"Dokud budou existovat ochranná cla a zákazy migrace, povinné školy a povinné vyučování, intervencionismus a etatismus, budou stále znovu vznikat konflikty vedoucí k válečným zápletkám." Ludwig von Mises, Liberalismus
EDITORIAL Vážení čtenáři, Právě se Vám dostává do ruky první číslo nového časopisu, který nese jméno LAISSEZ-FAIRE. Již z názvu lze odvodit to, co je jednotícím prvkem článků publikovaných v tomto novém časopise: svoboda jednotlivce, soukromé vlastnictví a jeho svobodná směna jako základ fungování společnosti. Na prozatím čtyřech stranách naleznete příspěvky jak původní, tak i překlady článků či výňatky z děl světových autorů, kteří se těmito otázkami zabývali. Zároveň v každém čísle naleznete rubriku s názvem kniha měsíce, ve které Vám přiblížíme některý z titulů, vydaných jak v ČR, tak i v zahraničí, který by neměl být přehlédnut. Domníváme se, že na našem trhu chybí periodikum, které by bylo výhradně zaměřeno na šíření myšlenek svobody, a proto jsme se rozhodli tuto mezeru zaplnit. Budeme se snažit prezentovat názory širokého okruhu autorů a vytvořit prostor pro střety jednotlivých myšlenkových proudů. Do konce roku 1998 připravíme 3 čísla časopisu a věříme, že jeho kvalita a unikátnost přivede mnohé z Vás k tomu, že si časopis předplatíte, což umožní jeho publikování i v roce 1999. Přáli bychom si, aby mnohé z Vás časopis LAISSEZ-FAIRE příjemně překvapil. Mojmír Hampl Petr Mach Josef Šíma Dan Šťastný
PROČ LIBERALIZOVAT DROGY Dan Šťastný Společnost konce 20. století se jistě potýká s mnoha problémy. Za jeden z nejčastěji zmiňovaných jsou považovány drogy. Vlády většiny zemí světa používají nejen neustále nákladnější, ale i represivnější prostředky na jejich potírání v naději, že tento jev jednou vymýtí a svět se bude mít lépe. Výsledkem jejich protidrogové války je ale pravý opak: počet lidí užívajících drogy a počet obětí tzv. předávkování roste, jejich průměrný věk je nižší, kriminalita vázaná na drogy je stále závažnější, do „hry" se zapojují policisté, soudci a jiní veřejní činitelé, sortiment drog se neustále rozšiřuje, vznikají a používají se nové a silnější substance, jejich dostupnost se přes všechny snahy spíše zvětšuje. Eliminovat drogy ze společnosti se nedaří - vlády tento boj zjevně prohrávají. Domníváme se, že jde o problém umělý, existující především proto, že je za problém považován. To je pochopitelné, neboť ti, kteří se rádi tváří, že nás před problémy chrání (tj. politici), je také rádi vytváří. Není snad politik chránící vaše děti před drogami hoden vašeho hlasu ve volbách? Existuje jednoduchý důvod, proč protidrogová válka nevede k úspěšnému konci: zvolili jsme špatného nepřítele. Bylo a je nám stále opakováno, že příčinou tohoto „problému" jsou výrobci, dealeři a (před nedávnem i) uživatelé drog. Skutečným viníkem je však jejich kriminalizace a její příznivci. Po dlouhých desetiletích tak přichází čas opustit neefektivní a amorální regulace a zamyslet se nad radikálním řešením: zcela dekriminalizovat a liberalizovat jakékoliv nakládání s drogami.
Prohibice: poučení z historie Protidrogová válka není prvním případem, kdy nás zákon chrání před sebou samými. Ve 20. letech byl ve Spojených státech uskutečněn experiment, z něhož si dnes nelze nevzít poučení. V roce 1919 Osmnáctý dodatek Ústavy prohlásil alkohol za ilegální. Zákon proměnil miliony poctivých a slušných lidí, kteří měli tu smůlu, že alkohol konzumovali, ve zločince. Stejný osud čekal výrobce, obchodníky, majitele barů a všechny ostatní, kteří existovali díky dobrovolnému rozhodnutí lidí požívat alkohol. Následkem prohibice byli všichni tito lidé promptně nahrazeni pokoutnými výrobci, utajenými lokály a specializovanými distributory. To vše zastřešovaly organizované gangy, při jejichž vzájemných střetech našly smrt tisíce nevinných lidí. Korumpování policie a soudnictví se stalo běžnější než kdykoliv předtím. Kvalita ilegálního,
po sklepích vyráběného alkoholu byla nesrovnatelně horší - mezi konzumenty nebyla výjimkou ztráta zraku a, bohužel, mnohdy ani smrt. Politické kruhy, odpovědné za tuto situaci, byly nakonec nuceny uznat bezvýslednost svých snah uzákonit svůj model morálky a správného života (v mnoha případech se jednalo o nehorázné pokrytectví těch, kteří se veřejně stavěli za prohibici, a přitom mnohdy nejen alkohol „ilegálně" konzumovali, ale byli do obchodu s ním přímo zapojeni!). Poznali, že přestože je konzumace alkoholu pravděpodobně škodlivá, je jeho kriminalizace mnohonásobně horší. Roku 1933 byla prohibice na sílící nátlak veřejnosti konečně zrušena. Tím skončilo období ubohé kvality a vysokých cen alkoholu a pominuly na tomto trhu zlaté časy pro organizovaný zločin.
Protidrogová válka: představa a realita Dnešní snaha vyhladit drogy ze světa, která tak dokonale připomíná prohibici z 20. let, je postavena na následujícím jednoduchém schématu: Brát drogy je nenormální, všichni, kteří tak činí, jsou nemocní a společnost jim musí pomoci tím, že jim v tom buď zabrání, nebo je donutí se léčit. Na drogy se též váže obrovská kriminalita. Zástupy beznadějně závislých umírají na předávkování. Je třeba maximální spolupráce všech státních orgánů k potlačení (a potrestání) výrobců a dealerů a k vyléčení všech nemocných a jejich navrácení zpět do normální společnosti. Podaří-li se drogy vymazat ze světa, kriminalita téměř vymizí, lidé budou zdraví a problém vyřešen. Taková představa předpokládá, že tento scénář lze realizovat a že se také má realizovat. Jeho problém ale spočívá v tom, že žádný z jeho předpokladů není správný! Ve skutečnosti se s narůstajícími represemi ze strany vlády všechny negativní jevy spojené s drogami ještě prohlubují. Efekty prohibice drog lze stručně shrnout:
Hrozící kriminální postih zvyšuje nejen explicitní náklady, ale především riziko podnikání v odvětví výroby a distribuce drog. V důsledku toho jsou ceny konečných produktů, tj. dávek drog, mnohonásobně vyšší. Vysoké zisky etablovaných subjektů na straně nabídky lákají organizovaný zločin. Nemožnost legálního vynucování plnění smluv je faktorem podporujícím stále častější vyřizování účtů násilím, vede k válkám mezi gangy, mezi jejichž obětmi nejsou zdaleka jen „zlí" gangsteři. Potírání takovéto kriminality si vynucuje obrovské finanční i materiální prostředky, přestože nevede k zamýšleným výsledkům. Ilegální trh je prostředím, kde se obtížněji vytváří značka a dobré jméno. Ilegalita produkce, distribuce i samotného používání vede ke drastickému snížení kvality drog v porovnání s jejich lékárenskými obdobami.
Metody protidrogové války Cílem boje proti drogám se tedy stali všichni, kdo jsou do řetězce výrobce-spotřebitel zapojeni. Problém však nastává při jejich odhalování. Použité metody však nejenže zásadním způsobem ohrožují svobodu (a často i zdraví) těch, kteří s drogami nemají vůbec nic společného, ale připomínají též scény z výcviku teroristických organizací. V naší zemi by šlo vzpomenout jen pár prvních vlaštovek. Naproti tomu v USA již běžně dochází ke konfiskacím movitého i nemovitého majetku, nějakým způsobem spojeného s nálezem drog. I přechováváním „více než malého" množství hotových peněz se člověk automaticky stává podezřelým. Preventivní policejní razie nejen v restauracích, barech a nočních klubech, ale i v bytech a kancelářích se stávají stále všednějšími. Je asi zbytečné popisovat razanci zásahových jednotek...
Společenská nebezpečnost drog? Naprosto nezpochybňovaným a často používaným důvodem pro regulaci je předpoklad závažné zdravotní nebezpečnosti drog. Tzv. „smrt předávkováním," mnohokráte demagogicky uváděná jako nevyhnutelný následek užívání drog, je v naprosté většině případů způsobena akutní otravou nečistotami obsaženými v drogách právě v důsledku jejich kriminalizace. Užívání čistých drog není pro organismus horší než celá řada jiných aktivit (kouření, požívání alkoholu, přejídání se apod.) Navíc naprostá většina drog má na člověka tišící a pasivující účinky, a proto mají lidé pod vlivem drog menší sklony k agresivnímu chování vedoucímu k poškození jiných než například pod vlivem naprosto legálního alkoholu. Užívání drog dětmi je černou můrou mnohých rodičů. Ti se následkem toho většinou stávají příznivci boje za ilegalitu drog v naději, že to jejich děti uchrání. Není však zdaleka jasné, proč by případná liberalizace měla toto nebezpečí pro děti zvyšovat. Černý trh, který existuje v důsledku kriminalizace, vytváří specifické způsoby distribuce, které nemusí nutně zánikem černého trhu přetrvat. A i kdyby, je úlohou rodiny, aby toto riziko minimalizovala péčí a výchovou svých dětí. Zcela zřejmá nepopularita prodeje drog dětem by též motivovala nejen školy, ale i prodejce samotné k tomu, aby tuto činnost potlačovali.
Liberalizace: nejlepší dostupné řešení Postavení látek považovaných státem za drogy na úroveň zcela legálního zboží by mělo mnoho pozitivních efektů. Produkce a distribuce drog by přestala být doménou organizovaného zločinu. Jejich cena by klesla na
zlomek dnešních cen, čímž by se drogy staly pro ty, kteří je žádají, lehce dostupnými. Důsledkem obou těchto efektů by byl významný pokles kriminality. Kvalita drog by se značně zlepšila, čímž by se nutně zmenšilo nebezpečí zdravotních potíží spojených s jejich užíváním, nemluvě o počtu obětí předávkování. Legalizace by bezpochyby napomohla zmírnění rozšiřování infekčních nemocí (AIDS, hepatitida). Některé drogy jsou účinnými látkami při terapii v případě některých nemocí (např. rakoviny). Jejich zapojení do farmaceutického výzkumu a jejich větší dostupnost by mohla výrazně snížit zbytečné utrpení mnohých nemocných. Drogy a jejich užívání by přestaly být zakázaným ovocem, symbolem odvahy a zdánlivým zdrojem snadného příjmu. To vše by mohlo neutralizovat vliv větší dostupnosti drog na počet jejich uživatelů, zvláště pak mezi mladistvými. Vláda by ušetřila značné množství zdrojů, které by bylo možné věnovat na boj proti skutečným zločinům. V delším časovém horizontu by změna přístupu společnosti k tomuto fenoménu vytvořila příznivější prostředí jak pro ty, kteří stojí o pomoc druhých, tak pro ty, kteří pomoci mohou a chtějí.
Problémy liberalizace To, co by případné zastavení protidrogové války zcela jistě nevyřešilo (a samozřejmě ani vyřešit nemohlo), je samotné užívání drog. Otázkou ovšem je, zda-li to není naopak dobře. Není totiž mnoho důvodů se domnívat, že existuje obecně platný model „správného" života, a už vůbec ne, že by bylo správné ho násilím všem vnucovat. Naprosto oprávněnou námitkou proti názoru, že užívání drog je věcí jen těch, kteří tak činí, je kolektivistický systém zdravotní péče. Případná zdravotní rizika některých potom nesou všichni společně, což je zcela právem považováno za nespravedlivé. Prohibici drog ovšem nelze ani v takovémto systému obhájit. Stejnou logikou by totiž šel odůvodnit nejen zákaz kouření, ale i konzumace tlustého masa, nebo třeba sladkostí. Problém je tedy třeba hledat spíše ve zdravotním systému. Navíc je třeba upozornit, že není vůbec jasné, že by se zdravotní náklady společnosti spojené s užíváním drog musely liberalizací nutně zvýšit, vezmeme-li v úvahu nesrovnatelně lepší kvalitu drog, pokles kriminality a možný positivní efekt lékařského využití některých drog. Nejzávažnějším problémem ukončení protidrogové války je jeho mezinárodní nepřijatelnost. Světové politické osobnosti se velmi rády staví do rolí hrdinných bojovníků proti drogám, připravených podniknout cokoliv pro jejich vymýcení. V tomto vynikají zvláště Spojené státy, které, jak se zdá, se jaly zachránit svět i před drogami. Ozbrojené složky jsou připraveny zasáhnout a několikrát tak již učinily. Pod vlajkou boje proti drogám byly Spojené státy ochotny poskytnout jiným vládám své chemické zbraně, aby je mohly použít na zabíjení nevinných civilistů. Z původně metaforického názvu „protidrogová válka" tak učinila děsivou realitu. Z tohoto důvodu lze předpokládat, že i sebemenší zmírnění drogové politiky státu, by mohlo vyvolat nepříjemné sankce z určitých částí světa. Proto je třeba co nejdříve začít o takovémto řešení mluvit a snažit se tak o změnu klimatu a zlomení konzervativních postojů v široké společnosti. Snaha potlačit užívání drog násilím má kromě diskutabilní legitimnosti jeden vážný nedostatek: je neúčinná a má mnoho ničivých následků. Užívání drog může být stokrát špatné, jejich prohibice je ale nesrovnatelně horší. Nastal čas ukončit protidrogovou válku a po desetiletích nic neřešícího teroru vyhlásit mír.
OBCHODNÍ BILANCE Frédéric Bastiat Vyrovnaná obchodní bilance je nedotknutelným článkem věrouky. Je známo, v čem spočívá: jestliže nějaká země dováží víc než vyváží, pak rozdíl pro ni představuje ztrátu. A obráceně, jestliže vyváží víc než dováží, je pro ni přebytek ziskem. Tato tvrzení se považují za axiómy a na jejich základě se vytvářejí zákony. Právě o tato tvrzení se opíral pan Mauguin, když nás předevčírem se statistickými výkazy v rukou upozorňoval, že Francie provozuje takový zahraniční obchod, v jehož důsledku zcela dobrovolně, aniž by ji k tomu něco zavazovalo, ztrácí 200 miliónů franků ročně.
„Prostřednictvím vašeho obchodu jste se za 11 let dopracovali ke ztrátě dvou miliard franků. Dovedete vůbec pochopit, co to znamená?" Pak provedl aplikaci svého neomylného pravidla na jednotlivá dílčí fakta: „Co se týče průmyslové produkce, prodali jste v roce 1847 výrobky v hodnotě 605 miliónů franků a nakoupili jste výrobky v hodnotě pouhých 152 miliónů franků. Váš zisk tudíž činil 453 miliónů. Pokud se týče surovin, vaše nákupy odpovídají hodnotě 804 miliónů, zatímco prodej nepřevýšil částku 114 miliónů. Vaše ztráta je tudíž 690 miliónů." Zde máme příklad, jak je možné s neohroženou naivitou vyvodit z absurdní premisy všechny její logické důsledky. Pan Mauguin rozluštil tajemství jak docílit, aby se i takoví protekcionisté jako pan Darblay a pan Lebeuf nezdrželi smíchu na účet vyrovnané obchodní bilance. Je to obrovský úspěch, který mě zcela oprávněně naplňuje žárlivostí. Dovolte mi, abych prozkoumal platnost onoho pravidla, podle něhož pan Mauguin i všichni další protekcionisté kalkulují zisky a ztráty. Udělám to tak, že zde uvedu propočty dvou obchodních transakcí, v nichž jsem měl příležitost osobně se angažovat. Byl jsem v Bordeaux. Měl jsem sud vína v hodnotě 50 franků; poslal jsem jej do Liverpoolu a celnice zanesla do svých záznamů export v hodnotě 50 franků. V Liverpoolu se víno prodalo za 70 franků. Můj obchodní agent směnil těch 70 franků za uhlí, které se dopravilo do Bordeaux, kde se na trhu prodává za 90 franků. Celnice si pospíšila zaznamenat import v hodnotě 90 franků. Obchodní bilance je zde pasivní: import převyšuje export o 40 franků. Jelikož důvěřuji svým účetním knihám, vždy jsem se domníval, že těchto 40 franků pro mne představuje zisk. Avšak pan Mauguin mě přesvědčuje, že tyto peníze představují moji ztrátu a že je to ztráta pro celou Francii, která se děje skrze mou osobu. A proč zde pan Mauguin vidí ztrátu? Protože předpokládá, že jakýkoli přebytek importu vůči exportu nutně implikuje saldo, které musí být zaplaceno v hotovosti. Kde však je ve zmíněných transakcích, které se řídí paradigmatem veškerých lukrativních obchodních transakcí, nějaké saldo, jež by bylo nutno zaplatit? Je tedy tak obtížné pochopit, že obchodník srovnává běžné ceny na rozličných trzích a rozhoduje se provést transakci jen tehdy, když má jistotu anebo alespoň více nebo méně pravděpodobnou naději, že se k němu vrátí víc, než je hodnota exportovaného zboží? To, co u pana Mauguina vystupuje jako ztráta, je tudíž třeba označit jako zisk. Několik dní poté, co jsem provedl svoji transakci, jsem ve své prostoduchosti pocítil lítost; bylo mi líto, že jsem nepočkal. A vskutku, ceny vína v Bordeaux se snížily a v Liverpoolu zase vzrostly; kdybych nebyl tolik pospíchal, mohl jsem víno koupit za 40 franků a prodat za 100. Opravdu jsem tehdy věřil, že za takových okolností by můj zisk byl býval větší. Avšak u pana Mauguina jsem se poučil, že za řečených okolností by moje obchodní transakce byla způsobila ještě pustošivější ztrátu. Moje druhá transakce měla velice odlišný výsledek. Odeslal jsem lodí z Périgordu několik bedniček lanýžů, které mě přišly na 100 franků; byly určeny pro dva význačné britské kabinetní ministry, kteří byli ochotni za ně zaplatit velmi vysokou částku, o níž jsem předpokládal, že ji obdržím v anglických librách. Ale běda! Byl bych udělal lépe, kdybych je byl býval sám snědl (myslím ovšem ty lanýže, a nikoli anglické libry nebo toryovské ministry). Nebyl bych zakusil nic z té ztráty, k níž došlo poté, co se loď vezoucí mé lanýže potopila hned po vyplutí z přístavu. Celník, který při této příležitosti konstatoval export ve výši 100 franků, již nikdy neměl možnost zaznamenat žádný import, který by se byl realizoval v návaznosti na onen export. Pan Mauguin by řekl, že Francie tímto způsobem získala 100 franků; protože je to opravdu tato částka, o kterou díky ztroskotání lodi - export převyšuje import. Kdyby se celá věc vyvinula opačně, kdybych obdržel hodnotu 200 nebo 300 franků v anglických librách, pak by obchodní bilance byla nepříznivá a Francie by utrpěla ztrátu. Z hlediska vědy je velmi smutné pomyslet na to, že všechny obchodní transakce, které podle zainteresovaných obchodníků končí ve ztrátě, vykazují naopak zisk podle té skupiny teoretiků, kteří se vyznačují tím, že jejich deklamace jsou vždy v rozporu s teorií. Avšak z praktického hlediska je to ještě mnohem smutnější, protože k čemu to všechno vede? Předpokládejme, že by pan Mauguin měl tu moc (a do jisté míry on tu moc skutečně má - skrze hlasy svých voličů), aby kalkulace a přání obchodníků nahradil svými vlastními kalkulacemi a přáními a aby, jak to on sám vyjádřil, dal „zemi dobrou obchodní a průmyslovou organizaci a dobrý impuls domácímu průmyslu"; co by dělal?
Pan Mauguin by mocí zákona potlačil všechny transakce, které spočívají v nákupu za nízké domácí ceny za účelem prodeje za vyšší ceny na zahraničních trzích, jakož i ve směně získaných peněz za komodity, po nichž je doma dychtivá poptávka - protože právě při těchto transakcích hodnota importu převyšuje hodnotu exportovaného zboží. A aby se to kompenzovalo, pan Mauguin by toleroval, ba dokonce favorizoval - v případě potřeby pomocí subvencí financovaných z veřejných daní - veškeré podnikání, které by bylo založeno na ideji, že je třeba draze nakupovat ve Francii, abychom to pak mohli levně prodat v zahraničí; nebo jinými slovy - že je třeba vyvážet věci, jež jsou pro nás užitečné, abychom si za to dovezli věci, z nichž je užitek veškerý žádný. Ponechal by nám tudíž dokonalou svobodu například k tomu, abychom mohli posílat sýry z Paříže do Amsterodamu a dovážet za to do Paříže poslední výkřiky holandské módy, protože lze opravdu potvrdit, že při takovémto obchodování by obchodní bilance by pro nás byla vždy příznivá. Ano, je to smutná věc a odvažuji se dodat, že nás to také velice degraduje, když zákonodárce nechce dovolit zainteresovaným stranám, aby v těchto záležitostech jednaly a rozhodovaly samy za sebe, na své vlastní riziko a nebezpečí. Tehdy alespoň každý jedinec je odpovědný za své vlastní činy; kdo udělá chybu, je potrestán, a tím vyveden z omylu. Avšak jestliže zákonodárce nařizuje a zakazuje, pak udělá-li nějakou nestvůrnou chybu ve svém úsudku, stává se tento omyl nutně pravidlem chování pro celý velký národ. My ve Francii velmi milujeme svobodu, ale rozumíme jí dost málo. Ó, zkusme jí rozumět lépe! Nebudeme ji pak milovat o nic míň. Pan Mauguin tvrdil s neochvějnou drzostí, že v Anglii neexistuje státník, který by neakceptoval doktrínu vyrovnané obchodní bilance. Poté, co provedl kalkulaci ztrát, které podle něj vyplývají z přebytku našeho importu, vydal ze sebe tento výkřik: „Jestliže by se podobná tabulka prezentovala Angličanům, otřásli by se hrůzou, a není takový člen Dolní sněmovny, který by nepocítil, že jeho křeslo je ohroženo." A já zase tvrdím, že kdyby někdo sdělil Dolní sněmovně: „Celková hodnota zboží vyvezeného ze země převyšuje celkovou hodnotu zboží dovezeného", tak právě tehdy by se poslanci cítili ohroženi; a velmi pochybuji o tom, zda by se našel nějaký řečník, který by měl tu odvahu říci: „Ten přebytek představuje zisk." V Anglii panuje přesvědčení, že v zájmu národa je důležité, aby dostával víc, než dává. A navíc, přišli tam na to, že toto je postoj všech obchodníků. To je důvod, proč jsou na straně laissez faire a proč prosazují svobodný obchod.
LUDWIG VON MISES: LIBERALISMUS Kniha měsíce (s obsáhlým doslovem H.-H. Hoppeho) Misesův Liberalismus je klasickým dílem, ve kterém autor obhajuje myšlenky svobody a míru, myšlenky liberalismu. Přestože kniha byla napsána již v roce 1927, argumenty ve prospěch svobody v ní obsažené neztratily nic ze své platnosti. Spíše naopak. Liberalismus patří k nejvíce zneužívaným termínům, jejichž význam se podařilo etatistickým intelektuálům pozměnit tak, že na mnoha místech znamená pravý opak toho, co je jeho podstatou, a je používán ke stále většímu zasahování státu do životů jednotlivců (viz vývoj ve Spojených státech, který způsobil to, že Mises k názvu své knihy pro americké vydání musel doplnit podtitul "v klasické tradici", aby americkým čtenářům bylo jasné, o čem má celá kniha hovořit.) Liberalismus nepředstavuje striktně ekonomickou analýzu, a proto v něm můžeme sledovat důslednou aplikaci liberálního přístupu např. v oblasti školství, v oblasti vnitřní politiky, v problematice vícenárodních států i v zahraniční politice. Rozpracování liberálního přístupu do neekonomických oblastí je velkým přínosem této knihy a pravděpodobně velkým překvapením pro mnohé čtenáře, protože jak média tak i většina politiků nás neustále přesvědčují o plochosti a naivní ekonomičnosti myšlenek liberalismu. Mises dokazuje, že naopak tito politikové a tito žurnalisté nedokáží nahlédnout do nitra společenských zákonitostí, že nemají žádný ucelený vybudovaný myšlenkový systém a pouze opakují klišé, která se přesto, že byla řečena mnohokrát, pravdou nestávají. Je jen málo autorů, kteří tak jako Mises ve svých dílech ukazují na širší celospolečenské souvislosti, které zásahy státu do života lidí mají, a na souvislosti mezi udržením míru a svobodou. Kniha je doplněna obsáhlým doslovem profesora Hoppeho, ve kterém je popsána Misesova profesionální dráha, jeho neustálá a neúnavná obhajoba myšlenek svobodného trhu a svobody jednotlivce, ve které Mises nepřestal ani tehdy, když byl jeho život v ohrožení. Vedle osudu Ludwiga von Misese je v předmluvě zachycen vývoj rakouské školy, jejímž byl Mises předním představitelem a která představuje díky svému důslednému akcentu na metodologický individualismus jedinečný myšlenkový proud společenského a ekonomického myšlení. Murray Rothbard, který byl velkým Misesovým pokračovatelem, shrnul přínos a vliv Liberalismu v těchto větách:
"Mises je jedním z velkých myslitelů tohoto století... Ze svého studia věděl, že socialismus v moderním světě "není možný", protože postrádá cenový systém, který by přinášel informace potřebné pro ekonomickou kalkulaci... Je-li intervencionismus neudržitelný a socialismus není možný, pak je jedinou logicky možnou politikou pro moderní společnost laissez-faire liberalismus. ...Vědom si tohoto, sepsal Mises svůj Liberalismus." Knihu vydává Liberální institut ve spolupráci s nakladatelstvím Ekopress a lze ji koupit přímo v LI (v případě členství v Klubu přátel liberální literatury s výraznou slevou.)
NEJHLOUPĚJŠÍ VÝROKY MĚSÍCE "Vám není nic do toho, kde, kdy a s kým se scházím. Já jsem ministr české vlády." Jaroslav Bašta, ministr bez portfeje dokazující svou aroganci v reakci na otázku redaktora Lidových novin týkající se Baštovy tajné schůzky s několika policisty. ***
"Když necháte na individuálním zájmu, kolik lidí chce studovat umění či filosofii a jak dalece je nebaví technické směry, nastane problém právě s produktivitou. Filosofové a umělci jsou cenní, ale na růstu HDP se podílejí jen skromně." Ministr školství Eduard Zeman v rozhovoru pro RESPEKT o tom, jak velká je nedůvěra představitelů státu ve schopnost studentů a jejich rodičů svobodně se rozhodnout při výběru studijního oboru a jaké jsou "důvody", proč stát musí zachovat přísnou regulaci sektoru školství. Mimochodem, ministr školství je také pro někoho možná cenný, ale na růstu HDP se nepodílí vůbec. Nenastává zde podobný "problém", který je třeba řešit jiným způsobem než zintenzivněním práce ministra? Což takhle omezit množství těchto "cenných", ale neproduktivních ministrů...
