DRAMATICKÁ VÝCHOVA TAKÉ PRO RODIČE? Miloň Potměšil V současné době je pojem Dramatická výchova často užíván v souvislosti s humanizací naší školy. Skutečnost, že dramatická výchova není výchovou k dramatu, ale výchovou dramatem, není snad treba vysvětlovat. Přináší do školní práce dčtí více vlastních prožitků, které pak upevňují novč nabyté informace vc vědomosti. Ve světě plném techniky a sociálních vztahů determinovaných tržním prostředím a volnou soutěží, je podpora rozvoje emocionální stránky života víc než nutná. Zatím však funkci dramatické výchovy s p o j u j e m e z e j m é n a s v ý c h o v o u dětí a v posledních letech se setkáváme s prvky dramatické výchovy také v oblasti speciální pedagogiky, kde si jistě najde své místo vskutku širokým uplatněním. Můžeme zde nacházet velmi úzké vztahy s pracemi takového obsahu, jako je práce Greenbergova - PATH project a očekávat vzájemně příznivé ovlivňování. S pravděpodobně novým posláním dramatické výchovy se můžeme setkat při práci s rodiči postižených dětí. Nemáme na mysli zavádění psychodramatu do našich škol, ale považujeme dramatickou výchovu za jednu z možných forem, která z hlediska principu a obsahu bude dobrým vkladem pro práci s rodiči. Základem musí být hra. Hra pro dospělé, kteří si mohou a hlavně potřebují hrát. Hra však
není pouze cílem, ale prostředkem k jeho naplnění. Pokusíme sc některé z cílů popsat: a) - získání úrovně komunikativních dovedností b) - schopnost vhledu do světa dčtí a jejich prožitků c) - schopnost a dovednost popisu citového prožívání jako základ pro kladení otázek dítěti a porozumění odpovědi d) - dovednost využití hry jako výchovného prostředku k naplnění cílů výchovy Ad a) Základním parametrem komunikace je potřeba sdělovat a následně pak i umění sdělovat. Protože však hovoříme v tomto případě o mezilidské komunikaci jako jevu společenském a prvku vzájemného ovlivňování, je třeba tuto pracovní definici poněkud rozšířit: Mezilidská komunikace se vyznačuje také schopností naslouchat a potřebou být vyslyšen. Zmíněná schopnost i potřeba mají individuální míru, která je u každého člověka jiná. Pokud takzvaná „moderní doba" tyto schopnosti přímo nepotlačuje užitím technických komunikačních prostředků, pak téměř s jistotou můžeme říci, že je příliš nerozvíjí. (Zde považuji za zajímavé uvést osobní zkušenost s mužem, který pracuje jako programátor počítačů a nejdelším
únosným literárním útvarem je pro něj anekdota.) Je více ncžjisté, že život bude od rodičů postižených dětí vyžadovat vyšší úroveň komunikativních dovedností, než od rodičů dětí zdravých. Nejedná se však pouze o komunikaci a j e j í úlohu při výchově dítěte, ale také i jistou dovednost při komunikaci s lékaři, pedagogy a v neposlední řadě s úředníky. Již sama pozice rodiče postiženého dítěte to totiž vyžaduje. Důležitým cílcm je také uvědomění si komun i kace jako jevu, jako procesu, jako prostředku, nástroje. Uplatníme-li tezi, že nekomunikovat nelze, pak docházíme k závěru, že lze komunikovat pouze úspěšně, neúspěšně, dobře, špatně. Naším cílem tedy budiž komunikace dobrá a úspěšná. Rodičům tak pomůžeme vybudovat velmi účinný prostředek k výchově dětí v tom nejširším smyslu slova. Při pohledu na výchovu v užším slova smyslu můžeme uvažovat ( z hlediska komunikace a jejího využití) o dovednosti předávání informací, pocitů, nálad, představ, vysvětlování postojů a podobně. Protože komunikace je proces dvoustranný, je přímo nezbytné uvažovat zároveň o přijímající straně. Tedy o její schopnosti a ochotě vyslyšet. Zejména v případě rodin se sluchově postiženými dětmi je tento pohled velmi důležitý a máme obavy z toho, že proces komunikace je pouze jednostranný. Schopnost přijmout informaci je otázkou výcviku a ochota k jejímu přijeti je výsledkem výchovného působení. Jde o výchovu, jc tedy nutné hovořit o motivaci. Vrátíme-li sc ke sluchově postiže-
nému dítěti a jeho komunikačnímu rozvoji v rodině, pak nejúčinnější motivací je oboustranné porozumění a tedy další chuť komunikovat. Tento článek si neklade za cíl obhajovat smysl znakového jazyka ve vývoji sluchově postiženého dítěte ani podat hlubší analýzu a východiska bilingvální výchovy, ale považujeme za nutné v návaznosti na výše zmíněné „porozumění a motivaci" upozornit na povinnost použití takové komunikační technika, která bude pro sluchově postižené dítě přijatelná a rozvíjející. To jc však mimo jiné limitováno cílem výchovy obecným i individuálním a z nedávné doby máme zkušenost, že tento cíl není úplně jasný ani rodičům ani pedagogům. Ad b) Schopnost vhledu do světa dětí a jejich prožitků je jedním ze základních předpokladů k porozumění dítěti. Není nutné vysvětlovat nesmyslnost rčení, malé dítě - malé problémy .... Vše je intuitivně jasné a zřejmé, ale z praxe víme, že jc situace poněkud jiná. Ncjbčžnější jc pohled na dětský svět jako na svět malých a roztomilých „hraček" či „objektů", které nás jako rodiče a žel i jako pedagogy často obtěžují tím, že nejsou schopny sc vtěsnat do námi připraveného programu. Dostáváme se k otázce ochoty a schopnosti jako dvou základních předpokladů k výchově dítěte. V případě pedagogů jsou oba faktory předpokládány jako součást vyzrálé osobnosti profesionála. Není naším úkolem se zde zabývat otázkou, do jaké míry tento predikát platí. U rodičů jsou obě
vlastnosti předpokládány a očekávány, avšak nesetkáváme sc s nimi často a ani v takovém pomčru jak by bylo třeba. Rodič je zpravidla neškolený voluntarista, který se díky shodč jistých okolností dostává do role vychovatele. Všechny nástrahy výchovné práce musí překonávat sám, v některých výjimečných případech mu pomohou poradny. Přesto však od samého počátku musí vše zvládat sám za občasného vstupu dvojkolejné výchovy prarodičů. A tak není neobvyklé potkávat matky jak jsou znepokojeny a mnohdy i "záměrně" trápeny svými dětmi. Obtěžovány dotazy tříletých. Vývoj pokračuje a rodič získává další zkušenosti. Jc to systém pokusů a omylů jejichž střídání a řazení jc někdy ovlivněno sdělenou zkušeností prarodičů, přátel a občas je v potaz brána i rada pedagogů. Rodiče postižených dčtí mají také v tomto pohledu situaci mnohem složitější. Jejich situace je natolik výjimečná, že zpravidla nelze uplatnit ani zkušenosti prarodičů, ani rady přátel. Zde podle očekávání nenastupuje speciální pedagog, ale ve většině případů jako první - a žel na dlouhou dobu - lékař. Spojení pojmů - lékař - nemoc - uzdravení potom podvědomě dává stále rodičům naději v naplnění pojmu posledního. Otázka časné péče byla znovu otevřena před oficializací speciálněpedagogických center. Tato péče j e j i s t ě nenahraditelná a j c nutno ji považovat za nedílnou součást péče zdravotní, kterou by si mimochodem speciální pedagog praktikovat neodvážil. Je posláním a jedním z cílů těchto center připravit rodiče na velmi těžkou životní
roli - být dobrým rodičem postiženého dítěte. Z této věty j e patrno, že zahrnuje dva parametry obtížnosti dobrý rodič a rodič postiženého dítěte. Sami pracovníci center vědí, jak velkým problémem vpravdě diplomatickým jc přesvědčit rodiče o řešitelnosti situace a navést jc na cestu řešení nejlepšího. Součástí tzv. rodičovských programů je také krátký informativní kurz psychologie, který jc sestaven zejména z informací týkajících sc psychologie vývojové, sociální a do jisté míry pedagogické, následují části pedagogické, zejména pak teorie výchovy a metodika. Jak skvělé by bylo, kdyby rodiče bylo opravdu možno v uvedených vědách vzdělat a zajistit tím dítěti kvalifikovanou výchovu. Zůstává tedy na pracovnících center co a do jaké hloubky budou rodičům v potřebné době předkládat. Nicméně j e tak naplněna snaha připravit rodiče, aby byl schopen s dítětem pracovat. Druhý zmíněný předpoklad - ochota je problematika výchovy rodičů. Je sice možno stavět na získaných teoretických informacích, ale získání vztahu a odvahy k výchově je proces mnohem obtížnější a dlouhodobější. Protože se však jedná o proces, který je založen na citových vazbách a citovém prožívání jak v přípravě rodičů, tak při vlastní práci s dětmi, považujeme za vhodné pomocí prožitku některé situace simulovat. Dát rodičům možnost prožít různé psychické stavy a sociální situace tak, aby došli hlubokého porozumění sebe samých a tím získali základ k porozumění vlastním dětem, jejichž problémy a situace nejsou velikostí přímo úměrné včku a ani
nejsou díky své „postižené" výjimečnosti prožity ve vlastním životč rodičovském. Jako základní metodický nástroj bude sloužit hra. I Ira nančco, pozdčji hra o nččem. Hrát si, vyžaduje od nás dospčlých především ochotu (častčji než volný čas) a být ochoten si hrát a hrát doopravdy, tedy s prožitkem, to lze pomocí dramatické výchovy nacvičit. Ad C) Nebylo by přesné, hovořit o chudším citovém prožívání současné populace. Pro naše potřeby budeme uvažovat o záměrném a uvědomělém prožívání, jež patří mezi schopnosti a jc proto žádoucí jc dle možností je rozvíjet. Právem sc obáváme, že tyto intenzivní a uvědomělé prožitky chybí a jen s obtížemi je lze nahradit masmédii, videoprodukcí a podobně. S narůstajícím množstvím telekomunikací a výpočetní techniky ubývá nutnosti plného kontaktu při komunikaci a tím je následně ovlivněno i prožívání. Jinak vyzní dobrá zpráva sdělená osobně a jinak pomocí telefaxu a přesto hovoříme v obou případech o komunikaci. Jedním z cílů dramatické výchovy by tedy mělo být rozvíjení schopnosti citového prožitku s následným popisem. O tom svědčí naše zkušenost z praxe a ani začátek nácviku - popis fyzických předmětů běžného denního užívání pomocí hry „černá skřínka" nevyzní pro frekventanta kurzu příznivě. Najít podstatné, hledat souvislosti, zapojit fantazii, to jc pro nezacvičeného člověka problém. Pokud však rodič sám ovládá nejen popis předmětů, ale také osob a jejich pro-
žívání či pocitů, má otevřenou cestu k rozhovorům s dítětem na téma pocity, prožitky a reakce na ně. Dokáže totiž navést dítě na pozitivní směr myšlení a zároveň ke schopnosti hodnocení události včetně okolních souvztažností. Stejně dobře napomáhá osobní zkušenost rodiče k lepšímu pochopení výpovědí dítěte, které nemá onu schopnost rozvinutu a vyjadřuje se způsobem adekvátním včku. Takový rodič má snahu plát se, dozvědět se co nejvíce od dítěte, jehož výpověď je limitována věkem a navíc komunikačními problémy. Cílem této části výcviku by měl být člověk - rodič, který na dětský pláč nereaguje zlostně nebo nevšímavě a považuje jej stejně jako smích za velmi důležitý signál o stavu dětské duše. Zajímá sc o tyto signály, dovede o nich hovořit, chce znát příčinu, aby mohl svojí účasti prohloubit radost nebo utlumit smutek. Vede dítě k tomu, aby bylo sdílné, tedy aby mělo chuť svěřit sc, zeptat se. Sami jako rodiče máme zkušenost s tím, že přestože víme, že dětské problémy jsou stejně rozměrné jako naše dospělé, jsou okamžiky kdy jen s obtížemi reagujeme vážně anebo klidně. To je také přístup hodný nácviku a pochopení. Jednou z důležitých složek dramatické výchovy je seznamování se k okolím a sama se sebou. Systémem postupných kroků sc tak frekventanti seznamují s popisem fyzického okolí. Je často obtížné popsat přesně předmět, aniž bychom použili jeho název. Daleko složitější jc však popis vlastního těla, vlastností a pozdčji pocitů. Cílem je vystavět základy schopnosti dokonalého popisu pocitů,
vnitřních stavů duše. Předpokládáme, že jen ten, kdo je schopen svoje pocity dobře popsat, může být dobrým partnerem tazatelem pro popis pocitů druhého. Obojí je postaveno na vlastním prožitku a ten by měla dramatická výchova také přinést. Měl by být intenzivní, protože jc většinou dobře připraven a nácvik je ovlivněn přítomností vedoucího skupiny. Připravme sc na to, že řada rodičů se stane bezradnými při uvolnění a prožívání. Nedomníváme se však, že se jedná pouze o rodiče. Již několikrát zde byl vzpomenut negativní vliv současného rozvoje civilizace. Také o prožívání jsme jí postupně ochuzováni a k excitaci potřebujeme stále silnějších podnětů. Nejlépe jc to znát v umění, kdy od dob Panovy flétny, přes období hudebních skupin s technikou převáženou na několika kamionech zpět do současnosti, kdy hledáme opět Panovu flétnu pro jednoduchost a Mozartovu hudbu pro systém, řád a jistý klid, které oba druhy hudby přinášejí. Ad d) Teorie her a jejich využití je bohatě rozpracována a j e tedy jisté, že formativní a informativní přínos hry zejména v předškolním věku je obrovský Pomocí hry sc dítě vyrovnává se svým okolím a jeho požadavky. Domníváme se, že jako výstižnou můžeme použít definici, kterou uvádějí Clauss - llicbsch: Hra je jistou formou činnosti, která se subjektivně vyznačuje kladnými emocemi, objektivně přispívá k získání poznatků a zručností a nemá charakter produktivního jednání.
Titíž autoři také dělí hry, jejich dělení respektuje vývojová stadia dčtí a popisuje formu aktivity - hry funkcionální, fikcionální a konstruktivní. Pomocí her sc rozvíjí vnímání a senzomotorické koordinace - tolik důležité schopnosti pro sluchově postižené děti, myšlení a paměť, kladou sc základy fantazie. Z hlediska přípravy na školu jc třeba připomenout nácvik koncentrace pozornosti. V neposlední řadě pak jc systém dovedností a návyků sociálních, jejichž základy a další rozvíjení jc možno velmi příjemnou cestou provádět právě formou hry - zejména hry s pravidly. Jedná sc tedy většinou o modelování situací, ve kterých sc dítě učí orientovat, mnohdy si samo stanoví postup i cíl. Velký přínos mají hry pro emocionální rozvoj dítěte stejně, jako jeho výcvik v sociálním chování. Jc to důležitá funkce jako vzoru, který slouží pro výstavbu hierarchie hodnot a životních postojů. Zel pro řadu rodičů je hra činností, která slouží pouze pro zabavení dítěte, ukrácení dlouhé chvíle a j e tedy třeba j c příležitostně se základními teoretickými informacemi seznámit (jako vhodná příležitost sc zdá býti například pobytový kurz pro rodiče s dětmi, aby bylo možno ihned některé skutečnosti dokumentovat a ověřit v praxi). Potom bychom sc neměli setkávat s rodiči, kteří nenechají děti hru dohrát (jako jeden z ncurotizujících faktorů), odmítají ztrácet čas participací na hře, nepovažují za nutné pomáhat při přípravě hry a její realizaci. Jen tak splníme jeden ze základních postulátů hry a to jc pocit dítěte - já mohu. Přínosem jc tedy nejen
rozvoj osobnosti, ale také příležitost vyzkoušet si v navozených podmínkách reálnou situaci. Pro oblast dramatické výchovy je hra „na něco" jedním ze základních prostředků. Protože ze zkušenosti víme, že řada dospělých si „zapomněla" hrát, považujeme za významný krok v přípravč rodičů sluchově postižených dětí jakýsi návrat ke hře, k jejímu aktivnímu prožívání. Z hlediska vývoje dítěte zde můžeme pozorovat ze strany rodičů přístup, kterým manifestují svoje zkušenosti, zralost a jistý nadhled. To je postoj, kterým nemohou být rovnocennými partnery dítěte ve hře a vzniká zde disproporce mezi reálnou motivací dítěte ke hře, ke spolupráci a motivací potřebnou. Zde je tedy další z důvodů, pro je třeba vést rodiče k tomu, aby znovu začali hrát, a to doopravdy.- Neodmyslitelným přínosem pro rodiče samotné je stav vnitřní pohody a možnost relaxace při hře, protože jakjiž bylo popsáno v definici: hra se vyznačuje subjektivně kladnými emocemi, a to je jedna z ncjlepších cest k překonání stresu. To je však pouze první krok k využití hry pro práci s dítětem v rodině - návrat ke hře. Dalším krokem ve výcviku rodičů je využití hry pro výchovu dítěte a posílení tendence vytěžit maximum z herní situace. Jsou to hry „na něco" a později hry „o něčem". Z hlediska didaktického, je třeba ke každé v praxi vyzkoušené hře nebo dramatizované situaci provést s rodiči rozbor a nejlépe formou diskuse popsat možné varianty a hlavně cílem předvedené aktivity. S dramatickou výchovou máme dobré
zkušenosti z kurzů pro rodiče sluchově postižených dětí. Slouží nejen k uvolnění a k jeho nácviku, ale také pomocí modelové situace si mohou rodiče vyzkoušet a opravdu procítit, prožít situaci, kterou mnohdy jako nepříjemnou připravují svému dítěti. Cílem je také jakési otevření se vůči novým způsobům práce s dítětem, oboustranně příjemným. Část dramatické výchovy , která se týká přípravných cvičení kc komunikačnímu rozvoji rodičů a posléze i dětí, je velmi dobrou přípravou pro výuku znakového jazyka. Máme zkušenost, že řada rodičů se ostýchá použít některé nezvyklé neverbální komunikační prostředky pro dorozumívání s dítětem. Patří sem nejen tzv. hody language, ale také aktivní užití mimiky při komunikaci. Předpokládáme, že se pokusíme sestavit příručku pro vedoucí takovýchto kurzů. Příručka by měla sloužit jako banka návodů a inspirací pro aktivity v oblasti dramatické výchovy. Závěrcm tedy odpovídáme na otázku, která tvoří název článku „Dramatická výchova také pro rodiče?" Ano.