[171]
67 ( , 1 ( 5 29 < 2 0
Průvodce po kultúře
Literární autobiografie nepatří k žánrům, které byly v české literatuře patřičně kultivovány. Nelze předpokládat, že by k tomu mohlo ještě dojít; neotřesitelné přesvědčení o bytostné spjatosti literatury a života, kterým jsou prostoupena nejvýznamnější díla tohoto žánru — Johanna Wolfganga Goetha (1749–1832) Z mého života: Báseň i pravda (Aus meinem Leben: Dichtung und Wahrheit, 1811–1833) a Biographia Literaria: Životopisné črty mého literárního života a názorů (Biographia Literaria: Biographical Sketches of my Literary Life and Opinions, 1817) Samuela Taylora Coleridge (1772–1834) —, je dnes považováno za přinejmenším naivní. Literární autobiografie je navíc od Goetha záměrně zaujatá, neúplná, antiteoretická; osobní setkání s nevyčerpatelnou významuplností života a jazyka je zde důležitější než dokumentární hodnota, všeobecná platnost a praktická užitečnost, které od vlastních životopisů požadoval Jean-Jacques Rousseau (1712–1778), jeden z tvůrců moderní podoby tohoto žánru. 1/
Široce pojaté eseje, zásadně subjektivní, „osobité“ texty nijak neskrývající autorovy pocity, názory ani postoje, které jsou v anglofonních zemích a ve Francii přirozenou součástí literární tradice, jsou u nás přijímány zpravidla rozporuplně. Závažnosti osobní zkušenosti nás žádný
[172]
Michel de Montaigne (1533–1592) neučil, žádný Francis Bacon (1561–1626) nám v „rozptýlených meditacích“ neukazoval její závaznost. Ačkoli se česká literatura může pyšnit výraznou tradicí duchovní eseje a dílem několika velkých esejistů, šlo zřejmě vždy o výjimky, z toho či onoho důvodu navíc obvykle dlouhodobě marginalizované (namátkou: Timotheus Vodička, Josef Šafařík, Josef Jedlička). Zdejší spisovatelé dávali většinou přednost bezproblémové, vcelku nezávazné a neškodné formě fejetonu. Literární vědce pro změnu esej popouzí otevřenou subjektivností, nepřehlednou strukturou, ledabylým — často svévolným — nakládáním s citacemi, neúplností. Postoj esejisty výstižně popsal Václav Černý, který psal o posedlosti „potřebou poznávat a rozumět (spíš než vědět)“. Jan Suk o eseji prohlásil, že umožňuje „spojit nespojitelné“ — jde o ryze esejistický výrok: zdánlivě vágní a nepříliš sdělný, ve skutečnosti však zcela přesný. Moderní esej je otevřená forma; přinejmenším ve dvou ohledech je analogická volnému verši: pro esej není žádné téma (otázka, souvislost…) zapovězené nebo nedůstojné, forma eseje je do značné míry utvářena konkrétními vztahy a souvislostmi daného tématu, které esej „objevuje“. Esej svůj tvar — a v jistém smyslu i téma — hledá, odehrává se; nepředkládá problémy a jejich možná řešení jako studie, je „pokusem“ zachytit a zprostředkovat zkušenost složitosti světa. Na rozdíl od studie je esej dialogická a dynamická, nesoustřeďuje se na odpovědi, ale na otázky, na tázání po významu a smyslu. Esej je náročná, po autorovi vyžaduje značnou dávku odvahy, umělecké poctivosti a upřímnosti, po čtenáři otevřenost a ochotu přijmout, jak píše George Steiner, „pozvání k vnímání významu“. 2/
V esejích, z nichž je Steinerova literární autobiografie složena, ustupuje autorův život jeho myšlenkám, úvahám o vzájemné spjatosti jazyka a života, o vztahu umění, společnosti a kultury, které se v moderní době náhle ocitly v rozporu. Jak naznačuje podtitul Steinerovy knihy, narážející na sókratovské přesvědčení, že život, nad nímž
[173]
se nezamýšlíme, nemá cenu žít, nepovažuje autor převahu reflexe za nepatřičnou. Kdo čekal příběh o nelehké cestě za světovou proslulostí, dlouhý výčet profesních úspěchů, případně sbírku více či méně laskavých anekdot z univerzitního prostředí, byl jistě zklamán. Žijeme-li jazykem, stejně jako žijeme zrakem, sluchem, čichem, chutí a hmatem, je jazyk to nejcennější, snad dokonce to jediné, co máme, co je nám skutečně vlastní; sebepoznávání a sebeutváření probíhá v jazyce. Literatura, jak napsal v ABC četby (ABC of Reading, 1934) Ezra Pound (1885–1972), je „jazyk nabitý významem na nejvyšší možnou míru“; zkoumá-li Steiner svůj život prostřednictvím literatury, soustřeďuje se na to, co je pro člověka jakožto jazykovou bytost nejpodstatnější: na lidský vztah k významovosti. Nad proměnami tohoto vztahu a jejich mravními souvislostmi se Steiner zamýšlí již více než padesát let. „Celostní pohled; jinak se vše rozpadne,“ zní první věta románu Johna Fowlese (1926–2005) Daniel Martin (1977). Zapomeneme-li na mnohoznačnost světa, na živoucí, těžko uchopitelné, neustále se proměňující významotvorné vztahy, zůstane nám jen skořápka, kterou duch opustil. O závaznosti Fowlesem přesně vyjádřeného mravního postulátu, který dnes ovšem bývá považován za známku chorobného velikášství, Steiner nikdy nepochyboval, vždy si ale byl vědom marnosti takové snahy v moderním světě. Nevěříme už v kosmos, krásně a dobře uspořádaný svět, pochybujeme, že bude jednou završen mallarméovskou Knihou (le Livre); vesmír mechanicky běží od třesku k třesku — naše touha po významuplnosti života a světa je zřejmě marná. Životní cestu člověka proto asi nejlépe vystihují jeho omyly a selhání. Errata. Omyl může být podnětný a plodný, na rozdíl od „objektivní“ pravdy záměrně nezapírá vztah k člověku — pravda je mnohdy nelidská, omyl nikdy. Je-li skutečně naším osudem selhání, nemusí nutně jít o selhání tragické. Copak není důstojnost člověka, píše Steiner v knize Po Bábelu (After Babel, 1975, 1992), založena na jeho schopnosti říct vesmíru „Ne“, vzepřít se danému stavu věcí a snažit se jej zlidštit? Nezbývá než se ptát, jak si při selhávání zachovat lidskou důstojnost,
[174]
jak — říká Steiner v úvodu ke sbírce esejí Knihy, které jsem nenapsal (My Unwritten Books, 2008) — „selhat lépe“. 3/
O lidské cestě za významem, s mnoha jejími svody a nástrahami, snad nikdo nepsal tak výmluvně jako George Steiner. Svět nás oslovuje; naléhá svou zřejmou, zároveň však vždy nejednoznačnou významuplností: abychom se jí pokusili porozumět a nakonec ji — pro sebe i pro druhé — vyslovili. Oslovení je osobní závazek, pobídka k vnitřní cestě, během níž se rozpadají všechny vnější jistoty. Hledání významu je cestou pod povrch; pokaždé znovu zjišťujeme, že vše je hlubší. Mnohdy nemáme na vybranou; Coleridgeův Starý námořník, který v jednom ze svatebčanů rozpoznal touhu přijmout — doslova proti vlastní vůli — pozvání k cestě za tajemstvím zahaleným významem, jej oslovil před branami kostela. Námořník svatebčana nezadržuje jen silným stiskem vyzáblé ruky a podmanivostí „žhoucího pohledu“, starcova moc sídlí ve „zvláštní síle řeči“, které ovšem sám podléhá. Toto jeho nadání, stejnou měrou prokletí i dar, prostředkuje svatebčanovi rozumově ne zcela uchopitelnou zkušenost, kterou námořník kdysi prodělal. Otřesen obecnou platností nejasného významu, odchází svatebčan domů; dochází k jeho vnitřní proměně — druhého dne se probudí „moudřejší a smutnější“. Neodolatelnou touhu po jiném, po setkání s jinakostí, která při bludných cestách za významem představuje naši jedinou jistotu, nejlépe vyjádřil John Keats (1795–1821): „Známé melodie jsou sladké, neznámé však sladší“ (Heard melodies are sweet, but those unheard are sweeter). Jistota známého ubíjí ducha, příslib nepoznaného jej rozněcuje. Žádná studna však není dost hluboká, aby uhasila žízeň ducha, žádný pramen dost sladký, aby zahnal pachuť marnosti jeho počínání. Oslovováni jsme neustále; změnil se ale náš vztah k jazyku a s ním související chápání významovosti. Od raných prací shromážděných ve svazku Jazyk a mlčení: Eseje o jazyce, literatuře a nelidskosti (Language and Silence: Essays
[175]
on Language, Literature and the Inhuman, 1967) až po eseje nedávno vydané (např. „Loučení múz“ /The Muses’ Farewell/, 2002, „Nová gramotnost“ /A New Literacy/, 2007) prochází Steinerovým dílem zájem o „ústup od slova“ (the Retreat from the Word), o souvislosti a důsledky moderního nahrazování slovesného diskursu formálními kódy — logickými, matematickými, obrazovými. Evropská civilizace, jejíž étos je nedílně spjat s římskou úctou k zemědělství (takřka náboženskou: „kultivace“ a „kult“ jsou dvě větve téhož kmene), v moderní době ospravedlňuje svou existenci vědou, především její předpokládanou objektivností a užitkovostí. Steiner přesvědčivě dokládá, že vědecké poznání se od sedmnáctého století stále více vzdaluje jazyku, a tím i člověku a lidskému životu; lapidárně to vyjádřil „otec atomové bomby“ J. Robert Oppenheimer (1904–1967): „O současných problémech biologie se obyčejným jazykem mluvit nedá. Nedá se o nich mluvit pomocí odkazů na věci, které zažíváme.“ 4/
Vzrůstající nedůvěra vůči jazyku, především jako modelu lidského vztahu k významu, patří k určujícím jevům moderního světa. „Neobjektivnost“ jazykového vyjádření, které vždy znamená více, než je možné v danou chvíli přesně stanovit, se stala nežádoucí a podezřelou. Jazyk jako lidský smysl zakrněl; už jím nežijeme, považujeme jej za poměrně užitečný nástroj a jako takový jej vědecky zkoumáme. Z filologie, lásky ke smyslu, se stala jazykověda. Strojovému jekotu moderních sirén neodolala ani kritika, již ještě Matthew Arnold (1822–1888) považoval za „nezištnou snahu poznat a dále předávat ty nejlepší vědomosti a myšlenky světa“. Literární kritika („uvažování“, „usuzování“ o literatuře) se od počátku dvacátého století usilovně snaží stát „vědou“ — vypracovat určitou teorii, metodu a pojmový aparát — a získat stejnou společenskou prestiž a důvěryhodnost jako vědy „přírodní“. Formalisté, strukturalisté, představitelé americké Nové kritiky (New Criticism), post- a pseudo-strukturalismů, dekonstrukce nebo
[176]
teorie fikčních světů, kteří se neúnavně snaží dokázat, že uvažování o literatuře může být vědecké, ovšem podle Steinera nevěnují dostatečnou pozornost otázce, zda je objektivistický přístup žádoucí, případně zda je vůbec možný. Utilitárně a instrumentálně se v moderní době začalo přistupovat i ke kultuře. Ciceronova kultivace, „vzdělání“ ducha (excolere animum, cultura animi) je přirozený postoj, životný étos, který ovšem moderní doba rozmělnila v „hodnoty“. Co bylo hodno uctívání a péče, stalo se nejprve směnným zbožím, později zbožím spotřebním. Symbolickou zkratkou evropské civilizace, shrnující její vývoj z hebrejských a helénských kořenů až k moderní době, je kniha. Výsadní postavení neztratila kniha ani v moderní době, s moderností je dokonce podstatným způsobem spjata, vždyť knihtisk jakožto mechanizace původně složité ruční práce „zahájil“ průmyslovou revoluci; otázkou ovšem je, zda dnes knihu otevíráme, abychom četli — zdali v ní nehledáme především vzorec, tabulku nebo graf, případně „rozptýlení“. Steiner se domnívá, že zneuznání autority jazyka a jeho vytlačování ze sfér, kde byl dříve dominantní, do značné míry určuje vývoj i podobu moderního umění. Od Stéphana Mallarméa (1842–1898) vede přímá cesta k F. T. Marinettimu (1876–1944), hnutí dada, záměrně destruujícímu jazyk jakožto poslední útočiště tradičních hodnot, a avantgardním umělcům, kteří se pokoušeli slovesnému umění vrátit ztracenou prestiž rozšířením jeho hranic do oblasti hudby a výtvarného umění (např. Guillaume Apollinaire, imagisté). Znevažování jazyka zřejmě souvisí s trivializací humanity, lidství, které v dějinách evropského myšlení bylo vždy projektem člověka — snahy dokázat, že člověk se eticky a mravně vyrovná svým představám a snům o člověku. Steiner je přesvědčen, že ve dvacátém století dosáhl proces „dehumanizace jazyka“ kritické meze; začali jsme — v míře dříve nebývalé — zneužívat jazyk k obhajobě, šíření a oslavě kulturních, společenských a politických zvěrstev. Jako účinný nástroj bestializace člověka — mnohdy schvalované a výslovně podporované spisovateli, jejichž mravní povinností je pečovat o přesnost jazykového vyjádření, usilovat o to, aby „jazykové hry“ jako například „mírové zbraně“ nemohly být považovány
[177]
za významuplné — se stal jazyk, společně s postoji a hodnotami v něm uchovávanými, zcela nedůvěryhodným. „Rozumná řeč“ (logos), významuplné jazykové vyjádření, vzbuzuje dnes pochyby o záměrech mluvčího. 5/
George Steiner se dlouhodobě a v různých souvislostech zamýšlí nad otázkou, zda — případně v jaké podobě — můžeme po Osvětimi obhájit humanitní obory, nedílně spjaté s evropským humanismem. Ve dvacátém století i ti nejkultivovanější a nejvzdělanější dosáhli nulového bodu lidství, mnozí dokonce s hrdostí. Smíme dnes věřit, že humanitní obory humanizují? Možná, že skutečně kultivují schopnost empatie, tříbí lidskou citlivost a intuici; v úvahu je však třeba vzít přiznání Gustava Flauberta (1821–1880): „Četba knihy účinkuje na mne více než skutečné neštěstí.“ Nečiní nás umění méně citlivými vůči skutečnosti? Není tomu mnohdy tak, táže se Steiner, že pro nářek v básni neslyšíme nářek z ulice? Pokud humanitní obory nečiní člověka lidským, jak ospravedlnit vysoké racionální a emoční požadavky, které na nás měli naši učitelé, které dnes máme na své studenty? Proč celé roky a desetiletí marníme snahou porozumět například staroanglické poezii? Proč jsme přesvědčeni, že na tom, jak budeme chápat například modernistickou poetiku, velmi záleží? Jde jen o vášeň, které propadáme na základě osobních dispozic? Zábavu elitářů, duchovní hru analogickou golfu nebo tenisu? Kdo je dnes — s výjimkou autorů žijících v totalitních režimech — ochoten veřejně přiznat, že v knihách hledá „pravdu“ a poučení o tom, jak žít? Humanitní obory bychom mohli chápat „antropologicky“ jako prostředek sebepoznání člověka, jako více či méně objektivní, nezúčastněný popis toho, co člověk byl a je — jeho „hvězdných“ hodin i jeho nejhlubších pádů. Pravděpodobnější ovšem je, že podobu těchto oborů bude brzy určovat výhradně prokazatelná užitkovost některých jejich poznatků a vědomostí. Navzdory mnoha nezpochybnitelným důkazům o zrůdnosti člověka nejsme ochotni překročit humanismem
[178]
definovanou hranici lidství; cítíme, že s takovým pojetím humanitních oborů se spokojit nesmíme — pokud bychom je přestali považovat za nezištná „povolání“ ducha, která si žádají vždy zdánlivě více, než je v lidských silách, zavrhli bychom nejen naše tradiční chápání vzdělání, ale i chápání člověka jako projektu a lidství jako úkolu. Odmítáme uvěřit, že člověk je pouze krvežíznivý dravec, kterého — na rozdíl od zvířat — násilí a působená bolest mnohdy těší; lpíme na pojetí člověka a lidství jako reálných možností. Jde o pocity a postoje, které nejsme schopni rozumově odůvodnit; nemáme nic víc než neověřitelné přesvědčení, že člověk se nikdy nespokojí s otázkou po významu, ale dříve nebo později se začne ptát po „významu významu“ — po širším smyslu, životných souvislostech metafyzických, teologických a mravních. Máme dnes dojem, že kvalitativní úroveň humanitních oborů prudce klesá, že ztratily společenskou prestiž, která jim náleží, že humanistické ideály jsou neprávem očerňovány, že tam, kde má přebývat duch, vládne pozitivismus a ekonomický materialismus, že studenti jsou stále hloupější, že poezii nikdo nečte… Tyto domněnky jsou do značné míry správné a oprávněné; příčiny tohoto stavu ovšem zřejmě nejsme schopni nebo ochotni rozpoznat. Většinou se vydáváme za oběti nemilosrdného běhu dějin, případně hledáme ve vlastních řadách obětní beránky. Nejsme ale nakonec — ptá se Steiner — hlavními viníky my sami? Náš úkol v moderní době nepřímo vyjádřil Matthew Arnold v Kultuře a anarchii (Culture and Anarchy, 1869): Jestliže nám kultura, což znamená jednoduše snahu o zdokonalení sebe sama a vlastní mysli jako součásti člověka, přináší světlo a jestliže nám světlo ukazuje, že v jednání pouze podle vlastních přání není nic obzvláště požehnaného, že klanět se pusté svobodě, činit, co se člověku zlíbí, znamená klanět se stroji, že skutečně požehnaná věc je mít rád to, co nám stanovuje rozum, pak nám naše kultura přináší praktický užitek.
Nepodařilo se nám přesvědčivě vysvětlit, že onen soubor postojů a hodnot, který označujeme slovem kultura, je pro život každého člověka podstatný, že kultura — jak zdůrazňoval T. S. Eliot (1888–1965) v arnoldovských Poznámkách k vymezení kultury (Notes Towards the Definition of Culture,
[179]
1948) — není jen „způsob života“, ale rovněž „to, co způsobuje, že náš život má cenu žít“. S ohledem na tyto relativně nové „existenční“ povinnosti humanitních oborů v moderní době, které tak přesvědčivě a naléhavě vyjádřili Arnold, Eliot a F. R. Leavis (1895–1978) — jenž jako jeden z prvních upozorňoval, že „znehodnocování jazyka není jen záležitost slov, jde o znehodnocování emocionálního života a kvality lidského života jako takového“ —, napsal Steiner v eseji „Myšlenka Evropy“ (The Idea of Europe, 2004): Pokud se mladí Angličané rozhodnou, že si ze svých krajanů budou vážit více Davida Beckhama než Shakespeara a Darwina, pokud budou učené společnosti, knihkupectví, koncertní síně a divadla i nadále zoufale bojovat o přežití v Evropě, která je skutečně bohatá a kde hlas peněz nikdy neměl větší váhu než dnes, pak je chyba jednoduše na naší straně.
Steiner věří, že „náprava stále ještě je v našich silách“. Nejsme-li ochotni smířit se s postupným zánikem, budeme muset přiznat vlastní odpovědnost za marginalizaci a trivializaci člověka a kultury — a začít znovu. V sázce je to nejcennější, nikoli přežití humanitních oborů, ale přetrvání tradičního, „humanistického“ pojetí člověka a lidství. Steiner je přesvědčen, že tyto základní otázky, jakkoli „banální“ nám mnohdy připadají, nesmíme přestat zkoumat a promýšlet. Měli bychom tak činit „osobně“, nikoli jako mluvčí teorie, kterou považujeme za nejpřijatelnější. Přijímáme-li určitou teorii, daný způsob uvažování, omezujeme-li dobrovolně pole, na které náš duch smí vstoupit, získáváme sice jistý pocit bezpečí, jakýsi myšlenkový domov, ztrácíme však mnohé, například možnost osobně chybovat a mýlit se. Nenecháme-li se osobně oslovit, budeme-li místo rozhovoru jen opakovat články své víry, hrozí nám provinciálnost ducha. 6/
George Steiner ve své literární autobiografii nepředkládá k posouzení myšlenky ani se nepokouší čtenáře přesvědčit o oprávněnosti svých postojů a názorů, spíše se snaží postihnout konkrétní průběh myšlení — pohyb
[180]
ducha — zaujatého významem. Pro výrazné rysy mluvenosti by jednotlivé eseje snad bylo možné přirovnat k vnitřním rozhovorům, které vede mysl sama se sebou, případně k soukromým přednáškám pro úzký kruh posluchačů. Steiner se zde nevrací ke svým dřívějším dílům, ale znovu promýšlí otázky a jevy, které ho podnítily a utvářely. Z tohoto pohledu představují Errata ideální úvod do myšlení jednoho z nejosobitějších myslitelů současnosti. Steiner během své dlouhé kariéry rozpoznal mnohé klíčové problémy, jejichž řešení později vedlo k vytvoření nejedné vlivné teorie, jeho knihu proto lze obecněji rovněž považovat za jakousi mapu „neuralgických bodů“ literární a kulturní kritiky dvacátého století. Errata bezpochyby patří do „epilogické“ části Steinerova díla. Intelektuální zanícení, s nímž autor vede svou obhajobu „zaujaté“ kritiky, je jistě obdivuhodné, stejně jako jeho myšlenková upřímnost. Nejeden čtenář si ale během četby jistě položí otázku, zda by osobnost Steinerova formátu měla otevřeně dávat průchod pocitům osobní zatrpklosti, sebelítosti, marginalizace a potřebě potvrdit si vlastní důležitost. Naštěstí ani zde autor neztratil schopnost ukazovat přehlížené souvislosti, vzbuzovat úžas nad významuplností jazyka a světa a oslovovat. Jakub Guziur
[181]
/, 7 ( 5$7 8 5$
Arnold, Matthew: Culture and Anarchy. Cambridge: Cambridge University Press, 1994. Arnold, Matthew: „The Function of Criticism at the Present Time“. In tent.: Essays in Criticism. First Series. London: MacMillan, 1937, s. 1–41. Bacon, Francis: Eseje. Praha: Odeon, 1985. Přeložil Alois Bejblík. Cicero, Marcus Tullius: Tuskulské hovory. Praha: Svoboda, 1976. Přeložil Václav Bahník. Coleridge, Samuel Taylor: „The Rime of the Ancient Mariner“. In Stauffer, Donald A. (ed.): The Selected Poetry and Prose of Samuel Taylor Coleridge. New York: Random House, 1951, s. 6–24. Coleridge, Samuel Taylor: Biographia Literaria. In Stauffer, Donald A. (ed.): The Selected Poetry and Prose of Samuel Taylor Coleridge. New York: Random House, 1951, s. 109–428. Černý, Václav: „O povaze naší kultury“. In Černý, Václav — Preisner, Rio: O povaze naší kultury — Kultura bez konce. Brno: Atlantis, 1996, s. 5–42. Eliot, T. S.: Notes Towards the Definition of Culture. London: Faber and Faber, 1948. Flaubert, Gustave: Rozhovory o umění, bohu, životě a lidstvu. Praha: Rudolf Škeřík, 1927. Přeložil Otokar Levý. Fowles, John: Daniel Martin. New York: Random House, 2004 [1977]. Česky Daniel Martin. Praha: Volvox Globator, 2002. Přeložil Rudolf Chalupský. Goethe, Johann Wolfgang: Z mého života. Báseň i pravda. Praha: Mladá fronta, 1998. Přeložila Věra Macháčková-Riegerová. Keats, John: „Ode on a Grecian Urn“. In tent.: The Poetical Works of John Keats. London: Edward Moxon, 1854, s. 309–311.
[182]
Knight, Christopher J.: Uncommon Readers. Denis Donoghue, Frank Kermode, George Steiner. Toronto: University of Toronto Press, 2003. Leavis, F. R. — Thompson, Denys: Culture and Environment. The Training of Critical Awareness. London: Chatto and Windus, 1933. Montaigne, Michel de: Eseje. Praha: Odeon, 1966. Přeložil Václav Černý. Oppenheimer, J. Robert: „O vědě a kultuře“. Světová literatura, č. 5, 1986, s. 130–140. Přeložil Miroslav Holub. Platón: Obrana Sókrata. In tent.: Euthyfrón, Obrana Sókrata, Kritón. Praha: OIKOYMENH 1994, s. 43–72. Přeložil František Novotný. Pound, Ezra: ABC četby. Brno: Atlantis, 2004. Přeložila Anna Kareninová. Pound, Ezra: Guide to Kulchur. London: Peter Owen, 1966. Rousseau, Jean-Jacques: Vyznání. Praha: Odeon, 1978. Přeložil Luděk Kult. Scott, Nathan A. — Sharp, Ronald A. (eds.): Reading George Steiner. Baltimore: The Johns Hopkins University Press, 1994. Steiner, George: After Babel. Aspects of Language and Translation. Oxford: Oxford University Press, 1992, česky Po Bábelu: otázky jazyka a překladu. Praha: Triáda, 2010. Přeložila Šárka Grauová. Steiner, George: „A New Literacy“, The Kenyon Review, č. 1, 2007, s. 10–26. Steiner, George: Errata. An Examined Life. New Haven: Yale University Press, 1998. Steiner, George: Language and Silence. Essays 1958–1966. London: Faber and Faber, 1967. Steiner, George: „Myšlenka Evropy“. In Jařab, Josef — Guziur, Jakub (eds.): George Steiner a myšlenka Evropy. Olomouc: Periplum, 2006. Přeložil Jakub Guziur. Steiner, George: My Unwritten Books. New York: New Directions, 2008. Steiner, George: „The Muses’ Farewell“, Salmagundi, č. 135/136, 2002, s. 148–157.
