DRUHÁ ŠANCE PRO LÁSKU
Praha 2014
Přeložila: Kristina Volná
Barbara Cartland: Druhá šance pro lásku Vydání první Copyright © 2005 Cartland Promotions All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2014 jako svou 1895. publikaci Přeloženo z anglického originálu Love Became Theirs vydaného nakladatelstvím Barbaracartland.com Ltd., (UK) v roce 2011 Český překlad © 2014 Kristina Volná Odpovědná redaktorka Jana Markusová Korektorka Zdeňka Grigarová Ilustrace na přebalu © 2014 Jon Paul Přebal a vazba © 2014 Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Tisk a vazba: , s. r. o., Český Těšín Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-0015-3 BARONET Praha 2014
Barbara Cartland
DRUHÁ ŠANCE PRO LÁSKU
Náklonnost možná časem vyvane, ale opravdová láska se nikdy nemění. Barbara Cartland
1 1867
M
aškarní ples! A v kostýmu. Existuje snad něco úžasnějšího? Právě to si myslela Rona Traffordová, když přecházela před zrcadlem sem a tam a kochala se svými krásnými šaty. Byly ušité z leskle bílého saténového brokátu a měly širokou krinolínu a útlý živůtek, aby připomínaly šaty z osmnáctého století. Zvýrazňovaly její krásu a dávaly vyniknout její půvabné postavě s útlým pasem. Věděla, že vzbudí rozruch, a ve svých devatenácti letech byla právě tak stará na to, aby ji to těšilo. Vtom dovnitř vpadla její matka. Byla převlečená za královnu Alžbětu a tvářila se majestátně, ale když spatřila dceru, její tvář se rozzářila nelíčenou radostí. „Nikdo se ti nevyrovná, drahoušku!“ zvolala. „Jaké šperky si vezmeš?“ „Myslela jsem na perly, mamá,“ řekla Rona a pozvedla perlový náhrdelník. „Hmmm, pěkné,“ prohodila paní Traffordová pochybovačně. „Myslím však, že diamanty by byly lepší.“ Otevřela černou skříňku, kterou přinesla, a vyňala těžký náhrdelník posázený diamanty. Tvořily ho tři 9
řady naprosto dokonalých kamenů, musel stát celé jmění. Ve skříňce byly také náušnice a náramek. Rona zalapala po dechu. „Mamá! Jak bych si je mohla vzít? Patří přece tobě.“ „Ale já chci vidět, jak sluší tobě, má drahá. Budou ti moc slušet.“ „Lady Harrisová však říkala, že svobodné dívky by diamanty neměly nosit vůbec, a je-li to nezbytné, pak pouze diskrétní medailonek.“ Slovo lady Harrisové obvykle v domácnosti Traf fordových platilo za zákon. Byla chotí rytíře a vyznala se ve společnosti, což na Roniny rodiče dělalo dojem – nemohli se totiž pyšnit žádným titulem. Dnes večer však nad jejím názorem Ronina matka mávla rukou. „Neměli bychom brát mínění lady Harrisové tak vážně, zlatíčko. Vím jistě, že ji na dnešní ples vévodkyně z Westminsteru nepozvali. Nás ovšem ano. Zúčastní se ho i královská rodina, je to naše šance předvést se v tom nejlepším světle.“ „Chcete říci předvést, co všechno si můžeme dovolit,“ odvětila rošťácky Rona. „Žádám tě, drahá, abys takhle nehovořila. Je to velmi nevychované.“ „Přesně to říká lady Harrisová – dědička, která se chlubí svým majetkem, se neumí chovat.“ „O lady Harrisové už nechci slyšet ani slovo,“ řekla paní Traffordová rozhodně. „Ona dnes ve Westminsteru nebude.“ „Ale byli bychom vůbec pozváni, kdyby nebylo známo, že papá je tak nesmírně bohatý?“ Matka tiše vykřikla. „Takovými věcmi se mladá dívka nemá zaobírat. Už ani slovo. Ty diamanty si vezmeš a zastíníš tak všechny ostatní ženy na plese.“ 10
„Ano, mamá,“ odvětila Rona pokorně. „Záříš mezi nimi ostatně pokaždé,“ poznamenala paní Traffordová radostně. „Stala ses kráskou sezony. Jen si pomysli. Westminsterský palác!“ „Opravdu se tam těším. Říká se, že mají ty nej úžasnější obrazy.“ „Pro tanec nebudeš mít čas koukat po obrazech. A kdo ví, co se dnes večer stane?“ „Proč by se zrovna dnes mělo stát něco zvláštního?“ Paní Traffordová si položila prst na rty. „Řekněme jen, že má o tebe velký zájem jistý mladý muž.“ Rona nakrčila čelo. Vybavila si všechny mladíky, se kterými se během své hvězdné sezony setkala, žádný z nich ji však nijak výrazně nezaujal. Pomys lela si, že malby, o kterých četla, budou jistě mnohem zajímavější než jakýkoli mladík. Starší muži jí připadali chytřejší a měli rozhodně širší okruh vědomostí. „Nezeptáš se mne ani, kdo to je?“ škádlila ji šibalsky mamá. „No, jistě na to přijdeš. Věnoval ti přece mimořádnou pozornost, dobře jsem si všimla, jak tě to těšilo.“ Ronu nenapadal ani jediný muž, který by o ni jevil zvláštní zájem, natož aby ji tím působil potěšení. Naštěstí se její mamá odmlčela. Jakmile měla Rona kolem krku diamanty, nastal čas nasadit stříbřitě bílou paruku. Prameny byly sepnuté nahoře, pouze dva spadaly Roně na levé rameno. Odhalovaly její krásný, dlouhý štíhlý krk, který jeden z obdivovatelů přirovnal k labutímu. A konečně – škraboška. Byla ušita z bílého saténu, lemovaná krajkou a posázená stříbrnými flitry. „Vypadáš záhadně a kouzelně,“ ujistila ji mamá. 11
Rona pozvedla elegantní vějíř, který patřil ke škrabošce, a hluboce se matce uklonila. Usmívala se v radostném očekávání nadcházejícího večera. Mamá jí s úsměvem pukrle oplatila a potom svorně opustily pokoj, sešly po hlavním schodišti a sháněly se po otci. V hale po něm však nebylo ani stopy. Komorník jim sdělil, že se pan Trafford opozdil a v momentě bude u nich. „Ovšem, dobře vím, co ho zdrželo,“ zašeptala mamá dceři. „Parádí se před zrcadlem. Přísahám, že muži jsou horší než my. Počkej v knihovně, drahoušku. Musím si promluvit s kuchařkou, abych se ujistila, že jí papá sdělil, jaké občerstvení nám má připravit, až se vrátíme. Posledně tu nechala sendviče místo dortu, papá byl velice nevrlý.“ Odchvátala pryč. Rona se odebrala do knihovny a posadila se na širokou koženou pohovku. Dávala při tom pozor, aby si nepomačkala své krásné šaty. Na stolku leželo pondělní vydání Timesů. Aby si zkrátila dlouhou chvíli, začala jím listovat. Byla tam reportáž z diskuse ve Sněmovně lordů. Bez úspěchu se pokoušela nalézt v ní něco zajímavého. Jako by všichni říkali totéž – a velice rozvláčným způsobem. Jak líně obracela stránky, došla až k nabídkám zaměstnání. Bezděky je začala pročítat. Za inzerátem na sekretářku, kuchařku a několika nabídkami pro zkušené kočí četla: Pro šestnáctiletou dívku hledáme anglickou guvernantku, která je ochotna cestovat do zahraničí. Musí být schopna vyučovat francouzštinu, němčinu a většinu evropských jazyků. 12
Budou mít asi problém nalézt anglickou guvernantku, která ovládá cizí jazyky, uvažovala Rona. Mamá si vždycky myslela, že mé guvernantky jsou ve výuce francouzštiny nemožné. Vzpomněla si, jak ji nakonec otec a matka vzali do Paříže, kde pobyli nějaký čas u přátel. Postupem času byla schopna hovořit francouzsky téměř plynně. A v Paříži se jí líbilo. Bylo tam tak pěkně, přemítala šťastně. A všechny ty úžasné šaty… Rok nato ji otec vzal s sebou do Německa navštívit přítele, který tam žil. Po čase opět rozuměla a byla schopna mluvit hovorovou němčinou. Otcův přítel říkal, že nikdy nepoznal Angličanku, která by se v němčině dokázala tak rychle zdokonalit. Vlastně její chytrost vychvalovali tak, až je mamá poněkud v rozpacích krotila. U dívek se inteligence nevyžadovala, zvěsti o její duchaplnosti by lehce mohly ohrozit vyhlídky na vdavky. Konečně zaslechla z haly hlas svého papá a zamířila ven z knihovny. Když ji spatřil, radostně pochválil její vzhled a vzdal hold i mamá, která spěchala, aby je nenechala čekat. Rona s potěšením zaznamenala, že je dnes v dobrém rozmaru. Byl náladový, a když se mu nedařilo, dokázal být opravdu protivný. Svoji choť i dceru rozmazloval a zahrnoval je drahými dárky, očekával však od nich naprostou poslušnost. Roně vlastně připomínal Jindřicha VIII., tyranského tudorského krále, který byl také samý úsměv, když bylo po jeho. Běda však, jakmile mu někdo odporoval. Když si papá vybíral převlek, Rona mu navrhla právě Jindřicha – měla trochu strach, aby neměl pocit, že je jí pro smích. On však souhlasil 13
a zjevně mu nepřišlo na mysl, že by si to mohl vzít osobně. „Jste naprosto okouzlující, dámy,“ řekl nyní. „Všichni muži mi budou závidět.“ Ony na oplátku také vychválily jeho vzhled, zavládla velmi příjemná atmosféra. Když jí komorná přehazovala plášť přes ramena, všimla si Rona, že rodiče si něco šeptají. „Řeklas jí o tom?“ zaslechla, jak se otec ptá. „Jen jsem naznačila,“ odvětila matka. „Určitě to pochopila.“ Já ale ničemu nerozumím, pomyslela si Rona. O čem mám vědět – a co se má stát? Kdo je ten mladík, který mi měl věnovat „mimořádnou pozornost“, a jestli si mamá myslí, že mi to činilo potěšení, proč jsem si toho vůbec nevšimla? Bylo zvláštní jít vstříc takové záhadě, ale v radovánkách na plese na to rychle zapomněla. Léto bylo v plném proudu a oni jeli v otevřeném kočáře do Westminsteru. Pan Trafford si obvykle užíval pohledy kolemjdoucích, které považoval za vyjádření obdivu k rodinnému bohatství. Dnes večer to však nesl s rozpaky. „Oni se opovažují se nám smát,“ šeptal. „No, nemůžeš jim to mít za zlé, papá,“ uchichtla se Rona. „Jindřicha VIII. a královnu Alžbětu spolu nevidí jet každý den.“ Zamračil se a změnil téma. „Musíš mít na hlavě tu paruku?“ zeptal se. „Úplně ti zakrývá vlasy.“ „Jsme přece v osmnáctém století, papá. Paruky tenkrát nosili dokonce i muži.“ „Ale máš přece tak krásné vlasy.“ Nespokojený tón poněkud ubíral jeho slovům na přesvědčivosti. Naštěstí brzy dorazili k Westminsterskému palá14
ci, kam proudila i řada dalších kočárů s pestře oděnými postavami. Jakmile vstoupili dovnitř, zaslechli hudbu znějící z tanečního sálu, který se rozkládal v zadní části budovy. Dav podivně nastrojených hostí proudil rozlehlou halou ke dveřím do sálu, kde je vítal vévoda s vévodkyní. Radostně zvolali, když spatřili rodinu Traffordových. Roně neuniklo, že vévodkyně vrhla vědoucí pohled na její diamanty. Octli se v tanečním sále. V první chvíli jasná světla a vířící páry málem způsobily Roně závrať. Mezi hosty byla Kleopatra tančící se sultánem ve zlatém hábitu a Anna Boleynová tančila s medvědem, zatímco si král Karel I. dopřával sklenku šampaňského s papouškem. Všechno to působilo nesmírně zábavně. „Á, hleďme, kohopak to nevidím,“ řekl otec velice srdečně. Rona sledovala jeho pohled až k lordu Robertu Hortonovi. Byl to pohledný muž, jenže Roně vždycky připadalo, že příjemný dojem kazí jeho neustále nadřazený výraz. Byl oblečen jako světák z dob regentství – měl na sobě vysoký límec, kalhoty po kolena a frak. K jeho elegantní postavě se to bezesporu hodilo. Panství lorda Roberta se rozkládalo v sousedství Traffordových. Několikrát je navštívil ve Dvorci – jejich venkovském sídle. Vyjížděl si s otcem na hon a flirtoval s každou vdanou ženou, která se k nim připojila, s Ronou ale sotva promluvil – nejspíše ji ve své nadutosti neuznal za hodnou pozornosti. Lord Robert je spatřil a vydal se směrem k nim. Tvář mu halila černá hedvábná maska, kterou odložil, jakmile k nim došel. 15
„Pane, dámy,“ uctivě se uklonil. „Rád vás vidím. Slečno Traffordová, mohu vás požádat o první tanec?“ Rona se chystala omluvit, neboť lord Robert nepatřil zrovna k jejím oblíbencům, ale otec nemeškal a promluvil jako první. „Jistěže můžete. Tvoříte překrásný pár a coby skvělí tanečníci půjdete ostatním příkladem.“ Lord Robert se zasmál. „Takového uznání se mi od vás nedostává často,“ odvětil, „zvláště ne na honu.“ „Nacházíte se právě na honu nádherných žen,“ zasmála se paní Traffordová. „A možná jsem předpojatá, ale má dcera podle mého názoru vítězí na plné čáře.“ „Ovšemže,“ přitakal lord Robert. „Proto jsem se rozhodl zahájit večer s ní. Je bezpochyby tak krásná, že si zaslouží stát se královnou plesu.“ Hovořil tak vroucně, že Rona jen žasla. Odkdy ji považuje za takovou krásku? Během jeho poslední návštěvy ve Dvorci rodiče také pořádali ples a on si s ní ani nezatančil, přestože coby dcera hostitelů měla na takovou zdvořilost nárok. Byla by mu ráda ten tanec odmítla, ale v této si tuaci to nebylo možné. Ani lord Robert nevyčkal její odpovědi – zřejmě měl za to, že po svolení jejího otce už to není zapotřebí. Než si stačila uvědomit, co se děje, nasadil si masku, objal ji a vtáhl na parket. Byl velmi dobrým tanečníkem a zprvu se musela soustředit, aby mu stačila. Jakmile nabyla jistoty, získala čas rozhlédnout se kolem a zpozorněla – zjistila totiž, že ji někdo pozoruje. 16
Ve francouzském okně stál muž přestrojený za Harlekýna a upíral oči na tanečníky – ne, hleděl na ni, uvědomila si. Ve víru tance jí zmizel z dohledu, ale v dalším kole ho opět zahlédla. A celou dobu hleděl jen na ni. Jako by v sále kromě ní nikdo nebyl. Byl vysoké štíhlé postavy, která v přiléhavých, diamantovým vzorem zdobených šatech budila obdiv. Na hlavě měl černý třírohý klobouk, kolem krku bílý krejzlík a tvář mu zakrývala černá škraboška. Připadalo jí zvláštní, že má pocit, že sleduje právě ji. Zahlédla ho přece jen tu a tam, a navíc byl příliš daleko, aby mu viděla do očí. Skrze škvíry v jeho škrabošce dokázala rozeznat jen jejich odlesk – a přece si byla beze stínu pochybností jistá, že ten lesk patří jí. Jako by k ní Harlekýn promlouval zvláštní, tichou řečí, které rozuměli jen oni dva. Bylo v tom cosi znepokojivě zlověstného – stál tam bez pohnutí, skoro jako by ji chtěl před něčím varovat. „Slečno Traffordová!“ oslovil ji lord Robert zvýšeným hlasem. „Promiňte,“ řekla spěšně. „Co jste říkal?“ „Chválil jsem vás, jak skvěle vypadáte, ale neodpověděla jste mi.“ „Prosím za prominutí. Obdivovala jsem… jak to tu vypadá, a zcela mne to pohltilo,“ dokončila větu. Na víc se nezmohla. „Muselo vás to opravdu zaujmout, když jste přeslechla, jak o vás hovořím jako o nejkrásnější dívce v sále.“ „Ale ale, copak můžete vědět, jak vypadám, když mám stále na tváři škrabošku?“ otázala se. Ze všech sil se snažila, aby to znělo bezstarostně. 17
„Vaši tvář jsem už přece viděl,“ připomněl jí, „takže přirozeně vím, jak jste krásná, nehledě na vaši škrabošku.“ Rona se pokusila zatvářit polichoceně, avšak ve skutečnosti jí ta úmorná snaha o galantnost obtěžovala. Nátlak lorda Roberta jí čímsi připomínal lojový pudink. Zamumlala: „Jste příliš laskav,“ a otočila se, když měla opět ve výhledu francouzské okno. Harlekýn byl však pryč. Přiměla se věnovat pozornost těžkopádnému rozhovoru s lordem Robertem. Vypadalo to, že si právě přečetl knihu „Jak udržovat lehkou konverzaci na plese“. Svědomitě se držel pokynů, bylo to však pro oba obtížné. „Toto je skvělý večírek,“ řekl. „Zrovna jako ty pořádané vašimi rodiči. Pečují o hosty tak, že mají pocit, že vstoupili do říše pohádek.“ „Myslíte?“ otázala se Rona. „Měla jsem za to, že když jste byl posledně u nás na venkově, poněkud jste se nudil.“ „Ale vůbec ne. Užil jsem si každičkou chvíli, zvláště projížďky na koních vašeho otce. Patří k nejlepším, se kterými jsem se kdy setkal.“ „Doufám, že jste to řekl také otci,“ pokoušela se Rona o vlídný tón. „Má rád, když lidé chválí jeho stáje.“ „S vaším otcem si výborně rozumíme,“ řekl lord Robert. Zamračila se. Chtěl jí udělat radost, ale šel jí na nervy. K její úlevě hudba právě dohrála. Zkusila se vyprostit, ale držel ji dál kolem pasu. „Doufám, že mi věnujete i příští tanec,“ řekl. 18
„Jste velmi laskav, ale myslím, že bych neměla,“ snažila se o neústupný tón. „Váš otec nebude mít námitek.“ „Ale já mám námitek,“ začínala se zlobit. Svraštil obočí. „Máte něco proti tanci se mnou?“ „Nechci, abyste to považoval za samozřejmost. Pustíte mne, prosím?“ Zaváhal, jako by zvažoval, že ji odmítne, když vtom je oba překvapil něčí hlas. „Tak tady jste! Hledal jsem vás.“ Harlekýn se zjevil, jako by se k nim snesl padacími dveřmi. Kroužil kolem nich a pak uchopil Ronu za ruku. „Slíbila jste mi příští tanec,“ řekl. „Neříkejte, že jste na to zapomněla.“ Lord Robert sevřel rty. „Není dost dobře možné, aby slečna Traffordová…“ „Ale ne, to od vás vůbec není pěkné,“ vmísil se chvatně Harlekýn a pranic si ho nevšímal. „Jen pojďte, teď už se z toho nevyvléknete.“ Než stačila popadnout dech, vysvobodil ji z nevítaného objetí lorda Roberta a odvlekl pryč. Hudba opět spustila a oni závratně vířili parketem v rytmu valčíku. „To jste neměl dělat,“ řekla Rona, jakmile popadla dech. „Proč ne?“ „On ví, že jsem vám žádný tanec neslíbila.“ „Nesmysl, slíbila jste mi ho, když jsme se setkali posledně.“ „Já… Opravdu?“ „Rmoutí mě, že jste na to zapomněla,“ řekl ublíženě. „My jsme se ale ještě nikdy nesetkali. Zkoušíte na mne nějaké triky.“ 19
„Ovšem. To přece Harlekýn dělává. V tricích je přímo mistrem. Ošálí vás klamem a umí číst v lidské mysli. A právě tak pozná, kdy je slečna v nesnázích a potřebuje jeho pomoc.“ „Nevím, co jste vlastně…,“ spustila upjatě. Pak se zarazila. Ten záhadný muž snad opravdu uměl číst myšlenky, které se snažila utajit, a nemělo tedy smysl ho balamutit. „Copak to na mně bylo tak vidět?“ otázala se na prahu zoufalství. „Viděl jsem vás vstoupit do sálu. Všiml jsem si, jak nad vámi krouží jako dravec nad jehnětem – upoutaným jehnětem, abyste neměla šanci se mu vzepřít. Jindřich VIII. mu dal souhlas místo vás, že?“ „Obávám se, že ano. Je to můj otec. Asi měl za to, že odmítnout by bylo nezdvořilé.“ „Nebo se možná snaží vás za toho chlapíka provdat.“ „To ne,“ řekla chvatně. „On ví, že lorda Roberta nijak v lásce nemám.“ „Doopravdy? Nepřipadá mi jako člověk, který by se příliš staral o city druhých, pokud kříží jeho plány.“ Rona z toho měla nepříjemný pocit. Ano, to otce přesně vystihovalo. Harlekýn dokázal odhalit lidská tajemství. Ale že by ji chtěl otec skutečně provdat za lorda Roberta? Musel se mýlit. Zkoušela potlačit vzpomínky na jisté náznaky, kterých si toho večera povšimla. Nebyly jí nijak příjemné. „Proto jste mne tedy pozoroval?“ zeptala se. „Považoval jste mne za slečnu v nesnázích?“ „Ano, chtěl jsem se ujistit, že můj první dojem byl správný. To, jak jste se zprvu zdráhala, ještě ne20
muselo nic znamenat – mohli jste se jen pohádat a ve skutečnosti ho bláznivě milujete.“ „Nedokážu si představit ženu, která by bláznivě milovala takového muže,“ řekla bez obalu. „Ani já ne. A když jsem vás viděl spolu tančit, pochopil jsem, že tomu tak není. Byla jste strnulá a držela si odstup. Zamilovaní lidé takhle netančí.“ „Skutečně?“ zeptala se lehce dotčeně. Ten chlapík začínal být poněkud drzý. „Myslíte, že o tom víte všechno?“ „Harlekýn ví všechno o všem,“ řekl bezostyšně. „Víte, že jste nesnesitelný?“ řekla a potlačovala smích. „Jistě,“ odvětil bez váhání. „Naprosto nesnesitelný. Většina lidí má chuť mě nakopnout už chvíli nato, co se poznáme.“ Tentokrát se rozesmála. Na toho vtipálka se nedokázala déle zlobit. „To už je lepší,“ řekl. „Máte tak krásná ústa. Měla by se smát častěji. Je škoda, že z vaší tváře nevidím více, ale ta ústa na každý pád stojí zato – prozatím.“ „Jste nestydatý, pane,“ pokoušela se o přísný tón. „Naprosto nestydatý,“ přitakal ihned. „Kdybychom neměli ty škrabošky, takové řeči bych si nenechala líbit.“ „Máte pravdu. Zpoza masky lze říci téměř cokoli. Mohu vás například ujistit, že mezi řadu věcí, na které je Harlekýn odborník, patří také láska. Nemilujete lorda Roberta a on vás také ne. Nedopusťte, aby vás za něho provdali.“ „To je bez debat. Nevezmu si ho. Krom vás to ještě nikomu ani nepřišlo na mysl.“ „Kéž byste měla pravdu. Mýlíte se však. Chci jen, abyste se měla na pozoru.“ 21
„To je od vás velice laskavé, a i když s vámi nesouhlasím, jsem vám vděčná, že jste mne zachránil. A teď mi prosím řekněte, kdo jste. Neznám-li vaše jméno, nemohu s vámi ani hovořit, natožpak tančit.“ Mlčel. „Pane, trvám na tom, abyste se mi představil.“ „Jmenuji se Harlekýn a jsem milovníkem krásných žen. Vzdychám jim u nohou, líbám lemy jejich rouch, když se nesou kolem. Sleduji a střežím je a ochraňuji před nebezpečím.“ „Nikdy jsem neslyšela, že by byl Harlekýn milovníkem dam,“ odvětila Rona a rychle se vzdala nadějí, že ho snad přiměje mluvit vážně. „Je to šprýmař a šotek, který všechno zpacká a pak je třeba zachraňovat jeho.“ „Kdo to řekl, ten lhal!“ pronesl teatrálně. „Nic než klevety, madam. Ničemu z toho nevěřte.“ Uchichtla se. Zdvořilostí snad právě neoplýval, ale byl nadmíru zábavný. „Slyšela jsem také,“ škádlila ho, „že nebýt Kolombíny, byl by ještě v horší bryndě.“ „Dobrotivé nebe!“ zvolal. „Jsem odhalen. Má tajemství jsou vyzrazena. Je tomu tak, nemohu to popřít. Každý muž potřebuje svoji Kolombínu, aby řídila jeho život. Jste snad Kolombína? Vypadáte tak, celá v bílém.“ „To opravdu ne,“ řekla odhodlaně. „Jsem dáma z osmnáctého století.“ Podléhala jeho způsobům a zjišťovala, jak překvapivě snadné je odpovídat mu ve stejném duchu. Když ji roztáčel po sále, už ji tolik netrápilo, že neví, kdo to vlastně je. „Jistěže jste,“ řekl. „Jste dvorní dáma. Tančila jste s králi a princi.“ 22
„A také si nejsem jistá,“ neodolala pokušení dodat, „že by mé úsilí stačilo k tomu, abych řídila váš život.“ Vybuchl smíchy a odhalil silné bílé zuby. Držel ji nepřístojně blízko u sebe, ale ona kupodivu neměla chuť se odtáhnout, jako tomu bylo u lorda Roberta. Místo toho se přistihla, že si prohlíží jeho ústa, široká a živá, jako stvořená k smíchu. Uvažovala, jak asi vypadá zbytek jeho tváře. Jistě byl mladý, jak usuzovala z jeho pevného sevření a svižných, uhlazených pohybů s neklamným nádechem síly. Byl hodně vysoký. Rona sama nebyla nijak malá, ale on ji převyšoval o dobrých osm palců. Kromě toho už viděla pouze jeho ústa. Tvář nad nimi halila černá škraboška, skrz štěrbiny byly vidět jen oči. Poznala, že jsou modré, a byla to ta nejjasnější modrá, kterou kdy spatřila. Sálala z nich živost, důvtip a něco, co snad mohlo být i nebezpečné – nebyla si jistá. Hudba spěla ke konci. Jakmile tanec zvolnil, Rona spatřila, jak se k nim blíží lord Robert. Výraz v jeho tváři říkal, že nestrpí žádný odpor. „A jéje,“ povzdechla si. „Pamatujte,“ zašeptal Harlekýn. „Nenechte se do ničeho nutit.“ Lord Robert se jí postavil do cesty a natáhl k ní ruku. „Nebudete tak krutá, abyste mi odmítla tanec,“ řekl. Nebyla to otázka, ale konstatování. Choval se jako muž rozhodnutý jít si vlastní cestou a Rona na okamžik zaváhala, jestli Harlekýnovo podezření nemůže být přece jen správné. Ale to jistě nebylo možné. 23
Nikdo by ji přece nenutil k něčemu, co ona sama nechce. Když ji lord Robert odváděl pryč, ještě se naposledy ohlédla k místu, odkud je pozoroval Harlekýn. Pak se rozplynul v davu a ona se náhle cítila osamělá.
24