PROFESNÍ ORIENTACE JAKO EDUKAČNÍ PROBLÉM
doc. PhDr. Zdeněk Friedmann, CSc.
Stěžejní pojmy: výchova k volbě povolání, profesní orientace, profesní příprava, výchova k práci, osobní předpoklady, kariérové poradenství, informace, pracovní adaptabilita Úvod V dalším textu je používán termín profesní orientace (career education) chápaný jako dlouhodobý proces začleňování mladých lidí do světa práce. Termín je odvozen od slova profese. V některé literatuře se setkáváme s používáním termínu profesionální orientace (odvozeného od slova profesionál), ale lze jistě přijmout i označení výchova k volbě povolání, nebo výchova k povolání (vocation education) V posledních letech se projevuje snaha zastřešit celou problematiku termínem kariérové poradenství (vocation counselling, careers counselling). Je chápáno jako systém velmi různorodě zaměřených a organizovaných služeb s cílem podporovat a pomáhat v plánování individuální cesty světem vzdělávání a povolání. Součástí služeb je poskytování kvalitních informací a pomoc při realizaci individuálních profesních přání. Pohled do historie Problém začleňování mladých lidí do světa práce má v dějinách lidstva dlouhou minulost. Procházel mnohými změnami podle podmínek společensko-ekonomických, technických a kulturně politických. Původně byly všechny formy práce orientovány na zajištění existence. Začleňování mladých lidí do práce dospělých bylo plynulé, odpovídající věku a tělesným schopnostem každého jednotlivce. Pracovní zatížení dětí v daleké minulosti by bylo pravděpodobně z dnešního pohledu chápáno jako zneužívání dětské práce. V otrokářské době se fyzická práce stala pohanou, výrobou se zabývali pouze otroci, při začleňování do procesu práce začala rozhodovat příslušnost k rodu, společenské vrstvě. Později, v řemeslné malovýrobě se obvykle děti začleňovaly do pracovního procesu po boku svých rodičů, kteří jim předávali své zkušenosti. U úspěšnějších řemeslníků vznikaly první učební obory. S rozvojem techniky, zejména nástupem strojové velkovýroby se postupně zvyšovaly požadavky na kvalifikaci výrobních dělníků. Dnes tomuto získávání řemeslných znalostí a dovedností říkáme technické vzdělávání. Aby společnost byla schopna rozvoje, vždy potřebovala a stále bude potřebovat více pracovně schopných a vzdělaných jedinců. Významem výchovy k práci se ve své době zabývali pokrokoví myslitelé, filosofové, vědci, politikové i pedagogové. Jan Amos Komenský (1592-1670), velikán naší i světové pedagogiky poukazoval již počátkem 17. století na význam poučování mládeže o možnostech a potřebách dalšího života. "Ať zvědí o stavu hospodářském a občanském tolik, kolik by stačilo k porozumění toho, co vidí se díti doma i v obci" (Komenský 1951, s. 211). Ve svých koncepcích učebních osnov nezapomněl na to, aby žáci poznali "hlavní věci o řemeslech, všecko zcela obecně, buď jen za tím účelem, aby neukazovali hrubou neznalost toho, co se
děje v životě lidském, nebo také, aby se později snáze ukázalo, k čemu každého pudí přirozená náklonnost" (tamtéž). Pro 18. století jsou charakteristické názory osvíceneckého myslitele J. J. Rousseaua (1712-1778). Ve svých literárních dílech odkrývá svět dětství, mládí, odkrývá problémy začleňování dětí do světa dospělých. Ukazuje na společenský význam určitých profesí. Požaduje, aby výběr povolání (tehdy převážně řemesla) nebyl náhodný, ale aby se opíral o nadání, sklony a schopnosti dítěte. Jan Jindřich Pestalozzi (17461778) považuje práci za jednu z hlavních forem činnosti, prostřednictvím které se dítě zapojí do společenského života. Podle Pestalozziho si jedinec prací zajišťuje nejen svoji existenci, ale formuje v ní svoji pravou lidskou podobu. V důsledku rozvoje výroby dochází k požadavkům na spojení školní výuky s praktickou činností (převážně manuální). Francouzský filosof Michel Lepeletier (1760-1793) psal o nutnosti vedení žáků k práci, chtěl výchovou rozvíjet horlivost a pracovní návyky. Významný chemik Antoine Lavoisier (1743-1794) požadoval, aby nabývání vědomostí bylo spojeno s praktickou pracovní činností. O praktické řešení problémů se pokusil anglický utopický socialista Robert Owen (1771-1858), který spojil vyučování mládeže s prací v továrně. Chtěl, aby každý člověk "za svého života dostal nejlepší tělesnou, duševní a praktickou výchovu, jaká je v tom čase známa" (R. Owen 1960, s. 188). J. E. Purkyně (1787-1869), největší český přírodovědec 19. století, navazuje na Pestalozziho názory a navrhuje zřízení výchovných ústavů s výrobním technickým zařízením. K. S. Amerling (1870-1884) zřídil výchovný ústav, ve kterém byly dílny pro různé technické práce a pokusné laboratoře. Představitel pozitivizmu G. A. Lindner (1828-1887), významný pedagog, považoval práci za důležitý prostředek výchovy. "Práce je základní živel na němž celá společnost spočívá. Navykání na práci je tudíž hlavním zřetelem pedagogickým. Práce se vyznačuje proti hře a umění svou opravdovostí" (G. A.Lindner 1888, s.101). Německý pedagog G. Kerschensteiner (1854-1932) dával přednost řemeslné přípravě před vzděláním. Velmi pokrokové na svou dobu byly názory amerického filosofa a pedagoga Johna Deweye (1859-1952). Podle něho má celá výchova vycházet jen ze schopností, vloh a zájmů dětí. Spojoval vyučování s produktivní prací. Marxistická pedagogika po 2. světové válce u nás prostřednictvím svých představitelů navázala sice na mnohé pokrokové myšlenky, ale vzhledem k ideologickým prioritám docházelo často k preferování výchovy tzv. uvědomělé dělnické třídy před výchovou odborníků. Nešlo tedy o výchovu k jakékoliv práci, ale především o výchovu k manuální činnosti. Tato manuální činnost byla často nevhodně preferována jako významná profesní aktivita ve prospěch rozvoje společnosti na úkor teoretických vědomostí. Ve školství byly tyto aktivity zahrnovány pod tzv. pracovní výchovu, která byla součástí vzdělávací teorie i praxe. Dobré myšlenky byly často politickým systémem zdiskreditovány. To je také jeden z důvodů, proč se termín pracovní výchova v naší současné pedagogické literatuře nepoužívá. V pedagogické teorii i praxi se objevily jiné termíny. Např. technická výchova, informační výchova, výchova k práci, pracovní činnost, technická praktika, technologie, informační technologie, technická gramotnost, praktická činnost, svět práce aj. Je nutno ovšem říci, že i v období tzv. socialistického Československa se mnozí pedagogové korektně zabývali problémy začleňování naší mládeže do světa práce. Především O. Baláž, M. Cipro, M. Hargaš, M. Klímová, J. Koščo. L. Mojžíšek, R. Opata, O, Pavlík, G. Pavlovič, J. Trajer a jiní. Problém profesní orientace je aktuální v každé době, a právě v současnosti je paradoxem, že se zvyšující se nezaměstnaností je v některých oborech technického charakteru v České republice nedostatek kvalifikovaných odborníků. Příčinu je možno mimo jiné vidět i v ne zcela funkčním systému profesní orientace. Přes změnu v terminologii jde stále o problém začleňování mladých lidí do světa práce, pracovní činnosti. Přitom práce je chápána jako tělesná či duševní činnost zaměřená na uspokojování potřeb každého jedince, která vede k vytváření hodnot významných nejen pro jedince ale i pro společnost.
Profesní orientace a současnost Profesní orientaci považujeme za dlouhodobý pedagogický proces, který je záležitostí mnoha výchovných činitelů. Rozhodující působení má bezesporu škola ve spolupráci s rodinou. Ve škole celou činnost koordinují odborně školení výchovní poradci a v posledních letech se na celém procesu aktivně podílejí i školní psychologové. Nezastupitelnou úlohu mají pedagogicko-psychologické poradny. Významnou složkou celého poradenského systému jsou tzv. Informační a poradenská střediska zřízená při úřadech práce. Podpůrně (zejména v oblasti poskytování informací) působí masové komunikační prostředky, výrobní závody, odborná učiliště a střední školy. Podporu nabízejí také některé pracovní agentury a neziskové organizace (např. Junior Achievement). Cílem všech zúčastněných je zefektivnění výběru a volby profese v souladu s možnostmi a individuálními předpoklady žáků tak, aby jejich volba byla pokud možno v souladu se společenskou poptávkou. Na jedné straně stojí mladý člověk se svými zájmy (o hudbu, přírodu, techniku aj.), schopnostmi (motorické dovednosti, intelekt, rychlost rozhodování, snadná komunikace, využití cizích jazyků aj.), vlastnostmi (důslednost, trpělivost, obětavost, vznětlivost, pečlivost aj.) a zdravotním stavem (alergie, fyzické vady, vady zraku, mentální postižení aj.), na straně druhé profese (práce) s různými charakteristickými rysy. Při posuzování perspektivní volby profese se obvykle nabízí větší množství více či méně důležitých faktorů. Např. druh činnosti, pracovní prostředí, pracovní prostředky, druh a složení pracovního kolektivu, pracovní doba, odměna za práci (mzda), poptávka na trhu práce, možnost odborného růstu, perspektiva služebního postupu (kariéra), společenská prestiž profese, možnost či nutnost cestování, získání významných společenských kontaktů, výhody pro osobní život atd. Ve společnosti je nedostatek kvalifikovaných pracovníků v některých (převážně dělnických a řemeslných) profesích, zvyšuje se nezaměstnanost, jsou problémy s uplatněním absolventů středních škol na trhu práce, problémy s rekvalifikací a problémy s absolventy ZŠ, kteří zůstávají z různých důvodů bez dalšího vzdělávání - většinou žáci se zdravotním postižením a znevýhodněním Nezaměstnanost postihuje všechny věkové skupiny a také mladé absolventy základních i středních škol včetně odborných učilišť. Jednou z příčin je nedostatečná schopnost mladých lidí realisticky hodnotit vlastní možnosti profesního uplatnění na trhu práce a nedostatečná připravenost na odpovědné vlastní rozhodnutí o profesní dráze. V zemích EU je situace velmi rozdílná, ale v rámci povinné školní docházky existuje na školách v různých formách příprava na volbu povolání. Všechny vyspělé země mají profesionálně zajištěné kariérové poradenství, které pomáhá jednotlivcům při rozhodování v otázkách vzdělávání, profesní přípravy, volby zaměstnání apod. Toto poradenství je určeno zpravidla pro celou populaci (včetně nezaměstnaných). Na školách potom existují útvary, které poskytují poradenské služby na psychologickém základě. Tyto služby jsou v naší republice ve fázi rozvoje a perspektivně budou jistě zajišťovat mimo individuální poradenství také průběžné vzdělávání učitelů pro tuto oblast, kontakty s trhem práce apod. Profesní orientace v rámci školy Výchovný poradce Výchovný poradce je vyškoleným odborníkem, který se na základních i středních školách zpravidla zaměřuje na řešení pedagogicko-psychologických problémů žáků, řešení problémů
ve vztazích mezi žáky, jejich rodiči a školou, na poradenství pro volbu dalšího vzdělávání či povolání. Poskytuje informace o nabídce středních škol a středních odborných učilišť o perspektivním uplatnění absolventů těchto škol, poskytuje služby v oblasti řešení přihlášek na tato zařízení, spolupracuje s pedagogicko-psychologickými poradnami, poradenskými centry pro volbu povolání (IPS), speciálně pedagogickými centry a středisky výchovné péče. Výchovný poradce na školách je ale současně učitelem, který je vytížen vlastní výukou a na podrobnou poradenskou, konzultační a výchovnou práci mu často nezbývá mnoho prostoru. Školní psycholog Školní psycholog není zatížen výukou. Bývá spolutvůrcem školního programu pro podporu volby profese, vytváří a aplikuje programy profesní orientace pro individuální i skupinové využití, odborně pomáhá dětem v jejich rozhodování, poskytuje odborné konzultace rodičům. Provádí také pedagogicko-psychologickou diagnostiku v souvislosti s profesní orientací žáků, koordinuje kariérové poradenství s ostatními subjekty, které poskytují specializované služby. Školní psycholog se může stát prostředníkem vzájemné komunikace mezi učitelem a rodiči. Úloha školních psychologů není legislativně vymezena, ale zájem o jejich činnost se ze strany základních i středních škol neustále zvyšuje. Významná je jejich úloha zejména při řešení problémů dětí sociálně znevýhodněných a prospěchově slabých. "Sociálně znevýhodněné děti mohou být ty, jejichž rodiče nespolupracují se školou, jsou nezaměstnaní a mají nízké vzdělání, neumějí dětem poradit a nestarají se o jejich školní práci a budoucnost. V řadě případů může jít také o děti některých etnických minorit." (Lazarová, M. 2003, s. 4). Rodiče Nejvýznamnějším faktorem v okamžiku vlastního rozhodování žáků o dalším vzdělávání či profesi v posledních ročnících základní školy jsou rodiče. Rodina klade základy formování osobnosti, svým dlouhodobým působením má pochopitelně rozhodující vliv. Přes svůj vliv ale často postupují rodiče bez hlubšího zkoumání předpokladů svých dětí, bez podrobnějších vědomostí o zvoleném oboru. Často také podléhají nekritickým představám o schopnostech svých dětí, chtějí pochopitelně pro svoje děti relativně nejvýhodnější a nejlepší existenční podmínky. Zde je spolupráce se školou, jednotlivými učiteli, případně výchovným poradcem a psychologem velmi žádoucí. Vzájemný dialog, který směřuje ke sblížení názorů a k realizaci společného postupu může přinést velmi efektivní výsledky. Třídní učitel Třídní učitel koordinuje poznatky ostatních učitelů, dovede velmi dobře srovnávat a diagnostikovat výkony žáků, je odpovědný za jejich celkový rozvoj. Zná sociální prostředí, osobnostní vlastnosti, chování, zájmy, schopnosti, předpoklady svých žáků. Může žáky kvalifikovaně hodnotit a ve spolupráci s nimi a jejich rodiči se spolupodílet na poradenské činnosti. Učitelé Úloha učitelů všech vyučovacích předmětů je v procesu profesní orientace nezastupitelná. Vyučovací předměty základních škol poskytují dostatek prostoru pro kvalitní působení ze strany učitelů. Učitelé nepůsobí vždy účinně v oblasti volby povolání. Ne vždy zařazují potřebnou problematiku do vlastní výuky, ne každý z nich umí poskytovat kvalifikované informace o náplni a perspektivách jednotlivých profesí, komunikovat s rodiči o problémech
spojených s přípravou na volbu dalšího studia či povolání jejich dětí, komunikovat s výchovným poradcem a školním psychologem. V praxi učitelům mnohdy chybí nejen potřebné informace o profesích v regionu, kvalitní materiály o současných a zejména budoucích potřebách trhu práce, ale také jejich vlastní motivace k systematické práci v této náročné oblasti výchovného působení. Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání (2003) obsahuje mimo jiné vzdělávací oblast s názvem Člověk a svět práce, která zahrnuje i problematiku profesní orientace. Lze konstatovat, že učitel předmětů technického a informačně technologického charakteru má nejvíce možností působení, zejména v oblasti informací o velké skupině odpovídajících profesí. Základní školy při tvorbě vlastního vzdělávacího programu mohou transformovat předkládaný obsah vzdělávání do samostatných vyučovacích předmětů (např. Volba povolání), nebo zařadit vybrané okruhy vzdělávacích cílů do jiných vyučovacích předmětů (Praktické činnosti, Občanská výchova, Rodinná výchova), které zajistí integrovanou náplní jejich plnění. Názory rodičů, učitelů, ředitelů i zřizovatelů škol se budou určitě odlišovat. Školní vzdělávací programy ověřované na pilotních školách naznačují některé možnosti. Ministerstvo školství vydalo pokyn k zařazení vzdělávací oblasti s názvem Výchova k volbě povolání do základního vzdělávání pro všechny základní školy od 1. září 2002 (Vyhláška č.19458/2001-22). Volba povolání (vyučovací předmět) Na základě výše uvedeného byl v České republice vypracován návrh učebních osnov pro samostatný předmět s názvem "Volba povolání" (Horská, V., Zemánková, H. 2001, s. 18), který je v praxi experimentálně ověřován. Má pro žáky velmi jasně specifikované cíle:
1. Získat pro život významné dovednosti spojené s realistickým sebepoznáváním, správným rozhodováním a mezilidskou komunikací v situacích souvisejících s volbou povolání a vstupem do zaměstnání. 2. Naučit se prakticky využívat poznatky z oblasti sebepoznání, rozhodování a plánování vlastní budoucnosti při vytyčování a dosahování stanovených životních cílů a při zvažování důležitých životních kroků. 3. Uvědomit si podstatný podíl vlastní odpovědnosti při volbě budoucího profesního zaměření a při výběru vhodného povolání, jakož i důsledky jiných závažných životních rozhodnutí. 4. Osvojit si základní prvky, techniky a metody akčního plánování, naučit se je v praxi používat a dokázat akčního plánování využívat při rozhodování o profesní orientaci a při výběru vhodného povolání. 5. Naučit se poznávat a realisticky hodnotit své silné a slabé stránky, přednosti a osobní předpoklady a poznat možnosti a omezení ve vztahu k vybraným povoláním i strategie vedoucí k osobnímu i profesnímu růstu. 6. Aktivně se seznámit s charakteristikami frekventovaných povolání, s učebními plány, profilujícími předměty a požadavky zvolených škol na určité vědomosti, dovednosti a schopnosti uchazečů. 7. Pochopit souvislosti mezi požadavky na výkon vybraného povolání, svými reálnými osobnostními předpoklady a schopnostmi a konkrétními možnostmi výběru vhodného povolání a profesního uplatnění. 8. Naučit se samostatně vyhledávat, hodnotit a využívat informace důležité při rozhodování o volbě povolání, orientovat se v různých informačních zdrojích a zvažovat jejich důležitost. 9. Umět si poradit v zátěžových životních situacích spojených s přechodem ze základní na
střední školu a do zaměstnání a s případným neúspěchem ve vybraném povolání, případně při přípravě na povolání. 10. Uvědomit si nutnost dále na sobě pracovat bez ohledu na dosažený stupeň vzdělání. Při realizaci nového vyučovacího předmětu se předpokládá stálá spolupráce s dalšími činiteli výchovnými poradci, případně školními psychology a od všech učitelů využití tradičních metod i nestandardních přístupů (projektové metody, práce ve skupinách, brainstorming, hry, tvorba životních scénářů, dramatizace, inscenační a simulační metody, pozitivní motivace a plánování vlastních cílů, besedy s přizvanými odborníky, odborné exkurze, profesní diagnostika, testy k sebepoznání atd.). Náplň jednotlivých modulů (Horská, V.- Zemánková, H. a kol. 2001, s. 22-29) nově navrhovaného předmětu je velmi inspirativní i pro paralelní působení všech učitelů podle možností a podmínek ve vlastní výuce. Autoři navrhli realizovat výuku v devíti tématických okruzích. V dalším textu jsou uvedeny širší možnosti působení učitelů všech vyučovacích předmětů v podobném členění. 1. Sebepoznání Žáci se mají naučit realisticky hodnotit své osobní zvláštnosti, předpoklady i omezení. Mají si uvědomit nutnost poznání své osobnosti pro správnou volbu profese. Zabývají se rozborem svých zájmů, schopností, učí se hodnotit osobní vlastnosti, poznávat svoje osobnostní a zdravotní předpoklady. V této oblasti mohou výrazně pomoci všichni učitelé. Oni poznávají žáky v širších souvislostech výuky a dovedou zpravidla dobře diagnostikovat jejich úroveň v různých oblastech (např. motorické dovednosti, matematické schopnosti, technické myšlení, prostorovou představivost, schopnost jednání s lidmi, vyjadřovací schopnosti, organizační schopnosti, estetické cítění, samostatnost, spolehlivost, pracovitost, kreativitu, svědomitost, vytrvalost, talent, nadání apod.). Učitelé na základě svých poznatků mohou při jakékoliv činnosti vhodně motivovat a povzbuzovat žáky ke správnému poznání sama sebe. Kvalifikovaně může v sebehodnocení pomoci psycholog pomocí dotazníku, testu (např. AIST - test ke zjišťování všeobecné struktury zájmů, testy studijních předpokladů apod.), či rozhovoru. K sebepoznání může žákům mimo učitelů pomoci i pohled lidí z jejich blízkého okolí (co si myslí ostatní). 2. Akční plánování Žáci se naučí postupně plánovat důležité životní kroky, stanovovat dosažitelné cíle, hledat strategie k dosahování cílů a odstraňování překážek. Plány lze vytvářet např. při výuce s Internetem zadáváním vhodných projektů. Důležité je, že učitel při různých situacích ve výuce vede žáky ke stanovování dosažitelných a také měřitelných či kontrolovatelných cílů a to krátkodobých i dlouhodobých. V některých zemích jde o vytváření dlouhodobých osobních profesních scénářů, na jejichž tvorbě se podílí více lidí. 3. Možnosti absolventa základní školy, výběr informací
Žáci získají přehled o nabídkách vzdělávání, profesní přípravy a zaměstnání, poznají regionální možnosti a budou se reálně připravovat na volbu vlastní cesty k dosažení stanoveného cíle. Uvědomí si význam vzdělání jako jednu z nejvyšších hodnot v životě každého člověka. Žáci pochopí nutnost spojovat rozhodování s vyhledáváním potřebných informací a také příležitostí v konfrontaci se svými osobními předpoklady. Musí se naučit vyhledávat, třídit a správně využívat potřebné informace, zvažovat klady i zápory jednotlivých profesí a kriticky hodnotit své šance na úspěch ve vybraném povolání na trhu práce. Na kvalitu a objektivitu informací mají vliv sdělovací prostředky, výrobní podniky, školská zařízení, rodiče, poradenská centra apod. Škola organizuje a realizuje besedy s odborníky, rodiči, studenty vyšších škol, pracovníky s vynikajícími výsledky (vytváření vzorů) atd. Žáci shromáždí informace o možnostech studia na středních školách - přehled, požadavky, perspektivy pro uplatnění na trhu práce (práce s konkrétními informacemi, specifika regionu, dostupnost), informace o perspektivách dalšího vzdělávání (vyšší odborné školy, vysoké školy, jiné vzdělávací instituce) a učebních oborech (řemesla, mozaika profesí, požadavky, náplň a perspektivy profesí, možnost rekvalifikace, uplatnění v rámci regionu, možnost uplatnění v rámci EU). Významné jsou perspektivy dalšího zvyšování kvalifikace, horizontální prostupnost oborů, celoživotní vzdělávání. Důležité je i seznámení s tzv. abecedou drobného podnikání (organizace, systém, předpoklady, formy). Žák by měl vědět co to je podnikatelský záměr, marketing, jaké jsou problémy a perspektivy podnikání. Tuto činnost lze mimo jiné velmi kvalifikovaně provádět v rámci výuky práce s výpočetní technikou, kde součástí využívání aplikací je orientace v možnostech vyhledávání informací pomocí Internetu. Nejlepší informace jsou ovšem informace od odborníků. Ale ne zprostředkované! Nejlépe osobní setkání s člověkem, který vykonává zvolenou profesi již několik let, rozhovor, případně beseda. To je úkol pro všechny učitele! Kvalifikovaná informace pro volbu vzdělání a povolání by měla být součástí výuky většiny předmětů na základní škole. Např. učitel praktických činností technického charakteru má často více možností i vědomostí v podávání kvalitních informací o profesích technického charakteru. Tentýž učitel zpravidla seznamuje žáky základních škol s prací na počítačích a činností s Internetem učí je nacházet a vybírat obrovské množství informací. Může často právě v této oblasti působit kvalifikovaněji než výchovný poradce. 4. Rozhodování Žáci si mají uvědomit svou významnou roli v procesu rozhodování, zamyslet se nad faktory, které mají jejich rozhodování ovlivňovat, nad možnými překážkami a naučí se odpovědně vybírat z nabízených možností. Učitelé mohou vhodným výběrem učiva navodit situace, kde simulují nutnost odpovědného rozhodování v profesní oblasti. Mohou pomoci korigovat často zkreslené představy o náplni a perspektivách některých profesí. Výchovný poradce nemůže vědět a znát vše! Žáci poznají postupy a způsoby při přijímání uchazečů o studium, při přijímání do zaměstnání, naučí se reagovat na očekávání potenciálních zaměstnavatelů. 5. Adaptace na životní změny
Žáci si uvědomí nevyhnutelnost změn v životě, které začínají přechodem ze základní školy, poznají způsoby jak se připravit na jejich zvládnutí. Poznají potřebu rekvalifikace a celoživotního vzdělávání. První rozhodnutí o studiu či profesi není zpravidla konečné, v průběhu každého života jedince bude docházet ke změnám v oblasti zvolených profesí. K tomu, aby tyto změny probíhaly bez větších problémů, může pomoci jedince připravit právě základní škola. Je žádoucí, aby přechod do jiné školy, jiné profese, do jiného společenského prostředí - proces adaptace, probíhal efektivně, bez problémů, konfliktů, stresů apod. Adaptace (z lat. adaptare = přizpůsobování, úprava) je pojem využívaný v různých vědních oblastech, je to aktivní proces, který probíhá u každého člověka, který prochází životními změnami. Adaptabilita je určitá vlastnost a charakteristický rys osobnosti, kterou je možno vhodným pedagogickým působením vytvářet. Speciální pedagogika, psychologie a lékařské vědy teoreticky i prakticky řeší problémy vznikající zvýšeným pracovním zatížením, tzv. stresové situace, konfliktní situace, projevy nespokojenosti a zklamání - frustrace. Každý pedagog se ve své praxi setkává s projevy tzv. spontánní adaptace, kterou žáci řeší vzniklé problémy a konflikty (únik do izolace, agrese aj.). Tyto defektní adaptace by mohl učitel nahrazovat nabídkou pozitivních adaptačních technik (růstem vnitřních sil, taktickým ústupem, kompenzací apod.) Učitel vhodným postupem při stanovování individuálních cílů, náročnějších podmínek a kladení překážek (problémů) může výrazně přispět k rozvoji adaptability jako trvalé schopnosti u svých žáků, která je žádoucí v dlouhodobém procesu profesní orientace. L. Míček (1984, s.176) hovoří o psychickém otužování, které "spočívá v tom, že jedinec se záměrně vystavuje či je vystavován stále tvrdším podmínkám, takže nakonec překážky, jež přináší všední život, se mu zdají (a jsou) malé ve srovnání s tím, co dobrovolně překonal". Také P. Mühlpachr (2003, s. 11) konstatuje, že "je nezbytným a reálným úkolem výchovy seznamovat a připravovat mladé lidi i na obtížnosti a překážky v lidském životě, včetně hledání a osvojování si způsobů jejich překonávání". Exkurze jako specifická forma výuky profesně orientačního charakteru Jednou z možností účinnějšího působení na odborné znalosti žáků základních škol a nedílnou součástí procesu profesní orientace jsou exkurze. Exkurze postupně přestaly být součástí učebních plánů základních škol a až na zcela ojedinělé případy se neprovádějí. Nároky na organizaci i vlastní provedení i pochyby o vzdělávacím efektu často odradí většinu škol. Exkurze se zpravidla koná mimo prostor školy. Nelze ovšem vyloučit i exkurzi v rámci školní budovy (technické zařízení školní kuchyně, tříd a veškerých učeben, bazénu, apod.). Exkurze je vhodné doplnění teoretické i praktické výuky, umožňuje vnímat jevy v reálném prostředí, umožňuje poznávat výrobní proces, opravárenskou technologii, technologickou i konstrukční přípravu výroby, výstupní kontrolu, expedici výrobku, řízení a organizace práce, řemeslnou ruční práci, motorické dovednosti mistrů svého oboru, podmínky drobného podnikání, náplň činnosti v různých profesích, atmosféru výrobního pracoviště. Rozhodnutí o jejím konání je na ředitelství školy. Exkurze by měly být zahrnuty do plánu školy tak, aby žáci během školní docházky poznali některé dostupné druhy výroby, služeb, různých řemeslných činností ve správné didaktické návaznosti na učivo. Většinou se v praxi osvědčují exkurze do menších provozů, kde se žáci seznamují s celým procesem výroby. Exkurze do velkých továrních hal s vyspělou technikou ukrytou pod ochrannými kryty strojů nesplní zpravidla svoji zamýšlenou funkci. Také práce drobného podnikatele, živnostníka může velmi dobře splnit vytyčené cíle. Exkurzi je nutno odpovědně připravit. To znamená pro učitele vybrat vhodný objekt, seznámit se s ním, prostudovat případnou odbornou literaturu, stanovit cíl exkurze, zajistit
průvodce a s ním domluvit přesný obsah vlastní demonstrace i odborného komentáře. Příliš odborný výklad by mohl mít za následek pokles pozornosti a zájmu žáku. Tato část je velmi významná a podmiňuje výsledek celé akce. Je možno využít informační videoprojekce, propagačních materiálu vytypovaného podniku, nebo přímo besedy s některým zaměstnancem, odborníkem. Pokud učitel nemá možnost popsaným způsobem exkurzi připravit, je lépe od realizace upustit. Učitel má také možnost specifikovat konkrétní úkoly pro jednotlivé žáky. Jednoduché není ani exkurzi kvalitně provést. Pozor na stávající předpisy o zajištění bezpečnosti žáků při přepravě do místa určení! Nezbytné poučení o bezpečnosti a pravidlech pohybu po pracovištích provede zpravidla zaměstnanec podniku. Vzhledem k udržení potřebné pozornosti žáků by neměla celá exkurze trvat déle než dvě hodiny. Zde plně platí pravidlo, že méně bývá někdy více. Je nutno, aby učitel ve spolupráci s průvodcem sledoval stanovený cíl a taktně korigoval podle potřeby tempo, obsah i úroveň akce. Zejména sledovat dosažení cílu v profesně orientační oblasti - seznámení s náplní práce některých profesí, diskuse s pracovníky o potřebě permanentního vzdělávání, praxe, zkušenosti apod. Zhodnotit a využít nabyté poznatky by měl učitel v nejbližších vyučovacích hodinách. Jednoduchá kontrola stavu vědomostí je pro učitele zpětnou vazbou. Analýza poznatku pomůže doplnit případně nedostatky a tím zvýšit celkový efekt exkurze. Vhodně řízeným rozhovorem může učitel zvýšit i profesně orientační dopad celé dobře připravené akce. Práce učitele v této oblasti není jednoduchá, ale kvalitní příprava může přinést i překvapivý efekt. Profesní poradenství, poradenství pro volbu povolání - mimo školu Profesní poradenství je jedním z aplikovaných oborů psychologie. Ve svém vývoji prošel tento obor četnými změnami v souvislosti s vývojem společnosti. Původní, tzv. vědecké pojetí spočívalo především v diagnostice schopností a osobních předpokladů žáka pro jeho další studium, případně perspektivní profesi a vrcholilo ve stanovení jeho osobnostního profilu. Tento osobnostní profil potom umožňoval odborníkovi (psychologovi) doporučit žákovi (případně jeho rodičům) to "objektivně" nejlepší řešení pro volbu perspektivní profesní dráhy. Tuto činnost pro klienty " zpravidla žáky, kteří měli problémy s řešením své perspektivy, vykonávaly původně pouze pedagogicko-psychologické poradny. Dodnes poskytují odborné rady nejen žákům, jejich zákonným zástupcům, ale i výchovným poradcům na školách. Podílejí se také na dalším vzdělávání výchovných poradců. Podle potřeby vypracovávají na základě pedagogického a psychologického vyšetření také odborné posudky, věnují se mimo jiné i talentovaným žákům i žákům se změněnou pracovní schopností. Speciálně pedagogická centra pracují zpravidla v úzké návaznosti na pedagogicko-psychologické poradny a poskytují obdobné služby pro žáky s různým typem zdravotního postižení. Činnost v této významné oblasti výchovného působení se v posledních letech přesouvá částečně přímo do škol, do rukou školního psychologa, který má širší možnosti pro svoji činnost v této oblasti. Pro zájemce z řad pedagogů o problematiku přípravy k volbě povolání nabízí v současné době IPPP (Institut pedagogicko-psychologického poradenství) formou studia e-learningu projekt "Zavádění výuky k volbě povolání do základních škol s ohledem na podporu karierního poradenství" (http//:www.ippp.cz). Informační a poradenská střediska Pracují při úřadech práce, soustřeďují se na předávání kvalitních informací o možnostech studia a zejména o náplních a perspektivách jednotlivých profesí. Mívají zpravidla informace nejenom celostátního charakteru, ale zejména kvalifikované aktuální informace z regionu,
které jsou základním předpokladem pro samostatné rozhodování mladých lidí. Informují o studijních a učebních oborech, o podmínkách a průběhu přijímacího řízení o nárocích a požadavcích na studium jednotlivých oborů i výkon profesí a o možnostech uplatnění absolventů jednotlivých oborů na trhu práce. Mají schopnost poskytovat aktuální informace o vývojových trendech na trhu práce v nejširších souvislostech.Tyto informace mají různou formu. K dispozici jsou zpravidla tištěné podrobné charakteristiky jednotlivých profesí (profesiogramy), tištěné informace o vzdělávací nabídce středních škol a učilišť, videopořady o jednotlivých povoláních i počítačové programy pro volbu povolání a počítačové programy s informacemi o možnostech vzdělávání. Střediska mají zpravidla i odborníky pro provádění a vyhodnocování psychodiagnostických testů, kteří si kladou za cíl poznat schopnosti a vlastnosti, osobnostní předpoklady a tím pomáhat při vlastním rozhodování mladých lidí. Nabízejí také samoobslužné testování zájmů klientů za pomoci počítačových programů zakončených hodnocením a výběrem vhodných profesí. Organizují také akce individuálního i skupinového poradenství pro žáky základních škol. Pořádají přednášky a besedy. Tato střediska jsou součástí širších poradenských služeb úřadů práce, která se zabývají širší problematikou v souvislosti s nezaměstnaností, s řešením osobních i sociálních problémů dospělých apod. Lze říci, že nejobtížnější je sledování vývoje trhu práce. Perspektiva v této oblasti totiž závisí nejen na vývoji ekonomiky, ale také na vývoji vědy a techniky, zahraničních investicích, přílivu imigrantů a dalších faktorech. Závěr Profesní orientace je dlouhodobý pedagogický proces, který (vzhledem ke svému významu) se musí v budoucích letech stát nedílnou součástí každé pedagogické činnosti. Žádný pedagog se nemůže zbavit svého podílu na vytváření budoucí profesní dráhy svých žáků. Otázky a úkoly: 1. Charakterizujte základní cíle vyučovacího předmětu Volba povolání 2. Popište činnost výchovného poradce a školního psychologa 3. Jaké jsou úkoly pedagogicko.psychologických poraden a informačních poradenských center? 4. Popište možnosti působení učitele základní školy v oblasti profesní orientace 5. Charakterizujte postup při plánování odborné exkurze Literatura: FRIEDMANN, Z. Didaktika technické výchovy. Brno: MU 2001, 91s. ISBN 80-210-2641-3. HORSKÁ, V., ZEMÁNKOVÁ, H. a kol. Volba - příručka pro učitele. Most: Hněvín 2001, 254s. ISBN 80-902651-3-8 KOMENSKÝ. J. A. Didaktické spisy. Praha: SPN 1951. LAZAROVÁ, B. Specific School Measures for Career Guidance of Socially Handicepped Childern and Law Achievers. In Teacher Training. Prevocational Education and Vocational Integration of Joung People. Landesinstitut für Schule (Nordheim-Westfalen). Soest 2004. LINDNER, G. A, Pedagogika na základě nauky o vývoji přirozeném, kulturním a mravním. Roudnice: 1888. MEZERA, A. Pro jaké povolání se hodím? Praha: Computer Press 2002, 178s. ISBN 807226-651-9 MÍČEK, L. Sebevýchova a duševní zdraví. Praha: SPN 1984. MÜHLPACHR, P.: Determinanty hodnotové orientace u dětí a mládeže. In VÍTKOVÁ, M
(ed.). Otázky speciálně pedagogického poradenství. Brno: MSD 2003, s. 6-12. ISBN 8086633-08-X OWEN, R. Pedagogické spisy. Bratislava: SPN 1960. Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání. Praha: VUP 2003. Dostupný z http://www.vup.praha.cz /index php?op=section sid=81 VÍTKOVÁ, M (ed.). Otázky speciálně pedagogického poradenství. Brno: MSD 2003, 261s. ISBN 80-86633-08-X Vyhláška MŠ ČSR č. 130/1980 Sb. O výchovném poradenství.
