editorial editorial Vážení a milí čtenáři, přátelé jihočeské literatury a kultury! Právě jste otevřeli letošní

Fórum/II/2015

http://spisovatelejih.blog.cz

1

2

www.epika.cz

Fórum/II/2015

editorial

editorial Vážení a milí čtenáři, přátelé jihočeské literatury a kultury! Právě jste otevřeli letošní druhé číslo časopisu Literární fórum. O tom, že je opravdu literární, svědčí nejenom drtivá převaha článků z oblasti literárního dění, ale také neustále se rozšiřující část o nových knihách. V tomto čísle naplnila celých devět stran. Jihočeši píší, a bez ohledu na výši DPH knihy vydávají. Věděli jste například, že mezi nimi nalezneme i rekordmana v počtu vydaných knih Jana Bauera? Přinášíme vám jeho odpovědi na zvídavé otázky. Ale není jediný, koho jsme vyzpovídali. Těšit se také můžete na rozhovor s Josefem Pecínovským nebo Josefem Andrlem. Posledně jmenovaný není sice spisovatel, ale jeho dílo vepsané do kamene není o nic méně zajímavé, stejně jako keramické království vybudované Antonínem Škodou, na kterého vzpomínáme ve článku o králi jihočeských keramiků... Také příznivci kultury nepřijdou zkrátka. Připravili jsme pro ně články téměř ze všech oblastí, ovládaných múzami. A nezapomněli jsme ani na oblast dění, ve které bylo pro náš literární klub největším svátkem předání jihočeské literární ceny za celoživotní dílo - Číše Petra Voka. Toto ocenění obdržel František Niedl. Gratulujeme! Již samozřejmostí je i část s ukázkami literární tvorby našich autorů. Nechybí povídka, ukázky z knih či poezie. Literární fórum vydáváme pro vás, milí čtenáři! Napište nám tedy, jak se vám líbí, o čem byste si rádi přečetli, pošlete svá díla či vyzvěte oblíbeného autora k publikování v dalším čísle! Bude-li to možné, rádi vyhovíme. Psát můžete na adresu redakce, uvedenou níže. Mějte se pohádkově a zachovejte nám přízeň. Fanda :-) Tylšar

Literární fórum – časopis pro literaturu a kulturu Vydává: Jihočeský klub Obce spisovatelů Žižkova 3, 370 01 České Budějovice Vychází s finanční podporou Jihočeského kraje E-mail: [email protected] Časopis je vydáván Jihočeským klubem Obce spisovatelů pro jeho členy, spřátelené osoby a instituce a je volně neprodejný. Časopis je připravován v DTP programu Adobe InDesign a využívá volnou licenci písma Lido Střešovické písmolijny. Redakce: František Tylšar (šéfredaktor a editor, typografická úprava) Jan Bauer, Stanislava Bumbová, Hanka Hosnedlová, František Niedl, Miloslav Král Český, Jan Míka. Fórum/II/2015


1

obsah

dění

Hanka Hosnedlová Líbilo by se to i Zeyerovi .................................................. 4 Hanka Hosnedlová Jihočeská žabka doskákala k vítězům .............................. 5 Hanka Hosnedlová K hrnkům přibyla letos i číše ........................................... 6 Hanka Hosnedlová Jubilejní číši předával sám Petr Vok ................................. 7 František Tylšar Beseda s autory ve Weisově domě .................................. 8 Stanislava Bumbová Krumlovská Prima sezóna 2015 ....................................... 9 Hanka Hosnedlová Město v nejlepších letech ............................................... 10 Jan Medek Pět hvězdiček pro Textík ................................................. 11 Jaroslava Pixová Křest další knihy z pera Ladislava Berana ...................... 12 Hanka Hosnedlová Muzeum vonící dálkami .................................................. 12

Z předávání jihočeských cen Thálie

Kultura Hanka Hosnedlová Thálie z jihu se činí ......................................................... 14 Hanka Hosnedlová Za zábavou a hyperaktivními dívkami ............................ 15

Keramika Antonína Škody

umění

František Tylšar Antonín Škoda – král jihočeských keramiků ................. 16 Miloslav Král Český Na věky věkův – kámen .................................................. 18 Hanka Hosnedlová Žádné kdyby není, říká sedmdesátník Štěpán Rak ....... 20 František Tylšar, Jan Farkas Fotohumor, kreslený humor ........................................... 50

2

Literární cena Jihočeská žabka

www.epika.cz

Fórum/II/2015

obsah

Literatura František Tylšar Ing. Jan Bauer .................................................................. 22 Hanka Hosnedlová Nové knihy ............................................................... 24 - 32 Jiří Sivok Literární rektoskopie HSF klubu ............................. 34 - 35 Jiří Sivok Josef Pecínovský pro Literární fórum ............................. 36 Miloslav Král Český Kterak moudře doaktualizovat Senecu .......................... 37

autorská tvorba

Jiří Sivok Smrt bývá nehezká .......................................................... 39 Jiří Hovorka Máš cigáro? ..................................................................... 40 Richard Uher Být či nebýt (Shakespeare) .............................................. 41 František Niedl Čekání na nekonečno ...................................................... 42 Hynek Klimek O ukradené fajfce ............................................................ 44 Richard Uher, Karel Šmíd Cesta rájem ...................................................................... 46 Petr Šulista Přání ................................................................................. 47 Alexandr Wdowyczyn xxx .................................................................................. 48 František Tylšar Nevyslovená slova ........................................................... 49 František Tylšar Jsi ..................................................................................... 49 Letošní laureát Číše Petra Voka - František Niedl

Stáhněte si elektronickou verzi našeho časopisu zdarma na: http://jihocesky-klub-obce-spisovatelu. webnode.cz/novinky/ Fórum/II/2015


Fotodoprovod čísla: Z prací Josefa Andrleho - na fotografiích Jiřího Tillera

3

dění | jižní Čechy

Líbilo by se to i Zeyerovi ◊ Hanka Hosnedlová

Dvě desítky spisovatelů letos obsadily dubnové Zeyerovy Vodňany, což je již tradiční akce vodňanské knihovny, galerie a muzea v součinnosti s Jihočeským klubem Obce spisovatelů. A třeba dodat, že akce také dlouhodobě podporovaná i městem Vodňany. Letošní devatenáctý ročník byl navíc vnímán jako předprahový, před nadcházejícím literárním setkáním v příštím roce, které bude jubilejní a tím pádem i slavnostnější.

J

ako obvykle se v dopoledních hodinách spisovatelé rozešli na besedy do základních a středních škol ve Vodňanech a blízkém okolí, aby studentům přiblížili jak světlé, tak stinné stránky současné literatury, ale i svou tvorbu. Odpolední exkurze v rybářské škole a jejím muzeu nadchla bez nadsázky všechny přítomné natolik, že se určitě nechali zlákat i pozváním na blížící se Rybářské dny. A vydařil se rovněž komentovaný výlet na známé poutní místo Lomeček (správně Lomec) poblíž Vodňan, který nečekaně zpestřilo i úžasné vyprávění tamní jeptišky – sestry Marie. Závěr, stejně jako v předchozích letech, patřil pak setkání spisovatelů s veřejností v rámci večerního autorského čtení, kterého se tentokrát účastnili i pražští literáti. Úvodním bodem programu bylo předávání ocenění v podobě Zeyerova hrnku, udělované jihočeským spisovatelům za knižní počiny v uplynulém roce. Symbolický hrnek si tentokrát odváželi: Jiří Hájíček za Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku, Hynek Klimek za cyklus dětských Strašidlářů a jubilant Jan Bauer za titul

Rožmberské dědictví. Posledně jmenovanému a neobyčejně plodnému autoru a jeho dílu bylo také věnováno následující literárně-hudební pásmo v provedení studentů vodňanského gymnázia. Dlužno ještě dodat, že ani autorská část večera neprobíhala jednoznačně v klasickém stylu čtení úryvků z tvorby, ale z velké části spíše formou jakési miniprezentace přítomných spisovatelů. Ačkoliv venku byl příjemný teplý jarní večer, ani literátům, ani posluchačům se

Večerní autorské čtení zahájilo literárně-hudební pásmo z tvorby jubilanta Jana Bauera, v podání studentů vodňanského gymnázia

Při exkurzi v rybářské škole si mohli návštěvníci vyzkoušet i hadí přítulnost

4

příliš domů nechtělo. Ale všechno jednou končí, a tak nám zbývá se jen těšit na příští rok a jubilejní dvacáté Zeyerovy Vodňany. A když už jsme u celkového hodnocení, nelze opomenout fakt, že spisovatelé navíc na této akci navíc oceňují i možnost setkávání a vzájemného poznávání v příjemném a vlídném prostředí. Nesmí se ovšem přitom zapomínat, že za jedinečným kulturním i osobním zážitkem stojí práce a náročná příprava organizátorů této akce, jimž patří vřelý dík nás všech.

Tradiční setkání pražských a jihočeských spisovatelů ve vodňanské knihovně

www.epika.cz

Fórum/II/2015


Jihočeská žabka doskákala k vítězům ◊ Hanka Hosnedlová / Foto František Tylšar

Již podvanácté byly ve čtvrtek 16. dubna v přednáškovém sále Vědecké knihovny v Českých Budějovicích slavnostně vyhlášeny výsledky literární soutěže o Jihočeskou žabku, kterou pořádá Jihočeský klub Obce spisovatelů v součinnosti s krajem.

S

tejně jako v předchozích letech byla soutěž určena pro mladé autory od 15 do 20 let, zejména z řad středoškolské a učňovské mládeže. Tento ročník se však nekonal jako obvykle po roce, ale po dvou letech, v nichž byl dán pro změnu prostor jiné literární soutěži pro žánr horor, sci-fi, fantasy. Letos nesla soutěž motto To jsem tomu dal(a). Zúčastnilo se jí 51 chlapců a dívek z různých míst regionu. Stalo se už téměř tradicí, že největší počet účastníků se rekrutoval ze SOŠ VMZ (Střední školy veterinární, mechanizační a zahradnické) v Českých Budějovicích, v závěsu za nimi

byli pak studenti z Gymnázia v České, rovněž z krajského města, a třetí příčku obsadilo Gymnázium Trhové Sviny. Zapojily se však i mladí literáti z Volyně, Tábora či Českého Krumlova. Úroveň prací postupujících do finálového výběru byla poměrně vyrovnaná, takže rozhodnutí o pořadí bylo obzvlášť obtížné. Po dlouhém zvažování bylo porotou rozhodnuto kromě prvních tří míst udělit ještě dvě čestná uznání. Do programu slavnostního předávání ocenění byly zařazeny nejen ukázky z vítězných prací a komplexní hodnocení soutěžních

příspěvků, ale i hudební vstupy kytaristy Petra Mrkáčka. První místo obsadila Jana Hofmanová ze Střední školy jazykové z Volyně, která si také odnesla hlavní cenu - vitrážovou žabku, zhotovenou v dílně českobudějovického Fokusu. Na druhém místě stanula Kristýna Kunická ze SOŠ veterinární, mechanizační a zahradnické a třetí příčku obsadila Miroslava Chadtová z Gymnázia Jírovcova v Českých Budějovicích. Čestná uznání pak byla předána Dominiku Čeňkovi z Gymnázia Trhové Sviny a Karolíně Šimkové z Gymnázia Česká v Českých Budějovicích.

Mladí literáti „na stupních vítězů“

Fórum/II/2015


5


K hrnkům přibyla letos i číše ◊ Hanka Hosnedlová / Foto frantiŠek tylŠar

V předposledním z květnových čtvrtků přibyla českobudějovickému spisovateli Františku Niedlovi ke dvěma Zeyerovým hrnkům, které obdržel jako ocenění za úspěšné knižní tituly, také číše. A ne jen tak číše ledajaká – jedná se o prestižní Číši Petra Voka, která je udělována jako krajská literární cena za celoživotní dílo.

A

třebaže je František v plné tvůrčí síle, zdá se, že prostě právě letos uzrál čas, aby v desátém jubilejním ročníku toto výjimečné uznání přejal právě on. Jeho literární hvězda totiž v posledních letech neúnavně a zaslouženě stoupá vzhůru. Niedlovy knihy se zařazují v žebříčku prodávanosti na předních místech, jeho jméno se objevuje v novinách a časopisech, setkáváme se s ním i na rozhlasových vlnách a televizních obrazovkách... A sami čtenáři netrpělivě čekají na volná pokračování jeho napětím a akčností nabitých historických i současných románů. Co ale víme o autorovi a jeho životě? Narodil se 7. dubna 1949 v Českých Budějovicích a nezapomenutelná klukovská léta prožíval na předměstí v Suchém Vrbném. Původně se vyučil elektromontérem, ale při zaměstnání pak vystudoval Střední průmyslovou školu elektrotechnickou, což zúročil i při svém zaměstnání na vodní elektrárně v Soběnově a na rozvodně vysokého napětí v Dasném. Ovšem stejně jako jeho knižní hrdinové zkusil zákonitě i jiné posty, tak trochu londonovsky různorodé – například jako učitel autoškoly či podnikatel v cestovním ruchu nebo v realitách. V současné době se však stále více věnuje psaní... Svou daň si z jeho časového krajíce samozřejmě vybírá i běžný, všednodenní chod života a pochopitelně i Františkových pět neposedných vnoučat. A kdo ví - třeba z některého z nich vyroste také spisovatel a dědeček mu předá svůj literární štafetový kolík. K literární tvorbě se František dostal, obdobně jako světoznámá autorka detektivek - Agatha Christie, až ve středním věku. A to řadou nápaditých povídek publikovaných v časopisech a nadčasovou prvotinou Skleněný vrch, která se v reedici objevila v první polovině roku opětně na knižních pultech. Po listopadovém převratu se věnoval spíše pro něho novým podnikatelským aktivitám, ale znovu se pak na přelomu tisíciletí vrací k literatuře a stále zintenziv-

6

ňuje své vydavatelské počiny. Je kmenovým autorem nakladatelství Moba, členem Obce spisovatelů České republiky a aktivním členem Jihočeského klubu Obce spisovatelů, kde zastával mimo jiné funkci předsedy a v současnosti již řadu let úspěšně funguje jako místopředseda. Františkovo jméno nechybí ani ve sbornících a oceňovaném, periodicky vydávaném almanachu Literární fórum, jeho povídky a scénáře ve zdramatizované formě našly rovněž spokojené posluchače na rozhlasových vlnách. Ve svých knížkách dokáže František Niedl zúročovat nejen nevšední postřehy ze života kolem sebe, ale i zkušenosti a poznatky z četných provozovaných koníčků. Ať už se jedná o silné motocykly, jachting včetně mořských plaveb, ušlechtilé koně, milované psy – bez svého psího společníka si totiž nedokáže život vůbec představit... anebo o přírodu, zejména v jižních Čechách - na Novohradsku

či Lipensku, kterou vnímá naprosto osobitě. V uváděném výčtu ovšem nesmí chybět, a to rozhodně ne na posledním místě, ani literatura a také historie, v níž dokáže objevovat stále nové obrazy a dimenze. Sám pokorně a bez vytáček přiznává, že nevydrží trvale u jednoho tématu či v jednom vytýčeném časoprostoru. To je také mimo jiné důvod, proč ve svých literárních pracích střídá žánrové okruhy, stejně jako popisovaná prostředí. Od historických románů přes knihy o první a druhé světové válce až po detektivní thrillery zasazené do současnosti. A překvapivě se ve své tvorbě nevyhýbá ani oblasti sci-fi nebo rozverného humoru. Díky jeho vydavatelskému tempu, což je podmíněno víceméně požadavky nakladatelství a také čtenářů, stále přibývá knižních titulů s jeho jménem. A já věřím, že tomu tak bude ještě hodně, hodně dlouho.

Dva laureáti literární ceny Číše Petra Voka - Franišek Niedl (vpravo - 2015) a Ladislav Beran (vlevo - 2014)

www.epika.cz

Fórum/II/2015


Jubilejní číši předával sám Petr Vok ◊ Hanka Hosnedlová / foto Jan Toms

V pořadí již desátou, tedy jubilejní Číši Petra Voka převzal v nevlídném májovém odpoledni v obřadní síni českobudějovické radnice spisovatel František Niedl.

Z

ařadil se tak do řady známých jmen literárního světa s tímto prestižním oceněním spojovaných, kam náleží: Věroslav Mertl, Milena Brůhová, Petr Pavlík, Ludvík Mühlstein, Jan Bauer, Jan Nouza, Přemysl Veverka, Jan Míka, Ladislav Beran... Číše Petra Voka je krajská literární cena, udělovaná Jihočeským klubem Obce spisovatelů pod záštitou hejtmana Jihočeského kraje a primátora města České Budějovice za celoživotní dílo. V letošním roce pak za finančního přispění nadace ČEZ. František Niedl, ačkoliv na pole literatury vstoupil již ve zralém mužném věku, stačil zaplnit knižní pulty již půl druhým tuctem titulů a získat široké pole čtenářů. Zaměřuje se na historické a válečné romány, ale také na napínavé romány detektivní a námětově neotřelé thrillery. Charakteristický je pro něj chandlerovsky drsný tvůrčí projev, ovšem s hlubším citovým podtextem. Jeho románové postavy nejsou zářní hrdinové bez vady, jsou naprosto životní a čte-

Číši novému laureátovi - Františku Niedlovi předával sám Petr Vok

nenechává své hrdiny umírat, ale vždycky jim ponechá na konci většinou obsáhlé knihy alespoň kousek pootevřená dvířka, aby se mohli v příštím volném pokračování zase vrátit do děje. Netřeba asi dodávat, že nakladatelé i čtenáři tyto návraty toužebně očekávají. Překvapivým a také příznivě přijatým zpestřením letošního jubilejního ročníku udělování tohoto prestižního literárního ocenění bylo předání historické číše samotným Petrem Vokem v dobovém ustrojení. Toho skvěle ztvárnil včetně promluvy autorův přítel Zdeněk Krajíček. Také při čtení životopisného medailonku a ukázek z Niedlových knih v podání Lenky Krčkové, herečky činohry Jihočeského divadla, sál ani nedutal. A dobře zvoleným výběrem repertoáru proložila pak slavnostní odpoledne i skupina Spolektiv, i když v oslabené sestavě. Návštěvníci odcházeli domů naplněni příjemným nevšedním zážitkem, ale také s nastíněnou hádankou, na jejíž vyluštění mají celý rok: Kdo si asi tuto vzácnou literární trofej odnese v příštím roce? Čerstvý laureát Číše Petra Voka - František Niedl

Fórum/II/2015

náři tím pádem i blízcí, že si je zamilují i s jejich chybami a prohřešky. Navíc autor


7


Beseda s autory ve Weisově domě ◊ František Tylšar / Foto [email protected]

„Spisovatel je osoba, která se zabývá tvorbou vlastních literárních textů, publikuje a má stálou čtenářskou základnu.“ (Wikipedia)

A

právě takových se 14. dubna 2015 sešlo ve Weisově domě ve Veselí nad Lužnicí hned několik, aby v této historické budově Husitského muzea diskutovali s veřejností na téma „I ty můžeš mít svoji knihu aneb Jak jsem se stal spisovatelem“. Jiří Břešťák – básník a filozof, Rosťa Gregor – autor cyklozážitků a poutavých vyprávění z cest, Morell Yeneldar – autorka blogu Bílá hvězda a knih ve stylu funfiction, a Fanda Tylšar – básník, textař a redaktor. Posledně jmenovaný se ujal vedení této netradiční besedy autorů, které spojuje psaní knih a jejich publikování, stejně jako oblast mikroregionu Veselsko, kde žijí a tvoří. Mají mnoho společného, přesto jejich příběhy, které zde vyprávěli, jsou značně odlišné. Jiří Břešťák začal psát před několika lety. S nápadem vydat knihu se svěřil vedoucí veselského infocentra a šéfredaktorce časopisu Veselsko - Marii Hadravové, která mu dala kontakt na Františka Tylšara. Po několika setkáních byla na světě první Jirkova kniha – Veselské ozvěny. Dnes má na kontě již čtyři tituly a pátý dokončuje. Jak sám říká: „Píšu verše a fi lozofická zamyšlení. Tvorba ze mne udělala jiného člověka. Lidé mě znají, při setkání na ulici zdraví. Někteří moje knížky chválí, jiní zase ne. Ale tak už to chodí. Psaní mi dodává pocit štěstí a pohody…“ Rosťa Gregor – toho ke psaní přivedla de facto rodinná krize. Říká: „Psát jsem za čal proto, abych se vypsal ze svých problémů. Pomáhá to. A také proto, aby moje děti vědě ly, jaký jsem byl a co všechno jsem prováděl. Psaní mě naplňuje pohodou a klidem. Píši tak, aby moje příběhy z cest byly čtenáři blíz ké. Jsou to v podstatě vyprávění o tom, co jsem podnikl, zažil, jaké jsem měl pocity.“ Vydal knihu „Šťastná to země“, druhý titul je před vydáním a na třetím pracuje. Rosťu poznáte snadno. Je to jeden z mála autorů a v našem regionu asi jediný, který na otázku „Jak jsi přijel?“ odpoví téměř s jistotou „Na kole!“.

8

Morell Yeneldar, vlastním jménem Martina Tylšarová, byla nejmladším účastníkem besedy. Přesto její tvorba je mezi přítomnými nejobsáhlejší. Psát začala v době, kdy blog.cz byl v Čechách jediným kyberprostorem svého druhu. Založila zde vlastní stránky Bílá hvězda a na nich publikovala funfiction (tvorba inspirovaná jinou tvorbou) příběh na pokračování. Po pěti letech již bylo textů tolik, že vydaly na dvě knihy formátu A4, každá o více než dvou stech stránkách. To bylo před dvěma roky. Nyní její blog obsahuje materiál na nejméně jednu další knihu, která určitě také vznikne. Její knihy jsou výjimečné také tím, že si je sama ilustruje. A když jsme se dostali k ilustracím, nesmíme zapomenout na ilustrátory, bez kterých by knihy byly jako stěny galerie bez obrazů. Jedna z ilustrátorek, Lenka Kleinová, seděla mezi přítomnými hosty. Další místní ilustrátorka, která dělá knihy o poznání hezčími, je Klára Gabrielová. Ta, bohužel, nebyla přítomna osobně, ale jen svými obrázky. František Tylšar je členem Jihočeského klubu Obce spisovatelů, šéfredaktorem časopisu Literární fórum a píše

převážně poezii. K psaní se dostal až po čtyřicítce, a to díky sociální síti s názvem Lidé.cz. Aby mohl vydat svoji první sbírku - Jahodové verše - naučil se téměř celé knižní řemeslo. Takže dnes knížky nejen píše, ale také provádí jejich digitální sazbu, navrhuje obálky, zprostředkovává tisk či vydání… A to nejen pro sebe, ale také pro ostatní začínající autory – formou malonákladového tisku. Tudíž svoji knihu za přijatelnou cenu může dnes s jeho pomocí mít opravdu každý. Vydal už čtyři vlastní knihy. Kromě jeho prvotiny se jednalo o sbírky Radost, Milování a veršované pohádky. K tisku má připravenou pátou – s názvem Od „R“ po „S“. Přispívá do rozličných almanachů a je autorem železniční antologie Literáti na trati, která letos vyjde již druhým pokračováním. O psaní říká: „Přineslo mi mnoho dobrého. Znalosti, pohodu, ale také spoustu práce a přátel. Zejména od doby, kdy jsem se stal členem JčKOS.“ A na čem se všichni účastníci shodli? Na odpovědi na otázku: „Co bys vzkázal a doporučil začínajícím autorům?“ Je prostá: „Pište, pište, pište! Má to smysl!“

Přítomní autoři (zleva) – Rosťa Gregor, František Tylšar, Jiří Břešťák a Morell Yeneldar

www.epika.cz

Fórum/II/2015


Krumlovská Prima sezóna 2015 ◊ Stanislava Bumbová

První aprílový den jsme se opět s Vlastou Duškovou zúčastnily rozborového semináře v rámci akce Krumlovská Prima sezóna.

I

letos jsme hodnotily literární práce mladých autorek, které jsou zároveň studentkami jihočeských středních škol. Potěšilo nás, že mnohé tváře jsme viděly znovu a mohly tak sledovat také literární vývoj soutěžících. Bylo zřejmé, že nejedna z autorek odvedla na svém literárním projevu skutečně značnou práci. Navíc o něm zasvěceně a uvědoměle hovořily, vysvětlovaly své postoje i sledované cíle. Potěšily nás pochopitelně i texty těch účastníků soutěže, které jsme viděly poprvé. Obecně lze opět hovořit o velmi vysoké úrovni soutěžních prací. Jazyková, stylistická a bohužel i pravopisná stránka však byla, troufám si tvrdit, v minulém ročníku přece jen propracovanější. Letošní práce nás zaujaly svou žánrovou rozmanitostí i zajímavými způsoby zpracování. S dívkami jsme řešily jednotlivé texty a společně hledaly cesty, jak se některým literárním prohřeškům vyhnout či se z nich třeba jen poučit při další tvůrčí práci. Výrazným nešvarem, který se kupodivu prolínal více pracemi, byl moment, kdy autorky skvěle pracovaly s dějovou zkratkou, gradací i programovou reakcí čtenáře, náhle následoval jakýsi nejasný nesrozumitelný okamžik, ve kterém se čtenář neměl šanci zorientovat a tato absence čehosi tušeného, co se však odehrálo pouze v představě autora, nikoli reálně v textu, pak rozbíjí celou kompozici, strukturu i záměr textu. Abychom však zmínily také nějaké pozitivum, osobně mne zaujaly mnohé originální slovní obraty. Byly nespornou ozdobou textů. Za všechny uveďme třeba neotřelé: „myšlenky zahynuly oněměním“. Neméně zajímavé byly náměty či alespoň jednotlivé motivy vlastních textů. Zde se však mnohdy projevila nezkušenost či mládí autorek, kdy formální zpracování nebylo vždy v souladu se záměrem a nosný potenciál tématu nebyl využit. V jednotlivých prózách jsme pak hledaly klady, zápory i přínos. Jako porotkyně jsme

Fórum/II/2015

byly mile potěšeny, že dívky reflektují naši zpětnou vazbu, a doufáme, že jim naše názory a podněty mohou pomoci v jejich dalším literárním úsilí. Velmi mile nás opět překvapily práce Andrey Kučerové z Gymnázia v Českém Krumlově. Zaujala nás její originálně pojatá prózka s názvem Soutěska, v níž docházelo k zajímavému prolínání magických a reálných paralel s potlačením dějové linie, které zde bylo zcela vhodné a účelné. Dále tato talentovaná autorka předložila také velice propracovanou, myšlenkově, tematicky i formálně ucelenou báseň Barvy. Kvalitou obou textů - jak prozaického, tak poezií, mírou odvedené práce a nesporným pozitiv-


ním vývojem své tvůrčí činnosti nás obě bez nejmenších pochyb přesvědčila, že právě ona má být oním postupujícím vítězem letošního ročníku Krumlovské Prima sezóny v oblasti literatury. Budeme Andree Kučerové přát mnoho úspěchů i na nadcházející Náchodské Prima sezóně, kam doporučujeme její postup. V samém závěru semináře věnovala Vlasta Dušková všem dívkám své podepsané knihy. Informovaly jsme také mladé autorky o dalších literárních soutěžích. Věříme, že se s dívkami budeme mít možnost opět spatřit a budeme tak moci sledovat jejich další literární vývoj v příštím roce.

Z díla Josefa Andrleho

9


Město v nejlepších letech ◊ Hanka Hosnedlová / Foto archiv města České Budějovice

Slavit sedmisté padesáté narozeniny se nikomu z nás nepodaří, takové výročí je totiž výhradní výsadou jihočeské krajské metropole – Českých Budějovic, města založeného Přemyslem Otakarem II.

A

protože tři čtvrtiny tisíciletí je skutečně věk nadmíru požehnaný, slaví město toto výjimečné jubileum po celý rok. Narozeninových dárků se sešla doslova plná náruč, ať už zmíníme pestrou zahajovací show, řadu bezplatných koncertů na náměstí či filmových představení v Letním kině, ale i spoustu dalších projektů, mezi nimiž figurují především výstavy a knihy. A právě o těch bych se ráda alespoň stručně zmínila. Začnu tedy speciální výstavou pod širým nebem na náměstí Přemysla Otakara II., která pro Českobudějovické není žádnou novinkou, neboť se letos konala již potřetí. Zahájena byla prvním červencovým dnem a aby byla dána šance i návštěvám škol, skončila teprve sedmého září. Na čtyřech mohutných panelových kvádrech byly jako obvykle umístěny velkoformátové srovnávací fotografie o rozměrech 170 x 120 cm. Zvětšené historické snímky jednotlivých budějovických lokalit z doby před sto a více lety, zapůjčené Státním oblastním archivem, v konfrontaci s aktuálními fotografiemi stejných míst lákaly nejen turisty, ale především místní obyvatele. Autorem nevšední expozice, spolufinancované Jihočeským krajem a městem České Budějovice, byl fotograf a autor mnoha knih o krajské metropoli - Milan Binder. Podobný systém vizuálního srovnávání zvolil už u své první knihy o Budějovicích nazvané Když století městem proletí, která byla rychle rozebrána.

A protože zájem o ni ani po jedenácti letech neutuchá, plánuje její doplněný dotisk ještě do konce tohoto roku. Rovněž druhá letní výstava, jen o pár metrů dále – v radniční výstavní síni – byla věnována kamennému oslavenci. Čtyřiadvacet pečlivě připravených paneláží dokumentárně mapovalo zajímavé příběhy českobudějovické historie, vyprávěné obrazem i textem. Expozice byla díky vstřícnosti ředitele Jihočeského muzea Františka Štang la doplněna řadou atraktivních trojrozměrných předmětů, od papírových dokumentů přes dělo českobudějovických dělostřelců až po pouliční pumpičku, kterou si mnozí starší návštěvníci ještě osobně pamatují. Také pod touto výstavou, realizovanou ve spolupráci s útvarem hlavního architekta města, je autorsky podepsán společně s historikem a archivářem Danielem Kovářem Milan Binder. Ten navíc k výstavě vydal zajímavou knížku s více než třemi stovkami fotografií a obrázků, které opětně přibližují jubilující město jak z historické, tak současné stránky. Barevnou publikaci nazval stejně jako výstavu: Město v nejlepších letech. Ostatně tento slogan ochotně a bezplatně zapůjčil městu i pro zastřešení dalších městských projektů. Zájem o srovnávací historické a aktuální snímky dílčích městských objektů má mimo jiné také řada zdejších firem a institucí, takže na nudu si Milan Binder rozhodně stěžovat nemůže.

Na zahájení výstavy k 750. výročí Českých Budějovic byla opravdu početná účast

10

V prosinci pak zahajuje, znovu v radniční výstavní síni, další výstavu, věnovanou nejen městu, ale i oboru, který České Budějovice proslavil po celém světě – pivovarnictví. Scénář této expozice, zahrnující nejen výrobu, ale i formu skladování a rozvozu piva či interiéry starých hospod, opětně počítá se spoluprací Jihočeského muzea, v souvislosti s prostorovými exponáty, a s Budějovickým Budvarem v oblasti historie zlatého moku v krajském městě. Také při této příležitosti bude vydána barevná publikace s fotografiemi a barevnými dobovými obrázky, na níž se s Binderem bude podílet také Ivo Hajn. Takovou nádhernou a výjimečnou tečkou za jubilejním českobudějovickým rokem bude emise známek, a to netradičně známek kulatých, kterých zatím u nás vyšlo pramálo.Ani známek s námětem Českých Budějovic není mnoho - za celou dobu existence této poštovní ceniny jich bylo vydáno pouze deset, z toho tři zaměřené na Zemi živitelku. Podle slov Milana Bindera bude unikátních známek s jednotlivými městskými historickými objekty z výtvarné dílny Jaroslava Martínka a znakem města pětadvacet druhů, a to na šesti stovkách archů. Nebude chybět ani příležitostné razítko, pamětní obálky a číslované pamětní listy. Takže tentokrát si České Budějovice své výročí skutečně užijí.

www.epika.cz

Fórum/II/2015


Pět hvězdiček pro Textík ◊ Jan Medek / Foto josef BÖhm

V první dekádě dubna proběhlo v Jindřichově Hradci v kapli sv. Máří Magdaleny slavnostní předání cen pátého ročníku literární a výtvarné soutěže Textík.

S

pisovatelka Iva Procházková předala Textíky za literární kategorie, za výtvarnou část předal ocenění Tomáš Dosbaba, ředitel městské knihovny. Cenu města pak předala místostarostka Petra Blížilová. Letošní témata opět přitáhla vyšší účast soutěžících. V literární části se celkem účastnilo 159 soutěžících s 201 příspěvky. Ve výtvarné části došlo 202 prací. V tomto ročníku se soutěžilo kromě knižních sborníků v pevné vazbě také o hlavní cenu, a tou byl poukaz na vydání vlastní knihy včetně třiceti výtisků. Poukaz je uplatnitelný až do konce roku 2015 v pořadatelském nakladatelství EPIKA. Téma zadání v literární části Textíku bylo v jednotlivých kategoriích odlišné. Do 14 let (poezie) – Kamarád/ka, do 14 let (próza) – Mít tak křišťálovou kouli, od 15 let (poezie) – Ztráty a nálezy, od 15 let (próza) – Přátelství. Ve výtvarné části

Fórum/II/2015

soutěže byly zadáním ilustrace na téma: Strašidla.

• •

Přehled oceněných vítězů: • Kategorie poezie do 14 let: Josef Valda, Kardašova Řečice, 9 let • Kategorie poezie ostatní: Denisa Sedláčková, Jindřichův Hradec, 15 let • Kategorie próza do 14 let: Laura Pokorná, České Budějovice, 14 let • Kategorie próza ostatní: Martina Salhiová, Jindřichův Hradec, 39 let • Kategorie ilustrace do 10 let: Karolína Šlechtová, Jindřichův Hradec, 7 let • Kategorie ilustrace 11 – 14 let: Anežka Dvořáková, Jindřichův Hradec, 11 let


•

•

•

• •

Kategorie ilustrace nad 15 let: Josef Böhm, Deštná, 57 let Zvláštní cena nakladatelství – poukaz na vydání knihy: Martina Salhiová, Jindřichův Hradec, 39 let Cena města Jindřichův Hradec: Kateřina Hadravová, Jindřichův Hradec, 26 let Cena Jihočeského klubu Obce spisovatelů: Lenka Martinková, Stará Boleslav, 19 let Zvláštní cena výtvarné poroty: Martin Rypl, České Budějovice, 8 let Vojtěch Zajan, Jindřichův Hradec, 13 let Josefa Růžičková, Šumperk, 72 let

11


Křest další knihy z pera Ladislava Berana ◊ Jaroslava Pixová / Foto Jaroslava Pixová

Svoji šestadvacátou knihu pokřtil ve středu 8. dubna v knihkupectví Elim v Písku bývalý kriminalista a spisovatel Ladislav Beran.

J

menuje se I staré dámy umí vraždit a tentokrát ji vydalo brněnské nakladatelství MOBA. Popisuje kriminální případy, jež opět řeší písecká kriminálka s již známými postavami kriminalistů Studničky, Macha, Čtverákové a jejich šéfa kapitána Karase. Každý případ má reálný základ a odehrává se v současnosti. Ladislav Beran sice vloni v prosinci při křtu knihy Staré kriminální případy, která pojednává o písecké četnické pátračce prohlásil, že s těmito prvorepublikovými četníky už končí a další pokračování už nebude, ale jak se říká: Nikdy neříkej nikdy. „Od jednoho nakladatelství jsem dostal nabídku, která se neodmítá. To znamená, že bude další četnická pátračka,“ potěšil příznivce četnických kriminálních případů, kteří se mohou ještě letos těšit na novou knihu tohoto žánru.

Novou knihu Ladislavu Beranovi pokřtili jeho kamarádi a zároveň bývalí policisté: zprava Miroslav Mach, Jan Homut a Josef Charvát

Muzeum vonící dálkami ◊ Hanka Hosnedlová

Vůni dálek, romantiky a dobrodružství nabízí nyní nově Muzeum cestopisné literatury, které bylo slavnostně otevřeno v posledním květnovém týdnu v Českých Budějovicích.

Č

erstvě zrekonstruovaný objekt ve Stejskalově ulici (hned vedle Jihočeského divadla) ukrývá zajímavou expozici, přibližující především české cestovatele, ale také knihovnu se zhruba 30 000 svazky. Mezi nimi najdete jak unikátní výtisky starých cestopisů, tak cestopisné knížky ze současnosti, ale i mapy z různých míst světa. Muzeum má k dispozici mimo jiné také zrenovovaný rozlehlý depozitář v nejvyšším patře předního křídla traktu,

12

kde jsou uloženy další stohy knih čekajících na zařazení. Některé tituly ze shromážděného knižního fondu jsou dokonce i k prodeji. Navíc si vybranou zapůjčenou knihu můžete v poklidu pročítat při šálku kávy nebo čaje přímo na místě a v případě příznivého počasí i na letní terásce dvorku. Náplň muzea budou tvořit rovněž rozličné besedy a přednášky s promítáním – samozřejmě o cestování a zajímavých

světových lokalitách. V muzejním plánu činnosti je však pamatováno i na děti, a to připravovaným čtením pohádek nebo divadelním představením. Bez zajímavosti rozhodně není ani fakt, že realizace cestovatelského muzea je uskutečněným projektem trojice nadšenců – Martina Řehouta, Víta Kršula a Blanky Křešničkové. A právě jim především patří oceňující smeknutí pomyslného klobouku.

www.epika.cz

Fórum/II/2015

fotodoprovod


Fórum/II/2015


13

kultura | jižní Čechy

Thálie z jihu se činí ◊ Hanka Hosnedlová / Foto www.jihoceskedivadlo.cz

Takovými jihočeskými Oscary, ovšem nikoliv za filmové, ale za divadelní role, jsou prestižní ocenění, každoročně udělovaná dokonce v sedmi kategoriích. A to již od roku 1998. Předávanou a vytouženou sošku divadelní Thálie navrhl a zhotovuje sochař Tomáš Proll. Letošní Thálie z jihu byly udělovány za rok 2014 a předávány na jaře tohoto roku v rámci speciálního slavnostního programu v Jihočeském divadle.

O

udělení cen Stanislavy Součkové a Karla Rodena za operní, činoherní a baletní jevištní výkony tentokrát nerozhodovali odborníci, jako tomu bylo v minulosti, ale sami diváci svým hlasováním. Stejně jako o nových držitelích ocenění Arnoštky a Matěje Kopeckých za výkony v Malém divadle a o nejlepší inscenaci roku. Rozhodování bylo nesporně těžké, protože hlasující diváci museli vybírat z celkem 19 premiérových inscenací v loňském roce. V konečném přehledu se vítězi v kategorii balet stali Barbora Coufalová a Zdeněk Mládek. V činoherním oboru zabodovala Daniela Bambasová, která se stala také absolutní vítězkou této sezony, před Věrou Hlaváčkovou a Lenkou Krčkovou, v mužských rolích pak Ondřej Veselý před Martinem Hruškou a Romanem Nevěčným. V operní kategorii zahrnující i muzikálová představení na stupních vítězů zazářila Barbora Munzarová, za ní Iva Hošpesová a Miroslava Veselá, v mužské kategorii pak Daniel Bambas před Josefem Průdkem a Alexandrem Beněm. Nutno ještě dodat, že mnozí z těch, kteří se umístili na prvních třech místech v dílčích kategoriích, již Jihočeskou Thálii doma mají z minulých ročníků. V Malém divadle pak pořadí vítězů vypadalo takto: Dana Chroustová, Denisa Posekaná a Budlana Baldanová, v mužích Marek Menšík, Bartoloměj Veselý a Jiří Šponar. Nesmíme zapomínat ani na hodnocení jednotlivých inscenací jako celků, a to ze všech čtyř zastoupených oborů, z nichž vítězně vyšla hra Je úchvatná!, za níž následovaly Holka nebo kluk, Moz-Art a Quijotte. Každoročně udělovanou cenu Českého rozhlasu za rozhlasové herectví si letos odnesl činoherec Jan Dvořák. Za nesporný úspěch je považována i užší nominace na celostátní Thálii u Věry Hlaváčkové za činoherní vý-

14

kon a za operu pak u Jolany Fogašové. V širší nominaci se ocitl rovněž operní pěvec Miloš Horák. Jihočeské divadlo navíc pravidelně hostuje i na divadelních scénách v jiných měs-

tech, v plenérových prostředích a největší popularitu získávají i v evropském měřítku představení konaná před otáčivým hledištěm v Českém Krumlově, dlouho dopředu vyprodaná.

Daniela Bambasová si letos odnesla dvě „okřídlené sošky“ a stala se obsolutní vítězkou

Barboře Munzarové k Jihočeské Thálii přišel pogratulovat i její otec Luděk Munzar

www.epika.cz

Fórum/II/2015

kultura | jižní Čechy

Za zábavou a hyperaktivními dívkami ◊ Hanka Hosnedlová / Foto Jana Heřmanová

Tak trochu hádankovým názvem byla obdařena hra „Kam se poděla Valerie“, kterou rozšířil svou repertoárovou řadu českobudějovický Kabaret U Váňů a kterou premiérově uvedl na jaře tohoto roku.

I

tentokrát se samozřejmě jedná o hru z tvůrčí dílny dlouholetého patrona tohoto kabaretního souboru – Jiřího Suchého. „Ještě donedávna měl Semafor tenhle titul na programu a o to víc si tedy vážím toho, že nám jej Jiří Suchý věnoval, protože to bylo navíc v době, kdy se u nich tato komedie ještě hrála. V pořadí je to vlastně už třiadvacátá hra, kterou od našeho pražského patrona máme, a mohu téměř s jistotou říci, že určitě ne poslední,“ tvrdí optimisticky principál kabaretu Eda Váňa, který se na scénáři podílí vhodnými úpravami pro zdejší soubor i vloženými písničkami. Pod těmi je podepsán nejen jako autor textů, ale v posledních letech i hudby. A jak je stále se vracející

publikum zvyklé, neošidil je ani v tomto případě o nadílku svých vtipných epigramových veršíků. Absurdní prostředí ústavu pro hyperaktivní dívky a stejně absurdní příběh o ztracené dceři manželů Couvalových dává prostor celé řadě komediálních situací, dialogů, aktuálních narážek, ale i tanečních a hudebních vstupů, které děj spolehlivě oživují. Režii Edy Váni doplňuje choreografie Pavly Nýdlové, která společně s Denisou Holečkovou, Petrou Doktorovou a novou tváří souboru Barborou Šanderovou hrají rozverné chovankyně ústavu, jemuž vládne chamtivý ředitel v podání Michala Kopeckého a přísná MUDr. Šímová ztvárněná Lenkou Kozákovou. Samozřejmě nechybí na

Ředitel ústavu Michal Kopecký s MUDr. Šímovou v podání Lenky Kozákové

scéně ani Eda Váňa jako Vilém Couval a Jiřina Váňová coby jeho žena Jelena. Nesmíme opomenout také roli Michala Bosáka, který nejenže doprovází zpěváky na scéně na piano jako klavírista Jack, ale v této inscenaci se zapojuje i herecky. Nápadité taneční a hudební scény rychlým spádem posouvají dějovou linku k závěrečnému rozuzlení, které je pro diváka poněkud překvapivé, stejně jako nečekaný konec hry. Ta je totiž tentokrát poněkud kratší, než bývá na tomto pódiu zvykem, a tak divákům nezbývá, než se těšit zase na další premiéru. Ale to bude až příští rok... Do léta Kabaret U Váňů stihl ještě pět repríz včetně představení, kde figuroval jako host i sám autor hry – Jiří Suchý.

Eda Váňa jako Vilém Couval s jednou z chovanek, kterou ztvárnila Barbora Šanderová

Taneční čtveřice jako chovanky ústavu hyperaktivních dívek

Fórum/II/2015


15

umění | keramika

Antonín Škoda – král jihočeských keramiků ◊ František Tylšar

Pokud jste v červnu či červenci zavítali do Veselí nad Lužnicí, mohli jste ve Weisově domě zhlédnout výstavu prací veselského keramika a umělce Antonína Škody. Kdo to byl? O čem je jeho dílo, které nevědomky potkáváme (nejen) po celých jižních Čechách? Na tyto otázky nám již autor bohužel neodpoví. Proto vám, milí čtenáři, předkládám vyprávění osoby nejpovolanější, gestorky výstavy a manželky autora - paní Marie Škodové.

T

oníka Škodu jsem poprvé spatřila na vernisáži ve Veselí nad Lužnicí. Bylo to v Blatském muzeu, kde vystavoval akademický malíř a můj kolega ze základní umělecké školy - Ladislav Rektoris. Přestože jsme ze stejného města, nikdy jsme se nepotkali. On vyrůstal v Mezimostí, zatímco já chodila do školy na opačném břehu řeky Lužnice. Ve čtrnácti letech jsem se odstěhovala do Třeboně, a to už měl Toník syna. Teprve po dvaadvaceti letech jsem se vrátila do Veselí, když se uvolnilo místo na místní ZUŠ. Toník mi byl představen až na zmíněné vernisáži v roce 1995. Zatímco já z vernisáže brzy odešla, Toník pobyl ještě s přáteli, a mimo jiné dostal i informaci o té neznámé slečně. Moji zvědavost vzbuzoval fakt, že je místním umělcem. Ostatní už bylo dílem jeho aktivit. Trávili jsme spolu čím dál více času. Byl to krásný osud, který mi umožnil prožít velmi hezké období života a ještě téhož

16

roku zakotvit v manželství. To bylo těsně před připravovanou výstavou k jeho šedesátým narozeninám 3. 11. 1995. Zde jsme se poprvé představili jako manželé, což bylo pro mnohé veliké překvapení. I když naše manželství trvalo krátce, necelých pět let, ovlivnilo mě na celý zbytek života. Mým cílem se jaksi přirozeně stalo mapování Toníkova díla a objevování jeho tvorby z dřívějších let. Hlavně šedesátá léta minulého století byla pro mne málo známá. Velké práce v blízkém okolí jsme stihli ještě objet společně. Obdivovala jsem jeho kašny, keramické stěny veřejných budov - bylo toho mnoho. Dodnes mě však nepřestává překvapovat drobnější užitková keramika a sošky. Toník měl nekonečnou fantazii a dokonalé provedení. Mnoho děl je dodnes mezi lidmi. Žijící vrstevníci si jich váží, ale hodně bolestivá je představa, jak s nimi naloží další generace. Zvláště, když jsem již dnes svěd-

kem zničení části jeho tvorby (například v hotelu Gomel). Jeho tvorba je prostě málo stará, aby se jí věnovali památkáři. Ale je to snad omluva?

www.epika.cz

Fórum/II/2015

umění | keramika

Na mne z každého předmětu dýchá teplo, laskavost, energie, kterou nepřestávám hledat a nacházet. S každým nově objeveným předmětem jsem Toníkovi blíž a více ho obdivuji. Každý předmět fotografuji a s pomocí přátel se mi podařilo vydat již druhou publikaci, ve kterých představuji manželovu práci. O tu první se zasloužil kronikář města Veselí nad Lužnicí pan Václav Jelínek, a vyšla v roce 2011. V letošním roce vyšla kniha druhá, jejíž vydání si slíbil vzít na starost umělecký fotograf Vlastimil Slabý. Slib dodržel a kniha byla představena na vernisáži ve Weisově domě dne 8. 6. 2015. Blatské muzeum tak představilo výběr z tvorby Antonína Škody opětovně po čtrnácti letech. Výstava i vydání knihy byly připraveny k životnímu jubileu autora. Letos by se Antonín Škoda dožil osmdesáti let. Také od jeho úmrtí uběhlo patnáct roků. Během vernisáže se mi dostaly do rukou vzpomínky vedoucího hrdějovické provozovny, pana Karla Příhody. Popisuje v nich zejména spolupráci a zážitky s Antonínem Škodou. Cituji: „… Faktem zůstává, že v té době se stal klíčovou po stavou celé fabriky. Byl to fenomén, živel, který ovlivnil celou pozdější éru vývoje pro vozu na celá léta. Jeho smysl pro materiál, zvládnutí techniky, cit pro tvar a čistotu linky, byl nevídaný. I jeho smysl pro inte ligentní, neurážející humor, slušnost a čis totu duše byl všemi milován a obdivován. On byl ten, kdo dával dohromady nádher

Fórum/II/2015

nou partu lidí, kteří dokázali realizovat naše představy, dokázali se bavit a práci nebrali jako nutné zlo. Intenzivně jsme pracovali, dělali si legraci z tehdejší doby, z lidí i sami ze sebe. Byla to šťastná doba šedesátých let. Obrovský vliv na směr rozvoje měla Svě tová výstava keramiky v Praze roku 1962, které jsme se rovněž zúčastnili. Pražská mezinárodní výstava keramiky navázala na obdobné akce, které se dříve konaly v Ca nnes a v Ostende, z iniciativy a pod záštitou Mezinárodní akademie keramiky v Ženevě. Na této výstavě jsme se seznámili s řadou význačných autorů, kteří získali zlaté i stří brné medaile a čestná uznání. Všichni tito pro nás téměř bohové později dojížděli do Hrdějovic, tvořili a navzorkovali výrobky pro naši výrobu… …Dalším významným fenoménem své doby byly generální kolekce výrobních druž stev, které se konaly na výstavišti v Brně, v pavilonu Z. Tato akce měla za úkol sezná mit hlavně obchodní partnery s novými nebo připravovanými výrobky. Myslím, že nejméně desetkrát jsme s Tondou zajišťo vali celé aranžmá expozice včetně instala ce. Za všechna ta léta byla vždy expozice vyhodnocena na prvním místě v rámci své ho oboru. Snad jen jednou nebo dvakrát na místě druhém. V únoru 1969 jsme měli v Jihočeském muzeu společnou výstavu a v roce 1972 v bechyňském muzeu, společně s Marií


Kotrbovou, Petrem Svobodou a Frantou Křížem. Byla to jedna z posledních výstav, kde jsme s Toníkem společně účinkovali… Když Tonda odešel na volnou nohu, čekaly ho velké zakázky, po kterých toužil. Vyzdobil četná sídliště a spolupracoval i s architekty.“ Po revoluci již zakázky nebyly a musel vzít práci u soukromníka. K drobné keramice se již nevrátil. Vytvářel vázy a předměty do větších prostorů. Kachle, kočky, Fauna atd. Většina jeho prací se rozprodala ještě v Krajinské ulici v Českých Budějovicích, kde pracoval. Poslední díla zmizela v Klikově. Část tvorby z 90. let se mi podařilo zachránit pro potřeby, jako byla tato letošní výstava. Obě publikace, o kterých jsem se zmínila, jsou k dostání právě zde, v Blatském muzeu ve Veselí nad Lužnicí. Mají bohatou obrazovou dokumentaci, dokazující právě tu svázanost umělce s jižními Čechami. Tu neobyčejnou lehkost, se kterou přetavoval tradiční lidové prvky do moderní podoby. Publikace jsou za velmi přijatelnou cenu (sponzorovány městem Veselí nad Lužnicí a Marií Škodovou). Pokud se tedy chcete o tomto významném jihočeském umělci dovědět více, nebo jste ho znali, můžete se pro ně zastavit ve Weisově domě, který najdete v dolním rohu veselského náměstí, nebo si o ně lze napsat na e-mail [email protected].

Paní Marie Škodová ve výstavní síni Weisova domu. Foto František Tylšar (5x)

17

umění | sochařství

Na věky věkův – kámen ◊ Miloslav Král Český / Foto Jiří Tiller

Pojem rychlá doba… Je snad sekunda kratší než byla dřívější vteřina? To jistě ne. Jenom se toho do ní musí vejít víc. Jihočeský „kamenný“ sochař Josef Andrle vychází z tohoto faktu už dávno.

A

si už nikdo nezjistí, jak dlouho se ro dilo to společenství kamenných megalohlav na Velikonočním ostrově. Jeřáby tenkrát neexistovaly, sbíječky nebo kompresory taky ne. A proč by taky měly existovat, když elektřinu ani naftu ještě nikdo neznal. Nepochybně se s tím domorodci babrali, jak se dalo. Kdoví jestli vůbec měli kalendář. A navíc ani není jisté, jestli jsou ta monstra už hotová. Proč jsou si až podezřele podobná? Třeba jsou to jen prefabrikované polotovary, které měly být teprve později, podle pánbuvíjakých předloh, individuálně dokončovány. Ale taky je možné, že jde o postupně nashromážděné závěrečné práce nějakého dávno zaniklého kamenického učiliště. Modelem mohl být náčelník celého Rapa Nui. Tomu by docela odpovídala ta nelogická předimenzovanost. Nebo byl autor jen jeden? A vytrvale se pokoušel co nejlépe trefit podobu – střídavě s kloboukem nebo bez? Zrovna tak se mohlo jednat o každoroční vytvoření čerstvé modly pro nějaký místní rituál oslavující obrození uvadlé životasíly. Byla by to potom ale vůbec ještě tvorba? Víc by se asi hodilo slovo produkce. Možná zrovna tady byl počat nesmělý zárodek myšlenky budoucího rutinního klonování. Těžko by se dala vyvrátit i případná domněnka, že ostrov je ve skutečnosti o- bydlený hřbitov. Ne – to byl jen příklad další nesmyslné hypotézy v řadě. I když nakonec ještě docela přijatelný oproti případnému zjištění, že šlo tehdy o důkladně promyšlený recesistický počin s jediným záměrem – zamotat hlavu všem příštím generacím… Společným znakem všech uvedených variant je stereotyp. Něco jako melodie poskládaná z jednoho tónu… Přehlídka fádnosti, naplnění skutkové podstaty marnosti. A v důsledku vlastně popření principu sochařiny. Ztracený čas jak pro nezjistitelné vytvořitele, tak i pro dnešního diváka. A k tomu všemu se ještě musí připočítat to vedro v obratníkových končinách! Potom jedinou hodnotou tohoto kamenného sub-

18

světa je prakticky jen ta záhadnost. A i ta je virtuální. Je založena na tom, že toho ještě (my, současníci) moc nevíme. Zatím nevíme. Jednou se přece některý z pokusů o odhalení dávného tajemství podařit může. A potom? Celičký Rapa Nui ztratí punc pouťové rarity vhodné pro turisty. A zůstane jen strohé svědectví o jedné zapomenutíhodné hře na velkolepost… Tak i tak – nuda veliká, převeliká. Tam nad Nežárkou Něco jiného představují žulové plastiky v „sochoparku“ u Dolního Skrýchova, jen kousek cesty od Jindřichova Hradce, v těsném sousedství říčky Nežárky (ČR). Jako kdyby protilehlost jejich polohy na zeměkouli nějak předurčovala zřetelnou „protilehlost“ uměleckého vyjadřování. Žádná lacino získaná tajemnost, žádná zmrtvující kolektivní anonymita, žádná švindlmelodie. A už vůbec ne prvoplánová snaha o působivost pomocí rafinovaně nabubřelého zneužití fenoménu repetice. Odlišujícím znakem této galerie pod širou oblohou je právě rozmanitost výtvorů. Jednotlivá díla na diváka tiše promlouvají, aniž by byla upovídaně popisná. Většina z nich dokonce pouští ke slovu i přesvědčivé otisky prstů přírody samé. Jde o úplně jinou odrůdu tajemství. Tónů je v něm víc a od toho se odvíjí jejich schopnost překvapovat. Nedá se zkrátka přehlédnout, že tady se opravdu něco děje. A to je právě to, co onomu podivnému velkostádu moai chybí. „Žulový“ sochař Autorem soch a zároveň jakýmsi strážcem majáku na tomto jihočeském „ostrově“ je sochař Josef Andrle (*1953). Nositel energie, která by odpovídala spíš *1973. Do tohoto zákoutí Čech zpětně doemigroval z Čech – s několikerým dlouhodobějším mezipřistáním na jiných koncích světa. Své území postupně přizpůsobil své představě. (To je taková zvláštní věta; když se přeho-

dí obě její podstatná jména, tak platí taky.) A zušlechťování celého území – chce se mi říct: celého Andrlandu – probíhá prakticky průběžně. Do samostatného prostoru, označovaného jako Zeď přátelství, je soustředěna skupina plastik od autorových kolegů. Jde o ojedinělou trvalou přehlídku „výsledků“ mezinárodních žulových sympozií, která Andrle dosud pořádal. To vyvolává otázku na aktuální situaci ohledně této tradice. „Tradice přírůstků do Zdi přátelství trvá, jenom jsem změnil systém. Každý rok sem pozvu na nějaký čas jednoho ze svých kolegů. Říkám tomu Setkání s přítelem. A co on tady vytvoří, to tady zůstane a přidá se do Zdi. Vlastně jsem tak založil tradici novou,“ objasňuje sochař Andrle jedno ze svých sochařsko-manažerských odbočení. Čas přítomný Funkčních celků je v parku víc. Vlastním majákem je historická sýpka, kterou Andrle hned zpočátku k nepoznání (a zároveň přísně k poznání) zrekonstruoval. Při pohledu zvenku se ani nechce věřit, že uvnitř je restaurace, indická a čínská kuchyně (vaří JA), Galerie Špejchar s pravidelným výstavním provozem a ještě podkrovní bydlení, spojené s malířským (maluje rovněž JA) ateliérem. V blízkosti sýpky stojí menší, ale nepřehlédnutelná novostavba Pavilonu moderního umění. Jeho náplní je stálá expozice prací těch současných umělců, kteří v průběhu let měli v Galerii Špejchar vlastní výstavu. Konstrukční pojetí prosklených vitrážových stěn se vyznačuje zcela jinou malebností než sousedící sýpka. Vysvětlení se nabízí samo; návrh pochází od tvůrce posledních (necelých) dvou století, architekta a věhlasného „Sklepmistra“ Davida Vávry. David Vávra je jen jeden, zatímco výtvarnic, podílejících se na vitrážích, bylo dohromady sedm. S hmotou kamene, a to v různých odstínech, se tvořivě přátelí i Josefova paní Milena. Její plastiky nejsou tak robustní, odlišné

www.epika.cz

Fórum/II/2015

umění | sochařství

je i jejich ladění. S ohledem na rozměry jsou trvale vystaveny v novém samostatně stojícím vzdušném objektu, nazvaném samotnou autorkou Galerie Pergola. To všechno, plus ještě živé ovečky a koníci, funguje v nenásilné symbióze na ploše, která je přirozeně menší než Velikonoční ostrov. A nesporně útulnější. Taky místo neodbytného narážení přesolených vln do břehu je tady sladkovodně uvolněné plynutí. Opouštět takové království na víc hodin, než občas potřebuje každý člověk na vyřízení toho nejnutnějšího, by byl hřích. Zároveň je ale pravda, že u Andrlů se občas hřeší ve velkém. Třeba když se rozhodnou k přechodu na zimní režim. To potom jednoduše zamknou – a někam odjedou. A zdaleka to nebývá jen cesta na druhý břeh Nežárky… Směr blízká budoucnost Není to tak, že by nosili svou kůži na zhoubným sluncem rozpálený plážový trh. Pro naplnění účelu cesty jim stačí jediné: nezapomenout si doma oči. Společnou představu o prozkoumávání světa mají jasnou. „Naše cesty vždycky vedly za bližším poznáním nějaké země, jejích dějin a hlavně dochovaných stop její staré kultury. A povedou zase. Za tím účelem si taky vybíráme. S běžnou odpočinkovou dovolenou to nemá nic společného,“ zdůrazňuje Josef a dodává: „Letos už je to za námi. Na začátku roku jsme byli

v Indii. Teď připravujeme větší cestu na únor příštího roku. Rozhodnutí už padlo – bude to do Barmy. Jinak jsme zvyklí i na občasnou kratší cestu v průběhu každého roku. Pravidelné jsou naše silvestrovské výjezdy.“ Směr věčnost Jako jedna z mála jistot provází člověka bezproblémový zákon, který platí nejen pro něj. Zákon zachování hmoty. Ne, že by něco nařizoval, vlastně jen konstatuje. Hmota se podle jeho dikce nikdy nemůže ztratit… tak nějak to zní… a ani nemůže vzniknout nová hmota z ničeho. To je celkem uklidňující charakteristika její stability. Hmota má ale možnost se všelijak proměňovat. Bobtnat, křehnout, drobit se, vysychat, kynout, sublimovat, může i hořet nebo se rozpouštět a kdovíco ještě… Nikdo se například nediví tomu, že třeba ze sypké hmoty, při pomoci všelijakého mísení a hnětení, se dá snadno i uplést vánočka. Nádherně komplikovaný tvar pravé velikonoční vánočky. Pouhá změna stavu hmoty! I každá fáze pečení, včetně případného připálení, je jen kvalitativní proměnou. Nic nikam nemizí. Dokonce ani když někdo výsledný produkt jednou provždycky sní, není to fáze zániku. Koneckonců i kdejaké batole má zkušenost, že ani tak pomíjivá substance, jako je jídlo, nemůže zmizet ze světa bez zanechání stopy.

Situace sochy, i té nejtvrdší kamenné sochy, je v principu stejná. Ani jí žádný zákon nezaručuje trvalé zachování tvaru. I když vlivy povětrnosti na její životnost nejsou zvlášť výrazné, působí v některých případech i jakási těžko předvídatelná povětrnost vlivů. Pořád ještě žije dost pamětníků jednoho cizího kamenného náčelníka nad Prahou. Ten byl dokonce vizuálně ještě „hlučnější“ než hlavy moai. Přitom ani použití velekvalitní žuly mu tenkrát nepomohlo, aby vydržel pohromadě na předpokládané extrémně dlouhé časy. Nedožil se ani věku dospívajícího slůněte. Chybička byla už od začátku právě v trvanlivosti jeho výpovědi. Objekty Josefa a Mileny Andrlových nabízejí něco niternějšího. S tím se přirozeně pojí i osobní doufání v zachování tvaru po dlouhou dobu. Tedy žádné nicotné sekundy nebo vteřiny, ani roky nebo jejich chatrné násobky… Přitom úplnou jistotu v těchto věcech nemá samozřejmě nikdo. Jedině snad, když se předem vyloučí možnost náhodného dopadu nějakého zbloudilého vesmírného maxibalvanu do dolnoskrýchovské výstavní části krajiny, dá se to odhadnout s přijatelnou přesností. A zároveň to vůůůbec nezní pateticky: Taková díla přežijí svého Mistra o celé věky! -------------------------------------------------Díla Josefa Andrleho jsou náplní fotodoprovodu tohoto čísla.

Josef a Milena Andrlovi - léto 2015

Fórum/II/2015


19

umění | hudba

Žádné kdyby není, říká sedmdesátník Štěpán Rak ◊ Hanka Hosnedlová / Foto archiv

Ke známým a frekventovaným jménům na české hudební scéně patří bezpochyby kytarový mág Štěpán Rak, který 8. srpna tohoto roku oslavil kulatou sedmdesátku.

J

eho kytarové umění je však známé i v zahraničí, legendou se stává zejména jeho pětiprstá technika hry pravou rukou nazvaná Rakovo tremolo. Zcela mimořádné vlastnosti má také unikátní kamenná kytara z dílny sochaře Jana Řeřichy, kterou Štěpán využívá v projektu nazvaném Kytaroterapie. Jeho četné skladby hrají světoví umělci, některé jsou i povinným repertoárem v mezinárodních soutěžích. Učil ve Finsku, působil v Austrálii, na Novém Zélandě, zasedal v mezinárodních porotách, vystupoval po celé republice a ve více než sedmdesáti zemích světa, nejčastěji s doprovodem herce a recitátora Alfreda Strejčka. Žije v Praze, má dva talentované syny – Matěje a Štěpána, kteří částečně kráčejí v jeho stopách. Není to prostě jednoduché mít takového výjimečného tatínka. Světoznámý novozélandský kritik a hudební publicista John Botton o Štěpánovi napsal: Ve světě kytary jsou špatní kytaristé, průměrní kytaristé, excelentní kytaristé a Štěpán Rak! To mluví za vše... Ono je to zamotané už s datem tvého narození, kolem kterého se vyprávějí celé legendy. Jak to bylo doopravdy? Částečně to objasňuje dopis mé adoptivní matky Marie Rakové, který mi měl dát kamarád Bořek Zelený po její smrti. Stálo tam, že jsem se narodil 8.srpna 1945 v pražské nemocnici u Apolináře Vasilině Slivkové, která s plukem generála Svobody prošla celou válku až z Buzuluku. Jak to bylo dál, jsem se dozvěděl až mnohem později v místě matčina bydliště: Až do 16.března 1946 jsem byl s maminkou, ale pak jsem vážně onemocněl a musel jsem okamžitě a na delší dobu do nemocnice. Matka mezitím jela na pomoc své rodině v Podkarpatsku, kam vezla potraviny a peníze. Ale cestou byla

20

okradena a přišla úplně o všechno, včetně dokladů a vysokých vojenských vyznamenání. Když se jí po delším čase podařilo vše znovu poshánět, Stalin uzavřel hermeticky hranice. Usilovala sice o mé navrácení přes Červený kříž, ale to už jsem byl dán k adopci. K mým adoptivním rodičům jsem přišel 17. dubna 1946. Nemohli mít děti, a protože toužili po holčičce, až do čtyř let mne oblékali jako děvče. Za to se mi má adoptivní matka v dopise omlouvala, stejně jako za to, že se mne už nedokázali vzdát, když moje maminka Vasilina vypátrala, kde jsem, a denně klečela u našich vrátek. Příliš mne už milovali...

tak o mém setkání s rodinou. Poprvé jsem tehdy uviděl svou dvaadevadesátiletou tetu – sestru mé matky - a svoji sestru Ljubu. Nikdy na to nezapomenu. Mohl bys ve stručnosti popsat svou cestu za hudbou? Po absolvování střední odborné výtvarné školy jsem studoval na Státní konzervatoři hudby v Praze obor skladba a kytara, v roce 1974 jsem pak v oboru skladba ukončil studia na AMU. Jako třicetiletý jsem odjel do Finska, kde jsem působil pět let a pomáhal tam založit obor kytara na konzervatoři středního Finska. Pochopitelně jsem tam

Kontaktoval jsi pak někdy svou původní rodinu? Můj starší syn Matěj se vypravil na Podkarpatskou Rus za mým bratrem Volodymírem Slivkou a skutečně se sešli. Já tenkrát z koncertních důvodů nemohl. Protože se bratrova rodina pak přestěhovala, kontakt se na čas přerušil, ale díky ruskému televiznímu pořadu Ždi meňá (obdoba naší Pošty pro tebe), který vidělo čtyřicet milionů lidí v živém přenosu, a Rudolfu Sedláčkovi – tehdejšímu řediteli Českého centra v Kyjevě se spojení po mém tamním koncertu opět obnovilo. Mimo jiné také vděčím přednímu etnologovi, profesoru Mikuláši Mušinkovi za pomoc při uspořádání série charitativních koncertů v místech mých předků, kde tým košické televize natočil dokument jak o mém turné s Alfredem Strejčkem,

www.epika.cz

Fórum/II/2015

umění | hudba

i koncertoval a skládal. Když jsem se vrátil do Prahy, stal jsem se profesorem Státní konzervatoře v oboru kytara, v roce 1981 jsem tento obor pomáhal založit na Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích a o rok později na HAMU v Praze. V roce 1985 jsem se díky koncertu ve slovutné londýnské Wigmore Hall dostal na přední stránky světových hudebních časopisů. V přelomovém roce 2000 mi byl prezidentem Václavem Havlem udělen titul historicky první vysokoškolského profesora kytary v naší zemi. Dál učím, koncertuji, skládám, dělám přednášky a mistrovské kurzy po celém světě... Kde všude jsi koncertoval? S kytarou jsem navštívil asi třiasedmdesát zemí čtyř kontinentů. V roce 2001 jsem jako první kytarista na světě byl pozván k sólovému vystoupení na slavné moskevské konzervatoři P.I. Čajkovského, o rok později se pozvání opakovalo v rámci světového festivalu Moskevský podzim. Jako první český kytarista (pokud se nemýlím) jsem také vystupoval v pekingském divadle s pořadem Chvála čaje, byl jsem hostem festivalu Světoví mistři kytary v Kalifornii, ve Florencii jsem hrál před slavným Rembrandtovým obrazem Komenského našeho Comenia , ale nejexotičtější bylo vystoupení na ostrůvku Milingimbi u severní Austrálie, kde už čtyřicet tisíc let žijí čtyři klany „funkčních“ kanibalů. Tam mne jako jediného kytaristu na světě pozval náčelník Waga Unga, abych jim naživo předvedl, jak na kytaru imituji jejich nástroj didgeridoo. Byl to úžasný zážitek, když jsme večer u kultovního ohně hráli Vejvodovu Škoda lásky, náčelník se přidal s didgeridoo, šaman ťukal do rytmu obřadními tyčkami, tanečnice předváděly své břišní tance a nad hlavou nám zářil Jižní kříž. Kdy jsi začal skládat a kolik skladeb máš na svém kontě? Už v roce 1974 jsem se skladbou Hirošima získal druhou cenu c v celostátní skladatelské soutěži ministerstva kultury. V polovině osmdesátých let vznikla pak řada celovečerních skladeb jako Tera Australis, S kytarou kolem světa, Dávné tance, Chvála čaje... Další etapu představuje spolupráce s Alfredem, kdy se zrodilo třiadvacet literárně hudebních projektů jako Vivat Carolus Quartus, Hledání lásky, Cesty naděje – ale také Hus, Masaryk, Baťa, Shakespaere, Okudžava, Mácha, Foglar a další. A třeba

Fórum/II/2015

Vivat Comenius dokonce v sedmi jazycích! Do všech vkládám své radosti i nářky, své srdce a svou duši, ale pokud bych měl jmenovat nějakou svou „Píseň pro Elišku“, pak je to na jedné straně Song for David a na druhé pak Vzpomínka na Prahu, kterou hraji doslova po celém světě. Hrál jsem ji i při poslední cestě Václava Havla 23. prosince 2011 v Lucerně. Co považuješ za svůj největší úspěch? Úspěch je, že se denně probouzím do nového dne, že mám dva skvělé kluky, kamarády do nepohody – Standu Kadlece či Freda Strejčka a kolem sebe báječné lidi,

kteří mne dokáží podržet, když je třeba... Jinak bych k tomu asi přidal založení oboru kytara na vysoké škole a vysokoškolský profesorský titul od Václava Havla... Máš čas ještě na sedlání dalších koníčků? Mým velkým koněm je fotografie. Začal jsem z prozaických důvodů ve snaze zdokumentovat narození syna Matěje a jeho růst, ale postupně se fotografování pro mne stalo vášní. Stal jsem se členem našich i zahraničních fotoklubů a vystavoval, kde se dalo. U nás mám pravidelnou fotoscénu ve Foto Škoda v paláci Langhaus. V tom pokračuje i Matěj, který zůstává sveřepě věrný černobílé velkoformátové fotografii a vše si tradič-


ní metodou zpracovává sám. Ulehčuje tvým synům život popularita tvého jména? Obávám se, že je tomu spíš naopak. Někteří pořadatelé třeba Matějovi říkají: Jste skvělý, ale váš otec... Ale Matěj je borec a jde svou cestou. A musím říct, že na to má – skvěle a neotřele fotí, jeho úpravy malých skladeb velkých mistrů jsou perfektní, píše krásné písničky i s texty, koncertuje, nahrává - dokonce i k televiznímu filmu, jen se na ně koukněte třeba na YouTube. Co by sis do dalšího desetiletí přál bez ohledu na realitu? Na svých webových stránkách mám motto: Kdyby není! Nemám rád přání typu: kdybych měl hodně peněz, kdybych dostal příležitost, kdybych byl býval... Můj profesor kytary, hudby a života – Štěpán Urban mi říkával: Všude kolem nás létají unudění andělé, kteří očekávají vyslovení našich nejniternějších přání, jež jsou připraveni vyplnit. A my zatím zoufáme, bědujeme, láteříme, vztekáme se, závidíme – místo abychom si prostě přáli a svá přání svým strážným andělům s důvěrou sdělili. A věř, že když budeš v jejich pomoc neochvějně věřit, tak přijde. Mnohokrát jsem to v životě ověřil a funguje to. Musím ale přiznat, že také často zuřím – nad politikou, rozbujelostí administrativy, nad vlastní neschopností chopit se nazrálé příležitosti... mimo jiné třeba i nad tím, proč nebyla ani na mé sedmdesátiny konečně přijata má nabídka k vystoupení na Pražském jaru, když vystupuji i na neméně slovutných světových festivalech a scénách. Ale to je právě ono – kdyby není! Co bys řekl na závěr? Na závěr bych chtěl všechny pozvat na 21. prosince do velkého sálu Lucerny, na svůj narozeninově-vánoční koncert, kde jako hosté vystoupí operní legenda Soňa Červená, herečka Hana Maciuchová, také Kamila Moučková, Jitka Hosprová, Ondra Vetchý, Jarda Hutka, můj syn Jan Matěj Rak, ale i Hradišťan s Jiřím Pavlicou, Spirtiuál kvintet, Wihanovo kvarteto, Pražské kytarové kvarteto, a vše bude svým charismatickým hlasem provázet Alfred Strejček. Co víc si můžu ještě přát? Snad jenom tu nezbytnou trochu zdraví, aby byl na světě mír a Plutu, na němž je obraz lidského srdce, aby byl vrácen statut planety.

21

literatura | profil autora

Ing. Jan Bauer ◊ František Tylšar

Bývalý novinář, spisovatel, ranní skřivánek a milovník kávy, čímž rozumí poctivého českého turka.

N

arozen 11. dubna 1945, v Jihlavě. Vystudoval provozně Ekonomickou fakultu Vysoké školy zemědělské v Českých Budějovicích. V letech 1968 – 2002 pracoval jako novinář- např. Jihočeská pravda, Obrana lidu, Večerní Praha, Zemědělské noviny, Blesk, Týdeník televize, Super. Nyní je důchodcem píšícím knihy. Do literatury vstoupil v roce 1964 na stránkách studentského literárního časopisu Dialog, který sám založil. Knižně

debutoval v roce 1978 populárně naučnou publikací Uživí naše planeta lidstvo? V prosinci 2009 mu vyšla jubilejní stá kniha, čímž se stal nejplodnějším jihočeským autorem všech dob. Viz http:// cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Bauer_(spisovatel). Některé knihy napsal pod pseudonymy např. Felix Krumlowský nebo Anna Březinová. Věnuje se především historickým detektivkám a iteratuře faktu.

Za sbírku povídek Špionova dcera obdržel v roce 1995 cenu Karla Hynka Máchy, dále v roce 2002 získal cenu nakladatelství MOBA, v letech 2003 a 2004 cenu nakladatelství Akcent, v roce 2010 jihočeskou literární cenu Číše Petra Voka a v letech 2007 a 2015 další jihočeskou literární cenu Zeyerův hrnek.. Je členem Obce spisovatelů a Jihočeského klubu Obce spisovatelů. Od roku 1998 žije trvale na Samotách u Vodňan.

Foto z archivu Jana Bauera

22

www.epika.cz

Fórum/II/2015

literatura | rozhovor

Multiautogramiáda - prosinec 2012. Zleva: Hanka Hosnedlová, Jan Bauer, František Niedl a Jarmila Mandžuková. Foto: Jan Toms Jak bys popsal jednou větou Honzu Bauera – spisovatele? Sedmdesátiletý blázen, který by se rád uživil psaním. Vím, že se tě na to ptají všichni, ale přesto: Kolik knih ti k dnešnímu dni vyšlo? S poslední historickou detektivkou Vražedná mše, která vyšla v dubnu, je to 147. S tímto počtem jsem zřejmě nejplodnější žijící český autor. Co pro tebe psaní znamená, co ti přináší? Radost z tvorby? Občas. Peníze? Těch zase není tolik. Únik z reality? Jak kdy. V každém případě mi brání v duševním zlenivění a stařeckém zblbnutí. Máš kromě psaní čas i na jiné koníčky? Sedám k počítači skoro každý den, máme hejno psů a koček, zahradu, kde musím sekat trávu, dům, v němž je potřeba alespoň uklízet, a také mám spoustu knížek, které jsem ještě nestačil přečíst. A to mě mrzí zejména vůči kamarádům a kolegům jako jsou Franta Niedl, Vlasta Vondruška nebo Ota Dvořák. Kdo byl či je tvůj literární vzor? Začínal jsem psát v šedesátých letech minulého století, která byla nejen slavnou

Fórum/II/2015

dobou českého filmu, ale také české literatury. Vycházely knihy Josefa Škvoreckého, Milana Kundery, Bohumila Hrabala, Ivana Klímy, Vladimíra Párala, Ludvíka Vaculíka, Karla Pecky, Josefa Nesvadby... co jméno - to pojem. Takže, když zůstaneme jen na domácích luzích a hájích, vzorů a příkladů jsem měl dost. Na druhou stranu sebekriticky přiznávám, že čítankové klasiky 19.století jsem moc nečetl. Ostatně z celého úctyhodného díla takového Jaroslava Vrchlického dnes veřejnost zajímá jen Noc na Karlštejně.

Co bys na závěr vzkázal svým čtenářům? Čtěte si o historii! K tomu vás nevyzývám kvůli tomu, že sám o historii píšu, ale proto, že vám to umožní lépe pochopit současnost. Všechno se v dějinách vlastně opakuje, nic není úplně nového. Právě znalost historie nám může poskytovat varování, ale i naději. A to není málo.

Máš nějaký tajný literární sen? Před časem jsem na popud svého přítele herce Čestmíra Řandy napsal divadelní hru Tři královny. Měla se hrát v letní sezoně na nádvoří jednoho jihočeského hradu a režírovat ji měl Zdeněk Troška. Nakonec z toho kvůli penězům sešlo a já i po letech doufám, že jednou se přece jen objeví na prknech, která znamenají svět. Co bys doporučil začínajícím autorům? Aby si to s psaním vážně rozmysleli. Z vlastní zkušenosti vím, že chození za holkami nebo do hospody je mnohem zábavnější. A když už se k tomu i přesto odhodlali, aby zároveň hodně četli. Dost to pomáhá.


Foto: František Tylšar (C) 2014

23

literatura | nové knihy - připravuje Hanka Hosnedlová

Hynek Klimek Strašidlář – Mezi námi čerty Grada, 2015

U

ž u několika předchozích dílů Strašidláře jsem si říkala, na jak dlouho ještě Hynku Klimkovi vydrží zásoba různých známých i méně známých pohádkových bytostí a strašidel. Zdá se ale, že moje obavy byly naprosto liché, protože nejenže vycházejí další a další tituly tohoto cyklu pro dětské čtenáře, ale řadu nových má autor buď již rozpracovaných anebo sesbíraných v po-

době nezbytných podkladů. Vychází totiž nejen z fantazie pohádkové říše, ale i z lidových bájí, pověstí a zkazek. A lidová tvořivost je skutečně hluboká studnice inspirace. Tentokrát je tedy Strašidlář vyhrazen světu rohatých - tedy čertům, rarachům, ďáblům a jiným bytostem s domovským znamením pekla. Ale nemusíte se bát, že byste se ztratili někde v zakouřeném, sírou páchnoucím pekelném podsvětí, protože průvodcem vám bude už od první stránky zbožný poustevník Matouš, který má s pekelníky osobní zkušenost. A potyčkám mezi poustevníky a rarachy je také věnovaná nejedna pověst či pohádka v této knize. Ať jde o vyprávění třeba o Čertově strouze, Čertově brázdě nebo čerty vyoraném řečišti řeky Sázavy či ďábelských svodech v podobě krásných dívek, lákavého jídla a nabízeného bohatství. Právě s Matoušem se hned v první kapitole dostanete například za čertem, který se zatoulal až na Šumavu a lákal tamější dřevorubce a skláře na zlaté valounky. Ovšem kromě toho se zasloužil, ač nechtěně, o vznik pramene řeky Vltavy. Jak se to přihodilo, si nechte vyprávět. V dalších sepsaných příbězích si pak potvrdíte, že pokud čert vykoná něco dobrého, skrývá se za

tím zase další špatnost. Ale jde přitom – jak jinak - o lidskou duši. Na druhou stranu ne vždycky se však čertu podaří jeho léčku dotáhnout do konce. Nezřídka je totiž přechytračen a ne každý se také nechá čerty ošidit. O tom vypráví mimo jiné i pověst o zápase čertů s kováři, ševci, mlynáři, chytrým rytířem či dokonce samotným Petrem Vokem. Dozvíte se, jak se čertovi podařilo vloudit do klášterní kuchyně, jak to bylo se stavbou přehrady u Vyššího Brodu, Vintířova kostela nebo s Čertovou a Svatou horou, jak s čertem zatočila svatá Barbora či jak to vlastně je s ranním kohoutím kokrháním a čertovským mizením. A můžete si přečíst i kapitolku o tom, v jaká zvířata a jiné podoby se dokáží čerti přeměnit. Zkrátka s čerty sice nejsou žerty, ale rozhodně se s nimi nudit nebudete. Jako obvykle i tentokrát se o přitažlivé a výmluvné barevné obrázky v knize zasloužila Klimkova dvorní ilustrátorka – Zdeňka Študlarová. A abyste v pekelném světě skutečně nezabloudili, je na začátku a konci knihy vymalovaná názorná mapka s výskytem pekelníků na našem území. Kdo ví, jestli nakonec neobjevíte nějakého zapomenutého raracha zrovna za plotem vaší zahrady.

lava IV. v pilotním titulu Čtvrtý králův pes. Kola osudu pak roztáčejí jeho pestré životní peripetie v jakési sinusoidě nadějí a ztrát i ve dvou dalších románech – Čas vlků a S vlčí hlavou v erbu, aby se nyní vrátil jako již postarší, ale nepříznivými zvraty historickými i osobními zocelený muž.

Středověk byla nadmíru drsná doba a drsně tudíž jednají i lidé v tomto čase. Není místo ani čas na slabost. Hynek Tas sice neváhá ztrestat zlo i krutou smrtí, ale navzdory okolním intrikám, které se nevyhýbají ani nejvyšším šlechtickým místům, zůstává věrný svým zásadám a své cti. A to není v politicky i spole-

František Niedl Krajina nočních jezdců MOBA, 2015

N

a stránkách této více než třísetstránkové knihy vrací autor do hry svého oblíbeného hrdinu – drsného, ale zásadového Hynka Tase z Boru. Čtenáři si ho oblíbili již z předchozích tří románů, kde figuruje jako hlavní postava. Jako mladík, ale s poměrně bohatou minulostí, nastupuje ke královskému dvoru Vác-

24

www.epika.cz

Fórum/II/2015


čensky složitém období první čtvrtiny patnáctého století zrovna jednoduché. Tas dostal sice zpátky do svého držení hrádek Vlkov a zdá se, že i na něho čekají šťastné chvíle s milovanou Matyldou a v kruhu blízkých, ovšem jeho nepřátelé zbraně zdaleka nesložili. Naštěstí má Hynek kolem sebe odhodlanou a schopnou družinu věrných, kteří mu pod praporcem s vlčí hlavou pevně stojí po boku v časech dobrých i zlých. A bohužel těch zlých stále přibývá, mění se scéna a chvílemi se stává i nepřehlednou. Hynek Tas tak musí být připraven bránit se nejen svým dlouholetým zjevným nepřátelům, ale odhalovat i ty skryté, o to prohnanější a překvapivější, kteří nevystupují proti němu přímo tváří v tvář. Do smrtelně nebezpečného kolotoče jsou však vtaženi i

jeho nejbližší a Tas je nucen znovu a znovu bránit svou rodinu, své teritorium a svou čest. V románu vystupují i známé, skutečné postavy minulosti, například Oldřich II. nebo trocnovský Jan Žižka, ale i řada dalších nositelů šlechtických titulů. Kulisy strhujících napínavých dějů, často se točících kolem husitů i královských odvet, tvoří rovněž všeobecně známé, ale do podrobností rozpracované historické události, zasazené do reálných míst české krajiny, zejména pak na jihu země. Také tentokrát Hynek Tas odchází ze scény vítězně, takže je předpoklad, že se s ním setkáme i v dalším volném pokračování. Ovšem do popředí už vstupuje Tasův syn, stejně odvážný a schopný jako on sám – takže kdo ví...

Vladimír Šindelář Kriminální příběhy ze staré Šumavy Víkend, 2015

N

a počátku této knihy nestojí na vlnách fantazie vzniklý nápad, ale spousty hodin hledání a bádání v archivech, starých tiscích a novinových článcích. A také spousta trpělivosti a důsledného seřazování získaných informací a podložených faktů. Z toho důvodu je kniha výjimečná i v tom, že se ve všech uvedených případech jedná o skutečné příběhy, v nichž nebyla měněna ani jména postav, ani názvy míst a okolnosti, za nichž se tyto smutné epizody odehrávaly. Je to vlastně takový kriminalisticky motivovaný šumavský dekameron ze života. Všech deset zařazených příběhů se totiž odehrává v dílčích lokalitách Šumavy. Autor se ale tentokrát nevěnuje opěvování jejích krás, nýbrž realisticky, přesně v duchu tehdejší doby, líčí jednotlivé události, na jejichž konci stojí zločin a pak i následný trest. Na základě ověřených údajů střízlivě a bez přikrašlování popisuje skutečnosti, které trestným činům předcházely. Přesto při jejich čtení mrazí v zádech. Díky autorově sy-

Fórum/II/2015

rovému a přesto chápavému předestírání faktů a spřádání zásadních událostí až do konečného vyvrcholení leckdy drsného děje si čtenář uvědomuje, jak nelehké byly tehdejší životní podmínky Šumaváků a jak klikaté jsou cesty osudu. Rozhodně to však nejsou úsměvné historky o pašerácích anebo dojemné lásce z růžové knihovny a už vůbec ne s dobrým koncem. Nicméně jsou tyhle černé střípky šumavského života nesmírně zajímavým čtením, tím spíše, že jsou v jednotlivých kapitolách popisována místa, která milovníci Šumavy dobře znají. A také výrobní a obchodní podmínky 18. a 19. století, tehdejší životní styl na vesnici i v městečkách, stejně jako tradicemi dané rodinné vztahy. Vypráví se v nich o vojenských zbězích, o lupiči, který pro ranec látek zmařil lidský život, o trestu za zabití novorozeněte, o tragickém konci milostného románku italského dělníka ze stavby železnice v Železné Rudě a tamní dívky, o vraždě prachatického vetešníka, o nečekané dohře jedné hospodské


tancovačky, vesnickém Modrovousovi a dalších zločinech, jejichž společným jmenovatelem je Šumava. A všechny napsal sám život...

25


Ladislav Beran I staré dámy umí vraždit MOBA, 2015

A

ni tentokrát jihočeský autor Ladislav Beran neodbočil od svého oblíbeného námětu – kriminálních příběhů, odehráva-

jících se převážně v píseckém regionu. Obdobně jako třeba Agatha Christie stále znovu a znovu oblažovala svého Hercula Poirotta těmi nejzáhadnějšími detektivními hádankami, Beran opakovaně svěřuje své krimi případy k řešení osvědčenému tandemu vyšetřovatelů s prozaickými českými jmény Mach a Studnička. Jejich případy jsou sice poněkud jednodušší, ale pro českého čtenáře tím pádem podstatně bližší a věrohodnější. Přesně tak, jako by se odehrávaly vedle v sousedství, s postavami důvěrně známými a jadrnou mluvou ulice. Snad i proto, že namnoze vycházejí ze skutečných událostí. Konečné rozmotání případu však předchází mravenčí práce nejen naší zavedené dvojky, ale celého týmu kriminálky. Takové líčení situace a zápletek umožňuje autorovi nejen bohatá znalost kriminalistických postupů a místopisného zázemí, ale i jeho mimořádná schopnost vypodobnit jednotlivé postavy s hlubokou lidskostí a vlídným porozuměním. A to i přesto, že popisuje nejen lidi z ulice či osazenstvo písecké kriminálky, ale i tamější galerku – od

podvodníků a zlodějů, přes feťáky a prostitutky až po lupiče a vrahy. Včetně jejich drsného žargonu a stylu mluvy. Vždycky ale dokáže v každém najít alespoň zrnko člověčenství, onu malou jiskřičku dobra, která ještě nepohasla. Na stránkách Beranovy knihy však nechybí ani potřebné napětí, překvapující odhalení.a nezřídka i odlehčující, přímočarý humor. Do Beranových příběhů se zcela samozřejmě promítají i aktuální události doby, jako probouzející se podnikatelské snahy a konkurenční boje, dopady amnestie, politické priority v zemi, krádeže uměleckých děl, problémy s dlužníky, s bezdomovci, s vrstvou zbohatlíků, komplikované rodinné a vůbec mezilidské vztahy... Prostě široká a hodně pestrá paleta pro výběr přitažlivých čtivých témat, jimiž Beran ve svých knížkách téměř hýří. Člověk by po přečtení jeho předchozích knih řekl, že už vystřílel v dílčích povídkových příbězích všechen prach, ale vždycky přijde s dalšími novými a neotřelými náměty. Ostatně není divu, ty mu totiž přináší a nabízí sám život...

Jan Bauer Krásná i bezbožná tajemství našich dějin (aneb Legendy versus historická „pravda“) Česká historie – Edice Český ČAS, 2015

J

iž samotný titul knihy, jejímž autorem je neúnavný Jan Bauer, vzbuzuje ve čtenáři slastné chvění spojené s touhou dozvědět se všechna ta dosud skrývaná a neznámá tajemství spojená s naší historií. Ale ani tady nedává autor stoprocentní záruku věrohodnosti, což demonstruje už v podtitulu publikace, kde je slovo pravda v uvozovkách: Legendy versus historická „pravda“. Nicméně se pokouší odkrýt dějepisecké a kronikářské nánosy pravděpodobností

26

a dohadů až na dřeň reálných základů. Není to právě jednoduché – navíc musí využívat různých souvztažností a souvislostí k nejpravděpodobnější dedukci, vytvářející co možná nejpřesnější obraz té které historické události či připomínané osobnosti. A často přitom boří i mnohé zažité mýty, což také není zrovna vděčná úloha. Ve dvaceti kapitolách tak zažijeme nejen odhalování skutečností, možná méně vzrušujících a líbivých, než jak jsou líčeny v legendách, ale

www.epika.cz

Fórum/II/2015


i nesporné napětí při jednotlivých krocích za obtížně a složitě získávanými a z několika stran podloženými fakty. Ať už se jedná o markomanskou královnu Fritigildu, o syny vládce Sáma, o němž jsme se učili v dějepise, o princeznu Orosii, jež se stala svatou, věrozvěsta a pozdějšího arcibiskupa Metoděje, hradiště slovanského kmene Doudlebů, smrt a životní epizodu přemys

lovského knížete Václava a úlohu jeho bratra Boleslava, o svatováclavskou přilbici, o autora kristiánské legendy, vraždu knížete Jaromíra či Václava III, o syna Vladislava I. – Děpolta a jeho vladařské choutky, o podvody při získání titulu rakouských arcivévodů Habsburky, o Jeronýma Pražského a odvolání husitského učení, o Žižku, jeho trojí manželství a potomky, o adamity a je-

jich osudy, o pražskou defenestraci, o zpochybňované ambice jednoho z Lobkoviců, o Alžbětu Stuartovnu po boku Fridricha Falckého či o náboženská proroctví polského sirotka - Kristiny, které se ujal Komenský. Už při čtení prvních stránek zjistíte, jak málo toho o naší historii vlastně víme, což jen umocní naši chuť dozvědět se víc a hlouběji o našich předcích a zemi.

pod hospodským stropem šly obvykle krajem četné zvěsti a humorné zkazky, které při svém putování od úst k ústům doznávaly občas nečekaných změn. Jednou z takových vyhlášených stolních společností byl nesporně Klub Vejrů, jehož zázemím se stal hostinec U Dušků v Českém Krumlově. Říkalo se mu mimo jiné Vejrovna. Věhlas zdejší stolní společnosti byl takový, že českokrumlovský autor Jan Vaněček neodolal a zvěčnil její historii i četné události v režii Klubu Vejrů dokonce už v několika knihách. Ta nejčerstvější ještě voní novotou a tiskařskou černí a nese název Vejrovské humoresky. Vaněček v ní vrací na scénu nejen jednotlivé členy tohoto zajímavého volnomyšlenkářského klubu, ať už skutečné nebo vymyšlené, ale také zábavné historky, jejichž hlavními ingrediencemi jsou humor a recese. Ačkoliv i nejnovější soubor Vejrovských humoresek je postaven na reálném a pravdivém základě, přiznává autor, že ve vyprávění o dílčích děních a událostech kolem Vejrů tentokrát hraje podstatnou roli i jeho vlastní fantazie a fabulace. To však nic neubírá na přitažlivosti vejrovských legrácek a recesi-

sticky kořeněných příhod, které vám při čtení nesporně projasní den. S Vejry a jejich příznivci tentokrát nahlédneme pod pokličku tamějšího silvestrovského dění, seznámíme se se samorostlým družstevním básníkem i s nenaplněným očekáváním jedné návštěvnice zotavovny, zjistíme, co všechno může mít na svědomí kulový blesk, jak to vlastně bylo s mandelinkou bramborovou, s nepodařenými krádežemi, přečteme si o stínech nedělní siesty či o tom, jak bodovat ve slušnosti, a řadě dalších zajímavostí a nevšedních událostí s puncem společnosti Vejrů. Jednotlivé povídkové kapitolky z jejich klubového i soukromého života jednoznačně potvrzují starou osvědčenou pravdu, že všechno podstatné se dá dozvědět, vyřešit a zařídit v hospodě. Odpočinkové zábavné čtení doplňují krátké citáty a bonmoty v záhlaví, ale také, jako obvykle, nápadité a vtipné obrázky autorova přítele - Miloslava Martenka. Tento tvůrčí tandem již několikrát přesvědčil čtenáře o tom, že knihu o Vejrech rozhodně neodloží nepřečtenou, a já věřím, že tomu tak bude i tentokrát...

Jan Vaněček Vejrovské humoresky Vlastním nákladem, 2015

P

ánské stolní společnosti bývaly v minulosti, zejména pak v oné prvorepublikové, ozdobou každého správného hostince. Příjemným zjištěním je v této souvislosti také skutečnost, že zmíněná tradice přežila i do časů reálného socialismu, tedy do doby, kdy podobné relaxační úniky byly obzvláště žádoucí a potřebné. O zmiňovaných společenstvích se sídlem

Fórum/II/2015


27


František Tylšar Od R po S Nová Forma, 2015

P

oezie dneska rozhodně nemá na růžích ustláno – ať už je řeč o nakladatelských počinech, rozbujelém knižním trhu či zájmu čtenářů. Nicméně jsou nadšenci a vytrvalci,

kteří pod korouhví poezie znovu a znovu svádějí nerovné bitvy s komerční diktaturou a tlačí její káru dál po nerovné cestě plné překážek. K takovým rytířům s mečem z veršů a štítem z pavučin naděje patří i veselský autor František Tylšar, známý také jako Jahodový básník. Jeho nejnovější sbírka „Od r po s“ je jedním z takových malých, ale vyhraných soubojů. Nese název připomínající spíše archivní označení, ale jedná se v podstatě o zkratku pro skromné vystižení obsahu sbírky – totiž: Od rýmovaček po sonety, což vysvětluje hned už podtitul knihy. Jednotlivé básně vznikaly v Tylšarově tvůrčí dílně v průběhu uplynulých tří let a při troše pozornosti a soustředění lze v jejich formě i obsahu vystopovat nenápadné, postupné zrání autora. Ve sbírce proto najdete jak jednoduché, ale roztomilé a často i humorně laděné veršíky, podřízené spíše snaze o rým, tak básně s hlubším, přemýšlivým a neopomenutelným podtextem. Asi patří už k Tylšarově povaze a určité tvůrčí zarputilosti, že se s tvrdohlavou vytrvalostí

pouští stále znovu do vázaného rýmu a umíněně hledá vhodné výrazy a vazby pro své vyjádření. A třebaže ne pokaždé se mu to plně podaří, k volnému verši se neutíká. V každém případě ale zařazené řádky zrcadlí básníkovu citlivou, doširoka otevřenou duši a celou paletu jeho silných emočních motivů, k nimž se opakovaně vrací. Od obdivu k přírodním krásám přes všednodenní chápající postřehy ze života až po eroticky vystínovanou a neutajitelnou lásku a velkým L. Sem tam se do Tylšarových veršů promítá i jeho další osudová vášeň, která ovlivnila i volbu autorovy profese - řeč je o železnici a všem, co se kolem ní točí. Realistické černobílé kresby Kláry Gab rielové vhodně korespondují s vybranými Tylšarovými, v knize seřazenými básněmi, které, ač vzdušně a nezřídka metaforicky formované, jsou rovněž vystavěné na pevných základech srozumitelné a čtenářsky lehce přístupné reality. Snad i proto najdou tyto verše svůj široký okruh čtenářů...

Pavel a Zuzana Zemanovi Kumpán Saturnin Spolek Vejrovského zemanství, 2015

L

idsky proteplený humor a recese specifického kalibru jsou hlavními nitkami, z nichž je utkaný lákavý obsah útlé knížečky z pera (nebo spíš počítače) jihočeských autorů - Pavla a Zuzany Zemanových. Povídkový sborníček patří do souboru Pověstí vejrovského panství a už samotný titul „Kumpán Saturnin“ napovídá, na co se může čtenář na jeho stránkách těšit. Autoři se totiž s naprostou a nenásilnou samozřejmostí vracejí do časů středověku a nechávají oživnout dávné obyvatele krajin vejrovských, ale i české

28

historie, a šikovně je vmanipulovávají do dějů, které se sice nestaly, ale stát se mohly. Hra se slovíčky, situacemi a událostmi, kombinace skutečna a fabulací, jadrná mluva jednajících postav a nečekané pointy, to všechno dohromady dává šťavnatou požitkářskou vtipnou krmi pro zhýčkaný jazýček čtenářův. Na své si přitom přijdou nejen tolerantní znalci dějin, ale i vyznavači vtipných historek s dobře vygradovaným dějem. Ať už se jedná o nepodařenou stavbu kostela, tajemný obsah truhlice bratrstva

www.epika.cz

Fórum/II/2015


království, šachové utkání s netušeným koncem, o ukradený meč, jednu zvláštní bitvu o kamenolom či neobvyklé zranění lovčího a řadu dalších událostí, při nichž

nezůstane vaše bránice v klidu. Pobavíte se i při seznamování se s řádem volských rytířů a poučíte nahlédnutím do zajímavé zemanské galerie. Jednotlivé kapitolky

jsou navíc doplněny černobílými kresbičkami, které jsou spíše kreslenými vtípky než obrázky a pocházejí rovněž od uvedených autorů textu.

Smrt papaláše do minulosti celkem nedávné, a to do doby totality, specielně do období tuhé politické normalizace. V těchto časech se soused bál souseda, kolega kolegy, a přesto bujely politické vtipy jako bodláčí... Jako kulisu pro svou detektivku, plnou napětí i nečekaných zvratů a odhalení, si zvolil přitažlivé, mírně bohémské prostředí redakce Vesnických listů a jejího zákulisí. Nebyl to rozhodně výstřel naslepo, protože Bauer takové prostředí důvěrně zná – jeho kariéra totiž zahrnuje i post redaktora v podobných novinách. A znal i politické pozadí a strukturu tehdejší politické scény, stejně jako používané praktiky a zaběhnutý systém. Děj knížky odstartuje smrt Václava Běhala, plukovníka Státní bezpečnosti a šéfredaktorova přítele, jehož mrtvolu najde technický redaktor Břéťa Vytrčil pod schody do redakce. A už se roztáčí kolotoč dohadů, zda se jedná o náhodu či o vraždu, zda v tom

mají prsty lidé z redakce, sazárny nebo z ulice, zda zde hraje roli politika anebo klasické zločinecké důvody. Tomu, že se jedná o složitý případ, nasvědčuje i skutečnost, že jej nemohou rozmotat ani přivolaní kriminalisté, ani posléze Státní bezpečnost, která kauzu direktivně převezme. Nicméně se čtenář nemusí obávat, že případ zůstane nevyřešený – rozlouskne jej nakonec mordparta, překvapivě znovu přivolaná na scénu dění. Přitažlivé, zejména pro čtenáře, kteří popisovanou etapu zažili na vlastní kůži, je však i to, jak se autor dokázal vyrovnat s reáliemi doby. Jak dovedl využít pokladnice vlastní paměti o cenách, o stylu oblékání a módě, o kultuře a společenském životě oněch let, o pražských ulicích a hospodách, prostě o životě a jeho podmínkách v mantinelech totalitní normalizace. A to do udivujících detailů a souvislostí, které autentičnost dění víc než podtrhují. Jako by se člověk na skok vrátil o desítky let zpátky a stál tam uprostřed všeho toho vření a otazníků...

Jan Bauer Smrt papaláše MOBA, 2015

T

entokrát se pilný vodňanský autor Jan Bauer vydává na stránkách své knihy

„Musíme přečíst hodně knih, abychom zjistili, o čem je život, a musíme hodně zažít, abychom přišli na to, že buď špatně žijeme, nebo jsme četli špatné knihy.“ Zdeňka Ortová

Fórum/II/2015


29


František Niedl Čekání na nekonečno MOBA, 2015

Č

ekání může mít opravdu různé podoby. O jistou definici se pokusil už Albert Einstein, když se ho jistý student zeptal na to, jak by prostými slovy vysvětlil pojem relativity. „Když strávíte s krásnou dívkou pět minut, budou vám připadat neobyčejně krátké. Avšak když budete muset sedět pět minut na rozpálených kamnech, bude vám ta doba připomínat nekonečno,“ řekl. Odlišným čekáním je čekání na smrt. Má svá specifika, barvy a různé roviny, z nichž jednou je naděje. Protože i odsouzenec na smrt v den popravy doufá v milost. Pokud je člověk věřící, může se ještě opřít o víru, ale zde záleží i na hloubce víry, protože z mnoha případů je známo, že i člověku hluboce věřícímu se nechce umřít. Tomáš Merc není věřící, nemůže se opřít o víru, a vychován v materialistickém prostředí se děsí toho, že po jeho smrti už nebude nic. Je středně úspěšným architektem, milovníkem žen, umí proplouvat životem, ale není hajzlem. Možnost, že by mohl zemřít, ho zastihla nepřipraveného, připadá si podvedený a ve vzpomínkách se vrací do různých etap

svého života a snaží se najít něco pozitivního, o co by se mohl opřít a zkonstatovat, že jeho předešlý život nebyl tak úplně zbytečný. Vždyť v něm přeci ještě nevybledl pojem kamarádství, vzpomíná na vůni lesa a hučení řeky a dokáže rozlišit lásku od pouhého milování. Doba šedesátých a osmdesátých let mi nulého století se může zdát pro někoho vzdálená, tak jako pohled do dávnověku. Ale i v ní žili lidé, prožívali své lásky a zklamání, dny strachu, naděje a vášní. Mnoho z těch lidí ještě žije, pouští si desky s Beatles, Evou Olmerovou, Elvisem Presleym, Waldemarem Matuškou, Simonem a Garfunkelem, Petrem Novákem, Amandou Lear a s nostalgií vzpomínají na ta krásná hnusná léta, kdy byli mladí a někteří z nich dokonce velmi mladí. To je kulisa tohoto románu, kdy došlo koncem šedesátých let k okupaci Československa a kdy se koncem let osmdesátých začal rozpadat Východní blok. A Tomáš Merc je jen jedním z tisíců, kteří v té době žili. Přepis textu z obálky knihy.

Jiří Sláma Věk Lustigů Vlastním nákladem, 2015

D

o kategorie literatury faktu náleží útlá knížečka, kterou sestavil a vlastním nákladem vydal Jiří Sláma z Českých Budějovic. Představuje vý seč dokumentace týkající se rodu Lustigů z oblasti Kardašovy Řečice a okruh jeho potomků. Zaznamenaný rodový řetězec začíná osobou tamějšího starosty Josefa Lustiga, narozeného roku 1812, okrajově se pak dotýká i oby vatel měšťanského Langrova domu v Jindřichově Hradci, knížete Paara či Emy Destinnové. Zmiňuje se i o princi Bed

30

řichovu ze Schwarzenbergu, prvních československých státnících, malířích a sochařích oné doby, Jiřím Janžurovi, otci herečky Ivy Janžurové, a dalších osobnostech s přímými vazbami na popisovaný rod Lustigů. Výpisy z rodinných kronik pokračují průběžně po mužské linii Lustigů a kapitolami s detailními líčeními některých životních událostí členů této rodové větve. Nechybí reprodukce dokladů z kronik, osobních dopisů Emy Destinnové, korespondence Adolfa Heyduka a dalších,

www.epika.cz

Fórum/II/2015


jakož i fotografie z jednotlivých etap rodu Lustigových, včetně autorovy babičky, dcery Karla Lustiga, s vnoučaty Jiřím a Miriam Slámovými.

V úvodu pak Daneila Grubhoferová podtrhuje autorovu obdivuhodnou vlastnost dávat do souvislosti věci, které zdánlivě spolu nesouvisejí, a schop-

nost soustředit množství použitelných faktů k danému tématu, což násobí autenticitu daného, nesporně zajímavého materiálu.

Veronika Košnarová Kouzelník s hračkami, hledač nových krás Jihočeská vědecká knihovna, 2015

M

ezi nejzajímavější počiny Jihočeské vědecké knihovny patří bezesporu nová publikace s dlouhým názvem Kouzelník s hračkami, hledač nových krás, která vyšla na začátku letošního roku. Autorkou knihy, mimo jiné vydané k 750.výročí Českých Budějovic, je Veronika Košnarová. Kulturní veřejnost už si zvykla, že vědecká knihovna fundovaně a opakovaně vrací na scénu pozornosti zajímavé osoby z české, respektive jihočeské minulosti, které by jinak možná zmizely pod prachem zapomnění. Tentokrát je obsah knihy věnován avantgardnímu básníkovi z předchozího století – Josefu Bartuškovi, a to kromě jiného také v souvislosti s tvůrčí skupinou Linie. Tato poněkud netypická publikace nesleduje výhradně životopisnou linku řazenou chronologicky, ale zaměřuje se na analýzu

Fórum/II/2015

tvorby Bartušky a jeho současníků v kontextu s tehdejším aktuálním děním a navozenými společenskými i politickými situacemi doby. Ilustrační dokumentární doprovod včetně odkazů na dobový tisk, který je pak podle autorčiných slov v předmluvě dílem Stanislava Dvorského, přibližuje čtenáři i vizuálně jednotlivé Bartuškovy literární etapy. Knihu, třebaže v zásadě sleduje Bartuškovu tvůrčí cestu a její vývoj, prostupuje i řada vedlejších příběhů, které tvoří jakési plastické slovní kulisy k ústřednímu motivu. Autorka střízlivě a bez prosazování vlastních zkreslujících emocí nastiňuje Bartuškovy snahy v jeho začátcích i v průběhu pozdějších let. Na prvních stránkách rozvádí podstatu jakési proklamace poezie imaginárního prostoru, prosazovanou nejen Bartuškou, ale i jeho současníkem Oldřichem Nouzou. K tomu všemu používá seriozně shromážděné a sestavené faktografické údaje, zejména z dobového tisku, doplněné reprodukcemi ilustrací obou básníků, také citace a úryvky z jejich tvorby či jejich hodnocení odborným kulturním okolím. V souvislosti se skupinou a časopisem Linie připomíná i dalšího jihočeského básníka, jímž je Miroslav Haller. Rovněž v následujících kapitolách, v nichž je Bartuškova tvorba analyzována a konfrontována s právě aktuálním tvůrčím zázemím, se to hemží více či méně známými jmény, a to jak z básnického a literárního světa, tak z řad výtvarníků, divadelníků či hudebníků. Ačkoliv ústřední postavou zůstává stále Josef Bartuška, věnuje Košnarová určitý prostor i ostatním aktivním členům Linie v jasně vymezené tvůrčí sounáležitosti. Malé po-


zastavení si zaslouží i autorčiny historické exkursy, přibližující konkrétní avantgardní směry ze širšího, třeba i celoevropského hlediska. Několikrát zmiňuje a dokumentuje i Bartuškovo (a nejen jeho) propojení s fotografií a jinými výtvarnými metodami. Rozbory Bartuškových básní, sbírek a jiných literárních prací jsou adresné a poměrně podrobné, podtrhující jejich záměr či symboliku, ale rozhodně nepostihují veškerou jeho tvorbu. Bartuška byl totiž publikačně velice aktivní a bylo by zřejmě obtížné nejen shromáždit veškeré jeho práce, ale i věnovat patřičnou pozornost solidní analýze každé z nich. Nicméně díky autorčině svědomitému postupu si již zasvěcený čtenář dokáže vytvořit ucelenou představu tvůrčího Bartuškova obrazu, profilace jeho literárního procesu, hledání i zrání. Není vynecháno ani období téměř idealizujícího obdivu k Nezvalovi v poválečných letech, ani pozvolné vyprchávání nadšení z budovatelského optimismu. Ale jak tvrdí autorka v závěru, Josef Bartuška zůstal v jádru tím, kým vždy byl – posmutnělým kouzelníkem uhranutým nekonečným světem nenápadných krás. Předkládaná publikace rozhodně není literaturou, kterou si můžete číst v trolejbusu nebo na koupališti. K jejímu pochopení a vstřebání je totiž nutné soustředit se na její obsah, vybírat jednotlivá fakta a tvrzení jako stavební prvky, jako pečlivě opracované cihly, pro vybudování vlastního pohledu na osobnost tak komplikovanou, jakou Josef Bartuška nesporně byl. A za tento literárně vystavěný pomníček vděčíme mravenčí trpě livosti a fundovanému pohledu Veroniky Košnarové..

31

literatura | nové knihy, minifejetonek

Karel Příhoda, Hanka Hosnedlová Průhledy Epika, 2015

J

istě každý zná onu staletími prověřenou pravdu o sklenici do poloviny naplněné vodou, v níž pesimista vidí sklenku poloprázdnou a optimista poloplnou. A stejně tak se liší pohled na svět očima muže a očima ženy. Stejné předměty, zátiší, krajiny, stavby či osoby vyvolávají v nich různé pocity a inspirativní motivace. A pochopitelně také různé textové imprese, reagující na společný objekt. A právě takovým způsobem vznikla tato útlá knížečka, jejímž základem se stal výběr tří desítek obrazů a kreseb - realistických i abstraktních, barevných i černobílých. Jednotlivé obrázkové náměty pak v krátkých čtyřverších reflektovali jako autoři zvlášť muž a zvlášť žena. Mužskou populaci zastupuje sám autor ilustrační části publikace – výtvarník Karel Příhoda

a za ženy svými verši skóruje novinářka a publicistka Hanka Hosnedlová. Snad proto, že ženy jsou z Venuše a muži z Marsu, mají zákonitě každý jinou emoční optiku. Takže i tyto z dojmů a citových reflexí vystavěné textové obrazy jsou u každého jiné, i když slova hovoří o jednom a témže objektu. Pravda ale je, že sem tam se potůčky emocí obou stran setkají u společné hráze a sladí barvy svých názorových signálů do jednoho odstínu. Takový akord souznění je však vzácností, spíše výjimkou potvrzující pravidlo. Jak dalece se obě verze pohledu k sobě přibližují či liší, je potom už na posouzení třetí strany – a to laskavého a vnímavého čtenáře... = red =

Minifejetonek o klavíru... ◊ Hanka Hosnedlová

K

dyž se loni objevil na pražském Willsonově nádraží klavír, u něhož se střídali pianisti různých věkových kategorií, byla jsem tím doslova nadšená. A tiše jsem v skrytu duše Pražanům záviděla. Tím spíš, že se později vyskytla stejná klavírová výzva i v některých pražských ulicích v centru. Připadalo mi to nejen zvláštní, nápadité, ale zároveň i úžasné – jako z nějaké internetové prezentace. Proto moje dušička zaplesala v okamžiku, když jsem zaregistrovala starší klavír také u východu z haly českobudějovického nádraží, kterou se krásně hudba nesla. Seděl u něho mladík v tílku a šortkách, s velkým tetováním přes celé rameno a paži - a preludoval...

32

V mistrovsky zvládnutých hudebních pasážích jsem neomylně identifikovala nejen skladby Beatles, ale i Smetanu a Mozarta. Bylo to báječné vytržení z nádražní všednodennosti. Zastavila jsem se u klavíru, stejně jako hrozen dalších posluchačů, a nechala se unášet hudbou. Docela jsem zapomněla, proč jsem na nádraží vlastně přišla.

Vtom přistoupila k mladíkovi perfektně upravená stará dáma, postavila se těsně vedle něj a bez jediného slova začala s ním hrát čtyřručně. A mladík jen na vteřinu zvedl hlavu a pokračoval. Neudržela jsem se a začala nadšeně tleskat, k čemuž se bez zaváhání přidali i ostatní. Paní se stříbrofialov ými vlasy a perličkami kolem krku se na mne ohlédla, sjela pohledem mou zelenou trampskou v ýstroj a něco krátce šeptla spoluhráči. A už se halou nesla vzletná, bohatě rozvinutá melodie, v níž jsem tepr ve po chvíli rozeznala motiv staré trampské písničky A ž ztichnou bílé skály. V tu chvíli jsem začala, aspoň na okamžik, věřit na zázraky.

www.epika.cz

Fórum/II/2015

fotodoprovod


Fórum/II/2015


33

literatura | literární rektoskopie HSF - připravuje Jiří Sivok

Kam čert nemůže, nastrčí Petřinu Tinu ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊

T

ak a máme tu konečně ženskou. Aby mě nikdo neobvinil z antifeminismu, přináším do Literární rektoskopie dalšího člena české fantastiky, a tím je skvělá Petra Neomillnerová. Věřte, přátelé moji, že nezaujala toto místo kvůli hemzům našich zákonodárců, kteří svými mocnými hlasy tvrdí, že v každé profesi musí být zastoupeno určité procento žen. Zaplať pánbůh, právě Petra dokazuje, že když něco někdo opravdu umí, můžou se gendrové škatulky jít bodnout. Zaměřme se na sérii o Tině Salo, přesněji na první díl Sladká jak krev. Hlavní nemrtvá hrdinka… ano opět se budeme bavit o upírech… je krvesaj, jak je máme rádi. Kromě toho, že vypadá jako šestnáctiletá holčička, je taky neuvěřitelně sexy a překypuje drzými vyzývavými hláškami. To, že má teenagerskou vizáž, ale neznamená, že se jako náctiletá chová. Dalo by se s pousmáním říct, že její tachometr se musel už několiksetkrát stočit. Oproti našincům ( jak sama Tina nazývá své soukmenovce) má několik výhod. Bez problému pobíhá na sluníčku, aniž by si mazala tělo krémem, a dokonce ani stříbro jí nevadí, pravda - občas

se jí po kůži zjeví vyrážka, ale i to je úspěch, protože, jak je známo, jiný našinec by s řevem utekl jen při zmínce, že se budou rozdávat stříbrné šperky. Je ale i trochu v nevýhodě. Jí samotné se dělá zle, když by měla pít krev z lahve… tedy z nemocničního pytlíku. Jediný způsob, jak krev pozře, je ze živého člověka, a to může být blbé, pokud chcete zůstat inkognito. Pro čtenáře to ale blbé není, protože Tina na oplátku při odebírání krve daruje oběti sex, muhehe. Tina v prvním díle ságy Petry Neomillnerové dostane takový trochu detektivní úkol. Její spojenec v řadách policie, kožoměnec Bér (tipněte, v co se mění – nápověda: brum, brum) se na ni obrátí s prosbou (no, on to byl spíš rozkaz). Ve stověžaté Praze totiž zařvalo několik výrostků a aby to nebylo málo, ukázalo se, že byli celí vykrvení. Vše ukazuje na to, že vraždit musel krvesaj, ale podle neohrabaného stylu to musel být jedině čerstvě přeměněný nezkušený mladíček. A právě to je to, co Tině nedá spát. Upíři v této sérii jsou totiž staří staletí a dávno pochopili, že pokud nebudou diskrétní a v regulovaném počtu, přijde na ně lidská čeládka a buch, buch,

veliký průšvih klepe na rakev. Pokud by našinec chtěl mermomocí někoho přeměnit, musel by se zeptat na svolení kápa, který má na starost dané území, ale i k tomu by potřeboval pořádný důvod. A tak se rozjíždí mašinérie, kde dialog střídá dialog, akce akci, prostý upírský sex střídá prostý lidský sex a vražd přibývá. Do toho zamíchejme pro baby nějaký ten milostný trojúhelník… to je trochu nadsázka - u staletých upírů se na nějaké velké city nehraje. V Sladké jak krev je vidět, jak má správná kniha vypadat. Zajímalo by mě, jak by se tato publikace prodávala, kdyby měla „pí ár“ jako Padesát odstínů debility anebo Smilnění (tuším, že tak nějak se jmenují ty černé ovce knih (a dá se to vůbec ještě považovat za knihy? (a není těch závorek v tomhle textu moc?))). Každopádně garantuji tohle: Tina Salo není jen čtením pro baby, i když by se to podle nové obálky mohlo zdát, ale v knihovně by ji měl mít i kdejaký chalan milující fantastiku. A ono taky prospěje nenechat upíry blýskat se na sluníčku. Naopak je dle tradice zase pogrilovat v záři paprsků, nemyslíte?

Harmonika by se zaradoval aneb Western trochu jinak ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊

B

yl jednou jeden kluk, co splnil přání tisícům dalších kluků a v roce 1998 vytvořil českou RPG hru Brány Skeldalu. Mokrý sen každého českého pařana se tehdy stal skutečností. Ten kluk se jmenuje Jindřich Rohlík.

34

Po herním pokračování Bran se pustil (velmi úspěšně) i do světa papíru a inkoustu. Zabodoval několika povídkami v soutěžích a nyní se pustil i do románů a co čert nechtěl… pozor dramatická chvilka… moment, nyní přijdou virbly…

ano, teď to už to je na spadnutí! Rohlík se vrátil do svého vysněného světa, který jsme navštěvovali na stařičkých CRT monitorech. Brzy Jindřichovi vyjde tisícestránková bichle s názvem Brány Skeldalu,

www.epika.cz

Fórum/II/2015

literatura | literární rektoskopie HSF - připravuje Jiří Sivok

ale ještě předtím si odskočil do samostatného příběhu ze stejného univerza v knize s názvem Země bez zákona. Jedná se o western - newestern. Veškeré rekvizity, jež tak dobře známe z filmů Sergia Leoneho, se dokonale snoubí s fantastikou zastoupenou meči, obry a nekromanty. Hlavním hrdinou není nikdo jiný, než pařanům známý Wahargem (osobně si jeho jméno zkracuji na Warhem, inu, to je lenost). Je to Charles Bronson, ale bez koltů. Šetří slovy a spíše nechává promlouvat svůj meč. Tváří se, že opovrhuje zákony a příkazy, a přesto je v něm někde pod tvrdou slupkou potetované kůže zakořeněn smysl pro spravedlnost

a možná špetička soucitu. Ostatně proč to mám popisovat já? Nechme mluvit pana Rohlíka: Velká žlutá koule visela na obloze jako přibitá a zuřivě tloukla cizinci do hla vy holé jako koleno. Nezdálo se, že by si z toho něco dělal. Z jeho bronzové kůže to nevymáčklo ani kapku potu a cizinec klid ně dál upíral oči do dálky… Byl majitelem tváře, které se problémy nejspíš vyhýbaly velkým obloukem… Zápletka je vpravdě jednoduchá, ale když se nad tím zamyslíte, tak to je i u nejlepších filmových westernů. Ostatně někde jsem četl, že správná kniha by se měla dát charakterizovat

jednou větou či souvětím. Tak to tedy zkusím. Ehm, ehm! Hrdina Wahargem se přikloní na stranu slabších obyvatel před mocichtivým statkářem, který chce buď po dobrém skoupit veškerá území, anebo po zlém vzít si je násilím. No, je to kostrbaté, ale hlavní myšlenka byla řečena. Pokud jste jako malí rádi četli Rodokapsy a chtěli byste zakusit něco nového, neotřelého, tak směle do toho. Jindřich Rohlík je dobrý vypravěč a budiž jemu i editorovi odpuštěno těch pár chybek, které se do publikace dostaly. Naopak kladné body přičtěme obálce a luxusním ilustracím, které nalezneme v útrobách.

Kultovně kultovní Plástev medu… jedu ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊ ◊

J

osef Pecinovský se tváří jako takový hodný děda z pohádky. Zažil jsem ho minulý rok na Světě knihy v Praze a působil na mě neuvěřitelně klidným a pokorným dojmem. A pak bum… Přečtete si něco od něj a zjistíte, že umí být taky pěkný prevít! On totiž svým postavám nic nedaruje a pěkně jim zatápí! Kromě nespočtu beletristických publikací, které vyplodil, dává do kupy i učebnice pro IT hňupy a radí jim, jak na excell nebo word. Také se zapojil do série Jiřího Wolkera Procházky Agent JFK s novelou Budiž vám Měsíc lehký. Ale vraťme se na začátek. Protože na začátku byla Plástev jedu! Nastíním vám budoucnost, která nás čeká. Od války uběhlo už tolik let, že nikdo neví, co bylo před ní a kdo vlastně s kým bojoval. Ví se ale, že lidstvo potřebuje systém a ten, který je čtenáři předložen, se nápadně podobá bzučícímu včelímu úlu. Včela je pilná a pracovitá, a tak v plástvích nalezneme trubce a dělnice. Jsou to lidé/otroci, přímo vychovávaní na danou práci. Tam, kde jsou potřeba svaly a minimální mozková kapacita, dostávají do kašičky přimíchány právě takové látky, které z nich dělají silné

Fórum/II/2015

blby. Takový trubec má za úkol jen několik věcí. Musí pracovat, pravidelně využívat přidělenou partnerku (přece nechtějí, aby zvlčel, ne?) a po dvacetihodinovém rubání musí zpátky do kóje, kde bude spát navozeným kómatickým spánkem. Nic víc, nic míň. Nad nimi jsou dozorci, kteří rádi používají své biče, pěsti a kopance. Obvykle se jedná o ty zákeřné parchanty, kteří v mládí trhali pavoukům nožičky a smáli se jim, že kulhají. I v nastíněném despotickém světě se však najdou výjimky, ale moc jich není. Tihle všichni žijí hluboko dole v plástvi. Je jim přiváděno jen tolik kyslíku, kolik opravdu potřebují. Stejné je to i se světlem, kterým se šetří, takže trubci vypadají asi jako Glum před výletem do solárka. Tolik ke spodním vrstvám plástve. Nezmínil jsem jen lékaři vysávané královny, ale jejich život je natolik skličující, že bych si slzami znehodnotil klávesnici (sliz jde z plastu blbě dolů), takže se do deprese laskavě dostaňte sami. Nad nimi všemi dlí ve vile Vyvolení. Zmíněným systémem vyvolený člověk se má dost na pohodu. Dělá na něj miliarda trubců a dělnic a sám si žije na povrchu, kde je slunce, čistý vzduch, a užívá


si, kupříkladu, jako božský Kája. Náplní těchhle borců je politikařiti, pletichařiti a vůbec páchati jiné řiti. Nechce se mi zabrousit hluboko do příběhu samotného, protože by byla nesmírná škoda připravit vás o ten zážitek. Autor si mistrně se čtenářem rozehrál partii Člověče, nezlob se, kde hlavní roli hraje štěstí, ale pak se milý knihomol znovu zadívá na hrací desku a s hrůzou zjistí, že Pecinovský s ním už dávno hraje šachy! A co čert nechtěl, ten kouzelný děda je minimálně pět tahů před ním! Až knihu dočtete, bude vás mrzet, že výlet do plástve skončil, ale… ANO! Josef Pecinovský se po více než dvaceti letech (Plástev jedu totiž poprvé vyšla už v roce 1990 (PropánaKinga, to mi tehdá byly jen dva roky)) vrátil do svého univerza a napsal pokračování. A ne jedno, ale hned dvě! Vlastně ne dvě, ale ke dnešku už tři! A ne tři, ale… zajímalo by mě, kde se to zastaví. No a co? Svět plástve má ještě mnoho co říct, tak nechme jeho mluvčího dál promlouvat do antiutopického prostoru našich zahrádek, ložnic, van a rakví, kde běžně sdílíme se svými hrdiny jejich dobrodružství.

35

literatura | HSF - rozhovor s autorem

Josef Pecínovský pro Literární fórum ◊ Jiří Sivok Jste včelař, nebo jak vlastně vznikl nápad na Plástev jedu? O včelách nemůže být řeč. Z bodavého hmyzu mám vrozený strach, který se umocňuje s věkem. Oblastem, kde tyto komunity žijí, se vyhýbám velkými oblouky, a obdivuji tchána svého syna, který se s tímto hmyzem denně bratří. Ale jinak musím říct, že mě sociální hmyz fascinuje, přinejmenším teoreticky. Dobře se mi o něm čte, s rozpaky jej sleduji v televizi. Vždyť mají, mrchy, žihadla! Když jsem začínal Psát plástev jedu, měl jsem v hlavě jen myšlenku úlu, která se ve mně zrodila, když jsem jednoho dne procházel kolem obchodního domu Kotva a zvedl jsem oči nahoru. Šestiúhelník, kam se podíváš. A hned mi bylo jasné, kam lidstvo spěje. Nikde není psáno, že by lidé na úroveň sociálního hmyzu nemohli klesnout, nebo spíš stoupnout. Vždyť je to v tom hnízdě dokonale zorganizováno, každý má svou roli, každý zná svůj úkol a kaž dý ho bez remcání plní. Slyšel někdo někdy, že by mravenčí dělnice stávkovaly? Pokud tedy připravíme pro člověka úl, stačí jen domyslet role, a pak rozehrát hru. Bohužel, ke škodě lidstva, ono to asi nepůjde. Člověk má občas příliš mnoho inteligence a je od přírody zásadně neposlušný, neukázněný a někdy používá i mozek. Z toho plyne, že lidský úl nutně musí mít k ideálu daleko, protože nelze vymýt mozky všem, ale jen některým. Ale může se stát, že i vymytý mozek začne myslet, i když někdy příliš zkratkovitě. Příkladem budiž trubec Mayo, který to všechno spáchal, aniž cokoli zamýšlel. Kolik pokračování máte ještě v záloze? Budou mít knihy o Plástvi v knihkupectví vlastní regál? Nakladatel řekl stop, a já taky. Vždyť původní záměr byl napsat povídku o 40 stranách a poslat ji do soutěže o cenu Karla Čapka! Nějak jsem to nezvládl, ostatně je to úměrné věku, jako mladý

36

autor jsem dokázal myšlenku vyjevit na několika řádcích, nyní pro vyjádření téhož potřebuji desítky stran. Zda bude mít Plástev v knihkupectví vlastní regál? Záleží na tom, jak široké mají knihkupectví regály. Pět svazků umístěných těsně vedle sebe nyní zaujímá šíři 11,7 cm (s jistou chybou danou primitivností použité měřicí techniky). Pořádám pravidelně nájezdy na knihkupectví a kontroluji, zda mají na skladě tu jedinou správnou literaturu. Nutno podotknout, že tu a tam se setkám s úspěchem, a pak mám velkou chuť, abych povzbudil odbyt, své knihy vykoupit. Bohužel, jako důchodce si nemohu dovolit koupit celý náklad a pak učinit náklad na nakladatele, že kniha je vyprodána a žádat dotisk. Ale to neznamená, že Plástev nebude pokračovat. S jistou dávkou škodolibosti jsem ponechal v zatím posledním dílu (Válka pláství) dvě místa, která si přímo žádají o pokračování. Je tu však otázka, zda někdo dočte vůbec tak daleko a zda si tohoto náznaku všimne. Které pasáže píšete nejraději? Když svým postavám zatápíte? Nejlépe se píší padouši. U těch nikdy nemusím hlídat, aby zachovávali bonton a aby se chovali tak, jak vyžaduje Guth-Jarkovský. Jen se nesmějí chovat jako pitomci, musejí škodit záměrně, nepřetržitě, a s velkou dávkou zlomyslnosti. Tu a tam neuškodí někoho zabít, ale tady je třeba postupovat opatrně. Takový dobrý padouch se sice píše dobře, ale špatně se vymýšlí. Správný padouch musí mít nejméně devět životů. A pokud je nemá, pak je třeba použít jiné zákeřné metody pro jeho oživení, například recyklaci. Kladných hrdinů můžeme mít spousty, ale ti se zabíjejí hůř, protože čtenář je mrcha a dovolí si drze s klaďasy sympatizovat. A tak mohu kladnou postavu přivést do velkých nebezpečí, ale je třeba ji z toho průseru včas vytáhnout. Tohle jsem nezvládl, když jsem kon-

čil povídku Její Veličenstvo, zabil jsem sympatickou postavu a nechal jsem zvítězit padoucha. Inu, byl to hřích mládí, teď bych to už nedopustil. Čtenářům nevadí, když vyvraždím milionové město, ale smrt jedné zdánlivě milé osoby je dovede přivést k nejvyšší zlobě. Nadávky se na mne sypaly ze všech stran a dokonce i z míst nejvyšších, což způsobilo, že se zmíněná povídka rozšířila na román, nazvaný Plástev jedu. Přece tu holku v tom průšvihu nenechám, řekl jsem si. Mělo to háček, musel jsem vymyslet metodu recyklace mrtvol. Pozor, nikoli zombie, skutečná kopie. A řekl jsem si, to se může vždycky hodit! Pravdou je, že občas se mi povede napsat takového kladného hrdinu, že bych ho nejradši zabil… Máte příběh promyšlený dopředu, nebo své postavy dáváte všanc osudu a náladě, kterou máte při psaní. Abych řekl pravdu, všechno promyšlené nemám skoro nikdy. Obvykle vím, jak by to mělo dopadnout, a k tomu směřuji chování postav. Jenže, kdo to nezkusil, ten si toho nevšimne – postavy žijí vlastním životem a snaží se vymykat z té úzké soutěsky, kterou jim autor nastavil. A tak mi dá velkou práci dostat postavy tam, kam potřebuji, a ne vždy se to podaří. Ostatně v počítači mám asi dva nedokončené romány, kde se postavy vymkly zcela kontrole, dospěly do mrtvého bodu a teď se mi z toho místa jen pošklebují. Ale někdy to je naopak. Když jsem konečně zlikvidoval trubce Mayo (upřímně jsem ho nenáviděl – zlatý neutrál, ani kladný, ani záporný), tušil jsem, že tomu něco chybí. A pak přišel spásný nápad, který z obyčejné lidsko-hmyzí společnosti udělal skutečně pravou analogii se světem sociálního hmyzu. Každý úl musí mít královnu, bez ní by zahynul. A tak jsem tam královnu dopsal. Nedalo to moc práce, vrazil jsem ji nakonec, vysypal jsem ji z rukávu. A ono to sedlo. Od té doby platí, že lidská plástev musí mít také královnu, a ne jednu.

www.epika.cz

Fórum/II/2015

literatura | zamyšlenky MKČ

Jinak své postavy lituji, protože je obvykle dostanu do stavu, kdy se mi jich zdá příliš. Víc než pět lidí autor neutáhne, a tak se musí likvidovat. Pak je třeba vymýšlet zvláště efektní způsoby odchodu ze světa, každá elegantní smrt je k něčemu dobrá. Poslouží k tomu leccos. Sekám hlavy, trhám těla na kusy, nechám sympatické osoby přilepit do hně-

dého moru, což je analogie sekundového lepidla, působím intenzivní výbuchy, takže je třeba přítomné osoby seškrabovat ze stropu, kde se nacházejí v jednolité vrstvě. A tak jsem taky do úlu pustil vosy, a byl to docela mazec. V záloze jsou čmeláci, ale sršně jsem už použil v novém rozepsaném románu Areston. Termity už jsem taky zneužil, i když byli

jen z Titanu, ale své si odvedli. A tak ještě čekají mravenci, na ty se asi zaměřím příště. Tato zpráva byla zkontrolována na viry programem Avast Antivirus. Je ale virus sociální hmyz? No, hmyz to není, ale… A vůbec, když už máme plástev, nemohli bychom napsat analogii na mikroskopický svět?

Kterak moudře doaktualizovat Senecu ◊ Miloslav Král Český Stát se dobrým člověkem je umění. - Pomni však, že umění by z pricipu nemělo být nepříjemnou povinností. Rozvaž tudíž obezřetně, zda pro tebe přece jen nebude moudřejší setrvat v již osvědčeném stavu člověka špatného. Je horší než válka – z války mít strach. - A protož – ve jménu mírotvorně poklidného, spokojeného až idylického, či alespoň prokazatelně nestresujícího životachodu – hrrr na ně! Pro činného člověka není žádný den dlouhý. - A kdyby ti trosečník, podchlazený po čtyřech dnech prožitých v poškozené plovací vestě na zpěněných vlnách oceánu, náhodou tvrdil opak, nedůvěřuj mu příliš; tací mnohdy již hovoří z cesty.

Ustavičně se bát smrti je krutější než zemřít. - Snažiž se proto se vší rafinovaností uvést tok svého žití do takového stupně kruté nesnesitelnosti, že se na smrt budeš bez nejmenší známky bázně vlastně těšit. Neučíme se pro školu, ale pro život. - By tedy, adepte bakalářský, tvé poznatky o škodlivosti nadmírného pití medoviny coby zápočet pro život uznány být mohly, nemělo by jejich získávání ustrnout toliko v pasivním naslouchání řečiček nějakých převzdělaných teoretiků. O všem uvažuj s přítelem, ale nejprve uvažuj o něm samém. - Jsi-li však lehkomysln až do takové míry, že místo přítele máš přítelkyni, potom buď připraven i na možnost, že určitou

zpřeházeností se bude, bez ohledu na tvou vůli, vyznačovat veškeré tvé uvažování. Je krásné zemřít vlastní smrtí. - V případě, že kupříkladu osoba stojící na vnějším parapetu ve 12. patře věžáku vykazuje znaky osoby váhavé, je nevhodno do ní jakkoliv šťouchat. Pro klid tvého svědomí by mělo být postačujícím činem zachování korektní netečnosti. Statečnost míří ke hvězdám, strach ke smrti. - Platí ovšem též zjištění, že některé ze starých pravd jsou již staré až příliš a že teprve jejich naruby převrácená interpretace vykazuje hodnotu ryzí moudrosti. Chovej tedy takovou variantu ve své paměti, a to nejen před rozhodnutím usednout poprvé na vypůjčený závodní motocykl.

„Je zoufalé nemít rozečtenou krásnou knihu, nemít v zásobě nic, co bychom mohli otevřít bez zklamání.“ Jiří Orten

Fórum/II/2015


37

fotodoprovod


38

www.epika.cz

Fórum/II/2015

autorská tvorba | ukázka z novely

Smrt bývá nehezká ◊ Jiří Sivok

„J

ak se máš?“ Míša zněla v telefo nu otupěle. Dan přemýšlel, jestli je stále na lécích. Po tom, co se to stalo (nikdy se nepokusil ten den blíže cha rakterizovat), se žena zhroutila. On byl také zlomený, ale věděl, že pokud se té sžírající bolesti poddá stejně jako ona, utonou spolu v řece bezmoci a jejich dny skončí. Ona ho za to začala nenávidět a obvi ňovala ho, že svou dceru nemiloval. Byla to krutá lež, která zasáhla otevřenou ránu v jeho srdci, ale podvědomě věděl, že to nemluví Míša. To se proti osudu vzpíralo raněné zvíře, chycené v železné pasti za packu, kterou si ten nebohý tvor snažil uhryzat, a kdokoliv se mu pokusil pomoci, musel počítat s kousnutím. Doktoři jí předepsali milion prášků, ale pomáhaly jí jen ty, které ji dokona le utlumily. Dělaly z ní tupého člověka, který jedl, spal a vylučoval. Nic navíc. Tři měsíce od Markétina pohřbu se začínala lepšit a čtvrtého měsíce Dana opustila. Neřekla, že se chce rozvést. Zmínila se jen o tom, že potřebuje být sama. Nebránil jí. Odjela na chalupu do Člunku, ves ničky vzdálené šedesát kilometrů od jejich domu v Českých Budějovicích. Po měrně blízko, ale i tak mezi nimi vzniklo pomyslné moře, které je dělilo. Jediným pojítkem se staly sporadické telefonáty. Druhý domek si pořídili hlavně kvůli Markétce, aby bylo kam jezdit na prázd niny. Teď se hodil k méně příjemnému účelu, ale přesto se hodil. Dan poté, co osaměl se svým žalem, se uzavřel do sebe. Využíval v celém svém velkém domě jen dvě místnosti. Kuchyni a pracovnu, do níž si odtáhl část pohov ky z obýváku. Celý čas propsal. Někdy ho oči od zírání do monitoru tak pálily, že i když je zavřel, viděl bílé rozmaza né skvrny připomínající textový editor. Často u psaní pil a kolikrát se probudil se zaschlými zvratky na neholené bradě a pomačkané košili. Ignoroval svého editora Brázdu, který na něj naléhal, aby si vzal vol

Fórum/II/2015

no. Místo toho dopsal román Těkající pomsta v předstihu o čtvrt roku. Petr Brázda mu za týden po přečtení rukopi su napsal email, kde tvrdil, že to je jeho nejlepší kniha. Nezajímalo ho to. Už žil jiným pří během. Během prvního týdne měl na psaných sto stránek. Hlavní postavou byla sedmiletá holčička, kterou zabil šílenec s pistolí. Jenže tak příběh začí nal. Dívka se dostala skrze vlastní smrt do jiného světa. Nazýval ho Za oponou, a tam zažívala mnohá dobrodružství. Ta holčička se jmenovala Markétka. O Vánocích knihu dopsal. Markét čin posmrtný život vylíčil na úctyhod ných tisíci tři sta padesáti pěti strán kách. Když rukopis zaslal nakladateli, Brázda se zděsil. V lednu knihu dočetl, a třebaže se mu líbila, nechtěl ji vydat. Nejprve to svaloval na délku. Dan mu opáčil, že knihu může rozdělit na kolik chce dílů. Konec konců jedině by na tom vydělal. Dalším argumentem há jil žánry, které vydával. Nakladatelství Baker Street se specializovalo na detek tivky a thrillery, a ne na fantasy. Na to spisovatel reagoval útokem. Ty tvrdíš, že nedokážeš prodat moji knihu? Pokud si to opravdu myslíš, Petře, tak bych si asi měl hledat někoho, kdo ji prodá mís to tebe. V Čechách není moc spisovate lů, kteří by mohli odporovat svým chle bodárcům, ale Daniel Hejtman k nim bezesporu patřil. Petr Brázda ustoupil. Dan věděl, proč se vydavatel tolik cukal. Markétku v knize okamžitě poznal. Jak pak by ne? „Jsi tam, Dane?“ Míšin hlas ho při vedl z hloubek myšlenek, které se jako mravenci rozutíkaly všude kolem. „Promiň. Co jsi to říkala?“ „Ptala jsem se, jak se máš.“ „Hrozně,“ zachraptěl do telefonu. „Hlava mě bolí jako střep. A co ty, zla to?“ Zlato. Takové láskyplné označení, ale stalo se to spíše zvykem. Ona k Da novi už nic necítila a on se už za tu dobu odloučení také odcizil. Byli stále man želé, ale jejich svazek držel pohroma


dě jen cár papíru. Láska zemřela. Za střelil ji Bohumil Safka toho dopoledne roku 2012. „Četla jsem tvou novou knížku,“ vě děl, že kvůli tomu volá. Markétka v jeho románu nebyla vycucaná z prstu. Šlo o jejich dceru a on ji znovu přivedl k ži votu. Jak to Míša přijala? Nenávidí ho za to? Nasypal jí do téměř zhojených ran sůl? „Je to něco úžasnýho!“ v sluchátku to chrastilo a bylo slyšet popotahová ní. „Jak jsi jí našel lepší svět. Krásnej a plnej kamarádů,“ smrkla a Danovy oči se jako nákazou proměnily ve sklo. Chvěl se na celém těle. Viděl ji. Tu malou blon ďatou krásku. Pak se jeho představa změnila a dceřiny vlasy se zabarvily karmínovou barvou. Obličej se scvrkl a kůže zvrásnila a zčernala. Otřásl se. Jeho představivost mu vydělala dost pe něz, ale teď ji nenáviděl za film, který mu přehrávala v plném vysokém rozli šení. Michala pokračovala: „Chtěla jsem ti poděkovat. Říct ti díky za to, že jsi mi ji vrátil.“ „Míšo, strašně mi chybíš.“ Byla to pravda? Čert ví. Vždyť čemu kromě psaní a flašce rozuměl? Něco uvnitř, co považoval za mrtvé, rozdmýchalo pla mínek naděje. „Já ...“ Zdálo se, že spojení se pře rušilo. Pak se na druhém konci ozvala znovu. „Já potřebuju bejt sama. Pro miň, já...“ Hráz se protrhla i po takové dlouhé době. Brečela do mobilu a mik rofon všechny zvuky přenášel. „Vidím ji v tobě. Nemůžu tě vidět, protože byla celá po tobě. Je to zvláštní, já vím. Chci si o ní číst, ale nemůžu vidět ty tvý oči. Máte je stejný! A ona...“ Zase rachot a pak jen vzdálené „Já nemůžu!“, ná sledované rychlým tutáním.

Ukázka z novely Jiřího Sivoka Smrt bývá nehezká, která právě soutěží o Cenu Karla Čapka.

39

autorská tvorba | ukázka z knihy

Máš cigáro? ◊ Jiří Hovorka

I

přes tyhle útrapy mě stálo hodně úsi lí i peněz, abych se z opravdový vojny vyvlík, ale když máte známý, kliku a pe níze, a to já měl, dobrá věc se podaří a velká láska zvítězí, jak už dávno tvrdil konfident Sabina v libretu ke Smetanově opeře. Nastoupil jsem do vojenský nemoc nice krajskýho města i s kufrem, přímo z nádraží. Přijímal mě doktor plukovník Lafeta. Příhodný jméno pro vojáka. Vy světlil mi, že budu dělat na neurochirur gii bratra. Podal mi ruku a projevil přá ní, abych sekal latinu, protože zařídit, abych utekl skutečný vojně, nebyla žádná sranda. Byl to patrně jeden z mnoha ne známejch vojáků v poli, co se v mojí věci angažoval, a já jsem si toho byl plně vě domej. „Kdy můžete nastoupit?“ zeptal se plukovník. „Třeba hned,“ vylítlo ze mě vděčně. Poslal mě do skladu. Vyfasoval jsem bílý košile, kalhoty, ponožky a sandály. Taky plášť a teplej vatovanej kabát. Byl tu přece jen podzim a zima na krku. Převlík jsem se v kumbálu, kterýmu jsem hned začal říkat kabinet. Byla tam vá lenda, peřiňák, skříň, židle a stůl, ma ličká koupelna s umyvadlem, ruční spr chou a záchodem. Luxus. Takovej malej soukromej Grandhotel Hospitl. „Pane doktore,“ uslyšel jsem, když jsem vyšel z kabinetu a šel hledat nervový. „Pane doktore!“ slyšel jsem znovu, tentokrát důrazně. Starší žena mě zatahala za košili. Chtěla zjistit zdravotní stav svýho muže. „Nejsem lékař, paní,“ bránil jsem se. Pokývala hlavou, že rozumí. „Jen mi řekněte, jak to s ním vypadá. Carda. Jaroslav Carda, sklenář,“ nalé hala. Zopakoval jsem, že nejsem lékař, a ona mě kýváním hlavy ubezpečila, že rozumí a ví. Ale zdravotní stav jejího muže ji tolik zajímal a trápil, že se pře ptala znova a skulinkou mezi palcem a ukazovákem pravý ruky naznačovala,

40

jak maličká informace jí bude stačit. Vzal jsem ji kolem ramen, sklonil se k ní a připustil, že dobře, když chce, tak lékař sice jsem, ale ne ošetřující jejího muže. „Musíte zaklepat na sesternu, tam vám řeknou.“ „Vidíte, že jsem vás hned poznala, pane doktore,“ utěšila se a stiskla mi vděčně ruku. Došlo mi, že to tady bude fuška. Nervový bylo v prvním patře. Hlásil jsem se u vrchní sestry. Ta byla řemen. Ale hezkej řemen. Irma se jmeno vala. Upravila mi límeček u košile, okoukla mě ze všech stran. Třicet jí ještě nebylo. Hned spustila: „Budete sloužit dopolední, odpoled ní a noční, podle rozpisu služeb, které na vás vyjdou. Vyžaduji disciplínu a pořá dek, podřízen budete…“ „Máte špatně rozetřenej mejkap, sestř ičko,“ řek jsem drze do jejího mono logu. Trochu jsem ji tím rozhodil. Trochu hodně. Zmlkla, zrudla a poslala mě na sesternu. U dveří jsem se otočil. Prohlížela se v zrcadle. Na sesterně bylo veselo. Stál jsem chvíli mezi dveřma, a když si mě konečně sestry všimly, představil jsem se. Začaly se hihňat a pak se mi na oplátku představily ony. Na panelu se rozblikalo světlo. „To bude zase ta baba King, ale já už tam nejdu,“ řekla jedna z nich a všechny se rozprchly po své práci. „Nechcete tam dojít vy?“ zeptala se vrchní za mejma zádama. „Myslíte, když jsem tak chytrej přes ten mejkap?“ „Třeba!“ „Dojdu,“ souhlasil jsem. „A co mám dělat?“ „Jen ji vyslechnete. Bude si zase stě žovat. Ona si pořád jen stěžuje.“ Věděl jsem, že tohle je má zkouška ohněm. Buď uspěju a zůstanu, nebo se uvolním do armády k bojovýmu útvaru ně kam hodně daleko. Třeba do Bardějova.

Napodruhý první dojem neuděláš, slyšel jsem v duchu svoji maminku. Vrazil jsem rozhodně do pokoje a vy pnul světlo, co blikalo nade dveřma. Dáma, která zvonila, ležela u okna. Došel jsem k ní. „King,“ zakňučela a podávala mi ro kokovou ručku. Hřbetem nahoru. „Kong,“ vylítlo ze mě. „King Kong,“ nahrbil jsem se a předvedl jí orangutána. Ženská polkla a popolezla na posteli kousek vejš. Čekala, co se bude dít dál. „Natřepu vám peřinu, madam,“ řekl jsem a hned jsem to i udělal. Měla krát kou, růžovou košilku, dlouhý nohy a čer nej, hustej, ve slabinách vyholenej klín. Na to, že jí bylo padesát, vypadala napucovaně. Uhladil jsem deku. „Ještě něco?“ zeptal jsem se a koukal jí do očí. „Ne, děkuji. Jste velmi laskav, pane doktore,“ řekla King a ruměnec jí zalil líce. „Nejsem lékař, madam.“ „Pro mě ano,“ špitla. „Co chtěla?“ ptala se vrchní, když jsem se vrátil. „Natřepat peřinu,“ odpověděl jsem popravdě. „Už jste se ubytoval?“ zeptala se pak Irma. „Ano, dole mi dali takovej,“ udělal jsem pauzu, „takovej kabinet.“ Zvedla obočí. „To by vám stačilo, ten kutloch?“ „Pořád lepší, než v kasárnách dvacet smradlavejch vojáků na jedný cimře. Ale já to tam budu mít hezký, jednou vás po zvu,“ slíbil jsem pevným hlasem. „Chlapi toho naslibujou.“ Usmála se. Asi jsem obstál. „Palmová 10, paní Svojanovská,“ hlásila vrchní a dala mi lístek, kdybych to nedejbože zapomněl. „Tam se vám bude líbit. A zítra ráno v sedm nástup!“ Ukázka z knihy Jiřího Hovorky Máš cigáro?

www.epika.cz

Fórum/II/2015

autorská tvorba | povídka

Být či nebýt (Shakespeare) ◊ Richard Uher

R

ozbouřené živly jsou prý ranami bo žími. Oheň, který dává sílu, světlo a teplo, pokud si vzpomene, že neuznává meze, stanovené člověkem, lze zastavit, uhasit a určit mu opět jeho místo. Před větrem, který pohání plachty a stroje, pokud příliš zesílí, se lze ukrýt. Chránit se můžeme i před mrazem a sně hem. Ale vodu, dárkyni všeho života, pokud se vzedme a vylije ze svých toků, nezastaví žádná hráz. Až se sama opět vrátí do svých koryt a plyne dál mezi břehy jako čas. Povodeň v padesátém čtvrtém pro pláchla Svatotrojickou, Čechovku, Portyč a Rybárnu ze všech stran. Voda stoupla skoro o deset metrů. Vyplavila nejen potkany, kteří se uli cemi proháněli jako chrti na závodišti, ale i majetek všech obyvatel. Konečně voda opadla a usušené věci se vrátily na svá místa. Začalo krásné tep lé počasí. Chodili jsme se koupat za nový most vedle elektrárny. Po velké vodě nastalo sucho, z řeky vy čuhovaly kamenné ostrůvky. Dala se přejít od jednoho břehu k druhému. Sem tam zů staly hlubší tůně, ve kterých se dalo udělat pár temp. Nastalo příměří mezi Portyčáky, Ry bárnou a kluky z města. Asi si uvědomili, že živel je silnější než vášnivé snahy há jit svá území. Byla nás parta šesti kluků a jedné holky, Marušky z Rybárny. Měla krásné černé oči jako trnky a už ve třinácti pěkně vyvinutá malá prsíčka a hezkou ku latou prdelku. Všichni jsme ji obdivovali, ale nikdo si k ní nic nedovolil. Byla až pří liš od rány, spíš kluk než holka. Slunce ten den pálilo, až se vzduch tetelil. Když zrudlo a zapadalo za obzor, Maruška zavelela, že je čas jít domů. Její přání jsme vždy respektovali.

Fórum/II/2015

Ještě jeden skok do tůně a vyrazíme. V řece ležely po povodni kočárky, pneu matiky, kola, železa, dřeva, postele. Ale na co jsem šlápl v tůni já, nikdo nečekal. Jako bych stoupl do otevřené konzervy. Zakousla se mi do paty. Zvedl jsem nohu a leknutím se málem utopil. Strašně jsem řval. Na patě mi visela zakousnutá lebka. Až když mi ji kluci sundali, pře stal jsem s křikem. Pepa z Rybárny ji se smíchem vynesl z řeky a hodil ji na zem i přes Maruščiny protesty, která ji chtěla odnést v ručníku a pochovat. Kopali jsme do ní jako do míče. Přiznávám, že i já si kopnul. Potkal nás starší pán, lebku sebral a vynadal nám. Pepa za kecy dostal facku a rychle se uklidnil. Lebku předal pán mému dědovi, který měl v Rybárně na okně gramofon s troubou a vyhrával na celou ulici. Kromě ševcovské profese byl jedním z píseckých funebráků. Uniforma mu náramně slušela. Pán dědovi naštěstí neřekl, že jsem byl také u kopané. Řezal by mě řemenem na broušení břitvy až do rána. Pořád mě mrzí, že jsem blbec, který si kopl do něčí hlavy. Dodnes slyším, jak lebka cvakala po dláždění v Rybářské ulici. Nikdo z nás lebku v ruce nedržel, aby se jí zeptal: „Být či nebýt?“ Nikdo z nás neznal Shakespeara a jeho Hamleta. Dnes bych se rozhodně zeptal: „Kdo jsi? A promiň, že jsem tě kopl do hlavy. Jestli jsi tam nahoře, odpusť mi.“ Člověk opravdu někdy neví, co činí, zvláště v mlá dí. Na druhém břehu Otavy, kousek od schodů, které vyrovnávaly terénní rozdíl mezi vozovkou na Nový most a Čechovkou, sídlil holič Vlach. Staral se o naše hlavy. Rodiče nás k němu posílali, protože byl levný a stříhal podle jejich přání. Chodili


jsme k němu rádi, dokázal nás bavit celé hodiny. Seděli jsme na dlouhé lavici nebo na bedně a čekali, až ostříhá všechny star ší pány. Vyprávěl, jak hrával za Rakouska ve vojenské kapele nebo jak měl za okupa ce kocoura Adolfa. Když k němu přišli na stříhání němečtí oficíři, dal vědět hand líři Petrovi Vlasatému. Dorazil v kočáře, ve kterém obvykle svážel kozy a jehňata, obtloustlý, ve vestě s visacími hodinkami a velkým řetězem na krku. Mysleli jsme si, že je zlatý. Mistr holič ho přivítal s velkou pom pou a tituloval ho „pane hrabě“. Dal mu přednost před všemi oficíry. Kdo věděl o co jde, velice se bavil. Němci ne, k panu hraběti a mistru holičskému vzhlíželi s velkou úctou. Děda byl šoumen a vymýšlel recese. V padesátém třetím roce si při měně dal na krk ceduli, že když republika zchudla, vybírá na ni, a stoupl si na Nový most. Musel ho násilím odvést syn Alois, aby ho nezavřeli. Bavil nás hlavně výukou džiu džitsu. Například hmat třiatřicet. „To máš tak,“ vysvětloval. „Musíš protivníka přinutit, aby roztáhl nohy, zezadu k němu přijdeš, vrazíš mu palec do zadku, chytneš ho prsty za šourek a škubneš. Ani ten silnější neo dolá.“ Když zavolal svoji vílu Violetu, že klu ci mají hlad, vplula do holírny starší paní, asi tak 100 až 120 kilo, a na tácu nesla buchty nebo placky. Nemohl jsem tehdy vědět, že Alois, syn pana holiče Vlacha, se stane mým tchá nem, on sám dědou a Violeta babičkou mé nastávající manželky. Ukázka z knihy Richarda Uhra Vyberte si, prosím.

41

autorská tvorba | ukázka z románu

Čekání na nekonečno ◊ František Niedl

U

lice je prázdná, jen nějaký opilec se snaží najít dávno před lety ztracenou rovnováhu. Začnu prohledávat ulici za uli cí, ale po půl hodině toho nechám – je to zbytečné. Buď bude už doma nebo u nějaké kamarádky… nebo kamaráda, připouštím nerad, a nejspíš bude zalezlá v úplně jiném pajzlu. Opřu se o drolící se omítku jednoho z domů a pokouším se najít cigaretu. Kapsy mám plné peněz, jak jsem je tam před nece lou hodinou ve spěchu cpal. Bojím se jít domů, bojím se, že tam Zuz ka už bude, bojím se zaujmout stanovisko. Je však pravděpodobnější, že domů ještě nedo razila, že tam vůbec nebude chtít dorazit… a Majka třeba bude mít chuť si se mnou vypít kafe a popovídat si a já … Ne, to bych nedo kázal. Dám se znovu do pohybu, teď už nechvá tám. Tmou, se kterou zápasí sodíkové výboj ky, se ozve zapískání lokomotivy. Je to tenký žalostný zvuk, který jako by kvílel nad svou opuštěností. Nevím jak, najednou stojím před ná dražní restaurací, ale je zavřená, a já se dí vám přes okno k výhružně vztyčeným nohám židlí. Ve vedlejším bufetu se však ještě svítí a sorta lidí, která je v tu noční dobu úplně stejná v kterémkoli jiném otevřeném bufetu po celé republice, využívá pohostinnosti to hoto zařízení. „Myslivce,“ řeknu bufetářce s povadlou pletí a nohama jako korintské sloupy. Nalije mi sice pár milimetrů pod čárku, ale zato mi nalije rychle, za což jí budiž dík. „Ještě jed noho,“ podávám jí prázdnou skleničku a zá roveň sahám do kapsy pro peníze. „Co slavíš?“ ozve se za mými zády. „Nic,“ odpovím, aniž bych se otočil. „Pojď k nám, jsi ňákej smutnej.“ Teprve teď se otočím a uvidím chlapíka v kdysi zeleném hubertusu, ve věku něco mezi padesátkou a smrtí. Zve mne k partě asi sed mi lidí, obklopujících vysoký bufetový stůl. Jsou podobni tomu, co mne oslovil, jen věk je u většiny pod padesátkou. Mezi těmi sedmi je také jedna krasavice čtvrté cenové skupiny a jedna cikánka, ale ta mi připadá čistší než ta první. Vezmu svoji skleničku, udělají mi

42

místo a já si stoupnu mezi ně. Svorně se díva jí na obsah toho malého skleněného zázraku v mé ruce. „Moh bys dát rundu dokola na kama rádství,“ řekne člověk asi mého věku, s dlou hými vlasy barvy špinavé slámy, sčesanými dozadu. Má na sobě vytahané české džínsy, z nichž mu ze zadní kapsy čouhá rukojeť hře benu, a dál je vystrojen ošoupanou koženou bundou. „Ucítili jste prachy?“ „Dneska ty, zejtra my…“ Položím na stůl dvě padesátky, ale stále na nich držím ruku. „A kdybych nedal?“ „Cesta domů je dlouhá.“ Začnu se smát, aniž bych se do smíchu musel nutit. „Jenom mě nestraš, chlapče,“ řeknu ještě s vyceněnými zuby. „Není čím. Já mám totiž rakovinu a asi brzo umřu. Mohl bych tě třeba při tom přepadení zabít a nej spíš bych se nedostal ani k soudu.“ Cikánka vyjekne a poulí na mne oči. I ostatní se dívají najednou jinak, s jakousi nevyřčenou úctou, kterou by člověk u nich ani nečekal. Kašlou sice na své posudky a většinou mají každý ve svém životě nějaký škraloup. Ale smrt bývá i u nich posvátná, bojí se jí možná víc než jiní, a najednou před nimi stojí někdo, kdo ví, co mu je, a ještě se dokáže šklebit. „No nic, já to tak nemyslel, ale napít bysme se mohli,“ řekne špinavá sláma. Strčím před něj ty dvě padesátky. Posu ne je dál, zřejmě je v jejich žebříčku v postave ní, které mu neukládá, aby dělal pingla. Muž v huberťáku přinese tácek s mysliv ci, v momentě se natáhne několik paží a tá cek je prázdný. „Za chvíli tu budou zavírat, mohli bysme jít na boudu,“ řekne slámový vlas. Později se dovím, že se jmenuje Karel. „To tam budeme nasuchu?“ řekne ušmudlaná blondýna. „Jste všichni švorcáci.“ „Bereme zejtra.“ „To je nám platný.“ Vím, že půjdu kamkoliv – jenom ne domů. Sáhnu do kapsy, odkud jsem před chvíli vytáhl dvě padesátky. Ostatní kapsy nechám na pokoji. Nemusí vědět, že mám ještě nějaké peníze. Možná, že by mě oprav

du krocli, a já nevím, chtělo-li by se mi už tenhle večer. Zašumí to mezi nimi uznale, protože na stole leží bezmála tři stovky. Je to pro ně jako povel. Skoro všichni zaloví v kapsách a k mojí hromádce přibude ještě pár pětek. „Skoč koupit pití, hajnej,“ zavelí Karel. Hubertus shrábne prachy a odběhne k pultu. Za chvíli je před námi pár pěkných lahví a společnosti se zvedne nálada. „Ty jsi hajnej?“ zeptám se hubertusu. „Byl, než ho vyhodili.“ „Šel jsem sám!“ „No jo, to vykládej babičce.“ „Můj táta byl taky hajnej,“ říkám a ne vím proč. „Jo? Já věděl, že jsi správnej kluk,“ roz září se hubertus. „Jak se jmenuje tvůj táta, protože to bych ho měl znát.“ „Toho neznáš,“ řeknu rychle, „bydlí na druhým konci republiky.“ Najednou nechci, aby tenhleten člověk znal mého tátu, nechci, aby táta byl jakým koli způsobem zatahován do tohohle spole čenství. Barák je jen jakousi bývalou ubytovnou z lepenkových panelů, prodíráme se k němu mezi hromadami použitého i nepoužitého, ale stejně zničeného stavebního materiálu, na který už nikomu nezbyly prostředky ani chuť, aby ho odklidil. K mému překvapení není od toho doupěte ještě odpojena elektri ka a po stisknutí vypínače od much pokálená žárovka vrhne paprsky na velkou místnost s dlouhým stolem a několika železnými po stelemi se špinavými dekami. Lojza, takový malý poďobaný kluk, zalo ví pod postelí a vytáhne heligonku. „Narážej te, narážejte, ať tu nejsme nasucho!“ zamečí a prohrábne knoflíky svého nástroje. A už se to točí. Láhve jsou otevřené, ale skleničky tak špinavé, že piju raději z hrdla. Cikán, černý cikán a Na Šumavě je do lina, Padla facka, padla na sále – jeden se snaží překřičet druhého. Do toho Lojzův me čivý hlas, ale na heligonku hraje dobře. Bože, co tady vůbec dělám?! Hlavou mi bleskne vzpomínka na setkání se Zuzkou. Pít, ožrat se a už se neprobudit!

www.epika.cz

Fórum/II/2015

autorská tvorba | ukázka z románu

Noc je dávno ve druhé polovině, ale ještě je co pít. Hubertus má položený obličej v rozli té louži na desce stolu. „Erží, ukaž zadek!“ zavyje Karel. Eržika se rozmýšlí jenom chvíli, pak se vy drápe na stůl a začne podupávat zablácenými polobotkami. Lojza se pokouší o jakýsi čar dáš, pak se na druhý konec stolu vyhoupne ta utahaná blondýna a v dávno vyhaslých očích jí zajiskří. „Správně, Růžo, a teď si to rozdejte!“ Pohupování boků se podobá spíš lasciv ním pohybům než tanci. Blondýna odhodí ha lenku a objeví se špinavá podprsenka. Eržika ji napodobí a navíc si rozepne zip u sukně. Blondýna mezitím kopne hubertuse do hlavy, a ten se svalí pod stůl. Dál, dál – pokračuje ten strašný striptýz. Nejsem schopen pohybu a připadám si jako při exkurzi odpadních stok podniku Vodovody a kanalizace. Vyvrcholení je příšerné a nedá se popsat. Rozrážím dve ře ven z baráku, ještě se přinutím k jakémusi směšnému poklusu, narazím do haldy prken a pak uslyším zvuk, který provází trhání levé nohavice mých kalhot. Pak padám a zvratky, které mi vycházejí z úst, se mísí s blátem toho to zapomenutého světa. „Hele, támhle je,“ uslyším po nevím jak dlouhé době a čísi ruce mne zvedají. „Ten se ale zřídil, hovno vydrží,“ zaslechnu ještě, a pak už nic. První, co začnu vnímat, je denní světlo a pak zápach starého prachu a letitého kyse lého potu lidí, kteří tudy prošli. Když se roz hlédnu, shledávám, že ležím v malé místnosti s jedinou postelí, v rohu torzo židle s jednou nohou, a když se začnu domnívat, že i já jsem tady jediný exemplář, otevřou se dveře a do nich nakoukne blondýna, která v noci provozovala uměleckou produkci na tom dlouhém stole. „Už jsem myslela, že jsi umřel.“ „Hm.“ „Máš hlad?“ Měl jsem, ale chuť k jídlu ani jednu. „Mám tu vepřovou konzervu, dáš si?“ Neřekl jsem ani jo, ani ne. Ale přinesla ji a konzerva byla mastná, přesně taková, jak ne mám rád, ale jedl jsem – pomalu a bez zájmu. „Ty tu bydlíš?“ zeptám se. „Ne, zůstala jsem tu kvůli tobě.“ Odložil jsem konzervu na postel a postavil se na nohy. Podlaha mi pod nimi utíkala, ale zvládl jsem to. Byl jsem zablácený a z nohavi ce mi visel kus látky… Bunda přehozená přes pelest postele byla bohudík čistá. „Jdeš pryč?“

Fórum/II/2015

„Jo.“ „Přijdeš ještě?“ „Nevím,“ řekl jsem vyhýbavě. „Líbíš se mi.“ Bylo mi z toho vyznání mizerně. Venku jsem narazil na sud s asfaltem, v jehož horní části stála voda. Když jsem se nad ní sklonil, díval se na mne z vodní hladiny nějaký cizí chlap. Namočil jsem do té vody obličej a ten obraz zmizel. Neměl jsem se do čeho utřít, a tak jsem si jen prsty prohrábl vlasy a ruká vem utřel tvář. „Přijď večer do Nádražní, budeme mít prachy.“ Otočil jsem se. Blondýna stála ve dveřích ba ráku. Zavrtěl jsem hlavou a pomalu se vydal pryč. * Musím zatopit. Chata je prochladlá zim ním odpočinkem. Jindra sem nejezdí příliš často a v zimě asi vůbec. Do místnosti se z krbu vyvalí dým a já musím utíkat na verandu, abych se nezadusil. A aby nebyl ten přechod tak násilný, zapálím si cigaretu. Já vím, je to nezodpovědné v té kampani proti kouření, ale co se kampaní týče – na ty jsem vždycky kašlal. Dívám se do kalné jarní vody a snažím se odhadnout místo, kam tenkrát sjel blesk a kde jsme potom s Blankou plavali. Ale nejsem si jistý a třeba to místo taky vůbec neexistuje a třeba tenkrát nic nebylo. A ty nemáš rakovi nu, chechtá se mi nějaký cizí hlas. Polena se rozhořela a plameny vodí po stěnách srubu stíny. Bojím se pohnout, abych nesmazal ten zážitek, kdy se zšeřelou chatou ozývá praskot hořícího dřeva. Kdy jsem něco takového naposled zažil? Dokonce i ten červ tam ve mně samým úžasem přestal hlodat. Teď, v tuto chvíli, se nebojím ničeho. Jen kdyby vystrčil hlavu, vzal bych ho za ní a táhl – i kdy bych si tím měl vyrvat vnitřnosti. A pak bych tím vším praštil o zem – a třeba bych přežil. Z telete vytáhnu sedmičku Johnnie Wal kera a musím se ušklíbnout. Hraji si tu na oprašovače starých ideálů a budu si nahýbat z lahve, jejíž obsah stál pěkných pár stovek. Tehdy jsme pili vodu, a když nebylo po dešti, dokonce z řeky. V útrobách se mi po prvním doušku rozlé vá teplo. Na chvíli zatajím dech – ne, nevšiml si toho, ten hajzl tam uvnitř. Johnnie protekl kolem a nic. Asi je zblblý z toho, kam ho ještě všude tahám. Zapomněl dýchat, ale je tam – čeká. Vždyť já ho už znám – parchanta. Za směju se nahlas: Nehraj si se mnou, nebo tě utopím – tam v té kalné jarní vodě.


Občas zavadím pohledem o širokou pos tel u stěny. Snažím se ji nevnímat, a přesto je to hlavně ona, kvůli které tu teď sedím, snad v naději, že budu číst ve stopách, které k ní tehdy šly, a jaký bych byl, kdyby šly jinudy, nebo kdyby se tu nikdy neotiskly. Jenže jediné stopy, které vidím před oči ma, jsou ty, které otiskly moje kanady, na jejichž podrážkách zůstaly zbytky zetlelého jehličí. * Včera jsem si příliš podával ruku s Joh nniem Walkerem a to nejlepší, co si mohu naordinovat, je provětrání hlavy i toho ostatního na čerstvém vzduchu. Jdu ko lem řeky a podrážky kanad se mi boří do zetlelého listí. Když se mi postaví do cesty skála, která pije z řeky, musím šplhat do kopce a pak znovu k řece. Potom se vydám po zarostlé cestě, která se zařezává do strá ně hlubokým úvozem, po které jezdili kdysi sedláci a formani k brodu. V Sedlové narazím na pojízdnou prodejnu a koupím si dva špekáčky, rohlíky a v hospodě dva lahváče. Jsem nápadný. Nejdřív samo zřejmě zavětřily ženské u pojízdné a ani psům jsem se nelíbil. Ti tři strejcové, co seděli v hos podě, mne sice taky zaregistrovali, ale všímali si mě asi tak, jako bernardýn na hnoji napa rujícího se kohouta. Udělat oheň z vlhkého dřeva, bez papíru – to jsem dřív uměl dokonce na jednu zápalku. Teď mám jen zapalovač a doufám, že si nebu du muset opékat špekáčky na jeho plameni. Hoří! Najednou mám radost… a rozhléd nu se, jako bych se chtěl někomu pochlubit, ale nikdo tu není. Škoda. Když kazím hru, je lidí kolem vždycky dost. Sedím opřený o velký smrk, mám plný žaludek a mezi koleny otevřenou druhou de sítku. Z kanad, přistrčených k ohni, se páří a plameny se snaží spořádat tu nečekanou potravu větví, která se marně brání občasným zasyčením. Po dlouhé době cítím v duši mír a myslím, že chápu i staré indiány, kteří, když vycítili, že nadešel jejich čas, odešli smířeni se světem na vyhlédnuté místo, kde čekali, až jim Manitou pokyne. Jenže Manitou není můj bůh a já mu sím umřít slušně, jak je zvykem v našem země pisném pásmu...

Ukázka z románu Františka Niedla Čekání na nekonečno, který vyšel letos v červenci.

43

autorská tvorba | ukázka z knihy

O ukradené fajfce ◊ Hynek Klimek

Z

a první světové války se poštěstilo mla dému vojákovi ze Zadních Zborovic na Strakonicku, že dostal propustku a mohl odejet na krátkou dovolenou do své domovi ny. Dva krušné roky prožil v předních liniích na frontě. Ani se mu nechtělo vyprávět o hrů zách, které prožil. O kamarádech, které viděl umírat, o utrpení v rozmoklých zákopech, ve kterých se většinou brodili v blátě, o svistu kulek, z nichž každá mohla přinést zranění či smrt, o ohlušujících výbuchujích graná tech a dunění děl. O bídě, kterou tam viděl všude kolem sebe. O otupělosti a odevzda nosti, které vystřídaly strach. Povětšinou byl zamlklý a s úzkostí sledo val krátící se čas, který mu zbýval do odjezdu k pluku. Poslední den před odjezdem se roz hodl, že se na frontu již nevrátí. „Již mnohokrát jsem měl štěstí, že jsem stále ještě mezi živými, a věčně mi přát nebu de. Pravděpodobně bych se z fronty domů již nikdy nevrátil. Zůstal bych tam někde po hřbený v cizí zemi s dalšími padlými v jámě zasypané nehašeným vápnem a rodiče by mi ani nemohli chodit na hrob,“ říkal si teskně. Rodiče mu jeho úmysl nevymlouvali. Byli rádi, že mají syna živého a zdravého doma, ale zároveň trnuli obavami, co s ním bude, když se stane zběhem. Vždyť zběhnutí z vojny se tehdy bez milosti trestalo smrtí zastřelením. Ode dne, kdy měl být zpět u vojska, se začal skrývat. Povětšinou ani nevycházel z chalupy, aby ho nikdo neviděl. Jeho rodina se musela uskrovnit, když nyní bylo o strávní ka víc. Bylo mu to trapné, ale byla to daň za život, omlouval si to sám pro sebe. Tu a tam

44

se pro něj našla nějaká drobná práce v do mácnosti, avšak většinu času neměl co dělat. Na čtení neměl myšlenky a nudil se. Pořád je to lepší, než být den po dni neustále vystave ný nebezpečí smrti, přesvědčoval sám sebe. Hlášení o jeho zběhnutí posléze dora zilo na úřady a ke starostovi ve vsi. Zavítal k nim obecní policajt, aby se přeptal jeho rodičů, zda o něm něco nevědí. Podařilo se jim zahrát překvapené, jak doufali. Po ně kolika dnech po návštěvě policajta se odvážil zvečera za soumraku vyjít na zahradu, aby se trochu provětral na čerstvém vzduchu. Několikrát to pak zopakoval a stalo se mu to osudným. Zahlédl ho kdosi, kdo nemlčel a udal ho, že se v domovské chalupě skrývá. Když si pro něj šli četníci, stačil na po slední chvíli utéct. Přelezl v zahradě přes plot a uprchl do lesa. Radost, že četníkům unikl, měla ale jen krátké trvání. Uvědomil si bezútěšnost své situace. Nestačil si s se bou nic vzít a bylo mu jasné, že v lese ne může dlouho přežít. Jediné, co u sebe měl, byla fajfka s dlouhou troubelí a malovanou porcelánovou hlavičkou, kterou měl v kapse svého vojenského kabátu. Ani zakouřit si ale nemohl, tabák ani sirky u sebe neměl. Mohl se sice dosytnosti napít vody z potoka, ale to bylo všechno. Hrozil mu hlad a ke všemu byl podzim a blížila se zima. Nevěděl, co si počít. Domů jít nemohl, zatkli by ho a ještě by to víc přitížilo rodičům. Na návrat k vojsku už také nebylo pomyšlení. Na to už bylo pozdě. Smrti zastřelením by jistě neunikl. Pokusit se odejít někam, kde by získal práci a obživu, bylo beznadějné.

Prožil bezesnou noc, ve které mu byla zima, a začal na něj doléhat hlad. Rozhodl se, že své trápení ukončí. Nedaleko lesa viděl pasoucí se kozy. Zašel k nim a jedné z nich odvázal provaz, kterým byla přivázána u kůlu, aby se nezaběhla jinam. Vrátil se s ním do lesa a oběsil se. Na oběšence narazil jeden ze sousedů, který se vydal nasbírat ulámané větve, aby měl co do kamen. Obhroublý, necitlivý člo věk. Při pohledu na viselce ve vojenské uni formě s kabátem se ani nezachvěl. Přistoupil k němu a prohledal mu kapsy, zdali v nich neobjeví něco, co by se mu hodilo. Nahmátl fajfku, která se mu zalíbila, a tak si ji vzal. Sotva se však otočil k viselci zády, uchopily ho za krk ledové ruce a pevně jej stiskly. „Měl jsi mě politovat a ne okrást!“ usly šel ještě vyčítavý hlas, než ztratil vědomí. Po několika dnech je tam našli. Lesu se od té doby říká Nešťastný. Nejednoho ze čtenářů asi napadne, že s vojákovým setkáním v lese s necitelným sousedem to bylo poněkud jinak. Logika na povídá, že patrně byl ještě mezi živými, když se setkali, a za to, že soused neprozradí, kde se skrývá, mu nabídl jedinou cennost, kterou měl u sebe. Fajfku s malovanou hlavičkou. Soused si ji vzal a pak asi prohodil, že si ještě rozmyslí, zdali ho prozradí anebo ne. Zou falý voják ho uškrtil a oběsil se teprve poté. Pověst je ale pověst a vidí to jinak. Nesporně malebněji a působivěji. Pověst, která se nevešla do Strašidlářů Hynka Klimka.

www.epika.cz

Fórum/II/2015

fotodoprovod


Fórum/II/2015


45

autorská tvorba | poezie ◊ Richard Uher, Karel Šmíd

Cesta rájem Naproti nesmyslu je prý smysl

I kdyby ti ji někdo

Tak povídej dál

stokrát smetl

Ukážu ti cestu rájem

pavoučí život tě k tomu donutí

a vůbec Směj se mi

Každý něco spřádá

protože jsem starej chlap

Intriky

a hraju si na něco

Vlnu do klubíčka

Směj se mi

Plány do budoucna

protože

Myšlenky

i já se rád sobě chechtám

co mohlo být

a vím proč

a není

Tak jako klaun má důvod

Sny do dlaně

pro své slzy

horké upocené sny

plné citu...

před realitou dne strčit hlavu do šuplíku

Navázat přetrženou nit

Pak už je ticho

provléknout ji jehlou

Klid

a zkoušet šít

než dostaneš první kopanec

Najednou to nejde

a opět si uvědomíš

Uzlík zadrhává

že schovaná hlava

a nit se znovu trhá

je ti k ničemu

Kdybys měl život pavouka snadno upředeš síť celou novou bez jehly bez jediného uzlíku

46

Ukázka z knihy Richarda Uhra a Karla Šmída Každý má právo něco nevědět.

www.epika.cz

Fórum/II/2015

rozjezdová plocha | poezie ◊ pETR šULISTA

Přání Syn: Měkoně chci, táto, prosím, celý rok jsem hodný byl.

Syn: Neznáš píseň o pánovi, co se lesem projít bál? Otec: Neznám. Syn: Tak ti o něm povím. Otec: Poslouchat tě nechci dál. Syn: Já do lesa nepojedu,

Otec: A co takhle kožich pštrosí,

tuhle píseň kdekdo zná,

ten by se ti nelíbil?

hráli ji minulou středu,

Co to pleteš za nesmysly?

vzpomínáš si?

Syn: Zpívali to v rozhlase.

Otec: Vzpomínám.

Otec: Poslyš, hochu, vážně myslím,

Syn: No a o tu jde mi, táto.

že bys moudřel, nezdá se. Syn: Už měkoně vyvádějí, zpívali to, proč bych lhal? Otec: Dal bych ti pár nejraději,

Otec: K prasknutí jsem napnutý. Syn: Co je půrko? Majzlík, dláto? Otec: Nechceš přestat s blbnutím? V téhle písni podle všeho

hochu, tys mě rozesmál.

někdo chtěl krást v lese dříví.

Ne měkoně, koně pro mě,

Kdyby trefil na hajného,

o koních je písnička,

asi by se hodně divil.

smějí se ti všichni v domě,

Hajný by mu, hochu zlatý,

máma, děda, babička.

těžko dřevo daroval.

Syn: Dobře, tohle je mi jasné, co je půrko, řekni mi. Otec: Světe div se, člověk žasne,

Sebral by mu. Syn: Půrko, tati? Otec: Jaké půrko?

ty snad hloupneš od zimy.

Syn: Za tolar.

Říkáš půrko, co to meleš?

Otec: Žádné půrko, o násadě,

Syn: Vždyť se o něm zpívá, táto.

o topůrku zpívá se.

Otec: Půrku?

Začni myslet, kamaráde!.

Syn: Jasně.

Syn: Začnu.

Otec: Hele, hele, mluvíš z cesty, vypadá to.

Otec: Už je na čase.

Fórum/II/2015


47

autorská tvorba | poezie ◊ Alexandr

Wdowyczyn

xxx

xxx

co je mi do žalu

noc pyšně krákorá

svěřím jej snáři psímu

můj hlas je vzdálený

vlčímu chorálu

je samá pokora

a bezbřehému dýmu

a samé kameny

co je mi po smíchu

zní v cizích ulicích

ať za větrem jej ženou

sype se v cizí sluch

do tiché samoty

je celý olepen

krajinou bezejmennou

trupy bezkřídlých much

co je mi do pláče

xxx

jen utečenci luny jím mohou otáčet

takto se objevit

a plnit hvězdné čluny

nespatřen přitom býti a průduchy svých sít

co je mi po smrti

až do krve se vsítit

ať švitoří v mém těle a třídí minuty

takto se brouzdat v tmách

na neznělé a znělé

a čenichat zda-li nájemný sebevrah do oken bohu pálí

48

www.epika.cz

Fórum/II/2015

autorská tvorba | poezie ◊ František Tylšar

Nevyslovená slova

Jsi

V komůrce kupé modrého rychlíku

Jak svěží vítr mezi tóny ticha,

růžový květ na modravém plyši.

jak rychlíky snů na tratích noci,

Zrcadlo odráží, a přesto slyší,

jak den, co na světlo si ránem zvyká,

sonátu tvarů ukrytých ve triku.

jak milenci sfér, jsi bez pomoci

Zasněný pohled, sluchátka potichu,

v tom labyrintu lidských emocí.

hudební clona k myšlenek říši.

Jen chronometr světa dál si tiká.

Básníci jen pro ni sonety píší,

Chvíli horor, chvíli romantika.

ač je jim vzdálená, jak cesta k rovníku.

Hvězda jsi dnem a sluníčko půlnocí.

Neptej se Googlu, neptej se slovníku,

Přesto jsi ta, kdo srdci vládne mocí.

i když proud nutných otázek čiší.

Za pouhý pohled mé tělo pyká.

Neznají ženskou myšlení logiku.

V mučírně spoutaná pak duše vzlyká, bez kousku naděje, bez pomoci.

Zeptej se stromů, co vítr tiší. Ty znají příběh vzniku i zániku.

Přesto jsem vděčný i za tu chvíli,

Poví ho tomu, kdo růst je slyší.

kterou mi bohové přisoudili.

Fórum/II/2015


49

výtvarno | fotohumor, kreslený humor

„David a Goliáš“ - Foto: František Tylšar

Jan Farkas

Fórum/II/2015


51

52

www.epika.cz

Fórum/II/2015

editorial editorial Vážení a milí čtenáři, přátelé jihočeské literatury a kultury! Právě jste otevřeli letošní

Recommend Documents