Ekonomika pro 2. ročník středních odborných škol Učební texty pro studijní odbor Technik energetických zařízení budov
O projektu REFUGE Projekt REFUGE – Renewable Energy for Future Generations – Obnovitelná energie pro budoucí generace – byl podpořen v rámci Programu celoživotního vzdělávání, podprogramu Leonardo da Vinci – mnohostranné projekty Přenosu inovací v roce 2011 pod číslem 11310 1618. Projekt realizoval EkoFond, neinvestiční fond zřízený Slovenským plynárenským průmyslem (SPP). Partnery projektu byly školicí a konzultační firma IDEC S.A. z Řecka, Integrovaná střední škola z České republiky, SOŠ elektrotechnická Trnava, Spojená škola Kremnička Banská Bystrica, SOŠ technická Prešov a Státní institut odborného vzdělávání SR. Hlavními cíli projektu bylo identifikovat a analyzovat nová povolání v oblasti obnovitelné energie, připravit školení pro výchovné a kariérní poradce o nových povoláních a připravit učební texty zaměřené na oblast obnovitelných zdrojů pro studijní obor technik energetických zařízení budov vyvíjený EkoFondem spolu se zapojenými středními školami a Státním institutem odborného vzdělávání (ŠIOV). Více informací o projektu na www.refuge.ekofond.sk. Tento projekt je financován Evropskou komisí z Programu celoživotního vzdělávání. Za obsah tohoto učebního textu odpovídají autoři. Učební text nereprezentuje názor Evropské komise a Evropská komise neodpovídá za použití informací, které jsou jeho obsahem.
O projektu Technik energetických zařízení budov EkoFond, neinvestiční fond, zřízený Slovenským plynárenským průmyslem, a. s., od roku 2009 řídí průřezový středoškolský obor s výučním listem a maturitou Technik energetických zařízení budov (TEZB). Podnět k jeho vytvoření přišel přímo z praxe – od odborníků působících v energetickém sektoru, kteří dlouhodobě avizovali nedostatek technických odborníků se zaměřením na energetiku budov. Energetický sektor jako jeden z klíčových pilířů každé ekonomiky nabízí žákům mimořádně perspektivní a vysoce kvalifikované řemeslo. EkoFond v rámci tohoto projektu realizoval vybudování moderních odborných pracovišť, kde se žáci mohou prakticky učit instalovat energeticky efektivní technologie na bázi obnovitelných zdrojů energie (OZE) a plynu. Dále podpořil odborné vzdělávání pedagogických pracovníků a mistrů odborného výcviku, a také přípravu a vydání učebních textů. Projekt byl podpořen částkou vyšší než 800 000 eur. Absolventi studijního odboru TEZB budou mít široké uplatnění nejen v oblasti plynárenství, ale i v oblasti energetického poradenství a služeb při koupi, instalaci, servisu a údržbě energetických zařízení do domácností a malých provozů. Vědomosti a zručnosti získané během studia umožní budoucím zákazníkům těchto absolventů přímo uspořit energii spotřebovávanou v jejich domácnosti nebo při provozu malých budov.
Daniela Špirková – Jarmila Machajdíková
Ekonomika pro 2. ročník středních odborných škol Učební texty pro studijní odbor Technik energetických zařízení budov
Bratislava 2013
Autoři: doc. Ing. Daniela Špirková, PhD., JUDr. Jarmila Machajdíková Jazyková a grafická úprava: JAGA GROUP, s. r. o. Vydal EkoFond, n. f., Mlynské Nivy 44/a, 825 11 Bratislava Všechna práva vyhrazena. Doslovný ani částečný přepis tohoto materiálu není povolen bez předcházejícího písemného souhlasu vydavatele EkoFond, n. f.
Obsah
1 Základní ekonomické pojmy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10 1.1 Typy ekonomik – alternativní ekonomické systémy – zvyk, příkaz a trh . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 1.2 Výrobní faktory . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 2 Trh a tržní mechanismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.1 Trh, formy trhů, subjekty trhů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.2 Poptávka a nabídka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.3 Trh a konkurence . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.4 Odbyt a marketing . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.4.1 Odbytová činnost podniku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.4.2 Marketing – podstata a pojem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.4.3 Marketingová strategie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.4.4 Marketingové nástroje – marketingový mix . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.4.5 Reklama . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.4.6 Public Relations . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
13 13 14 17 18 18 19 19 19 20 20
3 Podnik a jeho činnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.1 Podnik a jeho charakteristika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.2 Majetek podniku a jeho členění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.3 Inventarizace majetku podniku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.4 Zásoby, zásobovací činnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.4.1 Analýza zásob a její úloha . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.5 Určování potřeb materiálu v oboru, evidence zásob v podniku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.5.1 Plánování materiálových vstupů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.5.2 Evidence a řízení zásob . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.6 Dlouhodobý majetek – pořizování a oceňování dlouhodobého majetku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.6.1 Pořizování dlouhodobého majetku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.6.2 Oceňování dlouhodobého majetku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.7 Náklady podniku – charakteristika a členění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.7.1 Členění nákladů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.8 Obchodní společnosti, vznik a zánik . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.8.1 Založení a vznik obchodních společností . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.9 Právní formy podnikání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.10 Obchodní společnosti, Obchodní rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.10.1 Veřejná obchodní společnost (VOS) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.10.2 Komanditní společnost (KS) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.10.3 Společnost s ručením omezeným (SRO) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.10.4 Akciová společnost (AS) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.10.5 Obchodní rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.11 Živnosti, Živnostenský rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.12 Obchodní závazkové vztahy, kupně-prodejní smlouva, smlouva o dílo, mandátní smlouva . . . . 3.13 Podnikatelský záměr – podstata a obsah . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.13.1 Obsah podnikatelského plánu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.14 Bankovní finanční instituce – Národní banka Slovenska, komerční banky . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.14.1 Charakteristika, nástroje a úkoly centrální banky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.14.2 Komerční (obchodní) banky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.15 Platební styk, doklady platebního styku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
21 21 21 23 24 24 25 25 25 26 26 26 27 27 28 29 31 31 31 32 34 35 36 38 41 44 44 46 46 46 47
3.15.1 3.15.2 3.16 3.16.1
Členění platebního styku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Doklady platebního styku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Elektronické bankovnictví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Služby elektronického bankovnictví – SMS banking, Internet banking, Telebanking, HOME banking . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
47 47 48
4 Personální činnost podniku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.1 Vznik, změna a ukončení pracovního poměru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.1.1 Základní právní úprava . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.1.2 Účastníci pracovně právních vztahů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.2 Vznik pracovního poměru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.2.1 Povinnosti zaměstnavatele před vznikem pracovního poměru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.3 Pracovní smlouva a její náležitosti, doklady potřebné pro uzavírání pracovního poměru . . . . . 4.4 Změna pracovního poměru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.4.1 Dočasné přidělení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.4.2 Skončení pracovního poměru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.4.3 Skončení pracovního poměru dohodou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.4.4 Skončení pracovního poměru výpovědí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.4.5 Okamžité skončení pracovního poměru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.5 Pracovní doba, překážky v práci, dovolená na zotavenou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.5.1 Pracovní doba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.5.2 Překážky v práci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.5.3 Dovolená na zotavenou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.6 Týmová práce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.7 Odpovědnost za škodu a náhrada škody v pracovním právu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.8 Sociální politika zaměstnavatele . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.9 Odměňování zaměstnanců . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.10 Mzda v pracovně právních vztazích . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.10.1 Funkce mzdy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.10.2 Struktura mzdy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.10.3 Mzdové formy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.11 Stres, odolnost vůči stresu, týmová práce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
50 50 50 50 50 50 51 53 54 54 54 55 56 56 56 57 59 60 61 63 66 67 67 67 68 69
5 Daňová soustava a pojištění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.1 Daňová soustava Slovenské republiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.2 Daně přímé a nepřímé . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.2.1 Přímé daně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.2.2 Nepřímé daně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.2.3 Clo – funkce a účinky na ekonomiku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.3 Pojišťovny a pojišťovací společnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.3.1 Základní pojmy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.4 Pojistná rizika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.5 Druhy pojištění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.5.1 Životní pojištění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.5.2 Neživotní pojištění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.5.3 Pojištění v nezaměstnanosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.5.4 Sociální pojištění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.5.5 Zdravotní pojištění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
71 71 71 73 76 78 79 80 81 81 82 82 83 84 84
Literatura
48
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 86
úvod
Úvod Předmět Ekonomika poskytuje studentům 2. ročníku studijního oboru TEZB všeobecný ekonomický základ zaměřený na přehled základních ekonomických pojmů a poznání mikro a makroekonomických souvislostí. V předmětu se studenti blíže seznámí s právními formami podnikání, což znamená s určitými pravidly, která usměrňují činnost podnikatelských subjektů, stejně tak i s podmínkami jejich založení, vzniku a zániku. Získají vědomosti o podniku z hlediska jeho hlavních činností, odbytu a marketingu, členění majetku – jeho získávání, oceňování a inventarizaci, dále o zásobách a zásobovací činnosti. Důležitou součástí všeobecného ekonomického základu je charakteristika nákladů podniku, které představují peněžní ocenění spotřeby podnikových výrobních faktorů a jejich členění. Získají vědomosti o nástrojích a dokladech platebního styku a finančních operacích, které znamenají pohyb stavu finančních prostředků na účtech podnikatelských subjektů ve finančních institucích Nezbytnou součástí předmětu je poznání personální problematiky, což je důležité především ve vazbě na účastníky pracovně právních vztahů z hlediska jejich práv a povinností, vznikem, změnou a ukončením pracovního poměru na základě aktuálních právních předpisů. V neposlední řadě studenti získají vědomosti i o daňové soustavě, klasifikaci daní, povinnostech plátců daní a také o systému pojištění, které představují důležitou součást fungování nejen podnikatelského subjektu ale i jednotlivce.
Autoři se podílely na obsahu knihy takto: doc. Ing. Daniela Špirková, PhD.: kap.: 1, 2, 5 podkap.: 3.1, 3.2, 3.3, 3.4, 3.5, 3.6, 3.7, 3.12, 3.13, 3.14, 3.15 JUDr. Jarmila Machajdíková: kap.: 4 podkap.: 3.8, 3.9, 3.10, 3.11
9
Základní ekonomické pojmy
1 Základní ekonomické pojmy Ekonomie je věda, která zkoumá, analyzuje a popisuje způsob, jak společnost rozhoduje o využití vzácných produktivních zdrojů, které mají alternativní použití, k výrobě různého zboží i o jeho rozdělení mezi různé skupiny obyvatelstva. Představuje část společenského života, která je spjata s ekonomickou činností lidí. Ekonomii dělíme na dvě části, které zkoumají ekonomiku z různých hledisek. Makroekonomie – zkoumá jevy na celohospodářské úrovni, analyzuje národní hospodářství jako celek a vysvětluje mechanismus jeho fungování. Zabývá se vztahem mezi základními makroekonomickými veličinami jakými jsou inflace, zaměstnanost, hrubý domácí produkt (HDP), závislost mezi spotřebou, úsporami a investicemi, množstvím peněz v oběhu a pod. Mikroekonomie – zabývá se jednotlivými ekonomickými jevy nebo subjekty trhu. Mikroekonomie vysvětluje také proces tvorby cen jednotlivých druhů zboží, vzájemný vztah nabídky a poptávky po konkrétním zboží. Každá lidská společnost – bez rozdílu o jakou zemi resp. společnost jde – musí řešit tři základní ekonomické problémy, které vzájemně úzce souvisí: 1. Co se má vyrábět a v jakém množství: jednoduchá otázka, která má informovat o tom, co by měla ekonomika vyrábět, jaké statky, jaké služby se budou nabízet a kdy. Zároveň řeší i to, jaké suroviny budou k výrobě použity. 2. Jak se mají statky vyrábět: otázka řeší situaci, kdo je má vyrábět, s jakými zdroji a technologickými postupy, jaká se využije energie (z vodních zdrojů, větrná, sluneční, jaderná), jak se zkombinují suroviny, jaká výrobní síla se upřednostní – strojní nebo mechanická, či se použije výroba řemeslná nebo hromadná a pod. 3. Pro koho se mají statky vyrábět: kdo bude mít prospěch z hmotných statků a služeb, které se v dané zemi resp. společnosti vyrobí, pro jaké trhy jsou služby a statky určené (domácí nebo zahraniční) a pod. Tyto tři základní problémy jsou společné všem ekonomikám. Existuje víc typů ekonomik, které vzájemně odlišuje odpověď na základní ekonomické otázky a zároveň i jejich filozofie. Definovali jsme tři hlavní ekonomické úkoly každé společnosti, které můžeme vyjádřit ekonomickým jazykem. Jak je vidět, ve skutečnosti jde o limity a volby mezi ekonomickými inputy a outputy, které nazýváme základními kategoriemi a které tvoří základ při řešení triády ekonomických problémů. Statek – každá užitečná věc, která uspokojuje lidské potřeby. Statky můžeme klasifikovat podle různých kritérií. Z hlediska dostupnosti je členíme na: • volné statky – nacházejí se v dostatečném množství volně v přírodě ve formě rostlin, živočichů a pod., • ekonomické statky – jsou výsledkem výroby a neexistují v neomezeném množství, což lze charakterizovat jako vzácnost. Lidé proto vyrábějí také statky, které jsou pro ně užitečné a zároveň sa nenacházejí v dostatečném množství volně v přírodě. To znamená, že ekonomická vzácnost vyplývá z omezenosti statků stejně jako z jejich užitečnosti. Inputy jsou statky nebo služby, které firmy využívají ve svých výrobních procesech, tj. vstup do výroby, představují ho výrobní faktory: půda, práce, kapitál. Outputy jsou složené z různého množství užitečných statků nebo služeb, které se buď spotřebovávají nebo používají k další výrobě, tj. je to výstup jako výsledek ekonomické činnosti.
10
Základní ekonomické pojmy
1.1 Typy ekonomik – alternativní ekonomické systémy – zvyk, příkaz a trh Tři ekonomické problémy, které musí společnosti řešit, jsou univerzální, ale různý je jejich způsob řešení. Tradiční ekonomika – ekonomika založená na zvycích a tradicích. V primitivních civilizacích ovládá všechny stránky chování zvyk. O tom co, jak a pro koho, obyčejně rozhodují tradice, které přecházejí ze starších generací na mladší. Příkladem může být starověký Egypt, kde syn přímo přebíral povolání svého otce (v současnosti to lze pozorovat v Indii). Zvyky mohou být pro venkovního pozorovatele zvláštní, ale často jsou schopny dostatečně efektivně zabezpečovat uvedené tři funkce organizace ekonomiky. Na druhé straně je třeba říci, že jsou případy, že zvyky jsou neproduktivní, což může způsobit i zánik těch společností, které setrvávají na svých tradicích. Přikazovací ekonomika – typ ekonomiky, který funguje na základě administrativně-direktivních pokynů, to znamená, že vláda činí všechna rozhodnutí o výrobě a rozdělování, přičemž taková vláda může být diktátorská, ale i demokratická. V takovém typu ekonomiky neexistuje soukromý sektor – ekonomika se stává neschopnou konkurence a nemá žádnou motivaci se modernizovat, čímž se radikálně snižuje její efektivnost. Takový typ ekonomiky byl v zemích východního bloku před rokem 1989 i v Československé republice. V současnosti můžeme takový typ ekonomiky vidět na Kubě nebo v Číně, přičemž se tam už vyskytuje i soukromý sektor a dochází ke změnám v ekonomickém systému. Tržní ekonomika – typ ekonomiky, ve kterém co, jak a pro koho se určuje na základě systému cen, trhů, zisků a ztrát, stimulací a odměn. Vznikla v 19. století a hlavní podnět dal obrovský nárůst a rozvoj průmyslu. Podniky produkují zboží, které přináší největší zisk (co), nízkonákladovými výrobními technologiemi (jak) a spotřebitelé se řídí vlastním rozhodováním o tom, jak utratí mzdu, kterou dostávají za práci a důchod plynoucí z vlastnictví svého majetku (pro koho). Snahou podnikatelů je udržet si své zákazníky, a proto se snaží být flexibilní a přistupují k inovacím v oblasti metod, postupů a výroby. Uvedeným způsobem se ekonomika země posouvá výš. Obvykle se to nazývá i jako princip neviditelné ruky, který definoval A. Smith ve svém díle v roce 1776 známém pod zkráceným názvem Bohatství národů: „Obě strany výměny uskutečňují výměnu, dokud na ní mohou něco získat. Za předpokladu dobrovolnosti se výměna neuskuteční, když obě strany něco z výměny nezískají. Jednotlivec, který sleduje jen vlastní zisk (užitek), je veden neviditelnou rukou trhu i k cílům, které nebyly součástí jeho záměrů (celospolečenské přínosy)“. Smíšená ekonomika – typ ekonomiky, který je spojením jak tržních charakteristik tak i s řízením a příkazy ze strany státu. Stoprocentní tržní ekonomika nikdy neexistovala, ale Anglie v 19. století jí byla nejblíže. V sou časnosti ani jedna ekonomika nepředstavuje ani jednu z uvedených čistých forem. Zpravidla jde o smíšené ekonomiky s prvky trhu, příkazů a zvyku. Stát ovlivňuje např. objem dovezeného zboží (cla a poplatky), určuje minimální sazbu daní a v některých zemích stanovuje výšku minimální mzdy (např. i v Česku a na Slovensku).
1.2 Výrobní faktory Výrobu statků a služeb považujeme za základ ekonomického života společnosti. Ekonomická teorie pro vstupy (ekonomické zdroje) používá označení výrobní faktory, tedy zdroje, které se podílejí na tvorbě zboží a služeb. Výrobní faktory zahrnují přírodní zdroje, lidské zdroje a kapitál. Každý výrobní faktor má v ekonomickém systému své postavení a funkci. Stávají se zdrojem bohatství, které vzniká jejich kombinací. Základní členění výrobních faktorů je na: 1. primární – nejsou výsledkem ekonomické činnosti – patří sem půda (a přírodní zdroje) a práce, 2. sekundární – jsou vyprodukované ekonomickou činností – patří sem kapitál. Existují tři základní výrobní faktory: Půda a přírodní zdroje – primární výrobní faktor, jehož vznik byl určen mimoekonomickými procesy. Půda a přírodní zdroje jsou zařazeny mezi nereprodukovatelné zdroje – jsou výtvorem a darem přírody a nedají se vytvořit lidskou činností. Pronájem půdy je spojen s poplatkem, který se nazývá renta. resp. čistá ekonomická ekonomika
11
Základní ekonomické pojmy
renta. Je to poplatek za právo užívání půdy nebo jiného nereprodukovatelného faktoru. Pro vlastníka půdy se stává příjmem. Renta není tržní cena. Renta je ekonomické zhodnocení toho, co nám tento výrobní faktor přináší. Práce – je primární výrobní faktor. Je to cílevědomá lidská činnost, zaměřená na tvorbu statků a služeb, které uspokojují lidské potřeby. Jejím nositelem je člověk se svými fyzickými a psychickými schopnostmi – pracovní síla v procesu výroby. Jinak řečeno, práce je lidský kapitál. Jednou z nejdůležitějších charakteristik práce je produktivita práce, která závisí na vzdělání, praxi, kvalifikaci, tvořivosti. Je předmětem koupě a prodeje, které se realizují na trhu práce. Práce se oceňuje mzdou. Ekonomický přínos práce spočívá v její produktivitě, kterou lze vyjádřit jako množství zboží a služeb vyrobených jedním pracovníkem za jednotku času (hodina, den, měsíc, rok). Kapitál – sekundární výrobní faktor. Je to soubor statků, které nebyly bezprostředně spotřebovány a slouží na výrobu dalších statků. Kapitál může mít různé formy: • finanční/peněžní kapitál – kapitál ve formě peněz • komoditní – zboží ke spotřebě • portfoliový – cenné papíry • produktivní – stroje, budovy. Zvláštní formou kapitálu je technologie, která nemá formu hmotných statků, ale představuje myšlenky a tvořivost. Dobrá technologie zvyšuje efektivitu práce, půdy a formu kapitálu, a proto se i samotná technologie může charakterizovat jako výrobní faktor.
12
T r h a t r ž n í m e c h a n i s m u s
2 Trh a tržní mechanismus 2.1 Trh, formy trhů, subjekty trhů Trh je mechanismus, jehož prostřednictvím se kupující a prodávající navzájem ovlivňují, aby určili ceny a množství zboží. Jinak řečeno, je to místo, kde dochází k výměně zboží a služeb mezi jednotlivými tržními subjekty. V současné ekonomice trh a jeho fungování plní několik důležitých úkolů: • zabezpečuje a odevzdává informace o ceně a situaci na straně poptávky nabídky všem tržním subjektům, • motivuje chování a rozhodování podnikatelů a spotřebitelů, • přispívá k rozdělování důchodu mezi vlastníky jednotlivých výrobních faktorů. Zboží jsou výrobky a služby, které byly vyrobeny na směnu. Formy a typy trhů. Trhy lze charakterizovat z různých hledisek: 1. kvantitativní hledisko – podle počtu prodávaného zboží: a) dílčí trh – na tomto trhu se prodává a kupuje jen jeden druh zboží, například zlato, b) agregátní trh – trh všeho zboží a služeb, 2. věcné hledisko – podle předmětu koupě a prodeje: a) trh zboží a služeb, b) trh výrobních faktorů – trh práce, trh půdy, trh kapitálu, c) finanční trh – systém vztahů, institucí a nástrojů, které umožňují soustřeďovat a přerozdělovat dočasně volné finanční prostředky mezi ekonomickými subjekty na základě nabídky a poptávky. Z věcného hlediska ho členíme na peněžní trh, kapitálový trh, devizový trh, trh drahých kovů, pojistný trh, d) burza – specificky organizovaný trh, na němž prodávající, kupující a zprostředkovatelé realizují obchody zastupitelného zboží, cenných papírů, deviz a valut, pojištění a pod. Objekty obchodu přitom nemusí být k dispozici a mohou víckrát změnit majitele bez toho, aby došlo ke konkrétnímu pohybu zboží. Činnost některých burz kontroluje stát. Základními typy jsou: burza zboží, burza cenných papírů, burza peněžní, pojišťovací burza, burza lodního prostoru. 3. územní hledisko: a) místní trh (regionální) – jde o koupi a prodej na určitém místě, resp. jde o nabídku místních tradičních výrobků, b) národní trh – vzniká spojením několika národních trhů, tj. jeden trh v rámci celého státu (vnitřní trh), c) mezinárodní trh – jde o propojení vnitřních trhů několika zemí, d) světový trh – představuje koupi a prodej mezi všemi zeměmi světa, 4. podle stupně organizovanosti: a) organizovaný trh – například burza, kde se obchoduje na základě přesně stanovených pravidel, b) neorganizovaný trh. Subjekty trhů. Z hlediska postavení a úkolů je lze rozdělit do tří základních skupin: 1. podniky – na trhu spotřebního zboží vystupují jako prodávající a na trzích výrobních faktorů jako kupující, 2. spotřebitelé (jednotlivci, domácnosti) – na trzích spotřebního zboží jsou kupujícími (nakupují potraviny, auta, byty a pod..) a na trzích výrobních faktorů vystupují jako prodávající (nabízejí svou práci, úspory či půdu pro podniky), 3. stát – specifický subjekt trhu, který vystupuje jako prodávající i jako kupující. Jeho primární úlohou je vytvářet podmínky (legislativní, ekonomické,...) pro fungování trhu; v případě selhávání tržního mechanismu koriguje nepříznivé dopady na ekonomiku.
ekonomika
13
T r h a t r ž n í m e c h a n i s m u s
Firmy nabízejí domácnostem zboží a služby Domácnosti platí firmám za zakoupené zboží a služby Firmy
Stát
Domácnosti
Domácnosti nabízejí firmám práci, půdu, kapitál Firmy platí domácnostem za práci (mzda) půdu (renta) kapitál (dividenda) Obr. 1 Vztah mezi subjekty trhu
Tržní mechanismus. Souhrn vztahů a procesů mezi spotřebiteli a výrobci-podnikateli, které vznikají při koupi a prodeji zboží, služeb nebo výrobních faktorů (práce, půda, kapitál). Na základě těchto vztahů se rozhoduje o rozdělování a použití výrobních zdrojů a v konečném důsledku o určení ceny a množství zboží a služeb. Vytvářejí ho tři druhy procesů: 1. tvorba poptávky 2. tvorba nabídky 3. tvorba rovnovážné ceny.
2.2 Poptávka a nabídka Poptávka je souhrn rozhodnutí kupujících o koupi zboží. Individuální poptávkou nazýváme poptávku jednotlivce po kopi zboží. Poptávku všech spotřebitelů po jednom výrobku nazýváme dílčí poptávkou. Součet poptávek na všech dílčích trzích nazýváme agregátní poptávkou. Velikost poptávky ovlivňuje více činitelů jako např. cena zboží, rozsah trhu vyjádřený počtem domácností, další faktory jako je počasí, očekávání spotřebitelů a jiné. Tabulka č. 1 prezentuje vztah mezi cenou zboží a požadovaným množstvím v případě 5 možností. Uvedenou skutečnost můžeme následně vyjádřit graficky křivkou, kterou nazýváme křivka poptávky. Označujeme ji D (z angl. demand).
Tab. 1 Požadované množství zboží v závislosti na ceně zboží
14
Úroveň
Cena za jednotku
Požadované množství
A
12
100
B
10
150
C
8
200
D
6
300
E
4
450
T r h a t r ž n í m e c h a n i s m u s
cena
množství Obr. 2 Křivka poptávky
Křivka poptávky má klesající tendenci, což vyplývá ze všeobecného zákona poptávky, který říká to, že při růstu ceny klesá požadované množství a naopak, při poklesu ceny požadované množství roste. Mluvíme o zákoně klesající poptávky. Posun křivky poptávky. Posun křivky poptávky ovlivňuje víc faktorů. V případě, že se zvýší celkový objem kupní sily obyvatelstva, tedy vzroste-li počet kupujících nebo se zvýší důchody obyvatelstva, mohou si nakoupit větší množství zboží za danou cenu. V tom případě se posouvá křivka poptávky doprava. Na druhé straně když se sníží poptávka, potom se křivka poptávky posouvá doleva. cena
množství Obr. 3 Posun křivky poptávky
Faktory ovlivňující posun křivky poptávky: a) zvyšování důchodů – zvyšují se nákupy zboží a služeb, to znamená zvýšení poptávky – posun křivky poptávky vpravo vzhůru (D´), b) změna kupujících – zvýšení počtu kupujících D´ a snížení počtu kupujících D´´ c) změny cen jiného zboží: zboží – substituty (nahradíme jedno zboží druhým), komplementární zboží – změny v ceně jednoho zboží vyvolávají změnu v poptávce po dalším zboží např. benzin – auta. To znamená, že zdraží-li benzin, sníží se množství nakupovaných aut. Nabídka a křivka nabídky. Druhou stránkou tržního mechanismu je nabídka – množství zboží, které výrobci dodávají na trh při určité ceně. Cílem je dosahovat zisk, podnik se proto bude zaměřovat na takovou produkci, kterou bez problémů prodá. Nabídce jednoho výrobce říkáme individuální nabídka, což znamená množství výrobků (objem) vyrobených jistým výrobcem. Nabídce jednoho výrobku různými výrobci říkáme dílčí nabídka. ekonomika
15
T r h a t r ž n í m e c h a n i s m u s
Souhrn všeho zboží, které jsou všichni výrobci ochotni vyrábět a nabízet při různé úrovni cen je agregátní nabídka. Když se podnik rozhoduje o výrobě, objemu výroby, nejdůležitějším činitelem je cena zboží, s nímž přichází výrobce na trh. Vztah mezi tržní cenou zboží a nabízeným množstvím vyrobeného zboží graficky vyjadřuje křivka nabídky S (z angl. supply). Množství a cena jsou v přímém vztahu. Když roste cena zboží, nabízené množství zboží stoupá a naopak, pokles ceny vyvolá pokles výroby. Jako příklad uvádíme 5 možností vztahů, které mohou nastat mezi cenou za jednotku zboží a jeho nabízeným množstvím.
Tab. 2 Množství zboží, které jsou ochotni výrobci prodat při různých tržních cenách Úroveň
Cena za jednotku
Požadované množství
A
12
500
B
10
450
C
8
400
D
6
300
E
4
150
cena
množství Obr. 4 Křivka nabídky
Posun křivky nabídky. Posun křivky ovlivňuje více faktorů: • změna v cenách výrobních faktorů – zvýšením ceny vstupů se výroba zdražuje, nabídka se sníží – posun křivky směrem doleva (S´), • inovace a nové technologie – zvýšením produktivity práce se sníží náklady a křivka nabídky se posune směrem doprava S´´, • změny v cenách jiného zboží – když se zvýší ceny zboží substitutů, posune se křivka nabídky směrem doprava (S´´). Zvýší-li se ceny komplementárního zboží, posune se křivka nabídky doleva (S´).
16
T r h a t r ž n í m e c h a n i s m u s
cena
množství Obr. 5 Posun křivky nabídky
Tržní rovnováha a rovnovážná cena. Tržní rovnováha nastává tehdy, když se nabídka rovná poptávce. Rovnovážnou cenou nazýváme cenu, za kterou se zboží směňuje v případě rovnosti nabídky a poptávky. Tržní cena vzniká na trhu při aktuálním vztahu nabídky a poptávky.
cena
množství Obr. 6 Rovnovážná cena
Stav rovnováhy na trhu je velmi vzácný a výjimečný. Pro reálnou ekonomiku je spíš příznačné, že poptávka se nerovná nabídce a tehdy je na trhu tržní nerovnováha. Mohou nastat dvě situace: • nabídka převyšuje poptávku – vzniká přebytek • poptávka převyšuje nabídku – vzniká nedostatek. Grafické znázornění rovnováhy prezentuje obr. 6. Křivka poptávky a nabídky se protíná v bodě E (v ekonomii ho označujeme i pojmem Ekvilibrium), což je bod tržní rovnováhy. Cena, která odpovídá bodu tržní rovnováhy, se nazývá rovnovážná cena.
2.3 Trh a konkurence Tržní mechanismus může efektivně fungovat jen v podmínkách konkurence, tedy střetu různých subjektů trhu, kde každý z nich chce realizovat své různé ekonomické zájmy. Výrobci mají zájem prodat vyrobené zboží co nejvýhodněji a spotřebitelé se snaží koupit co nejlaciněji, aby mohli uspokojit co nejvíc svých potřeb. Jejich zájmy jsou protichůdné, ale u obou je snaha dosáhnout maximální výhodu. Tržní konkurence může mít víc forem: ekonomika
17
T r h a t r ž n í m e c h a n i s m u s
Konkurence podle subjektů trhu: • konkurence na straně poptávky – je konkurence mezi spotřebiteli. Každý spotřebitel chce nakoupit co nejlaciněji, přičemž nehledí na zájmy a potřeby ostatních spotřebitelů. Nejvíc se to projevuje tehdy, když poptávka převyšuje nabídku a na trhu je nedostatek zboží. Vzniká konkurence (soutěž) mezi spotřebiteli, což výrobci využívají ke zvýšení cen, • konkurence na straně nabídky – každý výrobce se snaží prodat co nejvíc a co nejvýhodněji při dosažení co nejvyššího zisku na úkor ostatních výrobců – konkurentů a tím posilnit svou pozici na trhu. Konkurence se projevuje nejsilněji v situaci, kdy nabídka převyšuje poptávku a na trhu je přebytek zboží. Konkurence podle forem projevu: • cenová konkurence – spočívá v tom, že výrobce na určitý čas dobrovolně sníží cenu zboží, čímž se vzdá části zisku. Předpokládá, že konkurence nebude schopná přizpůsobit se těmto nízkým cenám. Snaží se tak ovládnout trh a přilákat co nejvyšší počet spotřebitelů, • necenová konkurence – pro získání zákazníků používá výrobce jiné prostředky a metody než je cena, například reklamu, služby, kvalitní servis, zajímavý design svých výrobků, obal, apod. Konkurence podle podmínek na trhu: • dokonalá konkurence – představuje ideální stav tržní ekonomiky, který v reálném prostředí nikdy nenastane. Dokonalá konkurence je taková situace na trhu, při které žádný účastník trhu nemá výlučný vliv na tržní cenu. Předpokladem dokonalé konkurence jsou stejné podmínky pro všechny subjekty trhu. • nedokonalá konkurence – Setkáváme se s ní v reálném životě a může mít více forem: monopolistická konkurence, oligopol, absolutní monopol. Monopolistická konkurence – nastává tehdy, když velký počet výrobců vyrábí různorodý výrobek, který se odlišuje od ostatních výrobků svými užitnými vlastnostmi. Spotřebitelé upřednostňují výrobky jednoho podniku před ostatními. Vstup a výstup výrobců na trh je volný, jednoduchý. Oligopol – na trhu působí několik velkých výrobců, kteří mají velkou ekonomickou sílu a brání tak konkurenci vstoupit na trh (např. výrobci aut). Monopol – na trhu je jen jeden výrobce, který ovládá celý trh (např. plyn – SPP). Výrobce si pak může určovat monopolní ceny, které mu přinášejí monopolně vysoký zisk.
2.4 Odbyt a marketing 2.4.1 Odbytová činnost podniku Odbyt můžeme charakterizovat jako soubor činností, které souvisí s umístěním a úspěšností produktu na trhu. Ze všeobecného hlediska se odbytová činnost podniku zabývá zákonitostmi výsledků prodeje a představuje nejdůležitější fázi transformačního procesu. To znamená, že podnik prodejem výsledků své hlavní činnosti zabezpečuje především návratnost (úhradu vynaložených nákladů) a zhodnocení (realizaci zisku vynaložených prostředků). Rozeznáváme dvě odbytové teorie: Funkcionální odbytová teorie (odbytová logistika), která zahrnuje pět základních funkcí odbytu: 1. prostorová funkce představuje dodávku zboží na místo spotřeby, 2. časová funkce představuje dodávku zboží ve správném čase, 3. kvantitativní funkce představuje dodávku v požadovaném množství, 4. kvalitativní funkce představuje dodávku v požadované kvalitě, 5. komunikační funkce představuje přenos informací mezi dodavatelem a odběratelem. Nástrojová odbytová teorie (marketing a marketingový mix) se zakládá na skutečnosti, že výsledek prodeje závisí na využití konkrétních odbytových nástrojů. Tuto odbytovou teorii nazýváme „marketing“, který využívá nástroje odbytové politiky všeobecně označované jako „marketingový mix“. 18
T r h a t r ž n í m e c h a n i s m u s
2.4.2 Marketing – podstata a pojem Marketing můžeme označit jako metodu, kterou se řídí proces plánovité realizace nápadů na trhu, to znamená, že je to cílevědomá práce s trhem, při níž jde o uspokojování potřeb resp. přání zákazníka. Zákazníkovo přání je potřeba podmíněná jeho kupní silou. Marketing lze také nazvat obchodní politikou a výrobní politikou, které vycházejí z požadavků trhu a jsou zaměřeny na dosažení maximálního ekonomického efektu v tržních vztazích. Marketing pomáhá podnikateli najít správnou koncepci podnikání, tzn. mít správný výrobek nebo službu na odpovídajícím místě a za správnou cenu, ve správné chvíli a na základě toho dosáhnout přiměřený zisk. Podstatou marketingově orientované firmy je zjištění potřeb zákazníka. Až potom se zaměřuje na vývoj produktu, který těmto potřebám vyhovuje a který zároveň přináší přiměřený zisk. To znamená, že nabídka podniku je odvozena od požadavků zákazníka, a proto důležitou úlohu v marketingu sehrává právě výzkum potřeb zákazníka. Cílem marketingově orientované firmy není prodat, co se vyrobí, ale vyrobit, co se prodá.
2.4.3 Marketingová strategie Pod pojmem marketingová strategie rozumíme uspořádaný marketingový postup, pomocí kterého dosáhne podnik své marketingové cíle. Proces její tvorby lze rozdělit na: • stanovení cílového trhu pro výrobky a pozice podniku na trhu, • dořešení systému distribuce a stanovování cen, • určení projektu dlouhodobého objemu prodeje a strategie marketingového mixu. Mezi základní marketingové strategie patří: • strategie využití trhu – podnik se snaží o posílení své odbytové situace, na dosavadních trzích s dosavadními výrobky, • strategie rozšíření trhu – jde o získání nových trhů pro dosavadní výrobky, • strategie diferenciace – jde o vývoj nových výrobků na dosavadních trzích, • strategie diverzifikace výrobků – s novými výrobky se podnik snaží získat nové trhy.
Tab. 3 Základní marketingové strategie Výrobky/Trhy
Dosavadní
Nové
dosavadní
strategie využití trhu
strategie rozšíření trhu
nové
strategie diferenciace výrobků
strategie diverzifikace výrobků a trhů
2.4.4 Marketingové nástroje – marketingový mix Standardní marketingový mix je složen z prvků označovaných jako čtyři P, odvozených od jejich anglických názvů: Product – produkt, Price – cena Promotion – marketingová komunikace (podpora prodeje) Place (distribution) – místo (distribuce). Za nejdůležitější nástroje marketingového mixu se považují: • kontraktační politika podniku – to znamená cenová politika • výrobková politika podniku • komunikační politika podniku • distribuční politika podniku ekonomika
19
T r h a t r ž n í m e c h a n i s m u s
2.4.5 Reklama Reklama je placená prezentace produktů v každé podobě s cílem uplatnit je na trhu. Jinak řečeno, je to publikování, podpora a komunikace informací nebo názorů o výrobku nebo službě, případně organizaci, se zaměřením na potenciální trh. Všeobecné požadavky na reklamu, ochranu spotřebitelů a podnikatelů před účinky klamavé reklamy jako i další náležitosti v souvislosti s reklamou, ustanovuje Zákon o reklamě č. 147/2001 Sb.v platném znění. Druhy reklamy. Reklamu můžeme rozdělit do několika skupin: televizní reklama, tisková reklama, která může mít podobu inzerátu nebo akčního letáčku, světelná reklama, rozhlasové spoty, mobilní reklama (myslíme tím např. reklamu na autech nebo prostředcích městské hromadné dopravy), alternativní reklama (chodící reklama, reklama na lavičkách a zastávkách MHD) a propagační předměty, jakými jsou například trička, pera, se sloganem nebo logem propagované firmy apod. Relativně novou skupinou je internetová reklama, která se rozšířila s nástupem internetu. Může být bannerová, textová, lištová a také hromadné rozesílání většinou komerčně zaměřených e-mailů.
2.4.6 Public Relations Public relations je samostatnou funkcí řízení, která je zaměřena na komunikaci s vybranými cílovými skupinami, partnery a zákazníky, takovými způsoby a prostředky, aby vytvářela pozitivní vztahy s externí veřejností a zaměstnanci. Je to intenzivně promyšlené působení na diferencovanou veřejnost s cílem vytvářet příznivý obraz a pozitivní vztahy. Úkolem public relations jsou tři hlavní funkce: 1. informovat lidi 2. přesvědčovat je 3. zlepšovat jejich vzájemné vztahy. Public relations se využívá především k podpoře dobrého jména firmy jako celku. Nelze však zaměňovat pojmy „reklama“ a „public relations“. Základní rozdíly v pochopení těchto pojmů uvádí následující tabulka.
Tab. 4 Základní rozdíly mezi „reklamou“ a „public relations“
20
REKLAMA
PUBLIC RELATIONS
Funkce marketingu
Funkce managementu
Přímá vazba k masmédiím
Nepřímá vazba k masmédiím
Vždy pozitivní informace
Pracují i s negativními informacemi
Pomáhá prodeji výrobků
Pomáhá vzájemnému porozumění
Působí spíš krátkodobě (má určenou dobu působení)
Působí spíš dlouhodobě
V reklamě je nejdražší její výroba a média
V public relations je drahý čas a materiály
V reklamě si firmy konkurují
V public relations firma hledá spojence
Cílem reklamy je přesvědčovat a prodávat produkty
Cílem public relations je informovat a vzdělávat
Podnik a jeho činnost
3 Podnik a jeho činnost 3.1 Podnik a jeho charakteristika Podnik je samostatný ekonomický a právní subjekt, který využívá výrobní činitele na výrobu výrobků a poskytování služeb a považujeme ho za základní článek ekonomické činnosti. Jeho primární funkcí je podnikatelská činnost, a proto se podnik nazývá podnikatelským subjektem. Podnikáním se rozumí soustavná činnost vykonávaná samostatně podnikatelem pod vlastním jménem a na vlastní zodpovědnost za účelem dosažení zisku. Podstata podnikatelské činnosti spočívá v tom, že podnik výrobní faktory (vstupy) nakupuje od dodavatelů, spotřebuje je na výrobu výrobků a služeb (výstupů) a následně je prodává odběratelům.
3.2 Majetek podniku a jeho členění Majetek podniku lze charakterizovat jako souhrn věcí, k nimž má podnik vlastnické právo (soukromé vlastnictví) nebo je má přidělené do správy (rozpočtové a příspěvkové organizace). Majetek tvoří výrobní prostory (budovy, stavby), výrobní zařízení (stroje, inventář), kancelářská technika, zásoby, poznatky o výrobě apod. To znamená, že majetek podniku představují prostředky, které podnik pořizuje, používá a s nimiž ve vlastním zájmu hospodaří – je ekonomický zdroj, přičemž je výsledkem minulých období, je ovládán podnikem a očekává se od něho, že podniku zabezpečí plynutí ekonomických užitků. Základní kritérium pro členění majetku je čas. Majetek podniku můžeme členit z několika hledisek. 1. Z hlediska charakteru majetek členíme na: a) hmotný majetek – např. budova, počítač, židle b) nehmotný majetek – např. software, licence, patent c) finanční majetek – peníze v hotovosti, vklady na bankovních účtech 2. Z časového hlediska majetek členíme na: Dlouhodobý majetek, který v transformačním procesu působí dlouhodobě, během více časových období. Majetek, který má dlouhodobý charakter, má zpravidla i vyšší cenu a ve výrobním procesu se nespotřebovává najednou, ale používáním se jen opotřebovává. • dlouhodobý hmotný majetek – je majetek (samostatné movitosti), jehož vstupní cena je vyšší než 1000 € a doba použitelnosti je delší než jeden rok o pozemky, stavby, byty a nebytové prostory, umělecké předměty z drahých kovů bez ohledu na jejich pořizovací cenu, o podnikatelské – pěstitelské celky trvalých porostů s dobou plodnosti delší než tři roky (chmelnice, vinice), o základní stádo a tažná zvířata bez ohledu na jejich pořizovací cenu, o otevření nových lomů, pískoven a hlinišť, skládek odpadů, o stroje, přístroje, výrobní zařízení, • dlouhodobý nehmotný majetek – jde o složky majetku, které mají nehmotný charakter a jejich vstupní cena je vyšší než 1 700 € s dobou použitelnosti delší než jeden rok: o pořizovací náklady (výdaje), o software, o goodwill, o ocenitelná práva, o aktivované náklady na vývoj, • dlouhodobý finanční majetek: o cenné papíry a vklady na dobu delší než jeden rok, o půjčky s dobou splatnosti delší než jeden rok, které poskytl podnik, ekonomika
21
Podnik a jeho činnost
o umělecká díla, sbírky, předměty z drahých kovů a pozemky, které podnik pořizuje s cílem dlouhodobě uložit volné peněžní prostředky, • dlouhodobé pohledávky představují pohledávky podniku vůči fyzickým a právnickým osobám s lhůtou splatnosti delší než 1 rok. Krátkodobý majetek – v transformačním procesu působí krátkodobě (do jednoho roku) a celý se v něm spotřebovává. Tvoří ho: • zásoby – prostřednictvím nich podnik zabezpečuje plynulý průběh podnikového transformačního procesu. Tvoří je materiál, nedokončená výroba, polotovary vlastní výroby, výrobky, zvířata, zboží, • krátkodobé pohledávky – představují nárok podniku vůči svým odběratelům a také zaměstnancům, společníkům a státu se lhůtou splatnosti do jednoho roku, • krátkodobý finanční majetek – charakteristickým znakem je vysoká likvidita (schopnost majetku přeměnit se v krátkém časovém období na peníze. Patří sem peníze v hotovosti, ceniny – šeky, poukázky, stravenky, kolky, peníze uložené na účtech bez výpovědní lhůty – běžné účty, resp. účty s výpovědní lhůtou kratší než jeden rok, cenné papíry s lhůtou splatnosti do jednoho roku; likvidita majetku je úzce spojena s výnosností jeho prodeje, čím vyšší likviditu mají aktiva, tím menší výnos přinášejí). Koloběhem krátkodobého majetku lze nazvat proces přeměn krátkodobého majetku. To znamená, že je v neustálém pohybu a mění se z jedné formy na druhou. Rozeznáváme následující základní tři fáze:
Tab. 5 Základní fáze koloběhu krátkodobého majetku ZÁSOBOVÁNÍ
2. fáze
VÝROBA
3. fáze
ODBYT VÝROBKŮ
materiál potřebný pro výrobu se transformuje na hotové výrobky hotové výrobky se prodávají, prodejem vznikají pohledávky a zaplacením pohledávek podnik získá opět peníze, a tak může začít další koloběh
oběh
oběh
Peníze
za peníze si podnik nakupuje materiál potřebný k zabezpečení výrobního procesu
Pohledávky
oběh Obr. 7 Koloběh krátkodobého majetku
22
Materiál výroba
1. fáze
Výrobky
Podnik a jeho činnost
3.3 Inventarizace majetku podniku Inventarizace majetku je činnost, kterou ověřuje účetní jednotka, zda stav majetku, závazků a rozdílu majetku a závazků v účetnictví odpovídá skutečnosti. Ve Slovenské republice se provádí v souladu se zákonem č. 431/2002 Sb. o účetnictví v platném znění. Účetní jednotka provádí inventarizaci ke dni, ke kterému sestavuje řádnou nebo mimořádnou účetní závěrku. Pro potřeby sestavení průběžné účetní závěrky se inventarizace provádí jen za účelem vyjádření ocenění, přičemž účetní jednotka je povinna upravit ocenění hodnoty majetku, vytvořit rezervy a odpisovat majetek v souladu s účetními zásadami účetními metodami. U hmotného majetku mimo zásob a peněžních prostředků v hotovosti může účetní jednotka provést inventarizaci i v jiné lhůtě, ta ale nesmí překročit dva roky. Peněžní prostředky v hotovosti musí účetní jednotka inventarizovat nejméně čtyřikrát za účetní období. Inventura je zjišťování skutečného stavu majetku, závazků a rozdílu majetku a závazků. Při majetku hmotné povahy a nehmotné povahy se skutečný stav zjišťuje fyzickou inventurou; při závazcích, rozdíly majetku a závazků a při těch druzích majetku, při kterých nelze provést fyzickou inventuru, se skutečný stav zjišťuje dokladovou inventurou; pokud je to možné, používá se kombinace fyzické a dokladové inventury. Inventurní soupis je účetní záznam, který zabezpečuje prokazatelnost účetnictví a musí obsahovat tyto údaje: • obchodní jméno nebo název účetní jednotky; právnické osoby uvedou sídlo, fyzické osoby bydliště a místo podnikání, pokud se liší od místa bydliště, • den zahájení inventury, den, k němuž byla inventura provedena, a den skončení inventury, • stav majetku s uvedením jednotek množství a ceny, • místo uložení majetku, • jméno, příjmení a podpisový záznam osoby hmotně odpovědné za příslušný druh majetku, • seznam závazků a jejich ocenění, • seznam skutečného stavu rozdílu majetku a závazků, • doporučení na posouzení reálnosti ocenění majetku a závazků k datu, ke kterému se účetní závěrka sestavuje, zjištěné při provádění inventury k účelu úpravy ocenění majetku a závazků, jsou-li tyto skutečnosti známé osobám, které provedly inventuru, • jméno, příjmení a podpisový záznam osob odpovědných za zjištění skutečného stavu majetku, závazků a rozdílu majetku a závazků, • poznámky. Inventarizační zápis je účetní záznam, v kterém se uvádí stav majetku, závazků, rozdílu majetku a závazků. V inventurních soupisech se porovnává se stavem majetku, závazků a rozdílu majetku a závazků v účetnictví a výsledky porovnání. Prokazuje se jím věcná správnost účetnictví, přičemž musí obsahovat následující položky: • obchodní jméno nebo název účetní jednotky; právnické osoby uvedou sídlo, fyzické osoby bydliště a místo podnikání, pokud se liší od místa bydliště, • výsledky vyplývající z porovnání skutečného stavu majetku, závazků a rozdílu majetku a závazků s účetním stavem, • výsledky vyplývající z posouzení reálnosti ocenění majetku a závazků, • jméno, příjmení a podpisový záznam osoby nebo osob zodpovědných za provedení inventarizace v účetní jednotce. Inventarizační rozdíl může mít dvojí charakter, a to: • manko v případě, že zjištěný skutečný stav je nižší než stav v účetnictví a pokud ho nelze prokázat účetním záznamem; u peněžních prostředků a cenin se označuje jako schodek, • přebytek v případě, že zjištěný skutečný stav je vyšší než stav v účetnictví a pokud ho nelze prokázat účetním záznamem. Inventarizační rozdíl zaúčtuje účetní jednotka do účetního období, za které se inventarizací ověřuje stav majetku, závazků a rozdílu majetku a závazků. ekonomika
23
Podnik a jeho činnost
3.4 Zásoby, zásobovací činnost Zásobovací činnost podniku zabezpečuje obstarání hmotných vstupů pro podnikový proces. Zásoby jsou součástí oběžného majetku. Do oběžného majetku se zařazují, protože nejsou určeny k dlouhodobému užívání. Na druhé straně je podnik potřebuje ke svému provozu. Zásoby jako celek jsou nejméně likvidní složkou oběžného majetku. Každý druh zásob má jinou schopnost přeměny na peněžní prostředky. Složky zásob se: • jednorázově spotřebovávají ve výrobě nebo v jiné činnosti podniku, nebo • vytvářejí ve výrobní nebo jiné činnosti, nebo • vznikají přeměnou jiných majetkových zásob. Úkolem zásobování je zabezpečit podnik materiálovými zdroji potřebnými pro jeho činnost, včetně jejich dopravy, skladování a úpravy. Úroveň řízení zásob je standardně hodnocena prostřednictvím: • rychlosti obratu zásob – (tržby/průměrný stav zásob), • doby obratu zásob ve dnech – průměrné zásoby/(tržby/počet dní sledovaného období), • rentability zásob – (zisk/průměrný stav zásob) *100. Předmět zásobovací činnosti je diferencován podle typu podniku. Nejčastěji se setkáváme se 3 skupinami předmětů pořizování: 1. Vstupní materiály – podílejí se na podnikovém transformačním procesu, a členíme je na: a) výrobní materiály – stávají se součástí výrobku, člení se na základní (tvořící hmotnou podstatu výrobku) a pomocné (dotvářející výrobek, např. barvy) materiály b) technologické materiály – podnikové provozní materiály (mazadla, topné oleje, nástroje, atd.) 2. Polovýrobky – podílejí se na kompletování výrobku produkovaného ve vlastním výrobním procesu, např. různé meziprodukty, kompletační části, konstrukční dílce, součástky apod., 3. Obchodní zboží – nepodílí se na kompletování vlastního výrobku, ale stává se v původní podobě předmětem dalšího prodeje, např. odběratel si ho žádá v souvislosti s koupí výrobku (autorádio namontované do auta u výrobce aut). Základní funkce zásobování: • pořizování předmětů nákupu na základě zjištěných potřeb podniku, • zabezpečení skladování pořízených předmětů, • recyklace surovin – souvisí se vzrůstem zájmu o ochranu životního prostředí. Zdůrazňuje se, že nejen komplexní zpracování surovin, ale i vícenásobné využívání různých pomocných přepravních prostředků, oba lových materiálů, příp. jiných znovu použitelných materiálů může přispět k ekologické podnikové činnosti. Základní cíle zásobování jsou: 1. věcný cíl – zabezpečení materiálových potřeb nebo potřeb obchodního zboží 2. ekonomický cíl – podnik se snaží dosáhnout snížení nákladů své činnosti. Náklady zásobovacího procesu: • přímé materiálové náklady (ceny surovin, materiálů, polotovarů, atd.) • náklady na vázaný kapitál (kalkulované úroky na cizí kapitál vázaný v zásobách) • vlastní náklady procesu zásobování (mzdy personálu, dopravní náklady, skladovací náklady, náklady na obchodní jednání, atd.).
3.4.1 Analýza zásob a její úloha Zásobovací činnost a zásoby podniku jsou spojené s náklady nejen na zajištění zásob, ale i na jejich skladování a udržování. Jestliže podnik do zásob investuje finanční prostředky, následně očekává efekty této investice. Podniku taktéž vzniká riziko ze znehodnocení zásob (manka a škody) a nakonec i kapitálové náklady ve formě ušlého zisku z vázaných peněžních prostředků v zásobách, který by podnik mohl získat jejich efektivním investováním. Zásoby jsou důležitou složkou oběžného majetku, který ovlivňuje pracovní kapitál podniku a zároveň jejich vnitřní struktura a objem má značný vliv na jeho finanční situaci, a proto podnik analyzuje své zásoby s cílem odhalit rezervy v hospodaření s nimi. K analýze zásob přistupuje z více hledisek: 24
Podnik a jeho činnost
1. z hlediska analýzy objemu a struktury zásob, přičemž základní strukturu zásob ve výrobním podniku z hlediska jejich koloběhu v jednotlivých fázích výrobního procesu tvoří materiál, nedokončená výroba, polotovary a hotové výrobky. 2. z hlediska analýzy spotřeby materiálu, přičemž úroveň spotřeby materiálu vyjadřují v absolutní hodnotě materiálové náklady, relativně v poměru k příslušným výnosům zase nákladovost, resp. reciproční hodnota nákladů – materiálová účinnost. 3. z hlediska analýzy obratu zásob, což vyjadřuje vlastně využitelnost materiálu. Plynulost výrobního procesu s nejmenším objemem výrobních zásob lze dosáhnout jejich lepším využitím, což zrychluje jejich obrat. Proto je potřebné analýzu využití materiálu doplnit ještě analýzou obratu výrobních zásob. Určuje se poměrem mezi výškou výrobních zásob a hodnotou realizované produkce. Je třeba zdůraznit, že obrat výrobních zásob je ukazatelem dynamickým, neustále se měnícím v závislosti na využívání všech činitelů, umožňujících jeho změnu. Nejdůležitějším činitelem zrychlení obratu výrobních zásob je zkracování výrobního cyklu přechodem na vyšší typy organizace výroby, zdokonalováním technologie výroby, zpevňováním a kontrolou norem spotřeby apod. Důležitým zdrojem zrychlení obratu výrobních zásob je dodržování a snižování normativu zásob. Pokud se dodržuje ekonomická a technologická disciplína, měl by stav zásob ve všech fázích koloběhu odpovídat plánovanému množství.
3.5 Určování potřeb materiálu v oboru, evidence zásob v podniku 3.5.1 Plánování materiálových vstupů Plánování materiálových vstupů vychází ze zásobovací strategie a je taktéž součástí celkového podnikatelského plánu podniku. Struktura plánovaného nákupu vychází z rozsahu podnikových činností. Standardně se můžeme setkat s následujícím obsahem plánu materiálových vstupů: • plán materiálových potřeb – vztahuje se jen na výrobní činnost podniku. V obchodních podnicích je nahrazen plánem nákupu obchodního zboží. • plán způsobu obstarávání materiálu, nebo obchodního zboží – stanovuje postup realizace zabezpečení potřeb formou dodávek konkrétního množství za stanovený čas. Způsob obstarání materiálu nebo tovaru je speciální logistický problém. • plán přepravy materiálu zahrnuje výběr dopravních prostředků a plánování dopravních kapacit a je sou částí vytváření dopravních systémů v podniku. • plán skladování materiálu.
3.5.2 Evidence a řízení zásob Zásoby se evidují samostatně v knize zásob nebo na skladových kartách, podle jednotlivých druhů materiálu v jednotkách množství i v peněžních jednotkách. Zásoby přijaté na sklad se do knihy zásob zapisují na základě příjemky, dodacího listu, faktury apod. K datu inventarizace účetní jednotka prokáže stav zásob v hmotných jednotkách a stanoveným způsobem je ocení. Pokud se materiál podle rozhodnutí podnikatele dává při převzetí ihned do spotřeby, na sklad sa nepřijímá, do knihy zásob či na skladové karty se nezapisuje. Materiál dodaný zákazníkem a převzatý podnikatelem na zpracování nebo na opravu se eviduje v knize pohledávek a závazků, ale ne v knize zásob. Uvádíme několik příkladů na vysvětlení: • podnikatel, který prodává motorová vozidla, kusy zařízení, výrobky zhotovené na zakázku vede zvláštní záznam v knize zásob pro každý kus, • podnikatel, který se zabývá výrobní činností, bude evidovat v knize zásob jednotlivé typy materiálu a pomocné a provozní látky se evidují ve větších nebo menších skupinách (ve výrobně konfekce drobná galanterie, mazadla na stroje, čisticí prostředky), • ve velkoobchodních skladech se eviduje zboží obvykle ve skupinách podle druhů a v rámci nich podle značek, katalogových čísel, případně i dodavatelů. Např. ve skladu elektrospotřebičů se budou evidovat ve zvláštních skupinách chladničky, pračky, audio a videotechnika, členěné podle technických parametrů (např. podle obsahu nebo výkonu) a případně i značky, • v maloobchodě je členění zboží do značné míry ovlivněno zavedením elektronických registračních pokladen. Tato zařízení evidují tržby na úrovni položek zboží. ekonomika
25
Podnik a jeho činnost
Pro evidenci zásob ve výrobním podniku si musí podnik obvykle vytvořit specifické postupy účtování o zásobách podle konkrétního oboru činnosti. Jde-li o podnik s větším počtem zaměstnanců, je užitečné zpracovat pro manipulaci s materiálem a hotovými výrobky a pro jejich evidování vnitropodnikovou směrnici.
3.6 Dlouhodobý majetek – pořizování a oceňování dlouhodobého majetku 3.6.1 Pořizování dlouhodobého majetku Podnik si pořizuje majetek z důvodu zabezpečení jeho dlouhodobého transformačního procesu. Jde především o majetek, který působí v transformačním procesu dlouhodobě, tedy během více časových období – například budovy, stroje, zařízení, dopravní prostředky a podobně. Pořizování dlouhodobého majetku (investiční činnost podniku) je způsob, jakým podnik získává dlouhodobý majetek. Způsoby pořizování dlouhodobého majetku (DM) standardně členíme: • pořizování DM vlastní činností – tímto způsobem si podnik pořizuje majetek v případě, že je to pro něho výhodné, to znamená pořizování ve vlastní režii (např. stavební podnik si postaví vlastní administrativní budovu). V tomto případě vznikají podniku náklady. Zařazení administrativní budovy – dlouhodobého majetku do používání vytvořeného vlastní činností nazýváme aktivace dlouhodobého majetku. • pořizování DM přeřazením z osobního užívání do podnikání tento způsob pořizování majetku je využíván v případě individuálního podnikatele. Podnikatel může svůj osobní majetek, například nemovitost, automobil apod. přeřadit z osobního používání do používání podniku na účely podnikání. • pořizování DM koupí – dodavatelským způsobem – je nejčastějším způsobem pořizování DM za úhradu, nazývá se též dodavatelský způsob (dodavatelská forma) a lze ho pořídit: o jednorázově – najednou, o postupně – náklady vznikají postupně od začátku pořizování až po zařazení majetku do používání. Označují se jako nedokončené nehmotné a hmotné investice a jsou to všechny náklady související s pořizováním dlouhodobého nehmotného a hmotného majetku od začátku pořizování až po jeho zařazení do používání. Při uvedení dlouhodobého majetku do používání je vystaven protokol o jeho zařazení do používání. Uvedení do používání je splnění všech právních předpisů – bezpečnostních, ekologických i hygienických a zároveň zabezpečení všech technických funkcí potřebných k používání, • pořizování dlouhodobého majetku bezplatným převodem – darováním – při tomto způsobu pořízení majetku mohou vzniknout jen náklady související s uvedením do používání (ne běžné náklady), například při montáži či instalaci darovaného majetku, resp. náklady související s daňovou povinností – daň z darování apod. • pořizování na základě smlouvy o koupi pronajaté věci – finanční leasing, je to způsob pořízení majetku formou postupných splátek, přičemž nájemce používá pronajatý dlouhodobý majetek během doby dohodnuté ve smlouvě, za což platí leasingové splátky. V leasingové smlouvě se mohou pronajímatel a nájemce dohodnout, že po splacení splátek a skončení pronájmu zůstane majetek nájemci. Nájemce po skončení pronájmu odkoupí dlouhodobý majetek za cenu dohodnutou ve smlouvě a stává se tak jeho majitelem.
3.6.2 Oceňování dlouhodobého majetku Hodnota dlouhodobého majetku se během jeho přenosu do produktu mění v souvislosti s mnohými vlivy – např. spotřebováváním, opotřebováváním, zastaráváním apod. V různých etapách jeho spotřeby (využívání) je třeba z řady důvodů tento majetek oceňovat. Podstatou oceňování dlouhodobého majetku je peněžní vyjádření jeho hodnoty. V praxi známe následující způsoby oceňování: 1. Vstupní cena – je celková cena dlouhodobého majetku, z níž se u odpisovaného dlouhodobého majetku uskutečňují odpisy; může se zvýšit o technické zhodnocení, což představují výdaje na DM v důsledku nadstavby, přístavby, stavebních úprav, rekonstrukce nebo modernizace. Může být: pořizovací cena – cena, za kterou se majetek pořídil, včetně nákladů spojených s jeho pořízením (například montáž, doprava, úroky, clo)., pořizovací cenou se oceňuje nakoupený dlouhodobý hmotný majetek (DHM) a dlouhodobý nehmotný majetek (DNM), 26
Podnik a jeho činnost
a) cena za pořízení – cena, za kterou se majetek pořídil bez nákladů spojených s jeho pořízením; oceňují se jí finanční investice, a to CP a majetkové účasti, b) reprodukční cena – (reprodukční pořizovací cena) – cena, za níž by se DM pořídil v čase, kdy tuto cenu potřebujeme znát, jde vlastně o cenu v nových reprodukčních podmínkách přepočítanou na současné ceny. Může se stanovit například porovnáváním se stejným nebo podobným druhem majetku, nejčastěji ji však stanovuje znalec. Reprodukční pořizovací cenou se oceňuje následující majetek: darovaný hmotný a nehmotný dlouhodobý majetek, nehmotný dlouhodobý majetek vytvořený vlastní činností, pokud je reprodukční obstarávací cena nižší než vlastní náklady, hmotný dlouhodobý majetek získaný bezplatně na základě smlouvy o koupi pronajaté věci – tzv. finanční leasing, nově zjištěný nehmotný a hmotný dlouhodobý majetek, který dosud není podchycen v účetnictví (např. inventarizační přebytek). c) vlastní náklady – náklady, které se vynaloží při vytvoření DNM a DHM vlastní činností (přímé náklady + výrobní režie). Tvoří je všechny přímé náklady vztahující se na vyrobený majetek (například materiál použitý při výrobě) a nepřímé náklady bezprostředně související s vytvořením DHM a DNM (například doprava, spotřeba elektrické energie). 2. Zůstatková cena – je celková cena dlouhodobého majetku, z níž se při odpisovaném dlouhodobém majetku uskutečňují odpisy; lze ji označit též jako rozdíl mezi vstupní cenou dlouhodobého majetku a celkovou výškou odpisů – tj. oprávek vytvořených k určitému datu.
3.7 Náklady podniku – charakteristika a členění Náklady představují peněžní ocenění spotřeby podnikových výrobních faktorů, které podnik vynaloží na své výkony a ostatní účelově vynaložené náklady spojené s jeho činností a vznikají v okamžiku spotřeby, např. spotřeba materiálu ve výrobě. Vznik nákladů se spojuje se začátkem výrobního procesu. Ve skutečnosti: Dřív, než se začne s výrobou výrobku, musí se udělat technická příprava výroby. Jejím účelem je snižování nákladů. Na jedné straně má zabezpečit vysokou užitkovost výrobku a na druhé straně vysokou efektivnost jeho výroby. Výdaje znamenají zmenšení objemu finančních prostředků podniku a vznikají v okamžiku úhrady, např. pořízení materiálu.
3.7.1 Členění nákladů Náklady můžeme členit podle několika hledisek, například: 1. Podle ekonomického a účetního hlediska: • explicitní náklady – náklady na nákup nebo pronájem cizích výrobních faktorů, jde o reálně vynaložené prostředky vedené na účtech, • implicitní náklady – vznikají z používání vlastních zdrojů. 2. Podle ekonomického druhu: • náklady na materiál a energii, • náklady na externí služby (analýzy, zprostředkování, poradenství, servis apod.), • osobní náklady (mzdy, odměny, náklady na vzdělávání apod.), • daně, poplatky, • odpisy a rezervy, • daně z příjmu apod. 3. Podle položek kalkulačního vzorce: • vlastní výrobní náklady (VVN) – náklady na přímý materiál, přímé mzdy, • provozní režie a zbylé vlastní náklady (související bezprostředně s výrobou), • správní režie (SR) – náklady na administrativu, správní služby, • odbytové náklady (ON) – náklady na distribuci, marketing, servis apod. Součet VVN, SR a ON tvoří vlastní náklady realizovaného výkonu (VNRV). ekonomika
27
Podnik a jeho činnost
4. Podle vztahu ke konkrétní výrobě: • přímé – přímo souvisí s výrobky • nepřímé – režijní náklady, např. na nákup tiskopisů, platby za telefon apod. 5. Podle časového hlediska na: • náklady běžného roku • náklady budoucích let apod. Z hlediska závislosti nákladů od objemu produkce rozeznáváme: 1. variabilní náklady (proměnlivé, pružné). Jejich absolutní výška se mění se změnou objemu výroby, a to více nebo méně úměrně s jejím zvýšením nebo snížením. 2. fixní náklady (pevné, stále, nepružné). Při měnícím se objemu produkce zůstávají při nezměněné kapacitě výroby ve své absolutní výšce stejné. Patří sem mzdy technicko-hospodářských pracovníků, náklady na vytápění, osvětlení, nájemné, atd. Variabilní náklady se dělí na: a) proporcionální náklady – vyvíjejí se ve stejném poměru jako produkce. Přepočítané na jednotku výroby jsou při nezměněných podmínkách výroby stále stejné. b) neproporcionální náklady mohou být: • progresivní – jejich celková výška roste rychleji než objem výkonů a při klesajícím objemu produkce klesá pomaleji. Patří sem časové příplatky, příplatky za práci v noci a ve dnech pracovního klidu, atd. • degresivní – mění se sice s objemem výkonů, ale růst jejich úhrnné výše je pomalejší než růst objemu produkce (při klesání objemu výroby se snižují rychleji). Patří sem náklady na technologické palivo, pomocný materiál, náklady na běžné opravy IM a jiné. • regresivní – vyvíjejí se nepřímo úměrně s objemem produkce, tj. jejich celková výše při růste objemu výkonů klesá a při poklesu stoupá. Např. mzdy za prostoje, za časy čekání. Náklady, jejichž celková výška za stejné období se nemění, přestože se mění objem produkce, nazýváme absolutně fixní. Fixní náklady, které se ve svém úhrnu nemění jen v rámci určitého objemu produkce. Je charakteristické, že k těmto změnám dochází ve skocích např. při zvýšení nájemného, záloh na úhradu energie apod. Nazýváme je relativně fixními, měnícími se skokem.
3.8 Obchodní společnosti, vznik a zánik Základním vnitrostátním právním předpisem regulujícím problematiku obchodních společností je Obchodní zákoník – Zákon č. 513/1991 Sb. v platném znění. (OBZ). Obchodní zákoník ve svém § 56 vymezuje tyto formy obchodních společností: a) veřejná obchodní společnost, b) komanditní společnost, c) společnost s ručením omezeným, d) akciová společnost. OBZ vymezuje pojem obchodní společnost jako „právnickou osobu založenou za účelem podnikání“. Obchodní společnosti lze rozdělit na dvě základní skupiny: 1. osobní obchodní společnosti (veřejná obchodní společnost, komanditní společnost) – tento druh společnosti je postaven na vzájemné důvěře společníků, kteří se navzájem znají a mají konkrétní představu o své podnikatelské činnosti, 2. kapitálové obchodní společnosti (společnost s ručením omezeným, akciová společnost) – mají anonymní charakter, rozhodující skutečností je povinnost společníka přispět stanoveným majetkovým vkladem.
28
Podnik a jeho činnost
3.8.1 Založení a vznik obchodních společností Založit obchodní společnost jsou oprávněny jak právnické osoby, tak i fyzické osoby. Základní zákonnou podmínkou založení obchodní společnosti je písemná forma, a to buď společenská smlouva, zakladatelská smlouva nebo v případě jediného zakladatele zakladatelská listina. Společenskou smlouvu nebo zakladatelskou listinu musí podepsat všichni společníci a jejich podpisy musí být úředně ověřené. OBZ umožňuje i podpis společenské smlouvy zplnomocněným zástupcem. Podpis na této plné moci musí být úředně ověřený. Obligatorní (povinné) náležitosti společenské smlouvy jsou upraveny v OBZ samostatně pro jednotlivé typy obchodních společností. Zakladateli obchodních společností mohou být fyzické osoby, právnické osoby, stát nebo zahraniční osoby. Slovenská právní úprava umožňuje vstupovat do právních vztahů už před provedením zápisu obchodní společnosti do obchodního rejstříku. Jednání jménem společnosti před jejím vznikem řeší § 64 odst. 1 OBZ. Proces směřující ke vzniku společnosti je postupný, vyžaduje si určitou dobu, během níž je třeba provést různé právní úkony ještě před nabytím právní subjektivity (zápisem do obchodního rejstříku). Jde o potřebu získat živnostenská oprávnění, koupit nebo pronajmout kancelářské prostory, uzavřít pracovně právní smlouvy apod. Osoby, které jednají jménem společnosti před jejím vznikem, jsou vázány takového jednání společně a nerozdílně. Jakmile společníci, nebo příslušný orgán společnosti schválí do tří měsíců od vzniku společnosti úkony, které byly provedeny jménem společnosti před jejím zápisem do obchodního rejstříku, platí, že tímto jednáním je společnost vázána od počátku. Vznikající společnost nesmí převzít jiné závazky než ty, které souvisí s jejím vznikem. Správa vkladu při zakládání společnosti. Vkladem společníka je souhrn peněžních prostředků („peněžní vklad“) a jiných penězi ocenitelných hodnot („nepeněžní vklad“), které společník vkládá do společnosti a podílí se jimi na výsledku podnikání společnosti. Vklady, které společníci vložili do společnosti, spravuje osoba pověřená společníky – správce vkladu. Vklady jednotlivých společníků přebírá správce vkladu způsobem, který závisí na charakteru vkladu (či půjde o movitou věc, nemovitost, nebo jiné majetkové právo). Vlastnické právo ke vkladům nebo jejich částem splaceným před vznikem společnosti přechází na společnost dnem jejího vzniku. Vlastnické právo k nemovitostem nabývá společnost vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí, na základě písemného vyhlášení vkladatele opatřeného osvědčením o pravosti jeho podpisu. Správcem vkladu může být kterýkoli ze zakladatelů, který tím je pověřen ve společenské smlouvě, nebo banka. Správce vkladu ručí společnosti za splnění povinnosti společníka splatit vklad a taktéž ručí vůči věřitelům i za závazky společnosti v případě, kdyby správce vkladu uvedl v prohlášení vyšší sumu, než byla splacena. Vzhledem k výše uvedené skutečnosti správci vkladu vyplývají dvě základní povinnosti: • při zakládání společnosti – přijmout vklad společníka, vydat písemné prohlášení o výšce splaceného vkladu společníka • po vzniku společnosti – odevzdat vklady společníků bez zbytečného odkladu společnosti. Vznik obchodní společnosti. Konstitutivním zápisem právně relevantně založené obchodní společnosti do obchodního rejstříku dochází ke vzniku obchodní společnosti. Vznik obchodní společnosti je vázán na podání návrhu na zápis společnosti do obchodního rejstříku příslušného rejstříkového soudu. Návrh na zápis mohou podat jen zákonem určené osoby, v náležité formě, v zákonem stanovené 90denní lhůtě od založení společnosti nebo od doručení listiny, jíž se prokazuje živnostenské nebo jiné podnikatelské oprávnění. Po uplynutí této lhůty může soud registraci odmítnout. Součástí platně podaného návrhu na první zápis je splnění poplatkové povinnosti pro zápis společnosti do obchodního rejstříku při jednotlivých formách společnosti. Po splnění všech podmínek ustanovených zákonem NR SR č. 530/2003 Sb. o obchodním rejstříku a o změně a doplnění některých zákonů rejstříkový soud provede zápis společnosti do obchodního rejstříku ve lhůtě pěti pracovních dnů od podání návrhu k zápisu. Společnost vzniká dnem, k němuž byla zapsána do obchodního rejstříku. Zrušení a zánik obchodních společností. První fází procesu směřujícího k zániku obchodní společnosti, tedy k zániku její právní subjektivity, je její zrušení. V první etapě se tedy společnost zrušuje některým zákonem předvídaným způsobem a následně zaniká výmazem z obchodního rejstříku. ekonomika
29
Podnik a jeho činnost
Důvody zrušení obchodní společnosti jsou podle § 68 odst. 3 OBZ stejné pro všechny formy obchodních společností. Podle tohoto ustanovení se společnost zrušuje: 1. uplynutím času, na který byla založena – jakmile doba není určena při založení společnosti, společnost byla založena na dobu neurčitou, 2. rozhodnutím společníků nebo orgánu společnosti o zrušení společnosti, jinak ode dne, kdy bylo toto rozhodnutí přijato, 3. ode dne uvedeného v rozhodnutí soudu o zrušení společnosti, jinak ode dne, kdy toto rozhodnutí nabude právní moc, když společnost neplní povinnosti, které jí ukládá § 2 odst. 3 OBZ, 4. zrušením konkurzu po splnění rozvrhového usnesení nebo zrušením konkurzu z důvodu, že majetek úpadce nepostačuje na úhradu výdajů a odměnu správci konkurzní podstaty, nebo zamítnutím návrhu na vyhlášení konkurzu pro nedostatek majetku, 5. z jiného důvodu, pokud to ustanovuje zvláštní zákon. Sloučení obchodních společností. Sloučením obchodních společností právní úprava rozumí postup, při němž na základě zrušení společnosti bez likvidace dochází k zániku jedné společnosti nebo více společností, přičemž jmění zanikajících společností přechází na jinou už existující společnost, která se tímto stává právním nástupcem zanikajících společností. Z uvedeného vyplývá, že ke sloučení se vyžaduje účast nejméně dvou společností, z toho vždy aspoň jedna společnost se zrušuje a jedna ze zúčastněných společností je právním nástupcem, na něhož přechází obchodní jmění zrušené společnosti, popřípadě zrušených společností. Splynutí obchodních společností. Při splynutí obchodních společností jde o postup, při němž na základě zrušení bez likvidace dochází k zániku dvou nebo více společností, přičemž jmění zanikajících společností přechází na jinou nově založenou společnost, která se svým vznikem stává právním nástupcem zanikajících společností. Splynutí se musí zúčastnit vždy minimálně dvě obchodní společnosti. Jejich obchodní jmění splyne v jeden celek, čímž se vytvoří obchodní jmění nově vzniklé společnosti. Rozdělení obchodních společností. Rozdělení obchodních společností je postup, při němž na základě zrušení společnosti bez likvidace dochází k zániku společnosti. Jmění zanikající společnosti přechází na jiné už existující společnosti, které se tím stávají právními nástupci zanikající společnosti, nebo na nově založené společnosti, které se svým vznikem stávají právními nástupci zanikajících společností. Z výše uvedeného je zřejmé, že platná právní úprava rozlišuje dva způsoby rozdělení společnosti: 1. Při rozdělení společnosti dochází vždy k jejímu zrušení, přičemž její obchodní jmění se rozdělí a přechází na více společností vznikajících dnem účinnosti rozdělení společnosti. 2. Platná právní úprava připouští i tzv. rozdělení společnosti sloučením. Jde o institut, při němž se vyžaduje účast aspoň tří společností tak, že dochází ke zrušení jedné z nich a aspoň dvě zúčastněné společnosti se stávají jejími právními nástupci. V případech sloučení nebo splynutí přechází obchodní jmění na právního nástupce v celku. Při rozdělení společnosti obchodní jmění přechází na dvě nebo více nástupnických společností, takže je potřebné určit obchodní majetek a závazky, které přejdou na jednotlivé právní nástupce. K rozdělení společnosti se vyžaduje schválení projektu rozdělení společnosti, který musí obsahovat přesný popis a určení částí obchodního majetku a závazků zanikající společnosti, které přecházejí na jednotlivé nástupnické společnosti, a pravidla rozdělení podílů jednotlivých nástupnických společností mezi společníky tak, aby výměnný poměr podílů odpovídal zásadě rovného zacházení a aby nedošlo ke zneužití práva na úkor některých společníků zrušené společnosti. Likvidace obchodní společnosti. Ke zrušení společnosti likvidací dochází vždy, pokud nejde o některý zákonem uvedený případ zrušení společnosti bez likvidace. Likvidace spočívá zejména ve zpeněžení věcí, vymáhání pohledávek, uspokojení závazků, případně v navržení rozdělení nebo jiného zacházení s likvidačním zůstatkem. Vstup společnosti do likvidace je upraven v § 70 odst. 1 OBZ, podle něhož v případě, že celé jmění společnosti nepřešlo na právního nástupce, se likvidace provede podle OBZ, pokud zákon neustanovuje jinak. Předpokladem provedení likvidace je v daném případě skutečnost, že společnost v době svého zrušení disponuje určitým majetkem. 30
Podnik a jeho činnost
3.9 Právní formy podnikání Pod právní formou podnikání rozumíme určitá právní pravidla, usměrňující činnost podnikatelských subjektů. Jde o způsob, jímž legislativa upravuje formální postavení podnikatele. Známe dvě skupiny právních forem podnikání. Podnikatel může působit jako fyzická osoba nebo jako právnická osoba. Právní forma může mít tedy podobu podniku jednotlivce (fyzická osoba) nebo obchodní společnosti. Kromě těchto druhů existují i specifické právní formy jako např. státní podnik nebo družstvo.
FYZICKÉ OSOBY
PRÁVNICKÉ OSOBY
živnost sdružení fyzických osob
veřejná obchodní společnost komanditní společnost společnost s ručením omezeným akciová společnost družstvo
Obchodní společnost je právnická osoba založená za účelem podnikán. Tyto společnosti se rozdělují na osobní a kapitálové.
OSOBNÍ SPOLEČNOSTI
KAPITÁLOVÉ SPOLEČNOSTI
veřejná obchodní společnost (v.o.s.) komanditní společnost (k. s.)
společnost s ručením omezeným akciová společnost
Znaky:
Znaky:
• společné a nerozdílné ručení buď všech společníků (v. o .s) nebo některých společníků (komplementáři – k. s.),
• povinnost tvořit základní jmění a rezervní fond (vklad společníků),
• osobní účast neomezeně ručících společníků na obchodním vedení společnosti, • zánik účasti společníka ve společnosti (smrt, zánik právnické osoby, která je společníkem, výpověď) způsobuje ze zákona zrušení společnosti
• nepředpokládá se osobní účast společníků na obchodním vedení společnosti, • společníci uplatňují svůj vliv prostřednictvím orgánů společnosti, • orgány společnosti určuje zákon, • v době trvání společnosti společníci neručí za závazky společnosti buď vůbec (a.s.) nebo omezeně a určitou dobu (s.r.o.), • lze je založit i na jiný účel než podnikání
3.10 Obchodní společnosti, Obchodní rejstřík Jednotlivé typy obchodních společností upravuje OBZ a to v § 56 až § 75, které obsahují všeobecná ustanovení týkající se jednotlivých obchodních společností. Ustanovení o konkrétních typech obchodních společností jsou zakotvena v § 76 až § 220 OBZ. Podle těchto ustanovení rozeznáváme tyto typy obchodních společností:
3.10.1 Veřejná obchodní společnost (VOS) Veřejná obchodní společnost je takovou formou společnosti, kde společníci chtějí realizovat podnikatelskou činnost bez kapitálových vkladů spojených s jejím konstituováním, s možností přímo se podílet na její realizaci a využít tak své osobní znalosti a potenciál. Veřejná obchodní společnost je právnická osoba, v níž podnikají alespoň dvě osoby pod společným obchodním jménem a za závazky společnosti ručí společně a nerozdílně celým svým majetkem, což znamená, že když na uspokojení závazku nestačí majetek společnosti, věřitelé mohou uplatnit své pohledávky vůči kterémukoli společníkovi nebo proti některým společníkům nebo vůči všem. Společníci tak ručí celým svým majetkem, tzn. obchodním i neobchodním.
ekonomika
31
Podnik a jeho činnost
Základní právní charakteristika veřejné obchodní společnosti: Účelem založení veřejné obchodní společnosti je výlučně podnikání. Veřejná obchodní společnost patří do skupiny společností tvořených na „osobní“ účasti společníka na její podnikatelské činnosti. Z platné právní úpravy vyplývá právo každého společníka podílet se na vedení společnosti. Vzájemné vztahy mezi společníky se upravují a řídí ustanoveními společenské smlouvy. Založení a vznik veřejné obchodní společnosti. Veřejná obchodní společnost se zakládá uzavřením společenské smlouvy. Společenská smlouva VOS se vyznačuje největším rozsahem smluvní volnosti, přesto však musí obsahovat určité zákonem stanovené (obligatorní) náležitosti, jimiž jsou: • obchodní jméno a sídlo společnosti, • určení společníků s uvedením názvu a sídla právnické osoby nebo jména a bydliště fyzické osoby, • předmět podnikání společnosti. Společenská smlouva musí být uzavřena písemně, musí být podepsána všemi zakladateli a pravost jejich podpisů musí být úředně ověřena. Veřejná obchodní společnost vzniká dnem zápisu do obchodního rejstříku. Zrušení veřejné obchodní společnosti. Na zrušení VOS se vztahují všeobecná ustanovení o zrušení obchodních společností, tak jak jsou uvedena v § 68 OBZ, na něž navazují speciální ustanovení , týkající se výlučně VOS a jež jsou obsažena v § 88 OBZ. Zrušení veřejné obchodní společnosti bez likvidace. Veřejná obchodní společnost se ruší bez likvidace když: • jmění společnosti přechází na jejího právního nástupce, • společnost nemá majetek, • byl zamítnut návrh na vyhlášení konkurzu pro nedostatek majetku společnosti, • konkurz byl zrušen z důvodu, že majetek společnosti nepostačuje ani na úhradu výdajů a odměnu správci konkurzní podstaty, • po ukončení konkurzního jednání nezůstal společnosti žádný majetek, • při dobrovolném zrušení společnosti, když společníci rozhodnou, že se sloučí, splynou s jinou společností nebo společnost rozdělí, • likvidace se nevyžaduje ani v případech, že nastanou důvody zrušení společnosti v důsledku výpovědi společníka, smrti jednoho ze společníků, zbavení nebo omezení způsobilosti společníka k právním úkonům, když ve společnosti zůstal jeden společník, který se může v souladu s příslušnými ustanoveními OBZ rozhodnout, že jako právní nástupce převezme jmění společnosti bez likvidace. Zrušení veřejné obchodní společnosti likvidací. Veřejná obchodní společnost se ruší likvidací při splnění všeobecných zákonných podmínek uvedených v § 68 OBZ. Speciální ustanovení, týkající se výlučně zrušení VOS, jsou zaměřena především na otázky týkající se vypořádání práv společníků na likvidační zůstatek, který se rozdělí mezi nimi tak, že nejdřív jsou uspokojeni společníci do výšky hodnoty svých splacených vkladů (když vložili do společnosti vklady). Zůstatek se rozdělí rovným dílem. Dělení likvidačního zůstatku může být ve společenské smlouvě upraveno odlišně. Zánik veřejné obchodní společnosti. K zániku VOS dochází výmazem z obchodního rejstříku příslušného soudu, v němž je společnost zapsána.
3.10.2 Komanditní společnost (KS) Komanditní společnost je společnost, v níž jeden nebo víc společníků ručí za závazky společnosti do výšky svého nesplaceného vkladu zapsaného v obchodním rejstříku /komanditisté) a jeden nebo víc společníků celým svým majetkem (komplementáři). Základní právní charakteristika komanditní společnosti: • zakládá se výlučně s cílem podnikat s tím, že ji zakládají a během její činnosti v ní působí nejméně dva subjekty – právnická osoba či fyzická osoba, z nichž je jeden komanditista a jeden komplementář, 32
Podnik a jeho činnost
• společníkům umožňuje participovat na podnikatelské činnosti buď formou osobní účasti nebo kapitálovou účastí. Komplementář se podílí na činnosti společnosti svou osobní účastí, komanditista, který vložil do společnosti peněžní nebo věcný vklad, má potenciální možnost dosažení finančního přínosu ve formě zisku, • ručení komanditistů a komplementářů ve společnosti má rozdílný statut. Komplementáři ručí celým svým majetkem (neomezený způsob ručení) a komanditisté ručí jen do výšky svého nesplaceného vkladu do společnosti (omezený způsob ručení). Založení a vznik komanditní společnosti Podle všeobecných ustanovení OBZ se KS zakládá výlučně společenskou smlouvou. Společenskou smlouvu podepisují všichni zakladatelé a podpisy na ní musí být úředně ověřeny. Vznik komanditní společnosti. Komanditní společnost vzniká v souladu se všeobecně platnými ustanoveními OBZ dnem zápisu do obchodního rejstříku. Zrušení a zánik komanditní společnosti. Všeobecně platné důvody zrušení obchodní společnosti podle § 68 odst. 3 OBZ a následujících jsou: • uplynutí času, na který byla společnost založena, • rozhodnutí společnosti o svém zrušení, • rozhodnutí soudu o zrušení společnosti, • zrušení konkurzu, • z jiného důvodu, když to ustanovuje zvláštní zákon. Na zrušení komanditní společnosti se ve smyslu § 93 odst. 2 OBZ mimo všeobecných důvodů na zrušení obchodních společností se použijí i ustanovení OBZ o veřejné obchodní společnosti. Jsou to: • výpověď společníka (v případě, že smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou), • rozhodnutí soudu (když společník poruší podstatným způsobem společenskou smlouvu), • smrt společníka, • zánik právnické osoby, která je společníkem, • vyhlášení konkurzu na majetek některého ze společníků nebo jeho zamítnutí pro nedostatek majetku, • ztráta nebo omezení způsobilosti k právním úkonům některého ze společníků, • doručení exekučního příkazu na podíl společníka, • jiné (další) důvody uvedené ve společenské smlouvě. V souladu se zákonnou právní úpravou tyto důvody musí nastat vždy jen na straně komplementáře, tato skutečnost souvisí s jeho specifickým postavením ve společnosti. Komanditní společnost lze zrušit bez likvidace nebo s likvidací. Zrušení komanditní společnosti bez likvidace. Ke zrušení KS bez likvidace dochází v případě, že jmění KS přešlo na právního nástupce nebo když společnost nemá jmění, které by mohlo být předmětem likvidace. Zrušení komanditní společnosti s likvidací. Zrušení společnosti s likvidací se řídí všeobecnými ustanoveními OBZ (§ 70 a dal.), na která navazují speciální ustanovení, především ta, která se týkají dělby likvidačního zůstatku v KS. Paragraf 104 OBZ upravuje nároky a způsob dělby likvidačního zůstatku KS. Vyplývá z něho právo všech společníků na vrácení splaceného vkladu vloženého do společnosti. V případě, že likvidační zůstatek nepostačuje na pokrytí nároků všech společníků, zákon upřednostňuje nároky na vrácení splaceného vkladu komanditistů. Zbytek likvidačního zůstatku se potom rozdělí mezi společníky způsobem stanoveným zákonem nebo způsobem dohodnutým mezi společníky ve společenské smlouvě. Když společenská smlouva neobsahuje ustanovení týkající se dělby likvidačního zůstatku, ze zákona vyplývá, že polovina připadá na komanditisty a polovina na komplementáře. Zánik komanditní společnosti. Komanditní společnost zaniká výmazem z obchodního rejstříku, v němž je vedena.
ekonomika
33
Podnik a jeho činnost
3.10.3 Společnost s ručením omezeným (SRO) Společnost s ručením omezeným patří mezi nejrozšířenější a nejoblíbenější formu podnikání, což vyplývá ze skutečnosti, že ji může založit i jen jedna fyzická osoba, může mít relativně nízké základní jmění, ale i rozsah ručení za závazky společnosti. Základní právní charakteristika společnosti s ručením omezeným. Obchodní zákoník definuje společnost s ručením omezeným, jako společnost jejíž základní jmění tvoří předem určené vklady společníků. Výška vkladů je určená napřed a to ve společenské smlouvě či zakladatelské listině podle počtu zakladatelů. SRO je kapitálovou společností (tzn. že si musí povinně vytvářet základní jmění, které je tvořeno z vkladů společníků), která však vykazuje některé znaky osobní společnosti: • každý společník může mít jen jeden obchodní podíl, • případná účast společníka dalším vkladem způsobuje jen zvětšení jeho původního obchodního podílu, ne zvětšení počtu obchodních podílů, • převoditelnost obchodního podílu je omezená, • počet společníků společnosti je omezený. Obchodní jméno společnosti musí obsahovat zkratku „spol. s r.o.“ nebo „s.r.o.“. Hodnota základního jmění společnosti musí být aspoň 5 000 €. Hodnota vkladu společníka musí být aspoň 750 €, přičemž každý společník se může při založení společnosti zúčastnit jen jedním vkladem. Výška vkladu společníků se může určit rozdílně, musí však být vyjádřena kladným celým číslem. Před podáním návrhu k zápisu společnosti do obchodního rejstříku musí každý společník splatit nejméně 30 % svého peněžního vkladu, a zároveň celková hodnota splacených peněžních vkladů spolu s hodnotou odevzdaných nepeněžních vkladů musí však být aspoň 50 % ze zákonem ustanovené minimální výšky, tj. minimálně 2 500 €. Vklad může být peněžní nebo nepeněžní. Nepeněžní vklad, na rozdíl od peněžního vkladu, musí být splacený před zápisem společnosti do obchodního rejstříku. Jeho hodnota se určuje znaleckým posudkem. Ručení – za porušení svých závazků zodpovídá jen samotná SRO. jako právnická osoba celým svým majetkem. Společníci za závazky společnosti nezodpovídají, ale ručí do výšky svého nesplaceného vkladu zapsaného v obchodním rejstříku. Založení společnosti s ručením omezeným. Podle § 105 OBZ fyzická osoba může být jediným společníkem nejvýše ve třech společnostech a společnost s jedním společníkem nemůže být jediným zakladatelem nebo jediným společníkem jiné společnosti. Dalším omezením při zakládání SRO je, že když byl na společnost, která má jednoho společníka vyhlášen konkurz, může tato osoba založit další společnost nejdřív po uplynutí jednoho roku od vypořádání závazků, které se vážou na majetek společnosti podléhající konkurzu. Když k úpadku společnosti došlo úmyslným jednáním prokázaným právoplatným rozhodnutím soudu, může založit další společnost nejdřív po uplynutí deseti let od vypořádání závazků zaniklé společnosti. Společenská smlouva musí mít písemnou formu. Podepisují ji všichni zakladatelé, přičemž pravost jejich podpisů musí být osvědčena. Společenská smlouva, stejně jako zakladatelská listina musí obsahovat tyto obligatorní náležitosti: a) obchodní jméno a sídlo společnosti, b) určení společníků (název a sídlo právnické osoby, jméno a bydliště fyzické osoby), c) předmět podnikání (činnosti) – shodný se živnostenským nebo jiným oprávněním, d) výšku základního jmění, výšku vkladu každého společníka a výšku splacených vkladů, e) jména, bydliště a rodná čísla prvních jednatelů společnosti a způsob, jakým jednají jménem společnosti, f) jména, bydliště a rodná čísla členů první dozorčí rady, pokud se zřizuje, g) určení správce vkladů – musí být určen ve společenské smlouvě a je jím některý ze zakladatelů nebo banka. Správce vkladu přijímá, spravuje a vydává splacené části vkladů po jejím vzniku. Pro účely zápisu do rejstříku správce vkladů potvrzuje, že vklady byly skutečně splaceny a v jaké výši, h) výšku rezervního fondu – jestliže jde o kapitálovou společnost, rezervní fond se vytváří obligatorně. SRO vytváří rezervní fond v čase a ve výši, jak to určuje společenská smlouva. Společnost je povinna vytvořit rezervní fond ve výšce nejméně 5 % čistého zisku, ne však víc než 10 % základního jmění. Zároveň je 34
Podnik a jeho činnost
povinna tento fond každoročně doplňovat o sumu stanovenou ve společenské smlouvě nebo stanovách, nejméně však ve výšce 5 % čistého zisku vyčísleného v roční účetní závěrce. Porušení povinnosti vytvořit nebo doplnit rezervní fond je důvodem na zrušení společnosti soudem. i) výhody poskytnuté osobám podílejícím se na založení společnosti – uvádějí se jen v případě, pokud se poskytují, j) předpokládané náklady společnosti související se založením a vznikem společnosti, k) další údaje vyžadované OBZ. Mimo uvedených povinných náležitostí může společenská smlouva nebo zakladatelská listina obsahovat i jisté fakultativní náležitosti, které vycházejí z dispozitivních (doporučujících) ustanovení OBZ a které umožňují přizpůsobit vnitřní vztahy společnosti jejímu účelu a požadavkům společníků. Zrušení a zánik společnosti s ručením omezeným. Společnost s ručením omezeným lze zrušit ze všeobecných důvodů uvedených v § 68 OBZ. Podle zákonné právní úpravy se společníci, když to ustanovuje společenská smlouva nebo stanovy, i jednatelé mohou domáhat u soudu zrušení společnosti. Jako i jiné společnosti společnost s ručením omezeným se zrušuje s likvidací nebo bez likvidace. Bez likvidace se společnost zrušuje rozhodnutím o jejím sloučení, splynutí, rozdělení nebo přeměně na jinou formu obchodní společnosti nebo družstvo. Bez likvidace se společnost zrušuje i v případě, že nemá žádný majetek nebo když se zamítl návrh na vyhlášení konkurzu pro nedostatek majetku, nebo když byl konkurz zrušení, z důvodu, že majetek úpadce nestačí na úhradu výdajů a odměnu správci konkurzní podstaty, nebo když po ukončení konkurzního jednání nezůstane společnosti žádný majetek. Ke zrušení společnosti s ručením omezením s likvidací se použijí všeobecná ustanovení tak, jak jsou uvedena v §§ 70 – 75a OBZ – o likvidaci obchodních společností. Společnost s ručením omezeným zaniká dnem jejího výmazu z obchodního rejstříku.
3.10.4 Akciová společnost (AS) Akciová společnost je čistě kapitálovou společností. Povinně vytváří základní jmění v minimální výši 25 000 €. Před vznikem společnosti musí být upsána celá hodnota základního jmění a splacených nejméně 30 % z peněžních vkladů. Její základní jmění je rozvrženo na určitý počet akcií s určitou jmenovitou hodnotou. Společnost zodpovídá za závazky, které jí vznikly během podnikatelské činnosti celým svým majetkem. Akcionář neručí za závazky společnosti. Základní právní charakteristika akciové společnosti. Pro tuto formu společnosti je charakteristické, že akcionáři v procesu zakládání a vzniku společnosti vkládají určité peněžní nebo nepeněžní vklady, jako zákonný předpoklad pro to, aby se mohli podílet na podnikání a výsledcích podnikání společnosti. Vklady akcionářů jsou vyjádřeny určitým počtem akcií společnosti s určitou jmenovitou hodnotou a souhrn těchto jmenovitých hodnot odpovídá výši základního jmění. Vklady vyjádřené akciemi jsou reálně rozděleny a jejich vlastníci s nimi mohou volně obchodovat v souladu se zákonem a stanovami společnosti. Dalším charakteristickým znakem akciové společnosti je realizace podnikatelské činnosti. Akcie představují reálná práva akcionáře podílet se v souladu se zákonem a stanovami společnosti na jejím řízení, zisku a na likvidačním zůstatku po zrušení společnosti s likvidací. Akcie je produktem emisní činnosti akciové společnosti a tvoří součást systému cenných papírů. Z hlediska podoby dělíme akcie na: • listinné (fyzické akcie), • zaknihované. Z hlediska formy dělíme akcie na: • akcie na jméno (na řad) – jsou vydávány na jméno určité osoby, či už právnické nebo fyzické. V listinné podobě se převádějí rubopisem (indosamentem) a jejich fyzickým odevzdáním (tradice). V zaknihované podobě se převádějí smlouvou a registrací podle § 21 zákona o cenných papírech. • akcie na doručitele (majitele) – jejich držitel je pro společnost anonymní. ekonomika
35
Podnik a jeho činnost
Charakter akciové společnosti. Akciová společnost může mít charakter veřejné akciové společnosti nebo soukromé akciové společnosti. O veřejné akciové společnosti hovoříme v případě, že akcie akciové společnosti byly úplně nebo zčásti vydané na základě veřejné výzvy na upisování akcií, nebo když byly přijaty burzou na obchodování na trhu cenných papírů. Založení a vznik akciové společnosti. V případě, že akciovou společnost zakládají dva zakladatelé nebo více, je na její založení potřebná zakladatelská smlouva. Když společnost zakládá jeden zakladatel, který musí být podle OBZ vždy právnická osoba, k založení se vyžaduje zakladatelská listina. Zakladatelská smlouva, stejně jako zakladatelská listina musí být vyhotoveny ve formě notářského zápisu o právním úkonu. Součástí těchto dokumentů musí být i návrh stanov společnosti. Akciová společnost může být založena: • na základě výzvy na upisování akcií – zakladatelé zabezpečují vytvoření základního jmění převyšujícího jejich vklady výzvou na upsání akcií, která musí obsahovat údaje uvedené v zakladatelské smlouvě. Výzva na upsání akcií se musí vhodným způsobem uveřejnit a její obsah lze měnit až po marném uplynutí lhůty stanovené pro upsání akcií. K upsání akcie dochází zápisem do listiny upisovatelů, • bez výzvy na upsání akcií – když se zakladatelé v zakladatelské smlouvě dohodnou, že v určitém poměru splatí celé základní jmění společnosti, nevyžaduje se výzva na upsání akcií a jednání ustanovující valné hromady. Akciová společnost vzniká zápisem do obchodního registru. Zrušení a zánik akciové společnosti. Akciová společnost se zrušuje na základě všeobecně platných zákonných důvodů uvedených v § 68 odst. 3 OBZ . Ke zrušení akciové společnosti může dojít bez likvidace, ve většině případů se však zrušení akciové společnosti spojuje s likvidací. Likvidace AS se nevyžaduje, když její jmění přechází na právního nástupce, společnost nemá žádný majetek, byl zamítnut návrh na vyhlášení konkurzu pro nedostatek majetku, nebo byl konkurz zrušen z důvodu, že majetek úpadce nestačí na úhradu výdajů a odměnu správce konkurzní podstaty, po ukončení konkurzu nezůstane společnosti žádný majetek. Ke zrušení akciové společnosti bez likvidace může dojít i tehdy, když kompetentní orgán společnosti rozhodne o jejím dobrovolném zrušení a zároveň i o sloučení, splynutí s jinou společností nebo rozdělení. Ke sloučení a splynutí může dojít jen mezi akciovými společnostmi. Výjimkou je možnost sloučení akciové společnosti se společností s ručením omezeným, při němž je nástupnickou společností akciová společnost. O zrušení a o sloučení, splynutí, nebo rozdělení akciové společnosti rozhodují výlučně akcionáři společnosti na na valné hromadě, přičemž se vyžaduje souhlas dvou třetin přítomných akcionářů. V případě, že má akciová společnost jmění, které celé nepřejde na právního nástupce, provede se v souladu se všeobecnými ustanoveními týkajícími se obchodních společností a speciálními ustanoveními OBZ likvidace. Cílem likvidace je vypořádání jmění akciové společnosti. Likvidaci provádí likvidátor, jehož jmenuje valná hromada. Společnost vstupuje do likvidace dnem svého zrušení, a tato skutečnost se zapisuje do obchodního rejstříku, spolu s uvedením jména likvidátora. Likvidátor je povinen vypořádat jmění společnosti, zejména uspokojit věřitele společnosti. Když společnosti zůstane ještě majetek, jde o tzv. likvidační zůstatek, který se v souladu se stanovami akciové společnosti rozdělí mezi akcionáře. Akciová společnost zaniká výmazem z obchodního rejstříku.
3.10.5 Obchodní rejstřík Obchodní rejstřík je ve smyslu platné právní legislativy definován jako veřejný seznam zákonem stanovených údajů, jehož součástí je sbírka zákonem stanovených listin. Další právní úpravou ve věcech obchodního registru je zákon č. 530/2003 Sb. o obchodním rejstříku a o změně a doplnění některých zákonů. Do obchodního rejstříku se zapisují: a) obchodní společnosti, družstva, jiné právnické osoby, které stanoví zvláštní zákon, právnické osoby založené podle práva Evropských společenství, podniky a organizační složky podniků zahraničních osob, b) odštěpné závody a jiné organizační složky podniků, pokud to stanoví zvláštní zákon, c) fyzické osoby s trvalým pobytem na území Slovenské republiky, jež jsou podnikateli podle OBZ a které se do obchodního registru zapisují na vlastní žádost, nebo když to stanoví zvláštní zákon. 36
Podnik a jeho činnost
Podle zákona č. 530/2003 Sb.se do obchodního rejstříku zapisují údaje, které lze rozdělit na všeobecné údaje a specifické údaje. Všeobecně zapisované údaje jsou stanoveny pro všechny osoby zapisované do obchodního rejstříku. Jsou jimi: a) obchodní jméno, u právnické osoby sídlo, u fyzické osoby – podnikatele jméno a příjmení, když se liší od obchodního jména, datum narození, rodné číslo, bydliště a místo podnikání, když se liší od bydliště, b) identifikační číslo, c) předmět podnikání nebo činnosti, d) právní forma právnické osoby, e) jméno, příjmení, bydliště, datum narození a rodné číslo fyzické osoby, která je statutárním orgánem nebo jeho členem, s uvedením způsobu, jakým tato osoba jedná jménem zapsané osoby, f) označení, adresa umístění a předmět podnikání nebo činnosti odštěpného závodu nebo jiné organizační složky podniku a identifikační údaje vedoucího odštěpného závodu, g) jméno, příjmení, bydliště, datum narození a rodné číslo fyzické osoby – prokuristy s uvedením způsobu jednání za podnikatele a dne vzniku funkce, h) jméno, příjmení, bydliště, datum narození a rodné číslo fyzické osoby – člena dozorčího orgánu s uvedením dne vzniku a po skončení dne ukončení funkce, je-li dozorčí orgán zřízen, i) zrušení právnické osoby a právní důvod zrušení, j) vstup do likvidace a skončení likvidace, k) údaje o likvidátorovi (jméno, příjmení, bydliště, datum narození a rodné číslo, l) rozhodnutí soudu o neplatnosti právnické osoby, n) vyhlášení konkurzu a ukončení konkurzního řízení, o) údaje o správci konkurzní podstaty (jméno, příjmení, bydliště, datum narození a rodné číslo), p) povolení vyrovnání a skončení vyrovnávacího řízení, r) zavedení nucené správy a její skončení, s) údaje o správci k výkonu nucené správy a jeho zástupci (u fyzické osoby: jméno, příjmení, bydliště, datum narození a rodné číslo; u právnické osoby: obchodní jméno, sídlo, identifikační číslo, bylo-li přiděleno), t) právní důvod výmazu zapsané osoby, u) jiné skutečnosti stanovené zákonem. Spolu se všeobecnými údaji se do obchodního rejstříku zapisují i údaje, které jsou specifické při jednotlivých formách obchodních společností, družstvu a státním podniku, stejně jako i podniku zahraniční osoby a při organizační složce podniku zahraniční osoby a které pro tyto jednotlivé subjekty stanovuje zákon.
Sbírka listin Obsah sbírky listin upravuje § 3 zákona o obchodním rejstříku. Každý podnikatel povinně ukládá do sbírky listin, vedené příslušným rejstříkovým soudem, kterým je obecně rejstříkový soud, v jehož obvodě má podnikatel své sídlo, (pokud sídlo nemá, pak v obvodě, kde má místo podnikání, nemá-li ani to, pak místo bydliště), dokumenty vyhotovené ve státním jazyce nebo v cizím jazyce s ověřeným překladem do státního jazyka. Návrh na zápis údajů do obchodního rejstříku Návrh na zápis údajů do obchodního rejstříku, návrh na zápis změny zapsaných údajů a návrh na výmaz zapsaných údajů podává navrhovatel, jímž je: • zapsaná osoba, • osoba oprávněná podle zvláštního zákona (např. OBZ). Navrhovatel se při podávání návrhu k zápisu může dát zastoupit jinou osobou, jíž k tomuto účelu udělí plnou moc. Pravost podpisu navrhovatele, stejně jako pravost podpisu zplnomocnitele musí být osvědčena. Návrh k zápisu se podává na předepsaném tiskopisu, jehož vzor je součástí vyhlášky MS SR č. 25/2004 Sb., jíž se stanovují vzory tiskopisů pro podávání návrhů k zápisu do obchodního rejstříku a seznam listin, jež je potřeba k návrhu na zápis přiložit v platném znění, a musí být doložen: • listinami, z nichž vyplývají údaje, které se mají do obchodního rejstříku zapsat, • listinami, z nichž vyplývají skutečnosti, které se mají podle zákona prověřit. ekonomika
37
Podnik a jeho činnost
Vzetí zpět návrhu na zápis se nepřipouští. Fyzická osoba zapsaná do obchodního rejstříku nebo fyzické osoby oprávněné jednat jménem zapsané právnické osoby jsou povinny nejpozději do 30 dní ode dne uvedeného v rozhodnutí společníků nebo orgánu společnosti, orgánu družstva nebo jiné zapsané osoby, jinak ode dne, kdy bylo toto rozhodnutí přijato, nebo ode dne, kdy nastaly účinky právní skutečnosti, podat návrh na zápis změny zapsaných údajů nebo návrh na výmaz zapsaných údajů. Pokud jsou splněny zákonné podmínky pro zápis, rejstříkový soud ho provede ve lhůtě pěti pracovních dnů od doručení návrhu na zápis. Pokud návrh na zápis nesplňuje zákonné podmínky pro zápis, rejstříkový soud zápis neprovede, o čemž uvědomí navrhovatele oznámením o odmítnutí provedení zápisu. Lhůta na podání námitek je 15 dní ode dne doručení nebo vydání oznámení o odmítnutí. Obchodní rejstřík a sbírka listin jsou přístupny každému. Každý má teda právo po zaplacení soudního poplatku do nich nahlédnout a vyhotovovat si z nich předpisy. Obchodný rejstřík vede okresní soud v sídle krajského soudu, a to pro právnické osoby, které mají své sídlo v obvodě tohoto krajského soudu. Pro fyzické osoby je příslušný soud podle místa podnikání. Pokud podnikatel, který je fyzická osoba, nemá místo podnikání, je veden obchodním rejstříkem příslušného soudu podle svého místa bydliště. Zahraniční osoby se zapisují u soudu příslušného podle sídla podniku nebo jeho organizační složky. Soud který vede obchodní rejstřík se označuje jako „rejstříkový soud“.
3.11 Živnosti, Živnostenský rejstřík Charakteristika živnosti Živnostenským podnikáním se rozumí každé samostatné a soustavné provozování činnosti pod vlastním jménem, na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku a za podmínek stanovených zákonem. Podmínky živnostenského podnikání stejně jako kontrolu nad jejich dodržováním v podmínkách Slovenské republiky upravuje zákon č. 455/1991 sb. o živnostenském podnikání (Živnostenský zákon) ve znění pozdějších předpisů. Živnost je podle § 2 živnostenského zákona vymezena následujícími znaky: • jde o soustavnou činnost – vyžaduje se souvislé nebo pravidelné opakování podnikání, • jde o činnost vykonávanou podnikatelem samostatně – podnikáním není činnost, o níž rozhoduje někdo jiný, • pod vlastním jménem – podnikatel uskutečňuje podnikání pod svým obchodním jménem, • na vlastní odpovědnost – podnikatel nese riziko za výsledky svého podnikání, odpovídá za převzaté závazky, případné ztráty z podnikání nebo úpadek, • za účelem dosažení zisku – zákon nevyžaduje, aby byl zisk skutečně dosažen, postačuje, když podnikatel vykonává činnost s úmyslem zisk dosáhnout, • za podmínek stanovených tímto zákonem – činnost podnikatele nesmí být v rozporu se živnostenským ale ani jinými zákony. Živnost je nejjednodušší forma podnikání, přičemž živnostník ručí za svoje závazky celým svým majetkem (i soukromým) a po jeho smrti závazky nezanikají. Na provozování činnosti, splňující znaky živnosti, je potřeba živnostenské oprávnění. Živnostenské oprávnění je právo provozovat živnost a platí pro celé území Slovenské republiky. Jeden živnostník může provozovat víc činností, ale pro každou živnost musí mít zvláštní živnostenské oprávnění. Živnostenský zákon nestanovuje, co může být živností, obsahuje však tzv. negativní vymezení, tedy určuje, co živností není, a to ve svém § 3.
Podmínky provozování živnosti Žadatel o živnostenské oprávnění musí splňovat zákonem stanovené, všeobecné a zvláštní podmínky pro provozování příslušné živnosti. Všeobecné podmínky jsou podmínky, které musí být splněny vždy pro fyzické osoby. Jde o věk 18 let, způsobilost k právním úkonům, bezúhonnost (prokazuje se výpisem z rejstříku trestů). Za bezúhonného se nepovažuje ten, kdo byl odsouzen za trestný čin hospodářský, trestný čin proti majetku, nebo jiný trestný čin spáchaný 38
Podnik a jeho činnost
úmyslně, jehož skutková podstata souvisí s předmětem podnikání. U právnické osoby musí všechny všeobecné podmínky splňovat fyzická osoba nebo osoby, které tvoří její statutární orgán. Zvláštní podmínky jsou podmínky, jejichž splnění vyžaduje zákon v závislosti od druhu živnosti. Jde o odbornou způsobilost nebo jinou způsobilost k provozování živnosti. Podmínky odborné způsobilosti jsou uvedeny v příloze živnostenského zákona. jejich zkoumání zabezpečuje ochranu veřejného zájmu, poněvadž nedostatek odborné způsobilosti podnikatele lze nahradit ustanovením zodpovědného zástupce. Zodpovědný zástupce je fyzická osoba, která zodpovídá za odborné provozování živnosti. Zodpovědný zástupce musí být v pracovně právním vztahu k podnikateli. To neplatí v případě manžela nebo manželky podnikatele nebo podnikatelova příbuzného v přímé řadě nebo sourozence nebo jde-li o právnickou osobu, jejího společníka nebo člena, a jde-li o obec, jejího starostu.
Druhy živností Živnostenský zákon rozeznává následující druhy živnosti: • řemeslné, • vázané, • volné. Řemeslné živnosti – podmínkou jejich provozování je odborná způsobilost získaná vyučením v odboru. Řemeslné živnosti jsou uvedeny v příloze č. 1 Živnostenského zákona a jsou jimi např.: zámečnictví, nástrojařství, kovoobrábění, galvanizace kovů, smaltování atd. Odborná způsobilost se prokazuje výučním listem nebo jiným dokladem o řádném ukončení učebního odboru nebo příslušného studijního odboru. Doklady o odborné způsobilosti se pro potřeby živnostenského zákona nahrazují: a) výučním listem nebo jiným dokladem o řádném ukončení příbuzného oboru a dokladem o absolvování následné nejméně roční praxe v oboru nebo b) vysvědčením o maturitní zkoušce na střední odborné škole nebo na středním odborném učilišti nebo na gymnáziu s předměty odborné výchovy nebo na nástavbovém studiu nebo pomaturitním studiu ve stejném oboru a dokladem o absolvování nejméně jednoroční praxe v oboru nebo dvouleté praxe v příbuzném oboru nebo c) dokladem o ukončení nejméně střední školy, pokud nejde o výše uvedené doklady, a osvědčením o získaném vzdělání pro příslušnou živnost v akreditovaném vzdělávacím zařízení a dokladem o absolvování následné nejméně dvouleté praxe v oboru nebo tříleté praxe v příbuzném oboru nebo d) diplomem o absolvování vysoké školy v příslušném oboru a dokladem o absolvování nejméně jednoroční praxe v oboru nebo dvouleté praxe v příbuzném oboru e) dokladem o vzdělání uvedeným pod písm. a) až d) nebo osvědčením o získaném vzdělání v akreditovaném vzdělávacím zařízení a osvědčením o vykonání kvalifikační zkoušky před zkušební komisí nebo f) dokladem o absolvování nejméně desetileté praxe v oboru, od jejíhož ukončení neuplynuly víc než tři roky. Vázané živnosti – jsou živnosti uvedené v příloze č. 2 živnostenského zákona. Jsou mezi nimi např. slévání drahých kovů, opravy, odborné prohlídky a odborné zkoušky vybraných technických zařízení, montáž, oprava, provádění revizí a zkoušek vybraných technických zařízení atd. Odborná způsobilost k vázané živnosti je upravena, ne živnostenským zákonem, ale zvláštními předpisy, jež jsou uvedeny přímo v příloze č. 2 živnostenského zákona. Volné živnosti – jsou živnosti, které nejsou uvedeny v přílohách č. l a 2 živnostenského zákona. Znamená to, že pro tyto živnosti musí být splněny jen všeobecné podmínky. Prokazování odborné ani jiné způsobilosti se nevyžaduje.
Vydání oprávnění k živnostenskému podnikání Pokud podnikatel splňuje podmínky stanovené zákonem a živnostenský úřad zjistí, že ohlášení má předepsané náležitosti – vydá osvědčení o živnostenském podnikání nejpozději do pěti pracovních dnů ode dne, kdy mu ohlášení živnosti bylo doručeno. Vydání oprávnění o živnostenském podnikání podléhá poplatkové povinnosti. V současnosti jsou poplatky: • na volnou živnost 5,0 €, • na řemeslnou živnost nebo na vázanou živnost 15 €. ekonomika
39
Podnik a jeho činnost
Zánik živnostenského oprávnění Živnostenské oprávnění zaniká z důvodů stanovených v § 57 živnostenského zákona: a) smrtí fyzické osoby (živnostníka), pokud nepokračují v živnosti dědicové nebo správce dědictví, b) zánikem právnické osoby, c) uplynutím času, pokud živnostenské oprávnění bylo vydáno na určitou dobu, d) rozhodnutím živnostenského úřadu o zrušení živnostenského oprávnění. Živnostenský úřad je povinen živnostenské oprávnění zrušit: • když podnikatel přestal splňovat podmínky pro vznik živnostenského oprávnění, • nastanou zákonné překážky podnikání, • podnikatel při provozování živnosti poruší podmínky nebo povinnosti určené zákonem jako zvlášť závažné. Živnostenský úřad může živnostenské oprávnění zrušit, když: • podnikatel závažným způsobem porušuje podmínky stanovené zákonem nebo jinými zvláštními předpisy • podnikatel nezačal provozovat živnost ve lhůtě delší než dva roky od vydání živnostenského oprávnění, • když to stanoví zvláštní zákon, • uplynutím lhůty povoleného přechodného nebo trvalého pobytu podnikatele nebo jeho zrušením, • dnem uvedeným v oznámení o ukončení podnikání.
Živnostenský rejstřík Živnostenský rejstřík je soubor zákonem určených údajů – informací o podnikatelích ukládaných v informačním systému, jehož správcem je Ministerstvo vnitra Slovenské republiky. Údaje do rejstříku zapisují obvodní úřady. Věcně příslušnými orgány pro výkon státní správy na úseku živnostenského podnikání je všech 50 obvodních úřadů, odbory živnostenského podnikání. Do živnostenského rejstříku se zapisují následující údaje včetně jejich změn: a) když jde o fyzickou osobu v postavení podnikatele, odpovědného zástupce, statutárního orgánu, vedoucího podniku zahraniční osoby, vedoucího organizační složky podniku zahraniční osoby: 1. postavení fyzické osoby; u osoby v postavení statutárního orgánu i způsob, jakým za právnickou osobu jedná 2. jméno a příjmení 3. akademický titul 4. rodné příjmení 5. rodné číslo, pokud bylo přiděleno, jinak datum narození 6. státní příslušnost 7. místo narození 8. adresa bydliště b) obchodní jméno; u právnické osoby i právní forma, c) identifikační číslo, d) místo podnikání fyzické osoby nebo sídlo právnické osoby, e) adresa místa činnosti podniku zahraniční osoby nebo organizační složky podniku zahraniční osoby, f) předmět nebo předměty podnikání, g) adresy provozoven, pokud jsou zřízeny, h) datum vzniku živnostenského oprávnění, i) doba, na kterou se živnostenské oprávnění vydává, j) pozastavení nebo zánik živnostenského oprávnění, k) jiné skutečnosti podle zvláštních předpisů (zákon č. 328/1991 Sb. o konkurzu....), l) jiné údaje stanovené zákonem. Živnostenský rejstřík se člení na veřejnou a neveřejnou část. Neveřejná část obsahuje osobní údaje fyzické osoby živnostníka a odpovědného zástupce (rodné příjmení, rodné číslo, datum a místo narození, údaje potřebné na vyžádání výpisu rejstříku trestů a jiné údaje poskytnuté podle zvláštních zákonů k účelům daňové registrace a přihlášení do systému povinného zdravotního pojištění – které se poskytují jen dotčeným orgánům a institucím. 40
Podnik a jeho činnost
Údaje do veřejné části rejstříku se zveřejňují bez zbytečného odkladu. Do této části rejstříku má právo nahlédnout každý, přičemž k identifikaci stačí obchodní jméno a místo podnikání.
Výpis z rejstříku a přehled zapsaných údajů • výpis ze živnostenského rejstříku je průkazem živnostenského oprávnění, • výpis z veřejné části – může o něj požádat každý, neobsahuje osobní údaje, obsahuje zapsané údaje platné v den jeho vydání, • výpis z neveřejné části – průkaz (pokud živnostenský zákon nestanoví jinak, údaje z neveřejné části lze poskytnout jen fyzické osobě, jíž se údaje týkají. Takové osobě vydá živnostenský úřad výpis v rozsahu údajů zapsaných ve veřejné i neveřejné části rejstříku platných v den jeho vydání, • přehled zapsaných údajů – opis – na požádání lze vydat jen fyzické osobě, které se informace týkají. Jde o údaje platné v den jeho vydání a informace o zapsaných, ale v den jeho vydání už neplatných údajích. Zpřístupnění a zasílání údajů z rejstříku Ministerstvo vnitra Slovenské republiky elektronickou formou dálkově umožní přístup k údajům o podnikatelích zapsaných v živnostenském rejstříku a ke změnám těchto údajů: a) daňovému úřadu a Daňovému ředitelství SR, b) orgánu státní statistiky, c) příslušnému úřadu práce, sociálních věcí a rodiny, d) orgánu, který vede centrální rejstřík pojištěnců povinného zdravotního pojištění e) Sociální pojišťovně. V rozsahu veřejné části rejstříku Ministerstvo vnitra SR zpřístupní údaje o podnikatelích zapsaných v rejstříku Slovenské živnostenské komory. Zaslání nebo zpřístupnění údajů rejstříku elektronickou formou se považuje ve smyslu zákona za jejich písemné oznámení.
3.12 Obchodní závazkové vztahy, kupně prodejní smlouva, smlouva o dílo, mandátní smlouva Závazkově právní vztah můžeme chápat jako reálně existující společenský vztah, upravený právem, jehož obsahem je naplnění vzájemných oprávnění a povinností subjekty tohoto vztahu. Mezi základní charakteristiky závazkového vztahu patří následující náležitosti: • musí se jednat minimálně o dvojstranný vztah, • nutnost vzájemného protiplnění subjektů závazkově právního vztahu.
Vznik obchodních závazkových vztahů a forma smlouvy Obchodní závazkové vztahy vznikají zpravidla uzavřením smlouvy. Smlouva může být uzavřena buď v ústní formě nebo v písemné formě. Smlouva se musí uzavřít v písemné formě vždy, když je to určeno v zákoně při jednotlivém smluvním typu. Taktéž se smlouva musí uzavřít písemně v případě, že jedna ze smluvních stran projeví jednostranným úkonem (písemný návrh smlouvy) vůli uzavřít smlouvu v písemné formě. Zánik obchodních závazkových vztahů Právní úprava zániku závazkového vztahu v OBZ není komplexní, a proto je potřebné subsidiárně (podpůrně) použít některá ustanovení Občanského zákoníku. K zániku závazků může dojít: • splněním • jinak než splněním • na základě dalších právních skutečností Zánik závazku splněním – závazek zanikne splněním, když byl splněn řádně a včas. Závazek je splněn řádně, když je plnění bez vad a v souladu s dohodnutým předmětem plnění, především vymezenými vlastekonomika
41
Podnik a jeho činnost
nostmi a jakostí, které má plnění vykazovat, a dohodnutým množstvím. Závazek je splněn včas, když je splněn v dohodnuté dodací lhůtě stanovené ve smlouvě. Některé způsoby zániku závazku jinak než splněním: 1. Započítání pohledávek. V zásadě platí, že je možné započítat jen pohledávky, které jsou splatné. Výjimka z této úpravy platí pro dlužníka, který je v platební neschopnosti a není schopen plnit své peněžní závazky. Započítat lze i promlčenou pohledávku, avšak jen v případě, že k jejímu promlčení došlo až po době, kdy se stala způsobilou na započítání. K započítání pohledávek může dojit na základě jednostranného úkonu některého z účastníků nebo na základě dohody o dvoustranném započítání pohledávek. 2. Dohoda – smluvní strany se mohu dohodnout při každém smluvním závazku na nahrazení závazku novým závazkem nebo na jeho zrušení. Dosavadní závazek lze nahradit novým závazkem v plném rozsahu, nebo jen v jeho části. Smluvní strany se mohou dohodnout i na zrušení závazku bez jeho nahrazení novým závazkem. Věřitel a dlužník se mohou dohodnout i na zrušení části závazku. 3. Odstoupení od smlouvy – je jednostranný právní úkon jedné ze smluvních stran, při jehož uplatnění dochází k zániku nesplněného závazku. K odstoupení od smlouvy smluvní stranou může dojít jen z důvodů uvedených v zákoně nebo v případech, kdy to určuje smlouva. Odstoupit od smlouvy může kterákoli smluvní strana tj. věřitel i dlužník. 4. Zaplacení odstupného – odstupné je peněžní suma, kterou platí jedna ze smluvních stran druhé smluvní straně v případě, když využije právo zrušit smlouvu s jejími účinky od počátku. 5. Výpověď – je to jednostranný právní úkon, při němž účinky nastávají až uplynutím výpovědní doby. Smlouvu lze vypovědět jen tehdy, když byla dohodnuta na dobu neurčitou a jejím předmětem je závazek nepřetržité nebo opakované činnosti.
Kupní smlouva Předmětem kupní smlouvy podle Obchodního zákoníku může být jen movitá věc. Pokud jde o kupní smlouvu, předmětem níž je nemovitost, tato se spravuje příslušnými ustanoveními Občanského zákoníku. Obchodní zákoník definuje pojem kupní smlouvy jako dohodu smluvních stran, podle které se prodávající zavazuje dodat kupujícímu movitou věc (zboží) určenou jednotlivě nebo co do množství a druhu a převést na něho vlastnické právo k této věci a kupující se zavazuje zaplatit kupní cenu. Kupní smlouva musí obsahovat některé podstatné náležitosti, které jsou uvedeny přímo v zákoně. Pokud by některá z těchto podstatných náležitostí v dohodnutém obsahu smlouvy absentovala, smlouva by nevznikla platně. Podstatné náležitosti smlouvy jsou: • smluvní strany – uvádí se přesně obchodní jméno a sídlo. V případě odštěpného závodu se vždy uvádí i název subjektu, jehož je organizační složkou. Z hlediska důležitosti rozlišení subjektu se uvádí identifikační číslo, • určení předmětu smlouvy, jímž je jen movitá věc – věc musí být identifikována individuálními znaky, nebo určena množstvím a druhem, • závazek prodávajícího věc (zboží) dodat a převést na kupujícího vlastnické právo – smlouva musí obsahovat závazek prodávajícího věc dodat a převést na kupujícího vlastnické právo, • závazek kupujícího zaplatit za dodané zboží kupní cenu – kupní smlouva musí obsahovat dohodu o ceně, která může být určena jedním z těchto tří způsobů: a) může určit přesnou výšku ceny za celé smluvní plnění, nebo jednotku množství, b) může obsahovat způsob určení ceny – jde o vyjádření jakým způsobem se určí výše ceny, c) může obsahovat projevenou vůli uzavřít smlouvu bez určení kupní ceny. Smluvní strany se mohou výslovně dohodnout, že uzavřou smlouvu i bez určení ceny, např. vzhledem ke skutečnosti, že o způsobu jejího určení nemají v době uzavírání smlouvy dostatek vědomostí. Smlouva o dílo Problematiku smlouvy o dílo obsahuje jak Obchodní zákoník tak i Občanský zákoník. Právní úprava smlouvy o dílo podle obchodního zákoníku se využívá při úpravě vztahů mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti. V případě, že jednou ze smluvních stran je fyzická osoba (nepodnikatel) právní vztahy se upravují v souladu 42
Podnik a jeho činnost
s ustanoveními Občanského zákoníku. I v tomto případě je možnost, aby se smluvní strany dohodly, že i tyto subjekty smluvního vztahu se budou řídit příslušnými ustanoveními pro smlouvu o dílo Obchodního zákoníku. Taková dohoda si vyžaduje písemnou formu. Smlouvou o dílo se zavazuje zhotovitel provést určité dílo a objednavatel se zavazuje zaplatit cenu za jeho provedení. Dílem se rozumí zhotovení určité věci, montáž určité věci, její údržba, provedení dohodnuté opravy a úpravy určité věci nebo hmotně zachycený výsledek jiné činnosti. Dílem se rozumí vždy zhotovení, montáž, údržba, oprava nebo úprava stavby nebo její části. Podstatnými náležitostmi smlouvy o dílo jsou: 1. Předmět plnění (označení, jakost, rozsah díla) – ve smlouvě je potřebné uvést co nejpodrobněji vlastnosti, které má dílo po dokončení vykazovat, případně odkázat na parametry uváděné v příslušném projektu. 2. Dohoda o ceně a závazek ji zaplatit, přičemž cenu je možné dohodnou třemi způsoby: a) uvedením konkrétní sumy, přičemž se doporučuje uvést, zda jde o cenu konečnou, případně jakým způsobem a do jaké výšky lze dohodnutou cenu měnit, b) smluvní strany se mohou dohodnout, jakým způsobem si určí cenu (např. že spočítají cenu materiálu + cenu práce (násobek ceny práce za 1 hod. a počtu odpracovaných hodin) c) smluvní strany se mohou výslovně dohodnout, že uzavřou smlouvu i bez dohody o ceně d) cena podle rozpočtu – pokud byla ve smlouvě dohodnuta výše ceny podle rozpočtu, který je součástí smlouvy, nebo se smluvní strany dohodly na způsobu určení ceny podle rozpočtu, který objednavateli zhotovitel oznámil do uzavření smlouvy, platí tato výše ceny. Takto může zhotovitel účtovat jen takto dohodnutou cenu a nemůže požadovat cenu vyšší a to ani z důvodu změn vstupů materiálů, výrobků apod. Takováto závaznost ceny podle rozpočtu se nevztahuje na rozpočet, který byl zpracován na základě dohody stran až po uzavření smlouvy. Cena za dílo se obvykle platí až po dokončení díla, pokud se smluvní strany nedohodnou jinak. V případě, že se dílo realizuje po částech nebo si vyžaduje značné náklady, je zhotovitel oprávněn požadovat od objednavatele přiměřené zálohy. Pokud si smluvní strany dohodly cenu za dílo podle rozpočtu, nesmí se zvýšit bez souhlasu objednavatele. V případě, že v době od uzavření smlouvy do jejího splnění došlo ke změně cenového předpisu, podle něhož byla cena dohodnuta, je zhotovitel povinen na tuto skutečnost bez meškání písemně upozornit objednavatele a oznámit mu novou cenu. Objednavatel je v tomto případě oprávněn od smlouvy odstoupit. Musí tak však učinit bez zbytečného odkladu. V případě odstoupení od smlouvy je povinen zaplatit zhotoviteli sumu za vykonanou práci a vzniklé náklady podle původně dohodnuté ceny. Základním znakem smlouvy o dílo je skutečnost, že zhotovitel je povinen dílo realizovat na vlastní náklady a vlastní nebezpečí v dojednaném čase, jinak v čase přiměřeném s přihlédnutí k povaze díla. Pokud se smluvní strany nedohodnou ve smlouvě jinak, platí, že zhotovitel může požadovat zaplacení ceny až po odevzdání díla. Smluvní strany se však mohou dohodnout o poskytování záloh na plnění. Objednavatel může poskytnout zálohu před započetím prací, stejně jako během jejich provádění, přičemž výška záloh by měla odpovídat rozsahu provedených prací. Povinností objednavatele je dílo převzít. Zhotovitel dílo realizuje samostatně, a pokud není ve smlouvě uvedeno jinak, není vázán ani pokyny objednavatele. Zhotovitel při realizaci díla může použít jinou osobu, jen když to vyplývá ze smlouvy. V takovém případě zhotovitel odpovídá za provedení díla tak, jako by ho provedl sám. Pokud zhotovitel zhotovuje věc u objednavatele, na jeho pozemku nebo na pozemku, který si objednavatel opatřil, objednavatel nese nebezpečí škody na zhotovené věci a je jejím vlastníkem, pokud smlouva nestanoví jinak. V opačném případě nese nebezpečí škody na zhotovené věci zhotovitel a je jejím vlastníkem. Zhotovitel splní svou povinnost provést dílo jeho řádným ukončením a odevzdáním objednavateli na dohodnutém místě, a pokud takové místo není dohodnuto, tak na místě stanoveném zákonem. Pokud toto místo není dohodnuto a smlouva ukládá povinnost zhotovitele odevzdat předmět díla, uskutečňuje se odevzdání předmětu díla jeho odevzdáním prvnímu dopravci, který má uskutečnit přepravu do místa určení. Obchodní zákoník stanovuje i jiné způsoby odevzdání díla, než je zde uvedeno. Odevzdáním zhotovené věci nabývá k ní objednavatel vlastnické právo a taktéž na něho přechází nebezpečí škody na zhotovené věci.
ekonomika
43
Podnik a jeho činnost
Mandátní smlouva Mandátní smlouvou se mandatář zavazuje za úplatu zařídit určitou obchodní záležitost pro mandanta a to buďto uskutečněním právních úkonů nebo uskutečněním jiné činnosti jménem mandanta. Mandátní smlouva upravuje jen vztah mezi mandatářem a mandantem a nelze z ní přímo odvozovat plnomocenství, které směřuje vůči třetím osobám a právně legitimuje mandatáře jednat jménem mandanta navenek. Výše úplaty nemusí být ve smlouvě určena. Obchodní zákoník formuluje vyvratitelnou právní domněnku, že úplata byla dohodnuta, a to v případě, kdy zařizování záležitosti patří do předmětu podnikatelské činnosti mandatáře. Základními náležitostmi mandátní smlouvy jsou: • určení subjektů smlouvy (mandatář a mandant), • vymezení činnosti, která se má uskutečnit. Podle příslušných ustanovení Obchodního zákoníku, je mandatář povinen postupovat při zařizování záležitostí s odbornou péčí a činnost, k níž se zavázal, je povinen uskutečňovat podle pokynů mandanta a v souladu s jeho zájmy, s nimiž se mandatář seznámil nebo musí seznámit. Od pokynů mandanta se může odchýlit, jen když je to naléhavě nevyhnutné v zájmu mandanta a mandatář nemůže včas dostat jeho souhlas. Mandatář je povinen zařídit záležitost osobně, jen když to určuje smlouva. Pokud tuto povinnost poruší, odpovídá za škodu tím způsobenou. Když zařízení záležitosti, která je předmětem mandátní smlouvy, vyžaduje uskutečnění právních úkonů jménem mandanta, je mandant povinen vystavit včas mandatáři písemné zplnomocnění.
3.13 Podnikatelský záměr – podstata a obsah Podnikatelský záměr (plán) je dokument, který zahrnuje důležité informace o podniku, o jeho prostředí, historii, o jeho minulých a současných aktivitách i krátkodobých a dlouhodobých cílech. Je nevyhnutelnou součástí plánu rozvoje podniku, přílohou žádosti o úvěr, půjčku, dotaci, bankovní záruku apod. Zároveň pomáhá vedení podniku ujasnit si možnosti investování do jeho dalšího rozvoje. Podnikatelský záměr se skládá z textové a tabulkové části. Standardně obsahuje: historickou analýzu podniku, jeho výkonnost, finanční situaci v průběhu let, dále poslání či důvod existence podniku, popis krátkodobých i dlouhodobých cílů. Podnikatelský plán firmy lze charakterizovat jako: • nástroj prognózy rozvoje firmy (stanovení budoucích aktivit firmy), • nástroj řízení a plánování (návod pro provoz firmy), • vyhlášení určené pro veřejnost (stručný popis firmy pro veřejnost), • obchodní dokument – návrh pro finanční instituce, v něm jsou uvedeny detaily o tom, jak poskytnuté peníze pomohou dosáhnout cíle firmy.
3.13.1 Obsah podnikatelského plánu Pro zpracování podnikatelského plánu neexistuje ideální vzor, protože podnikatelské plány a jejich struktura závisí na charakteru podniku, pro který se konkrétní podnikatelský plán zpracovává. Celý dokument všeobecně obsahuje následující části: 1. Souhrnná charakteristika projektu je nejdůležitější částí záměru. V této části jde o komplexní představení podnikatelského záměru – jeho cílů a strategií k jejich dosažení, produkce, hlavních odběratelů, objem finančních prostředků a předpokládané zdroje, z nichž se bude předmětná činnost financovat. 2. Charakteristika společnosti (firmy) – zaměřuje se na minulost dané společnosti (v případě, že jde o existující společnost s historií v podnikání). Důležitými skutečnostmi z hlediska charakteristiky firmy jsou: • základní údaje o společnosti – vlastnictví a management, právní forma, • předmět činnosti, • stručný přehled dosavadního vývoje. 3. Cíle společnosti, které by měly vycházet z její dlouhodobé strategie rozvoje, jasně a srozumitelně vyjádřené: • objem výroby nebo služeb, které chce podnik zabezpečit na trhu, • přednosti, které chce dosáhnout v porovnání s konkurencí, • přednosti z pohledu zákazníka, • další vývoj a předpokládané překážky apod. 44
Podnik a jeho činnost
Investiční předpoklady plánu Marketingový plán a potenciál trhu, konkurence Plán lidských zdrojů Finanční plán, jehož obsahem je plán finančních prostředků ale i definování zdrojů (externích a interních). Součástí finančního plánu je tabulková část (zkrácená úvaha, výkaz zisků a ztrát a výkaz Cash flow), 8. SWOT analýza je nástroj strategického (dlouhodobého) plánování firmy, která se používá k hodnocení silných a slabých stránek, příležitostí a ohrožení, které spočívají v daném podnikatelském záměru se snahou uskutečnit určitý cíl. SWOT analýza hodnotí silné (Strenghts) a slabé (Weaknesses) stránky společnosti, hrozby (Threats) a příležitosti (Opportunities) spojené s podnikatelským záměrem nebo restrukturalizací procesů – graficky je znázorněna na obr. 8. Zahrnuje monitorování marketingového interního i externího prostředí organizace. Zároveň načrtává možné alternativy budoucího vývoje, možnosti k jejich využití, případně jejich řešení. Tato analýza je kombinací analýzy O-T a S-W, přičemž O-T analýza představuje venkovní (externí) analýzu, která se zaměřuje hlavně na venkovní prostředí (příležitosti a ohrožení). S-W analýza představuje vnitřní (interní) analýzu, v níž jde o rozbor vnitřních faktorů organizace (silných a slabých stránek). SWOT analýza je zkratkou z anglických slov: Strenghts – silné stránky Weakness – slabé stránky Opportunities – příležitosti Threats – hrozby.
4. 5. 6. 7.
swot analýza i n t e r n í
Silné stránky
Slabé stránky
• Kvalifikovaný personál
• Spolehlivost strojů
• Finanční stabilita
• Stabilita procesů
•
•
e x t e r n í
Příležitosti
Hrozby
• Nová technologie
• Daňová reforma
• Informační systém
• Nové produkty konkurence
•
•
Obr. 8 Grafické vyjádření SWOT analýzy
Dobře vypracovaný podnikatelský plán je základem úspěchu jeho realizace ale i získání externích zdrojů z finančních institucí za dobrých podmínek. Měl by být odpovědí na tři otázky: 1. Kde jsem? – důkladná analýza současného stavu společnosti (firmy) z hlediska finanční situace, konkurenčního prostředí apod., 2. Kde chci být? – co chci dosáhnout, jde o záměry podnikatele z krátkodobého i dlouhodobého hlediska, přičemž se vychází ze současnosti a cíle jsou stanoveny do budoucnosti. 3. Jak sa tam dostanu? – podnikatel se musí zabývat nástroji, způsoby a prostředky, které jsou zapotřebí k dosažení podnikatelského cíle.
ekonomika
45
Podnik a jeho činnost
3.14 Bankovní finanční instituce – Národní banka Slovenska, komerční banky Bankovní soustava (BS) je soustava bank působících v daném státě, v dané ekonomice. Může být: 1. Jednostupňová – centralizovaná (uplatňuje se v netržních – příkazových ekonomikách), 2. Dvojstupňová – decentralizovaná (uplatňuje se v tržně vyspělých ekonomikách, mnohokrát je její vznik podmíněn politickými změnami – jako např. v SR). Je tvořena centrální bankou a komerčními (obchodními) bankami.
3.14.1 Charakteristika, nástroje a úkoly centrální banky Centrální banka (CB) vznikla na určitém stupni ekonomického vývoje. Zpravidla je ve vlastnictví státu. Ve svých rozhodnutích musí být co nejvíc nezávislá na vládě a Ministerstvu financí SR (MF SR). Je bankou bank a bankou státu. Bankou bank, protože vede účty komerčních bank, prodává nebo nakupuje od nich vybrané cenné papíry. Bankou státu, protože vede účet státního rozpočtu (příjmové a výdajové účty státního rozpočtu SR), účty státních fondů, státních rozpočtových organizaci a dalších subjektů, které hospodaří s prostředky SR). Je i emisní bankou, protože vydává – emituje bankovky, cenné papíry. Národní banka Slovenska (NBS) je právnická osoba (při nakládání s vlastním majetkem se chová jako podnikatelský subjekt), nezapisuje se však do obchodního rejstříku a není komerčně orientovaná. Je nositelkou měnové politiky, při realizaci níž používá soustavu přímých a nepřímých nástrojů. Úkoly centrální banky. Hlavním cílem NBS je udržení cenové stability, zároveň však: • určuje měnovou politiku, • vydává bankovky a mince, • řídi, koordinuje a zabezpečuje peněžní oběh, platební styk a zúčtování dat platebního styku (jediný platební systém v SR používaný na zúčtování tuzemských plateb je SIPS), • plní činnosti, úlohy a práva a povinnosti vyplývající z účasti NBS v evropském systému centrálních bank, • přispívá ke stabilitě finančního systému, ochrany klientů, respektování pravidel, hospodářské soutěže (provádí dohled nad finančním trhem), • provádí dohled nad fungováním bankovního systému (povoluje bankám činnost, resp. odebírá povolení).
3.14.2 Komerční (obchodní) banky Komerční banky představují obchodně podnikatelské subjekty zaměřené na dosahování zisku. Obchodní banka je právnická osoba se sídlem na území Slovenské republiky založená jako akciová společnost, která přijímá vklady a poskytuje úvěry, a která má na výkon činností ve smyslu platné legislativy uděleno bankovní povolení. Jiná právní forma banky se zakazuje. O udělení povolení rozhoduje NBS, v některých případech po dohodě s MF SR. Pro založení KB (ve smyslu zákona č. 483/2001 Sb. o bankách v platném znění) je potřebné základní jmění minimálně ve výši 16 600 000 € jen v peněžní podobě. Pro založení hypoteční banky je potřebné základní jmění minimálně ve výši 33 200 000 €. Organizace a řízení komerční banky – je struktura prvků banky se vzájemnými vztahovými vazbami. Organizační strukturu banky ovlivňuje i tržní pozice banky. Komerční banka musí mít statutární orgán (představenstvo), dozorčí radu a stanovy. Hlavní strategii a obchodní politiku udává centrála – ústředí. Je hlavním řídicím útvarem. Za realizační – výkonné týmy jsou považovány pobočky, filiálky nebo expozitury. Velké banky mohou mít oblastní – regionální ředitelství. (poznámka: filiálka = expozitura znamená nižší organizační celek např. regionální ředitelství je v Trenčíně, pobočka v Prievidzi a filiálka v Bojnicích). Pobočky jsou základním organizačním článkem banky. Realizují většinu obchodů s klienty. Mají přenesené kompetence z ústředí. Druhy bankovních operací – jde především o vklady, úvěry, pokladní operace, směnárenskou činnost, platební styk (tuzemský i zahraniční), financování zahraničního obchodu, emisi cenných papírů, poradenské a další služby, pronájem bezpečnostních schránek apod. Některé zdroje uvádějí i operace pasivní, aktivní a další (členění souvisí s účetním hlediskem).
46
Podnik a jeho činnost
3.15 Platební styk, doklady platebního styku Platební styk představuje ve všeobecnosti souhrn postupů a nástrojů zaměřených na zabezpečení plateb vzhledem k jednotlivým druhům peněžních vztahů, jejichž účastníky jsou podnikatelské subjekty. Uvedený systém nezahrnuje jen vlastní finanční transfery bank nebo transfery v prospěch klientů jednotlivých bank, ale patří pod něho i soubor finančních nástrojů, prostřednictvím nichž dochází k finančním přesunům. Rozhodující činností je placení, které je zaměřeno na vyrovnání pohledávek a závazků podnikatelského subjektu vůči jiným subjektům. Předmětem placení jsou převody a platby spojené: • s úhradou faktur dodavatelem za dodané zboží nebo poskytnuté služby ve smyslu dohodnutých smluvních podmínek, • s realizací peněžních vztahů vůči subjektům rozpočtové soustavy, • se splácením úvěrů, půjček a úhradou úroků, pojistného apod., • s financováním, které je spojené se získáním cenných papírů, • s hotovostními platbami apod. Uvedené finanční operace znamenají pohyb stavu finančních prostředků na účtech podnikatelských subjektů ve finančních institucích. Standardně jde o následující typy účtů: • běžné účty s kreditním nebo nulovým zůstatkem, • úvěrové účty s debetním nebo nulovým stavem, • kontokorentní účty, které mohou mít kreditní, nulový nebo debetní zůstatek. Pohyby na účtech realizuje finanční ústav na požádání podnikatelského subjektu podle předem dohodnutého režimu zúčtování na základě platebních dokladů, které jsou současně zúčtovacími doklady.
3.15.1 Členění platebního styku Platební styk lze členit z více hledisek: 1. z hlediska způsobu placení • hotovostní platební styk – mezi plátcem a příjemcem dochází k přesunu peněz v hotovosti, • bezhotovostní platební styk – dochází k úhradě/inkasu bezhotovostním převodem na účtech plátců a příjemců v bankách, • kombinovaný platební styk. 2. z hlediska teritoria • tuzemský platební styk – mezi subjekty uvnitř národní ekonomiky, zpravidla v tuzemské měně, • zahraniční platební styk – mezi tuzemskými a zahraničními subjekty včetně plateb uskutečněných tuzemskými bankami v zahraničí, 3. z hlediska lhůty k převedení • přednostní (expresní) platby – okamžité resp. urychlené odepsání peněžních prostředků z účtu klienta, • standardní platby – převedení příkazu klienta (platební operace) podle předem dohodnutých podmínek, 4. z hlediska náležitostí průvodních dokumentů • hladké platby – platba nemá vazbu na bankovní závazek a průvodní dokumenty, • dokumentární platby – mají bezprostřední vazbu na průvodní dokumenty a případně též obsahují bankovní závazek;
3.15.2 Doklady platebního styku K nejpoužívanějším nástrojům bezhotovostního platebního styku a zúčtování v současnosti patří příkazy k úhradě, příkazy k inkasu, šeky a platební karty. Příkaz k úhradě představuje příkaz plátce bance, aby převedla platbu zaplacením z jeho bankovního účtu v prospěch třetí osoby (příjemce platby). Platební příkaz a prostředky se pohybují z banky příkazce do banky příjemce, případně prostřednictvím více bank. Používání příkazu k úhradě je výhodné z hlediska rychlosti platební operace. Tím, že podnět k platbě dává plátce, může si k termínu uskutečnění platby připravit na účtu dostatečný vklad. Platba proběhne na účtech komitentů definitivně a bankovní úhrada nemůže být (až na výjimky) změněna nebo odvolána. ekonomika
47
Podnik a jeho činnost
Příkaz k inkasu je podobný platební nástroj. Rozdíl spočívá v tom, že příkaz k úhradě nevychází z podnětu plátce, ale z podnětu příjemce platby. Obsahem příkazu k inkaso je příkaz příjemce platby jeho bance, aby zprostředkovala převod peněžních prostředků z účtu plátce v prospěch účtu subjektu, který vystavil inkasní příkaz. Šek je krátkodobý cenný papír používaný v obchodním platebním styku a neobchodních platbách fyzických osob. Jedná se o písemný příkaz věřitele dlužníkovi, obvykle bance, zaplatit určitou částku na požádání věřitele nebo třetí straně, kterou určil věřitel. Prakticky to znamená, že věřitel jako výstavce šeku přikazuje bance (šekovník) vyplatit při předložení šeku osobě (doručiteli) částku, která je na šeku uvedena, na vrub jeho účtu. Šek jako platební nástroj je využíván především v případech, když není známo bankovní spojení příjemce pro platbu bezhotovostním převodem, a když není dostatečně zřejmé propojení bankovního spojení na straně plátce s bankovním spojením na straně příjemce. V neposlední řadě jde též o případ, kdy je potřebné uskutečnit platbu diskrétní povahy. Platební karta představuje moderní platební nástroj bezhotovostního platebního styku, využívaný zejména k úhradě spotřebních výdajů a výběru hotovosti. Z hlediska funkčnosti členíme platební karty na debetní a kreditní. Debetní kartou je možné čerpat prostředky jen do výše zůstatku na běžném účtu (či do výše disponibilního zůstatku na účtu s kontokorentním úvěrem). Kreditní karta slouží výlučně na čerpání úvěrových finančních prostředků. Hotovostní platební styk – je platební styk, při němž musí být fyzicky přítomny peníze. Jde o vyrovnávání pohledávek a závazků přímo bankovkami a mincemi. Doklady používané při hotovostním platebním styku jsou: • součtová páska z kontrolní pokladny v maloobchodě, • příjmový platební doklad • výdajový pokladní doklad • dobírková poukázka • cenný list. Kombinovaný platební styk – jde o kombinaci hotovostního a bezhotovostního platebního styku. Kombinovaný platební styk spojuje prvky peněžních prostředků používaných v hotovosti s vedením účtů ve finančních institucích. Například plátce platí v hotovosti v peněžním ústavu nebo na poště a suma se připíše na účet příjemce. Doklady používané v kombinovaném platebním styku jsou: poštovní poukázka na adresu, poštovní poukázka na účet, poštovní poukázka na výplatu, poštovní poukázka ekonomická.
3.16 Elektronické bankovnictví S rozvojem nových technologií souvisí i rozvoj nových produktů v oblasti bankovnictví. Banky nabízejí širokou paletu produktů tzv. elektronického bankovnictví (EB). Jde o služby využívající moderní komunikační technologie, které umožňují komunikaci banky a klienta, aniž by klient musel banku navštívit. Tato forma mu umožňuje přístup k účtu 24 hodin denně. Hlavním cílem je, aby každý obyvatel využíval EB a nemusel chodit do banky, stát v řadě, parkovat, organizovat si čas apod. Banka pak bude potřebovat menší prostory, méně pracovníků, klient vstoupí na svůj účet kdykoli a v pohodlí kanceláře, auta, během dovolené apod.
3.16.1 Služby elektronického bankovnictví – SMS banking, Internet banking, Telebanking, HOME banking Služby elektronického bankovnictví standardně členíme na: • SMS banking – služba spočívá v přijímání krátkých textových správ o stavu prostředků na účtu. Zpráva přichází po každé změně stavu. Bezpečnost přenosu správy je zabezpečena šifrováním. • Internet banking (IB) – služba využívá počítač a internetovou síť. Spočívá v možnosti kdykoli po přihlášení získat informace o stavu prostředků na účtu, o obratech za vybrané období, možnost zřizovat, rušit 48
Podnik a jeho činnost
a měnit trvalé příkazy, realizovat jednoduché a hromadné příkazy k úhradě, získat informace o kurzovém lístku – aktuálním a archivním, mít přehled o vydaných platebních kartách k účtu apod. IB je vhodný pro jednotlivce, malé a střední podnikatele. Všechny operace se provádějí s autorizačním klíčem, který zajišťuje bezpečnost proti případnému zneužití. • Telefon banking (TB) – (telebanking) je služba určená pro starší lidi a ty, kdo nemají dostupný mobilní telefon nebo počítač. TB funguje zavoláním na veřejné telefonní číslo, spojí se s hlasovým informačním systémem banky, který navádí klienta při pohybu v menu. Operátor poskytne informace o zůstatku na účtu a když si klient zvolí vyšší rozsah použití, může realizovat i příkazy k úhradě, zřizovat, rušit a měnit trvalé příkazy. Hovor se účtuje v ceně místního hovoru. • HOME banking (HB) – je to nejvyšší forma EB, která je vhodná především pro střední a velké podnikatele. Pro použití služby je potřebná počítačová síť, modem nebo optický kabel a softwarová aplikace, kterou instaluje zaměstnanec banky. HB umožňuje získat informace o stavu na účtu, obratech na účtu, export do souboru a jeho tisk, kurzovní lístek aktuální i archivní, přípravu a odeslání jednoduchých i hromadných příkazů k úhradě v tuzemském platebním styku, hladké platby do zahraničí. Jeho výhodou je, že umožňuje práci v dávkách, tj. když mzdová účetní vypočítá výplaty, stlačením klávesnice enter odešle celou dávku (mzdy 500 zaměstnanců) na osobní účty zaměstnanců a současně se dávka zaúčtuje do účetnictví. Bezpečnost této služby je víceúrovňová, to znamená, že každý zaměstnanec má své přihlašovací heslo do počítače a má omezený přístup do souborů (fakturant nemůže prohlížet a pracovat v souboru mzdové účetní, vedoucí účtárny má přístup do počítačů svých podřízených apod.). Údaje se do banky zasílají kryptogramem (kryptogram = šifrovací kód) a služba splňuje nejvyšší bezpečnostní standardy. Za tuto službu se platí zřizovací poplatek a každý rok se platí udržovací poplatek, který zabezpečuje aktualizaci prostřednictvím novějších verzí programu a nepřetržitý servis. Výhodou této služby je, že produkty bývají kompatibilní s účetními a ekonomickými programy, ale nevýhodou je, že dá se používat jen počítač, v němž je program nainstalován.
ekonomika
49
Personální činnost podniku
4 Personální činnost podniku 4.1 Vznik, změna a ukončení pracovního poměru 4.1.1 Základní právní úprava Základním právním předpisem v oblasti úpravy pracovně právních vztahů je zákon č. 311/2001 Sb. ve znění pozdějších předpisů – Zákoník práce (dále jen ZP). Poslední, rozsahem ale i dosahem na účastníky pracovně právních vztahů nejvýznamnější novela Zákoníku práce byla přijata zákonem č. 257/2011 Sb., jenž nabyl účinnost 1. 9. 2011. Dalšími prameny pracovního práva jsou: • Zákon č. 2/1991 Sb. o kolektivním vyjednávání v platném znění • Zákon č. 90/1996 Sb. o minimální mzdě v platném znění • Zákon č. 552/2003 Sb. o výkonu práce ve veřejném zájmu v platném znění • Zákon č. 553/2003 Sb. o odměňování některých zaměstnanců při výkonu práce ve veřejném zájmu v platném znění • Zákon č. 283/2002 Sb. o cestovních náhradách v platném znění • Zákon č. 312/2001 Sb. o státní službě v platném znění.
4.1.2 Účastníci pracovně právních vztahů Účastníky pracovně právních vztahů jsou na jedné straně zaměstnavatel a na straně druhé občan – zaměstnanec. Účastníci pracovně právních vztahů jsou oprávněni do nich vstupovat až po splnění jistých zákonných vlastností, které nazýváme právní subjektivita. Zaměstnavatel je právnická osoba nebo fyzická osoba, která zaměstnává aspoň jednu fyzickou osobu v pracovně právním vztahu. Zaměstnavatel nabývá právní subjektivitu různým způsobem: • organizace, která se zapisuje do Obchodního rejstříku, nabývá právní subjektivitu dnem tohoto zápisu, • organizace, která nepodléhá zápisu do Obchodního rejstříku, nabývá právní subjektivitu dnem založení, podle zakladatelské listiny nebo jiné potřebné registrace, • způsobilost fyzické osoby nabývat práva a brát na sebe povinnosti v pracovně právních vztazích vzniká dnem dovršení 18. roku věku. Zaměstnanec může být jen fyzická osoba, která vykonává pro zaměstnavatele závislou práci v pracovně právních vztazích, a pokud to stanovuje zvláštní předpis, i v obdobných pracovních vztazích. Právní způsobilost v pracovně právních vztazích vzniká dnem, kdy fyzická osoba dovrší 15 let věku; zaměstnavatel však nesmí dohodnout jako den nástupu do práce den, který by předcházel dni, kdy fyzická osoba skončí povinnou školní docházku. Obě podmínky – dosažení věku a skončení povinné školní docházky musí být splněny současně.
4.2 Vznik pracovního poměru Pracovní poměr vzniká mezi účastníky pracovně právních vztahů jen se souhlasem obou smluvních stran, a to následujícími způsoby: a) na základě pracovní smlouvy, b) volbou v případech stanovených zvláštními předpisy, c) jmenováním u vedoucích zaměstnanců v přímé řídicí působnosti statutárního orgánu.
4.2.1 Povinnosti zaměstnavatele před vznikem pracovního poměru Paragraf 41 ZP zakotvuje povinnosti, které je zaměstnavatel povinen dodržet ještě před vznikem pracovního poměru a taktéž i sankce v případě jejich porušení. Zaměstnavatel je povinen před vznikem pracovního poměru seznámit fyzickou osobu: 50
Personální činnost podniku
• s právy a povinnostmi, které plynou z pracovní smlouvy • s pracovními podmínkami a mzdovými podmínkami, za nichž má práci vykonávat. Zaměstnavatel nesmí vyžadovat od fyzické osoby informace o rodinných poměrech, o těhotenství, o bezúhonnosti s výjimkou, když jde o práci, při níž se bezúhonnost vyžaduje, o politické příslušnosti a náboženské příslušnosti. Zvláštní skupinu zaměstnanců, s nimiž spojuje ZP režim zvýšené ochrany během pracovního poměru, ale i před jeho vznikem, jsou mladiství, tedy fyzické osoby od 15 do 18 let věku. Zaměstnavatel může s mladistvým uzavřít pracovní smlouvu jen po předcházejícím lékařském vyšetření, tedy může od něho požadovat, aby se podrobil lékařské prohlídce a mladistvý je povinen tomuto požadavku vyhovět. Tato povinnost mladistvého podrobit se lékařské prohlídce trvá i po vzniku pracovního poměru, např. v případě jeho přeřazení na jinou práci nebo pravidelně podle potřeby nejméně jednou za rok. Zvýšená ochrana mladistvých zaměstnanců spočívá i v zákonné úpravě jejich pracovního času, podle níž pracovní čas zaměstnance mladšího než 16 let je nejvíc 30 hodin týdně, i když pracuje pro více zaměstnavatelů a mladistvý zaměstnanec starší než 16 let má pracovní čas nejvíc 37,5 hodiny týdně, i když pracuje pro více zaměstnavatelů. V této souvislosti má mladistvý zaměstnanec povinnost informovat zaměstnavatele o délce pracovního času u jiného zaměstnavatele. V rámci zvýšené ochrany mladistvých v pracovně právních vztazích je zaměstnavatel povinen vyžádat si vyjádření zákonného zástupce k uzavření pracovní smlouvy. Absence vyjádření zákonného zástupce nemá sice za následek neplatnost pracovní smlouvy, když inspekce práce zjistí tento nedostatek, může zaměstnavateli uložit pokutu za porušení pracovně právních předpisů. Zaměstnanec při nástupu do zaměstnání musí absolvovat i jistou formální proceduru, která zahrnuje např. vyplnění dotazníku, který obsahuje relevantní údaje o zaměstnanci a jeho rodině pro potřeby mzdové účtárny. Dotazník obsahuje údaje jako jméno, příjmení, tituly, datum narození, rodné číslo, adresu, průběh vzdělání a předcházejících zaměstnání. V dotazníku se uvádí i zdravotní pojišťovna zaměstnance, číslo účtu, na nějž bude poukazována mzda, číslo případné životní pojistky a případného penzijního připojištění apod. Dalším formálním požadavkem zaměstnavatele je předložení dokladu o vzdělání. Zaměstnavateli se předkládá ověřená kopie dokladu o nejvyšším dosaženém vzdělání, resp. originál takového dokladu k nahlédnutí. Nezbytnou náležitostí je předložení potvrzení o zaměstnání, tzv. zápočtového listu. Zápočtový list vydává předcházející zaměstnavatel povinně před skončením pracovního poměru a zaměstnanec ho odevzdá novému zaměstnavateli. Zápočtový list obsahuje hlavně dobu trvání pracovního poměru, druh vykonávaných prací, dobu pracovní neschopnosti, srážky ze mzdy apod. Zaměstnavatel při skončení pracovního poměru zaměstnancovi vydá a ten následně odevzdá novému zaměstnavateli potvrzení o vyplacené mzdě a zálohách na daň „Potvrzení o zdanitelné mzdě“. Pokud zaměstnanec zaměstnavatele požádá o pracovní posudek, je tento povinen mu ho do 15 dní od požádání vydat. Pod pracovním posudkem se rozumějí všechny písemnosti, které se týkají hodnocení práce zaměstnance, jeho kvalifikace, schopností a jiných skutečností, které mají přímý vztah k výkonu práce. Zaměstnavatel požaduje od zaměstnance i výpis z rejstříku trestů, který musí být vždy aktuální – ne starší než tři měsíce.
4.3 Pracovní smlouva a její náležitosti, doklady potřebné pro uzavírání pracovního poměru Základním druhem pracovně právních vztahů je pracovní poměr. Tento právní vztah mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem může vzniknout jen se souhlasem obou smluvních stran. Jde vlastně o smluvní vztah, při němž se jeden z účastníků (zaměstnanec) zavazuje vykonávat pro druhého účastníka (zaměstnavatele) práci, za což se mu tento zavazuje platit mzdu. Pracovní poměr se zakládá písemnou pracovní smlouvou mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Jedno písemné vyhotovení pracovní smlouvy je zaměstnavatel povinen vydat zaměstnanci. Zákoník práce však nedodržení písemné formy pracovní smlouvy nesankcionuje neplatností, proto i pracovní poměr založený ústně nebo konkludentně (mlčky) je platný. V takovém případě zaměstnanec začne fakticky vykonávat práci pro zaměstnavatele a s jeho vědomím, přičemž z jednání zaměstnance, ale i zaměstnavatele musí být zjevné, že pracovní poměr chtěli založit. ekonomika
51
Personální činnost podniku
Pracovní smlouvu lze uzavřít kdykoli před dnem, který je v ní označen za den nástupu do práce, nejpozději však v den nástupu do práce. Pracovní smlouva, která byla předložena zaměstnanci po vzniku pracovního poměru, plní funkci potvrzení už existujících pracovních podmínek. Pracovní smlouva obsahuje podstatné náležitosti, ale i další podmínky, které si chtějí smluvní strany dohodnout. Podstatnými náležitostmi pracovní smlouvy jsou: a) druh práce, na který se zaměstnanec přijímá, a jeho stručná charakteristika (nestačí uvést jen všeobecné označení druhu práce, ale i jeho stručnou a srozumitelnou charakteristiku, aby nevznikla pochybnost o tom, jakou práci má zaměstnanec vykonávat), b) místo výkonu práce – může být sjednáno jako obec, resp. část obce nebo užší, jako sídlo zaměstnavatele nebo jeho organizační složka, c) den nástupu do práce – může být sjednán konkrétním datem nebo jinou skutečností, která nevzbuzuje pochybnosti o dni nástupu do práce. Např. první den kalendářního měsíce, který následuje po úspěšném ukončení vysokoškolského studia, d) mzdové podmínky – nejsou-li dojednány v kolektivní smlouvě. Mzda dojednaná v pracovní smlouvě nesmí být nižší než je minimální mzda, Zaměstnavatel v pracovní smlouvě uvede i další pracovní podmínky, a to: • výplatní termíny, • pracovní čas, • výměru dovolené, • délku výpovědní doby. V případě, že tyto další podmínky jsou dohodnuty v kolektivní smlouvě, stačí uvést odkaz na příslušné ustanovení kolektivní smlouvy. Zkušební doba nepatří mezi podstatné náležitosti pracovní smlouvy, přesto je jednou z nejčastěji se vyskytujících podmínek dohodnutých v pracovní smlouvě. Z toho vyplývá, že zkušební dobu lze dohodnout jen v pracovní smlouvě a takto sjednanou zkušební dobu nelze dále prodlužovat. Zkušební doba se vždy ze zákona prodlužuje jen o překážky v práci na straně zaměstnance (dočasná pracovní neschopnost, doprovod rodinného příslušníka apod.). Účelem sjednání zkušební doby je, aby se zaměstnavatel přesvědčil o splnění požadavků na zaměstnance a zaměstnanec, zda podmínky výkonu práce, mzdové podmínky a práce jako taková odpovídají jeho představám. V rámci zkušební doby může ukončit pracovní poměr kterákoli ze smluvních stran, kdykoli i bez uvedení důvodu, jednoduchým písemným oznámením. Pro platné sjednání zkušební doby musí být splněny tyto podmínky: • zkušební dobu lze dohodnout jen v pracovní smlouvě, • délka zkušební doby může být nejvýš tři měsíce, v případě vedoucích pracovníků v prvních dvou stupních řízení (vedoucí pracovník v přímé řídící působnosti statutárního orgánu a vedoucí pracovník v přímé v řídící působnosti tohoto vedoucího pracovníka) lze sjednat zkušební dobu až nejvýše na šest měsíců, • zkušební dobu sjednanou na kratší dobu nelze dále prodlužovat, a to ani po vzájemné dohodě smluvních stran, • zkušební doba musí být dohodnuta písemně, jinak je neplatná. Pracovní poměr lze uzavřít na dobu určitou a na dobu neurčitou. Pracovní poměr na dobu určitou. Pracovní poměr je uzavřen na dobu určitou, pokud je to v pracovní smlouvě výslovně uvedeno. Trvání takového pracovního poměru lze vymezit přesným časovým údajem, např. počtem roků, měsíců, týdnů apod. nebo uvedením konkrétního kalendářního dne, nebo jiným časovým úsekem nebo obdobím (např. při sezonních pracích – dnem ukončení sběru konkrétní plodiny apod.). V případě, že pracovní smlouva není uzavřena písemně, nemůže jít o pracovní poměr na dobu určitou. Znamená to, že je vyloučena možnost ústního sjednání pracovního poměru na dobu určitou. Pracovní poměr na dobu určitou lze sjednat nejdéle na tři roky a v rámci tří let může být tento pracovní poměr prodloužen nebo opětovně sjednán bez důvodů nejvíc třikrát. Prodloužením pracovního poměru se rozumí pokračování v tom samém pracovním poměru, přičemž není možné sjednat novou zkušební dobu. 52
Personální činnost podniku
Pracovní poměr na dobu určitou se změní na pracovní poměr na dobu neurčitou, když zaměstnanec s vědomím zaměstnavatele po uplynutí sjednané doby pokračuje ve vykonávání práce, pokud se účastníci smluvního vztahu nedohodnou jinak. Pracovní poměr sjednaný na dobu určitou se skončí uplynutím sjednané doby, a to i v případě, kdy je zaměstnanec práce neschopný, zaměstnankyně těhotná nebo když nastoupila na mateřskou dovolenou. Prodloužit nebo opětovně sjednat pracovní poměr na dobu určitou do tří let nebo nad tři roky je možné jen z těchto důvodů: • zastupování zaměstnance během mateřské dovolené, rodičovské dovolené, dovolené bezprostředně navazující na mateřskou dovolenou nebo rodičovskou dovolenou, dočasné pracovní neschopnosti nebo zaměstnance, který byl dlouhodobě uvolněn pro výkon veřejné nebo odborové funkce, • vykonávání prací, při nichž je potřeba podstatně zvýšit počet zaměstnanců na přechodnou dobu nepřesahující osm měsíců v kalendářním roce (např. sezonní práce), • vykonávání prací, které jsou závislé na střídání ročních období, každý rok se opakují a nepřesahují osm měsíců v kalendářním roce – např. práce v cestovním ruchu, zemědělství apod., • vykonávání prací sjednaných v kolektivní smlouvě. Pracovní poměr na dobu neurčitou, se sjednává tehdy, když v pracovní smlouvě nebyla výslovně určena doba jeho trvání nebo když v pracovní smlouvě nebo při její změně nebyly splněny zákonné podmínky na uzavření pracovního poměru na dobu určitou. Pokud nebyl pracovní poměr na dobu určitou sjednán písemně, jde o pracovní poměr na dobu neurčitou.
4.4 Změna pracovního poměru Ke změně obsahu pracovní smlouvy může dojít jen na základě dohody mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, protože dohodnutý obsah pracovní smlouvy je pro obě smluvní strany závazný po celou dobu trvání pracovního poměru. Zaměstnavatel je povinen změnu pracovní smlouvy vyhotovit písemně. Výjimečně může dojít k změně obsahu pracovní smlouvy i jednostranným úkonem ze strany zaměstnavatele a to jen v případech, které taxativně vymezuje ZP. Zaměstnavatel je povinen přeřadit zaměstnance na jinou práci v následujících případech: a) pokud zaměstnanec ztratil vzhledem ke svému zdravotnímu stavu podle lékařského posudku nebo rozhodnutí orgánu státní zdravotní správy, nebo rozhodnutí orgánu sociálního zabezpečení dlouhodobě způsobilost vykonávat dále stávající práci nebo když ji nesmí vykonávat pro chorobu z povolání nebo pro ohrožení touto chorobou, nebo když dosáhl na pracovišti nejvyšší přípustnou expozici určenou závazným posudkem příslušného orgánu na ochranu zdraví. (Vychází se z lékařského posudku nebo rozhodnutí, které bolo vydáno např. Sociální pojišťovnou), b) pokud těhotná žena nebo matka dítěte mladšího než devět měsíců vykonává práci, jíž se tyto ženy nesmí zaměstnávat nebo která podle lékařského posudku ohrožuje její těhotenství nebo mateřské poslání (seznam zakázaných prací těhotným ženám nebo matkám dítěte mladšího než devět měsíců je obsažen v Nařízení vlády SR č. 272/2004 Sb. Pokud žena při práci, na niž byla přeřazena, dosahuje bez svého zavinění nižší výdělek než při dosavadní práci, má nárok na vyrovnávací dávku za podmínek stanovených zákonem č. 461/2003 Sb. o sociálním pojištění v platném znění. Pokud zaměstnavatel nemůže těhotnou ženu nebo matku dítěte mladšího než devět měsíců přeřadit na jinou práci, protože ji nemá, je povinen poskytnout jí pracovní volno s náhradou mzdy, c) pokud je to nevyhnutelné podle lékařského posudku nebo rozhodnutí orgánu na ochranu zdraví v zájmu ochrany zdraví jiných osob před přenosnými chorobami (karanténní opatření). Jde o případy, kdy je zaměstnanec podezřelý z nákazy, je izolovaný nebo se musí podrobit zvýšenému zdravotnímu dozoru, d) pokud je to nutné podle právoplatného rozhodnutí soudu nebo jiného příslušného orgánu (musí jít o právoplatné rozhodnutí, proti němuž není možné se odvolat nebo použít jiný opravný prostředek a z něhož jednoznačně vyplývá nutnost přeřazení zaměstnance), ekonomika
53
Personální činnost podniku
e) pokud zaměstnanec pracující v noci je na základě lékařského posudku uznán za nezpůsobilého na noční prácí. V uvedeném případě se nemění druh práce dohodnutý v pracovní smlouvě, ale jen rozvržení pracovních směn, f) pokud těhotná žena nebo matka dítěte mladšího než devět měsíců pracující v noci požádá o přeřazení na denní prácí. Pokud zaměstnavatel nemůže těhotné ženě nebo matce dítěte mladšího než devět měsíců vyhovět její žádosti o přeřazení na denní práci, je ve smyslu ustanovení § 162 odst. 4 Zákoníku práce povinen poskytnout jí pracovní volno s náhradou mzdy. Zaměstnavatel může přeřadit zaměstnance jednostranně i bez jeho souhlasu na dobu nutné potřeby na jinou práci, pokud je to potřebné na odstranění mimořádné události nebo zmírnění jejích bezprostředních následků. Při přeřazení zaměstnance na jinou práci je zaměstnavatel povinen: a) zkoumat, zda práce, na niž zaměstnance přeřazuje, je pro něho vhodná z hlediska zdravotní způsobilosti, vzhledem k jeho schopnostem a kvalifikaci, b) předem projednat se zaměstnancem důvody přeřazení a dobu, během níž bude přeřazen, c) v případě změny pracovní smlouvy mu vydat písemné oznámení o důvodu přeřazení a o jeho trvání s výjimkou případů, kdy došlo k jednostrannému přeřazení zaměstnance bez jeho souhlasu z důvodu odvrácení mimořádné události nebo zmírnění jejích následků.
4.4.1 Dočasné přidělení V případě dočasného přidělení jde o změnu obsahu pracovní smlouvy, kdy je zaměstnanec dočasně přidělen k výkonu práce k jiné právnické nebo fyzické osobě. Dočasné přidělení vzniká na základě dohody mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem nebo na základě pracovní smlouvy uzavřené mezi agenturou dočasného zaměstnávání (ve smyslu zákona č. 5/2004 Sb. o službách zaměstnanosti a o změně a doplnění některých zákonů poskytuje služby zaměstnanosti na území SR) a zaměstnancům. Dohoda o dočasném přidělení uzavřená mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem musí mít písemnou formu a zaměstnavatel v ní musí uvést: a) den vzniku dočasného přidělení a dobu, na niž se dočasné přidělení sjednalo, b) druh práce a místo výkonu práce, c) mzdové podmínky, d) podmínky jednostranného ukončení výkonu práce před uplynutím doby dočasného přidělení. Při dočasném přidělení ukládá zaměstnanci pracovní úlohy zaměstnavatel, který ho využívá, pracovní poměr mezi ním a dočasným zaměstnavatelem však nevznikne.
4.4.2 Skončení pracovního poměru Skončit pracovní poměr je možné jen z důvodů, jež jsou jako důvody skončení pracovního poměru uvedeny v ZP. Ve smyslu § 59 odst. 1 ZP lze pracovní poměr skončit: • dohodou, • výpovědí, • okamžitým skončením, • skončením ve zkušební době. Pracovní poměr sjednaný na dobu určitou se skončí uplynutím sjednané doby. Pracovní poměr cizince se končí i dnem, kdy má skončit jeho pobyt na území Slovenské republiky podle vykonatelného rozsudku o odnětí povolení k pobytu, právoplatným rozsudkem ukládajícím této osobě trest vyhoštění z území Slovenské republiky a uplynutím doby, na niž bylo vydané povolení k pobytu na území Slovenské republiky.
4.4.3 Skončení pracovního poměru dohodou Při skončení pracovního poměru dohodou musí se skončením pracovního poměru souhlasit zaměstnanec i zaměstnavatel. Pracovní poměr tak končí dnem, na němž se smluvní strany dohodly. Dohoda se uzavírá písemně, jedno vyhotovení vydá zaměstnavatel zaměstnanci. V dohodě se uvedou důvody skončení pracovního poměru jen v případě, že o to zaměstnanec požádá nebo když se pracovní poměr skončil dohodou z důvodů organizačních změn. 54
Personální činnost podniku
4.4.4 Skončení pracovního poměru výpovědí Výpovědí může skončit pracovní poměr zaměstnavatel i zaměstnanec. Výpověď musí být písemná a doručená, jinak je neplatná. Ve smyslu příslušných ustanovení ZP písemnosti zaměstnavatele týkající se vzniku, změny a skončení pracovního poměru musí být doručeny zaměstnanci do vlastních rukou. Písemnosti doručuje zaměstnavatel zaměstnanci na pracovišti, v jeho bytě nebo kdekoli bude zastižen. Není-li to možné, lze písemnost doručit poštovním podnikem jako doporučenou zásilku. V tomto případě se výpověď zasílá na poslední známou adresu zaměstnance, jako doporučená zásilka s doručenkou a poznámkou „do vlastních rukou“. Výpovědní doba je jeden měsíc pro zaměstnance, kteří odpracují u zaměstnavatele méně než rok. V případech, kdy byla zaměstnanci dána výpověď z důvodů, že se zrušuje nebo přemísťuje zaměstnavatel nebo jeho část, nebo se zaměstnanec stal nadbytečný vzhledem k písemnému rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení nebo o snížení stavu zaměstnanců s cílem zabezpečit efektivnost práce nebo o jiných organizačních změnách, závisí délka výpovědní doby na tom, jak dlouho trval pracovní poměr, a to dva měsíce, když pracovní poměr zaměstnance u zaměstnavatele ke dni doručení výpovědi trval nejméně jeden rok a méně než pět let a tři měsíce, když pracovní poměr zaměstnance u zaměstnavatele ke dni doručení výpovědi trval nejméně pět let. V případech, kdy byla zaměstnanci dána výpověď z jiných důvodů, než je uvedeno v předcházejícím odstavci, je výpovědní doba dva měsíce, pokud pracovní poměr zaměstnance u zaměstnavatele trval nejméně jeden rok. Zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď jen z důvodů taxativně uvedených v ZP, písemně, přičemž důvod výpovědi nelze dodatečně měnit. Důvody, z nichž může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď, jsou když: 1. se zrušuje nebo přemísťuje zaměstnavatel nebo jeho část (zrušením zaměstnavatele dochází k zániku právního subjektu. V případě, že po zrušení bude mít zaměstnavatel právního nástupce, práva a povinnosti z pracovně právních vztahů přejdou na tohoto právního nástupce a nemusí dojít nutně k ukončení pracovního poměru. Pokud ale právní nástupce nemá možnost zaměstnance dále zaměstnávat, nebo při zrušení zaměstnavatele dojde i k jeho likvidaci, musí být s daným zaměstnancem ukončen pracovní poměr, 2. se zaměstnanec stane nadbytečným vzhledem k písemnému rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení nebo snížení stavu zaměstnanců s cílem zabezpečit efektivnost práce nebo o jiných organizačních změnách. Uplatnění tohoto důvodu výpovědi je možné už v okamžiku, kdy se o organizační změně rozhodne. Tento důvod výpovědi vyžaduje splnění tří podmínek: a) nadbytečnost vzhledem k písemnému rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zabezpečení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, b) nemožnost zaměstnavatele zaměstnance zaměstnávat jinou vhodnou prací, c) další hmotně právní předpoklady platné výpovědi (písemná forma, zdůvodnění, doručení), 3. zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu podle lékařského posudku dlouhodobě ztratil způsobilost vykonávat dosavadní práci, nebo pokud ji nesmí vykonávat pro chorobu z povolání nebo pro ohrožení touto chorobou, nebo když na pracovišti dosáhl nejvyšší přípustnou expozici určenou rozhodnutím příslušného orgánu veřejného zdravotnictví. Tento důvod výpovědi sleduje ochranu zdravotního stavu zaměstnance. Příčinou je dlouhodobá zdravotní ztráta způsobilosti zaměstnance, stanovená lékařským posudkem nebo rozhodnutím příslušného orgánu veřejného zdravotnictví. I při tomto důvodu výpovědi platí povinnost zaměstnavatele nabídnout zaměstnanci jinou pro něho vhodnou práci. 4. zaměstnanec a) nesplňuje předpoklady stanovené právními předpisy k výkonu sjednané práce (předpoklady stanovené právním předpisem – kvalifikační předpoklady: mzdové předpisy, katalogy pracovních činností apod.), b) přestal splňovat požadavky podle § 42 odst. 2 ZP (jde o funkce, na které se vyžaduje volba nebo jmenování, nebo požadavek na výkon funkce vedoucího pracovníka v přímé řídicí působnosti statutárního orgánu. V případě odvolání nebo vzdání se funkce zaměstnanec přestal splňovat požadavky na výkon funkce), c) nesplňuje bez zavinění zaměstnavatele požadavky na řádný výkon sjednané práce určený zvláštním předpisem nebo zaměstnavatelem ve vnitřním předpisu. (Jde o požadavky stanovené zvláštními předpisy nebo vnitřními předpisy zaměstnavatele.) Ve výpovědi je potřeba přesně vyjádřit, které požadavky zaměstnanec nesplňuje bez zavinění zaměstnavatele. Důvod výpovědi musí trvat v době podání výpovědi, ekonomika
55
Personální činnost podniku
d) neuspokojivě plní pracovní úkoly a zaměstnavatel ho v posledních dvou měsících písemně vyzval k odstranění nedostatků a zaměstnanec je v přiměřené době neodstranil. (Písemná výzva k odstranění nedostatků je hmotně právní podmínkou platnosti výpovědi. Při tomto důvodu výpovědi zaměstnavatel není povinen nabídnout zaměstnanci jinou vhodnou práci. 5. jsou u zaměstnance důvody, pro něž by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě ukončit pracovní poměr, nebo pro méně závažné porušení pracovní disciplíny; pro méně závažné porušení pracovní disciplíny lze dát zaměstnanci výpověď, pokud byl v posledních šesti měsících v souvislosti s porušením pracovní disciplíny písemně upozorněn na možnost výpovědi. (Hmotně právní podmínkou výpovědi z tohoto důvodu je písemné upozornění zaměstnance na možnost podání výpovědi.)
4.4.5 Okamžité skončení pracovního poměru Jde o výjimečné skončení pracovního poměru a může k němu dojít jak ze strany zaměstnavatele, tak i ze strany zaměstnance. Výjimečnost tohoto důvodu výpovědi spočívá v závažnosti důvodů výpovědi, jež jsou taxativně uvedeny v ZP, jeho právní účinky nastanou okamžikem doručení výpovědi, bez jakékoli výpovědní doby. Zaměstnavatel může okamžitě skončit pracovní poměr se zaměstnancem když: • byl zaměstnanec právoplatně odsouzen pro úmyslný trestný čin (musí jít o právoplatné odsouzení zaměstnance pro úmyslný trestný čin), • porušil závažně pracovní disciplínu (Zákoník práce nedefinuje pojem závažné porušení pracovní disciplíny, proto je potřebné každý případ hodnotit individuálně. Soudní praxe vidí závažné porušení pracovní disciplíny v požívání alkoholických nápojů během pracovní doby, fyzické napadení vedoucího pracovníka nebo spoluzaměstnance a způsobení zranění, dlouhodobá neomluvitelná absence apod.). Okamžité skončen¨í pracovního poměru není možné s těhotnou zaměstnankyní, ženou na mateřské dovolené a s rodičem na rodičovské dovolené. Se zaměstnankyní na mateřské dovolené nebo s rodičem na rodičovské dovolené nelze skončit pracovní poměr ani výpovědí.
4.5 Pracovní doba, překážky v práci, dovolená na zotavenou 4.5.1 Pracovní doba Pracovní doba je časový úsek, v němž je zaměstnanec k dispozici zaměstnavatele, vykonává práci a plní povinnosti v souladu s pracovní smlouvou. Pracovní doba může být určena právním předpisem, kolektivní smlouvou nebo pracovní smlouvou. Zákoník práce stanoví maximální pracovní dobu následovně: • 40 hodin v provozu, kde se pracuje rovnoměrně 5 dní v týdnu, • 38 a ¾ hodiny v dvousměnném provozu, • 37 a ½ hodiny v třísměnném nebo nepřetržitém provozu. Mladistvý zaměstnanec mladší než 16 let má pracovní čas nejvýš 30 hodin týdně. Mladistvý zaměstnanec starší než 16 let má pracovní dobu nejvýše 37 a ½ hodiny týdně. V obou případech jde o nejvýše přípustnou pracovní dobu, i když tito mladiství pracují pro více zaměstnavatelů. Délka pracovní doby. Zákoník práce stanovuje nejvyšší týdenní pracovní dobu včetně práce přesčas na 48 hodin. V případě pracovníků ve zdravotnictví a vedoucích pracovníků v přímé řídicí působnosti statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu, resp. vedoucího pracovníka v přímé řídicí působnosti tohoto vedoucího pracovníka nesmí pracovní doba, včetně práce přesčas přesáhnout 56 hodin týdně. Rozvržení pracovní doby. Pracovní doba může být rozvržena rovnoměrně, nerovnoměrně nebo individuálně. Při rovnoměrném rozvržení pracovní doby jde o pět pracovních dní v týdnu, přičemž rozdíl mezi jednotlivými týdny by neměla přesáhnout tři hodiny a pracovní doba v jednotlivých dnech by neměl přesáhnout devět hodin. O rovnoměrném rozvržení pracovní doby rozhoduje zaměstnavatel po projednání se zástupci zaměstnanců. 56
Personální činnost podniku
Pracovní doba může být rozvržena nerovnoměrně, když povaha práce nebo podmínky provozu nedovolují, aby se pracovní doba rozvrhla rovnoměrně. O nerovnoměrném rozvržení pracovní doby rozhoduje zaměstnavatel po dohodě se zástupci zaměstnanců. Pokud u zaměstnavatele nejsou zástupci zaměstnanců, je povinen dohodnout zavedení nerovnoměrné rozvržení pracovní doby přímo se zaměstnanci, maximálně na 4 měsíce. V případě, že si zaměstnanec může sám zvolit začátek nebo i konec pracovní doby v jednotlivých dnech v rámci časových úseků určených zaměstnavatelem, mluvíme o pružné pracovní době. Pružná pracovní doba spočívá v tom, že mezi dva úseky volitelné pracovní doby je vložen časový úsek, v němž je zaměstnanec povinen být na pracovišti. Délka pracovní směny při uplatnění pružné pracovní doby může být nejvýše 12 hodin. Přestávky v práci. Zaměstnavatel je povinen poskytnout zaměstnanci, jehož směna je delší než šest hodin, přestávku na odpočinek a jídlo v trvání třicet minut. Přestávky na odpočinek a jídlo se nezapočítávají do pracovní doby mimo přestávek, které se poskytují z důvodu zachování bezpečnosti a zdraví při práci. Tyto přestávky se neposkytují na začátku a konci směny. Práce přesčas. Práce vykonávaná zaměstnancem na příkaz zaměstnavatele nebo s jeho souhlasem nad rámec určené týdenní pracovní doby vyplývající z předem určeného rozvržení pracovní doby a vykonávaná nad rámec rozvrhu pracovních směn je práce přesčas. Práce přesčas může být nařízena zaměstnavatelem nebo vykonávaná zaměstnancem na základě dohody se zaměstnavatelem. Nařízená práce přesčas nesmí přesáhnout 150 hodin ročně. V kolektivní smlouvě může být tento limit zvýšen až na 250 hodin ročně. Práci přesčas může zaměstnavatel nařídit i na dobu nepřetržitého odpočinku mezi dvěma směnami, ale jen v případech přechodné a naléhavé zvýšené potřeby práce, nebo když jde o veřejný zájem. Sjednaná přesčasová práce nesmí přesáhnout 250 hodin ročně, resp. 400 hodin ročně. To znamená, že celková práce přesčas (sjednaná a nařízená) nesmí přesáhnout 400 hodin za rok ani v případě, když s tím i zaměstnanec souhlasil. Nepřetržitý denní odpočinek. Zaměstnavatel je povinen rozvrhnout pracovní dobu tak, aby zaměstnanec měl mezi koncem jedné a začátkem druhé směny minimálně odpočinek v trvání 12 po sobě následujících hodin v průběhu 24 hodin a mladistvý zaměstnanec aspoň 14 hodin v průběhu dvaceti čtyř hodin. Zaměstnanci staršímu než 18 let lze tento odpočinek zkrátit až na 8 hodin, a to v nepřetržitých provozech a při turnusové práci, při naléhavých zemědělských pracích, při naléhavých opravářských pracích, jde-li o odvrácení nebezpečí ohrožujícího život nebo zdraví zaměstnanců a při mimořádných událostech (§ 3 odst. 3 zákona č. 47/2012 Sb. o civilní ochraně obyvatelstva. V případě zkrácení minimálního odpočinku, je zaměstnavatel povinen do 30 dní poskytnout zaměstnanci dodatečně rovnocenný nepřetržitý náhradní odpočinek. Nepřetržitý odpočinek v týdnu. Zaměstnavatel má povinnost rozvrhnout pracovní dobu tak, aby zaměstnanec měl jednou za týden dva po sobě následující dny nepřetržitého odpočinku, které musí připadat na sobotu a neděli nebo na neděli a pondělí. Pokud není možné rozvrhnout pracovní dobu z provozních důvodů, může zaměstnavatel po projednání se zástupci zaměstnanců nebo po dohodě se zaměstnancem, který je starší než 18 let, rozvrhnout pracovní dobu tak, aby zaměstnanec měl jednou týdně nejméně 24 hodin nepřetržitého odpočinku, který by měl připadnout na neděli. V odůvodněných případech, vzhledem k povaze práce a podmínkám provozu, se umožňuje zaměstnavateli rozvrhnout pracovní dobu tak, že poskytne zaměstnanci nepřetržitý odpočinek v týdnu v rozsahu 24 hodin po sobě jdoucích jednou za dva týdny. Zaměstnavatel to může učinit po dohodě se zástupci zaměstnanců nebo se zaměstnancem starším než 18 let. Nepřetržitý náhradní odpočinek (kompenzační odpočinek) se musí poskytnout do čtyř měsíců ode dne, kdy měl být poskytnut nepřetržitý odpočinek v týdnu.
4.5.2 Překážky v práci Ve smyslu § 136 odst. 1 ZP, zaměstnavatel poskytne zaměstnanci pracovní volno na nutně potřebnou dobu na výkon veřejných funkcí, občanských povinností a jiných úkonů ve všeobecném zájmu, když tuto činnost nelze vykonat mimo pracovní dobu. Výkon veřejné funkce je pro potřeby Zákoníku práce plnění povinností vyplývajících z funkce, která je vymezena funkčním obdobím nebo časovým obdobím a je obsazována na základě přímé nebo nepřímé volby nebo jmenováním podle zvláštních předpisů. Zaměstnavatel uvolní zaměstnance dlouhodobě pro výkon veřejné funkce, přičemž náhrada mzdy od zaměstnavatele, u něhož je v pracovním poměru, mu nepatří. ekonomika
57
Personální činnost podniku
Zaměstnanci, který vykonává veřejnou funkci při plnění povinností vyplývajících z pracovního poměru, může být z důvodu výkonu veřejné funkce poskytnuto pracovní volno nejvýše v rozsahu 30 pracovních dnů nebo směn v kalendářním roce. Občanskou povinností je zejména činnost: • svědka, tlumočníka, znalce, jiných osob předvolaných na jednání k soudu nebo jiném státním orgánu nebo orgánu územní samosprávy, • při poskytnutí první pomoci, • při povinných lékařských prohlídkách, • při opatřeních proti přenosným chorobám, • při jiných naléhavých opatřeních léčebně preventivní péče, • při izolaci z důvodů veterinárně ochranných opatření, • občana, jemuž vznikla branná povinnost a v období krizové situacie je povinen vykonat mimořádnou službu nebo v době války nebo válečného stavu alternativní službu, • při mimořádných událostech, • v případech, kdy je fyzická osoba povinna podle zvláštních předpisů poskytnout osobní pomoc, • při povinné účasti zaměstnanců na rekondičních pobytech. Jiný úkon ve všeobecném zájmu je zejména: • darování krve a aferéza, • darování dalších biologických materiálů, • výkon funkce v odborovém orgánu, • činnost člena zaměstnanecké rady a zaměstnaneckého důvěrníka, • účast zástupců zaměstnanců na vzdělávání, • činnost člena volebních komisí ve volbách a referendu, které vyhlašuje předseda Národní rady SR, a činnost člena orgánů na lidovém hlasování o odvolání prezidenta Slovenské republiky, • činnost člena horské služby nebo jiné organizované záchranné skupiny během osobní účasti na záchranné akci, • činnost vedoucího tábora pro děti a mládež, jeho zástupce pro hospodářské nebo zdravotní věci, oddílového vedoucího, vychovatele, instruktora, případně zdravotníka v táboře pro děti a mládež, • činnost člena poradního orgánu vlády Slovenské republiky, • činnost člena rozkladové komise, • činnost zprostředkovatele nebo rozhodčího při kolektivním vyjednávání, • činnost registrovaného kandidáta při volbě do Národní rady Slovenské republiky, prezidenta Slovenské republiky a do orgánů územní samosprávy. Zaměstnavatel poskytne zaměstnanci pracovní volno na nutně potřebnou dobu s náhradou mzdy ve výši jeho průměrného výdělku jen na účast na rekondičních pobytech, na povinných lékařských prohlídkách a na účast zástupců zaměstnanců na vzdělávání. Na účast na darování krve, aferézu a darování dalších biologických materiálů zaměstnavatel poskytne zaměstnanci pracovní volno s náhradou mzdy ve výši jeho průměrného výdělku na nutně potřebnou dobu a to za dobu cesty na odběr a zpět a za čas na zotavení po odběru, pokud tyto skutečnosti nezasahují do pracovní doby zaměstnance. Důležité osobní překážky v práci. Mezi důležité osobní překážky v práci, kdy zaměstnavatel omluví nepřítomnost zaměstnance v práci, patří: pracovní neschopnost pro nemoc a úřad, mateřská a rodičovská dovolená, karanténa, ošetřování nemocného člena rodiny a péče o dítě mladší než 10 let, které nemůže být z vážných důvodů v péči dětského výchovného zařízení nebo školy, v jejichž péči dítě jinak je, nebo když osoba, která se jinak o dítě stará, onemocněla nebo se jí nařídila karanténa, případně se podrobila vyšetření nebo ošetření ve zdravotnickém zařízení, které nebylo možno zabezpečit mimo pracovní dobu zaměstnance. Zaměstnavatel je povinen poskytnout zaměstnanci pracovní volno z těchto důvodů a v následujícím rozsahu: • vyšetření nebo ošetření zaměstnance ve zdravotnickém zařízení (na nutně potřebnou dobu, s náhradou mzdy, nejvýš na 7 dní v kalendářním roce), 58
Personální činnost podniku
• další pracovní volno bez náhrady mzdy na nutně potřebný čas, když vyšetření nebo ošetření nebylo možné vykonat mimo pracovní dobu, • na preventivní lékařské prohlídky související s těhotenstvím (na nutně potřebnou dobu s náhradou mzdy, • narození dítěte manželce zaměstnance (s náhradou mzdy na nutně potřebnou dobu na převoz manželky do zdravotnického zařízení a zpět), • doprovod (rodinného příslušníka ze zdravotnického zařízení při náhlém onemocnění nebo úraze a na předem určené vyšetření, nejvýš na sedm dní v kalendářním roce, s náhradou mzdy, pokud byl doprovod nutný a uvedené úkony nebylo možno provést mimo pracovní dobu a doprovod zdravotně postiženého dítěte do zařízení sociální péče nebo speciální školy – s náhradou mzdy, na nutně potřebnou dobu, nejvýše na deset dní v kalendářním roce), • úmrtí rodinného příslušníka o dva dny při úmrtí manžela nebo dítěte a další den na účast na pohřbu (s náhradou mzdy) o jeden den na účast na pohřbu rodiče a sourozence zaměstnance, rodiče a sourozence jeho manžela, ale i manžela sourozence zaměstnance a na další den, když zaměstnanec zajišťuje pohřeb těchto osob o na nutně potřebnou dobu, nejvýš na jeden den s náhradou mzdy, na účast na pohřbu prarodiče nebo vnuka zaměstnance, nebo prarodiče jeho manžela, nebo jiné osoby, která žila se zaměstnancem v době úmrtí v domácnosti, a další den, když zaměstnanec zajišťuje pohřeb těchto osob • svatba – pracovní volno s náhradou mzdy na jeden den na účast na vlastní svatbě a pracovní volno bez náhrady mzdy na účast na svatbě dítěte a rodiče zaměstnance, • znemožnění cesty do zaměstnání z povětrnostních důvodů – individuálním dopravním prostředkem u zaměstnance se zdravotním postižením – s náhradou mzdy na nutně potřebnou dobu, nejvíc na jeden den, • nepředvídané přerušení provozu nebo zpoždění pravidelné veřejné dopravy – na nutně potřebnou dobu a bez náhrady mzdy, • přestěhování zaměstnance, který má vlastní bytové zařízení: o bez náhrady mzdy, na nutně potřebnou dobu, nejvýš na jeden den při stěhování v té samé obci o nejvýš na dva dny při stěhování do jiné obce o při stěhování v zájmu zaměstnavatele se poskytne pracovní volno s náhradou mzdy • vyhledání nového místa před skončením pracovního poměru o bez náhrady mzdy na nutně potřebnou dobu, nejvýš na jeden půlden v týdnu během odpovídající výpovědní doby o s náhradou mzdy na nutně potřebnou dobu, nejvýš na jeden půlden v týdnu během odpovídající výpovědní doby, když pracovní poměr končí výpovědí podanou zaměstnavatelem nebo dohodou z důvodů, že se zaměstnavatel zrušuje nebo přemisťuje, nebo že se zaměstnanec stane nadbytečným. Pracovní volno lze se souhlasem zaměstnavatele slučovat.
4.5.3 Dovolená na zotavenou Dovolená na zotavenou je obsažena v ustanoveních § 100 až 177 ZP. Podle platné právní úpravy může zaměstnanci vzniknout nárok na tři druhy dovolené: • dovolená za kalendářní rok nebo nárok na její poměrnou část, • dovolená za odpracované dny, • dodatková dovolená. Dovolená za kalendářní rok nebo nárok na její poměrnou část. Základní podmínkou vzniku nároku zaměstnance na dovolenou za kalendářní rok (resp. její poměrnou část) je skutečnost, že zaměstnanec vykonával u toho samého zaměstnavatele práci aspoň 60 dní v kalendářním roce. Za odpracovaný den se považuje den, v němž zaměstnanec odpracoval převážnou část své směny. Části směn odpracované v různých dnech se nesčítají. Za odpracovaný den se považuje i den, kdy zaměstnanec nepracuje z důvodu, že během pracovní směny nastala překážka v práci, která se považuje za výkon práce (např. vyšetření nebo ošetření zaměstnance ve zdravotnickém zařízení, narození dítěte manželce zaměstnance, doprovod rodinného příslušníka, úmrtí rodinného příslušníka apod.). Když zaměstnanec splní základní podmínku nároku na dovolenou (výkon práce aspoň 60 dní) a jeho pracovní poměr u zaměstnavatele trval nepřetržitě celý kalendářní rok, vznikne zaměstnanci nárok na dovolenou za kalendářní rok. Za nepřetržité trvání pracovního poměru se považuje, když skončení dosavadního pracovního poměru a bezprostředně navazující nový pracovní poměr k tomu samému zaměstnavateli stejně jako přechod ekonomika
59
Personální činnost podniku
práv a povinností z pracovně právních vztahů, v důsledku zániku zaměstnavatele v průběhu roka sloučením, splynutím, rozdělením přeměnou na jinou formu přecházejí práva a povinnosti vyplývající z pracovně právních vztahů na nového zaměstnavatele. Když zaměstnanec u zaměstnavatele vykonával práci aspoň 60 dnů, ale jeho pracovní poměr netrval nepřetržitě celý kalendářní rok, vznikne zaměstnanci nárok na poměrnou část dovolené za příslušný kalendářní rok. Poměrná část dovolené je za každý celý kalendářní měsíc nepřetržitého trvání toho samého pracovního poměru jedna dvanáctina dovolené za kalendářní rok. Dovolená za odpracované dny. Zaměstnanec, který u toho samého zaměstnavatele nevykonával v kalendářním roce práci aspoň 60 dní, má nárok na dovolenou za odpracované dny v délce 1/12 dovolené za kalendářní rok za každých 21 odpracovaných dní v příslušném kalendářním roce. Dodatková dovolená. Nárok na dodatkovou dovolenou v délce jednoho týdne má zaměstnanec, který po celý kalendářní rok: • pracuje pod zemí při těžbě nerostů nebo při ražbě tunelů a štol nebo • vykonává práce zvlášť těžké nebo zdraví škodlivé, nebo • pracuje ve ztížených nebo zdraví škodlivých podmínkách. Dodatková dovolená je samostatný právní nárok zaměstnance, jehož podmínky jsou jednoznačně určeny a nepřipouští se z nich žádná výjimka. Tato dovolená se musí vždy vyčerpat, a to přednostně a nelze za ni poskytnout náhradu mzdy. Výměra dovolené. Základní výměra dovolené přísluší zaměstnanci ze zákona, bez ohledu na věk a odpracovaná léta, a to nejméně v délce čtyři týdny. Dovolená ve výměře nejméně pět týdnů patří zaměstnanci, který do konce kalendářního roku dovrší aspoň 15 let pracovního poměru po 18. roce věku a prokáže na základě příslušných dokladů doby, které se pro tento účel započítávají do doby trvání pracovního poměru. Dovolená ředitele školy, ředitele školního výchovně vzdělávacího zařízení, ředitele speciálního výchovného zařízení a jejich zástupců, učitele, pedagogického asistenta, mistra odborné výchovy a vychovatele je nejméně osm týdnů v kalendářním roce. Uvedená délka dovolené je určena v týdnech, přičemž ZP rozumí týdnem dovolené sedm po sobě následujících dnů, bez ohledu na to, kterým kalendářním dnem se začíná. Zákon stanoví minimální výměru dovolené. V souladu s příslušnými ustanoveními ZP je stanovena jen nejnižší možná výměra dovolené, na niž mají zaměstnanci právní nárok. V rámci kolektivního vyjednávání, ale přímo v pracovních smlouvách zaměst nanců, může zaměstnavatel rozhodnout o poskytnutí vyšší výměry dovolené než je uvedeno v Zákoníku práce.
4.6 Týmová práce Způsob organizace práce založený na společném zapojení, vzájemné spolupráci a odpovědnosti všech členů týmu při plnění stanovených úkolů a dosažení vytyčených cílů se nazývá týmová práce. Týmová práce je zajímavá především v oblasti ekonomické a personální. Ekonomické výhody jsou jednoznačné v tom, že týmová práce může vycházet z existujících strategií podniku bez velkých investic, přičemž nevzniká potřeba vytváření dalších pracovních míst. Týmová práce přispívá k celkové optimalizaci procesů a snižování nákladů, podporuje v rámci další kvalifikace flexibilní plánování personálního nasazení. Týmová práce podporuje v rámci další kvalifikace flexibilní plánování personálního nasazení. Pomocí rotace práce je možné snížit pracovní zatížení, které je často zapříčiněno jednostrannou a monotónní prací. Další přínosy zavedení týmové práce jsou: • efektivnější plnění úkolů, důsledkem jasných pravidel fungování týmu • zvýšení motivace a umožnění osobního růstu • v týmu se problémy, které je třeba řešit, rozdělují mezi všechny členy, čímž je možno lépe a rychleji vyřešit daný problém • týmy mají obvykle rozdílné vědomosti a informace, různé schopnosti a zkušenosti při zabezpečování úkolů 60
Personální činnost podniku
mnohotvárnost názorů v týmu může hrát důležitou roli při rozhodování důraz se klade na spoluzodpovědnost zaměstnanců v důsledku týmové práce lze redukovat počet pracovních míst tým má větší pracovní kapacitu a lepší schopnost při rozhodování než jednotlivec v týmu je větší podpora při rozhodování díky odbourání egoismu jednotlivých úseků tým je většinou zárukou klidného a rozvážného myšlení, objektivity a neutrality při rozhodování v závislosti na určitých normách a pravidlech • v týmu je lepší komunikace a informovanost.
• • • • • •
Další výhody týmové práce lze spatřit v uspokojování lidských potřeb z hlediska sociálního kontaktu a výměny, blízkosti, jistoty, uznání a ocenění. Mezi personální výhody ve vztahu k práci lze zařadit větší možnosti časového rozvrhu práce, rozdělení práce, vyšší kvalifikaci, vyšší výdělek, lepší seberealizaci, vzájemnou pomoc při řešení problémů, možnost rotace práce apod. Základní principy týmové práce: • zaměstnanci týmu nejsou vázáni na určitou osobu nebo funkci, ale na úkoly a cíle. Předpokládá se, že při budování týmu se začíná s menším rozsahem úkolů, a ty se postupně rozšiřují. Například: výrobní tým postupně přebírá následující úkoly: obsluha zařízení, zlepšování výrobních procesů, řízení výroby, péče o kvalitu výroby, využívání pracovní doby, údržba výrobních prostředků. • při týmové práci jde o řešení komplexních a různorodých problémů. Při týmové práci se často využívá i rotace zaměstnanců spojená se změnou úkolů. • tým má přesně vymezený manévrovací prostor (úkoly, čas, personál, peníze, kvalita) a nesmí působit proti celopodnikovým cílům. • všichni členové týmu jsou rovnocenní – volí si svého mluvčího, jenž není náhradou vedoucího (mistra) a ani nemá jeho pravomoci. Je partnerem pro nadřízeného zaměstnance při řešení problémů, které překračují možnosti týmu. • manažeři, jimž podléhají pracovní týmy, koordinují a podporují tým, řídí a vytvářejí podmínky pro jeho bezproblémovou práci • týmy si nekonkurují, ale navzájem spolupracují.
4.7 Odpovědnost za škodu a náhrada škody v pracovním právu Pracovně právní odpovědnost zaměstnance nebo zaměstnavatele vzniká jen za škodu, která vznikla při výkonu práce nebo v přímé souvislosti s ní. Odpovědnost za škodu podle ZP rozdělujeme na: a) všeobecnou a zvláštní odpovědnost zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli, b) všeobecnou a zvláštní odpovědnost zaměstnavatele za škodu, kterou utrpěl zaměstnanec při výkonu práce nebo v přímé souvislosti s ní. Předpoklady všeobecné odpovědnosti zaměstnance jsou: a) pracovně právní vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem (tj. pracovní poměr, dohoda o provedení práce, dohoda o pracovní činnosti, dohoda o brigádnické práci studenta), b) vznik škody, c) porušení povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s nimi, d) příčinná souvislost mezi jednáním zaměstnance a vzniklou škodou, e) zavinění zaměstnance (úmyslné nebo nedbalostní). Předpoklady zvláštní odpovědnosti zaměstnance za škodu jsou: a) vznik schodku na hodnotách, které zaměstnanec převzal na základě dohody o hmotné odpovědnosti nebo b) ztráty předmětu, který byl zaměstnanci svěřen na základě písemného potvrzení, přičemž musí být splněny i všechny výše uvedené předpoklady všeobecné odpovědnosti. ekonomika
61
Personální činnost podniku
Při všeobecné odpovědnosti se předpokládá nevina zaměstnance (presumpce neviny), přičemž je zaměstnavatel povinen prokázat, že škodu zavinil zaměstnanec. Rozsah náhrady škody závisí od míry zavinění zaměstnance. Při zvláštní odpovědnosti se předpokládá zavinění zaměstnance, přičemž zaměstnanec je povinen prokázat, že škodu nezavinil. Předpokladem osobní odpovědnosti zaměstnance za škodu je uzavření dohody o hmotné odpovědnosti. Dohoda o hmotné odpovědnosti se uzavírá písemně, jinak je neplatná. Pokud na stejném pracovišti pracuje víc zaměstnanců, kteří hospodaří společně, lze s nimi uzavřít společnou hmotnou odpovědnost. Obsahem dohody o hmotné odpovědnosti musí být přesně vymezené hodnoty, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat. Mohou to být jen předměty oběhu a obratu, které se dají vyúčtovat. Jsou to zejména peníze, ceniny, zboží oběhu nebo obratu (zboží na prodej, skladování, pohonné hmoty a poukázky na ně, stravní lístky, kolky, známky apod.). Při uzavření dohody o hmotné odpovědnosti se vyžaduje, aby odpovědný zaměstnanec mohl s těmito předměty bez rizika nakládat, to znamená, že zaměstnavatel je povinen vytvořit mu k tomu vhodné předpoklady, např. zabezpečit přístup k daným předmětům výlučně jen zaměstnanci s hmotnou odpovědností nebo zaměstnancům s kolektivní hmotnou odpovědností, zabezpečit předměty proti zásahu jiné osoby. Předmětem dohody o hmotné odpovědnosti nemohou být hodnoty neurčené k oběhu a obratu, ani takové s nimiž nemá zaměstnanec možnost sám nakládat. Předmětem hmotné odpovědnosti nemohou být například zařízení kanceláře, motorová vozidla, počítače, budovy, drobný hmotný majetek, inventář apod. Zaměstnanec se může zbavit odpovědnosti, pokud prokáže, že schodek nezavinil. V rámci zvláštní odpovědnosti zaměstnanec odpovídá i za ztrátu nástrojů, ochranných pracovních prostředků a jiných podobných předmětů. Předpokladem uplatnění odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů je písemné potvrzení o svěření předmětu. Při odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů se tedy předpokládá zavinění zaměstnance a škoda ve formě ztráty svěřeného předmětu. Pracovník se zbaví odpovědnosti, pokud prokáže, že ztráta vznikla úplně nebo zčásti bez jeho zavinění. Zaměstnavatel je povinen projednat náhradu škody se zaměstnancem nejpozději do jednoho měsíce ode dne, kdy se zjistilo, že škoda vznikla a že za ni zaměstnanec odpovídá. Pokud zaměstnanec uzná závazek nahradit škodu v určené sumě, zaměstnavatel je povinen s ním uzavřít písemnou dohodu o výšce a způsobu úhrady škody. Pokud jde o škodu vyšší než 50 €, je zaměstnavatel povinen předem projednat požadovanou náhradu škody a obsah dohody o způsobu její úhrady se zástupci zaměstnavatelů. Všeobecná odpovědnost zaměstnavatele za škodu. Zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu, která mu vznikla porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti dobrým mravům při plnění pracovních úkolů, nebo v přímé souvislosti s nimi. Všeobecná odpovědnost zaměstnavatele vůči zaměstnanci předpokládá: a) pracovně právní vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem (tj. uzavřený pracovní poměr nebo dohoda o provedení práce, dohoda o pracovní činnosti, dohoda o brigádnické práci studenta), b) vznik škody, c) porušení právních povinností nebo úmyslné jednání proti dobrým mravům při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s nimi, d) příčinnou souvislost mezi porušením právních povinností a škodou. Zaměstnavatel neodpovídá zaměstnanci za škodu na motorovém vozidle, vlastním nářadí, vlastním zařízení nebo předmětu, který použil při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s nimi bez jeho písemného souhlasu. Zaměstnanec má nárok na náhradu skutečné škody, a to v penězích, pokud se škoda neodstraní uvedením do původního stavu. Při stanovení škody na věci se vychází z ceny věci v době poškození. Zvláštní odpovědnost zaměstnavatele za škodu. Zákoník práce upravuje následující konkrétní případy zvláštní odpovědnosti zaměstnavatele za škodu: • na odložených věcech, 62
Personální činnost podniku
• při odvracení škody, • při poškození života a zdraví v důsledku pracovního úrazu a nemoci z povolání. Odpovědnost zaměstnavatele za škodu je objektivní odpovědnost, což znamená, že zaměstnavatel za škodu odpovídá bez ohledu na zavinění. Předpokladem vzniku této odpovědnosti je, že zaměstnanec své věci odložil u zaměstnavatele: • při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s nimi, • na místě k tomu určeném nebo, pokud takové místo zaměstnavatel neurčil na místě, kam si zaměstnanci věci obvykle odkládají. Za věci, které se do zaměstnání obvykle nenosí, odpovídá zaměstnavatel nejvýše do částky 165,97 €. V plné výšce odpovídá za takovéto věci, jen v případě, že je převzal do úschovy. V případě ztráty nebo krádeže věcí, které se obvykle do práce nosí, odpovídá zaměstnavatel za skutečnou škodu, tj. za škodu na věci podle stavu, kdy došlo ke škodě. Právo na náhradu škody zanikne, pokud zaměstnanec písemně zaměstnavatele neuvědomil bez zbytečného odkladu, nejpozději však ve lhůtě 15 dnů ode dne, kdy se o škodě dozvěděl. Povinnost uvědomit zaměstnavatele je splněna doručením písemného oznámení o vzniku škody kterémukoli z nadřízených zaměstnanců. Uvedená 15denní lhůta je prekluzivní, jejím uplynutím právo na náhradu škody zaniká. Odpovědnost za škodu při pracovním úrazu a při nemoci z povolání. Pracovní úraz je poškození zdraví, které bylo zaměstnanci způsobeno při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s nimi nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením venkovních vlivů. Pracovní úraz není úraz, který zaměstnanec utrpěl na cestě do zaměstnání a zpět. Za nemoc z povolání odpovídá zaměstnavatel, u něhož zaměstnanec pracoval naposledy před jejím zjištěním v pracovním poměru za podmínek, z nichž nemoc z povolání vznikla. Právní úpravu odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání obsahuje zákon č. 461/2003 Sb. o sociálním pojištění v platném znění. Odškodňování za bolesti a ztížení společenského uplatnění se provádí v souladu se zákonem č. 437/2004 Sb. o náhradě za bolest a ztížení společenského uplatnění. Zaměstnavatel se zbaví odpovědnosti vcelku, když prokáže, že jedinou příčinou škody bylo, že: • postižený zaměstnanec porušil právní předpisy nebo ostatní předpisy nebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoli s nimi byl řádně a prokazatelně seznámen a jejich znalost a dodržování se soustavně vyžadovalo a kontrolovalo, nebo • škodu si způsobil zaměstnanec sám pod vlivem alkoholu, omamných látek nebo psychotropních látek a zaměstnavatel nemohl škodě zabránit. Zaměstnavatel se může zbavit odpovědnosti i v části, kdy jsou na to důvody stanovené v § 196 odst. 2 ZP. V tomto případě se určí část škody, za kterou zodpovídá zaměstnanec, podle míry jeho zavinění.
4.8 Sociální politika zaměstnavatele Pod podnikovou sociální politikou je třeba chápat jako jeden z faktorů formující osobnost zaměstnance a motivaci lidského činitele v pracovním procesu. Hlavním cílem a záměrem podnikové sociální politiky je dosáhnout rozvoj lidských zdrojů podniku a jeho dobré ekonomické a sociální atmosféry prostřednictvím účinných aktivit, za účelem stimulace a motivace zaměstnanců k výkonu efektivní pracovní činnosti. Hlavním úkolem podnikové sociální politiky je vytvořit ze strany zaměstnavatele systém sociální politiky umožňující zvyšovat kvalitu života zaměstnanců. Působení podnikové sociální politiky lze sledovat v naplňování následujících funkcí: • preventivní (předcházení úrazům, nemocem, fluktuaci apod.), • stimulační (pracovní podmínky, pracovní doba, bezpečnost práce), • charitativní (podpora zaměstnanců v mimořádných a osobních situacích – osamělí zaměstnanci, osoby se změněnou pracovní schopností apod.). ekonomika
63
Personální činnost podniku
V podmínkách slovenské ekonomiky je realizace sociální politiky legislativně upravena v sedmé části ZP, která obsahuje práva a povinnosti zaměstnance a zaměstnavatele v těchto oblastech: • pracovní podmínky a životní podmínky zaměstnanců, • stravování zaměstnanců, • vzdělávání zaměstnanců, • zabezpečení zaměstnance při dočasné pracovní neschopnosti, ve stáří a zaměstnávání po návratu do práce, • zaměstnanec se změněnou pracovní schopností, • pracovní podmínky žen a mužů pečujících o děti, • úprava pracovní doby, • mateřská dovolená a rodičovská dovolená, • přestávky na kojení, • pracovní podmínky mladistvých zaměstnanců, • zákaz práce přesčas, práce v noci a pracovní pohotovosti, • práce zakázané mladistvým zaměstnancům, • lékařská preventivní prohlídka ve vztahu k práci. Pracovní podmínky a životní podmínky zaměstnanců. V rámci zlepšování kultury práce a pracovního prostředí, zaměstnavatel utváří přiměřené pracovní podmínky a stará se o vzhled a úpravu pracovišť, sociálních zařízení a zařízení k osobní hygieně. Podrobnější požadavky na hygienická zařízení a sociální zařízení upravují zvláštní předpisy. Zaměstnavatel je taktéž povinen zajistit bezpečnou úschovu hlavně svršků a osobních předmětů, které zaměstnanci obvykle nosí do zaměstnání, ale i obvyklých dopravních prostředků, pokud je zaměstnanci používají na cestu do zaměstnání a zpět, s výjimkou motorových vozidel. Stravování zaměstnanců. Zaměstnavatel má povinnost zabezpečovat zaměstnancům ve všech směnách (denní, noční) stravování odpovídající zásadám správné výživy přímo na pracovišti ve vlastním stravovacím zařízení. Další formou zabezpečování stravování je stravování ve stravovacím zařízení jiného zaměstnavatele, zabezpečování stravování prostřednictvím fyzických osob nebo právnických osob, které mají oprávnění zprostředkovat stravovací služby, poskytovat finanční příspěvek (když zaměstnavatel nemá možnost poskytovat stravování zaměstnancům uvedenými způsoby). Stravování se poskytuje v průběhu pracovní směny bez ohledu na to, zda zaměstnanci pracují ve dne, v noci, během dní pracovního klidu nebo o svátku, když vykonávají během pracovní směny práci déle než čtyři hodiny. Když pracovní směna trvá déle než 11 hodin, zaměstnavatel může zabezpečit poskytnutí dalšího teplého hlavního jídla. Zaměstnavatel přispívá na stravování ve výšce nejméně 55 % ceny jídla, nejvýš však na každé jídlo do výše 55 % stravného poskytovaného při pracovní cestě v trvání 5 až 12 hodin podle zákona 283/2002 Sb. o cestovních náhradách v platném znění. V každém případě musí být však splněna podmínka, že stravování musí odpovídat zásadám správné výživy, přičemž musí jít o teplé hlavní jídlo včetně vhodného nápoje. Stravování, jež zabezpečuje zaměstnavatel prostřednictvím fyzické osoby nebo právnické osoby, která má na to oprávnění se realizuje prostřednictvím stravních poukázek, přičemž v hodnotě stravní poukázky musí být nejméně 75 % stravného poskytovaného při pracovních cestách v trvání 5 – 12 hodin. Ve výjimečných případech, kdy zaměstnavatel nemůže zabezpečit stravování: • ve vlastním stravovacím zařízení, • ve stravovacím zařízení jiného zaměstnavatele, • prostřednictvím fyzické osoby nebo právnické osoby, které mají oprávnění k poskytování stravovacích služeb, • když zaměstnanec z vážných zdravotních důvodů (diabetes, celiakie apod.) nemůže využít uvedené formy stravování – vyžaduje se potvrzení od odborného lékaře, • když podmínky výkonu práce na pracovišti vylučují povinnost zaměstnavatele zabezpečit stravování (např. práce v terénu), • domácí práce a telepráce.
64
Personální činnost podniku
Zaměstnavatel poskytne zaměstnanci finanční příspěvek na stravování ve výši 55 % ceny jídla, maximálně však do výše 55 % stravného při pracovních cestách trvajících 5–12 hodin na základě zákona č. 283/20002 Sb. o cestovních náhradách v platném znění. Zaměstnavatel může po projednání se zástupci zaměstnanců poskytovat stravování zaměstnancům i během překážek v práci, ale i během dovolené nebo jiné omluvené nepřítomnosti zaměstnance v práci. Vzdělávání zaměstnanců. Zaměstnavatel pečuje o prohlubování kvalifikace zaměstnanců nebo o její zvyšování. Opatření zaměřená na péči o kvalifikaci zaměstnanců, její prohlubování a zvyšování zaměstnavatel projedná se zástupci zaměstnanců. Zaměstnanci, který vstupuje do pracovního poměru bez kvalifikace, zabezpečuje zaměstnavatel získání kvalifikace zaškolením nebo zaučením, o čemž vydá zaměstnanci potvrzení. Zaměstnavatel je povinen rekvalifikovat zaměstnance, který přechází na nové pracoviště nebo na nový druh práce, nebo na způsob práce, když je to nutné hlavně při změnách v organizaci práce nebo při jiných racionalizačních opatřeních. Zvyšování kvalifikace je právní povinností zaměstnance a považuje se za výkon práce. Zaměstnavatel je oprávněn zaměstnanci účast na prohlubování kvalifikace přikázat. Zaměstnavatel může se zaměstnancem uzavřít dohodu, kterou se zaměstnavatel zavazuje umožnit zaměstnanci zvýšení kvalifikace poskytnutím pracovního volna, náhrady mzdy a úhrady dalších nákladů spojených se studiem, a zaměstnanec se zavazuje setrvat po skončení studia u zaměstnavatele určitý čas v pracovním poměru nebo mu uhradit náklady spojené se studiem, a to i tehdy, když zaměstnanec skončí pracovní poměr před skončením studia. Dohoda musí být uzavřena písemně, jinak je neplatná. Celková sjednaná doba setrvání v pracovním poměru nesmí překročit pět let a nejvyšší suma úhrady vynaložených nákladů nesmí překročit tři čtvrtiny celkové sumy vynaložených nákladů. Pokud zaměstnanec nesplní svůj závazek jen zčásti, povinnost nahradit náklady se poměrně sníží. Zaměstnavatel může se zaměstnancem uzavřít dohodu i při zvyšování kvalifikace, pokud předpokládané náklady dosahují alespoň 1 700 €. Zabezpečení zaměstnance při dočasné pracovní neschopnosti, ve stáří a zaměstnávání po návratu do práce. Zabezpečení zaměstnance při dočasné pracovní neschopnosti pro nemoc, úraz, při těhotenství, mateřství a rodičovství, zabezpečení zaměstnance ve stáří, při invaliditě, částečné invaliditě, zabezpečení pozůstalých při úmrtí zaměstnance a preventivní a léčebnou péči upravují zvláštní předpisy. Zaměstnankyně po skončení mateřské dovolené nebo zaměstnanec po skončení rodičovské dovolené se zařadí zpět do práce za stejných podmínek, které pro ně nebudou méně příznivé než podmínky, které měli v době, kdy nastoupili na mateřskou dovolenou nebo rodičovskou dovolenou. Podmínky, za nichž tito zaměstnanci opětovně nastupují do práce, musí být nejméně stejně příznivé jako podmínky, za nichž žena nebo muž pracovali v době nástupu na příslušnou dovolenou, přičemž se nevylučují ani dojednání o lepších pracovních podmínkách. Zákon stanovil, aby zaměstnanec a zaměstnankyně měli právo na prospěch z jakéhokoli zlepšení, které by ve vztahu k jejich pracovním podmínkám nastalo, pokud by nenastoupili na příslušnou dovolenou. Zaměstnanec se změněnou pracovní schopností. Zaměstnavatel je povinen zaměstnávat zaměstnance se změněnou pracovní schopností na vhodných pracovních místech a umožňovat mu výcvikem nebo studiem získávání potřebné kvalifikace. Konkrétní povinnosti zaměstnavatele vůči zaměstnancům se zdravotním postižením jsou upraveny v zákoně o zaměstnanosti (zákon č. 5/2004 Sb. o službách zaměstnanosti a o změně a doplnění některých zákonů v platném znění). Pro účely tohoto zákona se občanem se zdravotním pojištěním rozumí občan, který je uznán za částečně invalidního, a občan, který má pro dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav podstatně omezenou možnost soustavné přípravy na povolání. Zaměstnavatel umožní zaměstnanci se zdravotním postižením teoretickou přípravu nebo praktickou přípravu (rekvalifikaci) s cílem zachovat, zvýšit, rozšířit nebo změnit dosavadní kvalifikaci nebo ji přizpůsobit technickému rozvoji na udržení zaměstnance v pracovním poměru. Opatření zaměstnavatele k utváření podmínek zaměstnávání zaměstnanců se změněnou pracovní schopností projedná zaměstnavatel se zástupci zaměstnanců. ekonomika
65
Personální činnost podniku
Pracovní podmínky žen a mužů pečujících o děti. V péči o tuto skupinu zaměstnanců se rozšiřuje všeobecná povinnost zaměstnavatele zřizovat, udržovat a zlepšovat hygienická a jiná zařízení pro ženy. Těhotné ženy, matky do konce devátého měsíce po porodu a kojící ženy nesmí být zaměstnávány pracemi, jež jsou pro ně fyzicky nepřiměřené nebo škodí jejich organismu. Seznam prací a pracovišť, které jsou zakázány uvedené skupině zaměstnanců stanovuje nařízení vlády Slovenské republiky. Těhotná žena nesmí být zaměstnávána ani pracemi, které podle lékařského posudku ohrožují její těhotenství ze zdravotních příčin spočívajících v její osobě. To samé se vztahuje na matku do konce devátého měsíce po porodě a kojící ženu. Pokud těhotná žena vykonává práci, která je těhotným ženám zakázána nebo která podle lékařského posudku ohrožuje její těhotenství, je zaměstnavatel povinen provést dočasnou úpravu pracovních podmínek, pokud to není možné, zaměstnavatel ženu přeřadí dočasně na vhodnou práci v rámci pracovní smlouvy, při níž může dosahovat stejný výdělek jako při dosavadní práci. Pokud to není možné, přeřadí ji po dohodě na práci jiného druhu. Pokud dosahuje žena při práci, na niž byla přeřazena bez svého zavinění, nižší výdělek než při dosavadní práci, má nárok na vyrovnávací příspěvek v těhotenství a v mateřství podle zvláštního předpisu. Pokud nelze těhotnou ženu přeřadit na pracovní místo s denní prací nebo na jinou vhodnou práci, je zaměstnavatel povinen poskytnout jí pracovní volno s náhradou mzdy. Výše uvedená ustanovení platí stejně i o matce do konce devátého měsíce po porodu a o kojící matce. Úprava pracovní doby. Pokud požádá těhotná žena a žena nebo muž trvale se starající o dítě mladší než 15 let o kratší pracovní dobu nebo o jinou vhodnou úpravu určené týdenní pracovní doby, zaměstnavatel je povinen její žádosti vyhovět, pokud tomu nebrání vážné provozní důvody. Prací přesčas se může těhotná žena, žena nebo muž trvale pečující o dítě mladší než tři roky, osamělá žena nebo osamělý muž, kteří trvale pečují o dítě mladší 15 let, pověřovat jen s jejich souhlasem. Pracovní pohotovost s nimi se může jen dohodnout. Výše citovaná ustanovení se vztahují i na zaměstnance, který osobně pečuje o blízkou osobu, která je převážně nebo úplně bezvládná a neposkytuje se jí péče v zařízení sociálních služeb nebo ústavní péče ve zdravotnickém zařízení.
4.9 Odměňování zaměstnanců Odměňování zaměstnanců je komplexní činnost, na kterou je soustředěna pozornost zaměstnanců i jejich zaměstnavatelů. Jde vlastně o oboustranně přijatelný a efektivní systém odměňování, který vytváří harmonické vztahy v podniku a působí jako nejdůležitější motivační faktor. Tradičně se považuje za odměnu mzda, nebo plat, případně jiné formy peněžní a nepeněžní povahy poskytované zaměstnanci za vykonanou práci. Moderní personální management chápe odměňování v širší rovině a za jeho obsah považuje: • různé zaměstnanecké výhody (většinou nepeněžní povahy) poskytované zaměstnanci hlavně z titulu jeho pracovního poměru, nezávisle na jeho pracovním výkonu – např. prodloužení dovolené, lacinější stravování, věcné dary z příležitosti pracovních nebo životních jubileí apod., • pracovní postup, • formální uznání, • pověření různými významnými pracovními úkoly, řízením pracovního kolektivu, zaškolením nově přijatých zaměstnanců, • vytváření příznivých pracovních podmínek prestižního charakteru (např. přidělení samostatné kanceláře, nového počítače, nábytku apod.). Z uvedeného vyplývá, že některé formy odměňování nemusí mít hmotnou povahu, a přesto výraznou mírou přispívají k pocitu užitečnosti a důležitosti zaměstnance, čímž přispívají ke zvyšování jeho pracovního výkonu.
66
Personální činnost podniku
4.10 Mzda v pracovně právních vztazích Mzda odráží vztah mezi poptávkou po práci a nabídkou práce. Mzda je cenou práce a pro podnik jsou mzdy součástí nákladů. Mzda je odměnou pracovníka za vykonanou práci ve prospěch zaměstnavatele. Podle ZP je mzda peněžní plnění nebo plnění peněžní hodnoty (naturální mzda) poskytované zaměstnavatelem zaměstnancům za práci. Podle uvedeného zaměstnavatel může poskytnout zaměstnanci i naturální mzdu, s výjimkou minimální mzdy. S poskytnutím naturální mzdy musí zaměstnanec souhlasit. Jako naturální mzdu lze poskytnout výrobky, výkony, práce a služby (s výjimkou lihovin nebo návykových látek). Naturální mzda se vyjádří v peněžní formě v cenách zboží určených podle cenového předpisu platného v době, kdy se naturální mzda poskytuje. Za mzdu se nepovažuje náhrada mzdy, odstupné, odchodné, cestovní náhrady, příspěvky ze sociálního fondu, výnosy z kapitálových podílů (akcií) nebo obligací, daňový bonus, náhrada příjmu při dočasné pracovní neschopnosti, náhrada za pracovní pohotovost. Za mzdu se nepovažuje ani další plnění zaměstnavatele zaměstnancem poskytované ze zisku po zdanění. Mzdové podmínky zaměstnavatel dohodne s odborovým orgánem v kolektivní nebo se zaměstnancem přímo v pracovní smlouvě. V mzdových podmínkách zaměstnavatel dohodne hlavně formy odměňování, sumu základní složky mzdy a další složky plnění poskytované za práci a podmínky jejich poskytování. Mzdové podmínky musí být bez jakékoli formy diskriminace, tj. musí být stejné pro muže i ženy, když vykonávají práci stejné složitosti, odpovědnosti, namáhavosti a dosahují stejné výsledky. Zaměstnavatel, u něhož není odměňování zaměstnanců dojednáno v kolektivní smlouvě, je povinen zaměstnanci poskytnout mzdu nejméně v sumě minimálního mzdového nároku – tzv. minimálních mzdových tarifů. Úkolem minimálních mzdových tarifů je garantovat zaměstnancům minimální úroveň výdělku zaměstnavatelem. Sazby minimálních mzdových tarifů jsou odstupňovány v závislosti na kritériích složitosti, odpovědnosti a namáhavosti práce zaměstnance. V rámci minimálního mzdového nároku se zaměstnavateli ukládá povinnost přiřadit každému pracovnímu místu stupeň v souladu s charakteristikami stupňů náročnosti pracovních míst uvedených v příloze č. 1 k ZP, podle nejnáročnější pracovní činnosti, jejíž výkon od zaměstnance zaměstnavatel vyžaduje v rámci druhu práce sjednaného v pracovní smlouvě.
4.10.1 Funkce mzdy Mzda plní následující funkce: 1. Ekonomická funkce: • nákladová – mzda je jedním z druhů nákladů podniku. Podnik využívá nákladovou funkci mzdy při svém rozhodování, přičemž směřuje k hledání cest jejího snižování, resp. k racionalizaci práce, jejímu normování a efektivnímu využívání. Platí, že produktivita práce má růst rychlejší než mzda. • stimulační (motivační) – spočívá v tom, že mzda přímo působí na pracovní aktivitu zaměstnance, mzdou se může stimulovat nejen kvantita, ale i kvalita pracovního výkonu. 2. Sociální funkce – spočívá ve využívání státní mzdové politiky v souvislosti s usměrňováním minimální životní úrovně (např. v případě zákona č. 663/2007 Sb. o minimální mzdě v platném znění).
4.10.2 Struktura mzdy Mzda se skládá: a) ze základní tarifní mzdy, b) mzdových příplatků (za práci přesčas, za práci v noci, za práci o svátcích, za práci v ztížených podmínkách) c) z náhrady mzdy (za čerpanou řádnou dovolenou a za dny, kdy na pracovní den připadl svátek), d) z odměn, prémií a osobních příplatků. Výše uvedené složky tvoří tzv. hrubou mzdu. Čistá mzda se vypočítá po odečtení následujících položek z hrubé mzdy: • záloha na daň nebo daň z příjmů fyzických osob, • zálohy na zdravotní pojištění, • pojistné na sociální pojištění, • příspěvek na starobní důchodové spoření a pojistné na sociální zabezpečení.
ekonomika
67
Personální činnost podniku
Srážky ze mzdy upravuje ZP následovně: a) přednostní srážky (§ 131 odst. 1) – tyto srážky provádí zaměstnavatel bez souhlasu zaměstnance v rozsahu a ve výši stanovené zvláštními předpisy a následně je odvádí příslušným institucím. Jde o následující srážky: • pojistné na sociální pojištění, • zálohy pojistného na veřejné zdravotní pojištění, • nedoplatek z ročního zúčtování záloh na veřejné zdravotní pojištění, • příspěvky na doplňkové důchodové spoření, které platí zaměstnanec podle zvláštního předpisu, přičemž povinnost provést tento druh srážek vyplývá ze zaměstnavatelské smlouvy uzavřené s příslušnou DDS, • zálohu na daň nebo daň, nedoplatek zálohy na daň, daňový nedoplatek; b) další srážky (§ 131 odst. 2) – které může zaměstnavatel srazit bez souhlasu zaměstnance po sražení přednostních srážek: • záloha na mzdu, kterou je zaměstnanec povinen vrátit, pokud nebyly splněny podmínky pro přiznání této mzdy, • částky postižené výkonem rozhodnutí nařízeným soudem nebo správním orgánem, • peněžní tresty a pokuty, ale i náhrady uložené zaměstnanci na základě rozhodnutí příslušných orgánů, • neprávem přijaté částky dávek sociálního pojištění a důchodů starobního důchodového spoření nebo jejich záloh, státních sociálních dávek, dávek v hmotné nouzi a příspěvků k dávce v hmotné nouzi, peněžních příspěvků na kompenzaci sociálních důsledků těžkého zdravotního postižení a peněžního příspěvku za opatrování, pokud je zaměstnanec povinen je vrátit na základě vykonatelného rozhodnutí, • nevyúčtované zálohy cestovních náhrad, • náhradu příjmu při dočasné neschopnosti práce zaměstnance nebo její část, na niž zaměstnanec ztratil nárok, nebo mu nárok nevznikl, • náhradu mzdy za dovolenou, na niž zaměstnanec ztratil nárok, nebo mu nárok nevznikl, • částku odstupného nebo její část, kterou je zaměstnanec povinen vrátit podle příslušných ustanovení ZP. Další srážky (§ 131 odst. 3) nad rámec zákona zaměstnavatel provede jen na základě písemné dohody se zaměstnancem o srážkách ze mzdy ve smyslu platných ustanovení ZP nebo Občanského zákoníku. Splatnost mzdy. Mzda je splatná dozadu za měsíc, a to nejpozději do konce následujícího měsíce. Pokud je mzda splatná během dovolené zaměstnance, může tento o její vyplacení požádat před nástupem na dovolenou. V případě skončení pracovního poměru je zaměstnavatel povinen vyplatit mzdu v den skončení pracovního poměru, pokud se se zaměstnancem nedohodne jinak, nejpozději však v nejbližším výplatním termínu, který následuje po dni skončení pracovního poměru. Mzda se vyplácí ve výplatních termínech, přičemž se zaokrouhluje na nejbližší euro cent nahoru. Zaměstnavatel může zaměstnanci poskytovat i zálohu na mzdu. Při vyúčtování mzdy je zaměstnavatel povinen vydat písemný doklad, který obsahuje údaje o jednotlivých složkách mzdy, provedených srážkách a o celkové ceně práce. K převzetí mzdy může zaměstnanec písemně zplnomocnit jinou osobu. Bez písemného zplnomocnění může zaměstnavatel vyplatit mzdu jiné osobě než zaměstnanci, jen když to stanoví zvláštní předpis.
4.10.3 Mzdové formy Pod mzdovou formou rozumíme způsob určení mzdové sazby, a tím i výšky mzdy. Nejčastěji se používají tyto mzdové formy: • Časová mzda – je to odměna za práci vyplácená sazbou za určitý opracovaný čas (např. za hodinu, den, měsíc/hodinová sazba). Používá se nejčastěji při nevýrobních činnostech. • Úkolová mzda – je odměna za práci vyplácená sazbou za určitý výkon, např. sazba za výrobu jednoho kusu výrobku. • Podílová mzda – je odměna za práci určená podílem na dosažených výkonech pracovníka (např. určité procento z dosažené tržby). Mimo uvedených forem mzdy, které se považují za základní, se mohou zaměstnavatel a zaměstnanec dohodnout i na jiných formách odměňování, např. na smluvní mzdě, která se využívá při odměňování manažerských funkcí nebo na kombinované mzdě.
68
Personální činnost podniku
4.11 Stres, odolnost vůči stresu, týmová práce Podle současné literatury lze stres charakterizovat jako psychicky prožívaný strach napětí, úzkosti, tlaku ohrožení náročnou životní situací vznikající tehdy, když škodlivý, rušivý, ohrožující faktor stupňuje tlaky na psychiku zaměstnance (člověka) a způsobuje jeho zatížení nad únosnou míru. Stres je reakce na stresový podnět, je to soubor reakcí organismu na vnitřní podněty, narušující normální, obvyklý chod funkcí organismu. Ve smyslu uvedeného lze stres definovat jako „trápení, těžkosti, neštěstí, soužení; síla působící na tělo či uvnitř těla nebo struktury s tendencí deformovat ji.“
Druhy stresů Rozlišujeme dva druhy stresů: • Distres – špatná zátěž, která je spojená s negativně laděnými a prožívanými emočními procesy (zklamání, strach, úlek); • Eustres – příjemná, radostná zátěž, která je vázaná na pozitivně laděné emoční procesy. Je zapotřebí vycházet ze skutečnosti, že určitá intenzita stresu je důležitá, ba dokonce pro život, růst a rozvoj nepostradatelná. Mezi nebezpečným, patogenním stresem a pozitivním stresem, který vede ke zvyšování odolnosti a podporuje rozvoj osobnosti, jsou značné rozdíly. V případě, že je emocionální stres pozitivní, hovoříme o eustresu, který představuje spíš výzvu – podnět pro růst a pozitivní postoj. Když však cítíme negativní emoční napětí, hovoříme o distresu. Z pohledu vlivu na jedince je důležitější distres, neboť na rozdíl od eustresu má negativní emocionální napětí, které má větší vliv na aktivační procesy. Je dlouhotrvající, výraznější a má větší setrvačnost. Stresové chování je jedním, avšak vizualizovaným projevem stresu se závažnými důsledky pro budoucnost jedince, protože stres nemá jen psychický základ, ale vyvolává závažné psychosomatické změny. V této souvislosti můžeme hovořit o jistých stresových typech chování, mezi něž patří: • otevřeně agresivní chování je takovým chováním, které vědomě a záměrně poškozuje jiného jednotlivce nebo skupinu, ubližuje mu, nebo způsobuje utrpení, omezuje ho a násilně mu brání v činnostech, které chce vykonávat. Otevřeně agresivní chování charakterizují: o nechuť naslouchat, člověk nedokáže poslouchat jiné lidi, stále mluví jen to svoje, o křik – člověk se snaží projevit svým vlastním hlasitým projevem, o používání zastrašovací řeči těla – časté používání výstražných gest, o přerušování druhé osoby – člověk skáče do řeči druhé osobě, stále tvrdí svoje, o zjevná snaha odrovnat druhou osobu – snaha o ponížení, zastrašení, ztrapnění, o nadávky – člověk si myslí, že se lépe prosadí. • nepřímo agresivní chování charakterizují: o rozladěnost – člověk nemá náladu na komunikaci, je stále podrážděný, o zesměšňování – aby byl zajímavější, zesměšňuje a ztrapňuje jiné, čímž chce dát najevo svou nadřazenost, o manipulace lidmi – člověk neumí jinak docílit, aby ho druzí brali v úvahu a respektovali, proto s nimi otevřeně nebo nepřímo manipuluje, o vytváření neklidné atmosféry – z jeho vnitřního nepokojného chování se šíří nervozita i na ostatní lidi a celé okolí, o rozpornost a pokrytectví – falešné chování, pomlouvání, o citové vydírání – bez toho člověk neumí dosáhnut, aby se jiní chovali k němu tak, jak chce on, • pasivní agresivní chování je pasivní obstrukce, vyhýbání se nebo pasivní vzdor (rezistence) v mezilidských vztazích. Jde o osobnostní rys, který se projevuje negativním postojem, popíraným vzdorem v mezilidských nebo pracovních situacích. Je to obranný mechanismus a většinou jen z části vědomý. Jeho znaky jsou: o mučednický postoj – člověk se ke všemu staví, jakoby ho ostatní týrali a jakoby trpěl při každé činnosti, kterou má vykonat, o samolibost – ve společnosti nezapomíná říkat, jak se má zle a jak trpí, o ochablost – už z výrazu tváře a držení těla lze vidět, že člověk je neprůbojný, nechce se mu, nemá motivaci a ani odvahu vyjádřit svůj názor apod., ekonomika
69
Personální činnost podniku
o nedostatek nápadů – vzhledem k tomu, že se tento člověk nechce projevit, postupně ztrácí i schopnost vymýšlet nové nápady a řešení, o naříkání – často před cizími lidmi naříká nad svým osudem, o mimořádné požadavky – někdy si člověk myslí, že když nikdy neodporuje druhým, má právo žádat i nemožné, o depresivní řeč těla – pasivního člověka vystihuje držení těla – ochablá ramena, skloněná hlava, sklopený pohled, pomalá chůze. Příčiny a projevy stresu – stres často vyvolává způsob našeho vnímání situace a způsob jakým reagujeme na svět okolo nás. Stres v nás může vyvolat cokoli: iritující lidé, neodůvodněné požadavky, pojistné formuláře apod. Stres vyvolávají všechny velké životní změny, dokonce i ty příjemné. Každý jednotlivec reaguje jinak, jsou však situace nebo události, při nichž jsme vystavení stresu víceméně všichni. Nejvyšší stupeň stresu představuje smrt partnera, rozvod nebo rozchod, vězení, ztráta zaměstnaní apod. Vysoký stupeň stresu představuje např. odchod do důchodu, závažné onemocnění v rodině, kulhavost, sexuální problémy, narození dítěte, finanční problémy, smrt blízkého přítele apod. Za mírný stupeň stresu se považuje např. hádka v rodině, velká hypotéka, právní spory, nová odpovědnost v zaměstnání apod. Nejnižší stupeň stresu představuje změna pracovních podmínek, přechod na jinou školu, dovolená, Vánoce, malá půjčka apod.
Dispozice ke zvládání stresu a psychická odolnost Za nejvýznamnější vlastnost osobnosti, která vede k odolnosti vůči stresu a následně i k odolnosti vůči onemocnění, se považuje nezdolnost. Nezdolné lidi lze charakterizovat následovně: • jsou silně zaujati prací, rodinou, přáteli, náboženskými, politickými nebo veřejnoprospěšnými akcemi, • změnu vnímají jako výzvu, • prožívají pocit osobní kontroly nad vlastním životem. Nezdolní lidé prožívají stresové situace optimističtěji, s pocitem vlastní odpovědnosti, poučí se z nich, aktivně s nimi zápasí. Způsobům chování, kterými člověk dokáže stresu odolávat nebo stres překonávat, říkáme strategie zvládání. Jde vlastně o úsilí vypořádat se s venkovními a vnitřními požadavky a jejich vzájemnými konflikty. Existují stovky strategií zvládání. Ty lze rozdělit do 5 všeobecných kategorií: 1. strategie hledání informací – rozšíření vědomostí, 2. přímá reakce, 3. inhibice (utlumení) činnosti – vyhýbání se činnosti, která vede do nebezpečí, 4. intrapsychická strategie – pokus o emocionální regulaci, 5. strategie mobilizující síť sociální podpory – obracení se na druhé.
70
D a ň o v á s o u s t a v a a p o j i š t ě n í
5 Daňová soustava a pojištění 5.1 Daňová soustava Slovenské republiky Daňová soustava představuje souhrn daní, které lze vybírat na území SR. Nová daňová soustava se zavedla v roce 1993 a svou koncepcí a strukturou odpovídá daňovým soustavám rozvinutých tržních ekonomik. Současná slovenská daňová soustava je založena na následujících principech: 1. Spravedlnost a proporcionalita • horizontální spravedlnost znamená, že stejné předměty zdanění mají být zdaněny stejně (například příjmy, majetek nebo spotřeba různých osob mají být zdaněny v zásadě stejně bez ohledu na povahu těchto osob), • vertikální spravedlnost znamená, že subjekt, který má vyšší příjmy, větší majetek nebo spotřebu, platí vyšší daň, přičemž by však měla být zachovaná zásada proporcionality, tj. míra zdanění by neměla progresivně stoupat se zvyšujícím se základem daně (lineární sazba daně). 2. Neutralita • výška daně ovlivňuje ekonomické chování daňových subjektů, protože jim odčerpá část jejich disponibilních zdrojů, • úplně neutrální daň neexistuje, zdanění však musí být neutrální v tom smyslu, že nemá zkreslovat hospodářské procesy a má v co nejmenší míře ovlivňovat ekonomická rozhodnutí subjektů. 3. Vyloučení duplicity zdanění – ke zdanění příjmů má dojít jen jednou, a to při přechodu od tvorby důchodů k jejich spotřebě, resp. reinvestici. Obdobně by např. při majetkových daních nemělo docházet k vícenásobnému zdaňování majetku, 4. Jednoduchost a jednoznačnost – daňový systém má obsahovat jen nutné minimum norem, ty musí být lehce pochopitelné a musí mít jen jeden výklad. Čím jsou právní předpisy složitější, tím jsou vyšší náklady a nároky na výpočet, výběr a správu daně. 5. Účinnost • nesmí poskytovat legální možnosti vyhýbání se placení daně, • nelegální daňový únik, subjekty k tomu nabádat nebo motivovat, • nepřiměřenými zásahy a nelogickými opatřeními subjekty k daňovému úniku nepřímo nutit. Čím víc výjimek zákon obsahuje, tím lehčeji se najdou možnosti úniku.
5.2 Daně přímé a nepřímé Daň z příjmů fyzických osob (FO) nebo právnických osob (PO) a způsob placení a vybírání daně ve Slovenské republice upravuje Zákon č. 595/2003 Sb. o dani z příjmů v platném znění. Daňovou soustavu tvoří daně, které lze klasifikovat z následujících hledisek: 1. podle předmětu (objektu) zdanění: a) daně z příjmů, b) majetkové daně, c) daně ze spotřeby (univerzální – DPH, selektivní – spotřební) 2. podle subjektu: d) daně právnických osob, e) daně fyzických osob 3. podle daňového zatížení: f) přímé g) nepřímé Daň je definována jako povinná, nenávratná, zákonem určená platba do veřejného rozpočtu, kterou odvádějí fyzické a právnické osoby ve stanovené výši a ve stanovené lhůtě bez toho, aby stát poskytl protihodnotu jejím plátcům v adekvátní výši. Je to platba neúčelová a neekvivalentní. Daň se pravidelně opakuje v časových inekonomika
71
D a ň o v á s o u s t a v a a p o j i š t ě n í
tervalech (např. každoročně placená daň z příjmu), nebo je nepravidelná a platí se za určitých okolností (např. při každém převodu nemovitosti). Daň představuje vždy určité peněžní plnění (platbu) – daň ve formě osobních služeb nebo naturálního plnění v hospodářsky vyspělých zemích neexistuje. Zavedení nebo zrušení daně musí být schváleno formou zákona, a jiné daně než schválené zákonem nelze vybírat. Subjekt daně je plátce daně – tedy fyzická nebo právnická osoba, která je povinna platit daň, kterou vybere od jiného daňového subjektu pod svou majetkovou odpovědností (používá se při všech nepřímých daních a v některých případech přímých daní – daň z příjmů). Předmětem daně je příjem (výnos) z činnosti plátce daně a z nakládání s majetkem plátce daně. Objektem daně jsou: • příjmy ze závislé činnosti, • příjmy z podnikání, z jiné samostatně výdělečné činnosti, z pronájmu a z použití díla a uměleckého výkonu, • příjmy z kapitálového majetku, • ostatní příjmy. Specifické znaky jednotlivých daní (vedlejší daňové náležitosti): • určení orgánu, jemuž se má daň odvést • určení správce příslušné daně • určení termínu platby daně • daňové osvobození (činnosti, na nichž má stát zájem) • daňové úlevy (správce daně, např.: ekologizace, zateplení bytu) • nezdanitelné minimum. Daňové přiznání – dokument, v němž plátce daně uvádí příslušné informace, které vyžaduje zodpovědný orgán pro stanovení daně. Podle zákona o dani z příjmu je povinnost podat daňové přiznání pro všechny, kteří ve zdaňovacím období dosáhli zdanitelné příjmy přesahující 50 % částky odpovídající 19,2násobku životního minima platného k 1. lednu zdaňovacího období. Povinnost podat daňové přiznání je i v případě, že subjekt daně vykázal ztrátu. Do příjmů, na které se vztahuje výše uvedená podmínka se nezahrnují příjmy, z nichž se daň vybírá srážkou, pokud vybráním daně srážkou je splněna daňová povinnost. Stejně tak se do této sumy nezahrnují příjmy, z nichž se daň vybírá srážkou a plátce daně nebude uplatňovat nárok na vrácení daně nebo části daně z příjmů, z nichž daň byla vybrána srážkou. Daňové přiznání se podává na platných tiskopisech, které jsou v tištěné nebo elektronické formě. Daňové břemeno – je podíl zaplacených daní a povinných odvodů na celkovém příjmu jednotlivce nebo podniku (individuální daňové zatížení) nebo na hrubém domácím produktu země (celkové daňové zatížení). Základ daně je číselně vyjádřený předmět daně, který slouží pro výpočet daně. Zjistí se jako součet částkových základů daně podle jednotlivých druhů příjmů. Snižuje se o nezdanitelné části základu daně (NČZD). Sazba daně vycházející z vyčísleného základu daně určuje výšku samotné daně, přičemž rozlišujeme: • pevnou sazbu daně, která je vyčíslena ze základu daně, např. v případě selektivních daní ze spotřeby (sazba na 1 hl piva, na 1 hl vína apod.) nebo některých daní z nemovitostí (sazba na 1 m2 zahrady) apod. • percentuální sazbu daně, která může být: o lineární – výška sazby daně se stanoví určitým poměrem k základu daně, přičemž je vždy stejná (lineár ní) (např. 19% daň z příjmů) o progresivní – výška sazby daně se mění se změnou základu daně, např. při vyšším základu daně se zvyšuje i sazba daně o degresivní – zvyšováním základu daně se sazba daně snižuje (vyskytuje se zřídka) apod. Zákon č. 595/2003 Sb. o dani z příjmů v platném znění upravuje i případy, v nichž jsou příjmy osvobozeny od placení daně. 72
D a ň o v á s o u s t a v a a p o j i š t ě n í
5.2.1 Přímé daně Přímé daně jsou nástroje v rukou státu, jimiž výrazně zasahuje do ekonomiky. Jde o velmi citlivé daně, protože jsou „viditelné“. Při přímých daních se daňové zatížení nepřevádí na další osobu, vybírají se z příjmu nebo z majetku fyzické, nebo právnické osoby, tj. přímo zatěžují FO nebo PO, která si je sama vypočítá a odvede správci daně. Rozdělujeme je následovně: 1. důchodové a) daň z příjmů fyzických osob b) daň z příjmů právnických osob c) daň z emisních kvót 2. majetkové d) daň z nemovitostí (daň z pozemků, daň ze staveb, daň z bytů a nebytových prostor) e) daň dědická (v SR zrušena od 1. 1. 2004) f) daň darovací (v SR zrušena od 1. 1. 2004) g) daň z převodu a přechodu nemovitostí (v SR zrušena od 1. 1. 2004) 3. ostatní přímé daně h) daň za psa i) daň za užívání veřejného prostranství j) daň za ubytování k) daň za nevýherní hrací přístroje l) daň za prodejní automaty m) daň za vjezd a pobyt motorového vozidla v historické části města n) daň za jaderné zařízení o) silniční daň (platí se za motorová vozidla používaná k podnikatelským účelům, kterou ukládá vyšší územní celek).
Daň z příjmů právnických osob Daň z příjmů právnických osob (PO) představuje v současnosti asi nejznámější přímou daň, kterou se zdaňuje příjem právnických osob. Plátci daně z příjmů právnických osob z hlediska zdaňování příjmů jsou právnické osoby zřízené k podnikání, které se k tomuto účelu zapisují do obchodního rejstříku (společnosti s ručením omezeným, akciové společnosti, komanditní společnosti a družstva, řadí se sem i státní podniky) a právnické osoby a jiné subjekty nezřízené k podnikání za předpokladu, že kromě činnosti, která je jejich hlavním posláním (např. výchovně vzdělávací činnost), vykonávají i činnosti, u kterých je naplněna podstata podnikatelské činnosti. Z hlediska zdrojů příjmů jde o plátce daně s neomezenou daňovou povinností (právnické osoby se sídlem nebo místem skutečného vedení na území SR, přičemž místem skutečného vedení se rozumí místo, kde se přijímají řídící a obchodní rozhodnutí statutárních a dozorčích orgánů této osoby) a plátců daně s omezenou daňovou povinností (právnické osoby, které nemají na území SR sídlo ani místo skutečného vedení). Předmětem daně z příjmů jsou u plátců daně zřízených k účelu podnikání příjmy z různých činností, ale i příjmy z nakládání s majetkem (prodej nebo pronájem majetku). Předmětem daně z příjmů právnických osob, které nebyly zřízeny k účelu podnikání, jsou příjmy z činností, jimiž se dosahuje zisk, nebo jimiž se dá zisk dosáhnout. Předmětem daně z příjmů u právnických osob se sídlem na území SR jsou příjmy ze zdrojů v SR, ale i příjmy ze zdrojů v zahraničí, bez ohledu na to, zda se dosahují prostřednictvím stálé provozovny zřízené v zahraničí nebo ne. Předmětem daně z příjmů u plátců daně se sídlem v zahraničí, jimž vzniká povinnost zřídit na území SR stálou provozovnu, jsou příjmy dosahované touto provozovnou ze zdrojů na území SR, ale i příjmy ze zdrojů v zahraničí, které lze přiřadit k působení stálé provozovny na území SR. U plátců daně se sídlem v zahraničí, jimž povinnost zřízení stálé provozovny nevznikne, jsou předmětem daně jen příjmy ze zdrojů v SR.
ekonomika
73
D a ň o v á s o u s t a v a a p o j i š t ě n í
Osvobození od daně – u právnických osob přicházejí v úvahu především následující okruhy příjmů osvobozených od daně: • příspěvky od členů zájmových sdružení právnických osob, profesních komor, občanských sdružení včetně odborových organizací, politických stran a hnutí; • příjmy plynoucí z činnosti, na jejíž účel plátce daně vznikl nebo která je jeho základní činností vymezenou zvláštním předpisem, pokud tato činnost není podnikáním a nejde o příjmy, z nichž se daň vybírá srážkou; • v rozpočtových a příspěvkových organizacích jsou to i příjmy z činnosti vymezené zřizovatelem ve zřizovací listině k plnění jejich základního účelu a příjmy z pronájmu a prodeje majetku, jsou-li zahrnuty v rozpočtu příslušné organizace a zohledněné ve vztahu k rozpočtu zřizovatele; • úhrady za výkon správy bytů ve vlastnictví bytových družstev, ale i úhrady za tuto činnost poskytované společenstvími vlastníků bytů za plnění v souvislosti s jejich užíváním; příjmy z pronájmu a z prodeje obecního majetku; • příjmy z prodeje majetku zahrnutého do konkurzní podstaty a z odpisu závazků při konkurzu a vyrovnání; • úroky z přeplatku na dani zapříčiněným správcem daně; výnosy z kostelních sbírek. Základ daně – u daně z příjmů právnických osob se rozlišují příjmy, které vcházejí do společného základu daně a příjmy, které se zdaňují daní vybíranou srážkou. Při výpočtu základu daně se vychází z vykázaného výsledku hospodaření, když právnická osoba vede podvojné účetnictví, resp. z rozdílu mezi příjmy a výdaji u právnických osob účtujících v soustavě jednoduchého účetnictví, nebo uplatňují jiný způsob evidence příjmů a výdajů, který vyhovuje požadavkům stanoveným ve slovenském zákonu o dani z příjmů. Zdaňovacím obdobím při dani z příjmů právnických osob je kalendářní, případně hospodářský rok. Daňové přiznání podávají právnické osoby příslušnému správci daně do 31. března následujícího roku – správce daně může prodloužit lhůtu na podání přiznání, nejdéle však do 30. června. V termínu k podání daňového přiznání vzniká i povinnost zaplatit daň, resp. vyrovnat rozdíl, je-li výsledná daň vyšší než součet zaplacených záloh v průběhu zdaňovacího období. Daňové přiznání k dani z příjmů podávají všechny právnické osoby zřízené k podnikání, právnické osoby nezřízené nebo nezaložené k podnikání jen v případě, že dosáhly příjmy, které jsou předmětem daně z příjmů a daň z nich se nevybírá srážkou, dále rozpočtové a příspěvkové organizace, pokud takové příjmy současně nejsou od daně osvobozeny. Zamezení dvojího zdanění – i když je se zemí, odkud pochází zdroj příjmů, uzavřena smlouva o zamezení dvojího zdanění, část příjmů se může zdanit v této zemi. V takovém případě se daň zaplacená v cizině odpočítá od celkové daňové povinnosti plátce daně. Ve většině případů se vychází ze zásady, že daň zaplacenou v zahraničí lze odpočítat maximálně do výše daňové povinnosti připadající na příslušný podíl z příjmů podle předpisů platných v SR. Výši zaplacené daně v zahraničí je potřeba doložit potvrzením příslušného správce daně v cizině.
Daň z příjmů fyzických osob Plátci daně z příjmů fyzických osob, jejíž výši upravuje zákon č. 595/2003 Sb. o dani z příjmů v platném znění, jsou fyzické osoby, • které mají na území Slovenské republiky trvalý pobyt, nebo se tu obvykle zdržují, • které nemají na území Slovenské republiky trvalý pobyt, ale jejich daňová povinnost se vztahuje na příjmy plynoucí ze zdrojů na území Slovenské republiky, • obvykle se zdržující na území Slovenské republiky, alespoň 183 dní v příslušném kalendářním roku, • s trvalým pobytem v zahraničí, které byly do SR vyslány právnickou osobou jako odborníci za účelem po skytnutí odborné pomoci právnickým osobám se sídlem v SR a zdržují se tu jen za účelem odborné pomoci. Daň z příjmů fyzických osob (FO) je daň roční (stanovuje, určuje a platí se jen v ročních příjmech), v průběhu roku se platí zálohy na daně stanovené zákonem. Zálohy odvádí plátce daně nebo jeho zaměstnavatel během roku a případné kladné nebo záporné rozdíly vůči skutečné dani se zpětně dorovnají po podání daňového přiznání za příslušný rok. 74
D a ň o v á s o u s t a v a a p o j i š t ě n í
Předmětem daně je příjem (výnos) z činnosti plátce daně a z nakládání s jeho majetkem: • příjmy ze závislé činnosti, • příjmy z podnikání z jiné samostatně výdělečné činnosti, z pronájmu a z použití díla a uměleckého výkonu, • příjmy z kapitálového majetku, • ostatní příjmy. Příjmy, které nejsou předmětem daně: • přijaté dědictví, • přijatý dar, • přijatý úvěr a půjčka, • přijatá dividenda, • daň z přidané hodnoty uplatněná na výstupu plátcem této daně. Daňové přiznání se podává do tří kalendářních měsíců po uplynutí zdaňovacího období, pokud zákon nestanovuje jinak. Daňové přiznání je povinen podat i plátce daně, jemuž podle zákona nevznikla povinnost daňové přiznání podat, pokud ho správce daně vyzve k podání daňového přiznání (§ 15 daňového řádu). Daň z příjmů fyzické osoby se vypočítá ze základu daně sníženého o nezdanitelné části základu daně zaokrouhleného na euro centy dolů, sazbou 19 %. Vypočítaná daň se zaokrouhluje na euro centy dolů. Vypočítaná daň se sníží o daňový bonus za každé vyživované dítě žijící s poplatníkem v domácnosti (přechodný pobyt dítěte mimo domácnost nemá vliv na uplatnění daňového bonusu), pokud poplatníkovi vznikl nárok na jeho uplatnění. Poplatníkovi může vzniknout ve smyslu zákona o dani z příjmů nárok na zaměstnaneckou prémii. Přílohou daňového přiznání jsou všechny kopie dokladů prokazující výši příjmů ze závislé činnosti poplatníka, zaplaceného povinného pojistného, které byl zaměstnanec povinen zaplatit, výši sražených záloh na daň z těchto příjmů, případně výši nepeněžních příjmů ze závislé činnosti, z nichž nebylo možné srazit zálohu na daň, plynoucích ze zdrojů na území Slovenské republiky ale i ze zdrojů v zahraničí ve zdaňovacím období, za něž se podává daňové přiznání a vyplacený daňový bonus. Ve zvláštním případě je přílohou i doplněný doklad o provedeném ročním zúčtování. Pokud si poplatník uplatňuje daňový bonus na vyživované dítě, nebo jeho část, přílohou daňového přiznání jsou i kopie dokladů prokazujících nárok na jeho přiznání (např. potvrzení o školní, docházce, kopie rodného listu). Před uplynutím lhůty k podání daňového přiznání může poplatník podat opravné přiznání, v němž vyznačí, že jde o opravné daňové přiznání. Po uplynutí lhůty k podání daňového přiznání, pokud poplatník zjistí, že jeho daň je vyšší, než bola uvedena v přiznání nebo vyměřená správcem daně, je povinen podat do konce měsíce následujícího po tomto zjištění dodatečné přiznání a ve stejné lhůtě je dodatečně přiznaná daň splatná.
Daň z motorových vozidel – silniční daň Podle zákona o místních daních a místním poplatku každý vyšší územní celek určí sazbu daně všeobecně závazným nařízením a daň z motorových vozidel se platí daňovému úřadu v místě, kde je vozidlo registrováno. Vozidla podléhající dani z motorových vozidel jsou vozidla používaná k podnikatelským účelům nebo jiným podnikatelským aktivitám, jež jsou předmětem slovenské daně z příjmů. Plátcem daně je fyzická osoba, právnická osoba nebo jejich stálá provozovna/organizační složka zapsaná do obchodního rejstříku, která: • je jako držitel vozidla zapsána v dokladech vozidla, • používá vozidlo, v jehož dokladech je jako držitel vozidla zapsána osoba, která vozidlo k podnikání nepoužívá, • používá vozidlo, v jehož dokladech je jako držitel vozidla zapsána osoba, která má trvalý pobyt nebo sídlo v zahraničí (do konce prosince); • zaměstnavatel, pokud vyplácí cestovní náhrady zaměstnanci za používání vozidla k podnikatelským účelům zaměstnavatele. ekonomika
75
D a ň o v á s o u s t a v a a p o j i š t ě n í
Sazba daně se určí pro: • osobní automobil podle zdvihového objemu motoru v cm3; • další vozidla, jako jsou dodávky, nákladní automobily, autobusy, kamiony a tahače, podle počtu náprav a celkové hmotnosti vozidla. Zdaňovacím obdobím je kalendářní rok. Poplatník má povinnost podat daňové přiznání a uhradit svou daňovou povinnost za předcházející rok do 31. ledna, s výjimkou poplatníka, který se zrušuje bez likvidace, likvidací a poplatníka, na něhož je vyhlášen konkurz. Pokud poplatník očekává, že jeho celková daňová povinnost v probíhajícím kalendářním roce přesáhne: • 660 EUR, je povinen rozdělit svou předpokládanou daňovou povinnost do čtyř stejně velkých čtvrtletních zálohových plateb; nebo • 8 292 EUR, je povinen rozdělit svou předpokládanou daňovou povinnost do dvanácti stejných měsíčních zálohových plateb.
5.2.2 Nepřímé daně Nepřímé daně resp. spotřební daň odvádí výrobce, nebo poskytovatel služby a její výše se přesouvá do ceny zboží nebo služeb, kterou nepřímo platí spotřebitel, což znamená, že poplatník je neurčitý a určitý je jen plátce daně. Na skutečný dopad spotřebních daní má vliv především pružnost poptávky a nabídky, ale i jiné faktory. Daň z přidané hodnoty je známa i jako univerzální daň ze spotřeby, spotřební daně (selektivní daně) též jako specifické daně ze spotřeby tj.: 1. univerzální daň ze spotřeby • daň z přidané hodnoty (DPH) ve smyslu zákona č. 222/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty v platném znění (nahradila daň z obratu) 2. selektivní daně • spotřební daň z vína zákon 104/2004 Sb. o spotřební dani z vína v platném znění • spotřební daň z piva zákon 107/2004 Sb. o spotřební dani z piva v platném znění • spotřební daň z lihu zákon 105/2004 Sb. o spotřební dani z lihu v platném znění • spotřební daň z tabákových výrobků zákon 106/2004 Sb. o spotřební dani z tabákových výrobků v platném znění • spotřební daň z minerálních olejů zákon 98/2004 Sb. o s spotřební dani z minerálních olejů v platném znění • spotřební daň z elektřiny, uhlí a zemního plynu. Daň z přidané hodnoty – platí konečný spotřebitel v ceně nakoupeného zboží, nebo v ceně zboží dovezeného ze zahraničí ve formě cla. Dodání zboží a poskytování služeb se všeobecně nazývá zdanitelná transakce, k níž dochází v tuzemsku nebo v zahraničí. Všeobecně může podnikatelský subjekt, který je registrovaným plátcem daně, dodat zboží: • odběrateli v tuzemsku • odběrateli v jiném členském státu Evropské unie (EU) • odběrateli v třetím státu (který není členem EU). Při volném pohybu zboží, služeb, kapitálu a pracovních síl mezi podnikatelskými subjekty států EU dochází všeobecně k osvobození od daně. Z důvodu správné aplikace daně z přidané hodnoty je důležitým momentem rozlišení zdaňování podle principu státu původu a principu státu určení. Princip státu původu v rámci vnitřního trhu EU znamená zdanění předmětu daně v tom státu, v němž se zboží nakupuje nebo v němž se poskytují služby. To znamená, že místo zdanění je tam, kde má dodavatel své sídlo, místo podnikání nebo provozovnu. Princip státu určení znamená zdanění předmětu daně v tom státu EU, pro který je dodávka určena a v němž je dodávka přijata – tedy ve státu konečné spotřeby.
76
D a ň o v á s o u s t a v a a p o j i š t ě n í
V souvislosti s uplatňováním daně z přidané hodnoty je potřeba rozlišovat: 1. daň ze zboží a služeb zakoupených v tuzemsku (daň na vstupu resp. odčitatelná daň), která je součástí nákupu nebo poskytnuté služby, 2. odečtení daně – rozumí se tím odečtení celkové výše odčitatelné daně za příslušné zdaňovací období od celkové výše daně za příslušné zdaňovací období, 3. daň z dodaného zboží a služeb (daň na výstupu) – je daň, kterou je plátce povinen zahrnout do ceny svého zdanitelného dodání zboží nebo služeb (své realizované produkce nebo poskytnutých služeb). Uvedenou daň je povinna zdanitelná osoba uplatnit při vzniku daňové povinnosti. Vlastní daňovou povinností rozumíme převýšení celkové částky daně (daně na výstupu) za příslušné zdaňovací období nad sumou celkově odčitatelné daně (daně na vstupu) nebo nad součtem odpočítané daně, přičemž rozdíl subjekt odvádí do státního rozpočtu. Opačná situace nastává v případě nadměrného odečtu, kdy částka odpočitatelné daně převyšuje (daně na vstupu). V takovém případě subjekt odečte nadměrný odpočet od vlastní daňové povinnosti v následujícím zdaňovacím období. V případě, že tak nemůže učinit, daňový úřad mu vrátí neodečtený odpočet nebo jeho neodečtenou část do 60, resp. 30 dní od podání daňového přiznání za zdaňovací období následující po zdaňovacím období, v němž nadměrný odečet vznikl. Plátce musí po skončení zdaňovacího období do 25 dní podat daňové přiznání a zaplatit daň = vlastní daňovou povinnost = daň „na výstupu“ – daň „na vstupu“. Základem daně při dodání zboží nebo služby je vše, co tvoří protihodnotu, kterou dodavatel přijal nebo má přijmout od příjemce plnění nebo jiné osoby za dodání zboží nebo služby, sníženou o daň. Do základu daně se zahrnuje i dotace nebo příspěvek, který dodavatel přijal nebo má přijmout k ceně zboží nebo služby. Základ daně při dodání zboží a služby: • do základu daně jsou zahrnuty i: o daně, cla a jiné platby splatné v zahraničí a splatné při dovozu zboží kromě daně, která se má vyměřit, o související náklady (výdaje), jako např. provize, náklady na balení apod. • do základu daně nejsou zahrnuty: o výdaje placené jménem a na účet kupujícího nebo zákazníka, které dodavatel požaduje od kupujícího nebo zákazníka (dále jen „přechodné položky“), o při dodání zboží v zálohovaných obalech se do základu daně nezahrnuje záloha na zálohované obaly, které jsou dodány se zbožím. Při dodání, přemísťování zboží je základem daně cena, za niž bylo zboží nabyto včetně nákladů souvisejících s nabytím, a pokud bylo zboží vyrobeno vlastní činností, základem daně jsou náklady na vytvoření zboží vlastní činností; při dodání zboží, které je odepisovaným majetkem, je základem daně zůstatková cena majetku. Při dodání služby jsou základem daně náklady na službu. Oprava základu daně v daňovém přiznání. Při změně ceny zboží nebo služby po vzniku daňové povinnosti, při zrušení dodávky zboží nebo služby, při vrácení zboží se základ daně opraví o změnu v daňovém přiznání za zdaňovací období, v němž se vyhotovil doklad o opravě základu daně. Při změnách u dovezeného zboží, či služby se tyto opravy provádějí v daňovém přiznání za zdaňovací období, v němž nabyvatel zboží nebo příjemce služby obdržel doklad o opravě základu daně. Při opravě základu daně se použije sazba daně, která byla platná v čase vzniku daňové povinnosti při zdanitelném obchodu, na který se oprava základu daně vztahuje. V případě, že v době dodání zboží nebo služby je poskytnuta sleva z ceny nebo je-li poskytnuta sleva za dřívější úhradu ceny, pak se základ daně sníží o částku slevy. Registrace. Povinnost podat daňovému úřadu žádost o registraci k dani z přidané hodnoty má zdanitelná osoba, která má místo podnikání nebo bydliště na Slovensku a za 12 předešlých po sobě následujících kalendářních měsících dosáhla obrat 49 790 €. Žádost o registraci musí subjekt podat nejpozději do 20. dne v měsíci, který následuje po měsíci, v němž byl dosažen uvedený obrat. V případě, že podnikají osoby společně na základě smlouvy o sdružení nebo jiné smlouvy a dosáhnu celkový obrat 49 790 €, jsou povinny podat žádost o registraci k dani. Do celkového obratu se započítávají obraty jednotlivých osob a obrat z jejich společného podnikání. Žádost poekonomika
77
D a ň o v á s o u s t a v a a p o j i š t ě n í
dávají osoby jednotlivě. Pokud zdanitelná osoba, která není plátcem daně, uzavře smlouvu o sdružení s plátcem daně, je povinna podat žádost o registraci k dani nejpozději do deseti dnů ode dne uzavření této smlouvy. Po podání žádosti o registraci k dani daňový úřad vydává osvědčení o registraci k dani a přidělí identifikační číslo k dani (IČ-DPH) nejpozději do 30 dní ode dne doručení žádosti o registraci k dani. Dnem uvedeným v osvědčení o registraci k dani z přidané hodnoty se zdanitelná osoba stává plátcem daně. Výpočet – výška daně: • je-li základem cena, která neobsahuje daň (např. při bezhotovostním styku), daň = cena bez daně x sazba daně v %, • je-li základem je cena, která obsahuje daň (např. při hotovostním styku), • daň = cena s daní x sazba / 100 + sazba. Zdaňovacím obdobím plátce je kalendářní měsíc. V případě, že subjekt dosáhne za předcházející kalendářní rok obrat nižší než 331 939,19 €, pak se jeho zdaňovacím obdobím stává kalendářní čtvrtletí. Při obratu nižším než 331 939, € se však subjekt může dobrovolně rozhodnout, že bude měsíčním plátcem a uvedenou skutečnost písemně oznámí daňovému úřadu. Změnu zdaňovacího období lze provést od prvního měsíce po uplynutí kalendářního čtvrtletí. Takto zvolené zdaňovací období platí do konce kalendářního roku. Správcem daně z přidané hodnoty je příslušný daňový úřad. Výjimkou je určení správce daně při dovozu zboží z třetích států, kde jsou správci daně příslušné celní orgány.
5.2.3 Clo – funkce a účinky na ekonomiku Clo je veřejná dávka, druh poplatku, nepřímá daň, nepřímá selektivní daň. Předchůdci byly mýto, celní regály apod. Charakteristika funkcí cla a jejich vliv na vývoj hospodářství: 1. hospodářství se uzavře (autarkie = dovoz není možný) – udržení domácí výroby (vyšší náklady a cena, nižší produktivita práce), 2. volný obchod – množství určuje poptávka a nabídka po daném zboží (vyšší efektivnost a konkurence, nižší náklady a ceny), 3. zavedení dovozního cla – vyšší cena – nižší poptávka – snížení dovozu – obnova neefektivních výrobců. Účinky cla na ekonomiku: • Protekcionistický o stát podporuje domácí výrobu, výrobcům plynou dostatečné výhody, o pohyblivé clo (celně cenový deštník), o nová odvětví (zpočátku vyšší náklady), řeší se zaměstnanost, potřeba chránit národní tradice, o po odstranění cla nebudou výrobci konkurenceschopní. • Konkurenční o vstup zahraničních výrobců je volný (clo na dovoz se nevybírá), o nižší ceny – vyšší spotřeba, o likvidace neschopných podniků. • Důchodový o změna struktury poptávky, o clo + cena – nižší koupěschopná poptávka – změna struktury poptávky – koupě laciných výrobků. Účinek cla na spotřebu: • diferencovaný (nulová pružnost – neovlivní spotřebu, snížení důchodu, vysoká pružnost – koupě laciných výrobků, nízká spotřeba). Účinek cla na výměnné relace: • změna chování spotřebitele, • přesun zájmu na nezatížený výrobek – poptávka se nerovná spotřebě – změna ceny. 78
D a ň o v á s o u s t a v a a p o j i š t ě n í
Účinek cla na platební bilanci: • vyšší cena – nižší poptávka – nízký dovoz – nižší spotřeba – vyšší platební bilance. Znovu rozdělovací (ovlivnění důchodu): • spotřebitelé (větší pružnost – vyšší odčerpání), • domácí výrobci (vyšší ceny – vyšší zisk), • zahraniční výrobci (nižší zisky – nižší objem exportu), • státní rozpočet (vyšší příjmy). Klasifikace cla: • antidumpingové (ceny dovážených výrobků jsou nižší než domácí – třeba ji zvýšit), • vyrovnávací (vyrovnání cenové výhody zahraničního výrobce, kterou získal jako subvenci na podporu exportu), • dovozní, • vývozní, • tranzitní. Celní sazby: • všeobecné – nejvyšší dovozní cla, se zeměmi bez dohod o smluvním snížení cel • smluvní – jsou nižší než všeobecné, nejběžnější, se zeměmi se smluvním snížením cel • preferenční – jsou nejnižší, zvýhodňování dovozu z vybraných zemí. Ve vazbě na způsob určení cla: • hodnotové (ad valorem) = (Celní hodnota * % celní sazba) / 100 – nejpoužívanější, • specifické (nepoužívá se v SR ani v EU) = absolutní částka na měrnou jednotku, • smíšené (kombinace hodnotového a specifického cla).
5.3 Pojišťovny a pojišťovací společnosti Pojišťovnictví je jedním z nejvýznamnějších odvětví ekonomiky státu. Jeho význam není jen v poměrně velkém finančním obratu, ale zejména v tom, že umožňuje udržet ekonomickou stabilitu podnikatelských subjektů a životní úroveň obyvatelstva v případě mimořádných událostí. Stát se zbavuje odpovědnosti za určitý rozsah sociální ochrany obyvatelstva a garantuje jen minimální rozsah sociální ochrany jako standard. Pojišťovací systém je řešen ve dvou formách. 1. systém sociálního pojištění s účastí státu, který se týká zdravotního, nemocenského a důchodového pojištění. Pojišťovny provádějící tyto druhy pojištění jsou veřejnoprávní organizace s majetkovou účastí státu. 2. systém komerčního pojišťovnictví, který řeší pojistnou ochranu na komerčních principech. Ve většině případů se jedná o akciové společnosti a dozor nad nimi vykonává stát. Další organizace, které působí na pojistném trhu mimo pojišťoven a souvisí s pojišťovnictvím: • zajišťovny, • zprostředkovatelské firmy, • poradenské firmy, • dozorčí orgán nad pojišťovnictvím, • asociace pojišťoven, • Centrální evidence pojistných událostí, • Slovenská komora pojišťovatelů, • Kancelář zelených karet.
ekonomika
79
D a ň o v á s o u s t a v a a p o j i š t ě n í
Pojišťovnictví může plnit své úkoly jen tehdy, když se může svobodně rozhodnout jak pojištěný tak i pojišťovna: • pojištěný o ve výběru pojišťovatele o ve výběru pojistných podmínek, pojistných druhů a podobně • pojišťovna o ve výběru pojistného rizika o ve výběru možností umístit část pojistného fondu a jiných rezerv na fin. trhu.
5.3.1 Základní pojmy Vybrané základní pojmy, s nimiž se setkáváme na pojistném trhu jsou následující: • Pojištění je právní vztah, při němž pojišťovna přebírá na sebe závazek, že pojištěnému (nebo poškozenému za pojištěného) poskytne pojistné plnění za událost, která vznikla podle dohodnutých pojistných podmínek. Tento závazek se realizuje za úplatu – pojistné. • Pojišťovna je právní podnikatelský subjekt, který má oprávnění vykonávat pojišťovací nebo zajišťovací činnost. Může být specializovaný na některý druh pojištění, na některé skupiny pojištěnců, na některá rizika nebo může být univerzální pojišťovnou. • Pojišťovnictví je odvětví hospodářství zabývající se pojišťovací, zajišťovací a zprostředkovatelskou činností v oblasti pojištění a v souladu s platnou legislativou může provádět i jinou podnikatelskou činnost. • Pojištěný resp. pojištěnec je osoba, jíž vzniká na základě uzavřené pojistné smlouvy právo na pojistné plnění, a to bez ohledu na to, zda pojištění dohodla sama nebo jiná osoba – pojistník. • Poškozený je osoba nebo subjekt, který utrpěl škodu zaviněním jiného. V pojištění se nazývá i jako třetí osoba. V pojištění odpovědnosti za škody vstupuje pojišťovna do přímého kontaktu s poškozeným na základě oznámení pojištěného a náhradu poskytuje poškozenému, ne pojištěnému. • Vznik pojištění představují všechny pracovní postupy spojené s uzavíráním a následným podpisem pojistné smlouvy. • Začátek pojištění je časový okamžik vzniku účinnosti pojištění. Lze dohodnout různou účinnost pojištění – buď momentem sjednání pojistné smlouvy nebo později např. od nulté hodiny následujícího dne po sjednání pojistné smlouvy apod. Pojistnou smlouvu však nelze uzavřít se zpětnou splatností. • Zánik pojištění je ukončení platnosti pojistné smlouvy, které může mít následující formy: o zaniknout uplynutím pojistné doby, o pojistnou událostí, o zrušením pojištění výpovědí a zánikem ze zákona. • Pojistná doba = doba platnosti pojištění – časový úsek, na který se dohodlo pojištění. Termín začátku a ukončení platnosti pojištění musí být uveden v pojistné smlouvě. Při dlouhodobém pojištění uzavřeném na neurčitou dobu se uvádí jen začátek pojištění (kromě životních a důchodových pojištění). • Pojistná smlouva je právní dokument vyhotovený písemnou formou podle platných právních předpisů, který stanovuje konkrétní pojistné podmínky a podmínky k realizaci pojištění. Dohodnuté podmínky jsou závazné pro pojišťovnu i pojištěného. • Pojistný vztah je vztah pojištěného a pojišťovatele, prostřednictvím něhož se může realizovat pojištění. • Pojistné je cena za poskytovanou pojišťovací službu. Je kalkulováno jako netto pojistné zvýšené o příspěvek k zabránění škod, podíl režijních nákladů a zisku pojišťovny v konkrétním pojištění. • Pojistná suma je dohodnutá nebo právním předpisem stanovená suma v pojistné smlouvě, do jejíž výšky pojišťovna poskytne pojistné plnění. Může být určena pro jednu událost, pro více událostí ve stanoveném období nebo jako maximální suma na plnění během celého trvání daného pojištění. • Běžné pojistné je pojistné určené na dohodnuté pojistné období, jímž je obyčejně kalendářní rok. Běžné pojistné a jeho placení je důležitým bodem pojistné smlouvy. Lze dohodnout roční, půlroční, čtvrtletní nebo měsíční pojistné a to podle zvyklostí a podmínek konkrétní pojišťovny. • Pojistné podmínky je soubor podmínek stanovených v pojistné smlouvě nebo v právním předpisu, na základě nichž lze pojištění realizovat a poskytnout pojistné plnění. Všeobecné pojistné podmínky určují způsob uzavření pojistné smlouvy, začátek, dobu trvání a ukončení pojištění, výluky z pojištění, předmět pojištění, způsob a termíny placení pojistného, podmínky poskytnutí pojistného plnění apod. V pojistné smlouvě lze sjednat i specifické podmínky pro konkrétní pojištění a pro konkrétního pojištěného. 80
D a ň o v á s o u s t a v a a p o j i š t ě n í
• Výpočet pojistného plnění je pracovní postup, jímž se určuje rozsah pojistného plnění na základě pojistné smlouvy nebo právního předpisu týkajícího se pojištění. • Výluka z pojištění je událost, riziko nebo předmět, na něž se dohodnuté pojištění podle pojistných podmínek nevztahuje. Ve většině majetkových pojištění jsou vyloučeny všechny škody způsobené úmyslným jednáním pojištěného, korozí, běžným používáním a provozem pojištěných věcí. • Vinkulace je vázání použití vkladu nebo jiné hodnoty na dohodnuté podmínky. V pojišťovnictví se využí vá v případě vázaní pojistného plnění v prospěch banky, která poskytla pojištěnému úvěrové prostředky. • Spoluúčast je výše podílu, jímž se pojištěný finančně zúčastňuje na pojistné události. Při pojištění se spoluúčastí pojišťovna sníží každou pojistnou náhradu o dohodnutou výši spoluúčasti. • Pojištění budov je druh rizikového pojištění majetku, při němž je objektem pojištění budova. Pojištění budov se uzavírá hlavně proti škodám způsobeným živelnými událostmi. • Pro – rata temporis je způsob výpočtu pojistného v případě, že pojištění trvá méně než jeden rok. • První pojistné je pojistné za první pojistné období (v případě, že není zaplaceno do tří měsíců od účinnosti smlouvy, je smlouva zrušena). • Bonus představuje slevu na pojistném za bezeškodní průběh, např. v havarijním pojištění motorových vozidel. • Malus je přirážka k pojistnému, nejčastěji za nepříznivý škodní průběh v předcházejícím období. Jde tedy o opak bonusu. Nespotřebované pojistné je pojistné, jež klient zaplatí na celé pojistné období, ale v polovině tohoto období předá pojištěnou věc (např. motorové vozidlo, dům apod.). V tomto případě má nárok na základě kupně prodejní smlouvy požádat pojišťovnu o vrácení alikvotní části pojistného, která už vlastně nekryje žádné riziko, protože předmět pojištění zanikl. Nárok na ni nevzniká v případě, že před prodejem nastala pojistná událost a klient dostal vyplacenou škodu.
5.4 Pojistná rizika Za primární faktor z hlediska všech druhů pojištění můžeme označit pojistná rizika. Všeobecně se rozdělují následovně: • Základní živelná rizika (tzv. FLEXA pojištění) – jde o pojistnou ochranu před riziky požáru, úderu blesku, výbuchu, pádu letadla, jeho částí nebo nákladu. • Rozšířená živelná rizika (tzv. EC pojištění) – představují dodatečné krytí základních živelných rizik. Patří sem například vichřice, krupobití, ledovka, tíže sněhu nebo lavina, povodeň, záplava, zemětřesení, sesuv půdy, zřícení skal a zemin, zadýmení a podobně. • Krádež, loupež, vandalismus jsou rizika, která patří do skupiny rozšířitelných rizik. Krádeží se rozumí odcizení věci po překonání překážky. Loupež je charakterizována jako násilné, resp. pod hrozbou násilí odcizení věci. Vandalismem se rozumí zničení věci, přičemž pachatel může být zjištěn i nezjištěn a vandalismus může být venkovní a vnitřní. • Pojištění odpovědnosti. Obecně lze pro různé subjekty určit společné znaky a standardní obsah pojištění odpovědnosti. Při stanovení rozsahu pojištění je třeba si uvědomit, a to hlavně u subjektů pohybujících se v západní Evropě (činností nebo výrobky), že z oblasti s nízkou vymahatelností práva (Slovensko) přecházejí do oblastí s vysokou vymahatelností práva. V případě škody je náhrada za ni (a to ne ve výši jako na Slovensku) tvrdě vymáhána i za cenu likvidace škůdce.
5.5 Druhy pojištění Členění pojištění v hospodářské praxi v porovnání s normami EU a klasifikace vyplývající ze zákona o pojišťovnictví nejsou jednoznačné. Některá pojištění, která jsou klasifikována na základě norem EU, jsou zařazena do neživotního pojištění (např. pojištění úrazu, pojištění nemoci), ale v hospodářské praxi např. ve Slovenské republice jsou zařazena do pojištění osob, resp. do životního pojištění. ekonomika
81
D a ň o v á s o u s t a v a a p o j i š t ě n í
Komerční pojišťovny na pojistném trhu (platí i pro Slovenskou republiku) nabízejí standardně pojistné produkty v rámci dvou nejdůležitějších odvětví: 1. Životní pojištění, obsahuje devět pojistných produktů, jejichž rizika jsou především dožití a úmrtí. Patří sem i jiné pojistné produkty, jako pojištění studijních nákladů, důchodové pojištění, pojištění pohřební, sdružené pojištění a smíšené pojištění, investiční životní pojištění a kapitálové životní pojištění. 2. Neživotní pojištění – první dvě skupiny tvoří pojištění úrazu a pojištění nemoci. Do neživotních pojištění patří i pojištění škod na různých dopravních prostředcích. Jedním z důležitých pojištění je i pojištění nemovitostí a domácností, to znamená pojištění pro případ krádeže, pojištění úmyslného poškození věcí, pojištění technických rizik, elektronických zařízení. Dalšími důležitými pojistnými produkty jsou pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou různými riziky, jako je provoz motorového vozidla, odpovědnost přepravce a jiná rizika v pojištění odpovědnosti za škodu apod.
5.5.1 Životní pojištění Životní pojištění má poměrně dlouhou tradici a je spojeno se vznikem pojištění. V minulosti bylo hlavní prioritou pojištění krytí rizika smrti, zabezpečení pohřbu a podpora pozůstalých. V současnosti představuje souhrn různých skupin pojištění, přičemž se standardně kombinují dvě základní rizika: • Riziko smrti – pojištěný v pojistné smlouvě určí osobu, která po pojistné události obdrží pojistné plnění, • Riziko dožití – představuje dlouhodobý proces spoření a pojištění formou placení pojistného. Tuto část pojistného komerční pojišťovna ukládá do rezerv životního a důchodového pojištění. Takto vytvořené rezervy jsou velmi vhodné k tomu, aby se využívaly k investiční činnosti a umístění na finančním trhu. Mezi další možnosti životního pojištění můžeme zahrnout: • pojištění pro případ úmrtí (a) nebo dožití – je možné dohodnout libovolnou pojistnou hodnotu, s dobou splácení 10 a víc let. V případě přiznání plného invalidního důchodu je pojištěný osvobozen od dalšího placení pojistného, • dočasné pojištění pro případ úmrtí – tento druh pojištění nejčastěji využívají podnikatelé, neboť poskytnutí úvěru je podmíněno tímto typem pojištění, • trvalé pojištění pro případ úmrtí – sjednává se jen na určitý počet let, pojistná částka je vyplacená v případě smrti pojistného, • kapitálové životní pojištění – jde jednak o životní pojištění a též o dobrou finanční investici. Zahrnuje v sobě kombinaci pojistné ochrany s různými variantami investování a s různou dobou výplaty pojistného plnění a dalších připojištění, • investiční životní pojištění – představuje spojení pojištění a dlouhodobého spoření. Peněžní prostředky z tohoto pojištění se v průběhu pojistné doby zhodnocují prostřednictvím různých nástrojů finančního trhu, • důchodové pojištění – je pojištění sjednané na dožití se určitého věku s postupnou výplatou pojistné částky. O tom, jaký důchod se v rámci pojištění uplatní, rozhoduje pojistník tím, že volí, v prospěch koho se důchodové pojištění sjedná. V případě, že pojistník neurčí, v čí prospěch se bude vyplácet pojistné plnění, pořadí osob stanovuje zákon.
5.5.2 Neživotní pojištění Produkty neživotního pojištění můžeme charakterizovat z následujících hledisek : • z hlediska pojištění majetku – účelem je pojištění rizik a škod, které mohou vzniknout na majetku fyzických nebo právnických osob. Toto pojištění se dělí na pojištění věcí (movitých a nemovitých) a na pojištění zájmů (pohledávek, úvěru, vkladů, zisku a podobně). • z hlediska pojištění odpovědnosti za škodu – vztahuje se na škody způsobené pojištěným na majetku a zdraví nebo zájmech jiných osob a organizací, tzv. třetích osob. Potřeba odpovědnostního pojištění je daná morálním a technickým rozvojem lidstva a jeho ekonomiky a též jeho sociálních potřeb. Pojištění přebírá na sebe všechny druhy zákonných náhrad a zbavuje pojištěného povinnosti zaplatit škody v případě, že by pro něho vyplynuly povinnosti náhrady těchto škod v oblasti pojistné ochrany. Základním úkolem pojištění občanské odpovědnosti je zabezpečit majetkové ztráty poškozených občanů a organizací, jimž byla způsobena škoda. To je hlavní důvod, proč má toto pojištění odpovědnosti za škodu velký ekonomický a zvlášť i sociální význam, 82
D a ň o v á s o u s t a v a a p o j i š t ě n í
• z hlediska jiného neživotního pojištění – jsou pojištění, která se jednoznačně nedají začlenit do první ani druhé kategorie, jde o tzv. jiná neživotní pojištění, v nichž figuruje několik odvětví, které nelze zařadit jednoznačně do pojištění majetku nebo do pojištění odpovědnosti za škodu: o pojištění úrazu – obsahem je finanční zabezpečení pojištěné osoby pro případ poškození zdraví v důsledku úrazu. Z úrazového pojištění poskytuje pojišťovna nejčastěji pojistné plnění za: a) smrt následkem úrazu, pokud pojištěný zemře na následky úrazu, vyplatí pojišťovatel pojistné plnění pozůstalým, b) dobu nutného léčení, tj. doba která je potřebná k vyléčení nebo ustálení zdraví poškozeného a pojištěného, c) tělesné poškození způsobené úrazem, pojistné plnění se stanovuje z pojistné hodnoty na základě oceňovacích tabulek, d) trvalé následky úrazu, ty se zjišťují obvykle rok po úrazu, kdy je už zdravotní stav ustálený a lze zjistit, jak se tyto následky úrazu projeví na zdravotním stavu pojištěného, e) plnou invaliditu v tom případě, kdy je po úrazu přiznán plný invalidní důchod v důsledku úrazu, f) dobu pracovní neschopnosti, v tomto případě vyplácí pojišťovatel pojistné plnění denního odškodnění, v případě pracovní neschopnosti v důsledku úrazu, g) pojištění úvěru lze charakterizovat jako pojištění při ztrátě z obchodního styku. Jde o pojistný produkt, jehož předmětem je nebezpečí či riziko nezaplacení úvěru dlužníkem, v případech sjednaných v pojistných podmínkách. Pojištění je rozděleno na pojištění vnitrostátních úvěrů a exportních úvěrů. Předmětem vnitrostátního úvěrového pojištění je riziko insolventnosti, úpadku a neschopnosti plnit závazky, ale též opožděné splácení způsobené neobchodními vlivy, h) pojištění následků vyplývajících z přerušení provozu – jde o krytí ztrát způsobených přerušením provozu. Pojistná ochrana v rámci tohoto pojištění se vztahuje na ztráty, které nejsou zahrnuty ani do jednoho věcného pojištění. Vztahuje se na případy úplného nebo částečného přerušení provozu u podnikatele, může to být v důsledku živelní události, nebo rizika poškození strojů a strojních zařízení, která jsou k tomuto účelu pojištěny. Vznikne-li takováto pojistná událost, nemůže poškozený, v tomto případě i pojištěný produkovat – vytvářet zisk. Z uvedeného pojištění budou hrazeny ztráty na zisku a nutná výška nákladů, které se vynaložily během doby úplného nebo částečného zastavení provozu v důsledku události uvedené v pojistné smlouvě.
5.5.3 Pojištění v nezaměstnanosti Pojištění v nezaměstnanosti můžeme charakterizovat jako druh sociálního pojištění. Je to pojištění pro případ ztráty příjmu z činnosti zaměstnance v důsledku nezaměstnanosti a na zabezpečení příjmu v důsledku nezaměstnanosti. Z pojištění v nezaměstnanosti se poskytuje dávka v nezaměstnanosti. Povinně pojištěný v nezaměstnanosti je zaměstnanec, který má povinné nemocenské pojištění. Dobrovolně pojištěná osoba v nezaměstnanosti může být fyzická osoba po dovršení 16 let věku, která má na území Slovenské republiky trvalý pobyt, povolení k přechodnému pobytu, nebo povolení na trvalý pobyt. Podle platné legislativy na Slovensku od 1. února 2012 může být dobrovolně pojištěná v nezaměstnanosti jen: • fyzická osoba, která má současně dobrovolné nemocenské pojištění a dobrovolné důchodové pojištění, • samostatně výdělečně činná osoba, která má na území Slovenské republiky trvalý pobyt, povolení k přechodnému pobytu nebo povolení k trvalému pobytu a zároveň: o má povinně nemocenské pojištění a povinné důchodové pojištění nebo o má přerušené povinné nemocenské pojištění a povinné důchodové pojištění samostatně výdělečně činné osoby z důvodu uvedeného v § 26 odst. 4 první věty zákona č. 461/2003 Sb. o sociálním pojištění. Vznik a zánik dobrovolného pojištění v nezaměstnanosti. Dobrovolné pojištění v nezaměstnanosti vzniká dnem přihlášení k dobrovolnému pojištění, nejdříve dnem podání přihlášky, a zaniká dnem odhlášení z dobrovolného pojištění, nejdříve dnem podání odhlášky. Dobrovolné pojištění zaniká i dnem, v němž nejsou splněny podmínky podle § 14 odst. 2, § 15 odst. 4 a § 19 odst. 2 a 3 ve smyslu zákona č. 461/2003 Sb. o sociálním pojištění v platném znění.
ekonomika
83
D a ň o v á s o u s t a v a a p o j i š t ě n í
5.5.4 Sociální pojištění Sociální pojištění je nejrozsáhlejší částí systému sociálního zabezpečení. Jde o povinné veřejnoprávní pojištění, založené na placení odvodů a pobírání dávek (např. důchodů). Jeho úlohou je ochránit velkou část obyvatelstva před riziky v životě a též zabezpečit přerozdělení důchodů v národním hospodářství. Na Slovensku je oblast sociálního pojištění upravena zákonem č. 461/2003 Sb. o sociálním pojištění v platném znění a vztahuje se na všechny osoby s výjimkou policistů, profesionálních vojáků a vojáků přípravné služby. Podle tohoto zákona sociální pojištění je: • nemocenské pojištění jako pojištění pro případ ztráty nebo snížení příjmu z výdělečné činnosti a na zabezpečení příjmu v důsledku dočasné pracovní neschopnosti, těhotenství a mateřství, • důchodové pojištění, které tvoří: o starobní pojištění jako pojištění na zabezpečení příjmu ve stáří a pro případ úmrtí, o invalidní pojištění jako pojištění pro případ poklesu schopnosti provádět výdělečnou činnost v důsledku dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu pojištěnce a pro případ úmrtí, • úrazové pojištění jako pojištění pro případ poškození zdraví nebo úmrtí v důsledku pracovního a služebního úrazu nebo choroby z povolání, • garanční pojištění jako pojištění pro případ platební neschopnosti zaměstnavatele na uspokojování nároků zaměstnance a na úhradu příspěvků na starobní důchodové spoření nezaplacených zaměstnavatelem do základního fondu příspěvků na starobní důchodové spoření, • pojištění v nezaměstnanosti jako pojištění pro případ ztráty příjmu z činnosti zaměstnance v důsledku nezaměstnanosti a na zabezpečení příjmu v důsledku nezaměstnanosti. Každý zaměstnavatel musí za své zaměstnance odvádět příslušnou výši odvodů na jednotlivé druhy pojištění. Zaměstnancům se též povinně strhává část jejich platu na jednotlivé druhy pojištění. Podnikatelé – samostatně výdělečně činné osoby (např. živnostníci) si musí povinně platit odvody, a to od doby, kdy dosáhnou určitou výši příjmů (ne zisku). Hlavním orgánem veřejné správy ve věcech sociálního pojištění je Sociální pojišťovna.
5.5.5 Zdravotní pojištění Zdravotní pojištění je pojištění osob sloužící k zabezpečení potřebné zdravotní léčebně preventivní péče, při těžkém zdravotním postižení, případně zvláštní zdravotní péče. Na Slovensku upravuje oblast zdravotního pojištění Zákon č. 580/2004 Sb. o zdravotním pojištění v platném znění a o změně a doplnění zákona č. 95/2002 Sb. Na základě uvedeného zákona rozlišujeme následující druhy pojištění: • povinné veřejné zdravotní pojištění, • dobrovolné veřejné zdravotní pojištění, • individuální zdravotní pojištění (zdravotní péče se pojištěnci poskytuje podle zvláštního předpisu, přičemž mu dává možnost rozšíření rozsahu zdravotního pojištění). Veřejné zdravotní pojištění vykonávají zdravotní pojišťovny. Plátci pojistného. Pojistné na zdravotní pojištění je povinen platit: • zaměstnanec – zálohy na pojistné vypočítavá a odvádí zaměstnavatel, • zaměstnavatel – zálohy na pojistné si vypočítává a odvádí zaměstnavatel, • samostatně výdělečně činná osoba (SZČO) – zálohy na pojistné si vypočítá a odvede sama, • dobrovolně nezaměstnaná osoba zálohy na pojistné si vypočítá a odvede sama, • stát. Pojistné. Pod tímto pojmem rozumíme celoroční částku, která je zúčtována v rámci ročního zúčtování pojistného, závisí především na výši skutečného příjmu (vyměřovacího základu) dosaženého plátcem pojistného za rozhodující období. Uvedeným obdobím je příslušný kalendářní rok, v němž se pojistné platilo ve formě záloh na pojistné. Zálohy na pojistné jsou jen zálohově odváděné finanční částky pojistného za příslušný kalendářní měsíc, které se zúčtují v ročním zúčtování pojistného. 84
D a ň o v á s o u s t a v a a p o j i š t ě n í
Splatnost zálohy na pojistné. Záloha SZČO a osoby tzv. dobrovolně nezaměstnané je splatná do osmého dne po uplynutí příslušného kalendářního měsíce, což znamená, že např. zálohu za leden 2011 odvedly tyto osoby do 8. února 2011. Záloha zaměstnanců a zaměstnavatele je splatná v den, který je určen na výplatu příjmů zaměstnanců za příslušný kalendářní měsíc. Pokud je výplata příjmů zaměstnanců pro jednotlivé organizační útvary zaměstnavatele rozčleněna na různé dny, záloha je splatná v den poslední výplaty příjmů zaměstnanců zúčtovaných za příslušný kalendářní měsíc. Pokud není takový den určen, záloha za příslušný kalendářní měsíc je splatná poslední den kalendářního měsíce následujícího po měsíci, za který se platí pojistné.
Tab. 6 Přehled odvodů na zdravotní a sociální pojištění SAZBA Zaměstnanec
Zaměstnavatel
Nemocenské
1,4 %
1,4 %
Důchodové
4%
14 %
Trvalá invalidita
3%
3%
Nezaměstnanost
1%
1%
Zdravotní
4%
10 %
Garanční pojištění
–
0,25 %
Rezervní fond
–
4,75 %
CELKEM
13,4 %
34,4 %
Zaměstnavatel je povinen k těmto odvodům ještě navíc odvádět i odvody na úrazové pojištění ve výši 0,8 % z celkových měsíčních nákladů na mzdu zaměstnance.
ekonomika
85
Literatura 1. BIRKENBIHLOVÁ,V.F.: Pozitivní stres, radostně stresem. Vydavatelství Ivo Železný, Praha 1996. 2. BUDAI, A.: Tímová práca. UKF v Nitre, Nitra 2004 3. ČEJKOVÁ, V. Poistenie a poisťovníctvo. Bratislava: ELITA, ekonomická literárna agentúra, VYDAVATEĽSTVO A DISTRIBÚCIA, 1994. 128 s. ISBN 80-85323-59-1. 4. ČEJKOVÁ, V, MARTINOVIČOVÁ, D. Poisťovníctvo: Úvod do teórie. Bratislava: Merkury, s.r.o., 2007. 133 s. ISBN 978-80-89143-60-3. 5. HALUŠKOVÁ, A. a kol.: Základné otázky obchodného práva, Veda, vydavateľstvo SAV, 2005. 6. HONTYOVÁ, K., LISÝ, J., MAJDÚCHOVÁ, H. Základy ekonómie a ekonomiky. Vydavateľstvo EKONÓM, Bratislava, 2010, ISBN 978-80225-2943-3. 7. CHOVAN, P., ČEJKOVÁ, V. Výkladový slovník poisťovníctva. 1.vydanie. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladateľstvo, 1992. 93 s. ISBN 80-08-01818-6. 8. CHOVAN, P. a kol. Základy poisťovníctva. Bratislava: Slovenská asociácia poisťovní, vydavateľstvo SOFT design, 1994. 176 s. ISBN 80-967083-1-7. 9. MAJDÚCHOVÁ, H., NEUMANNOVÁ, A. Podnikové hospodárstvo pre manažérov. Vydavateľstvo Iura Edition 2009, ISBN 978-80-8078-200-9. 10. MÁČE, M. Platební styk : klasický a elektronický. 1. vydání. Praha : Grada, 2006. 220 s. ISBN 8024717255. 11. MAJTÁNOVÁ, A. a kol. Poisťovníctvo. 1. vydanie Iura Edition, 2009. 326 s. ISBN 978-80-8078-260-3. 12. MAMOJKA, M., MAMOJKA, M. ml. – Obchodné právo v systéme slovenského právneho systému, Právnická fakulta Trnavskej univerzity 2005, ISBN 80-89220-18-5 13. Marvanová M., Schlossberger O. a kol. Platební styk. 2. vydání. Praha: Bankovní institut, 1998. 376 s. 14. NĚMEC, P.: Public relations praxe komunikace s veřejností, 1. vydání, Praha 1996 15. OVEČKOVÁ, O. a kol.: Obchodný zákonník, komentár. IURA EDITION, 2005. 16. PAPULA, J., Strategický manažment, výzva pre manažérov. Bratislava, ELITA 1993, ISBN 80-85323-41-9. 17. PAULIČKA I. a kol.: Všeobecný encyklopedický slovník G-L, Nakladatelství CESTY 2002. 18. SCHULTZOVÁ, A. a kol. : Daňovníctvo – daňová teória a politika I. IURA EDITION 2011, ISBN 97880-8078-407-2. 19. SEDLÁK, M. a kol.: Podnikové hospodárstvo. IURA EDITION 2010, ISBN 978-80-8078-3 20. ŠEVČÍK, A. Bankovnictví I. 1. vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2005. 128 s. ISBN 802-103-649-4. 21. WRIGHTOVÁ, J.: Umenie relaxovať. IKAR, Bratislava 1997. 22. Zákoník práce – zákon č. 311/2001 Sb.v platném znění 23. Obchodní zákoník – zákon č. 513/1991 Sb. v platném znění 24. Živnostenský zákon – zákon č. 455/1991 Sb. v platném znění 25. Zákon č. 530/2003 Sb. o obchodním rejstříku a o změně a doplnění některých zákonů v platném znění 26. Zákon č. 595/2003 Sb. o dani z příjmů v platném znění 27. Zákon č. 431/2002 Sb. o účetnictví v platném znění 28. Zákon č. 118/1996 Sb. o ochraně vkladů v platném znění 29. Zákon č. 461/2003 Sb. o sociálním pojištění v platném znění 30. Zákon č. 580/2004 Sb. o zdravotním pojištění v platném znění a o změně a doplnění zákona č. 95/2002 Sb. 31. Vyhláška č. 25/2004 Sb., kterou se stanovují vzory tiskopisů pro podávání návrhů na zápis do obchodního rejstříku a seznam listin, které je potřeba k návrhu na zápis přiložit.
86
doc. Ing. Daniela Špirková, PhD. JUDr. Jarmila Machajdíková
Ekonomika pro 2. ročník středních odborných škol Vydavatel: EkoFond, n. f. Mlynské Nivy 44/a 825 11 Bratislava Jazyková a grafická úprava: JAGA GROUP, s. r. o. Foto na obálce: thinkstock.cz První vydání Bratislava 2013 Všechna práva vyhrazena. Doslovný ani částečný přepis tohoto materiálu není povolen bez předcházejícího písemného souhlasu vydavatele EkoFond, n. f.