Galén Na Bělidle 34, Praha 5

Upozornění Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno. Galén Na Bělidle 34, 150 00 Praha 5 www.galen.cz © Galén, 2012

Hana Konečná Danica Slouková Tonko Mardešić

Medicína založená na důvěře O nebohém pacientovi v postmoderní době

(galén)

Autoři doc. PhDr. Ing. Hana Konečná, Ph.D. / Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta, katedra klinických a preklinických oborů PhDr. Danica Slouková, CSc. / Gymnázium Přípotoční, Praha doc. MUDr. Tonko Mardešić, CSc. / Sanatorium Pronatal, Praha Recenzenti MUDr. PhDr. Pavel Čepický, CSc. / Gynekologicko-porodnická ambulance Levret, Praha prof. RNDr. Pavel Kindlmann, DrSc. / CzechGlobe, AV ČR, Brno a Univerzita Karlova, Praha prof. PhDr. Petr Weiss, Ph.D. / Sexuologický ústav, 1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy v Praze a Všeobecná fakultní nemocnice, Praha

Tato kniha byla finančně podpořena projektem Grantové agentury ČR P407/10/0822 pod názvem „Dárcovství gamet v asistované reprodukci: psychosociální a etické aspekty“. Vychází pod záštitou a s morální podporou občanského sdružení Adam Česká republika, pacientské organizace zaměřené na psychosociální podporu lidí, jejichž touha po rodičovství se nenaplňuje. www.adamcr.cz

Všechna práva vyhrazena. Tato publikace ani žádná její část nesmějí být reprodukovány, uchovávány v rešeršním systému nebo přenášeny jakýmkoli způsobem (včetně mechanického, elektronického, fotografického nebo jiného záznamu) bez písemného souhlasu nakladatelství. Absence symbolů ochranných známek (©, TM aj.) neznamená, že jde o nechráněné názvy a značky. © Hana Konečná, Danica Slouková, Tonko Mardešić, 2012 Illustration © Jan Tomaschoff, 2012 © Galén, 2012 ISBN 978-80-7262-914-5 (PDF) ISBN 978-80-7262-915-2 (PDF pro čtečky)

Text bychom rádi věnovali třem nebohým pacientům: Haně Konečné, Danice Sloukové a Tonkovi Mardešićovi.

Obsah

Obsah 7 Úvod 9 1 . Bolí mne ucho! Rok 2000 př. n. l.: Na, sněz tenhle kořen.................................................................................................................................................................................................................................... 13 1.1 Nemoci a léčitelství v prehistorické společnosti....................................................................................................................................................................................................................13 1.2 Lékařské přístupy ve starověkých civilizacích......................................................................................................................................................................................................................14 1.3 Medicína v době starověkého Řecka a Říma........................................................................................................................................................................................................................ 17 2 . Rok 1000 n. l.: Ten kořen je pro neznabohy. Říkej si tuhle modlitbu................................................................................................................................................................................................................................................................ 19 2.1 Křesťanská medicína............................................................................................................................................................................................................................................................19 2.2 Arabská medicína................................................................................................................................................................................................................................................................19 2.3 Hebrejská medicína............................................................................................................................................................................................................................................................ 20 3 . Vodka byla dobrá, ale maso bylo shnilé....................................................................................................................................................................................................................................... 21 3.1 Jazykové pasti.......................................................................................................................................................................................................................................................................21 3.2 Hermeneutika..................................................................................................................................................................................................................................................................... 24 4 . Rok 1700 n. l.: Modlitba je pověra. Na, vypij tenhle lektvar............................................................................................................................................................................................................................................................... 27 4.1 Roky 1450–1600. Medicína v renesanci.............................................................................................................................................................................................................................. 27 4.2 Přelomové období 1600–1700............................................................................................................................................................................................................................................ 28 4.3 Věda a medicína doby osvícenství 1700–1800.................................................................................................................................................................................................................... 29 5 . Rok 1900 n. l.: Ten lektvar není vědecky podložen. Polkni tuhle pilulku..................................................................................................................................................................................... 31 5.1 Medicína 19. a 20. století......................................................................................................................................................................................................................................................31 5.2 Zisky a ztráty...................................................................................................................................................................................................................................................................... 32 6 . Hádala se duše s tělem................................................................................................................................................................................................................................................................ 45 6.1 Dějiny psychosomatiky........................................................................................................................................................................................................................................................ 45 6.2 Základní teoretická východiska.......................................................................................................................................................................................................................................... 46 6.3 Novější dílčí teoretické modely........................................................................................................................................................................................................................................... 52 6.4 Psychologický kontext........................................................................................................................................................................................................................................................ 57 6.5 Výzkum v psychosomatice.................................................................................................................................................................................................................................................. 60 6.6 Zisky a ztráty...................................................................................................................................................................................................................................................................... 64 6.7 Může se duše s tělem hádat?.............................................................................................................................................................................................................................................. 70 7 . Kde se pivo pije, tam se dobře žije.............................................................................................................................................................................................................................................. 75 7.1 Historie................................................................................................................................................................................................................................................................................ 75 7.2 Výzkum v oblasti životního stylu......................................................................................................................................................................................................................................... 78 7.3 Zisky a ztráty....................................................................................................................................................................................................................................................................... 79 8 . Pracuji vědecky na základě aritmetiky a geometrie..................................................................................................................................................................................................................... 87 8.1 Vznik medicíny založené na důkazu.................................................................................................................................................................................................................................... 87 8.2 Externí validita.................................................................................................................................................................................................................................................................... 89 8.3 Interní validita.................................................................................................................................................................................................................................................................... 90 8.4 Filosofický kontext.............................................................................................................................................................................................................................................................. 94 8.5 Na čem že je tedy ta medicína založená?............................................................................................................................................................................................................................ 97 8.6 Evidence Based Practice..................................................................................................................................................................................................................................................... 98 9 . Rok 2000 n. l.: Ta pilulka je umělá. Na, sněz tenhle kořen…?........................................................................................................................................................................................................................................................... 101 9.1 Paradoxy a problémy medicíny 21. století.......................................................................................................................................................................................................................... 101 9.2 Alternativní medicína........................................................................................................................................................................................................................................................ 108 9.3 Mlčící medicína................................................................................................................................................................................................................................................................... 111 1 0 . Smím uznat jedině ty pravdy, jež se mému duchu představily tak jasně a zřetelně, že o nich nemohu pochybovat................................................................................................................................................................................................................................................... 117 10.1 Vnímání............................................................................................................................................................................................................................................................................. 119 10.2 Myšlení.............................................................................................................................................................................................................................................................................124 10.3 Smysly vs. myšlení............................................................................................................................................................................................................................................................125 10.4 Co se nám tedy představuje jasně a zřetelně?..................................................................................................................................................................................................................126 1 1 . O slepém věštci z Théb aneb o nebohém zdravotníkovi v postmoderní době................................................................................................................................................................................................................. 129 1 2 . Jak jsme kalili ocel a jak kalíme sebe i čtenáře........................................................................................................................................................................................................................... 133 12.1 Výzkumná strategie..........................................................................................................................................................................................................................................................133 12.2 Výzkumná metodika...........................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................139

Doslov 141 Použité zdroje.......................................................................................................................................................................................................................................................................................... 143 Abstract 151 Trust-based medicine............................................................................................................................................................................................................................................................... 151 The unfortunate patient in the postmodern era...................................................................................................................................................................................................................... 151 Rejstřík 153

Obsah

Úvod........................................................................................................................9

1. Bolí mne ucho! Rok 2000 př. n. l.: Na, sněz tenhle kořen.........................13 1.1 Nemoci a léčitelství v prehistorické společnosti...........................................13 1.2 Lékařské přístupy ve starověkých civilizacích..............................................14 1.3 Medicína v době starověkého Řecka a Říma................................................17

2. Rok 1000 n. l.: Ten kořen je pro neznabohy. Říkej si tuhle modlitbu......................................................................................19 2.1 Křesťanská medicína......................................................................................19 2.2 Arabská medicína...........................................................................................19 2.3 Hebrejská medicína.......................................................................................20

3. Vodka byla dobrá, ale maso bylo shnilé........................................................21 3.1 Jazykové pasti.................................................................................................21 3.2 Hermeneutika................................................................................................24

4. Rok 1700 n. l.: Modlitba je pověra. Na, vypij tenhle lektvar...................27 4.1 Roky 1450–1600. Medicína v renesanci........................................................27 4.2 Přelomové období 1600–1700......................................................................28 4.3 Věda a medicína doby osvícenství 1700–1800.............................................29

5. Rok 1900 n. l.: Ten lektvar není vědecky podložen. Polkni tuhle pilulku...........................................................................................31 5.1 Medicína 19. a 20. století...............................................................................31 5.2 Zisky a ztráty..................................................................................................32

6. Hádala se duše s tělem......................................................................................45 6.1 Dějiny psychosomatiky..................................................................................45

Obsah

7

6.2 Základní teoretická východiska....................................................................46 6.3 Novější dílčí teoretické modely.....................................................................52 6.4 Psychologický kontext...................................................................................57 6.5 Výzkum v psychosomatice............................................................................60 6.6 Zisky a ztráty..................................................................................................64 6.7 Může se duše s tělem hádat?........................................................................70

7. Kde se pivo pije, tam se dobře žije.................................................................75 7.1 Historie............................................................................................................75 7.2 Výzkum v oblasti životního stylu...................................................................78 7.3 Zisky a ztráty..................................................................................................79

8. Pracuji vědecky na základě aritmetiky a geometrie...................................87 8.1 Vznik medicíny založené na důkazu..............................................................87 8.2 Externí validita...............................................................................................89 8.3 Interní validita................................................................................................90 8.4 Filosofický kontext.........................................................................................94 8.5 Na čem že je tedy ta medicína založená?.....................................................97 8.6 Evidence Based Practice................................................................................98

9. Rok 2000 n. l.: Ta pilulka je umělá. Na, sněz tenhle kořen…?............... 101 9.1 Paradoxy a problémy medicíny 21. století................................................. 101 9.2 Alternativní medicína................................................................................. 108 9.3 Mlčící medicína........................................................................................... 111

0. Smím uznat jedině ty pravdy, jež se mému duchu představily 1 tak jasně a zřetelně, že o nich nemohu pochybovat................................. 117 10.1 Vnímání....................................................................................................... 119 10.2 Myšlení....................................................................................................... 124 10.3 Smysly vs. myšlení..................................................................................... 125 10.4 Co se nám tedy představuje jasně a zřetelně?........................................ 126

1. O slepém věštci z Théb aneb o nebohém zdravotníkovi 1 v postmoderní době........................................................................................ 129 12. Jak jsme kalili ocel a jak kalíme sebe i čtenáře........................................... 133 12.1 Výzkumná strategie................................................................................... 133 12.2 Výzkumná metodika................................................................................. 139 Doslov................................................................................................................. 141 Použité zdroje..................................................................................................... 143 Abstract.............................................................................................................. 151 Rejstřík................................................................................................................ 153

8

Medicína založená na důvěře

Úvod

Medicína je velmi důležitý obor: bojuje proti bolesti a utrpení, proti nemoci a smrti. Při této bohulibé činnosti ji bohužel zásadně omezují dva handicapy – pacient a zdravotník... Nejedná se ovšem o handicapy vrozené, ale o handicapy získané, či přesněji znovuzískané. Jejich (znovu)vznik se někdy spojuje s koncem středověku a nástupem renesance. Do té doby byl svět považovaný za bezpečné místo s jasným a harmonickým řádem, ať už daným zevnitř (Kosmos podle Řeků) nebo zvnějšku (křesťanským Bohem), medicína pak byla hledáním ztracené harmonie s Kosmem nebo prostě jen zmírňováním či tišením trápení, majícího nějaký svůj smysl a zcela určitě svůj dobrý konec. Učenci té doby přišli s přesvědčivými tvrzeními, že svět není kulatý, uzavřený, harmonický a hlavně hierarchický Kosmos, jak si jej představovala předchozí epocha, ale že jde o nekonečný prostor bez předchozí podoby harmonie a hierarchie. Otřesena byla i otázka celkového smyslu Kosmu. Člověk tedy nemůže už jen tak „dlít“ a čekat, že se mu harmonie a zákonitosti světa nějak nabídnou nebo se samy budou uskutečňovat, ale musí na sebe převzít aktivní roli badatele a experimentátora, musí hledat ve světě zákonitosti, na jejichž základě pak vůbec možná lze, možná nelze uvažovat o nějakém smyslu. O nových poznatcích musí člověk neustále pochybovat a přehodnocovat je, což bylo do této doby nemyslitelné; dosud tu vždy byla nějaká autorita udávající hranice a směr... Učenci hledali u čeho začít; co je tím, na co se dá spolehnout. Descartes dospěl k závěru, že je to rozum („Cogito ergo sum“, „Myslím, tedy jsem“). Vědci postupně rezignovali na mnohé úvahy opírající se o hodnotová vyjádření, jako jsou dokonalost, harmonie, smysl, cíl. Nakonec to vedlo k rozchodu se světem hodnot, významů a smyslu, který zůstal už jen „normálnímu životu“, ale byl na dlouhou dobu vyloučen ze sféry vědecké. Rozhodující teď byl tedy nově budovaný svět faktů, vědecky pojaté evidence a vědeckých důkazů (např. dle Koyré, 2004). Podobným postupem se šlo i na všechno ostatní: složité jevy se zjednodušovaly tím, že se experimentální a rozumovou cestou hledal jejich základ ve formě nějakých základních jednotek a jejich vztahů, zachycených zákony a zákonitostmi, platných pro všechna „tělesa“ (objekty, věci, entity), v nově pojatém nekonečném

Úvod

9

prostoru. Vesmír nebyl již sjednocen přirozenou podřízeností, ale pouze totožností svých posledních a základních komponent a zákonů. Svět jako diferencovaný soubor konečných míst se zejména prostřednictvím eukleidovské geometrie rozvinul do nekonečných a homogenních dálek (Koyré, 2004). Ve fyzice a později i v chemii tyto metody a principy přinesly obrovský rozvoj a pokrok. Než se ale dotkly medicíny, utekla ještě dlouhá doba; redukce složitých jevů na elementární úroveň se dařila jen velmi pomalu – jak a na co redukovat stížnosti pacienta, že ho něco bolí? Proto byl napřed experiment metodou v medicíně obtížně uplatnitelnou; ve složitých jevech či mezi nimi se vztahy hledají těžko a velké ztráty zkoumaných objektů (tedy zde pacientů) si nemohli dovolit ani koncem středověku. Postupně se ale situace lepšila, především díky využívání poznatků fyziky při konstruování přístrojů, a koncem 19. století už se ukázaly metody novověké vědy jako velmi účinné i v medicíně. Přístroje zásadně zmírnily zdravotníkova smyslová omezení, umožnily mu vidět dříve neviditelné a změřit dříve nezměřitelné, takže už nebyl odkázán na pacientův nespolehlivý, nepřesný a subjektivní popis potíží, doplněný navíc různými nepříjemnými (pro zdravotníka té doby) emocionálními výlevy. Vztahy mezi elementy (např. bacil a dezinfekce) už bylo možné zkoumat experimentálně. Zdálo se, že handicapy medicíny mávnutím proutku mizí a brzy zmizí... … Ale nezmizely. U mnoha nemocí se nedaří najít patologický podklad na úrovni základních stavebních jednotek a jejich vztahů v prostoru. Pod vlivem především německé filosofie, reprezentované např. Schopenhauerem či Nietzschem, se znovu začalo více uvažovat, že na vzniku nemocí mohou mít podíl emoce. Ty byly dosud mimo zájem novověké medicíny, protože je nikdo nedovedl popsat právě na oné základní fyzikální či chemické úrovni, tedy na úrovni stavebních jednotek hmoty a jejích vztahů; zdály se být příliš neuchopitelné na to, aby se daly seriózně zkoumat. Existují nemoci, u nichž patologický podklad je třeba i jasný, ale nemoc za současného stavu znalostí není možné vyléčit úplně nebo vůbec a je možné pouze mírnit její projevy. Objevují se procedury nabízející diagnostické či terapeutické alternativy s různými riziky pro pacienta, přičemž kritéria rozhodnutí jsou často mimo rámec kompetencí lékaře. Zvláště v poslední době o diagnostice a terapii čím dál tím častěji spolurozhoduje i sám pacient – laik. Jsou tedy logické snahy ho co nejlépe informovat. Při četbě příbalových letáků k lékům nebo informací o rizicích lékařských zákroků pak není možné nevzpomenout známou reklamu z Hrabalových Postřižin: „Kdo pil, umřel, kdo nepil, umřel taky.“ Alternativu k „Ale kdo pije náš Májový ležák, tomu se umřít nechce“ bohužel zmíněné lékařské dokumenty nenabízejí… V Hippokratově přísaze se zdravotník zavazuje: „Lékařské úkony budu konat v zájmu a ve prospěch nemocného, dle svých schopností a svého úsudku. Vystříhám se všeho, co by bylo ke škodě a co by nebylo správné.“ Co je zájem a prospěch nemocného, to musí velmi často říci sám nemocný; na diagnóze a léčbě se tedy musí zdravotník s pacientem domluvit. Významnou složkou medicíny, pravděpodobně ještě víc než jsme ochotni přiznat, se stává komunikace, jazyk, se všemi jeho nástrahami a zradami. I u něj byly pokusy jej „očistit“, aby byl jednoznačný a spolehlivý, ale pokusy marné. Ukazuje se, že ten

10


nejpřesnější jazyk je právě ten nespolehlivý a měnící se, který používáme běžně. Musíme proto znát a předvídat jeho pasti… Medicína tedy začala zpátky sbírat redukcí odsekané nespolehlivé kousky a na znamení změny si začala dávat nová jména: psychosomatická medicína, behaviorální medicína, biografická medicína, holistická medicína, komplexní medicína, celostní medicína, psychologie zdraví, na pacienta (či klienta) orientovaná zdravotní péče, narativní medicína, personalisovaná medicína ... bio-psycho-sociální (či bio-psycho-eko-spirituo-sociální) přístup v medicíně, systémový přístup v medicíně atd. Nietzsche zpochybnil i objektivitu vědce, a jeho podezření se později opakovaně potvrdila. Ukazuje se například, že na diagnostické a terapeutické závěry má významný vliv kultura, ve které lékař žije (Payer, 1996). Novověká věda reagovala na tyto tendence způsobem jí vlastním, tedy „zpět k faktům“. Také proto se narodila „Evidence Based Medicine“, do češtiny přeložená jako Medicína založená na důkazu... Handicapy medicíny v podobě pacienta a zdravotníka se tedy navrátily v plné parádě, možná dokonce ještě silnější než kdy předtím. Medicína, připouštějící si svou jednostrannost v pohledu na člověka, se odhodlává ji čestně řešit a otevírá brány tzv. humanitním vědám a filosofii. Existuje však rozdíl mezi nezávazným nabízením potenciálně využitelných konceptů (pojmů a teorií), které poskytují humanitní disciplíny a filosofie, a odpovědností za životy a zdraví na straně medicíny. Humanitní disciplíny ani filosofie totiž nepředstavují nějaký přehledný a jednoznačný kompaktní celek; jejich výsledky jsou rozdrobeny do velké řady často alternativních nebo komplementárních, případně i protichůdných a vzájemně se popírajících koncepcí. Vzniká tak problém, který tyto disciplíny někdy samy nevidí, a sice co je v této pestré síti „nabídky“ jejích výsledků to podstatné, čím by se medicína měla obohatit a jakým směrem se dát. Navíc soudobá filosofie proměnila pohled na to, co znamená „fakt“ a jak s ním zacházet. Zároveň zaznívají stále silněji hlasy, že mnohé problémy by se vyřešily, kdyby zdravotník nebyl zatěžován všemi těmi novými medicínami a dělal tu starou dobrou (jež mezitím dostala název biomedicína). Spolu s novými medicínami se objevuje požadavek dát jasný návod, jak tyto medicíny dělat. Ideálně by měl tento návod být na dvoustraně formátu A4, aby bylo možné předmět zařadit do e-learningu. Doba pokročila, zřejmě nové technologie umožní to, co jsme dříve považovali za vtip: „Za jak dlouho se dá naučit čínsky? ,Je na to potřeba několik reinkarnací,‘ řekl čínský filolog. ,Je to celoživotní záležitost,‘ odpověděl český sinolog. Český vysokoškolský student se napřed zeptal, zda jsou na to skripta. Když dostal kladnou odpověď, odhadl to na týden.“ „Medicína založená na důvěře“ není plánována jako trilogie proto, že jedna skripta se nám zdají málo, ale troje už považujeme za dostačující. Naše texty snad mohou být vstupem na těžkou celoživotní cestu za cílem být dobrým zdravotníkem; důvodem k dělení na části je naše přesvědčení, že témata, kterými se budeme zabývat, je lepší postupně rozvíjet. Jako základní a univerzální vykládací a interpretační princip či postup a univerzální prostředek rozumění pacienta sobě i ostatním budeme používat příběh. Pochopitelně

Úvod

11

rozumění „po svém“. A samozřejmě i lékař má svůj příběh a je rovněž schopen jej vypravovat a rozumět „po svém“ tomu, co dělá a jak se podle něj věci mají. Nejen pacienti totiž vyprávějí své příběhy nemoci zdravotníkům; stejně tak zdravotníci vyprávějí příběhy, nebo častěji jen jejich útržky, svým pacientům. Jejich příběhy jsou příběhy medicíny a v ideálním případě nabízejí ideální pokračování pacientovým příběhům. Aby ovšem mohl být příběh prostředkem výkladu a interpretace a mohl se stát podnětem k akci (v medicíně tím míříme především k vyléčení nemoci), musí ho někdo vyprávět a někdo mu naslouchat. Aby došlo k oné proměně ve skutečnost, musí být nejdříve veden dialog, v němž se hledání promění ve společně nalezené řešení. Oba naslouchající musí druhému – vyprávějícímu – důvěřovat, že příběh sděluje s maximální možnou mírou vnitřní poctivosti. Vycházíme z naší stále se rozrůstající sbírky, čítající momentálně víc než 1 000 příběhů. Číslo uvedené za příběhem je jeho pořadové číslo ve sbírce. Spíš než snahou zavést další novou medicínu je název našich textů analogií k „medicíně založené na důkazu“, kterou považujeme za velmi potřebný krok vpřed. Jen chceme říci, že důkazy, i pokud nějaké jsou, samy o sobě nestačí (snad jen tu chvilku, kdy je pacient v bezvědomí); musí být proto doprovázeny důvěryhodným vztahem mezi pacientem a lékařem, a musí to být v systému, který tento vztah umožňuje vytvářet. Podstatou lidské zralosti, z ní plynoucí tolerance a odpovědnosti k sobě i jiným je schopnost žít ve světě různících se výpovědí, obklopeni otázkami, na které možná neexistují odpovědi, s vědomím, že zatím nic nevíme, a s paradoxní nejistotou vlastní existence – tak nějak to říká Paul Watzlawick (1998). Rádi bychom naznačili, že vždy existuje i velmi blízká naděje ke vzájemnému porozumění... Naší cílovou čtenářskou skupinou nejsou odborníci – filosofové, historici, psychologové, psychosomatici či matematici, jak se možná po přečtení úvodních stránek vyděsí čtenář bez příslušného formálního vzdělání. Ani netoužíme brousit si náš ostrovtip o budoucí zdravotníky, zdravotnické manažery či pacienty. Jen bychom jim rádi ukázali oblasti, o kterých možná nevědí, nabídli jakousi mapu terénu, ve kterém se zdravotník a pacient pohybují. Jak to hezky vyjádřil jeden z našich konzultantů: „Koncert vážné hudby nemusí být zajímavý pouze pro hudebního kritika nebo jedince s absolutním sluchem.“

12


1. Bolí mne ucho! Rok 2000 př. n. l.: Na, sněz tenhle kořen

Proti utrpení, nemocem a smrti se lidé vždy pokoušeli bojovat. Hledali jak léčit nemoci, mírnit bolest, oddálit smrt, případně se jim úplně vyhnout. Tato a několik dalších (ne nutně následujících) kapitol jsou stručnou historií medicíny. Než se ale do historie pustíme, s lehkou nadsázkou nabízíme historii ještě stručnější: Pacient si stěžuje: Bolí mne ucho! Lékař doporučuje: v roce 2000 př. n. l.: Na, sněz tenhle kořen; v roce 1000 n. l.: Ten kořen je pro neznabohy. Říkej si tuhle modlitbu; v roce 1700 n. l.: Modlitba je pověra. Na, vypij tenhle lektvar; v roce 1900 n. l.: Ten lektvar není vědecky podložen. Polkni tuhle pilulku; v roce 2000 n. l.: Ta pilulka je bez efektu. Na, sněz tenhle kořen. Historie medicíny „v kostce“ se nám tak líbí, že jsme ji použili jako názvy kapitol zabývajících se medicínou v příslušné době. Pro všechny kapitoly popisující historii medicíny jsme čerpali například z těchto zdrojů: Niklíček, Stein (1985); Schott et al. (1994); Hunt (2000); Nutland (2000); Schreiber (2000); Z historie světové medicíny, časopis Medik (asi 2000); Le Fanu (2001).

1.1 Nemoci a léčitelství v prehistorické společnosti

Příznivci přírodního či přirozeného způsobu života žitého v ovzduší, vodě a na zemi bez zplodin, se spoustou pohybu a se stravou výrazně „bio“ by se asi divili, ale i v dobách civilizaci vzdálených na hony byli lidé nemocní, a nebyly to jen úrazy či nemoci způsobené hladem nebo zimou. I když z archeologických nálezů můžeme jen velmi přibližně odhadovat, jaké nemoci lidi tehdy sužovaly a hlavně jak se jim bránili, zdá se, že zubní kaz či artróza (nemoci dnes paradoxně označované jako civilizační) trápily naše předky už před 40 tisíci lety. Pokusy o léčbu byly pravděpodobně založeny na prosté zkušenosti: člověk


13

náhodou zjistil, že některé látky či procedury tiší bolest, hojí a pomáhají bojovat s nemocí (voda na ochlazování a vymývání ran, některé rostliny a jejich plody, orgány zvířecích těl, později také některé z minerálních látek). Léčitelství nebylo zvláštním zaměstnáním; kdo by také platil za omytí studenou vodou či trochu roztlučeného jitrocele. Člověk přemýšlel, jak se nepříjemnostem vyhnout a co je způsobuje. Vysvětlení našel v existenci nadpřirozených sil; začal věřit v duchy a démony, kterým kromě zavinění jiných neštěstí přisuzoval i příčinu nebo samu podstatu nemocí. Na duchy a démony je už potřeba specialistu, proto se léčitelstvím začali zabývat šamani a kouzelníci. Svými kouzly měli zahánět nadpřirozené síly způsobující nemoc.

1.2 Lékařské přístupy ve starověkých civilizacích

O medicíně ve starověku už máme lepší představu díky vynálezu písma a dochovaným textům. Babylónské klínopisné texty ze 3. tis. př. n. l. popisují návody k léčbě a předpisy pro přípravu obkladů a mastí i dalších léků s vnitřním a zevním užitím. Je zde zmínka o lékařích, jsou stanoveny odměny za úspěšnou léčbu i tresty za neúspěšnou. V Mezopotámii používali jako léčiva byliny, minerály, exkrementy zvířat. Vynikající úrovně dosáhlo lékařství starověkého Egypta, v mnohém předčilo i pozdější antickou medicínu, jak se dozvídáme z dochovaných papyrů s lékařskou tematikou. Uměli dobře diagnostikovat některé nemoci, některé uměli léčit. Například jejich návody na snížení teploty se nelišily od dnešních a měli k dispozici poměrně mnoho účinných léčiv. K boji proti vnitřním nemocem používali většinou projímadla. Neměli ovšem představu o stavbě lidského těla a funkci jednotlivých orgánů. Ve starověké Indii měli rozsáhlé znalosti anatomické, patologické, farmakologické, ale zároveň málo rozvinuté veřejné zdravotnictví. Zřejmě to bylo ve filosofii odevzdanosti, trpnosti, v učení o předurčenosti člověka vycházejícího z bráhmanství. Proč se zabývat léčbou, když nemáme nic ve svých rukou a když v životě nejde o život tady? Z dochovaných textů vyplývá, že ve starověkých civilizacích bylo zdraví považováno za privilegium, které bohové udělují za náboženskou poslušnost, nemoc byla často vnímána jako trest bohů za provinění. Na léčbě se podílel lékař i zaříkávač, někdy byl přizván i věštec, aby určil příčiny a prognózu. S trochou nadsázky bychom zde mohli vidět počátky dnes tak populárního holistického a interdisciplinárního přístupu. Čínská medicína vycházela z principů jin a jang, čchi (dech života) a z učení o pěti elementech a měla velmi speciální a bohatou nabídku léčiv. Diagnostika i léčba vycházela ze svědomitého vyšetřování a pozorování zdravého a nemocného člověka. Součástí čínského pohledu na nemoc byla představa, že nemoc může vniknout do těla i ústy; špatný způsob života vede k poruchám rovnováhy jin a jang, a tudíž k nemocem. Měli proto přísné zásady pro osobní hygienu. Léčba je snahou o navrácení ztracené harmonie pomocí meditací, akupunktury, požehování, bylinných přípravků a/nebo speciálního cvičení.

14


Podle názorů ovládajících čínské lékařství nebyl člověk odpovědný za své zdraví jenom sám sobě, ale celé rodině jako součásti společnosti. Text sice píšeme v minulém čase, jakoby o starých civilizacích, ale je v 21. století tradiční čínská medicína skutečně historií?

Poslední prázdniny v mém životě jsou za mnou, složila jsem zkoušku dospělosti a vyrážím vstříc nové budoucnosti. Vybrala jsem si chirurgii, na praxi jsem ji sice moc ráda neměla, ale když se ptali, tak to ze mě vypadlo, ani nevím jak. Po zapracování jsem přešla na JIP, práci jsem měla ráda. Jen na tu spoustu směrnic, nařízení a stále nových pokynů nás nepřipravili. Musela jsem se učit víc než moje kolegyně ze školy. Začala jsem pronikat do tajů kvality a akreditace. Z ředitelství na nás chrlili spoustu nových dokumentů. Staniční sestra nás neustále kritizovala, že jsme něco zapomněly napsat, založit ten či onen formulář. Příjem pacienta vypadal hůř, než když jsem si zakládala účet v bance. Tolik papírů, tolik podpisů… Stále přicházela nová pravidla, kontroly z vedení byly na každodenním pořádku. Každou službu jsme se třásly, co zase bude, kdo přijde, kdo nás bude „dusit“, že něco děláme špatně. Přišel podzim, přípravy na první návštěvu komisařů vrcholily, napětí, nervozita na denním pořádku. V té době, byl to rok od mého nástupu, se mi na rukou začala dělat suchá místa, která postupně rudla, pálila, zvětšovala se a praskala. Mazala jsem se a mazala. Nandat rukavice, sundat, umýt, poškrábat se a namazat. Když už začaly hodnotit moje ruce kolegyně, nezbylo než jít k lékaři. Moc se mi nechtělo, nemám je ráda. Na naše oddělení přišla na konzilium lékařka z kožního. Po chvíli otálení a smlouvání ve svém nitru jsem ji požádala o pomoc. Podívala se na mě jedním okem, vyslyšela moje potíže a řekla: „Máte svrab!“ V té chvíli mě polila studená sprcha, zatočila se mi hlava a moje nitro bilo na poplach. „Kde jsem k tomu mohla přijít, to snad není možné?“ Lékařka mi předepsala recept a více se mnou nekomunikovala. Večer jsem se potácela na ubytovnu, v hlavě tu hrůzu. Připadala jsem si nečistá, odporná. Představa, jak mi červík v kůži dělá tunýlky, byla hrozná. To nemůžu nikomu říct! Musím, přece nenakazím ostatní. Jak to, že jsem je nenakazila už dávno? Jak si tak zničeně přemýšlím, uslyším volání: „Ahoj, pojď na kafe.“ „Nemůžu,“ slyším se. Po chvíli se však nechám přemluvit. Sedím s bývalou kolegyní v kavárně, ruce schované pod stolem. Vyndat je však přece jen musím, káva stydne. Jana se zakouká na mé ruce a zcela spontánně, bez odporu, říká: „Máš atopák, co?“ Koukám na ni a ona: „No, brácha to má taky. Teď na podzim je to hrůza. Ruce má jak struhadla, pořád se škrábe a má kůži celou popraskanou jako ty.“ Jiskřička naděje vzlétla. Nálada se trochu lepší. Po chvíli se Janě svěřuji s verdiktem lékařky. „Blbost,“ říká Jana a doporučuje mi soukromou lékařku. Druhý den jsem se objednala, vzala mě za týden. Léčbu svrabu zatím odkládám. V ordinaci lékařky jsem pečlivě vyšetřena, lékařka odebírá moji anamnézu, včetně toho, kde pracuji. Rozhoduje se pro testy na alergeny, vysvětluje, že kortikoidy zatím nepoužijeme, začneme s promaštěním. V diagnóze mám uvedeno: neurodermatitida, což mě trochu zaráží, ale věřím jí. Za čtyři dny přicházím na odečet testů. Jeden test je pozitivní na latex. Další stres. Latex je přece v rukavicích a těch denně spotřebuji nesčetně, v hlavě mi alarmuje. Nebudu moct pracovat v nemocnici a vůbec, budu moct pracovat jako sestra? Mám tu práci ráda, to nejde. Co budu dělat? Zatajím to. Ne, to se nevyléčím. „Ať vám objednají rukavice bez latexu,“ slyším říkat lékařku. Svítá mi naděje. Ještě říká, ať se dál promazávám a přijdu za 14 dní. Moje staniční sedí ve své kanceláři zavalená papíry a její tiskárna chrlí další a další pokyny. Je nervózní, hlavní sestra jí cosi vytkla. Komisařům by se to údajně nemuselo líbit a do toho já se „svýma rukavicema“. Druhý den je však mám, přece jenom je staniční sestra chápavá. Hurá, jsem napůl vyléčená, myslím si. Moje ruce si to však nemyslí, po 14 dnech žádná změna, po měsíci


15

žádná změna, po půl roce žádná změna na mých rukou. V práci na vrcholu stresu proběhla návštěva komisařů a nemocnice dostala spoustu doporučení. Takže další směrnice, nařízení, další papíry, papíry, papíry… Je léto, moje ruce – malá změna. Už mám kortikoidy. Jakmile je však přestanu užívat, vypadají moje ruce znovu hrozně. Další podzim a moje ruce znovu trpí. Jsem již samostatná, práci zvládám dobře, mám ji ráda a vím, co je to kvalita a akreditace. Některé kolegyně však kvalitu a akreditaci nezvládají a houfně odcházejí. Je nás málo, máme spoustu přesčasů, spoustu stresu, stále se připravujeme na akreditaci. Nadále chodím k paní doktorce, ale můj ekzém se nelepší a já ztrácím trpělivost. Rok léčby bez většího úspěchu. V práci vrcholí přípravy na akreditační šetření. Staniční nás neustále zkouší. Ředitelství provádí zkušební kontrolu, máme pocit, že u „Američanů“ neobstojíme. Obstáli jsme! Naší nemocnici byla udělena mezinárodní akreditace. Máme na tři roky klid. Můžeme být na sebe hrdé. Akreditace však stav mojí pokožky na rukou nezměnila. Já přestala doufat a věřit paní doktorce. V práci mi už několikrát kolegyně doporučovala čínského lékaře. Moc tomu nevěřím, přijde mi to jako šarlatánství – a to poměrně finančně náročné. Dva roky žiji s ekzémem, dva roky se stydím za své ruce a začínám se smiřovat se skutečností, že je to na celý život. Kvůli alergii na latex a neurodermatitidě se svého povolání vzdát nehodlám. Nechala jsem se přesvědčit a objednala se k čínskému lékaři. Jdu tam nervózní. Co mi řekne, co to bude stát? Lékař nemluví a nerozumí česky. Měří můj tep, dívá se do nosu a na jazyk. Jediná jeho slova jsou: „Chorko na srci a na jatrech.“ Ještě mi ukazuje fotografie svých vyléčených pacientů a pořizuje si snímky mých rukou. No jo, myslím si, taky mě budeš ukazovat jiným a říkat: „Chorko na srci a na jatrech.“ Nechám si připravit směs bylin, mast, a se značně odlehčenou peněženkou odcházím poučena, jak vařit čínské byliny. Druhý den poprvé vařím. Puch se rozlézá celou chodbou, zavaluje celý můj pokoj a já útrpně čekám, až hnědavá tekutina zchladne, abych ochutnala ten čínský zázrak. Nedá se to pozřít. Každý doušek obrací můj žaludek. Hrnek lektvaru piji bezmála půl hodiny. K tomu slyším z chodby: „Ježíš, to je smrad, co tady kdo vařil?!“ Jsem úplně neviditelná. Ve svém pokoji zapaluji aromalampu a dělám, že se mě to netýká. Večer znovu procedura, znovu obracení žaludku a pomalé polykání nevábné tekutiny. Na noc se mažu mastí, která vypadá jako jistý exkrement, a ovazuji se jak mumie. Týden léčby ukázal své. Ekzém se zhoršil, rozšířil se po celých rukou. Ruce mám horké, oteklé a odkapává z nich tekutina. I přes den jsem ovázaná obinadlem. Pamatuji si, že lékař říkal „nejdřív horší, pak dobrý“. Po dalších dnech zjišťuji, že takto „zrasovaná“ do práce nemohu. Pracuji v infekčním prostředí, ještě se mi do toho něco dostane. Tak poprvé v životě mířím k závodnímu lékaři a pod záminkou náhlého zhoršení ekzému dostávám neschopenku. Přece mu nemohu říct, jak se léčím. Ještě by mě vyhodil. Čaj, dieta, mast je motto mých dní. Po třech týdnech jdu k lékaři na kontrolu. Je spokojený. Předepisuje novou sérii dalších čajů. Jsou chutnější, nebo jsem si zvykla? Ruce se začínají kompletně olupovat. Po dalších třech týdnech není na mých rukou po ekzému ani památky. Jsem šťastná. Jdu se lékaři ukázat a on moje štěstí podporuje poslední sérií čajů a s úsměvem mi předává účet na další 3 000 Kč. Rok od začátku léčby jsem stále bez projevů ekzému. Způsobil moje potíže pracovní stres, alergie na latex nebo „chorko na srci a na jatrech“? Nevím. (P 347)

16


1.3 Medicína v době starověkého Řecka a Říma

Moc léčit a uzdravovat byla v Řecku původně připisována několika hlavním bohům, později se přisuzovala hlavně Asklépiovi. Ke komunikaci s bohy je obvykle potřeba specialista, proto léčbu prováděli kněží. Pokud byla léčba prováděná kněžími úspěšná, náležely veškeré díky Asklépiovi a jeho zástupcům. V případě, že léčba selhala, byl na vině nemocný (není nad jasné vymezení kompetencí v době ještě před započetím léčby). Důležitým přínosem řecké filosofie v 6.–5. stol. př. Kr. bylo nové chápání pojmu přírody, která byla všemocná a určovala vznik, vývoj i zánik všech pozorovatelných jevů. Počátek a příčiny všech jevů byly vysvětlovány následujícím způsobem: na počátku všeho jsou protiklady (antagonismy) pralátek (arché), například ohně a vody. Látky přijímají energii, jsou teplé a studené. Energie v látkách je podmínkou pohybu a všech dalších změn. Svět je neustálým procesem takových změn, rozdělování a mísení různých látek. Tato změna v pohledu na svět se později odrazila i v medicíně, především zásluhou řeckého lékaře Hippokrata (asi 460–377 př. Kr.). Jemu je přisuzováno učení, že fyziologické poruchy a obtíže lidského organismu způsobuje nerovnováha základních tělesných tekutin: krev, hlen, žlutá a černá žluč. Zdraví je podle této lékařské školy stav, při němž jsou základní tělesné tekutiny ve správném poměru jak pokud jde o jejich sílu, tak i množství, a jsou-li dobře smíšeny. Nemoc vzniká, je-li některé z těchto látek nedostatek nebo přebytek, či jakmile se v těle jedna oddělí od ostatních. On a jeho žáci vycházeli z názoru, že nemoc je stav a proces přirozený. Zdroj vědění hledali v pozorování zdravého a nemocného člověka a jeho prostředí, průběhu léčení a jeho výsledků. Hippokratés je dnes spojován s etickou stránkou lékařství, dnes se podle něj jmenuje lékařská přísaha. V Řecku vznikl i pojem dietetika; správný životní styl a denní režim přizpůsobený individuálním potřebám byl považován za základ ochrany před onemocněním a také za hlavní předpoklad úspěšnosti léčby. Na Hippokrata navázal Galén, v jehož práci vrcholí antická medicína. Jeho lékařské vědění bylo založeno na anatomické pitvě, fyziologickém experimentu a klinickém pozorování nemocných. Věřil, že příroda nevytváří nic zbůhdarma a snažil se proto dokázat, že každá část těla má svoji funkci a potřeba této funkce vyžaduje existenci příslušné části těla. Byl přesvědčen, že každý lékař by měl být také filosofem – měl by se orientovat v logice a ve vědě. Snažil se o vypracování metodologie medicíny postavené na vědeckém základě; jemu vděčíme také za to, že moderní medicína začala uznávat význam anatomické přesnosti jako základ pro pochopení podstaty nemoci. Galénovy spisy byly základem medicínského vědění až do 17. století, staly se po vzniku univerzit hlavními učebnicemi na lékařských fakultách.


17

2. Rok 1000 n. l.: Ten kořen je pro neznabohy. Říkej si tuhle modlitbu

2.1 Křesťanská medicína

Křesťanská medicína vychází filosoficky z evangelií a z překladů spisů Galénových. Byla v rukou církve jako kulturní síly. Každý klášter měl svou knihovnu, izolované prostory pro nemocné a zahradu s léčivými bylinami. Kolem r. 620 biskup Isidor ze Sevilly ve svém díle formuloval mnoho dodnes platných zásad: k základní triádě úspěšného lékaře podle něho patří dieta (tj. životospráva), pharmacia (nauka o léčivech) a chirurgia (instrumentální operační zákrok). Za dva základní směry Isidor pokládal profylaxi a terapii, které medicínu dělí na vnitřní lékařství a chirurgii. Lékař má pak tři hlavní úkoly: rozeznat původ nemoci (anamnéza), poznat současný stav (diagnóza) a předpovědět budoucí vývoj (prognóza). Mnišská medicína byla později převážně vědou knižní, dogmatickou. Sám pojem lékařství byl značně zúžen, když byla vyloučena chirurgie jako mnichů nedůstojná. Chirurgové patřili od koncilu v Tours (1163, zakázal lékařům chirurgické zákroky) k řemeslníkům, sdružovali se v ceších. Nemoc se považovala ze projev boží vůle a uzdravení též. Nemoc dává nemocnému možnost pokání. Vyléčení je v rukou božích, pomoc lékaře, podání léku, péče o nemocného byly pouze druhotnou záležitostí. Na druhé straně však křesťanství považovalo pomoc člověku za skutek milosrdenství.

2.2 Arabská medicína

Po pádu říše západořímské se centrum lékařské vzdělanosti přesunulo do Byzance a arabské říše. Arabové se seznámili s odkazem antiky v lékařství a přírodovědě – s Hippokratem, Aristotelem a Galénem – prostřednictvím překladů jejich děl do syrštiny a hebrejštiny, později i do latiny. Nejvýznamnějším představitelem arabského lékařství

2. Rok 1000 n. l.: Ten kořen je pro neznabohy. Říkej si tuhle modlitbu

19

je Avicenna (asi 980–1037), filosof, politik, přírodovědec a básník. Jeho nejslavnější dílo Kánon medicíny, které vzniklo kol. r. 1030, se na mnoho dalších století (prakticky do roku 1800) stalo vědeckým základem oboru v celé Evropě. Avicenna předpokládal existenci neviditelných tvorů, kteří mohou způsobovat nákazu šířenou vzduchem či vodou, a z toho důvodu doporučoval ke konzumaci pouze vodu převařenou. Vycházel z Galéna, ale zdůrazňoval význam praktické zkušenosti lékaře. Arabská věda dala světu také alchymii, spojující magično a experiment, která později přešla v iatrochemii a chemii lékařskou. Arabové budovali lékárny. Rozkvět vědecké arabské medicíny (9.–13. stol.) skončil se vzestupem „Prorokovy medicíny“, který nastal po roce 1100. Ta spočívala výhradně na Koránu a na Prorokových výrocích a odmítala striktně neislámské zdroje.

2.3 Hebrejská medicína

Hebrejská medicína má jádro racionální – všechny nemoci mají svou příčinu – leč vše je v rukou Hospodina. Třetina starozákonních příkazů jsou zdravotnická pravidla. Příčinou nemoci je hřích, léčením jsou modlitby a půst. Hebrejská medicína ale nebyla tolik svázána s církevními dogmaty jako křesťanská.

20


3. Vodka byla dobrá, ale maso bylo shnilé

Je ovšem nutné připustit, že naše možnosti dozvědět se něco o životě, zkušenostech a názorech našich předků jsou omezené, a to tím omezenější, čím mluvíme o starší době. Je to více či méně přesná spekulace, kterou fyzici charakterizují anekdotou o tom, že Egypťané museli znát bezdrátovou telegrafii, protože se v pyramidách žádné dráty nenašly (Štoll, 2010).

3.1 Jazykové pasti

I evidentně snadno popsané chování můžeme vysvětlit špatně, protože neznáme kontext. Například je popsáno, že u některých přírodních národů porodní bolesti prožívá muž. Rodička prý ihned po porodu přeplave řeku, jde do lesa sbírat jedlé kořeny a na tváři má veselý a spokojený výraz. Její muž naopak vypadá velmi uboze, leží na lůžku, pláče a naříká, rozedře si kůži a předstírá těžce zraněného a lehce zranitelného člověka. Všichni členové kmene se k němu seběhnou a snaží se ho bezúspěšně utišit; nakonec prohlásí, že je tento muž těžce nemocen. Po svém návratu domů ho žena nakrmí a zahrne péčí... (Wolf, 1984). Laika napadne vysvětlení o fantastickém interpersonálním přenosu emocí a bolesti mezi milujícími se partnery nezasaženými civilizací (a nejeden muž se pravděpodobně zasní, jaké by to bylo...). Jinak ovšem dešifruje situaci kontextu znalý odborník: ten totiž ví o tehdejší představě, že původcem všech nemocí jsou zlí duchové, kteří mohou do těla nejsnadněji vniknout otevřenou ránou. Nastávající otec tedy jedná velice racionálně a „chlapsky“; snaží se zlé duchy odlákat od své rodící ženy na sebe. Každý si jistě pamatuje hodiny českého jazyka, kde se četla nějaká báseň a vyvolaný nešťastník pak měl vysvětlovat, o čem báseň je. Ti v jazycích pokročilejší znají tutéž situaci ztíženou tím, že text byl v cizím jazyce. Nutnost vysvětlovat text vytvořený jiným autorem je však spojena pouze se studiem jen zdánlivě; tutéž situaci zažíváme dnes a denně. Čteme noviny a knihy, snažíme se domluvit se svými blízkými, posloucháme, co nám vyprávějí ostatní lidé, snažíme se vyhovět příkazům svých nadřízených, pokoušíme se zjistit, co a jak pacienta bolí a přesvědčit ho, aby bral léky… To vše je práce s jazykem, to vše v sobě obsahuje potřebu porozumění či vysvětlení textu, psanému či mluvenému.


21

A zatímco básníci se jen bezmocně obracejí v hrobě, zoufalí z nepochopení, a nás to nijak nezasahuje, v denním životě se s nepochopením střetáváme tváří v tvář každou chvíli, velmi osobně, a může to mít dalekosáhlé následky. Snaha porozumět textu narazí na vážné potíže obzvlášť veliké tam, kde se jedná o jazyk, který se značně odlišuje od našeho jazyka, zásadní roli hraje také doba a kultura, v jaké konkrétní jazyk vznikl. Ale i v jedné a téže epoše a jazyce panují hluboké názorové rozdíly o přesném obsahu a významu mnoha, ba prakticky všech pojmů a výrazů.

Bylo nám 15 let, chodily jsme na základní školu do 9. třídy. Pamatuji si to živě, mohly jsme začít chodit na diskotéku. Koupily jsme si cigarety a alkohol, i když bychom neměly, a vyrazily tancovat. Přidali se k nám i kluci, docela stáli za to. Když přišlo na ploužáky, tak jsme si je rozdělily. Po pár tancích jsem se se svým tanečníkem, jak se říká, kousla. V pondělí jsme vyrazily opět do školy. Těšily jsme se na to, až odbije druhá hodina a my vypadneme a poletíme někam ven. Jako vždy jsme se sešly pod balkonem, kde jsme vymýšlely plán na odpoledne a večer. Když tu se objevil můj tanečník se svými kamarády. Sedli si na lavičku blízko nás. My pečlivě poslouchaly, copak si povídají, zda neříkají něco o nás. Monika zaslechla, že můj tanečník má „áčko“. A začala panikařit. „Pokud má žloutenku on, tak ty ji musíš mít taky. A jelikož jsem od tebe kouřila, pila a ukousla si ze sváči, tak ji mám taky.“ Začala přemýšlet nad tím, jak to vysvětlí doma a co na to řeknou ostatní. Budou si o ní myslet, že je „prase“, že se nemyje a tak podobně. Nemohla tomu vůbec věřit a vyrazila znechuceně domů. Smály jsme se jí, jakej je strašpytel. Já, která bych z toho měla mít největší strach, jsem byla v klidu. Nejspíše mi vůbec nedocházelo, co by se dělo dál. Doposlechly jsme si zbytek rozhovoru, ve kterém jsme se dozvěděly, že je to jinak. „Áčko“ vlastně není žloutenka, ale absence v práci. Což Monika vůbec neví. Začaly jsme vymýšlet, jak Moniku ještě trochu popíchnout, aby se bála ještě víc. Ve škole jsme se jí ptaly, zda už to doma oznámila. Řekla že ne! Že si myslí, že to nemá. Nemá žádné příznaky. To nám zkazilo plán a hlavně super srandu. Proto jsme se koukly na internet, kde jsme našly příznaky a průběh žloutenky typu A. Odpoledne jsme ji o tom poreferovaly. Že se žloutenka projevuje častou únavou, nažloutlou kůží, tmavou močí a světlou stolicí. A taky jsme dodaly inkubační dobu, vymyšlenou. Monika nám oznámila, že žádné takové příznaky nemá. Nechaly jsme jí to v hlavě rozležet a po pár dnech jsem jí oznámila svoje příznaky. Příznaky, o kterých jsem jí řekla, začala mít taky. Pro utvrzení příznaků jsem ji zavedla k dětské doktorce. Ta to pouze potvrdila a oznámila nám, že k vyšetření potřebuje krevní testy. Poděkovaly jsme a odešly. Moniku jsme poslaly domů. Další den nepřišla do školy. To nás docela vyděsilo. Po škole jsme se domluvily na návštěvě. Napadlo mě trochu se přibarvit pampeliškou. Po zazvonění nám Monika otevřela. Jakmile mě spatřila, začala se hroutit úplně. Vzala telefon a že to musí oznámit rodičům. To už jsme nevydržely a šly s pravdou ven. Že to „áčko“ nebyla žloutenka, ale absence v práci. Všichni jsme se tomu zasmály! A z Moniky jsme si srandu už nikdy nedělaly! (P 795)

Monika byla vynervovaná, protože špatně pochopila situaci, neznala význam slova používaného v jiném kontextu. Kamarádky jí pak naštěstí vše vysvětlily, interpretovaly.

22


Náš recenzent – gynekolog – nám nabídl velmi konkrétní, a jak to sám označil, přízemní lékařsko-pacientský problém, a to když pacient a lékař používají tentýž termín v různém významu. „Menstruace“ je pro lékaře krvácení, které nastává při odlučování sekrečního endometria v důsledku poklesu hladiny progesteronu při zániku žlutého tělíska. Pro ženu je menstruace každé krvácení z pohlavního ústrojí. Krvácení způsobené mimoděložním těhotenstvím pak žena lékaři popíše jako menstruaci, jenže ta z jeho diagnostického uvažování mimoděložní těhotenství vylučuje. Následky nedorozumění pak mohou být tragické. Ale ani u člověka znajícího kontext velmi dobře není jisté, že ho jazyk nevláká do pasti.

Příběh paní Soni začal před třemi lety. Bylo brzo ráno a paní Soňa se chystala k lékaři. Doktor byl dobře naladěn, samý usměv. Když paní Soňu začal prohlížet, úsměv se mu pomalu začal ztrácet z obličeje. Poslal ji do nemocnice s tím, že má nějaký nález na děloze a že je nutná operace. Operace proběhla bez větších problémů. Paní Soňa podstupovala všechny potřebné procedury, které vedly k úplnému vyléčení. Všem se zdálo, že zase začala žít stejný život jako před operací. Snažila se dohnat čas, kdy byla hospitalizována. Přátel měla opravdu hodně, jelikož byla velmi přátelská, milá, usměvavá a veselá. Nikdy nezkazila žádnou legraci. Po roce se její rodině začalo zdát, že už se tak nesměje, nechce chodit mezi lidi a i v práci jí začal vadit kolektiv, se kterým vždy vycházela. I paní Soňa na sobě začala pozorovat, že když má jít do práce, že se celá rozklepe a udělá se jí nevolno. Pár měsíců s tím zkoušela bojovat sama, ale když se její stav začal ještě více zhoršovat a už nemohla chodit ani ven, ani do práce, rozhodla se svěřit odborníkům… Po různých vyšetřeních jí psychiatr sdělil, že trpí depresemi. Po pár týdnech užívání antidepresiv se cítila lépe, ale vždy jen na malou chvíli. Tak utíkaly měsíce, kdy se u Soni střídaly dva stavy: jeden byl ten, kdy si byla schopná alespoň na chvíli s někým popovídat a vstát z postele, a druhý, kdy nechtěla vůbec nikoho vidět. Po konzultaci s lékařem dostala jiné léky, opět jí připomněl, že musí být trpělivá. Jenže Soně už docházely síly. Pak to přišlo. V místním rozhlase vysílali prosbu o pomoc. Hledala se paní Soňa, která odešla v ranních hodinách z domova a měla jen igelitovou tašku. Kdo ji viděl, ať podá informaci na telefon. Všem, kteří ji znali, úplně zatrnulo. Lidé mysleli na nejhorší a přitom se báli, aby se to skutečně nestalo. Ubíhaly hodiny a stále se nic nevědělo. Dokonce byl povolán i vrtulník s termovizí. Pořád nic. Až pak přišla zpráva, že ji viděl její kamarád, jak jde směrem k nějakému rybníku. Prý se ptal, kam jde a ona mu odpověděla, že se jde utopit. A protože ji znal, tak si myslel, že si dělá srandu ( jelikož si dělala srandu ze všeho), tak jí řekl, že půjde s ní. Řekla mu, že ve dvou by to šlo špatně, tak se kamarád zasmál a odjel. Za pár hodin ji v tom rybníce našli hasiči. (P 656)

Náš recenzent označil tuto situaci za „ironii na druhou“, kde jde o úmyslné zavedení: pravda se řekne tak, aby byla pochopena jako ironie či žert. Nabídl ještě příklad předstírané neznalosti kontextu z Osudů dobrého vojáka Švejka, kde hostinský Palivec odpovídá na otázku, co říká tomu, co se stalo v Sarajevu, slovy, že ve vinárně Sarajevo se perou pořád – to víte, Nusle.


23

3.2 Hermeneutika

Interpretacemi textů (kterými se v širším významu myslí i hudba, obrazy, kulturní artefakty atd.), metodami porozumění se zabývá vědní obor zvaný hermeneutika. Většina laiků má tento termín spojený s jakýmisi tajnými, okultními naukami, přístupnými jen vyvoleným; to je však „hermetika“, nikoliv „hermeneutika“, i když se obě vztahují v názvu k bohu Hermovi Trismegistovi. Ubezpečujeme čtenáře, že hermeneutika je velmi seriózní, vědecky podložený obor, nacházející dnes své významné uplatnění i v oblasti informačních technologií. (Přírodovědně a matematicky orientovaným čtenářům, kteří duchovědnou terminologii považují za téměř obskurní, navrhujeme, aby si v následujícím textu za „hermeneutiku“ dosadili „iteraci“. Líp se jim to bude číst a obsah se tím v podstatě nezmění.) Hermeneutické postupy nakonec známe z každodenního života: když se něčemu učíme, máme většinou hrubou a mylnou představu, která se po každém seznámení s dalšími podrobnostmi mění. Hermeneutika se zabývá neustálým upřesňováním toho, jak si navzájem rozumíme (původně jak rozumíme Bibli, později jakýmkoliv textům). Jazyku – jako tomu, co zásadně ovlivňuje dění – se věnovali už filosofové ve staré Číně před 2000 lety př. n. l., a pak ve starém Řecku. Poukazovali na to, že jedno a totéž tvrzení lze se stejným úspěchem dokázat i vyvrátit, záleží to pouze na řečnickém umění. Od Aristotela pokládá západoevropská filosofie jazyk a myšlení za znakové zobrazování světa a jeho uspořádání. Ve 20. století se stal jazyk významným tématem filosofie a samostatnou vědní disciplínou, vede se spor o to, zda je jazyk řízený myšlenkami nebo myšlenky jazykem (Atkinson et al., 2003). S velmi zajímavou teorií jazyka přišel švýcarský jazykovědec Ferdinand de Saussure. Jeho teorie se často vysvětluje na příkladu barevného spektra (převzato z Petříčka, 1997): „... je zřejmé, že všechny barvy přecházejí do sebe, že přechody mezi nimi jsou nezřetelné a vlastně nepostřehnutelné – toto spektrum je vlastně barevné kontinuum. Náš jazyk je však nespojitý: rozlišuje a odlišuje. A jeho základem je tedy – v případě barev – určitá ,mřížka‘, kterou jakoby klademe přes toto barevné kontinuum, abychom získali jednotlivé barvy: abychom je byli s to určit a pojmenovat, [...] vzájemně se o nich domlouvat, [...] různé jazyky mohou rozlišovat barvy různým způsobem: co je pro nás přechod mezi dvěma barvami, může jiný jazyk chápat jako samostatnou barvu. [...] Přibližně takto si Saussure představoval princip jazyka vůbec: jazyk je podle něj cosi jako takový ,rastr‘ či ,mřížka‘ položená přes původně nediferencovanou substanci... Různé jazykové systémy mohou původně nerozlišenou skutečnost členit různým způsobem.“ Kdo umí alespoň jeden cizí jazyk, ten si teď jistě na švýcarského jazykovědce vzpomene, až bude ve slovníku vybírat z bohaté nabídky nejvhodnější překlad hledaného slova. A což teprve když překlad zadá počítači! Pokud si nejsou oba jazyky výrazně blízké, překlad je nesmyslný, nesrozumitelný nebo úplně jiný. Tradovaným příkladem je překlad z názvu kapitoly: tak přeložil počítač do angličtiny ruské lidové přísloví „Duch by chtěl, ale tělo je slabé“ (Disman, 2002).

24


Protože je jazyk nespojitý a tudíž rozlišuje, nutí nás k popisu světa černobílým způsobem; způsobem „buď, anebo“. Používání antonym, tedy slov významu opačného, protikladného (například horký/studený, chytrý/hloupý, pacient/nemocný, norma/patologie) je naším denním chlebem. Když potřebujeme popsat „něco mezi“, potřebujeme k tomu často podstatně více slov, musíme to vysvětlovat mnohem složitěji. Ve fungování společnosti to ve svém důsledku vede k velkým problémům, včetně problémů v komunikaci mezi jednotlivými odbornými disciplínami – čím vzdálenější obory, tím větší riziko nedorozumění, často navíc nerozpoznaného, nevědomého. A pokud jde čistě o medicínu – co jiného než popis spojité skutečnosti nespojitými prostředky je zařazování pacientů pod jednotlivé diagnostické kategorie? S obrovským rozvojem věd bylo nutné najít způsob jasného vyjadřování a možnost přenášení poznatků z jedné vědní disciplíny do druhé. Na počátku 20. století se seskupili vědci do tzv. Vídeňského kroužku s ideou vybudovat opravdu přesný a jednotný vědecký jazyk, oproštěný od všech nejasností a vágností. Hledaly se intersubjektivně srozumitelné výrazy, tzn. výrazy, jejichž význam může partner v rozhovoru druhému jednoznačně vykázat. Zdá se, že se úspěch nedostavil. Ukazuje se, že má-li být možné použít umělý systém znaků na svět věcí, musí přitom pomoci běžný jazyk. Nejvýznamnější filosof zabývající se jazykem Ludwig Wittgenstein (2008) říká, že slova a věty jazyka jsou obvykle víceznačné, vágní, nepřesné a že se s tím nedá nic dělat. Upozorňuje na to, že kdo chce vědět, co konkrétní slovo znamená, musí sledovat, jak se ho používá – to je jediný způsob, jak poznat jeho význam… „To celé, jazyk a činnost, s nimiž je spjat, nazvu jazykovou hrou. Pravidla jazykové hry nelze kodifikovat přesně a s konečnou platností, jazykovou hru lze jen hrát a rozumět jí pouze tehdy, vezmeme-li v úvahu její kontext mimojazykové skutečnosti, jako je situace mluvčího, to, co bylo řečeno už dříve atd. Jsme uvězněni v médiu jazyka a nikdy z něho nemůžeme vyjít.“ Poslední věta jeho Traktátu (2008) zní: „O čem nelze mluvit, o tom nutno mlčet.“ Nevyslovitelné existuje, „ukazuje“ se, ale v jazyce se nezobrazuje.


25

4. Rok 1700 n. l.: Modlitba je pověra. Na, vypij tenhle lektvar

4.1 Roky 1450–1600. Medicína v renesanci

Koncem 15. století prošla evropská společnost zásadními změnami. Jak jsme zmínili v úvodu, do této doby byl svět většinou filosofů považovaný za bezpečné místo s jasným a harmonickým řádem, ať už daným zevnitř (Kosmos podle Řeků) nebo zvnějšku (křesťanským Bohem), medicína pak byla hledáním ztracené harmonie s Kosmem nebo prostě jen zmírňováním či tišením trápení, majícího nějaký svůj smysl a zcela určitě svůj dobrý konec. Roku 1543 vyšlo v Norimberku dílo Mikuláše Koperníka „O obězích nebeských sfér“, popisující heliocentrický systém. Myšlenka, že Země není středem vesmíru, nebyla úplně nová; tuto hypotézu už vyslovil Aristarchos téměř 300 let před naším letopočtem. Ovšem tehdy to byla jen nic neohrožující hypotéza. Myšlenka se stává ohrožující až v situaci, kdy se potvrdí a jde proti obvyklému (či mocensky dosazenému) pohledu na svět. V roce 1608 byl patentován dalekohled, který pomohl potvrdit heliocentrický model. A v roce 1616 církev Koperníkovo dílo zakázala. „Heliocentrický systém, jakkoli nedokonalý a nedostatečně propracovaný, znamenal spíše výzvu pro další generace astronomů. Pro vývoj tehdejšího myšlení měl ovšem význam revoluční. Zbavil Zemi jejího výsadního postavení a učinil z ní řadovou planetu. Člověk si začal uvědomovat, že není ve vesmíru tím nejdůležitějším, že možná i ostatní planety jsou obydleny, a vztahy mezi člověkem, Bohem a přírodou se začaly dostávat do úplně nové polohy“ (Štoll, 2010). Renesance, duchovní hnutí 14.–16. století, spolu s náboženskou reformací zdůrazňovala světský charakter, racionalismus a individualismus, ztotožnění božského principu s přírodou, humanismus. Pozvolna končila éra středověké stagnace medicíny. Půdu připravil pozdně středověký skepticismus a nárůst empirických znalostí. Zjistilo se, že mnohé problémy v Galénových spisech jsou způsobeny odchylkami v ústním podání a mylnými interpretacemi Arabů a jejich následovníků. (Další z důkazů, jak jsme závislí


27

na jazyku: kolik lidí mohlo být za ta staletí léčeno lépe, kdyby překlady byly dobré…) To vedlo k tomu, že vědci sami začali pracovat s originály klasických textů. Zatímco zpočátku stála v popředí zejména filologie a čistá textová interpretace a pojmy byly mnohem důležitější než věc sama, od nynějška byla brána v potaz vlastní zkušenost. Začala být pitvána lidská těla a zkoumány patologické změny, rozšířila se výuka u lůžka nemocného. Největším vkladem renesanční medicíny byly anatomické objevy. Zakladatelem moderní anatomie je Andreas Vesalius, jeho dílo z roku 1543 je jedním ze základů vývoje vědy vůbec. Pokrok v anatomii měl pozitivní vliv na rozvoj chirurgie. Ambroise Paré zdůrazňoval, že chirurgie nemůže být založena pouze na řemeslné zručnosti, ale že vyžaduje odborné lékařské vzdělání a vědecké myšlení; kniha vyšla roku 1575. Důležitým objevem byl roku 1590 objev mikroskopu. V Itálii byl položen základ racionálnímu výkladu problematiky infekčních nemocí; Girolamo Fracastoro oživil předpoklad, že původcem a materiálním nositelem těchto nemocí jsou malá tělíska – „contagia“. Tak přispěl k oslabení i tak slábnoucí víry, že nemoc je boží trest, před kterým není úniku. Lékaři si prostřednictvím praktických zkušeností osvojili bohatší znalosti než dříve, ožilo bádání, do středu pozornosti se přesunul člověk a potřeba znalostí pro každodenní praxi lékaře. Možnosti léčby ale v době renesance ještě moc nepokročily, nejvýznamnějším léčivým prostředkem zůstávají rostliny či pouštění žilou.

4.2 Přelomové období 1600–1700

Období 17. století je filosoficky i vědecky přelomových obdobím. Angličan Francis Bacon (1561–1626) rozpracoval teorii experimentu, jímž se v astronomii, fyzice, biologických oborech a také v medicíně dokazovala správnost empirického poznání. Jedněmi z nových koncepcí byly iatrochemie a iatromechanika. Ty způsobily v medicíně 17. století pád humorální fyziologie i patologie a připravily počátek přírodovědecko-fyziologického myšlení. Odmítnutí Hippokratovy teorie začalo popisem a mechanicko-matematickým vysvětlením velkého krevního oběhu Williamem Harveyem v roce 1628. Matematicko-kvantitativně dokázal, že organismus není schopen během několika vteřin opětovně a trvale reprodukovat velká množství krve, jak to předpokládala klasická Galénova nauka o pohybu krve. Teoretickým základem iatromechaniky byl antický atomismus, který v 17. století zaznamenal další vývoj. Jeho antičtí představitelé (Leukippos, Demokritos, Epikuros) se pokusili tímto modelem vysvětlit všechen živý a neživý svět redukcí na jeho nejmenší a nedělitelné korpuskulární částice. Jejich názor přijali v 17. století neoatomisté a – i když v poněkud odlišné podobě – francouzský filosof a přírodovědec René Descartes (1596–1650), jenž se pokusil o formulaci spolehlivé (úmyslně zvýrazňujeme) a zcela obecné analytické metody poznání. Na rozdíl od starší tradice, kde každý autor začínal znovu (i když se přitom odvolával na své předchůdce), Descartova analytická metoda

28


rozložení problému na co nejjednodušší kroky, které lze spolehlivě vyřešit, dovoluje, aby jedni mohli bez obav stavět na výsledcích druhých. O této metodě budeme podrobněji mluvit v kapitole „Smím uznat jedině ty pravdy...“ V medicíně Descartes rozvinul teorii, která převáděla všechny pochody v lidském těle na fyzikálně mechanické zákony. Jedinou výjimku z toho tvořila karteziánská teorie vnímající a myslící duše (Anima rationalis), která měla sídlit v šišince. Teorie nalezla rychle příznivé přijetí a rozšíření, významná byla i z hlediska lékařsko-didaktického, neboť mohly být předpokládané tělesné pochody zobrazeny na modelu. V dnešní době se na Descarta pohlíží trochu jako na viníka dnešních problémů v medicíně. Myslíme si, že je to ale neprávem. Díky němu, díky jeho modelům byl umožněn pozdější výzkum s jeho ohromnými a nezpochybnitelnými výsledky. To, že se při tomto výzkumu zapomnělo na to, že jde pouze o model, který skutečnost zobrazuje pouze do jisté míry, s určitou pravděpodobností, není chyba navrhovatele modelu, ale jeho uživatelů. Zatímco iatromechanika hledala mechanický a fyzikální podstatu životních dějů, iatrochemie učila, že životní děje mají především chemický základ a že je možné působit na nemocný organismus podáváním chemických léků. Navazovala na Paracelsa a alchymii. (Alchymie usilovala o to, aby se dostala na stopu podstaty hmoty a kovů, její úlohou bylo vytáhnout z léčiv pocházejících ze všech tří říší přírody, především však z kovů, jemnou látku zvanou „quinta essentia“.) Nové teoretické poznatky se ale prosazovaly pomalu. I vzdělaní a pokrokoví lékaři byli v terapii odkázáni na použití starých galénovských metod (odstraňování přebytečných šťáv, vlhkostí a zbytků) rozšířených o novější přístup ve využití léčiv a iatrochemickou farmakologii.

4.3 Věda a medicína doby osvícenství 1700–1800

Hlavním myšlenkovým proudem 18. století je osvícenství, věřící v rozum a sílu vědy. V anatomii pokračuje poznávání detailů lidského těla. Roku 1761 vydal Morgagni dílo, kterým vytvořil základ patologické anatomie. Základní myšlenkou bylo, že nemoc má svůj hmotný podklad, poruchu na určitém orgánu, která je příčinou klinických projevů nemoci. Z jeho závěrů vycházel Bichat, ale nelokalizoval proces nemoci do orgánu, ale do patologicky změněné tkáně. Osamostatňuje se rovněž fyziologie; materialistický směr v ní reprezentuje Francouz La Mettrie, který r. 1747 vydává spis Člověk stroj. Švýcarský anatom a botanik Albrecht von Haller (dnes považovaný za zakladatele fyziologie) se snaží nalézt a experimentálně ověřit funkce jednotlivých orgánů a zaměřuje se především na nervosvalový aparát. Zdůrazňuje při tom dva základní jevy: dráždivost (iritabilitu) a citlivost (senzibilitu). Pokládá však tyto funkce za čistě životní (vitální), fyzikálně a chemicky nevysvětlitelné; vysvětlitelné působením nadpřirozené životní síly (vis vitalis). Tato spekulace vede později


29

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

Galén Na Bělidle 34, Praha 5

Recommend Documents