19
RESPEKT.CZ ROČNÍK XVII. V 9.—14. 5. 2006 CENA: 25 KČ V PŘEDPLATNÉ ČR 20 KČ
Nová kniha Václava Havla
22 V
Příběh dědiců Hyundai
12
Pátrání po Paroubkově bytě 5 V Ti, co rozhodnou volby 5
13
SK 39 Sk; DE 2,30 €; AT, BE 2,50 €
Česká věda útočí
2
KOMENTÁŘE VE HVĚZDÁCH
Tažení proti al-Káidě nepropuklo 11. září 2001, ale o dvě stovky let dříve. I tak lze interpretovat událost známou jako první barbarská válka, která začala 10. května 1801. Tehdy bejové z Pobřeží barbarů na severu Afriky vyhlásili válku Spojeným státům, na kterou pak tvrdě doplatili. Zůstává samozřejmě otázkou, nakolik
První válka s piráty lze pro dnešní zápas s terorismem uplatnit tak staré zkušenosti, ale za ohlédnutí to stojí. Na území dnešního Maroka, Alžírska, Tuniska a Libye existovaly pod formální vládou osmanské říše de facto nezávislé městské státy, které získávaly značnou část svého HDP z pirátství a výkupného za zajatce. Američané byli v tomto ohledu nejprve z obliga, neboť do roku 1776 byly jejich lodě pod patronací koloniální Británie a potom, od spojenecké smlouvy z roku 1778, pod ochranou Francie. Ale když se USA po své vítězné revoluci postavily na vlastní nohy, odpovídaly za svou bezpečnost samy a bylo hůře. V roce 1784 Kongres schválil zvláštní protipirátskou dávku, která se hodila hned napřesrok, když alžírský bej zajal dvě americké lodě s posádkami a žádal 60 tisíc dolarů výkupného. Tuto praxi ostře kritizoval tehdejší velvyslanec v Paříži Thomas Jefferson s tím, že výkupné jen povzbudí další útoky, leč marně. Washington platil bejům z Pobřeží barbarů milion dolarů ročně za bezpečný průjezd svých lodí. V roce 1800 částka dosáhla 20 % amerických vládních příjmů. Změna nastala teprve v lednu 1801, když Jefferson nastoupil do Bílého domu. Na prezidenta se v den jeho inaugurace obrátil Jusif Karamanli, bej z Tripolisu, aby mu nová administrativa splatila 225 tisíc dolarů. Jefferson věrný svým zásadám odmítl a tím skončily veškeré platby Washingtonu pirátům. Bej nato vyhlásil mladičké Americe válku – nikoli formálně, písemně, ale tak, že nechal porazit vlajkový stožár před americkým konzulátem v Tripolisu. K jeho výzvě se přidali spojenci z Maroka, Alžíru a Tunisu. Válka se nevyvíjela jednoznačně. V roce 1803 Tripolisané dokonce zajali loď Philadelphia i s posádkou. Ale již v roce 1805 dosáhli Američané Tripolisu po pěším pochodu přes poušť z Egypta, beje přinutili ke kapitulaci i vydání všech rukojmích a první barbarská válka skončila. Již v roce 1815 ale musel Washington operaci zopakovat ve všech zmíněných městských státech. To byla druhá barbarská válka, která inspirovala k protipirátskému odporu i Evropu právě dokončivší své vlastní napoleonské půtky. Již v roce 1816 ostřelovali Alžír Britové. Francie pak hodlala celý problém vyřešit jednou provždy tím, že v roce 1830 dobyla a anektovala Alžír a z Tunisu učinila svůj protektorát. Španělé si urvali svůj kus severního Maroka a Italové obsadili a vytvořili Libyi. – ZP –
9.–14. KVĚTEN 2006 V RESPEKT 19
Klaus vyzývá ke vzpouře Prezident brojí proti svévoli soudců a ví proč
S
talo se to minulou středu a upřímně řečeno na první pohled to nedává moc smysl. Prezident rozhořčený výsledkem jednoho nijak zvlášť důležitého sporu o dvě desítky soudních čekatelů vážně prohlásil, že nám hrozí nadvláda soudů a že jí občané mají čelit. „Jde o zásadní ambici soudcovského světa stát se rozhodující silou ve státě,“ doslova řekla na televizní kamery hlava státu poté, co se Nejvyšší správní soud ČR postavil proti jejímu rozhodnutí. „Já myslím, že je povinností každého demokraticky uvažujícího občana České republiky, aby se této tendenci důrazně a důsledně postavil.“ Televizní reportéři se bohužel nezeptali, jak se mají občané této ambici postavit, a teď už prezident na otázky (alespoň Respektu) neodpovídá. Každý má tedy prostor k vlastní interpretaci. Václav Klaus svým varováním může jen těžko myslet přímo vládu soudců, ti se podle všeho k žádnému převzetí moci nechystají. Prezident tedy myslel nadvládu justice, spravedlnosti, zákona. Co je ale na ní špatného a proč se jí mají občané bránit? Posledních patnáct let přece naopak slyšíme, že vlády zákona není dost. Jak to tedy je? Vodítko k vysvětlení dávají řeči o tom, že prezident není pokladač věnců. To je pravda: Václav Klaus je velký politik, alespoň co do svých plánů. Vede velký a důležitý boj, důležitější, než je ten o momentální výši daní nebo příplatky u doktora, což teď tak usilovně mapují česká média. Jde o to, jestli budou o všem podstatném v Česku rozhodovat jen politici, jak by si prezident přál.
České štěstí Pro podrobnější vysvětlení si musíme zajít trochu do minulosti. V ní se ukazuje celá podstata konceptu vládnutí, k němuž Václav Klaus teď z prezidentské pozice Česko manévruje. Po sametovém převratu se mnohé zkazilo, v jednom směru ale měli Češi štěstí. Formování nové ústavnosti se tu ujali vyznavači amerického modelu dělení moci. V jeho rámci nejsou volby považované za posvátnou krávu a politici z nich vzešlí nejsou všemocní. Nad nimi stojí nezávislý soud, který má právo politická rozhodnutí korigovat, například rušit zákony. Má to svoji logiku: s rozšiřováním občanských práv je nutné chránit menšinu před demokraticky zvolenou většinou (což v Americe dobře poznali například emancipující se černoši), a to nikdo jiný než nezávislé soudy nedokáže účinně dělat. V Evropě model silného ústavního soudu Američané prosadili po válce v Německu a odtud se začal šířit kontinentem, byť ne všude se stejnou důsledností jako v USA nebo Německu. Čeští autoři ústavy se ale rozhodli jít americkou cestou. Zdejší parlament je jen jedním ze tří rozhodujících mocenských hráčů, ne tím hlavním. Velkou moc má i Ústavní soud, který přezkoumává soulad zákonů s ústavou a může je zrušit (nikoli sám navrhovat). Tento systém vychází z tradic nejstarších demokracií, v našich poměrech jej ale není až tak snadné prosadit: roli parlamentu jako mocenského pilíře rozumí všichni, uznat za takový i soud ale znamená schopnost ctít demokratické tradice a právo jako jakýsi morální kapitál země. Soudci nemají k dispozici policii a armádu. Nemohou si nic vynutit násilím. Občané tradičních demokracií včetně poslanců a prezidentů ale vědí, že nezávislé soudy nepodléhají momentálním politickým náladám a jako strážce demokratických hodnot se je vyplatí respektovat. Řada diktátorů přece vyšla z formálně demokratických voleb. Na druhou stranu, jak upozorňují experti, ze srovnávacích studií právní vědy vyplývá, že konflikty ústavních soudů s parlamenty a vládami nepřinášejí oslabení demokracie, nýbrž naopak.
Bůh na přezkum nechodí
Thomas Jefferson: Pirátům se neplatí! FOTO EGP
Není žádnou novinkou tvrdit, že ODS pod taktovkou Klause se při budování důvěry v právo, jak je tomu v Americe nebo Británii, nepředřela. Heslem bylo, že ekonomové mají přednost před právníky, a varování před parlamentem plným právníků. Jenže s tímhle se v Česku musí opatrně. Kde jinde hýčkat důvěru v právo než ve státě s dlouhou tradicí bezpráví, s tradicí bezpáteřních, bojácných soudců. Problém ale je, že čeští politici nevidí v soudcích potřebnou pojistku proti vlastním omylům, další páku ke kvalitě demokracie. Vidí v nich buď služebníky, nebo konkurenci. První vážný útok na právo přišel před čtyřmi lety, kdy Ústavní soud rozhodl, že regulace nájemného a faktické vyvlastňování majitelů domů je neústavní. Místo aby vláda rychle tuto výtku napravila, udělala přesný opak – zmrazila nájmy úplně. To se pak ještě několikrát opakovalo. Nejsilnější tažení proti autonomii soudů je ale vidět teprve v posledních třech letech, kdy je Klaus na Hradě. Do čela Ústavního soudu neinstaloval
Je to povinnost kažkého, kdo uvažuje. (Klaus a Rychetský) FOTO ČTK
váženého soudce, jak je zvykem v USA, ale po dohodě s ČSSD politika Pavla Rychetského, který předtím z pozice člena vlády výnos téhož soudu ignoroval. Další ranou do zad nezávislé justice je snaha ministra spravedlnosti a prezidenta odvolat předsedkyni Nejvyššího soudu. Ústava přímo neřeší délku této funkce a nemusí být nutně funkcí doživotní. Problém ale je, jak s ní nakládají oba vrcholní politici. Opět jsme svědky snahy instalovat do čela vrcholného justičního orgánu politika, bývalého člena vlády, člověka bez obecnějšího respektu, tentokrát Jaroslava Bureše. Co jiného se od něj očekává než vstřícnost k moci? O případu teď rozhoduje Ústavní soud a jeho výnos bude pro chápání nezávislosti soudců kardinálně důležitý. I bez toho ale prezident a vláda dosáhli svého: na Nejvyšším soudu panuje rozklad. Část personálu píše petice proti své šéfce, část váhá, na čí stranu se postavit. Vrcholné justiční instituci se stalo to, čeho se v tradičních demokraciích nejvíce střeží: je rozvrácená po zásahu politiků. V těchto konturách je celkem normální, že prezident využil poměrně bezvýznamné události (jmenování soudních čekatelů) k dalšímu konfliktu se soudy. V zásadě měl Klaus pravdu: soudci jsou jmenovaní na doživotí a podle nových pravidel jim má být minimálně třicet let. Klaus ale mohl po dohodě s vládou postupovat velkoryse: poslat mladé soudní čekatele na stáž do Bruselu a po příslušné době je uvést do funkce. Místo toho je za velmi diskutabilní situace odmítl. Tady už ale nešlo o podstatu, šlo o to dát soudcům najevo, že si příliš dovolují. Klaus dnes za podpory některých právníků tvrdí, že není možné, aby soudy přezkoumávaly každý jeho výnos. Každý jistě ne, třeba politické akty, správní rozhodnutí ale ano, tedy pokud o to požádají lidé, jichž se dotýká. Ani v Česku není prezident bůh a také on se může ve svém právním výkladu mýlit.
Nikdo přes hlavu Proč to však Klaus a vláda dělají? Proč se bojí silných soudů nebo spíš vlády práva? Podle jednoho z autorů české ústavy Vojtěcha Cepla existují v Česku dva politické proudy, které jdou proti pracně budované tradici soudů jako třetího pilíře ústavnosti. Jeden razí bývalí komunisté, kterým se v hlavách usadila fráze o lidu jako nejvyšší moci ve státě. V této logice jsou jedině poslanci zástupci lidu, a proto rozhodují. Druhý proud nazývá profesor Cepl myšlením ředitele továrny, je to jakási vojensko-štábní kultura, která touží po efektivním velení a snaží se odstranit všechny komplikace. Zatímco prvoplánová „moc lidu“ už dnes nezabírá, touha po snadném vládnutí je to, co Česko nyní
velmi ohrožuje. Je to vidět na mnoha frontách. Stranická disciplína se stala normou, samostatné projevy a názory se v politice trestají. Ukazuje se to i na policii, odkud podle různých svědectví odcházejí samostatně myslící lidé a nahrazují je staré kádry, které umí poslouchat (to se týká i policejního prezidenta Husáka). I na ředitele Národního bezpečnostního úřadu se dosadí policajt, od něhož se čeká, že bude znát své místo. Samozřejmě v praxi dnešní české politiky nejde o slepou poslušnost známou z 80. let. Jde o případy konkrétních sporů, kde politici čekají, že jim daná osoba nebude dělat problémy. Nebo dnes tolik skloňovaná inspekce ministerstva vnitra: kdo si pamatuje naposled v jejím čele nějakou výraznou osobnost, která by požívala důvěru veřejnosti? A dá se pokračovat: do čela šéfa Nejvyššího kontrolního úřadu se dá poslušný straník, do křesla šéfa antimonopolního úřadu zrovna tak. Cíl je jediný: nemít potíže, nenechat si někoho přerůst přes hlavu, nekomplikovat si vládnutí.
Ne soudy, strany Pokud jde o Klause, ten sleduje dlouhodobější cíle, jeho boj za snadné vládnutí se nese ve více ideové rovině. Proto ta jeho kritika občanské společnosti, EU a teď soudců. I v nich vidí omezení moci „našich demokraticky zvolených zástupců lidu“. Jde o útok promyšlený a dlouhodobý. Klaus ještě jako šéf opoziční smlouvou vázané ODS zažil, co to je nutnost ustoupit: v roce 1998 si se Zemanem naplánovali změnu volebního systému a rozdělení moci mezi své strany. Ne Ústavního soudu muselo v Klausovi nechat hořkost a odhodlání této „svévoli“ čelit. Pokud se podaří politikům soudy v jejich nezávislosti omezit (a to se dnes děje), dočkáme se změny volebního systému a dalšího rozpínání velkých politických stran se zpožděním. Budeme mít dvě strany jako v Americe, ale bez jejich politické kultury. Právo bude ještě více vnímáno jako nepřítel, jako hráz, v níž je nutné najít skulinku, místo abychom jej s pokorou respektovali. Jediný, kdo dnes tomuto trendu v Česku reálně brání se plně rozvinout, je Evropská unie se svými pravomocemi a svými nezávislými soudy. V této optice je třeba rozumět Klausovu útoku na „europeismus“. Pokud tedy mají občané Česka něčemu čelit, pak je to nadvláda politických stran nad veřejným životem. Přesněji řečeno nadvláda poměrně úzké skupinky lidí, kteří dnes politické strany vedou a touží po ničím neomezované moci na všech frontách. Marek Švehla
Q
KOMENTÁŘE
RESPEKT 19 V 9.–14. KVĚTEN 2006
Ukažte mi ten výrobek
EDITORIAL
Sázka na předvolební marketink se může vymstít
K
omunisté zpívají Internacionálu, ODS varuje před spojením demokratické a komunistické levice, „zelenou“ Kateřinu Jacques mlátí policista, premiér Paroubek přednáší v rozhlase Máchův Máj a vyráží s Gerhardem Schröderem na Říp. Je prvního května, start horké předvolební kampaně. Už předchozí týdny naznačily, že letošní kampaň bude hodně nervózní, vypjatá. Potvrdilo to premiérovo zneužití násilného útoku na komunistu Jiřího Dolejše k politickému boji proti ODS. Novým agresivním prvkem je i parodování volebních billboardů s modrou šipkou, které udělala ČSSD. Občanští demokraté ale předtím billboardově útočili hned několikrát a také dost nevybíravě. Není rovněž pravda, že v cizině se nic podobného nedělá, jak naznačovalo vedení ODS. Například v Británii bylo mnoho billboardů (ovšem podepsaných), v nichž labouristé parodovali heslo konzervativců Are you thinking what we are thinking? (Myslíte si totéž, co my?) například na Are you drinking what we are drinking? (Pijete, co my?) a nikoho to nepohoršovalo. (Byť nutno říci, že co do jemnosti a vtipu je ČSSD proti labouristům asi to, co Krampol proti Woodymu Allenovi.) Nervozita se zkrátka stupňuje, není se čemu divit. Hraje se o hodně. Premiér a lídr sociální demokracie potřebuje potvrdit svou dějinnou roli a zařadit se po bok Miloše Zemana, který vyzvedl sociální demokraty z popela. Třetí vítězství ČSSD v řadě si ale nemůže dovolit ODS. Pro její současné vedení by to byl smrtící úder. I proto tak pečlivě vážili, s čím do volební kampaně vyrazí.
Kupte si Tlustého Nakonec zvítězil britský model, který Mirek Topolánek delší dobu pečlivě studuje a také se jím inspiruje. Občanští demokraté na chvíli odhodili starou ideologii a podobně jako Blairovi labouristé nebo Cameronovi konzervativci udělali krok do politického středu (Topolánkova návštěva u Blaira nebyla jen potvrzením, že ODS je respektovaná evropská strana, měla ukázat i to, že Blair je v některých věcech pro ODS inspirací – třeba v oblasti školství nebo uvolňování pracovního trhu). Ke kroku do středu Topolánkovi pomohly marketinkové výzkumy, v nichž ODS zjistila, že by mohla mít šanci i mezi socioekonomickými skupinami, které by podle politologických předsudků měly volit levici. Stačilo málo: přestat být po klau-
sovsku ostentativně ideologický, nemluvit únavně dokola o výjimečné a jedinečné pravicovosti a podobných nezáživnostech a zaměřit se na praktické věci a konkrétní sliby, včetně těch sociálních. A tak se zrodila akce ODS Plus: inzertní a billboardová kampaň, v níž Topolánkova strana slibuje konkrétní finanční bonusy podle typu zaměstnání a velikosti rodiny. Čísla se dobře pamatují a každý ví, na čem je. Háček je v tom, že ODS nebude sama ve vládě a její plány nebudou nikdy fungovat tak, jak to vypočítal stínový ministr financí Vlastimil Tlustý a jeho poradci. Má tedy potom smysl vůbec něco slibovat, když je dopředu jasné, že jde o nerealizovatelné sliby? Kampaň je dnes v Česku čistý marketink. Politické strany ale jako by zapomněly na pravidlo správné reklamy, které říká, že za vším divadlem nakonec musí být vidět výrobek. Voliči tak mohou mít stále silnější pocit, že česká politická reklama sází jen na efekt a je v podstatě víceméně vědomě klamavá.
Bez ideologie Na marketink vsadil i Jiří Paroubek. ČSSD se už dlouhé měsíce radí s americkými specialisty na politický marketink a výzkum trhu z firmy Penn, Schoen and Berland (PSB), která pomohla vyhrát volby Tonymu Blairovi. Je to jediné opravdu silné spojení s britskou sociální demokracií, i když by ČSSD ráda některé středové voliče přesvědčila o daleko silnějších kontaktech se stranou britského premiéra. Paroubek sliboval, že před volbami připraví program v „blairistickém stylu“, z britské třetí cesty se do něj nakonec dostaly jen obecné sliby o společnosti vzdělání, konkrétní závazky k voličům zůstaly tradičně sociální a veskrze finanční. Zvyšování mezd, přídavků na děti, růst důchodů, příspěvek na počítač. Sliby sociálních demokratů by v případě sestavení levicové koalice byly splnitelné, problém je v tom, že by výrazným způsobem zatížily státní kasu. A to v době, kdy se Česká republika bude přibližovat k přijetí eura. I ČSSD tedy musí vědět, že její velké sliby porodného a příspěvků na děti nejsou splnitelné, bude od nich muset upustit a hodně se mírnit, přesto je dál drží jako dobrý marketinkový nástroj na zvládnutí „voličského trhu“. Je to tedy poprvé, co se hlavní střet mezi ODS a ČSSD neodehrává na poli ideologie. Tentokrát se nestřetávají nesmiřitelní nepřátelé, nýbrž dva různé marketinkové týmy a jejich rétorické strategie. Nic na tom nezmění ani varování ODS před koalicí ČSSD
Nad Súdánem svítá mír Co váží více: Potrestání pachatelů genocidy v Dárfúru, nebo právě uzavřená dohoda? Zachráněné lidské životy by hovořily pro to druhé, zvláště v oblasti rizikové pro celý svět. Dohodli se. Tato holá věta jako by už vypadla ze „Ameriku nyní ohrožují méně státy dobyvatelské zpravodajství o světových konfliktech. Do Afghá- než státy zhroucené.“ A ty tvoří na severu Afriky nistánu i Iráku vletěli spojenci pod vedením Ame- celý pás: Somálsko, část Etiopie, Súdán, Středoafriky, aby dohodu nadekretovali, ale zatím skutek rická republika, Čad, části Nigérie, Nigeru a dále na utek. V případě Íránu se už o dohodě ani nemluví. západ až k Atlantiku. I proto má súdánská dohoda Ve Svaté zemi se stalo symbolem budoucnosti jed- velký a nadregionální význam. Na oddechnutí je nostranné stažení, jinými slovy nedohoda. Snad ale zatím ještě brzy. jen v Severním Irsku se vláda a IRA dohodly na míru a odzbrojení. Ale to je Evropská unie, a na- Rebelové do vlády víc onu dohodu musely nedávno Londýn a Dublin podpořit neslýchaným ultimátem: nezačne-li Daří se uzavřít dohodu. Nedokonavý vid je namísv Belfastu do září fungovat regionální parlament tě. Na definitivní úspěch by nikdo nevsadil. Ani a vláda, zavedou nad provincií společnou správu. Robert Zoellick, těžká váha americké diplomacie Tím překvapivěji vyznívá páteční informace a náměstek Condoleezzy Riceové, který působí o dohodě pro Súdán. Po třech letech krveprolití jako zmocněnec Washingtonu pro Súdán. Z rebev Dárfúru, po genocidě, jak stav věcí úředně ozna- lů se k dohodě přihlásila hlavně Súdánská osvočil americký Senát i George Bush, se v nigerijské bozenecká armáda, která údajně kontroluje asi Abuji daří uzavřít dohodu o míru. Zpráva se přitom tři čtvrtiny Dárfúru. Dvě menší frakce ji odmítaobjevuje pár dnů poté, co americký Fond míru a ča- ly. Ale i tady jsou rozpory. Abdul Wahad Núr byl sopis Foreign Policy zařadily Súdán do čela žeb- proti, neboť v dohodě nevidí dostatečné záruky říčku nejvýbušnějších, nejnestabilnějších, doslova bezpečnosti, nicméně patnáct velitelů jeho skuzhroucených států (The Failed States Index). Právě piny podepsalo dopis, ve kterém se k dohodě hláty dnes představují velkou hrozbu. Ne proto, že by sí. Dokument pak odmítají islamisté z hnutí Rovvyvíjely zbraně hromadného ničení, ale na území nost a spravedlnost, jehož vůdci podle Zoellicka bez účinné vlády či naopak s mozaikou různými „pohrdají potřebou míru“. Pak se přirozeně nelze skupinami účinně ovládaných areálů mohou bez divit, že se nepodařilo zajistit úplný konsenzus, ale problémů působit lidé spjatí s al-Káidou a tero- zaplaťpánbůh za to, co je. rismem obecně. Konkrétně to říkají závěry ameDohoda má vstoupit v platnost koncem tohoto rické Strategie národní bezpečnosti z roku 2002: týdne. Súdánské vládní milice a síly dárfúrských
a KSČM a antikomunistická mobilizace lidovců. Strach z nástupu komunistů sám o sobě volby nikomu nevyhraje, na to jsou voliči až příliš ukolébáni relativně slušným ekonomickým blahobytem. Protestních antikomunistických hlasů nebude tolik, zato by mohly rozhodnout protestní hlasy nespokojených voličů, kritizujících posledních osm let vlády ČSSD, ale i těch, kteří nemají rádi celou starou garnituru politiků, ovládajících špičky všech hlavních stran. Je štěstí, že tyto hlasy nesbírají extremisté, ale umírněná Strana zelených, která se díky tomu pořád suverénně pohybuje nad pětiprocentní hranicí vstupu do parlamentu. Nástup zelených ale prověří až volební kampaň, kde nezkušený soubor nesourodých nových politiků může pohořet.
Hlasivky a gesta Letošní kampaň proti předchozím létům nabízí nejkonkrétnější sliby, i když se o možnosti jejich naplnění, jak bylo řečeno, dá předem úspěšně pochybovat. Ani jeden z velkých politických soupeřů bohužel nebere v úvahu, že právě předimenzované nesplnitelné sliby a nemožnost fakticky kontrolovat jejich plnění, patří podle sociologických průzkumů k hlavním důvodům, proč se lidé nezajímají o politiku. Skládání politických účtů, které je hlavním demokratickým nástrojem, jak kontrolovat zvolené politiky, není v Česku oblíbená disciplína. Sliby se relativizují, drolí nebo prostě zapomínají, bohužel na obou stranách, mezi voliči i politiky. Výsledkem je lhostejnost a nízká volební účast. Prezident Václav Klaus, který si už všiml marketinkového úkroku ODS a také to kritizuje jako další projev postdemokracie, nabízí lék – návrat k ideologiím, jasné hodnotové rozdělení bitevního pole. Už dvakrát to ale nevyšlo, navíc být zásadově ideologický v době, kdy soupeři prosazují politický pragmatismus, dost dobře nelze. Stačí se podívat na problém daní, kde se pravá od levé opravdu jen těžko odlišuje – pro nižší daně jsou skoro všechny strany, liší se jen málo přehlednými detaily. V letošní volební kampani tak půjde mnohem více o přesvědčivost a pocit důvěry. A také o to, jak moc je česká veřejnost unavena z osmileté vlády sociální demokracie. Skvělé billboardy už tuhle válku nevyhrají. Rozhodnou hlasivky, gesta, tváře a činy živých lidí. Petr Fischer Autor je redaktorem Hospodářských novin.
Q
rebelů mají být odzbrojeny a stáhnout se na stanovenou linii příměří. V nadcházejících měsících má vláda v Chartúmu založit kompenzační fond pro oběti krveprolití, které si vyžádalo na 200 tisíc mrtvých a dva miliony uprchlíků. Již v létě má proběhnout mezinárodní dárcovské setkání pro rekonstrukci Dárfúru. Na pět tisíc rebelů má být začleněno do súdánské armády a policie, lídři pak přímo do vlády. Jejich zástupce má zaujmout pozici zvláštního poradce prezidenta, čtvrtý nejvyšší ústavní post v zemi. A záruky? Stoprocentní samozřejmě nejsou, nicméně dohodu protlačily USA, Africká unie i Arabská liga. OSN dala už dříve najevo, že mandát dohlížejících jednotek AU povýší v případě potřeby na světový a týden před dohodou v Abuji prosadila sankce proti čtyřem prominentním zločincům všech politických barev. Dohoda pak ukazuje zajímavý rozdíl oproti Iráku či Palestině. Zatímco tam jde o začlenění polovojenských milic (teroristů) do vládních jednotek ve spřízněných barvách, v Súdánu budou takto začleněny síly protivníka. Chyták na ně? Nebo naopak záruka? To teprve uvidíme.
Není to ideál, ale plus Síly rebelů postižených krveprolitím uzavřely dohodu s vládou, která ono krveprolití v lepším případě nečinně sledovala, v horším přímo podporovala, například letecky. Uzavřely ji za pomoci USA, které ono krveprolití uznaly za genocidu, tedy nepromlčitelný zločin. Dohoda s pachatelem genocidy? Leckomu se to skutečně líbit nemusí, jak dokládá i váhání některých účastníků v Abuji. Z vyššího principu mravního to není ideál. Tím by bylo pojmenování genocidy, potrestání viníků a nastolení takového pořádku, aby se krveprolití nemohlo opakovat. Ale z hlediska praktické politiky i ochrany lidských životů vidíme jasné plus. Už proto, že rebelové v očích OSN i světové veřejnosti ztratili punc nevinnosti, například svými útoky na jednotky AU. Ztratili ho svou vlastní vinou? Na tyto otázky v dohodách místo nezbývá. Zbyněk Petráček
3
Q
Vážené dámy a pánové, od tohoto týdne najdete na internetové adrese respekt.cz novou (a věřím, že lepší) podobu našich webových stránek. Kromě obsahu aktuálního čísla Respektu a několika volně přístupných článků tam najdete i novinky: vylepšený přístup do archivu, blog redaktorů, více možností k debatám nad našimi články, názorové duely. Také bychom chtěli naše webové stránky využít k otevření prostoru pro tzv. novou žurnalistiku. Co to znamená? Pokud máte vy, naši čtenáři, pocit, že se ve vašem okolí děje něco zajímavého, čeho si běžné noviny nevšímají, zkuste o tom napsat článek a pošlete nám ho. My jej uveřejníme na internetu. Přednost přitom dáváme reportážím či analýzám před sáhodlouhými komentáři, kde autor vychází jen ze svých pocitů, a navíc píše třeba o všeobecně známých věcech. Pokud si tedy i vy chcete zkusit novinářskou práci a informovat o něčem, co považujete za důležité, s chutí do toho. Jen prosíme o pochopení – s vašimi texty budeme editorsky pracovat a ty vyloženě nepodařené zveřejňovat nebudeme. Každopádně se těším na naše nové internetové spolupracovníky. Z nového čísla Respektu chci upozornit na Téma o českých vědcích, v němž jsme se pokusili o pohled na to, o čem všichni politici před volbami tak rádi mluví – budoucnost našich nejlepších mozků. Dále si nenechte ujít článek o novinách zadarmo (str. 21) nebo reportáž o kurzu pro Němce (str. 8), kteří se chystají pracovat v Čechách. A konečně – o bytech politiků už toho bylo napsáno hodně, přesto vám nabízíme pátrání po tom, jak se dá v Česku sehnat nové bydlení s milionovou slevou (str. 5). Mějte se fajn, Marek Švehla
GLOSA Tak máme za sebou přijímačky na gymnázia a tak jako každý rok polovina z těch, kteří se tam toužili dostat, uslyšela kategorické NE. Pětadvacet tisíc zdejších dětí je v koncích. Většina z nich neprošla sítem nikoli z neschopnosti, prostě jen nevydržela nervový tlak anebo udělala malé chyby, které stejně vynervovaní pedagogové zveličili. Pocity ponížení a zoufalství kolem nespravedlivě odmítnutých uchazečů by
Další poklad zničen, hurá konečně měly přestat být soukromou věcí. Jsou totiž veřejnou ostudou těch, kdo za sedmnáct let nedokázali vyjít vstříc zájmu lidí o vzdělání. Na školách a úřadech zjevně nejde o děti ani o budoucnost země plné lidí bez maturity. Jde o cynický, hnidopišský přijímací systém. Kdyby zkoušky na gymnázium dělal Karel Čapek a spletl si dvakrát ypsilon, klidně ho vyhodí. Ještě před deseti lety nastupovaly na střední školy silné ročníky, dnes je dětí málo – přesto je víc než polovina z nich odmítnuta. Na gymnázium se přitom chodí dobrovolně. Zájemci mají na studium prostě proto, že o něj usilují a mají slušné vysvědčení. Tak k čemu přijímačky? Rodiče dnešních uchazečů stáli v patnácti na pomyslné rampě, kde probíhala selekce: část na střední školu, část do učení. Bylo to stresující, ale dělo se to v nespravedlivé společnosti. Jenže selekce pokračuje v nezměněné podobě dodnes. Jakým právem? Proč česká vláda tak mrhá jediným bohatstvím, které opravdu máme, což jsou talenty ukryté v hlavách mladé generace? Proč tak ochotně podporuje sociálně slabé, když zároveň zamezuje přístupu ke vzdělání? Když se kdokoli z nás rozhodne být sociální případ, stát ho podpoří. Ale když se rozhodne studovat a uspět, má problém. Tato výroba neschopných, na státu závislých existencí je tak otřesná, že by měl následovat nějaký akt občanské nespokojenosti – ale jaký? V otázce přístupu ke vzdělání drží stát své občany prostě pod krkem. Měli bychom se bránit. Tereza Brdečková Autorka je spisovatelka.
4
ČESKÁ REPUBLIKA
9.–14. KVĚTEN 2006 V RESPEKT 19
Unést dítě je správné
Pražský soud zamítl odškodné pro Půlnoční bouři
N
ikdo v Česku už nemůže říkat, že nevěděl: odteď ví každý. Soudce Martin Velehrach rozhodl, že je správné, když úředníci seberou rodičům miminko, aby je naučili poslušnosti.
Bouře? No tohle! Je to, jako kdyby vás zastavil na silnici policista a zjistil, že vaše devítiměsíční batole není připoutané v dětské sedačce. A namísto pokuty by vám sebral „na životě ohrožené“ dítě. Vyzvednout byste si jej mohli v kojeneckém ústavu, až si dáte do pořádku výbavu auta. Podobný scénář prožili Blanka Fuxová a Jaroslav Blovský. Kvůli několika přestupkům, kterých se dopustili po narození jejich dcerky, jim úřady odebraly devítiměsíční plně kojenou holčičku. Vyděšeným rodičům pak trvalo celý měsíc, než se jim podařilo získat své dítě zpět. Z jejich pohledu je proto spor jasný: úřady zcela zbytečně a svévolně nabouraly život vzorné rodiny a přivodily jí těžká traumata, takže by za to měly nést odpovědnost. A přinejmenším zaplatit odškodné za následky, které jejich postup přivodil bezbranné oběti – unesené holčičce Elišce Gaie. Ty odborníci shrnují do několika cizích, chladně znějících slov: poruchy komunikace, zamlklost, prudké separační reakce, hysterie, zoufalství, možná i v nevratné formě, která ovlivní budoucí život. To jsou reakce dítěte, které je před dovršením jednoho roku života odloučeno od matky. Soudce Martin Velehrach ale věc vidí úplně jinak a žalobu rodičů na stát zamítl. „Úřady chránily dítě,“ zní jeho vysvětlení. „Matka nepřinesla dceru na očkování, i když žili v přírodě v nějaké chalupě, a tam to bez tetanu mohlo mít fatální následky. A nezlobte se – jaké to vůbec dali tomu dítěti jméno! Takové se v našich krajích prostě nedává,“ říká soudce. Podobné pobouření jako v soudci Velehrachovi vyvolal životní styl rodičů unesené holčičky i na sušickém venkově, kam se před časem vysokoškolsky vzdělaná učitelka Blanka Fuxová a její přítel Jaroslav Blovský odstěhovali ve snaze žít – řečeno jejich slovy – v souladu s přírodou. Už sama jejich vegetariánská, samozásobitelsky zemědělská existence působila rozruch, a když se pak rozhodli pro domácí porod, po němž svou dcerku pojmenovali Půlnoční bouře (narodila se v bouři), vložil se do věci úřad. Kontrola sociálních pracovnic na místě činu zjistila, že dítě je sice zcela v pořádku, zahrnuté vzornou péčí, ale rodiče mu kromě „nemožného jména“ zapomněli vystavit průkazku zdravotního pojištění a odmítají dát jej očkovat. Všechno prohřešky proti úředně správné či úředně povolené existenci, na jejichž nápravu má stát výborné zbraně: od pokuty po soudní příkaz. Klatovská sociálka však místo toho sáhla k nejdrtivějšímu kalibru a nechala rodičům sebrat dítě. Tím ovšem podle kritiků i žaloby došlo ke zneužití státní moci proti zájmům v této civilizaci nejposvátnějším – proti zájmům dítěte. Ten je v tomto věku jasný všem odborníkům bez výjimky: být s matkou co nejvíc to jde.
Příliš potencionální Velehrach K tomu, proč úřady přeskočily běžné instrumenty a rozhodly se rovnou miminko odebrat, se už dnes nechce nikdo z odpovědných aktérů vracet. Sociální odbor okresního úřadu v Klatovech již zanikl a jeho nástupníci na sociálním odboru v Sušici mají na téma Půlnoční bouře zamčená ústa. „Nevím. To je všechno,“ říká zástupkyně šéfky sušického sociálního odboru
JEDEN DEN V ŽIVOTĚ
Pondělí na zkouškách Sedám si do lavice, dostávám písemku… Píšu, píšu, píšu… Ale ať se snažím, jak se snažím, všechno mám špatně. Říkám si: To přece není možné, že by mi nevyšlo vůbec nic! Počítám to znova, znova, znova… CRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRR!!! Zvoní budík. Zírám ven z okna, přemýšlím, ani nevím nad čím, ale uvnitř jásám: Byl to jen sen! Už oblečená nasedám do auta. Je to strašně zvláštní pocit, být najednou skoro u cíle toho učení a snahy, připadám si jako kdybych byla uvnitř prázdná, jako kdyby to, co jsem si nacpala mezi uši, se najednou vytratilo do jakéhosi vzduchoprázdna mezi mnou a školou, na kterou jsem už za pár desítek minut měla dělat zkoušky. Připadám si maličko nervózní. Jsem nervó… Ne! Nesmím být nervózní. Snažím se sama sebe ovládat různými
Když budou zlobit, přijde na ně Velehrach. (Rodiče a malá Bouře, Šimanov 2004) FOTO LUDVÍK HRADILEK
Marie Sedlecká na otázku, proč nebylo možné nutit rodiče k poslušnosti nejprve jemnějším nástrojem, než je rozbití rodiny. Nechce říci ani to, jestli se z případu nějak poučili a zda už si třeba při odvážení dětí z rodin dávají větší pozor. Naléhavost otázky, proč byla unesena Půlnoční bouře, totiž umocňuje fakt, že žádný z prohřešků, na které úřady upozorňují, nesplňoval ani vzdáleně jedinou omluvu pro takový zásah – neohrožoval život dítěte. U jména je to očividné. Navíc i kdyby rodiče nechtěli od svého „indiánského“ nápadu ustoupit (což ale nakonec volbou Elišky Gaii udělali), mohl by jejich ratolesti to správné povolené jméno přidělit soud. Stejně tak je formalitou průkaz pojištěnce, protože každé v Česku narozené dítě je automaticky pojištěno u pojišťovny matky. Ano, očkování je povinné ze zákona (navzdory tomu, že stále větší skupina rodičů to po západoevropském vzoru odmítá), řešení je však v běžném úředním postupu pokut a soudů, nikoli v přímém útoku na kojící matku a její dítě. Soudce Velehrach ale trvá na svém. „Podívejte, neohrožovalo na životě,“ říká při druhém pokusu o rozhovor podrážděně. „Já nerad něco opakuji víckrát. A už jsem vám řekl, že to dítě potencionálně ohroženo být mohlo. A víc bych se už o tom nerad bavil.“ Soudcův postoj některé lidi zasvěcené do případu překvapil a zaskočil ještě mnohem víc než samotná zteč sociálky. „Chápu, že se sociální pracovnice mohou splést, protože pracují ve vypjatých situacích. Že ale jejich postup s odstupem času posvětí soudce, který má dostatek informací, je zarážející,“ říká zástupkyně ombudsma-
na Anna Šabatová, jejíž úřad považuje odebrání Bouře za „nemístný a citelný zásah do vývoje dítěte“.
Půlnoční bouře strávila v kojeneckém ústavu jeden měsíc. Dostala se z něj díky schopnostem svých rodičů, kteří jsou sociálně silní, vzdělaní a dokážou se úřadům vzepřít. Vytvořili tlak zmobilizováním médií a úřadu ombudsmana. Oni své dítě za měsíc získali zpět, jiní ale tak obratní být nemusí. Příběh Bouře jasně ukazuje, s jakou lehkostí zdejší úřady mohou vytrhnout dítě z rodiny bez vážného důvodu, jen proto, že se byrokratům nelíbí její životní styl. Výsledkem pak je, že na deset tisíc dětí připadá v Česku 60 dětí v kojeneckém či dětském ústavu, což je evropský rekord. V „balkánském“ Slovinsku je to nula, v sousedním Rakousku 3 a i v postkomunistickém Maďarsku 44. Proč tomu tak je? S odpovědí si nikdo moc neví rady. „Sociální pracovnice někdy ani neznají možnosti, které mohou při práci s rodinou použít. Nejsou zvyklé si vždy pokládat otázku, jestli vyčerpaly vše možné a odebráním dítěte chrání jeho zdraví nebo život,“ nabízí vysvětlení Šabatová. Dobrá, ale proč ty možnosti neznají a proč je ke „zvyku“ pokládat si otázky nenutí jejich nadřízení? Podle ředitelky Institutu náhradní rodinné péče Petry Vrtbovské je to proto, že na ministerstvu práce a sociálních věcí ještě donedávna sloužili lidé se stejnou – v totalitní éře zrozenou – zkušeností, jakou mají sociální pracovnice. Takže tu máme
v duchu vymyšlenými větami. Nevím, jestli mám v žaludku led, nebo spíš horkou vodu. Myslím, že jsem se měla víc učit. Vážně! Vzpomínám si, jak mi maminka vždycky říkala: „Terko, když se nebudeš učit, tak nepočítej s tím, že tě vezmou.“ Ale to už brzdíme před mým vysněným gymplem. Před schodištěm stojí pěkný dav. „Těch je,“ říkám si v duchu. Má nervozita se stupňuje, když zjišťuji, že to je hromada rodičů, co vyslali své děti do boje. Odpoutávám se od těch svých a vcházím dovnitř. Vypadá to tu docela hezky. Cítím se už o moc příjemněji než tam venku. Rozhlížím se kolem sebe, nevím proč, ale začíná mě to tu docela bavit. Všichni se hrnou k nějakému stolečku, je tam spousta lidí, takže nevím, co je na něm tak zajímavého. Když přicházím blíž, je vidět, že je to, jak tomu říkali na přípravných kurzech, kam jsem celý rok chodila, identifikační karta. Když se taky podepisuju, vidím, že tu je spousta lidí, co znám. Teď už je mi fakt docela fajn. Dostávám obálku a k tomu informaci, že mám jít do učebny KA ve třetím patře. Vcházím dovnitř a sedám si do druhé lavice. Hned za mnou sedí moje nejlepší kámoška ještě z mateřské školky. Teď nevím, jestli jsem nervózní, nebo ne. Je to takový zvláštní pocit. Čekám, konečně přichází učitelka, která je
vyšší postavy a krásně se usmívá. Dává nám povolení k otevření obálek, kde jsou číselné kódy. Rozdává všem písemku z matiky. Dívám se na úlohu s počítáním kuliček na hraní, kterou jsem už dělala. Usmívám se, hned je mi lehčeji. Pouštím se do práce, začínám u lehčích úloh a pokračuju k těžším. Všechno stíhám v daném čase. Po padesáti minutách je přestávka. Vydávám se hledat své spolužačky a spolužáky ze třídy. S holkama se potkávám na chodbě u záchodů, kde je fronta. Příjemně se uvolňuju tím, že si navzájem říkáme výsledky, a já zjišťuji, že mi vycházejí stejně. Kluky pak najdu taky. Češtinu nám rozdává menší milá učitelka. Kontroluje, jestli jsme tu všichni, a pak nás nechává napospas úkolům z jazyka a literatury. Po čtyřiceti minutách si už všichni točí pery po lavicích, a tak se nás ptá, jestli někdo ještě potřebuje dopisovat. Všichni říkají, že ne, a ona říká, že pro nás čeština byla asi brnkačka. Vybírá písemky a teď už jsme volní. Vyjít pak ven je jako shodit ze sebe všechnu váhu. Připadá mi, že se vznáším. Večer si zapínám internet a hledám výsledky, které tam ještě nejsou. Vždycky jsem si myslela, že čekání je na věci to nejlepší, ale teď pomalu začínám měnit názor. Kontroluju internet každou hodinu, ale výsledky se neobjevují
Proč to dělají?
systém, který kromě psychických ran na desítkách tisíc duší hodně vyčerpává i naše peněženky: náklady na jedno dítě v ústavu činí 350 až 450 tisíc korun ročně. „Sociálky spadají prakticky pod kraje a my jim můžeme dodávat jen metodická doporučení, kterými se mohou, ale nemusí řídit,“ krčí rameny šéfka odboru rodinné politiky ministerstva sociálních věcí Michaela Marksová-Tominová. „Náš problém není vůbec v kvalitě práce sociálních pracovnic, ale v tom, že jich je málo,“ říká vedoucí příslušného odboru na plzeňském hejtmanství Eva Nosková. Právě paní Nosková prověřovala postup svých podřízených v případu Půlnoční bouře s jednoznačným závěrem: bezchybný zákrok. „To je prostě náš názor, ombudsman to vidí jinak, ale i on se může mýlit,“ říká Nosková. Bylo by tedy možné šetření krajského úřadu vidět? „V žádném případě,“ říká Nosková. Ministerstvo sociálních věcí ale přes své omezené možnosti již požádalo kraje o statistiku umísťování dětí do ústavů a vysvětlení důvodů, proč se tak děje. Na základě těchto dat chce úřad do dvou měsíců vydat nové metodické pokyny. „A v nich bude i o tom,“ říká Michaela Marksová, „že klienty nesmíme kárat, ale hledat různé cesty, jak jim pomoci.“ Jan Kovalík
Q
Má stát Půlnoční bouři odškodnit? Debatujte na www.respekt.cz.
a neobjevují. Myslím, že nás bylo opravdu hodně. V úterý odpoledne jsem už velice nervózní. Po maminčině telefonátu se dozvídám, že výsledky budou někdy později večer. Osmá hodina – nic, čtvrt na devět – nic, půl deváté, to už si říkám, že nás bylo hodně, hodně moc. A pak konečně ve tři čtvrtě na devět se objevuje věta: Výsledky přijímacích zkoušek – zde. Jedu po číselném seznamu shora dolů a konečně nacházím své číslo. Vzali mě! Lítám po celém bytě a volám radostí všem, co je mám v telefonním seznamu. Je to pro mě asi ten nejlepší dárek. Druhý den ve škole se dozvídám, že žádná z mých kamarádek, kvůli kterým jsem se na tenhle gympl původně hlásila, se sem nedostala. Připadám si, jako by se ten pocit výhry a štěstí, co v sobě mám od včerejšího večera, někam na chvíli ztratil, jako by ho najednou bylo o dost míň, a vlastně se ho kus ukrojil. Už to tak zůstalo. Takže asi půjdu do nového úplně. Nějak to asi budu muset zvládnout. Přesto se tam těším. Tereza Vizinová Autorka je žákyně 5. třídy základní školy v Praze.
Q
ČESKÁ REPUBLIKA
RESPEKT 19 V 9.–14. KVĚTEN 2006
5
Rozhodnou nerozhodnutí Kdo získá váhavce, má vyhráno. Takže kdo jsou a co chtějí?
N
evědí, komu dát hlas, přesto právě oni mohou zásadně ovlivnit, kdo v blížících se volbách dostane moc. Kampaň je tak dnes už jenom pro ně. Nerozhodnutí voliči. Kdo jsou a co od jejich nálad můžeme čekat?
Skeptici na golfu Muži postávající v květnovém slunci na parkovišti před kladenským supermarketem Lidl moc nerozhodnutí nejsou. Spíš naopak. „Nás u voleb nikdo neuvidí,“ říká za sebe i za své dva kamarády Juraj Kozlovský, čtyřicátník v maskovacím tričku. „Není z čeho vybírat. Všichni zatím naslibovali hory doly, ale pak dovolili všelijakým existencím si nakrást. Kdybych já udělal totéž, tak jsem se mohl dneska vozit v audině, a ne v tomhle pitomým golfu,“ ukazuje pan Kozlovský na svůj nablýskaný volkswagen. Kousek odtud po klikaté cestě leží Libušín, běžné malé městečko průmyslových Čech. Dotaz na volby vyvolává v místní hospodě senzaci. „Když ti řeknu, koho budu volit, zaplatíš mi pivo?“ volají štamgasti. Ale vážně mluvit nechtějí. Nakonec se osměluje ten nejmladší z nich. Emil Gaži (20) na Libušíně uklízí za 7800 korun měsíčně a ke svým prvním volbám se těší. Vybírat si přitom chce mezi dvěma alternativami: ODS a KSČM. „Já komunismus nezažil, ale starší lidi říkají, že v té době byla práce a pořádek. Nemám důvod jim nevěřit. A ODS zase splnila polovinu svých předvolebních slibů,“ říká mládenec, jemuž na konci poslední vlády občanských demokratů nebylo víc než dvanáct let. „Tady není vůbec zájem o politiku,“ říká libušínský starosta Jan Černucký (ČSSD). „Lidé drbou po ulicích, ale při jednání radnice jsou křesla pro veřejnost prázdná. Když se jich zeptáte, řeknou vám, že nemají čas politiku sledovat nebo že je to stejně jedno. Možná se o dění kolem nestarají proto, že všechno klape. Kdo ví.“
V kravatě Z průzkumů veřejného mínění plyne, že zhruba polovina voličů má jasno, komu hodí lístek, a žádná kampaň je v tom nemůže zviklat. Další čtvrtina je zase k volbám naprosto lhostejná a nemarní s nimi svůj čas. Zbývá nějakých 25 procent – lidé váhající, zda k volbám vůbec jít, a pokud ano, koho volit. Kdo je získá na svou stranu, má vyhráno. Takže nejen partajím, ale i běžným voličům nezbývá, než se s myšlenkou na rizika či naděje příští vlády ptát: kdo jsou ti lidé? O co jim jde? A co na ně platí? Podle analytika sociologické agentury CVVM Daniela Kunštáta se váhající voliči dají vytřídit do dvou hlavních skupin. Jedna má nízkou životní úroveň, nebo to aspoň o sobě tvrdí. Najdeme tam mladé do 29 let, nezaměstnané, dělníky, ženy v domácnosti a venkovany. Dlouhodobé agenturní výzkumy potvrzují povzdech libušínského starosty: tito lidé nedůvěřují politice ani se o ni nezajímají. „Říkají, že nečtou noviny, nesledují televizi, neznají přední politiky,“ vypočítává Daniel Kunštát. Buď je opravdu veřejný život zklamal, nebo se o něj nestarají čistě proto, že to nemají v povaze. Tato neposkvrněnost má ovšem jeden praktický dopad: nedostatečně informovaní lidé jsou bezbrannou obětí kdejakého schopnějšího demagoga. Přesvědčit je mohou nejen bláznivé sliby, ale třeba i bombastická zpráva na konci kampaně nebo kandidátova hezká kravata. Lidem s takovou výbavou se pak opravdu zdá „jedno“, zda si nakonec vyberou komunisty, nebo ODS.
Vzkažte jim, že přijdu Do druhé kolonky přelétavých voličů se podle Kunštáta vejdou takzvaní liberálové. Zjednodušeně řečeno, vzdělaná městská střední třída, která nežije v materiální nouzi. Čeho je u první skupiny málo, tím ona naopak překypuje: není
výjimkou, že její příslušníci se zapojují do veřejného života, sdružují do spolků a občanských iniciativ, podepisují petice. Za určitých okolností mohou volit ČSSD i ODS, ale raději si hledají alternativu někde mezi nimi. Nejdřív zakotvili v přístavu ODA, později přešli k Unii svobody, teď jim mohou být nejsympatičtější zelení. Ale ať už se sympatie těchto váhavců přiklánějí kamkoli, jedno je spojuje: i když politickou nabídku nepovažují zrovna za oslnivou, k volbám určitě přijdou. Před posluchárnami filozofické fakulty v Praze není těžké najít někoho, kdo o svojí volbě ještě nemá jasno. Štěpán Hulík studuje filmovou vědu. Rozhoduje se mezi zelenými a lidovci. „KDU-ČSL představuje hodnoty, které uznávám. Četl jsem si jejich program, líbí se mi. Také se jim daří ho prosazovat, podle analýz nejvíc ze všech politických stran. Je mi ale extrémně nesympatický předseda Kalousek.“ Proto váhá, zda si nevybrat zelené. „Ostatní strany už šanci dostaly a neosvědčily se. Je to pro mě takový vzdorohlas.“ Štěpán na volební kampaň vůbec nedá, prý to bude jeho vnitřní volba. „Nakonec prostě hodinu před volbami jeden lístek vezmu.“ Studentka překladatelství-tlumočnictví Kateřina Vyhnalová také váhá. „Uvažovala jsem o Evropských demokratech. Program zelených je mi blízký, ale v komentářích se píše, jak jsou vnitřně nepevní.“ Tak podle čeho se rozhodne? „Projdu si kandidátky, jestli tam někoho neznám, a poradím se s bratrancem, který studuje politologii.“
Berou, berou? Politické strany najímají týmy výzkumníků a analytiků, aby nerozhodnuté takříkajíc podchytily. „Když vám řeknu, co ty analýzy vypovídají a jak se podle toho chováme, tak vám prozradím celou volební strategii,“ směje se volební manažer občanských demokratů Jiří Šneberger. „Takže jenom obecně: víme přesně, o které voli-
če jde. Zaplatili jsme si u známé agentury rozsáhlý výzkum, který se na nerozhodnuté zaměřil. Teď před volbami se agentura dotazuje ještě jednou, abychom věděli, jak se názory posunují.“ Jinými slovy, výzkumníci nyní pro ODS zjišťují, která část kampaně na koho zabrala. Výsledky zpracovává a „rozpitvává“ další firma, a teprve z toho pak straničtí manažeři vyvozují strategii: jak by se měli politici chovat a co by měli říkat, jaká hesla by měla stát na billboardech a podobně. „Navenek to může vypadat nepromyšleně, ale kampaň má svoje dobře podložené zákonitosti,“ říká Šneberger. Jeho konkurentka z volebního týmu ČSSD Anna Veverková-Stárková dotaz na námluvy s nerozhodnutými odbývá stručně: „Sociální demokracie má situaci zmapovanou. Bude se snažit získat voliče programovými návrhy v konfrontaci s návrhy ostatních politických stran.“
Poslední kapka Po loňských volbách CVVM zkoumala, jak dlouho před „dnem D“ se lidé rozhodli pro svého favorita. Třetina to udělala až v průběhu posledního měsíce před volbami a jedenáct procent mělo jasno až u hlasovací urny. Podobné číslo vychází i z nejnovějších šetření. Ne všichni nerozhodnutí ale k volbám půjdou. „Celkově je ve hře maximálně 15 procent nerozhodnutých voličů,“ odhaduje Daniel Kunštát z CVVM, „ale nelze očekávat, že by si je přivlastnila jen jedna strana. Dá se čekat, že se přelijí rovnoměrně mezi všechny.“ Všechno to úsilí stran přesvědčit váhavce se proto může zdát jako mnoho povyku pro nic. Ale v době, kdy se po světě rozdíly mezi soupeřícími tábory tenčí na tisíce, či dokonce stovky hlasů, má každý vhozený lístek svoji váhu a může rozhodnout. Tomáš Pavlíček
Q
Co je u premiéra Doma, to se počítá Jiří Paroubek našel recept na levné bydlení, ale jen pro sebe a několik set pohotových Manželé Paroubkovi mají štěstí. Žena premiéra má totiž dobrý „čuch“ na fronty. Před pěti roky si v jedné takové na Úřadě Městské části Praha 13 vystála bydlení se slevou dva miliony korun. Tak to alespoň vypráví premiér Paroubek vždy, když dojde řeč na bydlení politiků. A nutno dodat, že i když to zní svérázně, zatím mu není důvod nevěřit. Otázka tedy zní, kde jinde se dá ještě do podobně zázračné fronty postavit?
Seznam, který nebyl Premiér a jeho byt je příběh o šikovném českém politikovi, který je tam, kde se něco rozdává. Díky tomu dnes manželé Paroubkovi bydlí v nově postaveném třípatrovém domě v pražských Stodůlkách. Za byt o rozloze devadesát metrů plus garáž zaplatili podle slov premiéra 1,6 milionu korun. Běžná cena je ale podle INZERCE
odborníků – například z pražské realitky Evropa – více než dvojnásobná. Jak se tedy Paroubkovi podařilo získat byt o dva miliony levněji? „Má manželka vystála jako všichni ostatní frontu na vstup do družstva a dle pořadí jsme se pak stali jeho členy,“ říká do novinářských mikrofonů Jiří Paroubek. Celé se to odehrálo roce 2001, kdy byl dnešní premiér radním magistrátu. Stát tehdy vypsal ukázkový program „citlivé“ podpory sociálního bydlení à la ČSSD: stotisícové částky se dávaly každému, kdo se přihlásil, bez ohledu na to, jestli jde o boháče, nebo dokonce stavitele rekreačního bytu. Celkem bylo v této akci rozdáno 22 miliard korun. Radnice Prahy 13 (stejně jako řada jiných měst) založila družstvo, zažádala o dotaci a ve svém časopise rozdávaném obyvatelům městské části do schránky a na svém webu zveřejnila nabídku dotovaných bytů. Paroubek tehdy bydlel na Praze 5 a dnes už se nechce podělit s tím, kde jeho rodina k cenné informaci přišla. Zkontrolovat nejde ani to, kde premiér figuruje na pořadníku, který radnice sestavovala. „Vzhledem k tomu, že seznam obsahuje osobní údaje uchazečů, nemůže ho městská část poskytnout,“ odpovídá mluvčí radnice Prahy 13 Samuel Truschka. Na opakovanou žádost na vydání seznamu bez osobních údajů mluvčí sděluje, že žádný seznam vlastně neexistuje. „Uchazeči o byty, kteří stáli frontu na byt, sice dostali pořadová čísla, ta ale sloužila jen k tomu, aby nemuseli všichni čekat a aby se určil čas, kdy budou přicházet k dalšímu jednání. Paroubkovi byli prostě někde mezi prvními 180 uchazeči o byt ve volné nabídce, takže u toho konkrétního bytu byli prvními zájemci,“ zní vysvětlení mluvčího Truschky.
Zázrak bez balkonů. FOTO GÜNTER BARTOŠ
Štěstí Tím se otevřela cesta k supervýhodné ceně. První úspora přišla díky zmíněné státní dotaci 400 tisíc. I když ale k ceně 1,6 milionu přičteme 400 tisíc státní dotace, dostaneme cenu dva miliony, která je stále o 1,5 milionu nižší než komerční cena podobného bytu v této lokalitě. Jak je tedy možné, že se obci a developerské firmě Doma a. s. podařilo tolik ušetřit? Zvlášť když si družstvo založené městskou částí podle tvrzení jejího mluvčího kupovalo ke stavbě soukromý pozemek. „Domy musely být velmi jednoduché, s maximálním využitím prostoru, dokonce bez balkonů a lodžií. Cena je v rámci Prahy neobvyklá. Ale pro mě to byla jakási výzva. Dokázat, že to jde a bez snížení kvality,“ říká Ivo Slamjak, šéf developerské firmy Doma. Stejné vysvětlení nabízí i radnice. Dokázala by tedy takto levné byty postavit i konkurence? „Nákladově to tenkrát reálné bylo, ale je to rovnice o příliš mnoha neznámých. Ta
firma si mohla snížit nebo úplně odepřít zisk, protože chtěla od města další zakázky nebo z jiných strategických důvodů,“ říká Karel Zeman z developerské firmy Ekospol. Navíc běžná marže u tohoto byznysu je podle developerů 15 procent, Slamjak a jeho Doma tedy museli jít pořádně pod cenu. Proč to dělali? Zástupci firmy Doma k tomu nechtějí nic říci, každopádně ale žádný budoucí obchod si tím zřejmě nezajistili. V roce 2002 byly do státních dotačních programů zavedeny restriktivní podmínky a dnes firma Doma a. s. prodává byty na komerční bázi za běžnou cenu dvakrát vyšší, než jakou zaplatil Paroubek. Závěrem se tedy nabízí otázka, proč ve stavění levných bytů nepokračuje alespoň město, pokud disponuje tak zázračným receptem na levné bydlení. „Městská část nemůže suplovat roli developera. Nejsme podnikatelský subjekt,“ říká mluvčí Truschka. Dvě stě sedmdesát družstevníků z Paroubkovy fronty muselo mít zkrátka velké štěstí. Jan Kovalík
Q
6
ČESKÁ REPUBLIKA
9.–14. KVĚTEN 2006 V RESPEKT 19
Naživu, ale bez důkazů
Věře S. chybí papíry na 20 let za polárním kruhem
Volejte Berijovi. (Věra Sosnarová ve své vsi) FOTO GÜNTER BARTOŠ
V
ěra Sosnarová má za sebou život, který by vystačil na deset románů. A ještě nedávno se měla stát milionářkou. Nikdo by s ní neměnil – měla dostat odškodnění za dvacet let strávených v sovětských koncentračních táborech. Jenže najednou je všechno jinak.
Z mlhy Na louce za domkem, kde paní Sosnarová se synem bydlí, leží mohutný strom. Na polínka velikána rozsekala právě tahle pětasedmdesátiletá paní. „Tohle mi jde líp než papírování,“ ušklíbne se. Naráží na spoustu lejster a kolků, které už kvůli odškodnění poslala. Se sekerou a pilou se naučila pracovat jako trestankyně na Sibiři. Z dvaceti let v lágrech dělala v lesích asi osm roků, přesně si to už nepamatuje. „Tam, když člověk nesplnil plán, tak ho zabili,“ říká. „Tady sekám, abych si zatopila. To je přece nádhera, ne?“ Přestože má výbornou paměť, ten příběh den po dni, rok po roce neodvypráví. Není to v lidských silách. A žádná razítka na roky v lágrech nemá. Ani svědky. A to je velká škoda, neboť důkazy ke svému odškodnění potřebuje. Do koncentráku se dostala jako malá holka. V roce 1945 ji s matkou i mladší sestrou Sověti zatkli a poslali na Sibiř. Maminku si před mnoha lety přivedl z Ruska legionář, který se pak někam vytratil. Nikoho nezajímalo, že Věřina matka má už dávno československé občanství – byla přece „jejich“ i s dětmi a svým odchodem z Ruska spáchala zradu. V transportu, který tehdy Sověti z Brna a okolí vypravili, bylo asi 150 Čechů. Většina lágry nepřežila. První roky na Sibiři má Věra „v mlze“. Jejich matka spáchala sebevraždu hned první zimu. Sestry zůstaly samy, pracovaly v lese, byly bity, znásilňovány. Obě prodělaly tyfus. Byly svědkyněmi násilí a vražd. Věra nosila mrtvoly do masových hrobů. Pracovaly v uranových dolech, v konzervárně, ve slévárně. Nemají o tom ale žádné dokumenty. Ty se v sovětských vězeních samozřejmě nevydávaly. Dívky putovaly z tábora do tábora. Mnohdy ani nevěděly, kde jsou. Po Stalinově smrti nastal snesitelnější režim. „Mohly jsme si prát šaty a kupovat chleba,“ vzpomíná Věra. Pak přišel rok 1961 – významné datum. Tehdy Věra totiž potkala Rusa, zaměstnance kolchozu, který měl „družbu“, tedy úředně schválený kontakt, s jedním zemědělským družstvem od Znojma. A družstvo si dívky ze Svazu vyžádalo.
Procedura trvala čtyři roky. „V Rusku nám vzali doklady. Nařídili nám, že o tom, co jsme zažily, musíme mlčet. Slíbily jsme to. Bylo nám to jedno. Chtěly jsme domů.“ Obě ženy se do roka po návratu vdaly. Mladší Naďa dnes žije v Itálii. Věra má dva syny. Ve vsi u Brna pracovala mnoho let v zemědělství, má tu kamarádky a známé, skvěle vaří, ráda si popovídá a moc ráda je se svými vnoučaty. A kdyby nepromluvila, nikoho by ani nenapadlo, že tahle usměvavá paní v sobě tají prožitky z lágrů za polárním kruhem.
Portrétovat na známku! O odškodňování muklů z gulagu se dozvěděla od souseda, který o něm četl v novinách. „Sehnala jsem ty noviny, sedla si a dlouho na ně koukala. Váhala jsem. Nakonec jsem se přihlásila.“ O věznění Věra mlčela od chvíle, kdy se dostala do Čech. Každý měsíc musela jezdit do Brna a hlásit se na StB. „Mnohokrát mi řekli, že jak ceknu, jdu na Sibiř znovu.“ O násilí a ponížení v táborech také dlouho nechtěla mluvit před svou rodinou. Věřin manžel zemřel, aniž by se dozvěděl, co vytrpěla. Synové se o jejím osudu dozvěděli až z televize. „Jednou máma řekla, ať se koukneme na televizi. A tam byla ona a vykládala, jak žila jako holka v Rusku. Mluvila o hladu a zabíjení lidí. Spadla mi čelist,“ říká Václav Sosnar. Okolí si na proměnu z poklidné sousedky ve slavnou trestankyni už zvyklo. Do domku Sosnarových teď občas zamíří návštěvníci. O Věře se bude natáčet dokument. Historik Karel Richter o jejím životě chystá knihu. „Ta paní je neuvěřitelný zdroj historické paměti. Mimo jiné je i svědkem osudů desítek Čechů, kteří v gulagu zmizeli,“ říká. „Měla by dostat vyznamenání a být jako vzor na známce!“ doplňuje ho zapáleně studentka Míša, která o Věře píše seminární práci. A sousedka, která zrovna jde okolo, plácne Věru po rameni. „Jo, to je naše hrdinka!“ řekne s úsměvem. Na den, kdy Věru doprovázela do Prahy, vzpomíná její snacha Růžena nerada. „Na úřadu nám blahopřáli. A Věře řekli, ať už si zařídí konto. Tři miliony! Pak ale dostala papír, že se všechno protáhne. A teď, po dvou letech, přišlo zamítnutí!“ A v zamítnutí stojí, že Věra nepředložila žádné důkazy svého odvlečení a prokázat nemůže ani těch dvacet let v lágrech. Ty dvě stránky úředního dopisu nosí v kapse květované zástěry. Odvolá se? „Nevím, už mám úřadů plné zuby,“ řekne a ťukne na složený papír. „Občas to vytáhnu a zas přečtu,“ říká. „A nemo-
hu tomu věřit. Oni škrtají dvacet let mého života. To je to nejhorší.“
Odškodnění na Východě, odškodnění na Západě Mluvčí České správy sociálního zabezpečení Štěpánka Mikešová si na Věřin případ pamatuje. Proč ji odmítli odškodnit? Mluvčí trpělivě vysvětluje, že o represích proti paní Sosnarové a její matce nebyly nalezeny žádné důkazy ani v tuzemských, ani v ruských archivech. Říká, že utrpení vězňů gulagu se úředníků lidsky samozřejmě dotýká, musí ale postupovat striktně podle zákona. A proč bylo odškodnění nejprve přislíbeno, a pak zamítnuto? Podle zákona na ochranu dat mi takovou informaci úřad nemůže poskytnout. O odškodnění žádají i oběti nacistické totality. A s velkou dávkou cynismu lze říct, že díky nacistické pořádkumilovnosti jsou na tom dnes s důkazy o svém utrpení lépe vězni německých koncentráků než zekové věznění na Východě. Svou roli určitě hraje psychologie. Češi přece žili ve stínu východního bratra a povídat si o lágrech na Sibiři, ale i těch v Jáchymově tu bylo tabu. Ta nevědomost přetrvává. Každý úředník jistě zná jména Mauthausen nebo třeba Dachau, s povědomím o místech, jako byla Kolyma či Magadan, je to už horší. V těchto týdnech dobíhá odškodňování nuceně nasazených v Německu za války. Jsou na tom s dokumenty neskonale lépe než oběti komunistického násilí, i jim ale důkazní materiály mnohdy chybějí. Odškodnění však dostávají. „Pokud bychom se pídili jen po ,papírových důkazech‘ a nedbali na historický kontext a také nasazeným s dokládáním aktivně nepomáhali, z celkového počtu 80 000 bychom jich odškodnili sotva polovinu,“ říká Tomáš Kafka, který má odškodňování na starosti. „Lidé za války v lágrech a věznicích přece neschraňovali žádné důkazy, které by pak měli desítky let v šuplíku. Šlo jim o přežití. Z toho je nutné vycházet. Proto se kauze Sosnarová velice podivuji. A navíc – bývalých vězňů ze sovětských táborů je jen pár a jsou to staří lidé. Přimlouval bych se za ohleduplnější zacházení,“ říká úředník Česko-německého fondu budoucnosti.
Rozhodne sbor moudrých „Zákon o odškodnění určitě není dokonalý,“ říká dnes jeho tvůrce poslanec Josef Janeček. „Chá-
pu, že pro úředníky je důkazní vzduchoprázdno v případu paní Sosnarové i v jiných velikým problémem. A rozhodování o milionech je nutí k obezřelosti. Je tedy nezbytné zavést ještě jedno opatření. Ve sporných kauzách bude ministr oprávněn odstranit tvrdost zákona. To znamená, že prostě a jednoduše rozhodne dle osobního uvážení.“ A nebudou na tohle opatření paní Sosnarová a její kolegové z lágrů čekat další dekádu? „To tedy ne. Budu na tom pracovat,“ říká poslanec Janeček razantně. A co možnost zneužití? „Možnost podvodu bude minimální. Vytvoříme tým zkušených poradců s nezpochybnitelnou morální autoritou. A ti budou pomáhat vězňům i úředníkům.“ Jáchym Topol
Šance pořád je Podle zákona má bývalý trestanec ze sovětských táborů dostat 12 000 korun za odsezený měsíc. Za dvacet Věřiných let by to tedy dělalo tři miliony. O krvavé peníze za lágry se žádné davy podvodníků nehlásí. Od roku 2002, kdy zákon o odškodnění vešel v platnost, se o odškodnění ucházelo pouze 254 lidí. Vyhověno bylo pětině z nich. „Zákon je příliš tvrdý,“ říká spisovatel Vladimír Bystrov, jehož otec strávil v gulagu řadu let. „Lidé, kteří své věznění prokázali, měli rodiny, přátele. Ti posílali dopisy třeba Stalinovi, prezidentům, vězňům psali, posílali balíčky, třeba do neznáma. Tahle aktivita tehdy vypadala nebezpečně, možná i bláznivě. V archivech ale zůstaly stopy. A ty jsou dnes jasnými důkazy o věznění.“ A jakou šanci sehnat důkazy mají sestry Sosnarovy? „Bohužel téměř žádnou,“ říká Bystrov. „Byly to malé děti. Přežily své spoluvězně. A byly úplně samy. Nikdo jim nikdy nenapsal. Nikdo se o ně nezajímal.“ Podle Vladimíra Bystrova má ale Věra Sosnarová stále šanci uspět u soudu. „Soud může přihlédnout k hlasům odborníků. Historici, bývalí vězňové a třeba i psychologové mohou v téhle obrovské důkazní nouzi pomoci.“ A jak? „Úplně jednoduše. Posoudí, zda je svědectví paní Sosnarové hodnověrné.“ A počet odsezených let? „Nemusela by dokazovat, zda byla vězněna osm či třeba osmnáct let. Bylo by to nemožné a také nedůstojné. Soud by ji mohl odškodnit symbolickou částkou.“
Q
RESPEKT 19 V 9.–14. KVĚTEN 2006
INZERCE
7
8
EKONOMIKA DVAKRÁT NA OKRAJ
Ve střední Evropě, a tedy i u nás se chystá velké utrácení. A na chutné sousto si už brousí zuby i ve Španělsku a Itálii. Dokonce kvůli tomu chystají svatbu. Minulý týden definitivně odsouhlasily své sloučení dva největší jihoevropští provozovatelé zpoplatněných dálnic, italská Autostrade a španělský Abertis. Bylo kolem toho něco obvyklého ochranářského poprasku, jelikož Italové mají pocit, že jsou slabším ve hře a Španělé jim kradou jejich rodinné dálniční stříbro, vše ale nakonec spěje do finále. Obě firmy budou dohromady vybírat mýtné na 6700 kilometrů dálnic a dohromady jim to ročně zajistí zisky blížící se 4 miliardám eur. K čemu je ale potřeba spojovat zisky z dálničních sítí?
9.–14. KVĚTEN 2006 V RESPEKT 19
Proč se Češi pořád smějí Němečtí podnikatelé se snaží pochopit český svět
Fúze na dálnicích a prodej Setuzy V Česku a okolních zemích se budou v příštích letech utrácet evropské miliardy za výstavbu dopravní infrastruktury. Nové silnice, letiště a přístavy ostatně navzdory stoupajícím cenám pohonných hmot rostou po celém světě jako o závod. Investoři se houfují a připravují si pozice. Dá se čekat, že i o možnost stavět a provozovat budoucí české dálnice se zanedlouho strhne pěkná pranice.
Setuza dluží státu čtyři miliardy korun. To je dost na to, aby vláda dokázala Setuzu s její přibližně miliardovou tržní hodnotou znovu ovládnout. Tato slova pronesl loni na podzim nový ministr zemědělství Jan Mládek. Působilo to jako pevné rozhodnutí a jasná vize politika. Vláda se pokusí napravit své chyby, které v minulých šesti letech vedly k tomu, že strategický podnik, který bude mít v nejbližších letech v Česku téměř monopol na lukrativní výrobu ekologické příměsi do nafty, ovládla na úkor státu a za vydatné pomoci politiků ČSSD skupina kolem podnikatelů Františka Mrázka a Tomáše Pitra. Slib ministra ale nebude splněn. Půlrok od původního vyjádření Mládka přinesl několik nepřehledných a tajných jednání mezi vládou a vlastníky Setuzy, jemuž vévodila lednová schůzka Paroubkova emisara Jiřího Vyvadila s Pitrem. O čem se jednalo, nevíme, ale známe už výsledek. Vláda prodá dluh ve veřejné soutěži a bude požadovat minimální cenu půl miliardy korun. Pomiňme, že skupina PPF už přede dvěma měsíci nabídla vládě 570 milionů korun a Paroubkův kabinet slušnou nabídku odmítl. Ministr Mládek si zároveň při oznámení verdiktu o soutěži posteskl, zda „není půl miliardy za dluh mnoho a jestli to skutečně dostaneme“. Jinak řečeno, pobídl budoucího kupce, aby to s výší nabídky nepřeháněl. Je to vlastně další ze série služeb sociálních demokratů Pitrovi. Teď už mu nikdo Setuzu nevezme, protože budoucí kupec dluhu bude pouze menšinovým vlastníkem. Inu, tajné dohody s vládou se v Česku prostě vyplatí. Jiří Sobota, Jaroslav Spurný
Masaryka zatím nepozná, ale hranici už přejde sama. (Silvia Gonzalvo s kolegy při přípravě na českou misi) FOTO GÜNTER BARTOŠ
K
do umí víc než pět českých slovíček? „Já umím šest – staropramen, kozel, prazdroj, Laterna Magika, becherovka, děkuji,“ odpovídá mladý muž v obleku a sklízí uznalé pohledy svých kolegů. Jsme v klimatizované zasedačce firmy Schott na periferii bavorského městečka Mitterteich, kde se právě pětice zaměstnanců pod dohledem interkulturní školitelky připravuje na spolupráci s českými kolegy ve Valašském Meziříčí. Česko je odtud vzdáleno pár desítek kilometrů, přesto pro většinu přítomných představuje tajuplnou, vlastně neznámou zemi.
Baťa byl Čech? Je osm hodin ráno a školitelka Heike Birke si dala za cíl přiblížit svým mitterteichovským „žákům“ v následujících devíti hodinách, jací jsou Češi obchodní partneři. Seminář začíná historickým výkladem. Na tabuli visí dvanáct portrétů osobností českých dějin, od Cyrila a Metoděje až po Václava Klause. Elegantní čtyřicátnice v zeleném kostýmku vyzývá k soutěži, kdo přiřadí nejvíce osob k jejich citátům. První je z řady velkých „Čechů“ poznán Franz Kafka. „Tenhle vypadá jako úspěšný podnikatel,“ ukazuje manažerka Silvia Gonzalvo na Tomáše G. Masaryka. K podnikatelskému heslu ovšem patří portrét Tomáše Bati, jehož tvář – na rozdíl od jeho bot – tady nikdo nezná. Byl to opravdu Čech? „Jeho koncept podpory zaměstnanců je velice aktuální,“ hlásí se další ze žáků Andreas Greve. Českým politikem, který se nejčastěji vyskytuje v německých médiích, je Eduard Beneš. Na obrázku jej však nepoznal nikdo ze školené pětice. „Nikdy jsem si nemyslel, že by Česká republika měla historicky něco společného s Německem,“ říká personalista Thomas Strasser při pohledu na Karla IV. O českých dějinách se v německých školách vůbec neučí, všechny informace si člověk musí najít sám, doplňuje. „Já jsem se Československa vždy hrozně bála,“ dodává Silvia Gonzalvo, která vyrostla v Bavorsku těsně u železné opony. Jako dítě slyšela hororové historky o východním bloku, a když se rodina náhodou při nedělní procházce dostala až k hraniční závoře, komentoval to tatínek slovy: „Děti, tak takhle vypadá konec světa.“ Silvii trvalo několik let, než si troufla jet do Čech sama bez doprovodu druhé osoby, dnes bude muset služebně jezdit až do Valašského Meziříčí. Z bavorského městečka Mitterteich, které leží nedaleko Chebu, to autem trvá sedm hodin. „Ta země leží tak blízko, a je nám tak neznámá,“ povzdechne si jediná žena mezi účastníky.
Nepřikyvuj, mluv
Mládek: Tomáši, nepřeháněj! FOTO GÜNTER BARTOŠ
Po teoretickém výkladu pojmu kulturní modely rozdává Heike Birke cvičení s konkrétními příklady spolupráce Čechů a Němců na pracovišti. Do diskuse se teď zapojují všichni, protože příklady z pracovního
života jsou účastníkům bližší než teoretické povídání. Češi i Němci si mnohdy vyčítají stejné chyby: že nepracují efektivně a že se jim nedá věřit. Češi nepracují efektivně, protože se na pracovišti smějí a vtipkují, v Německu platí přísné rozdělení osobního a pracovního života, gestikuluje energicky Heike Birke v čele skupiny. Naopak Němci z pohledu Čechů také moc nepracují: tráví hodiny na poradách plánováním postupů, zatímco Češi, řídící se heslem „nekecáme – děláme“, mají za tu dobu už hotovo, říká Birke. Odborník je v německých očích ten, kdo si pracovní postup pořádně naplánuje, zatímco pro Čecha je to někdo schopný na poslední chvíli zachránit situaci. Pro Němce je plánování znakem profesionality, lidem na Východě to ale připomíná socialistické plánování práce. Andreas Greve z bývalé NDR a Csaba Debreczeny z Maďarska se usmívají a přikyvují: vědí, o čem je řeč. Co z toho vyplývá pro zaměstnance firmy Schott? „Připravte se na to, že když tady v Bavorsku připravíte nějaký plán práce, může to vzít jiný spád, než jste si představovali,“ říká Birke svým žákům. A přidává radu: „Vždy se domluvte na konkrétním termínu a nekontaktujte svého českého kolegu až na poslední chvíli.“ Další z možných ohnisek nesouladu je otevřenost nebo spíš její míra ve vzájemné komunikaci. Němcům často připadá, že jejich spolupracovníci z České republiky v práci nikdy neříkají to, co si opravdu myslí. Lépe řečeno – že Češi stále přikyvují bez ohledu na to, jaký na to mají svůj vlastní názor. Zatímco tedy českého zaměstnance by ani ve snu nenapadlo, aby kritizoval svého šéfa, v Německu se při debatě právě toto očekává. Češi se zkušeností diktatury hledají pravdu mezi řádky, Němci jsou zvyklí a požadují, aby s ní šel každý rovnou ven, shrnuje sociální pedagožka Heike. Ostatní mlčky přikyvují. V následné debatě pak kladou jednu otázku za druhou. Existují při rozhovoru nějaká zakázaná témata? „První den byste se Čecha neměli ptát na jeho politickou minulost,“ odpovídá Heike. Jak probíhá v českém prostředí pracovní večeře? „No, s českým partnerem může skončit veseleji než v Německu,“ usmívá se Birke.
Kruci, sakra, Valmez Heike Birke jezdí na podobná školení po celém Německu několikrát do měsíce. Vše je organizováno agenturou Cifa Crossculture ze Stuttgartu, která zajišťuje semináře pro téměř všechny země světa. Pět zaměstnanců firmy Schott sedících v místnosti však nepůjde pracovat na Moravu, připravují se jen na častý telefonický i osobní kontakt se svými českými kolegy. Hlavní cíl: do srpna zavést ve Valašském Meziříčí nový systém výroby skleněných trubek pro plazmové televizory. Birke pochází z rodiny sudetských Němců, sama po své „české“ minulosti začala pátrat až ve svých 24 letech, odjela tehdy do Prahy a naučila se česky. „Učila jsem němčinu ve firmách a přitom jsem zjistila, že problémy ve vzájemné komuni-
kaci nepramení pouze z jazyka,“ vzpomíná Birke. V 90. letech vznikla iluze blízkosti těchto dvou národů. Tehdy mnozí Němci investující na českém trhu vyznávali názor, že interkulturní trénink je zbytečná věc. Postupem času ale přiznali svůj omyl – což dokazuje i fakt, že Heike Birke získává stále více zakázek. „Prostě si nerozumíme,“ zní důvod objednávky. Školitelka vysvětluje tu změnu kladně: konečně německá strana bere Čechy jako rovnocenného partnera. Po obědě následuje oddechové cvičení „kdo bude milionářem“ – tedy spíše specialistou na český jazyk. Je jasné, že nebudete plynně ovládat češtinu, ale ukažte svým českým kolegům, že vám na tom záleží, nabádá Heike Birke seminaristy se vztyčeným ukazováčkem. Csaba Debreczeny by se rád naučil alespoň pár slovíček. Nadávat už umí: „Kruci, sakra, hergot,“ oslovuje s úsměvem na tváři své kolegy v místnosti. Slovní spojení srdečně vítejte ale pro něj zůstává nepřekonatelným jazykolamem. Silvia Gonzalvo si mezitím napsala na list papíru tahák, aby byla připravená, až za dva týdny přijedou čeští kolegové na jednání. Jak si účastníci semináře představují Čechy? „Na jihu žijí temperamentnější lidé než na severu země,“ odpovídá třicátník Thomas Strasser. Ostatní se přidávají: Češi točí krásné filmové pohádky, Milan Kundera píše hezké knížky a na horách se musí dlouho čekat ve frontě na vlek. „Valmez si představuji jako menší město bez turistů, s šedivými a otlučenými budovami,“ říká Andreas Greve. Při pohledu na mapu tuší, že Valašské Meziříčí leží někde ve východní části blízko slovenské a polské hranice. Služebně projel již téměř celý svět, byl v Singapuru, Číně, Mexiku, USA, Koreji, Japonsku, jen zkušenosti ze sousedního státu mu chybí. To, že město svých budoucích partnerů nazývá pouze familiérní zkratkou Valmez, není důvěrná znalost oblasti, ale fakt, že vyslovit to jméno celé a správně je pro Němce neřešitelný hlavolam.
Na cestě Po devíti hodinách se účastníci s Heike Birke loučí. Csaba Debreczeny je nadšený, jiní kroutí hlavami: „Děkuji Vám za zajímavou přednášku o českých dějinách, ale stále si nejsem jistý, jestli je taková příprava opravdu nutná,“ shrnuje třicátník Strasser. Školitelé nemohou nikoho naučit, aby se cítil v České republice dobře, ale mohou přispět k tomu, aby byli účastníci připraveni na to, že může vzniknout konflikt. „Mým cílem je, aby lidé, kteří se připravují na pracovní pobyt v České republice, měli otevřené oči a vnímali, co se kolem nich děje,“ loučí se Heike Birke s účastníky. „Tohle školení by mělo ukázat cestu, jak rozumět nějakým problémům a jak je řešit. Ale na cestu se už musí vydat každý sám.“ Bára Procházková Autorka je redaktorkou v Českém rozhlase.
Q
DISKUSE / PŘED 10 LETY
RESPEKT 19 V 9.–14. KVĚTEN 2006
Udusí Číňané nás i sebe sama? Je to supervelmoc, pokud jde o počet chudých, ale současně celý svět ohromeně sleduje její hospodářský růst. Je rozmach „čínského komunistického kapitalismu“ nadějí, nebo naopak temnou hrozbou? Debatuje členka liberálního think tanku se známou sinoložkou. V lednu vydal Worldwatch Institute další ze své série Zpráv o stavu světa. Tentokrát se zaměřil na růst Číny a Indie, který označil za jednu z nejvážnějších hrozeb pro dnešní svět. Zároveň v něm však vidí i jednu z největších příležitostí. Jak je možné říkat jedním dechem dvě tak protichůdné věci? V červnu 2005 oznámilo Ministerstvo vodních zdrojů Číny, že 300 milionů obyvatel čínského venkova nemá přístup k nezávadné pitné vodě a 190 milionů obyvatel pije vodu s obsahem škodlivých látek. Třicet procent čínských lesů je zasaženo kyselými dešti. Sedm z deseti nejznečištěnějších měst světa najdete na území Číny. Počet aut v zemi se za posledních 10 let více než zečtyřnásobil. Spotřeba surovin v Číně neustále roste a Mezinárodní agentura pro energii předpovídá, že se emise skleníkových
T
ereza Urbanová hodnotí optimisticky vyhlídky na zlepšování kvality životního prostředí v Číně. Přesvědčuje nás, že nikoli regulace a přísnější legislativa, nýbrž uvolnění všech bariér a s tím související další akcelerace rozvoje čínského průmyslu jsou nejjistější cestou k překonání stávajících problémů. Jak autorka článku, tak i zdroje, z nichž čerpá, příliš spoléhají na teoretické modely, aniž by platnost teorie prověřovali na základě faktů. Na tomto omezeném prostoru se nemá cenu pouštět do polemiky s vysoce spekulativní teorií Kuznetsovy křivky. Za výmluvnější a v daném kontextu i pro čtenáře srozumitelnější považuji některé údaje o povaze (čínského) tržního hospodářství a o nejakutnějších ekologických hrozbách. Čínský hospodářských růst a příliv zahraničních investic jsou do značné míry založeny na tom, že je zde možné dosahovat vysokých zisků s malými náklady. Zákon trhu velí vyrábět co nejlevněji a zahraniční investoři v Číně zatím nemají důvod k zavádění nových, ale také drahých technologií šetrnějších k životnímu prostředí. Nikdo je k tomu nenutí. Důsledkem úspěšné symbiózy totalitního režimu se zákony trhu je velmi omezený prostor k utváření občan-
Č
ína se dramaticky mění. Dávno nenabízí pouze levnou, nekvalifikovanou práci. V objemu vyrobené elektroniky již např. předstihla USA. Během posledních dekád vyzdvihla z chudoby stamiliony lidí, snížila příjmovou nerovnost, a dosáhla tak lepších výsledků než jakýkoli státní sociální program v historii. Hospodářský růst a tržní ekonomika jsou totiž nejlepší odpovědí na
plynů v příštích 20 letech zvýší o téměř 120 procent. Hrozba je tedy zřejmá. V čem ale spočívá ona příležitost? V hledání odpovědi na otázku, jak negativní dopad růstu Číny na životní prostředí co nejúčinněji eliminovat. Mnozí volají po zvyšování standardů kvality životního prostředí doplněné o přísné postihy pro ty, kdo je poruší. Rovněž se objevují návrhy zdanit produkty, které mají negativní dopad na životní prostředí, zvýšit tak jejich cenu, a tedy i spotřebu těchto statků. (Naposledy tak byly ve snaze ochránit čínské lesy zdaněny 5procentní sazbou jídelní hůlky ze dřeva.) Jedná se o snahy růst zpomalit, učinit jej vůči životnímu prostředí „odpovědným“. Řada odborníků a vědeckých institucí má jiný názor. Obhájci tzv. environmentální Kuznetsovy křivky tvrdí, že ekonomický růst s sebou nese zhoršující se kvalitu životního prostředí jen do
9
PŘED 10 LETY
určitého bodu, resp. do určité úrovně bohatství společnosti. Po dalším nárůstu ukazatele bohatství, jakým je např. HDP na obyvatele, se křivka láme a kvalita jednotlivých složek životního prostředí se začne zlepšovat. Tuto tezi potvrzuje například nedávná studie Jiming Hao a Litao Wanga z Univerzity Tsinghua. Šanghajští vědci zjistili, že i přes trvalý dramatický ekonomický růst začaly v čínských městech klesat imise SO2 a NOX. Kontaminace řek a oceánu některými těžkými kovy klesla v posledních deseti letech na polovinu. Obrovským tempem v zemi přibývá čističek odpadních vod. Dochází k rozsáhlému zalesňování. Čína je světovou jedničkou ve výrobě tepla s využitím solární energie. Studie American Entreprise Institute zase ukazuje, že zlepšení kvality životního prostředí jde ruku v ruce s rostoucí svobodou země. Příčinou jsou nové technologie, které přichází do oblastí, jež jsou otevřené, svobodné a politicky stabilní. Pokud by továrny, které se dnes staví v Číně, využívaly technologie běžné v USA, přispěla by samotná Čína ke snížení skleníkových plynů výrazněji než veškeré aktivity dnešních signatářských zemí Kjótského protokolu. Ano, ke znečištění životního prostředí v Číně dochází. Obáváme-li se však, že ekonomický růst této země způsobí ekologickou katastrofu, neměli bychom volat po jeho zpomalení, ale naopak po jeho urychlení. Měli bychom volat po zrušení bariér obchodu s Čínou a po politických reformách, které učiní obyvatele svobodnějšími a zemi atraktivnější pro investory. Jedině tak lze dosáhnout zadaného cíle a nebrzdit přitom růst životní úrovně místních obyvatel.
Poslancova smrt
ské společnosti, která na rozdíl od investorů má přirozený zájem na omezování dopadů průmyslu na životní prostředí. Představa, že s rostoucí prosperitou (v Číně dnes omezenou pouze na velmi úzkou vrstvu obyvatel) postupně dojde ke zlepšování kvality života, je možná z teoretického hlediska obhajitelná, nicméně realita je taková, že v Číně spíše nastanou sociálními požadavky, případně lokálními ekologickými katastrofami motivované masové nepokoje, než že by tu vznikla environmentálně uvědomělá střední třída a s ní i prostor, v němž by bylo možné svobodně vyjadřovat své názory. Dílčí studie o tom, že dochází ke zlepšování některých ukazatelů kvality životního prostředí, nic nemění na faktech, které předvídají spíše katastrofický scénář. Čína je přelidněná, přičemž rozloha zemědělsky využitelné půdy se s rostoucí industrializací rapidně zmenšuje. Reálnou hrozbou pro nejbližší budoucnost je vznik početné vrstvy bezzemků, kteří nebudou mít základní prostředky k obživě. To souvisí s jedním z největších problémů dnešní Číny – úbytkem zemědělsky využitelné půdy, jež je důsledkem průmyslové expanze a znečištění, stejně jako kácení lesů a následné půdní eroze. Velkým problémem je také sucho a růst pouští na severu a severozápa-
dě země. Ročně jich v Číně přibude přes 10 000 km2 a přibližně dvojnásobek stejné rozlohy je poškozen nevratnými důsledky eroze. Alarmující je zejména odlesňování rozsáhlých oblastí v jihozápadní Číně a v Tibetu, donedávna zachovaných v poměrně nedotčené podobě. V návaznosti na to pak dochází k půdní erozi, povodním na jihu a také nedostatku vody v severní Číně. Ve srovnání s těmito jevy je růst počtu čističek odpadních vod ve velkých městech marginální záležitostí. Nedostatek půdy a pitné vody zde zmiňuji proto, že se jedná o základní podmínky k přežití. Připomínají nám, že jsou věci, s nimiž si nevědí rady ani ty nejmodernější technologie. Větru a dešti se poručit nedá, nedokázali to komunisté, a bohužel to nedokážou ani zastánci neviditelné ruky trhu. Není pochyb o tom, že demokratičtější prostředí a rozvoj občanské společnosti by v budoucnu mohly vyvinout na vládu tlak, aby se uvedené problémy začaly skutečně důsledně řešit. Otázkou je, zda stávající způsob tržního hospodářství spíše neposiluje totalitní ráz čínské společnosti. Ostatně ze zisků zahraničních firem profituje i stranický a státní aparát.
většinu společenských problémů. (S tím souhlasí přes 70 % obyvatel Číny!) Vztah mezi růstem bohatství, rostoucí poptávkou po lepším životním prostředí a následně jeho rostoucí kvalitou není spekulací. Firmy reagují na změnu preferencí spotřebitelů. Řeší problémy, jež lidé jako problémy vnímají. Jak vidíme v jiných zemích, ani případný nedostatek zemědělské půdy do této kategorie
např. vůbec nemusí spadat, neboť jej úspěšně řeší mezinárodní obchod. Malthuziánské katastrofické vize o přelidnění a vyčerpání zdrojů se i přes jejich frekventovanost nenaplňují a ekonomové pečlivě vysvětlují, proč se jich ani do budoucna nemusíme obávat.
Právě v těchto dnech, jen o dekádu zpět zničila společnost Delvita při stavbě svého skladu v Rudné u Prahy unikátní naleziště osady z doby bronzové, což archeologové označili – a Respekt stejně jako jiná česká média zaznamenal – jako „ztrátu nedozírné hodnoty“. Kromě toho se výstřelem ze své kulovnice doma v Jablonci zastřelil poslanec ČSSD Vladimír Řezáč. Předvolební drama první třídy bylo na světě. Vzhledem k dopisu na rozloučenou a připravené závěti policie případ šetřila jako sebevraždu, ale Řezáčův stranický kolega a stínový ministr vnitra ČSSD Jaroslav Bašta druhý den po činu oznámil, že politika musel někdo zabít. Vznikla samozřejmě otázka, jak to ví. „Obeznámenost poslance Bašty s případem není rozhodně vyčerpávající,“ hledal odpověď tehdejší Respekt. „V Jablonci nebyl, s policejními experty nemluvil. Kromě četby prvních útržkovitých zpráv z tisku jej k veřejnému prohlášení přiměl hlavně zážitek ze služební cesty do Jihlavy a zpět, na které jej v automobilu doprovázel právě Řezáč. ,Povídali jsme si veselé historky ze života a on mi říkal, co plánuje po volbách. Takový člověk se přece nestřílí,‘ říká Bašta. Námitku, že jako přední opoziční politik by měl mít pro tak závažné tvrzení důkazy, neuznává. A na otázku, zda by mu stejná nedůvěra k práci vyšetřovatelů zůstala i ve funkci ministra vnitra, říká: ,Ne. Jako šéf vnitra bych mohl dát pokyn, aby byl případ dotažen do konce.‘ Jak by takové pokyny v Zemanově vládě vypadaly, se lze zatím jen domýšlet. Dnes je to každopádně šedivější: ministr nemůže do šetření detektivů zasahovat o nic víc než kterýkoli běžný smrtelník.“ Řezáčova smrt nakonec opravdu skončila v šuplíku „sebevražda“. Ale i když to ČSSD ve volbách 1996 nevyšlo, o dva roky později už opravdu převzala moc a policii proměnila podle Baštovy vize. Výsledek známe.
Tereza Urbanová
Respekt č. 19/96
Tereza Urbanová
Olga Lomová
Q
Q
Q
INZERCE
Koordinátor rozvojových projektů Sdružení Česká katolická charita na Ukrajině
Nadační stipendijní fond Jedličkova ústavu Praha
Sdružení Česká katolická charita hledá vhodného kandidáta/ku na pozici koordinátora rozvojových projektů na Ukrajině. Hledáme pracovníka s dlouhodobým zájmem a profesními zkušenostmi v oblasti rozvojové pomoci nebo migrační problematiky v zemích východní Evropy.
vypisuje stipendium pro člověka s tělesným postižením, kterému částka
Požadujeme: - VŠ vzdělání - Manažerské schopnosti a zkušenosti s vedením týmu - Systematičnost a schopnost tvořit, plánovat, rozpočtovat a reportovat projekty - Anglický a ruský jazyk slovem i písmem (výborná úroveň) - Ochotu často cestovat do zahraničí - Znalost práce na PC (Word, Excel, Outlook) - Řidičský průkaz skupiny B
40 TISÍC KORUN
Nabízíme: - Zaměstnání na plný pracovní úvazek (s tříměsíční zkušební lhůtou) - Tvořivou práci ve zkušeném týmu - Prostor pro osobní rozvoj, kreativitu a samostatné myšlení - Nástup možný 15. 6. 2006 V případě zájmu zašlete motivační dopis (max. 1 stránka), strukturovaný životopis (max. 2 stránky) a kontakty na dvě osoby, které o Vás mohou podat reference, e-mailem na adresu
[email protected]. Vaše žádosti zasílejte co nejdříve, nejpozději však do 20. 5. 2006. Vybraní uchazeči budou pozváni e-mailem nebo telefonicky k osobnímu pohovoru.
umožní rekvalifikaci či doplnění si vzdělání v takové míře, aby mohl najít pracovní místo. Žádosti s zdůvodněním a jednou referencí posílejte na adresu NSF JÚ, V Pevnosti 4, Praha 2, 128 41
do 31. května 2006.
ODS Mínus = rovná se programu =
Liberální reformní strany • školné 5000 otevře VŠ všem • trh sníží cenu nájmů o 1/3 • usnadníme přijímání a propouštění lidí • 15% daň z příjmů i DPH – bez výjimek • 30,-kč za recept - milióny na operace • Eutanázie - život ve vlastních rukou
Obálku označte „Stipendium 2006“. Stipendium bude přiznáno k začátku druhého pololetí roku 2006. O přiznání stipendia bude podána informace prostřednictvím www.jus.cz
jednoduše
férově
důstojně
studovat, bydlet
podnikat
žít a odejít
4
www.liberalove.cz
10
ZAHRANIČÍ
9.–14. KVĚTEN 2006 V RESPEKT 19
Hatun, tvou ctí je tradice Německo řeší, jestli svěřit dítě do péče vrahů jeho matky
Obstaral zbraň, byl na místě vraždy a čin podpořil – ale trestní vinu mu neprokázali. (Alpaslan Sürücü, uprostřed, před soudní budovou 13. dubna) FOTO ISIFA / GETTY IMAGES
S
vatba z donucení a vražda kvůli cti. Čím jsou tyto dva fenomény dnešní německé společnosti vzdálenější, tím ostřeji reaguje, pokud se s nimi setká v praxi. Turečtí přistěhovalci totiž do poválečného Německa nepřinesli pouze pracovní sílu, ale i svou víru a společenské zvyky. Druhá a třetí generace imigrantů se tak dnes nachází ve střetu dvou světů – západně liberálního a muslimsky konzervativního. Tento rozpor se stal osudným i Hatun Sürücü, třiadvacetileté ženě, jež byla 7. února 2005 zastřelena za bílého dne na jedné berlínské autobusové zastávce. Pachatelem byl její vlastní bratr a motivem činu záchrana rodinné cti. Rozsudek nad vrahem nyní v Německu zvedl vlnu kritiky. Navíc jde o ještě aktuálnější otázku: Má být osiřelé dítě svěřeno do péče rodiny, která zřejmě nad jeho matkou vynesla rozsudek smrti? Nebo do péče svého otce v Istanbulu, který smýšlí stejně tradicionalisticky? O těchto věcech debatují jak Němci, tak němečtí Turci i Kurdové.
Pojď na „správnou cestu“ Hatun Sürücü se narodila 17. ledna 1982 v Berlíně v rodině sunnitských Kurdů, pocházející z východoturecké provincie Erzurum. Rodina začátkem 70. let přesídlila do Německa, kde se již narodilo osm z jejích devíti dětí. V bytě však podle svědků ženy musí nosit pokrývku hlavy a jsou přísně odděleny od mužů. Když se Hatun v pubertě stále více odvracela od rodinných tradic, odhlásil otec šestnáctiletou dívku z gymnázia, poslal ji do Turecka a donutil ji provdat se za bratrance. Hatun byla v tomto nuceném svazku nešťastná, následovaly spory s manželem a jeho konzervativní rodinou. Tehdy sedm-
Vzdělaná? Pozor na ni Podle statistik OSN zemře ve jménu rodinné cti každý rok až 5000 žen a dívek. Organizace pro práva žen Terre des Femmes odhaduje, že počet zavražděných je však několikanásobně vyšší. Nejohroženější jsou ženy v Pákistánu, kde jich za rok 1999 zemřelo 269. Vraždy kvůli cti jsou běžnou záležitostí i v Jordánsku, Afghánistánu, Iráku, Libanonu a Turecku. Vraždí manželé, bratři nebo otcové a vraždy mají různou podobu – zastřelení, uškrcení nebo ubodání. Existují však regionální způsoby, například v turecké východní Anatólii rodina může ženu za cizoložství ukamenovat. V Bangladéši a v Pákistánu ženám polijí obličej i tělo kyselinou, a tak je poznamenají na celý život. Činy jsou často maskovány jako nehody a po příčině smrti policie nepátrá. Ohroženy jsou především ženy v transformujících se společnostech, kde je vzdělání a média vedou ke konfrontaci s tradičním životním stylem.
náctiletá Hatun utekla zpět do Berlína, kde porodila syna Cana. Začala žít život podle vlastních představ: Odložila pokrývku hlavy, odstěhovala se od rodičů, nechala se rozvést a vyučila se elektrotechničkou. Právě tento její „západní styl“ života se jí stal osudným. Život mladé německé Kurdky ukončil ve 23 letech její nejmladší bratr třemi výstřely do hlavy. Až násilím tedy přivedla rodina Hatun Sürücü na „správnou cestu“. Poté uspořádala tradiční muslimský pohřeb, přes rakev bylo přehozeno zelené sukno s verši z Koránu a obličej zesnulé byl namířen podle tradice směrem k Mekce. Muži a zahalené ženy truchlili odděleně.
Odsouzen i oslavován „Německá společnost dlouhou dobu o chybách integrace cizinců mlčela, aby nezasela vzájemnou nenávist. Tato mladá žena za to musela zaplatit daň,“ říká psycholog berlínské policie Karl Mollenhauer v týdeníku Die Zeit. Rok po činu se objevují hlasy, že na německé i na turecké straně se smýšlení začíná měnit. Nicméně tradiční stereotypy mají tuhý kořínek. Podle německého práva je pachatel odsouzen za vraždu, podle islámské tradice je v rodině oslavován jako hrdina. Ani vrah, bratr oběti Ayhan Sürücü, činu nelituje, protože se díky němu stal mučedníkem. Berlínský soud Ayhana, v době činu osmnáctiletého, v dubnu poslal na 9 let a 3 měsíce do vězení. Přesto se zvedla vlna nevole, neboť dva ze tří obžalovaných – bratři Alpaslan (25) a Mutlu (26) – byli zproštěni viny. Ačkoli měli obstarat zbraň, byli na místě činu a poskytovali nejmladšímu morální podporu, nepoda-
V Evropě se setkáváme s vraždami kvůli cti zejména v rodinách přistěhovalců, neboť často právě imigranti se v novém prostředí drží svých tradic silněji než v zemi původu. Ve Velké Británii bylo v letech 1997–2002 zaregistrováno 20 vražd. Vláda reagovala otevřením specializovaného centra proti nucenému sňatku. Ve Švédsku byla po třech vraždách mladých žen zavedena preventivní opatření a školení pro úředníky a policisty. Německá vláda byla dlouho přesvědčena, že vraždy kvůli cti se jejich země netýkají. Politici předpokládali, že integrační programy nepotřebují, neboť se turečtí přistěhovalci vrátí do své vlasti. Společnost se o tento problém začala zajímat až po osmi vraždách v průběhu let 2004 a 2005, sedm z nich se odehrálo v Berlíně. Zpětně bylo mezi lety 1996 a 2002 prokázáno 49 případů zabití nebo pokusu o zabití kvůli cti. Oběťmi byly mladé ženy, které si buď přály rozchod s manželem (44 %), nebo měly předmanželský partnerský vztah (32 %). Berlínská organizace Papatya hlásí ročně kolem 60 dívek ve věku mezi 13 a 18 lety, které utekly z domova, protože měly být provdány proti své vůli.
řilo se prokázat to, o čem nikdo nepochyboval: že všichni tři plánovali čin společně a že za vším stojí rodinná rada. „Nemáme dostatek důkazů,“ odůvodnil soud svůj verdikt. Předseda Německé turecké obce Kenan Kolat je ale s rozsudkem spokojen. Vysoký trest pro Ayhana je podle něj jasným signálem netolerování podobných činů. Trestní řád pro mladistvé totiž za podobný čin stanoví horní hranici 10 let odnětí svobody. Z hlediska obecně vnímané spravedlnosti už je to složitější, jak dokládá europoslanec za Zelené Cem Özdemir v internetovém magazínu Spiegel Online: „V rodině se vybere nejmladší člen a na toho se svalí veškerá vina.“ Jde o to, že ačkoli vraždy kvůli cti plánují celé rodiny, jejich provedení bývá přenecháno nejmladším členům, neboť ty podle legislativy pro mladistvé čeká nejnižší trest. Soud většinou není schopen prolomit mlčení „mafiánských struktur“ těchto klanů. Özdemir by si proto přál více německých právníků se zkušenostmi s islámskou kulturou. Ehrhart Körting (SPD), berlínský ministr vnitra, rozsudek přivítal jako důkaz fungujícího právního státu, ale zároveň nepřímo vyzval rodinu Sürücü, aby opustila Německo. Nejkomplikovanějším bodem případu je však osud dnes šestiletého Hatunina syna, který žije v Berlíně u zatím utajených pěstounů. Rok po vraždě totiž právo na pěstounskou péči vůči němu požaduje rodina Sürücü. Pro většinu německých politiků je nepřijatelné, aby byl chlapec svěřen do výchovy v rodině, která nese spoluvinu na smrti jeho matky. Pokud bude její žádost o chlapce zamítnuta, bude podle informací z médií žádat o pěstounské právo otec žijí-
Hatun podle vlastních představ. FOTO ISIFA / GETTY IMAGES
cí v Istanbulu. O udělení péče rozhodne soud. „Rozhodovat se bude ve prospěch dítěte,“ uvedla advokátka Seyran Ates.
Kolik ještě žen? Případ Sürücü rozpoutal společenskou debatu hlavně proto, že je za uplynulý rok již pátou vraždou mladé ženy v Berlíně. Čest tureckého muže se nachází na žebříčku hodnot výše než práva žen, popisuje policejní psycholog Karl Mollenhauer. Žena se například nesmí sexuálně stýkat s německými muži, aby nepošpinila čest rodiny. Ovšem sexuální styky tureckých mužů s „nečistými“ německými ženami se tolerují. Otázkou zůstává, zda tato tradice opravdu zobrazuje islámské hodnoty, nebo je jen zbytkem archaických struktur. Ze střední školy poblíž místa činu se ozvaly i hlasy tureckých žáků, které tvrdí, že Hatun si za svou smrt může sama, protože se chovala jako „německá děvka“. Většina Turků žijících v Berlíně však čin odsoudila. „Takovýto obraz vraždícího bratra do islámského světa nepatří,“ řekl Hüseyin Midik, berlínský předseda Turecko-islámské náboženské unie. „Často se nerozlišuje turecká komunita a islámští fanatikové, a tím vznikají problémy mezi Němci a Turky.“ Turecká komunita je teď nucena o problému otevřeně hovořit, aby těmto paušalizacím čelila. Německá debata o integraci to vše reflektuje. Jak uvedla křesťanskodemokratická ministryně pro vzdělání a výzkum Annette Schawanová, „jde pouze o to, zda jsme připraveni umožnit všem lidem v naší společnosti takové podmínky, které jsou samozřejmé pro nás“. Ministryně vyzývá k aktivní podpoře práv muslimských žen v Německu. Naproti tomu předseda Německé biskupské konference kardinál Karl Lehmann volá po povinnosti cizinců přistoupit na právní a společenská pravidla hostitelské země, jinak musí Německo opustit. Sociální demokraté se pak vyslovili pro to, aby byl sňatek z donucení zařazen do trestního zákoníku. Jejich poslanec Dieter Wiefelspütz ale tvrdí, že to situaci neřeší: „I v budoucnu budeme mít v Německu takové problémy, neboť mezi námi žijí lidé, kteří do naší společnosti ještě myšlenkově nedorazili.“ Mluvčí parlamentního klubu CDU-CSU Hans-Peter Uhl v televizi RTL dokonce požadoval, aby byl pro cizince zaveden trestný čin odmítání integrace. Tento návrh zásadně odmítla předsedkyně Zelených Claudia Rothová jako populistický a protiústavní. Petra Pauová, zastupující předsedkyně poslaneckého klubu Levice, řekla, že integrace znamená komplexní výzvu pro celou společnost, a ne pouze pro politiky. Čest (namus), důstojnost (seref) a úcta (saygi), panující v některých muslimských rodinách, jsou silnější než německý právní řád. Které hodnoty tedy platí? Bára Procházková, Berlín
Q
ZAHRANIČÍ
RESPEKT 19 V 9.–14. KVĚTEN 2006
11
Bolivijský splněný sen
Evo Morales znárodňuje těžbu plynu, ale zatím spíš jen pro kamery
P
rezident Evo Morales si nasadil přilbu a splnil svůj slib. Spolu s vojáky vstoupil 1. května do areálu největšího těžebního pole v Bolívii a pod vlajícími prapory oznámil znárodnění plynových zásob. Ve stejnou chvíli se v místní televizi rozběhla reklama, v níž rozjásaní indiáni, dělníci a rolníci skandují: „Bolívie se změní, Evo zvítězí.“ O den později se stejný program vysílá v brazilské televizi Globo. Brazilci odebírají polovinu bolivijského plynu a jejich polostátní Petrobras do těžby v sousední zemi investoval miliardy dolarů. Pokud Evo zvítězil, poražení jsou oni. Uhlazený hlasatel se jich také po skončení spotu nezapomene sarkasticky optat: „A co my na to?“
Být jako Hugo… Morales si své znárodňování vychutnává. „Přišel dlouho očekávaný den, kdy Bolívie znovu získala absolutní kontrolu nad svým nerostným bohatstvím,“ hřímá do kamer. „Plundrování je u konce!“ Bohatství z plynu bude napříště patřit všem lidem ve druhé nejchudší zemi v Latinské Americe. Mezi trubkami pobíhají vojáci, jinak nikde nikdo. Okravatovaní manažeři nekladli odpor a zjevně někam odešli. Ono se totiž prozatím znárodňuje především na televizních obrazovkách. Zatímco na nikým nebráněných polích vylepuje bolivijská armáda na vrata nápisy „Znárodněno“, v sousední Brazílii i v centrálách firem probíhají jednání. Firmy zatím o nic nepřišly. Mohou zůstat a mají 180 dní (tedy půl roku) na to, aby si s bolivijskou vládou dohodly nové kontrakty. Podmínky však diktuje Morales a jsou tvrdé – stát si ponechá až 82 % zisků z prodeje plynu, a navíc získá majoritní podíl ve všech zařízeních spojených s jeho těžbou a zpracováním. Společnosti, jež do rozvoje bolivijských polí investovaly dohromady více než 5 miliard dolarů, se údajně mají rozhodnout, zda nová pravidla přijmou, nebo ze země odejdou. V takovém případě je podle prohlášení Moralesových ministrů Bolivijci vyplatí, odstupné ale bezpochyby nebude nijak závratné. Celá situace téměř do puntíku kopíruje tah, jaký provedl koncem minulého roku venezuelský prezident Chávez. Také on donutil zahraniční těžební (v jeho případě především ropné) společnosti,
aby s vládou vyjednaly nové, samozřejmě značně nevýhodné podmínky. A když dvě z nich odmítly, nechal na jaře letošního roku obsadit jejich vrty a vypoklonkoval je ze země. Tah mu skvěle vyšel, těžaři teď platí Venezuelanům do kapsy polovinu svých výdělků a stát v nich má většinový podíl. Není divu, že Bolivijci chtějí něco podobného. Vždyť těžaři tu ještě docela nedávno odváděli do vládní kasy pouhých 18 % zisků. A na snaze získat z domácího bohatství co největší podíl pro sebe není nic nepochopitelného, zvláště v zemi, kde dvě třetiny populace žijí pod hranicí chudoby s příjmem nižším než dva dolary denně. Může se tedy bolivijskému znárodňování vůbec někdo divit?
… není snadné Může. Bolívie totiž není Venezuela. Ta obchoduje s ropou, která se dá pohodlně vyvážet prakticky kamkoli a zisky jsou při dnešních cenách stále zajímavé, byť Chávezovo zacházení s investory není právě šarmantní. Bolívie ale obchoduje s plynem. Nebo by s ním vlastně obchodovat chtěla – je to pro ni prakticky jediný významný způsob, jakým dokáže získat peníze do státní kasy. Jenom export plynu do Brazílie, jež odebírá zhruba polovinu bolivijské těžby, zajišťuje třetinu všech státních příjmů, celý plynový byznys se i při dosavadním zdanění těžařů postará o téměř dvě třetiny státního rozpočtu. Bolívie má přitom druhé největší zásoby plynu v Latinské Americe a velká část zatím leží ladem. Problém je v tom, že ne náhodou. Nejdříve pohled na mapu: plyn se těží na východním úpatí sedmitisícových hor. Ty ho oddělují od mořského pobřeží, k němuž nemá Bolívie stejně přístup. Vést plynovod přes hory směrem k moři je technicky obtížné a vzhledem k neexistenci vlastních přístavů stejně k ničemu. Jediná schůdná cesta, kudy plyn vyvézt a prodat, tedy vede na východ, do Brazílie a Argentiny. Obě země jsou také skutečně hlavními odběrateli, a tudíž i zdroji příjmů (do celé věci vstupuje ještě národní hrdost, protože dodávky do Chile jsou kvůli válce prohrané v 19. století politicky neprůchodné). Pokud chtějí Bolivijci kromě dosavadních dodávek právě do těchto zemí také na světové trhy, na nichž nehrají žádnou podstatnou roli, musí právě
přes jejich domácí plynovody a přístavy. Potřebují tedy spolupracovat. Tady je totiž druhý důvod, proč se netěží tolik, kolik by se mohlo. Samotní Bolivijci na rozvoj svých polí nemají peníze. To přiznává i Morales a znovu to potvrdil Jorge Alvarado, šéf státní firmy YPFB, která by se měla stát po „znárodnění“ hlavním hráčem: „Budu upřímný. YPFB nemá žádné ekonomické zdroje. Ale my věříme, že zahraniční firmy mají stále zájem v zemi investovat.“ Je to tak – bez zahraničních investorů se Bolivijci jednoduše neobejdou. Stejně tak se neobejdou bez svých odběratelů Brazílie a Argentiny. Právě brazilský polostátní Petrobras, který do bolivijských polí investoval 1,5 miliardy dolarů a další dvě do výstavby plynovodu z Bolívie, přitom bude Moralesovým „znárodňováním“ poškozen zřejmě ze všech nejvíce. Generální ředitel Petrobrasu José Sergio Gabrielli také v brazilských médiích rozhodně prohlašuje: „Petrobras neproinvestuje v Bolívii už ani real!“
Co si počít s vlastním plynem Evo Morales tedy rozehrál velkou vyjednávací hru. Manifestační obsazování vrtů není jejím závěrem, ale teprve startovním výstřelem. Bolivijci prostě zaujali extrémní vyjednávací pozici a začali smlouvat. Je otázka, zda firmy podlehnou podobně jako ve Venezuele. Ty s menším zájmem a investicemi v Bolívii, jako je třeba britský BP, se zřejmě sbalí a odejdou. Hlavní duel se bude odehrávat mezi Brazílií a Moralesem. Logika byznysu by naznačovala, že Petrobras se nakonec dohodne na nějakém kompromisu, otázkou zůstává, zda bolivijský prezident vůbec podle nějaké obchodní logiky postupuje. Brazilci jsou možná v úzkých právě teď (dovážejí polovinu svého plynu, spousta aut jezdí na plyn, mají plynové elektrárny), jinak je ale Brazílie energeticky nezávislá. Petrobras navíc za 15 miliard dolarů rozvíjí velká naleziště plynu v samotné Brazílii a teď rozvoj zřejmě urychlí. V dlouhodobějším výhledu tedy nestojí proti Bolivijcům s prázdnýma rukama a časem dokáže jejich plyn nahradit. Morales pak může vyvěsit vlajky nad nefunkčními vrty, ze kterých nebude mít plyn kam dodávat. Samozřejmě, že ho může rozdávat vlastním lidem, jenom není jasné, za co postaví v džungli nebo Andách rozvodnou síť.
Morales sám se ocitl v nezáviděníhodné situaci. Musí Bolivijcům ukázat rozhodná řešení, která jim v kampani slíbil, jinak ho může čekat osud všech jeho předchůdců – bolivijská ulice svrhává průměrně jednoho prezidenta ročně. Poslední vývoj naznačuje dva pravděpodobné scénáře. Přátelský vztah Huga Cháveze a jeho bolivijského kolegy je všeobecně známý. Je tedy možné, že Venezuela nahradí ztracené investory. Chávezovi odborníci ostatně už do bolivijského střediska těžby Santa Cruz dorazili. Pomáhají Bolivijcům s auditem hospodaření zahraničních firem a slibují výstavbu nové rafinerie. Hugo Chávez je tedy možná opět o krůček blíž k uskutečnění své vize o sjednocení Latinské Ameriky jako jednotného bloku čelícího USA. Také je možné, že po velkém znárodňovacím divadle budeme za půl roku svědky tichého podepisování kompromisních dohod, které se nebudou tak úplně podobat přechodu národního bohatství do rukou státu, ale zato zajistí stabilní těžbu, a tedy zisky firmám i státní kase. Ovšem další investice ze strany jiného než venezuelského kapitálu budou zcela jistě odpískány a okolní země se budou snažit dovoz plynu z Bolívie co nejvíce omezit. Celé znárodňování je totiž především protiprávní – například brazilský Petrobras měl s Bolivijci uzavřené smlouvy do roku 2019. Jiří Sobota, Markéta Pilátová M. Pilátová je hispanistka, působí v Sao Paulu.
Q
Neviditelná síla Ameriky Zatímco francouzští studenti museli na barikády, ilegálové v USA ukazují naléhavost svého problému tak, že prostě nejdou do práce. José Cruz je neviditelný. Nikde oficiálně nebydlí. Nikdo ho prý nezná. Nikdy tady nebyl. A 1. května ještě ke všemu nešel do práce. José Cruz až dosud nechtěl být vidět. Do Spojených států přišel bez povolení a načerno v nich také žije. Jenom díky tomu tady může pracovat, živit rodinu v Homesteadu na Floridě a ještě posílat peníze příbuzným domů do Salvadoru. Být v USA neviditelným je pro něj lepší než v nich nebýt vůbec. Jenže teď se José rozhodl vyjít na veřejnost. V pondělí 1. května přerušil podobně jako více než milion jiných nelegálních přistěhovalců práci a vyrazil do ulic, aby názorně předvedl, že se bez něj americká ekonomika neobejde. A že tudíž má právo zůstat. A že se z něj a jeho kolegů stává velká politická síla. Hlavním heslem pokojné akce totiž bylo „Dnes demonstrujeme, zítra budeme volit“ a na manifestace přišly nelegály už dříve podpořit miliony jejich legálních spoluobčanů.
Pomáháš? Riskuješ trest Obrovská srocení v ulicích amerických měst se nekonají z ničeho nic. Postavení nelegálních přistěhovalců, kterých je v zemi odhadem 12 milionů a drtivá většina z nich pochází z Latinské Ameriky, se totiž může co nevidět stát neudržitelným. V prosinci přijala Sněmovna reprezentantů zákon, podle kterého se nelegální pobyt stává z přestupku zločinem. Stejně tak je napříště trestné ilegálním přistěhovalcům jakkoli pomáhat, zaměstná-
vat je, dokonce se jim nesmí ani poskytovat zdravotní péče. Proti tomu se pak Senát pokusil schválit truczákon, který sice posiluje ochranu hranic, ale zároveň černým pracovním silám, které jsou již delší dobu v zemi, dává naději na legalizaci. Zákon ale nakonec rozpolceným Senátem neprošel a celá věc je v jednacím řízení. Američané jsou v otázce nelegálního přistěhovalectví rozpolcení stejně jako politici v Kongresu. Na jedné straně sympatizující demonstranti se svými poukazy na přistěhovaleckou tradici země, na druhé straně manuálně pracující, kteří se bojí o práci, a třeba i ostří minutemen, tedy ozbrojení dobrovolníci střežící na vlastní pěst jižní hranici USA. Mezi tím vším politici, kterým se blíží volby do Kongresu.
Právo být tu protiprávně Dohadování v Kongresu odráží rostoucí úzkost z rychle rostoucího počtu nelegálních, a tedy vlastně nijak nekontrolovatelných lidí v zemi. Amerika se přitom neuzavírá přistěhovalectví jako takovému a vloni přijala 800 000 imigrantů. Jenže počet lidí, kteří se do Států vydávají za prací bez povolení, se těm legálním minimálně vyrovná – za posledních dvanáct měsíců jich bylo odhadem mezi pěti sty tisíci a milionem. Je to navíc jiné přistěhovalectví, než na jaké byli Američané zvyklí. Latinos jsou homogenní – vypadají stejně, mluví španělsky, jsou katolíci, a hlavně je jich hodně a usazují se všude, tedy i mimo tra-
Vždyť i guvernér je přistěhovalec – ve Schwarzeneggerově Kalifornii to platí. FOTO PROFIMEDIA.CZ
diční přistěhovalecká centra, jež jsou na kosmopolitní komunity zvyklá. To vše se navíc odehrává v atmosféře hrozby teroristických útoků, kdy představa, že po Americe běhají miliony nepodchycených lidí, dokáže mnohé znervóznit. Podle výzkumu společnosti Pew Hispanic Centre si teď 52 % Američanů myslí, že přistěhovalci jsou pro zemi přítěží. V září 2000 tento názor zastávalo 38 % obyvatel. Restriktivní zákon Sněmovny reprezentantů nebyl navíc izolovaný politický kapric. Již předtím se zemí přehnala vlna obdobných aktů na státní úrovni: za poslední rok jich bylo ve 43 státech unie schváleno 463. Většinou jde o nové postihy pro firmy zaměstnávající nelegály, budování plotů na hranicích nebo nákladných radarových systémů. Pouštní Arizona dokonce neváhala vyzvat
Washington, aby na ostrahu jejích hranic povolal pobřežní gardu. Hrozba nových restrikcí nelegály donutila vystoupit ze stínu a chopit se iniciativy. Mnozí z nich žijí v zemi dlouhá léta a mají v ní rodiny. Na jejich straně stojí též podnikatelé, kteří tvrdí, že se bez nich neobejdou, a do značné míry i prezident George Bush, jenž opakovaně konzervativnímu křídlu republikánů připomíná, že Amerika je a vždy byla zemí přistěhovalců. Jenže masové demonstrace rozpory dále vyhrotily. Po ulicích se v záplavě amerických vlajek valily davy lidí, které se hlásily o právo být v Americe protiprávně. Podle reakcí v tisku z toho tradičněji založeným Američanům běhá mráz po zádech. Jiří Sobota
Q
12
SVĚT KOLEM / O KOM SE MLUVÍ
L
evičáci, pravičáci, klerikálové, extremisté nejrůznějšího ražení – tyto směry už okusily moc leckde ve světě. Cestu Zelených k vládě ukázalo v roce 1998 Německo. Ale vládní účast důchodců, šedých panterů, jak si v zárodcích svého politického hnutí sami hrdě říkali, to je novinka. Prioritou se může pochlubit Izrael, kde ve čtvrtek koalice dostala posvěcení. Má to svou logiku. Hlavní ideu voleb, stažení z většiny Západního břehu Jordánu, prosadil již loni Ariel Šaron. Voliči si tak mohli dopřát luxus menšího zájmu o bezpečnost s tím, že je o ní už rozhodnuto. Výsledek se dostavil: „Ohromující síla strany důchodců, slibné pozice sefardského Šasu i labouristů, to vše dokládá touhu Izraelců ukončit přehlížení seniorů,
Šedí panteři ve vládě
Čongův rodinný podnik
Nad jedním z dědiců impéria Hyundai se stahují mračna
U
ž jsme prý v cílové rovince závodu o jednu z největších zahraničních investic u nás. Vláda by se jejím podpisem ráda blýskla ještě před volbami. A tu přichází nemilá zpráva ze Soulu. Čong Mong-gu, prezident korporace (čäbolu) Hyundai Motors Group, se ocitl ve vazbě pro podezření z uplácení a finančních machinací. Mezi obviněnými je i jeho jediný syn Čong Ui-son, ředitel firmy KIA Motors kontrolované čäbolem. Pozornější pozorovatele dění kolem dynastie Čongů stěží překvapilo, ale u nás jako by vyvolalo obtížně skrývaný zmatek a šok. Shrneme-li příběh šedesátiletého giganta zvaného Hyundai („Současnost“), vidíme obrázek vzdálené firemní kultury, vývoje jihokorejského hospodářství i politické scény, poučení i výstrahu.
Nic není zadarmo
Raji Ejtan uspěl s Eichmannem i u voličů. FOTO PROFIMEDIA.CZ
sociálně slabých, nezaměstnaných, matek samoživitelek, velkých rodin, nemocných, postižených, umírajících,“ napsal hned po volbách Bradley Burston, bloger listu Ha’arec. Ukázalo se, že tento typ žurnalisty dokáže vycítit realitu mnohdy lépe než ctitel sofistikovaných analýz. Nová vláda je totiž složena z vítězné Kadimy (za stažení), labouristů (za sociálně slabé), Šasu (za velké rodiny ultraortodoxních) a důchodců. Strana Gil (Věk) získala 7 mandátů z celkem 120 natolik nečekaně, že ještě den po volbách měla na webovém přehledu jmenovitě obsazeno pouze 6 míst. Izraelskou zkušenost ovšem nelze zobecňovat. Koneckonců lídrem strany Gil je Refael (Rafi) Ejtan (79), bývalý důstojník Mosadu a muž, který v roce 1960 řídil tým lovící Adolfa Eichmanna. Nelze se ubránit dojmu, že pro voliče i koaliční partnery je to atraktivnější spojenec než svého času bývalý důstojník Československé lidové armády Eduard Kremlička, proslulý tím, že po prohrané sázce pozřel brouka potemníka.
A
merický stát Montana omilostnil křivdy, jež za vypjaté atmosféry první světové války způsobila jeho legislativa. Ta postihovala občany zejména německého původu, kteří třeba jen kritizovali vládu. Příkladem byl obchodní cestující, který
Montana pardonuje za výrok, že válečné potravinové regulace představují „dobrý vtip“, byl odsouzen na 20 let. Celkem bylo takto postiženo 79 Montaňanů – a teprve minulou středu je omilostnil guvernér Brian Schweitzer, sám německého původu. Aktu se zúčastnila i 90letá Marie Van Middlesworthová, která byla po uvěznění svého otce jako dvouletá dána k adopci. Guvernér Schweitzer parafrázoval, co měl říci již před 88 lety jeho předchůdce: „Pardon, odpusťte mi a bůh žehnej Americe za to, že můžeme kritizovat vládu.“ Zbyněk Petráček
9.–14. KVĚTEN 2006 V RESPEKT 19
V roce 1998 se česká vláda rozhodla vstoupit do boje o investory, který se ve střední Evropě rozhořel o dva roky dříve. Praha se brzy zařadila mezi rekordmany v lákání přímých zahraničních investic, jako by zákonitě každá z nich byla veskrze přínosem. Ať se přislíbených 3000 pracovních míst smrskne třeba na 500, ať se třeba vyvlastňuje. Jenže lov velkých investorů stojí nejenom nemalé peníze, ale navíc může přinášet i obtíže spjaté s odlišnou kulturou a skrývat nemilá politická překvapení. Na každou transakci je tudíž třeba se dobře připravit. Dvojnásob to platí u investorů obřích a vzdálených, kterým není snadné nahlédnout do karet. Vědom si toho byl T. G. Masaryk i další zakladatelé Orientálního ústavu, který se právě proto skládal ze dvou odborů – hospodářského a kulturního. Dnes se však u nás až na výjimky hovoří o východní Asii frázovitě, s řadou klišé. Korejská republika je vnímána jako vyspělá demokratická země se zázračným hospodářským potenciálem. Úctyhodných výsledků bezesporu dosáhla, leč nic není černobílé. Současné jednání s Hyundai není prvním setkáním s jihokorejskými firmami. Ty začaly přicházet už od počátku 90. let. Některé dopadly neslavně (Daewoo-Avia či LG-Philips), jiné zase na českém trhu prosperují (LG či Samsung). Jednání s čäbolem Hyundai, tehdy o umístění automobilky KIA, se vedla od roku 2001. Po dvou letech zvítězilo Slovensko, kde prvotní nadšení vystřídala opatrnost. Tehdejší česká reprezentace rozhodnutí komentovala vcelku střízlivě, nicméně z médií jsme se o jednáních nedozvěděli téměř nic. Nyní očekáváme transparentnější poměry: Kolik nakonec bude pracovních míst, kolik z nich obsadí korejští zaměstnanci, jaká bude finální výše domácích pobídek i zahraniční investice, kolik subdodavatelů bude pocházet z Česka
atd. U všech těchto otázek bychom měli mít na paměti fakt, že jednáme s ostřílenými profesionály, jejichž impéria disponují závratnými prostředky. Uváděné roční příjmy Samsungu přesahují 80 miliard dolarů, v případě Hyundai Motors Group a LG je to 50 miliard dolarů.
ráty. Hyundai Motors proniká na světové trhy až na počátku 80. let, kdy již čäbol podniká prakticky ve všech oborech včetně elektroniky a finančních služeb. V nich ale za svými konkurenty vždy zaostával a byl nucen je opustit po finanční krizi na konci 90. let.
Od otce zakladatele k dědicům
Živná půda pro skandály
Modernizace v Koreji proběhla v neuvěřitelně krátké době, a tak se zachovala řada rysů tradiční společnosti: velkorodina, výrazná hierarchie a patriarchát projevující se i ve struktuře podniků. Již před svou anexí (1910–45) se Japonsko snažilo do Koreje proniknout prostřednictvím investic, ale průmyslovou základnu zde vybudovalo až za koloniální vlády. Slovo čäbol označuje rodinné megakorporace zformované po vzoru japonských předválečných zaibacu, které lze přirovnat k impériu strukturou, hospodářskou silou i politickou mocí. Na vrcholu stojí hlava rodiny a součásti ovládají její mladší členové. Někteří zakladatelé začali s podnikáním již v koloniálním období. Patří k nim I Pjong-čchol (Samsung), Ku In-hö (Lucky, respektive LG) či zakladatel Hyundai Čong Ču-jong, původem z provincie Kangwon (dnešní KLDR). Ve 30. letech obchodoval s rýží a postupně se stal otcem osmi synů. V roce 1938 se jako druhý syn narodil Čong Mong-gu. Po porážce Japonska si otec pořídil dílnu Hyundai Auto Service, ale počátek impéria je spjat s Hyundai Civil Works, která se v důsledku obnovy po korejské válce (1950–53) stala nejvýznamnější stavební firmou. Jižní Korea tehdy patřila k nejchudším zemím. Poměry se zlepšily až s druhou vlnou modernizace za Pak Čong-huiho vlády (1961–79). Prioritou bylo ovšem silné hospodářství, jež mělo v první řadě poskytnout kapacity pro odražení severokorejského nebezpečí. Ekonomika, obranyschopnost a vzdělání byly autoritářským režimem logicky upřednostňovány před občanskými či sociálními právy. I proto v 60. letech bují čäboly. Staly se nepostradatelnými partnery a zároveň chráněnci vlády. Profitovaly ze snadného přístupu na trhy spojenců a ze zakázek v období vietnamské války. Hyundai se rozrostla o cementárnu (1964) a automobilku Hyundai Motors (1967), která by však bez několikaleté finanční podpory mateřské společnosti nepřežila. Přelévání kapitálu ze zdravých do ohrožených součástí, stejně jako „srdečné vztahy“ s vládou si čäboly oblíbily. Čong Mong-gu v té době sbírá první zkušenosti, aby se v roce 1974 stal ředitelem Hyundai Motor Service. Otec zatím expanduje do chemického a těžkého průmyslu, zahajuje významné stavební projekty na Středním východě a začíná sbírat čestné dokto-
Aféry podobné té současné nejsou v Jižní Koreji ničím novým a netýkají se pouze firem. Černé fondy tří největších čäbolů byly vyšetřovány opakovaně, naposledy po volbách hlavy státu v roce 2002, z nichž vzešel i současný prezident No Mu-hjon. Závratný růst čäbolů se od poloviny 80. let, kdy souhrnný obrat pěti největších dosáhl dvou třetin jihokorejského HDP, začal komplikovat. Na vině nebyla jen nenasytná expanze, ale i rostoucí tlak na liberalizaci trhu a demokratizační proces. Nesmírná kumulace majetku navíc některé z majitelů dovedla k přesvědčení, že jejich pád je nemožný, neboť by položil celou jihokorejskou ekonomiku. A do značné míry měli pravdu. Přestože restrukturalizace nepřehledných molochů a zpřetrhání jejich vazeb se státem patřily ke sloganům všech prezidentů od konce 80. let, bylo obvyklé, že určitý čäbol byl preferován a jiný nucen k reformě. Nepřekvapí tedy, že jihokorejské skandály se točily kolem černých fondů, uplácení politiků (zvláště při volebních kampaních), neprůhledných vlastnických vztahů a účetních operací. Čong Ču-jong se tou dobou rozhodl, že je na čase sehrát roli v politice, domácí i zahraniční. Jako první jihokorejský podnikatel navštívil Sovětský svaz, KLDR i komunistickou Čínu. I když v roce 1991 začalo vyšetřování Hyundai z daňových úniků a Čong oznámil odchod z vedení, reálnou kontrolu si udržel prakticky až do své smrti (2001). S využitím kapitálu koncernu vytvořil politickou stranu a v roce 1992 se neúspěšně ucházel o prezidentský úřad. Vítěz voleb Kim Jong-sam pokračoval ve snahách o reformu hospodářství. Jeho administrativa, která se sama nevyvarovala afér, se soustředila zvláště na Hyundai. Množení dceřiných společností se tím téměř zastavilo, což čäbolu paradoxně prospělo, neboť se blížila asijská finanční krize. V roce 1996, kdy v čele Hyundai stanul Čong Mong-gu, měla skupina 45 dceřiných firem. S příchodem prezidenta Kim Tä-džunga v roce 1998, jehož administrativa se chtěla Severu přiblížit stejně jako Čong Ču-jong, se opět Hyundai naskytla šance těšit se z přízně vlády. Hyundai Asan zahájila výlety do Diamantových hor v KLDR, pilotní projekt politiky slunečního paprsku, který byl přes subvence ze státního rozpočtu vysoce ztrátový a sloužil jako nepřímé dotace severokorejské pokladny. Významnou roli prostředníka firma sehrála i při přípravách summitu mezi představiteli obou korejských států v roce 2000, když ze státní banky převedla přes 150 milionů dolarů na severokorejské účty. Nedlouho po odhalení transakce spáchal sebevraždu pátý z Čongových synů, generální ředitel Hyundai Asan Čong Mong-hon, ačkoli prezident Kim transakci vysvětloval poukazem na národní zájmy. Současná Čong Mong-guova aféra je tedy jednou z mnoha. Může signalizovat zhoršené vztahy čäbolu Hyundai Motors Group s vládou, zároveň však ukazuje, že současná administrativa se snaží přispět k pročištění ne vždy zcela průzračných vod jihokorejského podnikatelského prostředí. Petr Bláha Autor je koreanista.
Q
Čong Mong-gu Narodil se 19. března 1938 v Tchongčchonu jako druhý nejstarší syn zakladatele čäbolu Hyundai Čong Ču-jonga, je otcem čtyř dětí (syn Čong Ui-son, narozen 18. října 1970, KIA Motors a Hyundai Mobis); 1967 – absolvoval Univerzitu Hanjang; 1970 – počátek kariéry v Hyundai; 1974 – ředitelem Hyundai Motors Service; 1985 – předsedou jihokorejského svazu lukostřelby; 1987 – generálním ředitelem několika společností koncernu; 1993 – místopředsedou jihokorejského svazu tělovýchovy a mezinárodní federace lukostřelby; 1996 – prezidentem Hyundai Group a Hyundai Trading; 1998 – v čele Hyundai Motors a KIA Motors; 2000 – odmítl otcův příkaz rezignovat na funkce ve firmě; 2003 – čäbol Hyundai rozdělen na pět menších; 2006 – zadržen policií.
TÉMA
RESPEKT 19 V 9.–14. KVĚTEN 2006
13
Tihle po „cestě tygrů“ jdou. Ale je jich málo. (Ústav fyziky plazmatu, Praha) FOTO GÜNTER BARTOŠ
Věda v zemi černých děr
Badatelé mají klid, peníze a svobodu. Tak proč jim to nejde?
Tak skvělé podmínky jako teď česká věda nikdy v moderních dobách neměla. Badatelé mohou cestovat, publikovat v zahraničí, dostávají od státu relativně dost peněz, obvykle si sami určují, co budou zkoumat. Pracují v zemi, kterou neohrožuje žádný nepřítel a jejíž ekonomika roste. Zdálo by se, že budou chrlit mimořádné objevy – jenže většinou nedosáhnou ani na světový průměr. Čím to je? Vydá se Česko cestou hi-tech států, nebo se stane zásobárnou nekvalifikovaných námezdních sil?
V
lahvi připomínající sklenici od okurek, kterou chemik Vladimír Šubr právě vytáhl z ledničky, je zvláštní červená hmota. Vypadá jako nějaký ztuhlý mimozemský organismus. Ačkoli hmota nádobu téměř z poloviny vyplňuje, váží pouze asi dva gramy, jako by to byl jen vzduch. Jen málokdo by uhodl, že tahle divná houba se může stát revolučním lékem proti rakovině. Látka, kterou vyvinuli vědci z Ústavu makromolekulární chemie AV ČR na pražských Petřinách ve spolupráci s pražskými mikrobiology, je převratná v tom, že funguje jako řízená střela: dokáže doručit lék pouze k buňkám nádoru. Pacient tedy netrpí jako při normální chemoterapii, která poškozuje jeho imunitní systém a mění krevní obraz. Není to divný pocit držet v rukou něco, co by mohlo pomoci tisícům lidí? Vladimír Šubr krčí rameny a tichým hlasem vysvětluje, že preparát zatím neprošel testy na lidech, žádný lékař jej tedy nepředepíše. Přípravek je „vyladěn“ na hledání a ničení nádorů u myší a nikdo zatím neví, jak se zachová v lidském organismu. U hlodavců ovšem lék funguje skvěle. „Lze jím vyléčit všechny nemocné myši, stačí k tomu jedna či dvě dávky,“ říká Karel Ulbrich, ředitel ústavu. Vyslání řízené střely z dílny pražských chemiků zároveň z dosud neznámých příčin povzbudí imunitní systém, takže pokud vědci vyléčenému hlodavci rakovinu znovu naočkují, zvíře zpravidla neonemocní. Výzkum těchto polymerních léčiv u nás probíhá už déle než 20 let. Proč už tedy nové léky dávno nejsou k dispozici? Na odpověď přijde čas později.
Michael jde na východ Dobré chemiky lze najít i v jiných českých ústavech. V ospalém tichu říčního údolí na sever od Prahy, mezi strmými skalními stěnami omývanými Vltavou, pracuje od roku 2002 mladý britský vědec Michael Londesborough. Je to člověk, který se vydal „proti proudu“ – zamířil opačným směrem než mnozí jeho čeští kolegové, kteří zůstávají v zahraničí. Michael přišel do Česka, aby tu uskutečnil své nápady. Přivedla jej sem možnost bádat na kvalitním pracovišti. V laboratořích Ústavu anorganické chemie AV ČR v Řeži u Prahy Michael zkoumá borohydridy, látky mimořádných vlastností, jež lze jen velmi obtížně syntetizovat. Čeští vědci z řežského ústa-
vu to jako jedni z mála na světě dovedou. Východní blok tehdy začal rozvíjet výzkum těchto sloučenin právě v Řeži. Michaelovi se zatím v Česku líbí. Získal tu grant, z nějž může svůj výzkum financovat. Vyhovuje mu i to, že u nás vědci, podobně jako v Británii, obvykle musejí o finance soutěžit, nedostávají je paušálně přiděleny. Český badatel, který chce získat na svůj výzkum peníze, podává většinou žádost na některou z četných grantových agentur. Sám si v ní určí, na čem bude pracovat. Jeho návrh ovšem soupeří s jinými projekty a úspěch nemá zaručen. Země, kde se rodí zcela nový způsob léčení rakoviny a do níž jezdí bádat Britové, by měla logicky patřit k vědeckým velmocem. Jenže nepatří. Přesvědčivě to ukazuje pohled do vládních statistik, které vycházejí z toho, nakolik jsou práce českých vědců citovány jejich kolegy po celém světě. Prakticky ve všech oborech Češi „citačně“ zaostávají za světovým průměrem, nejvíc v právních vědách a v ekonomii. Průměru dosahujeme pouze v klinické medicíně (díky kvalitním lékařům publikujícím výsledky své odborné práce) a v inženýrství. A jsme vůbec v něčem nadprůměrní? Dlouhodobě pouze v jediném oboru: matematice. Je to dost překvapující. O českých matematicích není obvykle na veřejnosti příliš slyšet. Vypátrat nejuznávanějšího z nich proto chvíli trvá, nakonec se to ale daří. Musíme za ním do Matematického ústavu AV ČR v pražské Žitné ulici. Jaroslav Kurzweil (80) těžce stoupá po strmých schodech do třetího patra a cestou se označuje na neschopného člověka: když byl v první polovině 90. let ředitelem ústavu, neprojevil natolik praktického ducha, aby si vybojoval přijatelněji položenou kancelář. V tom, proč je na tom právě matematika nejlépe z české vědy, má profesor Kurzweil jasno: „Jsme takoví exoti,“ říká spolutvůrce Henstock-Kurzweilova integrálu, výpočetního postupu, který se stal pevnou součástí matematické analýzy. K matematice musí mít člověk talent podobně jako k hudbě, vysvětluje profesor a zdůrazňuje, že tento obor obvykle nestudují lidé, kteří o něj nemají hluboký zájem.
Když je někdo kamarád Matematici ke své práci obvykle nepotřebují drahé přístroje, a spokojí se tedy s minimem peněz, což
se o jiných oborech říci nedá. Pokud by ale byly hlavní překážkou rozvoje české vědy peníze, mělo by se už začít blýskat na lepší časy; zatímco v roce 1996 dostali čeští výzkumníci od státu šest miliard korun, letos je to osmnáct miliard. Po započtení prostředků, jež na výzkum dává soukromý sektor, proudí do vědy zhruba jeden a půl procenta HDP. Průměr starých zemí Evropské unie se pohybuje kolem dvou procent, v Japonsku jsou to tři a v malém Izraeli dokonce pět procent, což představuje astronomických zhruba šest miliard dolarů. Za Izraelem či Japonskem tedy hodně zaostáváme, nicméně 18 miliard korun není málo. Proč tedy jsou vládní statistiky tak chmurné? A že nejde o chybu, dosvědčuje bohužel i materiál připravený k tisku v časopise Vesmír. Je to srovnání kvality českých přírodovědců s těmi zahraničními, rovněž založené na citacích. Tak například fyzici: Najdeme mezi nimi skutečné giganty, tedy badatele, jejichž publikace jsou tak důležité, že v citovanosti snesou porovnání s pracemi laureátů Nobelových cen? Takoví existují jen dva, Václav Vítek a Jan Tauc – a oba působí dlouhodobě v zahraničí, jsou to vlastně Američané. Nobelisté samozřejmě představují výjimečný případ, ale ani při nižších nárocích nemůžeme být příliš spokojeni: z analýzy vyplývá, že počet přírodovědců, kteří pracují v Česku a kteří by přitom zároveň byli ozdobou nejlepších světových laboratoří, lze vyčíslit na prstech ruky. I kdyby autoři analýzy na někoho zapomněli, což je možné, stále ten elitní klub nebude obsahovat ani desítky členů. Pouze jednotlivci totiž mají v Česku tzv. Hirschův index, který se určitým novým způsobem spočítá z množství citací, větší než 40, díky čemuž je lze řadit k těm nejlepším na světě. Jedním z těchto elitních vědců je brněnský biofyzik Emil Paleček (76). V moravské metropoli jej ovšem nezastihnete – telefon zvedá v prestižním The Biodesign Institute v Arizoně, kde krátkodobě působí. „Podmínky jsou tu vynikající, máte, na co si vzpomete. Je tu obrovská koncentrace mozků, pracuje se tu opravdu výborně,“ říká. Neuvažuje tedy o tom, že do Spojených států odejde natrvalo? „Když se po revoluci ta možnost otevřela, už jsem na to neměl věk,“ vysvětluje profesor. „Ale u nás také nejsou podmínky tak špatné. S množstvím peněz, které teď na výzkum dostáváme, by se dala dělat velmi dobrá věda.“
14
TÉMA
9.–14. KVĚTEN 2006 V RESPEKT 19
technologie, přičemž k jeho zákazníkům patří třeba US Air Force, Hitachi nebo Toyota. Katedra dostala řadu mezinárodních cen. V soutěži o přidělení peněz na výzkum, kterou koncem roku 2004 organizovalo ministerstvo školství (viz rámeček), přesto tým kybernetiků neuspěl. „Zatímco svým známým to nechali oponovat kamarády na Slovensku, kteří jim napsali skvělé posudky, nás poslali na Cambridgeskou univerzitu,“ vysvětluje neúspěch lapidárně Mařík. Projekt jeho týmu dostal i tak dobré hodnocení, jenže slavná britská univerzita si tu nejlepší „známku“ rezervuje pouze pro pracoviště typu Massachusettského technologického institutu (MIT), tedy pro světovou extratřídu. Naopak ti, kdo byli posuzováni na Slovensku, nejlepší hodnocení často bez problémů získali. Ovšem při bližším zkoumání má tato kauza několik dalších poloh. Maříkův tým si profesory z Cambridge jako oponenty navrhl sám v dobré víře, že kvalitní práci mohou hodnotit špičkoví odborníci (pozoruhodné je, že se vědecký tým vůbec mohl sám vyjadřovat k tomu, kdo jej má posoudit). Prostor pro zvýhodňování kamarádů se dle Maříka otevíral kvůli tomu, že příslušné komise návrhy na oponenty respektovaly tam, kde se to známým jejich členů hodilo. Chcete na Slovensko? Víme, že tam dopadnete lépe, a jestliže jste s námi zadobře, vyhovíme vám – tak nějak to prý fungovalo. „Komise měly každému dát jednoho posuzovatele ze špičkového zahraničního pracoviště, jednoho ze Slovenska a jednoho z Česka, rozdělit oponenty podle přísnosti,“ říká Mařík. „Řekl bych, že vazby na kamarády se v soutěži projevovat nemohly,“ oponuje mu poněkud vlažně ředitel příslušného odboru na ministerstvu školství Václav Hanke. Jestliže se soutěž podle něj v něčem nepovedla, pak jen v tom, že čeští a slovenští oponenti skutečně posuzovali projekty s malou přísností. Slovem „debakl“ soutěž organizovanou ministerstvem naopak hodnotí sociolog Petr Matějů. „Komisaři přidělující oponenty měli absolutní moc, nikdo je nekontroloval,“ říká. Co by se mělo změnit, aby se to příště neopakovalo? Matějů dává za vzor Grantovou agenturu ČR, instituci, od níž dostal peníze Michael. Tu nyní řídí nové předsednictvo složené z ekonomů, právníků a dalších odborníků. Členové komise jsou tu prý pod pečlivým dozorem a prostor pro nahrávání kamarádům se podle Matějů velmi zúžil.
Někdo slavil na Slovensku, jiný skončil v Cambridgi. (Vladimír Mařík) FOTO GÜNTER BARTOŠ
Jsme lepší než Řecko, ale …
Pražští kybernetici a jejich roboti: bez výzkumu, ale s US Air Force. FOTO GÜNTER BARTOŠ
Proč se tedy nedělá? Paleček vidí hlavní problém v rozdělování peněz. Systém založený na soutěžích, s nímž je Michael spokojen, se i podle Palečka osvědčil, přesto v malém Česku, kde každý každého zná, nefunguje bez problémů. Členové komisí, které rozhodují o přidělování státních financí, nejsou obvykle vybíráni podle jasných kritérií. Proto se do těchto komisí mohou dostat velmi slabí lidé. „Občas se pak stává, že výtečný vědec peníze nedostane, zatímco nějaký kamarád členů komise se slabším projektem uspěje,“ říká brněnský badatel.
Nová šance pro odmítnuté Počátkem roku 2005 plnila česká věda nebývalým způsobem stránky novin. O co šlo? Badatelé z českých vysokých škol zpracovali takzvané výzkumné záměry a poslali je na ministerstvo školství. Měli v nich srozumitelně napsat, na čem chtějí v příštích zhruba sedmi letech pracovat. Falešné kolegiality už bylo dost, mizerné badatele nebudeme napříště podporovat… To byla myšlenka, kterou se soutěž o peníze měla řídit. Kritici tvrdí, že ministerstvo a jeho poradní komise vůbec nevzaly v potaz výsledky, jichž vysokoškolské týmy dosáhly v minulosti. Rozhodovalo se především na základě předložené „slohové práce“
Komise ovšem neposuzují žádosti o peníze jen tak podle nálady. Musí vyjít z hodnotících posudků vypracovaných nezávislými vědci oponenty. Na první pohled se proto zdá, že Paleček nemůže mít pravdu. Brněnský profesor ale vysvětluje, jak to chodí: podstata je prý v přidělování opononentů. Formálně je vše v pořádku, projekt posuzují třeba tři oponenti, dva čeští, jeden zpravidla bývá ze zahraničí. Oponenty ale vybírají členové komise, a právě v tom je podle Palečka kámen úrazu. „Když je někdo kamarád, vyberou mu oponenty tak, aby uspěl,“ konstatuje profesor.
o plánech do budoucna. Soutěž proto poněkud připomínala loterii. Dokázala sice eliminovat řadu špatných týmů, zároveň ale poškodila i některé z těch nejkvalitnějších: peníze nedostali kybernetici z Elektrotechnické fakulty ČVUT, chemici a biologové z Přírodovědecké fakulty UK nebo částicoví a teoretiční fyzici z MFF UK. Ministerstvo si ale stálo na svém a mnozí vědci jej podporovali – soutěž podle nich byla možná nedokonalým, nicméně zajímavým pokusem přidělovat badatelům peníze podle kvality. Uběhl více než rok a obavy z masového propouštění kvalitních vědců se nenaplnily. Všechna zmíněná pracoviště si dokázala nějak poradit, i když například kybernetici ztratili možnost provádět základní výzkum. Ovšem šance na nápravu existuje. Pod tlakem kritiky vypsalo ministerstvo nové kolo soutěže, které proběhne letos. Budou tentokrát kritéria objektivnější? Prý ano.
Prosím, chtěl bych na Slovensko Za někým, kdo mohl být právě vylíčenými praktikami postižen, se vydáváme na katedru kybernetiky Elektrotechnické fakulty ČVUT na Karlově náměstí v Praze. V jedné z místností nás nehybně očekává skupinka robotů. Nejsou to žádní humanoidi jako z povídky Arthura Clarka, jen poněkud neforemné pojízdné plošiny o rozměrech televizoru. Spočívají na nich nejrůznější přístroje. Jako by někdo rozebral počítač a jeho vnitřnosti umístil do soustavy přihrádek vybavené kolečky. I když na to nevypadají, jsou tito roboti inteligentní. Dovedou se sami se rozhodovat, a jejich chování proto není zcela předvídatelné, nelze jej přesně odhadnout na základě předem napsaného programu. Ne že by se takový robot mohl vzbouřit; pokud se ale třeba pohybuje v neznámém prostředí, není předem jasné, kudy se rozhodne jet. Roboty sestrojili pražští kybernetici proto, aby na nich mohli zkoušet programy, které vyvíjejí. Například programy pro robotické záchranáře. Skupina záchranných robotů se může vydat třeba na průzkum napůl zříceného domu, který by mohl být pro člověka nebezpečný. Mechaničtí průzkumníci si sami rozdělí úkoly, naplánují rádiové spojení, zmapují terén, zjistí, zda se v domě nacházejí zranění a najdou k nim cestu. Skuteční záchránáři, ti z masa a kostí, pak mohou jít najisto. Tým kybernetiků pod vedením Vladimíra Maříka má programy pro záchranné roboty připraveny k použití a ve výzkumu pokračuje. Vyvíjí i další
Jaké poučení si vybrat z propletence protichůdných, komplikovaných, těžko ověřitelných tvrzení? Není to jednoduché. Přitom pod všemi nastíněnými okruhy problémů se rýsuje další, hlubší a poněkud děsivá rovina, o níž se mimo vědecké kruhy zpravidla příliš nediskutuje. Člověk zajímající se o to, kudy vlastně tečou ke zdejším vědcům finanční prostředky, narazí na zarážející věc. Nejvíce peněz rozděluje ministerstvo školství, následuje Akademie věd ČR, pak přichází na řadu ministerstvo průmyslu a obchodu, Grantová agentura ČR, několik další ministerstev, Národní bezpečnostní úřad... Stručně řečeno – institucí, které u nás financují vědu a výzkum, je celkem dvacet dva. Přitom ve Spojených státech rozděluje zhruba 140 miliard dolarů, které vynakládá Amerika ročně na vědu, jen deset „poskytovatelů“. V systému, kde peníze protékají tolika kanály, pravděpodobně dochází ke značnému plýtvání. Zvlášť když všech 22 hráčů nerozděluje finance podle stejných pravidel. Ale ještě než odpovíme, zda tu „vědecké“ peníze opravdu mizejí v černých dírách, zkusme se podívat na českou vědu ještě pod jedním úhlem. Veškeré hodnocení její kvality, o němž jsme hovořili, zatím vycházelo z citovanosti. Možná je to ale zkreslený pohled, citovanost nemusí nutně být tím nejlepším ukazatelem kvality vědce. Třeba se můžeme pyšnit vynálezci, kteří publikují méně, ale zato hodně patentují. Znamenalo by to, že česká věda chce nejen nezištně přispívat do světové pokladnice poznání, ale že také může být zdrojem peněz pro ekonomiku. Opětný pohled do týchž vládních statistik (lze je nalézt na internetové adrese www.vyzkum.cz) však svědčí o tom, že národem Edisonů rozhodně nejsme. Evropský patentový úřad předloni udělil Čechům pouze 2,2 patentu na milion obyvatel, díky čemuž jsme sice předstihli Poláky, Slováky a Řeky, za většinou zemí evropské patnáctky ovšem beznadějně zaostáváme. Například Němci získali 74 patentů na milion obyvatel a Finové dokonce 122. Jednou z příčin je skutečnost, že náklady na patenty dosahují značných výšek. V USA přijde patentová ochrana řádově na sto tisíc korun, v Evropě zhruba sedmkrát víc. Každý rok je pak nutné platit udržovací poplatky. Přesto by bylo příliš jednoduché svalovat všechno jenom na peníze. Podivnou laxnost objasňuje Karel Ulbrich, ředitel ústavu, kde vznikly polymerní léky proti rakovině: Vědci jsou obvykle hodnoceni podle toho, kolik publikací mají a v jak kvalitních časopisech. Mnozí proto raději píšou články a jsou slavní, patent se v té slávě tolik nepromítne, není tak důležitý třeba pro získání profesury. Navíc je s ním spojena spousta práce a starostí, o kterých nikdo předem neví, zda se promění ve finanční zisk. Ani Ulbrichův ústav, který co do počtu patentů v Česku vede, na tom nijak nevydělává: příjmy z licenčních poplatků pouze pokrývají náklady na podávání dalších patentů.
TÉMA
RESPEKT 19 V 9.–14. KVĚTEN 2006
O tom, že patentování není jednoduché, svědčí ostatně i příběh protinádorových léků z Petřin. První patent na řízené střely proti rakovině podali pražští chemici spolu s britskými biology už v roce 1985. Původní, dnes již překonané verzi polymerních léčiv se tím dostalo ochrany ve Spojených státech i v řadě dalších zemí světa. Patent ale není všechno. Kdo zaplatí testování preparátu, které může přijít na desítky i stovky milionů dolarů a projde jím pouze jedna účinná látka z několika set? Firmu, jež by byla ochotna nést tak obrovské riziko, se často nepodaří nalézt. Tenkrát byl ale nápad příliš atraktivní na to, aby zůstal ležet ladem. Objevil se silný zahraniční partner ochotný testy platit. Chemici z Prahy pomohli zavést výrobu preparátu v Británii, pak jim však lék zmizel z dosahu a o jeho dalších osudech se dozvídali jen málo. Jisté je, že si zatím neproklestil cestu houštinami různých fúzí farmaceutických firem, jejich obchodních strategií a také komplikovaných schvalovacích procesů. Platnost patentu přitom po dvaceti letech skončila. Dnes mají chemici z Petřin v rukou nové, pokročilejší verze řízených střel. Existují nové patenty. Bude se příběh opakovat? Zatím se našla česká firma, která bude léčivo potřebné pro pokusy vyrábět. Teprve se ukáže, zda projeví zájem někdo z farmaceutických gigantů schopných platit astronomické částky za klinické testy. Vynálezy a patenty nevzniknou bez základního výzkumu, činnosti, při níž se vědec snaží proniknout do oblastí, kam nikdo před ním nevstoupil. „Když mi někdo řekne, abych mu rovnou udělal lék proti rakovině prostaty, těžko mu vyhovím,“ vysvětluje Karel Ulbrich. „Nejdřív musím pochopit, jak fungují rakovinné buňky, jak se vůči nim chovají různé struktury polymerů… Na to potřebuji čas a peníze. A v okamžiku, kdy to pochopím, mohu navrhnout nejen lék proti rakovině prostaty, ale také třeba také lék proti nádoru prsu.“ Nejdřív je tedy třeba nahlédnout přírodě do karet, zjistit věci, které dosud nikdo neprobádal; pokud se to podaří, může to přinést aplikace.
Chiméry ze samých nul Na mnoha zdejších pracovištích se ovšem karty matky přírody odkrýt nedaří a ani aplikace tu nekvetou – ale peníze se čerpají bez potíží. Některé ze zmíněných 22 kanálů vedou směrem k různým černým dírám. Svědčí o tom údaje na internetových stránkách vládní Rady pro výzkum a vývoj. Jsou tu hodnoceni jak poskytovatelé, tak přímo jednotlivá výzkumná pracoviště, příjemci státních peněz. Vládní rada, která hodnocení sestavila, vyšla z toho, že každý výzkum musí mít nějaký konkrétní výsledek. Nejcennější je patent, nová technologie nebo publikování výsledků v mezinárodním vědeckém časopise. Rada ale na české vědce tak přísná nebyla. Za konkrétní výsledek výzkumného projektu uznala i publikování výsledků v méně důležitém časopise vycházejícím třeba jen česky, ve sborníku nebo v knize. Přesto řada výzkumných pracovišť nedosáhla ani na některou z těchto met. Údaje shromážděné ve formě tabulek ukazují, že v letech 2000–04 nedospělo k žádnému konkrétnímu výsledku téměř 200 z celkového počtu 952 institucí, které v Česku badájí za státní peníze. Ve všech kolonkách (patent, nová technologie, publikace v časopise, knize, sborníku) se u každého z dvou set rekordmanů skvějí samé nuly. Celkem dle tabulek takto vyletěla komínem rovná miliarda korun z kapes daňových poplatníků. Přitom desítky dalších institucí sice nějakého toho výsledku dosáhly, často to ale není nic víc než kapitola v knize nebo dávno zapomenutý článek v českém jazyce. Dohromady všechna tato pracoviště utratila přibližně 13,5 miliardy korun ze státního rozpočtu. Je to zhruba čtvrtina peněz, které se u nás ve zmíněném čtyřletém období na vědu vynaložily.
INZERCE
15
Karel Ulbrich: Napřed pochopit dění, léky přijdou pak. FOTO GÜNTER BARTOŠ
Takže opravdu házíme pětadvacet procent svých „vědeckých“ financí rovnou do kanálu? Pojďme se podívat na některé z dvou set hříšníků, které vládní rada ve své tabulce vyznačuje červenou barvou. Patří mezi ně například společnost UJP Praha, zabývající se vývojem technologií pro radioterapii a jadernou energetiku, která ve zmíněném čtyřletém období proměnila v sérii nul celkem 192 milionů korun. Lidé z UJP jsou ale z tabulky rozhořčeni: oni prý nové technologie vyvinuli a za jednu dokonce dostali prestižní cenu Česká hlava. K zádrhelu prý došlo tak, říká Jan Kubant z UJP, že firma nepochopila, jakým způsobem má vyplnit údaje v databázích, z nichž vládní rada čerpala podklady pro své hodnocení. Podobně reaguje i společnost MEGA, která měla dle údajů rady proměnit téměř v nic 54 milionů korun. Nové technologie máme, údaje o nich jsme řádně předložili, sděluje firma ústy svého ředitele Luboše Nováka. Nevíme, proč se neobjevily v databázích, z nichž rada vychází. V tuto chvíli má nezávislý pozorovatel právo na to, aby byl zmaten. Je tedy hodnocení vládní rady spolehlivé, nebo není? Skutečně čtvrtina státních peněz utíká, nebo je to jen zdání způsobené něčím lajdáctvím? Vládní rada své tabulky brání. „Jsou z 95 % spolehlivé,“ říká sekretář rady Marek Blažka. Může se prý stát, že v nich něco chybí, pak to ovšem není vinou rady, ale vinou poskytovatelů; především některých ministerstev, jež nedokážou ohlídat, aby jejich ovečky řádně informovaly o tom, co za státní peníze vybádaly. Jak společnost UJP, tak firma MEGA dostaly peníze z ministerstva průmyslu a obchodu. A spolu s nimi i další tři firmy z první desítky největších „hříšníků“, tedy pracovišť, která dle tabulek promarnila nejvíce peněz. Jenže úředníci ministerstva průmyslu tvrdí, že v období let 2000-2004 ještě povinnost dodávat údaje do databází neexistovala, alespoň ne u projektů, o nichž je řeč. „Ta databáze je nevypovídající, jsou to chiméry rady vlády,“ říká Milan Aschenbrener z ministerstva průmyslu. „Nesmysl,
povinnost dodávat údaje existuje už od roku 2002, vyplývá ze zákona,“ kontruje Marek Blažka. „Žádné zásadní chyby v těch tabulkách nejsou,“ přidává se na Blažkovu stranu sociolog Matějů. „Spousta institucí spustila povyk, protože dopadly bídně. Natekly do nich peníze, a nevypadl z nich jediný výsledek; musí se s tím proboha něco dělat! Takhle si nemůže malá země dovolit financovat vědu,“ rozčiluje se sociolog. V budoucnu hodlá rada „nepořádné“ poskytovatele trestat tím, že jim odejme část finančních prostředků; ministerstva, která si nedovedou své ovečky ohlídat, tedy budou rozdělovat méně peněz. V konečném důsledku, v době, kdy bude rada ještě přísnější a články v okrajových českých časopisech vědcům neuzná, by to mohlo znamenat skutečný převrat: pracovištím, která výsledky nemají, stát už nedá nic. Není to ale pořád málo? Neměla by se vládní rada snažit o změnu celého 22kanálového systému? „Jsme poradní orgán, nemáme žádnou rozhodovací moc. Snažíme se předkládat vládě návrhy, víc nám nepřísluší,“ krčí rameny Vladimír Viklický, biolog a lékař, který je místopředsedou rady. Jaké návrhy tedy rada vládě předložila? „Opakovaně žádáme, aby se počet poskytovatelů snížil. Nikdy to ale neprošlo,“ vysvětluje Viklický. Proč? Viklický se na tom shoduje se svým kolegou z rady fyzikem Vladimírem Nekvasilem: jednotliví ministři se odmítají vzdát části peněz, které rozdělují. „Každý ministr chce vyniknout a peníze jsou přirozeným nástrojem,“ říká Nekvasil. Viklický a někteří další vědci vidí hlavní důvod, proč k žádné reformě nedochází, v tom, že česká věda má na vládní úrovni pramalé zastání. Místopředseda vlády, který má výzkum na starosti, odpovídá ještě za takovou „maličkost“, jakou je celá ekonomika. Chybí tedy člověk v pozici ministra, jehož pozornost by nerozptylovala jiná agenda a kterého by kolegové ve vládě tak snadno nepřeválcovali.
Jít cestou tygrů Takže shrnuto a sečteno: odhrneme-li stranou statistiky, tabulky a grafy a protiřečící si výtky, jak to s českou vědou vlastně na počátku třetího tisíciletí vypadá? Je na správné cestě k výkonné soutěži mozků, nebo bez ohledu na skvělé vnější podmínky zapadá hloub do bažiny kamarádíčkování a podprůměru? Co říkají sami badatelé? „Jistý pokrok tu je, zároveň ale člověk cítí určitou beznaděj,“ shrnuje většinový pohled pražský chemik Pavel Jungwirth. Vědců, nad jejichž kvalitou by vstávaly hrůzou vlasy na hlavě, už v Česku moc nebádá. Věda postoupila z „okresní úrovně“ na úroveň krajskou či celostátní. „Beznaděj cítím z toho, že se s tím možná spokojíme,“ dodává Jungwirth. Kam taková spokojenost vede, doplňuje prorektor Jihočeské univerzity Jan Zrzavý: „Člověk se rozhlédne a vidí to všeobecné nadšení, že se někde postaví montovna pro nějakou firmu. Vznikne hangár a do něj se nažene spousta nezaměstnaných. Schází tu snaha, abychom prorazili v globálním měřítku nějakou technologickou, inovační strategií.“ Před českou vědou se tedy rýsují dvě cesty: současná cesta přežívání v kalných vodách podprůměru, nebo cesta malých vědeckých „tygrů“ – Finska či Izraele. Podle Jungwirtha bychom se „cestou tygrů“ mohli vydat, kdybychom dali víc svobody mladým vědcům, umožnili jim vybudovat si vlastní týmy a nenutili je bádat pod starými profesory. Zároveň bychom se měli zbavit té nejhorší čtvrtiny vědců a místo nich podpořit 10 procent nejlepších. „Nemuselo by to být ani moc drahé,“ říká Jungwirth. „Stačilo by použít na to peníze, o něž se státní příspěvek vědcům rok od roku zvyšuje – ti nejslabší by postupně odešli sami.“ Martin Uhlíř
Q
16
ROZHOVOR
9.–14. KVĚTEN 2006 V RESPEKT 19
Ta krásná hysterie už je pryč
S psychoanalytikem Martinem Mahlerem o Freudovi a jiných běsech Podívejte, já sám se považuji za věřícího člověka, a myslím, že v České psychoanalytické společnosti zdaleka nejsem jediný. Freudova teorie a jeho život podle mě svědčí o určitém autorově rozporu. S jeho názory na náboženství lze v mnohém souhlasit, přesto se domnívám, že Freud byl nejen intelektuál, ale také velká duchovní osobnost s metafyzickým přesahem do dnešních dnů. Nesporně byl ale především vědcem, jehož hypotézy jsou dnes leckdy potvrzovány. Co tím myslíte? Psychoanalýza se dnes hodně sbližuje s neurovědami a kognitivními vědami. Lidé, kteří prošli psychoanalýzou, jako třeba laureát Nobelovy ceny, americký neurobiolog Eric R. Kandel, ukazují, že psychoanalýza už začátkem 20. století tvrdila to, nač dnešní neurovědy přicházejí díky svým exaktním metodám. Potvrzují například zásadní význam nevědomí jako určující složky lidské mysli. Vrací nás to k základnímu revolučnímu přínosu psychoanalýzy: člověk je podstatnou měrou nevědomým tvůrcem svého života. A čím víc zná sám sebe, tím víc má svůj život v rukou. Lidé, kteří psychoanalýzou projdou, si uvědomují, do jaké míry myslí, cítí a rozhodují se, aniž by o tom měli potuchy. Nyní ale dokážou být s těmito pochody více v kontaktu. To jim umožňuje žít spokojeněji, ve větším míru se sebou, vyznat se lépe v sobě i druhých lidech.
FOTO GÜNTER BARTOŠ
Martin Mahler se narodil v roce 1960 v Praze. Vystudoval psychologii na FF UK, v 80. letech prošel psychoanalytickým výcvikem v podzemní pražské psychoanalytické skupině. Po revoluci si otevřel soukromou praxi. Působí též jako tréninkový a supervizní psychoanalytik, externě přednáší na katedrách psychologie v Praze a Olomouci, zabývá se mimo jiné terapií potomků přeživších holocaust. Příští tři roky bude prezidentem České psychoanalytické společnosti. Je ženatý, má pět dětí.
S
igmund Freud bývá vnímán jako člověk, který zhmotnil téma své doby – potlačenou sexualitu v puritánské monarchii. Dnes je sexualita mnohem otevřenější, dominují už jiná témata? To, že se lidé dneska se sexualitou setkávají veřejně a nepokrytěji, ještě neznamená, že s ní nemají problémy. Nicméně okruh témat se opravdu rozšířil. Dnešní psychoanalýza se zabývá například psychologií nejranějších forem psychiky dítěte, vznikem a utvářením lidského já, zárodečnými podobami lidské zkušenosti a také počátkem duševních chorob v této době. Víme, že kritický věk dítěte nepřichází s třetím, čtvrtým rokem, kdy začíná oidipské období, ale mnohem dřív. Už v prvních měsících života se vytvářejí důležité pilíře psychiky. Ukazuje se, že role matky, způsob, jakým dítě vítá, jak se na něj vylaďuje, jak mu rozumí, je naprosto určující pro budoucnost jejího potomka. Základní melodie a rytmus, které má každý z nás ve svém nitru, se utváří v prvních dnech a měsících života, částečně dokonce před narozením. Psychoanalýza paralelně s neurobiologií do těchto raných vrstev čím dál hlouběji proniká a pracuje s nimi i v terapii. Teď jste asi rodiče vyděsil: pár týdnů rozhodne o budoucnosti. Jak se mají k miminkům chovat? Je důležité si uvědomit, že dítě je už odmalička velmi otevřené vůči světu, má větší schopnost vás vnímat a je daleko citlivější na vaše citové signály, než to na první pohled vypadá. Sám máte pět dětí. Nejímá vás občas hrůza, co jste jim stihl napáchat? Možná ano. Odrůstají a já s radostí, ale někdy i s úzkostí sleduju, jak se jim daří. Jak se v terapii pracuje s takhle ranými událostmi? Je možné člověku ukázat a interpretovat některé jeho archaické duševní stavy. K tomu je ale třeba, aby se terapeut dokázal na člověka vnitřně „múzicky“ vyladit, aby rozpoznával jeho otevřená i skrytá poselství a aby s nimi dokázal dobře naložit. Psychoanalýza léčí hlavně vztahem a jeho reflexí. Setkání s druhým člověkem v nových a neobvyklých podmínkách, s naprostou svobodou projevu, má v sobě velký léčivý potenciál. V tom je důležitý posun od klasické představy o psychoanalýze – pacient totiž neleží na gauči jako připíchnutý motýl a „objektivní“ terapeut mu nevykládá jeho problém. Smyslem psychoanalýzy není jen ukázat lidem, jací jsou. Samotné poznání ke štěstí nestačí, nemusí vést k osobní změně. Psychoanalytik by tedy měl povzbuzovat nejen touhu člověka znát pravdu o sobě, ale i jeho vůli s touto pravdou růst.
Měl by o tomto procesu vědět více než pacient, ale neměl by se mu přitom plést do cesty. V čem je ta svoboda na gauči? Psychoanalýza je zvláštní experimentální situace. Člověk se odpojí od vnější reality a ponoří se do sebe tak hluboko, jak to za běžných okolností sotva kdy může zažít. Od časů Freuda se tento proces řídí pravidlem volných nápadů, pacient může mluvit o čemkoli, nikdo ho necenzuruje. To je pro mnohé opojná situace, protože výchova nás odmala směruje jinak: tohle ano, tohle ne. Najednou je možné prožít a říct cokoli a nebýt za to odsouzený, projít se bezedným archivem své životní paměti. Co musí terapeut umět, aby se v tom vyznal? Intelekt a vzdělání jsou samozřejmě důležité, ale stejně určující je empatie, citlivost a lidská zralost. K terapeutické zkušenosti patří také kapacita nechat se pacientem ničit a znovu se jím obnovovat: kontakt s lidskou duší na primitivnějších úrovních je setkáním s impulzy, které jsou mnohdy destruktivní. Ale od pacienta také přichází láska a touha vás ochránit, snaha udělat z vás centrální osobu ve svém životě. Tento tlak, svody, útoky i láska jsou součástí analytické práce a je důležité si s nimi umět poradit. Nikdo z nás to samozřejmě nedokáže dokonale.
Na pohovce V souvislosti s Freudovým výročím se hodně mluví o tom, co vlastně jeho myšlenky ve své době znamenaly. Je to první velký autor, který se začal na problémy a některé nemoci lidí, do té doby vnímané striktně biologicky, dívat konzistentním psychologickým způsobem. V mnoha nemocech objevil psychologické příčiny. Nebyl první, kdo poukázal na nevědomí jako základní vrstvu lidské osobnosti, která obsahuje množství motivací, významů a skrytého myšlení a která podstatnou měrou určuje osud člověka. On to ale dokázal precizně zformulovat a vymyslel metodu, která umožňuje se do těchto vrstev podívat a provádět v nich změny. V čem je Freud překonaný? Freud například vnímal pudy, sexualitu jako základní motivační síly v člověku. Dnešní psychoanalýza zdaleka nepracuje jen s takto vymezeným pojetím motivace, i když pudy dále zůstávají významným hybatelem mysli. Její teorie postoupila dále, řekněme do vrstev bytostně lidských, existenciálních a vlastně i duchovních. Takže víru v Boha už nechápete freudovsky coby neurózu?
Představte si, že jste Vídeňan na počátku 20. století. Mohla vám sezení u Freuda opravdu zásadně zlepšit život? Nebo tu metodu smysluplně rozvedli až jeho nástupci? Já si Freuda představuji jako nesmírně okouzlující osobnost. A nemyslím, jakkoli byl geniální, že by fascinoval výhradně myšlenkovou brilancí. Dokázal především najít citové spojení s druhým člověkem, a to je i v dnešní psychoanalýze klíčová věc. Možná, že na začátku, kdy techniku vyvíjel, postupoval autoritativněji a více didakticky – vysvětloval lidem, co jejich sny znamenají. Ale v tomto směru prošel sám vývojem a poskytoval pacientům velký prostor ke kreativitě. Ostatně mnohé hlavní myšlenky jeho techniky i teorie mu nabídli sami pacienti, respektive pacientky. Už tehdy byla klientela převážně ženská. To je zajímavé: čas ukázal, že Freudova sexuálně vývojová teorie mnohem více pasuje na muže. Z dnešního pohledu je Freud kritizován za falocentrické pojetí sexuality. On chápal ženskou psychologii do jisté míry jako reakci na mužskou dominanci. Jeho pohled je dnes samozřejmě korigován. Ostatně Freud sám na konci života s humorem napsal, že ani po desítkách let zkoumání lidské duše zcela nepochopil, o co ženám vlastně jde. Změnil se od Freudových časů nějak rámec sezení – pacient leží na gauči, dochází čtyřikrát týdně? Někdy ano. Klientela je dnes asi rozmanitější, než měl Freud. V jeho době bylo mnohem víc hysterií a pravděpodobně méně lidí, které trpěli takzvanou narcistickou nebo hraniční psychopatologií. Pokud jde o původ tohoto utrpení, lze říct, že dnes do léčby přicházejí lidé s hlubšími poruchami psychiky. Co je to hraniční porucha? Stručně řečeno poškození psychiky, které postihuje samotnou strukturu našeho já. Klasické freudovské kazuistiky jsou často o pacientech, kteří jsou zralejší, mají kompaktní já, trápí je „jenom“neurotické problémy, založené třeba na konfliktech mezi svědomím a skrytými vášněmi. Dneska se setkáváte s lidmi, kterým nejprve musíte pomoct zpevnit jejich samotné já, a teprve pak se můžete zabývat jejich neurotickými problémy. Možná, že začínáte léčbu jinde než Freud, obrazně řečeno níže, na primitivnější psychické úrovni. A tihle lidé někdy klasickou „ležatou“ polohu nemají rádi. Čím to je, že dnes řešíte vážnější psychické poruchy? To je těžká otázka, přiznám se, že na ni nemám pohotovou odpověď. Možná, že naše doba zhrubla, zprimitivněla a přestala pečovat o základní citové potřeby člověka. Za Freuda to sice v rodinách překypovalo sexuálními traumaty, ale v zásadě tehdejší příběhy neobsahují prvky takové elementární hrubosti, nelásky, opomíjení konkrétního člověka, jako to můžeme vidět v dnešních ordinacích. Častěji se setkáváme s obrazy poškozených, disharmonických matek nebo fyzicky či duševně nepřítomných otců. Podle sociologů mizí v naší společnosti stabilní opěrné body. Není to zdrojem neuróz? Je to možné, narážíme na problémy existenciálních nejistot, krizí identity, životní nespokojenosti. Do léčby přicházejí lidé, kteří jsou úspěšní,
ROZHOVOR / INZERCE
RESPEKT 19 V 9.–14. KVĚTEN 2006
mají peníze, dělají kariéru, ale nejsou spokojení. Nemají jasno v hodnotách, nerozumějí si, co vlastně chtějí. Už nepřicházejí s takovými dramatickými, barevnými symptomy jako za Freuda – že by jim ochrnula ruka nebo mluvili jiným jazykem. Na takovou krásnou hysterii dnes už narazíte málokdy. Spíš jsou to lidé, kteří navenek nevypadají, že by něčím trpěli. Jsou kompenzovaní, úspěšní, učesaní, v kravatách. Jejich masky se zdokonalily, ale uvnitř někdy řeší problémy hlubokého životního odcizení. Možná k vám chodí bohatí proto, že psychoanalýza je drahá. Kolik si berete za hodinu? Když ke mně přijde student, kterému je zle, a nemá peníze, platí mi méně. Když přijde finančně zajištěný člověk, platí minimálně tolik jako pojišťovna za hodinu psychoterapie, což je více než 600 korun. Psychoanalýzu pojišťovny neproplácejí. Kolik lidí najednou můžete mít v analýze? V současné době asi 15. Mnohem méně, než když děláte psychoterapii nebo třeba krizovou intervenci, tam se to střídá jako na orloji. Navíc psychoanalýza láká jen určité pacienty, podobně jako jen určité psychology nebo psychiatry, kteří se ji chtějí naučit. Pokud jde o ty druhé, jejich výcvik v současné době představuje nejnáročnější cestu, jakou si v naší profesi můžete vybrat. Je nejdelší, nejdražší a vyžaduje největší úsilí. Nejdříve musíte vystudovat psychologii nebo medicínu, pak absolvovat léta vlastního tréninku na gauči, přednášky a semináře v psychoanalytickém institutu, pak ještě supervize prvních pacientů. Po vysoké škole máte před sebou ještě alespoň šest sedm let této klauzury. Je to ale lidská investice, která rozhodně stojí za to. Nevymírá váš obor kvůli tak náročným vstupním podmínkám? V konkurenci ostatních terapeutických škol má psychoanalýza co dělat, aby se prosadila. Je vytvořená pro pomalejší společnost, než je ta naše. Pro lidi, kteří jsou ochotní věnovat se sami sobě víc, než je dnes běžné – ať už v roli pacienta nebo terapeuta. Dnes je trend rychlého „managementu“ duševní bolesti, všechno musí být fofrem. Lidé, kteří dnes mají o psychoanalýzu zájem, bývají někdy vyvedeni z míry, jak dlouho a jak často by měli na léčbu docházet – někdy až 10 let.
Do tří generací Vaší specialitou je léčba tzv. transgeneračního přenášení traumatu holocaustu. Co to znamená? Ukazuje se, že ani v rámci dvou, možná ani tří generací není vždycky možné zabránit tomu, aby holocaust přestal traumaticky ovlivňovat životy lidí a celých rodin. Děti, které se narodily přeživším a holocaust samy nezažily, bývají do této dávné tragédie někdy psychicky vtahovány. Jako by někteří potomci měli za úkol znovu se k této události vnitřně vracet, řešit ji, hledat na ni odpovědi. Někteří dokonce nežijí v pravém slova smyslu vlastní životy, ale spíše životy svých předků, které třeba nikdy ani nepotkali. Jak se to projevuje v jejich běžném životě? V lepším případě třeba volbou povolání. Je zajímavé, kolik potomků z druhé i třetí generace holocaustu si volí pomáhající profese. To je činnost, které se věnovali už od mala – pomáhat rodičům nést jejich trýznivé vzpomínky a do jisté míry se do těchto tragických příběhů ponořit. I dnes můžete potkat vynikající lidi, kteří jsou vzdělaní a úspěšní, ale v hloubi duše se z toho nemůžou radovat kvůli holocaustu. Tato generace potomků má v sobě pocit hlubokého existenciálního otřesu a nesamozřejmosti bytí. Zná útržky příběhů svých rodičů a ví, že kdyby se tenkrát v Osvětimi nebo v Lodži věci odvíjely jen trochu jinak, nikdy by nebyla na světě. Někteří lidé cítí iracionální vinu, že jsou naživu. A je obtížné tyto skutečnosti sdílet s lidmi, které nic takového nepotkalo. Jakým způsobem těmto lidem pomáháte? Terapeutická práce by měla směřovat asi k tomu, aby se v psychickém smyslu narodili do svého života, nebyli uvězněni v příbězích svých předků a aby dokázali ocenit a tvořit svůj vlastní příběh. Někteří lidé z druhé generace vyprávějí a zažívají Osvětim tak sugestivně, že máte pocit, že v ní museli sami být. Často jde o bezmocnou identifikaci s rodiči nebo ztracenými příbuznými. Fantomů, které je pronásledují, se ale mnohdy nechtějí tak snadno pustit, protože jejich životu mohou dávat určitý smysl. Odpoutat se a jít vlastní cestou je pro některé z potomků riskantnější. Byli vychováni tak, aby neopouštěli své rodiče a aby jim pomáhali nést těžký osud. Svým způsobem se
obětovali. A odtrhnout se může ve vnitřní logice holocaustu znamenat zradu a smrt. Po válce mnoho přeživších svým dětem o holocaustu vůbec nevyprávělo. Týká se trauma i jich? Ano, protože příběhy se v těch rodinách vyprávěly jiným jazykem – tím, jak se žilo, jedlo, vychovávaly děti, jaké se vyznávaly hodnoty. Vyhodit tvrdý chléb nebo nechat něco na talíři byl málem zločin. Mnoho dětí z takového prostředí má holocaust v sobě, ale nedokáže ho dobře artikulovat. Občas narazíte ale také na jiný fenomén: lidé z druhé generace někdy používají holocaust jako univerzální klíč k veškerému svému trápení. Přitom jeho zdrojem může být i něco jiného než jen pohnutá rodinná historie. Občas se objeví názor, že dojímat se holocaustem odvádí pozornost od traumat, která si reflexi zaslouží dnes naléhavěji. Otevření jednoho tématu může vždycky sloužit k potlačení druhého. Určitá mediální obsese holocaustem u nás může do určité míry pomáhat popřít trauma komunismu. Nikoli jen komunistický teror, ale demoralizaci širokých vrstev, zločinnost malého i většího formátu, účast spousty lidí na ostudných věcech. Než se konfrontovat s touto realitou, to raději soucítit s téměř neexistující skupinou lidí, která nás ničím neohrožuje a nad kterou se můžeme morálně dojímat. Na druhou stranu otevření tématu holocaustu určitě léčivé bylo a je, protože holocaust zůstával dlouho tabuizovaný. Zajímavý je ale rozdíl mezi vnímáním holocaustu Romů a Židů: dojímat se nad Židy je pro průměrného Čecha snazší, asi proto, že Židé reprezentují – na rozdíl od Romů – tutéž kulturu. Za lhostejností k romskému holocaustu číhá český rasismus.
Klíč k řešení Psychoanalytici jsou vyhlášení tím, že neustále interpretují svět a lidi kolem sebe. Máte to taky? Touto fascinací jsem trpěl, respektive lidé kolem mě, když jsem byl ve výcviku. Ale zkušenost mě naučila si ty dovednosti raději nechat do ordinace a nepoužívat je v rodinném kruhu nebo mezi přáteli. Málokdy je to k něčemu dobré, a navíc nemusím mít vždy pravdu. Ale pro jednou si zkuste zainterpretovat. Co taková česká společnost před volbami? Jak ji vnímá psychoanalytik? To je na delší úvahu. Dovolte mi tedy jenom několik volných asociací. Všimněme si kupříkladu toho chronického nedostatku věrohodných autorit a identifikačních vzorů v řadách našich politiků. Dnes ve společnosti chybí lidé, kteří by vzbuzovali kolektivní důvěru a kteří by nabízeli nové a přesvědčivé vize. Úpadek ideálů, chcete-li oslabení zdravých funkcí kolektivního superega, je úkaz, který dnes bohužel stále vynáší do parlamentních křesel téměř kohokoli, komu se chce kandidovat. Člověk někdy žasne, jací nýmandi nám vládnou a jak se v jejich kruhu znemožňují lidé, kterých si vážíme. Naštěstí již v našem kolektivním superegu viditelně slábnou posttotalitní spády, a je tedy reálná naděje, že se časem objeví více moudrých lidí, kteří se nebudou do politiky stydět vstupovat. Psychoanalytik se musí podle vás umět nechat ničit cizími příběhy. Jak si čistíte hlavu? Někdy večer jezdím tady po Ladronce na kolečkových bruslích. Poslouchám u toho hudbu a rovnám si věci v hlavě. Psychoanalytik s walkmanem na kolečkových bruslích – to je obraz jak od Woodyho Allena. Máte ho rád? Mám. Dělá si ze všeho legraci, ale je patrné, že psychoanalýzu považuje ve svém životě za důležitou věc. Nejen jako léčbu své neurózy, ale i jako zdroj úžasné kreativity a koneckonců i životní moudrosti. Psychoanalýza podle Allena, ale nejen podle něho, nabízí pohled na svět, který je sice plný tragiky, ale také laskavé ironie, humoru a naděje. V čem je tragičnost psychoanalýzy? Například v poznání, že člověk je vlečen hlavně sám sebou, že klíč k řešení svých problémů má často v sobě a neustále na to zapomíná. Převrací svět naruby s nadějí, že změní lidský úděl. Freud je další z myslitelů, který naopak přišel s nepopulární ideou, že prostor ke skutečné revoluci není ani tak ve světě kolem nás, ale je ukryt v naší mysli. Petr Třešňák
Q
Úřad vlády České republiky Odbor pro informování o evropských záležitostech ve spolupráci s členskými státy EU a za podpory zastoupení Evropské komise Vás srdečně zve na multimediální výstavu
Jak mluvíme o Evropě aneb Kampaně o Unii v Unii pod záštitou Jiřího Paroubka, předsedy vlády ČR a J. E. Margot Klestil-Löfflerové, velvyslankyně předsednické země EU Rakouska v ČR. Výstava představí ukázky kampaní ze všech členských států a institucí EU k tématům, jako například rozšíření Evropské unie, přijetí eura, ratifikace Smlouvy z Nice atd. Výstava se koná ve dnech 9. května – 25. června 2006 v prostorách Františkánského kláštera, Jungmannovo náměstí, Praha 1 Otevřeno denně 10.00 - 18.00. Vstup zdarma. Více informací: www.euroskop.cz
17
18
CIVILIZACE
VĚDCI O VOLBÁCH Za ekonomickou prosperitu vděčíme hodně tomu, že jsme se otevřeli zahraničním investicím. Cizí firmy, které tu zakládají své podniky, přenášejí do našeho prostředí svoji podnikovou kulturu. Suverenita domácích podnikových mravů, nastolených půl stoletím direktivního hospoda-
9.–14. KVĚTEN 2006 V RESPEKT 19
Lék, který není pro bělochy První etnický preparát světa doprovázejí problémy
Chybí tu liberální strana ření, se rozkládá. Je to povzbuzující nikoli především proto, že cizí podniky tu platí daně a dávají lidem práci, ale právě pro ten přenos kulturního kapitálu. Až investoři dříve či později zase zvednou kotvy a poputují dál za levnou pracovní silou (anebo zkolabují, když se benzin dostane přes 100 Kč za litr a pojem lidového vozu ztratí smysl), zůstanou tu po nich už jednou prosazené normy vnitropodnikového i mezipodnikového chování. A lidé, na kterých ta zkušenost bude nadosmrti poznat, jako se dal poznat baťovec ještě třicet let poté, co ze Zlína zbyl Gottwaldov. Největší obavou českého euroskeptika je obava ze ztráty naší národní suverenity. Když říká naší, myslí samozřejmě suverenitu lidí, jako je on, tedy těch, kteří žijí z politiky. Pro nás ostatní je právě ztráta této národní suverenity určitou nadějí. Suverenita domácích politických mravů, zakořeněných v půlstoleté vládě stranických sekretariátů, představuje pro českou společnost žentour na krku. Politika se stala cestou k úspěchu pro lidi, kteří nemají dost tvořivých schopností k prosazení v oblastech, kde je výkon kontrolován výsledkem. Došlo k tomu už nejmíň před půl stoletím; v posledních patnácti letech byla navíc některými lidmi politika objevena jako snadná cesta ke zbohatnutí. Zůstalo jim ovšem staré přesvědčení, že jsou lidmi zvláštního ražení: zákony dělají pro druhé, pro ně platí poslanecká imunita. Chovají se, jako by spravovali stát, ačkoli jim do správy státu nic není, jsou zákonodárci. Píšou soudcům a občas si některý myslí, že může vyhodit i ředitele nemocnice. A hrabou, hrabou od trapně malých částek: neplatí v tramvaji a pijí becherovku v poslanecké restauraci za krámskou cenu. Některé ty částky jsou ovšem větší než malé, to pak hledají, kam ty melouny schovat, až v nitru černé Afriky. Jak vidno, sdílím obecné znechucení z politiky. Není koho volit. Z toho pocitu vytěží nejspíš zelení, ale to si nepomůžeme. Zelení tkví v politické kultuře minulosti svým ideologizováním praktických problémů, jemuž brzy nebude cizí osobní prospěchářství. Chybí mi tu důvěryhodná liberální strana. Na tu si budeme muset počkat snad až s novou generací voličů. Tyto volby – nevím. Jít volit považuji za absolutní imperativ, ale asi k nim půjdu se smutným vědomím, že demokracie nespočívá v tom, že jdeme svobodně k volbám, ale v jistotě, že za čtyři roky budou další. Ivo Možný Autor je sociolog, přednáší na Masarykově univerzitě v Brně.
I. Možný: Není koho volit. FOTO GÜNTER BARTOŠ
Pomoc je na dosah – pokud na ni máte. FOTO PROFIMEDIA.CZ / CORBIS
B
ohoslužba skončila a Pearl McCroyová pomalu vstává z kostelní lavice. Tentokrát ale ještě nemíří domů. Spolu s ostatními farníky se řadí do fronty před stolkem, kde několik lidí v bílých pláštích o překot měří zájemcům krevní tlak, odpovídá na otázky ohledně srdečních chorob a rozdává propagační materiály. Na všech jsou velkými písmeny vytištěny nápisy „BiDil“ a „NitroMed“. Kostel v Chicagu není jediným místem, kde se toto divadlo odehrává. Farmaceutická firma NitroMed pořádá podobné propagační akce v kostelech ve 140 velkých amerických městech. Všechny svatostánky spojuje především to, že jejich návštěvníky tvoří převážně lidé černé pleti. BiDil – nový lék proti srdečním chorobám – je totiž určen výhradně Američanům s africkými kořeny. Běloši jej mají zakázaný. Pod názvem BiDil se zkrátka skrývá první etnický lék světa. Proč reagují pacienti se stejnou chorobou rozdílně na jeden a týž preparát? Někomu léčba zabere, jinému nikoli. U dalšího se mohou projevit nežádoucí vedlejší účinky. V pozadí lze tušit vliv různých variant genů, jež si neseme v dědičné informaci. S přečtením lidského genomu se otevírá cesta k uskutečnění vize, podle níž lékař pacientovi předepíše „lék na míru“ – přípravek, který co nejvíce „respektuje“ dědičné založení nemocného, a dává proto nejlepší záruky uzdravení. Tento přístup, označovaný jako farmakogenomika, se v současné době zkouší při léčbě některých typů nádorů. A první vlaštovkou mezi farmakogenomickými preparáty je i BiDil. Zároveň ovšem „případ BiDil“ ukazuje, jak málo toho ještě o dědičné informaci víme.
Původně to nefungovalo, ale… Ačkoli byl veřejnosti představen jako revoluční průlom, lék sám nijak novátorský není. Vznikl kombinací dvou existujících preparátů určených k léčbě onemocnění srdce. Při prvních testech nevzbudil velké naděje a chvíli se dokonce zdálo, že se na trh neprobojuje. Teprve dodatečné analýzy výsledků zkoušek odhalily, že BiDil selhává většinou u bělochů. Naopak u pacientů s africkými předky snižuje riziko úmrtí o 43 procent. Firma NitroMed to prokázala pomocí vlastních ověřovacích testů. Úřad pro potraviny a léčiva pak rozhodl: BiDil na trh smí, léčit se s ním však mohou pouze Afroameričané. Právě v jejich populaci se ve zvýšené míře vyskytují lidé s dědičnými předpoklady, které zajišťují kladnou odezvu na tento preparát. Neznamená to ale, že příznivě zareaguje každý pacient s tmavou pletí. Zároveň je zřejmé, že se lidé s „černošskou dispozicí“ vyskytují – byť v mnohem menší míře – i mezi příslušníky jiných etnik. Etnická příslušnost zkrátka slouží v případě BiDilu jen jako berlička, pomocí níž podniká farmakogenomika první nesmělé krůčky. Barva pleti je pouze náhražkou, signálem možného výskytu skutečné genetické dispozice, jejíž podstatu zatím neznáme a o níž víme jen to, že z nějakého důvodu umožňuje léku fungovat. Teprve kdybychom
její podstatu odhalili, mohli bychom postupovat skutečně profesionálně: testovat dědičnou informaci všech pacientů a pak vybrat ty, kterým BiDil zabere. Bez ohledu na jejich národnost či barvu pleti. Zatím to však neumíme.
Chudí na lék nemají Nový obor je dosud v plenkách. Z celkové sumy 550 miliard, kterou farmaceutické firmy ročně utrží za prodej léků, tvoří preparáty ordinované na základě dědičných dispozic pacienta jen necelé jedno procento. A lék BiDil rozvoji farmakogenomiky zřejmě příliš nepomůže – prodává se totiž dost špatně. Firma NitroMed měla velké oči. Potenciální skupinu zákazníků odhadla celkem správě na 750 tisíc Američanů tmavé pleti, kteří trpí srdeční chorobou. V dalších odhadech už ale finanční analytici NitroMedu tak přesní nebyli. Afroameričané patří k chudším vrstvám a mnozí nemají zdravotní pojištění. Jedna tabletka BiDilu přitom stojí 1,80 dolaru a denně by jich měl pacient užívat tři až šest. Chudí tolik platit nemohou. I lidé s pojištěním doplácejí na BiDil asi 50 dolarů měsíčně. Lékaři sice preparát předepisují stále častěji, vzestup odbytu je ale jen pomalý a za očekáváním NitroMedu silně zaostává. Tržby jsou nízké, a firma proto musela propustit třetinu zaměstnanců. Ať už to ale s BiDilem dopadne jakkoli, rozvoj farmakogenomiky to neovlivní. Nový obor by se mohl například postarat o comeback preparátů, které lékaři už bezmála odepsali. Některé léky proti bolestem vyvolaným těžkou artritidou se nedávno ukázaly jako rizikové; užívají-li je pacienti dlouho, výrazně u nich stoupá nebezpečí infarktu. Dva preparáty byly dokonce staženy z trhu. Zpětné vyhodnocení ale dokazuje, že tyto léky ohrožují zřejmě jen někoho. Naopak těm, kteří mají určité dispozice, mohou pomáhat bez nepříznivých vedlejších účinků. Konkrétní „genetickou značku“, podle které lékaři vhodné pacienty poznají, zatím odhalit neumíme. Léky „na míru“ se jen stěží uplatní při léčbě chorob, jako je třeba vysoký krevní tlak či cukrovka, tedy nemocí, které jsou výsledkem gordického uzlu příčin a u nichž se dědičné sklony proplétají s vlivy vnějšího prostředí. Na druhou stranu se už používají u některých nádorových onemocnění. Právě tady je ve hře velmi mnoho, včasné nasazení účinné léčby může pacientovi zachránit život. Jak ale předem poznat, že se určitý lék pro pacienta hodí? Genetické vyšetření je onkologům opravdu vítaným pomocníkem. Při některých typech nádorových onemocnění zažívacího traktu se s úspěchem používá lék Gleevec. Ten vyřazuje ze hry bílkovinu, jež nutí nádor k růstu. V první fázi zabírá Gleevec téměř všem pacientům. Po dvou letech mu však začnou nádorové buňky asi poloviny nemocných vzdorovat. Může za to určitá mutace genu, podle něhož se nebezpečná bílkovina v buňkách vyrábí. Nádory s touto verzí genu jsou však citlivé na jiný přípravek. Pokud lékaři předem zjistí, jakou variantou genu příroda pacienta vybavila, mohou už na začátku terapie zvolit preparát, u kterého selhání nehrozí.
Geny na CD Kdy se léky „na míru“ prosadí výrazněji? Podle odhadů to potrvá ještě nejméně patnáct či dvacet let. Důležitou roli bude hrát to, jak poklesnou náklady na čtení lidských genů. I když je dědičná výbava dvou náhodně vybraných lidí velmi podobná, stále se liší v důležitých detailech. Odborníci věří, že si každý z nás bude brzy moci nechat přečíst ty „své“ geny za méně než tisíc dolarů. A ani to nemusí být konečná částka. Americký genetik Craig Venter se domnívá, že geny v blízké budoucnosti přečtou lékaři už v porodnici – novorozenci podle něj dostanou na cestu domů cédéčko se zevrubnými informacemi o své dědičné výbavě. Lékaři pak do této osobní kartotéky genů nahlédnou pokaždé, když budou chtít vybrat ten nejúčinnější lék. Optimismus má ale své hranice. Nejstarší vědecká společnost světa, britská The Royal Society, vyzvala nedávno experty, aby zhodnotili současný stav farmakogenomiky a její perspektivy. Komise vedená Davidem Weatherallem zveřejnila závěry v padesátistránkové brožuře, v níž předpovídá novému oboru skvělou budoucnost, jeho současný stav však hodnotí skepticky. Rozvoj tohoto odvětví medicíny naráží na několik vážných překážek. Na prvním místě stojí bezesporu nedostatek znalostí. Nevíme, proč BiDil u někoho funguje, a u jiného ne, a totéž lze říci i o jiných přípravcích. Pomohl by sběr dat: dnes a denně dostávají tisíce pacientů léky – někteří je užívají s lepšími a jiní s horšími výsledky, u dalších se dokonce objevují komplikace. Tyto informace by měly být ukládány do databází spolu s výsledky genetických vyšetření. To vše samozřejmě při důkladném zabezpečení osobních údajů. Ze shromážděných dat po čase vyplyne, komu jaký lék svědčí a který preparát naopak představuje pro nositele určité genetické dispozice zdravotní riziko. V oboru ale pracuje příliš málo vědců, a tak nelze brzké prohloubení vědomostí očekávat. Rozvoj odvětví neleží na srdci ani farmaceutickým firmám. Pro ně je výhodné vyvíjet léky, které bude užívat co největší počet lidí. Preparáty určené malým skupinkám pacientů s určitými geny je nezajímají. Vývoj léku „na míru“ stojí právě tolik peněz jako vývoj léku s univerzálním uplatněním. Vyhlídky na návratnost této obrovské investice jsou však v prvním případě podstatně nižší, protože potenciálních zákazníků je méně. Kritici farmakogenomice vyčítají, že pomáhá upevňovat ve společnosti myšlenkové stereotypy, podle nichž existují mezi rasami základní biologické rozdíly. Vědci, kteří v oboru pracují, se ale nesnaží vyvíjet preparáty, které by lékaři předepisovali černochům, blonďákům či Angličanům. „Berličku“ hrubých vodítek v podobě etnické či rasové příslušnosti snad už brzy potřebovat nebudeme. Pochopíme totiž skutečné mechanismy, které rozhodují o tom, zda lék u pacienta zabere, či nikoli. Jaroslav Petr Autor je biolog.
Q
CIVILIZACE
RESPEKT 19 V 9.–14. KVĚTEN 2006
19
Evoluce papírových dinosaurů Noviny začínají hledat způsob, jak ušetřit za hory potištěného papíru
Z
avítáte-li v nejbližší době do Antverp, potkáte možná v městské dopravě lidi strnule zírající na tenkou obdélníkovou destičku, kterou drží v rukách. Nelekněte se, nejde o blázny ani o vyznavače nového technologického božstva. Jsou to prostě lidé, kteří si čtou noviny. Belgický finanční deník De Tijd začal v dubnu při hledání úspor na výdajích za papír testovat nový zobrazovací přístroj, jakousi čtečku, do níž se obsah novin nahrává přes internet. Zařízení nazvané iLiad eReader je pozoruhodné tím, že místo displeje využívá takzvaný elektronický papír. Jako byste drželi v rukou běžné noviny, ovšem v podobě, která připomíná dětskou kreslicí tabulku, a listovali jimi pomocí tlačítek. Elektronický papír přitom nabízí text ve stejné kvalitě jako papír skutečný. Je docela dobře možné, že váš spolucestující z příměstského vlaku zapomene vystoupit. Do prohlížeče se totiž vejde celé měsíční vydání jeho oblíbeného listu (plus ještě asi 30 knih a dokumenty). Noviny navíc nemusejí zůstávat odpoledne stejné, jako byly ráno; pokud majitel čtečky disponuje bezdrátovým připojením ke světové síti, může si stahovat obsah listu průběžně se měnící dle aktuálních událostí. Jestliže se technologie rozšíří, vtipy o papírových dinosaurech, kteří nabízejí den staré zprávy, se stanou minulostí. Někteří odborníci tvrdí, že e-papír přinese pozvolnou evoluci novin, jiní rovnou věští brzký konec tištěných médií, alespoň v té podobě, v jaké je známe dnes. Ve hře je totiž mnohem víc než možný zánik tiskáren. Redakce neodolají svodům elektronického světa: fotografie na stránkách novin se časem změní ve videa, v rozhovorech začnou dotazovaní mluvit svým vlastním hlasem. Přestane pak možná existovat ostrá dělící čára mezi televizí a tiskem. Edi-
toři takového hybridního média nutně budou čelit otázce, kolik informací ještě ponechat ve formě písmenek a kolik převést do zvukové a obrazové podoby. Ze statistik vyplývá, že lidé čtou stále méně, pohyblivé obrázky v soutěži o pozornost vítězí. Je tedy možné, že jakmile to technika dovolí, začne psaný text rychle vyklízet pole.
Jako tabule popsaná křídou Uskutečnění této vize zůstává, pravda, ještě dost vzdáleno. Elektronická čtečka, kterou využívá list De Tijd, je pouze černobílá, rozliší šestnáct odstínů šedi. Přístroje zobrazující barevně by se mohly objevit do roka, mluvit a přehrávat video začnou ale elektronické noviny zřejmě nejdříve za 10 let. Už dnes má však e-papír obdivuhodné vlastnosti. Obrázek zachová libovolně dlouho, aniž by k tomu potřeboval elektřinu, podobně jako tabule pomalovaná křídou. Na rozdíl od displeje přenosného počítače nepotřebuje e-papír zářit vlastním světlem, po vzoru běžného papíru ukazuje text ve světle odraženém. Díky těmto přednostem vystačí asi se stokrát menším množstvím energie než displej laptopu. Malá baterie proto umožní listovat stránkami De Tijdu zhruba tři týdny za předpokladu, že tím čtenář v průměru stráví hodinu denně. Prohlížeč iLiad nelze ohýbat, nicméně už existují i pružné prototypy e-papíru, které se ohýbat dají, aniž by to deformovalo obraz. Využívat se v budoucnu mohou i jinde než v novinách: třeba ke konstrukci elektronických plakátů „přilepených“ dejme tomu na podpůrných sloupech nádražních hal, které nabídnou neustále se měnící reklamu či informace o vlakových spojích. Ale ani noviny nezůstanou stranou – časem je zřejmě složíme do kapsy saka,
abychom je opět rozprostřeli, až se k nim budeme chtít vrátit. Odborníci odhadují, že bychom s e-papírem v ceně 10 eur mohli takto nakládat asi tři měsíce, než přestane fungovat.
Pivo až večer Prohlížeč iLiad zatím za deset eur zájemci nepořídí, stojí čtyřicetkrát víc. Dvě stě dobrovolníků, kteří se účastní probíhajících testů, jej dostalo zdarma, pro běžného zákazníka by ovšem cena 400 eur znamenala příliš velkou částku. Hromadná výroba by ale cenu elektronických novin nepochybně snížila. Její pokles pod 100 eur a možnost barevného zobrazení by podle odborníků znamenaly překonání kritického bodu, po němž by se nová technologie začala rychle šířit. Možná se toho dočkáme už příští rok. List De Tijd se na tento okamžik pečlivě připravuje. Čtou jej především dobře situovaní muži, kteří neváhají používat nejmodernější technologie, zároveň ovšem deník musí tvrdě
Jak funguje e-papír Technologii využívanou při testech deníku De Tijd vynalezl v první polovině 90. let fyzik Joseph Jacobson z proslulé Media Lab na Massachusettském technologickém institutu. Jejím základem jsou miniaturní kapsle o průměru tloušťky lidského vlasu, z nichž každá obsahuje desítky mikroskopických kuliček. Některé kuličky jsou černé, jiné bílé a všechny se uvnitř kapslí
bojovat o své místo na trhu. Manažeři De Tijdu doufají, že se jim distribuce deníku v elektronické formě časem vyplatí – a nejen díky úspoře za potištěný papír. On-line noviny mohou být velmi zajímavé pro inzerenty, dokonce i ve své černobílé formě. Umožňují totiž měnit inzeráty podle denní doby, ráno nabízet třeba kávu a různé značky piv nechat na večer. Čtenáři elektronických novin se nemusejí bát, že přijdou o možnost přelétnout celou tiskovou stranu jedním pohledem a vybrat si článek, který je zajímá. Prohlížeč, na kterém se testuje De Tijd, se skládá z několika oddělených částí: Jedna ukazuje celou stránku, druhá pouze titulky a třetí zobrazuje vybraný článek. Kromě belgického listu chtějí e-papír začít brzy zkoušet také například New York Times, International Herald Tribune, Le Monde a další listy zvučných jmen. Během jednoho či dvou let by mělo být jasné, zda se éra papírových dinosaurů skutečně blíží ke konci. Martin Uhlíř
vznášejí v olejovité, průhledné kapalině, která jim nebrání v pohybu. Zatímco černé kuličky jsou nabity záporně, bílé mají kladný náboj. Ocitne-li se kapsle v elektrickém poli, zamíří kuličky odlišných barev k opačným pólům. Stačí si nyní představit supertenkou fólii obsahující miliony kapslí s kuličkami, umístěnou jako vnitřek sendviče mezi dvěma povrchy s miliony elektrod, a elektronický papír je na světě. Podle povelů elektrického náboje vytvářejí kapsle shluky černých či bílých bodů, z nichž se skládá výsledný obrázek. Ne všechny firmy vyvíjející e-papír používají právě tuto technologii, princip je ovšem vždy podobný.
INZERCE
Týdeník Respekt ve spolupráci s Hnutím za aktivní mateřství Vás zve na veřejnou debatu:
O SVÉPRÁVNOSTI ČESKÝCH RODIČEK Jaká práva mají české ženy při porodu? • Jsou tato práva respektována? Kdo se bojí přirozeného porodu? • Je možné v ČR rodit ambulantně? Debata se koná ve středu 17. května 2006 od 18.30 v letohrádku Portheimka v rámci Světového týdne respektu k porodu. Hosté:
Antonín Doležal – gynekolog-porodník, pedagog (VFN) Martin Hrehorčák – gynekolog-porodník (FN Motol) Michal Prokop – neonatolog (FN Královské Vinohrady) Petra Sovová – pětinásobná matka, spoluzakladatelka Hnutí za aktivní mateřství
Moderuje: Kateřina Mahdalová – redaktorka týdeníku RESPEKT Týdeník RESPEKT, Křemencova 10, 110 00 Praha 1 tel.: 224 934 441, fax: 224 934 586 e-mail:
[email protected], www.respekt.cz
HaFdivadlo
dětské divadlo HaFstudia
vás zve na premiéru veselého divadelního kusu
od Vlastimila Třešňáka. Sobota 13. května v 16 hodin v divadle Suterén pod Šípkem, Valentinská 9, Praha 1. Vstupenky lze rezervovat na tel.: +420 603 181 001.
Q
20
KULTURA
9.–14. KVĚTEN 2006 V RESPEKT 19
Obyčejný příběh dvou teroristů
Film Ráj teď hned je obdivuhodným výkonem ducha
K
haled pozdvihne samopal a postaví se před palestinskou vlajku. S očima upřenýma do kamery pronese: „Matko, filtry na vodu vedle ve městě jsou levnější než v Nábulusu. Příště je kupuj tam.“ Muži za kamerou lhostejně žvýkají. Jsou to Khaledova slova na rozloučenou. Chtěl vlastně mluvit o svaté válce, boji za svobodu a mučednictví, ale nemůže najít nit, protože cítí, že na jeho osudu vlastně nikomu nezáleží. Khaled je sebevražedný atentátník a spolu se Saidem, kamarádem z dětství, se má za pár hodin odpálit v telavivském autobuse. Oba vyrostli na Západním břehu Jordánu. Nábulus pro ně není domov, ale vězení, spolupráce s Izraelci není řešení, ale kolaborace a sebevražedný atentát vnímají jako únik a hrdinství. Tohle je jeden z nejlepších filmů minulého roku, laureát řady evropských i světových cen, Ráj teď hned režiséra Hany Abu Hassada.
film vzrušuje tím, že jsem dal sebevražedným atentátníkům lidskou tvář, ale já s atentáty naprosto nesouhlasím,“ říká režisér. „Celá tíha a komplexnost té situace nejde ostatně jedním filmem popsat. Kdybychom ale nevěřili, že má smysl o tom všem mluvit, neriskovali bychom při natáčení v Nábulusu život.“ Faktem je, že Ráj teď hned je obdivuhodný výkon ducha: Je to zároveň chladná anatomická studie vyšinuté psychiky, a přitom vzbuzuje napětí a soucit. Nikoli ale přímé sympatie s hrdiny. Ano, teroristický akt je zločin a nedává nám smysl. Pokud ale nepochopíme jeho kořeny, nedokážeme terorismus nikdy utnout. Životy sebevražedných atentátníků končí, ale terorismus trvá. A my s ním musíme žít a pátrat po jeho příčinách, stejně jako zkoumáme třeba virus ptačí chřipky nebo AIDS.
Bůh za to nemůže
Vleklá válka Ve filmu nepadne jediný výstřel a nedojde v něm k žádnému násilí. Jsou tu jen výmluvné tváře, trosky Nábulusu, biblická krajina, pár vedlejších postav a nálož přilepená leukoplastí na břicha hrdinů. Brilantní scénář i herci, všechno vibruje napětím. Hassad sleduje jedinou otázku: Proč? Co dovede obyčejného člověka k tomu, že se mu zdá správné zabít sebe a desítky nevinných lidí? Scénář vznikal od roku 1999. Hassad, rodák z Nazaretu, původně letecký inženýr a později dokumentarista, vyslechl stovky příběhů o sebevražedných atentátech. Mluvil s příbuznými „mučedníků“, s jejich přáteli z dětství, s oběťmi, četl policejní záznamy, prohlížel si videokazety s projevy atentátníků, které jsou k dostání na okupovaných územích. „Uvědomil jsem si, že jsem se nikdy nedozvěděl úplný příběh,“ říká. Výsledkem je fiktivní historie dvou mladíků, které zrekrutovala extremistická organizace. Saidův otec byl zabit, protože spolupracoval s Izraelci. Pro syna je kolaborant. A Khaled je prostě k ničemu a právě ho vyhodili z práce. Oba jsou
Vede z tohohle vězení i jiná cesta než ta s výbušninou na břiše? FOTO UP4U
fanaticky odhodláni zabíjet a zemřít, ale akce se zvrtne a vleče. Pás s výbušninou tlačí do břicha a v „mučednících“ rostou pochybnosti: je smrt opravdu tak snadná? Existuje opravdu ráj? A je správné zabíjet? Brzy je jasné, že na místě těch dvou mohl stát skoro kdokoli s podobnou životní zkušeností. Said a Khaled nikdy nežili v normálních podmínkách. Izraelce vnímají buď jako zdivočelé vojáky, nebo ortodoxní osadníky. Pojmy ponížení a mučednictví se jim dávno převrátily. Bojovat za svobodu pro ně znamená zabíjet a zemřít. Život nemá perspektivu. Nejčastěji si povídají o filtrech na vodu a vodě jako takové. Izraelci ji otrávili, je jí málo, je špinavá. Hlavní tragédií okupovaných
území je, že jiná realita než vleklá válka a každodenní boj o přežití tady neexistuje. Lidé se proto dělí na přátele, nepřátele a cyniky, kteří z vyhrocených vztahů těží. Za šest let od vzniku námětu se z izraelsko-arabského terorismu stala celosvětová hrozba číslo jedna a do Hassadova projektu přistoupili po úspěchu jeho snímku Ford Transit Holanďané, Němci, Francouzi, Belgičané, Britové a Izraelci. Během natáčení došlo v Nábulusu k ozbrojeným incidentům a osud štábu se drasticky prolínal s příběhem filmu. Vedle cen za scénář, režii a herecké výkony sklidil film i řadu protestů. „Vím, že můj
Said nakonec sedí v telavivském autobuse. Je nádherný slunečný den, kolem něj pohodlí a luxus, s jakým se nikdy nesetkal. Kousek odtud se lidé klidně povalují na pláži a autobus zaplnili mladí lidé, stejní jako on sám. Někteří mají vojenské uniformy a všichni září zdravím a dobrou náladou. I Said by rád žil, ale kolem pasu má trhavinu a v prstech spínač. Stiskne ho? Jedno je jisté: Náboženství s jeho rozhodnutím nemá nic společného. Ještě včera Said věřil, že svůj osud nezmění. Teď cítí, že má na vybranou, že má odpovědnost. Ráj už není, co býval, a nemusí být teď hned. A Hassadova odpověď na otázku, co lidi dovede k sebevražedným atentátům, je jasná: není to bůh, náboženství ani osud. Je to bída, nevědomost a beznaděj. Nic z toho neomlouvá – ale možná se to všechno při dobré vůli dá nakonec odstranit. Jiskru naděje můžeme vidět i v tom, že Stát Izrael Hassadův film spolufinancoval a bere si ho za svůj. Tereza Brdečková Autorka je spisovatelka.
Q
Jiří David fotografuje naruby Z dělníka ostravských hutí se vypracoval až na uznávaného pedagoga a umělce, který nechybí u žádné významné události. Přesto mu řada lidí nemůže přijít na jméno. Hnacím motorem tvorby a života Jiřího Davida je totiž znervózňování, ne-li přímo iritování všeho a všech. Pravděpodobně to tak často ani nemyslí, ale většinou to tak dopadne. Klasickým příkladem byla jeho divoká rozepře s Milanem Knížákem, kterou zakončil totálním zavržením nejen šéfa Národní galerie, ale i každého výtvarníka, který v ní dnes vystavuje, včetně dávných přátel. Před lety ho vyhodili z Akademie výtvarných umění, protože kritizoval – podle něj příliš konzervativní – vedení školy. Loni pro jistotu v časopise Reflex zepsul nejen šéfa AVU, ale i Vysoké školy uměleckoprůmyslové, kde je zaměstnaný teď. Věčně nabroušený výtvarník ale ze své konfliktní a průbojné nátury umí vytěžit i ledacos pozitivního. Když si nyní v brněnském Domě umění připravil retrospektivu své fotografické tvorby pod názvem Inside Out, dokázal přimět nakladatelství Kant, aby mu k ní vydalo velkoryse pojatou obrazovou publikaci. V českých poměrech, kde při podobné příležitosti vyjde málokterému z Davidových kolegů alespoň titěrný katalog, opravdu vzácná schopnost. Narodil se v zapadlém Rumburku a mládí prožil na severu Moravy. Na pražskou AVU se dostal těsně před nástupem perestrojky a z regionálního výtvarníka se záhy stal nepřehlédnutelný zjev polooficiálního výtvarného dění. Se Stanislavem Divišem pořádal nezávislé výstavní Konfrontace, spoluzaložil Tvrdohlavé, přes prostředníky dostal pár svých obrazů na výstavy do západní Evropy. V 90. letech už se úspěšně prezentoval na mezinárodní scéně, respekt do té doby experimentálnímu malíři ale přinesl až fotografický cyklus Skryté podoby. V něm k sobě zrcadlově skládal rozpůlené portréty tváří celebrit světové politiky, kultury a sportu. Princip hledání vizuálních, potažmo psycho-
logických odlišností v netradičních podobiznách zatím zůstal jediným snadno čitelným projektem, který si David na svých divácích vyzkoušel. Když si Skryté podoby prohlížíme nyní, je až zarážející, nakolik stačily za deset let od svého vzniku oproti ostatní autorově tvorbě zestárnout. Základní vtip totiž kvůli lehce přístupnému dekódování vyčpěl a s ním i moment překvapení. Člověk na ty snímky hledí jako na uznávanou klasiku, k níž je už zbytečné hledat jakýkoli nový výklad. Nad tvorbou Jiřího Davida naštěstí podobná reakce přichází zřídkakdy, většinou jsou její významy neustále v pohybu a jeví se důležitější než čistě vizuální vyznění díla. Když na samém konci Havlovy prezidentské éry David umístil nad Pražský hrad obří neonové srdce, esteticky nevypadalo špatně. Přesto bylo pro tenhle kousek podstatnější něco jiného: přivést diváka do rozpaků, znejistit ho. Uctíval tehdy David Havla, nebo se mu posmíval? A zná odpověď alespoň sám autor? Troufněme si tvrdit, že nezná, a neplatí to jen u neonového srdce.
Nevykládat, ale zašmodrchat Po Skrytých podobách se Jiří David pustil ještě do tří angažovaných fotografických cyklů: snímků dětí, které stylizoval do podoby obětí násilí, portrétů státníků, jimž na počítači přidělal slzy, a čerstvě do alegorie o náboženských a šovinistických fanaticích (soubor Pátá pečeť), kteří se řítí za svým snem jako piloti formule 1. Ve všech cyklech přitom ožehavá témata spíš ještě více zašmodrchává, než vykládá. Politici mohou být v jeho podání terčem posměchu i soucitu, děti působí jako oběti zvůle samotného fotografa a militantní bojůvky si David dovoluje srovnávat s reky křesťanské ikono-
Je to trochu nechutné, ale v klidu nezůstanete. (Rodinné album) REPRO RESPEKT
grafie. Každý výklad lze vyvrátit opačnou a stejně oprávněnou interpretací. David je totiž výřečný a jasný, jen když mluví. Zatímco většina výtvarníků spoléhá v komunikaci s veřejností na své galeristy a PR pracovníky, on se raději ke každému úkonu vyjadřuje sám, aby snad nedošlo k nějaké mýlce. V samotné tvorbě si naopak nechává zadní vrátka k mnohoznačným komentářům. Výjimkou je poslední Pátá pečeť, kdy se v doprovodném textu snaží diváka na výstavě vést ke správné interpretaci. Po rozpačitých reakcích na tento manipulativní dokument nicméně slibuje, že příště už raději nechá návštěvníky znovu tápat. Ono je to také lepší. Z Davidových fotografií si člověk často vezme něco úplně jiného, než co jimi chtěl autor říci. Dobře to ilustruje především jeho volná „rodinná“ tvorba. David léta fotí svou ženu Zdenu, syna Daniela a dceru Markétu. V obrazovém deníku komentuje události, které s nimi prožívá: od nevinných (koupání v bazénu, procházka parkem) přes privátnější (dospívání dětí, přede-
vším fotogenického Daniela) až po ryze intimní (hygiena Zdeny, autoportrét se vztyčeným penisem). Davidovy šokující záběry z obdobné produkce vyčnívají tím, že jsou něčím nepříjemné, téměř nechutné, nevyvolávají v nás potlačované voyerství, spíš máme chuť se od nich odvrátit. Ve výsledku se tak z intimních obrázků nedozvíme příliš o jeho životě, ale spíš o hranicích svého vkusu. Překlad názvu Davidovy aktuální výstavy zní Naruby. Možná že tedy i autor dobře ví, že se mu smysl jeho sdělení často obrací pod rukama v úplný opak, že nad svými složitými komunikačními hrami někdy ztrácí kontrolu. Od diváka pak neskromně očekává, že bude mít chuť, čas a sílu spletité významy dekódovat. Je to trochu moc sebevědomá představa, ale přiznejme si, že to dekódování má nakonec svůj půvab – byť zřejmě úplně jiný, než Jiří David zamýšlel. Jan H. Vitvar Autor je redaktorem týdeníku Nedělní svět.
Q
KULTURA
RESPEKT 19 V 9.–14. KVĚTEN 2006
KULTURNÍ EKUMENA ANEB KRÁLOVSKÁ AGRIKULTURA
INZERCE
Eugen a Zuzana Brikciusovi si Vás dovolují pozvat na
SETKÁNÍ K 100. VÝROČÍ OTEVŘENÍ HAVLÍČKOVÝCH SADŮ A 650. VÝROČÍ ROZHODNUTÍ KARLA IV. O ZŘÍZENÍ PRAŽSKÝCH VINIC
21
Když zprávy, tak zadarmo Éra placených novin pomalu končí
15. 5. 2006 v 19 hod. v malém sále Městské knihovny na Mariánském náměstí v Praze 1 Grant poskytlo hlavní město Praha.
Vystupují: Bohumil Černý radní hlavního města Prahy, Michal Basch starosta městské části Praha 2, Milan Český starosta městské části Praha 3, Svatopluk Karásek poslanec ČR, duchovní a umělec, Viktor Šlajchrt redaktor týdeníku Respekt, Jan Vodňanský spisovatel a zpěvák, Otakar Klaška enolog a gastronom, Kristýna Boková-Lišková tanečnice, Tajné slunce alternativní folkově-rocková skupina Na závěr večera zve Viniční altán, Havlíčkovy sady na ochutnávku vybraných vín
Nejlepší ceny! Levné knihy KMa Václavské nám. 18, Praha 1
www.levneknihy.cz Zloději kol
Vittorio de Sica
99Kč
Čtení akorát na cestu do práce.
S
FOTO GÜNTER BARTOŠ
větový novinový byznys čelí největší změ- Podobní Švédům I kdyby v metru četlo noviny zdarma ještě dvaně za posledních sto padesát let. Prokrát víc lidí, osud velkých seriózních deníků to dej velkých deníků rapidně klesá a zdá „Tady jsou vaše noviny, pane, děkuji,“ vykřiku- nezachrání. Jejich náklad klesá dál. Zájem publika se, že noviny to mají spočítané. Trend jí tři různí kameloti u východu z pražského metra. se přesouvá na internet, kde může mít člověk aktuje dobře patrný i u nás: průměrný pro- Jeden má zelenou bundu, druhý oranžovou a tře- ální zprávy kdykoli a vybrat si zdroj podle své potředaný náklad MF Dnes klesl za posledních deset tí žlutou. První rozdává deník Metro, druhý 24 by. Posiluje také levný bulvár soustředěný na drby. let o desetinu, Práva o třetinu a Hospodářských hodin a třetí Metropolitní expres. Za žádné z těch- Například průměrný prodaný náklad Blesku se za novin dokonce o polovinu. Prodej seriózních to novin se neplatí. Člověk je obvykle přečte za dva- poslední dekádu zečtyřnásobil. „Tradiční tištěná novin klesá po celé Evropě i v Americe, tradiční cet minut, které stráví na cestě do práce nebo do média jsou méně flexibilní, bojí se změn v obsačtenáři vymírají a noví si už chtějí vybírat zprá- školy. „Vezmu si jich vždycky tak deset a rozdám hu, protože nesou větší finanční riziko,“ vysvětluje vy sami a zadarmo. Co za tím vězí? Je to dobrá, je ještě kámošům ve škole, ať máme v hodinách Oldřich Bajer, spolumajitel Centra.cz a zpravodajnebo špatná zpráva? co číst,“ říká středoškolák Pavel a spěchá do pod- ského serveru Aktuálně.cz. Internetová firma, ktezemí na Andělu. Důchodci si noviny berou často rá se nemusí ohlížet na náklady spojené s tiskem, kvůli sudoku a křížovkám, spousta lidí nepohrd- papírem a distribucí, jedná pochopitelně pružněji. Murdoch dětem ne jejich stručným zpravodajstvím. Podle průzku- „Být flexibilní“ tedy znamená rychleji se přizpůsoHaně Zirnheltové je osmadvacet a posledních mů je čtou hlavně mladí mezi 18–34 lety, kte- bovat. Noviny musí rozšíření o stranu nebo novou několik let pracuje v Chicagu v jedné marketin- ří tak zoufale chybí mezi čtenáři placených novin. rubriku velmi dobře propočítat z hlediska nákladů. gové firmě. Každé ráno si v metru vezme lokální Fenomén deníku zdarma u nás není nic nového. U internetového média to většinou znamená jen bezplatné noviny Red Eye, kde se ve zkratce dozví, Před deseti lety se švédští podnikatelé, kteří už rok několik hodin práce navíc pro pár programátorů. co se děje ve světě, Americe a jejím městě. V po- vydávali Metro ve Stockholmu, rozhodli svůj podnik „Myslíme digitálně, místo tištěných novin máme ledne se podívá na hlavní zprávy České televize na rozšířit o pražskou dcerku. už v hlavě spíš iPod,“ říká šéfredaktor Aktuálně internetu, později na stránku metromix.com, kde „Prahu si vybrali proto, že Češi jsou Švédům Jakub Unger, kterému připadá, že klasické noviny najde další čerstvé informace a zajímavé tipy, jak velmi podobní, rovnostářští, vcelku vzdělaní, tak- už patří spíš do muzea. Čtenář novin zdarma naráží v Chicagu strávit příjemně večer. Všechny zprávy že experiment měl tady velkou šanci na úspěch,“ při jejich čtení na zkratkovitost a povrchnost, u injsou samozřejmě zadarmo, většinou placené z re- říká Fabiano Golgo, nynější šéf zpravodajství čes- ternetu je to ale spíš naopak. „Proklikáváním se klamy. „Ale domů mi chodí Economist a Bussines kého Metra. Zdejší mutace začala vycházet v červ- můžete vydat ke komplexnosti. Ale když nechceWeek,“ říká Hana. „Deníky nekupuju, připadá mi nu 1997 a máme ji tu dodnes v celkovém denním te, dostanete jen základní informaci,“ říká Unger to zbytečné,“ dodává nakonec. nákladu 360 tisíc. Od letošního ledna dokonce a ukazuje provázané série článků, které přinesl Hana je typický příklad posunu, o kterém loni vychází v šesti regionálních verzích a míří ještě do jeho zpravodajský server (nejznámější je asi kauza mluvil americký mediální magnát Rupert Mur- deseti velkých měst, jako jsou Brno, Plzeň nebo okolo pozemkového fondu, naposledy případ smrdoch, když ohlašoval změnu filozofie svých firem Ústí nad Labem. Deníky Metro se postupně roz- ti pacientky v klecovém lůžku). „Na internetu ale a velký nástup do internetového podnikání. Počet šířily po celém světě, zatím do devětadvaceti zemí lidé stráví průměrně méně času než u novin. Článčtenářů novin se v Americe snížil od šedesátých a expandují dál. Jejich úspěch vyvolal velkou vlnu ky proto musí být asi o polovinu kratší,“ říká novilet o třetinu a díky vývoji technologie dál klesá. napodobitelů často z řad lokálních vydavatelství. nářka z Aktuálně Sabina Slonková. „Jen osm procent mladých lidí považuje deníky Nejinak je tomu i u nás: 24 hodin spustil před půl za užitečné,“ cituje Murdoch čísla z výzkumů na rokem v Praze Ringier, který vydává Blesk a Re- Úspěšná bublina podporu svého přesvědčení, že ve vztahu mla- flex, Metropolitní expres poslala do pražských ulic dých lidí ke zprávám se udála skutečná revoluce: poslední dubnové pondělí společnost Mafra, která Projekt Aktuálně je zatím dost úspěšný. Čte ho prů„Informace si hledají sami, nechtějí se spoléhat na stojí za MF Dnes a Lidovkami. měrně sto tisíc lidí denně a patří k nejcitovanějším deníky nebo na někoho jiného ,shora‘, kdo jim je médiím. Majitel tvrdí, že se mu počáteční investice ráno milostivě přinese.“ 35 milionů vrátí už za rok, což ovšem půjde ověřit Zadarmo – a bez kanibalů Poplach mezi vydavateli ale nespustil jen klenejdříve při příštím výročním auditu. Jedna věc je sající náklad. Kdyby jim vadilo jen to, začali by se „Noviny zdarma dokázaly chytře najít trochu času, však zvláštní: Aktuálně zatím nemá ve světě obdobu. změnami už před dvaceti lety. Vylekala je rapidně který lidé mohou využít ke čtení. Obecně jsou ale Podobné zpravodajské servery s vlastní redakcí vzniklesající výnosnost novin. Kromě čtenářů se totiž daleko úspěšnější v Evropě než v USA,“ říká do kají zpravidla u tradičních vydavatelských domů, jako na internet přesouvá i reklamní byznys. „Podle telefonu Jim Collins, známý mediální analytik například server iDnes podniku Mafra. „Pro portály Billa Gatese bude internetová reklama do tří let z New Yoku, jenž se podílel například na loňské je jednodušší a levnější dát si k sobě už zavedenou generovat 30 miliard dolarů ročně, tedy tolik, studii o novinách zdarma pro vedení New York značku než tvořit vlastní zpravodajské médium,“ říká co dnes generuje reklama v novinách na celém Times. Výzkum odhalil zajímavé skutečnos- již citovaný newyorský specialista Jim Collins, který světě,“ naznačil posun Murdoch. Nejde přitom ti. Předně se nepotvrdilo, že by mezi placeným ale oceňuje Aktuálně za snahu „vytvořit něco novéo přesnost Gatesova výroku. Není to žádný nezá- deníkem a jeho bratříčkem zdarma docházelo ho“. Jinak však zůstává skeptický podobně jako český vislý internetový prognostik, ale hráč, který má ke kanibalismu. Tradiční publikum nepřeběh- znalec médií Miloš Čermák, který před časem nazval všechny důvody rostoucí význam sítě propago- ne k deníku zdarma, má spíš tendenci číst obě Aktuálně „cimrmanovským projektem“. Čermák tvrvat a tím i tvořit. Přesto je faktem, že víc a víc média. Deník zdarma dává naopak placenému dí, že „zpravodajské médium se na internetu nemá peněz jde on-line a tisk, televize, rádia a bill- kolegovi možnost upozorňovat na sebe inzerá- šanci uživit“. Proč? „Protože tomu nevěřím. Jde jen boardy ztrácejí.„Do reklamy v Česku jdou ročně ty a budovat vztah ke značce u mladých čtená- o další internetovou bublinu, která splaskne,“ říká investice celkově za 18 miliard korun, desetina řů, kteří ji dříve téměř vůbec nevnímali. Co je český odborník. Zdrženlivější názor má Bernd Graff, z toho putuje nyní do internetu. Ale tato částka však důležitější, vydavatelská firma může zdra- specialista na internet a média z mnichovského Südroste každý rok o třetinu, přitom roční nárůst žit reklamu, protože má vyšší náklad a do řad deutsche Zeitung. „Ještě to nikdo pořádně nezkusil, u tištěných médií je jenom okolo tří procent,“ jejích čtenářů se jako zázrakem vrátili mladí lidé. takže uvidíme,“ říká. Když budeme věřit Murdochovi, říká Petr Slavík, dlouholetý vedoucí obchodní- To může na nějakou dobu zachránit podnikateli který vyzývá k tomu, aby se novináři co nejdřív asimiho oddělení Seznamu.cz a nyní již rok a půl šéf kůži. Podle Collinse mají pro úspěch lepší před- lovali v kultuře „digitální generace“, dáme Ungerovi své vlastní reklamní firmy. Jak se s tímto smrtí- poklady evropští vydavatelé, protože ve zdejších a jeho týmu daleko větší naději. cím trendem vyrovnají tradiční vydavatelé? Jak městech používá víc lidí městskou hromadnou si zachrání kůži? dopravu, a má tedy čas na čtení. Jaroslav Pašmik Q
22
KULTURA
CO SE DĚJE VE SVĚTĚ Největší loupež uměleckých děl v novém tisíciletí se dočkala spravedlnosti. Okresní soud v Oslu poslal minulý týden na čtyři až osm let do vězení tři muže, kteří se v srpnu 2004 podíleli na krádeži obrazů Výkřik a Madona z Muzea Edvarda Muncha. K pocitu zadostiučinění má ale norská veřejnost zatím daleko: ostřílení kriminálníci odmítají prozradit, kde jedno z nejslavnějších pláten světa skončilo. Ještě před třiceti lety stávaly na ulicích norské metropole automaty na cigarety,
9.–14. KVĚTEN 2006 V RESPEKT 19
Sám sobě Havlem
Bývalý prezident psát nezapomněl
Munchův poslední výkřik které kuřák otevřel, do kasičky dal peníze a vzal si krabičku. Mohl si ji sice vzít a nezaplatit, ale nikdo to zkrátka nedělal. Jak to souvisí s Edvardem Munchem ? Velmi těsně. Automaty už sice v éře přistěhovalectví zmizely z ulic, ale iluzivní pocit bezpečné země, kde se nekrade, v Norsku částečně přežívá. Jinak si také těžko vysvětlit, že dva ozbrojení muži v maskách vejdou v neděli dopoledne do prakticky nehlídané galerie plné lidí, brutálně servou ze zdi dva nepojištěné obrazy za 120 milionů dolarů, odejdou středem, a když po dvaceti minutách na místo dorazí policie (sídlí několik minut pěšky od muzea a vede k ní přímá linka od bezpečnostního alarmu), oznámí její mluvčí, že zmocnit se norských národních pokladů bylo asi tak obtížné jako vykrást trafiku. Ten rok si místní společnost naplno uvědomila, že zlatým časům bezpečí a protestantské morálky odzvonilo: nejprve na jaře maskované komando lupičů s bezprecedentní brutalitou (zastřelen byl jeden policista) vykradlo banku ve Stavangeru, v létě přišla první ozbrojená loupež umění v dějinách země. Kritizovaná policie spustila mohutnou pátrací akci, uzavřela hranice a snad každý zlodějíček v zemi měl ten podzim napíchnutý telefon. Konzultace s britskými experty na „umělecký“ zločin, nález auta, ve kterém lupiči odjeli a deset tisíc odposlechnutých hovorů nakonec navedly kriminalisty na stopu. Jenže… Na dvoře farmy v Kjelleru severovýchodně od Osla stojí zaparkovaný autobus, pod sedačkou je schovaný pytel na odpadky a v něm Munchova díla. Policie to tuší, dům sleduje, ale touží především pochytat celou tlupu, takže nezasáhne. Jako ve správné detektivce je ale těch chlapíků s taškami, kteří se motají kolem, prostě nějak moc, takže nakonec jde sice před soud šest podezřelých (všechno rodilí Norové), ale Výkřik s Madonou z policejní smyčky někudy proklouznou pryč. „Jsou ještě v Norsku,“ uklidňuje situaci policejní důstojník. Soudní proces ale do věci mnoho světla nevnesl. Důkazy nejsou bůhvíjaké, takže soudce 3 obviněné osvobodil. Zbylí 3 (mezi nimi i domnělý organizátor loupeže) zatvrzele odmítají prozradit, kde obrazy jsou. Přesvědčit je má astronomická pokuta v plné výši hodnoty obrazů, kterou jim soudce promine v případě, že změní názor a navedou úřady na stopu. Ostatně média tvrdí, že norská veřejnost ani tak netouží po hlavách viníků, ale po tom, aby milovaný Munch visel zpátky v muzeu. To si objednalo bezpečnostní audit a loni prošlo náročnou rekonstrukcí, která by měla dalším loupežím zabránit.
A nakonec vám povím něco důvěrného. (Václav Havel počátkem 90. let) FOTO TOMKI NĚMEC
O
nejznámějším českém disidentovi, jenž se stal prezidentem, vyšlo mnoho knih, které se svým tónem nápadně liší. Krajní polohy převažují: na jedné straně sentimentální hagiografie, na druhé straně skandalizující pamflety, zatímco věcné pohledy skoro chybí. V takovém kontextu působí vlastní texty Václava Havla jako osvěžení už jen díky své rezervovanosti, vybroušenému stylu a jemnému smyslu pro paradox a sebeironii. Jenže v posledních patnácti letech se čtenářům dostávaly do rukou kromě reedic vlastně jen státnické projevy, což je žánr už z podstaty svázaný s mnoha mimoliterárními ohledy. V nové knize Prosím stručně se Václav Havel ke čtenářům vrací opět jako spisovatel, byť hluboce poznamenaný politikou a prezidentstvím. Z čistě literárního hlediska je text pozoruhodný zejména tím, jak důmyslně jsou v něm obě polohy skloubeny.
Trojhlas Kniha se zdánlivě příliš nevymyká zavedenému žánru novinářských zpovědí a částečně supluje i tradiční paměti významných činitelů. Jejím těžištěm je v tomto ohledu obsáhlý rozhovor, který záměrně navazuje na slavné korespondenční interwiev Karla Hvížďaly s Václavem Havlem z let 1985-1986. Také nyní odpovídá Havel Hvížďalovi písemně na předem připravený soubor otázek a své formulace má plně pod kontrolou. Prozradí přitom i lecjakou důvěrnost, například o počátcích svého vztahu s budoucí manželkou Dagmar dlouho před smrtí první ženy Olgy, nejde však
UDÁLOST NA INTERNETU
Jak obejít Google
Petr Třešňák
Ví, kde je Madona, ale mlčí. (T. Nataas, jeden z lupičů) FOTO PROFIMEDIA.CZ
Nedávné ústupky čínským cenzorům nejsou jediným dokladem, že hlavní hráči na světové elektronické síti se pustili do nelítostného souboje o dominanci. Další dějství téhle internetové války můžeme sledovat právě v těchto dnech. Firma Microsoft se po pěti letech chystá vydat nové brýle, kterými se bude většina z nás koukat na internetový svět – webový prohlížeč jménem Internet Explorer 7.0. Není divu, že událost vyvolává pozornost. Souboj prohlížečů je významnou a dramatickou kapitolou v historii internetu. Jeho hlavními aktéry byli po celá devadesátá léta právě Explorer a služebně starší Netscape Navigator. Explorer vyhrál – byl zřejmě lepší, ale hlavně se stal součástí Windows, operačního systému Microsoftu s monopolním postavením na trhu. Pro každého běžného uživatele je mnohem jednodušší použít k prohlížení webu nástroj, který se na monitoru objeví automaticky, než shánět a instalovat nějaký jiný. Kolem roku 2002 tak používalo Explorer 95 % uživatelů. Tím se ovšem zastavil jeho vývoj – vítězný Microsoft jako by ztratil motivaci svůj produkt inovovat.
o spontánní uřeknutí, ale o promyšlené literární gesto. Pro spisovatele bývá vlastní osud materiálem. Vysloužilý prezident, jenž zde hovoří, by se mohl časem stát dalším Havlovým autobiografickým hrdinou, jakým byl Ferdinand Vaněk. Politici ve svých zpovědích vesměs usilují předložit veřejnosti jasné a přesvědčivé obrazy svých záměrů, strategií a různých okolností, které přispěly k jejich úspěchu či nezdaru. Havel tyto náležitosti žánru v zásadě dodržuje, i když ponechává větší prostor psychologické introspekci, metafyzickým úvahám a čas od času i bizarním zážitkům, které jsou výmluvné i symbolicky a mají poetické kouzlo. Od vlastní výpovědi si udržuje odstup zkušeného beletristy: nezůstává u formulací, ale formuje i kontext jejich vyznění. Užívá přitom metodu koláže. Více méně plynulý tok rozhovoru přerušují bloky poznámek či dokumentů a celý text se tak nenápadně blíží dramatickému útvaru. Umělecký záměr přitom otevřeněji naznačuje teprve hra s refrény a variacemi v poslední třetině knihy. S ironickou mnohoznačností se do textu vracejí věty vytržené z původního kontextu a v nových souvislostech působí jako lehce absurdní pointy. Textová montáž vytváří z knihy jakési pásmo, v němž ústřední postava promlouvá několika hlasy. V rozhovoru s Karlem Hvížďalou se ozývá hlas, který zná veřejnost nejlépe: hlas známého myslitele, vězně svědomí, bojovníka za lidská práva i vyšší společenskou morálku, ale také neobyčejně skromného člověka, který okouzlil elity demokratického světa a dlouhá léta sloužil českému národu jako jeho nejvyšší představitel. Havel tu nabízí reprezentativní verzi svého lidského, uměleckého
Program začal zastarávat a objevily se zajímavější prohlížeče. Firefox nebo Opera toho umějí více, jsou k mání zdarma a za pár let stihly Billu Gatesovi odlákat kolem 15 % uživatelů. Počítačový gigant musel reagovat a před dvěma týdny zveřejnil testovací verzi nového prohlížeče. Znalci se v recenzích vesměs shodli, že Explorer solidně stáhl náskok konkurentů, ale nepřinesl nic moc nového. Konkurenti ovšem zareagovali zostra: stěžovali si evropským i americkým antimonopolním úřadům. Překvapivé jméno nespokojeného protivníka přitom dává tušit, že internet se pomalu připravuje na souboj titánů – Google. Co mu na Exploreru vadí? Stará výhrada, že Explorer je součástí Windows a má před ostatními nespravedlivý náskok, zrovna Google trápit nemusí. Firma prohlížeče neprodává, její specialitou je jak známo vyhledávač třídící webové stránky. Jenže nový Explorer přichází s jednou nepříjemnou inovací: v pravém horním rohu najde uživatel políčko pro vyhledávání na webu. Když do něj napíše hledaný výraz, program jej přesměruje rovnou na výsledky vyhledávání. A světe div se – vyhledávačem, který požadovaný dotaz zpracuje, je MSN, dítko Microsoftu. Jinými slovy, pokud nebudete mít dost elánu měnit výchozí nastavení nového Exploreru, možná na Google zapomenete. Microsoft by rád otřásl dominantní pozicí svého konkurenta v internetovém vyhledávání a Google se domnívá, že nový prohlížeč se má stát trojským koněm v boji o miliardové výdělky z reklamy ve vyhledávání. Gatesova firma se ale na svém blo-
i politického osudu, tedy své „veřejné já“, dalo by se říci. Druhý hlas zaznívá z poznámek, které vznikaly souběžně s rozhovorem. Je ztišený, privátnější, nezabývá se světobornými koncepcemi, ale spíš evokuje pisatelovy současné nálady a nejistoty. Toto „lyrické já“ se blíží duchu existenciálně laděných deníků Jana Zábrany či Pavla Juráčka, o nichž tu také padne zmínka. Výchozí situace je ovšem naprosto odlišná. Havel svůj „deník“ z valné části napsal během loňského pobytu ve Washingtonu, kde byl čestným hostem Kongresové knihovny a na večírcích u Madeleine Albrightové pravidelně rozprávěl s nejmocnějšími lidmi planety. Pravost existenciálních zpovědí se obvykle měří hloubkou zoufalství, deziluze, ztroskotání. Bývalý prezident by měl být v tomto ohledu mimo hru, ale kupodivu není. Existenciální zkušenost z prostředí, o jakém píše, je v literatuře mnohem vzácnější než zprávy o životě na společenském dně, a navíc tu nechybí, zdá se, ani niterná zkušenost ztroskotání. Dokumenty představují třetí hlas. Jde o vybrané pasáže průběžně psaných záznamů z éry prezidentského působení, obsahující okamžité komentáře k událostem a důvěrná sdělení či pokyny pro nejužší okruh spolupracovníků (nejstarší úryvek pochází z roku 1993, poslední z roku 2003). Dějiny jsou zde reflektovány ve chvíli zrodu – někdy jasnozřivě, někdy naivně, ale zřetelně autenticky.
Konstrukce upřímnosti Ač se kniha navenek hlásí k politizující publicistice, má autor zřejmě víc želízek v ohni. Text je nenápadně nevšední. Chvílemi vyvolává dojem bezelstné, až zdrcující upřímnosti, jakou si snad veřejný činitel ani nemůže dovolit, niterná obnaženost je však spolehlivě vyztužena promyšlenou konstrukcí. Havel dokáže hrát na rozmanitých rejstřících, čímž uniká jednolité pomníkové důstojnosti. Potěší humorem, oduševnělým hédonismem, smyslem pro jemnou výstřednost jazyka, cizí mu však nejsou ani momenty deprese a beznaděje. Ochotně se přiznává k různým nedokonalostem a slabůstkám, i tím si však říká o sympatie – je hlavní postavou velkého příběhu, který by byl úzkoprsým zamlčováním důvěrnějších detailů ochuzen. Čtenář ví, že pravda básně nemusí tak docela odpovídat faktům, ale v hybridním žánru politické zpovědi na pomezí beletrie pořádně nerozezná, co je co. Nechá-li se okouzlit, pak si ani nepovšimne, že se bezmezná otevřenost v případě některých ožehavých politických záležitostí trochu vytrácí. Václav Havel ve své poslední knize obstál nejen jako sofistikovaný moderní literát, ale také jako politik, který umí s pravdou obratně zacházet. Pouze ta dvojrole je možná trochu na pováženou. Viktor Šlajchrt
Q
Václav Havel: Prosím stručně. Rozhovor s Karlem Hvížďalou, poznámky, dokumenty, vydala Gallery, Praha 2006, 255 str.
gu brání. Při instalaci program pozná, jaký vyhledávač měl uživatel nastavený dříve, a použije ho jako výchozí. Jen při zcela nové instalaci se výchozím vyhledávačem stane MSN. Vzhledem k tomu, že Microsoft obvykle schytává kritiku ze všech stran, je překvapivé, že komentátoři se tentokrát přidali na jeho stranu. Řada vlivných publicistů a blogerů postup Googlu považuje za přecitlivělý, a navíc pokrytecký. Jednak v novém Exploreru nikomu nic nebrání si jméno Googlu vyťukat do adresního řádku. A navíc pohoršující se Google jindy sám s gustem pracuje s mocí výchozích nastavení: platí si stejné vyhledávací políčko v prohlížeči FireFox a k tomu má miliardovou smlouvu s firmou Dell, že jeho produkty budou nainstalovány v jejích počítačích. Ještě dále jde v kritice publicista Nicholas Carr, jenž tvrdí, že Google je dokonce výchozím vyhledávačem už v naší mysli („vygůgluj to“ je synonymem pro „najdi to“), a jestli si chce hrát na spravedlivého, tak ať dá na svou úvodní stránku odkazy na konkurenční vyhledávače. Z bouřlivé diskuse tedy nakonec Google vyšel jako poražený. Jedním z poznatků, které z toho vyplývají, je, že svět už se na něj nedívá jako na bezmocnou a nevinnou firmu. A spor také ukázal, že zatím neexistuje shoda, jak moc jsou lidé ochotní něco sami na svých počítačích měnit. Adam Javůrek Autor je šéfredaktorem serveru Mediář.
Q
SCÉNA / DOPISY
RESPEKT 19 V 9.–14. KVĚTEN 2006
KULTURNÍ TIP
vychází v anglickém originálu, který je zrcadlově doplněn novým českým překladem Jiřího Joska. Robert Palmer: Opravdové blues (Argo a Dokořán) Zasvěcenou studii o hudebním žánru, bez nějž si nelze představit kulturu dvacátého století, sepsal předčasně zesnulý americký hudební publicista, který sám hrál blues, rock i jazz na klarinet a saxofon. Joan Borysenko: Cesta ženy k Bohu (DharmaGaia) Americká lékařka zkoumá ženskou podobu spirituality napříč různými kulturami. Martin Nodl: Tři studie o době Karla IV. (Argo) Známý historik mladší generace nabízí tři dílčí pohledy do nitra středověku: v prvním textu zkoumá Karlův sen o smilstvu, v druhém kořeny českého nacionalismu a ve třetím snahy církve o prohloubení zdejšího křesťanství. Anne Cheng: Dějiny čínského myšlení (DharmaGaia) Přehledná a vyčerpávající publikace známé francouzské sinoložky může být vhodným doplňkem k nedávno vydané Čínské filozofii Oldřicha Krále.
Tajemství slov (drama, Španělsko) Nejdůležitější španělská filmová událost loňského roku, oceněná čtyřmi cenami Goya, diváka zavede na ropný vrt na širém moři. Málomluvná Hanna přichází do čistě pánské společnosti, aby se starala o Josefa, který byl vážně zraněn a dočasně oslepl. Oba se postupně sbližují, chvíli ale trvá, než Hanna začne mluvit o traumatu, které si odnesla z válečné Jugoslávie. Na psychologickém dramatu režisérky Isabelky Coixetové, které příští týden přichází do českých kin, se jako producent podílel i Pedro Almodóvar.
KNIHY Vábení Kailásu. Moderní povídky z Tibetu (DharmaGaia) V českých podmínkách unikátní antologie patnácti povídek o Tibetu z pera dvou tibetských a tří čínských autorů. Nicole Krausová: Dějiny lásky (Argo) Ve vyzrálém románu mladé spisovatelky z New Yorku se z řady drobných motivů postupně skládá velký příběh lásky, trápení a cesty za poznáním, který započal kdysi před válkou na východě Polska. Jacob Israel de Haan: Pijpelinky (Tichá Byzanc) Prvotina dlouho zapomenutého holandského autora, která po svém vydání v roce 1904 vyvolala skandál tím, že homosexuální lásku pojednává bez mravního pobouření jako docela přirozený vztah. William Shakespeare: Král Richard III. / King Richard III. (Romeo) Klasické drama o zločinném vladaři, jehož inscenace v Národním divadle se stala událostí sezony,
DOPISY Klaus o EU v Americe Chtěl bych reagovat na glosu Být pozitivní jako Čech, ve které je kritizováno, že prezident Klaus ve Spojených státech mluvil o „omezování svobody v EU“. Toto není pouze v rozporu s českou zahraniční politikou, ale též s výsledky našeho referenda o vstupu do EU. Představte si, že by prezident Bush přijel do Prahy a kritizoval Spojené státy, nebo dokonce horoval pro vystoupení např. Texasu ze Spojených států. Jak by na to asi reagovala americká vláda, média a řadoví občané? Ivo Syrový, Praha
Vážená redakce Respektu, jsem dlouholetým pozorným a respektujícím čtenářem vašeho týdeníku. Jako učitel se zájmem sleduji a čtu články týkající se školství. Několikrát jsem přemýšlel, že budu reagovat na vaše (promiňte mi to) propagandistické články o „nutnosti“ zvyšovat počty míst na gymnáziích. Pokaždé však ve mně zvítězilo přesvědčení, že toto téma po čase posunete dále. Když však vaše články neustále opakují jednu a tu samou myšlenku bez hlubší reflexe, tak si dovoluji napsat svůj názor. Myslím, že nemá cenu vznášet protiargumenty proti myšlence zvyšování kapacit gymnázií. Na protiargument se dá vždy najít nějaký další „protiprotiargument“. Spíše si myslím, že by bylo dobré, aby se Respekt
VÝSTAVY Mark Wallinger: Práh království, Klášter sv. Anežky České, Praha Významný multimediální umělec z Británie vystavuje v Národní galerii. Günter Grass: Stíny/Schatten, Galerie umění Karlovy Vary Laureát Nobelovy ceny za literaturu se věnuje také výtvarnému umění. Michal Gabriel: Sousoší, Galerie U Bílého jednorožce, Klatovy Někdejší člen skupiny Tvrdohlaví představuje skupiny svých tajuplných postav.
vencemi, první přehlídka svého druhu u nás vám udělá radost. Tři hudební večery s mezinárodním obsazením. King Diamond, 11. 5. Roxy-Praha, 12. 5. Zlín-Novesta Pomalovaný heavymetalový veterán přijíždí strašit do Česka. Laco Deczi Cellula & New York, 14. 5. Klicperovo divadlo – Hradec Králové Jazzový trumpetista-emigrant se po čase vrací domů.
TELEVIZE Šílený ostřelovač z Marylandu, ČT 2, 10. 5., 21.50 V říjnu 2002 děsil Washington tajemný zabiják, který během necelého měsíce připravil o život deset lidí. Americký dokument rekonstruuje jeho řádění i policejní pátrání. Pražské jaro 2006, ČT 1, 11. 5., 20.00 Přímý přenos ze zahajovacího koncertu festivalu ze Smetanovy síně Obecního domu. Uslyšíte hudbu J. B. Foerstera, O. Ostrčila a A. Dvořáka. Akce Jelcin, ČT 2, 13. 5., 10.00 Americká televizní satira natočená podle skutečných událostí z volební kampaně bývalého ruského prezidenta. Podoba věcí, ČT 2, 11. 5., 23.15 Americká nezávislá lovestory režiséra Neila LaButeho zkoumá, kde jsou hranice sexu a morálky. Táta jako máma, ČT 1, 14. 5., 21.30 Dokumentární cyklus o otcích, kteří se ocitli v mateřské roli, se tentokrát zaměří na muže pečující o nemocné nebo postižené děti. Mistři, ČT 1, 14. 5., 20.00 Temná groteska z českého pohraničí v režii Marka Najbrta.
Ibra Ibrahimovič: Fotky ze severu, Galerie Radniční sklípek, Litvínov Komorní retrospektiva autorova dvacetiletého mapování krajiny a lidí severních Čech dokládá, že Ibrahimovič je v současném kontextu vzácně soustředěným a zaujatým tvůrcem. Vizionář August Brömse (Práce na papíře), Galerie Ztichlá klika, Praha Malíř a grafik z Františkových Lázní August Brömse (1873-1925) měl mimořádný talent, ale dnes je jeho dílo neprávem opíjeno – byl totiž Němec.
HUDBA I. Free Jazz Festival Praha, 11.-13. 5., Palác Akropolis Pokud máte rádi jazz nespoutaný pravidly a kon-
opravdu pokusil rozvést myšlenku zvyšování počtu míst na gymnáziích dále. Co bude pak? Opravdu se naše společnost změní ve vzdělanou a tolerantní, jak naznačují mnohé vaše články? Já se domnívám, že nikoli... Rozšíření kapacity gymnázií se jeví jako jednoduchý a účinný lék na jeden problém českého školství. Ovšem nic není tak jednoduché, jak se zdá. Představme si, že výše uvedenou myšlenku uvedeme do praxe například v Příbrami, kde bydlím. V Příbrami jsou 2 gymnázia. Každé třeba svou kapacitu navýší o jednu třídu na klasickém čtyřletém typu studia. To znamená, že během čtyř let celkem o 240 míst. Převedu-li toto číslo na procenta, tak jde o navýšení počtu míst o minimálně 20 %. Je to situace na první pohled více než žádoucí. Ovšem má své praktické vady na kráse. Budou-li se zvyšovat počty žáků, bude se muset do budov škol investovat. Také se budou nabírat noví učitelé a úměrně s počty žáků za nimi budou putovat i peníze od státu. Zvýšení počtu žáků však kromě peněz přinese do gymnázií i otázku: „Budeme si chtít udržet nálepku elitní školy a tím pádem vyhazovat, anebo nám budou přednější peníze, a tak budeme muset snížit nároky?“ Bude-li takové gymnázium mít snahu se loučit s těmi, kteří „nestíhají“, tak neobstojí. Zřizovatel do školy přece investoval, a tak se bude muset kapacita naplňovat co nejvíce, a navíc si učitelé zvykli na vysoké osobní ohodnocení... Bude-li takové gymnázium snižovat „laťku“, tak také neobstojí. Čím dál více žáků a absolventů se i přes elitní vzdělání nedostane na „elitní“ (rozumím tím nejžádanější) vysoké školy. A tím pádem přesta-
ne naplňovat svůj smysl. Gymnázium má přece být přestupní stanicí na VŠ. Gymnázia jsou podle mého názoru v krizi. Budou se muset rozhodnout, jakou funkci a cíl budou v budoucnosti naplňovat: zda připravovat studenty na praktický život bez biflování nesmyslných dat na přijímačky na VŠ, ovšem s tím rizikem, že se vhodně neuplatní na trhu práce, nebo je připravovat na přijímačky na VŠ s tím, že to budou jen chodící encyklopedie. Tuto otázku každému gymnáziu nepřímo položí Rámcově vzdělávací program pro gymnaziální vzdělávání, který je ve fázi pilotáže. Stane se tak přibližně do čtyř let. Každý učitel na gymnáziu pochopí, že obojí gymnázia zvládat nemohou.
MIMOCHODEM Každodenní cesta lesem se díky kalendáři mění v nevšední zážitek. Ještě před pár dny studený vlhký a šedivý povlak loňského listí rozkvetl pestrými barvami, teplé sluneční paprsky duhově prozařují kapkami ranní rosy či křehkou krajkou pavučiny, neúprosně vymetávají poslední noční stíny ze zelené klenby nad hlavou, která už nerezonuje žalostným vrzáním holých větví, ale bujarým ptačím koncertem. Jaro je v plném proudu. Po nezvykle dlouhé zimě potěšující skutečnost. Přesto je nutné připomenout i ty, jež v atmosféře všeobecného rozkvětu a rašení působí jako tragický obraz předčasného zmaru. Neboli strnulé smutné pahýly stromů, které budí dojem, že nejsou součástí organické přírody, vymykají se fyzikálním
Popravené stromy i chemickým zákonům a blahodárnému střídání ročních období. Naopak svým vzhledem reflektují nelehkou symbiózu flóry i fauny s člověkem. Zima je totiž dobou, kdy do francouzských parků, městských alejí i soukromých zahrad přicházejí dělníci s motorovými pilami a nekompromisně ořezávají koruny vzrostlých stromů. V naprosté většině případů se nejedná o zásah citlivého sadaře diktovaný nutným odstraněním nebezpečných nebo uschlých haluzí. Jde spíše o kruté oholení stromu, jenž po takovém zákroku už navždy pozbyl svou předešlou krásu a majestátnost. Výsledkem jsou zmrzačená torza, která oproti obloze připomínají v lepším případě košťata, v horším zkroucené ptačí pařáty. Každodenní cesta jarním lesem, jenž zvolna přechází v městský park, tak pokračuje přehlídkou podobně znetvořených kaštanů, platanů, javorů. Namísto nosných větví mají tmavé neforemné boule, z nichž vyrůstají první nesmělé větvičky. Vypadají jako člověk, kterému po nepřiměřeném lékařském zásahu z napůl amputovaných paží vyrašily nádory porostlé štětinami. Takový strom už neplní žádnou ze svých přirozených funkcí. Neokysličuje ovzduší, z estetického pohledu odpuzuje, neskýtá útočiště ptákům a svou košatou korunou ani letní příjemný stín. Lze ho použít pouze jako reklamu na dokonalou výkonnost motorových pil anebo nedokonalost lidských mozků. Francie dala světu proslulou koncepci zahrady à la française, kde se vrchovatě uplatnilo myšlení francouzského karteziánství, jeho smysl pro racionalitu, metodu, logiku, směřující v praxi k reglementaci životních podmínek ad absurdum. Výsledkem jsou nekonečné řady bezchybně zastřižených živých plotů, geometricky přesné obrazce z pečlivě udržovaných promenád, trávníků, květin, přímočaře nalinkované vodní kanály a stromořadí. Což může zajisté imponovat. Kdo však pobyl delší dobu v kasárnách, záhy pochopil, že touha po dosažení perfektnosti ubíjí, svazuje. Možná, že právě preciznost a dokonalé zvládnutí stylu souvisejí i s dalším vynálezem, který Francie dala světu přibližně ve stejné době jako své okázalé zahrady. Gilotina, přezdívaná la veuve noire (černá vdova), představovala rovněž revoluční změnu, byť v jiném oboru než šlechtitelství. Při pohledu na strom bez větví se tak v této zemi nelze ubránit představě člověka bez hlavy. Ostatně nesmyslné běsnění s motorovými pilami tomu odpovídá, i když poslední svist černé vdovy zazněl ve Francii před dvaceti šesti lety.
PhDr. Luděk Fára, učitel na SOŠ a SOU Dubno
Vážený pane Třešňáku, reagujeme na váš článek Nečtěte mrtvé medvědy. Mýlíte se – žádná revoluce se po Harrym Potterovi nekoná, levné čtení vždy vycházelo na tenkém šedivém recyklovaném papíře. A nejen to: malí nezávislí nakladatelé v Čechách recyklované papíry docela běžně používají. Popularita recyklovaných a voluminézních papírů nespočívá jen v jejich „ekologičnosti“, ale v jejich půvabu: nejsou tak sterilně bílé a na dotyk studené jako papíry ofsetové a křídové. Navíc jsou lehčí, takže za přepravu nakladatel vydá míň peněz. Juraj a Tereza Horváthovi, nakladatelství Baobab,www.baobab-books.net
23
Jaroslav Formánek
24
MINULÝ TÝDEN
9.–14. KVĚTEN 2006 V RESPEKT 19
Navzdory hustému dešti opět hořely po kopcích ohně čarodějnic. Řeka Morava vystoupala na stav ohrožení. Vzhledem k ustupujícímu riziku ptačí chřipky odvolali veterináři zákaz pohybu drůbeže pod širým nebem. Ministr David Rath vstoupil do ČSSD. Je to prostě policista ulice, který se snaží pracovat. Je ovšem otázka, pokud se to samozřejmě prokáže, jestli se nedopustil nějaké zvýšené horlivosti, komentoval šéf policie na Praze 2 plukovník Jan Navrátil případ, v němž jeden z jeho mužů vycvičený ještě v komunistickém pluku na rozhánění politických demonstrací surově ztloukl ředitelku sekce lidských práv na Úřadu vlády ČR Kateřinu Jacgues, která se svými dětmi procházela v Praze kolem pochodujících neonacistů a měla k nim podle policisty nějaké nemístné poznámky. Radio 1 oslavilo patnácté narozeniny. Španělsko, Řecko a Finsko otevřely od prvního května Čechům svůj pracovní trh. Volební kampaň vstoupila do finiše. Nathaniel Rothschild projevil zájem dostavět na zelené louce centrum Ostravy v lokalitě Karolina. Premiér Jiří Paroubek požádal dopisem
ruského prezidenta Vladimíra Putina, aby Rusko zlevnilo Česku plyn. Bývalý předseda komunistů Miroslav Grebeníček poté Jiřího Paroubka vyzval, aby z titulu své funkce zakázal prodávat v Českém centru ve Vídni trička s nápisem Zabij komunistu, posílíš mír. Tvrdit, že Ježíš byl ženatý a měl dokonce děti, je minimálně stejně závažný útok na přesvědčení věřících jako nedávno zveřejněné karikatury proroka Mohameda. Jediný rozdíl je, že my křesťané díky své kulturní tradici nevyzýváme k zabití spisovatele Dana Browna, odsoudil mluvčí biskupské konference Milan Horálek světový bestseller Šifra mistra Leonarda, jehož zfilmovaná verze má mít v Česku premiéru příští týden. V restauracích vzrostla spotřeba lihovin. Pekaři dali na vědomí, že cena rohlíku co nevidět stoupne o desetník, chleba až o několik korun. Na tři tisíce příznivců techna se sjelo na CzaroTekk do Krásna u Sokolova. Protože žádný z kandidátů na pravoslavného metropolitu v českých zemích a na Slovensku nedostal při volbách většinu, rozhodl nakonec los, který
funkci přiřkl arcibiskupu pražskému Kryštofovi. Poštovní spořitelna oznámila, že od léta přestane lidem účtovat poplatky za to, že si k ní uloží peníze. Ministr zahraničí Cyril Svoboda jednal v Kanadě o tom, kdy tamní vláda zruší víza pro české občany. Snad prý už brzy, prohlásil Svoboda po schůzce se svým kanadským protějškem v Ottawě. Z vily VyVolených vypadl Kykolka. Kácená májka zabila dvacetiletého mládence ve Volduchách na Rokycansku. Vědci dospěli k závěru, že vyhynutí hrozí už i ledním medvědům a hrochům. Indický průmyslník Ratan Tata koupil výrobnu čajů Jemča Jemnice. Andrej Babiš zamířil do Číny. Václav Havel vydal novou knihu Prosím stručně. V Ořechově u Telče se konala pietní vzpomínka na parašutisty ze skupiny Out Distance, kteří tady za války seskočili bojovat proti nacistům, ale gestapo je všechny pochytalo a zabilo proto, že při seskoku vytrousil jeden z nich peněženku s fotografií své snoubenky, kterou nalezl a odevzdal tajné policii jeden z českých telčských četníků. Lékaři ve Zlíně začali s novou metodou léčby sítnice. Oprava
náměstí Svobody vytlačila chodce z centra moravské metropole. Pražská burza oslabila na letošní minimum. Evropská komise odsoudila Českou republiku k pokutě 170 milionů korun za to, že navzdory dohodnutým celokontinentálním smlouvám překročili zdejší zemědělci o miliony litrů daný limit výroby mléka, na kterou pobírají dotace, přestože o mléko není velký zájem a nadbytečné zásoby je pak nutno za další dotace likvidovat. Průzkum agentury ScandC odhalil, že většina Čechů chce za dalšího prezidenta opět Václava Klause. Pár poloplechovejch márkitů, vevnitř shnilý kecky ze silonu a pár nějakejch kravin, popsal brněnskému měsíčníku Uši a vítr saxofonista skupiny Plastic People Vratislav Brabenec, co všechno tady jednou zůstane po bělošské civilizaci. Herecký idol Vojta Kotek řekl Mladé frontě Dnes, že už nechce být sladký hošík. Ministerstvo sociálních věcí připravilo spolu s neziskovými organizacemi oslavu Mezinárodního dne rodiny v pražské zoo.
[email protected]
Q
INZERCE
Úřad vlády ČR ve spolupráci se členskými a kandidátskými zeměmi EU Vás srdečně zve na
DOPROVODNÉ KOMPONOVANÉ VEČERY k multimediální výstavě
„Jak mluvíme o Evropě aneb Kampaně o Unii v Unii“. Na programu bude debata zástupců členských a kandidátských zemí EU o Evropě, kulturní prezentace, ochutnávka tradičních pokrmů, vín, turistické informace a další. Začátek 19:15 každé pondělí po dobu konání výstavy v prostorách Františkánského kláštera, Jungmannovo náměstí, Praha 1 15. 5. 2006 – Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Německo, Nizozemí (1951 a 1957) 22. 5. 2006 – Dánsko, Irsko, Velká Británie (1973) 29. 5. 2006 – Řecko (1981), Portugalsko, Španělsko (1986) 5. 6. 2006 – Rakousko, Finsko, Švédsko (1995) 12. 6. 2006 – Česká republika, Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko, Slovinsko (2004) 19. 6. 2006 – Bulharsko, Chorvatsko, Rumunsko, Turecko Vstup zdarma. Počet míst na akci omezen. Registrace nutná: www.euroskop.cz/doprovodnevecery Akce se konají pod záštitou předsedy vlády ČR Jiřího Paroubka a velvyslankyně předsednické země EU Rakouska v ČR J. E. Margot Klestil-Löfflerové.
adresa: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 telefon: 224 934 441 e-mail:
[email protected],
[email protected] respekt.cz: www.respekt.cz, www.respekt.eu předplatitelský servis (Po-Pá 8-18): 800 100 634
Ročník XVII. Fax: 224 930 792, e-mail na jednotlivé redaktory:
[email protected]. Vydavatel: R-PRESSE, spol. s r. o., IČO 61457345. Majoritní vlastník: Karel Schwarzenberg. Ředitelka: Anna Soumarová. Šéfredaktor: Marek Švehla. Zástupci šéfredaktora: Jaroslav Spurný, Erik Tabery. Editoři: Ivan Lamper, Tomáš Pěkný. Redaktorka vydání (tištěný, on-line): Kateřina Ducháčková, tel. 224 934 759. Komentáře: Erik Tabery. Domácí rubrika: Silvie Blechová, Jan Kovalík, Kateřina Mahdalová, Tomáš Pavlíček, Jáchym Topol. Zahraničí: Zbyněk Petráček, Jiří Sobota. Civilizace: Martin Uhlíř. Kultura: Jaroslav Pašmik, Viktor Šlajchrt, Petr Třešňák. Dtp a grafická úprava: (
[email protected]): Adam Gratz, David Němec. Kresby: Pavel Reisenauer. Obrazový redaktor: Ivan Kuťák. Sekretariát: Kateřina Spurná, Jan Svoboda. Inzerce: (
[email protected]): Milan Černík, Helena Štiková (vedoucí) – tel./fax 224 934 586. Distribuce: (
[email protected]): Renata Brabcová, Jan Smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel. 224 930 999, fax 224 930 792. Tiskne: Tiskárny MAFRAPRINT Praha. Rozšiřují: Společnosti holdingu PNS, a. s., A. L. L. production, s. r. o., PressMedia, spol. s r. o., CZ Press, spol. s r. o. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., o. z. Přeprava pod č. j. 1033/96 ze dne 14. 3. 1996. MIČ 47254, ISSN 0862 - 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Webdesign, webhosting: NET servis, s. r. o. Kancelářské služby: Kompletní řešení tisků a kopírování www.proimpo.cz. Uzávěrka: 8. 5. 2006, © Copyright R-PRESSE, spol. s r. o.