Hlavní myšlenka a účinky homeopatie Dodnes není vědecky dokázáno, proč a jak homeopatie funguje. Je však nesporné, že užívání homeopatických prostředků vede k překvapivým léčebným úspěchům. Cílem homeopatie není boj proti jednotlivým onemocněním jako například bronchitida, cukrovka, roztroušená skleróza nebo revma. Od tradiční medicíny vyučované na univerzitách se homeopatie výrazně odlišuje tím, že usiluje o úplnou eliminaci, případně zlepšení nepříznivých stavů provázených určitými symptomy. Klasická homeopatie proto neužívá specifické léčebné prostředky určené výhradně k odstranění symptomů jednotlivých nemocí. Člověk je vnímán jako jeden celek, jako souhrn zvyků, vlastností, silných a slabých stránek a zdravotních obtíží. Ty se dostanou ke slovu při první konzultaci s homeopatem a teprve podle nich se volí odpovídající léčba. Kritici homeopatie její úspěchy často přisuzují takzvanému placebo efektu. Příslušný účinek podle nich vyvolá už samotné pře11
svědčení pacienta, že užívaný preparát je účinný. U vědeckých pokusů, při nichž se zkoumá možný placebo efekt, se postupuje následovně: vytvoří se dvě skupiny pokusných osob trpících určitým onemocněním; jedna skupina dostane preparát obsahující příslušnou účinnou látku, druhá skupina jen tabletu bez léčivé složky (většinou cukerný roztok – pozn. red.), ale pacientům je řečeno, že na jejich nemoc bude mít pozitivní vliv. Pokud dojde ke zlepšení symptomů ve skupině s falešnými léky, je možné mluvit o placebo efektu. Homeopatika jsou však velmi úspěšná u kojenců, malých dětí a u zvířat, která si nemohou uvědomovat, co užívají. Minimálně u těchto skupin pacientů je tedy placebo efekt vyloučen.
12
Vývoj homeopatie a Samuel Hahnemann Lékař Samuel Hahnemann (1755–1843) se zabýval léčebnými prostředky v době, kdy v medicíně vládly přísné předpisy. Nemoc definoval jako oslabení životní síly, které lze potlačit, nebo dokonce zcela eliminovat volbou vhodného léku. Ten tělu dodá určitý impulz, na nějž organismus odpovídajícím způsobem zareaguje. Následováním tohoto principu a na základě experimentů prováděných na sobě i jiných osobách položil základní kámen homeopatie. První, rozhodující pokus provedl s kůrou chinovníku. Zjistil si, že se kůra užívá při malárii pro posílení žaludku. Testoval její účinky na sobě, a ačkoliv byl zdravý, vypozoroval u sebe symptomy malárie. Ty znovu ustaly, jakmile kůru přestal užívat. Na základě tohoto zjištění formuloval základní homeopatický princip „podobné se má léčit podobným“. Jeho všeobecnou platnost doložil dalšími testy na pokusných osobách. Ty spočívaly v tom, že zdravým lidem podával nejrůznější preparáty vyvolávající 13
symptomy jako například slzení očí, bolesti hlavy a uší, nevolnost, podrážděnost nebo návaly slabosti. Hahnemann zdokumentoval veškeré reakce na nasazené prostředky, a z toho vyvodil charakteristiky jednotlivých léků. Vycházel z poznání, že určité prostředky u zdravých osob vyvolávají určité symptomy, a naopak tytéž prostředky mírní, či dokonce eliminují příznaky u lidí, kteří je již dříve vykazovali a vnímali je jako narušení činnosti organismu, případně nemoc. Takto sestavené charakteristiky vycházejí ze zásady „podobné se léčí podobným“. Tělo v užitém léku rozpozná informaci odpovídající informaci onemocnění, přijme ji a naváže s ní kontakt. Interakce mezi homeopatickým preparátem a nemocí lze velmi hezky ukázat na následující situaci: na procházce městem potkáte známého. V každém případě na něho nějak zareagujete, vždyť jste ho poznali a nemůžete ho jen tak ignorovat. Vaše reakce závisí na tom, jaké povahy je váš vzájemný vztah. Můžete pociťovat radost, úzkost, strach i jiné pocity. Pokud je setkání provázeno radostnou reakcí, známého pozdravíte a obejmete. Jestliže ve vás naopak vyvolává strach, budete mít tendenci se této osobě vyhnout. To se vám 14
však jen těžko podaří, protože setkání nabité negativními emocemi vás bude zaměstnávat i nadále, byť jen v duchu. Možná na sebe budete naštvaní, že jste je nevyužili k vyjasnění vztahu, a tím i k jeho uzdravení. Přenesete-li tuto situaci na pacienta s chronickým onemocněním, znamená to, že se nemocný ještě úplně nevypořádal se svými dlouhodobými obtížemi. Spíše se jim – stejně jako člověku, jenž nám nahání strach – neustále vyhýbal užíváním tradičních léků (například proti bolestem hlavy nebo kloubů). V rámci homeopatie se lze s nemocí náležitě vypořádat jen tehdy, pokud se pro pacienta najde vhodný lék. Takový prostředek pak obsahuje stejnou informaci jako onemocnění samo. Lék užívaný pod dozorem homeopata odešle pacientovu tělu svou informaci, a zahájí tak proces uzdravování. Hahnemann, který své pacienty ošetřoval na základě charakteristik, jež sám zpracoval, zpočátku dosahoval jen částečného úspěchu, a u některých pacientů se symptomy po užití léků dokonce zhoršily. Proto začal dávky svých přípravků postupně snižovat (v době, kdy Hahnemann žil, se léčilo podle pravidla, že čím více chemie se v podobě léků do těla vpraví, tím větší bude jejich účinek). To však 15
také nevedlo k očekávanému výsledku. Zlom nastal, až když po mnohaleté práci přišel na to, že se negativní účinky daného prostředku neprojeví, pokud lahvičkou s naředěným obsahem bouchne o tvrdou podložku. Takto docílil zesílení účinku léku, aniž došlo k výskytu negativních vedlejších symptomů a k omezení účinku snížené dávky.
16
Metoda potencování v homeopatii Homeopatické léky jsou k dostání v podobě kapek nebo globulí (kulaté pilulky) v nejrůznějších potencích (naředěních). Rozlišují se takzvané D potence (předpona deci označuje desetinu), C potence* (předpona centi označuje setinu), LM potence (LM označuje padesát tisíc) a Q potence, představující jednu z variant LM potencí. U látek nerozpustných ve vodě vzniká potence D1, a to tak, že se část původní substance smíchá s devíti díly mléčného cukru. Pokud pokračujeme dál a díl první potence znovu smícháme s devíti díly laktózy, získáme potenci D2. Opakováním postupu vznikne již ve vodě rozpustná potence D3, kterou můžeme dále ředit vodou nebo roztokem vody a alkoholu. U látek rozpustných ve vodě vzniká po* V České republice jsou nejlépe dosažitelná homeopatika firmy Boiron, která pracuje s potencí CH. Je to zkratka pro centezimální ředění podle Hahnemanna, tudíž kdo z pacientů nevěděl, jestli CH není speciální neuvedené ředění, bude nyní již vědět, že je to jen jiné označení pro C potence.
17
tence D1 tak, že se kapka původní esence (u rostlin jde o nejrůznější výtažky) smíchá s devíti kapkami vody, eventuelně alkoholu. Lahvičkou se směsí se pak deset až třicetkrát (v závislosti na výrobci) bouchne o tvrdou podložku. Oddělíme-li z této směsi jednu kapku a smícháme ji znovu s devíti kapkami vody, získáme potenci D2. Takto lze vyrobit potenci D200 i vyšší. Výroba C potencí probíhá stejně jako výroba potencí D s tím rozdílem, že kapku výtažku nebo esence mícháme s devětadevadesáti kapkami vody, takže u každého ředění pracujeme se stovkou dílů. Od potence C1 se opět oddělí jeden díl a spojí se s devětadevadesáti díly tekutiny. Poměr 1:99 se dodržuje i při ředění laktózou. Zředěním výchozí substance dosáhneme zesílení v ní obsažené informace. Podobně jako se razítko otiskne na papír, informace se „otiskne“ do vody a každým dalším přesunem (ředěním) se ještě zintenzivňuje. Každým ředěním přitom klesá podíl látek výchozí substance ve směsi. U potencí C12, D24 a vyšších směs prakticky neobsahuje jedinou molekulu výchozí látky. Uvnitř obsažená informace však následkem několikerého ředění natolik zinten18
zivněla, že je jako záplavová vlna schopna proniknout celým tělem až do jeho nejjemnějších buněčných struktur. U LM potencí je poměr 1:50 000, takže při každém dalším kroku ředíme 50 000 kapek nebo dílů. Potence Q se vyznačuje stejným poměrem jako potence LM (1:50 000). Mimo jiné se od LM potencí liší v tom, že základem pro potencování není tinktura, ale části rostlin.
19
