímu liturgickému jazyku a přijímal jej s porozuměním, pokud se dalo očekávat, že to prospěje dobru věci. Bratří byli zvyklí na ritus byzantský, který byl bohatší než ritus římský a měli právo jej podržet, i když se ocitli v oblasti západního patriarchátu. Byzantský ritus měl totiž v Římě samém i v celé Itálii silnou pozici, neboť tam byly četné řecké kláštery. Svatí bratří si zamilovali i ritus západní a přejali některé jeho prvky. Tedy ani se nevzdali byzantského ritu aby jej nahradili římským, ani nezavedli biritualismus. Jejich liturgické dílo vyrostlo organicky z byzantské půdy a bylo postupně obohacováno západními prvky. Nejprve přeložili do slovanštiny obvyklé byzantské mešní liturgie. Pak přišel na řadu překlad tzv. „liturgie sv. Petra“= řecký překlad západní římské mše, zasazený do byzantského rámce. Je to vlastně římská liturgie sv. Řehoře Velikého v řeckém překladu, rozšířená přídavky z liturgie sv. Jana Zlatoústého. Pak přibyly překlady římských mešních formulářů. Římská složka slovanské liturgie vznikla patrně za jejich římského pobytu a rostla na Moravě za Metodějova působení, aniž zatlačila složku východní. Svatí bratři vytvořili nový liturgický typ, který si zachoval východní základnu a zůstal otevřen západním hodnotám. Chtěli vytvořit nový celek, spojující liturgické bohatství Východu i Západu. I v liturgickém díle se tedy osvědčili jako praví pontifices – budovatelé mostu mezi Východem a Západem a jako hlasatelé křesťanského univerzalismu. K tomu je třeba ještě dodat, že slovanská bohoslužba byla zlatým klíčem k srdci moravských velmožů i k srdci moravského lidu. Lid si oblíbil slovanský jazyk v bohoslužbě natolik, že na dřívější misionáře zapomněl a své vlastní věrozvěsty spatřoval jen v Konstantinovi a Metodějovi. Výchova kněžského dorostu: Svatí bratří se chtěli postupně při vytváření nové moravské církevní organizace opřít o domácí duchovenstvo, které zde chtěli vychovat. Také bavorská misie založila na Moravě církevní školu. Ale v čele církevní správy měli stát jen franští kněží. Ale Konstantin mínil vzdělat co největší počet kněží moravského původu a jim postupně předávat vedení moravské církve. Protože v Konstantinu Filozofovi přišel na Moravu jeden z největších učenců tehdejší doby, který byl vychováván v nejlepších tradicích řecké vzdělanosti, měla výuka, které se Moravanům dostávalo mnohem vyšší úroveň než ve škole bavorské. Povolání do Říma: Politická situace se ale začala vyvíjet nepříznivě. Na podzim r, 864 vpadl na Moravu franský král Ludvík a přinutil Rastislava k poslušnosti. Pasovská misie se znovu vrátila na Moravu a všemožně ztěžovala práci soluňských bratří. Slovanská bohoslužba byla německým kněžím trnem v oku. Papež Mikuláš I. také nepřihlížel nečinně. Nechtěl dovolit,

Page 7 of 191 aby se Velká Morava dostala do správy bavorských biskupství, ale chtěl mít jasno o úmyslech, jež sledovali Konstantin s Metodějem. Proto je pozval do Říma. V Římě, schválení slovanské bohoslužby, Konstantinova smrt: Papežovo pozvání asi zastihlo bratry v Benátkách, když po více než 3leté práci opustili Moravu, aby dali vysvětit své žáky. Bratři pozvání ochotně přijali. Mezi Římem a Konstantinopolí tehdy nebylo napětí a bratři si byli vědomi, že pracují na území západního patriarchátu. Na cestě do Benátek je laskavě přijal Kocel, syn Pribinův, který vládl v Panonii, zdržel je delší čas, aby i v jeho zemi působili a získali další žáky pro slovanskou bohoslužbu. V Benátkách měl Konstantin zajímavou disputaci s „trojjazyčníky“, stoupenci názoru, že jako liturgického jazyka lze užívat pouze řečtiny, latiny a hebrejštiny. On jim odpověděl:“Nepadá déšť stejnoměrně na všechny? Nebo nesvítí slunce stejně všem, a nedýcháme všichni stejný vzduch? Tak proč se nestydíte uznati jen tři jazyky a odsoudit všechny ostatní jazyky a národy k slepotě a hluchotě? Povězte mi, zda si představujete, že Bůh je bezmocný a nemůže to dát, nebo je závistivý a tedy to nechce?“ Schválení slovanské bohoslužby: Krátce před příchodem bratří do Říma /13.listopadu 867/ papež Mikuláš I. zemřel. Ale jeho nástupce Hadrián II. je přijal velmi laskavě. Vyšel jim dokonce vstříc s průvodem až k městské bráně. Tato úcta platila spíše ostatkům sv. Klimenta, které s sebou přinášeli. Tímto posvátným darem si získali bratři v Římě všeobecnou náklonnost. Velkou podporu našli také v řeckých klášteřích v Římě. Když papež lépe poznal smýšlení obou bratří a když se Konstantinovi podařilo překonat všechny námitky proti slovanské bohoslužbě, papež počátkem r. 868 slavnostně prohlásil, že na slovanských překladech bohoslužebných textů neshledává nic bludného a dovoluje jejich užívání. Texty papež položil na oltář kostela P. Marie Sněžné /S.Maria Maggiore/, posvětil je a sloužil nad nimi slavnostní mši sv. V následujících dnech z papežova příkazu Konstantina Metoděj konali bohoslužby v slovanském jazyku ve čtyřech hlavních římských chrámech. Někteří z žáků byli současně posvěceni na kněze. Konstantinova smrt: Konstantin brzy v Říme onemocněl. Vstoupil do jednoho řeckého kláštera v Římě, kde přijal jméno Kyrillos. Když umíral, modlil se vroucně, aby Bůh uchránil jeho stádce a loučil se s bratrem dojemnými slovy:“Hle, my dva bratře, byli jsme spřežení, táhnoucí jedinou brázdu. Já padám na líše, skončiv svůj den, ty pak velmi miluješ horu /klášter na Olympu/ . Ale ty nesmíš kvůli hoře zanechat učení svého, neboť čím spíše bys mohl být spasen?“ Tak Cyril odevzdal bratru jako závěť úkol, aby dále pokračoval v misijním díle mezi Slovany. Zemřel 14.února 869 ve 42 letech. Byl pohřben s papežskými poctami v bazilice sv. Klimenta a byl brzy uctíván jako světec. Obrazy, znázorňující jeho život jsou dodnes v původní bazilice, která je v podzemí pod současným kostelem sv. Klimenta. Sv. Metoděj arcibiskupem a metropolitou: Mezitím přišli do Říma poslové Kocelovi, s prosbou, aby papež poslal do Panonie „blaženého učitele Metoděje“.V pol. r.869 vydal Hadrián II. bulu Gloria in excelsis Deo, kterou znovu slavnostně potvrdil slovanskou liturgii, Metoděje jmenoval papežským legátem pro slovanské země a poslal jej ke Kocelovi, aby s ním projednal podrobnosti církevního osamostatnění Panonie. Kocel jednal i jménem moravských knížat Rastislava a jeho synovce Svatopluka, údělného knížete nitranského, kteří si rovněž přáli vlastního biskupa. Papež jmenoval Metoděje arcibiskupem panonsko-moravským. Rychlé rozhodnutí papežovo uspíšila nepříjemná zpráva, že Bulhaři se odloučili od Říma a přiklonili se k Byzanci. Metodějovo uvěznění: Metodějovo jmenování vyvolalo velké rozhořčení bavorských biskupů. Protestovali proti tomu u krále Ludvíka Němce, odůvodňovali historický nárok na tyto provincie. Ještě víc uškodila Metodějovu poslání změněná politická situace na Moravě, kde se Svatopluk vzbouřil proti svému strýci Rastislavovi, lstí jej zajala vydal Ludvíkovu synovi Karlomanovi, který chtěl Moravu pokořit. Rastislav byl v řezně odsouzen k smrti, ale byl oslepen a uvězněn doživotně v klášteře. Ale i Svatopluk byl pro podezření ze zrady

Page 8 of 191 uvězněn. Zároveň byl od bavorských biskupů zajat i Metoděj. Biskupové Salcburský, frísinský a pasovský obvinili pod rouškou kanonického soudu Metoděje z podvodu a uzurpace biskupských práv a uvěznili jej v jednom Švábském klášteře. Pasovský biskup Hermanrich se snížil k tomu, že Metoděje vlastnoručně ztýral. Dva a půl roku strávil Metoděj ve vězení, než se jej mohl ujmout papež Jan VIII., který pověřil vyšetřením celého případu legáta Pavla. Legát věznitele potrestal suspenzí. Nesměli vykonávat úřad po stejnou dobu, jakou drželi Metoděje ve vězení. Svatopluk, který se rovněž dostal z vězení a ujal se vlády na Moravě, nadšeně přijal Metoděje. Po návratu Metoděje na Moravu, byl, jak ukazují archeologické nálezy, postaven větší počet kostelů /ve Starém městě, Sadech, Mikulčicích/, ale i klášterů /při kostele v Sadech a asi na hoře sv. Klimenta u Osvětiman/. To svědčí o vzrůstu počtu moravského duchovenstva a rozvoji moravské církve. Umožnila to obnovená samostatnost Moravy, které Svatopluk dosáhl r. 874 mírem forchheimským a také podpora ze strany panovníka a velmožů. Metoděj se také opět cílevědomě podílel na vnitřním budování státu. Využil k tomu i svého právnického vzdělání. Stále se zabýval snahou zlepšit právní vztahy a zvyklosti na Moravě. Dochovala se homilie, v níž se Metoděj obrací ke knížatům a vysvětloval jim zásady, kterými se mají řídit při soudech. Hlavní pozornost věnoval právu manželskému a rodinnému. Ke konci života přeložil ještě Nomokánon, tj.sbírku předpisů Jana Scholastika, kterým chtěl položit pevný právní základ pro výstavbu církve na Moravě. Svatopluk pak dál rozšiřoval svou říši, na sever i na jih. Konstantin Porfyrogenetos nazývá Svatoplukův stát Velkou Moravou. Na jeho utváření se vydatně podílela moravská církev. Metoděj mezi jiným pokřtili knížete Bořivoje a přední muže českého kmene. Ve skutečnosti však se však očekávaná harmonie obou mocí – světské a duchovní, neprojevila. Bylo to zaviněno rozštěpením moravského duchovenstva na dvě strany a rozdílnou liturgií. Po uzavření míru forchheimského se mohli vrátit na Moravu vypuzení bavorští kněží a přicházeli další. Byli sice podřízeni Metodějovi, ale představovali rozkladný prvek. Dovedli si získat velmože / i samotného Svatopluka/ svou shovívavostí vůči jejich mravním pokleskům a nakonec nalezli oporu i ve Svatoplukovi, který dal přednost jejich koncepci kanonického práva s institucí vlastnických kostelů, snad také proto, že s jejich pomocí rozšíří svou vládu také na Bavorsko. Aby dosáhli Metodějova sesazení, franští duchovní posílali Svatoplukovi nové a nové žaloby proti Metodějovi. Obviňovali jej nejen z toho, že užívá v bohoslužbě slovanského jazyka, ale i z hereze. Týkalo se nauky o vycházení Ducha sv. /viz světové dějiny církve – tehdy byla východní formulace –Filioqe- běžně používaná, netýká se ničeho závažného, byla to jen záminka/. Žaloba, že Metoděj koná bohoslužbu slovanským jazykem byla pravdivá, protože Jan VIII. její dovolení do svých předchůdců zrušil. Jeho list asi nebyl zcela přesně formulován, především však papeži nebyla dosti jasná skutečná situace na Moravě. Metoděj po svém návratu na Moravu viděl, že slovanská řeč při liturgii už velmi zdomácněla a stala se mocným pomocníkem při šíření a prohlubování křesťanské víry mezi Slovany. Spatřoval v ní důležitý nástroj pro budování církevní organizace a také odkaz zemřelého bratra, který už byl uctíván jako světec. Proto považoval za svou povinnost zachovat slovanské liturgii věrnost. Využil svých práv apoštolského legáta neuvést v případě potřeby některé příkazy papežské kurie v platnost. Metodějovo ospravedlnění, bula Industriae tuae /880/: Svatoplukovi byla obvinění proti Metodějovi nepohodlná. Požádal papeže o poučení o věcech víry /Filioque/ a o situaci na Moravě /patrně s vedlejším úmyslem/, a Jan VIII. mu vlídně odpověděl. Vyjádřil však podiv, že Metoděj učí jinak než v Římě vyznal a sdělil, že jej obesílá do Říma, aby vydal počet ze své víry. Ale z úst Svatoplukových vyslanců se také dověděl, že Metoděj dále užívá slovanského jazyka při bohoslužbě a to se stalo dalším důvodem k obeslání. Metoděj se vypravil bez odkladu do Říma a tato cesta mu přinesla nejen úplnou rehabilitaci, ale také podstatně upevnila jeho postavení a zvýšila jeho prestiž. Metoděj se snadno obhájil proti

Page 9 of 191 nařčení z kacířství a obhájil i slovanskou liturgii. Bulou Industriae Tuae z června r. 880 potvrdil pak Jan VIII. Metodějovi, jehož nyní nazývá arcibiskupem moravským, všechna jeho dosavadní práva , přijal jej i s jeho lidem pod svou ochranu nezávisle na jiných /zahraničních/ vládcích tohoto světa, a důtklivě vybídl Svatopluka a všechny Moravany, aby Metoděje ctili jako svého představeného a znovu výslovně povolil užívání slovanské liturgie. Zároveň vyhověl přání Svatopluka a jiných velmožů, že mohou být současně na Moravě i latinské bohoslužby. Vedle toho vydal Jan VIII. rozhodnutí o zřízení nitranské diecéze, za jejíhož prvního biskupa vysvětil hlavního představitele latinského duchovenstva Wichinga, který přišel do Říma zároveň s Metodějem. Tím nechtěl papež oslabit moc Metodějovu. Žádá Svatopluka, aby mu poslal do Říma dalšího vhodného kněze, kterého by mohl vysvětit na biskupa. S pomocí těchto dvou biskupů bude moci Metoděj světit nové biskupy a zřizovat nová biskupství. Metoděj bude tedy metropolitou církevní provincie. Pro latinské kněze tato bula znamenala zklamání. Wiching se však na zpáteční cestě nerozpakoval užít jakýchkoliv prostředků. Vrátil se domů dříve než jeho představený a přinesl padělek papežské buly, ve kterém papež nařizuje Metoděje vyhnat. Tento úskok byl zmařen, když se rozšířil text pravé buly. Arcibiskup dal Wichinga a jeho stoupence do klatby a vypsal papeži , co vše Wiching páchá. Papež potěšil listem z r. 881 těžce zkoušeného Metoděje, slíbil, že záležitost vyšetří a Wichingovu tvrdošíjnost zlomí. Poslední léta a Metodějova smrt: po návratu na Moravu navštívil Metoděj r. 881 Konstantinopol. Zdá se, že k tomu došlo v dorozumění s papežem, který doufal, že opět získá jurisdikci nad Bulharskem. Patriarcha i císař v Konstantinopoli přijali vlídně Metoděje a jeho překlady do slovanské řeči nejen schválili, nýbrž rozhodli se je používat ve vlastním zájmu. Na císařovu žádost nechal Metoděj v Konstantinopoli kněze a jáhna se slovanskými knihami., To bylo jádro slovanského centra v hlavním městě Byzance, jehož úkolem bylo zásobovat Bulharsko řeckými spisy a slovanskými překlady. Potom mohl Metoděj na Moravě ještě nějaký čas klidně působit a zároveň dokončit své literární práce, hlavně překlad Písma sv. Když cítil, že se blíží konec jeho života, doporučil za svého nástupce moravského rodáka Gorazda, který vzděláním předčil franské kněze. Dne 6.Dubna 885 sv. Metoděj zemřel a byl pohřben ve svém metropolitním chrámě.

Další osudy slovanské liturgie a zánik Velké Moravy: Zákaz slovanské liturgie a vyhnání Metodějových žáků: Sotva Metoděj zavřel oči, Wiching spěchal do Říma a padělanými listinami přesvědčil nového papeže Štěpána V. , že Jan VIII. zakázal Metodějovi užívání slovanské liturgie, že Metodějova pravověrnost byla podezřelá a že nebyl oprávněn jmenovat nástupce. Štěpán V. poslal potom Svatoplukovi bulu, kterou zakázal sloužit mši slovansky a prozatímním správcem diecéze ustanovil Wichinga. Zároveň předvolal k sobě Gorazda, aby jej vyslechl, dříve než se rozhodne o jeho ustanovení. Wiching ale neztrácel čas. Po návratu na Moravu využil nepřítomnosti Svatopluka a začal pronásledovat Metodějovy žáky. Někteří byli prodáni do otroctví, někteří odešli do Bulharska, nebo do okrajových zemí Svatoplukovy říše –do Čech, Polska a dál pěstovali slovanskou liturgii. Své neblahé dílo na Moravě ukončil Wiching r. 893 zrádným přeběhnutím ke Svatoplukovu soku Arnulfovi. Když r. 894 Svatopluk zemřel, učinil jeho nástupce Mojmír II. pokus obnovit samostatné církevní zřízení ve své říši. Na jeho žádost poslal papež Jan IX. na Moravu tři legáty, kteří tam vysvětili arcibiskupa a tři biskupy. Moravský stát však byl tehdy v nezadržitelném rozkladu. Některá území se od něj odtrhla /Čechy r. 895/, uvnitř zuřily dynastické spory a r. 906 jej zdolali Maďaři. Slibné dílo moravských věrozvěstů tak bylo do značné míry zničeno.

Page 10 of 191

II.České církevní dějiny – 10. stol. - sv. Václav Počátky českého státu: Český stát vyrostl z drobných slovanských knížectví, díky koncentračnímu úsilí kmene Čechů, usazeného ve středu Čech a ovládaného přemyslovskou dynastií. Sjednocování bylo prováděno zcela bezohledně v duchu doby, ale mělo úspěch. Po přemožení Lučanů Přemyslovci rozšířili svou moc i na jiné kmeny českých Slovanů na západě a severozápadě Čech, sňatek Bořivoje s Ludmilou k nim připoutal srbský kmen Pšovanů.Velké oblasti severovýchodních a asi i Jižních Čech zůstávaly na Přemyslovcích nezávislé. Do těchto poměrů zasáhl Svatopluk, který připojil ke svému panství i celé Čechy. V době, kdy Čechy náležely k Moravě /882-894/ se dal Svatoplukově dvoře Bořivoj pokřtít. Bořivoj přivedl s sebou z Moravy slovanské misionáře v čele s knězem Kaichem, který asi pokřtil kněžnu Ludmilu. Sídlem Kaichovy misie se stal Levý Hradec, také proto, že Bořivoj se obával pohanské reakce. Kostel sv. Klimenta na Levém Hradci byl první křesťanský chrám na české půdě. Bořivojův pokus uvést křesťanství do Čech se setkal s odporem, který skončil vypuzením Bořivoje ze země. /vzpoura Strojmírova/. Bořivoj se uchýlil ke Svatoplukovi na Moravu, kde se mu dostalo dalšího utvrzení v křesťanské víře. Po nějakém čase se povstání utišilo a Bořivoj se vrátil do svého panství a usilovně pokračoval v pokřesťaňování země. Svědčí o tom nový Bořivojův kostel zbudovaný v Praze a zasvěcený P. Marii. Jím začala výstavba pražského hradiska. Chrám byl brzy pobořen, ale Spytihněv I. jej obnovil a dal se zde pohřbít. Na všech Bořivojových zbožných založeních se jistě podílela jeho manželka Ludmila. Její historická úloha začala zvláště, až se ujala výchovy vnuka Václava. R. 885 po smrti sv. Metoděje došlo ke krutému pronásledování jeho žáků na Moravě. Většina z nich se uchýlila do Bulharska, ale menší část odešla do Čech. Příliv slovanských kněží měl pak pro rozšíření a upevnění slovanské liturgie v Čechách nemalý význam. Spytihněv I. a podřízení Čech Řeznu: Nedlouho po smrti Bořivojově /+ asi 891/ došlo za jeho syna a nástupce Spytihněva r. 895 k významné /spíše osudné - šlo o odtržení Čech od Velké Moravy i vytržení z jurisdikce moravských biskupů/ události pro dějiny křesťanství u nás : Spytihněv a spolu s ním všechna česká knížata se podřídila v Řezně králi Arnulfovi a slíbili mu vazalskou věrnost a poslušnost. To bylo spojeno i s odtržením od moravské arcidiecéze a církevním podřízením se řezenské diecézi. Máme ovšem bezpečné zprávy z 1. pol. 10. stol. o tom, že slovanská bohoslužba v Čechách trvala dál. Literární památky vzniklé v té době v Čechách /První staroslověnská legenda o sv. Václavu, Život sv. Ludmily a liturgické zpěvy o sv. Václavu svědčí, že zde bylo slovanské kněžstvo i věřící lid, pro který staroslověnská literatura byla psána. Úcta k řezenskému patronu sv. Emmeramu v legendě dokazuje, že mezi slovanským kněžstvem a Řeznem nebylo nepřátelství. Můžeme předpokládat, že i Spytihněv oceňoval dobrodiní moravského duchovního odkazu a ochraňoval jej. Jestliže totiž sv. Ludmila vzbudila lásku ke slovanské liturgii u svých vnuků, jistě k tomu vychovávala i své syny. Tedy jistě ani bavorští biskupové nenaléhali na vymýcení slovanské bohoslužby. A tak obě formy západního křesťanství, latinská i slovanská žily svorně vedle sebe po celé desáté století.

Svatá Ludmila: Kníže Vratislav: Po Spytihněvovi /zemřel mezi r 905-915/ stanul v čele knížecí družiny jeho mladší bratr Vratislav. Staré prameny na něj vzpomínají jako na zakladatele kostela sv. Jiří na pražském hradisku a v uherských kronikách je líčen jako mocný vládce a vítěz na d Maďary. Jeho manželka Drahomíra pocházela z kmene Stodoranů. Ti tvořili důležitou větev kmene

Page 11 of 191 Luticů, kteří prosluli houževnatým odporem ke křesťanství a vášnivým hájením své svobody. Drahomíra byla již křesťanka, ale ohnivý duch jejího národa se odrážel v její duši. Vratislavovi porodila sedm dětí: Václava, Boleslava a Spytihněva, který zemřel v dětství, a čtyři dcery, z nichž známe pouze Přibyslavu. Kněžna Ludmila jako vychovatelka: Václav se narodil kol. r. 907-908 a byl pokřtěn patrně slovanským knězem, jedním z Metodějových žáků. Jiný slovanský kněz Pavel, který žil na Ludmilině dvoře, byl prvním Václavovým učitelem: „I dala jej bába jeho Ludmila učiti knihám slovanským, a on následuje učitele, naučil se rozumu všemu vbrzce“.Budoucímu knížeti se však mělo dostat hlubšího vzdělání. Už tehdy stávala v Čechách jakási vyšší škola na Budči při kostele sv. Petra. Učitel této školy, který má již v nejstarší latinské legendě výmluvné české jméno „Učen“, byl asi také domácího původu.Václavovi se tedy dostalo vzdělání, jakým se nemohli honosit ani panovníci velkých národů, ba ani soudobí němečtí králové. /Ota I. se naučil až v pozdním věku číst/. Ještě důležitější však bylo, že příklad zbožné babičky a literární vzdělání uschopnily mladého knížete, aby pochopil a pronikl podstatu a hodnotu Kristova náboženství. Toto náboženství, které mělo jako jinde i v českém národě způsobit hluboký převrat mravní i myšlenkový a položit tak základ skvělé křesťanské kultury, přišlo do Čech už několik desetiletí před Václavem, ale teprve o něm víme, že přilnul k vznešenému křesťanskému ideálu s veškerou silou svého nevšedního ducha a veškerou vroucností svého mladého srdce a snažil se později jako vladař uvádět tento ideál plně a opravdově do života. Tím však, jak říká významný historik, „mladý horlivec vystoupil povahou i snahou z řádu svého, stal se zcela nepodobným knížeti a dědici trůnu, jak jej znala a chtěla míti doba, dechem nové myšlenky ještě sotva dotčená“. Konflikt s Drahomírou a umučení sv.Ludmily: Celá hloubka rozporu mezi ideálem, ke kterému přilnul chlapec a světovým názorem jeho okolí začala být zřejmé teprve po několika letech, když kníže Vratislav předčasně zemřel /r. 921/ a když jeho vdova Drahomíra se snažila vtisknout poněkud jinou podobu dosavadnímu režimu a zejména výchově prvorozeného syna. Ti, kteří u pražského dvora přáli dosavadnímu vývoji, tušili, že od Drahomíry hrozí nebezpečí. Proto ponechali sice správu země do Václavovy plnoletosti Drahomíře, ale Václava, tehdy 13letého, když jej formálně povýšili na knížete, svěřili spolu s mladším bratrem Boleslavem na další vychování Ludmile. Je pochopitelné, že se tím Drahomíra cítila uražena jako matka i jako kněžna. Různí našeptávači její roztrpčenost a hněv ještě více rozdmýchávali a radili, aby napravila silou, co pokládala za křivdu. „Proč mi má být ona jako paní? Zahubím ji, a dostanu v svou moc všechno její bohatství a budu panovati svobodně“. Nadarmo se Ludmila, když viděla hněv mladé kněžny, zřekla poručnictví nad vnuky a uchýlila se svými kněžími na tetínské hradisko. Zloba snachy ji pronásledovala až tam. V noci před 15. nebo 16. září r. 921 dva Drahomířini družiníci, Tunna a Gommon vnikli na Tetín Ludmilu zardousili jejím vlastním závojem, ačkoli si sama přála prolít krev po způsobu starokřesťanských mučedníků. Důvodem zločinu Drahomíry byla jistě její žárlivost a s ní i chtivost kněžny i jejích rádců po Ludmilině statku. Nejhlubší důvod tragedie však je rozpor mezi křesťanstvím činu a křesťanstvím slova, který obě strany rozděloval. Kristián charakterizuje Ludmilu jako ženy všelikých plodů dobrotivosti plnou, v almužnách štědrou, v bdění neúnavnou, v modlitbě nábožnou, v lásce dokonalou v úslužnosti k sluhům Boží přehorlivou, matku sirotků, těšitelku vdov, navštěvovatelku vězňů.... Úcta sv.Ludmily: Nad místem umučení a prvním hrobem sv. Ludmily vystavěla Drahomíra kapli sv. Michaela. Podle legend proto, aby zázraky na přímluvu sv. Ludmily byly připisovány sv. Michalu. Sv. Václav brzy po nastoupení přímé vlády dal přenést ostatky své babičky do Prahy a uložit je v Chrámě sv. Jiří, kde jsou dodnes. Tímto přenesením, vedle biskupova zápisu do martyrologia se stala podle středověkých zvyklostí první českou světicí.

Page 12 of 191 První životopis o ní byl napsán ve slovanském jazyce. Je z pol.10. stol. Její svátek se uvádí v kalendáriu olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka z r. 1137. Její úcta rostla nepřetržitě v době gotické i barokní, až do nové doby. Oslavují ji četní čeští vrcholní umělci. Z hudebních děl vyniká mohutné oratorium Antonína Dvořáka sv.Ludmila.

Svatý Václav: Nastoupení samostatné vlády: Když se Václav asi 924 ujal vlády, bylo mu asi 18 let. Po matce zdědil energii a silnou vůli. Jeho hluboká zbožnost zdvojovala jeho mladé síly a doplňovala jeho nezkušenost. V nástupnické řeči, kterou mu životopisci vkládají do úst, Václav oznamuje napřed vladykům svou pevnou vůli, že se jednou provždy rozchází se stranou, která byla u moci za jeho matky a říká, že dobře ví o jejích intrikách a že nemá v úmyslu je dále snášet. Po těch slovech rozvíjí svůj program: „Ať láska k míru vře doma i venku v zemi. Soudcové ať se střeží podvracováním poškozovat práce jakékoliv prospěšnosti. Ať nikdo z vás se již nedopouští ohavnosti vraždy, jíž jste se často poskvrňovali. Neustanete-li od porušování tohoto zákona z bázně před nejvyšším Králem, pak vězte, že hněv náš vzplane proti takovým nešlechetníkům, a rozpálen horlivostí Boží dá jim stíti hlavu!“ Do provádění svého programu se dal Václav s horlivostí a energií která zasluhuje úcty a překvapuje v jeho věku. Jak lze soudit z životopiscových zpráv, nevraživost mezi oběma směry trvala dál. Václav, aby jí učinil přítrž, sáhl k činu, který dokazuje jeho energii. Poněvadž jeho strana označovala Drahomíru za původkyni těchto nepokojů,Václav poručil své matce, aby odešla do ústraní na Budči nebo v cizině, dokud nebude v zemi učiněn pořádek.Takovou energii jeho odpůrci jistě nečekali od mladíka, který zdánlivě neměl na mysli nic jiného než modlitbu a dobré skutky. Později, když se situace zklidnila, povolal Václav matku zpět. Bývalého panování však byla zbavena až do smrti. Ostatně se zdá, že Drahomíra, když viděla synovu horlivost se zcela smířila s jeho směrem. První legenda slovanská říká, že „ona se radovala z víry svého syna a z dobrodiní, které prokazoval“. Poměr Čech k říši: V době, kdy se Václav ujal vlády, hrozilo české zemi vážné nebezpečí. Arnulf, vévoda bavorský vtrhl r. 922 do Čech. Důvod není zcela jasný. Snad si dělal nárok nad vrchní panství nad Čechami. Jisté je, že Arnulfova politika směřovala proti Sasku, proti Jindřichovi I., který se r. 919 stal německým králem, sjednotitelem německých vévodství a zakladatelem nové německé říše. Víme, že Arnulf sám chtěl být německým králem a měl dobré styky s Maďary, jejichž pomoci používal proti Jindřichovi. Snad s těmito událostmi souvisí odklon Čech od Bavor a příklon knížete Václava k Jindřichovi a politické orientaci saské, o čemž svědčí také převládnutí úctu sv. Víta, saského světce. Poměr Václava k saskému Jindřichovi byl tedy přátelský. Znakem toho je i darování ostatků sv. Víta knížeti Václavovi pro jeho nový, monumentálně budovaný kostel. Podle názoru současníků měly totiž ostatky sv.Víta tajemnou státotvornou moc a věřilo se, že od té doby co se ostatky dostaly do Saska, moc Franků začala ochabovat a moc Sasů růst, takže se Sasko ze země poddané stalo zemí svobodnou. Snad tedy i přemyslovská Praha , obdarovaná světcovými ostatky, měla mít účast na podobném dobrodiní. Velmi často se poměr sv. Václava k říši a k Jindřichovi líčí zcela jinak. Byl prý to právě kníže Václav, který se uvolil platit říši poplatek 500 hřiven stříbra a 120 volů. Historické zprávy nás bezpečně poučují, že běží poplatek velmi starý. /Viz výše/. Kosmas, jenž o něm mluví při příležitosti výpravy Jindřicha III. Proti Čechám r. 1040, vykládá zmateně, jako by jej ustanovil Pipin, syn Karla Velikého. Není však zcela jisté, zda Pipin mohl do českých dějin zasáhnout. Zpráva znamená jen tolik, že v době Kosmově se hledělo na poplatek jako cosi dávného, od věků ustanoveného. Poplatná byla i Morava, a to i Morava Svatoplukova.

Page 13 of 191 Poplatek sám neznamenal ještě poddanství. Byl tzv. „Tributum pacis“, poplatek za mír, úplatek nepokojnému sousedovi, aby dal zemi pokoj, nebo poplatek místo kořisti. Je více než pravděpodobné, že poplatnost existovala již za Spytihněva, který se r. 895 podřídil Arnulfovi a Řeznu. Že by se byl Václav jako prvý z českých panovníků zavázal k odvádění poplatku, je historický omyl. Byly-li Čechy za jeho vlády poplatné, nevíme. Politika Čech byla asi ve spojeneckém souladu s politikou Jindřichovou vůči Maďarům, kteří tenkrát byli metlou křesťanské Evropy. Když tedy říká saský kronikář, že „kníže byl Jindřichovi užitečným“, sluší se těmito slovy rozumět v tom smyslu, že asi ve stejné míře byl Václavovi užitečným i Jindřich. Patrně i na Čechy doby Václavovy se vztahovalo Jindřichovo příměří s Maďary na devět let, takže český stát netrpěl jejich barbarskými nájezdy. Vláda sv. Václava: I když říše prvních Přemyslovců byla značně rozsáhlá, její vnitřní složení nemělo náležitou pevnost. Byla to patrně řada drobných knížectví, v nichž celkem samostatně vládli menší pohlaváři pod vrchní správou českých knížat. Teprve po delších zápasech s těmito knížaty, od kterých vždy hrozili porušení slibu věrnosti a odtrhnou se od přemyslovského státu, podařilo se nástupcům sv. Václava tyto staré rody vyhubit a správu jednotlivých krajů svěřit velmožům ze své družiny. Moc a nadvládu nad rozlehlými kraji mohli první Přemyslovci udržet jen náležitou přísností. Ani sv. Václav nemohl tvořit výjimku. Legendy jen mimoděk poodkrývají tuto drsnější tvář mladého knížete. Jinak ji zpravidla zakrývají maskou mnišských ideálů a ctností, kterými, jako příklad křesťanského vladaře měl být naplněn. Píší na jedné straně, že kníže Václav “drsným rouchem žíněným jsa vespod oblečen a navrchu v šat královský jsa zahalen, skromnou stravou se spokojoval a setrvával i v noci na modlitbách“, naproti tomu jinde doznávají, že kníže stoloval se svými družiníky, že „je opatřoval nejlepším oděním a zbraněmi“ a také „jestliže se u někdy stalo jako knížeti, když mezi takovými zvířaty spolu s nimi hodovala hojněji se napil, druhý den činil pokání“. Legendy vyprávějí, že Václav, proniklý novou křesťanskou morálkou „žaláře pobořil a všecky šibenice pokácel“ a raději pod nějakou záminkou odcházel ze soudní síně, než aby byl přítomen ortelů smrti, na druhé straně však vyprávějí, že Václav ty, „kteří se po krčmách toulají a víru opouštějí, dával ihned spoutati a krutě zmrskati mnohými ranami“ a hrozil, že jeho hněv „dá sraziti hlavu každému, koho najde v té věci vinným“. O mužné energii mladého knížete svědčí jistě výmluvně to, že měl dosti odvahy vystoupit i proti matce a změnit spád české politiky, právě tak jako se nebojácně postavit proti mladšímu bratrovi. Když jej Boleslav záludně pozval do Boleslavě, Václav, i když byl patrně varován, směle a nebojácně, vědom si své duševní i tělesné převahy, ozbrojuje sebe i družinu a přijímá pozvání. Také Kristián dává Václavovi osobně se utkat s knížetem kouřimským a nabídnout mu souboj místo boje obou jejich vojsk. Při osudné hostině ve Staré Boleslavi, když prý spiklenci, majíce ukryty meče pod šaty, třikrát povstali na znamení, že už přišla chvíle, Václav „neděsil se nebezpečí a nejsa nikterak stísněn“ /i když byl opětovně varován/, svou duševní převahou a statečností přemohl spiklence, takže „jakoby něčím přemoženi klesli na sedadla“ a pozbyli odvahy. Ano, při vlastním útoku Boleslavově Václav srazil útočníka k zemi se slovy:“Co ti to napadlo bratře?“ a vytrhl mu meč, takže Boleslav v úzkosti počal prý volat o pomoc. Všechny tyto skutečnosti nasvědčují, že sv. Václav byl skutečně kníže odvážný a statečný, „rytíř Kristův“, ale také bohatýr, který se dovedl odvážně postavit každému nebezpečí. K nejzákladnějším otázkám doby sv. Václava náleželo vykořenění pohanského smýšlení a pohanských přežitků, přeměna staré české společnosti v novou, křesťanskou. Právě v těchto snahách je třeba spatřovat hlavní zásluhy mladého energického knížete. Šířením křesťanství a praktickým uskutečňováním jeho zásad zasloužil se sv. Václav o budoucnost národa víc než nevím jakými politickými a vojenskými výboji. Nejnárodnější politika jeho doby

Page 14 of 191 byla politika skutečného pokřesťanštění národa. Byla to životní otázka. Jen křesťanství mohlo stmelit rodící se stát, zajistit jeho existenci a kulturně jej povznést. Z legend

svatováclavských se dovídáme reálně o Václavových křesťanských reformách jen málo. Důležité jsou zmínky o tom, že Václav „byl dalek užívání všelikých muk pohanských při soudech“ že „obviněné z bídných zločinů vysvobozoval“, nebo „že vykupoval ty, kdo byli prodáni /pro nějaké provinění/ do otroctví“. Stejně tak alespoň v několika náznacích můžeme vyčíst ze starších legend že Václav se snažil o zmírnění otroctví, které bylo v jeho době v našich zemích velmi rozšířeno. Životopisec mimochodem prozrazuje, že Václav v sobotu velikonoční a svatodušní, kdy se konaly hromadné křty, když se neobjevilo dosti dítek /patrně z urozenější společnosti/, „posílal na tržiště a všecky mladé otroky, které tam otrokáři přivedli na trh, z lásky k Bohu vykupoval“, aby je pak věnoval kněžím. Sv. Václavu se příčilo, aby otrocké děti byly prodávány židovským kupcům a od nich pak odváženy do Uher, nebo do Arábie, jak bývalo zvykem, a zmírňoval jejich osud tím, že je daroval kostelům nebo kněžím. Na odstranění otroctví, příliš vžité a rozšířené instituce tehdejšího hospodářství, sám nepomýšlel, ba ani pomýšlet nemohl, neboť z hlediska tehdejší doby se zdálo, že svět bez existence otroctví je nemožný. Už první legenda slovanská o sv. Václavu vypravuje, že zbožný kníže „zbudoval kostely při všech hradech a při nich zřídil velkolepě služebníky Boží“. Významných hradisek v „Čechách“, tj.v severozápadním úseku středních Čech není tolik, aby v nich v krátké době nemohly být postaveny chrámy. I kostel P.Marie na Budči mohl vzniknout v době Václavově.V Praze dokončil chrám sv. Jiří, založený Vratislavem. Nejvýznačnější stavbou Václavovou je ovšem chrám sv. Víta na pražském hradisku, rozlehlá čtyřapsidová rotunda s přilehlým přístavkem pro schodiště u severozápadní stěny lodi. Vzorem stavby byl mariánský chrám , založený po r. 805 v dalmatském Zadaru tamním biskupem sv. Donátem, a později zasvěcený jemu samému. Václavova monumentální rotunda svatovítská je skvělým příkladem karolínské stavby , jedinečným ve střední Evropě. Díla malby a plastiky z té doby se nezachovala. S Václavovým životem je také spojen pražský knížecí palác. Z jeho nejstarší fáze, kdy byl obýván světcem, je zjištěno jen jižní křídlo. Na jižním svahu hradního vrchu byly objeveny nízké terasovité úpravy zasypané sutí a nálezy od sklonku 10.stol. Byly to patrně terasy vinic z počáteční fáze hradiska. To ilustruje legendární zprávy o sv. Václavu, jak vycházel v noci na svou vinici pro révu, kterou pak lisoval pro mešní účely. V církevním ohledu byl asi sv. Václav nucen pokračovat zatím v politice svého strýce Spytihněva a svého otce Vratislava. Udržoval přátelský poměr k Řeznu a k jeho biskupovi. Stavba velkého kostela svatovítského a uznání svatosti kněžny Ludmily mohou být náznakem velkých plánů sv. Václava , aby se Praha stala sídlem biskupství. Kanonizace sv.Ludmily měla jaksi posvětit pražskou půdu pro tento účel. Snad se založením biskupství souvisí i zamýšlená cesta sv. Václava do Říma, odkud papežské svolení k založení pražského biskupství přinesla později jeho neteř Mlada.Tímto činem chtěl vzdělaný kníže aspoň částečně korigovat osudný čin svého strýce Spytihněva, který se i v církevním ohledu podřídil Řeznu. Přes hojné styky Václavovy s německým kněžstvem latinského obřadu, zaujímají přední místo na Václavově dvoře kněží slovanští. Kněz Pavel, někdejší důvěrník kněžny Ludmily se někdy nazývá „presbyter maior“ pražského hradiska, vyzdvihuje tělo sv.. Ludmily a později pohřbívá tělo sv. Václava, vychovatelem Václavovým je kněz Učen. Tím spíše, už z důvodů praktických, byla v slovanská bohoslužba popředí i na venkově. Mučednická smrt sv. Václava.

Page 15 of 191 Mladému a vzdělanému knížeti nebylo souzeno řídit osudy českého státu déle než asi osm let. Část velmožů jeho ušlechtilé snahy nechápala: „Co si počneme s ním? Vždyť je zkažen od kněží a je jako mnich!“ Využila ctižádostivosti a vládychtivosti jeho bratra Boleslava ke spiknutí proti Václavovi a rozhodla se jej odstranit. Bylo to spiknutí politické, ale nesporně bylo reakcí proti křesťanskému rázu Václavovy vlády. A tak došlo k oné známé smutné události z 28. září r. 929 /935/ , k vraždě ve St.Boleslavi.Václav zahynul jako oběť bratrovy ctižádosti, ale i jako uskutečňovatel české křesťanské tradice, k níž položila základ činnost sv. Metoděje. Vrahové darovali mimoděk národu svatého mučedníka: „A tak, opovrhnuv vévodství vznešenosti pozemské, v němž předtím statečně vládl, v království nebeské vévoda a mučedník pravý vešel“. Spornou otázkou zůstává datování staroboleslavské vraždy. Den 28.září připadá na pondělí r. 929, o němž, jako o době vraždy mluví Kristián i Kosmas, / moderních historiků Pekař/, ale i na pondělí r. 935, na němž se ustálila romantická historiografie z důvodů snazšího vysvětlování některých souvislostí.

Svatováclavská úcta Život světců nekončí jejich pozemskou smrtí, ale v jistém smyslu začíná jejich nové působení na zemi. Stejně tak tomu je u sv. Václava. Kanonizace sv. Václavova jeho úcta do konce středověku: Tragický konec mladého knížete mu vzbudil jisté sympatie i u těch, kteří dříve nesouhlasili s jeho vládním směrem. I Boleslav brzy uznal svou vinu a symbolicky to naznačil, když dal bratrovo tělo přenést do Prahy a uložit jej v jižní apsidě svatovítské rotundy. Tím vlastně provedl důležitý akt kanonizačního procesu podle tehdejšího církevního práva.datum přenesení 4. března se objevuje i v kyrilsky psaných zprávách, ale je opět obtížné rozhodnout mezi roky 932 a 938. Také bavorské prostředí začalo brzy uctívat světcovu památku a vytvořilo první latinskou svatováclavskou legendu „Crescente fide christiana“. Lze předpokládat, že ještě před zřízením pražského biskupství úcta sv. Václava zobecněla, ovšem mimo zástupy drsných bojovníků. Když při přepadení Libice na sklonku září r. 995 obležení žádali o příměří na svatováclavský den, tu, jak vypravuje sv. Bruno z Querfurtu, obléhatelé pokřikovali: „Je-li vaším svatým Václav, je naším ovšem Boleslav!“ O úctě sv. Vojtěcha ke sv. Václavu svědčí dostatečně to, že dal podnět k dílu Kristiánovu. Už předtím, na počátku Vojtěchova biskupského působení, vyzval císař Ota II. Gumpolda k sepsání legendy. /Vdova po Boleslavu II. Emma si její text dala iluminovat fuldskou školou/. V 10.století je sv. Václav sice českým světce ale ještě ne národním patronem. V legendách je z hlediska morálky evangelia odsuzován čin bratrovraždy, zavrženíhodný skutek pohanské doby. Líčí sv. Václava jako oběť zápasu mezi křesťanstvím a pohanstvím, mezi starou a novou mravností. Rys ochránce národa tu ještě chybí. Vážná proměna nastala v 11., a 12. století. Probuzené české národní vědomí se děsí před kulturní germanizací, která národu zároveň brala slovanskou bohoslužbu a hledá oporu u svých patronů v nebesích. První místo zde zaujímá sv.Václav. Už na samém počátku 11. století se objevuje jeho obraz vedle obrazu panujícího knížete na českých mincích a tak symbolizuje českou státnost. Koncem tohoto století se také nazývá pražský hrad hradem sv. Václava a někdy v té době vznikají první sloky svatováclavského chorálu:“utěš smutné, zažeň vše zlé, svatý Václave“. V té době se také objevuje obraz sv. Václava na české státní pečeti a jeho svátek se stává dnem shromáždění předních velmožů země, kdy rozhodují důležité záležitosti státní i církevní. Kronikář z počátku 12. století nazývá český národ „rodinou svatého Václava“. Sv. Václav se přirozeně stává ochráncem a pomocníkem českých bojovníků. Jeho zásluze bylo přičítáno české vítězství za knížete Břetislava r. 1040 nad Jindřichem III. Podobné ochraně sv. Václava je přičítáno české vítězství nad Němci u Chlumce r. 1126 a řada dalších.

Page 16 of 191 Sv. Václav se stává nebeským spolubojovníkem českých vojsk. „An české vojsko požehnává a na Němce mečem mává“ /Dalimil/.

V té době dostává sv. Václav také jinou vnější podobu. Jestliže na mincích z doby Jaromírovy se sv. Václav ještě objevuje jako mnich s rukama na prsou zkříženýma, za krále Vratislava vystupuje jako kníže a skutečný vévoda s helmou na hlavě a s korouhví v truce. /Této korouhvi sv. Václava bylo přičítáno velké vítězství Přemysla Otakara II. r. 1260 v bitvě u Kressenbrunu/. V dalším období přibývá jiná zbroj, až ve 12. století obraz národního světce nabývá podoby ozbrojence a bojovníka na koni. Zároveň s tímto vojenským významem se stává sv. Václav ochráncem českého národa, jako dárce míru a pokoje. V tomto pojetí se objevuje od časů krále Vladislava jeho podoba na české státní pečeti s charakteristickým nápisem: „pax regis Wladislai in manu sancti Wenceslai“, - mír země krále Vladislava v rukou sv. Václava. Spolu se sv. Ludmilou, sv. Vítem, sv. Klimentem a s „pěti bratřími“stává se sv. Václav skutečně národním světcem a českým patronem. K novému převtělení českého vlastenectví a české státnosti v úctu svatováclavskou dochází potom v době Karla IV. Sám Karel píše legendu o sv. Václavu a v novostavbě kostele sv. Víta vyzdobil jeho kapli nejkrásnějšími českými drahokamy. Tato kaple se pak stala schránkou i nově upravené české koruny, kterou Karel IV. prohlásil za majetek sv. Václava, takže budoucím českým králům byla jen propůjčena a ti byli jen dočasnými nositele věčné koruny svatováclavské, jakožto symbolu českého státu. Pozoruhodnou sochařskou výzdobou svatováclavské kaple je socha vytvořená Petrem Parléřem. Slavný architekt a sochař použil zde snad ponejprv metody, ke které dospívá teprve moderní antropologie, a modeloval světcovu hlavu podle jeho lebky. Svatováclavská úcta byla živá také v době husitské. Staří čeští světci byli husitům milí, protože se dočítali v legendách, že přijímali podobojí. Proto se nejednou setkáváme na husitských oltářích s vyobrazením českých patronů se sv. Václavem a Husem, např. jak sv. Vojtěch celebruje mši sv.a sv. Václav s Husem mu přisluhují.V době husitské byl svatováclavský chorál rozmnožen o nové sloky:“Ty jsi dědic české země,rozpomeň se na své plémě, nedej zahynouti nám ni budoucím“. Svatováclavský chorál se ozýval z úst „Božích bojovníků“ v letech husitské revoluce, ale také v bitvě u Lipan, kde spojení husité a katolíci přemohli táborské nebezpečí. Ve významných dobách českých dějin se svatováclavská hymna ozývá jako česká národní hymna. Svatováclavská úcta v nové době: Období protestantismu v 16. století zchladilo svatováclavskou úctu. Ale i zde víra, že staří čeští světci přijímali podobojí sbližovala zluterizované husity, i stoupence Jednoty bratrské a její přední představitele, jako Budovec, Karel st. ze Žerotína, Jan A. Komenský se v duchu národní a náboženské tradice hlásí k úctě sv.Václava. Daleko víc v této době sv. Václav dražší katolíkům, kteří v něm viděli svého patrona a ochránce. Když pak pokořený a zdeptaný národ se po bitvě na Bílé hoře ocitl na pokraji zániku, tu opět Čechové hledají záchranu u svých národních patronů, zejména u sv. Václava. Za mnohé tu promlouvá jezuita Bohuslav Balbín: „Viz, kterak hubí lid tvůj národové cizí, braň nás svatý Václave!“ V duchu Balbínově pokračuje pak celé naše vlastenecké baroko. V té době se šíří i pověst o Blaníku a v něm spícím vojsku sv. Václava, který zachrání Čechy, až bude nejhůře. Koruna svatováclavská byla po celé 19. století symbolem bývalé samostatnosti. Ukázalo se to v srpnu r. 1867, kdy byly přiváženy české korunovační klenoty z vídeňské dvorní klenotnice zpět do Prahy. Vlak sice jel českými zeměmi v noci, ale po celé trase z Břeclavi až do Prahy velké davy lidu jásavě pozdravovaly českou korunu. V Praze byla koruna vezena ke sv.

Page 17 of 191 Mikuláši na Malé straně, kde kardinál Schwarcemberk sloužil slavné bohoslužby. „Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm!“ Svatováclavská idea dostává opět nový obsah jako

mocná opora státoprávního zápasu Čech s Vídní. Tato úcta a naděje se vtělila také v nejkrásnější sochařské dílo J.V. Myslbeka – sochu sv. Václava na Václavském náměstí. /J.Kadlec/

Doplnění historického obrazu podle J. Pekaře: Sv. Václava oslavily legendy /slovanské i latinské/, vznikající hojně od 2. pol. 10. stol., jako prvého velkého svědka příslušnost Čechům ke křesťanským národům, tj. kulturním vůbec. Kostel sv. Víta, v němž byl pochován, stal se hlavní českou svatyní. Hrad pražský slul hradem sv. Václava a později vše, co bylo v národním životě zvlášť důležitého bylo spojováno s jeho jménem. Také na Moravě /Olomouc/ a v Malopolsku /Krakov/ je sv. Václav patronem hlavních zemských kostelů a svědkem působení Čech na východ. Boleslav I /929-967/ : Zavraždění sv. Václava, jehož vláda byla založena na přátelských stycích s novou německou saskou dynastií, bylo asi popudem Jindřichovi, aby proti novému knížeti Boleslavovi zakročil a donutil jej k slibu poslušnosti. Saští panovníci v té době začali obchvacovat české Slovany i ze severu, když si podrobili srbské kmeny. Když po Jindřichovi nastoupil na trůn král Ota I. /935/, postavil se Boleslav proti němu a vzdoroval mu dlouhá léta. Teprve r. 955 s vybranou legií českých bojovníků mu pomáhá proti Maďarům v bitvě u Lechu. Po porážce Maďarů se snad i moravští Slované, nebo alespoň jejich část zbavili maďarského panství, nevíme ovšem, zda Boleslav rozšířil své panství i na Moravu. Zato víme, že vládl řadě kmenů v horním Slezsku a v Krakovsku.Tou dobou se začaly polské kmeny organizovat ve větší stát se sídlem v Hnězdně. Boleslav s nimi udržoval přátelské styky. Jejich knížeti Měškovi dal svou dceru Doubravku za manželku. Tak se otevřela Polákům cesta ke křesťanské víře. Židovští obchodníci s otroky, cestující po slovanských zemích, jejichž zprávy se nám zachovaly, líčí moc Boleslavovu jako velikou a Prahu jako největší obchodní místo ve slovanských zemích. Rozvoj české moci za Boleslava I. nás nutí mít za to, že v jeho době už byla založena moc pražských knížat nad ostatními kmeny v zemi. Známe jen některá jména těchto kmenů na severu a západě: Pšované, Litoměřici, Děčané, Glomači, Lučané, Zličané, Charvati. Východ a jihovýchod země byl ještě za Boleslavů pod panstvím knížete Slavníka, sídlícího na hradě Libici. Slavníkovci byli již ale asi pod svrchovaností pražských knížat.

Page 18 of 191

III. České církevní dějiny – 10. stol.- pražské biskupství, sv. Vojtěch Předčasná smrt sv. Václava a následující politický převrat zmařily Václavův plán český stát církevně osamostatnit zřízením vlastního biskupství. Když se pak Boleslav I., Václavův vrah a nástupce přesvědčil o nezbytnosti takového kroku, nebylo to již tak snadné, evropské mocenské poměry byly mnohem složitější. Zřízení biskupství byla záležitost, která nezávisela jen na vůli českého knížete. Vyžadovala souhlas papeže i císaře.To se však týkalo evropské politiky, která tehdy byla ve znamení soupeřství mezi papežstvím a císařstvím.Císař Ota I. pohlížel na slovanské krajiny východně od Labe jako na misijní oblast říše. Chtěl zřídit v Magdeburku nové arcibiskupství, jemuž by byly podřízeny všechny národy, které by on sám, nebo jeho nástupci obrátili na křesťanství. Tedy podle toho plánu nemohla být nikdy zřízena samostatná slovanská církevní provincie a nemohl vzniknout správní církevní obvod, který by podléhal přímo svatému stolci. Když papež Jan XIII. r. 967 Magdeburk konečně povýšil na arcibiskupství, nepodřídil se nijak slepě císařově vůli, ale zachoval si určitou nezávislost. Obdařil sice Magdeburk znamenitými výsadami, ale omezil jeho oblast pouze na tehdy již podrobená slovanská území. Papež se nechtěl vzdát účasti na misijních podnicích, ale zamýšlel je sám řídit a podle okolností jednat přímo i s novými národy získanými pro křesťanství. Za této situace se jednalo o založení pražského biskupství. Proto jednání bylo dlouhé a obtížné. Jednání Boleslava I. s císařem Otou I. a papežem Janem XIII: Iniciativa o zřízení biskupství vyšla od Boleslava I. Vypravil do Říma /r. 967/ dceru Mladu a ta přinesla odtud list, jímž papež dal žádosti zásadní souhlas. /Kromě toho přinesla Mlada zakládací listinu prvého kláštera benediktinek . Vznikl při kostel sv. Jiří, Mlada se stává první abatyší,s řeholním jménem Marie/. Bylo rozhodnuto, že nové biskupství nebude včleněno do metropole magdeburské, jak by si přál císař, ale nezůstane ani v metropoli salcburské, kam dosud Čechy náležely jako součást řezenské diecéze /aby nevzrostl vliv bavorských vévodů, znepřátelených s císařem/. Nová diecéze byla včleněna do staré metropole mohučské, kde papež mohl uplatnit velký vliv. Pražská diecéze obsahovala nejen Čechy, ale i Slezsko, Krakovsko a oblasti východně odtud – tedy misijní kraje. Sv. Wolfgang: Cesta ke zřízení pražského biskupství se uvolnila teprve po smrti řezenského biskupa Michala, který nebyl ochoten vyvázat českou zemi ze své diecéze. Jeho nástupce, sv. Volfgang, který předtím působil jako misionář v Uhrách, viděl, jaké dobrodiní by pro Čechy znamenala vlastní církevní organizace, a dobrovolně, nezištně a z přesvědčení dal souhlas k oddělení Čech od řezenské diecéze. Svým oponentům z katedrální kapituly řekl: „Vidíme v půdě oné země skrytou vzácnou perlu, kterou nemůžeme získat, neobětujeme-li své poklady, proto slyšte: Rád obětuji sebe sama i vše, co mi patří, aby tam církev zesílila a dům Páně zapustil pevné kořeny“. K založení biskupství došlo krátce před smrtí Oty I. /zemřel 7.5.973/. Za prvního biskupa ustanovil Jan XIII. bývalého korveyského mnicha Dětmara, který byl již delší dobu v Čechách a měl Boleslavovu důvěru. Až v lednu 976 mohl přijat z rukou mohučského arcibiskupa Willigise svěcení. Tím pražské biskupství zahájilo svou činnost. Biskupství moravské: po boku Dětmarově vystupuje jako poradce mohučského arcibiskupa také biskup moravský. Kdo byl tento moravský biskup? Není stopy po zakládací listině moravského biskupství. Z toho plyne, že jde o zbytek staré církevní organizace, kterou papež Jan IX. s pomocí arcibiskupa Jana a biskupů Benedikta a Daniela obnovil na Moravě po vyhnání slovanských kněží v letech 899-900. Maďarským nájezdníkům se nepodařilo zničit celý církevní život. Na uhájených územích se asi udrželo jedno z moravských biskupství, i když jeho správce neměl stálé sídlo. V sedmdesátých letech 10. století měla tedy Morava vlastního biskupa s diecézí nezávislou na diecézi české.

Page 19 of 191

Sv. Vojtěch: Nástupcem Dětmarovým na pražském stolci byl sv. Vojtěch. Mládí sv. Vojtěcha: Pocházel z mocného rodu posledních mimopřemyslovských knížat, ovládajících severovýchodní část nynějších Čech včetně Kladska. Jeho otec Slavník pocházel po otci z knížecího rodu charvátského, matka Střezislava byla snad Přemyslovna.Vojtěch se narodil kol. r. 956 a mládí prožil na Libici pod vedením domácího kněze Radly spolu se starším bratrem Soběborem a mladšími sourozenci Spytimírem, Bobraslavem, Bořejem a Čáslavem a otcovým levobočkem Radimem. Pak byl poslán na tehdy slavnou školu v Magdeburku. Léta tam strávená byla velmi plodná. Dosáhl tam vzdělání, o němž současníci mluvili vždy s respektem. Vynikal také příkladným křesťanským životem. Chlapce si oblíbil tuhý a nepřístupný asketa Adalbert, arcibiskup magdeburský, po němž dostal Vojtěch biřmovací jméno, které pak tolik proslavil. Vojtěch se vrátil do Čech jako podjáhen r. 981. R. 982 byl svědkem těžkého umírání biskupa Dětmara, který na smrtelné posteli bědoval nad svou povolností a přílišnou opatrností, která mu nedovolovala, aby rázně vystoupil proti zlořádům mezi laiky a klérem. To na Vojtěcha učinilo nezapomenutelný dojem. Přemyslovci se snažili využít všech příznivých okolností k likvidace slavníkovské domény. Využili k tomu i volby Dětmarova nástupce. A tak byl 19.ledna 982 přes své zdráhání zvolen Vojtěch za pražského biskupa. Přemyslovci počítali s tím, že Slavníkovec Vojtěch jako biskup celé země bude ve smyslu otonského názoru služebníkem Přemyslovců, kteří si dělali nárok na bezprostřední panství nad celou zemí. Ukázalo se však, že tato kalkulace byla mylná. První léta Vojtěchova episkopátu: Ve Veroně, kam si jel Vojtěch pro investituru /neboť císař s mohučských arcibiskupem Willigisem dlel právě v Itálii/, se seznámil s mnoha vynikajícími muži, jako byli Toulský biskup Gerard a zvláště Clunyjský opat Majolus, „nekorunovaný papež“, skutečný vládce a arbiter v církevních a duchovních věcech doby a nejvýznačnější představitel clunyjské reformy, která měla vedoucí úlohu velkého reformního hnutí v církvi. Clunyjská reforma byla původně myšlena a prováděna jako reforma čistě kláštěrní, jako návrat k původní přísné řeholi sv. Benedikta, ale svými důsledky nutně směřovala k prohloubení náboženského života v celé církvi. Vedla nakonec také k emancipaci církve z područí světské moci, do kterého se dostala jednak nadvládou císařství nad papežstvím, jednak feudálním systémem, který udělal z biskupů a opatů světské pány, sloužící zájmům svých panovníků a často zanedbávající své pastýřské povinnosti. Vojtěch, nadšený novým rozšířením obzoru i hloubkou poznaných myšlenek, přijal clunyjské reformní myšlenky i snahu o emancipaci církve z moci světských knížat plně za své a jal se je hned nadšeně uskutečňovat. Ovšem nebylo většího kontrastu než mezi reformními ideály clunyjskými a náboženskou a církevní situací té doby v Čechách. Většina národa vězela v pohanských obyčejích byla křesťanskou jen podle jména. Bylo třeba začít znovu. Aby se však mohlo začít s takovým dílem, bylo by třeba dokonalého porozumění a souladu mezi biskupem Vojtěchem a světskou mocí. Pokud měl kníže alespoň zpočátku dobrou vůli, velmi brzy byl omezován ve svobodném rozhodování svými velmoži, zvláště rodem Vršovců o jejichž divokosti a nezkrotném egoismu nás nenechávají současná svědectví na pochybách. Reakce proti Vojtěchově správě se ohlásila v plné síle, když se mladý biskup pustil do nerovného boje se svým stádcem kvůli některým jevům, které jej zraňovaly nejbolestněji, ale které byly mezi lidmi vžité a takřka samozřejmé. Především mnohoženství a sňatky s příbuznými, otrokářství velmožů, jejichž nejvýnosnějším zaměstnáním kromě války byl velmi rozvětvený obchod se zajatci a otroky vůbec. Vojtěchovo úsilí bylo také zrazováno odporem nebo netečností velké části kléru, žijícího nekanonicky. Je pochopitelné, že vyzněla naprázdno i snaha Vojtěchova na zavedení řádné církevní daně. K těmto zlořádům, které byly

Page 20 of 191 zásadní překážkou skutečné nápravy v duchu západní reformy biskup přirozeně mlčet nemohl. Že neslevil, je jeho slávou v Českých dějinách. Je ovšem otázka, zda způsob a prostředky, které volil, byly vždy nejvhodnější. Podle lidského soudu se může jevit, že Vojtěch nebyl vždy dostatečně pružný a trpělivý ve správě biskupského úřadu. Není však vůbec jisté, zda by „hadí opatrnost“ byla v českých poměrech účinnější než Vojtěchova přímočará taktika víry. Dramatický zápas Vojtěchův s domácí polopohanskou anarchií, umocněnou nevyřešeným poměrem mezi Přemyslovci a Slavníkovci, známe totiž jen v hrubých obrysech. Odchod z vlasti: Hned v prvních letech svého působení konal Vojtěch misijní cesty po rozsáhlém Boleslavově území. Navštívil také Uhry a pokřtil syna vévody Gejzy, pozdějšího krále sv. Štěpána. V Čechách se však situace zhoršila do té míry, že Vojtěch už neviděl možnost pokračovat ve své apoštolské práci. Odešel do Říma požádat papeže, aby ho zprostil úřadu. Papež Jan XIV. mu vyhověl, pražský stolec však neobsadil. Vojtěch pomýšlel na pouť do Sv. země, ale zůstal v klášteře na Monte Casinu. Ale ani v tomto klášteře, kde v něm pořád spatřovali biskupa a žádali od něj biskupské funkce dlouho nezůstal a na radu basiliánského mnicha Nila zakotvil v latinském klášteře P. Marie na římském Aventinu. Byl přijat do řádu, konal postupně všechny práce spojené s noviciátem a 17.4. 990 složil řádové sliby. Jeho příkladu následoval jeho bratr Radim, který přijal jméno Gaudentius. Léta strávená na Aventinu, byla Vojtěchova nejšťastnější. Našel tam v opatovi otce a v bratřích rodinu. Stykem s vybranou společností vynikajících mužů, latiníků i Řeků, kteří tam žili nebo se tam scházeli se jeho duchovní život velmi prohloubil. Druhý pražský episkopát: Tento idylický život ale netrval ani celé 4 roky. Po smrti míšeňského biskupa Volkolda, který pražskou diecézi dočasně spravoval, ani císař ani mohučský metropolita nemínili sedisvakanci dále trpět, a tak byl Boleslav II. donucen jednat s Vojtěchem o návrat. V čele poselstva, které přijelo vyjednávat s Vojtěchem do Říma byl někdejší Vojtěchův učitel Radla a mnich Kristián, který jménem lidu sliboval, že „napraví v čem pobloudili a odčiní, čím se provinili, zanechajíce zlého“. Vojtěch určil podmínky a když přijal záruky knížete, vrátil se domů. Nechtěl však přijít s prázdnýma rukama. Na Aventinu vzniká myšlenka založit v Čechách klášter, v němž by měl Vojtěch jakousi náhradu za ztracený útulek a oporu ve své pastýřské práci. Vybral si tedy v Římě dvanáct mnichů aby se s Kristiánem a Radlou odebrali do Čech, a sám spěchal do Němec, vyhledat mladého Otu III. a metropolitu Willigise, aby s nimi projednal různé církevní záležitosti. S budoucím císařem se setkal v Cáchách a navázal s ním vřelé přátelství. V Praze byl lidem nadšeně pozdraven a od knížete přijal edikt, kterým mu bylo dovoleno rozlučovat manželství uzavřená mezi příbuznými, stavět kostely na příhodných místech a vybírat desátky. Otázka ženatého kněžstva a obchodování s křesťanskými zajatci sice zůstaly nevyřešeny, ale přece tento edikt byl znatelným pokrokem a je vůbec prvním dokladem křesťanského zákonodárství českého panovníka. Mnichy, které přivedl z Říma uvedl do Břevnova u Prahy, zakoupil tam les „Šárku“ jako místo pro stavbu kláštera. Papež Jan XV. vydal r. 993 zvláštní list, jímž vzal klášter pod svou ochranu a zaručil svobodnou volbu opata. To je dokladem velkého významu, jaký budoucímu klášteru přisuzovali biskup i papež pro budoucí misijní působení mezi Slovany. Listina mluví o opatu Anastaziovi. Opíraje se o družinu svých věrných, dal se Vojtěch opět horlivě do pastorační práce. Jeho v cizině rozšířený obzor jej vedl i k činnosti obecně kulturní. Byl i sám literárně činný. Dal podnět k nejstarší české kronice, dílu Kristiánovu, která v rámci dvojlegendy o sv. Václavu a sv. Ludmile podává vlastně ranou českou církevní historii. Nejnovější historické bádání potvrzuje její vznik v 10. stol. Sv. Vojtěch je také autorem nejstarší české duchovní písně „Hospodine pomiluj ny!“

Page 21 of 191 I když podmínky pro Vojtěchovo působení byly tentokrát příznivější, ani tentokrát jeho episkopát neměl dlouhého trvání. Bezprostřední pohnutkou k jeho přerušení byla barbarská vražda ve svatojiřském chrámovém azylu, výkon rodové krevní msty, čin, ve kterém se, jak praví historik: „jakoby se sběhli všichni běsi, kteří lomcovali českou přítomností“. Na toto výsměšné porušení církevního práva odpověděl biskup vyhlášením církevní klatby nad provinilci, a když napomenul kněžstvo i lid, opustil znovu vlast. Byly pro to ovšem i vážné důvody politické – nové rozpory mezi Přemyslovci a slavníkovským rodem Vojtěchovým. Nad říší Boleslavovou se stmívalo. V sousedství vyvstal mohutný protivník – polský Boleslav Chabrý, který se netajil záměrem vytvořit jednu velkou říši západních Slovanů. V cestě mu stálo české panství . A Přemyslovcům se jevilo jako překážka spolehlivé obrany země panství Slavníkovců, kteří se mohli spojit s polskými Piastovci. Pro takovou konspiraci ovšem není historického dokladu. Vojtěch asi tušil blížící se pohromu. Ale nemohl jí zabránit a nechtěl alespoň svou osobou zavdávat příležitost k třenicím a tak odešel ze země. Mučednická smrt:Vojtěch zamířil opět do Říma, ale cestou se zastavil na dvoře maďarského knížete Gejzy a zdržel se tam nějakou dobu, „vychovávaje jeho syna Štěpána a obraceje lid na víru“. V Římě se uchýlil do kláštera na Aventinu, kde byl vřele přivítán a opat Lev jej učinil svým zástupcem. Vyvraždění Slavníkovců: V Čechách zatím dospěly věci ke krvavému konci. Když značná část přemyslovského i slavníkovského vojska pobývala r 995 na výpravě Oty III. a Slavníkovec Soběbor využil této příležitosti ke stížným rozhovorům s císařem a zároveň získal přátelství s přítomným polským knížetem Boleslavem Chrabrým, přepadla zbylá část přemyslovského vojska v předvečer svatováclavského dne Libici a přítomné členy slavníkovského rodu věrolomně povraždila. Propast mezi Vojtěchem a vlastí se rozšířila. Asi už tehdy pojal Vojtěch myšlenku hlásat evangelium mezi pohany a hledat Krista v mučednické smrti. R.996 přišel Ota III. do Říma, aby se dal korunovat na císaře. Tento hluboce duchovní muž měl vizi přebudovat říši v univerzální a nadnárodní „impérium christianum“ s centrem v Římě jakou hlavou světa. Působením Vojtěchovým, s nímž se důvěrně stýkal, dal se získat pro myšlenku „římských misií“ na východním okraji říše v slovanských krajích, tj.misií řízených papežem, a opustil koncepci „říšských misií“ svého dědy Oty I., které papežský vliv vylučovaly. Vojtěch sám snil už o službě misionáře ve východních krajích. Ale nový papež Řehoř V. i arcibiskup Willigis naléhali, aby se Vojtěch vrátil do diecéze. Uposlechl i tentokrát, jistě s přemáháním, ale vyslovil přání, že kdyby nebyl v Čechách přijat, aby dostal kanonickou licenci na apoštolskou misii u sousedních národů. Do Prahy nespěchal. Navštívil nejdříve jako poutník některá posvátná místa ve Francii a když se připojil k průvodu Oty III., přišel s ním do Mohuče. Tam bylo navázáno na římské hovory, politicko-církevní koncepce císařova nabyla jasnějších forem a Vojtěch s radostí přijal úkol, bude-li ve vlasti odmítnut, propagovat plány svého císařského přítele po stránce církevní. Odebral se do Polska a z Hnězdna jednalo návratu do vlasti. Odpověď byla záporná. Čechy nemohly Vojtěcha potřebovat. Rozhodl se tedy zůstat misionářem a obracet pohany k Bohu, nebo sám najít mučednictví. Patrně v dorozumění s Boleslavem Chrabrým se vydal mezi Prusy, aby jim hlásal evangelium. V této apoštolské službě zemřel mučednickou smrtí 23.dubna 997. Jeho tělo vykoupil Boleslav Chrabrý stejnou vahou zlata a dal je slavnostně pohřbít v mariánském kostele v Hnězdně. Misionářská činnost Vojtěchova mezi pohany byla sice velmi krátká, ale znamenala počátek velkých změn na východních hranicích říše. Ve stopách Vojtěchových působili jeho žáci a stoupenci mezi Poláky, Slováky a Maďary. Stačí vzpomenout Vojtěchova bratra RadimaGaudentia, Ascherika, „pět bratří“, Bruna z Querfurtu a světců Slovenska Svorada a Benedikta. Se jménem Vojtěchovým jsou spjaty počátky opravdové christianizace Polska a Uher a oba vynikající panovníci, Boleslav Chrabrý i Štěpán Uherský, dovedli bystře postihnout význam Vojtěchovy svatosti a proslulosti, aby s pomocí jeho druhů vybudovali

Page 22 of 191 vlastní nezávislou církevní organizaci, základ mezinárodního významu a postavení polského a uherského státu ve středověku. . V čele obou metropolí, Hnězdna i Ostřihomi, byli postaveni nejbližší přátelé a spolupracovníci Vojtěchovi, Radim a Anastazius-Ascherik /první opat břevnovského kláštera/. Samostatná církevní organizace Polska a Uher byla ovšem na úkor českého státu. Vojtěchovi rodáci o církevní organizaci, která by jim kynula ze spolupráce s Vojtěchem, přišli. Praha, se svou staletou křesťanskou tradicí zůstala pouhým sufragánním biskupstvím německé Mohuče. Svatovojtěšská úcta: Vojtěchova kanonizace a rozvoj jeho úcty: Jestliže pozemský život Vojtěchův byl řadou neúspěchů a zklamání, tím triumfálnější byl jeho život posmrtný. Ihned po smrti byl uctíván jako světec a jeho pověst misionáře svatého života se šířila po celém křesťanstvu. K mrtvému příteli se ihned přihlásil císař Ota III. Když se dověděl o jeho smrti, spěchal do Cách, kde s přítomným aventinským opatem Lvem jednal o Vojtěchově kanonizaci. V klášteře Aventinském vzniká první legenda o sv. Vojtěchu. Začátkem r. 999 byla provedena kanonizace a císař začal stavět k jeho poctě basiliky a oratoře v Cáchách, v Římě a jinde. Císař, papež, opatové Lev a Nilus učinili vše, aby památka sv. Vojtěcha byla trvalá. K Vojtěchovi jako k patronu se ihned přihlásili Poláci a Uhři. Jeho úcta byla šířena četnými životopisy. Slavnou legendu napsal mnich Bruno z Querfurtu, který šel ve stopách Vojtěchových a našel v Prusku mučednickou smrt. V krajích svého mučednictví byl sv. Vojtěch uctíván od dob obrácení Prusů jako apoštol Prusů. Svatovojtěšská úcta tam nezmizela dokonce i po rozšíření reformace v těchto zemích. V Čechách teprve kníže Břetislav pochopil neblahé důsledky Vojtěchova rozchodu s národem, přihlásil se k němu a přenesl r. 1039 jeho ostatky do Prahy. /Břetislav dobyl Krakov i Hnězdno, kde vyzdvihl ostatky sv. Vojtěcha. Slavnosti přenesení využil biskup Šebíř a vydal zákon proti některým hříchům a pohanským přežitkům, s nimiž marně bojoval i sv. Vojtěch/. Tímto přenesením se stal sv. Vojtěch vedle sv. Václava prvním českým patronem a Češi se k němu obraceli se stejnou důvěrou jako ke sv. Václavu. Velkým propagátorem svatovojtěšské úcty byl Kosmas. Když r. 1126 vpadl do země král Lothar, před bitvou s jeho vojskem byli vzýváni oba zemští patronové Václav a Vojtěch a byla nalezena korouhev sv. Vojtěcha. Byla zavěšena na kopí sv. Václava a nesena v čele bojovníků, kteří dobyli slavného vítězství. Velkým ctitelem sv. Vojtěcha byl biskup Jan IV. z Dražic, který dal vytvořit nový světcův náhrobek ze zlata a stříbra a zasloužil se o první soubor svatovojtěšských legend. Velkým ctitelem sv. Vojtěcha byl Karel IV. Když zdůrazňoval užitečnost českého jazyka, připomínal, že sv. Vojtěch chválil Boha v rodné řeči. Na mozaice Zlaté brány svatovítského chrámu od mistra Teodorika je sv. Vojtěch uprostřed českých světců. Gotika postavila mnoho chrámů zasvěcených sv. Vojtěchu. Úcta svatovojtěšská žila i v době husitské. V 15. stol. byla do svatováclavského chorálu vložena také prosba ke sv. Vojtěchu. Také v baroku a nové době pokračuje úcta nepřetržitě na rovině lidové, ve stavbě chrámů i skvělých děl sochařských a malířských i literárních až do současnosti. Také Slováci se dovolávají sv. Vojtěcha jako svého světce a obránce národa proti Maďarům. Nástupci Vojtěchovi do konce 11. stol: Po Vojtěchově abdikaci byl jmenován pražským biskupem mnich Kristián. Zemřel ale uprostřed konsekračních obřadů. Boleslav povolal na osiřelý stolec Korveyského mnicha Thiddaga /998-1017/, který ho uzdravil z těžké nemoci. Byl velmi vzdělaný a znal slovanský jazyk. Poměry v Čechách však byly rozhárané, země byla sužována Poláky. Za jeho episkopátu byl založen klášter na Ostrově u Davle. Klidnější časy zakusil Ekkehard /10171023/. Jeho nástupcem se stal Hizzo /1023-1030/, který vynikal zbožným a příkladným

Page 23 of 191 životem. Zúčastnil se synody v Hochstu, svolané Mohučským arcibiskupem, kde se již ohlašovaly předzvěsti velkého boje o investituru, který vypukl o půl století později. Pak vedl pražskou diecézi biskup Šebíř /1030-1067/, spíše dvořan než kněz, který se vetřel do přízně knížete Oldřicha. Za jeho působení byly přivezeny z Polska ostatky sv. Vojtěcha. To už vládl syn Oldřichův Břetislav /1034-1055/. Tento vynikající panovník povznesl zemi z úpadku, v němž s ocitla na konci 10. století. Dobyl zpět všechna území, která jí vyrvali Poláci a oplácel Piastovcům jejich výboje. Uloupil v Hnězdně ostatky sv. Vojtěcha, jejichž navrácením do Čech se mělo českému státu vrátit politické požehnání, které se rozchodem se svatým biskupem odvrátilo. Dříve, než byly ostatky vyzdviženy, vojsko se tři dny postilo a pak odpřísáhlo statuta, která měla odstranit pohanské zvyky. První tři zaručují monogamii a nerozlučnost manželství a provinilcům hrozí prodejem do otroctví. Další předpisy jsou namířeny proti vraždám. Kdo by zavraždil otce, bratra nebo kněze, bude odsouzen k vyhnanství. Protože krčmy jsou příčinou všelikých neřestí, bylo zakázáno udržovat staré a zřizovat nové. Bylo zakázáno konat trhy a těžké práce v neděli a ve svátek a pohřbívat na polích a v lesích. Po převezení ostatků do Prahy jednal Břetislav v Římě o povýšení pražského biskupství na arcibiskupství. Ale když se papež dověděl o vyloupení hnězdenské katedrály Čechy, nemohlo být řeči o vyhovění žádosti , naopak papež Břetislavovi uložil, aby za pokání vystavěl kostel. Ten vystavěl ve Staré Boleslavi kostel sv. Václava. Nový kostel byl vysvěcen r. 1052 a byla při něm zřízena i kolegiátní kapitula. Asi r. 1048 kníže založil benediktinský klášter v Rajhradě, první klášter na Moravě. Nástupce Břetislavův Spytihněv požádal papeže o královskou korunu. Místo toho mu papež dovolil při slavnostních příležitostech nosit mitru. Jistě žádal také o zřízení arcibiskupství. Aby ukázal dobrou vůli, začal Spytihněv r. 1060 se stavbou nové svatovítské katedrály /na místě již nedostačující rotundy, založené sv. Václavem/. Rotunda byla zbořena až po apsidu, v níž byl pohřben sv. Václav. Ta byla pak rozšířena v kapli sv. Václava, jako uzávěr jižní boční lodi.Tam stojí dodnes. Tak vznikla trojlodní bazilika. Měřila 67 m, měla dvě věže. Obnovení moravského biskupství /1063/: Když se po Spytihněvovi ujal vlády Vratislav, odevzdal olomoucký úděl bratru Otovi, druhému bratru Konrádovi přidělil úděl brněnský. Ale nečekaně se také přihlásil nemladší z bratrů Jaromír, určený pro duchovní stav. Ten ale k duchovnímu stavu chuť neměl. Jaromír uprchl do Polska. Byla otázka, jak si Jaromír bude počínat jako budoucí biskup pražský, k tomu byl určen. Tyto obavy, aby moc pražského biskupa nebyla v budoucnu příliš veliká, spolupůsobily, že Vratislav pohnul biskupa Šebíře, aby postoupil moravské území a do Olomouce ke kostelu sv. Petra byl uveden biskup, dosavadní břevnovský mnich Jan. Jistě to nebyly jen politické důvody, jež Vratislava k tomuto založení vedly. Měl jistě na mysli i duchovní a kulturní prospěch, který z toho bude plynout Moravě. Šlo ostatně ne o založení nového biskupství, ale o obnovení starého. Proto se také nezachovala zakládací listina. Biskup Jaromír: /1068-1090/: I když Vratislav, který znal nezkrotnou povahu Jaromírovu, jej nechtěl připustit na biskupský stolec, což si přál jeho otec Spytihněv, přece nakonec na nátlak velmožů, kteří chtěli mít biskupa – Přemyslovce, ustoupil a Jaromír se po smrti Šebíře stal pražským biskupem. Dosáhl investitury od Jindřicha IV a r. 1068 byl od mohučského arcibiskupa Sigfrieda konsekrován. Jeho slovanské jméno bylo změněno na Gebhart. Brzy se ukázalo, že Jaromír skutečně nebyl vhodný pro duchovní stav. Měl hodně dobrých vlastností, byl vzdělaný, příjemný, velkorysý, takže šlechta jím byla nadšena. Ale na druhé straně byl náruživý, lehkovážný, prováděl výstřední kousky. Poměr k bratru Vratislavovi se zhoršoval. Jaromír jej nutil, aby zrušil moravské biskupství. Místo toho Vratislav založil skvělý chrám sv. Petra a Pavla na Vyšehradě, při kterém opět zřídil kapitulu kanovníků. Tím záměrně ještě zmenšil moc Jaromírovu. Spor o moravskou diecézi nepřestal. Biskup i kníže se obrátili k papeži. Za nepřítomnosti Vratislava v Čechách přijel Jaromír do Olomouce. Stařičký biskup jej uvítal s velkou úctou, ale on jej potupil pro

Page 24 of 191 jeho chudobu, ztýral jej na těle a zabral biskupský hrad Podivín. Papež posla na Moravu legáty, aby věc vyšetřili. Ti Jaromíra suspendovali.Tím přišel i pražské důchody, které spravoval zatím biskup Jan. Kněžstvo ale stálo za Jaromírem, tím spíše, když legáti přišli s požadavky církevní kázně, zvláště celibátu diecézních kněží. Papež Řehoř VII. povolal oba biskupy do Říma. Jaromír využil toho, že starý biskup Jan se nedostavil a lstí dosáhl u papeže, že mu biskupskou hodnost vrátil. Sotva však přijel domů, znovu si počínal zpupně, opět uchvátil hrad Podivín, dokonce vyhlašoval klatby nad těmi, kdo u v tom bránili. Papež oba biskupy opět povolal do Říma. Jaromír opět přímluvou vlivné hraběnky Matyldy Toskánské dosáhl aspoň toho, že spor nebyl dořešen. Až r. 1144 byl Podivín trvale vrácen Olomouci. Neklidná byla i poslední léta Jaromírova života. V boji o investituru mezi papežem Řehořem VII. a králem Jindřichem IV. se Jaromír jako většina německých biskupů přiklonil ke králi.Také Vratislav zachoval Jindřichovi věrnost. Ten oba bratry odměnil. Vratislavovi propůjčil doživotní hodnost krále, v zájmu Jaromírově rozhodl, že biskupství pražské opět zahrnovalo i Moravu. Jaromír žárlil na novou hodnost Vratislavovu, brojil proti němu, až Vratislav jmenoval novým biskupem moravským svého kaplana Werzela. Jaromír zuřil a spěchal do Říma žalovat. Ale cestou r. 1090 zemřel v Ostřihomi. Vratislav zemřel 1092. Osvědčil se jako velký příznivec církve. Jaromírovi nástupci: Po smrti Jaromírově se stal biskupem z vůle Vratislava na doporučení papežovo a za souhlasu kněží a předních Čechů Kosmas , první český kronikář./10911100/. R. 1091 vyhořela novostavba chrámu sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Péčí královou byl chrám znovu vybudován celý z kamene, je strop byl asi ze dřeva. Dostavby se však nedočkal. Také v církevních kruzích došlo ke sporu, když sázavský opat Božetěch se odvážil o svátcích na královo přání mu vložit korunu na hlavu. Kosmas v tom viděl porušení svého práva a za pokání mu uložil donést do Říma kříž s Ukřižovaným v životní velikosti.

Doplnění historického obrazu podle J. Pekaře: Za Boleslava II./967-999/ byla česká část Slezska zabrána Poláky. Ale český stát zesílil vnitřně jednak založením pražského arcibiskupství, jednak vyvrácením panství Slavníkovců. Na založení biskupství měl hlavně zásluhu Ota I., který tou dobou ustavil na severu od Čech v Magdeburku nové arcibiskupské sídlo pro země polabských Slovanů /mezi kterými zatím proklestil cestu německé kultuře krvavý meč markrabího Gera/ a podřídil mu několik biskupství. S královskou mocí se ujaly i mezi Sasy touhy po vyšším vzdělání /Otónská renesance/. Tím byla dána na severu nová opora německého vlivu na sousední Slovany, i na Čechy. Prvým pražským biskupem byl také Sas Dětmar, druhým odchovanec magdeburské školy Vojtěch.Vojtěch proslavil nový stolec v celém tehdejším křesťanském světě. Přestože doma nebyl pochopen, zapsala se velikost Vojtěchova zjevu hluboko do dějin. Nad jeho hrobem založil Ota III. Polákům církev Hnězdenskou, jejíž prvým arcibiskupem byl Vojtěchův bratr Radim. Jiný Vojtěchův druh, Astrik, se stal prvým arcibiskupem uherským a organizátorem uherské církve. Z Vojtěchova popudu byla napsána také Kristiánova legenda, o sv. Václavu a sv.Ludmile, nejstarší česká literární památka. Smrtí Boleslava II. slábne moc Čech. Do popředí vstupuje mocná říše polská Boleslava Chrabrého, Doubravčina syna. Boleslav se zmocňuje Krakova a dobývá Moravu a nakonec i Čechy, kde učinil konec tyranské vládě Boleslava III. Jen pomocí krále Jindřicha II. byly Čechy osvobozeny od Poláků. Jaromír a Oldřich, kteří se po starším bratru Boleslavu III. vystřídali ve vládě, byli horlivými pomocníky Jindřicha II. v dlouholetých válkách, které vedl o slovanské země za Labem proti Boleslavu Chrabrému. Tak pomáhali sami Čechové, aby německý kruh sevřel pevněji i od severu jejich sídlo. Po smrti Boleslava Chrabrého se zmocnil Oldřich Moravy a dal ji v úděl synu Břetislavovi. Morava od počátku se dvěma

Page 25 of 191 hlavními hrady Olomoucí a Brnem tím byla trvale získána české říši. Byla jen částí staré Moravy . Jižní se kraje dostaly do moci marky rakouské, Slovenska se zmocnili Uhři.

Page 26 of 191

IV.České církevní dějiny – 11.století – svatý Prokop Církevní zřízení: V době románské /zhruba 11. a 12. století/ církevní život zcela ovládalo zvykové právo germánské, zejména systém vlastnických kostelů, který byl zcela v rozporu s kanonickým právem. I když v jednotlivostech se tento systém místo od místa různil, vycházel všude ze zásady, že povrch náleží půdě, tj. i stavby náleží majiteli pozemku. Aplikace této zásady na církevní stavby znamenala, že ten kdo vystavěl na své půdě kostel, byl i jeho majitelem.V důsledku toho mohl pán kostel prodat, odkázat i spravovat a získával do vlastnictví, co bylo kostelu darováno. On knězi také propůjčoval kostel a ustanovil ho téměř v soukromé službě. Kostel se svými příjmy a statky byl zvláštním druhem jmění pána – krále, šlechtice, biskupa či kláštera. Duchovní správa byla tedy do jisté míry soukromým podnikem pánovým, který bral podíl na příjmech. Obyvatelé přesně vymezeného okrsku byli vázáni k jedinému vlastnickému kostelu svého pána. Příjem duchovního byl vymezen podle pozemků a desátku a z toho, co zbývalo byla vymezena určitá část na údržbu kostela a jiná , i značnější k užívání pro pána. Kostely byly tedy pro pány zdrojem příjmu. Systém vlastnických kostelů byl zaveden pasovskými kněžími na Moravě už v době Svatoplukově a s příchodem řezenských kněží se ujal i v Čechách. Velmoži, kteří kostely postavili nebyli tak nezištní, aby se vzdali vlivu na jejich správu a tím i na správu církve vůbec. Vliv laiků u nás byl podporován také tím, že země neměla dlouho biskupa a že základy její první církevní organizace byly položeny světskou mocí. Také po založení biskupství podržel kníže na správu církve mocný vliv. Veškeré duchovenstvo, zejména vyšší, bylo vlastně jen státními úředníky, fungujícími ve státní správě jako zřízenci pro věci náboženské. Úkolem biskupa a vysokého kléru bylo v neposlední řadě zvyšovat majestát knížat jako vrchních pánů i v církevním životě. Provázeli panovníka na národní shromáždění, válečné výpravy i pravidelné lovecké zábavy. Kněžím byly ukládány věci, které nepatřily k jejich povolání a na druhé straně byly ochotně přezírány nepřístojnosti. Tak se mohlo stát, že kněží proti duchu svatého stolce vstupovali do manželství, asistovali z příkazu světských vrchností při ordáliích, bojovali v bitvách. Tak si vysvětlíme, proč Boleslavův kněz zavřel chrámové dveře před sv. Václavem, že ztroskotaly reformní snahy sv. Vojtěcha. Trvalo dlouho, než bylo hrubé zasahování laiků do církevního života odstraněno. Postavení biskupů: Český kníže založil pražský kostel, hmotně zajistil pražské i olomoucké biskupství. To se zřetelně projevilo i na postavení biskupů. Podle církevního práva biskupské svěcení opravňovalo k výlučnému udílení některých svátostí – svěcení olejů, kostelů, oltářů, k benedikci opatů, abatyší, ukládalo povinnost pečovat o náboženské vzdělání kléru i laiků. Zákonodárná pravomoc činila z biskupa jakýmsi suverénem v jeho diecézi v duchovní oblasti. Opravňovala jej vydávat v této oblasti zákony, svolávat synody, zřizovat farnosti, schvalovat stavbu nových kostelů, spravovat církevní jmění, soudit podle platného církevního práva spory a také uvalovat církevní tresty na všechny podřízené – duchovní i laiky, knížete nevyjímaje. Česká skutečnost však byla zcela jiná. Kníže uplatňoval svůj vliv už při ustanovování jednotlivých biskupů. Vycházel ze zásady, že biskup je jakýmsi knížecím kaplanem. Proto si biskupa sám vybíral a dal jej „zvolit“ přítomnému duchovenstvu a lidem. Odpor ze strany „voličů“ byl neúčinný. Teprve r. 127 dal Přemysl Otakar I. olomoucké /snad i pražské/ kapitule právo volit biskupa, ale jak on tak i jeho nástupci vždy našli způsob, jak prosadit svou vůli. Biskup směl skutečně svobodně jednat je na území svých biskupských statků. Tam mu nikdo nebránil stavět na vhodných místech kostely a volně disponovat kněžími. Bylo mu také přiznáno právo vybírat církevní desátky, ale ne bez obtíží a v míře velmi omezené.

Page 27 of 191 Vyskytli se někteří biskupové, kteří se pokusili tuto závislost na pražských knížatech setřást. Z biskupů dosud zmíněných to byli sv. Vojtěch, Jaromír, na konci 12. stol. pak Břetislav Jindřich. Po volbě přijímali biskupové od císaře /nebo německého krále/ podáním berly a prstenu investituru. Tato investitura však byla jen formální a císař ji neodepřel nikomu, koho mu český kníže poslal. Přesto bylo českým panovníkům i toto formální vrchní panství německých císařů nad českými biskupy nepříjemné a hleděli se ho zbavit. Až Fridrich II. „zlatou bulou“ z r. 1212 přiznal českým králům investování biskupů v jejich zemi. Katedrální a kolegiátní kapituly: Při katedrálním kostele pražském i olomouckém byl sbor kleriků – kněží, jáhnů, podjáhnů i kleriků nižších svěcení. Byli označováni názvem „canonici“a přední místo mezi nimi zaujímal probošt /praepositus/. Můžeme usuzovat, že tito klerici žili v jakési klášterní komunitě, ve společném domě. Celkový stav kapituly byl podle zpráv kronikáře Kosmy velmi neútěšný. Kanovníci byli mužové neučení, konali bohoslužbu ve světském oděvu a „žili jako bezhlavci a potvorní centaurové“. Vážnější nedostatky odstranila reforma probošta Marka /1068-1098/. Ten snížil počet kapituly na 21 osob. Ti nosili řeholní roucho a měli právo na titul kanovníků. Vedle probošta zaujali přední místo arcikněz, arcijáhen a arcipodjáhen jako představitelé tří skupin. Tento sbor kanovníků konal nejen liturgické funkce v katedrále, ale tvořili poradní a administrativní orgán ve službách knížete. Později přešla tato funkce na vyšehradské kanovníky. Ještě před založením vyšehradské kapituly vznikly kolegiátní kapituly ve Staré Boleslavi a v Litoměřicích, v Sadské, na Mělníce, na Moravě přenesením katedrály ke sv.Václavu vznikla nová kapitula vedle již existující u sv.Petra. Všichni proboštové byli vybíráni z oddané knížecí družiny. Panovníci se starali, aby měli v kněžstvu mocnou politickou oporu. Organizace duchovní správy: Nejstarší kostely budoval kníže – jinak to ani nebylo za daných okolností možné. Tyto kostely byly stavěny na knížecích hradech /castellum –odtud název kostel/. Byly to stavby zděné narozdíl od kostelů dřevěných, jimž se říkalo „církev“. Slovo „chrám“ značí chráněné místo. Hradských kostelů bylo velmi málo. Jen v nich se vykonávaly všechny posvátné úkony. Prakticky se tedy kryla církevní organizace s organizací politickou. Při hradských kostelech proto zpravidla žilo více kněží a nižších duchovních. Jejich představený slul arcikněz. Ten vykonávali určité funkce ve veřejné správě, byl např. veřejným žalobcem. Hradské kostely nezůstaly dlouho samy. Od druhé pol. 11. stol. vznikaly stále častěji malé vesnické kostely na majetku drobných feudálů. Byly určeny především pro soukromé účely feudálů. /panská tribuna/. Také některá samosprávné korporace a kláštery budovaly takové vlastnické kostely. Těmto kostelům se však nedostávalo práv kostelů hradských. Kláštery: k prohloubení křesťanství v národě velmi platně přispěly kláštery. Nejstarší vznikly v době založení biskupství. Mlada, dcera Boleslava I. kol. r. 970 založila klášter sv. Jiří na Hradčanech a byla papežem ustanovena jeho první abatyší. Hlavním úkolem řeholnic byla křesťanská výchova šlechtických dívek. Sv. Vojtěch založil spolu s knížetem Boleslavem II. r. 993 břevnovský klášter. R. 999 byl založen klášter na Ostrově. Oba kláštery se staly kvetoucími středisky latinské kultury. Slovanská bohoslužba našla významné středisko v sázavském klášteře založeném r. 1032 sv. Prokopem. Břevnovský klášter se stal střediskem klášterní reformy. Tu rozšířil na Moravu, kde založil klášter v Rajhradě. Břevnovští mniši obsadili také kláštery v Hradisku u Olomouce a v Opatovicích n. Labem. I klášter sázavský se dostal po vypuzení slovanských mnichů r. 1096 pod břevnovský vliv. Břevnovská reforma se pěstovala i v nově založených klášterech v Třebíči /1101/, Kladrubech /1115/ a v Postoloprtech u Loun /1122/. Prakticky všechny domácí kláštery do konce 11. stol. byly založeny panujícím přemyslovským knížetem. Jejich vztah k nim byl podobný jako ke biskupstvím či vlastnickým kostelům. Hmotná základna klášterů byla poměrně značná už při jejich založení.

Page 28 of 191 Toto základní jmění se průběhem doby zvětšovalo dalšími dary, které jim dávali zbožní feudálové a v menším měřítku i poddaní, takže původní pozemková držba časem i vícenásobně vzrostla. Ke konci 12. stol. se kláštery staly vlastně největšími feudálními vrchnostmi mimo knížete. Tento majetek byl ovšem považován zároveň za jakousi součást knížecího majetku a tak kníže považoval za samozřejmé, že kláštery byly povinny jej i jeho družinu hostit při jeho pojížďkách po zemi. Z hlediska klášterního hospodaření se to všem rovnalo menší katastrofě.

Svatý Prokop a jeho slovanský klášter na Sázavě: Kontinuita slovanské bohoslužby v Čechách od doby sv. Václava do založení sázavského kláštera: R. 1032 založil poustevník Prokop na Sázavě klášter, který se stal centrem slovanské bohoslužby. Udržela se tato bohoslužba v Čechách od doby sv. Václava, nebo byla na Sázavu importována odjinud? V odpovědi na tuto otázku se odborníci rozcházejí. Většina se staví kladně ke kontinuitě slovanské liturgie a písemnictví. Vždyť v 10. a 11. stol. bylo napsáno několik staroslověnských legend o sv. Václavu a sv. Ludmile a jiné. Jsou tedy vážné důvody pro to, že staroslověnština žila v Čechách v té době i jako jazyk liturgický. Také možnost, že k nám byla staroslověnština jako liturgický jazyk byly znovu zavedena odjinud, naráží na obtíže. Těžko by např. mohučský metropolita připustil, aby byla do Čech, do jeho sufragánního biskupství znovu zavedena. Pro slovanskou bohoslužbu nastal obrat k lepšímu za sv. Vojtěcha. Vojtěch byl svým vzděláním jistě muž latinsky orientovaný, ale slovanskou bohoslužbu měl možnost poznat již na Libici, později poznal její pastorační význam a proto nad ní držel ochrannou ruku. Svatý Prokop: Tedy z výše uvedeného je zřejmé, kde se asi sv. Prokop seznámil se slovanským písmem a slovanskou liturgií. Měl k tomu dosti příležitostí u slovanských kněží při některém domácím kostele ve svém rodném kraji. Tam asi později působil jako kněz. U českých kněží bylo až do 12., stol. pravidlem, že žili v manželství. Také Kosmas, děkan pražské kapituly a první český kronikář /+1125/ byl ženatý. I sv. Prokop byl ženatý a měl syna Jimrama, který se později stal mnichem v sázavském klášteře. Teprve r. 1143 poznamenává mnich sázavský, že papežský legát, vyslaný do Čech prosadil celibát. Kněží ovšem bývali ženatí i potom, ale pak se takové manželství považovalo za provinění proti církevní kázni. Prokop odešel ze světa do kláštera. Byl to patrně klášter břevnovský. / tam se tehdy vedle latiny pěstoval patrně i slovanský jazyk, neboť břevnovský klášter vychovával budoucí misionáře mezi Slovany/. Ani Břevnov se však nestal definitivním sídlem Prokopovým. Tehdy bývalo zvykem, že klášterní přestavení dávali mnichů příležitost k životu ještě odříkavějšímu a budovali jim příbytky v lesních samotách. Říkalo se jim celly, doslova buňky, a z nich postupem doby povstávala střediska duchovní správy, někdy i samostatné kláštery. Sv. Prokop zakotvil nakonec v jeskyni vzdálené dvě míle od hradu Kouřimě na břehu středního toku Sázavy. V sázavské samotě měl poustevník Prokop dost příležitosti k modlitbě a rozjímání, ale také ke kajícím skutkům a k tuhé tělesné práci, jako bylo mýcení lesa a vzdělávání půdy, neboť nejnutnější potřeby si musel opatřovat prací vlastních rukou. Jistě ne bez důvodu se do paměti lidu nejvíce vtiskl Prokop oráč a k tomuto tématu se přidružilo tolik lidových pověstí, zejména pověst o orbě s čertem. Zbožný poustevník nezůstal dlouho utajen před lidmi. Přicházeli k němu stále ve větším počtu, aby se poroučeli jeho modlitbám a vyprosili si radu a poučení. Prokop se staral ale i o jejich časný prospěch, ujímal se chudých a pomáhal i jako lidový lékař. K Prokopovi přicházeli i takoví, kteří toužili po dokonalejším životě a chtěli se proto trvale uchýlit do samoty. Když Prokop viděl, že mají dobrý úmysl, ponechával je u sebe. Byli u něj Prokopovi příbuzní, synovec Vít a syn Jimram, kteří se postupně stávali sázavskými opaty. Tak povstala

Page 29 of 191 nedaleko Prokopovy jeskyně a pod jeho vedením mnišská osada a z ní r. 1032 klášter. Kníže Břetislav klášter podpořil a přiměl Prokopa, aby se stal opatem. Sázavský klášter se řídil řeholí sv. Benedikta. Jejím základem je stabilita, doživotní pobyt v klášteře, k němuž se mnich při vstupu zavazuje. Klášter poskytuje mnichovi vše, je to jeho svět. Není to žalář, dá se v něm slušně bydlet, je na svou dobu krásný, výstavný, mniši produkují vše potřebné, a to lépe, než to dokáží jinde. Opat je otcem klášterní rodiny, nevládne trestním kodexem a donucovacími prostředky, ale autoritou. Bohoslužba-hlavní zaměstnání mnichů, je bohatá, povznášející a neunavuje přílišnou délkou. Mnich miluje svůj klášter, je to jeho domov, tam vládne pax, benediktinský pokoj, jehož svět nemůže dát. Tak si můžeme představit sázavský klášter. Jak se jeho první opat snažil přiblížit benediktinskému ideálu, říká jeho životopis slovy: „Tento muž potom, zakotven jsa na pevném základě svých ctností a upevněn jsa trvalou předností své pokory i lásky, stal se pastýřem tak radostně vlídným a laskavě dobrotivým, že ho poddaní více milovali nežli se ho báli. Vytrvale jim udílel, hromadně i jednotlivě spásná napomenutí a bohatá poučování. Za jeho času jim nechyběla hojnost všeho. Přitom on sám se živil prací svých rukou, osvěžuje je otcovskou útěchou, jakou občerstvuje nemocné lékem rozvážný lékař. Trávě tedy život tak blažený a skvělý, zářil znamením ctnosti v chrámu Božím jako slunce až do skonání světa.“ Prokop zemřel 25.března 1053 a biskup Šebíř ho na Sázavě pohřbil. Život sázavských mnichů do zákazu slovanské liturgie a jejich kulturní dílo: Dva roky po smrti Prokopově zemřel i kníže Břetislav a za jeho syna Spytihněva II. nastaly sázavským mnichům zlé časy. Museli klášter opustit a na jejich místo přišli latinští mniši německé národnosti. Vyhnanci se uchýlili do Uher, kde dlel i jejich příznivec, moravský údělný kníže Vratislav, který tam před bratrem musel také utéci. Ale po Spytihněvově smrti r. 1061 se ujal vlády Vratislav /1061-1092/ a ten mnichy s opatem Vítem povolal nazpět. V sázavském klášteře se znovu rozproudil život v duchu jeho zakladatele. Mniši skládali původní literární díla, zprostředkovali výměnu kulturních hodnost se sousednímu zeměmi, hlavně s Kyjevskou Rusí, vyznamenali se i jako umělci. Protože slovanské knihy byly ke konci 11. stol. nadobro zničeny a rozptýleny, je dnes těžko říci, které z nich obsahovaly původní díla sázavských mnichů. S určitostí to víme o svatoprokopské legendě, která se dochovala jen v latinském překladu. Sázavští opati Vít a Božetěch bývají často uváděni v listinách Vratislavových. Snad byli činní i jako knížecí kaplani ve dvorské kanceláři. To by mohlo svědčit pro jejich literární vzdělání a způsobilost k samostatné literární práci. Ke kulturnímu rozkvětu přispěla Sázava i tím, že zprostředkovala výměnu kulturních hodnot se sousedními zeměmi, jmenovitě s Kyjevskou Rusí. O tom máme doklad z konce slovanského období kláštera. Když r. 1095 biskup Kosmas světil na Sázavě nové oltáře, vložil do jednoho z nich ostatky ruských prvomučedníků sv. Borise a Gleba, synů kyjevského knížete sv. Vladimíra, kteří byli r. 1015 zavražděni svým bratrem Svjatopolkem. Zemřeli tedy podobně jako náš sv. Václav a proto bylo jejich na Rusi v legendách vzájemně vzpomínáno. Je pravděpodobné, že Sázava byla ve spojitosti s tzv. Pražskými hlaholskými zlomky a Remešským evangeliářem. Pražské hlaholské zlomky jsou dva listy staroslověnské knihy, které byly nalezeny na deskách latinského rukopisu pražské metropolitní knihovny z 11. stol. Na jednom je psána část pašijových zpěvů velkopátečních obřadů, na druhém deset krátkých hymnů na neděle a svátky. Jsou původu cyrilometodějského, opis se dostal do Bulharska, pak do Ruska a odtud do Čech, kde byly hymny doplněny. Remešský evangeliář je starobylý slovanský rukopis, o němž se myslilo, že je psal sám sv. Prokop. Obsahuje 16 pergamenových listů, je psán mladším slovanským písmem tzv. cyrilicí a obsahuje evangelní čtení na jednotlivé svátky. Karel IV. daroval tuto památku klášteru emauzskému. Slovanštím emauzští mniši však užívali hlaholice, proto k cyrilometodějskému rukopisu dali přivázat sbírku epištol a evangelií psanou písmem hlaholským. Tento kodex se dostal za husitské

Page 30 of 191 revoluce na východ, Karel Lotrinský je koupil v Konstantinopoli, před smrtí jej daroval remešské katedrále, kde je znám jako korunovační evangeliář, neboť na něj přísahali francouzští králové. Sázavský klášter nejen přijímal z východu ale měl účast na kulturní výměně. V posledních desetiletích ruská filologická věda objevila celé množství církevně slovanských spisů českého původu, po nichž nezůstala v Čechách ani stopa. Zachránily se jen díky tomu, že byly vyvezeny na Kyjevskou Rus. Sázava měla jistě nemalou účast na exportu těchto památek Sázavský klášter se zapsal také do dějin českého výtvarného umění. Původní stavba z doby Prokopovy byla jistě dřevěná. Ale po návratu z Uher věnovali mniši výstavbě sídla nemalou péči. Dílo započal opat Vít. Za jeho vlády posvětil kostel sv. Kříže biskup Jaromír. Se zvýšeným úsilím pokračoval ve výstavbě opat Božetěch. R. 1095 biskup Kosmas posvětil chrám i oltáře, jak o tom svědčí Letopis sázavský. Božetěch sám jako znamenitý sochař se podílel na umělecké výzdobě kláštera. Slovanskému klášteru však nebyl souzen dlouhý život. R. 1096 museli sázavští mniši odejít znovu do vyhnanství, teď už navždy. V té době reformní hnutí v církvi usilovalo o sjednocení liturgie a dalo podnět k revizi všech liturgických knih, pokud nebyly psány latinsky, z obav, aby se pod rouškou jiné řeči nebo písma nevloudil do katolické nauky nějaký blud. Těmito snahami byla postižena liturgie mozarabská, ambroziánská, stejně jako slovanská. Kanonizace sv. Prokopa a rozvoj jeho úcty: I když byl sázavský klášter latinizován, památka sv. Prokopa v něm žila dál. I noví mniši byli zčásti Češi, Prokop náležel jejich řádu a byl slávou kláštera. Byl i magnetem, který přitahoval lid ze širokého okolí. A tak se i nové osazenstvo k němu hlásilo a postaralo se o provedení jeho kanonizace. Prokop byl první Čech, který byl za svatého prohlášen v Římě. V raném středověku totiž nebyla kanonizace papežem obvyklá. Teprve 1171 byly kanonizace vyhrazena papeži. Dříve dála tím způsobem, že tělo člověka svaté pověsti bylo vyzdviženo z dosavadního hrobu a uloženo pod oltářem, když předtím biskup kult schválila zapsal jméno do seznamu svatých. Kanonizaci provedl papež Inocenc III., vyhlášena byla papežským legátem na Sázavě r. 1204. Svatý Prokop se stává po sv. Václavu nejpřednější záštitou české země. Velmi se rozvinula svatoprokopská legendy. Původní Život sv. Prokopa byl ještě před zánikem slovanského kláštera přeložen do latiny /Vita minor/. Cílem byla obhajoba slovanské bohoslužby proti latiníkům. Je v ní vylíčen nástupce opata Víta v době vyhnání slovanských mnichů za Spytihněva II. jako „muž plný vášnivé hněvivosti“. Když byl za Karla IV. sestavován český Pasionál, byla do něj pojata i česká prozaická legendy o sv. Prokopu, volně přeložená podle Menší legendy latinské. Doba husitská kult sv. Prokopa zeslabila. Hned na počátku husitské revoluce byl zbořen sázavský klášter, ale husité se ke sv. Prokopu hlásili, jak o tom svědčí kazatelské sbírky předních husitských kněží. Teprve v 16. stol. když do našich zemí pronikl protestantismus, nastal úpadek svatoprokopského kultu. Jakmile se však katolicismus znovu vzchopil, vrátil i sv. Prokopu jeho místo. Signálem k znovuvzkříšení úcty bylo přenesení světcových ostatků r. 1588 ze zpustlého kláštera do kostela Všech svatých na pražském hradě. Úcta kvetla v době barokní v dílech předních českých básníků, když nastal tvrdý útlak národa a jazyka Čechové se s důvěrou obraceli především ke sv. Prokopu. V nové době se ke sv. Prokopu utíkali čeští vystěhovalci do zámoří. Ve spojených státech byl postaveno několik českých kostelů k úctě sv. Prokopa. Jeho osobnost oslavují i moderní čeští básníci. Poměry náboženskomravní a kulturní: Česká společnost doby, jíž se zabýváme, byla značně členitá. V čele stál kníže vládnoucí nad národem téměř neomezeně. Rozhodoval o válce a míru, vymáhal poslušnost mocí. Byl nejvyšším soudcem v zemi, podle své potřeby vymáhal od poddaných různé práce a roboty a

Page 31 of 191 ukládal jim daně. K výkonu této moci sloužili různí úředníci a jeho vojenská družina. Ke konci 10. stol. a na počátku 11. stol.dostali však mnozí družiníci a dvořané příležitost se povznést – byly jim svěřeny do správy dobyté hrady nebo jim byly darována privilegia ap. To záviselo na vůli knížete a mohlo být opět odebráno. Až koncem 12. a ve 13. stol. začíná být moc těchto velmožů závislá na moci panovníkově. Proti vrstvě šlechtické stálo ostatní obyvatelstvo, jež je v pramenech označováno pauperes. Mezi tímto nešlechtickým obyvatelstvem bylo několik skupin rozdílného společenského postavení: dědici-heredes, otroci-servi a hosté-hospites. Dědici hospodařili na vlastní půdě, platili daň knížeti a byli povinni konat zemské roboty, tj. stavět a opravovat hrady, upravovat rybníky, mosty, cesty, dávat potraviny vojsku ap. Tyto veřejné platy a roboty byly asi samy o sobě dost obtížné ale hradští úředníci je ještě ztěžovali a žádali více, než měli právo. Proto mnozí z těchto sedláků odevzdávali dědinu i svou osobu pod ochranu někomu mocnému, zvláště duchovním ústavům a stávali se tak poddanými sedláky a dál hospodařili na svém statku. Jiná část venkovského lidu ač svobodná upadla v závislost tím, že se usazovali na cizí půdě /knížecí, církevní, šlechtické/ a za její užívání platili nájmem a službami. Tito lidé jsou nazýváni hosté. Takovým způsobem se ocitla do konce 12. stol. většina někdejšího svobodného obyvatelstva v závislosti na vrchnostech světských a duchovních. Opačný vývoj nastal u třetí skupiny- otroků. Do otroctví se lidé dostávali hlavně zajetím ve válce.Takoví otroci byli předmětem zahraničního obchodu. Těch, kteří zůstali v zemi, užívali jejich páni jako osobních sluhů, nebo řemeslníků a dělníků ve dvorech. Vliv křesťanství a také měnící se hospodářské poměry způsobily, že sociální postavení otroků se zlepšilo. Dostávali možnost vyrábět pro směnný obchod a tak se stávali svobodnější. Od ostatního obyvatelstva se od počátku odlišovalo duchovenstvo. Jako právně zcela nezávislá společenská složka se ovšem projevilo až po prosazení celibátu a dosažení nezávislosti na světské moci /po bojích o investituru/. Poměry náboženskomravní: Náboženský život měl mnoho nedostatků. Bujela pověra. Břetislav II. vystoupil znovu velmi energicky proti polopohanským dosud trvajícím zvyklostem. Kronikář Kosmas o tom píše:“Roznícen jsa velikou horlivostí pro křesťanské náboženství, vyhnal ze své země všechny čaroděje, kouzelníky a hadače. Podobně dal pokácet a spálit všechny háje nebo stromy, které na mnohých místech prostý lid uctíval. Rovněž pověrečné zvyky, jež vesničané , napolo ještě pohané zachovávali v úterý nebo ve středu o letnicích, přinášeje dary studánkám, kde zabíjeli oběti a zlým duchům obětovali, dále pohřby, jež se konaly v hájích a na polích, a hry, které podle pohanského obřadu provozovali na rozcestích pro odpočinutí duší, a konečně rozpustilosti, které tropili nad svými mrtvými, volajíce prázdné stíny a majíce škrabošky na tvářích, tyto všechny ohavnosti a jiné bezbožnosti vyplenil ten dobrý kníže, aby se v budoucnu nedály v lidu Božím“. Do hloubky pronikalo křesťanství jen ponenáhlu. Posvěcení nových kostelů bylo slaveno za velké účasti lidu, slavily se pravidelně hlučné pouti, hlavně o svátku sv. Václava 28. září. Během 11. a 12 stol. se ujalo svěcení neděle účastí na bohoslužbě a pracovním klidem, což znamenalo i značné zlepšení životních podmínek poddaných, neboť dříve se pracovalo nepřetržitě. Stejný význam mělo i zavedení jiných církevních svátků. Lid si zvykal na křest, na zpověď a přijímání eucharistie, na posvěcování statků knězem a účast na bohoslužbě. Z modliteb se ujal u lidu Otčenáš, Zdrávas, Věřím, Desatero. Mravnost se zušlechťovala jen ponenáhlu. Znovu musela církev bojovat proti surové bojovnosti a loupeživosti, proti pohlavní neukázněnosti, proti poživačnosti. Školství: Církevní školství má úctyhodnou tradici. Už sv. Augustin a jiní církevní otcové shromaždovali kolem sebe žáky a připravovali je na duchovní dráhu. V době karolinské byly při katedrálách a klášterech zřizovány školy pro budoucí klérus. Základním požadavkem bylo

Page 32 of 191 umění číst a psát, znalost církevního zpěvu, gramatiky k porozumění Písmu sv. a rétoriky pro kázání. Před svěcením se kandidát podrobil zkoušce. Podle ustanovení 3.a 4. Lateránského koncilu mělo být při všech katedrálách placené místo pro mistra svobodných umění, který by zdarma vyučoval kleriky a chudé studenty a při metropolitních chrámech pro kanovníka, který by učil kleriky a kněze písmu sv. a základům duchovní správy.Tento kanovník býval ředitelem školy. Jestliže už v misijním období našich dějin se slovanští i latinští kněží věnovali přípravě kněžského dorostu, tím více toho bylo třeba, když r. 973 Čechy dostaly vlastní církevní organizaci. Škola při pražské katedrále zahájila činnost hned po zřízení biskupství. První pražští biskupové byli vybíráni z příslušníků benediktinského řádu, který na vzdělání kladl velký důraz, a proto dbali, aby katedrální škola měla úroveň. Pouhých 35 let od založení biskupství působil v Praze slavný mistr Hubald z Lutychu. Reforma katedrální kapituly, provedená v letech 1068-98 učeným proboštem Markem se týkala v nemalé míře i školy. Přítelem prvního českého kronikáře, kapitulního děkana Kosmy, byl ředitel školy, kanovník a arcikněz Gervasius. Měl titul magister. Také při olomoucké katedrále byla zřízena škola a podobně i při kolegiátních kapitulách a klášterech, ale podrobnější zprávy nich nemáme. Umění: Umělecké snažení se u nás v této době soustředilo především na střediska křesťanského kultu, na chrámy. Rotunda svatovítská, zbudovaná sv. Václavem, se stala vzorem četným jiným stavbám kruhového půdorysu, budovaným až do 12. stol. po českých hradech i v Praze samé. Venkovské rotundy bývaly jednodušší, s jedinou apsidou, někdy i kulatou věží. Z českých rotund je nejznámější kterou kníže Soběslav postavil na hoře Řípu a zasvětil sv.Jiří. V 11. století se k okrouhlým stavbám připojuje typ podélný. Takovou basilikou byla nahrazena rotunda sv. Víta. V neznámém klášteře v Čechách pracovala v závislosti na bavorském umění škola, která ilustrovala tzv.korunovační evangeliář krále Vratislava s celou skupinou evangeliářů.

Doplnění historického obrazu podle J. Pekaře: Schopný kníže Břetislav /1034-1055/pokračoval ve výbojích otcových. Dobyl Krakov i Hnězdno. Zde vyzdvihl ostatky sv. Vojtěcha a přenesl je do Prahy. Císař Jindřich III. žádal, aby se Břetislav vzdal polských výbojů a donutil jej k tomu dvojím tažením do Čech. Ale svrchovanost nad velkou částí Slezska Čechové nakonec uhájili. Ponechali Slezsko v rukou Poláků, ale brali za to od nich poplatek. Synové Břetislavovi toužili po tom, aby se jim dostalo královské koruny, aby se hodností vyrovnali panovníkům uherským a polským. Jejich manský poměr ke králům německým byl v tom hlavní překážkou. Teprve Vratislavovi se r. 1085 podařilo dosáhnout královské koruny /doživotně/. Udělil mu ji Jindřich IV. odměnou za pomoc, kterou mu Vratislav prokázal v bojích se Sasy a v bojích s papežskou kurií za sporů o investituru. Vratislav měl mnohé rozbroje s bratry, zejména s Jaromírem, který, když se stal pražským biskupem, považoval se více za říšského knížete, rovného se svým bratrem, než jeho poddaným. Vratislav proto znovu obnovil biskupství moravské se sídlem v Olomouci. Proti Hradčanům, jež ovládl Jaromír, si vybudoval nové královské sídlo na Vyšehradě, kde založil nový chrám kapitulní. Po Vratislavově smrti za panování jeho synů – Břetislava II. /1100/, Bořivoje /-1107/ a Vladislava I. /1125/ jsou české dějiny naplněny jednak opětovnými boji s Poláky, jednak stálými zápasy mezi členy rodu Přemyslova, v nichž rozhodčími bývali zpravidla císařové. Až r. 1126, když císař Lothar chtěl mocí prosadit v Čechách Otu Olomouckého proti nejmladšímu synu Vratislavovu Soběslavovi, kterého Čechové zvolili, dovedli Čechové

Page 33 of 191 vítěznou bitvou u Chlumce přimět císaře, aby uznal jejich volbu. Soběslav /1125-1140/ byl vynikající panovník. Staral se mnoho o obranu země stavbou pomezních hradů i opevňováním pražského hradu. Jeho nástupce, Vladislav II. byl švagrem německého krále Konráda III. Zúčastnil se s ním druhé křížové výpravy. I jeho nástupci, císaři Fridrichovi I pomáhal v bojích v Itálii. Za to Vladislav obdržel od císaře královskou korunu. Nebyl však doma pro krutost oblíben. Vzdal se trůnu r. 1173 ve prospěch svého syna Fridricha. Císař však přesto udělil Čechy v léno Soběslavu II. /synu Soběslava I./, který měl sympatie země. Nakonec však zemi s císařovou pomocí přece dobyl Fridrich. Boje o trůn a o státní jednotu země: Boje mezi Přemyslovci neustávaly. Rozhodoval v nich Císař Fridrich a to způsobem pro zemi nebezpečným. R. 1182 stanovil, že v Čechách má vládnout Fridrich a na Moravě Konrád Ota jako markrabě moravský. Tím byla Morava podřízena přímo říši, na Čechách nezávislá. Brzy potom císař uznal i biskupa pražského za říšského knížete. Nakonec Fridrich porazil Konráda Otu a donutil jej uznat svrchovanost pražských knížat nad Moravou. Když se stal Konrád Ota českým knížetem, sám samozřejmě toto stanovisko hájil. Jeho smrtí /1191/ začaly nové boje mezi Přemyslovci, rozhodované císařem. Až r. 1197 se smluvili mladší bratři Fridrichovi, že Přemysl /Otakar I./ bude panovat v Čechách a Vladislav na Moravě.

Page 34 of 191

V. České církevní dějiny - 12. století – zdokonalení církevní organizace – Jindřich Zdík, emancipační snahy církve Hierarchie: Po biskupu Heřmanovi nastoupil staroboleslavský probošt Menhart, který se zapletl do spiknutí proti Soběslavovi a strávil dlouhou dobu mimo diecézi. Po jeho smrti prosadil Soběslav volbu stařičkého vyšehradského probošta Jana /1134-39/ a pak sázavského opata Silvestra, který hned po panovníkově smrti abdikoval a vrátil se do kláštera. Pozoruhodnou osobností mezi pražskými biskupy byl Daniel /1148-67/, synovec olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka. Vzdělání nabyl v Paříži, byl vynikající stylista a na svých nepřetržitých zahraničních cestách s vášní skupoval knihy, jež přivážel do Čech. Vynikající služby prokázal knížeti Vladislavovi II. jako jeho „ministr zahraničí“. Zúčastnil se několika říšských sněmů, a pak získal slib Fridricha Barbarossy, že Vladislavovi propůjčí královský titul za pomoc při válečné výpravě proti Milánu. Této výpravy se sám zúčastnil a pak zůstal v Itálii v císařových službách, což jej přivedlo k opuštění papeže Alexandra III. a k uznání vzdoropapežů.Tak byl i český stát zatažen do schizmatu. Pokus Přemysla Otakara I. o povýšení Prahy na metropoli: Vladislav Jindřich postoupil r. 1197 vládu staršímu bratrovi Přemyslovi Otakarovi I. /1197-1230/ a spokojil se markrabstvím moravským pod svrchovaností pražského knížete. Přemysl Otakar I. byl zdatný panovník a politik. V zápase o německou korunu se přidal nejdříve na stranu Filipa Švábského a dosáhl od něj r 1198 obnovení české královské důstojnosti, potom na naléhání papeže Inocence III. přešel na stranu Oty Brunšvického. Poté, co si Ota již jako císař znepřátelil Inocence, nebránil se Přemysl papežovu záměru povolat na trůn sicilského následníka Fridricha Štaufského a roku 1211 jej za příslib potvrzení všech nabytých výsad uznal. Bránil se tak i proti vzpouře svého a Adlétina syna Vratislava, jenž se cítil zkrácen ve svých dědických nárocích, které Přemysl přenesl na Václava. Vratislav měl podporu části české aristokratické reprezentace, císař Ota mu udělil Čechy v léno. Nebezpečí Vratislavova vojenského vpádu do Čech zažehnal až rázný postup Fridrichův v létě 1212, kdy štaufský pretendent trůnu překročil Alpy a vstoupil na území říše. Ohrožený Ota od Vratislavovy podpory upustil. Dne 26. září 1212 zpečetil Fridrich II. privilegium, jehož znění vycházelo ze starších bul Filipa Švábského a Oty Brunšvického: tímto dokumentem, nesoucím tradiční název Zlatá bula sicilská /podle použití pečeti Fridricha jako krále sicilského, neboť pečetí římského krále zatím nedisponoval/, je Přemyslovi opětně přiznán dědičný titul českého krále, přičemž římský panovník se i za své nástupce vzdává práva zasahovat do volby českého krále, zbavuje jej povinnosti účastnit se římské jízdy a většiny říšských sněmů, ledy by se konaly v Bamberku či v Norimberku /tedy blízko českých hranic/. Deleguje na českého krále právo investitury pražského a olomouckého biskupa, jejichž volba je plně v kompetenci příslušných kapitul. Jako taková představovala Zlatá bula sicilská jeden z nejvýznamnějších státoprávních dokumentů českého království. Její důležitost se ukázala i v pozdější době. Zejména za Karla IV. a Jiřího z Poděbrad. Nová hodnost vyžadovala i povýšení pražského biskupství na arcibiskupství. Král tedy vyslal do Říma r. 1204 zvláštní poselství s touto žádostí, aby pražské biskupství bylo povýšeno na arcibiskupství. Odůvodňoval ji rozsáhlostí a lidnatostí českého království, jazykovou růzností. Tyto důvody byly pádné a papež by žádosti jistě vyhověl, ale zabránil mu v tom ohled na situaci v Německu. Dvojice německých králů způsobila rozdvojení i v episkopátu. Proto papež odložil vyřízení české žádosti na pozdější dobu.

Page 35 of 191 Přemysl Otakar I. zemřel v prosinci 1230 a byl pohřben v katedrále sv. Víta na Pražském hradě. Řadí se nesporně k nejvýznamnějším českým panovníkům, a to nejen díky diplomatickým úspěchů v boji o dědičnost koruny a v obtížném sporu s biskupem Ondřejem, ale i péčí o ekonomické povznesení země. Jeho vládou se české království, těžící z neklidné situace v říši a ve středomoří, definitivně zaujalo přední postavení ve středoevropském kontextu. Vnějším vyjádřením toho byly pokusy o územní expanzi, které se snažila realizovat politika jeho nástupců: syna Václava I. a vnuka Přemysla Otakara II. i pravnuka Václava II. Přemysl I. jim připravil půdu promyšlenou sňatkovou politikou, která přivedla česká knížata a kněžny do předních evropských rodin. Nevyšel mu zřejmě jediný dynastický kalkul: sňatek dcery Anežky se štaufským dědicem princem Jindřichem, po jehož boku by se Přemyslovna stala císařovnou a povýšila tak svůj rod na samu špici dobové hierarchické pyramidy.

Olomoucký biskup Jindřich Zdík /1126 -1150/: Do konce 12, stol. se vystřídalo na olomouckém stolci deset biskupů. Z nich osobností daleko nejvýznamnější byl Jindřich Zdík. Byl pravděpodobně synem pražského děkana Kosmy. Narodil se r. 1083-86, navštěvoval katedrální školu v Praze, byl na studiích v Lutychu a Magdeburku. V cizině kromě studií měl možnost pohybu ve vyšších kruzích. Rozhled a moudrost, kterou později projevoval jako biskup, nasvědčují, s jakým zájmem a porozuměním sledoval celé církevně reformní hnutí na západě. R.1113 se vypravil, jak zaznamenal Kosmas, na pouť do Jeruzaléma. R.1126 byl ve Wormsu konsekrován mohučským arcibiskupem a investován králem Lotharem. Byl tehdy asi pětačtyřicetiletý. Hned od počátku svého působení měl jasný plán, jak zreformovat zanedbanou diecézi a ze všech sil se pak snažil, jak tento plán uskutečnit. Prvním jeho činem bylo posvěcení kostela sv. Jiří na hoře Řípu, obnoveného knížetem Soběslavem.V Olomouci se snažil o urychlení stavby nové katedrály sv. Václava . Byla slavnostně posvěcena r. 1131 a prohlášena za nové sídlo biskupského stolce. Zároveň biskup Jindřich rozšířil katedrální kapitulu z osmi a na dvanáct členů a nově zorganizoval diecézi. Po několika dalších letech jeho činnosti, jež byla vyplněna snahou o hospodářské povznesení diecéze a o zvýšení vzdělanosti a mravní úrovně kněžstva, staví kostel v Blansku. Tato snaha naráží na brněnského údělného knížete Vratislava. Jednalo se o střetnutí moci duchovní s mocí světskou. Když jednání skončilo nezdarem, nastupuje biskup cestu do Svaté země. V Palestině se seznámil s premonstrátským řádem a rozhodl se, že jej uvede i do našich zemí. R 1138 se vypravil do Říma, aby se zúčastnil II.Lateránského koncilu a vyprosil si u papeže povolení na misijní cestu do Prus. V Čechách mezitím došlo k těžkým zmatkům – proti Vladislavovi II. /1140-1173/, který nastoupil po Soběslavovi I., povstali ostatní členové přemyslovského rodu a prohlásili za knížete znojemského údělného knížete Konráda. Jindřich Zdík se rozhodně postavil za Vladislava a moravští Přemyslovci mu proto zakázali vstup do Olomouce. Jindřich odpověděl klatbou, ale ta byla bez účinku, protože duchovenstvo bylo zcela závislé na moci světské a nezachovávalo ji. Vladislav vzporu potlačil, ale jeho trestnou výpravou byla Morava natolik zpustošená, že se Jindřich jako jeho stoupenec neodvažoval vrátit se hned do Olomouce. Zůstal v Čechách, setkal se s papežským legátem Quidonem, který přišel zavést do Čech přísnější kázeň. Jindřich využil času k založení strahovského premonstrátského kláštera, zúčastnil se slavného vysvěcení svatovítské katedrály. Vykonal několik cest do zahraničí, také do Říma. Byl ve spojení se sv. Bernardem a podobně jako on se všemožně snažilo zdar druhé křížové výpravy. Nakonec ještě tři roky pracoval ve své diecézi. Jindřich Zdík hodně připomíná sv. Vojtěcha. Jako Vojtěch byl naplněn reformním duchem a apoštolskou horlivostí a v mnohém přejímal jeho plány. Nikdo také od dob Vojtěchových neměl větší autoritu u tehdejších rozhodujících osobností církevního i politického světa jako Jindřich Zdík.

Page 36 of 191

Emancipační snahy církve a zdokonalení církevní organizace: Imunity: Duchovní obnova na západě, vycházející z clunyjského hnutí, byla uskutečněna jen díky tomu, že se podařilo vymanit církev z moci laiků. Jiná cesta nebyla ani v Čechách. Zde byla závislost církve na moci laiků téměř úplná. Majetek církve různými dary značně vzrostl. Ale světští činitelé se i potom různým způsobem podíleli na výnosu církevního zboží. zadržováním části desátků, uvalováním robot na církevní poddané, církevní poddaní podléhali knížecímu, značně kořistnickému soudnictví, takže nevěděli, kdo je jejich skutečná vrchnost. Způsob, jak odstranit tyto nesnáze a získat možnost plně disponovat svými poddanými, našli představení v tom, že si vyprošovali tzv. imunity. První, kdo takové imunity dosáhl, byl olomoucký biskup Jindřich Zdík. Na jeho žádost vyňal Vladislav II. poddané olomouckého biskupství z moci moravských údělných knížat, osvobodil je od zemských robot a daní a podřídil je biskupovi. Podobně se toho dostalo i biskupu pražskému. Tím se biskupovi dostalo rovnoprávnosti se světskými feudály. Podobného, ale jen částečného vynětí se dostávalo postupně i klášterům. Všechny tyto úspěchy však až do konce 12., století zůstávaly dílčími. Všeobecných výsad dosáhly církevní ústavy až po zásadním střetnutí církve s mocí světskou o postavení církve na poč. 13. století. Vymezení hranic farnosti: od poč. 12. stol. začaly i soukromé venkovské kostelíky vykonávat funkce kostelů farních. Docházelo i ke stavbě nových kostelů, které byly od počátku kostely farními. Bylo nutno vymezit hranice farností.To nařídil už papežský legát Quido při vizitaci r. 1143 pražskému i olomouckému biskupu. Ale ještě r. 1222 musel olomoucký biskup doznat, že k tomu ještě nedošlo.Teprve, když bylo biskupům přiznáno právo dosazovat ke kostelům duchovní správce, bylo možno upravit i rozsah farností. Arcijáhenství: Se vzrůstajícím počtem farních a filiálních kostelů rostl také význam arcikněží. V 2.pol.12. stol. však arcikněží mizí a s nimi i staré rozdělení na hradské okrsky. Ale objevují se nové správní jednotky s novými představiteli – arcijáhenství v čele s arcijáhny. Arcijáhni jsou už výlučně pomocným orgánem biskupovým ve správě diecéze, na světské moci jsou zcela nezávislí. Představují tedy první článek nezávislé církevní správy, jsou projevem biskupovy snahy převést církevní správu do vlastních rukou. Je opět pozoruhodné, že první, kdo arcijáhenské zřízení zavedl, je olomoucký biskup Jindřich Zdík. Kníže Soběslav II. jej v díle podporoval. Jindřich mu byl oporou proti přílišné moci moravských knížat. Soběslav mu daroval šest hradských kostelů i s jejich majetkem, a Zdík z nich r. 1131 učinil střediska šesti arcijáhenství /přerovského, olomouckého, spytihněvského, břeclavského, brněnského a znojemského/. Z rozdělení arcijáhenských středisek pozorujeme ,jak se tehdy osídlení Moravy koncentrovalo ještě do jihovýchodních úrodných nížin a jak hornatější kraje byly prakticky liduprázdné. V Čechách byla situace opačná než na Moravě. Panovník neměl zájem, aby zde vznikla jakákoliv konkurující síla, třebaže běželo moc duchovní. Proto vznik pražských arcijáhenství souvisel až s reorganizací pražské diecéze, kterou provedl až biskup Daniel r. 1160-66. Z té doby je uvedeno osm arcijáhnů – pražský, bechyňský, hradecký, žatecký, kouřimský, boleslavský, litoměřický a plzeňský. Později vzniká arcijáhenství horšovskotýnské a bílinské. Podle církevního práva měli arcijáhnové dohlížet na kázeň kléru a zachovávání církevních zákonů, sdělovat kléru biskupská ustanovení,vykonávat soudní moc v manželských rozepřích, konat jménem biskupovým vizitace. Náboženskomravní život diecézního kléru a lidu: Kněží: Úroveň vzdělání kléru se poněkud zvýšila. Z ciziny přicházely knihy, domácí lidé odcházeli na vyšší školy do ciziny. Z univerzit si čeští studenti přinášeli znalosti filozofické,

Page 37 of 191 trochu klasické vzdělanosti, což mělo vliv na pěstování domácí literatury,vědomosti teologické. Někteří hovořili několika jazyky, jiní se zálibou pěstovali astronomii. V letech 1143-45 papežský legát Quido provedl v Čechách reformu kléru. Tato reforma, stanovená papežskými dekrety z 11. století, nebyla v Čechách ještě provedena. Jednalo se také o zavedení celibátu. Kněží, kteří žili v prvním manželství, dostali zatím strpení, množství ženatých kněží bylo příliš veliké. Zásah se omezil zatím na ty, kteří ani podle východního práva nesměli být svěceni. Mnozí přední církevní představení v Čechách a na Moravě byli legátem sesazeni. Není proto divu, že v českém kněžstvu vzniklo pobouření. Když ale o půl století později zavítal do Čech legát kardinál Petr, bylo tu manželství kněží stále věcí samozřejmou. Teprve v následujícím století se podařilo celibát prosadit. Vyskytovali se i jiné nedostatky. Jindřich Zdík bránil kněžím, aby chodili k oltáři s ostruhami a zneužívali svátostí ke kouzlům.Celkem však byla mravní úroveň kněží na vzestupu. Lid: ve srovnání s předcházejícím obdobím vidíme, že vztah lidu ke křesťanské víře nabyl vřelosti. Lid přestal vidět v křesťanství víru cizí a panskou, a přijímal ji uvědoměle a dobrovolně. O úrovni víry lidu nám hodně napoví soudobé sbírky kázání. Křest se konal trojím ponořením dětí do kamenné křtitelnice zvláště v sobotu velikonoční a svatodušní. Svátost oltářní byla podávána dál pod obojí způsobou a to třikrát v roce – o vánocích, na Zelený čtvrtek a o svatodušních svátcích, popř. i o svátku posvěcení chrámu. Zpověď se konala zvláště na Popeleční středu. Těžkým hříšníkům bylo ukládáno pokání trvající i několik let. O svátcích zpíval lid „Kyrie eleison“ v různých zkomolených formách /krleš/ a připojoval k tomu v češtině různé prosby, zpravidla z litanií. Píseň „Hospodine pomiluj ny“ pronikla ve 12. stol. do kostelů. Přibývalo poutí. Pozoruhodným jevem byly pouti do ciziny. Putovalo se do hlavně do Jeruzaléma. Dovršení těchto poutí byla účast na 2. a 3. křížové výpravě. Lid si také zvykal na přikázání Desatera i když nechybělo jejich přestupování. Stále se udržely různé druhy pověr. Nebylo jediného zatmění měsíce, jak vypravují kronikáři, aby s ním nebyly spojovány různé nehody. To se týká každého neobvyklého přírodního jevu. Vyskytují se zprávy i o pohlavních neřestech, jmenovitě o potratech. Bujelo obžerství a opilství. Česká účast na křížových výpravách: Čechové byli také zastoupeni na křížových výpravách, které byly společným podnikem celého křesťanstva. První výpravy se Češi sice nezúčastnili, ale i ona měla u nás odezvu. Vyvolala neuspořádané houfy /což bylo obvyklým jevem/, odhodlané kříže zneužít pro vlastní účely. Jeden takový zástup se dostal r. 1096 do Prahy a využiv nepřítomnosti knížete Břetislava vyvolal krvavé protižidovské výtržnosti. Nutili Židy k přijetí křtu, vraždili a loupili. První křížová výprava skončila úspěšně. Jeruzalém byl vyrván z rukou muslimů /1099/. Ale již r. 1144 se křesťanstvo dovědělo smutnou zprávu, že padla Edessa, záštita Jeruzaléma. V celé Evropě povstalo velké znepokojení, že Boží hrob je ohrožen. Přední mluvčí své doby, sv. Bernard byl papežem Eugenem III. pověřen hlásáním III. křížové výpravy. Bernard byl velký řečník a přední tlumočník citů a tužeb, které hýbaly tehdejší Evropou. Uchvátil Německo i Francii svou výmluvností, svatou horoucností. Vlna křižáckého nadšení zachvátila tehdy i naše země. Sv. Bernard vybízel Vladislava listem k účasti a Jindřich Zdík se snažil, aby Čechové nezůstali za jinými národy. Raymund de Puy, velmistr řádu Johanitů, poslal knížeti Vladislavovi klíče jednoho ze svých hradů a k tomu dal k dispozici četu rytířů. Tři Přemyslovci přijali kříž a přidali se k vojsku německému. Ale v malé Asii postihla křižáky pohroma: byli obklíčeni lehkou tureckou jízdou, mnozí byli zabiti, mnozí zajati a hlad a žízeň dokonaly dílo zkázy. Z 80 000 těžkooděnců jich zbylo 7000. Zbytek vojska svěřil Konrád s Vladislavem francouzs. králi sv.Ludvíku, který přitáhl s Francouzi a Vladislav se vrátil do Konstantinopole a pokračoval přes Kyjev a Krakov domů. R. 1187 přišla ze Sv. země nová smutná zpráva: Jeruzalém padl do rukou sultána Saladina. Papež Alexandr III. vzýval císaře Fridricha Barbarossu k nové křížové výpravě a ten se

Page 38 of 191 rozhodl , že sám tažení povede. Přidal se i český kníže Bedřich. Konaly se horlivé přípravy, ale než-li k výpravě došlo, Bedřich r. 1189 zemřel. Tato výprava skončila nezdarem. Fridrich Barbarossa zahynul, rovněž jeho syn Fridrich Švábský, král francouzský a anglický /Richard Lví srdce/ se svářili a účely výpravy nebylo dosaženo. Čechové se přesto hodně proslavili svou statečností, ale také mnozí z nich zahynuli. Staré a nové řehole: reformní clunyjské hnutí, které obrodilo benediktinský řád i celou církev, se k nám dostalo až ve 12. století a to přes Německo. Manželka Knížete Vladislava I. Richenza byla svou rodinou spjata s klášterem v Zwiefalten. Přála si mít odnož tohoto kláštera ve své zemi. Vladislav I. proto povolal r. 1117 mnichy z tohoto kláštera do kláštera v Kladrubech. K dalšímu šíření reformované benediktinské větve nedošlo, protože zatím ovládly pole dvě moderní řehole – cisterciáci a premonstráti. Cisterciáci: Byli vlastně benediktini, řídící se původní řeholí sv. Benedikta. Cisterciácký klášter byl trvale a úzce spojen s ostatními kláštery svého řádu. Opati se scházeli na pravidelných kapitulách a opat mateřského kláštera konal pravidelné vizitace v dceřiných klášterech. Za předsednictví opata v Ciateaux /první klášter, odkud řád vyšel/ se opati radili o společných záležitostech. V cisterciáckých klášterech vládla tvrdá askeze. Mniši nosili oděv z nebarvené šedé vlny, později začali nosit roucho bílé s černým škapulířem. Služby Boží konali slavné, ale bez nádhery. Původně chtěli zůstat zcela uzavření světu a zasvětit život askezi a tvrdé práci. Proto si hledali sídla v odlehlých údolích řek. Ale v době rozkvětu byli stržení křižáckým hnutím, jež znamenalo velký příslib pro duchovní život. Jejich zakladatel, sv. Bernard proslul také jako hlasatel 2. křížové výpravy. Cisterciácký řád se rychle šířil. Jen v Německu bylo na sklonku 12. stol. přes 500 cisterciáckých klášterů. Odtud pronikl řád do Čech. R. 1143 přišli cisterciáci do kláštera v Sedleci u Kutné hory, r. 1144 byl založen klášter v Plasích, pak v v Pomuku pod Zelenou horou, atd. Cisterciáci se v českých zemích uplatnili nejvíce v oblasti hmotné kultury. Obnovili povinnost každodenní práce mnichů /tělesné i duševní/. Žádnému klášteru nebylo dovoleno přijímat vsi s poddanými, pouze pozemky a dobytek. Všechnu ruční práci si museli vykonat mniši sami. Klášterní správa zřídila nejprve dvůr poblíž kláštera a pak postupně zřizovala dvory vzdálenější. V řádu brzy došlo k vytvoření zvláštní skupiny odborných zemědělských pracovníků – konvršů, kteří se více věnovali zemědělské práci jejich povinnosti v chóru byly omezeny. Pracovali od rána do noci v mlčení, při skromné stravě, nezištně, jak by to žádný dělník nedokázal. Pod jejich rukama nabyla země jiné tvářnosti. Lesy byly plánovitě mýceny, močály vysoušeny /viz Velehrad/ a na jejich místo nastupovala zoraná, osetá půda a zahrady, divoce zarostlé stráně se měnily v ovocné zahrady. Kláštery, které dostaly do správy rozsáhlá území, nestačily je obdělat sami. Proto přiváděly kolonisty, z vnitrozemí i z německého sousedství. I když mnichové byli většinou Němci, nesledovali germanizaci země. Jejich okolí bylo vždy české. Cisterciácké kláštery tak velmi přispěly k zemědělskému pokroku země. Opati se na generálních kapitulách seznamovali s vymoženostmi západního zemědělství a hned je zaváděli na svých pozemcích. Západoevropské kláštery poskytovali našim semena rostlin a sazenice. Také domácí obyvatelstvo se mohlo hodně naučit od konvršů, kteří se v práci specializovali – byli mezi nimi odborníci v dobytkářství, zelinářství, štěpařství, včelařství, rybníkářství, chmelařství, vinařství a v pěstování speciálních kultur zemědělských a průmyslových rostlin. Premonstráti: podobně jako cisterciáci představují novou formu benediktinského mnišství, premonstráti jsou reformovaní augustiniánští kanovníci. Jejich zakladatelem je sv. Norbert, syn německého hraběte z Xanten. Když zanechal světského života, působil napřed jako potulný kazatel , r. 1120 pak založil v lesním údolí Prémontré u Lyonu vzorný klášter asketicky žijících kleriků, kolébku svého řádu. Zavedl

Page 39 of 191 řeholi sv. Augustina, ale přihlédl ke statutům clunyjským a cisterciáckým. Prémontré se stalo sídlem generálního opata a opati ostatních klášterů se zde scházeli každoročně ke generálním kapitulám. Tak byly všechny kláštery spojeny. Bylo také spojení mezi mateřskými a dceřinými kláštery. Hlavní úkol spatřovali premonstráti v kázání ve venkovské duchovní správě. Ve způsobu života nebyli tak přísní jako cisterciáci. Věnovali také velkou pozornost kolonizaci svých statků. Do premonstráckého řádu byly od počátku přijímány také ženy. Zpočátku byl systém dvojklášterů. /ženský vedle mužského/.V Čechách se premonstráti usadili R. 1143 přičiněním Jindřicha Zdíka na Strahově. Podle vykopávek to byla jedna z neprostornějších staveb ve stř. Evropě. Byl to také zpočátku dvojklášter. Po několika letech se řeholnice přestěhovaly do Doksan. Premonstrátům byly předány také některé kláštery benediktinské. /Želiv/.Ve své diecézi uvedl Jindřich Zdík premonstráty na Hradisko u Olomouce. Nová vlna zakládání nových klášterů se dostavila v 80. a 90. letech 12. stol. Šlechtic Hroznata založil r. 1193 klášter Teplou. Nakonec se sám stal premonstrátem, když ovdověl. Měl v klášteře teplá na starosti hospodářské záležitosti. Dále byly založeny kláštery v Milevsku, v Louce u Znojma ap. Všechny měly i ženský protějšek. I u nás premonstrácké kláštery pracovaly ve venkovské duchovní správě a jejich kláštery se staly významnými středisky výchovy. Panovníci často premonstrátům odevzdali k výchově své děti. Vojtěch, pozdější salcburský arcibiskup byl vychován na Strahově, Anežka, dcera Přemysla Otakara I. v Doksanech. To následovala šlechta, která také odevzdávala děti do premonstráckých klášterů, kde do sebe nasáli zásady církevní reformy. Johanité: Náboženské nadšení románské doby dalo vzniknout také rytířským řádům. U nás zakotvil řád johanitů. Král Vladislav r. 1159 založil první převorství tohoto řádu v pražském podhradí u Juditina mostu u P.Marie pod řetězem. Později se u nás usadili také templáři a němečtí rytíři. Literatura a umění: Pomalu se u nás začalo rozvíjet latinské písemnictví. V klášterech vznikají kroniky. Z nich je nejznámější letopis pražského děkana Kosmy /1045-1125/. Je to práce bystrá, vlastenecká, i když není nestranná. Z ostatních Letopis mnicha sázavskéno, obsahující historii slovanského kláštera a jiné klášterní kroniky. Umění:ve službách církve se dále rozvíjelo umění. Byly stavěny baziliky. Z pražských se zachovala basilika sv. Jiří, na venkově kostely v Proseku, v Tismicích aj. Nejkrásnějším příkladem staveb tohoto druhu je bazilika sv. Prokopa v Třebíči, třebaže vznikla až ve 13. stol. na sklonku románského slohu. Skoro všechny tyto chrámy nesou stopy po kryptách, tj. podzemních, klenutých, sloupy podepřených místnostech. Některé jsou velkolepé. Románské sochařství mělo více podobu dekorativní jako doplněk architektury než figurální. Vrchol tohoto sochařství představují portály chrámů v Třebíči a v předklášteří u Tišnova. Jsou doplněny sochami, jejichž strnulý postoj odráží rozdíl mezi věčnýma pomíjejícím. Když se u nás rozvíjí sochařské zobrazování lidských postav, bere si za vzor italské umění. Nástěnných románských maleb se zachovalo velmi málo. I když někde zůstala stěna, barvy zničil čas. Románští malíři malovali do mokré omítky jen obrysy, brvy do suché. Proto nemají takovou trvanlivost. První nástěnné malby u nás pocházejí z pol. 12. stol. Jsou to hlavně směle rozvržené malby u sv.Klimenta ve St. Boleslavi. Pokračovalo se ve zdobení rukopisů.

Doplnění historického obrazu podle J.Pekaře: Přemysl Otakar I. /1197-1230/ - využil zápasu o říši mezi Filipem Švábským a Otou Brunšvickým k nebývalému utvrzení české moci. Nejprve stranil Filipovi a přijal od něj královskou korunu. /1198/. Potom na naléhání papeže Inocence III. se přidal k Otovi, který jej znovu korunoval králem. Také papež zvláštní bulou potvrdil jak český královský titul, tak

Page 40 of 191 svobody českého království v říši. /1204/. Když pak Filip vítězným tažením do Čech donutil Přemysla k poslušnosti, zůstal mu český král věrný a po jeho zavraždění se jen nerad přiklonil zase k Otovi. Byl také prvním z říšských knížat, kteří se prohlásili pro mladého sicilského krále Fridricha II, když dal papež Otu do klatby. Fridrich II za to potvrdil a rozmnožil svobody českého státu Zlatou bulou sicilskou /1212/. Přemysl od sebe zapudil svou první choť Adélu Míšeňskou i s jejími dětmi. /Z nich Dagmar se vdala za Valdemara, dánského krále /. S druhou chotí, Konstancií Uherskou měl Syna Václava I. /1230-1253/. Do doby Václava I., Fridricha bojovného a uherského krále Bély IV. spadá vpád mongolských Tatarů do našich zemí. Tataři chtěli ztrestat uherského krále, že usadil ve své zemi 40 000 Kumánů, znepřátelených s Tatary. V dubnu 1241 zničili Tataři vojsko Slezanů u Lehnice, pak přes Moravu /viz historie sv. Hostýna/ a ruskou branou v Karpatech vtrhli do Uher, porazili Bélu IV. a zahnali jej na útěk do Uher vraždíce a loupíce v zemi hrozným způsobem. Jen některé hrady /jako Prešpurk, Trenčín, Nitra, Turec/odolaly útokům.

Page 41 of 191

VI. České církevní dějiny -13. století, vymanění církve z područí laiků a její vzestup do konce 13. stol., biskup Ondřej, nové řeholní řády Boj o osvobození církve z rukou laiků: Wormským konkordátem bylo dosaženo přijatelného kompromisu co se týká obsazování vyšších církevních úřadů a v následujících desetiletích se církev snaží setřást nadvládu nižších feudálů.Zatím však neměla dost sil, aby mohla světským vrchnostem upřít jejich vlastnický vztah ke kostelům, ale rozhodně se vzepřela uznat, aby z toho pro ně vyplývalo i právo dosazovat k nim duchovní správce. Vrchnosti začaly být nyní podle papežských dekretů nazývány patrony kostelů. V českých zemích však zůstávalo vše při starém. I když Přemysl Otakar I. přiznal olomoucké a asi i pražské kapitule právo volit biskupa, mělo to omezený účinek. Také slovo „patronát „ bylo u nás jen novým pojmenováním pro starou praxi. Bylo třeba radikálního zásahu a toho se odvážil pražský biskup Ondřej. Boj biskupa Ondřeje s Přemyslem Otakarem I: Biskup Ondřej /1214-24/ se stal nejprve kancléřem Přemysla Otakara I. a po smrti biskupa Daniela II. se stal pražským biskupem. Zpočátku neprotestoval proti domácím poměrům. Zlom v jeho smýšlení nastal jeho účastí na lateránském koncilu, jehož skvělý průběh i jeho dekrety o životě duchovenstva, o obsazování církevních míst, o vědeckém vzdělávání kléru a o církevních povinnostech laiků na něj učinily hluboký trvalý dojem. Působil na něj asi také příklad anglického primasa Tomáše Becketa, jehož životopis byl v Čechách dobře znám. Ondřej, posvěcený samotným papežem na biskupa, se již necítil vázán povinností hájit zájmy královy a změnil se v rozhodného bojovníka za nezávislost církve. Už v Římě, kam přinesl královu žádost o zřízení arcibiskupství v Praze, se rozhodl pro energický zápas za práva církve, i když předvídal, že v tomto boji zůstane osamocen. Olomoucký biskup Robert zůstal ideály reformy úplně nedotčen. První požadavek, který vznesl na krále a šlechtu, se týkal desátku. Desátek byla stará církevní daň, odváděná biskupovi, který z ní podržel čtvrtinu. Zbytek rozdělil rovným dílem mezi kostel, kněze, který v něm působil a chudé. U nás, pokud byl vůbec desátek odváděn, dostával biskup jen svou čtvrtinu, kdežto zbývající tři čtvrtiny pobíral majitel kostela a knězi vyplatil, kolik uznal za vhodné. Když král a šlechta trvali na dosavadní praxi, podal žalobu do Říma. Na tuto stížnost dostal odpověď, aby si vyplácení desátku vynutil církevními testy. Ondřej se bál zůstat v zemi, proto na podzim, r. 1216 odešel do Říma a odtud vyhlásil nad celou diecézí interdikt. Král /který v měl k Ondřejovým snahách zpočátku částečné pochopení, nakolik v nich viděl prostředek upevnění centrální moci/ odpověděl tak, že se zmocnil jeho archivu a zabral všechna jeho panství. Kněžstvo, postrašené králem, interdiktu nedbalo, konalo dál bohoslužby a udělovalo svátosti. K desátku přibyla stížnost, že duchovní jsou poháněni ke světským soudům, že biskupovi je odpíráno ustanovování kleriků. Spor byl vleklý a trval šest let. Krále přece jen církevní tresty mrzely. Nakonec nějak vyhověl ale jen s velkými výhradami ve všech požadavcích. Když však Ondřej přišel do Čech, shledal poměry takovými, že interdikt obnovil a ztížil jej exkomunikací. Teprve r 1220 bylo obnoveno jednání. Obě sporné strany se dohodly, že papež bude prostředníkem, který vyřkne rozhodné slovo. Po neúspěšném jednání papež Honorius III. rozhodl, že vyšle do Čech k urovnání sporu svého legáta. Konečně byly dohodnuty přijatelné kompromisy. Bylo dohodnuto také vydání královské imunitní listiny pro kláštery a kostely, byl také zakázán zlozvyk vyžadovat od

Page 42 of 191 klášterů pohostinství, což pro ně bylo značné břemeno. Listina s ujednáními byla vydána 2.7. r.1221 a byla nazvána konkordát. /“Velké privilegium české církve“/. Bylo to přece jen vítězství církve. Světští feudálové s králem uznali formálně všechny církevní požadavky. Byl to zatím spíš jen pevný základ a záruka, že to, co bylo zjednáváno výjimečnými opatřeními, bude nyní normální. Biskup Ondřej, který si v tomto boji získal tolik zásluh, se však už do Čech nevrátil. Jeho hlava byla později přinesena do Čech a pohřbena ve zdi svatováclavské kaple. Postupné prosazování církevních reformních požadavků během 13. století: Listinným uznáním církevních nároků nedošlo hned k úplné změně dřívější závislosti církve na světské moci. To trvalo ještě hodně dlouho a stálo to hodně úsilí. V oblasti duchovních požadavků církve bylo dosaženo: - při obsazování biskupských stolců měl hlavní slovo král, i když volbu formálně prováděly katedrální kapituly. Bylo jen výjimkou, že si papežská kurie vynutila sesazení biskupa Peregrina,dosazeného místo Ondřeje a že ukončila spor o olomoucké biskupství jmenováním biskupa Bruna ze Schauenburka /1245/. Od udělení Zlaté bully sicilské /1212/, která rozšiřuje privilegia českého panovníka, investituru domácích biskupů vykonával český král. - Biskupská investitura se prosazovala jen velmi zvolna. Církev si však nalezla prostředky, jak vytlačit patrony z jejich pozic a postupně je omezovala v jejich právech. Církev se snažila přimět světské vrchnosti, aby se vzdaly svých práv ve prospěch určité vrchnosti duchovní, obvykle ve prospěch některého kláštera a to formou darování, odkazu ap. Když se tak stalo, záleželo na biskupovi, zda klášteru ponechá duchovní správu. Tím způsobem přešla velká část farních kostelů ze světských rukou do rukou duchovních vrchností a církev se tak stávala skutečným pánem svého jmění. - Velký důraz kladla kurie na to, aby klerikové nebyli souzeni světským soudem. V oblasti hmotných požadavků církve bylo dosaženo: - konkordát z r. 1221 a imunitní privilegium z následujícího roku splnily hlavní církevní požadavky církve o nerušeném držení a správy statků. K plnému uskutečnění však vedla ještě dlouhá cesta. Ani zásada, že církevní poddaní nemají být nuceni konat zemské roboty, nebyla ještě na konci 13 stol. prakticky uskutečněna. - O otázce desátků se v konečných úmluvách vůbec nemluví. Zdá se, že i později zůstalo vše při starém. Hlavním zdrojem příjmů biskupa a kapituly byl pozemkový majetek. Ve zlých dobách, kdy byly biskupské statky popleněny, začaly desátky plnit opět svou hlavní funkci jako peněžitá podpora pražské církve. Církevní daň platilo nejen poddané obyvatelstvo, pokud obdělávalo půdu, nýbrž i měšťané. Plat byl odváděn z každého krbu /podýmné/. Tento biskupský desátek /čtvrtina úplného desátku/ činil 6 denárů a jeho roční výtěžek se odhaduje na 200 kop grošů. Nebyl to tedy žádný vydatný zdroj příjmů a poddané příliš nezatěžoval. Zápas o osvobození církve z područí laiků po Ondřejově smrti si u nás vyžádal celé jedno století. Nakonec církev dosáhla svého cíle. Oddělena od laiků hradbou celibátu a četnými imunitními výsadami a zbavena někdejší hospodářské závislosti na světské vrchnosti, se stala nezávislou, hmotně soběstačnou a organizačně samosprávnou složkou české společnosti.

Page 43 of 191 Hierarchie 13. stol.a čeští panovníci: Vzrůst duchovní i světské moci pražského arcibiskupa způsobil, že se o svatovojtěšský stolec začala zajímat vysoká česká šlechta a prosazovala za biskupy své příslušníky. Opravdu – po r. 1226 ani jeden pražský biskup nebyl občanského původu. Králové Václav I. /1230-1253/ i jeho syn Přemysl Otakar II. /1253-78/ byli štědrými příznivci stávajících církevních ústavů a budovateli nových. Přemysl Otakar II. dal do služeb církve i svůj válečný věhlas tím, že podnikl křížovou výpravu proti pohanským Prusům,v jejichž zemi byl kdysi umučen sv. Vojtěch. České vojsko dosáhlo úspěchu. Prusové byli poraženi a mnozí z nich se dali pokřtít. Na upevnění křesťanství založil Otakar při ústí řeky Pregoly město Královec, později korunovační město pruských králů. V posledních letech svého života se dostal Přemysl Otakar II. do konfliktu s papežskou stolicí. Po uprázdnění císařského stolce sám pomýšlel na tuto hodnost.Většina kurfiřtů však dala přednost Rudolfu Habsburskému /moc českého krále se jim zdála nebezpečnou/. Otakar volbu neuznala dostal se s Rudolfem do války, v níž se papež přiklonil na stranu Rudolfovu. Otakar r. 1278 v u Durenkrutu padl a v Čechách nastaly za panství braniborského smutné časy. Za nezletilého Václava II. se ujal obrany jeho práv Ota markrabě braniborský, který zemi hrabivě plenil. Neušetřil ani katedrálu sv. Víta. Nakonec se české panstvo vzbouřilo a zřídilo domácí vládu pod vedením obezřetného a statečného biskupa Tobiáše, jemuž se podařilo uvést nového krále na trůn. Václav II. /1278-1305/ měl četné dobré vlastnosti. Byl i upřímně zbožný a oddaný církvi. Měl zvlášť rád cisterciáky, jimž zřídil nový klášter ve Zbraslavi, kam se často uchyloval, aby si odpočinul od vladařských povinností. Viděl, že církev, která se osvobodila z područí šlechty a získala privilegia, se mu stala oporou proti nepoddajnému panstvu.Více než třetina příjmů i pozemků plynulo do církevních rukou. Světské panstvo to pozorovalo se závistí a snažilo se různým způsobem církev o majetek připravit. Klérus se bránil církevními tresty a dovolával se panovníkovy pomoci. Ten církvi pomoc poskytl, protože považoval majetek církve za součást vlastních práv. V tom měl na své straně kanonické právo a jevil se jako jeho ochránce proti šlechtickému bezpráví a násilí. Král církevní majetek chránil a zároveň s ním počítal jako s rezervou. Dovedl z něj také vydatně těžit a ukládal církvi vydatné daně. Morava: V řadě moravských biskupů 13. stol. stojí za pozornost dva: Robert /1202-1240/ a Bruno ze Schauenburku /1245-81/. Biskup Robert byl anglického původu. Jako cisterciák studoval v Paříži, odtud přišel do Čech a stal se převorem kláštera v Pomuku. Získal si přízeň Přemysla Otakara I. pracoval v jeho kanceláři jako notář a za zásluhy byl jmenován olomouckým biskupem. V boji biskupa Ondřeje o osvobození církve stál na straně králově, ale svou diecézi spravoval uspokojivě. Pečoval o olomouckou katedrálu, založil velehradský klášter aj. Našel si čas i na práci teologickou. /Výklad Velepísně, homiletická díla/. Sestavil pomůcku pro duchovenstvo k udílení svátosti pokání – jeden z prvních spisů toho druhu vůbec. Ještě větší význam měl biskup Bruno. Na Moravu přišel z Německa, kde působil jako probošt kapituly. Požíval pověsti zbožného a vzdělaného muže. Zasloužil se o zlepšení organizace diecéze, rozmnožil počet kanovníků biskupského kostela, který restauroval, zřídil kolegiátní kapitulu v Kroměříži u sv. Mořice, který je rovněž jeho dílem. Na obranu hranic diecéze postavil řadu hradů a zavedl manské zřízení. Manové byli schopní muži, kteří se biskupovi zavázali k vojenské službě a dostali za to v léno pozemky. Díky tomuto zřízení si biskupství zachovalo pozice i za husitské revoluce. Politicky stál biskup Bruno pevně za Přemyslem Otakarem II. a byl jeho předním rádcem. Otakar chtěl svými výboji na sever rozšířit svou říši a zřídit samostatnou církevní provincii, v jejímž čele by stál olomoucký biskup Bruno jako arcibiskup.Tak by byl obnoven stolec sv. Metoděje. K tomu však nedošlo.

Page 44 of 191

Církevní zřízení: Emancipace církve s sebou nesla i zdokonalení církevní organizace. Instituce venkovských děkanů: Pokud měl biskup upevnit svou pravomoc nad venkovským klérem, stále ještě hodně závislým na světským majitelích, bylo třeba vytvořit spojku mezi arcijáhny a venkovskými faráři. Touto spojkou se stali venkovští děkani. Šlo to jen pomalu. První zprávy o jejich existenci máme až z pol. 13. stol. Úplná organizace děkanátů předpokládala úplnou hmotnou a osobní nezávislost kléru na laicích. Děkani prováděli všechna vyšší nařízení: odstraňovali zlořády v životě kněží, vyhlašovali církevní tresty nad duchovními i laiky svého obvodu, vybírali desátky, a podávali zprávy o životě duchovenstva. Byli tedy pevnou oporou biskupovy organizace na venkově. Synody: Do 13. stol. spadají také počátky diezézních synod. Chtěl je zavést již Jindřich Zdík. Ale zprávy o jejich konání máme až z pol. 13. stol. K synodám byli zváni arcijáhni, opati, probošti, převorové, děkani a faráři a výsledek jednání byl vydán ve formě diecézního statutu. Tato ustanovení byla závazná pro všechny věřící. Biskupský oficiál: V pol. 13 stol. se vyskytuje v našich zemích nový církevní orgán, tzv. soudní oficiál. Po uznání soudní pravomoci biskupa nad kněžími v duchovních záležitostech začala rychle narůstat jeho soudní agenda. Duchovními záležitostmi se rozumělo vše, co se týkalo mravní kázně duchovenstva. Pokud se kněz těžce, zvláště opakovaně provinil, spadal případ světským úřadům. Světská moc biskupovi nebránila, aby nejprve sám provinilce potrestal a zakročila teprve tehdy, když biskupský soud nezjednal nápravu. České země a papežská kurie: Od sporu biskupa Ondřeje s Přemyslem Otakarem I. se papežská kurie začíná starat, aby se do čela církevní správy dostali mužové, kteří by uváděli v život, co biskup Ondřej vydobyl. Za Inocence III. kurie prosadila za olomouckéího biskupa Bruna ze Schauenburku, stejně jako předtím odstranila z pražského stolce Přemyslova důvěrníka Peregrina. K prohloubení styků s papežskou kurií přispělo hodně zakládání nových klášterů, zvlášť cisterciáckých a premonstráckých. Řeholníkům byla nemilá závislost na biskupech a snažili se jí zbavit tzv. exempcí. /Velehrad, Želiv/. Od r. 1229 platili čeští duchovní do Říma pravidelný desátek, snad asi 1000 hřiven. Byly věnovány kromě vydržování kuriálního aparátu na různé účely /např.na Sv. zemi/. Kromě desátku plynuly do Říma i jiné poplatky. Už koncem 13. stol. byly zdá se dosti značné. Bezohledné vymáhání takových úplatků budilo odpor a pohoršení. Vnitřní poměry - společenské změny: poměry venkovského lidu se zlepšovaly. Silně se vzmohla královská města. Měšťané – lidé svobodní, řemesly a obchodem zbohatli a domohli se význačného postavení. Byli ponejvíce německé národnosti a ponenáhlu se mezi ně dostávali i Češi. V popředí stáli patricijové –hlavy bohatých a vážených rodů. Bohatí měšťané kupovali svobodné statky a stávali se zemany. Města se stala středisky obchodu, průmyslu, vzdělanosti i církevního života. Židé patřili podle privilegia Přemysla Otakara II. z r. 1268 královské komoře a byli jí chráněni. V zemi se velmi rozvinulo hornictví. Kutná Hora, kde se vyskytly bohaté stříbrné žíly, se stala po Praze druhým nejvýznamnějším městem. V Kutné Hoře vzkvétalo mincovnictví. S tím souvisí přechod od naturálního k peněžnímu hospodářství.Vzrůstem měšťanstva vznikla střední vrstva mezi šlechtou a selským lidem. Nade všemi stál král, jehož moc, dosud absolutní, byla postupně omezována shromážděním šlechty a radou pánů, biskupů a dalších hodnostářů, kteří tvořili královskou radu. Vliv západu se projevoval silným pronikáním němectví do měst a do nových osad v pohraničí, na královský dvůr, do

Page 45 of 191 klášterů a mezi šlechtu, která stavěla četné hrady a nazývala je německými jmény a podle nich i rody. Také rytířské zvyky byly přejaty zvláště ze sousedního Německa. Život náboženský: Až do 13. stol.byla podávána eucharistie v českých zemích pod obojí způsobou. Potom bylo zaváděno z důvodů praktických přijímání pod jednou způsobou. Zpověď konali věřící alespoň jednou v roce svému faráři. Působením žebravých řádů /františkánů a dominikánů/ se rozmáhala náboženská nálada, pozoruhodná kající touha a sklon k mystice.K tomu hodně přispěly třetí řády. Velkého rozsahu nabylo udílení odpustků /prominutí časných trestů za hříchy, jež byly předtím zahlazeny lítostí a zpovědí/. Biskup Tobiáš užil výnosů z odpustků k budování nových kostelů a k charitativním účelům. Hojně se konaly mše za zemřelé. S úspěchem vybízela církev ke skutkům dobročinnosti, např. hojné udílení almužen. Velmi se rozšířila úcta k P.Marii. Evangelia a snad i jiné části Písma sv. byly přeloženy do češtiny už v 11. stol. Vedle dřívějších českých kostelních písní a zvláště písně Svatý Václave vzniká píseň „Slovo do světa stvořenie“, podávající ve zkratce celé vykupitelské dílo Kristovo. Z konce 13. stol. pochází píseň „Vítaj Králu všemohúci“, perla gotického básnictví. Koncem 13. stol.vznikají podle Nového zákona a podle Legendy zlaté Jakuba de Voraigne také české legendy O Pánu Ježíši a apoštolech, i apokryfy o Pilátovi a Jidášovi. Také kroniky a historické záznamy z té doby se týkají ponejvíce církve. Ona je prostě středem zájmu a udává všemu ráz. Mravní stav kněžstva: Privilegované postavení církve bylo příčinou, že kněží přibývalo více, než bylo zdrávo. Na mnohé se už nedostalo církevních úřadů /beneficií/, a není divu, že tito klerikové působili biskupu Brunovi vážné starosti. Zlepšené hmotné postavení kněží svádělo k pohodlí a zanedbávání povinností a k různým přestupkům. R. 1260 se objevili podvodní mniši, neprávem kázali a zpovídali. Biskup Tobiáš musel na stížnost mýtských měšťanů zakročit proti nezřízenému životu tamního kněžstva, zakázal kněžím nosit zbraně ap. Nesmíme však zapomenout, že do úředních záznamů se zřídka dostanou kněží řádně žijící. Nehodní kněží ve velkém počtu kněžstva 13. stol. tvořili jen malou výjimku. Hereze a výstřelky v náboženském životě lidu: Z doby krále Přemysla Otakara II. máme zprávy o valdenských, kteří se velmi rozšířili v rakouských zemích. Král proti nim z vlastního popudu a s úspěchem vystoupil. Papež Alexandr IV. na jeho prosbu ustanovil dva minority za inkvizitory s úkolem vyhladit herezi „v některých krajích království krále českého a v pomezí Polska“. Ve 2.pol.13.stol.se objevují v českých zemích také tzv. bekyně. Byla to dobrovolná sdružení panen a vdov, které se rozhodly žít řeholním způsobem v ústraní. Neskládaly řeholní sliby,vyžadovala se poslušnost k představené, společná práce a čistota. Jejich mužským protějškem byli begardi. Zpočátku byli pravověrní, později začali šířit panteistické a kvietistické názory. Biskup Bruno jim vyčítá sektářské sklony Biskup Bruno radí, aby se buď vdaly, nebo vstoupily do kláštera. V tomto prostředí vzniká heretická sekta „bratří a sester svobodného ducha“. Jiný scestný jev byli flagelanti /mrskači/. Svůj původ vzali z kajících kázání sv. Antonína paduánského. Teprve když se flagelanství projevilo jako hereze, věnovaly mu církevní orgány pozornost. /Mrskání prý nahradí svátosti, smyje hříchy, kněží jsou zbyteční/. Řeholní život: Dosavadní řehole byly na vzestupu. R. 1205 založil markrabě Vladislav Jindřich cisterciácký klášter Velehrad a osadil jej mnichy z Plasů. Stará klášterní tradice uváděla klášter do spojitosti s někdejším sídlem sv. Metoděje. Proto klášter získal brzy různá privilegia. Během 13. stol.vznikla v českých zemích řada cisterciáckých klášterů mužských i ženských. /Předklášteří u Tišnova, Žďár n.Sázavou, Vyšší Brod, Svatá Koruna, Zbraslav aj./ Rozrůstají se také benediktini a premonstráti. Rozkvět a

Page 46 of 191 rozšíření zažívají také rytířské řády, u nás zvláště Johanité. Usazují se u nás také Němečtí rytíři. Nové řehole: O rozvoj náboženského života v rostoucích městech se zasloužily žebravé řády tzv. mendikantské / minoritů a dominikánů/, které se dostaly do Čech už ve dvacátých letech 13. stol. a řád augustiniánských eremitů, který se uchytil po pol. 13. stol. Mendikanti narozdíl od dřívějších řeholí odmítali /alespoň zpočátku/ společný majetek. Spojili kontemplativní živost s apoštolským a působili především na kazatelně a ve zpovědnici. U lidu se těšili veliké oblibě a měli mnoho nových povolání. Novou dynamiku v působení žebravých řádů dodávalo, že narozdíl od dřívějších řeholí u nich nebyla stabilitas loci. Augustiniáni zaujímali jakýsi střed mezi starým mnišským řádem a řády žebravými. Nadšení pro ideál chudoby vyvolalo v život laické bratrstvo při špitále sv. Františka, z něhož se v 15.stol. vyvinul řád křižovníků s červenou hvězdou. 1.minorité: První menší bratři sv. Františka přišli do Čech r. 1225 do kláštera sv. Jakuba na St. městě, založeném Přemyslem Otakarem I. Františkánská myšlenka působila na nejvyšších místech. Dcera Přemysla Anežka /nar. kol. 1211/ zasvětila Františkovu ideálu život a dosáhla pověsti svatosti. Původně měla sňatkem s některým významným panovníkem posílit otcovo postavení. /Císař Jindřich VII., angl. král Jindřich III., císař Fridrich II./ Nakonec se Anežka vzepřela bratrovi a prohlásila, že podle Božího vnuknutí celý svůj život zasvětí Bohu. Působila její výchova v klášterech Třebnici a Doksanech, také příklad jejích příbuzných sv. Hedviky Slezské a sv. Alžběty Durynské. R. 1234 vstoupila do kláštera klarisek v Praze na Františku, který nedlouho předtím založila. Anežka chápala františkánský ideál nesmírně opravdově. Nejen se vzdala správní moci nad špitálem sv. Františka, který byl také jejím dílem a odevzdala jej špitálnímu bratrstvu při něm zřízenému, ale podnikla také zápas, aby byl jejímu klášteru povolena přísná řehole sv. Františka. R. 1238 se vzdala pokorná Anežka hodnosti abatyše a stala se jen obyčejnou sestrou. Navázala styky se sv. Klárou. Dochovaly se čtyři listy sv. Kláry Anežce české, které ukazují, jak přátelský byl poměr mezi oběma stejně smýšlejícími dušemi. Hned po smrti byla Anežka uctívána a už Eliška Přemyslovna podnikla pokus o její svatořečení. Až r. 1874 byla prohlášena za blahoslavenou a r. 1990 za svatou. Její osobnost brzy upoutal spisovatele i malíře.Minoritský řád se v našich zemích rychle rozšířil. 2.Křižovníci s červenou hvězdou: S Anežčiným klášterem byl od počátku spojen špitál pro ošetřování chudých nemocných a poutníků. Správu špitálu vedlo bratrstvo ošetřovatelů a ošetřovatelek, které mělo v čele mistra a řídilo se řeholí sv. Augustina. Časem nabylo bratrstvo nabylo povahy řádu a pražský biskup propůjčil jeho členům jako odznak kříž s červenou hvězdou. Dosavadní prostory bratrstvu už nestačily a proto ještě Anežka r. 1252 položila základní kámen k novému domu u Juditina mostu a k novému chrámu sv. Františka při něm. Řád se rozvíjel hodně i mimo Prahu. I do Slezska a Polska. V čele stál nejvyšší mistr. 3.dominikáni: Dostali se k nám přes Polsko v 1. třetině 13. stol. Prvním sídlem Dominikánů bylo u kostela sv. Klimenta u Juditina mostu na Starém městě. Brzy následovaly kláštery v mnoha větších městech Čech i Moravy. Skoro všechny dominikánské kláštery a kostely vznikly při zakládání královských a poddanských měst a byly budovány na okraji města, takže jejich rozsáhlé budovy byly součástí městského opevnění. Kázání bratří a jejich příkladný život působily pronikavě na zlepšení mravů a prohloubení náboženského života městského lidu. Ale i šlechta a královská rodina přilnuly k novému řádu a mnozí synové a dcery ze šlechtických rodin do něj vstupovali. Vzácným květem dominikánské výchovy je dcera Přibyslava z Křižanova a jeho choti Sibyly, sv. Zdislava, manželka Havla z Jablonného a Lemberka. Za svého krátkého života

Page 47 of 191 se osvědčila jako apoštolka lásky k bližnímu a spolu s manželem jako zakladatelka dominikánského kláštera v Jablonném a v Turnově. Díky centrální mezinárodní organizaci měli příslušníci českých klášterů možnost studovat na předních zahraničních univerzitách a tak mohli seznamovat domácí prostředí s novými duchovními proudy. Mnozí dominikáni pracovali také jako inkvizitoři, zejména v potíraní sekty „svobodného ducha“. Pražská univerzita, u jejíž kolébky stáli, jim otevřela nebývalé možnosti. Mnozí čeští dominikáni dosáhli velkých úspěchů na poli vědeckém a stáli v předních řadách mezi průkopníky reformy v církvi i ve svém řádu. 4.Augustiniánští eremité: V pol. 13. stol. vzniklo na území Čech i Moravy několik augustiniánských klášterů. V Praze získali kostel sv. Tomáše na Malé straně. Kromě kázání a městské duchovní správy pěstovali učená studia. V duchu sv. Augustina byla v úsilí o dokonalost zdůrazňována láska. Věda a umění: Školství bylo nadále výlučně záležitostí církve. Král Václav II. zamýšlel zřídit v Praze univerzitu, ale české panstvo tento záměr zmařilo. Bálo se změny právního řádu, podle mezinárodního kanonického práva, neboť v Čechách se lpělo na starém právu zvykovém, které šlechtě vyhovovalo. Proto ti, kdo toužili po vyšším vzdělání odcházeli do ciziny. Těch však byl značný počet. Katedrální škola u sv.Víta se povznesla za Přemysla Otakara II. Svou úrovní připomínala svatovítská škola už skutečné „studium particulare“ univerzity. Proto přitahovala i studenty z okolních zemí.Velkým přítele vědy, zvláště teologie byl král Václav II. Znal prý celé pasáže Písma zpaměti. Vyznal se i jiných vědních oborech. Podobné učení jako kapitula svatovítská měla i kapitula vyšehradská. Nižší školy byly při klášteřích-hlavně dominikánských a augustiniánských, při kapitulách i farách a to nejen v Praze, ale i v Olomouci, Brně, Litoměřicích, Hradci Kr., v Kroměříži, Mohelnici a jinde. Výtvarné umění: Gotika k nám vpadla takřka překotně. Pozdně románské stavby jsou protknuty gotickými prvky /sv.Prokop v Třebíči/. Hned poté přichází gotika jihofrancouzská, které použila Anežka Přemyslovna při klášterních stavbách Na Františku. Už za Václava II. byl postaven klášterní chrám v Sedlci u Kutné Hory, který u nás poprvé přejímá gotiku severní Francie, kde bylo využito vnějších opor, které vyztužují chrámové stěny, k vybudování věnce kaplí. Sochařství přemyslovského období gotiky je ve službě architektury – zdobí hlavice pilířů, konzoly žeber, svorníky ap. rostlinnými a figurálními motivy. Z gotického malířství zůstaly jen nepatrné trosky.

Mongolové a bitva u Lehnice: V polovině 13.stol. zasáhl Evropu další z dlouhé řady vpádů východních nájezdníků, pustošících východ a střed kontinentu od antických dob. P nájezdech Plavců /Kumánů/ na konci 12. stol., jejich část zůstala trvale usazena v prostoru Haliče, se původcem nového nebezpečí stali Mongolové /Tataři/. Jádro jejich stepní říše leželo v prostoru dnešní severní Číny a Mongolska. Odtud ovládl chán Temudžin /Čingischán/ celou střední Asii. R. 1227 svedl strašlivou bitvu na řece Kalce u Azovského moře se vzájemně rozvaděnými ruskými knížaty, která zničil. Po jeho smrti pokračovali ve výbojích jeho synové Ogedej a Batu. Mongolům padla do rukou Moskva a Vladimir, stávající centra ruské říše. Batu porazil také Kumány, jejichž zbytek se uchýlil pod uherskou ochranu a staly se díky svému válečnickému umění vítanou oporou arpádovské moci. V r. 1240 dobyli Mongolové Kyjev a podnikali loupeživé výpady do Polska, Slezska i Uher. Nebezpečí, plynoucí křesťanské Evropě si z jejích světských i duchovních knížat plně uvědomili jen nemnozí. V bezprostředním ohrožení se ocitla Morava i Čechy, proto se

Page 48 of 191 král Václav zasazovalo organizaci širší křesťanské obrany. Na jaře 1241 padla některá slezská knížectví, včetně Krakova a Vratislavi a piastovská knížata emigrovala. Útok hrozil slezské Lehnici, kterou hájili vratislavský kníže Jindřich II. pobožný, Řád německých rytířů a templáři. Rozhodující bitva byla svedena 9.dubna 1241 – ještě před příchodem českých sborů, které mohly výsledek zvrátit. Bez nich skončila bitva strašlivou katastrofou. Jindřich byl zajat a sťat. Část mongolského vojska vtrhl na Moravu, vyplenila ji a v Uhrách se spojila s druhým mongolským proudem. V bitvě na řece Slané 1241 byli Uhři poraženi P tomto ataku se mongolské síly stáhly. V trvalém područí Mongolů /Tatarů/ zůstal východ Evropy, ruská knížata byla jimi zpoplatněna až do konce 15. stol.

Doplnění historického obrazu podle J. Pekaře: Přemysl Otakar II. /1253-1278/ - spojil po otcově smrti ve svých rukou Čechy, Moravu, Rakousy a Štýrsko. Když se Béla IV. domáhal podílu na babenberském dědictví /které získal Přemysl sňatkem s o mnoho starší Markétou, vzdal se Přemysl na naléhání papežské kurie Štýrska ve prospěch Uhrů. Na žádost Štyřanů, nespokojených s uherskou vládou zmocnil se Přemysl znovu země vítězstvím u Kressenbrunnu na Moravském poli /r. 1260/, kde české jízdní oddíly „železných pánů“ zdrtily celou uherskou hotovost. Zároveň pojal za ženu Bélovu vnučku Kunhutu Uherskou. Sňatek s Markétou byl církevně rozloučen. R. 1269 zdědil i Korutany. R. 1266 obsadil Chebsko. V duchovních knížectvích solnohradském a akvilejském vykonával rozhodující vliv. Tím v krátké době rozmnožil svou moc tak, že jeho stát byl největší državou v mezích říše. Přemysl Otakar II. se jevil současníkům jako král, který v sobě slučoval všechny ušlechtilé rytířské ctnosti, které byly ideálem doby. Působil mocně i na protivníky. Jak v zahraničí tak uvnitř země bylo jeho přední snahou povznést moc koruny jednak hospodářským zvelebením země vnitřní kolonizací, zakládáním měst a vesnic s obyvatelstvem většinou německým, podporou dolování, živností a obchodu, jednak se snažil o nezávislost královské moci na mohutnějící šlechtě. Prostředkem k tomu mu byla podpora měst a kléru a stavění pevných královských hradů /např. Beděz/, které by královské autoritě dodaly důrazu. Výsledkem této péče bylo také jeho bohatství /zlatý král/, které se projevovalo jak v štědrosti, tak v nádheře jeho dvora. S tím vším se pojila snaha o tuhou kázeň a mravní pořádek. Jeho energie někdy přesahovala míru. Šlechta jeho zemí, proti níž se obracely jeho reformní snahy, viděla v něm brzy nepřítele, a česká šlechta navíc i podporovatele Němců proti Čechům. Stížnost na poněmčování země králem se ozývá z kronik i z veršů Dalimilových. Tato nespokojenost se stala králi osudnou. Přemysl Otakar a říše: říše, která sice měla dva krále, ale žádného, který by opravdu kraloval, nečinila Přemyslovi v budování státu žádných překážek. Teprve, když Přemysl sám usiloval o německý trůn, spojila se knížata-voliči proti němu. Nepřáli si tak mocného panovníka. Také papežská kurie mu pro jeho rozvíjející se styky s protivníky přestávala důvěřovat. Z této situace vzešla volba hraběte Rudolfa Habsburského /1273/, kandidáta zbytků štaufské strany. Přemysl Rudolfa neuznával za krále a nepřijal své země od něj v léno. Rudolf proto na něj uvrhl říšskou klatbu a r. 1276 vytrhl proti němu do Rakous. V tu chvíli od něj odpadl vévoda bavorský a mocný šlechtický rod Vítkovců vyvolal v Čechách povstání, které zachvátilo celou zemi. Štýrsko a Korutany se přidaly k Rudolfovi,od východu hrozili Uhři. Český král se přiklonil k míru. Ale po dvou letech, lépe připraven válku obnovil. Rudolf se proti němu postavil s uherským vojskem a 26. srpna r 1278 v bitvě u Durenkrutu Přemysla přemohl a zabil. Zde poprvé se okázalým způsobem spojili Němci a Maďaři, aby zabránili vzniku české velmoci. Rudolf vtrhl na

Page 49 of 191 Moravu, kde mu německá města otvírala bránu, a dále do Čech. Královna Kunhuta se vítězi podrobila. Ale když se země chystala k obraně, byl smluven mír za podmínek, že Rudolf podrží napět let Moravu, v Čechách bude do dospělosti mladého kralevice Václava vládnout jeho poručník Ota Braniborský, synovec padlého Přemysla Otakara. Smlouva byla utvrzena zasnoubením mladého Václava Rudolfovou dcerou Gutou.. Rudolf Habsburský dal r. 1282 Rakousy a Štýrsko se svolením kurfiřtů v léno svému synu Albrechtovi. Toho kurfiřtové zvolili až r. 1298 králem.Tím byla teprve moc neoblíbeného Albrechta upevněna. Václav II./1278-1305/ -Povýšení Albrechtovo na trůn bylo dílem české politiky. V Čechách si po Přemyslově smrti počínal Ota Braniborský jako uchvatitel země. Mladého kralevice odvezl na hrad Bezděz, potom za hranice. Země byla naplněna záškodnickou zhoubnou válkou šlechty proti Otovi. Potom hrozný hlad a mor hubil zemi. Když se r. 1283 vrátil 12 letý Václav do země, strhl na sebe vládní moc Záviš z Falkenštejna, jeden z vůdců odboje Vítkovců proti Přemyslovi. Pojal ovdovělou královnu Kunhutu za manželku a byl zastáncem protihabsburské politiky. Ale mocná strana šlechtická, vedená pražským biskupem Tobiášem stranila Rudolfovi. Zprvu se Václav řídil radou Závišovou. Teprve po svém sňatku s Gutou Habsburskou, vymanil se mladý král ze Závišova vlivu. R. 1290 jej dal popravit. V té době král Rudolf potvrdil českému králi kurfiřtské právo i hodnost číšnickou. Václav II. byl slabý a bojácný, rozmařilého života. Ale politicky- díky bohatství, jež mu skýtaly nové stříbrné doly a díky vynikajícím rádcům, povznesl stát k velké vážnosti. Provedl reformu mince, pomýšlel na založení univerzity. Znovu rozšířil zemi. Zmocnil se také Krakovska a Sandoměřska proti Vladislavu Lokýtkovi. Po zavraždění Přemysla velkopolského /1296/ mu byla nabídnuta Poláky ruka dcery Přemyslovny Rejčky /Václav zatím ovdověl/ a s ní panství ve Velkopolsku a Pomořanech. Václav se r. 1300 vypravil do Hnězdna dal se korunovat Polským králem. Po dlouhé době tím byly polské země spojeny v jeden celek a připravena půda pro jednotnou říši i do budoucna. Když po roce vymřeli Arpádovci, uprázdnil se uherský trůn. Mocná strana v zemi jej nabídla Václavu II. Václav jej přijal pro svého dvanáctiletého syna Václava. Ten byl ještě téhož roku v Stol. Bělehradě korunován na krále. Tak poprvé byly v rukou českých Přemyslovců spojeny v jedno tři státy: Čechy, Polsko a Uhry. Vymření Přemyslovců: Václav III./1305-1306/ - Nové české říši vypověděl boj král Albrecht i papež, který chtěl uherský trůn zachovat Karlu Robertovi, synu Karla Martela.R. 1305 Albrecht vtrhl do Čech, ale bez úspěchu.Tu Václav II. zemřel na souchotiny. Mladý Václav III. se zřekl Uher, kde bylo jeho postavení beznadějné. V míru s Albrechtem se vzad Chebska a Míšně. Chtěl uhájit Polsko proti Vladislavu Lokýtkovi. Při tažení do Polska byl v srpnu r. 1306 v Olomouci zavražděn neznámým pachatele. Byl posledním mužským potomkem rodu Přemyslova. Po smrti Václava III. napjal král Albrecht všechny síly, aby získal českou korunu habsburskému domu. Vtrhl do země a s pomocí šlechtické strany, vedené panem Tobiášem z Bechyně, vymohl, že jeho syn Rudolf byl zvolen za českého krále. Ten ale do roka zemřel. Čechové si pak prosadili zvolení Jindřicha Korutanského.Albrecht byl zavražděn r. 1308 svým synovcem. V Čechách v tom viděli trest za zavraždění Václava III. Králem německým byl zvolen Jindřich VII. Lucemburský. Také Jindřich VII. se pokusil získat českou korunu svému domu. Čechové, kteří byli nespokojení s Jindřichem Korutanským, mu vyšli ochotně vstříc.R.1310 pojal jeho syn, 14

Page 50 of 191 letý Jan Lucemburský za manželku Elišku, sestru Václava III, zmocnil se Prahy a panství v zemi. Plán Jana Lucemburského, získat mladšímu synu Janu Jindřichovi dědictví Jindřicha Korutanského, především Tyroly, byl zmařen císařem Ludvíkem Bavorským. Místo toho dosáhl, podporován papežem, který dal císaře do klatby, že většinou kurfiřtů byl zvolen jeho starší syn Karel, to dobou již markrabě moravský za krále římského. /1346/. O dva měsíce později padl král Jan v bitvě u Kresčaku, pomáhaje Francouzům proti Anglii. I když už byl slepý na obě oči, dal se vést do nejlítějšího boje. /“Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal“/. Mladému Karlovi ušetřila těžký zápas o říši předčasná smrt císaře Ludvíka. Po ní byl uznán za krále všeobecně.

Page 51 of 191

VII. České církevní dějiny – 14. století – Jan IV. z Dražic -Lucemburkové -Zmatky po vymření Přemyslovců a nastoupení lucemburské dynastie: Po vymření panovníků z rodu Přemyslovců nastalo v českých zemích období neklidu a značný pokles vážnosti a moci státu. Vláda Rudolfa I. Habsburského, kterého Čechům vnutil jeho otec, římský král Albrecht, netrvala ani rok a Jindřich Korutanský, jehož si Čechové zvolili za krále, byl panovníkem slabým a nedovedl zjednat pořádek v zemi. Také první léta vlády Jana Lucemburského /1310-1346/ byla velmi bouřlivá. Nastoupil na přemyslovský stolec podle ujednání českých velmožů s jeho otcem Jindřichem VII., který byl nedlouho předtím zvolen za římského krále. Mezi podmínkami přijetí Jana Lucemburského, za kterých souhlasili čeští předáci přijmout Jana Lucemburského a opustit neschopného Jindřicha bylo, že si vezme za choť Elišku, dceru Václava II., „poslední Přemyslovnu“ a že vyšší šlechtě pojistí náležitý podíl na veřejné moci. Oba velcí králové, Přemysl Otakar II. i Václav II. se snažili uniknout tíživému vlivu šlechty budováním silné královské moci, zakládáním a podporováním měst. Důchody z těchto měst plynuly do královské pokladny a panovník byl alespoň finančně na šlechtě méně závislý. V královské radě zasedali pak stále častěji vážení měšťané i preláti /hlavně opati cisterciáckých klášterů/ a byli dobrou oporou králi proti šlechtě ve správě státu. Vybojováním si silnějších pozic na Janu Lucemburském, dosáhla šlechtická oligarchie většího vlivu, než prospívalo celku. Ostatně král nejevil pak většího zájmu na českých věcech, ponechával správu země předákům šlechty a pobýval stále častěji v cizině a zabýval se politikou zahraniční. Podařilo se mu připoutat k české koruně některá knížectví slezská, z čeho pak obratně těžil Janův syn Karel IV. Pražské prostředí bylo od pol.13. stol. prosyceno vlivy německé kultury, která však mezi šlechtou neměla většího ohlasu a byla přijímána jen povrchně a pokud souvisela s rytířstvím. Domácí reakce kulturně politická zabírala již hlouběji a v kontaktu na raný italský humanismus připravovala půdu slovesnosti, psané v národním jazyku, která na počátku 14. stol.vydala již podivuhodné plody /např. Alexandreis a Dalimil/. V čele tohoto národně kulturního ruchu stojí pražský biskup Jan IV. z Dražic jako jeho hlavní přestavitel a ochránce.

Biskup Jan IV. z Dražic /1301-1343/. Jeho působení před odchodem do Avignonu: Páni z Dražic byli rod, který dal českému životu v druhé pol.13. a počátkem 14.stol. řadu vysokých církevních hodnostářů. Možno říci, že páni z Dražic do jisté míry vybudovali přímo svou rodovou moc na kariéře v církevních službách. A toto prosycení rodového ovzduší myšlenkami, snahami a tradicemi, jež se objevovaly v soudobém českém kléru, bylo velmi důležité pro Janovy životní osudy. Prosazování hmotné i duchovní nezávislosti církve: Biskup Jan byl cele proniknut vysokým pojetím svého úřadu a pozvedl se v jednoho z nejsebevědomějších českých biskupů vůbec. Své diecézi vládl opravdu jako vladař. I kapitula se ho bála. Zorganizoval především bohatý majetek, který byl v rukou pražských biskupů, dokončil jeho obrannou soustavu, jak to započal jeho předchůdce biskup Tobiáš, která měla zabezpečit biskupské jmění proti vpádům uchvatitelů v neklidných časech. Provedl také proměnu v dosavadním právním postavení biskupských poddaných, která zvýhodnila jejich postavení. Postaral se i o zajištění nižšího kléru. Doposud platilo, že pokud plebán /farář/ nebyl poslušen svého patrona, byl sehnán a zjednán nový na dobu jednoho roku. Biskup se v této věci postavil rázně proti pánům a

Page 52 of 191 dosáhl, že byla uznána platnost církevních předpisů. Tím byly položeny základy díla, které dovršil arcibiskup Arnošt z Pardubic. Příliv cizinců do řad kněžstva, diecézního i řeholního zapříčinil odpor v řadách domácích kněží a spolu s tím rostla a prohlubovala se v řadách českého kněžstva národní myšlenka. Všímalo si také stále více národního jazyka, do nějž překládalo latinské posvátné texty. To byl také nástroj ke sblížení lidu s křesťanskou naukou. Tak živému proudu českého nacionalismu neunikl ani biskup Jan. Vyrůstaje v ovzduší, v němž vznikla Dalimilova kronika, stal se Jan významným představitelem národního uvědomění, které žilo v českém kléru. Nejlepší svědectví o tom podává Jan sám, když zakládá ve svém městě Roudnici klášter augustiniánských kanovníků a do zakládací listiny vkládá ustanovení: „nedovolujeme, aby byl do kláštera přijat někdo jiného národa než Čech, po otci i matce....Neboť zkušenost, matka moudrosti nás poučila, že cizí národové jsou českému národu nepřátelští a jako dvě protivy v jedné bytosti nemohou být současně, tak ani národnosti sobě protivné v jednom klášteře“. Biskup Jan se staral také o to, aby český lid měl u papeže svého penitenciáře. Vzrůst kacířství: Jan chápal svůj biskupský úřad velmi vážně. R. 1301 svolal synodu, aby si učinil obraz o stavu diecéze a vydal nařízení pro další vedení duchovní správy. Důrazně upozornil na herezi, která se v zemi rychle vzmáhala. Šlo především o valdenské kacířství. Toto kacířství , které se vedle hlásání evangelní chudoby a návratu k prvotní křesťanské prostotě vyznačovalo také odporem k jakémukoli zabíjení a válce, se rychle šířilo z Francie do okolních zemí. Zřídilo si také vlastní hierarchii. Další herezí byli tzv. bratří a sestry svobodného ducha, kteří šířili panteistické nauky. Na popud krále Jana se rozhodl biskup Jan zřídit vlastní inkviziční soud. Za inkvizitory byli určeni dominikáni. Když si však počínali svévolně a bez dotazu u biskupa určili 14 kacířů světskému rameni k upálení, biskup se proti tomu opřel a za pomoci svých oficiálů, přes odpor lidu a krále je chtěl propustit jako ochotné k pokání. Nato biskup Jan také odňal dominikánům inkvizitorský úřad s odůvodněním, že odsuzují na smrt nevinné lidi. Této rozepře využil sesazený litoměřický probošt Jindřich v žalobě, kterou na biskupa podal do Avignonu. Zda si také dominikáni stěžovali u papeže, není známo. Spor biskupa Jana s žebravými mnichy: Pokud počet členů žebravých řádů nepřekročil hranice únosnosti, byla jejich pomoc v duchovní správě velkým přínosem. Když však se kláštery příliš rozrostly, řeholníci začali soupeřit o přízeň měšťanstva a diecézní kněží v tom spatřovali nemilou soutěž. Protože však žebravé řády byly ve 13. stol. cennými bojovníky na straně papeže v jeho sporu s císařem, papežská kurie stála většinou na jejich straně a podporovala je výsadou exempce, tj. vynětí z pravomoci diecézních biskupů. Papež Bonifác VIII. spory rozřešil tím, řeholníci směli ve svých kostelech kázat jen tehdy, když se ve farních nekonaly bohoslužby, zpovídat směli jen s biskupovým svolením ap. Biskup Jan se pochopitelně přidržoval těchto papežských ustanovení a ve sporech stál na straně svého kléru. Tím si však řeholníky proti sobě popudil. K nim se přidali i křižovníci. Jejich mluvčím se stal Jindřich ze Šumburku /viz výše/ kancléř královny Elišky, který byl odpůrcem Janovým z osobních příčin. Obvinil Jana, že je neposlušný papežské stolici, že se dopouští simonie, že nadržuje českým kacířům a zasahuje inkvizitorům do stíhání kacířů. Papež Jan XXII. Nařídil případ vyšetřit a zbavil Jana správy diecéze. Jan se rozhodl vypravit do Avignonu a tam se hájit. Jan se vrátil r. 1329 do vlasti plně rehabilitován, ale jeho žalobce, který se těšil králově přízni zůstal nadále jeho odpůrcem. Biskupovy spory se žebravými mnichy trvaly dále. R. 1334 vypuklo otevřené nepřátelství. Až zasáhl energický mladý regent, korunní princ Karel a donutil obě strany k dohodě. Ta byla provedena v podstatě podle zásad papežské bully, která se tak konečně prosadila i v Čechách.

Page 53 of 191 Biskupova nechuť k žebravým řádům přispěla asi k tomu, že založil klášter pro řád v Čechách dosud neznámý –řád kanovníků sv. Augustina, který poznal v Avignonu. Když se to nepodařilo v Praze pro odpor obecní správy, založil jej v Roudnici, kde dal postavit nádhernou budovu s kostelem. Stavbu prováděli francouzští architekti, kteří postavili i kamenný most v Roudnici přes Labe. Přestavěli také biskupský hrad v Roudnici. Poměry na Moravě: Za dlouhé vlády Jana IV.z Dražic na pražském biskupském stolci se vystřídalo v Olomouci 5 málo významných biskupů. Poslední z nich, nemanželský syn Václava II. Jan Volek, který se zaměstnával především politickými záležitostmi, zvýšil prestiž olomouckého biskupství smlouvou s králem Karlem r. 1348, jíž se olomoucké biskupství stalo přímým lénem české koruny a olomoučtí biskupové královskými many. V první polovině 14.stol. bylo konáno v Olomouci několik synod. Nejvýznamnější je synoda kroměřížská z r. 1318. Biskup Konrád sestavil sbírku ustanovení a vyhlásil ji na synodě ve 26. článcích. Zdůraznil zachovávání celibátu, zachovávání rezidence, zapověděl mnohoobročnictví, nařídil kněžím, aby vedli farníky k přijímání svátostí alespoň o hlavních svátcích, zakázal vymáhat poplatky za křest, pohřeb a zaopatřování nemocných, pod pokutou zakázal navštěvovat krčmy a hrát kostky a karty. Potírání kacířství. Papežská inkvizice: Hned po odchodu biskupa Jana do Avignonu zřídil papež Jan XXII. vlastní inkviziční tribunál a inkvizitory jmenoval dominikána Koldu z Koldic pro Čechy a plzeňského minoritu Hartmana pro Moravu. Do Čech totiž proniklo mnoho valdenských, takže ustanovení inkvizitorů nebylo bezdůvodné. O dvacet let později bylo zjištěno, že např. rozsáhlá obec Velký Bednárec na statcích Oldřicha III. z Hradce je prakticky celá valdenská. Katolíky zůstali rychtář, lazebník a obecní pastýř. R. 1335 jmenoval papež Benedikt XII. dva nové inkvizitory pro pražskou a olomouckou diecézi: dominikána Havla z Kosořic a minoritu Petra z Načeradce. Od října r. 1335 pracovala inkvizice přímo v Hradci a povolávala před soud poddané z Velkého Bednárce a okolních osad. Předvedení kacíři byli většinou sedláci a řemeslníci a odporem k přísaze se jasně projevili jako valdenští. R. 1337 pokračovala inkvizice v práci v dominikánském klášteře v Praze. Odhalila kacířství i v hlavním městě a v Hradci Králové ve východních Čechách. V Jindřichově Hradci došlo r. 1338 k novým zásahům proti valdenským, jež vyvolaly takový odpor, že valdenští přešli do otevřené vzpoury a vyloupili a poplenili řadu obcí. Oldřich z Hradce pak r. 1340 proti hnutí, ke kterému se přidal i početný chudý lid, živořící na málo úrodné půdě, zakročili vojensky. Byla to první křížová výprava proti kacířům v naší zemi. Zatčených bylo tolik, že ještě r. 1341 žádal papež české pány, aby dali k dispozici své vězení. Značný počet zatčených bylo třeba dopravit do Prahy. Literatura a umění: První pol. 14. stol. vydala větší množství pozoruhodných plodů. Krásný doklad mystické zbožnosti máme z poč. 14. stol. v Pasionále svatojiřské abatyše Kunhuty, jehož autorem je pražský dominikánský teolog Kolda z Koldic. V něm je i dříve zmíněná píseň „Vítaj králu všemohúci“. Ve čtyřicátých letech vzniká ve zbraslavském klášteře mystický spis Malogranatum, podávající jasný a prostý návod k duchovnímu životu přes vlastní konverzi a očistu ke spojení duše s Bohem. S církevními obřady souvisely a z nich se vyvinuly i počátky dramatu. Dramatické napětí velikonoční sekvence „Dic nobis Maria...“volalo přímo po divadelním zpracování. To bylo uskutečněno v raném středověku v západní Evropě a potom i u nás. Zejména svatojiřský klášter na Hradčanech věnoval mnoho péče těmto duchovním hrám, které zpočátku jen latinsky a za doprovodu chorálních melodií předváděly divákům výjevy a události kolem

Page 54 of 191 Kristova utrpení a zmrtvýchvstání. Ponenáhlu však vstupovala do těchto skladeb česká řeč. Pod názvem Mastičkář se dochovalo ze 14. stol. několik českých velikonočních her, kde mezi osobami evangelia a mastičkářem /který má pro posvátné jen posměch a je ztělesněním zla/, mezi vážným a směšným, mezi pohledem, který vidí vše, a mezi pohledem, který vidí jen část, dochází k rozepři tak osobitého spádu, že bychom pro ni jinde v Evropě těžko hledali obdobu. Rozpravy a hádky v řeči vázané i nevázané se staly literární módou té doby, vychované scholastickými disputacemi. Kolem r. 1330 byl napsán první známý dialog náboženského rázu, pádný a rázný Spor duše s tělem. Veršovaná skladba „Desatero kázanie Božie“ kárá mnichy za zištnost. Podobně „Satyry o řemeslnících“ kárají neřesti řemeslníků. Jak vzrostlo vědomí národní a vlastenecké z odporu proti vzrůstu německého živlu v zemi, dokazuje české rýmovaná kronika Dalimilova, o níž byla již zmínka. Zvlášť významným historickým dílem je latinská Kronika Zbraslavská, která podává podrobný obraz rušných událostí za soumraku Přemyslovců i za vlády Jana Lucemburského. Původně to měla být kronika kláštera, ale stala se kronikou země, díky velkému významu českých cisterciáckých klášterů. Hlavní autor kroniky, Petr Žitavský, stejně jako jeho pokračovatel, líčí události se zřejmou snahou po objektivitě a také formálně se povznesli nad běžnou kronikářskou produkci. Patrně na podnět Jana IV. z Dražic psal svou kroniku František Pražský, aby doplnil historické zápisy pokračovatelů Kosmových při pražské kapitule. Jeho původním dílem je vypravování o životě a zásluhách biskupa Jana IV. z Dražic, které vyznívá jako oslava tohoto vynikajícího preláta, politika i Čecha, který byl živým a činorodým prostředníkem mezi starou, patriarchální dobou českého života a novým duchovním prouděním na počátku vlády Karla IV. Výtvarné umění: Biskup Jan nebyl jediným podnikatelem a podporovatelem stavební činnosti v té době. Za Jana Lucemburského byl postaven také ohromný minoritský kostel sv.Jakuba v Praze a ve venkovských městech byla rozestavěna nebo dokončována řada chrámů městských i klášterních. Podle svědectví Františka Pražského dal biskup Jan v pražské katedrále zřídit náhrobek sv. Vojtěcha ze zlata a stříbra, jaký se dříve nenašel v českém království. Při svém návratu z Avignonu přivezl biskup četné iluminované rukopisy, jež zčásti věnoval roudnickému klášteru. Ty pak sehrály ve vývoji české knižní malby podobnou úlohu, jako avignonský mistr Vilém ve stavbě mostů. Staly se předlohami nebo alespoň vzory pro práci domácích umělců. Vynikající úrovně se však dopracovali již iluminátoři královny Rejčky, pracující v letech 1315-1324 na výzdobě osmi chorálních knih a kol. r. 1320 vyzdobilo neznámý umělec 26 kolorovanými perokresbami Pasionál abatyše Kunhuty. Procítěné postavy Krista Pána s Matkou a P. Maria Bolestná nemají obdobu v celé Evropě. Z doby kol. r. 1340 je pozoruhodná bible Velislavova se 747 kolorovanými obrazy k biblickým výjevům a legendě o sv. Václavu.

Page 55 of 191

VIII. České církevní dějiny - Karel IV. - arcibiskup Arnošt z Pardubic Karel IV. /1346-1378/: Po málo úspěšném Janu Lucemburském nastoupil jeho syn Karel. Byl to panovník nevšední vrozené inteligence, neobyčejně vzdělaný, hluboce zbožný, mravně opravdový, prozíravý a politicky obratný, s živým smyslem pro kulturní i hmotné potřeby lidu, jehož vláda mu byla podle jeho přesvědčení svěřena Bohem. Měl také neobyčejné štěstí ve svých podnicích a tak není divu, že za jeho vlády nastal všeobecný rozkvět. Čestné příjmení otec vlasti, které mu dala pozdější doba, dobře vystihuje jeho lásku a obětavost k české zemi i neúnavnou péči o ni. Jako císař, hlava svaté říše římské, udržoval dobré styky se svatým stolcem, jmenovitě s papežem Klementem VI. Brzy zakotvil v zemi jako domácí král a těšil se všeobecné úctě. Uspořádání ústavních poměrů v Čechách dovršil přesným a slavnostním vytčením státoprávního postavení české koruny v říši římské, které bylo pak velmi výhodné i pro politický a hmotný rozkvět českých zemí. Povýšením pražského biskupství na arcibiskupství a založením pražské univerzity vyšel jen vstříc dávným potřebám země, které si naléhavě uvědomovali již poslední Přemyslovci. To se týká i ostatní jeho činnosti – zakládání nových měst, kostelů a klášterů, jeho zájmu o nové duchovní proudy, podporování věd a umění. Co na tomto poli vykonal, zůstane vždy trvalým památníkem jeho vladařské velkorysosti a důkazem, jak se snažil odposlouchat tep země. I zde navazuje citlivě na úsilí minulých generací. Ukázalo se, že dílo Jana IV. z Dražic nezůstalo bez ohlasu, ba lze říci, že v duchovním životě doby lucemburské mělo rozhodující význam. Roudnický klášter se stal střediskem kulturního snažení s národně českým přízvukem, narozdíl od univerzity, která ještě dlouho tradovala latinskou učenost mezinárodního rázu. Také Karel podporoval rozličnou českou literaturu, zvláště dějepisnou, sám byl vynikajícím spisovatelem, udržoval a doporučoval styky s italskými humanisty, zvláště s Petrarkou. Záslužnou po té stránce byla činnost jeho kancléře Jana ze Středy, arcibiskupa Arnošta z Pardubic, Jana Očka z Vlašimi. Zřízení pražského arcibiskupství: Ke zřízení samostatné české církevní provincie přispělo několik příznivých okolností. Papež Klement VI. si vyvolil pro nastávající střetnutí s Ludvíkem Bavorem jako nejmocnějšího spojence rod Lucemburský, který měl na porážce Ludvíkově přímý zájem. Mohučský arcibiskup byl jako přívrženec Ludvíka v klatbě. Papež tedy 30 dubna r. 1344 vyprostil pražskou a olomouckou diecézi z pravomoci mohučského arcibiskupa, pražské biskupství povýšil na arcibiskupství. Téhož roku došlo také ke zřízení Litomyšlského biskupství Karel získal papeže pro myšlenku, aby k české církevní provincii bylo přivtěleno také biskupství vratislavské. K tomu však nakonec nedošlo. Aby se zvýšila vážnost pražského metropolity, zamýšlel Karel zřídit další biskupství v severních Čechách, k tomu však také nedošlo. Karel pohnul také papeže Urbana V, aby udělil pražským arcibiskupům r. 1356 výsadu trvalých papežských legátů pro diecézi míšeňskou, bamberskou a řezenskou. Tyto diecéze, nad nimiž bylo získáno legační právo, se měly stát východisky dalšího pronikání lucemburské moci směrem jihozápadním a severozápadním. Karlova péče o církev: Karel IV.byl upřímně oddán církvi. V jejím moci a bohatství viděl také oporu svých politických cílů. Svou přízeň církvi kléru osvědčil zakládáním klášterů, kostelů, uváděním nových řeholí a jinými různými fundacemi.

Page 56 of 191 Svatovítská katedrála: Nejvýznačnější z Karlových založení byla novostavba svatovítské katedrály /kterou navrhl a zpočátku řídil francouzský architekt Matyáš z Arrasu a po něm Petr Parléř , velký umělec švábského původu/, s nádhernou kaplí sv.Václava pro uložení ostatků svatého knížete a klenotů království. S novou gotickou stavbou se započalo r. 1344. Jiné stavby: Na pražském hradě dal postavit Karel IV. Petrem Parléřem podle vzoru pařížské Sainte Chapelle královskou kapli všech svatých. Kolegiátní kapitula u ní zřízená, byla vyhrazena mistrům univerzity. Pro duchovní potřeby Nového Města pražského /založeno r. 1348/ , bylo zřízeno 9 kostelů a 6 klášterů. Nejvýznamnější z ni jsou karmelitský kostel P.Marie Sněžné, emauzský slovanský klášter, kostely sv. Karla a sv. Apolináře na Karlově aj. Pražské kostely, zejména svatovítskou katedrálu, naplnil panovník ostatky svatých, neboť Praha, podle Karlova přání se měla stát poutním místem pro celé křesťanstvo, jakýmsi novým Římem, skutečnou říšskou metropolí. V pátek po Bílé neděli byl v Praze slaven „den svátostí“, kdy byly na Karlově náměstí ukazovány poutníků ostatky svatých, korunovační klenoty a jiné vzácnosti. Pro bezpečné uložení korunovačních klenotů a důležitých listin začal král budovat nad Berounkou pevný hrad Karlštejn. Perlou hradu je kaple sv. Kříže, pořízená jako protějšek svatováclavské kaple a vyzdobená četnými polodrahokamy a obrazy světců, papežů a kardinálů. Při kapli byla zřízena kapitula s pěti kanovníky. Je tam i kaplička sv. Kateřiny, do níž se panovník o pašijovém týdnu zamykal a oddával rozjímání. Univerzita: Stejně velkorysý jako v oboru stavitelském byl Karel i na poli vzdělání a výchovy. Jeho vrcholným dílem v tomto směru založení univerzity r. 1348. I to bylo starou potřebou země. Sám byl vychován v západním prostředí a věděl, co znamenala pro Francii pařížská univerzita, kolik prospěchu, hmotného i kulturního má země z přílivu studentstva domácího i cizinců, jaký význam má pro stát, může-li si doma vychovat své vzdělance a úřednictvo duchovní i světské. A tak už v Paříži, kde poslouchal kázání a přednášky svého otcovského přítele Petra Rogera, pozdějšího Klementa VI., si uvědomoval důležitost univerzity. Bylo to také potřebou jeho ducha a srdce. R. 1347 svolil papež Klement VI. ke Karlově žádosti, aby bylo v Praze zřízeno generální studium o čtyřech fakultách s týmiž právy a svobodami jako jiné vysoké školy, a ustanovil, aby pražský arcibiskup byl kancléřem univerzity. Pražskému učení byla v jeho dalším utváření vzorem především univerzita pařížská. Rozdělilo se brzy ve čtyři národy: český, bavorský, polský /tam patřila vedle polského království i Litva, Prusko, Slezsko, Lužice aj./ a saský. Učitelé byli zpočátku většinou cizinci, povolaní ze starších univerzit, hlavně Němci, ale už mezi prvními vidíme muže domácího původu. Pražská univerzita ovšem v duchu doby pěstovala internacionální učenost latinsky, studovali na ní i učili také cizinci a tím se tedy nelišila od univerzit západních. Ale je nesporné, že myšlenka jejího založení, velká účast českých profesorů a studentů a její význam pro český duchovní a poltický život z ní činily vysoce českou záležitost a proto o ní můžeme mluvit jako o české univerzitě. Teologická fakulta: Karel IV. dostal od papeže Klementa VI. dovolení, aby pražská univerzita byla úplná, tj. aby měla i teologickou fakultu. To byl od papeže zvláštní projev přízně vůči bývalému žáku, protože avignonští teologové, zcela oddaní francouzským zájmům žárlivě střežili teologický monopol pařížské Sorbony. Měla-li ovšem nová fakulta teologická držet krok s pařížskou a s jinými teologickými fakultami západoevropských univerzit, musel panovník pro ni opatřit schopný profesorský sbor a to nebyla malá starost. Zhostil-li se toho úkolu úspěšně, vděčil za to do značné míry řeholním generálním studiím, která tehdy v pražských klášterech existovala /dominikánské generální studium u sv. Klimenta, minoritské u sv. Jakuba a augustiniánské u sv. Tomáše/, nebo byla později založena

Page 57 of 191 /generální studium karmelitánské a cisterciácké/. Řeholní učitelé se stali prvními profesory teologické fakulty. R. 1365 založil rakouský vévoda Rudolf univerzitu ve Vídni, a ta, třebaže zatím neměla teologickou fakultu, znamenala pro Prahu vážnou soutěž. Panovník proto založil hned následujícího roku kolej, nazvanou po něm Collegium carolinum. Kolej byla zřízena pro 12 profesorů a byla spojena s kapitulou Všech svatých tím, že její kanovnická místa byla do budoucna vyhrazena členům Karolina. Podle panovníkova přání měli všichni profesoři Karolina studovat teologii a dva z nich měli už mít teologický titul a konat přednášky z teologie. Předpokladem teologického studia bylo absolvování artistické fakulty. Studium teologie trvalo 12 let. Nižší hodnosti /bakalář/ nezískával kandidát nějakou zkouškou, ale podle dobrého zdání profesora-promotora /musel samostatně rozhodnout otázku při disputaci/. Budoucí mistr musel prokázat znalost kánonu knih důležitých pro západní civilizaci. Potom si mohl požádat o licenci k vyučování, nebo-li licenciát, který se uděloval mezi bakalářským a magisterským diplomem. Až ten, kdo získal hodnosti licenciáta se stával plnoprávným členem fakulty. Toho dosáhl opět ne zkouškami, ale usnesením fakultního sboru a slavnostní promocí. Protože dosažení doktorské hodnosti bylo velmi nákladné, kandidáti se většinou spokojovali s licenciátem, který jim skýtal všechna práva doktorů s výjimkou univerzitní profesury. Hlavním předmětem studia teologie bylo Písmo sv. Bakalář měl za úkol během dvou let vyložit 80 kapitol z Písma, postupně měli bakaláři vyložit celé Písmo. Hlavní důraz byl kladen na smysl alegoricko-morální. Mistři teologie psali výklady obšírněji. Takových výkladů se z pražské teologické fakulty zachoval větší počet, ale byl vydán pouze výklad Husův. Důležitou povinností bakalářů a mistrů byla činnost kazatelská. Kazatelská činnost nutila mistry, aby se hlouběji zamýšleli nad úpadkovými jevy v církevním životě a hledali cestu k nápravě. Projevem takových snah byly reformní spisy. Karlovy osvětové snahy: Významným osvětovým centrem se stala i Karlova císařská kancelář. Jan ze Středy, biskup Litomyšlský, později olomoucký, který stál v čele kanceláře po většinu Karlovy vlády, byl hlavním reprezentantem humanistických zálib a snah, které se tam ujaly. Jan ze Středy nehoroval pro ideál čistě pozemský, jakou vynikli osobnosti antického světa, nýbrž jeho snahy se projevovaly vybroušeným latinským slohem, sbíráním klasických antických rukopisů, a podporováním českého knižního malířství. Překládal také latinské spisy do němčiny / z jeho okruhu vyšlo později vynikající dílo německé literatury Ackermann von Bohmen od Jana ze Žatce/. Humanistickými zálibami byl zasažen také císař Karel. Vletech 1351- 63 si dopisoval s Petrarkou, r. 1356 jej hostil v Praze, poslouchal jeho horování pro zašlou slávu Říma. /Jeho utopistickými politickými názory se však v praxi neřídil/. České písemnictví: jako za Jana ze Středy a přímo v císařské kanceláři byly položeny základy spisovné němčiny, tak se v této době ustaluje i středověká forma českého spisovného jazyka. Hrálo v tom roli také velké osobní úsilí Karlovo. Z velkých českých legend, vzniklých v této době je třeba uvést vynikající legendu o sv. Kateřině a legendu o sv. Prokopu. Dějepisectví bylo obohaceno několika spisy, z nichž nejvýznamnější je Karlův vlastní životopis. Odstranění „Božích soudů“: Předním Karlovým osvětovým činem bylo odstranění tzv. „Božích soudů“ nebo-li ordálií. Byly to prostředky, jichž se užívalo k rozsuzování některých rozepří – zkouška vodou nebo ohněm prováděná pod dozorem duchovenstva dokazovala vinu či nevinu sporných stran. /Pozůstatek pohanských dob/. Tento plod pověry odstranil Karel podporován osvíceným arcibiskupem Arnoštem z Pardubic nadobro z českého soudnictví. Karel zapověděl také surové tresty jako vylupování očí, uřezávání nosu, rukou a novou. I zde se uplatnil vliv arcibiskupa Arnošta.

Page 58 of 191

Arcibiskup Arnošt z Pardubic: Když se Arnošt stal arcibiskupem, byl ještě velmi mladý. Pocházel z rodu pánů z Pardubic. Mládí prožil v Kladsku, kde navštěvoval farní školu při kostele sv. Jana. Tam se mu dostalo zázračného vidění před obrazem P. Marie, na něž vzpomínal po celý život. V šeřícím se kostele od něj, od hříšníka Madona odvrátila svůj zrak. Byl to pro něj mravní otřes, vnitřní obrácení.To rozhodlo o jeho budoucím povolání a vzorném životě. Z Kladska šel na studium do Prahy, pak do Itálie, kde strávil na univerzitách v Bologni a v Padově 14 let. Bylo to především studium právnické. Tam se oddal také tzv.“moderní zbožnosti“ /devotio moderna/, praktické mystice, pěstované v duchu sv. Augustina hlavně v klášterech augustiniánských kanovníků. Už za pobytu v Itálii se seznámil s Karlem. Proto si jej Karel velmi brzy vybral pro významné hodnosti a po smrti Jana IV. z Dražic r. 1343 se stal jeho nástupcem. Kanovníci proti tomu protestovali, papež jejich protestu vyhověl, uznal volbu za neplatnou, ale sám Arnošta jmenoval biskupem, o rok později se stal prvním pražským arcibiskupem. Už svým zjevem vzbuzoval Arnošt úctu a vážnost, nad své prostředí vynikal i jemným,vytříbeným chováním. Měl rozsáhlé znalosti práva, ale také zkušenost a umění zacházet s lidmi. Zvláště však vynikal hlubokou zbožností. I když se nezachovala jeho autobiografie, do níž si zapisoval duchovní zážitky a rady, zachovaly se jeho zápisky „O radostech a kráse nebeské vlasti“ aj., které nám skýtají představu o jeho duchovním životě. „Bázeň Boží ať předchází všechno naše konání“, je první zásadou Arnoštovou. Další rady vyžadují střídmost v jídle a pití, spánku, zábavě i řeči. „I když jsi sám, snaž se, aby tvé skutky byly ctnostné a čisté tak, jako by byl přítomen celý svět“. „Silou těla Kristova chci zahnati ďábelské moci a přeludy a toho, co jsem zlého spáchal, chci nade všechno litovat a noci beze spánku probdít“. „Abych se uvaroval hříchu, potupy a zármutku, uteču se k Marii...Marii, jež mi tak věrně přispěla ku pomoci, budu vždy uctívat“. Svůj pastýřský úřad bral Arnošt velmi vážně. „Chci vést život dobrého pastýře, chci s mateřským soucitem želet nedostatků církve...chci se všemožně snažit, abych byl hodným a důstojným představeným církve. Svou povinnost chci konat s největší pokorou, neohroženým kázáním a horlivostí o duše. Nedám se klamat úspěchy, nebudu důvěřovat v poctu a bohatství. Nebudu bořit církevní spory, chci být rozvážným“. Pro Arnoštovo zdárné působení mělo velký význam, že po celou dobu jeho působení vládl v Čechách panovník jako byl Karel IV. Ten měl k arcibiskupovi velkou důvěru, podporoval jej v jeho snahách a Arnošt byl zase jeho věrným spolupracovníkem na všech jeho dílech, někdy spíš jejich spolutvůrcem i podněcovatelem. Karel využíval Arnoštových zkušeností nejen v císařské radě, ale i k důležitým diplomatickým poselstvím. Často císaře provázel na cestách do Německa, nebo byl v jeho nepřítomnosti jeho místodržícím v zemi. Z nejvýznamnějších poselství je jeho vyslání do Avignonu r. 1346, aby papežské kurii oznámil Karlovu volbu za krále římského a tak upravil Karlovi cestu k císařské koruně. Svého úkolu se zhostil obratně. R. 1347 Arnošt Karla korunoval za českého krále. Univerzita: Arnošt měl významný podíl na založení pražské univerzity. Karel ponechával péči o vybudování univerzity arcibiskupovi jako kancléři. Arnošt se staralo vhodné profesory i o hmotné zabezpečení. Právem byl tedy Arnošt nazván druhým zakladatele univerzity. Literatura a umění: patrně na Arnoštův příkaz byl pořízen český překlad Pasionálu, do nějž byly vloženy životopisy českých světců. Z jeho okruhu vzešlo několik českých mariánských skladeb. Po své intronizaci Arnošt posvětil základní kámen nové svatovítské katedrály a staral se svědomitě o její stavbu. Daleko větší význam než v architektuře má Arnošt ve vývoji českého malířství, zvlášť knižního. Jako Jan z Dražic otevřel do Čech cestu umění francouzskému, Arnošt k nám uváděl umění italské. Již za svých studií k nám posílal

Page 59 of 191 mnoho knih z Itálie. Jako Arcibiskup pilně zaopatřoval kostely a jiné církevní ústavy liturgickými knihami, bohatě iluminovanými. Hospodářská činnost Arnoštova: Arnošt byl dobrý hospodář. Rozmnožil arcibiskupské statky, zvelebil biskupská města /Český Brod, Horšovský Týn, Roudnici/, dal opravit poškozené hrady a postavit nové, zaváděl odborné rybníkářství a ovocnářství a pokrokovým hospodařením se snažil rozmnožit důchody pražské diecéze, což mu umožnilo rozmanité kulturní podniky a rozsáhlou chudinskou péči. O Arnoštově lidumilnosti svědčí nejen štědré obdarovávání žebráků a jejich každodenní hoštění na arcibiskupském dvoře, ale i špitály, které založil v různých městech. Své ušlechtilé smýšlení projevil zvlášť za zhoubného moru a za hladomoru v letech 1361-62. Ujímal se i chudých děvčat a vybavoval je věnem, aby se mohly vdát a nesešly na scestí. Pražská diecéze v době Arnošta z Pardubic: Arcidiecéze se dělí na deset arcijáhenství, arcijáhenství na děkanáty, děkanáty na plebánie. Všech far se čítalo asi 2180. Ke správě arcidiecéze měl arcibiskup k ruce kancelář, v níž se nyní objevuje generální vikář, jako zástupce arcibiskupa ve věcech duchovních. První zpráva o ustanovení generálního vikáře se objevuje za biskupa Jana IV. z Dražic. Také za Jana IV. se vyskytují v Praze světící biskupové, zpravidla řeholníci, kteří za arcibiskupa udíleli svátosti /hlavně svěcení kněží/. Kanonické vzdělání a smysl pro pořádek vedl Arnošta k tomu, že ve styku arcibiskupských úřadů s podřízenými místo staršího ústního řízení zavedl řízení písemné. Postaral se o to, aby pro majetek církve byly založeny zvláštní pozemkové knihy, aby bylo zaznamenáváno propůjčování beneficií, aby byla vedena matrika ordinovaných kněží a aby byl po ruce seznam všech kněží a kleriků a osob, náležejících k duchovnímu stavu. Byl také pořízen podrobný soupis všech far a církevních obročí. Také o každém soudním jednání, jež se konalo před arcibiskupským tribunálem byly učiněny záznamy v soudních aktech. Metropolitní kapitula u sv. Víta čítala 32 členy. Kapitula se doplňovala sama volbou, ale dbala přání králova. V čele kapituly byl probošt, druhým byl děkan. Všichni kanovníci neměli kněžské svěcení, někteří měli jen svěcení nižší. Vedle kanovníků založil Karel IV. při velechrámě r. 1343 nový sbor mansionářů z 12 kněží , 6 jáhnů a podjáhnů. Ti se pak dělili s kanovníky o zpívání v chrámě. K nim později přibyl sbor žaltářníků. Kromě toho byl u katedrály farář, 2 kazatelé, zpovědníci, 82 oltářníků a k tomu žákovstvo. Celkem bylo u sv. Víta na 300 duchovních a kleriků. Dále byly v Praze kapituly – U všech Svatých, na Vyšehradě, u sv.Jiljí, u sv. Apolináře. Na venkově byly kapituly v Litoměřicích, na Mělníce, ve staré Boleslavi, na Karlštejně, v Týně n.Vltavou a v Lipnici. Péče Arnošta z Pardubic o nápravu mravů duchovenstva: Ve stopách svého předchůdce Jana IV. z Dražic dovršil Arnošt úspěšně boj za nezávislost církve na laické moci. Se stejnou rázností uplatňoval i kanonickou zásadu vynětí duchovních osob z pravomoci světských soudů. Bylo to nezbytné, neboť jen svobodné kněžstvo mohlo řádně plnit své povinnosti. Avšak tato svoboda naplnila část kněžstva, zvláště vyššího přílišným sebevědomím a stala se kamenem úrazu duchovnímu poslání kněží. Na život duchovních měl také nepříznivý vliv také přílišný majetek církve. V rukou církve včetně klášterů byla více než jedna třetina půdy a toto bohatství lákalo do duchovního stavu i lidi nepovolané. Na církevní hodnosti se hledělo jako na zdroj příjmů a povážlivě se rozmnožovalo mnohoobročnictví, tj. spojování několika církevních úřadů /spíše jejich výnosů/ v rukou jedné osoby. Držitelé několika úřadů /beneficií/ přirozeně nemohli plnit povinnosti s nimi spojené, proto k nim dosazovali placené zástupce - „střídníky“. Na život církve měl neblahý vliv také fiskalismus papežské kurie. Papežská kurie zasahovala do obsazování některých beneficií. Některá si přímo rezervovala. Uchazeč musel

Page 60 of 191 ovšem předem zaplatit daňovou zálohu. Čeští biskupové v době Karlově už nebyli voleni kapitulou, nýbrž dosazováni přímo od papeže. Také klášterní opaty často papežové dosazovali sami. Za své jmenování platili biskupové a opati papežské komoře značné poplatky. Proti zlořádům vystupovali horlivě jak císař Karel tak arcibiskup Arnošt. Do návrhu českého zákoníku /Majestás karolina/ pojal Karel nařízení, že bez královského souhlasu nesmí nikdo darovat či odkázat statky církevním účelům. Nespokojenost nad mravním stavem církve vyjádřil Karel velmi důrazně na říšské sněmu v Mohuči. Když tam nuncius naléhal na vybírání papežského desátku, vyslovil císař podivení, že papež nemyslí raději na nápravu mravů duchovních a vyzval přítomné preláty, aby sami dbali o řádný život kněží. Na druhé straně ovšem sám císař tento avignonský systém podporoval, když se často obracel k papežské kurii o jmenování svých rádců, úředníků a oblíbenců k určitým úřadům, jejichž povinnosti ovšem nemohli plnit, protože byli vázáni službou u dvora. Např. Jan ze Středy, biskup olomoucký, se příliš v Olomouci nemohl zdržovat. Arcibiskup Arnošt dbal velmi o to, aby jeho kněžstvo řádně plnilo své povinnosti. Na prvním sněmu své diecéze r. 1349 ohlásil nový církevní zákoník, který jako základ církevní organizace zůstal v Čechách v platnosti po několik staletí. Vizitacemi se postaral, aby předpisy byly skutečně plněny. Vizitace konal buď sám, nebo prostřednictvím svých zástupců. Zřídil také zvláštní úřad „opravců mravů duchovenstva“, kteří měli dbát na odstraňování hrubých nedostatků – nedodržování rezidence, svatokupectví, hromadění obročí, přestupování celibátu, a provinilce trestat pokutami, vězením nebo zabavením beneficia. Arnošt také, pokud k tomu měl pravomoc, přísnými vizitacemi dbal o kázeň v klášterech mužských i ženských. Zlořády tehdejší církve vycházely z organismu tehdejší církve, jmenovitě z fiskálního systému avignonského papežství, které bylo do značné míry v područí francouzských králů. Jinak však je z toho, co se tenkrát vykonalo pro reformu zřejmé, že církev v naší zemi byla ve svém jádru zdravá a schopná oprav. Odpovědní lidé, arcibiskupi panovník jasně chápali vážnost problému a snažili se v mezích svých možností o nejvhodnější nápravu. Snaha Arnošta z Pardubic o nápravu mravů laiků: Oba nejvyšší hodnostáři dbali svědomitě také o řádný život laiků. Úměrně s růstem blahobytu začala úroveň křesťanského života u laiků klesat. Projevovala se v něm povrchnost, mravní indiferentismus, příznačný pro vyspělejší městkou kulturu. Zřízení univerzity v Praze způsobilo také velké zesvětštěn a uvolnění mravů. Nepříznivě působily také velké sociální rozdíly. Reformní kazatelé – Konrád Waldhauser: V Praze měli pracovat na zlepšení mravních poměrů vybraní kazatelé. Prvním z nich, kterého pozval Karel IV. v dohodě s arcibiskupem byl řeholní kanovník Konrád Waldhauser z Horních Rakous. Jako Němec, který neuměl česky kázal v Praze /u sv.Havla potom v Týně / především německému měšťanstvu, v němž pro jeho bohatství bylo nejvíce rozmařilosti. Účinek jeho kázání byl velký. Dojaté pražské měšťanky odkládaly nádherná roucha, lichváři vraceli nedovolený úrok, odezvu našla také u studentstva. Ale účinná kritika mravů laiků nebyla možná bez kritiky zlořádů kléru, zvláště žebravých mnichů. A tak se Waldauser brzy dostal do sporu s řeholníky. Podařilo se mu podchytit lidovou náladu a dosud neurčitou touhu po reformě. Jan Milíč z Kroměříže: Nad všechny Waldhauserovy následovníky vynikl Moravan Jan Milíč z Kroměříže. Původně humanisticky naladěný úředník v královské kanceláři se zřekl svého postavení a dal se vysvětit na kněze. Vzdal se místa v kapitule i úřadu arcijáhna a stal se po vzoru Waldhauserově kazatelem. R. 1364 začal kázat u sv. Mikuláše na Malé Straně a brzy také v kostele sv. Jiljí. Kázal česky. Pražané po čase pozorně naslouchali, když jim vysvětloval, že náprava sociálních nesrovnalostí musí začít duchovní obnovou. Účinek jeho slov byl

Page 61 of 191 podepřen příkladem jeho života. Žil v úplné chudobě a přísné askezi. Oddával se jen modlitbám, studiu a kajícím skutkům a mnoho se postil. Horlivě kázal i kněžím. V prvních letech hledání se Jan trápil představou o příchodu Antikrista. Po různých zkušenostech, zvláště v Římě, kam se odebral pro poučení se uklidnil a propracoval se k názoru, že nástrahy Antikrista se projevují už dlouho v církvi různými zlořády a že je povinností věrného hlasatele Božího slova hledat prostředky, jak vytrhnou církev z vlivu Antikrista. O tom by se měl radit všeobecný koncil, jehož svolání naléhavě doporučil v památném listu papeži Urbanovi. Po smrti Waldhauserově začal konat také německá kázání v Týně. Míval čtyři i pět kázání denně v rozličných jazycích, před měšťany i před univerzitními studenty. Kněze, které svou činností získal, školil v umění kazatelském a vychovával z nich nástupce a složil pro ně obě své postily. Největšího úspěchu své činnosti dosáhl r. 1372, kdy se velký počet pražských nevěstek odřekl nemravného života a rozhodl se sloužit Bohu. Milíč pro ně zřídil zvláštní ústav, kde byly bývalé hříšnice vedeny k modlitbě a práci a připravovány k návratu do řádného života. Když dostal od císaře Karla kdysi pověstný veřejný dům Benátky a získal koupí a darem i okolní domy, zbudoval kapli svatých kajícnic a vystavěl domy pro chovanky, kterých bývalo někdy i 80. Nový ústav byl nazván „Jeruzalém“. Za svého působení v širokých vrstvách pražského lidu dospěl Milíč nakonec k závěru, že v křesťanském životě se nelze zastavit na poloviční cestě, že je třeba „vtělovat všechny v Krista“ , „činit je účastnými jeho božství“, a k tomu že jsou zřízeny svátosti, především eucharistie. Proto začal hlásat časté svaté přijímání laiků. Byla to myšlenka staré křesťanské praxe, jíž se středověk ovšem odcizil. 4. lateránský koncil se omezil na příkaz, aby věřící přijali Tělo Páně alespoň 1x za rok. Jednání Milíčovo se pak ovšem jevilo jako novota a je trochu pochopitelné, že pražští faráři žalovali na něj u papeže. Tvrdili ovšem neprávem, že Milíč hlásá časté sv. přijímání jako nutnou podmínku ke spáse. Milíč se také u papeže skvěle obhájil. Musel se však odebrat do Avignonu., kde se musel hájit i z jiných nepravdivých nařčení. Avšak r. 1374 Milíč v Avignonu zemřel. Jeho ohnivá slova však žila dál, myšlenky jím hlásané se rozvíjely a vyústily v v silné opravné hnutí. Můžeme tedy Milíče nazvat otcem české náboženské obnovy. Inkvizice: Přes rozhodný zásah pana Oldřicha z Hradce se valdenství udržovalo na jihu dále. Císař Karel vsunul do připravovaného zákoníku několik paragrafů, které měly zajistit úplnou likvidaci kacířství v zemích koruny české, a arcibikup Arnošt dbal, aby inkvizitoři plnili svou povinnost. Zvýšenou pozornost věnoval českému jihu. Po dvaceti letech se však setkáváme s valdenskými v tomto kraji znovu. Důkazem toho, že valdenství se v Čechách udržovalo stále, je obšírná postila kanovníka křížovníků Johlína z Vodňan z r. 1403. Arnoštovi kolegové v biskupském úřadě: Jan Očko z Vlašimi a Jan ze Středy: Arnošt setrval na pražském stolci víc než dvacet let. O jeho vážnosti svědčí i to, že po smrti Inocence VI. byl vážným kandidátem na papežský stolec a zabránil tomu jen francouzský vliv. Jeho nástupce Jan Očko z Vlašimi /1364-79/ byl od r. 1351 biskupem v Olomouci. V Olomouci i v Praze zůstal v těsném spojení s císařským dvorem a byl císaři spolehlivou oporou. V Praze pokračoval v linii, nastoupené Arnoštem. R. 1378 jej papež Urban VI. jmenoval jako prvního Čecha kardinálem. Očkův nástupce v Olomouci Jan ze Středy /1364-80/ trávil sice většinu času u dvora, ale snažil se plnit i pastýřské povinnosti. Zreformoval katedrální kapitulu i kolegiátní kapitulu v Kroměříži, pečoval o čistotu víry ustanovením inkvizitorů. Pozvedl také kult sv. Cyrila a Metoděje a nařídil svěcení jejich svátku 9. března. Biskupové litomyšlští: Litomyšlská diecéze měla 147 far. Biskupství dostalo statky zrušeného premonstráckého kláštera, z jehož konventu byl zřízen kapitulní sbor o 28

Page 62 of 191 kanovnících, který se měl doplňovat z ostatních řeholníků, dokud nevymřou. Po biskupu Janovi následoval v Litomyšli Jan II. ze Středy, Albert ze Šternberka, Petr Jelito Kláštery: Doba lucemburských vladařů byla také dobou velkého rozkvětu klášterního života v českých zemích. Řád kanovníků sv. Augustina, uvedený do Čech Janem IV. z Dražic se stal hlavním ohniskem tzv. „moderní zbožnosti“ /Devotio moderna/. Rozumí se jí svěží, vnitřní, činorodá, době přiměřená zbožnost, jejímž cílem bylo čelit úpadku v církvi, který se projevoval nevázaností v životě kléru, zpovrchněním lidové zbožnosti a únavou ve filozofické a teologické spekulaci tím, že přivede člověka k prosté vnitřní zbožnosti, k uvědomělému spojení duše s Bohem. Proto kladla důraz na znalost Písma sv. na časté sv.přijímání, na mariánský kult a prožívání liturgie a na její pečlivé pěstování. Zároveň pečovala i o tělesné blaho člověka zřizováním charitativních institucí, šířila sociální reformy a zdůrazňovala nutnost řádu ve společnosti a úctu k autoritě. Brzy začali s podobnými intencemi v Čechách působit kartuziáni, ale také starší řehole se v souladu s vlastními cíli zaměřili na tuto novou zbožnost. 1. Augustiniánští kanovníci: řád se z mateřského kláštera v Roudnici rychle rozšířil po Čechách i po Moravě. Karel IV. založil k poctě Karla Velikého klášter na Karlově v Novém Městě pražském, Arnošt z Pardubic založil kláštery v Kladsku, v Jaroměři, v Rokycanech a v Sadské. Rožmberkové založili klášter v Třeboni. Augustiniánské kláštery vnikly na dalších místech v Čechách a na Moravě, řehole se šířila do Německa, do Rakouska a do Polska. Kardinál Mikuláš Kusánský nařídil zachovávat roudnické zvyklosti v klášterech salzburské diecéze. Augustiniánští kanovníci se hodně uplatnili na poli vědeckém. Kláštery dostaly výsadu rozdělit společnou ložnici na menší cely, aby se kanovníci mohli nerušeně věnovat práci vědecké a pěstování umění. Z Roudnických kanovníků vynikl jako spisovatel převor Petr Clarificator. Kartuziáni: Nedlouho před smrtí založil Jan Lucemburský kartouzu Mariánskou zahradu v Praze. První mniši sem přišli z Mauerbachu u Vídně. Brzy se pražský klášter stal hlavou severoněmecké provincie, osídlil větší počet klášterů v severním Německu. Další kláštery vznikly na Moravě v Králově Poli u Brna, v Olomouci. Kartuziáni se oddávali tuhé askezi, pěstovali vnitřní modlitbu a studium. Měli čilé styky s pražskou univerzitou a někteří mistři artistické fakulty vstoupili do kláštera. O vroucí zbožnosti pražských kartuziánů svědčí tzv. Aggsbašské nářky Mariiny, rozjímání o vině a vykoupení a veršované modlitby převora Alberta. 3. cisterciáci: mezi cisterciáckými kláštery měl vedoucí ostavení klášter zbraslavský. Cisterciáci vyvíjeli také bohatou vědeckou činnost. Cisterciáci hodně šířili úctu mariánskou. 4. augustiniánští eremité: Karel IV. založil r. 1354 ženský klášter sv. Kateřiny na Novém Městě pražském, vzniklo také více klášterů v Čechách i na Moravě. Střediskem českých klášterů byl klášter sv.Tomáše v Brně, kde kvetlo generální řádové studium. Velkým příznivcem řádu byl Jan ze Středy. 5. Dominikáni: rozvinuli všestrannou a úspěšnou činnost. Některé jejich příslušníky jsme poznali jako inkvizitory. Velké možnosti jim otevřelo císařovo přátelství k řádu a založení pražské univerzity, která se tím stala křižovatkou vědeckých a duchovních proudů Evropy. Císařovým poradcem při budování univerzity byl dominikán Jan z Dambachu. Členové řádu byli mezi prvními ve světě vědeckém a literárním, ale také v reformních snahách o obnovu církve i vlastního řádu. V poslední době bylo dominikánům přiřčeno autorství

Page 63 of 191 překladu nejstarší české bible. Překlad vznikl po r. 1364 a jeho nejstarší text obsahovala bible leskovecká nebo-li drážďanská, zničená za 1. světové války. 6. benediktini: V řeholi sv. Benedikta vykonával vizitační právo nade všemi ostatními opat v Břevnově. V pol. 14.stol. byly založeny dva nové ženské kláštery - v Pustiměři u Vyškova a v Praze. Na žádost benediktinek, zajímajících se o reformní dílo, sepsal mistr Vojtěch Raňkův z Ježova spis Speculum spirituale. Císařova návštěva v Lombardii dala podnět k založení mužského benediktinského kláštera sv. Ambrože na Novém Městě Pražském, kde italští mniši sloužili mši sv. podle ambroziánské liturgie. Nejpozoruhodnější je však nový klášter emauzský, založený císařem Karlem r. 1347 pro mnichy slovanského obřadu, nazvaný proto na Slovanech. Byl obsazen mnichy, vypuzenými válkou z Dalmácie. Karel IV. tím chtěl navázat na starou domácí tradici, jak ukazuje už zakládací listina. Klášter byl zasvěcen památce sv. Jeronýma- „ překladatele a vzácného tlumočníka Písma sv. z jazyka hebrejského do latiny a slovanštiny“. Kostel nesl titul P. Marie, sv. Cyrila a Metoda, sv. Vojtěcha a sv. Prokopa. Karel IV. daroval klášteru zlomek cyrilského evangelního rukopisu, domnělý rukopis sv. Prokopa, čímž měla být také zdůrazněna souvislost s domácí tradicí. O velkoleposti projektu svědčí, že vněm shromáždil 80 mnichů, většinou charvátské benediktiny. Postaral se o jejich zaopatření a zajistil podmínky literární práce. Slovanský klášter měl být zároveň střediskem pro misijní činnost mezi sousedními nevěřícími a rozkolnými Slovany na pomezí a v okolí Čech, kteří nechtěli ani slyšet, když jim bylo Písmo čteno a vykládáno latinsky. 7. karmelitáni: Na Novém Městě Pražském byl hned při jeho výstavbě založen také klášter karmelitánský. Když papež Klement VI. svolil, vydal Karel IV. r 1347 zakládací listinu. Klášter s kostelem P.Marie Sněžné měl připomínat Karlovu korunovaci na českého krále. Odtud byly založeny další kláštery v Čechách i v Polsku. U P.M.Sněžné bylo zřízeno řádové generální studium. Karmelitáni, počítáni k žebravým řádům, si získali oblibu u lidu také šířením mariánské úcty. 8. Servité: R. 1360 založil Karel IV. poblíž Karlova také klášter servitů s kostelem Zvěstování P.Marie. Jejich první převor působil také jako profesor na univerzitě. 9.Celestini: Byla to reformovaná odnož benediktinského řádu. Karel IV. je přivedl r. 1368 do Prahy. Věnovali se také vědecké práci.

Doplnění historického obrazu podle J. pekaře: Karel IV. /1346-1378/ za svého dlouhého a šťastného panování získal českému státu a národu zvláště vynikající postavení. Protože byl vychován na francouzském dvoře a strávil dlouhou dobu v Itálii, přinesl k nám vyšší kulturu románskou, která z Čech brzy učinila přední sídlo věd umění v říši. To se pojilo u Karla se střízlivou vypočítavostí politika a hospodáře, i s mystickým zanícením hluboce věřícího křesťana. Byl hrdý na to, že pochází o matce ze starého pokolení českých králů, z něhož vzešel sv. Václav, že není „král přišlý“, jako jeho otec a přilnul vroucí láskou k české zemi. O co marně usilovala řada předchůdců jeho na trůně, dokázal sám: Už r. 1344 dosáhl na papeži Klimentu VI. zřízení pražského arcibiskupství, po čtyřech letech založení univerzity, vůbec první v říši. R. 1355 přijal v Římě korunu římského císařství a jako císař pečoval především o to, aby zlatou bulou položil pevný základ nejen k ústavě říšské, ale také aby vynikající postavení, které česká koruna zaujímala v říši, zabezpečil na věčné časy. O úpravu českých státoprávních poměrů se postaral již dříve zákony, jež stanovily také manský poměr Moravy, tj. Moravy, biskupství olomouckého a knížectví opavského, odděleného od Moravy za Přemysla Otakara II./ a dalších knížectví a lén, které získal. Jeho umělecká snaha měla rys velkorysosti, který tvořil pro dalekou budoucnost, a projevila se především nádherného dómu nad hrobem sv. Václava, dále stavbami kostelů a klášterů

Page 64 of 191 v Novém Městě pražském, rozsáhlém a moderním městě, které založil /1348/, zbudováním mostu přes Vltavu, a hlavně založením hradu Karlštejna /1348/, který měl být nejen státní pevností, chránící říšské korunovační klenoty, ale také intimní císařskou svatyní, vyzdobenou co nejnádherněji drahými kovy, kameny i obrazy a naplněnou ostatky světců, jež Karel sbíral se svatou vášní po celé Evropě. Karel měl také živý historický a literární zájem. Sblížil se s Petrarkou napsal nejen životopis sv. Václava, ale i své paměti z mládí a dal podnět k nejedné práci o českých dějinách. V Praze zbudoval klášter slovanským benediktinům, přišlým z Chorvatska. Nařídil, aby česká koruna byla uložena na lebce sv. Václava. Povýšil český jazyk, kurfiřtům ve zlaté bule uložil, aby mu dali učit své syny. Vyžádal si od kurie, aby v jeho přítomnosti mohla být sloužena mše sv. ve slovanském jazyku, kdekoli bude. O povznesení královské moci se postaral nejvíce vydáním zákoníku /Majestas Carolina/, který měl zabránit rozchvácení královských statků, ale i jinak upevnit právní řád v zemi. Karel dovedl i ozbrojenou rukou přimět nevázanou šlechtu k pokoji a tím se asi nejvíce postaral o hospodářský rozkvět země. Pro tento rozkvět pracoval i přímo, když nasměrovával velké obchodní cesty do Čech, zveleboval vinařství burgundskou révou, zakládal ovocné sady, podporoval rybnikářství ap. Karel IV., který byl čtyřikrát ženatý, dal svého syna Václava zvolit ještě za svého života římským králem. Václav kromě Čech zdědil Slezsko a obojí Lužici. Zbytek Lužice dostal jeho bratr Jan /Zhořelecký/. Bratr Zikmund měl vládnou v marce braniborské. Sňatkem s dcerou Ludvíka, uherského krále, dostal později i Uhry. Morava byla od počátku údělem Karlova bratra Jana Jindřicha. Po jeho smrti se Moravy ujali jeho synové, z nichž nejstarší byl Jošt. Tak moc Lucemburského rodu neměla okolo r. 1400 v Evropě soupeře. Ale jak náhle vzrostla, tak náhle zanikla. Přispělo k tomu, že ani synové Karlovi, ani synovci neměli mužského potomka. Také rod habsburský v době Karlově svou moc velmi rozšířil... Německá kolonizace a vznik měst: Po stránce společenské a hospodářské nastala ve 13. století nejdůležitější změna vznikem městského stavu a vznikem polosvobodného selského stavu. Města nám teprve dala a počet svobodněji postavených sedláků rozmnožila německá kolonizace, jejíž vrchol náleží do 13. stol. Od poč. 12. až do 14.stol. stěhovaly se zástupy Nizozemců, pak Severoněmců a konečně Jihoněmců do východních území slovanských, aby si tu na vhodných místech založili vsi a města. Všude šlo především o osídlení půdy méně úrodné, zvláště v pohraničních lesích, o kterou domácí člověk nestál. Její obdělávání vyžadovalo mnoho tuhé práce. Proto byly kolonistům stanoveny příznivé podmínky, jež je k přistěhování lákaly. Kolonista zůstal svoboden, půdu si mohl lacino koupit v dědičný nájem /ne plné vlastnictví/. Kolonisté měli samosprávu soudní i civilní. /Lhoty, Lehoty, Újezdy – jsou svědky staré kolonizace/. Když obdržela takto zřízená osada i tržní právo a právo se opevnit, měla název město, její občané měšťany. K nám se města dostala z Německa a v německém rouše, k Němcům přišla ze zemí románských, kde se vyvinula v souvislosti s městy staré římské říše.

Page 65 of 191

IX. České církevní dějiny – Václav IV. – arcibiskup Jan z Jenštejna – sv. Jan Nepomucký Václav IV: Karlův syn a nástupce Václav IV. /1378-1419/, korunovaný již za otcova života za krále českého a německého, se ujal vlády v 18 letech. O povaze a vládě Václava IV. si můžeme učinit představu, když jej srovnáme s jeho otcem. Chyběla mu především náboženská a mravní opravdovost, jíž vynikal jeho otec a která je matkou velkých činů. Václav se stal hříčkou svých nálad a vášní, které se ještě zhoršily, když se oddal nemírnému pití. Každým rokem ostřeji vynikal hluboký rozdíl mezi Václavem a jeho otcem, který prošel tvrdou školu v mládí a u něhož mělo všechno hluboký mravní a náboženský základ. Syn, kterému spadla koruna do klína příliš brzy, neuzrál v osobnost. Byl od mládí zahrnut vším, po čem jen mohl zatoužit a rychle se vymkl z mravní kázně, ve které jej držel jeho vážný otec. Ocitl se po jeho smrti rázem v nespoutané svobodě, oddal se požitkům, zejména lovu, vínu a ženám a tím pak rychle mizely jeho síly. Nakonec si vysloužil název kat a čarodějník, protože dal utopit sv. Jana Nepomuckého a zabýval se astrologií a magií, k níž se přiklonil pod vlivem svého dvořana Konráda z Vechty, kterého prosadil na arcibiskupský stolec. Bystrý, nadaný a společensky příjemný mladý Václav se tedy nakonec změnil v sobeckého, lehkomyslného, prchlivého a násilného poživačníka. Z toho plynula přirozená nechuť k vážným starostem o stát, říši a církev, které nejraději přenechával svým oblíbencům. Zatímco se císař Karel ve svatém týdnu zavíral mezi svaté ostatky v kapli sv. Kateřiny na Karlštejně, Václav miloval karnevaly a křik na honech. – Otec mu dal dobré literární vzdělání, uváděl jej do tajů vladařského umění a vytvořil radu moudrých a zkušených mužů, kteří mu byli oporou v prvních letech vlády. Tito dobří rádci však zestárli či zemřeli a na jejich místo král dosazoval lidi jim málo podobné. Většinou to byli chudší šlechtici a měšťané. Je však obtížné pochopit, že Václavovi oblíbenci byli lidé bez větších mravních rozpaků, hledající ve své službě obohacení, „aniž dbali zemského řádu a dobra obce království českého“. Lichotili králi a podporovali jej v jeho náklonnostech, aby mohli vládnout místo něho.Václavova vláda v Čechách byla vládou úředníků – úředníků, jako byl pověstný komoří Zikmund Huler a jiní. Noví rádci nebyli církvi příliš nakloněni a nepřáli jejím výsadám, moci a bohatství. Opětovně docházelo jejich vinou ke srážkám jurisdikcí, třebaže se jednalo o jasné případy, vyhrazené církevnímu tribunálu, dosud světskými úřady respektované. Zchudlá šlechta a měšťanstvo se chtivě dívali na církevní statky. Uchvácení církevního majetku se stávalo běžným jevem. Zlověstným znamením pro církev byl také rostoucí „kněžský proletariát“. Přebytek kněží souvisel s oblibou kněžského stavu pro dobré bydlo. Nyní se mu však už nedostávalo umístění. Tato kněžská vrstva, která se živila všelijak pohlížela s nevraživostí na bohaté preláty a byla spíš nebezpečím než ozdobou církve. Tyto jevy byly jistě obvyklé i v jiných zemích. Právní řád tím jistě trpěl, ale víra v autoritu a vědomí nutnosti pořádku byl ještě zárukou nápravy a nutné evoluce. Poměry se však zhoršily velkým církevním rozkolem /1378/, když byly dvě hlavy církve, navzájem se potírající a když nastalo rozdvojení v říši a proti Václavovi byl zvolen jiný římský král. Tento úpadek v církvi i v říši měl za následek obecný pokles autority a dlouhé trvání církevních i světských zmatků, které bezprostředně zasahovaly do českých poměrů a byly hlavní příčinou české dezorientace a šíření bludných myšlenek. Je smutné, že když se Václavovi vymkla z rukou evropská politika, že se nesoustředil alespoň na vládu v Čechách. Královy spory, které měl se stranou panskou a s arcibiskupem Janem z Jenštejna podryly jeho vážnost i ve vlasti. Spory byly zapříčiněny hlavně královou krátkozrakostí, s jakou příliš podléhal svým rádcům, kteří vykládali „zemský řád“ podle libosti. Páni se postavili za zemský řád a arcibiskup ohlásil boj za svobodu církve.

Page 66 of 191 Výsledkem tohoto zápasu, kterému rozvážný panovník měl zabránit, bylo, že poraženi byli všichni a nejvíce tím utrpěl český stát.

Arcibiskup Jan z Jenštejna: Mládí: Jan se narodil r. 1348 jako potomek starého rodu pánů z Vlašimi, který byl již po několik generací v králových službách. Jan Očko z Vlašimi byl jeho strýcem. Měl šťastné a krásné mládí. Se základy vědy jej seznamovali vynikající učitelé. Velký význam měla pro něj léta strávená u kancléře Jana ze Středy. Tam si osvojil vedle praktických zkušenosti také velké stylistické umění. Když prošel artistickou fakultou Karlovy univerzity, studoval na univerzitách v Bologni, Padově, Montepellieru a v Paříži. /Tam poslouchal přednášky krajana Vojtěcha Raňkova z Ježova / a získal v teologii a v kanonickém právu takový rozhled, že francouzský král Karel V., který mu byl přátelsky nakloněn jej několikrát vybídl, aby se ucházelo místo profesora a zůstal na pařížské univerzitě. V Itálii a v Paříži navázal mnoho užitečných známostí a nabyl širokého rozhledu po světě. V Paříži se také stýkal s hudebními mistry a osvojil si od nich značné dovednosti, které později využil jako skladatel nádherných eucharistických a mariánských písní. Jako student vedl život dokonalého rytíře a dvořana. Biskupem v Míšni: Po návratu do vlasti byl jmenován r. 1375 míšeňským biskupem. V Míšni Jan dlouho nezůstal. Když po třech letech jeho strýc Jan Očko v Janův prospěch rezignoval, byl Jan od papeže Urbana VI. ustanoven pražským arcibiskupem a uveden jako kancléř a rada krále římského a českého, jak si to přál již zesnulý Karel IV. Asketický způsob života: Jakmile přišel Jan jako arcibiskup do Prahy, uvědomil si vážnost svého poslání a chtěl je vykonávat podle své nejlepší vůle, jak o tom svědčí jeho hluboké meditace, které tehdy napsal. Jeho vnitřní proměně přispěla také těžká nemoc, která jej r. 1380 přivedla na pokraj smrti. To jej přivedlo také do roudnického kláštera, aby tam poprosil o duchovní vedení. Tam na něj mocně zapůsobil výjev z dialogů sv. Řehoře Vel., jak hříšník, překvapený smrtí úpěnlivě prosí o jedinou noc, aby mohl vykonat pokání, ale marně. Arcibiskup se pak vzdaluje světskému ruchu, oddává se hodně modlitbě a kajícím skutkům. V této horlivosti byl utvrzen, když z Magdeburku přišla zpráva, že tam o masopustní zábavě vypukl požár, pod tanečníky se probořila podlaha a s jinými přišel o život i magdeburský arcibiskup. Kromě tvrdých skutků pokání /posty, bičování, spánek v studených místnostech, dlouhé modlitby/, také štědře rozdával almužny. Stal se horlivým ctitelem P.Marie. Její obraz v Roudnici /Mistr Třeboňský/ měl pro něj takový význam jako pro Arnošta z Pardubic obraz P. Marie v Kladsku. Měl velikou lásku k eucharistii. Po sv. přijímání často upadal do extáze. Občas míval také prorocké sny a vidění. Za důvěrníky si vyvolil roudnické kanovníky, hlavně převora Petra Klarifikátora, který později napsal jeho životopis. Denně rozjímal biblické texty, rád studoval sv. Augustina a sv. Bernarda. Potlačování rozkolu: Jan okamžitě poznal, že příčinou bědného stavu církve je papežský rozkol, a proto se jako kancléř krále Václava dal s veškerou oddaností své rytířské duše do boje za jeho odstranění. Byl přesvědčen o platnosti volby Urbana VI. /Římský papež/. A proto se za něj postavil plnou vahou. Vybízel proti schizmatickému papeži Klementovi a jeho stoupencům. Svůj odpor proti avignonskému papeži i podporováním myšlenky, která se tehdy objevila, aby pařížská univerzita byla přenesena do Prahy. Některé stoupence si získal Klement i v Čechách. I proti nim Jan vystupoval a získal si tím mnoho nepřátel. I král Václav se brzy odklonil od jeho politiky a r. 1384 jej zbavil úřadu kancléře. Tento rozchod doprovodil násilnostmi a pleněním arcibiskupských statků, což způsobilo v zemi velké pohoršení.

Page 67 of 191 V úsilí o odstranění schizmatu pokračoval Jan i po ztrátě kancléřského úřadu. Od římského papeže se ovšem mnoho vděčnosti nedočkal. R. 1387 jej dal Urban VI.dokonce do klatby, když ze svých popleněných statků nedal včas dohromady papežský desátek. Ve svém traktátu proti schismatu Jan píše, že příčinou schizmatu je hřích duchovních pastýřů, kteří pásli sebe místo stáda. Všichni rozvážní lidé schizmatem trpěli a přemýšleli, jak jej odstranit. Také mistr Vojtěch Raňkův napsal o schizmatu traktát a poslal je k dobrozdání Jenštejnovi k posouzení. Ten však nebyl s některými formulacemi spokojen a žádal Vojtěcha, aby se rovněž soukromě vyjádřil. Vojtěch však prohlásil, že neví o ničem bludném ve svém spise a že se chce hájit veřejně. Tu proti němu vystoupil Jenštejn dvěma spisy: V prvním hájí papežský primát a plnost jeho moci, a ve druhém se pokusil o teologický důkaz Urbanovy legitimity. Je třeba říci, že Mistr Vojtěch se vyjadřoval pod vlivem názorů anglického minority Viléma Ockhama i když nepochyboval o papežském primátu a legitimitě římského papeže. Svátek Navštívení P.Marie: Nakonec Jenštejn dospěl k přesvědčení, že jen nadpřirozený zásah může obnovit jednotu v církvi. A protože si v tomto směru nejvíce sliboval od Matky Boží, zavedl r. 1386 svátek jejího Navštívení. Učinil tak na základě svých vidění a po poradě se svými rádci a teology. Během několika dnů složil liturgické oficium a rozeslal je domácím i zahraničním církevním hodnostářům k dobrozdání. Zatímco v zahraničí se setkal tento počin s porozuměním, Vojtěch Raňkův na něj reagoval velmi nevrle. Arcibiskup se však nedal zviklat a na červnové synodě r. 1386 svátek zavedl a zároveň vyslal poselstvo k papeži s prosbou, aby „pro odstranění rozkolu a svornost národů, pro jednotu svaté matky církve, jako díkůvzdání, že Bůh a svatá panna vytrhli papeže častěji z nebezpečenství a proto, aby králové sloužili Bohu“, svátek rozšířil na celou církev. Papež žádosti vyhověl až r. 1389. Svátek se pak slavil 2. července. Po II. Vatikánském koncilu byl svátek přemístěn na 31. května. Správa diecéze: Když byl Jan zbaven kancléřství, mohl se soustředit na správu arcidiecéze a provincie. Chtěl z české církve učinit opravdovou duchovní moc v životě národa. Proto kladl tak velký důraz na princip autority. Vynaložil celou svou autoritu, aby čelil zesvětšťovacímu procesu, který pronikal do smýšlení kléru. Neměl však vlohy Arnoštovy, který dovedl jednat s lidmi a vládnout jim. Jeho přímočarost a tvrdost, s jakou chtěl obnovit kanonický život duchovenstva a s jakou chtěl uplatnit své představy v řeholních řádech, nad nimiž neměl pravomoc, jej strhovala do četných správních a disciplinárních sporů s kapitulou, sufragánními biskupy, s cisterciáckým kláštery a značnou částí kléru. Velkou práci však vykonal na synodách, které konával každý rok. Úroveň synod zvýšil výběrem vynikajících kazatelů z řad univerzitních mistrů. Občas se také sám chopil slova a brojil proti pýše, lakotě, rozmařilosti a jiným zlořádům. Kult mariánský a eucharistický: Jenštejn si byl vědom nedostatečnosti svých sila spoléhal na nadpřirozenou pomoc.Složil oficium a básně ke svátku P. Marie Sněžné, obětování Páně, Sedmibolestné P. Marie. Z mariánského kultu nutně vyprýštil kult eucharistický. Eucharistie byla Jenštejnovi „chlebem života“ a proto vyšel vstříc starému příteli Matěji z Janova v jeho snaze prosadit častější přijímání laiků. Zprvu dal souhlas k přijímání jednou měsíčně, ale potom povolil laikům přijímat podle vlastní úvahy v přesvědčení, že osobním posvěcením se dojde k reformě církve. Podporoval také horlivě kult Božího Těla. Konflikt Jana z Jenštejna se světskou mocí: Se stejnou horlivostí, s jakou se snažil zamezit mravnímu úpadku kléru i laiků, střežil arcibiskup těžce vydobytou svobodu a práva církve. Na hmotné statky příliš důraz nekladl /zřekl se např.práva odúmrti/, ale tlakem okolností se stalo, že musel právě na tomto poli

Page 68 of 191 bránit církev velmi energicky. Nešlo jen o majetek. Stavěl se proti úchvatům církevního majetku také proto, že by jejich trpěním šířila nevážnost k církvi i v oblasti, na níž mu nejvíce záleželo – v jejím duchovním poslání. Ve svém úsilí se opětovně střetával s Václavovými oblíbenci z královské rady. Ti právem v arcibiskupovi viděli hlavní překážku své libovůle a proto krále znovu a znovu proti němu podněcovali a králova hněvu využívali k zasahování do věcí duchovních, nedbajíce práva. Docházelo k celé řadě srážek, provázených pleněním arcibiskupského zboží. R. 1392 je arcibiskup shrnul v žalobu a předložil ji králi a jeho radě, důrazně se domáhaje nápravy. Stěžoval si mezi jiným, že královští úředníci nedbají soudního privilegia církve, jímž jsou duchovní vyňati z pravomoci světských soudů a podléhají soudu církevnímu, že církevní soudci jsou často ohrožováni na životě, že kněžím se maří užívání klatby a brání vyhlašovat papežova nařízení. Církevní úřady jsou obsazovány proti právu královskou radou. Duchovním se zapovídá prodávat církevní statky, královské úřady je však zabírají nebo zastavují, třebaže jsou vloženy do zemských desek. Kláštery jsou přetíženy daněmi a jinými povinnostmi, takže živoří, některé zanikají. Duchovní stav je znevažován a vede se mu hůře nežli židům. Tak si stěžoval arcibiskup a netajil se tím, že veškerý ten útlak je dílem králových oblíbenců. Věcí zvláště bolestnou pro Jenštejna bylo, že ve svém zápase zůstal až na malou hrstku prelátů opuštěn. Členy obou předních kapitul nebyl nikdy chápán ani oblíben, protože v povýšení mladého muže viděli nepotismus Očkův a císařovu slabost pro jeho rod. Mezi kanovníky byla také skupina, usilující o dorozumění s dvorem „dvorští preláti“. Šlo tu jednak o návyk z pohodlnosti udržet soulad mezi světskou a církevní mocí z doby Karlovy a také působily myšlenky Ockhamovy a Marsillia z Padovy o poměru církve a státu ovlivnily i smýšlení českého kléru. Jenštejn takové názory nesdílel. Zůstal věrný svým povinnostem, a když křivdy nepřestávaly, užil církevních trestů proti nejbezohlednějšímu z králových oblíbenců, Zikmundu Hulerovi. To byl muž povahy násilnické a mravně jistě ne bezúhonný, neboť později byl usvědčen z podvodu a z rozkazu krále byl nakonec sťat. V letech 1392 a 93 dal pro rozličná provinění popravit dvě osoby duchovního stavu. Byl to zřejmý zásah do církevní pravomoci a proto arcibiskupův generální vikář Jan z Pomuka a oficiál Mikuláš Puchník jej obeslali, aby se před arcibiskupovým soudem ze svých činů zodpovídal. Huler s vědomím krále zpupně odpověděl, že se dostaví v čele dvou set kopiníků a oba arcibiskupští úředníci na něj vyhlásili klatbu. Aby zasáhli arcibiskupa, zosnovali jeho odpůrci plán odtrhnou značnou část jeho arcidiecéze zřízením nového biskupství v západních Čechách, které by dostal některý z králových oblíbenců z řad kněží. Toto biskupství mělo dostat majetek bohatého kláštera kladrubského, který by byl zrušen. Čekalo se jen na smrt stařičkého opata Racka, aby uprázdnil místo novému biskupovi. Ale když opat zemřel, dal Jenštejn provést volbu nového opata a protože se v kanonické době neozvaly žádné námitky, generální vikář volbu potvrdil. Král i jeho rádci tím byli podrážděni na nejvyšší míru a vyvolali kruté pronásledování, jehož obětí se stal 20.března 1393 generální vikář Jan. Král se přitom snížil k úloze kata a Jenštejna nutil pak k ústupkům, jaké by nemohl učinit žádný biskup dbalý nejzákladnějších povinností svého úřadu. Jenštejn zastavil proces proti Hulerovi projevil i ochotu postoupit moravské statky markraběti Prokopovi, ale když na něm bylo žádáno, aby odvolal potvrzení kladrubské volby, a sám vymohl u papeže splnění tohoto králova přání, ba dokonce aby se vzdal práva obsazovat kostely v Praze a pak i mimo Prahu, vzepřel se a v den sv. Vojtěcha opustil tajně Čechy, aby hledal spravedlnost v Římě. Přišel k papežskému dvoru s obžalovacím spisem na krále a žádal, aby proti Václavovi byl zahájen proces. Obtížné politické poměry však nedovolovaly papeži, aby vystoupil na obranu arcibiskupa. Když selhal pokus odstranit Jenštejna úkladem po jeho návratu do vlasti, dal král r. 1395 zabrat arcibiskupské statky a Jenštejnův osud byl zpečetěn. Brutální světská moc zvítězila nad strážcem spravedlnosti a práva. Arcibiskup se znova vydal do Itálie, ale už jen proto, aby složil svůj úřad.

Page 69 of 191 Jenštejnova literární činnost a konec života: Po návratu do vlasti vysvětil Jenštejn 2. července 1396 na arcibiskupa svého synovce Olbrama ze Škvorce /1396-1402/ a oddal se zcela asketickému životu. V té době si dal pořídit nádherný iluminovaný sborník svých prací, chovaný dnes ve vatikánské knihovně. Mimo spisy již dříve jmenované zařadilo do něj díla homiletická, liturgická, polemiky s Vojtěchem Raňkův a také práce z posledních let života. R. 1399 se Jenštejn vydal ještě jednou do Říma.Chtěl si vyžádat svolení, aby mohl pokračovat v pastoraci jako misijní biskup. Ale již 17. června 1400 v Římě zemřel, když jej předtím papež vyznamenal hodností latinského patriarchy alexandrijského.

Svatý Jan Nepomucký: Život: O jeho mladých letech nemáme mnoho zpráv. Jeho otec byl rychtářem v městečku Pomuku, dnešním Nepomuku, jež náleželo cisterciáckému klášteru na úpatí Zelené hory. Začíná ve skromném postavení klerika – písaře v kanceláři Jana Očka z Vlašimi. Měl titul císařského notáře a tento úřad zastával 10 let. Následující desetiletí byl farářem u sv. Havla na starém městě. Zanechal tam zástupce a odebral se na několik let na právnická studia do Padovy, odkud si přinesl doktorát z církevního práva. O jeho schopnostech svědčí, že na rok 1386 byl zvolen rektorem záalpských studentů. Po návratu do vlasti byl kanovníkem vyšehradským a arcijáhnem žateckým, potom jej Jan z Jenštejna ustanovil svým generálním vikářem. Byl to velký projev důvěry. Jan se ukázal této důvěry hodným a v plnění svých povinností přinesl oběť života. Příčina umučení: Mučednická smrt ve službách církve je jistě dostatečný titul Janovy svatosti. Zbožné podání však udává ještě jeden důvod Janova mučednictví: Král Václav trýznil Jana z Pomuku proto, že mu nechtěl vyzradit, z čeho se mu zpovídala královna Žofie. Tato tradice je sice zaznamenána ponejprv r. 1433 profesorem vídeňské univerzity, členem poselstva basilejského koncilu, které navštívilo Prahu, ale to neznamená, že by neměla mít opodstatnění. Je snadno pochopitelné, že se o této věci nesmělo mluvit a tím méně psát za života krále Václava /+1419/ a že nebyla vhodná doba za husitských válek. Pro tuto možnost hovoří i skutečnost, že král vyjednával s avignonským vzdoropapežem Klementem, který chtěl králi nabídnou za manželku dceru svého přívržence, aragonského krále, poněvadž do Avignonu přišla zpráva, že by snad král svou dosavadní manželku propustil. Král se pak musel snažit o prohlášení neplatnosti svého dosavadního manželství. Tomu ovšem musel předcházet proces, při kterém by byla vyslechnuta i královna. K tomu by bylo třeba odborníka z církevního práva. Takovým Jan byl. Bývalo tehdy zvykem, že zvláště vdané ženy se radily o svých manželských problémech při zpovědi, aby měly jistotu, že tajemství nebude vyzrazeno. Je proto možné, že podobně jednala i královna a král Jana proto osobně trýznil. Poměry na Moravě: Po smrti biskupa Petra, chtěla moravská markrabata prosadit na biskupský stolec svého bratra Soběslava, dosavadního biskupa litomyšlského. Papež Urban VI. však jmenoval biskupem Mikuláše z Riesenburku a Soběslava povolal za patriarchu do Akvileje. Moravská šlechta v čele s markrabětem Prokopem potom začala plenit a rozkrádat biskupské statky. Biskup se ocitl ve velké hmotné tísni. Za jeho nástupce Jana Mráze se situace ještě zhoršila. Rozkrádání církevního majetku nabylo takového rozsahu, že biskupovi nezbylo, než se dovolat ochrany papeže Bonifáce IX. který Prokopa a jeho pomocníky exkomunikoval. Posledním biskupem z doby předhusitské byl cizozemec Konrád z Vechty /1408-1412/, dvořan Václava IV., který postrádal všechny předpoklady pro zastávání svého úřadu. Neutěšené poměry se odrazily i v kázni kléru a náboženského života vůbec. Nejvýznačnějším reformním činem byla vizitace pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna. Jan Mráz svolal r.

Page 70 of 191 1400 synodu do Kroměříže. O rozbouřených poměrech svědčí synodální statut, vyhlašující interdikt na místa, kde by zajali kněze, nebo vybili kostel. Jiná ustanovení směřují k pozvednutí kázně kléru a obnovují svěcení svátku sv. Cyrila a Metoděje 9. března. Reformní úsilí v Čechách: Zasahování papežské stolice do obsazování církevních beneficií vyvrcholilo za papeže Bonifáce IX. /1389-1404/. Václavovy země byly zaplavovány papežskými bulami, jimiž papež udílel nebo vyhrazoval církevní obročí, zasahoval do sporů o obročí. Není divu, že z toho vznikaly stále nové spory o beneficia. V nastalých zmatcích se nedbalo se dřívějších zákazů kumulace beneficií. Vedle toho se ještě rozmohlo vybírání papežského desátku z duchovenských důchodů, které bylo časté již za vlády Karla IV. Je pochopitelné, že za takových poměrů se v církevním životě vzmáhaly zlořády . Znovu se ozývala i hereze. Vedle valdenských také sekta bratří a sester svobodného ducha. Vzmáhal se však i odpor proti všem úpadkovým jevům, jež byl posilován reformním hnutím, které za vlády Karlovy podnítil Waldhauser a hlavně Jan Milíč z Kroměříže. Vojtěch Raňkův z Ježova /+1388/: Byl slavným mistrem, který s pýchou ukazoval na své studie a učitelskou činnost v Paříži i Oxfordu. Ani jeho sebevědomí a jistá nedůslednost v praxi, když se poletech těkavého života stal skutečně movitým kanovníkem pražským, mu nezabránily, aby se nehlásil k Milíčovi jako ke svému příteli a nevyslovil se v učeném traktátu pro časté svaté přijímání, doporučované Milíčem. Jeho závěť, kterou zřizoval stipendium pro dva české studenty v Paříži a Oxfordu, usnadnila styk s oběma středisky středověké učenosti, z nichž zvláště anglické mělo velký vliv na budoucí vývoj českého náboženského hnutí . Matěj z Janova: Také druhý „pařížský mistr“, Matěj z Janova byl Milíčovým žákem, i když teprve neúspěch při snažení o nějakou tučnější prebendu v něm probudil ducha mistrova. Ve svém velké spise „De regulis Veteris et Novi Testamenti“ukazuje, jak církev,odchylující se od svého základu bible a od prvotního křesťanství se stávala „tělesnou“ a s patosem líčí, jak její „vynálezky“ /přemíra uctívání ostatků, svatých a obrazů/ překryly původní víru a pravdu. Hlásá, že všechny zlořády budou z církve vymýceny, vrátí-li se církev k Písmu sv. jako míře všech věcí a život křesťanů bude obrozen častým, ba denním přijímáním svátosti oltářní. Tyto jeho názory narazily na nesouhlas církevních úřadů. /Vyzýval ke spálení obrazů, popíral účinek přímluvy svatých/. Výstřelky odvolal, ale svých názorů se nevzdal. Rozdíl jeho nazírání od Milíčova se projevuje mj. také v tom, že nehledá Antikrista v císařství, ale v souvěké církevní praxi. Na jeho myšlení měly patrně vliv i myšlenky středověkého sektářství, především sekty bratří a sester svobodného ducha. V každém případě je velký rozdíl mezi Milíčovým svatým zápalem a reformátorstvím Matějovým. Zemřel jako farář ve Veliké vsi u Mašťova r. 1393. Tomáš Štítný ze Štítného: Posilou laického náboženského zájmu byly spisy Tomáše ze Štítného. Byl odchovancem pražské univerzity a hojně navštěvoval Milíčova kázání. Později žil na své tvrzi ve Štítném u Žirovnice a vedle péče o rodinu se oddával spisování. Svými překlady seznamoval české čtenáře se spisy sv. Augustina, Bernarda, Bonaventury, Tomáše Akvinského a jiných. Kromě toho psal i vlastní díla např. „Řeči besední“ pro své vlastní děti, plné hluboké, opravdu křesťanské životní filozofie. Středem duchovního života je pro něj eucharistie. Pro pouti a procesí má málo porozumění, podobně jako Tomáš Kempenský, na nějž neustále upomíná. Jeho spisy jsou jakýmisi pokyny pro laiky k následování Krista. Ideál opravdu křesťanského hospodáře je téma, ke kterému se Tomáš stále vrací.Ve všech svých spisech projevuje svou oddanost církvi. Jejímu rozhodnutí a posudku pražské univerzity se vždy předem podrobuje. To platí i o otázce remanence /blud, který tvrdí, že po proměnění zůstává dále i podstata chleba a vína, nejen způsoby, tedy

Page 71 of 191 podstata není nahrazena podstatou Těla a Krve Páně/. Dožil se bez jakýchkoli neshod s církevními úřady vysokého věku a zemřel asi r. 1401. Jihočeský okruh: Štítný patřil k jihočeskému okruhu intelektuálnímu a reformnímu, jehož prostředí vytvořil augustiniánský klášter v Třeboni i klášter minoritů a klarisek v Českém Krumlově. Vedle Štítného do okruhu náleželi dva představitelé jihočeského magnátského rodu – Petr II. z Rožmberka, probošt kapituly Všech svatých, mecenáš církevních ústavů a mystický spisovatel a Jindřich z Rožmberka, vzdělaný a umění milovný muž. Patří zde také Vojtěch Raňkův, který pomáhal Štítnému se sepisováním kniha byl poradcem třeboňských kanovníků v teologických otázkách a také arcibiskup Jan z Jenštejna. Tento jihočeský reformní okruh, do kterého patřily tak vynikající osobnosti byl ovšem aristokratický a bezpečně katolický a vyzařovala z něj „nová zbožnost“ vůní prvních květů obnoveného studia spisů svatých Otců , především sv. Augustina. O provedení reforem v církvi usilovalo ještě mnoho jiných mužů z řad diecézního a řeholního kléru . Menší význam pro širší vrstvy měla kritika pochybných praktik papežské kurie a vad v církevní správě, kterou prováděli univerzitní mistři, protože kritika dolehla jen k malému okruhu vzdělanců. Literatura a umění: Probouzející se nová zbožnost se projevuje i v literatuře. Zajímavá jsou díla Smila z Pardubic, kde dává rady mladému křesťanskému králi, otec dává rady svému synu. Nejvýznamnějším dílem německé literatury je „Ackermann von Bohmen“ notáře Jana ze Žatce. Je to vážný dialog mezi smrtí a rolníkem, jemuž s dítětem zemřela žena. Jeho českou obdobou je česká „Hádka žalobníka s neštěstím“.Autor se také snaží postihnout lidský úděl pod úhlem věčnosti. Místo legend díky zájmu o bibli přišly do obliby povídky a romány s biblickými náměty. Církevní zpěv: byla mu věnována velká péče. Oficiálním liturgickým zpěvem byl latinský chorál. Lidové zpěvy nebyly trpěny v kostele, kromě čtyř: „Hospodine pomiluj ny“, „Svatý Václave“, „Buoh všemohúci“ a novější „Jezu Kriste štědrý kněže“. Mezi skladatele latinských písní patřil i Jan z Jenštejna. Současně se šířily i vánoční , pašijové a velikonoční hry a hry o P.Marii. Výtvarné umění: Ve 14. stol. se vyrovnala česká umělecká tvorba evropskému průměru zásluhou Karla IV. dosáhla úrovně světové, ano ujala se na krátký čas vedení v celé Evropě Vedle velkých staveb v Praze vznikaly četné významné gotické stavby i na venkově, např. katedrála sv. Václava v Olomouci, kostely v Milevsku, sv. Jakuba v Brně, sv. Ducha v Hradci Kr. S rozvojem architektury zaujalo významné místo i monumentální sochařství, podporováno zprvu vlivy francouzskými, pak švábskými. Sochy už nejsou závislé na architektuře. Mírné esovité prohnutí těla je vyvažováno bohatou draperií. Nejde však o přesné napodobování skutečnosti. /To až v renesanci/. Jako básník té doby, viděli sochař a malíř člověka celého – tedy zejména jeho hodnoty duchovní, a z tělesných obrysů zejména ty, které vyzařovaly jeho ducha. Ostatní dovedl zanedbat. Sochařům jde o oduševnělou krásu obličeje a rukou. Tak vznikla v Jižních Čechách řada tzv. „krásných Madon“. Zároveň pracovala i jiná škola, která dávala hmotě plnou tíži a propracovávala podobu celého člověka. Tento směr k nám uvedl Petr Parléř /Socha sv. Václava v jeho kapli, realistické podoby Přemyslovců, církevních hodnostářů v katedrále sv. Víta/. Českému duchu však byl blízký první způsob, jak svědčí gotické sochy roztroušené po venkově. V míře daleko větší převýšilo středoevropskou tvorbu české malířství. Velmi vysoké úrovně dosáhlo knižní malířství nejskvělejším dílem z doby Václav IV. je šestidílná bible Václava IV. S největším úspěchem však rozvinula lucemburská gotika malbu na dřevěných deskách. První velký malíř té doby byl mistr vyšebrodský, který namaloval cyklus devíti obrazů ze

Page 72 of 191 života P. Ježíše pod silným vlivem italského cítění. Po polovině století dvorští umělci Tomáš z Modeny a mistr Teodorik malovali deskové a nástěnné obrazy na Karlštejně. Zvláště Teodorik se vyznačuje živým realistickým cítěním. Všechny umělce však předčil mistr třeboňský, pracující už za Václava IV. Jeho význam byli schopni ocenit již jeho současníci. O tom svědčí, že jeho vliv prostřednictvím jeho žáků se rozšířil daleko po střední Evropě.

Page 73 of 191

X. České církevní dějiny – Mistr Jan Hus Přelom století, Václav IV: Vědecký život Karlovy i Václavovy doby byl úzce spjat s církevním životem a s ušlechtilou, stále rostoucí snahou o jeho zlepšení. Ani smrtí mravokárných kazatelů Karlovy doby neuhaslo reformní nadšení. Na pražském arcibiskupském stolci zasedal opravdový muž, proniknutý činnou mystikou Jan z Jenštejna. Na místo augustiniána Waldhausera a jeho pokračovatelů v duchu sv. Augustina vystupují čeští dominikáni, kteří tvořili podstatnou část profesorského sboru na pražské univerzitě. Hlavním prostředkem zůstává kázání. Hlavní kořen zla byl rozpoznáván v pohoršlivém životě vyšších vrstev duchovních i světských. Do duše kněžstva i vládců promlouvali učení kazatelé hlavně na synodních kázáních pražských i provinčních. Proti Ockhamovu nominalismu a výstřednímu realismu Wyclifovu hlásali dominikáni umírněný realismus sv. Tomáše Akvinského. Souhrnem lze říci, že reformní hnutí pokračovalo podle přání a za podpory Jana z Jenštejna a jeho následovníků, a nebylo přerušeno tak, aby je musel Hus obnovovat, ale naopak, téměř vyvrcholilo za arcibiskupa Zbyňka Zajíce z Házmburka. Mezi učené hlasatele reformních myšlenek patří i jihočeský vladyka Tomáš za Štítného. Nepsal sice latinsky, ani nebyl knězem, ale všechny jeho spisy žhnou oddanou láskou k církvi i k věci reformy. Že se tento reformní směr mužů, milujících doopravdy církev, neprosadil proti českým viklefistům,v jejichž čele nakonec stanul Jan Hus, způsobilo hlavně to, že se husitského hnutí, které bylo původně duchovní a náboženské, zmocnily vrstvy, u nichž převládl zájem sociální, národnostní a nakonec i kořistnický. Ty pak sáhly k řešení silou a mečem. Za vlády Václava IV. začíná v duchovní oblasti působit činitel, který nazýváme humanistickým subjektivismem. Slova i věci jsou stále více podrobovány svrchovanosti lidského úsudku. Tento osobní vkus a názor sílil a pronikal i do oblasti náboženství.V době Václavově je tento přechod z objektivní víry vrcholného středověku do osobitějšího pojímání patrný i za Alpami a tím více v Čechách, kam raný italský humanismus pronikl nejdříve. Lpění na vlastním názoru a výkladu Božího zákona se nešťastně vtělilo v Janu Husovi na počátku 15. století. Stojí za povšimnutí, že Betlémská kaple se stala osudovým znamením v tomto směru už před Husem. Její zakladatelé položili důraz nikoli na Tělo Páně a milost, plynoucí ze mše sv., nýbrž na slovo Boží. V zakládací listině je řeč jen o významu Božího slova, které zde mělo být kázáno, nic o mši sv. Poprvé v kněz kazatel zatlačil do pozadí kněze-obětníka. Bylo to osudové místo pro kněze Jana Husa, který zde kázal a vedl svůj odboj proti arcibiskupovi. Václav IV. – O povaze a vládě Václava IV. si můžeme udělat nejlepší představu, když jej srovnáme s jeho otcem. Chyběla mu především náboženská a mravní opravdovost, kterou vynikal jeho otec. Stal se hříčkou svých nálad a vášní, což se ještě zhoršilo, když se oddal pití. Příliš brzy /přes varování Arnošta z Pardubic/ mu spadla do klína královská koruna a neměl už čas, aby uzrál v mravní osobnost. Příliš brzy měl vše, po čem mohl jen zatoužit a vymkl se rychle z mravní kázně, ke které ho vedl jeho otec. Oddal se požitkům, zejména lovu, vínu a ženám. Tím pak rychle mizely jeho síly. Nakonec si Václav vysloužil název kat /dal umučit a utopit sv. Jana Nepomuckého/ a čarodějník, protože se zabýval astrologií a magií, prý pod vlivem Konráda z Vechty, svého dvořana. Bystrý, nadaný mladý Václav se nakonec změnil v sobeckého, lehkomyslného, prchlivého a násilného poživačníka. Starost o stát, říši a církev přenechával svým oblíbencům. Zatímco se Karel IV. zavíral ve Svatém týdnu do samoty

Page 74 of 191 Karlštejnské kaple mezi sv.ostatky, Václav miloval karnevaly a křik na honech. Mužové opravdově duchovní v něm neměli oporu, spíše překážku. /Jenštejn/. Za jeho vlády v předhusitském období se Čechy těšily klidu a blahobytu, k němuž ovšem položil hlavní základy jeho otec. Už sama osobnost krále Václava byla předzvěstí husitských bouří. Lenivý a náladový vládce utíkal od vážných starostí římského vladaře. Zábava vítězila nad povinností, takže dveře k rozkladu státního a společenského života byly otevřeny. Nepříznivý vliv papežského dvora – Hrabivost avignonského i římského papeže nepřestávala. Klatby se užívalo k vymáhání peněz. Sám Jenštejn upadl do klatby, protože nezaplatil vysoké poplatky za své jmenování. Poplatky museli platit i nižší preláti, podobně kláštery. Také finanční požadavky státu na církev stále rostly. Král a jeho rozmařilý dvůr potřebovali stále více peněz. České kláštery platívaly příležitostné daně královské komoře při různých slavnostních příležitostech, jako korunovace a významných svatbách až do doby Václava IV. Ale ten nařídil, že tyto daně musí kláštery platit povinně každým rokem. To bylo mimo královskou berni, kterou kláštery platily jako ostatní poplatníci. Na počátku 15. stol.nařídil Václav IV. pořízení soupisu všeho církevního majetku, za účelem zdanění, popř. zabavení, nebo alespoň pohrůžky na kněžstvo. Soudobý francouzský historik napsal, že kurie kněze stříhá a stát je dře z kůže. Zhoršení poměru mezi církví a státem – Na sklonku století se narušuje dosavadní souzvuk mezi státem a církví. Světská moc se stále patrněji laicizuje a staví se mnohdy nepřátelsky ke všeobecné církvi, která bylo dosud pro Evropu hlavním stmelujícím prvkem, duchovní vlastí. Projevuje se snaha omezit, nebo potlačit výsady a svobody církve jak osobní tak majetkové. Tento návrat ke staré investituře v nové podobě bohužel usnadňovala roztržka církve na dva papežské tábory a nešťastný fiskální systém avignonského a římského papeže. Spojení státu s církví dosud trvalo, ale pouto, které je spojovalo, nebylo už ideové a mravní, ale hmotné a vnější. Neplatí to jistě všeobecně. Ale toto umožňovalo nadšené přijímání Wyclifových a Husových myšlenek v Čechách. A tak dochází k podivnému zjevu – král Václav nenávidí svého arcibiskupa, protože je obhájcem církve, /zatímco Karel IV. má v arcibiskupech své nejbližší spolupracovníky a přátele/ , ale je přívržencem papeže, jen proto, že ten mu dovoluje zdanit církevní majetek a postupuje mu značnou část papežského desátku. To vše spolupůsobí na vzrůst nepřátelské nálady proti církvi, která se projevovala skrytým i otevřeným násilím na osobách i majetku. Tato nálada nemohla nalézt lepší podmínky než v okolí nábožensky povrchního a výbušného krále. Tento odpor se projevoval hlavně u drobných zemanů a v nemajetných městských vrstvách, které tušily svou dobu a domáhaly se svých práv proti vládnoucím bohatým vrstvám. Jejich touha po církevním majetku, který byl značný a zabíral asi třetinu půdy, propukávala stále častěji. Tito rádci dostávali pak nezodpovědného, poživačného krále snadno do proticírkevních postojů

Mistr Jan Hus Duchovní vývoj: Vysvětlení konečného věroučného scestí Husova najdeme již do značné míry na počátcích jeho duchovního vývoje. Už na studiích si oblíbil anglického myslitele Johna Wyclifa. R. 1398 si opsal 4 Vyclifovy traktáty chované nyní ve Stockholmu. Na nich jsou vlastnoruční Husovy poznámky./“Viclef, Viclef, nejednomu hlavu zvikleš“/. Tehdejší evropský filozofický svět byl rozdělen na dva tábory, které se navzájem potíraly – Realisty a

Page 75 of 191 nominalisty. Mezi nimi prostředkovala strana mírných realistů, držících se sv. Tomáše Akvinského. /Jeho učení církev považuje za správnou, nadčasovou filozofii/. Tento spor v době Husově ještě nebyl dobojován. Realisté tvrdili, že pojmy /univerzalia/ mají svou existenci, /Platónovy věčné ideje/ jsou to věci, nominalisté zastávali opačný postoj, že pojmy vůbec neexistují, jsou to pouhá jména, která dáváme věcem. Z toho vyplývá úplný subjektivismus, nemožnost metafyziky, nejistota poznání/. Ovšem nominalisté na pražské fakultě nebyli takovými extrémními nominalisty, blížili se spíše sv.Tomáši.Tomismus je uprostřed – pojmy si vytváří sice člověk, ale mají reálný podklad ve věcech. Hus se držel vlivem Wyclifovým příkrého realismu. Spolu s jinými českými mistry se stal zásadním odpůrcem nominalistů, kteří převládali na pražské univerzitě. Tento jejich postoj bylo ovšem ovlivněn protiklady národnostními a politickými. Ze souhrnu těchto okolností vznikla na univerzitě taková situace, že cizí, němečtí mistři se hlásili k nominalistickému směru, kdežto čeští mistři za vedení M. Stanislava ze Znojma, M. Štěpána z Pálče a Jana Husa byli extrémními realisty. Sklon k realismu, který vychází přes sv. Augustina z Platóna, k nám donesly četné augustiniánské kláštery.Tento reformní řád augustiniánských kanovníků k nám nejprve uvedl biskup Jan z Dražic a rozšířil Karel IV. a Arnošt z Pardubic. Toto křesťansky zabarvené platónské myšlení bylo spojeno s novým humanistickým duchem zbožnosti, zvaným devotio moderna. /Následováni Krista sv. Tomáše Kempenského/. Hus tedy uvěřil výstřednímu anglickému realistovi Wyclifovi. Ale zpočátku se to neprojevovalo v žádných jeho věroučných odchylkách. Hus se stal dokonce synodálním kazatelem, maje plnou důvěru pražského arcibiskupa Zbyňka Zajíce z Hazmburka. Ale nakonec mělo zaujetí pro Wyclifa neblahé následky i na Husovu pravověrnost. Bylo by potřeba veliké víry a pokory Tomáše Štítného, který také znal Wyclifovy spisy a nedal se jimi svést. I Štítný byl českým vlastencem a tím že po celý svůj život psal česky /ač mu to měli čeští vzdělanci za zlé/ předčí i Husa, který psal českým jazykem jen poslední dva roky. Štítný je ušlechtilý v řeči, i když i on píše pro prostý lid. Hus si libuje v silných výrazech. Štítný je rozvážný, klidný, nekolísavý v názorech, za poznanou pravdou vždy plně stojí. Husovy cesty filozofie a víry však byly jiné než u Štítného. Přenesl nakonec všechnu svou důvěru a lásku na anglického mistra, v Anglii odsouzeného. Podle Wyclifova názoru je společenské postavení člověka jen tehdy oprávněné, když odpovídá idejím, které jsou od věčnosti v Božím srdci. – Kněz je jen tehdy knězem, když odpovídá ideji kněze, vladař je jen tehdy vladařem, když odpovídá ideji vladaře ap.Tyto Boží ideje lze vyčíst z Písma sv. To by se ještě dalo uvést v soulad se správným učením. Wyclif však zhmotnil tyto názory v konkrétním světě. Zde na zemi opravdu existují a dělají věci tím, čím jsou, a člověka tím, čím je. Jestliže se jim člověk zpronevěřuje, není v něm tato idea a on není tím, zač se vydává, nebo zač jej považují druzí. To platí hlavně o jeho společenském postavení. Papež, když žije špatně, neodpovídá ideji papeže a nezaslouží si, aby byl papežem nazván. Podle Wyclifa nikdo není světským ani duchovním pánem, kdo je ve stavu smrtelného hříchu. Takovým „nepravým“ pánům se lze vzepřít, Bůh to přímo přikazuje. Proti nehodnému knězi může zakročit i laik. /Když na Kostnickém koncilu král Zikmund slyšel, co Hus učil nejen o duchovní ale i o světské moci, říká: “Jene Husi, nikdo není bez hříchu!“/ Wyclif i Hus ztroskotali hlavně na ideji či pojmu církve. Existuje idea církve v mysli Boží, která je přirozeně dokonalá. Je svatá, neposkvrněná, bezhříšná. V Tajemném těle Kristově nemůže být hříchu. Odpovídá této Boží ideji současná církev? Zdaleka ne! Kde je tedy ona skutečná církev, která odpovídá Boží ideji o církvi? Wyclif a Hus ji našli ve společnosti všech předurčených ke spáse.

Page 76 of 191 Na tomto věroučném scestí už nenásledovali Husa jeho dřívější přátelé Stanislav ze Znojma a Štěpán z Pálče. Nakonec jsou jeho protivníky. A žalobci na koncilu. / Narozdíl od Husa byli dobrými teology/. „Hus propadl ve svém teologickém diletantismu a filozofickém realismu obrazům, nepochopil analogii a zhmotnil symboly. Zaměnil obraz za skutečnost a tím již stál mimo skutečnost. Proto jeho pojem církve je mlhavý, neživotný, neudržitelný a neuskutečnitelný v životě. Hus tím mnoho přispěl k vývoji tzv. svobodného až nevázaného křesťanství. Nejnovější křesťanské volné skupiny mají v Husovi svého předchůdce i se svou jistotou spasení z pouhé víry v předurčení..“/Braito/. Jan Sedlák shrnuje Husovu duchovní genezi takto: „Zbožňovaný učitel Stanislav uvedl mladého filozofa do kruhu Viklefského, ve kterém byli hlavně čeští mistři: Štěpán z Kolína, Mikuláš z Rakovníka, Štěpán z Pálče. Nejprve je pojily s Wyclifem nauky filozofické. Jeho výstřední realismus se stává dogmatem české školy a staví se útočně proti nominalismu a mírnému realismu německých mistrů. Záliba ve Wyclifovi však nemohla nadlouho zůstat jen u filozofie. Už před koncem 14. stol. se dostávají do Čech i Wyclifovy teologické spisy, které jsou českými mistry, hlavně Stanislavem ze Znojma pilně čteny. Odsouzení článků Wyclifových pražskou univerzitou 1403 není jistě bezdůvodné, a hájení remanence Stanislavem a použití traktátu De eucharistia Kolínem ukazuje na mocný vliv Wyclifův“. Husův reformní program Proč se Hus postavil za zřejmě bludný Wyclifův názor o církvi? Chtěl jistě odstranit neutěšený stav církve. Zvlášť po osudném roku 1409 kdy vládli 3 papežové zmatený stav církve bolel všechny upřímné křesťany. I nejednoho z reformních předchůdců Husových tato starost přivedla k nesprávným názorům. /Milíč o Antikristovi/. Ale žádný z nich z bludného názoru nevycházel, jak tomu bylo u Husa. Husův podklad reformy byl od počátku bludný, protože byl Wyclifův. Byla to Wyclifova představa o církvi, která existuje ve skrytu, a kterou zastiňuje ta současná s papežem, kardinály, arcibiskupy, bohatým a rozmařilým kněžstvem, která není pravou církví Kristovou. Není-li však římská církev pravou církví Kristovou, jaký zájem lze mít na její reformě? Husovi postupně tane namysli onen ideál církve, který uložil ve svém spisu De Ecclesia a který po srovnání se spisy Wyclifovými není nic jiného než nauka tohoto anglického bludaře o církvi jako společnosti všech předurčených. Hus tu nenavazuje na své české předchůdce, kteří přes svou kritiku přece považovali dosavadní církev za pravou Kristovu církev, o jejíž nápravu jim šlo. Svůj reformní program načrtl ve čtyřech bodech ve svém spisu O církvi: 1/ Snaha naší strany není svádět lid od pravé poslušnosti, ale aby lid byl jeden, svorně řízený zákonem Kristovým. 2/Podruhé je naše snaha, aby ustanovení antikristova nemátla nebo neoddělovala lid od Krista, ale aby čistě vládl zákon Kristův se zvykem lidu, schváleným ze zákona Páně. 3/ Potřetí je snaha naší strany, aby kněžstvo žilo čistě podle evangelia Ježíše Krista, odloživši nádheru, lakomství a chlípnost. 4/ A počtvrté žádá a přikazuje naše strana aby církev bojující byla smíšena čistě dle částí, které zřídil Pán, totiž z kněží Kristových, kteří čistě zachovávají jeho zákon, ze světsky vznešených, a z lidí obecných, sloužícím oběma těmto částem dle zákona Kristova“. Hus chce, aby v církvi vládl ryzí zákon Kristův. Ale co myslí ustanovením antikristovými, jež věřící oddělují od Krista? Najdeme to v traktátu, který dal Hus napsat na zdi Betlémské kaple. Je to směsice dobrých požadavků s nesprávnými. Prostředky nápravy, které tu Hus navrhuje, jsou jednak neúčinné, jednak chybné. Husův program nápravy církve je bludný. Podvrací církevní zřízení a vrhá stíny i na život občanský, protože nejen moc duchovní, ale i světská a právo majetkové se činí závislým na stavu milosti.

Page 77 of 191 Hus ve spolupráci s arcibiskupem Zbyňkem /1402-1408/ Po předčasné smrti vzdělaného Mikuláše Puchnika /jehož dal mučit Václav IV. spolu se sv. Janem Nepomuckým/, byl zvolen za pražského metropolitu Zbyněk Zajíc z Házmburka, mladý šlechtic s upřímnými reformními snahami. Zbyněk si vybral za svého rádce Husa. Tím jistě Husovo reformní sebevědomí vzrostlo. Byl jmenován kazatelem na synodních sjezdech duchovenstva a měl arcibiskupovi oznamovat jakékoli nedostatky v církevním životě, kdekoli je najde. Prvním plodem této spolupráce byly výnosy proti kněžské nezdrženlivosti a svatokupectví, dále zákaz tanců a turnajů kněžím. Husovi byl současně svěřen důležitý úřad českého kazatele v Betlémské kapli, založené 1391. První srážka o Wyclifa – Kapitulní konzistoř /za sedisvakance 1402/ podala univerzitě 45 článků k posouzení. Na 28.5 1403 byla svolána univerzitní schůze, kde Wyclifa hájili jen čeští mistři Stanislav a Páleč. Wyclifovy články byly odsouzeny, také Stanislavův traktát o svátosti oltářní, v němž hájí remanenci jako nauku katolickou. /Nauka, že po proměnění zůstává podstata chleba a vína, což odporuje nauce o transsubstanciaci a vede postupně ke ztrátě víry v Kristovu reálnou přítomnost/. Mistři žalují na Stanislava u papeže a ten vydává bulu, ve které nařizuje arcibiskupovi, aby se postaral o vyplenění viklefství. Stanislav odvolává svůj blud v bytě arcibiskupa, jeho žáci se však drží remanence dál. Hus tuto nauku nehlásá, ale také nepotírá. Ale jako žák Stanislavův je s ním v táboře Wyclifově. Ujímá se Wyclifa proti výtce kacířství a studuje jeho spisy. Je nyní tak oslněn Wyclifem, jako byl kdysi Stanislavem. Wyclif je pro něj „evangelickým učitelem“. Přijímá od něj bez kritiky nejen útoky na nemravnost a svatokupectví kněžstva a na zlořády v řeholích, ale i jeho myšlenky o církvi, o papežství, o moci a církevním majetku. Hus v odboji proti arcibiskupovi Zbyňkovi /1408-1411/ Rok 1408 znamená obrat v Husově působení. I dosud káral hříchy kněží v Betlémské kapli a na synodálních kázáních. Ale od toho roku je ve stálých sporech s církevní vrchností. Až se do stává do odboje proti ní. Také až do této doby je Hus více jen pomocníkem Stanislavovým. Nyní nastupuje do vedení místo něho a otevřeně hlásá viklefské názory. Stanislav a Páleč ustupují do pozadí a mladší – Jakoubek ze Stříbra, Jeroným pražský a další mladí bakaláři se řadí kolem Husa. Mají více bezohledné rozhodnosti, ale méně teologických vědomostí a méně jemnocitu ve věcech víry. Je pochopitelné, že s těmito spolupracovníky nabývají Husovy reformní snahy nové tvářnosti.. Od r. 1408 se pohybujeme v začarovaném kruhu mezi Husem, arcibiskupem Zbyňkem, králem a univerzitou. V této spleti zájmů se Hus mistrně vyznal a uměl ji využít pro vítězství své strany. - Němečtí mistři žalují 1408 u papeže, že v Čechách se šíří viklefství. - Král a arcibiskup svolali schůzi celého českého národa na univerzitě do domu U černé růže na Příkopech, aby očistila zemi od výtky kacířství. Účast byla obrovská 60mistrů, 150bakalářů a asi 1000 studentů. Tam došlo k odsouzení viklefismu, ale s výhradou, aby tyto články nikdo nehlásal a nehájil v jejich kacířských smyslech. To byla kompromisní formule. Král se s ní spokojil a arcibiskupovi nezbývalo, než se s tím spokojit také. - Mimořádná synoda 1408 svolaná na žádost krále zakázala potupně mluvit o kněžích před lidem při kázáních a přikázala odevzdat arcibiskupovi do určitého dne Wyclifovy knihy k prozkoumání. Hus knihy odevzdal, ale zákaz neposlechl a kázal dál. - Situaci zkomplikovala ještě otázka církevně politická. 12.5 1408 vypověděli kardinálové obojí strany /římské i avignonské/ poslušnost oběma papežům /Řehoři XII. a Benediktu XIII./ a požádali panovníky, aby zachovali neutralitu a vyčkali

Page 78 of 191

-

-

-

volby nového papeže. Václav IV. to uvítal, jednak proto, že římský papež ho neuznal římským králem a podporoval jeho soka Ruprechta Falckého, jednak, že spojením s koncilem získá náskok před svým německým sokem.Vypověděl poslušnost římskému papeži a přikázal neutralitu všemu duchovenstvu. Arcibiskup Zbyněk i univerzita však od Řehoře neustoupili. Václav dal svolat univerzitu, aby se prohlásila pro neutralitu. Hus a čeští mistři se přidali k Václavovi, ale většina mistrů., především německých, neposlechla. Hus kázal pro neutralitu a napadal arcibiskupa a duchovenstvo, věrné Řehoři. Zbyněk Husa suspendoval. Ten hledá nyní oporu u krále a jeho světské moci. Když král viděl, že proti německým mistrům neprosadí svůj záměr neutrality, zlomil jejich moc Dekretem Kutnohorským /18.1 1409/, kterým se českému národu přidělují tři hlasy a ostatním národům /bavorskému, saskému a polskému/ pouze jeden. Němečtí mistři a studenti opustili Prahu a univerzita, omezená v podstatě na Čechy, se podřídila králi a prohlásila se pro pisánského papeže Alexandra V. Husově straně se otevřely nové, netušené výhledy. Kutnohorský dekret je úspěchem Husovy strany českých viklefistů na univerzitě. Arcibiskup Zbyněk, který se /pod tlakem/ nakonec také přihlásil s celou českou provincií k Alexandrovi V., se snažil potlačit nový rozmach Viklefismu všemi prostředky, kterých mohl užít jako hlava české církve. Byl to těžký boj, kterým se snažil zamezit hrozícímu rozkladu církevní autority v Čechách, ale tento zápas byl beznadějný, protože Husova strana se mohla opřít o krále a jeho radu. Toto spojenectví chránilo Husa i jeho stoupence a dopadlo v podobě různých represálií velmi tíživě na arcibiskupa a klérus. Stoupenci Husovi, kteří viděli v majetku církve hlavní zdroj církevních zlořádů, se stávali účinnými pomocníky světské moci v jejím boji s církví, která hájila svá práva. Toto kárání mělo však své stíny- že totiž horlitelé proti zlořádům kléru nemohli stejně ostře kárat bezostyšnost představitelů královské vlády, jejichž život a způsoby přímo volaly po trestních sankcích. /Což jim vytýkali už mnozí současníci/. A tak boj Zbyňkův by marný –nic nepomohlo, že zakázal kázání v Betlémské kapli, dal spálit Wyclifovy knihy –neboť za Husa se postavil dvůr a veřejné mínění. A patrně jen na přání královo se pokusil Hus odvrátit nebezpečí a napsal papeži Janu XXIII. /nástupci Alexandra V./ list, v němž odmítl žaloby proti němu a proti Čechám a tvrdil, že nikdy nehlásal Wyclifovu nauku remanenční, ani to, že kněz ve smrtelném hříchu ztrácí svou kněžskou moc, a že světští páni mají kněžím pobrat statky, neplatit jim desátky a trestat je mečem –a vůbec že nehlásal jakýkoli blud nebo kacířství. Z toho až slavnostního zřeknutí se Wyclifa by se zdálo, že se Hus v ničem neodchyloval od církevní nauky.Ve skutečnosti byl kacířstvím zasažen víc, než si snad sám byl vědom. Nicméně byla naděje, že jeho pře bude u kurie kladně vyřízena. Tomu napomáhala i náhlá smrt arcibiskupa Zbyňka, který zemřel v Bratislavě, když jel hledat oporu u uherského krále Zikmunda.

Hus v odboji proti papeži Zbyňkův nástupce Albík z Uničova byl úplně ve vleku dvora, a tak se zdálo, se i v Čechách se bouře uklidní, jestliže královské strana najde nějaké modus vivendi s církví a jestliže Hus položí jisté meze svému reformnímu úsilí. Ale stalo se jinak.V Husovi už tehdy pod vlivem Wyclifovým vznikly pochybnosti, jestli vůbec potřebuje církev papeže a má-li se poslouchat. A tehdy byla do Čech přinesena bula, která hlásala kříž proti papežovu nepříteli Ladislavu Neapolskému, /který chránil papeže Řehoře XII. kterého chtěl Jan XXIII. vypudit z Říma/.Tato bula udílela odpustky každému, kdo by se války zúčastnil nebo na ni přispěl.

Page 79 of 191 Když navíc papežovi pověřenci začali hlásat odpustky pohoršlivým způsobem, Hus se veřejně postavil proti papežově rozkazu a ostře psal a kázal proti odpustkům.To byl rozhodující obrat v Husově osudu. Hus se dostává do otevřeného konfliktu s apoštolskou stolicí a také domácí odpůrci Husovi se snaží, aby případ Husův byl vyřízen s co největší rázností. Teologická fakulta pražské univerzity, vedená mistry Stanislavem ze Znojma a Štěpánem z Pálče odsoudila novým výrokem namířeným proti Husovi a jeho přátelům 45 Wyclifových článků a šest jiných článků, také popírání odpustků, a dosáhla toho, že jménem krále byl vydán zákaz všech těch článků a jejich zastáncům bylo pohroženo přísnými tresty. Ale Hus některé hájil dál, wyclifismus se dále šíří a odpor proti odpustků se stupňuje. Papež Jan XXIII. zasahuje a vyhlašuje klatbu na Husa, s celou řadou tvrdých podmínek. Tenkrát se Hus odvolal k nejvyššímu soudci - ke Kristu. Ale tímto gestem nebylo možno uniknout řádnému soudnímu procesu. Papežským mandátem bylo nařízeno, aby Hus byl zajat a souzen podle církevních zákonů a kaple Betlémská aby byla rozbořena. Když bylo v září v Praze kvůli němu zastaveno konání bohoslužeb, Hus odešel na český venkov. Odchod z Prahy však nijak nepoškodil jeho oblibu ve veřejnosti. Na venkově kázal a psal /Postila,O svatokupectví, De ecclesia/. Když se měl sejít Kostnický koncil, rozhodl se jít na něj ospravedlnit své učení. V tom jej podporoval i král Zikmund, který mu dal záruku, že na něj nebude sáhnuto během cesty a bude chráněn i na koncilu. /Ovšem ne před rozsudkem/. Hus se tedy vypravil do Kostnice a dorazil tam v listopadu 1414. O něco později dorazila na koncil další česká delegace, vedená biskupem Janem Železným, ve skupině byl Štěpán z Pálče, Stanislav ze Znojma na cestě zemřel. Sestavili proti Husovi žalobu. Brzy po svém příchodu do Kostnice byl Hus uvězněn a nebyl propuštěn ani na protest Zikmunda. /Koncilní otcové pohrozili odchodem z koncilu, nebudou-li mít suverenitu/. Zikmund se tedy se uspokojil ujištěním sněmu, že bude Husovi poskytnuto veřejné slyšení. Materiál k žalobě na Husa dodali jeho protivníci z Čech. Žalobu samu vypracoval Jean Gerson, jedna z nejosvícenějších hlav tehdejší církve, ale rozhodný protivník Wyclifův. Když 5. května sněm slavnostně odsoudil nauku anglického kacíře, bylo zřejmé, jak skončí záležitost jeho českého stoupence. Na veřejném slyšení byly čteny výpovědi svědků a citáty z Husových spisů a obviněný na ně odpovídal.Z jeho výpovědí bylo zřejmé, že celkem přijal učení Wyclifovo o církvi, o jejím zřízení a o primátu papežově. Důsledky Wyclifovy nauky o církvi byly ovšem převratného dosahu pro strukturu celé tehdejší středověké společnosti. Hus přistupoval na to, že odvolá, bude-li usvědčen o opaku. Srážely se zde dva principy: koncil, jako nejvyšší reprezentace církve nemínil diskutovat, kdežto Hus, podporován přáteli, odmítal výzvy, aby se prostě podrobil autoritě koncilu. Když také král Zikmund se ho zřekl, byl jeho osud zpečetěn. Když konečně nemohl podle svého svědomí a jistě i z ohledu na své dílo v Čechách přijmout ani formuli, vypracovanou kardinálem Zabarellou, která mu vycházela aspoň trochu vstříc, byl koncilem odsouzen jako zatvrzelý kacíř, vydán králi Zikmundovi a ten ho dal upálit na břehu Rýna 6. 7.1415. Kostnický koncil – Nebylo by správné vidět Kostnický koncil jen pod úhlem Husovým, který tvrdil, že přišel do Kostnice z vlastního rozhodnutí, aby hájil svou pravdu proti křivým svědkům. Musíme se na věc dívat i pohledem koncilu, který nepochyboval, že má jen dokončit proces s kacířem, započatý už dříve. Otcové koncilu jistě jednali poněkud ukvapeně. Byli tenkrát bez papeže a potřebovali dokázat, svou legitimitu. Je škoda, že tuto záležitost nepřenechali papeži, jehož potom zvolili. Papežové v takovém případě jednají klidněji, než taková bouřlivá shromáždění. Pokud se týká glejtu, je pravděpodobné, že jej měl chránit před násilím na cestě, nikoli před rozsudkem koncilu. /To by odporovalo právu/. Zikmund chybil, že k vykonání trestu neposlal Husa do Čech ke svému bratru Václavovi.

Page 80 of 191 V každém případě, koncilní otcové po Husově smrti netoužili, a byli by se spokojili jakýmkoli odvoláním. Už Palacký uznal, že kardinál Petr d’Ailly se snažil Husovi ponechat zadní vrátka. Běželo zřejmě o to, aby neztížil situaci svých přátel a přívrženců v Čechách, aby je nezklamal, kdyby připustil, že obvinění z hereze bylo aspoň trochu oprávněné. Právě v tom spočívá vlastní problematika Husova procesu.Chápat jej jako politickou nebo konfesionální vraždu by nebylo správné. Hus se vydal na smrt dobrovolně. Nebyla to však „poznaná“, celoživotní pravda, za kterou se obětoval. Hus si nebyl svými názory zcela jist, měnil je a všelijak kličkoval. Svůj vlastní traktát „Contra occultum adversarium“považoval za nebezpečný pro svou věc. Před sněmem chtěl skrýt i traktát O církvi, ačkoli mu mělo záležet na tom, aby se tento traktát dostal koncilním otcům do rukou, jestliže články, ze kterých jej sněm vinil, byly vyňaty nesprávně. Palacký píše: „Nelze zapírat, že koncil neopomenul nic, aby se vyhnul nejpřísnějšímu rozhodnutí. Bylo opětovně usilováno dobrotou i přísností, přemlouváními hrozbami přimět Husa, aby se vrátil zpět do lůna církve. S přátelskou laskavostí a péčí snažil se především jistý nejmenovaný prelát, který si nad jiné získal Husovu důvěru, aby jej přivedl k odvolání. Také Štěpán Páleč, kdysi jeho důvěrný přítel, nyní krutý odpůrce, přišel do žaláře a pokoušel se dotknout starých strun. Vážnost okamžiku, pohledy na minulost i budoucnost obměkčily je oba. Spolu zaplakali, odprošovali se navzájem, ale dohodnout se nedovedli. Opětované deputace od koncilu, kterých se účastnily takové přední osobnosti jako Alliacký a Zabarella, působily nakonec, že se zdálo, že oni a ne Hus byli prosebníky. Hus dne 1. července písemně prohlásil, že odvolat nechce ani nemůže. Když potom 5.července v poslední deputaci k němu přišli z rozkaz králova také čeští páni a pan Jan z Chlumu jej prosil, aby se snad nedal jen falešným studem zadržet od kroku spasitelného, opakoval ještě jednou s pohnutím a slzami, že jen tenkrát odvolá, když Písmem svatým bude lépe poučen. Koncil, pokud neměl jemu dát za pravdu a dát se od něho nakonec poučovat, musel konečně přikročit k jeho odsouzení, jak toho požadovaly církevní zákony....Odvoláním by byl Hus zmařil sebe v duchovním ohledu naprosto. Když měl zvolit mezi smrtí tělesnou a duchovní, zvolil si záhubu těla.“ Dogmaticky nelze Husa rehabilitovat, jak to konstatovala i komise, která na popud Jana Pavla II. přezkoumávala podrobně Husův případ. Je však třeba litovat jeho unáhleného upálení.

Page 81 of 191

XI. České církevní dějiny – 15. stol. - husitská revoluce – katolíci, utrakvisté Na cestě k revoluci: Protest české a moravské šlechty: Hrdinskou smrtí podepřel Hus svůj odkaz v Čechách, kde se zdvihla bouře odporu proti koncilu. V Husově odsouzení se spatřovala urážka celého národa, jak to vyjadřoval památný list, zaslaný do Kostnice, ke kterému pověsilo své pečeti na 500 pánů a zemanů různých krajů Čech a Moravy. /2.září 1415/. Husovi se tam vydávalo nejlepší svědectví, že byl muž dobrý a katolický, že nevedl k bludům, nýbrž ke křesťanské lásce a zachovávání Božího zákona. Odmítalo se obviňování země z kacířství. Revoluční hesla: Hybnou silo dalšího vývoje se stal požadavek svobodného hlásání Božího slova, laického kalicha a zrušení světského panování kněžstva. Páni a zemani, kteří poslali list do Kostnice uzavřeli mezi sebou spolek a zavázali se neuznávat usnesení tohoto koncilu, budoucího papeže poslouchat jen v tom, co by nebylo proti Bohu a jeho zákonu, také poslouchat jen ve věcech duchovních domácí biskupy, pokud by jednali podle Božího zákona a dovolit na svých statcích svobodné kázání Božího slova každému knězi, pokud by nebyl usvědčen z bludu Písmem. Konečné rozhodnutí o tom však nemělo příslušet biskupovi, ale univerzitě. Na univerzitě proti několika mistrům, kteří zachovávali věrnost církvi / 4 nejvýznamnější z nich Stanislav a Petr ze Znojma, Štěpán z Pálče a Jan Eliášův byli r. 1413 králem vypovězeni ze země/, nabyli rozhodné převahy Husovi stoupenci. Když pak univerzita ve veřejném projevu r. 1416 Husa oslavovala, koncil její činnost zastavil, i když nemohl své rozhodnutí v Čechách prosadit. Pro budoucnost měl velký význam požadavek laického kalicha, hlavně proto, že přiznání ke kalichu vedlo k nevyhnutelnému rozchodu s církví a z husitů vytvářelo viditelné společenství. Tato nová společnost nalezla v kalichu působivý symbol svých požadavků: zrovnoprávnění s laiků klérem a uznání výlučné autority bible. Pražská univerzita r. 1417 prohlásila podávání z kalicha za nezměnitelný příkaz Kristův. Rozmach kalicha přivedl k rozkvětu i jinou novotu – lidový kostelní zpěv. Dosud byly trpěny pouze čtyři už zmíněné české písně, mohly však být zpívány pouze před kázáním. Husitství zavedlo českou píseň i do mešního obřadu. Protože přijímání i z kalicha se značně protahovalo, byl čas vyplněn zpěvem. Tím bohoslužba značně zlidověla. Dalším krokem bylo zavedení české mše. Snad se zde uplatnil i vliv emauzského kláštera. Když M. Jakoubek ze Stříbra myšlenku české mše schválil, bakalář Jan Čapek přeložil mešní texty do češtiny. Překlad se zachoval v Jistebnickém kancionále. M. Jakoubek, který byl mnohem radikálnější než Hus se dožadoval také „zrušení světského panování kněžstva“. Tím si získal značné sympatie u šlechty, která měla touhu po církevním jmění. Bezmocnost královské vlády: Všechna revoluční hesla byla hned uváděna ve skutek: církevní statky byly zabírány, kláštery ničeny, kněží, pokud byli věrni církvi byli vyháněni. Aby byl dostatek kališnických kněží, učinil rázné opatření náčelní strany podobojí Čeněk z Vartenberka. R.1417 odvedl pražského světícího biskupa Heřmana na svůj zámek v Lipnici u Německého Brodu a přiměl jej, aby několikrát vysvětil kandidáty kněžství. Král Václav na důrazné naléhání koncilu i svého bratra Zikmunda proti šíření husitských novot sice vystoupil, ale setkal se s odporem jak v Praze tak na venkově. Dlouho tlumená nespokojenost propukávala na všech stranách a nebylo jednotného plánu k řešení situace. Pokles královské autority, selhání orgánů veřejné moci, odbojné chování šlechty, která se z většinou přiklonila k hnutí, které jí přinášelo hmotný prospěch – tyto jevy umožnily v rozhodných okamžicích rozmach husitství.

Page 82 of 191

Husitská revoluce: Nedostatek pevného řádu za dlouhého Václavova panování se projevilo jeho náhlé smrti /1419/, kdy nebylo moci ani autority, která by mohla zabránit revoluci. Církevní úřady v zemi byly bezmocné a stoupenci staré víry zastrašeni. Německé obyvatelstvo v městech i na venkově se stavělo proti kalichu a také některé rody vysoké šlechty se odvracely od husitství s obavami před jeho radikalismem věroučným i sociálním. K jejich spolupráci s Němci však nedošlo. Na Moravě, kde byla města většinou německá, potíral husitství biskup Jan Železný, takže Morava nepodlehla náporu husitství tolik jako Čechy. Zdá se vůbec, že tento biskup byl jeden z mála lidí u nás, který předvídal vývoj v Čechách od poč. 15. stol. a naléhal proto velmi brzo na ráznou likvidaci husitských novot. Jan Železný /1416-30/, kterého papež Martin V. jmenoval kardinálem, se stal oficiální hlavou českých a moravských katolíků. Metropolitní stolec však zůstal neobsazen. Sedisvakance trvala až do r. 1561, většina husitů uznávala za svou hlavu Jana Rokycanu. Církev s nově zvoleným Martinem V. se postavila ostře proti husitům a král Zikmund, který si činil nárok na dědictví po smrti Václavově a byl proto husity odmítán, dělal přípravy k vyhlazení husitství zbraněmi. Kromě nejvážnějších důsledků vzpoury-rozchod s církví i králem- bylo pro budoucí zápas s husity rozhodující, že po smrti Husově jednota hnutí vzala za své a že se vytvořilo několik frakcí, které měly různé cíle náboženské, politické i sociální. Husitské strany: Jméno Husovo spojovalo hnutí v období vášnivé vzpoury, ale když přišel čas jednat a uvést učení do života, ukázalo se, že dosavadní Husovy směrnice nestačí a ani Husova osobnost není dost silná aby zabránila tříštění. Byla to jednak strana pražská. Její mírnější směr jevil vždy ochotu obětovat z Husových požadavků tolik, aby se neztratila úplně základna k jednání s církví a panovníkem. Patřily sem vrstvy společensky a hmotně dobře postavené, šlechta, měšťané a inteligence, representovaná univerzitou. Nápadným znakem této mocné skupiny bylo velmi důrazně hlásané přesvědčení, že jsou dobrými katolíky a zasazují se o reformu církve, nechtějí se od církve odloučit. Důležité místo ve straně pražské měla univerzita, která byla strážkyní odkazu Husova. Ale ani ta nebyla jednotná. Proti radikálnější straně Mistra Jakoubka ze Stříbra, Husova „pomocníka v evangeliu“, vzniklo konzervativnější křídlo Mistra Jana z Příbramě, které považovalo dohodu s církví za nutnou. Ostatně i Jakoubek časem vystřízlivěl. Naproti tomu se vytvořilo působením kněze Jana Želivského hnutí mnohem radikálnějších požadavků, které zacházelo mnohem dál než Hus. Bouřlivé řeči Želivského, plné bojových výzev a překypující starozákonními obrazy o kruté Boží pomstě, stíhající hříšníky, byly signálem k povstání proti „babylónské nevěstce“ /tj. proti znemravnělému a panovačnému kléru/. První pražská defenestrace: Radikální husité se rozhodli provést v Praze převrat, aby předešli tlaku krále Zikmunda a papežské kurie na krále Václava. Akci připravil Želivský, který 30. července 1419 s ozbrojenými Pražany zaútočil na Novoměstskou radnici a povraždil protireformní konšely . Převrat, který vstoupil do dějin jako první pražská defenestrace dal signál k rozsáhlému drancování a ničení církevních majetků , kostelů, klášterů a paláců. Král Václav, podrážděn výbuchem revolučního násilí podlehl 16. srpna mrtvici. Bezkráloví situaci v zemi ještě zhoršilo. Stoupenci Želivského, zpracovaní již dříve valdenskololardskými hesly, které šířil po Praze se svými žáky Mikuláš z Drážďan, opanovali agitačně obyvatelstvo Nového Města, hlavně řemeslníky, lidi nezakořeněné, u nichž sociální nespokojenost s dosavadními poměry byla hlavním zdrojem jejich radikalismu, který převládl původně náboženský motiv hnutí. Ukazuje se v něm smýšlení malého člověka, který našel v patosu doby, rozkládající autoritu církevní i světskou, vítanou příležitost k uplatnění.

Page 83 of 191 Ve stejné atmosféře vznikla i třetí strana husitská. Bylo to v Jižních Čechách, kde vlivem valdenského kacířství a pod dojmem bouřlivých kázání kněžského proletariátu se seskupovali v průbojnou skupinu na úkor vlastní husitské strany a takřka proti ní. Střediskem jihočeských radikálů se stalo okolí pozdějšího Tábora, který založili a nazvali tímto biblickým jménem. Táborští se sice také hlásili k Husovi, ale nebyli spokojeni s kompromisním postojem strany pražské v otázkách náboženských i církevně -.politických. Původně byla táborská obec zmítána těžkou krizí, související s prokováním konce dosavadního řádu a příchodu tisícileté říše Kristovy a s tím souviselo jejich úsilí o křesťanský komunismus. Tento první Tábor, který do té doby oplýval křesťanskou bratrskou láskou a odmítal násilí, a jemuž zůstal věren Petr Chelčický po celý život, neodolal nárazů tvrdé skutečnosti. Když se totiž ukázalo, že husité jsou v křesťanském světě osamoceni a když cizina chystala vyhlazení českých kacířů, přetvořil se Tábor rychle v bojové bratrstvo, které se stalo mečem husitské revoluce, odráželo útoky křižáků proti husitským Čechám a trestalo bezohledně domácí zrádce a „nevěrné“, kteří nechtěli přijmout pravdu „zákona Božího“ podle rozumu táborských kněží. Ve věcech víry se projevovali někteří táborští kněží zprvu velmi extrémně. Kněz Martin Húska popíral Kristovu přítomnost ve svátosti oltářní a její uctívání za modloslužbu. Tato kacířská nauka, která zkreslovala husitskou myšlenku, vzbudila v samém Táboře pohoršení, takže Martínek a jeho druhové byli z Tábora vypuzeni. Martínek byl v Roudnici r. 1421 upálen a jeho někdejší stoupenci, kteří pod vedením kněze Petra Kániše pokročili až k adamitství, byli téhož roku vyhubeni Janem Žižkou. I potom se však vzdalovalo učení táborské velmi podstatně od učení strany pražské. Táboři hlavně daleko úplněji než ostatní husité přilnuli k Wyclifovu učení a jeho zásady uváděli ve skutek. Přičinil se o to nemálo Angličan Petr Payne, který jako stoupenec lolardství v Anglii přísně potíraného uprchl r. 1413 do Čech /které už tehdy byly útočištěm četných zahraničních kacířů/, tam zdomácněl a žil tam až do smrti r. 1456 pod jménem Petr Engliš. Dále přijímali táborští různé nauky valdenské. Zásadu, že Zákon Boží, tj. Písmo sv. je nejvyšším pravidlem víry i života, uskutečňovali s největší důsledností a zavrhovali vše, co podle jejich názoru nemělo v Písmu oporu. Odmítali víru v očistec, čímž se staly zbytečnými i modlitby, almužny a mše za zemřelé, odstranili svátosti mimo křest a svátost oltářní, ale vycházeje z Wyclifa popírali skutečnou přítomnost Kristovu ve svátostech. Kristus, který je na nebi, je v ní prý přítomen jenom duchovně. Odmítali uctívání svatých, obrazů a ostatků, zrušili svátky mimo neděle a odstranili posty. Odstranili ornáty a bohoslužbu konali v prostém oděvu a bradatí, by se odlišili od kněží oholených. Mši zjednodušili tak, že přestala být mší. Převahu měly české písně, české modlitby, česká čtení a obšírný výklad Písma, kdežto bohoslužba oběti byla omezena na konsekrační slova, Otčenáš a podávání podobojí. Ani na tom však táborští nepřestali a nelítostně ničili zdobené oltáře, umělecké sochy a obrazy svatých, varhany a všechnu kostelní nádheru a bořili kláštery, v nichž viděli sídlo veškeré nepravosti. Pokud se týká církevního zřízení, zavrhli nejen papežský primát, nýbrž i apoštolskou posloupnost. Zřídili si samostatnou církevní organizaci v čele s biskupem, zvoleným od kněží. Biskupem se stal r. 1420 Mikuláš z Pelhřimova, zvaný pak Biskupec, který vynikl jako táborský teolog. Těmito novotami se táborští dostali docela jiného poměru k církvi než ostatní husité. Ti byli ochotni se vrátit do lůna církve, když z ní budou odstraněny zlořády. Společně se husité znali ke „čtyřem artikulím pražským“/1420/: 1. aby svátost oltářní byla podávána pod obojí způsobou, 2. aby slovo Boží bylo svobodně hlásáno, 3. aby přestalo světské panování kněží, 4.a veřejné hříchy aby byly stavěny a trestány. V jiných věcech však byly rozdíly. Okamžik společného nebezpečí srazil však všechny stoupence kalicha do jednoho šiku. Katolíci ovšem bránili starý řád, prudce odmítali Husovo novotářství a vše, co s ním souviselo. Jejich fronta byla upevněna mocensky vlivnou skupinou panských rodů, jejichž

Page 84 of 191 vůdcem se stal Oldřich z Rožmberka, nejpřednější magnát království, který přes nevalný morální charakter byl přece jen hlavní oporou české katolické strany. Husitské války: První období husitských válek se vyznačuje útokem a obranou proti domácím odpůrcům a proti trestným výpravám ze zahraničí. Zikmud po marných pokusech o nějaký smír s Husity se odhodlal potlačit hnutí zbraní a organizoval křižácká tažení. Husité zůstali osamoceni. Našli však v táborském vůdci Janu Žižkovi z Trocnova muže, který odvrátil valící se pohromu zvenčí /na Vítkově r. 1420 a u Kutné Hory 1422/. Nejpříznačnějším rysem Žižkovy osobnosti byl strohý realismus muže činu a bojovníka. Když se již jednou začalo s reformou, o níž byl přesvědčován svými kněžími, Žižka usuzoval, že existence dvojího lidu v Čechách je nemožná, a že je tedy nutné, aby ji přijal celý národ po dobrém či po zlém. Z toho pohledu odmítal kompromisní postoj strany pražské. Pod tímto zorným úhlem je třeba chápat Žižkův program násilí, nebo jeho fanatismus. Výsledkem toho byla ovšem neutuchající občanská válka, strašlivé pustošení země, pouhé Žižkovo jméno budilo hrůzu u protivníků kalicha. Počátek těchto hrůz je však třeba vidět v rozrušení světské i církevní autority, jež v zemi plné rozporů nemůže trvale zůstat bez následků. Buď vše skončí v rozvratu bojem všech proti všem a podrobením země cizinou, nebo povstane rázný muž činu,který zavede řád svým způsobem a podle své představy. A umírající nepřemožitelný Žižka sotva choval iluzi, že se mu to po tolika slavných vítězstvích podařilo – to byla jeho vlastní tragika. Ve druhém období války, kdy stanul v popředí kněz Prokop Holý nastala změna v tom, že husité nejen odráželi silná křižácká vojska, která vpadla do Čech, ale podnikali také výpravy za hranice. Pustošivé zahraniční jízdy působily na jejich odpůrce účinně. Pouštěli se do vyjednávání s Husity do vyjednávání o sporných otázkách náboženských. Přestávalo se mluvit o tom, že kacířství musí být vykořeněno, a Čechům byly činěny návrhy, aby obeslali nový církevní sněm, který by jejich záležitosti projednal. Ještě více se projevila změna situace, když i poslední pokus zlomit husitství silou skončil ostudnou porážkou křižáckého vojska u Domažlic r. 1431. Ale s vnějšími úspěchy se dostavila pro věc revoluce také určitá nebezpečí. Výpravy za hranice a možnost obohatit se lákaly do řad starých „Božích „ bojovníků živly, které s náboženskou revolucí neměly nic společného a korumpovaly i ostatní bojovníky. Houfy takových bojovníků sužovaly i české obyvatelstvo. Také se zostřovaly náboženské i politické rozdíly mezi husitskými stranami. Na významu nabyl husitský střed, jehož představiteli se stali Pražané za vedení mistra Jana Rokycany. Za takové situace došlo k jednání a obeslání církevního sněmu v Basileji. Basilejský koncil a dohoda s Husity: Basilejský sněm měl ráz revoluční. Silně se v něm projevily názory některých teologů o svrchovanosti koncilu nad papežem. Papež Evžen IV. se jej proto zdráhal uznat. Nakonec tak učinil díky rozháraným poměrům v Itálii a na nátlak krále Zikmunda. Koncil byl však přeložen do Ferrary. Jednání s husity: V přesvědčení, že násilný postup proti husitům je zbytečný a ve snaze zvýšit vážnost koncilu urovnáním husitské otázky pozval Basilejský sněm, řízený kardinálem Cesarinim husity 15. října 1431 ke slyšení. V květnu r. 1432 došlo ke schůzce zástupců koncilu s předáky husitských stran /vedle Prokopa Holého a Jana Rokycany to byli Mikuláš z Pelhřimova, Petr Payne a jiní/. Bylo dohodnuto, že koncil nebude jednat s husity jako autorita, ale jako strana se stranou a že soudcem bude „zákon Boží a obyčej Krista, apoštolů a církve prvotní zároveň s koncily“. Jednání však bylo obtížné. Jednalo se o čtyřech artikulích pražských jež hájili zástupci husitů a na ně odpovídali profesoři pařížské Sorbony a další teologové. Třebaže husité hájili artikuly v mírnější formulaci, předem připravené pražskou univerzitou, koncil všechny články odmítal, nabízelo se jen přijímání

Page 85 of 191 z kalicha v omezené míře. S tím husité nesouhlasili a vyhradili si, aby o nabídce koncilu rozhodl zemský sněm. Spolu s husity tedy odjeli do Prahy zástupci koncilu v čele s předsedou biskupem Filibertem. Vyslanci pobyli v Praze dva měsíce, ale jednání nevedlo k cíli. Zato důvěrnými poradami s mírnějšími husity připravili základ budoucí dohody. Do Basileje se vypravilo nové poselstvo a byl vypracován nový návrh. Čechům a Moravanům se povolovalo přijímat pod obojí způsobou, ale jen dospělým a o dalších českých požadavcích se mělo jednat, až Čechové přistoupí k jednotě s církví. Pro tuto smlouvu se ujal název kompaktáta. Další jednání však bylo jalové, takže smír zatím uskutečněn nebyl. Lipany: Když byla v Praze vzbuzena naděje, že koncil povolí přijímání podobojí, usnesli se husité, že stůj co stůj dobudou Plzně, která byla baštou římské církve v Čechách, aby byla v království zjednána výlučná vláda kalicha. Plzeň se však statečně bránila. Dlouhý ničivý boj a touha po smíru a pořádku v zemi přivedl husitskou šlechtu k tomu, že se zemským správcem sjednala r 1434 smlouvu proti husitským polním vojskům, která byla vyzvána k rozchodu, nechtějí-li být pokládáni za zemské škůdce. S husitskou šlechtou se spojili i páni katoličtí. Když se spojenci zmocnili Nového Města pražského, sídla radikálů, bylo zřejmé, že srážka mezi mírnými a radikálními husity je neodvratná. Polní vojska odtáhla od Plzně k Lipanům. V bitvě, svedené 30. května 1434 se podařilo husitské pravici na hlavu porazit radikální křídlo. Prokop Holý zahynul v bitvě. Kompaktáta: Po porážce radikálů došlo celkem bez nesnází k dohodě mezi husity a zástupci církve a císařem Zikmundem. Panstvu šlo především o to, aby zabezpečilo svoje politické pozice, získané v průběhu války a své velké majetkové úchvaty na úkor jmění královského a církevního. To mu Zikmund potvrdil zvláštními zápisy. Stejně byla potvrzena podobná přání i drobné šlechtě a městům. Po stránce náboženské však zvítězilo stanovisko Basilejského koncilu. Husité se museli spokojit s tím, že koncil dovolil podávání podobojí pouze dospělým, přičemž kněz je vždy povinen připomenout, že Kristus je cele přítomen i pod jednou způsobou. Husité také požadovali vlastní volbu biskupa. Za tento požadavek se postavil Zikmund a za pražského arcibiskupa byl zvolen Jan Rokycana a za biskupy Martin Lupáč a Václav z Mýta. Sněm volbu schválil a Zikmund ji potvrdil majestátem. Současně byl Zikmund přijat za českého krále a tak bylo skončeno období husitských válek. Následky husitských válek: Nezdar církevní reformy: Z cílů reformy církve, pro které byly vedeny dlouhé, ničivé války, bylo dosaženo tak málo, že to bylo naprosto neúměrné obětem, za ně přineseným. Navíc se ukázal rub těchto těžce dobývaných novot. Noví reformátoři byli brzy usvědčeni z nezkušenosti, z neznalosti lidské povahy a složitosti lidských vztahů a z prostoduchých iluzí. Církev byla před revolucí velmi bohatá a ve zneužívání tohoto bohatství byl právem spatřován přední zdroj pohoršlivého života mnohých prelátů. Reforma žádala , aby přestalo „světské panování „ kněží, které bylo na úkor světskému stavu. Šlechta tomu ochotně pomohla a rozchvátila církevní majetek. Neprospělo to však obecnému dobru. Kněžstvo, dříve někdy příliš bohaté, stalo se nyní nebezpečně chudým, neboť se dostalo do nedůstojné závislosti na světském panstvu a městech. Krásná myšlenka evangelní chudoby kněží se nedala přenést z prvotní církve do současnosti. Kněžstvo bylo odkázáno na milost panstva a měst, kteří smýšleli světsky. Zbaveno skoro úplně svobody, nemohlo nyní působit ve prospěch reformy kněží a laiků, protože nemělo potřebnou autoritu a soukromá zbožnost a dobrý úmysl nemohl stačit. Pro ztrátu hmotného zabezpečení nebylo možné provést jednotnou a účinnou církevní organizaci, které ani zištná šlechta nepřála. Kněžstvo bylo také zbaveno prostředků na své vzdělání a jeho intelektuální a duchovní úroveň povážlivě poklesla. Jakmile vyprchalo původní nadšen pro dobrou věc, snahy o náboženskou obnovu ustoupily do pozadí. Tím se vysvětluje, že hlavní místo přijednání s Basilejským koncilem zaujala otázka čistě

Page 86 of 191 teologická, která se vůbec netýkala obnovy církve, podávaní podobojí. Otázka, která vzhledem k všeobecným potřebám církve měla jen nepatrný význam. Byla to úzce česká záležitost, jejímuž citovému pozadí koncilní otcové nemohli rozumět a viděli v ní jen nepotřebnou úchylku od církevní praxe, úchylku, která bránila sjednocení husitů s církví. Strana podobojí se již smířila s tím, že nezbývá než čekat na obnovu, kterou by koncil provedl v celé církvi, že Čechové sami bez obecné církve nebo dokonce proti ní by sotva uskutečnili reformu. Ale právě přijímání podobojí se stalo kamenem úrazu pro dokonalé sjednocení s obecnou církví. Koncil sice povolil přijímání podobojí, ale v míře omezenější, než žádali husité, kteří je pak zavedli jiným způsobem, koncilem neschváleným, na základě zápisu císaře Zikmunda. To bylo pak hlavní příčinou stálých třenic mezi náboženskými stranami v Čechách i mezi husity a církví, že nikdy nedošlo k jasnému pořádku ve smyslu kompaktát. Poměry sociální: Dělení o církevní statky se horlivě zúčastnila šlechta bez rozdílu náboženské příslušnosti. Jen několik aristokratických rodů staré víry se zdrželo kořistění, zachovalo si čistý štít /Šternberkové, Kolovrati, Černínové, Boreš z Oseka/, jinak, kdo měl ruce a mohl, bral. Přední opora katolíků Oldřich z Rožmberka se zmocnil bohatého kláštera Svatá Koruna. Zvláště se obohatila šlechta podobojí. Toto kořistění, chabě halené náboženským pláštíkem ve smyslu třetí artikuly pražské, šlechtě morálně neprospělo. Od té doby pozorujeme v české šlechtě povážlivé narušení feudálního kodexu cti, věrnosti a povinnosti spojeného s křesťanským cítěním, který jedině jim zaručoval oprávnění privilegií nad národem a který teď byl nebezpečně narušen materialismem a opuštěním staré víry. Od té doby mohl ostatní lid vidět a patrně také viděl jen zbohatlíky, kteří si pouhou mocí drželi své vsi a šířili své panství. Přílivem zbohatlíků, „nových lidí“ mezi tradiční šlechtu se celkově zhoršila úroveň vládnoucí vrstvy. Začíná se projevovat zhrubnutí mravů a přízemní touhy potlačují dychtění po hlubším a jemnějším duchovním životě, které se projevovalo v době předhusitské. Dlouhá a krutá válka rozpoutala vášně všeho druhu. Poznamenala všechny vrstvy obyvatel. Šlechta vyjímaje několik jedinců byla takřka bez hlubších duchovních a kulturních zájmů, zvlášť zbohatlíci se naopak snažili vyrovnat „společensky“, /což chápali materiálně/, starým aristokratickým rodům. Vedle šlechty velmi zbohatla města, ve kterých na sebe strhly vládu cechy, místo dřívějšího patriciátu. Mnohá z nich držela rozsáhlé velkostatky. Kromě Prahy to byl zejména Tábor, jehož měšťané rychle zapomněli na své sociální ideály, za které bojovali a začali utiskovat své poddané stejně jako šlechta. Poměry selského lidu husitství mnoho nezměnilo. Revoluce a utužení poddanství přervaly organický růst českého národního vývoje v duchu osvícených křesťanů jako byli Jan z Jenštejna, Tomáš ze Štítného Jan Milíč i Jan Hus, kteří se snažili v předrevoluční době staročeské právo zlidštit a oživit duchem „zákona Božího“ a křesťanskou rovností. Toto pozoruhodné hnutí mezi českou inteligencí ve 14. stol. připravovalo nepochybně změnu morálky, mravního nazírání na sedláka a jeho poměr k vrchnosti, což revoluce a tvrdá skutečnost porevoluční s nutností zamezit hospodářskému rozvratu tento vývoj potlačila. Oslabení královské moci: Husitské války skončily největším vítězstvím české šlechty a porážkou královské moci. V rukou šlechty se během válek ocitly téměř všechny korunní statky. Tak byl vyvrácen hlavní základ panovnické moci a nebylo naděje, že se v budoucnu podaří ve větším rozsahu restituce těchto statků. Královská moc byla postižena také zabráním církevního jmění, které koruně do té doby poskytovaly znamenité důchody. Zánikem prelátského stavu a církevních velkostatků ztrácel však král i vydatnou vojenskou pomoc, kterou mu ochotně poskytovali preláti svými i dosti četnými ozbrojenými houfy, narozdíl od liknavosti pánů, kteří se k tomu dali pohnout jen za přiměřenou úplatu. Úpadek panovnické moci měl za následek povážlivé uvolnění veřejného pořádku a pokles královské autority. Ze šlechty se stala oligarchie, která sice zásadně nepopírala nadřazenost

Page 87 of 191 královské autority, ale ve skutečnosti usilovala o ochromení královského dozoru, snažíc se zaskočit krále a postavit jej na sněmech před hotovou věc. Tento způsob spoluvlády byl ovšem na delší dobu neudržitelný. Napětí, které mezi oběma mocemi – králem a šlechtou vzniklo, vedlo ke stavovství a k Bílé hoře. Jinou oporou královské moci, hlavně po stránce finanční bývala města. Teď už nebyla zdrojem tak spolehlivým jako před revolucí. Města, která se zmocnila církevního majetku, zbohatla a tím nabyla také vlivu politického, který jim dodával odvahu, vymanit se z úzké závislosti na královské komoře. Navíc obyvatelé měst se většinou hlásili k nové víře, což je naplnilo duchem revolty a odporu i proti panovnické moci. Města se nyní starají hlavně o své zájmy, hlavně hmotné, bez zřetele na prospěch celku. Vládne sobecká starost, aby z důchodů, nahromaděných ve stínu královských výsad, plynulo do královské pokladny co nejméně. Hospodářské a kulturní škody: Hospodářské škody, způsobené revolucí českým zemím byly nesmírné. Bylo zničeno mnoho statků, byl ochromen do značné míry všechen hospodářský život země a byly úplně přerušeny i dosavadní čilé styky s cizinou. K tomu přistoupil i velký úbytek obyvatel, způsobený válkou. Mimořádně těžké byly ztráty kulturní. Ničením klášterů a kostelů /bylo zničeno 17O klášterů a několik set kostelů/, vzalo za své mnoho cenných výtvorů ze starší doby, které nebyly nahrazovány novými díly, protože v umělecké výzdobě byl spatřován hříšný přepych. Leckterá památka byla zachráněna vývozem do ciziny /hlavně knihy/, ale nazpět se jich vrátilo jen málo. Obrovská část památek starého umění – výtvarného i písemného – byly zničena, navíc přerván kulturní a umělecký vývoj doby Karlovy, který z Čech vytvořil evropské kulturní centrum. Kdo odhadne pohromu, která tím postihla poklady malířského umění, sochařství, díla klenotnického umění? Kdo ocení škodu způsobenou zničením klášterních a kolejních knihoven? Tehdejší knihu musel mnich neúnavně opisovat a zdobit několik.let. Z kulturního bohatství a nádherných stavebních památek, kterými byly naplněny předhusitské Čechy se nám dochovaly nepatrné zlomky. Liberální historie se tímto tématem zabývá jen nerada. /O to víc se želí pálení “českých“ knih – nekvalitních tisků, pašovaných k nám z Němec v době protireformace/. Přežívá mýtus o husitské slávě. Podobně husité pustošili i Slovensko a zahraniční oblasti, kam se dostali se svými výboji. Nesmírně kruté mučení a vyvražďování všech, kdo se jim postavili na odpor, hlavně duchovních, by bylo dnes nazváno válečnými zločiny. Osudná byla pak dlouho trvají izolace kacířských Čech od křesťanského západu a jeho pokroků. Jak vypadalo řádění Táborských popisuje umírněný kališník Jan z Příbramě: „Kněžstva jsú veliké množství zmordovali, spálili a zhubili, a nic radostnějšího, než když jsú některého uchopiti na zamordování mohli, kostely obecně užitečné kazili a pálili...mnichy zlé i dobré jako pohany pálili, mordovali a hubili i jich obydlí, kláštery vypalovali, domy a dvory farské téměř všude jsú spálili, klerikův jako ďáblův jsú nenáviděli, školy téměř všude bořili a pálili, všecky knihy, jež jsú nejdražší klenot české země, kazili a prodávali, učené mistry univerzitní nenáviděli a smrtí vždycky jim hrozili, statky a desátky kněžské všude lúpežně zrušili a laikům, svým pomocníkům je rozdělili, v kostelích koně a dobytek stavěli, oltáře téměř všude ztroskotali a kazili a svátosti z nich vymítali...mešní knihy kazili, sekali a pálili, zvony kostelní téměř všude rozchytali a zbili a zvonařům do ciziny prodávali, obrazy svatých modly nazývali a je hanebně pálili, sekali malování na stěnách kopími a kordy bodali, ornáty a všechna rúcha mešní násilně a lúpežně mezi se roztrhali, a vpadnúc v kostely vybili a pobrali a kabátův sobě nadělali z zlatohlavův a ženy čepcův, a jiné zlato jsú pálili a prodávali, koně mešním rúchem odívali, hroby svatých otvírali, archy vybíjeli a tělo Boží na zemi vysypali a pošlapali, svaté ostatky v bláto nebo záchody pometali, svatými oleji si škorně mazali...“ O táborských kněžích píše, že se chtějí vrátit k neporušené církvi dob apoštolských, vskutku jsou prý apoštolům tak podobni jako ďáblové andělům. Apoštolé byli tiší a trpěliví – tito jsou

Page 88 of 191 lstiví a jako šelmy zuřiví. Apoštolé nikomu na statku nepoškodili – tito jsú téměř všecku zemi zlúpili a rádi by svět veškeren odřeli a pozřeli. Světlé stránky: V izolaci od ostatního světa došlo u husitů ke splynutí národního sebevědomí s náboženskou ideou. Národní vědomí, jakýsi český mesianismus ohlašující se již v době Karlově a slavná vítězství nad nepřáteli se zdála svědčit, že český národ byl před jinými povolán, aby poznal čistou pravdu a stal se jejím průkopníkem v křesťanském světě. S tím byl spojen i rozmach českého jazyka, který se obohacuje a tříbí, zatlačuje latinu z úředních jednání a stává se diplomatickým jazykem. Vedle spisů teologických vznikají v Čechách také některá díla historická.

Petr Chelčický: Zvláštní postavení mezi spisovateli husitské dob má Petr Chelčický. Tento jihočeský zeman a písmák stál stranou oficiální husitské církve. Poznal asi spisy Tomáše Štítného, ale byl zasažen silnými vlivy valdenského učení. Sblížil se zvláště s radikálním táborským směrem. Rozešel se však se všemi, když hlásal, že jakákoliv válka je křesťanu zapovězena i válka na obranu zákona Božího. Zůstával pak stranou a ukládal své myšlenky ve svých spisech. Nejdůležitější jsou : „O boji duchovním“, „Sieť viery“ a „Postila“. Chelčický byl mnohem radikálnější než všichni dosavadní čeští kacíři. Žádá, aby se křesťan zřekl všeho, co není podepřeno Písmem sv. Hlásal také úplný rozchod křesťana se světským panováním, neboť panování křesťana nad křesťanem není dovoleno.

Katolíci za husitské revoluce: Mučedníci: za husitských válek přišlo mnoho příslušníků staré víry o život. Někteří z důvodů národnostních, ale většina proto, že nechtěli přijmout kalich. Viz výše svědectví Jana z Příbramě. Eneáš Sylvius v „Historii české“píše: „Mužové vytrvalí, kteří buď vyhnanství nebo smrt pro zákon Kristův statečně podstoupili, panují s Králem na nebi.a takových se zrodilo v Čechách mnoho tisíc. Neboť jako zběsilost husitů české jméno zhanobila, tak zase stálost statečných mužů ve víře je oslavila. Není země, z níž by za našich časů vyšlo více mučedníků Kristových jako z Čech“. Exulanti: Do vyhnanství odešli především ti, kdo se přímo střetli s Janem Husem, ať ústně či písemně potírali jeho nauku, nebo svědčili proti němu v kostnickém procesu, dále členové metropolitních kapitul, četní univerzitní mistři, diecézní kněží, vyhnaní ze svých far a zvlášť ve velkém počtu řeholníci. Uprchlíci s sebou odnášeli zpravidla archiv, knihy a nejcennější věci, které pak v nouzi zastavovali a prodávali. Po ujednání míru se vracely prořídlé konventy do vlasti Mezi exulanty bylo mnoho vynikajících jednotlivců . M. Stanislav ze Znojma zemřel na cestě do Kostnice. Jeho druh Štěpán z Pálče odešel do Polska a stal se profesorem Jagelonské univerzity a až do konce potíral husitství. Ondřej z Brodu, jeden z nejslavnějších profesorů pražské univerzity se stal profesorem lipské univerzity a napsal pozoruhodné dílo „ O původu husitů“. Zamýšlí se, zda si katolíci, zvláště klérus takovou pohromu nezasloužili. Morava: poměry a na Moravě byly pro katolíky snesitelnější díky biskupu Janu Železnému, který spravoval diecézi v letech 1418-1430 a proti husitství energicky vystupoval. Na Moravu se uchýlili četní uprchlíci z Čech. Církevní organizace: Zatímco na Moravě se katolická církevní organizace udržela – posloupnost olomouckých biskupů zůstala nepřerušena – v Čechách byla úplně rozvrácena, když poslední pražský arcibiskup Konrád z Vechty se r. 1421 přidal k husitům. Svatovítští kanovníci opustili Prahu již rok před tím a usadili se v Horní Lužici v žitavském opevněném klášteře, kam složili posvátné nádoby, archiv, knihovnu a ostatky svatých. Po odpadu

Page 89 of 191 Konrádově zvolili za správce diecéze Jana Železného a po jeho smrti /1430/ za nástupce Kuneše ze Zvole. Oba tito biskupové přenechali správu arcidiecéze vždy dvěma generálním vikářům, voleným z lůna kapituly. Po vyhlášení kompaktát se vrátili do Prahy se zbytkem kléru a zaujali místo na Hradě.

Page 90 of 191

XII. České církevní dějiny – 15.stol. – od husitské revoluce do příchodu reformace – katolíci utrakvisté – jednota bratrská Pozice strany podjednou a podobojí: Protože se husitům nepodařilo prosadit kalich v celé zemi, žil v Čechách a na Moravě „dvojí lid“. Morava zůstala většinou věrna staré církvi. K husitství se přiklonily rody pánů z Kravař, Lipé, ze Šternberka a Kunštátu se svými poddanými. Husitská byla i Kroměříž. Většina měst odmítala kalich v čele s Olomoucí, Brnem, Znojmem a Jihlavou, kde obyvatelstvo bylo většinou německé. V Čechách stranu podjednou považují historikové obvykle za menšinu. Rozhodně to však nebyla menšina bezvýznamná. Utrakvistický byl střed Čech a východ a jihovýchod, na jihu se kromě Tábora hlásil ke kalichu Písek a Vodňany, na západě Sušice, Klatovy, Domažlice a Stříbro. Jinak celý západ, rožmberský jih, panství řady dalších vrchností a širší či užší pohraniční pás náležely straně podjednou. I v Praze byli stoupenci podjednou. Jejich duchovní správu obstarávali řeholníci a metropolitní kanovníci, protože fary, s výjimkou hradčanské fary byly v rukou utrakvistů. Katolická strana se těšila sympatiím celé katolické Evropy, měla za sebou papeže, hlásily se k ní nejpřednější šlechtické rody. Zikmundovi nástupci Albrecht a jeho syn Ladislav Pohrobek jí přáli, Jiří z Poděbrad /1458-1471/ se k ní choval spravedlivě. Strana podobojí před druhou válkou husitskou: Když české poselstvo přijelo r. 1433 do Basileje, byl koncil ve sporu s papežem, protože obnovil kostnické dekrety o nadvládě koncilu nad papežem. Je tragické, že husité nedali přednost jednání s papežem. I on byl v tísni a byl ochoten k ústupkům. Tehdy se koncil jevil silnějším, ale nakonec podlehl silnější autoritě papeže. A papež neschválil, co koncil, stoje proti němu ujednal... Ale i Basilejský koncil doufal, že nutnostmi vynucený ústupek se podaří zbavit jeho významu. Husité naopak doufali, že nakonec dosáhnou obecné závaznosti kalicha. Husity zklamalo i chování koncilu a krále Zikmunda. Koncil zatím přenesl správu strany podobojí z Rokycany na zmocněnce koncilu, především biskupa Filiberta. Tito zmocněnci horlivě odstraňovali zvláštní řády a zvyklosti zavedené ve straně podobojí bylo znovu zavedeno kropení vodou, pouti, užívána latina v mešním řádu atd. Zároveň byly obnovovány zaniklé kláštery strany podjednou, fary byly obsazováni kněžími, potvrzenými legátem, namísto farářů, kteří drželi fary neprávem. To vše způsobovalo u utrakvistů nedůvěru. Z toho důvodu zvolili stavové podobojí r. 1437 za prozatímního administrátora arcidiecéze , dokud nebude potvrzen Rokycana, M. Křišťana z Prachatic. Filibert i král tuto volbu stvrdili, ale rozhodnější kněžstvo kolem Rokycany s ní nesouhlasilo a Rokycana sám uprchl z Prahy do Hradce Králové, kde zůstal až do r. 1448. Velká část kněžstva strany podobojí se k němu hlásila i potom jako ke svému správci. Sjednocení církevní správy v Čechách se tedy nezdařilo. Členové strany podobojí byli zcela odděleni v církevní správě od strany podjednou a byli roztříštěni na tři skupiny, neboť vedle strany Křišťanovy a Rokycanovy zde byli ještě Táboři s vlastním biskupem, kteří se již r. 1436 podrobili Zikmundovi s podmínkou, že nebudou utiskováni ve svých náboženských názorech. Věroučné sjednocení husitských stran: Díky Vlivu různých okolností se sblížila strany Rokycanova se stranou Křišťanovou /po jeho smrti stranu vedl Jan z Příbrami a Prokop z Plzně/, sblížení se stranou táborskou se nedařilo. Byl spor o reálnou přítomnost Krista v Eucharistii. Kdežto Rokycana hlásal reálnou

Page 91 of 191 přítomnost Krista, táborští zastávali nauku, že Kristus je ve svátosti přítomen jen duchovně, svou mocí. Spor měl rozřešit zemský sněm v Praze r. 1444, který po poradě s teology dal zapravdu Rokycanovi, stejně tak i v otázkách jiných /o zachování 7 svátostí, očistci, vzývání svatých, postech, pokání, užívání ornátů a zachování starodávného bohoslužebného řádu/. Tím bylo učení Táborů odsouzeno a bylo jim uloženo přijmout učení Rokycanovo jako závazné pro všechny stoupence husitství. Táboři, vedení Mikulášem z Pelhřimova však setrvali na svých názorech, proto zemský správce Jiří z Poděbrad proti nim vojensky zakročil. Tábor byl dobyt a nepovolní vůdcové odsouzeni do doživotního vězení. Od první chvíle, co stanul včele strany podobojí Jiří z Poděbrad usiloval o vyřešení nevyřízených církevních otázek, nedbaje úkladů, které mu činil přední pán strany podjednou Oldřich z Rožmberka. V prvé řadě běželo o schválení Rokycanovy volby za arcibiskupa. Ale papežský stolec, který se úspěšně upevňoval proti odbojným sněmovníkům z Basileje, nejevil ochoty vyhovět českým požadavkům. Čechové dostali jen příslib, že zvláštní legace kardinála Carvajala se znovu pokusí v samé Praze o smír Čechů s církví. Čechové je přijali s velkou slávou, když přijel r. 1448 do Prahy. Ale Čechové brzy vystřízlivěli ze své radosti. Kardinál byl zcela pod dojmem právě uzavřeného vídeňského konkordátu a o nějakých ústupcích Čechům nechtěl slyšet. O kompaktátech prohlásil, že je ani on sám ani papež neznají, a když mu byl památný pergamen ukázán, pokusil se s ním prchnout. Byl však dostižen a donucen kořist vydat. Lid po něm házel kamením a bez ochrany pana Oldřicha by byl kardinál sotva vyvázl životem. Tento kardinál, původem Španěl, požíval u kurie velké vážnosti a byl pak po celý život hlavním odpůrcem kalicha a kompaktát. Nezdar vyjednávání znovu oživil odpor podobojích k papeži. Zemský sněm se znovu rozhodl stát pevně při kompaktátech a pražské duchovenstvo strany podobojí se rozhodlo trvat na tom, že toto přijímání je z vůle Kristovy a zapovědělo podávat pod jednou způsobou. Jiří z Poděbrad potom, aby učinil konec pletichám Oldřicha z Rožmberka a neustálému zneklidňování země, podnikl útok na Prahu a zmocnil se jí. Praha jej uvítala s jásotem. Metropolitní kapitula se uchýlila do Plzně v čele s administrátorem M. Prokopem z Kladrub a setrvala tam až do r. 1453. Rokycana byl uveden zpět k týnské faře, byl znovu uznán za nejvyššího správce strany podobojí. Podřídila se mu i strana Příbramova, která dosud stále váhala a nemohla se smířit s Rokycanovým arcibiskupstvím. Někteří z Příbramovců nakonec splynuli se stranou podjednou. Jednání husitů v Konstantinopoli a opětovné snahy papežské kurie získat husity: Rokycana svou pravomoc vykonával společně s konsistoří, tj. dvacetičlenným sborem duchovních a mistrů. Scházela mu však pravomoc udílet kněžská svěcení. Sousední biskupové husitům kněze světit nechtěli, proto chodili kandidáti do Itálie, kde se k tomu dal spíše pohnout některý z četných tamních biskupů. Dělalo se to však tak, že novosvěcenci se naoko zřekli kalicha. Ozývaly se stále více požadavky po vysvěcení Rokycany na biskupa, aby se tak odpomohlo nedostatku kněží. Protože selhaly pokusy dosáhnout toho v Římě, učinili utrakvisté pokus obrátit se o pomoc do Konstantinopole. O východní církev se husité zajímali už od dob Husových a Jeronýmových, ztotožňovali ji ve svých představách s prvotní církví a spatřovali v ní svůj vzor. Na rozhraní let 1451-52 s ní navázali úřední styk. Prostředníkem byl jakýsi záhadný mistr, který z Prahy odešel do Konstantinopole, přestoupil k pravoslaví a užíval jména Konstantin Anglikus. /Snad Petr Payne?/ Úřední představitelé pravoslavné církve byli v té době vázáni florentskou unií a nechtěli s husity vyjednávat, ale silná protiřímská oposice, která počítala s brzkým nástupem k moci, poslala po Konstantinovi do Prahy návrh na uzavření unie husitské církve s církví řeckou. Husité neodpověděli odmítavě, ale dobytí Konstantinopole Turky v květnu r. 1453 další jednání navždy zmařilo. R. 1451 přijel do Brna františkán Jan Kapistrán, tvrdý asketa a ohnivý řečník. Jeho úspěchy – několik tisíc kališníků se vrátilo do církve – i nešetrné výroky o utrakvistech a Rokycanovi podráždily husity natolik že zemský správce mu zakázal vstup do Čech. Kázal tedy jen ve

Page 92 of 191 větších katolických městech Čech a Moravy. Také učený humanista papežský legát kardinál Mikuláš Kusánský bezvýsledně vyjednával se zástupci husitských Čechů v Řezně a ve Vídni a marně je vybízel listy, aby se svých zvláštností vzdali. Nastoupením krále Ladislava Pohrobka /1453-57/ začala strana podjednou vystupovat rozhodněji a útočila na utrakvisty a Rokycanu. Rokycana byl zklamán, stále více poznával, že jeho naděje, že by mohl být potvrzen na arcibiskupa je marná a svou zahořklost projevoval v kázáních. Jiří, který v náboženských věcech zachovával vzácnou umírněnost uklidnil Rokycanu královým potvrzením za správce kněžstva podobojí, a ten r.1454 svolal synodu, na níž utužil kázeň kněžstva a na způsob arcijáhnů ustanovil „ředitele“, kteří by dohlíželi na faráře a děkany. Rokycana jednal také dále s papežskou kurií o smíření. Papež Kalixt III. s ním navázal písemný styk, ale nepomýšlel uznat je za arcibiskupa. Chtěl jej odškodnit jinou vysokou hodností, ale na pražský stolec chtěl dosadit španělského preláta.Tento plán narazil na odpor jak u Rokycany, tak u zemského sněmu. Po smrti krále Ladislava se při volbě nového krále sešli všichni páni, podobojí i podjednou a zvolili za krále Jiřího z Poděbrad, uznávaje jeho rozvahu, obratnost, spravedlnost i zásluhy. Jiří jako král si vytýčil úkol obecné pacifikace země a uklidnění národnostních a náboženských vášní. Podařilo se mu shromáždit kolem sebe katolíky i podobojí, Čechy i Němce a navázat přervané svazky mezi korunou českou a říší – římským králem Fridrichem. Jiří, aby upevnil své postavení se staral o korunovaci. Protože Rokycana neměl svěcení, požádal Jiří uherského krále Matyáše, aby mu poslal k vykonání obřadů uherské biskupy. Ale papežský legát Carvajal jim přísně nařídil, že mohou krále korunovat, jen když se zřekne kompaktát. Po dlouhém jednání se král s biskupy dohodl tak, že den před korunovací složil s chotí Johankou tajnou přísahu, jíž se zavázali, že budou poslušni církve a papeže, že odvrátí svůj lid od všech sekt a bludů a že jej přivedou k dokonalé jednotě a shodě s katolickou církví. Splnění přísahy bylo však zatím odloženo, až bude král plně pánem situace v zemi. Den po tajné přísaze král veřejně přísahal zachovat všechny zemské svobody, tedy i kompaktáta, jež byla husitským stavům hlavním privilegiem. Král tedy hrál velmi odvážnou hru jejíž následky nemohl odvrátit sebevětší prozíravostí. Snad by z toho úsilí vyvázl, kdyby měl více času uspořádat poměry v zemi. Ale Řím, vlivem kardinála Carvajala mu potřebný čas nedopřál. Jiřímu nad nebylo osobně proti mysli splnit závazek, který tajně na sebe vzal. Vždyť celé jeho potomstvo se později vrátilo ke straně podjednou. Ale byl zde nekompromisní Rokycana, vůči Římu zatrpklý, a král se brzy přesvědčil, že Rokycana by dokázal svým vlivem od něj odtrhnout celou husitskou stranu. Na zemském sněmu r. 1461 musel vydat stavům slavný zápis, že kompaktáta nezruší. Nástupce papeže Kalixta, Pius II. Ennea Sylvio Piccolomini, humanista světového jména se znal s králem Jiřím osobně. Dlel Čechách r. 1451 a napsal i přehled českých dějin, které si sami utrakvisté záhy přeložili do češtiny, a ze kterých čerpala celá vzdělaná Evropa. Vůči Jiřímu však nový papež shovívavost neprojevil. Papež, který patrně přeceňoval vliv krále Jiřího vyžadoval na něm aby splnil svůj závazek, který na sebe vzal před korunovací. Král vypravil r. 1462 do Říma poselstvo, aby ujistil papeže o své poslušnosti, ale na jeho žádost, aby potvrdil kompaktáta odpověděl papež jejich zrušením. Poselstvo přišlo v nevhodnou dobu – v Římě dlelo poselstvo francouzského krále, které přišlo oznámit, že se král zříká pragmatické sankce, omezující papežskou pravomoc.Za těchto okolností nemínila kurie trpět výjimky malému, ani ne celému národu. Papež poselstvu oznámil, že kompaktáta byla dána jen jednomu pokolení, které už z velké části vymřelo, a že jsou nebezpečná pro možnost bludu, jakoby Kristus nebyl cele přítomen pod jednou způsobou, že vylitím se Krev Kristova často zneuctívá, že by byla pro Čechy předmětem pýchy, jako by byli lepší než ostatní křesťané. Uvedl i jiné důvody a nakonec zrušil kompaktáta a že zakazuje lidu přijímat podobojí. Tím byla slabá pouta s Římem přeťata a z utrakvistů se stali rozkolníci.

Page 93 of 191 Když poselstvo na shromáždění stavů oznámilo výsledek jednání, poznal Jiří, že je konec diplomatizování a prohlásil, že je připraven obětovat za kalich, který byl Čechům udělen na Basilejském koncilu v odměnu ctnosti a nábožnosti jejich, korunu i život a přestat jednat s kurií. Jiří začal jednat o dalekosáhlém plánu, jak by dorozuměním mezi předními evropskými panovníky byl vytvořen stálý spolek, jenž by pečoval o vyhnání Turků a o mír v Evropě a byl protiváhou papežského vlivu. Ale doba pro zdar takové akce ještě nedozrála, přispěla však k tomu, že nástupce Piův Pavel II. pokračoval v procesu proti Jiřímu se zvýšeným důrazem. R. 1466 uvalil na krále klatbu a dal kázat proti němu křížovou výpravu. Strana podjednou od kompaktát do druhé války husitské: Kdežto na Moravě posloupnost biskupů zůstala nepřerušena a Brno mělo navíc světícího biskupa, v Praze zůstala správa katolíků v rukou administrátorů. Korunovací Ladislava Pohrobka se začalo pražské kapitule i hmotně lépe dařit. V letech 1453-60 spravoval diecézi významný správce Václav z Krumlova. Byl dobrým znalcem církevního práva, znal se osobně s Enneou Sylviem a byl papežem ustanoven papežským administrátorem. R. 1460 však náhle zemřel, prý otráven. V napjaté době po zrušení kompaktát spravoval diecézi Hilarius Litoměřický, odpadlík od husitství. Ze studií v Itálii, kamsi šel pro kněžské svěcení se sice vrátil jako doktor kanonického práva, ale jako rozhodný odpůrce kalicha. Pius II. mu udělil v plné míře arcibiskupovu pravomoc. Když přišla do Prahy zpráva o papežově rozhodnutí ohledně kompaktát, Hilarius se obrátil listy k Rokycanovi a králi a vyzval je, aby papeže poslechli. Když král, aby zemi neuvrhl do občanské války se postavil za kompaktáta, katolíci sice projevili ochotu přinést každou oběť pro společné blaho, ale zároveň vyhlásili kompaktáta a jejich hájení za věc těch, kteří je potřebují. Oni že se chtějí ve všem držet a poslouchat církev římskou. Rozbouření, způsobené zrušením kompaktát se zvolna uklidňovalo a vyznívalo spíš v literární polemice obou stran. Když papež Pavel II. R. 1466 krále Jiřího jako zatvrzelého kacíře zbavil trůnu a poddané zprostil závazků vůči němu, postavili se proti králi jeho vlastní katoličtí poddaní z panského stavu už od r. 1465 sdružení v jednotě zelenohohrské. Hilarius odešel s kapitulou z Prahy do Plzně odkud se snažil přimět věřící, aby odpadli od kacířského krále a chopili se zbraně proti němu. Značná duchovní síla strany podjednou je nejlépe patrna z toho, že vydala ze svého středu řadu nadprůměrných osobností. Nejschopnějším mužem mezi katolíky té doby byl Václav z Krumlova. V Padově získal doktorát z církevního práva a svou neúnavností a mravní bezúhonností se dostal rychle na vůdčí místo v církevní správě. Výrazným zjevem té doby je Jošt z Rožmberka, jeden ze synů Oldřicha z Rožmberka, probošt u sv. Víta, velmistr maltézských rytířů a biskup vratislavský. Byl to nejvzdělanější muž římské strany. Smiřoval strany a rovnal rozpory narozdíl od svého otce. Probošt Jan z Rabštejna zasáhl za odboje katolického panstva ve prospěch svého krále. Stranu podjednou posílilo také několik předních utrakvistů, kteří konvertovali ke katolíkům. Kláštery: po ujednání kompaktát nastala příznivější doba i pro kláštery. Husitskou revoluci jich přežilo v Čechách málo, některé zanikly navždy, jiné se vzkřísily v omezeném rozsahu. Maltézsští rytíři se uchýlili do pevného strakonického hradu, který se stal také oporou strany podjednou. Řád německých rytířů si udržel jen několik far na jižní Moravě. Křižovníci s červenou hvězdou ztratili všechny kláštery ve vnitrozemí, udrželi se v západních Čechách a na jižní Moravě. Velmi utrpěly kláštery augustiniánských kanovníků. Bez pohromy zůstal jen klášter v Třeboni, chráněný Rožmberky. Premonstrátské kláštery byly po skončení revoluce ve skromném měřítku obnoveny. Mnohé benediktinské kláštery byly navždy zničeny, břevnovští mniši přenesli své hlavní sídlo do Broumova. Klášter benediktinek u sv. Jiří byl obnoven, ostatní zanikly. Cisterciácké kláštery kromě Vyššího Brodu byly zničeny a jen zvolna se obnovovaly a s velkými obtížemi. Nejkrutěji byly postiženy kláštery

Page 94 of 191 dominikánské. Pokud mniši revoluci přežili, uchýlili se na Moravu, kde bylo od té doby těžiště řádu. Z četných minoritských klášterů zůstaly jen tři, kláštery augustiniánských eremitů byly zničeny všechny. Karmelitáni obnovili po revoluci obě svá sídla – v Praze i v Tachově. Za panování Ladislava Pohrobka k nám byli uvedeni přísní františkánští observanti, zv. Bosáci, dílo ohnivého Jana Kapistrána. I král Jiří jim přál. Vzniklo u nás několik klášterů tohoto řádu. Strana podobojí od druhé války husitské do příchodu reformace: Když papež Pavel II. zbavil krále Jiřího trůnu a jeho poddané povinnosti poslušnosti k němu, povstalo proti němu panstvo sdružené v jednotě zelenohorské. Pod praporem vzpoury se sdružili všichni odpůrcové královi, skoro celé Slezsko, Lužice, Plzeň, Budějovice a přední německá města na Moravě. Část katolického panstva, opati venkovských klášterů a některá německá města v čele s Uherským Hradištěm však zůstali králi věrni. Několik opatů z Moravy vyslovilo Jiřímu politování, že věci došly tak daleko. Vzbouřencům se podařilo najít r. 1468 mocného spojence v uherském králi Matyášovi, který se dal svést nadějí na českou korunu. Když však vpadl do Čech, byl u Vilémova obklíčen a donucen k jednání s Jiřím a ke slibu, že jej smíří s papežem. Jakmile však vyvázl, slib nedodržel a naopak se dal v Olomouci zvolit a korunovat za českého krále.Válka vypukla nanovo a Jiří jednal s polským králem Kazimírem, aby svého syna Vladislava dal Čechům za krále. Jednání skončilo úspěšně a Jiří získal i spojence proti svým nepřátelům. Když se vnitřní poměry začaly vyjasňovat, zemřel r. 1471 v 51 roce svého věku. Byl uložen v hrobce u sv. Víta. Čechy v něm ztratily jednoho ze svých největších panovníků.v srpnu r. 1471 přišel Vladislav do Prahy a když se zavázal, že bude hájit kompaktáta, byl od polských biskupů pomazán na českého krále. Hrozby z Říma vyzněly naprázdno. Protože Matyáš si stále činil nárok na českou korunu, dal se s ním Vladislav do války. Mír, uzavřený v Olomouci byl vykoupen tím, že Vladislavovi zůstaly jen Čechy, kdežto Morava a vedlejší země byly ponechány uherskému králi. Po jeho smrti mohly být vyplaceny 400 000 dukáty. Bylo velké štěstí, že po smrti Matyášově byl Vladislav zvolen za uherského krále, neboť tak se vrátily odtržené země české země české koruně bez vyplacení veliké částky. J. Rokycana a jeho družina: Měsíc před smrtí krále Jiřího zemřel Jan Rokycana. V době poděbradské byl mezi husity nejvýznamnější osobností. Snad kratší pobyt v augustiniánském klášteře způsobil, že přes všechny zklamání si zachoval touhu po dorozumění s Římem a neodhodlal se k nenapravitelné roztržce, jakou provedli Táboři. Je třeba také ocenit jeho úsilí o nalezení správné cesty mez krajnostmi. Vystupoval i proti názorům kněží táborských i proti diktatuře revolučního tribuna Jana Želivského, stejně jako se bránil tuhému centralismu papežské kurie. Vysloužil si tím množství protivníků na obou stranách. Vynikl jako kazatel. Jeho „Postila“ je dílo vzácné jazykové čistoty, jako v zrcadle se v ní obráží život tehdejšího husitství. Vedle něj stál jeho pozdější nástupce Mistr Václav Koranda. K Rokycanově družině náležel také Martin Lupáč, zvolený za Rokycanova sufragána. Před ujednáním smlouvy Kutnohorské: Král Vladislav se sice zavázal, že bude hájit kompaktáta, ale žádnou zvláštní horlivost v tom neprojevoval, protože utrakvistům nedůvěřoval. Po smíru s katolickými pány stále více propadal jejich vlivu, jenž mířil k obnovení katolicismu. Metropolitní kapitula se vrátila z Plzně do Prahy, katolické duchovenstvo odvracelo lid od kalicha a katoličtí páni vypovídali ze svých panství utrakvistické kněze. Napětí se projevilo o slavnosti Božího Těla r. 1480. Král proti utrakvistickým výtržníkům přísně zakročil, dal zatknout několik měšťanů a kněží. Na stranu podobojí doléhal také stále víc nedostatek kněžského dorostu. Proto tím větší rozruch na obou stranách vznikl, když r. 1482 přišel do Prahy z Itálie biskup Augustin Sanctuarijský, takže utrakvističtí žáci již nemuseli do Itálie pro svěcení za peníze. Napětí se tím nezmenšilo. Když

Page 95 of 191 se rozšířily zprávy o úkladech, který prý chystají katolíci husitským kazatelům, pražský lid podobojí povstal, dobyl všechny tři radnice, dopadené konšely pobil a vyházel z oken a poplenil některé kláštery. Mladý král neměl sílu, aby tuto vzpouru potrestal. Tím byla strana podjednou donucena k ústupnosti, jejímž plodem byla smlouva kutnohorská z r. 1485. Obě strany se zavázaly, na dobu 31 let zachovávat kompaktáta a smlouvy o ně uzavřené s císařem Zikmundem, aby každá strana byla zachována na svých farách, jak držela při nastoupení krále Vladislava a lidé všech kostelů aby mohli pole své vůle přijímat podjednou nebo podobojí způsobou. V městech pražských byla však svoboda katolíků vážně omezena zápisem všech tří měst pražských, jímž se jim odpíralo právo měšťanské. Tedy svoboda katolíků závisela na libovůli kališníků. Strana podobojí do příchodu reformace: Ačkoli utrakvisté měli biskupa, nepostarali se ani o zřízení jiných biskupských stolců ba ani o to, aby jim biskup Augustin zavčas posvětil svého nástupce. Vzniklo napětí mezi biskupem a husitskou konsistoří tak, že biskup chtěl Čechy opustit. R. 1491 odešel do Kutné Hory, kde o dva roky později zemřel. Byl pochován v týnském chrámu a jeho hrob ozdobil Matěj Rejsek krásným baldachýnem. Opět bez biskupa, pokoušela se strana kališnická opět vyjednávat s Římem o potvrzení kompaktát, ale k dohodě nedošlo. Nakonec se podobojím podařilo nalézt nového biskupa Fillipa de Novavilla. Ten přišel r. 1504 do Prahy a začal hned vykonávat biskupské funkce. Užíval titulu biskupa českého. Ale když se snažil na sebe opravdu strhnou správu strany podobojí, narazil na odpor konzistoře. Tu žádal papeže o odpuštění a vydal se na cestu do vlasti. Usadil se natrvalo v Kutné Hoře.Tam si zřídil z tamního kněžstva zvláštní konzistoř která spravovala kněžstvo v okolí. I nadále docházelo ke sporů mezi oběma stranami. V městech, kde měli kališníci většinu, byli dále katolíci vylučováni z měšťanství a z cechů, a kněžím podjedou, kteří byli vnuceni do kališnické osady se nevedlo dobře. Jak za vlády Jiřího z Poděbrad tak za vlády králů z rodu Jagelovců sbližování Čechů s Římem nijak nepokročilo. Základní podmínky husitů byly stále stejné: uznání kompaktát, jak jim oni rozuměli, uznání jiných církevních zvláštností a dosazení arcibiskupa, kterého by si oni sami zvolili. Ale také smýšlení vůdců husitské strany, které ovládalo mysl širokých vrstev lidu byly stále stejně nekatolické. Po stránce věroučné se sice husitství jen nepatrně rozcházelo s katolickou církví. Ale zcela nekatolické, ideovému základu římské církve naprosto odporující bylo, že husité na těchto dvou požadavcích trvali přes nejvyšší církevní autority, dovolávajíce se proti ní autority vyšší –zákona Božího. Přijímání podobojí bylo podle nich ustanoveno Bohem a „je třeba poslouchat více Boha než lidi“. A Poslouchat více Boha jim bylo neposlouchat papeže a církevní autority vůbec. Znamenalo to koneckonců, že každý křesťan může rozhodovat o tom, jak rozumí zákonu Božímu.Ve skutečnosti po celé století od upálení M. Jana Husa se skoro v ničem neřídili rozkazy papežovými. Nikdy se také husité nedovedli smířit s myšlenkou, že by u nich mhli zase kněží světsky panovat, mít velké světské statky. Co je také vzdalovalo od obecné církve byla skutečnost, že muž husity nejvíce zbožňovaný jako světec zůstával mužem touto církví odsouzený a na smrt vydaný jako kacíř. Strana podjednou v době jagellovské: Církevní správa: Nástupcem Hilariovým ve správě arcibiskupství se stal probošt Hanuš z Kolovrat. /1468-83/. Do Prahy přišel z s kapitulou Plzně až po skončení války r. 1472. Po něm byli voleni kapitulou další administrátoři. Přední osobnosti strany podjednou: Ve 2.pol.15.stol. vzešlo z katolické strany několik významných osobností. Přední z nich byl Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic. Jehož latinské básně byly vykládány i na některých německých universitách. Bohuslav na svém hradě shromáždil knihovnu, jež náležela k nejbohatším ve střední Evropě. Vedle mnoha dalších to byl také Jan Vodňanský , konvertita z husitství. Psal polemiky proti utrakvistům a později luteránům.

Page 96 of 191 Kláštery: Král Vladislav byl řeholníkům nakloněn. Naproti tomu někteří katoličtí šlechtici svou hrabivostí brzdili klášterní život. Bohoslužba a poměry náboženskomravní: V bohoslužbě a výzdobě kostelů nebylo mezi oběma stranami téměř rozdílu. Husité četli epištolu a evangelium česky, někdy i celou mši, podávali podobojí. Církevní rok odpovídal dnešním poměrů a opět se na obou stranách shodoval. Svátky Páně byly slaveny okázale. Slavily se na obou stranách svátky svatých, utrakvisté navíc Jana husa a Jeronýma Pražského. Konaly se hromadné pouti na poutní místa, tomu husité nebyli nakloněni. Pražané rádi putovali ke sv. Prokopu a ke sv. Ivanu. Putovalo se i na místa vzdálená /Einsiedlen, Cáchy, Řím, Compostella/. Velký důraz byl kladen na kázání, mnohem větší než dnes. Kněží kázali při každé mši sv., odpoledne vykládali katechismus a v týdnu se kázalo alespoň dvakrát. /ve středu a v pátek/. Byly obnovovány literátské kůry. V době adventní zde byly zpívány roráty. Literáti zpívali zpěvy latinské, ale stále více také české, zvláště u utrakvistů. Ale české písně pronikaly i do katolických kostelů. /Václav Miřinský – píseň „Kristus příklad pokory“, Kliment Bosák – píseň „Otče náš milý Pane“. Zbožnost: Veškerý život 15.stoletá byl proniknut upřímnou zbožností. Je s podivem, že si naši předkové uchovali víru a zbožnost i za těžkých náboženských zápasů, ve kterých se často bojovalo snižováním víry protivníkovy, což je dvojsečná zbraň, která ublíží i útočníkovi. Zbožnost se projevovala především pravidelnou modlitbou, svěcením nedělí a svátků, zbožnými odkazy a dobročinností k chudým. Posty byly časté a přísné. Přísnost byla zmírňována požíváním ryb, byla také dovolena mléčná jídla, vejce a máslo, ale mnozí o tuto úlevu nestáli, jak svědčí přísloví: „Čech, než by v pátek s máslem jedl, raději by koně ukradl“. Velmi charakteristická a láskyhodná je láska k Písmu svatému. Bible byla uchovávána v domácnostech a pilně se z ní četlo. Sám Enea Sylvio se vyslovil s obdivem o táborských ženách, které znali Písmo víc, než leckterý italský prelát. O lásce k bibli v českém lidu svědčí její hojné opisy, třebaže jejich cena byla vysoká – rovnala se skoro polovině průměrné ceny domu. Když byl vynalezen knihtisk, byla opětovně tištěna. Mravnost: Na synodě r. 1421 přijalo husitské kněžstvo ochotně reformní morální zásady. Bylo rozhodnuto, aby kněží nepříjímali poplatky za bohoslužebné úkony, aby kněz nebydlil s ženami, a ten, který by se dopustil smilstva, byl potrestán jednoročním žalářem, při opětovném hříchy aby byl navždy zbaven úřadu. Byly stanoveny tresty také za jiné mravnostní delikty /opilství hazardní hra, rozmařilé jednání/. Určitě alespoň po nějako dobu se podle toho husitské kněžstvo řídilo. Později pokleslo, jak o tom svědčí Chelčického postila, výčitky Rokycanovy a napomínání krále Jiřího. Příznivý soud lze vyslovit i o kněžstvu podjednou. Působil na něj duch reformy, kterou způsobil husitský převrat, i chudoba, která vedla ke skromnosti. Přísné mravy vládly, alespoň v prvních dobách po revoluci i ve světě laickém. Čtvrtá artikula žádala, aby „aby všichni hříchové smrtelní byli stavováni a kaženi“. Tyto hříchy jsou specifikovány takto: Smilstvo, obžerství, zlodějství,vraždy, lsti, lži, křivé přísahy, čáry, lichvy a jim podobné. R. 1419 byl v Praze ustaven soud k trestání takových zjevných hříchů. Za Zikmunda zanikl, ale pak opět působil až do krále Vladislava. Za Vladislava přísnost poklesla.Už Enea Sylvius vytýkal r. 1458 v Historii české českým měšťanům nenasytnost a dychtivost loupeží a české šlechtě nenasytnou chamtivost . Napsal také, že český lid je oddán opilství a obžerství, že si libuje v nestřídmém pití vybraných vlašských vín. Dost chmurný obraz mravních poměrů českého lidu podává Bohuslav Hasištejnský: Kárá opilství, obžerství a nemravnost. Také svobodu pro všelijaké sekty. Že každý vykládá Písmo, i když se tomu neučil. Že ti, kteří se oddávají veřejné činnosti se hned pokládají za výmluvné, vážné a hbité v řeči. Českým pánům vytýká labužnictví, pijáctví, parádnictví, nádheru v četném služebnictvu, sklon k oplzlým řečem a vychloubání penězi.

Page 97 of 191

Jednota bratrská: Počátky jednoty: několik let po zániku táborské strany se vytvořila nová, neméně radikální odnož husitství, Jednota bratrská. Jejím duchovním otcem byl Petr Chelčický, vlastním zakladatelem Řehoř, synovec Rokycanův. Řehoř, byl rytířského původu. Strávil nějaký čas v emauzském klášteře, který převzali utrakvisté, ale opustil jej. Horlivě poslouchal kázání svého strýce, prožil s ním všechny boje a stále více byl naplněn odporem proti Římu, který odpíral české požadavky. Nakonec se odcizil i Rokycanovi, neboť se mu zdál příliš ústupný. Rostoucí měrou na něj naopak působili Chelčický, valdenští a táborité. Shromažďoval kolem sebe lidi stejně smýšlející. Sešli se ve východních Čechách na panství kunvaldském a založili r. 1457 první bratrskou obec. Na věci nezbytné k životu si chtěli vydělávat řemeslem. Bylo jim zakázáno přísahat, nosit zbraně, domáhat se práva před soudem. V prvních letech se vzdávali šlechtici, kteří vstupovali do jednoty správy svých statků, aby nemuseli soudit podané. Příslušník Jednoty nesměl být vojákem, ani muzikantem, malířem, hospodským. Nesměli chodit na trh když tak zřídka nakrátko, slavit posvícení. Nošení hedvábného šatu bylo trestáno vyloučením. Každý, kdo chtěl vstoupit, musel se osvědčit v přísné zkoušce. Přidalo se mnoho vyhnaných táboritů. To bylo asi příčinou, že proti nim ostře zaútočil král Jiří, který nechtěl dát příčinu domněnkám, že ve své zemi podporuje kacířství. Následkem toho se bratří uchýlili na panství rychnovské. Následujícího roku došlo již ke krvavému pronásledování v Praze, kde měla jednota své stoupence i mezi univerzitními studenty. Jednotu zachránil konflikt krále Jiřího a válka, která z něj vznikla. Rozchod s utrakvisty: Řehoř se rozhodl, aby se bratří i navenek odtrhli od utrakvistické církve. R. 1467 se konalo shromáždění bratří ve Lhotce u Rychnova a na něm12 starších zvolilo ze svého středu hlavu církve. Los padl na Matouše z Kunvaldu, který byl pak žamberským knězem Michalem a valdenským starším posvěcen na biskupa. Řehoř nezaujal v jednotě žádné úřední postavení, ale byl až do své smrti /1474/ jejím duchem. Mezi církví a sektou není možné přátelství. Proto založení vlastní kněžské organizace v Jednotě vzbudil odpor strany podobojí. Rokycana spatřoval v bratřích rušitele církevní jednoty a tvrdě je potíral. Stejně tak jeho nástupce Václav Koranda. Náboženské názory: Bratří odmítali veškerou církevní tradici, pokud nebyla odůvodněna Písmem. Zatímco husité uznávali vcelku staletou církevní tradici a chtěli jen opravit některé „svatokupecké“ zvyklosti, Bratří tradici, pokud nebyla založena na Písmu šmahem odmítali. Neměli zájem na vytvoření nové dogmatické soustavy, spíše kladli důraz na křesťanský život.Věcmi podstatnými ke spáse jim byla živá víra, naděje a láska. Svátosti a bohoslužby jim byly jen věcmi ke spáse napomáhajícími. Křest udělený nemluvňatům pokládali za neúčinný, proto je křtili v dospělosti znovu. Od toho zvyku upustili později ze strachu, aby nepropadli trestům, stanoveným pro novokřtěnce. V nauce o svátosti oltářní u husitů zvítězila víra ve skutečnou přítomnost Krista, málo se lišící od katolické nauky. Bratří naopak připouštěli jen Kristovu účinnou přítomnost, někteří tvrdili jako pikardi, že jde jen o znamení. V nauce o kněžské moci sdíleli bratří učení Wyclifovo, že kněz těžkým hříchem ztrácí moc platně udělovat svátosti, kdežto strana podobojí se klonila ke katolickému názoru, že platnost svátostí nezávisí na mravní hodnotě udělujícího. Proto husité přese všechno nepřestali spatřovat v papeži náměstka Kristova a přijímali svěcení od římských biskupů. Smíření se světem: Poměrný klid, jemuž se Jednota těšila po smrti krále Jiřího podporoval její rychlý vzrůst v Čechách i na Moravě. Posílili ji i valdenští, vypuzení z Bavor, kteří se usadili na Lanškrounsku a na fulnecku. Do Jednoty se začali hlásit i měšťané, šlechtici a vzdělaní lidé. Část bratří vystupovala proti jejich přijetí a trvala na původních přísnějších řádech Jednoty. Naproti tomu jiní usilovali o zmírnění řádu a přizpůsobení Jednoty poměrům a potřebám skutečného života, zejména prosazovali přijímání lidí učených. Již na synodě v Brandýse byla patrná převaha strany pokrokové. Vznikly však pochybnosti a tak Jednota

Page 98 of 191 vyslala čtyři bratry, aby pátrali po původní Kristově církvi někde na východě. Mezi nimi byl bratr Lukáš, který byl vyslán nejprve na východ a když jeho cesta neměla úspěch , do Itálie a do Francie, aby poznal učení Valdenských v těchto zemích. Jiný bratr procestoval Egypt a Palestinu a popsal tyto země. Žádný z vyslanců však nevešel ve styk s křesťany, kteří by zachovávali původní řád křesťanské církve. /Jak si jej představovala jednota/. Na synodě v Chlumci a v Rychnově n. Kněžnou zvítězilo stanovisko bratra Lukáše a měšťané a šlechtici mohli být přijímáni aniž by se po nich chtělo, aby se vzdali svých statků a úřadů. Dále byla provedena dokonalejší organizace Jednoty. V jejím čele měla stát tzv. užší rada, k níž patřili čtyři biskupové, někdejší kněží a starší Jednoty. Kněz sloužil pouze bohoslužby /po táborském způsobu/, udílel svátosti a kázal. Jen malá část jednoty nesouhlasila s novotami a organizovala se sama. Naproti tomu přistoupily k Jednotě mocné panské rody, zejména Kostkové z Postupic /drželi Litomyšl/ a Krajířové z Krajku. /v Mladé Boleslavi/. Bratrské sbory hodně zesílily, v Čechách i na Moravě. Vedení jednoty se ujal bratr Lukáš, ačkoli nezastával čelný úřad. Pod jeho vlivem bratři věřili, že Kristus je ve svátosti oltářní přítomen „duchovně, mocně, posvátně“. Také obřady původně jednoduché se přiblížily utrakvistickým, zavedením oděvů, bohoslužebných nádob a zpěvu. Pronásledování na počátku 16. stol: Od r. 1502 začal nový útisk Bratří. Přičinila se o to manželka Vladislava II., královna Anna, nepřítelkyně všeho kacířského. Pronásledování bylo umožněno, když byly nejvyšší úřady země obsazeny výlučně katolíky. Dne 25. července r. 1508 vydal Vladislav II. proti Bratřím pověstný mandát svatojakubský. Bratrské sbory měly být zavřeny, knihy spáleny. Ale Bratři nacházeli ochranu u velmožů a pronásledování bylo jen povrchní, až r. 1514 zcela ustalo. Zásluhy jednoty: Hlavní zásluha Bratří je na poli literárním. První tiskárna u nás vznikla sice v katolické Plzni r. 1458, o dvacet let později byla založena tiskárna v Praze, ale množstvím tištěných knih Bratři daleko předstihli katolíky i utrakvisty dohromady. R. 1500 si zřídili tiskárnu v Mladé Boleslavi, r. 1507 druhou v Litomyšli, a na Moravě měli tiskárnu v Kralicích. První spisy zanechal už bratr Lukáš, ale vynikající spisovatelé vyrostli Jednotě až po stu letech, když se Bratřím otevřel přístup na protestantské univerzity v sousedních zemích.

Vzdělanost a umění: I když univerzita hrála v revoluci tak významnou roli, byla v hlubokém úpadku. Prvním krokem k obnově bylo obnovení univerzitních privilegií císařem Zikmundem. Byl zrušen závazek, aby všichni mistři hájili čtyři artikuly. Přicházeli učitelé i studenti ze zahraničí. Všichni cizinci byli katolíci, mezi domácími utrakvistickými mitry měla převahu strana mírnější, a tak papež Mikuláš V. privilegia potvrdil. Strana podjednou se domáhala na univerzitě stejných práv jako utrakvisté, čemuž se utrakvistická většina bránila, a tak spory skončily odchodem strany podjednou z univerzity r. 1462. za těchto okolností byl zcela nevyhnutelný úpadek univerzity, která se dostala do izolace. Umění: Z úpadku, způsobeného husitskými válkami se začalo umění vzpamatovávat v době poděbradské a nového rozkvětu dosáhlo v době jagellovské, i když už nepředstihlo ostatní země. Bylo dokončováno mnoho nedokončených chrámů, tj. k presbytářům byly přistavovány lodi. Týnský chrám dostal v té době věže a byl také nově zbudován větší počet kostelů.Všechna města předstihla Kutná Hora, kde bylo započato r. 1480 s dostavbou chrámu sv. Barbory. Dílo řídili nejlepší mistři té doby – Hanuš z Hradce, Matěj rejsek z Prostějova a Benedikt Rejt /Ried/, patrně Němec z Rakouska. Rejtovou specialitou byly hvězdicovité a síťovité klenby, vytvořené z proplétajících se žeber. Jeho monumentálním dílem je vladislavský sál, zbudovaný při přestavbě pražského hradu. Také české sochařství a malířství se dožilo v té době značného rozkvětu vlivem sousedního německého umění. Na sklonku 15. stol. už nebylo v Čechách většího města, kde by nebyla malířská dílna, pracující

Page 99 of 191 pro kostely a kláštery, obnovované a znovuzřizované. Tak alespoň částečně české umění dohánělo nesmírné zpoždění, ke kterému došlo v 1.pol.15. stol.

Page 100 of 191

XIII.České církevní dějiny – dovršení náboženského rozvratu příchodem reformace Luther a Němci v českých zemích Martin Luther /1483-1546/ a jeho nauka: Základním problémem se Lutherovi stala otázka, zda a jak člověk dosáhne jistoty věčné spásy. Zdálo se u nemožné, aby člověk této jistoty dosáhl dobrými skutky –almužnou, sebezáporem, zachováváním přikázání, protože podle něj byla lidská přirozenost dědičným hříchem do kořene zkažena. Ospravedlnění je proto výhradně dílem milosti Boží, a člověk je získá tím, že se důvěrně přimkne k vykupitelské smrti Kristově a pevně důvěřuje, že je smrtí Kristovou spasen. Ospravedlnění je tedy něco pouze vnějšího, člověk se jím vnitřně nemění, jeho hříchy nejsou milostí posvěcující smazány, nýbrž jsou pouze přikryty. Tento Lutherův názor měl ovšem další důsledky: 1. Protože toto jeho učení bylo v rozporu s dosavadním učením církve, Luther popřel platnost církevní tradice a za jediný pramen prohlásil Písmo sv., které však podrobil náležité selekci. Kromě SZ deuterokanonických knih odmítl list sv. Jakuba, který zdůrazňuje, že víra bez skutků je mrtvá. Nazval jej slaměnou epištolou. 2. Jestliže neexistuje vnitřní milost posvěcující a jestliže v díle lidské spásy rozhoduje pouze Bůh bez ohledu na skutky člověka, pak je církev /společenství předurčených ke spáse/ ryze duchovním, neviditelným společenstvím věřících v Krista a celý systém církevní organizace s farnostmi, kláštery, biskupy, papežem, koncily, obětí mše sv., dalšímu svátostmi, odpustky a církevními zákony je vynález satanův a je třeba jej do základů rozmetat. Úspěch reformace mezi Němci v českých zemích: Lutherova reformace za sebou strhla větší polovinu obyvatelstva německých států a ještě větší úspěch měl mezi svými soukmenovci v českých zemích. Reformaci ráda přijala německá šlechta. Lákaly ji hmotné výhody, spojené s reformací. Bylo jistě pohodlné mít duchovní, které je možné dosadit i sesadit bez souhlasu biskupa, mít možnost připojit církevní majetek ke svému panství. Ochotně se připojovala k luterství tehdejší laická inteligence. Selský lid přešel k luteranismu, aniž věděl jak. Musel se podrobit vůli vrchnosti a přijmout duchovního, kterého mu dosadila. Velmi brzo proniklo luterství do severních Čech, zejména do svobodných měst. Před pol.16.stol. pronikla reformace do Mostu, Chomutova, českých Budějovic a zvláště do Ústí. Jihlava odpadla od církve hned na počátku. Záhy se luterství uchytilo i v jiných moravských městech, jako v Olomouci, Brně, Znojmě a Opavě. Také Slezsko, dosud nejmocnější bašta katolicismu v českém státě, bylo rychle zachváceno luteránstvím. Pronikání reformačních myšlenek do českého utrakvismu Jestliže Luther získal tolik stoupenců mezi Němci, dá se to koneckonců pochopit. Překvapuje však, že mocně zapůsobil na české utrakvisty. Vždyť Lutherova myšlenka o ospravedlnění pouhou vírou je v protikladu se čtvrtým pražským článkem o „kažení těžkých hříchů“, za který český národ tolik let proléval krev. Rokycana opakoval v Postile: „jsou lidé bludní, kteří říkají: když mám víru, mám dosti“. Možná, že k tomu, že se Češi dali získat těmito novými myšlenkami, přispělo také zatahování filozofických a teologických sporů na ulici, které u nás od dob husitské revoluce nevymizelo. Ale husity z počátku nezajímala tolik Lutherova nauka

Page 101 of 191 o ospravedlnění pouhou vírou jako spíše protipapežské reformační tendence, neboť to byl tón stále znějící v utrakvismu. Husitští kazatelé horlili před vystoupením Lutherovým proti poslušnosti papeži. Když se doneslo husitům, že se Luther zastal Mistra Jana Husa, způsobilo to zradikalizování levicovějších utrakvistů, kteří v Praze posílili tažení proti obrazům a ornátům, proti vzývání svatých, klanění se svátosti oltářní a jiným církevním zvyklostem. Synoda utrakvistického kněžstva, která se sešla v Praze v srpnu r. 1519, byla prvním příznakem nastávajícího boje mezi konzervativním a radikálním směrem utrakvistickým, který se neomezil jen na kněžské kruhy, ale přeskočil také mezi laické vrstvy. Když Luther prostudoval Husovu knihu De ecclesia, kterou mu husité poslali, nazval ji „ušlechtilou knihou“ a postaral se o to, že r. 1520 vyšla ve dvou značných nákladech a svému příteli napsal: „Až dosud nevěda učil jsem a zastával jsem všechny zásady Jana Husa...ano sám Pavel a Augustin jsou doslova husité...“Živý zájem o husitské Čechy projevil r. 1520 – „Je nejvyšší čas, abychom se českých věcí ujali a Čechy s námi a nás s Čechy zase v jednotu uvedli, aby konečně přestala hrůzná rouhání, zášť a závist na obou stranách“. Navrhoval, aby si Češi vytvořili po německém vzoru vlastní národní církev, aby si zvolili, nedbajíce papežova odporu, ze svého středu arcibiskupa, jehož by posvětil některý ze sousedních biskupů, aby se Čechům povolilo přijímat podobojí, ale tak, aby nový arcibiskup učil, že přijímat podjednou není blud, a konečně aby církevní činitelé v Čechách nevyžadovali navrácení zabavených církevních statků. Tento Lutherův návrh pro české utrakvisty pochází z doby, kdy jeho roztržka s církví nebyla ještě dokonána. Teprve potom /koncem r. 1520/ Luther veřejně spálil papežskou exkomunikační bullu a v dubnu následujícího roku byl postižen říšskou klatbou na sněmu ve Wormsu, kde prohlásil, že Kostnický koncil zbloudil, když odsoudil učení Wiclifovo a Husovo. To způsobilo, že dával českým utrakvistům radikálnější návrhy. Nabádal Čechy, aby nedělali svým předkům hanbu, ale aby s ním dokončili, co oni započali. Vybízel Čechy, aby si vytvořili samostatné církevní zřízení tím způsobem, že každá obec si sama zvolí kněze a ti si zvolí své představené. První pokus o luteranizaci utrakvismu: Je pochopitelné, že toto Lutherovo porozumění pro nesnáze utrakvismu vzbudilo v českých kruzích nadšení. Český šlechtic Jan Burian Sobek z Kornice a utrakvistický farář z Litoměřic Havel Cahera spěchali do Wittenberku k novému prorokovi. Luther si všiml organizačních schopností Caherových a chtěl si z něj vychovat apoštola. Ten, když se stal r. 1523 administrátorem konzistoře podobojí, prosadil, že valný sjezd duchovenstva a stavů podobojí přijal dvacet článků o církevní správě i o otázkách věroučných, jež plně odpovídaly Lutherově nauce. Těmi články byla mimo jiné odstraněna mše sv. jako oběť a nahrazena večeří Páně, tj. pouhou památkou oběti Kristovy. Kněží podobojí už neměli být svěceni od biskupů, byli pouze ustanoveni administrátorem a konzistoří. Tím by byla strana podobojí zbavena nedostatku duchovenstva, přestala by její závislost na milosti katolických biskupů, a zjednala by si úplnou církevní samostatnost. Byla také omezena různá žehnání a procesí. Odstranění celibátu a zvolení vlastního biskupa mělo být zatím odloženo, aby lid nebyl náhlými novotami pobouřen. I takto však mnohé utrakvisty přepadly pochybnosti. Zdálo se jim, že Luther svým učením o ospravedlnění pouhou vírou odstranil mechaničnost a vnějškovost středověké zbožnosti a pronikl k jejímu jádru. Proto mu zpočátku téměř všichni tleskali. Mnozí však záhy vystřízlivěli, neboť viděli, že se přitom ztratily nejcennější duchovní statky víry a za Lutherem šla trvale jen část německého národa. Lid se nerad loučil se starými obřady a zvyklostmi a bouřil se, když kněží od nich upouštěli. Toho využil Jan Pašek z Vratu, odpůrce tehdejšího primasa, horlivého stoupence lutherství. Postavil se proti náboženským novotám, získal si přízeň lidu a když byl zvolen r. 1524 primasem, začal rázně potlačovat lutherské novoty a pronásledovat jejich přívržence. Cahera pochopil situaci

Page 102 of 191 a z horlivého Lutherova stoupence se stal jeho odpůrcem. Společným působením Paškovým a Caherovým byl pak obnoven tradiční utrakvismus. Bylo stanoveno, že nikdy nemůže být knězem bez řádného posvěcení biskupem. Všichni stoupenci Lutherovi museli ustoupit.

Sbližování s katolicismem: V potírání lutherských novot byl Cahera ochoten jít dál, projevil ochotu jednat o sjednocení s církví obecnou. Na únorovém sněmu 1525 uzavřeli o tom stavové podobojí a podjednou smlouvu. Utrakvisté projevili tentokrát nebývalou ústupnost. Spokojili se téměř jen s uznáním kompaktát, vzdali se i důležitého práva volit si arcibiskupa.. Protože i papežská kurie, ohrožená luterstvím byla ochotnější k dorozumění, byla určitá naděje, že dojde ke sjednocení alespoň umírněných utrakvistů s Římem. Ale ani tentokrát ke sjednocení nedošlo. Zmařily je protesty šlechty a měst obou stran. Starověrní utrakvisté měli tehdy nemalou převahu. Kdyby se bylo podařilo je sjednotit s církví, mohli tvořit pevnou hráz proti dalšímu pronikání luterství, zvláště když za nimi stál katolický panovník. Ale odkázáni sami na sebe nedovedli už úspěšně bránit pronikání luterství do svých řad. Náboženská politika krále Ferdinanda I. a nový pokus luteránů o ovládnutí utrakvistické konsistoře: Ferdinand Habsburský /1526-1564/ byl narozdíl od svých jagellonských předchůdců panovník energický, prozíravý státník a obratný politik, vědomě usilující o posílení královské moci na úkor stavů. Byl přesvědčený katolík. I když jeho zbožnost byla opravdová, měla i církev sloužit jeho politickým zájmům. Hned po svém zvolení se musel českým stavům zavázat, že bude jako jeho předchůdci zachovávat basilejská kompaktáta a že se u papeže přičiní o jejich potvrzení. Ale závazek se dal vykládat i v tom smyslu, že nebude v zemi trpět ty, kteří se od víry odchylovali i v jiných věcech, než stanovila kompaktáta. Tento králův závazek se vztahoval i na Moravu, i když se stavové, mezi nimiž byli i mocní příznivci Jednoty bratrské snažili o uznání náboženské svobody v širším smyslu. Jenom ve Slezsku se mohla reformace šířit bez překážek. Ferdinand proto všemožně podporoval sjednocení katolíků s utrakvisty. Proto mu bylo nemilé, že mezi utrakvisty opět přišly ke slovu radikálnější síly. Přesto však měl starověrný utrakvismus stále převahu. Poměry se lišily od osoby k osobě. Duchovní, kteří studovali ve Wittenberku měli samozřejmě kladný vztah k reformaci. R. 1539, kdy do čela konzistoře podobojí byl postaven M. Martin Klatovský, rektor univerzity a kazatel v kapli betlémské, nabyla opět převahy luterská strana. Luterské tendence v utrakvismu ještě zesílily, když byl zvolen administrátorem pražský farář Jan Mystopol a v konzistoři se dostal na přední místo dr. Václav Mitmánek, někdejší člen Jednoty, vynikající učeností i výmluvností. Mistopol a Mitmánek a jejich pomocníci, kteří sami sebe začali nazývat evangelíky, chtěli udělat konec dosavadnímu neurčitému poměru své strany k Římu a vytvořit samostatnou zemskou církev v dorozumění s Jednotou, s níž se o tom začalo jednat. Mezi stavy mělo luterské křídlo mocného zastánce v moravském zemském hejtmanovi Janu z Pernštejna. Vytvoření zemské církve však naráželo na nemalou obtíž. Zatímco zemská církev v Sasku byla v duchu Lutherovy koncepce podřízena panovníkovi, v českých zemích byl panovník zásadním odpůrcem zemské církve.Tak když chtěli stavové prosadit zákonné uznání zemské církve, museli panovníka nějakým způsobem donutit, aby ji respektoval. Jak stavové tak Mitmánek viděli jádro sporu především ve volbě vlastního biskupa. Nejschůdnější cestou jak se vyhnout otevřenému konfliktu bylo pro ně ovládnutí konzistoře. Vážný pokus o to učinili r. 1543. Po některých tajných přípravách byl svolán na 25. duben, čtyři dny před začátkem zemského sněmu sjezd utrakvistických kněží a stavů. Shromážděnému kněžstvu předložil administrátor Mystopol tři otázky, týkající se stěžejních zásad Lutherova učení: 1. je-li mše sv.obětí či

Page 103 of 191 nikoli, 2. zda se sluší uctívat a vzývat svaté, 3. ospravedlňují-li člověka před Bohem dobré skutky, či k ospravedlnění stačí pouhá víra. Přičiněním Mystopola a Mitmánka rozhodla sice valná většina první otázku podle Luthera, ale proti kladnému zodpovězení dalších dvou otázek se postavilo konzervativní křídlo vedené opatem na Slovanech Janem Nožičkou. Na shromáždění stavů byl přes odpor starověrného směru přijat návrh jak na volbu samostatného biskupa, tak návrh, aby se Bratřím nabídlo slyšení s vyjednávalo se s nimi o možnosti společné práce. Ale v otázce volby biskupa dobyla starověrná většina významného úspěchu dodatkem, že má být požádán král, aby svolil k volbě a zjednal zvolenému biskupovi papežské potvrzení. Když zástupci luterské strany předložili svá usnesení králi, narazili na odpor. Král zdůraznil, že podle zemských zákonů není pro Bratry v zemi místo, odmítl také dát svolení k volbě biskupa a slíbil pouze, že se přičiní, aby utrakvističtí kandidáti kněžství byli svěcení od katolických biskupů v blízkém sousedství. Zároveň nařídil Mystopolovi, aby o svátku Božího Těla se konal obvyklý průvod. Mystopol poslechl jen nerad a nevzdal se myšlenky odstranit procesí, neboť bylo veřejným vyznáním víry ve svátostného Krista a to bylo v příkrém rozporu s učením Lutherovým. Pronesl kázání ostře zahrocené proti starověrným utrakvistům a prosti katolíkům. Mitmánek si počínal ještě odvážněji. Ve slyšení, které měl spolu s Mystopolem u krále Ferdinanda řekl králi do očí, že jako křesťanský panovník nemá co zasahovat do náboženských záležitostí. Oba byli přísně potrestáni. Administrátorovi bylo zakázáno kázat a Mitmánek musel odejít do ciziny, odkud se již nikdy trvale nevrátil. Mystopolův obrat a nové pokusy o sjednocení utrakvistů s katolickou církví: Rázné zakročení královo způsobilo, že Mystopol udělal podobný přemet jako kdysi Cahera. Stal se z něj horlivý starokališník. Strana podobojí se vrátila zase k dřívějšímu stanovisku, podle něhož se mělo ustanovení biskupa postarat král v dohodě s papežskou kurií. Na sněmu r. 1545 bylo dohodnuto mezi stavy podjednou a podobojí, že společným biskupem se stane litoměřický biskup Jan Horák, vychovatel králových dětí. Tento biskup měl světit kněze obou stran a vykonávat trestní pravomoc společně s oběma konzistořemi. Provedení smlouvy však překazil odboj českých stavů proti králi r. 1547. Král nad stavy zvítězil a snažil se toho využít k uskutečnění svého dávného plánu, sjednotit podobojí s katolíky podle kompaktát. Zprvu nebylo mnoho vyhlídek a proto král na chvíli ustoupil a pracoval v ústraní s pomocí Mystopola. Sjezd strany podobojí r. 1549 se postavil proti smiřovacím pokusům. Mezi přítomnými se ozvala slova, že je lepší se spravovat biblí než nálezky lidskými /kompaktáty/. Když si pak král na moravském sněmu v Brně stěžoval na vzrůst rozmanitých sekt a žádal, aby katoličtí duchovní byli uvedeni zpátky na fary, z nichž byli vypuzeni, prohlásil zemský hejtman Václav z Ludenic s velkou odvahou a za hlučného souhlasu přítomných, že v této věci se stavové nehodlají králi podrobit. :“Dříve Morava v ohni a popeli zhyne, než aby trpěla nějakého u víře nucení“. Po tomto neúspěchu zvolil král jinou cestu. Hleděl si získat více vlivu na konzistoři podobojí. První úspěch se dostavil již r. 1554. Tehdy stavové svolili, aby král ustanovil defensory z řad stavů /bez nichž administrátor nemohl nic podnikat/ v dorozumění s nejvyššími úředníky a zemskými soudci. Dříve stavové volívali defensory sami, nyní se svého práva vzdali v králův prospěch a zmenšili tak svůj vliv na konzistoř. Potom šlo králi o to, aby si pojistil vliv i na jmenování administrátora a ostatních členů konzistoře. Zde chtěl postupovat zvolna, aby nevydráždil stavy k odporu. Mystopol ztrácel půdu pod nohama a nebylo obtížné jej donutit, aby se úřadu vzdal /1555/. Když pak král stvrzoval dva jeho nástupce, zvolené obvyklým způsobem od stavů, neopominul vytknout s důrazem, že volba stavů nabývá platnosti teprve jeho potvrzením a že mu přísluší zkoumat způsobilost zvolených osob. Připravoval se tím na rozhodný krok, který učinil r. 1562. Než k němu došlo, pokusil se král čelit i jinak vzrůstu luterského křídla strany podobojí i vyhraněných luteránů mezi německým obyvatelstvem v pohraničí. Bylo málo dobrých a

Page 104 of 191 vzdělaných utrakvistických kněží. Mnozí patronové dávali přednost uchazečům, kteří studovali na luterských univerzitách a tam byli zřízeni /tedy ne vysvěceni biskupy/ k vykonávání duchovního úřadu. Tak rostl v Čechách počet luterských duchovních a mnohé fary, spravované dosud kněžími katolickými nebo řádně vysvěcenými utrakvistickými přecházely do jejich rukou. Ferdinand nemínil tento stav trpět a na podzim r. 1554 vydal rozkaz vrchnostem, aby nebraly na své fary duchovní bez vědomí konzistoře a aby nerozchvacovaly zádušní statky. Mnoho pánů a rytířů bylo předvoláno do Prahy i s luterskými duchovními z jejich panství před králova syna, místodržitele Ferdinanda, jenž otci horlivě pomáhal. Plného úspěchu dosaženo nebylo. Značný počet duchovních měl sice opustit zemi, ale to vzbudilo pozornost v říši, kde Ferdinand vedl důležité jednání se stavy, a proto se rozkazy neplnily přísně. Když pak se v Německu r. 1555 uplatnila zásada „Cuius regio eius religio“, bylo těžké bránit domácí šlechtě, aby se touto zásadou také řídila, a luterství se šířilo dále a prostupovalo stále více stranu podobojí. Když se luterská vlna příliš zvedla, vyvstala proti ní opět starověrná strana v církvi podobojí. V popředí stál probošt koleje Všech svatých N. Havel Vodňanský. Ten se dal do boje s univerzitními mistry, které považoval za hlavní původce luteranizace. To bylo králi vítáno a rád přijal r. 1562 Vodňanského pamětní spis, poněvadž mohl odůvodnit kroky proti radikálům jako obranu starověrných utrakvistů proti útisku. Na podnět Vodňanského se konala v Praze porada konzervativních duchovních a z ní vyšla králi nová petice. Král jí chtěl vyhovět a předvolal přes dvacet duchovních luterského křídla před komorní soud. Předvolaní předložili králi vlastní pamětné spis, v němž formulovali své vyznání víry a žádali krále, aby je schválil. Král nechtěl věc hnát do krajnosti, proto nedal za pravdu žádné straně a kněžím přikázal, aby se nesvářili a drželi se kompaktát a starobylých řádů. Potom se král znovu vrátil k úmyslu ovládnout konzistoř. Když bylo r. 1562 třeba ji obnovit a stavové jako obvykle provedli volbu, Ferdinand to odmítl a sám jmenoval administrátory – jeden z nich byl kupodivu Mystopol, druhý Martin Mělnický – a deset členů konzistoře většinou z duchovních, zvolených stavy. Stavové se bouřili a poukazovali na starobylá práva. Král nad ně snadno vyzrál. Věděl, že stavovské nároky spočívají pouze na zvykovém právu a nikoli na pravých privilegiích, a proto žádal, aby stavové svá práva prokázali, věda, že se jim to nepodaří. Konzistoř se potom nemohla příliš vzpírat králi, třebaže se oba administrátoři před svým jmenováním okázale znovu přihlásili k směru luterskému. Samý podvečer života dočkal se král Ferdinand aspoň základního splnění toho, oč celý život stál a co se zdálo dávat záruku, že také v budoucnu bude směr jeho politiky zachován. Z Říma došlo fakultativní povolení kalicha a r. 1564 bylo slavnostně vyhlášeno. Dva dny na to 25. července panovník zemřel. Brzká budoucnost však přinesla v jeho očekávání zklamání. O to, co by snad dovedlo dát českým dějinám jiný směr, kdyby se dostavilo o sto let dříve za Jiřího z Poděbrad, potomci husitů již nestáli. Reformace a Jednota Bratrská: Martin Luther a bratr Lukáš Pražský: S Jednotou bratrskou se seznámil Luther ještě dříve než s utrakvismem. Dostala se mu do rukou bratrská Apologie z r. 1511, vytištěná v Norimberku. S názory, v ní obsaženými však nesouhlasil a díval se na Jednotu jako na“kacířské pikarty“, kteří se povyšují nad bloudící a neosvícené, místo aby s nimi z lásky trvali v jednom církevním společenství. Teprve později, když se úplně rozešel s Římem, zaujal Luther k Jednotě přátelštější postoj. Už předtím se však vyskytli mezi bratřími jednotlivci, kteří se o luterství živě zajímali. R. 1520 vyšel v Basileji a v Augspurku spisek mladého českobratrského humanisty Oldřicha Velenského, ve kterém dokazuje, že Petr nikdy nebyl v Římě. I Luther pak tohoto spisku užíval. R.1521 vydal Velenský v mladoboleslavské tiskárně překlad Erasmovy Rukověti křesťanského rytíře a v předmluvě mluví s velkou

Page 105 of 191 chválou o Lutherovi. Rok na to navázali bratří styk s Lutherem prostřednictvím Pavla Sperata.Dodali mu německý překlad své Apologie a katechismu. Luther nebyl s mnohými věcmi spokojen- jmenovitě se mu nelíbilo, jak smýšleli o sedmi svátostech, zvlášť o eucharistii. /že Kristus je v ní přítomen pouze duchovně, ne tělesně/ a také to, že podceňovali spasitelnou moc víry bez skutků – ale aby si bratry neodradil, jednal s nimi mnohem mírněji, než bylo u něj v polemikách zvykem. Svůj názor na eucharistii vyložil ve svém spise r. 1523 . Za Jednotu mu odpověděl hlava Jednoty Lukáš Pražský. V této odpovědi se vyslovil mluvčí Jednoty velmi rozhodně proti názoru o ospravedlnění pouhou vírou. Třebaže měl na věci stejný názor jako Luther, rozhodovalo u něj, co slyšel o mravním životě studentů wittenberské univerzity a přání, aby si Jednota zachovala svou kázeň a přísné řády. Tak Lukáš svým vlivem zadržela Jednotu od těsnějšího spojení s Lutherovými stoupenci. Podobně potlačil pokusy o šíření názorů Zwingliho mezi bratřími. Teprve p jeho smrti /1528/ ustal v Jednotě odpor proti luterským názorům. Sbližování s luterstvím: Po Lukášově smrti přišla ke slovu násilně potlačovaná opozice a usilovala o novou orientaci Jednoty. Vavřinec Krasonický spisem „O učených“ obhájil potřebu vzdělání proti opačným tendencím zastávaných Lukášem. Na shromáždění v Mladé Boleslavi r. 1530 bylo přijato do Jednoty dvacet šlechticů v čele s Konrádem Krajiřem, čímž byla prolomena dosavadní uzavřenost Jednoty. Jednota se smířila se světem a toužila dobýt si v něm uznání a moci. R. 1530 se vypravili noví bratrští studenti do Wittenberku a krátce na to začala práce na nové bratrské konfesi, jíž se měla jednota představit světové reformaci. Byla přijata Lutherova zásada o ospravedlnění pouhou vírou, svátosti redukovány na dvě a provedeny další změny, takže Luther byl zcela spokojen. Podráždilo jej však, když Jednota vydala r. 1532-33 dvě německé verze své konfese s rozličným zaměřením. Jedna se přizpůsobila Lutherovi, druhá v Curychu měla ráz blízký Zwingliánství. V obou případech se však Bratří obrátili zády k vlastní tradici. R. 1532 byl Jan Augusta zvolen za biskupa. Lišil se povahou od většiny bratří. Byl v jednotě hlavním stoupencem sblížení s utrakvisty, ale byl i pro sblížení s reformací vůbec.R. 1533 předložili bratří latinskou konfesi i Ferdinandovi, aby ho poučili o své nauce a vyvrátili pomluvy. Až do r. 1537, kdy český zemský sněm o ní odmítl jednat, věřili, že se prosadí bez cizí pomoci. Skutečných úspěchů se však dostavilo velmi málo, zato Jednota ztratila vnitřní jistotu, propadla věroučné rozkolísanosti a také kázeň polevila. /otázka lichvy, problémy v oblasti sexuální/. Na synodě r. 1546 senior Roh veřejně přiznal, že Jednota nešla správnou cestou. Jednota v polovině 16, století: Po nezdařeném odboji proti králi r. 1547 uměli čeští luteráni svalit hlavní odpovědnost na Jednotu a hněv králův na ni dopadl velmi těžce. Proti bratřím byly obnoveny přísné Vladislavovy mandáty a několik tisíc se jich tehdy vystěhovalo z Čech do Polska, do Pruska a zejména na Moravu, která se povstání nezúčastnila. Moravská města Přerov, Prostějov a Ivančice zaujala podobné místo, jaké mělo dosud Litomyšl a Mladá Boleslav. Jan Augusta byl r. 1548 zajat a zůstal v žaláři až do r. 1564, jeho druh Jakub Bílek strádal na Křivoklátě 13 let. Jednota dostala příležitost, aby se rozpomenula na svůj dřívější svéráz. Lutherův ctitel Augusta ztratil uvězněním pro život Jednoty veškerý význam a na vedoucí místo se vyšinul Jan Blahoslav. Byl rodákem z Přerova , studoval v Německu a ve Švýcarsku. R. 1557 byl zvolen biskupem a zdržoval se ponejvíce v Ivančicích, po smrti biskupa Jana Černého se stal hlavou Jednoty a spravoval ji do r. 1571, kdy zemřel v Moravském Krumlově. Jeho věhlas se zakládal především na jeho literární činnosti. Sbíral a pořádal „Akta Jednoty bratrské“. Mnoho péče věnoval vzdělávání českého jazyka a zanechal po sobě „Gramatiku českou“ a skvělou ukázku překladatelského umění v překladu Nového zákona. Tento Blahoslavův znamenitý překlad, pořízený už také podle řeckého textu s přihlížením k jiným vynikajícím překladům, se stal podnětem k překladu

Page 106 of 191 ostatních knih Písma sv. Toto dílo bylo vydáno v šesti dílech v letech 1579-93 v Kralicích u Brna. Blahoslavův překlad Nového zákona tvoří šestou část Kralické bible. Blahoslav se také postavil na obranu vyššího vzdělání a uměleckých snah svou „Filipikou proti misomusům“. Měl lví podíl i na přípravách bratrského zpěvníku, který byl vytištěn r. 1561 v polském městě Šamotlukách. Narozdíl od Augusty se klonil Blahoslav spíš spíše k reformaci Kalvínské. Po r. 1580 v Jednotě převládl kalvinismus. Ke kalvinistům poutala bratry především snaha o mravný život, na němž luterskému hnutí příliš nezáleželo. Podle toho, jak kdo žije, usuzoval Kalvín zda je či není předurčen ke spáse. To bylo Jednotě blízké a její příslušníci mívali snahu projevovat navenek co největší umravněnost. Někteří je za to chválili, jiní je obviňovali z pokrytectví. Ke konci 16. stol. stála tu Jednota jako jedna z četných protestantských denominací. Mohla se honosit dobrou úrovní svého školství. Kdežto Blahoslav sám žil ještě po příkladu bratra Řehoře v přísném celibátu, ženatých duchovních stále přibývalo a kol. r. 1600 byli všichni jejich duchovní ženatí, biskupy nevyjímaje. Ostatní reformační směry: V českých zemích se objevily i některé menší radikální skupiny, které bývají označovány jako lidová reformace. - Nejradikálnější byla odnož Jednoty zvaná Malá stránka. Její stoupenci chtěli zůstat uzavřeni světu. Nakonec bylo odmítnuto Kristovo božství a Nejsvětější Trojice. Malá stránka brzy zanikla. - Mikulášenci. Větší životnost měla sekta mikulášenců, založená Mikulášem z Vlásenice. Navenek se její stoupenci hlásili k utrakvismu, konali však vlastní shromáždění. Byli reakcí na úpadek náboženského cítění. - Jednota habrovanská. Jejím zakladatele byl rytíř Jan Dubčanský ze Zdenína. Původně se hlásil k utrakvismu, ale podlehl názorům Zwingliho. Vydal několik knih, které vykládaly jejich nauku. Tím vzbudil velkou pozornost a byl uvězněn. Po jeho smrti sekta zanikla. - Nejméně ohlasu v českém a moravském obyvatelstvu měli novokřtěnci. Byli to většinou příchozí, kteří uprchli ze Švýcar a z jižního Německa před pronásledováním. Usazovali se v Mikulově a v jiných jihomoravských městech i na venkově. Jejich vůdcem byl Baltazar Humaier, bývalý profesor teologie v Ingolstadtu, upálený však na rozkaz krále Ferdinanda ve Vídni. Týž osud stihl i organizátora novokřtěnců na Moravě Jakuba Hutera. Podle něj se moravsští novokřtěnci jmenovali Huterští, lid jim říkal habáni, nebo toufaři. V nauce nebyli jednotní a i na Moravě mezi nimi docházelo ke sporům. Jedna část učila, že jejich nauka má být šířena i mečem, jiní tomu odporovali. Král jim nepřál a rozpoutal na Moravě pronásledování. Moravská šlechta si jich však cenila pro jejich pracovitost a zručnost. A proto nedopustila, aby se královy příkazy splnily a aby novokřtěnci opustili zemi. Zabývali se zemědělstvím i řemeslnou prací. Provozovali mlynářství, tkalcovství, zámečnictví a keramiku. Šlechta a bohatí měšťané rádi kupovali jejich výrobky. Poměry mravní a národnostní: Jaký měla reformace vliv na mravní úroveň obyvatelstva a jak se projevila po stránce národnostní? Historikové se shodují v tom, že ve srovnání s husitskou dobou se úroveň mravního života všeho obyvatelstva v 16. stol. velmi snížila. Čtvrtý článek kompaktát byl základním bodem husitského programu a nebyl mrtvou literou. Až ke konci 15. stol. nastává odklon od staré

Page 107 of 191 mravní praxe a v době následující přešel k volnosti mravů těžko srovnatelnou s husitskými zásadami. O mravním životě luterského a utrakvistického duchovenstva nashromáždil mnoho zpráv Zikmund Winter v „Životě církevním v Čechách“. Vykládá o mravní přísnosti husitského kněžstva a ukazuje, že husitská upřímná snaha o mravní reformu způsobila očistu i u katolického kněžstva. To konči v době protestantské. Duchovenstvo nebylo s to, aby povznášelo mravnost u laiků, nýbrž pozbylo vážnosti, by bývalo i samo špatným příkladem. Ještě více je stížností na laické vrstvy. Francouzský historik E. Denis ve svém „Konci samostatnosti české“ z r. 1893 píše:“ Všechny třídy strádají tehdáž týmiž neduhy, jichž téměř nemírní různost sociální – sobectvím, lhostejností k věcem veřejným, hrubostí a porušeností mravů, touhou po rozkoších a marnotratnictvím. Šlechta je ve všem vzorem a její nešťastný příklad svádí všechen národ.“ Stejně hovoří mnozí jiní historikové. Národnostní poměry: Od dob Přemysla Otakara II. nebyly Čechy a Morava tolik zaplaveny německým živlem jako v pol. 16. stol. a na začátku stol. 17. Husitskými válkami se počet německého obyvatelstva snížil, ale potom ho opět začalo přibývat jednak návratem uprchlíků, jednak přistěhovalectvím.V 16. stol. německý živel vzrostl hlavně v západních a severních Čechách a jeho hranice se posunuly dále do nitra země. Začala se poněmčovat i mnohá dosud česká města. Na Moravě si Němci zachovali své državy i přes husitské války a přední královská města Brno, Olomouc, Jihlava, Znojmo zůstala německá. Poněmčila se i část české šlechty, jmenovitě některé větve Lobkoviců, Švamberků, Vartemberků, Kolovratů, Vřesovců, Berků z Dubé, Valdštejnů a Kaplířů, sídlící poblíž zemských hranic. Tento jev bývá vysvětlován příčinami povahy hospodářské. Je nepochybné, že bohatství Čech a Moravy vždy přitahovalo cizince. Právě tak nepochybný je však i velký vliv luterství na poněmčení značné části české oblasti. Po celé 15. století české kacířství bylo jakou obranou proti vnikání cizinců do české země. Přijetím německého náboženství však dávné nepřátelství bylo zapomenuto a z nevraživých sousedů se stali přátelé. Zatímco husité německá křižácká vojska z Čech vyháněli, jejich luterší potomci otevřeli Němcům brány země dokořán. Za německými řemeslníky přicházeli jejich kazatelé a učitelé, česká šlechtická luterská mládež viděla ve Wittenberku Řím a v Drážďanech Paříž, odcházela tam na studie a odtud přiváděla predikanty, kteří jejich poddaným hlásali cizí řečí novou víru a řídili jejich školy.

Page 108 of 191

XIV. české církevní dějiny – počátky katolické obnovy před Bílou horou. Právě v době, kdy se pozice katolické církve v českých zemích zdála beznadějná, překročil protestantismus svůj vrchol. Luther zemřel r. 1546, rok nato byli knížecí obhájci luterství na hlavu poraženi a v samotném luterství propukly hluboké rozpory. Pod Melanchtonovým vedením se postavil umírněný směr proti směru přísně luteránskému a také mezi luteránským a kalvínským protestantismem došlo k velmi ostrým sporům. Naproti tomu katolíci nabírali síly na Tridentském koncilu v dobře promyšleném protiútoku. Vznikly nové řády v čele s Tovaryšstvem Ježíšovým, které nesly katolickou obnovu přes Alpy. Tyto změny se dotkly také našich zemí. Uvedení jezuitského řádu do českých zemí a jeho působení v předbělohorské době: Tovaryšstvo založil r. 1540 Španěl Ignác Loyoly. Jeho myšlenkou bylo vojsko vyvolených rytířů, kteří pod nejvyšším velitelem Kristem měli bojovat za církev a za její viditelnou hlavu – papeže.Tovaryšstvo charakterizoval velmi přísný výběr kandidátů a vysoké požadavky, kladené na jejich duchovní, asketickou a vědeckou přípravu. To byly předpoklady k tomu, aby se řád mohl pokusit o věc lidsky neuskutečnitelnou: zastavit vzrůst protestantismu a znovuzískat ztracené katolické pozice v Evropě. Petr Canisius: R. 1551 založil Ferdinand I. jezuitskou kolej ve Vídni a brzy potom se na podnět pražské kapituly a některých šlechticů začalo uvažovat o uvedení jezuitů do Čech.. Představený vídeňské koleje, Holanďan Petr Canisius se vypravil r. 1555 do Prahy, aby tam vyjednal vše potřebné ke zřízení koleje. Ubytoval se u Křížovníků u Karlova mostu. Pražské kláštery byly po husitské době z největší části v troskách a arcivévoda Ferdinand mu dal na vůli, aby si některý z nich pro budoucí kolej vybral. Canisiovi se pro výhodnou polohu nejvíce zamlouval dominikánský klášter u sv. Klimenta. Několik mnichů, kteří tam bydleli, bylo posláno do opuštěného kláštera na Františku, odtud přešli r. 1625 ke sv. Jiljí. Počátky Jezuitů: V dubnu r. 1556 přišlo do Prahy prvních dvanáct členů nové koleje, rodem Belgičanů a Němců. Jejich počátky byly těžké, jednak pro malou přízeň obyvatelstva a také pro neznalost řeči. Ale houževnatost a vědomí velkého úkolu v zemi, prosáklé kacířstvím vše překonaly. Na radu Canisiovu nerozviřovali hladinu věroučnými disputacemi a věnovali se školství a výchově mládeže. Zde měli rozsáhlé pole působnosti. Vysoké učení Karlovo bylo v úpadku /v polovině 16, stol.se tam po osm let vůbec nekonaly zkoušky/ a nebylo těžké s ním konkurovat. Ve své koleji, pro niž se ujal název Klementinum , zřídil řád hned r. 1556 gymnazium a zároveň zde byly konány přednášky z filozofie a teologie pro výchovu kněžského dorostu. Škola začala vábit studenty domácí i zahraniční. Kolej zapouštěla kořeny a byla opěrným bodem v zápase s českými nekatolíky. R. 1562 dal král koleji právo udílet doktorské grady z filozofie a teologie, čímž ji postavil na roveň univerzitě. Při koleji byl zřízen konvikt pro šlechtice a seminář pro chudší žáky. Pro oba ústavy byly později postaveny prostorné budovy. Nynější Klementinum bylo postaveno v letech 1653-1722. Vyučování bylo bezplatné a vyučovací řečí byla latina. O ušlechtilou zábavu bylo postaráno divadelními hrami, hudbou a slavnostními disputacemi. R. 1567 hráli žáci na klementinském nádvoří za velké účasti lidu tragédii Svatý Václav od Mikuláše Salia. Pro duchovní formaci žactva měla velký význam mariánská družina. Jejím prvním starostou byl Edmund Kampián, rodem Angličan, který po návratu do vlasti zemřel mučednickou smrtí. Je uctíván jako blahoslavený.

Page 109 of 191 Posílení řádu českými členy a jeho šíření: Jezuité se snažili také o posílení a upevnění víry těch, kteří zůstali církvi věrni. Proto hned po příchodu do Prahy začali kázat. Kázání byla zpočátku jen latinská a německá. Česky bylo možno kázat až r. 1559, když přišli do Prahy první jezuité, kteří se na svůj úkol připravovali v Římě pod vedením sv. Ignáce. Byli to Valentin Vojt a Ondřej Pěšín. Po nich přišli Maria a Řehoř Volfkangové a nakonec Václav Šturm a Baltazar Hostounský. Potom počešťování pražské koleje postupovalo rychle, neboť kolej si vychovávala i doma svůj dorost a také nizozemští jezuité se snažili učit česky. Pak mohli jezuité také česky zpovídat a konat misie v pražském okolí. Někteří čeští páni se tehdy oženili se španělskými šlechtičnami, jež byly dvorními dámami na císařském dvoře a tyto ženy se usilovně snažily obnovit pokleslou katolickou vroucnost. Byla to zejména Kateřina z Montfortu, choť Adama z Hradce a Marie Manriquez de Lara, choť Vratislava z Pernštejna. Jejím vlivem byli pozváni Václav Šturm a Baltazar Hostounský, aby konali misie na Pernštejnsku a Litomyšlsku, kde žilo mnoho luteránů a bratří. Misionářům se podařilo obrátit na katolickou víru několik tisíc podaných. Tím, že se pražská kolej počeštila, bylo možné uvést řád na český venkov. Vilém z Rožmberka založil jezuitskou kolej v Českém Krumlově /1586/, Adam z Hradce v Jindřichově Hradci/1594/, Jiří Popel z Lobkovic v Chomutově/1589/. Císař Rudolf založil kolej v Kladsku /1597/. Na Moravu uvedl jezuity biskup Vilém Prusinovský. První kolej byla založena v Olomouci r. 1566 a po ní následovala r. 1573 kolej v Brně. O moravských kolejích bude zmínka později. Působení starých řeholí: K oživení náboženského života přispěly z části i starší řehole, které se začaly pomalu zvedat z dosavadního úpadku. Benediktinský řád se začal konzolidovat od pol. 16. stol. Opatství břevnovské mohlo r. 1550 znovu obsadit Sázavu. Břevnovský opat Volfkang Selender, bývalý převor od sv.Emerama v Řezně horlivě prosazoval řádovou reformu. Za jeho opatské správy se začala tvořit později tak významná česká kongregace benediktinských klášterů. V premonstrátském řádu našlo pochopení úsilí Tridetského koncilu o reformu u tepelského opata Jana Mauskoniga a louckého opata Sebastiána Freitaga. Oba založili ve svých klášterech gymnazia a loucký opat také tiskárnu. Jezuitský odchovanec Jan Lohel, člen tepelského kláštera se stal opatem strahovským a pak pražským arcibiskupem /1612-22/. Byl druhým zakladatelem Strahova. Jako generální vikář premonstrátů v Čechách, na Moravě, ve Slezsku, Uhrách a Polsku se velmi zasloužilo obrození řádu . V jeho díle pokračoval Lohelův nástupce na Strahově Kašpar Questenberg , který jako poradce arcibiskupa Harracha měl značný podíl na postup rekatolizace v zemi. Cisterciáci dostali pomoc od mateřských klášterů v Německu. Vyšší Brod se dobře udržel bez cizí pomoci a ve druhé pol, 16. stol. provedl na svém území důkladnou reformu. Sousední Svatá Koruna však živořila také vinou Rožmberků, kteří jí odňali téměř všechny bývalé statky. U křižovníků s úspěchem usiloval o pozvednutí kázně velmistr Antonín Prus z Mohelnice. Řádová kapitula z r. 1554 stanovila mimo jiné, že každý křižovník musí denně sloužit mši sv. Prus byl Canisiovým přítelem a horlivě podporoval jezuitský řád. R. 1558 jej císař Ferdinand I. jmenoval biskupem vídeňským a r. 1561 prosadil jeho potvrzení za arcibiskupa pražského. Velmistrem řádu zůstal však až do své smrti. Potom oba tyto úřady zastával jeho nástupce Martin Medek.

Page 110 of 191 Žebravé řády měly mnoho nedostatků. Pomoc, jež jim byla poskytována ze sousedství se neosvědčila. Do českých klášterů byli posílání ze zahraničí řeholníci, kteří se doma neosvědčili a přeložením měli být potrestáni.

Znovuobsazení pražského arcibiskupského stolce, arcibiskupové doby předbělohorské: Samotná činnost řeholí by nestačila k rekatolizace země. Bylo třeba znovu obsadit arcibiskupský stolec. Bylo o tom dlouho jednáno, naléhaly pražská kapitula i Řím, ale vyřízení záležitosti ztěžovaly starosti o jeho hmotné zabezpečení, neboť někdejší arcibiskupské statky byly úplně rozchváceny. Teprve 5. září r. 1561 byl ustanoven arcibiskup. Byl jím Moravan Antonín Prus z Mohelnice. Bylo mu 43 let, těšil se králově přízni, kterou si získal jako velmistr křižovníků a pak jako arcibiskup vídeňský. Vynikal vzděláním, jazykovými schopnostmi a řečnickým uměním. Protože si podržel hodnost velmistra křižovníků, král se nemusel tolik starat o jeho hmotné zabezpečení. Zlatá bula Ferdinanda I. z r. 1562, kterou bylo obnoveno pražské arcibiskupství, určila arcibiskupovi z panovníkových prostředků roční důchod 14 000 kop míšeňských grošů. Arcibiskup dostal také dům na Hradčanech. Císař Rudolf mu později místo platu postoupil statky oseckého a světeckého kláštera. Působení arcibiskupa Antonína Prusa /1561 – 80/: Hned na začátku se odebral arcibiskup Prus do Tridentu a s velkým úsilím se tam snažil na přání panovníka dosáhnout ústupků, které by mohly být základnou pro sjednocení katolíků s utrakvisty pod jednotnou duchovní správou. Ferdinand si představoval, že arcibiskup získá povolení světit utrakvistické kněze a ti mu slíbí poslušnost a že se budou držet kompaktát, takže by arcibiskup postupně nabyl duchovní pravomoci nad celou zemí. Svaté přijímání mělo být podáváno pod jednou nebo pod obojí způsobou, jak by si to přáli věřící. Koncil nechal otázku kalicha otevřenou a rozhodnutí svěřil papeži. Jednání nebylo lehké, protože italští a španělští kardinálové a jezuité je brzdili, ale nakonec císař dosáhl toho, že Pius IV. brevem z r. 1564 povolil přijímání pod obojí způsobou v Čechách a na Moravě a v některých sousedních zemích. Papež zde opravdu vyšel vstříc císaři až na samou myslitelnou mez, neboť nežádal žádné nesplnitelné podmínky, jen to, aby přijímající kromě předcházející zpovědi vyznali víru, že Kristus je přítomen celý pod každou způsobou. Sám arcibiskup při slavnostním vyhlášení podával u sv. Víta pod obojí způsobou, stejně tak dokonce i jezuité. Byl to však pozdní, proto neúčinný lék. Protestanté se povolením kalicha získat nedali, horlivější katolíci je nesli nelibě protože věřící jen mátlo a u utrakvistů ztrácelo na významu pro nejasnosti ve věci ordinace kališnických kněží. Papežské breve o kalichu se o otázce svěcení kališnických kněží nezmiňovalo. Císař i arcibiskup byli toho názoru, že utrakvističtí kandidáti mohou být svěceni, pokud se zaváží, že budou svátost oltářní udělovat dle papežského ustanovení a Pius IV. toto stanovisko potvrdil. Když však utrakvisté hned po vyhlášení breve žádali o vysvěcení svých kněží, arcibiskup musel jejich žádost opětovně odmítnout, neboť podmínky indultu vůbec nevzali na vědomí. Opomíjeli zpověď a dále podávali nemluvňatům. Teprve když zasáhl císař, arcibiskup Prus vysvětil r. 1565 dvanáct utrakvistických kněží. Císařem v té době už nebyl Ferdinand ale jeho syn Maxmilián II. /1564-76/.Ve srovnání s otcem byl v náboženském ohledu velmi vlažný, v mládí dokonce projevoval sympatie k luterství, ale v českých zemích sledoval otcovu politiku a nevzdával se myšlenky na sjednocení podobojí s katolíky. Na jeho nátlak vysvětil arcibiskup utrakvistické kandidáty i v jarním termínu. Protože však ani potom utrakvisté předepsané podmínky nedodržovali, arcibiskup od r. 1567 odmítal utrakvistům svěcení /poslední zpráva o vysvěcení 30 utrakvistických kandidátů je z r. 1566/ a žádal císaře, aby mu

Page 111 of 191 k tomu u papeže obstaral fakultu. Papež Pius V. však nejen takovou fakultu odmítl, nýbrž arcibiskupovi přímo zakázal svěcení udílet pokud kandidáti slavnostně neodpřísáhnou formuli papežského indultu. Konflikt s utrakvistickou konzistoří a s císařem se ještě prohloubil, když arcibiskup r. 1573 vyžadoval, aby uchazeči o svěcení složili vyznání víry, předepsané koncilem. Tentokrát se do věci vložili i stavové a žádali panovníka, aby arcibiskupa ke svěcení donutil. Ten však neustoupil a císařova žádost o potřebnou fakultu pro arcibiskupa byla v Římě opět odmítnuta. Je zřejmé, že postavení arcibiskupa Antonína Prusa nebylo záviděníhodné. Ocitl se mezi dvěma mlýnskými kameny. Arcibiskup jako jeden z nejzasvěcenějších účastníků Tridentského koncilu chápal směr vývoje a stavěl se v principu za něj. Ale v metodách se řídil obtížnou domácí situací. Varoval se zbytečně dráždit nekatolické stavy, aby církvi nevzešly nové nesnáze. Proto ani nesvolal synodu, jak to nařizovaly tridentské dekrety – císař ji ostatně výslovně zapověděl - a rozhořčeně odmítl výtky papežského nuncia /r1568/. Ví prý nejlépe, co katolické církvi v Čechách prospívá a co nikoli. Poslušnost i vůči sv. Stolci musí být podle sv. Pavla rozumná. To, co je nerozumné a co odporuje jeho lepšímu přesvědčení, nelze na něm žádat. Pro obtížné finanční poměry arcibiskupa neuskutečnil ani jiný naléhavý příkaz koncilu, totiž seminář pro výchovu kněžského dorostu. Co však bylo v jeho silách, to konal svědomitě. Hned v dubnu 1564 svolal do Prahy všechny arcijáhny /Z někdejších deseti větší aktivitu vyvíjeli jen čtyři – plzeňský, horšovotýnský, bechyňský a žatecký/ a děkany a vyhlásil program obnovy, známý pod názvem „reformační artikuly“. Opatření v nich nastíněná měla pozvednout hlavně duchovní a mravní úroveň kléru. Arcibiskup také horlivě konal vizitace a svolával duchovenstvo na tzv. konvokace, aby se upevnilo ve víře a v plnění svých povinností. Pokud mu v tom nebránila nemoc, účastnil se takových shromáždění vždy osobně. Proti neposlušným a mravně pokleslým kněžím vystupoval vždy přísně. Právě tak energicky se však kněží zastával proti zvůli šlechty a dbal, aby katolická šlechta nenechávala fary ze zištných důvodů prázdné. Pro nedostatek kněžstva a pro lepší hmotné zabezpečení faráře byl ovšem sám mnohdy nucen jednotlivé fary spojovat. Prusovi nástupci: V Prusových šlépějích kráčel jeho nástupce Martin Medek /1581-90/ také rodák z Mohelnice a velmistr křižovnického řádu. Za jeho vlády se zvýšil vliv papežských nunciů, kteří s královým dvorem přesídlili r. 1583 do Prahy a setrvali tam až do r. 1612. Nuncius Bonhomini byl zasvěcen do českých poměrů už ve Vídni a po nedlouhém pobytu v zemi měl hotový plán jak pozvednout katolictví a jak postupovat vůči nekatolíkům. Byl to plod jeho porad s rektorem jezuitské koleje a s katolickými šlechtickými předáky. Neprovedl z něj mnoho, protože byl z Čech předčasně odvolán jinam. Prosadil nový gregoriánský kalendář, proti němuž se domácí i zahraniční protestanté stavěli jenom proto, že popud k němu vyšel od papežského dvora. Bonhomini jednal také o reformě univerzity, aby i katolíci měli na ni přístup a o zřízení alespoň dvou katolických far v Praze, jedné na Starém, druhé na Novém městě, ale marně. Stál také v pozadí akce proti Jednotě bratrské a vybízel císaře a jeho rádce, aby nekatolíkům nevyhovovali v jejich požadavcích. Pamětní spis, který předložil Bonhomini Rudolfovi II. r. 1584, byl prvním soustavným programem obnovy katolictví v českých zemích. Byl to odkaz Bonhominiho šťastnějším nástupcům v pražské nunciatuře. Prvním bodem byl opět požadavek tří far v Praze. Pak poukaz na nutnost obnovit pražskou univerzitu, aby byla českým katolíkům tím, čím byla za Karla IV. Protireformační program byl bohatší. Byl žádán rázný postup proti pikartům /Jednotě bratrské/. Bylo doporučováno, aby se čelilo nekatolickému tisku šířením dobrých katolických knih mezi lidem. Mělo se co nejdříve přikročit k vizitaci kněžstva diecézního i řádového a pak i k inkvizici kacířů. Nuncius radil, aby se začalo na královských statcích a statcích katolických pánů, a položil dokonce otázku, zda by neměli být pikarti a luteráni ze země vypovězeni, utrakvisté pak donuceni k unii s Římem. Pamětní spis byl znám v Říme i

Page 112 of 191 v Čechách. Rozšiřoval se a prohluboval, než Bílá hora vytvořila podmínky pro uskutečnění smělých návrhů. Po smrti Medkově po dvouleté sedisvakanci nastoupil na pražský stolec Zbyněk Berka z Dubé, příslušník starého českého rodu /1592-1606/. Aby byl zaručen jednotný postup katolických sil v zemi, musel se Berka před potvrzením volby zavázat, že v důležitých případech bude jednat po poradě s nunciem a s provinciálem jezuitů. Za něj došlo na popud nunciův r. 1605 ke svolání diecézní synody, na níž byly vyhlášeny tridentské dekrety a stanoveny tresty pro odpadlíky. Od r. 1604 podporoval arcibiskupa zdatný světící biskup Jan Lohel. Když Berka byl vystřídán Karlem z Lambergu /1606-12/, mladým, ale nemocným mužem, spravoval diecézi fakticky Lohel a po jeho smrti nastoupil na jeho místo /1612-22/. Církevní obnova na Moravě: Počátky církevní obnovy za biskupa Marka Kuena /1553-65/. Na Moravě vládla v náboženských věcech větší volnost než v Čechách. Moravská šlechta byla na králi Ferdinandovi nezávislejší než česká, neboť se r. 1547 neúčastnila vzpoury proti němu, takže král neměl záminku proti ní vykročit, když pod pláštíkem utrakvismu šířila luterství. Za takových okolností nebyly vyhlídky na úspěch katolické obrody právě růžové. Rekatolizaci zahájil energicky Marek Kuen. Aby mohl odhalit šalebnou hru luteránů, kteří se kryli kalichem, usiloval o dosažení jurisdikce nad utrakvisty, jejichž organizace byla v úpadku. Císařským rozhodnutí z r. 1562 mu byla přiznána pravomoc nad nimi alespoň ve věcech manželských. Povolení kalicha Piem IV. uvítal, protože se domníval, že tak bude odstraněna překážka, proč utrakvisté odpírají poslušnost. Ale i na Moravě, stejně jako v Čechách bylo s tímto opatřením příliš pozdě. Alespoň Olomouc byla r.1564 už skoro celá luteránská a vyhlášení kalicha tam nemělo na změnu poměrů žádný vliv. Biskup se tedy snažil pozvednout kázeň kléru, zejména řeholního a povznést pokleslé školství. Uvést do diecéze jezuity, od nichž si sliboval pomoc, se mu nepodařilo, protože nebyl s to zabezpečit hmotně jejich kolej. Biskup Vilém Prusinovský /1565-72/: Po Marku Kuenovi dosedl na olomoucký stolec dosavadní nejmladší tamní kanovník Vilém Prusinovský. Při nastoupení mu bylo 31 let. Byl odchován vídeňskými jezuity a potom dlouho pobýval v Itálii. Narozdíl od zdrženlivého současníka Ant. Prusa, Prusinovský mínil důsledně provádět tridentský reformní program. Král ho příliš nebrzdil, protože Morava byla klidnější než Čechy. R. 1566 Prusinovský dosáhl toho, že Maxmilián nařídil, aby i utrakvistické duchovenstvo podléhalo jeho dozoru. Na Moravě konzistoř podobojí neexistovala, vliv papežský nebyl veliký a utrakvističtí kněží se i předtím spravovali katolickou hierarchií, nebo neuznávali nad sebou vrchnost vůbec. Biskup se také snažil, aby na fary, kterých se zmocnili utrakvisté, zejména v královských městech, byli zase postupně dosazováni katoličtí duchovní. Neobešlo se to ovšem bez potíží. R. 1566 uvedl Prusinovský do Olomouce a r. 1572 do Brna jezuity. Jeho přičiněním byla později jezuitská kolej v Olomouci povýšena na akademii. Papež Řehoř XIII. r. 1573 biskupův plán schválila císař Maxmilián udělil koleji promoční právo. Přednášky na této dvoufakultní akademii byly zahájeny r. 1575. Z prvních profesorů vynikli Baltazar Hostounský, Václav Šturm a Ondřej Pěšín. Jezuité se biskupovi dobře odvděčili, neboť mu zajistili schopný kněžský dorost a zřízením šlechtického konviktu získali pro církev i šlechtický dorost a tím v budoucnosti oporu ve veřejném životě. Přes velké obtíže dosáhl biskup Prusinvský i toho, na čem papeži velmi záleželo: r 1568 uspořádal diecézní synodu v Olomouci. Shromáždilo se tu na 250 kněží pod vedením jezuitů a za předsednictvím biskupa. Synodální ustanovení měla pro církevní obnovu Moravy základní význam.

Page 113 of 191

Biskup Stanislav Pavlovský /1579-98/: Po předčasné smrti Viléma Prusinovského se vystřídali v Olomouci rychle za sebou Jan Grodecký, Tomáš Albín a Jan Mezoun, aniž mohli rozvinout pozoruhodnější činnost. Teprve biskup Stanislav Pavlovský mohl pokračovat v rekatolizačních snahách Viléma Prusinovského. Moravští jezuité přes počáteční obtíže pracovali tak úspěšně, že svým vlivem zasáhli i zahraničí. R.1581 byl v Olomouci zřízen papežský seminář, zvaný Collegium Nordicum, v němž studovali žáci ze severní a východní Evropy v počtu padesát, aby pak působili ve své vlasti jako misionáři. Byla to myšlenka italského jezuity Antonína Possevina, který pracoval jako misionář a vyslanec ve Švédsku a na dvoře cara Ivana Hrozného. V semináři studovalo vždy i několik Moravanů, kteří měli na farách vystřídat starší nespolehlivé duchovenstvo. V moravské šlechtě získali jezuité několik mocných příznivců v čele s Vratislavem z Pernštejna a rodem Berků z Dubé a mohli potom alespoň na jejich panstvích rozvinout rekatolizační činnost. Pavlovský posiloval postupně pozice katolíků v zemi. Jeho vytrvalost přinášela drobné, ale četné a trvalé úspěchy a byla více na místě než otevřený boj, který by stmelil moravské luterány k obraně. V letech 1582-3 konal generální vizitaci kněžstva po celé diecézi, aby zajistil poměry v kněžstvu. Vůči nekatolickým stavům biskup Pavlovský otevřeně nepřátelsky nevystupoval. Mezi moravskou šlechtou neměl tolik opory jako pražští arcibiskupové v české šlechtě, a věřil proto v úspěch vytrvalé usilovné práce než v nerovný boj s většinou. Kde mohl, podporoval kandidaturu katolických pánů na zemské úřady. I v práci o povznesení úrovně kněžstva se mu dařilo. R. 1591 mohl opět svolat synodu moravského kněžstva a vyhlásit na ní tridentské dekrety. R. 1584 zavedl gregoriánský kalendář. Kardinál František Ditrichštejn/1599-1636/: Za rok po smrti biskupa Pavlovského byl zvolen za jeho nástupce devětadvacetiletý František Ditrichštejn, krátce předtím již jmenovaný kardinálem. Narodil se z matky Španělky v Madridu, kde dlel jeho otec Adam jako vyslanec císaře Maxmiliána. Vzdělal se u jezuitů v Praze a v Římě a hned po nastoupení na biskupský stolec se jal horlivě pracovat pro obnovu katolictví. Velmi mu pomáhalo, že jeho předchůdci byla obnovena knížecí práva, neboť tím se stal první osobou na Moravě. Hned po intronizace si vymohl od papeže právo vizitovat všechny moravské kláštery a povznést tak tyto bývalé bašty katolicismu. Dával také dobrý příklad horlivou výpomocí v pastoraci. Za tím účelem se pilně učil česky. Politicky vystoupil po r. 1601. Prosadil, že do zemského soudu smí být přijat jenom ten, kdo složí katolickou přísahu „Matce Boží a všem svatým“. Téhož roku byly na jeho intervenci obsazeny městské rady v Olomouci a v Brně katolíky a r. 1602 byli vypovězeni z královských měst moravských predikanti. Jihlava a Znojmo se však ubránily a v Opavě byl na kardinála spáchán atentát, který se však nezdařil. R. 1603 zakázal Ditrichštejn podávat z kalicha, protože se za ním skrýval protestantismus. Rekatolizačním snahám však bránil nedostatek kněžstva, takže nebylo možné obsazovat fary katolickými faráři. Aby tomu odpomohl, vymohl si Ditrichštejn r. 1601 u papeže povolení na čas života, aby mohl užívat 15 alumnů papežského semináře pro Moravu a sám vydržoval na svůj náklad v olomouckém semináři také několik alumnů. Celkem jich bývalo 24-30. Velkým úspěchem kardinálovým bylo že se r. 1602 musel uchýlit do ústraní předák nekatolického moravského tábora Karel starší ze Žerotína. Po míru libeňském, kdy Morava připadla Matyášovi /1608/, se poměry zhoršily. Moravský sněm zvolil moravským hejtmanem opět Žerotína a k Matyášovi bylo vysláno poselství s žádostí o potvrzení politických i náboženských svobod. Čteme tam také větu: „Poněvadž víra je dar Boží a nikdo k ní nemůže být nucen, aby tedy jeho Milost nás všechny i jednoho každého při víře zákona Božího a náboženství křesťanského bez překážek všelijakých zůstaviti a nás v tom ujistiti ráčil“. Kardinál musel za změněných poměrů zahájit defenzivní politiku. Podařilo se aspoň to, že odpověď Matyášova na sněmu v Brně byla hodně neurčitá. Matyáš odpověděl vlídně, že

Page 114 of 191 nechce stavů utiskovat pro náboženství a že to nedovolí ani nikomu jinému. Postup rekatolizace se však ani potom nezastavil. Jestliže r. 1590 bylo na Moravě jen 70 katolických far, do r. 1619 stoupl jejich počet na 280. Na rekatolizaci působil brzdivě nevyjasněný poměr olomouckého biskupství k pražskému arcibiskupství. Olomoučtí biskupové nechtěli ani slyšet o metropolitním právu pražského arcibiskupa a za metropolitu uznávali arcibiskupa mohučského jako před r. 1344. I jinak byly mezi moravskými katolíky osobní rozpory. Ale v úsilí o vítězství katolicismu byli všichni jednotní. Katolická literární činnost: Do služeb rekatolizačních snah se postavilo i písemnictví.Šlo o to, vyrovnat se úrovní svým odpůrcům ale hlavně vyvrátit jejich bludné názory. Václav Hájek z Libočan /+1553/: S jeho jménem je spjat počátek těchto snah. Pocházel z utrakvistiké rodiny, ale po studií v Ingoldstadtě konvertoval ke katolictví, stal se knězem a působil jako kazatel u sv. Tomáše a stal nakonec proboštem staroboleslavským. Na podnět katolických pánů napsal „Kroniku českou“. Shromáždil bohatou látku z listin, z dějepisné literatury i z ústního podání, ale zpracoval ji tak, že mezery vyplnil svými výmysly. Hlavní váhu položil na český dávnověk, z něhož zachoval řadu starobylých pověstí, dobu husitskou probral stručně z katolického hlediska, ze své doby nepřináší mnoho zpráv. Kronika byla velmi oblíbenou lidovou četbou, ale způsobila mnoho zmatků. Tomáš Bavorovský z Bavorova /+1562/: V tehdejším ještě skromném katolickém literárním táboře je vedle Václava Hájka Tomáš Bavorovský. Od r. 1546 byl farářem v Plzni, pak se stal děkanem kapituly u sv. Víta v Praze. Zároveň působil jako kazatel na dvoře pana Viléma z Rožmberka na Krumlově. Z těchto kázání vyšla r. 1557 „Postylla česká“. Svědčí o tom, jak jadrně dovedl autor promluvit k duši a svědomé lidu, nešetřil mocných tohoto světa ani kněžstva. Zvláště kriticky hodnotil povrchnost domácího luterství. Okruh Václava Šturma: S příchodem jezuitů začíná v katolické literatuře převládat apologetický tón. Nejbystřejším apologetou té doby byl Václav Šturm/1533-1601/. Byl tuhým odpůrcem Jednoty bratrské, kterou pokládal za nejnebezpečnější pro katolicismus. Rozebral její nauku a ukázal rozpory v ní v několika pozoruhodných spisech. Nejobsáhlejší je „Srovnání víry a učení Bratří starších“. Nachází tyto rozpory v jejich učení: 1/ Sami činí to,co jiným mají za zlé, majíce jen sebe za dobré, svaté a bohabojné a jiné odsuzují. 2. v článcích víry mezi sebou nejsou jednotní a vzájemně se kaceřují. 3. sami se přiznávají k některým sektám a říkají, že se s nimi ve víře srovnávají, ale tyto sekty jsou navzájem nepřátelské a samy se srovnat nemohou. 4. učí mnohé články bludné a odporující katolické víře /o Nejsvětější Trojici, o církvi, o svátostech/ 5.učení bratrské je od jiných společností náboženských i od českých králů odmítáno a odsouzeno. Bratří odpověděli jen nevěcnými nenávistným nadávkami . Druhým velkým dílem Šturmovým je „Rozsouzení a bedlivé uvážení Velikého kancionálu od Bratří valdenských“ z r. 1588. Jezuitský teolog si uvědomuje, že nesprávná nauka,obsažená v písních může velmi ohrozit pravověrnost lidu. Zákulisí boje mezi Šturme a Bratrem Uberýnem osvětluje a charakter obou protivníků odhaluje jejich korespondence s pražským nakladatelem Jiřím Dačickým. Uberýn dostal do rukou Šturmovy „Důvody“ , proto Dačickému píše, že napsal odpověď na „Tlachy Šturmovy“ ale „Šturem trubač se spokojiti nechce a vždy vyskakuje, štěká, trhá a kousá“ a žádá nakladatele o vytištění svého spisku. Dačický poslal tento list r. 1587 Šturmovi do Krumlova, a ten mu odpověděl: „Vy máte typografii svobodnou a svá privilegia....a víte, jak se v tom chovati máte. Mně jste vděk učinili, že jste mé knihy vytiskli. Budete-li odporné těm tisknouti, proti mně nic neučiníte, ani mě tím nerozhněváte, ať to je cokoliv. Tím ten jistý člověk více rozum svůj ukáže. Vidím, že se na mne velice hněvá a zuřivých sov užívá, ale já se na něho ani žádného z nich hněvati

Page 115 of 191 nebudu, nýbrž rád ty odpovědi jeho přečtu. Neboť oni již tím svým ohlášením a tou hanebnou písní, kterou jsou teď proti mně složili, všechnu cestu k rozumnému a důvodnému odpovídání uzavřeli...Tu věrnost, kterou bych já od Vás žádal, máte každému zachovati. Neb, budeme-li pěkně, pokojně, důvodně proti sobě psáti, k poznání pravdy přijdeme“. Zvážíme-li práci českých katolických teologů 2. pol. 16. stol. a prvních let následujícího století, můžeme říci, že tito katoličtí apologeti a polemikové v boji o duši českého člověka zvítězili už před třicetiletou válkou a že ideově rekatolizace v českých zemích byla hotova již přede Bílou horou.

Page 116 of 191

XV. české církevní dějiny – vrchol a pád reformace, stavovské povstání, bitva na Bílé hoře. Česká konfese: Vypuštění kompaktát ze zemských svobod: Přes všechny počáteční úspěchy strany podjednou byla reformace až do let devadesátých stále na postupu. Mnozí pánové se považovali ve svých panstvích i za duchovní vrchnost a do záležitostí náboženství si nedali mluvit. Chtěli se také řídit zásadu „čí panství, toho náboženství“ , uzákoněnou v Německu mírem augsburským r. 1555. Katoličtí faráři, kteří se nepodřídili protestantské vrchnosti, byli odepřením desátků a dokonce zničením farních budov prostě donuceni odejít. Také poddaní, kteří se ve věcech víry nechtěli podrobit pánovu přání, byli obsílkami a všelijakým šikanováním zvikláváni ve svém odporu. Ve skutečnosti ovšem protestanté stále neměli zákonné uznání, neboť kompaktáta zaručovala ochranu pouze příslušníkům strany podjednou a starověrným utrakvistům. Proto stoupenci reformace v třetím roce vlády Maxmiliána II /1567/ přistoupili k činu, který jasně vyjadřoval jejich zaměření: slavnostně se zřekli české tradice a žádali panovníka, aby kompaktáta byla vypuštěna ze zemských desek, tj. aby přestala být zemským zákonem, k jehož šetření se dosud všichni králové přísežně zavazovali. Uvážíme-li, kolik krve a úsilí to stálo, než kompaktáta byla vybojována, a jak roztrpčení vyvolal Pius II., když prohlásil kompaktáta za neplatná, vidíme, jak hluboká propast dělila zluteranizovanou českou stavovskou společnost od jejích husitských předků. To, v čem husité spatřovali paladium českého státu, bylo pro jejich poprotestanštělé předky překážkou. Císař nejevil ke splnění tohoto přání stavů velkou ochotu. Konečně svolil, ale k souhlasu připojil klausuli, zeslabující zrušení kompaktát: „...však nejinak, aby v tomto království žádná jiná víra mimo stranu pod jednů a podobojí zpousobou přijímajících, tak jakž od starodávna v tomto království se zachovávalo, pod žádným vymyšleným obyčejem přijmána a trpěna nebyla“. Tak se stavové vlastně dostali do právně horšího postavení než dosud, poněvadž nebylo kompaktát, za něž by se mohli skrývat. Konzistoř dále zůstala v rukou starověrných utrakvistů. R. 1571 ji král ze své moci obnovil tak, že dosavadního administrátora a členy konzistoře propustil z jejich úřadu a ustanovil nového administrátora a nové členy konzistoře. Od té doby se již stalo pravidlem, že král obsazoval církevní úřady podobojí sám bez účasti stavů. Administrátorem r. 1571 se stal Jindřich Dvorský, stařec konzervativního smýšlení. Již předtím udržoval styky s arcibiskupem Prusem a s jezuity a na jaře r. 1572 tajně odpřisáhl všechny bludy a smířil se s církví. Začal pak zavádět katolické zvyklosti, nahrazovat některé ženaté kněze svobodnými a pečovat o to, aby podávání eucharistie malým dětem a svátek Husův byly pomalu odstraňovány. Nedal se od toho odstrašit, ani když lid projevoval nespokojenost. Za takových okolností zrálo u lutersky smýšlejících podobojí, nebo-li novoutrakvistů, jak je budeme dále podle obvykle užívané terminologie nazývat, rozhodnutí vymoci na králi ústupky zvětšeným nátlakem a odepřením daní. Česká konfese: R 1575 se stavům naskytla příležitost, aby si na císaři vymohli alespoň částečně splnění svých náboženských požadavků. V Praze zasedal sněm, na němž Maxmilián žádal stavy o značnější náklad na tureckou válku a o přijetí svého prvorozeného syna za krále. Stavové toho využili a jako podmínku položili, aby císař zvláštním majestátem /jako dříve v obojích Rakousích/ dal i v Čechách stoupencům reformace svobodu a aby vydal stavům dolní konzistoř, která by soudila jejich manželské pře a spravovala jejich duchovenstvo. Předložení těchto požadavků předcházely velké rozepře mezi nekatolickými stavy. Bratří chtěli zachovat úplnou samostatnost Jednoty . Luteráni pak pokládali za samozřejmé, že

Page 117 of 191 náboženské svobody je třeba se domáhat na základě augsburské konfese. Ale tvrdý odpor císařův a katolické strany způsobil, že konečně došlo mezi oběma směry k dohodě. Osmnáctičlenná komise, složená ze zástupců obou stran, přepracovala augsburskou konfesi, v tzv. českou konfesi. K. Krofta o ní říká: „Celkem ovládá nejen slova, ale i smysl České konfese augsburské vyznání z r. 1530, které je mírnější formulací luterského učení v poměru k bojovným projevům výlučného luterství. Ale vedle toho se v ní projevuje i silný vliv vyznání bratrského a vůbec domácí tradice husitské, zvlášť ve zdůrazňování křesťanského života a dobrých skutků ,v pomíjení subtilních teologických otázek, v prostém přidržování se slov Písma, v nedostatku nepřátelských projevů proti jinověrcům. Nešlo tu o přesnou, důslednou formulaci přísně vyhraněného náboženského směru, ale o konfesi, která by byla společným výrazem dvou rozdílných konfesí, která by vystihovala to, co bylo oběma těmto směrům společné. Z hlediska teologického to není jistě předností, ale z hlediska našeho národního života můžeme právě v této volnosti spatřovat její dějinný význam.“ To je jistě posouzení hodně shovívavé. Neboť Lutherova nauka o ospravedlnění pouhou vírou a bratrské zdůrazňování nutnosti řádného křesťanského života se mají k sobě jako oheň a voda. Toho si byli Bratři vědomi a nevzdali se konfese vlastní. Zároveň s Českou konfesí předložili stavové císaři i návrh nové církevní ústavy strany novoutrakvistické. Žádali, aby sami mohli dosazovat administrátory a konzistoř, která by ustanovovala duchovní bez svěcení biskupem, a aby si mohli volit ze svého středu defenzory, ochránce, kteří by zakročovali proti jakémukoli útisku svých souvěrců. Splněním těchto požadavků by byli dosáhli úplné samostatnosti. Místo majestátu dostali však stavové od císaře jenom ústní schválení své konfese. Před stavovskou deputací /ne před sněmem/ Maxmilián prohlásil, že písemní potvrzení jim dát nemůže, protože mu papež hrozí exkomunikací, španělský král Filip by jeho synům nepostoupil slíbené země a duchovní kurfiřti by jim odepřeli některá slíbená biskupství. Stavové tedy museli přihlédnout k těmto škodlivým následkům. A spokojit se jeho čestným slovem, že ani on, ani jeho syn Rudolf nebude nikoho pro víru utačovat. Ať si volí defenzory, kteří by dohlédli na jejich duchovenstvo a jemu samému oznámili, kdyby se někomu dálo příkoří. Smysl tohoto slibu, i stejného slibu, který dal stavům jeho syn Rudolf objasnil Maxmilián ještě r. 1575 dvěma mandáty proti novotám v náboženství. První z nich se dovolával protibratrského mandátu z r. 1508 a čelil proti jednotě, druhý byl poslán do královských měst, jimž se zakazovaly novoty a změny v náboženství. V zemi vznikl nepokoj a když zakročili defenzoři, král hleděl zmírnit ostří svých mandátů, ale dával najevo, že nemíní příliš chránit Jednotu a že v královských městech chce rozhodovat sám jako jejich vrchnost. Stará konzistoř podobojí však stavům vydána nebyla a zřídit si novou, samostatnou církevní organizaci jim dovoleno nebylo. Tak nastala v Čechách zvláštní situace, že přibližně z 1600 far na konci 16. století podléhalo asi 200 arcibiskupovi, 200 staroutrakvistickému administrátorovi a zbývajících 1200 far , jež se přiznaly k české konfesi, bylo bez ústřední církevní organizace. Uspořádání církevních záležitostí probíhalo podle území jednotlivých panství. Vrchnost vydávala pro svá panství vlastní církevní nařízení. Moravy se povolení České konfese netýkalo. Aby bylo postaráno o dohled nad evangelickými kazateli, utvořily vrchnost na svých panstvích farní spolky a inspektorem v čele. Správní evangelické okresy vznikly na Moravě čtyři se středisky v Olomouci, Hradišti, Brně a Znojmě.

Od České konfese k Rudolfovu majestátu: Věroučné rozdíly v nekatolickém táboře: Ačkoliv čeští nekatolíci vystupovali jednotně, byly mezi jejich skupinami hluboké věroučné rozdíly. Novoutrakvisté neměli v zemi vhodného učiliště pro kněžský dorost, proto jejich kandidáti často odcházeli na luterské německé akademie. Ale tam už dávno nebylo jednoty. Byly rozepře mezi příkrými a

Page 118 of 191 mírnějšími luterány a kalvíny. Za normálních poměrů neměla roztříštěnost škodlivých následků, ale později se ukázalo, jak bylo neopatrné, že se stavové nezasadili o to, aby byla vybudována jednotná církevní správa a aby i ve věrouce bylo dosaženo jednoty. Ani Bratří neunikli názorům zvenčí a pokud se nechtěli spokojit nedostatečným vzděláním duchovních, posílali je za hranice. Předností a oporou Jednoty byla pevná organizace. Proti dřívějšku se však v ní stále více uplatňovali laičtí členové šlechty. Jednota se tak dostala z dosavadního osamocení, ale stále více byla strhávána na kolbiště politické, které jí nikdy příliš nesvědčilo. Od přelomu 16. a 17. stol. byli vedoucími činiteli v Jednotě Václav Budovec z Budova a moravský magnát Karel starší ze Žerotína, pak i jeho bratranec Velen ze Žerotína. Úpadek staroutrakvismu: Ačkoli konzistoř zůstala nadále v rukou starověrných utrakvistů, úpadek strany nezadržitelně pokračoval. Papežští nunciové při císařském dvoře nepřestali usilovat, aby se administrátor a konzistoř zřekli všech zvláštností a úplně splynuli s církví obecnou. Nuncius Jacopo Puteo r. 1587 skutečně dosáhl toho, že administrátor Václav Benešovský a jeho druhové se v přítomnosti teologů, jezuitů a jiných řeholníků tajnou přísahou zřekli husitství s výjimkou přijímání z kalicha a slíbili, že konzistoř nebude bránit obsazování far katolickými duchovnímu a že bude hledět, aby kandidáti kněžství byli vychováváni u jezuitů. Nástupce Benešův, Fabián Rezek se r. 1591 s některými členy konzistoře husitství zřekl úplně. Zavázali se k naprosté poslušnosti papeži a pražskému arcibiskupovi, o Janu Husovi budou smýšlet tak, jak rozhodl Kostnický koncil, že budou hledět, aby dospělí dávali přednost přijímání pod jednou způsobou. Toto odvolání opakoval Rezek jménem svým i ostatních kněží v Římě r. 1593 načež se jim dostal absoluce. Po návratu do vlasti se stal Rezek kanovníkem v Olomouci. Na jeho místo v konzistoři přišel kněz Václav Dačický, který byl ženatý a mělo dvě dcery. Byl ve všem poslušný arcibiskupa, ale když se počátkem 17. stol.česká dvorská kancelář dostala do rukou katolíků, musel do vězení. Protože se už žádný vhodný kandidát nenašel, arcibiskup Zbyněk Berka se prohlásil sám administrátorem a z Karolina spravoval trosky staré kališnické církve viceadministrátor. Zesílení politické pozice katolíků: Katolická strana se ponenáhlu vzpamatovávala ze svého úpadku. Nekatolíci měli sice značnou početní převahu ve šlechtě i lidu – v Čechách se ke katolickému náboženství hlásila jen asi sedmina všeho obyvatelstva – ale mladá a nadšená katolická generace, vychovaná v katolické cizině nebo doma u jezuitů, se nehodlala s tímto stavem smířit a pomýšlela na znovudobytí někdejších pozic. Značnou oporu jí skýtali papežští nunciové. K významné změně došlo r. 1599 přičiněním nuncia Filipa Spinelliho. Spinellimu byl velmi nepohodlný místokancléř Kryštof Želinský, rozhodný evangelík, který měl velký vliv na věci církevní a spolu se sekretářem Janem Mullnerem křížil plány nunciovy a jezuitů. Spinelli dosáhl toho, že Rudolf II. nejdříve vyňal věci církevní a náboženské z kompetence kanceláře a svěřil je katolíku Kryštofovi z Lobkovic a potom Želinského sesadil a vrchním kancléřem jmenoval mladého Zdeňka z Lobkovic. Ten byl hlavní představitel rozhodné generace a za jeho správy se česká kancelář, hlavní orgán zemské vlády v Čechách, stala ohniskem katolických restauračních snah. Úsilí o obsazení důležitých míst katolíky pokračovalo i na počátku 17. století. Spinellimu se podařilo vyhodit ze sedla také prezidenta dvorské komory Ferdinanda Hofmana, jehož místo zaujal katolík Breuner a dostal na význačná místa i jiné dva katolíky, Viléma Slavatu a Jaroslava Bořitu z Martinic. Slavata byl vychován ve víře bratrské, později přestoupil ke katolictví a sňatkem se sestrou pána z Hradce se stal dědicem velkých statků v jižních Čechách a v sousední Moravě. Stal se dvorským maršálkem. Bořita byl pánem na Smečně a na svém panství provedl ráznou protireformaci. Za Martinicovým vzorem šli i jiní příslušníci katolické šlechty a císař na naléhání nunciovo obnovil protibratrský mandát z r. 1508. Byl uzavřen sbor v Mladé

Page 119 of 191 Boleslavi a potom i v jiných městech. Protestu nekatolických stran na sněmu r. 1603 nebylo dbáno. Majestát a porovnání: Nejistoty o svém právním postavení byli příslušníci reformačních směrů zbaveni r. 1609. Protibratrský mandát vyvolal sice mezi nimi a císařem napětí, které hrozilo každou chvíli výbuchem, ale nedošlo k němu, ani když r. 1608 proti Rudolfovi II. povstali stavové rakouští, uherští a moravští a v jejich čelo se postavil císařův bratr Matyáš. Čeští nekatoličtí stavové setrvali při Rudolfovi, zachránili mu tak aspoň Čechy se Slezskem a Lužicemi, ale jako odměnu za to si od něho vyžádali závazný slib, že se stoupencům české konfese dostane plné náboženské svobody. Když se však následujícího roku o věci jednalo na sněmu, císař, ovlivněn Lobkovicem, Slavatou, Bořitou, jezuity, španělským vyslancem a nunciem, nehodlal slib splnit, a odvolával se na to, že by jednal proti korunovační přísaze a proti zvykům země. Teprve když stavové dali rázně najevo, že si hodlají požadavky vynutit i násilím, Rudolf II., podepsal 9. července r. 1609 zákon, vypracovaný stavy, tzv. Majestát na náboženskou svobodu. Majestát dovoloval stavům i jejich poddaným svobodně vyznávat českou konfesi z r. 1575, dával stavům právo obsazovat dolní konzistoř, která měla převzít správu i ordinaci kněží české evangelické církve, vydat jim správu univerzity a dovolil jim volit ze svého středu defenzory. Defenzorům dal sněm právo svolávat poradní sjezdy evangelíků a vybírat daně. Významné ustanovení Majestátu, že gruntovní vrchnost nemá právo své poddané jakýmkoliv způsobem od jejich náboženství odtiskovat, zamezovalo v Čechách jus reformandi, v říši obvyklé a dotvrzovalo liberální duch nového zákona. Zároveň s Majestátem se usnesli evangeličtí stavové a někteří katoličtí šlechtici na tz. „Porovnání“, nejasně stylizovaném zákonu, jenž připouštěl výklad, že proti znění Majestátu může král a katolické vrchnosti na své farnosti, které se hlásí k České konfesi, dosazovat staroutrakvistické kněze, svěcené arcibiskupem, čímž byla otevřena cesta k různému obcházení majestátu. Porovnání stanovilo výslovně, že na královských statcích si mohou nekatolíci stavět kostely, ale neřeklo se výslovně, zda se to týká i statků církevních, jež bývaly pokládány také za příslušenství královské komory. Majestát i porovnání byly vloženy do zemských desek a tak se staly zemským zákonem a právním základem církevních poměrů v tehdejších Čechách. Nejvyšší kancléř Lobkovic, jehož jméno nechybělo na žádném státním aktu, odmítl připojit svůj podpis na Rudolfův Majestát, a rovněž tak odmítl se svou skupinou Porovnání. Majestát podepsal místo něho nejvyšší purkrabí Adam ze Šternberka, Lobkovic, Slavata a Bořita rovněž odmítli účast při zapsání Majestátu do zemských desek. Evangeličtí stavové jim to velmi zazlívali a ústy Václava Budovce je prohlásili za nepřátele evangelíků a učinili je odpovědnými za jakékoliv porušení Majestátu v budoucnosti.

Stavovské povstání: Pokračování třenic mezi náboženskými stranami: Když stavové dosáhli splnění svých požadavků, napětí se poněkud uvolnilo. Stavové ihned převzali do svých rukou dolní konzistoř. O jejím obsazení se dohodli s Bratry tak, že ve dvanáctičlenném sboru zasedali administátor s pěti přísedícími ze strany novoutrakvistické, senior a dva členové Jednoty a tři zástupci univerzity. V Praze se všechny kostely podřídily České konfesi a také na venkově byl leckde utrakvistický kněz nahrazen novoutrakvistou. Bratří konali veřejné bohoslužby a v Praze si dokonce postavili kostel. Hodně se v Praze rozmohli i němečtí luteráni. Na Starém městě si vystavěli kostel u Salvátora a na Malé straně kostel nejsv. Trojice. Organizoval je saský dvorní kazatel Matyáš Hoe z Hoeneggu a jejich oporou byl

Page 120 of 191 lékař Jan Jesenský – Jessenius, zvolený r. 1617 rektorem univerzity, kterou stavové též převzali a snažili se i pozvednout, ale s nevelkým úspěchem. Katolická fronta byla však povolením náboženské svobody zaražena jen na krátkou chvíli. Rudolf II. musel r. 1611 odstoupit ve prospěch svého bratra Matyáše, když selhal jeho pokus s pomocí arciknížete Leopolda, napravit porážku z r. 1608, a Matyáš se expanzívní politice katolické strany stavěl nejen shovívavě, nýbrž ji účinně podporoval. Lobkovice a jeho druhy nechal ve vysokých řadech, potvrdil privilegia jezuitské koleje, aby mohla úspěšně soutěžit s univerzitou, ovládanou evangelíky, a energickému arcibiskupovi Lohelovi svěřil církevní správu na královských statcích. Lohel tam všude uváděl katolické kněze a ještě důsledně prováděl rekatolizaci na arcibiskupských statcích. Toto počínání nekatolíky velmi dráždilo a vyústilo v násilné střetnutí obou stran. Příčiny povstání: Brzy po vydání Rudolfova Majestátu si vystavěli evangeličtí poddaní německé národnosti v Broumově a v Hrobech na statcích broumovského opata a pražského arcibiskupa kostely, opíraje se o Porovnání, podle kterého si evangelíci směli stavět kostely na královských statcích. Oba preláti udali věc české kanceláři a vláda, jež si vykládala Porovnání tak, že královskými statky se nerozumí statky církevní, rozhodla, že kostely mají být zavřeny. Arcibiskup se osobně pokoušel kostel v Hrobech zapečetit, ale rozezlení poddaní se na něj obořili kamením, že sotva vyvázl životem. Když se však dověděli, že arcibiskup proti nim začal kriminální proces, prosili ho za odpuštění a nabídli se, že sami kostel zboří, když žalobu odvolá. Arcibiskup tak učinil a Hrobští svůj kostel zbořili. Měšťané broumovští se zapečetění kostela rovněž vzepřeli, a když v odporu vytrvali, byli jejich předáci v Praze v únoru 1618 uvězněni. Za nálady méně podrážděné by bylo podařilo spor časem urovnat, neboť vzhledem k tomu, že církevní půda zabírala tehdy jen nepatrnou část království, sporná otázka neměla velkého významu. Ale vzájemná nedůvěra obou stran byla příliš veliká a evangelíci se obávali zhoršení situace, až se ujme vlády dědic zemí Matyášových Ferdinand Štýrský, odchovanec jezuitů, který se projevil v rakouských zemích jako rozhodný odpůrce protestantismu. Ferdinad byl přijat za českého krále r. 1617 i od stavů nekatolických a od té doby katolická menšina zvýšila svou výbojnost. To vše přispělo k tomu, že radikálové v obou táborech nabyli vrchu. Náboženské rozpory se přiostřily i v německé říši a vše nasvědčovalo tomu, že dojde k válečnému měření sil. Katolická liga, založená bavorským vévodou Maxmiliánem r. 1609 byla odpovědí na protestantskou unii, která vznikla o rok dříve pod vedením kalvínského kurfiřta Fridricha falckého. Důvěrné styky mezi knížaty unie a některými českými předáky byly navázány již dávno předtím. Mezi vůdci domácích stavů nabyli v poslední době váhy někteří páni německého původu, u nich je pochybnost, zda tlumočili pravé odhodlání země /Hrabě Thurn, který přišel do Čech teprve r. 1606 a nikdy se česky pořádně nenaučil, Kolona z Felsu a hrabě Jáchym Ondřej Sclick/. Účast německého živlu, domácího i zahraničního je v přípravě revoluce vůbec veliká. Ale stejného smýšlení byl vlastní mluvčí a předák evangelických stavů, neústupný pan Václav Budovec z Budova, a s ním jiní náčelníci Jednoty. Na jaře r. 1618, když král dal opětovně zamítavou odpověď ve sporu o kostely v Broumově a v Hrobech, rozhodli se jmenovaní pánové sáhnout k násilí. Nešlo jim již o to, aby vláda povolila jejich stížnostem, nýbrž byli odhodláni dát zemi jiného krále. Bylo jen třeba vytvořit situaci, která by stavy přinutila k rozhodnému a jednotnému postupu proti habsburskému dvoru. Průběh povstání: 23. května 1618 se odebralo přes sto ozbrojených pánů a rytířů do české kanceláře na pražský hrad, aby ukojili svůj hněv na dvou králových místodržících /Matyáš dlel od r. 1612 se svým dvorem trvale ve Vídni/, kterým byla především dávána vina za chování vlády v posledních sporech. Byli to Vilém Slavata a Jaroslav Bořita z Martinic.

Page 121 of 191 Oba byli svrženi z oken do Jeleního příkopu a za nimi i jejich písař Fabricius, ale mimo očekávání si moc neublížili. Shromáždění stavové pak zvolili vládu 30 direktorů, vypsali daně a sbírali vojsko, jehož vrchním velitelem se stal hrabě Thurn. Jezuité byli ze země vypovězeni, jejich statky zkonfiskovány. Teprve potom začali stavové vyjednávat o pomoc vedlejších zemí. Prozatím s ní mohli počítat jen v německém Slezsku. Česká Morava, vlivem Karla ze Žerotína, příslušníka Jednoty bratrské, jakoukoli pomoc odmítla, ale byla ochotna zprostředkovat smírné vyrovnání. Chování Moravy zadrželo i pomoc obojích Rakous. V okolí císařově mnozí radili ke smíru, mezi nimi císařův důvěrník kardinál Khlesl. Ale rozhodná strana, k níž patřil v Čechách nejvyšší kancléř Zdeněk z Lobkovic, ve Vídni Španělský vyslanec a stoupenci krále Ferdinanda, žádala příkladné potrestání rebelů. Ferdinand využil toho, že císař byl nemocen, Khlesla internoval na zámku Ambras v Tyrolích a odstranil tak možnost dorozumění. Brzy potom vtrhl císařský velitel Dampierre a po něm Buquoy do Čech. Vedlo se mu tak špatně, že se musel uchýlit do pevných Budějovic. Oba tábory jednaly zatím o pomoc za hranicemi. Španělsko nabídlo císaři pomoc i vojsko, také pomoc polská byla jistá. /Král Zikmund byl švagrem Ferdinandovým/. Čechům sliboval pomoc Fridrich Falcký a unie, ale vskutku a brzy ji poskytl katolický savojský vévoda Karel Emanuel, velký nepřítel Habasburků. Poslal do Čech několik tisíc mužů pod Mansfeldem. Mansfeld se konce listopadu 1618 zmocnil katolické Plzně. V březnu r. 1619 zemřel Matyáš. V srpnu potom byl zvolen císařem král Ferdinand. Ten ohlásil stavům, že je ochoten potvrdit všechny svobody země, ale jeho list nebyl vůbec přijat. Stavové, kteří dosud tajili své konečné cíle, byli nyní odhodláni vystoupit otevřeně. Na jaře1619 vtrhl Thurn na Moravu která jej uvítala přátelsky, přidala se přes odpor Karla ze Žerotína pod vlivem jeho příbuzného Ladislava Velena k odboji a rovněž zvolila vládu 30 direktorů. Thurn potom táhl na Vídeň, ale nedobyl jí a musel spěchat do jižních Čech, kde zatím Buquoy nabýval stále více půdy a Mansfeldovi, který přitáhl od Plzně, připravil zdrcující porážku na Záblatí. Direktorům se nedostávalo energie a zvláště peněz na vydržování vojsk. Pomoc měla přinést volba nového krále. Při jednání o osobu nového krále propukl opět starý spor mezi luterány a kalvinisty. Luteránští stavové si přáli za českého krále nejmocnějšího souseda, saského kurfiřta Jana Jiřího. Ale kurfiřt povstání stavů příliš nedůvěřoval, zvlášť od bitvy u Záblatí a kromě toho měl velký odpor vůči silné kalvínské straně v zemi. Odpuzeni tímto váhavým a opatrnickým postojem sjednotili se luteráni s kalvíny na volbě kalvínského kurfiřta Fridricha Falckého, rovněž souseda Čech, vedoucího činitele protestantských knížat. Na generálním sněmu všech zemí české koruny 19.8. 1619 byl potom Ferdinand II. s českého trůnu sesazen a na jeho místo byl zvolen Fridrich. Naděje, jež v něj stavové skládaly, se však nesplnily. Jediný pozoruhodný čin, jím se zapsal do českých dějin, byla „úprava“ svatovítské katedrály pro kalvínské bohoslužby, provedená dvorním kazatelem Skultétem před vánocemi r. 1619. I luteráni byli pohoršeni vandalským počínáním tohoto muže a jeho pomocníků, jež neušetřilo drahocenných uměleckých předmětů, oltářů, obrazů a soch, v katedrále od doby Karla IV. nahromaděných a nejctihodnější svatyni v zemi hanebně znesvětilo. Když obrazoborci začali ničit i mramorový náhrobek českých králů, dílo Alexandra Colina, vystoupil proti nim luterán Vilém starší z Lobkovic a z katedrály je vyhnal.Vydatnou oporu v cizině však Fridrich stavům nezískal. Jeho tchán Jakub I. anglický král, tvrdý absolutista neschvaloval, že přijal českou korunu po sesazení legitimního krále, a byl ochoten jen k malé pomoci. /Pádný argument pro svůj postoj získal v okamžiku, kdy se dověděl, že pražský dvůr jedná o vojenské spolupráci s osmanskou říší. Nejvíce se zasazoval o vyslání Fridrichových vyslanců do Istanbulu kdysi přesvědčený odpůrce islámu Václav Budovec z Budova/. Zdrženlivost Anglie přivodila i neochotu států nizozemských. Také odřekl pomoc vévoda savojský, rozhodný nepřítel kalvínských Wittelsbachů. Nakonec ani evangelická unie nepovolila Fridrichovi proti císaři ani vojáka ani krejcaru. Přičinila se o to

Page 122 of 191 Francie, kde tentokrát nabyl vrchu směr protireformační. Král byl tedy odkázán jen na prostředky vlastních zemí a na pomoc uherskou, kterou umožnilo povstání sedmihradského vévody Gabriela Bethlena. Císaři Ferdinandovi naproti tomu se podařilo vedle peněz a vojsk španělských a papežských si opatřit brannou moc od všech hlavních českých sousedů. Získal především vévodu Maxmiliána bavorského. Získal dokonce náčelníka německých luteránů saského kurfiřta Jana Jiřího, kterému slíbil za pokoření Slezska obojí Lužici. Ze spojenců císařských byl daleko nejdůležitější Maxmilián Bavorský. Byl energický i opatrný, svou zemi moudrou správou a dobrým hospodářství neobyčejně povznesl. V jeho službách byl zkušený válečník Tilly. Ten v červenci vtrhl s 30 000 muži do Horních Rakous, podrobil si zemi, potom se v rakousích spojil s Buquoyem, zanechal tam část vojsk a proti Uhrům a s ostatkem vtrhl 20.září do Čech Stavovské vojsko, vedné knížetem z Anhaltu, o něco slabší, před ním ustupovalo a teprve 8. listopadu se mu postavilo na Bílé hoře u Prahy k bitvě.V ní císařští zvítězili. Praha se mohla ještě bránit, ale královi vůdcové ztratili důvěru ve zdemoralizované vojsko. /Stavovskému vojsku také narozdíl od císařských – které povzbuzovali katoličtí kněží - chyběla duchovní podpora – jejich vůdcové je opustili/. Následujícího dne dvůr spolu s Anhaltem a Thurnem uprchl ze země do Slezska, Praha a s ní celá země se poddaly Maxmiliánovi. Reversem z 13. listopadu osvědčilo 201 pánů a rytířů, mezi nimi Budovec a Vilém z Roupova, předseda direktorů, srdečnou lítost, že se pozdvihli proti svému pravému králi, a přísahali mu věrnost. Potrestání odboje: Správa dobyté země byla svěřena mimořádnému místodržícímu, Karlu z Lichtenštejna. V únoru 1621 byli zatčeni náčelníci odboje, pokud se nespasili útěkem, a byli postaveni před mimořádný soud. Všichni byli zbaveni statků, někteří uvězněni a na 27 byl vykonán 21. června1621 rozsudek smrti. Z popravených byli tři z panského rodu /Schlick, Budovec a Harant z polžic/, sedm rytířů a ostatní měšťané. Co se týká náboženství, byli mezi nimi luteráni, kalvíni, Bratři a jeden katolík /Diviš Černín z Chudenic/. Německé národnosti byli Schlick, Bedřich z Bílé, Ruppel, Hauenschild a Kober. Bylo by jich zjištěno asi více, ale všechny protokoly se nezachovaly. Německy před soudem vypovídali také Kašpar Kaplíř ze Sulevic, Ota z Losu a Bohuslav z Michalovic. Jesenský se narodil ze slovenské rodiny ve Vratislavi, byl vychován v Němcích, česky neuměl. Schlick pocházel z rodiny, která poněmčila značnou část západních Čech. Na Moravě, kde královým místodržícím byl kardinál Ditrichštejn, odsouzenci k smrti dostali milost, ale byli pokutováni na statcích a vězením. V únoru 1622 vydal král Ferdinand tzv. Generální pardon, jímž daroval čest i život všem, kdo ještě nebyli pokutováni a kdo se jakkoliv proti němu provinili, ale s podmínkou, že každý vyzná své provinění a vyjeví své jmění. Provinění bylo i v tom, když někdo odváděl daň, nařízenou direktory.Tím bylo pokutování rozšířeno na většinu šlechty. Plného odpuštění se dostalo jen katolíkům, nebo těm, kdo se jimi stali, ostatní byli pokutováni ztrátou všech statků nebo proměněním svobodných statků v manství, ztrátou dílu statku. Ale i v tomto případě byl zkonfiskován celý statek a teprve díl, v pokutě neobsažený měl být viníkům vyplacen. Takovým způsobem byla veškerá česká protestantská šlechta najednou vyvlastněna. Když vyjmeme statky královské a církevní, konfiskaci propadly přes tři čtvrtiny země. Z takto získané kořisti císař štědře obdarovával své věrné, ale velkou většinu přece jen skoupila česká šlechta. Albrecht z Valdštejna skupoval promyšleně statky v severních Čechách, aby si vytvořil jednotné panství se střediskem v Jičíně. Karel z Lichtenštejna konfiskacemi zbohatl tak, že se stal největším velkostatkářem ve všech habsburských státech, sekretář české kanceláře Pavel Michna z Vacínova, který byl při vzniku povstání téměř nemajetný, se domohl jmění v ceně přes dva miliony zlatých.

Katoličtí mučedníci doby bělohorské:

Page 123 of 191

Jako v době husitské vyskytl se v Čechách a na Moravě i době předbělohorské větší počet mužů, kteří věrnost katolické víře zaplatili životem Čechy: Vpád pasovských - Císař Rudolf II. těžce nesl ponížení, které mu připravil jeho bratr a nevěrní stavové a pomýšlel na pomstu. K jejímu provedení si vyhlédl ctižádostivého arcivévodu Leopolda, který držel bohaté statky biskupství pasovského a štrasburského, ale žádné svěcení neměl. Leopold měl vojensky vtrhnout do Čech a donutit sněm, aby se zřekl Matyáše a jej samého přijal za čekatele českého trůnu. Plán byl uskutečněn počátkem r. 1611. Divoká soldateska vnikla do Jižních Čecha vraždíc a loupíc postupovala ku Praze. V únoru se lstí zmocnila Malé Strany a pak i hradu. Staré a Nové Město se ubránily, ale když se tam roznesla zpráva, že katolíci se chtějí zmocnit i těchto částí Prahy, vzniklo tam pobouření a chátra se vrhla na kostely a kláštery.Vyloupili vyšehradské děkanství, v Emauzích zabili dva mnichy a zničil celé zařízení včetně knihovny s památkami hlaholského písemnictví, na Karlově usmrtili tři kanovníky, opata Kašpara Čepla nejdříve krutě mučili a pak mu rozpoltili hlavu a usmrtili každého kněze, který se ukázal na ulici. Největší dav se shlukl u P. Marie Sněžné, kam byli před pěti lety uvedeni františkáni. Z osazenstva kláštera v počtu 15 bratří jich bylo 14 různým způsobem mučeno a povražděno. Jedná se o jejich blahořečení. Minority u sv. Jakuba zachránili jako kdysi za husitských válek staroměstští řezníci. Přepadení jezuitské koleje odvrátil její bývalý žák, luterán Vratislav z Mitrovic, který u mostecké brány velel jízdnímu oddílu. Morava: Když se r. 1619 přidala ke stavovskému povstání Morava, nastaly i tam katolíků těžké chvíle. Jezuité byli vyhnáni, kardinál Ditrichštejn navždy ze země vypovězen, olomoučtí kanovníci oloupeni, vyhnáni nebo uvězněni, dóm vypleněn, dominikáni, františkáni a minorité vyhnáni, kapucíni uvězněni, statky hradišťského a zábrdovického kláštera zabrány a mniši rozehnáni a rozehnána byla také brněnská kolegiátní kapitula. Nejkrutější muka podstoupil holešovický farář Jan Sarkander. Polský král Zikmund III. Vasa poslal svému švagrovi Ferdinandovi II. na pomoc několik tisíc lehké kozácké jízdy. Vojáci, zvaní po polském válečníku Lisowském lisovčíci, po cestě přepadávali hrady a městečka a bezuzdně loupili. Sarkander chtěl svou osadu těchto hrůz ušetřit, proto vyšel kozákům, když se 5.února 1620 blížili k Holešovu, vstříc v čele eucharistického průvodu. Divocí vojáci, když viděli katolického kněze nesoucího oltářní svátost, seskočili s koní, poklonili se a Holešovu se vyhnuli. Moravští stavové pojali z toho proti Sarkandrovi podezření, že předcházejícího roku v Polsku vyjednával o vypravení kozáků. Ve skutečnosti tuto záležitost vyřídil generál Michal Althan, kdežto Sarkander byl v Čenstochové na pouti. Sarkander byl zatčen a 13. a 14. a 18. února1620 byl v Olomouci vyslýchán, při druhém a třetím výslechu s užitím práva útrpného. Městský soudce Jan Scintilla, jediný katolík z desetičlenné vyšetřující komise o tom později učinil podrobný zápis. Na Sarkandrovi byly vymáhány výpovědi o sesazeném moravském hejtmanovi Ladislavovi z Lobkovic, bratrovi nejvyššího kancléře Zdeňka z Lobkovic a patronu holešovského kostela. Sarkander byl Ladislavovým zpovědníkem a člen vyšetřující komise mu položil otázku: „Ty že nevíš, jaké pikle se kuly? Co ti nepověděl tvůj pán ve zpovědi?“ Na to Sarkander prohlásil, že mu ve zpovědi nebylo nic svěřeno, ale že je stejně vázán zpovědním tajemstvím a nic prozradit nemůže. Následkem nelidského mučení Sarkander 17. března 1620 v žaláři zemřel. Do posledního dne se modlil breviář a protože měl ruce vymknuté z kloubů, obracel listy v knize jazykem. Skočovský rodák /nar. 20.12.1576/ Jan Sarkander navštěvoval nižší školu v Příboře a filozofii v Olomouci a pak v Praze, kde se stal mistrem svobodných umění. R. 1604 vstoupil do kněžského semináře ve Štýrském Hradci, ale po dvou letech odešel a oženil se. Po brzké smrti manželky pokračoval ve studiích bohosloví.

Page 124 of 191 R. 1609 byl vysvěcen na kněze a působil na různých místech olomoucké diecéze, od r. 1615 v Holešově. S několika jezuity tam úspěšně pracoval na obnově katolického života. Když vypuklo povstání, byl Sarkandrův patron uvězněn a on sám, ohrožován na životě holešovskými nekatolíky se nějaký čas skrýval a pak Holešov opustil. Navštívil Čenstochovou a pak se uchýlil na severomoravské statky svého patrona. Když viděl, že by v Holešově nebyl mnoho platný, nabízel Lobkovicovi rezignaci a doporučoval za svého nástupce zámeckého kaplan Samuela Tučka, který za jeho nepřítomnosti vedl duchovní správu. Lobkovic však rezignaci nepřijal, proto se Sarkander vrátil, ale brzy potom byl zatčen a umučen. R. 1859 byl blahořečen, r. svatořečen.

Page 125 of 191

XVI. české církevní dějiny – rekatolizace, třicetiletá válka, protireformace a plody katolické barokní kultury. Postup a výsledky rekatolizace do konce třicetileté války: Rozdílnost názorů na způsob provádění rekatolizace: Po porážce povstání stavů již nestálo v cestě rekatolizaci země. Měla být provedena do všech důsledků, jak naznačil panovník hned 23. listopadu 1620, když okázale zrušil platnost Majestátu jeho přestřižením. Většina v rozhodujících kruzích byla pro postup rychlý a rázný. Do této skupiny náležel arcibiskup Lohelius, jezuité a papežský nuncius Carlo Carrafa. Naproti tomu císařští političtí rádci, především místodržící Karel Lichtenštejn, vrchní zemský písař Pavel Michna a hrabě Valdštejn, byli pro postup mírný, ponenáhlý. Obávali se povstání uvnitř země a nechtěli hned odpudit císařova spojence luteránského kurfiřta saského. Na jihovýchodní Moravě stály pluky sedmihradského knížete Bethlena Gábora. Zprvu na vídeňském dvoře převládlo mínění, že je třeba se spokojit s vypleněním kalvinistů, Bratří a novokřtěnců a provedením protireformace v královských městech a na statcích královské komory. Teprve když saský kurfiřt byl odškodněn zastavením Lužic když se válečná situace změnila ve prospěch císaře a protireformace narazila na očekávaný prudký odpor, byl program rekatolizace rozšiřován. /Výraz rekatolizace se sice v české historiogafii běžně používá, ale je poněkud zavádějící. Je totiž známo, že za členy obecné církve /ecclesia catholica/ se i po rozchodu s Římem považovali nejen čeští kališníci, kteří dbali na řádné svěcení svých kněží, ale také vyznavači dalších evangelických konfesí, byť od této praxe upustili./ Vypovídání nekatolického duchovenstva: První protireformační dekrety směřovaly proti nekatolickému duchovenstvu. R.1621 byli vypovězeni kalvínští a bratrští duchovní. Naproti tomu byl učiněn pokus získat evangelické kněžstvo české konfese, pomocí staroutrakvistů, jejichž zbytky se ještě udržely. Šest staroutrakvistických kněží v čele s farářem Janem Locikou z Domažlic, který se vrátil z vyhnanství se hlásilo r. 1621 u arcibiskupa a podrobilo se jeho autoritě. Mnozí z evangelických farářů bylo ochotno se k nim připojit. Příslušníci české konfese však nebyli ochotni k úplnému a bezpodmínečnému splynutí s církví, jak bylo požadováno. Arcibiskup a jezuité se skrze nuncia obrátili do Říma a obdrželi zprávu, že svatý stolec zrušil výsadu kalicha pro Čechy. Tím staroutrakvisté ztratili základnu další existence . Z kostelů i z veřejného života bylo vymýceno vše, co připomínalo kalich a reformační minulost, jako různé nápisy a obrazy Husovy a Jeronýma Pražského. R. 1623 shodili jezuitští žáci kalich a obraz krále Jiřího z Poděbrad s průčelí P. Marie před Týnem. Dokonce i ostatky Rokycanovy a obou italských biskupů, kteří světili utrakvistické kněze byly v Praze a v Kutné Hoře vyzdviženy z hrobů a zničeny. Husův svátek byl v kalendáři škrtnut. V prosinci r. 1621 museli z Prahy a královských měst odejít kněží české konfese /evangeličtí/. Němečtí luterští kněží byli v Praze ještě trpěni kvůli saskému kurfiřtovi, ale i na ty došlo r. 1622. Když se kurfiřt Jan Jiří proti tomu ohrazoval, bylo mu odpověděno, že ani on netrpí v Sasku žádného katolíka. Útočištěm mnohých těchto duchovních se stala Kutná Hora, jež zůstala zatím protireformací nedotčena až do r. 1623. V září r. 1623 královský dekret

Page 126 of 191 vypověděl ze země všechny nekatolické duchovní bez rozdílu konfese a brzy potom následovalo i vypovězení kantorů. Univerzita: Protireformační činnost vlády zasáhla brzy potom i pražskou univerzitu, která byla předním ústavem nekatolíků. V březnu r, 1622 král zrušil univerzitní privilegia a v listopadu téhož roku odevzdal univerzitu jezuitům. Zároveň svěřil jezuitům cenzuru knih a podřídil jejich dozoru veškeré školství v zemi. Arcibiskup Arnošt Harrach, dosavadní kancléř univerzity si chtěl udržet pravomoc i nad reorganizovanou univerzitou a dostal se s jezuity do dlouholetého sporu. R. 1628 dostal z Říma povolení k založení vlastního semináře, k němuž připojili gymnazium. Tak zlomil jezuitský monopol, neboť v semináři přednášeli příslušníci jiných řádů. R. 1638 obdařil papež arcibiskupské učiliště právem promočním a císař Ferdinad odňal obě světské fakulty /právnickou a lékařskou/ Klementinské koleji a postavil je pod svou pravomoc. Jinak však císař stál na straně jezuitů. Proto pokračovaly spory mezi arcibiskupem a jezuity. Nakonec byl spor urovnán kompromisem – R. 1654 byla jezuitská fakulta teologická a filozofická spojena se světskými fakultami v jedinou univerzitu Karlo-Ferdinandovu. Arcibiskup Harrach na ní podržel kancléřství, ale jeho vlastní ústav poklesl na pouhé soukromé učiliště. Výnosy proti nekatolickým laikům: Po čase se úsilí protireformační začalo obracet i proti nekatolickým laikům. První přišli na řadu novokřtěnci. Byli vypovězeni dekretem r. 1622 . Protože byli usazeni na jižní Moravě, odcházeli především na sousední Slovensko a založili důležité obce v Sobotišti, v Brodském a v Levárech, od ostatního slovenského obyvatelstva se ještě dlouho lišili jazykem, náboženstvím a zvyky. Na jaře r. 1624 bylo zvláštním patentem přísně nařízeno, aby za měšťany byli přijímáni jen katolíci. Hlavně proti nekatolické šlechtě směřoval dekret vydaný o něco později, podle něhož nemělo být v budoucnu kacířům dovoleno užívat zemských desek, čímž se jim odmítla možnost prodávat, kupovat, dědit statky. Od r. 1626 začaly úřady vydávat patenty, jejichž účelem bylo přimět různým nátlakem nekatolické obyvatelstvo, aby odstoupilo od své víry. V lednu toho roku bylo zakázáno oddávat nekatolíky, v dubnu pak byla měšťanům a ostatnímu lidu dána dvouměsíční lhůta k přestoupení ke katolickému náboženství. Těm, kdo do té doby nepřestoupí, bylo dovoleno statek prodat, přičemž však čtvrtina tržní ceny musela být odevzdána královské komoře. V květnu r. 1627 novým přísným patentem byli všichni obyvatelé napomenuti, aby se nevyhýbali poučení hlasatelů katolické víry a podřídili se vůli panovníkově. Kdo to odmítá, ať se vystěhuje. Tomu, kdo by setrval v bludech a nechtěl zemi opustit, nesměl nikdo poskytnout útočiště. R. 1627 a 28 bylo zakročeno i proti šlechtě. Bylo nařízeno pro Čechy i pro Moravu, že v budoucn nesmí být v zemi trpěn nikdo, ať muž či žena, šlechtic, měšťan nebo sedlák, kdo by se nepřiznal ke katolické víře. Příslušníkům stavu panského a rytířského /stejně i městského/ bylo povoleno prodat své statky a odejít do ciziny. Z této milosti byli vyňati sirotci, kteří měli být ostaveni pod ochranu katolických poručníků a měli být katolicky vychováni. V provádění dekretů se však vyskytly vážné obtíže, a proto byla lhůta k jejich provádění několikrát prodloužena. Konečně jedním z článků Obnoveného zřízení zemského bylo katolické náboženství prohlášeno za jediné náboženství uznané státem, za státní náboženství, a každý, kdo by se pokoušel obnovit dřívější náboženské řády za škůdce míru a země. Ke třem dřívějším stavům – panskému, rytířskému a měšťanskému – přibyl čtvrtý stav, duchovní, který byl učiněn prvým stavem zemským. Rekatolizace šlechty: Rekatolizaci země prováděly královské reformační komise, zřízené r. 1624 a složené z osob duchovních i světských. Procházely krajem a svolávaly především místní šlechtu. Předseda komise předložil shromážděným královo přání, aby se s ním srovnali

Page 127 of 191 ve víře. Kdo k tomu prohlásil ochotu, byl poučen členy komise. Zatvrzelí byli posíláni do Prahy k Jaroslavu Martinicovi, který své zachránění při defenestraci připisoval Božímu zásahu a zbytek života chtěl vynaložit jen ke cti a chvále Boží. Po poučení a domluvě nejvyššího hofmistra předvedení šlechtici zpravidla upouštěli od dalšího vzdoru a v jezuitském kostele konvertovali. Šlechta záhy přilnula k víře svých pradědů, jako ve svých erbech spatřovala i v ní součást své tradice, a nikdo ze šlechticů od katolické víry později neodpadl. Rekatolizace měst: Úřadům velmi záleželo na obrácení Prahy. Řeholní klérus s jezuity v čele vynaložil všechny své síly, aby měšťany získal pro starou víru jejich předků. V klementinské koleji klerikové vykládali skupinám měšťanů hlavní články víry a kněží v chrámě zpovídali. Výsledky jejich práce byly již v prvních letech překvapující. R. 1621 členové klementinské koleje přijali do církve v Praze a v okolí přes 22 tisíc nekatolíků. Mezi nimi byl i rektor Karolina M. Jan Kampanus Vodňanský. Také v následujících letech byl počet konverzí značný. Překvapivě rychle se smířil s katolickou vírou Tábor. Po bělohorské bitvě se tam držela ještě celý rok stavovská posádka, ale když se v listopadu 1621 vzdala Marradasovi, dva jezuité během několika měsíců svými kázáními měšťany získali pro katolicismus. Císař projevil městu uznání, vrátil mu statky, odňaté pro vzpouru a nuncius Carrafa prohlásil, že Tábor ochotným přijetím katolické víry všechna ostatní města předstihl. Podobně Louny, Příbram a většina jihočeských městeček. V mnohých městech narazily ovšem reformační komise na odpor. Docházelo k hádkám,výmluvám, opětovně byly povolovány odklady. Když přesvědčování nepomohlo, bylo užíváno donucovacích prostředků. Někde stačilo odepření občanských práv, jinde pokuta, vězení. Kde byl odpor zvlášť houževnatý, bylo do města vloženo vojsko, které museli občané živit. V domech nejzatvrzelejších občanů byli ubytováni vojáci. Pak se účinek dostavil brzy. Postižený občan se buď vykázal, že byl u zpovědi, nebo se vystěhoval. Jako „jízlivý a úhlavní nepřítel strany podobojí“ se zapsal u českých protestantských historiků Španěl don Martin de Hoeff Huerta, který v letech 1622-26 prováděl násilnou protireformaci v čele vojenských oddílů, tzv. „lichtenštejnských dragonád“. / I když zpravidla běželo o pěší vojsko/ v Domažlicích, Žatci, Novém Bydžově a Kutné Hoře. V Kutné Hoře po jeho působení poklesl počet obyvatel na polovinu. Z domácích pánů násilnými metodami postupovali Pavel Michna z Vacínova, Přibík Jeníšek z Oujezda, Lev Libštejnský z Kolovrat a Vilém Vřesovec. Je třeba výslovně podotknout, že arcibiskup Arnošt Harrach se svým vlivným rádcem kapucínem P. Valeriánem Magni se proti takovému zasahování státní moci do náboženských věcí ohrazoval. Teprve na sklonku vlády Ferdinanda II. se však od vojenské pomoci upouštělo. Morava: Na Moravě postupovala rekatolizace snáze. Husitství se tam nikdy tolik nerozmohlo a již před bělohorskou bitvou byla Morava daleko více katolická než Čechy. Důležité bylo, že politickou i duchovní moc soustřeďoval ve svých rukou biskup kardinál Ditrichštejn /15991636/. Domácí šlechta mu sice záviděla, ale mělo to tu výhodu, že nebylo jako v Čechách rozporů mezi místodržícím a biskupem a že náboženské mandáty byly prováděny s rozmyslem. Vojsko bylo užíváno jen v řídkých případech. V Prostějově muselo chránit misionáře.Obvykle ale postačily mírnější prostředky. Jako protiváhu proti monopolnímu postavení Jezuitů povolal Ditrichštejn na Moravu nový školský řád piaristů a jejich první sídlo zřídil r. 1631 na svém soukromém zboží v Mikulově, odkud se brzy rozšířili v okolí /Strážnice,Lipník/ i v Čechách /Litomyšl/. S jejich svatým zakladatelem /Josefem Calasanským/ se osobně stýkal.

Page 128 of 191 Venkovské obyvatelstvo: Kdežto šlechta a měšťané, pokud odmítli přestoupit na katolickou víru měli možnost se vystěhovat ze země, venkovský lid se musel dříve či později srovnat ve víře se svou katolickou vrchností. Je jisté, že většina venkovanů byla evangelíky spíš z nevědomosti než z vlastního svobodného rozhodnutí. Nebyla to jejich vina, že vrchnost jim dosadila protestantské kazatele. Ale staleté předsudky se nedaly odstranit rázem, zvláště když tajní predikanti utvrzovali lid k odporu. Stávalo se často, že obyvatelstvo před příchodem komise prchalo do lesů a vracelo se teprve tehdy, když komise odešla. Někdy nebylo radno, aby se misionáři odvážili mezi poštvaný lid bez ochrany. Rovenští sedláci ubodali P. Matěje Burnatého vidlemi, a jeho průvodce Jana Rokytu, syna obráceného pastora po marném úsilí zviklat jej ve víře utloukli a hodili do stoky. Místy docházelo i k povstání /na Čáslavsku, Kouřimsku/. Nejvíce vzdorovaly protireformaci kraje nízko položené při řekách /Mělnicko, Roudnicko/ a v málo přístupných horách /Litomyšlsko, Poličsko, Krušnohoří.../. Misionáři: Misijní práci mezi nekatolíky konali řeholníci, hlavně jezuité. Opěrnými body jejich činnosti byly jejich rezidence, jichž byl do konce třicetileté války zbudován větší počet jak v Čechách tak na Moravě, r. 1623 byla zřízena samostatná provincie tovaryšstva. Při svých sídlech zakládali jezuité střední školy. Mimo Prahu měli v rukou i univerzitu v Olomouci a ve Vratislavi. Z jezuitských misionářů působících za třicetileté války je nejznámější Albert Chanovský. Pocházel z rytířské rodiny Dlouhoveských a působil hlavně na Klatovsku. Žil ve všech strastech s lidem s františkánskou prostotou. Na Moravě a spolu s Chanovským Čechách s mimořádným úspěchem působil Adam Kravařský. Při misiích zachovával tento způsob: Vystoupil na kazatelnu, klekl a ohlásil: „Boha i jeho svatých se dokládám, že vám řeč o tom učiním, čehož vám k spasení věděti a konati třeba. Na mne přijdiž před stolicí Boží trest, kdybych vás ve příčině náboženství oklamal“. Pak vykládal a obhajoval články víry podle Písma sv. a sv. Otců. Mluvil prostě, jadrně, od srdce k srdci a též jeho vnější vzezření prozrazovalo apoštola.. Velké zásluh na misijním poli získali také kapucíni. Přičiněním sv. Vavřince z Brindisi se dostali do Prahy již r. 1600 a do r. 1618 měli v českých zemích třináct klášterů. Nejznámější z nich je P. Valerián Magni. Pocházel ze staré švédské šlechtické rodiny, která se v době luteranizace Švédska usadila v Itálii. Jako poradce arcibiskupa Harracha měl hlavní zásluhu na tom, že se vůči nekatolíkům postupovalo mírně, a také sám si vždy tak počínal. Můžeme tedy mluvit o zvláštním typu lidových misionářů doby pobělohorské, horlivců opravdové lásky k Bohu a účinné lásky k bližnímu, kteří se nelekali žádných obětí, sklánějící se k nejubožejším, zvláště k dětem. Po bitvě bělohorské přišlo do země mnoho nových řádů jako bosí a obutí karmelitáni, irští františkáni /hybernové/, serviti, barnabiti, pauláni, milosrdní bratři. Byli to ponejvíce Italové a Španělé, ale stále více přibývalo Němců. Přičiněním kardinála Harracha se restaurovaly i domácí řehole. Dominkáni se usadili u sv. Jiljí v Praze, cisterciáci se vrátili do Oseka, premonstráti do Milevska aj. Uspořádání duchovní správy: Všechny práce misionářů by v církvi nepřinášely trvalé plody, kdyby v ní nepokračovala pravidelná duchovní správa. Její uspořádání bylo další velkou starostí církve. Nejdřív ji bylo třeba hmotně zabezpečit. Protože většina někdejšího církevního jmění zůstala i po Bíle hoře v laických rukou, došlo r. 1630 k úmluvě mezi císařem a papežem o tzv. solní pokladně. Když se církev zavázala, že už nebude uplatňovat nárok na zabrané církevní statky, panovník slíbil, že na její potřebu bude odváděno z každé bečky soli do Čech dovezené 15 krejcarů. Tímto způsobem bylo postaráno o úhradu nejnutnějších potřeb, hlavně bylo možno pomýšlet na zřízení nových biskupství v Čechách. Arcibiskup Harrach usiloval s úspěchem o novou úpravu své arcidiecéze. Rozdělil ji na vikariáty, jež umožňovaly lepší správu než dřívější arcijáhenství. Dozor nad kněžstvem

Page 129 of 191 jednotlivých vikariátů vykonávali vikáři. Svolávali kněze dvakrát v roce, aby vyslechli jejich zprávy dali jim směrnice pro další práci, dbali, aby fary byly rychle obsazeny ap. Arcibiskup se dovedl také velmi energicky zastat svého kněžstva proti přehmatům patronů, kteří si hned nemohli zvyknout, že už nemají před sebou protestantské duchovní, a na sobě zcela závislé. Velkou bolestí církve byl nedostatek kněžstva. Podle zprávy stavu pražské arcidiecéze z r. 1636 bylo tehdy z 1000 far obsazeno jen 350. Ale i v obsazených farnostech byla práce těžká, protože byly značně rozsáhlé a jejich správa byla namáhavá. Mnoho času prodlel kněz v sedle, aby posloužil farníkům svátostmi. Na Moravě byly poměry podobné. Životní otázkou bylo získání kněžského dorostu. Právě proto arcibiskup Harrach založil vlastní seminář. Dokud měli totiž v rukou výchovu kněžského dorostu výhradně jezuité, dovedli ty nejschopnější získat pro svůj řád. Než byly řady diecézního kléru doplněny, vypomohli řeholníci. Stav rekatolizace na sklonku třicetileté války: Přes horlivé úsilí misionářů byl v té době venkov ještě z velké části nekatolický. Misijní práce zachytila v prvé řadě měšťany. Byli to však často katolíci pochybní. Ani Praha nebyla spolehlivě katolická. Důležité však bylo, že byla podchycena mládež. Generace, která se narodila po r. 1610, přijímala katolické náboženství rychle a upřímně k němu přilnula, často k zármutku svých rodičů. Právě tato dorostlá generace se r. 1648 chopila zbraně a 5000 Švédů, kteří chtěli v českých zemích obnovit předbělohorské náboženské poměry, na pražských hradbách pobila. Totéž platí i o Brně. Na památku vítězství nad Švédy byl v Praze r. 1650 vztyčen na Staroměstském náměstí vztyčen krásný mariánský sloup. Obléhání Brna /1645/: Torstenson dobyl Jihlavu a Znojmo - Buchlov a Uherské Hradiště se uhájily. Čekal na Rákoczyho, že spolu s ním dobude Vídeň. Poněvadž sedmihradský kníže otálel, umínil si Torstenson, že mezitím sám dobude Brna. Velitelem v Brně byl zkušený válečník Ratvit de Souches, pocházející z La Rochelle. Učinil rychle přípravy k obraně. Prohloubil příkopy, opravil hradby, spálil předměstí mimo Staré Brno, které pak vypálili Švédové, starobrněnští se však utekli také do Brna pomáhali je hájit. Špilberk spojil s městem krytou chodbou. V Brně bylo jen 374 vojáků, ale měšťané, šlechtici a 70 studentů z jezuitského gymnazia se chopilo nadšeně zbraně, takže všech obhájců bylo 1424. Nepřítel přitáhl k městu 3. května 1645. Síla jeho vojska se odhaduje na 18 000. Vlastních Švédů byl nepatrný zlomek. Teprve 19.července přišlo na pomoc 8-10 tisíc sedmihradských. Pět baterií bylo postaveno kolem hradeb, na které byl spuštěn déšť kulí. Obhájcové však byli k hradbám jako přikováni. Bylo bojováno i pod zemí. Švédové podkopávali hradby a prachem je vyhazovali. K těmto pracím bylo sehnáno i obyvatelstvo z okolí. Těmito výbuchy byly skoro všechny bašty porouchány. Ale i obhájci podkopávali chodby a pod zemí byly sváděny bitky. Obhájcům došel prach, takže už tři dny mlčela děla na Špilberku. Dvakrát se probil oddíl císařských do města se zásobami prachu. Torstenson soptil hněvem proti „myšímu hnízdu“ jak potupně Brno přezdíval. Sliboval vojákům, že je uvede do města za tři dny a zatím už čtvrtý měsíc se jeho divoké útoky tříštily o hradby, hájené hrstkou dobrovolníků. Velkou důvěrou ve vítězství naplňoval Brněnské P.Martin Středa, rektor tamní jezuitské koleje, který už před útokem předpovídal, že Švédové přijdou Brno dobývat, ale nedobudou. Byl rádcem a důvěrným přítelem velkých i malých. V chrámu pořádal za zdar zbraní veřejné pobožnosti a lid připisoval uhájení města jeho modlitbám a přímluvě Matky Boží. Její černý obraz, chovaný v kostele sv. Tomáše byl považován za paladium města. To věděli i Švédové a proto si vylévali zlost na mariánských obrazech a sochách. Tuřanský chrám Matky Boží

Page 130 of 191 proměnili v konírnu a na posměch si umínili, že Brna dobudou o jejím hlavním svátku 15. srpna. 15. srpen: Už od 5. hodiny ranní bylo město zasypáno spoustou střel. Hradby byly na dvou místech proraženy. Brněnští však stáli jako skály. Nejvíc se rozzuřil boj na Petrově, kde stálo na povalené hradbě 200 mužů proti několikanásobné přesile. Torstensonovi přinesl svátek porážku. Druhého dne odešel sedmihradský sbor a jemu samému nezbylo než také odtáhnout od Brna, pod jehož hradbami padlo několik tisíc jeho vojáků. /zemřel r. 1651 ve věku 48let/. Brněnských padlo 200. Na Petrově, u sv. Jakuba a sv. Tomáše se zvonívalo od té doby poledne v 11 hodin , poněvadž prý 15. srpna se v 11 hodin rozezněly v Brně zvony a Torstenson, který chtěl mít v poledne město v moci tím byl uveden v omyl a město opustil. P. Martin Středa /ctihodný/ zemřel již r. 1651. Ubránění Brna bylo důležitým mezníkem v průběhu války, která by se bez něj vyvíjela velmi nepříznivě pro císařská vojska.

Pobělohorská generace: Počet osob, které po bitvě na Bílé hoře opustily české země byl značný. Přesný počet však nelze zjistit. Šlechtických rodin bylo 300 až 350, měšťanských rodin asi 30 000. Uvážíme-li, že Čechy s Moravou měly tehdy kol. 2 mil obyvatel, tvořil počet emigrantů čtvrtinu nebo pětinu z celkového počtu. Z vystěhovalců nemalé procento tvořili Němci. Luteránské obyvatelstvo v západním a severním českém pohraničí bylo německé, ze 400 pražských vystěhovaných rodin byla polovina německá a novokřtěnci, kteří v počtu 20 000 opustili jižní Moravu byli vesměs Němci. Z emigrantů šlechtického původu se někteří chytili ve dvorské službě u panovníků bojujících proti Habsburkům, především u „Zimního krále „ Fridricha falckého. Mladší vstoupili do protihabsburských vojsk a podíleli se významným způsobem na válečných podnicích švédských a dánských. Nejsnazší stěhování měli němečtí obyvatelé pohraničních městeček. Přešli hranice a splynuli se svými hostiteli. Příslušníci Jednoty bratrské odcházeli na Slovensko a usazovali se v menších skupinách v Púchově, Skalici a jinde. /V Pezinku z jedné bratrské rodiny se narodil známý malíř Jan Kupecký/, jiní se uchýlili do Slezska a Polska/ střediskem bylo Lešno, jiní do Nizozemí. R. 1633 prosila Jednota v Anglii a v Nizozemí o podporu pro své členy – 100 kněží a 4000 jiných exulantů. Tedy asi tolik příslušníků Jednoty opustilo vlast. Ostatní čeští evangelíci se obraceli zvláště do Saska, Míšně, Slezska, Slovenska a Uher. Ale ani v těchto protestantských zemích nenašli pokoje a svobody, protože jejich náboženské vyznání většinou nebylo zcela shodné s přísným luterstvím v Sasku. Byli donucováni přiznat se k luterské konfesi, jinak museli snášet mnoho ústrků, i luteránský hřbitov byl zavřen pro jejich mrtvé. Čeští kalvinisti šli dále ke svým souvěrcům do západního Německa, Nizozemí a Anglie. Tak nebylo snad v protestantské Evropě země, která by nehostila emigranty z Čech a Moravy jako učitele, řemeslníky a vojáky. Komenský si na tento úděl trpce stěžoval slovy proroka Jeremiáše: „Rozházels nás po krajinách,o nichž naši otcové neslýchali“. Přechodný návrat emigrantů za saského vpádu do Čech r. 1631: Emigranti nepokládali svůj těžký úděl za trvalý, proto se usazovali většinou poblíž českých hranic, a až do vestfálského míru věřili v obrat a návrat. Přechodně se jejich tuha splnila za saského vpádu do Čech . Začátkem r. 1631 převedl saský vojevůdce Arnim 10 000 vojska přes zemské hranice, císařské posádky mu všude ustupovaly a 15. prosince otevřela Sasům brány i Praha. Úřady, preláti a jiné čelné osoby prchaly, jezuité byli vyhnáni. Se Sasy se vrátily také zástupy

Page 131 of 191 emigrantů v čele s Thurnem. Vrátilo se asi 70 duchovních. Ti slavnostně pohřbili hlavy popravených rebelů v Týnském chrámě a za administrátora nově dosazené týnské konzistoře zvolili M.Samuela Martinia z Dražova. Když se Martinius stal po vypuzení jezuitů i proboštem Karolina, „držel otevřenou tabuli, měl dobrou mysl každý den, stříbrná flaše před ním vždy stála a za ním při stolici harfenista. Sám pak po Praze v krytém voze se projížděl, ve všem sobě velebně veda, a již i kněžím nepřístupným býti počínaje“. Když se však v květnu 1632 saské vojsko vzdalo, byl spolu s jinými kněžími uvržen do vězení a vypovězen ze země. Od té doby se čeští emigranti stále více odcizovali domácím náboženským tradicím a později zcela splynuli s cizím prostředím. Do paměti katolického lidu se Sasové zapsali velmi špatně. Když po dobytí Staré Boleslavi vyloupili právě dostavěnou mariánskou svatyni, jejich velitel hanebně potupil milostný mariánský obraz, když jej dal postavit v Praze na Staroměstské náměstí pod šibenici a pak jej odvezl do ciziny. Po šesti letech jej česká šlechta draze vykoupila. Významní emigranti: Mezi českými emigranty byla řada významných osobností. Pavel Skála ze Zhoře, autor Historie církevní, sahající od dob apoštolských do r. 1623. Městský písař litoměřický M.Pavel Stránský. Jeho spis „Respublica Bojema“ , podávající předbělohorský obraz českého státu, náleží k nejcennějším spisům naší literatury.Václav Hollar z Práchně se stal učitelem kreslení prince welškého a získal si pověst zobrazením četných evropských měst. Daleko nejvýznamnější mezi pobělohorskými emigranty je poslední biskup Jednoty bratrské Jan Ámos Komenský. Narodil se r. 28.3. 1598 v Nivnici u Uhers.brodu. Po studiích na německých univerzitách působil jako duchovní v Přerově a ve Fulneku, po bělohorské bitvě se skrýval na panství Karla St. ze Žerotína. R. 1628 opustil vlast a usadil se v Lešně. Navštívil Anglii, Švédsko, pobýval v Šaryšském Potoku u knížete Rákoczyho, aby reformoval tamní školství, ale zároveň, aby získal ochránce, kteří by jeho stádce přivedli zpět do vlasti. Zemřel 15.11 1670 v Amsterodamu a byl pohřben v kostele reformované církve v Naardenu. Získal si trvalé zásluhy jako reformátor evropského vychovatelství. Celé výchovné úsilí má podle něj tři postupné cíle: Eruditio /poznání z dějin a z vlastní zkušenosti/, virtus /ovládání sebe/, a religio /nové svázání s Bohem/. Všech těchto cílů se dosahuje hlavně slovem, proto klade takovou váhu na filologii. Komenský snil také o velké díle Pansofia, které mělo v sobě zahrnovat soubor užitečných vědomostí o světě, všeobecnou pravdu, založenou na výsledcích přírodních věd, ale také na Kristově zjevení a tedy proniknutou křesťanským duchem podávanou způsobem každému přístupným. Komenského pedagogické dílo je obecně vysoce ceněno a bylo ochotně uznáváno i na jezuitských učilištích. Komenský měl smysl pro dětský život, chtěl dopřát dobrodiní školní výchovy každému bez rozdílu, kladl důraz na mravní výchovu a na pěstování mateřského jazyka.Ve spise Via lucis projevil naději, že přijde čas trvalého míru. Vůči katolické církvi však byl zatrpklý, což lze částečně vysvětlit trpkým osudem exulanta. Některé jeho spisy byly znovu vydány i v jeho pokatoličtělé vlasti. Úspěchy protireformace ve 2.pol. 17. stol: Ostrý postup proti nekatolíkům v Čechách za císaře Ferdinanda III: Až po skončení třicetileté války bylo možno pomýšlet na ostřejší postup proti nekatolíkům. Usiloval o to především císař Ferdinand III. /1637-57/, neboť jen katolické Čechy se mu zdály být pro jeho rod dokonale zajištěny. V této záležitosti psal arcibiskupovi Harrachovi stále naléhavěji. Arcibiskup tedy ustanovil generálním vikářem Juana Caramuela z Lobkovic, který byl ochoten v císařově duchu postupovat proti heretikům co nejostřeji. Byl o matce Španěl a byl vychován ve Španělsku. Stal se opatem kláštera v Emauzích. Byl to muž všestranných zájmů, polyhistor. Z jeho tvrdého ducha vyšly první tři protireformační dekrety. S jejich návrhem kardinál Harrach ani jezuité nesouhlasili a také císaři se zdál upřílišněný, zvláště, když se

Page 132 of 191 poddaní začali bouřit a prchali za hranice. Provádění dekretů bylo zastaveno. Vláda obnovila reformační komisi. Ta začala své dílo v kraji královéhradeckém, kde se drželo nekatolictví nejhouževnatěji. Ve čtyřech letech /1651-54/ prošla kraj za krajem celé Čechy. Většina obyvatel přijala od jejím vlivem katolictví, zbytek uprchl do sousedního Saska a Slezska. Bylo to poslední hromadné roztřídění českého obyvatelstva pode víry. Od té doby platily Čechy za katolickou zemi. To však neznamenalo, že hereze byla zcela vypleněna. Ukývala se, ve stále zmenšujícím se počtu pod katolickým povrchem. /Roku 1651 začaly vrchnostenské kanceláře sestavovat soupisy poddaných podle víry a podobně zpracovávali diecézní kněží „stavy duší“. Na základě obojích se zjistilo, že se naprostá většina obyvatel Čech přinejmenším formálně hlásí ke katolické víře a u mnoha evangelíků lze počítat s brzkým přestupem. Protože však církevní ani světské úřady nemínily ponechat nic náhodě, došlo k novému vydání rekatolizačních patentů /viz výše/, a obnově rekatolizační komise. V prvé řadě se totiž nejednalo perzekuci jinověrců, , nýbrž o obnovení správního systému katolické církve, o povznesení náboženského a duchovního života a také o upevnění společenské kázně. Tyto trendy lze sledovat prakticky p celé Evropě./ Morava : Na Moravě byla situace poněkud jiná . Olomoucký biskup Leopold Vilém,bratr císařův, mnohoobročník, se o církevní stav Moravy nestaral. Reformační komise byla sice zřízena, ale starala se spíše o organizaci církevního života. Vlastní rekatolizaci přenechávala vrchnostem. Ty pak z obavy před hromadnou emigrací poddaných nevyvíjely žádnou horlivost. Proti zbytku nekatolické šlechty bylo zakročeno teprve r. 1654. Venkovské obyvatelstvo bylo získáno pro katolickou víru až za císaře Leopolda a to prostředky mírnými. Poměry za císaře Leopolda I. /1657-1705/ : Leopold I. byl původně určen pro duchovní stav a stopy toho se projevily i v jeho povaze. Bral vážně svou povinnost ochránce církve, ale násilný postup se mu příčil. Dobrý vliv měl na něj jeho zpovědník, kapucín P. Emerich. O něm podal švédský vyslanec u císařského dvora svědectví, že odvrhoval všechnu břitkost a hlásal, že se musí postupovat cestou zcela mírnou, jen skrze poučování a dobrým příkladem. Proto byl kladen důraz na důkladnější poučováni lidu a na pravidelnou duchovní správu. Násilnosti ustaly. Tajných nekatolíků bylo ovšem stále dost, zejména v pohraničních horách a na méně přístupných místech. Občas je navštěvovali kazatelé ze sousedních zemí a zanechávali jim luterské postily a katechismy. Misionáři: Násilné obrácení nekatolíků by bylo bezcenné, kdyby se nepodařilo získat je také vnitřně.To bylo úkolem misionářů. Prvenství si zachovali jezuité, jejichž sídla byla rozseta po celé zemi. Zřizovali také misijní stanice, aby obrácené obyvatelstvo nezůstalo bez duchovní posily. Z takové misijní stanice na Slavatově panství vzniklo poutní místo Chlumek. Kromě jezuitů se v misijním díle uplatňovali kapucíni /v krátkém čase obrátili obyvatele Drahanské vysočiny/ , piaristé působili úspěšně na Litomyšlsku, v západních a severních Čechách pracovali premonstráti a cisterciáci. Z misionářů tohoto období rozvinul požehnanou činnost zejména jezuita Bedřich Bridel /1619-1680/. Neúnavně katechizoval zpovídal, rozdával katechismy, zpíval s lidem a vybízel ke zbožnému životu. Začínal s dětmi, učil je základním modlitbám, pak se obrátil k dospělým a neustal, dokud je nepřipravil ke svátostem. Pronikal do lesních úkrytů, k zapadlým chatám, které bývaly shromaždišti tajných kacířů a nejednou se stýkal s jejich kazateli, kteří sem přicházeli z ciziny. V lese u Hrádku na Čáslavsku našli kdysi pocestní o tom zajímavé svědectví. Jeden z těchto predikantů vyryl do stromu slova: „zde jsem měl půtku s páterem

Page 133 of 191 Brideliusem, přemohl mě slovem Božím“. Se zvláštní láskou pečoval o všechny trpící. Z lásky k nim obětoval i život. Když vypukl v Kutné Hoře mor, byl také povolán k ošetřování nemocných, nakazil se a zemřel. Reorganizace církevní správy: S postupem misijního díla bylo třeba reorganizovat církevní správu. Šlo především o zřízení nových biskupství. Dle původního plánu měla být zřízena biskupství v Budějovicích , Hradci Kr., Litoměřicích a Plzni. Budějovice a Plzeň se však zdráhaly přijmout biskupství. Městské rady odpověděly, že obyvatelé jsou dobří katolíci, že nebezpečí bludu nehrozí a mají dost duchovenstva. Zato prý v Táboře, nedávno obráceném by bylo biskupství na místě! Města se bála o své svobody. Tak došlo k založení pouze dvou biskupství – v Litoměřicích /1655/ a v Hradci /1664/. Ještě pomaleji pokračovala organizace nových far. Příčinou bylo rozchvácení církevního majetku a nedostatek kněží. Tomu nepomohl ani příchod kněží z Polska a Slezska. Nevalná úroveň těchto cizinců ostatně katolickou věc spíše poškozovala. Stejné potíže byly s hmotným zabezpečením farností. Šlechta, která dovedla zmařit nároky církve na podíl v pobělohorských konfiskacích, vzpírala se stejně houževnatě snahám o zajištění zcizeného zádušního jmění, bez něhož reorganizace farní správy nebyla možná. I když r. 1650 zemský sněm ustanovil zvláštní komisi za účelem zřizování menších farních obvodů, k založení nových far nedošlo. Nedostatek kněží byl tak velký, že se stávala, že jeden kněz spravoval až deset farností.

Oživení protestantismu a nová vlna protireformace v 1. pol. 18. stol.: Oživení nekatolictví v českých zemích: Díky horlivé činnosti misionářů a diecézního kléru se katolicismus stále upevňoval. Od r. 1711 přibývá heretiků. /Osob, které nevykonaly velikonoční zpověď/. Bylo to způsobeno zmírněním tlaku na nekatolíky za Leopolda I. a jeho nástupce Josefa I. ale především povolením „milostivého“ /evangelického/ kostela v Těšíně, což usnadnilo styk se zahraničními evangelíky. Probíhala zároveň jakási vnitřní obnova nekatolictví, způsobená pietismem. Bylo To hnutí, usilující o zniternění křesťanského života. Jeho zakladatelé chtěli bojovat proti nedostatku mravní opravdovosti a blíženské lásky ve strnulém protestantismu pěstováním aktivní, citové religiozity, křesťanství činu. Získali mnoho stoupenců. Východní Čechy, stále ještě ne zcela na katolickou víru obrácené, byly lehce přístupné jejich propagandě. Vliv pietismu nemálo přispěl ke vzniku českého náboženského blouznilství, jehož vývojová kontinuita nebyla dodnes přerušena /podkrkonošský spiritismus/. Státní zásahy proti nekatolíkům: R.1717 byl vydán nový patent proti nekatolíkům. Směřoval proti podloudnému dopravování nekatolických knih z ciziny a proti zahraničním agitátorům, přicházejícím pod maskou obchodníků do země. Zároveň bylo nařízeno soustavné vyhledávání kacířských knih. . Zákonitá opatření vídeňské vlády proti nekatolíkům v Čechách vyvrcholila patentem z r. 1726. Krutost trestních sankcí tohoto patentu přesáhla tvrdá opatření prvních pobělohorských let. Každý nekatolík měl být nejprve potrestán obecnými pracemi, pokud zůstal tvrdošíjným, měl být vypovězen ze země a při případném návratu potrestán smrtí. Pro nekatolické kazatele, učitele a jejich přechovavače a pašovatele nekatolických knih, byl stanoven trest smrti. Děti nábožensky nespolehlivých rodičů měly být dány na vychování či do služeb dobrých katolických poručníků. Podle těchto patentů se skutečně postupovalo a nemalý počet poddaných byl žalářován. Některých tvrdostí nezůstalo vzdáleno i několik misionářů, ustanovených vládou k vyslýchání podezřelých z kacířství. Těchto misionářů bylo jen několik – jeden byl

Page 134 of 191 ustanoven v okolí Prahy, dva působili jako misionáři v královéhradecké diecézi a severovýchodních Čechách. Vyhledávání nekatolických knih: Protože protestanští emisaři šířili mezi lidem protestantské knihy, věnovali misionáři zvýšenou pozornost vyhledávání, opravování, odnímání a popř. ničení takových knih. V tomto směru vyvinul horlivou činnost jezuita Antonín Koniáš, který vydal i knižně velmi důležitý seznam Clavis Heresim claudens et aperiens, obsahující závadné knihy, české, německé, latinské a francouzské. Českých knih, které mají být zničeny uvádí 1233, jsou to hlavně nekatolické postily, modlitby, zpěvníky, bratrské bible ap. Jiné nekatolické spisy měly být jen podrobeny opravě nebo shledány nezávadnými. Byly to vesměs knihy tištěné v současné době v německých, slezských a slovenských tiskárnách a podloudně dopravovaných do Čech. Koniášem zavržené cizojazyčné spisy jsou většinou bezcenné škváry, často nemravné, bez hodnoty. Pokud se týče knih, jež Koniáš sám spálil, často se přehání. Podle Koniášova posmrtného elogia jich bylo 30 000. Českých z nich byla asi polovina, skutečně hodnotných bylo mezi nimi mizivé procento. A ty nejsou nenávratně ztraceny. Od každé z nich ze zachovaly exempláře v jezuitských knihovnách, kde bylo pro ně zvláštní oddělení /Libri prohibiti/. Místo odňatých knih dávali misionáři knihy katolické, vydávané jezuitskou tiskárnou v pražském Klementinu. Velké zásluhy o vydávání dobrých českých knih si získal jezuita Matěj Šteyer, který z dědictví po matce založil r. 1669 Dědictví svatováclavské. V letech 1670-1751 rozdalo dědictví mezi lidem více než 80 000 knih. Mezi nimi byla i Svatováclavská bible a Šteyerův kancionál. Emigrace – Moravští bratři: Obroda nekatolictví poč. 18, stol. vyvolala novou emigrační vlnu, jejímž cílem byla Horní Lužice. Důležitým střediskem byla osada Ochranov, založená r. 1722 hrabětem Zinzendorfem, který pojal plán obnovit Jednotu bratrskou. Do Ochranova se vystěhovalo několik desítek rodin z okolí Fulneka a z východních Čech. Protože se považovali za potomky Jednoty bratrské a pocházeli z Moravy, vžilo se pro ně pojmenování moravští bratři.Obnovení tradice Jednoty bylo jedním z výrazných projevů pietismu. Na popud zakladatele metodistů Johna Wesleye vznikly v Anglii osady moravských bratří, v Severní Americe pak města Betlehem a Cleveland. Jako misionáři a kolonisté působili pak v nehostinných oblastech Evropy. Komenského vnuk, pruský dvorní kazatel Daniel Arnošt Jablonský zřídil Zinzendorfa za biskupa obnovené Jednoty. Od počátku 20.let 18.stol. emigrační proud z českých zemí zmohutněl. Cílem bylo nyní Prusko, jehož král vábil evangelíky svými emisary, aby svůj stát posílil hospodářsky i populačně. R. 1732 vyvolal emigrant Jan Moc, odpadlý katolický bohoslovec, náboženské povstání na Opočensku. Během několika dní vojsko povstání potlačilo a 33 předních rebelů bylo posláno na nucené práce na pražských opevněních. Když bylo později Slezsko obsazeno pruským vojskem, pruským emisarům se snadno podařilo získat nekatolíky k vystěhování. Emigrační hnutí ustalo, když na ochranu nekatolíků vystoupili jejich zahraniční souvěrci. R. 1735 podalo Corpus Evangelicorum císaři žádost o milost a svobodný výkon bohoslužby v Čechách. Císař sice nekatolíkům náboženskou svobodu neudělil, ale zmírnil se postup proti nim. Řeholní misionáři, hlavně jezuité byli vystřídáni diecézními kněžími, kacířské knihy nesměly být od té doby spalovány, ale měly se posílat na arcibiskupskou konzistoř do Prahy a státní moc měla ustoupit do pozadí, pokud by nevypuklo násilí. Stav rekatolizace na sklonku 1. pol. 18. stol: Úplná rekatolizace Čech nebyla provedena ani v této době, totéž platí pro Moravu. Katolicismus mezi tím ovšem rozvinul novou skvělou barokní kulturu.

Page 135 of 191

Page 136 of 191

XVII. české církevní dějiny –nová náboženská a kulturní výstavba – katolická barokní kultura 17. století a první polovina 18.století není jen dobou protireformace, z našeho pohledu někdy násilné. S rekatolizací šla ale ruku v ruce kulturní výstavba velkolepých rozměrů, s níž se dá srovnat jen doba Karla IV. A to i přes všechny temné stíny – a která doba má jen samé světlo?

Prostředky vnitřní náboženské obnovy: Všimněme si nejdříve prostředků, jimiž byl český lid vnitřně získán pro katolickou víru. Kázání: bylo zvláště účinným prostředkem šíření víry a potírání kacířství. Misie, pravidelná duchovní správa,velké církevní slavnosti jako pouti a svěcení kostelů a klášterů a jiné dávaly velkou příležitost ke kázání a vedly k jejich častějšímu vydávání tiskem. Mnoho vynikajících řečníků vychovaly řehole. Vynikající kazatelé byli i v diecézním kléru. Úroveň vzdělání diecézního kléru byla tehdy pozoruhodná. Farní knihovny z té doby, pokud se zachovaly, jsou toho dokladem. Obsahovaly nejen kazatelské příručky, ale i odbornou teologickou literaturu, encyklopedie, často i cenné kolekce prvotisků. Mezi kazateli řeholními i světskými byli mnozí obránci českého jazyka, kteří svým dílem přispěli k jeho uchování a rozvoji. Dotýkali se také často témat sociálních, hájili také rovnost všech lidí, říkali pánům pravdy nepříjemné, kritizovali zásady státního absolutismu. - „Proklatá ratio status je někdy nad zákon Boží, nade všechna práva, odtud sluší vydírat lidem jejich těžkou práci, vésti vojny, paliti kostely, vylupovati města, hubiti země, mordovati lidi, zabíti mnoho tisíc lidí , k vůli vysokomyslnosti jednoho člověka“. /Bohumír Hynek Bílovský/. Duchovní poezie: Hlavním poutem, kterým bylo možno připoutat širší vrstvy k hlubší účasti na liturgii a vůbec na náboženském životě byla píseň. Proto ji misionáři využívali jako důležitého pastoračního prostředku. Platilo: „Kdo zpívá, dvakrát se modlí.“ Pěstovat duchovní píseň se doporučovalo tím více, že lid byl již z doby husitské i reformační zvyklý na duchovní zpěv, tvořící podstatnou složku tehdejší bohoslužby. Proto misionáři už v době předbělohorské hleděli postavit proti bratrskému kancionálu nejen kritiku, ale i vlastní kvalitní dílo. To vzniklo r. 1601 a nese název „Kancionál, to jest sebrání zpěvů pobožných“. Na tyto počátky navázala doba pobělohorská, jež se může honosit třemi výraznými osobnostmi: Adamem Václavem Michnou z Otradovic, Felixem Kadlinským a Bedřichem Bridelem. První byl potomek staré vladycké rodiny, usazené v Jindřichově Hradci a zastával tam úřad kostelního varhaníka. Navazuje na starou tradici literátských sborů a ovlivňován barokní kulturou, šířenou z hradecké jezuitské koleje sepsal tři sbírky duchovní lyriky. /Např. Loutna česká/.Všechny básně, v nich obsažené jsou původní a z nich zvláště zdařilé jsou ty, jež oslavují eucharistii, narození Páně /Chtíc aby spal/ a nanebevstoupení Páně. Michna má živé národní cítění a rád opěvuje národní patrony. Je misterem hudební formy i rýmu, idylicky něžný a citově zanícený. Felix Kadlinský vstoupil do jezuitského řádu a zastával v něm významné úřady. Jeho literární dílo je většinou překlad. Zvláště si oblíbil jezuitu Fridricha von Spee a uvedl k nám jeho básnické sbírky, např. Trutznachtigal pod názvem „Zdoroslavíček v kratochvilném háječku postavený“. Jeho sloh je plynulý a vyznačuje se smyslem pro zvuk českého slova: „Žádné špice, ostré sice, žádné kopí, jehlice – tak neraní tou svou zbraní mé oudy a mé srdce – jako kopí jež se topí v krvi Ježíše mého – jako trní, které strmí v hlavě a mozku jeho...“

Page 137 of 191 Kadlinského ovšem daleko předčí Bedřich Bridel, který obsáhlostí svého díla, bohatostí forem a krásnou řečí zastiňuje všechny své vrstevníky. Ačkoliv byl tak podivuhodně pastoračně činný, pořídil celou řadu překladů soudobých latinských a německých děl asketických a hagiografických a kromě toho složil mnoho prací původních, z nichž nejcennější, lyrické básně upadly časem nezaslouženě v zapomenutí a teprve nedávno byly znovu objeveny. Je to rozsáhlý notovaný soubor vánočních písní a koled, dále skladba „Co Bůh? Člověk?“ v níž se zahloubává nad metafyzickým postavením člověk a ve světě, a mnohé další duchovní skladby. Osobitým květem naší domácí duchovní poezie je cyklus „O čtyřech posledních věcech člověka“. Eschatologické náměty byly tehdy velmi oblíbené v latinské i německé poezii, ale anonymní český básník předčil své vzory uměleckou formou i subjektivním procítěním. Jak horlivě a soustavně církev pečovala o rozvoj a šíření duchovních písní, svědčí řada pobělohorských kancionálů. První vyšel na Moravě r. 1622 /Jiřík Hlohovský „Písně katolické“/. Nejvýznamnější jsou: „Kancionál český“ Matěje Václava Šteyera, „Capella regia musicalis“ Václava Karla Holana Rovenského, a „Slavíček rajský“ Jana Josefa Božana. Také Antonín Koniáš přispěl k obohacení katolické duchovní písně vydáním zpěvníku „Cytara nového zákona“, který se dočkal celé řady vydání. Poslední barokní kancionál, „Písně na evangelia nedělní celého roku“ vydal r. 1760 Jiří Václav Paroubek.Také epické básnictví bylo horlivě pěstováno. V Bridelově díle najdeme četná zpracování životů českých světců. Modlitební knihy, duchovní literatura: Český národ byl zvyklý po staletí číst náboženské knihy ve své mateřštině. Proto jich bylo také nyní naléhavě zapotřebí, také, aby bylo čím nahradit kacířské knihy k nám pašované. To bylo také nejpřednějším úkolem Svatováclavského dědictví, aby vydávalo modlitební knihy, bible, a jiné náboženské knihy. K velkému množství původních českých děl přistupuje množství překladů. – Canisiův katechismus, spisy Fridricha von Spee, Františka Saleského a mnoho jiných. Všechny tyto snahy vyvrcholily v úsilí o českou katolickou bibli podle textu Vulgaty. Tento úkol nakonec provedli jezuité Matěj Šteyer, Jiří Konstac a Jan Barner. Svůj překlad Vulgáty opřeli o bibli Benátskou /1506/, ale přihlíželi také k textu kralickému. Živý styk s lidmi je však uchránil od přílišného archaizování, k němuž měli sklon autoři Kralické bible. Takže jejich dílo působí dojmem svěžího, zvučného jazyka. Tak vznikla proslulá bible Svatováclavská. Vycházela postupně od r. 1677 /Nový zákon/, r. 1715 celý starý zákon. Hagiografie: Tridentský koncil posílil kult světců a doporučoval věřícím, aby se utíkali pod jejich ochranu a následovali je v jejich ctnostech. Celá doba vůbec jevila sklon k dějům a obrazům ze života, v nichž pronikal nadpřirozený prvek. Hagiografická tvorba mohla na české půdě navázat na domácí tradice gotické. Hned po příchodu do Čech oživili jezuité kult svatováclavský, vlastenecky působivý , ožila i legenda svatoprokopská a vůbec česká legendická podání doby gotické a románské. Ale mocně vzrůstajícím touhám po postižení nadpřirozena v tomto světě, nemohla již stačit domácí základna. A tak tvorba této doby věnuje značnou pozornost cizím látkám, hlavně španělským a italským. Tento zájem o cizí, často exotické světce neutuchá ani později. České baroko však dokázalo vytvořit i původní legendická vyprávění. Byl to především „slovutný vlastenec český“ sv. Jan Nepomucký, oslavovaný uměním slovesným i výtvarným. Již r. 1630, tedy 100 let před jeho svatořečením, vzpomíná jej Jiří Plachý ve své sbírce „Životy dvanácti apoštolů, dvanácti rytířů a mučedníků, dvanácti učitelů církevních“. Pak následuje řada stále bohatěji se rozvíjejících sepsání, mezi nimi známý Balbínův spis „Život sv. Jana Nepomuckého mučedníka“. Jezuité také velmi dbali o to, aby se památka jejich vynikajících příslušníků zachovala hagiografickým sepsáním. /Autoři: Bohuslav Balbín, Jan Tanner, Matěj Václav Šteyer a další /.

Page 138 of 191 Náboženská činohra a opera: Mužové, kteří získali český národ zpět katolické církvi byli mistři psychologie. Byli si vědomi, že český člověk má přirozený sklon ke hře. Nalezli tu ještě zbytky duchovních her, které tolik kvetly ve středověku a vzkřísili je v nové formě.Vrchol jezuitské dramatiky spadá u nás ještě do předbělohorské doby, ale jezuité je horlivě pěstovali ve svých školách až do zrušení svého řádu. Také františkáni pěstovali duchovní činohru, kdežto piaristé byli organizátory náboženských oper. Drama sloužilo náboženskému poučení a mravnímu působení a mělo zároveň pocvičit žáky v užívání latiny a dát jim určitou obratnost do života. Zvláštní váha se kladla na velkolepou výpravu předváděných duchovních her, šlo o vyjádření určité ideje, mravní zásady ap. Dramatickým dějem a pomocnými prostředky – výtvarnou výpravou, kostýmy, hudebním doprovodem. Jak skvělá byla asi představení v Klementinu, ukazují dodnes zachované pomalované nástropní trámy. Jezuitská dramata jsou vždy latinská, jen obsah a mezihry jsou v české řeči. Jezuitské drama mělo nesmírný význam pro náboženské utváření země. Každoroční představení v jezuitských gymnáziích byla největší společenskou událostí v městě a shromažďovala v divadle nejen katolíky, nýbrž za nepřátelských vpádů do země i Sasy a Švédy. Podobný ráz jako školské hry má i divadlo lidové. Vnější rozvoj náboženského života: Působením mluveného a tištěného slova se český lid z větší části upřímně obrátil ke katolické víře. Projevilo se to mocným vzestupem jeho zbožnosti. Katolická zbožnost připouští nesmírnou rozmanitost. Každá doba si vybírá z bohatého obsahu víry a spiritualit zvláště některou pravdu či směr, jenž více zdůrazňuje podle potřeby doby, tvoří si své zvláštní nové způsoby a projevy zbožnosti, které jsou pro ni zvláště vhodné. Tak zbožnost doby potridentské, barokní, má svůj zvláštní ráz. Souvislost se životem celé církve od doby apoštolské je tu zachována, ze starého pokladu víry se nic nezamítá, ale zdůrazňují se právě ty pravdy, na něž reformátoři útočili, jako mariánská úcta a úcta svatých, víra v očistec, potřeba sebezapření a pěstování silné vůle, zavádějí se pobožnosti pro každý stav a pro různé okolnosti života, vznikají zvláštní zbožná bratrstva, nová poutní místa, jsou konány četné pouti a procesí, lidové misie a exercicie. Vše stojí ve službě náboženství. I když zbožnost doby barokní není ve všem nadčasovým vzorem a ideálem katolické zbožnosti, přece jen to byla zbožnost opravdová, hluboká a upřímná. Svátosti a liturgie: Duchovní správa protireformační doby si byla vědoma významu eucharistie pro posvěcení člověka. Znovu a znovu vybízela k jejímu přijímání při každé misii, na každém poutním místě zdůrazňovali kněží význam sv. přijímání. Nikde se však nedočítáme, že by vybízeli ke sv. přijímání ve mši sv. To byl jev potridentské zbožnosti, jež ve sv.přijímání nespatřovala především obětní hostinu, nýbrž lék proti hříšnosti. Chápala je spíše v souvislosti se svátostí pokání než se mší sv. Pro liturgické dění neměl barokní člověk příliš pochopení. Hlavní věcí mu byl projev oddanosti a klanění. I mši sv. chápal jako jeden ze způsobů, jak se klanět Kristu ve svátosti. Proto takový vzrůst eucharistických pobožností a vystavování Nejsvětější svátosti. Mše se stala jakýmsi dvorním ceremoniálem před nejvyšším Pánem. Proto byla pořizována nádherná paramenta, proto skvělé chrámové prostory a jásavá hudba, která často měnila kostel v koncertní sál.Věřící lid se měl dívat a naslouchat a kromě toho se mohl modlit a zpívat. Touto dramatičností a působením na smysly se v něm měl probudit náboženský cit, oddanost Bohu. Mariánský kult: Dosáhl velkého rozmachu. Staroboleslavský mariánský obraz, vykoupený od Švédů, byl definitivně umístěn ve St. Boleslavi 7.září 1650 za účasti tisíců lidí. Od toho data se začal mariánský kult rozvíjet do netušených rozměrů. Vedle St.Boleslavi se stala nejoblíbenějším mariánským poutním místem Svatá hora u Příbrami. Vznikla ještě celá

Page 139 of 191 řada dalších poutních míst místního významu. Římov, Chlumek, Bohosudov, Králíky, na Moravě Tuřany, Vranov, Křtiny, Sloup, Sv. Kopeček, Dub, ale všechny tam zastínil sv. Hostýn, který nabyl pro Moravu stejného významu jako St. Boleslav a Sv. Hora pro Čechy. Kromě těchto míst byly budovány i napodobeniny Loretského domku Sv. rodiny /Santa Casa/. Zachování čistoty víry v Českých zemích bylo připisováno především přímluvě P. Marie počaté bez poskvrny dědičného hříchu. Na univerzitě Karlo-Ferdinandově byl každý nově nastupující profesor povinen skládat přísahu, že věří v neposkvrněné početí P.Marie. V barokní době se rozšířila modlitba Anděl Páně a modlitba sv. růžence. Úcta svatých: byla významnou složkou barokní zbožnosti. Po Lutherově odmítnutí katolická obnova vzbudila nové jaro, které se v uctívání svatých mohlo rovnat se středověkem. Věřící spatřovali ve světcích opět světlé vzory a ve víře v ve společenství svatých se dovolávali ve svých potřebách a zkouškách jejich přímluvy. Veliké úctě se těšil především sv. Josef. R. 1655 jej zařadil zemský sněm mezi české patrony. Také svátek Andělů strážných je barokního původu. Byly zaváděny svátky světců nové doby, i kult dosud neznámých starokřesťanských světců /V souvislosti se znovuobjevením katakomb/. Z Říma byly rozváženy ostatky mučedníků do celého světa a ukládány do oltářů, relikviářů, či do tzv. kenotafů – voskových figur ve skleněných rakvích. Největší úcta byla prokazována starým domácím světcům především sv. Václavu. Hned r. 1621 obnovili jezuité dřívější pobožnosti a církevní slavnosti k jeho poctě a průvody k jeho hrobu. Jeho svátek byl rozšířen na celou církev. Projevy svatováclavské úcty z barokní doby jsou nesčíslné. Znovu rozkvetla úcta sv.Vojtěcha, sv. Víta, sv. Lumily, sv. Prokopa a, hlavně na Moravě, sv. Cyrila a Metoděje. Prostě celý barok žil srdečným obdivem pro české světce. Slavnost svatořečení sv. Jana Nepomuckého: Sv. Jan prožíval pověsti světce bezprostředně po své smrti. Ve stížnosti, kterou arcibiskup Jan z Jenštejna poslal tři měsíce po krvavých událostech r. 1393, označil svého bývalého generálního vikáře „martyr sanctus“. Jeho tvrzení opakuje roudnický převor a Jenštejnův důvěrník v jeho životopise. Píše, že Jan z Pomuku se stal z Boží milosti mučedníkem a že již byl oslaven skvělými zázraky, o nichž se nechce šířit, neboť jsou známy po celé vlasti. Podobně píší jiní. Úcta, kterou mu prokazovali patrně již současníci, se soustřeďovala u jeho hrobu v katedrále, kam bylo tělo přeneseno r. 1396. Už toto přenesení do první zemské svatyně za života jeho vrahů - krále a jeho rádců, je prvním jejím náznakem. Podle zprávy rukopisu Starých letopisů českých z pol. 15. stol. se děly u Janova hrobu zázraky a proto byl hrob opatřen mříží. V 80.letech 15. stol. se choval nad svatováclavskou kaplí kalich s nápisem „ ke cti blahoslaveného Jana z Pomuka“. Kol. pol. 16. stol. byl Janův hrob opatřen ozdobnější mříží a na ní umístěn letopočet s úmrtním datem 1383 převzatým z Hájkovy kroniky. Ten totiž, sveden nesprávným zápisem děkana metropolitní kapituly Jana z Krumlova udělal totiž z jednoho mučedníka Jany dva – královnina zpovědníka, umučeného r. 1383 a generálního vikáře, umučeného pro potvrzení kladrubského opata r. 1393. /Viz Pekař tři kapitoly o sv. Janu Nepomuckém/. Neobyčejný rozmach svatojanské úcty nastal po utišení náboženských bouří. Jiří Plachý, Jan Dlouhoveský a Bohuslav Balbín napsali Janovy životopisy, sochaři vytvořili hned po třicetileté válce stovky Janových soch, které byly stavěny zvláště poblíž mostů. Arcibiskup Lohelius zasvětil mu již r. 1621u sv. Víta oltář . Pak na sebe nedala dlouho čekat Janova kanonizace. O Janovo blahořečení podala žádost pražská metropolitní kapitula již r. 1675. Císař Leopold I. přikázal arcibiskupu sbírat doklady o více než třísetleté Janově úctě, další pokus byl učiněn v Římě r. 1706, až konečně se věci ujal energicky arcibiskup hrabě Ferdinad

Page 140 of 191 Khuenburg. Vyzval r. 1714 k sesbírání dokladů svatojanské úcty a ustanovil komisi, která vyslechla svědky a 17.dubna 1719 otevřela Janův hrob. Při vybírání kostí vypadla z lebky hmota velikosti velké lžíce, kterou přítomní lékařští odborníci prohlásili za jazyk, jehož zachování nelze přirozeně vysvětlit. Potom papež Inocenc XIII. 1721 prohlásil Jana za blahoslaveného na základě úcty, jež mu byla od nepaměti prokazována. České země se však s Janovou beatifikací nespokojily a usilovaly o jeho kanonizaci.V přípravném řízení byl ostatek , považovaný za Janův jazyk znovu odborně prozkoumán. Když byl vyňat z relikviáře, kam byl uložen r. 1719, naběhl a zčervenal, a to, stejně jako zachování před porušením, bylo uznáno za zázrak. Kromě toho však byla komisi předložena řada jiných přirozeně nevysvětlitelných událostí, z nichž dvě byly uznány za prokázané zázraky, totiž náhlé uzdravení ruky Anny Krebsové z paralýzy a atrofie a zachránění dívky Rozálie Hodánkové ze Strakonic před utonutím, když spadla pod led a dostala se pod mlýnská kola, odkud byla na světcovu přímluvu vytažena po dlouhém hledání živá a zdravá. Ke kanonizaci by byly postačily poslední dva zázraky. Kdyby se dnes měly přešetřovat kanonizace i velmi známých světců, obstál by Jan lépe než mnohý jiný. Za svatého prohlásil Jana Nepomuckého papež Benedikt XIII. 19.března 1729 v lateránské bazilice a ve dnech 8.-16. října bylo slaveno jeho svatořečení v Praze. Byla to jedna z nejmohutnějších slavností, jakou kdy Praha prožila. Mnohá města, jako Kutná Hora byla jako po vymření, protože většina obyvatel se zúčastnila oslav. Do Prahy přišly ohromné zástupy lidu ze všech stran. U sv.Víta bylo po celý oktáv denně slouženo 400 mší sv. a podáno přes 200 000 sv. přijímání. Pro uložení světcových ostatků byl z dobrovolných darů pořízen podle návrhu dvorního stavitele Fischera z Erlachu nádherný náhrobek s oltářem, celý ze stříbra. Od té doby se konala v Praze v májových dnech pravidelná svatojánská pouť /16. května/, která byla až do nejnovější doby setkáním poutníků z celé vlasti a mocně posilovala jejich víru i národní vědomí. Četné sochy sv. Jana na mostech a na náměstích pod lipami vtiskly zemi nesmazatelný ráz. Když byl na jaře v r. 1973 ve svatovítské katedrále opravován náhrobek sv. Jana, byly jeho ostatky podrobeny pečlivému antropologickému zkoumání. Ten ukázal, že sv. Jan byl 169 cm. Vysoký, subtilní tělesné stavby a zemřel ve věku 45-50 let. Zjistilo se, že zemřel na následky mučení, nikoliv utopením. Na kosterních pozůstatcích jsou patrné stopy krutých metod středověkého mučení. Levá lopatka byla zlomena při tzv. štosování, zlomeniny v obličeji svědčí o opakovaných úderech tupým předmětem, pěstí nebo botou. Toto zranění způsobilo krevní výron do mozku, který byl vlastní příčinou jeho smrti. Do Vltavy bylo svrženo už mrtvé tělo. Proto se také vynořilo až po čtyřech týdnech, nikoliv po 14 dnech, jak tomu u utopených bývá. Sv. Jan měl krevní skupinu A. Najdeme ji jak v kostech, tak v organické látce zachované v lebce. Právě této látky se týkal nejzajímavější objev. Zjistilo se, že to není jazyk, jak předtím věřilo, nýbrž o organickou látku, jež nejlépe odpovídá mozkové substanci. Náboženská bratrstva: Jsou pozoruhodným zjevem barokní doby. Jejich úkolem bylo uctívání nějakého světce nebo některého tajemství víry /bratrstvo trpícího Spasitele, Božího těla, Bolestné P.Marie, svatého růžence, ap./ Bratrstva vedla své členy k horlivé účasti na bohoslužbách a přijímání svátostí církve, za zemřelé členy obstarávala zádušní bohoslužby. Získávala časem majetek, kterého užívala pro dobročinné účely. Mezi těmito sdruženími zaujaly přední místo mariánské družiny. Zakládali je jezuité, pak i jiné řády. Byly organizovány podle stavů. Nejvíce bylo družin studentských, ale také šlechta, měšťané a rolníci měli své družiny. Členové družin patřili k nejhorlivějším průkopníkům katolické obnovy v zemi. Při kostelích vznikly literátské sbory. Pěstovaly církevní zpěvy, byly oporou českého jazyka v Praze i na venkově.

Page 141 of 191 Pouti a procesí: Jsou charakteristickou známkou barokní doby. Pouti na posvátná místa se konaly jednak jako pouti prosebné, jednak jak pouti kající. Pouti také rozmnožovaly zbožnost, na poutních místech lid čerpal útěchu, radost a sílu a sbližoval se navzájem ve společném prožívání víry. Pouti byly spojené s promluvami výmluvných kazatelů a přijetím svátostí. Byly pro lid příležitostí podívat se za obzor svého bydliště a duchovně pookřát. Hojná byla též procesí. Konala se na Květnou neděli, o Vzkříšení a na Boží tělo. Sytila touhu věřících něco slavnostního vidět, zažít a dávala možnost spoluúčasti. Byla konána také různá mimořádná procesí. – na odvrácení moru, hladu, války, za příhodné počasí ap. Byly pořádány také kající průvody –s mrskáním a nesením těžkých křížů. Kláštery: Barok byl dobou velkého rozkvětu klášterů. Jenom v Praze jich vzniklo 40, po celých Čechách 200, úměrně vzrostl jejich počet na Moravě i ve Slezsku. Největšího rozšíření dosáhl jezuitský řád. Do sklonku barokní doby vybudoval u nás 75 kolejí, při nichž byla zřízena gymnazia s konviktem pro 50-60 méně majetných žáků. Počet řádových kněží přesahoval 1000. R. 1653 začali jezuité stavět velkou budovu nynějšího Klementina s nádhernou knihovnou a tiskárnou. Hodně se rozšířil také druhý školský řád – piaristé. Zřídili v Čechách a na Moravě přes dvacet gymnazií. Kapucíni vybudovali hustou síť klášterů v českém pohraničí i ve vnitrozemí. /15 klášterů/. Nové kláštery si zřizovaly i řehole nově k nám uvedené – trinitáři, oratoriáni, theatini /kajetáni/, alžbětinky, anglické panny aj. Pozvedly se i staré feudální řády /benediktini, cisterciáci, premonstráti a augustiniáni/. Řeholní kněžstvo se těšilo velké oblibě u vyšších vrstev.To jim získalo vedle osobního vlivu i značné hmotné prostředky. Venkovský diecézní klérus byl naproti tomu společensky odstrčen a staral se výlučně o poddaný lid. Barokní doba obnovila i poustevnický život. Poustevníci se usazovali v dřevěných srubech v lesních samotách při staré, či nově zbudované kapli, nebo opodál poutnických kostelů, sloužili u venkovských kostelů jako kostelníci a chránili lid před svodem predikantů. R. 1725 dostali pevný řád, když na žádost arcibiskupa císař i papež potvrdili pro ně zvláštní řád sv. Ivana.

Vědecká činnost: V barokní době se rozvinula na půdě církve různá vědecká odvětví, hlavně teologie, filozofie a historie. Různé vědy se přitom navzájem prolínaly v úsilí o celost, jež je vlastní barokní době. Teologie a filozofie: Jezuitům, kteří měli v rukou všechny tři teologické fakulty v našich zemích – pražskou, olomouckou a vratislavskou, záleželo na tom, aby si udrželi monopolní postavení. Proto od počátku usilovali o to, aby získali významné učitele. R.1626 byl do Prahy poslán nejslavnější německý teolog Adam Tanner. Delší dobu s v Praze zdržel španělský teolog Roderigo Arriaga. Říkalo se: „Vidět Prahu a slyšet Arriagu“. Podle vůle sv. Ignáce se jezuité měli držet sv. Tomáše a Aristotela. Postupně si jezuité vytvořili vlastní verzi scholastiky se značnou mírou samostatnosti a originality. Spisovali systematické učebnice filozofie a teologie. Dostala pojmenování „Curzus“. Arriagova schoalstika má s aristotelismem společnou často jen vnější slupku, pod níž zaznívají myšlenky moderního empirismu, senzualismu a mechanistické tendence. Oficiální teologie a filozofie se nadále držely Suareze. /Jezuitský tomista prvního období/. Toho se drží slezský teolog František Kolbe, silně se opírající o sv. Tomáše, který postupně působil na všech třech fakultách.

Page 142 of 191 Jako samostatný předmět se přednášela „kontroversní teologie“, čili polemika, která se zabývala věroučnými rozdíly mezi katolicismem a protestantismem. Pěstovali ji především teologové českého původu, jako známý obhájce Prahy proti Švédům r. 1648 Jiří Plachý a řada dalších. Proti monopolu v teologickém vzdělání kněžského dorostu se od počátku stavěli dominikáni a františkáni. Jejich pokusy získat katedru dogmatiky však ztroskotaly. Tomismus u nás ostatně nebyl na výši. Měl nejvýznačnější představitele v jižní Evropě. Mnohem významněji se ve střední Evropě a zvláště v Čechách uplatnil skotismus /františkánská scholastická tradice/ , pro nějž bylo baroko zlatým věkem. Do Čech jej přinesli irští františkáni /zvaní hybernové/, kteří se po vypuzení v vlasti za královny Alžběty usadili v Praze. Arcibiskup Harrach je získal pro svůj nově založený seminář. Protože hybernové přednášeli v arcibiskupském semináři, všechen diecézní i řeholní klérus /mimo jezuity/, prošli skotistickou školou. Jan Caramuel z Lobkovic tedy právem píše, že skotisté převyšují počtem všechny ostatní. Caramuel sám byl duch univerzální a svými spisy zasahoval do všech oborů tehdejší vzdělanosti. /matematika, logika ap./. vynikajícím logikem byl jezuita Kašpar Knittel. Jako jeden z prvních postřehl význam kombinatoriky pro logiku a metodologii. Pozoruhodným náboženským myslitelem a filzofem byl kapucín Valerián Magni. Měl živý zájem o přírodní vědy /sympatizoval s Galileem/, sám dělal přírodovědecké pokusy, pokusil se vytvořit svůj filozofický systém. Svéráznou filozofii vytvořil lékař Marcus z Kronlandu. Výsledky jeho fyzikálního bádání pro námořní plavbu byly velmi ceněny. Piaristé se věnovali hlavně přírodním vědám. Např. P. Sackel z Hustopeče se zabýval fyzikou a matematikou. Kolem něho se vytvořila významná matematická škola, která požívala úcty i za hranicemi. Důležité místo v českém barokním písemnictví zabírá literatura historická. Nejstarší je „Historické spisování“ Viléma Slavaty z Chlumu. Mladším současníkem Slavatovým byl Bohuslav Balbín /+ 1688/, největší a dosud plně nedoceněný dějepisec 17. stol. Působil nejprve jako horlivý jezuitský misionář na Královéhradecku a Prachaticku, potom jako učitel na řádových školách v různých městech. Od r. 1661 se věnoval pouze historii, pověřen představenými sepsáním dějin české jezuitské provincie. Věnoval se i jiným historickým pracem a zakusil pro ně i nepřátelství. Pracoval až do sklonku života. Když ve stáří oslepl, spisy diktoval. Napsal mj: „Přehled českých dějin“ /který mu způsobil těžké nesnáze pro svůj vlastenecký tón/, soustavnou vlastivědu českou. Jeho životní dílo je „Historie království českého“. Dílo bylo rozvrženo do 30 knih. Důležitá je devátá kniha – o českých rukopisech, knihovnách a spisovatelích. Z plánovaného počtu dokončil Balbín jen 11 knih. Ale i tak je to obrovské dílo. Balbín je prvním zástupcem vědeckého českého dějepisu, překonává všechny své předchůdce velkými znalostmi i na svou dobu značnou kritičností. Jeho dílo je proniknuto velkým vlasteneckým duchem. Jeho nejvyšším výrazem je „Disertatio apologetica prolingua slavonica, praecipue bohemica“, která končí úchvatnou českou modlitbou ke sv. Václavu, aby nedal svému národu zahynouti. Kromě Balbína pracovali v českém dějepisectví jeho četní vrstevníci z kněžských řad. Nejvýznačnější z nich byl jeho žáka přítel Tomáš Pešina z Čechorodu, a mnozí jiní. Všichni stáli na půdě katolické. Ale soustředili své síly k záchraně a obnově národního vědomí. I svatořečení Jana Nepomuckého, jehož iniciátorem je právě Balbín, bylo obranným činem a v této souvislosti musí být vnímáno. Jen prací a láskou jeho a mužů s ním stejně smýšlejících si vysvětlíme, jak se stalo, že česká hierachie, kterou po Bílé hoře nacházíme v rukou cizinců, se rychle počešťuje v kléru světském i řádovém, a stává se ponenáhlu pevným kamenem národního života. Je téměř jedinou inteligencí, která je na stráži, aby se později, od dob Josefových, se stala hlavním nositelem tzv. „probuzení“.

Page 143 of 191 Národní a vlastenecké české uvědomění prostupovaly i tehdejší mluvnické studie, kterých se zachoval větší počet /např od Matěje Václava Šteyera/.

Umění: Výtvarné umění se nejprve vyvíjelo pod cizím, hlavně italským vlivem. Cizí šlechta si volala ze svých zemí stavitele, aby jim zde stavěly paláce. Také jezuité zaměstnávali italské stavitele, kteří k nám uvedli barokní sloh. První barokní kostel začali u nás na Malé Straně v letech 1611-13 budovat luteráni. /Pražské Jezulátko/. Podobný ráz má mariánský kostel ve St. Boleslavi. /1617-27/. Jezuitský stavitele Carlo Lurago barokizoval kostel sv. Salvátora, r.1653 zahájil stavbu klementinské koleje. Z jeho spolupráce s jinými Italy vznikl kostel na sv. Hoře u Příbrami s ambity, jako prototyp poutních míst. Dalším svérázným stavitelem byl Burgunďan Jan Mathei /Srahovský klášter, křižovnický kostel sv. Františka/. Další architekti: Marc Antonio Canevalle, Ignác Bayer /sv. Ignác podle vzoru Il Gesú/. Ke zvláštnímu spojení baroku s gotickými prvky dospěl Jan Blažej Santini. Tímto slohem přestavěl četné středověké památky. /Želiv, Sedlec, Kladruby,Žďár n.Sáz. a jinde/ Tito Italové vzbudili svými díly takový zájem, že barok byl u nás brzy přijat za vlastní a pěstován pak i nadanými domácími mistry, kteří se ujali díla ve 2. pol. 17. stol. Vysoko nad průměr vynikl Kilián Ignác Diezenhofer, hlavní z tvůrců velkolepého dynamického baroku. Z jeho vrstevníků vynikl Ferdinad Maxmilián Kaňka, který dostavěl Klementinum aj. Sochařství, které počátkem 17. stol. pokleslo na úroveň řemeslnou se pozvedlo opět zásluhou cizích umělců. Z Rakouska pocházel a v Itálii se vyškolil pražský sochař Matyáš Bernard Braun /1684-1738/. Jeho sochy takřka dýchají pohybem, jímž barok rozvlňoval každý lem šatů, aby uchvátil divákovy smysly. Karlův most, jehož výzdoba byla dokončena r. 1714, je lemován po obou stranách vítěznou alejí světců. Karlův most byl tak proměněn ve svatyni. Větší počet soch vytvořil Ferdinand Maxmilián Brokof. Jeho otec Jan je autorem bronzové sochy Jana Nepomuckého, která se stala vzorem všech svatojanských soch, tak rozšířených u nás i v cizině. Právě z Karlova mostu na obě strany jsme uchváceni nesmírně malebným souzvukem gotiky a baroku, slohů, které svědčí o dvou kulturních vrcholech našich dějin, ve kterých byla kultura vedena katolickým křesťanstvím. Stavby, sochy a malby v kostelích jsou toho výmluvnými svědky, přesvědčující každého. Zatímco slavní stavitelé a sochaři k nám přicházeli z ciziny, odcházeli mnozí čeští malíři za hranice. Dva nadaní čeští malíři Karel Škréta a Václav Hollar odešli hned v době třicetileté války. Hollar se už nevrátila působil jako rytec v Anglii. Škréta přišel do vlasti po delším pobytu v Bologni.Vedle mnohých skvělých náboženských děl pro naše kostely vynikl také jako portrétista. Nejznámnějším českým barokním malířem se stal Petr Brandl /1668-1735/, mistr temnosvitu. Svými obrazy ozdobil oltáře mnohých našich kostelů, jedny z nejlepších jsou v Sedlci. Proslavil se také freskami. Slavný malíř nástropních fresek byl Václav Vavřinec Reiner. Ozdobil klenby mnohých pražských kostelů/ u křižovníků, sv. Tomáš a mnohé jiné/. Český a hlavně pražský barok má v dějinách umění velmi čestné místo a je největší uměleckou chloubou naší vlasti. Chrámy svým mohutným rozměrem návštěvníka přímo ohromují a oslňují svou malířskou a sochařskou výzdobou. Plochy stěn jsou obloženy mramorem, štukami, lesknou se zlatem, jsou rozčleněny pilastry. Vedlejší oltáře stojí v bočních kaplích, nad těmi se táhnou ochozy, čili galerie. Klenba je zdobena freskami, které perspektivními průhledy otevírají chrámový prostor směrem vzhůru a vyvrcholují tak architektonický účinek. Napomáhá tomu hojný přívod světla z kopule i bočního, kterým jsou během dne různě modelovány a rozžíhány všechny tvary a barvy. Obrazy a sochy svatých v nejrůznějších postojích, jeví zanícenost a vzrušené pohnutí, dýchají náboženskou vroucností

Page 144 of 191 a silou. Všechno strhuje návštěvníka a uvádí jej takřka do předsíně nebe. Jsou jakoby školou zbožnosti, formují krásou, povznášejí mysl, stávají se inspirací lidového umění. Církevní hudba: Výtvarný účinek sakrálního prostoru a liturgie doplňuje a dokresluje hudba a zpěv. Zprvu do české církevní hudby zasahují také cizí vlivy, ale mocná národní tradice chránila české barokní skladatele před nepravdivým patosem, jemuž tehdy podléhali cizí skladatelé. Pozornost zaslouží především skladby Adama Michny z Otradovic, který byl zároveň vynikajícím hudebníkem i básníkem duchovní poezie. Jeho Svatováclavská mše je přesvědčivým důkazem jeho umění.Velmi plodným skladatelem byl Pavel Josef Vejvanovský, který působil při arcibiskupském zámku v Kroměříži, a Jan Dismas Zelenka, jehož opera „O svatém Václavu“ zahajuje původní českou operní tvorbu. O něco mladší e Šimon Brixi. V té době /poč 18. stol./ byla již hudební kultura českého baroku na vrcholu. Pěstovali ji členové literátských sborů, studenti piaristických a jezuitských gymnazií a hudebníci na biskupských a šlechtických zámcích. Pak začalo napodobovat vyšší vrstvy i měšťanstvo, nespokojené už jezuitskými náboženskými dramaty a toužící po opeře. I na venkově zaznívaly na kůrech skladby stále umělejší. Také mimo zpívané mše se vyskytovaly nové druhy náboženských skladeb – drobné kantáty, oratoria, pastýřské vánoční zpěvy, a sepolkra – pašijové rozjímání nad Kristovým utrpením.Vynikajícím mistrem této lidové hudby byl Bohuslav Černohorský, ředitel kůru P. Marie před Týnem. Byl slavný i za hranicemi. Jeho žákem byl Kryštof Vilibald Gluck.

Působení českých misionářů v cizině: Je pozoruhodné, jak rychle dovedly české země splatit cizině dluh za pomoc, když v nich byl obnoven katolicismus. Čeští misionáři v zámoří: Protože bylo potřeba v rekatolizačním díle misionářů především doma, řeholníci z českých zemí se dostali do misijní práce v zámoří poměrně pozdě, v poslední třetině 17.stol. Potom však dosáhla jejich účast na apoštolském díle v Americe, ve východní Asii a v Africe rozmachu a intenzity, které vzbuzují obdiv. Zejména jezuité vyslali do dalekých krajů značný počet svých členů své provincie, Čechů i Němců. S jakou horlivostí plnili svůj úkol, ukazuje mučednická smrt některých z nich. P. František Boryně , který se vypravil do jižní Ameriky, přivedl ke křesťanství přes sto kmenů, které dosud unikaly pozornosti Evropanů. Založil velký počet misijních stanic a pečoval nejen o duchovní správu, ale i o pevnou organizaci jejich života. Vedl svěřence k intenzivnějšímu těžení přírodního bohatství, zaváděl racionální dobytkaření, řemeslnou výrobu textilií atd. Fr. Šimon Boruhradský, který působil v Mexiku, se zapsal do dějin této země jako budovatel velkých říčních regulací. P. Samuel Fritz rozvinul mnohostrannou činnost v poříčí Maraňonu. Stavěl kostely, maloval obrazy, tesal sochy. Na malé bárce plul po celé délce Amazonky.Vydal první mapu této největší jihoamerické řeky. P. Karel Přikryl sestavil mluvnici indických nářečí v okolí města Goa v přední Indii. Je to první český pokus v Indologii. P. Karel Slavíček pronikl díky svým znalostem z matematiky až na dvůr čínského císaře a zanechal kromě jiného jeden z prvních evropských plánů Pekingu. Celkem odešlo v české provincie Tovaryšstva do zámoří 160 misionářů. Asi třetina byli rodilí Češi. Také jiné řehole se podílely na zahraničních misiích. Vedle náboženské horlivosti projevovali čeští misionáři i značné národní uvědomění. Je pozoruhodné, že v místech, kde byli čeští misionáři zastoupeni nejpočetněji – v Mexiku, Paraquai, Ecuadoru, Peru, Chile a v Číně – se setkáváme s nejživějším kultem sv. Jana Nepomuckého, který byl v té době kusem národního sebevědomí a představitelem českého jména v cizině. Působení na evropském východě: Někteří kněží z českých zemí působili v té době také v Rusku. V souvislosti s vyjednáváním dvora o společné akci proti Turkům, dostali císařští vyslanci od carské vlády souhlas, aby se mohli v Moskvě zdržovat dva katoličtí kněží, a konat

Page 145 of 191 duchovní správu tehdy značné kolonie katolíků, kteří tam byli ve vojenské nebo jiné službě. Nemohli to být Poláci /pro napětí mezi oběma zeměmi/, proto bylo rozhodnuto, že to budou dva jezuité z české provincie. Říkalo se jim „císařští misionáři“. Vystřídalo se tam celá řada kněží, vesměs českého původu. Jezuité, hlavně díky své znamenité škole získali přístup do ruských šlechtických kruhů, i do pravoslavné církve. R 1719 byly ale zmařeny všechny naděje, když Petr Veliký přerušil styky s Vídní a císařští misionáři museli Moskvu opustit. Ostatní cizina: V Praze a v Olomouci byli v 17. století připravováni kněží pro Irsko, Anglii, severní Německo a skandinávské země. Především však bylo v Praze pečováno o katolické duchovenstvo v Lužici, která byla r. 1635 odstoupena Sasku. Katolické Čechy také hojně přispívaly na stavbu chrámů v severním Německu. Úzké dynastické svazky mezi Španělskem a rakouskými habsburskými zeměmi, přítomnost španělského vyslance a španělské kolonie v Praze, působení českých šlechticů ve Španělsku a jejich sňatky se španělskými šlechtičnami ap., přivodily značné kulturní sblížení mezi Španělskem a českými zeměmi. Rozšířila se i úcta španělských světců u nás, také kult Jezulátka /v kostele P. Marie Vítězné na Malé Straně při klášteru karmelitánů/. Soška Pražského Jezulátka byla původně svatební dar španělské choti Vratislava z Pernštejna její dceři Polyxeně z Lobkovic. Ta ji darovala r. 1628 karmelitánům. Karmelitáni a domácí šlechta rozšířili úctu Pražského Jezulátka za hranice Čech. Tento kult je stále živý zvláště v Latinské Americe.

Stíny barokní doby: Jako každá doba, má i církevní život barokní doby své neblahé stíny. Tlak státu na církev: Podpora, kterou stát poskytl církvi k dobytí starých pozic, nebyla zadarmo. Stejně jako v protestantských zemích dovedl pobělohorský absolutismus v rakouském mocnářství přes všechnu přízeň okázale projevovanou církvi nebývalou měrou rozšířit a upevnit svou moc nad ní. Už Ferdinand II. r. 1624 vyňal ze soudní pravomoci církve pře o duchovní statky. Jeho nástupci v této politice pokračovali a činili si nárok na právo řídit vnější církevní záležitosti, zasahovali dokonce i do vnitřních církevních záležitostí a nebyli ochotni snášet přílišné zasahování papeže a generálních představených řeholí do církevních poměrů svých zemí. Ferdinad III. mimo jiné omezil právo azylu a dokonce zapověděl publikovat papežské buly bez předchozího souhlasu královského /placet regium/. R. 1653 se kardinálu Harrachovi dostalo velmi nemilé výtky, že rozeslal kléru náboženské patenty, aniž se předtím dohodl s vládou. Ani svolávání kněžstva podle vikariátů nebylo trpěno bez státního souhlasu. Biskupství a prelatury se mnohdy staly odměnou za dobré služby prokázané panovnickému domu, bez ohledu nato, zda to odpovídalo potřebám diecéze nebo kláštera. Císař Karel VI.vydal tři amortizační zákony, které zapovídaly, aby církev získávala další nemovitosti. Týž panovník přísně zapověděl cizincům sbírat na církevní účely bez zvláštního povolení a zostřil starší zákaz vizitace domácích klášterů cizinci. V dopise pražskému arcibiskupu vyjádřil svůj poměr církve a státu takto: „Máme svou nejvyšší moc a právo bezprostředně od samého Boha, přičemž nám však zase z druhé strany bude vždy záležet na tom, abychom vykonávali officium supremi advocati et protectoris ecclesiae.“ Tato církevní politika, vyznačující se jednak stále větším zasahováním světské moci do církevních poměrů, jednak silným omezováním vlivu papežského stolce a vůbec zahraničních orgánů na vnitřní církevní poměry v našich zemích, nacházela oporu v soudobých politických a hospodářských teoriích. Např.merkantilismus usiloval o povznesení domácí výroby a zvýšení obchodní bilance státu a v mnohých církevních institucích spatřoval překážku tohoto úsilí a stavěl se proti nim. Hlasatelé přirozenoprávní

Page 146 of 191 nauky zase odvozovali ze svého učení, že právo a povinnost panovníka je také pečovat o duchovní blaho svých poddaných , tedy také upravovat církevní poměry v zemi a být poručníkem církve ve své zemi. Zvláště mocné posily se dostalo politice, směřující k podřízení církve pod světskou moc, tedy k její proměně v zemskou a státní církev ze samotných církevních kruhů ve 2.pol. 18.stol. tzv febronianismem. Původcem této církevněpolitické nauky byl trevírský světící biskup Jan Mikuláš z Hontheimu, který o tom vydal spis pod pseudonymem Justin Febronius. Jeho cílem bylo dospět k takovému stavu církve, jaký prý byl v prvních staletích. Papeži se měla odejmout práva, jenž na sebe strhl teprve později, naopak se měla obnovit stará práva biskupů nad jejich diecézemi. To by ovšem vedlo k rozdrobení církve a ke zvětšení závislosti místních církví na domácí světské moci, že by se ocitly úplně pod správou státu. Jansenismus: V barokní době pronikla do našich zemí ještě jiná rozkladná nauka, jansenismus. Také tento směr snil o obnovení prvotní církve a to v oblasti věrouky a církevní kázně. Jméno dostal po původci, lovaňském profesoru teologie Korneliu Jansenovi, který své dogmatické názory vyložil v knize pojmenované Augustinus, protože podle jeho mínění obsahovala nauku sv. Augustina o dědičném hřích a milosti, ve skutečnosti se blížila nauce Kalvínově. Dědičným hříchem ztratil prý člověk možnost svobodné volby mezi dobrem a zlem. Milost Boží působí na člověka tak neodolatelnou silou, že nutně musí přijít do nebe. Ale této milosti se dostane jen menšímu počtu vyvolených, protože Bůh nechce spasit všechny lidi, Kristus tedy ani za všechny lidi nezemřel. Janseniovou naukou byl nadšen učený Saint – Cyran. Ten chtěl zase církev přiblížit starokřesťanské době obnovením přísné disciplíny svátosti pokání. Jeho přítel Antoine Arnauld napsal v jeho duch r. 1643 spis , v němž vyložil námitky proti častému sv. přijímání. Prý omezením přijímání svátosti oltářní se dá předejít lehkomyslnosti v náboženském životě, požadoval několikaměsíční pokání, po kterém teprve může přistpoupit ke sv. přijímání. Jansenisté brojili proti bohaté výzdobě kostelů, lesku bohoslužeb a užívání posvěcených předmětů. O všech těchto otázkách se živě diskutovalo. Rozhodnými odpůrci jansenistů byli od počátku jezuité. Kladli proti nim větší důraz na lidskou svobodu, poukazovali na to, že člověk je ve svém jednání svobodný a schopný dobra a v morálce se drželi probabilistického systému, podle něhož, v praktické pochybnosti o dovolenosti jednání je přípustné se řídit míněním pro svobodu jednání, jestliže má rozumný důvod, i když na druhé straně jsou důvody pro závaznost zákona. Tímto systémem projevovali pochopení pro prostřednost většiny lidí a drželi se ho hlavně proto, aby co největšímu počtu lidí otevřeli nebe. Jansenisté tento názor neuznávali a obviňovali jezuity z laxnosti. Všichni, jimž byli jezuité nesympatičtí se sekupovali kolem jansenistů. Proti jansenistickému extrémismu vystoupil opětovně svatý stolec a odsoudil jej r. 1717. Jansenisté potom opustili Francii, usadili se v kalvínském Nizozemí a odtud ovlivňovali i rakouskou část této oblasti. /Belgii/. Protože svatý stolec je odsoudil, podporovali snahy omezit papežskou pravomoc. Proti papalismu stavěli episkopalismus, v čemž se shodovali s febronianisty. Jansenistická nauka pronikla i do Itálie a přáli jí dokonce někteří vysocí římští hodnostáři. Byly tam rozšířeny Arnauldovy spisy. Tak právě duchovní, kteří studovali v Římě, byli jansenismu nakloněni. Vídeňský kanovník Stock, který řídil teologické vyučování v celém Rakousku, byl přísný jansenista. Od 2. pol.17. stol.proniká jansenismus i do Čech R. 1652 obvinili jezuité z jansenismu flámského kapucínského mnicha Basilia de Aire , poradce kardinála Harracha a hybernského mnicha Malachiá še Fullona. V Paříži se seznámil s jansenismem také český šlechtic František Antonín Šporck, velký mecenáš barokního umění. Dal větší počet jansenistických spisů přeložit do němčiny a rozšířil je v bohatě

Page 147 of 191 vypravených vydáních. Také četní jiní šlechtici poznali jansenismus na svých cestách po západní Evropě a přinesli jeho myšlenky do Čech a na Moravu. Národnostní rozpory: V době pobělohorské došlo v českých zemích k velkým změnám z hlediska národnostního. Dřívější panství češtiny ustoupilo zásadně rovnému právu němčiny s češtinou a převaha němčiny nad češtinou stále rostla, až nakonec veřejný život Čech i Moravy úplně ovládala němčina. Ta se stala skoro výhradní řečí i na sněmu a ve stavovských úřadech a soudech. Změnila se národnostní povaha šlechty. Po Bílé hoře byl přírůstek Němců, kteří koupili zkonfiskovaný majetek vyvážen úbytkem jiných Němců. Po konfiskaci valdštejnské a trčkovské skoro pětina statků přešla prodejem nebo darováním do rukou cizozemců. Ve městech český živel ustupoval německému. V 17. stol. byla české národnosti odňata města Žatec, Bílina, Lovosice, Úštěk, Horšovský Týn, Č. Budějovice, Č. Krumlov, Prachatice, v pol. 18. stol. se poněmčily Litoměřice a Stříbro. Také na venkově se rozmohl německý živel, když do zpustlých vesnic se nastěhovalo německé obyvatelstvo. Přece však venkovský lid si zachoval tolik síly, že někde dokonce vstřebal německý živel mezi něj prosáklý. To platí o západní a střední Moravě. Jenom na severu ustoupila německému živlu. Poddaný lid však ve veřejném životě znamenal málo. Poddaní už těžko mohli dát své syny studovat. Proto byl po celé 17. stol. velký nedostatek českých kněží, takže i do ryze českých osada byli posíláni cizinci. Ve smíšených místech nastávaly spory mezi Čechy a Němci o právo jejich jazyka v kostele. V Českém Krumlově hájil velmi energicky a uhájil proti městské radě česká kázání ve farním kostele sv. Víta vlastenecký farář a prelát Jiří Bílek. V jeho zápase s městskou radou jej podporovali kardinál Harrach a jezuitský provinciál Blažej Slanina. Jezuité vůbec nejdříve a nejvíce projevovali pozornost českému jazyku a chápali potřebu jeho dokonalé znalosti pro misijní působení. V jezuitském řádu se brzy po Bílé hoře uplatnili vlastenečtí Čechové jako Bohuslav Balbín. Nedostatky v klášterním životě: Národnostních sporů se neuvarovaly ani kláštery. Mnoho řádů se pozvedlo z úpadku jen díky posile z románských a německých zemí. Když však přibylo domácího dorostu, stala se tato pomoc obtížnou, zvláště, když se cizinci s domácím obyvatelstvem nesblížili. I když však zahraniční mniši odešli, zůstalo napětí mezi českými a německými mnichy domácího původu. Často se projevovaly ostré spory mezi jednotlivými řády, jmenovitě mezi jezuity a ostatním řeholemi. Pro klášterní opaty, stejně jako pro vysoké duchovenstvo je příznačná nádherymilovnost, v níž chtěli držet krok se soudobou šlechtou. I když někdy vzešli z malých poměrů, s oblibou stavěli honosná opatství mimo konvent, v nich přijímali časté návštěvy šlechtických pánů a starost o řeholníky přenechávali nižším přestaveným. Příkladem takového neduchovního opata je tepelský opat Trauttmannndorff, který trávil čas v hodování a v jízdárně a do konventu téměř nevstoupil. Proto je pochopitelné, že po r. 1700 se ozývají stesky na klesající řeholní kázeň. Vizitace u pražských hybernů r. 1690 a 1773 zjistila jevy velmi povážlivé. A také v jiných řeholních domech se kázeň uvolnila. Naproti tomu ve velkých jihočeských opatstvích ve Vyšším Brodě, Zlaté Koruně a Třeboni byly poměry vzorné. Celkový stav řeholní discipliny nebyl přes určitý pokles znepokojující. Povážlivé ale bylo, že mezi příslušníky některých řádů pronikl jansenistický duch. Jansenisté dovedli obratně užít pro své účely soupeřství jezuitů s ostatním řády a pokoušeli se pro sebe získat zejména řády s augustiniánskou tradicí. Dosáhli určitého úspěchu mezi premonstráty na Strahově a v Hradisku u Olomouce a ojediněle i mezi příslušníky jiných řeholí. Světské duchovenstvo: Duchovní správa velmi trpěla tím, že farnosti byly velmi rozlehlé a po celé 17. stol. je nebylo možno ani všechny obsadit. Proto nebylo divu, že kněz mnoho času trávil v sedle na koni, matriku v jezdeckých botách /proto jsou matriky z tehdejší doby tak

Page 148 of 191 úzké/ na cestách k farníkům, aby jim posloužil svátostmi. Hmotné postavení světského kléru nebylo nejpříznivější, protože šlechtičtí patroni někdy plnili své povinnosti vůči patronátnímu duchovenstvu velmi špatně. Vzdělání kněžstva však bylo na výši. Zachované poslední vůle barokního duchovenstva vydávají krásné svědectví o jeho lásce k odborné literatuře i o jiných vědeckých zálibách. Poměry v laickém světě: V mravním životě lidu bylo nemálo nedostatků. Krutá, třicet let trvající válka působila na jeho mravní stav velmi zhoubně. Generace, která byla r. 1648 v mužném věku, vyrostla namnoze bez náboženství, bez škol, a po celý život nepoznala než loupežení, krev, pálení, vydírání. Mravní zesurovění se netýkalo jen prostého lidu, ale všech tříd obyvatelstva. Za takových okolností není divu, že ubylo také zájmu o společné dobro, že každý pamatoval jen na sebe. Nejvyšší úředníci sledovali osobní cíle, vlastní obohacení. Během dob se poměry hodně zlepšily. Ubylo násilností, vraždy a sebevraždy byly řídkým jevem. Kazatelé i potom kárají všelijaké nepravosti, hlavně napomínají rodiče. Barokní doba byla daleko pověrčivější než středověk. Byla to doba plná tajemnůstkářství a všetečnosti. Pěstovala astrolologii, alchymii a zabíhala snadno do pověr. Většinou to byly pověry naivní, mnohem nevinnější než moderní spiritismus. Na jejich vzniku měla podíl náboženská nevědomost lidu i všechny pohnuté události – válečné pohromy, hlad a bída, morové epidemie a krutost justice. Člověk cítil svou slabost a bezmocnost, jeho život byl ve stálé nejistotě, takže kolem sebe viděl a cítil působení tajemných sil. Odtud také pramení důvěra ve falešné zázraky, přepjatá , až pověrečná úcta ke svatým, obrazům, sochám, a veliká víra v moc náboženských obřadů, určitých modlitbiček ap. Proti různým druhům pověry horlivě bojovali v kázání misionáři i diecézní kněží. Pověrčivost se nevyskytovala jen u katolického lidu. I mezi protestanty bujela víra v různá zjevení a klamné zázraky, ve vtělení ďábla ap. Přední členové Jednoty bratrské věřili v různá falešná zjevení. Běží tedy o jev kulturněhistorický a jako takový je třeba jej hodnotit. Totéž platí o velikém zlu tehdejší doby, o procesech s čarodějnicemi. Zásadní stanovisko katolíků i protestantů bylo stejné. Obě strany připouštěly možnost a skutečnost toho, co s čarodějnicvím souviselo, a obě strany čarodějnice vyslýchaly útrpným právem. Z mužů, kteří měli v 17. stol. odvahu vystoupit proti čarodějnickým procesům jedni náleželi do tábora katolického /Kornelius Loos, Adam Tanner, Friedrich Spee/, druzí do tábora protestantského /Jan Weyer/. Hranic s čarodějnicemi hořelo u nás nejvíce v době třicetileté války a v následujících desetiletích. Této smrti neušel ani mohelnický děkan Kryštof Alois Lautner, když se odvážil proti věci vystoupit, /1685/ a jeho osudu propadli mnozí jiní přičiněním hrabivého vrchnostenského úředníka Jindřicha Bobliga z Edelstadtu. Časté kázání o smrti a hrůzách pekla, které je dnes tak odsuzováno, bylo také rysem doby. Je zajímavé, že tato kázání a literatura nenaháněla posluchačům hrůzu, naopak knihy s tímto obsahem byly velmi oblíbenou četbou. Nelze se také nezmínit o těžkém sociálním postavení poddaných zejména v prvních desetiletích po třicetileté válce. Teprve zvýšený robotní výkon a zdanění selského obyvatelstva umožňovaly panstvu rozsáhlou a nákladnou stavební činnost a blahobytný život. Zacházení s poddanými na duchovních statcích nebylo zpravidla o mnoho lepší nežli na světských panstvích. Na druhé straně však duchovní velkostatky činily mnoho pro chudé. Klášter osecký hostil např. každoročně na Zelený čtvrtek na 2500 chudých. Církev se také zastávala poddaných v případě, že páni neprávem zvyšovali jejich daně, a vůbec připomínala pánům znovu a znovu jejich sociální povinnosti.Mnozí kazatelé jim otevřeně vytýkali jejich nespravedlnost a zdůrazňovali křesťanské učení o rovnosti všech lidí před Bohem, čímž nemálo posilovali sebevědomí venkovských vrstev. Když r. 1658 brabantský jezuita de la Haye se měl stát zpovědníkem hraběte na Hostinném, podal mu pamětní spis o poměrech jeho poddaných, ukázal na nespravedlivé zacházení s nimi a žádal nápravu:

Page 149 of 191 „nestane-li se tak, nebudu se moci nikterak k tomu odhodlati, abych úřad zpovědnický na sebe přijal, i kdybych tím tisíce světů získal“. Přes tvrdý život zachoval si právě venkovský lid silné a zdravé jádro. Ačkoli země byla po několikrát postižena morem /hlavně r. 1680 a 1713-14/, a mnoho mladých mužů padlo v boji proti Turkům a Francouzům, počet obyvatelstva za sto let po vestfálském míru vzrostl o 100 procent. A nejen to: venkovský lid si zachoval i svou životní radost. Pestrobarevné kroje, které tehdy nosil, písně, které skládal a zpíval, jeho záliba v hudbě a tanci svědčí o tom, že na českém venkově nebylo tehdy smutno. Císař Leopold musel dokonce vyhlásit zvláštní oděvní řád, v němž bylo jasně předepsáno, jaký oděv má ten který stav nosit, aby se jeden nad druhý nevypínal. Tak se nám jeví barok jako doba plná rozporů a protiv, v níž se střídá oslnivé světlo s hlubokými stíny. Pro další církevní život bylo osudné, že přes všechno úsilí misionářů i světské moci se nepodařilo zcela obnovit duchovní jednotu národa. I když se převážná většina národa vrátila do katolické církve, udržel se v zemi zbytek nekatolického obyvatelstva, který nezůstal bez vlivu na další celý vývoj.

Page 150 of 191

XVIII.- české církevní dějiny – josefinismus – Marie Terezie - Josef II. – rušení klášterů Prameny josefinismu a jeho cíle: Josefinismus je jeden z nejsilnějších proudů, které se převalily přes naše země. Jeho základnou je dalekosáhlý proces v dějinách západoevropského duchovního života, který se připravoval ve filozofickém myšlení od konce středověku a pro nějž se ujal název osvícenství. Charakteristickou známkou osvícenství je přeceňování přirozených hodnot na úkor nadpřirozena, spatřování nejvyšší role v poznávání nejvyšších životních otázek jen rozumu /racionalismus/, nadměrné zdůrazňován osobní svobody /tolerance a pluralismus/ a autonomní kulturní úsilí /kulturní optimismus, náboženství pokroku/. Tento racionalistický osvícenský duch ovládl ve značné míře protestantskou teologii a odtud se dostal do katolických kruhů. Přirozené zdůvodnění náboženství a mravnosti, zdůrazňování praktické a etické stránky před dogmatickou muselo vést k nedůvěře ve Zjevení i k církevní autoritě a k odmítání barokní náboženské a životní formy. K podstatě osvícenství náleželo racionalistické přirozené a státní právo. Jeho tvůrcem je Holanďan Hugo Grotius /+1645/, neboť byl první, kdo popřel nadpřirozený původ práva v Bohu. V jeho stopách šel Thomas Hobbes /+1694/ a Christian Wolf /+1728/. Za vlády Marie Terezie pronikly jejich myšlenky na rakouské univerzity. Odvozování práva a státu z pouhého rozumu vedlo osvícenské státní právo k absolutisticky spravovanému státu, který vede poddané k blahu a jehož utilitaristickému stanovisku se musí podřídit všechno, i církev. Absolutní superiority státu nad církví byla základem osvícenské církevní politiky. Požadavky státu zasahovaly často do čistě církevních a duchovních záležitostí. To bylo často odůvodňováno tím, že je v zájmu církve, aby vydala státu práva a majetky, jež si uzurpovala ve středověku a tak se vrátila k původní čistotě a apoštolské chudobě. Tento vývoj byl podporován šířením galikánských, jansenistických a febroniánských ideí. Josefinismus tedy udělal z církve jakousi anglikánskou High Church, která dogmaticky stála jen částečně na katolické půdě a byla jen několika, a to velmi jemnými vlákny spojena s Římem. Josefinismus spatřoval ve státě zařízení, jež má pečovat o obecné blaho. Tento stát neodmítal náboženství, naopak bylo mu v něm vyhraženo zvláštní místo. Mělo poskytnout státu mravní základ a zároveň sloužit lidskému blahu podle poznatků rozumu, mělo být nástrojem blaha a bezpečnostním faktorem, který by vykonával policejní dohled v oblasti, kde se světské rameno nemohlo uplatnit.Zatímco protireformace razila heslo „církev potřebuje stát“, josefinismus je obrátil na „stát potřebuje náboženství“. Aby však stát pojal náboženství cele do svých služeb, musel mít jeho hlasatelku a ochranitelku, církev, pevně v rukou. Proto si josefinismus církev podle svých potřeb podrobil. Abychom si udělali o josefinismu správnou představu, musíme si všimnout také muže, po němž josefinismus dostal jméno – císaře Josefa II., nejprve spoluvládce své matky a v letech 1780-90 samovládce. Josef II. sám nebyl – řečeno poněkud nadsazeně – žádným josefinistou v klasickém smyslu slova. Jeho přáním bylo vytvořit z národnostně, sociálně a nábožensky heterogenních zemí jednolitý, centrálně řízený stát, který by se neohlížel na stavovské, historické nebo nacionální zvláštnosti a církev mu měla v budování tohoto státu pomáhat. Třebas o tradici příliš nedbal, přesto si přál užívat privilegií, která Řím udělil jeho předkům. Užívaje těchto privilegií, mohl zasáhnout hluboko do života církve, aniž přitom provedl jejich odloučení od Říma. O odloučení církve v Rakousku od Říma usilovali „praví josefinisté“, především kníže Václav Kounic, démon josefinismu. Josef II., však netoužil po nějaké autokefální církvi, jejíž hlavou by byl on sám, nepřál si odloučení od Říma a zasloužil se také

Page 151 of 191 o to, že k němu nedošlo. Díky tomu, že papež Pius VI., který r., 1782 navštívil Vídeň mu svým mimořádně moudrým jednáním vyšel vstříc, dosáhl toho, že přes všechny vážné zásahy státu do církevního života styky mezi Vídní a Římem nebyly přerušovány, že mezi oběma mocnostmi vždycky došlo k dorozumění. Jak to, že josefinismus dostal jméno právě po něm? Zásahy do církevního života za jeho předchůdců nebyly menší, ale dály se s taktem. Císaři Josefu II. byly však takt něčím cizíma také jeho šarm se projevoval jen zřídka. Stál dlouho ve stínu své panovačné matky, byl roztrpčen dvojím nešťastným manželstvím a vyzrál v netrpělivého a tvrdého monarchu, který neměl takřka žádných přátel. Jeho opatření byla prováděna brutálně, zlomyslně, pedantsky a byla všem viditelná. Počátky a výstavba josefinismu za vlády Marie Terezie /1740-80/: Josefinismus začal již za císařovny Marie Terezie. Ona byla první, kdo barokní církvi v rakouských zemích zasadila smrtelnou ránu. Protože císařovna žije v paměti lidu jako žena hluboce zbožná, může to leckoho překvapit. Ale v rakouském barokním katolicismu se projevovaly – asi prostřednictvím Belgie, která od časů Karla VI. nepatřila již Španělsku ale Rakousku- jansenistické vlivy. Rakousko ovlivnila jeho ponurá, puritánská zbožnost, která byla pociťována jako dobrý korektiv proti výstřelkům barokní zbožnosti. S jansenismem se dostaly do země i antikuriální tendence, usilující o zmenšení práv římské kurie. Marie Terezie byla jansenisty obklopena od samého dětství. Jansenistou byl její učitel dějepisu, jansenistou byl později i její zpovědník probošt Ignác Muller, především však její lékař G. Von Swieten, jemuž svěřila péči o školství. Antikuriální postoje, které jí tito jansenisté vštípili, byly posíleny chováním papeže Bededikta XIV. vůči ní. Neboť když brzy po tom, co se ujala vlády, se na ni vrhl celý svět a ohrožoval další trvání monarchie, zůstala jejím vzdáleným spojencem jediná Anglie, kdežto Benedikt projevoval sympatie Bourbonům a posléze uznal za římského císaře Wittelsbacha Karla VII. Císařovnu, za jejíhož mládí Rakousko zmužile bojovalo proti Turkům a zachránilo západní křesťanstvo od netušených pohrom, tento papežův postoj velmi roztrpčil. Navíc Marie Terezie byla dcerou konvertitky. Její matka Alžběta Kristina byla přesvědčená protestantka a dlouho se zdráhala přestoupit ke katolicismu. Marie Terezie se s přibývajícími lety podobala matce stále více, zdědila po ní její svévoli, snad i určité protestantské prvky, takže nezůstala proti josefinismu zcela imunní. Postup Marie Terezie v církevních záležitostech byl však určován ještě jinými důvody. Od nastoupení na trůn musela vést válku o zachování své říše. Jen díky její odvaze a energii habsburská monarchie nezanikla. Po celou dobu vlády usilovala o to, aby říši uhájila a udržela. K tomu potřebovala ovšem velkou a silnou armádu a ta stojí mnoho peněz. Aby si peníze opatřila, musela život barokního Rakouska „racionalizovat“. Těmito racionalizačními opatřeními se dotkla i církve. Omezila procesí a pouti, aby lidé více pracovali, zapověděla vývoz peněz do ciziny, což postihlo zvláště řehole, zavedla pro kláštery numerus clausus, aby stát neztratil mnoho pracovních sil. Klášterní statky postavila pod státní kontrolu. Byly to tedy finanční zřetele, které diktovaly tato nařízení, nikoli „josefinský duch“. Zasáhla-li císařovna do církevního života hlouběji, přičinilo se o to její jansenistické okolí, ale zvláště její rádce Václav Kounic. Zásahy Marie Terezie do církevního života pod vlivem kancléře Václava Kounice /17111794/ Kounic byl moravský šlechtic a pracoval v rakouské zahraniční politice. Jako velvyslanec ve Francii získal velké zásluhy o sblížení Rakouska s Francií, jež znamenalo úplný obrat v evropské politice, a po návratu z Paříže r. 1753 byl jmenován státním kancléřem a zůstal v tomto úřadu plných čtyřicet let. Za pobytu na západě si osvojil osvícenské racionalistické zásady a seznámil se i s Jansenisticko-febroniánskou naukou. Své osvícenské smýšlení však dlouho obratně skrýval a stavěl se jako vzorný katolík. Každoročně předkládal císařovně, na niž měl stále větší vliv, potvrzení o vykonané

Page 152 of 191 velikonoční zpovědi. Když skončila sedmiletá válka, usoudil, že nadešel vhodný okamžik, aby své představy o neomezené svrchovanosti státu uvedl v život. To ovšem znamenalo, že se musel nevyhnutelně dostat do konfliktu s církví a s jejím dosavadním privilegovaným postavením. V bezměrné domýšlivosti, jež byly osvícencům vlastní, ale i v neuvěřitelné zaujatosti, nechuti a nedostatku porozumění pro stanovisko církve a papežské kurie, byl ochoten postupovat brutálně až k potlačení nezadatelných práv církve. Svůj zamýšlený církevněpolitický systém vyzkoušel nejprve v Miláně /Lombardie patřila tehdy Rakousku/, kde r. 1765 zřídil nový úřad, Giunta Economale, který měl též rozhodovat, nebo aspoň se radit o všech církevně politických otázkách, pokud nebyly povahy ryze duchovní. Když pak r. 1765 papež Klement XIII. exkomunikoval císařovnina nastávajícího zetě, parmského vévodu Ferdinanda, Kounic využil císařovnina rozladění, aby ji získal pro nový postup v církevněpolitických otázkách. Marie Terezie skutečně 15.6. 1768 schválila jeho tajné instrukce pro Giunta Economale, jež znamenají začátek nové etapy v církevních dějinách rakouského mocnářství. Tyto instrukce nejsou ničím jiným něž základnou pro zotročení katolické církve. Svoboda byla církvi ponechána pouze, pokud se týká hlásání evangelia a kultu, udílení svátostí a vnitřní disciplíny, kdežto rozhodování o tzv. věcech smíšených mělo být výhradně záležitostí státu. Kancléř r. 1769 dosáhl od císařovny zmocnění, aby svůj plán uvedl v život a o několik měsíců později císařovna rozhodla, aby se podle milánského vzoru postupovalo v celé monarchii. Proto i při spojené českorakouské kanceláři bylo zřízeno zvláštní církevní oddělení a jemu v čelo postaven Kounicem vřele doporučovaný dvorní rada Heinke. Tato církevní oddělení se v Římě už na nic neptala, ale pokládala se za oprávněná, aby rozhodovala o církevních záležitostech samostatně. Jejich rozhodnutí jsou již vedená ne dřívější racionalizací, ale josefinskou ideologií. Zákaz uveřejňovat a vyhlašovat papežské bully bez svolení vlády nebyl novinkou, šlo jen o jeho obnovení, protože platil už ve druhé pol. 17. stol. Zato nová byla vládní opatření, zasahující hluboko do majekových a právních poměrů církve a také do řeholního života. Správa veškerého jmění byla postavena pod dozor státu, nabývat majetek bylo dovoleno pouze se souhlasem státu, žebravým řádům bylo zakázáno sbírat almužny, byl zrušen tzv. zpovědní krejcar, bylo omezeno zřizování nových klášterů, skládat řeholní sliby dovoleno až ve 24 letech věku, všechny zbožné nadace byly přikázány vojenským vychovatelským ústavům a ústavům pro vzdělávání učitelstva ap. Neméně pronikavé bylo i omezení církevní pravomoci ve věcech manželských např. zákazem vyžadovat dispenze z Říma. Bylo zrušeno právo azylu, inkvizice, zavedení státní účasti při vyobcování z církve, úprava teologického studia, předpis akademického vzdělání k dosažení církevních úřadů a hodností, zvláště však podrobení všech teologických spisů, modlitebních knih a vůbec veškeré náboženské literatury státní cenzuře. Konečně byl zrušen větší počet svátků, zakázána procesí do ciziny /i poutě do Říma/ a stanoveno, aby písemný styk duchovenstva s papežskou kurií se dál výhradně prostřednictvím ministerstva zahraničí. Učitelé církevního práva vládní stanovisko podporovali. /Ovlivnění protipapežskými proudy/. Břevnovský opat Štěpán Rautenstrauch sepsal v tomto smyslu své dílo o církevním právu, stejné smýšlení měli i jiní kanonisté. Rekatolizační politika Marie Terezie: Přes mnohostranné zasahování státu do církevních záležitostí podržel stát i v této době svůj protireformační charakter. Císařovna zůstala až do poslední chvíle věrna náboženskému přesvědčení a cítění svého mládí, byla stejně jako její otec přesvědčena o samospasitelnosti katolické víry a pravidelně vydávala a obnovovala výnosy proti kacířům. Protestantům Čechách dávala na vybranou konverzi ke katolicismu nebo emigraci, nekatolické kostely ve Slezsku proměňovala v kasárny, Židům zakázala pobyt ve Vídni ap.

Page 153 of 191 K neústupnosti vůči nekatolíkům vedly však císařovnu také důvody politické, velezrádné styky nekatolíků s Pruskem, které nápadně vystoupily na povrch zvlášť v obou prvních válkách o Slezsko. Stejně jako němečtí protestanté ve Slezsku, spatřovali i tajní nekatolíci v Čechách a na Moravě ve Fridrichovi II., když vpadl r 1741 do českých zemí, svého protektora a osvoboditele z protireformačního útisku. Dočasné okupace českých zemí využil Fridrich k agitaci mezi českými nekatolíky pro jejich emigraci do Pruska. Agitace, jejíž řízení spočívalo v rukou Jana Liberdy, měla úspěch, a do Branibor se vystěhoval větší počet nekatolíků z Čech a Moravy. Naděje nekatolíků v pruského krále neutuchaly ani později a pokračovala i pruská agitace /pašování protestantských knih/. Ačkoli tajné nekatolictví bylo posilováno zvenčí, neubránilo se vnitřnímu rozkladu. Ve východních Čechách vznikla řada sekt blouznivého charakteru. Běží zde o sloučení představ sociálních a politických s náboženskými a mravními. Náboženské představy lidových blouznivců, kteří si dávali nejrůznější jména /Deisté, Třetí strana/, se různily od osoby k osobě. U některých se výrazně projevily prvky starozákonní. Právě tak zmatené byly jejich představy dobra a zla. Mnozí z nich se dostali do vážného rozporu s veřejnou mravností /Adamité/. Směrem k pol. 19. stol. u nich sílily socialistické a komunistické tendence. Přísný postup proti nekatolíkům tedy neměl úspěch. Přes úsilí misionářů a opětovné tresty se udržely zbytky nekatolíků a postupem doby nabývaly sebevědomí, jak se ukázalo při selských bouřích r. 1775 a zvláště r. 1777 za revolty moravských Valachů, která dala vídeňskému dvoru popud k uzákonění náboženské tolerance. Školské reformy: K velkým proměnám došlo ve školství. Vysoké bylo v rukou jezuitů, střední /gymnazia/ v rukou jezuitů, piaristů a pavlánů, nižší pak bylo závislé na místních poměrech. V mnohých farních obcích školy vůbec neexistovaly, jinde byl jejich stav velmi ubohý. Hlavním rádcem a pomocníkem císařovny ve školských reformách byl její lékař van Swieten a od r. 1760 se stala střediskem školních reforem centrální dvorská studijní komise. Vliv jezuitů na univerzitách byl ponenáhlu omezen. Studijním řádem z r. 1757 byli na jednotlivých fakultách pražské univerzity zavedeni studijní direktoři, ke dvěma dosavadním profesorům dogmatiky přidruženi dominikán a augustinián, aby přednášeli v duchu teologické soustavy svého řádu, r. 1763 byla sekularizována filozofická fakulta, ovládaná dosud výhradně jezuity, a rozhodující vliv na ní získal osvícenec Seibt. Ten byl ustanoven z úřední pravomoci profesorem vychovatelství a písemnictví a z jeho úst se na staroslavném Karlově učení ozvala poprvé němčina. Podobné změny byly provedeny i na univerzitě v Olomouci, která však byla r. 1778 přeložena do Brna a změněna později na tzv. lyceum a umístěna opět v jejím původním sídle. Další změny byly volány zrušením jezuitského řádu r. 1773, na němž Marie Terezie nebyla bez viny. Opětovně ujišťovala papeže Klementa XIV. že za jejího života se jezuité ničeho zlého nemusí obávat, ale když se zdálo, že by podporováním jezuitů byl ohrožen sňatek její dcery s následníkem francouzského trůnu, přestala se jezuitů zastávat a na nátlak bourbonských dvorů papež řád zrušil. /Její dcera Marie Antoineta později zemřela na popravišti/. Na pražské filozofické fakultě potom ještě více vzrostl vliv Seibtův, který se stal ředitelem fakulty a zároveň vrchním dozorcem nad latinskými školami v Čechách. R. 1779 jej sice exjezuita Herz s apelačním presidentem hrabětem Wěžníkem obžaloval, že je svůdcem mládeže, který porušil pravou katolickou víru, ale jeho vlivní přátelé Rautenstrauch, a jiní zabránili jeho sesazení. Profesorská místa jezuitů na teologických fakultách obsadili členové jiných řeholí a kněží diecézníc a opat Rautenstrauch provedl zároveň pronikavou přestavbu teologického studia. Vymýcení „scholastické přítěže“ značným omezením spekulativní teologie byl sice omyl, ale větší zdůraznění Písma sv. a církevní tradice zřízením stolic pro semitské dialekty, pro církevní dějiny a patrologii bylo předností této

Page 154 of 191 úpravy. Jako nová disciplína přistoupila pastorální teologie, která měla formovat duchovní správce jako kazatele, učitele a přítele lidu. Nové pedagogické poznatky a metody měly odstranit dosavadní bezduché učení nazpaměť a povznést vyučování náboženství na plnohodnotný školní předmět. Duchovní správa se měla přiblížit lidu tím, že se mu dostane řádného poučení, aby rozuměl mši sv. a obřadům, ale také aby lépe chápal a plnil své povinnosti, směřující k uskutečnění obecného blaha. Osudné bylo, že profesory na teologických ústavech byli ustanovováni kněží jansenistického a febroniánského smýšlení a ti šířili tyto zásady mezi posluchači. Albert Erhyrd je charakterizoval jako „nejnecírkevnější a nejduchaprázdnější generaci teologů, jakou kdy byl církev postižena“. Velmi obtížné bylo nahradit jezuity ve středním školství. R. 1773 bylo v Čechách 42 gymnazií, na Moravě 15, a většinu z nich měli v rukou jezuité. Po zrušení řádu některá jejich gymnazia převzali piaristé, na jiná byli ustanoveni světští profesoři, ale celkový počet gymnazií se zmenšil. V Čechách zbylo 13, na Moravě 7. Vyučovací řečí se stala němčina. Tak chtěla Císařovna vyloučit Čechy ze studií a vzít jim jejich poslední poklad, jejich řeč. Zatímco kvetoucí vysoké a střední školy byly postátněny a poněmčeny, nižší školství bylo teprve třeba budovat. Tento úkol proved podle vzoru záhaňského probošta Felbigera kaplický farář Ferdinad Kindermann, oddaný žák Seibtův. Jeho přičiněním byla vybudována hustá síť triviálních škol, hlavních a normálních. Triviální školy byly na vesnicích a vyučovalo se na nich kromě náboženství třem základním předmětům – čtení, psaní a počítání a také zaměstnání, které bylo v obci běžné, např. zemědělství, tkalcovství. Páče o tyto školy byla přenesena na patrony kostelů. V krajských a jiných větších městech byly založeny školy hlavní, jejichž osnova byla podstatně rozšířena. V Praze a v Brně byly zřízeny vzorné školy normální, při kterých byly i přípravky pro budoucí učitele. Učitelé na všech těchto školách museli dobře ovládat němčinu a na školách hlavních a normálních byla němčina jazykem vyučovacím, takže lze říci, že osvícenství znamenalo největší nebezpečí pro českou národnost. Za svůj výkon byl Kindermann odměněn šlechtickým přídomkem „ze Schulsteinu“ a jmenován biskupem litoměřickým. Hodně přispěl i k poněmčení Litoměřic. Josefinismus za vlády Josefa II./1780-90/: Na dráze nastoupené Marií Terezií pokračoval i její syn Josef II., ale zrychlil tempo státních zásahů do církevního života, vyvodil z osvícenských absolutistických zásad další důsledky a vystupňoval ovládání církve státem až na sám okraj únosnosti. K provádění svých „reforem“zřídil zvláštní úřad „dvorskou duchovní komisi“, které postavil do čela svobodného zednáře , státního radu Kressla a duchovního referenta českorakouské dvorské kanceláře a dvorního radu , osvícence Heinkrého. Dvorská duchovní komise dávala nařízení biskupům a ti je sdělovali nižším orgánům, vikářům a farářům. Celkový počet těchto nařízení z doby Josefa II. činí 600. Josef Dobrovský, který patřil k umírněným osvícencům, se o práci dvorské komise vyjádřil takto: „Chtěli dostat biskupy z římských pouta dát jim práva přímo od Boha, a zatím teď mají tato práva vykonávat podle pokynů dvorních radů“. Toleranční patent: Velký dosah pro budoucnost mělo uzákonění náboženské tolerance. R. 1777 došlo na Valašsku k náboženským nepokojům. Podnět k nim dal úskok tří exjezuitských misionářů, kteří vyhlašovali valašskému lidu domnělý královský patent o udělení náboženské svobody, aby zjistili osoby, setrvávající tajně v nekatolictví. Výsledek toho byl, že přes10 000 lidí v 60 obcích obcích na Vizovsku a Vsetínsku se přihlásilo k evangelickému vyznání, rušilo katolické bohoslužby a bouřlivě se dožadovalo, aby k jejich farním kostelům byli dosazeni

Page 155 of 191 evangeličtí duchovní. Vláda se pokusila čelit hnutí vysláním několika vyšetřujících komisí s vojenskou asistencí. V Růžďce u Vsetína došlo dokonce ke krvavé srážce s vojskem. Proboštu Hayovi, který zůstal na Valašsku tři roky, se podařilo posléze kraj uklidnit. Vzbouřené obce se vrátily aspoň na oko ke katolicismu. Marie Terezie v přesvědčení, že tolerance by byla největším neštěstím monarchie, chtěla původně hnutí zlomit tvrdými represáliemi, ale důrazný odpor Josefa II. a Kounice způsobil, že se proti klidným nekatolíkům postupovalo umírněně a že se pro ně ve skutečnosti zaváděla „tichá tolerance“. Přísně se zakročovalo jen proti těm, kdo se otevřeně stavěli na odpor. Přesto však v Nosislavi na Brněnsku vypukly r. 1779 nové nepokoje a za dva roky se hnutí přeneslo i na Českomoravskou vrchovinu do okolí Olešnice. Proto císař Josef II., když se ujal vlády, se rozhodl dát náboženskou svobodu. Učinil tak patentem z 13. října 1781. Tolerančním patentem nebyla zavedena rovnoprávnost náboženství nekatolických s katolickými, nýbrž, nekatolické konfese byly jen trpěny, a to ne všechny, nýbrž jen ty, které byly obvyklé v sousedních zemích – konfese augsburská, kalvínská a pravoslaví.Tolerovaným vyznáním se nepovolovalo právo veřejné bohoslužby, nýbrž jen soukromé a dovolovalo se jim tvořit náboženské obce, jejichž účelem bylo zřizovat a udržovat školy a modlitebny, ale jen v tom místě, kde se v okolí přiznalo k některému z těchto tří vyznání alespoň sto rodin. Modlitebny neměly mít navenek ráz kostela, nesměly mít věže, zvony a chod z ulice. Vedením matrik evangelíků byli pověřeni katoličtí faráři. Pro smíšená manželství bylo stanoveno, že po otci katolíkovi všechny děti mají být vychovány katolicky, a tam, kde byl otcem evangelík, měli být evangelíky jen synové. Jinak prakticky byla evangelíkům přiznána všechna práva, jež měli katolíci. Mohli dosahovat hodností a nejvyšších důstojností ve vojsku, věnovat se kterémukoli povolání, dávat děti na studie i na řemesla, vlastnit pozemky ap. Protože čeští evangelíci dědili své náboženství od generace ke generaci ponejvíce jen ústním podáním, byla jejich věrouka nejasná a mnozí si ani nebyli vědomi, ke kterému z obou povolených vyznání patří. Odtud nastal zmatek, a o tom, zda se obec přihlásila k luterství či kalvínství rozhodoval první pastor. Neběželo tedy o pokračování v tradicích předbělohorských. Luterští pastoři pocházeli ze Slovenska, kalvínští z Uher. V prvním roce tolerančního patentu /1782/ se přihlásilo k evangelické víře v Čechách a na Moravě asi 50 000osob. Kdo se přihlásil později, musel po určitou dobu navštěvovat výuku katolického náboženství a teprve potom mohl být zapsán jako evangelík. Do konce r. 1787 v Čechách, jež měly tehdy přes dva a třičtvrtě milionu obyvatel se přihlásilo něco přes 40 000 českých evangelíků, z nichž většina byla kalvínského vyznání. Na Moravě, která měla 1 160 000 obyvatel, se přihlásilo asi 37 000 evangelíků. Úhrnem tedy v obou zemích, jež měly úhrnem skoro čtyři miliony obyvatel se přihlásilo jen asi 78 000 evangelíků obou vyznání, tedy méně než 2% obyvatel. Pro náboženské blouznivce tolerance neexistovala. Císař nařídil, aby každému, kdo se prohlašoval za deistu, bylo vyplaceno 24 ran holí. Kdo by o jiném mluvil, že je deistou, měl dostat 11 ran, poněvadž prý neví, co mluví. Také Židé se dočkali emancipace. Přestali se lišit od ostatních lidí šatem, směli se usazovat mimo svá ghetta, přestali platit dvojnásobné poplatky, taxy u soudů ap. Byl jim povolen přístup k řemeslům, úřadům, studiím a směli nabývat i šlechtických titulů. Věnovali se hlavně lékařství, advokacii, obchodu a průmyslu. Byla také zavedena jednotná církevní správa všech židovských obcí v Čechách. Založením židovské normální školy při hlavní pražské synagoze a nařízením, aby židé přijímali stálá příjmení /německá/ stejně jako úředním zavedením němčiny do všeho židovského veřejného života se dovršilo poněmčení židovských obcí, zvláště pak pražského ghetta, které započalo již v době pobělohorské. S vyhlášením tolerance souviselo i zmírnění cenzury, jež přineslo velkou vzpruhu českému národnímu obrození.

Page 156 of 191

Rušení klášterů: Zvláště radikální byl postup vídeňské vlády proti klášterům. Josef II. spatřoval ve velké části klášterů „mrtvý lidský kapitál“, instituce „neužitečné“, ba škodlivé státu a jeho obyvatelstvu, případně i samé církvi. /zejména řády žebravé, „hanba náboženství“/ a „velké břemeno pro poddané“, které tím, že podléhají zahraničním představeným, znemožňují, aby se na nich uplatňovala státní svrchovanost, a z jejichž jmění nemá stát žádný prospěch. Proto se rozhodl ještě za matčina života, že většinu klášterů zruší, a svůj úmysl také provedl. Je pozoruhodné, že stejný osud sdílely kláštery všude, kam pronikl osvícenský duch. Ani duchovní kurfiřství mohučské v tom nečinilo výjimku. K rušení klášterů došlo hned na počátku Josefovy vlády. V březnu r. 1781 byla zrušena všechna závislost domácích klášterů na představených a klášterech zahraničních, jakož i všechny vzájemné styky, řeholníci byli podřízeni domácím biskupům a za představené bylo zakázáno volit cizince. V květnu téhož roku bylo zakázáno klášterům, které neměly stanoven přesný počet členů přijímat novice, dokud nebude pro ně stanoven „numerus clausus“ a řeholníci cizího původu byli vyzváni, aby opustili zemi. Konečně 29. listopadu 1781 vydal císař zásadní rozhodnutí, podle něhož měly být zrušeny všechny kláštery, pokud se nezabývají vyučováním, nepěstují vědu a nepečují o nemocné, a jejich majetek měl být sekularizován „ve prospěch náboženské lásky k bližním“. Řeholníkům ze zrušených klášterů bylo ponecháno na vůli, zda vstoupit do jiných nezrušených klášterů, nebo pracovat v duchovní správě, nebo odejít do zahraničního kláštera, či žít z vykázané penze. Když potom politické úřady provedly soupisy příslušných klášterů, bylo 12.ledna 1782 počato s postupným rušením mužských a ženských klášterů, které trvalo po celou vládu císaře Josefa II. Výsledkem této rozsáhlé sekularizace bylo snížení počtu klášterů více než o polovinu. Při rušení klášterů se postupovalo bez ohledu n jejich historickou minulost. Mezi prvními byl zrušen klášter bl. Anežky české v Praze na Františku a klášter svatojiřských benediktinek, jehož abatyši příslušelo právo korunovat českou královnu.Toto právo bylo r. 191 přeneseno na abatyši hradčanského ústavu šlechtičen. Byly rušeny i významné benediktinské, cisterciácké a premonstrácké kláštery, s nimiž byl spojen významný kus kulturní a politické české historie, jako klášter sázavský, kladrubský, zbraslavský, plaský, zlatokorunský, sedlecký, milevský, velehradský, hradišťský, loucký aj. Ze jmění zrušených klášterů byl zřízen náboženský fond, jehož úroků bylo užíváno pro církevní účely. Český náboženský fond měl nakonec jmění 11 740 000 zl., moravský 10 140 000 zl. Pro přejímání movitého i nemovitého jmění zrušených klášterů byli ustanovováni zvláštní komisaři, kteří si často počínali vandalsky a v rozporu s vydanými předpisy, zvláště pokud se týká uměleckého a vědeckého bohatství, nahromaděného v klášterech, takže značná část těchto pokladů vzala za své. Knihy a rukopisy, pokud nebyly zničeny, nebo za babku prodány nebo rozkradeny, byly odevzdány pražské a olomoucké univerzitní knihovně. Klášterní statky byly rozprodány, budov užito zčásti jako kasáren a nemocnic či továren. Zrušení četných klášterů mělo i politické důsledky, neboť snížilo počet členů duchovenského stavu na českém a moravském sněmu. Rušení náboženských bratrstev, literátských sborů a „přebytečných“ kostelů a kaplí: Souviselo s rušením klášterů. Při tom vzal za své nejeden historicky a umělecky cenný kancionál. Z jejich jmění byl vytvořen chudinský a nadační fond, pro účely humanitní a sociální /z něj zřizovány nemocnice, porodnice, nalezince/. Zároveň byly zrušeny „zbytečné“ kostely a kaple. Zvlášť velký počet, často starobylých jich byl zrušen v Praze /37, mez nimi i kaple Betlémská/. Bylo jich také užito buď k účelům vojenským a úředním, nebo byly prodány. Racionalistický utilitarismus ani zde neměl porozumění pro historickou minulost. Kameny ze starobylých náhrobků profesorů Karlovy univerzity v kostele Božího Těla, vystavěného Karlem IV., byl vydlážděn chodník Karlova mostu.

Page 157 of 191 Reorganizace diecézí a farností: Stát, který měl vybudovat veřejné blaho, musel být dobře zorganizován. Církev mu měla v tomto úsilí pomáhat, proto musela být také dobře zorganizována. Z toho důvodu vytvořil josefinský stát novou diecézní a farní organizaci, jež jako taková znamená mimořádný výkon a zaslouží si pozitivní hodnocení. Ještě na sklonku vlády Marie Terezie byla r. 1777 jižní část olomouckého biskupství proměněna v samostatné biskupství se sídlem v Brně a Olomouc povýšena Arcibiskupství. R. 1785 byl uskutečněn starší záměr zřízení jihočeského biskupství, které mělo sídlo v Českých Budějovicích. Došlo také k úpravám hranic biskupství. Úsilí o to, aby církevní správa české části vratislavského biskupství byla přenesena na nové biskupství opavské se nezdařila pro odpor pruské vlády. Svolila jen ke zřízení samostatného generálního vikariátu v Těšíně, aby se mohla dále vměšovat do vnitřních poměrů českého Slezska. Ještě záslužnější bylo rozmnožení sítě farností. Až dosud měli farníci některých osad někdy až tři hodiny namáhavé chůze. V budoucnu měla být v osadě, čítající alespoň 700 obyvatel a od farního kostela vzdáleného více než 1 hodinu, zřízena nová fara. Věcný náklad nesl větší z části náboženský fond, zbytek patroni a kláštery. Nově budované farní kostely jsou prosté, střízlivé, na průčelí mívaly císařského orla, vnitřní zařízení do nich bylo přeneseno ze zrušených kostelů. V Čechách bylo za Josefa II. zřízeno 250 nových farností, na Moravě 300. Zdokonalený farní systém měl sloužit nejen duchovní správě, nýbrž i státu. Kněžstvo bylo povinno oznamovat lidu z kazatelny úřední nařízení a vyhlášky, nabádat jej k poslušnosti zákonů Božích i světských, vést řádně matriky, oznamovat krajským úřadům násilí, která se dála poddaným od vrchností, bdít nad zdravotním stavem obcí, rozšiřovat „účelné osvícenství“ atd. Závislost farářů na státu zvyšovalo to, že stát jim zajistil existenční minimum /150 až 600 zl. Ročně/. Tímto platem byly nahrazeny zrušené desátky. Místa farářů byla obsazována konkurzem – kandidáti museli prokázat svou schopnost pro duchovní správu zvláštními zkouškami. Po duchovní stránce byli faráři pod dozorem vikářů, kdežto krajské úřady na ně dozíraly, jak plní předepsané povinnosti jako státní orgány. Fary se tedy ve skutečnosti staly nejnižšími jednotkami státní správy, jejich předním úkolem bylo vychovávat lid v duchu vládního osvícenství. Generální semináře: Josef II. s byl vědom, že k těmto úkolům musí být vychovávána nová kněžská generace, která by byla proniknuta ideály josefinismu jak v ohledu náboženském, tak církevním a zbavena všech „pověrečných předsudků“ jakož i ultramontanismu, jimiž bylo podle jeho mínění naplněno kněžstvo doby tereziánské. Nové pokolení duchovenstva se mělo uplatnit jako horliví pastýři lidu a oddaní služebníci státu, mělo být vychováváno k laskavosti a k lásce k bližnímu, k odporu proti nesnášenlivému „teologickému duchu“ a k pravé křesťanské toleranci. Studium církevního práva je mělo poučit o skutečné povaze a rozsahu moci duchovní a světské. Protože dosavadní kněžské semináře biskupské a klášterní studia takové požadavky neplnily, byly r. 1783 zrušeny, a na jejich místě byly v sídlech univerzit a lyceí zřízeny státní generální semináře. Správu generálních seminářů vedli rektorové jmenovaní státem a vrchní dozor měli předsedové zemských duchovních komisí. V českých zemích byly zřízeny dva generální semináře – v Praze v Klementinu a v Olomouci ve zrušeném klášteře na Hradisku. Do čela pražského semináře byl postaven Augustin Zippe, do čela Olouckého semináře nakonec Josef Dobrovský. Studijní plán generálních seminářů vypracoval opět Štěpán Rautenstrauch. Dodatečně bylo dovoleno, aby absolventi generálních seminářů strávili jeden zkušební rok v kněžských domech, zřízených v každé diecézi, kde by se připravovali k praktické duchovní správě. Profesory generálních seminářů byli ustanoveni kněží proniklí febronianismem, jansenismem a racionalismem. Proto není divu, že klérus, který z generálních seminářů vycházel, byl opravdu světský, nadpřirozenému zcela odcizený. Uznal to i obdivovatel osvícenského systému Ed. Winter:

Page 158 of 191 “Kněží v generálních seminářích vychovaní se stávali vzornými školními inspektory a muži, starajícími se o obecné blaho, nebyli však prostředníky mezi Bohem a lidmi, spíše prostředníky mezi státní správou a lidem, černými četníky.“ Za takových okolností nemohli být s novou institucí generálních seminářů spokojeni ani ti z biskupů, kteří do značné míry osvícenské názory sdíleli. Kromě toho vynětí seminářů z biskupského dozoru znamenalo nemalé zúžení biskupské pravomoci, a proto není divu, že docházelo ke třenicím mezi řediteli seminářů a biskupy. Mezi kněžstvem, které chtělo, aby kněžský dorost byl veden k hlubší zbožnosti a větší kázni se projevovala také nespokojenost. Zásahy dvorské duchovní komise do církevního práva, do liturgie a církevních zvyklostí: Zasahování Josefa II. do církevních poměrů šlo ještě dále. Církevnímu soudnictví byly odňaty manželské pře. V breviáři byla škrtnuta připomínka papeže Řehoře VII., z církevního práva odstraněny některé bully. Některá nařízení –aby hřbitovy byly zřizovány mimo město, aby hroby byly zasypány vápnem, zákaz pochovávat mrtvé v kostelích lze vysvětlit hygienickými důvody. V jiných nařízeních se zračí germanizační cíle. Všechny církevní a bohoslužebné úkony se měly konat v obou jazycích. Dály se pokusy zavést i v ryze českých městech německé bohoslužby alespoň vedle českých. Putování na vzdálená poutní místa, např. na Sv. Horu, do St.Boleslavi, na Sv. Hostýn, ke sv. Janu do Prahy bylo zakázáno. I v tom se projevila německá nenávist k českému národu, protože poutě byly okázalým a téměř jediným projevem českého kulturního života. Byla dovolena jen dvě procesí - o Božím Těle a o prosebných dnech, ale bez velkých korouhví a bez hudby. Sochy svatých nesměly být v průvodu nošeny. Bylo zakázáno zřizovat Boží hrob a slavit vzkříšení, konat pobožnosti před obrazy a sochami mimo kostel, byly zrušeny noční pobožnosti. V kostele smělo hořet světlo jen před svátostí oltářní. Z kostelů byly odstraňovány vedlejší oltáře a různé ozdoby a jiné milodary a drahocenné šaty, jimiž věřící odívali sochy světců, zvláště mariánské. Duchovní komise se starala i o to, jak dlouho má trvat mše sv., předepsala pro ni druh hudby a zpěvu, počet hořících svící ap. Osvícení páni v duchovní komisi byli uráženi i různými soukromými zvyky , v nichž byla spatřována pověra. Bylo zakázáno žehnat chléb, víno, vodu, svíčky a různé plodiny, vykuřovat domy, stavět o Božím Těle máje, byly zakázány křestní, pohřební a svatební hodokvasy. Počet svátků byl snížen na 27 v roce, což bylo odůvodněno potřebou rozmnožit pracovní dni v roce, r. 1786 stanoveno slavit posvěcení chrámu jednotně třetí neděli v říjnu . Když pruský král Fridrich viděl, jak se Josef II. takto plete do vnitřních církevních věcí, nazval jej „mein Bruder der Sakristan“. Nejvíce byl lid pobouřen nařízením o pohřbech. Z obavy, že pořizování rakví pro každého nebožtíka zničí lesy, komise nařídila, aby každá farnost měla jedinou obecní rakev, v níž měly být donášeny na hřbitov mrtvoly zašité do plátna, tam z ní vyňaty a uloženy do hrobu. Větší spotřebou plátna měli mrtví podpořit tkalcovský průmysl. Lid se však pohřbívání „ v pytli“ postavil na odpor, a císař, rozmrzen tím, že lid je ještě tak málo osvícený, nařízení odvolal. Josefinismus za nástupců Josefa II.: Leopold II. /1790-92/: Když Josef II. umíral, byl si vědom, že se svými církevními reformami neuspěl. Musel dokonce prosit papeže, aby utišil povstání v Nizozemí, vyvolané zásahy vlády do církevního života. Josefův bratr a nástupce Leopold II. však nebyl ochoten k žádné změně církevní politiky, neboť jako žák učitele přirozeného práva Martiniho byl přesvědčený josefinista. Když ještě vládl v italské sekundogenituře habsburského rodu, ve velkovévodství toskánském, postavil se za Pistojskou synodu, která se vyslovila ve febroniánském duchu proti papežskému primátu. Jako císař vyšel vstříc požadavkům biskupů jen potud, že nepatrně zmírnil bohoslužebný řád, zrušil tzv. komendátní opaty, generální semináře a dovolil biskupům, aby si zřídili vlastní semináře. Josefinský duch však i v nich

Page 159 of 191 vládl dále, zvláště předepsané učebnice církevního práva a církevních dějin byly napsány v duchu febroniánsko-racionalistickém. V rušení klášterů se již nepokračovalo. František II. /1792-1835/: Leopoldův syn a nástupce František byl panovník povahy uzavřené a nedůvěřivé, bez vášně a vzletu, tvrdý despota, neochotný k jakýmkoliv změnám. Po celý život jej provázel pocit strachu, strachu před revolucí. Jakobíny a francouzskou revoluci, která přivedla pod guillotinu jeho tetu Marii Antoinetu, z celé duše nenáviděl. Pronikání revolučních hesel do svých zemí chtěl zabránit pomocí tajné policie a přísné cenzury. Diplomatickým ředitelem říšské politiky byl po smrti Kounicově /1794/ kancléř Fr. Thugut /do r. 1800/ a od r. 1809 bystrý a obratný kníže Klement Lothar Metternich. Josefinské církevní zákonodárství zůstalo za vlády Františkovy v plné platnosti. Josefinismus již zapustil hluboké kořeny. V biskupských rezidencích seděli biskupové zcela oddaní josefinskému systému a státní administrativu vedli přesvědčení josfinisté. Přece však k určité taktické změně došlo. Protože francouzská revoluce i Napoleon nakládali s osláblou církví ještě hůře než Josef II, císař se ji snažil některými ústupky získat, aby ji učinil pevnou oporou svého trůnu. Spolu s policejním ministerstvem a cenzurou měla dohlížet, aby se ve státě nic nehýbalo, a potírat „francouzský strom svobody“. A tento záměr se při servilním postoji téměř výlučně německé hierarchie dosti dařil. Kolem císaře se utvořil kruh kněží, dvorní kaplani, kteří panovníkovi radili a podporovali jej v jeho církevní politice. Vídeňský nuncius je ve svých relacích do Říma nazývá „kněží císařovi“. Vynikající úlohu mezi nimi hrál dvorní farář Jakub Frint. Na jeho návrh císař založil r. 1804 na univerzitách stolice pro náboženskou vědu, aby se tak čelilo rostoucímu náboženskému a mravnímu úpadku vysokoškolského studentstva. Frint se stal profesorem tohoto oboru ve Vídni a napsal také učebnici náboženské vědy, kterou měli užívat všichni profesoři tohoto oboru. Frint se také postaral o vyšší vzdělání kléru zřízením zvláštního ústavu ve Vídni, který byl po něm pojmenován Frintaneum. Byla to jakási mírnější forma někdejšího generálního semináře. Měli tu být vzděláváni a pro císařovu církevní politiku získáváni budoucí biskupové a profesoři teologie. Aby byl odstraněn hrozivý nedostatek duchovenstva, byly zakládány, případně obnovovány filozofické ústavy, a byl rozmnožen počet gymnazií. Olomoucké lyceum bylo r. 1827 znovu povýšeno na univerzitu. Dozor nad nižšími školami byl r. 1804 svěřen vikářům a farářům, od r. 1808 dozíralo kněžstvo i na gymnazi a filozofické ústavy. Císař sledoval církevní život velmi bedlivě. Poměr k Římu zůstal napjatý. Císař sice papeže ujišťoval dětinnou oddaností, ale papežskému nunciovi dal najevo, že je pouze diplomatickým zástupcem svatého stolce a že nemá právo jakýmkoliv způsobem zasahovat do církevních záležitostí, ani udržovat písemné styky s duchovenstvem monarchie. Ještě r. 1808 státní kancléř hrabě Stadion projevil svůj josefinský postoj prohlášením, že císař k výkonu svých svrchovaných práv, jako je nové rozhraničení diecézí, nepotřebuje papežského potvrzení. R 1811 provedl císař novou sekularizaci církevního majetku. Finančně vyčerpán napoleonskými válkami dal zabavit v kostelích zlaté a stříbrné předměty, jež pak putovaly do tavíren a odtud jako válečná náhrada do Francie. Jen místy se uchovala umělecky cenná monstrance nebo kalich. Boj proti revolučním proudům: Revoluční myšlenky pronikly do rakouské říše jak mezi inteligenci tak mezi prostý lid, který doufal ve zlepšení svého sociálního stavu. Lidové hnutí, vyrůstající z neutěšených poměrů, nebylo ovšem ani programově uvědomělé, ani dostatečně organizované, aby vyústilo v hromadný revoluční výbuch, ale bylo příznačné pro smýšlení lidu, v němž josefinské reformy probudily alespoň tušení lidských práva touhu po větší míře svobody. U nás se hnutí projevilo hlavně v krajích, kde sídlili nekatolíci. Naděje na svobodu, kterou vydobyli Francouzi byla podporována jak nespokojeností nekatolického obyvatelstva s nedostatečnou rovnoprávností, tak i náboženským blouznilstvím, kterému byla blízká myšlenka společenského převratu. A nebylo neopodstatněné mínění úřadů, že předním šiřitelem buřičské nálady jsou Krameriovy české noviny, které měly čilý odbyt zejména mezi

Page 160 of 191 evangelickými pastory. Perzekuce dolehla i na liberální osvícence. V Praze byl r. 1820 zbaven profesury Bernard Bolzano, který od r. 1805 přednášel na filozofické fakultě nově zavedenou náboženskou vědu. Jako znalec soudobé filozofie poutal posluchače hlubokými „Řečmi vzdělávacími“, které byly jen zčásti vydány tiskem a kolovaly v četných přepisech. Velmi si však znepřátelil vlivného dvorního faráře Frinta, když nepříznivě posoudil jeho učebnici náboženské vědy, protože nedostatečným vyvrácením proti náboženských námitek studenty spíše mate. Bolzanovy názory, hlavně nauka o zjevení a o církvi, také ovšem nebyly zcela ortodoxní, ale nelze upřít, že právě v tehdejší rozumářské době měly převážně dobrý účinek. Narazil spíše u vrchnosti státní než církevní, protože se projevil jako rozhodný přívrženec vládní ústavní formy a klonil se k socialismu. I po opuštění katedry si uchoval značný vliv. S Bolzanem byli pronásledováni i jeho četní přívrženci. Pro rakouský policejní teror je příznačné, že se nevyhnul šikanování ani takový muž svatého života jako byl redemptorista Klement Maria Hofbauer. Byl rodákem z Tasovic u Znojma. Vyučil se pekařem, ale jeho touha sloužit Bohu jej přivedla do Říma, kde vstoupil k redemptoristům. Když se v devadesátých letech vrátil domů, vládl v celém Rakousku josefinismus. Proto se uchýlil do Polska, po vyhnání odtud bloudil po celém Německu a r. 1808 znovu přišel do Vídně. Když policie zjistila, že je redemptorista, dovolila mu pobyt, když bude působit jako světský kněz. Byl však pod dozorem a r. 1818 se musel málem z Vídně stěhovat. Zmírnění josefinismu ve dvacátých a třicátých letech: Nová duchovní atmosféra, vyvolaná Napoleonovu porážkou a Vídeňským kongresem, měla odezvu i v rakouské církevní politice. Kancléř Metternich byl sice ještě vychován v osvícenském duchu, ale nechtěl ovládání církve státem přehánět, a když viděl, jak vážnost svatého stolce ve světě opět velmi vzrostla, doporučil r. 1816 císaři, aby v zájmu politické prestiže mocnářství dal přezkoušet nařízení v církevních záležitostech a aby uvažoval o případném konkordátu se svatým stolcem. Ale komise v čele s Frintem, která jej měla připravit jej odmítla, protože by prý vedl ke ztrátě zeměpanských práv a protože prý papežská kurie dosud vždy povolila, když narazila na pevné stanovisko. Částečné vyjasnění vzájemného poměru přinesla až císařova návštěva v Římě r. 1819. Ta ovlivnila některá jeho rozhodnutí z následujících let. V rakouských teologických ústavech bylo napříště zakázáno užívat josefinské učebnice církevního práva a dějin, které se dostaly v Římě na index. R. 1820 bylo povoleno redemptoristům usadit se v Rakousku. Jezuitům, kteří r. 1820 přišli z Ruska do Haliče se dostalo plnoprávného postavení r. 1827. Císař dbal také o reformu řeholí, nařídil zachovávání klauzury a nošení hábitu, ale styk se zahraničními řádovými přestavenými nedovolil. V posledních letech své vlády byl císař ochoten k dalším ústupkům v církevním zákonodárství. Metternich jej v tom podporoval. Vyprosil si návrat bývalého nuncia Pietra Ostiniho, kterého pokládal za vhodnou osobu k jednání, ale vídeňský arcibiskup Milde /do r. 1832 biskupem v Litoměřicích/, zcela prosáklý josefinskými názory, všechno pokazil. Ani tento neúspěch císaře neodradil. Ustanovil novou komisi k vyjednávání a v závěti zavázal svého syna Ferdinanda, aby uzavřel dohodu, která by papeže úplně uspokojila. Slabomyslný Ferdinand se však k takovému kroku neodhodlal a státní rada prelát Justl, referent pro církevní záležitosti, jakoukoliv restauraci církve v rakouském mocnářství odmítal.Úřady se zatím staraly, aby potlačily jakékoliv svobodnější hnutí.

Page 161 of 191

XIX. české církevní dějiny – osvícenství a soudobá společnost – účast kněží na národním obrození – revoluce r. 1848 a likvidace josefinismu Řehole, diecézní klérus a laici: Řehole byly postiženy osvícenským josefinismem velmi těžce. Četné kláštery byly zrušeny a v těch, které sekularizaci přetrvaly, byl život do značné míry narušen. Sídla jezuitského řádu přišla při sekularizaci na řadu nejdříve, a to nejen v našich zemích, ale /s výjimkou Pruska a ruského Polska/ v celé Evropě i v zámoří, protože papež Klement XIV. r. 1773 zrušil celý jezuitský řád. Z dnešního hlediska bychom řekli, že to pro tovaryšstvo Ježíšovo nebylo žádné velké neštěstí. Když opadly revoluční vlny, povstalo r. 1814 znovu, obklopeno nymbem mučednictví. Ostatní řehole, jejichž trvání bylo v době obecného zmatku neméně ohroženo, musely pak stejně začínat od základu, ale bez tohoto nymbu. V zemích koruny české byl jezuitský řád před r. 1773 duchovní velmocí. Měl zde kol. 1200 členů, 32 sídel, 20 středních škol a 2 univerzity - v Praze a Olomouci. Jeho význam vystihl F.N.Pelcl –uvádí v něm 373 jezuitů, kteří vydali 1573 spisů. V době zrušení v něm vynikli Fr. Pubička, profesor historie na pražské univerzitě, autor desetisvazkového díla o českých dějinách, Ignác Cornova, od r. 1803 ředitel Společnosti nauk, Leopold Šeršník, z jehož otcovského podílu byla postavena klementinská hvězdárna, Stanislav Vydra , přední český buditel “ jak řeči,tak i víry svatováclavské pevně se držící Čech“ a mnozí jiní. Josef Dobrovský byl r. 1773 novicem v brněnském domě. Po obnovení řádu se jezuité usadili nejdříve v severních Čechách. Litoměřický biskup Hille jim svěřil správu studentského semináře v Bohosudově. Řeholníci ze zrušených klášterů měli možnost se uplatnit v duchovní správě. Příslušníci nezrušených starých feudálních řádů /benediktinů, cisterciáků, premonstrátů/ do duchovní správy jít museli. Tím zasáhl Josef II. do klášterního života tak hluboce, že bychom jej mohli označit takřka za zakladatele nové rakouské řehole. Neboť z mnichů a kanovníků doby barokní se stali s konečnou platností faráři. Rozešli se po farách, k nimž měl jejich klášter patronátní právo. Tím vlastně zmizelo klášterní společenství – modlitbu v chóru Josef II. jako „neužitečnou „ výslovně zakázal. Rozrušením řeholního společenství vzal prakticky za své i slib řeholní chudoby, neboť farář musel mít určitý příjem, aby měl být z čeho živ. Stejně tak slib poslušnosti. – nyní byl podřízen biskupovi. Kláštery zůstaly jen správními centry, v nichž úřadoval opat nebo probošt s několika mnichy a v nichž byl noviciát a útulek pro přestárlé. Neboť mnozí z mladých lidí, kteří vstoupili do kláštera, setrvali tam jen jeden rok jako novicové, načež odešli na studia na některou fakultu a pak ihned nastoupili v duchovní správě. Do kláštera se vraceli jako staří lidé, aby tam strávili konec života. Řeholníci, kteří se zabývali ošetřováním nemocných, vyučováním a výchovou mládeže, byli zásahu do vnitřního života ušetřeni. Protože doba byla řeholnímu životu nepříznivá, nové řeholní družiny se v našich zemích usazovaly jen zvolna a v malém počtu. Redemptoristé se uchytili r. 1848 v Koclířově. Milosrdné sestry sv. Karla Boromejského uvedl do Prahy r. 1837 profesor Klar. Sestry ošetřovaly slepce v Klárově ústavu, zřídily si na Malé Straně noviciát a nemocnici a záhy svou činnost rozšířily po celých Čechách i Moravě. Přišla k nám také kongregace Školských sester. Diecézní klérus: Právě tak jako řeholní život, ovlivnilo josefinské osvícenství i život diecézního kléru. Vytvořilo nový kněžský typ. Cílem josefinských generálních seminářů bylo vychovat z kněžského dorostu především státní úředníky. Většina josefinských kněží byla

Page 162 of 191 v mravním ohledu bezúhonná, byli laskaví, dobrosrdeční, dobročinní, ale pro breviář a pro jiné duchovní úkony /meditaci, častější zpověď, růženec a vůbec duchovní život/ měli již méně pochopení. Josefinští biskupvé byli spolehliví, císaři oddaní dvorní biskupové a nižší duchovní konali věrně službu v kostele podle císařova bohoslužebného řádu, službu ve škole, službu v kanceláři, službu u nemocných, službu na hřbitově, ale scházelo u nich vyhledávání zbloudilých, péče o ně, shromážďování schopných lidí k apoštolátu, tedy vlastní duchovní správa. Měli rádi klid a pohodlí. Ale jak se to stalo, že klérus /včetně biskupů/ přijal josefinské zásahy do církevního života bez odporu? Vysvětlení není těžké. Nesmíme zapomínat, že církev, biskupové, kněží i lid byli na zásahy panovníků do církevního života zvyklí. Jejich opatření se často osvědčila, někdy církev takřka zachránila před zánikem. Navenek josefinismus nebudil dojem, že by dělal něco jiného než panovníci předcházejících století, kteří dávali vizitovat kláštery a fary, obsazovali biskupství a hospodařili s církevním majetkem. Některé z josefinských zásahů do církevního života se jevily jako krok k jeho zlepšení. Rozhraničení diecézí a rozmnožení sítě farností bylo mistrovské dílo a církvi přineslo prospěch. Majetek sekularizovaných klášterů nebyl církvi odňat, ale sloužil k hmotnému zabezpečení kléru. Škola byla sice postátněna, ale zůstala přísně konfesijní. Církev sice ztratila mnoho práv, ale biskup i kněz měl i nyní osobně mnoho práv, ovšem jako státní úředník. Matričními úředníky byli výlučně kněží. V duchovní, nadační i studijní komisi byli výlučně kněží. Dozor nad školami byl v rukou kněží. Styk biskupů s Římem byl silně omezen, ale zároveň bylo biskupům dovoleno, aby si k upokojení svědomí vyžádali v užívání dispensační pravomoci dodatečný souhlas Říma. Takovým způsobem byli biskupové i nižší duchovní získáni pro josefinismus. To byl také předpoklad jeho vítězství. Neboť bez součinnosti duchovenstva by se josefinismus neprosadil a nebyl by se tak dlouho udržel. Tam, kde se biskupové a kněží postavili josefinským zásahům na odpor, jako např. v Belgii, Uhrách, v Tyrolsku nebo ve Vídni, josefinismus se neodvážil jít do krajnosti, nebo se stáhl i do defensivy. Josefinismus by byl zmizel mnohem dříve, kdyby právě biskupové a vysoký klérus na něm a na jeho opatřeních tolik nelpěli a kdyby jej úporně nehájili. Např. když po r. 1830 mělo dojít k odstranění josefinského systému, jednání o to zmařil svými pletichami litoměřický biskup Milde, který pak ještě r. 1848 jako vídeňský arcibiskup prohlásil, že pokládá josefinismus jako nejvhodnější církevně politický systém pro rakouské mocnářství. R. 1843 Milde svůj názor odůvodnil: ochrana státu je mu milejší nežli svoboda církve, neboť podle jeho přesvědčení církev bez státní ochrany si nemůže zachovat svobodu. Tak hluboce utkvěl ve vědomí těchto josefinských církevních knížat otřes z dob reformační – že církev bez státu nemůže existovat. Konečně je také třeba připomenout, že josefinský stát připustil na vedoucí místa jen kněze sobě oddané, a že obava před citelnými pokutami za nedodržování josefinských zákonů a obava před vynucenou rezignací dovedla umlčet i odvážnější duchy. Ale ani tím nevysvětlíme, proč většina duchovních se k josefinismu stavěla kladně. Salzburský arcibiskup Colloredo /Mozartův arcibiskup/ byl zarytý josefinista a salzburská univerzita byla baštou josefinismu, a přece v Salzburku neměl rakouský stát přímý vliv na obsazování církevních úřadů a univerzitních stolic. Byla to nechuť k baroknímu pathosu a k zvnějšnění barokní zbožnosti, touha po jednoduchosti, toleranční idea a podobné vlivy, které působily, že se mnozí duchovní přiklonili k josefinismu i vnitřně. Kněží, kteří zůstali josefinismem nedotčeni byla jistě menšina. Mluvíme-li o josefinském duchovenstvu, stojí konečně za povšimnutí, že většina rozhodujících míst ve Vídni a v Praze byla obsazena německými kněžími z českých zemí. Laici: Vedle kléru se přiklonily k osvíceneckému josefinismu i vzdělané laické vrstvy.Osvícenství zdůrazňovalo rozum, a tak všichni, kdo chtěli zařídit svůj život podle

Page 163 of 191 rozumových poznatků se stali jeho přívrženci: část šlechty, profesoři, učitelé, advokáti, průmyslníci, především však vzmáhající se měšťanský svět, který se vrhl do náručí josefinismu takřka s jásotem. Tyto vrstvy mohly nasadit jen svou píli a rozum, a josefinismus se k nim choval tolerantně a umožňoval jim vyšvihnout se bez protekce až na nejvyšší místa, proto není divu, že se jim systém jevil takřka jako vysvobození. Opěrnými body josefinismu byly zednářské lóže. Za otce zednářství v Čechách je považován Šebestián hrabě Kunigl, pán na Bezděkově u Klatov. Zdá se však, že běželo spíše o hru k ukrácení dlouhé chvíle. Pravou osvícenskou náplň a metodu dal pražskému zednářství na počátku sedmdesátých let baron Ignác Born. První lóži v Brně založil r. 1782 František Václav hrabě Kounic, kancléřův syn. Jmenovala se „U vycházejícího slunce“. Vzdělanecká vrstva znamenala však relativně malou část celkového počtu obyvatelstva. Prostý lid zůstal osvícenstvím zcela nedotčen. Zachoval věrnost barokním formám zbožnosti . Císař František projevil pro tužbu a bolesti prostého lidu alespoň tolik citu, že brzy po nastoupení pozměnil bohoslužebný řád a dovolil opět konání postních kázání, pobožností k Srdci Páně a některé pouti, výstav Nejsvětější Svátosti a Boží hrob na Velký pátek. Něžným projevem zbožnosti bylo stavění Betléma se stále větším počtem figurek. Snad v žádné rodině jesličky nechyběly. Vikář Josef Mohr složil známou vánoční koledu „Stille Nacht“ a varhaník Fr. Gruber ji r. 1818 zhudebnil. Koleda se v českém překladu ujala i v našich kostelích. Projevem lidové zbožnosti byl obecně užívaný pozdrav „Pochválen buď Ježíš Kristus“, jehož užívání opětovně doporučovali papežové. Kladnou stránkou osvícenských oprav bylo volání po větší účasti lidu na liturgii. V té době vytvořil řadu ušlechtilých skladeb známý český kantor Jan Jakub Ryba /+1815/. Krásný typ upřímně zbožného a vlastenecky založeného prostého českého člověka osvícenské doby představuje milčínský rychtář František J.Vavák. Jeho „Paměti“ jsou jednou z nejzajímavějších prací české kulturní historie a vydávají svědectví o autorovu vzdělání i nábožensky provanuté lásce k národu, ohroženému cizotou: “Nynější svět tak divně jaksi na náš jazyk český se obořil, že ho netoliko čísti, ale s ním ani mluviti nechce a snaží se jej dokonce potříti. Nevím ale, jestli v tom a s tím kopí sv. Václava, veslo sv. Vojtěcha, kříž sv. Prokopa, korunu Karla IV. a jazyk sv. Jana Nepomuckého přemůže. Já jen toto dodávám: Budiž Čechu Čechem, Pak přijděš s prospěchem Kde je Václav, Prokop, Ivan, Jan, Arnošt s Vojtěchem.“

Účast kněžstva na českém národním obrození: Národní obrození: tereziánské a josefinské školství dělalo divy, aby vymýtilo českou inteligenci a zněmčilé prostředí v pohraničí a ve městech dusilo český život, jak jen to bylo možné. Ale neudusilo, neboť tlak budí protitlak. Politicky a kulturně zdeptaný národ se probudil k novému životu.Veškeré snahy o obnovení českého národního života od jeho počátků až do konečného úspěchu nazýváme národním obrozením. Národní obrození tkví svými kořeny v době protireformační, jejíž nechuť nebo nedůvěra k jazyku a národu českému mu vzbudila horlivé a věřící zastánce. /Balbín, Pešina, Beckovský aj. / Na jejich dílo navázal probuzenecký ruch vědecký v době Marie Terezie, který zprvu usiloval o kritické poznání nejstarších českých dějin a staré národní literatury a vědecké probádání českého jazyka. To je období Dobnerovo a Dobrovského, kteří psali ještě latinsky a německy a jen pro malý okruh učenců. Ale v té době již přibývá z odporu ke germanizaci, šířené vládou, i v širších vrstvách lásky k českému jazyku. Svoboda tisku za Josefa II. umožnila vydání nejedné práce proniknuté národním duchem, např. kroniky Dalimilovy.

Page 164 of 191 Působení romantismu vyvolalo druhou fázi národního obrození, v níž se horoucí vlastenecká láska projevila snahou o povznesení zanedbaného jazyka. Je to období Josefa Jungmanna./+1847/, který, národně probuzen svým učitelem exjezuitou Stanislavem Vydrou došel k přesvědčení, že vlast je tolik jako národa národ tolik co jazyk. Dokazoval, že je přirozeným právem lidu, aby byl ve své zemi na školách vzděláván mateřským jazykem a aby se tohoto jazyka také užívalo ve veřejném životě. Vyjádřil také přesvědčení, že je třeba také dokázat jeho schopnost vytvořit samostatná vědecká díla. Sám vyvinul v tomto směru nejvyšší úsilí. Nejen psal odborné spisy česky, nýbrž svým monumentálním slovníkem česko německým vytvořil také předpoklady k vědecké práci. Do vydání slovníku byla některá česká slova zapomenuta a pro mnohá chyběla v češtině výrazy. Tento nedostatek Jungmann nahradil nejen obnovenými staršími slovy, ale i slovy, užívanými v nářečích, a slova, která chyběla, nahradil slovy z jazyků slovanských, zejména z ruštiny. Vlastenecká horlivost dala černým Jungmannovým současníkům popud k napsání znamenitých děl /J.Kollár, Fr. Čelakovský, K.J.Erben, K.H.Mácha /. Vlastenci se také posilovali poukazem na krevní, jazykovou a povahovou příbuznost s ostatními slovanskými národy. Nového ducha vnesl do českého národního života František Palacký /+1876/, který je představitele třetího a posledního období národního obrození. Palacký založil své buditelské úsilí věcněji. Od poezie se obrátil k historii. Ale na rozdíl od barokních historiků, kteří se snažili zahrnout národ co největší slávou, chtěl dát svému národu obraz jeho dějinné velikosti a snažit se o to, aby se národní program stal zároveň programem mravního a kulturního povznesení, aby každý Čech byl mužem vzdělaným a poctivým. Založil časopis Českého muzea /1827/, který se stal střediskem českého pokroku ve všech kulturních oblastech, Matici českou, ústav, který začal vydávat hned čtyři knižnice a v nich uveřejnil některá klasická díla novočeské literatury, a zasloužil se o uvedení češtiny do nejstarší české vědecké instituce, Královské české společnosti nauk. Tak se zcela mimořádně zasloužilo organizace české národní práce. Potom po přípravě přikročil k monumentálním Dějinám národa českého, jejichž první díl vyšel nejprve německy a r. 1848 i česky. Kněží jako pěstitelé českých dějin a českého jazykozpytu: Proti germanizačním snahám josefinismu postavili vzdělaní domácí kněží národní dějiny, navazujíce na práci katolických historiků barokní doby. Zásluhou F.M.Pelcla byla vydána r. 1775 sto let po jejím sepsání Balbínova Obrana jazyka českého. Kritickému dějepisu podle požadavků benediktinské školy razili cestu M. Zieelbauer /+1750/ a B. J. Piter /1764/, ale jejich díla zůstala většinou v rukopise. Po jejich stopách se však pustili rektor piaristické koleje G. Dobner /+1790/ a jeho řádoví spolubratři M.A. Voigt /+1787/ a Jaroslav Schaller /+1809/, příslušníci jiných řeholí. Dobner důmyslným rozborem Hájkovy kroniky a jejích nesprávností prorazil cestu ke správnému nazírání na naši minulost a v šestisvazkovém díle vydal hlavní prameny českých dějin. Jaroslav Schaller napsal dvě velká místopisná díla – jedno o celých Čechách , druhé o městě Praze. Se studiem českých dějin byly spojovány snahy o obrození českého jazyka. Jako ve starších dobách našeho písemnictví souvisí tato činnost s úpravou českého překladu Písma sv. Přední zásluhu o to mají pavláni V.F. Durych /+1802/ a Fr. Procházka /+1809/, kteří poopravili text bible Svatováclavské, přihlížejíce k bratrské bibli Kralické. Tak se stalo Písmo sv. v jadrném českém rouše pro celá pokolení vzorem správného jazyka a pravopisu. Durych se také stal zakladatelem slavistiky, v níž nad ním daleko vynikl jeho žák a přítel kněz Josef Dobrovský. /+1829/. Ten r. 1822 vydal první vědeckou mluvnici církevní slovanštiny. Důležitá je také jeho německy psaná mluvnice českého jazyka. Jí teoreticky ustálil novou spisovnou řeč zavedením novočeského pravopisu, jenž znamená proti bratrskému velký pokrok. Od něj pochází také první soustavné zpracování dějin českého písemnictví. Dobrovský uvedl na vědeckou dráhu Františka Palackého.

Page 165 of 191 O uspořádání pražské univerzitní knihovny, do které bylo převezeno mnoho vzácných rukopisů a starých tisků ze zrušených klášterů, si získal velké zásluhy první ředitel knihovny, strahovský premonstrát K.R. Ungar/1807/. S touto prací souvisí jeho vydání Balbínova díla Bohemia Docta téměř sto let po jeho smrti. Je to přehled literární činnosti v Čechách za dřívějších časů, soupis předních českých knihoven a jejich nejvzácnějších rukopisů. Kněží jako pěstitelé české poezie a prózy: První pěstitelé české poezie byli také namnoze kněží. Vůdcem naší první básnické školy je Antonín Jaroslav Puchmajer, farář v Radnicích u Plzně, který uvedl poprvé v život zásady Dobrovského o přízvučné prozodii proslulou sbírkou „Sewbrání básní a zpěvů“ z r. 1795. Do ní přispěli mnozí další kněží této školy. K Jungmannovým druhům patřil i P. Antonín Marek , jímž se inspiroval i Kollár ve své slovanské vzájemnosti. Ze školy Čelakovského je třeba uvést klokotského faráře Josefa Vlastimila Kamarýta, sběratele českých národních duchovních písní. Dále vynikl premonstrát Boleslav Jablonský a na Moravě František Sušil u něhož největší význam mají sbírky moravských národních písní. Mnozí čeští kněží pěstovali zábavnou prózu. Nejznámější z nich je Beneš Metod Kulda. Za pozornost stojí také náboženské písemnictví – homiletické a liturgické příručky, teologická literatura, překlad spisů sv. církevních otců. Pro rozvoj české náboženské literatury mělo dalekosáhlý význam založení Časopisu pro katolické duchovenstvo r. 1828. Byl to po časopisu Českého muzea nejstarší a nejlepší český časopis. České kněžstvo platně přispělo i české práci filozofické. Pěstování češtiny, buditelské snahy kněží: Kněžské působení není myslitelné bez znalosti lidové řeči. Naše kněžstvo se nedalo strhnout josefinskými germanizačními snahami a zachovalo věrnost národu i jazyku. Když byla čeština vypuzena z úřadů a ze škol, zůstala v kostelích. Národ se nepřestal česky modlit. O znalost češtiny pečovali u budoucích kněží v seminářích mnozí nadšenci. V seminářích byly postupně zavedeny katedry češtiny, zakládány české knihovny /např. významná knihovna v Brně, která se tam střediskem českého národního života/. Všechen tento ruch byl umožněn příznivým postojem brněnského biskupa Ant. Gindla, který byl sice Němec, ale národnostně spravedlivý. Nejen se sám naučil dokonale česky, ale žádal totéž od svých kněží. V tomto prostředí vyrostl národu mj. Fr. Sušil. R. 1840 odmítl vysvětit deset německých kandidátů, kteří při zkoušce z češtiny neobstáli. R. 1837 byl národní duch v Brněnském semináři natrvalo povzbuzen, když se Fr. Sušil stal profesorem Nového Zákona. Kolem něj se utvořila skupina kněží – spisovatelů, která se stala směrodatným činitelem ve vývoji náboženského a vlasteneckého života na Moravě. Příklad Brna působil i v Olomouci, kde si bohoslovci zřídili r. 1835 také Slovanskou knihovnu. Takto vychovaní kněží sledovali se zájmem český veřejný život a jejich fary se staly ohnisky vlasteneckého ruchu. Tak fara Vinařického se stala středem národního života na mladoboleslavsku a milým místem častých schůzek vlastenců, kde rádi pobývali např. Šafařík, Palacký, Čelakovský. Nejedno české město vděčí za své probuzení českému faráři. Není snad města v Čechách, na jehož vlasteneckém procitnutí by neměl významný podíl kněz. Péče kněží o české školství, jejich osvětové snahy: Ke školství byli kněží připoutáni nejen jako učitelé náboženství, nýbrž i jako dozorci nad školami ve svém obvodu. P. František Alois Vacek zavedl jako první r. 1835 v celé diecézi učitelské porady a svými pracemi pro školu si dobyl čestný titul „arciotec učitelů“. Kněží založili také z velké části školní knihovny. O zachovávání práv češtiny ve škole se zasloužili plamennými memorandy vládě, články, knihami zejména tři kněží: P. F.J. Sláma, S.B.Vrána, a K.A. Vinařický.

Page 166 of 191 Kde působil uvědomělý kněz, tam brzy došlo k založení čtenářských spolků a knihoven. Také pěvecké, divadelní a hudební kroužky měly často svůj původ na faře. Kněží také různým jiným způsobem podporovali české kulturní snahy. Exezuita Antonín Hanikýř chtěl nahradit Dědictví sv. Václava, které bylo zrušeno r. 1773. Složil r. 1830 u pražské konzistoře své úspory ve výši 1000 zl. na vydávání dobrých českých katolických knih. Pražská arcidiecéze uvedla jeho krásný úmysl ve skutek a s přispěním dalších darů zřídila Dědicví sv. Jana Nepomuckého, který skvěle vykonávalo své poslání až do nejnovější doby. Obdobou svatojanského dědictví bylo Dědictví sv. Cyrila a Metoděje, založené r. 1850 v Brně. Do čela tohoto dědictví byl postaven profesor Fr. Sušil. O šíření knih, vydaných dědictvím se horlivě staral Šebastián Kubínek, sedlák v Blažovicích, který prodal svůj statek, peníze věnoval na školní knihovny a více než 30 let chodil v zimě v létě od vesnice k vesnici s almárkou knih a šířil dobrý tisk. Krátký výčet o činnosti kněží – buditelů , potvrzuje oprávněnost toho, co napsal K.H. Borovský v Epistolách kutnohorských: „ Známá věc jest, že naše duchovenstvo katolické bylo vždycky nejhlavnější silou českého vlastenectví, ba může se zrovna říci bez pochybnosti, že vlastně duchovenstvo katolické bylo počátkem a zakladatelem celého našeho vlastenectví. Největší část těch pokroků, které náš národní jazyk v životě vzdělanějších tříd učinil, jest jistě zásluhou duchovenstva.“

Revoluce r. 1848 a likvidace josefinismu Církev v revolučním roce 1848: Přes všechna policejní opatření se osvícenský absolutismus v Rakousku trvale neudržel. Revoluce, která propukla v únoru r. 1848 v Paříži, měla silnou odezvu v celé Evropě. Revoluční hnutí se valilo světem jako lavina, rozdrtilo i rakouskou baštu despocie a otřáslo státem do té míry, že by se byl bez cizí pomoci rozpadl. Metternich, sloup absolutismu, byl 13. března propuštěn, 15. března císař Ferdinand slíbil konstituci, o které se chtěl poradit se zástupci zemských sněmů a 25. března byla vydána první ústava rakouského císařství. Proti všem zdánlivým i skutečným nepřátelům konstituce bylo zahájeno tažení. Ve Vídni a pak ve Štýrském Hradci vypuklo poč. dubna mocné hnutí proti jezuitům a redemptoristům, kteří byli nuceni opustit svůj klášter. Platili pro své těsné styky s kruhy politické reakce za zvláště rozhodné odpůrce konstituce. Kancléř Pillersdorf vyhověl přání veřejnosti a přikročil ke zrušení obou řádů v Rakousku. Pro svůj služebný poměr k josefinskému státu se octla v nepříjemné situaci celá církev, a záleželo na tom, aby sama provedla potřebné reformy a zajistila si účast na dobrodiní politické svobody. Konstituce a vídeňský klérus: Ve Vídni se chopil iniciativy nižší klérus. Arcibiskup Milde nedovedl říci po svržení Metternichově nic jiného, nežli vyzvat oběžníkem své kněžstvo, aby zachovalo klid a do běhu událostí nezasahovalo. Proti této pasivitě se ozval dvorní farář J.M. Hausle letákem : „otázky knížeti arcibiskupovi vídeňskému jménem jím umlčeného kléru“. V letáku pranýřuje arcibiskupa jako josefinistu, který v těžké chvíli říká jen věci, které by mohl právě tak říci i protestant a to proto, že je věrným přítelem svrženého systému., který oloupil církev o svobodu. Jak naléhavá musí však být snaha osvobodit církev právě tam, „kde jako v Rakousku si klérus zvykl na sobě pohodlné a jakoby skoro nutné státní poručníkování, že sotva dovede pochopit jiné stanovisko“. Proto se musí opět především biskupové ukázat jako opravdoví muži a apoštolové, kteří dovedou sobě svěřené kněze vychovat ke svobodnému a samostatnému jednání. Tyto myšlenky se v nižším kléru rychle ujaly. Vídeňský kaplan Sebastian Brunner založil v dubnu r. 1848 časopis „Wiener Kirchenzeitung“, ve kterém polemizoval s josefinismem ve

Page 167 of 191 vládních kruzích i v řadách biskupů a varoval ty, kteří by hledali východisko ze zmatků doby v tom, že opustí církev. V zápětí po vyjití prvního čísla se shromáždilo vídeňské duchovenstvo a vyzvalo arcibiskupa, aby vystoupil na obranu ohrožené církve. Milde však další taková shromáždění zakázal. Kněží poslali arcibiskupovi žádost, aby dovolil konat pastorální konference kněží. Arcibiskup znovu řekl ne. Římská kurie, která byla na podzim o rakouských událostech informována, nakonec žádala, aby arcibiskup odstoupil. Ministerský předseda kníže Felix Schwanzeberk však nesouhlasil, a tak se papež musel spokojit s tím, že arcibiskupa povzbudil k plnění jeho pastýřských povinností. Reformní požadavky českého kléru: v Čechách se poměry vyvíjely jinak. Pražský arcibiskup Alois Josef svob. Pán Schrenk nebyl žádným vládním sluhou a k myšlence konstituce se stavěl kladně. Když byla do Vídně vypravena z Prahy deputace, jež měla císaři předložit požadavky, na nichž se usneslo shromáždění lidu obojí národnosti ve svatováclavských lázních /rovnoprávnost češtiny s němčinou, společný sněm zemí koruny české, zrušení roboty, svoboda tisku aj./, sloužil ráno za asistence několika kanovníků na Václavském náměstí před sochou sv. Václava mši sv., které se účastnily velké zástupy lidu. Po bohoslužbách požehnal lidu, petici i deputaci, jež byla za zpěvu Hospodine pomiluj ny a Svatý Václave provázena k nádraží. V pastýřském listu z 22. března pak prohlásil, že „církev byla konstitucí zbavena mnohého nepotřebného poručníkování.“ Nižší klérus pak začal domýšlet tuto kritiku dál a horlivě diskutoval v denním tisku, zejména v Havlíčkových Novinách, jak dosáhnut zlepšení poměrů v církvi. Co hýbalo myslí duchovenstva přednesl rektor Lužického semináře František Náhlovský 18. května 1848. Poukázal na kritickou situaci, ve které se ocitla katolická církev v Čechách a konstatoval: „ veřejná a svobodomyslná porada povolaných o církevních záležitostech je za nynějších poměrů právě tak naléhavě nutná jako možná“. Na otázku, kdo jsou ti povolaní, odpovídá – každý kněz a odvolává se na zmíněný Schrenkův pastýřský list. Konstitucí je každému občanu zaručena osobní svoboda a právo pronášet úsudek o veřejných záležitostech a totéž musí platit , pokud se týká záležitostí církevních. Zde je to tím nutnější, neboť „představení naší církve zůstali pozadu v hodnocení sociálních potřeb a jejich uspokojení“. Pro okamžité svolání synod není ještě vhodná doba, ale je třeba konat porady kněžstva po celé zemi, založit časopis jako diskuzní fórum a zřídit přípravný výbor pro kněžskou synodu, což by měli činit biskupové. Pak se Náhlovský zmínil o některých konkrétních úkolech: je třeba „odložit nymbus, kterým nás obklopuje úřad, vyznamenání nebo majetek, a otevřeně doznat před bohem a lidmi, že jsme ve svém působení byli jen blikajícím světlem a slabou solí země., že jsme vynikajících předností, kterými nás obdařil Bůh, církev a národ , neužili vždy k dobru věřících, ale často jen k uspokojení svých osob.“ Proto je třeba se pokusit toto špatné mínění o církvi a náboženství odstranit, a to tím, že především vzdělancům ukážeme, že katolicismus úplně odpovídá požadavkům, které je možno klást na nejdokonalejší náboženství. Katolickou nauku je třeba podávat tak, aby byl vždy patrný rozdíl mezi tím, co je podstatné a neměnné /dogma/ a tím, co je nepodstatné a tedy je dočasné.Vždyť víme, jak lidé i ze vzdělaných tříd nošení vysokých bot /v nichž kněží tehdy chodili/, střih ornátu, žehnání obrazů, veřejné průvody, latinu při bohoslužbě, celibát kněží odpustky, zpověď, oběť mše sv. do jedné a téže řady kladou a buď staví jako posvátné na oltář, nebo zahazují jako neužitečné, staré haraburdí. Je třeba upravit liturgické knihy, uzpůsobit je stupni současného vzdělání a projednat otázku úplného nebo částečného zavedení českého jazyka do liturgie. Doba vyžaduje, aby církev sama spravovala svůj majetek a spravedlivě jej rozdělovala. Počet far i diecézí je nedostatečný, při stanovení hranic diecézí by se mělo přihlížet k národnostní otázce. Dále si Náhlovský přál Kardinála-primase voleného z domácího kléru, jako si přál

Page 168 of 191 „opravdu církevní, dokonale svobodnou volbu našich církevních představených, farářů, biskupů.“ Jako poslední body svého návrhu předložil otázku školskou, vzdělání a oděv kněží, reformu klášterů a celibát. Ten je otázkou církevní disciplíny a rozhodnout o něm přísluší církevnímu sněmu, o němž věří, že se brzy sejde. Jak je patrné, podle Náhlovského názoru se měla i v církevní správě uplatnit demokracie a konstituce. Je pochopitelné, že se takové názory se souhlasem biskupů nesetkaly. Nebyl spokojen ani arcibiskup Schrenk. Když jej však Náhlovský o průběhu schůze informoval a předložil přesný protokol, uznal, že Náhlovský nezamýšlel odboj proti církevní autoritě, nýbrž naopak chtěl hnutí, které se v kněžstvu vyskytlo, uvést do pravých kolejí a právě proto také všechny návrhy předložil arcibiskupovi, aby s ostatními biskupy o nich rozhodl. Arcibiskup uznal, že je oprav v církvi zapotřebí, některé návrhy přednesené na schůzi schválil úplně, jiné částečně, některé zavrhl. Prohlásil, že je i v budoucnosti ochoten „ s radostí přijmout návrhy kněží věci znalých a církevně smýšlejících“, ale zdůraznil, že jen církevní představení jsou oprávněni provádět církevní reformu. Náhlovský sdělil arcibiskupovo stanovisko pražskému kléru. Praktický výsledek však celá akce neměla, neboť vzápětí došlo ke svatodušním bouřím, za nichž byl Náhlovský zatčen. Pak byl přeložen jako profesor náboženství do Drážďan, po třech letech zemřel. Reformní hlasy se ozvaly také na Moravě, ale byly mírnější a ukázněnější. Doporučovaly kněžské porady jako přípravu synody, kterou by měli svolat biskupové, a účast lidu na církevní správě. Názorů Náhlovského se ujal s velkou rozhodností Karel Havlíček v Národních novinách. Vyzdvihl zejména požadavek českého jazyka v liturgii, zrušení povinného celibátu duchovenstva a svolávání synod s demokratickou ústavou. Reformu církve prostřednictvím biskupů odmítl, neboť měl k biskupům nedůvěru. Byli to podle jeho názoru šlechticové cizí národu, sloužící rakouskému centralistickému absolutismu. Pokud se týká samotného Havlíčka /1821-1856/, byl to duch velmi složitý. Čteme-li jeho Epigramy, pokládali bychom jej za ateistu. Když však se zabýval náboženskými otázkami vážně, třebas polemicky, jeví se jako pokračovatel katolického osvícenství. Přes svůj kritický postoj chtěl zůstat katolíkem, právě tak jako si přál, aby katolickým zůstal český lid. O náboženském postoji Havlíčkově snad nejlépe hovoří epigram „Tomáš II.“ z konce Havlíčkova života: „mnohé věci věřím rád, Nemusím jich ohmatat, Jiné, než jim víru dám, Dříve dobře ohmatám, Mnohé držím přec za šal, Třeba bych je omakal“ Podíl duchovenstva na veřejných událostech r. 1848: Nadějeplné jaro 1848 povzbudilo velký počet českého duchovenstva k živé účasti na veřejném dění. Nezdar pražských bouří přinesl soudní vyšetřování i několika kněžím, ale amnestie, vynucená Bachem jako jediný prostředek vyhnutí se blamáži, otevřela i jim dveře žaláře. Ti, kteří měli odvahu pokračovat v protivládní akci, zejména v tzv. Květnovém spiknutí r. 1849, byli tvrdě potrestáni. /14, 15-letý žalář/. Za Bachovy éry bylo pod policejním dozorem 76 kněží. V úředních spisech jsou pro ně označení: „Ultraslovan“, „Ultračech“, „Swornoater“, „křikloun“ aj. Reformní návrhy biskupů: Protože o církevně politických otázkách měl jednat říšský sněm, předložili mu biskupové z celého mocnářství své připomínky. Olomoucký a brněnský biskup poslali do Vídně memorandum moravské provincie, ve kterém zdůraznili, že církev, má-li řádně plnit svou úlohu, musí být svobodná. Papež a biskupové mají v církvi zaujmout opět

Page 169 of 191 ono postavení, které jim náleží podle církevní ústavy. Demokratické spolurozhodování kněží nebo dokonce laiků bylo odmítnuto jako zcela necírkevní. Biskupové se musí svobodně stýkat s papežem v Římě a vykonávat disciplinární moc nad svými duchovními. Biskup má spravovat náboženský fond a dozírat na školství, hlavně na duchovní studium. Biskupové české provincie předali sněmu také podobné memorandum. V petici kněží, podporující požadavky biskupů se praví: „Církev měla v absolutním státě zdánlivě přednost, ale ve skutečnosti byla rozmanitým způsobem zotročena. I ona má v nové státě dosíci postavení, které je důstojné její vznešené úlohy, které se jí dostalo od božského Zakladatele. Okovy, které národové zlomili, nesmí ji jedinou opět tížit, naopak, ona musí rozhodně a důstojně odmítnout každý pokus těch, kteří by jí rádi vložili nové okovy, byť by to byly okovy ze zlata, diamanty zdobené.“ Likvidace josefinismu: Kroměřížský sněm: Říšský ústavodárný sněm se sešel ve Vídni 10. července 1848, ale pro nepokoje v hlavním městě přerušil v říjnu jednání a přesídlil do Kroměříže. Tam byla také projednávána otázka církevní. Názory, jak uspořádat poměr církve a státu, se různily. Většina poslanců církvi sice svobodu přála, ale mnozí z nich si svobodnou církev představovali v duchu demokratickém, tj. takovou církev, v níž by spolu s biskupy rozhodovali i kněží a laikové. Druhý směr naproti tomu v souladu s přáním biskupů spolurozhodování kněží a laiků odmítal. To také odpovídalo církevní ústavě. Profesor Kutschker to objasnil mladému, vojensky vychovanému císaři Františku Josefovi srovnání s vojenským zřízením. Styk biskupů s papežem, který byl v Rakousku stále bržděn, musí být volný, neboť „generál musí být se svým nejvyšším velitelem v neustálém styku, má-li vést jemu svěřený vojenský útvar k cíli, prospěšnému pro celý stát“. Jen církev vzorně ukázněná může jako vojsko být oporou trůnu. Kroměřížský sněm se ovšem k těmto myšlenkám nepřiklonil a dal přednost myšlence konstituční, když v březnu r. 1849 stanovil pro poměr církve a státu tyto směrnice: „Každá církev je při samostatné správě svých vnitřních záležitostí podřízena zákonům státu. Právo svobodnou volbou dosazovat církevní představené se uděluje církevním obcím a synodám, na něž vysílají zástupce i obce. Církevní jmění je spravováno orgány obce za ochrany státu“. Brzy nato byl Kroměřížský sněm rozpuštěn. Biskupská konference r. 1849 a císařské patenty z r. 1850: zatímco poslanci v Kroměříži rokovali, císař upevnil své postavení, udusil povstání v Uhrách a 4. března vydal novou, tzv. oktrojovanou ústavu, jíž zaručil církvi, ale i jiným státně uznaným náboženským společnostem právo samostatně spravovat své záležitosti. Tím získala církev svobodu, ale zároveň katolické náboženství ztratilo výsadní postavení jako jediné státní náboženství. Aby základní články nové ústavy byly upraveny v dorozumění mezi státem a církví, císař vyzval biskupy, aby vládě předložili návrhy, jaksi představují nový vzájemný poměr církve a státu, a pozval je k poradám do Vídně. Konference se konala r. 1849 za účasti 29 biskupů. Předsedal arcibiskup salzburský kardinál Schwanzenberg. Biskupové se sešli šedesátkrát a stanovili hlavní zásady pro novou orientaci církve v Rakousku. Žádali volnou korespondenci se Svatým stolcem, svobodný výkon jurisdikce v duchovních záležitostech, nedotknutelnost církevních nadací i právo zřizovat nové, výlučnou správu teologických ústavů, svobodu kázání i bohoslužebného pořádku, odevzdání církevních statků do církevní správy, rozšíření dozoru církve na výchovu mládeže a možnost konat synody a shromáždění. Ačkoliv návrhy biskupské konference měly oporu v nové ústavě a ministerský předseda i ministr kultu smýšleli pozitivně, odpor starých josefinistů byl tak silný, že nakonec musel rozhodnout sám císař. Učinil tak dvěma patenty, kterými zrušil placet regium a ponechal

Page 170 of 191 biskupům samostatné rozhodování o vnitřních církevních záležitostech. Tak byl konečně josefinismus odstraněn a cesta ke konkordátu rakouské vlády se Svatým stolcem se uvolnila.

Page 171 of 191

XX.české církevní dějiny – Nástup liberalismu, nacionalismu a socialismu Konkordát z r. 1855 a nápor liberalismu: Konkordát z r. 1855 a jeho výhody pro církev: Tento konkordát má dodnes špatný zvuk. Jeden politizující básník jej nazval „Canossou“ a významný historik Josef Redlich jej prohlásil za abdikaci státu před církví. Jak tomu bylo skutečně? Josefinismus vytvořil policejní stát. Konkordát propustil církev z pro ni nedůstojné „státní služby“, z rakouské „High church“ učinil opět součást světové katolické církve a mezinárodní smlouvou jí zaručil svobodu. Řím mohl opět nerušeně udržovat styk s biskupy a biskupové s Římem i se svými věřícími, biskupům byla vrácena jurisdikce nad klérem. Učební plán teologických fakult směl být sestaven jen se souhlasem církve a ke jmenování profesorů na nich byla nutná kanonická mise. Farní konkurs se stal církevní záležitostí. Směšné zásahy do bohoslužebného řádu a do klášterního života byly odstraněny. Jedním slovem: bylo dáno papeži, co je papežovo. Proč tedy „Canossa?“ Jsou to jmenovitě dvě kapitoly, které bývají vždy znovu citovány, aby ospravedlnily tvrzení o abdikaci státu před církví, kapitoly o manželství a škole. Manželství katolíků bylo tímto konkordátem podřízeno církevnímu zákonodárství, nad školstvím pak konkordát vyhradil církvi dalekosáhlý dozor. Při bližším zkoumání se věc nejeví tak, jak ji líčí liberální historie. Co se týká manželství, je třeba především říci, že rozsáhlé oblasti říše, např. Uhry, znaly jen právo kanonické. Ale i tam, kde platilo občanské právo, nebylo mírnější než církevní. Pro katolíky neznalo rozluku, ani za předpokladů, kdy ji církevní právo připouštělo. Zato znalo všechny překážky k manželství včetně kněžského svěcení a řádových slibů. Kromě toho znalo jednu překážku kanonickému právu zcela neznámou – překážku katolické víry. Znamenalo to, že v případě státní rozluky nábožensky smíšeného manželství, nemohl katolický partner uzavřít nové manželství za života bývalého partnera a to ani tehdy, když první manželství bylo podle církevního práva neplatné. Co se týká církevního dozoru nad školstvím, nezavedl konkordát vlastně nic nového, neboť klérus měl dohled nad školou již od josefinské doby. Tento dohled zůstal, nové bylo jen, že klérus už nebyl podřízen státu, ale Římu. Liberalismus - boj proti konkordátu, jeho zrušení: Brzy s ukázalo, že konkordát nepřinesl církvi žádný prospěch, nýbrž naopak ohrozil svobodu církve, která byla již ostatně zákony z r. 1850 do značné míry zajištěna. Konkordát uzavřel absolutistický stát. Když tento absolutistický stát padl a začal se uplatňovat liberalismus, konkordát, který měl absolutistický stát podporovat, se stal předmětem útoků a nemohl se udržet. Ústup absolutistického státu před liberalismem a přebírání moci v monarchii liberály započaly porážkou Rakouska v Itálii r. 1859. Ruku v ruce s tím šel i boj proti konkordátu a vůbec kulturní boj. Tento rakouský kulturní boj byl, což je méně známo, úpornější a prudší než současný kulturní boj ruský a probíhal ve čtyřech etapách: r. 1861 byl vydán protestantský patent, r. 1868 vyhlášeny květnové zákony, r. 1870 byl konkordát vypovězen a r. 1874 vydány církevně politické zákony. Protestantský patent z r. 1861 nelze ještě považovat za projev kulturního boje. Tímto zákonem se dostalo protestantům po stránce právní plné náboženské rovnoprávnosti. Měli ji v podstatě již v době předbřeznové. Trnem v oku byla liberálnímu měšťanstvu závislost učitelstva na duchovní vrchnosti. Konkordátní škola byla viděna v nejtemnějších barvách.

Page 172 of 191 Ne všichni biskupové měli ke škole a k učitelům velkorysý a přátelský postoj jako např. českobudějovický biskup Jirsík. Mnozí zasahovali svévolně do život školy a budili odpor učitelstva. Květnový zákon z r. 1868 závislost školy na církvi zrušil. Škola se stala nadkonfesijní a bylo povoleno jen dvouhodinové vyučování náboženství podle konfesí. K tomu ještě církev ztratila téměř všechny školy, které dosud měla v rukou. Zavinil to vnitřní rozklad piaristického řádu. Do správy státu přešlo třináct piaristických gymnázií v Čechách a na Moravě. Nakonec církvi zbylo sedm gymnazií a osm učitelských ústavů, kromě toho několik národních a měšťanských škol. Vyučovali v nich jezuité, školští bratři a příslušnice ženských kongregací. Absolventi církevních škol byli postaveni na roveň absolventům státních škol, vrchní dozor vykonávaly státní orgány. Bylo zavedeno státní manželské právo místo kanonického. Prohlášení papežské neomylnosti r. 1870 pak vláda využila jako záminky k odvolání konkordátu, poněvadž prý se smluvní partner změnil. Tento důvod ovšem neobstojí z hlediska mezinárodního práva. Církev pod státním dozorem: Po zrušení konkordátu byly církevně politické poměry upraveny květnovými zákony, které značně připomínají josefinismus, neboť jimi byla církev postavena pod přísný státní dozor. Zatímco však josefinismus zaujímal alespoň určitý náboženský postoj, nyní se stala církev prostředkem k cíli státu, který byl nábožensky lhostejný. A ti, kteří ji do této trapné situace přivedli se jí ještě vysmívali, nazývajíce ji „c.k.k. církev“, tj. císařsko-královská-katolická církev. Ve správě svého jmění se stala církev zcela závislá na státních úřadech. Když o květnových zákonech jednala r. 1874 konference rakouského episkopátu, většina biskupů před vládou kapitulovala, především vídeňský arcibiskup. Naproti tomu linecký biskup Rudigier se řídil zásadou, že Boha sluší více poslouchat než lidi a pustil se do boje. Jeho platnými spojenci byli biskupové českých zemí v čele s budějovickým Jirsíkem, který až do skončení boje zůstal věrný přesvědčení, že v zásadních otázkách musí biskupové jednat důsledně, a to za tu cenu, že budou pronásledováni a žalářováni jako pruští biskupové.Takovým represáliím liberální vlády však zabránil císař František Josef I., který chtěl vždy zůstat věrným synem církve. Časem si biskupové, jmenovaní i v našich zemích císařem povětšině z německé šlechty, na státní poručníkování zvykli. A tak neblahá symbióza „trůnu a oltáře“ pokračovala až do r. 1918. Rakouský episkopát se dal zneužít i k prohlášením a ke společným pastýřským listům, které se jevily jako církevní opora vídeňského centralismu. Ve státním rakouském životě, jmenovitě ve školství a armádě se projevovalo nebezpečné směšování církevně státních forem s liberální názorovou tolerancí. Gymnazijní profesoři se např. povinně účastnili školních bohoslužeb, ačkoliv se při vyučování a ve způsobu života nijak netajili svou nevěrou. Stejné poměry byly i v armádě. To budilo dojem, že celý systém je budován na pokrytectví. Za takového stavu byly i upřímné snahy o náboženské prohloubení snadno považovány za maskování politické reakce. Poměr oficiálního Rakouska ke Svatému stolci byl hodně napjatý. Pius IX. se po vydání květnových zákonů vážně rozmýšlel, nemá-li císaře exkomunikovat – ale obě strany se snažily udržet navenek zdání dokonalé shody. To ovšem vedlo k tomu, že veřejné mínění za mnohá opatření vídeňské vlády činilo odpovědným Řím. Bylo proto náboženským pokrokem, když Lev XIII. zřízením české koleje r. 1884 / od r. 1929 Nepomucenum/ navázal přímé spojení církve v českých zemích s papežským Římem. Také opětovné přímé zásahy Lva XIII. ve prospěch cyrilometodějského kultu, který ve Vídni neradi viděli, měl pro náboženský život v českých zemích, zejména na Moravě velký význam do budoucna.

Nacionalismus: Druhý mocný proud, který ovládal tuto dobu a který se odrazil mocně i v církevním životě byl nacionalismus.

Page 173 of 191 Panslavismus: Když vyslovíme slovo „nacionalismus“, musíme zajít nazpět do počátku 19. stol. Císařem Josefem II. osvobození selští synkové začali odcházet do města na učení a na studie a rostli z nich nejen kněží, ale i řemeslníci, obchodníci, učitelé a intelektuálové. Ve smíšeném, většinou německém prostředí se neasimilovali, spíše se v rostoucí míře cítili jako apoštolové nové české a slovenské ideologie. Zásluhou vědeckých pracovníků osvícenské doby v čele s Dobrovským poznali historický význam svého národa a své mateřštiny a uvědomovali si jazykovou příbuznost různých slovanských národů. K tomu přistoupil romantismus se svým oceňováním národního svérázu a středověku, jakož i Herderova teze o významné úloze slovanstva v budoucnosti. Malý slovanský národ, odevšad tísněný mocným německým sousedem, byl ve svém sebevědomí posílen právě v době napoleonských válek mohutnými armádami ruské říše, pohybujícími se po celé Evropě a mluvícími příbuznou řečí. To byly kořeny českého panslavismu, který ovšem pramenil více z romantického pocitu než z politické koncepce a který rozvážní politikové jako František Palacký, Karel Havlíček a T.G.Masyryk hodnotili velmi střízlivě, zvláště, když carská despocie rusofilskou náladu v období imperialismu hodně tlumila. Cyrilometodějství: Co však zůstalo, byl vyhraněný smysl pro solidaritu všech slovanských národů, zvláště těch, které tvořily většinu obyvatelstva rakouské monarchie. Jen ojediněle se objevily pokusy navazovat přímo na pravoslaví. Mnohem významnější pro český katolicismus, zvláště na Moravě, bylo oživení kultu slovanských učitelů sv. Cyrila a Metoděje a na něm zbudovaná šťastná syntéza katolicko náboženského a slovansko nacionálního citového života. Jako organizované hnutí vystoupilo cyrilometodějství r. 1848, kdy byla v bytě vlasteneckého kněze Bedřicha hraběte Sylva Taroucy založena Jednota moravská, která následujícího roku přijala název Národní jednota sv. Cyrila a Metoděje. Mělo to být středisko pro českou literární tvorbu. Výbor jednoty tvořili z poloviny kněží. Ti od jednoty očekávali, že bude „buditelem a křísitelem národnosti moravské“ přáli si, aby Jednota vydávala takové knihy, které by podporovaly náboženské uvědomění. Místo toho někteří radikálové z laických kruhů navrhovali k vydávání knihy zcela protichůdného směru /Voltaire, Sandová/ a vůbec chtěli duchovenstvo z vedení spolku vytlačit. Toto napětí vyvrcholilo roztržkou. Kněží z Jednoty odešli a r. 1850 založili podle vzoru pražského Dědictví sv. Jana „Dědictví sv. Cyrila a Metoděje“ za účelem šíření dobrých katolických knih. Přičiněním nadšených kněží, jako byli Ignát Wurm a celá tzv. sušilovská družina, cyrilometodějský kult nabyl velkého významu a hloubky. Jeho mocnou vzpruhou bylo cyrilometodějské milenium r. 1863 i další výročí obou bratří r. 1869 a 1885, kdy se na Velehradě sešly statisícové zástupy věřících. Biskupové se snažili udržet zpočátku kult sv. bratří v nadnárodní úrovni, ale Němci se nakonec cyrilometodějské úcty zřekli. Ta se stala záležitostí čistě českou a slovanskou. Velký význam pro posílení cyrilometodějského kultu měla encyklika Lva XIII. „Grande munus“ z r. 1880 na popud djakovského biskupa Strossmayera. Papež po zásluze vyzvedl zásluhy sv. věrozvěstů a jejich svátek, slavený dosud jen v některých diecézích rozšířil na celou církev. Na poděkování uspořádali Slované r. 1881 mohutnou pouť do Říma. Pouť měla živý ohlas zvláště a Moravě. Na Sv. Hostýn byl za velké účasti věřících přinesen obraz, který poutníci v Římě dostali, a na Velehradě byly za velkého návalu věřících uloženy ostatky sv. Cyrila. Duší cyrilometodějského hnutí od sedmdesátých let byl pozdější olomoucký arcibiskup Antonín Cyril Stojan. Hlavně jeho zásluhou se v takové šíři rozvinul cyrilometodějský kult. Jeho propagaci započal Stojan již jako bohoslovec prázdninovými sjezdy slovanských bohoslovců, později založil Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje, spolek, který měl přispívat, modlitbou, studiem a podporou misijních akcí k obnovení církevní jednoty ve smyslu katolickém, hlavně mezi slovanskými národy, přičemž cyrilometodějská úcta sloužila jako prostředník.Velehrad, kde měl apoštolát

Page 174 of 191 středisko, byl také místem významných unionistických sjezdů. První tři sjezdy /1907,1909, 1911/, sledované nevraživě rakouskou byrokracií, která se lekala chiméry panslavismu, měly spíše ráz soukromých porad, třebaže se jich účastnili vynikající odborníci téměř všech slovanských národů. R. 1924 Apoštolát upravil své stanovy tak, že se stal mezinárodním náboženským spolkem pro šíření zájmu o otázku sjednocení a ujal se jmenovitě v Jugoslávii a mez Čechy v Americe. Vědecké úkoly spojené s unijním problémem, byly svěřeny Akademii Velehradské, kterou založil rovněž Stojan. Po první světové válce se konaly na Velehradě čtyři velké unionistické sjezdy /24,27, 32 a 36/. Vlastenecká šlechta: Také česká šlechta byla od dob Josefa II. v opozici proti vídeňskému centralismu. Ke svérázným rysům zemské autonomie Čech a Moravy počítala samozřejmě práva českého jazyka, i když jej zřídkakdy dobře ovládala. Tento patriotický postoj české a moravské šlechty a její mecenášství měl zejména v 1. polovině 19. stol. rozhodující význam pro instituce a díla vzmáhající se české kultury. /Národní museum, dějepisní dílo Fr. Palackého/. Tato konzervatiní složka českého nacionalismu působila až do 2. pol. 19. stol., především v podobě tzv. „staročeské strany“.Od r. 1848 byla na ústupu před radikálním českým liberalismem, jehož platformou se stala „mladočeská strana“. Konzervativní složka kladla důraz na katolický, předhusitský český středověk, na tradici přemyslovskou a lucemburskou a především na velké postavy sv. Václava a Karla IV. Tyto vlivy působí v českém katolicismu dodnes. Slabostí katolicko-konzervativního směru bylo, že Čechy s Moravou neměl tak samozřejmě národně cítící šlechtu jako třeba Polsko a Uhry. I patriotističtí mecenáši doby předbřeznové mluvili ve svých krizích ponejvíce německy a k českému obrození se stavěli v podstatě spíše jako objektivní pozorovatelé než jako angažovaní účastníci. To byl fatální důsledek protireformace 17. století a ovšem i likvidace Albrechta z Valdštejna a jeho kruhu. V r. 1848 se i tato patriotistická šlechta nechala odstrašit výstřelky českého radikálního liberalismu a ztratila většinu sympatie pro celé české národní hnutí a přenechali je úplně vzmáhajícímu se českému maloměšťáctvu a nové inteligenci především selského původu. Tímto vývojem ztratila česká kultura ještě více na své kontinuitě, a to i v oblasti náboženské. František Palacký /1798 – 1876/: Uprostřed mezi proudem patrioticko konzervativním a liberálně nacionálním stojí velký historik František Palacký. Pocházel z Hodslavic na Valašsku ze selské rodiny, hlásící se k Jednotě bratrské, jejíž evangelická tradice se udržela i v době protireformační, posilována souvěrci na sousedním Slovensku. Přesvědčeným protestantem, i když teologicky liberálním a navenek tolerantním zůstal Palacký po celý život. Pro Palackého pojetí českých dějin byl směrodatný německý idealismus se svou filozofií dějin, jakož i Herderovo pojetí slovanstva. Slované byli Palackému – narozdíl od bojovných a panovačných Germánů – lidé mírumilovní, žijící ve společenské rovnosti a svobodě, a proto i předchůdci novodobého demokratického pokroku. Krásné příklady tohoto typu nalézal Palacký v postavách české reformace, především v Janu Husovi, Petru Chelčickém, Janu Amosu Komenském. Nedbaje ostré pacifistické kritiky husitů u Chelčického vysoko vyzvedal husitské války a vůbec v celém husitském období ohraničeném léty 1403 – 1526, především v „demokratické „ táborské ústavě a v „demokratickém“ duchu Jednoty bratrské spatřoval vrchol dosavadních českých dějin, směrodatný pro budoucnost českého národa i Evropy. Tato filozofie dějin mu nebránila ve vědecké objektivitě ani v umírněném, často spíše konzervativním postoji v každodenních otázkách politického života. Za zmínku stojí epizoda z pozdních let velkého historika. Když se r. 1873 slavilo 900. výročí založení pražského biskupství, byl uspořádán na svátek sv. Václava velký průvod z právě dostavěného kostela sv. Cyrila Metoděje v Karlíně do svatovítského chrámu, kde byly slavné bohoslužby, a 1. října byl položen základní kámen k lodi svatovítské katedrály. Palacký se

Page 175 of 191 dostavil 28.září na bohoslužby i k položení základního kamene a byl za to napaden od svých souvěrců v jejich tisku. Palacký na to odpověděl v „Pokroku“ zvláštní úvahou o náboženství a víře a napsal v ní mimo jiné: „Jen hrubý nedouk by mohl nevěděti, že veškeren pokrok vzdělanosti a osvěty po mnohá staletí visel, jako jinde tak i u nás, jedině na církevních ústavech, že cokoli zjevilo se dělníkův na poli jak naučné literatury, tak i krasoumy, odchováno bylo původně ve školách duchovenstvem zřízených a vedených, a že z lůna církve zrodila se i sama univerzita Pražská, kterou přece jen převrácenci z pouhého zpátečnictví viniti by mohli. Že v běhu tolikera staletí dostali se na stolici biskupskou i arcibiskupskou v Praze taktéž i lidé důstojenství toho nehodní, a že z lůna církve Římské vycházelo taktéž snah i skutků v nechvalných, ba žalostných drahně: to já ne co protestant, ale co nepodjatý a spravedlivý dějin uvažovatel netajil jsem nikdy, jakož i protivníci moji uznávají, k mému svědectví se dovolávajíce. Ale z toho, že v některém spolku někteří byli zlí, uzavírati hned, že celý spolek byl zlý, byl by skok netoliko historicky ale i logicky křivý a nedovolený ...Já pak jsem přesvědčen, že církev jak křesťanská vůbec všude, tak i zvláště katolická v Čechách způsobila po celý čas pobytu svého nepoměrně více dobrého nežli zlého. Historie ovšem připomíná vždy více o výtržnostech ve společnosti lidské a o hlučném rušení předepsaného mravního pořádku, nežli o jeho zachování a o tichém obecenstva živobytí. Ale tím nikoli nezapírá, nýbrž spíše potvrzuje nesmírnou tohoto převahu, pokládajíc je jako za pravidlo, ježto rozumí se všude samo sebou“. Ve zjednodušené a nábožensky zploštělé formě stala se ovšem Palackého filozofie českých dějin hlavní zbraní vítězného nacionálně liberalistického směru. V rostoucí opozici proti Vídni, proti šlechtě a proti katolické hierarchii koncentrovala se liberální ideologie stále více na její negativní, protikatolické aspekty, což Palacký v žádném případě nezamýšlel. K jeho rozhořčení bylo jeho díla zneužíváno k protiklerikální, protikatolické, ano i protináboženské propagandě. Tato agitace byla snad hlavní příčinou zlhostejnění širokých vrstev českého národa. Spravedlnost však žádá, abychom za to nečinili odpovědným Palackého samého. V novější době velký vliv na široké vrstvy českého národa ve smyslu nacionálně – liberalisticky zploštělé dějinné filozofie Palackého měl mistr historického románu Alois Jirásek /1851-1930/. Glorifikaci husitské doby Jirásek věnoval celou řadu svých děl, kdežto protireformaci vylíčil jako dobu absolutního „temna“. Již předtím se držel do určité míry téže linie kněžský romanopisec Václav Beneš Třebízský. V této souvislosti je třeba říci, že krásná literatura nové doby až na malé výjimky zaujala k církvi postoj nepříznivý, ne-li nepřátelský. Jako agresivní ateistický básník a žurnalista měl velký ohlas na přelomu století J.S. Machar. T.G. Masaryk /1850-1937/ : Myšlenkami Palackého byl velmi ovlivněni filozof a sociolog T.G. Masaryk, zprvu docent vídeňské univerzity a po zřízení samostatné české univerzity povolaný r. 1882 do Prahy jako profesor. Vyrostl sice v ovzduší barokní zbožnosti slováckého domova, ale nepříznivé okolnosti způsobily, že se církví rozešel. Sám se r. 1880 stal příslušníkem Jednoty bratrské, ale spíše se klonil liberální protestantské škole Adolfa Harnacka, s nímž si dopisoval. Tato jeho religiozita však byla příliš málo nápadná, než aby si jí všimla česká veřejnost, když se ve svých bojových letech s plnou vervou věnoval protiklerikální kritice. Tak přispěl k protináboženské agitaci, která mu byla osobě cizí. U katolické církve mu nejvíce vadila dogmata, o nichž se domníval, že omezují svobodu lidského myšlení. K povznesení lidského blaha a štěstí je prý potřeba hledat jiné cesty, a ty nalézal ve svých snahách sociálních a humanitních. Tento svůj humanitní názor se pak pokoušel ověřit souhlasem české minulosti. V „České otázce“ /1895/ dovozuje, že tato humanita je totožná s oním ideálem, který se snažili uskutečnit Čeští bratři /Chelčický, Komenský/ a za nějž Hus podstoupil smrt. Na tuto bratrskou humanitu prý navázali i naši

Page 176 of 191 buditelé. Dobrovský, Kollár, Šafařík, Palacký, Havlíček pokračovali tam, kde pobělohorská reakce vývoj přervala. Buditelé prý překlenuli propast mezi přítomností a minulostí. Tento humanitní ideál, Jednotou bratrskou odkázaný a buditeli z prachu století vyzvednutý, je podle Masaryka vlastním smyslem českých dějin a českého národního života. V posledních letech před první světovou válkou polemizoval s Masarykem o tom, jaký je smysl našich dějin, zejména historik Josef Pekař, aniž se mu však podařilo otřást podstatou Masarykovy teze, že smysl českých dějin ,,tj. nejdůležitější výtěžek z národní minulosti pro současnou českou kulturu“ spočívá v síle českého náboženského hnutí /husitství/. Se založením Československé církve po státním převratu Masaryk nesouhlasil. Spatřoval v ní podnik nábožensky sterilní, i když se její zakladatelé odvolávali na velikány české reformace i na Masaryka samotného. Pozitivní stránky své religiozity projevil Masaryk ke konci života v rozhovorech se spisovatelem Karlem Čapkem, které pak Čapek vydal pod názve „Hovory s T.G.M.“

Socialismus: Strukturální změna v české národní pospolitosti: V padesátých a šedesátých letech 19. stol. došlo k dalekosáhlé změně ve struktuře českého národa na poli hospodářském a sociálním. Rakouská monarchie přestala být výlučně zemědělským státem a v některých jejích oblastech se začala vytvářet silnější průmyslová centra, v nichž sesoustředil moderní proletariát. Těžiště rozvíjejícího se průmyslu leželo od počátku v českých zemích. K přechodu od manufaktorní výroby ke strojové došlo nejdříve v textilním průmyslu /Liberec, Brno/, pak v průmyslu potravinářském a pak těžkém průmyslu. Vznikaly průmyslové oblasti nového typu, hlavně v blízkosti uhelných dolů, kde byly budovány železárny a strojírny /Praha, Kladno, Ostrava, Brno, Teplice, Most.../. Do těchto míst odešlo za prací mnoho venkovských lidí,za nimi další, venkov se pomalu vylidňoval. Podpůrné spolky a politická organizace dělnictva: Čeští lidé, přicházející z venkova byli nezkušení a snadno se stávali předmětem vykořisťování většinou německých a židovských zaměstnavatelů, lidsky jen málo nebo vůbec necítících. Třináctihodinová pracovní doba byla zcela obvyklá, v textilním průmyslu byla téměř polovina osazenstva žena dokonce 18 % dětí, někdy i desetiletých. Úmrtnost, zvláště na tuberkulózu byla v dělnických rodinách značná, byty nezdravé a přeplněné, mzda sotva postačitelná na nejnutnější věci, úplná nevázanost podnikání nebyla odnikud vyvažována starostí o zaměstnance. Dělníci sáhli tedy k svépomoci. Počátek učinili tiskaři, když založili r. 1882 v Praze Typografickou besedu. O rozvoj dělnického hnutí se zasloužili hlavně dr. Kampelík a dr. Chleborád, kteří zdůrazňovali myšlenku družstevnictví. Na Chleborádův podnět byl založen r. 1868 dělnický potravní spolek „Oul“. R. 1867 vyšlo první číslo časopisu „Dělník“, ale tento časopis musel zápasit s nepřízní vlády, která podezírala dělnické spolky a noviny z podvratných snah. Časopis byl proto brzy zastaven. Do sedmdesátých let se dělnictvo neuplatnilo jako samostatný politický faktor. České liberální měšťáctvo si ovšem uvědomovalo, že proletariát představuje velkou rezervu pro politické akce, a snažilo se jej získat pro svůj program. Tyto snahy ale neměly trvalý úspěch. V sedmdesátých letech postupně pronikaly do nacionálně orientovaného dělnického hnutí vlivy marxistického socialismu. Hospodářská krize r. 1873 se projevila poklesem zaměstnanosti a snižováním mezd a to vedlo ke zradikalizování dělnického hnutí. Dělnictvo se odvrátilo od liberálního tábora a stále více se názorově přiklánělo k německému socialismu, v němž byl tehdy už citelný vliv marxistické ideologie. R. 1878 byla v Praze založena sociálně demokratická dělnická strana, která ve své agitaci poukazovala nejen na sociální nespravedlnost liberalistického kapitalismu, ale i na nedostatek sociálního cítění u

Page 177 of 191 hospodářských, politických i církevních institucí. Policejní zákroky rakouské státní administrativy proti socialistické aktivitě, které byly v osmdesátých letech zvláště tvrdé, nijak nezamezily vzrůst popularity této strany a její ideologie. Vliv sociálnědemokratické strany na proletariát zesílil zvláště na počátku devadesátých let, když vystoupila s požadavkem zkrácení pracovní doby a zavedení všeobecného rovného hlasovacího práva. Toto se ještě netýkalo postoje dělnictva k náboženství. Kdežto v Německu a v rakouských německých zemích sociální demokraté psali vášnivé polemiky proti církvi a kritizovali neuspokojivou sociální funkci křesťanství, v českých zemích se projevoval protiklerikální postoj a kritika křesťanství silněji jen v průmyslových oblastech na severu mezi proletariátem německé národnosti. Kritický postoj k náboženství, jaký zaujal Karel Marx a jeho žáci nebyl sice ani mezi socialisty v českých zemích neznámý, ale nenabyl takové intenzity jako v sousedním Německu. České dělnictvo bylo zaměřeno spíše protiklerikálně než protinábožensky. Dělnictvo, náboženství a církev: Nás přirozeně nejvíce zajímá, jak se chovali za změněných poměrů jednotliví dělníci k církvi a jaká byla jejich náboženská praxe. Je na první pohled zřejmé, že prostředí, v němž se dělnictvo ocitlo, bylo pro jeho náboženský život nepříznivé. Dělnictvo kolísalo mezi tradiční výchovou k dobrému vztahu vůči církvi a náboženským hodnotám a mezi kritickým protiklerikálním postojem liberálního měšťáctva, jak je populárně vyjádřil např. Karel Havlíček. Své sjezdy a projevy dělníci spojovali s náboženskými projevy a o slavnostních shromážděních dělnických spolků byly celebrovány slavnostní bohoslužby. Když byl založen potravní spolek Oul, dělnická organizace žádala dokonce pražského arcibiskupa kardinála Schwarcenberga, aby činnost spolku zahájil slavnou mší sv. v Týnském chrámu. Pravidlem bylo i svěcení praporů dělnických spolků a nechybělo ani náboženských proslovů o dělnických schůzích. Naproti tomu již od počátku nechyběly také proticírkevní projevy. Nepříznivou náladu pro církev budily i leckteré historické reminiscence, jako vyzvedávání postav české reformace od Husa ke Komenskému. Mnohem více náboženský život dělnictva ohrožoval změněný životní styl /hlavně nepřirozeně dlouhou pracovní dobou/ a přervání styků s dosavadním venkovským prostředím, které pomáhalo udržovat křesťanskou tradici a hodnoty. A tak se u dělnictva projevovala určitá míra náboženské lhostejnosti. Ta však ještě nebyla taková, aby měly nějakou odezvu pokusy mladočeských levičáků získat dělnictvo pro ateismus nebo volnomyšlenkářství. Naopak většina proletářských rodin ještě na počátku 20. stol. byla s křesťanstvím spojena nejen formálně, nýbrž křesťanské zásady a tradice považovala za vlastní a za společensky objektivní normu jednání. Ačkoli jeho horlivost v návštěvě bohoslužeb značně ochladla, zachoval si český proletariát ve své většině křesťanský světový názor i křesťanské normy jednání. V německém táboře způsobilo mnoho hluku hnutí „Pryč od Říma“ v letech 1898 – 1908, ale z katolické církve přivedlo do protestantských církví jen několik desítek tisíc věřících.

Page 178 of 191

XXI. české církevní dějiny – Církevní poměry v letech 1850 – 1918 Situace církve ve 2. polovině 19. stol.byla tedy nanejvýš svízelná. Ještě se nevzpamatovala ze škod, které jí způsobilo osvícenství a už bylo třeba se vyrovnávat s novými myšlenkovými směry, které jsme právě poznali a ubránit se jejich škodlivým vlivům. To však byl úkol, který bylo možno jen velmi těžko zvládnout.

Klérus: Nejprve je třeba si uvědomit, do jaké míry byl klérus na své nesnadné postavení připraven. Hierarchie: Jak již bylo řečeno, biskupy jmenoval podle papežského privilegia císař. Vybral si zpravidla příslušníky německých šlechtických rodin. Musely to být osoby věrné dynastii a jejímu chápání funkce náboženství. Osobně byli tito biskupové vesměs bezúhonní a zbožní, ale příliš se snažili vyhovět císařovu přání, který od nich žádal jedno: pokoj a klid, žádné zbytečné reformy, žádné probouzení lidu, žádné bouření. Nedovedli se náležitě sblížit ani s prostým klérem, ani s lidem, jehož řeč neovládali a jejich často vysloveně feudální způsob života /výjimkou nečinila ani kapitula pražská a zvláště olomoucká/ budil v 19. a 20. století už pohoršení. Z tohoto poněkud temného pozadí tím jasněji vystupují dva biskupové, kteří vyšli z lidu a získali si jako duchovní pastýři jeho trvalou a vděčnou paměť – Jan Valerián Jirsík a Eduard Brynych. Českobudějovický biskup Jirsík /1851-1883/ byl znám již před příchodem do Budějovic jako pečlivý duchovní správce, kazatel a spisovatel. Jako biskup se staral o kněžský dorost založením studentského semináře, pečoval o dobré vzdělání kléru výběrem schopných profesorů a o jeho duchovní povznesení zavedením exercicií a rekolekcí a sdružováním v duchovních spolcích. Jeho vizitační cesty byly skutečně cestami apoštolskými. Třikrát provedl vizitaci všech farností rozsáhlé diecéze, neúnavně kázal, zkoušel děti a navazoval styky s úřady i věřícím lidem. Misiemi a zakládáním náboženských spolků účinně bojoval proti náboženské lhostejnosti. Vlastenecké smýšlení projevil zvláště r. 1868, když z vlastní iniciativy a na vlastní náklady zbudoval v Budějovicích české gymnazium, které zajistilo diecézi dostatek českého kněžského dorostu a městu pomohlo zachovat český ráz. Škole věnoval vždy největší pozornost, staral se o vydávání českých katechismů pro mládež, a do Budějovic povolal Školské sestry, aby tam zřídily první českou dívčí školu. Založil také diecézní ústav pro hluchoněmé. Stopy jeho požehnaného působení jsou patrny dodnes. Královéhradecký biskup Eduard Brynych /1852-1902/ předčasně zesnulý, vykonal velkou práci už před příchodem na biskupský stolec jako profesor pastorálky na bohosloveckém učilišti, jako kazatel, v životě spolkovém i na poli literárním. Jako biskup rozvinul všestrannou činnost podle zásady: „Proti knize nebo listu musíme dát knihu nebo list, proti spolku musíme postavit spolek, proti činnosti činnost, proti zášti a fanatismu musíme dát lásku a odhodlanost“. Založil knihtiskárnu, několik časopisů, zbudoval v Hradci Králové spolkový dům „Adalbertinum“, založil učitelský konvikt, uspořádal diecézní katolické sjezdy, jeho přičiněním velmi vzrostl počet křesťanskosociálních spolků a vůbec velmi zmohutněl celý katolický život v diecézi. Sepsal také řadu duchovních knih. Diecézní klérus: Romantika přinesla v Čechách /méně na Moravě/ spíše nacionální než náboženské podněty. Mnozí čeští kněží se cítili více jako „buditelé“ než jako apoštolové víry. Nacionální cítění, v tehdejší situaci národa pochopitelné a oprávněné, překračovalo

Page 179 of 191 někdy přípustné hranice. Pro mnoho Čechů v té době se stalo náhradou za náboženství. I církevní záležitosti a osoby byly posuzovány výlučně z tohoto hlediska a přívlastek „vlastenecký“ byl ve veřejném mínění jakousi omluvou, že někdo je ještě knězem. Mnozí kněží se ocitli v pokušení řídit se tímto měřítkem ve svém působení a v duchovní správě do té míry, že u nich úplně zanikalo pořadí hodnot. Také mnoho kněží tehdy projevovalo básnické a literární ambice. Naznačené poměry ohrožovaly často u kněžstva intenzitu osobní víry i života modlitby. Celibát byl pociťován ponejvíce jako tvrdé jho a nezřídka překračován, což pak vedlo k pokryteckému způsobu života a k vnitřnímu odcizení církvi. K úplnému rozchodu s církví však před rokem 1918 docházelo u kněží jen zřídka. U venkovských duchovních byly někdy na újmu jejich pastorační činnosti starost o zemědělství, o které se museli starat. K doplnění tohoto obrazu však musíme dodat, že bylo mnoho kněží opravdu zbožných a horlivých. Šťastná byla ta farnost, které se dostalo nepřerušené řady takových duchovních správců. Plody lze často pozorovat dodnes. Někteří z biskupů podnikli také určité kroky k povznesení duchovní a teologické úrovně duchovenstva. Výběr do seminářů, díky velkému počtu uchazečů byl přísný, ale příliš vnější měřítka /maturita s vyznamenáním/ byla někdy příčinou, že nábožensky významné osobnosti byly pro domácí diecézi ztraceny. /z jihočeských Němců např. Jan Nep.Neumann/. Pronikavější vliv měly kněžské exercicie, rekolekce a teologicko-pastorační kurzy, které byly pravidelným jevem. Celkem lze říci, že v 19. stol.většina kněžstva nebyla ani filozoficky ani teologicky dostatečně vyzbrojena, aby se mohla s úspěchem vyrovnat se soudobými církvi a náboženství nepřátelskými proudy v českém duchovním životě, a že také jeho výchova ke zbožnosti měla příliš konzervativní rysy. Nápadný rigorismus a legalismus v oficiální morální teologii vedl jednak k vytváření katolických ghet, jiné k odbojné liberalitě. Jen malá část kněží žila z evangelia a z eucharistie a byla schopna povzbudit k takovému život i věřící. Řehole: Ačkoliv osvícenství nebylo řeholnímu životu příznivé, osvícenský duch se nejvíce udržoval v klášterech, které josefinský útok přežily. Proto měly staré kláštery zapotřebí pronikavé reformy. Papež Pius IX. pověřil tímto úkolem kardinála Schwanzenberga. Ten si přibral na pomoc biskupa Jirsíka a oseckého cisterciáka Salesia Mayera, ale nelze říci, že by měl pronikavý úspěch. Ovzduší liberalismu bylo opravdové reformě nepříznivé. Došlo jen k určitým reformním náběhům. Z cisterciáckých klášterů vyšel popud ke spojení všech klášterů řádů v kongregaci pod generálním opatem v Římě, byly vydány jednotné liturgické knihy, dostalo se podpory trapistům jakožto nejpřísnější observanci cisterciáckého řádu. Podobně i premonstrátské kláštery na Strahově, v Teplé a v Želivě se staly středisky nově se organizujícího řádu s generálním opatem v čele. Naproti tomu zcela selhala reforma u piaristů, kde byla řádová kázeň zvláště špatná. Piaristé ztráceli jedno gymnázium za druhým.Úspěchu nebylo docíleno ani u augustiniánských eremitů a u různých řádů sv. Františka. /Snad s výjimkou kapucínů/. U dominikánů se začal projevovat čilejší život až od devadesátých let. Těžce se probíjeli jezuité, protože proti nim útočně vystupovali mladočeši. I když jich však bylo málo počtem, vynikali kvalitou. Lépe se dařilo rozšiřovat pozice redemptoristům, kteří konali lidové misie. Plodnou a požehnanou činnost rozvinuly četné ženské kongregace jako boromejky, školské sestry, františkánky aj.

Nové akční prostředky a jejich výsledky: Změněné poměry vyžadovaly nové prostředky, které by posílily zbožnost lidu i jeho náboženské uvědomění. V tomto směru bylo duchovenstvo vynalézavé a výsledky, jichž docílilo, byly namnoze velmi uspokojující.

Page 180 of 191 Osvědčily se a načnou oblibu získaly některé nové a obnovené pobožnosti jako křížová cesta, májové pobožnosti, úcta srdce Páně a modlitba sv. růžence. Od pol.19. stol. byly opět konány lidové misie. Když bylo překonáno počáteční nepochopení a nepřízeň úřadů, misie se vžily a značně přispěly k náboženské obrodě farností. Kromě redemptoristů působili jako misionáři jezuité, františkáni a dominikáni. Ke konci 19. stol.začaly uzavřené duchovní cvičení pro inteligenci, hlavně na Moravě přičiněním A.C. Stojana. Liturgický život byl usnadněn černými staršími i novými kostelními písněmi. Znovu ožily a rozkvetly pouti. Podle vzoru německých katolíků byly pořádány v našich zemích také velké katolické sjezdy, v diecézním i celostátním měřítku. Do 1. světové války bylo takových všeobecných katolických sjezdů uspořádáno celkem 7. Jejich význam spočíval v tom, že se katolíci zamýšleli na palčivými soudobými otázkami náboženskými, kulturními a sociálními a že se posílila jejich odvaha a pocit sounáležitosti. Jak to vyžadoval duch doby, pracovalo kněžstvo horlivě ve spolkovém životě. Byly to spolky vzdělávací, staly se později základem politické činnosti katolické. Podle vzoru hnutí, založeného německým knězem Adolfem Kolpingem byly i u nás pro katolické řemeslnictvo zakládány spolky katolických tovaryšů. Jejich úkol byl sociálně vzdělávací, ale usilovaly i o mravní a náboženské povznesení členů. Během doby vzniklo pak celé množství katolické spolků na základně věkové i stavovské. /mládeže, žen, rolnictva, studentstva ap./ Značná pozornost byla věnována tisku jakožto prostředku šíření katolických myšlenek i obrany proti útokům odpůrců. Každá diecéze si vytvořila spolky pečující o rozvoj katolického tisku. Na Moravě se o katolický tisk nejvíce zasloužili rajhradští benediktini. Benediktinské tiskové dílo dovršil P. Pavel Vychodil, zakladatel „Apoštolátu tisku“ a redaktor „Literární hlídky“, jež byla r. 1896 vystřídána „Hlídkou“, nejlepším českým vědeckým katolickým měsíčníkem vůbec. V Olomouci až r. 1900 byla založena „Matice cyrilometodějská“. Příznačným rysem katolické literatury 19. stol.je její apologetický ráz, směřující k vyvrácení protichůdných názorů odpůrců. Stíny: nedá se popírat, že vyučování náboženství ve školách byla věnována velká péče a že jeho výsledky byly pravidelně kontrolovány. V žádné době nebyly děti tak svědomitě připraveny k přijetí svátostí jako v 19. stol. Někdy se však přihlíželo více k naučení katechizmových pouček nazpaměť nežli k upřímné náboženské praxi. Byly vysloveny námitky zejména proti některým učitelům náboženství na školách měšťanských a středních. Vyučovali náboženství jen jako jednomu z učebních předmětů a zkoušeli na známky jako profesoři. Stavovské prvenství mezi učiteli a profesory, většinou liberály osvícenské ražby, v nich utvrzovalo byrokratické sklony. Jejich učební metoda byly zastaralá a pokulhávala leckdy za vědomostmi žáků z jiných předmětů. Veškerá jejich činnost se omezovala na dobu mezi dvojím zazvoněním školního zvonku. Nesnažili se porozumět mladým duším a mimo školu si studentů nevšímali. Náboženské úkony na školách byly povinné /účast na nedělní mši sv., sv. zpověď, sv. přijímání a velikonoční exercicie / a školními úřady kontrolované. Z takových škol vycházeli mladí lidé buď jako úplní nevěrci, nebo jako lidé nábožensky indiferentní, i když z valné části pocházeli z věřících rodin. Apologetický ráz tištěného i mluveného slova je za dané situace pochopitelný. Často se však zacházelo do apologetiky příliš rozhořčené a negativní. Když Machar s Masarykem útočili proti církvi, jejich odpůrci jim to svým rozčileným způsobem polemiky jen usnadňovali. Pokud se týká Masaryka, stojí za znamenání postřeh Konstantina Miklíka: „ Masaryk neuškodil církvi více, než jsme jí uškodili my sami. Uškodili jsme jí svým paktováním s plochým a lživým liberalismem, svou hříšnou leností a opovážlivým spoléháním na pomoc císařského ramene, nelibostí nad tím, že nám nepřítel dává, třebas nevědomky, rady kupodivu vzácné a prospěšné, jejichž zachování by nám i u něho zjednalo když ne hned souhlas, tedy

Page 181 of 191 jistě úctu. Vždyť právě ony postřehy naší slabosti v minulosti a rady dávané nám na základě těchto postřehů pro přítomnost i budoucnost jsou právě oněmi perlami, které jsme měli lovit v chaosu tvrzení, výkladů a protimluvů, kterými se tak pestře hemží knihy bystrého pozorovatele světa a nadšeného sociologa“. Náboženské poměry v laickém světě: Tážeme-li se, jak se osvědčily výše uvedené akční prostředky, není odpověď snadná, protože pro nedostatek sociologických studií jsme odkázáni na realistickou románovou literaturu a jiné odvozené prameny. Knihy K.V.Raise obsahují hodně dokladů zcela barokní lidové zbožnosti. V každém případě do r. 1918 setrvalo 90 % českého národa formálně v katolické církvi a asi do r. 1910 se téměř ve všech venkovských oblastech udržela určitá náboženská praxe, třeba rozmanitě odstupňovaná /V chudších horských okresech byl náboženských život vroucnější než v bohatších nížinách/. Čteme-li díla J.Š. Baara, který sám jako duchovní správce mezi venkovským lidem působil, nebo čteme-li román bratří Mrštíků „Rok na vsi“/1904/, najdeme i nedostatky této lidové zbožnosti. Je v ní hodně povrchnosti, tradicionalismu a sentimentality, přijímání svátostí je omezeno zpravidla na největší svátky, a když venkovský člověk přesídlí do města, nepřizpůsobí se často v náboženském životě novému prostředí. Pokud se týká laické inteligence, uvědomělá a otevřená náboženská víra byla u ní spíše výjimkou. Věrným praktickým katolíkem byl hudební skladatel Antonín Dvořák, z básníků J.V Sládek. Obecně věřícím katolíkem byl J. Zeyer. Něco podobného lze říci o básníku O. Březinovi, nábožensky nesrovnatelně hlubším.

Život víry a vědy: V životě víry došlo k několika menším otřesům. Ještě ve čtyřicátých letech 19. stol. pronikl do Čech tzv. německý katolicismus, ploché nacionalistické hnutí. Určitý úspěch mělo přičiněním některých protestantských pastorů v Podkrkonoší a to více mezi německým obyvatelstvem -. Vážným nebezpečím však pro církev nebylo. Znatelnější stopy zanechal gunterianismus. Exjezuita Anton Gunter, Němec severočeského původu ve snaze uvést soulad víru a rozum, přecenil síly rozumu a připisoval mu i schopnost proniknout do tajemství víry. Pokoušel se řečí německého idealismu nově odůvodnit křesťanskou věrouku. Byl to pokus příliš odvážný a papež Pius IX. jej r. 1857 zavrhl. Jeho vliv však byl značný. Také arcibiskup kardinál Bedřich Schwanzeberg byl jeho žákem a když přišel r. 1850 do Prahy, přišlo za ním několik dalších Gunterových žáků. Gunterovci byli zásadními odpůrci papežské neomylnosti. V tomto směru působili i na teologicky nesamostatného arcibiskupa, když se jednalo o vyhlášení dogmatu papežské neomylnosti na 1. Vatikánském koncilu r. 1869-70. Také budějovický biskup Jirsík ve svém votu koncilní komisi prohlásil, že podle jeho přesvědčení není ani v Písmě sv. ani v tradici a církevní praxi jasných a nezvratných dokladů, aby se o papežské neomylnosti dalo s nezbytnou jistotou stanovit, že byla vždy, všude a u všech předmětem víry. Oba biskupové spolu s ostatními rakouskými biskupy sdíleli také obavu, že bojovné liberální kruhy, které připisovaly dogmatu také politický význam, ještě zvýší útoky proti církvi. Přes tyto výhrady se naprostá většina Otců vyslovila pro dogma. Potom ovšem, když otázka papežské neomylnosti byla rozřešena s konečnou platností, Jirsík reagoval, jak to odpovídalo jeho povaze. Nejen ihned dogmatické usnesení vatikánského sněmu otiskl v ordinariátním listě a upravil příslušný oddíl své Populární dogmatiky, nýbrž pohnul k publikování sněmovního usnesení kardinála Schwanzerberga, který byl na vahách, jak se zachovat. Obavy rakouských biskupů z důsledků dogmatu nebyly bezdůvodné. Liberální tisk zahájil proti Vatikánskému sněmu prudké tažení. Osudnější bylo, že nespokojenci s rozhodnutím sněmu vyvolali schizma - tzv. starokatolicismus. V severních Čechách se stal jeho

Page 182 of 191 střediskem Varnsdorf. Z počátku mělo toto hnutí silnou odezvu. V Ústí n. Labem se z 12 000 obyvatel 2000 přihlásily ke starokatolictví. Ale odpadová horečka rychle poklesla. Dnes je u nás starokatolíků několik tisíc. Kolem r. 1900 se uplatnilo mezi českými vzdělanými katolíky , především mezi mladými duchovními , hnutí, které dostalo název Katolická moderna. V jeho čele stáli Fr. Xaver Dvořák, Sigismund Bouška, Jindřich Šimon Baar a Karel Dostál Lutinov. Tato moderna neměla nic společného s nebezpečným racionalistickým prouděním tzv. modernismem, který se ve snaze docílit souladu víry a vědy pokoušel o nové řešení jejich poměru ve smyslu kantovského imanentismu a znamenal rozklad katolické víry. Zachovával sice úplně formu a vnější výraz církevního učení, ale dával mu takový smysl, který se kryje s názory moderní vědy. Byl proto papežem Piem X. po zásluze odmítnut. U nás se racionalistický modernismus téměř neprojevil. Zato uplatňovala katolická moderna reformní požadavky praktického rázu /zmodernizování církevní ústavy, česká liturgická řeč, zdobrovolnění celibátu, zlepšení sociálních podmínek kněžstva i jeho vzdělání/. Snahy českých reformistů byly pociťovány jako znehodnocení křesťanských asketických ideálů a jako narušování církevní kázně. Vcelku chybělo Katolické moderně nezbytné soustředění a vytrvalost, takže polemiky, srážky s církevní vrchností vedly nakonec k vnitřnímu rozkladu. Větší úspěch měly snahy pozvednout na vyšší úroveň domácí katolickou literaturu. J.Š.Baar se stal uznávaným a oblíbeným romanopiscem, ostatní tři členové výše uvedení významnými básníky. Církevní věda: V organizaci teologického studia nastala změna potud, že v Praze se r. 1891 ustavila samostatná česká bohoslovecká fakulta jako součást české univerzity. K rozdělení Karlo-Ferdinandovy univerzity na českou a německou došlo sice již r. 1882, ale bohoslovecká fakulta zůstala ještě devět let pro obě univerzity společná. Stalo se to na přání arcibiskupa Schwanzenberga, který se obával, že čeští duchovní nebudou pak umět německy a nebude je možno posílat do německých farností. Teprve, když hrozilo nebezpečí, že bohoslovecká fakulta bude z univerzity vyloučena, arcibiskup Schonborn dal souhlas k rozdělení. Studium bylo čtyřleté a k povinným předmětům proti dřívějšku přibyly dějiny umění, křesťanská archeologie, sociologie a od r. 1918 staroslověnský překlad Písma sv. a staroslověnská liturgie. Když papež Lev XIII. encyklikou Aeterni Patris dal r. 1879 podnět k obnově scholastické filozofie a cizí badatelé napsali v tomto oboru vynikající díla, přidružil se k nim jako rovnocenný pracovník brněnský profesor dogmatiky Josef Pospíšil. Usoustavnil své přednášky ze scholastiky v díle „Filozofie podle zásad sv. Tomáše Akvinského“. Přírodovědeckým problémům věnoval „Kosmologii“.Tato Pospíšilova průkopnická činnost přinášela do české filozofie nejen nový směr, ale přispěla i k vytvoření novočeské filozofické terminologie. Všestrannost a jasný způsob výkladu mu získaly mnoho žáků a ctitelů. O jeho „Filozofii“ napsal Masaryk: „pokládáme jeho dílo za jeden z nejlepších spisů české filozofické literatury vůbec“. Pospíšilova práce se stala signálem k dalšímu studiu scholastiky. Záslužnou práci vykonal rajhradský benediktin Pavel Vychodil, který od r. 1884 překládal Aristotelovy spisy, jež jsou podkladem filozofie sv. Tomáše a k těmto překladům připojil dvousvazkovou „Apologii křesťanství“. V biblickém oboru po Fr. Sušilovi /Výklad Nového zákona/ vynikl profesor olomoucké bohoslovecké fakulty Alois Musil, který však o několika letech odešel do Vídně a po návratu se věnoval orientalistice. Světové pověsti si v biblickém oboru získal litoměřický profesor Vojtěch Šanda, který stejně vynikl i jako profesor dogmatiky v Praze. Větší počet osobností vynikl v oboru církevních dějin. – Klement Borový, Antonín Lenz. Důkladnější vědeckou průpravou a větším vědeckým klidem je převýšil brněnský Jan Sedlák, který se edicemi a rozbory teologických traktátů doby husitské a spisem o Janu Husovi z r. 1915 zasloužilo lepší poznání Husovy osobnosti.

Page 183 of 191 Ojedinělou osobností v českém katolickém vědeckém životě byl pražský světící biskup Antonín Podlaha /1865-1932/, teolog, archeolog a historik, editor celého množství pramenů k českým církevním dějinám, zakladatel Českého teologického slovníku, autor Bibliografie české katolické literatury od r. 1828 do r. 1913, jeden z hlavních iniciátorů dostavby svatovítské katedrály, atd.

Dělnická otázka: Přístup církevních činitelů k dělnické otázce: Není pochyby o tom, že církev by byla mohla dělnictvo podchytit, kdyby byla přistoupila k řešení dělnické otázky včas. Nestalo-li se to, mělo to několik příčin. Církev byla až dosud v sociálním ohledu převážně orientována na pozemkový majetek a vrstvy, které se jím zabývaly /selský stav a šlechta/, ale nepodařilo se jí navázat dostatečný kontakt s liberálními buržoazními vrstvami, aby mohla korigovat jejich hospodářskou expanzi a názorově je získat pro křesťanský humanismus. Velmi osudné bylo, že církev, stejně jako celá soudobá společnost nepochopila význam a dosah průmyslové revoluce a k novému sociálnímu jevu – proletariátu, přistupovala zcela nereálně. Duchovenstvo poznalo sice poměrně brzy neuspokojivou situaci dělnictva, ale neuvědomovalo si její příčiny. Poukazovalo se často na morální úpadek a náboženskou vlažnost dělníků, ale odpovědnost za to se svalovala na městské prostředí, nemanželské porody, taneční zábavy a vojsko, a zapomínalo se na sociální nouzi, která byla v pozadí těchto jevů. Kromě toho mamutí farnosti rostoucích měst a průmyslových oblastí nemohly vyvíjet dostačující duchovní správu. Péče církve o dělnictvo měla dlouhou dobu pouze sociálně charitativní charakter. Duchovenstvo se hlavně snažilo zmírnit neblahou situaci dělnických dětí tím, že vystupovalo proti zneužívání dětské práce a že se snažilo ulehčit životní podmínky dětí. Teoreticky se zabýval sociálním problémem továrního dělnictva již Bernard Bolzano. Navrhoval zřídit státní plán pro zařazení nezaměstnaných do pracovního procesu a věnovat více pozornosti a péče pracujícím dětem. Bolzanův žák František Náhlovský se zamýšlel nad problémem dělnické stávky a pokládal stávku za oprávněnou, není-li práce a mzda v náležitém poměru nebo zachází-li zaměstnavatel s dělníky brutálně a ponižující způsobem. Více pozornosti bylo věnováno dělnické otázce na Moravě. V Brně se začal rozvíjet průmysl velmi brzy, a tak už před r. 1848 dělnická otázka upoutala tamní duchovenstvo. R. 1843 byl uspořádán v brněnském semináři první sociologický kurz. Významným sociálním teoretikem byl středoškolský katecheta a učitel T.G.Masyryka Matěj Procházka. Poč. 70. let uveřejnil svou „Dělnickou otázku“, v níž doporučoval dělnickou svépomoc, ale žádal také, aby proti rozpoutané moci kapitálu národ uznal, že s dělníkovou prací nelze obchodovat. Mezi jeho hlavní požadavky patřilo zřízení pracovního trhu a pracovního řádu, vybudování dělnického pojištění a nahrazení nepřímých daní vzestupnou daní z majetku. Procházkovy názory měly velký a trvalý vliv na mladého Masaryka. Jeho „Sociální otázka“ vykazuje mnoho společných rysů s dílem Procházkovým. Mezi duchovenstvem, vycházejícím hlavně z rodin zemědělských a buržoazních, nebylo však stále dostatek náležitého porozumění pro sociální otázku. /Mladý liberecký kaplan František Kordač, pozdější pražský arcibiskup, si v korespondenci s bývalým spirituálem trpce stěžuje na nezájem svých druhů o proletariát na průmyslovém českém severu/. Ani oba arcibiskupové té doby, Pražský Schwanzerberg a olomoucký Furstenberg, ač jinak pracovali účinně pro českou kulturu, nepostřehli, co zanedbávají. Hnutí křesťanskosociální: Stejné poměry byly ovšem v celém Rakousku. To, co bylo v tomto směru podniknuto, bylo dílo katolických laiků, kteří lépe chápali vážnost situace. Katoličtí konzervativní politikové pod tlakem laických kruhů prosadili v letech 1884-89 několik zákon na ochranu dělnictva jako zákaz dětské práce, zákaz noční práce žen a

Page 184 of 191 mladistvých, zkrácení pracovní doby, nedělní a sváteční klid a zvláště úrazové pojištění průmyslového dělnictva. Pro pokrok v řešení sociální otázky měla z hlediska katol. církve velký význam encyklika Lva XIII. „Rerum novarum“ z r. 1891. Papež v ní projevil zájem o sociální problémy, které se vynořily s industrializací, s přestavbou společenské struktury a s novým životním stylem, a naznačil jejich řešení. Ve Vídni a v českých zemích byl tento závažný krok přijat rozpačitě. Biskupové a vyšší klérus, kteří byli po léta toho názoru, že sociálně politické otázky nenáleží do kompetence duchovenstva, nerozvinuli na tomto poli ani po vydání encykliky žádnou vlastní iniciativu a snažili se jen charitativním způsobem odstraňovat nejkřiklavější případy sociální nouze. Pro aktivizující se křesťansko-sociální hnutí neměli porozumění, a pokud se mu mladší kněžstvo chtělo věnovat, spíše je brzdili, než aby je v tom podporovali. Zvláštní delegace episkopátu, vedená pražským arcibiskupem Fr. Schonbornem dokonce žádala r. 1895 papeže, aby křesťansko-sociální hnutí zakázal. Ale vedoucí státník papežské kurie kardinál Rampolla a vídeňský nucius se postavili za nižší klérus, takže i mladá česká generace v Čechách a na Moravě se mohla na tomto hnutí aktivně podílet. První počátky křesťanskosociálního hnutí spadají však do doby před vydáním Rerum Novarum. Prvenství v tomto směru připadá varndorfskému kaplanu Ambroži Optizovi, který už r. 1873 založil „Nordbohmisches volksblatt“, ve kterém jasněji formuloval křesťanskosociální program. Na české straně měl následovníka v rajhradském benediktinovi Placidu Mathonovi, který začal r. 1885 vydávat křesťanskosociální časopis „Dělník“, ve kterém propagoval Procházkův návrh založit polickou stranu, a přeložil do češtiny knihu rakouského sociologa kněze Jos. Scheichera „Duchovenstvo a sociální otázka“ . Brněnský profesor morálky Robert Neuschl na základě encykliky „Rerum novarum“ sepsal důkladnou „Křesťanskou sociologii“ /1898/ a r. 1906 byla v brněnském semináři zřízena katedra pro sociologii, první katedra tohoto druhu v teologických učilištích celé monarchie. Pro Procházkův návrh zřídit samostatnou křesťanskosociální stranu získal Mathon mladého dělnického pracovníka Tomáše J. Jirouška, který r. 1888 založil v Praze „Dělnické noviny“ a od r. 1889 na podkladě Katolických jednot a spolků katolických tovaryšů organizoval křesťanskosociální hnutí politicky. K formálnímu založení strany mělo dojít na podzim r. 1894 v Litomyšli , ale byl usnesen jen organizační rámec, podle něhož se měly organizovat zemské křesťanskosociální strany. V Čechách byla zemská organizace založena r. 1896, na Moravě 1899. V Čechách však záhy došlo ke sporům mezi konzervativnějším křídlem tzv. křesťanských sociálů a radikálnějšími křesťanskými demokraty. Kromě toho od r. 1896 existovala konzervativní strana katolicko národní.Ve srovnání se sociálními demokraty byli křesťanští sociálové umírnění. Sociální demokraté vyžadovali osmihodinovou pracovní dobu a všeobecné rovné a přímé hlasovací právo. Předáci křesťanských dělníků se chtěli spokojit s pracovní dobou desetihodinovou a volebním právem pouze pro muže od 24 let. Maximalismus socialistů byl ovšem pro dělníky přitažlivější, rozpory v křesťanskosociálním táboře také nepůsobily příznivě, a tak značná část dělnictva setrvala dále v táboře socialistickém. Před volbami r. 1907 se sice strany s křesťanským programem spojily a dosáhly slušného výsledku 17mandátů do říšské rady, ale následující volby r. 1911 skončily katastrofálně. V Čechách ani jeden, na Moravě 7. Dílo charitativní: Katolická církev neměla a nemá mocenských prostředků, aby vybudovala na zemi spravedlivý sociální řád. Může jenom stanovit zásady a vybízet své příslušníky, aby se podle nich řídili a prosazovali je i na parlamentní půdě. V tomto ohledu toho katolíci u nás mnoho nedokázali, protože náboženská lhostejnost, neuvědomělost a jiné příčiny nedovolily, aby se katolíci uplatnili jako rozhodující politická síla. Zato však udělali velký kus práce na poli praktické lásky k bližnímu, jak o tom svědčí tato suchá čísla:

Page 185 of 191 1. dětské opatrovny /v Čechách 44,na Moravě a Slezsku 19/ 2. sirotčince, útulky a jesle /v Čechách 29,na Moravě33/ 3. Domovy, útulky, chudobince /v Čechách 29, na Moravě 33/ 4. Ústavy pro tělesně nebo duševně postižené /v Čechách 16,na Moravě také 16/ 5. Ústavy pro mravně narušenou mládež /v Přerově a v Brně/ 6. Nemocnice /celkem okolo 20 nemocnic/ 7. Ozdravovny /v Čechách 5,na Moravě 4/ 8. Kolej Arnošta z Pardubic v Praze pro vysokoškoláky, Sušilova kolej v Brně, diecézní tzv.malé semináře, na nichž studovalo mnoho laických studentů/ 9. Pensionáty /v Čechách 22/ 10. Stanice pro ošetřování chudých nemocných po domech /v Čechách 2, na Moravě 18/ 11. Různé charitní spolky. Na dílo, které uvedené ústavy vykonaly, může církev pohlížet s oprávněnou hrdostí.

Page 186 of 191

XXII. české církevní dějiny – Církevně náboženské poměry v dvacetiletí mezi dvěma světovými válkami Vnější poměry: Kulturní boj: Do samostatného státu nevstoupila katolická církev pod příznivými hvězdami. Několik desítiletí trvající proticírkevní agitace mladočeských kruhů přinesla ovoce. Servilní postoj hierarchie k národnostně nespravedlivé monarchii a prorakousky zaměřená část katolického tisku budily přirozený odpor české veřejnosti, příliv vojáků z front byl naladěn proticírkevně a protinábožensky, katolíci byli bázliví a zakřiknutí. A tak není divu, že širokou odezvu nalezla hesla: „po Vídni Řím!“. „Řím musí být Čechem souzen a odsouzen!“ ap. Vandalské zničení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí /památníku jediného vítězství, jehož národ v 17. stol. dobyl, ovšem vítězství katolické Prahy nad luteránskými Švédy/ 3. listopadu1918, třetího dne po převratu, bylo signálem k živelnému účtování s Římem, s katolicismem. Katolické kněžstvo se stalo předmětem posměchu, církev byla v školách a na schůzích tupena, v novinách a časopisech byla její čest smýkána do kalu a její chyby nehorázně zveličovány. Chystala se radikální odluka církve od státu, byl proveden částečný zábor církevního majetku pozemkovou reformou a církev měla být zbavena všech práv. Pokud nenabyl proticírkevní boj ještě povážlivějších forem, způsobily to jednak stupňující se vnitropolitické obtíže, jednak ohled na katolické Slováky. Praha si nemohla dovolit takový proticírkevní kurz, který by byl vehnal Slováky do radikální opozice. Katolické Slovensko a řeckokatolická Podkarpatská Rus měly nejen velký vliv na umírněnost řešení církevně-politických otázek v celém dalším vývoji, ale posílily i odhodlanost katolíků v českých zemích, zvláště na Moravě. Pod tlakem těchto mocenských sil byla nucena československá vláda ustoupit od chystané odluky mezi státem a církví, pojaté do původní osnovy ústavní listiny, protože by to ohrozilo přijetí ústavy vůbec. Reformní hnutí duchovenstva: Bylo osudné, že v době pro církev tak povážlivé, bylo její duchovenstvo zaneprázdněno vlastní krizí - stavovským reformním hnutím. Pražský arcibiskup Pavel Huyn, který dlel ve dnech státního převratu na vizitaci v Chebu, se už nevrátil do svého arcibiskupského sídla a uchýlil se do Říma, olomoucký arcibiskup kardinál Lev Skrbenský, rovněž rakouský šlechtic, byl zcela bezmocný a faktického vedení církevních záležitostí se ujal kněžský spolek „Jednota katolického duchovenstva“. V Jednotě ožily reformní myšlenky katolické moderny, což se projevilo i tím, že v jejím čele stanul J.Š. Baar, Xaver Dvořák a jiní předáci Katolické moderny. Přes 90 procent českého kléru se přihlásilo za členy Jednoty a výbor spolku vypracoval za Baarova předsednictví r. 1919 reformní návrhy /“Návrh duchovenstva na obnovu církve katolické“/, které čtyřčlenná delegace /byl v ní i prof. Vojtěch Šanda předložila papeži Benediktovi XV. Požadavky reformistů byly shrnuty do šesti bodů: 1. zřízení českého patriarchátu, 2. rozšíření církevní samosprávy a možnost laické spolupráce v ní, 3. úprava patronátního práva a obsazování far, 4. návrh na liturgii v lidovém jazyce, 5. úprava kněžského studia a výchovy, 6. zdobrovolnění celibátu. V podstatě jsou tyto požadavky překvapivě katolické, některé předešly dobu a jsou dnes splněny. Dnešní čtenář tohoto zajímavého dokumentu se ovšem ani nemůže zhostit dojmu, že se v něm vedle biblicky pojatého a žitého křesťanství uplatnilo i pragmatické přizpůsobení duchu doby. Proto také část kněžstva v Jednotě sdruženého byla odhodlána v případě nesplnění svých požadavků katolickou církev opustit. Také v návrzích převažuje hledisko nacionální na úkor církevní univerzality. Když se delegace vrátila z Říma s hubeným výsledkem /povolení slovanské liturgie na několika významných místech a právo číst ve mši

Page 187 of 191 sv. evangelium a epištolu také česky/, Jednota se rozštěpila na umírněný a početně daleko nejsilnější střed, na radikální levici /“Ohnisko“/ s 200 kněžími, skutečnými modernisty ve smyslu rozhodnutí Pia X., a na krajní pravici. Mluvčím pravice byl dr. F.X. Novák, který už o reformních problémech jasně pojednal e svých publikacích. I on uznával nezbytnost církevní reformy, ale stavěl se proti těm, kteří tyto reformy hlásali, ač se s církví vnitřně rozešli. Jeho neposkvrněný život i všestranná vědecká orientace jej činily povolaným zastáncem kázně a mravního řádu. Novák měl také pronikavý vliv na akademickou mládež, která se po r. 1918 energicky postavila proti rozvratným tendencím v náboženském životě českého národa. Protože Sv. stolec reformní návrhy hned nezamítl nýbrž je přijal k podrobnějšímu zkoumání a úvaze, oddávali se mnozí naději, že přece jen dosáhnou podstatných ústupků. Ještě na valné schůzi Jednoty r. 1919 referoval předseda o dobrých vyhlídkách reformistů. Když však v září byl pražským arcibiskupem jmenován odpůrce novot profesor František Kordač, aniž se předtím někdo dorozuměl s Jednotou nebo přihlédl k jejím návrhům, bylo rozhodnuto. Radikálové, v nichž církevní smýšlení odumřelo nebo kteří ztroskotali na celibátu / a pro něž tehdy církev ještě nenalezla humánní východisko/, církev opustili. Arcibiskup Kordač se chopil vedení církevní správy velmi energicky a Jednotu v lednu 1920 rozpustil. Když Kordačovo rozhodnutí bylo schváleno v Římě, vyzvali také ostatní biskupové kněžstvo, aby z Jednoty vystoupili a sdružovali se v diecézní jednoty pod vedením episkopátu. Významní vůdcové Jednoty jako J.Š. Baar , Xaver Dvořák a jiní, ještě nějakou chvíli vzdorovali, ale zůstali katolíky. Humánní dialog s nimi by byl dokázal, aby svá poslední léta nestrávili v zahořklosti. Církev Československá: Nespokojení kněží založili 8.ledna 1920 vlastní náboženskou společnost, které dali název Církev československá, a dva dni nato vydali provolání k národu, aby opustil římskou církev a vstoupil do církve národní. Výzvy uposlechlo do sčítání lidu r. 1921 přes půlmilionu katolíků a do r. 1930 se zvýšil počet příslušníků nové církve na 800 000 lidí. Že nenabylo vystupování z katolické církve většího rozsahu, to způsobilo provolání profesorů filozofické fakulty Josefa Šusty a hlavně Josefa Pekaře, kteří důtklivě v denním tisku varovali veřejnost před krokem, který by způsobil mladé republice doma i za hranicemi velké nesnáze, a poukazovali i na mělkost tohoto hnutí. Zakladatelé Československé církve byli dlouho na rozpacích, mají-li se připojit k nějaké již existující církvi či mají-li jít vlastní cestou. Konzervativní směr chtěl jít cestou východní tradice a vytvořit autokefální Československou pravoslavnou církev. Touto cestou šli především Moravané za vedení kněze Matěje Pavlíka. Ten navázal styky se srbskými pravoslavnými biskupy, byl od nich vysvěcen na biskupa a dostal jméno Gorazd. Zvítězil však radikálnější směr bývalého plzeňského profesora náboženství dr. Karla Farského, který chtěl vytvořit zcela novou křesťanskou církev, jež by plně odpovídala duchu českého národa přítomné doby. Podle slov Farského měla církev navázat bezprostředně na Nový zákon a na Krista a vycházejíc odtud se zřetelem na moderního člověka měla ve shodě s českým cítěním nově vytvářet liturgii a učení. Věroučný, liturgický i organizační vývoj církve prodělal několik fází, /až k odklonu od víry v božství Ježíše Krista a Nejsvětější Trojici/, v dnešní době usiluje Církev československá o svou obrodu návratem k biblickému křesťanství.To naznačuje také nový název „Československá církev husitská“, přijatý na sněmu r. 1971. V čele církve stojí patriarcha a šest biskupů. Českobratrská církev evangelická: České evangelické obce vyznání helvétského/kalvínského/ a augsburského se sjednotily r. 1918 na husitské základně v českobratrskou církev evangelickou. Duchovním střediskem se jim stala Husova

Page 188 of 191 evangelická fakulta, zřízená státem r. 1919. Z osob, které opustily katolickou církev získala českobratrská církev pouhých 60 000 členů. Katolická církev a československý stát: Poměr katolické církve a státu zůstal delší dobu napjatý. I když nedošlo k provedení odluky církve od státu, staré rakouské zákony o škole a manželství byly pozměněny způsobem pro církev ještě nepříznivějším, kdežto závislost církve na státu, jak ji zavedly květnové zákony z. r. 1874, byla podržena. Trvale však nebylo možno přezírat, že přes nejprudší agitaci pro vystupování z církve téměř 80 % obyvatel zůstalo církvi věrno. /z 13 929 000 obyvatel bylo r. 1930 10 617 000 katolíků/. Odpovědní činitelé si uvědomili, že ústavu poměrů mezi církví a státem bude třeba řešit kompromisem mezi státem a Sv. stolcem a nikoliv jednostrannými opatřeními. K vážnému měření sil mezi vládou a církví došlo ještě r. 1925 po vydání zákona o svátcích. Byly zrušeny tři mariánské svátky /2.2, 25.3., 8.9/, jejichž svěcení není kodexem předepsáno, byl zrušen zemský svátek sv. Jana Nepomuckého. Pro Slovensko byl ustanoven zemský svátek sv. Cyrila Metoděje.Úmrtí Husovo bylo toho roku slaveno s velkou okázalostí za oficiální účasti prezidenta a vlády. Svatý stolec, který měl od r. 1920 v Praze diplomatické zastoupení, v tom spatřoval provokaci a na znamení protestu odvolal svého nuncia. Teprve koncem r. 1927 se podařilo spor urovnat a sjednat zásadní dohodu o nejdůležitějších otázkách církevně politických /modus vivendi/, takže začátkem r. 1929 byly diplomatické styky s Vatikánem zase úplně obnoveny. Modus vivendi jednak upravil jmenování biskupů československých v duchu církevního práva /biskupy jmenuje Sv. stolec, ale vláda může z vážných politických důvodů odmítnout/, jednak stanovil způsob a zásady nového rozhraničení diecézí, kvůli změně politických poměrů. Nyní se měly hranice diecézí krýt s hranicemi státními, což bylo důležité hlavně pro Slovensko, jež se tak vymanilo z církevní pravomoci maďarských biskupů. Oslavy svatováclavského milénia r. 1929 projevily navenek úplnou změnu v poměru církve a státu. Vláda převzala garanci slavností a umožnila celostátní ráz. Oslav se zúčastnil sám prezident, který pronesl významný projev. Dalším významným mezníkem ve vládní církevní politice, byl celostátní sjezd katolíků Československé republiky r. 1935, kdy vláda oficiálně přivítala papežského legáta, kardinála Verdiéra, se všemi poctami, náležejícími papežskému suverénu. Když pak katolické strany ve volbách r. 1935 rozhodly volbu ve prospěch dr. Beneše a tím znemožnily nástup fašistické reakce, byly vytvořeny další podmínky pro klidný církevní rozvoj v Československé republice. Politický katolicismus: Obavy o budoucnost katolické kultury ve státě po r. 1918 probudily k novému životu katolické politické hnutí. Stranám s křesťanským programem se sice ani nyní nepodařilo soustředit ve svých řadách pozoruhodnější většinu katolických voličů, ale byly přece jen důležitým jazýčkem na politickém kolbišti. Katoličtí političtí činitelé se honosili tím, že dosáhli pozoruhodných úspěchů: svým úsilím zabránili především odluce církve od státu, zajistili hmotné postavení kněžstva, zabránili další konfiskaci církevních statků, zabránili rušení církevního školství, znemožnili odnětí práva vysokého školství teologickým fakultám pražské, olomoucké a nově zřízené bratislavské a prosadili, že bylo ponecháno povinné vyučování náboženství na školách obecných, měšťanských a středních až do třídy páté. Církvi bylo přiznáno právo státní dotace na potřeby kultu, kněžím, vyučujícím náboženství na státních školách přiznáno právo parity s ostatními učiteli a profesory, uznána zvláštní duchovní správa v armádě, ponechány církvi zasvěcen svátky , uznána revize učebnic, urážejících základní principy katolického náboženství a zkreslující události církevně náboženské, zmařeny pokusy o zavedení nuceného civilního sňatku, stejně jako pokusy o převzetí matrik a církevních charitativních ústavů.

Page 189 of 191 Jsou to jistě nemalé zásluhy. Nám se dnes ovšem jeví katolická konfesijní strana s knězem jako její předsedou a státním ministrem jako anachronismus. Byla to velká chyba, že si strana včas nevychovala vedoucí dorost z laických kruhů. Ještě povážlivější bylo, že úzké sepětí politické aktivity s náboženskou vírou vedlo v očích značné části věřících a nepochybně u většiny lidí vlažných či nevěřících k nepřípustnému ztotožňování náboženství s běžnou denní politikou a s jejím okamžitými cíli. Výsledkem mohlo být jen zplanění a zpovrchnění náboženského života a promarnění mnohých cenných sil, jež by bylo možno využít na vlastním poli církve hodnotněji. Také zabránění odluce církve od státu se dnes jeví jako úspěch problematický /Vatikán sám navrhoval tzv. „brazilskou“ rozluku, při níž není sice spolupráce mezi státem a církví, ale ani nepřátelství/. Jako velmi pozitivní jev je však třeba hodnotit, že lidová strana se od počátku postavila za demokracii a za republiku a zůstala těmto politickým ideálů věrna i tehdy, když se staly ve střední Evropě vzácností. Toto demokratické zaměření lidové strany, které se nezměnilo ani za prudkého protiklerikálního náporu ostatních stran, přispělo pak v klidnějších dobách a zvláště v měsících a letech ohrožení státu „třetí říší“ k plodné spolupráci s ostatními demokratickými silami a k rehabilitaci katolicismu v očích veřejného mínění.

Poměry vnitřní: Episkopát: bylo štěstím pro církev, že na biskupské stolce byli povoláni zdatní kněží, kteří vyšli z lidu. Snad nejpopulárnější postavou mezi českými biskupy byl Antonín Cyril Stojan, arcibiskup olomoucký /1921-23/. Když pracoval ještě v politice jako poslanec říšské rady a pak jako senátor v počátcích samostatného státu, nebyl mu politický mandát ničím jiným, než nástrojem milosrdenství a lásky. Ač bylo jeho dobroty nejednou zneužito, pokládal za svou povinnost prospět a pomoci každému. Jak bylo hezky řečeno: „pojila se v něm lidová moravská zbožnost, vědomí Božího synovství, tradice cyrilometodějská, slovanský ekumenismus, Pavlovo odhodlání být všem vším s prostotou a nezištností, neuvěřitelnou obětavostí a bezbřehou šíří zájmů a úkolů v syntézu autentického křesťanství, jíž nemohl odepřít úctu ani nevěřící“. Byl pochován na Velehradě, o jehož povznesení stejně jako o rozkvět Hostýna si získal nesmírné zásluhy. Osobností stejně vynikající, ač jiného zaměření, byl pražský arcibiskup František Kordač, muž přísného života, filozof autority a nesmlouvavý kritik moderního chaosu mravního i politického. Býval profesorem a rektorem kněžského semináře v Litoměřicích, pak profesorem pražské teologické fakulty. Jeho výstižnou charakteristiku podává Alfred Fuchs v autobiografickém románu „Oltář a rotačka“ Srovnává Kordače, jehož přednášky navštěvoval s Masarykem a píše: „Byl-li nějaký typický kontrast k Masarykovi, pak to byl profesor Kordač. I z něho se linulo osobní kouzlo člověka, zcela proniknutého svou ideou. Jeho přednes byl přesně artikulující slabiku za slabikou, vychutnávající každý zvukový valér, zejména v latině. Mluvil jako „moc maje“. Jeho scholastikou vycvičená logika byla skvělá a ačkoliv v jeho zjevu nebylo ani dost málo citového, dovedl se vemluvit do skvělého patosu, patosu intelektu a myšlenky, nesené vírou. Jeho zjev byl gotický. Mléčné bílé vlasy, obličej rysů tvrdě určitých, kněz v každém pohybu. I jeho přednáška dělal dojem ritu. Dva kontrasty... nikdo tehdy nepomyslil, že tito dva profesoři, ve své době nejvýznačnější, budou jednou sousedy na Hradčanech.“ Stejně mocným dojmem působil profesor Kordač na akademické posluchače v kostele v. Salvátora a na poslance v revolučním národním shromáždění. Když stanul v čele církevní správy, tvrdě a chladně provedl na těle nemocné církve osvobozující operaci, když rozhodně potlačil odbojné hnutí v kněžstvu, a svou moudrostí a prostým způsobem života odzbrojil nakonec i ty, s nimiž se střetl v osobním zápase. Zvýšenou pozornost věnoval kněžskému dorostu, horlivě vizitoval a svými kázáními povzbuzoval věřící lid. Uprostřed hospodářské

Page 190 of 191 krize na počátku třicátých let se chopil pera, aby odsoudil rozkladnou vyděračskou funkci vyděračského kapitalismu. Čtenář, který si jeho projevy z konce r. 1930 přečte, bude omráčen jejich jasnozřivostí a řekne si, že arcibiskup Kordač byl obdařen prorockým darem. Přísný kritik najde sice i na tomto hodnostáři některé chyby, ale je jisto, že to byl arcibiskup, jakého neměla pražská arcidiecéze po celá staletí. Mluvíme-li o Kordačovi, nemůžeme znovu nevzpomenout jeho světícího biskupa Antonína Podlahu, velekněze svatého života, vroucího ctitele národních patronů,vynikajícího učence a mecenáše katolické literatury, přítele a dobrodince chudých a trpících, strážce a dobudovatele svatovítské katedrály, v jejíž arcibiskupské hrobce byl pohřben. Řehole: O rozvoj náboženského života se nemálo zasloužili členové mužských řeholí, kteří vyvíjeli horlivou činnost jako vychovatelé, kazatelé, exercitátoři i jako spisovatelé. Nešlo ani tak obnovu klášterů, jako spíše o řadu silných osobností které se právě v době náboženské krize rozhodly pro důsledný návrat k mnišskému a apoštolskému ideálu. Některým z nich se podařilo strhnout za sebou celou svou řeholní družinu, jiní zůstali se svým nadšením jen na okraji svých těžkopádných řeholních útvarů, aby tím silněji působili navenek. Diecézní klérus: Kněžské semináře byly v letech 1919-1929 poloprázdné. Tak povstala v diecézním kněžstvu generační mezera. Ačkoliv ani mezi starším kněžstvem nechybělo vynikajících osobností, byl rozdíl mezi straší a mladou kněžskou generací znatelný. Jen malá část kněží, svěcených po r. 1929 převzala špatné zvyky josefinských byrokratů a jejich někdy takřka pokrytecký a ziskuchtivý životní styl. Tato menšina se později dostala působením vnějších vlivů neoprávněně do popředí.Totéž platí o některých kněžích, které anachronická ctižádost vedla , aby hledali kariéru v lidové straně a skrze ni. Velká část příslušníků nové generace si volila povolání z ideálních důvodů, pracovala horlivě a nešetřila obětmi. Katoličtí laici: protináboženskou agitací se dali zviklat a z církve vystoupili ponejvíce takoví, kteří k ní náleželi jen ze setrvačnosti. Jestliže však více než tři čtvrtiny národa v církvi setrvalo, neznamená to, že všichni byli věřícími katolíky. Zmizelo však u nich nepřátelství k církvi. Některé farnosti, ano celé okresy, zůstaly odpadovým hnutí nedotčeny. Byla zde směrodatná také duchovní úroveň farářů, jejich horlivost a způsob duchovní správy. To platí zvlášť pro první doby, kdy náboženská iniciativa vycházela téměř výlučně od jednotlivých kněží. Na jiných místech se vytvořila aspoň uvědomělá katolická menšina, která dovedla statečně hájit svou víru proti nepřátelskému okolí. Její jádro se udrželo dodnes. Katolické organizace: Rozkvět náboženského života v českých zemích po první světové válce souvisel ve značné míře s obnovou největší katolické organizace, která vznikla před r. 1914 z iniciativy líšeňského faráře Metoděje Hoška a podle jihoslovanského vzoru se nazývala Orel. Od jiných tělovýchovných sdružení se Orel lišil svým výchovným zaměřením k celému člověku. Usiloval pěstovat ne tělo pro tělo, ale tělo pro duši a pro Boha. Vnějšími úspěchy Orla byly slety v Brně r. 1922 a v Praze r. 1929, ale daleko závažnější byly jeho pozdější výsledky v oboru náboženské a mravní výchovy. Široce rozvětvená Česká katolická charita, organizovaná podle diecézí a farností, soustředila v součinnosti s řádovými sestrami různých kogregací péči o nemocné, sirotky a chudé. Zvláště vynikla velkorysou službou repatriantům na konci 2. světové války. Katolické studentstvo bylo sdruženo v Ústředí katolického studentstva v Praze. Byly vněm zahrnuty především akademické spolky: Liga akademická v Praze, která vydávala po 1. světové válce revui „Život“, a spolek katolických akademiků Moravan v Brně, který vydával revui „Akord“, převzatou od Ladislava Kuncíře a edici knih „Duchovní orientace“.

Page 191 of 191 Katolická akce, tj hierarchicky řízený apoštolát laiků, se u nás zpočátku mnoho nelišil od běžných pastoračních metod a účinněji zakotvil ve studentském prostředí. Věda, literatura a umění: Vědecká produkce byla čilejší než v předcházejícím období. Přední místo ve vědeckém ruchu zaujaly obě teologické fakulty. Z pražských profesorů vynikli filozof Jaroslav Beneš, biblista Josef Heger, byzantolog světového jména František Dvorník, archeolog František Cibulka a odborník ve staroslověnštině Josef Vajs. Jeho nástupce Josef Vašica, který přišel z Olomouce byl také znalec barokní literatury a staročeské bible. V Olomouci vynikli biblista Jan Hejčl, František Cinek, sociolog Bedřich Vašek, historik Augustin Neumann Nesmírné zásluhy o prohloubení českého duchovního života si získal svým dílem Josef Florian /1873-1941/. Zpočátku spolupracoval s Katolickou modernou, ale brzy se od ní odloučil, veden jednak odporem k „duchu doby“ a jednak váben cennými zjevy světové katolické literatury. Opustil kariéru středoškolského profesora, uchýlil se do rodné Staré Říše na Moravě a tam bez jakékoliv ekonomické základny začal vydávat své „Dobré dílo“, vesměs překlady cizích autorů, a to v dokonalé úpravě, jež uvádí bibliofily v nadšení dodnes. Téměř beze zbytku přeložil a vydal spisy Leóna Bloye a četné spisy nebo alespoň ukázky spisů takových autorů jako jsou Ernest Hello, G.K. Chestrton, Romano Guardini, J.Maritain, J.Green, P. Claudel, G.von Le Fort, F. Mauriac, a G. Bernanos. Prosluli jako nesmlouvavý kritik, hledící nazvat vše pravým jménem bez ozdobných obratů v jadrné zkratce. Ve Florianových šlépějích a v bezprostředním kontakt se Starou Říší kráčela později některá katolická nakladatelství v čele s nakladatelství Ladislava Kuncíře. Velký a trvalý vliv měly spisy moravského kněze, svérázného surrealisty Jakuba Demla /1878-1961/. Jako literární kritici si získali jméno Albert Vyskočil a Miloš Dvořák. Z umělců se hlásili k církvi hudební skladatelé J.B. Forster, O.A. Tichý, varhanní virtuoz B. Wiedermann aj. Závěrem můžeme uvést i několik významných konvertitů, jako byli lékař R.W. Hynek, který na sebe upozornil studiemi o turinském plátně, spisovatelé Karel Schulz a publicista židovského původu Alfréd Fuchs, který zahynul v koncentračním táboře.