DĚJINY MAGIE, ALCHYMIE A ASTROLOGIE Magie je stará jako samo lidstvo. Je nemožné úplně oddělit dějiny magie od dějin náboženství a vědy.
Řím a východ Římský starověký svět se v mnoha směrech podobal dnešnímu západnímu světu. Stejně jako dnes, vzkvétaly tehdy podivné sekty a kulty, vzdělanci se silně zajímaly o astrologii a pokrok vědy a úpadek tradičního náboženství vyvolaly nárůst zájmu o okultní vědy, vědecký duch nedokázal uspokojit lidské potřeby. Antický svět s respektem pohlížel na starší východní civilizace. Řecké a latinské výrazy pro magii: mageia a magia, dávají tušit cizí původ magie. Původně znamenala umění mágů, zoroastrianských kněží z Persie, kteří údajně měli tajné vědomosti a vládli nadpřirozenou silou. Mágové byli poradci králů a měli na starosti výchovu královských princů. Ostatně i tři mudrcové, kteří donesli dary Ježíšovi, byli mágové. Ve skutečnosti velká část magie Říma a Řecka nebyla cizího původu, spisovatelé však smíchaly veškerou magii dohromady a za její místo zrodu označili lákavý, ale pochybný východ. Od té doby má slovo magie běžně pejorativní nádech. Tradiční praktiky magie, jež společnost přijala, jsou považovány za součást náboženství nebo lidových zvyků a termín magie se používá jen v případě pro jevy pokoutní a cizí. Jelikož magie byla spojovaná se zoroastrianskými kněžími, za jejího zakladatele je považován Zoroaster, též Zarathustra: Žil v 6. stol. př. n. l. Perský věštec, vynikající mudrc, esoterik, tvůrce dualistického náboženského systému. Prý byl i babylonským králem a někteří kladou jeho život do období několik tisíc let před Kristem. Zoroastrismus je dnes jedním z nejstarších setrvávajících náboženství, ale hlásí se k němu jen asi 200 000 osob. Plinius v prvním stol.n.l. vypracoval hrubý a nepřesný rodokmen magie, na jehož začátku stál Zoroaster, po něm zdědili magii mágové, a to především čaroděj Osthanes: Žil v letech 519-465 př.n.l. Doprovázel perského krále Xerxa v roce 480 př.n.l. na neúspěšné výpravě do Řecka. Byl kněz, divotvorce, esoterik a autor hermetických spisů, nejznámější je jeho dílo Chrysopoeia, umění zhotovovat zlato. Podle Plinia napsal knihu o magii, která u Řeků probudila zájem o ní a mnozí učenci (Pythagoras, Platon) odcházely na Východ, aby se tam učili a po svém návratu jí tajně vyučovali. Dalším původcem magie v Římě je označována Chaldea. Babylónie, jež se stala od 6.stol.př.n.l. součástí Perské říše, v níž působili perští mágové spolu s původními babylónskými kněžími a astrology, kteří byli proslulí svým tajným věděním. Chaldea byla dalším cizím zdrojem magie - tenkrát byly všichni takto nadaní cizinci nazýváni Chaldejci. Mnoho klasických spisovatelů považovalo za centrum magie Egypt.
Všechny čtyři národy spjaté s magií - Egypťané, Peršané, Chaldejci a Židé - měli propracované kněžské systémy. I Indičtí bráhmani a keltští Druidové byly, na rozdíl od římských a řeckých kněží, považování za mistry magie a odborníky na posvátno. Nejznámější z řeckých kouzelníků, jenž své vědomostmi získal na Východě, byl Pythagoras, velký matematik, který věřil, že čísla jsou principy bytí, věřil v reinkarnaci a putování duší, pamatoval si mnoho svých předchozích životů. Žil 580-500př.n.l., pocházel ze Samu, odkud roku 530 př.n.l. emigroval do řecké kolonie Krotón, kde založil tajné společenství žen a mužů, kteří do něj mohli vstoupit jen za velmi přísných podmínek. Tento řád nesl jeho jméno a byl velmi přísně veden. Jeho žáci ho uznávaly jako nejvyšší autoritu a nikdy ho neoslovovali jménem, byl pro ně "On" "Mistr" nebo "Božský". Vyznačovali se vysoce morálním způsobem života s důrazem na věrnost, čestnost, mlčení, podřízení se autoritě mistra, vegetariánství. Měli zřejmě i dost jaksi nesmyslných zákazů - hlučný smích byl například zcela zakázán. Ale Pythagoras se svými žáky provedl i řadu zajímavých experimentů - například zkoumali harmonické poměry v přírodě a pokoušeli se je převést do čísel. Ostatně byl to Pythagoras a jeho následovníci kdo položil základy k numerologii… V prvním stol.n.l. nastalo oživení Pythagorejství, do té doby se o Mistru nahromadila spousta historek. Jak v jednom psovi poznal svého přítele a dobře s ním pohovořil a pohostil ho. Mělo se za to, že jako mladík odešel do Egypta, byl v Mezopotámii a znal tajemství Chaldejců, byl i v Indii a i Druidové mu předali své vědění. Jiný zdroj říká, že jeho otrok učil Druidy Pythagorejství. Ale nedá se upřít, že byl skvělým léčitelem, využíval k tomu hudbu a zaříkávání. Prý ovládal počasí a měl moc nad zvířaty. Dalším záhadným mužem byl krétský svatý muž Epimenides: Básník, který žil kolem roku 600př.n.l. též si pamatoval mnoho předchozích životů a dokázal opustit své tělo a putovat nezávisle na něm. Byl vegetariánem a dožil se neuvěřitelně vysokého věku…. Další záhadou byl Orfeus, jenž podle všech pramenů skutečně existoval. Byl to thrácký básník a pěvec. Jeho hudba prý byla tak čarovná, že se k němu stahovala zvířata. I on měl následovníky, kteří provozovali náboženská mystéria, k nimž byly připuštěni až po přísné očistě těla i duše. Orfismus byl nasycen výrazným mysticismem, učením o posmrtném životě, o dualismu duše a těla, o putování duší. Vyznávalo, že v člověku je božská jiskra, která je v těle uvězněna jako v hrobce. Spíše šamanem než kouzelníkem byl Apollónios z Tyany: Pythagorejský mudrc z Malé Asie, žil v prvním sto.n.l. Jeho bibliografii napsal roku 220n.l. Filostratos. Apolónios byl vegetariánem, nosil jednoduchý šat, pět let dodržoval slib mlčení a zcela se vyhýbal sexu. Věřil v reinkarnaci. Byl léčitelem, z Efesu vypudil zlého ducha, jenž nakazil obyvatele morem. Byl obviněn z vraždy dítěte, ze soudu se však záhadně vypařil. Byl prý nadán i telepatii, jeho smrt je také záhadou, prý zmizel a vystoupil na nebesa a po té ho někteří znovu spatřili na zemi. Křesťané ho nenáviděli, obviňovali ho z černé magie a z kanibalské touhy po dětské krvi, nenáviděli ho tak, že ještě roku 1680 zmařily vydání druhého dílu překladů Filostratova díla. Nejimpozantnějším gnostickým kouzelníkem byl Simon Magnus:
Samaritán z prvního století, jehož křesťanští autoři odsuzovali a nenáviděli, označovali ho za nebezpečného odpůrce církve a prvního kacíře. Přesto, že k nim z počátku patřil, byl později vyloučen, neboť se pokoušel penězi získat moc Svatého Ducha… a tak se stal prvním hříchem – simonie, nebo-li svatokupectví. Pocházel ze Samaří a zprávy o něm podává Justinus Mučedník, další zprávy nalezneme ve výrocích svátých Otců (patrisů) a jinde. Údajně se vzdělával v Alexandrii, kde byl zasvěcen do magie a po té působil v Palestině, kde se stal gnostikem. Připisuje se mu dílo Velké zjevení a vedl diskuze s apoštoly Petrem a Pavlem. Jeho družkou byla Helena, jíž simoniani, následovníci jeho učení, uctívali jako bohyni. I když jinak to byla prostitutka z Tyre. Dovedl uzdravovat nemocné, učinit se neviditelným, oživit sochy a přinutit je tančit a smát se. Probouzel mrtvé k životu a vyvolával duchy. Ze vzduchu stvořil člověka, dokázal na sebe vzít podobu zvířete nebo čehokoliv jiného. Prohlašoval, že je odolný vůči ranám a ohni, že dovede létat, tvrdil, že je vtělením Svaté Trojice. Všude kde byl, předváděl zázraky, ale byl pronásledován svatým Petrem, který ho označoval za podvodníka a předváděl vlastní a působivější zázraky. Aby umlčel všechny protesty, rozhodl se, že vstoupí na nebesa. Z věže, jež byla pro tyto účely postavena na Martově poli, se vznesl do vzduchu, ale v polovině cesty ho stáhli k zemi Petrovy modlitby a tak způsobily jeho smrt. Vytvořil učení o skrytém ohni, jakémsi universu skrytých sil v člověku: "Skrytý oheň je moc, která plodí sebe samu, sebe samu zmnožuje, sebe samu hledá a sebe samu nachází."
Křesťanství a středověk Křesťanství bylo z počátku jen jedním z mnoha východních kultů, jež slibovalo poznání pravé identity, spásu a šťastný život po smrti. Bylo však proti mysli konzervativcům, neboť křesťané byly už od počátku značně netolerantní k nekřesťanům. Pohrdali pohanskými bohy a každým, kdo se neobrátil na víru pravou, pohrdali římským státním náboženstvím, jež bylo nástrojem ďábla. Díky jejich oslovování "bratře" a "sestro" a jejich "polibku míru" byly nařčeni z oddávání se promiskuitním a incestním orgiím. Kolovali pověsti, že během při mši obětují dítě, jedí jeho tělo a pijí jeho krev. Svalovala se na ně vina za epidemie a pohromy. Kdykoliv se něco stalo, vždy byl prý poblíž křesťan a zvedl se pokřik "Hoďte křesťany lvům!" Smutné ovšem je, že tytéž pomluvy, tresty a postihy provozovali křesťané později vůči kacířům, Židům, pohanům a čarodějnicím. Někteří pohané útočili na Krista jako na kouzelníka. Celsus kolem roku 180 napsal polemiku proti křesťanství a domníval se, že všechny zázraky poukazují na to, že Kristus je kouzelníkem - jeho zázračné zrození doprovázeno hvězdou a holdem Mudrců (mágů), jeho křest v řece Jordán, schopnost uzdravovat, zklidnit vítr i moře, chodit po vodě, schopnost oživovat a vyčarovat nadpřirozené množství jídla... To vše spíše lidi ke křesťanství přitahovalo. Však i úvodní kapitola z evangelia svatého Marka zdůrazňuje tyto Ježíšovi skutky. A samo křesťanství po celý středověk hlásalo poskytnutí magické ochrany před zlem, neplodností, šílenstvím, nemocí a neštěstím. V době před Ježíšem existovalo mnoho soukromých exorcistů, kteří za poplatek vyháněli z těla zlé duchy. Ježíš přikázal svým žákům, aby uzdravovali nemocné zdarma a oni tak činili. Když svatý Petr v Joppe přivedl k životu mrtvou ženu, rozkřiklo se to "po celém Joppe a mnoho lidí uvěřilo v Pána". Když
svatý Pavel v Lystře uzdravil mrzáka, lidé v davu zahlédli boha. Jak církev upevňovala svůj vliv, byli jmenováni exorcisté, kteří dosáhli mnohých úspěchů. Někdy museli vymítat, jindy postačil jen Kristův znak, jméno a kříž. Největší změnou v křesťanství bylo zrušení dogmatu o Božím chrámu: "Boží chrám je svatý, obývaný Duchem božím a ten chrám jste vy." Pro rozvíjející církev bylo nepřípustné jednat s lidmi, kteří věří, že jsou Božími chrámy. Takový lidé vám těžko věnují peníze na stavbu chrámu, když oni sami jsou chrámem. To, co dříve bývalo znakem svatosti - prorokování, mluvení cizími jazyky, nezvyklé psychické schopnosti atd., se stalo podezřelým. Mohli být svátostí ale i něčím jiným a ve středověku byly bez výhrady považovány za posedlost ďáblem. Ďábel měl mnoho podob díky různým pohanským kultům všechny podoby pohanských bohů byly totiž pro křesťany podobami ďábla… Křesťanské přesvědčení o světě plném zlých a děsivých sil ladilo s náladou tehdejší doby. A křesťanství už neposkytovalo před zlem "magickou" ochranu, ale "svatou". Oblíbenou postavou se stal "mocný muž", mučedník, svatý či asketa, poustevník, který zavrhl zkažený svět a byl božsky inspirován k tomu, aby jej porazil. Mezi nimi byla častá kastrace, kterou na sobě vykonávali na znamení zavržení světa a posílení své svátosti - tu jim však v roce 325 Nicejský koncil zakázal… Tam kam se dřív lidé chodili učit, chodili tito muži bojovat se zlem. Nejslavnější byl snad sv. Antonín z Egypta (zemřel r.356), jenž zvítězil nad hejnem démonů. Stal se tak na dlouho vděčným tématem malířů a sochařů. Slávou se též mohl pyšnit Šimon Sloupovník (459) jenž strávil 40let na malé plošině osmnácti metrového sloupku v horách Antiochie. Chodili se s ním radit lidé, léčil je, psali mu dopisy a vlády se s ním radili jako s prorokem. Obracel na víru bezvěrce a s jeho žákem Dainelem Sloupovníkem, jenž na jiném sloupku prožil jen o deset let méně času, se chodili radit císařové i biskupové. Jak se církev rozšiřovala a převracela na "víru" stále více pohanů, pojímala i některé pohanské zvyky. Pohanská metoda léčení inkubace (nošení nemocných do chrámů) se stala velmi oblíbenou. Žehnací gesto křesťanského biskupa znamenalo původně požehnání a ochranu slunce. Za narozeniny slunce o zimním slunovratu, jenž byl také Mithrovým dnem, se považoval 25. prosinec. Ve čtvrtém stol. ustanovila tento den církev jako den vánoční. A přesto si kolem roku 450 Leo Velký povzdechl, že lidé při ranní mši se při vstupu do kostela otáčejí a zdraví slunce. V Malé Asii se jeden čas vánoce slavily v den jarní rovnodennosti, v den zmrtvýchvstání boha plodnosti Atlida. V celé Evropě se staly pohanské slavnosti a zvyky součástí křesťanského roku, avšak uchovaly si i mnoho ze své pohanské a magické atmosféry. Místo bohyň nastoupila Pana Maria, ale jí kult byl později potlačován, protože je jen jeden jediný a pravý bůh! Jakákoliv magie, jíž církev neschvalovala, se stala magií špatnou, bez ohledu na její úmysly. Jakmile bylo potlačeno pohanství, přestali být kouzelníci zlí pohani a nahradili je odpadlíci křesťanské církve. Byli to hlavně židé, jediní nevěrci, kteří ještě zbyli. Bylo nepředstavitelné, že by člověk sám mohl konat zázraky, zázraky prováděl jen Bůh a jeho svatí, pokud člověk svatým nebyl, tak měl pakt z Ďáblem. Lidé spoléhali na magii církve a místo starých amuletů se rozšířilo nošení křížků, amulety s verši evangelia a někteří u sebe nosili ostatky mučedníků. Na zdech poblíž jejich hrobů jim psali prosby a prali se o to, aby byli pohřbeni co nejblíže k nim. Církev nejdříve brojila s tím, že dosáhnout spasení se dá napodobením mučedníkových ctností, ale když roku 787 vyšel výnos, že každý kostel musí vlastnit nějakou svatou relikvii, stalo se vykopávání mučedníků a jejich čtvrcení běžnou praxí.
Arleský koncil r. 506 zakázal kněžím, pod hrozbou exkomunikace, používat bibli k věštění a to samé zakázal znovu Karel Veliký r. 789. Laodicejský synod r. 363 odsoudil kněze, kteří vyráběli amulety. Tehdy se rozšířila pověra, že potkat kněze je špatným znamením. A středověk pokračoval….
Židovská tradice Západní tradice vyšší magie vděčí v mnohém židovským vlivům. Starý zákon sice věštění zavrhuje, ale jako obvykle se to vztahuje na soukromou a neoficiální magii. Oficiální magii prováděli proroci a kněží, kteří byly nástroji Božími. Mezi nimi byl například Mojžíš a Áron, kteří v soutěžení před faraónem porazili egyptské kouzelníky. Mojžíš svou kouzelnou holí rozdělil rudé moře a provedl Boží lid, na poušti způsobil, že ze země vytryskla voda, avšak tyto zázraky byly dílem Božím. Z vnějšího pohledu, zvláště egyptského byl Mojžíš mocným a jednoznačně škodlivým kouzelníkem, avšak pro izraelity byl mužem svatým a služebníkem božím. Součástí izraelitské církve bylo obětování i jiné magicky zabarvené obřady. Jedním takovým byl každoroční rituál Dne smíření, během něhož se komunita zbavovala hříchů, těmi naplnila kozlí hlavu a tu pak odvezla do divočiny. Existovaly oficiální způsoby věštění, využívalo se hlavně věštění ze snů. Jako vždy zde byli i neoficiální věštci a kouzelníci, ale texty Starého Zákona poskytly biblické ospravedlnění pro zabíjení těchto lidí. Král Saul se pokusil vyhnat ze země všechna media, avšak s blížící se bitvou s Filištíny potřeboval ujištění a radu nadpřirozených sil. Věštec Samuel, na něhož by se obrátil, před časem zemřel. Osvědčená znamení mu nedala žádnou odpověď a tak v zoufalství našel v Endoru ženské medium a přesvědčil jí, aby vyvolala Samuela z říše mrtvých. Ona tak učinila, pravíc že vidí zahaleného muže stoupat ze země, a když se ho optala, co že má král učinit, dostalo se jí odpovědi, že ho Bůh odsoudil k záhubě. Nejznámějším představitelem židovské magie, jíž prý založil Mojžíš, přesto že se v ní nalézají mezopotamské, egyptské a řecké prvky, je Šalamoun. Jeho pověst mistra magie přetrvala několik staletí. Základ jeho věhlasu dal Starý zákon, podle něhož dal Bůh Šalamounovi bohatství, čest a moudrost, jíž převyšoval všechny ostatní muže "i všelijakou moudrost egyptskou". Skutečný Šalamoun 10.stol.př.n.l. byl opravdu nejmocnější z židovských králů. Nádhera jeruzalémského chrámu dává tušit o jeho bohatství a příběh o královně ze Sáby, jež mu dala spoustu záludných otázek, přispěl k jeho pověsti chytrého vladaře. Jeho záliba v cizokrajných ženách a cizích bozích dodala jeho postavě na skandálnosti. V lidových pověstech se traduje, že Šalamoun ve své touze vše poznat a ovládnout, odmítá božské výsady a tak si sám přivodí "pád". Prý dostal od Boha prsten, jímž mohl poroučet přírodě a lidem i duchům, pomocí něj pak zkrotil démony, kteří překáželi stavbě chrámu, a přinutil je pracovat pro něj, proto stavba chrámu trvala jen sedm let. Také rozuměl řečí zvířat, dovedl létat ve větru, nebo na svém přepychovém koberci, z něhož zkoumal svět, nebe a mořské hlubiny. Nejznámější západní magickou knihou jsou Šalamounovy klíče, jež jsou příručkou praktické magie, sbírkou předpisů pro ceremoniální magii a zhotovování pentaklů, při ní užívaných. Jsou v nich uvedeny všechny podstatné přípravy a provádění magických evokací, hovoří se v nich o magických prostředcích jako je modlitba a zaklínání, ale i kuřidla a magické kruhy, jsou zde charakterizovány "inteligence", jež
je možno evokovat. Avšak různá vydání se značně liší, ale dostalo se jim i neblahé pozornosti r. 1376 v příručce pro inkvizitory. Zdá se však, že Šalamounovy klíče mají s ním samým jen málo společného… Josep Flavius se zmiňuje o Šalamounově závěti, jež pravděpodobně pochází z 2. nebo 3.stol.n.l., která popisuje vzhled i funkce patnácti hlavních démonů a odhaluje mocná božská a andělská jména, kterými lze démony ovládat. Je zde i seznam 36 duchů, dekanů (egyptské části zvěrokruhu), kteří jsou démony nemocí, a kouzla proti nim. Jména pocházejí z židovských, řecko-egyptských, mezopotamských, perských a křesťanských zdrojů. Pozdější verze obsahuje "šifry", hieroglyfické symboly, pomocí nichž může kouzelník démony vyvolávat a odvolávat. I Mojžíšovi jsou připisovány mnohé texty. Osmá kniha Mojžíšova, Mojžíšův klíč či Mojžíšův meč, která zřejmě pochází z desátého století a má mnoho podobných znaků s řecko-egyptskými magickými papyry. Tvrdí se v ní, že když jí budete používat "veškeré přání bude splněno, veškeré tajemství odhaleno a veškerý nadpřirozený úkaz, div a zázrak uskutečněn." Poskytuje dlouhou modlitbu k odříkání, v níž se prohlašuje, že mu Bůh dá moc nad veškerými anděly a duchy. Jména duchů, prostřednictvím nichž se má energie uvolnit, pocházejí ze stejného zdroje jako v Šalamounově závěti. Hebrejština byla podle židovsko-křesťanské tradice jazykem, v němž Bůh stvořil svět. 22 písmen hebrejské abecedy lze tedy považovat za stavební prvky vesmíru a aspekty samotného Boha, který se projevil stvořením světa. Hebrejské znaky sloužili i jako čísla, na které bylo nahlíženo ve stejném světle. Z toho vyplývalo, že ten, kdo pochopil a porozuměl kombinacím a permutacím písmen a čísel, pochopil vesmír a Boha, což pro kouzelníka znamenalo ovládnutí jak vesmíru, tak Boha. Tato víra je vizionářský způsobem vyložena v Sefer Jecirah, neboli Knize stvoření, které míchá židovské, gnostické, pythagorejské a snad i neplatónské myšlenky. Autor této knihy není znám, a ani její vznik není jistý. Badatelé podle hovorů o Polárce spočítali, že by mohla vzniknout 2700 let př.n.l. Pravděpodobnější je ale verze, podle níž vznikla v prvním stol. po Kristu. Od 10.stol.n.l. je známá ve dvou verzích - delší a zkrácené. Je to jeden z nejdůležitějších kabalistických spisů. Podle některých interpretů je integrování judaismu jinými směry jen povrchním pohledem na toto vysoce esoterní dílo. Kniha Jecirah patří k základním pramenům původní kabalistické literatury a základním zdrojům studia kabaly, avšak práce s ní vyžaduje nejen dobré znalosti kabaly ale i hebrejštiny. Uvážíme-li, že kabala byla dlouho tajnou vědou, jen ústně předávanou tradicí, není možné o původu této knihy říct nic určitého. Doba, kdy se o ní objevují první zmínky, nemusí být vůbec shodná s dobou jejího vzniku, je docela možné, že byla dlouhou dobu předávána ústně nebo v omezených svazcích než byla poprvé vytištěna. Stále však byli kabalisté společností uzavřenou, k jejich spisům se člověk dostával po stupních a některé byly vyhrazeny jen pro kabalistickou elitu, což bylo částečně vyvoláno obavami z křesťanské perzekuce. Například četné spisy velkého středověkého vizionáře Abrahama Ben Samuela Abulafia byly skrývány, včetně jeho dvanácti komentářů k Sefer Jecirah. Tento učenec žil roku 1240 - 1291 v Palestině a ve Španělsku. Měl pověst mága a extatika. Stanovil základní pozice těla a zásady techniky dýchání, připomínající jogínská cvičení. Doporučoval meditace o sefirách, deseti hlavních aspektech Boha a strukturních prvcích vesmíru, které kabalisté spojovali s božskými jmény, čísly a planetárními sférami.
Postoj středověkých židů k magii byl převážně tolerantnější než křesťanský, to byl jeden z důvodů, proč křesťanské okultisty přitahovala židovská tradice. Magie, k jejímuž provozování se používalo jmen božských a jmen andělů se považovala za neškodnou, byla-li však provozována nesprávnými lidmi, byla považována za nebezpečnou a byla zakazována, pokud se jí použilo k nemorálním účelům nebo zazněla-li modlářstvím. Avšak dokonce i oficiálně zakázaná magie, využívající zlé duchy, byla mnohými považována za legitimní, pokud byli její motivy čisté. Jestliže Bůh umožnil člověku ovládat démony, kdo může pochybovat o vůli Všemohoucího? V judaismu nikdy nenabyl Ďábel takových rozměrů jako v křesťanství. Démoni byli sice nebezpeční a děsiví, ale byli stvořeni samotným Bohem a patřili tedy do božského plánu. Neexistovala zde hluboká hrůza ze styku s nimi jako v křesťanství, kde byli démoni považováni za horlivé nepřátele víry. Magie nepředstavovala pro židovskou církev a společnost nebezpečí, a proto u Židů nedocházelo k pronásledování čarodějů a čarodějnic. Bohužel však tento benevolentní přístup Židů k magii umocnil přesvědčení křesťanů, že všichni Židé jsou uctívači démonů a čarodějů a přispěl tak k jejich pronásledování. Z černé magie byli obviňováni nepřizpůsobiví cizinci, nepoddávající se požadavkům víry. Na vlastní kůži to pocítili první křesťané a křik židovského davu při ukřižování Ježíše "krev jeho na nás a naše děti" se v středověku ukázal krutě pravdivým. Pro křesťany byli Židé dětmi a služebníky Satana, který je navedl k ukřižování Krista. Židé byli obviňováni, že tráví studny, šíří epidemie, mučí voskové figurky Krista, probodávají vysvěcené hostie a ukřižovávají křesťanské děti, jejichž krev pak používají během pašijových obřadů. Je to neuvěřitelné, ale jeden ruský Žid byl na základě stejného obvinění souzen ještě v roce 1913. Obvinění z čarodějnictví nebyla namířena proti jednotlivcům, ale proti židům obecně ačasto tak vedla k pogromům.
Alchymie, astrologie a magie Alchymie byla směsicí náboženství, astrologie a postupů zpracování kovů. Ve středověku byla předávána pomocí Arabů. Prostřednictvím dlouhých, namáhavých úkonů a zanícených modliteb k Bohu se alchymista ve své dílně snažil vyrobit dokonalé zlato čili Kámen mudrců, o němž se věřilo, že vše, čeho se dotkne, promění ve zlato, vyléčí všechny nemoci a tomu, kdo jej vlastní, přinese věčné mládí. Duchovně znamenal svět nadlidského mistrovství a dokonalosti, který je cílem vyšší magie. Byl též nazýván "kámen filozofů" či "poslední hmota". Je považován za produkt Velkého díla a existuje ve formě červeného prášku, zrnek nebo granulomů. Postup výroby je vrcholným tajemstvím fyzické a spirituální alchymie a ve fyzické alchymii se podařil vyrobit nemnohým (např. Flamelovi, Sendivogiovi...) Dnes je již přeměna kovů možná a byla též prakticky provedena, avšak postup je nákladný, takže se tato transmutace nevyplácí. Někteří alchymisté "dryáčníci" se zajímali jen o praktickou stránku pokusu vyrobit zlato. Jiní se zas nikdy nepřiblížili k alchymistické dílně a jejich pokusy byli jen na úrovni duchovního růstu. Pravé umění bylo však kombinací obojího. Raný rozvoj alchymie nastal v helénském Egyptě. Kolem roku 200 př.n.l. napsal Bolus Mendes knihu o přípravě zlata a barviv a uvedl postupy tehdejších alchymistů. První alchymistické spisy se objevovali pod jmény Herma Trismegista (Třímocného), Isidy, Osthanese, Kleopatry, Mojžíše, Árona, Marie
Židovky, Pythagora, Platóna a dalších řeckých filozofů. Šalamounova píseň bývala interpretována jako zašifrované vodítko k alchymii. Věřilo se, že každý kov je ovlivňován svou planetou a má pevné místo v hierarchii kovů podle své dokonalosti. Když Arabové v 7.stol. dobyli Egypt a značnou část území ve východní časti Středomoří, řecké texty byli přeloženy do arabštiny a arabští experimentátoři se začali zabývat alchymií. Nejslavnějším z nic byl súfíjský mystik Džabir ibn Hajján, na západě známý jako Geber, který zemřel kolem roku 815. Byl i matematikem. Napsal mnoho knih, avšak ty, které vyšly již v 8.stol., mohou být jeho jen těžko. Přizpůsobil pythagorejskou a novoplatónskou numerologii účelům alchymie. Knihy o alchymii, astrologii, matematice a lékařství, které napsal Geber a další Arabové včetně maurských učenců ve Španělsku, byly překládány do latiny od dvanáctého stol. Tyto knihy se zasloužily o to, že alchymie jako umění pronikla do středověké Evropy. Encyklopedie, které vznikaly od 13.stol. obsahovaly informace o umění alchymie. Alchymističtí spisovatelé nadále zapisovali své postupy pomocí složitých šifer a není náhodou, že anglické "gibberish" (hatmatilka) je odvozeno od Gebera. Učený františkánský vědec anglického původu Roger Bacon 1214-1294, žijící v Paříži, byl uvězněn pro obvinění, že se zabýval magií, kterou definoval jako "praktickou metafyziku". Měl pověst čaroděje a zvláště se zabýval přípravou alchymistických léčebných přípravků a elixírů na prodloužení života. Byl autorem mnoha přírodovědeckých a filozofických spisů a traktátů Speculum alchimiae. Mnozí autoři používali křesťanský i sexuální symbolismus, mezi nimi byl Arnald De Villa Nova, 1235/401312, zcestovalý španělský lékař, astrolog a alchymista, působící převážně v Paříži. Podezírán z kacířství a obžalován z provozování magie. Údajný tvůrce homunkula, autor Rosaria philosophorum, Specula a dalších alchymistických traktátů. Jeho problémy s církevními hodnostáři se zmírnily po té, co úspěšně použil astrologický talisman k vyléčení papeže Bonifáce VIII. zraněného kamenem. Arnald nazýval alchymii Mudrcovým růžencem a alchymistický proces přirovnával k Ukřižování a následnému Zmrtvýchvstání. Ramon Lull nebo též Raymundus Lullus, 1235-1315, jeden z největších středověkých hermetiků a alchymistů španělského původu, zvaný Doctor Illuminatus, autor řady alchymistických spisů, ačkoli autorství některých je sporné (stejně jako jeho podivuhodný životní příběh). Byl výstředním polyhistorem a misionářem na islámském území. Říkalo se, že během své návštěvy Anglie změnil v londýnském Toweru dvacet dva tun původního materiálu ve zlato jako příspěvek k pokladu anglického krále. Byl průkopníkem techniky memorizace, které uspořádává myšlenky do logických vzorů, takže si je pak člověk může uvést do souvislosti, srovnat a zapamatovat. Byl ovlivněn židovskými cvičeními založenými na meditaci o dvaceti dvou hebrejských písmenech, jeho diagramy z písmen obsahující kruhy a čtverce přispěli k jeho pověsti mága. Papež Jan XXII. odsoudil všechny alchymisty jako podvodníky, avšak když v roce 1334 zemřel, zanechal po sobě tolik zlata, že se věřilo, že sám alchymistou byl. Podobné zvěsti se šířili o nesmírném bohatství řádu Templářů, který byl založen roku 1118 francouzskými rytíři - křižáky. Když se jeho moc stala nepohodlnou, tak roku 1307 na rozkaz krále Filipa Sličného a papeže Klimenta V. byl zatčen velmistr řádu Jacgues de Molay, poté co byl s celým konventem z Kypru pozván k jednání do Paříže. Současně pak začalo zatýkání a pronásledování Templářů po celé Francii a následně i ve všech ostatních křesťanských zemích. Další lstí byla obsazena pařížská pevnost, kde bylo nashromážděno velké
bohatství. Následujícího roku se jim dostalo papežské buly, podle níž byli vyobcováni z církve a souzeni jako kacíři. Procesy proti nim se pak konaly následujících sedm let a končili upálením předních představitelů řádu v čele s velmistrem v Paříži dne 11. 3. 1314. Popraveno bylo i mnou členů po celé Evropě a jmění řádu bylo konfiskováno. Kladlo se jim za vinu, že se zřekli Krista, hanobili kříž a svátosti, že se dopouštěli hromadné sodomie, homosexuality, loupeží a ohrožovali moc královskou a papežskou, že se klaněli "ohavné" modle. O tom, co se skutečně stalo, vedou historici urputné dohady. Jedni tvrdí, že Templáři se skutečně v arabských zemích seznámili s učením manicheistů, s kabalou a jinými doktrínami, jestli to měl být tedy důvod pro kacířství, budiž. Druzí pak tvrdí, že celý proces byl vykonstruován francouzským králem, jenž se potřeboval zmocnit obrovského jmění řádu, a papeže, jenž se obával o svou moc. Rozhodně však velmistr řádu jakákoliv obvinění popřel a před svou smrtí vyzval papeže i krále k "Božímu soudu". Pravdou je, že papež do roka zemřel na záhadnou nemoc, pokryt vředy a král 29. 11. téhož roku byl za záhadných okolností zabit na lovu. Stejně záhadně zemřel i žalobce procesu prokurátor Nogaret. Nicméně všichni templáři nebyli vyhubeni, organizovali se v tajná společenství, přísahající pomstu francouzskému královskému rodu a římskokatolické církvi. Podle některých pramenů se zdá, že byli templáři zakladateli svobodného řádu zednářského. Nejslavnější středověký alchymista, pařížský kupec Nicolas Flamel 1330-1418, znal tajemství transmutace olova ve zlato. Podle pověsti Flamel zakoupil od starého žida starodávnou knihu, kterou s pomocí španělského kabalisty rozluštil a vyrobil Kámen mudrců. Pomocí něho vyrobil mnoho zlata a vykonal mnohá dobrodiní, nechal postavit několik kostelů, s pomocí své ženy Perenally 17. 1. 1382 uskutečnil alchymistickou transmutaci. Po jeho smrti jeho dům zaplavili kořistníci, hledající jeho zlato a v roce 1761 byl údajně spatřen v pařížské opeře. Rozhodně však byl význačným autorem mnoha spisů o alchymii. Vztah církve k astrologii byl v nepřetržitém kolísání mezi nesnášenlivostí k akceptování. Jakákoliv zmínka o tom že hvězdy, ne Bůh, řídí náš osud, byla netolerována a existovalo pevné přesvědčení, že planetární božstva, stejně jako všechna božstva pohanská, jsou zlými démony. V roce 963 byl například papež Jan XII. Obviněn, že při karetní hře přivolával pomoc Jupitera, Venuše a jiných démonů. Naproti tomu však byla astrologie zakořeněna ve všech oblastech života a myšlení tehdejších lidí, takže ji nabylo možné vymýtit. Byla nezbytná například pro lékařskou praxi, jak doporučoval význačný učenec svatý Isidor Sevillský, jenž zemřel roku 636. Z jeho knih převzal středověk mnoho prvků řecké a římské kultury. Léčivé rostliny se třídily podle planetární příslušnosti. Znamení zvěrokruhu byla spojena s určitými částmi těla. Mnoho křesťanů věřilo, že astrologie a hvězdy jsou znameními, jimiž Všemohoucí varuje před svými záměry. A pokud byli démony, bylo prozřetelné je sledovat. Ve 13. století svatý Tomáš Akvinský překlenul propast mez křesťanstvím a astrologií. Vycházel z argumentace svatého Augustina a dospěl k názoru, že hvězdy ovlivňují chování většiny lidí, ježto jsou otroky jejich vrtochů. A tak jsou astrologové schopni přesně předvídat většině lidí, ne však té hrstce vznešených, co jsou povzneseni nad pozemskými choutkami, tak i nebeskými vlivy. Od té doby je astrologickou zásadou "Hvězdy pobízejí, ale nenutí", jež uvádí v soulad neslučitelnost osudu a svobodné vůle. Ve 13. a 14. stol. stejně jako v renesanci se s astrology radili králové, šlechta, vládcové měst a církevní hodnostáři, včetně některých papežů a na italských a španělských univerzitách byly zřizovány katedry astrologie. Michal Scot, zemřel roku 1235, skotský dvorní astrolog císaře Fridricha II., napsal knihy o astrologii, alchymii, chiromantii a fyziognomii. Obecně byl považován za obávaného čaroděje, jemuž duchové
přinášejí vybraná jídla z francouzských a španělských královských kuchyní a také že se "projížděl ďábelskou lodí a na ďábelském koni jezdil po nebi". Je jedním z kouzelníků a věštců odsouzených k věčnému zatracení v Dantově Pekle. Dalším z nich je Guido Bonatti, autor známé astrologické učebnice ze 13.stol, který si nějaký čas vydělával tím, že pro hraběte Guida de Montefeltro určoval, které dny jsou vhodné pro loupežné přepady sousedů. Bonatti byl sám nakonec zabit bandity.
Zdroj: Gaira, http://gaira.mysteria.cz/dejiny.htm
