© M. Řeháček, © P. F. Polda, Vratislavice nad Nisou 84 – příloha měsíčníku Vratislavický zpravodaj – 2016/09–10
Píseň o Velkém lese
D
omove, Ty lese v lesích, ostrove mého dětství, lemovaný mořem korun stromů. Šumění Tě prostupuje. Vůně pryskyřic Ti obětují. Výkřik jestřába i pění drozda zmizí v burácení Tvého povětří. A šumění potoků, řítících se do údolí, proniká jako pění chorálu až ke Tvým výšinám… Tolik pokory a citu ke kouzlu jizerskohorského hvozdu jsem našel v textu Knihy o lese, v originále nazvané Das Buch vom Walde. Přiznám se ale rovnou na začátku: měl jsem nejdříve vypůjčené její kompletní německé vydání, ale to jsem bez většího zájmu zastrčil kamsi do nitra knihovny. Ani nový, česko-německý výbor z tohoto díla – kniha Píseň o lese –, který mi podepsal sám pan fotograf Sigi Weiss, jsem nedokázal úplně správně procítit. Slova, slova, nic jsem z nich doposud nepochopil. Až tuhle – napadlo mne, že si tu knížku vezmu s sebou, až půjdu z Vratislavic nahoru na Milíře na pivo k Honzovi Volfovi. Šel jsem netradičně: do lesů jsem se zanořil za Sedmidomky a šel cestou i necestou. Přes potůčky, na jejichž dně si křišťálově čistá voda pohrává s kamínky, okolo skal, poznamenaných klíny lamačů, přes mokřady lemované ostružiním, jež často brání svobodnému poutníkovi v další cestě a nutí jej vrátit se. Pomalu jsem se proplétal lesem s vůní malin v nose. Náhle jsem přišel na palouk. Nad ním se zdvihal kopeček, porostlý vysokými stromy a z jedné strany nedávno odlesněný. Na vrcholu mohutný balvan a na něm skrytá skalní mísa s vytesaným křížkem. A dole jeskyňka, kde čísi ruce vyrovnaly z kusů zdejší žluté žuly zídku tvořící závětří. Vedle ohniště a u něj zprohýbaný hrnec. Nic víc, krásné místo k odpočinku. Svah od skály běžel dolů pasekou vcelku prudce, nad špičkami stromů byly vidět vratislavické domy – zřetelně, jeden vedle druhého. Z úplné pustiny jsem najednou hleděl Vratislavickým přímo do oken. Sedl jsem si ke skále, příjemně vyhřáté odpoledním sluncem a vytáhl z ruksaku knihu Píseň o lese. Fotografie Sigiho Weisse mne naladily rychle. Knihu jsem držel před očima a chvílemi mi obrázky smrků jednoduše splývaly s okolním lesem. Jako by se s ním kniha propojila, jako by byl živý les vůkol její součástí a ona zase součástí jeho. Magická chvíle přišla ke skále vysoko nad Vratislavicemi. Les přetékal z knížky ven a já hltal rytmické povídání o něm… „Sluneční paprsky ve vysokém lese: pozdravy velkého světa těm nejhlubším samotám. Kmeny stromů se proměňují v zářivé oštěpy, polštáře mechu v hořící ohně, pavučiny ve veselá, barevná, točící se kolečka.“ Bylo to překrásné, jak téměř sto let starý text stále naléhavěji probublával do rozkmitané
665
současnosti. V lese se za celou tu dobu vůbec nic nezměnilo. Pravdu mají stále ony řádky, které sepsal v roce 1928 spisovatel, který bývá někdy označován za „básníka Jizerských hor“, ačkoliv básně nepsal – Gustav Leutelt! Léta žil jen nedaleko od místa, kde jsem s jeho textem seděl opřený o žulový kámen. Leutelt se narodil 21. září 1860 do rodiny josefodolského učitele a již od útlého dětství chodíval s otcem po horských stráních, lesích a samotách. Pěli při svatbách i pohřbech, chlapec pozoroval těžkou práci a život horalů, vesměs dřevařů či sklářů. Jak ale vypátral Ota Simm, kamarád a jeden ze současných znalců Jizerských hor, tak asi největší inspirací pro budoucího literáta byly lesy. Krásné a temné jizerskohorské hvozdy, tehdy již převážně jen smrkové. Začínaly a voněly hned nedaleko jeho bydliště v Josefově Dole. S myšlenkami na lesy, jejich šumění i vůni pryskyřice, tekoucí po kmenech, se dokázal Gustav Leutelt probít celým svým opravdu nelehkým životem. Přečkal to, že se mu první syn narodil mrtvý, a později i smrt druhého syna na východní frontě. Snad to bylo s myšlenkami na jizerskohorský les, když zestárlý spisovatel nuceně opouštěl roku 1946 svůj domov. Leuteltův poetický text v díle Kniha o lese vyšel roku 1928, a to už byl spisovatel šest let na penzi. Po krátkém pobytu v Horním Růžodole se přestěhoval do Jablonce nad Nisou, na okraj Velkého lesa, kde si v ulici dnes nazvané U Srnčího dolu v roce 1929 s podporou přátel, mezi něž patřil i tamní starosta Karl Richard Fischer, nechal postavit malý dřevěný domek. Celé dny tak mohl hledět na rozsáhlé, zdánlivě nekonečné a tehdy mladinké lesní porosty, táhnoucí se odsud svahy nad Prosečí a Vratislavicemi až k Císařskému kameni. Mohl si tak svoje slova sám pravdivě deklamovat: „A přes moře lesů plují tmavé ostrovy, stíny mraků…“ Gustav Leutelt neskončil dobře. Ve svém domku nad lesy žil až do roku 1946, kdy byl se ženou nejprve vystěhován do podkrovního bytu v Jablonci a později byl vysídlen do Německa. Zde krátce nato, ve svých 86 letech, zemřel. Nic mu asi nebylo v tu chvíli vzdálenější, než krásné smrkové lesy vonící pryskyřicí. Únorovým sněhem táhla sama vdova rakev s mrtvým básníkem Jizerských hor na hřbitov ve vsi, kde jeho dílo nikdo neznal. Po válce si krásu jeho textů mohla v Čechách užít jen hrstka znalců. Teprve v roce 2010 vyšly části Leuteltových řádků v knize Píseň o lese, jejímž autorem je jablonecký fotograf Siegfried Weiss. Bylo to vůbec poprvé, kdy dílo největšího vyznavače jizerskohorských lesů vyšlo v češtině knižně.
P
lášť lesa, který si hory přehazují přes ramena, dodává jim na vážnosti a vznešenosti – od mé cesty na Milíře se mi chvály lesa od Gustava Leutelta ponejvíce spojují s rozsáhlými porosty ve svazích nad Vratislavicemi a Prosečí. S oním nesmírně pestrým smrkovým krajem, který bývá označován nejčastěji jako Velký les čili Grosswald. A má na to jméno plné právo –
666
Nenápadná skalka u cesty ve Velkém lese. Když člověk vyleze na její temeno, zjistí, že je tam překvapení – skalní mísa, přesně taková, o jakých se v Jizerských horách vyprávěla nejedna pověst.
667
zabírá totiž celou oblast mezi Libercem a Jabloncem a vzdušnou čarou měří na délku nějakých sedm kilometrů. I když s jeho pojmenováním to není zdaleka tak jednoduché. Vypadá to, že kdysi se Velký les říkávalo hlavně východní části celého hvozdu. Na starých mapách bývá oblast mezi Rádlem, Milíři, Novým Světem a Jabloncem nad Nisou nazývána také Radler Wald (Rádelský les) nebo Swiganer Wald (Svijanský les). Za první republiky jí zase říkávali ponejvíce Grossbusch, což ale znamená prakticky totéž, co Grosswald. Dochovala se přitom zpráva, že na sousední Dobré Vodě to svérázní horalé vyslovovali v dialektu téměř strašidelně jako Grůsepůš. Část mezi Milíři a Veseckým rybníkem bývala zase někdy také nazývána Jerzmanitzer Wald neboli Jeřmanický les. Na rakouských vojenských speciálkách je ovšem název Grosswald pravidelně umisťován právě sem – do porostů pod Císařský kámen. Lze se tedy dnes spokojit s tím, že celá oblast může nést ono jednoduché, ale důstojné pojmenování Velký les. Prakticky celý les je ukloněn směrem k Vratislavicím, Proseči a Brandlu, rovinatý je jen nad rybníkem Tajchmíle, a pak ve vyšších partiích u Rádla. K řece Nise zde proto stéká hned několik potůčků… A opět slovy Leuteltovými: „Dolů! Jen dolů! Prosí ty dotěrné vody, věčně nucené plynout dolů, vysílaje ku břehům napůl jásání, napůl sténání…“ V západní části jsou to potůčky, které se právě u rybníka Tajchmíle spojují v proudu Lučního potoka. Další tři pak tečou ze svahů nad Rádlem; jeden z nich vyhloubil v lese mohutný Kořenový důl (Wurzelgrund), později přejmenovaný na Dolinku. O vznik známějšího Srnčího dolu (Rehbockgrund) na východním okraji lesa se postaral zase dnes již bezejmenný potůček, na starých mapách označený jako Grenzbach (Hraniční potok), pramenící v severním svahu Hradešína a oddělující svým tokem katastry Rádla a Jablonce nad Nisou. Velký les je dnes rozdělen mezi Vratislavice, přesněji jejich levobřežní část, Rádlo a Jablonec. Na katastru Vratislavic patřila jeho část ale k rohanskému panství Český Dub a ty porosty, které se nacházely v sousedním Rádle, již náležely k panství Svijany. Je to sice poněkud nepochopitelné, zvláště když svijanské panství patřilo v 19. století také k majetku knížat Rohanů, ale péče o les tu byla rozdělena mezi dvě panské správy. O západní část se staral knížecí lesník, bydlící v doposud stojící a k Vratislavicím náležící lesovně v Buschlochu čili Horním Podlesí. A o východní pak zase lesník z rozložité dobrovodské lesovny pod kopcem Hradešínem, taktéž dodnes dochované. Hranicí panství přitom byla čára dělící katastry obcí Rádlo a levobřežních Vratislavic, v terénu stále místy vyznačená malými žulovými mezníky. Samotný porost byl ještě dále dělen na lesní oddělení, četné
668
Starobylý patník označuje hranici lesních oddělení v porostech knížete Rohana
669
pískovcové hraniční patníky s čísly, například u potůčku V Roklinách, jsou toho dodnes svědky. O Velkém lese jsem již několikrát psal, přesto mne nepřestává fascinovat svojí rozlohou a svým zvláštním tajemstvím. Co všechno se zde odehrávalo? Chodívali sem Rohanové na lov? Proč byl vztyčen pomník Alainovi, princi Rohanovi (1893–1913), zrovna v místě na lesní křižovatce? Bylo 60 dubů vysazeno rohanským lesním radou Tetschem při oslavách šedesátin hlavy rodu – Alaina Benjamina Arthura knížete Rohana (1853–1914)? Dnes je místo notně zarostlé a duby se ztrácejí v okolním porostu, ale ještě na fotografiích z roku 1953 je „políčko“ s nimi v lese dobře vidět. A stávala poblíž opravdu ona lesní hospůdka, o které mluvili pamětníci z Jablonce? Řada otázek, málo odpovědí… Zajímavé je, že se Velký les nachází v bezprostřední blízkosti velkých měst, a přesto je jaksi opomíjený a kupodivu i nepříliš turisticky využívaný. Oblast okolo Císařského kamene sice v posledních letech značně ožívá, ale celá východní část je stále nádherně pustá a člověk tam potká pouze místní znalce, houbaře a sportovce. Jen ty lákají lesní cesty. A propos, Leutelt k lesním cestám říká: „Občas na ně vstoupí poutník, který sem nějak zbloudil. Měl by se mít na pozoru, u spleti kořenů nebo u pařezu se pěšina klidně ztratí. A les okolo se náhle zdá být k uzoufání nedotčeným…“ Velkým lesem dnes vedou desítky cest a pěšin, ale ještě na počátku 19. století to býval téměř pustý prales plný buků a jedlí neuvěřitelné velikosti, které nebylo ani možné těžit, protože se k nim dřevaři nemohli dostat. Porostem sice procházelo pár stezek spojujících Jablonec, Dobrou Vodu, Rádlo, Vratislavice a Nový Svět, ale šlo spíše o široké pěšiny. Po jedné z nich tradičně chodívala z Vratislavic okolo pramene, který později získal název Mojžíšův, a Obrázkového smrku procesí nahoru do Milířů. Až v roce 1877 začala na kraji lesa stavba nové silnice mezi Jabloncem a Rádlem, která od porostů více oddělila vrchol Hradešína. Dalším velkým zásahem pak bylo trasování silnic mezi Vratislavicemi a Milíři, Dlouhým Mostem a Jeřmanicemi. Kromě obydlí lesníků nepronikla do Velkého lesa téměř žádná civilizace. Výjimkou je osada Nový Svět, vzniklá ve druhé polovině 16. století ve stráních nad řekou Nisou. Druhou výjimkou je pak poněkud tajemná osada Sedmidomky, nacházející se na okraji lesa, na samé hranici Velkého lesa. Ať pátráme, jak chceme, Sedmidomky nenajdeme v žádné staré vlastivědě. V roce 1927 byla v Liberci vydána podrobná mapa Jizerských hor od Josefa Matouschka, kde je na místě nad potokem, kde se dnes osada nachází, ještě jen prázdné místo. Na mapě Vratislavic z druhé poloviny 30. let však už
670
v této lokalitě najdeme stavby s čísly 799, 816, 817, 818, 820 a 822. Zdá se tedy, že právě tyto domy daly vzniknout názvu osady a to asi až po válce. Proto jej ani nelze najít mezi pečivě vedenými seznamy německých pojmenování osad a samot. Samotný zrod Sedmidomků by bylo možné spojovat s následky hospodářské krize, kdy si lidé stavěli malé domky v koloniích, nacházejících se dále od obydlených částí měst, kde byly tehdy levnější pozemky.
Trojúhelníček taveného sýra připomíná skalka v lese nad Sedmidomky. Zůstala zde přesně v podobě, v jaké ji zanechali lamači, kteří odvezli a zpracovali její přední díl.
671
Když od poloviny 19. století začaly do Velkého lesa pronikat cesty, začali sem ve větším měřítku přicházet i ti, co chtěli využít zdejší přírodní bohatství – dřevaři a později i lamači kamene. Kronikář Anton Jäger (1817–1872) se zmiňuje o masivním vykořisťování zdejších porostů, o celoplošném odlesnění oblasti mezi Milíři a Jeřmanicemi, kde pak po léta holé vršky se skalkami rozveselovaly jen trsy vřesů. Jäger se ale zmiňuje i o prvních pokusech o péči o Velký les, kterou na svijanské části prosazoval panský vrchní Josef Štěnička, který svou funkci zastával v letech 1785–1795. Podle tradice jezdíval na koni a kontroloval revíry; objevil se prý vždy tam, kde jej nikdo nečekal. Obchodníky se dřevem nutil k obnově lesa a umělým výsadbám. Byl to právě on, kdo do Velkého lesa zavedl modříny; ty první nechal vysadit u cesty spojující Milíře a Vratislavice. Důkladná a promyšlená péče o Velký les, která předběhla dobu, ale skončila poté, co byl vrchní Štěnička přeložen na Pardubicko. Pěstění Velkého lesa pak byla záležitost rohanských lesníků až v 19. století, tehdy zde také vznikly soustavy průseků – dva velké se táhly vodorovně vykácené od Jablonce směrem k Rádlu a další ve stejném směru pokračovaly i z Milířů k západu… A zde opět nelze nepoužít věty z Leutelta: „Bez přerušení běží průsek lesem, překonávaje srázy a soutěsky, kříží potoky a nestaví ani před skalními věžemi. Napříč hory doly jde stále a stále…“ Pohroma přišla na Velký les v čase mniškových kalamit v letech 1917–1927, kdy část starých porostů padla a musela být nahrazena novými; současné staré lesy v tomto prostoru jsou dětmi této krušné doby. Ta je ale dávno zapomenuta a platí zde dnes Leuteltovo: „Les má dny zlatých a stříbrných odstínů, ale také dny blankytu a šedi…“ Odpoledne přibývá a čas jej pomalu proměňuje ve večer. Loučím se proto u skály s Leuteltem a jeho lyrickým textem. Nikdy bych si nepomyslel, že jej pochopím až ve smrčinách pod Císařským kamenem. Jenže: „Les se rozprostírá nad tajemstvími. Zpod jeho temných korun stromoví stoupá zádumčivost. S lesem spojené odtržení od běžného života umocňuje pověsti a podporuje víru v zázraky. S temnotou v klíně, mlžný závoj ve větvích ukrývaje, halí les i postavy ze svých zkazek do šerosvitu a ponechává představivosti lesního poutníka nejvíce svobodný plácek ku hraní …“ Věřím, že až budu sbíhat za dvě hodiny z Milířů zpět k Mojžíšovu prameni a Vratislavicím, bude již sice ve Velkém lese šero, ale nálada opět hravě leuteltovská: „Prolukami v korunách probleskují dovnitř hvězdy. A potom i vycházející měsíc pověsí svůj srpek do větví…“
672