(1) Simon Quinn poslouchal mladíkovo líčení o tom, jak
si uřízl kus vlastního prstu. „A to byl začátek konce,“ pokračoval ten mladý muž. „Když si nožem ušmiknete palec, to už je co říct, ne? To je pořádnej průšvih. Uříznout si vlastní palec. Člověk si pak nemůže ani zajít na kuželky.“ Simon měl co dělat, aby potlačil neodolatelné nutkání nahlas se rozesmát. Nejhorší věc, jaké se můžete dopustit na sezení Anonymních narkotiků, je smát se cizímu neštěstí, trablům někoho z dalších účastníků. To se prostě nedělá. Lidé se tu scházejí proto, aby se podělili o své trápení, přiznali si problém a tím, že odhalí vlastní nejtemnější obavy a stud, dospějí k určité katarzi, jež jim může otevřít cestu k vyléčení. Mladík už s vyprávěním končil: „A přesně v tu chvíli se mi nějak rozsvítilo. Uvědomil jsem si… drogy, prášky, tohle všechno, že s tím prostě musím něco udělat. Děkuju vám.“ V místnosti na chvilku zavládlo ticho. Pak jedna žena středního věku hlesla díky, Jonny, a vzápětí už mumlali i všichni ostatní: díky, Jonny. Byli už téměř u konce. Sezení se zúčastnila šestice lidí, jimž rozdali brožurky a přívěsky na klíče. Pro Si11
mona to byla nová skupina a docela se mu zamlouvala. Obvykle chodíval na večerní terapie AN pořádané blíž jeho domova na Finchley Road na předměstí Londýna, kde bydleli se ženou a synem. Dnes ho ale služební záležitosti zavedly do Hampsteadu a až během cesty se rozhodl, že zkusí nějaké nové sezení s neokoukanými lidmi. Už ho otravovali ti ochlastové na obvyklých dosavadních terapiích s těmi svými historkami o nasávání náplní do zapalovačů. A tak si zavolal na stálou linku AN a dostal kontakt na tuhle schůzku v místě, kde ještě nikdy nebyl. Vyklubalo se z toho pravidelné sezení v době polední pauzy – a natrefil tu na zajímavé lidi s působivými osobními příběhy. Pauza se protahovala. Neměl by se teď zapojit se svým vyprávěním i on? A trochu jim to zpestřit? Rozhodl se, že se svěří hned s onou první historkou. S tou, co opravdu stála za to. „Ahoj, jmenuji se Simon a potýkám se se závislostí.“ „Ahoj, Simone.“ „Vítej, Simone.“ Trochu se nachýlil dopředu a začal vyprávět. „Byl jsem pijan… nejmíň deset let. A nebyl jsem jenom alkoholik. Byl jsem… měl jsem… říká se tomu polydrogová závislost. Šel jsem absolutně do všeho. Ale o tom tu mluvit nechci. Chtěl bych vysvětlit… jak to začalo.“ Vedoucí skupiny, muž po padesátce s vlídnýma modrýma očima, jemně přikývl. „Jak se ti samotnému chce. Prosím, dej se do toho.“ „Děkuju. Takže… vyrůstal jsem nedaleko odsud. Ve čtvrti Belsize Park. Rodiče byli velmi slušně zajištění – táta je architekt, máma přednášela na vysoké škole. Jsem irského původu, ale… Poslali mě do soukromé školy v Sussexu. Proto ten přihlouplý středostavovský přízvuk.“ 12
Instruktor se zdvořile usmál. Pozorně naslouchal. „A… měl jsem taky staršího bratra. Byli jsme docela šťastná rodinka… Aspoň zpočátku… V osmnácti jsem šel na univerzitu, a tam mě zastihl ten zoufalý telefonát od matky. Říkala: Tvůj bratr Tim přišel o rozum. Zeptal jsem se, co tím myslí, a máma povídá: On se nám zbláznil. A byla to pravda. Zničehonic přišel z univerzity domů – a začal plácat naprosté nesmysly, odříkával rovnice a vědecké vzorce… a ze všeho nejšílenější na tom bylo, že to blábolil německy.“ Rozhlédl se po tvářích lidí shromážděných v suterénní místnosti a pokračoval: „Tak jsem se přiřítil domů a ukázalo se, že máma měla pravdu. Tim se zbláznil. Skutečně zešílel. S kamarády už na škole vyváděli nejrůznější voloviny – snad to byl taky nějaký spouštěč –, ale já si myslím, že byl v každém případě schizofrenik. Protože schizofrenie obyčejně nastupuje právě takhle, ve věku mezi osmnácti a pětadvaceti. To jsem ale tehdy ještě pochopitelně nevěděl.“ Žena středního věku, která předtím děkovala Jonnymu, upila trochu čaje z plastového kelímku. „Tim studoval přírodní vědy. Opravdu mu to pálilo – byl mnohem nadanější než já. Já ze sebe vysoukám sotva tak bonjour, zato on mluvil čtyřmi jazyky. Jak říkám, dělal si doktorát fyziky, na Oxfordu, ale najednou se objevil doma… bez varování – začal pokřikovat a sypal ze sebe vědecké vzorce v němčině. Dělal to celý večer a chodil při tom po schodech nahoru a zase dolů. Das Helium und das Hydrogen a bla bla. Až do noci. Rodičům došlo, že bráchu postihl nějaký závažný problém – tak ho vzali k doktorovi, a tam Timovi předepsali obvyklé prášky. Pitomé malé pilulky. Antipsychotika. A chvíli to zabíralo… Ale jednoho večera, to jsem byl zrovna doma na Vánoce, slyším takové nezře13
telné repetění… a byl to zase ten hlas. Znovu. Jo. Das Helium und das Hydrogen. A já tam jen tak ležel a přemítal, co mám dělat. Jenže pak jsem zaslechl strašlivý výkřik, vyběhnu z ložnice, a můj bratr…“ Simon zavřel oči a zase je otevřel. „Bratr se ocitl v matčině ložnici, byli tam sami, protože táta odjel pryč… a… a můj bratr ji napadal, sekal mámu mačetou. Ohromným nožem. Mačetou. Nevím přesně, co to bylo. Ale rozpřahoval se po ní, po naší mámě! Tak jsem po něm skočil, přimáčkl ho k zemi, ale to už byla všude krev. Úplně všude – zdi byly doslova zacákané. Skoro jsem ho uškrtil. Málem jsem zabil vlastního bráchu.“ Simon se nadechl. „Přijeli policajti a odvedli ho… Mámu odvezli do nemocnice a posešívali, ale přišla o cit v několika prstech, měla poškozené nervy. Nic víc, což bylo vlastně až neuvěřitelné štěstí. Mohla tam umřít – ale dostala se z toho. No a pak nám tedy v rodině vyvstalo to strašné dilema – máme podat trestní oznámení? Táta a já jsme říkali ,Ano‘, ale máma odpověděla ,Ne‘. Milovala Tima víc než my dva. Domnívala se, že by se mohl vyléčit. A tak jsme jí dali za pravdu. Pitomě, pošetile jsme souhlasili. Tim se pak vrátil domů a nějakou dobu se zdálo, že je celkem v pořádku, jak byl na prášcích, jenže jedné noci jsem to uslyšel: Das Helium und das Hydrogen…“ Simon úplně cítil, jak mu na čele vyvstává pot. Rychle pokračoval ve vyprávění. „Tim si ve svém pokoji zase mumlal. A samozřejmě, tím pohár trpělivosti přetekl. Zavolali jsme na policii – dorazili skoro hned. Tima šoupli do blázince. A je tam pořád. Zamčený, zavřený, zabedněný v té své kleci. Od té doby už tam zůstal. A bude tam až do konce života.“ Jak se blížil k závěru, pocítil obvyklé známky úlevy. „A právě tehdy jsem začal pít – chtěl jsem zapomenout, snad mě chápete. Pak přišly na řadu sulfáty a po nich… 14
v podstatě všechno… Ale před šesti lety jsem s chlastem konečně přestal a u Anonymních narkotiků jsem opravdu podstoupil odvykací turnus, šedesát schůzek během šedesáti dnů! A od té doby jsem čistý. No a dneska mám ženu a syna a mám je hrozně rád. Zázraky se dějí. Fakt že jo. Samozřejmě, dodnes nevím, proč můj brácha udělal to, co udělal, a co to znamená, ale… dívám se na to asi takhle: doufám, že nemám jeho geny, doufejme, že můj kluk bude v pořádku. Kdo ví. Vážím si každého nového dne. A to je celý můj příběh. Moc vám děkuju, že jste mě vyslechli. Díky.“ Teplou a vydýchanou místností zaznělo z několika úst drmolivé děkujeme, jako by mu odpovídala nějaká náboženská kongregace. Následovalo ticho, předznamenávající úplný závěr – hodina byla téměř u konce. Všichni vstali, vzájemně se objímali a odříkávali Modlitbu vnitřního míru. Tím shromáždění skončilo a závislí klienti se trousili ven. Stoupali po vrzajících dřevěných schodech a vycházeli ven na hřbitově u hampsteadského anglikánského kostela. Simonovi zazvonil mobil. Zastavil se u kostelních vrat, aby přijal hovor. „Quinne! To jsem já.“ Na displeji telefonu sice stálo neznámé číslo, ale Simon ten hlas okamžitě poznal. Byl to Bob Sanderson. Jeho kolega, jeho zdroj, jeho člověk: vrchní detektivní inspektor z New Scotland Yardu. Simon zahlaholil Buďte zdráv. Boba Sandersona slyšel vždycky rád, protože policista měl pro novináře pokaždé nějaký solidní příběh: klepy o loupežích týkajících se vysoce postavených osob, fámy o znepokojivých vraždách. Na oplátku za přísun informací si pak dal Simon při psaní příslušného článku vždycky záležet a roli vrchního inspektora podával v náležitě licho15
tivém světle – důvtipný polda řešící zločiny, stoupající hvězda Metropolitní policie. Byla to příjemná dohoda. „Rád vás zase slyším, inspektore. Jsem trošku zničený.“ „To vy jste pořád, Quinne.“ „Říká se tomu práce na volné noze. Máte něco?“ „Možná něco pořádnýho. Zvláštní případ na Primrose Hillu.“ „Vážně?“ „To teda jo.“ „Takže… O co jde? A kde?“ Detektiv se na okamžik odmlčel, pak odpověděl: „Rozlehlý starý dům. Byla zavražděna stará dáma.“ „Jasně.“ „Nevypadáte z toho moc nadšeně.“ „No,“ otřásl se v duchu Simon a sledoval autobus, jak u metra zahýbá doleva a míří k Belsize Parku. „Primrose Hill? Jen si to tak sumíruju… zvýšená míra vloupání, zloději pasou hlavně po špercích… Nic novýho pod sluncem.“ „No, tak to jste teda vedle.“ Policista se zasmál, ale v jeho hlase byl cítit vážný tón. „Tady nejde jen tak o nějakou amatérskou práci, Quinne.“ „Dobrá. A v čem je to teda zvláštní?“ „Jde o použitou metodu. Zdá se, že ji zabili… uzlováním.“ „Uzlováním?“ „Podle všeho jo. Aspoň mi říkali, že takhle se tomu správně říká.“ Policista chvilku zaváhal a pak slovo zopakoval: „Uzlování! Možná byste měl přijet a podívat se.“
16
(2) Za oknem hospicu se v plné kráse i zmaru rozprostí-
rala arizonská poušť se svými bezútěšnými písčinami, skličujícími kreozotovými keři a puchýřovitými čedičovými sloupy. K nebi se vzpínaly zelené paže obrovských kaktusovitých karnegií, úpěnlivě zapřísahávající nesmlouvavé slunce. Když už má člověk umřít, pomyslel si David Martinéz, tohle je k tomu případné místo. Na úplném konci Phoenixu, v poslední předměstské výspě města, kde začíná ohromná nicota Sonorské pouště. Dědeček si na lůžku cosi brumlal. Ve výšce nad ním byla umístěna kapačka s morfiem. V tuto chvíli byl sotva při vědomí – jenže děda už o sobě v podstatě nevěděl po většinu času. Vnuk se k dědovi sklonil a papírovým kapesníčkem mu otřel pot z obličeje. Znovu přemítal, proč sem vlastně vážil celou tu cestu z Londýna a věnuje na to drahocennou dovolenou. Odpověď byla pokaždé stejná. Svého dědu miloval. A dokázal si vybavit lepší časy. Pamatoval si ho ještě jako tmavovlasého, podsaditého a veselého muže, jak vnuka za slunného dne nese „na koni“. V San Diegu, u moře, v dobách, kdy ještě byli rodina. Sice malá, ale přece jen rodina. 17
A to byl možná další důvod, proč se až sem David pachtil přes půlku světa. Máma s tátou zahynuli před patnácti lety při dopravní nehodě. Po patnáct let tedy zůstával jenom David v Londýně a děda zase dožíval své dny v dalekém Phoenixu. A teď tedy zbude už jen David sám. Taková nová, nepříliš povznášející skutečnost jako by chtěla nějak náležitě stvrdit. Bylo namístě dát si patřičné sbohem. Dědečkovi ve spánku zaškubalo ve tváři. David tu seděl už asi hodinu a četl si knihu. Tu se jeho děda vzbudil, zakašlal a vyjeveně se rozhlédl. Umírající pacient zmateně zíral na okno, na modrý čtyřúhelník pouštní oblohy, jako by tento poslední pohled spatřil poprvé. Pak spočinul očima na svém návštěvníkovi. David se trochu lekl: co když se na něj děda podívá a zeptá se Kdo jste? Během tohoto týdne se to už stalo nejednou. „Davide?“ Vnuk si přitáhl židli blíž k lůžku. „Dědo…“ To, co následovalo, vlastně ani tak nebyla rozmluva. A přece to byl rozhovor. Mluvili o tom, jak se děda cítí, stručně probrali stravu v hospicu. Tacos, Davide, až moc tacos. David se zmínil, že svůj týden dovolené už skoro vyčerpal a zítra nebo pozítří bude muset odletět zpátky do Londýna. Stařec přikývl. Na pouštním nebi venku kroužil ve spirálách jestřáb. Jeho stín na okamžik přelétl pokojem. „Mrzí mě to… že jsem nebyl s tebou, Davide, když tvá máma… a táta… víš… když se to stalo.“ „Prosím?“ „Však víš. Ten… ta nehoda, co se stala… je mi to všechno tak strašně líto. Byl jsem hlupák.“ „Ale jdi. No tak, dědo. Nezačínej zase.“ David zavrtěl hlavou. 18
„Poslouchej mě, Davide… prosím.“ Stařec sebou škubl. „Musím ti něco říct.“ David přikývl a odhodlaně dědovi naslouchal. „Musím to říct. Mohl jsem… měl jsem si počínat líp, měl jsem ti víc pomáhat. Ale ty jsi tolik chtěl zůstat v Anglii, přátelé tvojí mámy tě vzali k sobě, zdálo se, že to tak bude nejlepší… Kdybys věděl, jak to bylo těžké. Přijet do Ameriky. Po válce. A… když tvá babička umírala.“ Odmlčel se. „Dědo?“ Stařec se zahleděl do odpoledního slunce, jež teď šikmo pronikalo do pokoje. „Můžu se tě na něco zeptat, Davide?“ „Ano. Ovšem. Prosím.“ „Nepřemýšlel jsi někdy o tom, odkud pocházíš? Kdo doopravdy jsi?“ David už byl zvyklý, že mu dědeček pokládal různé otázky. Patřilo to k jejich vlídnému vztahu, v němž nezbylo místo na hádky: starý pán se vnuka vyptával na věci patřící do světa mladých. Jenže tohle byla úplně jiná otázka – neočekávaná, a současně také velmi naléhavá. Nepodobala se žádné z těch, které už zazněly dříve. Tohle byla skutečná otázka. Kdo vlastně David doopravdy je? Odkud vůbec pochází? David měl vždycky pocit vykořenění, ale připisoval ho své chaotické výchově a neobvyklému rodinnému prostředí. Dědeček je Španěl, ale v roce 1946 se i s manželkou přestěhoval do San Diega. Ta zemřela při porodu Davidova otce. Táta se potom seznámil s mámou, zdravotní sestrou z Anglie, která pracovala na Edwardsově letecké základně v Kalifornii. Takže během několika prvních let života snad David mohl mít určitou představu o tom, kdo je: Američan 19
s anglo-španělskými rodiči, Kaliforňan – ale hispánsky znějící příjmení a snědá pleť celou rodinu vždycky nějak vymezovaly jako ne tak docela stoprocentní Američany. Potom se přestěhovali do Británie, a později do Německa, Japonska a znovu do Británie – v souladu s tím, jak se vyvíjela tátova kariéra u amerického le tectva. Na konci téhle cesty kolem světa bylo Davidovi nějakých deset dvanáct let a necítil se už být ani Američanem, ani Britem, Španělem či Kaliforňanem – ani ničím jiným. A pak máma s tátou zahynuli při autonehodě. Jeho pocit, že je od něčeho jakoby odříznutý, že je sám, bezejmenný, že jen tak volně splývá odnikud nikam, ještě zesílil. Sám ve světě. Dědeček svou otázku zopakoval. „No… Davide? Tak co? Nenapadlo tě to někdy? Odkud pocházíš?“ David zalhal. Pokrčil rameny a hlesl Ne, vlastně ani ne. Necítil se dost pevný v kramflecích, aby se do toho všeho ponořil, ne teď. Jenže když ne teď, tak potom kdy? „Dobrá, dobrá,“ zajíkl se stařec. „Dobrá, Davide. Tak jo. A co tvá nová práce? Práce? Líbí se ti tam? Co vlastně děláš, už jsem to zapomněl…?“ Že by se to dědovi zase začalo plést v hlavě? David se zamračil a odpověděl: „Jsem mediální právník. Právník. Ujde to.“ „Jenom ujde?“ „No… nenávidím to tam.“ David si nad svou upřímností povzdychl. „Čekal jsem… přinejmenším jsem se domníval, že by to mohlo být aspoň trošku atraktivní. Chápeš… popové hvězdy a večírky. Ale místo toho jen dřepím v ponuré kanceláři a telefonuju jiným právníkům. Nestojí to za nic. A za šéfa mám idiota.“ „Ech… ehe… ehe…“ přerušil ho přerývaný stařecký kašel. Dědeček ležel na zádech a zíral do stropu. „Ale 20
