Docela milé vzpomínání na dobu mého dospívání Jak šla léta a vyrostl jsem z plínek, ukončil základní školu a osud rozhodoval o tom, kam mně zavane, dostalo se mi cti navštěvovati PŠVE. Zkratka dnes zní dvakrát tajuplně, protože PŠ, jakž takž, ale VE, to je …? Která střední škola dnes učí vakuové elektrotechnice? A to bylo ono VE. Tehdy jsem netušil ani zdaleka, co to bude, o čem to bude, hlavně, že to bude alespoň něco s elektřinou, které jsem v té době fandil již několik let. Neboť jsem navštěvoval třeba kroužek, kde jsme vyráběli samé zajímavé věci do soutěže „Technická tvořivosti mládeže“, to byla taková aktivita pro děti, kde ti vybraní nejšikovnější dostali diplom. (Pozor! Já to nebyl.) Například si z té doby velice dobře vzpomínám na jedno zařízení, o kterém snad ani Křižík ve své době nevěděl. Táta jednoho našeho spolužáka, co ten kroužek vedl, byl moc šikovný a inspiroval nás třeba nápadem na obloukovou lampu. Křižík snad měl vymyslet automatizovaný posun uhlíků k sobě, jak pomalu při hoření oblouku uhořívaly. Ale ten pan táta přišel s jiným nápadem. Asi to sám nevymyslil, ale bylo to technicky zajímavé. Ony dva uhíky, mezi kterými hořel oblouk nebyly situovány proti sobě, ale vedle sebe, asi tak 3 mm. A oblouk hořel jenom na vrcholu těch uhlíků, protože. A v tom je ten fór. Uhlíky byly pochopitelně napájeny stejnosměrným proudem, jako za Křižíka, ale fígl byl v tom, že uhlíky obklopovala cívka (cca 8-10 závitů) z drátu s nějakou nehořlavou izolací a ta cívka vytvářela magnetické pole, které hořící oblouk vytáhlo na vrchol uhlíků. No a přiblížil se konec školního roku, já jsem odjel na přijímací pohovory do Rožnova a bylo to. Ty přijímací pohovory byly z dnešního pohledu veselé, tehdy ale ne až zase tolik pro mě. V pozvání bylo uvedeno, že si máme vzít s sebou žákovskou knížku, školní sešit z matematiky, češtiny a možná profesor Simerský by věděl co ještě. Školní sešity měly hroznou úpravu, v žákovské nebylo volného místečka na poznámky. No horor. Pot mě poléval, jak mi tehdy bylo. Osud tomu chtěl, do školy jsem se dostal. Proč to všechno tak obšírně líčím? To abych se na konec dostal k tomu, jak jsem školu vnímal, co bylo důležité a abych hlavně zavzpomínal na naše kantory dříve, než vše upadne v zapomnění více jak padesáti let od maturity. V prvním roce zdálo se býti veselo. Utekl jsem z dohledu tepla domova a rázem mi narostly křídla volnosti. Ve škole to šlo a také bylo veselo, o což se přičinil, kdo jenom mohl. Samozřejmě jsme se museli seznámit nejdříve s přezdívkami kantorů a některé jsme si museli sami vymyslet. Dnes už není snadné určit, co byl čí nápad. Třeba prof. Segeťa Oldřich, kdo by to řekl, že jeho přezdívka se vůbec nevztahovala k jeho jménu. Byl to prostě „pavouček“. Proč? Rád kreslil po tabuli a pro názornost při větvení jakéhokoliv problému používal velmi často výrok – „a nyní si nakreslíme pavoučka …“. Podobný osud stihnul prof. Nezdařila, který jako správný češtinář a obrozenec neopomenul vychvalovat autora dua Pavel Váša, František Trávníček. Dostal přezdívku Váša a bylo to. Už v prvním ročníku jsme dobře poznali jeho zatvrzelost při vyžadování znalosti spisovatelů a básníků. Dnes budiž mu za to chvála. Kdo by to řekl, že v padesátých létech minulého století mu bude tak záležet na češství, byvše v područí SSSR. Několik veselých vzpomínek ve spojení s Nezdařilem Zdeňkem: V prváku, nebo v druháku, se třeba povedlo Pavlíkovi odpřednášet Wolkrovu báseň se správnou zarputilostí valacha O očích topičových. Stačí malé připomenutí a rázem všichni ví o čem je řeč.
Přednes zpočátku vypadal jako by si nebyl až tak jistý. Růženka, seděla v první lavici, snažila se mu napovídat, což Pavlíka rozlítilo a dal jí to v jednom zvolání – Antoníne, topiči elektrárenský, do kotle přilož! – najevo tak, že spolknul jednu souhlásku ve slově topič. Uprostřed básně, cituji: „…jako dva pecny velké a krásné byly …“ zaměnil pecny za bochníky. To by nic, ale to už jsme všichni v čítance text pozorně sledovali, aby …, jenže konec stál za to. V básni, cituji Wolkra: Dělník je smrtelný, práce je živá, Antonín umírá, žárovka zpívá: Ženo má, - ženo má, neplač! Mírně upravená verze v Pavlíkově podání: Dělník je smrtelný, práce je živá, žárovka umírá, Antonín zpívá: Ženo má, - ženo má, neřvi! Co nastalo, bylo pro Pavlíka naprosto zničující. Třída se nesmála, ale prostě vybuchla v hurónský řev, Pavel zkoprněl, Váša sedě za katedrou skrýval obličej v dlani a čekal, až třída ztichne. Pak oznámil Pavlovi, že to má za pět. Pavel opět s valašskou zarputilostí pronesl: „šak sem to uměl“. Tu se Váša jal Pavlovi vysvětlovat proč se tak rozhodnul. Povídal: „Škarpo, již v samotném začátku básně jsem měl dojem, že jsem se přeslechnul. Uprostřed pak došlo k malé záměně slov, ale ten konec byl impozantní“. Pavel dlouho nechápal a smutně si odešel sednout. Podobnou zkušenost jsem zažil na vlastní kůži, kdy jsem dostal dvě koule za předzpěv ke Slávy dceři. S tím rozdílem, že jsem ani nezabral. Po třetí jsem už nemohl riskovat a straší to tam dodnes. S radostí to využívám, zejména když jde o jinak půvabné ženské, ale brblající. Tak jim odcituji z Kolárovy básně, že „čas vše mění i časy a co sto věků bludných hodlalo, zvrtne doba“. Dobré, ne? Často to zabere a údiv je na světě. Pozdě. Aspoň je sranda. Ve vyšších ročnících se ještě několikrát podařilo Vášovi pobavit publikum. Jeho specialitou byly zejména výňatky z písemných prací jako např.: „… Servantes se vrátil z vězení o jedné ruce … a ... stavěl se na oko …“, nebo v rámci slohového útvaru Curriculum vitae: „… když jsem se narodil, tatínek byl na vojně a maminka pracovala v lese …“ To ale Váša přehnal, protože to byla upřímná pravda a nemusel si z toho dělat legraci. Určitě by se našlo daleko více podobných perel, ale jen těch pár mi utkvělo v paměti. Ať mi aktéři prominou. Ještě jeden výrok z té doby dlouho přetrvával v povědomí všech spolužáků. Nějak se mi to dnes už hůř vybavuje, ale zdá se mi, že učivo mělo něco společného s dobou prvobytně pospolnou. Asi jsme měli i dějepis. Venca ne a ne u tabule zabrat a Váša ho pobízel náznaky – „no, mamuti, mamuti …“. Odpovědí, co se mu dostalo bylo: „A tuž šak co, mamuti sa už nevyskytujú, enem v můzeích“. Měl smůlu, neuspěl. Ale dlouho se to používalo. Toníček Ballnerů asi žádnou přezdívku neměl, ale byl to velmi hodný a moudrý člověk. Učil nás elektriku a to tak, že zajímavým a názorný způsobem. Tak jsme se dověděli, co je to kondenzátor – ďura na elektriku, nebo že trubka je ďura obalená plechem. Dodnes si dobře pamatuji znění Kirchhoffových zákonů v podání prof. Ballnera – 1. Zákon: co přiteče, to odteče, 2. Zákon: co máme, to dáme. Když z kabinetu přinesl sodíkovou výbojku, museli jsme stáhnout
rolety a předváděl nám tak monochromatické záření a říkal při tom: „dívejte se, jak máte všichni černé huby, to je tím, že ta červená v tom monochromatickém záření není vidět“. Moje osobní zkušenost s prof. Ballnerem je následující: Při jedné cestě vlakem do Ostravy jsme se náhodou potkali v jednom kupé. Přišlo na řeč, že jede za dcerou. Pěknou vzpomínkou na tuto cestu ale je, jak mi celou cestu pak vyprávěl, jak si udělal radost tím, že si nechal vyrobit Violu d'amore, neboli Violu pomposu. A jestli jsem o tom někdy slyšel a jestli vím, co to je. Jasně, že jsem nevěděl, ale dověděl jsem se, že je to něco mezi violou a houslemi. „Zkrátka takové naprcané housle.“ Vyprávěl mi, jak při jakési příležitosti, něco říkal o nějakém plícním sanatoriu, se potkal s jedním panem farářem a zjistil, že je houslařem. „Tak jsem si to spočítal a nakreslil a on mi to udělal. Jenže teď to mám doma a řeším, čím to nalakovat. „Víte, to není tak jednoduché. To nalako-vání je druhou polovinou úspěchu.“ A dověděl jsem se o šelaku a o propolisu a ještě spoustu jiných zajímavých věcí. Cesta nám až moc rychle uběhla. Škoda. Dalo by se s ním cestovat někam, třeba až do Vídně. Z dalších historek prof. Ballnera nutno připomenout, co je to krokové napětí, rozdíl mezi stejnosměrným a střídavým proudem u přenosových soustav, jak je nebezpečné silné magnetické pole a jak jsou třeba nebezpečné návštěvy u mlynáře, kde udržoval malou vodní elektrárnu. Též jsme se dověděli, jak objevil novou hvězdu. Bylť on v Evropě známým spoluzakladatelem hvězdárny ve Valašském Meziříčí, kde si již byl před tím postavil se svým strýcem „Kolňu badajnu“. Zkusím to vzít pěkně po pořádku. Krokové napětí vznikne únikem proudu do země a je-li to napětí příliš vysoké, na vzdálenosti jednoho kroku může v zemi vzniknout takový úbytek napětí, že to může být docela nebezpečné. No jo, ale jak to zjistit, pokud se nejedná rovnou o na zem spadlý drát vysokého napětí. A o tom je vyprávění prof. Ballnera: „Ještě když jsem dělal na té elektrárně (pozn. autora – už nevím na které), tak nám pořád nešlo do hlavy, kde se ten proud ztrácí. Na hodinách v elektrárně jsme naměřili podstatně větší odběr, než dal součet všech hodin odběratelů. Jedenkrát, cestou z práce, jsem pozoroval sedláka, který na nedaleké polní cestě šel vedle povozu taženého krávou. No v té době neměl každý sedlák koně i kravičky se zapřahaly. A dokonce i kravám se dávaly podkovy. A nešlo mi do hlavy, jak ta kráva divně jde. Normálně čtyřnohá zvířata, až na velbloudy, střídají pravou přední a levou zadní, jenže ta kráva nešla ani tak, ani tak. Nějak divně poskakovala, obě přední najednou dopředu a zase obě zadní za předníma. Chudák sedlák si asi myslel, že se mu kráva zbláznila. Mi ale došlo, že to je ono! Cesta vedla blízko sloupu vysokého napětí, kráva na podkovách a mnohem delší krok než má člověk a sedlák měl jakési škrbály, které přece jenom lépe izolují. A bylo to ono!“ „To jednou zase bylo třeba něco udělat jinde na sloupu vysokého napětí (poz. autora – už nevím co, ale snad to není rozhodující) a poslali jsme tam dva montéry. Jenom pro doplnění, kdybyste někdy museli něco podobného dělat, musíte se naučit házet řetízkem. Přehodit řetízek tak aby zkratoval dráty, pro případ, že by někdo nevypnul, nebo náhodou zapnul. A ten jeden montér jel na kole, ten druhý šel za ním pěšky a o chvíli se tudíž zdržel. Sloup vysokého napětí byl v poli, jak už to někdy bývá. Když ten druhý montér přišel na místo zpozoroval divnou věc. U cesty leželo kolo, na kterém kolega jel, ale ten nikde. Volá, ohlíží se, ale on nikde. Zkrátím to. Kolo u cesty, u cesty příkopa, za příkopou lán obilí. Po chvíli z toho obilí mátožně vychází montérův parťák a blekotá, kde je, co se děje atp. No samozřejmě krokové napětí! Poblíž sloup vysokého napětí, kde unikal proud do země, příkopa a nešťastný nápad příkopu překročit. Lépe by udělal, kdyby ho přeskočil“.
Tolik o krokovém napětí. Proč je ale lépe přenášet elektrickou energii ve formě střídavého střídavého proudu doplnil náš pan profesor historkou z 1. Světové války. „Ty Ty první elektrárny měly kdysi pouze dynama a rozvod proudu se musel dělat hrubým měděným drátem. Byli jsme na frontě. Nedaleko nás byla bojová linie a v týlu, kde jsem sloužil, slouži byli kuchaři aři doktoři a farář. Válčilo se o sto šest a doktoři potřebovali svítit. Blízká stará elektrárna ale dostala skoro přímý zásah a tak tam poslali pana faráře s krompáčem, aby to tam trochu urovnal. Elektrárna při tom ale byla pořád v provozu. Co se nestalo. Vlastně stalo. Pan farář, jak to bral poctivě a moc nebyl zvyklý pracovat s krompáčem, krompáčem, už byl z toho docela uondaný. Asi si chtěl otřít čelo a trochu odpočinout, odpočinout, tak odložil krompáč na nejvhodnější místo, které bylo po ruce, rovnou na dvě měděné šíny, šíny, které které byly pod proudem. Napětí asi nic noc, ale ten proud proud! Krompáč ve mžiku shořel. Chudák pan farář se tak mocně lekl, ažž ztratil řeč. Bylo nám ho všem líto, byl to velmi hodný člověk. Tak ak jsme uvažovali, uvažovali, jak mu pomoci, aby mohl sloužit mši a dělat kázání. N Nenapadlo enapadlo nás nic chytřejšího a ani hloupějšího, než že jak řeč ztratil, tak ji třeba zase nabude. Posadili jsme ho vedle jámy plné obvazů, končetin a jiného špitálního odpadu a hodili do jámy granát. Tož chudák pan pan farář se opět mocně lekl a .... No mluvit mluvit nemluvil, ale aspoň koktal.“ U těch elektrárenských vyprávění ještě chvíli zůstaneme. Třeba se dovíme, doví e, že když ty elektrárny, elektrárny které vyráběly jenom stejstejnosměrný proud, proud měly strašně silná dynama. A jeden strojník, který tam pracoval, pracoval se tam rád zdržoval, protože tam bylo příjemně teplo. Jenže. Jednou byvše trochu unavený, sedl si k tomu jednomu dynamu, které bylo příjemně teplé, teplé, opřel se o něj, usnul a probudil se mrtvý. Prý mu neudělalo dobře silné magnetické pole, které z toho dynama dynam vycházelo. vycházelo Na Vsetíně byl jeden mlynář, který měl také nějakou malou turbínku na výrobu elektrické energie (poz. autora - představte ředstavte si, jak už v dobách pro nás dávno minulých byli lidé šikovní). Pan profesor si na něj obzvlášť rád zavzpomínal: „Chodil jsem k nim rád, protože protože měli šikovnú děvčicu, a vždycky když jsem k nim přišel, tak mě hostili pstruhama. Až jednou, chtělo se mi, tak jsem šel do budky, co měli nad náhonem. Překvapilo mně jak ti pstruzi už čekali, jak byli dychtiví. dychtiví. Sotva jsem usednul, začali mocně vyskakovat, jak se už nemohli dočkat, jak se těšili. Tak jsem pak přestal na ty pstruhy chodit“. Jednou ze zálib pana profesora Ballnera bylo dívání se na hvězdičky. Jedn hvěz To se notoricky vědělo, ale bylo půvabné jeho zhodnocení výročí Vítězného února února z jeho pohledu. „Trávil jsem jednou noc, bylo to zrovna někdy v únoru 1948, ve své „„Kolni olni badajne“ (první Valašskomeziříčská hvězdárna). hvězdárna). Byla jasná viditelnost, tak jsem bloudil zrakem po obloze a zdálo se mi, že jsem někde nízko nad obzorem zahlédnul hvězdu, hvězdu, která tam před pře tím nikdy nebyla, alespoň jsem ji nikdy před tím neviděl. Asi nova! Namířil jsem do těch míst můj dalekohled a ona to hvězda nebyla. Byl jsem trochu zklamaný zklam ý, že jsem m neučinil objev. Ale na druhou stranu zase potěšen, že na protějším kopci, kousek pod vrcholem, v poslední chaloupce a to na Valašsku Valašsku,, představte si, rozsvítili žárovku! Až sem konečně dotáhli elektriku. Tož to je moje vzpomínka na Únor 1948“. Opět další kouzelné vyprávění jednoho z našich naš ch kantorů v oněch dobách nelehkých (padesátá léta). S tím hvězdným koníčkem musím přidat ještě jedno veselé vyprávění: vyprávění: „Děcka, co jsem kdysi učil na Vsetíně, Vsetíně … tak nějakým řízením osudu se jich pár dostalo do Ameriky. A chtěli si udělat ze mně srandu. Tož mi napsali dopis, takový trochu, no jak chachaři z valach. A adresu si schválně trochu zjednodušili. Napsali jenom Antonín Ballner Ballner,, hvězdář, Evropa.
Mysleli, že to nedojde. Však ale v těch dobách měli pošťáci jinou stavovskou hrdost. Podle jména to šlo nejdříve do Berlína a tam už o mně věděli, že sem hvězdář, tak adresu doplnili a dopis došel. Chachaři jedni“! Těch kantorů co stojí za zmínku jsme měli halabaděj. Nezapomenutelným jedním z nich byl Mojmír Simerský. Přezdívku měl Simera. Byl našim třídním a působil dojmem potrhlého profesora svým zevnějškem, ale šel z něho pořádný respekt. Nevím jak to dělal. Nikdy mě třeba nevyvolal, když jsem uměl. Vždycky mě vyvolal, když jsem neuměl. Jednou jen tak v lavici mi položil otázku (on by určitě i dnes asi věděl kdyby žil jakou, dejž mu Pán Bůh odpočinutí lehké). Já tehdá přemýšlím, nejsem si jistý, váhám a on na to: „… no, no, … vždyť jste to přece u přijímacích pohovorů věděl …“ a to bylo ve třeťáku. Postupně jsme se o něm dovídali další a další výstřednosti, kterými bavil své okolí, aniž by si toho byl vědom. Za zmínku stojí jeden příběh, který nám vyprávěl u příležitosti rozdání nových učebnic z elektroniky. „Tak nám konečně poslali ty učebnice ze SENTINELU (Statní nakladatelství technické literatury) a protože tam mají nějaké ty korektory, kteří tomu vůbec nerozumí, tak si děti (on nám občas říkal děti) vezměte pera a budeme to opravovat zpět, tak jak jsem to původně napsal.“ Jak vidno, dostali jsme nové učebnice, v brožovaném provedení, tištěné skoro na novinovém papíře, způsobem nějakého rychlotisku, připomínající tisk pomocí cyklostylu, až na to, že to nebylo modré. Stránku po stránce jsme škrtali a opravovali. Co jsme se při té příležitosti zároveň dověděli, bylo opět přirozeně lidsky veselé: „To víte, bylo to těsně po měnové reformě, kdy mezi lidmi peněz příliš nebylo. No a já za tu knížku od sentinelu nějaké ty peníze dostal, tak jsem řekl ženě, že si pro ně zajedeme do Prahy a trochu si toho užijeme. S penězi jsme zašli do jedné restaurace na Václaváku a já jsem si dal jídelníček po obou stranách.“ Tomu by se dalo docela věřit, protože pan profesor, jak bylo všeobecně známo, příliš střídmý v jídle nebyl, i když na to nevypadal. „ U jednoho sloupu v místnosti nás pořád hlídal jeden číšník, na to mně upozornila žena. Asi snad abychom neutekli. Tak jsem si ho zavolal a ujistil, že na to máme. Byl trochu překvapený a my jsme se tím pobavili“ nám povyprávěl. Abychom dostali jakéhosi všeobecné vzdělání i v jiných oborech lidské činnosti, dokázal nám třeba v hodinách, kdy suploval, někdy i dvě hodiny, za někoho, číst od Schillera Marii Stuartovnu psanou v originále. On to ale četl česky! Což mi ještě připomíná, že v době začátku výstavby Tesly v Rožnově bylo třeba překladů technických knih z oboru a třeba také z ruštiny. Což dokázal tím způsobem, že diktoval sekretářkám do stroje český překlad z originálu v jednom kuse a občas se jenom vystřídaly sekretářky. Když jsme pak měli třeba jakési neúspěchy v ruštině, tak to nevěřícně okomentoval slovy: „Děti, jak dlouho vy už se učíte ruštinu a pořád vám to nejde. No jó. Já jsem zapomněl, že vlastně nemáte akademické vzdělání. Vy jste se neučili latinu, že?“ Pro úplnost nutno podotknouti, že prý ve sborovně, když se chtěl pobavit s prof. Ballnerem tak, aby jim nikdo nerozuměl, tak mluvili spolu židovsky. Ale to je jenom drb z doslechu. Pan ptof. Ballner nám ale jednou ve třídě předváděl, jak ta řeč zní. Tak to asi uměli. K tomu všeobecnému vzdělání ještě patří to, že nám na intru dělal večery vážné hudby. Přinesl z domu gramofonové desky s nahrávkami klasiků. Nejdříve nám povyprávěl o jejich životě a kdy a proč to či ono napsali. Pravou rukou mu při tom pochopitelně byl Ruda. Ono totiž výrok pana profesora že to hraje jako ze sudu, znamenalo, že Ruda zhotovil jakousi tónovou clonu, která to vylepšila, aby se to dalo poslouchat s požitkem. A na tuto událost bych navázal ještě jedním veselým drbem. Pán profesor pochopitelně musel občas také k holiči. Na náměstí byl jeden, kde normálně chodilo celé město. A v oficíně mu v jednom kuse hrálo rádio. Jenže. Aby pan holič lépe slyšel, měl to rádio mírně rozladěné, čímž chtěl zvýraznit výšky. Pan profesor to těžce nesl, vstal a stanici doladil. Jenže, za chvíli si pan holič opět upravil rádio podle svého. Jak dlouho se oba přetahovali, rožnovské drbny nehovoří.
Než si vzpomenu na něco dalšího, ještě jedna naše průpovídka utvořená z výroků páně profesora Simerského: „Halt wirklich, musíme to zerštelovat na vobě dvě strany, nebo to bude hrát jako ze sudu.“ A vědomě třeba komolil primáše a primáře. Tvrdil třeba, že musí do nemocnice, aby ho tam pan primáš zeršteloval. Hadač Jaroslav byl jedním z dalších vzácných kantorů. Co ten se nás natrápil v tělocviku. Nejhorší bylo, že sám nám předvedl cvik na bradlech, nic složitého na první pohled a krok s ním držel tak akorát Jura Jiříček. Ostatní jsme byli považováni za padavky. Sám jsem si třeba při skoku plavmo ze švédské lavičky dokázal vyrazit dech. Za to jsem se alespoň naučil šplhat po laně, skok přes koně na dél a zaznamenal jsem snad jediný vrcholný úspěch, který mi musel Jura kdysi připomenout, sám jsem si to nepamatoval, že v poslední chvíli jsem hodil míč přes celou tělocvičnu do koše a prý jsem se trefil. Pověstným cvikem byl postoj záchodový, neboli přenášení váhy těla z jedné nohy na druhou při širokém rozkročení a výrok „ … úsměv, úsměv …!“. Snad všechny třídy které učil mu byly vděčné za školní výlety. Nezapomenutelný dodnes je pro nás výlet po Vysokých Tatrách. Protáhl nás po všech možných vrcholech a tatranských stezkách a kolem tatranských jezer a ok, a tak v nás zanechal lásku k turistice i do pozdějšího věku. Poutavé bylo jeho vyprávění v prváku v zimě u železných kamen ve staré tělocvičně, co byla snad součástí staré hasičárny, ještě než postavili tělocvičnu novou. Seděli jsme na lavičkách a poslouchali jsme vyprávění zážitků z války, kde působil mezi partyzány v Beskydách. Nakonec ho Němci dostali a skončil v koncentráku. Štěstí bylo, že koncem války měli němci hodně práce s vybombardovaným městem, kde byl vězněn. Jako vězni museli pomáhat s odstraňováním škod. Dočkal se na štěstí osvobození. Jako partyzán pracoval údajně pro západní spojence. Na škole byl protipólem šerifovi, který též vlastně prodělal koncentrák, s tím rozdílem, že pracoval jako starý komunista pro východ. Miroslav Švarc – šerif. Byl to zvláštní člověk. Asi také hodně zkusil. No a my jsme pochopitelně, jako snad všichni študáci, nebyli žádni svatoušci. Hlavně ti, co jsme bydleli na intru. Když už toho měl plné zuby, tak začal lamentovat, že nám dá na okna mříže. On ten internát byl sám o sobě dílo. Nám to tak ale nepřišlo. Dřevěný barák složený z panelů, okna nízko, pokoje s lůžky na patra a každá třída měla svoji učebnu. Pochopitelně, že u vchodu seděla služba. Ale hlavním vchodem se chodívalo málo. Častěji se chodívalo oknem. Odtud ta šerifova pohrůžka. Jen že na něj na štěstí platilo, že by to bylo jako v koncentráku. Tak k tomu nikdy nedošlo. A několikrát se nám skutečně podařilo udělat díky snadnému opuštění internátu pořádný průšvih. Tři z nich určitě stojí za zmínku. Stalo se tak v průběhu měsíce května a to hned dvakrát za sebou. Již dříve jsem se zmínil, že v Rožnově postavili novou tělocvičnu. To jsme ale museli chodit přes celé město a kolem gymnázia. Květen. To se obyčejně stavějí májky. A u toho gymnázia ji měli. „A tož chlapi, co kdybychom jim tu máju ukradli? “No nevím čí to byl nápad, ale od slov k činu nebylo daleko. V noci jsme se vybrali, pochopitelně oknem, jak jinak, vchod byl zamčený, na zboj. Šak dalo nám to dost práce, než jsme ji vyviklali a odnesli k nedalekému mostu přes Bečvu, kde jsme ji hodili dolů. Tož to jsme byli hrdinové! Týden na to jdeme opět přes město do tělocvičny, kolem gymnázia a májka z potoka vyzvednutá, znovu vztyčená a my průmyslováci máme pocit zmaru a pokoření. Opět jsme naplánovali trestnou výpravu a dopadlo to tentokrát trochu jinak. V noční to hodině, tma, všude ticho a my pracujeme na májce, moc se nedaří a tu z jednoho okna ve škole na nás křičí asi školník a svítí baterkou, ať toho okamžitě necháme! A Čulíku, já
tě poznávám! Ale kdepak. Dílo bylo dokonáno a všichni, jako jeden s májkou na rameni, jdeme tentokrát přes cestu a dále parkem, až zahlídneme poblíž pěšiny od kořene rozdvojený strom. Tam jsme májku jedním koncem mezi ten dvoják zapříčili a společným úsilím jsme se na druhém konci zapřeli a májku zlomili. Nadvakrát. V nočním tichu rány jako z děla. Šak teď už máju mět nebudou! Hurá! Ale běda. Onen školník, mezitím, co jsme dokonali dílo zkázy, zburcoval hospodu na náměstí a všichni štamgasti a kdoví kdo ještě nás začali po parku nahánět. No určitě by došlo k lynčování. Kdo nezná valachy, tak neví. Jedinou spasnou myšlénkou bylo uniknout přes Bečvu a hajdy na intr. Podařilo se to všem. Až na jednoho, Jožku. On v noci blbě viděl. Seděl v křoví a čekal až se celý šrumec uklidní. A že to nebyla žádná sranda. Starý Bražina, policajt hulákal stůj, nebo střelím, prý to myslel vážně, přes most u Spoláku a přes most u gymplu jezdil někdo na motorce pořád dokola. Byl to šrumec, jako hrom. Tak nám to potom Jožka líčil. A zdálo se, že už se vše zklidnilo, tak se vydal, běda, přes most, kde však byl lapen. Tož pěkně si ho podali a aji se dověděli, kdo že to způsobil ten průser. Druhý den bylo po vyučování na internátě pozdvižení. Konala se schůze. Za stolem v čele seděli třídní profesor Simerský, vychoš – Varga, nebo Šeja, nebo oba, už nevím, náš ředitel Švarc, ředitel z gymplu a za Teslu a zároveň gymnázium jakýsi nám tehdy neznámý člověk kádrovák jménem Pujman. Šerif zahájil schůzi (bez hymny, ani píseň práce se nezpívala) a předal slovo dále. Aniž bychom to tušili, už jsme žili v době, kdy ukrást májku někomu nebylo hrdinství, ale pokazili jsme radost malým dětem, pro které na gymnáziu připravovali slavnostní program. Tak byl pravil ředitel z Gymnázia. A tu se náš ředitel projevil jako sympaťák. Bylo jasně vidět, že se dobře baví, a i když do toho moc nevstupoval, nebo právě proto, vypadalo to, že nám trochu fandí. Kádrovák z Tesly nevydržel a chodil uličkou mezi stoly a prskal a hřměl, že kdo se akce zúčastnil, že se nedostane do Tesly a že jsme odřeli kůru na chráněných stromech, kde jsme májku lámali, a že kdyby nám tak někdo odřel hlavu adt. Ruda to nevydržel a přihlásil se ke slovu a pronesl památný výrok: „To vaše přirovnání silně pokulhává.“ No a to už milému kádrovákovi šla pěna od úst. Chudák se snažil asi i proto, že jak jsme se potom dověděli, měl na gymplu svoje děcko. To však nebylo nic proti tomu jaký z toho byl pak průser, když jsme v posledním ročníku s naší kapelou „Elektron“ hráli na silvestra ve Spoláku. Mám dojem, že Jura to tehda sehnal, za tisícovku pro celou kapelu a to se nedalo odmítnout! Předem bylo dohodnuté s vychošem, že si necháme všechny nástroje na intru, protože jsme se dověděli, že o vánočních prázdninách bude na intru ubytována skupina nějakých korejců z celé republiky a že určitě na intru někdo bude. Jenže tu nebyla ani noha. Co budeme dělat? Neváhali jsme ani chvíli, protože jsme věděli která okna ze zadní strany intru se nedají zavřít, tak jsme tam vlezli, nástroje si odnesli, odehráli jsme silvestra a zase pěkně nástroje na intr vrátili a rozešli se do svých domovů. Kdo by to byl tušil, že z toho bude takový poprask. Nový rok nám začal trochu intenzivněji, než jsme očekávali. Kapela k řediteli, zaznělo jako první novoroční přivítání. A tuž šak co, mamuti sa už nevyskytujú, enem v můzeích, jsme si řekli a šli jsme. Tu jsme se teprve dověděli, že se na intru ztratila jakási prostěradla, jakési deky a co jsme tam dělali atd. Trochu jsme byli vykuleni odkud to šerif všechno věděl. A jak to přijde, že jsme ho neinformovali dopředu a že chce mluvit s našimi rodiči, že už to s námi tak dál nejde a že budeme mít horší známku z chování a zrovna na maturitním vysvědčení. Snažili jsme se dodatečně šerifa informovat o tom, jak se věci po pravdě měly, ale už mu asi přetekl kalich. Tož rodičové si dali nakonec sraz. Asi dost důležitou roli sehrál táta od Jury, protože byl předsedou SRPŠ a podařilo se mu asi šerifa trochu zklidnit. No a tak jsme už potom byli až do konce školy hodní. Soudruh dílenský profesor Preč se také zasloužil o nějakou tu vzpomínku ve študákově sbírce ze školních let. Trochu jsme ho pozlobili, když jsme mu přidali do jeho pověstného kufříku, ve kterém si nosil domů nařezané kousky dřeva z odpadu, nějaké hranoly ze železa. On to chudák
nesl až domů a nepoznal, že to má těžší. No ne o hodně, ale když se nám to podařilo ještě jednou, tak už pěkně zuřil. Ale nepřišlo se na to, čí to byla akce. To ale jednou, když měl Jura Jiříček upilovat z cvičných důvodů takový kus mědi pro bodovou svářečku a připasovat to na protikus, tak se málem stalo drama. Při prvním pokusu o sesazení se mu to zakouslo. To měď dělá. To zatím soudruh dílenský profesor jenom brblal, ale s velkým úsilím oba kusy od sebe oddělil. Když se ale Jurovi podařil tento husarský kousek podruhé, tak už Preč zuřil a po velké námaze, protože už to skoro lícovalo, ale mělo to jít volně, tak to nakonec rozebral, ale s mnohem větším úsilím a po Jurovi to mrštil. Ještě, že se netrefil. On ten soudruh dílenský profesor byl velký pedant a vyhlášený třeba tím, že byl zručným kovotlačitelem a uměl z plechu dělat kouzelné prototypy třeba elektrických vařičů, na tehdejší dobu s pohledným dizajnem. O kantorech, až si ještě něco vzpomenu, přidám. Nás ovšem také zaměstnávaly a ne málo i mimoškolní aktivity. Pořádali jsme např. různé akce v klubu. To jsme se jednou rozhodli, že uspořádáme mikulášskou nadílku. Zajištěním programu byl pověřen Pepa a bydleli spolu na privátě s Lackem. Nazkoušely se různé scénky. Laco dal dohromady repertoár kapely, vše šlo bez problémů, jenže, my jsme byli z 98 % sami kluci a chtělo to přizvat i slečny, ale odkud. Ještě jen tak mimochodem k těm děvčatům z naší školy. To se jednou Simera chlubil tím, že provedl statistický výpočet pravděpodobnosti, jakou mají děvčata která navštěvují, nebo navštěvovala naší školu na to, že se šťastně provdají. Mám dojem, že se jednalo o číslo větší než 99 %. Ale k těm slečnám, co nám chyběly. Padnul nápad, že bychom to zkusili na gymplu. Namalovali jsme plakát a šli odhodlaně za ředitelem na gympl. Myslím, že to bylo ještě před tou akcí s májkou. Netušili jsme ale, že je to ještě větší soudruh, než náš soudruh šerif. On na nás, jako, co byste rádi, my, že jdeme pozvat děvčata na mikulášskou, on jestli nevíme, že Mikuláš oficiálně neexistuje, jenom kdyby to snad byl děda mráz a až to přemalujeme, tak že třeba ano! Tak jsme to teda přemalovali, ať má synek radost. Kolik tam bylo děvčat z gymplu už si nepamatuji, ale klub byl plný. Lidi, vzpomínejte, ať to můžu přidat! Možná bude stačit naťuknout, nebo napište to raději celé do mailu, nebo na papír. Ať máme na co vzpomínat! Zdena 26. 9. 2015
Jako třeba: „promiň, ale za pět minut neotočím stroj“! Dnes mi volal Eda a říkal, kde se to ve mně bere. Tak jsem ho ujistil, že nevím. Jenom si vzpomněl, že „maminka pracovala v lese …“, tak jsem to hned opravil. A jak už říkal pan Werich, že mu stále něco připomíná něco, mám i já tu nemoc a hned jsem si vzpomněl, jak Eda ještě v prváku, když bydlel na intru převáděl hru v šachy zpaměti. Prostě to uměl. A jak jednou nějak došlo k tomu, že Jura, kterého před tím asi naštval, ho povalil a klečel mu na jeho drobných bicepsech, aby ho znehybnil. Eda: „Pusť mně …“, Jura: „až odprosíš …“, Eda: „pusť, nebo ti plivnu do ksichtu …“. Jura nepustil a Eda vykonal hrozbu. Potom už ho Jura pustil. No a v dalším ročníku si oba našli privát a stali se z nich nerozluční přátelé. Byly tehdy kruté zimy. Oba bydleli v kozím chlívku, kde se netopilo. Něco se mi plete, že se snad do toho i šerif angažoval, jak mu bylo kluků líto. To bylo na Pasekách. Jak to bylo se Sarankami, na to mi snad zavzpomíná Eda sám. Jura už ne. Dejž mu Pán Bůh odpočinutí lehké. Jenom si nejsem jistý, jestli tam náhodou oba nepřišli o pel panictví. Zdena 2. 10. 2015
