Edgar Wallace Narodil se roku 1875 v Londýnské čtvrti Greenwich. Již v 11 letech (po absolvování čtyř tříd) opustil školu a začal pracovat.Zpočátku se živil dosti podřadnou prací, ale v osmnácti letech vstoupil do britské armády. Po propuštění z armády roku 1899 začal pracovat jako dopisovatel pro tiskovou agenturu. Svými články o brutalitě britské armády během druhé búrské války však natolik popudil jejího velitele, že mu zakázal pracovat jako válečný zpravodaj. Roku 1918 skončilo jeho první manželství rozvodem. V roce 1921 se oženil podruhé, tentokrát se svojí o dvacet tři let mladší sekretářkou Violet. Nejslavnější román Zelený lučištník (The Green Archer), příběh napsaný v duchu gotického románu, napsal roku 1923 a díky němu stal se nejvydávanějším autorem své doby. Jeho produktivita byla ohromující (vydal 175 knih, napsal dvacet čtyři divadelních her a v novinách otiskl nespočetné množství článků), což vedlo k podezření, že vlastnil (obdobně jako Alexandre Dumas starší) tzv. továrnu na romány a pod díla jiných se jen podepisoval. To se však nikdy nepotvrdilo. Nikdy si nedělal ke knihám předem poznámky o průběhu děje a jednotlivých zápletkách. První stránku textu napsal vždy vlastní rukou, dál pak diktoval sekretářce nebo do diktafonu. Denně pracoval mnoho hodin, každou půlhodinu vypil šálek čaje a nepřetržitě kouřil cigarety. Je považován za tvůrce kriminálního thrilleru. Mnoho z jeho děl bylo zfilmováno (existuje téměř sto šedesát titulů natočených podle jeho námětu, např. Zelený lučištník byl zfilmován třikrát).
Brána zrádců Epochální loupež korunovačních klenotů z londýnského Toweru a zvláště spletité vztahy a děje, jimiž je skandální čin opředen - to je námět detektivního románu E. Wallace.
Edgar Wallace
Brána zrádců
2015
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno. Používání elektronické verze knihy je umožněno jen osobě, která ji legálně nabyla, a jen pro její osobní a vnitřní potřeby v rozsahu stanoveném autorským zákonem. Elektronická kniha je datový soubor, který lze užívat pouze v takové formě, v jaké jej lze stáhnout z portálu. Jakékoliv neoprávněné užití elektronické knihy nebo její části, spočívající např. v kopírování, úpravách, prodeji, pronajímání, půjčování, sdělování veřejnosti nebo jakémkoliv druhu obchodování nebo neobchodního šíření je zakázáno! Zejména je zakázána jakákoliv konverze datového souboru nebo extrakce části nebo celého textu, umisťování textu na servery, ze kterých je možno tento soubor dále stahovat, přitom není rozhodující, kdo takového sdílení umožnil. Je zakázáno sdělování údajů o uživatelském účtu jiným osobám, zasahování do technických prostředků, které chrání elektronickou knihu, případně omezují rozsah jejího užití. Uživatel také není oprávněn jakkoliv testovat, zkoušet či obcházet technické zabezpečení elektronické knihy.
© Běla Dintrová – heirs c/o DILIA, 2015 © INDEART, 2015 www.indeart.cz 978-80-7519-042-0 (PDF)
Kapitola 1 „Stráţní četóóó! Na rámě zbraň!“ Jedenatřicet pušek se přemístilo jako jediná, jedenatřicet bílých rukavic dopadlo na švy jedenatřiceti kalhot, jako by je poháněl jediný neviditelný stroj. Vyrovnaná červená řada stála nehnutě, vysoké čepice z medvědí koţešiny tvořily jedinou přímku. Pochod, který kapela vyhrávala, břeskně dohřměl ve chvíli, kdy poslední čtveřice hlídky, odcházející ze sluţby, zmizela za rohem bílé věţe. „Roz-chod!“ S klapnutím zastrčil Bobby Longfellow úzkou šavli do pochvy, pevněji si zasadil monokl do oka a upřel pohled na přikrčený kostelík sv. Petra v řetězech, zalitý slunečním svitem letního rána. Nepřítomně si uvědomil, ţe k němu zamířila malá, tlustá ţena s průvodcem v ruce. Vedle něho stál jemu podřízený serţant s tváří jako vyřezanou z týkového dřeva; čekal, co bude, a v duchu se smál. „S dovolením, pane.“ K Bobbymu, vysokému skoro sto devadesát centimetrů, dolehl hlas odkudsi z hloubi, a tak se podíval dolů. Silná dáma měla na sobě čepec zdobený černými kamínky, pelerínu pošitou korálky a u krku velikou broţ s kamejí. Její široký, rozehřátý obličej vypadal bodře. Důstojník si všiml, ţe má tři brady a spíš muţský nos. „Prosím —“ „Mohl byste mi říct, kde je pohřbena lady Jane Greyová?“ zeptala se ţena hlubokým hlasem. Bobby zamrkal, jako by znenadání vkročil do světla. „Lady —“ „Lady Jane Greyová.“ Bezradně pohlédl na serţanta a rukou v bílé rukavici si nervózně přejel úzký knírek. „Podívala jste se — hm — na hřbitov?“ začal slibně. „Na který?“ Serţant jej nijak nepovzbudil. „No — hm — na nějaký! Znáte tu dámu, serţante?“
„Nikdy jsem ji neviděl, pane.“ Bobby mlasknutím odsoudil serţantův omyl. „Tu lady — jak ţe se jmenuje? — Greyová.“ Tlustá ţena mu přispěchala na pomoc. „Je pohřbená nedaleko Toweru,“ napověděla taktně. Bobby pohybem ruky v bílé rukavici ukázal na okolní budovy. „To je tohle všechno, viďte, serţante?“ otázal se rozhořčeně. Serţant usoudil, ţe ano. „Radši se zeptejte zdejších — hm — stráţců, madam.“ Mohl se ohradit, ţe nevhodně zaměnila důstojníka v plné vojenské parádě za průvodce, ale to ho vlastně vůbec nenapadlo. Slouţil v Toweru první den a jaksi nebyl spokojen. Vadilo mu horko, v přiléhavém červeném kabátci se necítil dobře a v medvědí čepici se potil. Poručík Robert Longfellow si v té chvíli vskutku přál být niţším důstojníkem berwického pluku gardistů Jeho Veličenstva. Tlustá ţena nahlédla do kníţky. „Kde jsou uloţeny korunovační klenoty?“ „V trezoru, váţená paní,“ odvětil Bobby pohotově. Naštěstí se právě objevil skutečný průvodce a k poručíkově úlevě odvedl návštěvnici k Wakefield Toweru. „To byla namouduši hrůza!“ povzdechl si Bobby. „U čerta! Co se čekalo, ţe jí budu vykládat, serţante?“ „Nic, pane,“ uklidnil ho poddůstojník a Bobby se rozzářil. Odešel do stráţnice a odtud do svého bytu, kdeţto paní Ollorbyová pokračovala v prohlídce, ačkoliv tuto rudolící ţenu doopravdy nezajímaly ani korunovační klenoty, ani nešťastná Jane, jíţ odsekli hlavu od útlého těla několik metrů od místa, kde se na ni vyptávala. Toho rána však byl v londýnském Toweru přece jen někdo, koho osud lady Jane dojímal. U řetězu, chránícího nevelkou obdélníkovou desku před znesvěcujícíma nohama, stála Hope Joynerová, hleděla na prostý nápis a potom se zadívala na malý kostelík, kam onu mladičkou ţenu uloţili k poslednímu odpočinku.
„Uboţačka — chudinka!“ povzdechla si Hope a Richard Hallowell se nedokázal usmát. Tady totiţ mládí truchlilo nad smrtí jiného mladého člověka; nakrátko ostříhaná krasavice se plna smutku skláněla nad místem, kde Janě dlouhé vlasy přehodili přes hlavu, aby nepřekáţely sekyře v díle. Dick měl příleţitost obdivovat tak dokonalý profil, jaký dosud neviděl, a postavu v soucitném předklonu ještě mnohem půvabnější, neţ kdyby stála vzpřímená jako pravítko. Svěţí a dokonalá pleť dívky vypadala na šedém pozadí kamenů ztmavlých věky ještě světlejší. V přítomnosti
takto
ztělesněného
mladistvého
ţenství působila
tragédie
Sommersetovy ctiţádosti jakoby mnohem bolestněji a opravdověji. „Strašné, viďte? Byla ubytována v Královském domě… Tam z toho okna viděla, jak jejího mrtvého manţela nesou kolem… Hope, vnášíte smutek do dnešního dopoledne!“ Prchavě se na něj usmála a poloţila mu ruku na paţi. „To tedy jsem ošklivá, Dicku! Polepším se. Není tenhle švihák v plném lesku Bobby?“ Ze stráţnice se vynořil štíhlý gardový důstojník. „Je to Bobby. Nastoupil včera večer a teprve se seznamuje s povinnostmi towerské gardy.“ Dick se zachechtal. „Je povahou lenoch — trocha poctivé práce mu jen prospěje!“ „Dnes jste se poprvé zasmál,“ vyčetla mu, a ačkoliv jí mohl odpovědět, ţe toho rána nemá zrovna důvod k veselí, neřekl nic. Dick Hallowell v černém, bezvadně padnoucím vojenském kabátci přepásaném šarlatovou šerpou označující hodnost byl o hlavu vyšší neţ ona. Měl ostře řezanou tvář, šedivé oči a pruţnost rozeného atleta, která se projevovala i v jeho chůzi. „Uţ jsem vám ukázal všechno,“ podotkl. „Doufal jsem, ţe mi to vystačí na celý den.“ Tiše se zasmála.
„To není pravda. Snaţil jste se mě zbavit od chvíle, kdy za vámi přišel váš sluha. Čeká snad na vás někdo?“ Neţ stačil odpovědět, pokračovala: „Jsem málem jasnovidka, a navíc znám Tower docela dobře. Šlo mi totiţ o to, vidět, jak vypadáte v uniformě.“ Zatímco hovořila, s hrůzou si uvědomila, jak velmi krátce se znají. Ani ne před měsícem je v zastíněné, stojaté vodě Temţe svedla dohromady tyč k odráţení pramice, kterou upustila, a proud ji zesměšněnou unášel k osudu o nic horšímu, neţ představovalo uvíznutí v křovinách řečiště. Připádloval jí na pomoc jen proto, aby se pobavil. Sestupovali po svahu ke Lví bráně. Pod jejím obloukem se zastavili a oba najednou upřeli pohled na ponuré dřevěné mříţoví, za nímţ tekla řeka. „Brána zrádců!“ otřásla se Hope, aniţ chápala proč. „Brána zrádců,“ přisvědčil Dick, „dnes naprosto úctyhodný vchod. Jistě byste nečekala, ţe po těchto schodech kráčeli královny a dvořané. Tady usedla královna Alţběta a prohlásila, ţe ji ani nenapadne jít dál!“ Znovu se zasmála. Pokračovali kolem salutujících hlídek, aţ dospěli do všedního prostředí Tower Hillu, na místo plné vozů naloţených bednami a rybího zápachu z nedalekého Billingsgate. Dívčin velký rolls zastavil tiše u chodníku a Dick otevřel dvířka. „Kdy vás uvidím?“ „Kdykoliv se vám zachce,“ usmála se otázce. „Mé číslo najdete v telefonním seznamu a ráda obědvám v Embassy.“ „Kam se teď chystáte?“ Trochu se ušklíbla. „Čeká mě nepříjemný rozhovor,“ řekla. Dick na ni upřeně pohlédl. Jeho čekalo totéţ — jenţe k tomu se jí nepřiznal. Pozoroval auto, dokud mu nezmizelo z dohledu. Teprve pak se otočil a sešel z pahorku na most přes bývalý vodní příkop. Uţ se neusmíval. Hezkou, starostmi zamračenou tvář mu nerozjasnila ani němá, dojemná prosba o soucit, kterou k němu vyslal Bobby, kdyţ Dick míjel stráţnici.
Před vchodem do Dickova příbytku čekal jeho sluha Brill. „Je tu jakýsi pán, poslal mě, abych se po vás podíval, pane — spěchá prý na nějakou schůzku.“ Dick Hallowell pomalu přikývl. „Čtvrt hodiny vás nebudu potřebovat, Brille,“ pravil. „Zůstaňte radši tady, a kdyby mě někdo hledal, kaţdému vyřiďte, ţe nemám čas.“ „Ano, sire Richarde.“ „A Brille — naznačil vám ten dţentlmen něco o sobě?“ Sluha se zarazil. „Ne, pane. Vypadal trochu špatně naloţený. Prý abyste si váţil takového bydlení —“ Opět zaváhal. „Co dál?“ „Uţ nic, pane… jen se opovrţlivě ušklíbl. Připadlo mi, ţe je drzý. Přijde a kritizuje. Podle mě je to nula.“ „Máte pravdu — nula.“ Dick vystoupil po kamenných schodech, na odpočívadle přede dveřmi se zastavil a ironicky se ušklíbl, neţ je otevřel a vkročil dovnitř. U okna pohodlně zařízeného obývacího pokoje stál muţ, zřejmě zaujatý pohledem na cvičící četu. V hubeném obličeji, napůl otočeném k Dickovi, měl nespokojený výraz. Oblečený byl do ošuntělých šatů a bot se sešlapanými podpatky. Přesto se tváří i drţením těla mlčícímu a ostraţitě ho pozorujícímu důstojníkovi kupodivu podobal. „Ahoj!“ zavrčel a obrátil se k zamyšlenému Dickovi s nepřátelským a zároveň uráţlivým pohledem. „Ahoj — bratře!“ Dick neodpověděl. Kdyţ stáli čelem k sobě, jevila se podoba mnohem nápadněji, avšak přesto určitý rozdíl mezi nimi byl. Kdyby Graham Hallowell ztratil z hlasu tvrdost, mohl oběma znít stejně, jenţe starší z obou bratrů pozbyl schopnosti jednat vlídně, zapomněl, ţe kdysi byl kapitánem veslařského druţstva na vysoké škole a pýchou a ozdobou univerzity. Věděl jen, ţe je nevyuţitý, ţe nikdy nedostal příleţitost; dokázal si pamatovat pouze své ţivotní neúspěchy a hořkosti. „Tvoje uvítání je zrovna tak nadšené, jako bývalo — sire Richarde!“ pohrdlivě pokrčil nos. „Vsadím se, ţe mě nepozveš do důstojnické jídelny
k obědu! ,Představuji vám svého bratra Grahama — včera se vrátil z Dartmooru a můţe vám vyprávět ty nejzábavnější příběhy ze skutečného pekla!‘“ Uţ skoro křičel a Dick si uvědomil, ţe Graham pil a je teď ve své nejhorší náladě. „I ten tvůj ničemný sluha se mnou jedná jako s malomocným —“ „Jak jinak?“ Dick Hallowell promluvil tiše, ale naprosto jasně. „Malomocný — to tě přesně vystihuje, Grahame! Jsi něco zkaţeného, čemu se snaţí vyhnout kaţdý, kdo má úctu sám k sobě. Ty nejsi člověk, v tobě se nenajde nic milého Bohu ani lidem. A neřvi, kdyţ se mnou hovoříš, nebo tě chytnu za límec a skopu ze schodů. Rozuměls?“ Muţ jako by se při výhrůţce přikrčil. Vychloubavý násilník se změnil v naříkajícího prosebníka. „Nevšímej si mě, Dicku — ráno jsem trochu přebral, kamaráde. Uvědom si, jak by ti bylo, kdyby ses teprve včera dostal z lapáku — pochop mou situaci —“ „Nevím, co bych cítil, být zralý pro vězení,“ přerušil ho Dick chladně. „Nemám tak bujnou obrazotvornost, neumím si představit, ţe bych omámil a okradl pošetilého mladého gardového důstojníka, který by mi důvěřoval proto, ţe zná mého nevlastního bratra. Nedovedu se vţít do tvého rozpoloţení, kdyţ jsi utekl s manţelkou slušného člověka a pak ji nechal ve Vídni umřít hlady. Jsou ještě další věci, jimţ nerozumím, ale nehodlám je dopodrobna rozvádět. Aţ budu schopen pochopit, ţe někomu nevadí válet se v bahně, pak se snad lépe vcítím do tvé nálady, kterou vyvolala znovunabytá svoboda. Co chceš?“ Grahamovy neklidné oči zabloudily k oknu. „Jsem švorc,“ odpověděl zamračeně. „Uvaţuju o cestě do Ameriky —“ „Zjistila snad americká policie, ţe má nedostatek ničemů, abys musel jezdit do Ameriky?“ „Jsi zlý jako ďábel, Dicku.“ Richard Hallowell se nevesele zasmál. „Kolik potřebuješ?“ „No — plavba do New Yorku —“ „S tvými záznamy v rejstříku tě do Spojených států nepustí, to přece víš.“
„Mohl bych cestovat pod cizím jménem —“ spustil Graham dychtivě. „Nikam nepocestuješ — a nemáš to ani v úmyslu.“ Dick usedl k psacímu stolu, otevřel zásuvku, vyňal z ní šekovou kníţku a začal psát. „Dávám ti šek na padesát liber a je vyplněný tak, abys nemohl obnos změnit na pět set, jako jsi to udělal posledně. Navíc pro jistotu zavolám do banky a oznámím jim výši sumy.“ Lístek vytrhl a podal jej zakaboněnému bratrovi. „A jsou to poslední peníze ode mne. Jestli se chystáš vydírat mě tím, ţe mi sem přijdeš udělat ostudu, tak s ničím nepočítej. Můj plukovník i ostatní důstojníci o tobě všechno vědí — mládenec, cos mu provedl tu lumpárnu, teď zrovna slouţí. Jakmile začneš otravovat, dám tě zavřít. Je ti tedy všechno jasné?“ Graham zastrčil šek do kapsy. „Jsi jako kus kamene,“ zanaříkal. „Kdyby otec věděl —“ „Zaplaťpánbůh, ţe je mrtvý!“ usadil ho Dick věcně. „Dověděl se bohuţel dost, aby mu to zlomilo srdce. I jeho smrt ti vyčítám, Grahame.“ Graham se zhluboka nadechl. Pouze strach utlumil vztek, který v něm vzplál. Touţil zranit zničit poníţit tohoto těţce nenáviděného nevlastního bratra, leč chyběla mu odvaha. „Oknem jsem tě viděl hovořit s krásnou slečnou —“ „Buď zticha!“ vyštěkl Dick. „Nedovolím ti mluvit se mnou o ţádné dívce.“ „No, no!“ Grahamovi se trochu vrátila stará drzost. „Jen mě zajímá — jestli Diana ví —“ Dick zamířil ke dveřím a otevřel je dokořán. „Ven!“ rozkázal stroze. „Diana —“ „Na Dianě mi nezáleţí. Budeš si to pamatovat? A hlavně nemám rád její přátele.“ „Tím myslíš mě?“ Mladší bratr pokynul hlavou ke schodišti a Graham kolem něj s pokrčením ramen nadutě prošel. „Tenhle dům je jako vězení — ale cestu z něj si najdu.“
„Nejlepší cesta pro tebe je zamčená a zavřená na závoru,“ zavrčel Richard Hallowell. „Kterápak to je?“ „Brána zrádců!“ odsekl Dick a přibouchl za ním.
Kapitola 2 Telefonní zvonek potřetí netrpělivě zadrnčel. Diana Martynová odloţila malého, chundelatého Porna na polštář a lenivě se natáhla k přístroji. Volal Colley, samozřejmě podráţděný a spíš v náladě ztrácet čas lamentováním nad délkou doby, po kterou ho nechala čekat. „Vědět, ţe to zvoní tvoje veličenstvo, přiskočila jsem k aparátu na první cinknutí,“ odsekla zlověstně. Aspoň Colleyovi, kterému se protivily sarkastické ţeny, její věta zlověstně zněla. „Můţeme spolu poobědvat u Cira?“ zeptal se. „Kdepak! K obědu se sejít nemůţeme, poněvadţ obědvám doma s panem Grahamem Hallowellem.“ „S Hallowellem?“ Zpráva ho dle všeho překvapila. „Neslyším tě dobře, Diano. Copak kouříš?“ Vyfoukla ke stropu oblak šedivého dýmu a sklepla popel z cigarety do křišťálového popelníku. „Nekouřím,“ zalhala, „ale dnes mi od rána není zrovna do řeči. Vyhlídka, ţe budu sama s dţentlmenem propuštěným právě z vězení, mě trochu vyvádí z míry. On je totiţ naprosto jiný neţ ostatní, Colleyi. Především ho neodsoudili neprávem —“ „Poslyš, Di —“ „Neříkej mi Di!“ přerušila ho hněvivě. „Diano. Velký Přítel se s tebou chce sejít — opravdu. Řekl to.“ „Vyřiď Velkému Příteli, ţe o setkání s ním nestojím,“ odpověděla uţ klidně. „Jeden kriminálník za den ke vzrušení docela stačí.“ „Nepovídej!“ spustil po chvilce mlčení. „Snaţíš se být vtipná, viď? Nevěřím, ţe obědváš s Hallowellem!“ Poloţila sluchátko na stolek a vrátila se ke knize. Kdykoliv Colley Warrington začal být uráţlivý nebo protivný, vţdycky sluchátko odloţila a prostě je nechala ševelit. A Colley dovedl být protivný. Občas byl do ní zamilovaný,
a pak propadal záchvatům prudké ţárlivosti. Teď právě ji miloval a Dianu to nudilo. Ozvalo se tiché zaťukání na dveře a za šustění taftové sukně vstoupila Dombretová. Diana všechny své komorné oblékala do vínového taftu a trvala na operetních zástěrkách a čelenkách. Dvacetileté, hezké Dombretové taft slušel a vysoká čelenka jí dodávala vzhled ruské madony. „Přijmete slečnu Joynerovou, mademoiselle?“ „Slečnu Joynerovou!“ Diana zůstala na komornou civět. „Víte jistě, ţe to je slečna Joynerová?“ „Ano, ma’m’selle. Je velice krásná.“ Diana rychle uvaţovala. „Vyřiďte jí, ţe prosím.“ Dombretová se během několika vteřin vrátila do místnosti. „Slečna Joynerová,“ ohlásila. S napřaţenou rukou a s okouzlujícím úsměvem na obvykle bledé tváři přešla Diana pokoj. Věděla přesně, jak vyhlíţí; měla o sobě vysoké mínění, neboť dobře znala dokonalé křivky svého těla a nádheru svých rusých vlasů. „Jak nesmírně milé, ţe jste přišla!“ Hope přijala podávanou ruku a do Dianiných očí upřela pohled, který nebyl ani nepřátelský, ani podezřívavý. O tři roky mladší neţ Diana dospěla do věku, v němţ je těţké zapamatovat si, jak vypadala před rokem, do let, kdy děvčata uţ znají určitá tajemství, o nichţ se nemluví, a pod volnými svetry lze tušit, ţe vytáhlá těla jiţ nejsou docela beztvará. „Nevím, jestli vás svou návštěvou neruším,“ začala. Tohle tedy je Hope Joynerová? Půvabné stvoření. Dianě, přísnému kritikovi, málokdo vyhovoval, ale dívčině postavě, hlasu či pleti nemohla nic vytknout. „Mám velkou radost — nechcete se posadit?“ Popadla klímajícího psíka z pohovky, a kdyţ ostře zaprotestoval, plácla jej, aby byl zticha. Porn znal ze
zkušenosti bití i mazlení. Hope však zůstala stát, jen se bílou rukou opřela o zdviţený konec pohovky. „Dostala jsem od vás dopis — dost podivný,“ dodala. „Smím vám ho přečíst? Moţná jste uţ zapomněla, co v něm stojí.“ Podobné věci Diana nikdy nezapomínala, ale nevznesla ţádnou námitku. Mlčky přihlíţela, jak návštěvnice otvírá kabelku, vytahuje z ní obálku, odkud vyjímá list tuhého papíru, a bez úvodu se dává do čtení: „Milá slečno Joynerová, doufám, že nebudete považovat za dotěrnost, že Vám píši v záležitosti, která se mě velice dotýká. Vím o Vás dost, abych mohla věřit, že zachováte mé sdělení jako důvěrné. Stručně řečeno jsem v trapné situaci. Než jste se objevila na scéně, byla jsem zasnoubena a měla se provdat za sira Richarda Hallowella, třebas teď jsme se odcizili z osobních důvodů, jež by vás nezajímaly. Poslední dobou býváte velmi často vídána v jeho společnosti a lidé o Vás hovoří dosti nepříznivě — podivují se, kdo vůbec jste, odkud a z jaké rodiny pocházíte. To mě ovšem nezajímá —“ Hope se odmlčela, aby mohla obrátit hustě popsaný list — „tolik, jako mé vlastní naděje na štěstí. Nesmírně Dicka miluji a on miluje mne, i když teď spolu skoro nemluvíme. Jestlipak mohu počítat s Vaší velkorysostí a požádat Vás o poskytnutí příležitosti k obnovení přátelství s Dickem?“ Dívka dočetla, dopis uloţila do kabelky a zaklapla ji. „Nepřipadá mi to jako přemrštěný poţadavek,“ podotkla Diana chladně. „Pročpak mám ustoupit?“ zeptala se Hope tiše, ale ostře. „Nečekáte ode mne příliš mnoho? Můţete přece vyuţít i jiných moţností.“ „Snad ano.“ Diana si zamyšleně skousla ret. — „Dopis není vhodný, ale psala jsem ho v rozrušení. Pochopitelně — jste-li jen jeho přítelkyně, nemusíte ještě o něj stát —“ Hope zavrtěla hlavou. „Tam jsem nemířila. Chtěla jsem od vás slyšet, jestli z mé strany nepředpokládáte přehnanou schopnost obětovat se.“
Diana přimhouřila oči. „Říkáte mi tím — ţe ho milujete?“ „Právě to jsem měla na mysli,“ přikývla Hope, aniţ uhnula očima. Její přiznání vzalo Dianě dech. Teprve za chvíli dokázala promluvit. „Jak dojemné!“ zvolala, avšak Hope na posměch nezareagovala. „Podle všeho tedy moje naprosto rozumná ţádost nenaruší váš —“ úmyslně zaváhala — „ctiţádostivý plán?“ „Připadá vám hodně ctiţádostivé mít ráda, nebo dokonce milovat Dicka Hallowella?“ otázala se Hope s předstíranou bezelstností. Diana se uměla ovládat. Nečekala, ţe jí dopis přinese něco dobrého; vlastně jej napsala pouze z náhlého vrtochu. Snad chtěla Dicka Hallowella zranit, potrápit ho. A jak teď hleděla na dívku, tak oslnivě krásnou, tak důvěřující své lásce, vycítila hrozbu uţ ze samotné její přítomnosti, z jejího neochvějného pohledu — a Diana se nezalekla snadno. Kupodivu, jak se v tom okamţiku probudilo k ţivotu veškeré Dianino utichlé rozladění a pohaslé jiskřičky vzteku, který ji před čtyřmi roky sţíral, se znovu doruda rozhořely. Po zachmuřeném nebi se mihly přízraky toho, co mohlo být… Hope neuniklo, ţe Diana polkla a stiskla zuby, třebas se přitom usmála. „Něco vám ukáţu.“ Vyslovila větu hlasem, který jí samotné připadl cizí. Odešla z pokoje a za chvíli mezi palcem a ukazováčkem přinesla malé koţené pouzdro. Stiskla uzávěr, víčko odskočilo a odhalilo prsten se třemi třpytivými diamanty. Sňala šperk z podpěrky a poloţila jej Hope do vzpírající se ruky. „Přečtěte si, prosím, co stojí uvnitř.“ Dívka bezděčně poslechla, ačkoliv nebyla zrovna zvědavá. Na vnitřní straně obroučky stálo vyryté: „Dick Dianě, 1922.“ „Tak co?“ zeptala se Diana. „Zásnubní prsten?“ Mladá ţena přikývla. „Mění to snad nějak situaci?“ Hope se na Dianu překvapeně zadívala. „Je to silnější argument neţ ty, které jste uţ pouţila proti mým schůzkám s Richardem
Hallowellem? Vím od něj o vašem zasnoubení — totiţ řekl mi, ţe byl zasnouben s — s někým. Lidé se většinou zasnubují víckrát neţ jednou, nemyslíte? Opravdu nevím, slečno Martynová, jestli jsem špatná, nebo jen zcela rozumně uvaţuji, ale vy váţně očekáváte, ţe se uţ s Richardem nesejdu?“ „Čekám, ţe se rozhodnete podle svého,“ odpověděla Diana dost ostrým tónem. „Je to zřejmě —“ pokrčila rameny — „otázka vkusu a dobrého vychování. A něco takového nemohu u vás předpokládat.“ Upřela oči na dívčinu kabelku. „Bylo asi nerozváţné napsat takový dopis,“ řekla a natáhla ruku. „Vrátila byste mi ho, prosím?“ Jejich zraky se opět střetly a potom Hope kabelku otevřela, list z ní vyňala, roztrhla na čtyři kusy a útrţky poloţila na stůl. S kývnutím se otočila a vyšla tak nečekaně z pokoje, ţe se zvědavá Dombretová s uchem na klíčové dírce při otevření dveří div nesvalila do místnosti. Diana přistoupila k oknu, aby se za odcházející podívala, leč uţ ji nezahlédla. Proč proboha—? Diana Martynová se sama v sobě nevyznala, nedokázala si své pohnutky vysvětlit. Jiţ před lety se vzdala vší naděje na Dicka Hallowella — stal se stejně nedůleţitou sloţkou jejího ţivota jako kdokoliv jiný. Chtěla si vzpomenout, proč vůbec dopis napsala. Určitá zlomyslnost a podivný způsob uvaţování přivedly Dianu Martynovou do mnoha malých a jednoho velkého maléru. K onomu listu se v duchu vracela nerada, poněvadţ souvisel s Dickem. Napsala ho ze škodolibosti a ani v nejmenším nezapochybovala, ţe Hope dopis ukáţe muţi, jehoţ se týkal. Očekávala totiţ, ţe Dick na něj odpoví jednou z oněch vzrušených epištol, jaké on dovedl psát. V ţádném případě však nepředpokládala, ţe se toto klidné, vyzývavě krásné děvče objeví v jejím skvostném salónu. Pokoušela se uvědomit si hlavní příčiny svého současného citového rozpoloţení, kdyţ komorná vstoupila do pokoje ohlásit návštěvníka, který jí šel v patách. Diana ošuntělého, zakaboněného muţe s rukama v kapsách podrobila nemilosrdné kritice. Počkala, aţ za Dombretovou zaklaply dveře, a pak se zeptala: „Proč takhle?“
„Jaké takhle?“ utrhl se. „Proč přicházíš jako nuzák?“ Graham Hallowell si shora prohlédl své ušpiněné šaty a ušklíbl se. „Zapomněl jsem se převlíct.“ „Byl jsi tedy navštívit šlechetného Richarda,“ přikývla pomalu. „Jestlipak jej patřičně dojal důkaz tvé chudoby?“ Sklesl na širokou pohovku, vyňal z kapsy balíček cigaret, a neţ odpověděl, jednu si zapálil. „Máš nějaký zvláštní důvod objevovat se v Curzon Street převlečen za strašáka? Na mě tím rozhodně dojem neuděláš.“ „U něj to taky nezabralo,“ odsekl. Vyfoukl ke stropu obláček kouře a pozoroval, jak se rozplývá. „Dal mi mizernou padesátku. Málem jsem mu ji hodil pod nohy.“ „Ale doopravdy ne,“ rýpla. Grahama uţ dávno přestal dráţdit sarkastický spodní tón v jejím hlase; patřil k Dianině duševní i morální masce. Kdysi ho tyto její jemné uštěpačnosti doháněly k šílenství, jenţe to bylo dávno. „Nejspíš jsi spoléhal, ţe ti dá kaţdou poţadovanou sumu, jen aby se tě zbavil,“ usoudila zamyšleně, „a on samozřejmě nedal! Kéţ bys znal Dicka tak dobře jako já.“ „Znám ho aţ příliš dobře,“ zavrčel. „Farizejský holomek!“ Na nadávku dost dlouho nezareagovala a bílými zuby si hryzala dolní ret. „Farizejský? Kdepak! Dick není farizej.“ A po chvilce dodala: „O mně se nezmínil?“ „Jestli ti to přinese uspokojení, tak řekl, ţe o tobě nechce slyšet.“ „Coţ znamená, ţe jsi mluvil hlavně ty,“ přikývla. „Má nové děvče, krasavici. Viděl jsem je sentimentálně se sklánět nad místem popravy.“
To ji zřejmě nezajímalo. Zatímco se Graham rozhlíţel po místnosti, připravoval si otázku, kterou se jí neodváţil poloţit včera večer, poněvadţ před touto ţenou cítil určitý respekt. „Máš skvostný byt, Diano. Nechci nijak vyzvídat, jen mě udivuje, odkud na něj bereš. Pokud si správně pamatuju, při mém odchodu jsi bydlela v zařízeném podnájmu. Neušla mi změna tvé adresy, ovšem tahle nádhera je aţ ohromující.“ Věděl, ţe Dianin roční důchod představuje několik set liber, coţ by jí sotva postačilo k zaplacení nájmu za toto apartmá. Sice trochu psala a měla výborné známosti ve Fleet Street, ale vzhledem k její vrozené lenosti byl tento zdroj příjmů jistě velice hubený. Poněkud kysele se usmála. „Bojíš se nejhoršího? To tedy nemusíš. Teď právě jsem dost pilná. Slyšel jsi o princi z Kišlastanu?“ Zavrtěl hlavou. „Neslyšel?“ Mávla rukou po pokoji. „Všimni si, jak je štědrý!“ Rozesmál ji výraz ohromení, který se mu objevil ve tváři. „Dělám mu tiskového referenta,“ vysvětlila ledabyle. „Nezní to jako zaměstnání příliš honosně, zato mi vynáší skoro čtyři tisíce ročně a myslím, ţe jsem si ty peníze uţ zaslouţila. Rádţa má nechuť k lidem, a k vládě ještě větší. Před dvěma roky mi ho představil Colley Warrington. Soudím, ţe Colley měl v úmyslu pustit ţilou našemu příteli, který je mimochodem strašlivě bohatý, ovšem neuspěl, a tak ho napadlo zapojit do plánu mě. Já se k Jeho Excelenci chovala samozřejmě hrozně mile a zanedlouho se mi podařilo objevit skuliny v jeho zlatém brnění. Přišel o dvě rány —“ „Dvě — co?“ zeptal se udivený Graham. „Rány,“ zopakovala. „Podle všeho francouzský guvernér udělil našemu příznivci právo být zdraven devíti výstřely slepými náboji, jenţe kdyţ se pak panovník dostal do problémů — zapletl se do nějakého skandálu —, byl mu pozdrav zkrácen na sedm ran. Nevěřil bys, ţe něco takového můţe trápit dospělého muţe, ovšem v Indii na tom zřejmě děsně záleţí. A je blázen do drahých kamenů. Má tu nejnádhernější sbírku v zemi.“
„Je ţenatý?“ otázal se Graham podezřívavě. „Devětkrát,“ odpověděla klidně. „S ţádnou z jeho manţelek jsem se nesetkala, drţí je přísně v ústraní — tak se tomu myslím říká. Uţ jsem se mu velmi osvědčila — vzbudila jsem o něj zájem našeho vyslance v Paříţi a napsala — nebo aspoň inspirovala — jsem o něm četné články.“ Nedůvěřivě ji pozoroval a hladil si bradu. „Pohledem říkáš ,Východ je Východ, ale Západ je Západ‘, Grahame,“ zasmála se, „a mám pocit, ţe se co nevidět dostaneš do nálady mravokárce.“ „Jen se mi to nezdá, nic víc,“ prohodil a zapálil si doutník. Vycítil, ţe Diana k němu nechová přátelství. Znenadání doutník odhodil do krbu a zaklel. „Půjdu se domů převlíknout,“ zavrčel, kdyţ vstával. „A to tvé místo tiskového referenta mi váţně moc nevoní, Diano.“ „Coţ mě asi nerozhází,“ odbyla ho chladně. „Snad víš, ţe uţ nepobírám své čtyři stovky ročně. V okamţiku bláhového optimismu jsem svůj kapitál půjčila mladému muţi s úţasným plánem na rychlé zbohatnutí — a nakonec jsem přišla o skvělého ţenicha.“ Hovořila jakoby nic, avšak ve slovech se skrývala hořkost. Rozpačitě přešlápl. „Všechno ti nahradím. O svých příštích narozeninách dostanu dvacet tisíc.“ „To jsi mi sliboval uţ tehdy,“ posmívala se mu, „dovolával ses závěti své matky! Bohuţel dědictví jsi předtím obstavil, jak jsem zjistila, kdyţ tě odvedli do vězení.“ Potom nasadila docela jiný tón: „Jdi domů a přijď v jednu slušně oblečený.“ Pohlédla na zápěstí na hodinky posázené diamanty. „Nemáš moc času — pospěš si! Čekám Colleye. Jestli tě tu nenajde, bude myslet, ţe jsem mu lhala.“ Vyprovodila ho ke dveřím, podle něj za ním zavřela nezdvořile trochu příliš rychle a s úšklebkem se vrátila na pohovku. Kdyţ po nějaké době sluţebná Warringtona ohlásila, byla Diana zdánlivě zabraná do četby nejnovějšího, vysoce napínavého románu. Téměř vychrtlý Colley Warrington měl nepříjemně úzkou hlavu s řídkými světlými vlasy, které stěţí zakrývaly počínající pleš, a vrásčitou, dlouhou tvář,
takţe vypadal předčasně zestárlý. Lidé, kteří ukvapeně zevšeobecňují, jej povaţovali za prostopášníka a divili se, kde na své rozhazování bere. V Londýně, New Yorku — vlastně v kaţdém světovém společenském středisku — se vyskytuje pár jedinců strkajících nos do záleţitostí druhých. Jsou to hlavně ti, jejichţ jména lze nalézt v seznamech osob udávajících tón. Colley je znal všechny; bez hledání údajů ve společenských slovnících mohl u kaţdého z nich vyjmenovat jeho tituly, odříkat, kdo byla jeho matka a ostatní příbuzní aţ po nejvzdálenější bratrance, pokud tito něco znamenali; věděl do poslední pence, kolik kdo vydělává a zda má či nemá nemovitosti zadluţené. Přejít s ním po Bond Street znamenalo proţívat zblízka komedie i tragédie, neboť i obyčejným věcem přikládal mimořádný význam: „...Lily Benerleyová v rollsu — daroval jí ho jeden chlapík z egyptského vyslanectví — společensky naprosto nepřijatelný. Tamhle jde lady Vanneryová, pije jako duha, ale má půl miliónu. Aţ natáhne bačkory, bude po ní dědit její synovec Jack Wadser — oţenil se s Mildred Perslowovou, co utekla do Keni s Leighem Castolem, synem lorda Memsema…“ Zlé jazyky tvrdily, ţe Colleyův instinkt pro vyhledávání skandálů se mu stal zdrojem příjmů: jistý lord kancléř ho kdysi nikoliv nevhodně označil za „lumpa tělem i duší“. Takový tedy byl Colley Warrington. Do Dianina salónu vstoupil s chmurným výrazem a zamračeně se před ní zastavil. „Ahoj, Diano!“ V pozdravu nezaznělo velké nadšení ze setkání. „Posaď se a nevrč.“ „Kde je Graham?“ zeptal se. „Šel se domů převléct.“ Opatrně usedl na okraj ţidle a povytáhl si dokonale naţehlené puky na kalhotách, čímţ odhalil bílé hedvábné ponoţky nad blyštivě vyleštěnými botami. „Jsi blázen, ţe chceš něco podnikat s Grahamem — znáš přece jeho pověst.“
„A on zase zná tvou,“ opáčila s náznakem úsměvu. „Soudím, ţe názory vás obou v otázce, kdo je či není ţádoucí společník, jsou si dost podobné — ledaţe on zase tebe povaţuje za muţe, s nímţ by se slušná ţena neměla ukazovat.“ Colley si něco zabručel pod vousy. „Neklej a nevztekej se. Potřebuju od tebe něco vyzvědět. Jsi ţivoucí encyklopedie a zatím jsem se s tebou nikdy neradila. Kdo je Hope Joynerová?“ Byl svým koníčkem tak posedlý, ţe zapomněl na špatnou náladu. „Hope Joynerová?“ opakoval. „Myslíš to děvče s velkým bytem v Devonshire Housu? Má dvě auta — rollse a obrovskou ameriku ― ţoky peněz a přátelí se s Dickem Hallowellem…“ „Tohle všecko vím,“ odbyla ho netrpělivě, „ale co je zač?“ „Na to ti neodpovím,“ zavrtěl hlavou. „Prostě se tu zničehonic objevila. Chodila do dobré školy — asi do jednoho z ústavů v Ascotu, kde tradici nahrazují peníze. Zvláštní, ţe se zajímáš právě o ni! Zrovna nedávno jsem o Hope Joynerové mluvil s gardovým důstojníkem Bobbym Longfellowem —“ „Netušila jsem, ţe jste přátelé,“ přerušila ho rychle. „To zrovna ne,“ připustil otevřeně, „ale i nepřátelé spolu hovoří. Hope je sirotek, její otec pocházel z Chile a odkázal jí celé své jmění. Spravuje ho firma Roke a Morty, ale bůhví proč právě jim byl svěřen takový majetek.“ Při Colleyových slovech svraštila Diana čelo; jména neznala, proto jí vysvětlil, o koho jde. „Obhajují zločince a myslím, ţe sami nemají daleko ke gaunerům. Vystupují ale skoro ve všech závaţných případech, projednávaných před soudem v Old Bailey. Jakmile se někdo dostane od pořádného průšvihu, vyţádá si je.“ „Jak vypadá minulost té Joynerové?“ Diana přerušila otázkou poutavý ţivotopis těchto zástupců zákona. „Ať se propadnu, jestli něco vím.“ Colley si poškrábal hlavu řídce porostlou vlasy. „Kdysi ţila v Monk’s Chase v Berkshiru. Docela hezký starý dům z období posledního Jindřicha…“ „Proboha, nevykládej mi tu o architektuře, sice začnu ječet!“
„Tedy tam ţila,“ pokračoval Colley ve snaze uklidnit Dianu, která mu právě předvedla, jak nepříjemně dovede reagovat. „Měl ji na starosti jeden starý pán, jakýsi Hallett. Myslím, ţe v Monk’s Chase strávila několik let. Hallett pobýval většinou v Americe a o děvče pečovala jeho hospodyně. Z Monk’s Chase odešla Hope do školy a odtud potom do Paříţe na abiturientský kurs. Vţdycky měla peníze, hromady peněz! Roke a Morty jí i byt zařídili. Tím končí mé vědomosti. Proč se o ni tak pekelně zajímáš?“ Neţ odpověděla, vyfoukla dlouhou spirálu kouře. „Zajímám se proto, ţe tuto mladou okouzlující dámu bude nutno důmyslně, nicméně účinně vyřídit.“ Colley na Dianu v údivu vyvalil oči a pak se usmál. „Ta se nedá jen tak vyřídit, má milá. Navíc v Londýně ţije člověk, který je do ní celý pryč.“ „Vím,“ hrubě ho usadila. „Dick Hallowell.“ „Dick Hallowell!“ posměšně opakoval. „Toho jsem nemyslel.“ Teď oplátkou ona projevila překvapení. „Koho tedy myslíš? Kdo ji miluje?“ Colley měl sklon k teatrálnímu projevu, a tak zaujal strojenou pózu. „Náš vznešený pán a přítel, Jeho Excelence rádţa z Kišlastanu.“ Rádţa! Diana nechtěla uvěřit, myslela, ţe Colley pouze nevhodně ţertuje. „Vţdyť ji vůbec nezná,“ prohodila. „Viděl ji, má drahá,“ pokýval hlavou, „a spatřit znamená zamilovat se, jak praví básník. Pravidelně kaţdé ráno se prochází podél Row, jen aby ji zahlédl jezdit na koni. Platí lidem za zjištění, do kterého divadla půjde, aby pak mohl sedět v lóţi a hltat ji očima. Záleţí mu na ní málem tolik jako na těch povedených salvách či šňůrách perel v délce čtvrt kilometru. A dneska večer se s ní sejde.“ „Dnes večer? Kde — při recepci?“ pospíšila si s otázkou. Kývnutím přisvědčil. „Pořádá recepci hlavně proto, aby měl příleţitost ke schůzce se svou bohyní. Z jakého asi jiného důvodu? Angličany nenávidí a nenapadlo by ho zvát je na večírek zrovna tak, jako by to nenapadlo mě. S Hope se seznámil tím, ţe vzbudil její zájem o Sdruţení pro podporu ţen Východu.
Vţdyť znáš ten humbuk — ,Zachraňte své hnědé sestry před hrůzami mnohoţenství.‘ Na to velice jednoduše nachytáš kterékoliv děvče.“ Diana vstala a s rukama spojenýma za zády začala zvolna přecházet po místnosti. „A mně nic neřekl!“ „Proč taky?“ protáhl líně. „Muţi se koneckonců obvykle neradívají o milostných záleţitostech se svými — tiskovými referenty.“ „Jsi pěkně nevkusný!“ vybuchla Diana a zamířila ke dveřím s úmyslem zajít do loţnice pro kapesník. Sotva stiskla kliku a otevřela, zkameněla úţasem. Venku stála tlustá, ramenatá ţena středního věku s mohutným nosem a vesele jiskřícíma očima. „Kdo — kdo jste?“ zakoktala Diana. „Dobrý den, madam. Jmenuji se Ollorbyová.“ Vyhrabala z kabelky velkou navštívenku a podala ji mladé ţeně, která byla natolik překvapená, ţe si kartičku ani nepřečetla. „Mám zprostředkovatelnu pracovních sil. Kdykoliv byste potřebovala panskou nebo kuchařku, potěší mě, kdyţ zavoláte. Tři — sedm — devět — čtyři — Soho…“ „Jak jste se dostala dovnitř?“ přerušila ji Diana. „Jak se opovaţujete vstoupit do bytu bez dovolení?“ dodala daleko ostřeji a poohlédla se po Dombretové. „Všechno je pouze má vina,“ omluvila se paní Ollorbyová div ne poníţeně. „Dveře byly otevřené a já ne a ne se dozvonit, tak jsem prostě vešla. Jakmile budete chtít sluţku—“ „Nechci ani sluţku, ani vás!“ Diana ukázala na dveře bytu a paní Ollorbyová naprosto bez rozpaků vykročila ven s čilostí v jejím věku nečekanou. Diana za ní zabouchla a vrátila se ke Colleyovi. „Co se stalo?“ otázal se mrzutě. „Nějaká mizerná dohazovačka sluţek!“ Ostře zazvonila, a sotva se Dombretová objevila, spustila: „Proč necháváte otevřeno?“ „Nenechávám, madam,“ bránilo se děvče.
„Nelţete,“ vztekala se Diana. „Zůstalo otevřeno a nějaká otravná ţenská vlezla dovnitř. Kdovíjak dlouho tu stála a...“ Grahamův příchod naštěstí zkrátil výslech rozhořčené komorné. Diana pak pustila dotěrnou dohazovačku z hlavy a během celého oběda hovořila jen na jedno téma — o rádţovi z Kišlastanu a jeho vášni pohrávat si s věcmi i s lidmi.
Kapitola 3 Někteří lidé se domnívali, ţe Jeho Excelenci vládci Kišlastanu chybí něco víc neţ jen smysl pro takt. Tento vysoký, štíhlý muţ s charakteristickou tváří typického Orientálce byl toho času nejen v nepřízni francouzské vlády, ale nepoţíval ani té nejmenší popularity u vlády indické. Ačkoliv formálně francouzský občan, neboť za svůj titul vděčil maličkému území, které rušivě zasahovalo do francouzských drţav a jemuţ, vládl tak špatně, ţe musel být předvolán před pondišerského guvernéra, nabyl k nelibosti anglické vlády rozlehlé panství v Britské Indii. „Riki“, jak se mu přezdívalo, přijel do Londýna rozezlený a zmatený. Poněvadţ byl nesmírně bohatý, našel mnoho obdivovatelů ve společenské vrstvě, ochotné omlouvat výstřednosti domorodých vládců. Denně navštěvoval Row, jezdeckou dráhu v Hyde Parku, neúnavně se účastnil premiér a jím pořádané hostiny, příznačné přepychem a hojností, se s ostatními večírky, konanými během sezóny, nedaly srovnávat. Dick Hallowell dostal pozvánku na recepci, pořádanou Jeho Excelencí v hotelu Arrid, a současně byl soukromě vyrozuměn, ţe jeho účast na ní nehodlají nynější vládní kruhy posuzovat nepříznivě. V dětství totiţ strávil čtyři roky v Indii, získal běţnou znalost hindustánštiny, kterou ještě zdokonalil, sotva si řeč zamiloval. V Indii působil jako pobočník bengálského generálního guvernéra, kdyţ jej otcova smrt přinutila k návratu domů. Měl převzít povinnosti spojené s titulem a vyplatit poněkud zadluţený statek. Zašel do pokoje Bobbyho Longfellowa. Urostlého mladíka našel rozvaleného v hlubokém křesle, zabraného do četby sportovního časopisu. „Dobrotivý boţe, tak to tě lituju!“ zvolal Bobby, sotva si přečetl kartičku, a potom se zděsil: „Snad nechceš, abych se s tím bláznem znovu setkal?“ Dick se usmál. „Nevím, proč o něm mluvíš jako o bláznu, ovšem povaţuju za skvělý nápad vzít tě s sebou. Nudil bych se tam k smrti.“
„Je to blázen!“ ulevil si Bobby. „Určitě mu přeskočilo. Jen co jsem vkročil do téhle barabizny s cimbuřím, uţ mi nařídili provést ho klenotnicí. Nerozeznám klenotnici od kurníku, ale jeden z těch staříků v oněch směšných alţbětinských uniformách — jak jim to říkáte? Poţírači masa?“ „Kdyţ uţ poţírači, tak hovězího — beefeatři,“ upřesnil Dick. „Tedy jeden z nich,“ přikývl Bobby, „mě poučil, kam ho odvést, a já se pak musel lopotit po těch příšerných schodech a ukazovat mu královské klenoty. Sám jsem je nikdy neviděl, tak se vlastně ani tak moc nestalo.“ „Proč ho povaţuješ za blázna?“ „Blázní po špercích. Od koruny se nedal odtrhnout. Drţel se zábradlí a civěl na ni. Tomu druhému Indovi vykládal něco jistě hrozně zajímavého, jenţe já jim nerozuměl. Mluvil hindustánsky. Škoda ţes tam nebyl, Dicku. Jeden z jeho lidí mi prozradil, ţe je celý pryč do diamantů a ţe v Kišlastanu má v jedné místnosti kameny, které bys nekoupil za deset miliónů liber! A kdyţ z klenotnice vyšel, byl rozčilením úplně vyčerpaný. Chtěl mi dát na památku dvě perlové náušnice, ale prohlásil jsem: ,Váţený rádţo, náušnice uţ nenosím — dávno vyšly z módy.‘“ Dick se zasmál. „Stejně přijď večer jako dobrý kamarád do Arridu,“ pravil. „Mám za úkol Jeho Excelenci pozdravit, to znamená, ţe tam nemusíme zůstat déle neţ půl hodiny.“ Bobby zaúpěl, odhodil časopis na nejbliţší lenošku a vztyčil se do pozoru. „Mám si vzít svůj perlový náhrdelník nebo rubínový přívěsek?“ otázal se ironicky. „A to jsem si umluvil návštěvu divadla s tou nejsladší holčičkou.“ „Stejně můţeš jít,“ uklidnil ho Dick. „V Arridu se nezdrţíme víc neţ třicet minut.“ Kdyţ večer dorazili do hotelu, našli na širokém schodišti k prvnímu patru oslnivý, zvolna postupující dav. Přítomen byl kaţdý, kdo nestál aţ na docela nejvyšších příčkách společenského ţebříčku: členové parlamentu, bývalí ministři strany, která se pravděpodobně mnoho let nevrátí k moci, takţe se pánové recepce mohli zúčastnit bez obavy, ţe poruší své zásady, dámy, jeţ se objevují všude
kromě u dvora, postarší důstojníci indického sboru (ti se dostavili jen neochotně), jeden novinář, několik spisovatelů. „Tamhle je Diana Martynová,“ upozornil Bobby Dicka. Ten zvedl zrak a spatřil ji v rozhovoru s Colleyem Warringtonem nahoře na odpočívadle opřenou o balustrádu. Kdyţ se chystal projít kolem ní, poctila jej úsměvem a lehkým kývnutím. „Jak milé překvapení, Dicku,“ oslovila ho velice sebevědomě. I sám Dick mohl stěţí uvěřit, ţe byl kdysi zasnouben s touto studenou krasavicí, nebo ţe jejich rozchod mohl pro něj vůbec znamenat tragédii. Teď se s ní dokázal setkat bez rozpaků, a byl dokonce i schopen trochu ji obdivovat, poněvadţ v nefritově zelených šatech, s náhrdelníkem z obrovských smaragdů kolem krku, s dokonalou pletí a váţnýma očima to byla tak nádherná ţena, jakou muţ při celodenní procházce po Mayfairu potká jen jednou. „Dosud ses neoţenil?“ zeptala se s úsměvem. „Zatím ne,“ zdůraznil první slovo. „Jakýsi ptáček mi zaštěbetal, ţe uvaţuješ —“ „Tentokrát ten ptáček štěbetal pravdu,“ zareagoval na její provokování. „No to je vynikající!“ zamumlala. Vzápětí je zástup od sebe odtrhl a Dicka postrčil k otevřeným dveřím salónu, v němţ Jeho Excelence přijímala hosty. Skupina lidí u vchodu se rozptýlila a Dick se zarazil v němém úţasu. Uprostřed místnosti stál rádţa v hedvábném oděvu barvy ametystu, přepásaném širokou stříbrnou šerpou, a s několika řadami perel kolem hrdla; návštěvníka však nezaujala nádhera Orientálce. S panovníkem hovořila štíhlá dívka v bílém. K Dickovi byla otočená zády, přesto ji okamţitě poznal. „Propánakrále!“ vydechl Bobby. „To je přece tvoje Hope!“ „Nevím, proč ,moje‘ Hope,“ odsekl Dick zbytečně podráţděně. „Snad slečna Joynerová.“ Vtom dívka otočila hlavu, a jak Dick přistupoval, aby Indovi sloţil obřadnou poklonu, pozdravila jej úsměvem.
„Těší mě, ţe jste přišel, sire Richarde,“ pravil panovník afektovaně a přejel důstojníka nepříliš milostivým, ospalým pohledem zpod přivřených víček. „Doufal jsem, ţe vás uvidím při své prohlídce Toweru, ale k mé smůle jste nebyl přítomen. Znáte slečnu Joynerovou?“ Dick se na Hope usmál. „Podle všeho stará známá, ţe?“ prohodil rádţa s náznakem podezření v hlase. „To jste tedy ve velké výhodě.“ Sluha ohlásil další jméno a k panovníkově nelibosti Dick dívku odvedl stranou. „Proboha, co vy tady děláte?“ v údivu se zeptal. „Pracuji pro blaho lidstva — to jste nevěděl? Jako členka Sdruţení pro podporu ţen Východu, i kdyţ se nedá tvrdit, ţe jsem uţ něco vykonala. Lady Silfordová mě pozvala do výboru.“ Dick
znal lady
Silfordovou
jako dámu
mimořádně společensky
ctiţádostivou, zato s pranepatrným příjmem k uspokojení této vlastnosti. Patřila údajně k oněm mnohým, které bohatý Ind podporoval, a Dick v nejmenším nepochyboval, ţe třebas pozvání vyslovila lady Silfordová, jednala z jeho příkazu. Na okamţik byl trochu znepokojen, neboť věděl hodně o vládcově soukromém ţivotě. „Já bych se do těch takzvaných hnutí nehrnul,“ podotkl. „Existuje dost řádných spolků, které vskutku dobře pracují, ale Sdruţení pro podporu ţen Východu je podvod a to tak velký, ţe policie dokonce odmítá povolit provádění sbírek v jeho prospěch.“ „Ani mě příliš nezajímá,“ přiznala Hope, zatímco mířili ke dveřím. Venku se v široké chodbě ocitli tváří v tvář Dianě, která Hope pozdravila s důvěrností a nadšením, jaké by snad mohlo omluvit pouze upřímné a dlouhé přátelství. „To je přece naše milá Hope!“ poškádlila dívku. „Tak tohle má být ta tvoje úvaha, Dicku?“
Dívka mu ušetřila trapnou odpověď. „Všimla jsem si vás cestou po schodech nahoru, ale nenaskytla se mi příleţitost promluvit s vámi, slečno Martynová,“ řekla. „Chtěla bych vám něco dát.“ Otevřela přepychovou kabelku a vyňala z ní ploché koţené pouzdro. „Tohle mi přinesl poslíček těsně před odchodem z Devonshire House. Uvnitř je rádţova navštívenka, ale spíš mě napadlo, ţe došlo k nějakému omylu a ţe mi snad pomůţete napravit jej. Uděláte to?“ Diana vzala krabičku váhavě do ruky. „Nevím, co má ta zásilka znamenat,“ pokračovala Hope klidně. „Vyřídila byste Jeho Excelenci, ţe v Anglii není zvykem, aby dáma přijímala dary — ani od vladařů ze Zlatého Východu.“ Dickovi neuniklo, ţe se na Dianiny tváře vloudil zrádný ruměnec. „Proč já mám dělat zprostředkovatele?“ „Poněvadţ,“ usmála se dívka, „na rádţově vizitce je moje adresa napsána — vaším rukopisem!“ „Počkejte!“ Dianě ztvrdl hlas. Natáhla ruku a zadrţela Hope na odchodu. „Nevidím důvod, proč byste nemohla přijmout dáreček, pokud se Jeho Excelenci zlíbí vás jím poctít. Vţdyť — odpusťte mi mou otevřenost — nejste ničím významná —“ skoro neznatelně pokrčila rameny — „nebo snad ano? Tím chci říct, ţe vaše jméno není uvedeno ani v soupisu niţší šlechty, ani v Debrettově přehledu či v jiných uţitečných příručkách.“ „Ani na Carlowově listině,“ dodala Hope chladně a odešla. Diana zlostí zrudla a zůstala stát se strnulým úsměvem. V očích se jí objevil tak nenávistný pohled, jaký v nich Dick spatřil pouze jednou. „Kdo u všech všudy je ten Carlow?“ zeptal se dívky, kdyţ se pak prodírali davem. „Nevíte?“ prohodila nevinně. „Patří mu velké obchodní jednatelství, které pro své zákazníky — a k těm patřím i já — vydává velice důvěrný a tajný seznam všech, kdo se v Anglii a hlavně v Londýně ţiví svou prohnaností a mají styky se zločinci.“
Dick lapá po dechu. „Jak mimořádné děvče jste!“ „Myslíte?“ usmála se, ačkoliv jí nikdy v ţivotě nebylo méně do smíchu. „Vţdyť i mé postavení je dost mimořádné.“ Odmítla jeho doprovod a odjela domů sama. Měla v hlavě zmatek, neboť Diana Martynová vyslovila všechny ty nepříjemné, sţíravé otázky, které si v uplynulých letech kladla. Je „nikdo“ — Diana řekla pravdu. Kromě faktů, ţe její rodiče zemřeli, ţe má v Jiţní Americe příznivce a ţe jí pravidelně čtvrtletně poukazuje královský příjem do banky advokátní firma, o níţ i ona věděla, ţe k jejím klientům patří ti nejpochybnější lidé, neznala nic, čím by prokázala svou totoţnost. Nikdy neviděla svůj křestní list a vůbec netušila, v které zemi spatřila světlo světa. Mohl jí to prozradit záhadný pan Hallett, ale s panem Hallettem se nikdy nesetkala. Ţádné podrobnosti o něm nevěděla, leda ţe jde o staršího pána, pobývajícího často na cestách, jemuţ slábl zrak od doby, co se pamatovala. Nicméně v Hallettově domě léta ţila, vracela se tam o prázdninách ze školy, líbilo se jí volně se pohybovat po jeho panství, jezdit na jeho koních i úcta a péče projevovaná jí jeho sluţebnictvem. Tohoto neklidného muţe, který zřejmě stále cestoval — tu po Indii, jindy po Americe či jiţní Evropě — si téměř zvykla povaţovat za symbol všeho, s čím se v ţivotě nemohla vypořádat. Někdy ho nenáviděla. Neodpovídal jí na dopisy, nikdy jí nenapsal laskavé slůvko. K vánocům dostávala od něho dárky a kaţdoročně desátého června květiny, ale neviděla od něj jedinou napsanou řádku. Cítila, ţe své povinnosti plní mechanicky, bez jakékoliv srdečnosti a pokaţdé nepřímo. Byla přesvědčena, ţe nikoliv náhodou opouštěl Monk’s Chase vţdycky den před jejím příjezdem na letní prázdniny a vracel se tam teprve několik dni po jejím odjezdu. Na dopisy jí odpovídal jedině jeho bankéř, nepřístupný starý pán, úřadující v omšelé kanceláři v Threadneedle Street, ovšem ten o děvče nejevil o nic větší zájem neţ sám pan Hallett. Kdyţ jí toho večera sluţebná pomáhala při svlékání, Hope si vzpomněla na Monk’s Chase a na malou skříňku v knihovně, o níţ jí povídavá Nannie jednou
prozradila, ţe skrývá klíč ke všem záhadám, po jejichţ rozluštění touţí. Vymyslela si to stařena, jen aby holčičku pobavila či uklidnila, nebo se snad v té skříňce nacházelo —? Jednou v dětském návalu touhy po dobrodruţství Hope vyzkoušela všechny klíče, které se jí podařilo sehnat, jestli neobjeví nějaký, jímţ by skříňku otevřela. Skutečně takový našla a uţ jím i otočila v zámku, kdyţ tu ji polekaly kroky sluhy přicházejícího do pokoje, takţe dubová vyřezávaná dvířka opět zamkla. Po léta klíček schovávala v malé koţené tobolce, ovšem teď uţ ztratila příleţitost jej pouţít. Je nikdo! Diana Martynová vyslovila pravdu. Před několika měsíci by ji takový pohrdlivý posměšek rozesmál, zato nyní měla dostatečný důvod, proč chtěla takovou pomluvu sprovodit ze světa. Byla natolik chytrá, ţe si dovedla představit, jaké přitěţující okolnosti mohly její narození provázet. Znala bohaté lidi, kteří platili na děti, kdyţ si je nechtěli ponechat; a zatímco toto pomyšlení ji samotnou nikterak neděsilo, od doby, kdy Dick Hallowell vstoupil do jejího ţivota, v ní budilo čím dál větší strach, třebaţe jemu by se mohla svěřit se vším — se vším! — co uţ ví, a počítat s jeho pochopením i podporou. A i kdyby nakonec zjistila to nejhorší, nemusí se obávat jeho postoje nebo ztráty jeho lásky. Probudila se s myšlenkou na Monk’s Chase a na skříňku a odpoledne dospěla k rozhodnutí. Mezi svými věcmi měla dosud klíč od zadního vchodu…
Kapitola 4 Kdyţ sluha Stimmings zasunul na noc závoru a zavěsil řetěz na hlavních dveřích sídla Monk’s Chase, ohlásil pánovi, kterého to nezajímalo, ţe „leje jako z konve“. Celé odpoledne poprchávalo, ale v době večeře uţ byl déšť vytrvalý a prudký. V dolíku pod Lower Oaks se z dešťové vody začal tvořit rybník. Pouze střed štěrkem vysypané příjezdové cesty vyčníval mezi dvěma proudy, stékajícími po obou jeho stranách z Black Woodu i z kopce za ním a vytvářejícími kolem domku vrátného miniaturní jezero, jehoţ okraj dosahoval aţ k příkopu. Noc byla smolně černá a šuměla padajícím deštěm. Lehká droţka z worplethorpského nádraţí se pomalu prodírala lijákem; vytrvalé klop-klop kopyt starého koně melancholicky doprovázelo skřípání a vrzání kol, pobitých ţeleznými obručemi. Jakmile kočí uslyšel zaklepání na okénko, přitáhl mokré opratě, dveře ošuntělé bryčky se s naříkáním otevřely a na silnici vystoupila štíhlá dívčí postava, zahalená od brady aţ k patě do lehkého černého nepromokavého pláště. Klobouk měla staţený hluboko do očí, takţe jí z obličeje v matném ţlutém světle lampy bylo vidět jen málo. „Díky, dál jet nechci,“ řekla. „Zdrţím se asi hodinu — moţná méně. Snad si tu najdete nějaký přístřešek, neţ se vrátím.“ Jak se kočí sklonil, aby odpověděl, stekl mu potůček vody ze zdviţeného okraje klobouku. „Copak jste nechtěla k Chasu, slečno? Můţu vás příjezdovou cestou dovézt aţ k domu. Promoknete na kůţi.“ „Ne, děkuji,“ odbyla ho rychle. „Počkejte tady — nechtěla bych vzbudit celý dům.“ Vykročila, a kdyţ přecházela kolem starého koně, svěšenou hlavu ani nezvedl. Ţeleznou bránu našla nedovřenou; domek vrátného byl pustý a prázdný. Vzpomněla si, ţe v něm bydlíval stařičký zahradník, ale ten zemřel, ještě dokud
pobývala ve škole. Brodila se po kotníky vodou a byla ráda, ţe si v jediném záblesku zdravého rozumu, který osvítil její plány, vzala gumové přezůvky. Dorazila do ohybu příjezdové cesty, ale ani pak se jí nešlo lépe, poněvadţ topoly kolem ní neskýtaly příliš velkou ochranu. Pokud by bylo jasno, mohla dům vidět, jakmile minula vrátnici u brány. Zjevil se jí však teprve teď jako nezřetelný útvar na kopcovitém pozadí. Nikde se nesvítilo. Zřejmě dostala správné informace, ţe pan Hallet chodí brzo spát. Se srdcem nepříjemně bušícím přešla oválný trávník ― být světlo, připadl by jí jako zelený ostrov ve ţlutavém moři — a pustila se kolem východního křídla budovy. Jsem šílená, opakovala si kaţdou chvíli. Šílená, ţe si něco tak bláznivého vymyslela, ţe se do svého plánu pustila a pokračuje v něm; a ještě šílenější je, ţe teď tu stojí před dvířky v šedivé, břečťanem porostlé zdi s klíčem v chvějící se ruce a chystá se svůj nápad uskutečnit. Ovšem je-li pravda, ţe se dvířky dostane k rozluštění celé záhady, pak její šílenství bude opodstatněné. Zasunula klíč do zámku a otočila jím. Kdyţ do dveří strčila, ztěţka se otevřely. Z kapsy vytáhla malou baterku, a neţ za sebou zavřela, posvítila jí do úzké kamenné předsíňky a v gumových botách tiše vystoupila po třech schodech k dalším dveřím. Klíč od prvních se hodil i k těmto. Ocitla se v dlouhé a široké chodbě, kryté kobercem. Tu a tam ve skupinách stály starobylé pohovky s křesly a sochy — tradiční zařízení, jí důvěrně známé. Nic se nezměnilo od doby, kdy zde byla naposled. Jak dobře si pamatovala ty zašlé portréty v těţkých zlacených rámech, čalouny částečně zakrývající stěnu, dlouhé karmínové závěsy přes východní okno na konci chodby! Tady zněl zvuk deště jen tlumeně. Z rozlehlé haly k ní doznívalo hlasité tikání vysokých stojacích hodin. Kdesi v domě lomcoval vítr uvolněným oknem. Hope se zhluboka nadechla, rychle prošla chodbou, zahnula doleva a byla v hale. Zastavila se, naslouchala a snaţila se očima proniknout tmou. V strašidelné temnotě spíš jen vytušila, neţ viděla dvě vysoká zamříţovaná okna po obou stranách hlavního vchodu a točité schodiště do horního patra. Projít halou a tiše stisknout kliku dveří si vyţádalo veškeré její odhodlání.
V místnosti hořel oheň; velká lenoška sice clonila výhled na krb, leč dívka viděla rudou záři z něho. Pokoj byl podle všeho prázdný. Bezděčným kývnutím dala najevo, ţe poznala křeslo, do něhoţ se jako dlouhonohá školačka vţdycky stočila a hltala románky o Henty. A potom přejela zrakem přes knihovnu aţ k malé skříňce. Se zaťatými zuby skoro přeběhla měkký koberec a chvějícími se prsty zasunula do zámku klíček, který vyňala z kabelky… Skříňka byla prázdná! Hope překvapením otevřela ústa. V mělké skrýši nic neleţelo… Cosi ji přimělo otočit se a div neomdlela: z lenošky stoupala tenká spirála modrého kouře. „Vadilo by vám zavřít za sebou dveře? Dost táhne,“ řekl mírný, tlumený hlas. Zůstala stát s očima upřenýma po hlase a pak v zoufalství vytáhla z kabelky maličký brovnink. „Ani hnout!“ přikázala tiše. „Mám — mám zbraň.“ Z křesla vstal vysoký, statný muţ s šedivými vlasy. Ušlechtilou tvář mu clonily obrovské tmavé brýle. V zubech drţel velkou lulku. Na sobě měl smokink, jehoţ sako však bylo z černého sametu. „Pojďte se posadit k ohni,“ vyzval ji. „Jste jistě promoklá.“ Zaváhala a potom k němu zvolna přistoupila s pistolí v třesoucí se ruce. „Nehýbejte se!“ Stěţí poznávala vlastní hlas. Zaslechla jeho potlačovaný, hluboký smích. „Drţíte asi revolver nebo něco stejně dramatického. To je velice nevhodné! S těmi dveřmi to myslím váţně,“ dodal. „Zavřela byste je laskavě? Snadno se nachladím.“ Ucouvla ke dveřím; naskytla se jí tím příleţitost k útěku — má jí vyuţít? Během několika vteřin by unikla z domu, jenţe on ji viděl. Bylo by velmi nedůstojné zmizet tímto způsobem. Kupodivu, ţe v takovém okamţiku uvaţovala o důstojnosti. Dveře zavřela a vrátila se ke krbu. Muţ znovu usedl tváří k rozţhaveným uhlíkům, lulku dál svíral v zubech.
„Přišla jste nejspíš zadním vchodem. Musím dát vyměnit zámek. Nechcete se posadit?“ Zaváhala. „Poznal jsem, ţe jste ţena,“ pokračoval tiše. „Napadlo mě to, sotva jsem zaslechl zašustění sukně — i kdyţ pochopitelně stejně mohl zašustit plášť do deště. Co tu pohledáváte?“ Olízla si rty; v krku jí vyschlo. Dvakrát se pokusila promluvit, neţ ze sebe nakonec vypravila: „Hledala jsem něco…, o čem jsem se domnívala, ţe to najdu v téhle místnosti. Nic… cenného… pro někoho jiného krom mě. Copak mě nevidíte… a netušíte…?“ Pomalu se usmál. „Tušit mohu, ale nevidím. Jsem slepý.“ Oznámil to tak věcně, ţe chvíli nedokázala pochopit závaţnost jeho sdělení. „Slepý?“ vydechla. „Ach — to je mi líto.“ Přesto jí srdce poskočilo. Nemůţe ji tedy vidět — a nepoznal by ji, kdyby se znovu setkali. „Opravdu jsem vás nechtěla okrást,“ pokračovala. „Jenom… moji rodiče si loni v létě pronajali tento dům... a... já to tu zapomněla. Nerada bych, aby někdo vyrozuměl, ţe to patřilo mně.“ Uţ se dostala na pevnější půdu. Věděla, ţe sídlo Monk’s Chase bylo loni v létě pronajato bohatým Američanům. „Tedy patříte k rodině Osbornových? Jestli najdete, co hledáte, vezměte si to, slečno. Mrzí mě, ţe jsem vás polekal.“ Ohlédla se na otevřená dvířka skříňky. „Někdo tu věc odnesl,“ řekla. „Půjdu uţ, kdyţ dovolíte.“ Vstal a tápal přes pokoj, dotýkaje se při chůzi nábytku prsty. Bezpečně odbočil doprava a prošel halou do postranní chodby. Vteřinu postál v lijáku před zadním vchodem. „Dobrou noc,“ rozloučil se. „Doufám, ţe příliš nepromoknete.“ Počkal, dokud nezanikl zvuk spěchajících kroků, potom se otočil, zamkl, zasunul závoru a vrátil se do knihovny.
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
