Ukázky | Próza | Eda Kriseová: Duši, tělo opatruj /ukázka/
Eda Kriseová: Duši, tělo opatruj /ukázka/ Tyto bytostné zážitky, stejně jako hluboké reflexe o světě a o bytí autorky v něm mohou být ukazatelem směru pro kohokoliv z nás. Díky meditativní povaze a četbě i studiu náboženských a filozofických děl daleko přesahují autobiografické vyprávění. Jejich nejsilnější linií je pak setkání s moudrostí Východu, jmenovitě s indickou kulturou, kam autorka podnikla řadu cest – nikoliv ovšem turistických – daleko spíše iniciačních.
Eda Kriseová: Duši, tělo opatruj
Práh 2014 240 stran
Dějiny filozofie jsou svárem o tom, co je přednější: duše nebo tělo? Mohu popsat jenom svou zkušenost s oběma, nejsem filozofka, neumím dost abstraktně uvažovat. Když jsem se poprvé zaposlouchala do svého těla, slyšela jsem houkání osamělých lokomotiv, bublání tropických močálů, mlaskavé zvuky kroků v blátě, pískot ptáčat, hluk mořských vln se střídal se šuměním větru v osamělém smrku a s vrčením starodávného mlýnku. Srdce tluče, aniž mu věnuji pozornost, pod zavřenými očními víčky šustí spadané listí. Moje orgány a jejich hlasy tvořila příroda. Trvalo jí miliony let, než sestavila člověka. Je-li tělo tak staré, pak duše, jehož je obydlím, musí být ještě starší.
MŮJ PRVNÍ MYSTICKÝ ZÁŽITEK
Stín topolu se posunoval po zdi protější hospody a sloužil mi jako sluneční hodiny, když ovšem byl slunečný den. Věděla jsem přesně, v kterou roční dobu, v které hodině stín byl a bude. Musela jsem nějak měřit pomalost dopoledne, která se tak ostře lišila od rychlosti, jakou ubíhalo odpoledne, večer a noc. Noc tu byla jen proto, aby mne posunula k ránu, kdy tam zase budu muset. Na jaře jsem pozorovala první lesky pupenů, tisícerá těhotenství stromu, rozpuky i rozvíjení lístků. Přes léto, až tu nebudu, okorají. Vítr bude mít jiný zvuk, až bude proletovat korunami v září. Byla jsem venku víc než uvnitř. Tělo sedělo ve škole, duch musel ven. Nakonec s sebou vzal i tělo a byly jsme za školou.
Dala jsem se vyzkoušet hned na začátku čtvrtletí, aby nehrozilo, že budu vyvolána a zjistí se, že chybím a nejsem zapsána v třídní knize. Spolužáky jsem poprosila, aby mne na začátku vyučování nehlásili mezi
nepřítomnými. Postupně jsem systém vylepšovala tak, že jsem nemusela být ani jeden den celých sedm hodin ve škole. Jak krásné byly chvíle v zahrádkářské kolonii, kam nikdo celé dopoledne nepřišel. Když pršelo, sedala jsem na verandičce jedné chaty a čítala romány. Anebo jsem jen seděla a byla tady a teď.
Ani nevím, jak jsem zaslechla, že se koná matematická olympiáda, ale nic není náhoda. V hodinách matematiky jsem ničemu nerozuměla a ani jsem se moc nesnažila. Myslela jsem si tenkrát, že budu žít jen krátce a projdu tím nesnadným obdobím, jako se úhoř s odřeným břichem přeplazí přes přehradu a zase vklouzne do vody. Po maturitě, kterou mít musím, si už v krátkém zbytku života na matematiku nikdo nevzpomene. Jednou večer si ale tatínek při večeři zas vzpomněl, že chodíme do školy, a ptal se nás dětí jednoho po druhém, co je tam nového.
„Matematická olympiáda,“ řekla jsem.
„Tak nám přines příklady,“ ožil tatínek, „rádi bychom se na to s Bejdou podívali.“
Bejda byl starý mládenec, tatínkův bratranec, a tenkrát se mnou ještě mluvil, protože jsem byla dítě. Bydlel u mojí babičky, která měla po dědově smrti a po komunistickém převratu nadměrný byt. Přistěhovali k nim starou dámu, které zabrali byt ve třetím patře. Babička s Bejdou sedávali v kuchyni na otomaně pod oknem a také tam jedli. Stará dáma si nosila jídlo na tácu do svého pokoje. Obě dámy se musely vzdát nejméně poloviny svých věcí a svého soukromí.
Můj strýc, babiččin synovec, řešil na kuchyňském stole moje rovnice. Byl šťasten, že se může vytahovat, a když neměl zrovna rovnici nebo chemický vzorec, vyprávěl mi strašidelné příběhy. Zjevovali se v nich mrtví a oznamovali něco závažného, zavraždění se hlásili o svá práva, skučeli v nich na hřbitovech nebožtíci, umrlci si přicházeli pro živé anebo se do nich vtělovali. Na nebi i na zemi se objevovaly nevysvětlitelné úkazy.
Čím víc jsem se bála, tím byl spokojenější, ale já stejně prchala každou sobotu po škole k židovskému hřbitovu, do domu, který dodnes stojí tam, kde bývalo ghetto. Netrestali mne pořád, ani na mne nekřičeli, tam jsem nemusela být pořád nejstarší a mít už rozum. Měla jsem babičku i Bejdu pro sebe. Bejda měl mastnou pleť a řídké narezlé vlasy. Venku míval u nosu kapku a kulhal, protože měl v mládí kostižer, ale jak byl chytrý. Učil mne latinské názvy květin, vyznal se v kamenech a uměl, nazpaměť jízdní řády všech vlaků, které vyjížděly a přijížděly na Hlavní nádraží, i s čísly lokomotiv. Chodili jsme spolu každou sobotu odpoledne nad tunel u Hlavního nádraží a kontrolovali vlaky. Dělil trojmístná čísla trojmístnými a budil ve mně už tenkrát děs, který mám dnes z počítačů.
Nepřinesla jsem nakonec příklady tatínkovi, ale spíš Bejdovi, protože jsem mu chtěla udělat radost. Oni však na to s tatínkem nestačili, a tak se dali do party ještě s panem profesorem matematiky Klírem, který bydlel u nás přes chodbu. Scházeli se na olympiádu v sobotu nebo v neděli odpoledne, maminka vařila kávu a oni počítali a hádali se. Šermovali logaritmickými pravítky, systém pravítka jsem nikdy nepochopila, a používali Valouchovy tabulky. Ani mne k tomu nezvali, vystačili si sami. Psali příklady a řešení na velké kancelářské papíry, a když to měli hotové, nařídil mi tatínek, abych to svou rukou přepsala na křídový papír a odnesla do školy. Vycházely jim záporné výsledky, a to jsme ještě ve škole nebrali, používali integrály, o nichž jsem nikdy nic neslyšela. Příklad spočítali třeba i na několika stránkách a já to vlastní rukou opsala s péčí, jako bych přepisovala krétské dosud nerozluštěné lineární písmo.
Za pár dní mi matikář oznámil, že jsem postoupila do druhého kola, přinesl výsledky a další příklady, na které ti tři doma už netrpělivě čekali. Matikář při tom na mne zíral jako hroznýš na žábu, kterou se chystá zhltnout. Věděla jsem, že lžu a kdo lže, ten krade, do pekla se hrabe, ale copak jsem mohla vystavit pekelnému ohni tatínka, Bejdu a pana profesora Klíra?
„To jsi sama nepočítala,“ uhodil na mne matikář a já se dvojsmyslně rozplakala, ale ty tři jsem nezradila. Lhala jsem nepříteli a přinesla jim příklady. Hned měli zase proč se scházet u nás v prostředním pokoji, ušlechtile spolu zápolili, přes týden si telefonovali výsledky. Když to všechno spočítali, byli zase mistři světa a šťastně mi to odevzdali, abych to znovu krasopisně přepsala na kříďáky. Já se už ani moc netrápila. Lehounce jsem se vypařila do jiného světa, když se v tomto světě blížila katastrofa. Matikář zas na mne zíral spodním dílem bifokálních brýlí jako hroznýš na žábu a já už se ani nečervenala, podařilo se mi nemít s tím nic společného. U nás o všem rozhodoval můj silný, mocný otec a já byla nevinná jako kolečko v soustrojí. Matikář žasl, že na kříďácích umím všechno a na jiném papíru nic, ale neptal se už, protože past byla připravena a on o ní věděl. Za dva měsíce, bylo to v květnu, přinesl pozvání na třetí kolo matematické olympiády, které se má konat v neděli dopoledne na jedné z pražských škol. Byla jsem jmenovitě vyzvána, abych si přinesla logaritmické pravítko, Valouchovy matematické tabulky, trojúhelníky a kružítko. Přišla jsem s papírem domů a plakala tolik, že mi maminka skoro slíbila, že tam nebudu muset. Tatínek se radoval, že se s Bejdou a s panem profesorem dostali do třetího kola. Co jim to dalo práce a já jim chci podrazit nohy v cílové rovince.
Když jsem dál plakala a prosila, rozčílil se tatínek a volal, že se mu už zase chystám vrazit kudlu do zad. Tím vždycky končil, svěsil koutky i ramena a hrudník nechal vpadnout dovnitř. Vypadal raněný a bezmocný ve své strašné síle. Já ho zničila, já, které od narození všechno dal, já, kvůli které pracoval od rána do noci.
Maminka tichounce řekla, že přece ví, že bych nehnula ani jedním z těch příkladů, že s nimi měl co dělat i chytrý Bejda a pan profesor, ale tatínek odstrčil talíř a přestal jíst i mluvit. Maminka ještě řekla, že to mám po ní, ne po něm, a že snad stačilo, když jsme se umístili ve druhém kole, a tu otec vstal, velikou hlavou narazil do lampy, která visela nad stolem a smutně se rozkývala:
„Tak i ty,“ řekl a pomalu odcházel od rodinné večeře, odkud nikdo nikdy nesměl odejít, dokud se nedojedlo. Odešel do svého pokoje, kde se bude dřít až do noci. Věděla jsem, že tam maminka za chvíli půjde, bude ho konejšit a dá se na jeho stranu, a tak mi nezbývalo než doufat, že umřu. Ale neděle se blížila, byla jsem pořád živá, tatínek i Bejda se těšili na příklady a pan profesor Klír mne v mezipatře poplácal po zádech jako dostihového koně. Matikář si mnul ruce, zalezlý ve své díře jako hroznýš, který ví, že žába mu vleze do chřtánu. Boží mlýny melou spravedlivě, semelou i zkažené zrno a chléb je hořký.
V neděli ráno jsem si vzala dřevěný penál, který jsem dostala v první třídě za propíchnuté ucho. Tatínek mi na něj tenkrát vypálil husy, jak plavou. Kdybych měla alespoň herecké nadání, mohla bych tam omdlít, ale nedůvěřovala jsem si ani v tom. (V první třídě jsem dostala svou jedinou, možná životní roli: Listopad. Měla jsem na sobě družičkové šaty a na nich přišité umělé barevné listí. Přešla jsem po jevišti a deklamovala: Já smutný Listopad, nikdo mne nemá rád.)
Olympionici byli mí vrstevníci s velkými matematickými hlavami, já byla jiný druh, ale nikdo to na mně nepoznal. I mne tu považovali za naději vědecko-technické revoluce. Do lavice jsem se usadila s rovnou páteří a s hlavou v pravém úhlu k tělu, jako sfinga, která hledí před sebe a vidí, co bylo, je a bude, ne jev, ale podstatu. Viděla jsem se, jak tady sedím, a překvapilo mne, že jsem to já. Na tabuli napsali příklady. Začala jsem je opisovat na křídové papíry, které mi tatínek ráno vnutil, zatímco maminka mi udělala křížek na čelo. Byla jsem naprosto klidná. Neviděla jsem ty velké hlavy před sebou, za sebou a vedle sebe, byla jsem anténa namířená do všech stran, napojená vzhůru. Někdo ve mně počítal anebo někdo nade mnou,
on byl činitelem a já pozorovatelem a zapisovatelem. Moje pravá ruka psala úhledná čísla, ale kontrolovat jsem je nemohla. Všechno kolem se vzdálilo nebo propadlo, jako by nebylo na světě už nic. Když jsem skončila, odevzdala jsem papíry a vyšla ze třídy, pořád s páteří kolmou k zemi, s hlavou, kterou mi táhla vzhůru ta síla. Šla jsem lehce, skoro nad zemí, tělo nikde nezačínalo ani nekončilo. Uši mi možná hořely jako dva studené plameny a nad hlavou se pravý a levý oheň spojovaly v jeden. Osahávala jsem si rukama tělo, ale necítila jsem je, i ono bylo součástí projekce, neohraničené v prostoru. Nebála jsem se. Věděla jsem, že se mi nemůže nic zlého stát, protože všechno osobní zmizelo.
Za týden přišlo do školy psaní. Matikář je přinesl do třídy už otevřené a třásl se, že nemohl ani mluvit. Když se zhluboka vydýchal, tázal se mne, jak je možné, že jsem se umístila jako druhá ve středočeském kraji. Jestli je to možné, volal zoufale, pak pověsí matematiku na hřebík, protože už nerozumí ničemu a půjde do důchodu, stejně už přesluhuje. Díval se mna mne jako žába na hroznýše, křičel, že má ve třídě génia, naději vědecko-technické revoluce a neví, jestli mi má blahopřát nebo zakroutit krkem. Chvíli běhal od okna ke dveřím a pak mne z posledního zbytku sil vyvolal a zadal mi příklady. Napřímila jsem páteř, vytáhla hlavu z ramen, zahleděla se do středu mezi obočím jako sfinga, ale příklady, které napsal na tabuli, zůstaly neznámým krétským lineárním písmem. Dal mi pětku a já se posadila. Byla jsem ráda, že nejsem génius a že je všemu konec.
Za dva roky na to jsem maturovala z matematiky. Napsala jsem na tabuli nějaká čísla a můj starý hodný matikář vstal, houbou je smazal a před komisí odvážně prohlásil:
„Takhle by to šlo řešit také, ale uděláme to jinak.“ A sám vypočítal moje příklady a napsal je na tabuli. V tom roce se mnou také přestal mluvit Bejda, protože se má špičatost konečně zaoblila. Tehdy jsem poznala, že jako žena nesu v sobě nějakou hlubokou metafyzickou vinu, jíž mne zbaví leda snad stáří. Možná by se mnou zas mluvil jako se stařenou, ale nebyla naděje, že by se toho dožil. Přijímal jen mého bratra a mou sestru vzal na milost jen proto, že byla doktorkou. V sobotu si prý myl nohy, v neděli se holil a to nikam nemohl. Sušil si vuřty nad kamny, pak je ohříval ve vodě a tvrdil mému bratrovi, že jsou jako čerstvé. Pořád uměl jízdní řády i se všemi změnami a dodatky, znal latinská jména květin a stromů. Stále ještě násobil a dělil zpaměti trojmístná čísla, ale život už ho nebavil. V nemocnici oznámil mému bratrovi, že se rozhodl zemřít hladem. Vyndal si hadičky s výživou a moje sestra přišla zrovna, když umíral. Měl prý dlouhé, řídké vousy jako čínský mudrc a tenké vlasy mu splývaly na ramena. Pleť měl čistou, růžovou a bílou, rty červené a oči jasně modré, rozzářené velikou radostí. Tak zůstal, i když už byl mrtvý. Sestra říkala, že takhle asi umírá svatý.
OPUŠTĚNÁ TĚLA
Vlasta říká, že naše těla jsou tak zhuntovaná proto, že s nimi skoro nejsme. V myšlenkách dlíme buď v minulosti, nebo v budoucnosti. Vzpomínáme, vyvoláváme své tehdejší emoce a srovnáváme je se současnými. Vlečeme za sebou břemeno pocitů, zranění, které se v nás usadily v dětství. Medúza minulosti natahuje chapadla, kde může, tam uštkne a vypustí do rány jed. Stačí pár kapek a život se změní v utrpení.
Pozoruji na sobě, jak rychle se pocity proměňují. Jednou se mi někdo, koho jsem milovala anebo miluji, zdá být krásným a slušným člověkem, jindy se jeví jako sobec, který se stará jen o své potěšení. Stačí, když mi to něco připomene nebo mám slabou chvilku. Ráno se probudím a zbožňuji to, co večer proklínám.
Víla říká, že tělo nás má rádo, je jako ochočené zvíře: věrné, přátelské, ochotné nám sloužit. Mluví k nám, ale my ho možná, pokažení křesťanským pohrdáním tělem jako nečistým a hříšným, neposloucháme. Když
těla vidí, že s nimi nejsme, onemocní a přitáhnou k sobě pozornost.
A tak nás těla vychovávají, jako nás vychovávají děti anebo zvířata, která chováme. Když mne tělo zpomaluje, mám mu být za to vděčná. Zodpovědnost za tělo je součástí dospělosti. Víla říká, že tělo má některé vlastnosti, které duši chybí, doplňuje ji a spolu s ní tvoří dokonalý celek.
Snažím se, vílou poučena, být se svým tělem, a když si na ně vzpomenu, děkuji mu. Děkuji hlavě, že myslí, děkuji krku, že drží hlavu vzpřímeně na páteřním sloupu, děkuji rukám, jsem vděčná nohám, že mne nosí po světě. Moje tělo často protestuje. Přestane toužit po dobrodružství, někde ztuhne a nechce dál. Kam mne to zase taháš? ptá se nevrle. Copak si neuvědomuješ, že už nejsem mladé? Mám už tvých šílených nápadů po krk. Vzpomínáš, jak jsme dostali v Japonsku encefalitidu a že to bylo k přežití padesát na padesát. A co v Himálaji, když jsme lezli nad propastí po ledové stěně. Vnitřnosti ve mně zimou rachtaly celou noc, když jsme spali v kolně vydlabané ve sněhu. A jak na nás padal ten obrovský balvan a před námi se zázrakem zastavil? Sloužilo jsem ti věrně, nikdy jsem tě nezradilo, tak proč mne nenecháš v klidu zestárnout? A opakuje po Josefu Hiršalovi, vzácnému kamarádovi, autorovi experimentální poezie a překladateli, že Bůh si nebere tělo najednou, ale kousek po kousku.
„Nebuď líné.“ domlouvám mu. „Stárnutí je zčásti lenost, stárneme, protože používáme čím dál víc stereotypů, život se každý den opakuje. Jsem zvyklá dělat věci tak a tak a na stará kolena to nebudu měnit. Cestujeme spolu do dalekých krajů, kde nemůžeme použít žádnou ze svých zvyklostí, a tak omládneme. Rozumíš? Musíš být pružné, přizpůsobivé. Pamatuješ, jak ses v Himálaji, když jsme sestupovali od posvátného jezera Dodi, skoro vznášelo? A na Jávě na sopkách, copak ti tam bylo špatně? Ne, bylo ti mnohem líp než doma.“
„Bylo jsem překysličené a trvalo to jen pár hodin. Kdyby ses aspoň nestýkala s lidmi, kteří mi berou sílu.“
„Mělo bys děkovat za to, že můžeš dávat. A také mi někdy šeptáš, že až tu nebudeš, budu si možná lítat, kde budu chtít. Tomu moc nevěřím. Dokud tě mám, mohu konat tady na zemi. Až mne opustíš, nebudu už schopná měnit nic kolem sebe, ba ani sebe.“
„Moc čteš a píšeš, proto tě bolím. Dovolím ti psát jen to pravé, žádné blbosti. Neumíš zahálet, pozorovat, prožívat, čekat.“ V tom má pravdu.
DUCH A DECH
Kdysi v mládí jsem studovala čínštinu. Toužila jsem být sportovní reportérkou v Číně. Jak jsem na to přišla, nevím, myslela jsem si, že sport nemá nic společného s politikou, a byla jsem sportovkyně. Malovala jsem štětcem a tuší znaky, měla jsem je rozvěšené po všech stěnách svého pokojíku. Připomínaly velké všudypřítomné brouky. Čínský piktogram pro lásku se skládá ze srdce, zmocnění se někoho nebo něčeho a drápů.
Čínský piktogram pro krizi se skládá ze dvou jednodušších znaků, přičemž jeden znamená nebezpečí a druhý příležitost. Vzpomínám, jak nám pan profesor Patočka kdysi vysvětloval, že podle fenomenologie je katastrofa dobrá k tomu, že se v ní zjevují všechny naše možnosti.
Dech je projevem života, je tím, co nás spojuje se společným zdrojem, vědomím. Dech a dechová cvičení se od nepaměti používají v jogínské praxi, v šamanismu, kosmologii, mytologii a filozofii. Dech obstarává spojení mezi lidským tělem a přírodou, vřazuje člověka do přírody s jeho tělem i duší. Prána v sanskrtu znamená nejen dech, ale i posvátnou podstatu života. V čínštině je čchi dech, který dýcháme, stejně jako prána je podstatou života, jeho energií. V Japonsku se tato síla jmenuje ki. Ve starém Řecku používali termín pneuma, znamenalo dech i podstatu života. Ve starohebrejské tradici najdeme slovo ruach, v němž se dech a tvůrčí duch spojovaly v jedno. Ve slovanských jazycích jsou si slova dech a duch podobná. V latině používáme slovo spiritus (duch i dech). Duši chápu a prožívám jako božskou částici, která sídlí ve všem, co je stvořené a živé, duch je tvůrce, pramen života nebo prapodstata. V sanskrtu je duše átman a duch brahma.
Buddha prý dosáhl osvícení tím, že se soustřeďoval na dech. Jeho metoda se jmenuje anapanasati, přičemž anapana znamená vdech a výdech a sati duchapřítomnost. Prožíval svůj dech, pozoroval ho, ovlivňoval, a tím pročišťoval mysl. Tento proces může vést až ke konečnému stavu: nirvaně, neboli osvobození. Na vědomém dechu jsou postavená nejen buddhistická, ale i zenová a taoistická cvičení. Psychologický odpor a obrana souvisí s omezeným dýcháním.
Při holotropním dýchání můžeme prý zažít svůj porod, smrt ega, transpersonální jednotu, uvidět scény z minulých životů, setkat se s archetypálními postavami a motivy, ztotožnit se s Bohem. Tím se léčí různá traumata, psychické poruchy a nemoci. Nevěřím, že by to mohlo být tak jednoduché. Vždyť proč by potom mistři jógy tolik let meditovali? Zážitky z holotropního dýchání zlepšují náš psychický stav, nabízejí a možná i navozují jiné vzorce chování. Podle Junga není psyché produkt mozku, jedná se o kosmický princip anima mundi, který proniká veškerou existencí a naše vědomí se na tomto kosmickém vědomí podílí. Terapeut by měl, opět podle Junga, pomoci nastolit spojení mezi pacientovým egem a vědomým Já neboli kosmickým vědomím sebe (Self). Uzdravení pak přichází z kolektivního vědomí a je vedeno vnitřní inteligencí. Jung mluví o procesu individuace. Spouští holotropní dýchání anebo použití psychedelických látek transformační proces? Nevím. Učitel tajči říká, že holotropní dýchání jangově zahřeje mozek a vyvolá tím mystické stavy. Spiritualita však nastoluje nový vztah mezi jedincem a vesmírem. Wu wej je zasvěcenec, člověk, který se chová podle zákonů kosmu a lidské dodržuje jaksi mimovolně.
Zakladatel súfismu, perský básník Rúmí, narozený v Afghánistánu, vyhnaný do tureckého města Konya, napsal:
„Svatí vědí, že všechny naděje, touhy, lásky a náklonnosti, které lidé chovají k různým věcem – k otcům, matkám, přátelům, nebesům, zemi, palácům, vědám, práci, jídlu, pití –, jsou vlastně touhou po Bohu a tyto věci jsou jen zástěrkou. Když člověk opustí tento svět a uvidí Krále bez těchto zástěrek, pozná, že to byly jen zástěrky a clony a že objekt jejich touhy byl ve skutečnosti jen ten jeden.“
