1
Upozornění Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.
Galén Na Bělidle 34, 150 00 Praha 5
www.galen.cz
© Galén, 2012
Radkin Honzák
Babičku potrkal jelen aneb Co tomu říkáte, doktore?
Galén
Všechna práva vyhrazena. Tato publikace ani žádná její část nesmí být reprodukovány, uchovávány v rešeršním systému nebo přenášeny jakýmkoli způsobem (včetně mechanického, elektronického, fotografického či jiného záznamu) bez písemného souhlasu nakladatelství.
© Radkin Honzák, 2012 Illustrations © Miroslav Barták, 2012 © Galén, 2012 ISBN 978-80-7262-867-4 (PDF) ISBN 978-80-7262-868-1 (PDF pro čtečky)
**I. část
Prolog
7
Doktore, co tomu říkáte? Na koncertě České filharmonie se do pianissima ozve naléhavé zvolání: „Je tu někde lékař?“ A za chvíli znovu. Z publika konečně zazní: „Co potřebujete?“ „Vy jste doktor?“ kňourá hlásek dále. „Ano, jsem. Co potřebujete?“ Odpovědí je radostný výkřik: „Doktore, co tomu říkáte, ti válej, co?!?!“ Prastarý vtip, ale jak pravdivý a výstižný. Za svůj krátký (leč bohatý) život jsem se setkal s mnoha dotazy, požadavky, vysvětleními, stížnostmi a protesty svých pacientů i cizích lidí, kteří se na mě „s důvěrou obrátili“. První nemocný, kterého jsem potkal jako fiškusující medik na klinice, na mně důrazně požadoval hřebínek. Když jsem mu nemohl (ne že nechtěl) vyhovět, pronesl prorockou větu „Jen počkej“, která se později patrně stala inspirací k oblíbenému kreslenému seriálu Jen počkej, zajíci! První pacient v léčebně v Kosmonosích, kam jsem nastoupil po promoci, mi lapidárně vysvětlil podstatu svých obtíží: „Já jsem většinou klidnej, ale občas na mě sedne rapl. Malej, asi takhle velikej, pozinkovanej.“ Nevěděl jsem, co si s tím počít, stejně jako se sedm let trvajícím těhotenstvím pacientky očekávající Stalinovo dítě. Slečna učitelka P. — trvala na tomto oslovení — mi předala kaligrafickým písmem napsaný dopis pro neexistujícího ředitele Müllera. Stálo v něm: Vážený pane řeďiteli Müllere, račte naříďiťi svému poskokovi Honzákovi, aby mi zase začal sypat do jídla menopsin a katepsin, protože bez ňěj mám strašné průtrže mozku. S úctou slečna učitelka P. To už se řešit dalo; za necelý týden dostala od pana ředitele (pardon, 9
řeďitele) Müllera ujištění o dalším přísunu požadovaných ingrediencí. Za průtržemi mozku se skrývaly průjmy, které jsme také zvládli. Panu L. jsem šel s modrou bandaskou nikoli pro pivo, ale pro zelí. To bylo tak: pan L. polykal předměty. Jednou ho k nám přivezla sanitka, kterou jsme hned z přijímací kanceláře přesměrovali na chirurgii, protože pan L. měl v žaludku svazek klíčů. Asi tak za dvě hodiny přijela autobusem jeho maminka a sháněla se po klíčích. Když jsme ji odkázali na chirurgii, začala bědovat, že jí ty klíče ZASE nedají, protože si je jako posledně zase schovají do muzea, kam jednou uložili i klíč od společného záchodu na pavlači. V posledním případě, v němž jsem figuroval, spolkl pan L. na oddělení teploměr. Na chirurgii se k tomu postavili mazaně a bez nože: nakrmili pana L. měkkým chlebem a kyselým zelím, a teploměr takto zabalen proklouzal celým trávicím ústrojím a nakonec vyšel ven přirozenou cestou. Pan L. měl ale smysl pro fair play a žádal, aby mu teploměr dali, že jej musí vrátit sestřičkám, neboť ty jej mají v inventáři a teploměr stojí 12 korun a on jim tu škodu udělat nemůže. Chirurgové ho odbyli a poslali nám ho zpátky. Bylo to v (pracovní) sobotu a já jsem sloužil víkend. Pan L. mě požádal, jestli bych mu nemohl zajistit přísun kyselého zelí, které mu na chirurgii zachutnalo. Mohl. Byl jsem mladej, blbej, empatickej a pana L. mi bylo vzhledem k jeho osudu líto. Alespoň si pochutná, řekl jsem si. Popadl jsem bandasku a spěchal na náměstí do obchodu Ovoce a zelenina a koupil mu kyselé zelí. Jeho vděčnost nejenže byla velká, ale přinesla i plody: v neděli ráno pan L. vítězoslavně předal sestřičkám teploměr, který 10
sebral a spolkl na chirurgii a za přispění kyselého zelí ze sebe vypudil v blázinci. Jak léta šla, říkal jsem si, že už mě nic nepřekvapí, ani ta dáma, co si stěžovala, že jí doma manžel nadává takovými výrazy, kterým ona vůbec nerozumí, takže ani neví, jak sprostě jí nadává a jestli jí vlastně nadává. Ani ten muž, co mi prozradil, že v manželství není spokojen, protože má za ženu vola. Jak jsem se mýlil. Dostal mě úspěšný mladý muž, jehož úspěch spočíval v tom, že ve svých dvaceti letech s odřenýma ušima prošel dalším ročníkem jakési podivuhodné školy. Docela jsem mu to přál, protože některé neurotické obtíže mu znesnadňují a znepříjemňují život, který vede s velkorysostí lempla. Takže se zcela vykašlal na možnost pobytu ve stacionáři, jejž jsem mu sjednal na minulé prázdniny, a když se letos začal zajímat o možnost reparátu tamtéž, byla již všechna místa obsazena. Navzdory tomu však chce pro svůj zdravotní stav něco udělat. Protože netrpí chudobou, ani jeho tatínek není chudý, a jak se zdá, ani jeho kůň není chudý, požádal mě, abych mu na léto sehnal terapeuta, kterému by za jeho práci zaplatil. Zprostředkoval jsem mu setkání s kvalitní psychoterapeutkou a po dvou dnech, přesně včera večer, jsem od něj dostal udiveně rozhořčený e-mail: Pane doktore, představte si, že paní doktorka chce docela hodně, tolik si ode mne nebere ani trenér koní, co trénuje i jezdce na Velkou pardubickou. Ještě se optám, teď denní stacionář je již zavřený? Doktore, co tomu říkáte?!?! Říkám: LID MÁ PRÁVO NA ZDRAVÍ. 7. 6. 2010
11
I.
13
To už je dávno, tak povídej… Před dávnými a dávnými pětašedesáti lety ještě nestrašil v polovině února Valentin, ale toho roku se 14. 2. slavila Popeleční středa, tedy den, kdy končí legrácky a začíná půst. Aby bylo zcela jasno, že je odzvoněno časům dionýským, maže katolický farář svým ovečkám čela popelem a sděluje jim nikterak radostnou novinu, a to, že prach jsou a v prach se obrátí. Slova, jimž se vůbec nechce nikomu moc naslouchat, tím méně věřit, zvlášť když je venku tak hezky. Tehdy byl krásný slunečný den, jaro už bylo cítit ve vzduchu a obloha byla modrá, jak jen klidná zimní obloha umí být. V Praze vládla polední pohoda a my jsme měli k obědu palačinky se zavařeninou. Obědvali jsme při otevřených oknech. Ne proto, že by bylo zas takové teplo, ale protože otevřít okna bylo to jediné, co všichni Pražané udělali, když sirény ohlašovaly nálet nepřátelských anglo-amerických bombardovacích svazů, jejichž motory jsme slyšeli. Potom to začalo. V protějších oknech — přes ulici — se objevil záblesk a padající dům. Zdálo se, jako by padal na nás, a bylo zatěžko uvěřit, že jde pouze o odraz toho, co se odehrává několik set metrů na druhé straně Vltavy, jakási fata morgána. Pak zazněly rány. Táta bafnul v pase mou dvouapůlletou sestřičku a uháněl do sklepa, zatímco máma, tehdy již v pokročilém stupni těhotenství, pokojně dojedla, v čemž jsem ji jako poslušné dítko následoval, a nasyceni jsme se volným krokem vydali za nimi. Dodnes nevím, zda to u ní byl šok, nebo předvídavost a vědomí, že už se nic víc dít nebude. 15
V krytu bylo těsno, byl tam příšerný kravál a vřískající děti, kterým náš táta nabízel z modré krabičky kyselé cumlavé vitaminové bonbony nazvané BÉ-DUL-CÉ. Bečení ale neustávalo. Naštěstí byl zanedlouho nálet odhoukán a my jsme se vydali na obhlídku. Na nebi už naprosto zbytečně létaly dvě německé stíhačky. Tam, co dnes stojí Tančící dům, hořely trosky (jen pro pořádek: odstraněné až v roce 1960). Hasiči stříkali a já jsem přestal toužit po řemesle popeláře, protože stříkačky byly daleko přitažlivější než popelářský kuka-vůz. A to jsem netušil, že toho dne se 70 domů a více než 700 lidí v Praze v prach obrátilo. V Drážďanech jich bylo mnohem, mnohem více. Moje sestra si ten den dodnes pamatuje a má jej zarámovaný hrůzou. Přitom se jí — kromě přerušeného oběda a první zkušenosti z protileteckého krytu — vlastně nic zvláštního nestalo. Byli jsme doslova „za vodou“. Naproti tomu děsivé zážitky popsal písničkář Jan Vodňanský: „Když jsem tehdy viděl, jak vytahovali ze zasažených domů rozbitá lidská těla, měl jsem z toho takovou hrůzu, že jsem začal koktat. Teprve několik let po válce jsem díky léčbě vynikajícího foniatra profesora Seemana přestal… Toho dne jsme doma vstali nějak brzo. Bylo docela pěkně, svítilo slunce, akorát poměrně dost mrzlo. Šel jsem ven se svou čtrnáctiletou sestrou a potkali jsme člověka, kterému se říkalo blokový důvěrník. Ten sestře řekl: Slečno, měla byste jít s tím chlapečkem do krytu, bude nálet. My jsme to však nebrali vážně, protože amerických letadel již přeletělo nad Prahou hodně, a nikdy to neshodila. Jenomže tentokrát to bylo všechno jinak… 16
Pak vypuklo hrozné peklo a už jsme se ani nemohli dostat u nás v domě do sklepa, protože tam byl rozbitý zámek. Zůstali jsme se sestrou na chodbě, pak se setmělo, takže to bylo pro mě jako dítě ještě hroznější, protože jsme nevěděli, co se děje. Slyšel jsem ohlušující otřesy, z bytů vybíhali lidé, někteří jenom ve spodním prádle, a když zjistili, že se nemohou dostat do krytu, mnozí začali hystericky křičet — a mysleli si, že nastává jejich poslední hodinka.“ Americké létající pevnosti (Boeing B 17), kterých bylo podle některých zdrojů šedesát, podle jiných pouze pětadvacet, shodily bomby na Prahu omylem, když zbloudily cestou do Drážďan. Není důvod si myslet, že protestanti chtěli v odvetu za Bílou horu zničit katolický kostel Na Slovanech, antisemité vinohradskou synagogu, inkvizitoři ze Saalemu srovnat se zemí Faustův dům nebo velitelé M*A*S*H vytvořit na místě tehdejší Divizní nemocnice předpolí pro svůj polní špitál. Ani činžáky na Vinohradech se nejeví jako kýžený strategický nebo konkurenční cíl. To v Plzni, kam zabloudilo tentýž den dvanáct létajících pevností, se alespoň podařilo Spojencům vyřadit z provozu nádraží. Také tam byly oběti na životech. Jiné je to s kobercovým náletem na Drážďany, přestože ani ten nebyl jednostrannou záležitostí západních mocností. Generální štáb Rudé armády skutečně RAF a USAAF o bombardování města požádal. K hlavnímu důvodu patřila skutečnost, že Drážďany byly důležitým železničním i silničním uzlem. Zničení nádraží a mostů mělo ztížit případný přesun německých jednotek na východní frontu v souvislosti s plánovanou ofenzivou Rudé armády. Po válce je každý frajtr generálem, a přidá-li se k uniformě ještě tóga pivního filozofa, může 17
vzniknout velmi zajímavý guláš. Zdá se, že 14. 2. 1945 bylo už o vítězích rozhodnuto. Nebylo — jen na okraj: toho dne se vzdala ve východní Asii sedmdesátitisícová britská armáda Japoncům. Toho dne ale bylo již v Jaltě rozhodnuto, jak si Spojenci rozporcují Evropu. Z našeho pohledu tragicky. Včerejší zprávy přinesly rozhovor amerických pilotů, kteří omylem navedli peruánské stíhačky na letadlo nevinného misionáře a jeho rodiny. Vzbudilo to ve mně znovu nesplnitelnou touhu dozvědět se, na co asi mysleli američtí piloti a bombometčíci 15. 2. 1945. Možná na pražského klasika: Jako jednou v Nuslích, právě u mostu přes Botič, přišel ke mně v noci jeden pán, když jsem se vracel od Banzetů, a praštil mě bejkovcem přes hlavu, a když jsem ležel na zemi, posvítil si na mne a povídá: „Tohle je mejlka, to není von.“ Pro politizující diskutéry, kteří neudrží (mimo jiné) ani nutkání zaplést do každého tématu předvolební agitaci, sděluji: většina současných politiků nezdobila toho dne ještě naši planetu, Miloš Zeman jakož i Přemysl Sobotka si hověli v peřince, Václavu Klausovi bylo necelých pět let, Václavu Havlovi necelých devět. Na ně to svést nelze. Vědom si své historické odpovědnosti, beru to proto celé na sebe. Důkazem je mimo jiné i fakt, že jsem ty palačinky tenkrát klidně dojedl. 5. 2. 2010
18
Traktůrek & Co. Kvůli vrozené vadě mám obě ruce levé. Přesto jsem jednou se svým rukodělným výrobkem velkolepě uspěl. Bylo to ve čtvrté třídě. Tehdy jsem nastoupil do sjednocené školy, nad jejímiž vraty se skvěl nápis: O ČEM KOMENSKÝ SNIL, NEJEDLÝ USKUTEČNIL. Skutky skřeta Nejedlého byly pro české školství ranou, z níž se nevzpamatovalo dodnes; tehdy jsem ale ještě netušil, že sny mohou být různé a že učitel národů měl při svém způsobu života také nezpochybnitelný nárok na noční můry. Pro mé spolužáky bylo setkání kluků a holek v jedné třídě novinkou, protože do té doby žili ve školách odděleně. Já jsem to znal z předchozí školy a nečinilo mi rozpaky sedět vedle nějaké holky. Leč koedukace nešla až „do hrdel a statků“, dle pohlaví nás rozdělili na tělocvik a kupodivu také na ruční práce neboli ručprčky. A zde začalo rovnoprávné narovnávání, které by dnes bylo jistě označeno jako genderové. Holky dostaly kudly a nám bylo přiděleno šitíčko. Prvním naším výrobkem (teď mluvím šovinisticky za mužské pohlaví) měla být jakási „obroubená dečka“ se čtyřmi přišitými knoflíky. Tato kategorie neměla vítěze. Umatlané a ušmudlané chuchvalce hadrů se nedaly od sebe odlišit. Podobně dopadly pokusy o výšivku řetízkovým stehem a snaha uháčkovat „kříž na hlavu“. Velení to vzdalo, kudly nám byly vráceny a dalším požadovaným výrobkem se stal traktůrek. Byla to dřevěná cívka (někteří jí říkali špulka) od nití, s vyřezanými zoubky na obvodu, otvorem byla provlečena guma, na jedné straně 19
připíchnutá napínáčkem a na druhé připevněná k patnácticentimetrovému klacíku. Jeho otáčením se stroj natáhl a vypustil po rovině, přes nevelké překážky i do mírného svahu. Jo, a mezi klacíkem a cívkou byl plátek mýdla, na který se před startem plivlo, aby plochy nedrhly. Nějakým nedopatřením dojel můj traktůrek nejdál a já jsem prožíval opojný pocit vítěze. Vzpomínka na něj přetrvává dodnes, protože od těch dob jsem tak vynikající výkon nepodal. Rozhodl jsem se tedy svůj strojnický um předvést vnučkám, které kupodivu oceňují dřevěná monstra, která jsem do našeho divadla (CHALUPA SOBĚ) vyřezal. Nad statickým uměním měla triumfovat mechanika a po prvním úspěchu měl vývoj pokračovat až k oživlému modelu člověka. Ale ouha! Navštívil jsem několik dožívajících galanterií a s podobným pocitem, s jakým jsme v časném dospívání nosili z mnoha drogerií spousty kartáčků na zuby, jsem dopravil domů několik set metrů nití nabalených na papírových nebo plastových ruličkách. Polotovar není k mání, je po dřevu, šetříme naše lesy. Svůj řezbářský talent jsem neuplatnil, a přestože za mnou stojí početná řada dřevěných loutkoherců, včetně Brunclíka, který je jako živý — jen kejchnout, cívku (špulku) vyřezat nedovedu. A tak jsem alespoň zavzpomínal na ztracené reálie svého dětství a nabízím i vám cestu do doby, kterou moje děti považují za diluvium a moje větší vnučka si ji nedovede představit jinde než ve Starých pověstech českých někde mezi Přemyslem Oráčem a bitvou na Bílé hoře. Snad jen trochu později, nicméně ne příliš, protože v té mojí době neměly stany podlážky a nikdo neznal nafukovací matrace. Po rybníce se 20
jezdilo na duších z aut, šťastnější oloupili doma traktor, ti nejšťastnější měli dokonce necky. Na konci války (aby nedošlo k mýlce: mám na mysli druhou světovou!) jsme všichni měli sbírku staniolových proužků, které spojenečtí letci vypouštěli do vzduchu snad proti radarům (tak jsme si to vysvětlovali tenkrát, možná že to bylo z úplně jiných důvodů). Po válce nebylo kluka, který by neměl v kapse hylznu z patrony, na niž se pískalo. Větší hazardéři měli i sbírku ostrých patron, z nichž se kamenem vytloukl vnitřek a získaný střelný prach se na hromádce zapálil. Pepík se chlubil, že má schovaný také granát. Možná měl, bohudík se mu nikdy nic nestalo. S americkou imperialistickou armádou přišla UNRRA (jakže se jmenovala křestním jménem? No přece Dodala!), konzervičky JELLY a žvýkačky. Těm po nastoupení cesty k socialismu odzvonilo a byly nahrazeny vánočními svíčičkami, do nichž někteří mlsouni přidávali špetku marmelády. Byli i syslové, kteří ze zásob vytahovali chicklets ještě v padesátých letech, a protože jsme dožívali období zdravě zanedbané hygieny, jejich pasáž několikerými ústy („dej mi žvejknout“) nevedla k žádné epidemii žloutenky typu A. Také jsme olizovali maggi kostky (kus za 10 haléřů před měnovou reformou) a dopřávali si úžasnou pochoutku zvanou mejdlíčko, jejíž chuť dodnes marně hledám. Zmrzlina byla převážně vodová a cuc na kládě v kině, kde jsme v první řadě sedávali za pakatel, byl rovněž úžasný, stejně jako zteplalá limonáda na parníku. Tady už jsem byl úspěšnější a jedny cumlavé bonbony (značku neprozradím) ji nápadně připomínají. Pro mléko se chodilo s bandaskou a jeho kvalitu a chuť mi po půlstoletí 21
plně připomnělo „mléko od krávy“, které rozváží malé družstvo u nás na chalupě. První lekci bruslení jsem absolvoval na zaledněné ploše stadionu Slavie na Letné na šlajfkách přidělaných k šněrovacím botám kličkou s čtvercovým otvorem, a protože to na začátku nešlo jinak, odpichoval jsem se o šrouby. Parádní „jacksony“ jsem podědil (jak šly rodinou) ve svých patnácti letech, v šestnácti už jsem je musel poslat dál. Ale než se tak stalo, dojeli jsme s Mílou Fialou po zamrzlé Vltavě od Palackého mostu až do Modřan. Huitfeldtovo vázání na lyže, ty byly dřevěné s ladně vyřezávanou špičkou, se dalo přidělat na každou obuv, snad i na kecky. Pak se již objevil kandahár vyžadující speciální boty. V zimě šlajfky posloužily i jako podvozek pro „bugárny“, v létě byly nahrazeny kuličkovými ložisky. Jarní hazard s kuličkami nepřivedl, pokud vím, nikoho z naší generace do spárů gamblerství, přestože centra libosti byla okamžitou výplatou výhry sycena hojně a bezprostředně. Stejně tak ani lízaný, později volený a ve vrcholném stadiu pozdní puberty licitovaný desetníkový mariáš. Na pánských kolech se před dosažením určité nezbytné výšky jezdilo pod rámem, kolo s přehazovačkou bylo raritou (dnes prý už se jiná nevyrábějí). Špaček nebyl zrovna bezpečnou hrou, ale tenkrát žádný Brusel nic nezakazoval, takže se dala klidně koupit okurka vytažená z láku dřevěnými kleštěmi, a když si dospělý pacient přišel do lékárny pro medicinální koňak i s dítětem, to bylo odměněno hrstí žužu. Gramofon na péro se natahoval klikou a po jednom přehrání šelakové desky bylo nutno pootočit ocelovou jehlou na přenosce a po dvou přehráních ji vyhodit. Rádia měla magická oka a jen několik 22
málo let poté, co bylo možné sejmout z nich ceduli, že poslech cizího rozhlasu se trestá smrtí, nastoupily místo tohoto příkazu rušičky. První krystalku zapíchnutou do brambory mi sestavil kamarád Zdeněk Procházka, s nímž jsem chodil fotografovat Prahu stařičkým aparátem Kodak na filmy 6×9 na dřevěné cívce, také do Prokopského údolí vyzbrojen kladivem a jakýmsi majzlíkem na trilobity. První výtisky třídního časopisu byly maximálně tři, protože jsme neznali metodu samizdatu a jeho mnoha kopií na sajnpapíru. Tramvaje měly plošiny, na něž se dalo za jízdy naskakovat a rovněž z nich v potřebnou chvíli vyskočit, řidiči měli velkou kliku a konduktéři brašny a kleštičky na lístky a v závěru šichty balili mince do úhledných roliček. V zimě, kdy teplota v tramvaji byla rovna teplotě venku, si navlékli pletené prstové rukavice s ustříhanými konečky. Auta, pravda, již jezdila vpravo a chystané odbočení signalizovala vyhazovacími šipkami, řidiči se však museli smířit s existencí pivovarských, poštovních a mlékařských koní, na jejichž koblížkách si pochutnávali vrabci i chocholouši. Odpad z ulic zametali metaři (my jsme měli metařku, s níž moje babička diskutovávala na téma upadajících mravů mládeže) vyzbrojení koštětem, lopatou a pojízdnou popelnicí, a všechno, co získali, odvážel sentinel. A ten by také mohl zakončit mé sentinentální vzpomínky… 11. 7. 2010
23
A chcete se stát psychiatrem?!? (můj život s psychiatrií I) Na medicínu jsem šel s představou, že se po promoci stanu praktickým (tehdy se říkalo „obvodním“) lékařem někde na Šumavě. Ten kout se mi líbil a líbí dodnes, má svou drsnou krásu a se svou tvrdostí je současně přívětivý. Brzy jsem však zjistil, že pro zvolenou profesi bych potřeboval také ruce, které mám kvůli vrozené vadě obě levé, a že se budu muset živit spíš hubou. Ale stále jsem myšlenku všeobecné medicíny nevzdával. Kamarád (spolužák, který u nás pár měsíců nocoval, protože mu v politických procesech s lékaři zavřeli tatínka do kriminálu a maminku v těžké depresi do blázince) vymyslel, že bychom si mohli také něco začít s psychiatrií. Byli jsme ve čtvrtém ročníku a měli oba zkušenost s fiškusováním na teoretických ústavech. A tak jsme se hrdě vypravili na Psychiatrickou kliniku Fakulty všeobecného lékařství za panem profesorem Vondráčkem s prosbou fiškusovat také u něj. Pan profesor byl svérázná osobnost. Měřil skoro dva metry (také napsal několik pojednání o specifickém humoru nadměrně vzrostlých mužů, kde se přirovnával k G. B. Shawovi), byl kromobyčejně prchlivý a na druhé straně někdy až snobsky distingovaný, jezdil s chutí stařičkým autem při plném vědomí, jak ničemný je řidič. Sám napsal: „Není hezčího sportu, než je automobilismus. Stačí, abyste měli auto a lano. Když auto nejede, vezmete do levé ruky lano a pravou rukou máváte; on vás nakonec někdo odtáhne.“ Tradovalo se o něm, že ačkoli 24
bydlel vzdušnou čarou 500 metrů od kliniky, cesta mu trvala přes půl hodiny, protože na žádné křižovatce neuměl odbočit doleva, a proto musel složitě objíždět půl Prahy, aby mohl odbočit vždy vpravo. Pravdivá historka o jeho umění je uvedena v některém ze svazků Alarichových vzpomínek. V době, kdy po Praze jezdilo asi 200 osobních aut, došlo mezi panem profesorem Vondráčkem a nějakým dalším řidičem ke kolizi na křižovatce u Národního divadla. Šofér druhého vozu stočil okénko a zařval: „Kdo tady má přednost?!?!“ Pan profesor se nenechal vyvést z klidu a odvětil: „Já, protože jsem starší!“ S neurčitou představou — neměl jsem jednoznačný cíl, chtěl jsem si „rozšířit obzory“ — jsem šel na začátku čtvrtého ročníku tohoto váženého a populárního (jeho nepovinné přednášky byly nabity, že nepropadl špendlík) člověka požádat o zařazení do smečky elévů. Mektal jsem cosi o své touze poznat taje této profese, když se pan profesor nekompromisně zeptal: „A chcete se stát psychiatrem?“ Pravil jsem, že ještě nevím, že si ale myslím, že poznání psychiatrie patří do celé medicíny. Pan profesor byl urputný: „A chcete se stát psychiatrem?“ Opakoval jsem svou vizi, že poznání psychiatrie…, leč pan profesor přitvrdil. Na tónu i na decibelech. „A chcete se stát psychiatrem?!?“ Tak jsem řekl, že ano. A protože své sliby plním, jsem tam, kde jsem. Kroužek psychiatriechtivých mediků vedl pan docent Dobiáš, který na rozdíl od Vondráčka měl zemitější, „selský“ přístup (De mortuis…, ale já jsem měl jako medik pocit, že Vondráček vnímá své pacienty trochu jako brouky ve sbírce; dnes vím, když tam už dvacátým rokem učím, že medici intuitivně více cítí s pacienty než s medicínskými koncepty). 25
„Doby“ — tak se Dobiášovi říkalo — mě poslal do Klárova ústavu slepců sbírat sny nevidomých. To byl můj první konkrétní úkol. Bylo to fantastické poznání, seznámení s jiným světem, lekce pokory, kterou vnímám s obdivem k Dobymu dodnes. Potkal jsem se tam se spoustou zajímavých lidí a tiše věřím, že i pro ně byl můj zájem povzbuzující. Byl tam chlapec, který přišel o zrak v 18 letech (vápno), který měl dvojí typ snů: nevidomé a vidomé. Ty druhé byly vzpomínkou na jeho předchozí život, ty první byly o telefonování, mluvení, ale také dotycích. Tehdy jsem ještě netušil, že ztráta zraku je přerušením se světem VĚCÍ, zatímco ztráta sluchu je přerušením se světem LIDÍ. Jeden pacient mě učil, jak poznat podle tónu hlasu pravou barvu vlasů (dodnes poznám „pravou“ zrzku). 29. 7. 2009
Co mne naučil profesor Vondráček (můj život s psychiatrií II) Nedokážu posoudit, jaký byl profesor Vondráček šéf, byl jsem tehdy doslova v plenkách. Ale myslím, že vzhledem ke své renesanční podstatě a širokému záběru nechával mnoha lidem i směrům volný průběh, o čemž svědčí i skutečnost, že docent Roubíček s přáteli tam experimentovali s LSD, což byla tehdy značně problematická tematika. Primář Plzák předkládal (z hlediska režimu dost pochybný) text Erica Berna Jak si lidé hrají, Standa 26
Drvota publikoval své první články a statě — dnes bychom řekli „o etologii“; na druhé straně soudní znalci vycházeli vstříc vášním lidu i Strany a vlády a nechali pověsit evidentně nemocné lidi. Daně se holt platí vždy. Jisté však je, že byl neuvěřitelný vzteklík: pamatuju se na náš příjezd do Karlových Varů (viz slavný film Florenc 13.30), kde jsme se ukázněně zařadili do fronty u recepce hotelu Pupp, tehdy Moskva, nyní zase Pupp (nocleh tehdy za 30 Kčs). Pochopitelně pan profesor vedl průvod. Postavil se a důstojně pravil: „Jsem profesor Vondráček a mám tu zamluvený pokoj.“ Recepční zalistovala v knize a namítla: „Pane profesore, ten pokoj byl rezervován do dvou hodin, nyní je půl páté a rezervaci už nemáte.“ Asociace k mému vstupu na psychiatrickou scénu byla fantastická, až jsem měl pocit déjà vu: „Jsem profesor Vondráček a mám tu zamluvený pokoj!“ opakoval o dvacet decibelů hlasitěji. Recepční zřejmě myslela, dědek je nahluchlej, a zopakovala svou repliku také v hlasitějším provedení. Pan profesor třískl deštníkem o pult a zařval: „Jsem profesor Vondráček a mám tu zamluvený pokoj!“ „Ano, ano, pane profesore,“ špitla recepční a bylo vymalováno. Pro mne Vondráček představuje také jeden zajímavý mezník ve vnímání fenoménu „stáří“ — pocházím z dlouhověké rodiny a neměl jsem tedy nikdy problém se staříky, protože pro mne byli partneři, na něž jsem byl zvyklý. Na druhé straně vzpomeňme na počátek minulého století, kdy Vrchlickému k padesátce říkali: velebný kmete! Dosud je šedesátka signálem k opuštění vedoucího místa. Vondráček tehdy však nechtěl přepustit vedení kliniky jiným a napsal trefný bojovný traktát proti termínu 27
přestárlý. „Jídlo může být přesolené, káva přeslazená, ale člověk nikdy nemůže být přestárlý. Když dáte šedesátiletému profesorovi šikovnou sekretářku, nikdo nic nepozná…“ Mně je sedmdesát, sekretářku nemám a kdo pozná, ať pozná. Rád vzpomínám na oslavu jeho 65. narozenin, jíž jsme se jako elévové směli také zúčastnit. Byla tam všechna esa medicíny, počínaje akademikem Charvátem a konče…, nebudu raději jmenovat, abych neurazil. Vondráčkův letitý spolužák, akademik Henner, přednesl kouzelnou charakteristiku: „Vondráček se narodil jako neduživé dítě. Jako medik omdlíval při každé příležitosti. A čím je starší, tím je zdravější.“ Aktšlus neboli poslední slovo dostal oslavenec. Zlomil se nad řečnickým pultem, oslovil přítomné a začal: „Stáří má mnoho předností…“ pak následovala pauza, která trvala jen patnáct vteřin, ale zdála se čtvrthodinová. Po ní si řečník odkašlal a pravil: „Momentálně si ale na žádnou nevzpomínám.“ Jeho ironický styl nám přiblížil psychiatrii snad víc než všechny vědecké poučky. Jak tak některé věty v mozku utkvějí, nezapomenu na jeho definici mužského orgasmu: „A pro tento pocit, uvolnění sfinkterů a kontrakce detrusorů, jsou muži ochotni obětovat čest, jmění i životy.“ Až mnohem později jsem zjistil, že druhou půlku věty napsal Mark Twain. Víru v jeho dokonalost mi nahlodala zkušenost z již zmíněného kongresu v Karlových Varech. Jednak tam seřval nějaké cizince v lanovce, proč nemají „vizitky“ z kongresu (oni byli ve Varech, ale ne na kongresu), nicméně větší bylo mé rozčarování, když jsem viděl, jak tomuto estétovi padají z jednohubky kusy strouhaného sýra do fousů, a přitom si 28
druhou rukou cpe do kapsy od saka jablko o průměru 15 cm. A protože se tak chovali u švédského stolu všichni, usoudil jsem, že mezi tuto elitu nechci. Mládí je nezkušené. Karlovarský zážitek byl několikanásobně překonán v roce 1969, kdy světová elita na kongresu výživy v nedočkavosti žranice vyrazila solidní vrata jednoho pražského paláce. 8. 8. 2009
Mašíblové a díla ryzí cvokařiny (můj život s psychiatrií III) Poměry na Psychiatrické klinice pro mne byly něčím fascinujícím, ne pro různorodost pacientů, ale především pro vztahy mezi lidmi, kteří tam pracovali. První rok jsem měl neobyčejné štěstí: uspořádání našeho velice rigidního a kontrolovaného rozvrhu mi umožnilo účastnit se pondělního dopoledního semináře kliniky. Na něj občas dobloudil emeritní šéf kliniky profesor Mysliveček, který se tam pohyboval nevázán již žádnými povinnostmi. Jeho zájmovým orgánem v hlavě byl mozeček, takže se vždy zeptal, bude-li o této části centrálního nervového systému něco na programu. Když se dozvěděl, že nikoli, smutně konstatoval, že je to velká škoda, a vydal se někam jinam. (Ta hezká tradice — řeklo by se výměnku — tam přežila a profesor Vondráček dokonce na klinice zemřel, protože ve fakultní nemocnici pro něj neměli dost velkou postel a její lékaři ho chodili ochotně ošetřovat do jeho pracovny.) 29
Když jsem přišel na kliniku, bylo již po největších čistkách, které vedli proti svým kolegům Ivan Horvai, Ferdinand Knobloch a jeho žena Jiřina (Horvai zemřel později u nás v nemocnici v Krči bez náhledu na to, že páchal svinstvo, Knoblochovi se v roce 1968 postavili na nesprávnou stranu v KSČ, a tak emigrovali do Kanady). Nejsmutnější obětí byl MUDr. Jaroslav Stuchlík, který musel odejít pro své psychoanalytické názory. Publikoval řadu vynikajících studií věnovaných jazyku psychotiků a jeho parádním pacientem byl MUDr. Lukeš, dermatolog, který se za války (patrně již pod vlivem duševní poruchy) „dal k Němcům“. Lukeš (také se podepisoval Lux s háčkem nad „x“) byl nesmírně produktivním autorem a jeho první literární dílo se týkalo návštěvy mimozemšťanky z planety Thetis, která ho oplátkou za pohostinství na Zemi pozvala na svou rodnou oběžnici. Autor napsal poutavý cestopis, doplněný četnými reáliemi (např. jak tam vypadala jízdenka na vlak). Můj kamarád a spolupracovník z Krče, Vláďa Borecký, který nás bohužel nedávno opustil, měl o podobné kuriozity fantastický zájem. Jeho soubor označený jako MAŠÍBL (= Magoři + Šílenci + Blázni) obsahoval neuvěřitelné množství ryzí cvokařiny. Také jeho postupy k nabytí materiálu byly, slušně řečeno, poněkud neortodoxní. Za velice hezkou příhodu považuji jeho získání pozůstalosti po doktoru Stuchlíkovi. Pro materiál se vydal na počátku 70. let za vdovou po lékaři. Zazvonil, slušně se představil a vyslovil svou prosbu. Paní Stuchlíková otevřela dveře jen na řetízek a řekla: „Ukažte mi svou komunistickou legitimaci!“ Když jí vysvětlil, že žádnou nemá a nikdy žádnou neměl, pustila ho dál 30
a nakonec mu literární Lukešovo dílo předala (dnes je v Památníku písemnictví). Bylo to něco úžasného, doslova literární dobrodružství (navíc dr. Lukeš psal kaligrafickým písmem a nebyl problém po něm číst); za největší dílo považuji libreto ke druhému dílu Prodané nevěsty. Začíná tím, že Krušina se dá na pití, zatímco Vašek ve své psychopatické nátuře dělá čím dál více problémů. Je usvědčen z exhibování před školačkami a přijíždí pro něj koleska, aby ho odvezla do Dobřan. Vašek prchá na seník a nikdo netuší, že má v kapse sirky. Když psychiatr ve svém vyjednávání selže, Vašek škrtá… Za zvuků hasičských signálů jde po prvním jednání opona dolů. Ve druhém jednání se zjistí, že Jeník měl pravdu, když zpíval, že je až od moravských hranic, ale tam se upsal jako rekrut. Přijíždí pro něj vojenská policie, odvádí ho do pole a on umírá v bitvě u Hradce Králové. Krušina se mezitím oběsí na švestce a umírající Mařenka stoupá po schodišti lemovaném anděly na nebesa. Historicky velice cenný byl Lukešův spisek Paxismus (tímto eufemismem označoval kolaboraci s nacisty). Paxisté prostě nechtěli válčit s Němci, chtěli s nimi sMÍRně vyjít. Výčet paxistů, obsahující jména některých čelných představitelů české kulturní scény, nesporně nebyl výsledkem bludné produkce. Nicméně i docent Dobiáš měl „babiččinu truhlu“ plnou písemností a výtvarných děl od psychotických autorů a její kouzlo mnohým z nás učarovávalo až do pozdních večerních hodin. Dnes mi jen ojediněle přinese pacient svůj literární výtvor — častěji píše na internet a na facebook. 13. 8. 2009
31
Brána jazyka otevřená Zatímco mysl Immanuela Kanta naplnily vždy novým a rostoucím obdivem a úctou dvě věci, hvězdná obloha nad ním a mravní zákon v něm, mně stačí k vyvolání extatického pocitu jen jedna, a tou je dokonale sestavená věta. V tom si notujeme s Gertrudou Steinovou, která toto tajemství svěřila peru Alice Stoklasové, když o sobě psala skromně adorační text. Můj obdiv k dobře „vyslovené myšlence“ — to jsme se o větě učili ve škole — se datuje už od dětství spolu s kritickým až nevraživým postojem k autorům, kteří píší jen samé pusté banality, nenechávajíce žádný prostor fantazii čtenáře. Myslím, že poprvé jsem nad větou jako objektem začal bádat, když jsem narazil na STŘEMHLAVA. Bylo mi asi sedm let a četl jsem nějakou pohádku, která už úprkem směřovala k vítězství dobra a potrestání zla, když finále (aktšlus, jak říkáme my, ochotníci) narušil tento náhle se objevivší neznámý tvor. Po odhalení padoušstev, která spáchal, se „loupeživý rytíř rozzuřil a střemhlav skočil do studny“. To mě znejistilo. Proč tam neskočil, jak by se slušelo, ten hanebný rytíř? S žádným Střemhlavem jsem se v celém předchozím ději totiž nesetkal. Vzhledem k tomu, že to bylo v lese, domníval jsem se nejprve, že by to mohlo být nějaké zvíře. Něco jako Žvahlav. Projel jsem tedy zběžně lesní scény, leč marně. Střemhlav nikde. Vzal jsem to pečlivě (dnes mohu říci, že téměř korektorsky) celé znovu se stejným výsledkem, a protože jsem ještě neznal termín frustrace, byl jsem z toho tehdy dost otrávenej. 32
Ale ne moc dlouho. Zakrátko jsem narazil na Aloise Jiráska, který rozšířil vydatně mou slovní zásobu archaismů a zocelil mou frustrační toleranci. Dokonce mi otevřel oči, pokud šlo o střemhlava. Dnes jeho věty čtu jako lahůdky, jako malý jsem ale hltal děj, který mi umožnil prodrat se úžlabinami souvětí, jako je to následující, bez větších škod na těle a snad i na duši. Nikde v městech Pražských, ani v jejich nejodlehlejších uličkách, nebylo vidět známých postav, bradatých židů ve vysokém klobouce, vybíhajícím na vrchu ve žlutý nebo oranžový roh, v plášti znamenaném soukenným kolem červené nebo žluté barvy, nikde také židovky, znatelné juž vyvýšením sčesaných vlasů čouhajících ven přes čelo zpod rouchy hlavu kryjící. V té době však už ve mně začínal klíčit Poeův imp of perversity, démon zvrhlosti, a místo abych obracel svou pozornost ke skvostům literatury, začal jsem se pídit po odvrácené tváři krásného písemnictví a nacházet narkomanské závratě na literárních luzích, jimž se slušní lidé vyhýbají. Jako bych už tehdy znal Gustava Meyrinka a jeho výrok: Lidé nevědí nic o kráse, nevědí, že jedovatý ocún je krásnější než užitečná pažitka. Následující věta, která se mi trvale zapsala nejen do duše, ale jak poznávám nyní, i do života, pochází z originálního ludistického výtvoru vesnického ševce, který pro mne sepsal před šedesáti roky horoskop: Pokud se týče finanční stránky, zrozenec nikdy žádných peněz míti nebude, a pokud je náhodou nabude, tak je okamžitě pozbude. Ve své prostotě a vědoucí pravdivosti je nádherná! Jaroslav Žák pak jasně zaměřil směr mého bádání do jazykových učebnic a konverzačních příruček, 33
na ně logicky navázala pravidla správného chování a jiné katechismy, a když jsem se setkal s dalšími blasfemiky, definitivně jsem propadl peklu. Ze Žákových perel vylovených z moří latinských cvičebnic, a později i jiných vod, se sluší citovat alespoň následující malý výběr (u těch školských je třeba přimyslet si pokyn: přeložte do…): Seděl na trůnu oděn v nach a zlatoháv a stvůry mu pochlebovaly. Sirotek vstoupil hřmotně do výčepu. Poslanec vyskočil na kredenc a potřásal jí. Otec má dvě nohy, matka a dcera čtyři. H ostinský, přineste mi umyvadlo a pásku na vousy. Je ve zdejší krajině mnoho loupežníků? Zavolejte lékaře, babičku potrkal jelen. Pes řezníkova mladšího bratra kousl koně mého souseda. Sáhibe, sloni jsou neklidní, patrně ucítili tygra. (To je úlovek z mého soukromého výzkumu: příručka česko-indické konverzace.) První skutečně běžně používaná a pro praxi neopominutelná věta, kterou naučili před dávnými léty moji dceru ve škole v první hodině francouzštiny, zněla: Les planches sont devant l’usine (= prkna jsou před továrnou). Dodnes je mi líto, že se nepokusila ji uplatnit. Mně zase nabídla rodilá Francouzka při konverzaci: „Pšeloštéé. Když du do deštěěě, vemu si paraplééé, aby mě nepomočil.“ Půjdeme-li do historie, můžeme zde objevit půvabného Dvorného společníka autora Františka Aloise Hory (Jaroslav Pospíšil, Praha 1861). Ten sice předpokládal u svých čtenářů znalost cizích jazyků, jak bylo v oněch temných dobách zvykem, nabídl 34
však překlenutí překážek vyplývajících ze společenských konvencí, ostychu, jakož i nedostatku sexuální výchovy návodem, kterak sepisovati milostné dopisy. Zde je ukázka: Nejdražší Márinko! Dlouho hledal jsem u Vašeho pohlaví dívku, které bych mohl mladistvé srdce své klásti v oběť lásky; marné však bylo moje hledání, až milostivé nebe popřálo mi poznati Vás, drahá slečno, a ve Vás živý zdroj všeho krásného a ducha jímajícího… Někdy lze objevit studnu i v poušti krásné literatury. Byla tak líná, že i když stála, vypadalo to, že leží. Jaroslav Hašek je člověk, který mě obdaroval mnoha nádhernými příklady, z nichž si zvláště cením dopisu na odchodnou jeho služebné poté, co psohlavá paviánka, „ jeho přítelkyně Julča“, z ní servala sukni. Ta ubohá žena neumějíc se vyjádřit napsala, že její počestnost byla veřejně zviklána. V charakteristice sociálního románu stojí: Rodiče chudé Růženky měli doma kromě své dcery už jen jedno poleno. Někdy se zaskví diamant v překladu: Astronaut začal volat: První máj! První máj! Ale kouzlo neúmyslného je vždy nepřekonatelné. Nedávno mi bylo dopřáno recenzovat do jednoho lékařského časopisu odborný přípěvek obohacující češtinu o netušené kvality: A tak se další dobrá myšlenka na poli zápasu s drogovou závislostí nepěkně zvrhla. Mé počáteční nadšení z očekávání snížení míry zneužívání… Představil jsem si nepěkně zvrhlou myšlenku na poli a měl jsem potěšení na dva dny. Pravou pokladnicí unikátů je Světový tlumočník 26 řečí (Práce, Praha 1960), obsahující tyto konverzační skvosty: 35
Ať žije První máj, svátek pracujících! Ať sílí mezinárodní solidarita pracujících! Ať se upevňuje přátelství a bojová solidarita mezinárodního odborového hnutí! (což se švédsky řekne: Mä den internationella fackfreningsrörelsens vänskap och solidaritet befästas!) Klapkovi Tři muži na toulkách věty z konverzační příručky (v níž kapitolku „ve vlaku“ charakterizovali slovy: zdá se, že kupé je naplněno svárlivými šílenci) údajně použili ve velkém obuvnickém obchodě, ale na vstřícné zahájení Slyšel jsem, že zde prodáváte boty… dostali velice nevrlou odpověď. Nepřekonatelná je Thurberova symfonická báseň Všude dobře, doma nejlépe, kterou stojí za to číst. Každé její citování či komentář k ní by znamenal rozmělnění geniálního textu. Byl bych možná na ni nevzpomněl, ale navštívil jsem dnes knižní veletrh, kde mi půvabná mladá dáma z nakladatelství Lingea věnovala minikonverzaci zdarma. Knížečka se rozevřela sama jak poupě do květu na prostřední stránce obsahující koncentrát hrůzy cestovatele — našince zaprodaného mezi cizáky. To staccato je děsivé: Pomoc! Hoří! Můžete mi / nám pomoci? Byl jsem okraden! Měl jsem nehodu. Co mám dělat? Zavolejte policii / pohotovost. Není mi dobře. Potřebuji na záchod. Mám alergii na… Potřebuji svůj lék. Ztratilo se nám dítě. Nemám žádné peníze! Zabouchl jsem si dveře. Mám problém s autem. Motor nechce nastartovat. Píchl jsem. Potřebuji si zavolat. Kde je nejbližší policejní stanice / nemocnice? Požaduji tlumočníka. Budu si stěžovat! 16. 5. 2010
36
II.
39
Workoholik a jeho ženy Plurál v nadpisu je zvolen s ohledem na to, že workoholik může mít (a také často mívá) žen více, protože bývá souběžně i sexholikem. Toto pravidlo ale platí pouze statisticky, nikoli univerzálně. Neprávem zapomínaná definice jedné kardiologické společnosti popisuje workoholika jako člověka, kterého „ani déšť, ani mráz, ani srdeční záchvat neodradí od snahy splnit ještě včera nejméně šest nepřesně stanovených, různorodých a zhola neuskutečnitelných úkolů“. �Správný workoholik se workoholikem rodí, tak jako se rodí toreadoři, dobrodruzi, jako se narodil Herakles nebo Caesar. Od dětství hýří energií, kterou se snaží uplatnit především tak, že mění svět kolem sebe, a to k obrazu svému (a běda všem, kterým by se to snad nelíbilo, či dokonce nehodilo!). Kdyby Herakles nedostal oněch deset úkolů, byl by si je nesporně vymyslel, podobně jako Caesarovi nikdo nemusel podsouvat myšlenku, že je lepší být první v Galii než druhý v Římě. Abych se vyhnul nařčení z mužského šovinismu, dodávám, že pro „workoholky“ platí totéž v plném rozsahu. Workoholikem se sice člověk rovněž může stát, ale takový jedinec už nikdy není tím pravým, dynamickým a sebejistým hybatelem, jenž si sám klade nesplnitelné požadavky. Může sice strávit stejné množství času v práci (většinou 25 hodin denně) a dosáhnout stejných výsledků, ale činí tak pod nátlakem, bez vnitřního puzení a spíše z jisté bezmoci vůči požadavkům okolí než z vlastní iniciativy. Pravý workoholik (či workoholka) se nikdy necítí bezmocně. Ale o těch nepravých až někdy příště… 41
Workoholik si niterně libuje v řešení neřešitelných problémů, a pokud je nemá, nutkavě si je vytváří, což se také projeví v jeho partnerských vztazích. Vyvolí si buď „puťku“, která k němu bude obdivně vzhlížet (a časem ho začne nudit, jak se to nezřídka stává manželkám některých politiků), nebo si, hnán potřebou soupeřit a čelit výzvám, najde partnerku stejného založení, jako je on, tedy urputně pracovitou workoholku (a časem zjistí, že „také potřebuje trochu té něhy“, již nalézá v mnoha konejšivých náručích přechodných lásek, které zahajuje důvěrnou informací o potřebě porozumění, jež u své manželky postrádá). Puťky sedávají většinou doma, kde jsou štědře zahrnovány výsledky workoholikova úsilí. Tento specifický druh žen označil již v šedesátých letech minulého století německý folklor za „grüne Witwen“ (zelené vdovy), pobývající v luxusním domku uprostřed architektem stvořené, pečlivě udržované zahrady. Sama samotinká, neboť děti ráno odveze školní autobus a manžel občas přiskotačí téměř na celý víkend, který pak stráví pitím velkého množství dobře chlazených drinků u televize nebo domácího kina, aby si „propláchl hlavu“ (jeden americký slogan dokonce říká: hard working — hard drinking), pokud nekuje plány dalších běsných aktivit nebo do rána nezpracovává materiály, které už nikdy nepoužije. Tyto ženy bývají častými, věrnými a někdy dobře platícími klientkami psychiatrů, a to i tehdy, když si ze zoufalství a nudy začnou sexuální románek s pánem, co chodí odečítat plynoměr. Jejich obtíže se pohybují někde v úzkostném a depresivním spektru. Jádrem jejich problémů však vesměs bývá třaskavá 42
agrese a nepřátelství ke všemu živému, vlastní rodinou počínaje a vlastní osobou konče. Ale nerozvádějí se. Situaci trefně ilustruje odpověď jedné takové manželky na otázku, zda někdy pomýšlela na rozvod. „Na rozvod nikdy,“ odvětila ta nešťastnice, „ale na vraždu často!“ Výsledkem úspěšné léčby je, že se žena umoudří (viz závěr této kapitoly), neúspěšná léčba se vleče a její cesta je lemována emočními výbuchy, krátkodobými útěky k mamince, sebevražednými pokusy demonstrativního charakteru, nebo i vážnějšími. Dovolená s workoholikem představuje pro ženu (eventuálně pro celou rodinu) nezapomenutelný celoživotní zážitek. Pokud jedou také děti, vyprávějí o tom ještě po letech na psychoanalytické pohovce, usedavě pláčou a někdy jsou jejich reakce dokonce bouřlivější. Workoholici si totiž dovolenou zásadně neberou, jedině snad na jeden až dva dny, aby „zařídili důležité věci“. Pokud se podaří ženě přesvědčit manžela, že spolu stráví dva týdny u moře, je to sice čin na úrovni malého zázraku, ale zdaleka nemá vyhráno. Přestože sama všechno zařídí, organizace odjezdu se podobá evakuaci Titaniku. Pravý workoholik u toho hlasitě nadává, nepravý se lituje a stěžuje si. Pro šťastnou pohodu příštích dnů to však vyjde zhruba nastejno. Ještě že těch dnů není mnoho! Workoholik odmítá přírodní krásy, umělecké a kulturní památky, výlety s panoramatickými výhledy, vycházky nebo hry s dětmi, ale především odmítá odpočívat. Všechno, co trvá déle než několik setin sekundy, ho rozpaluje do bílého žáru, což dává nepokrytě najevo. Kdykoli může, prchá od rodiny k telefonu, dříve na telegrafní úřad (jak libozvučně znělo 43
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.