DENNÍ CETRUM A NOCLEHÁRNA PRO LIDI BEZ DOMOVA VOJTĚCH JEŘÁBEK
řešené území
- t e o r i e -
O CO JDE?
BEZDOMOVECTVÍ HISTORIE V KONTEXTU SOCIÁLNÍCH SLUŽEB
Denní centrum je sociální zařízení určené lidem bez domova, které disponuje velkou místností se stoly a židlemi. V drtivé většině případů je nízkoprahové, tzn. příchozí musí splnit určité požadavky - zpravidla nesmí být pod vlivem alkoholu či jiných omamných látek, nesmí trpět závažnou infekční nemocí a musí souhlasit s provozními pravidly daného zařízení. Člověk přicházející do centra je tedy zpravidla alespoň částečně motivován. Klienti (jak jsou obecně uživatelé sociálních služeb nazýváni) si zde mohou odpočinout v čistém, suchém prostředí a najíst se. Jídlo si buďto donesou, nebo je jim zde za symbolickou cenu poskytnuto. Také bývá k dispozici kuchyňka, kde si lze jednoduchý pokrm či pouze teplý nápoj připravit. Rovněž zde můžou probíhat rozdílné vzdělávací, kulturní či společenské akce. Dalším standardem je kompletní hygienický servis: možnost použít toaletu, vysprchovat se, oholit se, vyměnit špinavý oděv za čistý a nebo nechat si stávající vyprat. Do třetice jsou zde k dispozici sociální pracovníci, lékař a psycholog. Při prvním kontaktu s klientem je veden řízený pohovor, aby pracovníci centra zjistili, co pro něj mohou udělat - neboť to ví nejlépe on sám. Nadále jsou pak pracovníci kdykoliv k dispozici, poskytují informační a poradenský servis, pomáhají při kontaktu s úřady, nebo při shánění práce. Ideálně s klientem sestaví jednoduchý individuální plán, zahrnující po malých krůčcích postupné body pro integraci zpět do společnosti. Osobní věci se zde dají uložit bezpečně do skříňky, úschovna je pro bezdomovce, kteří jinak vláčí veškerý svůj majetek v batozích a igelitkách s sebou, užitečná.
Zároveň se ovšem v hierarchizované společnosti antického Řecka rozmáhalo dlužní otroctví občanů polis a ruku v ruce s ním nutnost poprvé řešit sociální otázku z pozice politiky. Solon z Athén tehdy provedl první systémové přerozdělení a vynutil solidaritu mezi nejbohatší a nejchudší třídou společnosti. Filantropický princip snahy pomoci chudým se vždy pojí zájmy mocenských skupin, nešlo tedy navždy zůstat pouze u restrikcí. Dokonce byly zavedeny i první důchody pro nemajetné a nemohoucí, pokud si uměli před porotou svůj nárok obhájit. Pochopitelně se tato možnost netýkala otroků, díky jejichž práci mohla tehdejší společnost dosáhnout nevídaného rozmachu. Ve středověku se dle Michela Foucaulta dá najít první částečně institucionalizované řešení otázky osob, které se nechtěly či nemohly přizpůsobit společenským konvencím, čili předobraz koncentračních táborů: po řekách a mořích se plavily takzvané lodě bláznů, které žádný přístav nepřijímal a lidé zde trávili celé roky. Tato teorie z jeho Dějin šílenství se však více než na faktech zakládá na subjektivní interpretaci stejnojmenného obrazu od Bosche. Co je však na této skutečnosti zajímavé je rovina alegorická - tentokrát s lodí Hermes, která v Praze zajišťuje dvě třetiny ubytovací kapacity pro lidi bez domova. Žádná z městských částí však nechtěla zřídit noclehárnu ve svém katastru a tak „blázni“ skončili opět na lodi, pod správou ne města, ale povodí Vltavy.
Noclehárna k tomu vedle totožných hygienických a potravinových služeb poskytuje ubytovací služby na jednu noc, přičemž však lze možnosti ubytování využít opakovaně (u o.s. Naděje je to 90 dní, u Armády spásy 15 dní v kuse, poté je nocleh na 5 nocí přerušen). K požadavku střízlivosti a bezinfekčnosti přibývá požadavek dostavit se v určitém časovém rozmezí, kdy jsou nocležníci přijímáni. Přijatému klientovi je poskytnuta postel, standard ubytování je zpravidla nízký hromadné pokoje s palandami, i když v západních zemích se postupně stávají normou menší až individuální pokoje. Následujícího dne ráno jsou opět vykázáni zpět na ulici, aby se přes den snažili řešit svou sociální situaci a nezvykl si na pohodlí celodenního pobytu na ubytovně. Obecně je otázka typologie bydlení pro lidi bez domova (nejen) u nás polem poměrně neprobádaným a díky celospolečenskému vnímání bezdomovců i svým způsobem nevděčným. Služby sociální prevence, kam oba dva výše popsané druhy patří, jsou až poslední součástkou záchranné sociální sítě - poté, co se vyčerpá okruh nejbližších i prevence. Žádná společnost se nemůže považovat za vyspělou, pokud v ní existují skupiny vystavené sociální exkluzi. Bezdomovectví se odjakživa vyskytovalo ve všech typech společenského uspořádání a je
Již od dob vzniku prvních společenských struktur v sobě bezdomovectví jakožto sociální statut skrývalo antitezi společnosti dodržující zákony: první formou „zbavení domova“ byl trest vyloučení z komunity, tedy zavržení člověka jeho kmenem poté, co nějak porušil jeho stanovy a tím ohrozil šance na přežití celé skupiny. Takový člověk byl tedy nahlížen jako viník, který si zaslouží trest vyhnanství za své vlastní činy (optikou křesťanství se nabízí analogie se starozákonním Kainem). Tento přístup k vyloučení se ve svém základu nezměnil do dneška - lidé často pohlížejí na všechny sociálně vyloučené jako na nepřizpůsobivé lenochy, kteří za svou situaci můžou pouze a jedině sami. Jenom povaha osobní viny se v čase proměňuje. Nejdříve byly odlišnosti a handicapy byly buďto projevem osobní slabosti, nebo se připisovaly hříchům minulosti; antická společnost odlišnosti ve fyziologickém kánonu netrpěla.
potřeba s ním umět pracovat. A ačkoliv je tento úkol v první řadě politikum, otázka bez-domoví je svojí povahou také architektonická. Mít domov znamená moci se někam vrátit, mít soukromí - možnost druhého do svého domova nevpustit. Jak má ale vypadat prostor, který je ve vlastním zájmu člověka velmi dočasný
a zároveň z perspektivy mrazivé ulice toužený? A jaký má být dům, na který se bude drtivá většina okolí dívat přinejlepším spatra? To všechno jsou otázky, na které se dá odpovídat jazykem architektury.
Obyvatelstvo ve feudální společnosti bylo vázáno na půdu, léno, a byla tak omezena jeho migrace - většina lidí byla v poddanském stavu podřízena svému lennímu pánovi. Od 15. století však nárůst počtu obyvatelstva znamená další chudnutí těch nejníže postavených vrstev. Objevují se první skupiny, odmítající usedle robotovat a stávají se tuláky, neboli vagabundy - bloudícími. Vykročením z tehdejšího hodnotového systému pozbyli tito jedinci veškerých práv a běžně se stávali oběťmi pogromů a vražd. Abychom však neživili pouze představu temného středověku, je nutno zmínit i první vlaštovky v péči o potřebné. V našem civilizačním okruhu tuto funkci od svého počátku plnilo (pomiňme teď diskuzi podle jakého klíče apod.) křesťanství, potažmo církev. Ta zakládá možná útočiště a předobrazy budoucích ústavů v podobě klášterů a farností, celé církevní řády - jako například Františkáni
a tak i žebrota začala být časem vykonavatelná pouze na povolení. Postupně vznikají místo smíšených ústavních zařízení a všeobecných špitálů zařízení diferencovaná: sirotčince, starobince, nemocnice, ústavy pro choromyslné, ale také pracovní tábory a káznice. Na našem území byly zřizovány v budovách, ze kterých Josef II. vyhnal církevní řády vznikají tak jakési ústavní sekulární kláštery. Na venkově se potřební ubytovávají v obecních domech a pastouškách, přičemž se o ně střídavě starají obyvatelé obce (tady lze vypozorovat zárodek komunitních sociálních služeb).
Hieronymus Bosch - Loď bláznů
trestání vagabunda - tudorovská Anglie
- se orientují na pomoc a dobročinnost. Oproti tomu občanská filantropie v rámci farností cílí často více na vykonání „dobrého skutku před Bohem“ (a před společností), než na potřeby člověka v nouzi. Revoluční imperativ solidarity, který s sebou křesťanství přineslo, často zůstává pouze v podobě liturgické mantry. Protestantská reformace s sebou přinesla mnoho společenských změn, jenž se promítly například do chudinského zákona z roku 1601, který vydala anglická královna Alžběta: zacházení s chudými mělo být individualizované, podporovat se měli pouze lidé práce neschopní a práceschopné je třeba k práci vychovat. S pozvolnou centralizací státu začíná také centralizace politiky vůči chudým
Dnešní forma bezdomovectví se objevuje počátkem 19. století v souvislosti s průmyslovou revolucí a kvapným rozvojem měst. Migranti přicházející sem za prací často bydlí přímo na ulici, pouze za asistence církevních řádů. Z dřívějších řemeslných cechů se se postupně stávají dělnické spolky, jejichž hnutí následně hýbe politickou situací i ve 20. století. Státní péče je u nás poprvé zřízena roku 1862 Říšským obecním zákonem, který ustanovil, že každý občan musí příslušet k nějaké obci a ta má povinnost se o něj postarat. Se vznikem domovského práva se tak na svět dostává poprvé termín bezdomovec: tedy ten, kdo je bez domovského práva, cizák. Od dob Rakouska-Uherska taktéž zůstává vnímání chudoby jakožto nejzávažnějšího sociálního problému a systém péče, kdy se starost o potřebného přesouvá postupně po ose rodina - obec - okres - stát. Za první republiky se rozmáhá soukromé i dobrovolné chudinství, které je celospolečensky i legislativně podporováno. Vznikají vývařovny a záplavy poradenských služeb, z nichž některé postupně přecházejí pod stát. Postupně se mění model, kdy je potřebný odkázán na existenci alespoň nějakého zdroje pomoci na jeho nárok. To ilustruje i výrok pozdějšího pražského primátora dr. Zenkla z roku 1927: „Pomáhati nutno rychle a včas. Často stačí nepatrný zákrok, i jen dobré slovo přátelské rady, aby bylo zabráněno velkým důsledkům mravním i hmotným. Všude v provádění úkolů sociální péče zachovati čistý, lidský poměr člověka ke člověku, nedopustiti se ničeho, co by druhého ponížilo, nebo urazilo.“ A ačkoliv se z dnešního pohledu zdá tehdejší masová ústavní péče přinejlepším diskutabilní, rozhodně byla pozitiv-
Armáda spásy, Londýn 1909
ním objevem: v rámci ústavu poskytovala potřebnému veškerý servis. Například Masarykovy domovy (dnešní Thomayerova nemocnice) byly ve své době nejmodernějším zařízením toho druhu v Evropě a tvořily v podstatě soběstačné městečko. Po hrůzách druhé světové války nastává v sociální péči zásadní obrat. Roku 1948 je v OSN deklarována důstojnost člověka a mění se základní princip péče a vnímání práva na ni: z daru instituce, zákoně povinné tento dar poskytnout, se stává nárok jednotlivce. Zároveň se definitivně kontextem péče stává sociální politika státu. U nás se tak po roce 1948 stává chudoba veřejným tabu. Každý jedinec měl povinnost pracovat, což zhusta implikovalo umělé vytváření pracovních míst. Kdo práci nezvládal či se prostě nechtěl poddat diktátu doby, musel se kvůli trestnému činu příživnictví skrývat. Bezdomovectví dnešního typu (způsobené externalitami, nikoliv vlastním rozhodnutím) prakticky neexistovalo: pro lidi bez rodinného zázemí byly zřizovány ubytovny, handicapovaní byli umístěni do pečovatelských ústavů. Oproti tomu ve světě, se kterým jsme dříve drželi krok, se v 60. letech postupně upouští od ústavní péče ve prospěch intenzivních terapeutických komunit, stacionářů, terénních služeb a preventivních programů. Po zhroucení bolševického molochu a následném překotném přechodu ke kapitalismu s jeho důrazem na osobní odpovědnost jedince dochází k rapidnímu nárůstu bezdomovectví. Po roce 89 neexistující síť sociálních služeb alespoň částečně začínají vytvářet nestátní neziskové organizace, zatímco se připravuje Scénář sociální reformy. Po amnestii Václava Havla bylo propuštěno kolem 15 000 vězňů a tato skutečnost akcelerovala vznik mnoha sociálních zařízení. Občanská sdružení (z důvodu legislativního vakua byla většina neziskovek založena právě takto) preferovala především služby neústavního charakteru, církevní organizace, které mohly převzít zahraniční metodiku svých partnerů, začínají provozovat domovy důchodců, azyly pro bezdomovce či matky s dětmi a hospice. Roku 1991 pak byl přijat zákon o životním minimu a sociální potřebnosti, čímž byl vytvořena záchranná síť pro zmírnění transformačního šoku. Samotný systém sociálních služeb, připravovaný od roku 1994, je však zákonem ošetřen až v roce 2006 - rozhodně tedy nebyl v
Masarykovy domovy
transformačním procesu prioritou. A co se týče bezdomovectví, první koncepční dokument v ČR nabyl platnosti až loni v létě. Financování služeb je od revoluce závislé na centrálně rozdělovaných dotacích. o které se musí každý rok znovu žádat. Tyto dotace však nikdy nebyly řízeny nějakou vizí rozvoje sociálních služeb, navíc často docházejí ke zřizovateli s několikaměsíčním zpožděním od začátku kalendářního roku a de facto mu tak znemožňují činnost. V současnosti se problematika lidí bez domova začíná konečně dostávat z politického šuplíku nedotknutelných témat. Díky přijetí koncepce pro celou ČR i Prahu se snad tato jedna z posledních neprobádaných typologií ze spektra sociálních služeb dočká zasloužené pozornosti.
BEZDOMOVECTVÍ SOUČASNÁ SITUACE A LEGISLATIVNÍ RÁMEC
Základem jakéhokoliv legislativního ošetření otázky bezdomovectví bezpochyby musí být jeho vymezení, tedy definice. Těch lze nabídnout bezpočet, ale v zásadě vždy oscilují mezi dvěma krajními póly, maximalistickým a minimalistickým. Tedy: buďto jsou za bezdomovce označeni všichni lidé, kteří žijí v nepřístojných podmínkách, v nichž nelze vést běžný civilizovaný život a jimž je bráněno se sociálně a profesně rozvíjet. A nebo jsou do výčtu zahrnuty jednoduše osoby bez bydliště. Jistě není překvapivé, že stát a neziskové organizace většinou preferují různé varianty a reálně fungujícím výsledkem je tedy kombinace obou výše zmíněných: Je potřeba zajistit, aby se prostředky dostaly ke skutečně potřebným, protože „nebydlet“ a „bydlet nevalně“ jsou stále velmi odlišné kategorie; na druhou stranu není možné vést účinnou prevenci před ztrátou obydlí, pokud není dynamický proces této ztráty vnímán ve své celistvosti a jsou ignorovány všechny indikátory naznačující budoucí sociální sestup. Symptomatické pro dnešní situaci je, že všechny níže uvedené oficiální dokumenty tuto definici neobsahují a nemají tak stanovenou žádnou cílovou skupinu, natož závazky k uvedení koncepce do praxe. Jak již bylo zmíněno v minulém textu, legislativní úprava sociálních služeb se u nás dočkala schválení až v roce 2006 a do účinnosti vstoupila na počátku roku následujícího. Nevyhovující sovětský model a jeho právní úprava - tedy absolutní kompetence poskytování sociálních služeb v rukou státu, pasivní role klienta a ignorování jeho individuality - vzala za své teprve před poměrně nedávnou dobou. A je i nadále otázkou, kolik vedoucích pracovníků v sociálních zařízeních skutečně přijalo tuto změnu přístupu za svou. Dnes je tedy zřizování sociálních služeb o něco pružnější: leží na krajích a obcích s rozšířenou působností, ideálně by však měly strukturu tvořit jednotlivé obce a neziskové organizace, aby mohly konkrétní potřeby klienta být co nejlépe uspokojeny. Koncepce služeb ve výše zmíněném zákoně je v §2 definována takto: „Každá osoba má právo na bezplatné poskytnutí základního sociálního poradenství o možnostech řešení nepříznivé sociální situace nebo jejího předcházení. [...] Musí působit aktivně, podporovat rozvoj samostatnosti, posilovat sociální začleňování.“ Zákon tedy podporuje soudobé trendy v sociální praxi založené na aktivní participaci klienta; co už však neupravuje, je otázka dostupnosti ani potřebné kapacity těchto služeb. Když se k tomu přidá ne zrovna sociálně citlivá politika porevolučních vlád, ocitáme se v dnešní neutěšené situaci kdy kupříkladu právě péče o lidi bez domova je stále v plenkách. Až v polovině roku 2013 byla přijata Koncepce prevence a řešení problematiky bezdomovectví v ČR do roku 2020. Alespoň Praha však byla o něco napřed: od roku 2008 byl v platnosti takzvaný „Akční plán“ Jiřího Janečka (ex-ODS). Tento dokument obsahoval těžko uvěřitelné myšlenky, jako zřízení bezdomoveckého tábora za Prahou, rozřazování bezdomovců výjezdními týmy na spolupracující a nespolupracující a také zřízení horké linky, kde budou moci agilní občané hlásit polohu nevhodných osob. Nicméně vedle neustálého stavění „občana“ do opozice proti „bezdomovcům“ alespoň
©Jakub Marek, Ondřej Strnad, Lucie Hotovcová: Bezdomovectví (Portál, 2012)
nastartoval jistou úroveň společenské a politické diskuze a otevřel spoustu témat, na které bude třeba v budoucnu hledat uspokojivější odpověď. Ta částečně přišla v podobě nové Koncepce návrhu řešení problematiky bezdomovectví v Praze v letech 2013 - 2020, která byla městskou radou schválena koncem roku 2012. Ta si je vědoma výjimečného sociálního postavení Prahy v kontextu České republiky, které přitahuje lidi bez domova - dle některých odhadů je jich až 60% původně mimopražských. Také se zde zmiňují kromě subjektivních i objektivní příčiny bezdomovectví - neboť se skutečně ve většině případů podílí oba tyto faktory. Strategicky důležitým rozhodnutím je pak rovnoměrné rozložení menších sociálních zařízení ve všech městských částech, zejména jádrových, kde je logicky díky snazší obživě koncentrace lidí bez domova výrazně větší. Postupně tak počítá se zvyšováním hrubě nedostačujících pražských kapacit zřízením nových
©Jakub Marek, Ondřej Strnad, Lucie Hotovcová: Bezdomovectví (Portál, 2012)
denních center, nocleháren a azylových domů. Co se týče počtu lidí bez domova, neexistují přesné statistiky. Od sčítání lidu v roce 2010 se uvažuje v Praze zhruba 4 000 bezdomovců, z toho 2500 takzvaných „zjevných“ a zbylých 1500 „skrytých“. Tyto podivně znějící termíny jsou oficiálně užívanou legislativní typologií a rozumí se jimi buďto osoby bez přístřeší, které nemohou opustit veřejný prostor, veřejnost je považuje za bezdomovce a oni svůj stav nemohou nebo nechtějí skrývat (zjevní), nebo osoby bez stálého ubytování, přespávající po známých a ubytovnách (skrytí). Chybou koncepce je, že se (stejně jako před ní Akční plán) zaměřuje především na ty zjevné, přitom třeba ženy bez domova (je jich zhruba 20%) se častěji řadí spíše mezi skryté bezdomovkyně: za svůj stav se stydí a
skrývají ho, jsou i častějšími uživatelkami sociálních služeb, které jsou však paradoxně nastaveny hlavně na muže. Poslední skupinou jsou bezdomovci potenciální, kteří nemají stálé bydlení a jsou ohroženi jeho ztrátou. Těch je v Praze odhadováno 5 až 10 tisíc domácností, což je jistě alarmující číslo nutící k zamyšlení nad reálnou ekonomickou situací ve společnosti (zejména, když se s oblibou omílá naše údajná výjimečně nízká úroveň chudoby dobře rozebráno třeba zde). Přitom denní centra jsou v Praze jenom čtyři s celkovou kapacitou 500 lidí, pět nocleháren pak pojme pouze 367 osob - z toho 2/3 kapacity supluje speciálně postavená loď Hermes, odkázaná na přívětivý stav vody a azyl u Povodí Vltavy, protože v době výstavby žádná z městských částí nechtěla přistoupit na zřízení noclehárny na svém území. Aby byl výčet kompletní, je ještě potřeba zmínit 796 míst ve 24 azylových domech, z nichž některé jsou přímo určeny pro nemocné bezdomovce či matky s dětmi (překvapivé je, že neexistuje žádné zařízení pro otce s dítětem či celé rodiny: při nepříznivé sociální situaci tak zpravidla nejdříve dojde k rozpadu rodiny, protože je nuceně rozdělena). Zde je namístě uvést typologii ambulantních služeb, která je u nás zavedena a jenž souvisí s mezinárodně přijímanou typologií bezdomovectví ETHOS, kterou vytvořila organizace FEANTSA (a mimochodem počítá i s lidmi ohroženými ztrátou bydlení či žijících v bydlení nevyhovujícím). Všechny služby - ambulantní i pobytové - uvedené na schématu níže, se legislativně řadí do služeb sociální prevence. Postupně se v nich zvyšují nároky na uživatele (tedy mají vyšší práh) tak, aby na konci řetězce byl do společnosti integrovaný jedinec v samostatném bydlení. Velký počet různých návazných zařízení však u nás není možné takřka nikde kromě Prahy zrealizovat pro jeho finanční náročnost: na azylový dům tak již zpravidla nic nenavazuje a třeba tréninkové byty v podstatě neexistují. Dalším negativem tohoto systému je vytváření stigmatizovaných zařízení, které na jednom místě koncentrují sociálně vyloučené - toho si je vědoma i současná Koncepce, která za horní hranici kapacity nově zřizovaných zařízení pokládá 30 osob.
bytů, do kterého je člověk bez domova po domluvě se sociálním pracovníkem umístěn třeba hned. Následně pak spolupracuje na reintegraci do společnosti, což je usnadněno tím, že už rovnou disponuje „domovem“ - pokud se totiž člověk na ulici musí starat o holé přežití, těžko má ještě myšlenky na shánění zaměstnání. Tento koncept, který aplikovalo například Finsko (s cílem do konce desetiletí bezdomovectví úplně minimalizovat), nebo New York, u nás naráží na jasnou překážku: (nejen) pražský bytový fond je z velké části zprivatizován, navíc obecní bydlení často rozhodně neslouží - díky stanovení diskriminačních podmínek pro zájemce - jako sociální bydlení. Přínos tohoto řešení je však nasnadě: rovnoměrné rozmístění sociálních bytů v rámci městské struktury eliminuje ghettizaci, která vždycky alespoň v určité míře doprovází kapacitní stavby pro sociálně vyloučené s jedinou funkcí. Navíc je finančně výhodnější udržovat pouze flexibilní bytový fond, než se ještě podporovat navíc několik dalších stupňů péče. Vytvoření použitelného bytového portfolia je však rozhodně více otázkou politiky, než architektonické úlohy. Také z této skutečnosti vzešla moje volba zadání diplomové práce, návrh meziprostoru mezi ulicí a bytem, jakéhosi ne-domova, místa, kde se uskutečňuje kontakt mezi vyloučeným (člověk bez domova) a společností (sociální pracovník), než se naskytne šance na únik. Co je obrazem takového místa, jak má vypadat, působit, fungovat? To bude úkolem mého projektu.
V současnosti se do popředí zájmu odborníků na problematiku bezdomovectví dostává takzvaný „housing first“ koncept (u nás ho prosazuje třeba Platforma pro sociální bydlení). Ten předpokládá, že obec spravuje dostatečně velkou síť sociálních
loď Hermes - 2/3 kapacity pražských nocleháren
Puntíky: modře denní centra, červeně noclehárny. Kružnice: modře vytipované lokality umístění nových kapacit dle Koncepce, žlutě další zvažované magistrátem
BEZDOMOVECTVÍ SPECIFIKA SUBKULTURY A JEJÍ OBRAZ
Jako každá sociální skupina, i bezdomovci jsou od jedince k jedinci velmi odlišní, i když máme s bezdomovectvím spojenou řadu předsudků - většinou z osobní zkušenosti s těmi nejnápadnějšími, což bývají hygienu ignorující alkoholikové, kteří pak pro nás paušálně představují obraz bezdomovectví. Je však zcela jistě možné některé charakteristiky označit za hojně se vyskytující či typické. Pokud jako architekti chceme navrhovat dům plnící specifickou službu, bez poznání nejběžnějších potřeb klienta se to neobejde. Základním rysem, ovlivňujícím většinu aktivit lidí bez domova, je postupné vylučování budoucího časového horizontu ze svého plánování. Čím blíže se konečná hranice jejich myšlení dotýká přítomného okamžiku, tím více ztrácejí nad svými životy kontrolu. Jde o logický proces, doprovázející těžký život na ulici: zdravotní stav se postupně zhoršuje, pobyt se stále více stává soubojem o přežití. To ústí až v souboj o jedinou věc: současnost - obstarat si jídlo, najít nocleh, přečkat mrazivou noc. Není divu, že z této spirály vede cesta ven jen velmi těžko. Zároveň je potřeba rozlišovat, že ne každý člověk na ulici je bezdomovec. Občas se mezi ně mísí lidé, kteří disponují vlastním bydlením, ale vyhledávají jejich společnost. Většinou jde o alkoholiky, nebo prostě lidi bez sociálních kontaktů - ty hledají ve veřejném prostoru, který sdílí s bezdomovci a občas jim drobně vypomáhají (krátké ubytování, sprcha, peníze na alkohol). Většinová společnost vidí bezdomovectví takřka výhradně jako osobní selhání či přímo volbu (tu je reálně velmi těžké rozpoznat, protože většina lidí dlouhodobě žijících na ulici si vytvoří vlastní obranný mechanismus, že jim daná situace vyhovuje díky osobní svobodě; navíc je při artikulaci bezdomovectví jako volby nebezpečí, že už tak dosti odtažitá společnost se vůči případné pomoci vymezí ještě důrazněji - proto jsou sociologové v tomto ohledu velmi opatrní), kdežto bezdomovci odkazují na selhání společnosti. Jak už to tak bývá, pravda je většinou někde uprostřed tvořena objektivními
(např. propouštění v době krize) i subjektivními (třeba zdravotní handicap, psychické potíže) důvody. Obecně tedy jde v prvopočátku o osobní krizi (v zaměstnání či rodině), která je následována propadnutím dvěmi úrovněmi záchranných sociálních sítí až na dno společnosti: kruhem osobních kontaktů a vazeb, který je příliš slabý, a nedosažením na sociální podporu díky nesplnění požadavků. Jakmile už se pak člověk jednou octne na dlažbě, nemá valného smyslu zabývat se příčinami v minulosti (primárními), ale spíše sekundárními (proč na ulici zůstává) a případně terciálními (proč se na ni opakovaně vrací). Nezaměstnanost s sebou nese postupnou ztrátu denního režimu a běžných návyků. Pokud posléze dojde k zisku zaměstnání/brigády, je pravidelná docházka nejčastějším problémem, který je nutno řešit. Proto je výhodné v tomto období využívat služeb noclehárny, která tento pravidelný režim umožní dodržet a zároveň poskytuje určitou úroveň kontroly například střízlivosti. Oproti všeobecným představám si většina bezdomovců společenskou hodnotu práce a tlak na její vykonávání uvědomuj, nejsou však fyzicky a psychicky schopní ji vykonávat. V rámci vazeb na "svou" skupinu lidí bez domova, kterým přikládají velkou důležitost, ačkoliv jejich reálná síla je přinejlepším vrtkavá, se často nechají ovlivnit činností ostatních: pokud si jeden člen skupiny najde práci, není výjimkou, že tak učiní i ostatní (a i naopak: pokud skupina začne nahlížet na práci jako zbytečnost, odhodlaný jedinec s ní sekne). Většina lidí se na ulici motá v kolečku změny, které má pět fází: - před uvažováním o změně: alkohol tmelí kamarádský kolektiv, pocit svobody - uvažování o změně životního stylu: většinou odsouvání počátku změny a vzdálené datum, nebo čekání na nějaký vnější impulz - fáze akce: tato je pro klienta zlomová, často je spojená s nástupem zimy - ústavní péče najednou začne mít mnohem lákavější kontury - udržování změny při životě: získání za-
městnání a nějakého druhu ubytování (změna patologického prostředí) - návrat k chronickým návykům: deprese z opětovného osobního selhání Psychické problémy se u lidí bez domova vyskytují řádově častěji, než u běžné populace. Většinou si je však člověk "donese" s sebou z dřívějšího života a dále se pouze prohlubují. Nejčastější jsou různé druhy psychóz, úzkostné a depresivní poruchy, poruchy osobnosti, posttraumatická stresová porucha. Ty často vytváří bariéru mezi jedincem a "nechápavým okolím" a ztěžují tak cestu zpět do společnosti. Mentální retardace není častější než ve většinové společnosti, naproti tomu nejsou výjimkou vysokoškolsky vzdělaní bezdomovci. Co však často schází, je inteligence emoční - neschopnost empatie vede k vytvoření vlastního podivného žebříčku hodnot, který zákonitě nikdo nemůže dodržet, nebo naopak přílišná důvěřivost a zneužitelnost. Ochrannou slupkou se dále stává lhaní, většinou ve snaze dostat se k nějaké formě pomoci. Nejmarkantnějším ukazatelem, který určuje "zjevnost" bezdomovce, je jeho péče o osobní hygienu a čistotu oblečení. Rozdíly můžeme vnímat především mezi mladšími či novými bezdomovci a bezdomovci chronickými: osobní hrdost a snaha zakrýt svůj stav péči o oděv a jeho značku během pobytu na ulici postupně vezme za své. Stejně tak péče o svůj zevnějšek odlišuje alkoholiky bez domova od narkomanů - ti potřebují pravidelně získat poměrně velký finanční obnos na svou dávku a proto místo přebírání se odpadky a žebrání s různými historkami somrují peníze od kolemjdoucích, případně si přilepšují drobnou kriminalitou a nemají tak rádi nápadné "špinavé alkoholiky". Dalším identifikačním atributem bývají zavazadla (batohy, igelitky), ve kterých s sebou většina lidí žijících na ulici nosí veškerý osobní majetek. Dále se bezdomovci dělí na dvě skupiny podle charakteru místa, kde přebývají. První nemají žádné stálé místo pobytu; většinou jde o nováčky, či naopak o osoby rezignované na svůj osud. Přesouvají se po různých lokalitách v závislosti na míře represe, jaká se jim od okolí a policie dostává. Oblíbené jsou rušné dopravní uzly: mají dlouhou otevírací dobu, skýtají spoustu příležitostí ke drobným krádežím. Stejně jako supermarkety na periferiích slouží zároveň jako místo setkávání jednotlivých skupinek, které zde popíjejí a vyměňují znalosti a zkušenosti. V zimě je pak rozšířené ježdění z konečné na konečnou v teple MHD - ne-
existují u nás totiž žádné bezprahové ohřívárny, kde by bylo možné se legálně před mrazem ukrýt. Druhá skupina se vyznačuje potřebou vytvoření iluze domova; reprezentují ji jednak samotáři, žijící skrytě v přírodě či prostě spjatí s jedním konkrétním místem (může být i obyčejná lavička, občas se vytvoří určitá iluze sounáležitosti okolí, když si místní zvyknou na občasné pomáhání), druhak různě početná společenství bydlící ve squatu, improvizovaném obydlí typu nákladního vagonu či (běžně po dohodě s majitelem) v zahrádkářské kolonii. Tyto skupiny bývají poměrně stabilní zhruba do velikosti 8 členů, o větší jíž se začíná zajímat policie a i narážejí na slabou vnitřní organizaci - většinou jeden lídr, zodpovědný za stav squatu/obydlí a mající tak zájem na kontrolování osazenstva. Zatímco totiž jeden člověk udělá ze svého místa takřka panelákový byt a je schopen udržovat třeba i zahrádku, druhý klidně vykoná potřebu dva metry od své matrace a ve svém příbytku pouze vrší haldy odpadků. Součástí každodenního rytmu je shánění obživy. Jelikož jsou lidé bez domova většinou vyloučeni z možností, které nabízí pravidelné zaměstnání - ať už z výše zmíněné nemožnosti přizpůsobit se pracovnímu rytmu, nebo prostě předsudkům, absenci trvalého bydliště či zápisu v trestním rejstříku - musí si hledat alternativní zdroje obživy. Jedna z možností je žebrání, tedy pasivní snažení se vzbudit soucit svým vzezřením či hendikepem, po dosažení potřebného obnosu většinou následuje nákup alkoholu či drogy. Po jejich spotřebování pak žebrací cyklus začíná nanovo. Oproti tomu somráci mají připravenou historku zdůvodňující, proč tomu kterému přispět a jsou upravenější. Opět však neplatí rovnítko že co žebrák/somrák, to bezdomovec. Další možností je vybírání popelnic a kontejnerů, vděčnými cíli jsou zejména velké obchodní řetězce, vyhazující každý den spoustu nezávadných potravin. Toho využívají také freegani (občas za účelem vaření pro lidi bez domova - viz např. FOOD NOT BOMBS) a chudší lidé, zejména důchodci. Též je možné vytvořit si denní kolečko snídaně - oběd - večeře po sociálních zařízeních - jídlo je nejoblíbenější a nejvděčnější charitativní službou. Všechny tyto činnosti mají společný jmenovatel v podobě neustálého pohybu a přesunu z místa na místo. Do pracovního procesu se většinou dostávají na černém trhu, často ve spojitosti s možností ubytování, které se s prací pojí - zejména různé dělnické profese. Sezónně se také nabízejí různé brigády, jako odklízení sněhu či zametání listí na ulicích. Jednou z možností obživy je i vyřízení sociálních dávek. Jednání s
úřady nemá však okamžitý účinek, který od něj klienti očekávají a tak se mu zpravidla vyhýbají. Možnou motivací je spolupráce se sociálním pracovníkem, který při vyjednávání s úřadem pomůže. V momentě, kdy se proces dostane do bodu zlomu, který může reálně pomoci, řada bezdomovců couvne: buďto z prostého strachu ze změny, nebo se ukáže, že dosud pouze zneužívali pozornosti pracovníka a o změnu nestojí. Co se týče demografického složení, tvoří většinu lidé v produktivním věku. Ti svou situaci vnímají převážně ve dvou polarizovaných polohách: buďto jako zasloužený trest za vlastní selhání, nebo se cítí poškozeni společností, který je odsoudila do vyhnanství a čekají, až se jim dostane řádné nápravy. Bezdomovci do 18 let tají svoji identitu a věk, protože by byli vráceni buďto do nefunkční rodiny, ze které utekli, nebo zavření do ústavu. Pro mladé do 26 let, kteří vyjdou z dětských domovů, existuje možnost pobytu v domech na půl cesty, kde je jim v přechodné době pomoženo postavit se na vlastní nohy. Mladí bezdomovci pak z důvodu generačního střetu raději než služby pro bezdomovce používají služby pro drogově závislé. Důchodce na ulici pak poukazuje na selhání sociálního systému, jelikož s nimi státní péče počítá v domovech pro seniory. Tam však jsou zbaveni části autonomie, což někteří lidé nesnesou. Proces adaptace na stav bezdomovectví probíhá postupně ve třech stupních. Prvním je alarmující šok z vyústění krize, který následuje víra v krátkodobost a dočasnost nové situace. Provází ji úzkost, deprese a vztek, doba trvání je většinou 1-2 měsíce. Druhým je odpor, kdy je dotyčný odhodlán dostat se nějakou cestou z ulice, zatímco se seznamuje s novou realitou a sžívá se s novými návyky a úkony. S každou neúspěšnou cestou zpět klesá sebevědomí a postupně dochází k chronifikaci bezdomovectví. Po dvou až pěti letech přichází rezignace - ulice se z provizoria stává domovem, člověk získává určité postavení v rámci subkultury a začíná si namlouvat, že mu současný životní styl vyhovuje a přestává se snažit o změnu.
Co se týče genderových specifik, je potřeba říct, že žen je na ulici mnohem méně než mužů - u nás se kvalifikovaný odhad pohybuje okolo 20%. V důsledku toho se jim nabízí spousta potenciálních ochranitelů, nutno podotknout že většinou za sexuální protislužby. Pokud na ulici otěhotní, pak z důvodu neexistence azylových domů pro matku i otce, musí volit mezi výchovou dítěte a partnerem.
Co se týče příčin bezdomovectví, většinou ženy na ulici utíkají před domácím násilím, nebo trpí nějakou psychickou poruchou (čtyřikrát větší podíl, než u mužů). Jsou také více ochotny využívat sociálních služeb, ty jsou však paradoxně orientovány spíše na muže. Muži mají také své stereotypy: mnohem častěji trpí pocitem viny ze svého selhání, jsou ve vleku smyslu života v práci - často je to první věc, kterou požadují, i když ji z mnoha příčin nebudou schopni vykonávat. Je mezi nimi výrazně větší podíl závislých než u žen, navíc omamné látky často užívají veřejně, až demonstrativně. Jak už bylo zmíněno v úvodu, obraz lidí bez domova je ve společnosti značně stereotypní. Nemalou roli hrají v této skutečnosti média. Ty se zaměřují převážně na excesy v rámci komunity ("Bezdomovci se porvali"), nebo se tématu věnují až v poslední možné, čtenářsky však nejvděčnější chvíli ("Letošní mrazy si již vyžádaly třetí oběť z řad lidí bez domova"), která je většinou i všeobecným impulsem k alespoň minimální aktivitě: narychlo se vztyčují vyhřívané stany, zpřístupňují neobsazené objekty. V rámci dnešní fachidiotické posedlosti, kde jsou všude především vidět "zdroje a potenciál", se dokonce občas na bezdomovce nahlíží jako na skupinu lidí s unikátními schopnostmi, které je možné sprostě vykořisťovat za účelem výcviku ultimátních manažerů. Pokud je dnes možné pohlížet na ztrátu střechy nad hlavou jako na atrakci a jednu z dalších možností v nepřeberné studnici podnikatelských záměrů, má naše společnost před sebou ještě dlouhý vývoj.
použitá literatura v kapitole Teorie: Oldřich Matoušek a kol.: Sociální služby (Portál, 2007) Oldřich Matoušek a kol.: Základy sociální práce (Portál, 2001) Jakub Marek, Ondřej Strnad, Lucie Hotovcová: Bezdomovectví (Portál, 2012) Táňa Průdková, Přemysl Novotný: Bezdomovectví (TRITON, 2008)
- t y p o l o g i e -
DENNÍ CENTRUM, RIGA Lotyšsko
Lejnieku projektēšanas birojs
DE HERBERG, ZWOLLE Nizozemí
Leijh, Kappelhoff, Seckel, van den Dobblesteen architecten
SHELTER HOME FOR HOMELESS, NAVARRA Španělsko
Larraz Arquitectos
HOSTEL HOGELANDEN, UTRECHT Nizozemí
Versseput architecten
HOSTEL HOGELANDEN, UTRECHT Nizozemí
Versseput architecten
KONZULTACE: ARMÁDA SPÁSY
Pro hlubší ponor do tématu jsme absolvovali obhlídku jednoho ze dvou pražských zařízení, které v sobě snoubí služby denního centra a zároveň noclehárny pro lidi bez domova. Vybaveni rámcovým sociologickým základem, který jsem se snažil z dostupné literatury ve zkratce vyabstrahovat ve výše uvedených textech, jsme konfrontovali načtené znalosti a představy o našem budoucím návrhu s realitou největšího centra sociálních služeb pro bezdomovce v ČR - Centrem Bohuslava Bureše, které provozuje v holešovické Tusarově ulici. Zařízení se skládá z denního centra pro 100 osob, noclehárna pojme 38 mužů a 14 žen a azylový dům nabízí v součtu dalších 108 lůžek. Náš návrh počítá s podstatně menší kapacitou 30 + 30, což nám zdejší sociální pracovnice potvrdily jako rozumné optimum: držet v pokojné atmosféře stohlavý dav v místnosti denního centra je častokrát doslova o zdraví všech zúčastněných. Ideální by bylo, kdyby každá městská část disponovala menším zařízením, které k sobě nebude přitahovat nezvladatelné množství klientely. Samozřejmě, že soužití takového zařízení s okolními obyvateli je problematické: okolním obyvatelům vadí zejména zjevní bezdomovci, kteří se shlukují kolem centra ve frontách a čekají na otvírací dobu. Zejména ti, kteří se nachází pod vlivem návykových látek a je jím tudíž odmítnuta nízkoprahová služba, si pak mohou vylévat zlost na budově a jejím okolí. Oproti tomu uvnitř zařízení s ničením vybavení problémy nejsou, klienti respektují vnitřní řád zařízení a to, že je tu "pro ně". Co se však neosvědčilo, je volně manipulovatelné vybavení - co nebylo pevně připevněno, bylo tajně propašováno či vystrčeno z okna k soukromému užití. Proto jsou již na všech oknech mříže. Stejně tak nejsou výjimkou krádeže mezi klienty navzájem, jak na denním cent-
ru, tak v noclehárně; určitě by se hodily skříňky, do kterých by šly osobní věci uzamknout. Též cestování po městě, třeba při hledání práce, s veškerým svým majetkem v igelitkách je zbytečně dopředu stigmatizující. Klienti centra jsou převážně starší ročníky kolem padesáti let a výše. V bezdomovecké subkultuře existuje jistá nevraživost mezi mladší generací, která s "ostatními alkoholiky" (sami totiž návyk, který se vytváří řadu let, ještě většinou nemají) nechce nic mít a tudíž dostupných sociálních služeb většinou nevyužívají - a zařízení orientované na mladší bezdomovce v Praze zatím není. Podobný problém mají některé ženy, převážně oběti domácího násilí, které nejsou ochotny sdílet stejný prostor v denním centru s muži - necítí se zde v bezpečí, navíc podstupují jisté riziko i při čekání ve frontě na ulici. Ty také v Praze postrádají své vlastní útočiště. V tomto ohledu jim vyhovuje zdejší noclehárna, která má zvlášť mužskou a ženskou část. Jak už to tak ale bývá, každé řešení sedí někomu jinému: s oddělenými provozy mají zase potíž páry, které spolu žijí na ulici a do zařízení, kde se musí od sebe odloučit by z tohoto důvodu nešly. Specifickou skupinou jsou pak invalidé a vozíčkáři, kteří tratí na tom, že všechny stávající zařízení jsou adaptované volné budovy a tudíž neumožňují bezbariérový provoz. Obecně je pro některé lidi první návštěva sociální služby pro lidi bez domova předělem, který je pro sebe samé nálepkuje jako "bezdomovce" - z toho důvodu někteří návštěvu služby z principu odmítají, protože "přeci nejsou jako oni". Poslední překážkou k využití služby, na kterou jsme v rozhovoru se sociálními pracovnicemi narazili, je vlastnictví nějakého zvířecího mazlíčka: ten je často důležitým životním společníkem, se kterým ovšem nemůžou do zařízení. Armáda spásy zde nedisponuje žádným kotcem či podobným prostorem, kde by
mohly němé tváře na své majitele čekat. Případně může vzniknou problém paradoxně opačný k běžnému stavu: zvíře v centru zůstane a majitel se zaběhne neznámo kam. Při své první návštěvě musí klient absolvovat rozhovor se sociálním pracovníkem, který zjistí jeho problémy a potřeby. Také mu vystaví kartičku s dvouměsíční platností, kterou se prokazuje při vstupu do denního centra. Zároveň na ni může obdržet každý měsíc pár kusů čistého oblečení, nebo si za poplatek nechá vyprat stávající. Každé dva měsíce se pak musí postarat o prodloužení platnosti průkazky, což znamená pravidelný kontakt s pracovníkem, který tak může monitorovat a moderovat jeho postup. V hlavní místnosti denního centra je k dostání teplé jídlo, které se tu připravuje v kuchyni, případně zde komunikují hloučky lidí, kteří se většinou znají už z ulice. Občas se rozpoutá ostřejší šarvátka či rvačka, ale je to spíše výjimečná situace. Dále je zde k dispozici ošetřovna se sestrou, lepší by bylo i s lékařem - v Praze je pouze jeden, v centru Naděje, zubaře pak není možné navštívit v žádném z center. Samozřejmostí je hygienické zázemí, ve sprše tráví uživatelé s oblibou skoro hodinu a tím ji blokují pro ostatní. Jsou tu kanceláře pro sociální pracovníky, kde probíhají pohovory s bezdomovci, zázemí tu mají i terénní pracovníci a ostatní zaměstnanci služby. Z rozhovoru dále vyplynulo, že pro zařízení s kapacitou 30 osob by byli vhodní 3 sociální pracovníci, z nichž dva by se soustředili na rutinní kratší konzultace a jeden by měl prostor pro delší rozhovory s klientem. Vše se zde odehrává v předem stanovený čas, tak, aby byly na uživatele kladeny nároky na vytvoření pravidelného denního režimu. Centrum otevírá přes zimu v 9, v létě v 10 hodin. V ur-
čitou dobu je možno se sprchovat, jindy je zase doba podávání jídla. Noclehárna se ráno zavírá v 7 hodin, není tedy možné přecházet přímo ze služby do služby a tak se vypuštěné osazenstvo většinou rozprchne po městě, nečeká jenom ve frontě přede dveřmi. Návštěva denního centra je možná každý den, u noclehárny to zatím platí také, ale zde se plánují do budoucna určitá omezení. Navíc tu platí přednost ubytování pro ty, kteří zde nestrávili minulou noc, či se o lůžko uchází poprvé. Noclehárna má také o něco vyšší práh: k přijetí je zapotřebí mít platný průkaz totožnosti, pobyt zde tedy předpokládá jistou vyvinutou aktivitu směrem k úřadům. S uposlechnutím rad a pokynů sociálních pracovníků prý nemají klienti problém, naopak po nějaké době zpravidla nastává velká vzájemná důvěra a klienti si nachází svého "oblíbence". Samotné pokoje na spaní jsou zde řešeny utilitárně po zhruba 18 lidech, s patrovými lůžky. V některých pražských zařízeních jsou pokoje menší, pro 2-3 osoby, uživatelé v tom však většinou nevidí větší rozdíl, co se týče komfortu. I když na chrápající či nadmíru zapáchající spolunocležníky stížnosti samozřejmě jsou. Jiné je to u lidí, kteří již mají zkušenost třeba s azylovým domem a tak jsou zvyklí na určitý stupeň soukromí, který jim tu posléze chybí - to jim však může sloužit i jako motivace k postupu jinam. V lese žijícím samotářům pak nevyhovuje instituce jako celek, s nutností dodržovat vnitřní řád zařízení s jeho omezeními. Naopak lidé, kteří z noclehárny přejdou do azylového domu, přísnější režim často sami postrádají. Pokud vezmeme v potaz také příklady ze západních zemí, kde se dnes pomalu stávají standardem jednotlivé samostatné pokoje, je jisté, že jednou z důležitých otázek tohoto semestru bude právě podoba místa pro nocleh a jeho uspořádání tak, aby neodrazoval lidi z ulice od přečkání noci v
teple noclehárny, zároveň však nevytvářel falešnou iluzi domova, kterým není a nesmí být. Poslední součástí Centra B. Bureše, o které se zmíním, je takzvaný job-club, kde jsou klientům k dispozici počítače, na kterých si mohou vytvářet životopisy či hledat práci na internetu. V jedné budově se tak snoubí většina služeb pro lidi bez domova, které lze u nás provozovat. Jak už ale bylo zmíněno na začátku, sami provozovatelé by dali přednost jednotlivým decentralizovaným službám, než je mít všechny v rámci jednoho domu. Pokud totiž chceme řešit obecně otázku sociálního bydlení a zamezit gentrifikaci/ghettizaci jednotlivých lokalit, je třeba síť sociálních bytů a služeb pro vyloučené občany rovnoměrně rozpustit v různorodosti městské tkáně. To je jejich šance pro méně komplikované soužití s okolím.
- p r o j e k t -
Pět minut od hlavního nádraží, na dohled městského jádra. Žižkov, jinde pevně se tyčící, přímo ve svém ústí najednou tápe v nejistotě. Místo, které zbylo samo sobě na pospas. Právě zde vzniká centrum pro lidi bez domova: obraz přístřeší, zároveň však otloukánek, sólista a nezvaný návštěvník. Dům, který nemá být ničím domovem; dům, který již svou přítomností dráždí. Se specifickou klientelou, tvrdošíjně se míjející s naším prostoročasem. Materializovaná představa základního nároku člověka, vybízející společnost k reakci. Vymezení se, koexistence, spolužití či dokonce sousedství? Reaguje na okolí a okolí na něj, generuje obavy, pohoršení, zvědavost. Snoubí se v něm riziko patologie s potenciálem sociální emancipace. Balancuje na hraně přizpůsobení se a exkluze, mezi dvěma do značné míry mimochodnými světy. Ráno se šlape do kopce, slunce v očích – severní svah. V únoru hřejivé paprsky potěší. Ještě není ani sedm ráno, což na jindy překotné Seifertce znamená klid před bouří. Stoupám Krásovkou k noclehárně, když tu se zpod její ochranné slupky začínají trousit skupinky nocležníků. No jo, pravidelné vypuštění osazenstva vstříc životu všedního dne. Zamlklí jednotlivci i nepočetné hloučky se pomalu šinou přes poloprázdné parkoviště směrem do centra, zajistit si nějakou tu obživu – každý podle svých možností. Některým známým postavičkám pokynu hlavou na pozdrav, ale moje kroky rychle směřují ke vchodu zaměstnanců. Však se ještě užijeme. Vevnitř už je v plném proudu frmol přechodu z nočního noclehárenského provozu na denní centrum. Úklid ubytovacích prostor, jídelny po vypuklé snídani. Máme zhruba dvě hodinky do otevření denní části, přesouvám se tedy do své kanceláře v patře vyřídit nutné papírování. Zatím zde nečeká žádný klient k rozpravě, patro je nezvykle ztichlé. Jak se blíží devátá hodina, začínám koutkem okna registrovat, že se na dvorku začíná shromažďovat stále větší dav. Přes okno proniká tu hlasitý smích, tam zvýšený hlas argumentující v nějaké seriózní disputaci. Povšechně je vidět napjaté očekávání, až otevřeme dveře oddělující promrzlé uličníky od teplé sprchy a talíře polévky. Scházím tedy dolů na recepci a s úderem deváté otevíráme všem potřebným, čekajícím v závětří stavby. Čekací plácek úspěšně snižuje riziko vyhrocené konfrontace s okolím: málokdo se vměšuje do záležitostí za průchodem na dvorek, většina kontaktů probíhá před vstupem na – jak říkáme – „pavlači“, kde se člověk snadno, opřen o zábradlí s cigaretou v ruce, dozví
nejen nejčerstvější zprávy z ulice. Dokonce sem pravidelně dochází několik místních seniorů, jen tak si poklábosit a zanadávat na dobu a poměry.
Po průchodu recepcí si klienti ukládají různé nashromážděné cennosti (zde velmi individuální pojem) do skříněk a jsou plynule nasměrováni do sprch, případně rovnou vybaveni čistým oblečením. Srdcem domu je zcela jistě jídelna, do které lze prohlédnout přímo ze dvora, stejně jako do chodeb noclehárny i denního centra – každý ví, do čeho jde. Podle denní doby se pak lze plynule přesunout do denní části, nebo na některý z pokojů noclehárny – ty skýtají různé možnosti dle povahy klienta, provizorně zde může
najít útočiště jak rodina s dětmi, tak klaustrofobik. Zařízení pro lidi bez domova u nás není zrovna nadbytek a tak se snažíme eliminovat co nevíce možných bariér, které by mohly stát mezi návštěvníkem a jeho chutí využít našich služeb. K dispozici je také kotec pro zvířata a ordinace lékaře a zubaře s vlastním vstupem – může tak být dostupná opravdu pro každého potřebného, tedy bezprahová. Podmínkou hladkého chodu centra i v rámci okolního kontextu je také čitelnost jeho okolí, která nebude ze své podstaty přispívat k patologizaci místa. Při budování centra dostalo konečně důstojnou a přehlednou formu i přilehlé parkoviště kolem stadionu, které samo o sobě generuje potřebný ruch a hemžení usnadňující dohled nad zařízením. Tak se mi zdá, že do toho pestrého žižkovského kotle nakonec náš Šupináč přeci jen může patřit.
první obrazy domu
tři plány místa
axonometrie
chodba
zásobování
dvůr zaměstnanci
průchod za vodopádem pavlač
hlavní vstup
vstupy
návaznost prostor
zaměstnanci
noclehárna
kotec vstup
kontrola
společná část
denní centrum
lékaři
náplň
patro
přízemí
příčný řez
uliční fasáda
podélný řez
fasáda do dvora
