Spojené státy evropské podle amerického vzoru? 1. Důvody a postup při zamýšlení Federativní „Spojené státy evropské“ dlouhodobě hýčkaná květinka leckterých filosofů, politiků, ţurnalistů, ba určitě jisté části evropské veřejnosti. Nyní v dluhové a měnové krizi EU, která se stala zároveň její dosud největší politickou krizí se toto volání po proměně po vzoru USA stalo naléhavé, neboť to má být způsob jak zachránit euro v té 2/3 EU, které jí platí a tím EU jako integrační seskupení před kolapsem. Proč? Nutnost měnové odluky znamená nutnost omezení pohybu plateb a kapitálu, to si ţádá zavedení hraničních kontrol, bezpečnostní rizika vyvolaná krizí jsou dobrým důvodem k jejich uchování a soustavné hraniční kontroly umoţňují omezovat pohyb zboţí, nakonec můţe zaniknout celní unie. Zejména to ale znamená určení, kdo a na základě jakých hledisek bude mít směněné euro či pohledávky všeho druhu v které nástupnické měně, přičemţ je zjevné, ţe hodnota těchto měn by se začala zásadně odlišovat. Coţ by popřelo, ţe obyvatelé členských států eurozóny, potaţmo i další lidé kdekoli jinde v EU i ve světě jsou si jako drţitelé eur rovni. Jsou pro takové přiblíţení EU USA ovšem předpoklady? Pro čtenáře Právníka samozřejmě z pohledu státoprávního. Ale s vědomím politických, sociálních a ekonomických souvislostí. Dále se zamysleme nad tím, zda navrhované změny – nyní kvůli záchraně eura - jsou skutečně federalizací ve srovnání s USA. Čím se zabývat? Východiska – běţně zmiňovaná jazyková rozmanitost a historické rozdíly. Jednotnost, resp. rozmanitost zapojení Agendy a politiky celku a částí Prosazování federálního a unijního práva v jednotlivých státech Vztah státního a federálního a unijního práva Struktura orgánů a jejich fungování. A právě nyní kvůli hospodářství pozornost role USA a EU a jejich států v jednotlivých hospodářských záleţitostech: daně a sociální politika. hospodaření celku a částí, rozpočty, veřejné dluhy, a pochopitelně také měna. Srovnávání EU s USA jako typickou federací není důvodem vyloučení příleţitostného připomínání jiných federací (Indie, Rusko) včetně těch, které jsou samy členy EU (Německo, Rakousko) a neměly bychom přehlíţet téţ výrazně decentralizované státy, byť se neprohlašují vyloţeně za federaci (Čína, Itálie, Španělsko). V následujícím textu budu uvádět řadu skutečností, které jsou všeobecně či široce známé a dohledatelné řadou pramenů. Budu proto uvádět právní dokumenty a ustanovení tam, kde bude třeba je zdůraznit, a dále pak knihy, články, příspěvky a internetové dokumenty, které určitou tématiku rozpracovávají.
Moţnost základní orientace čtenáře v řadě propracovaných hesel ohledně amerických reálií v anglické Wikipedii. 2. jazyková a kulturní soudrţnost Zde je rozdíl mezi EU a USA zjevný. Jazyky indiánů jsou četné a jejich význam také kvůli okrajové pozici indiánů je zanedbatelný. Důleţitější jsou jazyky přistěhovalců, jakkoli jsou patrné v řadě míst. zůstávají v soukromé sféře. USA po dvě staletí působí jako melting pot v jazykovém smyslu. USA jsou doposud obecně jednojazyčným prostorem. Zdá se, ţe největší změnu v tomto ohledu představuje nástup španělštiny jako jazyka hispánských přistěhovalců z mnoha latinskoamerických zemí. Ta se uţ ve veřejném prostoru začíná prosazovat (aţ do pozice druhého jazyka některých států), coţ vyvolává střety. Ale i kdyby se španělština během následujících desetiletí prosadila na úrovni celých USA jako druhý jazyk, tak by se USA připodobnily některým jiným státům, například hned sousední dvojjazyčné Kanadě. Poměrům v EU by se přiblíţily jen málo. Většina států EU je zaloţena na jazykově vymezené národě, jestliţe EU má při 27 členských státech 23 úředních jazyků. Coţ je koneckonců dokladem toho, ţe přinejmenším v Evropě státy vesměs vznikaly na jazykově vymezeném národě. Jaké je jejich postavení? Kontinuum jazyků od první globální lingua franca (E) přes významné (Fr, De, Sp, méně It) a běţné národní jazyky (téţ Cs). Projevuje se to ve oficiálním jazykovém reţimu. Obecně jsou úředními jazyky celostátní úřední jazyky členských států. V nich se vytváří právo. Angličtina, francouzština, němčina jsou propojovací jazyky v provozu institucí. Jakkoli je první prosazuje jako obecný komunikační jazyk elit, tak není jazykem propojujícím ve většině členských států obyvatelstvo v míře dostatečné pro komunikaci široké palety témat. Mnohojazyčnost EU zásadně ovlivňuje hospodářství, společnost, politiku a rovněţ právo. Hospodářská integrace – nenastává integrace trhů jazykově vázaného zboţí, zboţí musí doprovázet mnohojazyčné návody, podnikání mezinárodní s národními pobočkami a dceřinými společnostmi, výrazné podvázání obchodu sluţbami. Společenská integrace – omezená migrace v EU za prací a podnikáním a s rodinami je dána do značné míry jazykovou bariérou. Politická integrace – no demos thesis. Absence obecného komunikačního jazyka dosud znemoţnila vytvoření evropské politické scény. Právní integrace – oddělená reflexe evropského práva v jednotlivých členských státech a zvláště jeho interakce s právem jednotlivých členských států.
Kulturní rozdíly – popisují se samozřejmě nesnadno, je to celý souhrn rysů: - náboţenství a světonázor, jakkoli s vědomím, ţe můţe být rozdíl mezi formalitou a faktem - převládající vzorce chování v určitých situacích „mentalita“ - morální hodnocení určitých situací - způsoby uspořádání rodiny a společenských vztahů - ţivotní styl - vše, připouštím se odehrává a rozvíjí v jednotlivých jazykových prostorech. - ale mohou být značné rozdíly i tam, kde jazykové bariéry nejsou (rozdíly mezi Nizozemskem a Belgií) Není cílem zde se pouštět do nějakých rozborů. Takţe jenom pár případů pro dokreslení rozdílů mezi evropskými, míra vnímání korupce v jednotlivých zemích EU od 9.4 DK k 3.3 BG. A dejme si to do kontrastu s USA, kde mezi státy jsou také nepřehlédnutelné kulturní rozdíly. Zde ale absence jazykové bariéry usnadňuje migraci. V USA si člověk daleko více můţe volit stát podle svého ţivotního stylu. V kontextu našeho tématu si všimněme si protikladného pouţívání slova „národ“ a přívlastku „národní. V USA pro celek, v EU pro části. 3. Státnosti USA a EU/ES a občanství V Evropě řada států s mnohasetletou tradicí (Portugalsko, Francie) či alespoň více či méně stoletou po sjednocení (Itálie, Německo) či získání samostatnosti ve dvacátém století (Československo jako předchůdce ČR a SR, Polsko), pokud státy vznikly či se obnovily relativně nedávno (pobaltské státy). Na kaţdý pád ovšem jako etablované státy zaloţily ES/EU, resp. do nich vstupovaly. Členské státy EU zůstávají členy jiných mezinárodních organizací. Koneckonců samotná evropská integrace se neuskutečňuje jenom prostřednictvím EU, resp. dříve EU/ES a 3 ES a dalších struktur (nyní ESM), nýbrţ také jiných mezinárodních organizací s odlišnou účastí členských států - zejména Rady Evropy a Organizace Severoatlantické smlouvy. Odhlédneme-li na sklonku federace předcházející většině států, jen zlomek dalších států vstoupil jako dříve samostatné státy, většina byla zaloţená shora na území federace při dostatečném osídlení, někdy i štěpením stávajících států. Zakládání států „shora“ je fenomén EU cizí a z pochopitelných důvodů nepředstavitelný ani v budoucnosti, přičemţ nějaké formy reorganizace území rozbíjející národní státy shora jsou fantasmagorie intelektuálů (Heineken). USA od počátku vystupovaly v mezinárodním společenství jako jediný stát (country), jako takový se postupně staly jediným členem jednotlivých mezinárodních organizací.
Jeden z prvoplánových argumentů pro připodobňování je populační srovnatelnost. USA mají cca 330 milionů obyvatel, EU 500 milionů. Jedná se o třetí nejlidnatější stát světa, resp. EU by USA odsunuly na čtvrté místo, kdyby se počítala jako stát. Totéţ platí pro hospodářský výkon. Ale mějme na paměti, ţe americký federalismus se – jak ještě dále rozepíšu - v 19. století vyvíjel v době, kdy USA ţádnou lidnatou supervelmocí nebyla. V době vzniku jako federace (1789) měly USA (sčítání 1790) celé 4 miliony obyvatel, coţ je jako nyní Norsko. Na začátku občanské války (1861-65) jako krvavého vyvrcholení americké federalizace měly USA 31 milionů (sčítání 1860), coţ je méně, neţ má nejmenší z velkých států EU, totiţ Polsko. Mimochodem právě tyto události je dobré připomenout jako odlišné. Americká revoluce – konfederace a federace vzniká jako spojení zeměpisně a společensky blízkých kolonií Velké Británie, proti které se předtím společně vzbouřily. EU, resp. ES - spojivší nejdříve část západoevropských států, postupně před i po pádu ţelezné opony se rozšiřovala o evropské státy. Občanská válka jako krvavé vyvrcholení napětí mezi „Severem“ a „Jihem“ nejen ve věci otroctví jako, jak bychom dnes řekli, otázky lidských práv, ale také řady s tímto jevem souvisejících hospodářských a společenských rozdílů. Dalo by se pociťovat rovněţ napětí mezi zadluţeným „Jihem“ a spořivým „Severem“. Všem je ale jasné, ţe krize nebude řešena taţením seveřanských vojsk na Atény ve snaze donutit Řecko lépe hospodařit. Počty členských států 50:27 a jejich síla? Do značné míry ano, také v USA jsou značné rozdíly v lidnatosti. Dokonce i dominance není úplně nesrovnatelná: Německo, resp. Kalifornie. Ostatně neměli bychom přitom zapomínat na odlišné pojetí občanství – v EU zůstává primární občanství členských států, v USA uţ federální. 4. Agendy celku (věcný rozsah integrace) EU, resp. ES – hospodářská integrace – celní, některé daňové záleţitosti, harmonizace standardů výroby zboţí a poskytování sluţeb, kvalifikace a koordinace sociálního zabezpečení migrujících pracovníků, angaţmá v hospodářské soutěţi, a z dnešního pohledu zjevně nedostatečná opatření doprovázející měnovou unii. Unifikace se pouţívá omezeně, častější je harmonizace a leckdy jenom koordinace. Nabalování nehospodářských agend: sociální, zahraničně politické a obranné, soudní a správní spolupráce, ochrany ţivotního prostředí, ochrana lidských práv. Proč: kvůli řešení integraci, kvůli převzetí iniciativy a její toleranci členskými státy – například u ochrany ţivotního prostředí. Do určité míry emancipace evropské byrokracie a aktivismu kvůli slabosti členských států, vytváření sympatizujících kruhů.
Nezapomínejme, ţe některé integrační agendy zajišťují jiné mezinárodní evropské organizace a struktury – RE vymezování a prosazování lidských práv, NATO společnou obranu. Koneckonců sloţitost EU, resp. dřívějších ES/EU je dokladem vyuţívání institutu mezinárodní organizace. V USA má federace nyní řadu politik. Ale federalizace z hlediska agend a politik probíhala pozvolna celé 19. a 20. století. USA byly na začátku zaměření zejména na zajišťování zahraniční politiky a obrany před vnějším nepřítelem, teprve velmi pomalu se prosazovaly určité vnitřní agendy. Nezapomínejme, ţe v 19. století byl americký stát státem omezeným– nočním hlídačem. Větší angaţmá v oblasti regulace hospodářství společného trhu technickými normami ve větší míře aţ koncem 19. století, podobné to bylo se soutěţním právem. Sociální angaţmá aţ od 30. let, resp. 60. let 20. století bylo převáţně federálně stanovováno a financováno, na tomto poli začala federace se státy více spolupracovat, státy provádějí část federálních politik (např. zdravotnictví). Takţe jaké jsou rozdíly? V USA na agendách stát rostl nejen na státní, ale především na federální úrovni. EU, resp. ES spojila jiţ plně rozvinuté státy se všemi agendami, zralým – někdy aţ přezrálým – sociálním státem. 5. Jednotnost a rozmanitost integrace Uvnitř EU jsou viditelné a zastřené výjimky ohledně účasti na jednotlivých integrační. Zvláště nyní je nejviditelnější měnová integrace. Euro má nyní 17 členských států. Jsou státy které nechtějí a potvrdily si to – Velká Británie, Dánsko, fakticky Švédsko. Většina postsocialistických států má odklad zavedení jednotné měny, protoţe nesplňují podmínky. No a nyní pochopitelně také váhají. Krize těch výjimek jenom přidává (Velká Británie a ČR jako státy, které se nepřipojily k fiskálnímu kompaktu). Rovněţ „Schengen“ se vyvíjel mimo ES, teprve dodatečně byl zařazen do – podílejí se na něm další státy, podobně jako v případě eura jsou státy, které nechtějí, a státy, které nebyly připuštěny. A objevují se další případy flexibility zakotvené primátu. Uznání fenoménu flexibility se projevuje v tom, ţe posílená spolupráce má dokonce propracovaný obecný rámec, přičemţ se objevují první případy jeho vyuţití. Variabilita uspořádání se nám ukáţe v plném rozsahu, aţ si uvědomíme, ţe evropská integrace přesahuje Evropskou unii. Týká se nejen EU, ale téţ jejího rozšíření v podobě EHP, zapojení Švýcarska a přidruţení
Ale také RE v oblasti ochrany základních (vedle 27 členských států dalších 20 včetně takových jako Turecko či Rusko a NATO – jehoţ členem s přesahem do Ameriky. Jako pochopitelně opomíjenou drobnost bych zmínil ještě různá zvláštní postavení miniaturních států na jako Andorra, Monako či San Marino na území členských států. Je proto spousta popisů: europe a la carte, Evropa více rychlostí, variabilita atd. USA lze naopak charakterizovat, ţe mají obecně, ba zásadně jednotný rámec. Drtivá většina federálních agend se provádí ve všech státech USA. Jenom v případě zlomku agend, tam, kde federace spolupracuje se státy, je představitelné, ţe se stát nerozhodne spolupracovat. Určitá flexibilita je u zanedbatelného okruhu zámořských oblastí (typu Portoriko) a dá se povaţovat spíš za uspořádání vztahů bývalých kolonií stále patřících USA. Je to ale okrajový fenomén, ostatně existující i evropských států s koloniálním dědictvím (britské, francouzské, dánské a nizozemské zámořské oblasti). Evropská variabilita je nutnost přijímání základních právních rámců konsensem, popřípadě zohledněním nepřipravenost všech členských států na jednotný rámec. Primární právo EU je stále souborem mezinárodních smluv. Smluvní ráz lze spatřovat ale také v těch legislativních aktech, kde se poţaduje jednomyslnost v Radě či státy jsou ochotny hledat řešení přijatelné pro všechny z politických důvodů. V USA existují mezistátní dohody o spolupráci úřadů a realizaci různých projektů (interstate compacts). Jejich právotvorný význam však není velký. V USA se právní rámec přijímá schvalování zákonů v Kongresu, přičemţ postačí nadpoloviční většina, pokud prezident nevetuje. Řada zásadních federálních politik včetně přelomových byla schválena těsnou většinou. Protoţe – jak bude patrné – výkon federální legislativy zabezpečuje do značné míry federace sama, nemusí se proto tolik zvaţovat, jak se s tím jednotlivé státy dokáţí popasovat, resp. kolik je to bude stát. 6. Prosazování práva celku ve státech a vůči nim V EU – zcela zanedbatelná vlastní správa vůči soukromým subjektům. Soutěţní právo EU se uplatňuje vůči soutěţitelům narušujícím hospodářskou soutěţ na trhu více neţ jednoho státu či celoevropsky, coţ jsou bez výjimky korporace. Podobně evropská registrace některých léčiv, nebo ochranných známek. Teoreticky téţ vůči jednotlivcům, fakticky ale převáţně či výlučně vůči korporacím. Výkon drtivé většiny je ponechán na členských státech. Platí to téţ pro právní rámce, které jsou jednotné, třeba celní agendu, zemědělskou politiku či regionální politiku. Jednotlivec tak prakticky nepřichází do styku s evropskými úřady. Nemalá část práva EU, totiţ směrnice, jsou nadto zprostředkována právem členských států, přičemţ se členským státům leckdy ponechává značný prostor pro volbu prostředků a nezřídka jsou stanovené pouze meze, ve kterých se musí úprava pohybovat.
Zatímco v USA do značné míry od počátku federace pro výkon svého práva začala vytvářet federální agentury: celní sluţbu, imigrační sluţbu a postupně přibývaly další. Tím se dostáváme k tomu klíčovému. EU není státem především proto, ţe nemá ozbrojené síly pro prosazování své politiky a svého práva ve členských státech alespoň v případě jejich nečinnosti a vůči nim v případě odporu. V USA od počátku federace měla ozbrojené síly – armádu kvůli národněosvobozenecké válce a expanzi, byť dlouho administrovanou ve spolupráci se státy a malou policii (us marshall), postupně tyto rozšiřovala (např. vznik FBI). A v krajnosti tuto sílu pouţila, takţe se vytvořilo vědomí, ţe federace má sílu. Dělo se tak před občanskou válkou – nasazení vojska v případě Nullification crisis v Jiţní Karolíně za účelem prosazení celního práva. Občanská válka byla vyvrcholením, ve kterém americká federace (unie) potvrdila svou moc nad státy. Porazila jiţní státy po poráţce na ně uvalila nucenou správu. Samo válka znamenala na Severu federalizační – mobilizaci zdrojů pro vedení války. Uvádí se přitom, ţe jeden z důvodů poráţky konfederace bylo, ţe „Confederation died of State Rights“, ţe ji státy nedokázaly svěřit kompetence potřebné k vedení války. Po občanské válce pak uţ uplatnění federální moci bylo běţné. Ve 20. století nikoho nepřekvapuje působení federálních agentur, úřadů, soudů a rozsáhlých ozbrojených sil. Federace má vlastní trestní právo – státní zástupce, soudy, věznice, ba popraviště - pro ochranu svých zájmů a politik. 7. Orgány a politika Důvodně se uvádí, ţe orgány (instituce) EU mají řadu nadstátních prvků, které nenalezneme u orgánů jiných mezinárodních organizací. Odráţí se to v emancipaci na členských státech, nejen ve formální, ale téţ faktické. Pochopitelně emancipovaná na členských státech z povahy věci nemůţe být Rada, neboť sdruţuje zástupce členských států na ministerské úrovni. Značnou emancipaci lze jiţ dlouhodobě pozorovat u Soudního dvora, jehoţ judikatura od počátku zakládá přístupy, které zakládajícím členským státům. Nepochybně emancipovaná na členských státech je téţ Evropská komise, povolaná k prosazování práva EU ve členských státech. Konečně v posledním desetiletí lze pozorovat téţ určitou emancipaci Evropského parlamentu. Je nicméně otázka, zda skutečně tato emancipace dosahuje úrovně srovnatelné se samozřejmostí emancipace federálních orgánů USA, které prostě vytvářejí a prosazují federální agendy.
Pohled na sloţení těchto orgánů ve srovnání s federálními orgány USA ukazuje zásadní rozdíl. Orgány EU se stále skládají mezistátně: Evropská komise stejně jako Soudní dvůr – nesrovnatelné s kabinetem prezidenta USA a nejvyšším soudem. Mezistátnost dokonce emancipovaných EU ve srovnání s USA výrazně oslabuje akceschopnost. Nejde jenom o mnohojazyčnost, ale také o směs potýkání stylů a kultur ústí v poněkud niţší efektivitu, typickou spíš pro světové mezinárodní organizace. Přes všechnu emancipaci klíčovým orgánem v EU zvláště v krizových dobách zůstává Rada a Evropská rada, označovaná – to slovo je příznačné – jako „summit“. To kontrastuje s USA, kde setkání guvernérů a legislatur států má nanejvýš zprostředkovaný vliv na rozhodování. Dokonce v krizových dobách mělo jenom podpůrný význam, jestliţe se jako mimořádná událost do dějin zapsala „War Governors Conference“. Integrace politické scény – v USA o řád vyšší, existují dvě dominantní politické strany na úrovni USA, zatímco v EU je základní politická scéna na úrovni členských států, kaţdá je jedinečná. Na evropské úrovni uţ jsou přes veškeré umetání jenom volné asociace. 8. Vztah státního a federálního a unijního práva Úvod jakéhokoli kursu práva EU začíná vysvětlováním přímého účinku a přednosti práva, přičemţ se všechno vyučuje na judikatuře Soudního dvora (rozsudky van Gend en Loos, Costa v. ENEL a Internationale Handelsgesellschaft jsou učebnicové). Přímý účinek je všeobecně uznáván, koneckonců řada úprav prostě je určena k přímému pouţití a vnitrostátní právo, které by mohlo kolidovat, chybí. Představit si dovedu případy, kdy se na právo EU prostě zapomene, pokud jej zúčastněné strany, úřady či soudy neuplatňují soustavně. Je nicméně otázka, zda je skutečně právo EU vţdy upřednostňováno před neslučitelným vnitrostátním právem, které v určité míře nejen Dovoluji si tvrdit, s ohledem na převládající výkon práva EU úřady a soudy členských států je velké mnoţství případů, kdy právo EU upřednostněno není, přičemţ dotčení nevyuţívají opravné prostředky. Jen špičkou ledovce jsou pak případy, kdy nejvyšší či ústavní soudy naznačují moţnost odmítnutí přednosti nebo se k ní dokonce sáhne, jak se stalo v ČR. Příznačné je, ţe pokusy zřetelně zakotvit primát práva EU ve členských státech ve zřizovacích smlouvách ztroskotaly – Smlouva o Ústavě pro Evropu – a pak se rozplizly do podivného prohlášení Lisabonské smlouvy. Jak je to v USA? Zde federální ústava jednoznačnými slovy zakládá přímý a přednostní účinek federálního práva vůči právu státnímu – odkdy? Také zde nalezneme učebnicovou judikaturu Nejvyššího soudu z 19. století, která zdůrazňuje, ţe federální právo má přímé a přednostní postavení vůči státnímu právu.
Pokusy bouřit se proti primátu federálního práva měly v USA podobu zákonů včetně krajního uplatnění federálního práva bránit tzv. nulifikacemi byly federací důrazně odmítány.. Lze uzavřít, ţe v USA je po dvou stoletích vytváření federace výskyt zpochybňování federálního práva v právním prostředí členských států řádově niţší neţ v EU. 9. Rozpočet, přerozdělování a měna Zásadní rozdíl mezi federální mocí USA a EU je v oblasti rozpočtové. Rozpočet EU je v poměření k HPD EU 27 celkem zanedbatelný, něco více neţ 1% HDP. Kdyţ ho srovnáme s rozpočetem členských států (v širokém pojetí, včetně fondového financování a územní samosprávy), 35-50% tak musíme konstatovat, ţe je zlomkový, ba skoro zanedbatelný. Zatímco rozpočet federální moci v USA představuje dobrou polovinu veřejných rozpočtů USA, státy a města zhruba po čtvrtině. Jak jsou tyto rozpočty napájené? V případě EU to byly původně především cla, také se zavedly odvody z harmonizované daně z přidané hodnoty. Ovšem hlavním zdrojem jsou stále příspěvky členských států – EU tak v tomto ohledu zůstává běţnou mezinárodní organizací. Nyní je třeba sem zahrnout také vklady členských států do záchranných fondů jako ESM, které výrazně zvyšují objem peněz přerozdělovaných na úrovni EU. Jak to vypadá s příjmy federálního rozpočtu v USA? Zde vedle pochopitelných cel je hlavním zdrojem příjmů federální daň z příjmu – progresivní, vysoká a FICA – payroll tax na sociální zabezpečení. A co rozpočty států a územní samosprávy: - prodejní daně, - leckde, avšak nikoli všude daně z příjmů. Ţádná harmonizace státních daní federálním právem, tak jako se harmonizuje DPH a spotřební daně jako v EU, kde je stálé volání. Do určité míry přebírají federální koncepce státy – státní příjmové daně jsou v praxi mnohdy konstruované jako přiráţka. Je ale asi dobré připustit, ţe ve skutečnosti asi harmonizaci ve svých účincích nahrazuje poměrně rozsáhlé federální zdanění. Co se z těchto rozpočtů financuje? Federální úřady a soudy a rozsáhlé ozbrojené síly. Dále a především pak federace financuje federální sociální programy – federální důchody a sociální dávky, federální zdravotnické programy (medicare, medicaid), veřejně financovaná věda a federální podíl na infrastruktuře. Co financují státy a jejich územní samospráva? Státní a lokální policii, státní vězeňství, školství od základního po vysoké a většinu infrastruktury. Je to především zemědělská a regionální politika, k tomu výdaje na vědu a vlastní instituce, které ale zabezpečují jen část výkonu práva.
Vlastně je důleţitější připomínat, co EU nefinancuje. Vlastně všechny klíčové obvyklé výdaje států nejsou financované EU: veškeré ozbrojené síly, sociální programy, velká většina výdajů na školství, vědu. Přerozdělování prostřednictvím EU: je pochopitelně omezené podílem 1%. Zatím nelze uzavřít, jak rozsáhlé je přerozdělování prostřednictvím záchranných fondů, neboť jsou to půjčky a záruky. V tento čas je sice uţ zjevné, odkud kam směřují prostředky v rámci záchranných fondů. Jak vypadá přerozdělování v USA? Je bezpochyby výraznější. Děje se prostřednictvím federálních agend a v nemalé míře jejich provádění federálními úřady, takţe nemusí být snadno vysledovatelné. Podobně jako uvnitř jednotlivých evropských států včetně ČR. Není nicméně v podobě přerozdělování mezi jednotlivými státy. Toto existuje v Německu (Landesausgleich). Zadluţení: jak v USA, tak v EU bylo vţdy a nyní je hodně vysoké. V USA měla federální moc vţdy dluhy, kromě několika málo let. Federalizace dluhů zakladatelských států vzešlých z vedení občanské války. Společné ručení za dluhy, zachraňování v případě obtíţí – v USA zásadně neexistuje. Jednotlivé státy USA jsou různě zadluţené, ovšem převáţně daleko méně neţ federace. Řada států má účinné dluhové brzdy. Federace nezachraňuje Kalifornii a Illinois!! Nicméně na území členských států v případě jejich slabosti zabezpečuje určité funkce. V tomto ohledu se EU se během posledních svými záchrannými fondy a půjčkami, jejichţ splacení je velmi nejisté. Měnová zóna: USA od počátku s jednou měnou. Ovšem prošla sloţitým vývojem zlatého krytí či jeho nepřítomnosti, velkými změnami hodnoty, velkými změnami centrálního bankovnictví. V EU je euro vlastně zatím v plné podobě desetileté a je typickým příkladem flexibility: jen v 17 ze 27 členských států, některé od počátku nechtějí, jiné nesplňovaly kritéria a nebyly připuštěny a nyní také nechtějí. Pojetí měny je nyní stejné: Jaké jsou očekávání od centrální banky: v EU od počátku důraz na stabilitu měny (německé pojetí po 2.světové válce). V USA je to pojetí méně zřetelné. Nicméně v EU je toto pojetí nyní opouštěno. Jak vypadá centrální bankovnictví? FED vers. Eurosystém.
Na první pohled srovnatelná struktura: centrála a inkorporované pobočky – federalismus v centrálním bankovnictví. Nicméně na druhý pohled je to jinak. Centrální banky členských států zastoupení na rozhodování rady ECB prosazovaly vţdy monetární politiku odpovídající představám a potřebám členských států. V době dluhové krize se to stalo zřejmé. Nakupování dluhopisů části či celku? Bankovní unie – míra centralizace správy, kontroly a asistence bankám. V obou zemích směs. Ale zachraňování bank v USA federální. 10. Závěry – srovnávání pouze podobného, obtíţnost, ba nemoţnost zavedení Zásadní rozdíl: integrace v USA pozvolná z hlediska agend, daleko důraznější z hlediska provádění zpravidla vlastními silami neţ EU, která rozšířila své agendy, aniţ by je dokázala vlastními silami účinně prosazovat. Vyzdvihl bych nesrovnatelně vyšší militarizaci. Závěr první – USA se vyvíjely odlišně neţ EU. Historii nelze změnit vůbec. Jenom výjimečně se dá vracet a dělat jednotlivé integrační kroky více „americky“. Závěr druhý – zdaleka ne vše, co se navrhuje jako federalizace EU v krátkodobém krizovém horizontu stejně jako v horizontu dlouhodobém má skutečně obdobu v USA.