1
Upozornění Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno. Galén Na Bělidle 34, 150 00 Praha 5 www.galen.cz © Galén, 2012
Robert Novotný Když Klepiš potkal Klepiš
Robert Novotný
Když Klepiš potkal Klepiš Sloupky o překládání z let 2008–2011
GALÉN / 2011
Všechna práva vyhrazena. Tato publikace ani žádná její část nesmí být reprodukována, uchovávána v rešeršním systému nebo přenášena jakýmkoli způsobem (včetně mechanického, elektronického, fotografického či jiného záznamu) bez písemného souhlasu nakladatelství. © Robert Novotný, 2011 © Galén, 2011 Epilogue © Petr Nárožný, 2011 Illustrations © Miroslav Barták, 2011 Typography © Bedřich Vémola, 2011 ISBN 978-80-7262-912-1 (PDF) ISBN 978-80-7262-913-8 (PDF pro čtečky)
Dánské kafe a české jedno Jeden by si možná od boku tipnul, že nejvíce kávy na světě se vypije v Itálii, v Turecku nebo možná v některé z arabských zemí. Ale není to tak. Co se spotřeby kávy na hlavu týče, přední místa v žebříčku trvale okupují národy severní Evropy: Dánové, Norové, Švédové a především Finové. Hlavní hrdina filmu finského režiséra Akiho Kaurismäkiho Drž si šátek, Taťáno, který se bez plné termosky s kávou nehne na krok, není takovou nadsázkou, jak by se mohlo zdát. Umanutost, s jakou se kávě v severní Evropě holduje, nabývá až bizarních rozměrů. Když jsem začátkem devadesátých let byl ve Švédsku na letním jazykovém kursu, jelo se jednoho dne na výlet do Göteborgu. Před odjezdem vzniklo nemalé zpoždění proto, že se na (asi tak hodinovou) cestu musely navařit a do břich autobusů vpravit spoustu termosek s kávou. Když jsme se pak s notným zpožděním pomalu blížili k cíli, zajely autobusy znenadání na parkoviště a zastavily, naši švédští učitelé vyskákali ven a začali s téměř posvátným leskem v očích vytahovat termosky z autobusů a stavět je na rozkládací stoly, které jsme s sebou samozřejmě vezli také. My studenti jsme jen nechápavě kroutili hlavou, ale nedalo se nic dělat: k čertu s tím, že máme zpoždění a že na nás v přístavu už drahnou chvíli čekají objednané vyhlídkové lodi; přestávka na kávu prostě musí být, i kdyby trakaře padaly. Tato posedlost si ovšem nemohla nenajít cestu do jazyků dotyčných národů, dánštinu nevyjímaje. 7
A překladatel musí být ve střehu, aby nad nemístnými záplavami kávy nekroutil hlavou i čtenář. V monografii o režisérovi Larsi von Trierovi se člověk v dánském originále dočte, že Trier v mládí navštěvoval jistý kaffeklub. Vůbec tu ale nešlo o nějaký klub nadšených milovníků kávy a labužníků, kteří by v pospolitosti pražili, mleli, vařili, popíjeli, hodnotili a srovnávali různé druhy kávy. Byl to prostě jen diskusní či debatní kroužek filmařů, literátů, divadelníků a umělců, kteří při hovoru – jak se v Dánsku rozumí samo sebou – do sebe nalili litry kávy. Dánské morgenkaffe, to není jen ranní káva, kterou člověk pije k snídani. Tento výraz většinou znamená snídani vůbec. A pochopitelně existují i formiddagskaffe a eftermiddagskaffe, tj. dopolední a odpolední svačina. V dánských kostelech, zejména v menších městech a venkově, kněz po bohoslužbě zve věřící na faru na kirkekaffe, což v češtině není jen káva v kostele či káva po mši, nýbrž celé malé pohoštění. Kněz v dánském filmu Starý, nový, půjčený a modrý, jenž po zpackaném svatebním obřadu v závěru filmu má celkem oprávněný pocit, že z něj dělali blbce, si v originále uleví slovy Tak for kaffen (doslova: Díky za kafe), i když zrovna v tu chvilku se žádné kafe nepilo. Chtěl tím prostě říct, že to vám teda pěkně děkuju. V podobné situaci se ale mohou ocitnout i překladatelé z češtiny, kteří zase musejí brát v úvahu, jakému postavení se těší v české každodenní skutečnosti pivo. Češi si mohou skočit do hospody na kafe, čaj, kofolu, na sklenku vína, na ruma nebo ferneta, ale když má Čech chuť na pivo, tak na jedno pivo zajde jenom hyperkorektní ňouma, trpící vysvětlovací mánií. Každý normální Čech prostě zajde 8
na jedno, žádného podstatného jména už tady není třeba, protože každému je jasné, co že si to dotyčný chce vychutnat. V žádném jiném jazyce – pokud vím – na jedno zajít nemůžete. Pokud nebudete chtít zůstat sedět doma, budete muset jít na jedno pivo. Dalo by se namítnout, že čtenář překladu bude ve výše zmíněných příkladech vždy do jisté míry ochuzen o jistou poezii, o určité kouzlo či atmosféru. Ale každý jazyk je jedinečný a má svoje malá hájemství, do kterých si jiné jazyky nepustí. To je smutné, pro čtenáře a v neposlední řadě i pro překladatele, ale dělat se s tím asi nedá nic. (Lidové noviny, 2. 2. 2008) ¬¬
Vídeňský Kodaňan Jednou z milovaných dánských institucí je wienerbrød. Čtenář znalý němčiny za tímto dánským výrazem vytuší slova Wiener a Brot, čili vídeňský chléb. Potíž je v tom, že z Vídně to možná (ale kdoví jestli) kdysi dávno do Dánska jen přišlo – a rozhodně to není chléb. Jde o dozlatova upečené, křehké a šťavnaté pečivo z kynutého těsta, připravovaného s použitím nejkvalitnějšího dánského margarínu, který je pro pečení vhodnější než čisté máslo. Přestože se vyskytuje i v podobě štangle vyhlížející jako náš štrúdl, zpravidla má wienerbrød tvar koláče o průměru deseti, patnácti centimetrů. V jeho středu pak spočívá náplň tvořená vanilkovým krémem, marmeládou nebo čokoládou, zdobená glazurou nebo třeba sekanými mandlemi či lískovými oříšky. Původ této laskominy 9
je nejasný, ale podle lidí z oboru se zrodila někdy v 19. století, když dánští pekařští tovaryši stávkovali za lepší pracovní podmínky. A pekaři si jako náhradu přivezli tovaryše z Rakouska a Německa, kteří si s sebou přinesli recept na kynuté máslové těsto, válené a překládané jako těsto listové. Dánové si tuto novinku zamilovali a časem ji dovedli k dokonalosti. Problémem ovšem je, jak wienerbrød přeložit. Překladatelovým úkolem je převádět do cílového jazyka věrně, aby si čtenář o dotyčných věcech a jevech utvořil pokud možno stejnou představu jako čtenář originálu. Zároveň by překlad měl působit přirozeně a elegantně a měl by plynout bez zádrhelů a podivností, pod kterými by si čtenář nepředstavil nic a jen by nad nimi kroutil hlavou. A v neposlední řadě by měl překlad navozovat stejnou atmosféru a vzbuzovat v čtenáři stejné nálady, dojmy a vášně, jaké zažívá čtenář originálu. To je v tomto případě obtížné a neobejde se to bez určitých obětí. Pokud se pamatuji, musel jsem problém jménem wienerbrød řešit doposud dvakrát. A dospěl jsem pokaždé k jinému řešení. Doslovný překlad, tj. vídeňský chléb, je zhola nesmyslný, protože v českém čtenáři nevyvolá žádnou představu, a pokud by přece jen nějakou vyvolal, pak jistě beztvarou a zavádějící. Teoreticky by překladatel mohl dát vídeňský chléb do uvozovek a v závorce nebo pod čarou spotřebovat celý odstavec na poznámku či vysvětlivku, ale to se dělá jen v odborné literatuře, v beletrii nikoli. Rozhodl jsem se tedy – za výše zmíněných obětí a ztrát – vycházet z daného kontextu. V prvním případě se wienerbrød objevuje v prostém popisu hostiny jako jedna z položek jídelníčku. Po dlouhých 10
úvahách mi z toho vyšly plněné croissanty, nic lepšího jsem nevymyslel. Plněné, to souhlasí, s croissanty má wienerbrød v podstatě společné těsto. Obětován byl pouze tvar; wienerbrød je kulatý, croissant je rohlík. V druhém případě však jde o vypjatou situaci, ze které div nekapou niterné city, jaké v Dánech dokáže wienerbrød vzbudit. Ten se tu pochopitelně vyskytuje spolu se svým nerozlučným souputníkem – ano: s kafíčkem! –, a co si s rozkoší dá česká panička v cukrárně ke kafíčku? No přece dortíček. A tak jsem k tomu kafíčku dopřál dortíček i oné paničce dánské. To jistě není ideální, ale jasný, přesný a univerzálně použitelný ekvivalent, kterým by se dal wienerbrød do češtiny jednou provždy překládat, ještě nikdo nevymyslel. Nad tím si láme hlavu nejen překladatel z dánštiny. Wienerbrød pečou i ve Švédsku a v Norsku, ale tam si vystačí se stejným názvem. V německy mluvících zemích však tomu, co se v Dánsku jmenuje vídeňský chléb, naopak říkají ein Kopenhagener („Kodaňan“). V anglosaských zemích si vystačí s povšechnějším „Dánem“ či „Dánkou“ (a Danish). Zmíněné cizokrajné napodobeniny však vedle pravého dánského materiálu chutnají stejně hanebně jako americký Budweiser vedle českého Budvaru. (Lidové noviny, 23. 2. 2008) ¬¬
Jazyk coby zbraň Jazyků se dá použít k lecčemu. Je třeba zábavné sledovat, jak se evropské národy nechtěly znát 11
k rozšíření syfilidy a přehazovaly si to mezi sebou jako horkou bramboru. Nejdříve se syfilis v Evropě „proslavila“ jako francouzská nemoc. To si Francouzi nenechali líbit a začali jí říkat nemoc italská nebo – aby to bylo přesnější a věrohodnější? – nemoc neapolská. Snažili se ji podstrčit i Angličanům. Italové se ji pokoušeli hodit na Španěly, Rusové ji dávali za vinu Polákům a Poláci ji podsouvali Němcům. V Čechách se jí říkalo také nemoc uherská. Škádlení na poli jazykovém nepáchá – na rozdíl od střetů na polích válečných – žádné škody, ale překladatel z toho radost nemá. Podobné výrazy mají v každém jazyce své kulturněhistorické konotace, do jiného jazyka většinou nepřenosné. O rovnocenném převodu si překladatel může nechat jen zdát a zbývá mu jen, aby ze všech nedostatečných možností vybral tu, která má nedostatků nejméně. Experty jsou v tomto oboru Angličané a pifku mají hlavně na Francouze, Holanďany a Iry. Stačí se podívat do slovníku, a člověk jen žasne, co všechno Angličané svým odvěkým rivalům naházeli na triko. Pověst Francouzů coby starých neřestníků si našla cestu do výrazu French letter, což není žádný francouzský dopis ani dopis ve francouzštině, nýbrž prezervativ. Že jsou Francouzi proutníci, si patrně myslí i Dánové. Fransk visit je francouzská návštěva, kdy se člověk sotva otočí mezi dveřmi a hned zase jde. Někde za tím vytušíme, že se takový host chová jako Francouz, který zaskočí na návštěvu, rychle si odbude milenecké povinnosti a už zase utíká za dalšími galantními dobrodružstvími. Dutch treat, holandská hostina, to je společné posezení, kdy si každý (holandský skrblík) přinese vlastní jídlo (a případný zbytek si zase odnese domů). 12
Dutch courage, holandská odvaha, to není odvaha jen tak obyčejná, nýbrž ta, ke které si člověk dopomůže alkoholem. Dutch wife, holandská manželka, to ani náhodou není živá žena z masa a kostí s cudným krajkovým čepcem na hlavě, jak ji známe z obrazů starých holandských mistrů. Je to gumová panna, kterou si někteří (Holanďané) berou na pomoc při sebeukájení. A pokud jde o holandský čepec, tak ten se sice – docela podle očekávání – v angličtině řekne Dutch cap. Problém je jen v tom, že za tímto výrazem se může skrývat také pesar. Chabou útěchou pro překladatele je jen to, že když Angličan řekne, že to pro něj je all Dutch, tak Čech ví, že to pro něj je španělská vesnice (a Němec ví, že to pro něj jsou böhmische Dörfer, tedy vesnice české). Irish hurricane, irský orkán, to není žádný záludný vichr, řádící v irských vodách. To je naprosté bezvětří, a Angličané nám tím chtějí namluvit, že Irové jsou takoví troubové, že i zcela klidné moře je pro jejich námořníky velikým problémem. Když si Angličan dá Irishman’s dinner, tak nesní k obědu vůbec nic, naopak si jen utáhne opasek kolem prázdného břicha. A když někoho potká Irishman’s promotion, povýšení po irsku, tak mu není moc co závidět, protože to znamená degradaci. I čeština se na tomto poli trochu snaží, a tak v domech máme krysy němkyně, na obličeji uhry a v kuchyni šváby a rusy. Na Slováky toho moc není; onen starý federální vtip, že se v Československu budou stavět tři nové hospody – jedna v Praze, druhá v Brně, a třetí, to bude Slovensko, nad kterým se jen postaví střecha –, spíš než jako projev nepřátelství chápu jako upřímný výraz obdivu k pijáckým schopnostem našich slovenských bratrů a sester. I když 13
v češtině člověk většinou chlastá jako Dán. A Dánové to nechápou, protože v dánštině člověk pije jako Švéd. (Lidové noviny, 15. 3. 2008) ¬¬
Ztraceni v inscenaci Překladatel musí ctít záměry autora a dát své síly a umění do služeb jeho dílu, aby v překladu nabylo tvaru, který v maximální možné míře bude odpovídat původnímu textu. A musí brát v úvahu podmínky, v nichž dílo vznikalo a je v nich ukotvené. Když bude překládat román z časů třicetileté války, kde se bude psát, že král nadiktoval písaři rozkaz, poté jej zapečetil a po kurýrovi poslal svým generálům, tak to přeloží přesně tak, a nebude psát, že král zapnul počítač, připojil se na internet a poslal svým generálům e-mail. A když v textu bude stát, že král si oblékl brnění, vsedl na svého milovaného bělouše a vyrazil do bitvy, tak překladatel nenapíše, že král si vzal černé brýle, posadil se do svého BMW s řidičem a nechal se odvézt do luxusního velitelského bunkru. Stejný přístup by bylo lze očekávat i u jiných umělců-interpretů, třeba u operních režisérů. Nicméně právě na jejich výkonech lze názorně ukázat, jak by překladatel pracovat neměl. Operního provozu se v posledních desetiletích zmocnila klika ješitů, kteří na sebe upozorňují tím, že s operami zacházejí jako s rukojmími a ukájejí na nich svou ctižádost. Namísto aby jim svou prací dali prostor k životu a možnost vyniknout, vnucují 14
jim bez ohledu na jejich hudebně estetický a dobový kontext své představy, jdou proti jejich duchu a často je zplošťují a zjednodušují. A svým výtvorům říkají „moderní výklad“ či dokonce „aktualizace“ děje. Příkladů je i u nás dost: Jozef Bednárik v Národním divadle „aktualizoval“ Gounodovu operu Romeo a Julie přenosem děje do gangsterského prostředí ve stylu Chicaga třicátých let minulého století. Jana Kališová ve Stavovském divadle zprznila Mozartova Dona Giovanniho tím, že děj opery „přenesla“ do prostředí módního průmyslu. A duo Dvořák-Nekvasil tamtéž „zmodernizovalo“ Myslivečkovu Antigonu přemístěním do jakési lukašenkovské diktatury. S obzvláštní rozkoší se v podobných hnojištích vyvalují režiséři němečtí. Beethovenova Fidelia, eticky a morálně nejsilnější operu všech dob, vykastrovali tím, že děj přenesli do banálního prostředí divadelní šatny v době zkoušek. Salome Richarda Strausse, jejíž děj se odehrává v době Ježíšově, strčili do vězení vojenského režimu někde ve třetím světě. Titulní hrdinku na konci opery vojáci neutloukli štíty, ale popravili ji dávkou ze samopalu. Wagnerova Lohengrina přesadili do školní třídy a Verdiho Rigoletta zase do garážového sila. Mozartův Únos ze serailu musel strpět to, že děj přenesli do nevěstince (stejnému osudu vystavili i Dvořákovu Rusalku v Paříži). A i do Česka dolehly ozvěny nedávného povyku kolem berlínské inscenace Mozartova Idomenea, ve které se na jevišti objevují useknuté hlavy Buddhy, Ježíše a Mohameda. Problém, zda inscenaci uvádět, nebo ne, se řešil pouze na politickokorektní rovině („urážka náboženského cítění“) a jaksi se opomnělo, že inscenace je zcela nesmyslná: děj opery se odehrává za trojských válek, dávno předtím, 15
než buddhismus, křesťanství a islám vznikly, a neexistuje tudíž nejmenší důvod, aby se na scéně objevovaly hlavy jejich představitelů. Jak by u čtenářů pochodil překladatel, jehož Řekové by místo obřího dřevěného koně s vojáky v útrobách podstrčili Trojanům automobil značky Trabant se zavazadlovým prostorem plným much nakažených biologickými zbraněmi? Nebo kdyby jeho Odysseus po návratu domů nevytáhl na Penelopiny nápadníky meč, ale začal po nich házet papírové vlaštovky s otrávenými zobáčky? Takového „interpreta“ by hnali svinským krokem. A že by si to ten nezvedenec věru zasloužil. (Lidové noviny, 5. 4. 2008) ¬¬
Omývač břehu Laik si to představuje tak, že text překladu v každém slově věrně kopíruje linii textu původního, že se obě verze takříkajíc ubírají stejnou stezkou a na kterémkoli místě v nich najdeme dva výrazy, jež si přesně odpovídají. Každý překladatel se nejednou setkal s onou dobře míněnou a vstřícnou otázkou, jež ho nicméně dohání k zoufalému kroucení hlavou: „A jak to děláš? Překládáš to doslovně, slovo za slovem?“ Taková procházka růžovou zahradou by člověku vystačila snad na dvě věty, pokud by obě byly holé. Jazyky si kvůli různému uzpůsobení řeší většinu situací každý po svém. Výrazů, jež by nesly totožný význam, by člověk nenašel mnoho ani mezi jazyky spřízněnými. Stačí nahlédnout do mnohojazyčných návodů k použití, přiložených např. 16
k přehrávačům kompaktních disků, mikrovlnným troubám či kávovarům, a uvidíme, že i mezi blízce příbuznými jazyky lze ve stejném textu konstatovat značné rozdíly. Autoři při psaní nemyslí na to, jak by se to či ono přeložilo. Využívají jedinečných možností svého jazyka, hledají v jeho odlehlých zákoutích a starosti případného překladatele jsou jim lhostejné. Představa, že by se překlad v každém okamžiku zcela vyrovnal originálu, je tedy jen zbožným přáním. Překladatel může přinejlepším dosáhnout toho, že bude mít s autorem takříkajíc vyrovnané účty. Mnohde se jeho řešení – pro zmíněnou různost jazyků – nemůže ani při nejlepší vůli originálu vyrovnat. Jindy však může překlad být lepší než originál. Buď proto, že překladatel je tak šikovný, anebo prostě proto, že jeho jazyk má pro danou situaci pregnantní vyjádření, které sedne jako zadnice na hrnec, zatímco jazyk původní se spokojí s výrazem veskrze obyčejným. Když Angličan neví, jak by odpověděl na otázku, řekne: That is a good question, a Němec podobně: Das ist eine gute Frage. To snadno lze převést do češtiny obratem To je dobrá otázka. Proč by to ale člověk dělal, když čeština vedle tohoto jalového a nedomrlého výrazu má k dispozici jadrné To bych taky rád věděl. V dánštině existuje krásná fráze Man skal kende sin besøgelsestid, v doslovném překladu: člověk musí poznat okamžik svého navštívení či člověk musí poznat okamžik, kdy byl navštíven. Myslí se tím, že člověk musí umět poznat, když nastává ten pravý okamžik, a nepromeškat ho. Lepší – dánskému výrazu rovnocenný – překlad se mi vymyslet nepodařilo. Oproti tomuto obecnému konstatování čeština zase má jedinečný výraz, který shrnuje smutné a často 17
nezvratné důsledky takového zaváhání. Jeho překládání by kolegům-češtinářům mohl přát pouze sadista: Pozdě bycha honit. Jedním z mých nejoblíbenějších dánských slov je strandvasker. Strand je břeh, vasker je činitelské podstatné jméno od slovesa vaske, mýt. Doslovně tedy myč či omývač břehu. Není tu ovšem řeč o hotelem či místním úřadem zaměstnávaném zřízenci, který by chodil po mořském břehu a likvidoval svinčík po turistech. V dánštině toto rozkošné, cynismu ne zcela prosté slovíčko znamená obyčejného utopence, doslova toho, kým je omýván břeh, popřípadě toho, kdo svojí mrtvolou / sám sebou omývá břeh. Český utopenec v sobě ten roztomilý šarm nemá ani náhodou. Pokud nejde o utopence, kterého v Česku jíme. S ním nechť si zase lámou hlavu překladatelé z češtiny. Anglické pickled sausages ani německé marinierte Würste se mu zdaleka nevyrovnají. Ale na jídelním lístku dánském by se takový strandvasker vyjímal docela dobře. Dánové jsou lid veselý a jistě by ho brzy přijali za svého. Bodejť by ne. (Jak by se tohle vlastně přeložilo?) (Lidové noviny, 26. 4. 2008) ¬¬
Oněmělí herci Představte si, že byste si koupili „překlad“ Hamleta. A namísto replik, které Shakespeare vložil svým postavám do úst, byste v knize našli jen monotónní text ve stylu: Hamlet říká, že…; Ofelie říká, že…; Horacio říká, že… Nebo byste si pořídili nahrávku Figarovy svatby a namísto Mozartovy hudby by vám z kompaktního 18
disku jen jakýsi nudný hlas vykládal, že „skončila předehra… Figaro vyměřuje novou ložnici… Zuzana mu povídá o chlípném hraběti, jenž ji chce dostat do postele…“ A kdybyste si koupili publikaci s „reprodukcemi“ Dürerových děl, našli byste v ní jen prázdné stránky s chudokrevnými komentáři jako: „Portrét umělcovy matky vypovídá o tom, že…“; „na autoportrétu vidíme, že…“; „tato geniální malba zajíce…“. Řeknete si nejspíš, že to je nesmysl, že nelze zbavit umělce základních vyjadřovacích prostředků. Přesto je něco podobného v této zemi rutinou a většině lidí to kupodivu nepřipadá divné. Jedním z nejdůležitějších vyjadřovacích prostředků je pro herce hlas. Ten pro něj je tím, čím jsou pro dramatiky promluvy postav, pro skladatele hudba, pro malíře barvy. O tyto „pracovní nástroje“ by si je nikdo nedovolil připravit. Ale herci a herečky jsou o hlas připravováni dnes a denně. Říká se tomu dabing. Tato opovrženíhodná praxe patří k nejostudnějším reliktům komunistické antikulturní politiky. Bolševik nemohl potřebovat, aby člověk v kině a televizi slyšel cizí jazyky. Bývalo by se totiž mohlo stát, že by ty jazyky lidi zaujaly a někteří by se jim nedej bože začali učit a myšlenky by se jim začaly toulat po nežádoucích stezkách. Zničující důsledky jsou zřejmé. Statistiky se nám snaží nakukat, že nejpopulárnějším českým sportem je fotbal. Ale národním sportem Čechů je bohužel něco jiného. Vedle absence zamykacích zařízení na záchodech v hospodách, kavárnách a barech, a vedle číšníků a prodavačů, kteří nejsou schopni vrátit zákazníkovi na větší bankovku, protože věčně 19
nemají drobné, zde pěstujeme masovou nezpůsobilost – a to se týká i lidí vysokoškolsky vzdělaných – domluvit se jinak než česky. Nějaký ten jazyk se sice Češi ve škole učili, avšak svedou nanejvýš několik holých vět, protože vinou korumpujícího dabingu nikdy dotyčný jazyk neslyšeli z úst rodilých mluvčích. Pokud si někdo myslel, že se po listopadu 1989 s dabováním přestane, krutě se mýlil. Opak je bohužel pravdou. Vrcholem nechutnosti je, že si koryfejové dabingu od poloviny devadesátých let každoročně mezi sebou za „nejlepší“ dabing rozdávají cenu Františka Filipovského, který se proslavil tím, že toto barbarství dovedl k dokonalosti. Dovedete si představit, že by svaz mravnostních delikventů uděloval cenu za nejrajcovnější znásilnění nebo že by sdružení deviantů vyhlašovalo prémii za nejrafinovanější zneuctění školačky? Dabing však není vlastní pouze bolševikovi; provozuje se i v jiných samolibých, do sebe zahleděných, omezujících a omezených společenstvích, například u velkých národů typu Francouzů či Němců. Příznačné je, že i mezi nimi se najde značný podíl jedinců, kteří se dokážou domluvit pouze jazykem mateřským. A stejně příznačné je, že takové lidi nenajdete ve vzdělaných, vůči světu otevřených národech, jakou jsou kupříkladu Dánové, Švédové či Norové. Tam dabing neznají; vše – od uměleckých filmů po řeči zahraničních politiků v televizních novinách – se překládá pomocí titulků. Je načase, aby se Češi zařadili mezi ně. Prvním krokem je zavržení ohavnosti zvané dabing. (Lidové noviny, 17. 5. 2008) ¬¬
20
Sám sobě překladatelem Každý překladatel vám potvrdí, že neopominutelnou součástí jeho práce je kvalitní redaktor. Pro konečnou podobu textu a pro zdárný výsledek je životně důležitý onen druhý pár očí, které si všimnou toho, co nevidí oko překladatelovo. Ten totiž je s textem bytostně spojen, je jím oslněn a nedokáže se na něj podívat s patřičným kritickým odstupem. Podobný odstup by zřejmě měl existovat mezi textem originálu a překladem. Jinými slovy: autorem a překladatelem by neměl být jeden a týž člověk. Milan Kundera hraje se svými českými čtenáři prapodivnou hru na schovávanou. Svá díla pouští na český trh po troškách a liknavost při vydávání českých převodů knih napsaných francouzsky rád vysvětluje obavami z toho, jaký osud by jeho textům připravili překladatelé. Proto si tu a tam pár drobtů ze svého díla přeloží do češtiny sám. V roce 2006 takto vyšla knížka �Nechovejte se tu jako doma, příteli. Výsledek je zoufalý. Už několik prvních stran by mohlo posloužit jako souhrnný katalog všech obvyklých druhů banálních chyb, které jsou vizitkou špatných překladatelů. Knihu jako celek by pak mohli s prospěchem používat jako přehlednou a odstrašující příručku při výuce literárního překladu, obzvláště pak ve speciálních seminářích na téma Jak se překládat nemá. Namátkou několik příkladů: Vytýkací konstrukce jako „Kdo mě zajímá, je romanopisec“ (s. 9), či „To, co charakterizuje 21
