Cesty kratší a delší jsou knihou životopisných vzpomínek Josefa

poznámka

C

esty kratší a delší jsou knihou životopisných vzpomínek Josefa A. Firsta, jednoho z organizátorů woodcraftu v naší zemi. Po skončení I. světové války pracoval v organizaci YMCA, kde byl organizátorem a propagátorem řady sportů, volejbal, basketbal, softbal, lukostřelba, lyžování a hlavně pobyt v přírodě. Byl jedním z organizátorů pobytu E. T. Setona v Praze, spoluzakladatelem a dlouholetým ředitelem tábora YMCA Sázava. (viz kniha: Seton v Praze autora F. Kožíška, rok vydání 2006) Opakovaně jsem dotazován na to, kdy a proč změnil dědeček své příjmení z Fürst na First. Když jsem se ho na to jako chlapec ptal, bylo mi vysvětleno, že po pádu Rakousko-Uherska si nechal příjmení počeštit v roce 1923. Faktem je, že jsem se setkal s několika vzdálenými příbuznými s příjmením First a ti také tvrdili, že si jejich předci změnili svá příjmení v době 1. republiky. Poděkování Ivanu Vápenkovi za pomoc při vydání vzpomínek mého dědečka. Poděkování patří i mojí manželce Gabriele za trpělivost a práci na redakci knihy. Tomáš First, vnuk

heirs © 2011 cover © Kameel Machart, 2011 ISBN 978-80-87517-32-1

Věnováno památce dvou Marií – mé drahé matce i mé nezapomenutelné manželce. autor

ŽIVOT je cestou bojování ode dne početí je slávy hledávání i bolu dojetí je lásky šepotáním i pásem mnohých běd je sladký vzpomínáním i strastí mnohých let – je jedněch zrození a druhých umírání je někdy radost a jindy bědování je k nebesům se upínání i pekla objetí je štěstím kolotáním i zvratu běsnění – je jara květ i letních bouří hřmění podzimu hojnost i kruté zimy dění –

je loďkou nejistou na moři lidských vášní je hvězdou třpytivou na nebes věčné pláni je poutníkem on z Neznáma a v Neznámo se vrací u jedněch déle zůstává u jiných hned se ztrácí je u všech jako ptáci již táhnou krajinou a víc se nenavrací – je zákon věčný pohybu a nezná zastavení – jsme částí jeho trvání i článkem ve spojení – nechť článek ten je přepevný v tom vichřic rozběsnění ať plodnou prací posvěcen nevejde snadno v zapomnění!

slovo úvodem

D

louho jsem neměl v úmyslu napsat něco ze svého života, i když to nebyl život ani lehký ani chudý na příhody. V mládí jsem se pokoušel o básně, později o povídky ze skutečných událostí, ze života, neboť jsem pracoval s mládeží a bylo jich zapotřebí. Psal jsem i sportovní a pedagogické příručky o nových odvětvích v tělovýchově, hlavně po první světové válce. Čím více se prodlužoval můj život, tím více jsem měl a mám přátel nejen mezi těmi, kteří byli jako chlapci svěřeni do mé péče, ale i mezi těmi, které jsem potkal na svých cestách, na pracovištích i v okolí, kde jsem žil a žiji. V besedách s nimi u táborových ohňů, v milém prostředí domovů a při jiných příležitostech jsem vypravoval – stejně jako oni – o událostech, které jsem prožil. Moje životní příhody, kořeněné často i humorem, je tak zaujaly, že mě žádali, abych je sepsal. A tak vznikly tyto „Cesty kratší i delší“. Ke svému překvapení jsem shledal, že mi mozek dosud slušně pracuje a paměť nevynechává ani po třiaosmdesáti letech. Napsal jsem i několik básní. Snad si čtenáři některé z nich se zájmem přečtou. Nezachytil jsem všechny své cesty do dalších zemí, kde se mi zvláštní příhody nestaly. Při vyprávění o cestách životem jsem se držel skutečných zážitků. Měl jsem v životě štěstí, že jsem potkal dvě bytosti, které sálaly optimismem a přitom se držely reality, které měly tvrdý a těžký život, hlavně strastné mládí – tak jako já. A přesto ani v nejtěžších chvílích života neztrácely ani naději ani humor ani statečnost. Byla to má matka a byla to má žena … „neboť ženu statečnou kdo nalezne – nad perly je cena její.“ Jim vděčím za mnohé – i za to, že jsem mohl napsat v tak pozdním věku vzpomínky na část cest ve svém životě. J. A. First, Praha 1977

6

slovo úvodem

I. CESTA DO ŽIVOTA

N

a tu první si nepamatuji. V době mého narození, před koncem století, byly prý kolem mne samé ženské, samé prací utvrdlé ruce mi pomáhaly na svět. Snad byli už tenkrát i lékaři – porodníci, ale ti do chudých obydlí nechodili. A tak díky ženám jsem se bez problémů dostal na svět a měl se čile k životu – jak mi později sdělovala matka. Otce jsem blíže nikdy nepoznal. Zemřel po velké povodni v roce 1897, když zachraňoval z hučících vod vzduté Skalice kozy, drůbež a věci, které se daly zachránit. Měli jsme domek na samém břehu a tak nás velká voda, valící se z brdských lesů od Rožmitálu, obvykle navštívila nejen na dvorku, ale i v „cimře“, kde jsme spali. Píše se rok 1897. Je ještě předjaří. Kdosi velký mě tiskne v náručí a utíká se mnou do podstřeší. Musí se už šplouchat vodou, stejně jako ostatní, kteří do pokojíku v podstřeší utíkají. Z ulice u vody je slyšet zoufalé volání. Oknem vikýře u schodů vidím muže na koni; volá cosi o velké vodě a ujíždí dál. Tak tenkrát ohlašovali nebezpečí povodně – telefonem by to asi nedošlo a ani asi nevedl do všech míst u vody, kde bydleli lidé, kteří přes všecka nebezpečí z povodní, na řece stále lpěli a lpí. To jsem poznal ovšem až později. Rčení, že řeka někdy vezme a někdy dá a že je spojkou se širým světem, platilo od nepaměti a platí stále. Ten, který mě nese, pokládá na postel a mizí ve dveřích, dál se rvát s dravým živlem, který ho připravil o život, byl můj otec – více jsem ho nikdy nespatřil a jen v souvislosti s tou hroznou povodní se mi zjevuje jeho obraz; milá tvář s plnovousem, který mě trochu škrábal na tváři. Je mi v té době dva a půl roku a začínám teprve poněkud chápat souvislosti věcí kolem sebe. Ale na to setkání s otcem za té hrozné povodně jsem nikdy nezapomněl. Zemřel nedlouho po té povodni. Studená voda povodní

CESTA DO ŽIVOTA

7

Rodný dům, Březnice 119

vzedmuté řeky, do níž musel, vyvolala zápal plic a jelikož měl v sobě zárodek souchotin, které získal patrně ve Vídni, když tam pracoval jako ševcovský dělník – to vše urychlilo jeho odchod ze světa. Neměl jsem nikdy ani jeho obrázek. Nebylo v té době mnoho fotografů – a pokud byli, prostí lidé na ně neměli peníze a fotografii pokládali za luxus. Týž rok jsem mohl mít cestu na věčnost. V březnickém parku prodávala obec díly trávy. Matka si jeden koupila. O dva roky starší sestra mě měla hlídat – ale nehlídala, neboť jsem se sám vydal na cestu objevů k řece, která mě na jaře připravila o otce. Voda mě vždy lákala, jako láká všechny – děti i dospělé. Při svém 8

CESTA DO ŽIVOTA

průzkumu jsem do ní spadl a nebýt našeho psíka, který mě z ní tahal – asi bych už tehdy skončil svou životní cestu. Niť života se snadno přetrhne. Voda si odnepaměti vybírá své oběti – hlavně mezi neopatrnými dětmi. Dodnes nevím, topil-li jsem se ještě ve Vlčavce, nebo už ve Skalici, nebo v každé napůl. Tam v těch místech totiž naše říčka ztrácela své jméno Vlčavka. Z důvodů mě i jiným neznámých ji překřtili pak na Skalici. Po smrti otce měla matka těžký život. Musela se ohánět, jak se dalo – a někdy i odhánět nápadníky. Měli zájem nejen o mladou, hezkou vdovu, ale i domek. Pět let se bránila, až podlehla. Vdala se znovu za ševce, asi aby se využil ševcovský „verpánek a potěh“, šídla a kopyta. Byl to největší omyl v jejím trudném životě. My děti jsme na tento omyl také doplatily. Dokud byla vdovou, chodila po posluhách a život nám plynul celkem dobře. Ze čtyř dětí prvního manželství zbyli jsme už jen dva – starší sestra a já. Matka před odchodem z domu vždy schovala sirky, zamkla nás - a my jsme měli svobodný, podle nás krásný život. Vymýšleli jsme všechno možné, od tunelů v peřinách až do lezení po nábytku a do oken a padání z nich. O našich výpravách svědčila mnohá boule, někdy i poranění. Matka nás za nic nikdy netloukla, jen někdy zaplakala, když už toho bylo moc. Sestra i já jsme pak šli „do sebe“ a poslechli, jen abychom neviděli maminku plakat. Její pláč pomáhal víc než bití, nebo jen „kázání“. Ostatně na obojí neměla matka ani povahu ani čas. Často si myslím, že ta krásná léta dětské svobody a samostatného jednání, touha po vyniknutí jednoho nad druhým, po zalíbení se matce, aby neplakala, měla velký a dobrý vliv na celý pozdější život. Ale nic netrvá věčně. S příchodem otčíma do naší rodiny se všechno radikálně změnilo. Byl celý den doma, nutil nás, abychom poslouchali jen jeho, bil nás pro každé neuposlechnutí nebo za nějaká dětská provinění. Prostě podle tehdejšího mravního kódu, byl on jako muž vládcem rodiny. A ve všem chtěl mít navrch. Byla to pro nás hrozná doba. Nejen ztráta svobody, ale nečekaná tyranie. Ještě, že jsme už oba chodili do školy. Tam byl pro nás nový svět objevů a poznání. Byla to pro nás kompenzace za hrůzu, jíž jsme doma za nepřítomnosti matky museli procházet. Vrhli jsme se do učební látky a oba byli za nedlouho CESTA DO ŽIVOTA

9

mezi prvními. Na konci roku jsme obvykle měli nejen dobré vysvědčení, ale dostávali i zvláštní, modré, průsvitné diplomy, na nichž bylo zlatým písmem psáno: „Za dobrý prospěch ve všech předmětech…“ a ještě dalšími slovy pochvala. Dlouhá léta jsem si ty modré průsvitné diplomky schovával, až jsem o ně přišel při požáru bytu za druhé světové války. Nevím, snad matka doufala, že si provdáním polepší. Ale opak se stal pravdou. Nesmírně si zhoršila život. Musela-li dříve posluhami živit sebe a nás dva, musela nyní živit i otčíma. Kde mohl, tam se práci vyhýbal, objednávky bot i jejich nepatrné opravy odkládal, ztrácel tím zákazníky a byl pak nucen pracovat u kamaráda Štola na obuvi pro „jarmarky“. Tam si ho druzí dobírali tak, že se stal na matku žárlivým; začal ji tlouci, hlavně v noci. Ve své nepatrné inteligenci nechápal vtipy jako takové, bral je za „bernou minci“ a bylo-li doma po jeho příchodu do rodiny „předpeklí“, bylo tam nyní opravdové peklo, častý pláč matky nejen od bolesti z utržených ran, ale hlavně od nespravedlivého obviňování. Trvalo to léta. Často jsem musel běžet pro „kmotříčka“, aby otčímu domluvil. U „kmotříčka“ moje matka vyrostla, neboť byla neteří jeho manželky. Ta se za ní styděla a udělala z ní „popelku“, protože matka byla nemanželským dítětem její sestry. Její sestra zemřela těsně po rakousko-pruské válce v roce 1866 na choleru. Moje matka, v té době dítě jen několikaměsíční, zůstala na živu vedle mrtvé matky v Jilské ulici na Starém Městě. Její otec, dříve než si mohl mou babičku vzít, padl ve válce, kdesi u Sadové. Stigma být nemanželským dítětem bylo tehdy jedno z největších provinění. Šlo s dítětem po celý život, i když to odporovalo veškeré logice a zdravému rozumu. Ačkoli nemanželské dítě za svůj původ nemohlo, muselo za něj trpět. Přes halasně hlásanou rovnost všech lidí před Bohem – byla praxe jiná, i u nejbližších příbuzných. A tak to matka měla „na talíři“ u své vlastní tety denně, že je „panchartem“. Strýc byl opačného smýšlení, ale v rodině vládla jeho manželka a podle ní to muselo jít. Měla tři dcery; Marii, Annu a Julii. V pohádce o Popelce figurují dcery macechy jako zlé a tyranské ženy. Ale tyhle byly opakem. Byly matce dobrými družkami. Byly téměř stejného věku a pomáhaly jí, kde mohly. Vždy ji měly víc za sestru než za cokoli jiného, ať 10

CESTA DO ŽIVOTA

to bylo jejich matce vhod nebo ne. A takové byly po celý svůj život, hlavně Anna a Julie. Za první světové války to matce nejvíce pomohlo. Kmotříček byl krásný, velký muž, vzorný šafář na panství kolovratském v Březnici – a dobrák od kosti. Vždy jsem si přál, aby spráskal otčíma. A když jsem ho vodíval k nám matce ku pomoci, nikdy jsem neopomněl ho k tomu povzbudit. Ale velcí a silní lidé jsou obvykle už od přírody dobráci. Zdá se, že to příroda rozumně upravila – neboť kdyby byli při své síle a velikosti zlí a suroví – zle by bylo pro ty malé. Škoda, že není tato rovnice i mezi státy a národy. A tak kmotříček otčímu dobrácky domluvil, ten se jen otřásl a zanedlouho týral zas nejen matku, ale i nás. Když jsem později studoval na vysoké škole psychologii, viděl jsem, že se stal sadistou par excelence. U mužů se někdy stává, že to, co je po dávných předcích zděděné působením prostředí zvlášť silně vynikne a stane se motivem jejich života. Hlavně u primitivních typů lidí, kteří měří život jen pudy a nikoli logikou. Mě měl otčím zvlášť na mušce. Jakmile jsem něco provedl nebo se zpozdil ze školy a nehnal hned husy a kozy na pastvu, hned mě seřezal potěhem nebo nechal klečet na hrachu. Pokud jsem byl malý, snášel jsem to hrdinně. Jako snad na celém světě i u nás byli nám klukům vzorem Indiáni, hlavně Vinnetou. Nikomu jsem si nestěžoval, hlavně matce ne. Bál jsem se, že by ublížil i jí, kdyby se mě zastala. Ale s přibývajícím věkem jsem uvažoval: „Něco musím udělat – hlavně, aby už matku nebil.“ A to se jednoho dne stalo. O tom však později. Jako všichni sadisté, byl i otčím zbabělec. Silnějších se bál, slabší týral. Brzy jsem se o tom přesvědčil. Bylo to skoro jak vystřižené z Cliftonek, které jsem horlivě čítal. Stala se mu i nám historka téměř detektivní. Tady je: Byl takový deštivý den, že by do něho ani psa nevyhnal. Pak se strhl hrozný vítr, ale až večer. V oboře za řekou praskaly staleté lípy a my jsme byli rádi, že do toho nečasu nemusíme. Všichni jsme už spali, když asi tak kolem půlnoci se ozvalo ťukání na okno. Pak někdo bral důrazně za domovní dveře. Měli jsme domek v těsné uličce, pod ní byla jen řeka – soused žádný. „Kdo je? Co chcete?“ volal otčím. Měl dojem, že někde hoří a že on jako hasič má jít hasit, že je poplach. CESTA DO ŽIVOTA

11

„Otevřete – ale rychle – jinak vyrazíme dveře“ – ozvalo se přidušeným hlasem. My děti se začaly klepat strachy – a stejně i matka s otčímem. Pak si matka dodala odvahy a šla otevřít. Otčím zůstal „hrdinně“ v posteli. Do síně vnikl velký, svalnatý chlap, odstrčil matku a hnal si to do světnice. Měli jsme jen jednu. V té se ševcovalo, vařilo i spalo. Aspoň to bylo pohromadě. „Nikdo z vás nesmí ven! A vy mistře k verpánku! Hned se dáte do práce! Tyhle boty mi podrazíte a dáte na ně podkůvky! Máte nějaké hotové boty? Dobře všechno zaplatíme!“ Přitáhl si židli a choval se jako doma. „V noci dělat nemůžu – udělám to zítra,“ odvětil otčím. Byl dost tlustý a strachy se potil. „To uděláte hned! Nemáte na vybranou! Rozmyslete si to, ale rychle! Zaplatíme víc než dobře…“ Na to vytáhl jakousi bouchačku a položil si ji na kolena. To vypadalo zajímavě. Byl jsem už o přepadení informován z Cliftonek a Bufalobillek. Hrozně mě zajímalo, co bude dál. Vypadalo to na lupiče – jen s tím rozdílem, že tihle chtěli za přepadení zaplatit. Vylezl jsem a že jako musím na záchod. „Plav“ – řekl chlap, „ale nesnaž se utéct!“ Přitom se ušklíbl. Samozřejmě, že jsem chtěl jít pro nějakou pomoc, nebo aspoň udělat poplach. Ve druhém domku od nás bydlel velký, silný železničář Fröhlich a proti němu byla dílna, kde spali dva tovaryši. Jen jsem vystrčil hlavu ze dveří, už mě lapla ve tmě silná ruka, vhodila mě zpátky dovnitř a přirazila domovní dveře. Tma byla víc než černá, vítr skučel a tak jsem tu ruku víc cítil než viděl. „Vida, mají stráže! Jsou to lupiči!“ – říkám si jen pro sebe. Kdo jiný by navštěvoval lidi v noční době. „Ven se mami nemůže, je tam někdo a hlídá nás!“ Starost padla na nás všechny. Sestra a malí bráchové začali plakat. „ Paní, utište ty děti! Nic se jim nestane! Ať je ticho co největší. A vy mistře se dejte do práce! Tolik co dnes, si za pár hodin sotva kdy vyděláte!“ Otčím poslechl a dal se do práce. Chlap ho stále nutil ku spěchu. Prohlížel si celou světnici a jeho zrak spočinul na nových perkách. Ty byly tenkrát v módě.

12

CESTA DO ŽIVOTA

„Co tohle? Koupím ty boty – dejte je sem!“ To je ale už měl v ruce a zkoušel je na nohy. Byly mu trochu malé, tak vyšel ven. „Nedá se nic dělat!“ šeptala matka. „Udělej jim, co chtějí – buď jsou to blázni nebo zloději! Odporovat se nedá těm ani těm!“ „Mami, to jsou určitě lupiči. Já vylezu oknem na dvorek a přivolám pomoc!“ Přes velký strach jsem se k tomu chystal. Dřív než mě mohla matka chytit, abych to nedělal, objevila se i v okně do dvorka zamračená, hrozná tvář dalšího chlapa. „Lehni si, Pepo! Nikam nepůjdeš! Táta jim ty boty udělá a oni se ztratí!“ „Zmizíme, matko, dřív, než si myslíte! Ještě podrazíte a okováte další boty a to bude stačit! Ale rychle – každé minuty je škoda!“ – vpadl do našeho hovoru chlap, který se vracel zvenku. Byl asi vůdcem celé bandy. Současně se v obou z oken objevila další ponurá tvář, matně osvětlená petrolejkou na ševcovském stolku. Usnout jsme z toho ze všeho nemohli. Byli jsme se sestrou hrozně zvědaví, jak to dopadne – jen malí bráchové už zas spali. Matka musela vařit pro nenadálé hosty „bryndu“. Muž s pistolí ji nosil těm, co byli venku. „Proč je nepozvete dovnitř, proč tam mají být v tom chladu a dešti?“ domlouvala mu matka. „Čekají nás ještě horší věci – ten chlad, déšť a vítr jim moc neublíží.“ Jen to dořekl, sebral u dveří velké dřeváky a zas šel ven. Za chvíli se vrátil s párem dalších bot. „Tyhle také upravíte – jen rychle, jen rychle!“ Otčíma jsem nikdy, ani potom, tak rychle dělat neviděl. Někdy museli zákazníci čekat na objednané věci až půl roku. Pot se z něj lil, strachem i pohybem a nakonec to zdolal. Ještě nebyli ani tři hodiny ráno a byl se vším hotov. Chlap zaplatil opravdu víc než trojnásobně toho, co si otčím za nová perka a opravy dalších bot řekl. „Po tři dny budete hlídání! Nikoho neuvidíte, ale hlídka tu bude! Ať vás ani nenapadne někomu se o naší návštěvě zmínit. Špatně by to s vámi dopadlo!“ Zašermoval revolverem a vyšel ven. Tváře z oken zmizely. A my jsme si oddychli, i když se objevila radost nad tak dobrým výdělkem. Matka rychle zamkla domovní dveře, pokřižovala se a když si všimla, že nespím, pohladila mě. CESTA DO ŽIVOTA

13

„Mami, jsou to určitě lupiči. Někde něco provedli. Chtějí zmást stopy!“ „Spi, Pepo – my se do toho míchat nebudem. Nikdo z nás se nesmí o tom nikde a nikomu zmínit! Chtěli práci a zaplatili za ni; tím je to pro nás vyřízeno. Třeba to ani lupiči nejsou, jen musí utíkat. Víš, co od nás utíká před vojnou mladíků z Rakouska ven za hranice.“ Přešlo několik měsíců – asi tak půl roku. Jednoho dne přinesl listonoš psaní z Ameriky. V něm bylo poděkování těch nočních návštěvníků – zcela krátké: „Vaše úprava bot nám velmi pomohla – děkujeme srdečně.“ A čtyři podpisy pod tím. Nikdy už nic dalšího nedošlo. Jen jsme vzpomínali, že se ve dnech kolem té noční návštěvy stala velká loupež na arcibiskupském panství v sousedním Rožmitále. Matka k tomu jen poznamenala: „Chudáka neokradli – každý ví, jak je arcibiskup zazobanej a ti, co mu to vedou, také nejchudší nejsou.“ Tahle nečekaná noční návštěva a s ní související peněžní výdělek otupily trochu otčímův sadismus. Dovtípil se, že by měl potíže s četníky a docela mě prosil, abych o celé věci pomlčel. Nějaký čas byl docela slušný. Ani mě nenapadlo o věci někde hovořit. Byl jsem si vědom následků a pomstychtivý jsem nikdy nebyl. Otčím udělal neodkladnou práci někomu, kdo to nutně potřeboval a kdo za to dobře zaplatil. Věděl jsem, jak těžce musí matka pracovat, aby nás a jeho uživila. Chtěl jsem jí také pomoci a právě jsem se chtěl vydat na... Obchodní cesty. Tenkrát v mládí, stejně jako po celý život (a i teď ve vysokém stáří) jsem měl radost, mohl-li jsem být druhým prospěšný. A tak jako myslící kluk jsem spekuloval, jak pomoci matce v jejím těžkém životě. Nemohl jsem za ní v osmi letech ani prát prádlo, ani dělat posluhy po domech. Ale přišel jsem přece na to – jak. V Březnici bylo několik kanálů – všechny ústily do řeky. Po každém větším dešti z nich vyplavala spousta věcí, hlavně kosti, staré železo a jiné odpadky, co tam lidé naházeli. Nedalo mi moc práce zjistit, že starý Lurie v Lokšánech (kdysi březnické židovské ghetto), dává za 1 kg morkových a jiných tvrdých kostí 3 krejcary (dále jen kr.), železník Karas za podřadné železo 2 kr. 14

CESTA DO ŽIVOTA

a za litinu 3 kr. Vybudoval jsem si úplný sběr a stal se vážným konkurentem několika osob, kteří to už dělali. Ale v řece, mělké a široce rozlité, bylo dost harampádí pro všechny. Řeka Skalice byla plná ryb a tu byla další možnost, jednak zlepšit sporý jídelní lístek doma, jednak větší ryby prodat. Ty ode mě kupoval hlavně Karas, a to nejen staré železo. Na udici se jich moc nechytlo a lístek stál dvě koruny. Jak na to? Když jsem už měl ze železa a kostí menší kapitál, koupil jsem si od ředitele panství Nevrly rybářský lístek. Měl asi „malý“ plat, a tak se přiživoval tím, že si zmonopolizoval právo rybolovu nejen v březnickém úseku řeky, ale ve všech katastrech dalších, kde měl vliv. A toho měl dost. Nezbylo než se s tím smířit. A tak jsme ve dne chytali ryby „úředně“ na udici, v noci do „kesírku“ nebo „saku“. V tom jsem nebyl otčímem rušen. Rád jedl ryby (a ovšem nejen ty) a já jich začal dost dodávat. Ale pomoci mi nikdy nešel, jak se setmělo, už se bál jít ven. Ani jsem o to nestál. Plavat neuměl a při nočních lovech se muselo plavat i potápět – hlavně se však nebát. S Vendou Bandůrů jsem měl spolek na život i na smrt. Proti Kropšovic zahradě byla řeka přehražena kamenným náspem, vybudovaným pradlenami. Byl v něm jen malý průtok, aby voda i za nízkého stavu proudila a v proudu se dalo máchat prádlo. Toho jsme s Vendou využili. Když bylo sucho a mlynář Kott si „nadržoval“ vodu obvykle večer, hnaly si to ryby do hluboké vody u „Panské zahrady“. Stačilo jít za nimi a hnát je do „průtoku“, kde už jeden z nás čekal buď s kesírkem, nebo s pytlem, po čase i se sakem. Šli jsme vždy až za úplné tmy. Moc se nám nechtělo, bylo to „pytlačení“, ale jíst se chtělo a peněz ani u nás, ani v rodině Vendy moc nebylo. Také jsme to nedělali denně. Něco jsme z lovu donesli domů, něco schovali do bedny s otvory, zatížené v tůni u skály u zdi panské obory. Tam nikdo nešel, skála a zeď tomu bránily a tůně se každý bál. My s Vendou také – nakonec jsme ji měli docela rádi. Naše tajemství nevyzradila. Stejně jsme toho museli po čase nechat. Vendův otec se stal „šlachteckým“ na nových jatkách a Venda ryby nepotřeboval, měl teď masa doma dost. Zhaslo noční pytlačení, zbyl jen lov na udici, ale i ten se vyplatil. Štik, velkých okounů, línů, kapříků, tloušťů a bělic bylo v řece dost a rybářů bylo jen poskrovnu. Myslím těch svátečních. Ostatně tloušťů a bělic bylo i u našeho domku, kde ústil do řeky CESTA DO ŽIVOTA

15

jeden z městských kanálů, celá mračna. Tísnily se před kanálem o každé sousto. Nedbaly na okolí a byl-li mezi ně hozen větší kámen, vždy jich několik zasáhl – právě tak na večeři. Jen jsem mrtvé sebral a vylezl z vody, už se houfně zas cpaly k ústí kanálu a lov úderem se opakoval. Nebyly velké a tak je maminka upekla do zlatova – schrupli jsme je i s kostmi. Potom jsem sehnal zas partnera, Pepíka Hlaváčů. Plavat moc neuměl, ale znal jiný lepší způsob. Březnicko svými toky spadá už do jihočeské oblasti a Vlčavka překřtěná od Březnice na Skalici, napájela nebo byla napájena, řadou rybníků. Bylo jich víc než dost a z každého byl odtok. To byla země „nikoho“. Stačilo přijít na podzim s vidlemi, „vypůjčit“ si z polí trochu sedláky rozvezeného hnoje, ucpat jím strouhu nahoře a jít vylovit z tůňky. V každé z nich byly ryby, kapři i štiky, okouni i úhoři. Než nadržená voda prorazila hnojovou přehradu, už byla tůňka vylovena. Dobře se chytalo i pod mlýnskými koly – kde to ovšem „pan otec“ dovolil. „Pan otec“ ze Simínova mlýna se s námi dělil vždy napůl. „Zastavil vodu“, my jsme skočili pod kolo (brr jak tam byla studená voda – i v létě!) a už bylo pár línů, někdy i úhořů. I raky jsme stačili vybrat z jejich úkrytů. Tyhle obchodně – rybářské cesty jsem mohl provádět jen v létě – na zimu jsem se musel poohlédnout po trvalejším zdroji příjmů. Už ve třetí třídě jsem se ucházel o pěvecké stipendium na kůru březnického kostela. Bylo za to 25 zl. ročně. Nadaci na to založil neslavně známý Přibík Jeníček z Újezda, pán březnického panství a žalobce proti mučedníkům, popraveným 21. června 1621 na Staroměstském náměstí. Asi ho hryzlo svědomí, když celý jeho rod vymřel a on se musel dívat do hrobu všem svým šestnácti dětem, které přežil. Proto asi ta nadace! Ale já to tenkrát nevěděl, já to stipendium potřeboval. U první pěvecké zkoušky jsem „prolít“. U druhé se mě i matky zželelo přísedícím a tak jsem prošel. Mou povinností bylo zpívat denně na ranní, v neděli na deváté a týž den odpoledne na požehnání, někdy i o pohřbech. Dokud stipendisty vedl řídící Zíka a učitel Port, ještě to šlo. Pak šli oba do penze a z Prahy dostal místo regenschoriho mistr Straube. Ten nás všechny prověřil znovu a já „propadl“. Nepřišel jsem sice o nadaci, ale musel většinou šlapat měchy u velikých varhan – zpívat jsem směl jen někdy, hlavně v neděli 16

CESTA DO ŽIVOTA

„o deváté“. Tam nebylo co zkazit, zpíval unissimo celý kostel. Na tom jsem vybudoval další obchodní podnikání. Stejně už jsem znal z dějepisu, kdo nadaci založil a moc mi to netěšilo pobírat jí od zrádce české věci. To šlapání měchů se mě jednou velmi vyplatilo. Dva museli vždy šlapat – na jednoho to bylo moc. A tak jsem si přizval kamaráda Standu, který do sboru nepatřil, ale chtěl vidět veliké varhany zblízka. Když byl konec mše, vlezli jsme, jsouce zvědavi, za velké měchy, tápali po tmě a narazili na spoustu staré omítky. Jak jsme pod ní hrábli, vylovili jsme mnoho měďáků. Na světle jsme zjistili, že jde o samé jedno – a dvoukrejcary, ještě z doby Marie Terezie, ale i o novější, ještě stále platící. Nevěřili jsme svým očím nad tím pokladem. Později jsem se dozvěděl, že je tam házeli hostující zpěváci slavných Rybových mší – aby se zas vrátili. Ty ještě platící jsme si nechali, ty museální jsme dali do školního musea. Tento nález značně zvětšil můj kapitál – mohl jsem „půjčit“ matce, když byla v „úzkých“. Vracet mi to nemohla a ani jsem to nežádal. Měl jsem hroznou radost, že jí mohu usnadnit život. Když už jsem vyprávěl o rybím pytláctví, nemohu vynechat pytláctví honební. Ještě než jsem se narodil, přešlo nějakým sňatkem březnické panství na maďarské Palfyovce. Ti byli pravým opakem Kolovratů. Nikomu nic nedali, spíše každého, kdo u nich dělal, vykořisťovali. O zajíce nouze nebyla a klukům se leccos prominulo. Nemyslím ze strany hrabat. Ale lidé je jako cizince neměli v lásce a byli po většině rádi, když je někdo vzal „na hůl“. Na jaře jsme číhali v remízech, když vrány honily zajíce. Vyklovávaly jim v běhu i za letu oči a pak zajíce roztrhaly, nejvíce ovšem vnitřnosti. Než to mohly udělat, zahnali jsme je od oslepeného zajíce. Toho jsme utloukli a byla dobrá pečeně. Někdy, když bylo vran moc, hlavně na otevřeném poli, vrány kořist nedaly a utéci jsme museli my, malí kluci. Oči jsme měli jen jedny a vran bylo mnohdy na sta. To se lépe chytali divocí králíci, i když umějí bleskově utíkat. Jejich hrozný nepřítel je hranostaj. Skočí králíkovi na hřbet, nakousne krční tepnu a králík za divokého pištění lítá, často jen dokola. Stačilo odehnat hranostaje, doťuknout králíka a bylo zas velmi dobré maso. Když už jsem se učil „černé řemeslo“, pořídil jsem si rozkládací flobertku – ručnici 9 mm. Skoro malý kanon! Pak bylo třeba zjistit, kdy půjde CESTA DO ŽIVOTA

17

hajný Chmelík hrát do hospody „Na růžku“ mariáš. Obvykle to bylo každou neděli od 14.00 do 19.00. Zmizet za město, zalehnout do stohu u rybníka „Radeňáku“, připravit flobertku a čekat – to patřilo k věci. Nikdo, hlavně v zimě do těch pustých míst nechodil. A tak se někdy zajíc dostal, někdy ne. Doma ovšem nesměli vědět, jak jsem k zajíci přišel. Musel jsem zalhat, že jsem ho našel zastřeleného v křoví. Protože i mimo „honů“ hajní museli lovit pro panskou kuchyni, postřelený a zaběhnutý zajíc nebyl vzácností. Jednou jsem si koupil buď vlhké patrony nebo měl kohoutek pušky už krátký „šteft“. Rána prostě vyšla až při druhém cvaknutí. Musel jsem proto patrony „nastřelovat“. Dělal jsem to tak, že jsem sklonil hlaveň dolů a stiskl kohoutek. Jednou, co čert nechtěl, vyšla rána hned napoprvé, kulka prolítla botou, poranila palec a uvízla v podrážce. Doma bylo vyšetřování, jak kvůli díře v botě, tak kvůli raněné noze. Matka uhodla, jak ty zajíce „nalézám“. Flintu jsem jí musel vydat. Dlouho mi domlouvala, líčila co všechno čeká pytláka. Musel jsem jí slíbit, že už pytlačit nebudu. Slib jsem dodržel – i když to bylo jedno z nejtěžších rozhodnutí v životě. Lovecká vášeň se nedá jen tak odhodit. Když jsem byl ještě malý, matka se sama dopustila pytláctví. Okopávala na našem malém poli u lesa brambory a narazila na spícího zajíce. Ťuknout ho motyčkou, dát do nůše a na něj trávu – bylo dílem několika vteřin. Pak hajdy se mnou domů. Museli jsme kolem hájovny. Hrozně jsme se báli, nemá-li hajný puštěného psa, aby zajíce neucítil. Neměl. A tak jsme dorazili šťastně domů. Matka dala nůši doprostřed „cimry“ a slavnostně vytáhla zajíce. Oba malí bráchové ho začali hladit. Neměli to dělat. Hlazení a teplo v místnosti přivedly to dítě divočiny k sobě. Chvilku lítal po světnici a za ním náš kocour. Pak vylít oknem ven a nám zůstal jen řinkot skla a díra v okně. To byl první a poslední pytlácký čin maminky. Plakala a bědovala, ale pak se smála s námi se všemi. Od této zkušenosti nevěřím, že střepy přinášejí štěstí. Asi jen výrobcům, aby toho víc prodali. Pytlačení bylo tenkrát nejen vášní, ale i potřebou zlepšit si beztak hubený jídelní lístek. Kolem byly brdské lesy – v nich i na polích měli právo honitby jen „páni“. Zvěře všude dost, jak v lesích arcibiskupských, palfyovských nebo ostatních. Hajní se 18

CESTA DO ŽIVOTA

s pytláky nemazlili a oni s nimi také ne. Byla to věčná válka – kdo s koho. Matka, aby mě upozornila na nebezpečí z pytláctví, vypravovala mi skutečný příběh, který pamatovala. Stal se před koncem století na jednom z vedlejších panství. Nastoupil tam mladý lesník, tuším, že se jmenoval Auerhahn. Začal to brát z ostra. Netrvalo dlouho a už dostal několik pytláků za mříže. S jedním dalším se utkal na střelecké půtce. Pytlák střelil první a poranil ho jen do nohy. Pak vystřelil myslivec a soupeř odešel do věčných lovišť. Zdálo se, že na pytláky padl strach – na čas byl klid. Mladý myslivec se jednou při posvícenské náladě vychloubal v hostinci, že na pytláky vždycky stačí, že ta sebranka ani pořádně střílet neumí. Už prý je „vykořenil“ z revíru. Příští neděli po posvícení seděl sám doma. Psal výkazy pro lesní úřad. Žena s dětmi šla do kostela do vesnice, značně vzdálené. Všude byl mír a klid – ale jen zdánlivý. Pak se pojednou ozvala rána a hned na to další. Skoro v těsné blízkosti myslivny. „Kdo tu k čertu střílí? Hajní jsou daleko a v neděli sem nechodí. Že by pytláci?“ Rychle strhnout flintu, nabít ji a vrhnout se do lesa, bylo dílem okamžiku. Ani psa si nevzal, aby se nezdržel. Směr zvuku výstřelu věděl. Opatrně se šinul mlázím, a když z něho vylezl, ustrnul. Na malé louce nedaleko myslivny viděl dva muže obírající se padlým srncem. V jednom z nich poznal známého z hospody, kde se minulou neděli tak vychloubal. Skočil k nim a strhl k sobě jejich pušky, opřené o osamělý strom. A hned je vyzval, aby s ním šli. Ani se nebránili a ani nepomýšleli na útěk. „Tak vy si zase troufáte a docela blízko myslivny! To vám přijde draho! Asi jste mysleli, že jsem šel taky do kostela; vezměte srnce a hajdy se mnou!“ „Počkat, počkat, pane fořt, ještě jsme tu také my! Máme s vámi vyřídit nějaké účty – za toho zastřeleného kamaráda a za ty tři, které jste poslal do „basy“!“ Z mlází i z vysokého lesa vystoupilo pět dalších chlapů, každý s ručnicí namířenou na myslivce. „Dostali, co si zasloužili! S vámi se o tom dohadovat nebudu. A teď vás aspoň znám – také na vás dojde. Les bude od vás čistý, na to můžete vzít jed!“ A chystal se k boji nebo k odchodu.

CESTA DO ŽIVOTA

19

„Tak ty bys chtěl všechnu zvěř jen pro panskou chásku? I za cenu života?! To nejde jen tak snadno! Odjakživa tu pytláci lovili a vždycky i na tvé pány dost zbylo. Zahoď všechny tři pušky! Jak se hneš, zchromíme ti obě ruce!“ Pět, vlastně sedm na jednoho je moc. Lesník se pomalu šinul k blízkému mlází, ale než udělal tři kroky, vrhlo se na něho všech sedm pytláků jako uragan. Srazili ho k zemi a svázali mu ruce i nohy. „Slyšeli jsme na vlastní uši, jak ses minulou neděli vychloubal, žes nás už vykořenil! A že prý neumíme ani střílet! Nu, my ti to názorně předvedem! Vildo, uvolni mu trochu nohy – hajdy s námi!“ A dali se cestou jen jim známou, do hloubi brdských lesů, kam nikdo v té době nedělní nechodil, neboť většina lidí šla vždy do kostela; houbaři a turisti se ještě tolik nevyskytovali. O autech, skautech, pionýrech a milencích ani nemluvě. Tam, daleko od lidských obydlí, přivázali lesníka ke stromu. Nejdříve mu prostřelili pravé, pak levé ucho… „Tak co, umíme střílet nebo ne?! Můžem ti předvést ještě další ukázky! Ale škoda času! Život jsi vzal jednomu z nás, život za něj dáš. Jeho děti jsou sirotci a o hladu! I tvoje budou – oko za oko, zub za zub! Tak to vždycky bylo mezi pytláky a hajnými pánů! Na to´s měl pamatovat a spíš se držet hesla: „Přej a bude ti přáno!“ Na to zazněla lesem ještě jedna rána – poslední a smrtící. Tři dny hledali mladého myslivce. Všude lesy pročesali, ale nebýt křiku vran a krkavců znějícího z jednoho místa, sotva by ho byli nalezli. Tam, v hlubokých brdských lesích, daleko od světa civilizace, visel mrtev nohama vzhůru, hlavou v mraveništi. Už byl zčásti ohlodán mravenci a i na těle se přiživovala hejna černého ptactva. Byl to smutný pohřeb toho, který horlivě chtěl plnit úlohu strážce lesů a zvěře. Až na smrtelné posteli jeden z pachatelů vypověděl, jak se celá věc přihodila, ale ze spoluviníků nikoho neprozradil. Ti stejně se už v daném revíru neobjevili – snad je tížilo svědomí a už do tamějších lesů nešli. Při tom zpívání o mších jsem objevil nový zdroj příjmů – stát se ministrantem. Ti kluci si žili! Za každou mši měli šesták, za účast na křtech, svatbách a pohřbech, za účast na různých poutích a procesích – zas další odměny. Na tak velký kostel jako je březnický byla třeba celé řady ministrantů. Kostelník Síbek jim 20

CESTA DO ŽIVOTA

spravedlivě rozděloval službu i odměny. K tomu ještě o velikonocích byl značný příjem ministrantů za „klečení a modlení u božího hrobu“. Trvalo to tři dny, od rána na zelený čtvrtek, až do vzkříšení na bílou sobotu. Vždy dva z ministrantů museli střídavě po dvou hodinách klečet a modlit se. Jak lidé přicházeli k oltáři božího hrobu, dávali milodary do kasiček. Tyto velikonoční milodary se pak rozdělili mezi ministranty, kteří se střídavě po tři dny modlili u oltáře. Kolena sice od klečení bolela, ale dalo se to vydržet, hlavně když se to zlepšilo něčím měkkým pod ně. A tak jsem někdy zpíval (nebo spíš šlapal měchy) na kúru, někdy ministroval na mších, kde jsem nemusel zpívat – prostě jsem byl jako v kole, ale na školáka byl za to slušný příjem. Když se uprázdnilo místo ministranta v zámecké kapli, získal jsem i to místo, neboť vůbec nekolidovalo s povinnostmi v děkanském kostele, jelikož tam byla jediná mše za týden – v neděli až o 11. hodině. A byl tam starý, hodný kaplan Strouhal. Co měl, všechno rozdal, byl vlídný a laskavý, takže mi někdy připadal jako biskup Bienvenue z Bídníků Victora Huga. To děkan Švácha, pod nímž jsme sloužili v březnickém chrámu, neodpustil nikomu nic, každý musel dobře zaplatit, chtěl-li si jeho pomocí upravit cestu do království božího. Farnost březnická byla veliká a přinášela prebendy víc než dostatečné – což děkanu Šváchovi vyhovovalo. My kluci jsme si po straně z něho „utahovali“ pro jeho nejen červený, ale už skoro namodralý nos. Že si sem tam dost „přihne“, to se o něm všeobecně vědělo. Oblíben vůbec nebyl, ani u kaplanů, kteří se u něho moc dobře neměli. Jednou se mu ta jeho skorolakota nevyplatila. Ve stejný den pochovával jakéhosi bohatce a také učně Lojzu Špilíka. Lojza měl zárodek souchotin a jelikož byl na svůj věk vyspělejší, spočinulo na něm oko jedné rozmařilé vdané paní. Vydává-li mladý stromek předčasně ovoce a není-li úplně zdráv – zahyne. Tak se stalo i s Lojzou. Odešel, sotva 16letý do nenávratna. Jeho otce, pomocníka na jatkách, to úplně zlomilo. Moc si na synovi zakládal a o pochybné cestě, na níž byl sveden vášnivou ženou, nevěděl. Děkan pěl vznešeně u hrobu bohatce: „Andělé nebeští doprovoďtež tebe do svatého města Jeruzaléma…“ Ještě navíc něco přidal, aby si zasloužil dobrý plat. U hrobu Lojzy se ani moc nezdržel, jen to vykropil. Naopak udělal ještě CESTA DO ŽIVOTA

21

nějakou ostrou poznámku na jeho život. Když se chtěl odebrat od hrobu, zastoupil mu cestu starý Špilík a přidržel si ho. „Tak vidíš, Lojzíku, tebe nedoprovodí andělé do svatého města Jeruzaléma, asi na to nemám, jsem chudý!“ A vrazil děkanovi jednu za uši, že tento téměř spadl do vykopaného hrobu. Špilík měl za to pak nějaký trest žalářem, už nevím, kolik za to dostal. Za Rakouska to byl velký přečin, stále ještě trvala vláda těch, kteří nás tělesně i duševně ničili, vždyť vyhráli bitvu na Bílé hoře. Musím se zmínit o těch válkách klukovských. Knoflíky jsme si neřezali, jako v té „knoflíkové válce“, ale za to jsme si někdy nařezali dost a dost. Tenkrát, když jsem „klukařil“, měla naše ulice (Počápská) svoji armádu, horní a dolní Valy měly také svou. Další armádu měla Blatenská, zas další Bubovická ulice a panský dvůr. Kluků bylo v každé ulici víc než dost a jiný sport jsme tenkrát neznali. Tak jsme si podle vzoru často u nás procházejících a na podzim manévrujících c.k. vojáků udělali čáky, tornisty, dřevěné ručnice a šavle. Příčina k „válce“ se nějaká našla a tak bylo boulí a i nářku někdy dost. Hlavně když jsme polámali „výzbroj“ a museli se uchýlit ke kamení. Naši odvěcí nepřátelé byli kluci z Blatenské ulice a panského dvora. Kluci z Valů byli zas spojenci našimi, protože je tísnili naši „nepřátelé“ z Blatenské. V době manévrů rakouské armády v našem kraji táhli jsme mnozí s nimi a pomáhali vojenským kuchařům. Byli jsme zamilováni do vojenské polévky. Důsledky hraní na vojáky jsme tenkrát ještě nechápali. Rakousko v tom mělo i určitou předvojenskou výchovu, která ho nic nestála. To jsem pochopil, až když jsem byl do rakouské armády odveden. Někteří učitelé nám to zazlívali a za potlučené hlavy dávali přísné tresty, ale to mnoho nepomáhalo. Většina nás kluků se ráda prala a ti, co se prát nechtěli, byli u nás v opovržení. Přítrž tomu učinil až učitel Ruml, který založil zájmové kroužky a chodil s námi na výlety, v zimě s námi pořádal besídky a mnohé z nás získal do Sokola. Byl to jeden z nejlepších učitelů a staral se pak později i o nás učně, abychom lépe využívali volný čas. Byl bezdětný a děti měl rád. Proto pro ně pracoval kde mohl. Když jsem později pracoval s mládeží a pro mládež, byl mi v mnohém vzorem. Naučil nás stále se o něco zajímat, přemýšlet o všem a stále se vzdělávat. Myslím, že to byl on, kte22

CESTA DO ŽIVOTA

rý mě naučil být stále v činnosti. Za celý život jsem pak netrpěl nudou. Dovedl jsem objevovat (a ještě dovedu) příležitosti ku zlepšení sebe a svého okolí. Abych se vrátil na chvilku zas k svému otčímovi. Byl ševcem a taky někdy opravdu „dělal“ – víc pro jinou firmu, než pro sebe. Hodně času také prostál na rohu ulice a pozoroval okolí. V důsledku toho měl informace o všem a o každém v ulici. Rád chodil na parády s hasiči – k ohni obvykle přišel pozdě. Byl dost tlustý, bydleli jsme v odlehlé ulici a tak mnohý poplach k nám přišel opožděně. V té době často hořelo jak v městě tak v okolních vesnicích. Někde to zavinila neopatrnost, někde si zapálili sami, aby dostali pojistku. Někde to zapálili žháři ze msty. Když jednou hořely pálfyovské špýchary, bylo boží dopuštění! Pálfy pěstoval drahé závodní koně a když je z hořících stájí lidé pustili, našli je až po několika dnech v rožmitálských lesích. Už byli celí zdivočelí! Ovce, a bylo jich několik set, tam tenkrát v ovčíně uhořely všechny. Nikomu se nepodařilo dostat je ven. Víc a víc se tlačily k sobě, až na ně spadly hořící části budov, škvařila se na nich vlna a po požáru z nich moc nezbylo. Byl to hrozný požár. Otčím tam tenkrát také hrdinně bojoval se živly, ale marně. Dost to „odležel“. Matka také prala pro „lufťáky“ v Dobré Vodě, od nás asi hodinu vzdálených lázních. Byl to spíš rekreační pobyt pro „Pražáky“ než nějaké lázně. Bylo tam hlavně dobré koupání v rybnících a i v řece. Také lesů bylo kolem dost. I dr. Miroslav Tyrš se tu kdysi rekreoval. Pražáci dost slušně platili, takže prát pro ně bylo v létě dobrým přínosem. Dření s tím ovšem bylo velké – všechno musila matka dělat holýma rukama obvykle dlouho do noci, aby nepřišla o denní posluhy v městě (pračky tenkrát ještě nebyly, jen valchy). Když odváděla prádlo, jel jsem s ní často jako „stráž“. Vraceli jsme se obvykle až v noci. Nejvíc jsme se báli viaduktu mezi Borem a Dobrou Vodou. Tam byl lesík a hned za ním lom, kde často tábořili cikáni. Těch se bylo co bát, hlavně v noci. Někteří brali, na co přišli. Jednou matka na posvícení upekla husu a dala ji do chodby vychladnout. „Vychladla“ důkladně! Vzala ji jedna z cikánek, které mezitím přišly a chtěly hádat „z ruky“. Že jsme tenkrát měli smutné posvícení – nemusím ani dokládat. CESTA DO ŽIVOTA

23

Cikáni byli od nás často jen přes řeku, vedle panské obory. Říkalo se tam na „Ostrově“. Byli tam vždy, když byl jarmark, což bylo asi devětkrát do roka. Nevím, proč jsme jim říkali všem „cikáni“. Nejhorší byli handlíři „s koňmi“, a to vlastně praví cikáni nebyli. Praví, černí cikáni dělali většinou měděné kotle, někteří vydělali kotlářskou prací dost peněz. Byli prý mezi nimi i bohatí lidé. Ale všichni se dost mezi sebou prali – až někdy i krev tekla. Strach z nich prostě šel. Jít kolem nich, hlavně v noci, nebylo právě příjemné. Proto když jsme s matkou jeli někdy v noci z Dobré Vody a měli peníze za vyprané prádlo, neriskovali jsme nic. Matka mi zavázala peníze do velkého šátku kolem těla a před viaduktem jsme se rozešli. Ona jela klidně s vozíkem kolem tábořících cikánů po silnici. Ti jí někdy zastavili, hlavně děti. Když viděli, že jde jen o udřenou ženu, nechali ji klidně jet dál. Já jsem se vysoukal na trať, přelezl ji, vlastně přeplížil jako Indián a doběhl polmi až k prvnímu stavení v Boru. Tam už na mě matka čekala. Měli jsme vždy velkou radost, jak jsme na ty cikány vyzráli. Prožili jsme oba ovšem při tom „rozloučení“ hrozně strachu. Zkuste to plížit se v noci, bát se o pár zlatek a nemít strach! Jednou jsem šel v zimě z Boru sám od tety, kde jsem dostal „výslužku“ ze zabíjačky. Mnoho toho nebylo, teta měla jen „chalupu“ a pár korců polí k ní. Sotva jednou do roka mohla „zabíjet“. Ale na nás vždy pamatovala nějakou tou jitrnicí a polévkou. Jak si to tak tmou šinu, slyším najednou jak jede několik povozů a kolem nich i z dálky slyšitelný křik. Cikáni! Na stranu do polí jsem uhnout nemohl. Všude byl sníh a i měsíc občas vyplul z mraků. Bylo vidět do značné dálky. To by mě byli zahlédli. Zpátky jsem jít do Boru nechtěl – už jsem byl od vsi dost daleko. Rychle jsem zasunul bandasku do sněhu, zakryl ji sněhem a šup už jsem s jitrnicemi šplhal do rozložité lípy. Pak jsem se přitiskl mezi silné větve a strachy se klepal – div že jsem nespadl. Cikáni projeli kolem. Najednou se poslední z třech vozů zastavil. Něco se jim stalo na voze! Co teď? Bylo to sice už v únoru, ale zima byla. Mně ovšem ne – já se strachy potil na lípě víc o ty jitrnice a polévku, než o sebe. Dolů jsem se bál slézt a na lípě jsem do rána být nemohl. A cikáni ne a ne vůz spravit. Běhali kolem něj a nadávali. Ty dva přední vozy zastavily u vsi a za chvilku tam už plápolal oheň. Ještě že ho neudělali u mé lípy. 24

CESTA DO ŽIVOTA

Nevím, jak jsem dlouho na té lípě byl. Vím jen, že se za chvíli k polámanému vozu přihnali i druzí cikáni, hlavně muži. Jiní zas odběhli a pak se vrátili s náhradním kolem. Kolo vyměnili a vůz odtáhli k ohni u vsi, která se mezitím celá vzbudila. Někteří vesničané se patrně dostali s cikány do křížku pro ten oheň, zapálený nedaleko první stodoly. Na další vývoj situace jsem nečekal. Sklouzl jsem ze stromu, vyhrabal bandasku s polévkou a hnal si to domů. Doma se už matka připravovala mi jít naproti. Nikdy mi tak nechutnaly jitrnice jako druhý den. Však jsem pro ně něco zkusil. Asi proto je mám od té doby tak rád. To „posezení“ v té zimě na lípě jsem neodstonal ani kašlem. Byl jsem tehdy dost otužilý. Někdy jsme jako kluci běhali i bosi po ledě. Z jara jsme měli sázky, kdo se bude první koupat. Jen sešel sníh a vylezlo slunce, už jsme byli u „Radeňáku“ a hup do vody. Jednou se nám to ale nevyplatilo. Uprostřed „Radeňáku“ byl ještě kus ledu a k tomu jsme chtěli doplavat. Led už nás neudržel, rozlámal se. Byli jsme tři, podzimu jsme se dožili jen dva. Franta P. zemřel z toho na zápal plic a Venda B. ležel se stejnou věcí velmi dlouho. Já jediný to neodstonal. Asi proto, že jsem se osušil hned po vyjití z vody košilí a běžel domů jen v kabátě – ale suchém. Ti dva šli domů v mokré košili za velkého větru. Proto to asi odstonali. Už jsme pak to první jarní koupání neprovozovali. Zato v létě jsme byli v řece při každé příležitosti. Byli v ní pěkné tůně, ovšem dost hluboké. Ale kdo z dětí od řeky uměl plavat. Když neuměl, vzali ho dva starší na „pásek“, položili na vodu uprostřed tůně a ponechali osudu. Obvykle se každý nějak dostal k břehu stylem „čuba“. Když se moc napil, tak ho starší rychle vytáhli, uchopili za nohy a vodu z něj vyklepali. Bylo to racionelní, ale jinak jsme to neuměli. Další obchodní „činnost“ jsem objevil ve škole. Učení mi šlo dobře, úkoly jsem udělal hned po skončení vyučovací doby. Ještě jsem druhým dělal výkresy nebo rysy. Selští kluci platili krajíci chleba s máslem, v zimě jaternicemi. Ti druzí z města, bohatší a méně chápaví, zas krejcary. Za rys jsem bral pěťák, za malovaný výkres tři krejcary. Díky tomuto obchodnímu podnikání jsem měl stále nějakou peněžní reservu a mohl matce vypomoci, bylali v „úzkých“. A to bylo dost často.

CESTA DO ŽIVOTA

25

Každý rok se šlo s procesím na sv. Horu u Příbrami. Březnicí procházela i procesí z Bavor – u každé při cestě stojící kapličky se procesí zastavila a modlila. Vždy budily velkou pozornost. V panském dvoře sloužil správce K. a ten měl rád legraci. Když se jednou to bavorské procesí modlilo u druhé kapličky a my jej se zájmem pozorovali, navrhl nám (na ně zírajícím klukům), abychom na procesí zavolali „Lekmiarš“. Že prý budou rádi. My věděli, že německy správce umí a tak jsme to zvolali z plných hrdel, jakmile se procesí zas hnulo od kapličky na další pouť. K našemu zděšení položili Bavoráci korouhve a pannu Marii, vzali sukovice a na nás. Dovtípili jsme se, že ten „lekmiarš“ bylo něco urážlivého a přirozeně jsme na odměnu sukovicí nečekali. Správce se smál až se za břicho popadal. Před sukovicemi Bavoráků nás zachránila jen mlýnská strouha a lesík za ní. Možná, že by nás i někteří chytli, přestože měli v nohách nějakou tu stovku kilometrů. Jako ministrant jsem musel jít vždy s březnickým procesím na sv. Horu. Bylo to sice vždy hrozná útrapa jít 16 km za letního vedra, ale za to v Příbrami nás čekala odměna. Když jsme si při příchodu do kostela odministrovali mši v březnické kapli a nutná „vítání“, měli jsme volno až do odpoledne – a mohli si užít naše úspory. Příbram v dobách mé mladosti byla něco jako Lourdy v malém. Jedno procesí za druhým se tam střídalo, kostely, ambity i prostranství byly stále plné poutníků. Fanfáry na uvítanou zněly každou chvíli. Byly tam lesy korouhví, sošek a jiných relikvií, které nesli poutníci ze všech možných míst Čech, z Moravy, Rakouska a Bavorska. Když jsem později četl Zolovy Lourdy – vždy jsem vzpomínal na Sv. Horu. Přirozeně, že tam bylo i dost „kapsářů“. I maminka se patrně jednou stala jejich obětí. Měla zlatku na nějaký nákup (pro sebe něco a víc pro sousedy). Celá zlatka nebyla její a nějaký „kapsář“ jí hned po příchodu v tlačenici ukradl šátek, v něm měla peníze jako většina venkovských žen zavázané. To víte, tenkrát venkovské ženy kabelky nenosily. Když jsme skončili „vítání“, kde i my ministranti musili asistovat, vyhledal jsem matku. Seděla na schodech ambitu, byla celá nešťastná a uplakaná. „Co je ti, mami, ublížil ti někdo?“ 26

CESTA DO ŽIVOTA

„Všechny peníze, co jsem měla, celou zlatku jsem ztratila, nebo mi ji v tlačenici někdo ukrad! To je neštěstí! Teď nemáme ani na polévku a do večera je daleko. A oba jsme unavení. Jít večer zas ty čtyři hodiny bez jídla, to už nevydržíme. Vlakem jet nemůžeme – to stojí moc peněz a ty nemáme. Ta zlatka nebyla ani celá moje. Jak to nahradím? Ještě před chviličkou jsem ty peníze měla.“ A dala se znovu do pláče. Odehrával se ve mně velký boj. Přišel jsem vlastně matce říct, aby o mě neměla strach. Měl jsem s sebou asi 90 krejcarů – na útratu a na nákup „Buffalo-billek a Cliftonek“ (tenkrát byly u kluků velmi v módě) a pak na další mlsoty. Pouť v Příbrami byla jen jednou v roce a chtěli jsme ji my kluci ministranti užít po svém. Pak jsem měl koupit tvrdý papír na vojenské čáky. V klukovské módě byly tenkrát hry na vojáky a já byl v útvaru „Počápská ulice“ něco jako „intendant“. Měli jsme oplácet porážku „dvorským“. Proto bylo nutno mít „plnou polní“ – čáky a další inventář, nutný k vedení každé války, i války klukovské. Sedl jsem si vedle maminky. Nervy jsem měl napnuté, jako struny. Buď jít utrácet s klukama, nebo zachránit matku! Nevím, jak dlouho jsem tak seděl. Občas jsem se podíval na maminku; viděl jsem její ustaranou tvář, její smutné oči, sedřené ruce a nahrblou postavu. Zlatka byla tenkrát velký peníz – pro chudou pradlenu to bylo celé jmění. Vsunul jsem ruku do kapsy, vytáhl starou peněženku, v níž jsem měl 90 krejcarů a vložil je mamince do ruky. „Tady máš, maminko! Není to celá zlatka – ale snad ti to stačí. S klukama nepůjdu, půjdu s tebou.“ Matka mě přivinula k sobě a znovu se rozplakala – už radostí. Šli jsme spolu do Příbrami, kde na mě kluci čekali. Když jsem jim vypravoval o neštěstí matky, udělali mezi sebou sbírku, abych měl zas prachy a mohl jsem s nimi. Ten den jsem poznal, že je lepší dávat než brát, že je víc štěstí, pomůžeme-li ještě ubožejším, než jsme sami. A umínil jsem si, že jak budu vydělávat, budu matce přispívat neustále, aby měla život snazší. Při pasení hus a koz, při zpívání na kůru, při ministrování, při touze být mezi prvními ve škole, při všech možných pracech doma, při válkách klukovských a jiné činnosti ubíhal mi život víc než rychle. Když mě v prosinci 1908 bylo 14 let, rozhodl otCESTA DO ŽIVOTA

27

čím, že o pololetí vystoupím ze školy a půjdu do učení. Matka s tím nesouhlasila, chtěla, abych dokončil třetí ročník měšťanky. Já bych byl rád chodil dál, ale chtěl jsem ulehčit matce a tak jsem souhlasil. Věděl jsem sice, že přijdu jak o ministrování v obou kostelech a i o stipendium, ale zas jsem doufal v nějaký příjem v novém působišti, v řemesle. Měl jsem štěstí. Dostal jsem se do učení k zámečnické firmě, Fr. Kroc, přímo v Březnici. Pan mistr byl starý mládenec. Jeho mladší bratr také. O oba se starala jejich matka. Mohu říci, že se starala i o mě. Byla to taková milá, zlatá paní mistrová. Pan Franci, hlavní šéf podniku, byl typ starého cechovního mistra. Své řemeslo znal dokonale a nás učně měl k tomu, abychom i my učni, se jej dobře naučili. Když jsem o tom později přemýšlel, viděl jsem, že to byla velmi rozumná politika. Řemeslníků bylo dost, konkurence velká a jen dobře udělaná práce přinášela další zakázky. Cechy v té době už nebyly, rozvíjel se malý i velký průmysl. Byl to zápas kdo z koho. Snad už i dříve, ale na přelomu století přišli mnozí mistři na to, že vychovají-li si zdatné učně, budou s to zvládnout konkurenci. Učňům se totiž tenkrát neplatilo ani se jim strava nedávala. Také po celé tříleté učení neměli ani den dovolené. A to ještě ve středu a v sobotu odpoledne a v neděli dopoledne museli do pokračovací průmyslové školy. Stěží za ně mistři platili nemocenskou pokladnu. A během několika měsíců už byli učni schopni dělat práce, za něž mistr pobíral dobré příjmy. Ve vydání kalkuloval jen s použitým materiálem. U Kroců bylo 8 svěráků – 6 pro učně, 2 pro mistry. A tak tomu bylo i u jiných řemeslníků. V nepřítomnosti mistra byl nejstarší z učňů tak zapracován, že byl za všechno zodpovědným, ale i levným předákem. Mladší učni ho museli bez odmluvy poslouchat. A tak si většina mistrů při tomhle systému žila víc než dobře. Proto jim záleželo na tom, aby každý učeň co nejlépe a co nejdříve ovládal své řemeslo. V oboru, v němž jsem se učil, ve stavebním zámečnictví, jsme si však dost často přišli na dobré spropitné tam, kde jsme pracovali. Poznal jsem, že mi to v nedlouhé době nahradilo jak ztracené stipendium, tak příjmy z ministrování. Obchod s rybami mi však zůstal a po čase jsem si „fuškami“ vydělal další prostředky a mohl matce zas pomáhat.

28

CESTA DO ŽIVOTA

Brzy jsem zjistil, že paní mistrová potřebuje přinést vodu z dost daleké studny, nebo něco ve městě obstarat. Mistr to sice všem zakázal, ale paní mistrová stárla a pomoc potřebovala. Nosil jsem jí tedy vodu v polední přestávce nebo po 6,00 hod. večer, kdy práce končila. Za odměnu jsem vždy dostával veliké krajíce domácího chleba s máslem, někdy i oběd nebo večeři. A i to matce pomáhalo. Sestra se už učila v Kolíně a oba menší nevlastní bratři rostli a také volali po větším soustu. Než uplynul první rok mého učení, díky krajícům a dalším jídlům paní mistrové jsem zesílil a vyrostl. Jednoho dne jsem zjistil, že se nejen dovedu lépe prát s kluky, ale že jsem dorostl svého otčíma a v síle ho překonával. Toho jsem při jedné příležitosti využil. Ale o tom později, to spadá do mé první cesty za oceán. Jednoho dne jsme byli dva z učňů postaveni před situaci, jež vyžadovala nutné řešení. Odešli dva učňové – starší než my – už z nich byli tovaryši. Oba dostali hned místa v Praze. Aspiranti na „parťáka“ jsme byli dva – můj dlouholetý spolurybář Pepík Hlaváčů a já. Oba jsme se přišli učit ve stejný den, u stejné firmy. Anžto Pepík nastoupil dopoledne a já po poledni, reklamoval vedení pro sebe. „A to ne miláčku! Tys sice přišel o půlden dřív, ale to nehraje roli! Já jsem o dva měsíce starší – a to rozhoduje!“ Z mistrů nebyl v době sporu nikdo v dílně, jen čtyři mladší učňové. Ti byli hrozně zvědavi, kdo z nás to bude. Bylo nutno spor vyřešit bojem – jinak to nešlo, to bylo nabíledni. Čas na to byl, byl konec práce. „A to se mýlíš, tady v dílně platí, kdo dřív se začal učit – ať třeba jen o pár hodin. To jsem bezesporu já! Ty budeš poslouchat mě a ti druzí také!“ Nevím, jak se to stalo, ale dlouholetí kamarádi a spolužáci byli najednou v sobě, jak nejzarytější nepřátelé. Řezali jsme se vším, co jsme měli po ruce. Protože jsme právě metli dílnu – byla to březová košťata. Když už z košťat nic nezbylo, chytli jsme se do křížku. Tady se osvědčila jak moje větší síla, tak i dlouholetá zkušenost z válek klukovských. Pepík byl z Rožmitálské ulice, o které nikdo nikdy neslyšel, že by měla nějakou klukovskou armádu. Žili v míru a asi zpohodlněli. Boj se rozvinul do šíře – vlastně až na rozlehlý dvůr. Tam byly necky plné vody s prádlem paní Maršálkové a do těch se mi podařilo soupeře vhodit. Chladnou vodou a zásahem rozlícené CESTA DO ŽIVOTA

29

majitelky necek vyprchalo z Pepíka bojové nadšení. Prohlásil, že už o vedení nestojí, abych si to klidně dělal. Mladší učňové mi provolali slávu, uznali mě za jediného náčelníka a všichni společně jsme šli hrát fotbal. Fotbal jsem ten den hrál v životě poprvé. Jeden z mladších učňů sehnal někde merunu – za hřiště nám sloužila zpustlá Maršálkovic zahrada. Ze sportů (mimo rybaření a pytláctví) jsem už před tím provozoval bruslení, plování a hlavně lezení po stromech a skalách, někdy i závody v běhu, což bylo všechno ke klukovskému životu nutné. Ovšem, nesmím zapomenout na zápasy. Jak přijela do města zápasnická aréna, už jsme podlezli plachtu a očihovali zápasnické chvaty. To lezení po stromech a běžecká rutina byly zapotřebí, když se šlo na cizí ovoce. Také když jsme chodili krást hraběti Palfymu cukrovku, aby se mohl doma vařit sirup na škubánky – na to byly nutné dobré běhy. Jeho polní hajný Cibulka se v běhu vyznal a málem nás někdy dohonil. Jednou mě hnal z řepného pole kolem celého města. Měl vnitřní oblouk a já vnější, o hodně delší. Odřezával mi cestu do města stále a vytrvale. Unikl jsem mu až na nádraží, kde jsem zmizel mezi vagóny, přelezl zeď panské obory a přes ní kolem Cibulkova obydlí domů. Ten se vrátil až k večeru. Prolezl prý tenkrát celé nádraží, říkala mi to druhý den matka, neboť si jí na svoji těžkou službu stěžoval. Jen tak mimochodem se ptal, nezná-li kluka s modrou košilí a placatou čepicí. Chodil jsem proto delší čas bez modré košile a bez placaté čepice. Jelikož s maminkou chodil do školy, ptala se ho přímo. „A to i kdyby to byl můj kluk, to bys ho udal? Že se nestydíš!“ „Co mám dělat – jak někdy někoho nechytím, tak mi jde o místo! S Maďarem Palfym nejsou žerty, hned hrozí vyhazovem, plete se do všeho, jen aby měl dost na ty své závodní koně! Závodí prý s nimi i v Anglii.“ Abych se ale vrátil k tomu svému prvnímu fotbalovému zápasu. Krocovic „sedma“, to jsme byli jako my (jednoho neutrála jsme získali na výpomoc) vedla nad „Štolbovci“ 2:0, když došlo k incidentu, někdy obvyklému na hřištích. Neměli jsme soudce, museli jsme góly buď uhádat, nebo vybojovat ručně. „Štolbovci“ byli fyzicky silnější – my to vyhráli na score, oni na pěstě.

30

CESTA DO ŽIVOTA

Když nás hnali z hřiště, skočil jsem na kosu v trávě špatně položenou. Přesekl jsem si celé chodidlo. Krev mi tekla proudem. Náš tým nechal boje, dali mě na trakař a dovezli k doktoru Hrdličkovi. Bylo třeba hodně stehů na sešití rány. Nevím, kolik zlámal doktor jehel, než se mu podařilo propíchat tvrdou kůži na mé noze. Vím jen, že jsem jako nově „korunovaný“ vedoucí mladších učňů při této operaci ani nehlesl, abych neztratil reputaci. Vím také, že jsem bolestí rozkousal u doktora celý lenoch židle. Sporty hrané dnes na venkově téměř nikdo neznal. Jedině když zamrzly rybníky, bruslil kdekdo, staří i mladí. Brusle byly používány od dřevěných, přes „šroubovky“, „halifaksky“ až „džeksny“. Divím se, že dnes už lidé dříve narození tak málo bruslí. Spíš se na to dívají jen na stadionech nebo v televizi. Před první světovou válkou to byl sport všech věků. Ještě k těm atletickým disciplínám. Na jejich dobré znalosti záviselo tenkrát mnoho. To jsme jednou dělali na stavbě nové školy ve Vranovcích, kde jsme mohli i spát. I stravu nám mnozí občané dali, neboť na svou novou školu u rybníka byli velmi pyšní a i jinak nám vycházeli vstříc. My jsme s Pepíkem Hlaváčů chodili dost často domů, neboť cesta z Vranovic do Březnice vedla přes tři vesnice a ve všech ten podzim zrála dobrá jablka a ještě lepší hrušky. Stačilo počkat až vesnice usnula a hajdy do toho. V obci Piňovicích jsme měli tenkrát vyhlédnutou hrušeň „salcburku“. Měla sice menší žlutočervené plody, ale chuť jedinečnou. Čekali jsme ve Vranovcích až do setmění. Noc byla jasná, měsíc svítil, že se dalo číst. Vyhlédnutá hrušeň byla hned u prvního statku, mezi stodolou a kamennou hradbou. Plížíme se pomalu ku kamennému plotu, neslyšně a většinou po čtyřech jako duchové. Občas jsme i zalehli do jeteliště, když se ozval někde pes. „Podívej se – už na hrušky nemůžeme! Na zdi leží nějaký chlap!“ – zašeptal mi Pepík. Na zdi ležel opravdu chlap – nohy ovázané pytlovými hadry. „Ten nejde na hrušky – ten jde asi na drůbež nebo na něco jiného! Sýpky jsou plné, tak si vybere. Má ovázané nohy (to byl obvyklý trik tehdejších zlodějů, aby nenechali jasnou stopu) CESTA DO ŽIVOTA

31

a bude tam asi dlouho ještě čekat. „Salcburky“ asi nebudou – dokládám já. Leželi jsme ještě dlouhou chvíli, ale chlap se nehýbal. Celá ves už spala – i psi umlkli. „Když to zkazil on nám, zkazíme to my jemu! Dosoukej se opatrně k blízké cestě – budou tam nějaké kameny. Ten štít stodoly je vyschlý; prásknem do něj každý kamenem, zařveme „zloději“ a vezmeme „roha“. Budou to rány jak z děla!“ šeptám Pepíkovi. A byly! V nočním tichu to byl hluk, jako když se střílelo o božím těle z kanonů. Zařvali jsme“ „Zloděj – chyťte ho! Chyťte ho!“ Budoucí zloděj spadl doslova ze zdi, vyskočil a hnal si to k naší hrůze tím směrem, co jsme i my chtěli utíkat. V té vsi muselo být aspoň milion psů – to byl štěkot víc než hrozný. Do toho hlasy vybíhajících venkovanů – i dva tři výstřely se ozvaly. Štěstí, že ten zloděj měl ovázané nohy a my, že jsme byli bosi – jinak by nás byli podle dupotu asi poznali a prohnali, jak se patří. Před řekou uhnul chlap doprava, my doleva, šup přes vodu a domů. Hrušky ten den nebyly. Druhý den s námi na stavbě dělal jeden zedník z Piňovic a vyprávěl, jak byla jejich vesnice přepadena. „Vono těch chlapů bylo několik! Ale to víte, na nás si nepřišli! Hnali jsme je až do lesů – tam se nám ztratili! Je to ňáká neznámá banda! Ňákej čas budeme stavět hlídky!“ Sděloval nám troufale. Mrkli jsme na sebe s Pepíkem a dali se vesele do práce. Na hrušky jsme sice do Piňovic nemohli, ale ta legrace s tím zlodějem a s poplachem stála za to! To už jsem podobnou věc se zlodějem zažil – povídám Pepíkovi. „Na jaře nám oral Štefan ten malý kousek pole, co máme u lesa. Nemoh dřív až večer a tak to udělal jako noční orbu – při měsíčku. Bylo už asi deset hodin večer, když to dooral. Pole bylo ve stínu vysokého lesa a na měsícem osvětlené pláni před námi bylo vidět jako ve dne. Štefan si sedl na pluh a chystal se s otčímem kouřit – asi z radosti, že už má od práce pokoj. Byl v poli každý den od pěti hodin. Já si připravoval nůši s dřevem, kde jsem měl vespod silnější klacky. Byli jsme značně tiše a příroda také. 32

CESTA DO ŽIVOTA

„Podívej se, Václave,“ povídá Štefan otčímovi, „tamhle z lesa od Horčápska vyšel nějaký chlap. Má nohy ovázané a jde k nám do města – asi krást! To mu musíme překazit!“ Povozník Štefan byl z rodiny, kde byli asi čtyři bratří, jeden silnější a větší než druhý. Nebáli se nikoho a ničeho, a když bylo posvícení a někdo je rozčílil, vybílili celou hospodu i s muzikanty. Jednou to provedli v Hrádku tak důkladně, že hospoda byla pak nějaký čas zavřená kvůli opravám. „Pepíku, počkej u koní! Václave dem, rychle! Podíváme se, co je to za ptáčka!“ Běžel ve stínu lesa až se dostal mezi chlapa a les. Pak hrozně něco zařval a dal se do běhu za podezřelým mužem. Ten nečekal, dal se do běhu směrem k Lisovicům. V patách za ním byl Štefan. Kde se ztratili nevím – stejně jsem měl najednou velké starosti s koňmi. Těch zvířat jsem se vždycky bál a najednou jsem měl hned dva na starosti. Otčím sice chvilku „běžel“ se Štefanem, ale pro svou tloušťku doběhl jen pár metrů a musil prý si sednout u stromu, kde pak usnul. Zbyl jsem tak sám s koňmi a než jsem si mohl poradit, co dělat dál – jeden kůň zaržál, asi jako že by bylo dobře jít domů, druhý k tomu patrně kývnul. Oba se dali do klusu směrem k městu. Běželi i s pluhem, který se jim podařilo patrně o nějaký kořen utrhnout. Aspoň nám druhý den Štefan smutně povídal, že koně přišli domů dřív než on – ale bez pluhu a s potrhanými postraňky. „Ten hon za tím chlapem mi přišel draho. Kdybych ho aspoň byl chytil…“ S těmi poberty byl tenkrát (jako dnes) kříž. Nejhorší to bylo v listopadu, když byly mlhy – no prostě na podzim, než napad´ sníh. To se ztrácely husy a prasata z chlívků. Nepomohl ani ponocný, přestože obcházel po celou noc všemi ulicemi a troubil každou hodinu. Musili tedy lidé sáhnout k svépomoci. Jakmile někdo udělal poplach, vyběhli všichni, co se stačili vzbudit a začala honba. Lidé tenkrát k sobě víc drželi a pomáhali si. O tomhle jsem často nyní uvažoval, když jsem jako důchodce šel v noci do zaměstnání nebo z něho. S těmi koňmi jsem měl odjakživa smůlu. Bylo mi něco málo přes pět, když jsem se připlet mezi koně o jarmarku. (U nás v Březnici bývaly veliké trhy na koně.) Ještě štěstí, že jsem byl CESTA DO ŽIVOTA

33

u toho, co mě nakop´ velmi blízko. Tak mě vlastně jen odhodil do křoví a mimo menší odřeniny se mi nic nestalo. Pak jsme se jednou šplhali Musilovic kobyle po ocasu na zadek a tu nás kluky tak srovnala, že jsme byli celí potlučení. Další špatnou zkušenost s koňmi jsme měl o jednom masopustě. Hrál jsem někdy s divadelními ochotníky a ti pořádali maškarní průvod. Byl jsem posazen na koně v masce nějakého clowna. Jak začala hudba hrát, kůň se začal plašit. Spadnout jsem nechtěl a tak jsem oře objal kolem krku a přejel tak s průvodem celé město. Diváci se smáli, mysleli, že moje zvláštní jízdní pozice patřila k programu. Co jsem vystál strachu – to jsem se žádnému nepochlubil. Když jsem u těch divadelních ochotníků – u nás byl dobrý kolektiv; divadlo hráli několikrát do roka a vždy úspěšně. Také divadelní společnosti nás často poctily návštěvou a my kluci nevynechali ani jedno přestavení – ovšem bezplatně. Buď jsme vzali z lokálu židle a nesli je jako na objednávku do hlediště, nebo jsme si vymysleli něco jiného tam nést (a už jsme v sále zůstali), nebo jsme tam v létě vlezli okny. Vstupné bylo drahé a Thalia byla přitažlivá. A kino, rozhlas a televize tenkrát nebyly.

34

CESTA DO ŽIVOTA

II. PRVNÍ CESTA DO AMERIKY

U

čil jsem se už víc než rok. Otčím vyvolával svou žárlivostí neustále nepěkné scény. Matka trpěla a já uvažoval, jak to vyřešit. Byl jsem rozhodnut víc to netrpět, děj se co děj. Bylo to koncem června a s otčímem jsem řezal dříví. Měl krátký dech, musel často odpočívat a pausy začal využívat k hanění matky. „Prosím vás, přestaňte už s tím! Jste tak omezený, že nevíte, co je pravda a co je lež. Ty vtipy, co vám říkají u Štolů při práci, berete vážně. Každý se vám po straně směje a vy při své pitomé povaze tomu věříte. Ode dneška bude konec! Ještě jedno sprosté slovo o mé matce a uvidíte!“ „Co ty myslíš, že jsem pitomý a budeš mi vyhrožovat?“ a chyt´ polínko a udeřil mě po hlavě, až se mi v očích zajiskřilo. Než mohl udeřit podruhé, vyrval jsem mu polínko a udeřil jeho. Už jsem se neznal vzteky. „Dnes se to musí rozhodnout – matka už nesmí trpět!“ Natřel jsem ho podruhé, něco se zalesklo, hlava mu zkrvavěla a já věděl, že je zle. Odhodil jsem polínko, chytil kabát, skočil do světnice, vzal ze skrýše mé úspory, oběhl domek, přebrodil řeku a hup přes kamennou zeď obory. Jen letmo jsem slyšel otčíma, jak volal o pomoc. V oboře byla jen spousta daňků a místy husté křoví. Přemýšlel jsem – rozbil-li jsem mu hlavu (Bože – co ta krev! Vždyť jsem ho tak zas neudeřil!) – je to zlé! Za chvilku tě povedou četníci. Prolít jsem oborou a polmi se dal k Boru. V té vsi jsem měl dost příbuzných, snad mi pomohou. Má babička byla odtamtud. Tetu Černochovou jsem měl nejradši, často jsem jim pomáhal na po-

PRVNÍ CESTA DO AMERIKY

35

lích. Byly tam vedle tety ještě tři dospívající dcery a ač byly nejbližší příbuzné otčíma, neměly ho vůbec v lásce. Na mě a matku nedaly dopustit. Naštěstí byla teta sama doma. „Teta, prosím tě, zajdi k tetě V., ať mi jejich Jenda půjčí starší kabát a čepici. Musím pryč, musím utéct. Poprali jsme se s tátou a já mu asi rozbil hlavu. Jak moc nevím, ale ještě mohl volat o pomoc. Musím do Ameriky – prosím tě, pomoz mi!“ „To jinak u vás dopadnout nemohlo, Václav si o to sám říkal! Celá léta bije matku a vás děti, kdekdo ví jak to je! Mně už dávno do stavení nesmí. Vono mu asi moc nebude, neboj se. Už běžím.“ V několika minutách byla zpátky, přinesla celý oblek i boty – a k tomu pár korun. „Teta i Jenda tě pozdravují – mrzí je, že to tak dopadlo, a že musíš utéct.“ Jenda chodíval se mnou do školy. Měli jsme se rádi. Teď už pomalu hospodařil s tetou sám – i jemu otec už zemřel. Převléknutí netrvalo dlouho. Teta mi dala na cestu další peněžní pomoc a trochu jídla do starého batohu. „Teto, prosím tě, až asi za tři dny řekni matce, že uteču asi až do Ameriky. Nikomu neříkej, že jsem tu byl u tebe – to víš, četníci po mě asi půjdou!“ Teta při loučení plakala a ulevovala si nadávkami na pitomý život. Byla to taková milá, dobrá žena. Trochu samorostlá ve výrazech. To z toho, že neměla život lehký a všechno jen s dcerami musela dělat. Mě měla a matku ráda, protože jsme jí tam podle možností pomáhali. Měla chalupu a trochu polí, tak vítala každou pomoc a odměnu dala vždy (podle možnosti). Otčím se jí bál a nikdy tam pomáhat nešel. V červnu je dlouho vidět. Věděl jsem, že poslední vlak na Prahu jede z Březnice po 7,00 hodině večer a tak jsem měl hodinu času. Vzal jsem to polmi kolem Staré Vody a Hrádku do Tochovic, tam nasedl na vlak, přikrčil se v koutě a vzpomínal, co asi dělá matka. Na ní jsem myslel nejvíc. O osudu otčíma jsem moc neuvažoval. „Vyvolal to jen a jen on! Ta hrozná léta utrpení hlavně mé matky! Proč jsou lidé tak pitomě žárliví? A proč proto týrají druhé?“ – tak a podobně jsem uvažoval a usnout nemohl ani ve vlaku, ani později na smíchovském nádraží na lavičce, kde jsem 36


chtěl zůstat do rána. Pak jsem na té lavici usnul v rohu čekárny a byl jsem rád, že mě nikdo nevyháněl. Ráno ještě za šera se vydal na další cestu přes Prahu. Byl jsem v ní poprvé a tak mě ranní život probouzejícího se města zaujal, že jsem skoro zapomínal na událost s otčímem. Protože jsem byl „poradce“ Nácka Čížkovi a jeho dvou kamarádů, co před měsícem utekli před vojnou do Ameriky, znal jsem trochu plán Prahy, její nádraží a cestu na sever do Hamburku. Věděli, že znám zeměpis a tak jsem s nimi probral podle map celou cestu. Věděl jsem, že se na sever Čech jede ze státního nádraží v Hybernské ulici (nynější Mararykovo) a tam jsem se vydal, vyhýbaje se pokud možno policajtům. Chvilkama mě bylo divné, že mě už nezatýkají. Asi je klamal můj jiný oblek, nebo otčím ještě žil, přes všechnu tu krev v obličeji a na hlavě. Snídal jsem své oblíbené jídlo – bandury (podobné žemlím) a přikusoval k nim čokoládu, což jsem považoval za největší blaho. Do Ústí nad Labem jsem dorazil po jedné hodině odpolední, koupil si na nádraží polévku a po ní zase čokoládu, tentokrát s kusem chleba. Pak jsem chodil kolem Labe a přemýšlel, jak se dostat přes hranice, vzdálené už jen pár kilometrů. V přístavu byl nebývalý ruch, nakládali tam na lodě zboží z vagónů. Moc mě to zajímalo – všechno bylo tak nové. „Ten kluk tu čumí – moh´ by pomoct, silný je dost,“ poznamenal jeden z nakládačů. „Jestli chcete, pomůžu.“ Hop a hop a už mi lítaly do rukou balíky na omak měkké – asi prádlo. „Kam to jede?“, povídám po naložení tomu, co mě vyzval, abych pomohl. „Veze zboží do Drážďan – je to Němec!“ „Nemoh´ byste mi to smluvit, aby mě vzal s sebou? Rád bych se tam podíval. Pomohu zase při skládání.“ „Natürlich – er kann mitfahren. Helfer brauchen wir immer. Er ist nur ein bischen jung. Hast du keine Eltern?“ (Ale ovšem – může jet s námi. Pomocníky vždy potřebujem. Je jen trochu mladý. To nemáš rodiče?) Něco jsem rozuměl, něco mě přeložili. „Zbil jsem nevlastního otce a už nesmím domů. A ani už nechci. Chci někam daleko.“


37

„No gut – meinetwegen – steig ein.“ (Pro mě za mě – vlez si do lodě). Jeden ze čtyř německých lodníků uměl dost česky. Opatrně jsem se ho ptal, kdy přejedeme hranice. To už jsme byli nějakou chvíli na vodě. „To se ptáš brzy – už jsme za ní. Ale my tu nestavíme – není ani kde. Clíme až v Drážďanech. Teď za chvilku uvidíš Königstein, pak Pirnu a Heidenau – co nevidět budeme v Drážďanech.“ Myslel jsem, že jsem v jiném světě. Kolem kouzelná krajina, Česko-Saské Švýcarsko, všechno v červnové zeleni, jiná označení všude. Po proudu to šlo rychle, remorkér nemusel ani moc táhnout oba vlečné čluny. V Drážďanech jsem pomohl skládat a zas něco nakládat; tentokrát to byly větší balíky, dost těžké. Ani jsem nevěděl, že už mám takovou sílu; bylo mi sotva patnáct a půl. „Nu, was ist mit dir? Kannst du noch weiter fahren? Du bist ein guter Helfer.“ (Co je s tebou – chceš jet dál – pomáháš dobře.) „Gern – ich fahre. (Rád pojedu). Patron byl potěšen, že už ovládám němčinu. Dalo mi to dost práce, abych tu větu sesmolil. Litoval jsem jen, že nás tak málo v měšťance naučili. Konečně rozuměl jsem víc, ale mluvení hned nešlo, i když se to každou hodinu lepšilo. Jeden lodník zůstal na lodi hlídat, ostatní se mnou a s patronem šli na večeři do přístavní hospody. Jen jsem kulil oči na všechno zajímavé, pil německé silné pivo a pojídal jakési slanečky s omáčkou. Moc dobré nebyly – to ne. V hospodě jsem lámal němčinu jak to šlo, lodníci mě plácali po zádech a hned jsem byl u nich „kleiner Böhmer“, což později změnili na „Pepi“. Ráno se jelo už pomaleji tekoucím Labem a počínající německou rovinou do Magdeburku. Než jsme tam dojeli, už jsem uměl čerpat z lodí vodu, čistit paluby, roznášet jídlo, které vařil jeden z lodníků. Bylo to skoro stále stejné, hovězí maso se zeleninou, káva, dobrý chléb a teplé pivo – ale mě chutnalo všechno. Vždyť se blížím k Hamburku a tím i k Americe. Snad se tam sejdu s Náckem Č. a Vendou B. Nedovedl jsem si ovšem představit, jak je Amerika veliká. V Magdeburku jsem se musel rozloučit s patronem i posádkou. Jeli zas zpátky. Hrozně jsem se zlepšil s jejich pomocí v němčině a umiňoval si, že se budu učit cizím řečem, jakmile

38


bude příležitost. Byli to dobří lidé a ač mě neznali, měli mě rádi. Dlouho jsem na ně vzpomínal. V magdeburském přístavu jsem už možnost jet lodí dál nenašel. Nu nevadí, půjdu pěšky. Pár marek mi dal patron za práce na lodi, pár zlatek jsem ještě měl ze svých úspor a od borských tet. Něco si vydělám někde prací. O lodní přepravě do Ameriky jsem věděl, že je levná pro ty, kteří se hned v Hamburku dají najmout na práci v USA. Držel jsem se Labe, občas pomáhal sedlákům, někde ještě sena, někde na statcích a někde už na žních. O práci v zemědělství nouze nebyla. A tak jsem se dostal až do Wittenberge. Ve vsi za tímto městem jsem se zdržel na statku, kde neměli dost sil na žně; moc mě prosili, abych tam zůstal přes největší práce. Když ty končily, měl jsem slušný výdělek v kapse, sílu v pažích z dobré stravy, a samospasitelnou jsem obstojně ovládal. Večer před další cestou stala se se mnou změna. Moc jsem si vzpomínal na maminku! Říkal jsem si: „Teď tam nejsi, nezabils ho, toho tyrana, tak on utluče ji. Dost!“ „Vrátím se! Matka je přednější než Amerika!“ Jel jsem IV. velmi levnou třídou; byl jsem šťasten, že jedu domů k mamince. Spal jsem po herbercích, nechtěl jsem jet v noci, ale spal jsem tam jen dvakrát, neboť vlaky v Německu jezdily dost přesně, i když šlo třeba jen o pomalé osobní soupravy. A tak jsem se jednoho dne, už po půli srpna, objevil u tety Č. v Boru. Přijala mne s velkou slávou a její dcery též, přišla i teta V. s Jendou, moc mě vítaly a vyptávání nebralo konce. „Víš, žes nemusel vůbec utíkat? Tomu tyranovi jsi hlavu nerozbil, on proti tvé ráně nastavil pilu a tvůj úder na ní ho pilou poškrábal. Už je zdráv jako ryba – moc lidí mu vynadalo, že byl na vás a matku takový. Změnil se, je jako puťka! Já mu také řekla svoje – hned jak jsem tam šla matce oznámit, že jedeš do Ameriky. Bože milej, ta bude mít radost!“ Zašel jsem ještě do dvora pro kmotříčka. Ne, že bych se otčíma bál, ale chtěl jsem, aby byl při tom, až se sejdu s otčímem. I kmotříček říkal totéž, co teta. „Dobře jsi udělal, žes tomu surovci ukázal meze! Budu rád, když už u vás bude pokoj.“ Když jsem přišel domů, otčím dělal nějaké boty a div nespadl z verpánku. Viděl jsem, že má strach.


39

„Vrátil jsem se jen proto, abych matku před vaší surovostí bránil. Opovážíte-li se na ni ještě sáhnout, budete mít co dělat se mnou! Vemte na vědomí, že se vás nebojím. Vám kmotříčku děkuji, že jste to u nás musel po tolik let rovnat. Už vás o takovou pomoc žádat nebudu – stačím na to sám.“ Otčím ani nehlesl. Já už také ne. A skoro po celé dva roky, co jsem ještě byl doma, jsme už spolu nepromluvili. Mé matky se už nikdy zle nedotknul, ani špatným slovem. Když se maminka vrátila z trávy, padl jsem jí kolem krku; nic jsme dlouho nemluvili, jen jsme plakali – ovšemže radostí z obapolného shledání. Druhý den v práci mistr Franci jen pokynul hlavou. „Je dobře, tvá matka tu byla včera večer. Vysvětlila všechno.“ Klukům jsem ovšem všechno musel vyprávět – stal jsem se u nich hrdinou. Tak mi rychle utekla učňovská léta a v únoru 1912 jsem ujížděl už jako tovaryš do Prahy. Měl jsem štěstí; místo jsem dostal u firmy Nejedlý na Malé Straně, přímo za Valdštejnským palácem. Dělali jsme na stavbách na Hradčanech, v Dejvicích a jinde. Fuška to byla, ale kdo se snažil a uměl dělat, něco si i vydělal. Tady se osvědčilo, že nás mistr Franci měl v učení k dobré práci. Kolikrát jsem se v životě přesvědčil, že kdo se u něho vyučil – byl vždy hledaným pracovníkem. Byt jsem si našel nejdříve v ulici Na tržišti. Bába tam z chodby udělala „ložnici“. Tři postele tam byly nad sebou. Kolem nich se sotva prošlo, okno tam žádné nebylo a tím také vzduch žádný. A musela se babě platit zlatka za týden! Vedle bylo nějaké pekařství a šváby odtamtud běhali po celé naší ložnici. Spali jsme po dvou chasnících v jedné posteli a jediná naše zábava tam byla – rozebrat druhým postel, aby s nimi spadla. Když bába šla někam večer na „drby“, schytali jsme co nejvíc švábů a dali jí je do postele. Protože obvykle odpoledne spala, měla postel teplou a šváby tam na ni počkali až do noci. Hlavně, když jsme jim tam přidali dost drobků, aby si na nich „pošmákli“. Vydrželi jsme tam s Pepíkem Šouňů (sedlářským dělníkem z našeho města) jen 14 dní. Pak jsme si našli byt u starého Brejchy na Kampě. Rázem se všechno jako kouzlem změnilo. Manželé Brejchovi byli staří a bezdětní. Lojza, to jako starý Brejcha, dělal v kože40


Praha – Kampa počátek 20. století (dobová fotografie)

lužně bratří Utticů v Libni a večer doma „příštipkoval“ menší opravy bot. Stará paní měla pro nás pro každého čistou postel ve světlém pokoji s okny do zahrady a na Čertovku – za stejné peníze týdně jako ta baba na Tržišti. A ještě k tomu byla snídaně, už v té zlatce týdně zahrnutá. A Kampa, stará, dobrá Kampa! Kdo tam kdy déle byl, nikdy na ni nemůže zapomenout. Řeka velká a ten ruch na ní – starobylý most Karlův na nás i s Brunclíkem stále vzhlížel. Život kolem proudil ve dne i v noci. A na Malé Straně historie, sláva i utrpení


41

minulých věků mluvily z každého kamene. A my jsme se tenkrát dívali zpět i do historie a hledali cestu k lepším zítřkům. Přes širokou řeku, skoro naproti, byl svatostánek všech Čechů – Národní divadlo! Jak často jsme si to tam hnali za „šesták“ na galerii, abychom nepropásli nic, co tam bylo zajímavého. A bylo toho mnoho! To hrával ještě Mošna a řada jiných ze slavné staré gardy Národního divadla. Kousek dál byla na smíchovské straně Aréna s Mařenkou Zieglerovou. Na Letenské pláni hřiště Slávie, Sparty, DFC – zápasy každou neděli dopoledne i odpoledne. Vojenská, občanská i humanka – to byly plovárny v těsném sousedství Kampy. Přes řeku na Starém Městě ruch v každé ulici, historických budov a kostelů víc než dost. A v Karlově ulici u „Štiky“ první pražský biograf Ponrepo. Bylo toho tolik, že člověk nevycházel z údivu. A těch sadů na Petříně a za hradbami na Střeláku, a na Žofíně, na Letné i u Hradu. Škola nás vychovala, abychom znali slávu národa i jeho utrpení, a tady jsme byli uprostřed míst, kde se hlavní události naší minulosti odehrávaly. Proto mi Kampa a Malá Strana tak k srdci přirostly, že mně všechno to zajímavé kolem věnovaly k radosti i poučení. To všechno krásné bylo z ní na dosah! Po čase ovšem zevšední i ty nejkrásnější věci, jen život jde dál se všemi svými radostmi a strastmi. Přišly i první lásky a zas odešly; objevili se dobří i špatní přátelé. Bylo nutno bojovat o holou existenci, učit se stále v práci, aby nebyl člověk odsunut na vedlejší kolej druhými. Neboť ti, kdož dávali práci, nepatřili vždy mezi humanisty. Šlo jim o zisk bez ohledu na to, zda ti, kteří pro ně pracují, jsou spokojeni nebo ne. U té první firmy, co jsem pracoval, byl boj dost nelítostný. Pan šéf bral víc sil a prosíval je. Obstáli jen ti nejzdatnější. Ostatní museli jít zkoušet štěstí jinam. Šéfa brzdila sice naše organizace soc. dem. kovodělníků, v níž jsme byli všichni organizováni, ale stejně byl bezohledný, hlavně na nás nejmladší. Když jsme něco zkazili (a obvykle se to stalo nezaviněně), museli jsme škodu „nahradit“. Proto jsem tam dlouho nebyl. Prošel jsem ještě dvě podobné stavební firmy, a za několik měsíců odešel do Thresorie na Smíchově. Tam byl sice přísný mistr Dvořák, také nikomu nic neslevil, ale byl objektivní. Vydělalo se tam téměř dvakrát tolik, co u stavební firmy. Předseda kovodělníků se staral o všechny, 42


hlavně o nás mladé. Nedal na nás dopustit, poradil a pomohl nám podle potřeby anebo sám. Byl jeden z nejlepších pracovníků – měl velký vliv jak u nás dělníků, tak i u vedení továrny. Vyráběli jsme všechno, do čeho lidé schovávají peníze. Od malých spořitelních pokladniček, až k těm největším a nejkomplikovanějším trezorům pro velké banky. Někdy jsme chodili i do bank na opravy nebo na otevření trezorů – buď polámaných nebo pohmožděných, hlavně při pokusech o vyloupení. A i takové jsme opravovali, které už kasaři měli v práci a vyloupili je. Byla to nová a velmi zajímavá práce. Hlavně byla dobře placená – což nebylo v té době vždy a všude. Bylo tam i víc volného času, neboť se osmihodinová pracovní doba přesně dodržovala. A v sobotu odpoledne bylo už volno. U stavební firmy jsme my mladší museli sobotní odpoledne věnovat úklidu nebo práci přesčas, dost uboze placené. Byla to prostě najednou dvě štěstí – dobře placená a zajímavá práce a slušný byt na starobylé a romantické Kampě. Starý Brejcha byl úplná kronika. Večer, když ševcoval, povídal nám různé životní zkušenosti – ani se nám kolikrát nechtělo jít spát. Byl to vůbec svérázný člověk. To v sobotu, když končil v továrně, prometl mnohou hospodu od Vysočan až na Staré Město. U „Štiky“ byla jeho poslední zastávka. Když přišel k Mostecké věži, nějak nesnesl pohled otce vlasti Karla IV. Vystřízlivěl a rázem se změnil v Indiána! Počal se plížit po Karlově mostě vyhlížeje policajta. Ten tam vždy některý měl službu. Dojít k němu neslyšně, narazit mu klobouk na hlavu a otrhat z něho peří – to bylo pro Brejchu dílem okamžiku. Pak vzal roha domů a peří vyvěsil nad zrcadlo. Na mostě ovšem policajt nelenil. Chvíli se snažil zbavit naraženého klobouku, chvíli pískal o pomoc. Když se jí dočkal (obvykle od hlídky z Mostecké ulice), začalo pátrání po pachateli. Když to udělal Brejcha několikrát, přišlo se na to, a musel na komisařství, kde se vyspal do rána. Obvykle tam i nějakou slíz´. Druhý den jsme ho vyzpovídali, proč to těm policajtům provádí. „Ani nevím, proč to je? Když jsem v náladě, mám na ně prostě větší vztek za to, co nám provádí, když jdeme oslavovat 1. máj, nebo když za něco demonstrujeme. Taky čtu ty Buffalobill-


43

ky a mám chuť mít nějaký skalp. Policajti jsou policajti, to časem poznáte.“ A uchechtl se šelmovsky. Na Malostranském komisařství byla většina českých policajtů. Dvakrát se stalo, že přišli hned v sobotu ráno ke staré Brejchové. „Paničko, jděte příště naproti Lojzovi! Když vynechá ty putyky, nemá povznesenou náladu a nechá nás na pokoji. Potřebuje to, aby dostal na pamětnou? Nepotřebuje! Je to jinak dobrej chlap. A potřebujeme my, aby nám nejdřív odřel „fedrpuše“ a ještě nás obehrál v mariáši? Taky to nepotřebujeme!“ Brejchu to časem přešlo. Asi proto, že pak s ním šla „stráž“ ženy hned od fabriky a on se nemohl trochu „povyrazit“ cestou domů. Že budu v Čertovce rybařit, v to jsem ani nedoufal. A bylo to tam tak jednoduché. Bydleli jsme v přízemí, okno bylo pár metrů nad vodou. A v té vodě bylo dost ryb, hlavně cejnů. To stačilo jít večer do zahrady s lucernou a nasbírat rousnice. Obvykle jsme chytali ryby jen v neděli dopoledne. Z okna se obhlídlo okolí, není-li na blízku „chocholatej“. Pak se navlékla na háček rousnice a hodila se do Čertovky. Druhý konec šňůry se přivázal na palec, a hupky zpět do postele. Člověk se dal do čtení a když cítil, že něco zabralo, zasek háček prostým trhnutím nohou. Buď se něco chytlo nebo nechytlo. Někdy jsme v tom měli soutěž, kdo co chytí. Obvykle se dostal nějaký pěkný cejn a hned byl oběd i úspora. Šlo to ovšem jen tak do deváté hodiny ráno Pak už byla na můstku větší frekvence. Zájem publika by mohl přivolat nějaký úřední orgán. Dost tenkrát rybní pytláctví trestali – stejně to ale v Čertovce nikdo neuhlídal. Další svéráznou postavou byl na Kampě „lovec tonoucích a utonulých“ Rousek. Byl švec jako Brejcha, ale měl občas i tovaryše a učedníky. To mu umožňovalo dělat zvlášť těžkou, ale záslužnou činnost, vytahovat z Vltavy mrtvé – a někdy i živé sebevrahy. Byl tím znám široko daleko a mnohý mu byl vděčen za život. Někdy nás vzal sebou, když se objevil „případ“. Loďky měl ve stálé pohotovosti. Karlův most byl tenkrát pro sebevrahy módní. Něco asi jako most Rialto v Benátkách. Obvykle po osmé hodině některý večer začal poplach způsobený chodci, 44


když zahlédli nešťastníka, jak skáče do Vltavy. Někteří tam skákali z bídy, jiní a jiné z nešťastné lásky nebo pro rodinný rozvrat. Občas tam skočil někdo, kdo chtěl být druhý den v novinách. Čistě z notorismu! Náhodou jsem jednou byl u takového případu. Mladík musel patrně znát mělká a bahnitá místa. Takové si vyvolil. Skočil tam, zabořil se do bahna a volal o pomoc. Měl štěstí, že jsme přijeli včas. To bahno, vlastně víc tekutý písek, dovede oběť uchopit, podržet a vsát. Sebevrah spadl na měkké dno a zprvu mu tam bylo ani ne po krk. Bylo to v roce 1912, kdy Vltava vlivem sucha neměla moc vody. Dno pod ním ale povolovalo a bylo by ho vsálo úplně. Museli jsme vesly tlačit a vířit kolem jeho těla a nohou, abychom překonali vzniklé vakuum. Nešťastníka nebylo možno uklidnit, cítil víc a víc, jak ho to vtahuje. „Nehýbej sebou drž se kraje loďky! Čím víc se budeš hýbat, tím dřív tě to pohltí. Drž se loďky – uděláme co bude možné. Kluci, vyrovnávejte loď, ať nám ji nepřevrhne!“ Skoro půlhodiny dal ten mladík práci. Na mostě hlava na hlavě, každý radil jak na to – ač byla tma a stejně mnoho neviděli. Světla plynových mostních lamp daleko nesahala. – Jen trochu osvětlovala i vodní hladinu. Když byl sebevrah konečně v loďce, oddechli jsme si všichni, hlavně Rousek. Byl hrozně udřený. Nebylo divu – byl to těžký případ. Měl sice od obce za živého nebo mrtvého zlatku, ale dělal to hlavně, aby pomáhal nešťastníkům. Na svou práci byl velmi hrdý. „Proč jsi tam skákal?“ ptali jsme se zoufalce, který teď v loďce jevil veliké známky radosti ze života. „Budu zítra v novinách?“ odpověděl na otázku otázkou. Bylo to víc než průhledné. Rousek si jen odplivl a my zajeli do jeho přístavu. Tam už čekal chocholatej s notesem na zjištění faktů. Opravdu byl mladík druhý den v odpolední „Čubičce“. Národní Politika přinesla každý takový případ s plnými jmény a redaktoři si na komisařství a často i u Rouska ověřovali podrobnosti. Když šlo o sebevrahy z nešťastné lásky, měl jsem vždy dojem, že to mohlo být i pod vlivem té truchlivé „Hašlerky“: „Pod kamenný most si naposledy zajdu, ve vodě hluboké potěšení najdu…“ Uskutečnění záměru pomůže často provést nálaPRVNÍ CESTA DO AMERIKY

45

da. I písnička dovede dát k mnohému podnět. Hlavně u těch, co holdují víc romantismu, a nedrží se realismu. Protože koupání přímo u Karlova mostu pro značný proud a i pro výskyt vírů, nebylo ani příjemné ani bezpečné, chodili jsme se koupat na jižní cíp Kampy proti Střeláku. Voda tam byla vždy klidnější i teplejší. Jednou jsme tam při potápění narazili na něco měkkého. Když jsme za to začali tahat, začalo se to vynořovat nad hladinu. K naší hrůze to bylo již rozkládající se tělo statného muže ve vysokých botách. Zápach to byl nesnesitelný, ale přece se nám podařilo dostat utopeného ke břehu a zavolat policejní hlídku z mostu. Na její upozornění přišla komise s lékařem. Ten konstatoval, že utonulý musel připlavat shora, patrně od jezu, u Štítkovských mlýnů. Jeho tělo by bylo vyplavalo dřív, ale patrně ho zachytil nějaký kořen a držel ho u dna. Dále zjistil, že muž byl střelen do nohy. Ochromená noha a těžké vysoké boty byly příčinou jeho utonutí. „To by souhlasilo,“ poznamenal jeden z policistů. „Před měsícem stříleli na smíchovské straně po vodních pytlácích.“ Ve mně hrklo a raději jsem nechal rybaření v Čertovce. Člověk nikdy neví. Musím se vrátit do našeho hnízda u Brejchů. Tam s námi bydlel Tonda Bláha, povoláním prodavač u obuvnické firmy Tiptop. Ten už nebyl právě nejmladší, ale žádné děvče nenechal na pokoji. Nebyl hezký, a přece se na něj holky jen lepily. Říkali mu Casanova a někdy Don Juan. Z obchodu byl naučen vlídnosti a to přenesl i do ostatního života. Ke každému byl laskavý. Na ženy to platilo nejvíc – proto asi ten jeho úspěch u nich. To přijela k Brejchovům jejich příbuzná, děvče jako květ. Měla vážnou známost a ten její nápadník za ní chodil každou neděli odpoledne, jindy z vojny nemohl. Tonda se dovedl k dívce brzy tak vetřít, že s ním toho nápadníka klamala. Nic nepomáhaly domluvy staré paní. Když ta někdy odešla do kostela, což se stávalo obvykle v neděli odpoledne, už byl u Mariny v její komůrce za kuchyní. Byla tam úplná tma a vešla se tam právě tak jedna postel. Sotva tam k ní tenkrát vklouzl a ona k němu, přišel nápadník. Byl to voják, dělostřelec, chlap jako hora, břinkal ostruhami a šavlí. Kníry měl jak Vilém II., šel z něj prostě respekt. A hned si to hrnul k nevěstě do komůrky. Čekali jsme to nejhorší. Tonda byl 46


o mnoho slabší a jak jsme už předtím zjistili, prát se mnoho neuměl. Místo probodeného Tondy a jeho volání o pomoc, jež jsme čekali, ozvalo se z komůrky jen bolestné kvílení děvčete. „Mně je hrozně! Prosím tě, dojdi mi pro nějaký likér, hrozně se mi svírá žaludek! Jejeje – honem jdi – zas mě to chytlo!“ Nápadník nemeškal. Nejdříve chtěl nás přemlouvat, abychom tam skočili, ale z komůrky se ozvalo: „Ty jdi, chci, abys šel ty, běž honem! Ach bože, co já zkusím!“ Voják byl už ze dveří a hnal si to do hostince pro žádaný likér. Jen za ním zaklaply dveře, vymotal se z komůrky už téměř udušený Tonda. Schoulil se tam celý pod peřinu – jen ženská lest ho zachránila. Po požití likéru se Marině udělalo hned tak dobře, že šla s ženichem tancovat. Na nás udivené při odchodu jen vyplázla jazyk. V tom velkém domě u Čertovky, kde jsme bydleli, bylo mnoho partají. A byla tam i jedna nová služebná – děvče jak obrázek. S Pepíkem Šouňů jsme si na ni oba mysleli – ale ten ji velkomyslně přenechal mně. Tonda ležel na posteli a jen se našim plánům velkomyslně usmíval. „Aby vám ji někdo nevyfouk – dejte si pozor!“ poznamenal suše. „Bez starosti, Tondo,“ – „včera už jsem s ní mluvil – už je ruka v rukávě! Co nejdřív ji pozvu na rande“ – povídám sebevědomě. Ale už k tomu nedošlo. Když jsem ji v sobotu potkal a ptal se jí, co bude dělat zítra odpoledne, dozvěděl jsem se, že má na neděli celý den volno, že ale jde do Kobylis k tetě. Tam že za ní přijde pan Tonda. Půjdou někam tancovat. To vyžadovalo pomstu. V neděli po obědě se Tonda vyšňořil a vzal si prima nové žluté polobotky. Byl přece z obchodu obuví. „Jdu do Kobylis tancovat – nechcete jít taky, kluci?“ Pepík mu to odmítnul. Koupil si tahací harmoniku a učil se na ni u vody hrát. Musel tam ovšem často měnit místa – zaháněl prý rybářům ryby. „Já půjdu – stejně jsem tam v těch končinách ještě nikdy nebyl.“ Tonda se zarazil – nečekal, že pozvání někdo přijme.


47

Jeli jsme do Libně na konečnou – skoro k polepšovně. Tam ještě byly mezi Libní a Kobylisy pole. Cesty plné bláta. Bylo to v mokrém roce 1913. Tonda zíral na to moře bláta, na silnici a na své nové střevíce. Potom na mě. „Jak se přes to dostat – bláta je tu pod kolena!“ řekl starostlivě. „Abys viděl, že jsem kamarád, přenesu tě. Mám boty a ne střevíce jako ty. Ty to vydrží.“ A myslel jsem na pomstu. Tonda nevěděl, že jsem o tom jeho výletu byl už v sobotu děvčetem informován. Cvičili jsme tenkrát s Pepíkem v klubu atletů „Ursus“ na Malé Straně. Zápas i vzpírání jsme ovládali a sílu měli už značnou. I boxovat jsme tenkrát zkoušeli. Bylo tedy pro mě lehké vzít na záda takovou sušinku krámskou jako byl Tonda. „Vlez si na záda – dem.“ Tonda nasedl a zíral šťastně na moře bláta kolem. Já do něj zapadal po kotníky. Když jsem byl asi tak uprostřed, pustil jsem do toho marastu Tondu a kráčel zpátky. Jen se Tonda postavil na nohy, už mu v blátě uvízly oba střevíce. A ven z bláta se nemohly za nic dostat. „Ať se ti to s Andělou dobře tancuje! To máš za to, že druhým nic nepřeješ! Na shledanou!“ Dva dny na mě Tonda nemluvil. Pak se tomu smál spolu s námi a od té doby už byl dobrý kamarád. Co bylo pak s Andělou nevím, já už o ni zájem ztratil – a Tonda také. Další zajímavou postavou u Brejchů byl Standa. Byl dost bledý a hubený v obličeji – ale tělo samý sval. Byl kovářský dělník a ti mají svaly vždy jak z ocele. Standa byl k tomu ještě vysoké postavy. Každý jsme se snažili být s ním zadobře. Nekouřil ani nepil, ale měl jen jednu vášeň. Musel se občas poprat s německými buršáky! A chodil je dráždit přímo před jejich „doupata“. Jedno měli na Příkopech (bývalý Německý dům) a druhé ve Smečkách. Když to na Standu „přišlo“ a my včas nezmizeli, musili jsme jít bojovat s ním. Moc chuti jsme do toho s Pepíkem někdy neměli. Buršáků bylo obvykle víc a měli hole s olověnými hlavicemi. A policajti (až na čestné výjimky) jim často nadržovali. V každém případě to byl podnik dost nebezpečný. Ale Standa byl dobrý stratég. Viděl, že každý podnik na Příkopech před Německým domem by byl problematický. Jednak tam bylo blízko 48


policejní komisařství (v Jindřišské ulici), jednak se tam promenovalo obvykle moc důstojníků i německých občanů. Ti, když tam někdy při velké vyzývavosti buršáků došlo k pračce – drželi s nimi. Ve Smečkách to bylo o něco snazší. Bylo tam sice také blízko komisařství (v Krakovské), ale ruch tam byl menší. A prostředí převážně české. Standa nás tam oba poslal na obhlídku. Když tam bylo před buršáckým domem jen pár „pořezanejch“ (buršáci si sami dělali jizvy na tváři, aby budili dojem hrdinů), objevil se po našem „průzkumu“ ještě s několika chasníky z jejich dílny a mela začala. My jsme měli za úkol chytat buršáky za hole nebo jim je vyrvat. Někdy se to podařilo, někdy jsme „ňákou slízli“. Standa s ostatními pohlavkováním shazoval buršákům čepice a obvykle i nějaké přinesl domů (ty čepice – ne buršáky). Tenhle „mejdan“ se konal občasně v sobotu pozdě večer a to byla výhoda. Obvykle byl nějaký podnik v blízké Typografické besedě a tam se dalo zmizet, když nás někdy šli policajti rozhánět. Když se ovšem dalo zmizet do Žitné, bylo to výhodnější. Jednou nás v té pranici polila nějaká dobrá duše (kterou jsme hlukem vzbudili) obsahem noční vázy. Po čase tahle utkání přešla. Standa nechal kovařiny a stal se dozorcem v bohnickém blázinci. Zmizel prostě z našeho světa. My se pak už mohli věnovat jen házením žabek pod koně jízdní policie, když nás rozháněla při nějaké demonstraci. A ty byly tenkrát často – pracující se dovedli spojit a zvůli rakouských úřadů potřít, když bylo třeba.


49

III. CESTY VANDROVNÍ

S

taré přísloví říká, že „dobré bydlo píchá“. To se plně osvědčilo u Pepíka Šouňů. Doma měli výnosné povoznictví, k tomu byl táta krejčím, Pepík spíš ještě z domova prachy dostával, než aby je jako já domů posílal. Věděl, že jsem už na „vandru“ v Německu byl v souvislosti s tím případem mého nevlastního otce, viděl, že se stále učím německy z levných knížek „snadno a rychle“ od Vymazala, že při půtkách s buršáky umím dost německy i nadávat – a chtěl, abychom s prací v Praze „praštili“ a šli na vandr do Reichu. Já „trhání“ měl velké, ale nechtěl jsem se rozejít s prací v Tresorii, kde jsem měl velmi dobré místo. Tím jsem mohl i matce občas něco poslat, nebo dát, při občasných návštěvách v rodném městě. Ale brzy na jaře 1914 odešli z malé továrny mnozí dobří pracovníci a udělali se na Žižkově „pro sebe“. Konkurence „odpadlíků“ byla cítit, moc práce už nebylo a tak jsem neodolal nátlaku Pepíka ani volání dálek. Vydali jsme se koncem března spolu na vandr. Pro vandrovní řemeslníky byli v každém okresním městě „vandrovny“ (úředně stravovna) o několika lůžkách. Bylo to někde dost ubohé, někde lepší. Podle toho, jaký byl kde svědomitý správce. Všude se i vyvařovalo. Za poskytnutou práci byl nocleh a strava, ovšem jen po ujištění, že nemáme vši. Podle regulí měl správce brát jen vandrovní řemeslníky, ale některý bral kdekoho a tak se tato vší cháska snadno do postelí dostala. Vzali jsme to na západ a došli první den do Rakovníku, druhý den až do Manětína. V obou místech byli stravovny celkem slušné a čisté. Třetí den jsme došli až do Karlových Varů, přes Žlutice a Bochov, utahaní jako koně. K tomu nás v kopcích za Bochovem chytla jarní sněhová metelice. Přišli jsme do Varů už pozdě večer a asi jen proto jsme se mohli potulovat městem a hle-

50

CESTY VANDROVNÍ

dat „vandrovnu“. K našemu podivu tam byla stravovna velmi útulná, „ložnice“ vytopená a německý správce uznalý. Hlavně, když zjistili, že už dovedu dost tu jeho „samospasitelnou“ řeč. Radil nám, abychom do města nechodili, spíš mu udělali nějakou práci. Věděli jsme, že má pravdu. V Karlových Varech my „vandrovní“ (nezaměňujte s vandráky) dělníci, mohli jen z povzdálí pozorovat tu nádheru. Abychom byli šli okusit nějaký pramen, to už jsme si vůbec netroufali. Lepší šaty jsme stejně nechali u Brejchů nebo je poslali domů. A v tom „ohozu“ vandrovním by nás byl sebral policajt. Bylo jich tam víc než dost. Asi aby tam hostům nikdo neublížil. V Německu jsem to já měl poměrně lehké. Podle dohody mezi soc.dem.odbory jsem tam dostal jako organizovaný kovodělník jednu marku podpory za každý den, když jsem nepracoval. Vyplatili mně ji vždy v sekretariátě, kde jsem se obvykle hlásil o práci. Já už uměl trochu německy a tak jsem práci na stavbách v Drážďanech a Lipsku dostal snáze. Horší to měl Pepík Š. Ten se v Praze do žádné organizace nedal a o práci jako sedlář málokde zavadil. Tak jsme žili z mého „výdělku“ nebo „podpory“ oba. Stejně nás bavilo víc chodit a poznávat Německo než se usadit na jednom místě. Byla to jiná země, jiné zvyky a jiní lidé. A jako všichni mladí lidé za všech časů jsme toužili po poznání nových věcí a zemí. Spali jsme někdy v soukromí, to když jsme našli práci. Většinou však na „herbercích“ Ty byly velmi čisté a velmi levné (10 feniků za nocleh), ale moc se tam kradlo. Nespali tam jenom dělníci, hledající práci, ale i všelijací pobudové, práce se štítící. Někde byly i sprchy. Obvykle jsme si s Pepíkem udělali „stráž“ – jeden bděl do 1,00 v noci a druhý pak do rána. Mnoho jsme se sice nevyspali, ale nic se nám nikdy neztratilo. Šlo hlavně o boty a kabáty – ty se na „herbercích“ ztrácely nejvíc. Obvykle jsme to všechno dali do baťohu a ten při spaní pod hlavu. Koncem dubna už hřálo velmi mile sluníčko a tak jsme nechali práce v Drážďanech a vydali se dál na sever – do Lipska a Berlína. Byli jsme ještě na obvodě Drážďan, když proti nám jel na koni nějaký oficír. Pohupoval se rytmicky v sedle a hleděl vyzývavě na svět kolem. Měl trochu „vole“ (zduřelou štítnou žlázu) a vysoký volný límec u blůzy. To nešlo nějak dobře doCESTY VANDROVNÍ

51

hromady. Kdykoli šlo tělo rytmem klusu níž, šla blůza a tvrdý vysoký límec výš. A tak mu střídavě skoro mizel a zase se objevoval jeho nadutý obličej mezi čepicí a límcem. Vypadalo to hodně komicky. Začal jsem se hrozně smát a ukazoval Pepíkovi na toho nadutého oficíra. „Vypadá chvílemi jako bezhlavý jezdec! To je ale frajer – viď!“ Pepík Šouňů se nahlas nikdy mnoho nesmál a tady se mu to vyplatilo. Oficír pojednou seskočil z koně, něco zařval německy a s bičíkem v ruce si to hnal přímo ke mně. „Du blöde Kerl….du Hund – du“ – zařval skoro u mě německé nadávky, už jsem je dobře znal… Nečekal jsem a vzal nohy na ramena. Po levé straně cesty byl nějaký park a v něm smrkový porost, ten mě zachránil – patrně od výprasku. Do něho skoro dva metry vysoký oficír nemohl. Vrátil se ku koni, skočil na něj rovnou ze země jako v cirkuse, ale v tu chvíli byl na zemi i se sedlem. Jen kůň se na něj zvědavě díval. Zařval (ten oficír – ne ten kůň) něco znovu, vyskočil celý rudý, upevnil si sedlo a hnal si to cvalem k městu. Pepík mě volal a když jsem z mlází vylezl – dali jsme se na pochod – směr Lipsko. Ušli jsme jen několik kroků, když z pravé strany silnice na nás kdosi volal přes plot. „Kommen Sie her, aber schnell!“ (Pojďte sem, ale rychle.) Nemohli jsme nedbat toho volání. Hlavně ne v cizině. Zašli jsme tedy ze silnice k plotu, kde stál starší muž, patrně zahradník. Byla za ním totiž rozsáhlá zelinářská zahrada. Otevřel postranní dvířka a zval nás, abychom šli rychle dovnitř. Ten pán budil důvěru a tak jsme pozvání přijali. Šel před námi, šel rychle, sotva jsme mu stačili. Něco v té jejich saštině vykládal. Rozuměl jsem mu sotva každé druhé slovo. Podle toho, jak se tvářil, šlo asi o nějakou vážnou věc. V chodbě domku ukázal na žebřík k půdě. „Vlezte tam a schovejte se,“ povídal svou mateřštinou – „zalezte tam do sena a ani se nehýbejte.“ A odešel zpět do zahrady. Porozuměli jsme mu a vlezli co by dup na půdu. „To bude asi kvůli tomu oficírovi,“ povídá Pepík.

52

CESTY VANDROVNÍ

„Prosím tě, co by mohlo být – vždyť jsem se mu jen smál! Vypadal jak strašák. Za to, že spadl z koně my nemůžeme!“ „Člověče, jsem sedlář, né! A máme doma koně! Jednu klisnu máme od dragounů, né! Jezdím někdy na ní a vím, jak uvolnit sedlo, né?! To jsem tomu chlapovi udělal za to, že tě chtěl spráskat!“ Ze zahrady bylo slyšet nějaké hlasy, pak nějaké volání ze silnice a dusot více koní. Pepík se přišoural k vikýři – obhlédnout situaci. „Po silnici jezdí asi tři chlapi na koních. Nějací vojáci vlezli do toho mlází, kdes byl schován. Ten zahradník dělá u plotu a teď něco ukazuje jednomu z těch jezdců. Je to ten oficír, co jsem mu pomohl ze sedla! Měli jsme štěstí. Jen aby nešli sem! Ten zahradník je ňákej prima chlap! Ani nás nezná a pomoh nám“. Zalezli jsme, vlastně se zahrabali do sena a z toho rozčilení jsme za chvíli spali jako dřeva. Stejně jsme se před tím moc nevyspali. To víte – cestovní horečka a spaní na herberku s hlídkami. Už se stmívalo, když s námi kdosi třásl. Chvilku nám to trvalo, než jsme si rozespalí uvědomili, kde vlastně jsme. „Pojďte dolů – už je vzduch čistý,“ sděloval neznámý, v němž jsme poznali našeho zachránce. Dole v bytě nás uvítala zahradníkova žena a její matka – už vetchá stařenka. Ta, když poznala, že jsme z Čech – začala na nás česky. Sice všelijak trhaně, ale rozumět jí bylo dobře. Zahradník se spokojeně usmíval a jeho žena chystala večeři. Babička dělala tlumočníka. „Vy jste nějací kujoni, asi máte rádi legraci, já taky. Měli jste štěstí, že jsem vás uviděl a moh´ Vás schovat. Ti vojáci jsou samí Prušáci a ten oficír to je takovej nafoukanej major, nějakej šlechtic z Pomořan. Mají tu blízko kasárna. My je moc v lásce nemáme. To víte, kdo by měl rád Prušáky! Provedli jste to s tím sedlem dobře. Musel jsem se ale smát jen potají. To žádnej německej oficír nesnáší – směje-li se mu někdo, kdo mu není roven. A shodit ze sedla – to už je pro něj hrozná urážka. Už to tady nikde nedělejte – nedopadlo by to vždy tak jako dnes. Vojáci a hlavně oficíři si tu vynucují velkou úctu. A vy jste cizinci! Kdyby vás ten major dostal, jistě by vám dal v kasárnách něco na „pamětnou“. Patrně by to pak zařídil, aby vás třeba poslali „šupem“ do Rakouska. Ráno jedu se zeleninou do města na trh. Vlezete si CESTY VANDROVNÍ

53

pod plachtu. Nikdo vás neuvidí! Na trhu odbočíte k nádraží. To je obrovské a tam se mezi lidmi už ztratíte. Jeďte nějakou stanici vlakem a pak teprve jděte pěšky. Bude to bezpečnější!“ Babička, rodačka z jedné smíšené vsi od Litoměřic všechno řádně přeložila. Strávili jsme u zahradníků velmi příjemný večer. Ráno jsme pomohli naložit a na trhu složit zeleninu. Zahradník nám dal každému marku. „Beztoho kluci moc peněz nemáte! Také jsem v mládí vandroval za prací. Někdy jsem neměl ani na jídlo – ale bylo to veselé – aspoň člověk něco viděl a zažil. A dejte na sebe pozor! Grüss Gott! Auf Wiedersehen!“ Dali jsme mu jen neradi sbohem. Byl to opravdu obětavý a milý člověk. Měl na ty Prušácké oficíry dopal – kdopak by neměl? V tom Německu jsme pobyli a pracovali až přišel sarajevský atentát a pak den sv. Anny 1914. Válka – válka! Chtěli jsme se dostat k moři a po něm do Ameriky, ale už bylo pozdě. V Německu uzavřeli hranice, nastalo válečné nadšení – něco, co většině Němců bylo patrně po chuti. Záložníci rukovali a my museli domů. Oba jsme věděli, že nám už někde připravují vojenský kabát. Sotva jsme přišli domů, už nás zapsali, poslali do Písku a odvedli bojovat za císaře pána.

Sarajevský atentát (dobová pohlednice) 54

CESTY VANDROVNÍ

Nastoupit k armádě jsme měli už 26. října. Matka plakala, když jsem šel k odvodu a ještě víc, když jsem se vrátil jako odvedený. Věřila, že mě neodvedou a že zůstanu doma. Ale vojenští páni, když viděli mě a Pepíka Šounů, oba vypracované sportem, řekli „tauglich“ a bylo to! Ani moje výmluva na slabý zrak (na levé oko málo vidím od malička), nepomohla. Vypadá to divně, ale to, že jsem se vrátil a i to, že mě odvedli, matce kupodivu dost pomohlo. Neboť mezitím, co jsem se toulal po Německu, zemřel můj otčím. Hned při mém návratu jsem se přihlásil na práci doma u zedníků, dělal na stavbě nové březnické radnice a tím jsem pak před úřady figuroval jako jediný živitel rodiny. V důsledku toho dostala matka při mém odchodu do rakouské armády plnou podporu a tím jí ubylo trochu starostí o výživu mých mladších bratrů. Štěstí mě provázelo po celou válku. Kdybych byl padl, tak jako se to stalo mnohým z mých kamarádů, byla by nedostala matka nic. Za mrtvé Rakousko už neplatilo. To štěstí mne provázelo i v těch dvou měsících před vojnou, když jsem dělal u těch zedníků. Jednou – bylo asi po druhé hodině z poledne, kdy mě polír Kašpar poslal pro lepší kolečko do skladu. Skočil jsem z lešení a celkem nerad jsem šel. Přidával jsem dvěma zedníkům a kamarádovi ze školy, Fiřtíkovi. Dělat

Mým národům (dobová pohlednice)

CESTY VANDROVNÍ

55

se známými je vždycky výhoda, jsou víc ohleduplní a je s nimi při práci veseleji, než s neznámými. Nevěděl jsem, že už je neuvidím, že až přijdu, budu pomáhat vyhrabávat ze sutin jen jejich mrtvoly. Ten den foukal velký přízemní vítr, pronikl chatrnou střechou sousedního domu k jeho nezajištěnému a chatrnému štítu, strhl jej a než zedníci stačili uskočit, pohřbil je v sutinách. Nejít pro to kolečko, byl bych býval mezi těmi mrtvými i já! Jak je ten chod života podivný – osud a štěstí? Já na to nikdy nevěřil, ale ve dnech, kdy o vlásek uniknete smrti, začínáte věřit, že se suchou logikou nedá všechno vysvětlit, že jsou i další faktory, které hrají v životě lidí velké úlohy.

56

CESTY VANDROVNÍ

Josef a Marie Firstovi v roce 1963

Chalupa ve Štiptoni – 1972

CESTY PO SVOBODĚ

293

JAF v roce 1970

JAF ve Springfieldu v Massachusetts s děkanem a filipínským spolužákem – 1979

294

CESTY PO SVOBODĚ

Pamětní list ze Springfield College udělený Josefu Firstovi v roce 1979

CESTY PO SVOBODĚ

295

život JOSEF ANTONÍN FIRST (FÜRST) se narodil 11. 12. 1894 v Březnici č. p. 119 matce Marii Barboře, rozené Drnkové a otci Antonínovi. 1900 – 1909 1909 – 1912 1912 – 1914 1914 – 1918 1918 – 1919 1919 1920 1921 1921 1923

1926 – 1928

1928 – 1943

1929 1938 1943 – 1945 1945

296

obecná škola Březnice vyučení tovaryš – stavební zámečník stavební zámečník Tresorie Praha Smíchov služba v Rakousko – Uherské armádě služba v 1. pluku Stráže Svobody začíná pracovat v YMCA Plzeň jako instruktor žení se s Marií Rosenbaumovou zástupce ředitele YMCA v Českých Budějovicích vedoucí tělovýchovy v nově založeném táboře YMCA Sázava vedoucím tělovýchovy YMCA pro ČSR v Praze, změna příjmení na First, člen Olympijského výboru, předseda volley-ballového a basket-ballového svazu studium tělovýchovy a pedagogiky na Springfield College ve Springfieldu, Mass., USA – Bakalář humanitních věd finanční ředitel YMCA Praha, ředitel letního tábora YMCA Sázava, průběžně vyučuje na International School v Ženevě lukostřelbu, táboření a lyžování založil 1. Lukostřelecký klub Magistr humanitních věd, Springfienld College, Mass., USA skladník na ředitelství Zbrojovky Brno v Praze předseda závodní organizace ROH ředitelství Zbrojovky Brno

život

1946 – 1948 finanční ředitel YMCA, ředitel Masarykova letního tábora YMCA Sázava 1949 – 1951 účetní a řidič na letním táboře Soběšín (dříve YMCA Sázava) 1951 správce vysokoškolské chaty „Patejdlova bouda“ v Krkonoších, referent pro zimní sporty na školském odboru KNV Praha, referent MTZ n. p. Vzlet 1952 – 1958 vedoucí technických služeb n. p. Turista 1977 píše své životní vzpomínky „Cesty kratší i delší“ 8. 5. 1986 umírá v Praze ve věku 92 let.

PUBLIKACE SEPSANÉ J. A. FIRSTEM Lukostřelba Příručka pro vůdce v letních táborech Hry pro mládež a dospělé Záchrana tonoucích Organizování táboření Lyžařit pro radost (disertační práce v angličtině Springfield Coll., Springfield Mass. USA = Skiing for pleasure 1938) O těch které máme vést Metody práce s chlapci Psychologie a charakter

život

297

obsah slovo úvodem.......................................................................................6 I. CESTA DO ŽIVOTA ......................................................................7 II. PRVNÍ CESTA DO AMERIKY ..................................................35 III. CESTY VANDROVNÍ ...............................................................50 IV. CESTY ZA SLÁVOU VOJENSKOU ........................................57 V. CESTY ZA LÁSKOU ..................................................................72 VI. DRUHÁ CESTA ZA SLÁVOU VOJENSKOU .......................81 VII. CESTA Z VOJENSKÉ SLÁVY ..............................................109 VIII. PRVNÍ CESTY VE SVOBODNÉ VLASTI .........................121 IX. CESTA DO NOVÉHO POVOLÁNÍ ......................................126 X. CESTY ZA SLÁVOU SPORTOVNÍ........................................135 XI. DRUHÁ CESTA DO AMERIKY A PRVNÍ DO ANGLIE......153 XII. CESTY MIMO ŠKOLU .........................................................168 XIII. CESTY ZA ZKUŠENOSTÍ ..................................................179 XIV. CESTY PO STÁTECH A KANADĚ ....................................187 XV. CESTA ZPÁTKY .....................................................................210 XVI. CESTY BÍLOU STOPOU ....................................................227 XVII. CESTY DO ÚDOLÍ STÍNU SMRTI ..................................245 XVIII. CESTY PO SVOBODĚ .....................................................267 život.................................................................................................296

CESTY

KRATŠÍ I DELŠÍ JOSEF A. FIRST

Vydalo nakladatelství Machart v roce 2011. heirs © 2011 cover © Kameel Machart, 2011 ISBN 978-80-87517-32-1

300

CESTA DO ŽIVOTA7

Cesty kratší a delší jsou knihou životopisných vzpomínek Josefa

Recommend Documents