Upozornění. Galén Na Bělidle 34, Praha 5

Upozornění Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

Galén Na Bělidle 34, 150 00 Praha 5

www.galen.cz

© Galén, 2011

Svatopluk Káš

Z Aeskulapovy první kapsy Obory chirurgické

Svatopluk Káš

Z Aeskulapovy první kapsy Obory chirurgické

Svatopluk Káš

Z Aeskulapovy první kapsy Obory chirurgické První vydání v elektronické verzi Anekdoty a historky z medicínského prostředí sebral, upravil a sbírku uspořádal MUDr. Svatopluk Káš Ilustrace Jiří Winter-Neprakta Vydalo nakladatelství Galén, Na Bělidle 34, 150 00 Praha 5 Editor PhDr. Lubomír Houdek Šéfredaktorka PhDr. Soňa Dernerová Odpovědná redaktorka Mgr. Alena Regalová Grafická úprava Ivan Kincl Sazba Miloš Marek, Galén G231012

www.galen.cz

© Galén, 2005, 2011 Illustrations © Jiří Winter-Neprakta, 2005 První vydání v elektronické verzi ISBN 80-7262-790-5 (PDF) ISBN 80-7262-791-2 (PDF pro čtečky)

Obsah

Předmluva................................................................................... 7 Úvod.............................................................................................. 9 Chirurgie obecná.................................................................... 11 Ostatní obory chirurgické Neurochirurgie............................................................... 115 Urologie.............................................................................123 Ortopedie..........................................................................137 Anesteziologie.......................................................................163 Gynekologie a porodnictví................................................ 171 Lékařství oční.........................................................................241 Lékařství ušní, nosní a krční.............................................273 Jmenný rejstřík..................................................................... 309

Předmluva

Čtyřdílný výběr medicínských historek Z Aeskulapovy první, druhé, třetí a čtvrté kapsy, jehož první díl máte právě v rukou, je jakousi antologií těch nejlepších příběhů, které shromažďuji už přes třicet let. Jsou vybrány z knih Aeskulapův úsměv, Doktorské historky a anekdoty, Aeskulap se stále usmívá, Pilulky smíchu, Medicínské historky z Moravy, Injekce, které nebolí, Múzy a medicína, Aeskulap se směje a léčí po dobrém a Medicína v nedbalkách, které vyšly v průběhu oněch třiceti let a jsou dávno rozebrány, jakož i z knih vydaných v poslední době: Aforismy, bonmoty a citáty o medicíně, lékařích a pacientech či Medicínské historky, které vyšly v nakladatelství Motto. Kromě toho je zde řada příhod dosud knižně nikde neuveřejněných. Všechny příběhy jsou v podstatě pravdivé, byť někdy i trochu upravené. Mluví se v nich o konkrétních lékařích, o konkrétních nemocnicích a jiných zdravotnických zařízeních, proto jsou jednající osoby, tedy profesoři, docenti, primáři i ostatní lékaři uvedeni pravými jmény. Vzorem pro všechny mé knížky byla slavná Alarichova Medicína v županu, která vyšla před více než sedmdesáti lety. Sám doktor Hlaváč-Alarich napsal v předmluvě k prvnímu vydání této knihy v roce 1929: »Onen předválečný polorodinný život na pražské lékařské fakultě vymizel. Změnili se profesoři, změnili se posluchači. Bodrost mediků ustoupila rozumnějšímu temperamentu nových studentů – sportovců, a prý i abstinentů. Garda starých profesorů vymřela. Přišli noví lidé. Mají snad méně nectností, ale i méně před-

%

ností. Od té doby, co zemřeli Hlava, Thomayer, Janošík, Deyl e tutti quanti, není už fakulta tak milá. A láska ke staré medicínské fakultě a láska k jejím slavným nebožtíkům je to, čím jsou podbarveny všechny anekdoty této sbírky, do značné míry historické...« Tolik Alarich. Je bohužel faktem, že řada profesorů žije v paměti širší lékařské veřejnosti už jen v Alarichových historkách. Jejich ve své době nepochybně velký odborný význam je už dnes překonán. Jména Horbaczewski, Jesenský, Kuffner, Spilka, Kutvirt, Janovský, Pawlik znají někteří už jen díky Alarichově vyprávění. Doba pokročila. Uplynula léta. Moji velcí učitelé a profesoři odešli za těmi Alarichovými. Borovanský, Sekla, Richter, Hepner, Šikl, oba Jedličkové, Polák, Prusík, Charvát, Brdlík, Henner, Lesný, Vondráček, Mysliveček, Gawalovski, Jirásek, Diviš, Kurz, Lukáš, Peter, Přecechtěl, Čančík a mnoho jiných žijí už jen ve vzpomínkách. Mým cílem bylo tyto vzpomínky oživit a čtenáře jimi pobavit. Své sbírky jsem psal se stejnou láskou a obdivem, jakou choval Alarich k učitelům svým. Jsou zde zastoupeni nejen ti staří koryfejové pražské lékařské fakulty, ale i lékaři z ostatních nemocnic a z nejrůznějších zdravotnických zařízení. Doufám, že se žádná historka nikoho nedotkne, jsou psány s úctou ke všem kolegům – ať již nežijícím, či současným.

Svatopluk Káš

&

Úvod

Chirurgové mají mezi ostatními lékaři zvláštní a výsadní postavení. Někteří, zvláště dřívější ročníky kolem 60 let, si namlouvají, že mají klíč ke všem chorobám. Tento klíč se jmenuje skalpel. Většinou se domnívají, že určité znalosti z anatomie nejsou k zahození. Podobný názor mají i kolegové z jatek. Chirurg rozděluje lidstvo na dvě kategorie: na ty, co operují, a na ty, co se dávají operovat. Každý chirurg miluje operace a radostně operuje bez přestání i dvanáct hodin denně. Žádné řeči, více činů. Zřetelně to vynikne, když srovnáme interní a chirurgické chorobopisy. Anamnéza internistů je obšírná a proniká i do rodinných vztahů pacienta a pečlivě si všímá i zdravotního stavu všech pacientových příbuzných. Chirurgický chorobopis vypadá docela jinak. V rubrice, kde se mají vyplňovat případné choroby příbuzenstva, stojí vždy: »bez zajímavosti«. To je pro chirurga zákonitou skutečností, vzdor tomu, že ho nikdy ani nenapadne se na to pacienta vůbec zeptat. Pro něj je to bez významu, tak proč by se s tím zdržoval. Chirurgický chorobopis je vždy stručný, obsahuje jen nejpodstatnější údaje. Klasická chirurgická anamnéza: »Zlomil si paži. Šťastně.« je vzorem chirurgického chorobopisu ve všech mezích. Rozdíl chirurgova přístupu k pacientovi od postupu internisty je patrný i ve způsobu vyšetření. Internista své cti dbalý vejde pomalu do pokoje, uchopí vás za ruku a pomalu počítá puls. Naproti tomu chirurg vždy vtrhne do pokoje s rozevlátým pláštěm, vrhne se na vás a mačkaje vám břicho, bodře hlaholí: »Bolí to? To nic, kamaráde, vyndáme to!« Načež jde neprodleně svolat operační tým.

'

Zvláštní kategorií chirurgů jsou neurochirurgové a kardiochirurgové. Ční nad všechny ostatní chirurgy. Za svou slávu vděčí hlavně filmu a televizi. Chirurgické obory jsou úzce spjaty s anesteziologií. Anesteziologové jsou moderní odrůda lékařů. Způsobili, že pacient již neutíká před chirurgem ze stolu a chirurg před pacientem ze schodů. Jejich činnost je velmi podobná francouzskému šéfkuchaři. Znáte to: »Dej trochu éteru, pár kapek rohypnolu, několik lžiček sukcinylu...« Gynekologové a porodníci jsou svými pacientkami ctěni a milováni, ať se to jejich manželům líbí nebo ne. Právem. Porodník je nejúspěšnější ze všech lékařů. Dokáže jedním zákrokem udělat z jednoho naříkajícího tvora dva zdravé a šťastné. Gynekologové jsou ve velkém procentu mužského pohlaví. Klientelu gynekoložek tvoří převážně mladistvé a cudné dívky, frustrované ženy, ženy s menšinovou sexuální orientací a jeptišky. Učiní-li žena chybný krok, jde obvykle ke gynekologovi a ne k ortopedovi. Oční lékaři jsou velmi rozvážní a pečliví. Nikdy s vyšetřením nespěchají. Tak dlouho a opakovaně se koukají pacientovi do oka, až dojdou k názoru, že by se tam měl podívat ještě jeden kolega. Jinak mají – podobně jako kolegové otorinolaryngologové – na hlavě zrcátko, kterým se do pacientových očí dívají, a někteří dokonce tvrdí, že jím něco vidí. Otorinolaryngologové jsou lékaři, kteří se svými zrcátky a oto-, rino-, laryngo- či bronchoskopy dívají pacientům do různých otvorů jejich těla. Je s podivem, že si dosud nepřivlastnili i rektoskop. ORL oddělení je místo, kde děti přicházejí jako na běžícím pásu o své nosní a krční mandle a současně i o iluzi o hodném »strejdovi doktorovi«. Pro všechny operační obory však platí jeden zákon: Jakmile je operace jednou provedena, nikdo nemůže dokázat, že nebyla nezbytně nutná. *



*

*

CHIRURGIE OBECNÁ

Böhmische Krankheit Bylo to před první světovou válkou. Na vídeňské lékařské fakultě studovalo mnoho posluchačů z českých zemí, zvláště Moravanů. Z Brna bylo ostatně blíž do Vídně než do Prahy. Jednou skládal zkoušku z chirurgie bodrý Hanák. Byl velmi dobře připraven, němčina mu též nedělala obtíže, a tak na otázku vídeňského profesora, co ví o polypech, plynně spustil. Popsal jejich patologickou anatomii, kliniku, rozdělení, terapii, a zde zvláště terapii chirurgickou, zkrátka domníval se, že exceloval. Leč pan profesor stále nebyl spokojen: »Na, Herr Kandidat, kennen Sie noch irgendwelchen Polyp?« V bodrém Hanákovi vzkypěla žluč: »Jawohl, Herr Professor, prdel mi polib.« »Prdelmie Polyp?« opakuje rozpačitě profesor. »Prdelmie Polyp, den kenne ich nicht.« »O, ja, Herr Professor,« ujišťuje s důrazem neohrožený bojovník, »der kommt sehr oft im Böhmen vor.«

Jak to říci šetrně Slavný profesor chirurgie na pražské lékařské fakultě Karel Maydl byl velmi jemný a noblesní člověk. Jeden z nejlepších chirurgů své doby, žák velikého Eduarda Alberta, přišel jako mladý profesor do Prahy a brzy si získal nesmírnou oblibu. A to nejen u široké veřejnosti, ale i u svých lékařů. Jednou operoval nějakého vzácné-



ho pacienta pro žlučové kameny. Operace byla těžká, trvala dlouho, ale zdálo se, že vše proběhlo bez komplikací. Před odchodem domů si zavolal profesor svého asistenta a ptal se ho na stav operovaného. Asistent nechtěl svého šéfa zarmoutit, a tak odpovídal šalamounsky: »Je to dobré, pane profesore, celkově velmi dobré, jen ten puls je trochu zrychlený, ale celkově velmi dobré.« »Tak to mám radost. Kdyby se něco dělo, pane kolego, tak mi dejte hned vědět. Já jsem doma. Tak až na ten puls, jak říkáte, je to tedy dobré.« »Ano, pane profesore,« ochotně přitakal asistent. »Celkově velmi dobré. Jen ten puls je takový nitkovitý, slabě hmatný, ale celkově dobré.« »Nitkovitý? To se mi moc nelíbí,« zatvářil se Maydl starostlivě. »No to nic, celkově je dobrý, jen to břicho je trochu napjaté a stoupá nám trochu teplota. Ale jinak je dobrý.« »Stoupá teplota? To nevidím rád. Ale jinak je dobrý, jak říkáte? Tak já tedy jdu. Na shledanou, pane kolego. A kdyby se něco dělo, tak zavolejte!« »Ještě moment, pane profesore. Snad kdybyste se raději na něj přece jen podíval. On je totiž v bezvědomí.«

Luxace mandibuly sec. Kukula Přednosta pražské chirurgické kliniky profesor MUDr. Otakar Kukula, žák Maydlův, v jednom období i rektor Univerzity Karlovy, rád při přednáškách demonstroval posluchačům některé diagnostické i menší chirurgické výkony. Jednou vstoupil ráno do nabité přednáškové síně a oslovil studenty: »Vážené dámy a pánové. Nyní budu mít vítanou příležitost předvést vám prakticky zákrok, který není tak vzácný a v rukou zkušeného lékaře je hračkou, ač praktickým lékařům působí nejednou obtíže.«



Na jeho pokyn přivedl asistent do sálu pacientku se široce otevřenými ústy – typické vymknutí dolní čelisti. Profesor vyložil stručně mechanismus pohybů v čelistním kloubu, funkci jednotlivých svalů, příčiny luxace neboli vymknutí a popsal repoziční manévr. »A nyní si, vážené dámy a pánové, ukážeme, jak lze takovouto luxaci tímto jedním hmatem jednoduše reponovat.« Repozice se ale jedním hmatem nezdařila, neúspěšné byly i další, a tak po několika minutách námahy profesor prohlásil: »Toto nás nesmí vůbec zmást, v tomto případě dáme lehkou narkózu, která nám uvolní svalstvo. Pan asistent Šťastný nám ji zatím připraví.« A než byla narkóza připravena, vyložil Kukula znovu, tentokrát podrobněji, mechanismus luxace čelistního kloubu a probral veškeré písemnictví i celou historii léčby tohoto stavu od dob Hippokratových. »A nyní v narkóze provedeme repozici již lehce.« Čelist však vzdorovala i v narkóze. »Ani toto nás nesmí odradit. V takovém případě musíme použít skutečně hluboké narkózy.« A obrátil se na doktora Šťastného: »Prosím, pane asistente.« V hlubokém tichu, kdy by bylo slyšet upadnout špendlík, zrekapituloval Kukula vše znovu a doprovázel své vývody i nákresy na tabuli. Mezitím narkotizovaná pacientka začala modrat a doktor Šťastný lovil její jazyk amerikánem v hloubi dutiny ústní. Najednou bylo slyšet křupnutí a čelist zapadla. Profesor Kukula neztratil duchapřítomnost. »Zde vidíte, vážené dámy a pánové, že při exaktním postupu je repozice vymknuté dolní čelisti v rukou zkušeného lékaře – jak již jsem zprvu podotkl – skutečně hračkou.«

Co nezhojí železo, vyléčí oheň Bylo to v době, kdy bylo v Praze ve Strašnicích postaveno první krematorium. Okolo pohřbu žehem se tehdy vedly široké a nesmiřitelné diskuse. Při té příležitosti se

!

v anketě ptali i tehdejšího profesora Kukuly na jeho názor na tento problém. Kukula se dlouho rozmýšlel: »Myslím, že konečně došlo na naplnění starého latinského přísloví: Quod medicina non sanat, ferrum sanat. Quod ferrum non sanat, ignis sanat.«

Od shora dolů Na chirurgické klinice profesora Kukuly – tedy bylo to již hodně dávno – začal jeden mladý lékařský elév adaptovat kožní ránu od dolního konce. Přihlížející velký profesor se zakabonil, odstrčil mu ruce a napomenul ho: »Pamatujte si jednou provždy, pane doktore, při šití rány se musí postupovat jako v lásce. Vždy od shora dolů, a nikdy naopak!«

Kukulovská Profesor Kukula demonstroval v posluchárně při přednášce těžký úraz hlavy. Na stole ležel starší muž, o kterém asistent přečetl krátce raport. »Merfait František, asi padesátiletý pivovarský kočí z Hradce Králové, utrpěl dnes úraz hlavy. Přivezen v bezvědomí na naši kliniku.« Kukula se jal případ široce vykládat. Barvitými slovy líčí, že pacient nereaguje na okolí, i když má obě oči otevřené, že sensorium je hluboce zastřené, chová se netečně, nic nevnímá, na nic nereaguje... A na důkaz toho lehce klepne pana Merfaita přes tvář a svým mohutným hlasem zavolá: »Merfaite – Merfaite!« A z úst bezvědomého Merfaita se ozve: »Co chceš, ty votroku!«

"

Je od Colloreda Profesor Otakar Kukula operoval kdysi úspěšně jednoho z Colloredo-Mansfeldů ze zbirožského panství. Měl za to k dispozici, kdykoliv potřeboval, apartmá na zámku. Jaksi na revanš se chtěl profesor odvděčit, a tak vydal na své klinice příkaz, že kdyby kdokoliv ze zaměstnanců Colloredo-Mansfeldů přišel na chirurgickou kliniku k nějakému operačnímu zákroku, že jej bude operovat buď on sám, nebo při jeho nepřítomnosti jeho zástupce profesor Josef Znojemský. Jednou byl Kukula delší dobu pryč. Kliniku vedl Znojemský. A cosi se slavilo. V pracovně Znojemského. Byla přivezena nějaká starší babička s ileem. Službu měl docent Emanuel Rychlík, tehdy ještě jeden z mladších lékařů. Trochu vtipálek. Do operace nejasného a komplikovaného případu se mu moc nechtělo. A tak když jeli na sál kolem pracovny profesora Znojemského, naklonil se k babičce, mimochodem skoro hluché, a zakřičel jí do ucha: »Vy jste od těch Colloredů ze Zbiroha, že ano?« Znojemský pochopitelně Rychlíkův hlas slyšel, věděl o příkazu Kukuly, tak vyběhl ven a slavení neslavení, rozhodl se, že bude operovat sám. Pacientka byla na sále. Rychlík dával narkózu. Znojemský úspěšně odoperoval. Když se pacientka probírala z narkózy, zavolal jí Rychlík znovu hlasitě do ucha: »Odkud vy jste, babičko?« »Ze Žižkova, panáčku, ze Žižkova...«

Dětské hříchy se mstí Mladý asistent chirurgické kliniky, pozdější slavný profesor Rudolf Jedlička, rodák z Lysé nad Labem, byl zavolán na návštěvu k jednomu pacientovi s abscesem v hýžďové krajině. Už u dveří podle štítku s jménem si uvědomil, že by dotyčný mohl být snad jeho bývalým spolužákem z obecné školy, se kterým seděl několik let ve společné lavici. A také ano.

#

Vstoupil do pokoje k nemocnému, který vzhledem ke svému onemocnění musel ležet na břiše, a pozdravil. Pacient otočil hlavu, poznal Jedličku též a vykřikl úpěnlivě: »Ne, toho nechci, ten mě vždycky seřezal!«

Nepochodil Chirurg docent Horák jednou v pitevně pozoroval zřízence pana Lhotáka, jak s velkou zručností zašívá odpitvanou mrtvolu. »Vy ale umíte krásně šít,« dobíral si ho, »tomu bychom se měli od vás naučit.« Ale nepochodil, neboť pan Lhoták měl hned pohotovou odpověď: »Jo, jen co je pravda, nám taky ty štychy nikdy nezhnisají.«

Nedal se O tom, že chirurgové zapomenou při operaci v břiše různé nástroje, koluje mnoho pravdivých i vymyšlených historek. K tomu se váže tato příhoda: Za starých dobrých časů, když ještě vládl na chirurgické klinice prof. Kukula, konalo se pravidelně cvičení »Operační kurs na mrtvole«. Z chirurgických nástrojů k tomu účelu přinesených tehdejší »první sluha« patologického ústavu, pan Lhoták blahé paměti, zpravidla některý nenápadně stopil, ani ne tak z potřeby jako spíše ze zásady. Takto poctivě získané nástroje pozvolna vyplnily celou jednu zasklenou skříň v pitevně. Jednou si jich povšiml dnes již nežijící docent chirurgie dr. Josef Horák a tázal se: »Lhoták, kde to ukradli?« Pan Lhoták měl odpověď hned po ruce: »To všechno jsme našli zašité v břiše operovaných.«

$

Autorita nade vše Stalo se kdysi dávno, prý před druhou světovou válkou, na pražské I. chirurgické klinice. Byl sem přivezen těžce raněný se zlomeninou spodiny lební, se zhmožděním mozku a s rupturou sleziny s krvácením do břišní dutiny. Stav pacienta byl při tehdejších léčebných možnostech takřka beznadějný. Operoval ho sám přednosta kliniky profesor MUDr. Arnold Jirásek. Proti všemu očekávání se nemocný nějakou dobu po operaci přece jen probral z bezvědomí a obrátil se s nejistým výrazem k lékaři, který u něj seděl: »Kde to jsem? Co se se mnou stalo?« »Na chirurgii, ale pan profesor si myslel, že je s vámi konec.« »Ale já to přežil!« vydechl si s úlevou zraněný. »Ticho, ani hnout!« okřikl jej přítomný zřízenec. »Náš pan profesor to přece musí vědět líp!«

Druhá ordinace K profesoru chirurgie Arnoldu Jiráskovi se dostavila do jeho soukromé ordinace pacientka v nejlepších letech. Byla výřečná, zeširoka popisovala do nejmenších nuancí své obtíže i všechny souvislosti, kdy a jak, či za jakých okolností se dostavují. Profesor Jirásek poslouchal. Když to trvalo již hodně dlouho a nemocná nevypadala na to, že by své dramatické líčení chtěla brzy ukončit, podíval se netrpělivě na hodinky, zdvihl prst a pacientku přerušil. »Milostivá paní, já už diagnózu mám. Chcete-li však ještě mluvit dále, upozorňuji vás, že od této chvíle začíná další, druhá ordinace.«

%

V přítomnosti nemocného nemluv Profesor Arnold Jirásek pečlivě dbal na to, aby se před pacienty o vizitě nikdy nemluvilo o závažném onemocnění tak, aby tomu mohli rozumět, a tak latina, byť i více méně modifikovaná, nebyla na klinice vzácným jevem. Jednou při velké vizitě přišel profesor s celým svým průvodem, se všemi docenty, asistenty, sekundáři, hosty i mediky k pacientovi, jehož stav byl prognosticky beznadějný, pacient byl však ještě při vědomí. Profesor si nechal předložit veškerou dokumentaci, a jelikož případ byl vědecky nesmírně zajímavý, nechtěl si nechat ujít přesný výsledek patologicko-anatomické verifikace. Obrátil se tedy k ošetřujícímu docentu Knoblochovi, zdvihl prst a pronesl památnou větu: »Si fuerit exitus... vy sám na pitvu...«

Jirásek nekompromisní K profesoru Arnoldu Jiráskovi přišel na rigorózní zkoušku z chirurgie postarší medik. Bylo to v roce 1946, medik začal studovat již před válkou, uzavřením vysokých škol za okupace bylo jeho studium přerušeno, do nového studijního tempa se náležitě nedostal, a tak jeho vědomosti z obecné i speciální chirurgie byly velmi chatrné, ba možno říci skoro nulové. Profesor Jirásek byl examinátor přísný. Jiný adept by už dávno letěl, ale zde se profesorovi zželelo letitého studenta, a tak mu dal ještě další otázku. A zase nic. »Prosím vás, co jste dělal celou válku?« Medik zapřel svou veškerou činnost v laboratoři jisté nemocnice a pokoušel se zachránit situaci předstíranými válečnými zásluhami: »Bojoval jsem jako partyzán a zabíjel jsem Němce.« »No, to bylo od vás chvályhodné,« podotkl zkoušející. »Ale Čechy vás zabíjet nenechám. Přijďte ke zkoušce znovu za čtvrt roku.«

&

Jirásek muzikant Kromě své chirurgie miloval profesor Jirásek také muziku. A nejen pasivně, byl sám i výborný houslista. Někdy si pozval dokonce i některé pražské profesionální umělce a hrál s nimi smyčcová kvarteta. Jejich úrovně však samozřejmě přece jen nedosahoval, a to byl kámen úrazu. Jirásek, typický perfekcionista, který neuznával v ničem žádné diletantství a kterého uspokojilo jen to nejdokonalejší, si smutně stěžoval: »Oni chtějí, aby to bylo bez chyby a abych cvičil několik hodin denně. To já nemohu, pak jim to kazím a nemám z toho žádný požitek.« A tak přece jenom raději hrál s amatéry.

Jirásek a Jirásek Profesor Arnold Jirásek kdysi podlehl naléhání jakýchsi svých vzdálených příbuzných a napsal svému synovci z pátého kolena doporučující dopis. Bylo to sice proti jeho zásadám, ale odmítnout tuto prosbu tetičce nebylo možné. Napsal tedy stručných pár řádek a podepsal se A. Jirásek. Mladý protekční muž doručil doporučení příslušnému sekčnímu šéfovi úřadu, kde se ucházel o přijetí, ten si dopis přečetl a pak jej komentoval: »To by jeden neřekl. Takový spisovatel, a tak strašně škrábe.«

Jubilejní sborník Akademik Jirásek měl kulaté jubileum. Byla velká oslava, řada jeho žáků a i jiných chirurgů napsala na jeho počest odborné práce, z nich pak udělali sborník, který byl panu profesorovi v jubilejní den slavnostně předán. Profesor Jirásek si sborník zběžně prohlédl, a teprve po odchodu všech slavnostních hostí ho vzal opět do ruky. Potěžkal ho, začal v něm listovat, a pak se obrá-

'

til ke svým blízkým: »No, teď mi to bude trvat rok, než všechny ty omyly a chyby vyvrátím.«

Jirásek, jak ho neznáme Arnold Jirásek měl na klinice dlouhá léta vrchní sestru Karen, která v intencích svého šéfa zvládala veškerý provoz kliniky, pokud se týkalo práce středního zdravotnického personálu. Profesor Jirásek, i když chtěl vědět o všem, nebyl potom obtěžován a zdržován řešením drobných problémů sesterské práce. Jednou mu povídá docent Karel Mathon, tehdy neurologický konziliář chirurgické kliniky: »Pane profesore, ta vaše vrchní sestra, to je poklad, té si važte, ta vám ušetří moc práce...« Ale veliký Arnold ho přerušil: »Nemyslete si, pane docente, ono to není tak jednoduché. Ona mě také dost ujařmuje.«

Fotograf Rigoróza u profesora Arnolda Jiráska byla vždy velmi těžká. Každý medik si je dobře pamatoval, ať již uspěl, či nikoli. Zkoušelo se veřejně, před jinými posluchači, a k úspěchu byly nutné nejen široké a hluboké vědomosti a také trochu toho válečnického štěstí, ale i vybroušené a taktní chování k pacientovi, který byl při zkoušce vyšetřován. Jednou při zkoušce byl vyzván k vyšetření pilný, snaživý student, který však nebyl moc ostřílený a jevil značnou rozpačitost a neobratnost při takových příležitostech. Přihlížející posluchači ve vysokém amfiteátru chirurgické posluchárny strnuli. Tušili neštěstí. Na čele studenta se perlil pot, na profesorově čele vyskákaly vrásky. Tu přišel příkaz: »Vyšetřete prostatu!« Kandidát si vyžádal od asistentky rukavici, potřel prst



vazelínou a rozpačitě se zastavil před vyšetřovacím stolem, na němž ležel pod pokrývkou pacient. Profesor Jirásek s očekáváním sledoval, jak se student zhostí tohoto poněkud delikátního úkolu vyšetřit prostatu konečníkem. Student se zoufale rozhlédl, vzdychl a najednou dospěl k rozhodnutí. Nadzvedl pokrývku nemocného, skryl se do půli těla pod ní a takto vskrytu zřejmě vyšetřoval. Všichni přítomní ztuhli zděšením. Jen profesor Jirásek nehnul brvou. Trvalo to několik minut. Kandidát, stále skryt pod pokrývkou, vyšetřoval. Pak si dal Jirásek levou ruku v bok a se širokým gestem pronesl k auditoriu: »On tam snad fotografuje. Až skončí, řekněte mu, ať nechá medicíny.« Otočil se a opustil posluchárnu. Nešťastný student však druhý den na vyhlášce na děkanátu zjistil, že ono slavné rigorózum přece jen udělal.

Jiráskovy jazykové modifikace Profesor Arnold Jirásek používal zhusta v řeči některé osobité vazby nebo slova. Mezi nejpopulárnější patřilo jiráskovské »stanoviště« a »hlediště«: »...z mého stanoviště.., dle hlediště chirurgova...« atd. Dermatolog profesor František Šamberger nebyl tímto neobvyklým významem oněch termínů nadšen a v diskusi prohlásil: »Nemohu rozhodně souhlasit se způsobem, jakým profesor Jirásek používá slova stanoviště a hlediště. Do dob před Jiráskem mohli míti dva fiakristé jedno stanoviště a různá stanoviska. Od dob Jiráskových tato různost již možná není.«

Pevnost a zásadovost Profesor Jirásek se vždy honosil svým pevným zásadovým postojem: »U mne neexistuje žádná protekce.« Jen někdy v kruhu svých důvěrných přátel připustil: »…a když už, tak musí být moc veliká.«



Jiráskovy bonmoty Profesor Jirásek prošpikovával často své přednášky různými sarkastickými poznámkami, adresovanými jak kolegům lékařům, zvláště pak ostatním chirurgům, tak i pacientům. Medici si je s oblibou zapisovali. Zde je několik z nich: • Operuje-li se pacient s hematemezí bez jisté diagnózy žaludečního vředu, může to vést k tomu, že chirurg má sice hrdou trofej – žaludek – na misce, ale pacient krvácí dále. • Dříve platívalo pravidlo: velký chirurg, velký řez. Někdy potom vidíme na pacientovi, že na něm pracovali samí velcí chirurgové. • Když se to radikálně nevyřízne, vznikne nová píštěl, která směle může nést jméno ošetřujícího chirurga. • Nesprávné diagnózy neuralgie trigeminu vedou k po výčitkách volajícím bezzubým čelistem. • Artritida kloubu temporomandibulárního přichází někdy i po různých přátelských projevech. • Ischias dokáže udělat z nezkrotného individua člověka ušlápnutého osudem. • Lékař u furunklu řekne vyříznout, pacient však přece jen zkusí cibuli. • Kde je v nemocnici jaký otvor, tam prolézají od rána návštěvy. • Někdy vidíme místo dítěte výtvor zvrácené péče rodičů.

Pozor na čárky MUDr. Andrej Leňo, působící později ve Východoslovenském kraji, byl za války na chirurgickém oddělení pražské Všeobecné fakultní nemocnice, kde vládl velký Arnold Jirásek. Dr. Leňovi se stále nějak nedařilo prosadit svou osobnost a uplatnit své schopnosti, a stěžoval si utrápeným hlasem svým kolegům: »Já nevím, co proti mně starej

má, s ničím není spokojený, pořád mě jen stírá, já už nevím, co mám dělat, abych se zavděčil.« »Musíš vystupovat energicky,« radil mu pozdější profesor Niederle. »Musíš si předem připravit o pacientovi všechny údaje, přehledně si je uspořádat, a pak to při vizitě přednést přesně formulované, bez zadrhávání, jasně a stručně, ale s důrazem. Pak bude Arnold spokojený, uvidíš.« MUDr. Leňo tedy dle návodu svého kolegy vše pečlivě nastudoval, připravil si řeč a těšil se, jak šéfa oslní. Celá velká vizita došla k jeho lůžkům. Profesor v čele své suity se zastavil u hlavy postele, zaklepal a čekal. A dr. Leňo s patřičným patosem pohotově spustil: »U tohoto pacienta jsem provedl punkci abscedované uzliny.« Pak pokročil k nočnímu stolku, vytáhl energicky zkumavku s nažloutlou tekutinou a pevným hlasem, ale bez náznaku intonace, pronesl větu, v níž nebylo zřejmé, kam patří čárky kolem oslovení. A tak celý kordon velké vizit y strnul zděšením, když dr. Leňo s odhodlaným pohledem a s důrazem na každém slově prohlásil: »Zde je smrdutý pane profesore punktát.«

Zdvořilý za každou cenu Chirurgického kongresu v Kodani se v roce 1965 zúčastnila celá skupina význačných českých chirurgů: akademici Arnold Jirásek, Jiří Diviš a Zdeněk Kunc, profesor Vladislav Rapant a profesor Bohumil Špaček. Před odletem seděli v restauraci na letišti a popíjeli kávu. Při vzrušené chirurgické debatě zavadil nějak akademik Kunc o rukověť džezvy, ta se vymrštila tak nešťastně, že se obsah vylil na světlé šaty akademika Diviše, trochu i na šaty akademika Kunce. Diviš zachoval ledový klid. Omyli se, osušili, odlétli. V Kodani servírovali první oběd. Na stole mísa s rajskou polévkou. Tentokrát zaúřadoval profesor Špaček a zase tak nešťastně, že převrhl mísu právě na akademika Diviše.

!

I teď zůstal Diviš klidný. Pouze se podíval na své již dvakrát znečištěné šaty a poznamenal: »Asi si je budu muset dát vyčistit. Jen prosím, abych již napříště nebyl obsluhován.«

Nezviklatelný Před druhou světovou válkou byla pražská II. chirurgická klinika umístěna v Podolském sanatoriu. Přednostou byl profesor MUDr. Jiří Diviš, pozdější akademik. Profesor Diviš učil mediky a neustále jim zdůrazňoval nezbytnost vyšetření per rectum při náhlých příhodách břišních. Speciálně kladl na toto vyšetření důraz při podezření na zánět slepého střeva, kde se takto může zjistit i bolestivost peritonea v Douglasově prostoru. Jednou to v posluchárně i demonstroval. Nechal přivézt pacienta přijatého s podezřením na apendicitidu. Poučil jej, aby se nestyděl a nebál se říci, kde ho to bolí. Jakékoliv zastírání bolesti je zbytečné a mohlo by vést i k mylné diagnóze. Pak si navlékl rukavici, natřel si prst vazelínou a jemně, jak to jen Diviš uměl, jej zavedl nemocnému do konečníku. »Bolí to?« »Nebolí, pane profesore.« Diviš zamířil prstem ke slepému střevu: »A teď to bolí?« »Nebolí, pane profesore, opravdu nebolí.« Profesor trochu protáhl obličej, pak zahýbal prstem všemi směry. »A máte při tom aspoň nepříjemný pocit?« »Ani ne, pane profesore, spíš příjemný.«

Divišovo ocenění Profesor chirurgie pražské lékařské fakulty MUDr. František Řehák, ještě jako mladý lékař na Divišově klinice, onemocněl těžší enteritidou. Pro výraznou dehydrataci byl přijat na svou mateřskou kliniku. Službu konající

"

kolega MUDr. Š. jej chtěl zavodnit, a tak mu hned zavedl infuzi 20% glukózy. Jak se to už u doktorů stává, smůla je smůla, a v místě infuze se na ruce dr. Řeháka objevila tromboflebitida. Druhý den o velké vizitě to bylo referováno profesoru Divišovi. Pan profesor prohlédl poničeného mladého kolegu, pokýval hlavou a pak pronesl památný komentář: »Když je člověk prázdný jak plechový Kristuspán, tak dokáže všelicos.«

Replika Na pražské I. chirurgické klinice ležel pacient s úspěšně odoperovanými močovými kameny. Měl být již co nevidět propuštěn. Při velké vizitě upozorňoval asistent MUDr. Fantiš profesora MUDr. Josefa Pavrovského před vstupem do pokoje, že ten pan Rosol, co je po operaci močových kamenů, je známý sňatkový podvodník. Profesor Pavrovský přistoupil k lůžku nemocného, usmál se na něj a řekl: »Tak, pane Rosol, zítra už půjdete domů. Ale ještě nějakou dobu se musíte šetřit, žádný alkohol, žádné flámování, no, slyšel jsem o vás, že jste na slečny.« Pan Rosol se rozzářil, vycenil své zlaté zuby a vděčně odpověděl: »Děkuju, pane profesore, moc za všechno děkuju. No jo, s těmi slečnami máte pravdu, ale já jsem to o vás slyšel také.«

Důležité vlastnosti úspěšného chirurga Již ze starších dob platí o velkých mistrech chirurgie aforismus neznámého autora, že úspěšný chirurg musí mít srdce lva, oko jestřába a jemné ruce ženy. Našemu přednostovi první chirurgické kliniky, profesoru Pavrovskému, je přisuzována modifikace tohoto úsloví:

#

Velký chirurg musí mít nos Cyranův, aby diagnózu vycítil již na dálku, ruce kasaře a nadledvinky býka.

Medicínská nezbytnost Psaní na stroji je prakticky nepostradatelnou součástí práce lékaře a tvoří značnou část jeho pracovní náplně. I když se tomuto umění na lékařských fakultách nevyučuje, musí si je každý lékař rychle osvojit. Jsou však jedinci, kterým je tato schopnost upřena a kteří se psát na stroji nikdy pořádně nenaučí. Píší, jak se říká, stylem kdo hledá, ten najde. K nim patřil i vynikající chirurg MUDr. Václav Šimon, kdysi sekundární lékař kolínské chirurgie, posléze profesor na pražské chirurgické klinice. Jednou na chirurgickém sále cosi operovali. Operace skončila, lékaři se svlékli, a tu se najednou ozvalo po celém patře široko daleko se rozléhající volání: »Pavlóóó!!!« Vyděšená vrchní sestra Pavla přiletí na operační sál, už předem ji jímá hrůza, co se asi stalo, co některá z jejích sester snad prošvihla. A dr. Šimon se zoufalstvím v očích nešťastně žebroní nad psacím strojem: »Pavlo, prosím vás, ukažte mi, kde je na téhle zatracené mašině Ř, nebo ten protokol nikdy nenapíšu.«

Společenský vždy a všude Na pražské chirurgické klinice profesora Baláše ležel vážený prominentní pacient, generální ředitel jistého stavebního podniku, který mimo jiné zajišťoval i současnou přestavbu či adaptace na klinice. Asistent MUDr. Václav Šimon jej měl právě na vyšetřovně a vyšetřoval jej per rectum. Pacient byl v typické poloze, na všech čtyřech. Do místnosti vešla docentka Marie Pešková.

$

Mladý asistent chtěl dodržet formu společenského chování, a tak pacienta i v této pozici představoval: »Marie, dovol, abych ti představil soudruha generálního ředitele XY.« Docentka Pešková při pohledu na úctyhodnou hýžďovou krajinu generálního ředitele jen s velkými obtížemi zachovala vážnou tvář. Ale generální ředitel situaci zvládl. Počkal, až asistent Šimon dokončí vyšetřování, slezl ze stolu, natáhl si kalhoty a pak se uklonil docentce Peškové: »Dovolte, abych se vám představil i z té druhé strany.«

Tamponáda srdeční U docenta MUDr. Františka Řeháka, pozdějšího profesora na III. chirurgické klinice pražské lékařské fakulty, skládal rigorózní zkoušku medik neoplývající přílišnými vědomostmi. V rozhovoru se dostali i na některé aspekty kardiochirurgie, což byla zamilovaná oblast pana docenta, na poruchy koronárních cév a pak i na termín tamponáda srdeční. Z vágních odpovědí studenta bylo vidět, že mu tento termín není zcela jasný. (Pozn. pro nelékaře: tamponáda je stav, při němž dojde k zalití osrdečníkového vaku krví a takto »utlačené srdce« se obvykle zastaví.) Docent Řehák se rozhorlil: »Tak prosím vás, co je to tedy ta srdeční tamponáda?« »Srdeční tamponáda je, když se dá, pane docente, studený tampon na srdce.« Pan docent to pak komentoval svému asistentovi: »Já jsem si pak málem musel dát studený tampon na srdce sám.«

%

Biologická záhada Na ambulanci pražské chirurgické kliniky profesora MUDr. Miroslava Zemana přišel pacient s ošklivě vyhlížejícím úrazem ruky. Spadlo mu na ni těžké kladivo. Asistent na ambulanci chtěl ukázat medikům správný postup ošetření, ruku nechal nejdříve zrentgenovat, naštěstí nebyla porušena žádná kost, pak sterilně ošetřil povrchové zranění, ruku ovázal a pacienta propustil. Studentům řekl: »Ten měl zatracené štěstí. Tohle se spraví dobře, jen pár týdnů tam bude mít štěnici... Máte k tomu nějaký dotaz?« Jedna medička zvedla ruku: »A jak se tam ta štěnice dostane?«

Ve svatém nadšení Zakladatel české plastické chirurgie akademik MUDr. František Burian byl zapálený nadšenec pro svou práci. Kromě toho, že byl skvělý chirurg, byl i výborný kreslíř. Před každou operací si prováděl série náčrtků nebo skic, vše na vysoké profesionální úrovni. A rád skicoval i podle slavných modelů. Při své první cestě do Paříže navštívil samozřejmě i Louvre. A pochopitelně se svým skicářem. Zastavil se u jedné z nejslavnějších skulptur zdejší galerie, Venuše z Mélu. A ve svatém nadšení vytáhl i svůj skicář a začal kreslit. S tím se ale nespokojil, vylezl i na podstavec sochy a před ustrnulými zraky návštěvníků jí začal přeměřovat nos, ústa, ramena, ňadra i ty níže ležící krásné partie a pak tužkou do skicáře kreslil slavné křivky ženské krásy. Ale to byl malér! Dva opodál postávající dozorci po sobě koukli, něco si zašeptali, přiskočili k podivnému návštěvníkovi, uchopili ho v podpaží a vlekli do kanceláře. Marné byly všechny protesty.

&

A teprve tam pan profesor vše vysvětlil a ukázalo se, že to není žádný úchylný maniak, ale plastický chirurg. Ředitel galerie se omluvil, pan profesor také. A nakonec bylo panu profesorovi dovoleno, že může po skončení návštěvních hodin zůstat v budově a může si přeměřovat a skicovat sochy, jak bude chtít.

Není nad výkonnost V dobách, kdy byla ve zdravotnictví nejdůležitějšími ukazateli čísla a zase jen čísla, konala se v OÚNZ Praha 10 schůze. Referent vyzdvihoval vynikající výkony některých obvodních lékařů, kteří dokáží za dopoledne vyšetřit sto až sto dvacet pacientů, v ojedinělých rekordních případech i sto padesát, a vyzval k následování. Všichni přítomní, včetně řady primářů Vinohradské nemocnice, koukali značně znechuceně. Pak se přihlásil akademik František Burian. Podíval se na referenta přes své brejličky a svým neodolatelným suchým způsobem pronesl: »To musí být opravdu vynikající výkonnost. To já, kdybych vyšetřoval jenom per rectum, tak než bych tu dírku našel a strčil tam prst, a nic jiného už nedělal, tak bych těch sto padesát pacientů za den, neřku-li za půl dne, neudělal.« A za hrobového ticha byla celá záležitost smetena ze stolu.

Prevence Na klinice plastické chirurgie, která tehdy sídlila v Legerově ulici, měli na oddělení pro léčení popálenin pacienta, chronického alkoholika. Na oddělení samozřejmě alkohol nedostával a najednou u něj propukly abstinenční příznaky. Začal být agresivní a zuřil. Čtyři sestry a lékařka se ho marně pokoušely zvládnout. Poničil zařízení, zranil dvě zdravotní sestry, zkrátka nadělal na oddělení paseku.

'

Jedna sestra volala ihned na VB, druhá pro záchranku, aby zařídila převoz do psychiatrické léčebny, paní doktorka na jinou pohotovost, ti zase přivolali hasiče, a najednou se sjelo asi dvacet lidí. Na oddělení, kde vzhledem k povaze popálenin musí být zvláště přísná sterilita, téměř absolutní asepse, kde se důsledně dbá na převlékání a přezouvání, se najednou objevily celé zástupy: lidé od záchranek, policisté, hasiči, ti všichni dupali v botách po oddělení a krotili pacienta v alkoholickém abstinenčním raptu, než ho odvezli na uzavřené psychiatrické oddělení. Paní doktorka volala i profesora Buriana, šéfa kliniky. Když viděl tu spoušť, povzdychl si: »Teď nám dá nejmíň čtrnáct dní práci, než to dáme zase do pořádku.« Pak se obrátil k vrchní sestře: »Opatřete nějaký alkohol, ať je tady dostatečná zásoba, aby nás příště něco podobného nezaskočilo.«

Slyšel, co neměl Akademik Burian ve vyšším věku silně nedoslýchal. Jeho asistenti to věděli a při operacích, které pan profesor prováděl, se polohlasem bavili, někdy i kriticky komentovali práci operatéra, používajíce k tomu i značně nespisovného slovníku. Jednou si však profesor Burian vzal naslouchací přístroj do ucha. Páni lékaři si toho nevšimli, a tak opět začali: »Sakra, ten starej nás honí, už takhle ráno v sedm, kdyby radši seděl na zadku,« a podobně. Najednou zdvihl Burian prst a varovně napomínal: »Já všechno slyším, já všechno slyším!«

Co je to polakisurie? U profesora chirurgie MUDr. Emericha Poláka v Praze na Vinohradech skládala rigorózní zkoušku medička,

!

o níž se na fakultě říkalo, že na výsledku jejích zkoušek mají maximální zásluhu její minimální minisukně. Zkouška však nešla. Brzy bylo zřejmé, že slečně nejsou jasné nejen příčiny častého močení, ale snad i sám pojem polakisurie (polakisurie – časté močení). »No, slečno,« podivil se examinátor, »co je to tedy ta polakisurie?« Slečna vrhla na pana profesora obdivný pohled, který měla připravený pro pány tvorstva, a s předstíranou nesmělostí zaševelila: »Polakisurie je onemocnění močového ústrojí, které se operativně léčí metodou pana profesora Poláka.« A tu ani výstavní minisukně nepomohla.

Imperativní a impertinentní Při zkoušce z chirurgie u profesora MUDr. Poláka vykládala medička o zánětu močového měchýře. Místo termínu imperativní močení (což znamená neovladatelnou potřebu močit) použila slova jiná: »Pacient má často i impertinentní močení.« »Cože?« zarazil ji zkoušející. Myslel si, že se přeslechl, nebo že se dívka přeřekla. »Pacient má impertinentní močení,« trvala studentka na svém. »Dovolte slečno, abych vám dal imperativní otázku: Co jste měla z latiny u profesora Kábrta?«

Lékař a spisovatel Chirurg Vinohradské nemocnice MUDr. Jiří Verner byl též úspěšný dramatik. Mimo jiné byl i autorem komedie U pokladny stál, kterou na divadle a pak ve filmu proslavil Vlasta Burian. Když napsal doktor Verner svou první komedii Císařův dvojník, navštívila ho v nemocnici mladá pacientka, která zjistila, že právě on je autorem oné divadelní

!

hry. Plna obdivu mu řekla: »Pane doktore, to jsem vůbec netušila, že také píšete divadelní hry.« Doktor Verner byl trochu v rozpacích. Se skromným úsměvem odpověděl: »Ale slečno, to jen když mám dlouhou chvíli, abych zabil čas.« »Zabil čas?« zvolala slečna udiveně, »to máte tak málo pacientů? Mám vám nějaké své známé přivést?«

Chirurgická indikace Na chodbě chirurgické kliniky ve Vinohradské nemocnici družně debatovali MUDr. Vondra, tehdejší primář stomatologie, a MUDr. Telecký, asistent chirurgické kliniky. Chodba je dlouhá, je tam průvan. Po chodbě kráčela ladným krokem elegantní, mírně korpulentní dáma, oblečená dle nejnovější pařížské módy. Prošla kolem diskutujících lékařů, otevřela dveře a vznešeně, aniž by se starala o zavírání, prošla dál. No samozřejmě, průvan udělal své a dveře se zabouchly s tak výrazným prásknutím, že se div nevysypaly tabulky. Oba lékaři se po sobě s úsměvem podívali a pokračovali v rozhovoru. Za chvíli se ona dáma vrací zpět. Opět nechá dveře otevřené a opět mohutná rána, ještě znásobená akustikou celé chodby. Návštěvnice kráčí ladně k oběma lékařům. Tu dr. Telecký poodstoupí a ptá se jí zdvořile: »Milostivá paní, vy jste se sem přišla objednat na operaci?« Paní je polichocena a poněkud v rozpacích: »Ale ne, já jsem jenom přišla na návštěvu za panem XY.« »Och, pardon,« pokračuje s ledově vážnou tváří lékař, »já jenom myslel, že jste si sem přišla nechat vyoperovat tu voj, co máte vzadu.«

!

Nedůvěřivá Na chirurgické klinice Vinohradské nemocnice operoval MUDr. Telecký štítnou žlázu. Pacient je při této operaci při vědomí a operatér se během výkonu přesvědčuje o neporušené funkci bloudivého nervu, který probíhá v bezprostřední blízkosti štítné žlázy a inervuje vazy hlasové. I vyzval operatér pacientku: »Řekněte Praha!« Pacientka nic. »No tak, řekněte Praha,« naléhal už chirurg s netrpělivostí. Pacientce to bylo směšné, či si myslela, že si z ní chirurg dělá legraci, tak jenom nesměle zaševelila: »A nač?« Tu ztratil lékař trpělivost: »Tak řekněte třeba prdel, mně je to jedno, ale to rr tam chci slyšet!«

Ani nemukl Slavný herec Národního divadla Saša Rašilov jen zřídka ztrácel svou dobrou náladu. Jednou však přišel na chirurgickou kliniku celý zkroušený. Žádný úsměv, žádné vtipkování, s bolestným výrazem ve tváři se držel za levou ruku. Upadl na ni a moc ho to bolelo. Lékař na ambulanci jej hned prohlédl a nechal zrentgenovat. Naštěstí nešlo o frakturu, bylo to jen vymknutí. Ale ruka musela stejně bezpodmínečně do sádry. Lékař nechtěl žádné Mistrovy řeči a pokusy o smlouvání ani slyšet. Tak se pacient poslušně odebral na sádrovnu, věděl, že na nějakou dobu je s hraním konec. Po chvíli se vrátil se zavázanou pravou rukou a podával ji při loučení lékaři. Ošetřující chirurg ho však uchopil za levou a energicky mu s ní potřásl: »Teď musíte, Mistře, nějakou dobu podávat levou.« Rašilov však zařval a s bolestnou grimasou ucukl. Lékař se zatvářil udiveně: »Co vás, Mistře, zabolelo?«

!!

»No přece ta ruka, vždyť ji mám vymknutou.« Chirurg ztuhl: »Vy máte vymknuté obě?« »Ne, jen tu levou.« »Tak proč vám zasádrovali tu pravou?« »Copak já vím? Já to přece nedělal!« »A proč jste neřekl, že vám sádrují tu zdravou?« »Copak tady se smí něco říct? To bylo pořád: nemluvte zbytečně, nechte nás pracovat... Tak radši mlčím. Mně to bylo sice divné, ale myslel jsem si, že je to nějaká nová metoda, že třeba nechcete zasádrovat tu nemocnou, aby do ní třeba šla dobře krev a mohla se lépe hojit. A protože musí být vidět, že jste se mnou něco udělali, tak sádrujete tu zdravou...« Lékař se zamračil, Mistr šel pro jistotu znovu na rentgen, pak mu byla z pravé ruky sádra sejmuta a do sádry šla tentokrát levá.

Werich po operaci Jan Werich, ač dost nemocný, byl značně neukázněný pacient. Z mnoha svých lékařů měl moc rád doktora Zítka z nemocnice Na Františku, protože ten mu údajně v ničem neodporoval a vždycky ho vytáhl z nejhoršího, když se Werich předávkoval svými medikamenty. Jednou mu operoval žaludek profesor Bohumil Špaček. Po operaci trochu zlobilo srdíčko, a tak byl Jan Werich na resuscitačním oddělení. Jenže po dvou dnech Werich zmizel. Byl totiž čtvrtek, a to byl den, kdy obvykle hrál karty v Čínské restauraci. Když zděšený profesor Špaček zjistil Werichovu nepřítomnost, volal jeho manželce, paní Zdence, zda neví, kde by mohl manžel být. »Vím, pane profesore, je v Čínské restauraci na pekingské kachně.« Pan profesor se nezmohl na odpověď.

!"

Zbytková dieta Po komplikované břišní operaci doporučil pražský chirurg MUDr. Josef Doležal při propouštění pacienta domů jeho manželce, aby nemocnému pro zlepšení funkce zažívacích orgánů dávala ještě několik týdnů zbytkovou dietu. Při kontrole za měsíc však pacient nejevil známky očekávaného zlepšení zdravotního stavu. »Dodržuje pacient opravdu tu dietu, jak jsem vám doporučil?« zeptal se chirurg podezíravě manželky. »Jistěže, pane doktore,« ujistila jej manželka. »Dostává všechny zbytky od jídla. Každý den, opravdu!«

Spolehlivý Profesor MUDr. Bohuslav Niederle měl kdysi odcestovat na nějaký sjezd do Bratislavy. Paní sekretářka měla zavolat taxislužbu a objednat vůz na 17.30. K hovoru se nachomýtl dr. Rudolf Holubec a hned se nabídl: »Já vás, pane docente, svezu, neobjednávejte taxík, na ty není spolehnutí, přijedou třeba pozdě a bude malér…« Profesor Niederle má své zkušenosti: »Holubče, já vás znám. Přijedete opravdu včas? Nejpozději v 17.35 byste u mne musel být. Vlak jede v 17.59. Budete tam? Můžu s tím počítat?« »Spolehněte se, pane profesore, samozřejmě přijedu včas.« A opravdu. V 17.35 zastavila Holubcova stará tatřička před domem. Dr. Holubec ani nevypnul motor, aby se pak nezdržoval se startováním, a vyběhl rychle nahoru. Svého šéfa potkal již na schodech s kufrem v ruce. »No, to jsem rád, Holubče, že jste byl výjimečně dochvilný, tak jdeme.« Dr. Holubec se chopil kufru, naložil ho do vozu, primář se usadil a šofér zařadil rychlost a chystal se vyjet.

!#

Vtom tatřička začala: papapa papa papa, a zmlkla docela. Zneklidněný šofér otočil klíčkem. Nic. »Holubče, člověče nešťastná, máte tam benzín?« »Já se hned podívám, pane profesore.« Zvedl kapotu, otevřel nádrž a viděl – úplné sucho!! »Já ho ihned opatřím, pane profesore!« a odběhl hledat nejbližší garáž nebo pumpu. »Dělejte, jede mi to v 17.59,« volá za ním zoufale jeho šéf. Chvíle plynou. Udýchaný sekundář se vrací s lahví benzínu v ruce. S radostným, byť uštvaným pohledem už z dálky volá: »Už ho mám, pane profesore, už jedem!« Když přišel k autu, bylo prázdné. Primář mezitím chytil okolojedoucí taxi a vzdal se dalších služeb svého žáka.

Nespravedlnost Na chirurgii byla přijata mladá pacientka s varikózním komplexem na dolních končetinách. Byla velká vizita. Profesor Niederle tuto pacientku neviděl při příjmu, a tak si ji chtěl vyšetřit, aby rozhodl o případné operaci. »Postavte se, mladá paní!« Paní dobře nepochopila a místo na zem se postavila na lůžko. Jak tak byla oblečená pouze v chirurgickém empíru, objevila se ve výši hlav stojících lékařů gluteální krajina vskutku impozantní. Gluteální krajina překonávající svými rozměry vysoko běžnou normu. Dr. Otto Mandl v pozadí se neudržel a vydechl, sice tiše, ale slyšitelně: »Panebože, a to všechno pro jednoho.«

Nová léčba cholecystitidy Paní Nováková měla frakturu páteře. Byla uložena na chirurgické oddělení profesora Niederleho, pečlivě

!$

vypodložena, a byl jí nařízen absolutní klid. Po patřičné době rozhodl přednosta oddělení, že pacientka patří do korzetu, a pověřil ošetřujícího lékaře dr. Mandla, aby to provedl. Ten se k tomu po dva dny nemohl dostat, teprve další den v noci, před velkou vizitou, si s hrůzou uvědomil hrozící kravál, kdyby nebylo splněno přednostovo nařízení. Ráno neobvykle brzy vstal, zašel na sádrovnu a poslal zřízence pro paní Novákovou. Chvíli netrpělivě čekal, a jelikož zřízenci to trvalo poněkud déle, poslal za ním sestru, aby věc urychlil. Konečně se brumlající zřízenec objevil: »Tak tady máte paní Novákovou, ale tak brzy ráno, kdo to jakživ slyšel...« MUDr. Mandl se ve velkém spěchu pustil do práce a rychle přiložil výstavní korzet, aby byl do vizity hotov. Pacientku odeslal na pokoj a spokojeně si oddychl. Velká vizita. Přednosta přijde k pacientce Novákové s frakturou páteře a spustí: »Jak to, že nemá korzet? Vždyť jsem vám jasně říkal, abyste jej zhotovil.« »Já jsem ten korzet přece dělal!« zní překvapená odpověď. »Ano?« Přednosta odhrne deku – a opravdu, korzet nikde. »Tak se podívejte! Přijďte potom za mnou.« Vizita pokračuje. Na dalším pokoji leží pod tabulkou s diagnózou »cholecystitis acuta« paní Nováková číslo dvě. V sádrovém korzetu. A hned se ptá přednosty: »Pane profesore, proč mi dali ten korzet? Ráno pro mě přijel zřízenec, nic mi nevysvětlil, pan doktor taky neměl čas… Nemám ještě něco s páteří?« Profesorovi Niederlemu to došlo. Nedal na sobě nic znát a pacientce přesvědčivě vysvětlil: »To je pokus o novou léčbu žlučníkových zánětů. Vyžaduje to úplnou imobilizaci, úplný klid na několik dní.« Pak se obrátil stranou k dr. Mandlovi a mezi zuby procedil: »Pozítří jí to sundejte!«

!%

Dlouhodobá perspektiva Mladý lékař, budeme jej jmenovat třeba Voříšek, měl to štěstí, že se dostal hned po promoci na chirurgickou kliniku profesora Niederleho. Byl to ambiciózní mladý muž, který měl velkou touhu co nevidět vyniknout a stát se velkým chirurgem. Drobné práce na oddělení, které byly jeho povinností jakožto začínajícího sekundáře, nemohly uspokojit jeho ctižádost, a tak se stále vyptával kolegů, jak by nejlépe získal přízeň pana profesora, aby ho nechal dělat něco většího. A tu mu jeden z asistentů řekl: »Podívej se, už jsi tu nějakou dobu, profesor si nepotrpí na všelijaké to obcházení, tak si mu přímo řekni, až se bude sestavovat operační program, o nějakou tu operaci.« Tak tedy ano. Při nejbližším vypisování operačního programu stál mezi čekajícími asistenty a sekundáři i mladý dr. Voříšek. Na řadě byl pacient s velice komplikovanou břišní operací, kterou chtěl původně provést sám profesor. Chystal se však někam na chirurgický kongres, a tak se rozhlédl po svých zkušených asistentech, komu by tento výkon svěřil. Tu viděl MUDr. Voříšek svou šanci. Vyrazil ze zadních pozic a vyhrkl na konsternovaného pana profesora k zděšení všech přítomných: »Šéfe, svěřte to mně, já bych to udělal.« Zavládlo hluboké, téměř hmatatelné ticho. I pohotovému panu profesorovi Niederlemu chvíli trvalo, než se vzpamatoval. Pak však ubezpečil mladého kolegu klidným, vyrovnaným hlasem: »Výborně, počítám s vámi. Přihlaste se za deset let.«

Chirurgická taktika Na motolské chirurgické klinice za vlády profesora Niederleho musel být dokonalý pořádek. Pan profesor vše řídil pevnou rukou, jen málokteré drobné opomenutí ušlo jeho bdělým očím. To se pak vždy sneslo pravé chi-

!&

rurgické hromobití a teprve pak nastalo opět krásné, klidné ovzduší – jako po bouřce. Pořádek ale být musel. Bylo před velkou vizitou. Všechno uklizeno, pacienti vymydlení, stolky uklizené, na polštářích a dekách ani záhyb. Podlaha jako sklo. Na inspekčním pokoji se tísní mírně nervózní asistenti i sekundáři a čekají na příchod pana profesora. Mezi nimi i MUDr. Jiří Kubíček, internista, který si v tu dobu na chirurgii odbýval povinnou praxi. Těsně před vizitou se přiřítí starší asistent MUDr. Sudek: »Tak co, Kubíčku, máte všechno v pořádku?« »Mám, pane asistente.« »Všechny výsledky připraveny?« »Ano, pane asistente.« »Chorobopisy z těch včerejších příjmů doplněny?« »Ano, pane asistente.« »To neurologické konzilium u pana Richtera už bylo?« »Ano, dnes ráno.« »Opiáty podepsány? Ordinace v dekursech přepsány?« »Snad ano, pane asistente.« »Ale to je chyba, to je chyba.« »Proč?« znejistěl dr. Kubíček. »No to je chyba. Musíte mít u prvního nebo druhého pacienta nějakou chybičku, nějaké drobné opomenutí. Pak je kravál, ale malý, a vše je v pořádku. Jinak se hledá a hledá, a budeme stát na vizitě třeba tři hodiny, než se něco najde.«

Má to schované Na motolské chirurgické klinice nebylo jednou zařízeno cosi, co profesor Niederle nařídil. A svedlo se to na mladého asistenta MUDr. Kazdu. Profesor si jej nechal zavolat a hřímal a hřímal. Mladý lékař se nedostal vůbec ke slovu, aby se hájil, a tak jen zaraženě mlčel. Konečně byl ve vrcholné nemilosti z profesorovy pracovny propuštěn. Za dvě hodiny ale pan profesor zjistil, že doktor Kaz-

!'

da na té chybě nemá žádnou vinu. Samo sebou to nemohl nechat jen tak. A tak si zděšeného doktora Kazdu zavolal znovu. Ten se lekl, co ještě přijde, ale profesor mu sdělil: »Zjistil jsem, Kazdo, že vy za to nemůžete, že v tom prsty nemáte. Tak to vynadání máte na příště.«

Nepříslušné místo Velká vizita na pražské motolské chirurgické klinice je něco posvátného. Sotva si lze představit důvod, který by byl tak závažný, že by k narušení velké vizity opravňoval. Pokud je ale zcela nezbytně nutné v této době s tím či oním asistentem nebo sekundářem něco projednat, plíží se vždy žadatel tajně a skrytě za hradbami bílých plášťů, aby snad, nedej bůh, nepadl do očí pana profesora. Jednou měla rentgenová laborantka Zdena nějaké naléhavé sdělení pro asistenta MUDr. Jaromíra Sudka, pozdějšího primáře v Rakovníku. Připlížila se k němu skoro nepozorovaně po čtyřech, zatahala ho za plášť a velmi tiše mu šeptala svou zprávu. Dr. Sudek odpovídal rovněž v nejdokonalejším pianissimu. Pohyby jeho rtů však bdělému oku pana profesora neušly. Ihned spustil výmluvnou kaskádu, jaké to jsou pořádky, když je jednou velká vizita, tak je velká vizita, a tak podobně. Dr. Sudek se nesměle pokusil o obhajobu: »Pane profesore, to je sestra z rentgenu, má nějaké přání, a tak jsem jí chtěl vyhovět.« Pan profesor se jen zamračil a nekompromisně debatu uťal: »Když jí chcete vyhovět, tak si ji vezměte ven a vyhovte jí tam. Ale tady na vizitě s tím nevyrušujte.«

Stanoviště asistenta MUDr. Jaromír Sudek, zástupce přednosty motolské chirurgické kliniky, je motorista na slovo vzatý. Ve vol-

"

ných chvílích se plně věnuje údržbě a ošetřování svého vozu. Jednou ve večerních hodinách přišla na ambulanci chirurgické kliniky příbuzná jednoho pacienta, jehož dr. Sudek to ráno operoval. V rozčilení si popletla trochu jméno a ptala se sestřičky, kde by našla doktora Soudka. Sestra byla nová, nepochopila hned, oč jde, a v domnění, že se žena ptá na nějakého pacienta, se otázala: »Má ležet na C nebo na D?« »Já nevím, mně řekl na chodbě jeden pan doktor, že bude nejspíš ležet pod vozem.« A sestřičce se rozjasnilo a poslala návštěvu správně.

Chirurg nikdy nespí Na interním oddělení pražské motolské nemocnice měla službu mladá sekundářka, ještě ne moc zkušená. Kolem půlnoci přivezli starší paní v bezvědomí. Lékařka ji vyšetřila dle svých schopností, ale případ byl pro ni stále záhadou. Obrátila se tedy na nejbližší oddělení, to jest na chirurgii, se zoufalou prosbou o pomoc. Zde měl službu starší zkušený lékař MUDr. Sudek. Vyslechl rozvážně mladičkou kolegyni a za chvilku již klapaly jeho pantofle po dlouhé chodbě k internímu oddělení. Přišel na ambulanci a zde se mladá lékařka omlouvala, že si nevěděla rady, že ji moc mrzí, že ho vzbudila a...« Tu ji MUDr. Sudek přerušil památnou větou, dlouho v Motole tradovanou: »Chirurg nikdy nespí!«

•

Historka má ještě pokračování. Když chirurg pacientku vyšetřil, sháněl se ještě po rukavici k vyšetření konečníku, aby mohl vyšetření lege artis zakončit. Sestřička hned nevěděla, kde rukavice jsou, paní doktorka také ne, otvíraly bezradně různé zásuvky, až někde našly černé technické rukavice na úklid. Sestřička je nesměle nabídla.

"

Z chirurgova hrdla se vydral neartikulovaný, nereprodukovatelný zvuk. Na pacientku však tento nadprahový akustický podnět měl takový účinek, že se zavrtěla, otevřela oči a zeptala se: »Panáčku, kde to jsem?« Neví se, je-li možno hlas dr. Sudka doporučit jako léčebný prostředek u komatózních stavů, ale zde měl úspěch vynikající.

Neklamné poznávací znamení Motolský profesor chirurgie Bohuslav Niederle je znám jako osobnost velmi energická. Jednou byl na interním oddělení primáře Berana hospitalizován pacient, u kterého bylo nutné konziliární vyšetření přímo chirurgickým přednostou, to jest panem profesorem Niederlem osobně. Primář Beran informoval sestřičku: »Olinko, až přijde pan profesor Niederle, tak pro mě hned skočte, já bych u toho chtěl být.« Sestřička byla nová, pana profesora Niederleho neznala, a tak si dovolila se otázat: »Dobře, pane primáři, ale jak ho poznám?« »No, bude v civilu, přes to bude mít bílý plášť a pořád půjde.« A stalo se. Na interním oddělení se objevila postava v bílém plášti, pod nímž vyčuhovaly tmavé kalhoty, a kráčela rychle a energicky po chodbě interního oddělení. Sestřička utíkala pro pana primáře Berana: »Pane primáři, už je asi tady.« »Byl v civilu a měl přes něj bílý plášť?« »Ano.« »A pořád šel?« Nové přikývnutí. »Tak to bude jistě pan profesor,« a primář Beran se zvedl, aby vzácného konziliáře uvítal osobně.

"

Civilizační automatismus Na chirurgické ambulanci nemocnice v Motole bylo jako obvykle od rána rušno. Vedoucí lékař ambulance docent MUDr. Otakar Tesař se musel věnovat několika případům současně. Jednoho pacienta vyšetřoval, přitom přes rameno informoval sestru, jaké léky podat jinému nemocnému, pak je tu sekretářka se vzkazem od profesora Niederleho, do toho telefony jeden za druhým, důležité i méně důležité. Na stole měl právě jednu pacientku a byl během jejího vyšetřování opakovaně odvoláván k telefonu, takže vyšetření stále nebyl s to dokončit. Když se to opakovalo asi po čtvrté, zastavil ho po cestě kolega a intervenoval v jiné záležitosti. Docent Tesař během rozhovoru pozapomněl na telefon, vrátil se pak k čekající pacientce, přiložil ucho na její záda a automaticky se nevrle ozval: »Haló, tady Tesař, co si přejete?«

Aféra Stalo se skutečně v motolské nemocnici. Dva asistenti chirurgického oddělení, dr. Otakar Tesař a dr. Rudolf Jedlička, seděli doma v družné zábavě, povídali, popíjeli, nálada stoupala, a tak začali vymýšlet, komu a co by mohli provést. Nějaký žert. I přišli pochopitelně na svého kolegu dr. S., chirurga, který právě chudák musel sloužit. Jeden z nich si vzpomněl, že dr. S. má na večer naplánovanou operaci nějakého ileózního stavu, a na tom založili svůj plán. Dr. Tesař zavolal chirurgické oddělení a chtěl k telefonu doktora S. Jakmile ho měl na drátě, začal mluvit změněným hlasem: »Tady Sretr, ze Zbraslavi, pamatujete se na mě, pane asistente?« »Já si teď nevzpomínám...« »No, jak jste mě operoval, asi před čtyřmi roky…« »Já se nemohu upamatovat. Co jsem vám operoval?«

"!

»Tu ruku, pane asistente, před čtyřmi roky, no, pamatujete se na mě, já jsem z té čokoládovny z Modřan, už víte?« Dr. S. si sice nevzpomněl, ale do telefonu řekl: »Už vím, už si vzpomínám, tak co si přejete?« »Já osobně nic, ale je tady u mne soused, pan Jahoda, a ten by měl na vás prosbu.« A telefonující honem předal sluchátko kolegovi. Ten také změnil hlas a spustil: »Dobrý den, pane asistente, tady Jahoda. Vy teď máte operovat mého bratra na ileus. Prosím vás, já se vám budu revanšovat, já...« Dr. S. ho přerušil: »Jak že se jmenujete? Jahoda? To bude asi omyl. Já mám teď operovat nějakého pana Nováka z interny.« »No, to je on, to je můj bratr.« »Jak to může být váš bratr, když se jmenuje Novák, a vy Jahoda?« »On je to nevlastní bratr, jen po matce. Pane asistente, jak je to s bráchou? Jak to s ním vypadá? Prosím vás, já se vám odměním...« chrlil ustrašeným hlasem dr. Jedlička. »No, je to těžký ileus, není moc dobrý, může to dopadnout všelijak,« opatrně informoval dr. S. Na druhém konci bylo slyšet nějaký šramot. »Haló, haló, co se děje?« ozval se netrpělivě dr. S. Mezitím převzal telefon zase dr. Tesař a po krátké pauze spustil vystrašeným hlasem: »Haló, haló, já nevím, co se stalo. On sebou pan Jahoda praštil na zem, haló, co mám dělat, on sebou tak divně škube a chroptí. Haló, co to je?« »Tak co je s ním?« ozval se nervózně dr. S. »Já nevím, haló, on tak divně kroutí očima. Má takovou divnou cukaturu. Co mám dělat? Pane Jahoda, vyplázněte na mě oči. On nic!! Haló, co s ním mám dělat?« »Tak ho dejte do postele a zavolejte pohotovost.« »Pane asistente, to nejde, my máme jen společnou postel a tam je teď má žena. Haló, já vám ho přivezu.« Dr. S. už zcela zneklidněl. Moment, to ne, sem ho nevozte, co bych s ním dělal na chirurgii. Zavolejte léka-

""

ře, nebo ho zavezte někam na neurologii. Jak to s ním vypadá teď?« Pořád stejně. No, já to zkusím. Snad mi tu neumře. Co se mu to stalo?« a dr. Tesař zavěsil. Druhý den přišlo pokračování. Dr. S. při ranním hlášení referoval přednostovi o průběhu včerejší služby, o operaci ileu, zmínil se i o tom, že volal bratr pacienta, a o tom, že se mu udělalo nevolno. Jak to bylo dál, že bohužel neví, že s ním byl někdo zmatený, že na něj například křičel, aby vyplázl oči a podobně; pak přešel dr. S. k dalším případům na oddělení. Mezitím na chirurgii přišel i asistent dr. František Hanzal, toho času neurologický konziliář oné nemocnice. Oba inspirátoři ho rychle informovali o včerejším žertu a požádali o spolupráci na jeho rozvinutí. Dr. Hanzal s porozuměním přijal. Dal se ohlásit u přednosty oddělení, kde v tu dobu dr. S. ještě dokončoval svůj referát, a s vážnou tváří začal: »Pane docente, přicházím ve velmi trapné záležitosti. Včera se stalo, že z vašeho oddělení byla poskytnuta příbuznému informace tak nevhodným, ba hrubým způsobem, že onen příbuzný dostal z toho mozkovou cévní příhodu, byl převezen na naše oddělení a tam zemřel. Náš pan profesor je z toho velmi rozhořčen, rodinu se sice pokusil odvrátit od zamýšleného trestního stíhání, ale mne pověřil, abych vám tuto záležitost přednesl a nechal na vás, jaké podniknete kroky.« Přitom na přednostu mrkal tak, aby bylo zřejmé, že jde pouze o komedii a nikoliv o skutečnou aféru. Ten to ihned pochopil a jakoby rozhněvaně se obrátil na asistenta S.: »Prosím vás, co jste řekl tomu příbuznému?« Dr. S. zbledl, zachvěl se, na čele se mu zaperlil pot. Před očima mu vyvstaly všechny možné důsledky aféry: »Nic, pane docente, opravdu nic, jenom to, že s jeho bratrem je to vážné a že to může dopadnout i špatně.« »No, já nevím,« vmísil se neurolog. »Rodina si stěžuje, že informace byla tlumočena hrubě.«

"#

»Ale opravdu, pane docente,« brání se nešťastný dr. S., »nic jiného jsem neřekl.« Přednosta zakončil pak úsečně debatu: »Teď toho necháme, musíme nejprve vyčkat, co se z toho vyvine. Alespoň vám to bude poučením pro příště.« A propustil zničeného dr. S. ze své pracovny. Pak se dal podrobně informovat, oč jde. Z aféry nebylo pochopitelně nic, protože žádná nebyla. Dr. S. se však dozvěděl pravdu až za několik let, během nichž byl několikrát kolegy taktně dotazován, nepřišla-li ještě od soudu nějaká obsílka nebo stížnost z ministerstva zdravotnictví. Dozvěděl se pravdu, až když se tato historka vyprávěla při šéfově šedesátce, ale i pak dalo všem mnoho práce, aby původce celého žertu uchránili od jeho hněvu.

Chirurgická životospráva Na chirurgické oddělení motolské nemocnice byl přijat jako pacient jakýsi Afgánec. Měl velmi komplikované onemocnění zažívacího ústrojí. Při velké vizitě referoval mladý přijímající lékař o pacientovi zástupci přednosty, docentu Tesařovi: »Nemocný má velmi svéráznou životosprávu. Celý den prakticky nic nejí, jen pije velké množství silného čaje. Teprve večer si dá vydatnou večeři, a tu pak zapíjí půllitrem silné lihoviny...« Pan docent naslouchá se skloněnou hlavou, drží se za bradu. Přeslechne snad poslední část věty, zamyšleně pokývne a pak konstatuje: »Tak to má životosprávu jako všichni chirurgové.«

Nedala se Na chirurgickém oddělení motolské nemocnice byl kdysi lékař, který – jak už to u chirurgů někdy bývá – nešel pro nějaké to ostřejší slovo daleko.

"$

I byl jednou se sestrou na odpolední vizitě. Na jednom pokoji zjistil, že pacient má na stolku prášky, které rozhodně nepovažoval za vhodné. Taktak se udržel, aby něco neřekl na pokoji, sebral misku s prášky, vyšel ven z pokoje, zabouchl dveře a vztekle procedil k sestře: »Která kráva to dávala?« Sestra však věděla, že léky rozdala podle ordinací, pusu měla také proříznutou, a tak s nevinnou tváří odvětila: »Vůl nařídil, kráva dala.« A chirurg s brunátnou tváří beze slova odkráčel. Prý v tu dobu opadala u dveří na inspekčním pokoji omítka.

Ideál Na chirurgické klinice Dětské fakultní nemocnice v Praze-Motole se u profesora MUDr. Vladimíra Nahodila medici učili vyšetřovat dolní část zažívacího ústrojí pomocí rektoskopu. Asistent kliniky jim vyložil při první hodině princip rektoskopu, pak zavedl přístroj do konečníku jednoho pacienta a jeden student po druhém prohlížel sliznici. Jedna medička koukala dlouho. Kolegové ji museli skoro násilím odtrhnout, aby se dostalo také na ně. »Prosím tě, na co se tam můžeš tak dlouho koukat?« Medička však se zasněným pohledem odpověděla: »Když je tam tak krásně.«

Trochu zkratkovitě Ředitelka Dětské fakultní nemocnice v Motole MUDr. Věra Kazimourová referuje o některých provozních problémech: »Zvláště velké těžkosti máme ve starém Motole, jedním z největších problémů jsou paraziti, zvláště na chirurgickém oddělení. Pan profesor Niederle by nám o tom mohl nejlépe povědět, dali se do něj mravenci…«

"%

Nepochopení Na ambulanci chirurgické kliniky nemocnice v Motole přivezli starší paní s akutní břišní příhodou. Teplotami a ztrátami tekutin byla i značně dehydratovaná. Vyschlý jazyk, sucho v ústech, tak jí sestřička chtěla dát napít. S námahou do ní dostala několik lžiček čaje. Pacientka s obtížemi polkla, ale pak se vzepřela: »Já tu jsem kvůli břichu a ne kvůli žízni, čaj máme doma taky.«

Nebezpečí z prodlení V pozdních večerních hodinách se dostavil na ambulanci chirurgické kliniky v Praze-Motole budoucí mladý muž, něco mezi čtrnácti a patnácti lety. Podezření z akutního zánětu slepého střeva. Byl doprovázen ustaraným, vyplašeným otcem. Asistent MUDr. Jan Havlík, který měl službu, nechal otce raději venku a začal vyšetřovat. Hned zjistil nepochybný zápach alkoholu. Břicho bylo ostatně také zcela v pořádku. Uhodil na chlapce a ten se po chvíli naléhání přiznal k požití většího množství alkoholu. Doma tuto skutečnost samo sebou zatajil. Dr. Havlík vyšel z ambulance, chtěl otce uklidnit, že to nic závažného není, ale než mohl něco říci, otec jej předešel a zeptal se vyděšeným hlasem: »Pane doktore, budete ho řezat?« Dr. Havlík zavrtěl hlavou: »Já ne, ale vy byste měl!«

Pirát silnic MUDr. Rudolf Holubec vlastnil dlouhá léta staré auto značky Tatra. Auto prastaré, skutečně exemplář, který by se spíše hodil do technického muzea než na naše silnice, přestože byly zvyklé na nejrůznější antikvity. Vůz potřeboval neustálou údržbu, mnohokrát zůstal někde stát, i při minimálních rychlostech děsil svým

"&

hlukem lidi v širokém okolí, nicméně pořád ještě jezdil. Dr. Holubec se však stále obával, že mu bude odebrán technický průkaz, hlavně že vozidlo zdržuje plynulost provozu, a pěstoval si proto všechny pacienty, kteří měli jakýkoli vztah k dopravnímu inspektorátu, aby tam měl v případě nutnosti protekci. Jednou ho při projíždění Zbraslaví zastavila hlídka VB. Řidič se domníval, že mu bude opět jako obvykle bojovati s příslušníky o technickou způsobilost svého samohybu, o hlučnost, o výfuk a podobně. K jeho překvapení se ho však poručík VB komisně zeptal: »Tak co, pane řidiči, jaká je nejvyšší povolená rychlost v obci?« »Šedesát kilometrů,« zněla udivená odpověď. (Tehdy byla šedesátka.) »Správně, šedesát kilometrů. A my vám naměřili pětasedmdesát. Co vy na to?« »To není možné. Tahleta tatrovka jede sotva padesát.« »Jen se nepokoušejte zapírat. Máme to změřené. Bude vás to stát padesát korun a jedno štípnutí do průkazu.« Dr. Holubec se chvíli rozmýšlí, má-li protestovat, načež povídá: »Tak dobře, ale musíte mi to písemně potvrdit, jakou jsem jel rychlostí a s jakým autem. Jinak neplatím nic.« Tak příslušníci hlídky vyplnili na pokutový blok všechny žádané údaje. Řidič zaplatil, nechal si štípnout kupon a odjel. V nemocnici se pak chlubil: »Tak, a ať mi někdo přijde, že se tohle auto musí vyřadit. Když dokáže pětasedmdesát za hodinu, jak mám úředně potvrzené, jsou na mě všichni krátcí!« A od těch dob ubyli protekční pacienti se vztahem k dopravnímu inspektorátu.

Pařížská škola Po první světové válce patřilo k dobrému tónu mezi lékaři, aby dokončili své vzdělání pobytem ve Francii, aby načerpali nejmodernější zkušenosti školy pařížské.

"'

Tak se jednou ve vlaku Paříž-Praha sešlo několik mladších českých lékařů. Vynášeli do nebe francouzskou medicínu, zvláště skvělé výsledky francouzské plastické chirurgie. Zašli do jídelního vozu a tam uviděli sedět u jednoho stolku mladou ženu s velkou jizvou na obličeji. Dívka četla francouzské noviny. Jeden z lékařů upozorňoval polohlasem: »Podívejte se támhle na tu jizvu, to je určitě špatně ošetřená spálenina.« »Kdepak, to je jistě po lupusu, že s tím taková hezká holka něco nedělá?« »Mýlíte se, pánové,« přerušila je čtenářka francouzských novin česky, »to je po plastice nosu, kterou jsem si dala udělat v Paříži.«

Jen když se operuje MUDr. Karel Stibral a MUDr. Rudolf Holubec z chirurgického oddělení motolské nemocnice byli vypsáni na operaci. Na osmou hodinu ranní. Dr. Stibral jako operatér, dr. Holubec jako asistující. Dr. Holubec se jako obvykle opozdil. Dr. Stibral přišel včas, a když kolegu ještě nezastihl, odskočil si k telefonu. Mezitím opozdilec přišel, a když nikoho neviděl, sedl si, zapálil si cigaretu a zcela klidně čekal. Asi za deset minut se dr. Stibral vrátil, uviděl bohorovného Rudolfa, jak si klidně pokuřuje, a spustil svým nenapodobitelným hlasem: »Ježíšmarjá, co je s tebou! Víš, že jsme vypsáni na osmou, ono je půl deváté, a ty si tu klidně kouříš! Já si kvůli tobě nenechám vynadat od starýho. Přijdeš si pozdě, a ještě nejseš umytej! A kde máme pacienta? Ježíš, to bude malér!!« Obrátil se ke zřízenci: »Pane Maličký, kde máte pacienta? Hned sem zavezte ten ileus, ať už je na sále, a hoďte sebou!« A pustil se do mytí. Za chvíli se pan Maličký objeví: »Tam žádnej ileus připravenej na operaci není, pane asistente.«

#

»Nepovídejte, musí tam být! Podívejte se, už je skoro tři čtvrtě na devět, a ještě jsme nezačali. Starej přijde, a já potom nechci slyšet ten kravál. Tak nezdržujte, a ať už je tady!« Pan Maličký je v okamžiku zpět: »Ale pane asistente, tam opravdu žádnej ileus připravenej na operaci není!« Dr. Stibralovi povolí nervy: »Tak sakra, to je jedno, nezdržujte a přivezte sem kohokoliv!«

Řízená anestezie MUDr. Karel Vrzal, asistent chirurgické kliniky motolské nemocnice, operoval. Tehdy nebyla ještě zvláštní anesteziologická služba a ve funkci anesteziologa se střídali všichni chirurgové. Tentokrát byla řada na MUDr. Knoblochovi juniorovi. Doktor Vrzal operoval, byl nějaký unavený, přetažený, operace mu zkrátka nešla od ruky jako obvykle. Neustále byl s něčím nespokojený. S asistencí, s instrumentářkou a hlavně s narkózou. »Pacient škytá…, málo dejchá…, pak zase moc dejchá…, je neklidný… Pořád něco nebylo v pořádku. Když dával opakovaně průchod své nelibosti, že už zase škytá, ozvalo se z místa anesteziologa: »Jo, škytá, ale řízeně.«

Nezmar Na motolské chirurgické klinice operovali jednomu pacientovi žlučník. Operace byla provedena brilantně, po výkonu však pacient dostal toxické průjmy, zvracel, pak i kolapsové stavy, k tomu se přidružila tromboflebitida, oboustranná bronchopneumonie, tachykardie, zkrátka kdejaká komplikace, která se mohla vyskytnout při jinak zcela běžné operaci, nota bene dokonale provedené. Na vrcholu všech těchto krizových stavů přišel odpoledne na vizitu asistent MUDr. Jan Havlík. Prohlédl tak

#

komplikovaného pacienta poněkud s obavami a tázal se: »Tak co, pane Vycpálek, jak se vám daří?« »Ale jde to, pane doktore,« povídá s vážnou tváří a zcela spokojeně pacient, »kdyby mě nebolel ten žlučník a lépe se mi dýchalo a kdybych neměl ty bolesti v nohou a netrápily mě ty průjmy a zvracení, tak by to bylo úplně výborné.« MUDr. Havlík zůstal nad tímto nezkrušitelným pacientem prý zcela šokován.

O doktoru Průšovi K MUDr. Karlu Průšovi z chirurgické kliniky profesora Niederleho přišla na vyšetření velmi pohledná přitažlivá dívka, snad fotomodelka nebo manekýnka. Měla nějaké opakující se břišní obtíže. Dr. Průša ji pečlivě vyšetřil, a ke konci prohlídky se se zalíbením na dívku podíval. Bylo také na co koukat: »No, slečno, máte pěknou cholecystitidu.« Slečna se však zatvářila uraženě a pohrdavě odpověděla: »Já jsem se sem nepřišla předvádět, pane doktore, já jsem přišla na vyšetření.«

•

Mladá dívka, dcera jednoho kolegy, kamaráda, měla mít operaci slepého střeva. Den před zamýšleným výkonem škemrala u Karla Průši: »Pane doktore, udělejte to tak, aby ta jizva po operaci nebyla vůbec znát.« »No, pokusím se, to víš, Jiřinko, že to udělám co nejmenší.« »Ale nešlo by to tak, aby to nebylo vůbec vidět?« ptá se slečna. »No, to bude záležet, děvče, jednak na budoucí módě, a pak na tvém vkusu při oblékání.«

Knobloch nevrlý Profesor chirurgie MUDr. Jiří Knobloch je člověk mírumilovný. Snaží se, aby při operacích panovala vždy dob-

#

rá pohoda, žádný kravál a podobně. Za normálních okolností není žádný problém s ním dobře vyjít. Jednou, to byl ještě na chirurgickém oddělení v Motole, šlo však od rána všecko naruby. Auto nechtělo nastartovat, veřejný dopravní prostředek dlouho nejel, na oddělení také nepříjemnosti, a tak na operační sál přišel značně nevrlý. A celé okolí to pocítilo. Nic mu nebylo vhod. Dr. Knobloch nebyl k poznání. Až sálová sestra jej taktně upozornila: »Pane asistente, jak bych to řekla nejlíp. Tedy jako mladík, to jste báječný, ale jako s dědečkem to bude s vámi k nevydržení.« A nevrlost zmizela.

Zlaté ruce MUDr. Vladimír Endt, vedoucí traumatologie na chirurgické klinice v Praze-Motole, procházel jednou plnou čekárnou do své ambulance. Spěchal. Jedna z čekajících pacientek ho však zadržela a spustila: »Pane asistente, jestlipak se na mě ještě pamatujete? Já jsem Šebestíková. Ty vaše zlatý ruce, kdepak bych byla bez nich! Ty mě vrátily zpátky na zem.« Dr. Endtovi taková chvála před přeplněnou ambulancí nebyla nejpříjemnější, chtěl ženu přerušit, a odmítavě pravil: »Paní Šebestíková, to sem nepatří, počkejte chvíli, pak se na vás podívám.« Vtom se do rozhovoru vmísil vedle sedící děda: »Ale jen nechte bejt, pane asistente. Ta paní má ouplnou pravdu. Ty vaše ruce jsou opravdu ze zlata. Až já budu chtít jednou umřít, tak se svěřím jedině jim.«

Golfová MUDr. Vladimír Endt se dal ve věku již nikoliv nejmladším na golf. Záhy v tomto sportu nabyl značné zručnos-

#!

ti a stal se jedním z pilířů pražského golfu. Jednou na úrazové ambulanci předváděl medikům snímání sádry po fraktuře nohy. Předvedl perfektní práci. Pak se obrátil k pacientce, aby ji poučil, co může a co nemůže vzhledem ke svému zranění provádět. »Tedy paní Vomáčková, ještě asi měsíc žádnou nadměrnou zátěž té pravé nohy. Žádné prudké pohyby. Jinak však lehčí cvičení, to ano, to by bylo naopak vítáno. Tedy v žádném případě drive, approach zato můžete klidně.« Když pacientka i medici vykulili poněkud nechápavě oči, podotkl dr. Endt s naprostou samozřejmostí: »Hrajete přece golf, ne?«

Na ostří Na úrazové ambulanci motolské chirurgické kliniky, kde byl šéfem MUDr.Vladimír Endt, byla dlouhá léta zaměstnána i zdravotní sestra Králová. Vládla rukou tvrdou a železnou celé ambulanci a někdy dokonce i dr. Endtovi. MUDr. Endt se vždy živě zajímal o veškeré novinky farmakoterapie, a když mu zase jednou došlo avízo, že do ústavní lékárny přišly nové zahraniční preparáty, nelenil a na chvíli si odskočil z ambulance se na ně podívat, aby zjistil, které by se případně hodily pro jeho traumatologii. Vtom se na ambulanci objevil zástupce vedoucího kliniky docent Tesař a sháněl se po traumatologickém ordináři. Sestra Králová komentovala jeho nepřítomnost takto: »Pan doktor Endt si asi před hodinou odskočil na pět minut do lékárny.«

Protokol o úrazu U primáře MUDr. Vladimíra Endta se přihlásil o zhodnocení svého úrazu sedmnáctiletý učeň. Utrpěl před nějakou dobou úraz páteře – zlomeninu obratle – a byl na motolské chirurgii ošetřován.

#"

MUDr. Endt si od něj vzal blanket s protokolem o úrazu, který sepsala komise bezpečnosti práce na závodě (továrna na výrobu strojů); z něj přetiskujeme doslovné znění několika rubrik: Popis úrazu: »Dne 18. 8. 1982 dostal zraněný pokyn od mistra XY, aby mu načesal hrušky a s učněm YZ mu je odnesl do místa bydliště. Při česání vylezl zraněný na strom. Poté pod ním praskla větev a spadl z výšky asi 4 m a ztratil vědomí. Po nabytí vědomí byl učněm YZ dopraven autobusem MHD do OÚNZ k ošetření. Odtud byl odeslán do nemocnice.« Co bylo na pracovišti v nesprávném stavu? »Při česání hrušek zraněný nepoužil potřebné nářadí.« Co zraněný dělal nesprávným způsobem? »Vylezl na strom bez pracovních pomůcek.« Nápravná organizační a technická opatření provedená vedením závodu: »Ihned po zjištění úrazu byla svolána porada s mistry, na které jim byly znovu připomenuty jejich povinnosti v oblasti bezpečnosti práce. Mistři projednali úraz se svěřenými učni a upozornili je na nebezpečí při lezení po stromech.« Konec citace. Bez komentáře.

Tajemná Ebenda MUDr. Vladimír Endt, ještě jako mladý lékař, dělal soupis balneologické literatury o západočeských lázních. Ze starších dob byla většina článků v německých časopisech. V seznamu literatury byla za každým článkem řada dalších odkazů na jiné prameny. Plno zkratek. Dr. Endt většinu běžných názvů znal, jako například Nervenarzt, Deutsche Medizinische Wochenschrift, Wiener Medizinische Wochenschrift a podobně, nemálo odkazů však bylo i na publikace v tajemném časopise Ebenda. Marně pátral, ale onen časopis se mu v knihovnách nalézt nepodařilo. Nechtěl se však zříci značného podílu literárních citací v tomto časopise, tak jej též do svého seznamu zařadil.

##

Publikace vyšla. Brzy po jejím vyjití se dr. Endt setkal s profesorem Prusíkem. Ten mladého kolegu pochválil, že se mu práce moc líbila, a poprosil ho, zda by mu nějakou literaturu mohl zapůjčit, zvláště že by ho zajímaly ty články v časopise Ebenda. Mladý lékař již vytušil, že je v tom nějaké bota, a tak se zkroušeně zeptal: »Pane profesore, prosím vás, co jsem to udělal za koninu? Něco tu nehraje, že?« Na to Prusík: »Ebenda totiž znamená: a dále v tomtéž. To, že je článek ve stejném časopise jako předchozí citace.« »Ježíšmarjá! A proto já tu zatracenou Ebendu nemohl nikde najít. Ta ostuda!«

Efektní zákrok Na chirurgickou ambulanci přivezli pacienta sice s malým úrazem, ale zato s velkou opilostí. A pacient se choval podle toho, byl hrubý na sestru, na lékaře, dokonce značně agresivní. Mladší lékař si zavolal na pomoc staršího asistenta. Přišel dr. František Dedek. Vysoký, štíhlý, ihned odhadl situaci a s chirurgickým důrazem a s náležitou hlasitostí hned opilce zpucoval. Ten se zarazil, zkrotl, úplně se utišil a pak se pokorně zeptal dr. Dedka: »Promiňte, pane asistente, řekl byste mi laskavě, kde bych si na vás mohl případně stěžovat?«

Sportovec Profesor dětské chirurgie Václav Kafka, náš přední kardiochirurg, je všestranný sportovec. I ve věku nikoliv již nejmladším se vydával na kole do hor s lyžemi na zádech. Po jedné takto strávené dovolené, tentokrát pro změnu při vodní turistice, se vrátil pan profesor – tehdy již blížící se šedesátce – s rukou na dlaze.

#$

»Co se ti stalo?« ptala se s účastí ředitelka dr. Kazimourová. »Zlomil jsem si klíční kost.« »A prosím tě, cos dělal?« »Ale... Sjížděl jsem jednu šlajsnu, kterou ještě nikdo přede mnou nesjel.« A po chvilce dodal: »Ale já taky ne.«

Skeptik Profesor Kafka byl typický chirurg. Věřil pouze na metody operativní. Na ostatní terapii a na všechny konzervativní postupy se díval velmi skepticky. Pacienty rozlišoval podle tohoto klíče: – Ti, co si pomůžou sami. – Ti, co jim už žádná pomoc není. – Ti, jimž pomůže pouze operace. – Simulanti. A jen těm pomůže někdy i internista.

Jsem jen začátečník... Jednou z prvních operací, kterými téměř každý chirurg na počátku své dráhy začíná, je preparace žil. Začínal tak na pražské III. chirurgické klinice v Londýnské ulici také MUDr. Zoran Narandžič. Asistoval mu tehdejší starší asistent, dnes profesor MUDr. Pavel Pafko. Ten byl obvykle vážný, vždy korektní, vyrovnaný, veškeré nenadálé situace či operační komplikace řešil s obdivuhodným klidem. Dr. Narandžič při své první operaci natrhl v tříselném kanálu nějakou menší žilku. Krvácelo to, MUDr. Pafko chtěl mladého operatéra žertem vylekat, a tak vykřikl: »Takové masivní krvácení! Pozor, ať vám nevykrvácí! Co s tím budete dělat?« Ale dr. Narandžič se nenechal vyvést z klidu: »Já, pane asistente, jsem jen začátečník, bez atestace. Vy jste vedoucí operačního týmu, máte dvě atestace, je to na vás.« Dr. Pafko řekl něco nespisovného, pak vložil kousek

#%

roušky na krvácející žilku a komprimoval ji rukou. »Tak a je to. Teď si můžeme chvíli povídat. Ono se to zastaví.«

Dokonalá demonstrace Budoucí lékaři měli u profesora MUDr. Jiřího Šnajdaufa na chirurgické klinice Dětské fakultní nemocnice v Praze-Motole poslední stáže před státnicí. Měli si podrobně vyšetřit i jednoho či dva malé pacienty a pak to při velké vizitě panu profesorovi odreferovat. Tak jako to dělají sekundáři. MUC. Michaela Hirschová, nyní již MUDr. Michaela Kovaříková, si proto pečlivě připravila dva případy. U velké vizity ten první brilantně odreferovala. Kompletní anamnézu, objektivní nález, výsledky pomocných vyšetření, léčbu současnou i plánovanou. Profesor Šnajdauf byl velmi spokojen a budoucí paní doktorku pochválil. Přešli k dalšímu lůžku, kde byl pacient s turicefalií. Opět vzorná demonstrace. Na konci jejího referátu se na studentku Šnajdauf s úsměvem obrátil: »Slečno kolegyně, toho pacientka, o němž jste referovala, jsme včera přeložili jinam, a v té postýlce už leží jiný. Ale musím říci, že jste to odreferovala také velmi pěkně.« Studentka zrudla. Takový trapas! Ale profesor ji utěšil: »Nic si z toho nedělejte, připraveno jste to měla dokonale.«

Obchodní úspěch Profesor MUDr. Jan Levit, primář chirurgického oddělení nemocnice Na Bulovce, byl velmi svérázný člověk. Jeho slovník měl daleko do spisovného jazyka a vyjít s ním bylo někdy těžké, ale jako chirurg byl svými pacienty i spolupracovníky milován. MUDr. František Holík, rentgenolog v motolské nemocnici, pracoval za války, když byly zavřené vysoké

#&

školy, jako obchodní agent pro firmu Kolář, obchod s léky a zdravotnickými potřebami. A v této funkci navštívil i profesora Levita na Bulovce. Ten byl v dobré náladě a vyzval MUC. Holíka, aby se pochlubil, co přinesl. Zdatný zástupce vychválil veškerý sortiment firmy, rovněž i nějaký bramborový sirup. Profesor zbystřil pozornost: »A je to dobré?« »Všichni si to moc chválí, pane profesore.« »Tak mi tedy pošlete na zkoušku dvě láhve.« MUC. Holík objednávku promptně vyřídil. Za nějaký čas se přišel zeptat, jak byl pan profesor spokojen. »Velmi dobrý přípravek, opravdu, velmi dobrý. Mé Terince to moc pomohlo.« A profesor objednal ještě další láhev sirupu, pak ještě éter, desinficiencia, zkrátka objednávka jedna radost. Když obchodní zástupce, těšící se již na provizi, odcházel od pana profesora, potkal přítele, sekundáře na chirurgii: »Tak co, jakej byl na tebe náš starej? Vynadal ti?« »Ale ne, kdepak, byl moc hodný. Víš, on měl nemocnou dcerku, zkusil ten náš sirup, a té moc pomohl.« »Dcerku?« ptal se udiveně chirurg. »Ano, Terinku. Myslím, že říkal Terinku.« »Terinku? Vždyť je to jeho pes!«

Příčiny ztráty řeči Jeden pacient ztrácel hlas. Mluvil stále hůř a hůř, až docela přestal mluvit. Bylo diagnostikováno nějaké nádorové onemocnění v laryngu. Dostal se k profesoru Janu Levitovi, který jej operoval. Operace byla těžká, ale výsledek byl vynikající. Nádor se podařilo zcela odstranit. Vděčný pacient se po několika dnech tázal operujícího: »Pane profesore, mohl byste mi říct, jen tak pro zajímavost, kolik by taková operace stála třeba v Americe?«

#'

Profesor se na něj zkoumavě podíval a pak se zasmál: »Raději se ani neptejte, to byste ztratil řeč podruhé.«

Relativita K primáři R., který při psaní soukromých lékařských účtů víc než dostatečně zastával zásadu: »Hoden jest dělník mzdy své«, přišel do ordinace pacient, bohatý sedlák, a trpce si stěžoval: »Pane primáři, myslím, že ten účet za tu operaci v mým břiše je trošku – odpusťte – trošku vysoký. – Vždyť vona žena nosila taky něco do kuchyně, kousek toho másla a husu, nějaký vajíčka – a teď najednou oučtujete za to vaše fikfik tolik peněz.« »Hm, milý pane, tak vy myslíte, že to byla drahá operace? Drahá, říkáte. Hm. Kdybyste ale věděl, když jsem vám břicho otevřel, jakou jste měl zajímavou nemoc a jak jsem měl sto chutí si vás pitvat právě kvůli té vaší zajímavé nemoci, a že jsem odolal, tak byste musel uznat, že jsem ještě moc laciný. Hm.«

Vždy si umí poradit Profesor chirurgie MUDr. Jan Knobloch z nemocnice Na Bulovce zkoušel zdravotní sestry. Jako obvykle volil příklady ze života a zjišťoval, jak by se ta která kandidátka zachovala v nejrůznějších situacích. »Tak, slečno, představte si, že jedete vlakem a vedle vás se nějaké paní udělá nevolno. Co byste jako sestra udělala nejdříve?« »Prosím nic, já ještě nejsem sestra. Já ještě nemám diplom.« »Tak dobře. Tak řekněme, že už jste diplomovaná sestra, že máte odznak a že jedete vlakem a nějaké paní vedle vás se udělá špatně a omdlí. Tak co uděláte?« »Prosím nic. On by, pane profesore nikdo nevěděl, že jsem sestra. Já bych měla odznak schovaný v kufru.«

$

»Tak tedy,« ptá se už nazlobeně profesor, »tak tedy řekněme, že já jedu taky v tom vlaku, že sedím vedle vás, vy víte, že je mi známo, že jste sestra, a teď se udělá jedné paní nevolno a začne omdlévat. Co uděláte?« »Já bych jí řekla, že má obrovské štěstí, že s námi sedí ve voze pan profesor Knobloch, a ten že už bude vědět, co by se s ní mělo udělat.«

Chirurgická domácnost Nejmladší ratolest chirurgické rodiny Knoblochů, Jiří druhý, měl být coby malé robátko očkován. Jakožto zvláštní přátelskou službu přijel provést očkování osobně sám pan profesor Jiří Švejcar, blízký přítel rodiny. Nadešel očekávaný den, děcko připraveno, pan profesor Švejcar vyňal z kapsy očkovací látku a nyní se sháněl po něčem, čím by mohl řádně dezinfikovat kůži. Chvilkové rozpaky. Knobloch nejstarší i Knobloch prostřední se vytratili něco sehnat, ale marně. V chirurgické domácnosti žádné desinficiens ani antiseptikum nebylo. Po dlouhém hledání nakonec přinesli lahvičku s nějakým bezbarvým roztokem. Profesor Švejcar potřel kůži, oočkoval děcko, zavětřil svým citlivým nosem a pak pronesl: »Kdyby to nebylo v takové chirurgické famílii, tak bych řekl, že je to sIivovice.« A měl pravdu.

Chirurgický zákrok Zkoušky z chirurgie u profesoru Knoblocha – a to jak zkoušky žákyněk zdravotní školy, tak i rigorózní zkoušky na medicíně – byly zhusta uváděny praktickými příklady ze života. Tak se také jednou ptal zkoušející profesor posluchače, co by dělal, kdyby viděl na ulici dusícího se člověka. Medik zaváhal, ale pak si řekl, že je u zkoušky z chi-

$

rurgie, a tak tedy prohlásil, že by provedl chirurgický zákrok. »Hm, zákrok, a jaký?« Medik se pokoušel neurčitými slovy zastřít výpadek ve své paměti, když ho pan profesor přerušil: »Víte, pane kandidáte, kdy dělá chirurg zákrok?« Medik zaváhal a pro jistotu se odmlčel. Zkoušející však zvedl prst a hlasitě pronesl zásadní chirurgické prohlášení: »Chirurg dělá zákrok jen v jednom jediném případě, pane kandidáte. Při tangu. Jinak vždycky dělá výkon.«

V těžkém podezření Ve Vídni se konala konference o využití barevné televize ve zdravotnictví. Z Československa se jí účastnili jako delegáti profesoři Rödling a Knobloch z Institutu pro doškolování lékařů a farmaceutů a docent Pražák z Vojenské nemocnice v Praze-Střešovicích. Absolvovali přednášky, demonstrace, taky něco nakoupili domů. Profesor Knobloch koupil tři kila ptačího zobu pro své domácí ptactvo. To bylo u nás tehdy úzkoprofilové zboží. Před celní kontrolou na rakousko-československých hranicích mu kolegové nabízeli: »Podívej, bylo by to snad divné, kdybys měl tři kilové balíky ptačího zobu, tak mi ti každý vezmeme do kufru jeden.« Usneseno, vykonáno. Celní kontrola: »Dobrý den, tak co vezete, pánové?« Docent Pražák: »Ale celkem nic, tady ten svetřík pro manželku.« Celník zahrabal v zavazadle a ukázal na balík ptačího zobu: »A co je tohle?« »To je ptačí zob.« Celník se zatvářil nedůvěřivě, prohrabal balík, čichal, pak si povzdechl a zaklapl zavazadlo. Obrátil se pak k profesoru Rödlingovi: »A co máte vy?«

$

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.