Euthanasie, historie a vývoj

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy

Euthanasie, historie a vývoj Bakalářská práce

Autor:

Iveta Suchá Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

Mgr. Pavel Norek

Duben, 2012

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archívovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Teplicích dne 01. 04. 2012

Iveta Suchá

Poděkování Dovoluji si touto cestou poděkovat Mgr. Pavlu Norkovi, za podnětné připomínky a rady, které mi poskytl při vzniku a v průběhu psaní této bakalářské práce.

"Nikomu se nemůţe dostat klidného ţivota, kdo příliš pomýšlí na jeho prodlouţení, kdo pokládá co nejdelší řadu let za zvláštní dobro. Přemítej denně o tom, abys mohl s klidnou myslí opustit ţivot, na kterém mnozí lidé lpí a jehoţ se drţí tak, jako se ten, kdo je unášen dravým proudem, chytá i trnitých větví a drásajících kamenů. Přečetní lidé se uboze potácejí mezi strachem ze smrti a mukami ţivota: ţít nechtějí, umřít nedovedou. Proto si hleď zpříjemnit ţivot tím, ţe se vůbec přestaneš oň strachovat.“1

1

SENECA, Lucius Annaeus, Výbor z listů Luciliovi, Svoboda 1969

Anotace práce: Jméno a příjmení autora:

Iveta Suchá

Instituce:

Bankovní institut vysoká škola Praha

Název díla:

Euthanasie, historie a vývoj

Vedoucí práce:

Mgr. Pavel Norek

Počet stran:

50

Počet příloh:

2

Počet titulů bibliografie:

10

Bakalářská práce se zabývá problematikou euthanasie. Předkládá exkurs do historie euthanasie a vysvětluje význam jednotlivých pojmů, které s tímto tématem souvisejí. Dále práce ukazuje přístup k řešení otázek spojených se závěrečnou fází ţivota ve vybraných zemích světa a pojednává o snahách zahrnout euthanasii do právního řádu České republiky. Doplňující výzkum mapuje postoje veřejnosti k rozebírané problematice. Ukazuje, ţe informovanost veřejnosti není dostatečná a upozorňuje na potřebu zvýšení její objektivity, k čemuţ by mohla předkládaná práce přispět. Klíčová slova: euthanasie, asistovaná sebevraţda, euthanasie ve světě, dobrá smrt, paliativní péče, hospic The bachelor thesis deals with the issue of euthanasia. It shows a history of euthanasia and explains meaning of particular concepts, which are closely connected to this topic. The work also points out an attitude towards solving questions concerning the last phase of life in chosen countries and deals with efforts to include euthanasia into a law system in the Czech Republic. The supplemental research maps out a public attitude towards the problem. It shows that the public knowledge is not adequate and draws attention to the rise of its objectivity, to which this work should contribute. Key words: euthanasia, assisted suicide, euthanasia in the world, good death, palliative care, hospice

Úvod ........................................................................................................................................... 8 1

2

3

4

Exkurs do historie euthanasie ........................................................................................... 10 1.1

Euthanasie v antice ................................................................................................... 10

1.2

Euthanasie a křesťanství ........................................................................................... 12

1.3

Renesance ................................................................................................................. 13

1.4

Období 19. a 20. století............................................................................................. 14

Vymezení pojmů euthanasie............................................................................................. 17 2.1

Aktivní a pasivní euthanasie ..................................................................................... 17

2.2

Přímá a nepřímá euthanasie ...................................................................................... 18

2.3

Dobrovolná a nedobrovolná euthanasie ................................................................... 18

2.4

Paliativní péče .......................................................................................................... 19

Právní úprava euthanasie ve světě .................................................................................... 22 3.1

Nizozemsko .............................................................................................................. 22

3.2

Belgie ........................................................................................................................ 24

3.3

Švýcarsko ................................................................................................................. 25

3.4

Německo ................................................................................................................... 26

3.5

Spojené státy americké ............................................................................................. 27

3.1

Austrálie ................................................................................................................... 34

Euthanasie v České republice ........................................................................................... 36 4.1

Před vznikem České republiky ................................................................................. 36

4.2

Po vzniku České republiky ....................................................................................... 37

4.3

Dva názorové proudy v České republice .................................................................. 39

4.3.1

Zastánci aktivní a přímé euthanasie...................................................................... 39

4.3.2

Zastánci paliativní péče ........................................................................................ 42 6

5

Výzkum ............................................................................................................................ 47

Závěr ......................................................................................................................................... 56 SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY ...................................................................................... 60 Seznam grafů a příloh ............................................................................................................... 64

7

Úvod Tématem mojí bakalářské práce je euthanasie. Domnívám se, ţe je to závaţné téma, které se dotýká kaţdého z nás a o kterém kaţdý z nás přemýšlí, ale jen velmi málo mluví. S neustále se zrychlujícím vědeckotechnickým pokrokem, jehoţ nemalou součástí je i netušený rozvoj moderní medicíny, dochází k prodluţování lidského ţivota. Lidský ţivot je ale stále konečný a nevyhnutelně k němu patří i terminální fáze. Nikdo předem neví, kdy smrt nastane a co jí způsobí, zda závaţná dlouhodobá nemoc, dopravní nehoda či válečné konflikty. Konec ţivota je v kaţdém případě smutnou událostí a neměl by být doprovázen fyzickými ani psychickými útrapami. Smrt by měla být „dobrá“ a právě pro takovou smrt se vţil název euthanasie. „Cílem práce je zmapovat historický vývoj a současný stav společensko-právních postojů k euthanasii v České republice a ve světě.“ Celá práce je rozloţená do pěti kapitol. V první kapitole jsem provedla exkurs do historie euthanasie. Popisuji, jak vznikl pojem euthanasie a jak lidé chápali jeho význam v různých historických obdobích. Ve druhé kapitole vymezuji základní pojmy, které se v souvislosti s euthanasií objevují. Pojem euthanasie není ani v dnešní době jednoznačný, proto zde popisuji jeho jednotlivé významy. Nejvýznamnější pojmy jsou aktivní a pasivní euthanasie, dále pak přímá, nepřímá, dobrovolná a nedobrovolná. Rovněţ je zde vymezen pojem paliativní péče, který s euthanasií úzce souvisí. Ve třetí kapitole jsem uvedla některé země, kde je euthanasie v různé formě uzákoněna. Uvádím zde stručný nástin, jak k uzákonění euthanasie v těchto státech došlo a co mu předcházelo. K bliţšímu pohledu jsem si vybrala Nizozemsko, které je povaţováno za první evropskou zemi, která legalizovala euthanasii. Dále pak Belgii a Švýcarsko, kde je otázka euthanasie řešena s jistými rozdíly a Německo, které je zatíţeno válečnou historií. Nechybí ani Spojené státy americké a Severní teritorium Austrálie, které pomineme-li fašistické Německo, zavedlo jako první euthanasii do svého práva. 8

Čtvrtou kapitolu věnuji právnímu řádu České republiky, který sice pojem euthanasie výslovně nezná, ale podle mého soudu obsahuje některé jeho prvky. Zabývám se tu nejprve právními řády předchůdkyň České republiky. Dále celospolečenskou diskusí k euthanasii, která měla podobu střetu zastánců aktivní euthanasie a paliativní péče. Na závěr kapitoly se snaţím stručně popsat náměty vzešlé ze zmíněné diskuse a jejich kodifikaci v právním řádu České republiky, především v zákoně č. 372/2011 Sb., o zdravotních sluţbách. V páté kapitole uvádím výsledky výzkumu zaměřeného na zjištění jak je veřejnost o euthanasii informována a do jaké míry a v jaké podobě je euthanasie pro veřejnost přijatelná.

9

1 Exkurs do historie euthanasie Z obecného hlediska je ţivot neustálý proces vzniku a zániku, zrození a smrti. Bez zrození a smrti by ţivot jako takový zanikl. Smrt je tedy přirozenou a nutnou součástí ţivota. Jak praví staré latinské přísloví: „Je možné se smrti vyhýbat, ale nelze se jí vyhnout.“ Procesu zrození a smrti podléhají všechny ţivé organismy, člověka nevyjímaje. Na rozdíl od jiných ţivých bytostí je člověk nadán rozumem a uvědomuje si, ţe jeho ţivot musí jednou skončit. Z tohoto důvodu vyplývají jeho obavy ze smrti a potřeba se s nimi nějak vyrovnat. Otázka smrti se proto stala jednou z klíčových otázek existence člověka, jeho náboţenských představ a filozofických úvah. Člověk by měl umírat v poţehnaném věku, rychle, bez bolesti, bez výčitek svědomí a s pocitem, ţe neţil zbytečně. Můţeme tedy napsat, ţe to jak člověk zemře, je do značné míry závislé i na kvalitě jeho ţivota.

1.1 Euthanasie v antice V antickém Řecku vznikl pro bezbolestný a vyrovnaný odchod ze ţivota pojem euthanasie, který můţeme volně přeloţit jako dobrá smrt. Význam pojmu euthanasie nebyl zprvu jednotný. Mohlo se jednat o smrt v boji při obraně vlasti, záchraně spoluobčanů nebo o bezbolestný závěr dobře proţitého ţivota. Postupně se euthanasií začalo označovat dobrovolné ukončení ţivota, usmrcení nebo sebevraţda, s cílem vyhnout se fyzickým a psychickým útrapám.2 Euthanasie byla v antickém Řecku a Římě víceméně přijatelná. Filozof Platon (427 př. n. l. 347 př. n. l.) zastával názor, ţe smysl má pouze dobrý ţivot a stavěl se i proti léčbě beznadějně nemocných. V jejich léčbě viděl jen prodluţování jejich utrpení, při současné neuţitečnosti jak pro ně samé, tak pro jejich okolí. O svém postoji k této problematice se vyjádřil i ve svém díle Ústava, kde napsal:

2

KRAFT, Hartmut. Tabu - Magie a sociální skutečnost, Praha 2006, str. 121, ISBN 80-204-1345-6

10

„Hérodikos, který byl učitelem tělocviku a natrvalo onemocněl, smísil gymnastiku s lékařstvím a trápil tak nejdřív a také nejvíc sebe, potom další a nakonec mnohé lidi. … Tak, že oddaloval svou smrt. Neboť sleduje svou nemoc, která byla smrtelná, nebyl myslím, ani s to se vyléčit, ani starat se o něco jiného, jen celý život sám sebe léčil, a vybočil-li nějak z navyklého způsobu života, žil v bolestech, a tak díky své moudré znalosti dosáhl stáří, neustále mezi životem a smrtí.“3 K přívrţencům euthanasie patřili zvláště stoikové. Chápali euthanasii jako právo na dobrovolný odchod ze ţivota, pokud není moţné jeho důstojné pokračování a není důvod nadále ţít. Nepřipouštěli jí však jako prostředek k úniku před povinnostmi, poněvadţ to by bylo v rozporu s jejich stěţejní ţivotní filozofií, ctnostným ţivotem v souladu s přírodou a rozumem, jehoţ hlavními znaky byla rozumnost, uměřenost, spravedlnost a statečnost. K dalším zastáncům lze přiřadit kyniky a epikurejce, kteří zastávali názor, ţe jediné o co má člověk usilovat je to, aby se zbavil utrpení a bolesti, pokud jsou nesnesitelné a bez vidiny jejich konce.4 Euthanasie měla v antice také své odpůrce, mezi které lze zařadit především pythagorejce a řeckého filosofa Aristotela ze Stageiry. Pythagorejci s ní nesouhlasili z náboţenských důvodů a apelovali na zachování lidského ţivota, ke kterému neodmyslitelně patří utrpení a bolest, které jsou cenou za těţké hříchy. Aristoteles euthanasii povaţoval za nejvyšší stupeň ukvapenosti a zbabělosti, kdy přirozené umírání je mravním testem člověka, který se tak stává příkladem pro ostatní.5 Nejpřednějším odpůrcem euthanasie byl slavný lékař antického starověku, „otec medicíny“, Hippokratés z Kóu (460 př. n. l. – 377 př. n. l.). V jeho slavné, do dnešních dnů platné přísaze, kterou skládají lékaři a která obsahuje základní etické principy jejich povolání, se mimo jiné 3 4

PLATON, Ústava, Praha 1993, str. 153, ISBN 80-205-0347-1 MONESTIER, Martin. Dějiny sebevraţd - dějiny, zvláštnosti a techniky dobrovolné smrti, Praha 2003,

str. 320, ISBN 80-903001-8-9 5

MUNZAROVÁ, Marta. Eutanazie, nebo paliativní péče? Grada Publishing 2005, str. 25, ISBN 80-247-1025-0

11

praví: „Nepodám nikomu smrtící prostředek, ani kdyby mne o to kdokoli požádal, a nikomu také nebudu radit jak zemřít.“6

1.2 Euthanasie a křesťanství Proti euthanasii se během času ostře postavilo křesťanství. Navenek argumentovalo tím, ţe ţivot je člověku propůjčen Bohem a člověk je povinen o něj pečovat, dále přikázáním „Nezabiješ“ a Kristovým poţadavkem poskytování pomoci nemocným a potřebným. Skutečným důvodem ale nejspíš byla potřeba se vypořádat se vzrůstajícím počtem sebevraţedných sekt, jejichţ příslušníci hledali únik z tohoto světa, který se v té době dal oprávněně nazývat „slzavým údolím“. Svatý Augustin z Hippa (354 – 430) poloţil ve své práci De civitate Dei (O Boţí obci) morální základy středověké církve. Člověk, který spáchal sebevraţdu, se podle této práce provinil nejen proti Bohu, ale zároveň i proti státu, protoţe se vyhnul povinnostem, které mu stát ukládal. Sebevrazi jsou podle svatého Augustina posedlí ďáblem a nutno je proto trestat ještě přísněji neţ vrahy. Po smrti je čeká věčné zatracení, tedy vyobcování ze společenství věřících a počestných lidí. Myšlenku svatého Augustina oficiálně schválil koncil, který se uskutečnil v Arles v roce 452. Koncil konaný v portugalském městě Braga v roce 562 přísně zakázal uspořádávání církevních pohřbů sebevrahů a nakonec koncil konaný v Nîmes v roce 1248 zakázal sebevrahy pohřbívat na hřbitovech.7 Církevní postoj k sebevrahům posléze převzala i světská spravedlnost. Podle tak zvaného Saského zrcadla, zápisu právních obyčejů a zvykového práva (počátek 13. století), nesmějí být sebevrazi pohřbíváni v posvěcené půdě.

6

PAVLÍČEK, Mirek. Hippokratova přísaha. Euromedicine.eu [online]. [cit. 2011-11-23]. Dostupné z:

http://www.euromedicine.eu/cze/clanky/detail/64/ 7

KRAFT, Hartmut: Tabu - Magie a sociální skutečnost, Praha 2006, str. 122-124, ISBN 80-204-1345-6

12

1.3 Renesance S nástupem renesance se proti této praxi začaly ozývat první, byť nesmělé, námitky. V 13. a 14. století uznávali francouzští učenci Philippe de Beaumanoir a Jean Boutillier, za omluvné důvody pro sebevraţdu, pomatení smyslů a zoufalství následkem nesnesitelných tělesných či duševních bolestí. O uloţení těla do posvěcené půdy pak podle názoru těchto právních expertů měla rozhodnout církev a lenní pán. 8 Katolická církev si své odmítavé stanovisko k euthanasii, pravda ve značně zhumanizované podobě, podrţela dodnes. Ve 14. aţ 16. století se však lidé začali vymaňovat z jejího vlivu a jejich myšlení se od náboţenství začalo obracet k pozemskému ţivotu. Začal vzrůstat zájem o názory antických myslitelů včetně názorů na právo lidí svobodně se svým ţivotem nakládat. Jeden z nejvýznamnějších vzdělanců té doby, lord kancléř anglického krále Jindřicha VIII, Thomas More (1478 - 1535) ve svém díle „Utopia“ roku 1516 napsal toto: „O nemocné, jak jsem řekl, pečují s velikou láskou a neopomíjejí ničeho, aby je navrátili zdraví, ať jde o vhodnou léčbu či náležitou životosprávu. Utěšují i lidi nezhojitelně nemocné tím, že je navštěvují, s nimi rozprávějí a poskytují jim všemožná ulehčení. Jde-li však o nemoc nejenom nevyléčitelnou, ale i takovou, která chorého ustavičně mučí a týrá, tu ho kněží a úředníci vybízejí, když již vlastně přežívá svou smrt bez schopnosti k životním úkonům, jiným jsa na obtíž a sobě samému břemenem, aby se rozhodl déle neživili morovou nákazu, a neváhal zemříti, poněvadž mu je život jen mučivou útrapou: naopak, aby se tohoto trpkého života, jakožto žaláře a mučidla, s dobrou nadějí buď sám zbavil, anebo se ho dal od jiných se svým souhlasem zbaviti: protože smrtí vyvázne nikoli z výhod, nýbrž z trestu, bude prý jednati rozumě, protože však při tom poslechne rad kněží, to jest tlumočníků Božích, bude nad to jednati též zbožně a svatě. Ti, kteří se i dají přesvědčiti, buď sami ukončují život hladovkou, nebo jsou z něho odesíláni v oblouzení a bez pocitu umírání. Nikoho však neusmrcují proti jeho vůli ani vůči lidem odpírajícím zemřít nijak neumenšují svou péči. Odejít takto ze života pokládají u lidí, které sami přemluvili, za čestné. Naproti tomu člověka, který si sáhne na

8

KRAFT, Hartmut: Tabu - Magie a sociální skutečnost, Praha 2006, str. 125, ISBN 80-204-1345-6

13

život z důvodu, kterého neschválili kněží a senát, nepokládají za hodna pohřbu ani do země ani žehem: takové sebevrahy nepohřbeny potupně vrhají do některého močálu.“9

1.4 Období 19. a 20. století K zásadní změně obsahu pojmu euthanasie oproti původnímu antickému a následně křesťanskému pojetí došlo v souvislosti s bouřlivým rozvojem přírodních věd ve druhé polovině 19. století. Klíčovou roli přitom sehrála Darwinova evoluční teorie. Charles Darwin (1809 - 1882) svou prací „O vzniku druhů přírodním výběrem, neboli uchováním prospěšných plemen v boji o ţivot“ vydanou v roce 1859 euthanasii neobhajoval. Vytvořil však ţivnou půdu pro vznik sociálního darwinismu a eugeniky, nauky o umělé kultivaci rasy.10 O vznik sociálního darwinismu se zaslouţil německý filozof a zoolog Ernst Haeckel (1834 – 1919), který ve své práci „Přirozená historie stvoření“ rozšířil Darwinovy myšlenky na sociální oblast. Haeckel hlásal prospěšnost umělého zušlechťování společnosti, přičemţ se odvolával na zabíjení postiţených dětí v antické Spartě a u severoamerických indiánů. Ve své práci „Die Lebenswunder“ (Nádherný ţivot) otevřeně volal po dětské euthanasii.11 V Německu vyvrcholila obhajoba sociálního darwinismu a eugeniky prací lékaře Alfreda Hocheho (1865 – 1943) a právníka Karla Bindinga (1841 - 1920) „Die Freigabe der Vernichtung lebensunwerten Lebens“ (Oprávněnost zničení ţití nehodného ţivota). Tato kniha byla široce diskutovaná ve Výmarské republice a stala se „vědeckým“ zdůvodněním pozdějších nacistických zločinů.

9

MORE, Thomas: Utopie, Praha, Mladá fronta, 1978, str. 90

10

Charles Darwin: Pokusy o zneuţití myšlenek Charlese Darwina. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online].

San

Francisco

(CA):

Wikimedia

Foundation,

2001-

[cit.

2011-12-15].

Dostupné

z:

http://cs.wikipedia.org/wiki/Charles_Darwin 11

Geschichte der Euthanasie: 19. und 20. Jahrhundert. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San

Francisco

(CA):

Wikimedia

Foundation,

2001-

http://de.wikipedia.org/wiki/Geschichte_der_Euthanasie

14

[cit.

2011-12-15].

Dostupné

z:

Euthanasie byla v Německu zavedena stručným vůdcovým výnosem s platností zákona na podzim roku 1939: „Příkaz k eutanazii. Říšský vedoucí Bouhler a MUDr. Brandt jsou pověřeni odpovědností rozšířit oprávnění jmenovitě určeným lékařům, že při kritickém posouzení stavu nemoci mohou poskytnout milosrdnou smrt. Adolf Hitler“12 Pozoruhodná je formulace výnosu. Na první pohled působí dojmem, ţe jde o sluţbu poskytovanou veřejnosti a podsouvá čtenáři myšlenku, ţe se jedná o humánní lékařské opatření. Na základě tohoto výnosu byl ovšem odstartován program T4, jehoţ cílem byla systematická likvidace osob postiţených vybranými chorobami. Název programu byl odvozen od adresy jeho centra: Tiergartenstraße 4, Berlin.13 V případě dětí se jednalo zejména o jedince postiţené idiocií a mongolismem (obzvláště ve spojení se slepotou a hluchotou), mikrocefalií, hydrocefalií (výraznějšího stupně nebo progresivní povahy), deformitami všech druhů a obrnou. V případě dospělých se pak jednalo o jedince postiţené schizofrenií, epilepsií, stařeckou demencí, neléčitelnou paralýzou, syfilidou, encefalitidou, Huntingtonovou nemocí a rovněţ jedinců, kteří byli déle neţ pět let hospitalizováni s jinou chorobou. V důsledku růstu obav veřejnosti a oficiálních protestů evangelické i katolické církve, zejména vystoupení katolického biskupa Clemense Augusta Grafa von Galen dne 3. 8. 1941, Hitler program T4 dne 23. 8. 1941 oficiálně zastavil. Neoficiálně pokračoval aţ do konce války. Jedním z důvodů mohl být i nedostatek nemocničních lůţek pro masy raněných, jejichţ počet výrazně narostl zejména po otevření východní fronty 22. 6. 1941.14

12

KOROUS, Karel. Eutanazie včera a dnes. Hnutí pro život ČR: Informační oběžník občanského sdružení Hnutí

Pro život ČR. 2/2007, str. 3. Dostupné z: http://prolife.cz/download/obeznik/obeznik-2007_02.pdf 13

KOROUS, Karel. Eutanazie včera a dnes. Hnutí pro život ČR: Informační oběžník občanského sdružení Hnutí

Pro život ČR. 2/2007, str. 3. Dostupné z: http://prolife.cz/download/obeznik/obeznik-2007_02.pdf 14

Akce T4: Oficiální odvolání akce. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA):

Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2011-12-15]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Akce_T4

15

Po druhé světové válce byly na zámku Hartheim, jednom ze středisek kde byl program T4 uskutečňován, nalezeny statistiky a výpočty, kde stojí, ţe při předpokládaných denních nákladech na péči o jednoho pacienta ve výši 3,50 říšské marky a jeho předpokládané střední délce ţivota 10 let, bude díky provedené „desinfekci“ ušetřeno 885 439 800 říšských marek. Z toho vyplývá, ţe po dobu jeho oficiálního trvání bylo v programu T4 zahubeno přibliţně 70 000 osob.15 Nepřehlédnutelná je skutečnost, ţe euthanasie, která byla do první poloviny 19. století záleţitostí víceméně soukromou (sebevraţda), se tu stává záleţitostí medicínskou. Poté co byly v Norimberském procesu (20. 11. 1945 - 1. 10. 1946) a navazujících Norimberských vojenských tribunálech (9. 12. 1946 - 13. 4 1949) rozkryty mimo jiné i skutečnosti o programu T4, se euthanasie stala na dlouhou dobu společenským tabu. Uţ jen letmý pohled do historie ukazuje, ţe obsah pojmu euthanasie nebyl nikdy zcela jednotný a v průběhu doby se významně měnil. Lidský ţivot přestal být postupně chápán jako dar od Boha a začal být chápán jako osobní vlastnictví daného člověka, z čehoţ vyplynulo také právo daného člověka o něm svobodně rozhodovat. Byl zpochybněn mystický význam utrpení, jakoţto podílu na Kristově mučednické, vykupitelské smrti a utrpení začalo být povaţováno za zbytečné a nesmyslné. Nehledě na rozsáhlé filozofické, právnické, lékařské, teologické a konec konců i laické diskuse a spory není ani v současnosti obsah pojmu euthanasie zcela uspokojivě, jasně a jednoznačně vymezen.

15

KRAFT, Hartmut: Tabu – Magie a sociální skutečnost, Praha 2006, str. 129, ISBN 80-204-1345-6

16

2 Vymezení pojmů euthanasie Euthanasie je v dnešní době chápána jako ulehčení neodvratného konce lidského ţivota. Dostupná literatura nabízí následující dělení euthanasie na tři dvojice pojmů, které jsou v současnosti také nejvíce pouţívány. Jde o euthanasii aktivní a pasivní, euthanasii přímou a nepřímou, a euthanasii dobrovolnou a nedobrovolnou.16

2.1 Aktivní a pasivní euthanasie Aktivní euthanasií se rozumí činnost, která vede k záměrnému a rychlému usmrcení druhé osoby, zatímco pasivní euthanasií se rozumí upuštění od činnosti, která by mohla do jisté míry druhé osobě prodlouţit ţivot. Jak aktivní, tak pasivní euthanasie vede k ukončení ţivota. V prvním případě aktivním konáním, ve druhém případě pasivním nekonáním, konkrétně nezahájením nebo ukončením beznadějných léčebných procedur a nebráněním „přirozenému“ průběhu věcí. V určitých mezních případech je velmi obtíţné rozhodnout, zda se jedná o aktivní nebo pasivní euthanasii. Jsou to případy, kdy bylo ustoupeno od probíhajících léčebných procedur. Přerušení jiţ zahájené léčebné procedury je jednání, které je důsledkem aktivního rozhodnutí. Rovněţ nezahájení léčebné procedury se můţe povaţovat za aktivní počínání a to i v případě, ţe léčebná procedura byla shledána neúčinnou a beznadějnou.17 Rozdíl mezi aktivní a pasivní euthanasií tedy spočívá v tom, ţe podstatou aktivní euthanasie je urychlení pacientovy neodvratné smrti, kdeţto podstatou pasivní euthanasie je „kapitulace“ před neodvratnou pacientovou smrtí.

16

ŠPINKOVÁ, Martina, ŠPINKA, Štěpán: Euthanasie Víme, o čem mluvíme?, Praha 2006, str. 11, ISBN 80-

239-8592-2 17


239-8592-2

17

2.2 Přímá a nepřímá euthanasie Přímou euthanasií se označuje činnost, jejímţ primárním cílem je přivodit smrt a tím zároveň ukončit utrpení. Naproti tomu nepřímou euthanasií se označuje činnost, jejímţ primárním cílem je zmírnit nesnesitelné bolesti aplikací zvyšujících se dávek analgetik nebo opiátů s vědomím, ţe jejich podávání můţe uspíšit, i kdyţ ne ve všech případech, smrt.18 Je zřejmé, ţe přímá euthanasie se v podstatě kryje s aktivní euthanasií. Rozdíl je mezi nepřímou euthanasií a pasivní euthanasií. Nepřímá euthanasie je aktivním konáním s úmyslem zmírnit utrpení, bez úmyslu usmrtit. Pasivní euthanasie je nekonáním, vědomým nebráněním „přirozenému“ ukončení ţivota. Nepřímá euthanasie a pasivní euthanasie spolu úzce souvisí. V případech kdy je pasivní euthanasie neboli ukončení či upuštění od léčebné procedury doprovázena bolestmi, přichází v úvahu nepřímá euthanasie, tedy podávání prostředků proti bolesti.

2.3 Dobrovolná a nedobrovolná euthanasie Rozdíl mezi dobrovolnou euthanasií a nedobrovolnou euthanasií spočívá v tom, ţe dobrovolná euthanasie se provádí na ţádost osoby, o ukončení jejíhoţ ţivota se jedná a nedobrovolná euthanasie se provádí na základě rozhodnutí jiné osoby. Zde vystupuje do popředí závaţný problém. Jde o to jak postupovat u osob, které nemohou vyjádřit svou vůli. Jsou to zejména osoby v bezvědomí nebo osoby tělesně či duševně postiţené a o euthanasii tak ţádají jejich rodiny, případně o ní má rozhodnout jiná osoba ať jiţ fyzická nebo právnická. Ţádosti rodiny o provedení euthanasie se rovněţ týkají především osob, které se nacházejí ve vegetativním stavu.19

18


239-8592-2 19


239-8592-2

18

V souvislosti s dobrovolnou euthanasií se vyskytuje pojem „living will“.20 V podstatě se jedná o dokument, kde osoba která ho uzavírá, vyjadřuje své přání, aby v případě, kdy se bude nalézat v terminálním stavu nebo ve stavu trvalého bezvědomí, kdy nemůţe vyjádřit svojí vůli a kdy by její základní biologické funkce závisely jenom na přístrojové podpoře, nebyla přístrojová podpora pouţita, případně v ní nebylo pokračováno a byl ponechán přirozený průběh procesu jejího umírání. Jako dodatek k „living will“ můţe pacient také ustanovit zástupce, který v součinnosti s ošetřujícím lékařem rozhodne o postupu další pacientovy léčby nebo o upuštění od pacientovy léčby v případě, ţe pacient nebude schopen vyjádřit svou vůli. Povaţuji za nutné uvést ještě jeden pojem, který se v souvislosti s diskusí o euthanasii velmi často objevuje a to je paliativní péče.

2.4 Paliativní péče Praktickým naplněním pojmu nepřímé euthanasie a pasivní euthanasie chápaných jako dobrá smrt je paliativní medicína, která nastupuje v okamţiku, kdy je mimo vší pochybnost, ţe kurativní medicína je neúčinná a nadchází čas konce pacientova ţivota. Paliativní medicína se nesnaţí o zadrţování smrti za kaţdou cenu, tedy o dysthanasii, coţ je v doslovném překladu „špatná smrt“, ale o to, aby pacienta zbavila fyzického utrpení a v rámci moţností korigovala nepříznivé symptomy jeho nemoci. Paliativní péče, jejíţ je paliativní medicína neoddělitelnou součástí, pak směřuje k tomu, aby pacient proţil závěr svého ţivota co nejkvalitnějším způsobem. Zachovává přitom komplexní, tak zvaně holistický, přístup k pacientovi. Přihlíţí nejenom k jeho biologickému stavu, zejména k zamezení bolesti, ale i k jeho stavu psychickému, sociálnímu a spirituálnímu. Pomáhá i pacientově rodině vyrovnat se s jeho nemocí a zármutkem.21

20

MUNZAROVÁ, Marta. Eutanazie, nebo paliativní péče? Grada Publishing 2005, str. 17, ISBN 80-247-1025-0

21

MUNZAROVÁ, Marta. Eutanazie, nebo paliativní péče? Grada Publishing 2005, str. 61-65, ISBN 80-247-

1025-0

19

K paliativní medicíně, která uţ tu není zaměřena na vyléčení pacienta, zde ve zvýšené míře přistupuje psychoterapeutka. Jejím úkolem je v duchu myšlenek jejího zakladatele Viktora E. Frankla dát smysl i posledním okamţikům pacientova ţivota. Právě Frankl dosáhl velkého uznání prosazováním metody logoterapie, ve které zdůrazňuje smysl lidského ţivota nejen pro jedince samotného, ale i například pro osoby blízké.22 Je zřejmé, ţe pro zajištění kvalitní paliativní péče je nezbytná spolupráce lékařů, psychologů sociálních pracovníků, ošetřovatelů a v neposlední řadě i duchovních. Nejúplněji bývá paliativní péče aplikována ústavně v tak zvaných hospicích. Není však na hospice vázána a lze ji aplikovat také v nemocničních zařízeních nebo i v domácím prostředí. Toto chápání dobré smrti je v nejlepším moţném souladu s konečností ţivota jednotlivce, jakoţto předpokladu pokračování ţivota společnosti. Proto nalezlo podporu v Doporučení Rady Evropy č. 1418/1999 „O ochraně lidských práv a důstojnosti nevyléčitelně nemocných a umírajících“ (Charta práv umírajících). Tohoto Doporučení bylo přijato Parlamentním shromáţděním v roce 1999 na jeho 24. zasedání. Charta vyzývá, aby Výbor ministrů doporučit členským státům Rady Evropy uznat právo nevyléčitelně nemocných a umírajících na paliativní péči a mimo jiné přijmout následující opatření: -

„aby zajistily, že paliativní péče bude uznána za zákonný nárok jedince ve všech členských státech,

-

aby byl všem nevyléčitelně nemocným nebo umírajícím osobám dopřán rovný přístup k přiměřené paliativní péči,

-

aby byli příbuzní a přátelé povzbuzováni, aby doprovázeli nevyléčitelně nemocné a umírající, a aby jejich snaha byla profesionálně podporována. Pokud se ukáže, že rodinná nebo soukromá péče nestačí nebo je přetěžována, musejí být k dispozici alternativní nebo doplňkové formy lékařské péče,

22

MUNZAROVÁ, Marta. Eutanazie, nebo paliativní péče? Grada Publishing 2005, str. 14-15, ISBN 80-247-

1025-0

20

-

aby ustavily ambulantní týmy a síť pro poskytování paliativní péče, které by zajišťovaly domácí péči vždy, pokud je možné pečovat o nevyléčitelně nemocné nebo umírající ambulantně.“23

Výbor ministrů zde dále vyzývá doporučit členským státům: - „aby zajistily, že nevyléčitelně nemocné a umírající osoby, pokud si nebudou přát jinak, dostanou přiměřenou paliativní péči a tišení bolestí, i kdyby tato léčba mohla mít u příslušného jedince jako nežádoucí (vedlejší) účinek léčby za následek zkrácení života jedince“24, čímţ připouští nepřímou euthanasii.

23

ŠPINKOVÁ, Martina, ŠPINKA, Štěpán: Euthanasie Víme, o čem mluvíme?, Praha 2006, str. 35-39, ISBN 80-

239-8592-2 24


239-8592-2

21

3 Právní úprava euthanasie ve světě Euthanasie není problém jen jednoho státu, ale je to problém, který se objevuje v nejvyspělejších zemích. Úzce souvisí s neuvěřitelným rozvojem vědy a techniky, jenţ se dostává do rozporu se základní přírodní skutečností, kterou je nevyhnutelná smrt. Diskuse na toto téma ukazují stupeň vyspělosti jednotlivých zemí, stav demokracie, ale také na míru tolerance v dané společnosti. Většina zemí se staví velmi striktně proti jakékoliv legalizaci euthanasie nebo asistované sebevraţdě. Některé státy jiţ tento institut ve svém právním pořádku mají. Uvedu krátký přehled jen několika zemí, které na sebe váţou nejvíce pozornosti.

3.1 Nizozemsko Nizozemsko je známé svým liberálním přístupem k různým palčivým tématům dnešní doby a není proto divu, ţe se stalo prvním evropským státem, který legalizoval euthanasii. Dne 1. dubna 2002 zde nabyl účinnost Zákon o ukončení ţivota na ţádost a asistované sebevraţdě, dle kterého nemá být lékař stíhán za provedení ukončení ţivota nebo umoţnění ukončit ţivot pacientovi, pokud splní přesně dané podmínky v zákoně uvedené.25 Podmínky to jsou následující: • ţádost pacienta musí být dobrovolná a řádně uváţená, o čemţ musí mít lékař důkaz • pacientovo utrpení musí být nesnesitelné a trvalé • lékař musí pacienta informovat o současné situaci a další prognóze vývoje jeho stavu • pacient musí být toho názoru, ţe není ţádné jiné řešení jeho situace • lékař musí zároveň konzultovat případ minimálně s jedním nezávislým lékařem, který také pacienta vyšetřil a o svém názoru na situaci pacienta i na splnění uvedených podmínek poskytl písemný záznam

25

BOŠKOVÁ, Vladimíra. Nizozemský zákon o Ukončení ţivota na ţádost a asistované sebevraţdě.

In: Grano Salis [online]. [cit. 2011-11-23]. Dostupné z: http://www.granosalis.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=739

22

Tento zákon rozlišuje věk pacienta. Pokud je pacientovi více jak 16 let a je ve stavu, kdy můţe posoudit své zájmy, přestoţe není schopen svou vůli v současné chvíli vyjádřit, ale písemně ji uvedl dříve, můţe lékař ţádosti o euthanasii vyhovět. U pacienta ve věkovém rozmezí 16 aţ 18 let musí být do rozhodovacího procesu přizváni jeho rodiče nebo poručník. Pokud má pacient věk mezi 12. a 16. rokem je souhlas rodičů nebo poručníka nutný vţdy. Zákon rovněţ ukládá zřídit regionální komisi sestavenou z členů v lichém počtu, kde musí mít zastoupení právník, lékař a odborník etiky nebo filozofických věd, ke kontrole evidovaných případů kdy došlo k provedení euthanasie či pomoci při sebevraţdě. Komise určí, zda lékař postupoval v souladu se zákonem a zda byly splněny předepsané poţadavky na řádnou péči. Komise má za úkol získat a prověřit všechny dostupné informace, spolupracuje s okresním koronerem, případně dotazuje příslušného lékaře. O svém stanovisku informuje Radu prokurátorů, regionálního inspektora pro zdravotní péči i lékaře odpovědného za daný případ. Zákon o ukončení ţivota na ţádost a asistované sebevraţdě by se dal nazvat jako jakýsi doplněk (či přímo vyhláška) k Nizozemskému trestnímu zákonu, konkrétně k § 293 Ukončení ţivota na ţádost/euthanasie a k § 294 Pomoc při sebeusmrcení odst. 2, které ve svých ustanoveních praví: „§ 293 1. Kdo úmyslně ukonči život jiného na jeho výslovné a vážné přání, bude potrestán trestem odnětí svobody až na dvanáct let nebo peněžním trestem pate kategorie. 2. Skutek uvedený v prvním odstavci není trestný, jestliže se jej dopustil lékař, který při něm splnil požadavky na svědomitost ustanovené článkem 2 zákona o prověřování ukončení života na požádání a pomoci při sebeusmrcení, a toto sdělil příslušnému patologovi v souladu s§7, odstavcem 2 zákona o pohřebnictví. § 294 odst. 2

23

2. Kdo jinému úmyslně napomáhá při sebeusmrceni nebo mu k tomu opatři prostředky, bude v případě, že sebeusmrceni nastane, potrestán trestem odnětí svobody až na tři roky nebo peněžním trestem čtvrte kategorie. § 293, odstavec 2 zde má shodnou platnost. “26

3.2 Belgie Další evropskou zemí kde byla legalizována euthanasie jen několik měsíců po Nizozemsku, se účinností Zákona o euthanasii v září 2002 stala Belgie. Oproti obdobnému zákonu v Nizozemsku není tento zákon ţádným způsobem upraven v trestním zákoně Belgie. V tomto zákoně se zaručuje právní ochrana lékařů provádějících euthanasii na ţádost pacienta a to za dodrţení nutných podmínek stanovených tímto zákonem. Při jejich nedodrţení je lékař stíhán podle ustanovení článku 393, 394 nebo 397 trestního zákona, která se zabývají trestnými činy vraţdy a otravy. Pokud by se jednalo o asistenci při sebevraţdě, čin by se mohl posoudit podle článku 422 trestního zákona, neposkytnutí pomoci osobě v nebezpečí. I zde platí jako v Nizozemsku podmínka, ţe euthanasii můţe provést jen lékař, kterého do tohoto činu nemůţe nikdo nutit. Další podmínky jsou: v době ţádosti musí být pacient zletilý nebo prohlášený za zletilého, prohlášený za zletilého můţe být ten, který dosáhl alespoň 15 let věku ţádost musí být učiněna po pečlivém zváţení, dobrovolně bez vnějšího nátlaku a opakovaně pacient se musí nacházet v trvalém a neúnosném fyzickém či psychickém utrpení, které nemůţe být zmírněno; tento stav je důsledkem úrazu nebo dlouhodobé a nevyléčitelné nemoci Ţádost musí být osobně sepsána pacientem, datována a podepsána. Pokud pacient není schopný psát, sepíše ţádost za přítomnosti ošetřujícího lékaře dospělá osoba vybrána 26

Nizozemský trestní zákon a předpisy související [online]. Vydání 1. Praha: Institut pro kriminologii a sociální

prevenci,

[cit.

2012-01-29].

Prameny

2006,

č.

http://www.ok.cz/iksp/publikace.html

24

328.

ISBN

80-7338-054-4.

Dostupné

z:

pacientem, která však nesmí mít majetkový prospěch ze smrti pacienta. Takto vyhotovená ţádost se zaloţí do zdravotní dokumentace, odkud můţe být vyňata a vrácena pacientovi, pokud pacient vezme své rozhodnutí zpět. Zákon dále upravuje postup lékaře, který dospěje k názoru, ţe pacient v blízké budoucnosti nezemře. V takovém případě musí případ konzultovat ještě s dalším nezávislým lékařem, psychiatrem nebo specialistou na chorobu pacienta. Ten případ rovněţ posoudí, vyšetří pacienta a vypracuje zprávu o svém zjištění, ve které uvede, zda byly dodrţeny lékařské podmínky a zda vůle pacienta vykazuje znaky zákonnosti. V těchto případech musí být lhůta mezi ţádostí a jejím vyhověním minimálně jeden měsíc.27

3.3 Švýcarsko Švýcarsko je další zemí, která za určitých podmínek umoţňuje provádět jistou formu euthanasie. Na rozdíl od jiných zemí neprovádí zákrok lékař, ale sám pacient. Lékař jen po patřičně formální ţádosti předepíše na předpis roztok s barbituráty. Asistovanou sebevraţdou se zde zabývají soukromé kliniky, které poskytují pacientům pomoc v posledních chvílích ţivota. Podmínkou stále zůstává, ţe připravený roztok vypije nemocný sám, jinak by se jednalo o trestný čin vraţdy, zabití z milosti na ţádost nebo neúmyslné zabití. Asistovanou sebevraţdu zde mohou vyuţívat i cizinci, coţ vede k “sebevraţedné turistice”.28 Nejznámější klinikou, která asistovanou sebevraţdu umoţňuje je Dignitas. Kdo chce vyuţít její sluţby, musí být členem spolku Dignitas za částku v přepočtu aţ 160 000 korun. Klinika není v tomto případě nejpřesnější pojem. Spolek sídlí v nenápadném rodinném domě, na zvonku je jméno zakladatele a ředitele Ludwiga A. Minelliho a nic nenasvědčuje tomu, ţe sem lidé chodí dobrovolně umírat. Podmínkou přijetí do spolku je vyplnění formuláře a prohlídka lékařem z domovské země pacienta, který sepíše zprávu o zdravotním stavu a

27

PEJCHALOVÁ-GRÜNWALDOVÁ, Vladimíra. Euthanasie a pomoc při sebevraţdě: Parlamentní institut

Informační podklad č. 5.244. [online]. 2005, s. 30 [cit. 2012-01-15]. Dostupné z: http://eutanaziedobrasmrt.bluefile.cz/?akce=paragraf&id=2 28

SCHLESINGER, Vojtěch. Eutanázie II. - v USA a ve světě. PIFIK.com [online]. 14. 11. 2010 [cit. 2012-01-

15]. Dostupné z: http://www.pifik.com/veda/Eutanazie-II.-v-USA-a-ve-svete.html

25

závaţnosti nemoci. Následně chorobopis posoudí švýcarský lékař, který určí, zda pacient můţe podstoupit asistovanou sebevraţdu.29 Kaţdá takto provedená euthanasie je hlášena policii a ţalobci, současně je dokumentována na videozáznam, který je k dispozici v případě pochyb, zda se jednalo o sebevraţdu. Do Švýcarska takto jezdí ukončit svůj ţivot mnoho cizinců z různých zemí, například z Velké Británie, Německa, Francie, ale i z Polska a České republiky. Vzhledem ke skutečnosti, ţe pacient si musí smrtelnou dávku podat sám, je velice pravděpodobné, ţe volí provedení asistované sebevraţdy dříve neţ by bylo nutné z obav, ţe se jeho zdravotní stav zhorší natolik, ţe by mu bránil v cestě do Švýcarska, případně i v samotné aplikaci smrtící látky.

3.4 Německo V důsledku válečných hrůz se v Německu pojem euthanasie nepouţívá, ve většině případů je nahrazen pojmem „pomoc při úmrtí“. Euthanasii neupravuje ţádný speciální zákon. Základní zákon, kterým je německá ústava, chrání právo na ţivot a důstojnost člověka. V článku 1 garantuje ochranu ţivota ţijících i umírajících osob. Článek 2 zajišťuje právo kaţdého na ţivot a na fyzickou nedotknutelnost.30 V Německu je euthanasie trestně postiţitelná a lze ji zařadit pod jiné trestné činy. Německý trestní zákoník klasifikuje v 16. kapitole § 216 zabití na ţádost a usmrcení z milosti, v § 211 - § 213 vraţdu a zabití. V 28. kapitole se § 323c věnuje neposkytnutí pomoci.31 K významnému posunu v interpretaci tohoto zákona došlo na základě rozhodnutí Německého federálního soudu v Karlsruhe ze dne 25. června 2010 ve věci úmrtí Eriky Külmerové. 29

POKORNÝ, Jakub. Za eutanazii plaťte předem, upozorňuje Dignitas. IDnes.cz [online]. 4. 8. 2007[cit. 2012-

01-15]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/za-eutanazii-platte-predem-upozornuje-dignitas-ftd/domaci.aspx?c=A070803_211655_domaci_ost 30



Německo. Strafgesetzbuch: Německý trestní zákon. In: Berlin: Bundesministerium der Justiz Spolkové

ministerstvo spravedlnosti . Dostupné z: http://www.gesetze-iminternet.de/stgb/index.html#BJNR001270871BJNE038503307

26

Erika Külmerová po krvácení do mozku upadla do vegetativního stavu, kdyţ před tím vyslovila přání, ţe nechce být v takovém případě uměle udrţována při ţivotě. Přesto byla po dobu pěti let napojena na přístroje udrţující její základní ţivotní funkce. Její dcera, na radu právníka Wolfganga Putze, odpojila svou matku od přístrojů a ta vzápětí zemřela. Dcera byla obviněna ze zabití. Soud jí však obvinění zprostil s tím, ţe nevědomky uposlechla špatné rady druhé osoby. Právník Wolfgang Putz byl odsouzen k devítiměsíčnímu podmíněnému trestu vězení. Na základě odvolání k Německému nejvyššímu soudu byl však zproštěn obvinění. Podle vyjádření soudkyně je vypnutí ventilátorů nebo odstavení od umělé výţivy procedura, kterou můţe pacient v rámci práva na ukončení léčby odmítnout. Německý nejvyšší soud tedy rozhodl, ţe nebyl porušen zákon, neboť Külmerová zmíněnou léčbu odmítla. Rozsudek pouze vykládá určitou část zákona. Euthanasie přímým podáním smrtící látky nebo asistencí při sebevraţdě zůstává v Německu nadále nezákonná.32

3.5 Spojené státy americké Euthanasie je ve všech státech USA trestným činem vraţdy. Pomoc při sebevraţdě je definována a zakázána ve 48 státech. Jedině ve státech Oregon a Washington je povolena lékařská pomoc při sebevraţdě. Ve státě Oregon se tak stalo na základě referenda s těsným výsledkem 51 % pro přijetí zákona a 49 % proti. V listopadu 1994 zde byl přijat Zákon o důstojné smrti (Death with Dignity Act - DWDA), kterým byla legalizována lékařská pomoc při sebevraţdě u smrtelně nemocných pacientů starších 18 let, právně způsobilých a ţijících v Oregonu, jejichţ délka ţivota podle stanovené diagnózy nepřesáhne 6 měsíců. Pacient musí svou ţádost v rozmezí 15 dnů dvakrát ústně vyslovit a jednou pořídit písemně, za účasti dvou svědků. Lékař musí pacienta informovat o všech moţnostech asistované sebevraţdy, rovněţ i o jiných alternativách, kterými je například pobyt v hospici. O kaţdé skutečnosti se vede záznam. V listopadu 1997

32

HAVLOVÁ, Květa. Německý soud vynesl přelomový rozsudek v případě eutanazie. Zdravotnické noviny

[online]. 12. 7. 2010, ročník 2010, 27-28 [cit. 2012-01-20]. Dostupné z: http://www.zdn.cz/clanek/zdravotnickenoviny/nemecky-soud-vynesl-prelomovy-rozsudek-v-pripade-eutanazie-453108

27

se uskutečnilo další referendu, ve kterém se obyvatelé Oregonu přiklonili k zachování tohoto zákona 60 % většinou.33 Z dostupných statistik, které je povinna o asistovaných sebevraţdách vést vláda státu Oregon vyplývá, ţe asi 30 % pacientů, kteří ţádají o euthanasii, zemře dříve, neţ k euthanasii dojde, asi 45 % pacientů, kterým je poskytnuta náleţitá paliativní péče se nakonec rozhodne zemřít přirozeným způsobem a přibliţně jen pětina lékařů je ochotna předepsat smrtící medikaci.34 Prvním státem, kde se konalo referendum o legalizaci euthanasie a lékařsky asistované sebevraţdě byl v roce 1991 stát Washington. Návrh zákona tehdy neprošel v poměru 54 %: 46 % hlasů. Přelomové bylo aţ schválení oregonského modelu v roce 2008, kdy 58 % voličů schválilo tzv. snaţení Washington Initiative 1000.35 Zřetelné snahy o zavedení euthanasie se však začaly v USA objevovat jiţ ve třicátých letech minulého století. V roce 1938 tu byla zaloţena Euthanasia Society of America (dále jen Společnost). Přestoţe se k ní hlásilo mnoho významných osobností, právníků, lékařů a spisovatelů, nepohlíţelo se v USA na euthanasii jako na prostředek „rasové hygieny“ a nestala se součástí státní politiky podobně jako v Německu. Společnost se zprvu zasazovala především o euthanasii novorozenců s vrozenými vadami. Protoţe v případě novorozenců se jednalo o nedobrovolnou euthanasii a moţná i v důsledku značné, i kdyţ jak se zdá více méně formální zboţnosti většiny obyvatel USA, narazila tato snaha na velmi výrazný odmítavý postoj veřejnosti. Společnost tedy omezila svá snaţení na vyţádanou euthanasii, přičemţ si však uchovala představu, „že nakonec se bude legalizovat i

33



OREGON HEALTH AUTHORITY, Public Health. Oregon.gov: Death with Dignity Act [online]. Oregonský

zdravotní úřad [cit. 2012-02-01]. Dostupné z: http://public.health.oregon.gov/ProviderPartnerResources/EvaluationResearch/DeathwithDignityAct/Pages/arindex.aspx 35



28

ukončení života těch, kteří o to dobrovolně nežádají a jimž lékařská věda není schopna pomoci“36 Toto se zatím nestalo a společnost omezila své aktivity na dobrovolnou euthanasii. Po ukončení druhé světové války a Norimberských procesů kdy pojem „euthanasie“ získal silně záporný význam, se činnost Společnosti a rovněţ veřejná diskuse o euthanasii v USA utlumila. V roce 1967 začala Společnost k prosazování svých záměrů vyuţívat tak zvané „ţivotní vůle“ (living will). Opřela se přitom o měnící se představy o samotném pojmu „právo“, stále více chápaného jako pouhé přání nebo zájem. Právo narodit se, právo nenarodit se, právo na zábavu, právo na smrt. Pojetí pojmu práva, zahrnuje práva, ale i povinnosti. Skutečnost, ţe právo jedné osoby na nějaké dobro, nezasahování nebo sluţbu zahrnuje v sobě i povinnost druhé osoby oprávněný poţadavek splnit.37 Západní společnost a obzvláště USA je v otázce individuálních práv velice citlivá, získaly proto takto vyjádřené záměry Společnosti širokou podporu a „ţivotní vůle“ byla postupně uzákoněna téměř ve všech státech USA. Společnost současně vyuţila k propagaci euthanasie i celosvětově se rozmáhajícího hnutí na ochranu lidských práv, přičemţ postupovala podle následujícího schématu: Pozornost se zaměřila na těţké případy, tím se vzbudil pocit potřebnosti. Navrhlo se řešení, které této potřebnosti vyšlo vstříc. Navrţené řešení se prosazovalo jako záleţitost volby. „Potřeba“ se vyhlásila za „právo“, které má chránit autonomie, jíţ se tak dostalo nesporného, byť diskutabilního postavení. Uplatňování zmíněného práva se prohlašovalo za zodpovědnost a tato zodpovědnost je součástí normy, která je v dobré společnosti poţadavkem.38

36

POLLARD Brian. Eutanazie – ano či ne?, Praha 1996, str. 69-70, ISBN 80-85926-07-5

37

MUNZAROVÁ, Marta. Euthanasie, nebo paliativní péče? Grada Publishing 2005, str. 19, ISBN 80-247-1025-

0 38

POLLARD Brian. Eutanazie – ano či ne?, Praha 1996, str. 69-70, ISBN 80-85926-07-5

29

Uvedenému pojetí euthanasie v podmínkách USA jakoţto vyuţití jakkoliv sporného práva na smrt zřejmě nejlépe vyhovuje asistovaná sebevraţda, kterou provádí sama dotyčná osoba. Zde se také nejvíce liší americké pojetí euthanasie od pojetí evropského. Nicméně, uvedená prezentace euthanasie jako vyuţití „nezadatelného práva na smrt“ se ukazuje jako velmi přitaţlivá a nachází stále více zastánců i v Evropě Postoje k euthanasii v USA výrazně ovlivnil i Dr. Jack Kevorkian (1928-2011). Kevorkian, posedlý smrtí, započal své experimenty přibliţně v polovině padesátých let minulého století, kdy společnost v USA, jak uţ bylo uvedeno, nebyla euthanasii příliš nakloněna. V té době, kdy pracoval na Michiganské univerzitě v Ann Arbor, napsal práci o změnách nastávajících v lidském oku v okamţiku smrti, kterou uveřejnil v americkém časopise zabývajícím se patologií v roce 1958. Za soustavného prověřování výsledků své práce si díky vyhledávání umírajících pacientů později vyslouţil přezdívku Dr. Smrt. Zabýval se myšlenkami na odebírání orgánů odsouzencům k smrti a moţností jejich transplantace potřebným lidem. Napsal pojednání, ve kterém navrhl, aby odsouzenci k smrti mohli vydat souhlas s komerčním vyuţitím svých orgánů. Kevorkian v něm uvedl: "Zde byl konečně podán nezvratitelný argument pro… obstarání cenných životně důležitých orgánů v nejlepším možném stavu, aby byl zachráněn život několika umírajících pacientů… Jediný zdravý odsouzenec by mohl zachránit nejméně šest dospělých osob tím, že by poskytl dvě biologicky výkonné ledviny, dvě "čisté" plíce, srdce a játra. A navíc by mohl zachránit další dva darováním čerstvé slinivky břišní a tenkého střeva. Celkem to tedy činí osm životů, ale tato vzácná výměna mezi životem a smrtí nemusí končit zde. Kdyby byla odsouzencova játra chirurgicky rozdělena, pak by mohly být zachráněny i dvě umírající děti. Počet životů zachráněných jedním odsouzencem by tím stoupl na devět. A transplantace kostní dřeně by mohla zachránit desátého pacienta."39 Jeho vědecká činnost došla mezinárodního uznání. V odborných časopisech zveřejnil bezmála třicet prací s různou tématikou, např. o etice a praxi euthanasie, o obchodování s lidskými 39

OEHMKE, Thomas; BROVINSOVÁ, Joan M. Vraţda, nebo milosrdenství? -- Dr. Smrt, Praha 1996, str. 18,

ISBN 80-85946-45-9

30

orgány a tkáněmi a o experimentování na lidech odsouzených k smrti. Napsal broţury o stručných dějinách pitvy, o lékařských aspektech trestu smrti, o filosofických úvahách o tajemství bytí, ţivota a smrti. Od roku 1986 věnuje své úsilí dlouhodobému cíli, kterým je experimentování s ukončením ţivota. V roce 1991 vyšla jeho kniha Recept: Medicida. O dobru plánované smrti.40 Prostý výčet Kevorkianovy teoretické činnosti by stačil k jeho uznání a označení za klíčovou postavu v propagaci euthanasie nejenom v USA ale i ve světě. Kevorkian se ovšem neomezil jenom na činnost teoretickou, ale snaţil se uvést své úvahy také do praxe. Argumentoval skutečností, ţe ročně spáchá v USA přibliţně 30 000 lidí sebevraţdu, přičemţ více neţ 50 % z nich se zastřelí; ostatní se oběsí, otráví nebo zvolí jiný způsob sebevraţdy. Tyto způsoby ukončení ţivota povaţoval za strašné a v letech 1986 aţ 1989 sestavil přístroj Mercitron, který měl sebevrahům zajistit rychlou, bezbolestnou a čistou smrt. Jednalo se v podstatě o inhalátor kysličníku uhelnatého, přičemţ Kevorkian vše potřebné připravil a sebevrah otevřel přívod smrtícího plynu. Usmrcení tímto přístrojem nazval „medicida“ (homicida = vraţda) a nový související medicínský obor nazval „obitiatrie“. List Detroit Free Press o tomto vynálezu napsal: "Můžete jej zapojit do zásuvky ve zdi, vpíchnout do paže, stisknout knoflík, a za pět minut jste mrtvý. Je to bezbolestné, přístroj je přenosný, postup je legální. Kevorkian si je jist, že to bude fungovat, jen co někdo dá takovou možnost. Přihlášky se přijímají. Jste zdrcen smrtelnou nemocí, těžkým handicapem, zmrzačujícím znetvořením? Ukažte mu náležité a přesvědčivé lékařské osvědčení, že musíte umřít, a Dr. Jack Kevorkian vám pomůže k tomu, abyste se sám zabil. A nebude za to chtít žádný honorář.“ Zároveň Kevorkian vytyčil obsáhlý postup, který musel být při medicidě dodrţen: Pacient musí po delší dobu jasně a opakovaně vyţadovat sebevraţdu.

40


ISBN 80-85946-45-9

31

Pacienta je nutno přesvědčovat, aby svůj ţivot prodlouţil další léčbou u odborných lékařů, včetně léčby zaměřené na zmírňování bolesti. Je nutno vyţádat si klinickou diagnózu, ţe jde o nevyléčitelnou zhoubnou chorobu v konečném stadiu, nebo potvrzující, ţe pacient trpí velkými, neustupujícími, nezvládnutelnými a nevyléčitelnými bolestmi bez naděje, ţe léčba zlepší jeho stav. Pacientovu diagnózu je třeba dát ověřit jeho ošetřujícím lékařem a ujistit se, ţe léčba byla správná a ţe všechny moţnosti léčení byly vyčerpány a jsou neúspěšné. Pacient musí být mentálně kompetentní a v případě potřeby musí projít psychiatrickým vyšetřením. S pacientem a jeho rodinou musí být provedeno několik konzultací o smrti a umírání, zachycených na videozáznam. Pacienty musí plně podporovat jejich rodina a kaţdý její člen se musí zúčastnit ranní konzultace v den medicidy. Pokud je to moţné, pacient musí mít volnost vybrat si, kde, kdy a za účasti koho bude medicida provedena. Pacient musí se znalostí věci projevit svůj souhlas a podepsat příslušné prohlášení, které jako svědci podepíší nezainteresované třetí osoby a které bude notářsky ověřeno. Kaţdému pacientu musí být zaručeno absolutní a nezrušitelné právo kdykoli zrušit své rozhodnutí, dokonce i v poslední minutě. Je nutno přesvědčit se, zda pacientovo rozhodnutí zůstává pevné a neochvějné. Při sebemenším náznaku zaváhání nebo jasných pochyb, týkajících se původního rozhodnutí, je celý postup okamţitě zastaven a pacient uţ není - a nikdy uţ nebude moci být - kandidátem medicidy. Je nutno poţadovat, aby pacient sám uvedl do chodu spínač, který uvolňuje přívod smrtících plynů ukončujících ţivot. Toto vše musí být zaznamenáno na úřední formulář o obitiatrii a přítomný obitiatr jej musí podepsat.41 První odpověď na inzerát, který si podal v detroitských novinách ohledně nabídky konzultace v otázkách smrti, obdrţel v roce 1989 od manţela Janet Adkinsové, která onemocněla

41


ISBN 80-85946-45-9

32

Alzheimerovou chorobou. Janet Adkinsová podstoupila medicidu v Detroitu dne 4. 6. 1990. Protoţe ve státě Michigan, kde Kevorkian působil, neexistoval v té době zákon postihující napomáhání k sebevraţdě, byl Kevorkian obţalován z vraţdy 1. stupně. Této obţaloby byl posléze zproštěn a ve své činnosti pokračoval.42 Především v důsledku Kevorkianovy činnosti vstoupil ve státě Michigan dne 25. 2. 1993 v platnost zákon postihující spoluúčast při sebevraţdě. Tomu, kdo by jej porušil, hrozilo obvinění z těţkého zločinu, trest vězení aţ do čtyř let a pokuta 2 000 dolarů. V poslanecké sněmovně státu Michigan byl přijat poměrem hlasů 92:10 a v senátu státu Michigan byl přijat poměrem hlasů 28:6. Reakce veřejnosti na něj však byla diametrálně odlišná, 55 % dotázaných bylo proti jeho přijetí, zatímco pouze 38 % ho schvalovalo. Proti zákonu postihujícímu spoluúčast na sebevraţdě se postavil Americký svaz pro občanské svobody (American Civil Liberties Union - ACLU), který vyslovil pochybnost o jeho ústavnosti a zahájil soudní spor. Případ byl přidělen Cynthii C. Stephensové obvodní soudkyni okresu Wayne, která rozhodla takto: "Tento soud si nedovede představit, že by některé právo mělo větší závažnost než právo na svobodné rozhodování. Soud shledává, že právo na svobodné rozhodování … zahrnuje i právo zvolit si ukončení života." Medicida se tedy stala opět beztrestnou. Proti jejímu rozhodnutí se však odvolal generální prokurátor státu Michigan. Odvolací soud jeho odvolání vyhověl, zrušil rozhodnutí obvodního soudu a zákaz spoluúčasti na sebevraţdě obnovil. Zároveň odloţil další projednávání soudního sporu zahájeného Americkým svazem pro občanské svobody (ACLU) u téhoţ obvodního soudu. Pomáhat při sebevraţdě zůstalo tedy v Michiganu nezákonné.43 Ani potom Kevorkian svou činnost nepřerušil. Odvolával se v podstatě na to, ţe i kdyţ byl u sebevraţdy přítomen, nenapomáhal jí. Osudnou se mu stala medicida Thomase Youka v roce 1998. Měl sice Youkův písemný souhlas, ale soud mu prokázal přímé zabití, protoţe Youk nebyl fyzicky schopen se sám usmrtit. Byl odsouzen na 25 let vězení za vraţdu 2. stupně. Po osmi letech byl za dobré chování a vzhledem ke svému zdravotnímu stavu propuštěn, pod

42


ISBN 80-85946-45-9 43

OEHMKE, Thomas; BROVINSOVÁ, Joan M. Vraţda, nebo milosrdenství? -- Dr. Smrt, Praha 1996, str. 159-

165, ISBN 80-85946-45-9

33

podmínkou, ţe nebude pokračovat ve své činnosti. Zemřel v Detroitu dne 3. 6. 2011, bylo mu 83 let. Podle tvrzení jeho obhájce uskutečnil Doktor Smrt na 130 medicid. Vedle Kevorkiana byli významnými propagátory euthanasie v USA i profesor Glanwill Williams a profesor Joseph Fletcher, který byl v letech 1974 aţ 1976 prezidentem jiţ zmíněné Euthanasia Society of America, později přejmenované na Society for the Right to Die. Mimochodem, profesor Joseph Fletscher byl i členem American Eugenics Society (Americká společnost pro eugeniku) a Association for Voluntary Sterilization (Sdruţení dobrovolné sterilizace). Bouřlivá veřejná diskuse kolem euthanasie se v USA rozvinula v polovině sedmdesátých let minulého století kolem případu jedenadvacetileté Ann Quinlanové. Ta po poţití velkého mnoţství alkoholu a Valia upadla do permanentního vegetativního stavu. Její rodina s vědomí, ţe není naděje na vyléčení, poţádala o odpojení dcery od přístrojů udrţujících její základní biologické funkce. Nemocnice ţádost odmítla, ale soud v New Jersey ţádosti vyhověl. Ann Quinlanová kupodivu po odpojení od přístrojů dýchala sama a zemřela teprve po devíti letech na zápal plic. Celou tu dobu byl její zdravotní stav stejný, coţ vzhledem k rozsáhlému poškození mozku ani jinak nešlo.44

3.1 Austrálie První zemí na světě, kde byla legalizována euthanasie, se stala Austrálie, přesněji její správní jednotka Severní teritorium. Zákon, který začal platit od 1. 6. 1996, umoţňoval dobrovolnou, aktivní euthanasii pacientů, kterým zbýval nejvýše jeden rok ţivota. Pacientovu ţádost o provedení euthanasie přitom muselo schválit konzilium tří lékařů, mezi nimiţ musel být specialista na pacientovu chorobu a také psychiatr. Na nátlak veřejného mínění byl zákon záhy, dne 28. 3. 1997 australským federálním parlamentem zrušen. Po dobu platnosti zákona byl na jeho základě ukončen ţivot čtyř pacientů.

44



34

V Austrálii je aktivní euthanasie a pomoc při sebevraţdě nezákonná. Aktivní euthanasie je povaţována za vraţdu, a to i v případě, kdy byla osoba zabita na vlastní ţádost. Kaţdý australský stát a teritorium má vlastní trestní zákon. Nepřímá euthanasie, provedení léčby s vedlejším účinkem uspíšení smrti pacienta, je praktikována a není trestně postiţitelná. Pasivní euthanasie je přípustná pouze v některých státech. Severní teritorium a stát Viktorie umoţňují odmítnutí léčby. Teritorium hlavního města a Jiţní Austrálie navíc umoţňují pacientovi zvolit si zástupce pro případ, kdy on sám jiţ nebude schopen učinit rozhodnutí o další léčbě respektive o jejím ukončení. Tyto zákony rovněţ stanovují podmínky, za kterých nebude lékař, který ukončil léčbu stíhán pro profesionální chybu.45

45


Informační podklad č. 5.244. [online]. 2005, s. 30 [cit. 2012-01-15]. Dostupné z: http://eutanaziedobrasmrt.bluefile.cz/?akce=paragraf&id=2

35

4 Euthanasie v České republice Právní řád České republiky se vyvinul v návaznosti na právní řády jejích předchůdkyň. Předválečné

Československé

republiky,

poválečné

Československé

republiky,

Československé socialistické republiky, Československé federativní republiky a České a Slovenské federativní republiky.

4.1 Před vznikem České republiky V ţádném z těchto právních řádů se přímo pojem euthanasie nevyskytuje. V první polovině 20. století byly předloţeny dvě verze znění trestního zákona, které měly snahu aspoň částečně ve svých ustanoveních problematiku euthanasie řešit. První znění bylo předloţeno jiţ v roce 1926 a předpokládalo usmrcení na ţádost, kdy byla dána moţnost sníţení trestu za podmínky tomu, kdo čin spáchal za mimořádného nátlaku nebo v přechodném omluvitelném mimořádném stavu. Rovněţ tato předloha připouštěla usmrcení ze soucitu, kde by mohl soud trest zmírnit nebo od něj ustoupit v případě, pokud by viník úmyslně usmrtil jinou osobu ze soucitu s myšlenkou uspíšit její neodvratitelnou mučivou smrt. V dalším návrhu trestního zákona z roku 1937 bylo předloţeno, aby usmrcení na ţádost z útrpnosti bylo stíháno pouze jako přečin. Ani jeden z těchto návrhů neprošel schválením.46 Během 2. světové války a v následujících letech neměly zákonodárné orgány potřebu řešit otázku poslední fáze lidského ţivota a s tím spojenou dobrou smrt. Ve skutečnosti byla jejich rozhodnutí do značné míry formální. Kdyţ po skončení 2. světové války vyšlo najevo zneuţití euthanasie v její aktivní a nedobrovolné podobě, kdy myšlenky směřující původně k ulehčení závěru lidského ţivota poslouţily nakonec aţ ke zdůvodňování rasové genocidy, se euthanasie, především v Evropě, stala společenským tabu. To se promítlo i do vývoje právních řádů evropských států, jak

46

SUM, Tomáš. Eutanazie v právním řádu ČR. EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo [online]. 20.

10. 2004, č. 28721 [cit. 2012-01-15]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/eutanazie-v-pravnim-radu-cr28721.html

36

východních tak i západních a pojem euthanasie se v nich v ţádné podobě téměř po padesát let nevyskytl. Tabu bylo narušeno teprve v polovině osmdesátých let minulého století společenskou diskusí, která se k euthanasii rozvinula v Holandsku.

4.2 Po vzniku České republiky Česká republika po svém vzniku v roce 1993 převzala právní řád České a Slovenské federativní republiky. První nový zákon, který byl účinný od 1. ledna 1993, je ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, který ve svém čl. 3 stanovuje součástí ústavního pořádku České republiky Listinu základních práv a svobod (dále jen Listina).47 Listina ve svém článku 1 deklaruje svobodu a rovnost v důstojnosti i právech lidem, základní práva a svobody jsou nezcizitelná, nezadatelná, nezrušitelná a nepromlčitelná. Článek 6 odst. 1 uvádí „Každý má právo na život. Lidský život je hoden ochrany již před narozením“, článek 6 odst. 2 „Nikdo nesmí být zbaven života“ a článek 6 odst. 4 „Porušením práv podle tohoto článku není, jestliže byl někdo zbaven života v souvislosti s jednáním, které podle zákona není trestné“.48 Z těchto článků je patrné, ţe lidem je dána svoboda a právo se rozhodnout o svém ţivotě, zároveň je zde důrazně vyjádřena ochrana ţivota z čehoţ vyplývá, ţe je euthanasie stále nezákonná. Pokud by však byla euthanasie uzákoněna, nešlo by o porušení práva na ţivot. Jednání vykazující znaky pojmu euthanasie zde bylo i po roce 1993 chápáno jako naprosto protiprávní a bylo povaţováno za trestný čin vraţdy, případně spoluúčasti na sebevraţdě. Na trestný čin vraţdy se vztahoval § 219 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů a na trestný čin spoluúčasti na sebevraţdě se vztahoval § 230 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů.49 Zmíněný zákon byl přijat Národním shromáţděním Československé socialistické republiky dne 29. 11. 1961.

47 48

Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Usnesení předsednictva České národní rady o vyhlášení LISTINY

ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součásti ústavního pořádku České republiky, čl. 3 a 6 49

Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, § 219 a § 230

37

Trestní zákon z roku 1961 byl platný aţ do účinnosti zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen TZ)50, která nastala od 1. ledna 2010 a který jej nahradil. Ani v tomto zákoně se však pojem euthanasie nevyskytuje. Pokud by byl spáchán čin mající znaky euthanasie, byl by klasifikován i nadále jako trestný čin vraţdy a podle § 140 odst. 2 TZ by pachateli takového trestného činu hrozil trest s horní hranicí dvacet let. Stejně tak je podle tohoto zákona stále trestná účast na sebevraţdě dle § 144 TZ, nabádání i pomáhání k jejímu provedení. Důleţitý je v souvislosti k tomuto tématu i § 150 TZ o neposkytnutí pomoci, který by přicházel v úvahu při pasivní euthanasii. U ţádného z uvedených paragrafů nelze vzít v úvahu skutečnost, ţe by předmětný čin byl proveden se svolením poškozeného, neboť § 30 odst. 3 TZ toto výslovně zakazuje. V letech 1995 aţ 1999 se začala v českých sdělovacích prostředcích, tisku, rozhlase a nově i na internetu rozvíjet diskuse o terminálním stadiu lidského ţivota. Navázala na diskusi, která se v bohatých a hospodářsky vyspělých státech rozvinula zhruba o deset let dříve neţ v českých zemích. K rozvinutí diskuse nepochybně přispěly i rozsáhlé společenské změny, které ve východní Evropě proběhly na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století. Krátce nato byl dne 30. května 2002 přijat významný zákon č. 285/2002 Sb., o darování a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů (Transplantační zákon), který pro své účely podává právní definici pojmu smrti. Zákon neodvozuje pojem smrti od zástavy srdce, coţ zásluhou rychlého rozvoje medicíny zastaralo, ale rozumí se jím „nevratná ztráta funkce celého mozku, včetně mozkového kmene“51. Uvedená právní definice pojmu smrti má význam zejména ve vztahu k pacientům ve vegetativním stavu, neboť vymezuje hranici, do níţ jsou jejich základní biologické funkce ještě autonomní a za níţ uţ závisí pouze na přístrojové podpoře.

50

Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, § 30, 140, 144 a 150

51

Zákon č. 285/2002 Sb., o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů

(transplantační zákon), § 2 písm. e)

38

4.3 Dva názorové proudy v České republice V průběhu diskuse o terminálních otázkách lidského ţivota vznikly dva hlavní, zásadně odlišné názorové proudy. První proud upřednostňující přímou aktivní euthanasii a druhý proud upřednostňující paliativní medicínu, která jak jiţ bylo ukázáno, naplňuje podstatu nepřímé, pasivní euthanasie a která by se měla v ideálním případě aplikovat prostřednictvím hospicové péče.

4.3.1 Zastánci aktivní a přímé euthanasie Zastánci přímé, aktivní euthanasie vycházejí z myšlenky, ţe člověk je autonomní tvor, který má právo rozhodovat o svém ţivotě a to včetně způsobu jeho ukončení. Pouţívají argument, ţe přímá, aktivní euthanasie, případně asistovaná sebevraţda, umoţňují vyhnout se utrpení, které s sebou v řadě případů terminální stadium ţivota přináší. Svůj postoj k dysthanasii, zabraňování smrti za kaţdou cenu nikde výslovně neuvádějí, protoţe však právo člověka zvolit si způsob ukončení svého ţivota zahrnuje i moţnost všemi dostupnými prostředky zadrţovat smrt, dá se předpokládat, ţe dysthanasii akceptují. Své postoje formulovali zastánci aktivní euthanasie v senátním návrhu „Zákona o důstojné smrti“, předloţeném senátu dne 15. 7. 2008 senátorkou Václavou Domšovou. Přestoţe se návrh blíţí holandskému pojetí euthanasie, je v mnoha ohledech ojedinělý a proto se domnívám, ţe je nutné se o něm více zmínit. První paragraf v prvním odstavci definuje pojem důstojná smrt, kterou je „pro účely tohoto zákona ukončení života osoby (pacienta) na její vlastní žádost s vědomou, odbornou pomocí jiné osoby za podmínek stanovených tímto zákonem.“52 Jedná se zde o asistovanou sebevraţdu. Druhý odstavce připouští aktivní euthanasii, pokud nelze pouţit postupy odstavce prvního.

52

Návrh senátního návrhu zákona senátorky Václavy Domšové o důstojné smrti. In: Senát PČR [online]. 2008

[cit. 2012-01-20]. Senátní tisk č. 303. Dostupné z: http://www.senat.cz/xqw/xervlet/pssenat/historie?action=detail&value=2328

39

V dalším paragrafu návrhu zákona je velmi důleţitá pasáţ týkající se vyvinění osob, které budou nápomocny důstojné smrti nebo jí vyvolají a to při splnění podmínek tohoto zákona a prováděcích předpisů a při dodrţení postupů v nich stanovených. Osobou, která můţe být nápomocna k důstojné smrti, případně jí můţe vyvolat, je pouze lékař, který nesmí být k tomuto zákroku nucen. Zákon upřednostňuje pomoc k důstojné smrti před jejím vyvoláním a umoţňuje pacientovi ţádat o důstojnou smrt předem pro případ, ţe by v budoucnu nemohl takové rozhodnutí učinit. Čtvrtý aţ šestý paragraf se zabývá ţádostí pacienta o pomoc k důstojné smrti nebo jejím vyvoláním, její úpravou a podmínkami, které musí být při jejím sepsání dodrţeny, aby byla platná. Pacient musí ţádost osobně sepsat, datovat a podepsat a jeho podpis musí být úředně ověřen. V době, kdy pacient vyhotovuje ţádost o důstojnou smrt, musí být plně způsobilý k právním úkonům, musí být při vědomí a ze ţádosti musí být bez pochyb patrné, ţe ji sepsal dobrovolně a po náleţitém zváţení. Návrh zákona zde dále upravuje sepsání ţádosti o důstojnou smrt v případě, ţe je pacient nevidomý, neslyšící nebo kdy nemůţe číst či psát. V těchto odstavcích byla pouţita ustanovení občanského zákoníku vztahující se na vyhotovení ţádostí, vzhledem k tomu, ţe občanský zákoník řeší různé případy, kdy je fyzická osoba při vyhotovení právního úkonu nějakým způsobem znevýhodněna, například nemůţe číst či psát. Sepsaná ţádost se zakládá do zdravotní dokumentace pacienta, odkud jí můţe kdykoliv vzít zpět. V takovém případě je podle návrhu zákona ţádost z dokumentace okamţitě vyjmuta a zničena. Paragraf sedm stanoví omezení, komu je moţné na jeho ţádost dopomoci k důstojné smrti nebo u kterého pacienta je moţné ji vyvolat. Ţádosti lze vyhovět, pokud je zdravotní stav pacienta beznadějný, trvale trpí fyzickým nebo psychickým utrpením, které je následkem nahodilé nebo dlouhodobě závaţné a nevyléčitelné nemoci. Nelze rozhodnout pouze na základě stáří nebo bezmocnosti a nelze důstojnou smrt vyvolat či k ní dopomoci dříve neţ po 4 týdnech od sepsání ţádosti. V osmém a devátém paragrafu jsou upraveny podmínky, které musí splnit lékař. Důraz je kladen na podrobné a opakované seznámení pacienta s jeho zdravotním stavem, 40

předpokládanou délkou ţivota a moţnými léčebnými postupy. Ošetřující lékař musí s pacientem vést rozhovory o jeho ţádosti o důstojnou smrt a ujistit se tak o trvání jeho vůle ji dosáhnout. Mezi další povinnosti ošetřujícího lékaře patří kontaktovat jiného lékaře, nezávislého ve vztahu k pacientovi i k ošetřujícímu lékaři, který odpovídá poţadavkům prováděcího předpisu a kterého zevrubně informuje o zdravotním stavu pacienta. Konzultovaný lékař prohlédne pacienta, jeho dokumentaci a vyhotoví zprávu o zjištěných skutečnostech. Pokud pacienta ošetřuje lékařský tým, je navrţený postup obdobný. Učinil-li pacient ţádost o vyvolání důstojné smrti předem, musí být rovněţ splněny všechny podmínky společně. Pacient musí trpět váţnou nevyléčitelnou nemocí, je v bezvědomí a jeho stav je vzhledem k moţnostem lékařské vědy nevratný. I v tomto ustanovení je nutné dodrţet podmínku konzultace s nezávislým lékařem či uvnitř ošetřujícího týmu. Postupy pro vyvolání a pro pomoc k důstojné smrti stanoví ministerstvo zdravotnictví vyhláškou, protoţe se jedná o velmi odborné a citlivé téma. Lékař, který dopomůţe k důstojné smrti nebo jí vyvolá, musí následně vyplnit formulář, který ve stanoveném termínu doručí ministerstvu a to jej podstoupí komisi zřízené při úřadu veřejného ochránce práv. Komise bude sloţena z lékařů, právníků a dalších expertů. Na základě přezkoumání údajů ve formuláři bude rozhodnuto, zda byly splněny podmínky zákona. Formulář je sestaven ministerstvem a obsahuje údaje o pacientovi, jeho ţádosti o důstojnou smrt a všech okolnostech jeho smrti.53 Návrh předloţený senátorkou Václavou Domšovou, který představoval nejvýraznější snahu o začlenění aktivní euthanasie do českého právního řádu, byl projednáván na 16. schůzi Senátu dne 18. 9. 2008. Po obšírné debatě, kdy byly zváţeny politické, právní, lékařské i duchovní souvislosti, nebyla nalezena shoda a návrh zákona byl zamítnut.

53

Návrh senátního návrhu zákona senátorky Václavy Domšové o důstojné smrti. In: Senát PČR [online]. 2008

[cit. 2012-01-20]. Senátní tisk č. 303. Dostupné z: http://www.senat.cz/xqw/xervlet/pssenat/historie?action=detail&value=2328

41

4.3.2 Zastánci paliativní péče Zastánci paliativní péče, seskupení převáţně kolem spontánně vzniklých občanských sdruţení, která se zabývají terminální fází lidského ţivota, zásadně odmítají aktivní euthanasii, případně asistovanou sebevraţdu. Vycházejí z přesvědčení, ţe lidský ţivot je dar, jeho ukončení narušuje sociální vazby a tedy člověk nemá právo ho o své vůli předčasně ukončit. Na druhé straně však odmítají i dysthanasii, umělé zadrţování smrti, jejíţ čas jiţ nadešel. Utrpení, které s sebou mohou přinést závěrečné fáze ţivota, vidí komplexně. Pokud se jedná o jeho fyzickou sloţku, argumentují tím, ţe současná moderní medicína má moţnosti, jak ji účinně čelit. Nejlepší alternativu k přímé, aktivní euthanasii a zároveň k dysthanasii vidí v paliativní medicíně aplikované v podobě hospicové péče. Po vzniku České republiky se paliativní medicína začala rychle rozvíjet. Vznikla Sekce paliativní medicíny v rámci Společnosti pro studium a léčbu bolesti a od roku 2004 existuje atestační obor Paliativní medicína a léčba bolesti. V říjnu roku 2008 byla jako součást České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně zaloţena Česká společnost paliativní medicíny.54 Dne 28. 7. 2011 se výbor České společnosti paliativní medicíny usnesl, ţe zřídí organizační jednotku České společnosti paliativní medicíny a zaloţí Institut paliativní medicíny, jehoţ základním posláním bude podpora a organizace vzdělávání a výzkumu v oblasti obecné i specializované paliativní péče.55 Česká společnost paliativní medicíny ve svých dokumentech vedle obecné charakteristiky paliativní péče odvozené z Doporučení Výboru ministrů Rady Evropy O organizaci paliativní

54

KABELKA, Ladislav a Ondřej SLÁMA. Zaloţení České společnosti paliativní medicíny. Informační a

diskusní portál Umírání.cz [online]. 14. 2. 2009 [cit. 2012-01-22]. Dostupné z: http://www.umirani.cz/detailclanek/zalozeni-ceske-spolecnosti-paliativni-mediciny.html 55

ČESKÁ SPOLEČNOST PALIATIVNÍ MEDICÍNY. Rozhodnutí výboru České společnosti paliativní medicíny

ČLS JEP o založení Institutu paliativní medicíny [online]. 28. 7. 2011 [cit. 2012-01-11]. Dostupné z: http://www.paliativnimedicina.cz/institut-paliativni-mediciny

42

péče (2003)56 uvádí okolnosti, za kterých by se mělo k paliativní péči přistoupit a navrhuje její rozdělení na paliativní péči obecnou a paliativní péči specializovanou.57 Obecnou paliativní péčí se rozumí klinická péče o pacienta v pokročilém stadiu nevyléčitelné nemoci poskytovanou ošetřujícími zdravotnickými pracovníky. Základem obecné paliativní péče je sledování, rozpoznávání a korigování okolnosti ovlivňujících kvalitu pacientova ţivota. Obecnou paliativní péči by v rámci svých odborností měli zvládat všichni zdravotničtí pracovníci. Specializovanou paliativní péčí se rozumí péče poskytovaná pacientům a jejich rodinám vyškoleným kolektivem pracovníků, kteří mají potřebné zkušenosti. Česká společnost paliativní medicíny byla na jaře 2011 vyzvána k připomínkování chystaného zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních sluţbách a podmínkách jejich poskytování a během léta 2011 k němu podala několik pozměňujících návrhů. Zmíněný zákon definuje paliativní péči, je to „… péče, jejímž účelem je zmírnění utrpení a zachování kvality života pacienta, který trpí nevyléčitelnou nemocí,“ a uvádí, ţe paliativní péče patří ke zdravotní péči poskytované v přirozeném sociálním prostředí pacienta.58 Na základě výše uvedeného zákona byla do vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 411/2011 Sb., ze dne 14. 12. 2011, kterou se mění vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 134/1998 Sb., kterou se vydává seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami, ve znění pozdějších

56

ČESKÁ SPOLEČNOST PALIATIVNÍ MEDICÍNY. Doporučení Rec 24 Výboru ministrů Rady Evropy

členským státům o organizaci paliativní péče (2003) [online]. Praha: Cesta domů, 2004 [cit. 2012-01-11]. Dostupné

z:

http://www.paliativnimedicina.cz/standardy-normy/mezinarodni-dokumenty/doporuceni-rec-24-

vyboru-ministru-rady-evropy-clenskym-statum57

KALVACH, Zdeněk a kolektiv, Manuál paliativní péče o umírající pacienty, Cesta domů 2010, str. 34-35,

ISBN 978-80-904516-4-3 58

Zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních sluţbách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních

sluţbách), § 5 odst. 2 písm. h) a § 10 odst. 1 písm. b)

43

předpisů zařazena Kapitola 720 - paliativní medicína59 se dvěma základními kódy, čímţ jsou umoţněny úhrady za lékařské výkony v oblasti paliativní medicíny. Hospicová péče se v České republice začala rozvíjet ještě před vznikem České společnosti paliativní medicíny. Její počátky jsou spojeny s činností MUDr. Marie Svatošové, která se jiţ počátkem devadesátých let minulého století věnovala domácí hospicové péči o pacienty v terminálním stadiu ţivota. V roce 1995 se především její zásluhou podařilo otevřít první lůţkový hospic, „Hospic Aneţky České“ v Červeném Kostelci a dále pomáhala vybudovat další hospice po celé České republice.60 Právního zakotvení se dostalo lůţkové hospicové péči v létě 2006, kdy poslanecká sněmovna do zákona č. 48/1997 Sb. o veřejném zdravotním pojištění, doplnila § 22a „Zvláštní ústavní péče - péče paliativní lůţková“. Stalo se tak prostřednictvím páté (novelizační) části zákona č. 340/2006 Sb., o činnost institucí zaměstnaneckého penzijního pojištění,61 který vstoupil v účinnost dne 3. 7. 2006. Nově přijatý zákon č. 372/2011 Sb. o zdravotních sluţbách a podmínkách jejich poskytování, který je účinný od dubna 2012, v § 36 opravňuje pacienta, aby v písemné podobě vystavil tak zvané „Dříve vyslovené přání“, kde uvede, jaké zdravotní sluţby, u nichţ je vyţadován jeho souhlas, mu mají či nemají být poskytnuty v případě, ţe mu jeho zdravotní stav nedovolí komunikovat s jejich poskytovatelem62, tedy tak zvaný „living will“.

59

Vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 411/2011 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva zdravotnictví

č. 134/1998 Sb., kterou se vydává seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami, ve znění pozdějších předpisů, Čl. I bod 49 60

MUNZAROVÁ, Marta, Eutanazie, nebo paliativní péče?, Grada Publishing 2005, str. 70, ISBN 80-247-1025-

0 61

Zákon č. 340/2006 Sb., o činnosti institucí zaměstnaneckého penzijního pojištění z členských států Evropské

unie na území České republiky a o změně zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, §11 62


sluţbách), §36

44

Zmíněný paragraf vyţaduje, aby dříve vyslovené přání obsahovalo poučení pacienta, o důsledcích kroků v něm obsaţených, praktickým lékařem, u něhoţ je pacient registrován nebo ošetřujícím lékařem v oboru, se kterým dříve vyslovené přání souvisí. Platnost dříve vysloveného přání je pět let a zakládá se do zdravotnické dokumentace vedené o pacientovi. Dříve vyslovené přání můţe být vyhotoveno dvěma způsoby. Buď před přijetím do péče poskytovatelem zdravotních sluţeb, v tom případě musí být opatřeno úředně ověřeným podpisem pacienta, nebo při pacientově hospitalizaci a kdykoliv v jejím průběhu. V tomto případě musí být kromě podpisu pacienta podepsáno ještě zdravotnickým pracovníkem a jedním svědkem. Významným ustanovením zákona o zdravotních sluţbách v souvislosti s euthanasii je § 36 odst. 5, písm. b), který uvádí, kdy nelze dříve vyslovené přání respektovat, mimo jiné pokud by vedlo k aktivnímu způsobení smrti, jinými slovy k aktivní euthanasii. Zákon rovněţ pacientovi umoţňuje, aby určil osobu, která rozhodne, jaké zdravotní sluţby, u nichţ je vyţadován jeho souhlas, mu mají či nemají být poskytnuty v případě, ţe mu jeho stav nedovolí komunikovat s jejich poskytovatelem. Právo takto určené osoby se nevztahuje na neodkladnou péči poskytovanou pacientovi, neboť u té zákon nevyţaduje pacientův souhlas. Zmíněná osoba tedy nemůţe její poskytnutí zamítnout.63 Dříve vyslovené přání tím však není dotčeno. Uvedený zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních sluţbách je jakýmsi nástupcem zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, který tímto pozbyl účinnosti.64 Tento zákon obsahoval § 23 nazvaný „Poučení a souhlas nemocného“, ve kterém se uvádí povinnost zdravotnického personálu informovat pacienta o povaze poskytované zdravotní péče. Rovněţ § 23 odst. 2 stanoví provádět veškerá vyšetření a zdravotní úkony se souhlasem pacienta, nebo za předpokladu jeho souhlasu. Pokud pacient tento souhlas neposkytl, bylo nutné o tom vystavit prohlášení nazývané revers. Zároveň § 23 odst. 4 písm. c) svým obsahem stanoví provést

63


sluţbách), § 33 odst. 1 a § 38 odst. 3 písm. a) 64

Zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, § 23

45

určitá vyšetření nebo zdravotní úkony bez souhlasu nemocného a to v případě, ţe není moţné si souhlas vyţádat vzhledem k zdravotnímu stavu pacienta a jde o výkony nutné k záchraně zdraví nebo ţivota, kdy sepsaný revers není akceptován.

46

5 Výzkum V této kapitole bakalářské práce jsem zdokumentovala jaké je povědomí laické veřejnosti o euthanasii a zda má kladný či záporný názor na její legalizaci v České republice. Informace potřebné k tomuto výzkumu jsem získala formou dotazníku, který byl předloţen respondentům různé věkové kategorie, muţům i ţenám. V dotazníku nebylo rozlišeno, zda se jedná o euthanasii aktivní či pasivní, z důvodu usnadnění respondentům jeho vyplnění. Dotazník tvoří celkem deset otázek. Pět otázek je uzavřených s moţností odpovědi ano, ne případně nevím. U dvou otázek je dáno více moţností k výběru odpovědi, přičemţ respondenti byli poţádáni o výběr pouze z jedné odpovědi, která nejlépe vystihuje jejich názor. Jedna otázka a podotázka dává moţnost vyjádřit názor vlastními slovy. Dvě otázky nejsou zaměřeny na dané téma, ale jsou určeny k podrobnější analýze zjištěných dat. Dotazník je anonymní a byl vyuţit pouze pro potřeby mé bakalářské práce. Celkem bylo osloveno 60 náhodně vybraných osob, ze kterých dotazník vyplnilo 54 respondentů. Dále se budu podrobněji věnovat jednotlivým otázkám předkládaného dotazníku, který je přiloţen v příloze č. 1 a č. 2.

47

První otázka: Víte co znamená pojem euthanasie? Graf č. 1 - grafické znázornění odpovědí na otázku č. 1

Zdroj: vlastní úprava

Z grafického znázornění odpovědí na první otázku je zřejmé, ţe laická veřejnost se v převáţné většině s pojmem euthanasie jiţ setkala a domnívá se, ţe zná význam pojmu euthanasie. Lze však oprávněně předpokládat, ţe tato jejich domněnka je velmi jednostranná, neboť laická veřejnost má moţnost se setkat s pojmem euthanasie převáţně jen ve sdělovacích prostředcích, které nás sporadicky informují v kauzách ze zahraničí o provedení euthanasie nebo o podezření z jejího provedení, v některém z více či méně tolerantním státě světa.

48

Druhá otázka: Myslíte si, ţe máte dostatek informací o problému euthanasie? Graf č. 2 - grafické znázornění odpovědí na otázku č. 2


Z vyhodnocení odpovědí na druhou otázku je patrné, ţe i samotní respondenti připouštějí, ţe o problému euthanasie nejsou dostatečně informováni, přesto, ţe tento pojem znají. Pouze 22 % respondentů je toho názoru, ţe má o euthanasii dostatek informací. Tento výsledek není nijak překvapující. V České republice není tématu euthanasie věnován takový prostor, který by si zasluhovalo. Je to velmi citlivé téma, které se můţe týkat kaţdého z nás, a proto před ním nelze „zavírat oči“. Moţná příčina malé informovanosti můţe být i v té skutečnosti, ţe sama odborná veřejnost není v názoru na tuto spornou otázku jednotná, o čemţ svědčí občasné diskuse vedené v odborné literatuře nebo podle názorů různých odborně zaměřených skupin na internetu. Ne, nemám dostatek informací, odpovídali nejvíce muţi i ţeny ve věku 20-39 let. Odpověď nevím volily převáţně ţeny věkové kategorie 40-59 let.

49

Třetí otázka: Co Vás jako první napadne, kdyţ se řekne euthanasie? Graf č. 3 - grafické znázornění odpovědí na otázku č. 3


Tato otázka měla na jednoduchých moţnostech odpovědí ukázat, co si respondenti pod pojmem euthanasie představují. Celých 80 % respondentů si euthanasii v první řadě spojuje s pomocí trpícímu. Nutno však upozornit, ţe váha odpovědí 15 % pro spojení pojmu euthanasie s vraţdou je alarmující a svědčí v některých případech o nedůvěře k ošetřujícímu lékaři, k právní ochraně (v případě legalizace euthanasie v České republice) a v neposlední řadě i k důvěře ke svým blízkým. Moţnost odpovědi „Program T4 za 2. světové války“ nezvolil ţádný z mnou oslovených respondentů a můţeme jen usuzovat co je tomu příčinou. Zda se jedná o skutečnost, ţe respondenti nebyli s tímto programem více obeznámeni a neznají ho, neboť byl po dlouhé roky tabuizován, nebo to můţe být tím, ţe z pohledu široké veřejnosti byl program T4 vţdy povaţován za vraţdění. V moţnosti odpovědi vraţda byl poměr muţi:ţeny 7:1, vţdy mladších věkových kategorií.

50

Čtvrtá otázka: Kdo by měl podle Vás rozhodnout o ukončení ţivota jiného člověka? Graf č. 4 - grafické znázornění odpovědí na otázku č. 4


Mírně nadpoloviční většina dotázaných, 56 %, si myslí, ţe o provedení euthanasie nemá rozhodnout nikdo jiný neţ kaţdý sám za sebe. Z těchto odpovědí soudím, ţe si tito respondenti uvědomují, ţe je toho rozhodnutí velmi soukromé a pokud má příslušný člověk, respektive pacient, dostatek informací o svém zdravotním stavu, o moţnostech další léčby a není na něj naléháno v ţádném směru okolím, tak je schopen se rozhodnout o své osudu sám. Jak jsem jiţ uvedla, respondenti byli poţádáni vţdy o označení pouze jedné odpovědi a to té, která je napadne jako první. Ze slovního vyjádření, při provádění tohoto dotazování bylo patrné, ţe odpověď u této otázky činila dotázaným největší problém. Z grafického zobrazení je zjevné, ţe ne malé procento respondentů zde uvedlo, ţe rozhodnout o ukončení ţivota jiného člověka by měl lékař nebo rodina. Tyto odpovědi mohou mít hned několik důvodů. Mezi jeden z nich můţe patřit obava z chybného rozhodnutí pacienta, který by mohl být ovlivněn různými okolnostmi a nemusel by své rozhodnutí učinit dobrovolně. Dalším důvodem můţe být skutečnost, ţe není snadné, pokud je to vůbec moţné, si představit okamţik, kdy pacient toto váţné rozhodnutí činí. V „okrajovém“ počtu volily ţeny 40-59 let rodinu, muţi 20-39 let vybírali moţnost lékaře. 51

Pátá otázka: Dal/a byste souhlas k euthanasii pro blízkou osobu, kdyby záleţelo rozhodnutí jen na Vás? Graf č. 5 - grafické znázornění odpovědí na otázku č. 5


Polovina respondentů neví, jak by se rozhodlo, zda by souhlas k euthanasii pro blízkou osobu poskytlo či nikoliv. Zajisté by takové rozhodnutí nebylo snadné. Velkou měrou by záviselo na všech okolnostech, proč by toto rozhodnutí záviselo právě na jiné osobě neţ na pacientovi. Zda by případný zákon vyţadoval přání pacienta a současně souhlas blízké osoby, nebo zda by se jednalo pouze o případ, kdy by uţ zdravotní stav pacient neumoţňoval učinit mu takové rozhodnutí osobně. V souvislosti s odpovědí na čtvrtou otázku, kdy 17 % respondentů uvedlo, ţe by o ukončení ţivota jiné osoby měla rozhodnout rodina, působí nyní odpovědi Ne - nedám souhlas nebo Nevím - zda dám souhlas s váhou 67 % trochu rozpačitě. Pokud by si totiţ pacient výslovně přál svůj ţivot ukončit a rodinný příslušník by byl jediný, kdo by mohl toto rozhodnutí učinit, zřejmě by takové rozhodnutí trvalo nepřiměřeně dlouho, kdy by pacient v té době „trpěl“ nad míru svých fyzických či psychických moţností. Ano, vţdy by bylo nutné na kaţdý takový případ „váhání“ pohlíţet odděleně a znát všechny souvislosti.

52

Ţeny věku 20-59 odpověděly převáţně ano, muţi všech věkových kategorií převáţně nenevím. Šestá otázka: Jste pro legalizaci euthanasie v České republice? Graf č. 6 - grafické znázornění odpovědí na otázku č. 6


Celých 24 % procent respondentů není rozhodnuto, zda je pro legalizaci v České republice či proti ní. Pokud by se polovina těchto váhajících přiklonila k odpovědi Ano - jsem pro legalizaci, vzrostl by názor se souhlasným stanoviskem na víc jak dvě třetiny dotázaných. Proti legalizaci odpovídali více muţi, odpověď nevím volily převáţně ţeny. Starší generace měla vţdy názor ano či ne. Odpověď ano převaţovala u muţů i ţen ve věkové kategorii 20-39 let.

53

Sedmá otázka: Myslíte si, ţe je euthanasie zneuţitelná? Graf č. 7 - grafické znázornění odpovědí na otázku č. 7


Zde grafické znázornění obdrţených odpovědí jednoznačně ukazuje na skutečnost, ţe pouhých 6 % respondentů je toho názoru, ţe euthanasie není zneuţitelná. Je to smutné zjištění, nicméně se dalo očekávat. Dá se tím do jisté míry poukázat na nejen právní, ale i morální (ne)vyspělost naší společnosti a hlavně jak je vnímána samotnými obyvateli. Sedmá otázka se skládala ještě z jedné části, kde měli ti respondenti, kteří odpověděli kladně na hlavní otázku uvést důvod, proč si myslí, ţe je euthanasie zneuţitelná. Mým cílem bylo zapojit respondenty aktivně do výzkumu a ověřit si, ţe se nad danou otázkou skutečně zamysleli a ne jen automaticky zaškrtli příslušné políčko dotazníku. Potěšilo mne, ţe odpovědi byly různé a obsáhly široké spektrum moţného zneuţití. Nejčastěji bylo uvedeno, ţe by euthanasie mohla být provedena buď z rozhodnutí rodiny, nebo i z rozhodnutí pacienta pod nátlakem rodiny, ovlivněné vidinou dědictví.

54

V dalších odpovědích bylo poukázáno na obavy jejího zneuţití v prospěch někoho jiného, ať uţ z důvodu odstranění nepohodlného svědka, vyuţití lidských orgánů k obchodu s nimi nebo „jen“ uvolnění lůţka po nemocném a ušetření tím na zdravotní péči. S těmito odpověďmi byl zmiňován pojem vraţda. Některé odpovědi se nezakládaly na ekonomickém prospěchu. Například obavy z provedení euthanasie aniţ by byly vyuţity všechny moţnosti léčby, respektive odvrácení rozhodnutí pacienta při jeho ţádosti. Z obavy z nechtěného omylu či učinění rozhodnutí proti přání Boha, a tím dáno do rukou jednotlivce nebo skupiny. Osmá otázka: Napište dva státy, kde je euthanasie podle Vás povolena. Graf č. 8 - grafické znázornění odpovědí na otázku č. 8


Touto otázkou jsem chtěla zjistit, zda informovanost veřejnosti nekončí státní hranicí České republiky. 38 respondentů uvedlo dva státy (76 odpovědí zde graficky zobrazených), kde je podle nich euthanasie povolena, tak jak znělo v zadání, 16 respondentů neodpovědělo vůbec. 55

Závěr V současnosti je většinou euthanasie chápána jako usmrcení člověka na jeho ţádost, případně pomoc při jeho sebevraţdě. Tento výklad pojmu euthanasie však není jediný. Bakalářská práce ukazuje, ţe pojem euthanasie lze vykládat širším způsobem a rozlišovat euthanasii aktivní a pasivní, přímou a nepřímou, dobrovolnou a nedobrovolnou. Dále je z bakalářské práce zřejmé, ţe tento širší výklad lépe vyhovuje popisu problémů spojených s terminální fází lidského ţivota. Na základě historických zkušeností je všeobecně známo, ţe aktivní euthanasie, tedy usmrcení nevyléčitelně nemocného nebo umírajícího člověka, můţe být velmi snadno zneuţito. Rovněţ současné zkušenosti z některých zemí kde je aktivní euthanasie uzákoněna naznačují, ţe jde o záleţitost v nezanedbatelné míře kontroverzní. Bez významu jistě není ani skutečnost, ţe pojem euthanasie získal postranní, ale nepřehlédnutelně zlověstný obsah. To je také s největší pravděpodobností hlavní důvod, proč se pojem euthanasie v právních řádech nevyskytuje a bývá nahrazován jinými pojmy, například „důstojná smrt“. Původnímu obsahu pojmu euthanasie, tedy dobré smrti, odpovídá pojem pasivní, případně nepřímá euthanasie. Podstatou pasivní a nepřímé euthanasie je uznání skutečnosti, ţe lidský ţivot je konečný a ani moţnosti té nejmodernější medicíny nejsou neomezené. To také znamená uznání, ţe nemá smysl zadrţovat za kaţdou cenu smrt, jejíţ čas přirozeně nadešel. Odpovídá to jak moderním vědeckým poznatkům, tak i historickým zkušenostem. Toto pojetí euthanasie je jedním z pilířů tak zvané paliativní péče. Rada Evropy vychází z poznání, ţe aktivní euthanasie je sice nejjednodušším, ale nikoli nejšťastnějším řešením problémů, které mohou doprovázet terminální fázi lidského ţivota a doporučila členským státům Evropské unie upřednostnit paliativní péči. V rámci paliativní péče připouští, i kdyţ ne formou ale obsahem, v nevyhnutelných případech pouţití nepřímé euthanasie. Na druhé straně se staví za zachování právních předpisů zakazujících úmyslné usmrcení nevyléčitelně nemocných a umírajících, jinými slovy právních předpisů zakazujících aktivní euthanasii.

56

Doporučení rady Evropy je v České republice podle ekonomických moţností zohledňováno v nově přijímaných právních předpisech. Jakkoliv lze tyto právní předpisy různým způsobem napadat, zohlednění paliativní péče je dle mého názoru krok správným směrem. Z analýzy historického vývoje a současné společenské diskuse vyplývá, ţe pojem euthanasie je obecně vykládán jako aktivní euthanasie, coţ by mohlo být matoucí při jeho pouţití v právních normách. Výklad pojmu euthanasie by se proto měl rozšířit a případně i korigovat. Jelikoţ však je sporné, zda by se provedená rozšíření a úpravy vţily, zdá se účelnější pouţívat nové a přesně vymezené pojmy.

57

Příloha č. 1 Dotazník - první strana. Dobrý den, ráda bych Vás tímto poţádala o vyplnění krátkého dotazníku. Cílem tohoto dotazníku je v několika otázkách zmapovat povědomí veřejnosti o euthanasii. Všechny informace z dotazníku získané budou pouţity pouze pro potřebu mé bakalářské práce věnované tématu euthanasie. Dotazník je anonymní. Děkuji Vám za ochotu a čas věnovaný jeho vyplnění. Iveta Suchá Z nabízených odpovědí vyberte vţdy jen jednu moţnost, která nejvíce vystihuje Vás názor. 1) Víte, co znamená pojem euthanasie? ano

ne

2) Myslíte si, ţe máte dostatek informací o problému euthanasie? ano

ne

nevím

3) Co Vás jako první napadne, kdyţ se řekne euthanasie? vraţda pomoc trpícímu sebevraţda program T4 za 2. světové války nevím 4) Kdo by měl podle Vás rozhodnout o ukončení ţivota jiného člověka? lékař soud kaţdý sám za sebe rodina nevím 58

Příloha č. 2 Dotazník - druhá strana. 5) Dal/a byste souhlas k euthanasii pro blízkou osobu, kdyby záleţelo rozhodnutí jen na Vás? ano

ne

nevím

1) Jste pro legalizaci euthanasie v České republice? ano

ne

nevím

2) Myslíte si, ţe je euthanasie zneuţitelná? ano (Uveďte, v čem podle Vás spočívá největší nebezpečí.)

ne nevím 3) Napište dva státy, kde je euthanasie podle Vás povolena.

4) Vaše pohlaví muţ

ţena

5) Kolik je Vám let? 15 - 19 20 - 39 40 - 59 60 a více

Dotazník je anonymní, nepodepisujte ho.

59

SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY Tištěné bibliografie: 1. KALVACH, Zdeněk a kolektiv, Manuál paliativní péče o umírající pacienty, Cesta domů 2010, ISBN 978-80-904516-4-3 2. KRAFT, Hartmut. Tabu - Magie a sociální skutečnost, Praha 2006, ISBN 80-204-1345-6 3. MONESTIER, Martin. Dějiny sebevraţd - dějiny, zvláštnosti a techniky dobrovolné smrti, Praha 2003, ISBN 80-903001-8-9 4. MORE, Thomas: Utopie, Praha, Mladá fronta, 1978 5. MUNZAROVÁ, Marta. Eutanazie, nebo paliativní péče? Grada Publishing 2005, ISBN 80-247-1025-0 6. OEHMKE, Thomas; BROVINSOVÁ, Joan M. Vraţda, nebo milosrdenství? -- Dr. Smrt, Praha 1996, ISBN 80-85946-45-9 7. PLATON, Ústava, Praha 1993, ISBN 80-205-0347-1 8. POLLARD Brian. Eutanazie – ano či ne?, Praha 1996, ISBN 80-85926-07-5 9. Seneca, Lucius Annaeus, Výbor z listů Luciliovi, Svoboda 1969 10. ŠPINKOVÁ, Martina, ŠPINKA, Štěpán: Euthanasie Víme, o čem mluvíme?, Praha 2006, ISBN 80-239-8592-2

Zákony a vyhlášky: 11. Trestní zákon. In: 140/1961. Sbírka zákonů: Česká republika, 1961, částka 65, s. 465-512. 12. Usnesení předsednictva České národní rady o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky. In: 2/1993. Sbírka zákonů: Česká republika, 1993, částka 1, s. 17-23 13. Ústava České republiky. In: 1/1993. Sbírka zákonů: Česká republika, 1993, částka 1, s. 216

60

14. Vyhláška, kterou se mění vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 134/1998 Sb., kterou se vydává seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami, ve znění pozdějších předpisů. In: 411/2011. Sbírka zákonů: Česká republika, 2011, částka 144, s. 5382-5413. ISSN 12111244 15. Zákon o činnosti institucí zaměstnaneckého penzijního pojištění z členských států Evropské unie na území České republiky a o změně zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. In: 340/2006. Sbírka zákonů: Česká republika, 2006, částka 105, s. 4330-4333. ISSN 1211-1244 16. Zákon o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů (transplantační zákon). In: 285/2002. Sbírka zákonů: Česká republika, 2002, částka 103, s. 6050-6071 17. Zákon o péči o zdraví lidu. In: 20/1966. Sbírka zákonů: Česká republika, 1966, částka 7, s. 74-91 18. Zákon o zdravotních sluţbách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních sluţbách). In: 372/2011. Sbírka zákonů: Česká republika, 2011, částka 131, s. 4730-4801. ISSN 1211-1244 19. Zákon trestní zákoník. In: 40/2009. Sbírka zákonů: Česká republika, 2009, částka 11, s. 354-464. ISSN 1211-1244

Elektronické zdroje: 20. Akce T4: Oficiální odvolání akce. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2011-12-15]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Akce_T4 21. BOŠKOVÁ, Vladimíra. Nizozemský zákon o Ukončení ţivota na ţádost a asistované sebevraţdě. In: Grano Salis [online]. [cit. 2011-11-23]. Dostupné z: http://www.granosalis.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=739 22. ČESKÁ SPOLEČNOST PALIATIVNÍ MEDICÍNY. Doporučení Rec 24 Výboru ministrů Rady Evropy členským státům o organizaci paliativní péče (2003) [online]. Praha: Cesta domů, 2004 [cit. 2012-01-11]. Dostupné z: http://www.paliativnimedicina.cz/standardy61

normy/mezinarodni-dokumenty/doporuceni-rec-24-vyboru-ministru-rady-evropyclenskym-statum23. ČESKÁ SPOLEČNOST PALIATIVNÍ MEDICÍNY. Rozhodnutí výboru České společnosti paliativní medicíny ČLS JEP o založení Institutu paliativní medicíny [online]. 28. 7. 2011 [cit.

2012-01-11].

Dostupné

z:

http://www.paliativnimedicina.cz/institut-paliativni-

mediciny 24. Geschichte der Euthanasie: 19. und 20. Jahrhundert. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2011-12-15]. Dostupné z: http://de.wikipedia.org/wiki/Geschichte_der_Euthanasie 25. HAVLOVÁ, Květa. Německý soud vynesl přelomový rozsudek v případě eutanazie. Zdravotnické noviny [online]. 12. 7. 2010, ročník 2010, 27-28 [cit. 2012-01-20]. Dostupné z: http://www.zdn.cz/clanek/zdravotnicke-noviny/nemecky-soud-vynesl-prelomovyrozsudek-v-pripade-eutanazie-453108 26. Charles Darwin: Pokusy o zneuţití myšlenek Charlese Darwina. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2011-1215]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Charles_Darwin 27. KABELKA, Ladislav a Ondřej SLÁMA. Zaloţení České společnosti paliativní medicíny. Informační a diskusní portál Umírání.cz [online]. 14. 2. 2009 [cit. 2012-01-22]. Dostupné z: http://www.umirani.cz/detail-clanek/zalozeni-ceske-spolecnosti-paliativnimediciny.html 28. KOROUS, Karel. Eutanazie včera a dnes. Hnutí pro život ČR: Informační oběžník občanského

sdružení

Hnutí

Pro

život

ČR.

2/2007,

str.

3.

Dostupné

z:

http://prolife.cz/download/obeznik/obeznik-2007_02.pdf 29. Návrh senátního návrhu zákona senátorky Václavy Domšové o důstojné smrti. In: Senát PČR [online]. 2008 [cit. 2012-01-20]. Senátní tisk č. 303. Dostupné z: http://www.senat.cz/xqw/xervlet/pssenat/historie?action=detail&value=2328 30. Německo. Strafgesetzbuch: Německý trestní zákon. In: Berlin: Bundesministerium der Justiz Spolkové ministerstvo spravedlnosti . Dostupné z: http://www.gesetze-iminternet.de/stgb/index.html#BJNR001270871BJNE038503307 62

31. Nizozemský trestní zákon a předpisy související [online]. Vydání 1. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, [cit. 2012-01-29]. Prameny 2006, č. 328. ISBN 80-7338054-4. Dostupné z: http://www.ok.cz/iksp/publikace.html 32. OREGON HEALTH AUTHORITY, Public Health. Oregon.gov: Death with Dignity Act [online]. Oregonský zdravotní úřad [cit. 2012-02-01]. Dostupné z: http://public.health.oregon.gov/ProviderPartnerResources/EvaluationResearch/DeathwithD ignityAct/Pages/ar-index.aspx 33. PAVLÍČEK, Mirek. Hippokratova přísaha. Euromedicine.eu [online]. [cit. 2011-11-23]. Dostupné z: http://www.euromedicine.eu/cze/clanky/detail/64/ 34. PEJCHALOVÁ-GRÜNWALDOVÁ, Vladimíra. Euthanasie a pomoc při sebevraţdě: Parlamentní institut Informační podklad č. 5.244. [online]. 2005, s. 30 [cit. 2012-01-15]. Dostupné z: http://eutanazie-dobrasmrt.bluefile.cz/?akce=paragraf&id=2 35. POKORNÝ, Jakub. Za eutanazii plaťte předem, upozorňuje Dignitas. IDnes.cz [online]. 4. 8. 2007[cit. 2012-01-15]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/za-eutanazii-platte-predemupozornuje-dignitas-ftd-/domaci.aspx?c=A070803_211655_domaci_ost 36. SCHLESINGER, Vojtěch. Eutanázie II. - v USA a ve světě. PIFIK.com [online]. 14. 11. 2010 [cit. 2012-01-15]. Dostupné z: http://www.pifik.com/veda/Eutanazie-II.-v-USA-a-vesvete.html 37. SUM, Tomáš. Eutanazie v právním řádu ČR. EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo

[online].

20.

10.

2004,

č.

28721

[cit.

2012-01-15].

http://www.epravo.cz/top/clanky/eutanazie-v-pravnim-radu-cr-28721.html

63

Dostupné

z:

Seznam grafů a příloh Graf č. 1

Grafické znázornění odpovědí na otázku č. 1

str. 48

Graf č. 2


str. 49

Graf č. 3


str. 50

Graf č. 4


str. 51

Graf č. 5


str. 52

Graf č. 6


str. 53

Graf č. 7


str. 54

Graf č. 8


str. 55

Příloha č. 1

Dotazník - první strana

str. 58

Příloha č. 2

Dotazník - druhá strana

str. 59

64

Euthanasie, historie a vývoj

Recommend Documents