Anglická revoluce R. 1603 se Anglie a Skotsko spojily v personální unii. Syn popravené skotské královny Marie Stuartovny Jakub VI. se stal anglickým králem a nastoupil na trůn jako JAKUB I. (1603-1625). Jeho nástup však nepřinesl Anglii podstatné změny. Situace se začala měnit až v době vlády KARLA I. (1625-1649). Karel I. vedl války se Skoty a Iry, potřeboval peníze, a proto svolal parlament. Ten však odmítl zavedení nových daní a odpověděl králi tzv. Peticí práv (1628). Král r. 1629 parlament rozpustil. Současně s tím se objevily rozpory v otázkách náboženských. Puritáni (přívrženci kalvinismu z řad venkovské šlechty) kritizovali anglikánskou církev těsně spjatou se dvorem. Král mohl bez parlamentu vládnout pouze v době míru. R. 1639 se však proti němu vzbouřili Skotové, r. 1641 Irové. Karel I. potřeboval peníze na placení žoldnéřské armády, a proto r. 1640 znovu svolal parlament. Octl se však v obtížné situaci, protože parlament odmítl o daních jednat a žádal potrestání těch Karlových rádců, kteří byli odpovědni za situaci v Irsku. Král chtěl parlamentu vnutit svou vůli, a tak jej znovu rozpustil (krátký parlament). Vedení války bez peněz nebylo možné a parlament se zakrátko sešel znovu. Zasedal nepřetržitě až do roku 1653 (dlouhý parlament: 1640-1653). Král se s ním dostal do otevřeného konfliktu a uprchl z Londýna do Oxfordu, kde sbíral vojsko a roku 1642 zahájil válku proti parlamentu. Za občanské války (1642-1648) bojovalo vojsko parlamentu proti královým kavalírům z řad anglikánské a katolické šlechty. Vojáci parlamentu nebyli řádně vycvičeni a královská strana zprvu vítězila. Změna na parlamentní straně nastala s příchodem OLIVERA CROMWELLA, který založil armádu nového typu. Nová armáda zvítězila v bitvách u Marston Moor (1644) a u Naseby (1645) a ve válce nastal obrat ve prospěch parlamentu. Současně s tím však také nastaly uvnitř parlamentu rozpory mezi presbyteriány a independenty. Nejradikálnější složkou independentů byli tzv. levelleři (O s. 233). Karel I. využil těchto rozporů a zahájil proti parlamentu nový boj společně se Skoty, kterým se předtím vzdal. Oliver Cromwell přinutil skotskou armádu ke kapitulaci, současně se podařilo likvidovat i royalistické povstání na jihu a spiknutí presbyteriánů v parlamentu. Karel I. byl znovu zajat a před nejvyšším soudním tribunálem obviněn ze zrady a v lednu 1649 před královským palácem ve Whitehallu popraven. Současně s tím byla zrušena monarchie, Sněmovna lordů a vyhlášena republika, tzv. Commonwealth (16491653). Oliver Cromwell pokračoval v upevňování svého postavení. Z jara 1649 likvidoval opoziční skupiny v parlamentu a hnutí diggerů. V letech 1649-1652 zlomil odpor Irů. Irsko se stalo pro Angličany zdrojem levné půdy a surovin. R. 1654 bylo vyhlášeno Spojené království Skotska a Anglie, což utužilo spojení mezi oběma zeměmi. Do roku 1652 parlament postupně ztratil svou účinnost. Získal název kusý parlament a roku 1653 byl Cromwellem vojensky rozehnán. Státní zřízení se opět změnilo a Cromwell se prohlásil Lordem Protektorem. V období tzv. Cromwellovy diktatury (protektorátu; 1653-1658) byla Cromwellovi svěřena moc výkonná a podle nové ústavy měl vládnout s pravidelně svolávaným parlamentem. Jeho zahraničně politická koncepce se snažila prosadit obchodní zájmy Anglie. Budoval silné válečné i obchodní loďstvo a r. 1651 prosadil tzv. Navigační akta, zákon, který měl zamezit pronikání nizozemského obchodního kapitálu do Anglie. V 50. letech došlo k obchodním válkám anglo-nizozemským. Ty však nepříliš otřásly postavením Nizozemí jako významné obchodní velmoci. Cromwell se snažil o politické kontakty a podporu protikatolických sil v Evropě, v Anglii byl však ke konci své vlády téměř izolován. Když r. 1658 zemřel, ozývalo se stále silněji volání po obnovení monarchie. K návratu stuartovské dynastie došlo r. 1660 (restaurace Stuartovců 1660-1688). KAREL II. (1660-1685) musel při svém návratu slíbit, že bude ctít zákony a nebude přistupovat k dalším sankcím. Byla obnovena anglikánská církev a presbyteriáni a katolíci byli vyloučeni z politického života. Karel II. měl tendence k obnovení absolutismu. Jeho bratr JAKUB II. (1685-1688) podporoval katolicismus. Stuartovský způsob vlády vyvolal znovu odpor. R. 1688 parlament Jakuba II. sesadil a na trůn byl povolán VILÉM III. ORANŽSKÝ, manžel jeho sestry Marie (slavná revoluce 1688). Podmínkou jeho nástupu bylo podepsání Listiny práv (Bili of Rights) roku 1689, která vymezila pravomoci panovníka a parlamentu a stala se jedním ze základních zákonů anglické konstituční monarchie. Už od 80. let 17. stol. se v Anglii vytvářely zárodky politických stran. Byla to konzervativnější Court party (toryové) a liberálnější Country party (whigové). Hlavní rozdíl mezi nimi spočíval v názoru na pravomoci parlamentu a panovníka. Toryové byli tradičně na straně krále, zatímco whigové hájili zájmy parlamentu. Postupem doby vzniklo pravidlo, že ministři budou vybíráni z té strany, která získá většinu parlamentních křesel.
Francie za vlády Ludvíka XIII. – Ludvíka XV. R. 1610 byl Jindřich IV. zavražděn, jeho syn byl ještě malý, proto se do čela státních záležitostí postavila jako regentka královna matka Marie Medicejská. Skoncovala s protihabsburskou politikou a začala se ucházet o přízeň papeže a Španělska. Úspěšné bylo jednání o sňatku Ludvíka XIII. s Annou Rakouskou. Generální stavy = stavovské shromáždění celé Francie, r. 1614 se sešly naposled před VFR r. 1789. Když se Ludvík XIII. ujal vlády (r. 1617), poslal matku do vyhnanství (do Blois). Vnitřní konflikty však Francii oslabovaly na mezinárodní scéně. Proto se král s matkou usmířil a hledal schopné rádce. Prvním ministrem se stal kardinál Armand Jean du Plessis Richelieu. Začal měnit kurs zahraniční politiky, chtěl rozbít rakouské obklíčení.
Ludvík XIV. Francie v období „ministerského absolutismu" v první polovině 17. století prožívala nesporný velmocenský vzrůst. Kardinálové Richelieu a Mazarin, zplnomocnění ministři nepříliš schopného Ludvíka XIII. a nezletilého Ludvíka XIV., cílevědomě usilovali o oslabení politického vlivu vysoké aristokracie, omezení privilegií francouzských protestantů (hugenotů) a potlačení hegemonistických snah rakouských a španělských Habsburků. Proti-richelieuovskou opozici paralyzovala kardinálova energická přímočarost, stejně jako
okolnost, že on sám (zemřel 1642) pocházel z nejvyšší francouzské šlechty. Jeho nástupce Giulio Mazarin popuzoval opozici neurozeným a navíc italským původem, mimořádnou hrabivostí a diplomatickou kluzkostí. Ludvík XIV. se ztotožňoval se Sluncem, které se řídí jen božími pokyny a panuje nad dnem i nocí (životem i smrtí). Zároveň se ztotožnil s celým státem, který spravoval v duchu hesla jeden král, jedna víra, jeden zákon. Stal se středem veškerého politického a společenského života a zahájil stavbu zcela nové monumentální rezidence ve Versailles u Paříže. Luxusním způsobem života a štědrým udílením doživotních rent připoutal aristokracii, náchylnou ke vzpourám, ke svému dvoru. Opozici, kterou pobuřoval nákladný životní styl královského dvora, umlčovala cenzura a svévole soudních dvorů (parlamentů), závislých na panovníkově libovůli. V době, kdy se v Anglii prosazovaly v praxi základní principy občanských a lidských práv, naháněly ve Francii hrůzu pověstné královské zatykače in bianco, kam stačilo doplnit jméno podezřelého a ten zmizel třeba na doživotí v pevnostním vězení, mezi nimiž hrála mimořádnou úlohu pařížská Bastila. Za takové situace si nikdo netroufal omezit obrovské výdaje na dvorskou reprezentaci. Hlavní zdroj příjmů byl spatřován v početném obyvatelstvu, které představovalo zdroj daní a vojenských rekrutů. Proto Ludvíkův ministr financí Jean Baptiste Colbert prosadil postupně daňové úlevy pro rodiny s dětmi, státní podporu řemeslné velkovýroby – manufaktur a nově založených obchodních společností. Z původní zámořské osady Quebec v Severní Americe se roku 1671 vytvořila Nová Francie a o devět let později byla založena na dolním toku Mississippi Louisiana. Do těchto kolonií smělo být dopravováno zboží pouze francouzskými loděmi. Administrativními opatřeními však měla být chráněna veškerá ekonomika i v mateřské zemi, zvýhodněn export a omezen import, v zájmu dosažení aktivní obchodní bilance. Odhlédneme-li od skutečnosti, že schopné konkurence bylo jen francouzské luxusní zboží (líčidla, voňavky, látky, galanterie, bižuterie, klenoty, gobelíny a podobně), pak obchodní politika v duchu merkantilismu (lat. mercator = obchodník) popuzovala jiné země k odvetným opatřením. Roku 1659 byla uzavřena pro Francii výhodná mírová smlouva (pyrenejská) se Španělskem. O osm let později začalo období výbojných válek Ludvíka XIV., kdy Francie díky početné a dobře vyzbrojené armádě bojovala proti přesile řady protifrancouzských koalic, v duchu hesla „více nepřátel, více cti". Tyto války zpočátku probíhaly pro Francii do té míry úspěšně, že dokonce v mezinárodním diplomatickém styku vytlačila francouzština dosavadní latinu. Ale záhy se začala karta obracet, protože na moři utrpěli Francouzi řadu neúspěchů a na pevnině se drželi jen s vypětím všech sil. Církev ve Francii se stala více závislou na panovníkově moci než na rozhodnutích nadnárodních římskokatolických institucí, když Ludvík XIV. Donutil duchovenstvo přijmout deklaraci, v níž odmítala papežskou intervenci do politických záležitostí do Francie. (papežského stolce a řadových představenstev). O tři léta později došlo ke zrušení nantského ediktu, který zaručoval francouzským nekatolíkům náboženskou svobodu. Tito nekatolíci — většinou vzdělaní a podnikaví lidé — začali houfně odcházet do Anglie, Spojeného Nizozemí, Braniborska i do zámoří, což Francii hospodářsky a kulturně velmi oslabilo. Výbojná politika Ludvíka XIV. vyvrcholila v letech 1700—1714, kdy nasadil všechny síly, aby zajistil svému vnukovi Filipovi z Anjou a jeho potomkům právo na španělský trůn. Francii přišel tento dynastický úspěch neúměrně draho, protože počet jejích obyvatel klesl o polovinu, zatímco státní dluh stoupl na dvacetinásobek.
Filip II. Orleánský Král Ludvík XIV. zemřel 1715. Svému pravnukovi a následníku trůnu Ludvíku XV. ale zanechal nepříjemné dědictví - hospodářsky zničenou a politicky rozvrácenou zemi. Jelikož Ludvík XV. byl v době smrti svého předchůdce pětiletým dítětem, padla veškerá zodpovědnost za další vývoj země na regentskou radu vedenou Filipem II. Orléanským. Filip se stal navíc hned po Ludvíku XV. jediným dalším následníkem trůnu, jelikož vnuk Ludvíka XIV., španělský král Filip V., se smlouvou z Utrechtu (1713) vzdal nároků na francouzský trůn pro sebe i své potomky. Ludvík XIV. ale neměl svého synovce Filipa II. Orléanského nikdy příliš v lásce a tak jej sice jmenoval předsedou regentské rady, ale svou závětí maximálně omezil jeho moc. Dědictví trůnu navíc připsal svým nemanželským synům Ludvíku Augustovi vévodovi z Maine a Ludvíku Alexandrovi hraběti z Toulouse. Filip se ale za žádnou cenu nehodlal vzdát velké životní a politické šance, kterou mu osud přinesl. S podporou pařížského parlamentu zpochybnil testament Ludvíka XIV. a regentskou radu brzy ovládl. Poté se rozhodl rázně vypořádat se všemi nepohodlnými osobami u dvora bývalého krále a především odstavit od moci nemanželské syny Ludvíka XIV. a posílit tak šance vlastního rodu Bourbon-Orléans na případné budoucí získání francouzského trůnu. Období regentství přineslo uvolnění dosavadního absolutismu, což se projevilo zpočátku tím, že Filip II. zrušil cenzuru a povolil vydávání knih. Také šlechta, vyloučená za Ludvíka XIV. z politického života, získala ve Filipu II. Orléanském rozhodného zastánce. Filip chtěl maximálně posílit práva šlechty v zemi a omezit moc méně urozených osob, které se za Ludvíka XIV. podílely na vládě díky svým mimořádným kvalitám a schopnostem. Regent tak dal ovšem často přednost urozeným před schopnými, což se začalo velmi brzy neblaze projevovat na výsledcích jeho vlády. Pustil se také do reorganizace státní správy a jednotlivé ministry nahradil tzv. kolegiálními radami. Všechny funkce v radách obsadili příslušníci šlechty a vlivným regentovým poradcem se stal jeho vychovatel z dětství abbé Dubois, který se stal v době Filipova regentství nejprve arcibiskupem, pak kardinálem a vlivným ministrem zahraničí. Hlavním koordinátorem celého vládního systému byla Regentská rada, které předsedal sám Filip II. Orléanský. Rychle se ale ukázalo, že většina členů rad své funkce nezvládá a že pouhá příslušnost ke šlechtě z nich ještě nedělá odborníky. Problémy se hromadily – jednalo se především o náboženské spory v zemi, rostoucí mezinárodní napětí a také finanční krizi.
Ludvík XV. Ludvík, obdařený značnou inteligencí, ale i notnou dávkou arogance a lhostejnosti k potřebám státu, se ujal řízení státních záležitostí roku 1723 nedlouho před smrtí regenta Filipa II. Orleánského. V patnácti letech ho oženili s dcerou svrženého polského krále Stanislava Leszczyńského, Marií (1703–1768. Král pokračovali v absolutistickém stylu vlády, vytvořeném ještě Ludvíkem XIV. Hlavní roli ve státě i nadále sehrávala vysoká šlechta, která se doslova koupala v dostatku a luxusu, účastnila se početných bálů, koncertů, divadelních a baletních vystoupení či lovů, intrikovala navzájem proti sobě atd. Finanční situace Francie nebyla dobrá. Již v roce 1720 došlo k hospodářské krizi. Na krále měl dlouho velký vliv jeho rádce kardinál Fleury (1653–1743), a dokud státní záležitosti řídil on, docílila Francie určitých úspěchů na zahraničněpolitickém i vnitropolitickém poli. Fleuryho snahou bylo především vyhnout se rozsáhlejším válečným
konfliktům. Po kardinálově smrti však Ludvíka XV. ovládly jeho milenky madame de Pompadour a madame du Barry, které postrádaly jakýkoli rozhled v politických záležitostech. V letech 1740–1748 se Ludvík zapletl do válek o dědictví rakouské, jež mu prakticky nevynesly nic. Během sedmileté války (1756– 1763) s Anglií Francie ztratila Kanadu, část Louisiany a většinu držav v Indii. Tato porážka znamenala výrazné oslabení velmocenského postavení země, zostření napětí uvnitř společnosti a sílící kritiku absolutismu (osvícenci, encyklopedisté). Ludvík sám však jakékoli reformy odmítal a své kritiky přímo či nepřímo vyháněl do exilu. V ekonomické oblasti došlo po polovině století k jistému oživení (rozvoj manufaktur).
Rusko Situace v 17.století v Rusku byla katastrofální – zaostalé hospodářství, častými konflikty vypleněná země, pomalu se rozvíjející obchod, téměř neexistující manufaktury a nevýkonné zemědělství. Rozsáhlé reformy v Rusku zahájil car Petr I., jehož cílem bylo Rusko přiblížit Evropě. Za svůj vzor považoval absolutistické monarchie a proto nastolil tuhý absolutistický režim, který oslabil sílu šlechty a pravoslavné církve. Absolutismus Petra I. se však lišil od západního způsobu vlády a přenášel do novověku řadu rysy středověkého ruského samoděržaví. Petr I, též přijal titul „Imperátor vší Rusi“. Petr I. byl schopným panovníkem- rozhodný, energický, vynalézavý a nesmírně pracovitý. Byl prvním Ruským carem, který cestoval na západ, kde se učil technologiím moderní výroby v různých odvětvích, všímal si způsobu života i sociálního uspořádání. Petr I. Pozýval mnoho západních techniků, aby měnily ruskou zaostalost. Nařídil s vyjímkou kněží a rolníků nosit západní šat a holit si vousy, zaváděl kouření, upravil kalendář Petrovy reformy se netýkaly pouze hospodářství a vnitřní správy,ale také zahraniční politiky. K tomu bylo potřeba vybudovat novou armádu, bylo nutno rozšířit ruské území a získat přístup k moři. Rusko sice přístav mělo- anchangelsk v severním moři však na 9 měsíců v roce zamrzal. První kroky již provedl Petrův předchůdce car Alexej Michajlovič. Ten využil polsko-ukrajinského konfliktu a po dohodě s vůdcem ukrajinských kozáků Bohdanem Chmelnickým připojil roku 1654 Ukrajinu k Rusku. To ale vedlo k dalším válkám mezi Polskem a Ruskem. Rozhodující tažení s cílem přeměnit Rusko v evropskou velmoc začal ale až Petr I. Severní válka. Pro Rusko bylo určující proniknout k Baltskému moři. Zde ale Petr I. narazil na zájmy Švédska, které po třicetileté válce posílilo svůj vliv v Evropě. Druhá polovina 17. století mu však přináší první územní ztráty. Poslední pokus o obnovení velmocenského postavení Švédska nastal za vlády Karla XII. To tehdy drželo Finsko, Karélii, Livonsko a ovládalo východní Balt. K Petrovi I. se připojilo dánsko a Polsko, které viděli ve Švédsku hrozbu. Jeho expanzivní politika přivedla zemi do tzv. Severní války, která propukla roku 1700 a trvala více než dvacet let. V její prvé fázi dosáhlo Švédsko úspěchů.Nejdřívě bylo z bojů vyřazeno Dánsko, po bitvě u Narvy načas i Rusko. Zde Švédské vojskoo 8000 mužích rozdrtilo ruskou armádu o síle 40 000 mužů. Švédové však toto výtězství nebyli schopni správně využít. Švédové se následně obrátili proti Polsku. Polsko bylo poraženo a polský král August II. dočasně vyhnán. V roce 1703 však car Petr I. založil na pobřeží Baltu nové hlavní město Ruska – Sankt Petěrburk. Stalo se tak poté, co ruská vojska ovládla ústí řeky Něvy ve Finském zálivu.Petr I. měl dost dlouhý čas na vydechnutí a zreformování armády. Po několikaletých oboustranných přípravách propukla v roce 1708 válka znovu. Vojska švédského krále vtrhla na Ukrajinu, ale naděje, které švédský král vkládal do pomoci kozáků a Turků se nesplnily. Nedočkal se ani čerstvých posil, které byly v Rusku rozehnány v bitvě u Lesné. V této komplikované situaci se Karel XII. rozhodl dobýt město Poltavu. Proti němu však stála armáda posilněná hospodářskými a vojenskými reformami cara Petra I.. Švédský postup byl zastaven a vojska Karla XII. byla nucena kapitulovat. Bitva u Poltavy (1709) znamenala definitivní konce švédské hegemonie v baltské oblasti. Avšak ani to neznamenalo konec války, teprve smrt Karla XII. (1718) otevřela cestu k mírovým jednáním. Díky diplomatické aktivitě Anglie bylo Švédsko uchráněno před bezpodmínečnou kapitulací. Roku 1721 byl uzavřen mír v Nystadu a Rusko definitivně získalo přístup k Baltskému moři- získalo Livonsko, Estonsko, Ingrii a Karélii. Jěště pod dojmem vítězství vedl Petr armádu na Kavkaz a získal území u Kapsického moře na peském šachovi. Tažení proti Turkům V tažení proti Turkům sice dobyl Azov (1696), ale většího úspěchu nedosáhl. V roce 1711 požádal sultána aby vydal Karla XII:, který se u něj ukrýval, vyhráli válku Turci a Petr se vzdal územních nároků.
Prusko V této době je Prusko největším německým státem. Pruský král vládl různým územím a vlastní vládou a zákony, byl kurfiřtem braniborským, vévodou pruským, klevským, hrabětem Marky a Ravensburku. Prvním kdo začal vytvářet silný pruský absolutismu byl Fridrich Vilém I. z Braniborska. Mládí prožil ve třicetileté válce a 4 roky se učil na nizozemských univerzitách. Stal se panovníkem, když mu bylo 20 let. Upevňoval vnitřní a zahraniční politiku, vybudoval maliu, ale
účinnou armádu a věnoval pozornost novým územím získaným po vestfálském míru. Podřídil si šlechtu, zavedl centralizaci a postavil armádu pod svojí kontrolu. Na armádu dokonce vynaložil polovinu státního rozpočtu. Zavedl přisně řízenou merkantilní politiku, vysoké daně, omezil zahraniční dovoz a podporoval manufakturní výrobu. Panovník též vítal hugenoty, vypovězené Ludvíkem XIV. z Francie a další protestanty z jiných zemí. Jeho syn Fridrich I. (1688- 1713) Napodoboval francouzský dvůr. Mimo jiné založil v Halle universitu, Královskou akademii umění, v Berlíně Akademii věd. Svého otce následoval pouze v oblasti vojenské. Dovršitelem pruského absolutismu byl Fridrich Vilém I (1713-1740), panovník prudké povahy, zbožný,a el vojenský typ. Zavedl militarismus- tvrdou vojenskou disciplínu. Také zavedl těžké tresty za její porušení, prosadil usilovná cvičení, zvýšil počet vojáků. Jeho armáda, čítající 83 000 mužů, byla čtvrtou nějvětší v Evropě, za Francií, Ruskem a Rakouskem. Ale spřihlédnutím, na fakt, že Prusko bylo rozlohou na 10. a počtem obyvatel na 12. místě nám jasně pokukazuje na výši Pruského militarismu. Panovník byl také reformátorem. Stěží existovala šlechtická rodina, kteráneměla svého člena v důstojnickém sboru, v němž se učil vojenskému stylu života. Šlechtu připoutal hodnostmi a výchovou. Fridrich Vilém I. Však své vojsko prakticky nevyužil. Teprve jeho syn Friedrich II. brzy po svém nástupu poukázal na schopnosti svého vojska při válce o dědictví rakouské.
Vznik USA Vznik britských kolonií v Severní Americe Znovu objeveno bylo v roce 1492 Kryštofem Kolumbem. Své kolonie zde začali v 16. století vytvářet Španělé, Francouzi, Holanďané a Švédové. První britskou kolonií byla Virginie v roce 1607 a bylo zde založeno město Jamestown. Postupně zde vzniklo 13 britských kolonií. Massachusetts, New Jersey, New York, Rhode Island, Connecticut, New Hampshire, Pennsylvania, Delaware, Virginia, Maryland, North Carolina, South Carolina a Georgia. Osady si udržovaly různý vztah k Anglii (samospráva, závislost na Anglii). Roku 1733 byla založena osada Georgia (třináctá anglická osada v Americe). Z Velké Británie do Ameriky odešlo již přes 80 000 lidí. V polovině 18. století v Anglických osadách žije již asi 1 000 000 lidí.
Válka za nezávislost Mezi lety 1624-1733 vytvořili Britové na severovýchodním pobřeží Severní Ameriky 13 kolonií, které jim byly důležitým zdrojem surovin i odbytištěm pro zboží. V 1. polovině 18. stol. byly vztahy mezi koloniemi a monarchií vyvážené i tolerantní. Změnu přinesla až sedmiletá válka (1756-1763), která znamenala upevnění pozice Angličanů v Americe. Ovládli prostor od Atlantiku k řece Mississippi a od Mexického zálivu až k Severnímu ledovému oceánu. Kolonie však mezi sebou lišily (jak hospodářsky, tak národnostně). V severních osadách se rozvíjelo farmářství, těžba dřeva, rybolov, obchod; v jižní oblasti plantážnictví (obchodovali přímo s Anglií), pracovali tam otroci. Zvláštní skupinou obyvatelstva byli hraničáři, pionýři (spojeno s bojem s indiány). Kolonie patřily anglickému králi, rozhoduje o nich anglický parlament a obyvatelé jsou poddaní anglického krále. Zástupcem krále v kolonii byl guvernér. Osm ze třinácti guvernérů bylo jmenováno králem. Další správní jednotkou bylo shromáždění volené lidem. Vztahy mezi Anglií a osadami byly zpočátku dobré. Až v 18. století nastala změna. Anglie se začala k osadám chovat podle základu merkantilismu, začala se k nim chovat jako ke koloniím a snažila se vyvážet suroviny. Anglická vláda dokonce zakazovala podnikání. V šedesátých letech 18. století spory mezi Anglií a osadami vrcholí.
spory o půdu o území za pohořím Alleghary - na řece Mississippi (zisk ze sedmileté války) prohlášeno za území anglického krále a vydán zákaz jejího osidlování (snaha zabránit konfliktu s Indiány; Anglie chtěla mít toto území pod kontrolou) vydání zákona o kolkovném - byly zdaněny veškeré tiskoviny a právní listiny (i noviny) = způsob, jak získat peníze do státních příjmů (peníze určeny na anglické úředníky v Americe a na vydržování anglické armády v Americe) - to samozřejmě vyvolávalo odpor, byly porušovány zákony a projevovala se agrese vůči anglickým úředníkům - to vedlo ke zrušení tohoto zákona vzniká odpor proti tomu, že o osadách rozhoduje anglický parlament, ve kterém osady nemají své zástupce - osadníci se odvolávají na anglické historické právo (nelze zdanit svobodného občana sněmem, ve kterém nemá zastoupení) - vliv osvícenství (zdůraznění lidských práv) - v osadách vznikají organizace „synové svobody“ a „dcery svobody“ snažící se sjednotit lid a bránit svoje práva
Roku 1767 byla vydána další nařízení, byla vypsána nová cla na dovoz papíru, čaje, skla a barviv. Tato cla však byla bojkotována a také roku 1770 zrušena (až na clo na čaj). Vypukly tedy otevřené srážky demonstrantů proti vojsku (v Bostonu = „Bostonská krvavá lázeň“). Též v Bostonu o tři roky později (1773) vypuklo tzv. „Bostonské pití čaje“. Občané převlečeni za indiány pronikli na loď Východoindické společnosti a celý náklad čaje vyházeli do moře. Pro Anglii to byla záminka k potlačení odporu, do Ameriky bylo posláno další vojsko a Bostonský přístav byl uzavřen.
Roku 1774 se v Philadelphii sešli zástupci dvanácti osad. Začal tzv. „první kontinentální kongres“. Tam bylo počínání Angličanů prohlášeno za nezákonné a bylo vyhlášeno právo osad řídit si vlastní záležitosti. Bylo též rozhodnuto o bojkotu anglického zboží. Začaly vznikat ozbrojené milice. Anglie to považovala za vzpouru a snažila se ji potlačit. Také osadníci se připravují na válku; nakupují zbraně a cvičí dobrovolníky. V dubnu roku 1775 válka vypukla bitvou u Concordu. Pár dní nato se v Philadelphii sešel druhý kontinentální kongres, který se stal revolučním parlamentem. Milice byly prohlášeny za americkou armádu a v jejich čele stanul původně plantážník z Virginie, George Washington. Problémy milicí tkvěly ve špatné organizaci (chyběl vojenský výcvik) a v nekázni (hlavní silou byli farmáři). Jejich předností však byla znalost terénu. Vedli spíše partyzánský způsob boje. Zpočátku byly problémy též s financováním bojů. Zatímco bohatí Britové si mohou dovolit najmout tisíce žoldnéřů, Americkým milicím se peněz nedostává. Až později získávají finanční pomoc ze zahraničí (hlavně od Francie). 4. července 1776 druhý kontinentální kongres přijal prohlášení nezávislosti (Declaration of Independence) a vyhlásil unii (spoluautorem prohlášení nezávislosti byl Thomas Jefferson). Byly zde stanoveny vztahy mezi občanem a státem (demokracie). Roku 1777 byly schváleny články konfederace, podle nichž se USA staly volným svazkem suverénních států. V září a říjnu roku 1777 se vítězně střetla americká milice s britským vojskem u Saratogy (dnes Schuylerville). Naštěstí pro Američany se totiž nespojily jednotky generála Burgoyna postupující z Kanady se zbytkem britských sil a Burgoynovy jednotky byly u Saratogy poraženy. Zásluhou amerického vyslance Benjamina Franklina ještě americké milice získala finanční prostředky od Francie. Francie také vyslala expediční sbor v čele s generálem Rochambeauem. Zde bojovali dobrovolníci z Evropy (např. Tadeáš Koščenko (Pol.), gen. La Fayette (Fr.), aj.) 29. září 1781 byli Angličané poraženi u Yorktownu, Anglie kapitulovala a tím úspěšně (pro Ameriku) skončila Americká revoluce za nezávislost. Byla vedena mírová jednání, mírová smlouva byla sepsána v Paříži (1783). Zde byla uznána nezávislost USA a západní hranicí se stala řeka Mississippi. Francie získala oblast v Karibském moři a Španělsku připadla Florida. Význam Americké války za nezávislost
vznik nového státu a nového národa určitý typ buržoazní národně osvobozenecké revoluce důležité pro vývoj kapitalismu (odstraněny zbytky feudálních výsad šlechty; konfiskace majetku krále a býv. vlastníků kolonií) vytvořen jednotný trh, vznikly zde velké možnosti odbytu na severu bylo zrušeno otroctví (1787) zaručeny náboženské svobody rozšířeno volební právo (muži, majetkový cenzus) začátek vývoje demokracie, republika články konfederace však nevyhovovaly, byla zde snaha vytvořit pevnější a silnější ústřední vládu roku 1787 byla přijata nová ústava (slavnostně vyhlášena roku 1789), která posilovala stát (platí dodnes) roku 1791 bylo přijato deset doplňujících článků ústavy (pro zajištění demokratické svobody)