festivalové noviny
3
Noviny 51. Mezinárodního operního festivalu Smetanova Litomyšl • 24. června 2009
Zuzana Lapčíková: Při práci jsem měla na paměti, že skladba má sloužit textu
Známe se od dětství. Zatímco já jsem jezdívala na soutěže „lidušek“ jako členka dětské cimbálové muziky, ona byla odjakživa sólistkou. Drobná dívka kmitala cimbálovými paličkami i během cesty autobusem a ve své kategorii vždy vítězila. Folkloru zůstala věrná, dnes ovšem lidové písně odvážně a působivě spojuje s improvizací či kompozicí. Tomu se říká umělecké možnosti folkloru a jeho využití. Když už to sama
před sebou nazýváš „zneužitím“? Všichni, kdo se zabývají lidovou písní a hudbou, budou jednou samozřejmě konfrontováni s mistry typu Janáček, Stravinský, Bartók, Martinů nebo Copland. Tohle byli ovšem nepředstavitelní borci a náš stav ve srovnání s nimi, to je v podstatě embryonální výskyt. Samozřejmě si všichni umíme vybrat jakoukoliv píseň ze Sušilovy sbírky, napasovat na ni měkkou irskou nebo skotskou harmonii a budeme strašně úspěšní. Ale já potřebuji vědět, proč bych to měla dělat, když je mi jasné, co z toho vznikne. Radši budu hledat tam, kde jen tuším, že se zrodí něco nepředvídatelného. Myslím si, že mnozí muzikanti vědí, co přivádějí na svět, a dělají to záměrně, s vidinou líbivého výsledku. Tato cesta na vlně popularity mně zavání jistou mírou využití folkloru (slovo zneužití bych nepoužila).
Jeden z největších hudebníků Skandinávie
Leif Segerstam v Litomyšli V neděli 28. června se na druhém zámeckém nádvoří uskuteční očekávaný slavnostní koncert s názvem Europa musicalis. Při této příležitosti dojde i k pomyslnému předání štafety doprovodných akcí českého předsednictví Evropské unii Švédsku. Vystoupí symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK pod taktovkou Leifa Segerstama, který bude řídit i jednu svou vlastní skladbu. Na programu je koncertní předehra Excelsior! švédského autora přelomu 19. a 20. století Wilhelma Stenhammara, dále Symfonie č. 199 „Koncem II. století“ Leifa Segerstama a tři části z Mé vlasti Bedřich Smetany – Vltava, Tábor a Blaník. Koncert bude v přímém přenosu vysílat Česká televize a Český rozhlas 3 Vltava. Pětašedesátiletý Fin Leif Segerstam je všestranný hudebník, který bývá označován
za jednoho z největších talentů v historii Skandinávie. Kromě toho, že je vynikajícím dirigentem, ovládá skvěle hru na klavír, housle a violu, je i hudebním skladatelem. Litomyšlské publikum uslyší jeho Symfonii č. 199. Vedle více jak dvou set symfonií má Leif Segerstam na svém kontě dvacet devět smyčcových kvartetů, jedenáct houslových koncertů, čtyři koncerty pro klavír a řadu vokálních skladeb. Jeho výkony za dirigentským pultem kritika oceňuje jako emocionálně i hudebně výjimečné a každý koncert je příslibem velkého zážitku. Ač je finské národnosti, v současné době působí jako švédský královský kapelník, pravidelně také hostuje u nejvěhlasnějších evropských koncertPokračování na str. 2 ních těles.
Z jiných rozhovorů víme, že pro hudbu tě získali nejbližší příbuzní. Tvoji babičku si představuji jako ženu, která k lidové kultuře nutně chová náležitě ochranářský vztah. Nevyčítala ti ona nebo maminka tvé experimenty? Jestli mně něco vyčítaly, pak to, k čemu mě samy přivedly. Babička, bohužel tu už s námi není, měla prvorepublikovou představu o mém seriozním uplatnění coby úřednice na poště. A maminka-učitelka mě zase viděla v pedagogickém oboru. K čemuž mám jisté spády… Rozhodně nečekaly, že bych byla muzikantka. Můj kmotr se hudbou živil, měl barovou kapelu a dlouho nedokázal pochopit, proč s ním nejdu hrát na klávesy. A proč „chcu hrát na ten cimbál, šak to je úplně vedle!“ Dneska už mně to myslím nemá za zlé. Pokračování na str. 4
Generální partner festivalu
Hlavní partner festivalu
Záštitu nad festivalem převzali Václav Klaus, prezident České republiky Václav Riedlbauch, ministr kultury České republiky Radko Martínek, hejtman Pardubického kraje Spolupořadatelé festivalu 51. ročník Mezinárodního operního festivalu Smetanova Litomyšl spolupořádají Pardubický kraj, Město Litomyšl a Smetanova Litomyšl, o.p.s. za finančního přispění Ministerstva kultury České republiky a ve spolupráci s Národním památkovým ústavem, ÚOP Pardubice.
Jiří Černý: Tvrzení, že opera je mrtvý žánr, je legrační Jak dlouho již jezdíte na festival do Litomyšle? Řekl bych, že tak deset let, možná déle. Tehdy začaly i vaše litomyšlské hudební večery, takzvané Ro(c)kování s Jiřím Černým? Když jsme na festivalu byli poprvé, nabídl mi Honza Pikna, abych tu zkoušel dělat pořady. Nejdříve jsem dělal Ro(c)kování, což je taková všehochuť. Návštěvnost však byla pořád mírně řečeno slabá a tak jsme začali dělat monotematické pořady. Ukázalo se, že to zdejší lidi zajímá víc. Se svými pořady navštěvujete i blízká města, Svitavy či Poličku. Co se vám na Litomyšli líbí? Pro mě má Litomyšl půvab už jen díky tomu, jak obrovskou má historii. Není to jen Bedřich Smetana, ale třeba i Magdalena Dobromila Rettigová, i ten proklínaný Zdeněk Nejedlý. Ať byl jaký byl, napsal úžasnou knížku o Litomyšli a silou a mocí svého postavení vydupal po válce i tento festival. Když se projdete po zdejším hřbitově, je to jako když si člověk otevře dějiny. I když vaší doménou není klasická hudba, vlastníte obrovskou sbírku desek, chodíte na operní představení... Klasická hudba není mou doménou. Po národních písničkách, které mě učila maminka a myslím, že mě jich naučila dost, byla však druhou hudbou, kterou jsem začal poznávat a oblíbil si ji. Naši měli předplatné v Národním divadle, chodil jsem tedy na opery. Na tehdejší dobu jsme měli také spoustu rozbitných desek. Protože si člověk z dětství víc pamatuje, neboť těch dojmů je méně než v pozdějším životě, vzpomínám si dobře na starou gardu Národního divadla padesátých let. Znám ji více než třeba současnost. Přes „ježkárny“ a Karla Vlacha jsem se pak dostával k taneční hudbě a k rock-and-rollu, jímž se zabývám nejvíce.
Zmínil jste, že vás k opeře přivedli rodiče, především vaše matka. Myslíte si, že je důležité být k opeře přiveden? Existuje vůbec dětský operní divák? Nemyslím, že existuje nějaký mustr – u každého je to jiné. Když jsem uspával svou dceru Kateřinu, zpíval jsem jí všechno možné. Líbily se jí árie z Prodané nevěsty, zejména Vaška, protože koktá. Mnohokrát jsme s ní proto museli chodit na Prodanou nevěstu. Neřekl bych však, že v ní zájem o operu zůstal, nebo je alespoň mnohem menší, než byl v jejím dětském věku. Podobnou věc mi říkal basista Karel Berman. Jeho jediná dcera Jana měla v mládí operu velmi ráda, později však zvítězily jiné zájmy a stala se z ní činoherní herečka. Neřekl bych, že je to věc náhody, nějaká inspirace musí být. Že by vše ale bylo jasné v osmi nebo ve čtrnácti letech a že impuls musí přijít zrovna z domova, to se říci nedá. Někdo vám ale musí otevřít vrátka. Měl jsem obrovské štěstí, že si moje sestra vzala člověka, který zpíval ve sboru. Jeho bratr dokonce zpíval celý život ve sboru v Národním divadle – tam se myslím můj zájem o operu ještě utužil. Jestli se s manželkou dočkáme nějakých vnoučat, budu se snažit tomu dítěti vážnou
Jeden z největších hudebníků Skandinávie
Leif Segerstam v Litomyšli Pokračování ze str. 1 Připomeňme, že Leif Segerstam byl zázračné dítě a už v pěti letech, kdy ještě téměř neuměl číst, zvládal perfektně notový zápis. V letech 1953 – 1963 studoval skladbu, dirigování a hru na housle a na klavír na Sibeliově akademii v Helsinkách. V postgraduálním studiu pokračoval na slavné newyorské Juilliard School. Svou kariéru profesionálního hudebníka začal jako houslista, už v jednadvaceti letech byl ale jmenován dirigentem Finské národní opery. Následoval post dirigenta Královské opery ve Stockholmu, kde proslul mimo jiné tím, že při představení zaskočil za indisponovaného tenoristu. Dále působil mj. v opeře v Berlíně, v Helsinské filharmonii, v rozhlasových orchestrech ve Finsku, Dánsku a Rakousku.
2
Dirigoval v Metropolitní opeře v New Yorku, v milánské La Scale, londýnské Covent Garden, ve Vídeňské státní opeře, a také v operních domech v Hamburku a Ženevě. Hostoval u Berlínské filharmonie, v symfonickém orchestru v Chicagu, Filharmonii v Los Angeles a v Torontu či Detroitu. Dirigoval na festivalech v rakouském Salcburku a finské Savolinně. Kariéru mu vždy usnadňovala jeho mimořádná jazyková vybavenost. Kromě mateřské finštiny hovoří ještě švédsky, anglicky, německy, francouzsky, italsky a japonsky. Na svém kontě má dlouhou řadu nahrávek, mimo jiné všechny symfonie Gustava Mahlera. Důraz klade i na moderní, především skandinávské autory. Prokop Souček
hudbu zpřístupňovat. Nedělám si ale iluze, myslím, že tam musí svou roli sehrát také náhoda... Před několika lety jsem v jednom časopise četl rozhovor s populárním skladatelem. V článku tvrdil, že opera je mrtvý žánr a že právě proto, ač by to bez problémů zvládl, opery nepíše. Je podle vás opera mrtvý žánr? Toto tvrzení je legrační zejména v posledních dvou letech, v době, kdy se dvě sezóny představení z Metropolitní opery v New Yorku přenášejí v přímém přenosu do kin, ve kterých je narváno. Nejen v Praze, ale i ve městech, která nejsou ani okresní. Jestli je opera mrtvý žánr nebo není se dá změřit, buď si na sebe vydělá nebo nevydělá. A u nás si na sebe vydělá. Jestli je však úplně přirozené, že v naší republice je deset operních divadel, je jiná otázka. Zde mohou ekonomové říkat, zda-li by kraje neměly dávat peníze na něco jiného. Opera ale žije. Zrovna teď v Litomyšli na 51. ročníku byla uvedena Březinova opera o soudu s Miladou Horákovou. Dvakrát jsem ji viděl naživo, mám ji na videu a mockrát jsem si ji pouštěl, než jsem o ní napsal obsáhlou recenzi pro Svět a divadlo. Pokud se budou rodit skladatelé, jako je Aleš Březina a režiséři a spoluscénáristé jako je Jiří Nekvasil, tak si myslím, že opera bude pokračovat. Hlavním směrem bude samozřejmě dál tradice Verdiho, Smetany a Janáčka. Vedle toho vznikají moderní opery. Zrovna metropolitní opera je zajímavá v tom, jak se jim daří do repertoáru velmi opatrně vsunout nové opery a lidi posouvat ještě někam jinam. Daří se jim to lépe než nám. Fakt, že u nás Janáček je pro spoustu lidí ještě stále neposlouchatelný, je ostuda. V tomto Čechy nejsou konzervatoř Evropy, dávno ne... Jezdíte i na jiné operní festivaly? Nejezdím. Litomyšl má pro naší rodinu velice vhodný termín. Manželka je učitelka, proto se vlastně docela málo vídáme. Ona přes den učí, já píšu a připravuji se na večer. Když přijde domů, jedu někam dělat pořady... Během devíti měsíců (v červnu, červenci a srpnu dělám pořady pouze výjimečně) udělám, kromě své další práce v rozhlase, kolem 150 pořadů. V červnu oschnou meze a mládež už má jiné starosti než chodit do klubu na reprodukovanou hudbu. Ke konci měsíce jedeme na Smetanovu Litomyšl, což je pro nás nejen změna hudebního žánru, ale je to i odpočinek a příprava na prázdniny. Když už bych si měl vybírat festivaly, přihlédnul bych k tomu, že Litomyšl je ohromná i výtvarně. To, co je tady letos – šestnáct monumentálních plastik Aleše Veselého – je téměř srovnatelné s tím, když jsem byl poprvé v Berlíně, v jehož centru dali šanci světovým architektům, aby si tam postavili co chtějí. Když u nás jeden český architekt, Kaplický, navrhl něco, co by mohlo být zajímavé, vzbouří se lidé včetně prezidenta a stejně se to nepostaví. V tomto je pro mě letošní Smetanova výtvarná Litomyšl v radostném slova smyslu šok. Ptal se Prokop Souček
Zuzana Lapčíková: Při práci jsem měla na paměti, že skladba má sloužit textu Pokračování ze str. 1 Které ze svých autorských CD máš nejraději? Proč? Uspávanky, protože vznikly kuriózním způsobem. V jisté době jsem dostala hned dvě nabídky od dvou různých společností, abych pro ně natočila autorskou desku. Nejprve jsem tedy dokončila Moravské písně milostné, kterými jsem jakoby uzavírala své mládí. Pak jsem si odžila mateřství (dvojité – a najednou!), tu obrovskou radost a zároveň nebývalé vypětí. Když uzrál čas, sedla jsem si, za dva týdny napsala materiál na novou desku, či spíše motivy, které jsme s kolegy ve studiu rozvinuli, a celou desku jsme natočili během neskutečných dvou a půl frekvence. Zatím poslední album byla Černobílá, co připravuješ dál? Když jsme v roce 2005 vytvořily společně s choreografkou a sólistkou baletu Národního divadla v Brně Hanou Litterovou hudebně taneční představení "Balady", vůbec jsme se nenadály, že sklidíme tolik ocenění. (Z. L. se tady uplatnila jako spoluautorka scénáře, autorka námětu a hudby, za niž se dočkala nominace na Cenu Alfreda Radoka 2006. Představení dále bylo jedním ze tří kandidátů na Cenu diváků za největší zážitek z divadelního představení, které mělo premiéru v roce 2006, a v Soutěžní přehlídce současné taneční tvorby 2008 získalo cenu Za autorské dílo – pozn. aut.) To nás přivedlo k úvahám, zda bychom neměly „Balady“ zvěčnit – a tady jsme se zasekly. Ono totiž vůbec není jednoduché vytvořit audiovizuální záznam představení, které vzniklo pro jeviště. Musíme se toho ujmout tvůrčím způsobem, jinak bychom představení spíš ublížily. Sama teď pracuji na jiném velkém závazku, protože se zkrátka neumím uklidnit. Svatý pokoj by to chtělo, aspoň chvilku!!! Předpokládám, že mluvíš o velkém vokálně instrumentálním projektu
Zuzana Lapčíková při premiéře projektu Orbis pictus na letošní Smetanově Litomyšli.
na Komenského texty, který se pod názvem „Orbis pictus“ dočká premiéry na letošní Smetanově Litomyšli. Odkud přišel zásadní podnět? Z Filharmonie Zlín, se kterou dlouhodobě spolupracuji. Mimo jiné jsme společně s jazzovým triem Emila Viklického uskutečnili večery v duchu lidových písní. Už tehdy jsem si vyzkoušela psaní pro symfonický orchestr, protože bylo zapotřebí náš repertoár zaranžovat, dokomponovat. Když přišla další nabídka, ráda jsem souhlasila, ale nechtěla jsem se opakovat. Řekla jsem si, že uzrál čas, abych se pokusila o něco nového. Na Komenského jsem pomýšlela už dlouho. Texty tady sehrály jistě zásadní roli, sestavila sis je sama? Ano, ovšem nedocenitelným pomocníkem mi byl přední komeniolog profesor Pavel Floss. Jako předlohu jsem si zvolila Komenského vrcholný filosofický spis Obecná porada o nápravě věcí lidských, z něj pak třetí knihu nazvanou PANSOFIA, Všeobecná moudrost. Vládne v ní dokonalá forma, 7 + 1 díl, z nichž každý představuje nějaký stupeň, svět. Od Boha až k člověku a zase zpět k Bohu. Neuvěřitelná, úžasně vymyšlená křivka! Zachovávám ji
a v jejím rámci pracuji s dalšími texty. Komenský je zanícený triadik, takže ve všem fungují trojice a práce s nimi. Díky tomu, že jednotlivé oddíly nedokončil, otevírá se mi navíc velký prostor pro vlastní fantazii. Uplatňuješ tady i písničky, nějaké citace? Až na výjimky, citace z Komenského kancionálu, jde v případě Orbis pictus o vlastní komponovanou hudbu. Při práci, která trvala dva roky, jsem stále měla na paměti, že skladba má sloužit textu, plně se podřídit obsahovému sdělení. Na pódiu se sejde spousta účinkujících. Nevadí ti, že kvůli velkému obsazení snižuješ šance díla na další provedení? Víš, já jsem nejdřív myslela, že využiji dětský sbor, když už skládám poctu velkému pedagogovi. Ale pak jsem se ponořila do textu a pochopila, že tak závažná slova musí vyřknout dospělý člověk. Podobně vyplynulo i další obsazení, velkému orchestru jsem chtěla dát v jazzovém seskupení určitý protipól, odlehčení. Princip kontrastu se vždycky hodí. Jak vidíš své postavení mezi skladateli 21. století? Vůbec se nevidím jako skladatelka, jsem muzikant, který má potřebu hudebního vyjádření. Prostě slyším nástroje a hlasy, a tak jsem si řekla, že snad nebude marné to zapsat. Cítíš strach, obavy z přijetí? Samozřejmě! Jdu s kůží na trh a není na světě člověk ten… Ale je to prostě jeden z mých mnoha odvážných kroků. Podstatné pro mě je, aby kolegové – basista Aleš Procházka, Český filharmonický sbor Brno se sbormistrem Petrem Fialou, Filharmonie Bohuslava Martinů s dirigentem Stanislavem Vavřínkem a můj jazzový Kvintet – aby hráli a zpívali Orbis pictus rádi. Ptala se Jitka Novotná, převzato z Týdeníku Rozhlas, redakčně kráceno
Švédská sopranistka Susanne Rydén se představí litomyšlskému publiku Den před vystoupením na Smetanově Litomyšli koncertuje Musica Florea na Pražském hradě, kde představí program nazvaný Hudba barokní Prahy. Z něho provede několik čísel také v Litomyšli a přidá další. Barokní Prahu v programu reprezentují především dva autoři: Johann Joseph Ignác Brentner a Antonín Reichenauer. A svým způsobem také árie z díla J. D. Zelenky ze hry Sub olea pacis et palma virtutis. Také toto oratorium, nebo spíše školskou hru mladého Zelenky, komponovanou během studií na jezuitské koleji v Klementinu, provedla Musica Florea před mnoha lety na Pražském hradě
v novodobé premiéře. Jejich nahrávka tohoto díla získala několik ocenění. K některým áriím se soubor rád vrací, stejně jako ke spolupráci se Susanne Rydén. „Její hlas považuji pro autentickou interpretaci staré hudby za naprosto ideální, je velmi pohyblivý a i v nízkých dynamických hladinách schopný intenzivního výrazu,“ říká Marek Štryncl. Švédská sopranistka Susanne Rydén, která vedle árie ze Zelenkova díla přednese také pozoruhodnou italskou kantátu Georga Friedricha Händela, patří mezi výrazné osobnosti scény staré hudby. Má ráda barevnost barokní hudby a pravidelně spolupracuje
s mnoha soubory, které se na tuto hudbu zaměřují. Jsou to například Philharmonia Baroque Orchestra v San Fransiscu, holandský Nederlandse Bachvereiniging nebo Akademie staré hudby v Luzernu, ale i Bach Collegium v Japonsku. Den před vystoupením na Smetanově Litomyšli koncertuje Musica Florea na Pražském hradě, kde představí program nazvaný Hudba barokní Prahy. Z něho provede několik čísel také v Litomyšli a přidá další. Barokní Prahu v programu reprezentují především dva autoři: Johann Joseph Ignác Brentner a Antonín Reichenauer. A svým způsobem také árie z díla J. D. Zelenky ze hry Sub olea pacis et palma virtutis. Pokračování na str. 7
3
LEONARD BERNSTEIN: KADDISH
Kaddish: Symfonie věnovaná J. F. Kennedymu Kaddish je třetí symfonií ká premiéra se pak konala Leonarda Bernsteina. v lednu roku 1964 v Bostonu Zkomponoval ji v roce 1963 s dirigentem Charlesem pro velký orchestr, smíšený Munchem. Nicméně Bernsbor, dětský sbor, soprán stein skladbu ještě v roce a recitátora a vychází 1977 přepracoval a jak řekl, z židovské liturgie. Skladba nebyl spokojen s originální je věnována J. F. Kennedyverzí, podle jeho slov byla mu, který byl zavražděn „příliš upovídaná“, nová několik týdnů před provedeverze měla být sevřenější ním symfonie. Skladba má a kratší – mluvený part tři části: 1. Invokaci, 2. Ditv první nahrávce, kterou Torah a 3. Scherzo – Finale. autor sám pořídil, svěřil své Scherzo je jakousi snovou manželce, v dalších dvou scénou před úplným závězáznamech recitují muži. Leonard Bernstein s neodmyslirem. Poprvé byla symfonie Leonard Bernstein byl telnou cigaretou provedena 10. prosince mužem mnoha zájmů 1963 v Tel Avivu s Izraelskou filharmonií a dovedností, je znám jako charismatický pod taktovkou skladatele. V této původní dirigent, dále jako skladatel, klavírista, verzi provedla part recitátora žena, podobpedagog, popularizátor, anebo prostě jako ně jako tomu bude v Litomyšli. Dílo bylo mediální hvězda. Narodil se v roce 1918 v Izraeli přijato s velkým nadšením, america zemřel v říjnu roku 1990, necelý půlrok
poté, co na Pražském jaru dirigoval Beethovenovu Devátou symfonii na přelomovém prvním polistopadovém Pražském jaru. V Praze byl ale hostem už v roce 1947, kdy tu provedl svou mimo jiné svou 1. symfonii Jeremiáš. Jako skladatel se nejvíc proslavil muzikálem West Side Story, vždycky ale velmi těžce nesl, že všechna ostatní jeho díla zůstala co do věhlasu ve stínu tohoto hudebního šlágru. Nejenom v 1. a 3. symfonii je důležitý židovský námět, Bernstein byl nejen spoluzakladatelem Izraelské filharmonie, ale velmi silně prožíval osudy svého národa v celých dějinách. Náměty jeho skladeb se ale většinou neobracejí do minulosti, přímo reflektují svět, ve kterém autor žil a tvořil – a často se v nich mísí více jazyků. I jeho hudební řeč můžeme vnímat jako směs a syntézu, záměrně nechtěl striktně oddělovat hudební žánry. Jindřich Bálek
Aleš Veselý v prostorách Josefa Pleskota: Pozvánka na autorskou prohlídku výstavy Procházka mezi sochami, za účasti tvůrců projektu, sochaře Aleše Veselého a architekta Josefa Pleskota, se uskuteční ve čtvrtek 25. června. Po skončení koncertu, na kterém zazní Symfonie číslo 3. „Kaddish“ Leonarda Bernsteina, proběhne ve 21.00 u Veselého sochy Kaddish v Klášterních zahradách setkání s autorem. Texty Aleše Veselého bude číst Jan Kačer. Kaddish je první velkou sochou, kterou Aleš Veselý vyrobil. Stalo se tak na přelomu let 1967–1968. Pracovat na díle začal na výtvarném sympoziu v Ostravě krátce po smrti svého otce. Stejně tak jako věřící Žid odříkává po dobu jednoho roku za zemřelého příbuzného kadiš, pracoval Veselý na této jedinečné soše. Nakonec ji věnoval právě památce svého otce a nazval Kaddish. Socha ze svařované oceli měří 710 centimetrů a váží 7,5 tuny. V roce 1969 byla Veselému v Liberci na výstavě Socha a město za tuto monumentální plastiku udělena cena Matyáše Brauna. -ps-
Kaddish, Aleš Veselý, 1967–1968
Víte, co je kadiš? Kadiš bývá často mylně nazýván modlitbou za zemřelé. Jako předlohu pro své literární, hudební či výtvarné dílo si jej zvolila celá řada autorů. Většina z nich však dobře věděla, o čem jejich dílo hovoří. Z děl literárních můžeme jmenovat asi nejznámější Kaddish amerického beatnika Allana Ginsberga. V roce 1990 pak vyšla dnes již proslulá kniha maďarského držitele nobelovy ceny za literaturu Imre Kertésze „Kadiš za nenarozené dítě“. Termínem „Kadiš“ (aramejsky svatý) je označován liturgický předěl, který je součástí každé židovské bohoslužby. Ve skutečnosti se v kadiši vůbec nemluví o smrti. Odříkává se však mimo jiné v období smutku, a to po dobu jednoho roku od úmrtí blízkého příbuzného či při výročí tohoto úmrtí. V Kadiši se velebí boží jméno a mír v Izraeli. Rozlišují se čtyři druhy: Poloviční kadiš, Celý kadiš, Kadiš sirotků a Rabínský kadiš. Navzájem se liší pouze délkou, funkcí v liturgii a počtem -pslidí, které jej pronáší.
Rabín Karol Sidon: Každé připomenutí je dobré Ve čtvrtek 25. června přijede na provedení Bernsteinovy symfonie Kaddish a na prohlídku soch Aleše Veselého i vrchní zemský rabín Karol Efraim Sidon. Panu Sidonovi jsme i proto položili jednu otázku. Litomyšl zdobí celkem šestnáct monumentálních plastik Aleše Veselého. Jedna z nich s názvem „Ty a já a Ti, kteří
4
už nejsou“, stojí na místě synagogy, která musela v 60. letech ustoupit stavbě sídliště. Instalace sochy je uctěním památky litomyšslkých Židů a symbolickým navrácením synagogy na její místo. Co říkáte takovéto formě připomenutí toho, co se v naší zemi dělo? Každé připomenutí je dobré. S tímto způ-
sobem připomenutí jsem se ale zatím nikdy nesetkal. S panem Veselým jsme spolupracovali například při osazení hvězdy v Terezíně, to je jeho dílo. Známe se spolu už hodně dlouho. Jeho plastik, obzvláště pak Kaddishe, si velice vážím. Jsem opravdu rád, že je to připomenuto právě tímto způsobem. -ps-
LEONARD BERNSTEIN: KADDISH
Ředitel festivalu Jan Pikna: Byla to výjimečně silná bouře Přesně před rokem, 25. června kolem osmé hodiny večerní, se nad Litomyšlí přehnala bouře o síle orkánu. Vítr, který místy dosahoval rychlosti až 110 km/h za hodinu, vyvracel vzrostlé, letité stromy a trhal z domů střechy. V městských lesích, kde zcela vymýtil plochy o velikosti několika hektarů, zůstalo ležet 10 000 metrů krychlových poškozeného dřeva. Bouře poškodila na mnoha místech vedení vysokého napětí a Litomyšl zůstala bez proudu i po většinu následujícího dne. Živelná katastrofa narušila také průběh festivalu. Symfonie Leonarda Bernsteina Kaddish se vůbec nehrála. Pořadatelé ji proto zařadili do programu letošního ročníku a těm, kteří vloni přišli o svou polovinu koncertu, poskytli na letošní provedení slevu.
Co se dělo na zámku, když bouře přišla? Bouře přišla náhle na začátku přestávky. Lze hovořit o štěstí v neštěstí. Silný vítr trhal ze střechy zámku tašky, které propadávaly skrz plachtu zastřešení do hlediště. To bylo naštěstí v tu chvíli již téměř prázdné, diváci procházeli pod arkádami. Nestačili však vyjít ven před zámek, kde v tu dobu kromě tašek létalo vše možné, občerstvovací stánky prakticky zmizely a na jejich místa padaly stromy. Být to o chvíli později, mohlo dojít k tragédiím. Jak lidé reagovali, nepanikařili? Lidé se chovali úžasně, a to i přesto, že se mačkali na chodbě a pod arkádami, kde v tu chvíli byla úplná tma. Vypadl elektrický proud, nevěděli jsme, kdy se dodávka opět obnoví, tak jsme nejprve žádali návštěvníky o strpení. Elektřina však stále nešla, kustodi orchestru hlásili, že nemohou dát dohromady rozfoukané noty a když jsme zjistili rozsah škod na autech před zámkem, rozhodli jsme se dále nečekat a koncert jsme ukončili. Návštěvníci i tak zatleskali. Bouřka přešla a nad zámkem se ukázalo večerní ostré slunce. Lidé vycházeli ze zámku a užasle zírali na škody, které krátká bouře způsobila. V zámeckých arkádách si tu sílu ani neuvědomovali.
Návštěvníkům koncertu jste nabídli, že je zvýhodníte při nákupu vstupenek na 51. ročník, v jehož rámci bude symfonie provedena znovu... Účinkujícím hodně záleželo na tom, aby se symfonie odehrála. Velmi náročná skladba byla nazkoušena jenom pro jedno litomyšlské vystoupení, všichni se po těch hodinách strávených ve zkušebnách na provedení Kaddishe opravdu těšili. Na místě jsme se tedy rychle dohodli, že to takto přeci nemůže skončit, a že dílo zařadíme do programu na příští rok. Vyhlásili jsme, že návštěvníci dostanou při nákupu vstupenky slevu a to jsme také dodrželi. Vloni se odehrála polovina pořadu, kdo si letos koupil vstupenku na pokračování koncertu, dostal polovinu ceny nazpátek. Vloni hrál v první části koncertu fenomenální klavírista Fazil Say skladby George Gershwina, letos vyslechnou diváci Tarase Bulbu Leoše Janáčka. Myslím, že to obojí k sobě pasuje dobře. Poučili jste se nějak z loňské bouře jako organizátoři? Samozřejmě! Dodržujeme předpisy a směrnice, požární hlídky pravidelně nacvičují standardní evakuaci osob při požáru. Vloni však nešlo o evakuaci, ale naopak o udržení osob v krytém prostoru a jejich rozmístění do vnitřních prostor zámku tak, aby se nemusely tísnit jen v ochozu přízemních arkád. Máme proto zpracovaný postup na takzvaný „Signál bouře“, při kterém pořadatelé vědí, co dělat v případě obdobného blížícího se nebezpečí. Výpadek proudu však způsobil ještě další problémy... Protože došlo k výpadku proudu, nemohli jsme pokračovat v koncertu. Nemohli jsme také během bouře stáhnout zastřešení, které je projektováno na určitou sílu větru. Letos tedy máme záložní zdroj, který je v případě potřeby schopen pokrýt spotřebu celého zámeckého návrší včetně divadelního osvětlovacího parku, takže i po výpadku elektrického proudu můžeme představení dohrát do konce. Vloni jsme
také jako pořadatelé spoléhali na komunikaci prostřednictvím mobilních telefonů. Ty ale bouřka zcela vyřadila z provozu, takže jsme se letos pokorně navrátili zpět k vysílačkám. Den po bouři nešla ve většině Litomyšle elektřina ještě do odpoledních hodin... Bylo to jako z katastrofických filmů, jakýsi „den po té“. Nepracovalo se, obchody byly zavřeny, všude bylo ticho, mobily nezvonily. Lidé chodili mezi troskami s vytřeštěnýma očima a panovala zvláštní atmosféra jakéhosi bratrství. Povídali si spolu neznámí lidé, často si i spontánně tykali. Vichřici padla za oběť řada vzrostlých stromů, jak ve městě, tak v zámecké zahradě. Odstartovalo to diskusi o revitalizaci anglické a francouzské zahrady? To s tím nesouvisí, o revitalizaci se začalo mluvit již dříve. Byla ale obava, jak občané
přijmou, že se v rámci obnovy parků budou muset odstranit přestárlé a nemocné stromy. Myslím, že si lidé díky bouři uvědomili, pod čím dennodenně chodíme a jaký „Damoklův meč“ nad námi visí. Když se potom kácely zbytky aleje v ulici Zámecká, bylo negativních reakcí minimum. Šlo o odstranění nebezpečných stromů, ne o poškozování přírody. Nově vysazená alej již dnes vypadá hezky a je stejná, jako na starých fotografiích. Za čas opět doroste a celý koloběh se bude opakovat. Stromy mají svůj život vymezený časem stejně jako lidé. Ptal se Prokop Souček
Kouzelná školka Český rozhlas, hlavní mediální partner, připravil jako doprovodný program festivalu pro jeho nejmenší návštěvníky Zábavné odpoledne s Českým rozhlasem. V neděli 28. června od 14.00 hodin budou moci děti soutěžit s moderátorkou Klárou Novákovou, ve 14.15 vystoupí kouzelnický velmistr Di Carla a kreslíř Honza Lušovský. V 15.15 nastane Veselé řádění s Mag-
dou Reifovou, tedy Majdou z oblíbeného dětského pořadu Kouzelná školka. Od 15.45 do 17.00 se všichni účinkující ještě vystřídají a děti budou moci samy malovat, soutěžit, skákat v nafukovacím hradu a Majdu si nechat třeba podepsat. Setkání dětí s Českým rozhlasem se uskuteční na Smetanově náměstí pod sochou Bedřicha Smetany. -red-
5
KONCERT NA PŘÁNÍ: MAGICKÉ MELODIE STŘÍBRNÉHO PLÁTNA
Pět otázek pro dramaturga festivalu Vojtěcha Stříteského K popularitě litomyšlského festivalu notně přispívá i nápaditá dramaturgie, která mnohdy přesahuje hranice žánru zvaného vážná hudba. Prozraďte čtenářům, jaký je váš dramaturgický koncept. Pro jaké cílové skupiny je program vytvořen? Začnu zdaleka. Od začátku historie festivalu až po osmdesátá léta, kdy jsem k festivalu přicházel, nesla Smetanova Litomyšl název buď Národní operní festival nebo jen Operní festival. Pokoušeli jsme se v nově vytvořené dramaturgické radě, jíž jsem předsedal, tyto pojmy definovat. Zkrátka formulovat jakousi preambuli toho, čím má Smetanova Litomyšl programově být. Tenkrát jsme se ještě s doktorem Kapustou a doktorem Růžičkou a dalšími členy komise shodli na tom, že je to festival zaměřený především na operní díla, přičemž určitou povinností, ale i výsadou, bude každoroční uvedení alespoň jednoho Smetanova scénického díla. Na přelomu roku 1989 – 1990 jsme stáli před rozhodováním, jak festival uchopíme v nových politicko-společenských poměrech, zda jej pořádat tak jako doposud či dokonce jednou za dva roky nebo vůbec. Na sklonku osmdesátých let byl o festival totiž stále menší zájem, méně k nám chtěla jezdit operní divadla, vstupenky se neprodávaly zrovna snadno. V lednu 1992 byl z iniciativy starosty Mirka Brýdla vytvořen nový štáb Smetanovy Litomyšle a životaschopná koncepce festivalu se hledala snáz. Nakonec vykrystalizovala shoda, že půjde o Mezinárodní operní festival zejména klasické hudby s dominantním akcentem na vokální projev a vokální umění s přinejmenším jedním smetanovským projektem. Cílovou skupinou tak zůstali a zůstávají milovníci klasické hudby, ale též další zájemci o hudbu obecně. Proto jste se rozhodli „vyplout i mimo vody“ klasické hudby? U festivalu jsem již 26. rok a mám tak možnost jej někam směřovat. Pokud někam přijdete na dva tři roky, nemáte šanci cokoliv ovlivnit dlouhodobě. Festival je nedílnou sou-
„Na hranách stylů" se pohyboval koncert klávesového mága Mariána Vargy v roce 2002. „Vítězný doutník“ si dopřává v šatně po koncertu, obklopen Janem Piknou, svou manželkou Evou, Vítkem Jandou, Evou Piknovou a Vojtěchem Stříteským.
6
částí životů řady lidí ze štábu. A to je velká výhoda, protože během jednoho dvou let můžeme věci, které se nám třeba nedaří, postupně vylepšovat a dělat dokonaleji. Nemáme rádi škatulkování na hudbu moderní, klasickou, starou, novou, autentickou – opravdu existuje jen dobrá a špatná hudba. Je to sice určitá floskule, ale skutečně platí. Chceme zde v první řadě kvalitu. Samozřejmě máme co do činění s živým kumštem, takže ne zcela vždy můžeme zaručit kvalitu interpretační. Ne všechna vystoupení v histo-
V roce 2005 zahrál na Koncertu na přání houslista Pavel Šporcl, kterého uslyšíme i letos na externím koncertu ve Svitavách.
rii Smetanovy Litomyšle se vydařila, ne každá režie se lidem líbila, to už je ale druhá stránka věci. Vždy jsme se snažili programovat díla a zvát interprety, kteří jsou zárukou určité kvality. Jak vlastně vznikly koncerty na přání? Po rychlém rozvoji v 90. letech se festival stal mezi milovníky klasické hudby skutečně fenoménem. V určitou chvíli se zdálo, že festival je vymezen pouze pro ně. Na Smetanovu Litomyšl však chtěli chodit i posluchači, kteří by třeba na Dalibora nikdy nešli. Tento druh umění respektují, uznávají, ale nepůjdou na něj. Tři hodiny opery by totiž prostě „nevydýchali“. A tak jsme programovou mozaiku rozšířili, přibylo mnoho vůní, barev a nálad a najednou v hledištích usedali i lidé, kteří by k nám za normálních okolností nezavítali. A jedním z takových nově vyhledávaných projektů byl i nápad takzvaných Koncertů na přání. Věděli jsme, že by lidé chtěli slyšet třeba operetu. Propojili jsme ji s mozartovským programem a to byl v roce 1998 první – a hned vyprodaný – Koncert na přání. Rok na to přišel další žádaný žánr: filmová hudba. To zazněla např. kompozice Ondřeje Soukupa ke Koljovi, Vangelisova hudba ke snímku 1492 – Dobytí ráje, Moricconeho suita z Misie, zněly i skladby klasické, které režiséři využili pro svá díla. Ty kombinace měly vždy svůj didaktický, v jistém ohledu výchovný smysl. Dodnes patří Koncerty na přání k prvně vyprodaným pořadům každého ročníku.
Dalším přesahovým projektem je cyklus Na hranách stylů. Vystoupila v něm řada sólistů i skupin, rád vzpomínám třeba na koncert Mariána Vargy. Hodinu improvizoval na řadu vlastních témat, ale dobře věděl, na jakém vystupuje festivalu, a tak jako přídavek zařadil známé Čajkovského Andante cantabile, zahrál na ně úchvatnou variaci. Lidé možná nevěděli, že to byl Čajkovskij, ale ona „klasika“ tam byla výrazně přítomna. A tak bych mohl pokračovat. Ve festivalové dramaturgii se často objevují i díla lidová či inspirovaná folklorem... Ano, to je další výrazný dramaturgický prvek a zdroj, z nějž také – a kromě dalších – vyšla hudba klasická. I proto se zde objevil v minulých ročnících například Vladimír Merta se Sefardskými inspiracemi, Jaroslav Hutka s moravskou lidovou baladou nebo soubor Czaldy-waldy s etno-šansony se Zakarpatské Rusi. Obecně mám za to, že pořady tohoto typu Smetanovu Litomyšl provětrávají. Také proto si myslím, že festival v posledních deseti patnácti letech nebyl a nebude snad ani do budoucna uzavřenou konzervou, která má tendenci se kazit. Naopak – přeji si a snažím se, aby žil nápady, impulsy. Lidé na něj budou chodit i proto, že není strnulý a přes tradiční název Smetanova Litomyšl zde uslyší věci, které by v tomto prostředí ani nečekali. A tak jsem upřímně zvědavý na reakce posluchačů, až uslyší na sobotním Koncertu na přání třeba skladbu Gorana Bregoviče. Kdo je vlastně iniciátorem dramaturgie Koncertů na přání, čí přání v něm plníte? Při festivalu mluvíte o programu doslova se stovkami lidí, nejen s návštěvníky, ale také muzikanty, dirigenty – a navíc vše neustále diskutujeme s kolegy ve štábu. Těch myšlenek, nápadů a inspirací je tolik! Kdyby šlo jen o Koncerty na přání, tak bych vám mohl říct témata nejméně na dva tři roky dopředu. Ale to nejde – tyto pořady bývají docela často „inspirací“ jiným dramaturgům a programové know-how je třeba chránit. Ptal se Prokop Souček, foto archiv festivalu
Mimořádný úspěch zaznamenal Koncert na přání v roce 2007, věnovaný zejména malým a mladým posluchačům. Ti si s chutí zasoutěžili v poznávání hudby z Večerníčků.
Marko Ivanovič: Tento koncert je příspěvkem do diskuse nad svéprávností filmové hudby Koncert na přání Magické melodie stříbrného plátna bude v sobotu 27. června dirigovat Marko Ivanovič, čí přání asi tentokrát vyplní? Jaké zastoupení bude mít kinematografie česká a světová? Vyšlo to tak, že se bude jednat výhradně o světovou kinematografii. Samozřejmě, díky tomu máme schované eso v rukávu pro některou z příštích sezón, kdy by se mohl uspořádat koncert z filmové hudby ryze české. Tentokrát to jsou filmy jako např. Velká země, Anglický pacient, Četa, Kmotr, Psycho, Zachraňte vojína Ryana nebo Mechanický pomeranč...
Mají všechny tyto filmy původní hudbu nebo používají nějakou jinou? Objevují se tu slavná skladatelská jména jako např. Bernard Herrmann nebo Nino Rota, ale kromě toho se tu objevují hudby převzaté, které jsou ale pro řadu lidí symbolem filmu a staly se díky němu populárními – to je například Barberovo Adagio, které si řada lidí vybaví v souvislosti s filmem Četa, nebo slavná předehra k Rossiniho opeře Vilém Tell, ta je zase ústřední
melodií filmu Mechanický pomeranč – takže koncert jsme se snažili nakombinovat. Pod některými skladbami jste podepsán i jako upravovatel... Co to obnáší udělat z filmové hudby koncertní suitu? Znamená to především film vidět a vystihnout ty nosné hudební prvky, které by snesly koncertní provedení. Jak víme, filmová hudba je podřízena obrazu a ne vždy je samostatně nosná. Dělal jsem třeba suitu z hudby k filmu Kmotr, která je de facto postavena na několika základních motivech, které se jen obměňují – to už je pak skoro kompoziční úloha. Ale nejen pro mě – své úpravy tu má Slavomír Hořínka, Vladimír Popelka nebo Mirko Krebs. Který film a jeho hudbu máte nejraději? Pro mě je asi nejkvalitnější hudbou koncertu hudba k filmu Psycho od Bernarda Herrmanna, v době svého vzniku r. 1960 se jednalo o naprostý průlom ve filmové hudbě. Je to hudba nepříliš líbivá, ale pro hororový žánr jako dělaná, čistě pro smyčce, podobá se Honeggerovi, velmi vypjatá a disonantní. Jsem zvědavý, jak bude působit mimo kontext filmu. Má filmová hudba svoje dějiny, které jsou tak výrazné jako dějiny hudby celkově? Ano, problém je v tom, že u nás je filmová hudba jen jakousi podřízenou kategorií. V zahraničí existuje řada odborných publikací věnovaných čistě filmové hudbě a řada škol zaměřených na filmovou hudbu. Zlatá éra té progresivní filmové hudby byla právě 60. léta, ale vyvíjí se pořád. A tento koncert je takovým příspěvkem do diskuse nad svéprávností filmové hudby jako takové.
Když se díváte na dnešní filmy, má jejich hudba ještě svébytnost, anebo už je příliš syntetická... Štěstí je, že všeobecný trend nesměřuje jen k hudbě uměle syntetizované. Symfonický orchestr a tradiční nástroje mají pořád ještě výraznou roli. Posun je spíš od líbivých melodií ke zvukovosti. Nejnovější generace skladatelů úzce spolupracuje se zvukovými designéry a hranice mezi ruchy a filmovou hudbou je velmi těsná, což dobře vědí třeba příznivci filmu Matrix. Jakou roli má při koncertu v Litomyšli sbor? Má řekněme gradační funkci. Celá řada filmových skladatelů hlavně v 60. letech – a my jsme vybírali ze samých osvědčených kusů – si libovala ve smíšených sborech a podtrhovala tak vrcholná místa. Sborového zvuku jsme se nemohli vzdát. Je to pro vás premiérový koncert z filmové hudby? Filmovou hudbu jsem nikdy koncertě nedirigoval. Ale natáčel jsem hudbu pro televizi i pro nezávislé projekty. A jinak vedu seminář filmové a scénické hudby na AMU, takže je mi tento svět blízký a milý. Dirigujete na Smetanově Litomyšli ještě jeden koncert, který je až 28. srpna a výhradně z díla Bohuslava Martinů... Tento koncert se odehraje přímo v Poličce a je koncipovaný velmi velkoryse. Zazní části nejproslulejších a nejpopulárnějších Martinů děl jako je Otvírání studánek, Polní mše, část Her o Marii; samá díla kantátová nebo operní. Účinkující jsou vynikající: Ivan Kusnjer, Kühnův smíšený sbor, Pardubická komorní filharmonie, a to celé v přímém rozhlasovém přenosu. Je to pro nás prestižní záležitost a doufám, že v rodišti Bohuslava Martinů Ptal se Jindřich Bálek obstojíme se ctí.
Švédská sopranistka Susanne Rydén se představí litomyšlskému publiku Pokračování ze str. 3 Susanne Rydén podnikla turné se slavnou sopranistkou Emmou Kirkby a s pozoruhodným souborem Collegium Vocale a dirigentem Philippem Herreweghem. Pravidelně se objevuje na všech velkých evropských festivalech. Vedle koncertních programů vystupuje též v opeře, ztvárnila například Dido v Purcellově opeře Dido a Aeneas, několik postav v operách Claudia Monteverdiho, Gluckovu Eurydyku nebo Galatheu v Händelově opeře Acis a Galathea. V roce 2004 byla přímo pro ni zkomponována opera Píseň písní švédským skladatelem Hans-Ola Ericssonem. Příležitostně spolupracuje i s choreografy na inscenacích, které vyžadují dobovou barokní gestiku. Je jí blízký i komorní repertoár, např. písně Josepha Haydna. Ke svým
nahrávkám se chystá přidat i Händelovy kantáty. V letošním roce vystupuje např. na festivalu Bodensee nebo s Kölner Akademie v Pasově a právě s Musicou Floreou, krom jiného v Chorvatsku. Připomeňme závěrem, že Susanne Rydén studovala na švédské Royal Academy of Music ve Stockholmu a na Schola Cantorum Basiliensis a sama už také vyučuje. Musica Florea, která byla založena už v roce 1992 zařadí do svého programu v Litomyšli také jedno ze základních děl barokní hudby, Orchestrální suitu h-moll Johanna Sebastiana Bacha. Už od roku 2002 pořádá Musica Florea vlastní koncertní řady s důrazem na prezentaci nově objevených děl zejména českého původu i na interpretaci známého hudebního repertoáru s přihlédnutím k dobové inter-
pretační praxi. To vše v chrámu Povýšení sv. Kříže ve středu ve 20 hodin. Jindřich Bálek
Musica Florea
7
60 LET SMETANOVY LITOMYŠLE
Miroslav Broulík: Čím více někdo umí, tím je příjemnější a skromnější jako člověk Jméno Litomyšlana Miroslava Broulíka je s festivalem spojeno již od roku 1950. Tenkrát stanul na jevišti jako komparzista. Dalších ročníků se již účastnil jako pořadatel. Nejprve trhal vstupenky, distribuoval programy, později pomáhal v zákulisí. V dalších letech měl na starosti ubytování umělců a jednou dokonce vyjednával s vedením Národního divadla v Praze, jaké tituly se v Litomyšli budou hrát a kdo je bude zpívat. Pamatujete první ročník festivalu? První ročník nepamatuji, byl jsem zrovna na vojně. Zažil jsem ale ročník druhý. Hrál jsem ochotnické divadlo, se kterým jsem začal po svém příchodu z vojny. Když přijelo Národní divadlo poprvé, hrál se Dalibor a bylo málo zbrojnošů – v Národním divadle je totiž jeviště hlubší a užší. Když přijelo
Miroslav Broulík s Peterem Dvorským...
v roce 1950 Národní divadlo podruhé, začali jako první shánět právě zbrojnoše. „Potřebujeme alespoň deset nebo patnáct pánů ochotníků, kteří by dělali zbrojnoše, máme tady pro ně kostýmy..., “ volali Miroslavu Drahošovi. Mirek nás dal dohromady a další den jsme již stáli připraveni na zámku. Nebyli jsme ale všichni divadelníci, byli tam i sportovci, fotbalisté. Kdybyste měl zmínit jedno nebo dvě představení, které vám navždy zůstane v paměti, které by to bylo? Zůstává mi v paměti, jak jsme jednou jako zbrojnoši zkazili paní Podvalové výstup. Ve druhém jednání Milada už v pře-
8
vlečení za chlapce uctívá zbrojnoše jídlem. Byly tam nějaké kašírované buřty... Zpívá jezte a pijte, tak jsme se tam cpali a udělali kolem ní takové kolečko. Po přestávce za námi paní Podvalová přišla do šatny a prohlásila: „Pánové, já jsem zpocená až na zádech,“ řekla to ale lidově (směje se): „Vždyť vy jste mi zakryli výhled na dirigenta!“ To nás samozřejmě jako činoherce nenapadlo. Když se představení hrálo podruhé, dávali jsme si už pozor a dělali jsem jenom takový půl oblouček, aby paní Podvalová viděla na dirigenta. Po pauze za námi přišla znovu a řekla: „Pánové, je vidět, že jste ochotníci, stačí vám jen říct a už víte, co to chce!“ Na to vzpomínám strašně rád. Máte ještě nějakou vzpomínku na někoho dalšího z generace těchto velkých pěvců? Mám, Haken a Žídek. Hrála se Prodaná nevěsta v amfiteátru. V tu dobu bylo mistrovství světa ve fotbale. Umělci koukali v šatně na televizi. Proběhla přestávka a už zpíval sbor „To pivečko je nebeský dar...“ V tuto chvíli má přijít Jeník a Kecal, Jeník zpívá o lásce a sbor: „Tys Jeníku po uši zamilován, jen ať ti to nezkazí tamhleten pán...“ A teď Jeník s Kecalem nikde. Dělal jsem pořadatele a zaslechl jsem nervózního inspicienta, jak říká: „Co já budu dělat, budu muset říct dirigentovi, ať to zahrají ještě jednou kolem.“ Najednou jsem uviděl Hakena s Žídkem, jak strašnou rychlostí utíkají na scénu. Řekl jsem inspicientovi, ať už je nevolá. „Stane-li se tak, stane-li se tak,“ začal zpívat udýchaný Haken ještě na těch schůdkách k jevišti. Stihli to! Pak mám ještě jednu vzpomínku na Prodanou nevěstu, kde zpíval Vaška nepřekonatelný Oldřich Kovář. V závěru jednání se šel děkovat v medvědí kůži. Přiběhla za ním taková malá holčička, maximálně první, druhá třída a přinesla mu kytičku konvalinek, kterou rychle natrhala přímo v zámecké zahradě. Kovář položil ty ohromné kytice, které dostal a malou dívenku objal. S tou holčičkou v náručí se pak chodil děkovat. To bylo moc hezké. Dirigent Josef Kuchinka vzpomínal, v jaké úctě měli Litomyšlané Eduarda Hakena... Mám takovou zkušenost, ne pouze s operními zpěváky, ale i s činoherci, že čím více někdo umí, tím je příjemnější a skromnější jako člověk. Ti, co umí méně, jsou často nafoukaní. Eduard Haken byl docela fajn. Vždy když přijel, zval ho Svaz žen do Újezda na oběd. V Újezdě vždy zpíval dvě biblické písně v kostele. Jedné paní, která dělala myslím místopředsedkyni kulturní komise, se to nelíbilo. Byla to velká soudružka a nahlásila to řediteli Národního divadla. Báli jsme se, že to bude průšvih. Ředitel však řekl: „Edáčku, tohle mě nedě-
lej, o tom musím vědět, vždyť si na to ztěžovali.“ Haken mu odpověděl, že si může jít zpívat kam chce, když za to žádné peníze nebere. Soudružky se to strašně dotklo a šířila se zpráva, že Haken v Litomyšli skončil, že tady už zpívat nebude. Zpíval stejně. Jako pořadatel si vzpomínám, že za panem Hakenem přišly jednou do zákulisí děti pro podpis. Jeden ze straších pořadatelů mně vynadal, že děti mistra obtěžují, ať je vyhodím. Haken zvedl hlavu a řekl: „Co tam kecá, nechte je, já jim to rád podepíšu.“ Jak říkám, čím více uměli, tím byli jako lidé příjemnější. Jezdili do Litomyšle pěvci opravdu rádi? Ne všichni. Například baryton Jaroslav Souček vždy, když měl jet do Litomyšle, nadával, že je tady zima a on nastydne... V tomto měli pravdu. Někdy opravdu nebylo teplo. Někdo sem ale jezdil rád, opravdu.
...a s Josefem Škrobánkem
Když srovnáte festival dnes a v minulých letech, změnilo se nějak publikum? Dnes festival diváci berou jako jakousi samozřejmost, i když potlesky pořád trvají dlouho. Dříve však lidé tleskali podstatně víc a vytáhli účinkující třeba na deset nebo dvanáct opon! Jako pořadatel jsem za scénou slyšel, jak ti zpěváci říkali: „Ať už dají pokoj, my už nejdeme.“ A stejně museli ven... Nejdelší potlesky, co pamatuji, měla Marie Podvalová a Beno Blachut. Když pak jednou zpíval Dalibora Oldřich Spisar a Miladu myslím Zdenka Hrnčířová, bylo ještě znát, že obecenstvo je Podvalové a Blachuta a tyto pěvce tak nepřijalo. Potlesk sice měli také, ale už to nebylo ono. Festival za dobu posledních deseti let urazil dlouhou cestu... Urazil, to ano. Vidím v tom zásluhu Vojtěcha Stříteského a Jana Pikny. Někteří staromilci jim mají za zlé, že se tady hraje La Traviata, Madama Butterfly... Dneska festival trvá tři týdny a skoro každý den je nějaký pořad, ať už na zámku nebo ve Smetanově domě či v kostele. Opravdu festival obohatili. Kdybychom měli celá léta chodit jenom na Smetanovy opery, přestalo by to lidi asi bavit. Ptal se Prokop Souček
SMETANOVA VÝTVARNÁ LITOMYŠL
Zdeněk Sklenář o expozici děl Josefa Čapka: Koncipuji výstavy tak, aby byly objevné Návštěvníka výstavy na první pohled zaujme způsob instalace děl. V prostoru je tma, ze které vystupují jednotlivé obrazy nasvícené bodovými reflektory… Mám to štěstí, že když vytvářím výstavu, obvykle se mi zjeví. Zjevení potom realizuji. V případě Čapkovy výstavy šlo o podchycení a zdůraznění atmosféry, která je obsažena v samotných dílech. Je to atmosféra obrovské čistoty a dobré duše. Aby dobrotivost, která z obrazů vyzařuje, vynikla, je prostředí ztišeno a utlumeno. Celá koncepce je vytvořena tak, aby byl divák, který do ní vstoupí, ohromen jakýmsi citovým úderem, jemuž se nelze vyhnout. Vše je vedeno k prohloubení úcty k Čapkovu dílu a podtržení čistoty, která je v obrazech zachycena. Vše funguje na principu kaple, kde jsou zobrazena jednotlivá zastavení a divák tak může vnímat každý obraz zvlášť a přitom zároveň jako celek. Můžete potencionálním návštěvníkům přiblížit, s jakými obrazy se na litomyšlské výstavě setkají? Tato výstava je naplněním mnohaletého snu Josefa Čapka, který v koncentračním táboře vyslovil přání uskutečnit výstavu tématu, které mu bylo nejbližší. Tím je téma hlav. Základní myšlenka této výstavy jsou právě hlavy. Podle Josefa Čapka je tvář, oči a celkově fyziologie hlavy vstupenkou do duše člověka. Výstava odráží přání Josefa Čapka a kvůli dramaturgii je obohacena o obrazy, které slouží jako jakýsi kontrapunkt. Dětské motivy z roku 1937 zdůrazňují význam kubizujících nebo kubistických obrazů.
Myšlenka, kterou vyslovil manžel Aleny Čapkové pan doktor Dostál, mně byla předána při vyslovení přání, abych uspořádal Čapkovu výstavu právě v Litomyšli jako předzvěst velké výstavy, která začne 7. října na Pražském hradě. Bude to výstava hodnotící, na které budou vystaveny stovky prací. Ukáže Čapka v jiném světle, než jsme jej doposud znali. Jako galerista si zakládáte na vystavování méně známých děl, doplňování a propojování chybějících částí řetězu. Obdobně jako letos u Čapka tomu bylo i vloni v případě výstavy děl Václava Boštíka, která byla v kontextu tvorby tohoto autora opravdu netypická... Jak tato díla objevujete? Celá výstava je založena na důvěře sběratelů vůči mé osobě. Majitelé obrazů jsou ochotni mi tato díla svěřit proto, abych je mohl představit svým přátelům. Některé z vystavených obrazů mi v minulosti „prošly rukama“ – předal jsem je do těchto soukromých sbírek. Jiné jsou po desítky let v majetku soukromých vysoce vážených sběratelů. Celek vzniká ze vzájemné důvěry. Co se týká vystavování nečekaného, jde mi od počátku, od roku 1990, o prohlubování úcty k umělcům a k umění. Pokouším se seznámit milovníky umění s jeho podstatou, ale také s tím, co k té podstatě vedlo. Často jsou to obrazy, které jsou méně populární, nebo se vyhledávanými stávají až později. Jde mi o to, aby ti, kteří se s dílem vystavujícího mistra setkávají poprvé, v sobě probudili úctu a lásku k umění. Současně s tím usiluji o to, aby ti, kteří mají pocit, že se
vyznají, byli překvapeni, že rozsah mistra je mnohem širší, než jej doposud znali. Sám si tím dělám radost a koncipuji výstavy tak, aby byly objevné. Objevil jste nějaký méně známý směr v případě Josefa Čapka? Domnívám se, že tou výstavou, která 7. října začne na Pražském hradě, se ukáže opakovaně představovaná jednota, mezi Čapkem malířem, Čapkem literátem a Čapkem typografem. Ukáže jej jako jednoho z velkých aristokratů 20. století v malbě. Jednoho z mála malířů, kteří jsou schopni v mezinárodním měřítku reprezentovat naši zemi. Čapek není epigonem kubismu, to je podstatné. Kubismus si „vyřešil“ na počátku v několika obrazech. Ty jsou uloženy jako vzácné klenoty především ve státních sbírkách. Kubistickou metodu ve svých kubizujících obrazech posunul do svého svébytného čapkovského jazyka. Právě proto je Čapek schopen naši zem reprezentovat i mezi těmi největšími kubisty jako jsou Picasso a Braque. Dá se říct, že na zdech vaší galerie visí stovky milionů korun. Jak jsou obrazy střeženy? Myslím, že v Litomyšli tak nákladná výstava nebyla ještě uspořádána. Vše podléhá zvláštnímu bezpečnostnímu režimu 24 hodin denně. V tuto chvíli je výstava otevřena deset dní... Jsem šťastný, že výstava vzbudila tak veliký zájem. Chtěl jsem upozornit na etičnost Čapkova života a laskavost a dobrotivost celého jeho díla. Nezaznamenal jsem návštěvníka, který by si toho nevšiml. Mám z toho velikou radost a srdečně zvu všechny přátele výtvarného umění. Ptal se Prokop Souček
Jedinečná výstava v galerii Kroupa Výstavu s titulem „Julius Mařák a jeho žáci“ můžete navštívit do 5. července v galerii Kroupa na Smetanově náměstí. Litomyšlský rodák Julius Mařák (1832 – 1899), od jehož úmrtí letos uplynulo 110 let, je považován za zakladatele moderní české krajinomalby. Mezi jeho žáky patřili například Antonín Slavíček, František Kaván či Jaroslav Panuška. Expozici tvoří málo vystavovaná díla, zapůjčená z majetku soukromých sběratelů. Devět obrazů je od samotného Mařáka, celkem 44 děl je od jeho čtyřiadvaceti žáků. Podle galeristy Miroslava Kroupy Mařák příliš nelpěl na akademických principech,
které v té době byly v kurzu. Svým žákům tak nechával více méně volnou ruku. Většina z nich se proto vyvinula v osobité malíře moderního pojetí krajinářství. Zajímavé je, že někteří z Mařákových žáků svého učitele nikdy nepotkali. Tak je tomu například u Ferdinanda Prokopa, který akademii absolvoval až v roce 1903 u profesora Ottenfelda. K Mařákovcům jej řadí historikové umění podle použité techniky. Za pozornost stojí určitě jediný obraz, kterým je v expozici zastoupen Antonín Slavíček, a sice Domy v Libni. Výrazná jsou i díla Husopaska (Jan Bárta) či
známá Májová louka (František Kaván). Řadu vzácných a málo známých děl pak ocení zejména odborníci. A který z obrazů se líbí nejvíce galeristovi Miroslavu Kroupovi? „Osobně se vždy koukám nejprve na kvalitu malby a historickou opodstatněnost díla. Minimálně polovina obrazů, které jsou zde vystaveny, by se dala zařadit do kontextu toho nejlepšího své doby, ať už je to Alois Kalvoda, Jan Honsa nebo Ota Bubeníček či Josef Bárta, ovlivněný francouzským impresionismem, Georgesem Seuratem a Camillem Pissarrem,“ říká Miroslav Kroupa. Julius Mařák a jeho žáci je prvním projektem, který pořádá Galerie Kroupa v rámci festivalu Smetanova Litomyšl. Posledním počinem litomyšlského galeristy byla výstava francouzského symbolisty Emile – René Ménarda v roce 2006. Prokop Souček
9
Barokní divadlo na zámku v Litomyšli Zámecké divadlo v Litomyšli představuje jednu z nejcennějších pamětihodností v České republice, která oslovuje nejen české návštěvníky, ale fascinuje také odbornou veřejnost a turisty z celého světa. Svými rozměry sice nijak monumentální, ale o to více dochované ve své autentické podobě z časů jednoho z významných majitelů zámku, hraběte Jiřího Josefa z Valdštejna-Vartemberka. Bylo postaveno v letech 1796 až 1797 a společně s divadlem na českokrumlovském zámku patří ke dvěma nejstarším dokladům divadelního života v období baroka na našem území. V evropském měřítku můžeme další ojedinělé příklady vzácně dochovaných barokních divadel nalézt především ve Švédsku. První divadlo na zámku v Litomyšli je doloženo již v roce 1767, kdy otec Jiřího Josefa, hrabě Jiří Kristián nechal vybudovat divadelní scénu v místnosti ve druhém patře, která však vyhořela ještě před svým dokončením. Hrabě Jiří Josef se rozhodl v roce 1791 zřídit divadlo v přízemí, v dnešním kongresovém sále. Jelikož ale toto divadlo nevyhovovalo jeho náročným požadavkům, nechal koncem 90. let o kousek dál postavit zcela novou scénu, kterou na zámku můžeme obdivovat dodnes. Výstavby tohoto divadla se zúčastnila řada místních umělců a řemeslníků – řezbář Jiří Bartoš, štafíř Jan Birno nebo malíř Dominik Dvořák, který provedl nástěnnou výmalbu proscénia a hlediště a je i autorem některých dekorací. Technické jevištní zařízení – tzv. mašinerii, potřebnou k rychlé výměně kulis během divadelního představení, vytvořil truhlář Václav Bonaventura. Zakázka na provedení divadelních dekorací byla
zadána Josefu Platzerovi, proslulému habsburskému dvornímu malíři ve Vídni a mj. také tvůrci scénografie pro světovou premiéru Mozartovy opery Don Giovanni v Nosticově, dnes Stavovském divadle v Praze. Litomyšlské divadlo se díky tomu může pyšnit hned dvěmi mimořádnými raritami. Soubor divadelních dekorací je svým počtem více než dvou set čtyřiceti dochovaných kulis vůbec nejrozsáhlejším u nás. Zdejší divadelní kulisy jsou rovněž jedinou scénografickou prací z dílny Josefa Platzera, která dokázala přečkat až do dnešní doby. A jak toto barokní divadlo kukátkového typu vypadá a jakým způsobem bylo využíváno? Hlediště je po obvodu obestavěno sloupy, nesoucími slavnostní balkónovou lóži prvního patra. Jevištní scéna je rámována dvěma řadami za sebou kladených bočních kulis. U stropu je prostor vymezen sufitami – kulisami znázorňujícími strop místnosti nebo oblaka. Vzadu je scéna ukončena rozměrným plochým prospek-
tem, na němž byl namalován ústřední motiv, podle nějž dostal celý soubor jednoho typu dekorace svůj název, jako např.: Gotický sál, Venkovská krajina, Selská světnice, Žalář, Jeskyně, Ulice nebo Modrý pokoj. Za proscéniem byly zavěšeny dvě opony. Kromě toho prostor jeviště doplňovaly další důležité dekorace, umožňující do představení začlenit efektní divadelní triky a pomáhající umocnit divákovu iluzi. Byly to zejména otvírací dveře, někdy vsazované přímo do otvorů v prospektech, kterými herci přicházeli na jeviště. Patřila sem i otevírací okna domů nebo tajná dvířka v krbových kamnech. V prostoru byly využity i několikadílné paravány, stromová loubí, skříně nebo kamna. V představeních vystupovali samotní majitelé zámku, jejich přátelé, příbuzní i zámečtí zaměstnanci. Hrálo se zejména v zimních měsících a repertoár většinou tvořily rakouské konverzační komedie. Mezi jednotlivými výstupy herci usedali do hlediště nebo lóží a sledovali děj spolu s pozvanými diváky. Interiér zámeckého divadla je možné navštívit v rámci pravidelných průvodcovských prohlídek. Každoročně se zde konají komorní koncerty a divadelní představení. Ve druhém patře zámku byla v loňském roce zpřístupněna nová expozice historických klavírních nástrojů, na které je vůbec poprvé veřejnosti představen soubor zrestaurovaných malovaných prospektů a jedné opony, originálních dekorací z ruky Josefa Platzera. Postupně se uvažuje o rozšíření unikátní výstavy o další kulisy uchovávané v zámeckých depozitářích. Veronika Cinková, Národní památkový ústav
„Romantický klavír“? Již od loňského roku je ve druhém patře litomyšlského zámku k vidění expozice historických klavírů. S příběhy zajímavých nástrojů vás seznámí Petr Šefl z Českého muzea hudby. Nepřesný výraz „romantický“je často používán také v hudbě. Chopin, Schumann, Dvořák, Brahms, Rachmaninov – to jsou v našich pojmech tzv. romantičtí skladatelé. Většinou si ale neuvědomíme, že oni sami ve své době tohoto výrazu neužívali. Byli to autoři současní a jejich hudba byla moderní, průkopnická a ve své době opravdu nová. Po vstupu do třetí komnaty expozice klavírů, přitáhne vaši pozornost na první pohled nezvyklé uspořádání nástrojů. Je zde rozprostřen jakýsi „kulatý stůl klavírních lahůdek“, na němž jsou rozprostřeny jednotlivé nástroje – klavírní křídla. Seřazena jsou svými zúženými konci do středu kruhu a usmívají se na nás svými klaviaturami. Při podrobnější prohlídce si všimnete, že většina zde vystavených klavírů má již mnohem robustnější a rozměrnější podobu. Základní tvar se však již od klavírů z doby Mozarta, Haydna či Beethovena téměř nemění. Vývoj nástroje reaguje pouze na zvětšování orchestrálního obsazení a dynamické
10
Klavír z dílny Michaela Schweinghofera
narůstání hudebního projevu. I tento faktor je však trochu zavádějící a jeho cílené použití může být riskantní. Například porovnání slavných barokních varhan od sv. Jakuba v Hamburku, postavených cca 1699 (!) s tzv. romantickými varhanami od sv. Jakuba v Praze, přestavěnými a rozšířenými ještě v 1. pol. 20. stol., by nás nejspíše překvapilo naprosto srovnatelnou mohutností zvuku obou nástrojů. A považte, jejich používání dělí od sebe více než 200 let! Vraťme se ale ke klavírům. Tato instalace umožňuje snadno vzájemné porovnávání exponátů. Protože jsou minimálně čtyři nástroje
vedle sebe naladěny „na stejnou výšku“, umožňují, aby k nim zasedlo najednou čtyři až osm klavíristů. Zahrát by si mohli některé z výjimečných skladeb, které byly napsány buď pro více klavírů, nebo pro čtyři až šestnáct rukou. Mezi tyto skladby patří třeba unikátní verze Scherza nebo Finále z Triumfální symfonie Bedřicha Smetany či jeho Richard III. Tato krásná křídla byla postavena převážně od poloviny 19. až do začátku 20. století. Na klavír z dílny Michaela Schweinghofera (Wien), který patřil Umělecké besedě v Praze, jistě hrávali její členové Antonín Dvořák, Karel Bendl, Bedřich Smetana a další. Na krásný nástroj z další významné vídeňské dílny I. Bösendorfera mohl hrát nejspíš i Johannes Brahms a na krásně vyřezávané a mosazí vykládané křídlo od Hugo Lhoty (velkého konkurenta nám známého Antonína Petrofa) mohl hrát i komponovat třeba Josef Suk. Mezi těmito skvostnými nástroji stojí stejně důstojně nejstarší dochovaný klavír z dílny Antonína Petrofa. Svým zvukem možná předčí i křídlo I. Bösendorfera. Firma Petrof patří mezi nejstarší dílny na stavbu klavírů v Evropě. Nástroje tohoto výrobce jsou dodnes právem ceněny. Petr Šefl
Žhavá baletní současnost Na festivalu byl po léta hostem balet klasický – letos tomu bude jinak. Večer tří evropských choreografů v pátek 26. června na Smetanově Litomyšli dá nahlédnout do světa baletu 21. století. A záběr bude opravdu široký. První choreografie šéfa baletu pražského Národního divadla Petra Zusky
se jmenuje D.M.J. Jsou to první písmena jmen tří dobře známých skladatelů, jejichž hudba je použita. Zazní Largo z Dvořákovy Novosvětské, pomalá věta z Martinů Třetí symfonie a Janáčkova klavírní skladba Sýček neodletěl z cyklu Po zarostlém chodníčku. Celou choreografii spojuje téma pomíjivosti a poetické melancholie. Mezi svými inspiracemi uvádí Zuska pocit samoty v izraelské poušti, ale také letopočty na hrobě neznámé dívky, který náhodně objevil na hřbitově v Montrealu. Klíčové baletní téma, tedy krása pohybu, samozřejmě zůstává, a konkrétnější obrysy příběhu si musí divák domyslet sám. Oslavou pohybu je choreografie Barocco od Poláka Jacka Przybylowicze – a také oslava skladatele, který hudební baroko symbolizuje, tedy Johanna Sebastiana Bacha. Autor neváhá sáhnout do celého spektra Bachových skladeb, od suit pro
sólové violoncello až po zpívaná duchovní díla. Příběh si můžeme i nemusíme vymyslet sami, podle toho, co asociuje řeč obnaženého lidského těla či rudá barva kostýmů. Triptych soudobého baletu končí choreografií Mario Schrödera s nezvyklým názvem Okamžik pro jahodová ústa. Nevšední název nevšedního baletu. Klíčový citát z Villonem inspirované básně hovoří o okamžiku, který člověku dovoluje vstoupit do vlastního emocionálního univerza. Choreografie má tři části, kdy v první jsou hlavní roli muži hledající onen správný okamžik, ve třetí ženy a ve druhé vidíme pár – hledající, nacházející? Originální choreografie, jejímž autorem je umělecký ředitel baletního divadla v německém Kielu, byla vytvořena speciálně pro brněnský soubor. Hostuje tedy balet Národního divadla Brno. Jindřich Bálek
Litomyšlané se rozloučili s amfiteátrem Rusalkou Po premiéře a pěti reprízách v Národním divadle přijela nová Rusalka do litomyšlského zámku. Tři představení pro festival byla zároveň loučením s amfiteátrem, který v souvislosti s přestavbou celého zámeckého návrší má v budoucnu vypadat zcela jinak. Čtvrteční litomyšlská premiéra vyšla i co do počasí, takže se tato Rusalka mohla odehrát tak, jak bylo plánováno. Tedy první a třetí dějství v přírodě, druhé na zámeckém nádvoří. Pražská inscenace nesklidila v odborném tisku zrovna nadšení (jak je v Praze zvykem), takže zvědavost litomyšlského publika šla strmě nahoru. V Litomyšli byl potlesk naopak vřelý a opera zde byla přijata s pochopením. Mírný posun k erotice – zejména v baletních scénách v prvním a souznění Prince s cizí kněžnou ve druhém jednání – nijak zvlášť nevadil. Tudíž diváci nejsou v Litomyšli tolik prudérní, jak bylo tradováno. Navíc se opět ukázalo, že jedinečné prostředí přírodního divadla a neopakovatelná atmosféra zámku dávají pražské inscenaci zcela nový rozměr. Režisér (a šéf opery Národního divadla) Jiří Heřman realizoval svou vizi v jistém zcivilnění postav. Kuchtík nemá tradiční bílý obleček s legrační kuchařskou čepicí, hajný obstál i bez zeleného klobouku s pérem a flinty na ramenou. Kostymérka Alexandra Grusková oblékla zcela jinak, než bývalo zvykem, i pohádkové postavy. Ježibaba se obejde bez špičatého nosu a bradavice, civilnější je i sama Rusalka. Vodník dokonce do plesové scény vstoupí bezmála jako svatební host. Teprve sedmadvacetiletý dirigent Jakub Hrůša preferuje někdy možná pomalejší tempa a pokud se "fajnšmekrům" zdá, že je v této Rusalce něco navíc, mají asi pravdu. Řekl bych, že se hraje ta úplně původní Dvořákova verze včetně pozdějších, byť nevelkých, škrtů. Je pravda, že i s divácký-
mi přestávkovými přesuny ze zahrady na nádvoří a zpět, trvalo představení bez devíti minut čtyři hodiny. Dost možná, že se mnohým po druhém jednání z nádvoří zpátky do amfiteátru ani moc nechtělo. Ale bylo to poprvé – a taky naposled... Pěvecko-herecké výkony lze považovat za kvalitní. V Litomyšli dobře známá Mária
Čtvrtečnímu představení Rusalky, zadanému pro Litomyšlany, přálo počasí. Druhé, páteční provedení opery se kvůli dešti odehálo na zámeckém nádvoří. Podobně dopadlo i představení sobotní, jehož třetí jednání přesunuli pořadatelé kvůli chladu rovněž na nádvoří. Příznačné bylo, že opravdu plnohodnotně se s amfiteátrem mohli rozloučit právě pouze Litomyšlané. -ps-
Haan je úspěšnou Rusalkou, stejně jako Martin Gurbal věrohodným vodníkem. I když pamětníci jistě řeknou, že Šubrtová a Haken to nejsou... Tenorista Aleš Briscein byl dokonce vzat na milost i nemilosrdnou pražskou kritikou. Rovněž v Litomyšli byl hlavní hvězdou představení, dobře vypadá a hlasově jde při svém mládí stále nahoru. Však se výtečně prosadil i v Paříži jako Jeník v Prodané nevěstě. Dagmar Pecková byla v dvojroli Ježibaby a Cizí kněžny suverénní, dalo to najevo i litomyšlské publikum, které ji už léta bere jako "za svou". Neobvyklé spojení těchto dvou partů není ale žádnou novinkou, obě role v témže představení zpívala v jedné z mnoha dřívějších inscenací kdysi i legendární Marta Krásová. Komické odlehčení dojemně tragického příběhu dobře zajistili Kateřina Jalovcová a Adam Plachetka. Jistěže nebylo zdaleka vše dokonalé, ale lze říci, že se tato inscenace v Litomyšli líbila. Netleskalo se během představení, on tam na to ani není příliš prostor. Partitura je dokonale prokomponovaná a i po áriích jde hudba ihned dál. Aplaus byl až po závěrečné scéně a sedm opon šedesátiletou historii starého dobrého amfiteátru v Litomyšli zdárně uzavřelo. Zdeněk Vandas
„Smetanova Litomyšl – Den po dni“ také na internetu Stejně jako vloni vysílá Česká televize i z letošního ročníku zpravodajské pořady s názvem „Smetanova Litomyšl – Den po dni“. První díl byl odvysílán v sobotu 20. června., další budou následovat v sobotu 27. června a 4. července.
Pokud jste některý z pořadů nestihli, máte možnost jej zhlédnout na internetu. Odkaz naleznete na www.smetanovalitomysl.cz vpravo nahoře. Výroba pořadů je spolufinancována Evropskou unií z Evropského fondu pro regionální rozvoj. -red-
11
Změna: V Litomyšli vystoupí hvězdná anglická sopranistka Kate Royal, ve Svitavách Pavel Šporcl Vedení festivalu Smetanova Litomyšl s omluvou oznamuje, že dochází ke dvěma významným změnám účinkujících v pořadech letošního 51. ročníku. Ze zdravotních důvodů nemůže na Externím koncertu ve Svitavách dne 2. července vystoupit slovinská houslistka Anja Bukovec, místo ní bude mít recitál PAVEL ŠPORCL. V koncertu Hvězdy operního nebe 6. července místo avizované Annette Dasch vystoupí anglická sopranistka KATE ROYAL. Doprovodí ji Pražská komorní filharmonie pod taktovkou šéfdirigenta Jakuba Hrůši. Atraktivní program galakoncertu bude sestaven z nejkrásnějších árii světových oper. Zakoupené vstupenky zůstávají v platnosti, je však možno je i vrátit v místě jejich zakoupení. KATE ROYAL Sopranistka Kate Royal se narodila v Londýně. Studovala na Guildhall School of Music and Drama a v National Opera Studio. Získala řadu ocenění, např. Kathleen Ferrier Award 2004, John Christie
Award 2004 a Royal Philharmonic Society Young Artist Award 2007. Vystupovala na koncertech s Orchestrem osvícenství a Sirem Simonem Rattlem (BBC Proms a Festspielhaus Baden-Baden), s Bach Akademie Stuttgart pod vedením Helmutha Rillinga, na Edinburském festivalu se Sirem Charlesem Mackerrasem, s National Symphony Orchestra (Washington) pod vedením Helmutha Rillinga, s Royal Liverpool Philharmonic a Vasilijem Petrenkem, s orchestrem divadla La Scala v Miláně, s Los Angeles Philharmonic pod vedením Pabla Herase-Casada, s Le Concert d'Astree pod vedením Emanuelle Haimové a s Berlínskou filharmonií jak pod vedením Williama Christieho, tak pod taktovkou Sira Simona Rattlea. Vystupovala v recitálech po celé Evropě a Severní Americe. Společně s Manchester Camerata, Schumann's Liederkreis a klavíristou Grahamem Johnsonem nahrála Symfonii č. 4 G dur Gustava Mahlera pro značku Hyperion Records. V říjnu 2006 podepsala Kate Royal exkluzivní smlouvu se společností EMI
Aktuální zpravodajství z festivalu, fotografie, audio a videorozhovory na
Classics. Její první sólová nahrávka s Edwardem Gardnerem a s Academy of St Martin-in-the-Fields vyšla v létě roku 2007. Její nejnovější nahrávka árií 20. století (Midsummer Night - Svatojánská noc, společně s Orchestra of English National Opera pod taktovkou Edwarda Gardnera) vyšla v květnu 2009. Z jejích operních rolí jmenujme tyto: Pamina (Kouzelná flétna) na Glyndebourském festivalu a v Královské opeře, Hraběnka (Figarova svatba) a Governess (Pod koly osudu) na Glyndebourne on Tour, Helena (Sen noci svatojánské) v Teatro Real v Madridu a na Glyndebourském festivalu, Poppea v English National Opera, Miranda (v Adésově Bouři) v Královské opeře, "L'Allegro" od Handela v Pařížské opeře, Micaela (Carmen) na Glyndebourském festivalu a Hraběnka Almaviva na festivalu v Aix-en-Provence. Její koncertní angažmá v nejbližší době zahrnuje jednak Berlínskou filharmonii a Orchestr bavorského rozhlasu pod vedením Sira Simona Rattlea, dále pak Les Musiciens du Louvre pod taktovkou Marka Minkowského na festivalu v Salcburku. V opeře se představí jako Donna Elvira (Don Giovanni) na Glyndebourském festivalu a jako Pamina (Kouzelná flétna) a Anne Trulove (Život prostopášníka od I. F. Stravinského) v Královské opeře.
www.smetanovalitomysl.cz
Georg Friedrich Händel: Mesiáš Mesiáš je určitě nejslavnější skladbou Georga Friedricha Händela, zejména pak sbor Aleluja. A dílo mělo ohromný ohlas už při premiéře 13. dubna 1742 v Dublinu. I když se nejčastěji provádí v období kolem Vánoc, pasáž týkající se Adventu a Kristova narození tvoří jen první část skladby. Neméně významná plocha, celý druhý díl, je věnován Kristovu umučení a vzkříšení. Do času velikonočního tedy patří stejně jako do vánočního, možná i víc. Libreto oratoria tvoří citáty ze Starého i Nového zákona a je jakýmsi souhrnem křesťanské zvěsti. Nejpopulárnější duchovní dílo vůbec tvoří sbory i barvité árie a provádí se stejně často v chrámech jako v koncertních síních. Händel se narodil v německém Halle
r. 1685, dnes je ale považován téměř za anglického národního skladatele. Zemřel v Londýně r. 1759 a byl slavnostně pohřben ve Westminsterském opatství. Také Mesiáš je komponován na anglický text, i když se u nás často provádí i německá verze. Händelovi bylo sedmapadesát let, když vytvořil toto dílo, které ho vrátilo na výsluní slávy. A předcházelo mu mnoho trápení. Životopisec praví: „V dubnu r. 1737 ranila Händela mrtvice. Pravá strana těla zcela ochrnula a dostavily se i příznaky poškození mozku. Zprvu byl skladatel zcela apatický, odmítal se léčit a smířil se s tím, že jeho životní dráha končí. Až koncem léta se přátelům podařilo dopravit Händela do lázní v Cáchách. Léčení bylo neuvěřitelně rychlé. Již v říjnu se vrátil
do Londýna a během třech měsíců zkomponoval dvě opery a smuteční žalm na smrt královny. Po návratu do Londýna znovu začaly i finanční starosti. Hrozilo mu vězení pro dlužníky, jako už mnohokrát předtím. Přátelé v jeho prospěch uspořádali benefiční koncert, jehož výtěžek pokryl alespoň ty nejnaléhavější dluhy. Nový příval tvůrčí síly vedl ke vzniku dvou vrcholných oratorií, Saula a Izraele v Egyptě, s mohutnými dramatickými sborovými částmi. Jejich genialita však byla oceněna až mnohem později. Unavený a zklamaný Händel už neměl sílu dále bojovat. Rozhodl se, že téměř po třiceti letech, které Anglii věnoval, odjede a ohlásil poslední londýnský koncert. Irský lord místodržitel pozval skladatele do Dublinu řídit několik koncertů. Jak Händel řekl: „Aby mohl svému novému národu nabídnout něco nového,“ zkomponoval dílo oratorium Mesiáš. Několik měsíců v Irsku kolem premiéry r. 1742 pak patřilo mezi nejšťastnější období Jindřich Bálek jeho života.“
Festivalové noviny • Noviny Mezinárodního operního festivalu Smetanova Litomyšl 2009 • V nákladu 3500 ks vydala © Smetanova Litomyšl, o.p.s. Zodpovědný redaktor: Prokop Souček • redakce: Jindřich Bálek, Prokop Souček. Tisk: H.R.G. Litomyšl
