Copyright © Pavel Renčín, 2013 Napsáno exkluzivně pro Alza.cz
Seděli jsme víc než tři metry pod povrchem obrovské skládky, strop tajného pokoje se třásl, když nedaleko nad našimi hlavami zarachotila kola bagrů, která přerovnávala dnešní svoz. Lustr zavěšený na zlatém řetízku začal drnčet a já zapochyboval o tom, jestli strop těžké stroje vůbec udrží. Teprve před několika minutami jsem sestoupil stinným tunelem z vyhořelých sporáků a rozbitých praček, z prožraných divanů, rozlámaných skříní a prohnilých matrací, po schodech z barevných střepů a útržků skelné vaty, a ocitl jsem se v překvapivém a o to podivnějším časoprostorovém výklenku devatenáctého století. I v šeru jsem rozeznával modré tapety se zlatými liliemi, které zakrývaly stěny tvořené balíky slisovaných plastů, v rohu se matně leskl zvon prastarého gramofonu, kolem jedné stěny byly vyrovnány ve sloupcích svazky knih. Světlo jediné žárovky tmu spíš povzbuzovalo, než plašilo, každou chvíli se zachvělo, když hladový generátor ukrytý za předložkou z medvěda zakašlal. Zápach benzinu byl téměř překryt výpary z dýmky mého společníka. Kyvadlové hodiny na stěně se otevřely a v děsivém křečovitém gestu z nich se skřípáním pětkrát vyjel vycpaný modrý papoušek s vyschlýma, mrtvýma očima. Nad oprýskaný stůl před námi stoupala pára ze dvou hrnků čaje a na okraji talířků polehávaly navlhlé sušenky. „Víte, Filipe... smím vám tak říkat, že? Život je plný nepředvídatelných okolností, jen málokterá je však opravdovou náhodou. Zašmodrchaná klubka událostí jsou přísným sledem příčin a následků...“ Muž, sedící naproti mně ve starém houpacím křesle, ze kterého místy trčela prorezlá péra, potáhl z vodní dýmky a chvilkové ticho vyplnilo temné zabublání. Marihuanový kouř se vyvalil jako dračí dech, vzduch mezi námi ještě zhoustl a překryl rudé závěsy skrývající další zákoutí tohoto tajemného doupěte. „Nedávno jsem vypátral podvodníka, představte si, že prodával tablety, které měly zákazníkům zajistit věčný život,“ pokračoval muž. „Vypadalo to na jednoduchý případ – bezdomovec přespávající v popelnici u Masarykova nádraží. I tentokrát jsem však postupoval podle přísně vědeckých metod a prověřil jsem policejní kartotéky i další obvyklé prameny. Bůh tkví v detailech, Filipe, neřekl to už Ludwig Mies van der Rohe?“ To jsem nevěděl, a tak jsem jen němě přitakal, což nevadilo, protože člověk, kterého jsem hodlal najmout, si potrpěl na řečnické otázky. Pomáhaly mu soustředit geniální mysl, která se proudem monologu nastavovala jako citlivý hodinový stroj, a když všechna kolečka zapadla na svá místa, zůstalo jen velmi málo záhad, které jeho bystrému intelektu dokázaly odolat. „Ten bezdomovec, prodávající falešné věčné mládí, byl v kartotékách skutečně veden jako recidivista. Za podobný přestupek byl trestán již v letech 1769, 1805 a 1956.“ „To je vtip?“ zeptal jsem se, protože jsem ještě nedokázal poznat, kdy ten, kterému štamgasti pivnice U Bočků s respektem říkali Houslista, mluví vážně. „Nikoli, příteli, ačkoli se nedivím, že vás ta informace zarazila. Mě mnohem víc překvapilo, že člověk, který poznal tajemství, za které by boháči zaplatili miliardy, žije na okraji společnosti v absolutní bídě.“ „Třeba poznal skutečný smysl života a malou roli, kterou v něm hrají peníze?“ navrhl jsem.
„To už se nedozvíme. Sám jsem mu chtěl položit nejednu otázku, a tak jsem se rozhodl, že ho ještě vyhledám. Nejdřív jsem ale chtěl o zarážející dlouhověkosti hledaného subjektu informovat klienta, který mě najal. Můj klient ale zmizel, stejně tak i bezdomovec. Říkejte tomu třeba intuice, ale jsem přesvědčený, že přinejmenším jeden z nich byl zavražděn. Nedokážu zachytit jejich ozvěny.“ „Hmm. Tak mě napadá, kdo byl klientem, který toho bezdomovce hledal?“ Houslista se na mě podíval odměřeně, náhle chladný. „Proč jste za mnou přišel?“ Pohled šedomodrých očí mě zmrazil na místě a všechny další otázky se mi vypařily z hlavy. Naopak se mi vybavily neuvěřitelné historky, které jsem o Houslistovi zaslechl v pivnici U Bočků, když jsem si tam za dnešní noci máčel lokty v rozlitém pivě. Jeho odměřenost jsem chápal, uvědomoval jsem si, koho před sebou vidí – čtyřicátníka s hranatými brýlemi a předčasně zešedivělými vlasy, jemuž se pod zarudlýma očima rýsují temné kruhy z nevyspání. Nejspíš ze mě stále bylo cítit pivo, ale nebýt jisté dávky opilosti, bez které bych nebyl ochotný uvěřit neuvěřitelnému, nestál bych tu. Stěží bych uvěřil legendám o tajemném muži s houslemi, žijícím v pokoji pod skládkou... Ale byl jsem tu, seděl jsem v jeho křesle a popíjel jeho silný čaj. Od včerejšího večera jsem si byl stále jistější, že jsem se propadl do zlého a zmateného snu. Vyčerpání ohlodávalo můj smysl pro realitu jako krysa prohryzávající se střevy odsouzence. Suše jsem polkl a zašeptal: „Mezi chlapy se povídá, že jste lovec lidí... nejlepší v Praze. Potřebuji, abyste našel člověka, na kterém mi moc záleží.“ A pak jsem mu ukázal ten dopis. *** Hladina Vltavy byla zelenošedá. Na hranách vln se odrážely záblesky světla, poskakovaly mezi nimi jako šílené, až mi z toho třeštila hlava. A útočila na mě stále silnější ospalost. „Řekněte mi o ní něco.“ Pluli jsme po Vltavě. Lidé nám věnovali zběžné pohledy, jen málokdo se pozorněji zadíval na náš podivný člun a usmál se nebo dokonce zamával. Ze všeho nejvíc připomínal labuť z kolotoče, který jsem si dobře pamatoval z dětství. Jako by ji vytrhli z konstrukce a posadili ji na vodu, nepoháněla ji však vesla, ale lopatky šlapacího kola. A nebyla to labuť, nýbrž jakýsi tvor spojující lva a orla, Houslista ho nazýval gryfem. Sedadla byla polstrovaná černou koženkou, jediný řídící prvek tvořilo ohmatané dubové kormidlo a pod nohama jsme každý měli zlaté zdobené šlapky, připomínající poháněcí mechanismus starých Singrovek. A tak jsme společně šlapali a pluli po Vltavě, zatímco se smrákalo a na nebe se kradl oblouk měsíce. Houslista kormidloval po proudu do Prahy, směrem k centru. Město temnělo a rozžínala se světla lamp. Nad hlavami nám jako černé siluety prolétaly mosty, na kopcích před námi se rozžínala světla Petřína a zlatozelená záře Pražského hradu. Teprve po hodné chvíli jsem si uvědomil, že se mě Houslista na něco ptal. „Promiňte,“ zamumlal jsem. „Jsem strachy bez sebe...“
„Ve vaší situaci to chápu. Přesto mi o ní něco řekněte... zkusím na ni naladit.“ Současně vyjmul z pouzdra ty nejpodivnější housle, které jsem kdy viděl, protože byly celé ze stříbra. Pohled na Houslistu přikládajícího nástroj pod čelist, jako by na okamžik zmrazil celý svět. Potom po strunách přejel smyčcem, a aniž bych zaslechl jejich zvuk, vstaly mi na předloktích chlupy. Vyprávěl jsem mu o Anně, ale před očima jsem měl stále ten dopis, strašlivý dopis, který jsem včera po návratu z práce nalezl za dveřmi. Ležel v krvavém balíku, který mi neznámý doručil, v krabici spolu s jejím vydloubnutým okem. I při vzpomínce jsem se chvěl hrůzou, celý jsem strnul a každým jednotlivým pórem těla se mi chtělo vykřiknout, oko se před mýma očima svíjelo jako houbovitá améba, bulva se převalila a upřela se na mě. Přitiskl jsem si dlaně před oči, moje mysl řvala děsem, dokázal jsem jen přiškrceně sípat a zhroutil jsem se na kolena. Pořád dokola, aniž bych si uvědomoval smysl, jsem četl ten dopis, pečlivě poskládaný z písmen vystříhaných z dětských časopisů: Znáte tu hru – samá voda, přihořívá, hoří? Mám vaši ženu. Spouštím časomíru. Jestli uvědomíte policii, okamžitě ji zabiju. Vím, že byste ji chtěl zpět. Je jen na vás, jestli ji najdete rychle, nebo Vám ji budu posílat pomalu... po kouskách... Po očku jsem sledoval Houslistu, jak chvílemi bere do rukou housle a hraje neslyšitelné trylky, které nejspíš procházely městem jako rentgen, navíc stíhal i kormidlovat naše fantaskní plavidlo. Sílil ve mně pocit, že něco je špatně, ale zároveň mě ochromovala jakási snová nemohoucnost vymanit se z bizarního příběhu. Nejspíš to způsoboval strach o Annu, který mi stáhl krk do úzké škvíry a srdce sevřel studenými kostlivými prsty. Za Čechovým mostem jsme zastavili. Můj průvodce vyskočil a přitáhl plavidlo k břehu, kde ho zajistil provazem. Pomohl mi vystoupit, špatně jsem ale došlápl a jednu nohu jsem zabořil pod hladinu. Ledová voda vystříkla, jako by mě kouslo do kotníku hladové zvíře, dravá sladkovodní piraňa se zuby jako pily. Pevná paže Houslisty mě však podepřela a za chvíli jsme už mířili k oprýskaným kovovým dveřím vedoucím přímo do kamenné zdi nábřeží. „Kam mě vlastně vedete?“ zeptal jsem se konečně Houslisty na to, co mi už chvíli vrtalo hlavou. „Únosce nám napověděl. Vzpomínáte si ještě na tu dětskou hru? Samá voda... Vltava není špatné místo pro začátek našeho pátrání a housle si myslí to samé.“ „Ale my jsme právě přistáli!“ Chtěl jsem vědět víc. Houslista ukázal na rezivá vrátka, na kterých visela prastará vybledlá cedule s nápisem Únikový východ a symbolem ohně. Přihořívá. Jako by to uvnitř mé hlavy zašeptal chraplavý zlý hlas. Málem jsem vykřikl leknutím. Rozhlédl jsem se, ale kromě Houslisty kolem nikdo nebyl. Stál jsem tu v mokrých teniskách a džínách, ze kterých kapala voda, a nad našimi hlavami na nábřeží troubily taxíky, vrčely mopedy, hučely tramvaje a od Karlova náměstí zněly zvony. „Nemohl jste vědět, že tu bude ta cedule.“ „Nevěděl jsem to. Vedly mě housle,“ řekl prostě Houslista. Na dveřích byl řetěz volně provlečený okem, zámek ale chyběl. „Vidíte?“ Sehnul se a ukazoval mi čerstvé škrábance, které přerušovaly povlak rzi. „Nejsme první, kdo sem v posledních dnech zavítal.“ Otevřel a já uviděl, jak před námi do tmy klesá tunel z rudých zašlých cihel jako cesta do říše mrtvých.
„Kam to vede?“ Místo odpovědi se Houslista usmál tenkými bezkrevnými rty a vstoupil do tunelu. Z chodby na mě dýchla vlhkost a zatuchlý pach hniloby a výkalů. Někde dole číhal vyšinutý vrah a právě mučil moji Annu. Otřásl jsem a naposled se ohlédl k místům, které jsem na cestě do práce denně míjel v tramvaji. S vědomím, že šedé nebe nad Prahou už možná nikdy neuvidím, jsem Houslistu následoval do temnoty. *** Nedokážu říct, jak dlouho jsme se brodili tunelem. Zpočátku jsem měl pocit, že kráčíme naprostou tmou, po chvíli jsem si ale uvědomil, že z houslí vychází matné stříbřité světlo a osvětluje naše bezprostřední okolí. Houslista je teď rozezníval častěji, vlastně na každé křižovatce kanalizace, do které jsme se nořili. Bylo to šíleně spletité bludiště. Houslista se pokaždé zamračil a přivřel oči, táhl smyčec po stříbrných strunách jako tápající prst a nějakým šestým smyslem prohledával celé podzemí. Stále jsem neslyšel zvuk, ale naučil jsem se vycítit jej, protože kolem mě prolétal jeho neviditelný paprsek a jeho ozvěny se k Houslistovi vracely jako sny možného. Nevím, jestli uběhly desítky minut nebo celé hodiny. Mně čas strávený v temnotách připadal jako dny. Tunely byly pokryté plísní a šlemem, kanalizační stoky nám chvílemi šuměly nad hlavou, chvílemi nám řvaly přímo pod nohama. Několikrát jsme museli sestoupit o úroveň níž po kluzkých rezivých žebřících, několikrát jsme zděné tunely zcela opustili a sledovali klikaté cesty vysekané ve skále. Po obličeji mi tápaly šlahouny neviditelných rostlin visící ze stropu, jejich kořeny mě zachytávaly jako chapadla číhajících příšer, v šeru se mi zjevovaly postavy a tváře, které tam vykreslovala představivost zjitřená strachem... Několikrát jsem zahlédl číhajícího vraha s divokýma očima... držel v ruce hák, na němž byla navléknuta oční bulva s krvavým ocáskem nervu... jindy jsem zas viděl Annu s černými dírami místo očí, jak bloudí labyrintem chodeb, naráží do zdí a křičí, pořád a bez ustání křičí, skrčil jsem se pod tím křikem, dopadal na mě jako údery sekery, už to nešlo vydržet, a tak jsem přitiskl dlaně k uším a schoulil se, najednou jsem měl sám pocit, že jsem v podzemí a v řetězech a tupě hledím před sebe, jako bych byl jen jednou z tisíců zarezlých kanalizačních trubek, dokud se ke mě nevrátil můj společník a nepomohl mi rozpoznat, co je skutečnost a co hrůzná noční můra. „Blížíme se,“ zašeptal. „Teď chvilku povisíme.“ „Povisíme?“ opakoval jsem a stále mi to nedávalo smysl. „Je večer, lidé přicházejí z práce a po večeři myjí nádobí i sebe. Nemůžeme dál pěšky, protože hladina v kanálech stoupá. A nemůžeme si dovolit čekat několik hodin, než hladina opadne. Použijeme Plazištreku.“ Nepřel jsem se s ním, protože jsem si uvědomoval, že na tomhle místě pět nebo tisíc metrů pod Prahou, jsou mé zkušenosti obyčejného úředníka k ničemu. Následoval jsem Houslistu klikatými chodbami ještě několik desítek metrů, než jsme objevili světlo. Byla to jen mihotavá začouzená petrolejka, pro mě znamenala to samé, co oáza v poušti. Houslista ustoupil do temnoty, kde jsem zahlédl podivnou nízkou siluetu, kterou jsem nejdříve pokládal za dítě. Mluvila ale německy, hlubokým, podivně skřehotavým hlasem, a když jsem na
okamžik zahlédl, že je celé její tělo pokryto chlupy, raději jsem odvrátil zrak. Když se ke mně Houslista vrátil, vypadal spokojeně. „Přihořívá,“ řekl jen. „Vážím si toho, že mi pomáháte.“ Jen se na mě díval svýma chladnýma očima. Nedokázal jsem uhodnout, co si myslí. „Kdo vám o mě vlastně řekl?“ „V hospodě U Bočků,“ odvětil jsem bez přemýšlení. „Ale kdo? Znáte toho muže? Pamatujete si jeho tvář?“ Vzpomínal jsem na výčep, zlatavé světlo a cinkot sklenic, reklamy na pivo a televizi zavěšenou u stropu, na kníratého hostinského, který za barem pálil jednu cigaretu od druhé, paměť mi ale víc nenabízela. Zmateně jsem zavrtěl hlavou. Náhle zaskřípal písek na vlhké podlaze a ze tmy se vynořila dlouhoruká hubená postava, kterou předcházel pach žluklého potu a kořalky. Muž, který vstoupil do světla petrolejky, vypadal jako bezdomovec. Měl na sobě rozedrané šaty a byl tak špinavý, že původní barva kůže nebyla vidět. Z brašny na zem vyklepal hromadu silných lýkových provazů, které vzápětí rozložil na podivný koš, jehož všechny cípy spojovala masivní karabina. Tu připjal k ocelovému lanu, kterého jsem si dříve nevšiml a které se táhlo pod stropem zavodněného tunelu. Jakkoli bláznivé se to zdálo, nastoupili jsme do toho koše, zatímco on lano navlékl do mechanismu s klikami pro ruce a sám se k němu připjal za bederní postroj. Na okamžik mě napadlo vyfotit si celou věc mobilem, ale byla to tak nepatřičná myšlenka, a najednou jsem si všiml, že... „Panebože,“ zašeptal jsem. „Vidíte ty řetězy kolem nohou i rukou? To je nějaký otrok, nebo co?“ Houslista se na mě ani nepodíval. „Ve světě pod Prahou platí jiné zákony. Věřte mi, že čím méně se o tomhle místě dozvíte, tím lépe pro vás.“ Mezitím se ubožák pružně jako opice vyšvihl na strop tunelu a zajistil se druhou karabinou, mechanismus zaskřípal a my jsme se s trhavým houpáním rozjeli nad páchnoucí proud splašků. Chlap se prodíral kupředu překvapivě rychle jako masařka lezoucí po stropě. Bylo to skoro neuvěřitelné, ale i přes velmi malý komfort koše, ve kterém jsme leželi natlačení k sobě, mě vyčerpání tak udolalo, že jsem na chvíli usnul. Probudil mě až Houslista, který mě dloubl do žeber. „Přihořívá,“ zopakoval jen. *** Pokračovali jsme temnou chodbou. Zdálo se mi, že i ve tváři Houslisty roste napětí. Zastavoval se častěji a déle hrál na svůj nástroj. Jednou dokonce zůstal nerozhodně stát na křižovatce tří cest. Nemohl se rozhodnout ani pro jednu z nich. I ve mně rostlo podivné vzrušení, cítil jsem, že Anna je
blízko. Jako by mi láska k ní dodávala jistoty, vykročil jsem cestou vpravo. Houslista mě beze slova následoval. Po několika desítkách metrů náš postup zastavily masivní dveře. Jejich povrch byl ledový, ze stropu kapala voda. „Anna je za těmito dveřmi,“ řekl jsem s podivnou jistotou. Zvedl nos, jako by větřil, dlaní mimoděk pohladil své housle. „Máte nějakou zbraň?“ zeptal se mě potom. Překvapilo mě to. Měl bych mít nějakou zbraň, vydal jsem se přece zachraňovat svoji ženu ze spárů maniaka. Jak jsem na to mohl zapomenout?! Prohmatal jsem kapsy, na nic užitečného jsem ale nenarazil. „Už dlouhou dobu řádí kolem Vltavy sériový vrah. Nikdo neví, jak vypadá, ale říkají mu Řezník, protože lidi poráží a porcuje jako dobytek. Někdy najdou jen kusy z nich, nikdy ale celá těla. Policie má podezření, že oběti pojídá, podle mě ví ale jen o zlomku případů... Domnívám se, že Řezník a váš únosce jsou jedna osoba...“ Nezmohl jsem se na odpověď. „Řezník je zvláštní ještě jednou věcí, která je u tohoto typu bestiálních vražd naprosto výjimečná,“ pokračoval. „Vsadil bych se, že jde o rodinnou živnost, předávanou z pokolení na pokolení. Soudím to i podle toho, že nepracuje sám, vždy má několik kompliců. Možná budu potřebovat vaši pomoc.“ Ztěžka jsem polkl. Celým tělem se mi rozlévala hrůza. Cosi strašného a temného číhalo za dvířky mé mysli. Škrábalo to na ně ocelovými drápy a já věděl, že pokud ty dveře povolí, zešílím. „Tady, vezměte si to.“ Houslista mi podal podivný černý míček s povrchem pokrytým vypouklými kulatými skly. Byl těžší, než se zdálo. „Co je to?“ „To nepotřebujete vědět. Pokud budeme v úzkých, tak to hoďte na zem. Za těmito dveřmi je...“ „...Anna,“ přerušil jsem ho. Věděl jsem to. Jako potvrzení mých slov jsem za nimi zaslechl zdušený výkřik. Viděl jsem vraha, jak vráží nůž do těla mé nebohé ženy. Roztřásl jsem se a sevřel v dlani ledovou kliku. Nic už mne nezastaví! „Nemáte žádnou ženu,“ ozval se za mnou Houslistův hlas. „Cože?“ „Nikdy jste ji neměl.“
Chvíli jsem na něj zíral a pak jsem se na něj obořil: „To nemyslíte vážně!“ „Tak schválně, jak se jmenovala za svobodna?“ „Střílíte si ze mě?“ „Jak?“ šlehl jeho hlas jako bič. Pokrčil jsem rameny a začal koktat. Nedokázal jsem si náhle vzpomenout... „Proč nenosíte prsten?“ „Mnoho mužů jej nenosí...“ „Jak jste se poznali? Kdy má narozeniny? Jaké má nejradši květiny?“ Odpověděl jsem mu jen mlčením, Houslista ale pokračoval: „Když jste přinesl ten dopis, říkal jste, že ležel v krví prosáklém balíku... tak proč na něm není ani kapka krve?!“ „Lžete,“ zaskučel jsem a přikrčil se pod tou palbou otázek. Byl jsem tak zmatený a moje zmučená mysl nenabízela žádné odpovědi. Cítil jsem tlak řetězů na svých předloktích a krku, otevírala se přede mnou propast šílenství. „Když jste o ní mluvil, opakoval jste dokola stále tytéž obecné fráze a housle zachytily její ozvěny. Nebyly to ale její ozvěny...“ „Když ne její, tak čí?“ Houslista váhavě pohlédl na dveře. Jeho rysy byly bledé, osvětlené měsíčním svitem houslí připomínaly tvář umrlce. „To se už brzo dozvíme.“ Nebylo zamčeno, a tak jsme otevřeli a vstoupili dovnitř. Přivítal nás syrový kamenný pokoj, po jehož obvodu bylo ke kruhům zaražených do stěny přikováno několik lidí. Jejich těla nesla stopy mučení, mnohem horšímu mučení však musely být vystaveny jejich mysli. Čtveřice přeživších tupě zírala před sebe, jako by jejich mozky nezvládaly víc, než základní životní funkce. Divoce mrkali, z úst jim odkapávaly sliny, co chvíli sebou nezvladatelně trhali, jako by jimi procházel elektrický proud. Místností jsme proběhli a pokračovali to té další. Sledoval jsem záda svého společníka jako tonoucí, který se drží posledního stébla. Lidská mysl snese jen omezené množství hrůzy. Potom ustoupí do pozadí, ego se stáhne a sleduje okolní svět očima nezúčastněně jako film. Přesně to se mi přihodilo, když jsem si uvědomil, na co se dívám. Místnost, do které jsme vpadli, byla rozlehlou celou. Vzduch tu mrazil a štípal na tvářích. V pravidelných rozestupech tu někdo do stropu zarazil ocelové háky, na kterých se teď jako na
jatkách houpala jinovatkou pokrytá lidská těla. Trupy rozpůlené a rozporcované jako jatečná zvířata, někteří mrtví na sobě měli ještě šaty. A přestože jsem byl ochromený hrůzou, v nějaké temné rovině podvědomí jsem si uvědomil, že tamten muž má cylindr jak z minulého století a tamta svrasklá žena s parukou snad pamatuje koňské povozy... A pak jsem uviděl Annu! Byla to ona. Krátké plavé vlasy, místo jednoho oka černá díra. Visela na háku mezi ostatními... Vykřikl jsem zděšením a vrhl se přímo k ní. Rozrážel jsem těla na strany jako boxerské pytle a ječel děsem. A když jsem k ní doběhl, zjistil jsem, že jsem nenašel ji, ale sám sebe. Cizí vůle si mě navlékla jako obří marionetu. I po letech je pro mě nesmírně těžké vzpomenout si na další okamžiky, které se odehrály ve vražedně rychlém sledu. Mnoho jsem si poskládal až z vypravování. „Je to past,“ řekl Houslista beze stopy překvapení. „Hoří,“ řekl jsem mu a vrhl se na něj s vítězoslavným řevem. Ve stejnou chvíli vtrhli do místnosti i čtyři muži, které jsme minuli cestou sem. Pohybovali se potácivě, s bezduchou mechaničností jako postavy z hororů. Z opačného konce vstoupili další dva holohlaví zavalití chlapi. „Bojujte s ním, Filipe!“ vykřikl Houslista a snadno unikl výpadu mé pěsti. Sápal jsem se po něm, zuby jsem mu chňapl po hrdle jako vzteklé zvíře. Šestice útočníků se pomalu přibližovala. Jejich kroky byly podivně těžkopádné, avšak na rozdíl ode mě byli dobře ozbrojeni. Cítil jsem přítomnost jakési temné síly uvnitř své hlavy, která mě přinutila zavřeštět: „Zabiju tě. Zabiju, ty svině!“ Houslista uskočil před mým dalším výpadem a protočil se kolem mého těla v bezmála taneční piruetě. Lehce mě plácl do zad a ještě umocnil mou pohybovou energii, a já narazil do stěny takovou silou, že jsem upadl. Před očima mi jančily jiskry. Houslista ustupoval mezi pohupující se zmrzlá lidská těla, přesto ho naše skupina pomalu obkličovala. Zastavil se rozkročený se zářícími stříbrnými houslemi v levé ruce, v pravé svíral smyčec jako malý kord. „Dávám vám poslední varování,“ práskl jeho hlas. „Džentlmeni neútočí v přesile.“ „Tak to asi, kurva, nejsme džendlmeni!“ zakrákal jeden z bezdomovců, svírající zakřivenou čepel, kterou nejspíš odmontoval z kosy. Jako jeden muž se na Houslistu vrhli. „Teď!“ zavolal na mě. „Filipe, hoďte to na zem!“ Současně vyrazil proti jednomu z útočníků, holohlavému podsaditému hovadu. Jak běžel mezi zavěšenými mrtvými těly, rozhoupával je údery dlaní a vytvářel tak za sebou vír bolestivých kyvadel. Lidské trupy obalené námrazou vážily desítky kilogramů a útočníci místo, aby se jim obratně vyhýbali, museli se jimi prodírat. Holohlavý zařval a obouruč sekl sekerou. Houslista jí do cesty nastavil polovinu tlustého mnicha s vyhnilýma očima a vzápětí kmitl smyčec jako stříbrný had a pohladil útočníkův ohryzek. V první sekundě se zdálo, že se nestalo nic, vzápětí se ale krční tepna rozchlípila a z rány začala v poryvech
vystřikovat krev. Místo toho, aby se však útočník sevřel za krk a snažil se krvácení zastavit, znovu zvedl sekeru. Houslista uskočil na poslední chvíli a ukryl se opět za mnicha, kterého po té použil jako beranidlo a vrazil jím plnou silou do hrudi holohlavého. Krev z protrženého krku vychrstla obloukem, a konečně se holohlavý zhroutil. To už byli kolem další útočníci. Houslista se bleskově odvalil před sekáčkem, který po něm hodil jeden z mužů, a nějakým tajemným způsobem zahákl smyčec za struny. Trhl pravačkou, jak prudce natáhl krátkou tětivu. Vzápětí bleskla stříbrná smrt a šíp smyčce prolétl hrudí nejbližšího zabijáka a přibodl ho ke zledovatělé polovině tramvajáka. Já jsem se mezitím vyhrabal na nohy. Připadalo mi, jako bych se ocitl uprostřed snu, který se ubírá vlastní cestou, aniž bych jej dokázal ovlivnit. Nechtěl jsem pohnout rukou, ale ona se přesto pohnula, nohy se rozešly, jako by mě ovládal hrůzný loutkář. Zatímco ostatní čtyři útočníci doráželi na Houslistu. Připlížil jsem se k němu zezadu, a zrovna když uhýbal před úderem rezavého kladiva, kterým mu chtěl jeden z bezdomovců rozbít hlavu, sevřel jsem ho kolem paží. Zmítal sebou. „Filipe...“ zachraptěl. „Ten míček... Prosím,“ sípal. Mám docela sílu, přesto jsem ho udržel jen s největším vypětím. Nechtěl jsem ho držet. Nechtěl jsem, aby ho zabili! Snad jen dílem náhody jsem uklouzl na krvi holohlavého, který umíral opodál, a upadl. Houslista se mi vytrhl a uskočil ke zdi. Ocitl se v rohu. „Krysa zahnaná do kouta,“ řekli zbývající chlapi jako jeden muž a stejně to vyslovila i má ústa. Nyní jsme už beze spěchu postupovali s napřaženými zbraněmi proti Houslistovi. Viděl jsem jeho oči, které poprvé ztratily ten nepřirozený klid. V příštích vteřinách zemře. On ale nesmí zemřít! řval slabý hlásek někde hluboko ve mně. Potřebuju ho, aby našel Annu. A jak jsem na ni pomyslel, stále jasněji jsem si uvědomoval, že jsem jen loutkou cizí zvůle... Vracely se mi zmatené vzpomínky, jak ležím v řetězech, jak přede mnou šílenou rychlostí bliká rudé a zelené světlo. A znovu jsem v hlavě slyšel ten zlý, chraplavý hlas, který si mě přivlastňoval, který si navlékal mé tělo, jako by někdo narval ruku do nepadnoucího maňáska... A přestože jsem to dříve nedokázal, nyní jsem sebral všechnu svou sílu. Kvůli Houslistovi. Ale hlavně kvůli Anně. Kvůli svojí milované Anně, která neexistovala... a vzepřel jsem se té vůli! Ucítil jsem poryv Řezníkova překvapení a bolesti. Snad poprvé i jeho napadlo, že představení, které dnes rozehrál se sedmi muži, je možná nad jeho síly. Uvědomil jsem si, že bolestivě svírám pravou dlaň, do níž mi tlačí tvrdé výstupky. Mrštil jsem předmětem o zem, několikrát poskočil a narazil do stěny. Všechny oči v místnosti, až na ty Houslistovy, se na podivné vejce upřely. Vzápětí z něj vyrazily oslnivé záblesky bílého světla, které mě oslepily. Svět se rozlámal na okamžiky černé a bílé, absolutní tma se střídala s absolutním světlem,
které mi v hlavě vybuchlo rudou bolestí. Chytil jsem se za hlavu a zhroutil se na kolena, stejně jako další čtyři loutky v místnosti. Houslista se v tomto světě teleportoval, příběh se stal komiksem Franka Millera. Zahlédl jsem ho letícího s obouruč drženými houslemi, vzápětí vybuchla hlava jednoho zabijáka a další se skácel jako přeťatý v půli. Zahlédl jsem Houslistu sehnutého, jako by se ukláněl, jednalo se ale jen o spodní nápřah, protože v příštím okamžiku housle rozrazily čelist dalšího bezdomovce. Lehce se vyhnul tápající pěsti posledního muže a tvrdým úderem do spánku ho poslal k zemi. Když děsivé blikání přestalo, probral jsem se vleže na podlaze, u úst jsem měl pěnu. Houslista mezitím zamířil k posledním dveřím tohoto podzemního komplexu. Za chvíli se vrátil, to jsem se akorát stavěl na nohy a před očima se mi začínalo vyjasňovat. Po zemi za sebou táhl zarostlého starce v rozedraných šatech, jehož tvář mi přišla povědomá a budila ve mně hrůzu. „Myslím, že už jste měli tu čest,“ konstatoval suše. „Stejně tak i já, když jsem ho vypátral náhodou ve spojitosti se svým posledním případem. Byl to ten nesmrtelný bezdomovec, o kterém jsem vám vyprávěl. Asi se zalekl toho, že jsem poznal jeho tajemství.“ „Celé to byla jen vějička,“ zašeptal jsem. „Měl jsem vás přilákat do jeho doupěte. Málem jste kvůli mně zemřel.“ „Ale jděte, Filipe. Měl jsem podezření...“ „To ten světelný granát, že? Ten to všechno rozhodl?“ „Ještě důležitější bylo, že jste se vzepřel jeho vůli. Řezník přecenil svoje síly, nebyl schopný ovládat tolik myslí. Díkybohu. Buďte rád, že jste neviděl poslední pokoj... připomíná spíš laboratoř.“ Pohlédl jsem ke dveřím, o kterých mluvil. Místnost za nimi už stravovaly plameny. Houslista pokračoval: „Nečistými rituály spojenými pojídáním lidského masa se udržoval naživu. Měl nezvyklé psychické síly, díky nimž dokázal lidem vymývat mozky a ovládat je na dálku jako loutky... Zlo mu procházelo příliš dlouho.“ Znovu jsem pohlédl na svého zachránce a neubránil se vděku, který mě zaplavil. „Děkuju vám,“ brebtal jsem. Kolem nás leželo šest mrtvých těl, krev na podlaze byla rozcákaná a rozdupaná v bizarní obrazce. Můj zachránce mezitím hodil tělo Řezníka na zem, a já uviděl, jak ho poznamenal závěr našeho souboje. Rty vraha se dosud třásly, z očí i uší mu vytékaly praménky krve, byl slepý, vousy měl slepené soply a špínou. „Tento případ považuji za uzavřený,“ řekl Houslista a pobodl umírajícímu smyčcem lebku. „A co s nimi?“ ukázal jsem ke všem mrtvým kolem.
„Tady v podzemí? Co byste řekl? Zmizí...“ „Jen tak?“ „Nic se neděje jen tak. To jsem vám říkal už na začátku. V tisícovkách kilometrů tvořených kanály pražského podzemí najdete gangy bezdomovců, divoké kanálníky, kteří nikdy nevyšli napovrch, také bych neměl zapomenout na zločineckou gildu Hluchých, potkany a asi tisíc dalších věcí, které se dokáží postarat o lidská těla... Stačí, když necháme otevřeno, až budeme odcházet...“ „A teď?“ „A teď můžeme vyrazit domů,“ řekl tiše. Místo toho ale přiložil krvavé housle pod bradu a pohladil je smyčcem. Poprvé v životě jsem je uslyšel hrát, a zatímco se z nich linuly neslýchaně jasné a příjemné tóny, které mě rozechvívaly až do morku kostí, a housle stále víc zářily, jejich stříbrný svit pulzoval a ožíval novou energií a lidská krev z nich nenápadně mizela, jako by se vsakovala do jejich povrchu.