Také toho teď máte tolik, že pomalu ani nestíháte se pořádně vyspat? A nebo si aspoň na chvilku sednout a popřemýšlet o tom, co se všechno za tu dobu vlastně stalo? Jednodenní pololetní prázdniny na pořádný odpočinek rozhodně nestačí. Musíme se ale občas zastavit a zhodnotit, co děláme a proč. Třeba si i sestavit nějaký přesnější plán na další den/týden/měsíc. Zkuste to, pak budete mnohem lépe organizovaní a možná vám zbyde i nějaký ten volný čas. Na co ho využít? No samozřejmě na přečtení nového šmAGu (: V novém (již 5.! ) čísle vás čeká velice zajímavý článek o vymírajících jazycích, s tím, že máte možnost i samy přispět na vývoj češtiny zasláním divných (třeba i vymyšlených) slov s jejích významem autorce článku. Dále tu najdete první díl pozoruhodného fejetonu, ukázky slohových prací a obrazy vašich spolužáků, rozhovor s absolventkou AG a spoustu dalšího. Doufáme, že se vám bude časopis líbit a na viděnou v dubnu!
Možná si pamatujete ten moment, kdy jste se dozvěděli, že Ježíšek neexistuje. Možná jste brečeli. Možná jste prohlásili, že to víte od chvíle, kdy jste objevili dárky v ložnici svých rodičů. Ale děti kdesi v Itálii si tuto chvíli budou navždy pamatovat. Protože při sledování muzikálu Ledové království jim dirigent představení Giacomo Lopreno prozradil, že Ježíšek neexistuje. Za tento strašný čin byl okamžitě propuštěn.
Kerry Johnson ze Západní Virginie se po několikahodinovém hraní v kasině rozhodl, že si dá pauzu. Své místo si pojistil žetonem a vyrazil. Během přestávky nasedl do auta a dojel do banky, kterou vyloupil. Poté se vrátil zpět do kasina a hrál dál. Jako odůvodnění za jeho chování může sloužit to, že byl pod vlivem drog. Vrtá nám hlavou, zda by se toto dalo stihnout během velké přestávky. Možná, že Johnsona na chvíli propustí, aby nám tento zajímavý experiment předvedl.
Jestli jsi holka a baví tě vše, co souvisí s technikou či přírodními vědami, můžeš 11. února oslavit Mezinárodní den žen a dívek ve vědě. Tato událost si klade za cíl bojovat proti předsudkům v této oblasti a přimět ženy, aby si více věřily a nebály se technické obory studovat. Protože kde je psáno, že kluk musí být lepším elektrotechnikem? Navíc Fakulta jaderná a fyzikálně inženýrská pořádá 10. února akci s názvem Staň se na den vědkyní. Je to příležitost dozvědět se zase něco víc, dokonce od jaderných fyziček.
V únoru byste měli sníst co nejvíce čokolády, protože všech 28 dní patří tomuto jídlu, které opěvovali již staří Aztékové. Čokoláda prospívá zdraví, uvolňuje endorfiny…a navíc je jednoduše dobrá. Tak moc, že jeden kousek rozhodně nestačí.
Na jedné krásné modré planetě žil byl jeden muž. Nebyl to muž nikterak výjimečný, krásy ani rozumu mnoho nepobral, vous měl stejně neupravený jako jeho kolegové, kterými nadpřirozenou měrou pohrdal, brada mu lehce vyčuhovala, až téměř tvořila malý záchranný převis pro kdejakého krkolezce, a tělo měl obdobně banálně symetrické a nudně funkční, jako všichni ostatní, kdo kolem něj zabírali jeho osobní prostor. Jeho jediným větším úspěchem bylo získání doktorátu z….Co to jen bylo? Už ani sám nevěděl. Asi to nebylo podstatné. Nepotřeboval vědět, proč je doktor, prostě jím byl. Byl doktor. Doktor Kratochvíl. Náš příběh začíná jednoho pátečního odpoledne, kdy se Kratochvíl vracel z práce domů. Jeho nálada nebyla nikterak výjimečná, jeho výplata, jež dostal před půldruhým dnem jakoby odrážela jejího obdržitele a zase se mu udělala další díra na ponožce. Pomalu se, držíc zahnědlý kelímek od kávy ze školní menzy, doloudal k prahu dveří. Než však vložil klíč do zámku, zaváhal. Měl takový zvláštní pocit, jako když ho někdo sleduje. Někdo za jeho ramenem. Někdo přímo za ním. „Aaah!!“, zařval přes celou chodbu. Nikdo za ním však nestál. S úsudkem, že se asi včerejší večer moc dlouho koukal na kriminálku Miami se vplížil do bytu. Neměl náladu na víc, jak na sundání bot. Chtěl si jít jen lehnout a spát. „Vrrrz“, otevřel dveře skříně a bezmyšlenkovitě do ní vhodil kabát s kloboukem. Došel k posteli a najednou mu blesklo v očích „Ta skříň…“, šeptl. Ještě chvíli stál se zrakem zabořeným do neznáma, ale nakonec se otočil. Nechápal, co vidí. Viděl skříň. A v ní tmu. To by asi nebylo nic neobvyklého, řekne si každý z vás. Ve skříních přeci temno bývá. Ale tma ve skříni doktora Kratochvíla byla jinou tmou, temnější a mocnější. To, co mu na ní nesedělo, byl fakt, že zabírala celou jeho úschovnu šatů, ale ony šaty nebyly nikde. Nebyl tam dokonce ani kabát s kloboukem, které tam před minutou hodil. Kratochvíl pocítil něco, co už dávno ne. Pocítil zvědavost. Pomalu posouval nohy jednu za druhou blíž a blíž k šatníku, už už byl na dosah ruky, když….„sss“, zasvištěly hodinky, které doktorovi, jakoby samy, slezly z ruky a vlétly přímo do tmy skříně. Začínal chápat, ale o nic víc nevěřil, co vidí. Respektive, co si myslel, že vidí, neb neviděl nic. Otočil se na noční stolek vedle postele, kde stál talířek s rozjedeným okoralým chlebem a plátkem šunky s tenkou vrstvou kečupu a pak zpět na skříň. Neměl co ztratit. Nadechl se a vkročil do tmy. Vkročil do tmy a uvěřil. Tma, kterou doktor Kratochvíl ve své skříni našel nebyla tmou obyčejnou, byla to tma zvláštní, temnější, mocná. Tma, jež nemá vlasy. Pan Kratochvíl toho pátečního odpoledne ve své skříni objevil černou díru.
Těžce se popisuje, co viděl cestou, neb brzy o zrak přišel. Jeho oči se postupně vlivem rostoucí síly na něj působící gravitace protahovaly, až nakonec zcela opustily jeho důlky. Doktor měl štěstí, dá-li se tomu tak říkat, že jeho oči při cestě rotovali a tak s nimi stihl zahlédnout svou příšerně oholenou tvář. Nic víc už neviděl. Monstrum, které našel u sebe doma ho roztrhalo na subatomární částice takovou rychlostí, že si na to ani nestihl postěžovat. Ale toto neměl být jeho konec. A pokud ano, stala se někde chyba. Neb doktor znovu otevřel své zřítelnice. Nebyl si však zcela jist, kde je a co se vůbec stalo. Pomalu a rozvážně vstával, mrmlajíc všechno možné o kvalitě nábytku z Ikey a jakých všech překvapení se v případě takových krámů může člověk dočkat a…….najednou ztichl. Nepoznával místo, kde se nacházel. Nebyl u sebe doma, ve své ložnici. Nebyl ani ve svém městě….ani na své planetě. S otevřenými ústy koukal před sebe. „Hezký jsou, co?“, zazněl odkuďsi mladý, svěží hlásek. „Huh?“, zamumlal Kratochvíl nechápavě. „No hvězdy! Vejráš přece na ně, ne?“. Teď se doktor probudil. Začal házet hlavou sem a tam a hledal původ onoho hlasu. „Tady jsem, dole.“ „Níž, níž,…to už jsou tvoje boty, moulo!“, uchechtl se hlas. Doktor Kratochvíl přeci jen zaostřil. Kousek před ním stál…stálo cosi. Byl to malý chlapec, to bylo jasné, byl tak uhlazený, zdravý a zdatně vypadající. Ale jeho tvar byl neurčitý, jako kdyby žádný neměl, a pokud ano, jakoby se stále měnil. „Do-dobrý d-den..“, vykoktl ze sebe, „..jmenuji se Kra-kratochvíl, d-d-doktor, abych byl přesný. Ab-aby se tak řeklo. Ale kdo jste vy? A, a kde jste se tu vzal?“ „Mé jméno je Graviton“, znělo mu v odpověď, „byl jsem už u tebe ve skříni. Když jsi tam hupsnul, řekl jsem si, že poplavu za tebou. To my můžem, víš, když jsou zrovna vlny. No a právě vlny nás zanesly přes hranici až sem, kde tebe vyhodili a já, protožes mi přišel vcelku zajímavej,…nebo spíš ošklivej? No asi obojí, jsem vyskočil a čekal, co se s tebou bude dít. No a teď tu stojíme a mrháme tím, co vidí a dělá můj strýc.“ Graviton mluvil rychle, štěbetavě, často mu přeskakoval hlas, jako by mluvil při plování na rozvlněné hladině vody. „Já…moc mě těší, Gravitone! Mohl bys mi ale říct, kde to vlastně jsem?“ Chlapec chvilku stál a zíral. Bylo trapné ticho. „Nic proti tobě, doktore, ale jsi pěkně naprd astrofyzik, když nepoznáš Vesmír.“ Kratochvíla jakoby opařili. Vesmír Vesmír?! Kruci, vždyť přeci lezl do skříně ve svém obýváku. A jak ten spratek ksakru ví, z čeho on získal doktorát, když už to nevěděl ani on sám?! „V klidu, v klidu, uklidni se! Chápu, najít v šatníku černou díru asi není nic příjemnýho, ale s tím, jakej jsi tam měl bordel, se ani nemůžeš divit!“, uklidňoval rozčileného doktora Graviton. „To, že jsi doktor, to vím od strýce. On toho ví docela dost, nejen o tobě, ale snad o všech a o všem. Dalo by se říct, že ví asi všechno. Ale to je na dlouhý povídání. Vypadáš dost dezorientovaně. A co si budeme povídat, asi ti dlužím něco málo za tu srandu ve skříni. Dovol mi, abych byl tvým průvodcem. Provedu tě Vesmírem, tak, jak ho znám, každý kout, každičkou spáru, až si nakonec budeš říkat, za co to ty doktoráty vůbec dostáváte. Provedu tě, pokud tedy chceš?“, chlapec stál vzpřímený, pokud by se to tak u jeho formu měnícího se čehosi dalo říci, s napřaženou rukou. „Pane Gravitone,“, řekl Kratochvíl po chvíli, a v jeho hlase byla slyšet síla a odhodlanost, „Vaši nabídku přijímám Kdy vyrazíme?“ Gravitonova ruka zmizela do nicoty, zatímco se, alespoň se to tak doktorovi zdálo, ve tmě zablýskl jeho úsměv, „Teď!“
Pokračování příště...
Někdy jsem úplně bez nápadů. Jindy zase mou hlavou neustále sviští myšlenky a nemůžu je zastavit. Je to jako kdybych místo mozku měla metro a myšlenky byly cestující. Jenže když hlásím:"Ukončete prosím výstup a nástup, dveře se zavírají.'', tak se místo toho vrhají do soupravy a buší na dveře. Dokonce jsou tak drzé, že ve dvě ráno, kdy má metro už dávno zavřeno, se dožadují jízdy. Určitě jste to taky někdy zažili. Chcete spát, ale kvůli těm otravným pasažérům prostě nemůžete. Často mě takový nával myšlenek pohltí, když jedu třeba autobusem nebo vlakem a nebo tím metrem. Prostě to najednou přijde. Musím vytáhnout mobil nebo sešit a psát, protože za chvíli se moje múza může sebrat a přestoupit na jiný vlak. Prostě jen tak. Ani se nerozloučí. Nedá mi vědět, kdy jí zase uvidím. Jestli teda někdy znovu přijde. Moje múza (jestli jí tak vůbec můžu říkat) sice není světová, ale dokáže mi poradit. Nenapíšu díky ní román, ale zabaví mě na dlouhých cestách vlakem. Díky ní se můžu vypsat, i když moje slova nebudou dávat smysl. Prostě jí mám ráda. Že se jednou za čas ukáže a aspoň na chvilku se ze mě stane člověk s duší umělce (jo dobře, teď možná přeháním, ale snad mě chápete...) Někdy je prostě fajn, hodit svoje myšlenky na papír. Schovat je a pak je najít. Za pár let. A říkat si, jak jsem byla hloupá, chytrá, naivní, vtipná, rozumná nebo prostě blbá. Nevím, jestli se moje výplody mysli hodí do školního časopisu. Ale třeba jo. Třeba si to někdo z vás čte a cítí se úplně stejně jak já. A jestli ne, tak jste ještě nenašli svojí múzu.
Angličtina je dnes dozajista nejpoužívanějším světovým jazykem, málokdo už ale zná její nejbližší příbuznou - fríštinu. I přes to, že jsou si tyto jazyky tak blízké, budoucí přežití fríštiny je nejisté. Komunity Frísů můžeme nalézt hned ve třech státech: v Dánsku, v Nizozemsku a Německu. Frísové žijí rozptýleni na členitém pobřeží Severního moře a na přilehlých ostrovech. Tito obchodníci a rybáři nikdy neměli příliš dobré podmínky k ustálení svého jazyka a tak fríština nemá žádnou jednotnou spisovnou či psanou formu. V podstatě i dnes je fríština jazykem pouze mluveným a dorozumívá se jím jen něco málo přes 400 000 obyvatel. Dělí se na několik různých variant, které jsou často dosti odlišné a proto, i pro rodilé Fríse, málo srozumitelné. Převážná většina těchto občanů je bilingvní a pokud tedy chtějí něco napsat, upřednostňují
použití němčiny, dánštiny nebo nizozemštiny. Už jednou byla fríština v ohrožení, ale zachránil ji vznik takzvaného mladofríského hnutí na počátku 20. století. Byla založena Centra pro výuku fríštiny a dokonce i Fríská akademie. Teď už je od roku 1970 fríština uznána jako druhý úřední jazyk Nizozemska a Evropská unie ji zařadila do skupiny úředních menšinových jazyků. I přes to nemá tento jazyk dosud vyhráno. Nejlepší vyhlídky na přežití má varianta využívaná v Nizozemsku, naopak varianty z Dánska a Německa jsou podle odborníků odsouzeny k zániku během jedné či dvou generací. Frísové ale boj o svůj jazyk a kulturu nevzdávají a nechtějí o jejich konci ani slyšet. To dokazuje i heslo, které vám každý příslušník této komunity s hrdostí rád řekne: „Leaver dea as slaef!“ (Raději zemřít, než být otrokem!)
Tímto turkický jazykem mluví přibližně 150 000
vesnicích 150 000 Gagauzů.
příslušníků etnika Gagauzů, kteří žijí na jihu
Až do konce 19. století neexistovala žádná
Moldavska a v přilehlých oblastech Ukrajiny.
písemná forma gagauzštiny. První abecedu jim
Nejblíže má gagauzština k turečtině. Už jen to je
roku 1895 sestavi ruský etnograf V.A. Moškov, který
jedním z důvodů proč je pro Gagauzy obtížné
při její tvorbě vycházel z azbuky. Ta platila téměř
soužití s Moldavany. Oba národy si jazykově vůbec
100 let až do roku 1996. Dnes už má tento jazyk
nerozumí. Ale již dříve mezi nimi panoval jiný
abecedu latiskou.
konflikt, neboť Gagauzové nechtěli být součástí
V čele národa Gagauzů stojí staronový baškan
Moldavska a vydobyli si tak autonomii.
(v překladu doslova nejvyšší chán), kterí plní funkci
Dnešní Gagauzsko nemá přesně určené hranice,
guvernéra, hlavního představitele gagauzské
ale jeho velikost se odhaduje na 1850 km2.
autonomie.
Na tomto území žije ve třech městech a 27
Víte, kdo jsou Sámové? Nejspíše ne. Na otázku,
V posledních 20 letech se však jejich situace výrazně
kdo jsou vlastně tito lidé zač, vám odpoví téměř
zlepšuje. Norská vláda je uznala jako národnostní
každý sevřan: „Sámové, to jsou ti blonďatí chovatelé
menšinu a od roku 1989 mají norští Sámové i svůj
sobů z Norska, Finska a Švédska, kteří se oblékají
vlastní parlament. Jejich děti se ve školách mohou
do podivných úborů, bydlí v obydlích, připomínajících učit v rodném jazyce a byly založeny i různé sámské indiánská teepee, neustále si zpívají joiky, hrdelně
instituce využívající sámštinu jako úřední jazyk.
znějící písně, a hlavně jsou strašně necivilizovaní!“
Sámština patří, podobně jako maďaršitna nebo
Málokdo už ví, že se tak správně nazývají Laponci.
finština, do skupiny ugrofinských jazyků. Rozhodně
Zažité povědomí o Laponcích je ale od dnešní reality ale nejde jen o jeden jazyk nýbrž skupinu jazyků. na hony vzdálené. Ve skutečnosti jsou Sámové lidmi Obecně se tvrdí, že se laponština dělí až na 12 žijícími stejně jako my. Pochopitelně jsou mezi nimi
různých variant. Nejpoužívanější a zároveň
i rodiny či jedinci, kteří jsou stále konzervativně
nejrozšířenější je severní sámština (mluví jí téměř
oddáni svým tradicím a kultuře. Nejednotní jsou
čtvrtina Sámů).
Laponci nejen svým přístupem ke svému kulturnímu
Co se samotného jazyka týče, mnoho slov převzali
dědictví, ale také v pohledu na svůj jazyk. Z jejich
od Finů a jiných severských národů a podobně jako
celkového počtu, který je okolo 100 000, používá
Litevci používají háčky a čárky, které si nejspíše
domorodý jazyk pouze necelá třetina jejich populace. vypůjčili z češtiny! Jazykově nejhouževnatější a zároveň největší
Laponská sounáležitost s přírodou rovněž našla svůj
skupina Sámů žije na severu Norska. I přes to se
odraz v jejich jazyce. Podobně jako v jazycích jiných
v norštině slovo Lapp většinou spojuje s významy
národů žijících blízko polárního kruhu, existuje
necivilizovaný, hloupý i primitivní. V uplynulých 150
v sámštině více než 50 výrazů pro sníh. Slov
letech byli Laponci vystavováni útlaku ze strany
k označení sobů je údajně mnohonásobně více
Norů. Byly na ně uvalovány zákony zakazující jim
(až několik stovek).
používat rodný jazyk a jiné projevy jejich kultury.
Karaimové jsou jedním z turkických etnik a zároveň jedním z nejmenších evropských národů. Jsou roztroušeni po východní Evropě, například na Krymu kolem tisícovky, v Litvě a Rusku několik stovek, zbytek na Ukrajině. Dohromady asi 2000 obyvatel. Původ dnešních Karaimů je stále záhadou. Panuje však názor že jejich předchůdci byli
součástí velké říše rozkládající se na pomezí východní Evropy a Asie v 8. a 9. století. Vyznávají karaitský judaismus a většina jejich textů je tedy v hebrejštině. V dnešní době již však v Litvě píší latinkou, na Krymu stále azbukou. Zatím se Karaimům daří udržet svůj jazyk a kulturu na živu, ale za 20 až 50 let budou už pravděpodobně minulostí.
Kornština byla - a opět je - jazykem obyvatel jihozápadního cípu Velké Británie, ale zdálo se, že ji angličtina zcela vytlačí. Byla totiž jazykem Keltů, kteří sem byli v 6. století vytlačeni a v roce 1777 zemřel poslední člověk, který mluvil výhradně tímto jazykem. Naštěstí je kornština dobře zdokumentovaným jazykem s velkým množstvím literárních památek a bylo tedy možné se znovu pokusit o její obnovu. To trvalo několik dekád, ale dnes, po více než 200 letech, se k její znalosti hlásí téměř 3500 lidí. Některé rodiny své děti vychovávají dvojjazyčně a kornština se vyučuje i ve školách.
1. Nejvíce oficiálních jazyků má Jižní Afrika – na úřadech se dá mluvit 11 řečmi. 2. Nejmenší slovní zásobu má surinamský jazyk Taki Taki, a to 340 slov. 3. Albánci, jakožto experti na kníry, mají pro různé druhy knírů celkem 27 slov. Například „dirs ur“ označuje nově narostlé chmýří dospívajících hochů. 4. Nejvíce jazyky na světě se mluví na ostrově Nová Guinea, a to 820 aktivními.
1. Lidé mluvící dvěma a více jazyky mají vyšší intelektuální potenciál, bohatší fantazii a mají lepší výsledky ve škole. 2. Vícejazyčnost napomáhá lepšímu rozhodování a soustředění. 3. Znalost a užívání více jazyků zmenšuje pravděpodobnost výskytu Alzheimerovy choroby. 4. Lidé ovládající více jazyků jsou často tolerantnější a snadněji přijímají neznámé věci. 5. Schopnost domluvit se i v jiném jazyce je výhodná při hledání zaměstnání. PS: Málokdo z nás si v dnešní době uvědomí, že mezi ohrožené jazyky patřila v minulosti i čeština. Její používání bylo potlačováno na úkor němčiny a bez snahy našich obrozenců bychom dnes už možná vůbec česky nemluvili.
5. Jazyku Ayapaneco (Mexiko) hrozí vyhynutí proto, že poslední dva lidé, kteří jím vládnou, spolu odmítají mluvit! 6. Nejvíce písmen na světě má kambodžský jazyk khmer (74), nejméně pak jazyk z Papui-Nové Guinei rotokas, a to 12 písmen. 7. Devět různých jazyků nemá výrazy pro různé barvy a rozlišuje jen mezi černou a bílou.
Cassie se nikdy nedostalo typické mateřské lásky. Nikdy se s ní matka nesmála, nikdy jí neřekla, jak je na ni pyšná. Nikdy jí neřekla, že jí miluje. Odsunula ji na vedlejší kolej, házela na ni své vlastní problémy a oči měla pouze pro jejího staršího bratra Matthewa, kterému by dokázala snést i modré z nebe. Svým chováním matka ovládala celou rodinu. A když nastala ta správná příležitost, odtáhla nevinnou Cassie do psychiatrické léčebny, s pusou plnou lží a výmyslů, které si vybíjela na svém vlastním dítěti. Tato kniha mě neskutečně překvapila. Netušila jsem, že budu mít tu čest si přečíst tak mrazivé a smutné psychologické drama, které ukazuje, jak moc člověk potřebuje být milován. Líbilo se mi, jak je kniha realistická, na nic si nehrála a i když v ní přece jen trocha romantiky byla, byla jsem ráda, že i ta nakonec skončila vcelku „realisticky“ a ne typickým happyendem.
Parker Santé od smrti svého táty nepromluvil. Svůj čas tráví převážně tak, že navštěvuje různé sanfranciské hotely, protože se mu líbí ta „neměnnost“. V jednom takovém ovšem potkal Zeldu, dívku s šedými vlasy, která má v ruce objemný paklík peněz a tvrdí o sobě, že je starší, než vypadá… Asi o 200 let. A tak Parkerova dobrodružná jízda začíná. Musím říct, že i když mám většinou radši dramatické příběhy, tak v tomto případě se mi kniha Thanks for the trouble líbila více než autorova prvotina We All Looked Up. Možná to bylo díky velmi dobře propracovaným postavám, možná kvůli zajímavému a místy hodně vtipnému příběhu, každopádně už od první stránky jsem byla přesvědčená, že tato kniha se mi bude líbit více.
Subhi nikdy neviděl svět za plotem. Každý den zde někdo umře a někdo nový zase přijede, plný důvěry a touze po nových zkušenostech, které se nikdy nedostaví. Takhle to chodí v uprchlických táborech. The Bone Sparrow čtenáři doopravdy otevře oči. Často ho i šokuje. Autorka Zana Fraillon se nám snaží ukázat reálný život v uprchlickém táboře, který se ani zdaleka nedá nazývat životem. Je to pouze snažení zůstat naživu s možnou lepší budoucností. The Bone Sparrow je překrásný příběh a ten fakt, že je vyprávěný mladým optimistickým Subhim, ho vytváří realističtějším a citlivějším. Subhi netuší, že venku ho čeká obrovský široký svět plný nekonečných možností. Tuto knihu si opravdu doporučuji přečíst. I když by se mohlo zdát, že je to příběh pro děti, tak se nenechte zmást. Tuto knihu by si měli přečíst i dospělí. Všichni. Abychom se dozvěděli, jak hrozné podmínky v táborech jsou a možná proti tomu něco udělali.
Newt Scamander cestuje z Anglie do New Yorku s bezedným kufříkem plným fantastických ohrožených zvířat. Co se ovšem stane, když mu zvířata z kufříku nedopatřením utečou a páchají škodu po celém New Yorku? Stále nedokážu pochopit ten fakt, že mě, dívku, která je šílenstvím okolo Harryho Pottera naprosto nepolíbená, tento film (a posléze i kniha) tak okouzlily. Věřím, že si Harryho někdy přečtu (někdy…za pár let), ale opravdu nevím, čím si mě film dokázal tak dostat. Hudbou? Efekty? Skvělými hereckými výkony? Příběhem? Myslím, že vším dohromady. Od filmu jsem vůbec nic neočekávala a možná i proto jsem vyšla z kina okouzlená magickým příběhem, který jsem právě viděla. Pokud také patříte mezi malou hrstku lidí, kteří nejsou zrovna unešení z Harryho Pottera, nebojte se. I mě, zarytou mudlovskou dívku, celý tento příběh dostal. Todd Hewitt žije v Novém světě v měste jménem Prentisstown. V tomto městě žijí pouze muži, kteří slyší své vlastní myšlenky. Neexistuje zde soukromí, každý o každém všechno ví. Todd Hewitt je jediným klukem, který ještě nedosáhl třináctého věku, kdy se stane mužem jako všichni ostatní. Když ovšem v bažinách narazí na nezvyklé „ticho“, rozhodnou se jeho opatrovatelé, že už je čas. Čas na to, aby se Todd Hewitt dostal z tohoto hrozného města. A to měsíc před tím, než se z něj má stát muž. Hlavní postavy jsou sympatické už od prvního okamžiku, kdy se s nimi setkáte (tím myslím ty, kteří stojí na té dobré straně), i když samozřejmě nebudu vyvracet, že tato kniha je něco jako malé Game of Thrones – přesně tak, lidé tam umírají jedna báseň. A to i ti vaši oblíbenci, takže nejenom že budete celou dobu napjatí, jak příběh vlastně skončí (a to skončí jistojistě otevřeným koncem, protože jinak by tady nebyly ještě další dva díly), ale mnohdy zažijete i malý srdeční záchvat, když vám zabijí vaší oblíbenou postavu. Nemusím říkat, že jsem měla slzy v očích a to se mi stává hodně vzácně. Takže možná už jenom kvůli tomu, že mě tato kniha dokázala zároveň napnout jako provázek, naštvat tak, že jsem ji mnohokrát musela nakrátko odložit, ale i rozbrečet, u mě dokazuje, že tato kniha se řadí mezi ty nejlepší, co jsem kdy četla.
V jakých letech jsi AG navštěvovala? A kterou třídu?
Nejhezčí vzpomínky mám asi na vyučování s paní profesorkou Holanovou, kterou si asi většina lidí už ani Studovala jsem tu od roku 2012 až do 2016 – a to v áčku, nebude pamatovat, jelikož tu učila jenom když jsem byla které je normálně přírodovědné. My jsme to ale měli půl v prváku. Pak se mi hodně líbilo Chicago a obecně na půl, říkali nám “hybridi”. Ten rok byl totiž enormní zájem zájezdy, který Štěpánská hodně pořádá. Byla jsem třeba o humanitní třídu, takže u nás byla půlka humanitní a půlka v Madridu nebo Freiburgu… a byly to skvělý zážitky. přírodovědná. Já jsem byla na té humanitní, protože jsem Naopak nejhorší zážitek bude asi ten, když mě jednou pan chtěla latinu. Kos z knihovny stíhal za to, že jsem ukradla knížku, což vůbec nebyla pravda! Pan Kos potom zmizel z naší Bylo těžké se sem dostat? Mezi jakými školami jsi školy stejně záhadně jako tahle kauza. přemýšlela a proč ses rozhodla právě pro tu naší? Ne, pokud mám mluvit vážně, tak bych vytkla, že jsme Přijímačky jako takové mi těžké nepřišli, protože jsem téměř dva roky neměli stálého vyučujícího na češtinu. chodila na dobrou základku a pak taky přímo sem na Vím sice, že paní profesorka byla nemocná a nevědělo se, přípravky. Takže jsem potom dokázala předvídat, zda a kdy se vrátí. Ale i když už bylo jasné, že se nevrátíí, co zhruba v testech bude. ještě rok trvalo, než nás dostala paní prof. Kargerová. Rozhodovala jsem se mezi Keplerem a Štěpánskou. Tím jsme ztratili hodně času a byli potom ve velkém skluzu. A vybrala jsem si Štěpánskou kvůli její historii. Okouzlily Ještě týden před maturitou jsme nevěděli, kdo nás bude mě všechny ty významné osobnosti vyvěšené na stěnách zkoušet. hned po vstupu do školy. Hned jsem si říkala, že chci Nejoblíbenější předmět a učitel? studovat na místě, kde studoval Karel Čapek, Bedřich Smetana nebo Antonín Dvořák. Obecně se mi líbilo zdejší Mým nejoblíbenějším předmětem byla asi matematika prostředí a měla bych zmínit i praktické důvody. Přeci jen a to z velké části díky skvělé paní profesorce Jirouškové. Keplera jsem měla hodinu cesty, Štěpánskou 15 minut. Pak mě také hodně bavil dějepis s panem profesorem
Nejhezčí a nejhorší vzpomínka na AG?
Churanem, i přestože mi celé tři roky říkal Benešová! Jinak pan profesor Němec, Tanzmann a paní prof. Berková byli také skvělí.
Co vztahy ve třídě? Měli jsme fakt dobrou třídu. Na to jsem měla štěstí i na základce. Nejdřív to sice bylo hodně rozskupinkované, což je asi normální, ale rychle se to zlepšilo. Jak jsme byli všichni jinak zaměřený, tak mi přišlo, že si tu každý vytvářel vlastní osobnost. Měla jsem spolužáky s hodně rozmanitými zájmy. Někteří od nás šli na psychologii, někdo zase na MatFyz. Ale i přes to jsme se snažili si navzájem pomáhat. Rozuměli jsme si a snažili se držet spolu, což se mi hrozně líbilo.
Co jsi měla na AG nejradši? Měla jsem tady ráda profesory. Přišlo mi, že svoji práci berou víc jako poslání než jako práci. A teď zpětně si uvědomuji, jak to je na střední strašně důležitý. Mnohé z nás naši profesoři ovlivnili ve volbě vysoké školy, potažmo ve volbě povolání. S většinou se dalo lidsky bavit a měli zdravý přístup ke studentům.
Školní zájezd do Chicaga
Také se mi hodně líbila zdejší knihovna a moc ráda jsem chodila za paní knihovnici Tvrdoňovou.
Nějaké rady pro dnešní studenty Akademického gymnázia?
Na co si při zmínce o naší škole hned vzpomeneš?
Užívejte si toho, že tady je člověk v takovém přechodovém stádiu. Na rozdíl od základky je gympl už pouze vaše rozhodnutí, takže vás nikdo do ničeho nenutí. I přes to ale máte přesně dané, jaký rozsah a z jakých materiálů se máte učit a hlavně pořád máte k dispozici profesory, kteří můžou poradit. Na vysoký už nemáte stálou třídu ani profesory. Přijde mi to oproti gymplu hrozně anonymní.
Když se řekne Štěpánská, tak si automatický vybavím tu ranní rutinu ježdění sem a chození Štěpánskou kolem milionů uzenářství. Ale obecně si vybavím asi nejlepší léta, co jsem zatím zažila.
Kam ses dostala po ukončení AG? A jak moc ti k tomu škola pomohla? Teď studuji na II. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze v Motole. Upřímně si úplně nemyslím, že by mi Štěpánská pomohla se tam dostat. Dlouho jsem totiž nebyla rozhodnutá kam chci jít, takže jsem si i špatně vybrala semináře a jediný předmět, co se mi hodil, byla biologie. Chemii a fyziku jsem se pak musela doučit sama. Takže při přijímačkách mi Štěpánská tolik nepomohla, ale byla to moje chyba, nikoliv školy.
Takže co já bych poradila je nepodceňovat studium a připravovat se na to, že víc naservírované informace už nikdy v životě nedostanete. Sice možná máte poslední šanci si užívat studentského života, ale na druhou stranu se vážně vyplatí se tak od třeťáku rozhodnout, co chcete studovat a začít se připravovat. Potom za to budete moc rádi.
Dnes jsme se konečně po dlouhém, úmorném týdnu kopání dostali do další části rozsáhlého jeskynního systému. Ve světle loučí, které prořezávají absolutní tmu, se postupně vynořuje poměrně velký prostor. Před očima se nám míhají krápníky a od zdí se odrážejí třpytky minerálů, které ve tmě svítí jako kočičí oči. Tu a tam stékají pramínky vody, přece jen se nacházíme několik desítek metrů pod zemí na pobřeží Středozemního moře. Hlavou mi probleskla myšlenka, kdy naposledy tohle všechno spatřilo oko člověka. Z mého zasnění mě náhle vytrhl pohled na něco, o sem nepatří, co tady vůbec nemá být. Můj mozek bojuje s pochopením. Dveře! Zachvátilo mě obrovské vzrušení. Pohledem se snažím najít neexistující kliku, a tak zkouším hmatem najít něco, co by dveře otevřelo. Z ničeho nic však má ruka prošla jako mlhou. Splašeně ruku odtáhnu, ale zvědavost vítězí a už to zkouším znovu. Najednou to vtáhlo celé mé tělo a mám pocit, že jedu ve věci podobné výtahu. Po chvíli mlha ustupuje a já teď stojím v slabě osvětlené chodbě. Udělám krok a místo začíná ožívat matným teplým světlem, které mě vábí pokračovat dál. Materiál, ze kterého jsou zdi , podlaha a strop mi nepřipomíná nic, co znám. Jako by to byl živý organizmus, který reaguje na mou přítomnost a vede mé kroky. Další dveře přede mnou se nehlučně otevírají. Stojím v místnosti, která mi připomíná kabinu nějakého obřího letadla, ale tvar je kruhový a mnohem větší. Po obvodu se nacházejí jakési ovládací panely a u nich křesla, velká pro postavu o malinko větší než člověk. Hledám, zda někoho nebo něco nespatřím, kdo by mi to vše vysvětlil. Nic. Jen ohlušující ticho, občas přerušované hlubokým vrzáním přicházejícím ze všech stran. Jediný očividný život probíhá na panelech, kde blikají světla. Některé zdi se začínají zvedat jako rolety. Můj údiv přerostl v šok. Za zdí se objevují ryby, pestrobarevné korály a chobotnice, která tím vším majestátně proplouvá. Ochromí mě myšlenka, že stojím pod hladinou moře, a hlavou mi proplouvají otázky, čeho jsem to vůbec svědkem. Proto ty tlumené zvuky, to byl tlak vody, která nás tu obklopuje. Musím být pořádně hluboko, protože skrz vodu neprosvítá od hladiny žádné denní světlo. Kde to jsem? Ponorka to být nemůže, je to tu příliš nadčasové, ale podle korálů, které přirostly ke zdem, to tu leží spoustu let. Jako lidský výtvor to též nevypadá. Mám pocit jako by se kolem mě začal točit svět, světla panelů se rozmazávají a z ryb jsou jen barevné šmouhy. Hroutím se nejbližšího křesla a znenadání obrazovka přede mnou ožije a na ní svítí bílý nápis „Atlantis“. Po pár hodinách už si začínám zvykat a já a můj tým se vrháme do hlubšího prozkoumávání místnosti. Vše začíná ožívat, kolem nás plují věty jazykem, kterému nerozumíme. Vpřed mě žene myšlenka, že jsme možná objevili bájnou Atlantidu.
Pojďme se společně ponořit do světa, kde život ztrácí smysl a naděje pomalu mizí. Čím více se do něj dostáváme, vidíme dříve krásná místa plná lidí, obklopená řadou zírajících nevzhledných obrů, smutnících a upadajících k zemi, jako by se vzdávali všeho, čím vším bývali. Tyto budovy se rozpadaly za chodu. Krutý vítr si hrál s malebnými fasádami, jako když malé zvědavé děti odloupávají kousky z perníkové chaloupky. Procházejíce se touto zkázou po dlouhé a temné ulici, osvětlenou radostnými paprsky slunce, zjišťujeme skutečnost, že zde člověk nadobro skončil. Hrůzné a všudy přítomné ticho, jež prostupovalo každým koutem našeho těla jako nějaká nemoc, postupně mizí. Stovky malých dešťových kapiček se do všeho začínají zabodávat jako ostří nože. S tím přichází i studená facka od větru, aby vám důrazněji ukázal, čeho je schopen. Najednou narážíme na místo velmi povědomé. Krásné místo, kde jsme si jako malí hráli. Houpačky se houpaly jako zběsilé do rytmu dětského smíchu, někdy i pláče, a společně s klouzačkami je pozorovaly. Dnes jsou zasaženi vírem událostí, který je smetl, jako kdyby tudy prošel hrozivý hurikán. Vše se mi vybavuje, mé oblíbené místo. Úplně zničené. Okolní vysoké stromy, si šeptají navzájem, jaká ošklivá věc se tu musela stát. Jeví se mi to jako noční můra, která nikdy neskončí. Přejdu do hlavní ulice. Zpovzdálí se na mne začaly dívat rudé pronikavé oči jako na zjevení. Byly to lampy, které svítily z posledního. Zničehonic jedna po jedné zhasínala a tma se začala prodírat uličkami, až dorazila ke mně. Déšť přestal a ticho se znovu začalo depresivně projevovat. Všude kolem mrtvo. Padám do kolen. Umírám zhrozen a zklamán.
