festivalové noviny
4
Noviny 51. Mezinárodního operního festivalu Smetanova Litomyšl • 30. června 2009
Leif Segerstam: Hudba je dotek s nekonečnem Fin Leif Segerstam, švédský královský kapelník, multiinstrumentalista a hudební skladatel, byl hlavní hvězdou koncertu Europa musicalis. Na slavnostním večeru, kde bylo zástupkyni Švédského království symbolicky předáno předsednictví Radě Evropské unie, zněla hudba švédského, finského i českého skladatele. Jmenovitě Wilhelma Stenhammara, Leifa Segerstama a Bedřicha Smetany. Jak dokazuje tento rozhovor, Segerstam je svérázná a sympatická postava. Jak se vám líbí tento švédsko-český program? Dirigoval jste někdy Mou vlast jako cyklus? Ne, celá Má vlast je moc dlouhá. Ale myslím, že tento výběr je velmi hezký. Koncepce koncertu je mi sympatická, protože stojíme mezi dvěma světy, tak jako vy mezi Západem a Východem. Znát obě strany je
obohacující. Toto cítění je pro mě zajímavé už proto, že k vám přijíždím jako švédský kapelník, který ale jen dočasně sídlí v královské opeře ve Stockholmu. Ve Finsku se hovoří švédsky i finsky a Segerstam je švédské jméno.
Pavel Šporcl
Líbí se vám v Litomyšli? Cítím se tu velmi dobře a je o mně skvěle postaráno. Litomyšl má atmosféru a je vidět, že se tu uchovává duch předků. Zachovává se tu kontinuita, což je něco, co by si homo sapiens měl udržovat. Nikdo nevíme, co přinese stále rychlejší vývoj. Ve skutečnosti jsme jen malou částí něčeho velkého. Každý zvuk je dotek s nekonečnem a to dělá hudbu tak úžasnou. Je ve Švédsku Smetana známým skladatelem? Ano, samozřejmě. Jednak žil v Göteborgu a jednak všichni znají Vltavu. Její hlavní téma připomíná jednu švédskou lidovou píseň, a také jednu finskou. Pokračování na str. 3
Generální partner festivalu
vystoupí místo Anji Bukovec Kulturní centrum Fabrika ve Svitavách bude letos v rámci Smetanovy Litomyšle hostit recitál Pavla Šporcla. Nekonvenční kulturní dům uvítá nekonvenčního houslistu v programu, který je ovšem z velké části klasický. Náš nejznámější houslista současnosti provede dvě křehké houslové sonáty Wolfganga Amadea Mozarta. Dále je na pořadu Balada Jana Meisla, pětatřicetiletého českého skladatele, rodáka z Kyjova, který v současnosti působí v Berlíně. Program doplní vtipná neoklasická
Italská suita Igora Stravinského a Velké tango Astora Piazzoly, který objevil tento jihoamerický tanec pro svět klasické hudby. Pavel Šporcl díky svému umění a nekonvenčnímu vystupování slaví úspěchy u všech generací posluchačů, na nejrůznějších pódiích i ve všech médiích. Jeho „Žlutomodré CD“ s hudbou Antonína Dvořáka bylo postupně oceněno Zlatou a Platinovou deskou Supraphonu a album Paganini získalo též Zlatou desku. Šporcl začal hrát na housle v pěti letech, vystudoval Pražskou konzervatoř a hudební fakultu AMU. V letech 1991–1996 pobýval v USA, nejprve na Jižní metodistické univerzitě v Dallasu u Eduarda Schmiedera, pak na Brooklyn College u Itzhaka Perlmana a Masaa Kawasakiho. Ve studiu pokračoval na Juilliard School u pedagogické legendy Dorothy DeLay. Zúčastnil se také několika seminářů a mistrovských kurzů u Isaaka Sterna, Pinchase Zukermana a Idy Haendelové. Pokračování na str. 6
Hlavní partner festivalu
Záštitu nad festivalem převzali Václav Klaus, prezident České republiky Václav Riedlbauch, ministr kultury České republiky Radko Martínek, hejtman Pardubického kraje Spolupořadatelé festivalu 51. ročník Mezinárodního operního festivalu Smetanova Litomyšl spolupořádají Pardubický kraj, Město Litomyšl a Smetanova Litomyšl, o.p.s. za finančního přispění Ministerstva kultury České republiky a ve spolupráci s Národním památkovým ústavem, ÚOP Pardubice.
Ministr kultury Václav Riedlbauch: Dramaturgie byla velmi chytrá Europa musicalis, tak zní podtitul letošního ročníku Mezinárodního operního festivalu Smetanova Litomyšl. Stejný název však nesl i slavnostní koncert, na kterém v neděli 28. června došlo k symbolickému předání štafety předsednictví Radě Evropské unie Švédsku. Z rukou premiéra vlády České republiky Jana Fischera ji převzala náměstkyně pro evropské záležitosti Kanceláře předsedy vlády Švédského království Maria Åsenius. České předsednictví, které po celou dobu jeho trvání provázelo logo z dílny litomyšlského grafika Tomáše Pakosty, tak symbolicky skončilo opět v Litomyšli. Ceremoniálu ze zámeckých arkád přihlížel i Václav Riedlbauch, ministr kultury České republiky. Pana ministra jsme požádali o rozhovor. Co říkáte dramaturgii pořadu Europa musicalis a jak se vám koncert poslouchal? Dramaturgie byla velmi chytrá. Najít pojítko mezi záměrem a realizací je docela těžká věc. Jestliže se hledala nějaká pomyslná štafeta předsednictví, o jejímž předání se pořád mluví, mělo se vybrat i něco vhodného, co by našlo paralelu v muzice. A to už je přeci jen těžší. Byla vybrána skladba Wilhelma Stenhammara, což je vrstevník našeho Vítězslava Nováka či Josefa Suka, tedy řekněme švédská klasika novějšího zrna. Následovala premiéra dirigenta Leifa Segerstama, který je sám znamenitý komponista, a napojení na Göteborgské roky Bedřicha Smetany – to je velmi chytré. Navíc se jednalo o výběr tří symfonických básní z Mé vlasti, která je pro nás přeci jen ikonou české hudby. Myslím, že to byla velmi dobře postavená dramaturgie a orchestr hrál dobře. Jsem velmi spokojen. Jaký mají podle vás akce tohoto typu smysl, jsou-li takto prostřednictvím médií přenášeny do Evropy? Akce tohoto typu jsou vždy politickou manifestací, ať chceme nebo ne. Najít cestu k tomu, aby spolu kultura a politika „nějak hrály“, je poměrně těžké. Jakákoliv lidštější forma tohoto politického gesta je mi velmi sympatická. Myslím, že se to dnes povedlo. Jestliže u takovéto události jsou novináři, televize a rozhlas, je to svým způsobem využití situace k tomu, aby se kultura dostala ještě dál než k tisíci divákům v hledišti. Zprostředkovaný dojem však nikdy nemůže nahradit bezprostřední účinek a kouzlo zdejšího nádvoří, to je samozřejmé. Čím více sem jezdím, tím je akustika vlídnější. I to zastřešení pomohlo oproti někdejším akustickým parametrům. Pamatuji si, že když jsme zde s operou Národního divadla hrávali ještě pod širým nebem, trnuli jsme, jestli zaprší nebo nezaprší. Akustika byla taková, jako bývá v přírodě. Hudební prostředí se vylepšilo znamenitě a umožňuje i adekvátní poslech díla, které akustiku vyžaduje. Česká hudba je tím nejlepším, co nás může reprezentovat a co můžeme Evropě nabídnout. Jste toho názoru?
2
Vůbec česká kultura. Podívejte se na zámeckou obrazárnu nebo na sochy v parku. Je bezvadné, že se neustrnulo v 19. století, ale že se jde dál. Každý pokus vykročit dál je ale samozřejmě vždy riskantní. Myslím, že lidem dalo dost práce, aby Segerstamovu premiéru strávili. Je dobře, že se věci posouvají – kdyby tento posun nenastal, vnímali bychom i Stenhammara trochu zvláštně. Myslím, že festival je od toho festivalem, aby se lidé pustili i na trošku riskantnější půdu. Vše nemusí být přijímáno stoprocentně, ale myslím, že ten posun je nutný. Dlouhou dobu jste stál v čele České filharmonie, nalézáte něco podobného na řízení velkého orchestru a resortu kultury? Praktické zkušenosti, a to nejen z orchestru, ale také ze školy a z různé organizace hudebního života, jsou velmi cenné. Je zajímavé je do politického života vnést. Řadu věcí vidí praktik jinak, než státní úředník, který sedí za stolem a rozhoduje. Pohled státního úředníka (za kterého jsem se dnes musel převléci, abych vůbec mohl tuto funkci vykonávat) je hodně jiný a velmi zvláštní. Musím říct, že mne to baví. Vidíte rámce, ve kterých se potom praxe pohybuje, vidíte i ta úskalí či možnosti, kde se dá pomoci. Bohužel máme jako vláda vymezenu velmi krátkou periodu. Na něja-
ké zásadní změny tak není možné ani pomýšlet. Pokud to ale nedodělám já, může to po mně dodělat někdo jiný – to říkám svým kolegům v úřadě. Začít se musí, první je vždy analýza nebo inventura věci. Na tomto základě můžete něco začít nebo to alespoň nakousnout. Když je něco uděláno dobře, myslím, že by každý, kdo by toho nevyužil ve své další práci, byl hloupý. To, co odstartujeme, má podle mne šanci na život. Vystudoval jste skladbu. Jak na vás osobně zapůsobila kompozice Leifa Segerstama? Vždy si cením výkonu každého komponisty, když je partitura dobře udělána. A tato partitura je dobře udělána. Neříkám, že jsem velký znalec Segerstamovy hudby, ale pár jeho kompozic jsem už slyšel. Věděl jsem, co dostanu – to je první předpoklad toho, že člověk není zaskočen hudebním jazykem nebo hudebním stylem. Je to dobře udělaná partitura, na můj vkus je to malinko rozvláčné, cítil bych to trochu konciznější. Přesně takovou, jakou má Leif Segerstam fysis, má také hudbu. Je trochu košatější a bachratější, ale vypráví zajímavý příběh, je to respektovaná hudba. Předpokládáme, že se do Litomyšle rád vrátíte... Poslední dobou jsem zde každý rok. Poprvé jsem tady byl v roce 1988 s Národním divadlem. Hráli jsme tu Jakobína a Figarovu svatbu. Vždycky to skončilo tak, že jsem to nedohráli, vždycky „tekly šminky“. Jezdívali jsme sem také soukromě na Mladou Smetanovu Litomyšl v sedmdesátých letech. Poprvé jsem byl v Litomyšli na malém pódiu, ne na velkém festivalu. Pravidelně jsme hrávali ve Smetanově domě a v barokním divadélku – v kostele to tenkrát moc nešlo, to se ještě nenosilo. Dá se říct, že kořínek tady mám... Ptali se Jindřich Bálek a Prokop Souček foto František Renza
Leif Segerstam: Hudba je dotek s nekonečnem Pokračování ze str. 1 Smetana má velmi přirozený talent, není to akademik, jeho hudba vychází přímo od srdce a z duše. Hudba je příroda a život a všechny ty konstruktivistické experimenty, všechno, co přišlo po druhé vídeňské škole, mě nudí. Celý ten dvanáctitónový byznys je hrozně nepřirozený. Je krásné se znovu vracet k přirozenému cítění a řeči, samozřejmě včetně disonancí, mnoha disonancí – ale pořád musíte mít na paměti, jak to vyjádřil Einstein: Hudba je jenom gravitace. A všechno je dualistické – plus nebo mínus, dur nebo moll, velké nebo malé, rychlé nebo pomalé, měkké nebo tvrdé. Hudební tvořivost je způsob komunikace, jako dech, jako tlukot srdce – bez něj jako byste život zabíjeli. Život je zázrak, který nikdy nekončí. Jak byste posluchačům představil svou symfonii, kterou v Litomyšli uvádíte? Je to jedna z mnoha mých symfonií. V současné době pracuji na symfonii č. 219 a 220, tahle má číslo 199 a podtitul "Koncem II. století". Název vychází z toho, že to je poslední symfonie před dvoustovkou. Je to jedna z těch skladeb, které se provádí bez dirigenta. Má šest částí a můžeme jí přirovnat k modlitbě Růženec. Na začátku každého oddílu jeden hráč vyšle signál a odpověď má trvat mezi třemi čtyřmi minutami. Každé provedení je originálem. Ve skladbách mi jde o to, probudit v každém hráči skrytou kreativitu – podobně
jako je skladatel hledačem tónu, je hráč je aktivním „uživatelem“. Každý má určitý prostor a musí se rozhodnout, jak ho vyplní – pokaždé jakoby stojí před hamletovskou otázkou, jestli být nebo nebýt. Používám svůj vlastní druh notového zápisu, kde nejsou taktové čáry. Příroda také nezná žádné taktové čáry a umělé předěly – když rozkvétá květina, nemůžeme to rozkouskovat na několik částí. A stejné je to při provedení – není to improvizace, ale hráč musí poslouchat ostatní a může si vybrat, jestli naváže hned, anebo chvíli počká . Dirigujete často open air koncerty? Jak se vám líbí? Na festivalu v Savonlinně diriguji už od 60. let, takže vím, co to je hrát pod širým nebem. Ale i tam se už hraje pod zastřešením, pokud přijde špatné počasí. A teď bylo ve střední Evropě velmi špatné počasí,
takže jsem rád, že jsme v Litomyšli pod střechou. A přitom nedaleko od přírody. Které další české skladatele máte rád? Dvořák je samozřejmě velký skladatel. Ale i Martinů. A pro mě hlavně Janáček je velmi zajímavá osobnost, prováděl jsem řadu jeho oper. Na Janáčkovi je vzrušující i způsob života, to, jak se ve velmi vysokém věku zamiloval. Také už jsem starý muž a cítím přitom pudovou vášeň. Jak se díváte na jiné hudební žánry? Není potřeba dělat nějaké třídní rozdělení, hudba je jenom dobrá nebo špatná, zajímavá nebo nezajímavá. Zrovna tak existuje dobrý nebo špatný pop. Nejhorší ale je, když se v hudbě opakuje pořád dokola totéž v několika málo harmoniích. Posluchač je pak jako zombie a stojí na primitivním vývojovém stupni. Ovšemže rytmus je základem všeho, všechno v přírodě má rytmus, ale potřebuje co chvíli změnu. Podívejte se na oceán, každá vlna je trochu jiná a kolik je tam proměn. Hudba je plná fantastického tajemství přírody a dovede naplnit celou naši představivost. Nepotřebujeme žádné drogy, pokud jsme dobrými konzumenty hudby. Můžete v ní provádět úplně všechno, aniž byste se kvůli tomu dostali do vězení. Děkujeme za váš čas… Není žádný čas, všechno je součást věčnosti. Ptali se Jindřich Bálek a Prokop Souček foto František Renza
Bedřich Smetana ve Švédsku Při předávání štafety evropského předsednictví Švédsku má Smetanova hudba i známou životopisnou paralelu, kterou se hodí připomenout. V letech 1856 – 1861 pobýval Bedřich Smetana ve švédském Göteborgu. Byla to přelomová kapitola v jeho životě. Smetana se v Göteborgu představil nejprve dvěma koncerty a na základě jejich úspěchu se rozhodl zůstat. Na jednu stranu to bylo město kulturně provinčnější než tehdejší Praha, na straně druhé mu nabízelo možnost umělecké realizace, a to dokonce za velmi výhodných finančních podmínek. Otevřel si zde hudební ústav s výukou hudební teorie, klavírní hry a zpěvu. Stál v čele pěveckého sboru zdejší amatérské hudební společnosti Harmoniska sällskapets a další koncertní uplatnění nalezl jako klavírista i jako dirigent. Pravidelně pořádal vlastní koncerty, spoluúčinkoval na většině koncertů jiných umělců a zavedl tradici komorních koncertních cyklů. V göteborgské společnosti byl oblíben a získal značný umělecký respekt. Četná přátelství a kontakty přetrvávaly ještě dlouho po jeho odchodu. Ke komponování se dostal až během roku 1857, kdy vstoupil poprvé na půdu pro-
gramní hudby. V letech 1858–1861 vznikly tři symfonické básně: Richard III., Valdštýnův tábor, Hakon Jarl (inspirované dramaty W. Shakespeara, F. Schillera a A. G. Oehlenschlägera). Programní charakter má i značná část jeho klavírní tvorby, hlavně slavný cyklus Vzpomínka na Čechy ve formě polek (Souvenir de Bohęme en forme de Polkas) op. 12, kdy se polka Smetanovi stává podkladem pro svébytný lyrický klavírní kus. Ve stejném období přišla ovšem i událost tragická. V severském prostředí se prudce zhoršila tuberkulóza jeho choti. Smetana se proto urychleně rozhodl k návratu domů, avšak paní Kateřina nepřežila zpáteční cestu a zemřela v Drážďanech 19. dubna 1859. Za letního pobytu v Čechách se pak Smetana setkal s devatenáctiletou Bettinou Ferdinandiovou. Sňatek uzavřeli 10. července 1860 v Obříství a na podzim odjel Smetana do Švédska opět s celou rodinou, avšak již na poslední sezónu. Nicméně blížící se vybudování stálé české operní scény, nové možnosti uplatnění, i přání jeho choti měly výrazný vliv na Smetanovo rozhodnutí definitivně se vrátit do vlasti. „Sledují jiné cíle, zda budu mít
štěstí, nevím; ale v Göteborgu se nemohu zahrabat. Musím se pokusit konečně publikovat svá díla a vytvořit si příležitost, jak získat nové podněty pro svou tvorbu. Proto vzhůru do světa, a to brzy!“, zapsal si 31. března 1861 do svého deníku. Na jaře 1861 ukončil Smetana sezónu v Göteborgu, absolvoval ještě úspěšnou koncertní cestu do Stockholmu a v květnu se vrátil natrvalo do Prahy. Ještě na jaře 1862 pak odjel téměř na tři měsíce opět do Göteborgu. Do jeho koncertního programu přibyla nová skladba, koncertní etuda Na břehu mořském, myšlená jako reminiscence na pobyt ve Švédsku. Jindřich Bálek
Současný Göteborg – budova opery
3
Puccini: Romantik uprostřed modernistů Opery Giacoma Pucciniho patří vůbec k těm nejčastěji uváděným, zejména pak ústřední pětice: Manon Lescaut, Tosca, Bohéma, Turandot a Madame Butterfly. Ačkoli bývají někdy označovány za příliš romanticky sentimentální, jejich popularita a divácká obliba nezná hranic. Puccini se narodil v roce 1858 a zemřel 1924. Žil tedy v letech, kdy se rodily zcela kontrastní a programově neromantické hudební styly. Držel se ovšem toho svého – melodií a silných dramatických střetů. Už během studia na konzervatoři v Miláně zkomponoval pro soutěž jednoaktovou operu Le Villi, následovala opera Edgrar. Už jeho třetí premiéra měla mimořádný úspěch, byla to premiéra Manon Lescauta
v divadle Teatro regio v Turíně v roce 1883. Při práci na této opeře Manon Lescaut se Puccini usadil v malé obci na břehu jezera Massaciuccoli. Zde vznikaly jeho nejslavnější opery, La Bohéme (1896), Tosca (1900) a Madame Butterfly (1904), která měla premiéru v Brescii v Teatro Grande. Posledně jmenované opeře se ale otevřel svět až po londýnské premiéře, kdy titulní postavu zpívala podle všech ohlasů naprosto strhujícím způsobem Ema Destinnová. Tato pěvkyně se s Pucinim ještě více sblížila v Newyorské Metropolitní opeře. Skladatel zde pro Destinnovou a neméně legendárního tenoristu Enrica Carusa zkomponoval operní western Děvče ze zlatého západu. Posledním dokončeným dílem se stal triptych jednoaktovek: Plášť, Sestra Angelika a Gianni Schicchi, které měly premiéru roku 1918 v New Yorku. Operu Turandot se mu již nepodařilo dokončit a její posmrtnou premiéru uvedl Arturo Toscanini v dubnu roku 1926, avšak provedl pouze tu část, kterou zkomponoval Puccini. A právě v opeře Turandot je jedna z nejslavnějších tenorových árií vůbec, Nesun dorma. Madam Butterfly z roku 1904 vznikla na motivy stejnojmenné předlohy Johna Luthera Longa a libreto zpracovali Luigi Illica a Giuseppe Giacosa. Tragický příběh se odehrává na počátku 20. století v japon-
ském městě Nagasaki. Námořník Pinkerton si v Nagasaki koupí mladou dívku CioCio-San, zvanou Motýlek (Butterfly). Ta se do něj zamiluje a jsou oddáni, pro Pinkertona je to ovšem jen nezávazné dobrodružství. V druhém dějství, které se odehrává o tři roky později už čeká Cio-Cio-San se svým malým dítětem a služkou Suzuki na návrat Pinkertona, který hned po svatbě odjel z Japonska pryč a mezitím se v Americe oženil. Když na závěr připlouvá loď s Pinkertonem a jeho novou manželkou Kate, kteří si chtějí dítě odvézt, spáchá CioCio San harakiri. Právě opera Madame Butterfly bývá nejčastěji kritizována kvůli přílišnému sentimentu, ale milovníci opery na ní nedají dopustit. Na Smetanově Litomyšli zazní vůbec poprvé a v inscenaci Státní opery Praha, kde měla premiéru už v roce 1985. Jindřich Bálek
Měšťanský hudební salón a klavír Zdeňka Fibicha Již od loňského roku je ve druhém patře litomyšlského zámku k vidění expozice historických klavírů. S příběhy zajímavých nástrojů vás seznámí Petr Šefl z Českého muzea hudby. Potom, co se rozvíjí a vzmáhá život ve městech, měšťané bohatnou a získávají společenskou vážnost. Odjakživa se však snaží podobat nadřazené aristokracii. Ti vzdělanější se začínají po vzoru šlechty obklopovat uměním, honosným nábytkem a oblečením. Takzvané měšťanské domy připomínají svou podobou paláce. Měšťané se snaží zámecké pány dohnat i v jiných ohledech. Kupují si hudební nástroje – klavíry, harfy a zakládají tak hudební salóny, kde se setkávají a „muzicírují“. Pořádají takzvané „haus koncerty“. V takto aktivních domech se potom schází městská intelektuální smetánka. Vzniká tak nový druh kultury, který má svá specifika a získává vlastní tvář. Na první pohled to v takovém salónu vypadá jako na zámku. Je ale samozřejmé, že se nemůže zcela srovnávat to, co se postupně vyvíjelo dvě stě až tři sta let s tím, co vznikalo po dobu padesáti až osmdesáti let. Měšťanská kultura nedokáže zcela zakrýt lidový původ, určitou míru rustikálních vlivů, i vlivů lidové hudby. U zámeckého pána v hudebním salónu k nástrojům usedli třeba pan učitel, lékárník, který byl velmi zdatný flétnista, a třeba
4
Klavír z dílny Michaela Schweinghofera, který patřil skladateli Zdeňku Fibichovi
i správce zámecké knihovny, který hrál na violoncello. Zámecký pán se posadil za cembalo a mohlo se začít. Hovořilo se francouzsky, rozebírala se třeba evropská politika a záležitosti z vysokých kruhů. Do takovýchto hovorů se samozřejmě neurození spoluhráči zámeckého pána nemíchali. Naproti tomu třeba v honosném domě starosty města zasedli titíž pánové, ale ke spinetu (na velké koncertní cembalo přece jenom i takový starosta města neměl) se usadil domácí pán osobně. Hrála se hudba většinou méně závažná, ale i zde bylo slyšet také hudbu velmi kvalitní a pro náročnějšího posluchače. V hovoru se pak probírala
témata obecnější povahy a ze sousedů se každý snažil přijít s nějakou zajímavostí. Postupem doby se i tato oblast stala nositelem důležitých hodnot, a to jak hudebních, tak i literárních. Projde-li návštěvník do předposlední místnosti naší expozice, může napodobení takového měšťanského salónu zhlédnout v levém rohu před sebou. Naproti tomu po pravé ruce uvidí krásné křídlo z 2. poloviny 19. století od vídeňského mistra A. Schreibera. Zvuk nástroje je barevný, v base mohutný a znělý, v diskantu zvonivý a v pianissimových polohách sametově podmanivý. Není tedy divu, že si takový nástroj pořídil významný český skladatel Zdeněk Fibich. Měl jej ve své pracovně a nejspíš na tomto nástroji vznikalo i jeho pozoruhodné dílo – největší klavírní cyklus, jaký byl kdy napsán „Nálady, dojmy a upomínky“. Kompletní nahrávka tohoto cyklu je zapsána na zhruba třiceti kompaktních discích! Vyjmeme-li přední klávesovou lištu, která se vysunuje, pokud je třeba regulovat mechaniku klavíru, nalezneme na vnitřní straně tužkou vlastní skladatelův podpis „Zdenko Fibich“. Srdečně zveme a těšíme se na setkání v poslední místnosti expozice, věnované hudební avantgardě 19. století. Petr Šefl, České muzeum hudby, foto Prokop Souček
60 LET SMETANOVY LITOMYŠLE
Jan Rektořík: Bez lidí by mi bylo smutno Praktikábly, podlahové dílce, zrcadla, věšáky, lavičky, stavba jeviště, hlediště, osvětlení, koordinace týmu, který čítá okolo osmdesáti lidí. To vše má na starosti bývalý technický produkční Smetanovy Litomyšle Jan Rektořík. Ve své kompetenci má tuto agendu již neuvěřitelných 34 let. Kdy jste byl na „Smetance“ poprvé? Na první Smetanovu Litomyšl jsem jel v roce 1959. Tehdy jsem bydlel v Lanškrouně. Známí nás sem přivezli na představení Libuše, konané v přírodním divadle v Řetízku. Přijeli jsme na sedmnáctou hodinu, přestavení se ale konalo již ve dvě. Nic jsem tedy neviděl. To byl můj první kontakt se Smetanou Litomyšlí. Od roku 1965 do roku 1974 se festival nekonal. Téměř po deseti letech byla Smetanova Litomyšl obnovena díky tomu, že byl rok 1974 vyhlášen Rokem české hudby. Čtyřka na konci letopočtu znamenala, že je tento rok kulaté výroční narození Bedřicha Smetany a dalších hudebníků. V roce 1975 byla poslední pauza v dějinách festivalu a od roku 1976 se již Smetanova Litomyšl koná bez přerušení.
Pronajatá hala v Nedošíně. Dočasný sklad lavic a tribuny, rok 1995
Členem Výboru Smetanovy Litomyšle jste byl od roku 1974, jak jste se k této práci dostal a co přímo jste měl na starosti? Už si přesně nepamatuji, jak jsem k tomu vlastně přišel. Výbor Smetanovy Litomyšle fungoval pod městským národním výborem. Měl jsme vedoucí funkci v jedné stavební organizaci. V té době jsem byl také poslancem tehdejšího městského národního výboru. Obrátili se na mě s technickými problémy. V podniku jsme měli mechanizaci, převáželi jsme tady vše, co bylo po technické stránce potřeba. Mým hlavním úkolem byla pomoc při výstavbě hledišť, jevišť atd. V tom prakticky pokračuji až dodnes. Samozřejmě jsem se ale dostal i k jiným věcem. Tím, že jsem byl ve Výboru Smetanovy Litomyšle, jsem se dozvěděl i něco o dramaturgii. Pověstné jsou vaše zápisky, ze kterých se dá vyčíst i to, jaké bylo před lety v době festivalu počasí. Jak dlouho si tyto věci zaznamenáváte? Dělám to od počátku devadesátých let. Vedle technické stránky také sbírám veškeré dokumenty, které se vydají: vstupenky, plakáty, programy, sborníky a dávám je do Státního archivu. Jeho ředitel si pochvaluje, že tyto věci ve svých fondech mají. Přicházejí za ním studenti a čerpají z toho do svých diplomových prací. Mám také svoje poznámky – píšu si montážně stavební deník. To po mně nikdo už asi dělat nebude, je to zvyk z bývalé profese. Po skončení festivalu to vždy odevzdávám řediteli Piknovi a ten se nad tím podivuje. Když si člověk vede tento deník, zůstanou mu události ještě lépe v paměti – většinou už tedy vím, jak, kdy a co udělat. Je to již taková automatická práce. Večer si ale vždy musím říct, co se bude
Stavební četa: pánové Auer, Dočkal a Jelínek při natěračské práci, rok 2000
dělat další den a jak to vše zkombinovat. Se svým týmem zajišťujete celou řadu úkolů. Kdo tým tvoří a jak jej dáváte dohromady? Přivedl jsem si převážně své bývalé spolupracovníky z podniku. Podílejí se částečně na stavbě jevišť a zázemí. Protože jsou to důchodci, nezáleží jim tedy příliš na čase a mohou přijít kdykoliv. S těmi spolupracuji 15 až 20 let. Už je to několikátá skupina. Před festivalem využívám toho, že je svatý týden na Střední odborné škole technické v Litomyšli. Odtamtud si beru někdy třicet, někdy až šedesát studentů. Ti pomáhají navážet materiál, roznášet lavičky do hledišť a uklízet park. Týden před festivalem se snažím sehnat absolventy gymnázií nebo vysokoškoláky, kteří mají už za sebou zkoušky. Ti pomáhají s úpravou hledišť, zařízení šaten, celého zázemí a každé ráno s úklidem areálu. Jsou to mladí lidé, takže je člověk musí občas trochu popíchnout, ale kolektiv je dobrý, nemohu si ztěžovat. Pokračování na str. 6
Lehká múza operety Druhá polovina 19. století byla dobou, kdy evropským „králem popu“ byl „král valčíků“ Johann Strauss. Hudební kultura bytostně spojená s Vídní dala vzniknout ve společensky konzervativním světě rakouskouherské monarchie typickému zábavnému žánru – klasické operetě. Od počátku byla zamýšlena jako „lehčí múza“ a mnozí vážní skladatelé žárlili na její úspěch. V atmosféře českého národního obrození a rivality mezi Prahou a Vídní byla řadou českých skladatelů i ctitelů umění zcela zavrhována jako úpadkový žánr. Dnes máme větší nadhled nad spory v dějinách umění, ale ani tak u nás opereta nezdomácněla. Příležitostně vzhlížíme k tomu, s jakou interpretační úrovní a společenskou noblesou dovede svou tradici aristokratické zábavy prezentovat dnešní Vídeň. Novoroční koncert Vídeňských filharmoniků s nejlepšími světovými dirigenty, kdy je na programu převážně hudba Johanna Strausse včetně operetních předeher, je každý rok mimořádným zážitkem – a záznamy některých
z nich patří mezi legendární. Jsou dokladem toho, že i v lehčím a populárnějším žánru lze provozovat naprosto vrcholné umění. Provádět operetu totiž není lehké, i když to musí lehce působit. Určitým pokusem vzdát hold operetním klasikům je představení Státní opery Praha, které kombinuje tři operety dohromady. Po sobě zazní 1. dějství z operety Hraběnka Marica Emmericha Kálmána, 2. a 3. dějství ze Země úsměvů Franze Lehára a na závěr plesová scéna, neboli závěrečné dějství z opery Netopýr Johanna Strausse. Děje operet si často nezadají s americkými seriály, fungují ale také jako vtipná parodie. Poznáme také dvě generace operetních autorů – vídeňský rodák J. Strauss reprezentuje „zlatý věk“ operety. Kálmán a Lehár patří do tzv. „stříbrného věku“ počátku 20. století. Zatímco Strauss je rodilý Rakušan, Kálmán se narodil v maďarské části Rakouska-Uherska a pro svůj židovský původ musel z Rakouska uprchnout před nacisty. Franz Lehár je považován za rakouského sklada-
tele maďarského původu, studoval ovšem pražskou konzervatoř u Antonína Dvořáka. Opereta je proto také sondou do mnohonárodního světa rakouské monarchie a do vzájemných vlivů. Skladatelé maďarského původu měli např. se svým čardášem ve Vídni senzační úspěch. Jindřich Bálek foto archiv Státní opery Praha
5
60 LET SMETANOVY LITOMYŠLE
Jan Rektořík: Bez lidí by mi bylo smutno Pokračování ze str. 5 Porovnáte-li Smetanovu Litomyšl 2009 a ročníky předcházející, vidíte nějaký rozdíl v přípravě zázemí? Vše bylo jednodušší, protože Smetanova Litomyšl tehdy trvala třeba jenom jeden víkend. Většina představení se hrála v amfiteátru. Připravili jsme tam jeviště a myslím, že jsem ani nestavěli osvětlovací věže. Už si ale přesně nepamatuji. Nějaká představení se hrála i na II. nádvoří, to vše bylo ale technicky velmi jednoduché. Vím, že jsme jeviště na nádvoří stavěli na sudy od minerálních olejů (směje se). Na sudy se daly křížem trámy, podlahové dílce a z toho bylo jeviště. Nic komplikovaného, bylo to během několika dnů postaveno... S přípravou festivalu dnes se to nedá srovnat. Od poloviny devadesátých let, kdy se rozhodlo, že bude zastřešení, se to všechno zkomplikovalo. Zastřešení montuje speciální firma, která jej vyrobila. Stupňovité hlediště dává dohromady již jedenáct let jedna pražská firma. Dopravní službu zajišťoval před revolucí podnik, ve kterém jsem dříve pracoval. Dnes by se festival nemohl konat bez pomoci Technických služeb Litomyšl. Ty obstarávají veškerou dopravu a řadu odbornějších prací. S důvěrou se vždy obracím na technika pana Josefa Čejku. Znamenalo pro vás zastřešení nějakou zásadní změnu? Samozřejmě. Zastřešení není ideální, ale je to obrovská pomoc. Když bylo zastřešeno jenom jeviště a hlediště trpělo deštěm, nebylo to dobré. V době, kdy neexistovalo
Své si pod vedením Jana Rektoříka na festivalu odpracoval i současný umělecký produkční Leoš Krejčí (vlevo), vpravo fotograf Petr Malota, rok 1999
zastřešení, nedalo se odpoledne ani zkoušet. Byl to obrovský průlom a odvaha pana starosty Brýdla. Ten všemu dával ten správný impuls a nesmírně si jej vážím za to, co všechno pro Litomyšl udělal. Kdy začínáte s přípravami festivalu? Stavební četa, složená ze čtyř důchodců, začíná s přípravami už na přelomu dubna a května. Vyrábí se potřebné věci, nejčastěji podlahové dílce. Potom se naváží materiál – jeviště, lavičky, podlážky na hlediště. Toho se vedle stavební čety účastní také studenti technické školy. Technické služby musí přivézt ocelovou konstrukci zastřešení. Podstatnou část materiálu máme složenu právě v hale Technických služeb, zbývající část v hale po bývalém JZD v nedalekých Sedlištích. Dříve byla většina materiálu uložena v piaristickém chrámu, což bylo velmi nedůstojné. Později jsme získali starou zemědělskou budovu v Nedošíně. Prostory v Sedlištích máme asi pět let. Dále je potřeba připravit šatny, zázemí pro umělce – musíme navozit židle, věšáky, koberce a další zařízení... Dříve byly šatny podstatně více improvizované... Představte si, že jsem měli šatny v těch prostorech jako dnes a prováděla se tam stavební rekonstrukce. V prostoru před dnešním kongresovým sálem, skrz který se vchází do jednotlivých šaten, se dělaly omítky. Stavební práce se tedy na dobu festivalu přerušily a chodilo se pod lešením. Nikdy jsem neslyšel někoho z pěvců nadávat, byli to profesionálové. Chodíte také na opery, nebo vás příprava zázemí vyčerpává... Jsem milovníkem operní hudby, takže samozřejmě chodím, a to především na operu, ale na koncerty samozřejmě také. Na modernější hudbu moc nejsem, spíše na tu klasickou. Z rozhlasu si pamatuji pořady paní Anny Hostomské – to bylo asi moje první setkání s operní hudbou. Napsala Průvodce operní tvorbou, tu knihu jsem vyženil. Jako vysokoškolák jsem také v Brně chodil do brněnského Národního divadla na opery. Na které představení v Litomyšli nejraději vzpomínáte? Nejslavnějším představením je pro mě určitě Prodaná nevěsta z roku 1979 – Eduard Haken, Peter Dvorský a Gabriela Beňačková – pamatuji si, že s sebou měla na festivalu roční dítě. Z té samé inscenace
„Vzpomínám si, jak v roce 1989 přijela na festival první zahraniční pěvkyně, argentinská sopranistka Martha Collalilo. Dnes vozíme pěvce autem až z letiště, ale ona chudák přijela autobusem s kufry na autobusové nádraží.“ Zleva Jan Rektořík, Martha Collalilo, současný dramaturg festivalu Vojtěch Stříteský a Miroslav Drahoš.
pak vznikla známá televizní nahrávka. Nějaké „sokolské Prodané nevěsty“, to pro mě není – v tomto ohledu jsem tradicionalista. Také si vzpomínám na velice krásnou inscenaci Dona Giovanniho brněnské opery v režii Václava Věžníka. Tenkrát se hrálo na nádvoří obráceně. Je to známá fotka – jeviště bylo přímo při vstupu do druhého zámeckého nádvoří. Co říkáte tomu, že se bude amfiteátr bourat? Myslím, že II. nádvoří je nenahraditelné. V amfiteátru je hlediště přeci jen moc velké a soustředění je tam složitější. Když sedíte v třicáté páté řadě, jeviště je už přeci jen malé na tak velkou vzdálenost. Z toho už nemám takový požitek. U festivalu jste již třicet čtyři let... Každý rok říkám, že musím skončit, abych si to také jednou užil. Neustále mi totiž vrtá hlavou, co ještě mám zařídit... letos už jsem to vzal tak napůl... Proč to tedy táhnete se Smetanovou Litomyšlí pořád dál? Kvůli tomu, že operu máte opravdu rád? Je to pro mne droga. Absolvoval jsem techniku v Brně, ale technickou práci jsem moc v životě nevytvářel. Mou pracovní náplní bylo vždy jednat s lidmi a řídit je. Bez lidí by mi bylo asi smutno. S mladými se mi pracuje ještě lépe než s těmi staršími – ti už mne tolik neposlouchají. Ale se „svýmii dědky“, stavební četou, si rozumím. S mladými mě to Ptal se Prokop Souček zase baví.
Pavel Šporcl vystoupí místo Anji Bukovec Pokračování ze str. 1 Jako jediného z českých houslistů mladé generace zařadil Pavla Šporcla do své knihy „Housloví virtuosové: Od Paganiniho po 21. století“ světově uznávaný kritik a historik Henry Roth. Šporcl rád překonává hranice mezi hudebními žánry a nebrání se spolupráci s interprety z jiných hudeb-
6
ních oblastí. Na koncertech již vystoupil např. s Evou Pilarovou, Martinou Balogovou a Hradišťanem. Snaží se přiblížit klasickou hudbu co nejširšímu okruhu posluchačů, především mládeži. Často vystupuje na koncertech pro střední a vysoké školy, které mají díky jeho podání mezi mladými lidmi mimořádný ohlas.
„Trocha improvizace a možnost autorského vlivu je příjemná a inspirativní,“ říká Pavel Šporcl, ale dodává: „Klasika bude u mě vždycky na prvním místě. Klasiku miluji a dělám ji na sto procent, i když nejsem proti občasnému odbočení.“ Jindřich Bálek
60 LET SMETANOVY LITOMYŠLE
Začalo to Svätoplukem V prvních patnácti ročnících se na festivalu hrály výhradně opery Bedřicha Smetany. V roce 1962 zemřel bdělý hlídač Smetanova odkazu Zdeněk Nejedlý. Mohlo se tedy stát, že v roce 1965 přijelo Bratislavské národné divadlo poprvé s nesmetanovským titulem. Byl jím Suchoňův Svätopluk. Jednalo se však jen o první vlaštovku. Průlom v dramaturgii nastal až počínaje rokem 1977. Opery jiných českých a později i zahraničních autorů se pak hrály pravidelně. Až do dnešního dne to představuje pětačtyřicet titulů. Připomeňme si nejprve některé zajímavosti kolem jejich uvádění a závěrem nabízíme jejich kompletní přehled. V roce 1977 už bylo Beno Blachutovi 64 roků a přešel v té době na buffo-obor. Litomyšlské publikum překvapil tento rok svým Bendou v Jakobínu. Tři léta poté s kariérou končil další tenorista Jaroslav Stříška posledním vystoupením ve velké roli jako Ctirad v derniéře Šárky. Jakožto člen obsluhy ve stánku pro herce mohu potvrdit, že svoji uměleleckou labutí píseň po představení patřičně oslavil. V roce 1981 se s litomyšlským obecenstvem loučil tehdy jedenasedmdesátiletý Eduard Haken ve své nejmilejší roli Vodníka v Rusalce. I když nadále ještě dlouho zpíval v Praze, do Litomyšle jej už nepouštěli (mohlo za to jeho bezplatné zpívání v kostelech po okolních vesnicích...). V roce 1983 dalo pěvcům pořádně „zabrat“ počasí. Brněnští hráli odpoledne Řecké pašije v těžkých černých kostýmech a slunce do nich doslova pálilo. Prvním zahraničním autorem zde byl Mozart se svou Figarovou svatbou. Protože druhým titulem byl Jakobín, nehrál se v tomto ročníku Smetana vůbec! Následující rok „vtrhl“ do Litomyšle Simon Boccanegra Giuseppe Verdiho. Díla tohoto italského operního mága se zde pak objevovala takřka pravidelně. Potvrdilo se to v roce 1992, kdy se hrál Verdi hned dvakrát – Nabucco
a Maškarní ples. To se takříkajíc „lámal chleba“, pokud jde o dramaturgii, začal pracovat nový štáb ve vedení festivalu. Rok 1993 zaznamenal další představení z dílny Janáčkovy opery Národního divadla v Brně. Při teplotě pět stupňů nad nulou muselo zkřehlé obecenstvo sledovat, jak Richard Haan dle režie „naběhl“ na slavnou šampaňskou árii Dona Giovanniho do půl těla. V témže ročníku vytrhla pořadatelům trn z paty Olomouc, když narychlo přijela s Traviatou, aby nahradila banskobystrické divadlo. To tři dny před představením odřeklo Carmen. V roce 1996 se odehrála první Tosca v nádvoří, druhý den se kvůli dešti stěhovala do aukční haly. Tentýž rok si s námi hrála do půlnoci obloha. Po celou dobu hrozila průtrž mračen, ale déšť počkal až skončí atraktivní italský „dvoják“ Sedlák kavalír – Komedianti. S příchodem nového tisíciletí museli sólisté ND Praha pod kostýmy obléknout cokoliv bylo po ruce (až se v šatně sobě navzájem smáli!), protože Figarova svatba se odehrála v neskutečné zimě. V roce 2005 do Litomyšle zavítal dokonce i Richard Wagner a jeho Tannhäuser, byť jen v koncertní podobě.
Giacomo Puccini: Manon Lescaut, Opera Národního divadla moravskoslezského Ostrava 2007
Natalia Melnik, Valentin Prolat a Jaroslav Březina, La Traviata 2005
A teď nás čeká litomyšlská premiéra Pucciniho Madame Butterfly. Toť vše. Závěrem výčet nesmetanovských operních titulů, na festivalu dosud hraných. BIZET: Carmen. BOHÁČ: Námluvy. BŘEZINA: Zítra se bude... DONIZETTI: Lucia de Lammermoore. DVOŘÁK: Jakobín (3x), Dimitrij, Rusalka (7x). EBEN: Jeremias. FIBICH: Šárka (2x). GERSHWIN: Porgy a Bess. GOUNOD: Faust a Markéta. HURNÍK: Oldřich a Boženka. JANÁČEK: Její pastorkyňa (2x), Příhody lišky Bystroušky (2x). JIRÁSEK: Medvěd. LEONCAVALLO: Komedianti. LORTZING: Zkouška na operu. MARTINŮ: Veselohra na mostě (2x), Hry o Marii, Řecké pašije (2x). MASCAGNI: Sedlák kavalír. MOZART: Figarova svatba (2x), Kouzelná flétna (2x), Idomeneo, Don Giovanni (2x). MYSLIVEČEK: Ipermestra, Il parnaso confuso. PAUER: Zuzana Vojířová. PERGOLESI: Služka paní. PUCCINI: Tosca (2x), Manon Lescaut, Turandot, Madame Butterfly. PULENC: Dialogy karmelitek. ROSSINI: Lazebník sevillský (2x). SUCHOŇ: Svätopluk. VERDI: Simone Boccanegra, Nabucco (3x), Maškarní ples, Rigoletto, La Traviata (2x), Aida (2x), Don Carlos, Trubadúr. WAGNER: Tannhäuser. Zdeněk Vandas
Otevřený dopis všem, kteří se zabývají projektem revitalizace zámeckého návrší a likvidací amfiteátru Už jako mladý jsem se svými přáteli stál u založení festivalu Smetanova Litomyšl. S přípravami jsme tehdy pomáhali jako brigádníci. Za největší čest, které se nám dostalo, považujeme, že jsme dostali příležitost spolupracovat s Národním divadlem na inscenaci Smetanova Dalibora jako statisté. Mám však i osobní vztah k budování kamenného portálu jeviště. Z kvalitní opuky z bývalého Jiráčkova lomu v Benátkách u Litomyšle jsou veškeré sokly sokolovny, gymnázia, pedagogické školy i dalších budov, a to včetně rodinných domků v Husově a Fügnerově čtvrti. Tento kámen je také použit na čelo jeviště amfiteátru. Všichni si dobře vzpomínáme na to, jaké to byly nervy, když se při představení na zapl-
něným amfiteátrem stahovaly mraky a občas i hřmělo. Nebylo to těžké jenom pro obecenstvo, ale především pro vystupující umělce a pořadatele. Stejná situace se opakovala i při provedení posledního titulu v jedinečném prostředí tohoto přírodního divadla, Dvořákovy Rusalky. I tak ale důvody, které vedou k likvidaci amfiteátru, chápu s těžkým srdcem. Byl bych rád, aby kameny z likvidovaného jeviště amfiteátru nebyly zlikvidovány tak, jako tomu bylo s materiálem při hrůzné likvidaci zdejší synagogy v šedesátých letech. Z kamene by se dal na nějakém důstojném místě v okolí zámku vybudovat malý pomníček s nápisem: Operní festival Smetanova Litomyšl – založeno 1949. Jaroslav Jiráček, Litomyšl
Opera Nabucco v zámeckém amfiteátru na Smetanově Litomyšli 1992.
7
Dílo architekta města Brasília v Galerii Kubík V Galerii Kubík je do 15. srpna k vidění výstava s titulem Oscar Niemayer. Představuje dílo klasika moderní architektury Oscara Niemayera tak, jak je zachytil amatérský fotograf, bývalý slovinský velvyslanec v Praze, historik umění a znalec architektury Damjan Prelovšek. Niemayer je i přes svůj pokročilý věk (vloni se dožil 101 let) velmi aktivní. Každé ráno údajně přichází do svého ateliéru u pláže Copacabana v rodném Rio de Janeiru a pracuje zde do pozdních odpoledních hodin. Svou kariéru začal u architekta a urbanisty Lucia Costy. Spolupracoval také s Le Corbusierem, který mu byl nejprve vzorem, později konkurentem. Oscara Niemayera nejvíce proslavila architektura města Brasília, které je zapsáno na seznamu kulturního dědictví UNESCO. Brasília je také spjata se jménem bývalého brazilského prezidenta Juscelina Kubitscheka de Oliveira, který měl české kořeny.
Výstavu zahájila velvyslankyně Brazilské federativní republiky paní Leda Lucia Camargo, vpravo starosta Litomyšle Michal Kortyš.
Tento oblíbený lékař a komunální politik, který se později stal legendárním státníkem, si Niemayera vybral, aby mu pomohl zhmotnit jeho sen: Přesunout brazilské hlavní město z pobřeží do vnitrozemí. Stavba metropole „na zelené louce“ byla hotova
za neuvěřitelné čtyři roky. Podle nápadu Lucia Costy má půdorys ve tvaru letadla. Vyzkoušen zde byl i nový koncept plánování města. Barsília má oddělené silniční systémy pro chodce, auta a veřejnou dopravu. Kromě toho je Niemeyer autorem řady rezidenčních, komerčních a vládních budov. Přestože bylo město plánováno pro 800 tisíc obyvatel, žije v něm více než 1,5 milionu lidí. Důkazem toho, že je Niemayer i ve věku 101 let stále aktivním architektem je i fakt, že v roce 2003 zvítězil jeho projekt ve výběrovém řízení na pavilon Serpentine Gallery v Londýně. Před dvěma lety pak byly hlavním městě Brazílie postaveny podle jeho návrhu muzeum a národní knihovna. Výstava je otevřena denně od 10 – 12, 13 –17 hodin. Pořádá ji Galerie Kubík ve spolupráci s Městskou galerií Litomyšl , Expozice vznikla z iniciativy Spolku pro Ostravskou kulturu a Brazilského velvyslanectví v Praze. -red- foto František Renza
Procházka interiéry litomyšlského zámku Zámek v Litomyšli může svým návštěvníkům nabídnout nejenom atmosféru starobylého renesančního šlechtického sídla s arkádovým nádvořím, okrášleným uměleckohistoricky cennými figurálními sgrafitovými výjevy, ale také prohlídku po stopách života předchozích majitelů v intaktně dochovaných barokních a klasicistních interiérech. Dvě hlavní zámecké trasy zpřístupňují část přízemí a celé první patro. Třetí okruh se nachází ve druhém patře. První trasa začíná v přízemí prohlídkou vzácného barokního divadla založeného roku 1797 hrabětem Jiřím Josefem z Valdštejna-Vartemberka, které se řadí ke dvěma nejstarším, nejkomplexněji dochovaným a dodnes používaným divadelním scénám u nás. V prvním patře se vstupuje do audienčního sálu, v němž byly přijímány návštěvy a který sloužil také jako sál taneční. Nástěnnou iluzivní výmalbu této místnosti stejně jako většiny dalších prostor celého zámku vytvořil valdštejnský panský malíř Dominik Dvořák. Vznikla v letech 1792 až 1797 v duchu klasicismu a je založena na kombinaci architektonicky členěných stěn a různorodých geometrizujících, rostlinných a zvířecích ornamentů. Svým pojetím podporuje reprezentativní charakter zámeckých místností a patří k nejrozsáhlejším a nejhodnotnějším nástěnným celkům v tomto stylu na našem území. Stěny sálu jsou doplněny obrazy tří význačných habsburských panovníků – Marie Terezie, jejího manžela Františka Lotrinského a Josefa II. Prohlídka pokračuje místnostmi západního křídla zámku, navazujícími v jedné řadě za sebou a tvořícími tzv. enfiládu. Součástí těchto prostor je zelený a modrý pokoj,
Velká jídelna
empírový salón, knihovna, čítárna, velká jídelna s obrazy pasoucích se koní a kulečníkový neboli bitevní sál. Zde jsou na svém původním místě prezentovány bitevní obrazy znázorňující slavná válečná střetnutí významného habsburského vojevůdce prince Evžena Savojského. Monumentální plátna jsou dílem Martina Muckenbrunnera. Dále následuje hraběnčin hudební salón zdobený nástěnnými malbami krajin, kde je vystaven klavír, na němž pro panstvo koncertoval malý Bedřich Smetana. Jezdecká předsíň je portrétní obrazárnou oblíbených hraběcích koní pěstovaných v nedošínském hřebčíně. Druhý prohlídkový okruh návštěvníky uvádí do renesanční kaple sv. Moniky prosvětlené vysokými lomenými okny. Kaple dnes slouží jako oblíbená svatební a koncertní síň a při obřadech se hrává na barokní varhany. Ve východním křídle prvního patra se nacházejí tzv. hostinské pokoje pro pozvané panstvo. Jsou zařízeny nábytkem z počátku 19. století, nalezneme zde orientální salón,
pracovnu i pokoj vyzdobený v napoleonském empíru. V tzv. spojovacím traktu mohou návštěvníci spatřit květinový kabinet a malou jídelnu s obrazy zátiší, ložnici nebo grafický salón. Stropy těchto místností jsou zdobeny dochovanými barokními štuky. V dalším sále jsou uplatněna díla předních českých, rakouských a německých krajinářů. Z rokokového salónu vyzdobeného květinovou výmalbou se otvírají tajná dvířka do chodby spojující východní a západní zámecký trakt. Odtud si lze prohlédnout renesanční sgrafita třetího nádvoří. V barokní obrazárně jsou vystavena díla významných barokních mistrů i působivé komodové sekretáře. Třetí návštěvnická instalace je připravena ve druhém patře. V doprovodu historických klavírních nástrojů jsou veřejnosti představeny zrestaurované divadelní kulisy ze zámeckého divadla, cenná sbírka portrétů, barokních zrcadel, keramiky a dalších předmětů prezentovaných ze zámeckých depozitářů. Návštěvníci si mohou prohlédnout hodnotný soubor vlámských tapisérií s figurálními a krajinnými motivy i dvě podobizny jednoho z nejproslulejších českých barokních malířů – Jana Kupeckého. V jedné z místností je vystavena vzácná secesní nábytková souprava se zrcadly a obrazem dívčího aktu s japonským dřevořezem. Kromě dobových prohlídkových okruhů provozovaných Národním památkovým ústavem je v přízemí možné navštívit expozici soch Olbrama Zoubka a ve druhém patře Městskou obrazárnu s díly českých mistrů 19. a 20. století. Veronika Cinková, Národní památkový ústav foto Pavel Vopálka
Festivalové noviny • Noviny Mezinárodního operního festivalu Smetanova Litomyšl 2009 • V nákladu 3500 ks vydala © Smetanova Litomyšl, o.p.s. Zodpovědný redaktor: Prokop Souček • redakce: Jindřich Bálek, Prokop Souček. Grafická úprava a tisk: H.R.G. Litomyšl
