moje šílené století II
Emigrace aneb život v nesvobodě Naši nevelkou zemi opakovaně postihovaly vlny emigrace. První velká vlna, která následovala po prohrané bělohorské bitvě, je pozapomenuta. Ale už tehdy utíkaly ze země její elity. Jen v minulém století zemi postihlo několik vystěhovaleckých vln. První předcházela druhé světové válce, kdy z republiky, později z protektorátu, kromě vůdčích demokratických politiků prchali především Židé. (Z těch, kdo nestačili uprchnout, byla většina zavražděna.) Druhá vlna emigrace, nebo přesněji násilného vystěhování, postihla bezmála tři miliony Němců, kteří se (tak jako jejich předci) narodili a žili na území republiky. Další vlna následovala po komunistickém převratu, kdy v krátkém období, než komunisté uzavřeli hranice, uprchlo zhruba padesát tisíc lidí. V poslední vlně po sovětské okupaci odešlo více než sto tisíc lidí. Jak tomu v podobných případech bývá, utíkali spíše ti schopnější, vzdělanější, ti, kteří věřili, že najdou ve svobodnějším světě více příležitostí uplatnit se. Pokud si představíme společnost jako mohutné tělo se složitým krevním oběhem, pak tyto vlny představovaly velké krvácející a těžko zhojitelné rány. Ale co znamenala emigrace pro každého jednotlivce? Emigraci z důvodů politických se možná lépe hodí nazvat útěkem před pravděpodobným pronásledováním, žalářováním anebo dokonce před popravou, krytou rozsudkem zmanipulovaného soudu. Liší se tedy od normálního vystěhování, od ekonomické emigrace. V rozhodujícím okamžiku, kdy člověk překračuje ať legálně nebo podloudně hranice, se totiž jeho čin jeví jako konečný a jeho důsledky jako nezvratné. Člověk na útěku si musí připustit, že pokud
– 116 –
kapitola třetí
se v jeho vlasti nezmění politické poměry, už se nikdy nebude moci vrátit, už nespatří místa, kde strávil dětství a mládí, že se pravděpodobně už nikdy nesetká ani se svými příbuznými, ani s přáteli. S výjimkou vysídlených Němců ví i to, že navždy opouští prostor, kde se nejlépe domluví jazykem, kterým se od dětství dorozumíval se svým okolím, že opouští společenství, kterému, ať je má rád anebo nerad, dokáže nejlépe porozumět. Emigrace ze země, kde člověka omezují v jeho právech a svobodách, jakkoli je dobrovolná, tedy nenabízí jen více práv a lepší příležitosti ve svobodné společnosti, ale také vyžaduje oběť, která se může jevit někomu jako nepodstatná, ale pro jiného může znamenat celoživotní trauma. První z našich významných emigrantů Komenský si v roce 1669 stýská ze svého amsterodamského exilu: Já jsem v tomto městě uvízl od roku 1656. Nyní zamýšlím přestěhovat se jinam, kam mne osud povleče; snad k Vám, snad přes Vás do sousední země, zlíbí-li se Bohu, aby tak byly uskutečněny mé záměry, abych si hledal hrob jinde než zde. Ti, kdo odejdou, i když si to třeba odmítají připustit, se vzdávají, řečeno nadneseně, části své duše, řečeno střízlivěji, ruší citové vazby, které utvářejí celistvost jejich osobnosti. Někteří pak vyhledávají i v cizině své krajany a zároveň s nimi s jistou nostalgií, jindy se zadostiučiněním vzpomínají na starou vlast. Jiní se naopak vyhýbají všemu, co by jim starou vlast mohlo připomínat, a snaží se, jak nejrychleji dokážou, vplynout do nového společenství, dosáhnout úspěchu, případně i majetku, zapomenout na svoji bývalou vlast i na rodný jazyk, přesvědčit samy sebe, že všechny přerušené citové vazby byly nepotřebné.
– 117 –
moje šílené století II
Poté, co Sověti násilně vtrhli do Československa, bylo ještě bezmála po celý rok možné ze země bez obtíží vyjet, zvláště v prvních dnech po okupaci byly hranice otevřené, mohly tedy odcházet celé rodiny. Mnozí se vzdávali majetku, zaměstnání i vlasti v dobré víře, že odcházejí především kvůli svým dětem, aby aspoň ony vyrůstaly ve svobodných poměrech. Ovšem ti, co zůstávali anebo se dokonce vraceli do okupované země, měli rovněž děti. Bylo tedy jejich rozhodnutí špatné anebo sobecké? Dítě se samozřejmě rychleji přizpůsobí prostředí i jazyku, přijme novou zemi jako svoji vlast. Nicméně i ono je nuceno přerušit všechny dosavadní vazby, přichází o prarodiče a ostatní příbuzné, pokud už je ve věku, kdy vnímá svůj domov, přichází i o něj. A co když rodiče milují svůj rodný kraj, svoje město, svoji řeč, svoji vlast a chtějí své děti vychovávat k tomu, aby pro ně byly podstatné stejné hodnoty? Co když emigrace pro ně bude znamenat takovou duchovní anebo fyzickou zátěž, že to poznamená i jejich děti? Rodiče vždycky rozhodují za své děti až do věku, než jsou děti s to o svém osudu rozhodovat samy, je možné, že až vyrostou, budou jim jejich rozhodnutí vyčítat anebo je za ně chválit, avšak v okamžiku rozhodování si rodiče musí na otázku, zda zůstat anebo odejít, odpovědět sami. Mnohým z těch, kdo uprchli, svobodné poměry napomohly, aby plně uplatnili své schopnosti a nadání; jiné naopak jako by zavalila nová skutečnost, nové prostředí, v němž se cítili vykořeněni. Po bolševickém převratu se kupříkladu většina ruských emigrantů jen těžko včleňovala do nového prostředí a obvykle ani nezvládla jazyk země, která jim nabídla azyl. Pro mnohé se pak svoboda, o niž se nezasloužili, stala čímsi cizím a falešným. Písničkář, básník a také emigrant Karel Kryl si ve své rozsáhlé poemě Slovíčka stěžuje:
– 118 –
kapitola třetí
Ta ryzost pozlátka s nádechem frivolnosti… Špinavá čeládka řve hesla o volnosti… …K čemu ti svoboda, když nevíš, co s ní počít?... Zatímco pokud člověku hrozí téměř jistá smrt, jako třeba hrozila Židům za vlády nacismu, je dilema odejít či zůstat falešné. Jinak je tomu, pokud s velkou pravděpodobností člověk na životě ohrožen nebude. V autobiografické knize Opět doma Paul Spiegel, předseda Ústřední rady Židů v Německu, vzpomíná na svého otce, pro něhož odejít z vlasti bylo nepředstavitelné. Po válce se vrátil do své rodné obce. Domov, to pro otce byl a zůstal Wahrendorf. Přestože byl už v roce 1938 do krve zbit pacholky SA, že strávil tři roky v Osvětimi a že před jeho očima Němci zavraždili bezpočet lidí, nikdy jsem od něho neslyšel odmítavou poznámku o „těch Němcích“. Znal nacisty a pohrdal jimi… Ale on byl Němec, a Wahrendorf byl jeho domov. Každý má v zemi, která potlačuje svobody, právo se svobodně rozhodnout, která z hodnot je pro něho podstatnější. Člověk si může říct: Nechci žít v těchto ponižujících podmínkách a udělám všechno pro to, abych z nich unikl. Může si také říct: připravují mě o většinu mých práv, ale o domov a vše, co k němu patří, se připravit nedám, a proto zůstanu. Emigrační vlna po sovětské okupaci byla pro život v zemi tragická, přesto pokud uvažujeme o chování skutečných duchovních elit, zjistíme, že většina zůstala, i když setrvání
– 119 –
moje šílené století II
v nesvobodných poměrech pro ně znamenalo přinejmenším ztrátu práce a někdy i žalářování. Z naší nedávné historie můžeme zaznamenat ještě jiné řešení dilematu, zda odejít nebo zůstat. Mnozí sice odešli, cítili se však natolik spjati s domovem a s jeho osudem, že dělali, co bylo v jejich silách, aby tento osud zvrátili. V zahraničí vznikaly různé kulturní organizace, dokonce politické strany, také česká nakladatelství. Vydávané knihy a časopisy se pak pašovaly do vlasti. Ač vzdáleni od domova, zůstali tito exulanti spjati s osudem země často více než ti, kdo ve vlasti žili. V nekrologu po smrti jednoho z našich nejlepších režisérů té doby, Alfréda Radoka, to v roce 1976 zdůraznil Václav Havel. A vlastně ani jeho smrt se neobešla bez krutých paradoxů: tento český emigrant neumírá vzdálen a odcizen domovu, jak to čítanky vyžadují, ale naopak ve chvíli, kdy se svému domovu opět po letech přibližuje – nejen geograficky (zemřel ve… Vídni, kde projednával svou připravovanou režii v Burgtheatru), ale i vnitřně (měl tam režírovat současnou českou hru). Na dilema, zda zůstat či odejít, nelze najít žádnou obecně platnou odpověď. Obě stanoviska mají svá oprávnění, záleží jen na každém jednotlivci, jakou hodnotu pro svůj život považuje za nejpodstatnější. Na závěr zmíním jen jednu kuriozitu, tak příznačnou pro naše dějiny: všichni naši prezidenti kromě Václava Klause strávili část svého života v emigraci – anebo v kriminále.
– 120 –
