DOPADNE TO DOBŘE. Zpravodaj Koruny České (monarchistické strany Čech, Moravy a Slezska)

číslo 1/2010, ročník III.

Zpravodaj Koruny České (monarchistické strany Čech, Moravy a Slezska) DEUS . REX .

PATRIA

www.korunaceska.cz Krátké zprávy:

11.ledna 1158 Vladislav II. byl na sněmu v Řezně korunován Fridrichem I. Barbarossou královskou korunou. Získal tak jako druhý Přemyslovec královskou hodnost.

Vladislav II. (cca 1110 – 18. ledna 1174,Merrane) byl český kníže od roku 1140 a od roku 1158 do roku 1172 druhý český král z rodu Přemyslovců. Nejstarší syn Vladislava I. a Richenzy z Bergu prožil dobrodružné mládí. Za vlády svého strýce Soběslava I. neměl naději na trůn, odešel tedy roku 1133 do Bavorska, snad k příbuzným. V roce 1136 měl vést pomocný oddíl, který český kníže poskytl císaři; Vladislav přijal peníze na výpravu a uprchl do Uher.

Kdo chce vládnout, má rád republiku. Kdo si přeje, aby vládli, touží Kdo mu chcedobře vládnout, má rád jedině po Kdo monarchii. republiku. si přeje, aby Joseph mu dobře vládli, toužíJoubert jedině po monarchii. Joseph Joubert

DOPADNE TO DOBŘE… Jsem o tom přesvědčen i na začátku nového roku ve zvláštní a podivuhodné epoše národních dějin zvané interregnum. Předseda státu podepsal milosti pro několik spolupracovníků známého mafiána odsouzených pro závažné daňové a úvěrové podvody předseda za to nemůže, neměl dostatek informací). Česko zapadalo sněhem, což všechny udivuje. Já jsem se pokusil přijet na zasedání představenstva do Prahy a vzdal jsem to, když po hodinovém čekání na zpožděný vlak naskočila na informační tabuli další ohlášená hodina zpoždění. Tohle pro změnu nikoho neudivuje. Alespoň jsem si na nádraží přečetl noviny, v nichž se komentátor podivuje nad skutečností, že v Lucembursku mají odhrabaný sníh ze všech chodníků, protože na hrabání sněhu nahnala radnice všechny nezaměstnané pobírající podporu. Komentátor si zapomněl všimnout, že Lucembursko je knížectvím a chudáky nezaměstnané tudíž pochopitelně vykořisťuje a trápí rafinovanými formami roboty. Tytéž noviny oznamují, že do parlamentu jde nový zákon proti znečišťovatelům ovzduší. Každý, kdo topí pevnými palivy v kotli či kamnech nad 15 kW výkonu, bude povinen svá kamna přihlásit na úřadě a ten mu pak bude v pravidelných intervalech posílat do bytu kontrolory. Kontroly si bude muset občan zaplatit ze svého a za špatně vyčištěná kamna či komín, nebo za spalování odpadu bude platit pokuty a penále. Stará kamna budou také penalizována a to tak dlouho a stále tvrději, až i úplnému tupci dojde, že si má častěji kupovat nová, aby se hýbaly kšefty. Bodejť, 700 000 domácností, které neodebírají k topení elektřinu či plyn, musí pana Romana a další manažery strašit i ve spaní. Takový únik možných zisků pro naše energetické giganty je zkrátka nepřípustný, takže nastoupí kontroly (kontrolory bude možno vhodně motivovat, aby nemhouřili oči a byli přísní), nastoupí pokuty a celé zástupy závistivých udavačů. Napadá mne malé vylepšení: Abych svá kamna nestačil podvodně vyčistit, než přijde ohlášená kontrola, posílal bych kontroly jako přepadovky s asistencí policejního komanda. Lumpové už netvrdnou v base, ale úpí doma pod tíhou domácího vězení. Musí to být skutečně nesnesitelný trest. Sám jsem v dětství několikrát takového zaracha od rodičů dostal a pamatuji si, jak nelidsky jsem trpěl při bezmocném pohledu z okna na venku řádící kámoše. Matně si ovšem vzpomínám, že nárůstu kriminality to v mém případě nezabránilo. To takhle tátův vojenský řemen, nebo povinné nošení cihel při stavbě chaty, to bylo jiné kafe. Ale doby nehumánních výchovných metod jsou dávno pryč, a kdo by je chtěl vracet, půjde si sednout natvrdo, i kdyby to mělo pokazit ministerské statistiky boje proti kriminalitě zrovna před volbami. A k tomu všemu bezpříkladné rozšiřování občanských svobod. Pytláci mohou napytlačit do výše 5 000,-Kč škody a je to jen přestupek. Řízení automobilu bez řidičského průkazu je také jen přestupkem, stejně jako nošení zbraně bez zbrojního průkazu. Zlo je zkrátka zlem, jen když se dá ohodnotit určitou finanční taxou. Nebudeme přece bazírovat na principech, když máme tržní systém. Do kopru s principy! Vše bude věcí míry a ta se měří penězi. Nic naplat, musím se starat o existenci. Jdu nabídnout zdejšímu muzeu oboustranně výhodný projekt. Nabízím, že za 200 000,-Kč ročně prohrabu zaprášené a desítky let nedotčené archivy, sestavím čtyřset stránkovou podrobnou historii vojenských jednotek, které měly kdy co do činění s městem, jen tak bokem ony archivy roztřídím, popíšu a nálezy zaprotokoluji, publikaci vydám jménem muzea, postarám se o celou její přípravu i vytištění, uspořádám k tématu několik přednášek a výstav, zajistím spolupráci jiných institucí, založím v muzeu sekci vojenství apod. Dokládám rozpočet, podle něhož by muzeum na prodeji publikace vydělalo nejméně 300 000,- Kč. Pán, se kterým hovořím, je nápadem nadšen. Konečně se objevil někdo, kdo je iniciativní, aktivní, kdo by rozhýbal stojaté vody a nabízí dokonce zisk. Bohužel to nepůjde. Problém není v penězích, které muzeum má, ale v úředních postupech, které nedovolují takto někoho najmout nebo zaměstnat na samostatný úkol. Musela by proběhnout nekonečná zasedání několika komisí odborníků a tak všelijak podobně. Nu dobrá, vydám publikaci vlastním nákladem a zisk shrábnu také sám. Jdu si obhlédnout banku, do které potom zisk uložím. V bance mi nechtějí vzít platební příkaz, protože se s novým rokem změnil formulář. Porovnávám ten starý s novým.

Kolonky jsou zhruba stejné, ale design a grafika trochu jiné. Můj plaťák ovšem přijmout nelze, protože ti nahoře, příkaz, směrnice atd. Na rohu postává známý somrák (zná mne jako streetworkera), který mi vysvětluje, že žebrání je přece také práce, a ptá se, kdy už mu konečně dáme všechny ty peníze, které stát dává sociálním organizacím proto, aby je daly jemu, protože má přece právo… Konečně mám námět na poučnou pohádku pro děti. Bude o chlapíkovi, který byl tak líný, že se sám svázal, aby měl výmluvu, proč nemohl pracovat, topit, vařit a uklízet. Bohužel se svázal tak dobře, že se pak nemohl ani najíst. Když se blížily volby, svázaný chlapík nemohl hlasovat a tak vše zůstalo při starém, jen měl o něco větší hlad a nedokrvené končetiny jedna po druhé odumíraly. Chlapík nakonec umřel celý, což je dokladem prohlubující se krize a což vlastně znamená, že to dopadlo dobře. Vždycky je možné být optimistou. Jan Drnek

Ze stranického života

Petice Zrušme prezidenty úspěšně pokračuje! Upozorňujeme všechny členy a příznivce, že sběr podpisů pod petici www.zrusmeprezidenty.cz stále pokračuje. Hranice 1000 podpisů je nadosah!

Virtuální volby říjen 2009 Plzeňský kraj

1,03% skvělý výsledek !

K problematice financování Koruny České. Nyní méně příjemné zprávy. K jednání předsednictva 12. ledna 2010 byla předložena šokující Analýza o platbách a výběru stranických příspěvků. K tomuto datu strana eviduje 964 členů a příznivců, kteří by měli podle stanov platit pravidelně roční stranický příspěvek ve výši 500,-Kč. Z tohoto počtu zaplatilo příspěvky za rok 2009 pouze 142 členů a sympatizantů. 822 členů a sympatizantů by tedy mělo být, v souladu se stanovami, ze strany vyloučeno. Konkrétněji se jedná o 328 členů, 182 příznivců, 19 zahraničních příznivců a 289 osob o trvání jejich členství panují pochybnosti (nekomunikují a jsou zcela pasivní). Mezi těmito neplatícími členy jsou evidovány 4 osoby, které nezaplatily za rok 2009, ale zaplatily již za rok 2010. Z uvedených neplatících osob většina neplatí příspěvky již několik let. Všechny evidované osoby, u nichž byl zjištěn dluh vůči straně, byly před koncem roku 2009 obeslány, a to jak e-mailem, tak (pokud ho nemají) ještě naposledy fyzickou poštou. Představme si, že by alespoň 900 členů a příznivců zaplatilo každý rok, pro jednotlivce zanedbatelný příspěvek 500,-Kč. V každém daném roce by rozpočet KČ disponoval ohromující částkou 450 000,-Kč! Strana by si mohla dovolit plné financování předvolebních kampaní, tisk plakátů, instalaci billboardů a výrobu dalších předvolebních materiálů, včetně přispívání jednotlivým MS na volební kauce v krajských volbách, tak, aby byla KČ i v těchto volbách plně plošně zastoupena po celém území státu. Strana by si mohla dovolit mít jednoho placeného zaměstnance, který by se 8 hodin denně nestaral o nic jiného, než o záležitosti strany, navštěvoval by města, kraje a jednotlivé MS. Strana by si mohla dovolit vydávat fyzicky na papíře tištěné Monarchistické listy jako měsíčník (částečně finančně návratné). Mohla by financovat literární aktivity typu Monarchistického kalendáře, které zpětně vydělávají další desetitisíce na výnosech z prodeje a s tím i mnoho dalších aktivit. Při 142 platících členech a příznivcích tvoří základ ročního rozpočtu strany na rok 2010 asi 71 000,-Kč + další dobrovolné příspěvky aktivních členů, + nově výnos z prodeje kalendáře a z dražby darovaného alba historických fotografií (asi 50 000,-Kč). To je zdaleka nejvyšší rozpočtový základ, jakého strana dosáhla od smrti hlavního sponzora dr. Nevřely blahé paměti. Předsednictvo KČ se na své pravidelné schůzi dne 12. ledna 2010 rozhodlo převést do stavu „bývalých členů a příznivců“ 276 prokazatelně nekontaktovatelných osob a počet členů a příznivců KČ se tak snížil na 644. Z tohoto počtu je stále 504 osob počítaných jako neplatiči. Dalším možným zdrojem financování stranické činnosti, a především činnosti jednotlivých MS, je hromadná účast monarchistů (kteří nekandidují) při každých u nás konaných volbách, ve volebních komisích. Osoba delegovaná stranou do volební komise obdrží jednorázovou odměnu, dnes až 1 000,-Kč. Spočítejme si, kolik volebních okrsků, míst a komisí ve vašem městě či obci zasedá. Ve středním okresním městě jsou to desítky. Volební kauce pro Krajské volby, tedy ta zdaleka nejvyšší existující, činí na jeden kraj asi 15 000,-Kč. Kdyby monarchisté v tom kterém kraji dokázali obsadit jen 30 míst ve volebních komisích mnoha krajských měst a obcí, získali by tak 30 000,-Kč, a kdyby každý z nich věnoval jen polovinu své odměny na činnost KČ, byla by povinná kauce zcela uhrazena. Možnosti jsou však nedozírné. Máme-li dostatek aktivních monarchistů, dokážeme hravě obsadit v každém kraji 100 i více míst ve volebních komisích a podstatně zvýšit rozpočet strany, či vlastí MS, přitom i rozpočet vlastní kapsy. Možnosti tedy máme. Jen je nevyužíváme.

Prezentace a propagace V této souvislosti informujeme, že Monarchistický kalendář na rok 2010 je, až na několik posledních kousků, zcela vyprodán a prodej asi 500 kusů vynesl pokladně KČ, po odečtení nákladů na vytištění, asi 40 000,-Kč čistého zisku. Akce Kalendář umožnila členům předsednictva udělat si představu, kdy takové publikace vydávat a v jakém množství je tisknout. Zájem o Kalendář převýšil jeho výrobu nejméně o 200 – 300 kusů, což předem nemohl nikdo tušit. Kalendář bude za těchto okolností pochopitelně vydáván každoročně zhruba ve stejné struktuře, jen každý rok něčím obohacený. Příloha pro Kalendář na rok 2011 je již téměř hotova, ozývají se hlasy lobující pro rozšíření církevního kalendáře o zobrazení celých liturgických cyklů, pro tisk barevné obálky apod. Příští kalendář bude vytištěn již v září tohoto roku nejméně v 700 kusech. Budou-li vyprodány před koncem roku, zařídí tvůrci přiměřený dotisk.

Pan předseda KČ reprezentoval monarchistické myšlenky i stranické zájmy v České televizi dne 26. prosince 2009 v pořadu Politické spektrum programu Čt 24 ve 20,33 hodin večer. Tématem pořadu byla problematika islámu, obrany západní civilizace a míry tolerance. Dále reprezentoval 6. ledna 2010 v pořadu Dobré ráno vysílaném na programech Čt 1, Čt 2 a Čt 3. Zde úspěšně odrážel pokus režie pořadu zesměšnit monarchistickou myšlenku konfrontací předsedy seriózní monarchistické strany s takzvaným valašským králem, hercem a komikem Bolkem Polívkou. V lednu 2010 zasedalo i Programové grémium KČ a zhodnotilo práci za poslední čtvrtletí roku 2009. V rámci urychlení práce na střednědobém programu KČ byla v červenci 2009 navržena změna systému práce: Stávající témata budou upozaděna z důvodu blížících se předčasných voleb, které měly proběhnout na podzim. Střednědobá témata (obrana, zdravotnictví, životní prostředí ...) budou rozdělena mezi jednotlivé členy grémia; ti se postarají o jejich vypracování. Po určité době bude provedeno společné hodnocení a závěrečná diskuse. Návrh byl jednohlasně schválen.

Z Markrabství. Zasloužilý člen KČ a bývalý moravský zemský hejtman Jiří S. Pospíšil se 1. 11. 2009 stal členem Obecního zastupitelstva v Křenovicích, okr. Vyškov, kam byl kooptován v rámci kandidátky Nezávislých, ale nyní již samozřejmě jako člen Koruny České. Blahopřejeme a blahopřejeme také Koruně České k získání dalšího zastupitele. Opět o pomníku v Brně Pomníky mají význam nejen estetický, současně připomínají či oslavují osobnosti z historie dávnější, ale i ze současnosti. Nedávno jsem tady psal o problematice pomníku Josefa II. v Brně. Brno má sociálnědemoratického primátora, rovněž tzv. Jihomoravský kraj vede hejtman téže strany. Není divu, že pomník císaře, ač je hotový a má uměleckou hodnotu, se nedočká patřičného umístění, zato zde máme snahu postavit nový pomník Edvardu Benešovi. Na stránkách radničních novin se jeho zastánci patřičně předvedli. Nejsem historik, nechci nikoho poučovat, jen předkládám svůj názor, rád se nechám opravit. Nechápu, proč by se měl v Brně stavět pomník E. Benešovi. Co dobrého udělal pro Brno a pro Moravu? Co má s námi společného? Jak dopadlo Brno jako město a Morava jako země? To vidíme nyní zcela jasně. A kde jsou toho počátky? Nešlo to v naší zemi po druhé světové válce jinak? Bylo nutné obnovovat Československo? Nemohli jsme na tom být bez totálního odsunu Němců a bez Slováků jinak? Komu za to, co se dělo, vděčíme především? Obhájci pomníku označují Beneše za předvídavého politika, historický vývoj mají za neodvratný. Nemohl prý chudák tušit, že ho Stalin podrazí. Opravdu ne? Nevěděl, s kým má tu čest? V čem je tedy jeho předvídavost? Mohou si tvrdit, co chtějí, já jim věřit nemusím a mám k tomu důvod. O Benešovi lze říci mnohé. V této souvislosti však stačí jen konec. Abdikoval, odešel do exilu, jeho politika, spoléhající na západní spojence, zkrachovala. Neměl nárok znovu se prohlašovat za prezidenta a nikdo ho dlouho v exilu vážně nebral. Proto se bývalý anglofil orientoval na bolševický Sovětský svaz, uzavřel s ním smlouvu, o které A. Eden v Dolní sněmovně řekl, že ji Beneš sjednal za jejich zády a že je nežádoucí. Zprvu sice Benešovi nahrávala situace na východní frontě, ale jakmile se to trochu vyrovnalo na západní frontě, stál zase mimo hru. Proto začal organizovat kampaň za Československo jako most k Sovětskému svazu. Ukázalo se však, že ani Británie, ani Sovětský svaz o takový most nestojí. Nebylo divu, že pak například v rozhlase Jan Masaryk prohlásil, že benešovská zahraniční politika v roce 1945 bude vybudována „na mocném, nezměnitelném a nejpevnějším spojenectví a sousedství se Sovětským svazem“. O této smlouvě dále řekl – splníme ji stoprocentně bez váhání a kompromisů. Lépe by to nezformuloval ani K. Gottwald. To se pak opravdu stalo a všichni víme, do čeho jsme spadli. E. Beneš naší zemi tímto "posloužil" na celou další epochu. V závěru si to snad sám uvědomil, ale to nebylo nikomu nic platné. Za to, co nám Beneš svou politikou připravil, mu máme v Brně stavět pomník? Pokud si s Benešem sociální demokraté chtějí přihřívat svou politickou polívčičku, jsou úplně mimo. Pomník mu mohou postavit leda ze svých peněz a ve svém sekretariátě. Lidé již většinou nejsou tak naivní, aby věřili pohádkám o tatíčcích presidentech, ať je to Beneš, či jeho předchůdce. Z. S. Krejčí

Z Vévodství. 27. prosince 2009 se v Ostravě-Porubě (Slezsko), v salónku restaurace “Krčma u zvonu”, konalo zasedání I. slezského sněmu. Pro Korunu Českou záležitost prvořadého významu. Zasedání svolal Jaromír Fojtík (Slezský zemský hejtman KČ) ve spolupráci s naším dlouholetým aktivním členem Davidem Hibschem (předseda KČOstrava). Jako hosté z řad předsednictva se zúčastnili: Václav Srb (předseda KČ), Bohumil Šourek (generální sekretář KČ), Tomáš Pavlica (předseda MS KČ Vlašské Meziříčí).

Po zahájení modlitbou v latinském jazyce za úspěšný rozvoj slezské zemské organizace přivítal p. Fojtík účastníky a dále moderoval jednání. Po přípitku byla zpívána císařská hymna. Poté přednesl pan D. Hibsch projev na téma duchovní podstaty monarchie, její tradice a slezský patriotismus (projev otiskneme v některém z příštích čísel). Projev, nastínil monarchii jakožto duchovní projekt, který není ani výslednicí různých aktivit a lidských snah, ale jako daru samotného Boha za věrnost ideálům na kterých stojí monarchie. Monarchie byla definována jako duchovní katolický koncept, který nesnese oklešťování a deformování ze strachu před světským duchem naší současnosti. Katolické tradice byly označeny za primární zdroj naší evropské monarchie. Byla nastíněna problematika vztahů obyvatel Slezska k minulosti své země a vymezen rámec na němž by měla být hledána slezská identita, přičemž byly předneseny návrhy jako posilovat identitu Slezanů a obracet jejich pozornost ke společným zdrojům hrdosti. Předseda KČ pan Václav Srb seznámil účastníky s politickými záměry KČ a jejím směřováním. Poděkoval za pozvání a ocenil veškerou práci a snahu svolavatelů sněmu. Ocenil rovněž přípravu výzdoby sálu s vyobrazeními sv. Hedviky patronky Slezska, blahoslaveného císaře Karla a zemského znaku vévodství slezského. Vysvětlil v krátkosti vývoj KČ od osmdesátých let minulého století a přiblížil některé problémy, které KČ brzdí v její politické činnosti. Popsal, jak nerovná soutěž politických subjektů v této zemi vládne a jak přes všechna úskalí, kterými tento politický systém komplikuje život zatím neparlamentním stranám, se KČ snaží pronikat do povědomí společnosti. Zároveň bylo konstatováno, že systém se snaží vytlačit tzv. minoritní přesvědčení na okraj a nazývá je tzv. extrémistickými. Po přestávce se účastníci seznámili s plánovanými aktivitami slezské zemské organizace KČ, se záměrem vedení nechat vyrobit slezskou zemskou korouhev, jejíž návrh by se mohl, podle předsedy KČ, stát určitou šablonou pro korouhve všech zemských organizací. Byl předložen také návrh uspořádat během jara 2010 pouť KČ na slezské poutní místo Cvilín nad Krnovem (Jägendorf), kde by byla zároveň posvěcena krouhev KČ. Účastníci byli také seznámeni se záměrem oslovit za naši organizaci bývalou zemskou šlechtu a byli obeznámeni s přípravou dopisu, potomkům těchto šlechtických rodů. Pak se přihlásil ke slovu jeden z hostů, obeznámil KČ s aktivitou STOP GENOCIDĚ a vyzval členstvo KČ k účasti na tomto chvályhodném boji za zákaz potratů v ČR. Členové zvolili Slezského zemského hejtmana, pana Jaromíra Fojtíka. Po diskusi, kolem 21,00 hodiny byl sněm slavnostně zakončen. Vzhledem k tomu, že byl sněm svolán těsně po vánočních svátcích, byla účast na zdejší poměry hojná. Hosté sněmu odcházeli s přesvědčením, že strana skutečně pracuje a někteří vyslovili záměr se do činnosti strany nějakým způsobem zapojit. Diskuse probíhala spořádaně. Nápadů na posilování slezské identity padlo dost a na jejich rozpracování a další realizaci se bude nadále pracovat v roce 2010.

Vzkaz pana Mazílka. Vážení kolegové, přátelé monarchisté, stalo se nehezkým zvykem některých kolegů zaplavovat mailové schránky ostatních předsedů a členů MS svojí interní diskusí, spory, nedorozuměními, návrhy, které se povětšinou adresátů vůbec netýkají. Je to smutný projev nevalné kultury těchto psavců, kterým je zřejmě lhostejné, že okrádají ostatní o čas, že jejich neschopnost řešit si svoje nikterak zásadní nebo závažné vnitřní záležitosti nedělá dobré jméno ani Koruně České, ani monarchistům obecně. Je totiž zcela lhostejné, zda předsedou či jiným funkcionářem té které místní organizace je Pepík nebo Pavel, dokonce není v tuto chvíli nikterak zásadní, zda taková organizace má hodně či málo lidí, zda funguje či spí. To totiž není zodpovědností toho prvního aktivního tahouna v daném místě, je to problém a odpovědnost všech členů MS. Tou důležitou samozřejmostí na prvním místě musí být schopnost komunikace, sebereflexe a především pokory a oddanosti věcem Koruny. A tak ač nerad, s lítostí záplavu žabomyších válek z ješitnosti či hlouposti mažu bez přečtení, protože ač si to zřejmě jejich autoři neuvědomují, na konci jejich sporu není žádné řešení. Jen poškození zájmů monarchie. Nemůže to dopadnout jinak, než že ten pyšnější, nadutější, uraženější a neschopnější rozumně řešit stresové záležitosti vlastního ega práskne za sebou dveřmi v MS, případně rovnou opustí Korunu Českou. Je to samozřejmě škoda, ale pro MS i KČ je ta škoda nakonec menší, než kdyby ony žabomyší války trvaly a vlekly se a narůstaly dál. V posledních zmíněných výplodech vášní a zaslepené nesoudnosti se objevil názor, jistě legitimní, že monarchisté by měli být apolitičtí, měli by svoje aktivity vtěsnat do spolkového života a striktně se distancovat od politiky, směřující k parlamentní účasti na věcech veřejných. Jakkoli chápu tyto názory, opírající se o staromilské sentimenty, kdesi hluboko v povědomí zasuté vzpomínky každého z nás na někdejší sílu a řád absolutní monarchie, musím jejich nositele upozornit na realitu denního života a tristní stav společnosti (nejen) v českých zemích. Vzpomínání na zašlou slávu patří k přátelským diskusím v klubu nebo spolku, případně k večerní kávě a doutníku. Monarchie a budoucí panovník od nás však v tuto chvíli očekává a vyžaduje naprostou oddanost, poslušnost a obětavou práci s nasazením veškerého úsilí k jejímu znovunastolení. Plané sentimentální tlachání nemá v tuto chvíli v řadách skutečných monarchistů místo. Je věcí historiků, filosofů, právníků, příznivců a přátel monarchie, aby se zabývali faktografií, dokumentaristikou a teorií monarchie. Členové KČ jsou však politici a musí právě takovými být. Jejich povinností je se vzdělávat a připravovat ke špičkové politice státní i zahraniční na poli české i unionistické representace. Protože jiná cesta k monarchii nevede!! A vážení, jste skutečně přesvědčeni, že při parlamentním volebním úspěchu jste v tuto chvíli schopni se takového úkolu zhostit se ctí a vzít na sebe břemeno odpovědnosti?? Opravdu si myslíte, že stačí se chovat stejně primitivně a diletantsky jako současná parlamentní většina vzešlá z morální spodiny? Že jste připravení k odpovědnosti za řízení státu a jeho velmi náročnou a složitou přeměnu na monarchii? Myslíte, že k tomu stačí petice, prohlášení, transparenty a osamělé výkřiky do němé temnoty a ono to nějak dopadne? A zde si dovolím poněkud odbočit a vyslovit svůj názor k petici, kterou přednesl náš vážený kolega na Zemském sněmu KČ. Jsem přesvědčen, že tato petice brilantně vystihuje současný politický marasmus jako důsledek tragického vývoje úpadku země počínaje rokem 1918 a nastiňuje rozumně logická východiska. Jsem rovněž přesvědčen, že tato petice přichází v pravou chvíli v reálné politické vnitřní situaci státu, který se po ratifikaci Lisabonské smlouvy dostal na pokraj osudu protektorátní existence a národa živořícího z milosti na okraji umělého megalomanského soustátí EU v nerovném postavení. Tato petice má totiž velikou šanci oslovit tu velkou mlčící část veřejnosti, které leží skutečně na srdci osud této země a nikoli jen vidina předvolebního guláše a piva na mítincích velkých, postkomunistických stran. Jakkoli však bez výhrad souhlasím s obsahem petice a rozhodně ji nehodlám brát na lehkou váhu, jsem přesvědčen, že v tuto chvíli by její přijetí v reálně velmi slabé monarchistické straně mohlo udělat medvědí službu a vyvolat ničivou nepřátelskou mediální štvanici na KČ. A to by mohla být definitivní tečka za českou monarchií. Neboť vážení, skutečně nežijeme v demokratickém právním státě a právě v těchto podmínkách musíme nést odpovědnost za svá rozhodnutí a skutky nejen před svými stoupenci a voliči, ale i před osudem své země. I autor petice rozeslal hromadný mail. Na rozdíl od těch předchozích se však jeho výzva týká všech monarchistů a ti by měli být s obsahem seznámeni a měli by mít prostor k vyjádření názoru a diskusi. Dle mého názoru vyřešil poměrně dokonale sám autor textu petice její další osud jejím zveřejněním na internetu a nám i ostatní veřejnosti sdělil internetový odkaz na jeho umístění na svém vlastním blogu. Zde je pod svými články podepsán jako privátní osoba a nepresentuje své názory jako rozhodnutí či deklarace KČ, ale zdůrazňuji, jako názory soukromé. Jen škoda, že tato presentace asi unikne značné části veřejnosti. Měli bychom ji tedy podpořit zapojením do nabízené diskuse, zodpovědným vyjádřením svého názoru a upozorňováním na ni ve svém okolí. Čas, vážení nečeká, a za nás naši věc nikdo jiný nevyřeší. A pozor na dítě ve vaničce. Toliko k petici. Je pochopitelné, že poštu z předsednictva je třeba číst pozorně a je smutné vidět, kolik času musí jeho členové trapným emailovým malichernostem věnovat a je logické, že takto promrhaný čas někde chybí. Chci tedy vyzvat všechny členy KČ prostřednictvím předsednictva KČ, aby nadále upustili od vskutku krátkozrakého a hloupého hromadného rozesílání výsostně interní korespondence, do jejího v některých případech až ostudného obsahu nezatahovali ostatní členy KČ a takovéto hromadné rozesílání nadále omezili pouze na důležitá sdělení, pozvánky, upozornění a informace, u kterých je možno s jistotou předpokládat, že ostatní budou skutečně zajímat a budou přínosem pro ně, pro Korunu Českou a pro naši monarchii. Touto cestou přeji stranickým kolegům a přátelům a všem monarchistům a příznivcům zemí Koruny české úspěšný a dobrý rok 2010. S úctou a pozdravem * DEUS * REX * PATRIA * Jan Mazílek, KČ Ústeckého kraje

Různé Podporujme prvovýrobce. Prvovýrobci jsou například zemědělci, kteří naříkají, jak jim příživnické klany vykupovatelů, distributorů, dalších zpracovatelů a prodejců i předprodejů a meziprodejů, skladníků, meziskladníků, přepravců a dalších stlačují výkupní ceny tak nízko, až jdou do bankrotu. Naříkají zbytečně a vyléváním mléka na Václaváku pouze demonstrují svou pohodlnost. Za první republiky právě proti takovým praktikám obchodníků a zprostředkovatelů vznikala DRUŽSTVA, která vyřadila z řetězu od prvovýrobce ke spotřebiteli všechny nahraditelné a zbytečné mezičlánky. Družstva začala vydělávat a svých zisků využila k budování společných podílových distribučních sítí, prodejen, zpracování vlastních výrobků apod. Vytvářela tím další pracovní místa a při určitém počtu družstev to znatelně odbourávalo nezaměstnanost i sociální výdaje státu. Příživníci a zprostředkovatelé v mezičláncích řetězu totiž žádná další pracovní místa nevytvoří. Prvovýrobci ano. Prvovýrobci mohou jít s cenami značně dolů, když odbourají zbytečné výdaje na vydržování celého, na jejich práci přisátého řetězce. Mohou tak přinutit ke snižování cen i velkoobchodní řetězce. Myslím, že na to již zejména zemědělci přicházejí, viz. množící se automaty na prodej mléka prvovýrobců, řezníky s vlastní prodejnou apod. Toto se nemusí týkat jen potravin, ale řemesel vůbec. Možnosti v této oblasti jsou obrovské a nevyužité. Pochopitelně nechci, abychom my monarchisté zakládali družstva. Napadá mne ale, že celá věc dostane brzy politický rozměr, že si to příživnické klany nenechají líbit a brzy začnou lobovat za to, aby takové „drzé“ chování prvovýrobců omezily či rovnou zakázaly nějaké zákony, administrativní či legislativní fígle, normy apod. Možná bychom mohli být první politickou stranou, která dá najevo, že jí na zájmech prvovýrobců záleží, že je podporuje. Mohl by to být jeden z významných důvodů, proč chceme do parlamentu, kromě zrušení zákonů proti šlechtickým titulům, kromě přípravy celonárodního referenda o monarchii a dalších důvodů. Prvovýrobci a malopodnikatelé by měli vědět, že my se za jejich zájmy postavíme v zastupitelstvech a v parlamentu, když se tam s pomocí jejich hlasů dostaneme. Tedy: podpora prvovýrobců přinese lepší samozásobitelnost země snížení cen výrobků a základních potravin zvýšení kvality potravin od prvovýrobců vytváření nových pracovních míst a konkrétní cestu z krize odbourání unifikace výrobků pro supermarkety, větší výběr a rozmanitost vznik a existenci malých obchodů na úkor sítí a řetězců Staňme se, mimo jiné, i stranou prvovýrobců! Jan Drnek

Drslavici Erb Drslaviců, rozdělený na zdél štít červený se třemi pruhy bílými v pravé nebo levé polovici štítu, zachovali podnes hrabata Černínové z Chuděnic, jediná větev Drslaviců, ale s rozdílnými barvami. Drslavici patří mezi nejstarší zakladatelské rody české a moravské šlechty. Udává se, že těchto rodů je asi kolem dvaceti. Patří mezi ně dále například Buzici, Benešovici, Hrabišici, Hroznatovci, Janovici, Markvartici, Ronovci aj. Z jejich rozrodů posléze vznikaly další šlechtické rody, které mají sice již různý predikát, ale společné heraldické znamení, byť v různých provedeních. V čele Drslaviců bývali od 2. pol. XIII. stol. pánové z

Jsou nejstarším velmožským rodem s doloženým predikátem (přídomkem): Drslavův syn Oldřich ze Zižkov má predikát doložen k roku 1177; zemřel za třetí křížové výpravy v Palestině. Drslavici z Litic měli v čele rodu velmože Drslava, plzeňského kastelána v šedesátých letech 12. století; Drslavici z Rýzmberka tvořili na konci 12. století bratři Držislav, Břetislav a Černín. Budovali svá panství na území jihozápadních Čech původně osídleném Durynky, s částečnou příměsí slovanského obyvatelstva kmene Čechů, kteří na Plzeňsko pronikli kolem roku 750 s výpravou syna vévody Hrozislava z Rudouše na Podbrdsku. Jejich rodová sídla byla: Litice u Plzně, Potštejn u Žinkov, Domažlice (1148); rod měl také majetky ve východních Čechách, kde se oddělily samostatné linie; Rýzmberk. Drslavici byli od starodávna prvním panským rodem na Plzeňsku a zastávali nejen v tamějším úkrají první úřady, jako Drslav praefectus urbis Pelzen (1160-89), Sezema praefectus de Plizen (1175 a 1176), Břetislav de Pilzne 1232, nýbrž i v nejv. hodnostech zemských postaveni byli, jako Černín, nejvyšší komoří v l. 1205-1212, Děpolt z Risenberka, nejv. komoří v l. 1279-82, Břeněk z Risenberka, nejv. sudí zemský v l. 1396 a 1397, Vilém ml. z Risenberka, nejvyšší komorník za králů Jiřího a Vladislava až do své smrti r. 1479 a Půta z Risenberka, nejvyšší sudí v l. 1479 až 1504. Vedle Švihovských proslula větev dolanská a vydala ze sebe haluze Výrků z Risenberka, kteří ve XIV. stol. z Výrova se psali, a vladyků ze Svrčovce a z Bystřice. Severně od Švihova na Vřeskovicích usadili se vladykové ze Vřeskovic erbu Risenberského, jejichžto nejstarší předek Ota ze Vřeskovic odjinud z Biřkova r. 1339 se připomíná; ratolestí Vřeskovských byli vladykové ze Schonangeru, mezi nimiž se proslavil Racek ze Schonangeru jakožto válečník proti pohanským Litvanům roku 1385 a na hranicích Chorvatska u Dunaje roku 1392. Přeštice smrtí Svatobora z Přeštic dostaly se z držav Drslaviců před r. 1238 řádu maltánskému; Skočice, Poříčí, Jinín a Roupov drželi tři bratří Jaroslav, Drslav a Ota v létech 1320-1339, ale již v druhé polovici XIV. stol. vladykové z Roupova jiného erbu než Risenberského v těch místech se rozrodili. V jiných stranách z kmene Drslaviců vyrostly haluze pánů z Kánic, vladyků z Malešic u Plzně (Dorota z M. l. 1432) a Ulických z Ulic. kteří černé pruhy na zlatém štítě měli a hejtmanem křivoklátským Václ. Uličkou z Ulic brzo po r. 1576 vymřeli, Poláků ze Sulislavi a Mnichů z Blahoust u Stříbra. Vladykové Sulkové a Stachové z Hrádku byli kolem Strážova usedlí a vymřeli v XVI. stol. Čejkovských z Čejkov osudy vypsali jsme ve zvláštním článku. K Černínům z Chuděnic patřil Černín ze Stanětic se synem Sigmundem Černínem, jenž r. 1465 dvůr svobodný ve Staněticích prodal, a Černín z Ruchomperka nebo Kouřimi u Polyně, po jehož vdově Marušce r. 1404 odúmrť provolána jest.

Alfred Viktor Redl Kritická studie Vídeňské hotely Sacher a Klomser, karlovarský grandhotel Pupp a restaurace Olympia v Praze, zapadlé hostince východní Haliče, luxusní soukromé penziony v přímořských letoviscích na Dalmatském pobřeží, garnizónní kasina v kraňské Gorizii, zde všude se odehrávaly životní okamžiky náčelníka štábu pražského VIII. armádního sboru, plukovníka generálního štábu Alfreda Viktora Redla. Obávaného a nemilosrdného lovce špionů, opěvovaného a váženého odborníka, muže patřícího ke špičce rakousko-uherské výzvědné služby. Důstojníka zcela oddaného trůnu, věnujícího se vojenské kariéře a zájmům říše více než svému osobnímu životu. Vážení čtenáři, dovolte mi v této studii představit životní osud cílevědomého, nadaného c. a k. důstojníka, apolitického představitele generálního štábu, který dosáhl svého vysokého postavení a moci díky nepřetržité houževnaté práci přetrvávající od jeho nástupu do kadetní školy. Člověka s tajuplným osobním životem, který si dokázal ochránit své soukromí až do posledního dne a po jehož smrti vznikla tzv. Aféra plukovníka Redla. Vžijme se společně do osudu téměř padesátiletého elegantního muže oblékajícího se mimo službu do luxusních obleků, nabízejícího drahé doutníky a dokonalý úsměv tehdejší smetánce císařského dvora. Muže mnoha tváří, kde ta služební pak představovala vždy ke všemu odhodlaného protivníka stojící v soudní síni v uniformě s vysokými řády a nekompromisně obviňujícího dopadeného agenta nepřátelské výzvědné služby. Představme si osobnost v mnoha stránkách převyšující své nadřízené a určující směr rakouskouherské špionáže a kontrašpionáže počátku 20. století.

Židovský původ a maloměšťáctví Při zpracování rešerše jsem nacházel v mnoha důvěryhodných zdrojích objevující se protichůdné údaje provázející celý Redlův život. Pátrání po pravdě bylo pro mnohé autory tvořící v minulosti jeho životopis zastřeno, příznačně pro tento závažný špionážní případ, rouškou tajemství. Z archivů se velice rychle ztratily všechny nejdůležitější dokumenty a listiny. Údaje o jeho činnosti v c. k. evidenční kanceláři generálního štábu se vytratily z důvodu bezpečnosti monarchie již v roce 1913 a ani po ukončení Velké války neměly vítězné ani poražené mocnosti žádný zájem odhalit celou pravdu. Jedno je jisté, Alfred Viktor Redl se narodil 14. března roku 1864 ve Lvově (Lemberg) jako druhorozené dítě z celkem šesti sourozenců. Svůj židovský původ a maloměšťáctví se Alfred snažil skrývat po celý život.

Jeho otec, vyznávající římskokatolickou víru, pracoval jako vrchní inspektor železničních drah a později jako vrchní štábní profous ve lvovském posádkovém vězení. Omezený finanční příjem a neustálý tlak tehdejší vyšší třídy zaměřený proti nízkým poměrům spolu s pozitivním pohledem rodiny na vojenskou kariéru díky jeho strýci, kapitánu infanterie haličského c. a k. pěšího pluku č. 95 z posádky v Czortkówě, rozhodly o Redlově budoucí kariéře.

Frekventantem kadetní školy ve Lvově Lvovská kadetní škola pro příslušníky pěchoty se stala prvním vzdělávacím institutem, který vtiskl budoucímu důstojníkovi ty nejlepší ctnosti a tak potřebnou sebedůvěru. Po absolvování obecné školy s vynikajícím prospěchem byl po přijímacím řízení přijat v roce 1878 do kadetní školy, kde nastal pro mladého chlapce zcela odlišný život. Pomenší vzrůst a robustnější postava zatížená dokonalou fyzickou přípravou, individuální přístup k tradičním disciplínám a zaujetí pro vyučované předměty dovedly mladého kadeta mezi nejlepší frekventanty. Jeho zarputilost a zájem o studium mu umožnily hladce vykonat veškeré nároky kladené na bedra budoucího představitele důstojnického sboru. Začlenění do kolektivu a kamarádství byly pro Redla formalitou. Právě zde na kadetce se zrodila ona buldočí povaha a ctižádost, která ho dovedla přes rutinní službu u garnizónní jednotky až k přijetí na Vysokou vojenskou školu ve Vídni. Po slavnostním vyřazení z kadetní školy v roce 1881 nastoupil prezenční službu u haličského c. a k. pěšího pluku č. 30 ve Lvově. Následně působil v různých funkcích a pozicích (např. praporní adjutant), přičemž putoval po hraničních garnizonách celé tehdejší východní Haliče.

Vysoká vojenská škola ve Vídni a první zkušenosti se zpravodajskou činností Po úspěšném absolvování náročného přijímacího řízení se poručík Redl zapojil do všestranně zaměřeného studia na Vysoké vojenské škole pro důstojníky ve Vídni. Zde ještě více prohluboval své jazykové znalosti a po zdárném ukončení této prestižní vojenské školy připravující budoucí štábní důstojníky se navrátil v hodnosti nadporučíka generálního štábu k presenční službě. Působil u různých vojskových těles v Haliči, ale též například v Přímoří. V posledních letech před koncem 19. století byl kapitán gšt. Redl opakovaně vysílán zpravodajským oddělením generálního štábu do carského Ruska. Zde prakticky zdokonaloval své jazykové znalosti a seznamoval se s prostředím a rutinní praxí vyzvědače. Perfektní osvojení ruského jazyka a poznání mentality a poměrů v carském Rusku předurčilo nadaného Redla k práci zpravodajského důstojníka v ruské skupině c. a k. evidenční kanceláře, jejíž tehdejší náčelník plk. gšt. Artur Freiherr Giesl von Gieslingen přijal kapitána Redla jako pracovníka zpravodajského oddělení po jeho návratu z Kazaně v roce 1900.

C. K. evidenční kancelář Úkolem mladého důstojníka zařazeného do zpravodajského oddělení bylo získávání, příprava a umísťování zpravodajců na území Ruska. K tomu patřilo i přebírání a dešifrování tajných zpráv, jejich zpracování, soustřeďování a vyhodnocování. Po několikaměsíční práci v tomto oddělení byl kapitán gšt. Redl díky svým jazykovým (ovládal šest jazyků, mluvil anglicky, francouzsky, německy, polsky, rusky atd.) a organizačním schopnostem zařazen do samostatného zpravodajského oddělení, které vyhodnocovalo veškeré zahraniční informace. Svou pílí a ctižádostí se stal posléze zástupcem náčelníka tohoto oddělení a v roce 1906 se Redl v hodnosti majora gšt. vypracoval k jeho vedení. Na této pozici mu byla podřízena jak celá organizace průzkumu cizích vojsk, takzvaná ofenzivní špionáž, tak i defenzivní zpravodajská služba, zabývající se kontrašpionáží na území mnohonárodnostní monarchie. Z pozice své funkce a získaných pravomocí vybudoval major gšt. Redl ve spolupráci s ostatními zpravodajci silnou špionážní síť rozmístěnou převážně na politicky velmi sledovaném Balkáně. Byl to také on, kdo dokázal využít pro zpravodajské účely nejmodernější kriminalistické vymoženosti. Důvěrné styky se špičkovými kriminálními odborníky, státními zástupci a osobní přátelství s generálním prokurátorem dr. Pollakem mu umožnily získat obrovské zkušenosti z této dosti složité vědní oblasti. Viditelné úspěchy ve špionážních procesech (především kauzy usvědčených zahraničních zpravodajců A. Carického, P. Barstmanna, P. Contia a mjr. Wienckovskeho), odborné znalosti převáděné do praxe, publikační činnost a erudované soudní posudky ho vynesly v roce 1908 k jmenování zástupcem náčelníka c. a k. evidenční kanceláře. Zde se major gšt. Redl dostal k možnosti tvorby celkové organizace zpravodajské služby, jejímu řízení, kontrole a manipulaci s materiály nejvyššího státního významu a utajení. Redlův pracovní, společenský a mocenský růst stoupal každým úspěšně vyřešeným případem a vedl v roce 1909 k povýšení na podplukovníka generálního štábu. Současně mu byl udělen prestižní a vysoce ceněný Řád železné koruny III. třídy za mimořádně prospěšné výsledky a činnost spojenou s prací ve zpravodajských službách. V témže roce se stal novým velitelem c. a k. evidenční kanceláře plk. gšt. August Urbanski von Ostrymiecz. Po roční úzké spolupráci s podplukovníkem gšt. Redlem vypracoval posudkové hodnocení s následujícím obsahem: ,,Redlova znalost lidí, jakož i znalost služebních poměrů v generálním štábu, jeho vybraný způsob myšlení, taktnost a způsob jednání ho obzvláště předurčují jako vhodného na místo náčelníka evidenční kanceláře, popř. náčelníka generálního štábu sboru a náčelníka ředitelské kanceláře.“

Sláva, mocenský a profesionální růst kontra osobní život Bez Redla se od jeho jmenování do funkce zástupce náčelníka c. a k. evidenční kanceláře neobešel žádný špionážní případ většího významu. Zpravodajská síť kterou se mu podařilo vytvořit neustále odhalovala větší i menší případy špionáže z italské, ruské a balkánské sféry. Přiostřující se mocensko-politická situace na Balkáně a specifická zahraniční politika RakouskoUherska vedla v letech 1911 a 1912 ke zvýšené pozornosti všech podřízených zpravodajských oddělení c. a k. evidenční kanceláře. V této napjaté době představoval podplukovník gšt. Redl ústřední osobnost vynikající odbornými znalostmi a na veřejnosti se představující elegantním chováním a okázalou ukázkou bohatství a moci.

Zásadně jezdil v nejdražších kočárech a automobilech, dva dokonce vlastnil. Nosil honosné šperky, odíval se do luxusních obleků a navštěvoval prvotřídní hotely a restaurace. Vlastnil několik jezdeckých koní, obýval stylově zařízený dům a vedl finančně dosti nákladný společenský život. Tyto aktivity a očividné bohatství nemohly ujít ani jeho nadřízeným. Důstojník pocházející z nízkých poměrů, špatně finančně zajištěný a nyní na špičce společnosti byl více než nápadný. Na zdůvodnění svého náhlého zbohatnutí Redl uvedl tvrzení o dědictví po své zámožné tetě. Jeho přímí nadřízení neměli žádný důvod k pochybnostem, i když část jeho blízkých příbuzných žila v daleko chudších poměrech. Druhým zvláštním aspektem Redlova života byl vztah k ženám. Již od absolvování kadetní školy věnoval své veškeré snažení budoucí vojenské kariéře a na rozdíl od jiných důstojníků mu jednoduše nezbýval čas na tehdejší oblíbenou zábavu důstojnického sboru. Smyslem a cílem jeho života byla vojenská služba a hodnostní a služební postup, kterým byl ochoten obětovat téměř vše. V důstojnických kasinech, soukromých klubech, opeře i na večírcích z vyšší společnosti byl však váženým a vždy vítaným hostem, se kterým častokrát přicházela dámská společnost. Do jeho soukromé vily docházely lepší prostitutky, které si pro sebe vydržoval. Redl se v nejvyšších kruzích vždy prvotřídně choval a bavil skvěle společnost. Uměl na rozdíl od svých mnohých kolegů pít, snášel velmi dobře konzumaci kvalitních vín, koňaku i silnějších lihovin a jeho nezávazné debaty při sklence vedly mnohdy k dalším poznatkům pomáhajícím mu při jeho pracovní náplni. V tehdejší době však nebyly obdobné výstřelky pro širokou veřejnost u takto vzdělaného, nenuceného a elegantního důstojníka nic neobvyklého.

Náčelník generálního štábu pražského sboru Dne 1. května roku 1912 byl Redl za své zásluhy ve zpravodajské službě slavnostně povýšen na plukovníka generálního štábu. V této době vstoupil na pomyslnou příčku nepostradatelného poradce ve všech otázkách týkajících se špionáže a kontrašpionáže. Jako odborný znalec byl přizván i k tvorbě návrhu nového předpisu o vojenských trestních procesech. Jeho chvályhodná a prospěšná služba ve specifickém vojenském odvětví byla předurčena k vyšším funkcím a dalekosáhlému kariérnímu růstu. Osudy nového mocenského rozložení sil v Evropě se však počaly náhle tvořit za jižními hranicemi monarchie. Redl jakožto znalec balkánského prostředí upozorňoval již v roce 1908 při anexi Bosny a Hercegoviny na úskalí a omezené možnosti c. a k. branné moci. Jeho informátoři a špioni sice dopomohli k celkem hladkému průběhu operace, ale on jakožto odpůrce preventivní války na Balkáně si v této napjaté době přivodil mnoho vlivných nepřátel. Svým odmítavým postojem k násilnému řešení zahraniční politiky Redl začal představovat v roce 1912 velmi nepříjemného a na vyšších místech včetně generálního štábu branné moci a ministerstva války obávaného kritika. Balkánský sud prachu vybuchl 9. října roku 1912. Černá Hora vypověděla válku Turecku, a když se na její stranu postavily Bulharsko, Srbsko a Řecko, bylo Turecko donuceno uzavřít příměří. Jeho moc v Makedonii, Thrákii a Albánii byla zlikvidována. Krátce po vypuknutí první balkánské války byl plukovník gšt. Redl jmenován (18. října) do funkce náčelníka generálního štábu VIII. armádního sboru v Praze. Neformálně ale zůstal nadále spolupracovníkem c. a k. evidenční kanceláře. V Černínském paláci na Hradčanech, kde bylo sídlo VIII. armádního sboru, navázal Redl na činnost náčelníka štábu po svém předchůdci plk. gšt. Stanoilovici von Stanogora Wladislawovi a setkal se zde opět s podmaršálkem Freiherr von Gieslingenem, bývalým náčelníkem c. a k. evidenční kanceláře a nyní sborovým velitelem. Od svého přímého nadřízeného získal Redl volnou ruku při budování, organizování a řízení štábu sboru a plnění povinností vůči c. k. evidenční kanceláři. Z titulu své funkce obdržel k využívání několika pokojové apartmá umístěné v budově velitelství. V Praze též Redl investoval a zakoupil pro sebe soukromý byt. S intenzitou a osobitým přístupem začal v pražském obvodu budovat zpravodajskou síť a zavedl dalekosáhlejší bezpečnostní opatření týkající se tajných dokumentů a mobilizačních plánů v rozsahu působnosti pražského armádního sboru. Jako uznávaný odborník a poradce velmi často dojížděl do Vídně na soudní procesy související se špionážní činností. Po uplynutí tříleté praxe na pozici náčelníka štábu armádního sboru se před Redlem otevírala možná cesta do generálního štábu armády a povýšení do generálské hodnosti. Osud tohoto významného muže se však počal ubírat zcela jiným směrem.

Aféra plukovníka Redla V ranním vydání vídeňských novin Wiener Sonntagsblätter z 26. května roku 1913 byla široká veřejnost seznámena krátkou zprávou o noční tragedii v hotelu Klomser: ,,Náčelník štábu pražského armádního sboru plukovník gšt. Alfred Redl si v náhlém pohnutí mysli vzal život. Důvodem byla těžká psychická deprese způsobená tlakem, jemuž byl při výkonu služby vystaven. Po předběžném ohledání bylo jeho tělo převezeno do posádkové nemocnice ve Vídni a má být pohřbeno se všemi vojenskými poctami.“ Několik dalších tiskových zpráv z různě kvalitních novinových plátků však přinášelo v následujících dnech názory o možnostech sebevraždy z jiných důvodů, například odhalení jeho homosexuální orientace, včetně podezření o prováděné konspirativní činnosti ve prospěch carského Ruska. Na základě celé řady těchto článků a úvah se rozpoutala v rakousko-uherské monarchii špionážní psychóza. Redlův veřejný pohřeb byl na příkaz nejvyšších míst zrušen a jeho tělo bylo pohřbeno v utajení a bez poct dopoledne 28. května na ústředním městském hřbitově ve Vídni v čerstvě vykopaném hrobě číslo 38, na 28. parcele 79. oddělení. Po celém území monarchie se následně lavinovým způsobem množila udání, důvodná podezření a veřejnost, armáda a političtí představitelé byli otřeseni a zděšeni. Tento skandál způsobený tiskem těžce zasáhl císaře, generální štáb branné moci a způsobil dalekosáhlé diplomatické komplikace a ztrátu důvěry ve zpravodajskou službu prováděnou c. a k. evidenční kanceláří. Krátce na to vypukla dne 30. června roku 1913 druhá balkánská válka a celá Evropa vzhlížela s nedůvěrou na vzniklou mezinárodní krizi. Spojenecké smlouvy uzavřené mezi jednotlivými evropskými státy se otřásaly v základech a skepse a podezřívání nabralo gigantických rozměrů. Po ukončení tohoto ,,lokálního“

konfliktu se vítězné misky vah přiklonily na stranu Srbského království, které spolu s Černou Horou upevnilo svoji moc na Balkáně a zkřížilo cestu Rakousko-Uhersku k postupnému ovládnutí Balkánu. Redlovou smrtí a vzniklou špionážní aférou ztratila c. k. evidenční kancelář zpravodajskou převahu, která po přetrhání všech kontaktů nejen na Balkáně vedla k tragedii daleko větší, k sarajevskému atentátu na následníka trůnu a následnému vyhlášení války Srbsku a jeho ruskému spojenci v roce 1914. V tomto roce Rakousko-Uhersko demonstrovalo přítomnost síly c. a k. armády na Balkáně tím, že zvolilo místo konání tradičních polních manévrů na území Bosny a Hercegoviny, a tak chtělo zastrašit potencionální nepřátele. Nešťastně vybrané místo konání manévrů, kterých se arcivévoda František Ferdinand d´Este účastnil, a těžké podcenění zajištění bezpečnosti při jeho návštěvě Sarajeva vedly k budoucímu zániku monarchie. S Redlem a jeho fungujícím aparátem by k atentátu nejspíše nedošlo a mír v Evropě by ještě nějaký čas vydržel. Několika vysokým vojenským představitelům c. a k. branné moci se tak podařilo naplnit doktrínu preventivní války proti Srbsku a není od věci se zamyslet nad faktem, že ona Aféra plukovníka Redla ji ,,konečně“ odstartovala a úspěšný atentát na následníka trůnu ji uvedl v život.

Nikon Nizetas a poste restante Vídeň Vraťme se však zpět na ulici Herrengasse 19 do hotelu Klomser, kde recepční našel v ranních hodinách dne 26. května roku 1913 mrtvé tělo hotelového hosta Alfreda Redla. Tělo leželo před velkým zrcadlem, na desce psacího stolu ležely dopisy na rozloučenou a samostatný list papíru s posledním slovy: ,,Zničila mne lehkomyslnost a vášeň. Modlete se za mě. Za své poblouznění pykám smrtí. Alfred. P.S. Je tři čtvrtě na dvě. Nyní zemřu. Prosím aby moji mrtvolu nepitvali. Modlete se za mě.“ Plukovník gšt. Alfred Viktor Redl se střelil pistolí typu Frommer Stop 1912 ráže 7,65 mm do hlavy a na následky střelného zranění okamžitě zemřel. Na místě činu nalezená služební zbraň však nepatřila Redlovi. Co se zde přihodilo a co bylo příčinou náhlého ukončení Redlova života? Částečnou odpověď nalezneme ve služební zprávě majora gšt. Maxmiliana Rongeho, v roce 1913 velitele zpravodajského oddělení c. a k. evidenční kanceláře. Z ní lze vyčíst, že na začátku dubna roku 1913 byl z Vídně zaslán zpět do Berlína nevyzvednutý dopis poste restante. Při jeho otevření a zjišťování odesilatele byl v nevinně vyhlížejícím dopise nalezen vyšší finanční obnos s několika lístky, na kterých byly uvedeny adresy ve střední Evropě. Ve spolupráci se zpravodajskou službou německého velkého generálního štábu, v jejímž čele stál velmi zkušený odborník na zpravodajskou činnost major gšt. Walter Nicolai, rozběhla c. k. evidenční kancelář rozsáhlé šetření. Jeho součástí bylo podání podobně koncipovaného dopisu poste restante na stejné jméno adresáta - Nikona Nizetase. Původní dopis byl totiž úředním výkonem velmi opotřebován a příjemce by při jeho převzetí okamžitě pojal podezření. Ve Vídni byl dne 9. května roku 1913 Rongeho spolupracovníky sepsán dopis s neutrálním obsahem, který byl posléze podán v Berlíně a doručen na vídeňskou hlavní poštu. Celé šetření totiž ukazovalo na velký případ, s ohledem na výši obnosů (6.000 korun rakouských) a identifikaci adres (v Ženevě a Paříži) jako špionážních. Osobu adresáta a tedy možného špiona bylo nutno hledat vzhledem k místu doručení na území monarchie a na jeho dopadení byli vybráni nejschopnější policejní agenti a pracovníci zpravodajské služby. Jediné zarážející bylo, že pracovníci pošty si na podobné v minulosti došlé dopisy se stejnou adresou nevzpomínali. Další otázkou bylo, proč si tak důležitý dopis adresát nevyzvedl? Zůstala tedy jen naděje, že adresát nebo jím pověřený kurýr se budou po dopise shánět.

Neznámý muž přichází Z policejních aktů lze velmi dobře sledovat průběh následující operace, ve které byli pověření policejní agenti určeni ke kontrole přepážky na vídeňské poště. Týdny trvající pozorování však bylo bezvýsledné. Na rozkaz policejního rady Nicklse, tehdejšího předsedy institutu policejních agentů, byl dalším sledováním pověřen zkušený agent kriminální policie Macher. Se svým týmem agentů rozmístěných po dvojicích v domě naproti poštovní budově a v samostatné místnosti nedaleko poštovní přepážky čekal na rozhodující okamžik. Samotná přepážka poste restante byla spojena poplašným zvonkem s touto místností a prověření pracovníci poštovního úřadu měli v případě vyzvednutí zásilky zalarmovat přítomné agenty. Po několikatýdenním beznadějném čekání náhle přišly krátce po sobě dva dopisy na stejné jméno adresáta. S těmi však již neměla c. a k. evidenční kancelář nic společného a náhoda jí tak nahrála do karet, neboť následně po jejich doručení dorazil dne 25. května v dopoledních hodinách do dvorany pošty neznámý muž ve středních letech. Byl oblečený do nenápadného šedého obleku s tmavým kloboukem na hlavě. Krátce se rozhlédl, přičemž z kapsy vyndal lístek papíru a zamířil k inkriminované přepážce. Poštovní úřednice Betty Ősterreicherová převzala od muže tento lístek, na kterém bylo napsáno jméno Nikon Nizetas. Krátce zazvonila na poplašný zvonek a oproti podpisu předala muži požadovanou zásilku. Neznámý ji převzal a zmizel kolem právě přicházejícího policejního agenta létacími dveřmi ven. Při následném výslechu o průběhu předání dopisu úřednice vypověděla, že muž byl při přebírání dopisu jakoby nespokojen se zásilkou a na její pokus o zavedení nezávazného hovoru nereagoval. Mezitím dorazivší agenti se pustili po cizincově stopě. Ten nastoupil na nedalekém Švédském náměstí do taxi a odjel. Agenti ho sledovali rovněž ve voze, stíhaný automobil však několikrát odbočil, v nestřeženém okamžiku jeho řidič přidal plyn a ztratil se jim z očí. Šokovaní policejní agenti vystoupili ze svého vozu a k jejich překvapení se sledované taxi po chvíli objevilo znovu, ale již bez pasažéra. Výslech řidiče je přivedl ke zjištění, že sledovaný muž o nich pravděpodobně věděl a místo aby se nechal zavézt do hotelu Klomser, kam chtěl původně jet, vystoupil dříve. Policejní agenti okamžitě nasedli do zadrženého taxi a nechali se vyložit před hotelem. Během jízdy nalezli na podlaze vozu zapomenuté pouzdro na menší nožík. V hotelu Klomser zahájili agenti vyšetřování, přičemž zanechali nalezené pouzdro na recepci. Po zjištění totožnosti přítomných hostů z hotelové knihy, náhle venku stojící agent ohlásil příchod stíhaného muže. Přicházející muž se několikrát ohlédl a po chvíli vešel do vstupní haly hotelu, avšak ještě na ulici stačil zahodit jakési papírové útržky. Agent Macher sledoval muže uvnitř hotelu. Ten mezitím sebral pouzdro a na dotaz kdo ho našel, mu hotelový zaměstnanec odpověděl onu s policisty domluvenou větu, že ho přinesl řidič taxi. Následně tentýž zaměstnanec identifikoval onoho hotelového hosta, který dorazil časně ráno automobilem, jako plukovníka gšt. Alfreda Redla. Podruhé šokovaní agenti telefonicky informovali náčelníka státní policie vládního radu Gayera o zjištěných faktech. Vládní rada Gayer byl konsternován a vyžádal si Macherovu okamžitou přítomnost a podrobnou zprávu.

Průběh vyšetřování a Redlova zpověď V přítomnosti policejního rady Schobera, vládních radů Gayera a Nickelse a majora gšt. Rongeho podával policejní agent Macher úvodní zprávu o celém případu, ve které též identifikoval sebrané útržky papírů jako poštovní stvrzenky o peněžních zásilkách. Redl se při jejich převzetí na poště podepsal stejnou šifrou - Nikon Nizetas. Po ověření tohoto důkazu bylo úřední jednání pro policii ukončeno. Další šetření převzala c. k. evidenční kancelář. Na stvrzenkách byly majorem gšt. Rongem rozpoznány některé krycí adresy odhalující špionovo spojení s Ruskem, Itálií a Francií a navíc bylo písmo označeno jako Redlovo. Po vyrozumění o této smutné záležitosti předal náčelník c. k. evidenční kanceláře plk. gšt. Urbanski von Ostrymiecz hlášení zástupci náčelníka generálního štábu branné moci generálmajorovi von Höferovi. Ten okamžitě informoval o zjištěných skutečnostech přímo náčelníka generálního štábu společné branné moci generála Franze Conrada von Hötzendorfa. Ten následně vydal příkaz o Redlově okamžitém konfrontování, vyslechnutí a schválil návrh, aby byla zrádci dána možnost rychle skoncovat se svým životem. Aby nebyla pošpiněna vojenská čest bylo zároveň rozhodnuto celou aféru utajit. Proto bylo na celý případ uvaleno přísné informační embargo. Hotel Klomser byl mezitím pod neustálým dohledem a na sledování Redlovy osoby byli nasazeni další agenti. Ten mezitím odešel do hotelu Riedhof, kde poobědval se svým přítelem dr. Pollakem a odkud se v odpoledních hodinách navrátil zpět do svého apartmá v hotelu Klomser. Redlovo vlastní zatčení lze opět velmi dobře interpretovat ze služební zprávy majora gšt. Maxmiliana Rongeho. V noci osudného 25. května roku 1913, okolo 23. hodiny 30. minuty se dostavila do hotelu Klomser narychlo sestavená soudní komise, složená ze zástupce náčelníka generálního štábu, náčelníka c. k. evidenční kanceláře a náčelníka jejího zpravodajského oddělení a majora auditora Vorlicka. Přítomní vstoupili do odemčeného Redlova apartmá a našli ho právě píšícího dopisy na rozloučenou, chystal se oběsit. Redl přijal přítomné se slovy: ,,Vím proč jste přišli pánové, prohrál jsem svůj život, prosím aby mi byla dána příležitost rozloučit se s ním. Stal jsem se obětí své vášně.“ Redl byl v té chvíli navenek klidný, ale po obvinění které přednesl major auditor Vorlicek, se nervově zhroutil. Své přiznání chtěl sdělit pouze Rongemu. Ostatní členové komise tedy odešli do vedlejšího pokoje. Z protokolu je zřejmě, že Redl vypověděl, že v letech 1910 a 1911 ve velkém rozsahu a za úplatu posloužil cizím státům. Dodával jim fotografické kopie tajných rozkazů a plánů vojenského charakteru a další strategicky důležité informace. Po svém přiznání požádal o zbraň a byla mu dána možnost vykonat svou volbu. Členové komise opustili apartmá a do čtyř hodin ráno čekali na smrtící výstřel. Jelikož Redl obýval pokoj jehož okna byla situována směrem na dvůr, výstřel nebyl slyšet. Komise tedy přivolala policejního agenta, který vešel do Redlova pokoje a našel ho mrtvého. Členové komise spolu s agentem nad ránem opustili hotel Klomser a Redlovo tělo oficiálně nalezl až hotelový recepční.

Politické pozadí, otázky a úvahy z toho plynoucí Až potud bylo možno čerpat informace ze záznamů vyšetřování c. k. evidenční kanceláře a policie. Jak je již uvedeno výše, z archivů bohužel zmizely nejdůležitější dokumenty a materiály, které by celou kauzu osvětlily. Přesto se lze z pozdějšího šetření dohadovat, že Redl nejprve předával tajné informace a plány carské tajné policii Ochrana a později i v menším měřítku dalším zpravodajským službám cizích států. Varšavská špionážní centrála organizace Ochrana nasadila na Redla při jeho působení ve Vídni svého prvotřídního agenta Augusta Pratta. Ten se domníval, že odhalil Redlův více než přátelský vztah k jistému dragounskému poručíkovi a začal ho vydírat. Redl nakonec přistoupil na špionážní hru a za nemalé finanční hodnoty a jiné (pro něj zpravodajsky zajímavé) informace dodával této organizaci údaje nejvyššího státního utajení. Redl též velmi rafinovaným způsobem využíval tohoto kontaktu a začal požadovat choulostivé údaje, které se daly částečně ověřit a jemu a jeho zpravodajskému oddělení posloužily k odhalování cizích agentů, rozšiřování falešných údajů apod. Nakonec ve velké míře začal přímo požadovat kontakty na ruské špiony, které následně odhaloval. Nejspornějším obviněním vzhledem k Redlově povaze a vztahu k vojenským povinnostem a vlasti, následujícím však již po jeho smrti bylo, že předal carskému Rusku mobilizační plány nástupu proti Rusku (Kriegsfall R) a že jeho vlastní špionážní síť doručila dezinformaci o ruském válečném potenciálu. Díky tomu údajně došlo k těžkému podcenění Rusů ze strany generálních štábů Německa a Rakousko-Uherska (očekávalo se o cca 75 divizí méně, než jaká byla skutečnost), které vedlo k počátečním neúspěchům v prvním válečném roce. Aféra plukovníka Redla přesto nebyla nikdy objasněna do všech detailů. Vznikly jen dohady a hypotézy. Přesto mnohé ukazuje na přinejmenším podivný průběh vyšetřování a samotné vynesení rychlého rozhodnutí o výši trestu z úst šéfa generálního štábu branné moci jsou zavádějící. Už sama skutečnost, že se nekonalo žádné soudní řízení a pouhé dvanáctihodinové časové rozmezí od odhalení Redlovy vlastizrady po jeho sebevraždu nezapadá do standardních postupů řešení kontrašpionážních případů. U tak zkušeného pracovníka zpravodajské služby, jakým Redl bezesporu byl, je zarážející i to, že by si při znalostech praktik špionážní činnosti nechal zasílat odměnu poštou. Měl též možnost uprchnout, ale to by nebyl Redl Redlem aby jednal tímto způsobem. Zdá se tedy, že mohl být obětí dobře připravené provokace, neboť v Rakousko-Uhersku i za jeho hranicemi bylo dost mocných lidí, jimž nebyl nijak příjemný a kterým by jeho odstranění mohlo prospět. Na některé z nich Redl ze svého postu leccos věděl a leckoho držel v hrsti. Špionážním službám jiných zemí nejednou podal falešné informace, zhatil tak jejich plány a stal se velmi nebezpečným. Mnozí se Redla báli a nenáviděli ho, další mu prachsprostě záviděli společenské postavení, bohatství a moc. Dá se v takové situaci vyloučit provokace, která stála za jeho odstraněním? Dobře víme, že zpravodajská práce byla vždy tak trochu černým obchodem. Zajímavé informace se prodávaly, kupovaly a vyměňovaly často s cílem oklamat protivníka a uvést jeho špionážní síť v omyl. Podobné metody používala ve své podstatě i c. k. evidenční kancelář. Stejně postupoval i Redl a položme si otázku kolikrát takovou hru sehrál, kolik falešných dokumentů vyměnil za pravé a tím posloužil své vlasti? Je s podivem, že vyšetřovací komise ani po jeho smrti toto nezkoumala nebo zkoumala jen povrchně. Redlovi nejbližší spolupracovníci z časů jeho působení v c. k. evidenční kanceláři nebyli například vyslechnuti vůbec. Ve chvíli, kdy byl obviněn ze špionáže pochopil, že s kariérou, kterou tak dlouho a pracně budoval a v níž viděl jediný smysl svého života, je definitivní konec.

I kdyby dokázal svou nevinu, bývalé postavení a důvěru už by nikdy nezískal. Život pro něj ztratil cenu, a pokud skutečně věrně sloužil zájmům mocnářství, jedině sebevražda byla východiskem a vysvobozením. A z faktů vyplývá, že nejen pro něj, neboť mnohonárodnostní habsburská monarchie se svými prohlubujícími se sociálními a národnostními rozpory nekontrolovatelně směřovala ke změně, která byla bohužel řešena tím nejradikálnějším způsobem a uvrhla takřka celý svět v apokalypsu. Things don´t finis just because they stop happening!(1)

Skutečnost prolnutá s legendou Mnoha dokumentaristy a spisovateli literatury faktu zpracovaný Redlův osud je plný lží, fikcí a dovedně strojených spekulací. Skutečnost se prolnula s legendou vytvořenou krátce po jeho smrti a pokračovala v následujících desetiletích až do současnosti. Můžeme předpokládat, že plukovník gšt. Redl byl v prvé řadě vojákem, který se snažil co nejvěrněji sloužit habsburské monarchii a veškerá svá rozhodnutí a činy směřoval k jejímu a též i svému osobnímu prospěchu. Ernest Volkman ve své knize Dějiny špionáže uvádí, že Redl byl pedofilem a jeho úchylka pak byla příčinou vydírání a předávání tajných informací carské rozvědce. Dokonce se zde v těch několika málo větách věnovaných špionu Redlovi zmiňuje o ruským agentem pořízené fotografii, na které je Redl zachycen v choulostivé situaci s mladým chlapcem. Toto absurdní a důkazy nepodložené tvrzení opět uvádí širokou veřejnost v omyl a prohlubuje onu aféru plukovníka Redla. Čtenář neznající souvislosti a věřící dalším tzv. podobným informacím, nechtěně zaujímá zkreslený názor na kvalitu a schopnosti příslušníků zpravodajských služeb c. a k. evidenční kanceláře zevšeobecňované tímto jediným případem. Podařený pokus o zdiskreditování nebo chcete-li odhalení špionážní činnosti jejího předního představitele, ať již cizí zpravodajskou organizací, nebo zevnitř říše mne přivedl k sepsání této studie. Po nastudování informací z mnoha pramenů jsem se snažil dle svého nejlepšího vědomí a svědomí uvést na pravou míru známá i málo známá fakta a nechávám již na samotném čtenáři, ať si vytvoří vlastní názor na tuto špionážní kausu. Ing. Vladimír Mucha, [email protected]

Doporučená literatura: Aféra plukovníka Redla - Péter Dobai, r. 1985 Alfred Redl - článek Lukáše Kašpara, Reflex č.23/2005 Der Fall Redl - G. Markus, Wien r. 1984 Dějiny špionáže - Ernest Volkman, r. 2008 Historie světové špionáže - Janusz Piekalkiewicz, r. 2004 Následník trůnu - Ludwig Winder, r. 1938 Pád šéfa generálního štábu Redla - E. E. Kisch, r. 1924 Prager Pitaval - E. E. Kisch, Berlin r. 1931 Rakouské eso nakonec bylo carským trumfem - článek v časopisu Epocha Speciál, r. 2008 Wie ich erfuhr, dass Redl ein Spion war - E. E. Kisch, Berlin r. 1961

Přílohami tohoto čísla zpravodaje jsou: První díl seriálu pana Petra Nohela o rodokmenech významných panovnických rodů. Popis Slezské země od pana Davida Hibsche.

Důležité informace: Monarchistický zpravodaj Koruny České Periocidita: Měsíčník Adresa: KORUNA ČESKÁ Senovážné nám. 24, 110 00 Praha 1 IČO: 44266740 Bankovní spojení: 1928428359/0800 (CZK) Account: 1721719263/0800 (EUR) www.korunaceska.cz [email protected] www.kc-plzen.cz [email protected] http://www.kc-plzen.cz/MZ.htm Další odkazy: www.zrusmeprezidenty.cz www.volebnipreference.cz Copyright © OBr. 2008

DÍL 01 – BADEN, WÜRTTENBERG, LICHTENŠTEJNSKO Vážení monarchisté, příznivci a podporovatelé panovníků na trůnech jejich předků, dovolte, abych Vám představil seriál o rodokmenech evropských panovnických rodů, k jehož sepsání mne vedlo několik důvodů. Tím hlavním byla určitá nespokojenost s dosavadním výkladem panovnických nároků na jejich trůny. Nejen v učebnicích, ale i v knihách, které se věnují historickým tématům vybraných zemí, dost často něco chybí – rodokmen panovnické dynastie. Na první pohled by se taková námitka mohla zdát jako nedůležitá, problém ale nastává v případě, kdy si chce člověk udělat jednoznačný názor na panovnickou kontinuitu dané oblasti. Literatura se povětšinou omezuje pouze na aktuálního (nebo posledně vládnoucího) panovníka, případě na posledních pár generací (a to včetně většiny panovnických monarchistických webových stránek) a čtenář je v tomto směru zcela odkázán na vlastní pátrání. V lepších případech je možno nalézt v příloze publikace alespoň výčet panovníků. To je sice chvályhodné, ale přesto prostý výčet neřekne zájemci nic o vzájemných rodinných vazbách, a to ani při rozdělení přehledu dle postupně vládnoucích dynastií. Nebezpečí takového přístupu tkví hlavně v tom, že se v lidech zcela zbytečně upevňuje přesvědčení, že panovníci se na trůnech střídají tak nějak náhodně, že jejich právo být panovníkem se v prvé řadě opírá o vojenskou sílu nebo účelový sňatek a že jinak nemá nástupnictví žádnou větší logiku. Rád bych tímto seriálem přispěl k přesvědčení, že panovnické právo je cosi, bez čeho se žádná seriózní monarchie neobjede. Ze zpracovaných rodokmenů by mělo být jasně patrno, že jacíkoliv panovníci (a to bez ohledu na příslušnost k dynastii) tvoří od počátku té které monarchie po současnost jeden svébytný rodinný celek, že se jedná vždy o kontinuitu od prvního k poslednímu, že je to jedině takto správně a že – a to je nejvíce zajímavé – usednul-li v minulosti na trůn někdo neprávem, jeho panování nebylo nikterak dlouhé, ale velice brzo se královský majestát navrátil k původní dynastii a k oprávněnému nárokovateli. Mým původním záměrem bylo zpracovat každou dynastii podrobně a přehledně pro každou zemi. Takový úkol by si ale vyžádal několikaletou intenzivní práci pouze na tomto tématu. Nakonec jsem se rozhodl předložit Vám, čtenářům, rodokmeny podané trochu jiným způsobem, než je běžné. Neobvyklost toto zpracování je třeba hledat v souvislostech, které mi při studiu klasické literatury chyběly. Jsou to tyto: –

–

–

–

–

Každý rodokmen se snažím prezentovat jako schematický přehled od prvního panovníka k poslednímu (nebo k dnešním právoplatným dědicům panovnického majestátu) tak, aby bylo patrno dědické právo jednotlivých generací na ten který trůn. V rodokmenu oproti svému původnímu záměru zobrazuji pouze panovníky (nebo ty členy dynastie, kteří sice nevládli, ale přes které se dědictví trůnu uskutečnilo). Rodokmeny jsou díky tomu jednoduché a přehledné. Ignorují sice nevládnoucí členy rodiny (takový výčet by i schematicky vydal na několik knih a není podstatný), ale plní tím funkci všeobecného přehledu evropských vládnoucích panovníků a dynastií. Rodokmen je graficky pojímán tak, aby zobrazoval představitele hlavní linie vždy pod sebou (jasná kontinuita mezi prvním a posledním členem rodiny). Ze čtenářova pohledu nalevo od této linie budou tedy vždy bezdětní panovníci nebo větve, které vymřely. V žádném z dílů tohoto seriálu se záměrně nevěnuji historickým souvislostem, heraldickým otázkám, portrétům panovníků apod., jelikož jeho primárním cílem je poskytnout čtenářům sice základní, zato však užitečný rodopisný přehled v nezvykle koncentrované formě. Největším rozdílem oproti klasickým rodokmenům je primární zaměření každého přehledu nikoliv na danou zemi, ale na danou dynastii. Průměrný monarchista má sice přehled o tom, které dynastie vládnou (nebo by měly) ve kterých zemích, ale obecně chybí přehledy, které by jednu dynastii vládnoucí ve více zemích prezentovali v jednom takovém schématu. Pochopitelně že sledováním tohoto hlediska se otázka spojitého rodokmenu toho kterého trůnu neztrácí – naopak – je jeho nedílnou součástí.

Zpracování a vyhledávání všech rodopisných souvislostí byla práce, která mi s přestávkami zabrala cca 3 roky. Je proto zcela vyloučeno, že všechna data v rodokmenech obsažená jsou stoprocentně správná. Budu proto rád, když mě upozorníte na případné nedostatky nebo doplníte rodokmeny tam, kde máte novější informace, nebo naopak tam, kde je možno daný rodokmen odvozovat ještě hlouběji do historie. Budu vděčný za jakoukoliv zpětnou vazbu, která učiní tento základní dynastický rodopisný projekt přesnější a přínosnější. Jelikož by pro spoustu čtenářů i zobrazení složitějších rodokmenů mohlo být i nadále poměrně nečitelnou záležitostí, přikládám zde velmi zjednodušený přehled dynastických souvislostí v Evropě, z něhož je (seshora dolů) patrno, které rody dědily po přeslici které trůny a která dynastie má tedy dnes na který z nich nárok. Každá dynastie je zde označena barvou, která se dále přilévá k dalším dynastiím nebo se z nich naopak vyčleňuje, podle toho, zda daná dynastie dědila více trůnů po přeslici nebo naopak více trůnů sama obsazovala. Stručný přehled vypadá následovně:

Další nezbytou pomůckou každého dílu tohoto seriálu je mapa. Pro účely tohoto seriálu jsem vytvořil tuto: Jedná se o tzv. titulární mapu Evropy, protože její podstatou není nárok na geografickou přesnost. Jedná se o průřez celé evropské historie na jednom papíře. Jsou monarchie, které se totiž spolu nepotkaly, jsou naopak místa, kde je teoreticky možno nárokovat více panovnických nároků apod. Tato mapa je kompromisem, aby u každého dílu alespoň přibližně naznačila, o jakém nároku je pojednáváno. Nějak takto by tedy vypadala Evropa, kdyby všichni panovníci uplatnili své nároky. Země, které jsou zde zobrazeny oranžovou barvou, jsou země, které jsou součástí nějakého většího soustátí – o nich tedy podrobně pojednávat nebudeme. Jedná se o Irsko, Wales, Granadu a specifické části Rakouské monarchie (Morava, Slezsko, Halič, Lužice, jihoslovanské přímořské země, Sedmihradsko a Bukovinu). Ještě tmavší barvou jsou pak uvedeny země, u kterých se mi k jejich monarchistickému založení nepodařilo najít informace na stejné úrovni jako u zemí ostatních. Jedná se o Vestfálsko, Švýcarsko, Ligurii, San Marino, Západní Balkán, Ukrajinu a logicky také evropskou část Turecka. Na ty snad dojde někdy v budoucnu. Naopak celé Rakousko bych rád zpracoval podrobněji zcela samostatně, proto se zde v jeho rámci omezuji pouze na titulární nárok českého krále, uherského krále, rakouského arcivévody a rakouského císaře. Rozpis jednotlivých dílů pro tento rok je pak následující: Díl 01 – Baden, Württenberg, Lichtenštejn Díl 02 – Francie, Parma, Portugalsko, Brazílie Díl 03 – Španělsko (Arragon, Leon, Kastílie, Navarra), Sicílie, Andorra Díl 04 – Rakousko (Čechy, Polsko, Uhersko, Rakousko), Litva, Lotrinsko, Modena, Toskánsko Díl 05 – Skandinávie (Oldenburg, Schleswick, Dánsko, Norsko, Švédsko), Rusko, Řecko Díl 06 – Británie (Anglie, Skotsko), Hannover Díl 07 – Velké německé monarchie (Bavorsko, Sasko, Prusko, Braniborsko), Belgie, Bulharsko Díl 08 – Malé německé monarchie (Mecklenburg, Pomořansko, Brabant, Durynsko, Hesse) Díl 09 – Itálie, Monaco Díl 10 – Nizozemí, Lucembursko Ve všech dílech jsou pak rodokmeny pojaty jednotně: – U osob jsou uvedeny jen hlavní tituly (tj. jen tituly monarchií). – Všechna data jsou daty narození a úmrtí, nikoliv vlády! – Pole s panovníkem je navíc pro přehled orámováno tučně. – Barva jména i letopočtů je vždy barvou dynastie (příslušnosti k rodině otce). – Barva titulu je vždy barvou trůnu. – Všechny rodokmeny jsou pojaty primogeniturně. – Nejstarší předek, kterým je dynastie zahájena, je ve schématu vždy nahoře, poslední potomek zcela dole. – Pořadí sourozenců je vždy chronologické dle data narození, postupně z pohledu čtenáře zleva doprava. – Osoby ženského pohlaví nejsou v rodokmenu nijak zvláště označeny, ale objevují se pouze tehdy, jsou-li to dědičky, přes které přechází nárok panovnického majestátu na jinou dynastii, aby tato kontinuita byla zjevná. Věřím, že Vás putování panovnickými rodokmeny napříč Evropou zaujme a přinese Vám právě ten dynastický přehled v souvislostech a nárocích, který takto dohromady na jednom místě není běžně k mání.

BADEN, WÜRTTENBERG, LICHTENŠTEJN Oranžovou barvou je zobrazeno velkovévodství bádenské, žlutou království würrtenberské a zelenou knížectví lichtenštejnské. Pro tento první díl jsem záměrně vybral monarchie, u nichž nikdy během dějin nedošlo ke změně dynastie, což jinak není zcela běžné. Proto i jejich rodokmeny jsou jednoduché. BADEN Bádenská dynastie je doložena Bertholdem I. (†1078) jako prvním příslušníkem rodu, který ale ještě neměl k Bádensku titulární vztah. Prvním markrabětem bádenským se stává až jeho vnuk Heřman I. (†1130). Karel Frederik (†1811), který je pak jeho potomkem v 22. generaci, se stává prvním velkovévodou bádenským. Kdyby byla dnes v této zemi obnovena monarchie, velkovévodou by se stal jeho potomek v 6. generaci – Maxmilián (*1933), případně jeho syn Bernard (*1970). Posledním panovníkem této země byl Frederik II. (†1828). K dynastické změně v této zemi nikdy nedošlo, každá generace vždy zachovala mužské potomky. WÜRTTENBERG Prvním doloženým předkem této dynastie je Konrád, pán Württenberský. Jeho potomek v 6. generaci – Ulrik I. (†1265) – byl již třetí generací hrabat württenberských. Vévodstvím se Würrtenberg stal až za Eberharda I./VI. (†1496) a královstvím až za Frederika I./II. (1754-1816). Posledním panovníkem byl jeho pravnuk Vilém II. (18481921). Ani tato dynastie nikdy nevymřela a dnes by v případě obnovení monarchie ve Württenbersku usedl na trůn princ Karel (*1936), případně jeho syn Frederik (*1961). LICHTENŠTEJNSKO Lichtenštejnsko je opět ukázkovou monarchií s jedinou dynastií, která se připomíná již Hugem, pánem z Lichtenštejna (†1156). Skutečnými panovníky se však příslušníci této rodiny (do té doby se honosící titulem pán mikulovský, podle Mikulova na Jižní Moravě) stávají až v 15. generaci (kdy už ale byli po 3. generaci v knížecím stavu). Jelikož je Lichtenštejnsko stále monarchií, vládne mu v současnosti kníže Jan Adam (*1945) – legitimní panovník. Ten je tak již představitelem 23. generace tohoto významného rodu. Rodokmeny všech tří monarchií, které následují za tímto stručným popisem, jsou opravdu přehledné a to právě díky tomu, že v žádné z prezentovaných zemí nedošlo k nutnosti změny dynastie. Jediný faktor, který způsobuje, že se i v jedné generaci těchto rodin objevuje více jmen, je tak dán pouze tím, že někteří panovníci umírali bez mužských potomků a nárok panovnického majestátu tak plynule přecházel na další členy rodu.

VELKOVÉVODOVÉ BÁDENŠTÍ Berchtold I. vévoda korutanský 1078 Heřman hrabě breisgauský 1074 Heřman I. markrabě bádenský 1130 Heřman II. markrabě bádenský 1160 Heřman III. markrabě bádenský 1190 Heřman IV. markrabě bádenský 1243 Heřman V. vévoda rakouský 1250

Rudolf I. markrabě bádenský 1288 Heřman VI. markrabě bádenský 1291

Frederik II. markrabě bádenský 1333

Rudolf IV. markrabě bádenský 1348

Heřman IX. markrabě bádenský 1353

Frederik III. markrabě bádenský 1353 Rudolf VI. markrabě bádenský 1372 Bernhard I. markrabě bádenský 1431 Jakub I. markrabě bádenský 1453 Karel I. markrabě bádenský 1475 Kryštof I. markrabě bádenský 1527

Bernhard IV.

Ernest

markrabě Baden-Baden

markrabě Baden-Durlach

1536 Filibert markrabě Baden-Baden

1569

Kryštof z Rodemachernu 1575

Karel II. markrabě Baden-Durlach

1577

Filip II.

Edward Fortunatus

Ernest Frederik

Jiří Frederik

markrabě Baden-Baden

markrabě Baden-Baden

markrabě Baden-Durlach

markrabě Baden-Durlach

1588

1604 Vilém

1638 Frederik V.

markrabě Baden-Baden

markrabě Baden-Durlach

1677

1659 Frederik VI.

Ferdinand Maxmilián

markrabě Baden-Durlach

1669

1677

Ludvík Vilém

Frederik VII.

markrabě Baden-Baden

markrabě Baden-Durlach

1707

1709

Ludvík Jiří

Augustus Jiří

Karel III. Vilém

markrabě Baden-Baden

markrabě Baden-Baden

markrabě Baden-Durlach

1761

1771

1738 Frederik 1732 Karel Frederik velkovévoda bádenský

1811 Karel Ludvík 1801 Karel velkovévoda bádenský

1818

Ludvík I.

Leopold I.

velkovévoda bádenský

velkovévoda bádenský

1830 Ludvík II.

Frederik I.

velkovévoda bádenský

velkovévoda bádenský

1858

1852 Vilém

1907 Frederik II. velkovévoda bádenský

1828

1897 Maxmilián 1845

1929

Berthold markrabě bádenský 1963 Maxmilián 1933 Bernhard 1970 BADEN

DYNASTIE BADENSKÁ

KRÁLOVÉ WÜRRTEMBERŠTÍ Konrád pán württemberský

DYNASTIE WÜRRTEMBERSKÁ

Ulrik pán württemberský Jan pán württemberský Ludvík I. hrabě württemberský

Jindřich hrabě württemberský

Eberhard I. hrabě württemberský 1241

Ulrik I. hrabě württemberský 1265

Ulrik II. hrabě württemberský 1279

Eberhard II. hrabě württemberský 1325 Ulrik III. hrabě württemberský 1344 Eberhard III. hrabě württemberský 1392 Ulrik 1388 Eberhard IV. hrabě württemberský 1417 Eberhard V. hrabě württemberský

Ludvík I. hrabě württemberský 1450 Luvík II. hrabě württemberský 1457

Ulrik V. hrabě württemberský 1480

Eberhard VI. (I.)

Eberhad II.

Jindřich

vévoda württemberský

vévoda württemberský

vévoda württemberský

1496

1054

1519

Ulrik VI.

Jiří

vévoda württemberský

1550

1558

Kryštof

Frederik I.

vévoda württemberský

vévoda württemberský

1568 Ludvík III. vévoda württemberský

1608 Jan Frederik

1593

1628 Eberhard III. vévoda württemberský

1674 Vilém Ludvík

Frederik Karel

vévoda württemberský

vévoda württemberský

1677

1698

Eberhard Ludvík

Karel I. Alexandr

vévoda württemberský

vévoda württemberský

1733

1737

Karel II. Evžen

Ludvík Evžen

Frederik Evžen

vévoda württemberský

vévoda württemberský

vévoda württemberský

1793

1795 Frederik II. (I.) král württemberský 1754 1816

Vilém I. král württemberský 1781 1864

1785

Karel I. král württemberský 1823 1891

1808

Pavel

1797 Alexandr 1771

1833

Alexandr 1852

1881

Frederik

Filip

1870

Vilém II. král württemberský 1848 1921

1917 Albrecht 1939 Filip vévoda württemberský

1975 Karel vévoda württemberský

1936 Frederik 1961 WÜRRTEMBERG

Ulrik IV. hrabě württemberský 1366

KNÍŽATA LICHTENŠTEJNSKÁ DYNASTIE LICHTENŠTEJNSKÁ Hugo pán lichtenštejnský 1156 Ditrich I. pán lichtenštejnský 1209 Jindřich I. pán mikulovský 1265 Jindřich II. pán mikulovský 1314 Hartneid II. pán mikulovský 1350 Hartneid III. pán mikulovský 1376 Jindřich V. pán mikulovský 1418 Jiří IV. pán mikulovský 1444 Jiří V. pán mikulovský 1484 Hartman I. pán feldsbergský 1540 Jiří Hartman pán feldsbergský 1562 Hartman II. pán feldsbergský 1585 Gundkar kníže lichtenštejnský 1658 Hartman kníže lichtenštejnský 1613 1686 Antonín Florián kníže lichtenštejnský 1656 1721 Josef kníže lichtenštejnský 1690 1732

Filip Erasmus 1664 Václav kníže lichtenštejnský 1696 1772

Jan Karel kníže lichtenštejnský 1724 1748

Jan II. kníže lichtenštejnský 1840 1929

1704

Emanuel 1700

1771

František Josef I. kníže lichtenštejnský 1726 1781 Alois I. kníže lichtenštejnský 1759 1805

Jan I. kníže lichtenštejnský 1760 1836

Alois II. kníže lichtenštejnský 1796 1858

František princ lichtenštejnský 1802 1887

František I. kníže lichtenštejnský 1853 1938

Alfréd princ lichtenštejnský 1842 1907 Alois princ lichtenštejnský 1869 1955 František Josef II. kníže lichtenštejnský 1906 1989 Jan Adam kníže lichtenštejnský 1945 Alois princ lichtenštejnský 1968 LICHTENŠTEJNSKO

ŠLECHTICKÉ RODY SLEZSKA

Javorník Jauernig

Zlaté hory Zuckmantel Złote Góry

HABSBURKOVÉ (Vévodství těšínské, zámky Těšín, Frýdek Chotěbuz). Posledním vlastníkem byl arcivévoda Bedřich (1856 - 1936) z tzv. karlovské linie, byl nejstarším bratrem arc. Evžena (1863-1954) velmistra německých rytířů obnovitele hradu Bouzov.

Jeseník Freiwaldau

Krom dalších panství jim patřil Krnov a zámek v Opavě (dnes již neexistuje).

Excelence hrabě Jindřich Larisch-Mönnich svobodný pán z Karviné a Lhoty, tajný c. a k. rada, Exc., c.a k. komoří, dědičný člen panské sněmovny, čest. rytíř řádu Johannitů, rytíř ruského řádu svatého Stanislava II.třídy s hvězdou, velkostatkář.

Zemský president : (do roku 1918) Excelence hrabě Josef Thun-Hohenstein c. a k. tajný rada, Exc., c. a k. komoří.

Karlova studánka Karlbrunn

Ostrava / Ostrau / Ostrawa děleno na moravskou část, území mezi řekami Ostravicí a Odrou a slezkou část, za Odrou a za Ostravicí

Krnov Jägendorf Karniów

Bohumín / Oderberg / Bogumin

LARISCH von MÖNNICH

LICHNOWSKY z WOSCHÜTZ Patřil jim zámek Hradec nad Moravicí (zde hostili např. Beethovena, Liszta, Paganiniho atd.) Dnes žije rodina v Brazílii v Rio de Janeiru.

Bruntál Freudenthal Bruntal

SEDLNITZKY - Odrowaz von Choltic Do konce II. svět. války vlastnili renesanční zámek v Bílovci.

Rodu Vlčků z Hlučína a Dobré zemice patřily statky Klimkovice, Poruba, Dobrolavice, Slezská Ostrava.

SOBKOVÉ z Kornic

BLÜCHER von WAHLSTATT

ARCO Tento rod získal od Skrbenských z hříště v roce 1831 zámek Hošťálkovy.

RAZUMOVŠTÍ von Wigstein Ruský kozácký rod vlastnil do konce II.svět. války zámek Dolní Životice, Melč, Dobovou a zřiceninu hradu Vikštejn.

Bilovec Wagstadt

Do konce II. svět. války jim patřil zámek ve Štablovicích

STARHENBERGOVÉ Do konce II svět. války jim patřil zámek v Rychvaldu

Odry Odrau

Klimkovice Königsberg Studénka Stauding

Olza

Petřvald Peterswald Pietwałd Havířov Hawierzów

Vratimov Rattimau Racimów

Tešín / Teschen / Cieszyn Dnes rozdělen na část českou a část polskou Ol za

Třinec Trzynietz Trzyniec

Frýdek Friedek Frýdek

ra Od Frýdlant nad Ostravicí Friedland an der Ostrawitza

BESSOVÉ z CHROSTINY Patřil jim zámek Hnojník a zámek v Ropici.

Olza

Jablunkov Jablunkau Jabłonków

ŘÁD NĚMECKÝCH RYTÍŘŮ Vlastnil bruntálské panství a zámek. Řádu patřil také zámek v Hrabyni a další sídla, včetně nemocnic a sociálních zařízení v Opavě a jinde.

SKRBENŠTÍ Z HŘÍŠTĚ Hlavním sídlem byl zámek Hošťálkovy, který byl prodán (1831) a také statek Šenov který prodali v roce 1829 rodu Saint Genois a pak se dostal do vlastnictví Laryschů.

Vítkov / Wigstadt Witków

Orlová / Orlau / Orłowa Karviná / Karwin / Karwina

Hlučín Hultschin

Hradec n. Mor Grätz

WILCZEK von HULTSCHIN und GUTLAND

Gebhart Leberecht Blücher (1742 -1819) jako pruský generál porazil spolu s rakušany (Karlem ze Schwanzenbergu) Napoleona u Lipska. Byl také jedním z první nositelů pruského vyznamenání železného kříže, zavedeného pruským králem v roce 1813. Blücherové do roku 1945 vlastnili zámek Raduň.

Kravaře Krawarn

Odra

Panství Karviná (zámek Solca - dnes neexistuje, zámek Karviná, zámek Dolní Životice)

e vic tra Os

Poslední zemský hejtman (do roku 1918)

Královské zemské město

Ostravice

Vyznání obyvatelstva římsko-katolické : 84,7% evangelické : 13,5% židovské : 1,8%

Opava / Troppau / Opawa

ra Od

Údaj o “obcovací řeči”z roku v1910 Německy = 325 523 (43,90 %) Polsky = 235 224 (31,71 %) Česky = 180 348 (24,33 %)

Osoblaha Hotzenplotz Osobłoga

Vrbno pod Pradědem Würbenthal Werbno pod Pradziadem

LIECHTENSTEIN

Znak je tvořen tzv. vratislavskou orlicí, která vychází z rodového erbu Piastovců, kteří vládli ve Slezsku a vymřeli v roce 1526. Je položena na zlatém poli a na její hrudi je luk s křížem ve středu. Tento symbol je opět převzat z rodového erbu Jindřicha I. Bradatého manžela sv. Hedviky, patronky Slezska.

VÉVODSTVÍ SLEZSKÉ

ŽIDOVSKÉ RODINY Rothschildové a Gutmannové skupovali v 19. století mnohé statky ve Slezsku. Rothschildové koupili třeba zámek v Šilheřovicích, v Doubravě, Hlučíně. Gutmannové zase zámek v Orlové, Šumbarku, Dolních Bludovicích Nejde o všechny rody z Českého slezska,

ZÁKLADNÍ ÚDAJE (SOUČASNOST)

SČÍTÁNÍ LIDU 2001 (KRAJ)

Rozloha cca 4 459 km² Počet obyvatel - 1 269 467 Hlavním městem je historicky Opava Nejvyšší bod je hora Praděd (1491 m)

přihlášení ke slezské národnosti - 9 753 přihlášení k české národnosti - 1 106 616 přihlášení k německé národnosti - 4 255 přihlášení k polské národnosti - 38 908 SČÍTÁNÍ LIDU 2001 - VYZNÁNÍ (KRAJ) Římsko-katolická - 413 059. Husité - 8 846 Evangelíci - 10314 Pravoslavní - 1 490 Svědci Jehovovi - 5 940 Bez vyznání - 663 620