1 Šimeón a Lévi (Gn 49, 5-7) „Šimeón a Lévi, bratři, jejich zbraně - nástroj násilí. V jejich kruh ať nevstupuje moje duše, s jejich spolkem zajedno ať není moje sláva, neboť v hněvu povraždili muže, ve svém rozvášnění ochromili býky. Buď proklet jejich hněv, že byl tak prudký, jejich prchlivost, že byla tak krutá. Rozdělím je v Jákobovi, rozptýlím je v Izraeli.“ Ta 49. kapitola Gn nám otevírá výhled na Boţí lid, a je to pohled, který nepřináší moc radosti, byť jednotlivosti jsou tam úţasné. Ale zároveň jsou tam věci, při nichţ se otřásáme nechutí, jako zrovna dnes. Tohle ţe je Boţí lid? Máme své iluze o církvi a lidech v nich, i o sobě samých. Chceme se vidět v lepším světle, chceme se povaţovat za lepší neţli jsou lidé mimo církev. Dnešní text nás z těchto iluzí ale nekompromisně vytrhává a nutí nás se podívat do očí tvrdé pravdě: Boţí lid není sbor andělů, víra z nás nedělá dokonalé bytosti. Jsme a zůstáváme lidmi, bytostmi, kterým byla dána svobodná volba mezi dobrem a zlem, a víra nás této volby nezbavuje. Ţidé v této souvislosti mluví o „jecer hatov a jecer hara“, tedy sklonu k dobrému a sklonu ke zlému. Říkají: „Kaţdý z nás má v sobě sklon k dobrému i ke zlému. V mnohém nás ovlivní prostředí, ve kterém vyrůstáme, ale v posledu vţdy záleţí jen na nás, ke kterému sklonu se přikloníme a kterému se vyhneme.“ A právě tady má víra a Bůh se svým slovem své místo. Chce nám pomoci rozlišit mezi dobrým a zlým, chce nás vytrhávat z iluzí a otevírat nám oči pro pravdivý pohled na sebe. Protoţe – jak uţ jsem mnohokrát řekla – jen pravda nám pomůţe se stavět svým zlým sklonům, jen pravda nám pomůţe vnitřně růst a zrát. Jak je těţké zápasit se svými nedobrými sklony, jak snadno zaměníme dobro za zlo, vidíme na Šimeónovi a Lévim. Jsou to bratři, oba synové Jákobovy ţeny Lei. Mají ještě sestru, Dínu. O té se ale málokdy mluví, takţe většinou ani nevíme, ţe Jákob měl kromě dvanácti synů i dceru. Dcery nebývaly nijak
2 důleţité. Přesto právě Dína silně ovlivnila ţivoty svých bratrů. Na její příběh, který čteme v Gn 34, totiţ Jákob v tom dnešním textu naráţí, kdyţ mluví o vraţedném řádění svých dvou synů. Oč šlo? Jak víme, Jákobova rodina ţila v pohanském prostředí, tj. v prostředí, kde panoval kult plodnosti, provázený při slavnostech nevázanými sexuálními orgiemi. A Dína – ze zvědavosti?, v touze poznat neznámé?, aby se nelišila? – si k jedné takové slavnosti vyšla. Příběh říká: „Dína si vyšla, aby se podívala na dcery té země. Uviděl ji Šekem, syn kníţete země, vzal ji a leţel s ní, a tak ji poníţil.“ V Izraeli byl volný sex něčím nemyslitelným. To, co udělal Šekem a co bylo v jeho prostředí normální, bylo v Izraeli nepřípustné, za takové jednání byly stanoveny docela tvrdé tresty. A Jákobovi synové, konkrétně Šimeón s Lévim, se ten trest rozhodli vykonat. Cítili se poníţeni tím, co se Díně stalo a rozhodli se hájit její čest. V jistotě, ţe je to jednání pravé víry. Boţí lid přece musí být čistý, za kaţdou cenu čistý! Za kaţdou cenu – v tom byl ten problém. Šekem si totiţ Dínu zamiloval a chtěl si ji vzít. Byl dokonce ochoten se spolu s ostatními muţi svého kníţectví nechat obřezat. A taky tak učinil. Dínu skutečně miloval, nechtěl jí ublíţit a nastalý problém byl proto ochoten řešit. Chtěl smír, chtěl ţít s Izraelem v pokoji. Šimeón s Lévim se ale nemínili jeho gestem spokojit. Na to samozřejmě měli právo, neřekli to ovšem přímo, jak by se slušelo a patřilo. Jednali lstivě a potměšile. Nechali Šekema a jeho muţe se podrobit obřízce, a pak je, kdyţ byli neschopni se bránit, napadli a pobili. Navíc, jak slyšíme z Jákobových slov, nechali zchromit všechny býky – tj. zbavili zbylé obyvatelstvo moţnosti obětovat svým boţstvům a tak u nich hledat pomoc. Byla to zběsilá pomsta, podlý čin, který rozhodně Boţímu lidu neudělal mezi pohany ţádnou čest, nepřesvědčil je o tom, ţe Hospodin je Bohem, kterého stojí za to poznat. Jednání jeho ctitelů je odrazuje. Šekem rozhodně nechápe, jednal tak, jak
3 byl zvyklý. Chybu neudělal on, nýbrţ Dína. Musela vědět, oč jde a co jí hrozí. Pravda ovšem je, ţe pohanské kulty byly svůdné a Izrael vţdy znovu přitahovaly. Ani Jákobův prvorozený, Rúben, jim nedovedl odolat. Je nesnadné ţít mezi pohany, udrţet si své a nenechat se strhnout svým okolím, taky se snadno dáme. Vinit ovšem nemůţeme okolí, coţ máme sklon dělat. Vinit musíme sebe. Šimeón s Lévim by udělali mnohem lépe, kdyby po tom, co se stalo Díně, šli do sebe a přemýšleli, kde udělali chybu a zda by se nemělo něco změnit v myšlení Jákobovy rodiny. Protoţe čistotu víry si neudrţím tím, ţe pobiju ty, kdo mě ohroţují, nýbrţ tím, ţe budu dbát o čistotu svého srdce, svého vztahu k Bohu. Je ovšem jednoduší zlikvidovat ty, kdo mě ohroţují. Mnohým se to jeví jako ta pravá horlivost víry. Ale je? Šimeón s Lévim jsou opakem Rúbena a Díny, kteří byli přitahováni zvyky svého pohanského okolí a jim podléhali. Šimeón s Lévim se přizpůsobit odmítají, coţ by bylo chvályhodné. Ale chváleno nakonec není, protoţe se při bliţším pohledu ukáţe, ţe jim jde především o jejich čest, jejich poníţení, ne opravdu o Hospodina. Jákob se proto od jednání svých synů distancuje: „V jejich kruh ať nevstupuje moje duše, s jejich spolkem zajedno ať není moje sláva“, řekne. Z jejich činu se mu stejně jako nám dělá zle. Šimeón s Lévim si ale byli jisti, ţe jednají správně, ţe nejsou jako ostatní laxní ve víře, ţe naopak hájí čest Boţí, Boţí právo. Opravdu je ale jejich čin projevem pravé víry? Opravdu Bůh chce, abychom jeho čest hájili jakýmikoliv prostředky? Bezohledně, krutě? Čin Šimeóna a Léviho silně připomíná nápad Jeţíšových učedníků v Samařské vesnici, kde odmítli Jeţíše nechat přenocovat při cestě do Jeruzaléma. „Kdyţ to uviděli učedníci Jakub a Jan, řekli: Pane, máme přivolat oheň z nebe, aby je zahubil?“ (Lk 9,54) Je to stejná touha dát tvrdě za vyučenou těm, kteří pohrdají Bohem a Jeţíšem. „Jen ať si to rozmyslí, Bůh není
4 ţádný hej nebo počkej!? Je třeba jim ukázat jeho svatost, donutit je před ním padnout na kolena!“, míní. Bůh ale nepotřebuje ţádné zběsilé obránce, však taky Jeţíš toto myšlení svých učedníků odsuzuje. „Obrátil se a pokáral je: Nevíte, jakého jste ducha. Syn člověka nepřišel lidi zahubit, ale zachránit.“ Coţ je důleţité slovo. Nutí nás stejně jako ten dnešní text z Gn 49 přemýšlet nad tím, jak vlastně vypadá pravá horlivost víry, čím je motivovaná? Čin Šimeóna a Léviho na první pohled jako pravá horlivost vypadá, ale ta krutost, bezohlednost a podlost v něm je na pováţenou. Znovu se proto ptám: Jaký obraz o Hospodinu ten jejich čin podává? Zavání fanatismem. Který je sice horlivý, ale bez lásky. A jak nám připomíná apoštol Pavel v 1 K 13, víra bez lásky není k ničemu. „Kdybych měl tak velikou víru, ţe bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. Kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospívá“, napíše. Ano, víra bez lásky je tvrdá, krutá, ničivá. Vidí jen tu svou pravdu, nic jiného není ochotna uznat; svou pravdou klidně druhého utluče. Fanatismus víry je pokušení, které Boţí lid ohroţuje do dnešních dnů, mnohokrát jsme se s ním setkali a odpuzoval nás; právě tou tvrdostí, neochotou vidět, ţe Boha nelze zavřít do jednoho řádu, jedné představy; neochotou vidět, ţe Bůh přesahuje všechny naše lidské kategorie, ţe jeho cesty vysoko převyšují cesty naše a jeho myšlení, myšlení naše. (Iz 55) Nejspíš si říkáte, ţe zrovna nás toto pokušení fanatismu nijak neohroţuje. Přesto se máme u příběhu Šimeóna a Léviho v zamyšlení zastavit i my. Ať se cítíme, jak cítíme, nutí nás se znovu ptát po své víře. Jaká je? Čím je nesena? Jak působí na naše okolí? Nekryjeme svatými řečmi také jen své vlastní zájmy? Dnešní oddíl sahá hluboko do svědomí. Také ale nese naději. Bible není kniha, která by chtěla mazat med kolem huby, jak se říká. Odhaluje tvrdě pravdu o Boţím lidu, o nás samotných, aby nás vyzvala k nápravě a tím k nové budoucnosti. V závěru svých slov určených Šimeónovi
5 a Lévimu Jákob konstatuje, ţe budou jako kmeny rozptýleny v Izraeli, coţ se také stalo. Kmen Lévi rozhodně neměl vlastní území, jen určená města na území jiných kmenů. Ale na druhou stranu: pro svou pozdější skutečnou horlivost víry a pro věrnost Hospodinu se stal nakonec kmenem kněţským. Nic není ztraceno, smíme proto v závěru pro sebe slyšet povzbuzující ujištění, nic není ztraceno, byť jsme třeba jednali hodně špatně. Pokud jsme ale ochotni vzít Boţí výzvy a varování váţně, otevře se před námi nová cesta, nová budoucnost. Protoţe Hospodin je Bohem milostivým, Bohem lásky. Mluví sice občas velmi tvrdě, ale jen proto, ţe mu na nás záleţí. Kdo máš uši k slyšení, slyš. Modlitba Hospodine, dnes jsi s námi mluvil o přílišné horlivosti víry, horlivosti, která nenese to pravé ovoce, nepřivádí k tobě, ale spíš od tebe odrazuje. Přiznáváme, ţe my jsme víc neţ přílišnou horlivostí ohroţeni laxností ve víře, nemáme vţdy zcela jasno o tom, co od nás chceš a čekáš, čeho se máme nekompromisně drţet a v čem můţeme klidně ustoupit. Dovedeme trvat na určitých zvycích a rituálech, ale je to to, co čekáš? Není naše víra jen lpění na nedůleţitých, povrchních věcech? Odpusť, je-li tomu tak. Moţná i proto svět kolem nás vypadá tak, jak vypadá, protoţe jsme neuměli být tvým světlem, není na nás dost jasně vidět, kdo jsi a jaký jsi. Odpusť, Pane, ţe jsme mnohé odradili svou povrchností víry, nedostatečností lásky, nedostatečností naděje. Odpusť, ţe jsme víc pohrdali a kárali – byť jen v duchu – neţli milovali. Odpusť, ţe nám víc záleţelo na nás samotných neţli na těch okolo nás. Pane Jeţíši, ty jako jediný máš právo soudit, a přece jsi to nedělal. Přišel jsi, abys zachraňoval, abys nám ukázal, jak vypadá pravý vztah k Bohu. Kéţ ti umíme naslouchat celým srdcem! Dávej nám moudrost víry, horlivost v lásce, sílu naděje. Jen kdyţ ty budeš s námi, budeme moci být tím pravým svět-
6 lem světa. Drţíme se tě proto, k tobě se utíkáme ve svých modlitbách, skrze tebe voláme k Bohu. Hospodine, přijmi naše vyznání i prosby, které v tuto chvíli vkládáme do společné modlitby: Otče náš … Čtení: Lk 9, 51-56