Dopisy Ludmily Matiegkové Zpracovala a k vydání připravila Mgr. Hana Havlůjová, PedF UK Ediční poznámka Výběrová edice korespondence Ludmily Matiegkové je rozdělena tématicky na tři velké části a je řazena chronologicky. V první části jsou shromážděny dopisy a jedna pohlednice, které Ludmila Matiegková napsala přítelkyni Aloisii Skořepové ze svých egyptských cest. Proto je tato část ještě rozdělena podle toho, ke které ze tří uskutečněných cest se korespondence vztahuje. Druhá část obsahuje dopisy z cesty Ludmily a Jindřicha Matiegkových do Nizozemí a zdejšího pobytu. Ve třetí části jsou citovány pohlednice a dopisy, jimiž Ludmila Matiegková informovala svou přítelkyni o cestě po Pyrenejském poloostrově. Až na jedinou výjimku je editovaná korespondence uložena v Archivu Národního muzea v Praze, v pozůstalosti Jindřicha Matiegky. Přesné uložení uvádím u každého dopisu zvlášť. Zmíněná výjimka se týká dopisu z přelomu března a dubna 1927, který napsala Ludmila Matiegková na začátku své druhé egyptské cesty. Tento dopis se v rámci pozůstalosti Jindřicha Matiegky ocitl v jednom ze tří kartonů, které opatruje Státní okresní archiv v Benešově u Prahy. Při přepisu korespondence jsem vycházela ze zásad pro transkripci novodobých dokumentů tak, jak je shrnuli autoři publikací: Editor a text (Praha 1971), Pravidla pro vydávání novodobých historických pramenů (Praha 1978) a nejnověji Textologie (Praha 1993).1 Při pravopisné úpravě jsem přihlížela k současné normě Pravidel českého pravopisu. Nejvíce úprav bylo třeba provést v psaní cizích slov. Slova pyjama, bullion, visita, tramway, kathedrála, citadella byla upravena na pyžama, bujon, vizita, tramvaj, katedrála a citadela. V jednom případě bylo ponecháno slovo tramway v původním tvaru, protože jeho přepis by si vyžádal zásah do konstrukce celé věty. Psaní vlastních jmen zeměpisných zůstalo zachováno, jejich současná podoba je uvedena v poznámkách. Větší úpravy doznalo také psaní číslic, zejména byly rozepsány časové údaje, např. 8 hod. na osm hodin, mezi 4 – 6 hod na mezi čtvrtou a šestou hodinou. Výjimku tvoří časové údaje, které neoznačují celou hodinu, např. 10 1/2. Zde zůstala zachována podoba, kterou zvolila Ludmila Matiegková. Římské číslice užité pro označení měsíce v datu byly rozepsány: I. na leden, IV. na duben, IX. na září; označení cestovní třídy (ve vlaku, na lodi) zůstalo v původní podobě. Zkratky byly v textu rozepsány, pokud se nabízela jen jedna možnost, jak je rozepsat. Ustálené zkratky jako 26. t. m. (tohoto měsíce) nebo č. 525 (číslo) rozepsány nebyly. Pozoruhodné výrazy nebo slovní spojení, které vytvářejí jedinečný styl Ludmily Matiegkové, byly ponechány, popřípadě označeny (sic!).
1
Editor a text. Úvod do praktické textologie, Československý spisovatel, Praha 1971. Pravidla pro vydávání
novodobých historických pramenů. Studie ČSAV, 12, Academia, Praha 1978. P. Vašák a kol., Textologie. Teorie a ediční praxe, Karolinum, Praha 1993.
Cesty do Egypta První cesta (leden – únor 1926) 1. Dopis ze dne 7. ledna 1926, psáno na cestě do Terstu. 2. Pohlednice ze dne 8. ledna 1926, psáno na lodi z Terstu. 3. Dopis ze dne 10. – 12. ledna 1926, psáno na cestě lodí z Brindisi do Alexandrie a poté v Káhiře. 4. Dopis ze dne 14. – 17. ledna 1926, psáno cestou z Káhiry do Luxoru a poté v Luxoru. 5. Dopis ze dne 20. – 25. ledna 1926, psáno v Asuánu, Luxoru a Káhiře. Druhá cesta (březen – duben 1927) 6. Dopis ze dne 31. března – 1. dubna 1927, psáno na cestě z Grazu do Terstu. 7. Dopis ze dne 1. – 2. dubna 1927, psáno na lodi z Terstu do Alexandrie. 8. Dopis ze dne 7. dubna 1927, psáno v Káhiře.
Třetí cesta (prosinec 1928 – leden 1929) 9. Dopis ze dne 29. prosince 1928, psáno na cestě vlakem do Terstu. 10. Dopis ze dne 29. – 30. 12. 1928, psáno při plavbě lodí z Benátek do Brindisi. 11. Dopis ze dne 31. 12. 1928 a 3. 1. 1929, psáno při plavbě z Brindisi do Alexandrie a v Káhiře. 12. Část dopisu ze dne [6.] a 10. ledna 1929, psáno v Káhiře. 13. Dopis ze dne 16. – 17. ledna 1929, psáno v Káhiře. Zde zpřístupněny dopisy z I. cesty První cesta (leden – únor 1926) 1. Dopis ze dne 7. ledna 1926, psáno na cestě do Terstu2 Moje drahá! Píši na dráze, tak to bude hodně kostrbaté. Především včera večer šlo vše dobře. Šaty jsem šťastně vpravila do kufru, tak snad také ty zavřené ve skříni matinka nenajde. Auto přijelo trochu dříve, a tak jsme byli na nádraží mnohem dříve než oba páni. Na nádraží přišla se rozloučiti Jiřina a přinesla mi překrásnou kytici z 2
Dopis Ludmily Matiegkové Aloisii Skořepové ze dne 7. ledna 1926 (cesta z Prahy do Terstu). Viz ANM,
Jindřich Matiegka, 41, 1546.
růží, fialek, karafiátů a mimosy. Bylo jí až škoda vzíti s sebou, ale matinka si jí nechtěla nechati, abych prý si ji rozhodně vzala s sebou, že je to velká pozornost. Tak mi tu ještě voní, ale již chudák vadne. Na nádraží jsem však již s Jiřinou mluvila jen několik slov, nechtěla jsem již dlouhé loučení. Je to hodná holka! Naši odešli, jakmile mi nosič přinesl kufr (to trvalo hodně dlouho) a rozloučili jsme se v té mele hodně klidně. Již jsem měla nějak to všechno za sebou. Cestujeme zatím nádherně, dej Bůh, aby to bylo celých šest neděl tak. Vagón byl skoro prázdný. V našem kupé jsme jen my tři a když jsme si lehli, šel si pan Štorch lehnouti do vedlejšího prázdného kupé, takže jsme se každý natáhli na celou pohovku. Do Dvořiště jsem musela ležeti v plášti, málo topili, ale pak jsem svlékala kus po kuse až i boty zula. Nyní si tu sedím pěkně jen v blůze a trepkách (revize jsou všechny v kupé a ve Dvořišti nám to vůbec neotvírali, tak nevylezu až v Terstu.) Krk celkem dosti ujde, byla jsem na začátku cesty největší pašák z celé trojice. Pan Štorch dostal totiž poslední den revma do nohy a chodí dost mizerně, pana Machulku bolela hlava, ale pak spal jak zabitý, když jsem mu dala migrenin a nemohl si to ani dosti vynachváliti. Já spala maličko, ale k ránu jsem přece usnula a spala do osmi hodin – tak jsem dosti svěží. Ve Dvořišti jsem pila kafíčko, na deset hodin snědla šunku a popíjela studenou kávu od Ní, je výborná. S těmi pány se dobře jede; Machulka je spíše málomluvný, ale takový rozšafa, Štorch jest zase velký dobrák. Tak si myslím, že mi s nimi bude dobře. Ostatně jsou na dámy zvyklí. V loni na těch tygrech s nimi byla také jedna (Machulka mi ukazoval fotografii, jak má v náručí zabitého lva) a letos opět tam jedna s nimi bude. Počasí máme zatím pěkné. V severních Alpách ležel sníh, ale od sv. Michala není po něm ani stopy a sluníčko prosvítá. V Jugoslávii již svítilo doopravdy jako z jara. K obědu jedla jsem ještě své kuře a odpoledne jsme byli v restauračním voze na kávě. Páni smlouvali již, že večer se půjde někam v Terstu do kavárny a za to se bude spáti do devíti hodin. Bude to, zdá se mi, na té cestě častěji flámování, dobře že jsem mu na Pustevnách přivykla. Nyní oba moji průvodci tlukou špačky, tak píši, abych to večer v Terstu dala na poštu. Již jsme za dnešek tu Afriku prodebatovali ze všech konců. Jak vidí, daří se mi zatím dobře. Jen i Ona se šetřila a byla zdráva, ať nemám žádných starostí. Stále na Ni myslí a Ji líbá její Milka. Jiřině pozdrav! Dojeli jsme šťastně do Terstu, ale s hodinovým zpožděním; tak jsme si vypili čaj ještě v restauračním vagóně a šli přímo do hotelu Europa. Pohled z vlaku dolů na osvětlený přístav byl nádherný. Moře jest zatím zcela klidné. Mamičko, dobrou noc! 2. Pohlednice ze dne 8. ledna 1926, psáno na lodi z Terstu3 Drahá! Vyspala jsem se v Terstu znamenitě, ač byl pokoj netopený a já musela míti na sobě všechny deky a plédy. Ale krk jako by ani zlobiti neuměl. Ráno jsme ještě chodili po městě s panem Machulkou a v 10 1/2 šli všichni na parník. Nyní jsme právě po znamenitém obědě a poněvadž sluníčko svítí, chystám se na palubu na
3
Pohlednice L. Matiegkové A. Skořepové ze dne 8. ledna 1926 (plavba z Terstu). Viz ANM, Jindřich Matiegka,
39, 1515.
procházku. Kabinu máme překrásnou. Jede se mnou nějaká mladičká Italka, ale neumí nic než mateřštinu, tak mnoho řečí nenaděláme. Oba páni jsou v kabině naproti. Líbá Ji Milka. 3. Dopis ze dne 10. – 12. ledna 1926, psáno na cestě lodí z Brindisi do Alexandrie a poté v Káhiře4 Drahá máti! Tak již máme přes polovinu cesty šťastně odbytu. Psala jsem Jí již, že jedu velmi pohodlně. Mám kabinu vnější, při boku lodi, takže mi tam okénky krásně svítí slunéčko a když vyhlédnu, vidím moře. (Uvnitř kabiny jsou osvětleny jen světlíky elektrikou.) Jest celá bílá, postele niklové s růžovými záclonami, abychom na sebe neviděly, umývadlo ve stěně, nad ním zrcadlo, čtyři mosazné věšáky na zdi a jedna židlička. Na zemi koberce. To je celý inventář. Svrchní postele nám ihned v Terstu složili, takže zůstaly jen spodní dvě lůžka. To Italče dostalo ihned k večeru mořskou nemoc; v noci sice ležela klidně, ale nic nejedla a nevstala až v Brindisi a tam jsme ji vylodili. Takže nyní vládnu kabinou sama, všechna lůžka jsou složená a já si tam mohu třebas tancovati. Oba páni jsou ihned naproti ve velké kabině pro deset osob, ale jest jich tam skutečně pouze pět. Loď jest vůbec slabě obsazena. Lloyd prý si to nějak rozkmotřil s těmi židy, co vozí do Palestiny, a oni ho bojkotují. V třetí třídě nás bylo 19, v Brindisi vystoupila ta Italka a pak ještě nějací italští studenti a tak nás zbylo jen 12 (Italka s 2 dětmi, 1 Ital, 4 Němci, 1 vídeňský žid a my). V II. třídě prý jede 30 osob, nejvíc jich je v I. třídě. To jsou samí Američané, Angličané a jedna bohatá rodina egyptská. Od minulé noci začala loď tancovati a co jsme opustili Brindisi se to ještě zvýšilo. Včera večer lítaly po stole láhve, šálky, vše, co si kdo nepodržel. Do mé kabiny vnikla okénky voda, ač jsou neprodyšně zavřeny, jak jdou vlny přes okénka. Na zemi byly louže a tvoří se ještě dnes stále. Náš „camerier“ (ti nás obsluhují v kajutách a při jídle) musil všechna zavazadla vystěhovati na druhou prázdnou postel, židli pověsil na jeden věšák a na ní sedí můj klobouk. Věcem se nestalo nic, ale při minulé jízdě prý musil hraditi za námořní zavazadlo 500 lir. Ráno nám již zdvihovali ochranné rámy kolem stolů, aby nádobí z toho nepadalo (večer lítaly škopky se špinavým nádobím po umývárně sem a tam po podlaze), a uprostřed jest dřevěný kříž s otvory na sklenice a lahve. Ale přes tu chvíli něco se vyleje a musí se dávati čistý ubrus. Když jsem se ráno myla a česala, poskakovala jsem v té své velké kabině mezi umývadlem a postelí tak asi v 1 metrové vzdálenosti. Tento tanec prý přestane snad až za Krétou, to by bylo dnes odpoledne. Přitom ale svítí sluníčko a je to jen takové nevinné vlnobití. Kdyby byla bouře, stálo by to teprve za to. Při obou minulých jízdách prý byla a při té poslední prý to utrhlo celý nákladní můstek. Jest jen s podivem, že se naše společnost přitom drží. V naší třídě zatím mimo tu Italku nikdo nestonal. Snad jest to tím, že do nás necpou nic, čím by nám zkazili žaludky. Máme stravu asi jako v Itálii (makarony, rizoto, telecí, beafsteak, moučník, ovoce, sýr, večer též polévku) a po každém jídle černou kávu a večer a ráno čaj. To nás jistě drží. Od každé věci může si každý vzíti, kolik chce a čaj i kávu třeba dvakrát. Já s těmi pány si dávám vždy ještě navíc před spaním čaj, poněvadž vysedáváme vždy do 10 1/2 hod a oni naň drží jako já. Mně 4
Dopis L. Matiegkové A. Skořepové ze dne 10. a 12. ledna 1926 (plavba z Brindisi do Alexandrie, Káhira). Viz
ANM, Jindřich Matiegka, 39, 1514.
včera ráno bylo trochu nevolno, poněvadž jsem v noci dostala periodu, ale prošla jsem se trochu na vzduchu po palubě a pak v poledne po Brindisi a zlepšilo se to. Vzala jsem dnes ráno opět migrenin a mimo to béřu několikrát přes den ony kapky proti mořské nemoci, a tak je mi celkem dost slušně. Někdy mi při tom v Praze bývá hůře. V noci jsem se sice několikrát probudila, když to příliš do okének mlátilo, ale vždy zase brzy usnula a ráno vstala po osmé hodině. Na palubu chodím dvakrát denně, chvíli se procházím (ovšem jsem tam jako opilá) a pak stojím na zádi, dívám se na moře, obdivuji je a dýchám a dýchám. Moje zlaté moře! Jsem při tom celá blažená a můj krk dvojnásob. Chodím tam vždy úplně sama, ale jinak jsem s těmi pány stále pohromadě. Jsou roztomilí! 12. ledna 1926 Večer v neděli se vlnobití zhoršilo. Nebylo možno udělati několik slušných kroků, když se člověk nezachytil. V druhé třídě sluha nesoucí pokrmy klouzl, shodil mísy na hosty a sám přitom se skulil pod stůl. V noci bylo tak neklidno, vlny stále třískaly, loď skřípala, nebylo možno klidně spáti. K ránu jsem cítila, že to již na mě také jde. Myslím ale, že jsem stonala nejméně ze všech postižených. To ví, já snadno vykládám a tak jsem ihned ráno zvracela a bylo celkem dobře. Jen hlava mě bolela, ale nikdo nic nepozoroval, jen oběma pánům jsem to řekla. Nesnídala jsem, neobědvala, ale jinak jsem s nimi seděla v salóně jako obyčejně. Zdálo se mi, že v leže je mi hůře. Vzala jsem znovu migrenin a bylo mi tak pěkně, že jsem šla se dívat na palubu, jak se blížíme k Alexandrii, ač vlny přes ni stříkaly. Když jsem ale vypila čaj odpolední (k obědu mi jej poslali do kabiny) přišla loď znovu do takového ošklivého podélného kolísání a já to všechno znovu na toaletě vyložila. Ale tím byla nemoc u konce. Loď zajela za vlnolam, kolísání se zmírnilo a k večeři jsem již mimo sýr projedla celý jídelní lístek. Štorch se mi obdivoval, jak jsem to snadno odbyla. Ve všech třídách se v té noci rozstonalo plno cestujících a do[st] se dokonce potloukli, jak je to shodilo z postelí. Tak to vše dobře dopadlo až na to, že se náš kapitán pro vlnobití bál vplouti do přístavu a tak nás nechali ještě celou noc na lodi a vylodili až teprve dnes ráno. Ale to již loď pevně kotvila. V sedm hodin ráno jsme začali přistávati. Trvalo to plnou hodinu. Alexandrie z dálky vypadá překrásně. Je čistě bílá, zalitá sluníčkem a před ní šmolkově modré moře vlnící se do smaragdova. Nejdříve přijela na palubu policie (kontrola pasů), pak egyptský doktor a pak jsme přistáli. A pak se přihrnuli umounění nosiči v turbanech a fezech, záhadné národnosti snad berbeři, černošští míšenci ap. Nás čekal před celnicí konzul Blahovský, poslali jej mě naproti z Káhiry a Štorchovi přivezl povolení na pušku. V celnici je prohlídka velmi přísná, hledají hlavně zbraně, opium a kokain. A pak to šlo vlakem do Káhiry a vše bylo jako ve snu nebo v biografu. Rýžová pole, banánové zahrady, pomerančové sady plné pomerančů, skupiny palem, bůvoli krotcí, osli, velbloudi, vesnice s domky uplácanými z hlíny, plné umouněných Egypťanů. A na stanicích řev. Černě zahalené Egypťanky, Egypťané v modrých neb bílých košilích s vysokými fezy, bílí „bduí“, vše možné. Kolem vagónů prodavači pomerančů, vařených vajec, chlebů, novin řvou a řvou. A pak Káhira. Znám zatím jen moderní část; vypadá jak Berlín, ale opět v ní plno fezů, turbanů a křiku. Bydlím v hotelu Alfons několik kroků od Skákalů. Když jsem usínala, a to bylo po půlnoci, Káhira pode mnou řvala, elektriky drnčely, auta troubila a ráno jsem se probudila zase s tím. Já se tu ještě vůbec nezastavila. Jen jsem se umyla, šli jsme k vyslanci, pak trochu procházkou, na večeři a k Skákalovům. Za to odpoledne mimo večeři jsme vypila jednu tureckou kávu a třikrát čaj. Nyní chápu, že tu Švamberu přecpali. Jak člověk někam
přijde, již ho hostí. Nyní půjdu s paní Skákalovou, v poledne jsme zváni k vyslanci na oběd a zítra odjíždím s vyslancem a jeho tajemníkem do Assuánu5 a Luxoru. Jsem stále jako u vyjevení. Byla hodně zdráva. Líbá Ji Milka. 4. Dopis ze dne 14. – 17. ledna 1926, psáno cestou z Káhiry do Luxoru a poté v Luxoru6 Drahá máti! Sedím ve vlaku a to je první chvíle v Egyptě, kdy se mohu dáti klidně do psaní. Psala jsem Jí, že včera dopoledne jsme chodily s paní Skákalovou. Je roztomilá a když člověk přivykne tomu „žaponskému“, tak si ji nelze vynachváliti. Běhala se mnou chudák celé dopoledne. Byly jsme na poště, v bance a pak jsme na tu cestu kupovaly plátěný tropický klobouk a plášť přes oděv rovněž plátěný. Kdyby mě v tom viděla (právě v tom sedím a celých těch deset dní v tom budu muset chodit, poněvadž prach v Bakaru7 jest hadr proti prachu v poušti), řekla by, že mi neschází než flinta a mohla bych jíti na tygry. Na oběd jsme byli na vyslanectví. Měli jsme: na úvod kalíšek vermouthu namíchaného s nějakou kořalkou, pak jakési kdyně (sic!) velikosti okurky, vařené a nadívané rýží a masem (výborné!), divoké kachny střílené v oboře egyptského krále královským místodržitelem, který je vyslanci poslal darem (to kouká, jaká nedemokratická jídla papá má demokratická pusa!) a obložené všemožnou zeleninou, moučník, ovoce, tureckou kávu, pivo i víno. (Ostatně ale nemyslela si, já i ve svém hotelu papám jen holoubátka, kuřátka, v majonéze ryby a vždy tolik chodů, že mi to ti páni museli pomáhat. Co se stane se mnou až na to vše budu sama, to nevím.) Jen se spaním jest to špatné. Včera od Skákalů jsem zase přišla z půlnoci a dnes vstávala již v šest hodin. Loučila jsem se s oběma svými průvodci a bylo mi skoro dost smutno. Jsou to moc hodní lidé, přivykla jsem jim v tom týdnu a pak to byl poslední „kus Čech“. Dnes ráno přijel pro mě automobil z vyslanectví a já dostala nové společníky na cestu. Ale doufám, že to půjde opět dobře. Vyslanec jede v I. třídě, já s jeho sekretářem v II. Vyslanec je moc milý, co chvíli je tu mezi námi (myslím, že se mu tam stýská), ale je hodně chatrný, stále postonává. Ten jeho sekretář se zdá také slušný. Je dost málomluvný a zpočátku, myslím, jsme měli ze sebe vzájemný strach. Je mladší mnohem mne. Nyní jsme se již okoukali. Já mu dala půl řízku a on mi přinesl pomeranč i s větvičkou. Vůbec nikdy jsem neměla tolik obsluhy jako nyní. Oblékají mě, svlékají, věci snímají a zase zdvihají, neodvážím se ani hnouti, abych ty své kavalíry neuvedla zbytečně v pohyb. A kdyby byla viděla, jak mě před chvílí převáděli v jízdě z jednoho kupé do druhého; (můstky tu nemají zábradlí jako u nás). Vyslanec mě táhl zpředu, ten sekretář zezadu a nějaký černoch vzadu nesl za mnou deštník a Baedekra. Těch černochů chodí za námi v nádražích vždy několik, poněvadž zde si lidé div nedají za sebou nosit černochem kapesník a takový černoch toho zase naopak mnoho nepobere. Krajina byla zpočátku velmi zajímavá, ale nyní již na to koukáme sedm hodin a budeme ještě koukati šest hodin, a tak se to stává jednotvárné: pole, lány cukrové třtiny (v III. třídě nosí si ji domorodci do vagónů, tyče přes metr dlouhé a ukusují z ní celou cestu). Města s rovnými střechami (dnes ve všech skoro byly trhy), palmové háje s vesnicemi cele uplácanými z hlíny (ty kdyby tak viděla!), černými dětmi, bůvoly, velbloudy a napravo i nalevo v dálce poušť. 5
Asuán.
6
Dopis L. Matiegkové A. Skořepové ze dne 14. a 17. ledna 1926 (cesta z Káhiry do Luxoru, Luxor). Viz ANM,
Jindřich Matiegka, 39, 1514 a 1515. 7
Chorvatské město nedaleko Rijeky.
16. ledna 1926. Dojeli jsme pozdě večer do Luxoru a ubytovali se v Luxor hotelu. Jsme obklopeni nádherou v každém směru. Před vchodem stojí černoch, který nedělá nic jiného, než [že] každému vždy opráší boty. Při jídle, v pokoji, všude samý „otrok“. Mám s sebou jen kostým na cestu (zde jezdím v plátěném plášti) a krabici se zelenými hedvábnými šaty. Zde jich užiji, Angličanky při jídle jsou jak do bálu. K jídlu máme vždy množství chodů, jaké si jen mlsná pusa umí vymysliti: ryby, maso se zeleninou a ještě zvlášť zeleninu, takové zmrzlé krémy a spoustu pomerančů. Včera jsme byli ráno s vyslancem v chrámu Luxorském, odpoledne se sekretářem sami v Karnackém. Jest to velkolepé, ale příliš blízko města a tak zaplaveno turisty a oblaky prachu. Byla jsem z toho večer do nemožna unavená a dnes ráno mě bolela hlava. Migrenin to však musil rychle spraviti, poněvadž jsme v sedm hodin ráno vyrazili za vodu do Thébského pohřebiště. Byla jsem ještě dříve vzhůru než můj průvodce. Konala jsem tam svou první zkoušku na oslu. Zpočátku jsem se hodně pevně držela, ale během cesty jsem již jela jakoby nic, jen naň a z něho dolů mi vždy musili oba Arabové pomáhati. Jeli jsme nejprve na místo, kde kope francouzská archeologická mise, k níž jest přidělen i jakýsi mladý dr. Černý od nás. Ten šel pak s námi do chrámu v Medinet Abu8 a do údolí, v němž jsou hrobky královen. Ty jsou ještě zachovalé, barvy na zdech zcela svěží. V poledne jsme byli hosty vůdce francouzské mise a odpoledne jsme šli k hrobce Tutanchamena (sic!). To byla zlá cesta v jednu hodinu odpoledne v největším horku samým ostrým šťerkem vzhůru, tak asi jako na Petřín a zase dolů a pak tutéž cestu obráceně zpět. Nejhorší bylo však, že hrobka odpoledne byla zavřena a bude otevřena zase až v sobotu dopoledne, tak se kvůli tomu musíme na zpáteční cestě zdržeti v Luxoru. Vyslanec zítra odjíždí do Assuánu a ten sekretář s ním. Má toho, myslím, za dnešek dost. Já tu ještě zůstanu do pozítří, pojedu zítra sama zase k expedici a s dr. Černým9 budeme ještě prolézati jiné hrobky a chrámy; to byl vždy můj sen, viděti pracovat takovou výpravu. Mají 60 dětí a 30 dospělých černochů.10 Vyslanec mě přemlouval, abych jela s nimi a vrátila se o den dříve zpět. Ale myslím si, že to raději odbudu, dokud jsem ještě svěží a pak si v Assuánu zase trochu odpočinu. Ty výpravy jsou hodně únavné, ač dnes jsem svěžejší než včera. Snad je to tím, že jsme jezdili vždy kus cesty na těch oslech (měli jsme je na celý den) aneb že za vodou jest lepší podnebí než zde v Luxoru. Není tam vůbec žádný prach a vzduch tak horký a suchý, že ani při tom poledním pochodu jsem nebyla vůbec zpocená. Jak vidí, daří se mi dobře, jen abych nalezla také nejlepší zprávy o Ní, až se vrátím do Káhiry. Jen se, prosím Jí, šetřila, aby byla veselá a zdravá, až se uvidíme. Pozdravovala Jiřinu a sl. Adamovou i sl. Mary, až jí bude psáti. Já ještě nikomu nepsala než Jí a domů, ale snad cestou přece několik pohlednic zašlu a nejvíce až se vrátím do Káhiry. Nemám na to přes den čas a večer padnu na postel a spím jako dřevo.
Líbá
Ji
její
Milka. 17. ledna 1926. Včera jsem vzpomínala Jejích narozenin. To ví, že Jí nepřeji nic, než abych Ji nalezla zdravou a veselou a aby mi tak zůstala po celý rok. Vždyť jest mé vše! A dárek připojuji. Jest to moje první a jediná fotografie, 8
Chrám Ramesse III. v Medínit Habu.
9
Egyptolog Jaroslav Černý, spolupůsobil u expedice Institut Francais d’Archéologie Orientale v Káhiře při
výzkumu řemeslnické vesnice Dér el-Medína. 10
„Černoch“ zde patrně obecně domorodec, Neevropan. Lidé v Horním Egyptě mohou mít relativně tmavou
pleť, zejména v jižnějších oblastech, označení černoch ovšem není příliš výstižné.
kterou mám z Egypta a ihned, jak jsem ji dnes dostala, řekla jsem si, že bude Její. Ukázala ji Jiřině, ale mnoho ji jinak neukazovala, aby se to naši nedověděli. Ten velký černoch jest můj pohaněč mezků. V ruce držím plácačku na mouchy, kterou zde každý musí míti, jak ráno vyjde na ulici. Dnes odjel pan vyslanec s panem Mazáčem do Assuánu a já byla sama na druhé straně. Stálo mě to více „bakšíšů“ (zpropitného), nedovedu to tak usmlouvati, ale jinak mi bylo velmi příjemno samotné. S dr. Černým jsme byli v Ramesseu, v hrobech v Deir Medine a v Šejch el Gurm a pak v chrámě Deir el Bachrí; v chrámě mé královny Hatčepsut.11 Vrátila jsem se domů odpoledne a pak jsem již jen seděla na terase a večer se prošla po nábřeží. Bylo mi tak dobře na chvíli samotné se svými dojmy. Nechtěla bych ovšem celou tu cestu dělati sama, ale tak na den osaměti dělá dobře. Již jsem v Egyptě hodně zdomácněla a již jsou mi samozřejmostí i všichni ti umounění i se svým žebráním. Dovedu již jako ty Angličanky majestátně zavrtět hlavou a jíti dále. A v duchu, věřila, ty lidi lituji. Nemají vůbec představy lidské důstojnosti. Jde jim jen o ten bakšiš a za ten si nechají líbiti vše. Třebas i kopnout by se dali a důtkami ztřískat. Jedině rána holí je zkrotí. Mám již šest pěkných fotografií, jež jsem sama fotografovala na návštěvě u francouzské expedice. Tak hodně zdraví, duše moje! Líbá Ji Milka. 5. Dopis ze dne 20. - 25. ledna 1926, psáno v Asuánu, Luxoru a Káhiře12 Drahá máti! jsem již druhý den v Assuánu. Včera jsme byli s panem Mazáčem na ostrově Elefantině a odpoledne s vyslancem v starých žulových lomech, kde jest ještě 28 m dlouhý monolit nedokončený, jak jej ze skály vytesávali. Dnes jsme s panem Mazáčem jeli kočárem do Schelalu a potom loďkou na ostrov Philae k zatopenému chrámu,13 odtud do prvního kataraktu (peřeje) a pak zpět, mocným zdymadlem do Asuánu. Jest to velkolepá podívaná, Nil jest tu asi jako Gardské jezero široký a všude uvnitř vysoké omleté balvany a skaliska. Byli jsme tři hodiny na plachetce a užili jsme krásné plavby, bylo jen nepříjemné, že vanul chladný vítr. Odpoledne jsme byli opět u pana vyslance v Katarakt-hotelu na čaji. Tak tu užiji hedvábných šatů až dost. Však jsem si již na nich včera udělala salátem skvrnu. Zaprala jsem to ihned pak čistou horkou vodou, ale jest to trochu přece vidět. Tak si myslím, že jestli mají v Káhiře čistírny, kde by mi to vyčistili, dám to tam, aby to příliš nezastaralo; když ne, nechám to raději až do Prahy, poněvadž kdo o tom neví, tak to nevidí. Žiji tady v takovém prostředí a vidím tolik, že si říkám, že to není ani snad pravda, že je to vše jen sen. Jen pošta od vás mi schází. Aspoň slůvko kdybych měla a zatím musím čekati až do neděle, až se vrátíme. Doufám, že tam aspoň něco najdu. Ony se tu dopisy prý dosti ztrácejí, proto Jí je posílám rekomando. Říkám si sice stále, že je to snad vše dobré, ale to ví, mám o Ní strach, když jsem na Mělníku, neřku-li nyní, když jsem tak daleko. Jen byla na sebe opatrná, ať jest to naše shledání radostné. Celý den nejsem sama, tak nemohu mnoho 11
Ramesseum – chrám Ramesse II., hroby v Dér el-Medína a hrobky velmožů v Šéch Abd el-Kurně, chrám
královny Hatšepsut v Dér el-Bahrí. 12
Dopis L. Matiegkové A. Skořepové ze dne 20. a 25. ledna 1926 (Asuán, Luxor, Káhira). Viz ANM, Jindřich
Matiegka, 39, 1514. 13
Ostrov Fílé.
uvažovat, ale večer, když si lehnu, chtěla bych jen nakouknouti do naší kuchyňky, jen pusu Jí dáti, duše moje drahá! 22. ledna 1926. Včera jsme celý den odpočívali. Dopoledne jsme byli s panem vyslancem opět na plachetce. Jeli jsme po Nilu na Kitchenerův ostrov. Jest tam překrásný sad všemožných palem, banánovníků (právě odkvétají), fíkovníků atd. Černoši přinesli nám tam zralé fíky a pak „guafy“, ovoce fíkům podobné, ale větší s růžovým masem a pronikavou vůní jahod. Zde všude v Egyptě kvetou nyní růže, červené euforbie, žluté akacie s těžkou vůní, u nás prodávané mimozy. Odpoledne jsme byli každý doma, páni psali dopisy, já studovala Baedeckera, až večer jsme šli opět na procházku. Dnes jsme se s panem Mazáčem vrátili do Luxoru (pan vyslanec zůstane ještě v Assuánu). Na cestě u Kóm Omba jsme viděli fata morganu. Objevuje se tam pravidelně, někdy prý ještě silněji než dnes. Ale i tak bylo velmi dobře viděti najednou uprostřed pouště malá i větší jezírka a dokonce i ostrovy v nich. Dráha tam jede úplně pouští, slunce praží, až je viděti, jak se vzduch chvěje. A jestli by věřila, na co jsem najednou vzpomněla? Na Studánku.14 Uprostřed té pustiny, najednou mi připadala tak vábná a krásná v tom horku. Člověk zapomíná, že jest tam nyní sníh a smutno. Nešťastné naše podnebí. 24. ledna 1926. V Luxoru jsme byli včera v Údolí králů. Užili jsme to opět po skalách a po schodech do syta. Celé údolí jest jediná kamenitá poušť. Nejhlubší dojem ale ze všeho udělal na mě Tutanchamen. Já nevím, jestli se to každému zdá, ale mně tam bylo jako u nějaké mrtvoly. Venku stojí vojáci na stráži, vpouštějí jen po 6 osobách a nesmí se tam mluviti nahlas. Úzkou temnou chodbou se přijde do neveliké kobky se zbytky zlacení na stěnách. Kobka jest poloosvětlena žárovkami a jasné světlo padá jen do středu na zlatou rakev (mumie jest z ní však v Káhiře). Nočním vlakem jsme odjeli do Káhiry. Bylo v něm dosti zima, ale měli jsme pokrývky a peřinky, tak jsme ještě dost spali. Byli jsme také oba udření. Tím skončil svou úlohu můj dlouhý průvodce Egyptem. Jest to nějaký hodný hoch a dobře jsme se shodli, třebas jsme na vše hleděli z rozdílných hledisek. On neměl mnoho zájmu o historii, já nedovedla lézti po skalách jako on, a tak každý druhému trochu pomohl a trochu slevil. Dnes jsem si to ale zařídila, abych byla celý den sama. Ráno jsem šla, jak jsem se převlékla, umyla a nasnídala, na legaci pro dopisy. Měla jsem radost, že jest zdráva a děkuji Jí i Jiřině za zprávy. Jen tam pěkně dělejte dobrotu, ať mám také radost, až se vrátím. Odpoledne jsem ležela na posteli a studovala všechny Vaše dopisy (z domova mi také psali velmi podrobně). Ale byla jsem tím vším nějak rozrušená, nemohla jsem usnouti a pobolívala mě hlava, tak jsem si vzala prášek a pustila se sama po Káhiře s mapou v kabelce. Chodila jsem plné dvě hodiny a dostala se všude, kam jsem chtěla, totiž takovými arabskými ulicemi až k citadele a mešitě Mohameda Aliho15. Jest to nejvyšší a nejmladší mešita v Káhiře, celá z alabastru. Navenek jest sice dosti otlučená (kámen není dobrý), ale uvnitř jest nádherná. Jest v ní 200 žárovek a obrovský skleněný lustr. Z ochozu jest vyhlídka přes celé město až k pyramidám. Vrátila jsem se k páté hodině a pokojská mi říkala, že mě hledal nějaký pán. Dobře, že mě nenašel. Ti lidé jsou tu ke mně velmi hodní, jsem jim vděčná, ale takto by mě utahali. Myslím, že to byl pan Skákal, tak tam po večeři skočím. 14 15
Klimatické lázně Studánka u Rychnova nad Kněžnou. Mešita Muhammada Alího, místodržícího, stojí na citadele, byla vbudována v první polovině 19. století.
25. ledna 1926 Ten pán, co mě hledal, byl pan Mazáč. Chtěl prý se mnou jíti po Káhiře procházkou. Pan Skákal si přišel pro mě po večeři a seděla jsem u nich opět do 10 1/2 a pak mě odvedl domů. Byl tam mimo mě ještě jeden Švýcar a jeden Řek, tak jsme byli kolem stolu čtyři národnosti (paní Skákalová = žaponka) (sic!). Dnes jsem chodila po městě zase zcela sama a až večer k nim půjdu. Jest to tak lepší, jdu si, jak chci. Ostatně se mi ani včera nenabízeli. Divili se, co jsme toho obešla a myslím, že pochopili, že jsem hodně samostatná. Zítra chci paní nabídnouti, že bychom šly společně do zoologické zahrady. Může vzíti děti s sebou, bude to veselejší. Běhat se mnou po muzeích a mešitách, pro to ona nemá zájmu a mě to příliš váže. Ráno jsem chtěla jíti do egyptského muzea, ale mají v pondělí zavřeno a v arabském také (v Baedekru to není). Bylo to mrzuté. Tak jsem zase jen tak chodila městem. Šla jsem se podívati do tržnice, pak kus do Muski (bazáru). V pondělí jest tam vždy živo. Je to podívaná. Úzké ulice plné lidí a po obou stranách látky, ovoce, zelenina, zlatnické obchody a zase všeliké hadry. A mezi tím se pletou autobusy, automobily, osli, špinavé děti, vozy atd. Každý něco huláká, ale já už tomu křiku tak zvykla, že to nějak ani neslyším. Sem by se měli jít učit naši drožkáři a šoféři. Zde je ohromná automobilová doprava (za cestu přes půl města se platí asi 12 Kč). Kočové i šoféři umí se obratně proplétati tím chumlem, křičí varovně napravo i levo a když je nejhůře, zastaví. Zde se na to dívají tak, že jest věcí vozu, aby člověka nepřejel a ne věcí chodce. Ovšem v těch hlavních třídách se musí dávati pozor, zejména že se tu jezdí vpravo a ne vlevo jako u nás. Odpoledne jsem si vzala vůz a jela k hrobům chalífů. Jsou většinou z 15. století. Jsou to celé jako mešity s kupolemi a minarety a u každého jest obytné stavení, kde o slavnosti mrtvých rodina přebývá. Tak je to celé město, ale ovšem smutné, jako mrtvé. Většina hrobek jest poškozená, ta největší (Barkukova16) spojená kdysi s klášterem dervišů a školou je úplně v troskách, jen zbývají části krásných krápníkových stropů a alabastrové náhrobky. Jedině zachovalá a částečně nově zařízená jest Kait Beye17. Má též krápníkový strop, malá okénka s drobnými pestře barevnými skly, po zemi těžké perské koberce, napřed bílý alabastrový sarkofág, vzadu druhý dřevěný (ebenový?) bohatě vykládaný perletí. Před oběma stříbrné nádoby na omývání, vše jako z pohádky tisíce a jedné noci. Když jsem se vrátila, šla jsem si ještě na čaj a dát vyvolat fotografie a nyní před večeří budu psáti dopisnice. Jest to již poslední dopis, který Jí posílám, poněvadž jsem se rozhodla – když do toho nic nepřijde – odjeti odtud 5. února.18 Ale to píši jen Jí, neříkala to vůbec nikomu, ani Jiřině, ani naší slečně, ani domovnici. Chci rozhodně vyzískati několik dní, abych si u Ní odpočala, než půjdu domů. Nepřislibuji si mnoho od té zpáteční cesty. Jednak jsem již nyní hodně unavená. Dopoledne to ještě tak jde, ale odpoledne již se vždy držím jen těmi novými dojmy. A to mám ještě obě muzea, pyramidy a několik mešit před sebou. Mimoto bude mi zase znova při té přeplavbě nedobře. Tyto oba důvody by stačily, aby člověk mnoho nečekal. A k tomu, kdož ví, jaké to bude. Ona neví, co ta potvora Vienna dovede dělat, když je to jen trochu neklidné (je totiž příliš vysoce stavěná). A to my to měli krásné proti jiným. Velká část těch lidí, co sem letos jeli, proležela celou cestu a nevzala ani do úst a málokdo si rád vzpomene, že zase musí přes vodu domů. Tedy vyjedu 5. února a k ní přijedu ve středu (10. února) nebo ve čtvrtek nebo v pátek ráno rovnou z nádraží se všemi zavazadly. To bude záviset od toho, jak budu zřízená a jestli nebudu muset si v Terstu 16
Mamlúcký sultán Barqúq, vládl na konci 14. století.
17
Mamlúcký sultán Qájtbáj (vládl 1468–1496).
18
Podtrhla L. Matiegková – HH.
odpočinout. Budu se ovšem snažit, dostat se co možná brzy do Prahy. Na nádraží si vezmu auto a až přijedu teprve se všem nakáže, aby nic neřekli, aby se to doma nedozvěděli. Chtěla bych u Ní asi čtyři dny inkognito zůstati. Jiřinu nechala přijíti jako obyčejně v sobotu, to již budu tak dalece odpočatá, ale před tím chci míti úplný klid. Těší se na Ni a líbá Ji Milka. Posílám druhou fotografii, negativ jsem poslala našim.
