Greg Baxter
LETIŠTĚ MNICHOV 2015
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz
Greg Baxter
LETIŠTĚ MNICHOV 2015
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS212086
Greg Baxter
LETIŠTĚ MNICHOV 2015
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS212086
Přeložila Eva Klimentová Munich Airport Czech edition © Argo, 2015 Original English language edition first published by Penguin Books Ltd, London MUNICH AIRPORT © Greg Baxter, 2014 All rights reserved Translation © Eva Klimentová, 2015 Cover art © Marek Naglmüller , 2015 ISBN 978-80-257-1578-9 (váz.) ISBN 978-80-257-1694-6 (e-kniha)
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS212086
Pro Jamese a Andreeu Monnatovy
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS212086
Sedíme tu už hodinu nebo déle, úplně nahoře, v hlavní jídelní hale letiště s výhledem na bezcelní obchody s oblečením, elektronikou, doplňky a suvenýry. Vzdušný, rozlehlý prostor uměle září, protože za vysokými prosklenými stěnami, kde by měla být letištní plocha, ranveje a hory, je jen mlha, hustá černá mlha, která zahalila letiště a způsobila všeobecné zpoždění. Přílety byly odkloněny a některá letadla ani nevzlétnou z místa odletu, dokud se mlha nezačne rozplývat. V Atlantě jsme měli čekat na přípoj přes šest hodin — rezervovali jsme si let před dvěma dny, takže jsme vzali ten, který byl k dostání —, ale teď ho tak tak stihneme. Je možné, že se nám to nepodaří, ale zatím jsme si s tím ještě nezačali dělat starosti. My všichni — můj otec, já a Trish, americká konzulární úřednice, která byla přidělena k našemu případu, k případu mé sestry — mlčky sledujeme odletovou tabuli nedaleko našeho stolu. Chudák otec, chudák sestra. Odsunu židli, vstanu a omluvím se. Kvůli těm zpožděním je terminál přelid něný a musím překračovat spoustu nohou a kufrů. Všichni jsou však klidní a zdvořilí. Při odbavování vládlo šílenství, ale tady je naprostý klid — úzkost se rozpouští ve vzduchu a světle letištní haly. Cestou se omlouvám a lidé, které překračuju nebo kterým šlapu na zavazadla, se mi taky omlouvají, že překážejí. Na toaletách musím čekat ve frontě mužů, kteří se opírají o zeď v dlouhé, ošklivé, leskle modré chodbě bez oken. Na druhé straně zase čeká fronta žen. Pouštíme před sebe lidi s dětmi. Nežádají nás o to, pobízíme je, aby šli dopředu, mávneme rukou, aby nás předešli. Fronta na pánské toalety se hýbe rychle. Omluvně míjíme 9
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS212086
ženy, které dopředu nepostupují. Vejdu do prázdné kabinky, i když se mi nechce na záchod. Jen tam stojím a odpočívám — a uvědomím si, že si odpočinout nedokážu, nemám na to energii a první příležitost k odpočinku budu mít, až když budu vecpaný v letadle na svém sedadle. Pomyslím si, že se možná rozpláču, ale nepláču, jen otevřu dveře, přejdu k umyvadlům a dlouho si umývám ruce. Potom si je dlouho osouším pod vysoušečem. Už jsme tu s otcem od časného rána, přijeli jsme ještě za tmy. Přespali jsme v hotelu Airport Mercure, který je ve skutečnosti pět mil od letiště. Mohli jsme se ubytovat v hezkém hotelu ve městě, ale připadalo nám správné přenocovat někde, kde by nám naše poslední noc v Německu nepřipadala příliš výletní, ale spíš jako bychom byli na služební cestě. Byl jsem vzhůru do tří nebo do čtyř. Do půlnoci jsem se díval na televizi, potom jsem otevřel knihu. Už nějaký čas nejím a špatně se mi spí. Při čtení jsem si dělal zápisky, protože mám ve zvyku dělat si zápisky, když čtu. V pokoji bylo horko a nemohl jsem najít termostat, a tak jsem otevřel okno. Roztáhl jsem závěsy a uviděl, jak se do okna valí mlha. Přišla rychle, v chuchvalcích, a vytvářela pocit letu, jako by hotel letěl v oblacích. Rychle houstla. Odložil jsem knížku a zápisník na kulatý stolek u okna a opřel jsem se rukama o parapet. Připadal jsem si, jako bych ten hotel pilotoval. Dlouho jsem tam stál. Venku mrzlo, ale vzduch mě osvěžil a uklidnil. Ten letištní hotel hodně připomínal americký motel — nízký a rozlehlý, s velkým parkovištěm. Pouliční lampy ozařovaly pár aut měděným světlem. Po chvíli už jsem ta auta nedokázal rozpoznat. Viděl jsem jen rychle padající mlhu, v jejíž hloubi probleskovala měděně zbarvená světla. Odešel jsem od parapetu. Zatáhl jsem závěsy, ale okno jsem nezavřel — nechal jsem ho pootevřené. Svlékl jsem si 10
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz
košili. Stáhl jsem si ponožky. Už jsem je nosil celou věčnost, a když jsem si je sundal, padla na mě ospalost. Ani jsem si nesvlékl kalhoty a usnul jsem na kraji postele s nohama spuštěnýma na zem, jako bych se opil. Kolem páté někdo zaklepal na dveře mého pokoje. Byl to otec. Nemohl prý spát a říkal si, jestli bychom neměli vyrazit na letiště. Byl znepokojený. Nemělo smysl snažit se ho přesvědčit, že se potřebuje vyspat. Řidič kyvadlového mikrobusu spal na pohovce v hotelové hale. Byl to drobný mužík v ohromné černé bundě s kožešinovou kapucí a mě mrzelo, že ho budím. S otcem jsme nad ním asi minutu stáli a dívali se, jak spí. Poznal jsem, že se mu zdá o jeho ženě nebo o někom, koho má rád, a že to je hezký sen, a taky jsem poznal, že hezké sny mívá jen málokdy, obvykle mívá noční můry, obvykle nemůže spát. Věděl jsem, že nás bude nenávidět, až ho probudíme. Tak jsem nic ne udělal, ani otec nic neudělal, ale naše blízkost se musela promítnout do jeho snu jako nějaká temná síla. Možná se jeho žena najednou začala topit. V panice otevřel oči. Byli jsme tam my, stáli jsme před ním, nad ním. Hala byla tmavá a prázdná, i když bylo slyšet pár lidí z restaurace, kde se podávala snídaně. Řidič byl malý, útlý, mladší než já, ale ne o moc. Určitě to byl Turek. Měl černé vlasy, tmavohnědé oči a sotva patrný knírek. Řekli jsme mu, že se potřebujeme dostat na letiště. Máme zavazadla, odhlásili jsme se z hotelu a jsme připraveni vyrazit. Chvilku nechápal, že jsme skuteční, že jeho sen skončil. Jakmile mu to došlo, posadil se zpříma, odkašlal si, zavrtěl hlavou a spolkl pavučiny v ústech. Navrhl nám, abychom ještě počkali. Počasí je nevyzpytatelné, řekl. Vysvětlil jsem mu, že je to naléhavé. Nedohadoval se se mnou. Vyšli jsme ven do mrazivého a zamlženého rána. 11
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS212086
Řekl jsem mu, že ta bunda vypadá teple, a odpověděl mi, že ano, je teplá. Mikrobus jsem nikde neviděl. Na parkovišti jsem neviděl vůbec nic. Sotva jsem rozpoznal prosklený vchod za námi, kudy jsme vyšli ven. Řidič se vydal napřed. Zaslechli jsme, jak se otevřely dveře od auta a jak nastartoval motor, potom se rozsvítila světla, jakoby odněkud zdáli, ale byla přímo vedle nás. Řidič vyskočil ven, popadl naše zavazadla a hodil je dozadu. Otec měl starý těžký vínově červený kufr ze zakázkové cestovní soupravy, kterou před půlstoletím obdržel jako svatební dar. Ten kufr vypadal dost příšerně, ale zdálo se, že právě to se na něm otci velmi líbí a je to důvodem, proč v uplynulých třech týdnech při nejedné příležitosti odmítl zvážit můj návrh, aby si místo něj pořídil něco nového, co bych nemusel vláčet. Ještě měl hnědou koženou brašnu jako příruční zavazadlo. Můj kufr byl černý, obdélníkový, vysoký a tenoučký, mohl jezdit na čtyřech nebo dvou kolečkách. Úplně stejný, ale zmenšený jsem měl jako příruční zavazadlo. Řidič zavřel zadní dveře a otevřel posuvné dveře po straně vozidla. Nejprve nastoupil otec. Pomohl jsem mu. Chytl se mě za paži a já mu řekl, ať si dá pozor, aby se neuhodil do hlavy. Nasedl jsem za ním a řidič za mnou zavřel dveře. Sedadla studila jako led. Řidič vyndal z kapsy hadr a otřel zapařené přední sklo, potom spustil odmrazovač a v mikrobusu začal foukat chladivý vánek. Otec si přehodil přes hlavu kapuci od kabátu a dal si ruce do kapes. Natáhl jsem si rukavice, nasadil si čepici, vyhrnul si límec vlně ného zimníku a pevně jsem si ho přidržoval u krku. Řidič zjevně znal cestu a určitě vycítil, že silnice jsou liduprázdné, protože jel hlava nehlava. Párkrát jsme narazili do obrubníku a přejeli jsme přes ostrůvek na kruhovém objezdu. Ve zpětném zrcátku jsem zahlédl 12
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS212086
řidičovy oči. Byl rozespalý. Otec mu řekl: Pane, mohl byste prosím jet trochu pomaleji? Řidič mu odpověděl: Vidím dobře. Otec opáčil: Ale my ne. Moje sestra Miriam byla před třemi týdny nalezena mrtvá ve svém skromném, ponurém berlínském bytě a my s otcem jsme se do Berlína vydali zařídit vše potřebné. Naposledy jsem se s ní viděl před čtyřmi nebo pěti lety. Otec letěl z domova a já z Londýna, kde žiju už pětadvacet let. Společně jsme v Německu — převážně v Německu — čekali, až nám vydají její tělo. Nedokázali jsme se rozhodnout, co s ním uděláme, jestli je pohřbíme tady, nebo je necháme letadlem přepravit domů a pohřbíme je tam. Nejlevnější a nejjednodušší by byla kremace a Miriam by ji asi chtěla, ale otec se k tomu po dlouhých úvahách nedokázal odhodlat. A tak jsme si hodili mincí: hlava, pohřeb v Německu, orel, pohřeb doma. V první řadě, rozdíl činil dvacet tisíc dolarů. Seděli jsme na lavičce v parku, otec se zhluboka nadechl a řekl: Promiň, Miriam, a já jsem hodil mincí. Nyní její tělo leží někde v nákladovém hangáru, poté co nějaký německý funebrák úředně stvrdil podpisem jeho vydání, a čeká, až odletí naším letadlem. Vrátím se k našemu stolu a zjistím, že otec opět děkuje Trish, že tam je, že s námi čeká. Pracuje na americkém velvyslanectví v Berlíně, ale její manžel se nedávno přestěhoval do Mnichova a ona většinu víkendů tráví s ním. Do Berlína se vrací až večerním letadlem. Všechno v pohodě? zeptá se mě otec. Všechno v pohodě, odpovím. Byl jsi dost dlouho pryč, poznamená. Trish soustrastně pokukuje po našich netknutých talířích. Když dorazila, objednala nám omelety. Potřebujete se najíst, řekla. Oba jsme souhlasili, ale pak jsme nic nesnědli. Otec rozkrojil omeletu napůl a vyhřezla z ní náplň se sýrem. Co nejnenápadněji, aby nevypadal 13
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS212086
nevděčně, se o kousek odsunul od stolu. Já jsem řekl, že omeleta je moc horká, že ji nechám vystydnout, a už jsem se jí nedotkl. První týden v Německu byl neskutečný a pochmurný, z hlediska citového rozpoložení za daných okolností vlastně obyčejný. Snažili jsme se něčím zaměstnávat, viděli jsme spoustu věcí, ale v zásadě jsme čekali. Čekali jsme s předtuchou, že se každou chvíli může něco stát. Předpokládali jsme, že koroner nám rychle vydá Miriamino tělo. Netuším, proč jsme si to mysleli. Nevěděli jsme, že v Německu se na pohřbívání nespěchá. Taky jsme nechápali, jak může být německá byrokracie tak neúčastná. Trish každý den telefonovala na koronerův úřad, aby zjistila, jak se Miriamin případ vyvíjí, a každý den nadarmo, během onoho prvního týdne neobdržela žádné informace. Nemělo smysl si stěžovat. Měli jsme nárok cítit se ukřivděně, ale tento nárok postrádal smysl. Konečně se Trish koncem týdne dovolala koronerovi. Potrvá to ještě nejméně týden. Tak jsme si vzali dovolenou. Otec půjčil auto a dopřáli jsme si výlet. Narodil se v Německu, ale v devíti letech se s matkou odstěhoval do Ameriky. Objeli jsme pár míst, kam se chtěl podívat, protože bylo pravděpodobné, že už se tam nikdy znovu nedostane. Na výletě jsme příliš mnoho jedli, příliš mnoho pili a přespávali v drahých hotelech a penzionech. Nejspíš nám dočasně přeskočilo. Večer poté, co jsme se z toho výletu v autě z půjčovny vrátili do Berlína, jsme šli do hospody a trochu jsme se napili. Cestou zpátky jsme zpívali Hodně štěstí zdraví nějakému muži, který říkal, že má narozeniny. Seděl na obrubníku a vypadal trochu ztraceně, tak jsme se s ním dali do řeči. Nazítří ráno začala třetí a poslední fáze našeho pobytu v Berlíně, při níž jsme se s otcem skoro nevídali, dokud nám nevydali Miriamino tělo. 14
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS212086
Otec se rozhodl, že poletíme z tohoto letiště — nechtěl, aby Miriamino tělo letělo odjinud. Řekl, že ví, že to zní divně, ale chce, aby z Evropy odletěla přímým letem, bez přestupování, a aby letěla z letiště, které — chvíli hledal to správné slovo — má glanc. V Berlíně jsou dvě letiště, obě neutěšená a klaustrofobická, a z žádného z nich nelétají přímé lety do Atlanty, kde otec chtěl, abychom přistáli. Před třemi týdny jsem přiletěl na letiště Berlín-Schönefeld — v den, kdy jsem identifikoval Miriamino tělo. Otec na druhý den brzy ráno přistál na letišti Berlín-Tegel. Měl jednosměrnou letenku, přijel jsem ho vyzvednout taxíkem. Na berlínských letištích by člověk nechtěl zůstat trčet a ani na jednom z nich bych určitě nevydržel osmihodinové čekání. Od chvíle, kdy přišla Trish, sedíme v jídelní hale. Čas odtekl, stále prosakuje. Mezipatro je hodně velké, ale úzké v porovnání s ohromnou pětiúhelníkovou rozlohou dolního patra. Jídelní hala se rozkládá téměř po celé ploše, vytváří jakousi podkovu, a my sedíme dostatečně blízko kraje, abychom měli výhled na značnou část patra pod námi. Uprostřed všeho — typického letištního tržiště, byť o něco většího než obvykle — stojí závodní auto, opravdový vůz formule 1, který nejspíš můžete vyhrát v loterii. Od středu se šíří stovky a stovky sedadel v nepravidelných řadách, všechna zavalená zavazadly a těly, a prostory mezi sedadly jsou rovněž zavalené zavazadly a těly. Odtud se terminál ve dvou směrech rozprostírá do stran, směrem k paprsčité soustavě dlouhých chodeb vedoucích k odletovým bránám. Trish je, řekl bych, něco mezi pětadvaceti a devětadvaceti. Nebo je to možná jen velmi mladě vyhlížející třicátnice. Sloužila v armádě v Afghánistánu. Předtím na Vanderbiltově univerzitě absolvovala výcvikový kurz pro důstojníky v záloze. Je černoška, mluví 15
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS212086
s mírným a půvabným jižanským přízvukem. Má na sobě hnědé kalhoty, bílou blůzu a tmavohnědé sako. Je statná, ale v tom oblečení vypadá sportovně. Přes opěradlo židle jí visí vlněný zimník. Už jsem ji v něm během našeho zdejšího pobytu několikrát viděl a nesmírně jí sluší. Nedal byste si, ptá se mého otce, něco jiného, třeba kávu, šálek čaje? Otec uvažuje nad její otázkou, šoupe přitom talířem po stole v malých kroužcích a potom řekne: Nespal jsem, celou noc jsem nezamhouřil oko, možná je tu někde nějaký salonek, kde bych se mohl natáhnout, nešlo by to? Trish se zeptá: Vy byste se chtěl vyspat? Jen si chvilku zdřímnout, odpoví. Otci je pětasedmdesát. Asi před sedmi lety odešel do důchodu. Vyučoval evropské dějiny v Kalifornii, ale občas se odtud nakrátko uvolnil, aby přednášel na univerzitách blíž k domovu — čímž mám na mysli americký Jih. Tři desítky let redigoval nevelký, ale uznávaný akademický časopis. Publikoval řadu odborných článků a napsal dvě knihy. První byla vysoce specializovaná studie zákoníků v době Karla Velikého. Vydalo ji univerzitní nakladatelství a šla rovnou do knihoven jako referenční dokument. Jeho druhá kniha byla obecná historie středověku. Byla určena pro knihkupectví, ne pro knihovny. Od newyorského nakladatelství obdržel solidní zálohu, ale psaní mu zabralo celou věčnost. Začal ty středověké dějiny psát šest či sedm let před matčinou smrtí, a když zemřela, na nějaký čas text odložil stranou. Nakonec knihu dopsal a odevzdal ji, ale v nakladatelství už z něj moc nadšení nebyli a dali si na čas, než knihu nechali vytisknout. Taky se jí nedostalo žádné velké propagace, protože v době, která uplynula mezi vyplacením zálohy a odevzdáním textu, vyšly jiné dějiny středověku, a to s názvem, který chtěl otec původně 16
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz
použít — Středověk. Myslím, že před matčinou smrtí by ho propad té knihy zdrtil. Dokud byla matka naživu, určitě by úspěch uvítal — mohl by díky tomu omezit přednášení a redigování a trávit víc času doma, kde chodil na lov a na ryby, pozoroval ptáky, navštěvoval zápasy fotbalového týmu maloměstské univerzity a kouřil dýmku, četl a přemýšlel ve své pracovně. Když však matka zemřela, otcův přístup se změnil: neúspěch knihy bral s jakýmsi optimistickým fatalismem. Už nikdy se znovu nepustil do něčeho ambiciózního, alespoň ne v tomto měřítku, a pokud ano, učinil tak potajmu a ve všech rozhovorech, které jsme spolu od vydání knihy vedli, a při všech příležitostech, kdy jsme se spolu viděli, o té knize nepadlo ani slovo, ani zmínka, žertem či jen tak mimochodem, natož aby třeba upřímně připustil drobné zklamání. Když mu v poslední době zavolám z Londýna, je doma, dívá se na golf. Sleduje golf z celého světa, v jakoukoli denní hodinu — golf v Japonsku, v Jižní Africe, ve Švédsku. Nevím, zda vůbec vnímá, jestli je den, nebo noc. Jediná pravidelnost, kterou se řídí jeho život, je údržba domu. Jednou týdně k němu dochází muž najatý na čištění bazénu. Též jednou týdně — nebo na jaře a v létě dvakrát — chodí zahradník. A jednou za týden přijde paní na úklid. Moc toho na práci nemá, protože otec nadělá nepořádek jen v nepatrné části domu. Vypráví mi, když spolu mluvíme po telefonu, o svých radostech a strastech při zařizování věcí přes Zlaté stránky. Nemůže se dívat na monitor počítače déle než půl hodiny, jinak omdlí, tvrdí. Takže Zlaté stránky jsou jeho internet. Řekne mi například: Našel jsem chlapy, kteří mi dokážou opravdu levně postavit terasu. Nebo: Nejspíš si nechám na střechu namontovat solární panely. Terasu však ještě nepostavil ani nekoupil solární panely. 17
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS212086