Str. 1
Je krásný podzimní den. Mrholí a barevné listí se leskne ve světle sem tam probleskujícího, nízko položeného podvečerního slunce. Na stůl pokládám úlovek z blešího trhu na Kolbence velkou plechovou krabici. Místy se ztrácí původní světlá barva a objevuje se rez. Na první pohled je vidět, že se jedná o kousek z první republiky. Jednoduchý design. Jednoduchý prostý nápis „OVEKA“ Oldřich Vitáček - Karlín. Už vím, že za první republiky byla v Karlíně továrna na žitnou kávu, že obchodní název OVEKA je grafickou zkratkou Oldřich Vitáček Karlín. Našla jsem obrázky reklamních letáků, které Oveka rozesílala, i časopis Starý známý, který vydávala. Přejela jsem rukou po víku krabice „To je přeci strašně málo, kdyby si tak mohla vyprávět! Jakýpak je asi Tvůj příběh?“ „Chceš ho znát?“ rozřízl chraplavý kovový hlas ticho v pokoji. „Ano, prosím,“ zašeptala jsem a hlouběji se zabořila do křesla se zrakem upřeným na plechovku. Můj příběh začíná před osmdesáti lety. Možná i přesně na den. Byl podzimní den, podobný tomu dnešnímu. Mrholilo a barevné listy se snášely k zemi, když mne autodrožkář Vaněček nesl do své nablýskané červené Škody 422 s černými blatníky na stanoviště drožek u Negrelliho viaduktu. Evidentně jsem měla být dárkem. Když mne nesl do vozu, přitrouble se usmíval a brumlal pod vousy: „Budeš se jí líbit, to bude konečně úspěch!“. Položil mne vedle sebe na sedačku a vyjel za zákazníky. Na Královské třídě nastoupil starší pán s cvikrem a doktorským kufříkem, vystupoval na Bubenské. Hned na Bubenské zastavil drožku mladší, dobře vypadající muž, který si přál do Janovské ulice č.11. Stejně jako předchozí zákazník, i on celou cestu mlčel. Když jsme dojeli před Janovského číslo 11, vytáhnul šrajtofli, sáhnul do ní a pak se obrátil na drožkáře. „Prosím Vás, já tady potřebuji jen vyzvednout kufr, kdybyste na mne počkal a pak odvezl na Královské Vinohrady.“ „Ano jak račte, pane.“ „Nezlobte se, vím, že je to troufalé, ale mám zánět žil a schody mi působí bolest, kdybyste byl tak laskav a kufr přinesl, finančně bych se revanšoval.“ Drožkáři se moc nechtělo. Na druhé straně, vidina nějaké koruny navíc se mu zamlouvala. „Ano pane, a kde je ten kufr k vyzvednutí?“ „Druhé patro, byt číslo sedm. Jste velmi laskav pane,“ a sáhnul znovu na šrajtofli. „Dobře, druhé patro, byt číslo sedm.“ V momentě, kdy za drožkářem zaklaply dveře domu číslo 11 v Janovské ulici, mladší pán se briskně přemístil na sedadlo drožkáře a auto v mžiku zmizelo z místa. „Tak to bychom měli,“ konstatoval novopečený uživatel vozu. „Ještě se bezpečně dostat přes Prahu.“ Zvolnil. Jakmile uviděl krásné děvče, vlekoucí obrovskou tašku, s myšlenkou, že účel světí prostředky, prudce zabrzdil. „Slečno, pojďte, svezu Vás.“ „Kdepak, to se nehodí, děkuji.“ Bez zvednutí hlavy dál vláčela tašku po cestě.
Str. 2
Vyskočil z auta, chytnul jí tašku a řekl: „Ano, máte pravdu, nehodí se, aby tak krásné křehké děvče tahalo těžké tašky.“ Zvedla hlavu a zadívala se mu do tváře. Jejich pohledy se střetly a na chvíli ztratili oba dva řeč. “Pojďte, nechci, abyste se s tím vláčela,“ téměř šeptal. Uložil tašku do zadní části vozu a otevřel přední dveře. "Sedněte si prosím vedle mne.“ Udělala co řekl, sedla si do auta vedle něj, ale protože jsem na sedačce byla já, položila si mne do klína. Byla opravdu hezké děvče, rdící se studem a zaskočená tím, co udělala, že si sedla do auta k cizímu pánovi.“ „Já nevím, opravdu se to nehodí, abych s Vámi jela vozem,“ se sklopeným zrakem vydala ze sebe tenkým hláskem. „Ale jděte, já jsem Josef, pro vás Pepan, tak mi říkají přátelé. A jak říkají vám?“ „Františka.“ „Františka, Františka…kam Vás mohu odvézt, Františko?“ „Na Palmovku, ale paní doktorová by se určitě na mne zlobila, kdyby viděla, že jsem přijela autem s vámi, určitě by si myslela bůhvíco a chtěla by mne poslat pryč.“ „Františko, a vy byste nechtěla bůhvíco?“ Po tváři mu přeběhl šibalský úsměv, pohrával si s její stydlivou nevinností. Sklopila zase zrak do klína, tedy na mne a bylo vidět, že je bezradná červená studem nebo možná zvědavostí. „Líbí se Vám?“ „Prosím?“ „No ta kazeta s Ovekou. Pijete Kávu?“ „Ano, je hezká.“ „Je vaše.“
„Kam to jedete?“ vydral se jí z úst zoufalý výkřik potom, co zjistila, že odbočili z Královské třídy, těsně poté co minuli Invalidovnu. „Proboha děvče, nechtěla jste jet až k domu vozem, vzpomínáte? Přijedu z druhé strany, objedu to od Sluncové“. Naoko se zlobil. Zastavil mimo hlavní cestu, kousek od Palmovky. Chvilku seděli, aniž by se pohnuli nebo promluvili. „Františko, nechtěl bych, abyste si to špatně vysvětlila, ale pokud bych Vás mohl pozvat na malou procházku, bylo by mi potěšením.“ „Ale to přece nejde“.
Str. 3
„Máte pravdu, nejde, jak paní doktorové vysvětlíte, že jste přišla tak brzo? Necháme tady vaši tašku, chvilku se projdeme, třeba bychom mohli k plynojemu a domu pak přijdete přesně na čas“. Byl tak sebejistý ale zároveň okouzlující, že si Františku získal snad ještě dříve, než to začal chtít. „Tak dobře, budu věřit, že jste čestný muž,“ po chvíli tichým hlasem, se sklopeným zrakem, odpověděla Františka. Tak jsem se ocitla zavřená za podivných okolností v ukradeném autě. Když se vraceli, bylo vidět, že Františka může na Pepanovi oči nechat. No a on, také evidentně nezahálel, byl šaramantní, pozorný. Vyndal jí tašku z auta. „Františko, jak rád bych vám ji odnesl do domu, kdyby to bylo možné.“ „Františko, vaše Oveka.“ „Františko, vzpomenete si na mne, až budete pít kávu?“ Chytnul jí konečky prstů pravé ruky a vedl je ke svým ústům, lehce je políbil.“Františko, opravdu se mohu těšit, že v neděli o druhé hodině se tu setkáme?“ „Ano Pepane, přijdu.“
Str. 4
„Děkuji za krásný den Františko!“ Volal za námi Pepan. Kdybych měla krk, kroutila bych s ním. Krásný chlap, otrlý zloděj, kultivovaný člověk, prohnaný milovník, zamilovaný mládenec, složitý rébus, kdo je ten Pepan, a zda je to vůbec Pepan. Františka si mne dala do svojí komůrky pro služku, na stoleček vedle postele. Kávu pila se zbožnou úctou a zasněným pohledem. Přejížděla po mně rukou a vzdychala. Byla lapená. V krabici bylo jako dárek jakési semínko, které hned zasadila a postavila na stolek vedle mne. Se zvětšující se rostlinkou ze semínka rostla i její láska k Pepanovi. Františka ráda četla a zajímala se o svět. Když měla čas, četla noviny, které pro ni pan doktor odkládal. Po přečtení novin ze 17.října roku 1933 plakala. Nechápala, jak je to možné a nevěděla, co má dělat. Věděla, o jakém autě píší v Národních listech na straně tři v článku „Jak se kradou auta“. Věděla, kdo řídil červené auto značky P25509 z Janovského ulice. Hladila mne po víku, vzdychala a v neděli se vydala na smluvené místo. Vše co věděla, si nechala pro sebe. Nicméně zamilovanost a to, že oproti minulosti tráví všechna volná odpoledne mimo dům, neuteklo panu doktorovi. Jedno nedělní dopoledne, právě když dokončovala oběd a myšlenka na odpoledne s Pepanem ji nutila do radostného zpěvu, se na prahu kuchyně bytu na Palmovce objevil její tatínek. „Tatíčku, co tu děláte?“ „Přijel jsem si holka pro tebe“. Už je čas, vše je dohodnuto, příští týden jsou ohlášky.“ „Tatíčku,“ zlomil se jí hlas a z očí se jí začaly drát slzy. O Pepanovi, její lásce nikdo neví, ohlášky a domluvený sňatek s dřevařem Müllerem byl pro ni ránou pod pás. „Děvče“, položil jí pan doktor ruku na rameno, „běž se sbalit, žena už to tady v kuchyni dodělá. Otec chce pro tebe to nejlepší, věř mi, jednou nám za to poděkuješ.“ V komůrce se pak rozplakala naplno. Už ho nikdy neuvidím, on se nikdy nedozví, proč jsem nepřišla, co se stalo, štkala a hladila mne po víku. Tatínek ji odvezl domů do rodné vsi Fláje v Krušných horách. Z Františky se stala smutná mladá paní Müllerová. Josífek se narodil předčasně, osm měsíců po svatbě. Život v horské vesničce byl těžký, ale Josífek byl krásný živý klučina a Františka by za něj dýchala. Müller byl sice starý morous, ale byl také dobrák a Františka díky jeho pracovitosti neznala nouzi. Josífek rostl a pro Františku byl smyslem života. Zvykla si na život s Müllerem a svým způsobem by se mohlo říci, že ho měla ráda i když ho nemilovala. Vážila si ho jako otce a i on měl Josífka rád, dokonce si s ním hrával. Často seděla, obzvláště pak za války a hladila mne po víku a šeptala: „Bože, prosím, netrestej nás za moje hříchy, udělám cokoliv, jen nás prosím nech přežít.“ A opravdu špatný osud se jim skoro až do konce války vyhýbal. Na konci února 1944 nepřišel Müller domů. Františka se bála cokoliv udělat, bála se ho hledat, bála se ho nehledat. Věděla, že jako Němec, který plnil přípisy a nedělal problémy, to měl u Němců vcelku dobré.
Str. 5
Na druhé straně věděla, že pomáhal i různým lidem, kteří pomoc potřebovali, že se snadno mohl připlést do nějakého problému, že za takovou pomoc se střílelo. Věděla také, že hory samy jsou tu v zimě kruté a zrádné, že zbloudit v mlze se dá snadno, a co nedokončí mráz, to dokončí krušnohorský lezavý vítr. Pár dnů na to spadlo kousek za vsí letadlo. Bála se. Ne o sebe, ale o Josífka. Sotva jedenáctiletý Josífek proti vůli matky přesto hledal otce po okolních lesích, ptal se po okolních vesnicích. Bez výsledku. S příchodem jara přestala Františka věřit, že Müllera ještě kdy spatří a začala věřit, že brzo přijde konec války, že v dobré se vše obrátí. Konec války přišel a s ním i vystěhování Němců. Ještě, že jsem Češka, těšila se Františka, jak si najde práci, jak navzdory všem a všemu vychová z Josífka správného muže. Jenže pak přišel den, kdy Němci odcházeli. Sousedi, známí. Slyšela pláč a křik ve vsi. Zavřela se doma a zacpávala si uši, aby to neslyšela. Josífkovi zakázala opouštět dům. Vtom vtrhli k nim. Vedl je Čermák, takový zlodějíček a křivák za všech okolností a dob: „Ty svině německá, koukej si sbalit toho fakana a táhnout.“ Kousala se do rtů, aby neřekla něco, čeho by litovala. Se sebezapřením a s bodrým tónem odvětila: „Sousede jakápak já jsem Němka, vždyť víte, že jsem Češka, znal jste moje rodiče Čechy, vždyť jste pracoval s mým otcem v lese.“ „Ty děvko, léta ses tu pelešila s Němcem, protože se ti to hodilo do krámu, a teď se nám tu podbízíš?“ Františka ani nehlesla. Čermák se na ni úlisně díval. I když už nebyla mladé děvče a život v horách byl těžký, pořád byla krásná. Uhnula pohledem. „No i když možná“, popošel k ní na půl metru. Najednou vymrštil ruce, chytnul ji pod krkem za halenku a prudce škubnul. Františka se marně snažila zahalit zpět cáry, které zůstaly z halenky. Agresivní Čermák byl rychlejší, surově ji
Str. 6
chytnul za prso. „No chlapi, cecky vypadaj jako český, co říkáte?“ Zkroutil jí ruce, přimáčknul si ji zády na své tělo a strhl zbytek halenky, aby poskytnul dostatek zábavy a podívané svým kumpánům. Rukou jí jel po nahém břiše směrem k rozkroku. „No, uvidíme, jestli to dole je také,“ nedořekl. Začal řvát bolestí. Josífek se mu vší silou zakousl do ruky. Nemohl už dále snést, jak ubližují jeho mamince. Pak už to bylo rychlé. Dva chlapi drželi Josífka, dva Františku. Mezi nimi stál rozzuřený Čermák s napuchlou rukou. „Za tohle si to ty spratku nejdříve vyřídím s Tebou. Takový pěkný hošíček,“ změnil v půlce věty tón na posměšný. „Dejte mi ho vedle a budete ho držet,“ vyštěknul. Hodinu potom jsem je viděla naposledy, zmlácené, potupené. Když Františka odcházela, podpírajíc zmláceného, zuboženého Josífka, sama na pokraji sil, se u mne zastavila a lehce přejela třesoucí se rukou po víku kazety. Její slza, která na mne spadla mne pálila potom celé měsíce, roky. Ještě teď mám pocit, že tu slzu cítím. V chalupě pak dlouho nikdo nebydlel. Lidé si tam chodili brát, co se jim hodilo. Neutěšený stav chátrání, zkázy a beznaděje trval několik let. Přestávala jsem věřit, že se něco stane a dům ožije, nebo že přijde někdo, kdo mne z domu zkázy a smutných vzpomínek vysvobodí. Právě jednoho takového dne, kdy jsem přemýšlela, kolik že takových dní zbývá do finální zkázy domu smutku a mne samé, se opuštěným domem ozvaly lehké kroky, dětské kroky. Byly jiné než kroky, které jsem slýchávala, když někdo, obzvláště zpočátku hned po válce, přišel drancovat. Byly jiné než kroky těch, co přišli později. Těch, co hledali nový domov ve vysídleném pohraničí. Fláje, vesnice v srdci lesů na hřebenu Krušných hor byla pro všechny příliš vzdálená představě o spokojeném životě. Představě o spokojeném životě a o naději na nový, lepší život. Z obrovské vesnice, kde v roce 1921 při sčítání obyvatel došli k číslu 1 099, se stala bohem zapomenutá víska s necelými 200 obyvateli, kteří k sobě již v nové době nenacházeli cestu tak, jako dříve. Ale zpátky k těm krokům, co jsem slyšela. Slyšela jsem kroky po domě, které se střídavě vzdalovaly a přibližovaly. Byla tma, nebylo vidět původce kroků. Najednou kroky utichly a já uviděla dvě krásné velké dětské oči, jak se na mne upřeně dívají. Ze šera se vynořila tvář malé holčičky, která určitě nechodila ještě ani do školy. V očích se zableskly jiskřičky. „Jé, ty jsi ale hezká krabička!“ Ztichla, bylo vidět, že o něčem přemýšlí. Přidřepla ke mně, přejela po víku a s vážnou tváří pravila: „Víš co, já si tě vezmu, tebe nikdo nechce jako tenhle domek. Babička mi to říkala, že ty chalupy přijdou nazmar, protože ty lidi, co sem chodí, netuší co je to žít v horách. Já jsem také pořád sama, jako ty. Tak budeme spolu a nebudeme sami.“ Otevřela víko krabice a na dno položila kousek křídy, kterou dosud držela v levé ruce. Pak sáhla do kapsy šatiček, vyndala několik pastelek, tři kamínky, malou modřínovou šišku a několik jadérek z jablka. „To jsou samé vzácnosti, u tebe budou v bezpečí,“ říkala, když přiklápěla krabici víkem. Opouštěla jsem dům v rukou děvčátka a viděla jsem spoustu zvláštních malůvek křídou na zdech. Aha, tak proto ty střídavě vzdalující a přibližující se kroky, proto ta křída v ruce. Malůvky nebyly normálními obrázky, které malují děti, byly to zvláštní obrazce a symboly navzájem propojené, malované s lehkostí, vyjadřující talent a naději, ale i neklid v citlivé dětské duši. Tak jsem se v roce 1949 dostala k Jarušce, pětileté samotářské, výtvarně nadané holčičce, která zatím po většinu života bydlela na Flájích s babičkou v její chalupě. Když povyrostla, vyměnila křídu, kameny a opuštěné domy za papírky, sešitky, tužku a několik pastelek. Malovala to, co viděla a jak to viděla. Malovala na všechno, na co se dalo malovat. Kousek prázdného papíru před ní neobstál. Babička si jako správná hospodyně schovávala i prázdné pytlíky od mouky. Jaruška pomalovala i ty, když jí došel papír. K osmým narozeninám dostala krásné vodové barvy. Malovala ráda flájský kostelík ze všech možných stran a pohledů. Hřbitovní zeď za kostelem byla místem, kde ji nikdo nerušil a mohla si vesele malovat. Rodiče
Str. 7
bydleli dole pod horami, v Bílině. Ona zůstávala s babičkou. Nejprve to byla praktická nutnost. Byla příliš malá a příliš nemocná na život ve městě, kde se nedá pořádně dýchat. Ve městě, kde rodiče těžce pracující v dole na směny a v sídlištním bytě se sotva potkávají. Pak to byl vzdor a obrovská vazba na místo a babičku.
Řeči o tom, že se budou muset odstěhovat, protože se staví přehrada, nebrala moc vážně. Viděla sice, jak staví přehradní hráz, viděla lanovku vybudovanou na přepravu stavebního materiálu z Moldavy k přehradě, ale přišlo jí to vše příliš daleko. Nedovedla si představit, že by voda od přehrady mohla sahat až k jejich chalupě. Sedávala se mnou na zídce za kostelem, hladila mne po víku a přesvědčovala. „Podívej se na to, to je přece nesmysl, aby voda od přehrady byla až tady, tolik vody přece nikde není.“ Jenže Jaruščin svět byly jen Fláje a nedaleké okolí, nejdále byla v Bílině u rodičů. Měřítko vzdáleností pro ni bylo jiné. Jak čas plynul a postupovala stavba monumentální hráze, jak lidé Fláje opouštěli, bylo už i Jarušce jasné, že přijde den, kdy budou muset pryč. Ten den přišel na jaře roku 1960. Měla se stěhovat s babičkou do sídlištního bytu jejích rodičů v Bílině. Poslední týden před stěhováním vůbec nemluvila. Poslední den, když se ráno probudila, si ještě před svítáním vyšla ke kostelíku a hřbitovu. Na hřbitovní zdi proseděla svítání. Po návratu do chalupy roztrhala všechny obrázky, co kdy namalovala a přišly ji v tu chvíli pod ruku. Pak vyběhla z chalupy a týden o ní nikdo nevěděl. Po týdnu ji příslušníci SNB přivedli do bílinského sídlištního bytu rodičů. Byla špinavá, šaty roztrhané a oči, ty krásné oči byly vyhaslé, jako by umřely tam nahoře na Flájích. Rodiče na ni mohli křičet, mohli jí domlouvat, nefungovalo to. Celé dny sedávala s babičkou v kuchyni. Babička vařila, žehlila, zašívala. Když už nebyla žádná domácí práce, vzala si jehlice a vlnu a pletla Jarušce svetříky. Jaruška seděla a jen tak koukala.
Str. 8
Přítomnost babičky ji uklidňovala, byla to její jediná jistota v tom změněném světě. „Jaruško, pojď něco dělat, přece nemůžeš celý život prozahálet,“ domlouvala jí babička. „Tak třeba alespoň maluj, to přece děláš ráda.“ „Babičko a co bych tady měla malovat, tady nic není a k malování už vůbec ne.“ „No Jaruško, a co třeba já, bůhví jak dlouho tu ještě budu, tak když si mne namaluješ, budeš mít alespoň můj obrázek.“ Jaruška se rozplakala, objímala babičku a plakala. Když se vyplakala vzala mne, krabici plnou tužek, pastelek, vodovek, uhlů. Vybrala si měkkou tužku a první papír, který ji přišel pod ruku, a začala malovat. Malovala každý den babiččinu tvář, babiččiny ruce, babičku jak plete, jak se usmívá i jak se chmuří. Po prázdninách patnáctiletá Jaruška nastupovala do učení na malířku do nedaleké porcelánky. Doba i místo bylo takové, že nikomu nedošlo, že její výtvarné nadání a cit pro vidění detailů i fantazie jsou na hony vzdáleny sériovému malování hrníčků. Se svým údělem však byla smířená a malování porcelánu jí nevadilo, ale ani nenaplňovalo. Léta plynula, její vrstevnice se dávno povdávaly a vychovávaly děti a Jaruška zůstávala sama. Sama v práci se svými hrníčky, sama ve volném čase se svým malováním. Občas si dopřála výlet do Prahy na nějakou výstavu. Druhou do party na výstavy ji dělávala Věra, o pět let mladší kolegyně z práce, která také viděla větší smysl ve vlastním malování než v malování hrníčků a talířů. Věra na rozdíl od Jarušky malovala krajiny. Jaruška ode dne, kdy byla nucena utéci z chalupy na Flájích už nikdy žádnou krajinu nenamalovala. Věře vysvětlovala, že v krajině už nemá co malovat, protože nejkrásnější krajina zmizela pod vodou. Návštěva výstavy Nové věci v Galerii Václava Špály v Praze roku 1968 se jí stala osudnou. U Sekalova díla „Co zbývá dřevu“ vytáhla blok, do kterého si dělala náčrtky a poznámky. Roztržitě listovala a hledala volné místo. Slyšela, jak za ní někdo konstatoval: “So stelle ich mir die Schönheit vor, verlobt mit geborenen Kunst“ („Tak si představuji krásu snoubící se s rodícím se uměním.“) Aniž by zvedla hlavu, zaregovala plynnou němčinou, kterou jako malá mluvila téměř denně. „Kunst kann später geboren sein aber sagen das über einem der Zwanzieg Jahren Juwelen schafft ist Dummheit.“ („Umění se sice může narodit pozdě, ale říci to o někom, kdo tvoří skvosty více jak dvacet let, je hloupost nebo nabubřelost.“) Cítila, jak jí někdo položil ruku na rameno. Trhla sebou a otočila se.“ Ich habe nicht Sekal gemeint aber Sie ,Wunderschöne Frau“( „Nemyslel jsem Sekala, ale Vás krásná dámo.“) Erich byl na první pohled bohém, umělec, prostě neodolatelný muž. Ten muž, co okouzlí skoro každou ženu, aniž by to chtěl, ten muž, co za sebou zanechává řadu zlomených srdcí, aniž by to věděl. Věra na první pohled poznala, co se děje s Jaruškou, věděla to dříve než ona sama. Byla tomu ráda, protože do té doby bylo u Jarušky téma muži a vztahy tabu. Po dalších patnácti minutách přistoupila k Jarušce: “Jarčo promiň já jsem úplně zapomněla, že máma po mně chtěla, abych vyzvedla u tety na Žižkově nějakou látku, co pro ni má. Sejdeme se na nádraží u vlaku, ano? Nevadí? Díky.“ Stiskla jí významně pravou ruku, kterou držela blok. „Auf Wiedersehen,“ pokynula směrem k dvojici a zmizela dříve, než stačili zareagovat.
Str. 9
Erich ji doprovodil na nádraží a na rozloučenou jí políbil ruku. Později ve vlaku to Věra okomentovala: „Jarčo, to loučení na nádraží bylo jako když vezmeš šedé omalovánky v novinách a vybarvíš tam právě jen ty dvě postavičky, co jsou výjimečné a září.“ „Věrko, já to nechápu, nikdy jsem nevěřila, že mě něco takového potká, že někoho takového potkám,“ tiše reagovala Jaruška. Co blbneš Jarčo, vždycinky jsem ti říkala, že jednou někoho potkáš, koho se už nikdy nebudeš chtít vzdát, a je to tady,“ téměř křičela Věra. A Jarča tentokrát ani neodporovala a jen zasněně mlčky hleděla z okna vlaku na ubíhající krajinu. Jaruška přijala Erichovo pozvání na výlet za německým uměním do Mnichova. Okolnosti i situace v Československu způsobily, že se Jaruška nevrátila. Neměla proč se vracet. Babička jí zemřela už před třemi lety, s rodiči prakticky nikdy nežila a nebyli pro ni, v pravém slova smyslu, rodiče. Těmi byla její babička. Tak jsem osiřela, zůstala jsem sama s Jaruščinými barvičkami. V jednom z mála dopisů, které došly, Jaruška prosila rodiče, ať její krabici, její Oveku dají Věrče i s obsahem. Změnila jsem tedy majitele. Věra se brzo potom vdala za rockera Martina. Martin nebyl pro rodinný život stvořený a tak Věru dva roky po narození syna opustil. Opustil Věru, opustil syna, ale vzal si mne. Věra ani nepostřehla, že jí zmizela krabice, která se Martinovi hodila na struny. Hodila se mu, tak si ji prostě vzal. To, co bylo uvnitř, podle něj bordel, vysypal do koše. S Martinem jsem se po letech dostala zpět do Prahy, do malého dvoupokojového bytu na Žižkově. Na dohled, kousek pode mnou, byl Karlín, Holešovice a Libeň, moje pražská předválečná místa. S Martinem to bylo jako na houpačce. Několik týdnů jsem ho téměř neviděla, to v bytě prakticky jen přespával. Někdy v noci, někdy ve dne, podle toho, v čem zrovna jel nebo co zrovna dělal. Jeho hudební kariéra nebyla na uživení. Pak měl zase bujaré období šílených mejdanů, které pravidelně zakončoval v posteli s nějakou slečnou, ideálně pokaždé s jinou. Ze stejných slečen, opakujících se slečen měl pak nejenom kocovinu, ale i bolehlav. To stál u okna s ranním vyprošťovákem v podobě lahvové desítky, pozoroval ruch na ulici a lamentoval nad životem. „Takovejch krásnejch ženskejch na světě je a všechny jsou v podstatě stejný. Po pár setkáních jsou okoukaný a ke všemu ještě otravný. Proč mi tu chce každá po čase uklízet? Proč si myslí, že mým snem je jejich teplá večeře? Stejně pak akorát ztloustnou a zvyšujou nároky.. Brát, brát, na to je užije ale dávat a dělat něco pro radost chlapa, to ne.“ Po takovém ránu pokaždé následovalo období bez dívek, bez žen. Následovalo období hospody Na růžku, období nadávání na ženský, na nesvobodný život v socialismu, na zbytečnou práci. V roce 1989 jásal a hlásal a hlavně věřil, že teď se vše změní. Pro něj se toho ale zas tak moc ve způsobu jeho života nezměnilo. V práci ano, tam se dostal oklikou ke zvučení koncertů, a protože byl lepší zvukař než kytarista, vydělal si docela i pěkné peníze. Hlavně ho to bavilo. Dělal muziku, sice jinak, než kdy chtěl, ale dělal. Kytara a kapela zůstaly jako koníček. Ostatní jak se to vezme, s malými změnami zůstalo. Tím, že zestárnul, neztrácel na přitažlivosti, naopak vyžilý obličej a šediny ho dělaly ještě zajímavějším. Rozšířila se mu tedy logicky i nabídka žen, co do věku oběma směry. Po každém období mejdanů a žen tak jako v minulosti následovalo období hospody Na růžku, která ovšem několikrát změnila jméno i majitele a měnila se i témata diskuzí a toho, na co se zrovna nadává, i když podstata zůstala. Mezi těmito obdobími začala vznikat jakási mezidobí, kdy se jen tak poflakoval po bytě, hrával si jen pro sebe, pro svoji potěchu na kytaru nebo přišel s kupou detektivek a četl. Tak šel rok za rokem. Někdy vyjížděl zvučit mimo Prahu a byl pryč
Str. 10
několik dní. Jednou takto odjel a dlouho se nevracel. Opravdu dlouho, a to odjel jenom s malou taškou přes rameno. Téměř po třech týdnech se otevřely dveře a vešli dva cizí lidé. I když ten v obleku vypadal jako někdo známý. Potom co několikrát prošel křížem krážem byt a promluvil, tak mi to došlo. „No, pětašedesátiletý chlap, a skoro nic nemá. Tím se to zjednodušuje, prostě to vykliďte.“ Pak se zastavil a popošel ke stojánku s kytarou. Vzal ji do ruky a zkusil pár akordů. „Tak tu si vezmu, památka na tatíčka, alespoň něco mi po něm zůstane, když se o mne celý život nezajímal.“ Potom, co odešel, zůstal jen chlap v montérkách. Po nějaké době přišli další chlapi v montérkách a začali rychle a systematicky vyklízet byt. Dostala jsem se do papírové krabice spolu se starými LP deskami, notami, malou bronzovou soškou, starými pohlednicemi, sbírkou známek a přenosným tranzistorákem z šedesátých let. Ten hlavní v montérkách těsně před tím, než zavřeli víko papírové krabice, do které mne hodili, na krabici ukázal: „To mi dejte ke mě do tranzita.“ Tak jsem v roce 2010, tedy skoro po čtyřiceti letech monotónního, ale jistého bytí s Martinem na Žižkově znovu opustila Prahu. Ocitla jsem se v jakési stodole kousek za Prahou, kde jsem ležela spolu s dalšími starými věci. O víkendech, ne o každém, mne naložili do auta a odvezli na bleší trh. Nejčastěji to bylo do Prahy na Kolbenku, někdy do Kladna, jednou jsem byla do konce i v Brně. Občas si mne vzal někdo do ruky a ptal se na cenu, a pak zase položil zpátky na rozložené hadry na zemi. Pamatuji si i tebe ještě několik týdnů předtím, než jsi mě koupila. Neskutečně dlouho ses přehrabovala ve starých selských nočních košilích a smlouvala cenu. Až potom, co si je nakoupila spolu s pytlíkem různých tkaniček a cetek po nějaké kloboučnici, sis všimla mne. Držela si mne v ruce a hladila pohledem. Potom, co si se dozvěděla cenu, si prodejci řekla, že to je moc a odešla. Když jsem tě uviděla po týdnech na Kolbence, jak rychle procházíš uličkou a očima něco hledáš, zaradovala jsem se, že jdeš třeba pro mne. A opravdu. Zastavila ses, zeptala na cenu a odešla. Pak jsi se vrátila. „Proč? Tys nebyla rozhodnutá?“ „Byla jsem rozhodnutá. Měla jsem strach abys tam byla, ale krom Tebe, jsem potřebovala někde koupit kus klaviatury, bylo to jen praktické řešení, že jsem tě koupila až pak. Nejsi malá a špatně se neseš.“ „Ale jsi krásná, docela mne mrzí, že tu nezůstaneš se mnou.“ Jak tomu mám rozumět? Jaký má být můj další osud? „To je jednoduché. Jsi dárek k narozeninám. Pocházíš z Karlína a on má Karlín rád a bydlí tam. Vracíš se vlastně domů , to je dobré, ne?“ Přejížděla jsem prsty po nerovnostech starého plechu a přemýšlela. „Nevím jaký bude tvůj další osud, nevím, jestli a jak dlouho ho budu moci sledovat.“ Otevřela jsem oči a zjistila, že v místnosti už je dávno šero. Oknem proniká trochu světla z pouliční lampy a tajemně osvěcuje plechovou krabici s nápisem „OVEKA“ Oldřich Vitáček – Karlín, ležící na stole.
Str. 11
Str. 12
OVEKA v době OVEKY ….
Str. 13
Str. 14
Str. 15
Str. 16
Str. 17
