Poutníkova cesta Dáváme na naše internetové stránky knihu Johna Bunyana „Poutníkova cesta“, která poprvé vyšla v roce 1678. Domníváme se, že tato Bunyanova kniha patřící mezi nejvíc ceněné křesťanské spisy, má i po téměř třech a půl stoletích co říci i dnešnímu čtenáři - protože lidé a jejich duchovní potřeby jsou stále stejné. Rozhodli jsme se tento příběh uveřejnit i s výkladovými poznámkami kazatele Aloise Adlofa (1861-1927), předního představitele Svobodné reformované církve (dnes Církve bratrské). Bunyanovo dílo, ale i výklad této alegorie (který přidal br. Adlof ke svému překladu v r. 1892), jasně ukazuje na to, že naši předchůdci ve víře mnohem hlouběji rozuměli cestě k věčné záchraně. Dnes se žel, oproti minulosti, při zvěstování evangelia často změkčují a snižují jeho limity. Zdůrazňuje se jen Boží láska a málo se káže o závažnosti hříchu a nutnosti ho opustit; a někdy se vynechává i skutečnost pekla. To ovšem přináší své ovoce – mnozí lidé přijímají nabídku Boží milosti jen jako líbivou nabídku šťastnějšího života; ale protože neprožijí hrůzu své ztracenosti a když „lepší život v Kristu“ přestane odpovídat jejich představám, odpadají.
Poznámka: Tato kniha je knihou teologickou, není to tedy dobrodružná četba, která se většinou čte „jedním dechem“. Proto ji doporučujeme číst raději po menších úsecích i s pročítáním výkladových poznámek a veršů z Bible. Místa v Bibli (odkazy) které jsou v závorkách (a mají stejnou velikost písma s okolním textem), si po „odkliknutí“ můžete přečíst, odkazy v závorkách uvedené menším písmem jsou jen informací, kde se uvedený text nachází, nebo kde si událost, o které se mluví, můžete v případě vašeho zájmu v Bibli najít. Při pročítaní této vzácné knihy Vám přejeme příjemné chvíle; ale pokud se při četbě budete cítit méně příjemně, ať tato oslovení vedou ke změnám ve Vašich životech. Za to se pokorně modlíme.
A ještě prosba: Pokud při čtení narazíte na nějaké gramatické či stylistické chyby, ohlaste je prosím (tj. s uvedením stránky a konkrétní chyby) na moji e-mailovou adresu
[email protected] . Za tuto pomoc předem děkuji! K. Hýsek
CESTA POUTNÍKA Z MĚSTA ZKÁZY NA HORU SION
John Bunyan (28.11.1628-31.8.1688) byl křesťanský spisovatel a kazatel, který se stal známý hlavně svým alegorickým románem „Pilgrim´s progress“ (celým názvem Cesta poutníka /Křesťana/ z města Zkázy na horu Sion). Bunyan pocházel z chudých poměrů, pracoval jako kotlář a poté, co se oženil, začal navštěvovat nonkonformistický sbor (tj. nepovolenou skupinu věřících, která se oddělila od státní Anglikánské církve). Ale než prožil skutečné obrácení z Ducha svatého, trápil se několik let nejrůznějšími pochybnostmi a duchovními boji. Proto později už jako známý kazatel vězněný 12 let za nepovolenou kazatelskou činnost, právě ve vězení své tápání a hledání tak skvěle využil při psaní svého nadčasového alegorického popisu hledání Boha, jistoty spasení, nejrůznějších pokušení, duchovních bojů a hledání odpovědí na různé svody, kterým se žádný pravý křesťan nevyhne.
KAPITOLA 1. 1.
Hříšník probuzený z hříchu. 2. Nepochopen od vlastních. 3. Zděšené svědomí. 4. Evangelista. 5. Útěk a snaha ho zadržet a setkání s Tvrdošíjným a Povolným.
1. Při putování pouští tohoto světa 1) jsem se dostal na jedno podivné místo, kde byla jeskyně 2). Tam jsem se uložil ke spánku a měl jsem sen. Zdálo se mi o muži ve špinavých šatech (Iz. 64,5), jak odchází z vlastního domova s těžkým břemenem na zádech (Žalm38,5. Ab.2,6. Mat. 11,28) a v ruce má nějakou knihu. Ale brzy se unavil, usedl u cesty, otevřel tu knihu (Iz. 34,16) a začal si v ní číst. Přitom se dal do pláče, třásl se jako osika a protože se už nedokázal déle ovládnout, žalostně vykřikl: Co mám dělat?3) (Sk. 2,37 a 16,30. Ř. 7,24)).
1) Svět je pro křesťana pouští, kterou vede vede jeho cesta k nebeskému domovu. Neohlíží se na nic pozemského a pospíchá ke svému cíli, protože ví, že zde vše skončí. Křesťan je poutníkem často unaveným a zemdleným, bez přátel, opuštěný a prožívá posměch. Ale tam, kam pospíchá, je občanem a Božím dítětem. Jsi-li doma ve světě, nejsi doma v nebeském Jeruzalémě; a nejsi-li na „cestě“ ( Sk. 9,2), ještě bloudíš „v poušti“ bez cesty, cíle a bez domova. 2) Jde o vězení v Bedlfordu.... Boha musí chválit i zlé činy bezbožníků. Nepřátelé chtěli i zde uškodit, ale vzešlo z toho dobro. Bůh dal ve vězení Bunyanovi čas a schopnosti pro přípravu knihy, která přinesla tolik požehnání. Ani ty nepředpisuj Bohu cesty, kterými tě má vést. On tě vede dobře nejen klidným zátiším, ale i v utrpení nebo v nemoci. Jákobův syn Josef byl prodán do otroctví proto, aby zachránil svou rodinu (Gen. 37 a39-45k.). Apoštol Jan byl vězněn na ostrově Patmos (Zjev. 1,9), kde napsal knihu Zjevení, která dodnes přináší církvi naději. Luther byl z veřejného života „odstraněn“ na Wartburk, kde přeložil Bibli. Jan Hus napsal z Kostnického vězení nejkrásnější dopisy a Komenský v exilu svůj Labyrint světa a ráj srdce. Jen buď Boží, a dej se vést! 3 To volá probuzený hříšník, když působením Ducha svatého pozná svoji nečistotu a hřích. Začíná chápat, že lidská spravedlnost je před Bohem jako poskvrněný oděv. Vidí své zahynutí a děsí se Božího hněvu. Cítí těžké břemeno svých hříchů, odvrací se od toho, co ho dříve těšilo, a to, co pro něho bylo kdysi sladkým, zhořklo; a on sám je sobě na obtíž. A to vše proto, že mu Duch svatý ukázal, jak velký je jeho hřích a bída. Trápí se, a proto začíná hledat nějaké východisko a záchranu. Proto otvírá svou Bibli, aby mu ukázala, co by měl dělat pro svoji věčnou záchranu. Čím déle však čte, tím jasněji poznává svou ztracenost a ztracenost i svých blízkých. Tento stav nazýváme probuzením, kdy Duch svatý „osvítí“ hříšníka, aby uviděl ošklivost hříchu a svou vzdálenost od Boha. - Byl jsi už také probuzen? Uviděl jsi i ty břemeno svých hříchů, pocítil jejich tíhu, začal jsi bědovat nad svojí zkažeností a zatoužil jsi po záchraně – spasení? Volal jsi někdy: „Co mám dělat, abych mohl být spasen?“ Anebo dosud prožíváš onen hrozný pokoj a klid smrti? Pokud jsi nebyl zdrcen a zarmoucen hlasem Ducha svatého nad svým hlubokým pádem, pokud jsi nepoznal, že jsi se narodil ve městě Zkázy a nevyjdeš-li z něho, tak zahyneš – pak ovšem této knížce neporozumíš a tvým cílem asi není nebeský Jeruzalém.
2. Potom se takhle skleslý vrátil domů a několik hodin se přemáhal před svou manželkou a dětmi, aby nepoznaly jeho sklíčenost. Ale protože jeho úzkost stále rostla, nedokázal už nakonec mlčet. Proto se své rodině svěřil se svým trápením: „Milá ženo a děti, jsem úplně na dně, protože mne hrozně tíží nějaké břemeno. A navíc jsem se dozvěděl, že naše město 4) bude zničeno ohněm, nic nebude ušetřeno (2P. 3,10-12. Sof. 1,18 a 3,8. Jer.51,25-26 a 62). Jestli neutečeme, určitě všichni zahyneme. Ale jak bychom se mohli zachránit, to se mi zatím nepodařilo zjistit“ 5) . Tohle sdělení ale jeho rodinu nemile překvapilo a zarazilo. Nebylo to však proto, že by jeho varování uvěřili. Naopak. Začali se obávat o jeho zdravý rozum, když má tak divné a blouznivé myšlenky. Proto ho co nejrychleji uložili do postele 6), protože doufali, že ho to přejde a ráno přijde na jiné myšlenky. Ale v noci nebylo muži líp než ve dne. Jen se v posteli převaloval a místo spaní strávil celou noc vzdycháním a pláčem (Ž. 6,7. 22,3. 32,4. 38,10). Ráno se ho jeho manželka zeptala, jestli se už cítí lépe. „Ba ne, je mi ještě hůř“ zněla odpověď 7). A zase jim jako včera zopakoval svoji výstrahu. Ale oni to nepřijímali a jen se zatvrzovali. Mysleli si, že svým odporem a odmítáním z něho jeho špatnou náladu vyženou. A tak se mu smáli a dělali si z něho legraci, nebo si ho někdy vůbec nevšímali. A tak stále sklíčenější muž odcházel do svého pokojíku a tam se za své blízké modlil (Mat.6,6), litoval je a také nad sebou a svým stavem plakal 8) . Často také vycházel úplně sám do polí aby si četl ze své knihy a přimlouval se za své blízké (Ž.119,176. Pláč 5,21). To trvalo asi týden. 9) 3. Ve svém snu jsem také viděl, že když se ten nešťastný muž procházel po polích nebo si četl v knize (jak se už stávalo jeho zvykem), začaly na něm být stále zřetelnější známky jakéhosi vnitřního neklidu a zděšení. Při svých toulkách a čtení totiž často propukal v hlasitý pláč a volal stále stejnou otázku: „Co mám dělat abych byl zachráněn?“10) 4. Viděl jsem také, že se díval na různé cesty, jakoby se po nich chtěl rozběhnout. Ale přesto nikam neběžel, protože bylo vidět, že se zatím nedokáže rozhodnout, která cesta je správná. Potom jsem uviděl, jak k němu přišel přes pole nějaký muž, jmenoval se Evangelista a zeptal se ho: „Proč tady tak zoufale křičíš?“ 11) On odpověděl: „Pane, tady v té knize čtu, že jsem odsouzen k smrti (Deut. 27,26. Gal. 3,10) a potom že bude soud (Žid.9,27). Cítím, že umřít se mi nechce a u soudu budu se svou bídnou spravedlností odsouzen 12) (Job 16,22. Ez.22,14. Mal. 3,2). 4 ) Svět i jeho žádosti pominou. Pokud nemáš ve svém životě nic, co přesahuje do věčnosti, i kdybys vlastnil všechno bohatství tohoto světa, stejně o všechno přijdeš. 5) Probuzený hříšník když pozná svoji hříšnost a ztracenost, málokdy hned vidí, kde hledat východisko a záchranu. Ale protože si je vědom své ztracenosti, bude hledat a zkoušet jakýkoli záblesk naděje. To je známkou zármutku, kterého později lidé nelitují - na rozdíl od zármutku, který projevil Kain. (2Kor.7,10. Gen. 4,13). 6) Z hříchu nelze uniknout mlčením a rozbouřené nitro lze poznat často i na povrchu. Pro neobrácené a neprobuzené je nepochopitelné, jak by mohl hřích někoho „tlačit“, protože žít v hříchu je pro ně „normální“ stav. Proto považují zármutek nad hříchem za blouznění a pomatení a předpisují „nemocnému“ jen tělesné léky a jedy, které nemohou tento stav vyléčit. Mnohým vyděšeným ze sna, kvůli výčitkám svědomí, se dostane od jejich rodičů, přátel, učitelů i pastorů jen rada Élího: „Jdi zase spát.“ (1Sam.3,9). Ale ty, probuzená duše, nesnaž se uniknout svému zármutku únikem; ale modli se a čekej, než tě Pán zbaví tvého břemene a ujistí tě svým milováním. 7) Ty noci! Probuzená duše hledá ve dne v noci odpočinutí. I sen děsí a tíha hříchu straší. A vše, čím člověk svou duši „léčí“ aby se mu ulevilo, svou ránu jen víc rozdírá. Lidé radí to i ono, ale je to jako u ženy, kterou léčili jen lékaři; měla se stále hůře (Mk. 5,26). Marně se snažíš ukojit hlad své duše mlátem, které jedí prasata ( Luk. 15,16). 8) To, že probuzenému hříšníkovi nerozumí ani jeho nejbližší, mu přidává další trápení. Svými vtipy, smíchem, nelaskavým jednáním a odporem, chtějí vrátit zmíněného do jeho dřívějšího stavu. A jaká tragédie, pokud tomu někdo podlehne. Jak mnoho posměchu prožijí zvláště mladí lidé ve školách nebo dílnách. Jejich spolužáci a kolegové jednají často tím bezbožněji, čím zřetelněji vidí, jaký odpor k hříchu jejich druh pociťuje. Jejich snahou je znovu ho uspat. Ale jak se může uložit ke spánku ten, kdo vidí, že mu nad hlavou hoří střecha? 9) Podobně prožil několik dní i Saul (později apoštol Pavel) v Damašku ( Sk. 9k.) 10) Předtím se nejvíc děsil zahynutí. Teď u něho ale stále silněji roste touha po záchraně. Touha po životě je lidské duši vrozená. A přece si většina lidí zvolí smrt. Proč ale máš jít, ubohá lidská duše, do věčné záhuby, když můžeš jít k Ježíši Kristu, který tě chce zachránit? 11) Jak podivuhodná je láska a péče toho nejlepšího Pastýře a Lékaře duší, Pána Ježíše Krista ! On ve své milosti a lásce posílá k obtíženým a hledajícím hříšníkům evangelisty - hlasatele radostného poselství: „Neboť tak Bůh miloval svět, že svého jediného Syna dal, aby žádný, kdo v něho věří nezahynul, ale měl život věčný.“ Věřící kazatel je zvláštním darem Boží milosti, který nelze dostatečně ocenit zvláště v začátcích, když si probuzený hříšník neví rady. 12) Probuzený hříšník je upřímný a upřímně se svěřuje. Věřící kazatel brzy pozná, má-li před sebou duši toužící po pokoji a jistotě, která hledá Pána, nebo duši žijící ve farizejské jistotě, i kdyby hodně zmiňovala verše z Bible o hříchu a bídě člověka. Kéž by bylo mnoho pravých svědků plných moudrosti a Ducha svatého!
Evangelista se ztrápeného muže zeptal: „Proč nechceš umřít, když je tvůj život jen utrpením a trápením?“ On odpověděl: „Bojím se, že břemeno, které mne tíží a kterého se nemohu zbavit, protože je ke mně jakoby přirostlé, mne stáhne hlouběji než je hrob - a propadnu se až do pekla (Iz. 30,33). Milý pane, neumím si představit tu hrůzu, že bych musel jít do toho věčného žaláře. A u soudu nemohu obstát a tím méně jsem schopen snést tento rozsudek. Když na to myslím, úzkostí křičím“ 13). Evangelista mu řekl: „Když vidíš takhle svou situaci, proč jsi ještě tady a váháš?“ 14) On mu odpověděl: „Nevím kam mám jít 15). Evangelista mu dal pergamenový list, na kterém bylo napsáno: „Uteč před budoucím Božím hněvem“16) (Mat. 3,7. Jer. 50,8 a 51,6. 2Kor. 6,17. Luk. 3,7 a 17) Ten muž si přečetl asi dvakrát tento pokyn a potom se Evangelisty zeptal: „Kam mám utéct?“ On mu ukázal prstem přes široké pole až k obzoru: „Vidíš tam tu úzkou branku?“17) (Mat.7,14) „Nevidím“ odpověděl muž po chvíli 18). „A vidíš tam to zářící světlo?“19) Po chvilce váhání muž řekl: „Zdá se mi, že vidím.“ „Dobře“ řekl spokojeně Evangelista, „orientuj se podle toho světla, jdi po těchto stopách přímo k němu až dojdeš k brance. Když na ni zaklepeš, dozvíš se, co máš dělat.“20) 5. Potom jsem viděl, že se muž dal do běhu, ale shodou okolností musel běžet okolo svého domu. Uviděla ho jeho manželka a děti a protože jeho blízcí pochopili, že je chce opustit, začaly na něho volat, aby se vrátil (Luk.14,26. 1Kor. 3,18 a 4,9-10). On si však zacpal uši, běžel dál a volal: „Jde mi o život, o život, o věčný život“ (Gal. 1,16). Ani se neohlédl a pádil co mu síly stačily přímo přes pláň (Gen. 19,17. Luk. 9,62). Také jeho sousedé se vybíhali podívat na jeho útěk 21). 13) Stále jasněji vidí probuzený hříšník své neštěstí. Hrozí mu vězení hrůzy a strachu. Děsí se věčného soudu, kterému se nedá vyhnout a rozsudku, který má věčnou platnost. Ano, k jedinému platnému potěšení v životě i po smrti, se dá dojít pouze po poznání vlastního hříchu. Můžeš doopravdy a z celého srdce zopakovat odpověď na 1. otázku heidelberského katechizmu? (Mým jediným potěšením v životě i v smrti je to, že už nejsem sám svůj, ale že patřím svému věrnému Spasiteli Ježíši Kristu. On mne svou drahou krví vykoupil ze všech mých hříchů a má moc mne dokonale ochránit, takže bez vůle mého nebeského Otce mi ani jeden vlásek nemůže spadnout z hlavy; a tak všechno, co se mi děje, musí sloužit k mému spasení. A Duch svatý mne stále ujišťuje, že mne můj Pán přijme k sobě a působí ve mně stále silnější touhu, abych zbytek svého života prožil tak, aby byl Bohu ke cti). Je to vyznání i tvé osobní víry? 14) Proč bloudíš pouští světa toho? Proč truchlíš srdce v bolu svém? Proč bez přítele v bídě hyneš a v stavu hříchu trváš svém? Dnes učiň konec stavu tomu! Ó vrať se domů, ó vrať se domů! Proč nemusíš zahynout? „Jakože jsem živ, je výrok Panovníka Hospodina, nechci aby hříšník zemřel, ale aby se odvrátil od své cesty a byl živ. Odvraťte se, odvraťte se od svých zlých cest ! Proč byste měli zemřít, dome izraelský? (Ez. 33,11) Opravdu, proč tuto nabídku odmítat? 15) Někteří se sice obrátili a uvěřili bez kazatele, ale většina věřících vděčně vzpomíná na Boží služebníky, kteří jim ukázali cestu spasení, když ještě nevěděli kam a jak jít. (Ř. 10,14-15. Iz. 52,7. Žid. 13,7) 16) Když odcházíš ze Sodomy (Gen. 19,17) utíkej ! Jde ti o život, neztrať váháním svoji duši! 17) Evangelium nikdy nenechá hledajícího hříšníka ve stavu, ve kterém ho našlo bez naděje a bez pomoci. Vždycky ukazuje na Ježíše Krista, protože jen On vysvobozuje svůj lid z jeho hříchů (Mat. 1,21). Evangelium ukazuje na Ježíše, podobně jako Jan Křtitel: „Hle Beránek Boží, který snímá hřích světa.“( J. 1,29) Duch svatý neukazuje pouze jak veliký je náš hřích, ale také, jak nás z něho Pán Ježíš vykoupil. Ukázal ti to už? 18) Hřích nás oslepil natolik, že už nejsme schopni vidět cestu záchrany a nevidíme ani Pána Ježíše Krista a jeho krásu. Jsme oslepeni, a tak nevidíme na Pánu Ježíši nic hodného úcty a ani nic, po čem bychom mohli toužit.(Iz. 53,2) 19) Světlo je Boží slovo (Ž. 119,105. 2P. 1,19), které posílá a zažíhá Duch svatý, aby i v prachu a ve tmě mohl být nalezen ztracený groš (Luk. 15,8). Bez tohoto světla nelze vidět Krista. Bez Ducha svatého pak Boží slovo zůstává temnou a mrtvou literou. Proto tak mnozí nemají a neznají Pána Ježíše, protože jim ho Duch svatý, který toto slovo oživuje, nezjevil. Neví, že když Ježíšem tady na zemi pohrdnou, na věčnosti se bez tohoto muže bolesti neobejdou. Bez působení Ducha svatého je lidem málo platné čtení Bible, nebo i mnohá vyslechnutá kázání. Proto se modleme, aby mohl Duch svatý, všude a vždycky (i v nás), bez překážek působit. 20) „Já jsem dveře...Kdo vejde skrze mne bude zachráněn.“ (J. 10,7 a 9) To nám říká náš Spasitel. On je branou do života a to do života věčného. Mnozí, kteří by se chtěli vyhnout Božímu hněvu, chtějí napřed všechno vědět . Ale opravdu dobře můžeme některé věci poznat, jen když jsme „v nich“. Zvenčí to moc dobře nejde. Dobrým příkladem toho je třeba těhotenství; to opravdu dobře „pozná“ a prožije až nastávající maminka. A i v poznávání Božích věcí platí, že všechno poznáš. Ale jenom u Ježíše; a to buď už tady, nebo až na věčnosti. Proto vstup do Božího království skrze víru v Ježíše ! 21) Když se hříšník rozhodne věřit v Ježíše a vyhnout se věčnému odsouzení, jeho neobrácení příbuzní se ho téměř vždy pokoušejí odradit a zadržet. Je mnohem moudřejší zacpat si uši a neposlouchat argumenty těla, než si jimi nechat poradit a odradit. Pokud jde hříšníkovi opravdu o záchranu, nebude naslouchat hlasům, které ho zvou zpět. Čím víc ho vábí, tím víc utíká. Ze všech sil se snaží své drahé přemluvit, aby i oni šli s ním; ale když strach ze zatracení roste a oni vzdorují, nezbude mu nakonec nic jiného, než zachránit jen sám sebe. Neodkládej své rozhodnutí na dobu až se rozhodnou i tví milí ! Pojď hned a neváhej! Nečekej na svou ženu ani na své děti. Čas běží a den milosti brzy skončí. Kdo se chce vyhnout budoucímu dni Božího hněvu a soudu, stává se pro lidi tohoto světa divadlem. Jak často se žel stává, že z celých rodin bývají pro věčnost zachráněni jen jedinci. Plní se tak slovo Bible, že „Ježíš přišel, aby někteří padli a jiní skrze něj zase povstali“ (Luk. 2,34).
Někteří sousedé volali aby se vrátil, jiní se smáli a další mu dokonce vyhrožovali. Dva z nich se však rozhodli že ho dohoní, a to stůj co stůj. A že ho třeba i násilím přivedou zpátky. Jednomu z nich říkali Tvrdošíjný a druhému Povolný 22). Uprchlík byl už hezky daleko, ale buď že byli pronásledovatelé mladší, anebo méně unavení, nakonec ho přece jen dohonili. A tak se jich udýchaný pronásledovaný zeptal: „Milí sousedé, proč jste se za mnou vydali?“ „Abychom vás přemluvili k návratu zpátky k rodině a do města“ zněla jejich odpověď. „Ale to je nemožné“ vysvětloval dostižený. „Bydlíte v městě Zkázy, i já jsem se tady narodil. Ale jestli tu zůstanete, všichni zahynete. Propadnete se hlouběji než hrob a skončíte na místě, které hoří ohněm a sírou. Dejte si říci sousedé a pojďte se mnou“ 23). „Cože“ namítl Tvrdošíjný, „máme jít s vámi a opustit rodiny, přátele, pohodlí a životní radosti?“ „Ovšem“ přesvědčoval je Křesťan, protože tak se ve skutečnosti jmenoval 24). „To, co musíte v našem bývalém domově opustit, se nedá srovnat s těmi úžasnými skutečnostmi, které mě a mohou i vás, čekat na místě kam směřuji. To opravdu nevidíte kolik je ve městě zkaženosti a zla? Pojďte se mnou a přesvědčíte se, že tam kam jdu, je hojnost všeho nad všechny naše představy (Luk, 15,17). Jen pojďte a uvidíte.“ Ale pan Tvrdošíjný se ho ironicky zeptal: „A jaké to jsou skutečnosti, kvůli kterým opouštíte rodinu, známé a vlast?“ Křesťan odpověděl celý rozzářený: „Hledám dědictví nezničitelné, neposkvrněné a nevadnoucí, které je v nebi (1P.1,4. Žid. 11,16) bezpečně střeženo, aby bylo v pravý čas dané těm, kteří ho upřímně hledají (Žid. 13,14). Ale Tvrdošíjný jen kroutil hlavou: „No to snad ne! Zahoďte tu svoji knihu! Raději hned řekněte, že se teď s námi vracíte domů“ 25) . Ale Křesťan jen vrtěl hlavou: „To už nemohu. Už jsem vykročil na cestu“ (Luk. 9,62) 26) . A tak Tvrdošíjný rezignovaně vyzval Povolného: „Tady se už asi nedá nic dělat. Pojďme sousede, vrátíme se domů bez něho. Je to jeden z těch pomatenců, kteří si od soudných a rozumných lidí nenechají poradit“ (Přísl. 26,16) 27) . „ Nepohrdejte jím“ snažil se Křesťana hájit Povolný, „pokud je to, co pan Křesťan říká pravda, pak mají ti, kteří město opustí, lepší vyhlídky než ti, kteří v něm zůstanou. Ta možnost se mi docela líbí, a tak to zkusím jít za lepším.“ „Tak tohle snad už opravdu není možný! Copak se dneska všichni zbláznili?“ nechápal rozhodnutí Povolného Tvrdošíjný. „Naposledy vám říkám sousede, poslechněte mne a vraťte se! Kdo ví, kam až vás tenhle pomatenec zavede. Umoudřete se a pojďte se mnou“ 28) .
22) Jména v Bunyanově knize popisují povahy zmíněných postav. Tvrdošíjný je zaujatý proti Křesťanově cestě, nechápe ho a není ani ochotný slyšet nějaké vysvětlení. A když se mu Křesťana nepodaří přimět k návratu, zlobí se a ponižuje ho. Povolný má měkčí povahu. Je přístupnější jak pro názory dobré, ale i pro ty špatné. Líbí se mu Křesťanův cíl, ale nedomýšlí důsledky, které absolvování této cesty nutně přináší. Podobá se zrnku, které bylo v podobenství Pána Ježíše zaseto do skalnaté půdy (Mat 13,20-21). 23) Z hlubokého přesvědčení svědčí probuzený hříšník jiným a vybízí je, aby také vykročili na cestu k nebi. I ta malá jiskřička Boží milosti poslaná do jeho srdce se projevuje snahou druhé zachránit. Okamžitě jedná podle slova: A kdo slyší, ať řekne: Přijď ! (Zj. 22,17) Probuzený uvěřil jako Abraham, že je mnohem lépe opustit vše kvůli Pánu a následovat zaslíbenou blahoslavenou naději (Žid. 11,8 a 10). 24) Slovo křesťan a křesťanství není odvozeno od slova křest, jak by se v češtině mohlo zdát. Tento název vznikl od jména Kristus a byl kdysi nadávkou (do dnešní češtiny by se nejpřesněji převedla asi slovem Kristusák). Dnes křesťan znamená být Kristův nebo „Kristovec“ = následovník Krista. Náš poutník Křesťan ale zde není ještě skutečným křesťanem (tím se stává až později), i když ho už Kristus, aniž to poutník ví, táhne k sobě. I dnes je mnoho pokřtěných lidí, kteří se domnívají že jsou křesťané, i když nikdy nepocítili svoje hříchy ani jejich odpuštění a neudělali rozhodnutí Krista poslouchat a následovat. 25) Zatvrzelým lidem je nejprotivnější Bible. Nechtějí ji číst a často o ní ani slyšet. Zatvrzelí se nechtějí obrátit a nenechají se ani ničím přesvědčit. 26) Křesťan se za žádnou cenu nemůže vrátit zpátky tam, odkud vyšel. Ví, že kdyby zůstal v tom, v čem se narodil, tak to povede k jeho věčné smrti. Mnozí říkají: V čem jsem se narodil, v tom také umřu. Znamená to však, že se v hříchu narodili a v hříchu také zemřou. Ale ten, kdo chce věčný život, se musí narodit znovu z vody a Ducha svatého (J. 3,5). Musí se obrátit zády ke světu a jeho žádostem, vyjít ze tmy ke světlu (J. 8,12) a ze světa k Pánu Ježíši. 27) Lidé ve světě fanaticky odporují Boží cestě. Ale přitom věrným poutníkům fanatizmus (tedy přemrštěnost),vyčítají. 28) Ten, kdo se ještě nestal u lidí tohoto světa bláznem kvůli Kristu, nestal se ještě moudrým ke spasení skrze Pána Ježíše a opravdu blahoslaveným (1Kor.3,18-19 a 4,10).
Ale i Křesťan svého souseda přemlouval: „Nedejte přednost, sousede Povolný, těm starým bídným věcem. Ty skutečnosti o kterých jsem mluvil jsou pravdivé a ještě mnohem slavnější než umím říct. Tady čtu černé na bílém, že to vše je zaručeno krví toho, který je původcem této knihy. 29). (Žid. 9,17 a19 a 21. 2P. 1,19) A tak Povolný řekl nakonec sousedovi Tvrdošíjnému: „Nezlobte se sousede, ale já už jsem se rozhodl. Cíl se mi líbí a tak zkusím jít s panem Křesťanem.“ A s očekáváním se svého spolupoutníka zeptal: „Tak půjdeme spolu ? Ve dvou se jde líp než jednomu. A podle jakých směrovek nebo značek půjdeme? A vůbec, jak dobře znáte cestu cestu do té blažené země?“ Křesťan tedy musel vysvětlovat: „Člověk, který se jmenuje Evangelista mi ukázal přesný směr. Když půjdeme po těchto stopách, budeme udržovat správný směr a orientovat se podle světla, které tamhle v dálce svítí, dojdeme k nějaké brance. A tam pak dostaneme další potřebné informace a poučení.“ A tak pan Povolný chtěl už celý nedočkavý vyrazit: „Pojďme už, stejně jsme se tady dost dlouho zdrželi.“ A tak na rozloučenou podali ruce Tvrdošíjnému a odešli. Pan Tvrdošíjný pak ještě nějakou dobu postával, hleděl za odcházejícími a nechápavě vrtěl hlavou. Byl úplně vyvedený z míry a tak si bručel pro sebe: „ To mne tedy podrž! Jak je možné, že se dnes, v době moderní vědy, stále ještě najdou takoví blázni. S těmi bych nešel ani pět kroků! Ale už se musím vrátit domů. Večeře čeká! 29) Křesťan zápasil o duši Povolného. Určitě se potěšil, že nepůjde sám, ale zklamal se. A přesto je tato zkušenost pro Křesťana velkou školou. Povolný se rozhodl jít s ním, ale protože ho z města Zkázy nevyhnalo břemeno vlastních hříchů a hrůza ze zahynutí, nechává si pootevřená zadní vrátka, aby se případně ještě mohl vrátit. Probuzený hříšník ale utíká před budoucím hněvem; a tak se nemá kam vracet. Naopak, věcí, které ho táhnou zpět se zbavuje, zahazuje je a boří; takže se už vrátit ani nemůže. Nemáš i ty ještě nějakou tajnou smlouvu se světem, anebo jsi už za sebou zbořil všechny mosty?
KAPITOLA 2 1. Rozhovor Křesťana a Povolného o věcech, které se vydali hledat. 2. Protože nedávali pozor, zapadli do bažiny. 3. Povolný se zklamaně od bažiny vrátil zpátky. 4. Křesťanovi pomůže z bažiny Pomocník. 5. Pomocník vysvětluje pisateli, jaká ta bažina je. 6. Jak byl Povolný přijat, když se vrátil do města.
1. Poté jsem ve svém snu viděl, že když se Křesťan a Povolný rozloučili s Tvrdošíjným, vykročili rázným krokem přes pláň a aby jim cesta lépe ubíhala, vedli spolu tento rozhovor. 1) Křesťan: Opravdu jste mne velice potěšil, sousede, že jste se k mé pouti přidal. Je to pro mne velké povzbuzení. A kdyby byl Tvrdošíjný jenom zčásti prožil opravdovost té hrůzy, která sice ještě není vidět, ale která naprosto jistě město Zkázy čeká, určitě by tuhle možnost záchrany tak radikálně, ale také velmi lehkomyslně, neodmítl 2). Povolný: I já jsem rád, sousede Křesťane, že jdu s vámi. Ve dvou se jde líp a také teď máme dost času, abyste mi podrobněji vyprávěl o těch pěkných věcech, ke kterým míříme. A co tedy všechno víte o tom, jak se k nim v té vytoužené zemi dostaneme? Křesťan: Dokáži si to lépe představit než to přesně popsat slovy. Ale když tak usilovně toužíte po poznání, přečtu vám o tom z této knihy. Povolný: A myslíte, že je ta vaše kniha naprosto spolehlivá a pravdivá? 3) 1) Probuzený hříšník nemůže jinak, než mluvit o tom čeho je plný, tedy o své touze, ale i úzkosti. 2) Probuzený hříšník je také potěšen, když má nějakého druha a spřízněnou duši a lituje, že i jiní nepoznali nebezpečí své situace a svůj hřích. Lituje, že si i oni nedali říct. Proč je tak málo těch, kteří se nechají vyvést z ohrožené Sodomy? Protože si myslí, že zvěst, že Bůh zničí Sodomu ohněm je jen žert a nevěří, že neobrátí-li se, potom skutečně zahynou (Gen. 19,14). „Proto pohrdáš bohatstvím jeho dobroty, shovívavosti a trpělivosti a nevíš, že Boží dobrota tě vede k pokání? Svou tvrdostí a nekajícím srdcem si shromažďuješ hněv ke dni hněvu a zjevení spravedlivého Božího soudu. On odplatí každému podle jeho skutků.“ (Ř. 2,4-6) Proto ani ty neznevažuj Boží shovívavost. 3) Je Boží slovo pravda? Je tragédií, že lidská srdce jsou tak otupená, že snadněji uvěří pochybným slovům a teoriím než slovu Boha, který nemůže lhát. Jak snadno dala Eva přednost slovu hada pokušitele před slovem svého přítele Hospodina (Gen. 3k.) a to navzdory tomu, že znala jeho lásku. Ale odpověď Křesťana je správná, protože Bible má svůj původ u Boha. „Lidé poslaní od Boha mluvili jen to, k čemu byli puzeni Duchem svatým“(2P. 1,21). Kdyby nebyla Bible hodnověrná, neměli bychom žádné bezpečné a jisté základy pro svou víru. Proto se Ďábel vždycky snažil a snaží zpochybnit pravdivost, dostatečnost a bezchybnost Písma. I dnes je možné často slyšet otázku: Opravdu to tak Bůh řekl? ( Gen.3,1) A snaží se dát Božímu slovu překroucený význam. A kdo nám potvrdí Písmo? Ten, který je jeho původcem, tj. Duch svatý. On ti vše zjeví, budeš-li spoléhat na slova našeho Pána: „Mé učení není mé, ale toho, který mne poslal. A ten, kdo bude chtít činit Jeho vůli, ten bude schopen rozpoznat je-li to učení z Boha nebo z lidí. ( J. 7,16-17)
Křesťan: Nezpochybnitelně. Protože ji nechal napsat ten, kdo nemůže lhát. (Tit. 1,2. Žid. 6,18. Nu. 23,19. Ř. 3,4. J.3,33. a 8,40 a 17,17) Povolný: Dobře. A co se v té knize o našem cíli píše? Křesťan: Bude nám dané nekonečné, věčné království a život věčný, abychom v tom království mohli být a radovat se po věčné věky 4). (J.10,28. 1Tim. 6,12) Povolný: To je opravdu krásné! Co dalšího je o tom v té knize napsáno? Křesťan: Tam, kam jdeme, nám jsou připraveny koruny slávy a oděvy, ve kterých budeme zářit jako na obloze slunce 5). (2Tim. 4,8. Zjev. 22,5 a 3,5. Mat.13,43. 1P. 5,4 a 1,4) Povolný: To zní čím dál tím lépe! Pokračujte! Křesťan: Už tam nebude ani bolest ani pláč, protože Pán toho místa setře všem, kteří se tam dostanou, všechny slzy 6). (Iz. 35,10. Zjev. 7,16-17. a 21,4) Povolný: A v jaké společnosti tam budeme? Křesťan: Budeme tam s anděly, cheruby a serafy, kteří budou zářit až budou oči přecházet. Sejdeme se také s množstvím lidí, mnoha tisíci těch, kteří nás tam už předešli (Zjev. 5,11). A mezi těmi tisíci se nenajde ani jeden, který by měl, na sobě i v sobě, něco nečistého. Všichni tam jsou plní lásky a svatí, protože jsou v Boží přítomnosti a budou Bohu sloužit po všechny věky. Uvidíme tam i starce se zlatými korunami (Zjev. 4,4), i ty, kteří se neznečistili sexuálními hříchy se zlatými harfami (Zjev. 14,1a4), uvidíme tam muže i ženy, kteří byli kvůli tomu, že milují Pána toho místa upáleni, rozsekáni na kusy, utopeni a nebo je nechali sežrat dravou zvěří (Žid. 11,35-37). Ale nyní se tam mají dobře a jsou oblečeni do nesmrtelnosti jako do roucha 7). (2Kor. 5,2 a 4. 1Kor.15,53)
4) Neboj se malé stádečko, protože se vašemu Otci zalíbilo dát vám království. ( Luk. 12,32) Nechtěl bys i ty patřit k tomu malému, ale požehnanému stádu? 5) Korunu tam dostanou jen ti, kteří zvítězili; a každé bílé roucho muselo být vypráno a vyběleno v Beránkově krvi. Mnozí by chtěli s Kristem kralovat, ale nechtějí s ním umřít hříchu, světu a sobě; a nechtějí jít cestou kříže. Musíš vědět, že Ježíšův život v slávě bude zjeven jen na těch, na kterých je také vidět Ježíšovo umírání (tj. sobě a žádostem). (2Kor. 4,10) 6) „Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni“. (Mat. 5,5) „Blahoslavení, kteří nyní pláčete, protože se budete smát“. (Luk.6,21) „Ti, kteří zasívali se slzami, budou se zpěvem sklízet“. (( Ž. 126,5) Kdo nenaříkal nad tím, jak málo miluje Boha, nebude před Boží tváří potěšen. 7) V nebi to bude opravdu společenství nad všechny naše představy! Copak je možné dát přednost poměrům tady na zemi, když nám Pán připravuje tak slavný pobyt ve své přítomnosti? Komu však záleží na společnosti světa víc než na Kristu, nezahlédne tuto slávu ani koutkem oka. A kdo se už tady na zemi nezamiloval do shromáždění Božího lidu, ten s nimi Božími dětmi, nebude prožívat slávu ani v nebi.
1. Zde na zemi v pohanění oblak svědků putuje, 2. I když chudí, v mnohém žalu putování mají své: k svému Bohu mají zření, jenž je v Kristu miluje. Putují v slz hořkém bolu, domova nemají zde. Zdali přistoupit chceš k nim, k svědkům Bohu mileným? Zdali přistoupit chceš k nim, k svědkům Bohu mileným? 3. Ale blaho věčné mají, odpuštěn je jejich hřích. Pána svého lásku znají : Ó kéž bys byl jedním z nich. Přistup k svědkům, přistup k nim, k svědkům v Kristu blaženým! .
(Křesť. Kancionál)
Povolný: To se opravdu moc krásně poslouchá, až to člověka uchvacuje 8). Jsem tak rád, že jsem se s vámi rozhodl pro tuhle příjemnou cestu 9). A jestli pro dosažení našeho cíle ještě musíme něco udělat, proč to neudělat teď hned? Křesťan: Pán a Král té krajiny nechal napsat do téhle knihy, že vstup do jeho království a ani nic co v něm je, si nemůže nikdo ničím zasloužit. Ale on sám nám to rád a ochotně všechno dá. (J. 6,37 a 7,37. Zjev. 21,6 a 22,17. Jak. 1,5-6a. Iz. 55,1-2) Povolný: To jsou opravdu potěšující zprávy. Přidejme tedy do kroku, ať už tam brzy jsme. Křesťan: Nemohu jít tak rychle jak bych si sám přál. V běhu mi brání jakési břemeno, které mne příliš zatěžuje.10) 2. Ve svém snu jsem také viděl, jak oba poutníci, cele zaujati svým rozhovorem nedávali příliš pozor na cestu 11) a proto si nevšimli, že uprostřed té planiny se nacházela sice nenápadná, ale o to nebezpečnější hluboká bažina, ve které už mnoho poutníků zahynulo.
8) I slepé kuře někdy najde zrno. Povolný tu řekl moudré slovo. Když už pouhé vyprávění rozehřívá srdce, jaké to bude až to uvidíme tváří v tvář? 9) Tento rozhovor Křesťana s Povolným dobře ukazuje jejich povahy. Křesťan si je vědom svého těžkého břemene (hříchu) a nepochybuje ani o budoucím dni Božího trestajícího hněvu. Jeho svědomí ho stále znepokojuje. Ale právě to je známka upřímného probuzeného hříšníka, že svůj hřích nezatajuje a i když zatím nemůže nalézt pokoj, silně touží po vysvobození. Tato upřímná touha v něm je jiskrou života a předpokladem toho, co zatím ještě nemá – znovuzrození. Za každou cenu však chce najít odpuštění hříchů a z toho plynoucí pokoj. Povolný je povrchnější. Jeho náklonnost i jeho přesvědčení jsou jen mělké. Je nadšený , když poslouchá Křesťanovo vyprávění o nebi, ale nezná své srdce a netouží po Kristu, protože necítí potřebu být zachráněn – spasen. Ve všech dobách bylo takových lidí nemálo. Byli osloveni a zasaženi zvěstí o Boží záchraně a nebi, ale časem ochladli. Domnívali se, že jim částečná známost postačí; domnívali se, že jejich hřích není až tak hrozný a proto nebyli nuceni se strachem utíkat před budoucím Božím hněvem. Ale přece vykročili na cestu do nebeského království. Žel, většinou došli jen k k první zkoušce, k bahnu Malomyslnosti. Ale někteří se dostali i dál. Byli i přijati do církve a tak se začali považovat za poutníky obrácené, znovuzrozené křesťany. Když ale přešli Jordán smrti, čekalo je to nejstrašnější překvapení! Nebyli do nebe vpuštěni, protože jejich jména nebyla zapsána v Knize života; a čeká je jezero hořící ohněm a sírou. A situace se dodnes nezměnila. Bez znovuzrození a bez odpuštění hříchů do Božího království nikdo nevejde! V našem příběhu je oslovující i to, že Křesťan zde mluví jako by křesťanem už opravdu byl, ačkoliv jím ve skutečnosti ještě není; protože křesťanství není založeno na slovech, ale na proměněném životě. Křesťan je zde plný toho čím se vnitřně zabývá, ale znovuzrození zatím ještě neprožil. Je skutečností, že u lidí, u kterých Duch svatý své dílo začal, třebaže zatím ještě nepokročilo dál než k poznání hříchu, bývá jejich poznání větší než u těch, kterých se Duch svatý ještě nedotýká. To je zřejmé z této rozmluvy našeho příběhu. První, co Duch svatý způsobí, je víra v Boží slovo; a tuto pevnou víru Křesťan má. Už si zvykl Bibli číst, hledat v ní a podřizovat tomuto slovu svá rozhodnutí. Právě tohle Povolnému chybí. Nebyl zvyklý číst Bibli a také jeho víra v její zvěst byla velmi povrchní; a proto mohla být tak snadno zpochybněna. Byl Povolný, a proto byl „povolný“ vejít do nebe bez poznání svého hříchu a bez těžkostí. Jenže apoštolé mluvili o tom, že „skrze mnohá soužení musíme vejít do Božího království“ (Sk. 14,22) 10) Povolný byl nadšený Křesťanovým vyprávěním, a protože necítil svoji hříšnost, domníval se, že ho vlastně obtížený Křesťan na cestě zdržuje. Chtěl vejít do nebe ihned a těžce nesl, že mu Křesťan v chůzi nestačí. Neměl ani ponětí, jakou zátěž Křesťan nese. I Křesťanovi vadilo, že jde Povolný rychleji, zatím co on vleče své břemeno. Podobné to je i v životě, kdy ti upřímní a svědomití, ti, kteří si uvědomují svou hříšnost a hluboce hledají Krista, skoro se závistí a s překvapením pozorují ty, kteří jdou svým „křesťanstvím“ snadno a bez obtíží a nechápou problémy a trápení těchto poctivě hledajících. Ale Pán Ježíš tyto snadné následovníky přirovnává ke skalnaté půdě. „Přijímají slovo s radostí, ale nemají kořen; věří jen nějaký čas a když přijde zkouška, odpadnou (Luk. 8,13). 11) Oba byli tak pohrouženi do úvah o budoucích věcech a budoucí slávě, která věřící čeká, že zapomněli na přítomnost a opatrnost, kterou přikazuje i Boží slovo. (Mat. 10,16) Někdy se dokonce věřící tak zaujatě přou o detaily jak rozumí třeba posmrtnému životu nebo o věrouce, že se přestanou soustřeďovat na Pána Ježíše Krista a zapomínají žít v pravdě a v lásce na tomto světě. A bude-li mezi věřícími víc diskuzí než modliteb, také snadno upadnou do pokušení.
Když se Křesťan a Povolný začali bořit, ještě chvíli zkoušeli jít opatrně dál, ale nakonec v bahně oba uvázli. Místní této oblasti říkali bažina Malomyslnosti 12) A tím, jak se snažili z bažiny uniknout, zapadali stále hlouběji. Nejenže byli k nepoznání zmazaní, ale šlo jim už opravdu o život. Ve zvlášť nebezpečné situaci byl břemenem obtížený Křesťan, který se už začal topit 13). V této dramatické situaci volal Povolný: Sousede Křesťane, kam jsme se to „pro pána Jána“ dostali? Křesťan: Co bych za to dal, kdybych to věděl! Vůbec netuším! 3. A tak začal Povolný Křesťanovi nadávat a vyčítat Povolný: Tak tohle má být ta blaženost, kterou jste mi celou tu dobu maloval v růžových barvách? Hned na začátku jste nás zavlekl do tohohle „blaženství“, ve kterém možná zahyneme. Jaké další blaženosti by nás mohly ještě čekat na téhle bláznivě cestě? Soused Tvrdošíjný měl pravdu. Jestli z tohohle bláta vyváznu živý, už na vaši „krásnou“ zemi ani nepomyslím. Užijte si ji sám. Pak se Povolnému posledním zoufalým pokusem přece jen podařilo dostat do méně hlubokého bahna a nakonec z bažiny přece jen dokázal vylézt. Bylo to právě na místě, které bylo nejblíže městu Zkázy. A tak se Povolný vydal na cestu domů a Křesťan ho už nikdy neviděl. Křesťan však zůstal ve své bezvýchodné situaci v bažině sám 14). Ale i ve své zoufalé situaci se Křesťan ještě nevzdával. Docházely mu už sice síly, ale přesto se snažil překonat bažinu a chtěl se dostat co nejdál od svého domova a přiblížit se co nejvíc k úzké brance 15). Ale jeho námaha byla marná. Omezovalo ho a překáželo mu jeho břemeno. 4. Potom jsem ve svém snu viděl, jak u Křesťana stál muž, který se jmenoval Pomocník 16). Ale on se k mému údivu v tom bahně vůbec nebořil. Zeptal se Křesťana Pomocník: Co tady děláš? Křesťan: Pane! Muž, který se jmenoval Evangelista mi poručil, že pokud chci utéct před budoucím hněvem, musím jít až k tamté brance. Ale jak jsme s mým bývalým spolupoutníkem šli a nedávali pozor, octli jsme se v této bažině. Pomocník: Proč jste nesledovali stopy podle kterých jste měli jít?17) Křesťan: Ovlivnil mne strach a zajímavý rozhovor; a když jsem chtěl jít nejkratší cestou, zapadl jsem do tohoto bahniska 18). 12) Bažina Malomyslnosti. Dřívější překladatel do češtiny J. Nedoma (r.1864) zde překládá - Bahno nedůvěry. Jde o skličující obavy, ve kterých se probuzené duše často „topí“. Jsou jiného druhu než strach ze zahynutí, který přiměl Křesťana opustit město Zkázy. Obavy a strach z Božího soudu jsou užitečné, kdežto trýznění a trápení bahna Malomyslnosti, způsobené pochybováním a nemožností se sám polepšit, jsou nepotřebné a poutníka na cestě jen zdržují. Tento stav pochyb je také třeba odlišit od situací, do kterých se dostávají i zkušenější nepozorní křesťané s větším poznáním. Probuzené duše, které upřímně hledají spasení, ještě často nevědí, že musí volat o vysvobození a že mají pevně spoléhat na Boží sliby. A tak se ve svém stavu „válejí“ a nemohou si sami pomoci. Toto zoufalství pak vzrůstá i vlastní marnou snahou se polepšit, které může následně způsobit i pohrdání jeho okolí. A tak ztrápený hledající klesá stále hlouběji do malomyslnosti a zoufalství. Nerozumí ještě dostatečně evangeliu, nemá pevnou půdu pod nohama, a neví kde je a co by měl právě teď dělat. - Milý čtenáři, pokud cítíš svoji hříšnost a nacházíš se ve stavu, který se podobá bahnu zoufalství nesnaž se sám napravit a polepšit - to je marná snaha. Snadněji přeliješ moře do dětského rybníčku na mořské pláži. Budeš se cítit stále hůř. Ty musíš přijmout vysvobození od Ježíše jako dar milosti. 13) Vědomí vlastního hříchu nás v bojích s nevěrou a pochybnostmi nejvíc ubíjí a „potápí“. 14) Hříšník zmítaný pochybnostmi, který ztratil cestu a pevnou půdu pod nohama, tápe, a neví kde je. Ví jen to, že se nemá o co opřít a že nestačí na to, aby byl sám sobě vůdcem. 15) Duchem svatým probuzený poutník by raději zemřel než aby se vrátit do hříchu, protože ví, že by ho jeho strach a úzkosti na věčnosti stejně neopustily. To je známkou opravdu probuzených lidí. Když odešli z města Zkázy , odešli navždy. 16) „Ruce“ Spasitelovy všemohoucí milosti jsou vždy připravené, aby hříšníka vytáhly z hříchu ( Mat. 18,11-14. Iz. 59,1) Však uprostřed těch smrti strachů mne spatřil Ježíš bolesti. Dal prosbám mým a lkání v prachu se k srdci jeho povznésti; mé víře přispěl ku pomoci jíž pochybnost mne chtěla zmoci ten klid mi vzešel z trampoty. Jak veliké Tvé milování, je libé v tobě spočívání! Kdo těší, blaží jako ty? (Kř. Kancionál) 17) To jsou sliby Božího slova, které jsou kvůli Kristu k dispozici všem ztrápeným a zoufajícím hříšníkům. (Iz, 1,18. 40,11. 41,10 a 13-14. 43,1-2. 55,1-3 a 6 a 12. 60,1-4 a 19-20. Mat. 11,28. J. 3,16 atd.) 18) Když se řídíme svoji vůlí, ignorujeme Boží slovo a Ježíše jako svého Pána, kterého máme poslouchat, vždycky to půjde od deseti k pěti. Proto máme upřeně hledět na svého vůdce a dokonavatele naší víry Ježíše. (Žid. 12,1-2) Apoštol Petr by se nezačal topit, kdyby se díval na Ježíše a nezačal se ohlížet na poryvy větru (Mat. 14,22- 33).
Pomocník : Podej mi ruku!19) Když mu ji Křesťan podal, vytáhl ho z toho bezedného bláta a postavil na pevnou zem. Pomocník: A teď jdi pozorněji po přikázané cestě! 5. Potom jsem se v tom snu osmělil, přistoupil k tomu muži, který Křesťana zachránil a odvážil se ho zeptat: „Pane, proč není tahle cesta z města Zkázy k té úzké brance opravená, aby po ní mohli procházet poutníci s větší jistotou ?“20) Odpověděl: „Tahle bažina se nedá vysušit a zasypat. Ústí do ní totiž stoka, kterou neustále přitéká špína a kal, který je sem splavován při rozpoznávání hříchu. Proto se to tu jmenuje bažina Malomyslnosti. Když se hříšník probouzí z hříchu a začne poznávat svoji zoufalou situaci, objevuje se v jeho duši mnoho pochybností, obav, nejistoty a strachu – a to všechno přitéká sem. Proto je to tak nebezpečné místo. Ale Král si nepřeje aby to tady zůstalo v tomto stavu. Jeho dělníci zde pracují už víc než šestnáct století 21) a pokouší se udělat cestu bezpečnější (Iz. 58,12). Pokud vím, tak už víc než dvacet tisíc vozů kamení tahle bažina pohltila. Mnoho milionů užitečných rad už bylo dovezeno ze všech konců království; a ti, co tu pracují říkají, že to byly ty nejlepší kameny vhodné na dláždění. Ale navzdory tomu se bažinu nepodařilo a ani nepodaří přes všechnu snahu zasypat 22). Je pravdou, že z rozkazu Vydavatele zákona se středem bažiny podařilo vytvořit pevné ostrůvky v podobě stop, po kterých se dá bezpečně projít. Ale v období jako je tohle 23), když sem přitéká víc splašků, jsou šlépěje hůře vidět. A navíc, když tudy procházejí lidé neposlušní a umínění 24), chodí si tu, jakoby žádné stopy neexistovaly. Ale ten, kdo projde brankou, ten už pak má stále pod nohama pevnou půdu 25). 6. Potom jsem viděl, že Povolný poté co vyvázl z bažiny Malomyslnosti, dorazil domu. Jeho návrat vzbudil ve městě velkou pozornost a nemálo občanů města ho chodilo navštívit. Ale jejich reakce na jeho návrat se velmi lišily. Většina s jeho návratem souhlasila a chválila ho, že přece jen projevil zdravý rozum. Jiní si ho ale dobírali a za zády se mu posmívali, protože nechápali, jak se vůbec mohl ke Křesťanovi připojit. A někteří začali Povolným pohrdat, protože ho považovali za zbabělého, když hned na začátku dobrodružství couvl. Říkali: „To kdybych se já vydal na nějakou výpravu, tak bych se kvůli prvním potížím nevrátil.“
19) To je jádro evangelia. Přijmi Ježíšovu pomoc, nech se vytáhnout, svěř se Jeho milosti ! Podej mu svoji ruku a o to ostatní se už postará On. Ke své záchraně už nemůžeš ničím dalším přispět. Všechno ostatní už udělal a může udělat jen Ježíš. V této záležitosti jsme stejně bezmocní jako ten raněný, kterému pomohl milosrdný Samaritán (Luk. 10,30-35). Přepadený nemohl udělat nic jiného, než se svěřit do péče muže, s kterým by jako zdravý pohrdal (J. 4,9 ). Záchrana – spasení je dokonáno, hotovo. Jediné co zbývá, je vztáhnout „ruku“ víry a přijmout ho - nechat se zachránit. Kéž bys to udělal dnes ! Potom se budeš radovat s celým nebem „radostí nevýslovnou a oslavenou“. Anebo utečeš ze svého nepokoje stejně jako Povolný do nevěry? Nebo si myslíš, že se ze svého strachu před peklem vysvobodíš popíráním Boha a jeho soudů? 20) Tato otázka se stále opakuje. Proč není obrácení a cesta spasení snadnější ? Proč je často spojená i s trápením a bolestmi? Proč jsem právě já veden touhle nelehkou cestou? Na to se každý z nás musí ptát svého Spasitele a on nám náš úděl i jeho smysl každému osobně a svým časem vysvětlí (J. 21,18-19 a 21-22. 2Kor. 12,9). 21) Bunyan vydal toto své dílo v r.1678. Do jeho doby tedy Boží svědci ukazovali cestu spasení k úzké brance spasení už přes 1600 let. Od jeho doby přešlo už zase víc než tři století a bahno Malomyslnosti existuje v lidech dodnes; a možná, že v ještě větší míře. Už tolik staletí se učí a káže jak je možné vyváznout skrze víru před Božím soudem, ale ani nejlepší kázání nedokáží někoho zachránit. To musí udělat vždycky jen samotný Pomocník – Pán Ježíš Kristus. Jen On nás ze své milosti může vytáhnout z hlučící jámy a z bahna, a postavit naše nohy na skálu (Ž.40,3) . 22) V nás samých je jen porušenost a náchylnost ke zlu. I to nejlepší, co se v naší přirozenosti podaří najít, nám stejně nepomůže z bažiny Malomyslnosti. 23) Na člověka, který hledá záchranu a začíná se blížit k znovuzrození, Satan silně útočí a využívá k tomu i jeho porušenou lidskou přirozenost. A podle toho, kterým směrem se probuzený hříšník snaží z úzkostí vymanit, mění taktiku. Když se pohybuje k městu Zkázy, snaží se útoky mírnit, ale pokud se probuzený snaží dosáhnout bránu spasení, v útočnosti přidává. I ovoce, která přinášejí tato různá směřování, jsou dvojí; buď to jde s člověkem k lepšímu, a nebo ještě k horšímu (Mat.12,43-45). 24) Stav zoufalství je mimo jiné zesilován i umíněností a zatvrzováním, když lidé odmítají poslušnost Božích výzev. A když si pak vyberou cestu podle svých představ, sami se zamotávají do mnohem větších nebezpečí. 25) Bránou (nebo dveřmi) do Božího království je Pán Ježíš. Dokud nevejdeme vírou do spojení s Kristem, dokud na něm jako na skále nebudou založeny základy našeho života, do té doby nikdy na žádné cestě nebudeme bezpeční a nikdy nebudeme prožívat Boží pokoj. Ale kdo už těmito dveřmi prošel, ten už prožívá plné bezpečí, protože z jeho ruky nás nic a nikdo nemůže vytrhnout a na věky nezahyne; ale vejde i vyjde a nalezne pastvu (J. 10,9 a 28).
Povolný byl zpočátku z těch negativních řečí velmi rozmrzelý. Potom ale zjistil, že nejlepším prostředkem, jak odvést pozornost od své osoby, je začít mluvit špatně o Křesťanovi 26). A v tomto špinění a pomluvách bývalého souseda se nakonec všichni sjednotili. - Tolik o panu Povolném. 26) I ten, který sešel z cesty víry musí snášet určitou míru posměchu. „I ty jsi byl s tím Galilejským“ říká tento svět nejen Petrovi (Luk.22,55-59). A aby se takový ubožák ubránil posměchu, zapírá Pána Ježíše a jeho lid a často se stává tím, kdo nejvíc tupí křesťany. Nejdřív mlčí, ale když odhodí rozpaky, vesele „vyje s vlky“ a často ostatním ukazuje, jak napadat a trhat ovce Kristova stáda.
KAPITOLA 3. 1. Křesťan je sveden ze správné cesty do „skutkaření“. Domnívá se že ho tato zbožnost zbaví břemene. 2. Zákon ho ale děsí. Evangelista ho pak kárá, napomíná a povzbuzuje k návratu na cestu k úzké brance.
1. A tak Křesťan po své záchraně z bažiny pokračoval ve své pouti opět sám 1). A protože se už díval pozorněji na cestu i kolem sebe, všiml si, že k němu z velké dálky přes pláň spěchá nějaký další příchozí. Jmenoval se Všechnoznám 2). Bydlel ve velmi velkém městě nazývaném Smýšlení těla 3), které se nachází v těsném sousedství města Zkázy. Když ke Křesťanovi dorazil, bylo zřejmé, že tuší kdo Křesťan je. Jeho odchod totiž vzbudil značnou pozornost nejen v jeho rodišti, ale i v širokém okolí 4). A když pozoroval jeho obtížnou chůzi a vzdychání, byl si skoro jistý s kým se potkává 5). Všechnoznám: Nazdar kamaráde! Kam se plahočíš s tou svou zátěží? Křesťan: Ta zátěž mne opravdu velmi obtěžuje a trpím tím víc, než si kdo umí představit. A kam jdu? Snažím se dojít k tamhleté brance přede mnou, protože jak mi bylo řečeno, tam někde prý budu svého břemene zbaven. Všechnoznám: Máš ženu a děti? 6)
1) Osamělost je často příležitostí pro pokušení. Když vyvázl Křesťan bažiny Malomyslnosti, přemýšlí o tom, že je možná přece o trochu lepší než Povolný a tak přechází od zoufalství k samoospravedlňování a zůstává v něm; obě tyto krajnosti se totiž, ačkoliv jsou protikladné, dotýkají. Buď opatrný ve své samotě a sám ji nevyhledávej, protože „Běda samotnému !“ (Kaz. 4,9-10) 2) Je tím míněno sebejisté spoléhání na své vlastní dobré smýšlení a spravedlnost podobnou té, kterou měl farizeus v podobenství Pána Ježíše (Luk. 18,9-14). I on spoléhal na své vnější dobré skutky a neviděl svoji namyšlenost. Protože plnil vnější obřadní zákon, Boží milost nehledal a nepotřeboval, Spasitelovy krve a jeho zásluh si nevšiml a domníval se, že si sám zaslouží svými skutky Boží přízeň a přístup do nebe. I on se pokládá za lepšího, než jsou jeho bližní, podobně jako onen starší bratr z podobenství o „Marnotratném synu“ (Luk. 15,11-32). Sám u sebe si spravedlivý namlouvá: „Jsem bohatý, zbohatl jsem a nic nepotřebuji. A neví že je ubohý, politováníhodný a chudý, slepý a nahý“ ( Zjev. 3,17). A také netuší, že všechna jeho spravedlnost je Bohem vnímána jako ohyzdné roucho (Iz. 64,5). 3) „Myšlení podle těla přináší smrt, myšlení Ducha život a pokoj. Myšlení těla je totiž v naprostém rozporu vůči Božímu myšlení, neboť se nepodřizuje Božímu zákonu, ba ani nemůže. Ti, kteří jsou v těle (tj. žijí podle tělesných přání a chtíčů) se nemohou Bohu líbit.“ (Ř.6,6-8) „Město“ Smýšlení těla má mnoho ulic. Tělesní lidé žijí celým vějířem možných způsobů. Od těch, kteří si užívají všechny nemorálnosti, až po ty, kteří naopak žijí až v asketickém tělesném odříkání. Ale všichni žijí tělem a nesou jen ovoce těla. (Kol. 2,20-23). Tělo zůstane tělem a kdo se chce líbit Bohu, nemůže žít „z těla“, ale musí se začít nechat vést Božím Duchem, protože (lidské) tělo a krev do Božího království nedosáhnou (1Kor. 15,50). 4) Když se chce někdo stát křesťanem a chce radikálně změnit svůj život, vzbudí to vždy v jeho širokém okolí nemalý odpor a nevoli. 5) Obtížná chůze a vzdychání nad svým hříchem, to tělesný člověk nezná. Jde si svou cestou lehce, žádné obtížení necítí a k pláči a vzdechům ho nic nenutí. Dokonce někdy říká: „Bože děkuji ti, že nejsem jako jiní lidé“ ( Luk.. 18,11) Také se cítí být mnohem lepší než Křesťan. 6) Smýšlení těla a světská moudrost pokládá pozemské věci za mnohem důležitější než věci Boží - pokud na ně vůbec myslí. A tak se mnozí starají velmi pečlivě o to vezdejší - pozemské a to nebeské jim uniká. Někteří se domnívají, že to, jak žijí ve svém zaměstnání, pro své rodiny a společnost je natolik uspokojivě, že pokud nějaké nebe je, tak by je tam správně měl Pán Bůh přijmout. Ale převážilo u nich jen to tělesné, zůstali jen u věcí pomíjivých. O všechno se postarali, ale nepostarali se o svou duši. Tady na světě jsou pozemské zásluhy mnoha takových lidí vděčně uznávány, ale v nebi pro ně nebude místo, protože do něho nechtěli získat „jízdenku“. Jednomu zbožnému křesťanovi, který byl svobodný, řekla jeho vdaná sestra: „Ty jsi svobodný a tak se můžeš věnovat Božím věcem, ale já ?“ On jí odpověděl: „ A co Enoch, jak to, že měl čas chodit stále s Bohem, když plodil i syny a dcery ? ( Gen. 5,22) Manželky a děti nám nedal Pán Bůh proto, aby nám bránily jít k němu (Mat. 10,37).
Křesťan: Ano mám. Ale jsem tak zatížen tím, co táhnu, že už z nich nemám takovou radost jako kdysi. Cítím se skoro jako bych je neměl (1Kor. 7,29-31). Všechnoznám: Jestli mne poslechneš, dám ti dobrou radu. Křesťan: Potřebuji dobrou radu, takže si ji poslechnu. Všechnoznám: Co nejdřív se zbav svého břemene, protože bez toho se nemůžeš těšit z radostí tohoto života 7). Křesťan: Ale zbavit se mé tíže je přece hlavním důvodem, proč jsem se vydal na svou cestu. Sám se své zátěže zbavit nemohu a neznám nikoho, kdo by toho byl schopen. Všechnoznám: A který chytrák ti poradil jít k tamté brance? Křesťan: Podle mne to byl to muž velmi věrohodný. Pokud si dobře vzpomínám, jmenoval se Evangelista. Všechoznám: Za takovou radu si zaslouží všemožné zlo. Na světě neexistuje nebezpečnější a obtížnější cesta než ta, kterou ti radil. Vlastně i na tobě vidím, že už máš s jeho cestou svou vlastní zkušenost, když jsi tak zmazaný blátem z bažiny Malomyslnosti. A to jsi zatím na tu cestu jen vykročil. Poslechni mne, jsem starší a zkušenější. Zvážil jsi, co všechno tě na té cestě může potkat ? Nebezpečí, temnota, únava, bolest a hlad, lvi, draci a ohrožení mečem a smrtí? Tohle je pravda prověřená mnoha svědectvími. Jak to, že jsi se tak lehkomyslně vydal do nebezpečí a přijal radu od cizince? 8) Křesťan: To břemeno, které mne tak tlačí k zemi, je pro mne mnohem hroznější než všechna ta nebezpečí, která jste tu jmenoval. A kvůli tomu, abych se zbavil mé tíže, jsem ochotný hodně vydržet 9). Všechoznám: Kdy se u tebe to břemeno poprvé objevilo? 10) Křesťan: Myslím, že jsem ho zjistil až potom, co jsem začal číst tuhle knihu. Všechnoznám: To jsem si hned myslel. Snažil jsi se pochopit příliš složité teorie a při tom se o tebe lehce může pokoušet šílenství. A tohle učení dělá z lidí slabochy, je nerozumné a vede lidi k tomu, aby se pouštěli do hledání něčeho, co ani neexistuje. Křesťan: Já vím, co hledám. Chci být vysvobozen od mého těžkého břemene. Všechnoznám: Ale proč toho chceš dosáhnout právě touto cestou, když je spojena s tak velkým nebezpečím ? Poslyš, mohu ti poradit jak dosáhnout tvého cíle jednodušší metodou. Pomoc je dokonce hned v dosahu. A kvůli splnění tvé touhy nebudeš muset projít nebezpečím a dokonce budeš moci žít spokojeně a bezpečně mezi přáteli. Křesťan: To zní snad až příliš nadějně ! Prosím, řekněte mi to tajemství! 11)
7)
K Ježíši pospěš duše má ! Tam v ranách jeho skrýše tvá. Když bouří hřích, kde jinde, kde chceš najíti snad štěstí své? Sama si klidu nesjednáš, ten dává jenom Ježíš náš. Pojď k němu hříchy soužená: Pojď jen a budeš spasená. 8) Tělesnému smýšlení se nelíbí problémy a nebezpečí. Proto se světská opatrnost snaží kvůli nesnázím na které poukazuje, odradit probuzené od cesty k Ježíši. Místo toho těmto ztrápeným nabízí lidský „lék“: „Zachraň se a pomoz si sám.“ Světu se velice protiví evangelium o Boží milosti v Kristu. Nelíbí se mu přijímat něco naprosto nezaslouženého z pouhé milosti. Lidé by si svoji záchranu mnohem raději zasloužili svoji prací, úsilím, zásluhami nebo utrpením. To je jádrem všech přirozených, „světských“ náboženství. To je učení Římskokatolické církve, budhismu, islámu , hinduismu, spiritismu atd., atd., i novodobé filozofie, např. Tolstého apod.. Ti všichni na smrt ubitému a raněnému člověku tvrdí, že se může vykoupit ze své ztracenosti sám. Je-li to pravda, pak svět a poměry na něm je možné změnit, polepšit a dovést k dokonalosti. Tohle jsou tedy ta „domácí“ učení - tedy z tohoto světa, které ale v žádné době nefungovaly. Evangelium o Boží milosti v Kristu ale z tohoto světa není – bylo nám zjeveno Bohem z nebe. 9) Břemeno, které probuzeného tlačí, je pro něho větším problémem než nesnáze, které ho mohou na jeho cestě potkat. 10) To je nesprávně položená otázka. Všechnoznám se domnívá, břemeno se ke Křesťanovi „přilepilo“ až v nedávné době, kdežto z Bible víme, že s břemenem porušenosti a zkaženosti se už všichni rodíme. Je ovšem pravdou, že k tomuto uvědomění je možno dojít až tehdy, když nám Duch svatý tuto skutečnost ukáže a osvětlí na základě Božího slova. Teprve potom pocítíme, jak těžký je náš hřích a jak ošklivá je naše porušenost a zkáza. Kéž by každý čtenář této knihy byl Duchem svatým usvědčen ze svého hříchu ! A pokud někdo z vás tyto skutečnosti začíná vidět a trápit se nad svým hříchem, nemysli si, že za to může Bible a neodkládej ji. Přiznej si, že ta porušenost je v tobě (Ž. 51,5 a 11). Pokud jsi usvědčen, hledej Boží milost! Duch svatý, který ti ukázal, jak velká je tvá bída a hřích, ti také ukáže, jak z toho hříchu můžeš být skrze Krista vykoupen. 11) Nemáš-li v těchto otázkách dost světla, nenechávej si svoji situaci vysvětlovat lidmi tohoto světa, aby tě neoklamali řečmi, které se podobají pravdě. Kdo ti může pravdivěji zjevit tajemství požehnaného života než Kristus ?
Všechnoznám: Že jsi to ty, proč ne? V tamté vesnici, která se jmenuje Počestná, bydlí velmi vážený a učený muž jménem Legalista 12), který velmi obratně zbavuje lidí břemen jako máš ty. Pokud vím, zbavil už podobných problémů mnoho lidí. A říká se, že dovede vyléčit i ty, kteří jsou trochu pomatení, protože si svoje břemeno jen představují. Pokud se k němu vydáš, určitě pomůže i tobě. Jeho dům není až tak daleko, je vzdálený jen asi míli. Jak říkám, u něho najdeš pomoc. A kdyby náhodou nebyl doma, má ten muž syna – je to mimochodem moc pěkný mládenec, který se jmenuje Uhlazený. A ten, to musím přiznat, umí pomáhat skoro tak dobře jako starý pán. Tam ti určitě pomohou. A kdybys´ neměl v úmyslu vrátit se domů (a to bych ti podle různých řečí ani neradil), mohl bys´ poslat pro svou ženu a děti, aby sem přišli a v té vesnici se spolu můžete usadit. V té vísce je totiž několik prázdných domů. Ceny těch domků jsou kvůli současné situaci na trhu s nemovitostmi nízké, a i živobytí a možnost sehnat práci je tu lepší než jinde. A nejvíc by ti mohlo vyhovovat, že bys získal dobré sousedy, samé spořádané, spravedlivé a počestné lidi, mezi kterými by ses určitě cítil dobře 13). Křesťan byl na rozpacích. Koho má poslechnout? Ale posléze zvítězila myšlenka: „Má-li tento muž pravdu a svého břemene se budu moci zbavit dřív, proč to nevyužít?“ Proto se Křesťan zeptal: A kudy se tedy jde k domu toho učeného muže? Všechnoznám: Vidíš ten vysoký vrch? 14) Křesťan: Ano, vidím ho velmi dobře. Všechnoznám: Ten musíš obejít a první dům v té vesnici je jeho. A tak Křesťan poděkoval Všechnoznámovi za radu, opustil cestu, po které mu přikázal jít Pomocník a vydal se hledat své vysvobození u pana Legalisty 15). 2. Už když přicházel k té hoře, viděl že je velice strmá zvláště na té straně, kterou měl obejít. Byly tam mnohé převisy a téměř kolmé soutěsky plné nestabilních skal a balvanů, které se mohly snadno zřítit. Když se ale Křesťan přiblížil až k úpatí hory, nebezpečí, že z hory spadne kamenná lavina se ještě zvětšilo, protože se přihnala bouře s vichrem a prudkým lijákem a do hory bilo takové množství blesků, takže hora plála ohněm, byla zahalena kouřem a třásla se (Ex. 19,16. Žid. 12,18-21). Kvůli této hrůze se náš poutník zastavil a bál, že ho hora zavalí; a úplně ho přemohl děs 16). 12) Člověk, kterému jde o co nejpřesnější dodržování zákonů a pravidel, který se ale neptá na jejich smysl; a jde mu víc o přesné znění zákona než o právo a spravedlnost. 13) Světská moudrost ve své uhlazenosti nabízí tři prostředky k dosažení blaha a pokoje mezi lidmi: 1/ čestnost 2/ dodržování zákonů 3/ zdvořilost. To nás má ochránit před obavami probuzeného svědomí, upokojit touhu po dobru, uklidnit vnitřní i vnější nepokoje a zlepšit poměry ve světě. Nepočítá se tu ovšem s lidským sklonem ke zlu a tím, že nikdo kromě Boha nedovede odstranit z nitra lidí hřích. Lidská moudrost nad hříchem přivírá oči a snaží se ho omluvit okolnostmi. Svědomí uspává, ale neuspokojuje a hřích neodstraňuje, ale jen zakrývá a maskuje. Lidská moudrost nepotřebuje Boží milost; jen podporuje pozemské užitečné lidské snahy, pěstuje údajnou lidskou dobrotu a nabízí možnost zasloužit si lidské i Boží uznání. Ale je to marná snaha. Až usedne na soudnou stolici Ten - před kterým „uteče“ země i nebe - budou otevřeny „knihy“ kde jsou zapsány všechny lidské činy, motivy i myšlenky; a to vše vyjde jednou najevo (Zjev,20,11-15). Kam se potom schovají ti, kteří si podobně jako ty žijí spokojeně v „Počestné vesnici“, nepřipouštějí si žádné pochybnosti a nepotřebují milost? 14) Hora Sinaj, kde vydal Izraeli Bůh svůj zákon. 15) Křesťan opustil cestu; a to je velmi nebezpečný krok. Svými vlastními skutky se chtěl zbavit své zátěže. Tak, jako křesťané z Galácie, se odchýlil od Pána Ježíše k hoře Sinaj (k zákonu jako cestě ospravedlnění) a pokoušel se dosáhnout ospravedlnění svým úsilím. „Člověk není ospravedlňován ze skutků zákona, ale skrze víru v Ježíše Krista.“ ( Gal. 2,16) Vlastní lidská spravedlnost je v Božích očích stejně nepřijatelná jako nespravedlnost, protože vyvěrají ze stejného pramene - z převráceného a zkaženého lidského srdce. Bílá magie má stejného původce - Ďábla, jako magie černá. Ale probuzená duše brzy zpozoruje, kam až to se svojí tíží zabloudila – k zlořečenství zákona. To zvyšuje její žal a cítí, že každý šíp zákona míří i na ní - protože je stále ještě obtěžkána hříchem a tím zůstává i pod jeho prokletím. Proto volá zděšená: „Teď už určitě zahynu!“(Iz. 6,5. Ř. 7,24) 16) Na stránku jsi hleděl, co je psáno na ní, nemohls' dočísti, pro strach zatracení. Co tu psáno bylo, to vše jsem přestoupil, srdce už se děsí, strach můj neustoupil! Ježíši pomoz mi ! Omámený stojím, nevím kam bych měl jít, kde mám hledat pomoc a kam se obrátit? Jistojistě musím, teď svůj život ztratit, jestli ty mne Bože budeš chtít odsoudit. Ježíši pomoz mi!
Křesťan začal litovat, že dal na radu Všechnoznáma 17). Ale byl natolik paralyzovaný, že se neodvážil jít ani dopředu ani dozadu. A v tomto stavu ho našel Evangelista 18). Když ho Křesťan uviděl, začal se stydět a rudnout hanbou 19). Evangelista se na něj díval přísně ale i zároveň trochu posmutněle. Evangelista: Co tu děláš? Křesťan nevěděl co by odpověděl a tak stál před Evangelistou jako zařezaný 20). Evangelista: Nejsi náhodou ten člověk, kterého jsem potkal jak pláče za branami města Zkázy ? Křesťan: Ano pane, to jsem já. Evangelista: Copak jsem ti neukázal cestu k úzké bráně? Křesťan: Ano můj pane, ukázal. Evangelista: Jak to, že jsi tak brzy opustil správný směr? Protože tady už nejsi na Cestě 21). Křesťan: Když jsem se dostal z bažiny Malomyslnosti, setkal jsem se s jedním pánem a ten mne přemluvil, abych šel do tamhleté vsi. Tam prý najdu člověka, který mne zbaví mého břemene. Evangelista: A jak ten pán vypadal? Křesťan: Vypadal jako zámožný člověk 22). Hodně a přesvědčivě mluvil a nakonec mne opravdu přemluvil. A tak jsem se octnul tady. Ale když začala ta strašná bouře, ten vichr, blesky a oheň a dým, neodvážil jsem se jít dál. Evangelista: A co ti říkal ten pán? Křesťan: Ptal se mne kam jdu. Tak jsem mu to řekl. Evangelista: A co ještě říkal? Křesťan: Ptal se mne jestli mám rodinu. I to jsem mu řekl. Ale také jsem mu řekl, že kvůli svému břemenu se z ní už neumím radovat jako dřív. Evangelista: Ale to určitě nebylo všechno co říkal, že ?
17) Jak by taky ne! Evangelista mu ukázal cestu k brance, kde by mu pověděli o odpočinutí, které tak nutně potřeboval. Ale pokusil se získat klid duše sám tím, že začal následovat radu smýšlení těla a světské moudrosti. Kdo tyto rady poslouchá a žije podle nich, ten nutně směřuje do zármutku, úzkosti, soužení a zatracení. A tak veškerá snaha splnit požadavky zákona a tím si zajistit ospravedlnění, nemůže skončit jinak než odsouzením. O milost musíš prosit Ježíše, jen tak můžeš být šťastný a svobodný. Půjdeš-li řešit tento svůj problém cestou Zákona, staneš se jeho otrokem žijícím v otrocké bázni. Lituj každého svého pokusu o vysvobození, které nesměřovalo k Ježíš. On už tak dlouho volá: „Kdo chce, ať si zdarma nabere vodu života“ (Zjev. 22,17). 18) Je to veliká milost, když mají probuzení někoho kdo sleduje, jak se v této době projevují a duchovně rostou. Je to milost, když někdo bdí aby nesešli z cesty; a pokud zabloudili , tak je hledá. Věrný zvěstovatel evangelia je totiž strážným, který když vidí nebezpečí „troubí“ varovný signál a vybízí k bdělosti a k návratu na správné pozice (Ez. 33,3). „Bratři, zbloudí-li někdo od pravdy a někdo ho navrátí zpět , ať ví, že ten, kdo odvrátí hříšníka od jeho bludné cesty, zachrání jeho duši od smrti a přikryje množství hříchů.“ (Jak. 5,19-20) Blahoslavený je ten, kdo se nechá varovat a navrátit na správnou cestu. 19) Už pouhý pohled na Evangelistu vehnal hanbou Křesťanovi do tváře krev. Byl přistižen na hříšné cestě. Proto ho tak polekala jednoduchá otázka „Co tu děláš“. Na tohle místo ho přece Evangelista neposílal. 20) Když už pouhému Božímu služebníku nejsi schopný vysvětlit svoji neposlušnost, jaké omluvy budeš moci říkat před samotným Králem, když se bude na věčnosti ptát: „Jak jsi se sem dostal, když nemáš svatební roucho?“( Mat.22,1-14/) 21) Je jen jedna Cesta (J. 14,6), mimo ni je všechno jen klam, scestí a poušť. Nejdeš-li touto Cestou, bloudíš. I Galatští rychle sešli z cesty a zabloudili (Gal. 1,6) 22) Pěkný vzhled, slušné vystupování a vzdělané a výmluvné řeči už mnoho lidí oklamaly. Světská filozofie, moderní vědecká vzdělanost a světská etika pohrdá a zavrhuje jednoduchou zvěst evangelia. „Dávejte si pozor, ať vás někdo neodvede jako zajatce skrze filozofii – prázdný svod podle lidské tradice, podle živlů světa a ne podle Krista“ ( Kol. 2,8). Evangelium slouží, Zákon poroučí a hrozí a jeho meč nad hříšníkem visí, jako ten meč Damoklův - a vzbuzuje strach.. Zákon odsuzuje hřích i hříšníka , ale nikdy hřích nesmaže a provinilce neospravedlní. Před zákonem obstojí jen ten, kdo ho perfektně plní. A přijde-li přestupník pod jeho správu, nenajde tam pokoj ale zlořečení. A přece se hříšníkovi, který pod přísností Zákona pozná svoji naprostou zkaženost a nemožnost pomoci si sám a jde se svou bídou k JEŽÍŠI, může stát Zákon „pěstounem“ ke Kristu (Gal. 3,24). Zákon byl určen k tomu, aby nás přivedl ke Kristu. Sinaj svými hromy a blesky žene hříšníka na Golgotu k Božímu Beránkovi (J. 1,29), který za nás zemřel a tím z nás sňal naše viny. Jaká hrůza, že ti, kteří spoléhají na svou spravedlnost, o Boží milosti buď nevědí , anebo ji dokonce odmítají!
Křesťan: Ne. Radil mi abych se svého břemene co nejrychleji zbavil. Tak jsem mu řekl, že právě o to usiluji a proto jdu k té brance, kde budu poučen, jak se dostat k místu mého vysvobození. Na to mi řekl, že mi poradí lepší a kratší cestu 23). A že se na ní vyhnu mnoha nebezpečím, které jsou spojeny s cestou, kterou jste mi ukázal. A poslal mne tedy k člověku, který prý dokáže takováto břemena odnímat. A tak jsem mu uvěřil 24) a nechal se zlákat lehčí cestou a vidinou brzkého vysvobození. Ale když jsem přišel sem a viděl, jak se mi postavily do cesty všechny živly, zalekl jsem se nebezpečí. A teď nevím co mám dělat. Evangelista: Postav se jako muž, mám ti oznámit Boží slovo! Křesťan se trochu vzmužil, ale přesto se ještě vnitřně chvěl. Evangelista: „Dej si pozor, abys neodmítl toho, kdo mluví. Neboť jestliže neunikli ti, kteří odmítli toho, který k nim promlouval na zemi (tj. Mojžíše), tím spíše neunikneme my, odvrátíme li se od toho, kdo mluví z nebe“ (tj. Ježíše) (Žid. 12,25). A pokračoval: „Spravedlivý bude žít vírou, ale jestli se někdo obrátí jinam, nebude v něm mít moje (tj. Boží) duše zalíbení“ (Ab. 2,4. Ř. 1,17. Žid.10,37-38). A hned tato slova vyložil: „Ty jsi ten muž, který spěchá do záhuby. Protože jsi zavrhl radu Nejvyššího a cestu pokoje, málem jsi dospěl až do zatracení.“(1Sam.12,7-9) Když to Křesťan uslyšel, padl Evangelistovi k nohám a vyděšený k smrti a křičel Křesťan: Běda mi ! Teď už určitě zahynu !(Iz. 6,5) Evangelista ho ale rychle uchopil za ruku a řekl 25) Evangelista: Hřích i rouhání bude lidem odpuštěno (Mat. 12,31a 1J. 5,16a). A nebuď nevěřící, ale věrný (J. 20,27) Po těchto slovech se Křesťan částečně vzpamatoval a postavil se na nohy, i když se mu ještě trochu třásly. A Evangelista hned pokračoval. Evangelista: Pozorně mne poslouchej, protože ti chci vysvětlit, kdo tě oklamal a ke komu jsi byl poslán. Ten, kdo tě přemlouval, byl jeden z chytráků tohoto světa ale pravdou je, že rozumí jen tomu, co učí tenhle svět. Protože je ze světa, mluví o světských věcech a svět mu rozumí a poslouchá ho (1J. 4,5). Chodí ve vsi Počestnost do kostela 26), miluje kázanou morálku, kterou tam slyší, protože ho chrání před protivenstvím Kristova kříže (Gal. 6,12). 23) Tahle nabídka byla pro Křesťana svůdným pokušením. Ale protože je cesta k věčné záchraně jen jedna jediná, neexistují už žádné jiné, lehčí, kratší nebo přímější. Pokud chce poutník dosáhnout věčnou odměnu, musí jít cestou kříže; pokud chce zvítězit, musí projít nebezpečím bojiště; a pokud chce dojít až do věčného domova, musí projít cizinou. 24) Právě tak, jako je víra v pravdu základem věčného života, uvěřit lži, je cestou do smrti a záhuby. Ve světě se najde mnohem víc víry v nejrůznější Satanovy podvody a klamy, než pravé víry v Boží pravdu – tedy v Písmo. Nevěra a pověra je vírou v lež. „A proto mějte víru Boží“(Mk. 11,22), jen ta vede k životu. Jakou víru máš ty? Komu a v koho věříš? Kdo věří, že mu cesta lidské slušnosti a bezúhonnosti před lidskými zákony bude stačit jako „vstupenka“ do nebe, žije ve velikém omylu. I lidé spoléhající na jiné „pravdy“ a i ty, kteří se o věčnost nezajímají, čeká po smrti strašné překvapení. Jen jedna víra je cestou do věčného života. (J. 3,16 a 11,25-26) 25) Jak úžasně milostivý je náš Spasitel k nám bloudícím ! On za nás zemřel a dal sám sebe jako tu nejvzácnější oběť. „Vykoupil nás nikoli stříbrem nebo zlatem, ale svoji drahou krví, krví Božího Beránka bez vady a bez poskvrny.“ ( 1P. 1,19) Náš hřích je dokonale zaplacen, propast mezi Boží svatostí a lidskou hříšností je tím překonána a teď už se může očištěná duše hluboce radovat. Nebuď nevěřící! Věř, že Boží moc, má dost síly i tebe vyprostit; věř, že Ježíšova krev stačí na smytí i té nejčernější viny! Pohleď na tu lásku, kterou ti Otec projevil, raduj se, děkuj a odpočiň si v Jeho lásce. Zákon zatratil mne přísně, Tys však vytrhl mne z tísně o milosti bych pěl písně obětován za mne´s byl. 26) Krasořečníci a moralisté budou mít vždy dost posluchačů. Mluvení o slušnosti a nábožnosti je možné nejen v kostele slyšet často. A při těchto řečech se dá docela dobře spát a to hlavně duchovně. Ale jakmile se začne kázat evangelium s „neobroušenými“ hranami o hříchu a zatracení, o Boží milosti, o pokání a o nutnosti změnit život a žít posvěceně, zvedne se u mnohých odpor. „Křesťané“ smýšlející tělesně, nebudou chodit tam, kde se tohle káže; sejdou se spolu zase v nějakém kostele ve vsi Počestné.
A protože přes všechnu svoji nábožnost má stále tělesné smýšlení, snaží se převracet a překrucovat Boží přímou cestu (Mich. 3,9). A to, co ti ten muž poradil, musíš mít v ošklivosti z těchto tří důvodů: 1/ Svedl tě z pravé cesty 2/ Snažil se tě odvrátit od Kříže a jeho následování 3/ Svým svodem se tě pokusil uvrhnout do věčného zahynutí 27). Jako první si máš zošklivit to, že tě svedl z pravé cesty a ty ses nechal zmást. Dal jsi přednost radě světského chytráctví před radou samého Boha. Ta říká: „Snažte se vejít úzkou branou, protože široká je brána a prostorná cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kteří jí vcházejí. Ta (správná) brána je těsná a cesta zúžená a je málo těch, kdo ji nalézají“ (Mat.7,13-14). A od této úzké brány a cesty tě chtěl ten bezbožník odvrátil. Měj tedy v nenávisti jeho svod, ale zoškliv si i to, že jsi ho poslechl. Jako druhé musíš nenávidět to, že se snažil zošklivit ti a odvrátit tě od Kristova kříže; protože právě jeho důležitosti si máš vážit víc než „všech pokladů v Egyptě“ (Žid.11,25-26). A mimo to Pán Ježíš říká: „ Kdo chce svou duši zachovat, ztratí ji; a kdo ztratí svoji duši kvůli mně, nalezne ji“(Mat. 10,39). A nebo: „Jde-li kdo za mnou a nemá v nenávisti svého otce a matku, manželku a děti, bratry a sestry, ano i vlastní duši, nemůže být mým učedníkem“ ( Luk. 14,26 J. 12,25). Je nutné, abys zavrhl učení které tvrdí, že cesta kříže, tj. potlačování lidského sobectví a umírání hříšným vášním není „normální“; a následování Ježíše a dávání jeho věcem naprostou přednost, je bláznivou a zbytečnou snahou. A za třetí: Musíš nenávidět to, že se tě pokusil svést na cestu věčného zahynutí. Musím ti také vysvětlit, ke komu tě pan Všechnoznám poslal a jak je nemožné, aby tě tento člověk zbavil břemene. Ten údajný „pomocník“ se jmenuje Legalista a je synem otrokyně Zákona (Gal. 4,22-25), která je doposud Zákonem zotročena i se všemi svými dětmi. I ta hora, kolem které jsi měl jít a u které jsi málem zahynul, je horou Sinaj – horou Zákona. A když tam jsou všichni otroky Zákona, jak jsi mohl očekávat, že právě tam získáš svobodu? Ani tenhle Legalista ti nemůže odstranit tvoje břemeno a nepovedlo se mu to ani u nikoho jiného. Nemůžeš získat spravedlnost plněním skutků zákona, protože to nikdy nešlo a ani nikdy nepůjde. Proto je pan Všechnoznám nepřítel a pan Legalista podvodník. A jeho syn Uhlazený, ačkoliv má příjemný vzhled, je jen pokrytec a ani on ti nemůže pomoci. Věř mi, že tihle „pomahači“ i se svým humbukem tě chtěli jen oklamat, připravit tě o spasení a svést tě z cesty, kterou jsem ti ukázal 28). Když Evangelista ukončil svoji řeč ke Křesťanovi, zvolal mocně k nebi, aby sám Bůh jeho slova potvrdil. A z hory, pod kterou ještě pořád stáli, vyšlehly blesky a oheň a ozval se ohlušující hlas, který řekl toto: „Všichni, kteří spoléhají na skutky zákona jsou pod prokletím zákona, neboť je napsáno: Prokletý buď každý, kdo nezůstává věrný všemu, co je psáno v zákoně a nečiní to“ (Gal. 3,10 Deut. 27,26 ) 29). 27) Jediné pravé potěšení v životě i ve smrti předchází zármutek z poznaného vlastního hříchu. A proto aby se Křesťan mohl těšit z radostných zaslíbení evangelia, musela mu být ukázána jeho převrácenost a hřích. A musel také opustit „kvas farizeů a zákoníků“, totiž spoléhání na vlastní spravedlnost, zásluhy a skutky zákona. Tenhle blud záslužnictví bují na celém světě a nakazil množství lidí. Někteří se svou „dobrotou“ chlubí a snaží se ji předvádět. Jiní konají dobré skutky upřímně, protože doufají že si svými skutky milost „vyslouží“ a Pánu Bohu se zalíbí. A opět jiní milost a spravedlnost ze skutků směšují jako Galatští. Začali sice milostí, ale pokouší se ji doplnit lidským snažením, zásluhami, sobotou nebo obřady. Jak beznadějné, bláhové a dokonce bezbožné jsou taková jednání v Božích očích ! Jako by oběť Pána Ježíše Krista nebyla dostatečná aby smyla lidskou nečistotu a nebyla postačující k získání Boží spravedlnosti! Proto každé učení, které Ježíšovu oběť a krev „doplňuje“, dává do stínu, nebo ho dokonce čímkoli nahrazuje, musí křesťan, který věří Svatému Písmu, radikálně odmítnout. „Neboť jsme zachráněni pouhou milostí skrze víru; a tak ta záchrana není z nás – je to Boží dar. Není ze skutků, aby se nikdo nechlubil“ ( Ef. 2,8-9). Čím bych mohl spasení doplnit nebo zaplatit? 28) Kdo svým učením nevede nebo dokonce odrazuje duše od Kristova kříže a vede je na jinou cestu, kdo učí, že je možné svoji snahou či čímkoli jiným dosáhnout záchrany – spasení, je Božím odpůrcem. Tuhle skutečnost nezmění svými slovy, vážnými pohledy, nebo posvěceně vypadající tváří. Nejsou to poslové Boží a nepřinášejí pokoj, ale jeho opak. „Na jejich cestách je zkáza a trápení, cestu pokoje nepoznali“ ( Ř. 3,16-17) 29) Zákon potvrzuje sám sebe a je svatý a dokonalý. Zákon vyžaduje perfektní plnění ve všech jeho jednotlivostech, a to je možné jen z celého srdce, z celé duše, mysl i síly. A toho není žádný člověk s výjimkou Ježíše Krista schopen. Proto každý, kdo zákon bez chybičky neplní, propadá odsouzení a prokletí. Zákon je dobrý, pokud vede k tomu, který ho jediný vyplnil a proto nás mohl svoji spravedlností zastoupit. Snaha uspět v plnění Zákona je tedy marná, protože Zákon nemůže změnit lidské srdce ani člověka posílit; a toho, kdo není zaštítěn Kristem, může jen trestat a soudit. „Všichni, kteří se snaží plnit skutky zákona, jsou zlořečení“ (Gal. 3,10).
Po těch slovech už očekával Křesťan jen svoji smrt. Začal nad sebou naříkat a nadával si do bláznů a hlupáků, protože Všechnoznáma poslechl. Hrozně se také styděl, když si uvědomil, jak tělesné a světské pohnutky nad ním zvítězily a přiměly ho opustit správnou cestu. Po dlouhém pláči se ale nakonec přece obrátil k Evangelistovi a zarmouceně se ho ptal Křesťan: „Drahý pane, co myslíte? Je pro mne hříšníka ještě nějaká naděje? Mohu se ještě vrátit a jít k oné brance? Nejsem už nadobro zavržený a odsouzený? Jak strašně lituji, že jsem uposlechl radu toho muže! Může mi být můj hřích ještě odpuštěn? Evangelista mu odpověděl: „Tvůj hřích je velmi těžký, protože jsi spáchal dvě zlé věci. Opustil jsi správnou cestu a vykročil jsi po zakázaných stezkách. Ale muž u branky tě navzdory tvému provinění milostivě příjme, protože jeho laskavost k lidem je bezbřehá 30). Jenom si dej pozor, abys z cesty zase neodbočil jinam. Jinak zahyneš na cestě, jestliže jen málo vzplane jeho hněv“ (Ž. 2, 12). A tak Křesťan zase pookřál a s novou nadějí se chystal vrátit od hory zpět na správnou cestu k úzké brance. Evangelista ho na rozloučenou políbil a s láskyplným úsměvem 31) mu popřál šťastnou cestu.
30) Bůh stále ještě nabízí naději věčné záchrany. Ale musíš utéct od Mojžíše k Ježíši, od Sinaje na Golgotu a od ospravedlnění skrze zákon k úzké bráně, která vede k životu. A tato naděje stále zve a chce tě zavést až za oponu, kde Ježíš vládne ve své slávě (Žid. 6,18-20). To je ta blahoslavená naděje věřících! 31)Evangelium se usmívá jako slunce nad záchranným městečkem Soár ( Gen. 19,23) a líbá marnotratného syna uvítáním otcovské lásky (Luk. 15,20).
KAPITOLA 4. 1. Křesťan došel k úzké brance, požádal o vpuštění a bylo mu vyhověno 2. Křesťan rozmlouvá s Dobropřejícím.
1. Po rozloučení s Evangelistou se náš poutník snažil jít co nejrychleji, dokonce se pokoušel i běžet, ale to mu vzhledem k jeho zátěži příliš nešlo. A po špatné zkušenosti s Všechnoznámem se raději ani s nikým nepouštěl do hovoru. Když měl někoho potkat, předstíral, že je zaneprázdněn úpravou svého oděvu a dokonce se stalo, že neodpověděl nejen na pozdrav ale i na otázku. A celou dobu než došel k rozcestí, na kterém podle rady Všechnoznáma odbočil 1) z přikázané cesty, se cítil stísněný a ohrožený. Na cestě, kterou mu určil Evangelista, se pak Křesťanův pocit ohrožení přece jen o trochu zmenšil. Ale i tak si připadal jako uprchlík.
1) Probuzená duše, pospíchej a neohlížej se zpět! Nezastavuj se na cestě dokud nedospěješ až k Ježíšovi, podobně jako Lot, který musel dojít až do městečka Soár (Gen.19,15-23). Uslyšela jsi už hlas: „Utečte před budoucím Božím hněvem“, který tě probudil z duchovního spánku ? Jsi znepokojená a téměř rozhodnutá vykročit na cestu k Spasiteli Ježíšovi? Nezaspi, neodsuň, nebo nezamluv své znepokojení! Zareaguj na svůj nepokoj útěkem k tomu, který jediný může dát uspokojení a uklidnění duše ! Mnoho duší bylo osloveno a probuzeno evangeliem, ale jednaly podobně jako Lotova žena. Své úplné rozhodnutí odkládala a na cestě k záchraně se ohlížela a zastavovala; a proto nakonec zahynula (Gen.19,26). Dokud nedojdeš až k Zachránci, nejsi v bezpečí!
V tomto rozpoložení dorazil Křesťan k dost vysoké staré kamenné zdi, ve které pak našel nevelkou branku 2) nad kterou byl nápis: TLUČTE, A BUDE VÁM OTEVŘENO (Mat. 7,7). Chvilku před ní přešlapoval, ale potom se vzmužil a silně zaklepal. A za chvilku zabušil ještě o něco silněji. Přitom ho napadla píseň, kterou mu ještě jako malému chlapci zpívala jeho maminka a začal ji před branou zpívat: „ Ó zdali vejít smím: Zda otevřeš mi Pane, mně truchlivému, jenž jsem zapřel tebe? Ó vzhlédni na mne v lásce svrchované a vlož v má ústa chvalozpěvy nebe!“ 3) 2. Za chvíli přišel k brance laskavě vyhlížející muž, otevřel v ní malý průhled a začal se Křesťana vyptávat na jeho jméno, odkud jde, a co si přeje. Křesťan: Jsem ubohý, břemenem obtížený hříšník, který opustil město Zkázy. Toužím být zachráněn před budoucím Božím hněvem a chci dojít až na horu Sión. Bylo mi řečeno, že tato cesta začíná u této branky; a tak se pokorně ptám, jestli mi otevřete. Dobropřející: Ó ano, z celého srdce rád! A otevřel branku 4), ale tak, že mohla projít jen jedna osoba. A když se Křesťan chystal vejít, nečekaně rychle ho strhl dovnitř. Když se překvapený Křesťan ptal, co to mělo znamenat, bylo mu vysvětleno Dobropřející: Nedaleko od téhle branky si nepřítel Belzebub postavil svoji tvrz a někdy z ní, on i jeho služebníci, střílejí z kuše na ty, kteří sem míří. Snaží se je tak zabít i těsně před tím, než sem vstoupí 5). Křesťan: Děkuji vám za to, že mi pomáháte! „Mám velkou radost, ale zároveň se třesu“ (Fil. 2,12 Ž..2,11). Když byli uvnitř, ptal se ho ten příjemný muž, kdo mu sem ukázal cestu. Křesťan: Evangelista mne vyzval, abych se sem vydal a silně klepal. Také mi řekl, že se tady od vás milý pane dozvím, co mám dál dělat. Dobropřející mu řekl: Mám ti vyřídit: Když ti otevřel dveře ten Svatý a Pravý, nikdo je nemůže zavřít (Zjev. 3,8). Křesťan: Teprve teď začínám prožívat aspoň trochu úlevy jako odměnu za svou těžkou cestu. Dobropřející: A jak to, že jsi přišel úplně sám? 2) Branou i cestou je Pán Ježíš Kristus (J. 10,7 a 14,6). Jenom ten, kdo přichází k Bohu skrze něho, je zachráněn – spasen a nalézá život, který přesahuje časnost. „Vcházet“ skrze Ježíše znamená, že ho člověk pozve a příjme do svého života jako Záchrance, který i za něho a jeho hříchy zemřel na kříži. Znamená to také, že ho začne poslouchat jako Pána, který má právo jeho život vést a měnit a začne na Něho, jeho moc i pomoc spoléhat. To spoléhání a důvěra, že o nás ví a v každé situaci se o nás postará – to je víra. A cesta víry není snadná, není to pouhá „berlička“ pro slabochy. Jít úzkou cestou (Mat. 7,14), jak to popisuje i Bunyan v této knize, je velmi náročné a nesnadné. Jít životem po cestě „široké“ (Mat. 7,13), po které jdeme všichni od narození poddáni naší porušené přirozenosti a našim pudům, je mnohem lehčí. Díky Bohu, že nám ve své lásce tuto úzkou cestu, kterou jsme dříve neznali, ukázal; a že nás na ni uvádí skrze svého Syna. Vstoupit na ní se na ovšem dá jen výše zmíněnou úzkou branou, kterou tak málo lidí nachází. Ale kdo tu cestu opravdu hledá, má zaslíbení (Mat.7,7-8) že ji najde. Ten, který řekl že je dveřmi, také vychází jako pastýř (Mat. 18,11-14), který jde a hledá svoje zbloudilé, unavené a někdy i zraněné ovečky. Ten, který říká: „Já vám dám odpočinutí“ (Mat. 11,28-29), také tohle své slovo hledajícím splní. Ale vejít na pravou cestu je možné opravdu jen úzkou branou. Na Ježíšovu cestu si nemůžeme s sebou vzít bezbožnou společnost, světské modly a hříšné náruživosti. Musíš jít sám, ale ne ve své vlastní síle (Luk. 13,24). Vlastním úsilím se nikdy nepodaří projít branou života, to může vést jedině k zoufalství. A přece je v Písmu napsáno: Hledejte, snažte se! „Království nebes je vystaveno tlaku, a ti, kdo se do něho tlačí, je uchvacují“( Mat. 11,12). Jen ti, kteří opravdu usilují o život, ho také dostanou darem. 3) Hledající obtížený a kající se hříšník se nedá odradit, když hned na první prosbu nedostane to co hledá a potřebuje. Znovu a znovu prosí a volá, dokud se nedočká odpovědi. Jde mu o požehnání, jako o něj šlo Jákobovi u Penúel (Gen. 32,27 a Oz. 12,5). Ten, kdo říká že hledal Boha a spasení ale nenašel, určitě nehledal opravdově nebo na správném místě. Boží zaslíbení platí: „Kdo prosí dostane, kdo hledá najde, a kdo tluče, tomu bude mu otevřeno“( Mat. 7,7). 4) Zdeptaným a obtíženým hříšníkům bude otevřeno. Vstup do Božího království jim bude poskytnut „v bohaté míře“ (2P. 1,11), ať už byla jejich minulost jakákoli. Ale těm, kteří se necítí zlomeně, zůstává brána do nebe zavřená. Ježíš nepřišel pro spravedlivé, ale pro hříšníky (Luk. 5,31-32 a 19,10). On nešťastným hříšníkům přeje a uděluje blaho. Pán Ježíš je opravdu Dobropřející (angl. Goodwill), který přinesl lidem dobro a Boží zalíbení (Luk. 2,14). 5) I pro lidi, kteří už téměř překračují „práh“ do života s Bohem, ještě existují nebezpečí. Mnozí byli už velmi blízko, možná už skoro „sahali na kliku Božího království“, a přece zahynuli. Neváhej a nepropadni uspokojení že už jsi blízko. V bezpečí je až ten, kdo je už uvnitř. Nestačilo být v blízkosti Noemovy archy, záchranu prožili jen ti, kteří do ní nastoupili (Gen. 7,13-16). I ty jsi zván, jen vejdi! Upřímně hledajícího nenechá Pán Ježíš venku stát dlouho. Naopak, vtáhne ho rychle dovnitř, jako se z ohně vytahuje už téměř hořící poleno, které si chceme ještě ponechat (Zach. 3,2b). Jestli stojíš u dveří milosti, nenech se odradit Satanovými šípy pochybností, ale nepřestávej klepat! Dočkáš se.
Křesťan: Asi proto, že moje rodina a nikdo z mých sousedů neprožil hrozící nebezpečí tak jako já a moje varování považovali jen za projev chorého mozku. Dobropřející: A věděl někdo o tom, že se sem chystáš? Křesťan: Manželka a děti mne viděly utíkat a volaly, abych se vrátil. Viděli to i někteří sousedé a i ti mne svým křikem chtěli přesvědčit k návratu. Musel jsem si zacpat uši, abych tomu nepodlehl. Dobropřející: A to se nikdo z nich neodhodlal jít za tebou, aby tě přemluvil k návratu? Křesťan: Ale ano; dohonili mne dva sousedé, Tvrdošíjný a Povolný. Když ale Tvrdošíjný viděl, že mne nepřemluví, vynadal mi a vrátil se. Ale Povolný se rozhodl jít se mnou. Naneštěstí šel jen kousek cesty. Dobropřející: A proč nedošel až sem? Křesťan: Došli jsme spolu až k bažině Malomyslnosti a protože jsme nedávali pozor, oba jsme do ní zapadli. Tam ztratil Povolný zbytek odvahy a když se mu povedlo z bahna vyváznout právě v místě, které je nejblíže městu Zkázy, také se vrátil domů jako Tvrdošíjný. Opustil mne se slovy, abych si tu krásnou zemi užil sám; jemu, že stačil už pouhý začátek téhle cesty. Dobropřející: Ubohý člověk! Cožpak je nebeská sláva tak bezcenná pro dnešní lidi, že pro ni nejsou ochotní vydržet žádnou těžkost? Křesťan: Vzácný Pane, vyprávěl jsem ti celou pravdu o Povolném, ale cítím, že ti musím říct pravdu i o sobě. Nejsem o nic lepší než on 6). On se ke své škodě vrátil domů, ale i já jsem sešel podle tělesné rady Všechnoznáma z přikázané cesty na cestu smrti. Dobropřející: Takže tenhle svůdce potkal i tebe? A taky tě přemlouval abys navštívil pana Legalistu, který ti prý pomůže ? Oba to jsou jenom podvodníci. A poslechl jsi ho? 7) Křesťan: Stydím se za to, ale je to tak. Šel jsem hledat pana Legalistu, ale nedokázal jsem projít kolem hory u jeho domu, která mne málem zahubila. Dobropřející: U té hory už mnoho lidí zahynulo. Buď velmi vděčný, že jsi odtud unikl. Křesťan: Opravdu nevím, jak by to se mnou dopadlo, kdyby mne tam nenašel Evangelista, který se se mnou už předtím sešel. Ale z Božího milosrdenství přišel v pravý čas, protože jsem už ztratil všechnu naději a bez jeho pomoci bych sem nikdy nedošel. Uvědomuji si, jak veliká milost mi byla prokázána, že jsem byl vpuštěn. A dokonce tady smím mluvit se svým Pánem, i když si kvůli své neposlušnosti zasloužím jen smrt. Dobropřející: Ty, kteří sem přišli, nevyšetřujeme a ani nezkoumáme jejich předchozí skutky. Všechny je znám. „Toho, kdo ke mně přichází, jistě nevyženu ven“9) (J. 6,37). Ale teď, milý Křesťane, pojď kousek cesty se mnou, a já tě poučím o cestě, kterou musíš jít. Je vyšlapaná patriarchy, Božími proroky a Kristem a jeho apoštoly. Vidíš? Je přímá jako podle pravítka. Tou musíš jít ! (J.14,6. Iz. 30,21a. Deut. 5,32. Př. 4,26-27)
6) Křesťan nevidí žádný rozdíl, kterým by se lišil od těch, kteří se od Boží milosti odvrátili a pokorně vyznává svůj hřích. To, že směl projít úzkou brankou je jen z Boží milosti. Ví, že kdyby ho Pomocník nevytáhl z bahna a Evangelista nenašel u hory Zákona, nikdy by nedošel. Známkou upřímného křesťanství je, když křesťané s hlubokým poznáním říkají: Hospodine, nám … náleží jenom hanba, neboť jsme zhřešili proti tobě; a Panovníkovi našemu Bohu zůstávají slitování a odpuštění“ (Dan. 9,8-9) a „Ne nás, Hospodine, ne nás, ale své jméno učiň slavným pro své milosrdenství a pro svoji věrnost.“ (Ž. 115,1) 7) Ačkoliv Pánu Ježíši nejsou skryty žádné naše činy, dokonce ani žádné naše motivy a myšlenky, chce, abychom mu na sebe vyznali všechny naše hříchy a pády, aby to vše mohlo být obmyto (1J. 1,9 a Ž. 62,9). On nám nejen dokonale rozumí, ale také nám odpouští a těší nás. S každým poutníkem jedná s nekonečnou milostí. „Nemáme velekněze, který by s námi nemohl soucítit v našich slabostech, nýbrž takového, který ve všem prošel zkouškami podobně jako my, avšak bez hříchu. Přistupujme tedy s důvěrou k trůnu milosti, abychom přijali milosrdenství a nalezli milost ku pomoci v pravý čas“ (Žid. 4,15-16). 8) Všechno dostáváme jen z Boží milosti. Tak vidí svoji situaci poutník, v jehož životě dílo milosti opravdově začalo. Nepřipisuje nic sobě, svým správným rozhodnutím, nebo své věrnosti. Z jeho bídy ho vytrhla jen ničím nezasloužená všemohoucí Boží láska a přivedla ho na cestu života. Když mluví věřící se svým Pánem, je pro něho tím nejpřirozenějším, že ho chválí za všechna jeho milosrdenství (Ž. 136). 9) Ani ty, milý čtenáři, ať už máš za sebou ve svém životě jakoukoli špínu, nebudeš od Krista odehnán. Pojď k němu!
Křesťan: A nejsou někde cestou odbočky a křižovatky na kterých by se mohl nepoučený splést a sejít ze správné cesty? Dobropřející: Při své cestě se setkáš s mnoha falešnými vedlejšími cestami a odbočkami 10). Rozpoznávacím znamení je to, že nepravé cesty jsou vždy snadnější, křivé a široké. Ta pravá cesta je úzká a přímá. (Mat.7,14) Potom jsem ve svém snu viděl, jak se poutník Dobropřejícího ptal, kde a jak se zbaví svého břemene, které ho už tak dlouho tížilo a znepříjemňovalo mu život. On mu odpověděl Dobropřejný: Jenom nes trpělivě svoje břemeno. Až přijdeš k místu osvobození, tvoje břímě z tebe samo spadne. Po těch slovech se Křesťan opět začal chystal na další cestu. Dobropřející mu ještě řekl, že nepříliš daleko od brány najde dům Vykladače a až tam zaklepe, dozví se skvělé věci. A potom se už Křesťan se svým Přítelem Dobropřejícím s láskou rozloučil a ten mu popřál šťastnou cestu. 10) Jenom Pán Ježíš je tím, kdo snímá hříchy. Pokud ti jde o odpuštění, jednej podle Spasitelových doporučení a břemeno hříchů s tebe u Golgoty spadne. Jdi a čekej na to. Víra se dočká; a potom bude tvoje nitro i ústa naplněna jásotem. - Tady mohou nastat při výkladu Bunyanovy alegorie obtíže. Jak to, že i po projití úzkou brankou se musí Křesťan ještě dál vláčet se svým břemenem ? Běžnou zkušenosti totiž bývá, že jakmile byli křesťané Spasitelem přijati a oni vykročili na úzkou cestu, většinou právě tehdy začali prožívat spolu s odpuštěním hříchů i ujištění a velkou radost. S přijetím přijímáme zároveň i odpuštění. V okamžiku, kdy otec marnotratného syna opět přijal, bylo mu zároveň i odpuštěno. A hned dostal políbení pokoje a roucho, obuv i prsten dědice.(Luk. 15,,11-32) Tak to při obrácení a znovuzrození opravdu většinou probíhá. Bunyan ale dospěl k plnému vědomí odpuštění a jistoty spaseni až později, až když začal po úzké cestě následování jít. Z toho můžeme vidět, že u jednoho se jistota spasení a radost z odpuštění dostaví dříve, zatímco u jiného později. Ale tato radost spojená s tímto začátkem nového života – se znovuzrozením, se musí dostavit u každého, kdo jde poslušně po úzké cestě. Kdo učí, že si nikdo nemůže být jistý tím, že ho Bůh přijal a odpustil mu hříchy – a má tedy jistotu spasení, protiví se Bohu (Ř. 8,38-39. Fil. 1,6. 2Tim.1,12. Žid. 6,11 a 10,21-23). Kdo tohle učení zastává, toho se straň!
KAPITOLA 5. 1. Křesťan přišel do domu Vykladače 2. a tam mu bylo ukázáno na sedm výborných věcí 1).
1. A tak Křesťan opravdu zanedlouho přišel k domu, který patřil muži jménem Vykladač. Zaklepal na dveře a než bylo zřejmé že to někdo uslyšel, musel na ně nějakou dobu silně bušit 2). Konečně někdo, patrně nějaký sluha, přišel ke dveřím a ptal se Křesťana, co si přeje. Křesťan: Pane, jsem poutník a příbuzný pána tohoto domu mi doporučil, abych se tu zastavil. Mají mi tu být sděleny pro mne nezbytné věci. Prosím vás, mohu tedy mluvit s hospodářem ? Onen muž tedy zavolal majitele domu. A když ten po chvíli přišel, zeptal se, proč Křesťan přichází. Křesťan: Pane, jsem příchozí z města Zkázy a chtěl bych dojít na horu Sión. Dobrý Pán, který mi z milosti dovolil projít na začátku této cesty úzkou branou, mi řekl, že když se tu zastavím, vysvětlíte mi významné a důležité věci, které nutně potřebuji znát na mé další cestě. Vykladač 3): Vítej a pojď dál! Rád ti vysvětlím věci, které potřebuješ znát. 1) V této kapitole je poutníkovi dovoleno nahlédnout do tajemství duchovního života. Vykladačem je Duch svatý, který věřícímu začíná vysvětlovat dokonalé Boží pravdy. „Z mého vezme a zvěstuje vám“ říká Spasitel ( J. 16,14). Blahoslavený je ten, kdo se tímto Vykladačem nechá vyučovat. Tím pak přijímá „dobrý pokrm“ k duchovnímu růstu ze stolu Páně a v Božím slově pak stále jasněji vidí tvář svého Spasitele. A pohledem na Ježíše, který umožňuje Vykladač, je také poslušný posluchač proměňovaný tak, že se Ježíšovi svým jednáním začíná podobat. „Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí tvář Páně; a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ke stále větší slávě - to vše mocí Ducha Páně“( 2Kor. 3,18). Duchem svatým je vyučován ten, kdo jde ke Kristu a kdo ho následuje. Duch svatý oslavuje Pána Ježíše - „On mne oslaví“( J. 16,14) - a proto bude plnost Ducha svatého všude tam , kde je v pravdě oslaven Ježíš. 2) Tluč vytrvale! Nenech se odradit! Chceš-li být účastníkem Ducha svatého, musíš prosit opravdově a se vší upřímností; a bude ti to dané (Mat. 7,7-8. Luk. 11,13).
2. Pak pověřil svého služebníka, aby rozsvítil velkou olejovou lampu 4) a uvedl Křesťana do zvláštního pokoje 5). Na jedné stěně toho pokoje byl umístěn veliký obraz 6). /I. Obraz pravého kazatele a pastýře./ Bylo na něm vidět velmi vážného muže a jeho zjev Křesťana velmi zaujal. Později ho popisoval asi takhle: Ten muž stál s očima upřenýma k nebi, v ruce držel nejvzácnější knihu s nápisem „Kniha knih“ a vypadal tak, jako by měl na svých rtech napsán zákon pravdy a mluvil velmi vážně a naléhavě k zástupu lidí. Za jeho zády byl svět a jeho sláva a nad jeho hlavou se vznášela krásná zlatá koruna. Křesťan se zeptal: Co ten obraz znamená? Vykladač: Muž, jehož obraz zde visí, je velmi ojedinělým jevem v dnešní církvi. Mezi tisíci najdeš takového stěží jednoho. Je tím, skrze koho jsou plozeny (1Kor. 4,15) a rozeny (Gal. 4,19) duchovní děti. A když se tato nemluvňátka do Božího království z Ducha svatého narodí, sám se o ně stará a krmí je (1Tes. 2,7). Vidíš? Oči má obrácené k nebi, v ruce má nejvzácnější knihu, jejíž slova pravdy má jakoby napsaná na svých rtech. To znamená, že jeho úkolem je v moudrosti usvědčovat hříšníky a vnášet svým kázáním do jejich temnoty světlo a život. A všimni si! Nehledí si slávy světa, ale vzhlíží k věčné koruně. To znamená, že přehlíží a odvrací se od vezdejších pozemských věci, ale z lásky k Pánu vyhlíží odměnu, která je i pro něho připravena v budoucím království. Tohle první poučení skrze tento obraz jsem ti ukázal proto, abys viděl jaké muže si Pán těchto krajů vybírá. Jím ustanovení průvodci a vůdci obtížnými místy kterými máš projít, mají mít tyto požadované vlastnosti. Dobře si zapamatuj, jak má pravý vůdce a kazatel vypadat, aby ses nenechal oklamat. Mnozí se ti budou jako průvodci nabízet; ale ti nepraví umějí vést jenom ke smrti 7) (Mat.15,14).
3) S těmi, kteří utíkají před Božím hněvem a jdou po úzké cestě k životu, jedná Duch svatý ve své lásce velmi vstřícně a jemně. Postará se o unaveného, hladového a žíznivého poutníka a dopřeje mu všechno potřebné. Poutníku, proč váháš vejít do péče a vyučování Ducha svatého? Myslíš, že můžeš najít někde něco příjemnějšího a užitečnějšího než jeho přítomnost? Duch svatý je duchem moudrosti (Ef, 1,17), s Ním se raď a Jeho společnosti si važ víc, než společnosti jakéhokoli člověka! 4) Duch svatý přináší do lidského nitra nejdříve světlo, protože v lidské duši je už od pádu prvních lidí temnota. „Tma byla nad propastí“ (Gen. 1,2). Ale Duch svatý působí světlo. „Křesťanům svítí uvnitř dvojí jasné světlo: světlo víry a také světlo rozumu; a obojí (i rozum) má řídit Duch svatý. (Labyrint světa – J. A. Komenský, k. 42) „Ty, Hospodine rozsvěcíš mou lampu, můj Bůh prozařuje mou temnotu“ (Ž.18,29). 5) Duch svatý rozmlouvá a jedná s lidmi v jejich nitru, když otevírá „dveře srdce“ většinou v klidu soukromí, samoty a přináší tam své světlo. Prožil jsi už i ty u Písma takovéto chvíle s Duchem svatým ? Žel, mnozí mají ve svém prázdném srdci stále „zatažené závěsy a zavřené dveře“. „Nejsou doma“ když Duch svatý přichází aby je učil; a zatím běhají po světě a nemají touhu přijmout hosta, který by je vedl k nebeským věcem. Ztiš se, pros a volej, aby Duch svatý přišel a potěšil tě svoji stálou přítomností! Potom se ti i tvojí cestou půjde mnohem snadněji. 6) Je to obraz charakteru věrného kazatele, který Bohu cele důvěřuje, očekává na jeho pokyny a je vyučen pravdám Písma. Zdrojem jeho poznání i učení je nejlepší kniha – Bible a jeho kázání jsou jasná a jednoznačná. Nehledá světské věci a světskou slávu, protože ví o hrůze budoucího Božího hněvu. A proto také hledá s opravdovou láskou hynoucí hříšníky a vybízí je, aby se obrátili. Touží mít mnoho dětí v duchovním smyslu, tj. touží přivést co nejvíce lidí k Pánu Ježíši Kristu. A když mu je Pán dá, jako duchovní otec se o ně pečlivě stará a chrání je. Kazatelé, je to obraz i vaší kazatelské služby? 7) Proto Duch svatý nejdříve ukazuje poutníkovi jak má vypadat charakter pravého svědka a vůdce, aby se později nedal svést svůdci a falešnými učiteli, s kterými se na své pouti setká. Potřebuje umět rozlišit mezi těmi, kteří jsou jako kazatelé a pastýři povoláni Bohem a mezi samozvanci a nájemníky (J.10,1 a 8 a 12-13). Je totiž mnoho kazatelů, kterým jde o jejich živobytí, prestiž, pohodlí a další světské věci. Neprobuzení a neznovuzrození kazatelé pak ani nemohou porozumět úzkosti probuzeného svědomí a říkají těmto lidem: „Jdi si zase lehnout a spi“ ( 1Sam. 3,5). Neví o znovuzrození a o tom, jak opravdu odstranit hřích. Jen vedou lidi do formální zbožnosti a uspávají jejich svědomí obřady, filozofií nebo světskou psychologií. Jak by mohli na obtížných místech cesty poutníkovi pomoci, když znají jen náboženství, ale nikoli nový život z Ducha svatého? Proto je třeba velmi pečlivě zkoumat, co od „duchovních“ slyšíš!
/II. Účinky zákona a evangelia. / Potom vzal Vykladač svého hosta za ruku a dovedl ho velkého sálu plného prachu, kde se snad už desetiletí neuklízelo. Zatím, co se tam Křesťan udiveně rozhlížel, poručil Vykladač jistému muži, aby tam uklidil. Ale ten muž zametal a vířil prach takovým způsobem, že se tam Křesťan začal dusit. Když se to už opravdu nedalo vydržet, přivedl tam Vykladač dívku s kbelíkem vody. Dívka prach na podlaze pokropila a vymetla. A potom, když podlahu umyla, byla ta místnost k nepoznání. Křesťan se proto zeptal: Co to uklízení znamenalo? Vykladač: Tato místnost představuje lidské nitro, které ještě nebylo dotčeno Boží milostí a umyto vodou evangelia. Prach, to je vrozená lidská hříšnost a porušenost, která pošpinila a pokazila lidskou existenci, a to jak jedinců, ale i celé společnosti. Muž, který začal uklízet se jmenuje Zákon a ta dívka s vodou, která místnost pokropila a uklidila, pak Evangelium. Jak jsi mohl vidět i zakusit, když začal zametat Zákon, prach se natolik zvířil, že by tu nikdy nedokázal uklidit, jenom ty by ses tu udusil. To ukazuje, že zákon nedokáže hřích očistit. Umí ho sice objevit a zakázat, ale tím hřích ještě silněji rozbouří; ale nemá schopnost k jeho potlačení a očištění (Ř. 5,20. a 7,5-6 a 9). A ta dívka, která to tady tak pěkně umyla, ukazuje na to, že dotkne-li se nitra člověka svým vzácným vlivem evangelium, je hřích očištěn a přemožen, tak jako byl vodou při úklidu odstraněn prach (J. 15,3. Ef. 5,26. Sk. 15,9). Lidské nitro je pak připraveno přijmout a hostit nebeského Krále (J. 14,23)8). /III. Příklad Náruživého a Trpělivého./ Můj sen pokračoval a tak jsem viděl jak oba, host i hostitel, vešli do dalšího pokoje, kde seděli za stolem dva chlapci. Oba se poutníkovi představili. Ten starší se jmenoval Náruživý, ten mladší měl jméno Trpělivý. Starší chlapec byl ale na rozdíl od svého mladšího, rozvážného a klidného hocha, viditelně nespokojený. Křesťan: Co se tomu staršímu hochovi stalo, že vypadá tak nespokojeně? Vykladač: Jeho vychovatel chce, aby si na svoji zaslouženou odměnu počkal ještě několik měsíců a převzal ji až na Nový rok. Ale on by ji chtěl mít nejraději hned, na rozdíl od Trpělivého, který je ochotný čekat. Ale za chvíli do místnosti vešel jakýsi člověk a vysypal před Náruživého dost velký pytel nejrůznějších dárků a hraček. Chlapec se z toho, že si prosadil své nároky a odměnu okamžitě dostal, upřímně radoval; a aniž by přizval Trpělivého, začal si s dárky a darovaným hračkami hrát. Dokonce se začal svému druhovi posmívat, že ještě nic nemá, zatímco on už žádané získal. Ale protože si dárků nijak zvlášť nevážil, netrvalo nijak dlouho a už některé hračky neopatrností a špatným zacházením rozbil, jiné ani nerozbalil, mnoho mu jich spadlo na zem, zakutálely se, či se jinak ztratily. A nakonec ze všeho co dostal, Náruživému nezůstalo nic. Křesťan: Můžete mi to, co jsem teď viděl, vysvětlit? Vykladač: To, co se tu dělo mezi těmito chlapci je podobenství. Náruživý je příkladem lidí tohoto dočasného světa, zatímco Trpělivý je představitelem lidí, kteří očekávají Boží budoucnost. Světští lidé chtějí mít všechno teď hned, protože nevěří ve věčnost. Jsou přesvědčeni, že když se jejich touhy a „potřeby“ neuskuteční tady na zemi, nebudou je mít a neprožijí je nikdy. Žijí podle přísloví „Lepší je hrst jistoty než pytel naděje“. Jejich nevěra a skepse má u nich větší váhu nežli veškerá zaslíbení Božího slova. Ale jak jsi viděl na příkladu Náruživého, všechno pozemské pomíjí. Křesťan: Na tomto příkladu jsem pochopil, že jednání Trpělivého je vlastně moudré, protože je ochotný si na svou odměnu počkat. A když už nezůstane Náruživému nic, on se ze své odměny teprve začne radovat. 8) Buď si vždy vědom hlubokého rozdílu mezi zákonem a evangeliem. Zákon zjevuje náš hřích a staví nám ho před oči; ale odstranit ho dokáže jen skrápějící milost, zjevená v Pánu Ježíši a jeho krvi. Vzpomeň si na Galatské. Poté co uvěřili, se zase vrátili k zákonu; tím ale ztratili svoji blaženost a pokoj. Cožpak se i ty chceš podobně zbavit milosti ? Prach hříchu rozvířený Zákonem tě udusí. Zato evangelium působí jako rosa na vyprahlost, nebo jako tichý, ale mocně působící hlas utišující bouři. Blahoslavený bude ten, kdo se nechá očistit krví, která mluví lépe, než krev Ábelova (Žid. 12,22-24). A ta ho učiní způsobilým, aby si v něm neposkvrněný a svatý Bůh učinil příbytek (J. 14,23. 2Kor. 6,16).
Vykladač: K tomu je potřebné ještě připomenout, že odměna a sláva budoucího věku nikdy nepomine (1P. 5,4), kdežto všechno, co vidíme na tomto světě jednou skončí (1Kor.7,31). Proto by se Náruživý neměl Trpělivému tolik posmívat, že na rozdíl od něho, on to, co si přál, už má. To by se mu spíš mohl smát Trpělivý, že se dobrých věcí dočká sice později, ale zůstanou mu trvale. První bude muset přenechat své prvenství poslednímu, který ale má věčnou budoucnost (Mat. 19,30). Kdo touží jen po pozemském, ten si všechno užije už tady; kdežto kdo vsadil na věčné hodnoty, bude je moci užívat v nebi bez konce. Proto je řečeno v příběhu o boháči a Lazarovi (Luk. 16,19-31): „Synu, vzpomeň si, že sis už vybral své dobré v tomto životě a Lazar podobně zlé. Nyní zde prožívá potěšení, ty jsi však sužován“ (v.25). Křesťan: Vidím, že není dobrou volbou soustředit se na okamžité skutečnosti. Ten, kdo očekává na pozdější odměnu, nakonec neprohloupí. Vykladač: Máš pravdu. Lidé přeceňují viditelné hodnoty, které ale pominou; a nevěří v zaslíbené a zatím neviditelné skutečnosti, které jsou věčné (2Kor. 4,18). Lidé se rozhodují pro věci přítomné, protože jsou pro ty, kdo smýšlejí tělesně blízké, jistější a pochopitelné. Kdežto věci věčné jsou pro ně cizí, smyšlené nebo dokonce nechtěné. A tak si tělesnost vybírá tělesně; a duchovní a věčné skutečnosti odmítá 9). /IV. Dílo milosti nelze překazit. / Vykladač pak vedl Křesťana do další místnosti, kde hořel ve velkém a krásném krbu oheň. Podivné bylo, že v tom pokoji byl jakýsi muž, který místo toho, aby se před krbem ohříval, tak se snažil oheň velkým množstvím vody uhasit. Ale ač se snažil co mu síly stačily, oheň hořel a hřál stále silněji. Křesťan se zeptal, co to znamená. Vykladač: Ten oheň je dílo milosti v lidském srdci. Ten, kdo se snaží tento oheň uhasit, je ďábel. Ale musím ti ale vysvětlit, proč se mu nedaří oheň uhasit a ukážu ti příčinu, proč oheň hoří čím dal tím silněji 10). A vedl Křesťana do vedlejšího pokoje, který byl hned za zmíněným krbem. A tam stál muž, který z veliké nádoby lil nepřetržitě zezadu do krbu jakousi velmi hořlavou látku, takže oheň nemohl uhasnout. Křesťan: Co toto podobenství znamená? Vykladač: Tím, kdo stále přilévá hořlavinu a udržuje a posiluje dílo milosti v lidském srdci, je Kristus. A tak i když se Satan sebevíc namáhá, duše které jsou Božím vlastnictvím neodpadají. Naopak, tam, kde Pán Ježíš své dílo začal, Boží milost stále roste. Ty jsi měl tu přednost, že jsi v tomto podobenství muže za zdí viděl. To je pro tebe poučení; protože křesťané, kteří jsou v pokušeních a zkouškách, svého jednajícího Pána, který je nenechá uhasit, nevidí (2Kor. 12,9a J. 20.29). / V. Bojovník Ježíše Krista. / Potom jsem opět viděl, jak Vykladač přivedl Křesťana ke vstupu do velice krásného zámku, u jehož brány se tvořila fronta těch, kteří se chtěli dostat dovnitř. Některým se to už podařilo a teď je bylo vidět, jak se na terasách zámku procházejí oděni do zlata. Před bránou u stolku seděl muž, který prováděl soupis těch, kteří měli zájem do nádhery paláce vstoupit. 9) Všichni umíme pochopit nemoudrost Náruživého, ale umíme se vždycky chovat jako Trpělivý ? Jak často bychom chtěli už na jaře sklízet a jíst ovoce ! Jak často si stěžujeme, že nám Pán nedal to, co mají druzí ! Pokorně prosme, abychom dokázali ovládat svoje já a uměli žít trpělivě a bez výčitek v očekávání ! Zaslíbená sklizeň přijde ! (Ž. 126,5-6) Nejednejme podle toho co vidí naše oči, ale jednejme vírou (2Kor. 5,7). „Spravedlivý bude živ z víry !“( Ab. 2,4) 10) To je výmluvný obraz živého křesťana, který má stálé spojení se studnicí života a je v trvalém spojení se svým Pánem. Někdy se zdá, že víra křesťana je jenom jako malá jiskra. Ale Pán Ježíš „nalomenou třtinu nedolomí a kouřící knot neuhasí“ (Iz. 42,3). A Duch svatý i malou jiskřičku rozdmýchá do velkého plamene. On působí, že i mnohá protivenství a pokušení nedokáží uhasit lásku věřícího k jeho Spasiteli (J. 21,17). To je naší velkou útěchou. Kdyby sám Pán nedoléval do naších srdcí olej milosti, dávno bychom byli bez života a vyhaslí. Vody pokušení nás někdy mohou zaplavit jako povodeň. Ale tam, kde Pán své dílo začal, tak ho neopustí ale dokončí (Fil. 1,6). „Miluji tě věčnou láskou, proto ti stále zachovávám milosrdenství“(Jer. 31,3). Někdy by se mohlo zdát, že se pokoušený sám probojoval pokušením. Jenže skutečně to způsobil ten, který je „za zdí“. Duše, která prožíváš pokušení, hlavu vzhůru! Tvému Spasiteli záleží na tom, abys obstál v bouřích života! On má ještě dost hořícího oleje Ducha svatého! Je ho mnohem víc než je vody pokušení v Satanově „konvi“! „Já jsem však za tebe prosil, aby tvá víra nezanikla“ ( Luk, 22,3).
Byl tu ovšem velký problém. Bránu paláce obsadila velká skupina jakýchsi neurvalých a neomalených zbrojnošů, kteří se těm, kteří chtěli vejít vysmívali a nikoho nepouštěli dovnitř. A lidé, kteří u vchodu čekali na vstup, začali váhat a ustupovat. Křesťan se tomu co viděl, velmi divil. Ale najednou přistoupil k zapisovateli statný a nebojácný muž a řekl: „Pane, zapište na seznam moje jméno!“11) Potom si nasadil na hlavu přilbu, zdvihl připravený štít a vytasil svůj meč. A pak se neohroženě pustil do boje na život a na smrt s přesilou ozbrojenců u brány. Bojoval velmi udatně a obratně, ale přesto byl přesilou nepřátel několikrát zraněn 12). Mnoho zbrojnošů však zranil a zneškodnil 13) a navzdory jejich rozhořčenému odporu se nakonec vítězně probojoval dovnitř. A uvnitř ho uvítaly vítězné výkřiky těch, kteří tam přišli před ním: „Pojď dál rytíři, vejdi, zde obdržíš věčnou slávu!“ A tak oslavovaný vítěz vešel do paláce; a tam ho oblékli do stejného oděvu, jaký měli oni. Křesťan se usmál a prohlásil: Myslím, že vím co tohle znamená! Budu také bojovat, abych i já už mohl vejít do slávy! 14) Vykladač mu ale řekl: Ne, teď ještě ne! Musím ti ukázat další věci; a potom ještě musíš projít celou svou určenou cestu. / VI. Zavržený vyznavač. / V mém snu potom Křesťan s Vykladačem sestoupili do temného sklepení, které, jak později Křesťan pochopil, bylo vězením. V jedné kobce totiž uviděl člověka, který byl zavřený v železné kleci 15) a vypadal velmi zdrceně. Seděl jako uzlíček skrčený v koutě a vzdychal, že by se nad ním ustrnul kámen. Křesťan se zeptal, co to znamená. Vykladač mu doporučil, aby si s tím člověkem sám promluvil. Křesťan se ho tedy zeptal: Kdo jsi ? Muž: Kdo jsem? Teď jsem úplně někým jiným než jsem kdysi býval. Křesťan: Kým jsi tedy býval? Muž: Kdysi jsem byl ve svých očích i v očích jiných lidí vyznavačem, který se vyvíjel velmi nadějně (Luk. 8,13). Domníval jsem se, že jsem na cestě do nebeského města a těšil jsem se, že tam také vejdu. Křesťan: A kým jsi teď? Muž: Teď jsem tím nejztracenějším zoufalcem a to zoufalství je hroznější než tahle klec. Ze zoufalství se už nikdy nedostanu. Ba ne, teď už to není možné. Křesťan: A jak jsi se sem dostal? Muž: Přestal jsem být bdělý a opatrný a nechal se zlákat svými žádostmi. Prohřešil jsem se proti čistému světlu Božího slova a proti Boží dobrotě; zarmoutil jsem Ducha svatého a On mne opustil. Popouzel jsem Boha svým hříchem k hněvu a On se ode mne odvrátil. Zahrával jsem si lehkomyslně s ďáblem a on mne zotročil. A své srdce jsem zatvrdil natolik, že se už nemohu vrátit zpět (Iz. 63,17). Křesťan: se obrátil na Vykladače: To už opravdu není tomuto muži pomoci? Vykladač: Zeptej se ho! 11) Už jsi řekl Pánu : „Já půjdu, pošli mne!“ (Iz. 6,8) Jsi také odhodlán stát se jedním z bojovníků pro Ježíše? Kéž by ses i ty stal jedním z nich a doplnil počet těch, těch, kteří nás už předešli, nyní se radují v nebeských palácích a dívají se, jak teď obstojíme v závodě našeho života my! (Žid. 12,1-2). 12) Bez ran a bez jizev nedosáhne nikdo na odměnu. „Stále nosíme na svém těle Ježíšovo umírání, aby byl na nás zjeven i Ježíšův život“(2Kor. 4,10) „Musíme skrze mnohá soužení vejít do Božího království“(Sk. 14,22. Mat. 11,12). 13) „Já tedy běžím ne jako bez cíle, zápasím pěstmi, ne jako bych jen bil do vzduchu, ale zasazuji dobře mířené rány svému tělu a podrobuji ho, abych se snad - jiným hlásaje – sám nestal tím, kdo se neosvědčil“ ( 1Kor. 9,26-27). „Neboť náš zápas není proti krvi a tělu, ale proti vládám, proti autoritám, proti světovládcům této temnoty, proti duchovním mocnostem temnoty v nebeských oblastech“ (Ef. 6,12). 14) Je častou zkušeností, že mladí věřící ještě v období první zapálenosti pro Pána opravdově touží, aby už vešli do nebeské slávy. Ale Pán jim říká: K tomu ještě nenastal čas, ještě se musíš „v mé škole“ mnohé naučit. Ještě tě čeká mnoho práce, ještě má i na tobě vyrůst ovoce Ducha svatého, než i na tebe dojde řada abys také vešel do mé slávy (J. 15,16) 15) Zoufalství je jako železná klec, ve které marně svými křídly bije do mříží uvězněný orel. Když si někdo zoufá tváří v tvář Boží milosti, kde potom může najít volnost a odpočinutí?
Křesťan se proto zeptal: To už opravdu není naděje, že bys mohl vyváznout z téhle klece zoufalství? Muž: Je to strašné, ale je to tak! Křesťan: Proč? Vždyť Syn Požehnaného je každému velice milostivý! Muž: Jenže já jsem ho znovu křižoval (Žid. 6,4-6), pohrdl jsem jím i jeho spravedlností (Luk. 19,14), považoval jsem jeho krev za nečistou a potupil Ducha milosti (Žid. 10,29). Tím jsem se sám vyloučil ze všech zaslíbení a tak mi zbývají jen výhrůžky, strašlivé výhrůžky, ano výhrůžky spravedlivým a jistým soudem, který mne jako přestupníka odsoudí! Křesťan: A kvůli čemu jsi v té kleci? Muž: Kvůli žádostem, rozkoším a tomu, co jsem chtěl získat ve světě. Od toho všeho jsem si mnoho sliboval; ale teď mne každá ta věc hryže jako červ (Iz. 66,24. Mk. 9,44). Křesťan: Ale proč z toho nečiníš pokání a neobrátíš se? Muž: Je to hrůza, ale Pán Bůh mi odepřel pokání a jeho slovo mne nepovzbuzuje k víře. A teď jsem uzavřen v téhle kleci zoufalství, která je pevnější než ocel; z té mne už žádný člověk na světě nedokáže vymanit. Hrozím se soudu! Už tady je mi strašně bídně a co teprve budu muset snášet na věčnosti! Vykladač řekl Křesťanovi: Zapamatuj si strašné postavení tohoto muže a ať je pro tebe dostatečnou výstrahou! 16) Křesťan: To je opravdu hrozné! Pane Bože pomoz mi, abych byl vždy vnímavý na nebezpečí, modlil se a byl vždy bdělý! Chraň mne před věcmi, které tohoto ubožáka přivedly na tohle místo!17) Pane Vykladači, nemůžeme už opustit tohle hrozné místo? To budu stokrát raději putovat! Nemám už raději pokračovat ve své cestě? 18) Vykladač: Ještě měj nějakou dobu strpení! Mám ti ukázat ještě jednu věc a potom můžeš jít dál. / VII. Vidění o soudném dni. / A tak byl Křesťan přiveden do ložnice muže, který právě vstával. Zrovna se začal oblékat, ale vypadal velmi rozrušeně a vylekaně, dokonce se mu docela viditelně třásly ruce i nohy, ačkoli v místnosti nebylo chladno. Křesťan se Vykladače otázal, co tomu muži je, že se tak třese. Ale Vykladač ho znovu vybídl, aby se zeptal sám. Křesťan: Pane, co se vám stalo, že se celý třesete? Muž: Teď k ránu se mi zdál tak děsivý sen, že se doposud nemohu vzpamatovat. Zdálo se mi, že slunce a nebe hrůzně zčernalo jako žíněný pytel (Zjev.6,12-13), nastalo silné zemětřesení, bily blesky a burácely hromy a vichr hnal oblaka jako zvadlé listí a hvězdy padaly jako když se setřásají zralé fíky. A ozval se zvuk, jako když zní gigantická polnice (Mat.24,31. 1Kor. 15,52. 1Tes. 4,16) a shůry sestupoval oblak, na kterém seděl MUŽ s tisíci nebeskými svatými v plameni ohně (Ju. 14-15. 2Tes. 1,8. Dan. 7,10a13) a i nebesa byla v jednom plameni. A tehdy zazněl mocný hlas: „Vstaňte mrtví a pojďte k soudu“(J. 5,28-29). A hned začaly pukat skály a otvíraly se hroby a mrtví, kteří v nich byli, vstali. Někteří pohlíželi vzhůru a radovali se, ale jiní se chtěli ukrýt v horských průrvách a jeskyních a přáli si, aby je přikryly hory (Zjev. 6,15-16); ale nikomu se nepodařilo uniknout. 16) Pokud jsi vyznávající křesťan, nestačí jen abys Boží vůli znal a uměl ji slovy zopakovat. Ty musíš podle Boží vůle žít a druzí to na tobě musí vidět. Br. Adlof píše: Znal jsem člověka, který o sobě neustále říkal, že je zavržen. Prožil několik příležitostí, kdy si on i okolí myslelo, že přijímá milost a odpuštění; ale pak se zase opakovaně vrhal do hříchu. Dej si pozor, abys i ty nebyl jen zelenajícím se fíkem, který ale nenesl ovoce – a byl proklet (Mk. 11,12-14 a 20-21) ! Neklam sám sebe! Když se domníváš že stojíš, dej si pozor, abys nepadl ! ( 1Kor. 10,12) Vezmi vážně svoje povolání, nezneužívej Boží milost, protože „je hrozné upadnout do rukou živého Boha“ (Žid. 10,31). A když prožívá zavržený už tady téměř pekelné trápení, jaká hrůza to bude na věčnosti ! Nepovyšuj se, nebuď si jistý sám sebou, ale boj se! ( Ř. 11,20) - Bunyan tu líčí duševní muka, která zakoušel třeba Francesco Spiera, a podobné si zoufal i Mistr Kampanus. 17) Poutníku, i ty se modli podobně a pros Boha o milost žít v bdělosti a svatosti. Pros, ať tě chrání před pádem do pokušení a hříchu, z kterého bys už nemohl být vysvobozený! 18) Proč už chce Křesťan pospíchat dál? Nemá nikde stání, protože ještě nemá jistotu spasení a nemá odpuštěné hříchy. Jak by teď mohl prožívat pokoj a radost? Ale Duch svatý je Pánem časů a dokáže i obtíženou duši dovést v ten nelepší okamžik ke kříži.
A před MUŽE, který seděl na oblaku na trůnu, byli k soudu shromáždění lidé celého světa a byly otevřeny knihy (Zjev. 20,11-13). A Soudce poručil svým sluhům: „Vyberte koukol, plevy a strniště a hoďte je do ohnivého jezera“ (Luk. 3,17. Zjev. 20,15). A vtom se téměř u mých nohou otevřela bezedná propast plná ohně, síry a dýmu a ozývaly se z ní ohyzdné zvuky a hlasy. A Soudce také poručil: „Sneste moji pšenici do mých sýpek“(Mat. 13,30b). A potom jsem viděl, že mnozí byli vyneseni do oblaků, ale mne nechali dole. (Jer. 8,20. 1Tes. 4,17. Mat. 24,41-42) I já jsem se chtěl někam schovat, protože onen Soudce se díval i na mne. Pod tím pohledem mne začalo hrozně hryzat a obviňovat svědomí a před očima se mi ukázaly všechny moje hříchy. A v tom jsem se celý zpocený probudil. Křesťan: A proč jste se toho snu tak polekal? Muž: Protože jsem nevěděl, že se mi to jen zdá. Myslel jsem, že už nastal soudný den. A zjistil jsem, že na něj nejsem připravený 19). Nejvíc mne vyděsilo, že když andělé vynášeli vybrané do oblaků, odnesli i některé z mých známých; ale mne tam nechali. Také pekelná propast se otevřela skoro u mých nohou. A i moje svědomí mě strašně obvinilo, protože když jsem se díval na Soudce, zdálo se mi, že se dívá přísně a hněvivě jenom na mne. Vykladač: Zvážil jsi všechno to, co ti tento muž řekl? 20) Křesťan: Ano. To všechno mne naplňuje nadějí i bázní. 21) Vykladač: Dobře si všechno, co jsi tu viděl, zapamatuj; a ať se ti to stane povzbuzením a pobídkou, ale hlavně i důraznou výstrahou na tvoji cestě. A tak si začal Křesťan připravovat všechno potřebné na další cestu. Když se se svým hostem loučil, řekl mu Vykladač: Milý Křesťane, ať tě Utěšitel nikdy nemusí opustit a ať tě doprovodí až do vítězného města. A tak Křesťan vykročil na další cestu a opakoval si pro sebe báseň, kterou si sám složil: Vzácné, užitečné tady viděl jsem, věci radostné i hrozné zároveň, jež mne upevňují v předsevzetí mém. Ó kéž kupředu jdu dokud svítí den! Díky Pane za vše, cos mi ukázal dej ať do paměti všechno bych si dal; Veď mne cestou úzkou, klam ať pomine, ať se moje duše cíle nemine. 22) 19) Čtenáři, a co ty ? Jak jsi připraven na den všeobecného, tzv. „posledního soudu“? Pokud nepatříš do počtu těch, kteří na soud nepřijdou, protože za jejich hříchy už byl odsouzen Ježíš Kristus, hrozí ti věčné zahynutí – peklo. Nechceš teď, dokud je ještě čas, také přijmout záchranu, kterou Pán Ježíš z kříže dodnes nabízí ? V tento den soudu se budou moci radovat jenom ti, kteří jsou vykoupení. 20) Uvážil jsi všechno i ty milý čtenáři ? Raději se u této kapitoly ještě jednou zastav a vážně uvažuj. Jedná se o věčnost. Modlím se, aby Duch svatý neprobuzené probudil, probuzené znovuzrodil a znovuzrozené poučil a vedl. 21) Naděje je něco velmi radostného. Tu dává Duch svatý. Ale také Boží bázeň je darem od Boha. Tato bázeň způsobuje, že se věřící obává upadnout do hříchu a odpadnout od Boží milosti. V tomto smyslu říká Písmo: „Blahoslavený je člověk, který má ustavičně bázeň“ (Př. 28,14). Bázeň je spojená s opatrností a naděje s odvahou. 22) George Offor napsal o této kapitole: V anglickém písemnictví se stěží najde něco napsaného tak krásně, ale zároveň poučně, něco v tak úžasné představivosti a v tak čistém a půvabném stylu. A zároveň to tak uchvacující silou působí na naše srdce.
KAPITOLA 6. 1. Poutník byl zbaven břemene, když pohlédl na kříž. 2. Trojjediný Bůh mu dal oděv spasení a ujištění o něm. 3. S radostí pokračuje v cestě. 4. Najde u cesty Prostoduchého, Lenocha a Nadutého. 5. Setká se s Formalistou a Pokrytcem.
1. Křesťan s vnitřním očekáváním vykročil na další cestu, která teď vedla vedla mezi dvěma dost vysokými zdmi 1), které měly jméno Spasení (Iz. 26,1. 35,8. a 60,18b). 1) Duch svatý vede obtíženého poutníka cestou, která je s obou stran chráněna, „lemována“ tak, že ho to dovede až ke kříži. A tam konečně uvidí spasení v Ježíši Kristu a nakonec jenom samotného Ježíše (Mat. 17,8).
Cestou, která stále stoupala, šel poutník nejdříve rychle, ale jeho břemeno způsobovalo, že se zadýchával a tak musel své tempo zvolnit. Došel až k jakémusi pahorku 2), na kterém stál starý kříž; a hluboko pod ním byl jakýsi hrob. Pak jsem viděl, že když Křesťan došel až pod kříž, poklekl a s dojetím na něj pohleděl. A v tom se náhle břemeno na jeho zádech uvolnilo a skutálelo se dolů a zapadlo do zmíněného hrobu. A pak už ho nikdy nikdo neviděl 3). Když Křesťan ucítil ulehčení jak z něho spadlo břemeno, které ho tak tak dlouho obtěžovalo, převelice se zaradoval. A tak řekl s velkou radostí a vděčností: „On mi svým utrpením dal odpočinutí a svou smrtí mi daroval život“. A tak stál a hleděl na kříž; a nemohl pochopit, proč se ten ukřižovaný tak bolestným způsobem obětoval, aby i jeho zbavil těžkého břemene 4). Díval se a díval a i když prožíval největší radost a vděčnost ve svém životě, z očí mu stále tekly slzy (Zach. 12,10) 5) . 2. A zatím co tam stál, radoval se a plakal, objevily se u něho tři běloskvoucí postavy a pozdravily ho jednohlasně slovy: „Pokoj tobě!“6). První z nich mu řekla: „Odpouštějí se ti tvoje hříchy“(Mk. 2,5. Luk. 7,48). Druhá mu svlékla jeho špinavé a potrhané šaty(Iz. 64,6) a oblékla mu krásné bílé (Kaz. 9,8) slavnostní roucho (Zach. 3,4). A třetí postava ho označila na čele nesmazatelným znamením (Zjev. 7,3. Ef.1,13) a dala mu doporučující listinu s pečetí (2Kor. 1,22 a 3,3). Poručila mu také, aby si ji dobře hlídal, často do ní s potěšením na cestě nahlížel; a aby ji odevzdal u nebeské brány. 2) Horo Golgoto, ty jsi pahorek, který převyšuješ všechny hory! Jenom přes tebe vede cesta domů ! Blahoslavený je ten, kdo byl přiveden až pod kříž a uviděl na něm velikost Boží lásky. Té lásky, která na Ježíši odsoudila a potrestala lidský hřích a tím ospravedlnila každého hříšníka, který tuto milost příjme. Milý čtenáři, přivedl tě už Duch svatý na Golgotu a ukázal ti na „Muže bolesti“, kterého předpovídal už prorok Izajáš ? (Iz. 53k.) 3) Když je člověk zbaven svých vin, je to ta nejkrásnější a nejblaženější chvíle jakou může člověk tady na zemi prožít! Vždyť jsme byli nezaslouženě „adoptováni“ do Boží rodiny jako Jeho děti !(Gal. 4,5-7) Skrze kříž, který je znamením veškeré hany, bolesti a úzkosti, Boží Syn vytrpěl místo nás trest Božího hněvu a tím smazal naše zasloužené odsouzení (Kol. 2,14). On za nás položil svůj život a jeho smrt a krev nás zbavila našich vin (Ř. 5,8-9 Ef. 1,7 1J. 2,12). A tohle prožil poutník u kříže. Až tady se stal skutečným křesťanem. Až tady prožil své osvobození od svých hříchů. Když pohlédl s vírou na kříž, viděl, že krev Ježíše Krista ho zbavuje každého hříchu. Vidí v té zsinalosti, modřinách a ranách záruku, že je navždy očištěn od veškeré své nečistoty a prožívá blaženost, kterou popisuje Písmo (Ž. 32). - Milá duše, která jsi tuto chvíli ještě neprožila a stále se ještě zmítáš v nejistotě a nepokoji - přijmi, uvěř, že Ježíš Kristus zemřel i za tebe! Spolehni se s důvěrou na moc Jeho krve a věř, že ta oběť byla přinesena i za tebe! Pohleď (J. 3,14-16) v této chvíli na rány Božího Beránka (J.1,29) a uvěř, že jeho smrt plně zaplatila i tvůj dluh hříchu (1P. 1,18-19). Potom i ty prožiješ, že i tvoje břemeno hříchu navždy zapadne do „hrobu“ Božího zapomnění (Iz. 38,17 a 43,25). Jsou tisíce lidí, kteří se podobají mořeplavcům z 16 století, kterým došla pitná voda a dostali se do ústí řeky Amazonky. Ta řeka je tam tak široká, že nejsou vidět břehy a oni si stále mysleli že jsou na moří. Uviděli jinou loď a pomocí vlajek jim signalisovali prosbu o poskytnutí vody. Oni jim odeslali zpět zprávu: „Spusťte vědra a naberte si!“ Nejdříve to nechápali a nevěřili, ale nakonec se přesvědčili, že jsou uprostřed pitné vody. Podobně i dnes miliony lidí hynou uprostřed vod milosti, protože si ji nenabrali. Slyšeli o Božím Synu, který za ně zemřel, ale nejdou k němu, nepohlédnou na Něho s vírou, která by je vysvobodila. Možná to je často i proto, že tam není nikdo kdo by jim řekl: Jen si naberte! Milý čtenáři, už sis „nabral“? Naber si zhluboka, Boží milost tu je i pro tebe. A jestli sis už „nabral“ a prožil záchranu a odpuštění, jdi, a ukazuj dalším nezachráněným na Golgotu a na možnost nabrat si pro sebe Boží milost. 4) Už předtím Křesťan věděl, že Ježíš je Spasitelem, že zemřel za hříchy všech lidí světa, ale neprožíval pokoj, radost a jistotu, že mu Bůh odpustil. Ale až teď to prožil. Je opravdu až s podivem, že někomu je představován Kristus a on dlouho nijak nereaguje. Až Duch svatý ho musí přivést pod kříž; a jenom tam je mu pod jeho vlivem zjeveno, co už sice znal, ale čeho se zatím neúčastnil. Jenom lidská slova na předání zvěsti evangelia nestačí a pokud tu není zároveň při práci Duch svatý, nic se nestane. To těm, kteří byli Božím Duchem znovuzrozeni a radují se „radostí nevýmluvnou a oslavenou“ (1P. 1,8), někdy připadá, že uvěřit a přijímat skrze Spasitele tolik požehnání je snadné a přirozené; ale někdy zapomínají na to, že i oni tak dlouho o Ježíšovi věděli, a neviděli na něm nic zvláštního (Iz. 53,1-3). 5) Čtenáři, už jsi někdy plakal radostí když jsi přemýšlel nad Boží láskou, která odpustila i tobě? A už se ti také stalo, že ses podobně jako zde Křesťan, nemohl nasytit hloubky Spasitelova díla na kříži? 6) Křesťana navštěvuje trojjediný Bůh. V pozdravu „Pokoj tobě“ je naznačeno, že ti tři jsou jedno. A přece dále tři osoby jediného Boha zjevují své úřady a udělují své dary. Otec odpouští vinu. Syn svléká z poutníka hadry porušení a hříchů a obléká mu roucho své spravedlnosti. A Duch svatý mu dává znamení, že už není sám svůj, ale že je Božím vlastnictvím. Listina s pečetí je jistota spasení potvrzovaná stálou přítomností Ducha svatého. V této jistotě má Křesťan jít a bude do nebe vpuštěn, protože má list s pečetí a viditelné znamení na čele. To vše se děje pod křížem. V umučeném Spasiteli se k tobě sklání Bůh, aby už s tebou zůstal (J.14,23). To všechno nejsou chiméry, ale duchovní skutečnosti. Bez odpuštění vin není možné radostné následování Krista. Pokud se Kristus nestal tvojí spravedlností (1Kor. 1,30), nemáš a neznáš pokoj s Bohem (Ř. 5,1). A pokud tyto věci nemáš, nemůže to být vidět ani ve tvém životě. Ale pro skutečně znovuzrozeného tato jistota nemůže být tím, co ho trvale míjí (Ř. 8,16 a 38-39).
3. Když odešli, začal Křesťan radostí poskakovat a na další cestu pak vykročil lehkým krokem a s radostným srdcem si začal zpívat: 7) 1. Když jsem ve hříchu žil, zcela lhostejný byl vůči spáse mně nabízené, kolem kříže jsem šel a tam náhle jsem zřel veškeré nebe ozářené. Rf: Pod křížem Golgotským světlo zasvitlo mi, břímě hříchu Ježíš tam ze mne sňal. Víra v kříže znak vrátila mi zrak a můj život se radostným stal. 2. V slepotě myslel jsem, že žádným zázrakem nemožno duši mou proměnit. Přece však zázrak ten stal se, neb zaplašen prchl stín, ranní když vzešel svit. Rf: 3. Zmizel však všechen žal, každý den píseň chval plní dnes srdce mé zhojené. Neb mým vůdcem se stal ten který umíral pro spásu mé duše ztracené. Rf:
4. A tak i když Křesťanovi v jeho euforii cesta bezstarostně ubíhala, přece jen si všiml tří mužů, kteří nedaleko cesty tvrdě spali a na nohou byli spoutáni řetězy. Měli podivná jména: Prostoduchý, Lenoch a Nadutec. Když je Křesťan uviděl v tomto jejich stavu, chtěl jim nějak pomoci a tak se je snažil napřed probudit. Volal Křesťan: Vzbuďte se, copak opravdu nevnímáte žádné nebezpečí a přitom se podobáte lidem, kteří se nacházejí v rozbouřeném moři na vrcholu lodního stěžně (Př. 23,34) a pod vámi je bezedná hlubina! Probuďte se! Nechte si sejmout vaše pouta 8) a zachraňte se ! Kdyby se tu objevil hladový lev, stanete se jeho snadnou kořistí!(1P. 5,8) Oni se probudili jen tak napůl, mžourali na něho rozespalýma očima a nevrle mu odpovídali 8) Prostoduchý: Co tu plašíš, já tady žádné nebezpečí, natož lva, nevidím! Lenoch: Nech mne být, já chci ještě spát! A Nadutec: Nestarej se a hleď si svého! Já vím nejlíp co je pro mne dobré; a tady se mi to líbí ! A otočili se na druhý bok a celí rozmrzelí zbytečným probuzením se pokoušeli znovu usnout. Křesťan viděl, že s nimi nehne a tak šel dál a zarmouceně kroutil hlavou nad jejich lehkomyslností s kterou odmítli jeho varování i jeho pokus jim nějak pomoci.
7) Ovocem Ducha svatého je mimo jiné i radost (Gal. 5,22-23). Jen ten, koho svou milostivou přítomností navštívil Bůh, dokáže pochopit, co znamená „být naplněn radostí a Duchem svatým“(Sk. 13,52). Potom se člověk může radovat i navzdory mizerným okolnostem (Sk. 5,40-41), nebo i když je úplně sám (Sk. 8,39). 8) Lidé, kteří spí spánkem duchovní smrti odmítají pomoc a jsou rozzlobeni, že si je někdo dovolil vyrušovat z jejich sladkých teorií a snů. Za jejich odmítnutím je možné často cítit: Proč mne znepokojuješ svým kázáním, svým svědectvím, svým životem ? Lidé se odvrací od světla, protože jsou zvyklí na tmu, ve které nejsou jejich hříchy a chyby tolik vidět. A přece není málo těch, kteří ačkoliv nejsou daleko od cesty spásy, přece po ní nejdou. Nejsou daleko od brány Božího království ale nepospíchají tam vejít. Nevidí nebezpečí, netuší, že mstitel je nablízku (Nu. 35,11-12). A tak spí a spí. Jejich život je sen a může být třeba růžový. Ale hrozná skutečnost na věčnosti jim ukáže, že prospali dobu milosti. Jiní se odvracejí a odmítají milost se slovy : „Starej se sám o sebe, dej mi s těmi nesmysly pokoj!“ A Křesťanovi nezbývá než aby šel sám dál svoji cestou. Když někomu neotevře duchovní zrak Bůh, naše svědectví, argumenty a přesvědčování na to nestačí. Je to jen Boží milost, že nás Bůh probudil, osvítil, ospravedlnil a dosud zachovává.
5. Ve svém snu jsem také viděl, že ačkoliv Křesťana vnitřní radost neopustila, přece jen už svoji radost nedával navenek tolik najevo. Když uslyšel za sebou nějaký hluk, ohlédl se a uviděl, jak dva muži šikovně přelézají vysokou zeď na levé straně úzké cesty. A když před sebou zahlédli Křesťana, rozhodli se že ho dohoní a rozběhli se za ním. Jeden se jmenoval Formalista a druhý Pokrytec 9). Když k němu doběhli, zeptal se Křesťan: Pánové, odkud jste a kam máte namířeno? Formalista: Narodili jsme se v kraji Ješitnost a jdeme si pro ocenění na horu Sión. Křesťan: A jak to, že jste na úzkou cestu nevstoupili úzkou brankou na začátku této cesty, ale přelezli jste zeď? Cožpak nevíte, že „kdo na tuto cestu nevchází dveřmi ale vniká na ni jinudy, je zloděj a lupič?“ (J. 10,1) Pokrytec: Všichni lidé z našeho kraje si myslí, že jít až k úzké brance je zbytečně dlouhá zacházka. A protože je u nás běžné chodit tou nejkratší cestou, tak jsme přelezli zeď. U nás to je normální, už to máme nacvičené. Křesťan: A to vám nevadí, že tím přestupuje jasné nařízení Pána této cesty, která vede do jeho města? Formalista: Tím se ty nemusíš trápit. To, že jsme přelezli zeď, je tady tradicí a zvykem už víc než tisíc let. Křesťan: A vy si myslíte, že když už to děláte tak dlouho, že to kvůli tomu obstojí před Pánem zlatého města, i když to odporuje zákonu, který On sám nechal napsat? Pokrytec: Každý nestranný soudce to určitě kvůli tak dlouhé tradici uzná za zákonné. Mimo to, tuto tradici zavedli důležití a vysoce postavení lidé, kteří k tomu měli autoritu, protože jsou v přímém následnictví už od začátku, kdy se po téhle cestě začalo chodit. A konečně, proč by mělo tolik záležet na tom, jak jsme se na tuhle cestu dostali? Důležité je, že na ni jsme. V čem je rozdíl mezi tebou, který jsi prošel určenou brankou a námi, kteří jsme přelezli zeď? Co máš navíc, nebo v čem jsi lepší, než my? Křesťan: Máte pravdu nejsem lepší. Ten rozdíl je v tom, že se snažím jít poslušně jen podle , zapsaných příkazů tak, jak je nechal napsat Pán cesty svým prvním následovníkům. Vy jednáte naopak podle pozdějších zvyků a doplňků, které Pán nepřikázal. Vaše tradice dokonce často přímo odporují jeho příkazům a podle nich jste zloději a rušitelé jeho vůle. Proto velmi pochybuji, jestli můžete být na konci cesty označeni jako Pánovi věrní. Bez jeho vedení jste na cestu přišli, bez jeho milosti budete muset odejít. Když to slyšeli, nechtěli se už s Křesťanem moc bavit. A tak mu už řekl jen Formalista: Jsme si jistí, že pokud jde o dodržování předpisů, tradic, výnosů a nařízení, tak je dodržujeme možná líp než ty. V podstatě se od nás mimo své nadřazenosti a oděvu, který ti asi někdo dal abys nechodil nahý, vůbec nelišíš. Křesťan: Vy se spoléháte na zákon a dodržování vnějších ustanovení. Bez projití dveřmi a jen spoléháním na plnění zákona ale nebudete spaseni (Gal. 2,16). A tento oděv mi dal sám Pán tohoto místa. To jste strefili přesně, On mi ho dal opravdu proto, abych tu nemusel dělat hanbu svoji nahotou. Předtím jsem totiž nosil jen špinavé hadry. A teď tyhle šaty nosím jako důkaz jeho lásky ke mně. Také mi na mé cestě stále připomínají, že mne můj Pán podle nich pozná a příjme. A možná jste si ani nevšimli, ale tehdy, kdy jsem byl zbaven svého břemene mi ten, který má s mým Pánem to nejužší společenství, dal na čelo své znamení a dostal jsem od něho i listinu s pečetí. Slouží mi nejen jako vstupenka, kterou mám odevzdat u nebeské brány, ale mohu se z ní na své cestě stále těšit. Obávám se, že vám chybí tyto věci právě proto, že jste nevešli určenou úzkou brankou. 9) Formalista neboli Obřadník klame sám sebe tím, že provádí vnější úkony a náboženské obřady a myslí si, že tohle jeho svědomité jednání mu otevírá dveře do nebe. Pokrytec jedná podobně, ale ten svoji zbožnost „hraje“ a klame tak své okolí. Ví, že jeho srdce je daleko od Boha, ale tváří se, že je s Bohem spojen. Oba nemají Ducha svatého a tak cítí a dělají jen to, co je tělesné. Nevidí podstatný rozdíl mezi nimi a poutníkem a ospravedlňují své jednání starou „svatou“ tradicí a zvyklostmi. Ale jestli někdo nevešel do ovčince dveřmi, jestli nevešel na úzkou cestu úzkou branou obrácení a znovuzrození, je podle Písma zloděj a lotr; a jeho úděl zůstane údělem zlodějů a lotrů. Pokud jsi i ty milý čtenáři, jen poctivým návštěvníkem jakéhokoli kostela nebo denominace, ale neprožíváš ve svém životě změny, které působí Duch svatý, anebo jen svou zbožnost kvůli komukoli hraješ, jsi jedním z těch, o kterých se tu píše.
Na tuto Křesťanovu řeč už Formalista i Pokrytec neodpověděli, jen se na sebe podívali a dali se do smíchu. A potom se od něho oddělili. Křesťan šel před zmíněnými vždycky trochu vpředu a proto už neměl příležitost s nimi hovořit. A tak si, jak to u osamělých lidí občas bývá, mluvil aspoň sám pro sebe; někdy se radoval a sám se utěšoval, ale někdy i vzdychal 10). Také si často prohlížel a četl listinu, kterou mu jeden z těch běloskvoucích dal. A byl tím vždycky velmi posílen a potěšen (Ž. 68,10 a 19,8). 10) Jen vzdychej nad zlem v sobě i kolem sebe. Běda, když vzdychat přestaneš. To by naznačovalo, že sis už zvykl.
KAPITOLA 7. 1. Pahorek Obtížnosti. 2. Formalista i Pokrytec zahynuli. 3. Unavený Křesťan je posílen ale pak usíná. 4. Bojácný a Pověrčivý Křesťana znejistí. 5. Křesťan zjistí, že ztratil a vrací se hledat listinu s pečetí.
1. A tak i když rozděleni, pokračovali všichni tři dál po úzké cestě a Křesťan se ještě neztratil mužům z kraje Ješitnosti z dohledu. Tak došli až ke strmému kopci, kterému se tam říkalo pahorek Obtížnosti. Na jeho úpatí byl pramen a upravená studánka, aby se z ní mohli poutníci napít. U tohoto místa občerstvení byla také křižovatka cest. Úzká cesta pokračovala rovně, přímo na pahorek tím nejprudším svahem; 1) ale byly tu i dvě odbočky nalevo i napravo. Ty byly širší, lépe upravené a skoro bez kamenů. Křesťan šel nejdříve k prameni, napil se a velice ho to osvěžilo. Ale moc se nezdržoval a začal hned stoupat strmou cestou k vrcholu. Při tom si sám pro sebe říkal: „Pahorku příkrý (Iz. 2,2), já stoupám na tě dnes, jdu s plným úsilím (Ž. 27,14), jsi náročný, to vím (2Tim. 3,12) však věz, tím se neodradím (2Tim. 1,8-9). Mé úsilí jít přímo (Fil. 3.14) ať s Boží pomocí uchrání moji cestu od zla moci (Mat.6,13a). Prosím ať najdu vždy tu nejsprávnější cestu (Ž. 119,30), co dovede mě jistě až k nebeskému městu (Žid. 11,16). Na Boha očekávej (Ž. 43,5) i když bys snad bolest prožívala (Jer. 15,18). Je lépe prožít bídu (Ž.37,16), však Bohem když poradit sis dala (Ž. 33,11), než v poklidu a hříchu si užívat (Luk. 12,18-20) tam, kde stejně všechno sklidí a odsoudí Pán“ (J. 15,6). 2. Za chvíli dorazili na křižovatku u pramene i Formalista i Pokrytec; a když viděli jak je svah strmý, a jak nesnadně Křesťan po úzké cestě stoupá, rozhodli se jít jinudy. Domnívali se, že se všechny tři cesty za horou stejně zase spojí a tak se rozhodli jít snazšími a upravenějšími cestami. Formalista si vybral cestu odbočující doprava. Ta cesta se ale nazývala Nebezpečí a dovedla ho hluboko do neprostupného pralesa, z kterého se už nevymotal a zemřel vysílením. Jeho druh Pokrytec se vydal vlevo, cestou jménem Záhuba. A ta končila v temném kraji plného balvanů, propastí a strží. A do jedné z propastí se také zřítil a zahynul. 2) 3. Pak jsem ve svém snu opět viděl Křesťana, jak namáhaně vystupuje na vrchol pahorku. Snažil se jít co nejrychleji, ale příkré stoupání mu krátilo dech a místy musel dokonce lézt po čtyřech nebo po kolenou 3). 1) Po každé nesnázi a potíži, čeká na Křesťana i zvláštní potěšení. Proto se křesťane nezalekni strmých svahů, přes které tvoje cesta vede. Neděs se soužení, jdi nezastrašený dál a posiluj se modlitbou. 2 Konec těch, kteří nevešli úzkou branou na sebe nenechal dlouho čekat. Těžkosti a strádání úzké cesty je prověřily a ukázalo se, že nejsou učedníky , ale vetřelci. Chtěli jít pohodlnějšími cestami podle svého těla a mysli – a proto odbočili bez vedení Duchy svatého na cesty vedoucí do zkázy. To je žel, úděl formalistů a pokrytců. 3) Úzká cesta žádného křesťana není zcela snadná, ale s modlitbou a s pohledem víry k cíli, je možné vše překonat. Když ne jinak, tak na kolenou.
Asi v půli cesty na vrchol ale nechal Pán cesty zřídit krytý přístřešek, jakýsi útulek s lavičkami, ve kterém si mohli zmožení poutníci trochu odpočinout. 4) I Křesťan vešel dovnitř a sedl si, aby si trochu odpočinul. Opatrně vyndal pečlivě ochraňovanou listinu s pečetí a s potěšením si v ní četl. Potom si znovu s obdivem prohlížel i svůj oděv, který dostal pod křížem. A jak si tam užíval svého osobního uspokojení 5), začal najednou dřímat a protože už byl i dost unavený, hluboce usnul. A ve spánku upustil svoji listinu s pečetí na zem pod lavičku. Probudil se až k večeru, když ho ze spánku vytrhl jakýsi kolemjdoucí slovy: „Jdi k mravenci lenochu a podívej se na jeho cesty, abys zmoudřel“ (Př. 6,6. Jon. 1,6). Křesťan polekaně vyskočil a vyběhl jak nejrychleji mohl až na vrchol pahorku. 4. Když doběhl udýchaný na vrchol, uviděl, že po cestě opačným směrem spěchají dva muži. Jmenovali se Bojácný a Pověrčivý. Křesťan je zastavil slovy Křesťan: Pánové, co se děje? Běžíte naprosto opačným směrem! Bojácný: To víme! I my jsme se vypravili na horu Sión. Došli jsme až na tohle obtížné místo, ale vidíme, že čím jdeme dál, tím nás ohrožuji větší nebezpečí a hrozí strašnější věci. Proto jsme se rozhodli, že se vrátíme 6). Pověrčivý: To je pravda, je to čím dál horší! Zrovna nedaleko jsme zahlédli na cestě dva lvy. Nevíme jestli třeba nespí, ale neodvážili jsme se to zjišťovat. Co když jsou hladoví; při naší smůle a množství objevujících se špatných znamení by nás mohli snadno roztrhat a sežrat. A Bojácný i Pověrčivý běželi z vrchu dolů, div si nesrazili vaz. Křesťan: Tak tihle dva mne opravdu vyděsili! Ale kam teď mám jít? Když se vrátím domů, naprosto jistě zahynu při zaslíbené zkáze mého města ohněm a sírou. Ba ne, tam se vrátit nemohu. A Vykladač i Evangelista mne poslali do nebeského města, kde lze získat věčnou jistotu, právě touhle cestou. Asi nemám na vybranou. Návrat zpátky se rovná jisté smrti nejen tělesné. I cesta dopředu se rovná bázni možné smrti; ale s nadějí věčného života. Musím jít dál. Nic jiného mi nezbývá. 5. Než však opět vykročil, chtěl se ještě potěšit pohledem do své listiny s pečetí. Ale i když se mnohokrát prohledal, nedokázal ji najít 7). To poděsilo Křesťana ještě víc než předcházející zpráva o nebezpečí na cestě. Velice útěchu toho listu postrádal. Ale nešlo tu jen o útěchu, on listinu nutně potřeboval i jako vstupenku či propustku do nebeského města. Až po chvíli si vzpomněl na útulek, kde usnul. A tak klesl na kolena a prosil Boha, aby mu odpustil jeho bláhové jednání. A pak se kvůli svému nerozumnému spánku na místě, které mělo sloužit jen ke krátkému odpočinku, musel vrátit zpátky. Šel celý zkormoucený, s pláčem a s výčitkami vůči sobě. Cestou zpět se také, i když přes slzy, rozhlížel, jestli listinu nevytrousil někde cestou. Konečně se přiblížil až k místu kde usnul; a už jen pohled na to místo mu připomněl jeho hříšný spánek (1Tes. 5,6-8) a působil mu bolest. A tak začal plakat nad svojí ospalostí 4) Pán poskytuje po dobách zvláštních obtíží zase chvíle radosti, posily a potěšení. Jako Pánu Ježíši přišli po jeho vítězství nad ďáblovými svody sloužit andělé (Mat. 4k.), tak i po námahách cesty Pán připravuje pro věřící chvíle potěšení a odpočinku. 5) Přílišné zabývání se sami sebou a svým stavem, uvádí věřící do dřímoty. Jakmile začneš být sám se sebou spokojený, jsi na začátku stavu dřímoty a ochladnutí. Až potom, když nenadále o svoji jistotu přijdeš, teprve ve stavu strachu a úzkosti si uvědomíš, že jsi ji ztratil právě tehdy, kdy ses oddával své spokojenosti se sebou. Právě tehdy se nejlehčeji zapomene na bdělost a na to, že „slunce dne milosti“ pobízí k pokračování v díle a v cestě za Pánem. Prosím tě křesťane, neměj zalíbení sám v sobě! Protože se budeš muset brzy vracet zpět a promarněný čas se už nevrátí! 6) Mnozí se vracejí z Boží cesty, protože se bojí obtíží, které jen viděli, ale sami nezakusili, a tak neznají jejich skutečnou hrůzu. Ale křesťan, i když se jeho srdce také chvěje, je odhodlaný jít přesto dál; a raději zvolí projít „údolím stínů smrti“ (Ž. 23), než zahynutí v tomhle světě, které by ho postihlo, kdyby se vrátil. Vrací se ti, kteří úplně neopustili hřích, nezačali ho nenávidět a pořád si ještě dost cení sebe. Ale ten, kdo poznal svůj hřích a zošklivil si ho, ten se nemůže vrátit. Chce jít k cíli, ať to stojí co stojí, i kdyby před ním stály věci a skutečnosti, ze kterých má velký strach. 7) Jistota spasení je křesťanskou útěchou v dobách zármutku a strastí. Ale jak se z ní má potěšit ten, kdo ji nemá ? Tím, co jistotu spasení bere, je pozemské zabezpečení, samolibost a pýcha, které v nitru křesťanů zvítězí. Přichází tím i o první lásku a nezbývá, než se rozpomenout odkud vypadli (Gal. 5,4) a nutnost činit pokání. Ten, kdo chce pokračovat dopředu, ten se musí v pokání vrátit (Zjev. 2,4-5).
Křesťan: Jak jsem bídný a slabý člověk! Jak jsem mohl tolik povolit tělu a tělesnému odpočinku, když Pán cesty tohle občerstvení určil především pro potěšení ducha svých poutníků! A kvůli tomu jsem se musel tak daleko vracet! Jsem v podobné situaci jako kdysi izraelský národ, když se kvůli svému hříchu musel vrátit k Rákosovému moři (Nu.. 14k). Kdybych svým spánkem neselhal, mohl jsem teď s radostí pokračovat v cestě a být už někde úplně jinde. A protože jsem usnul, musím projít třikrát tutéž cestu a také se už blíží soumrak. Kéž bych tady nespal!8) Znovu vešel do útulku, kde usedl a plakal. Až po chvíli se sehnul a začal hledat i pod lavičkami. A k jeho veliké radosti tam ztracená listina s pečetí opravdu ještě byla! Třesoucí se rukou ji rychle zvedl a pečlivě ukryl 9). Kdo může popsat jeho nesmírnou radost! Ten list byl pro něj ujištěním věčného života a dokladem, na jehož základě bude přijat a vpuštěn do cíle svého putování! Vděčně pohlédl na místo, kde listinu našel a děkoval Bohu za milost, že mu ji tam zachoval. A potom znovu se slzami, ale tentokrát se slzami radosti, znovu běžel zpátky do vrchu. Ale než tam dospěl, začalo už zapadat slunce. To mu znovu připomnělo, jak lehkomyslně usnul a promarnil čas. A tak se začal znovu obviňovat Křesťan: Ach ty můj hříšný spánku, kvůli tobě budu muset jít bez svitu slunce ve tmě! Kvůli tobě teď musím klopýtat v temnotě a poslouchat zvuky noci a děsivé hlasy neznámých nočních tvorů! Zvláště děsivě se mu nyní připomněla zpráva od Bázlivého a Pověrčivého o tom, že někde blízko úzké cesty viděli lvy. A tak se Křesťan opravdu bál. Křesťan: Tyhle šelmy loví zvláště v noci a jestli jsou ještě stále tam, kde byli dříve, jak se mi podaří tamtudy nepozorovaně proklouznout aby mne nesežrali? S podobnými myšlenkami, obavami a strachem ale Křesťan přece jen pokračoval v cestě. A když takhle vnitřně sevřený pohlédl vzhůru před sebe, uviděl výstavný palác stojící těsně u cesty, který měl jméno Nádherný 10). 8) Křesťane, nechtěj si hovět v tělesné samolibosti, když ti Pán projevuje svou milost! A kéž by mnohé probudila včasná upomínka „kolemjdoucího“, která by je probrala z jejich hříšné dřímoty. 9) Poutník byl opět ujištěn Boží milostí! A je ujištěn tím, který za něho položil život. Věřícího nemůže potkat nic horšího, než když je mu v době tísně zastřena Boží tvář a neprožívá Ježíšovu blízkost. To jsou doby pláče, kdy nezbývá nic jiného než úpěnlivě hledat toho, kterého jsme zapudili svou samolibostí a tělesnou pohodlností. Je to podobné tomu, co prožívá Šulamitská dívka z Písně písní: „Já svému milému otevřela, můj milý však náhle zmizel. Hledala jsem jej, ale nenašla. Volala jsem ho, ale už se mi neozval. Našli mne strážci, kteří obcházejí město. Zbili mne do krve, ti strážci hradeb a strhli ze mne šál“(Pís. 5,6-7). Musíš vydržet rány „strážných“ a ponížit se před Ježíšem do prachu. A k učedníkovi, který pláče a činí pokání, vyšle Pán pozdrav své milosti; a nejen to. Přijde k němu a osobně ho ujistí svoji milostí a láskou. 10) Ten palác – chrám, je církev, ke které se smí poutník připojit, aby spolu s ostatními věřícími mohl jít svou cestou radostněji a s větší smělostí. Církev, přirovnaná k nádherné stavbě (Ef. 2,20-22. 1P. 2,5) je krásná, protože i na ní ukazuje Pán své veliké věci a zjevuje na ni svou milost.
KAPITOLA 8. 1. Křesťan vstupuje do viditelné církve skrze nebezpečí. 2. Po přezkoušení je do ní uveden. 3. Je tam s láskou přijat a vypravuje své zážitky. 4. U Večeře Páně. 5. Je uložen k spánku v místnosti jménem „Pokoj“. 6. Prohlíží si vzácnosti paláce. 7. Je vyzbrojen na cestu. 8. Je vyprovázen až do „Údolí ponížení“.
1. Ve svém snu jsem potom viděl, že Křesťan přidal do kroku, protože začal doufat, že by ho v tom pěkném zámku možná mohli nechat přespat. Ale k bráně paláce se muselo projít asi dvě stě metrů dlouhým úzkým průchodem lemovaným dvěma zdmi. Ale právě před branou, u které byl domek vrátného, zahlédl Křesťan v sílícím šeru dva lvy. A tak si polekaně řekl Křesťan: Aha, to je to nebezpečí, které zahnalo nazpět Bázlivého a Pověrčivého. Proto i Křesťan začal pomýšlet na návrat, protože jít mezi ty lvy vypadalo jako jistá smrt. Nevěděl totiž, že lvi jsou uvázáni na řetězech, které nejsou z dálky vidět. Ale když vrátný, který se jmenoval Bedlivý (Mk. 13,35 a 37) přes okno uviděl, že se Křesťan zastavil a váhá, vyšel ven a zavolal Bedlivý: Proč nejsi vytrvalý a pochybuješ? Těch lvů se neboj! Jsou uvázáni na pevných řetězech.
Jsou tady jen proto, aby se ukázala víra nebo nevěra těch, kteří sem přicházejí. Když se budeš držet středu cesty, lvi ti nemohou ublížit 1). A tak Křesťan i když mu nebylo lehko u srdce a strachem se třásl, přece jen šel. Raději se nedíval nalevo ani napravo, ale protože se držel přesně pokynů, které mu Bedlivý dal, mezi lvy prošel. Lvi sice řvali a pokud jim to řetězy dovolily, tak se na něj i sápali, ale ve středu cesty nemohli nikomu ublížit. Když už měl Křesťan tu chvíli hrůzy za sebou, zeptal se vrátného Křesťan: Pane, co je to za zámek? A je možné tady někde přenocovat? Bedlivý: Tento dům postavil Pán hory, aby zajistil svým poutníkům bezpečí a odpočinek 2). A odkud jsi a kam míříš? Křesťan: Jsem z města Zkázy a rád bych došel až na horu Sión. A protože už slunce zapadlo, chci tady poprosit o nocleh. Bedlivý: A jak se jmenuješ? Křesťan: Teď je mé jméno Křesťan 3), ale dřív jsem byl známý jako Milostizbavený. Pocházím z potomků Jefeta, kterým Bůh zaslíbil bydlet ve stanech požehnaného Šéma (Gen. 9,26-27). Bedlivý: A proč jsi sem dorazil tak pozdě? Křesťan: Mohl jsem tu být mnohem dříve. Ale byl jsem příliš spokojený s tím, co jsem od Pána cesty dostal a usnul jsem v útulku před vrcholem pahorku. A navíc jsem tam ve spánku ztratil svůj průvodní list 4), pro který jsem se musel až z vrcholu pahorku zase vracet zpátky. Svoji listinu jsem tam sice díky Bohu zase našel, ale kvůli těmto zdržením jsem na tohle místo dorazil až teď 5). Bedlivý: Dobře, zavolám sem dívku, která si s tebou promluví; a pokud bude se svědectvím o tvém putování spokojena, uvede tě podle pravidel tohoto domu k ostatním členům rodiny. 2. A tak dal Bedlivý znamení zvoncem a z domu hned přišla vážná a krásná dívka jménem Opatrnost 6) a ptala se, proč ji Bedlivý zavolal. 1) Lvi, kteří svým řevem odrazují, znamenají odstrašující řev ďábla a světa, kteří se snaží, abychom nešli po Boží cestě. Odrazování je zvláště zřetelné, když se věřící chtějí připojit k viditelnému shromáždění nebo církvi, která opravdu vyznává Pána Ježíše. To se náhle objeví překážek a zastrašování! - Dej si pozor, to není ta správná církev; jestli tam vstoupíš, tak tě jako Bunyana zavřou, budeš mít problémy s úřady, v práci, budeš všemi opuštěn a budou tebou pohrdat; jestli se připojíš k „sektě“, budeš mít kvůli tomu problémy nejen až do smrti, ale problémy mohou nastat i kvůli pohřbu, protože tyhle lidi nikde nechtějí (Sk. 28,22) a jejich učení je považováno za kacířství (Sk. 24,14. 1P. 4,14). (Poznámka: předsudky existují i dnes, jen ty důsledky se trochu změnily.) Ale ten, kdo přesto zkusí jít vpřed zjistí, že Svět ovládaný ďáblem je spoután řetězem a ten řetěz je v Boží ruce. Když se ti zdá, že Pán řetěz příliš popouští, neboj se. Popouští ho jen do přesně určené míry – k tvému vyzkoušení víry. A úkolem věrného Božího služebníka je oznamovat i rizika, ale hlavně povzbuzovat ke statečnosti a rozhodnosti a těšit a vysvětlovat situaci polekaným poutníkům, kteří nevidí „řetězy“ kterými je působení zla omezeno. 2) Boží církev tady je kvůli bezpečnosti a občerstvení poutníků jdoucích na Sión. V obecenství věřících máš být nejen potěšován, ale také máš bdít nad svými bratry (tak jako i oni mají bdít nad tebou), aby nikdo nebyl oklamán hříchem. 3) Až nyní je toto jméno pravdivé, protože poutník už patří Kristu. Ale mnozí nosí toto jméno neprávem, protože jsou stále mimo Kristovu milost a záchranu. Na které straně jsi ty ? Proběhla už u tebe ta proměna o které mluví Písmo: „Smiluji se nad Loruchámou (tj neomilostněnou), řeknu Ló-amímu (tj. ty nejsi můj lid) Lid můj jsi ty? A on řekne: Jsi můj Bůh!“ (Oz. 2,25) Křesťan si má vždy připomínat čím kdysi byl, a čím se z Boží milosti stal. Pokud patříš Pánu, tak také vidíš ten veliký rozdíl mezi „dříve“ a „nyní“. 4) Jistota spasení je neocenitelně vzácná. Proto buď bdělý, aby ti nebyla zatemněna tvou nevěrností nebo hříchem. „Proto se bratři stále více snažte upevňovat svoje povolání a vyvolení; neboť budete-li to činit, nikdy nepadnete“ ( 2P. 1,10). Mnozí se rozběhli na cestu následování s radostí, ale protože zarmucovali Ducha svatého a zahrávali si s hříchem - teď se plíží životem bez radosti a bez plné jistoty. A jen někteří po dlouhých obdobích nejistot a bez radosti, našli plnou jistotu až v závěru svého života. Každý ať si tedy dává pozor - a to platí obzvláště pro mladé křesťany: „A nezarmucujte Ducha svatého Božího, jímž jste byli zapečetěni ke dni vykoupení“( Ef.4,30). 5) Kdo nemá jistotu že je zachráněn (tj. nemá jistotu spasení) a nemá ve svém nitru svědectví Ducha svatého, ten se v tomto stavu nemá do církve hlásit. Církev je jednotou Božích dětí. Proto do ní mají být přijímáni jen ti, na jejichž životech je vidět, že jdou upřímně úzkou cestou; a také na ni vstoupili znovuzrozením skrze Ducha svatého. Kde se na to při vstupu do církve nehledí, tam to není „Krásný palác“, tam to není Kristova církev. 6) Při přijímání členů církve musí být uplatňována veliká obezřetnost. Nemá se tady brát ohled na početní růst společenství, ani na postavení, bohatství nebo vzdělání těch, kteří se hlásí. Tím se nechá ovlivnit a chlubí tělesnost. Zkoumat se má hlavně to, je-li na přijímaných znát, že patří Pánu, že byli přijati na milost, a že jejich cílem je nebe.
Bedlivý: Tento muž jde z města Zkázy na horu Sión. Je už unaven, přepadla ho noc a prosí, jestli by tu nemohl přespat. Tak jsem tě zavolal, abys po rozhovoru s ním rozhodla, jestli je možné tohoto muže u nás přijmout. A tak se ho Opatrnost vyptávala podobnými otázkami jako vrátný Bedlivý. Ptala se: Odkud a kam jde, jak se na tuto cestu dostal a co na cestě viděl. Také se ho pozorně vyptávala na to, s kým a s čím se setkal. A nakonec se ho zeptala na jeho jméno. Křesťan: Teď se jmenuji Křesťan a přál bych si tady přenocovat. Přeji si to o to víc, když teď vím, že tento dům nechal z lásky postavit Pán hory pro pohodlí, odpočinek a bezpečí právě takových poutníků jako jsem já, i když vím, že si to nezasloužím. Vnímám tady velkou Pánovu milost a proto se tady cítím jako doma. Po té odpovědi se dívka jménem Opatrnost začala usmívat, i když jí v očích stály slzy. Po chvíli řekla Opatrnost: Zavolám ještě někoho z naší rodiny. A běžela k paláci a zavolala ještě dívky Moudrost, Zbožnost a Lásku; a ty potom společně uvedly Křesťana dovnitř paláce mezi ostatní členy rodiny 7). 3. Při jeho vstupu do domu ho přivítali všichni zrovna přítomní členové rodiny slovy: „ Pojď dál! Právě takovým jako jsi ty je tento dům k dispozici!8) A teď ti patří i Pánovo požehnání!“ Křesťana tohle nečekané uvítání potěšilo i když cítil, že si ho vlastně nezaslouží. Když vešli dovnitř, usadili ho ke stolu a dali mu napít. A protože do doby než se měla podávat večeře zbýval ještě nějaký čas, dohodly se Moudrost, Zbožnost a Láska, že si s novým bratrem ještě pohovoří 9). Zbožnost: Milý Křesťane, když jsi teď naším hostem, rádi bychom si poslechly, co tě na tvé cestě potkalo. Než bude připravená večeře, využijeme tvůj příchod k našemu společnému duchovnímu užitku 10). Křesťan: Jsem překvapen i potěšen, že jste tak ochotné naslouchat mým ne příliš významným zážitkům. Zbožnost: Co tě vlastně přimělo k odchodu z tvého domova? Křesťan: Byla to zpráva o tom, že moje rodiště bude zničeno Božím soudem. Téměř nepřetržitě mi znělo v uších, že zůstanu-li tam, jistě zahynu. Zbožnost: A jak jsi se dostal právě na tuhle cestu? Křesťan: Bůh mne tak vedl. Ve svém strachu před zahynutím jsem nevěděl, co mám dělat. A právě v těchto úzkostech ke mně přišel muž jménem Evangelista a ukázal mi cestu k úzké bráně. Bez jeho rady bych se sám nedopátral, kam mám jít. To on má zásluhu na tom, že jsem přišel až sem. Zbožnost: A nezastavil jsi se ve Vykladačově domě? Křesťan: Ano; a viděl jsem tam věci na které nikdy nezapomenu. Zvláště hluboce se mne dotkly tři věci: Jak Kristus své dílo milosti v lidském srdci i při vší Satanově námaze dokáže udržovat; jak muž ztratil naději na Boží milost, protože si dlouho zahrával s hříchem a konečně sen člověka, kterému se zdálo, že už nastal den posledního soudu. Zbožnost: A on ti svůj sen opravdu vypravoval? 7) Požehnáním pro církev je staršovstvo složené z mužů rozvážných, moudrých, zbožných a plných lásky. Ty Duch svatý uschopní svým vedením rozpoznat, kdo do Boží rodiny patří a koho do církve nepřijmout. 8) V rodině i v církvi je vždycky radost nad každým novým přírůstkem. Všichni se zajímají o nového bratra nebo sestru s vděčností a s láskou. Tam, kde v církvi takovéto vztahy chybí, tam se palác církve, který má mít jméno „Nádherný“, stává pouhou pustinou. Věřící duše, raduješ se, děkuješ a chválíš Boha, když ti přibude nový duchovní sourozenec? Ale pozor, kdo je do církve přijímán. Dveře do církve mají být velmi, velmi úzké. 9) Bratrské rozhovory o zkušenostech na cestě víry za Ježíšem jsou velmi užitečné a požehnané; a je skoro nemožné je něčím jiným nahradit. Ale jde o to, o čem mezi sebou členové církve hovoří. Jaké jsou předměty tvých rozhovorů? Mluvíš s druhými o svých duchovních zkušenostech? A máš vůbec v této věci o čem hovořit? 10) Tento Bunyanův fiktivní rozhovor může být dobrým vzorem jak hovořit s člověkem, který chce vstoupit do církve. Není tu nic formálního a studeného, ale vřelý a láskyplný zájem. Všechno probíhá nikoli jako úřední jednání, ale v naprosto rodinném ovzduší. A každý znovuzrozený přináší do církve nějaký Dar Ducha svatého a slouží jím k užitku celé rodiny.
Křesťan: Vypravoval; a byl to opravdu hrozný sen. Když jsem ho slyšel, třásl jsem se děsem. A přece jsem vlastně rád, že jsem jeho sen slyšel 11). Zbožnost: A co jsi v domě Vykladače ještě viděl? Křesťan: Byl mi tam také ukázán nádherný zámek, ve kterém bylo mnoho lidí oděných do zlata. Pak tam přišel odvážný muž, který se probil skupinou ozbrojenců, co nechtěli do zámku nikoho pouštět; a tak tím i on získal věčnou slávu. Tohle i další věci mne uchvátily a rád bych tam zůstal třeba i rok. Ale dobře jsem věděl, že musím jít dál. Zbožnost: A co jsi ještě na cestě viděl? Křesťan: Po odchodu z Vykladačova domu jsem po nějaké době přišel na pahorek, na kterém jsem viděl, nevím zda to bylo jen živé vidění nebo skutečnost, že tam byl někdo pověšený a přibitý na dřevě. Ale ještě podivnější bylo to, že když jsem na toho ztýraného muže s vírou pohlédl, spadlo ze mne mé těžké břemeno. A tohle břemeno, pod kterým jsem se hrbil a trápil celou cestu z města Zkázy, najednou zmizelo. Bylo to něco neskutečného. A když jsem tam klečel a pohlížel vzhůru, přišli ke mně tři běloskvoucí postavy. Jedna z nich mne ujistila, že mi jsou odpuštěny moje hříchy, druhá ze mne svlékla mé hadry a oblékla mi tento oděv a třetí mne označila na čele znamením a jak vidíte, dala mi tento list opatřený pečetí. A také jim listinu s radostí ukázal 12). Zbožnost: Ale na své cestě jsi určitě viděl ještě další věci, že je to tak? Křesťan: To, co jsem vám vyprávěl teď naposledy, bylo to největší a nejlepší co jsem kdy prožil. Ale viděl jsem i jiné věci. Třeba Prostoduchého, Lenocha a Nadutého jak spali u cesty a nohy měli spoutané řetězy. Myslíte, že se mi je podařilo probudit ? Ani náhodou. Také jsem viděl pány Pokrytce a Formalistu, jak vnikli na úzkou cestu tak, že přelezli zeď. Ale cestu na Sión vlastně jen předstírali. Také nedošli, přesně tak, jak jsem jim říkal a očekával; ale nevěřili mi. Na celé cestě se mi šlo nejhůře na tento strmý pahorek a pak také mezi těmi dvěma lvy. A myslím, že kdyby tam nebyl ten dobrý muž u brány, tak bych se asi vrátil. Ale teď děkuji Bohu že jsem tady; a děkuji i vám, že jste mne přijali 13). Potom se hovoru s Křesťanem ujala dívka jménem Moudrost: Myslíš někdy na svoji zemi odkud jsi odešel? Křesťan: Ano, ale nerad a se zahanbením. Kdybych svého odchodu litoval, už dávno jsem se mohl vrátit. Ale teď se těším na lepší vlast, která je v nebi (Zjev. 21,3-4). Moudrost: A nenechal sis, nebo nezůstalo ti něco, čím ses kdysi rád zabýval? Křesťan: Žel, stále se občas proti mé vůli objevují některé tělesné myšlenky, kterými jsem se já i moji krajané běžně zabývali. Ale dnes mne to trápí; a kdybych si mohl vybrat, rád bych se jich nadobro zbavil. Ale cítím, že i když chci dobro, snadno se na mne přichytí zlo (Ř.7.15-23). Moudrost: A nestává se, že už někdy zvítězíš nad věcmi, kterým jsi běžně podléhal? Křesťan: Ano, ale ne moc často. Ale když se to stane, jsou to zlaté chvíle mého života. Moudrost: A zkoušel jsi už zjistit čim ses zrovna zabýval, když jsi nad pokušením zvítězil? Křesťan: Když nad tím teď přemýšlím, myslím že je to nejčastěji tehdy, když si připomínám to, co jsem viděl na kříži. Anebo když se dívám na svůj darovaný oděv. Pomáhá mi také, když si pročítám svoji listinu s pečetí, nebo když myslím na to, odkud a kam jdu. To začne moje srdce hořet 14). Moudrost: A co dalšího rozněcuje tvoji touhu po hoře Sión? 11) Pán nám někdy ukáže i takovou věc, že se zděsíme. Ale i to je pro nás užitečné proto, „abychom s bázní a chvěním uváděli ve skutečnost svoji záchranu“(Fil. 2,12) 12) Vyznávat Ježíše Krista bez zkušenosti obrácení a jistoty spasení znamená, že tvoje náboženství je vlastně jen naučené. Jestli jsi nezakusil dotek Kristovy lásky a jestli ti Duch svatý nedává do srdce Boží pokoj a jistotu spasení, co je ti platné že chodíš pravidelně do jakéhokoli kostela a že umíš dobře nějaký katechismus? Bez změny života by neměl být nikdo přijímán do církve (rozuměj – do Kristovy církve poslušné jen Bible). A ten, kdo tuto zkušenost prožil, jak by o tom mohl mlčet ? „Uvěřil jsem a proto mluvím“( Ž.. 116,10a) „Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu“(1Kor. 1,31). 13) Jsi vděčný, že tě věřící přijali mezi sebe? 14) Křesťanovi jeho vnitřní porušenost působí víc zármutku, než veškeré pronásledování ze strany světa. Ale přece má i prostředky, kterými se může posilovat i vítězit nad svým mnohým pokušením. To, co ho posiluje je: Víra v umučeného Spasitele; ospravedlnění, kterým se mu Kristus stal; svědectví svatého Ducha v lidském srdci; a blažený cíl, ke kterému směřuje. Věřící duše, hleď na Ježíše zvláště když bojuješ se svým pokušením. Ježíš je tím, „kdo vysvobodí svůj lid z jeho hříchů“(Mat. 1,21). Když bude Ježíš obsahem tvého života zvítězíš; protože On zvítězil.
Křesťan: Je to naděje, že v cíli uvidím živého toho, kterého jsem zahlédl na kříži mrtvého; a naděje, že na věčnosti už budu dokonale zbaven všeho, co mne tady ještě tíží a souží. Ale opakuji, nejvíc si cením toho, že tam, kde už nebude smrt, budu žít ve společnosti toho, kterého jsem si tak zamiloval. Miluji ho a stýská se mi po něm; a to říkám před vámi opravdově, protože mne svým utrpením zbavil mého břemene15). Ach, jak už toužím být tam, kde budu moci zůstat věčně ve společenství těch, kteří bez ustání volají: „Svatý, svatý, svatý“!(Zjev. 4,8) Potom se ho zeptala poslední ze tří dívek Láska: A jsi ženatý a máš rodinu? Křesťan: Ano, mám manželku a čtyři děti 16). Láska: Proč zde tedy nejsou, proč jsi je s sebou nepřivedl? Tahle slova našeho poutníka hluboce zasáhla, rozplakal se a řekl Křesťan: Tak rád bych je přivedl. Ale nevěřili mi, tvrdě mé putování odmítali, natož aby se mnou šli 17). Láska: A mluvil jsi s nimi o tom strašném nebezpečí, kterému se vystavují pokud zůstanou ve městě? Křesťan: Ano, několikrát jsem jím říkal i četl o naprosté zkáze celého města, kterou mi Bůh ukázal v téhle knize. Ale nevěřili mi. A ačkoliv jsem mluvil smrtelně vážně, možná si mysleli, že jenom žertuji (Gen. 19,12-14). Láska: A modlil jsi se za to, aby tvé varování uposlechli? Křesťan: Ó ano, a velmi usilovně. Moje manželka i moje ubohé děti mi jsou stále nesmírně drahé! Láska: A říkal jsi jim o svém zármutku a strachu před tou záhubou? Zdá se mi, že realita toho zničení ti byla naprosto jasná. Křesťan: Ano, vysvětloval jsem jim to znovu a znovu. A mohli to pozorovat i na mém jednání a možná i na mém obličeji, pláči a chvění, když jsem myslel na záhubu, která neodvratně visí nad našimi hlavami. Ale jako by je nic nemohlo přesvědčit, aby šli se mnou. Láska: A na co se vymlouvali, že s tebou nejdou? Křesťan: Moje žena si nechtěla odříci pohodlí tohoto světa, a děti, ti zase propadli marným zábavám a požitkům mladých. A tak mne nechali odejít samotného. Láska: A neodradil jsi je svým nedobrým jednáním nebo nepatřičným mluvením? 18) Křesťan: Opravdu nemohu dávat svůj život za kdovíjaký vzor, protože jsem si vědom mnoha svých pochybení a poklesků. A také vím, že když člověk žije jinak než k čemu druhé nabádá, tak to může mnohého odradit. Myslím však, že přesto mohu říct, že jsem se opravdu snažil, abych nějakým svým zvráceným činem nezavdal příčinu k tomu, aby si někdo zošklivil cestu do nebeského města. Naopak, většinou mi říkali, že beru všechno moc přísně a úzkostlivě a že přeháním, když se straním i věcí, na kterých oni neviděli vůbec nic špatného. Když o tom přemýšlím, nejvíc je asi odrazovala moje neochota dělat kompromisy a podle nich přepjatá snaha nezhřešit proti Bohu a neukřivdit žádnému z mých bližních 19). Láska: Vtom případě ti není co vyčítat, protože i „Kain (nenáviděl a) zabil (Ábela), protože jeho vlastní skutky byly zlé, kdežto skutky jeho bratra byly spravedlivé“(1J. 3,12). A pokud byly tvoje žena a děti tvým životem a jednáním vnitřně obviněni, ale odmítly se vydat cestou změny k dobru, nemohl jsi víc udělat. Ale ty sám jsi vysvobodil svoji duši „od jejich krve“(Ez. 3,19-21).
15) Všichni opravdu věřící touží po věčném domově, po jeho klidu a odpočinutí, po čistotě a svatosti nebe, po věčné svěžesti a mládí, po svatém obecenství lásky – ale nade vše se nám stýská po tom, který za nás zemřel. Na něho se těšíme tak, jako se nevěsta těší na svého milovaného ženicha. A toužíme už být tam, kde ho konečně uvidíme tváří v tvář. 16) Když Bunyan psal tuto knihu, měl dva syny a dvě dcery. 17) Když začíná Duch svatý působit, nastává v rodinách i mezi kamarády rozkol. Ale křesťan, i když je odmítán, nepochopený, někdy i urážený, nepřestává milovat své nejbližší; naopak je miluje o to víc, že si přeje aby i oni prožili obrat a odvrátili se od věcí tohoto světa. Jde mu o to, aby zatoužili a rozhodli se pro poklady Boží milosti. Kdo může spočítat slzy které prolila věřící matka nad zbloudilým synem nebo ztracenou dcerou ? Nebo, můžeš popsat vroucnost, s kterou se modlí křesťanský otec za své dosud nevěřící děti? 19) Kéž bychom i my mohli o našem životě vždycky vydávat právě takové svědectví!
4. Když spolu takhle hovořili, ani se nenadáli a večeře20) byla připravená. A tak se usadili u stolu. Na večeři byla podávána výborná vydatná jídla spolu s kvalitním vyzrálým vínem (Iz. 25,6). A jejich rozmluva při večeři se točila kolem osoby Pána pahorku; co udělal, proč to udělal a proč postavil tento zámek. Z jejich rozmluvy bylo jasné, že tento muž byl skvělý válečník, který přemohl a porazil toho, který byl vládcem smrti (Žid. 2,14-15); i když tím riskoval všechno co měl. Tohle ještě víc posílilo Křesťanovu lásku k tomuto muži. Bylo tam totiž velmi zdůrazněno, že tohle vítězství stálo toho hrdinu veliké množství krve. Také ho oslavovali, poněvadž to vše udělal z lásky ke své vlasti. Někteří z přítomných 21) také s jistotou tvrdili, že s Pánem pahorku osobně mluvili po jeho smrti na kříži. Ti také říkali, že slyšeli přímo z jeho úst, jak velice miluje všechny poutníky; a že se jeho lásce nic na celém světě, i kdybys ho prošel od východu až na západ, nevyrovná. Jako důkaz toho uváděli, že dobrovolně svlékl svou velikou slávu, aby tím obohatil všechny chudé a nuzné (2Kor. 8,9). Také slyšeli od tohoto mrtvého, který ožil, že si nepřeje žít na Siónu sám; a proto mnoho poutníků, kteří se narodili na hnojišti či na smetišti jako žebráci, nechal ve své zemi kralovat (1Sam. 2,8. Ž.113,7-8). 5. Tato rozmluva se protáhla až dlouho do noci, ale pak, když se odevzdali do ochrany svého Pána, se přece jen rozešli k odpočinku. Křesťana dovedli do horní ložnice s okny směřujícími k východu, které říkali „Boží pokoj“ 22). A tam si pak Křesťan odpočinul a spal až do rána tak, jako ještě nikdy před tím. Proto si brzy ráno, když se probudil, začal při pohledu na východ slunce zpívat: Kde to jsem ? Ó tolik péče, tolik milování, má Ježíš k těm, co vydali se v putování! On o mne péči má, mé hříchy odpustil, bych v blaženosti u nebes dveří žil. 6. Ráno, když všichni vstali, požádali Křesťana, aby ještě neodcházel. Chtěli mu totiž ještě ukázat cennosti, které se v zámku nacházely. Nejdřív ho uvedli do Studovny 23), kde mu ukázali velmi staré a nesmírně cenné rukopisy. Pokud si ve svém snu dobře pamatuji, nejdříve mu ukázali rodokmen Pána toho pahorku (Mat.1 a Luk. 3), ze kterého bylo zřejmé, že je Synem „Věkovitého“(Dan.7,13-14) a jeho původ je od věčnosti (Mich. 5,1). V těch spisech také bylo zaznamenáno, co vše učinil, i dlouhé seznamy těch, které přijal do služby a které přivedl do takových míst, kde jejich obydlí nemohou propadnout zkáze. Také mu přečetli některé pozoruhodné činy jeho služebníků, když „přemohli královské říše, dosáhli zaslíbení, zavřeli tlamy lvům, uhasili sílu ohně, unikli ostří meče, nabyli moci ve slabosti, stali se silnými ve válce a zahnali na útěk vojska cizinců“ (Žid. 11,33-34). Četli mu i z jiných místních kronik, ve kterých bylo zapsáno, jak jejich Pán odpustil a přijal na milost každého, kdo ho o to prosil, dokonce i ty, kteří proti němu dříve bojovali. Ukázali mu i mnoho dalších zapsaných památných událostí, do kterých směl Křesťan nahlédnout. A byly tam k vidění i zápisy o událostech starých i nových a také mu četli proroctví, které se jistojistě uskuteční a překvapí a poděsí Pánovy nepřátele, ale velice potěší poutníky24) mířící do jeho města. Tak strávili celý den. 20) Míní se tím Večeře Páně, při které si věřící připomínají velikou milost, kterou dostali skrze Pána Ježíše Krista a přitom přijímají chleba a víno. A mají si co připomínat: Ježíše umučeného na kříži, jeho hledající lásku a milost a že je našel jako zbloudilé ovce. I to, že je přijal za Boží syny a dcery i nesčetné projevy jeho nezaslouženého dobrodiní už tady na zemi a také jeho, s nadějí očekávaný, druhý příchod. Tímto připomínáním roste jejich víra, rozmáhá se jejich láska k Pánu a mohutní i blahoslavená naděje a radost ze vzájemného společenství věřících. 21) Z Bible k nám zní hlas Pánových svědků dodnes. „Skrze víru ještě mluví, i když zemřeli“( Žid.. 11,4). 22) Když se později vydala na pouť i Křesťanka, také si přála odpočívat ve stejné „ložnici“. K tomu Bunyan poznamenal: „Kristova náruč je pro všechny poutníky“. Pokoj je Ježíšův dar a kdo se do něj nechá dovést, může ho plně prožívat a také uvidět vycházet i slunce svého života – Ježíše. 23) Čtení a studium Písma a následné přemýšlení o Pánu, jeho jednání a nařízeních, má patřit k nejoblíbenějším činnostem opravdových křesťanů (Ž. 119,27 48 97). 24) Když vidíme hloubku Boží lásky, jak nám ho zjevuje Písmo i dějiny církve, nemusíme vzhlížet s obavami do budoucnosti; protože Pán svůj lid, na to co má přijít, dostatečně připraví. Svoji novou útěchu můžeme čerpat z Božích zaslíbení i z toho, jak Pán dokazuje svou věrnost v životě jiných věřících. I z životních zkušeností, které prožili mnozí Boží svědkové a které jsou v „archívu“ církve, můžeme dodnes čerpat. Vlastně i celá zkušenost církve nás pobízí, abychom i my přistupovali k trůnu milosti vytrvale, bojovali statečně a došli až do cíle (Žid. 4,15-16).
Nazítří pak Křesťana provedli Zbrojnicí 25). Tam mu ukázali výzbroj, kterou by měl mít každý poutník: meč, štít, přilbu, náprsní pancíř a pevnou obuv, která se neobnosí; a jako zvláštní zbraň modlitbu (Ef. 6,13-18). Té výzbroje tam bylo tolik, že by stačila většímu počtu bojovníků, než kolik je na nebi hvězd. Také mu ukázali věci, nástroje i zbraně, kterými někteří Pánovi služebníci vykonali veliké činy. Byla tam Mojžíšova hůl (Ex.14,16. a 17,5-6 ) kladivo a stanový kolík, kterými Jáel zabila Síseru (Soud. 4,21), nebo pochodně, džbány a beraní rohy k troubení, kterými Gedeón zahnal přesilu Midjánců (Soud. 7,19-22). Ukázali mu i Šamgarův bodec na pohánění volů, kterým pobil šest set Pelištejců (Soud. 3,31) a oslí čelist, kterou Samson dosáhl velikého vítězství (Soud. 15,15). Ukázali mu také Davidův prak i s oblázkem, kterým zabil Goliáše z Gatu (1Sam. 17,49-50). Jako zvláštnost mu ukázali i zbraň, kterou jejich Pán zahladí v den vítězství a dělení kořisti, člověka hříchu Bezzákonného (2Tes. 2,8). Mimo to mu ale ukázali mnoho dalších věcí; a tak byl Křesťan velmi potěšen 26). To opět trvalo celý den, proto se opět odebrali na odpočinek. Když přišlo ráno, viděl jsem ve svém snu, že se chtěl Křesťan opět vydat na cestu; ale oni ho požádali, aby se ještě nějakou dobu zdržel. Řekli mu: „Protože je dobrá viditelnost, ukážeme ti místa, kudy budeš procházet. Uvidíš hory Milosti. Ten pohled tě jistě potěší, protože jsou mnohem blíže cíle než kde jsme zatím my. A tak s tím Křesťan souhlasil. Vyvedli ho tedy na nejvyšší věž paláce a vyzvali ho aby se díval k jihu. Když se tam Křesťan zahleděl, viděl nádhernou krajinu s krásnými lesy, pahorky, potoky a jezery. Ale bylo tam vidět i velké sady, vinice a úrodná pole, takže byla radost tam pohledět. Když se Křesťan ptal, jak se ta krajina jmenuje, dali mu tuto odpověď: „ To je Immanuelova země a je připravená, zrovna jako náš dům pro dobro a užitek poutníků. Až tam dorazíš, odtamtud už uvidíš bránu nebeského města; a Pastýři 27), kteří tam žijí, ti jí ukáží. 7. Po tom potěšujícím rozhledu se ale už Křesťan rozhodl, že půjde dál a nikdo mu to nerozmlouval. Ale než odešel, dovedli ho ještě do Zbrojnice, kde ho vybavili veškerou potřebnou výzbrojí pro případ, kdyby se setkal na cestě s nepřítelem (Ef. 6,10-18). A tak ozbrojený a vyprovázen přáteli došel k bráně zámku. Tam se ještě zeptal vrátného Křesťan: Nevíte jestli dnes nešel k nebeskému městu nějaký poutník?28) Bedlivý: Ano, před několika hodinami tudy jeden prošel. Křesťan: A znal jste ho? Bedlivý: Zeptal jsem se ho na jméno; a on se mi představil jako Věrný. Křesťan: To mám radost! Toho znám, je to můj krajan ze stejného města. Jak daleko už asi může přede mnou být? Bedlivý: Asi daleko. Ten už teď určitě sešel z pahorku. Křesťan: Děkuji za dobrou zprávu. Pán buď se všemi vámi; a ať vám požehná a odmění vás za všechnu vaši lásku a péči 29). 25) Naší „Zbrojnicí“ je Pán Ježíš Kristus. Chceš být přepásán a podepřen pravdou ? On je pravda (J. 14,6). Chceš na sobě mít „pancíř spravedlnosti“? On se stal naší spravedlností (1Kor. 1,30). Chceš mít přilbu spasení a štít víry? On je tvůj štít a On je tvoje spasení. Chceš být ozbrojen mečem Ducha, kterým je Boží slovo? On je i Boží slovo (J. 1,1 a Zjev. 19,13). Chceš mít obuté nohy do připravenosti ve službě evangelia pokoje? On je také naším pokojem (Ef. 2,14). A kdo jiný nás může naučit modlit se než On? (Luk. 11,1) Ke komu jinému tedy jít pro úplnou Boží zbroj než k Pánu Ježíši? 26) Kristova církev je palác okrášlený starými i novými ozdobami; a jsou jimi Boží hrdinové. Věřící duše, čím ty ozdobíš Boží církev? Budou to vítězství v Kristu? Kéž by byla tato vítězství v tvém životě co nejčastější! 27) Pastýři – jsou zde míněny rady a upozornění, ale i požehnání a zkušenosti, které věřící slyší skrze kázání a vyučování v církvi. Také Immanuelova krajina patří věřícím a v plné kráse nám ji ukazuje Boží slovo. A stejně jako kdysi Jozuovi, říká Písmo dnes i nám: „Každé místo, na které šlápne vaše chodidlo, jsem vám dal.“( Joz. 1,3) Proč jsme stále tak chudí, když se můžeme vírou postavit na všechna Boží úžasná zaslíbení? Vejdi a přijmi všechny ty verše, jako se kdysi Izraelský národ ujal polí, vinic, pastvin a hor i potoků! Vejdi i ty do země Božích pevných slibů, které nezklamou pustotou, ale oplývají mlékem a medem! 28) Poutník Věrný nevešel a nestal se členem viditelné církve. Ke spasení opravdu není členství v církvi nutnou podmínkou. Stačí vejít úzkou bránou a jít úzkou cestou za Ježíšem. Přesto je zde Bunyanem popsána výjimka, která nemá být pravidlem; církev totiž ustanovil sám Pán Ježíš a křesťané nemají být individualisty. Ani zmíněný Věrný jím nebyl. 29) „Žádáme vás, bratři, abyste uznávali ty, kteří mezi vámi namáhavě pracují, jsou vašimi představenými v Pánu a napomínají vás. Převelice si jich v lásce važte pro jejich práci a žijte mezi sebou pokojně“.( 1Tes.5,12-13)
8. A pak už chtěl Křesťan co nejrychleji odejít. Ale Opatrnost, Zbožnost, Láska i Moudrost ho chtěli vyprovodit až na úpatí pahorku. A tak za vzájemného rozhovoru sestupovali z pahorku. Křesťan: Tak, jako byl pro mne obtížný výstup nahoru, vidím, že i sestup dolů má svá nemalá nebezpečí. Moudrost: Ano, pro člověka není snadné sestupovat do údolí Ponížení, protože tu hrozí nebezpečí, že člověk snadno uklouzne. Proto tě doprovodíme až do údolí. A tak Křesťan sestupoval z prudkého svahu velmi opatrně. Ale i tak nejméně dvakrát uklouzl 30). A pak jsem viděl, že když přece jen bez úrazu došli až dolů, dal mu jeho doprovod bochník chleba, láhev vína a sáček plný hrozinek. Potom se spolu srdečně rozloučili a Křesťan pokračoval ve své cestě. 30) Z hory Proměnění (Mat. 17,1-8 ) musí i křesťané sestoupit do všedního života plného bojů a zkoušek. Ani ty si nemysli, že budeš dlouhodobě setrvávat na výšinách duchovních radostí. I ty musíš projít údolím Ponížení. Křesťan uklouzl, protože se nemohl srovnat s tím, jak ze stavu povýšení „spadl“ do ponížení. A tak si i ty, věřící duše, dej pozor, aby ses kvůli velikosti svého zjevení příliš nepovyšovala a nezapomněla, že všechno co máš, je jen z milosti (2Kor. 12,7). Namyšlený křesťan jen stěží snese pokoření a ponížení a v boji se Satanem bude prohrávat. To Křesťanka sestoupila do údolí Ponížení s radostí a snášela ho dokonce s potěšením. I po vstupu do církve nastávají nezřídka chvíle v „údolích Ponížení“. Blahoslavený je ten, kdo obstojí v těchto, zvláště pro mladého křesťana, těžkých chvílích. A právě v této době je potřebné, aby se starší a zkušenější křesťané věnovali těm začínajícím a šli s nimi, jak to naznačuje náš příběh. Požehnaná církev, která má pozorné lidi, kteří, tak jako tato skupina doprovázející Křesťana, varují, vedou, dávají pokrm a posilují v boji. Ale nedomnívej se, že to musejí být vždycky jen kazatelé a starší. Jestli jsi i ty Pánův následovník, budeš vědět, že je to také tvůj úkol vůči ještě nezkušenějším.
KAPITOLA 9. 1. V údolí ponížení si na Křesťana počíhal a chtěl přesvědčit Apollyón (Zhoubce). 2. Křesťan s ním bojoval a zahnal ho. 3. Velice za to chválil Boha. 4. Jeho zranění byla uzdravena a on mohl posílen pokračovat v putování.
1. Ale už na začátku cesty údolím Ponížení Křesťan uviděl, že se blíží katastrofa. Přes pole totiž k němu přicházel hrozný démonický nepřítel jménem Apollyón (Zjev. 9,11). Křesťana začala přemáhat hrůza; nejraději by se otočil a utekl zpět na pahorek k paláci. Neudělal to vlastně jen proto, že si uvědomil, že mu pancíř nekryje záda a že by tím nabídl nepříteli příliš snadný cíl pro jeho střely 1). A tak se přece jen odhodlal že vytrvá, protože mu stejně zbývala jen tato pramalá šance na záchranu života. S obavami a strachem došel až na místo, kde mu Apollyón zastoupil cestu. Byl to netvor opravdu strašný. Tělo měl pokryté jako ryba velkými tvrdými šupinami, na které byl velmi pyšný. Křídla měl jako drak, nohy jako medvěd a z huby podobné tlamě lva mu vycházel dým a oheň 2). Netvor se díval na Křesťana s nechutí a pohrdáním a zeptal se Apollyón: Odkud a kam jdeš? Křesťan: Jdu z města Zkázy, místa všeho zla; a jdu na horu Sión. Apollyón: To tedy přicházíš z města které mi patří, kde vládnu a kde jsem knížetem a bohem. Proto i ty jsi mým poddaným. Jak sis mohl dovolit tak opovážlivě a bez mého povolení odejít z mého panství? Kdyby tu nebyla naděje, že mi ještě něčím posloužíš a budeš k užitku, už bych tě jedinou ranou srazil k zemi.
1) Bůh nevystrojuje své následovníky k útěku, ale k boji; vždyť jim slibuje vítězství (1Kor. 15,57). 2) Neboj se křesťane, i když ti nepřítel duší hrozí záhubou a blíží se k tobě tím nejhroznějším způsobem a v nejstrašlivější podobě! Ten, který je s tebou je mocnější!(Ef. 1,19 a 1J. 2,13) A je-li Bůh s námi, kdo proti nám? (R. 8,31) Boj s ďáblem je Boží boj a Bůh nám dal vítězství skrze Ježíše Krista (Ř. 8,37). I Martin Luther ve své známé písní napsal. „Slovíčko jej (ďábla) porazí“.
Křesťan: Je pravda, že jsem se narodil na tvém panství. Ale tvoje služba byla tvrdá a odměna za ni nebyla k přežití, protože „odplata za hřích je smrt“(Ř. 6,23). Když jsem tedy nabral trochu rozumu, začal jsem se, podobně jako jiní uvážliví lidé, rozhlížet po nějaké nadějnější životní možnosti 3). Apollyón: Žádný vládce si nenechá utíkat z roboty své nevolníky a proto tě z poddanství nepustím ani já. Stěžoval sis teď na špatnou mzdu za to, že jsi mi sloužil. Když se umoudříš a vrátíš se, slibuji ti 4), že ti dám ve své zemi všechno, co se v ní nachází a co si vybereš. Křesťan: Jenže já jsem se už mezitím stal vlastnictvím jiného Pána – Krále králů; a proto se už k tobě nemohu vrátit. Apollyón: Jsi vlastně politování hodný, protože ses, jak říká přísloví, dostal z deště pod okap. Je totiž dost běžnou záležitostí, že ti, kteří se prohlašují za služebníky tvého nového Pána, ho zanedlouho opouštějí a vracejí se ke mně. Když to uděláš i ty, bude dobře; 5) už se nebudu k tvé dezerci z mé země vracet. Křesťan: Ale já jsem svému Pánovi dal slib věrnosti a oddanosti. Jak bych to teď mohl porušit a vrátit se zpátky ? Copak se mám nechat pověsit jako zrádce? Apollyón: Jenže cožpak si nepamatuješ, že ses zavázal i mně ? Ale jestli se vrátíš, chci ti odpustit. Křesťan: Tobě jsem se zavázal v nevědomosti a vím jistě, že Pán, do jehož služeb jsem dobrovolně vstoupil, má moc mé minulé závazky zrušit. A vím, že mi odpustil i to, že jsem ti kdysi sloužil. A konečně, poslechni si Apollyóne celou pravdu. Zamiloval jsem si svého Pána i jeho službu, jeho mzdu, jeho služebníky, jeho nařízení i jeho zemi. A proto už nechci nic, co bys mi ty mohl nabídnout. Ustup mi z cesty a přestaň mne svádět; jsem služebník svého Pána a chci jít jen za ním! Apollyón: Ještě jednou si to s chladnou hlavou rozmysli! Nevíš co všechno tě na té cestě čeká. To já na rozdíl od tebe vím, že většina služebníků tvého Pána nedopadla dobře, protože se zprotivili mé vůli a mé cestě. A jestlipak víš, kolik jeho služebníků zemřelo potupnou a násilnou smrtí ? Pokud si myslíš, že jeho služba je lepší než ta moje, uvaž, že on z místa kde je teď, nikdy nepřijde a nezachrání ty své před hrozící smrtí. To já jsem své služebníky už mnohokrát, ať už lstí nebo násilím, před smrtí zachránil; a zachráním i tebe. Křesťan: To, že můj Pán nepomáhá často okamžitě, je proto, že své služebníky zkouší, zdali jsou z lásky k němu ochotni vydržet až do konce. A když jsi řekl, že mnozí z těchto učedníků dopadli špatně, oni sami svůj život i smrt považovali za velmi slavné. A co se týče jejich pozemského vysvobození, po něm ani tolik netoužili, protože očekávali svoji odměnu až přijde můj i jejich Pán ve své slávě i s jeho svatými anděly 6). Apollyón: Jak můžeš očekávat, že dostaneš nějakou odměnu, když ses mu ve své službě už také mnohokrát zpronevěřil? Křesťan: V čem jsem se Apollyóne svému Pánovi zpronevěřil? Apollyón: Nemysli si, že to nevím. Hned, jak jsi se vydal na cestu, jsi málem zahynul kvůli nevěře v bažině Malomyslnosti. Potom jsi odbočil a překročil příkaz, když ses chtěl zbavit svého břemene nesprávným způsobem a nečekal jsi na odpuštění tvého Pána. Dále jsi hříšně usnul a ztratil své cenné pověření a před bránou se lvy ses chtěl také vrátit. A to nemluvím o tom, co se nachází ve tvém srdci, tj. hledání uznání a marné lidské chvály, když vyprávíš o své pouti. 3) Duše, která je obviňovaná a Duch svatý ji začíná ukazovat svobodu v Kristu, už nemůže žít spokojeně v ďáblově otroctví. Žel, přece jen se najde dost lidí, kteří sice vědí o Božím zákonu, že odplata za hřích je smrt a bezbožný život skončí ve věčném zahynutí; a přece si zvolí cestu smrti a odmítají blaženou svobodu Božího království. Jak neskonale strašný věčný úděl si vybírají, když zamítají Boží záchranu! 4) Nejdřív ďábel láká sliby, potom žaluje a zastrašuje připomínanými hříchy, dále hrozí a snaží se probouzet lidské hříšné vášně, a nakonec zaútočí. Ale duše, která si nelibuje v hříchu a spoléhá na svého Pána, přes mnohé rány a poklesky nakonec zvítězí, protože o Boží vítězství tolik stojí. A Pán ty rány utržené v boji ve své milosti zahojí. 5) Ďábel také rád ukazuje na křesťany, kteří se někdy sice Kristem chlubili, ale nakonec ho opustili. Pokouší: „Když mohli oni proč ne ty; když oni nebyli věrní, proč bys musel být k věrnosti nucen ty?“ Tak způsobil pád mnoha vyznavačů. Ale ty, milá duše, měj stále před očima svůj cíl; a když nebyli pravými křesťany oni, buď jím ty. 6) Víra v Pána Ježíše Krista je štítem, kterým je možné zneškodnit a uhasit „ohnivé šípy“ satanových pokušení. Takovou víru měli mládenci v Babylóně( Dan. 3k.), kteří Bohu věřili, ať už je Bůh zachrání nebo ne; a to jim hrozilo upálení. I oni vyhlíželi k věčné odplatě v nebi (Žid. 11,16). Ten, kdo přemýšlí s vírou, může prožívat Boží pokoj i kdyby ho vedli na smrt.
Křesťan: Všechno, co jsi vyjmenoval je pravda, a ještě mnohem víc mých nepravostí jsi vynechal. Ale kvůli nepochopitelné milosti mého Pána, kterého miluji a jemuž sloužím, nepropadnu jeho soudu. Pro pořádek je třeba také říci, že všechny tyhle porušenosti ve mně byly už ve tvé zemi, kde jsem je do sebe nasál. Pod nimi jsem sténal a nad nimi se rmoutil a plakal. Ale když jsem to vše svému Pánu vyznal, odpustil mi 7). Teď už mne nemůžeš obžalovat. To už Apollyón nevydržel a zařval Apollyón: Tvůj Pán je mým úhlavním nepřítelem! Nenávidím ho, nenávidím jeho zákony a nenávidím i všechny jeho služebníky! Proto i tebe zničím! Křesťan: Apollyóne dej si pozor! Nezapomeň, že jsi na královské cestě, na cestě ke svatosti. Znovu říkám, dej si pozor! Tady i ty riskuješ! Ale Apollyón vyrazil ke Křesťanovi se slovy Apollyón: Tvoje směšná slova mně nemohou zastrašit. Připrav se na smrt, protože přísahám při své pekelné propasti, že ty už dál nepůjdeš! Na tomhle místě tvoje duše zahyne! Po těch slovech vystřelil do jeho prsou ohnivý šíp 8). Ale Křesťan měl v ruce štít, kterým šíp odrazil. Potom vytasil meč, protože viděl, že se boji nevyhne. Apollyón na něho začal střílet celé mraky šípů jako krupobití a přestože se Křesťan úporně bránil, některé šípy ho přece jen zranily; a to nejen na ruce a noze ale i na hlavě. Křesťan couvl, protože mu zranění a ztráta krve ubraly sily 9) a Apollyóna to povzbudilo k ještě zuřivějším útokům. Ale Křesťan se přesto nevzdával. Bojoval velmi účelně a vytrvale, takže boj nakonec trval déle než půl dne. Až potom se Apollyónovi podařilo dostal do Křesťanovy těsné blízkosti a srazit ho na zem; a při tom také Křesťanovi vypadl z ruky meč. Apollyón: Tak jsem tě konečně dostal! Křesťan se už pomalu loučil s životem, ale Bůh vedl boj tak, že dříve než Apollyón stihl zasadit zdánlivě bezmocnému sokovi poslední ránu, Křesťanovi se podařilo znovu uchopit meč a rychlým výpadem mu způsobil tak hlubokou ránu, až útočník zavrávoral Křesťan: „Neraduj se nade mnou, můj nepříteli. Ačkoliv jsem padl, povstanu, přestože pobývám v temnotě, Hospodin je mým světlem“(Mich.7,8). Nato Křesťan rychle vstal a znovu svého nepřítele zasáhl 10) se slovy Křesťan: „Ale v tom všem dokonale vítězíme skrze toho, který si nás zamiloval“(Ř. 8,37). Po tomhle útoku už Apollyón rychle roztáhl svá dračí křídla a zraněný odletěl. A potom ho už Křesťan nikdy neviděl.
7) Je pravdou, že jsme jen ničemní lidé a když na nás Satan žaluje, říká pravdu. Z Boží milosti ale tady působí i Duch svatý, který nám naše hříchy zjevuje ještě dřív a ve větší hloubce. To On nás vede ke zdroji Spasitelovy krve, která obmývá každou nečistotu. A když své hříchy vyznáme a prosíme o odpuštění, potom nám dává svůj pokoj. A tak nad tím Žalobníkem vítězíme skrze Beránkovu krev (Zjev.12,11). Když tě Satan znepokojuje a připomíná tvoje pády, odvolávej se na krev, která tě očišťuje (1J. 1,7). Poníženě vyznávej svoje viny, ale mnohem víc se dovolávej bohatství Božího milosrdenství v Kristu, který tě vyvolil k životu - a Satan musí zmlknout. „Ale Hospodin řekl Satanovi: Ať tě potrestá Hospodin, Satane! Ať tě potrestá Hospodin, který si vyvolil Jeruzalém!“ ( Zach. 3,2) Když satan vytýkal M. Lutherovi velký seznam nepravostí, odpověděl: To vše je pravda; ale na konec seznamu připiš: „Krev Ježíše Krista, Božího Syna, nás očišťuje od každé nepravosti“(1J. 1,7-9). 8) Ohnivé šípy jsou pokušení a Satanovy hříšné nabídky, které střílí na lidské srdce, aby v něm zapálil „Boží zahrádku“ ohněm, který jen tak neuhasne. Jak se ubránit? Vírou. Víra ve Všemohoucího Spasitele je tím štítem, kterým je možné tyto šípy uhasit. Spoléhající víra je zbraní úspěšného boje, který nemůže skončit jinak než vítězstvím. 9) Boje, kterými tady musí křesťané projít, jsou velmi těžké. Satan se usilovně snaží aby nás zničil. Pokušení už trvá tak dlouho, že skoro podléháš. Je třeba vydržet, Pán připraví vítězství a Satan bude muset utéci. 10) Je to vždycky div, když slabý člověk porazí tak obrovského nepřítele. Kde vzal mladičký a nezkušený David sílu, že zabil Goliáše? (1Sam.17k.) Sám David říká: „Ty jdeš proti mně proti mně s mečem, kopím a oštěpem, ale já jdu proti tobě ve jménu Hospodina zástupů, Boha izraelských řad, kterého jsi tupil.“ A tak i ty křesťane, ačkoliv jsi slabý jako červíček, zvítězíš a přemůžeš moc temnosti a pokušení světa a těla, budeš-li spoléhat na Boží zaslíbení a vykročíš-li do boje ve jménu Hospodina. A i kdybys padl, v Boží síle zase vstaneš a budeš-li chodit s Bohem, tvoje víra vydrží. A to se vše děje „skrze toho, který si mne zamiloval, vydal sebe samého za mne“( Gal. 2,20). Když Pán vidí jak v boji umdléváme, spěchá nám na pomoc a je to jenom On, kdo přináší vítězství.
Nikdo, kdo jako já 11) v mém snu neslyšel to pronikavé a nestvůrné vřískání, které ze sebe po celou dobu boje Apollyón vyrážel, nepochopí, že mluvil jako drak (Zjev. 13,11). Na druhé straně jak těžce dýchal a jak bolestně vzdychal při svém boji unavený Křesťan! Na Křesťanově ztrhané tváři se proto objevila veliká úleva, když uviděl, že svým ostrým mečem Apollyóna dvakrát těžce zranil. Až v tomto okamžiku vítězství se Křesťanova tvář rozjasnila úsměvem a on se díval s velikou vděčností k nebi 12). Nikdy jsem neviděl nic hroznějšího než souboj této nestvůry a slabého člověka. A tak mne napadla báseň: Tak nerovného boje sotva uvidíš; Křesťane bojuj, vždyť s Bohem zvítězíš, anděla Křesťan musí přemáhat., takže i drak ten musí utíkat.
3. Když boj skončil, řekl Křesťan: Teď musím poděkovat Nejvyššímu, protože mne vysvobodil z tlamy lva (2Tim. 4,17) a pomohl mi v boji proti Apollyónovi 13). A tak začal s velikou vděčností zpívat: Belzebub, ten nejzlostnější škůdce dorážel zde šípy na mne prudce, s hejnem pekelných svých andělů tu stál usilujíc, abych se mu vzdal. Michael však pomohl mi v seči, já sáhl po ztraceném meči a hluboce jsem Belzebuba ťal. Duše má, nuž Pána Boha chval!
4. Potom jsem ve svém snu uviděl ruku vztaženou s nebe, která Křesťanovi podávala několik listů ze stromu života. A když si je zraněný přiložil na své utržené rány, byl ihned uzdraven 14). Křesťan také využil té chvíle oddechu a posilnil se chlebem a vínem, které dostal 15) na cestu. To mu dodalo novou energii a pak se připravil na další pochod. Pokračoval v chůzi s taseným mečem, protože se obával, že by se mohl setkat s dalším nepřítelem 16). Ale na další cestě tímto údolím, už nikoho nepotkal.
11) Bunyan ve svém dlouhém pokušení, z kterého neviděl východisko, zakoušel tento boj plnou měrou. Bylo to proto, že mu ďábel vyrazil z ruky meč Ducha, kterým je Boží slovo. Je třeba se mít na pozoru, aby se nám Boží slovo nestalo lhostejným a nebylo překryto nebo nahrazeno jiným čtením nebo naukami světa. A to ani kdyby byly převlečeny do hávu bohoslovecké vědy. 12) Duše, která se trápí a vzdychá v bojích s pokušením, se nemůže smát. I v tom je vidět rozdíl mezi jednáním poutníků a lidí světa. Svět se směje i hříchu, ale poutník bojuje a pláče dokud nezvítězí. Až potom se mu rozzáří tvář úsměvem a jeho ústa jsou naplněna chválou jako u Samuelovy matky Chany (1Sam.2,1-10). 13) Za každé vítězství nezapomeň také poděkovat! Protože každé vítězství, které nás zachránilo „před lví tlamou“, je jen Boží milostí. 14) Spasitel uzdraví všechny rány utržené v boji s ďáblem. Tahle skutečnost platí pro všechny, kteří k němu přijdou. Všichni mohou prožít jeho opravdový zájem a pečující lásku. On má lék na veškeré rány, ať už jsou jakékoli. Hříšníků ty Spasiteli života jenž studní jsi. Masti má, můj hojiteli, léku, kterýž´s platný vždy; uzdrav mne už krví svoji a přiveď mne ku pokoji. 15) Křesťan se posilnil, když se díval na Ježíše, který je tím chlebem života a jehož milosrdenství je lepší než víno. Kéž by každé slavení Večeře Páně bylo díkůčiněním za vítězství , kterého jsme dosáhli skrze našeho Pána; a také přípravou i posilou před dalšími vítěznými boji. 16) Teprve v duchovních bojích si uvědomujeme moc Božího slova. Až v bojích se projeví jako meč, kterým můžeme zvítězit nad zoufalstvím, pochybnostmi a různým pokušením. Už jsi tento meč Ducha vyzkoušel?
KAPITOLA 10. 1. Křesťan se blíží k Údolí stínů smrti. 2. Dva vracející se muži se ho snažili strhnout zpět. 3 Křesťan ale přece středem toho údolím prošel, i když měl po pravici propast a po levici bažinu. 4. Je potěšen, že má první polovinu za sebou. 5. Druhou polovinou prochází za lepšího světla. 6. O škůdcích poutníků Pohanovi a Papežovi.
1. Dlouhé Údolí ponížení ústilo do jiného ještě mnohem temnějšího údolí, kterému se říká „Údolí stínů smrti“ 1). Cesta k nebeskému městu totiž vede právě středem tohoto údolí. I Křesťan musel tímto údolím projít, tak, jako všichni ostatní poutníci. Je strašné a pusté. Prorok Jeremjáš to místo popisuje takhle: „To nás opravdu Hospodin vede pustinou, zpustlou zemí plnou jam, vyprahlou zemí nejhlubší tmy, zemí, jíž nikdo, kdo nemusí (ale Křesťan musí 2), neprochází, a ve které člověk nebydlí“?(Jer.2,6) A tady se Křesťan cítil, i když v úplně jiné oblasti, ještě daleko hůř než při boji s Apollyónem. 2. Ve svém snu jsem viděl, že právě když Křesťan přicházel do míst kde začíná Údolí stínů smrti, zpozoroval, jak proti němu běží dva muži - potomci zvědů, kteří v Mojžíšově době zošklivili Izraelcům svými řečmi zaslíbenou zemi (Nu. 13,32-34) - a celí vyděšení křičeli 3) Děti zvědů: Zpátky, zpátky! Křesťan: Co se děje? Proč se vracíte? Děti zvědů: Jestli chcete přežít, musíte se s námi vrátit! Křesťan: Proč? O co jde? Děti zvědů: Proč? Také jsme šli touhle cestou tak daleko, jak to jen šlo. Ale teď už jsme se skoro ani vrátit nemohli! Kdybychom šli jen o kousek dál, už by vás ani neměl kdo varovat! Křesťan: O co tady vlastně jde, proč se vracet? Děti zvědů: Když jsme vcházeli do Údolí stínů smrti uviděli jsme naštěstí to strašné nebezpečí dříve než jsme tam dorazili. Křesťan: A co jste tedy viděli? Děti zvědů: Bylo to strašné! Samo to údolí je černé jako smůla a navíc jsme tam viděli ďáblíky, skřety a draky z propasti. Ozývají se tam strašidelné zvuky, vytí a nevýslovné bědování, jako když tam jsou trápeni lidé svázaní v řetězech. A nad tím vším visí mračna zoufalství 4) a zmatku. Nad celým tím údolím pak jsou rozprostřena křídla Smrti (Job 3,5 a 10,21-22) a její pach. Jedním slovem: všechno je tam hrozné a strašně zmatené. Křesťan: Z toho, co mi říkáte, mi začíná být jasné, že právě tudy vede cesta do zaslíbené země, protože přesně tak ji popisuje věrný služebník Páně v jeho knize (viz výše Jer. 2,6). Děti zvědů: Jestli si takhle představujete cestu do nebeského města, tak si ji hezky užijte! Ale my se co nejrychleji vracíme!4) 1) Cesta křesťana není cestou pohodlí, ale cestou, na které se boj, problémy a únava střídají s chvílemi odpočinku. Křesťané se často modlí, aby se na jejich životech odrážel život Pána Ježíše Krista. Ale to není možné bez toho, aby se nás nedotýkalo také Ježíšovo umírání (2Kor. 4,10-11). Křesťané často po svých vítězstvích „v údolí ponížení“ , které jim Pán ze své milosti daroval, musí projít obdobím vnitřní temnoty, strachu a opuštěnosti. V těchto dobách se lidem zdá, že je Boží blízkost a přítomnost opustila; a to se stává právě v Údolí stínů smrti. Někdo podobnými chvílemi projde v životě několikrát, jiní se jich dočkají až v závěru života, kdy je čeká průchod tímto údolím. Ale ať vede Pán křesťany jejich životy jakkoliv, pokud očekávají na Pána, projdou i tímto strachem bezpečně: „I kdybych procházel údolím stínů smrti, nebudu se bát zlého, neboť ty jsi se mnou“ (Ž. 23,4). 2) Jen ten, kdo prožil slávu Pánovy přítomnosti, ví, jaký to je rozdíl, když je Boží tvář jakoby odvrácená. Ale je-li pravdou, že Boží pokoj převyšuje všechno lidské porozumění, je také pravdou, že radost ze spasení je nade všechny radosti světa. Tohle štěstí Božích dětí ale nikdo za světa nemůže pochopit. Je ovšem pravdou, že lidé světa nemusí procházet takovým sevřením a sklíčenostmi, jakými museli procházet třeba David, Jeremjáš a jiní (Pís. 5,6 a 6,1). Možná i ty procházíš vyprahlou a strašnou zemí a je ti úzko. Tvoje modlitby jako by se odrážely od nebe a tvému srdci se nedostává útěcha a světlo; a možná jsi i opuštěný a sám. Dokonce i shromáždění Božího lidu jako by se proměnilo v poušť. Jsi-li Boží dítě nezoufej ! I tudy vede královská cesta. I když nevidíš Boží ruku, přece je to ona, která tě vede. Jen pokračuj v cestě za Pánem ! (Ex. 14,15). 3) Mnozí se vydali cestu za Pánem a zdálo se, že i jim jde o ten veliký nebeský cíl. Ale jejich srdce nebylo usvědčeno z hříchu natolik, aby jim šlo o úplné vysvobození zpod tohoto břemene. A někdy pak jdou po této cestě dlouho a mnoho na ní i prodělají; ale nakonec se pohorší, když s nimi Pán Bůh kvůli jejich nedořešenému hříchu vejde v soud. A když je Pán provede buď ohněm „zlatnické pece“ nebo temným životním obdobím, tak se rychle vrátí. A tak jako kdysi pomalu pokračovali v křesťanském životě vpřed, tak nyní rychle své všechny zkušenosti s Bohem opouští; a tak spějí do zahynutí. A nejen že se svým pohrdnutím zaslíbenou zemí kvůli těžkostem o všechno připravují; ale svým špatným příkladem a řečmi působí v táboře poutníků zoufalství a zmatek. Zvláště když ostatní vyzývají, aby se vrátili zpátky odkud vyšli - do egyptského otroctví. Ale ty se křesťane nenechej svést k návratu, ať už kdokoliv mluví zle o cestě, o zkouškách, o Božím lidu, nebo o problémech, které jsou před tebou. Dívej se na veliký a slavný cíl a pamatuj si, že je to sám Hospodin, kdo tě, stejně jako svůj lid, vede pouští tohoto světa a provede i tím nejtemnějším údolím smrti. A když nás vede On, kam jinam nás může dovést než do své země odpočinutí (tj. dokonalé soboty), která zůstává Božímu lidu ?(Žid. 4,9). 4) Ty, kteří jsou Božím vlastnictvím, nikdo nemůže vytrhnout z Ježíšovy ruky (J. 10,28), ale o jiných platí: „Ale nechcete přijít ke mně, abyste měli život“(J. 5,40).
3. A tak se jejich cesty rozešly. Křesťan postupoval údolím Smrti obezřetně s taseným mečem, protože se stále obával nějakého nečekaného přepadení. Ve svém snu jsem viděl, že na levé straně celé délky tohoto údolí se prostírala velmi nebezpečná bezedná bažina 5). Do ní zapadl a málem v ní zahynul i král David; a kdyby ho z ní nevytáhl ten, který je Mocný, utopil by se (Ž. 69,15). A na pravé straně údolí pak zela hluboká propast 6) (Ž. 69,16). To je ta propast, do které vodili slepí vůdci všech dob své slepé následovníky a kde všichni bídně zahynuli (Mat. 15,14). Cesta údolím byla velmi úzká a to Křesťanovi i při velmi pozorném sledování cesty vpřed 7) způsobovalo potíže. Když se totiž chtěl vyhýbat propasti, zapadal do močálu a když se nechtěl propadat do bahna, dostával se nebezpečně blízko k okraji průrvy. A tak se při tomto nebezpečném postupu potil strachem a hluboce vzdychal. Protože kromě zmíněných nebezpečí tam panovala tak hustá temnota, že většinou vůbec neviděl na jaké místo pokládá své nohy. Asi uprostřed údolí jsem zpozoroval jícen pekla, který zcela přiléhal ke stezce. Před tím místem Křesťan zaváhal a zastavil se. Z té propasti totiž šlehaly plameny a valit se smrdutý dým s ohromným množstvím žhavých jisker. Z propasti bylo také slyšet ohavné a děsivé zvuky a na tyto skutečnosti už neměl vliv a nelekal je, jako Apollyóna, ani Křesťanův meč. Proto byl přinucen ho schovat do pochvy. Tady musel použít jinou mocnou zbraň, která má název „Modlitba v každý čas“8) (Luk. 21,36. Ef. 6,18). A tak jsem slyšel, že Křesťan opakovaně volal: „Ach Hospodine, zachraň mou duši!“(Ž. 116,4)
5) Bažina na levé straně jsou hříchy, do jejichž bezedných hlubin mnozí poutníci zapadli. Jsou to zvláště smyslnost, lakomství a ctižádost. Do těchto hříchů upadají snadno i věřící, když se nenechají kázní Ducha svatého udržovat na přímé cestě. Mnozí totiž pod zástěrkou svobody tak dlouho povolují tělu, až za to „sklidí“ zaslouženou „odměnu“. David upadl do cizoložství, ve kterém by určitě uvázl navždy, kdyby nedostal milost k pokání ( 2Sam. 11-12k.). A proto si všichni křesťané musí dávat veliký pozor! 6) Propast na pravé straně jsou bludy, do kterých „slepí“ učitelé (tj. ti, kteří nebyli sami Duchem svatým osvíceni) snadno ostatní neosvícené zavádějí. A v dobách temnoty jsou v tomto nebezpečí odejít z přímé cesty a nechat se svést do bludů i věřící. A tak se mnozí od čistého evangelia odklánějí k plnění zákona, k svátostem, k obřadům nebo k církevní příslušnosti a v těchto věcech hledají oporu pro své spasení. Jenže tyto odklony znamenají pád do této propasti, protože se odklonili od hledání jediného prostředníka, ale i „prostředku“ záchrany; a tím je jen Pán Ježíš. V takových temných dobách nejeden doufal, že opět prožije Boží přítomnost, když doplní Boží milost nějakým výkonem své snahy a spravedlnosti. Může jít například: o křest, o dodržování soboty, o vzkládání rukou, další zmocnění a podobné věci. Ale ty poutníku, jdi jen ke své „hlavě“, k Pánu Ježíši Kristu. Toho nikdo a nic nemůže nahradit a také ho nesmí nic „doplňovat“. V Něm je veškerá plnost (Kol. 2,9 a J. 1,16); On stačí. A tak věřící duše, pozor! Navzdory tomu, že je kolem tebe tma, miluj svého Spasitele a i když ho nevidíš a jeho sliby se ti zdají zamlžené – upni se jen na Pána ! On je jedinou bezpečnou cestou ( J. 14,6) z mračen obav a beznaděje. Jen u něho můžeš být ochráněn před hříšnými žádostmi i nebezpečnými bludy. Odhoď všechno, co ti bere, nebo zatemňuje víru! Odhoď vše, co se jakkoliv pokouší zastřít nebo doplnit svrchovanou platnost Ježíšovy oběti! Boj se každého hříchu a zvláště pak smyslnosti, lakomství a ctižádosti i pýchy! Ten, kdo si začne jen pozvolna zahrávat s pokušením, bude se brzy válet v bahně hříchu, kterým se zalkne; a neuvidí Boží slávu, po které kdysi toužil. 7) V dobách pokušení se dívej ještě pozorněji na Pána Ježíše a jeho stopy (tj. do Božího slova). Vzdychej, modli se, volej ke svému Bohu. „On chrání nohy svých věrných, ale ničemové zahynou v temnotě, neboť člověk nezvítězí vlastní silou“ (1Sam. 2,9). Citlivost, bdělost a střízlivost jsou znakem skutečných poutníků. Citlivé svědomí se bojí nejen hříchu, ale i bludů a falešných učení. Jestli jsi v obou věcech „tolerantní“ a nedůsledný, nejsi upřímný následovník Pána Ježíše Krista. A tak se boj svodů i hříchu, obzvláště v době temnoty! 8) Když musíš procházet úzkostí a zprava i zleva tě tísní pokušení, modli se! Díky Bohu máme volný přístup k trůnu milosti (Žid 4,16) a můžeme k němu přicházet v jakémkoli čase! Boží slovo a modlitba se doplňují, a my nemáme zanedbávat ani jedno, ani druhé. Boží slovo je meč – a v modlitbě dostáváš sílu, abys ho mohl účinně používat. Modlitba je také chozením pro vodu života v době vyprahlosti. Blažený je ten, kdo se modlí bez přestání a nečeká, až všechno začne usychat ! Čím častěji nabíráš, tím dřív a větší množství načerpáš. Čím méně se čerpá, tím snadněji se voda ztratí a ty budeš muset čerpat s námahou a zdlouhavě. Podobně je to i s modlitbou. Když v ní čerpáš jen občas, potrvá to dlouhou dobu než „poteče voda z potrubí“ věčných pramenů. A chceš-li opravdu odpověď mít, musíš ji také opravdově chtít. V dobách úzkosti nejde o modlitby mnoha slov. Tehdy lidé cítí velikost své potřeby a nouze, kdy je celé srdce „vylito“ v málo slovech, někdy i skoro bez nich. A ten, který nám dal Ducha v němž voláme „ Abba, Otče“, slyší. Díky mu za to, že je jeho „ucho“ nasměrováno na modlitby Božího lidu. „Hospodin je blízko všem, kdo k němu volají, všem, kdo ho vzývají v pravdě. Touhu těch, kdo se ho bojí, naplňuje, slyší jejich volání o pomoc a zachraňuje je“ ´( Ž. 145.18-19).
Křesťan šel opatrně kolem sálajících plamenů a chránil se před žárem a jiskrami svým štítem. Slyšel také hrozivý ryk, řev a rámus, takže si často myslel, že bude už už roztrhán nebo rozšlapán, jako na cestě bláto. Na jednom místě, kde se mu otevřel pohled dopředu, se mu zdálo, že proti němu postupuje oddíl nepřátel. Znovu se zastavil a nevěděl, jak se rozhodnout. Chvíli uvažoval i o návratu, ale pak si řekl, že polovinu cesty má už snad za sebou a že i zpáteční cesta a překonávání minulých překážek by byla možná ještě obtížnější než pokračovat; a tak šel dál. Ale hluk pochodujícího oddílu démonů či skřetů, který Křesťana tak děsil, se rychle blížil a když posléze zahlédl, že už jsou téměř u něj, vykřikl silným hlasem: „Jdu proti tobě ve jménu Hospodina zástupů“(1Sam. 17,45). Po těch slovech se oddíl ve zmatku obrátil, nepřátelé utekli do propasti a už se nikdy nevrátili 9). Musím tu uvést ještě jednu zajímavou věc. Křesťan v té temnotě a tísni jakoby zapomněl, jak zní jeho vlastní hlas. Když se totiž začal vzdalovat od pekelného jícnu, připlížil se k němu zezadu potichu jeden služebník Zlého a našeptával mu mnoho rouhavých slov a myšlenek, o kterých se Křesťan domníval, že jsou jeho vlastní. A tohle ho bolelo a děsilo mnohem víc než jakákoli věc, která ho na cestě zatím potkala. Trápilo a deptalo ho, že je schopný rouhat se tomu, který pro něho tolik vykonal a kterého stále miluje. Kdyby věděl jak si pomoci, určitě by to rád udělal. Ale v té chvíli neměl rozpoznání, že stačilo zacpat si uši a hned by poznal, odkud pochází tahle rouhání 10). 4. Když Křesťan v tomto neutěšeném stavu pokračoval ve své pouti temným údolím, zdálo se mu, jakoby před ním někdo pronášel tato slova: „I kdybych šel údolím šeré smrti, nebudu se bát zlého, neboť ty se mnou jsi“(Ž. 23,4). Když to uslyšel, zaradoval se ze třech důvodů: 1/ Uvědomil si, že někteří poutníci jdou stejným údolím jako on. 2/ Pochopil, že Bůh je s nimi i v této tmě a soužení, i když ho nemohou vidět. 3/ Získal naději, že později se s některým s poutníků, až ho dostihne, setká 11). A tak začal Křesťan na poutníka vpředu volat, ale ten neodpovídal, protože to považoval za mámení smyslů. Domníval se totiž, že je v tom údolí sám. Ale jak pokračovali v cestě, začala tma přece jen trochu řídnout. A tak Křesťan řekl s vděčností: „On obrací nejhlubší tmu v ráno“(Am. 5,8) 12). Když se trochu rozednilo, ohlédl se nazpět, ne snad proto, že by se chtěl vrátit, ale chtěl jasněji vidět nebezpečí, kterými už prošel. A tak uviděl zřetelně nejen propast na jedné a bažinu na straně druhé, ale i to, jak úzká byla cesta mezi nimi. Viděl také vyhlížet z propasti démony, skřety a draky. Ale na štěstí to už bylo daleko, a za světla se už zlé bytosti tolik k lidem nepřibližují (J. 3,20). Ale přece si Křesťan uvědomil pravdu Písma: „On odhaluje hlubiny z temnoty a vyvedl na světlo nejhlubší tmu“(Job 12, 22).
9) Vítězství záleží na Bohu. Ve své síle nemůžeme překážky na cestě překonat; nepřátelé by nás smetli a propasti i bahno pohltily. Tím jediným, co nás drží, je Boží ruka. Proč nás ale vede nesnadnou cestou? Aby byl oslaven ten, „který na nás v našem ponížení pamatoval – vždyť jeho milosrdenství je věčné“( Ž. 136,23). Dalšími důvody je, abychom vždy věděli, že jsme závislí jen na něm a jeho milosti, a aby nás cvičil ve víře a naučil se modlit. A jestli někdo z čtenářů chodí v této chvíli bez světla v temnotě, „ať doufá v Hospodinovo jméno a spoléhá na svého Boha“( Iz. 50,10b) - a časem se ti vše vyjasní. 10) Mnoho zármutku působí některým věřícím Satanem vnuceně našeptané myšlenky. Někdy se zdá, že vznikají v samotném srdci věřícího. A bývají to v dobách temnoty vnuknutí hrozná, rouhavá a potřísněná bezbožnou špínou. To věřícího děsí a bolí. Ale pokud to bolí, je to dobré znamení. Pokud to ale přestává vadit a bolet, mohlo by se stát, že člověk začne satana kopírovat a začít si tyto myšlenky opravdu vymýšlet sám. To by však znamenalo, že už je také bezbožný. 11) K Lutherovi přišel jednou mladý kazatel a trpce si stěžoval, že ho napadají, třeba i když má kázat, rouhavé myšlenky; a jak ho to velice trápí. Lutherova tvář se prý rozjasnila: „To mne těší, že nejsem sám“ řekl, když si ověřil, že podobně doráží satan i na jiné. I pro Bunyana byly Lutherovy zkušenosti útěchou. A všichni věřící se potěšovali zkušenostmi žalmistů, jako třeba Jan Hus v žaláři. Žalmy jsou velikými poklady, které nastřádali věřící ve svých zkušenostech s Bohem i pro nás. 12) Jestli Pán ve tvém životě proměnil stín smrti v nové ráno, nezapomeň mu děkovat ! A měj na modlitbách soucit i s těmi, kterým zatím kvůli okolnostem není do zpěvu.
5. Křesťana velice dojalo, že byl vysvobozen ze všech tak těžkých nebezpečí na své cestě. Když jimi procházel, velmi se bál, ale teď, když mu je světlo jasněji ukázalo, byl velmi vděčný. A navíc, objevení slunce bylo pro Křesťana neocenitelnou milostí. Protože ačkoliv byla první polovina údolí Smrti nebezpečná, druhá část, kterou měl ještě před sebou, byla je-li to možné, ještě nebezpečnější 13). Protože od tohoto místa až na konec údolí byla cesta pokryta pastmi, osidly, léčkami, oky, sítěmi a navíc byla plná jam, výmolů, násypů a balvanů. Takže kdyby stále panovala stejná tma jako v první polovině údolí, zahynulo by tady mnoho tisíc lidí, natož aby tím vším prošel bez úrazu jedinec. Ale jak už bylo řečeno, začalo vycházet slunce; a proto řekl Křesťan s radostí: „Když nad mou hlavou nechal svítit svou „lampu“, jdu temnotou za jeho světlem“(Job 29,3). 6. A tak se v jasu světla Křesťan dokázal vyhnout všem pastím a nástrahám a došel bez nehody až na konec údolí. Ve svém snu jsem viděl, že na konci toho údolí byla spousta zaschlé lidské krve a kopce kostí, popela a seškvařených zbytků spálených poutníků, kteří kdysi šli touto cestou 14). Nechápal jsem, proč je tu takové množství zbytků zabitých, až jsem uviděl blízko toho místa velkou jeskyni ve které bydleli dva strašní plenitelé, obři Pohan a Papež. Jejich zvůlí a ukrutností zahynulo množství lidí, jejichž pozůstatky zde dosud ležely. Křesťan však tím místem prošel k mému údivu naprosto pokojně, takže jsem se tomu velmi podivil. Ale později jsem se dozvěděl, že obr Pohan je už dávno mrtvý a Papež ačkoli ještě žije, už nemá i kvůli svému neurvalému mládí zdaleka takovou moc jako dřív. Dnes, i kvůli stáří, už nemůže ničit ty, s nimiž nesouhlasí; i když se jeho smýšlení v podstatě nezměnilo. A tak už většinou jen sedí ve své jeskyni a s nelibostí a úšklebkem 15) pohlíží na poutníky kterým už nemůže ublížit; ale ty povolnější se snaží zlákat do své služby. Křesťan tedy prošel kolem obrovy jeskyně, který z ní vyhlížel a volal Papež: Vy se stejně nepolepšíte, dokud vás ještě víc nebude upáleno. Na ta slova Křesťan neodpověděl 16) a pokojně a s dobrou myslí pokračoval ve své cestě. Prožíval radost a vděčnost, že prošel i tímto velkým nebezpečím a tak začal zpívat: Ó dive divů! Tolik strastí běd a přece prošel jsem! Jako by to holubí byl let protože má naděj byla v Něm. Tys se mnou byl a tys mne vykoupil od ďábla , pekla, z mrákot údolí kde smrti stín mne hrozně vyděsil. Ó jak mé srdce vděkem hlaholí. Ó Pane, cesta byla plna nástrah zlých - jam, osidel, život na vlásku byl. Však Tys mne držel něžně v rukou svých a ze všeho mne slavně vykoupil.
13) Míněny tady jsou svody a pronásledování světa. Svět nakladl mnoho pastí a osidel, aby zahubil poutníky směřující k nebi. A jestli nám v naší době svítí světlo jeho Slova mnohem víc než kdysi, a proto lépe vidíme čemu se vyhýbat, slavme za to Boha skrze jméno Páně. 14) Dva velcí obři hubili věřící. Pohanský Řím povraždil tisíce poutníků počínaje Neronem a konče Diokleciánem. Kolik Božích dětí bylo tehdy utraceno! Ale ještě víc krve vyznávajících věřících prolil „křesťanský“ Řím; počet těchto obětí se odhaduje na padesát miliónů životů. Jsou to oběti válek ve jménu kříže, ale i oběti bojů pro slávu a moc jediné spasitelné církve a pogromy proti „heretikům“ kritizujícím zlořády Říma. I naši vlast naplnil Řím krví a popelem mnoha mučedníků pro jiné vyznávání Spasitele. A ačkoli je Řím už starý, nečinil pokání ze svých encyklik a bul hlásajících vyhlazení kacířů. (Dnes už se Řím od těchto praktik distancuje a někdy i omlouvá, ale jeho učení, z kterého to vše vychází, se nijak nezměnilo.) 15) Ale i to ušklíbání má dosud velkou moc a vliv zvláště v zemích poddaných římskému duchovnímu žezlu. Tam stále poutníci prožívají určité obavy a přezírání; a zvláště v minulosti v době rekatolizace byli mnozí hrozbami a vlivem odvraceni od Boží cesty. Ale díky Bohu, že už nehoří hranice a nikdo, kdo jde cestou k nebi s Božím slovem, které Řím zakazoval číst, už nepřichází o život. 16) Polemikami a hádkami s Římem nic nedokážeš. Raději jdi Boží cestou a nevšímej si jeho hrozeb, ale ani jeho lákání. Když budeš z dosahu jeho vlivu, dokážeš víc. Mnozí strávili svůj život psaním a mluvením proti Římu, ale zůstávali jeho poddanými. Těch se Řím nebojí. Ale ti, kteří sice proti němu moc nemluví, ale z něj odcházejí, aby podle Bible sloužili Pánu Ježíši a v jeho zásluhách a jeho oběti na kříži našli odpočinutí, ti jim velmi vadí. Proto i ty jdi cestou přesně určenou učením Písem a ne podle encyklik, tradic, lidsky domyšlených obřadů, nauk a podobně.
KAPITOLA 11. 1. Křesťan dohonil Věrného a dokonce ho předběhl, ale upadl a byl jím pozvednut. 2. Věrný vypravuje své zkušenosti s Povolným, 3. vypravuje i o paní Smyslné, 4. o Starém Adamovi a Zákonu, od jehož tvrdosti byl vysvobozen. 5. Míjí „Nádherný“ palác 6. a v údolí ponížení se potkal s paní Nespokojenou 7. a s Ostýchavým. 8. Potom i Křesťan krátce svou cestu popisuje.
1. Po překonání údolí Smrti kráčel Křesťan vpřed přece jen s větší nadějí, protože si ověřil, že ho Pán cesty nikdy nenechá na holičkách. Tak došel až k uměle navršenému pahorku, který sloužil k tomu, aby se poutníci mohli podívat na další úsek cesty před nimi 1). Když na něj vystoupil, uviděl, že v dohledu před ním jde Věrný. A tak zavolal Křesťan: Hej, počkej na mne, půjdeme spolu! A Věrný se na zavolání opravdu otočil. Křesťan: Tak přece počkej! Ale on odpověděl Věrný: Nejde to! Jde mi o život, protože mi je v patách krevní mstitel! 2) (Nu. 35,6 a 12) Tahle odpověď Křesťana docela rozzlobila. A tak se dal do běhu, i když to v pancíři, s přilbou, štítem a mečem nebylo úplně snadné. Ale nakonec Věrného nejen dostihl, ale dokonce ho i o hodný kus předběhl, takže se ten poslední stal prvním. A Křesťan si o sobě začal myslet, jaký je dobrý běžec; a tak se začal pyšně usmívat. Jenže ztratil koncentraci, přestal se dívat na cestu, zakopl, upadl a dost se uhodil; a proto nedokázal ihned vstát. Až když k němu došel Věrný, podal mu ruku a pomohl mu na nohy 3). Ve svém snu jsem potom viděl, jak šli oba poutníci spolu několik mil a cesta jim pěkně ubíhala. Vedli totiž spolu příjemný a zajímavý rozhovor o tom, jaké příhody se jim staly na jejich cestě 4). Křesťan: Bratře Věrný, moc rád tě vidím a jsem šťastný, že jsem tě dostihl. To je velká Boží milost že teď můžeme jít spolu 5). Věrný: Myslel jsem, drahý příteli, že se setkáme hned za městem. Ale ty jsi byl celou dobu přede mnou, a tak jsem musel jít celou dobu sám. Křesťan: A za jak dlouho po mně jsi se z města Zkázy vydal na cestu? Věrný: Nějaký den to ještě trvalo, ale potom jsem tam už nemohl vydržet 6). Hned po tvém odchodu se totiž všude mluvilo o tom, že naše město bude už brzy ohněm s nebe úplně zničeno. 1) To místo, odkud je možné hledět do budoucnosti, je Boží slovo. Vidíme v něm Spasitelovy stopy, které nás vedou do budoucí připravované blaženosti a přes Jordán. Jím budeme muset procházet do města jehož stavitelem je Bůh ( Žid. 11,10) a kde nám jsou chystané věčné příbytky (J. 14,3). Písmo nás skrze zaslíbení připravuje i na budoucí boje, na které zatím nejsme připraveni. A z biblických proroctví se dozvídáme i o znameních blížícího se druhého Ježíšova příchodu. Každé nedělní shromáždění může být rozhlednou, ze které je možné se rozhlédnout do dalšího týdne, kterým chce i nás Bůh svojí milostí vést. 2) Věrný pospíchá dopředu a proto nemůže čekat na každého, kdo na něj zavolá, zvláště když neví o koho jde. Ten, kdo chce jít cestou upřímně, ho dohoní. Mnozí se na cestě velmi zdrželi nebo úplně zastavili, když čekali až někdo uvěří, anebo čekali na ty, co víru jen předstírali. Těm, na které čekali, nepomohli a sobě ublížili. I tobě jde o život. Tak pokračuj v cestě; a ti, kteří jsou opravdoví, se tě budou snažit dohonit. 3) Když vidíme, že v něčem vynikáme, může se nás velmi snadno zmocnit duchovní pýcha. Pán pak musí v našich životech dopustit pád, abychom se skrze pokoření učili nepovyšovat, ale pokorně chodit před svým Bohem ( Mich. 6,8). Kdy se už konečně naučíme vidět v každé naší přednosti a daru jenom Boží milost, kterou Bůh rozdává podle svých svrchovaných plánů ? 4) Teď dal Bůh Křesťanovi společníka, s nímž může putovat společně. Važ si každého bratra, s kterým ti Pán dovoluje jít společně cestou k nebi. Nevaďte se na cestě (Gen. 45,24), ale sdílejte se s tím, jak vás Pán ve vašich životech svým milosrdenstvím vedl (Ž. 107,21-22). 5) Pokud se dva neshodnou, nemohou jít spolu (Am.3,3). To platí i na cestě Boží milosti k věčnému Jeruzalému. Musí být zajedno v Pánu Ježíši Kristu, očištěni stejnou krví, mít stejné poznání své nehodnosti a být i stejně závislí jenom na Boží milosti. Musí být zajedno ve víře v umučeného Spasitele, mít jednu lásku k nebeskému Otci a sdílet stejnou naději věčného života. To vše vychází ze stejného pohledu na autoritu Písma. Jen tak vzniká blažené společenství a duchovní spojení těch, kteří unikli ze zahynutí a pospíchají za Pánem k nebi. 6) Ve stejné situaci jsme byli já i ty. Oba jsme zůstávali ve svých vinách a hříších tak dlouho neobrácení. Vzdorovali jsme Boží milosti až do chvíle, kdy jsme už moci Boží lásky a milosti nemohli odolat. Milost, všemohoucí milost, nás přemohla. Nebyla to naše svobodná vůle, která si Pána vybrala, nebyly to ani naše motivy a chutě, kvůli kterým bychom se rozhodli Pána následovat. To On si nás vyvolil a vybral; a my jsme nakonec neodolali jeho dobrotě a lásce. Augustin to nazývá „neodolatelná milost“ ( gratia Dei Irresistibilis).
Křesťan: Hleďme, o tomhle že sousedé mluvili? Věrný: Ano, nějakou dobu to budilo velký rozruch a hodně se to přetřásalo. Křesťan: A proč jich tedy s tebou kvůli své záchraně neodešlo víc? Věrný: Říkám, bylo o tom plno řečí, ale lidé to brali spíš jako senzaci, než že by tomu věřili. Protože i když o tom hodně klevetili, bylo to skoro vždycky s posměchem; mluvili o tvé cestě jako o bláznivém a zoufalém vandru 7). Ale já jsem věřil a stále věřím, že naše město bude opravdu zničeno ohněm a sírou; proto jsem musel odejít. Křesťan: Neslyšel jsi něco o mém sousedovi Povolném? Věrný: Slyšel; šel prý s tebou až k bažině Malomyslnosti, do níž, podle různých klepů, zapadl. On se to ovšem snažil, jak jen mohl, ututlat a zpochybnit. Já si však myslím, že se v tom bahně válel a že z něho vylezl náramně zmazaný. Křesťan: A co na jeho odchod i návrat říkali sousedé? Věrný: Poté co se vrátil, se stal terčem všeobecného posměchu. Mnozí jím opovrhují a popichují ho a má teď taky problém sehnat práci. Myslím, že po svém návratu je na tom Povolný sedmkrát hůř (Mat. 12,45) než kdyby nikam nešel a seděl doma 8). Křesťan: Proč upadl do takové nemilosti, když se vlastně jen vrátil k všeobecně přijímanému názoru a způsobu života? Věrný: Protože si o něm myslí, že je jen „převlékač kabátů“. Říkají: Pryč s ním! Nedokázal být věrný ani jednomu ze svých přesvědčení a na jeho názor, ani slovo se nedá spolehnout. Myslím, že Bůh na něho poštval i jeho bývalé přátele, protože opustil cestu (2P. 2,21). Křesťan: A nemluvil jsi s ním ještě předtím než jsi odešel? Věrný: Jednou jsem ho ve městě potkal; ale dělal, jako že mne nevidí. Asi nemá kvůli svému návratu úplně čisté svědomí a trochu se stydí. Takže jsme spolu nemluvili 9). Křesťan: Když jsme se spolu vydali na cestu, hodně jsem na něho spoléhal; ale teď se obávám, že při záhubě města také zahyne. Protože i na něj se hodí biblické přísloví: „Pes se vrátil ke svým zvratkům a umytá svině se opět válí v bahně“(2P. 2,22). Věrný: I já se toho obávám. Ale stejně jsme to nemohli změnit. Křesťan: Máš pravdu, sousede Věrný. Mluvme tedy raději o tom, co se týká nás a naší cesty. Rád bych se dozvěděl co tě cestou potkalo. Protože je téměř nemožné, abychom na ni prožili stejné události. 3. Věrný: Slyšel jsem, že i ty jsi zapadl do bažiny Malomyslnosti. Já jsem se jí naštěstí vyhnul 10) a tak jsem se v podstatě bez potíží dostal k úzké brance. Ale zase mne potkala paní Smyslná 11) a nemyslela to se mnou vůbec dobře. Chtěla mne strhnout do hříchu. 7) I ve světě se vedou povrchní řeči o Božích mlýnech a posledním soudu, o tom, co je - a co není - morálně správné, o jakýchsi nebích a někdy dokonce i o Božích úmyslech a vůli. A v kostelech se mluví i o milosti, která se projevila v Kristu. Káže se o tom, vyučuje se to, ale chybí tam víra, tj. spolehnutí na to slovo a následná poslušnost. Protože kdyby tomu ti lidé opravdu uvěřili, žili by jinak - a tak by se vyhnuli budoucímu soudu. A neoznačovali by za kacíře ty, kteří se pro svoji záchranu obrátili skutečně na Pána Ježíše Krista, ale šli by za nimi a s nimi. 8) Ten, kdo odmítne ve chvílích, kdy se ho dotýká Boží slovo, Duch svatý a Boží milost, nemůže zůstat stejný jako před tím. Každá odmítnutá pravda, každá promarněná příležitost, každý pošlapaný projev Boží lásky obrátí svůj hrot proti tobě a půjde to s tebou od deseti k pěti; a budeš vtahován stále hlouběji do hříchu. Mnoho lidí se snaží „polepšit se“, ale neobrátí se ke Kristu a On se nestane jejich Pánem. Poslední věci těchto lidí jsou pak horší než ty první (Mat.12,45). Nehraj si na zbožného, obrať se! 9) Ti, kteří kdysi vyznávali Krista, mají vnitřní zábranu se opět s věřícími stýkat jako dřív, protože v jejich svědomí zůstal vězet osten provinění. Jenže místo aby činili pokání a vrátili se k Pánu, většinou své svědomí otupují a zatvrzují; a uzavírají se před světlem i těmi, kteří vytrvali. 10) Ne všichni, kteří utíkají se svými hříchy k Pánu Ježíši, se dostanou do zoufalství a malomyslnosti. Ani ty, když se díváš „do stop“ Božích slibů, nemusíš projít úzkostmi, obavami a nejistotou, kterou prožíval Křesťan proto, že neviděl tyto stopy. Z toho je zřejmé, že každý, kdo je usvědčený ze svých hříchů a jde k Ježíši, nemusí být na této cestě brzděn nedůvěrou a bázlivým zoufalstvím. 11) Žádosti těla, zejména pak smyslnost, způsobují mnoho bojů a těžce doléhají na toho, kdo chce uniknout z hříchu. Tato pokušení útočí zvláště na mladé, jako třeba na Josefa ( Gen. 39,7), ale nejen na ně. Blahoslavený je ten muž, ale dívka či žena, kteří odvracejí své oči aby je smyslnost neokouzlila svými pohledy (Jób 31,1). A nemysli si, že s přibývajícím věkem můžeš ve svém boji polevit. Buď na stráži a boj se smyslnosti ! Tělesnost mi Otče hrozí, zbav jí dítka svého jen! Otče, drž mne mocnou rukou bych se nestal ďábla plen. Srdce čisté stvoř mi Bože, vypuď nečistotu ven!
Křesťan: To je dobře, že tě nezlákala do své léčky. Ona to zkoušela už na Josefa v Egyptě, ale i on jí unikl podobně jako ty. Ale její svod ho stál málem život (Gen. 39, 11-14). Co vlastně na tebe zkoušela? Věrný. Neumíš si představit, jak přesvědčivě a úlisně umí mluvit! Pořád mne přemlouvala, abych s ní zašel do jejího domu a slibovala mi ve všem naprostou spokojenost. Křesťan: Ale spokojenost čistého svědomí ti určitě neslibovala, že? Věrný: Víš co tím myslím. Slibovala mi hříšnou spokojenost v tělesných rozkoších. Křesťan: Díky Bohu, že jsi jí unikl. „Ústa cizích žen jsou hlubokou jámou, na koho se Hospodin hněvá, ten tam spadne“(Přís. 22,14) Věrný: Opravdu, ani nevím, jak jsem z toho vyvázl 12). Křesťan: Ale doufám, že jsi jejím vábením nepodlehl! Věrný: Ne. Neposkvrnil jsem se možná hlavně proto, že jsem si vzpomněl na slova jedné staré skvělé knihy, kterou jsem doma četl: „Její kroky sestupují ke smrti, její kroky směřují do pekla“13) (Přís.5,5). A tak jsem zavřel oči, abych nebyl okouzlen jejími pohledy (Job 31,1). Až potom nade mnou pohrdlivě zakroutila hlavou a odešla. A já mohl konečně pokračovat v cestě. Křesťan: A to jsi potkal jenom tuhle špatnou ženu? 4. Věrný: Další problém jsem měl před pahorkem Obtížnosti, kde jsem potkal velice starého muže, který mne zastavil a vyptával se: kdo jsem, a odkud a kam jdu. Tak jsem řekl, že jdu k nebeskému městu. Pak mi ten stařec řekl, že vypadám jako poctivý člověk, a jestli bych u se u něho nechtěl nechat zaměstnat za slušnou mzdu. Ptal jsem se ho pochopitelně jak se jmenuje a kde bydlí. Jeho jméno bylo První Adam 14) a byl z města Klamu. Zjišťoval jsem tedy o jakou práci jde a kolik je ochotný platit. Odpověděl, že nabízí příjemnou práci, totiž mnohé tělesné požitky a odměnou za odvedenou práci bude to, že po něm všechno zdědím. Taky jsem se ho ptal, jaký má dům a kdo ještě u něho pracuje. Říkal, že jeho dům je pohodlný, příjemný a plný lahůdek. A pracují u něho jen jeho potomci, protože má tři dcery: Žádost těla, Žádost očí a Pýchu života (1J. 2,16) a že bych se s nimi mohl dokonce oženit. Nakonec jsem se ptal, na jak dlouhou dobu se mnou chce uzavřít pracovní smlouvu; a na to on, že až do jeho smrti. Křesťan: A jak to nakonec s tou nabídkou práce skončilo ?
12) Citlivé svědomí je zarmouceno svoji vrozenou náklonností k nečistotě. Bolestně se ho dotýká, že smyslnost působící zvenčí, nalézá odezvu v jeho srdci a mysli. A protože v nás, v našem „srdci“ stále dříme zrádce, buďme na stráži a stále se modleme: „Neuveď nás do pokušení, ale zbav nás od zlého“(Mat. 6,13). 13) Tak to překládá anglická Bible. Kraličtí zde slovo (h. šeól; ř. hádes) překládají jako hrob, moderní překlady většinou jako podsvětí. Kniha Přísloví zde velmi jasně napomíná mladého muže, aby byl na stráži nedal se svést úlisnými řečmi do rozkoší smyslnosti, protože tato cesta vede do zatracení a „skrýší smrti“(Přís. 7,27). Kdo jde cestou smyslnosti, jde jako vůl na porážku (Přís. 7,22)). „Ničemu polapí jeho vlastní viny, provazy svého hříchu bude zajat. Zemře, protože neměl kázeň, pro velikost své hlouposti bude vrávorat“ (Přís. 5,22-23). I když Duch svatý postavil ve svém slovu hodně majáků, aby zejména mládež nebyla roztříštěna o útesy nečistoty, jak velké množství mladých lidí tady hyne! Proč se to děje? Dovolili, aby se snížilo jejich vnímání autority a neměnnosti Božího slova a potom už snadněji podlehli „námluvám“ smyslnosti. Také kvůli svému pohledu na Písmo méně spoléhají na Boží moc i vítězství, které dává Ježíš Kristus. 14) První Adam je naše zkažená přirozenost, s kterou jsme se všichni narodili. Je to dědičná hříšnost, vrozená zkáza, o níž žalmista vyznává: „Hle, byl jsem zplozen v nepravosti, matka mne počala v hříchu“( Ž.51,7). „Proto jako skrze jednoho člověka vešel do světa hřích a skrze hřích smrt, tak se také smrt rozšířila na všechny lidi, protože všichni zhřešili“( Ř. 5,12). Adam je kořen lidských pokolení a když se zvrhl kořen, je zvrhlý celý strom i se všemi jeho větvemi i větvičkami – a těmi jsme i my. A z této první zkázy v ráji, dodnes prýští nepravosti. Hle, studnice srdce mého dává ohavnosti jen. Jedem hříchu ohavného ach, jsem všechen otráven. Každá krůpěj krve v sobě hřích má zvláštní v každé době. (Kancionál) Duch svatý nám v Písmu tuto naši přirozenost ukazuje v pravém světle a proto musíme často volat s apoštolem Pavlem: „Jak jsem to bídný člověk!“(Ř. 7,24) A ten pocit naší vrozené bídy nám neustále připomíná, jak velice potřebujeme Spasitele, toho druhého Adama (1Kor. 15,45 a 47). „Avšak s darem milosti tomu není tak, jako s proviněním. Jestliže proviněním jednoho člověka mnozí zemřeli, mnohem více se na mnohé rozhojnila Boží milost a dar spravedlnosti v milosti toho jednoho člověka, Ježíše Krista“(Ř. 5,15).
Věrný: Musím se přiznat, že jsem o té možnosti docela uvažoval, protože ten muž mluvil tak pěkně a jak se mi zdálo, i upřímně. Zachránilo mne to, že jsem si všiml, jak se mu na čele objevil nápis: „Odložte toho starého Adama, který žije podle dřívějšího způsobu života a hyne v klamných žádostech“(Ef. 4,22) 15). Křesťan: A co se pak dělo dál? Věrný: V mysli se mi jako blesk objevila myšlenka: že i když mi lichotí a vede takové pěkné řeči, když s ním tu smlouvu uzavřu, bude to znamenat, že jsem se stal jeho otrokem a on jako můj otrokář si se mnou bude dělat co bude chtít; třeba mně i prodá. A tak jsem mu řekl, že s ním nikdy nepůjdu, ať si ušetří své náborové řeči. To jsi měl vidět ten obrat! Začal mne urážet a vyhrožovat, že za mnou pošle někoho, kdo už se postará, aby mi moje pouť pěkně zhořkla. A když jsem se přesto otočil k odchodu, on, ačkoliv byl tak starý, mne uchopil a trhl mnou zpět tak prudce, že ze mne snad vytrhl kus těla. A ani nevím jak, jsem ze sebe vyrazil výkřik: „Bídný já člověk !“(Ř. 7,24) A v tomhle stavu jsem se belhal na pahorek. Když jsem se asi v polovině ohlédl, viděl jsem, jak se za mnou někdo žene jako by ho hnal vichr. Dohonil mne asi tam, kde je ten přístřešek pro poutníky 16). Křesťan: Právě tam jsem se unavený posadil, usnul a ztratil svůj list s pečetí, který musím odevzdat v cíli cesty. Věrný: Bratře, jenže poslouchej dál! Sotva mne ten muž dostihl, srazil mne neočekávaně a prudce na zem, takže jsem téměř ztratil vědomí. A když jsem se zvedal a ptal se: Co se děje a proč mne bije?“ řekl, že mne trestá za to, že jsem vnitřně podroben a nakloněn Prvnímu Adamovi 17). A hned mi zase dal takovou ránu, že jsem znovu upadl. Nedokázal jsem se vůbec bránit a tak jsem ho prosil o slitování. Odpověděl: „Neznám slitování“, a znovu mě silně uhodil. Myslím, že by mne na tom místě umlátil, kdyby tam nepřišel někdo, kdo mu to s velkou autoritou zakázal. Křesťan: A kdo to byl ? Věrný: Nejdřív jsem ho nepoznal, ale pak jsem si všiml jizev na rukou i na boku. Zachránil mne náš Spasitel a Pán. Kdyby nepřišel, nikdy bych na pahorek nedošel. Křesťan: Ten, kdo tě dohonil, se jmenuje Mojžíšův zákon. Nezná slitování a žádného přestupníka zákona neušetří. Věrný: Vím. Neviděl jsem ho poprvé. Navštívil mne už v našem městě, v době, když jsem ještě nevnímal nebezpečí. Tehdy mne varoval, že když neodejdu, shoří mi při spravedlivém soudu střecha nad hlavou a zahynu 18).
15) Nerozhoduj se podle toho, co se líbí našim tělesným touhám, ale orientuj se a vždy se rozhoduj v podřízenosti a v poslušnosti Božího slova. „Veškeré tělo je jako tráva a všechna jeho oddanost jako polní květ. Tráva usychá a květ vadne, když na něj zavane Boží dech. Jistě, lidé jsou jen jako tráva. Tráva usychá, květ vadne, ale slovo našeho Boha obstojí navěky“(Iz. 40,6-8). 16) Boží zákon, na rozdíl od zákonů lidských, postihuje nejen vnější a viditelné přestupky, ale i myšlenky, přání, motivy a náklonnosti lidského nitra. Boží zákon je duchovní a svatý a proto vyžaduje dokonalou duchovnost a svatost. Jenže člověk, svým pádem do hříchu ztratil kvůli své porušenosti schopnost jeho požadavky splnit. Ale Boží dokonalý zákon nemůže zmírnit své požadavky a připustit tedy „slitování“. Zná jen tato pravidla: „Zachovávejte má ustanovení a nařízení; když je člověk plní, bude skrze ně žít“.(Lev. 18,5) a také „Kdo by totiž zachoval celý Zákon, ale v jedné věci klopýtl, provinil se proti všem přikázáním“(Jak. 2,10). Svatý Boží zákon ukazuje lidem jasně, že jsou ztraceni. A kdo se snaží o ospravedlnění cestou zákona, zákon má pro něho jen odsouzení. Jenom milost Pána Ježíše Krista, jenom jeho rány a zásluhy jeho krve mohou vysvobodit duši přestupující zákon a toho, kdo si zaslouží odsouzení, ospravedlnit. Čtenáři, přijal jsi už vírou i ty toto ospravedlnění skrze smírčí Spasitelovu krev? (Zj. 1,5b) Jestli ne, plněním zákona a dobrými skutky ospravedlnění nezískáš. A zákon tě nakonec odsoudí. 17) Zde je vidět různé zkušenosti poutníků. Křesťan prožil hrůzu z obviňování zákonem ještě než došel k úzké brance, zatímco Věrný byl vyděšen a vyzkoušen zákonem až na Boží cestě. Oběma ale bylo ukázáno, že mají porušenou přirozenost na kterou nemohou spoléhat a že cestou plnění zákona se k záchraně nedojde. 18) Zákon burcuje, ukazuje lidskou nedostatečnost a hrůzu Božího soudu; a tím se stává pěstounem ke Kristu. Koho ještě zákon neprobudil ze spánku v jeho hříchu, ten se také ještě určitě nezačal ohlížet po záchraně a Zachránci.
5. Křesťan: Zajímá mě, jestli sis po tom napadení všiml na pahorku toho pěkného zámku, když ses tam nezastavil. Věrný: Viděl jsem ho; všiml jsem si i těch lvů, i když v poledne asi spali. Chvilku jsem pak mluvil i s vrátným, ale protože do soumraku zbývalo ještě mnoho času, šel jsem dál 19). Křesťan: Vrátný mi řekl, že jsi prošel kolem. Přál bych ti, kdybys ses tam zastavil. Také by ti tam rádi ukázali množství takových cennosti, na které bys nikdy nezapomněl. A v údolí Ponížení jsi nikoho nepotkal? 6. Věrný: Právě tam jsem potkal paní Nespokojenou 20). Chtěla mne přemluvit , abych se s ní vrátil zpátky. Vadilo jí, že v tom velkém údolí přišla o veškerou svoji vážnost, čest a pověst; a že také já velmi utrpím v očích mých přátel Samolibého, Všetečného, Pýchy, Pocty světa a dalších, když budu takový blázen a z tohoto údolí se nevrátím. Křesťan: Cos ji na to řekl? Věrný: Vysvětlil jsem ji, že sice všichni jmenovaní jsou opravdu mými pokrevními příbuznými, ale poté, co jsem se vydal na tuhle cestu, tak že mne zavrhli a neznají se ke mně. Byl jsem tím postaven před hotovou věc, že se už s nimi nemohu stýkat; ale nemohu říci, že mně to až tak vadí. I předtím se mnou totiž udržovali vztahy jen kvůli svým výhodám a vztahy to byly velmi povrchní. Také jsem ji řekl, že to údolí je vlastně užitečné, protože: „Před zkázou se srdce člověka povýší, před slávou je pokora“(Př. 18,12). A že proto půjdu raději tímto údolím k povýšení, než abych s ní hledal ty nicotné hodnoty, které si ona tak cení 21). 7. Křesťan: A nic dalšího tě tam nepotkalo ? Věrný: Setkal jsem se tam ještě s člověkem, který se jmenoval Ostýchavý. Ale nikdy jsem se ještě nesešel s nikým, u koho by bylo jeho jméno v takovém protikladu s jeho povahou. Jiní, jako třeba i ta Nespokojená, si nechali důvody mé cesty vysvětlit a nechali mne jít. Ale tenhle drzý Ostýchavý se nechtěl nechat za žádnou cenu odbýt. Křesťan: Jak to? Co ti vykládal? Věrný: Odmítal všechna náboženství. Tvrdil, že zvlášť křesťanská víra je nesmyslná a politováníhodná. Že je scestná a zbabělá zvláště pro muže, kteří by se o takové bludy neměli vůbec zajímat. Říkal, že snažit se mít čisté svědomí je slabošské; hlídat svoje slova a způsoby znamená vzdávat se své osobní svobody a znemožňuje to hrdinství, které projevili všichni velcí muži historie. Proto je prý víra slabostí, která je hodna jen pohrdání a posměchu. Říkal také, že mezi věřícími je jen málo bohatých, chytrých a mocných a ti nemnozí z nich, kteří se vydali cestou víry, jsou blázni a dobrodruzi, protože přišli o výhody života kvůli něčemu, o čem nikdo neví co to vlastně je. (1Kor.1,26 a 3,18. Fil. 3,7-9. J. 7,48) 19) Věrný se nestal členem viditelné církve. Měl dostatek denního světla a nepocítil potřebu odpočinout si v domě postaveném pro poutníky. Z toho je jasné, že záchrana – spasení, není podmíněné vstupem do církve; podmínkou je jít poslušně po úzké cestě. Je ovšem třeba dodat, že poutník Věrný se nemá stát všeobecným příkladem následování. Je výjimkou, stejně jako lotr, který uvěřil na kříži, není příkladem toho, že stačí uvěřit na poslední chvíli. Také je třeba zdůraznit, že se Věrný připravil o množství požehnání, které jsou ve společenství církve k dispozici. Je potřeba si také všimnout, že se Věrný neodděluje od ostatních věřících, ale má s Křesťanem i v popsaných rozhovorech opravdové bratrské obecenství. 20) V údolí Ponížení poutníky přepadají různí nepřátelé. Křesťana přepadl sám Apollyón, Věrného Nespokojenost. I na tohoto nepřítele tvého pokoje a klidu je nutné si dávat pozor. Z čeho nespokojenost pramení ? Jsme-li pyšní, všeteční samolibí, toužíme-li po cti, uznání a slávě světa, nemůžeme být spokojení, protože ponížení nás v těchto oblastech nemůže nasytit. Navíc, i kdyby lidé těchto věcí získali sebevíc, stejně budou chtít pořád víc a nespokojenost nezmizí. Nejsme-li spokojení i v dobách ponížení, je to neklamným znamením toho, že je v nás ještě stále pýcha, která nemůže pokoření snést. Nespokojenost v nás působí i všetečnost, která se zabývá věcmi, které nám nepřísluší - ukřivděnost, když nejsme v popředí nebo se nás něco dotklo, nebo též touha po cti a slávě. Často neuneseme zaslouženou hanu; a nezasloužené ponížení nebo nezaviněné nepřátelství - to už je na nás vůbec příliš. Nejedna naše sklíčenost a litování sebe je výronem uraženého, pyšného a ješitného srdce. Často nejednáme podle příkazu našeho Spasitele: „Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný v srdci a naleznete odpočinutí svým duším“( Mat.11,29). Kdybychom podle toho žili, prošli bychom vesele a spokojeně i všelijakým ponížením a mohli bychom si pro sebe ještě říkat : „Vrať se má duše do svého odpočinutí“(Ž. 116,7). Velkou většinu našich bolů a trápení mám působí naše vlastní pýcha a ješitnost, které jsou příčinou našeho neklidu a nespokojenosti. 21) Hleď ve víře na Pána Ježíše, na jeho tichý a pokorný život i smrt. Když to porovnáš s tím, co prožíváš ty, tvoje mrzutost a nespokojenost se ztratí; a ty si oblíbíš i jeho jho ( Mat. 11,30).
Také namítal, že poutníci byli ve všech dobách většinou nízkého původu, nevzdělaní a bez znalostí přírodních věd. Namluvil toho ovšem ještě mnohem víc, ani si to všechno přesně nepamatuji. Třeba: je hanbou být kázáním dotčen až k slzám; je hanbou jít z kázání s usvědčeným svědomím a touhou se změnit; je také hanbou požádat sousedy o odpuštění nepatrných chyb nebo vracet to, co kdo komu vzal. Náboženství, jak ho chápu já, prý vzdaluje člověka od mocných a urozených, protože nutí věřící nesouhlasit s některými zlořády bohatých (které nazval velmi jemnými slovy), a musí si vážit i ubohých, protože patří do jednoho bratrstva. A ptal se, jestli takové míchání společenských vrstev v církvi není hanbou 22). Křesťan: Co jsi mu nato řekl? Věrný: Nejdřív jsem nevěděl, co mu na to říct. Vyvedl mě úplně z míry, všechno se ve mně vařilo jen vybuchnout. Pak jsem ale začal uvažovat o tom, že co je pro tělesné chápání vznešené, je v Božích očích ohavné (Luk.16,14-15). Pochopil jsem také, že Ostýchavý mi říká jen polovinu skutečnosti. Mluví jen jací jsou lidé, ale neříká jaký je Bůh a jeho Slovo. Také se mi ujasnilo, že na posledním soudu nebudeme posouzeni jako dobří nebo propadlí věčné smrti podle chvástavých myšlenek a posudků tohoto světa, ale podle moudrosti a zákonů toho Nejvyššího. Proto jsem se utvrdil v tom, že nejlepší je to, co vidí Bůh jako nejlepší a pravdou je jen to, co vyšlo z Božích úst, i kdyby se proti tomu vzepřeli všichni lidé na světě. Když tedy Bůh určil jako cestu k němu cestu víry, čistého svědomí a života, vůbec nevadí, že ti, kteří ho poslechli se stali v očích světa, kvůli nebeskému království, největšími blázny. Kvůli Božímu plánu záchrany je i ten největší ubožák, který přijal Krista, mnohem bohatší než králové a milionáři tohoto světa, kteří Krista nenávidí. Proto jsem Ostýchavému řekl: „Odejdi, už s tebou nechci mluvit! Jsi nepřítelem mého spasení a nepřeji si už s tebou trávit čas. Jsi nepřítel i mého Pána; jak bych se tedy mohl s tebou proti němu spojit? A jak bych se mu mohl podívat do tváře, kdyby nečekaně přišel? To se mám začít stydět za něho, jeho cestu i jeho následovníky?(Mar. 8,38) A copak bych mohl očekávat nějakou milost a požehnání od mého Pána?“ Ale tenhle Ostýchavý byl opravdu drzý a dotěrný mizera. Pořád jsem se ho nemohl zbavit 23). Stále šel se mnou a vykládal mi všelijaké nedostatky mého náboženství. Nakonec jsem mu řekl, že se snaží marně, protože ty věci, které hanobí a zesměšňuje, jsou mojí největší výsadou a slávou. A tím jsem se konečně toho drzého nestoudníka zbavil. To se mi tak ulevilo, že jsem si dokonce začal zpívat: Mnohá, ba přemnohá poutník pokušení ustát, projít musí i mnohá soužení. Bez bázně bdít budu a mužně bojovat - není konce bludu, začneš-li svolovat.
Křesťan: Moc mne těší bratře, že jsi se tomu ničemovi tak statečně vzepřel. Podle tvého vyprávění jako by měl opravdu na něj se nehodící jméno. Dokáže se na nás tak opovážlivě „přisát“, že by nás skoro donutil stydět se před lidmi za všechno dobré. Kdyby ale nebyl tak nestydatě drzý, nemohl by ovlivňovat jiné tak, jak to dělá. Stejně se mu ale musíme stavět na odpor, i když ty jeho plané řeči mohou platit hlavně na blázny co nevěří v Boha (Ž.14,1). I Šalomoun říká: „Moudří zdědí slávu, ale hlupáci si odnesou hanbu“(Př. 3,35). 22) Nejen na začátku cesty, ale až do jejího konce, musí křesťan bojovat s falešnou ostýchavostí a studem, který ho stále svádí, aby se styděl za Pána Ježíše, za jeho Slovo nebo za jeho lid. Stydíme se, protože je pro nás nepříjemné snášet kvůli Kristu pohanu, ztratit dobré jméno, úctu či postavení. Možná, že i ty jsi v tomto pokušení. Svět se ti směje a ty se jeho smíchu bojíš. Společnost a přátelé se ti vzdalují, svazky se uvolňují a ty začínáš být osamělý a v nevážnosti. A tehdy přichází Satan v podobě studu a namlouvá ti: Zřekni se Ježíše, nevidíš, že to přináší posměch a hanbu? A který vzdělaný, vážený a bohatý člověk jde stejnou cestou? Vydal ses na cestu ponížení, budou tebou pohrdat, projdeš pomluvami, možná budeš mít problémy i na úřadech, nebo tě pomluví v novinách a možná tě čekají další a další nepříjemné věci! Pokud však jsi skutečně poutník, nepovol! Když se Pán Ježíš, jediný milovaný Syn nebeského Otce, nestydí nás nazývat svými bratry a sestrami (Mat. 12,50 a Žid. 2,11), jak bychom si my nehodní, mohli dovolit stydět se za Něj a nemluvit o jeho lásce k nám a o našem štěstí v Něm? „Neboť, kdo by chtěl svou duši zachránit, zahubí ji; Kdo by však zahubil svou duši kvůli mně a evangeliu, zachrání ji. Vždyť co člověku prospěje získá-li celý svět, ale své duši uškodí? Nebo co muže dát člověk výměnou za svou duši? Kdo by se styděl za mne a za má slova v tomto cizoložném a hříšném pokolení, za toho se bude stydět i Syn člověka, když přijde ve slávě svého Otce a se svatými anděly“( Mk. 8,38). U světa není cesta za Ježíšem v úctě. Ale ty, poutníku se na to neohlížej! Vyvol si raději Kristovo pohanění než Egyptské poklady (Žid. 11,25-26); protože ty pominou, ale s Ježíšovým pohaněním se jde do nebe. 23) Není snadné zbavit se falešného studu, pokud máš ještě nějaké ohledy na svět, na uplatnění v něm, na své světské přátele nebo na tělesné zájmy a požitky. Zbaví se ho jen ten, kdo si zamiluje Ježíše víc než to ostatní a „vyjde k němu ven za tábor, nesouce jeho potupu“(Žid. 13,13). A jeho potěšením se stane skutečně jen On.
Věrný: Myslím, že je nebezpečný. A že při útocích Ostýchavého musíme volat o pomoc k tomu, který si přeje, abychom tady na zemi byli bojovníky jeho pravdy 24). Křesťan: Máš pravdu. A nikoho dalšího jsi už v tom údolí nepotkal? Věrný: Ne, toho posledního jsem si užil až až. Jinak jsem měl v Údolí stínů smrti i na další cestě dost světla, protože se nakonec ukázalo i slunce 25). 8. Křesťan: Takže jsi z Boží milosti všemi těmi svody prošel dobře. To já jsem měl na stejné cestě naprosto jiné zážitky. Byl to pro mne přetěžký úsek. Hned na začátku údolí jsem musel svést souboj nad mé síly se strašným netvorem Apollyónem. Mnohokrát jsem si už myslel, že je po mně veta, zvlášť když mne povalil a vyrazil mi z ruky meč. Ale když se už chystal, že mě dorazí, křičel jsem k Bohu; a On mne vyslyšel a vysvobodil mne ze všech úzkostí (Ž. 34,7). Potom jsem procházel Údolím Smrti a celou první polovinou jsem musel projít v naprosté tmě, takže jsem znovu očekával, že zahynu. Ale pak se rozednilo, vyšlo slunce a já jsem prošel 26) zbytek cesty už mnohem snadněji a pokojněji. 24) Jsme slabí a velmi snadno zapíráme toho, který si nás tak velice zamiloval. To je zkušenost hodně všeobecná, protože smělost je mezi křesťany vlastnost dost nedostatková. A ta je k přiznávání se k haněnému a poplivanému Ježíši, k zastávání jeho učení nebo když se děje jeho lidu křivda, nutně potřeba. Podobně to kdysi prožívali i učedníci Pána Ježíše. Když Mistr sytil zástupy nebo vjížděl do Jeruzaléma, byli s ním rádi. Ale když ho nepřátelé zajali, utekli. Protože nejsme jiní a protože známe svoji stydlivou a bojácnou povahu, buďme bdělí a modleme se za smělost: „A nyní Pane pohleď na jejich hrozby a dej svým služebníkům se vší smělostí mluvit své slovo“( Sk. 4,29). 25) Ne všechny své poutníky Pán provádí stejnými zkušenostmi. Některé vede temnotou, jiné světlem. Pán ví, proč tak různě poutníky vede. On i tebe vede tou nejlepší cestou, i kdyby to z lidského pohledu vypadalo jakkoli. 26) První tou cestou prošel vítězně náš Pán; a proto projdeš, unavená a zmítaná duše, i ty. On zvítězil a skrze něho zvítězíme i my (Ř. 8,37).
KAPITOLA 12. 1. Věrný rozmlouvá s Mluvkou (čili křesťanem jen ve slovech) a je udiven, že cestou potkali tak vzdělaného společníka, 2. ale Křesťan mu vysvětluje Mluvkovo pokrytectví. 3. Věrný pak Mluvkovi objasňuje důsledky Boží milosti v lidském životě, ale on to odmítá a odděluje se 4. a Věrný s Křesťanem ho kvůli tomu litují.
1. V pokračování mého snu jsem viděl, že když šli poutníci v těchto místech širším údolím, uviděli, že stejným směrem, ale mimo cestu, jde souběžně s nimi nějaký člověk. Jmenoval se Mluvka, byl vysoký a zdálky vypadal mnohem příjemněji než zblízka 1). Na toho muže zavolal Věrný: Příteli, odkud jdete ? Putujete také do nebeské krajiny? Mluvka: Ano, právě to je duchovní cíl mé cesty. Věrný: To je dobře; pojďte k nám, ať se vzájemně potěšíme na společné cestě! Mluvka: Půjdu s vámi velice rád cestou k vyšším cílům. Věrný: Pojďte tedy, můžeme spolu mluvit o užitečných věcech a ještě nám cesta rychleji uteče. Mluvka: Potěšení je na mé straně! Velmi rád s kýmkoli rozebírám užitečné předměty k rozhovoru. Jsem vždy potěšen, když se setkám s někým jako vy, kdo je takovým rozmluvám příznivě nakloněn 2). Z mých bohatých zkušeností vím, že patříte spíše k výjimkám, protože lidé na svých cestách se raději zabývají příliš jednoduchými až banálními řečmi; a to mne irituje. Za této jeho řeči Křesťan trochu přidal do kroku, takže při dalším hovoru Věrného s Mluvkou šel o několik kroků před nimi. 1) Na cestě k nebi se setkáme s mnoha Mluvky (tedy jen lidmi slov), kteří umějí o duchovních věcech mluvit řečí krásnou a širokou jako moře a umějí tím u posluchačů vyvolat uchvacující dojem. Když se ale člověk podívá zblízka na jejich život v rodině, v podnikání, v zaměstnání, nebo ve vztahu k sousedům, tak se zjistí, že to, o čem mluví sami ve svém životě nezakusili. A tak mnozí kážou o Kristu, jako by byl jejich Pánem a jakoby seděli u jeho nohou; ale jejich snahy, motivy a cíle ukazují, že jejich náboženství je jen naučené a osobně Pána Ježíše neznají. 2) Mnozí lidé si stěžují: Jak mnoho je teď zla a bezbožnosti a jak málo je zbožných lidí. Ale sami na úzkou cestu nevcházejí.
Věrný: Je opravdu politováníhodné, když lidé vedou jen plytké řeči o pomíjivých věcech. Protože o čem lepším a prospěšnějším, než o Božích věcech, by mohli lidé mluvit? Mluvka: Naprosto jste se mi trefil do noty a vaše přesvědčivá slova mohu jen podepsat: Nic nemůže být milejší a užitečnější, než rozmluvy o Božích věcech a úmyslech. Což existuje něco prospěšnějšího pro člověka , který má v těchto podivuhodných oblastech zálibu? Nevím, co může být zajímavější, než rozhovor o tajemstvích příběhů a poselství Bible. A co může lidi unést více než divy, zázraky a znamení Písma? Věrný: Máte pravdu. Ale účelem a výsledkem našich rozmluv by měl být prospěch v našich životech. Mluvka: Také tvrdím, že mluvit o těchto věcech je velmi prospěšné. Prohlubuje to poznání a chápání - například pomíjivost věcí pozemských a prospěšnost skutečností nebeských. Kromě všeobecného užitku mohou lidé poznat nedostatečnost lidských skutků, nebo potřebu Kristovy spravedlnosti. Z rozhovorů se také mohou dozvědět, co je to pokání, co víra, co je modlitba, utrpení a další věci. Také tím mohou poznat velké sliby evangelia i k vlastnímu užitku. A na opačné straně se mohou učit poznávat nesprávné pohledy, jak bránit pravdu a také, jak poučit nevědomé 3). Věrný: Všechno, co jste řekl je pravda. Potěšilo mne, že jsem to od vás slyšel. Mluvka: Naneštěstí nedostatek poučování je příčinou, že tak málo lidí pociťuje potřebu víry k získání věčného života a nerozumí nezastupitelnosti díla Boží milosti. Proto se pak kvůli své nevědomosti snaží plnit nařízení zákona; ale tím si člověk nemůže zasloužit vstup do nebe 4). Věrný: Promiňte, ale Božím darem je i pochopení toho, co je potřebné pro vykročení na cestu do nebe; ani to není produkt lidského myšlení. Mluvka: To je mi pochopitelně také známé; „člověk si nemůže nic vzít, není-li mu to dáno z nebe“ (J. 3,27) a „ všechno je z milosti, ne ze skutků“(Ef.2,8-9). Mohl bych to z Písma doložit citací snad sta veršů. Věrný: O jakém biblickém tématu tedy budeme hovořit ? Mluvka: O čemkoli, můžete si vybrat. Mohu mluvit o věcech nebeských i zemských, o mravnosti i evangeliu, o věcech světských i svatých, minulých i budoucích, o věcech cizích i domácích nebo podstatných i vedlejších; ale pochopitelně vždycky se záměrem našeho společného užitku. 2. Věrný byl udiven rozsahem znalostí muže, s kterým hovořil, a tak dohonil před ním jdoucího Křesťana a potichu mu řekl Věrný: Slyšel´s, co říká? To je příznivá okolnost, že se k nám připojil tenhle neobyčejný muž! Určitě je to velmi významný poutník! 5) Tomu se ale jeho druh usmál a řekl Křesťan: Tenhle člověk, který tě tak zaujal, oklame svými řečmi téměř všechny, kteří ho neznají. Věrný: Copak ty ho znáš? 3) Mluvka znal správné učení Písma. Ano , je možné znát a umět vykládat katechizmus, věrouku, co je jediným potěšením křesťana v životě i v smrti, lze umět vysvětlit, co je víra, znovuzrození, co mluví bible o zkažené lidské přirozenosti, je možné mluvit o tom, že vše je jen Boží milost a jak nutně potřebují všichni spasení a že ospravedlněn může být člověk jen vírou - a přece může být ten zvěstovatel na široké cestě. Znalosti nestačí; pokud to není prožívanou skutečností v životě, zůstane to všechno jen informacemi a je možné se to všechno naučit jako papoušek lidským větám, nebo člověk čínsky; ale tím se ještě nestává křesťanem. I takového člověka prozradí jediné slovo Šibbolet ( Soud.12,6) : „Jestliže však někdo nemá Kristova Ducha, ten není jeho“(Ř. 8,9). 4) Ano, chápat rozdíl mezi Božím zákonem a evangeliem neznamená ještě žít pod milostí. 5) Mnozí kazatelé mohou svými znalostmi a duchaplným hovorem mást a uvádět své prosté posluchače k obdivování jeho zbožnosti i když žijí mimo Boží milost. K takovému rozpoznání je potřeba a/ zkoumat vše co bylo řečeno v souvislostech celého Písma b/ posuzovat jednání a „ovoce života“ opět podle Písma c/ prosit o zjevení pravdy skrze „dar rozeznávání Duchů“(1Kor. 12,8-10). Plně tu platí Spasitelovo pravidlo: „Podle jejich ovoce je poznáte“(Mat. 7,15-23). Jaké je ovoce tvého života?
Křesťan: Myslím, že dokonce ještě lépe než on sám sebe. Věrný: Co je tedy zač? Křesťan: Jmenuje se Mluvka a je z našeho města. Skoro se divím, že ho neznáš, i když nebydlí v naší čtvrti. Věrný: Tak kde bydlí; a čí je to syn? Křesťan: Bydlí ve Žvanivé uličce, je synem pana Výmluvného a je opravdu dost známý jako Mluvka z Žvanivé uličky. I když má hbitý jazyk a dar řeči, nestojí za nic 6). Věrný: Ale působí tak seriózním dojmem! Křesťan: Tak připadá všem, kteří se s ním nesetkali zblízka a „neuviděli mu až do talíře“. Zdaleka a z odstupu vypadá skvěle; pohled zblízka je ale odpuzující. Tvoje poznámka mi připomněla mnohé dnešní malíře. Ten, kdo se na jejich obrazy dívá hodně zdálky, nebo pro toho, kdo špatně vidí, se jejich obrazy zdají docela pěkné, ale zblízka to jsou skoro mazanice. Věrný: Když ses přes chvílí usmíval, chvíli jsem si myslel, že to nemyslíš vážně, že žertuješ. Křesťan: Usmál jsem se proto, že i ty ses nechal tak snadno oklamat. Ale Pán je mým svědkem, že v takto vážných věcech nikdy nežertuji a ani se neodvažuji nikoho neprávem obviňovat. Pokusím se ti to vysvětlit: On se hodí do jakékoli společnosti a každého hovoru. Tak, jako mluvil s tebou, bude mluvit třeba v hospodě; a čím více se napije, tím víc bude o těchto věcech mluvit 7). Ale zbožnost nemá své místo ani v jeho srdci, ani v jeho domácnosti a ani v jeho jednání. Celá jeho zbožnost je v jeho řečech a jak tím nadělat co nejvíc hluku 8). Věrný: Pokud máš pravdu, tak jsem se v něm hodně spletl!9) Křesťan: Je mi líto, ale opravdu spletl. Vzpomeň si na slova Písma: „Neboť oni mluví a nečiní“ (Mat. 23,3), anebo „Království Boží nezáleží v řeči, ale v moci“(1Kor. 4,20). Takoví umí obšírně mluvit o modlitbě, víře nebo znovuzrození, ale u takových lidí, podobně jako u Mluvky, jde jen o slova. Byl jsem u nich doma a pozoroval jeho jednání v rodině i v jeho okolí a tak vím, o čem mluvím. V jeho rodině nenajdeš zbožnost, stejně jako u vaječného bílku chuť. Neuvidíš tam ani známku pokání, neuslyšíš tam modlitbu, i ta němá tvář slouží Bohu lépe než on. Je skvrnou, potupou a hanbou na tváři náboženství pro všechny, kteří ho znají (Ř. 2,23-24). Kvůli němu se v té čtvrti skoro nedá zvěstovat evangelium. Lidé tam říkají: Venku je světec, doma ďábel, protože nejvíc si to „užívá“ jeho rodina. Je hádavý a sprostý, a tak vrtkavý v jednání s jeho zaměstnanci, že ti často nevědí co mají dělat a co mu říkat. Kdo s ním musel jednat, říká, že je snadnější se dohodnout s Turkem než s ním, protože Turek je poctivější. Mluvka totiž, kdykoli k tomu má ve svém podnikání příležitost, šidí, klame a snaží se své zákazníky obelstít. Své syny vychovává tvrdě podle svého příkladu. A když i u některého zaměstnance zjistí náznak probouzejícího se svědomí, nazývá to slabošskou bojácností, nadává mu do bláznů a hlupáků a před ostatními ho poníží nebo propustí.
6) Tady může vzniknout otázka: Neočerňuje tady Křesťan svého bližního ? Nehřeší proti slovu: Nesuďte, abyste nebyli souzeni? (Mat. 7,1) Naprosto ne! On tu vidí bratra v nebezpečí že bude oklamán řečí, která se velmi podobá pravdě; a proto mu musí podle pravdy říci, co o Mluvkovi ví. Když někdo vidí bratrovu nemoudrost, kvůli které se sladkými řečmi dostává do pasti falešného člověka, musíme ho varovat. Ale varujme ho správným způsobem, jako když Pán Ježíš varoval učedníky před kvasem farizeů (Mat. 16,11-12). Když se lidé nenechali varovat, museli si projít mnohou bolestí a trapným zklamáním a to úplně zbytečně. Kéž by se nechali varovat! Ale pozor, abys nikdy nemluvil nic, co nevíš úplně jistě, tj. co je „z druhé ruky!“ Pravidlem je: Nikdy o nikom nemluv nic, co není pravda; a i když mluvíš pravdu a je to něco zlého, ptej se sám sebe, proč to říkáš! Vždycky mluvíš před Boží tváří. 7) Znal jsem starce (tj. br k. Adlof), který když si popil, nejpěkněji mluvil, ba i modlitby říkal a hodně si na své zbožnosti zakládal. Tenhle svět je široké pole pro ďábelské svody. Ty svody mají různou tvář; někomu se Pokušitel zjevuje v temné podobě, jinému jako anděl světla. Ďábel dovoluje říkat modlitby, zpívat, číst Bibli, hlavně když se srdce vzepře Boží milosti a působení Ducha svatého. Proto vidíme celé církve a sbory bez života z Boha; ustrnuly na obřadech nebo nábožných řečech, ale odmítli se plně obrátit k Bohu. 8) Otevřená stodola – ale nic v ní, žádná duchovní potrava. Mnoho řečí – ale žádný skutek, žádná praktická pomoc. Duch svatý chtěl mluvit skrze toho kdo kázal, ale ten ho neslyšel, chtěl navštívit jeho duši, ale ta nebyla doma. Milý čtenáři, jaká je tvoje zbožnost? Je to povídání, nebo chození s Bohem? 9) Bratra je možné oklamat, ale všudypřítomný Bůh vidí všechno; toho neoklameš!
Jsem přesvědčen, že jeho bezbožný život už způsobil pád mnohých; a pokud tomu nezabrání Bůh, u mnohých ho ještě způsobí 10). Věrný: Protože mi to říkáš před Pánem, věřím ti. Věřím ti nejen proto, že ho znáš, ale že to také neříkáš ze zlé vůle, ale že říkáš křesťanským způsobem pravdu. Křesťan: Kdybych ho neznal z dřívějška, asi bych si myslel totéž co ty. A kdybych to, co jsem ti teď sdělil o Mluvkovi, slyšel od nepřátel víry, považoval bych to za pomluvy, jaké se od bezbožných často snášejí i na věrné křesťany. Ale to co jsem ti řekl, není ani zdaleka všechno, co špatného jsem u nich na vlastní oči viděl. Dobří lidé se za něj stydí a nemohou ho nazývat ani bratrem a ani přítelem. A když tak Mluvku někdo před nimi nazve, studem rudnou 11). Věrný: Vidím, že mluvení a jednání mohou být, zvláště u někoho, dvě naprosto rozdílné věci. Ode dneška si budu na posuzování obou těchto skutečností a nesouladu mezi nimi, dávat mnohem větší pozor. Křesťan: Ano. Jsou to věci tak různé, jako duše a tělo; neboť jako je tělo bez duše mrtvolou (Jak. 2,26), stejně mrtvé je pouhé mluvení bez účinků v životě. „Duší“ zbožnosti je její praktická, činná část: „Zbožnost čistá a neposkvrněná před Bohem a Otcem je toto: Navštěvovat vdovy a sirotky v jejich soužení a zachovávat se neposkvrněným od světa“ (Jak. 1,27). A Mluvka nemá žádný praktický projev zbožnosti. Domnívá se, že slyšení a mluvení stačí udělat z člověka dobrého křesťana; a tím klame svoji vlastní duši. Slyšení se podobá tomu, když semínka zapadnou do země (Mat. 13,1-9); a mluvení není dostatečným důkazem, že už semínka vyrostla a přinesla plody – ovoce. I v den Posledního soudu budou lidé souzeni podle ovoce svého života (Mat. 13,23 a 25,40a45). Na tomto soudu se nebude nikdo ptát: „Věřil jsi?“ ale „Byl jsi činitelem toho, co Bůh žádá, nebo jsi o tom jen mluvil?“ A podle toho dopadne rozsudek. Konec světa je přirovnáván ke žni a je známé, že při žních jde o úrodu – o sklizeň. Tím, ale není řečeno, že jako úroda – ovoce, může být přijato i cokoliv bez víry (Žid. 11,6). Chci tím jen ukázat, že Mluvkovo vyznání bude posouzeno v ten poslední den, jako zcela nedostatečné12).
10) Vyznavači, podívej se pozorně, jestli se Mluvkův způsob jednání nepodobá tomu tvému. Pokud ano, čiň pokání, aby tě nečekaně nezastihl Boží soud. Pokud jen mluvíš, ale tvůj život nepotvrzuje to co vyznáváš, jsi pro mnohé překážkou a urážkou k poznání Boha. Kvůli tobě se lidé dívají na církev, Boží království a zvěst o něm pohrdavě. Jak jednáš doma ? Ve společnosti i v kostele je snadné si nasadit masku zbožnosti, ale rodinné příslušníky tím doma nelze oklamat. Jaký vedeš soukromý život ? Život v soukromí je skutečnost, která má zajímat staršovstvo a sbor, když se někdo hlásí do církve. Protože v kostele je možné mluvit zbožně - ale doma mohou znít hádky a slova zloby a hořkosti. Před druhými je možné mluvit o chování a výchově - a doma mít plačící ženu a nevychované děti. Je možné krásně mluvit o Bibli - a doma žít bez Bible a společných modliteb. Ve sboru se může mluvit o lásce - a v podnikání, obchodování nebo dílně může být klam, nečestnost, manipulace a útisk. Ale může být spojeno obojí v životě skutečného křesťana? (Jak. 3,11) Kéž Bůh ochrání svou církev od takových pokryteckých členů! A i ty věřící bratře, měj se na velkém pozoru, aby se tě Ďáblu nepodařilo do nějakého pokrytectví zaplést! 11) Dodnes je velkou hanbou, když nevěřící mohou křesťanům předhodit: „Tohle je přece také člen vaší církve, váš bratr; a podívejte se jak zavrženíhodně žije!“ „Napsal jsem vám, abyste se nesměšovali s tím, kdo si říká bratr a přitom je smilník, nebo chamtivec, nebo modlář, nebo utrhač, nebo lupič; s takovým ani nejezte“( 1Kor. 5,11). 12) V této otázce musí být jasno. „Soudíme totiž, že člověk je ospravedlňován vírou bez skutků zákona“( Ř. 3,28). „Všichni zhřešili a postrádají Boží slávu , ale jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí skrze vykoupení, které je v Kristu Ježíši“ (Ř. 3,24). Z toho plyne, že dědicem zaslíbení je možné se stát jenom vírou. Ale touto vírou je jen živá víra, která se nutně projeví v životě. Protože víra bez skutků je mrtvá ( Jak. 2,17a26). Strom se pozná podle ovoce a nenese li ho, proč kazí i tu zem? (Luk. 13,6-9) Ze skutků nebude nikdo ospravedlněn (Ř. 3,20), ale život ospravedlněného je život svatosti. Kristus se věřícímu stal zdrojem spravedlnosti, vykoupením i posvěcením (1Kor. 1,30). Víra je pramenem, ale jednající láska je potůčkem, který dokazuje, že pramen existuje. Hřích je duchovní nemocí. A co je lékem? Láska? Ne! Láska je stavem duchovního zdraví, který může nastat až po použití správného léku. A tímto lékem je víra v Pána Ježíše, v jeho zástupné umučení a jeho zprostředkování spravedlnosti. Lékem je víra v Ježíšovu spravedlnost a naprosté zavržení naší spravedlnosti; protože jediným lékem je víra. Ten, kdo říká, že ospravedlnění je z lásky, převrací a mění příčinu za následek. Jak už zde bylo řečeno: Víra je zdroj – láska je potůček z něj tekoucí. Také vyjádření: „Víra bez lásky je nedokonalá“ - je dětinské. Víru totiž nelze od lásky oddělit; stejně jako nejde oddělit potůček od pramene. Víra bez lásky už není vírou, stejně jako slunce bez světelných paprsků už není sluncem nebo plamen bez tepla už není plamenem. „Víra bez lásky (která z víry vyplývá) není víra, ale její pravý opak – nevěra“ (Coleridge).
Věrný: To mi připomnělo texty, kde Mojžíš popisuje čisté živočichy (Lev. 11k. a Deut. 14k). Živočich je čistý, má-li rozdělená kopyta (je sudokopytník) a také přežvykuje. Zajíc přežvykuje, ale je nečistý, protože nemá rozdělená kopyta. V tom je tu podobnost s Mluvkou, protože i on „přežvykuje“ Boží slovo a znalosti z Písma, ale nemá rozdělená kopyta. To znamená neoddělil se od cesty hříšníků a má „tlapu“ jako nečistý medvěd nebo pes – tj. chodí jako oni hříšnými cestami. Křesťan: Vidím, že jsi pochopil evangelijní smysl tohoto starozákonního textu mnohem lépe než já. Připojím k tomu i novozákonní text, kdy apoštol Pavel přirovnává lidi jako Mluvka k dunícímu kovu, nebo znějícímu zvonu (1Kor, 13,1), totiž k věcem, ve kterých není život. Tak je to i s lidmi bez pravé víry a bez milosti evangelia; a ti proto nebudou mít nikdy místo mezi syny života, i kdyby se jejich řeč podobala mluvě andělů. Věrný: Musím říct, že tak, jako mne předtím jeho přítomnost potěšila, tak mne teď mrzí. Jak se ho zbavíme? Křesťan: Myslím, že vím jak na to, aby ho tvá přítomnost omrzela; pokud se ovšem Bůh nedotkne jeho srdce a on se neobrátí. Věrný: Co bych tedy měl udělat? Křesťan: Vrať se k němu a začni s ním mluvit o moci víry a zbožnosti; a on žádný rozhovor neodmítne. Ale ty se ptej, jak je tato moc vidět v jeho životě, v domácnosti a v jednání s lidmi 13). 3. A tak se Věrný opět připojil k Mluvkovi a začal tento rozhovor Věrný: Tak jak se vám jde? Mluvka: Jde to; ale myslel jsem, že si spolu pohovoříme mnohem déle a obšírněji. Věrný: Dobře, můžeme se do toho pustit teď. A protože jste mi nabídl možnost vybrat si předmět naší rozmluvy, co říkáte námětu: Jak (anebo čím) se projevuje v životě člověka spasitelná milost? Mluvka: To je skvělé téma. Vidím, že náš rozhovor se bude týkat působení moci Boží milosti. Pokusím se to vysvětlit stručně a jasně. Za prvé: Tam, kde začne Boží milost v lidském srdci působit, objeví se velké rozhorlení proti hříchu. Za druhé: Věrný: Počkejte ! Zastavme se raději hned u toho prvního. Myslím, že správnějším vyjádřením by bylo, kdybyste řekl, že když začne Boží milost v srdci lidí působit, začne si ošklivit svůj hřích. Mluvka: A jaký je rozdíl mezi rozhorlením nad svým hříchem a zošklivením si hříchu? Věrný: Myslím, že podstatný. Rozhorlit se nad hříchem je možné i tělesně, třeba proto, že teď bude dotyčný v očích lidí hůře hodnocen. Zošklivit si hřích ale může jen ten, ve kterém Bůh probudí znechucení nad vlastní špatností před Boží svatostí. Slyšel jsem mnohé, kteří mluvili z kazatelny ostře proti hříchu, ale v jejich životě a jednání jim jejich hřích nepřekážel. Potífarova manželka obvinila Josefa silným křikem, jakoby byla svatá, ale ihned by s ním hřešila, kdyby k tomu svolil (Gen. 39,11-15). Mnozí spustí velký cirkus kvůli hříchu, ale podobají se matce, která svému dítěti kvůli hříchu nadává, ale za chvíli ho, bez odprošení a potrestání, zase líbá a mazlí. Mluvka: Vidím, že mne chcete chytat za slovíčka. Věrný: To ne. Chtěl jsem jen opravit nejasné vyjádření. Ale, co bylo tím druhým znamením projevující se Boží milosti? Mluvka: Je to velká známost tajemství evangelia. Věrný: Tohle znamení by možná mohlo být na prvním místě. Ale ať už ho zařadíme kam chceme, není znamením jednoznačným, vždy průkazným a může být dokonce i znamením klamným. Protože i veliká známost tajemství evangelia, může být jen pouhou znalostí bez jakéhokoli působení Boží milosti v lidském životě. Dokonce i kdyby někdo „snědl“ veškerou známost evangelia, přece ještě nemusí být znovuzrozeným Božím dítětem. 13) Někteří lidé, kteří se pokládají za věřící, docela rádi mluví o věcech , které se týkají víry a náboženství. Když se jich ale přímo zeptáš, jestli jsou znovuzrození, zdali prožívají pokoj s Bohem, mají-li účast na Duchu svatém, nebo je-li Kristus jejich životem, hned se ukáže jakého jsou ducha. Možná tě pak mají za nezdvořilého, nebo podle nich nejsi gentleman když se tak přímo a příliš osobně ptáš; ty ale neměň své jednání. Říkat poslušně a pokorně evangelium je důležitější.
A bez víry, která se projevuje láskou nejsme nic (1Kor. 13k.). I proto se ptal Kristus svých učedníků: „Znáte ty věci?“a dodává: „Jste blahoslavení, jestli to budete i činit“ (J. 13,17). Pán tu nevelebil znalost, ale jednání; protože existuje i známost bez činění. Jsou lidé, kteří znají Boží vůli, ale nejednají podle ní (Luk. 12,47). Je možné mít známost evangelia jako anděl a přesto dotyčný nemusí být křesťanem. Proto je tohle vaše znamení nepoužitelné a klamné. Pouhá známost se líbí intelektuálům, mluvkům a vychloubačným lidem. Ale Pánu Bohu se líbí činy. Je sice jasné, že člověk nemůže jednat správně bez pravdivého poznání, ale není známost jako známost. Je propastný rozdíl mezi známostí, která jen něco ví a známostí, která je spojená i s milostí víry a lásky, která podněcuje člověka k činění Boží vůle s ochotným srdcem. Ta první známost stačí a je milá mluvkům, ale bez té druhé nemůže být spokojený žádný opravdový křesťan. „Dej mi porozumět a budu střežit tvůj zákon; a budu jej zachovávat celým srdcem“(Ž. 119,34). Mluvka: I touhle svojí řečí jste mne chtěl nachytat. To co jste říkal, nebylo k vzájemnému vzdělávání; bylo to spíše osočování 14). Věrný: Vidím, že se vám to nelíbilo. Tak řekněte vy jiné znamení, kterým se projevuje působící moc Boží milosti. Mluvka: Nebudu ho dodávat, protože vidím, že se neshodneme. Věrný: Dovolíte mi tedy, abych o dalším znamení něco řekl já? Mluvka: No, jestli vám to udělá dobře Věrný: Pravé dílo milosti v srdci a životě věřícího je zjevné jak tomu, kdo je jím proměňován, ale vidí ho na něm i jeho okolí. Tím vnitřním znamením proměny věřícího je to, že je usvědčován ze svých hříchů (J. 16,8), zvláště ze své porušené přirozenosti (Ř.7,24) a z hříchu nevěry (Mar. 16,11). A protože ví nevěřil, také ví, že je hodný odsouzení (Mar. 16,16) pokud mu nebude dána Boží milost skrze víru v Ježíše. Tohle poznání v něm působí stud, zármutek a hrůzu ze své zkažeností (Ž. 44,16; Jer 31:9a). Dále poznává Spasitele světa a naprostou nezbytnost podřídit a připojit se ke svému Zachránci (Sk. 4,12). Poznání Spasitele také působí touhu po obecenství s ním a tato touha, žízeň po něm, má zaslíbení (Zjev.21,6). A podle toho, je-li jeho víra slabá nebo silná, je mu dávána radost a pokoj, láska ke svatosti a touha více poznávat Pána a víc mu na tomto světě sloužit. Když prožívá tyto nepříjemné chvíle, většinou v nich vůbec nevnímá, že už nyní se ho tím dotýká Boží milost. Většinou to totiž posuzuje jenom tělesně. Až když se na svoji situaci začne dívat v souladu s pohledem Písma, tj. podle zdravého soudu, začne i v tomto všem vidět Boží milost. A lidé vidí proměny dotyčného na kterého působí Boží milost zejména: 1/ na upřímném vyznávání jeho víry v Pána Ježíše, protože prožil v životě změnu, 2/ na životě, který odpovídá jeho vyznání, tj. že se jeho vnitřní změna – touha žít svatě, zřetelně projevila v jeho rodině i v jeho jednání s jeho okolím. Tato svatost ho pak vede k tomu, že si oškliví každý hřích a oškliví si i sám sebe, když do něho ještě někdy upadne. Ta svatost ho vede i k tomu, aby potlačoval hřích ve své rodině a pokoušel se šířit svatost i ve světě. A to nejen slovy, jak to dělají mluvkové a pokrytci, ale svými činy, když se podřídil moci Božího slova a víře spojené s láskou 15). Jestli máte nějaké námitky proti mému popisu díla Boží milosti a jak se dá rozpoznat, řekněte je. Pokud ne, dovolte mi, abych se vás na něco zeptal. 14) Neuhýbej jako Mluvka když tě Boží slovo ranilo. I to je milost, když ti byl ukázán tvůj hřích a tvůj skutečný stav. A je mnohem lepší vidět pravdu, než prožívat pokoj a lichotky, když se ve skutečnosti řítíš do propasti. Dům stavěný na falešných základech je moudřejší včas strhnout , než ve stavbě pokračovat a potom zemřít v sutinách. Jestli jsi, milý čtenáři, jenom křesťanem slov jako Mluvka, který proti hříchům jiných mluví, ale ten svůj si neuvědomuje (Mat.7,5), kéž by tě Duch svatý znepokojil! Slovo Pravdy nebude budovat „dům“ falešného křesťanství, ten musí být zbořen a musí se začít stavět znovu - u úzké branky znovuzrození. A k němu nevede povrchní mluvení, ale modlitba: „Bože buď milostiv mně hříšnému!“(Luk, 18,13) 15) Zde je vidět jednání skutečné zbožnosti. Až praxe je důkazem, že se ubíráš doopravdy Boží cestou, až to je důkaz, že jsi opravdu věřící. „Toto pak věz, že v posledních dnech nastanou těžké časy. Lidé budou sobečtí, chtiví peněz, chlubiví, domýšliví, rouhaví, rodičů neposlušní, nevděční, nesvatí, bezcitní, nesmířliví, pomlouvační, nevázaní, hrubí, nepřátelští k dobrému, zrádní, lehkomyslní, nadutí, milující rozkoš spíše než milující Boha. Budou mít formu zbožnosti, ale jejich moc jim bude cizí. Od takových se odvracej !“(2Tim. 3,1-5) Bratři, křesťanství není jen soustava nějakých nauk, není to pouze nějaký jednotný názor na svět, ale je to život, který se musí projevit i ve tvém jednání. Začíná to Boží bázní a to znamená odstoupit od zla. Už jsme od zla odstoupili, nebo ještě nějaký hřích milujeme i když ho slovy odsuzujeme?
Mluvka: Tady už nemají nějaké námitky valný smysl. Ale zeptat se pochopitelně můžete. Věrný: Moje otázka zní: Zakusil jste už první první část toho o čem jsem před chvílí mluvil, totiž usvědčení ze svých hříchů? A druhý dotaz: Dokazuje váš život a vaše jednání změnu způsobenou Kristovou milostí a je na nich vidět snahu o svatost? S tím souvisí: na čem je vaše zbožnost založena; na slovech a jazyku, nebo na skutcích a pravdě?(1J.3,18) Jste ochotný mi odpovědět ? Prosím, abyste mi odpověděl jen to, co by i Bůh mohl potvrdit svým Amen a co je v souladu s čistým svědomím. Aby v tom nebyla žádná sebechvála, protože „není osvědčený ten, kdo doporučuje sám sebe, nýbrž ten, koho doporučuje Pán“(2Kor. 10,18). Aby v tom nebyl jen vlastní názor na dobrotu svého jednání, ale aby ho pak sousedé a okolí neoznačili za lež a činy proti Bohu 16) 4. Mluvka nejdřív zrudl, ale potom se ovládl a řekl Mluvka: Vtahujete do své řeči zkušenosti a zážitky, Boha a svědomí a tím chcete potvrdit svoje závěry. Takové směřování naší rozmluvy jsem nečekal a nejsem ochotný na tyto příliš osobní a osočující otázky odpovídat. Není to mojí povinností, protože nejste můj učitel náboženství a ani bych nechtěl, abyste jím byl; a nejste ani mým soudcem. Proč se ale na tyhle věci vůbec ptáte?17) Věrný: Protože jsem si všiml, že sice umíte skvěle mluvit, ale to co říkáte, jsou jenom informace které váš život nepotvrzuje. A abych řekl celou pravdu, slyšel jsem o vás, že jste člověkem, jehož zbožnost se projevuje jenom v řečech a váš život a jednání vaše slova úplně popírají. Říkají také o vás, že jste kvůli vašemu chování poskvrnou křesťanů. Kvůli vám má křesťanství ve vašem okolí špatnou pověst a mnohé jste odradil od zbožnosti a přivedl do nebezpečí záhuby. Svoji zbožnost klidně spojíte: s hospodou, lehkomyslnou společností, lakotou, klením, nečistotou, lhaním – a u vás se to všechno srovná. I na vás se hodí rčení že prostitutka dělá hanbu všem ženám. A vy zase děláte hanbu všem věřícím 18). Mluvka: Protože berete tak snadno za bernou minci pomluvy a vynášíte podle nich unáhlené soudy, nemohu si myslet nic jiného, než že jste úzkoprsý netolerantní formalista a škarohlíd, se kterým se nedá ani mluvit. Proto se poroučím. 5. Křesťan pak po Mluvkově odchodu řekl Věrnému Křesťan: Je vidět, že jsem to odhadl správně. Tvoje pravdivá slova a jeho touhy nejde spojit. Raději odešel než by měnil svůj život. Bylo to jeho rozhodnutí a jeho škoda. Ale ušetřil nám námahu se od něho oddělit, protože kdyby šel s námi, byl by nám osidlem a poskvrnou našeho společenství. I apoštol říká: „Oddělte se!“(2Kor. 6,17) a „Od takových se odvracej“(2Tim. 3,5) 19). Věrný: Ale přece jsem rád, že jsem s ním mohl mluvit. Kdo ví, třeba by o tom mohl i přemýšlet. Mluvil jsem s ním otevřeně a pravdivě a tak mi, pokud zahyne, nebude moci jednou vyčítat, že jsem ho nevaroval(Ez. 33,9) 20).
16) Jak věrně a biblicky Věrný panu Mluvkovi sloužil! Kéž by bylo ve sborech víc odvahy k takovýmto rozhovorům! To by se potom křesťané slov nemohli v církvi tak snadno prosazovat, ale museli by ze společenství, do kterých se vetřeli, odejít. Vydávej směle svědectví a mluv vždy jasně a k jádru věci! A brzo se ukáže, o co člověku opravdu jde. Kdybychom v církvi s podobnými lidmi mluvili vždycky tak na rovinu jako Věrný, ušetřili bychom si mnoho času a zklamání. 17) Jen se nedotýkat svědomí, jen se neptat na život a zkušenosti duchovního života! To křesťané slov nesnesou. Kdo ti dal právo se mne na takové věci ptát a vyrušovat z tělesného klidu a pohody? Ale věrný Kristův svědek nemůže mluvit jinak. Jde jen o to, abychom i v této věci sloužili druhým v pokoře, v lásce a v tichosti. 18) Kdo dokáže sečíst škodu, kterou ve sborech způsobili křesťané, kteří sice hodně mluví, ale jejich život není očištěný a jejich srdce není obnovené? 19) Vždycky to bolí, když někdo odchází z církve, protože se nechtěl nechat navrátit ke Kristu. Ale větší bolest způsobí, když ho musíme odloučit my a přitom už zde už vznikly svazky náklonností a zvyku. Ale ani tomu se nelze vyhnout a patří to k bolestem života v církvi. Můžeme přemýšlet o tom, jaký žal asi prožíval Áron, když byli jeho synové spáleni Božím ohněm. „ Mojžíš řekl Áronovi a jeho synům Eleazarovi a Ítamarovi: Nerozpouštějte si vlasy na hlavě a netrhejte své roucho, abyste nezemřeli a Hospodin se nerozhněval na celou pospolitost“( Lev. 10,1-6). Jen Hospodin a jeho čest má být na prvním místě. 20) To jsou správné zásady, podle kterých máme s bloudícími jednat i my.
Křesťan: Je velice dobře, že jsi s ním mluvil tak otevřeně a jasně, protože se to dnes děje velmi zřídka a právě proto není církev očišťována; a pak mnohým lidem zvenku zapáchá. A žel, takových mluvků, jejichž zbožnost je jenom ve slovech ale přitom vedou svévolný a hříšný život, je mnoho. A to, že se prosazují a někdy i vedou společenství věřících, křesťanství poškozuje, upřímné zarmucuje a svět odrazuje. Přál bych si, aby se s těmito lidmi jednalo tak, jak si to dnes udělal ty. Potom by měli tito lidé jen dvě možnosti: Buď by začali žít skutečně zbožně, nebo by se jim ve společenství svatých nelíbilo 21). A Křesťan opět složil na současnou situaci krátkou báseň: Jen hleďte, jak se Mluvka k nebi vychloubá! Jak pěkně mluví, všechno řečí zmůže. Že jeho Písma známost a řeč je Bohu libá však zbožnost jeho je jen mrtvá kůže. Věrný však když na milost se zeptá tu ukáže se ihned konec slávy! A hned je vidět duše té křivá cesta a zlého srdce, zištné jeho hlavy. 21) Kdyby tak byla církev zbavena vyznavačů, kteří sice ústy mluví, ale jejich srdce je od Pána tak daleko (Mat. 15,8)! Věrný křesťane, zasaď se o to, aby Pánova církev nebyla špiněna a poškozovaná těmito lidmi!
KAPITOLA 13. 1. Evangelista se sešel s poutníky a připravuje je na pronásledování. 2. Poutníci přišli na trh do města Marnosti, 3. svým oděvem řečí i nevšímavostí k nabízenému zboží způsobili roztržku. 4. Proto byli předvedeni před soud. 5. Věrný byl obžalován, odsouzen a popraven; a byl do nebeského města dovezen nejbližší cestou 6. a Křesťan unikl.
1. A tak pokračovali v cestě a protože spolu rozmlouvali, prožívali spolu milé chvíle navzdory tomu, že teď jejich vedla cesta pustou, kamenitou a bezútěšnou pouští, kde by asi jinak prožívali chmurné pocity 1). A když už z té bezvodé pustiny skoro vycházeli, Věrný se ohlédl a uviděl, že za nimi pospíchá jeho velmi dobrý známý. A tak řekl Křesťanovi Věrný: Podívej kdo to za námi jde! Když se Křesťan ohlédl, řekl s radostí Křesťan: Ale to je přece můj přítel Evangelista! Věrný: Je i mým dobrým přítelem! Byl to on, kdo mi ukázal správný směr a uvedl mne na cestu k úzké brance. Zatím došel Evangelista až k nim a pozdravil je tímto pozdravem: „Pokoj vám, milovaní, pokoj i vašim pomocníkům!“(1Par. 12,19) Křesťan: Vítám tě, moc rádi tě vidíme, drahý Evangelisto! Při pohledu na tebe se mi okamžitě vrátily vzpomínky na tvoji laskavou a neúnavnou péči o můj duchovní prospěch! 2) Věrný: Tvoje společnost je pro nás, slabé poutníky, milý Evangelisto, tisíckrát vítaná! Evangelista: I já vás rád vidím! Jak se vám, milí přátelé, po tu dobu co jsme se neviděli, dařilo?3) Rád bych si vyslechl události, které jste prožili a zajímá mne, jak jste si v nich počínali. A tak mu oba poutníci vyprávěli všechno, co je cestou potkalo a jak těmi nesnázemi prošli až sem 4). 1) Požehnané duchovní rozhovory a rozjímání o Ježíšově milosti a lásce často mění pustiny zármutku a sklíčenosti v zahrady duchovní radosti a posilují nohy unavených poutníků i na obtížných cestách. Kéž bychom měli větší zálibu v rozhovorech o Boží lásce a o tom, jak nás vedl a vede. Tam, kde se mluví o Pánu Ježíši, tam je přítomen i On (Luk. 24,14-15 a 32. Mal. 3,16-17. Mat.18,20). Oslazujme si víc život svatými rozhovory! 2) Upřímná a vřelá láska ke kazatelům, kteří nám sloužili k duchovnímu růstu, je určitým potvrzením „poutnického“ ducha. Sejít se s tím, kdo mi sloužil k duchovnímu narození a růstu, musí být vždycky drahé a vzácné, protože spojení mezi kazatelem a těmi, kteří byli skrze něho přivedeni k Pánu, je velmi srdečné a úzké. On je „zplodil“ v Kristu a jsou jeho milými duchovními dětmi. Jen nevděčný syn nemiluje svého otce a jen nevděčný křesťan svého kazatele. A věrný kazatel je zase naplněn ke „svým dětem“ otcovskou láskou a pečlivostí. Kazateli velmi záleží na tom, aby se dozvěděl, jak se jeho milí mají (3J. 4. 1Tes. 3,5-6. Filem. 5.). Setkáváme-li se s věřícími, nepromarněme vzácný čas neužitečnými hovory! 3) Setká-li se věrný kazatel se svými milými, nikdy nevynechá otázku: „A jak se máš po duchovní stránce?“ Za tu dobu, kdy se se svým kazatelem neviděli, může křesťan prožít mnoho vítězných zkušeností, ale může dojít i k mnoha pádům. A kazateli velmi záleží na tom, aby se dozvěděl skutečnou současnou situaci a mohl na ni reagovat (Ez. 3,17-21. J. 21,15-19. Fil. 1,27 a 2,19). 4) Křesťan a Věrný mohli při vzpomínkách na své zkušenosti oslavovat Pána. I na nich se naplnil žalm 23: „Nebudu mít nedostatek, protože ty jsi se mnou.“
Evangelista: Těší mne nikoli to, že jste měli potíže, ale že jste v nich zvítězili a při vší slabosti jste svoji pouť nevzdali. Mám z toho radost kvůli sobě i kvůli vám 5). Já jsem zaséval a vy jste ve svých zápasech sklízeli dobré výsledky toho, co bylo zaseto; a přijde den, kdy se bude společně radovat rozsévač i žnec (J. 4,36). „A tak v činění dobra neochabujme, neumdlímeli, budeme ve svůj čas žnout“ (Gal. 6,9). V nebi je pro vás připravený nevadnoucí věnec pro vítěze „a tak běžte tak, abyste ho získali“(1Kor. 9,24-27). Někteří sice běží a doběhnou i dost daleko, ale cenu pro vítěze nezískají, protože ji uchvátí jiní(Mat. 11,12). „Drž pevně co máš, aby ti nikdo nevzal věnec vítěze“(Zj. 3,11). Ještě jste neodešli z dosahu ďáblových šípů; „ještě jste se až do krve nevzepřeli v boji proti hříchu“(Žid. 12,4). Mějte svůj pohled upřeny na království před sebou (Žid. 11,10 ) a pevně věřte v to, co je neviditelné (Žid. 11,1). Věci tohoto světa ať neovládají vaše touhy a motivy a hlavně pečlivě hlídejte své srdce a jeho žádosti, protože „lidské srdce je lstivější nade vše, je nevyléčitelné“(Jer. 17,9). A buďte zmužilí, neboť všechna moc na zemi i na nebi je s vámi (Mat. 28,18). Křesťan mu poděkoval za potěšení a posilu a prosil ho, aby šel ještě s nimi a po cestě je svými slovy vyučoval a stal se jejich pomocníkem. A to tím spíše, že o něm vědí, že má dar proroctví a proto by je mohl připravit na obtíže, které jsou ještě před nimi 6). A když se k té prosbě připojil i Věrný, řekl Evangelista: Synáčkové, slyšeli jste slova pravdy, že „ musíme skrze mnohá soužení vejít do Božího království“(Sk.14,22) a že vás „očekávají pouta a soužení“(Sk. 20,23). A tak si nesmíte myslet, že po své cestě půjdete ještě dlouho bez trápení a bolesti 7). Něco z toho jste si už vyzkoušeli, ale brzo toho zakusíte víc. Zanedlouho vyjdete z pouště a dojdete do města 8). Tam vás nepřátelé odsoudí a budou vás chtít zbavit života (Mat. 10,22) a jeden z vás zpečetí svědectví svého nového života krví. Ale buďte věrní až do smrti a Král vám dá věnec života (Zj. 2,10). Ten, kdo tam zemře nepřirozenou a bolestnou smrtí, se ale bude mít lépe než ten, který bude muset jít dál; a také dorazí do nebeského města mnohem dříve. Unikne také mnohým bídám, které bude muset ten druhý překonávat na další cestě. Až přijdete do města, a to co tu říkám se vyplní, neustále pamatujte na svého Přítele a jednejte neohroženě a „svěřte své duše věrnému Stvořiteli“(1P. 4,19) 9). Potom jsem ve svém snu viděl, že když došli na okraj pouště, uviděli před sebou veliké město, které se jmenuje Marnost 10). A právě na tom místě se s nimi Evangelista objal, rozloučil se a odešel. 2. Poutníci však pokračovali v chůzi po úzké cestě až do města.
5) Každý kazatel sleduje výsledky svého působení a vždy ho potěší, když se dozví, že jeho slovo „padlo na úrodnou půdu“ a vzešlo. Raduje se z každého znovuzrozeného a je zarmoucený z každého odpadnutí, protože přes všechno úsilí - kázání, modlitby a napomínání, půjde dotyčný stejně do věčného zahynutí. Je mu podobně, jako duchovnímu staviteli, který používá buď zlato, stříbro nebo drahokamy a dílo vydrží, nebo dříví, slámu nebo seno a pak to shoří ( 1Kor. 2,12 ). Tento výsledek užitku z pohledu věčnosti se často ukáže už tady, ale konečné hodnocení bude zjeveno až v den Pánova soudu. Zatímco tady se může ledacos zdát dobré, na věčnosti to shoří a zůstane jen to nepomíjivé. 6) Kazatel vyučený od Boha může oznámit mnohou věc, protože zná Boží slovo a prožil bohaté zkušenosti. Ví, že do království Božího musí každý projít mnohým soužením (Sk.14,22b). Je-li v úzkém a trvalém vztahu s Pánem, je-li silný ve víře, zocelen už prošlými boji a „vykrmen“ živým slovem víry, potom může napomínat i těšit, vzdělávat i dávat správný duchovní pokrm (Mat. 24,45) svým spoluslužebníkům (Ž. 119,13. 2Tim. 4,2. Luk. 12,42). Kéž by nám Pán takové věrné služebníky Božího slova přidával! 7) Nejsi i ty v pokušení vyhnout se soužením? Pokud chceme dojít až do nebeského města, musíme jimi projít! 8) Pán provádí své věrné různými etapami života; někdy v samotě, jindy v hluku davu. A potom to, co jsme přijali o samotě, máme zvěstovat ze střech ( Mat. 10,27). 9) Buďme připraveni a „ať jsou vaše bedra přepásaná a vaše lampy hořící“( Luk. 12,35) Tragické probuzení hrozí těm, kteří ve falešném „klídku“ složili ruce do klína a usínají. Poutníci nebudou vysvobozeni ze svých bojů, nebezpečí a nesnází, dokud nedojdou až domů. Bojovat se musí až do úplného konce boje! „Dbejte na to, aby se někdo nepřipravoval o Boží milost, aby vás netrápil nějaký vzhůru rostoucí kořen hořkosti a aby skrze něj nebyli poskvrněni mnozí“( Žid. 12,15).
V tom rozlehlém městě probíhal na tržišti, které má jméno Tržiště marností, celoroční trh neboli jarmark. Na tom trhu se prodávají nejrozmanitější věci, ale přes jejich množství a pestrost se dají přesto pojmenovat souhrnně: marnosti. Všechno přesně podle slova dávného moudrého kazatele: „marnost všech marností, všechno je to marnost“(Kaz. 1,2). Ten trh tam probíhá už odedávna. Před více než pěti tisíci lety putovali k nebeskému městu dva poutníci, manželé. A Belzebub, Apollyón, jejich Legie (Luk. 8,30) i s jejich doprovodem začali pořádat tento trh, protože se tudy jde do nebeského Jeruzaléma. A pokušením a lstí se jim povedlo přimět tyto první lidi, ale i všechno jejich potomstvo, aby zatoužili po marnosti a začali ve městě bydlet. A tak se během let ten jarmark ještě rozšířil a dnes se tu dá každý den v roce koupit jakákoli marnost. Dají se tu koupit: pozemky, domy, obchody, dílny, vyznamenání, úřady, tituly, země, královský původ, zábavy, požitky a rozkoše všeho druhu. Je jich tu opravdu nepočítaně: prostitutky, prostituti, ženy, muži, děti, služebníci, páni, životy, těla, krev, duše, zlato stříbro, perly, drahokamy a všechno možné. Také je tam v každou denní i noční hodinu možné vidět hry, podvody, kejkle, divadla, šibaly, opice, bláznění a podvodníky všeho druhu. Zadarmo pak je možné vidět i krádeže, vraždy, cizoložství a všechno, co je zbarveno krví. A jako na jiných trzích jsou tam místa řazená podle důležitosti a uličky na tržnici mají jména, buď podle toho, co se v nich nabízí, nebo z které země pochází zboží. Tak je zde ulička anglická, francouzská, italská, španělská, německá; a i česká se tam najde. Jako na jiných jarmarcích je i tady některé zboží méně, jiné více požadované. V popředí vyhledávaných obchodů je kupectví římské 11), i když anglický a další národy se mu trochu vyhýbají 12). Jak jsem už dříve pověděl, cesta k Nebeskému městu jde právě tímto městem, a to přímo přes tržiště Marností. Kdyby se mu chtěli někteří vyhnout, „to by museli z tohoto světa vyjíti“ (1Kor, 5,10). 13) Sám Král králů, když kdysi procházel úzkou cestou do své říše 14), byl právě na tomto trhu samotným Belzebubem (protože on je majitelem tržiště) pobízen, aby si vybral a koupil nějakou marnost; a kdyby se mu poklonil, učinil by ho vládcem tržiště. 10) Město Marnosti je zde dobře popsáno. Je tragédií, že mnoho poutníků z něho ještě ani na chvíli nevykročilo. Žijí v něm celý rok světským způsobem, protože Bůh tohoto světa oslepil jejich rozum (2Kor. 4,4). Ale všechny ty, za které Kristus zemřel, On také vytrhne z tohoto přítomného věku zla ( Gal. 1,4). Nemůžeš být poutníkem, nejsi-li vysvobozen od světa a jeho marností, „neboť jestli někdo miluje svět, není v něm Otcova láska“( 1J. 2,15) a nemá ani zrnko pravé víry v Ježíše. Apoštol Jan vyzkoušel blaženost a štěstí v Pánu Ježíši a proto varuje před světem, který tohle blaho vždycky zruší. Proto nejmilejší „nemilujte svět ani to, co je ve světě - žádost těla, žádost očí a prázdnou chloubu života“( 1J.2,15a 16) a) proto, že v tom není žádná Boží účast, b) poněvadž, kdo činí vůli světa zahyne. Kéž nejsme marnostmi tohoto světa oslepeni a zdržováni na své pouti! 11) Učení římskokatolické církve, která tímto svým „vínem smilstva“ napájela všechny národy ( Zjev. 14,8). 12) Bylo kdysi období, kdy mnoho lidí v našem českém národě odmítalo tohle římské „kupectví“. Byla to ta doba slavné české reformace, kdy se většina českého národa odvrátila od papeže, jeho tradic a obřadů a toužila po Božím slovu. Odmítli římské bludy a dodatky a protože bádali v Písmu, dostali se do špičky evropské vzdělanosti. Jenže ty časy minuly a Římu se podařilo reformaci v Čechách potlačit. Bylo použito násilí, věznění, úplatky, nucené odchody, exekuce, ale i mučení a popravy. Tím způsobem se Římu podařilo v Čechách vnutit „své zboží“, své řády i svoji potravu. Bylo využito udavačství a a útlak; a ti, co kvůli pozemskému prospěchu zradili, byli odměňováni, děti byly odnímány rodičům a dávány na výchovu k nepřátelům evangelia. Tak byl náš národ zbavován morálnosti a olupován o čest. Ty útrapy, kterými byl náš národ „navracen“ zpátky pod římské „kupectví“ jsou opravdu těžko k popsání. Není divu, že Komenský ve svém „Kšaftu Jednotě římské“ píše: Kdysi jsi nám byla matkou, ale stala ses macechou, vlastně ještě spíše netvorem, pijícím krev svých dětí. Přeji ti, aby ses ve svém stáří vzpamatovala, činila pokání a opustila své babylonské ohavnosti. Jestli ti to ještě vůbec může pomoci, odkazuji ti svůj příklad (tj. Jednoty bratrské). Kdysi jsem podle své známosti, dala Boha na první místo a tím mu vzdala čest. A pak jsem vyšla skrze Boží milosrdenství za světlem Jeho slova z temnoty tvého modlářství. Pokud nechceš, nic ti nevzkazuji, ale jako „červa“ zlého svědomí před tebe stavím svědectví prolité krve mých synů a dalších spravedlivých Ježíšových svědků, které jsi zavraždila mezi chrámem a oltářem ( Mat. 23,35). Pokládáš se za duchovní Jeruzalém, a opravdu jím jsi, ovšem jsi Jeruzalémem v době proroků, Pána Ježíše Krista a apoštolů. A v té době mluvil k Jeruzalému Pán toto: „Jeruzaléma, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kteří jsou k tobě posláni. Kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako slepice shromažďuje svá kuřátka od křídla, ale nechtěli jste. Hle, váš dům se vám nechává pustý“(Mat. 23,37-38). Zde je tvůj rozsudek Říme, nevěrný Jeruzaléme. Dočkáš se, i na tebe přijde exekuce. Svým synům pak odkazuji jako dědictví právo, které jim dal Bůh. Mají právo se ujmout dědictví pravdy Písma, protože ačkoli jsi jejich matkou a oni tvými dětmi, mají právo dokazovat, že jsi nevěrnou manželkou (Oz. 2,4). Odvrátila ses svým smilněním (tj. modloslužbou) a tím svádíš i své děti od následování Spasitele. Jestliže se ale neobrátíš a a nevrátíš se i se svými dětmi k jejich Otci, vzkazuji králům země, kteří tě dosud nosívali na svých zádech, ať si tě v Boží horlivosti zoškliví a jako nečistou nevěstku spálí ohněm (Zjev. 17,15-16). 13) Každý poutník musí projít městem Marnosti, ale nemusí v něm zůstat. 14) Je to velkou útěchou poutníků v pokušení. Protože byl tvůj Pán také pokoušen, může pomoci těm, kteří jsou pokoušeni (Žid. 2,18). Jděme tedy v Jeho stopách (1P. 2,21) a s důvěrou hleďme na Ježíše! (Žid. 12,2-3).
A protože byl pro Belzebuba tak vzácnou osobností, provedl ho všemi uličkami a ukázal mu všechna království světa a snažil se ho svést k nákupu některé z jeho marností. Ale ten to vše odmítl a nedal na ty marnosti ani jediný haléř (Luk. 4,3-12). I z toho je vidět, jak dlouho už tento jarmark trvá, jakou už má tradici a jak je známý a hlučný. 3. I naši poutníci tedy museli projít středem tržiště. Sotva tam však vešli, vzbudili velký rozruch. Všichni se kolem nich shlukli a byli velmi rozhořčeni z několika důvodů: 1) Poutníci na sobě měli oděvy, které vůbec neodpovídaly zdejší módě. Někteří o nich říkali že jsou blázni (1Kor. 4,9-10) kteří utekli z blázince a jiní, že to jsou divní cizinci. 2) Tak, jako se divili jejich oblečení, je zarážela i jejich řeč, protože jim skoro nerozuměli. Bylo to pochopitelné, protože poutníci mluvili řečí zaslíbené země (kananejsky), kdežto tady se mluvilo řečí tohoto světa. Proto byli pokládáni za cizince. 3) Prodávající uráželo, že si jako cizinci nechtěli koupit žádné suvenýry a dokonce si neprohlíželi ani jejich zboží. A když jim ho všemožně nabízeli a přemlouvali je k nákupům, zacpali si uši a volali: „Odvracej mé oči, abych nehleděl na klam!“(Ž. 119,37) Také obraceli své pohledy vzhůru, aby dali najevo, že jejich zaměření a cíl je v nebi (Fil. 3,20-21) 15). Jeden z prodavačů , když viděl jejich jednání, se jich posměšně zeptal Prodavač: Tak, co byste vlastně chtěli koupit? Poutníci: Koupíme pravdu (Př. 23,23) 16). To ale zavdalo příčinu k ještě větší vlně špičkování, posměchu a nadávek. Lidé je dokonce chtěli hned na místě zbít. A tak na tom místě došlo nejen k srocení davu, ale skoro k násilnostem. Když se to doneslo k řediteli tržnice, okamžitě tam poslal spolehlivou hlídku svých věrných, aby zatkli narušitele pořádku a vyšetřili příčiny rozruchu. 4. A tak byli oba poutníci předvedeni k výslechu. Tam se jich ptali odkud a kam jdou a co tady v těch divných šatech dělají. Ti jim řekli, že jsou tady na světě jen poutníky a cizinci a že jdou do své vlasti – nebeského Jeruzaléma (Žid. 11,13-16). Také vysvětlovali, že svým vzhledem i jednáním nechtěli zavdat obyvatelům města příčinu k rozruchu a ke svému zadržení. A pokud je příčinou vyšetřování jejich odpověď, že chtějí koupit pravdu, řekli jenom to, co měli na srdci. Ale ti, kteří je vyslýchali došli k závěru, že jsou buď šílenci a blázni, anebo provokatéři a buřiči, kterým jde o narušování místních pořádků, anebo dokonce o vzpouru 17). A tak je poplivali, zbili, poházeli blátem, a jako odstrašující příklad pro všechny lidi na trhu, je zavřeli do klece a vystavili na pranýři jako podívanou (1Kor. 4,9 a Žid.10,33). Tam byli dlouhou dobu předmětem posměchu, přišel tam dokonce i majitel trhu a poškleboval se jim.
15) Hleďme co poutníky vyznamenává! Jsou oblečeni do roucha Kristovy spravedlnosti, ale svět se obléká do své vlastní tělesné spravedlnosti. Ta je pro svět naprosto přirozená a líbí se mu víc než čistý a skvoucí šat Kristovy svatosti. Křesťan ale jinou spravedlnost nemá a tak musí všude chodit v té darované a nezasloužené. Proto je všude zřejmé, že Ježíš a jeho milost mu je nade vše, a že je také jeho nejskvostnější ozdobou. I způsob a předměty mluvy poutníků se liší od světských řečí. Mluví o věcech, které svět nezná. Mluví o pokoji, o radosti a spojení s Bohem; a svět, když to slyší, neví, o čem je řeč. Svět zase mluví jen o pozemských věcech a nechápe, jak to může být pro křesťana tak nepodstatné. Je to tím, že srdce poutníka je v nebi, protože je tam i jeho poklad ( Mat. 6,21). 16) Svět leží ve zlu - ale křesťan odpočívá v Bohu. Svět je oklamán ďáblem, který je otcem lži ( J. 8,44) ale křesťan následuje pravdu, jde mu o pravdu, hledá ji, touží po ní a také se z ní raduje. Také dobře ví, kdo řekl: „Já jsem ta cesta, P r a v d a a život. „Proto věrný křesťane! Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, mluv pravdu, drž se pravdy a braň pravdu až do smrti. Neboť pravda tě vysvobodí od hříchu, od ďábla, od smrti duše a od věčné smrti, která je věčným odloučením od Boží milosti i od veškeré blahoslavené radosti, kterou obdrží každý, kdo věří v Boha a v Ježíše Krista; protože On je pravý Bůh a pravý člověk. (Jan Hus) 17) Ten, kdo vyje s vlky, se pomalu vlkem také stává. Jestli se nelišíš od světa, jsi ze světa a svět je v tobě. Ale pokud jsi Božím dítětem, bude to na tobě poznat. Tvé jednání se bude od jednání světa natolik lišit, že se neubráníš pomluvám, špatné pověsti a protivenstvím. Pro Krista budeš pokládán za blázna a bude pro tebe „svět ukřižován a ty pro svět“( Gal. 6,14). „Jste-li tupeni pro jméno Kristovo, jste blahoslavení, neboť na vás spočívá Duch slávy a moci, Duch Boží. Ať nikdo z vás netrpí jako vrah, nebo zloděj, nebo zločinec nebo pletichář. Jestliže však trpí jako křesťan, ať se nestydí , ale slaví Boha v tomto jménu“ (1P. 4,14-16).
Ale poutníci byli trpěliví, neodpovídali na nadávky nepřátel, ale žehnali jim když na ně doráželi, odpovídali pokojně a na ubližování a urážky reagovali bez hněvu. A jejich chování přesvědčilo některé nezaujaté lidi, kteří pak začali poutníky obhajovat a bránit jejich napadání. Ale zatvrzelí protivníci se obrátili i proti nim. Vyhrožovali a nadávali jim do zrádců a spiklenců; a říkali, že by si zasloužili stejný osud jako poutníci. Protistrana oponovala, že poutníci mluví pokojně a nemají v úmyslu někomu škodit či ubližovat. A že na tržišti je mnoho lidí, kteří by si zasloužili být na pranýři nebo ve vězení mnohem víc než tihle cizinci, kterým se ubližuje. Tak vznikla prudká hádka, do které ale poutníci moudře nezasahovali. Jenže mezi oběma stranami nezůstalo jen u slov, ale strhla se mezi nimi pouliční bitka s několika desítkami zraněných 18). Po těchto událostech byli poutníci postaveni před soud a byli obvinění z vyprovokování těchto násilností 19). Už před zasedáním soudu je zbičovali a potom spoutané řetězy vodili po ulicích, aby zastrašili všechny, kteří by se snad pokusili poutníky zastávat, anebo dokonce následovat jejich příklad. Ale Křesťan i Věrný se chovali velmi moudře a pokojně snášeli všechny urážky a trápení. Svým chováním probudili u mnohých sympatie a soucit; ale přesto je třeba říci, že jich byla menšina 20).
18) Poutníci jsou předmětem sporu lidí ve světě. Kdyby jednali poutníci zavrženíhodně, svět by se proti nim postavil jako jeden muž. Ale protože jednali bezúhonně, někteří ve svých ne zcela otupených svědomích poznali, že se tady děje křivda a zastali se jich. I v dějinách je několik příkladů, kdy lidé světa rozeznali, že pronásledování křesťanů je bezprávím. Například už v knize Skutků Gamaliel, ačkoliv sám do Božího království nevešel, přece radil: „Nechte tyto lidi a propusťte je. Je-li tento plán či toto dílo z lidí, zanikne. Je-li však z Boha, nebudete je moci zničit - abyste snad nebyli nalezeni jako ti, kteří bojují proti Bohu“( Sk. 5,38-39). Jedním z těchto lidí byl například Josef II., který z humanistických i politických důvodů nepokračoval v krutosti svých předchůdců a vydal (13.10.1781) toleranční patent. A takových bylo mnoho, kteří odsuzovali pronásledování kvůli náboženské víře a věřícím dopřáli svobodu přesvědčení, i když sami věřícími nebyli (například pruský král Bedřich). Je dojemné, že někteří světští lidé zápasili za svobodu věřících; a na druhé straně byli tak krvelační ti, kteří byli přesvědčeni, že slouží Bohu který je láska. Totquemada, první španělský generální inkvizitor, kterého papež Lev XIII. prohlásil svatým, popravil v plamenech do r. 1488 8 800 obětí. Jeho nástupce jich stihl upálit „jen“ 1664 a další inkvizitor kardinál de Cissneros do roku1517 dalších 2753 lidí. Inkvizici zřídil papež Innocens III. a lateránský koncil ji potvrdil v r. 1215. Jako státně-církevní tribunál ji zavedla Isabela s Ferdinandem Katolickým a papež Sixtus IV. vyslovil nad touto ukrutnou institucí své veliké uspokojení (23.2.1483). Řehoř XIII uctil slavnými bohoslužbami a pamětním penízem hrůzy Bartolomějské noci (z 23. na 24.8.1572), kdy bylo povražděno v Paříži 3 000 a ve Francii pak na 30 000 hugenotů. Řehoř XVI. vyhlásil ve své encyklice svobodu svědomí za šílený nesmysl, Pius IX. ve svém Syllabu (18.12.1864) prohlásil za blud tvrzení, že církev nemá právo používat vnější násilí. A dávno před ním papež Leo X. ve své bule (15.6.1520) odsoudil jako blud větu: „Páliti kacíře je proti vůli ducha“. A přitom ti lidé o sobě říkali a říkají, že jsou křesťané a praví vykladači Písma! A třeba jezuité si našli biblický „důkaz“ správnosti trestu smrti pro kacíře. V Titovi 3,10 čte latinský překlad bible: haereticum hominem devita (člověka kacíře se varuj). Kraličtí překládají: vyvrz. Moderní Studijní překlad: odmítni. Jezuité ale rozdělili slovo devita na de vita (ze života) a dodali slovo tolle (připrav). Josef I. pak na základě tohoto „překladu“ zařadil do útrpného práva z r. 1717 do čl. 9. „Kacířství se prohlašuje za zločin proti státu, který má být trestán na statcích i na hrdle.“ „Doba vlád jezuitů je dobou úpadku českého národa, jehož ducha „uložili“ na sto let do hrobu.“ (Tomek) A když byl v RakouskoUhersku v r. 1867 přijat zákon mezináboženský a manželský, který uvolnil svobodu svědomí, reagoval na to papež Pius IX. prohlášením, že rakouská ústava je proklatá, hanebná a provždy neplatná, stejně jako před ním Innocens X. prohlásil (v r.1848), že vestfálský mír (uzavřený po třicetileté válce v r. 1648) jako prokletý a bezcenný, protože mu nestačily válkou zničené a zpola vyhlazené české a rakouské země a ani to, že se obě země propadly do římského duchovního područí. 19) Tuhle propagandu o učednících Pána Ježíše rozšiřovali jejich nepřátelé vždy, totiž že „vyvolávají nepokoje po celém světě“(Sk. 24,5-6). Ale „proč se bouří národy, proč lidé přemítají o prázdných věcech?“( Ž. 2,1) Protože nad sebou nechtějí jako Pána uznat Ježíše Krista a nepřejí si, aby do jejich života zasvítilo světlo. Lidé milují tmu, nenávidí světlo a nejdou k němu (J. 319-20). Ten, kdo si navykl na tmu, pociťuje při objevení světla v očích bolest. Podobně nepříjemné pocity má nevěřící, když mu světlo evangelium ukazuje jeho bídu a hřích; světlo ho bolí, soudí a proto se světlu vyhýbá a netouží po Božím pokoji. I věřící jsou „světlem světa“ a „solí země“ ( Mat. 5,13-14) a proto jsou pro tmu a hnilobu nepohodlní. Proč zavraždil Kain Ábela? „Protože jeho vlastní skutky byly zlé, kdežto skutky jeho bratra byly spravedlivé. Nedivte se bratři, když vás svět nenávidí“(1J. 3,12-13). Je skutečností, že kdyby věřící nevyznávali evangelium a neukazovali na hřích, neměli by tolik protivenství. A lidé bez pokoje s Bohem budou vždy pronásledovat ty , kteří působí pokoj (Mat.5.9-10). 20) Statečné mučednictví se stalo pro nejednoho nevěřícího důvodem k zamyšlení a k pozdějšímu rozhodnutí následovat Pána a zvolit si cestu k získání věčné koruny slávy. Jak se chováme v utrpení, v bídě, zármutku a pronásledování? Kéž bychom se chovali podobně jako náš Spasitel! Takové jednání přináší požehnaný užitek a nejeden pak vykročí na cestu po které následujeme našeho Pána. Ale velké škody způsobí, když v dobách zdaru svědčíme slovy o našem Pánu, ale v dobách nesnází se ničím nelišíme od naříkajícího a reptajícího světa!
To ale nepřátelskou stranu ještě víc rozzuřilo a posílilo jejich úmysl poutníky zabít. Říkali: „Pouhé věznění je pro ně příliš mírný trest za vzpouru, která přinesla tolik zranění a navíc navádějí lidi k odpadlictví“. Takže zatím je zase zavřeli jako šelmy do klece a nohy jim sevřeli do klády. V těchto těžkostech si poutníci připomínali co jim řekl Evangelista o jejich předpovězených utrpeních a utěšovali jeden druhého, že právě ten druhý bude možná tím, kdo zemře a tím získá lepší a brzkou možnost už být s Pánem. (I když si to tajně přáli i sami pro sebe.) Ale přece jen se plně odevzdávali do Boží vůle, která všechno řídí nejlépe a konečné řešení nechali v Božích rukou. 5. Když se konečně sešel soud aby projednal jejich obžalobu, předsedal mu soudce Dobrobij. Obvinění poutníků bylo v podstatě stejné jako při předběžném výslechu, lišilo se jen v detailech. Stručným obsahem obžaloby bylo toto: Tito lidé jsou škůdci a nepřátelé našeho obchodu a blahobytu, jsou původci a organizátory výtržností a bitky na tržišti, podněcovali odpor proti zákonům a vladaři města a získali na svou stranu organizovanou skupinu separatistů. Na svoji obhajobu řekl, protože byl obžalován jako první Věrný: Odporoval jsem jenom tomu, co bylo namířeno proti tomu, který je opravdu tím Nejvyšším. A pokud jde o výtržnosti a rvačku, nezavinil jsem to a nemám s tím nic společného. Jsem mírumilovný muž (Řím.12,18) a o pomoc lidi, kteří se nás zastali, jsem nijak nežádal a ani je nepodporoval. To oni sami poznali, že máme pravdu a jsme týráni nevinně a odklonili se od zlého a přiklonili se k lepšímu. A pokud jde o vašeho pána, víme, že je jím Belzebub, úhlavní nepřítel mého Pána; a proto je a budou on i jeho andělé vždycky i mými nepřáteli. Soudce pak vyzval, aby se přihlásili všichni, kteří jsou ochotni podpořit svým svědectvím pána města a podpořit obžalobu proti cizincům. Přihlásili se tři svědci: pan Závistivý, Zcestný a Podlézavý. Soudce se jich zeptal, jestli znají obžalovaného, a jestli jsou ochotní vypovídat proti obžalovanému v souladu se zájmy svého krále. A tak na místo pro svědky jako první předstoupil Závistivý: Vaše Ctihodnosti a slavný soude! Znám tohoto člověka už dlouho a chci před tímto soudem pod přísahou potvrdit... Soudce: Počkat, tak tedy přísahejte! A tak Závistivý složil přísahu a pokračoval Závistivý: Slavný soude, tento člověk je mi odporný, protože v rozporu s tím, že ho mnozí hodnotí kladně a v rozporu se svým jménem Věrný, je jedním z nejhorších škůdců v naší zemi. Jeho těžko zpochybnitelná dobrá pověst je jen návnadou. Nepodřizuje se totiž našemu knížeti a našim tradicím a neuznává naše zákony. Rozšiřuje mezi lidmi také své buřičské a nepřijatelné zásady, které dokonce nazývá principy víry a svatosti a pomlouvá i naše nejctihodnější občany. Jednou jsem ho dokonce slyšel tvrdit, že pravé křesťanství a mravy našeho města jsou protichůdné a nedají se nijak sloučit. Takovými pohrdavými výroky uráží všechny obyvatele našeho města včetně mne, a i naše, tolika staletími potvrzené a chvályhodné jednání tohoto soudu. Soudce: A máte proti němu ještě nějaké obvinění? Závistivý: Vaše Ctihodnosti, zatím nechci zdržovat, ale pokud by slavný soud neměl dost důkazů k odsuzujícímu rozsudku, rád se ještě přihlásím. V žádném případě si totiž nepřeji, aby byl tento záškodník, který se tváří, že je lepší než my, propuštěn 21). 21) „Závist je hnilobou kostí“(Přís. 14,30). Písmo dokonce pokládá závist za horší než hněv. „Zloba je krutá, hněv je jako povodeň, ale kdo obstojí před závistí?“ Jak mnoho zla už závist způsobila! „Vždyť kde je závist a soupeření, tam je zmatek a kdejaká špatná věc.“(Jak. 3,16) Svět závidí Božím dětem blaho a pokoj, který mají v Bohu. Vždyť i Pána Ježíše Krista vydali k odsouzení Pilátovi nejvyšší kněží ze závisti ( Mat. 27,18), jak by tedy mohli mít jeho následovníci jiný úděl? Závist je nám lidem vrozená, je totiž ovocem těla (Gal. 5,21), a přemožena může být jen mocí Boží, která činí všechno nové ( Zj. 21,5). I proto vyznává apoštol Pavel se zármutkem: „Neboť i my jsme kdysi byli nerozumní, neposlušní, bloudící, byli jsme otroky žádostí a všelijakých rozkoší, trávili jsme život v špatnosti a v závisti, byli jsme odporní a navzájem jsme se nenáviděli. Když se však zjevila dobrota a lidumilnost Boha, našeho Záchrance, zachránil nás ne na základě našich skutků, které bychom činili ve své spravedlnosti, nýbrž podle svého milosrdenství skrze koupel znovuzrození a obnovou Ducha svatého, kterého na nás hojně vylil skrze Ježíše Krista, našeho Záchrance“( Tit. 3,3-4). Protože tam, kde se usídlil Duch svatý, už nemá závist místo. Závist brání modlitbám a vyhání lásku, která nezávidí ( 1Kor . 13,4). Nechtěj tedy nikomu nic závidět ; ani světu a ani svým bratřím. Pokud jsi Boží vlastnictví, můžeš i ty říkat: „Mým podílem je Hospodin, říká má duše, proto mám v něm naději“(Pláč. 3,24).
A tak soudce určil Závistivému místo mezi čekajícími svědky. Potom předvolali Zcestného a zeptali se ho, jakou obhajobou chce hájit knížete města a jaké obvinění vznáší proti obžalovanému. Když byl vzat pod přísahu, prohlásil Zcestný: Vaše Ctihodnosti! Neznám tohoto člověka příliš dobře a zblízka, a ani o to nestojím! Ale vím, že je to člověk velmi nebezpečný, protože je schopný snadno ovlivňovat jiné lidi. Před jeho zatčením jsem s ním mluvil a tehdy mi mimo jiné řekl: „Vaše náboženství je marné a zbytečné, protože vaší bohoslužbou se stejně nemůžete Bohu zalíbit.“ Už jen z těchto slov je Vaší Ctihodnosti jasné, že naše bohoslužba je podle něj pro Boha nepřijatelná a tedy beznadějná; že tedy stále ještě žijeme ve svých hříších a v konečném důsledků budeme i se svou zbožností zatraceni 22). To je zatím všechno. Po složení přísahy začal přednášet své obvinění i Podlézavý: Vaše Ctihodnosti a slavný soude, který vynášíš vždycky jen spravedlivé rozsudky! Obžalovaného znám už velmi dlouho a slyšel jsem od něho výroky, které je odsouzeníhodné jenom opakovat. Přesto je tu musím zmínit. Obžalovaný se opakovaně rouhal našemu vznešenému a slavnému knížeti Belzebubovi a jeho dalším ctihodným a váženým přátelům jako třeba: Hraběti Tělesnému, baronu ze Staré přirozenosti, vévodovi z Přepychu, hraběti Ješitnému, hraběti Smilnému, baronu Hrabivému a mnohým dalším z naší vznešené a osvícené šlechty. Je jasné, že kdyby všichni lidé přijali tyto zhoubné názory, nebyl by v našem městě trpěn žádný šlechtic. Ale to tomuto zločinci nestačilo. Zostudil dokonce Vaši Ctihodnost jako bezbožníka a urážel téměř celé vedení našeho vznešeného města 23). Když Podlézavý domluvil, obrátil se soudce Dobrobij na obžalovaného Věrného se slovy Soudce: Slyšel jsi ty odpadlíku, kacíři a zrádče, z čeho tě obviňují tito vážení pánové? Věrný: Mohu se alespoň několika slovy hájit? Soudce: Podívejme, jaký to je nestydatý chlap! Nemáš právo na nic, ani na život! Jediné co si zasloužíš je okamžitá poprava! Ale aby byla všem patrná vysoká úroveň naší spravedlnosti a práva, dovoluji ti krátkou obhajobu. Věrný: Panu Závistivému odpovídám: Opravdu jsem řekl, že jakákoli správa, jakékoli zákony a tradice, které odporují Božímu slovu, jsou s křesťanstvím neslučitelné. Jestli to není pravda přesvědčte mne na základu Písma z bludu a já to odvolám. Panu Zcestnému odpovídám: Ano, řekl jsem, že k uctívání Boha je potřeba mít víru. Ale Bohem darovaná víra není možná bez Božího zjevení. Jestli se tedy objevují v bohoslužbě věci, které nám nejsou zjeveny v Bibli, nemohou pocházet odjinud, než z lidských zdrojů a názorů; a ty nás nemohou dovést do věčného života. A k tomu co říkal pan Podlézavý řeknu jen toto: Nikdy jsem nikoho hrubě neurážel. Ale opravdu jsem přesvědčen, že knížeti tohoto města i s celým jeho doprovodem by skutečně víc slušel pobyt v pekle, než ovládání tohoto města. Ale o tom rozhodne na posledním soudu spravedlivě můj Král. Ať mi je Pán milostivý!24) Soudce Dobrobij potom promluvil k porotcům a všem přítomným v soudní síni 22) Pověra je vždy protikladem víry, podobně jako je padělaná mince vždy protikladem mince pravé. Tak jako jsou padělky peněz v bance rozpoznány, zadrženy a neuznány jako platidlo, stejně nebudou do nebe vpuštěny pověry a falešná náboženství. To, že s nimi bylo spokojeno a oklamáno mnoho lidí, jím nedodává pravost. Pověra je s vírou neslučitelná, stejně, jako se světlo nemísí s tmou. A protože je pověra tělesná, útočí na víru tělesnými zbraněmi a snaží se věřící zničit. Nevěra hubí duši, pověra hubí duši i tělo. Proto má nevěra pro opravdu věřící posměch, ale pověra pro ně má vězení a popraviště. 23) Když budeš jasně odsuzovat hřích, všechny milovníky hříchu to bude osobně urážet. A odtud pramení jejich nenávist. „Vás nemůže svět nenávidět, mne však nenávidí, protože já o něm svědčím, že jeho skutky jsou zlé“( J. 7.7). Když jsme byli vysvobozeni z otroctví jiných pánů, nemůžeme očekávat, že nás za to, že jsme od nich odešli, budou mít rádi a dají nám pokoj. Ale ten, který je Pravda, nás provede „skrze slávu i potupu, skrze pomluvu i pochvalu“( 2Kor. 6,8) až do svého království. 24) Od bezbožných nečekej milosrdenství. Lidé, kteří nemilují pravdu, neznají ani lásku a slitování. O tom nám dostatečně svědčí historie Božích mučedníků. Hus u svých soudců, kteří nebyli přístupní pravdě, nenašel ani spravedlnost, ani slušnost. Srdce bezbožných je kruté (Př. 12,10) a je důvtipné ve vynálezech krutosti. Je to možné vidět na mnoha vystavených mučících nástrojích v muzeích, kterými mučili pověrčiví věřící aby zapřeli víru, a přijali pověru. Ještě že mohou věřící přistupovat „s důvěrou k trůnu milosti, abychom přijali milosrdenství a nalezli milost ku pomoci v pravý čas“(Žid. 4,16)
Soudce: Páni porotci, máte před sebou člověka, který zavinil na tržišti srocení a vzpouru s mnoha zraněnými. Slyšeli jste i obvinění, které přednesli naši vážení spoluobčané a obhajobu obžalovaného. Teď je rozhodnutí na vás; můžete obžalovaného odsoudit i osvobodit. Než ale budete rozhodovat, dovolte mi, abych vám připomenul naše zákony. Za dnů Velikého Faraóna, věrného služebníka našeho knížete, bylo vydáno nařízení, aby novorozence jinověrců topili v řece, aby se už tak nemnožili (Ex. 1,22). Jiný zákon byl vydán za Nebúkadnesara, pozdějšího sluhy našeho pána, aby všichni, kteří nepadli a neklaněli se před jeho zlatým obrazem, byli vhozeni do rozpálené ohnivé pece (Dan. 3,6). Také za jeho následníka krále Dareia bylo přikázáno, že kdyby se někdo v určených třiceti dnech modlil k někomu jinému než k Dareiovi, aby byl vhozen do jámy mezi hladové lvy (Dan. 6,7). A tenhle vetřelec a zločinec porušil naše zákony nejen svými názory (i když už to je trestné) 25), ale i svými slovy a jednáním. To nelze prominout. Faraónův zákon byl vydán, aby se předešlo přečinům, které by spáchali právě narozené děti. Je to promyšlená prevence zločinů, které se ještě nestaly. Tady je však zločin úplně zřejmý. A za zradu, ke které se přiznal, zasluhuje smrt. Poté se sešla porota ke svému jednání v tomto složení: pánové Slepý, Nenávistný, Zlomyslný, Smilník, Lehkomyslný, Zarputilý, Povýšený, Ničemný, Ukrutný, Lhář, Temnorád a Nelítostný. Každý při tomto jednání poroty musel sdělit svůj úsudek. Jejich názory byly očekávaně jednotné. Předsedou poroty byl pan Slepý: Vidím naprosto jasně, že je to zatvrzelý kacíř. Nenávistný: Zaslouží si to nejhorší! Není hoden aby ho země nosila! Zlomyslný: Pryč s ním! Doufám, že si svoji popravu užije! Smilník: Ten svatoušek mi byl svojí nadřazeností a odsuzováním vždycky protivný! Lehkomyslný: Mně taky! Vždycky zavrhoval mé svobodné jednání! Zarputilý: Ať visí, ať visí! Povýšený: Je to neřád té nejnižší kategorie! Ničemný: Je mi naprosto odporný! Ukrutný: Šibenice je pro něho příliš milosrdná! Lhář: Je to naprosto prohnilý, bezpáteřní lump! Temnorád: Odstraňme ho pěkně potichu z cesty! Nelítostný: Kdyby za něj platil, nebo orodoval celý svět, mne to neusmíří! Navrhuji, abychom se okamžitě dohodli na rozsudku smrti! A tak to také udělali. Porota navrhla trest nejvyšší a soudce ho schválil a vynesl. A tak byl Věrný odsouzen podle jejich zákonů k nejukrutnějšímu trestu smrti 26. Nejdřív ho bili, potom zbičovali, řezali a bodali noži, kamenovali a nakonec přivázali a zapálili na hranici. Tak mučednicky dokonal svůj pozemský život poutník Věrný. Jeho nepřátelé se radovali, protože byli přesvědčeni že ho usmrtili. Ale já jsem ve svém snu viděl, že hned za zástupem přihlížejících, stál vůz tažený nebeskými koňmi a v okamžiku, kdy nepřátelé mysleli, že je už mrtvý, byl posazen do vozu a skrze oblaka a za zvuků vítězných pozounů byl odvezen tou nejkratší cestou k nebeské bráně 27). 25) I nad myšlením, které se zatím neprojevilo činy, chce pověra vládnout. Proto po nich pátrá pomocí duchovenské posloupnosti, pomocí zpovědí a „ mocí klíčů“ tj. domnělou autoritou otvírat a zavírat dveře do Božího království. 26) Pokud si o tobě křesťane, myslí takto složená „porota“ stejné věci jako o Věrném, jsi blahoslavený. „Když vás budou tupit a pronásledovat a mluvit proti vám lživě všechno zlé kvůli mně, jste blahoslavení“( Mat. 5,11). Tahle třída soudců, svědků a porotců dosud nevymřela. Kéž by byla také hojnost svědků o Boží milosti! Čtenáři, komu se podobáš? Věrnému, nebo jednomu z těch u soudu, kteří jsou zde tak živé popsaní? 27) Když čteš /i na internetu/ „Historii o těžkých protivenstvích církve české“ (J. A. Komenský), najdeš tam mnoho dokladů o tom, jak blaženě šli i čeští mučedníci na strašnou smrt kvůli své víře v Pána. I oni odešli z popraviště v blaženosti „nejkratší cestou“ ke svému Pánu. O Kochanovi je tu napsáno: „A tu jda modlil se s knězem Janem vesele, a přijda na popravní theatrum, sám říkal slova Simeonova: „Nyní propouštíš, Pane, služebníka svého v pokoji, nebo jsou viděli oči mé spasení tvé, které jsi připravil před obličejem všech národů´´. A tu klekl a hlasitě volal v latině:´´V ruce tvé Pane poroučím ducha mého, vykoupil jsi mne, Bože pravdy!´´ A vida kněz Jan, že ještě mohl některé slovo zvolati, volal s ním: ´´Smiluj se nade mnou, Beránku Boží, Pane Ježíši Kriste, přijmi duši mou!´´ A tu přijal od světa odplatu žalostivou, ale před Bohem slavnou.“(Historie....str.363) Jak slavně odcházel Hus, je známé.
6. Křesťan byl stále vězněn v temné kobce a tam se dozvěděl o smrti svého druha. Tam také dlouho čekal na své odsouzení. Ale ten, který má ve své správě všechny věci na nebi i na zemi způsobil, že po jedné výměně strážců došlo k nedorozumění a Křesťan byl omylem propuštěn. A tak Křesťan unikl, pokračoval ve své pouti a přitom zpíval: Ó Věrný, věrně jsi se k Bohu znal, kterému nyní zpíváš písně chval! Požehnán budeš věčně v nebesích nevěrným v pekle zajde navždy smích. Pěj tedy Věrný! Ač tě zabili: Však přece žiješ, svědku přemilý!
KAPITOLA 14. 1. Ke Křesťanovi se na jeho cestě připojil Doufající. 2. Dohonili Vypočítavého, kterému Křesťan neúspěšně ukazoval cestu záchrany. 3. Vypočítavý a lidé stejných názorů mluví o zištnosti, 4. Křesťan jejich názory odmítá a umlčí. 5. Společně s Doufajícím odolávají svodům Démase, ale 6. Vypočítavý a jeho druzi je ochotně přijímají. 7. Křesťan rozmlouvá s Doufajícím o „Lotově ženě“.
1. Ve svém snu jsem potom k mému překvapení viděl, že Křesťan šel sám jen docela krátce. Dohonil ho a připojil se k němu totiž jeden z občanů města Marnosti, jménem Doufající. Ten začal doufat v Boha, když viděl, jak se Věrný a Křesťan chovali na trhu a co potom mluvili a dělali ve svém utrpení. Ten se připojil ke Křesťanovi, poprosil ho o uzavření bratrství a možnost jít s ním společně po úzké cestě. A tak se stalo, že ačkoliv jeden z poutníků zemřel kvůli svému svědectví pravdě, že se z jeho „popela“ se Křesťanovi zrodila na jeho cestu náhrada 1). Doufající vyprávěl Křesťanovi, že v městě je ještě mnoho dalších, kteří přemýšlejí o tom, že se také vydají na pouť do nebeského Jeruzaléma. 2. Sotva ušli kus od města, dostihli pomaleji jdoucího muže, který se jmenoval Vypočítavý. Když se setkali, ptali se z kterého kraje pochází a jak už jde dlouho touto cestou. Vypočítavý: Jdu z města Krasořečí a mířím do nebeského města. Ale neřekl jim své jméno. Křesťan: Z Krasořečí? Copak odtud může vzejít něco dobrého? 2) Vypočítavý: Pochopitelně že ano! Tedy, aspoň doufám! Křesťan: Pane, jak vás máme oslovovat? Vypočítavý: Podívejte, my se neznáme. Pokud jdete stejnou cestou, dobře, můžeme jít spolu; pokud ne, já už se nějak zařídím! Křesťan: Slyšel jsem, že Krasořečí patří mezi bohatá města. Vypočítavý: To jste slyšel správně. Já sám tam mám mnoho bohatých příbuzných. Křesťan: Promiňte že jsem tak zvědavý, ale kdo jsou ti vaši příbuzní? Vypočítavý: Je jich hodně, zvláště s těch vyšších vrstev. Jmenovitě hrabě Výřečný, hrabě z Jaksetohodí a vévoda z Krásné Řeči, jehož předkové naše město kdysi založili a dali mu jméno. Také pánové Kluzký, Ostroloktý a Obojaký. A můj otec, důstojný pan Dvojjazyčný3) je v našem městě farářem. 1) Je vždycky nedocenitelnou zkušeností, když musí jít poutník pouští a Pán mu na jeho cestu přidá náhradu - druha a spolupoutníka. Je to milé zvláště tehdy, když se poutníkovi zdá, že osiřel a zbytek cesty bude muset jít sám. Ale dobrý Pán se stará. - Z popela mučedníků probouzel Pán vždycky nové símě své církve. Opravdové modlitby a věrný a poslušný život, nebudou nikdy bez požehnaných důsledků, stejně jako blahoslavený odchod věrných, bude mít blahoslavený vliv na ty, kteří se na základu viděného příkladu, rozhodnou jít také cestou jejich víry. 2) Krásné řeči a neobrácené srdce se podobají strusce z roztaveného stříbra nanesené na střep (Př. 26,23). „Ten, kdo nenávidí, to svými rty zastírá, ale ve svém nitru připravuje podvod. I když bude jeho hlas vlídný, nevěř mu, protože v jeho srdci je sedm ohavností“(Př. 26,24-25). Jak mnoho tzv. vyznavačů pochází z Krasořečí. Mluví krásně, ale jsou jako zákoníci jen obílenými hroby (Mat. 23,27-28). Pěkné řeči zakrývají lidské nitro plné ohavností. 3) Tam, kde káže kazatel dvojího jazyka tj. nepravost nekárají a kvůli lidské dobrotě pochlebují, tam se sejdou všichni zde jmenovaní a budou jeho kázání chválit. Jeho řeč bude vždy hladit a nikdy nezmíní hrůzu lidského hříchu a nebezpečí pekla. Takový kazatel se ale nemůže stát nástrojem probuzení, jen mnohé svede na snadnou a širokou cestu.
Po otci jsem z velmi dobré rodiny - i když můj pradědeček byl jen pouhým lodníkem veslařem. Celý život se díval jedním směrem a přitom vesloval na opačnou stranu. I mně toho po něm mnoho zůstalo; vlastně skoro celé své jmění jsem získal tímto způsobem 4). Křesťan: Jste ženatý? Vypočítavý: Ó ano, už několik let. Moje manželka je velmi ctnostná žena a je dcerou hraběnky z Přetvářky. Pochází tedy z velmi vážené šlechtické rodiny a je velice vzdělaná a kultivovaná. Umí podle etikety (pravidel správného chování) jednat s knížetem i s rolníkem. V náboženství a jeho projevech patříme k těm méně přísným, ale jen ve dvou drobnostech: Neplaveme nikdy proti proudu a nejhorlivější jsme vždycky, když je náboženství ceněno. To pak s ním chodíme i na ulice; ale jen když na víru svítí slunce a lidé ji chválí 5). Když to Křesťan uslyšel, vzal si Doufajícího stranou a řekl mu Křesťan: Myslím, že tenhle muž se jmenuje Vypočítavý z Krasořečí. Je-li to opravdu on, pak se k nám přidal jeden z největších mizerů z celého okolí. Doufající: Tak se ho na to zeptej! Za svoje jméno se snad nebude stydět. A tak se k Vypočítavému Křesťan opět přidružil a zeptal se Křesťan: Pane, vy mluvíte, jako byste toho znal víc, než celý zbytek světa 6). Myslím, že jsem uhodl vaše jméno. Že jste pan Vypočítavý z Krasořečí? Vypočítavý: To není moje jméno. Tuhle přezdívku mi dali ti, kteří mne nenávidí. Takže teď musím trpělivě nést tuhle hanu, stejně jako ji nespravedlivě museli nést i jiní slušní lidé. Křesťan: A to jste jim opravdu ničím nezavdal příčinu k tomu, aby vás tak nazývali? Vypočítavý: Absolutně ničím! Možná to vzniklo tím, že jsem se shodou okolností svými názory vždycky náhodou shodoval s všeobecným míněním; a to, že jsem tím získával výhody, považuji za požehnání. Ale jak říkám, byly to shody okolností a proto by mne zlomyslní lidé kvůli tomu neměli obviňovat. Křesťan: Takže jsem uhodl správně, že jste ten, o kterém jsem slyšel. Ale obávám se však, že vaše přezdívka o vás říká víc, než si sám chcete připustit. Vypočítavý: Když na tomto předsudku trváte, nemohu vám, a bohužel ani sobě, pomoci. Ale pokud mne přijmete do party na cestu, půjdu s vámi rád. Křesťan: Jenže pokud půjdete s námi, tak budete muset jít proti proudu a proti větru; a to je v úplném protikladu s vaším pohledem na zbožný život. My přijímáme opravdovou zbožnost nejen v zlatohlavu, ale i v hadrech a chceme jí zůstat věrní nejen v dobách, kdy je na ulicích uznávaná a chválená, ale i když je spoutaná v řetězech. Vypočítavý: Nemáte právo mít na mne vyšší nároky než odpovídá mojí víře. Ale nechte mne jít s vámi a ponechte mi mou volnost. Křesťan: To nepůjde. S námi není možné jít dál ani krok, pokud to neodpovídá příkladu našeho Pána a tomu, v čem ho následujeme 7).
4) Tady je přesně popsána zbožnost jen ve slovech. Ta mluví o Bohu, ale neodsuzuje hřích a když se to hodí, použije ho. Mluví o pokoji, ale o pokoji bez Boha, tedy o toleranci; ale když se někdo dotkne jejích věcí, klidně způsobí nepokoj. Mluví o nebi, ale její poklad je v zemských věcech. Umí pěkně mluvit, ale všechno co udělá, ji musí přinést nějaký užitek, zisk, výhodu nebo dobrou pověst. A tak se její pravá „vnitřní“ tvář liší od té, kterou jako naučenou, nastudovanou masku ukazuje svému okolí. Maska pěkná, tvář ošklivá. Křesťane, nebuď křesťanem slov! Čtenáři, kterému poutníku se víc podobáš? 5) Čtenáři, jaký jsi vyznavač? Přiznáváš se k víře jen tehdy, když jí je veřejné mínění nakloněno a zbožnost je oceňována? Když ale slunce veřejné přízně zapadá, a veřejné mínění je proti pravdě, nemáš i ty chuť odejít a pravdu opustit? Žel, takových oportunistů (bezzásadových prospěchářů využívajících okolnosti) je i v církvi nemálo. Ale praví křesťané nežijí v přetvářce ani v dobrém, ale ani ve zlém. 6) Ano, on ví mnoho. Umí „smířit“ nebe a peklo, Boha a mamon a křesťanství s pokrytectvím. Má dvojí jazyk. Podle okolností bude mluvit jednou pro a jindy proti, podle toho, jak to vyžaduje jeho prospěch, ke kterému vždy „vesluje“ a také ho většinou dosáhne. Ale svůj podíl bude mít s pokrytci. 7) S pokrytci se nedá jít společnou cestou. Když poznáme, že má někdo jméno (křesťan), které mu nepatří , mluvme s ním upřímně a služme mu k pokání. Ale pokud nechce následovat Boží cestu za jakýchkoli okolností, nemůžeme jít spolu.
Vypočítavý: Nikdy se nevzdám svých starých užitečných zásad, které jsou navíc neškodné. Když nám kvůli rozdílným pohledům nevyšlo společné putování, půjdu tedy dál sám jako předtím, než jste mne došli. A třeba se sejdu s někým, kdo bude v mé společnosti rád 8). 3. A tak jsem ve svém snu viděl, že Křesťan a Doufající se od Vypočítavého odpojili a šli o něco vpředu. Když se ale za chvíli jeden z nich ohlédl, uviděl, že k Vypočítavému došli tři muži a on se jim hluboce uklonil. I oni odpověděli poklonou. Jmenovali se: Světák, Ziskumil a Držgrešle. Všechny ty pány Vypočítavý znal, protože spolu kdysi chodili do stejné školy a učil je v městě Zištnosti na severu kraje Lakomství 9) pan učitel Chamtivý. Tenhle učitel je učil umění, jak dosáhnout toho po čem touží; a to buď násilím, nebo lstí, pochlebováním, lží nebo pokryteckým nátěrem zbožnosti. A tito pánové patřili k jeho dobrým žákům, takže by dnes mohli i oni tyhle věci vyučovat. Když se tedy pozdravili, zeptal se Vypočítavého Ziskumil: Kdo to jde tamhle před námi? Co jsou zač? Vypočítavý: Jsou zdaleka a jdou touhle cestou svým zvláštním přísným způsobem. Ziskumil: Škoda! Ale proč na nás nepočkali! Mohli jsme mít příjemnou společnou cestu. Protože doufám, že jdeme všichni stejným směrem na věčnost. Vypočítavý: To ano. Ale ti lidé se drží jen svých náhledů a jsou tak nekompromisní a úzkoprsí, že odsoudí i sebezbožnějšího člověka, pokud nejedná jako oni; i ze svého společenství ho vyloučí 10). Držgrešle: To je nemilé! Asi patří k těm, kteří jsou příliš spravedliví a všechno, kromě sebe, přemrštěně soudí a odsuzují. V čem se vlastně od nás liší? Vypočítavý: Ve své zarputilé tvrdošíjnosti pokládají za svou povinnost konat svou cestu za každého počasí. Kdežto můj náhled je, že se má na počasí brát ohled, proč cestovat v bouřce? Také jsou odhodláni pro Boha riskovat všechno, i život. Můj názor je, že život je Boží dar a tak se máme snažit využít všechny možnosti jak si ho zachovat; a totéž se pochopitelně týká i majetku. Ti před námi jsou také přesvědčeni, že žít ve zbožnosti se má za všech okolností, třeba v hadrech a pohaně. Já preferuji náboženství, které chodí v zlatých trepkách, je chválené a pěkně na ně svítí sluníčko 11). Světák: Jen se, pane Vypočítavý, těchto svých zdravých názorů dál držte! Ten, kdo se kvůli nějakým extrémním menšinovým názorům vzdá toho, co by si mohl při moudrém jednání lehce udržet, je pro mne naprostý blázen! Máme být opatrní jako hadi; a proto se má sušit seno když svítí slunce. Nebo se podívejme na včely. V zimě pěkně odpočívají a s radostí začínají sbírat med, až když z toho mají prospěch. Bůh posílá slunce i déšť. A je-li někdo tak bláhový, že chodí v dešti, buďme my rádi, že si můžeme užívat sluníčka. Nejraději mám to křesťanství, které nám zabezpečuje Boží požehnání. Kdo má zdravý rozum, tak chápe, že Bůh nám dává dobré dary tohoto života proto, abychom je také využili. Zbožní muži Abraham i Šalomoun byli bohatí, a i v knize Job se píše (Job 22,23-24), „pokud se vrátíš k Všemohoucímu....polož valoun zlata do prachu a zlato z Ofiru mezi potoční kameny.“ Ale ti co jdou před námi, aspoň podle tvého popisu, u sebe nemají ani zlatou šupinku, takže se moc nepodobají těmto dobrým mužům Písma 12) . 8) Nikdy se nevzdá svých zásad! Ubohý člověk, protože právě uzavřel smlouvu se smrtí! (Iz. 28,15) Zahyne a nebude mu pomoci. Umíněnost pokrytců je úžasná, ani Boží soudy jimi nezatřesou, ale dál se zatvrzují a spěchají do záhuby. A převrácený člověk má vždycky kamarády. Je až s podivem, že se vždycky najdou ti, kteří se k tomu jenž opouští pravé bratry, vždycky někdo připojí. Převrácení a vypočítaví mají vždycky své přátele, ale společně jdou ke stejnému cíli – do zahynutí. 9) Ve městě Zištnosti nehřeje slunce lásky, tam se cení jenom cinkot peněz a to, co se za ně dá koupit; a to dusí veškerý opravdový život. 10) Věřícím je odjakživa předhazována nesnášenlivost. A věřící opravdu nemohou snášet hřích a nemohou mít nerušené společenství se světem. Musí si také hlídat hodnoty, které jim Pán dal. Církev je společenstvím jenom pro věřící. Ti, kteří nechtějí jít po úzké Boží cestě, ale jdou si podle pravidel světa a domněnek vlastního myšlení, ti si nemohou dělat nárok na práva patřící společenství svatých. Proto je jim odepřeno to, co patří jen věřícím. Ale přitom jim věřící nesmějí odpírat svůj soucit a službu lásky. 11) Vypočítavý mluví s příchozími svobodně jako s lidmi totožných postojů. Poutníkům ukazoval jinou tvář a názory než svým kumpánům. Svoji řeč totiž vždycky mění podle okolností. Ale ty křesťane vždycky mluv tak jak smýšlíš! Když jsi Ježíšův, vyznávej ho bez ohledu na to, jestli získáš chválu nebo hanu; tak, jak to říkají slova písně: „S Ježíšem chci věrně každou chvíli putovati světa údolím“.
Držgrešle: Myslím, že jsme v tomto názoru zcela zajedno, není nutné o tom příliš mluvit. Ziskumil: Pravda, o tomhle už nejsou další slova potřeba. Kdo nevěří Písmu ani rozumu, (protože jak vidíte, obojí máme na své straně) a kdo nezná a nevyžívá ani svoji svobodu, ten si pak ke své škodě neuhlídá ani vlastní kapsu i bezpečí. Vypočítavý: Bratři, všichni jsme se vydali na pouť a proto navrhuji, abychom přemýšleli o tom, co s putováním souvisí a to z té kladné stránky. Představte si nějakého obchodníka nebo kazatele, před kterým by se otevřela možnost získat lepší zakázku nebo vyšší plat, ale pod jednou podmínkou: Musel by se stát, třeba jen na oko, horlivějším křesťanem - jinak by ta nabídka padla. Mluvíme tu pochopitelně o legálních a morálních věcech, které by měl plnit. Ziskumil: Myslím, že jsem přesně pochopil kam směřujete. Jestli dovolíte, pokusím se tuhle věc vysvětlit právě na vašem příkladu. Je zde tedy kazatel s malým platem, ale pochopitelně jde o čestného muže, který má možnost získat lépe placené místo, ale musel by splnit tuto podmínku. Musel by být aktivnější v plnění svých duchovních povinnosti, jako například: víc navštěvovat své členy, horlivěji kázat apod., protože to sbor požaduje. Takže tento kazatel musí změnit některá svá jednání v bohulibé oblasti a tím získá vyšší příjem. Podle mne je to v naprostém pořádku z těchto důvodů: 1) Touha po vyšším platu je podle všeobecné shody naprosto oprávněná; vlastně mu lepší podmínky nabízí sama Prozřetelnost. Proto má tuto možnost s čistým svědomím přijmout. 2) Tato nabídka ho také tlačí k tomu, aby byl lepším, vzdělanějším a horlivějším kazatelem, a tím tedy i lepším člověkem. 3) A to, že se podřizuje požadavkům sboru znamená, že umí zapřít sám sebe, zpřísnit své zásady a ukazuje také, že vnitřně roste; a to ho dělá pro jeho úřad způsobilejší. 4) Z toho vyvozuji, že kazatel, který přešel z menší služby do větší (a tedy právem lépe honorované) by neměl být hodnocen jako zištný, ale jako ten, kdo ve svém povolání kvůli své píli a schopnostem roste a je schopný se ujmout práce, ve které udělá ještě více dobra 13). Podobné je to i u obchodníka. Představme si muže, který začíná své podnikání velmi skromně, ale pokud se stane zbožným, získá kontakty ve vyšší společnosti a přístup k více a lepším obchodům, nebo se třeba ožení s bohatou nevěstou. Na ničem z těchto věcí nevidím nic špatného, protože ty důvody jsou podobné: 1) Zbožnost je ctnost, ať už ji lidé začnou praktikovat z jakéhokoli důvodu. 2) Není nic špatného se bohatě oženit, nebo získat víc zákazníků pro své zboží. 3) A ten, kdo se stane zbožným, obchoduje pochopitelně víc než dřív se zbožnými; a stykem s těmito slušnými lidmi se i on stává lepším. Získává tak dobrou ženu, dobré zákazníky, dobrý zisk, a všechno jen kvůli tomu, že se přiklonil ke zbožnosti; a ta je také dobrá. A tak ten, kdo chce získat všechny tyto věci cestou zbožnosti, dělá dobré a užitečné rozhodnutí 14). 12) Světská mysl si vždycky najde argumenty podporující jejich touhy a chtivost. Dokonce i z Bible si dokáží potvrdit svoji převrácenost. Je ale velice poučné si všimnout, jak ďábel (a podle jeho příkladu i svět) cituje Boží slovo a zpochybňuje a převrací jeho smysl. Už do mysli Evy v ráji zasel nedůvěru a měnil smysl Boží řeči. I Pána Ježíše Krista se ďábel snažil citáty Písma vytrženými z jejich souvislosti svést. Eva padla, ale Pán zvítězil. A zvítězil i za nás, abychom i my mohli skrze něho zvítězit nad chytře nastraženými svody, při nichž někdy používá i verše z Bible. Dívej se na Ježíše! Ten, kdo má jeho Ducha a jeho pomazání (1J. 2,20) má schopnost rozpoznat a prohlédnout i chytře ďáblem vytvořenou mozaiku veršů z Bible, které mají křesťany obelstít. Jednotlivé verše jsou správné, ale jejich sestavení je falešné. Tímto způsobem pracují všechny lživé náboženské systémy. 13) Copak dodnes nestudují teologii a nechtějí být kazateli i lidé kvůli svému hmotnému zajištění? Přitom nemají v srdci Ježíše a ani nejsou k tomuto úkolu Pánem povolání a zmocněni. Ti působí špatnou pověst a hanbu vznešené službě evangelia. Takoví si vezmou svoji odměnu (slávu, důstojnost, čest a zisk) už tady na zemi, protože od Pána církve ji nečekají a také ji ani nedostanou. Svým opravdovým služebníkům slova ale Pán slibuje jinou odměnu: „Rozumní však budou zářit jasem oblohy, a kdo ke spravedlnosti dopomáhají mnohým, jako hvězdy navěky a navždy“( Dan.12,3). Jsi – li kazatel, drž se pevně Pána, stůj na jeho slovu a nechej se řídit jeho Duchem ve všem. Když On řekne : Jdi, poslechni a služ mu bez ohledu na okolnosti; když to ale řeknou peníze, nechoď. 14) Za zbožnost získat i světské hodnoty! Jak mnozí se v příznivých dobách kvůli svému prospěchu přiklonili k náboženství! Ale počkej si, jak takoví pokrytci skončí.
Tohle vysvětlení pana Ziskumila o možnosti spojit zbožnost se ziskuchtivostí, všechny nadchla. Všichni se shodli na tom, že to je názor nejen pravdivý ale i užitečný. A protože se domnívali, že je tento názor nezpochybnitelný, dohodli se, že až dohoní Křesťana a Doufajícího, zvrátí tímto vysvětlením jejich nesprávné přesvědčení. A tak na ně společně volali, že chtějí jít s nimi. A než k nim došli, domluvili se, že poutníkům jejich společný názor nepřednese pan Vypočítavý, ale zkušený pan Světák. Chtěli tím pokud možno odstranit všechny stíny trpkosti, které snad vznikly v předchozí rozmluvě. 4. Když k nim došli a navzájem se krátce pozdravili, vysvětlil Křesťanovi a jeho druhovi pan Světák květnatě jejich životní přesvědčení a požádal ho, aby se k němu vyjádřil. Křesťan: Na takovéto názory by snadno odpověděl i věřící na úplném začátku své duchovní cesty. Když byli pokáráni už ti, kteří chodili za Ježíšem jen aby se najedli chleba (J. 6,26-27), o co ohavnější je dělat si ze zbožnosti žebřík, po kterém se chcete vyšplhat k světským výhodám a rozkoším? Tohle dělají pohané, pokrytci a ďáblové a kouzelníci. a) z pohanů tohle dělali třeba Chamór a Šekem, kteří se chtěli nechat obřezat ne kvůli víře, ale protože to bylo podmínkou k získání jejich prospěchu. Proto řekli svému lidu: „Tihle lidé jsou k nám přátelští. Ať pobývají v zemi a procházejí jí, vždyť země je před nimi dost rozlehlá. Jejich dcery si budeme brát za ženy a své dcery budeme dávat jim. Ale jen tak budou s námi ti muži souhlasit, aby zůstali u nás a stali se jedním lidem, když každý mužského pohlaví u nás bude obřezán, tak, jako jsou obřezáni oni. Jejich stáda, jejich zboží a všechen jejich dobytek, což to nebude naše?“(Gen. 34,21-23) Chtěli získat Jákobovy dcery a dobytek a chtěli to zabrat pomocí náboženství. b) i farizeové a pokrytci měli takové náboženství. Jejich vnější zbožnost a dlouhé modlitby byly „návnadou“, aby získali buď darem nebo i manželstvím domy a majetek bohatých vdov. A když se to nepovedlo aspoň se dobře najedli. Proto jsou hodni přísnějšího trestu (Luk. 20,46-47). c) také Jidáše si ďábel „osedlal“ a byl následovníkem tohoto ďábelského náboženství. Jedním z důvodů, proč chodil s Ježíšem bylo, že byl pokladníkem a z měšce si bral pro sebe (J. 12,4-6). A pro svoji chtivost peněz zradil a byl zavržen (J. 6,70). d) i Šimon kouzelník zastával tohle náboženství. Přál si mít Ducha svatého proto, aby to využil ke svému obohacení a proto nad ním zazněl přísný Petrův rozsudek (Sk. 8,18-23). Kromě toho tady určitě platí, že ten, který se přikloní k zbožnosti proto, aby získal světské výhody, se kvůli těmto výhodám také zbožnosti velmi snadno zřekne. Už dříve zmíněný Jidáš vypadal sice zbožně, ale ovládaly ho světské touhy; a tak za třicet stříbrných prodal nejen svoji zbožnost, ale i svého Mistra 15). Kdo si tedy na vaši otázku, zda je možné spojit zbožnost a zištnost odpoví tak jako vy, je pohan, pokrytec čaroděj a zplozenec ďábla. Podle toho bude vypadat i vaše odplata. Tato Křesťanova odpověď Světáka a jeho druhy úplně ohromila. Dívali se v rozpacích jeden na druhého, ale nenašli na Křesťanovy biblické argumenty odpověď. A když Křesťanova slova potvrdil i Doufající, nastalo mezi příchozími velké ticho. A tak Vypočítavý a jeho druzi zahanbeně přešlapovali na místě a nechali Křesťana a Doufajícího opět jít před nimi. Když to Křesťan viděl, řekl Doufajícímu Křesťan: Když tihle lidé nemohou obstát před posouzením lidí, jak obstojí před Božím soudem? A když oněměli před hliněnými nádobami, jak obstojí před neuhasitelnými plameny ohně?16) A tak oba poutníci pokračovali ve své cestě až přišli na planinu jménem Odpočinek, po které se poutníkům šlo velmi příjemně a pohodlně. Ale to netrvalo dlouho, protože ta pláň se velmi rychle zúžila 17) a na obou stranách cesty byly příkré a hluboké strže. 15) Jidášovi šlo o peníze a Mistr se měl o sebe (jako už vícekrát předtím) postarat sám. Dokud s ním chodil, měl s toho prospěch a když mu nabídli třicet stříbrných, tak svého Mistra prodal. Ale to zlo i jemu přineslo zlo a stejně to dopadá s těmi, kteří se připojují k Božímu lidu z tělesných důvodů a kvůli zisku; a když se to hodí, zrazují Pána i jeho lid. Jaké důvody tě přivedly mezi bratry a sestry? 16) Znovu tady je otázka: Jak obstojíš? Pán Bůh i tebe zná skrz naskrz a vidí, jestli jsi upřímný, nebo hledáš i světské věci. Mysli na Boží soud a obrať se celým srdcem k Pánu Ježíši! A ty věrný křesťane, žij v úzkém obecenství s Pánem a rozpoznáš všechny léčky a svody světa. Čti a studuj Písmo a budeš mít moudrost i tehdy, když přijde svět s řečí, která se podobá pravdě - i když je to jen chytrá lež, která svádí ty, kteří ji nerozpoznají a odvede je od cíle. 17) Po pokušeních dává Pán chvíle pokoje, ale nebývají dlouhé. Poutníku musíš jít dál – odpočineme si až u Pána.
Za touto planinou se nacházel vršek Zisk, u kterého byly objeveny stříbrné doly a mnozí z poutníků, kteří tudy šli, si tuhle vzácnost a zajímavost zvědavě prohlíželi. Jenže se příliš nahýbali přes okraj, který mnohdy pod jejich váhou povolil a oni se zřítili dolů a zahynuli. A ti, kteří to přežili, byli natolik zranění a polámaní, že zůstali až do smrti zmrzačeni 18). 5. Také jsem tam uviděl, že vedle cesty a na doslech stál pán jménem Démas, který volal na poutníky, že jim něco ukáže. Démas: Hej, pojďte sem! Chci vám něco zajímavého ukázat! Křesťan: Co tam máte natolik hodnotného, abychom kvůli tomu uhnuli z této cesty?19) Démas: Je tady stříbrný důl a mnoho lidí se už tady zastavilo a začalo dolovat. Práce to není obtížná a ložisko je velmi bohaté, takže se to i vám bohatě vyplatí! A tak řekl méně zkušený Doufající: Pojďme se aspoň na chvíli podívat! Křesťan: Nepůjdu! Slyšel jsem, že se na tomto místě už mnozí zabili. A navíc všichni, kteří touží po bohatství, se nechají snadno vlákat do léček a pastí a zdržuje a odrazuje je to od jejich putování 20). Doufající: Opravdu není tohle odbočení nebezpečné? Démas: Nebezpečné to může být jenom pro nepozorné! Ale když to řekl, trochu se začervenal. A tak Doufajícího rázně zastavil Křesťan: Dál už ani krok! Půjdeme svou cestou! A tak když znovu vykročili, řekl Doufající: Jsem přesvědčen, že až půjde okolo Vypočítavý a pokud bude pozván jako my, že se určitě půjde podívat. Křesťan: O tom nepochybuji ani na okamžik. Dovedou ho tam jeho zásady a podle nich také skončí. Ale Démas se nenechal ihned odradit a znovu volal a lákal je na bohatství. Ale na to mu velmi otevřeně řekl Křesťan: Démasi, jsi nepřítelem Pána a všech poutníků, kteří jdou po této cestě, a byl jsi už tím nejvyšším Soudcem za své odvrácení odsouzen (2Tim. 4,10a). A přes toto své odsouzení chceš do stejné zhouby svést nás i další poutníky. Jenže mi víme, že každé naše odbočení by nezůstalo skryto našemu Pánu a my se před Něho chceme postavit, aniž bychom byli něčím zahanbeni. A tak Démas změnil taktiku a tentokrát volal, že je jejich bratr a když počkají, že s nimi rád půjde. Nato ale řekl Křesťan: Jak se jmenuješ? Pojmenoval jsem tě správně? Démas: Správně. Mým otcem je Abraham! Křesťan: Pocházíš sice z Izraele, ale já tě znám. Tvým pradědečkem byl Gechází (2Kr. 5,20-27), tvým otcem Jidáš a ty jdeš v jejich stopách a používáš ďábelské svody. Tvůj zrádný otec se oběsil (Mat.27,3-5) a ty si nezasloužíš jinou odměnu. Buď si jist, že až přijdeme ke svému Králi, řekneme mu i o tvém jednání. A poutníci šli dál svoji cestou.
18) Už jen nepatřičná zvědavost dívat se na světské, hříšné věci a na to, co má pro svět cenu, svádí člověka k hříchu. Měj se na pozoru, aby ses netoužil stát se bohatým a žít si v blahobytu a pohodlí. Mnozí za to zaplatili ztrátou Božího pokoje a protože byli duchovně zmrzačeni už nedokázali jít vpřed. A žel, mnoho jích nový život v Kristu ztratilo. Možná šli kdysi upřímně a s radostí úzkou cestou, ale nechali se připoutat k zemské hroudě ziskem a to je zastavilo, ochromilo a přerušilo jejich vztah s Kristem. Kvůli zisku v tomto světě ztratili to důležitější. 19) Co je na tomto světě natolik cenné, abys kvůli tomu opustil Ježíše? 20) Věrný a moudrý bratr varuje. Máš-li někoho takového, velmi si ho važ! Kéž by byli mnozí varováni i tímto slovem: „Mějte se na pozoru a střežte se před každou chamtivostí, neboť i když má někdo nadbytek, není jeho život zajištěn tím, co vlastní“(Luk. 12,15). „Ti, kdo chtějí být bohatí, upadají do pokušení a do léčky a do mnoha nerozumných a škodlivých žádostí, které je vtahují do zkázy a záhuby. Neboť kořenem všeho zlého je láska k penězům, a někteří, kdo se po nich pachtili, zbloudili od víry a způsobili si mnoho bolesti“( 1Tim. 6,9-10).
6. Vypočítavý se svými druhy za chvíli také došli k Démasovi a hned se ním odebrali směrem k dolům. Nevím, jestli zahynuli pádem do strže, zda je zasypala v šachtách zemina či se v nich udusili jedovatými výpary. Ale vím jistě, že je už nikdo na úzké cestě nespatřil21). A Křesťan si začal zpívat svoji jednoduchou píseň, kterou si složil: Vypočítavý i s druhy a s Démasem spolu dali se hned pozvat na to stříbro z dolu. Teď dělí se o zisk a milují svět,
a k nebesům dávno už přestali spět.
7. Potom jsem viděl, že kus cesty za vrškem Zisku uviděli poutníci těsně u cesty starou sochu. Byli překvapeni jejím tvarem, protože vypadala jako žena, která se změnila v sloup. Dlouho se na ni dívali a nemohli přijít na to, co ta socha znamená. Až po nějaké chvíli si Doufající všiml na její hlavě zvláštního starobylého nápisu. A protože nebyl příliš učený, zavolal Křesťana, který získal vyšší vzdělání než on, aby to zkusil přečíst. A tomu se po chvíli podařilo rozluštit a přeslabikovat nápis: „Pamatujte na Lotovu ženu“(Luk. 17,32) 22). A tak poznali, že je to Lotova manželka, která se proměnila v solný sloup (Gen. 19,26), když odcházela ze Sodomy ničené ohněm z nebe. Ale protože její touhy a majetek zůstaly v Sodomě, obrátila se, a to ji stálo život. A tento jejich překvapivý objev se stal podnětem k následujícímu rozhovoru. Křesťan: Bratře, tenhle pohled jsme uviděli v pravou chvíli, těsně po Démasově pozvání na vršek Zisku. Kdybychom ho uposlechli, a ty jsi tomu byl skoro nakloněn, bylo by se z nás, milý bratře, stalo totéž co z této ženy – stali bychom se pro poutníky příkladem odvrácení. Doufající: Velice lituji, že jsem byl tak pošetilý a teď se divím, že jsem se ještě nestal solným sloupem. Ta žena se jenom ohlédla, ale já jsem se tam chtěl jít podívat. Jsem zdrcený a stydím se před Boží milostí, že se něco takového v mém srdci mohlo vůbec objevit 23). Křesťan: Teď už to zpětně můžeme vzít jen jako velmi vážné varování a poučení. Lotova žena vyvázla z první zkázy, protože nezahynula v Sodomě, ale neunikla druhému soudu a proměnila se v solný sloup 24). Doufající: Kéž to je pro nás na naší další cestě varováním a výstražným příkladem. Varováním – abychom si nezahrávali jako ona s hříchem neposlušnosti Božích příkazů a výstražným příkladem, jak přísný Boží soud dopadl na ty, kteří neuposlechli jeho výstrahu. Kórach, Dátan a Abíram a dalších dvě stě padesát mužů, kteří se vzbouřili proti Mojžíšovi a Hospodinu, jsou dalším výstražným příkladem pro nás i pro jiné. Proto nemohu pochopit Démase a další, že se mohou tak bezstarostně pachtit za světskými poklady, když ona žena byla proměněna v solný sloup za pouhé ohlédnutí. V té knize jsem totiž nikde nečetl, že by se vracela zpět, byť jen o jeden krok. Naplňuje mne bázní, že zvláště Démas určitě o tomto odstrašujícím solném sloupu musí vědět. Protože aby ho uviděl, stačí jen zvednout oči 25). 21) „Umlkni před Hospodinem a toužebně na něj očekávej. Nerozčiluj se kvůli těm, kterým se na jejich cestě daří, kvůli lidem, kteří kují pikle. … Ještě chvilku a ničema už nebude. Zadíváš se na jeho místo a nebude tam“( Ž. 37, 7 a 10). Milovali svět a peníze, měli vliv a byli mocní; a poutníci se s ustrnutím, údivem a zármutkem ptali jestli je možné, aby tito zištní a lakomí lidé, stejně jako oni, došli po úzké cestě až do cíle. A najednou, nečekaně, už na té cestě nejsou. - To ať je pro tebe ujištěním, že není pravdou, že Boží zásady platí jen pro tebe , ale pro jiné jakoby neplatily. Časem se všechno objasní. Ale ty jdi za všech okolností vpřed a nenech se zdržovat. 22) Lot se zachránil, jeho žena zahynula. Byla sice také svýma nohama na cestě ze Sodomy, ale její srdce tam zůstalo. Kde a u čeho je upoutané tvoje srdce? „Divil jsem se Lotovi. Jeho žena se ohlédla a ihned zahynula, ale Lot se neotočil. Jeho srdce bylo na útěku, a dobře, že bylo. Před ním byly hory a za ním oheň a síra. V tu chvíli šlo o jeho život. Kdyby se ohlédl, ztratil by ho. I ty tak utíkej před Božím soudem a pamatuj na Lotovu ženu!“(Bunyan) Na nic se neohlížej! Soustřeď svůj pohled na toho, který za tebe obětoval svůj život na kříži. Na cestě se poutník setkal s nejrůznějšími „věřícími“, ale časem se přesvědčil, že ačkoli i to byli poutníci, nakonec zůstali ležet mrtví na poušti. 23) Bratře, i v nás sídlí náklonnost k hříchu i naše srdce nejednou žádalo, abychom se v něčem připodobnili světu a získali alespoň něco z toho, čím se honosí a za čím se honí tenhle svět. Pokořujme svoje já a naše lstivé a zvrácené srdce! (Jer. 17,9) To, že jsme byli zachováni, není naší zásluhou, ale je to kvůli věčné Boží lásce, která má zálibu v slitování. Buďme velice pokorní! 24) Někdo může mít nádherné zkušenosti, jak ho Pán Bůh zachránil z nemocí a úrazů, a proto už k Pánu ani příliš nepospíchá a spoléhá na minulé prožitky. Ale bezpeční jsme jenom v Boží ruce a ochraně. Lidé mimo úzkého obecenství s Kristem mohou být nečekaně zastiženi Boží prchlivostí. Pokud nejsi ukryt v Kristu, nemáš žádnou záruku že budeš vysvobozen a že když blesk Božího soudu zasáhl tvého souseda, tebe ušetří. 25) Ten, kdo chce uniknout před budoucím Božím hněvem, ale zároveň si chce zachránit zdejší majetek, nemůže mít obojí. „Kdo neopouští všechno, co mu náleží, nemůže být mým učedníkem“( Luk. 14, 33). Pokud to neuděláš, dočkáš se Božích soudů.
Křesťan: To je opravdu velmi zarážející, ale dokazuje to, že citlivost jejich svědomí je už velmi silně otupena. Připadají mi skoro jako zloději, kteří se pokoušejí v přítomnosti soudce uřezávat lidem kapsáře ještě ve chvíli, když je už vedou k šibenici 26). O Sodomských se říká, že byli velkými hříšníky, protože se neobávali hřešit před Božíma očima a neuvědomovali si Boží dobrodiní, když je nechal bydlet v kraji, který byl jako zahrada Eden (Gen. 13,10-13). Proto byl Boží trest proveden padajícím ohněm z nebe. A to nám ukazuje, že lidé, kteří mají znalosti o takových výstražných příkladech a přesto neuposlechnou, dopadnou na ně o to přísnější soudy a tresty. Doufající: Máš pravdu. Musíme děkovat Boží milosti, že jsme se (a zvláště já) nestali výstražným příkladem kvůli naší kolísavosti. Děkujme Bohu, bojme se ho a pamatujme na Lotovu ženu27). 26) Tehdy nosili peníze ve váčcích uvázaných u pasu. 27) „Kdo si myslí, že stojí, ať hledí, aby nepadl“(1Kor.10,12). „Milovaní, s bázní a s chvěním uvádějte ve skutečnost svou záchranu (Fil. 2,12). Křesťane, buďto budeš solí, nebo solným sloupem, buďto budeš městem ležícím na hoře ( Mat. 5,14), nebo Sodomou a Gomorou pohřbenou v Mrtvém moři. Je to vážná alternativa - „buď a nebo“.
Kapitola 15. 1. Poutníci prožívají blaho u potoka živé vody. 2. Nechali se zlákat na louku mimo cestu z touhy po pohodlí. 3. Pozdě poznávají že zabloudili a při návratu a po potížích usínají. 4. Jsou zajati a uvězněni obrem Zoufalcem a je jim zle. 5. Klíčem ukrytým u Křesťana se ale z vězení dostávají a staví výstražnou ceduli pro další poutníky.
1. Po těchto událostech jsem viděl, že poutníci přišli do zelenající se krajiny, kterým protékal nádherný čistý potok. Král David ho nazval „Božím potokem“(Ž.65,10) a apoštol Jan „potokem čisté živé vody“(Zj. 22,1) 1). A úzká cesta vedla právě podél břehů potoka. A tak tudy poutníci kráčeli s velkou úlevou, protože se mohli kdykoli do sytosti napít vody, která je po prožitých nesnázích příjemně osvěžovala. Na obou březích potoka také rostly krásné stromy s rozmanitým chutným ovocem a jejich listy se mohly používat jako lék proti mdlobám a dalším potížím a nemocem. Na břehu potoka se rozprostírala i rozkošná louka, na které rostly a kvetly celý rok nádherné lilie. Tady se poutníci uložili ke spánku, protože jim tu Pán cesty zaručoval plné bezpečí (Iz. 14,30a). Když se probudili, nasytili se natrhaným ovocem, napili se opět z potoka a po prožitých těžkostech si dopřáli odpočinek a spánek. A tak na tom krásném místě odpočívali několik dní. Také si tam zpívali tuhle píseň: Podívej na křišťálový potok zde se třpytící, to k občerstvení putujícím k nebi silnicí! Ta krásná luka s květem vonícím, ovoce stromů krásných s listím kypícím. Tak rozkošná a libá krajina než skvosty světa větší cenu má. Tak prodej všechno a kup pole to! Je nebeskými slastmi celé poseto! 2)
Když si dostatečně odpočinuli a nabrali nové síly, začali se chystat na další cestu. Před tím než vyrazili se ale ještě najedli a napili (1Kr. 19,8); věděli totiž, že nejsou ještě zdaleka u cíle 3). 1) Poutníci jsou občerstvováni jasným a stálým působením Ducha svatého, který je nechává zakoušet věčnou Boží lásku. Je tu míněno Pánovo zvláštní působení, kdy se věřící soustředí na Boží blízkost a ostatní věci a okolnosti ztrácejí na důležitosti. Jsou to vzácná období, kterých si máme vážit. Tehdy unavená duše okřeje a zapomene na všechny strasti cesty. Tato milost pramení u samotného Boha a věřící v této době okouší větší hloubky Božích tajemství. Tady, v bezpečí jeho ochrany, utichá veškerý neklid duše. Rozkošnými, stále zelenými lučinami je Boží slovo a kvetoucími liliemi pak verše či kapitoly, která obzvlášť věřící povzbuzuje a těší. Na těchto „lučinách“ je možné odpočívat a prožívat slasti 23 žalmu. 2) „Den ve tvých nádvořích je lepší, než jinde tisíc. Zvolím raději stát na prahu v domě svého Boha, než pobývat ve stanech ničemů“(Ž. 84,11). Prožívat Boží přítomnost je lepší, než se těšit ze všech skvostů tohoto světa. Ať si svět užívá svých zábav, radostí a požitků; já mám svoje potěšení v důvěrném vztahu s Bohem na modlitbě. 3) Pán Bůh nám říká stejně jako kdysi Izraeli: „Dost dlouho jste už pobývali na této hoře“( Deut. 1,6). I my musíme pokračovat ve své pouti. I ty nejkrásnější chvíle odpočinku musí skončit, znovu musíme vykročit na cestu, do duchovních bojů a dojít až do cíle; až tam si dokonale odpočineme. A tak tě křesťane nesmí překvapit, že po „klasech bohatých a plných, přijdou klasy vysušené a tenké“(Gen. 41,22-23). Ale ten, který nad tebou bdí, tě nenechá hladovět a uvede tě do místa, kde je věčná hojnost. Tam se už nebudou střídat dobrá a špatná období, ani doby radosti s dobami bolesti – protože tam už nebude čas. A tak se v dobách radostného zanícení a prožívání Boží blízkosti připravuj na další cestu. Přijímej duchovní pokrm a nápoj, abys mohl v síle tohoto posilnění projít, podle Boží vůle, kratší či delší cestu až k cíli.
2. V pokračování mého snu jsem viděl, jak se poutníci zarmoutili, protože zanedlouho potom co vyšli, potok odbočil od úzké cesty stranou. Bylo jim to líto, ale dobře věděli, že úzkou cestu nesmí opustit. Cesta tu začala být velmi kamenitá a poutníkům se kvůli tomu začaly na nohou tvořit puchýře. A tak začali toužit po lepší a schůdnější cestě 4). Zanedlouho uviděli na levé straně nějakou oplocenou louku a pak došli k místu, kde přes plot vedly schůdky. Ale ta louka měla jméno Zcestná 5). Proto řekl svému druhovi Křesťan: Tahle louka a plot se táhne podél naší cesty, podívám se jestli by se po ní nedalo jít snadněji. Šel ke schůdkům, přelezl po nich na louku a uviděl, že tu je cesta, která vede podle plotu souběžně s úzkou cestou. Křesťan: Tady je cesta přesně podle našich přání! Pojď, po ní se půjde pohodlněji! Doufající: Ale neodvede nás od cesty, které se musíme držet? Křesťan: Myslím,že ne. Copak nevidíš, že plot vede přesně vedle naší cesty? A tak se Doufající nechal přemluvit, také přelezl plot a vydali se po cestě, po které byla chůze velice příjemná 6), protože vedla z kopce. A když se podívali dopředu, uviděli, že před nimi jde po stejné cestě nějaký muž; jeho jméno bylo Vsebevěřící. A tak na něho zavolali a zeptali se, kam vede tahle cesta. Vsebevěřící: K nebeskému městu! Křesťan: Vidíš? Já jsem ti hned říkal že jdeme dobře! A teď už to máme potvrzené. 3. A tak pokračovali několik mil po cestě za Vsebevěřícím. Ale pak se situace dramaticky změnila. Obloha se zatáhla těžkými mraky a přišla velice rychle noc. Tma byla tak hustá, že svého údajného vůdce před nimi, vůbec neviděli. A Vsebevěřící, který šel také skoro poslepu, spadl do hluboké pasti, kde se těžce zranil a ztratil vědomí. Tu jámu nechal vykopat pán toho pozemku, aby do ní chytal sebejisté a lehkověrné poutníky 7). Křesťan i Doufající jeho pád zaslechli a tak na něho volali a chtěli se dozvědět co se vlastně stalo, ale nedostali žádnou odpověď. Slyšeli jen bolestné sténání. Doufající: Kam jsme se to dostali? Ale Křesťan mu neodpověděl, protože si začal vyčítat, že svého druha zavedl na falešnou cestu. A právě tehdy ještě začala strašná bouřka s blesky a průtrží mračen. Navíc tam vyschlá půda vůbec nepřijímala vodu a tak se za chvíli tím údolím valila povodeň. Doufající: Ach, proč jsem raději nezůstal na úzké cestě! Křesťan: Kdo by si to jen pomyslil, že nás ta cesta tak oklame? Doufající: Já jsem se něčeho takového bál už do samého začátku! Snažil jsem se tě na to nebezpečí upozornit a měl jsem být asi mnohem důraznější! Jenže jsem bral ohled na to, že jsi starší a zkušenější 8). 4) Cožpak i naše duše nejednou nezmalomyslněla, když naše cesta odbočila do těžkostí? Ale ty se přes to učedníku vzmuž! Možná si také přeješ , aby se ti šlo lehčeji, ale přesto pokračuj! I tou drsnou a kamenitou cestou s Boží pomocí projdeš – a potom budeš chválit Pána, jak všechno dobře vedl! 5) Je tím míněno ďáblem nastražené tělesné pohodlí, které má poutníky svést z cesty. Nechtěj si sám na úzké cestě ulehčit, nebo odbočit na snadnější cestu! Nerozhoduj se podle přání své tělesnosti, ale jdi za Ježíšem a nes i svůj kříž! ( Mat. 12,38) Cesta kříže se dá poznat podle toho, že je přímá a neuhýbá, a je také většinou mnohem těžší. 6) Velmi snadno zabloudíme, když uposlechneme rady těla a krve, chceme si sami ulevit od tíhy okolností a nečekáme, až nám Pán naši cestu upraví. Není pro nás lehké vracet se po období duchovních výšin zpět do doby pokořování a bojů. Raději bychom byli chváleni a uznáváni – ale cesta za Pánem Ježíšem vede ponížením. Možná i ty snášíš ponížení a přál by sis jít pohodlnější cestou! Pozor bratře, tady je scestí! 7) Ješitnost, pýcha, touha po uznání od druhých, spoléhání na své schopnosti a spravedlnost, to jsou věci, které jsou naší přirozenosti blízké a svádí nás z pravé cesty. Mnoho poutníků se jimi dalo svést a jako důsledek přišly duchovní úrazy a život ve tmě. Kéž bychom netoužili po lidském uznání a spokojili se s tím, že se k nám sklání se svoji milostí Bůh! Kéž bychom se spokojili s naším údělem – kterým je Bůh - a nedychtili už po žádném jiném. Poutníku, měj se na pozoru! Zpočátku se po Scestné louce půjde pohodlně a lidé ti budou lichotit, ale na jejím konci čeká kvůli takovému bláznovství, nevyhnutelná duchovní smrt. Proto se včas vzpamatuj, zastav se a co nejrychleji se vrať! Duchovní pýcha, hledání vlastní cti a ješitnost se stává velikým neštěstím, do kterého mnozí vyznavači upadnou a bídně v něm zahynou. „Bůh se pyšným protiví, ale pokorným dává milost“(1P. 5,5). Nebuď tedy nepoddajný. „Některá cesta připadá člověku správná, ale nakonec je cestou smrti“(Př. 14,12). 8) Právě ty, který jsi na cestě už dlouho, se o to víc musíš obávat ješitnosti, pýchy a samolibosti. Protože ačkoliv se už ubíráš úzkou cestou tak dlouho, přesto ti stále hrozí nebezpečí! Kéž bys, protože tolik spoléháš na své zkušenosti, nakonec nezabloudil!
Křesťan: Bratře, nezlob se! Opravdu velmi lituji, že jsem tě svedl ze správné cesty do tak strašného nebezpečí! Bratře, prosím tě, odpusť mi to! Bylo to sice neúmyslné, ale i tak to je odsouzeníhodné! Doufající: Bratře, odpouštím ti a už se tím netrap! Věř, že i tohle pochybení může Pán použít k dobrému! Křesťan: Jsem rád, že mám v tobě tak laskavého bratra! Ale nesmíme tady zůstat, musíme se okamžitě vrátit! Doufající: Dobře. Dovol mi abych šel první! Křesťan: Ba ne, zavinil jsem to já a proto bych měl jít první. Nevíme, co nás čeká a tak by případné nebezpečí mělo nejdřív ohrozit mne. Doufající: To není dobrý nápad. Nemůžeš jít vpředu, protože jsi velmi rozrušený a mohl bys znovu zabloudit. A tehdy k nim zazněl povzbuzující Hlas: „Zamysli se nad cestou, po které jsi šel; a navrať se!“(Jer. 31, 21) 9) Ale v tu chvíli už valící se voda zmohutněla do té míry, že se zpáteční cesta stala nesmírně nebezpečnou. A tak poutníci na vlastní kůži poznali, že je mnohem snazší z cesty odbočit, než se na ni vrátit. Nebezpečí valící se povodně bylo tak hrozivé, že se oba mohli možná devětkrát či desetkrát utopit 10). A přes veškerou svou vynaloženou námahu se poutníkům nepodařilo vrátit až ke schůdkům, kterými na louku vešli. Bojem s povodní byli tak vyčerpaní, že se nakonec uchýlili pod jakýsi převis a jak tam čekali na rozbřesk, navzdory promočeným šatům usnuli. 4. Nedaleko odtud se nacházel hrad Pochybování, jehož majitelem byl obr Beznaděj. A poutníci se dosud nacházeli na jeho oploceném území. A když obr časně ráno procházel svým panstvím, při své pochůzce našel Doufajícího a Křesťana a hned je zajal 11). Mrzutým a vzteklým hlasem se jich vyptával, odkud jsou a co pohledávají na jeho pozemcích. Probuzení vysvětlovali, že jsou zbloudilými poutníky. Beznaděj: Dnes v noci jste vstoupili na mé území a pošlapali moji půdu. Provinili jste se a proto jste mými zajatci. Musíte jít se mnou. A tak je obr, mnohem větší a silnější než oni 12), přinutil jít s ním. Neměli se také čím obhajovat, protože nedovoleným pobytem na jeho území se opravdu provinili. Obr Beznaděj je zahnal do svého hradu a zavřel je do odporného, tmavého, vlhkého a smradlavého vězení. Zde je nechal od středečního rána až do sobotního večera a nedal jim nic k jídlu ani k pití. Žízeň částečně hasili ze stropu kapající vodou, ale v pološeru, bez svých blízkých a přátel, bez jediného kontaktu s lidmi, se cítili velice zle 13). 9) Zde je jasně vidět Boží milost, když se Pán k lidem, kteří svévolně sešli z cesty, sklání a volá je k pokání. Čtenáři, jestli tě rmoutí, že už nemáš první lásku, „rozpomeň se odkud jsi spadl, učiň pokání a začni jednat jako dřív!“( Zj. 2,5). Nezůstaň ve svém hříchu, protože k návratu na jeho cestu a k jeho nohám tě povzbuzuje sám Pán! Přestaň také spoléhat na sebe – ti, co věří sobě a svým schopnostem, budou zklamáni a dopadnou zle. 10) Návrat je těžký, ale jiná cesta k Pánu nevede. A to, že poutníci nezahynuli, bylo jen z Boží milostí, stejně jako u apoštola Petra, za kterého Pán prosil aby jeho víra nezahynula, ale aby v upřímném pláči a pokání dostal milost nejen k návratu, ale i k úkolu v Jeho díle. Jak úžasně milostivého a slitovného máme Pána a přítele! „Neboť nemáme takového slitovného velekněze, který by s námi nemohl soucítit v našich slabostech, nýbrž takového, který ve všem prošel zkouškami podobně jako my, avšak bez hříchu“(Žid. 4,15). 11) Když se poutníkům nepodařilo rychle se vrátit na úzkou cestu, začali s úzkostí v srdci pochybovat a propadli beznaději. Chtěli si odpočinout na území plném nebezpečí a proto to také tak špatně dopadlo. Poutníku, pokud jsi upadl, nezůstaň ležet, aby tě nepostihlo ještě větší neštěstí! Spěchej až k Ježíši! - Po dlouhé a vzácné pouti plné velkých zkušeností se poutníci octli v moci beznaděje. Ano, když někdo odejde z Boží cesty kvůli svým vlastním žádostem, zákonitě propadne těžkým pochybnostem. Všichni se tedy musíme pozorně dívat na cestu (tj. Ježíše / J.14,6/ ), abychom se třeba i po dlouhém běhu nedostali do tmy pochybností a pak i do vězení beznaděje. Pochybnostem se na cestě nevyhneš, ale odmítej je, neulehni si na jejich území, ale vší svoji sílou od nich utíkej! Pokud si chceš opravdu odpočinout, odpočívej na území Božích slibů! 12) Hřích křesťana oslabuje. Pochybnosti mnohem snadněji přemohou toho, kdo si je vědom své viny. Proč je v církvi tolik nevěry a nedůvěry, proč tolik nejistoty a pochybování? Protože v ní lidé podceňují moc hříchu a pak mu podléhají. Chceš kázat a přemáhat nevěru a pověru? Pak musíš být silný, a tím nelze být bez čistoty a posvěcení. A to je možné jen když budeš stále chodit s Bohem (Gen. 6,9). 13) Nevěrnost vylučuje ze společenství věřících. Křesťané často své pochybnosti ukrývají, ale zároveň se diví, proč je nikdo nepotěší. Zoufalství bere lidem všechnu útěchu, a tak se jim zdá, že na světě už není žádná láska ani soucit.
Zvláště Křesťana sužovala dvojí, tělesná i duchovní trýzeň, protože jeho svévolnou radou se dostali do těchto strastí 14). Obr měl ženu, která se jmenovala Nedůvěra 15). Když s ní večer mluvil o svých vězních, kteří mu vstoupili na pozemky a které měl už čtyři dny pod zámkem, zeptal se jí, co navrhuje, aby s nimi udělal. Když se od něj dozvěděla, co jsou zač a kam jdou, poradila mu, aby je zítra opravdu pořádně zmlátil. A tak si ráno vzal pořádnou sukovici a ačkoliv mu poutníci ve vězení nijak neodporovali, zbil je tak surově, že měli oba namále. Křesťan i Doufající byli po tom bití tak bolaví, že se nemohli ani hýbat. Když potom osaměli, vzdychali bolestí a naříkali nad svoji bídnou situací. Večer pak dala Nedůvěra obrovi radu, že pokud jsou vězňové ještě naživu, aby jim nechal ve vězení prostředky, aby mohli spáchat sebevraždu. Když k nim ráno Beznaděj zase vztekle přišel a našel je v jejich velkých bolestech, řekl jim Beznaděj: Protože se odtud stejně nikdy nedostanete a váš život nemá větší cenu než hromádka hnoje, dám vám nabídku. Protože jsem nadmíru shovívavý, nechávám vám tady provazy, nůž i jed, ať můžete svoje bídné životy co nejdřív ukončit. Doufající: Pokud jste opravdu shovívavý, prosím vás, propusťte nás! Ta slova ale obra na nejvyšší míru rozzuřila. Chtěl se na ně vrhnout a byl by je v tu chvíli asi nejspíš sám zabil, kdyby ho v tu chvíli nepostihly mdloby; a tak jim nemohl ublížit. Byl rád, když se dovlekl domů. Obr Beznaděj totiž někdy ve slunečních dnech takovými záchvaty trpěl. Ale poutníci začali uvažovat, jestli nemají využít možnost, kterou jim Beznaděj dal. Křesťan: Bratře, jak se teď rozhodneme? Naše současná situace a život je k neunesení. Opravdu nevím, co je horší, jestli dobrovolný útěk ze života, nebo to, co teď prožíváme. Jsem skoro v pokušení jednat podle Jóbových slov: „Tu by si má duše zvolila zardoušení, ano, smrt, raději než kruté trápení“(Job 7,15). Klid hrobu by mi byl milejší než tohle věznění. Co myslíš, nemáme obrovu možnost využít? Doufající: Naše postavení je opravdu strašné a zemřít by mi bylo milejší než setrvávat v tomhle stavu. Jenže Pán místa, kam míříme řekl: „Nezabiješ“(Ex. 20,13). A když nemůžeme zabít druhého, znamená to, že nemůžeme zabít ani sami sebe. Proto nemůžeme obra poslechnout. Mimo to je třeba si uvědomit, že ten kdo zabije druhého, zabije jen jeho tělo. Ale ten, kdo spáchá sebevraždu, zabije svoje tělo i duši zároveň. A ty ses bratře zmínil o klidu v hrobě. Ale jak jsi mohl zapomenout na peklo do kterého všichni vrahové půjdou, protože žádný vrah nevejde do věčného života? (Zj. 22,15) Do úvahy je třeba vzít i to, že obr Beznaděj není pánem všech okolností a někteří lidé z jeho rukou přece jen unikli. Kdo ví, jestli Stvořitel světa Bůh, obra nezabije, nebo Beznaděj jednou nezapomene vězení zamknout. Také tu je možnost, že znovu upadne do úplné mdloby a nám se podaří uniknout. Už při té první možnosti jsem měl být přes své bolesti rozhodnější. Ale teď musíme být, bratře, ještě trpěliví a musíme naše utrpení vydržet, protože může přijít chvíle, kdy odtud vyvázneme. Ale sebevrahy se v žádném případě nestaneme 17).
14) Křesťan, protože byl z obou poutníků starší a zkušenější, měl do této doby většinou hlavní slovo, ale to se teď trochu otočilo. Proto by starší měli být pokorní a neměli by si myslet, že je ti mladší nemohou něčím obohatit a že kvůli svým zkušenostem jsou vždy učiteli nedospělých a nemluvňat. Byli mnozí kazatelé, kteří prošli obdivuhodnou životní cestou a přivedli mnohé k Pánu, ale v závěru života, když začali spoléhat na svoji dovednost a zkušenosti, se stali nespolehlivými vůdci. 15) Se zoufalstvím a s beznadějí, jde ruku v ruce i nedůvěra v Boží milosrdenství. Beznaděj a nedůvěra neznají milost. 16) Vidíme tady poutníky ve velice, velice smutném stavu. Kolem nich je temno a v duši mají ty nejhorší myšlenky. Ale i v této nejhorší tísni, kdy se myšlenky na dobrovolný násilný konec vtírají do jejich mysli, proniká k nim paprsek světla. I silný obr Beznaděj je tím světlem ochromen ve chvíli,kdy chtěl poutníky zničit. Z toho vidíme, že poutníci nejsou ponecháni napospas pochybám. A jestli znáš někoho, kdo je v podobné situaci, jdi a řekni mu, že „Bůh nezavrhl svůj lid, který si předem vybral“ (Ř. 11,2). „Když se pokořil, odvrátil se od něj Hospodinův hněv a nezničil ho docela“( 2Par. 12,12). 17) Ten křesťan, který má bratra ve kterém je zárodek naděje, je požehnaný, protože ten plamének je skrze něho Pán schopen zažehnout i v srdci toho, kdo žije v beznaději.
Těmi slovy vnesl Doufající jiskřičku naděje i do srdce naprosto zdeptaného Křesťana. Ale zbytek dne prožili ve stejně neradostných podmínkách. K večeru se přišel obr do vězení podívat, jaký druh smrti si poutníci vybrali. Našel je sice ve velmi zbědovaném stavu, ale stále živé. To ho velice rozzuřilo a vyhrožoval jim, že s nimi zatočí tak, že si budou přát, aby se nikdy nenarodili. Vězňové měli opravdu velký strach a myslím, že Křesťan dokonce na chvíli omdlel. Po obrově odchodu, když zase spolu mohli nerušeně mluvit, opět se vrátili k otázce, jestli by neměli obra a jeho radu poslechnout. Křesťan už zase začal podléhat myšlence, aby svoji situaci vyřešili sebevraždou. Na to mu ale odpověděl Doufající: Milý bratře, to už jsi zapomněl na všechno čím jsi prošel a jak jsi byl statečný? Nepřemohl tě Apollyón a nezlomilo tě ani všechno co jsi viděl a prožil v údolí Smrti. Už jsi prošel tolika těžkostmi a hrůzami a teď se bojíš? Podívej, jsem tady ve vězení s tebou a co se týče síly, nemohu se s tebou měřit. Obr mne ztloukl stejně jako tebe. A stejně jako ty trpím vlhkem, hladem i žízní; zkrátka, prožívám všechno jako ty. Vydržme, buďme ještě trpěliví! Vzpomeň si na tržiště v městě Marnosti – tam jsi jednal jako opravdový muž! Nebál ses řetězů, klece, bití, urážek a ani smrti! Možná tu zemřeme, ale i tady jednejme tak , aby nepadla žádná hanba na našeho Pána a z jeho milosti ani na nás. Ještě všechno trpělivě snášejme 18). Večer se Nedůvěra zase ptala svého muže co je nového s vězni a jestli už poslechli jeho radu. Beznaděj: Jsou tvrdohlavější než mezci! Nechají se radši umučit, než aby sami ukončili své bídné životy. Nedůvěra: Tak je zítra vyveď na nádvoří a ukaž jim ty hromady kostí a lebek těch, kteří už tady zemřeli. Řekni jim, že pokud nevyužijí tvoji laskavou nabídku, na konci týdne je roztrháš, jako jsi to udělal s těmi, jejichž kosti tu vidí. Ráno vězně Beznaděj podle rady své ženy vyvedl z vězení na nádvoří a přivedl je před velké hromady kostí. Beznaděj: Tohle bývali poutníci jako vy, které jsem po stanovené lhůtě rozsápal. Vaše možnost sejít vlastní rukou skončí za deset dní. Potom udělám s vámi totéž, co s těmito vašimi předchůdci. A teď zpátky do žaláře! S těmi slovy je zase mnoha ranami zahnal zpátky a zavřel v jejich cele. A tak poutníci leželi celou sobotu ve vězení v ještě horším stavu než předtím. Potom v noci, ještě než obr i Nedůvěra usnuli, obrova manželka zase začala mluvit o vězních. Beznaděj se už velmi divil, že nemůže vězně ranami ani svou radou přinutit, aby si sáhli na život 19). Nedůvěra: Myslím, že se stále posilují nadějí, že je buď někdo přijde vysvobodit, nebo mají někde u sebe paklíče, s jejichž pomocí se chtějí dostat ven. Beznaděj: Myslíš? Hned zítra ráno je prohledám.
18) V dobách strádání je užitečné si připomínat Boží jednání, které jsme už v našich životech prožili a čerpat z nich posilu a naději. Bývalá vysvobození jsou totiž pro nás ujištěním, že Pán, který se nemění, má pořád stejnou moc a jeho milosrdenství je pro nás připraveno každý den nové a nově. „Bože, na vlastní uši jsme slýchali, naši otcové nám vyprávěli o skutcích, které jsi vykonal za jejich dnů, za dnů dávnověkých. …. Povstaň nám na pomoc, vykup nás pro své milosrdenství“(Ž. 44,2 a 27). Když víš jak byl k tobě kdysi Bůh dobrý, věř, že je i dnes stejně dobrý i mocný. Stejně přemýšlel před svým bojem s Goliášem i David (1Sam. 17,37a). I apoštol Pavel vypravuje svoji zkušenost: „Nechceme bratři, abyste nevěděli o našem soužení, které nás potkalo v Asii, dolehlo na nás nadmíru těžce, nad naši sílu, takže jsme si zoufali, až jsme i pochybovali o svém životě. Sami v sobě jsme však měli ten rozsudek smrti, abychom nespoléhali na sebe, ale na Boha, který křísí mrtvé; on nás vysvobodil z takového nebezpečí smrti a ještě vysvobodí; v něho jsme složili svou naději, že ještě znovu vysvobodí“(2Kor. 1,8-10). Jsi-li stísněný, ve tmě, bez vody i pokrmu pro svoji usouženou duši, čekej, jen čekej! „Proč jsi tak skleslá, má duše, proč jsi ve mně tak rozrušená? Jen čekej na Boha – vždyť mu znovu budu vzdávat chválu za spásu jeho přítomnosti, za svého Boha“(Ž. 42,12). 19) „Ve všem jsme sužováni, ale nejsme vháněni do úzkých, býváme v nejistotě, ale nejsme zoufalí, jsme pronásledováni, ale nejsme opuštěni, jsme sráženi, ale nejsme ničeni“( 2Kor. 4,8). Kde se bere ta tajemná síla, která poutníky udržuje? Je to Boží milost.
5. Vězňové se zatím kolem půlnoci začali modlit a modlili se skoro až do svítání. A právě tehdy se chytil za hlavu a řekl s údivem Křesťan: To snad není možné, jak jsem pošetilý! Ležím tady v smradlavém vězení a přitom jsem už mohl být na svobodě! Úplně jsem zapomněl, že v šatech, které jsem dostal pod křížem, mám klíč, kterým, jak jsem přesvědčen, mohu otevřít každý zámek Pochybností! Ten klíč má dokonce jméno – Zaslíbení 20). Doufající: To je opravdu dobrá a nečekaná zpráva! Bratře, hned ho vyndej a vyzkoušej! A tak Křesťan vyndal z nenápadné kapsy svého oděvu klíč a pokoušel se otevřít dveře jejich kobky. Klíčem šlo dobře otočit a dveře se lehce otevřely. Otevřít šly i další dveře a na nádvoří se pak pokoušeli otevřít i hradní bránu. Ale tady to šlo velmi ztuha. Otočit klíčem a otevřít bránu se jim ale podařilo až spojenými silami. Když ale těžkou bránu otvírali, příšerně zaskřípala a to probudilo obra. Ihned vstal a chtěl jim zabránit v útěku, ale protože už vycházelo slunce, přepadly ho opět jeho mrákoty a mdloby, jeho údy mu vypověděly službu a on je nemohl pronásledovat. Právě tahle okolnost umožnila poutníkům uniknout, protože ač se snažili ze všech sil, jejich zranění, modřiny a boule jejich rychlost velmi snižovaly a obr Beznaděj by je dostihl. A tak Křesťan a Doufající spěchali zpět podle svých možností, přelezli po schůdcích plot a vrátili se na královskou cestu. Tam už byli před obrem v bezpečí, protože tak daleko jeho pravomoc nesahala 21). Ale než se vydali na další cestu začali přemýšlet co by měli udělat, aby i další poutníci neupadli do hrůz, ze kterých oni unikli jen z Boží milosti. A tak vyrobili a u schůdků umístili sloup s varujícím nápisem: „Přes tyto schůdky se jde k hradu Pochybností, který vlastní obr Beznaděj. Ten pohrdá Králem nebeského kraje a chce zničit jeho svaté poutníky“. Díky tomu mnozí poutníci unikli tomuto nebezpečí 22), protože si tento nápis přečetli a uvěřili jeho varování. Na další cestě si pak poutníci zpívali píseň, která byla vzpomínkou na jejich předešlé strádání: Sešli jsme z cesty a s pláčem a bolem poznali sami, proč nejít zlým polem! Poutníci pozor! Vždy na mysli mějte a po cestě Krále jen kupředu spějte! Za hříšným pohodlím rychle když spěcháte na hradě Zoufalství kosti své necháte. 20) Už jednou se Křesťan topil v bahně malomyslnosti, zoufalství a nedůvěry, protože se nedíval na Boží zaslíbení. A teď znovu sedí už několik dní v pochybnostech, protože pustil z mysli Boží zaslíbení. To je důsledkem hříchu, protože hřích vede vždycky i k pochybnostem, k zármutku a k zoufalství – a odhání pryč od Boží tváře. Také když první lidé zhřešili, začali se před Boží tváří ukrývat. Jak často věřící kvůli svému hříchu ztratí touhu se modlit a pochopitelně zapomenou na klíč, který může otevřít dveře, které za nimi zapadly. Východiskem je jít k trůnu milosti a hledat Boží tvář! Modli se ve svém vězení pochybností! Ten, proti kterému jsi zhřešil, tě po vyznání tvých hříchů neodmítne! „Protože dítky mají účast na krvi a těle, podobně i on se jich stal účastným, aby skrze smrt zahladil toho, kdo má vládu nad smrtí, totiž Ďábla, a osvobodil ty, kteří byli strachem ze smrti drženi po celý život v otroctví“( Žid. 2,14-15). Ano, On osvobozuje; jeho jméno je Ježíš, který vysvobozuje svůj lid od jejich hříchu ( Mat. 1,21). 21) Zase na cestě! Jak tvrdě zaplatili za svévolnou zacházku! Bratře, buď si vždy vědom toho, že každý hřích přinese svoje trpké ovoce! Zůstaň proto vždy na úzké cestě. Na této cestě nevládnou pochybnosti a není na ní zoufalství. Pokud prožíváš pochybnosti a nedůvěru, pečlivě zkoumej jestli jsi vůbec na Boží cestě. Na tuto cestu totiž dopadá světlo Boží tváře, ke které jdeme. Pokud ovšem odcházíme od Boha jako Kain ( Gen. 4,16) jdeme nutné do šera, ostatně i náš vlastní stín tu tmu ještě zvětšuje. 22) Proč jsou v Bibli zapsány i pády a hříchy Božích lidí? Abychom se nechali varovat a nešli lehkomyslně a svévolně do hříchu, který má tak strašné následky. Nepovoluj svým tělesným žádostem – abys pak nemusel plakat někde v zajetí beznaděje. Nech se poučit trpkými zkušenostmi jiných, abys jimi nemusel projít i ty sám. A navíc nevíš, jestli budeš mít milost vrátit se na Boží cestu jako oni. Mnozí zhřešili jako David ( 2Sam.11,4), ale ne všichni dostali jako on milost činit pokání. A zvláště si pamatuj, že zoufalství se stane údělem těch, kteří se nechají svést svoji pýchou a domýšlivostí.
KAPITOLA 16. Poutníci přišli k pastýřům na horách Milosti.
Po nějaké době přišli poutníci k horám Milosti 1). Toto území, o kterém jsme se už zmínili, patří, stejně jako pahorek s Nádherným zámkem, Pánovi nebeského města. 1) Z hlubin ponížení a nejistoty přivádí Pán své věrné na hory radostné naděje, jasného pohledu na cíl a do milostivého společenství svatých.
Křesťan a Doufající stoupali na nejvyšší hřeben pohoří. A když se cestou rozhlíželi, viděli krásné sady, zahrady a vinice a přišli i ke krásným potokům, u kterých se umyli a napili. Také hrozny z vinic si mohli do sytosti natrhat. Na temeni pohoří pak uviděli, jak tam Pastýři pasou stáda ovcí a to po obou stranách cesty. Když k nim došli, dali se s Pastýři do hovoru. Ti se při rozhovoru s příchozími (jak to dělají unavení poutníci, když se s někým setkají a mluví), opírali o své hole 2) . Křesťan: Komu patří tyto hory a tahle stáda? Pastýři: Tyto hory jsou územím Immanuele a jsou dobře vidět z nebeského města. I ty ovce jsou jeho vlastnictvím, protože za ně položil svůj život (J. 10,15). Křesťan: Je tohle cesta k nebeskému městu? Pastýři: Ano, právě na ni stojíte. Křesťan: A jak daleko ještě musíme jít, než dojdeme k našemu cíli ? Pastýři: To je různé. Pro někoho je nebeské město nedostižně daleko, ale pro ty, kteří tam dojdou, je už ta dálka snesitelná. Křesťan: A je ta cesta bezpečná, nebo na ní hrozí nebezpečí? Pastýři: Je zcela bezpečná pro ty, pro které má být bezpečná, ale ničemové na ni padnou.(Oz.14,10) A jeden z nich přidal i rýmované přísloví: „Bezpečně jde se poutníkům, jež víra s bázní vede v Boží dům“. Křesťan: A je na tomto místě nějaké občerstvení pro slabé a unavené poutníky? Pastýři: Pán tohoto pohoří nám nařídil, „abychom nezanedbávali pohostinnost“(Žid. 13,2). Proto všechno dobré, co tu máme, může být připraveno i pro vás. Ve svém snu jsem také viděl, že proto aby pastýři rozpoznali, zda jsou příchozí opravdovými poutníky, vyptávali se jich na nejrůznější věci Pastýři: Odkud pocházíte, co jste prožili na cestě a proč jste na cestě vytrvali? I když podle slov pastýřů na hory Milosti dojde jen zlomek těch, kteří se po úzké cestě rozeběhli 3), přesto zůstali strážci hor obezřetní. Když poutníci pastýřům jejich otázky uspokojivě zodpověděli, pohlédli na ně s velkým pochopením a něžností a řekli Pastýři: Buďte vítáni na horách Milosti! Pastýři byli čtyři a jmenovali se: Moudrý, Zkušený, Bdělý a Upřímný 4). S láskou pak dovedli poutníky do svých stanů a dali jim všechno, co tam právě měli. A řekli Pastýři: Byli bychom rádi, abyste se tady trochu zdrželi. Rádi bychom se s vámi ještě lépe seznámili a vidíme, že i vy se potřebujete posilnit a občerstvit všemi dobrými věcmi hor Milosti. Poutníci s tím souhlasili, a protože už čas hodně pokročil, odebrali se na odpočinek. Brzy ráno pak Pastýři vyzvali Křesťana a Doufajícího, aby s nimi šli na prohlídku těchto hor. Když došli na nejbližší vrchol, rozhlíželi se a velmi se radovali z překrásného rozhledu, který se otevíral na všechny světové strany. Tam se také mezi sebou domlouvali Pastýři: Když už jsme tady, neukážeme jim i některá zdejší pozoruhodná místa? A tak je zavedli na vrchol velmi srázného pahorku, který měl jméno Blud a řekli poutníkům, aby pohlédli do téměř kolmé strže. A tam dole v propasti bylo opravdu vidět několik roztříštěných lidských těl. 2) To jsou bratři, kterým Pán svěřil úkol, aby pásli „ovce“ jeho církve. Oni jsou schopní odpovídat a poradit unaveným poutníkům. Pro ty, kteří se mohou s takovými pastýři setkat, je jejich služba potěšením a posilou na jejich pouti. Velmi si jich važ a ptej se jich – a oni ti odpovědí. Opírají se totiž o „hůl“ Božích slibů. „Tvůj prut a tvá hůl mě potěšují“( Ž. 23,4). 3) Těch, kteří dojdou až do hor Boží milosti, není mnoho. Ale až tam, se člověk nadýchá dostatečně čerstvého a povzbuzujícího „vzduchu“ Boží přítomnosti a požehnání, ze společenství se zkušenými a prověřenými bratry a sestrami. Už předzvěsti a předtuchy nebe zde naplňují toužící srdce. Vy, kteří putujete už dlouho na Sión, došli jste na své pouti až sem? Pokud ne, pospíchejte. Protože právě tady můžete prožít mnohá léta. 4) Moudrost v Božích pravdách, zkušenost, spojená s bdělostí a upřímností uznaly a ocenily poutníky za jejich putování svým přijetím. Je velkou radostí setkat se se starými věřícími, kteří jsou naplněni mnohou známostí o Bohu, kteří prožili mnohé Boží dobrodiní, ale také poznali, jak lehce může hřích člověka oklamat. Proto nežijí ve falešném spoléhání na sebe, ale žijí v bdělosti proti pokušením a v upřímně projevované lásce. Když se s nimi sejdeš, duchovně si u nich odpočiň! A kéž bys byl i ty někdy jedním z nich.
Křesťan. Co to znamená? Pastýři: Neslyšeli jste o těch , kteří se nechali svést bludným učením „Hymenaa a Filéta, kteří zbloudili od pravdy, když říkají, že vzkříšení již nastalo a tím u některých podvracejí víru?“ (2Tim. 2,17-18) Poutníci: Ano, o nich jsme už slyšeli. Pastýři: Tam dole vidíte ty svedené - roztříštěné a dodnes nepohřbené - jako výstrahu těm, kteří na tento pahorek nezodpovědně vylézají a riskují na okraji propasti 5). Potom je pastýři dovedli na temeno jiného vrchu, který se jmenoval Výstraha. I odtud byl dokola výborný výhled. Ale v jednom údolí si všimli velmi rozsáhlého hřbitova a v něm se pohybovalo a klopýtalo přes hroby hodně lidí. Podle jejich zmateného pohybu pochopili, že jsou slepí a že se odtamtud nemohou dostat. Ani této podívané nerozuměli a proto se Doufající zeptal: Co tam ti lidé dělají? Pastýři: Nešli jste kolem schůdků vedoucích na louku po levé straně? Odtud vede cesta k hradu Pochybností, kde vládne obr Beznaděj. Ti lidé dole se vydali na cestu jako vy, když ale přišli k oněm schodům, odbočili k hradu, protože se jim úzká cesta kvůli své neschůdnosti přestala líbit. Ale obr je zajal a dlouho věznil; a nakonec jim vypíchl oči a dovedl je mezi ty hroby, mezi kterými se potácejí dodnes. Plní se tím slovo jednoho moudrého muže, který řekl: „Člověk, který zabloudil z cesty porozumění, bude odpočívat ve shromáždění nebožtíků“(Př.21,16) 6). Tehdy se na sebe Křesťan a Doufající podívali a z očí jim vytryskly slzy 7). Ale Pastýřům o své zkušenosti nic neřekli. Potom je Pastýři dovedli do jedné úžlabiny, odkud za pevnými dveřmi vedla do nitra země jakási chodba. Když Pastýři dveře otevřeli, vyvalil se z temnoty hustý černý dým páchnoucí jakoby hnilobou a sírou. A poutníkům se také zdálo, že slyší hukot a praskání ohně a zvuky podobající se pláči a vzdechům trápených lidí. Na Křesťanovu otázku, co to znamená, odpověděli Pastýři: To je postranní cesta do pekla, kterou se do věčného odsouzení dostávají pokrytci, jako například: ti, kteří s Ezauem prodali své prvorozenství(Gen. 25,31-33), nebo s Jidášem zradili svého Mistra (Luk. 22,47-48), přetvařují se jako Ananiáš a Zafira (Sk. 5,1-11), anebo se rouhají evangeliu jako Alexandr (buď 1Tim. 1,20 nebo 2Tim. 4,14). Doufající: Zdá se, že všichni o nichž jste mluvili, nosili dlouhou dobu stejné znaky poutníků jako my, že je to tak? Pastýři: Ano, udrželi si vnější podobnost hodně dlouho. Doufající: A jak daleko museli jít po úzké cestě, než se projevilo jejich zavržení? Pastýři: Někteří ušli málo, nedostali se ani k těmto horám 8), jiní se dostali velice daleko. Když to Křesťan a Doufající uslyšeli, řekli 5) Důvodem pádů a odpadnutí, je zpochybňování Božího slova a zlehčování jeho autority. Eva už v ráji začala bez bázně a neuctivě rozebírat a měnit přímé Boží příkazy a nakonec padla. Jak mnozí (tj. okolo r. 1900, o co víc to platí dnes!) se odvažují zpochybňujících bludných výkladů a potom v bludech uváznou, padnou a zahynou! Prostě přijímej a prostě věř Božímu slovu a nedávej místa ďáblovým slovům: „Opravdu Bůh řekl?“ Ať je také tvým velkým potěšením, že Pán Ježíš je Spasitelem i našeho těla a proto i naše tělo v určený čas vzkřísí. A vzkříšené tělo už bude bez nedokonalostí a vad, ale bude tělem oslaveným, protože v něm už nebude vládnout hřích. Už apoštolé učili o vzkříšení těla. Protože byl vzkříšen Ježíš, budeme vzkříšeni i my. Ve svém těle uvidíme Pána, přes všechny bludy racionalistů i spiritistů (1Kor. 15,22 a 44). /Bludy vedoucí k odpadnutí se ale dnes netýkají jen otázky věčného života a vzkříšení/. 6) Kéž bychom se nechali varovat! Je mnoho nepřátel, kteří by nám chtěli „vypíchnout oči“, abychom neviděli světlo, milost a lásku. A mnozí se nechali pochybnostmi svést z cesty a zajmout, takže potom už nebyli schopni rozpoznat pravdu. Jak mnozí se nechali svést Ritschleho nebo Wellhauzenovou /protestantský zakladatel moderní biblické kritiky/teologickou cestou stále hlouběji do pochybností, v nichž přišli o oči, takže už nevidí Pána Ježíše jako Božího Beránka zabitého na kříži za hříchy světa, nevidí už jeho božství a ani nevidí početí z Ducha svatého ani jeho zmrtvýchvstání. A nemohou také slepýma očima uvidět ve Starém zákoně mnoha proroctvími a příklady předpovídaného Mesiáše. Přišli o oči víry, protože odbočili z úzké cesty a vydali se hledat pravdu na pozemky nedůvěry a beznaděje. Poutníku, kéž se nedostaneš do vlivu těchto učení vedoucích k duchovní smrti, když máš jít cestou k nebeskému domovu! A pokud tě z vězení pochybností Pán vysvobodil, velice mu za to děkuj! 7) Jestli uvidíme, že někteří odpadli kvůli hříchu, který svazoval i nás, buďme velice zkroušení a děkujme velmi poníženě za prokázanou Boží milost; a žijme ve velké bázni! Protože to že jsme nezahynuli, je jen kvůli Boží milosti! 8) Jak daleko lze dojít? Někteří lidé nosili oděv poutníků velice dlouho, než se jejich pokrytectví provalilo. Ale každý pokrytec bude jednou odhalen a jeho úděl bude hrozný! Čtenáři, i ty vyznáváš, že jdeš k nebi? Jsi skutečně Boží dítě, nebo máš jen vnější nátěr? Pokud nejsi v pravdě poutníkem, boj se; protože dojde i na tebe!
Poutníci: To znamená, že i my, abychom vůbec došli k cíli, potřebujeme prosit Silného o sílu 9). Pastýři: Pochopitelně; ještě ji budete hodně potřebovat! Potom už chtěli poutníci pokračovat ve své pouti a Pastýři s nimi souhlasili. Vyprovázeli je až na konec hor Milosti a tam si mezi sebou řekli Pastýři: Ukažme jim brány Nebeského města, tedy, pokud se budou umět dívat naším dalekohledem. Poutníci tu možnost uvítali a tak je dovedli ještě na vrchol vysoké hory, která měla jméno Jasná; a tam jim půjčili dalekohled 10). Ale poutníci byli trochu zklamáni. Neměli totiž s pohledem do dalekohledu zkušenosti a neuměli ho zaostřit. Projevila se i jejich nervozita a do očí se jim draly slzy dojetí, že už konečně uvidí svůj cíl. A protože se oběma navíc citelně třásly ruce, neviděli úplně jasný obraz; ale přece se jim zdálo, že vidí nějakou bránu a jakousi slávu. A tak začali Doufající a Křesťan zpívat: Co jiným skryto, to nám ukázali pastýři milí. Srdce Boha chválí. A děkuje mu, za cíle ukázání; proč dojít tam se srdce tvoje brání?
Když se Pastýři s poutníky loučili, dal jim jeden z nich popis cesty, druhý je varoval před Vábitelem a lichocením, třetí je upozornil na velké nebezpečí, aby neusnuli v Očarovaném kraji a čtvrtý jim popřál šťastnou cestu 11). A v té chvíli jsem se probudil. 9) Všichni se potřebujeme modlit za sílu! Modlíme se o ni? Protože ve vlastní síle nedokážeme zvítězit. Dívejme se a očekávejme „na vůdce a dokonavatele víry víry Ježíše“( Žid. 12,2). Jen s ním a v něm budeme silní! 10) Poutníkům je nabízen „dalekohled radostných a nadějných Božích slibů“. I my bychom už možná mohli uvidět zlatou bránu – ale vzpomínka na naši nevěrnost nám kalí náš pohled. Žijme věrně a poslušně! Protože pokud nám naše srdce a svědomí ukazuje náš hřích, stáváme se nejistými a tyhle stíny nám zakrývají krásný výhled do věčnosti. Tohle už zkušení věřící vědí a proto mohou poutníkům poradit, aby mohli stále zůstat na pastvinách hor Milosti. 11) V jiném spise dává Bunyan poutníkovi směřujícímu k nebeskému městu tyto rady: 1) Jdi na cestu 2) Zůstaň na ní 3) Odlož a odhoď každou tělesnou zátěž, která by tě zdržovala 4) Neodbočuj na žádnou vedlejší cestu 5) Nezabývej se příliš sám sebou, ale přemýšlej, jak jít po správné cestě 6) Nezastav se na cestě kvůli někomu jinému 7) Nedej se zastrašit nesnázemi 8) Nikdy se nevzdávej, ale jdi dál, přestože musíš nést těžký kříž. 9) Pokorně se modli k Bohu, a ať ti On sám dopřeje šťastnou cestu. Také si nech nasadit „ostruhy“, kterými bys popoháněl své ospalé a líné srdce. - Jde o mnoho. Jestli zvítězíš – čeká tě nebe, Bůh, Kristus a věčná sláva – to všechno je tvoje. Pokud nedojdeš, čeká tě věčná smrt.
KAPITOLA 17. 1. Poutníci se setkávají s Neznalým. 2. Byli polekáni údělem Povětrného. 3. Vyprávějí si o smutném putování Kolísavého . 4. Dostali se do sítí Svádivého, ale byli z nich vysvobozeni 5. Ateista je chce strhnout zpět. 6. V Očarovaném kraji se brání spánku rozhovorem o tom, jak se Doufající obrátil.
1. Ale brzy jsem zase usnul a můj sen pokračoval. Zdálo se mi, jak poutníci sestupovali po úzké cestě z hor směrem k Pánovu městu. Nedaleko hor Milosti leží po levé straně krajina Domýšlivosti 1), ze které se k cestě ke zlaté bráně připojovala křivolaká pěšinka. Na tomto rozcestí se poutníci sešli s mladým mužem, který se jmenoval Neznalý. Křesťan se ho zeptal odkud pochází a kam jde. Neznalý: Narodil jsem se v tomto kraji, který vidíte tady vlevo, a jdu do nebeského města. Křesťan: A máš nějaký doklad ke vstupu? Jak chceš u brány řešit tento problém? Neznalý: Proč bych měl mít problém? Stejně jako já už od nás šlo do nebe mnoho dobrých lidí. Křesťan: A čím se u brány prokážeš aby tě vpustili dovnitř? Neznalý: Znám dobře požadavky Pána cesty a dávám každému, co mu patří. Modlím se, postím se, dávám desátky a almužny a odešel jsem ze svého rodiště abych se dostal do té blažené země. Křesťan: Jenže jsi neprošel brankou na začátku téhle cesty a napojil ses na ni touhle křivou pěšinou. Obávám se, že ve chvíli účtování budeš prohlášen za zloděje a lotra (J. 10,1 a 8) a do města tě nepustí. 1) My všichni jsme se narodili v nevědomosti a neznalosti, ale přesto máme o sobě velice domýšlivé mínění že jsme docela dobří a nepotřebujeme změnu srdce. Teprve Boží slovo a Duch svatý nám tuto naši domýšlivost začne kazit a ukazuje nám naši nevědomost a zkaženost. Tímto způsobem nás Boží Duch vyvádí, z toho v čem jsme se narodili, na cestu k Pánu Ježíši.
Neznalý: Pánové, neznám vás a nikdy jsem vás předtím neviděl. Vidím, že jste spokojeni s náboženstvím vaší země a já si zas budu žít podle náboženství mého rodiště. Myslím, že vaše i moje víra je stejně dobrá a myslím, že se u zlaté brány mezi nimi nebudou dělat rozdíly. A ta úzká branka, o které mluvíte, je, jak každý ví, odtud velmi daleko; a myslím že nikdo z našeho kraje k ní ani nezná cestu. Ale na tom, jestli zná nebo nezná, stejně nezáleží; podívejte, jakou krásnou a mnohem kratší zelenou pěšinku máme k úzké cestě 2). Když Křesťan viděl za jak moudrého se mladík považuje a jak je sebejistý, pošeptal Doufajícímu Křesťan: „Viděl jsi člověka moudrého ve svých očích? Pro hlupáka je víc naděje než pro něj!“ (Př. 26,12 ) „I když jde blázen po cestě, nemá rozum. O každém říká: Je to blázen“(Kaz. 10,3). Co myslíš, máme s ním ještě mluvit, anebo jít napřed a dát mu příležitost uvažovat o tom, co slyšel? Doufající odpověděl potichu krátkou básní: Nechme teď Neznalého chvíli přemítat o čem tu byla řeč. Možná pak odmítat přestane dobrých rad, by nezůstal, neznalý toho co dobré pro něj, dál. Bůh pravil: Ti, kdo poznání nemají, (ačkoli stvořil je) marně v Něj doufají.
A ještě dopověděl Doufající: Asi by nebylo dobré říci mu všechno najednou. Půjdeme chvíli vpředu a až s ním budeme mluvit podruhé, třeba toho příjme víc. 2. A tak přidali do kroku a Neznalý zůstal trochu pozadu. Po nějaké době se dostali do jakéhosi hlubokého a temného úvozu a tam uviděli muže spoutaného (Př. 5,22) sedmi démony (Mat. 12,45), kteří ho nesli nazpátek k těm dveřím do podsvětí, u kterých byli s Pastýři. Křesťan i Doufající se při tom pohledu začali třást. Když démoni nesli svého zajatce kolem poutníků, podíval se něho Křesťan pozorně, jestli ho náhodou nezná. Připadalo mu, že by to mohl být jistý Povětrný z města Odpadlic. Nebyl si ale úplně jistý, protože muž, podobně jako zrovna dopadený zloděj, skláněl tvář hodně dolů. Když přešli, Doufající se za nimi otočil a uviděl na zádech muže nápis: Zhýralý vyznavač a prokletý odpadlík 3). 3. V tu chvíli si Křesťan na něco vzpomněl a tak řekl Doufajícímu Křesťan: Teď mi přišla na mysl jedna událost, která se stala někde v těchto místech. Stalo se to docela příjemnému muži Kolísavému z města Bezelstnost. Blízko tohoto úvozu vede od Široké brány (Mat. 7,13) dolů z kopce silnice Smrtonosná, která dostala svůj název podle toho, se na ní událo už tolik vražd. A když se Kolísavý vydal na cestu, tak jako my, kvůli únavě se u ní posadil, pak ulehl a usnul. Stejnou cestou od Široké brány pak přišli tři silní mizerové, bratři Bázlivec, Nedůvěřující a Provinilý. 2) Duchovní neznalost a nevědomost nepramení z nízkého intelektu nebo z nedostatku informací. Nevědomý je pyšný a sebevědomý a spoléhá na skutečnosti, které platí u lidí a netřese se před Božím slovem (Iz. 66,2). Neznalí jsou spokojeni sami se sebou a nekladou si otázku: Nemýlím se ve svých předpokladech? „Sytí se popelem, svedená mysl ho odklání stranou. Nevysvobodí svou duši ani si neřekne: Není to, co je v mé pravici, falešné?“ ( Iz. 44,20) Takových lidí je v našem národě mnoho, vlastně je v něm drtivá většina neznalých, pyšných, umíněných a o hlubších věcech nepřemýšlejících. Proto jsou lhostejní k Boží pravdě a říkají: V čem jsem se narodil, v tom také umřu! Tak, jako bloudili jejich otcové, stejně bloudí i jejich synové. Kéž by Pán odňal zástěru nevědomosti, zbavil je jejich sebedůvěry a učinil z nich „chudé duchem“, kteří jsou blahoslavení. Kdo je chudý duchem? Ten, kdo cítí, že se nedokáže vysvobodit svými silami a schopnostmi ze své ztracenosti a hříchu. Podobá se nati vyrůstající z brambor uskladněných ve sklepě, která se s velkým úsilím pne k několika paprskům, které do sklepa pronikají a touží se žalmistou: „ Jako laň touží po vodních tocích, tak má duše dychtí po tobě Bože“(Ž. 42,2). Toužící poznává, že je to hřích, co mu zaclání slunce Boží lásky a vězní jej v tmavém žaláři. A velice truchlí nad tím, jak je neschopný jednat správně a pláče nad svojí porušeností a zkažeností (Ž. 51,5-6) A protože ví, že se nemůže sám zachránit a že se nemůže svými silami prodrat ze sklepa ke světlu, volá jako umírající k Bohu o život. Přeslechne dárce života tohle volání? Chudý duchem ochotně a s velkou vděčností a radostí přijímá milost a pomoc. Bůh mu podává pomocnou ruku a on se jí chopí. Dává mu záchranu v Ježíši a on věří. Připravil mu duchovní pokrm a on přijímá chléb života. Kým jsi ty? Chudý duchem, nebo neznalý Boží milosti? 3) Odpadnutí od Pána Ježíše a jeho pravdy předchází vždy přijímání světského myšlení a lehkomyslnosti. Mnozí vyznávali Pána Ježíše a říkali, že jsou jeho; ale nechtěli se vzdát svých světských žádostí, spolků a zábav. Tím ale otupili své svědomí a odvrátili se postupně zcela od Božích věcí. Nejdřív začali svět omlouvat, potom už po světských věcech začali pokukovat a tím začali ve svém životě připravovat místo ďáblu. A pak začali šprýmovat, posmívat se „přísnému“ náboženství a začali opouštět svoje shromáždění(Žid. 10,25); a místo toho začali vyhledávat svět, až se octli úplně na cestě hříšníků a lavici posměvačů (Ž. 1,1) A bodem obratu bylo, že odmítli poslušnost Písmu a začali poslouchat rady bezbožných; a zákonitě se stali také bezbožnými. Jsou politování hodní! Ale ty se boj hříchu, špatných vtipů a lehkovážného připodobňování se světu. Když se octneš na šikmé ploše, svým časem také přijde neodvratně tvůj pád.
Když tam uviděli Kolísavého, přišli k němu a tím ho vzbudili. On tedy vstal a chtěl jít dál, ale oni mu zastoupili cestu. Kolísavý zbledl a vyděsil se tak, že byl jako ochromený a nebyl se schopný ani bránit, ani utéct. Bázlivec mu řekl: „Dej sem svoje peníze!“ Když ale Kolísavý váhal (protože nechtěl přijít o svůj majetek), přistoupil k němu Nedůvěřující a rychlým pohybem mu z kapsy vytáhl váček s penězi. Kolísavý začal okamžitě křičet: „Zloději, zloději!“, ale Provinilý ho udeřil kyjem do hlavy a Kolísavý se skácel omráčený k zemi. Lupičům se zdálo, že slyší někoho přicházet a protože se obávali, aby to nebyl Spoléhající z města Pevná víra, vzali nohy na ramena a Kolísavého ponechali jeho osudu. Za nějakou dobu se Kolísavý probral a navzdory svému stavu pokračoval v cestě; ale šlo se mu velice bídně. Ale to není konec jeho příběhu 4). Doufající: A sebrali mu všechno co u sebe měl? Křesťan: Neprohledali ho a tak mu nesebrali šperky, které u sebe měl. Ale i tak, podle toho co jsem slyšel, se kvůli té loupeži hodně trápil. Sebrali mu totiž většinu peněz, které potřeboval na cestu a zůstaly mu jen jeho šperky (1P. 1,4) 5) a pár drobných; ale to bylo na náklady spojené z cestováním žalostně málo. Pokud jsem dobře informován, byl nucen cestou dokonce žebrat a přesto měl na své cestě většinou hlad (2Kor. 11,27). Doufající: Ale copak to není zázrak, že mu nevzali to, čím se může prokázat u nebeské brány? Křesťan: Určitě. Ke šperkům se nedostali. Ale nebylo to ani tak proto, že si je chytře schoval. Bylo to způsobeno Boží milostí, ne jeho lidským úsilím (2Tim. 1,14) 6). Doufající: Ale to, že mu zůstaly jeho šperky pro něho bylo určitě velkým potěšením! Křesťan: Mohlo mu to přinést velkou útěchu, kdyby své šperky správně používal. Ti, kteří mi to vyprávěli ale říkali, že je kvůli lítosti nad ztrátou peněz za celou cestu téměř nepoužil; jako by na ně skoro zapomněl. A když už si na šperky někdy vzpomněl a začal se z nich radovat, vzpomínka na ztrátu peněz jeho radost vždy překryla a udusila. Doufající: Ubohý muž! Jeho zármutek musel být opravdu hluboký. Křesťan: To opravdu byl! Na jeho místě bychom se asi i my cítili podobně; oloupení, zranění a osamělí na neznámém místě. Kolísavý to prožíval velmi těžce, div mu nepuklo srdce. Jak mi vyprávěli, během celé cesty bolestně a hořce naříkal nad svoji velkou ztrátou. A všem, kteří ho dohonili a nebo s kterými se setkal 7), si stěžoval, že málem přišel o život,
4) Kde není v srdci víra, tam se vetře strach. A pak nás všechno leká a děsí. Když měl apoštol Petr v srdci málo víry, přemohl ho strach z vichru a začal se topit. A s bázní a strachem přichází nedůvěra v Boží zaslíbení a svědomí a srdce se zatíží vinou. A tito tři „zloději“ požehnání olupují duši o veškerou útěchu Boží lásky, takže člověk nemá co říci, nemá z čeho žít, a tak jenom živoří bez jistoty. Jestli máš slabou víru, proč nejdeš a nepospícháš k Pánu? Proč uléháš k duchovnímu spánku? Proč se uspokojíš s tímto svým stavem? Byl jsi o víru oloupen, jdi tedy k Pánu a pros, dokud nedostaneš další dar víry! Jinak budeš cestou poutníků chodit smutně, v duchovní nouzi a nebudeš se umět radovat ze spasení. Mezi křesťany je nemálo lidí malé a kolísavé víry, kteří ale nechtějí jít dál, netouží po víře. A v tomto stavu ustrnou a stále jen naříkají, jak jsme my lidé slabí a bídní; a neproniknou k radosti ze spasení. Někteří ovšem jistotu spasení ani nemají a potom zde popsaný stav považují za správný a běžný; a ten, kdo mluví o jistotě spasení je podle nich pyšný. Ale ty pojď a nepochybuj! Pán si přeje šťastné poutníky! 5) Nevzali mu sice spasení, ale vzali mu radost ze spasení, sebrali mu jistotu, zkalili pokoj a znemožnili smělé vyznávání. Věřící duše, modli se a buď bdělá, abys nebyla překvapena a oklamána hříchem a nedůvěrou v Pánovu moc, a abys pak nemusela svou pouť projít se vzdycháním a s nedostatkem radosti v Duchu svatém! 6) „Nikdo je nevytrhne z mé ruky“(J. 10,28) říká náš Spasitel. A to je tím důvodem, proč i křesťané malé a kolísající víry, kteří prožívají ve svém následování tak málo radosti, nezahynou. On sám za ně prosil, „aby nezanikla jejich víra“( Luk. 22,32). I když mají málo víry a je slabá, Pán je jako „nalomenou třtinu nedolomí a hasnoucí knot neuhasí“( Iz. 42,2). On víru hledá a a najde ji, i když je sebemenší; protože víra je jeho dar ( Ef. 2,8) a je dílem jeho rukou, které on nikdy neopustí (Ž. 138,8). 7) Mnozí, kteří nemají žádnou víru (tj, důvěru, spolehnutí) se omlouvají tím, že mají malou víru, ale tím jen zastírají svoji nevěru. Ti s malou vírou cítí, že byli okradeni a nad touto ztrátou naříkají. Jsou zarmouceni tím, že už neprožívají blízkost Boží přítomnosti, že už nevidí tak jasně světlo Božích zaslíbení, že jejich modlitby už nejsou tak neseny „perutěmi“ víry a ani jejich svědectví už nemá takovou moc. Je politováníhodné, že trpí tímto nedostatkem; vždyť Pán Ježíš „přišel, abychom měli život a měli ho hojnost“(J. 10,10). Vy kteří máte malou víru, vy nemusíte setrvat ve vašem smutku a zármutku! I vaše víra má zaslíbení a Pán vás má rád stejně, jako ty s vírou větší! Vy i oni máte stejného Pána, který i o vás velice stojí! Spolehněte se na jeho všemohoucnost, která i vás slavně vyvede z vaší sklíčenosti!
Doufající: Ale proč ho jeho nouze nepřiměla, aby prodal nebo zastavil některý svůj šperk; pak by už nemusel žít v takové nouzi. Křesťan: Tahle tvoje myšlenka je neuvážená! Co mohl získat za svůj prodaný nebo zastavený šperk? Nebo, komu ho měl prodat, když v kraji, kde byl oloupen, nejsou tyhle poklady žádané a proto nemají žádnou cenu? A i kdyby si to od něho někdo pod cenou koupil, stejně by mu měna tohoto kraje neposkytla trvalé potěšení. Navíc si dobře uvědomoval, že bez svých šperků by byl u brány Nebeského města odříznut od svého nebeského dědictví; a to by bylo tisíckrát horší než být přepaden a okraden třeba tisícem zlodějů. Doufající: Bratře, proč bereš to zastavení, nebo odprodej šperků tak přísně? Když mohl Ezau prodat své prvorozenství (a to byla jeho největší cennost) za misku čočky, proč by to nemohl udělat Kolísavý? Křesťan: Ano, Ezau prodal své prvorozenství a opakují to po něm mnozí další. Ale mezi Ezauem a Kolísavým jsou důležité rozdíly. Ezauovo prvorozenství bylo symbolické a týkalo se hlavně pozemských věcí, ale Kolísavého cennosti svými důsledky přesahují na věčnost. Ezau a Kolísavý také jinak vnímali hodnoty. Ezau viděl jen svoje tělesné potřeby a jeho bohem bylo břicho, Kolísavý se ale duchovně trápil. Ezau říkal: „Hle, já se blížím k smrti, k čemu mi je prvorozenství?“(Gen. 25,29-34) Ale Kolísavý, ačkoliv měl jen trochu víry, přece to stačilo na to, aby byl uchráněn od Ezauova znevážení požehnání; i když bylo zřejmé, že jeho šperky mají větší cenu než Ezauovo prvorozenství. Ten prodal prvorozenství proto, že neměl žádnou víru; o jeho víře se v Písmu nikde nedočteš. A tak tam, kde vládne tělo, se prodá vše - prvorozenství, tělo i duší ďáblu. Chyběla tu víra, byť jen malá jako hořčičné semínko, která by tělesnému smýšlení odporovala. Ezau se podobá „divoké oslici navyklé pustině. … Kdo ji může odvrátit od její vášně?“(Jer.2,24) Kolísavý měl jiné zaměření, které směřovalo k Božím věcem, toužil po věcech duchovních. Člověk takového myšlení přece nebude prodávat své šperky a nebude plnit své nitro marnostmi. Dokážeš přemluvit hrdličku, aby se jako vrána živila masem? Nevěřící mohou kvůli tělesným žádostem ledacos zastavit nebo prodat včetně sebe, ale věřící mají spásonosnou víru; a i kdyby ji měli málo, tohle udělat nemohou 10). V tom ses bratře mýlil. Doufající: Uznávám to, svými důvody jsi mne přesvědčil. Ale stejně mě tvoje přísné odmítnutí mého názoru popudilo. Křesťan: Proč? Někdy mi připadáš jako čerstvě vylíhlé kuře, které ještě s kouskem skořápky na hlavě skáče po cestě, která je pro něj ještě příliš neschůdná 11). Ale nechme nepodstatných sporů! Když si tuhle záležitost promyslíš, budeme v jejím hodnocení určitě naprosto jednotní. Doufající: Křesťane, myslím, že ti tři lotři jsou jen spolkem zbabělců, jinak by neutekli jen proto, že se jim zdálo, že po cestě někdo jde. Proč se jim Kolísavý nepostavil na odpor? Myslím, že měl začít bojovat a vzdát se, až kdyby ho porazili.
8) Existují stupně víry. Když se modlíš o dar víry, pros o velikou víru. Pokud se ale musíš stále rmoutit nad svoji malou vírou, těš se z ní a děkuj i za tento stupeň víry! I tato víra, je-li to víra Boží, stačí k záchraně a je to Boží dar skrze Ducha svatého. Vždyť i Pán Ježíš ukazuje na to, co všechno zmůže víra, která je velká jen jako semínko hořčice (Mat. 17,20). Je to víra živá, protože je to víra Boží (Mk. 11,22.23) a proto může vyrůst a stát se z ní strom! ( Mat. 13,32) Pamatuj, pravá víra je schopná vyrůst a proč by tedy nemohla zmohutnět i u tebe? 9) I to nejslabší Boží dítě je Jeho dítětem a jeho život je v Pánu Ježíši Kristu (J. 6,50 a 56). „Jako mne poslal živý Otec a já žiji skrze Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude živ skrze mne“( J. 6,57). Neboj se, slabé Boží dítě! Protože je tvůj Pán živý, proto budeš živý na věky i ty! „Bude pást své stádo jako pastýř, svou paží shromáždí jehňátka a v náručí je ponese, březí povede pomalu“(Iz. 40,11). I ty nejmenší a nejslabší má Pán ve své péči; a to v té péči nejněžnější! 10) Nemohou, nejde to! Je to dáno blahoslaveným postavením i když je slabý a jde svoji cestou v mnohém zármutku. Ale jeho cesta směřuje stále vzhůru. Kam jdeš ty? Dostal jsi Boží víru postačující k záchraně? Pokud máš víru, ač je sebemenší, buď si jistý, že „je vzácnější než pomíjející zlato, jež je zkoušeno ohněm“( 1P. 1,7) a že není na světě nic, co by ji mohlo nahradit. 11) Zkušení vědí více. Dejme se poučit od těch, kteří jsou vyučeni Duchem svatým ( Ef, 4,21).
Křesťan: Mnozí už o těch zmíněných mluvili jako o zbabělcích, ale v boji s nimi to tak připadá málokomu. A Kolísavému neohroženost chyběla. Kdybys tam byl, chtěl bych vidět i tebe, jak se vzdáváš až po boji. I když si dost věříš, je možné, že při setkání s těmi lotry, bys přišel na jiné myšlenky. Uvědom si, že ačkoliv to jsou jen loupežníci přepadávající pocestné, jsou to služebníci krále bezedné propasti, který za nimi stojí; a ten má hlas, jako řvoucí lev (1P: 5,8). I já jsem měl s nimi nakrátko co dělat. Ale protože jsem se chystal bojovat, dali znamení a okamžitě se tam objevil Apollyón. A kdybych nebyl vyzbrojen skvělou darovanou Boží zbrojí, přes všechnu svoji odhodlanost, bych určitě podlehl. A tak nikdo, kdo neprošel něčím podobným, si nemůže být jistý, jak by se sám zachoval 12). Doufající: Ale když si mysleli že přichází Spoléhající, tak utekli. Křesťan: Máš pravdu, když se objevil Spoléhající, často utekli oni i jejich pán. A není divu, protože to je Králův bojovník. Ale zdaleka ne všichni poddaní našeho Pána jsou bojovníky a vůbec už se nemohou vykázat tak skvělými vítězstvími jako on. Cožpak se může očekávat od malého dítěte, že bude bojovat s Goliášem jako David? 13) Ani od křehotinky neočekáváme, že bude mít sílu jako býk. Někteří jsou silní, jiní slabí; jedni mají velkou víru, jiní menší. A Kolísavý patřil k těm slabším, proto tak snadno podlehl. Doufající: Škoda, že se tam tenkrát opravdu neobjevil Spoléhající! Ten by těm mizerům ukázal, zač je toho loket! Křesťan: I kdyby tam tenkrát přišel on, i tenhle bojovník by měl plné ruce práce! Musím říci, že i když Spoléhající skvěle ovládá svůj meč a umí si brilantně udržet své nepřátele v soubojové vzdálenosti, pokud by se mu Nedůvěřující a Provinilý dostali až k tělu, mohli by ho společnými silami povalit. A člověku sraženému na zem se bojuje moc špatně. Ten, kdo se Spoléhajícímu podívá pozorně do obličeje, všimne si mnoha jizev, které mu zbyly po jeho zraněních. Nesnadnost boje dokazují i jeho slova po jedné z bitev: „Už jsme pochybovali i o svém životě“(2Kor. 1,8b). Tihle lotři dokázali přimět k nářku i krále Davida (Ž. 51), a museli se před nimi mít na pozoru i velitelé královských oddílů Héman (Ž. 88) nebo Chizkiáš (Iz. 37,14-20), když byli těmi třemi napadeni a zraněni. I Petr jednou zakusil jejich sílu. I když o něm někteří tvrdí, že je knížetem nad apoštoly, když ho zmínění napadli, zapíral Pána i před služkou. A jak už jsem řekl, stojí za nimi jejich pán; a když v nouzi zahvízdají, přijde jim na pomoc. A o pánovi zla je napsáno: „Z jeho vznešenosti dostávají hrdinové strach, hrůzou jsou celí bez sebe. Meč, který jej zasáhne neobstojí, ani kopí, střela či šíp. Železo považuje za slámu, bronz za ztrouchnivělé dřevo. Šíp z luku jej nezažene, kameny z praku se před ním mění v plevy. Kyj považuje za plevel, vysmívá se mávání kopím“(Job 41,17-21). Jak by proti němu mohl uspět člověk? Kdyby si ovšem člověk mohl osedlat a měl odvahu ovládnout koně, kterého popisuje Jób, mohl by dosáhnout pozoruhodné věci. „Nezastrašíš ho jako kobylku, z jeho frkání jde hrůza. V údolí hrabe nohama a raduje se ze své síly, rozběhne se vstříc zbraním. Vysmívá se strachu, neděsí se a neustoupí před mečem. Toulec chřestí proti němu, kopí a štíty se blyští. S duněním a burácením dusá zemi, nedá se zadržet, když zazní zvuk beraního rohu. Kdykoli sytě zazní beraní roh, spokojeně zařehtá, zdálky větří boj, povely velitelů a válečný pokřik“(Job 39.20-25). Ale co svedeme my, pouzí pěšáci? Nikdy nepřivolávejme boj a ani se nekasejme, že bychom na místě toho druhého zachovali a dopadli líp! Nepovyšujme se a nezakládejme si na své síle a odvaze, protože právě takoví dopadají ve zkouškách nejhůř. Jako příklad uvedu opět apoštola Petra, kterého jsem už zmínil. Jak ten sobě věřil a jak se chlubil svoji oddaností, která je prý mnohem větší než jakou mají ostatní!(Mat.26,33) A kdo byl od těch lotrů víc zbit a oloupen než on? 12) Často posuzujeme a odsuzujeme druhé, že měli v pokušení jednat jinak. Když se ale octneme sami v podobné situaci, nejsme schopni jednat podle rad, které jsme dávali jiným. Proto buďme milosrdní, abychom i my mohli dojít milosrdenství (Mat. 5,7). Žijme před Pánem v pokoře a vroucně se modleme: „Neuvoď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého“( Mat. 6,13) . 13) Pokud jsi slabý, Pán na tebe nenaloží víc, než na co ti dá sílu. A v Jeho síle to co ujít máš, ujdeš ( 1Kr. 19,8). Pokud tě Pán posílá do boje, také tě pro něj vyzbrojil. Modli se za to, abys i ty mohl být takovým Spoléhajícím, jakými byli Boží bojovníci v dopise Židům v 11. kapitole, kteří svojí důvěrou v Hospodina vítězili i v nesnadných dobách. Ale těch nesnází je mnoho i v naší době, kdy je všechno prosáklé světem. Světské svody jsou rafinované, hřích se obléká do podoby světla (2Kor. 11,14), pokušení je mnoho a světské myšlení převažuje – a hrdinů víry je tak málo. Kéž bych jedním z nich mohl být i já a ty!
Když k nám pronikají zprávy, že se takové loupeže dějí i na královské cestě, máme si všichni obléknout Boží zbroj a nezapomenout si vzít štít víry, protože bez něho si nemůžeme dovolit jít proti behemótovi (Jób 40,15) ) a pokusit se ho zahnat; a on se nás také nebude bát. Proto řekl už před staletími jeden zkušený bojovník: „K tomu všemu vezměte štít víry, jímž budete moci uhasit všechny hořící šípy toho Zlého“(Ef. 6, 16). Je také velmi moudré si od Krále vyžádat doprovod a nejlepší je, když jde s námi On sám. Tato přítomnost byla útěchou a potěšením, když musel jít údolím stínu smrti i David (Ž. 23,4). A Mojžíš nechtěl bez Boží přítomnosti jít dopředu ani krok (Ex. 33,15). Milý bratře, pokud s námi půjde Pán, nemusíme se bát ani kdyby nás přepadlo deset tisíc takových protivníků (Ž. 3,7) 14). Ale bez něho je boj zbytečný. „Nezbude, než se sehnout jako zajatci, nebo padnout zabití“(Iz. 10,4).I já, i když jsem už prošel nebezpečným soubojem a zůstal z Boží milosti naživu, se nemohu chlubit svoji odvahou a budu rád, když se mi už takový boj vyhne. Ale to je jen přání, protože se obávám, že ještě zdaleka nejsme mimo nebezpečí 15). A tak i když mne zatím nesežral medvěd ani lev, netoužím po boji s neobřezaným Pelištejcem (1Sam. 17,37). A Křesťan si začal zpívat: Ó malé víry! Jak zarmoucen jsi byl! Však pamatuj, kde nebeský máš cíl! A více víry žádej, bys byl vítězem a rekem víry v dobrém boji svém.
4. Poutníci pokračovali v chůzi zabráni do svého rozhovoru a v dohledu za nimi šel sám i Neznalý. Tak došli až k rozcestí, kde se cesta dělila. Ale obě cesty se zdály Křesťanovi i Doufajícímu stejně přímé a zdálo se jim, že obě míří směrem k nebeskému městu. A když tam tak stáli v rozpacích a uvažovali jak se rozhodnout, přišel k nim muž tmavé pleti v bílém oděvu a zeptal se o čem tu přemýšlejí 16). Křesťan: Jdeme do nebeského města a nevíme pro kterou cestu se rozhodnout. Muž: Také tam putuji, pojďte za mnou! Jsem poctěn, že mohu posloužit tak skvělým poutníkům! A tak ho následovali. Ale cesta, kterou je muž vedl, stále naprosto neznatelně zahýbala a byla širší a širší, až po nějaké době vedla naprosto opačným směrem. Ale buď že si toho nevšimli, nebo tomu muži, který působil tak sympatickým dojmem, důvěřovali, šli stále za ním. Ale ten muž je dovedl na místo, kde byli nečekaně chyceni do nastražených sítí, do kterých se zamotali tak, že se nemohli téměř pohnout; a právě v tu chvíli z muže spadl jeho bílý oděv. Až teď poznali, jak snadno se nechali oklamat. A tak viseli zamotaní do sítí, ze kterých se sami nedokázali osvobodit. Až pozdě trpce litovali, že tomu muži příliš důvěřovali a že nebyli dostatečně pozorní. Křesťan: Až teď vidím svoji tragickou chybu. Copak nás pastýři nevarovali před Svádivým a jeho lichotkami? Takže jsme dnes ke své vlastní škodě poznali pravdu přísloví jednoho dávného moudrého muže: „Kdo lichotí svému bližnímu, rozprostírá síť na jeho nohy“(Př. 29,5). 14) S Ním - nebo bez Něho? Co si vybereš? S Ním vítězství, bez něho pád a zahynutí. Nechtějme být bez něho ani okamžik! A přece je tolik vyznavačů, kteří chodí tam, kde s nimi Pán být nemůže! Jednou prožijí hrozné překvapení když budou v úzkosti volat a Pán jim řekne: Neznám vás (Mat. 25,11-12). Snaží se sloužit dvěma pánům – užít si světa a zároveň být Božími dětmi s nárokem na pobyt v nebi. Mnozí chodili a chodí do divadla, k tanci, do světské společnosti a zároveň chtějí být také křesťany. My ale máme žít ve svaté bázni, aby se od nás, byť jen na okamžik, Boží tvář neodvrátila kvůli našemu „kulhání na obě strany“(1Kr. 18,21). 15) Dokud žiješ v těle, neslož ruce do klína, neodkládej štít víry! Nebezpečí, že budeš oloupen o radost ze spasení, ještě neminulo! Bunyan zvláště obšírně popisuje člověka, který kvůli malé víře kráčí tak smutně a nuzně svým životem, aby čtenáře varoval před svévolným vyhledáváním nebezpečí boje, ve kterém by mohli být okradeni o radost a jistotu spasení. Znám (tj. br. Adlof) jednoho poutníka na Sión, který všetečně četl všechno, co mu padlo do ruky. Četl knihy o pověře i knihy nevěrecké, na všechno byl zvědavý, všechno chtěl vyzkoušet. A výsledkem je, že se svým životem jen vleče s mnohým vzdycháním. Kam tě Pán Bůh neposílá, tam svévolně nelez! Mnozí přišli o všechno, protože se nechali vést svou všetečností,. 16) Tak dlouho už jsou na cestě a zase jsou na rozpacích. Je zde vidět že musíme být neustále bdělí, abychom někde nesešli z pravé cesty. A jaké scestí ohrožuje poutníka neustále? Je to cesta vlastní spravedlnosti. O Knoxovi čteme, že když ležel na smrtelné posteli, začal najednou žalostně vzdychat. Na otázku proč vzdychá, odpověděl, že ho satan sváděl k nevěře a ukazoval na jeho hřích, ale že ho zahnal poukazem na prolitou Ježíšovu krev. Ale že se satan zase vrátil a sváděl ho aby spoléhal na svoji spravedlnost a na to, co dobrého vykonal a čím vším se může pochlubit. A tady musel projít mnohem těžším bojem než předtím. I ty měj strach před oceňováním sama sebe, i kdyby pochlebování potvrzovalo tvoji spravedlnost a úspěchy. Potřebujeme úplně zavrhnout svoji dobrotu a spravedlnost a spoléhejme na toho jediného, kdo je zárukou naší, nám darované spravedlnosti (Ř. 5,9). „Hospodin je naše spravedlnost“(Jer.23,6).
Doufající: Pastýři nám také dali popis cesty, abychom se snadněji orientovali; ale mi jsme si v něm zapomněli číst a proto se nevyhnuli cestě zhoubce. To David měl rozumnější srdce než my, protože řekl: „Podle slova tvých rtů jsem se chránil cest lupičů“(Ž. 17,4). A tak vězeli v sítích a naříkali nad svoji nerozvážností. Po velice dlouhé době ale zpozorovali, že k nim přichází muž se zářící tváří (Ex. 34,35), který měl v ruce důtky (Jer. 30,11b). Když přišel až k nim, zeptal se jich, odkud přišli a co tady dělají. A tak mu vyprávěli, že jsou ubozí poutníci, kteří jdou na Sión a které svedl z pravé cesty tmavý muž v bílém oděvu. Následovali ho, protože jim řekl, že i on jde do nebe a zná cestu. Zářící muž: To byl Svádivý, falešný apoštol, proměněný do podoby světlého anděla, který vás svým pochlebováním svedl z pravé cesty (2Kor. 11,13-14). Potom roztrhal sítě, osvobodil je a slíbil, že je dovede zpátky na úzkou cestu. Když k ní opět dorazili, zeptal se Zářící muž: „Kde jste přespali minulou noc? Doufající: U Pastýřů na horách Milosti. Muž: A to vám nedali písemné poučení o cestě? Křesťan. Ale ano, dali nám ho. Muž: A když jste přišli na rozcestí, přečetli jste si popis cesty? Křesťan: Nepřečetli, zapomněli jsme na to. Muž: To vás pastýři nevarovali před Svádivým a jeho lichotkami? Doufající: Ano, ale nenapadlo nás, že tak pěkně oděný a mluvící muž by mohl být tím Svádivým (Ř. 16,18). Potom jsem ve svém snu viděl, že jim přikázal aby si lehli a nikoli drsně, ale přece jen dost citelně, je potrestal důtkami (Deut. 25,2-3). A když je bil, říkal Zářící muž: „Já usvědčuji a kárám ty, které miluji; buď tedy horlivý a učiň pokání“ (Zj.3.19). Když je potrestal, objal je a přikázal jim, aby pokračovali ve své cestě a pečlivě dodržovali pokyny, které jim dali Pastýři. Poutníci mu poděkovali za osvobození i pokárání a trest. Potom pokračovali po úzké cestě a při tom si zpívali: Nechte se varovat, kteří teď tudy jdete! Kdo nedbá rady, na ni zapomíná, My sice opět pravou našli cestu, Náš návrat nebyl bez bolesti na ni.
Neb v Svádivého síť se zapletete. zda z cesty nesvede ho hříšná jeho vina? muž Boží navrátil nás k Nebeskému městu. My spravedlivě byli potrestáni 17).
5. Po chvíli si v dálce všimli muže, který jim šel naproti. Proto řekl svému druhovi Křesťan: Podívej, tenhle muž se otočil k Siónu zády. Doufající: Vidím ho; musíme si dát pozor, aby to nebyl nějaký další Svádivý. Muž, který šel proti nim se jmenoval Ateista. Když se potkali, oslovil je Ateista: Mohu se zeptat kam jdete? Křesťan: Chceme dojít na horu Sión. Po téhle odpovědi se Ateista začal tak smát, že se zdálo, že ani nemůže přestat. Křesťan: Pane, jak si máme ten váš smích vyložit? Ateista: Opravdu nemohu jinak, ale když vidím lidi, kteří jsou tak nevědomí, že se vydají na tak obtížnou cestu a přitom nezískají žádnou odměnu, nemohu se nikdy udržet smíchy. Křesťan: Proč? Myslíte že tam nebudeme přijati? Ateista: Přijati? Vy sníte o místě, které nikdy nebylo a nikde a nikdy nebude! 18) 17) Boží milosrdenství je úžasné! Ze své milosti a lásky vysvobozuje poutníky chycené do sítí pýchy a samolibosti, ale nebývá to bez bolesti. Duch svatý usvědčuje skrze Písmo z hříchu. A pokud uvěříš Svádivému a jeho lichotkám, nemůže tě Pán nechat bez pokárání a trestu. 18) Věčné blaho posmrtného života neexistuje, je to jen berlička lidí, kterým se nechce zemřít. Tohle namlouvá satan poutníkům ústy nevěřících lidí. Začnou pochybovat a zvolí si znovu žádosti těla a to, co pomíjí? Nebo zvolí Boží slávu a radost věčného života? Rozhodli se správně: Jdi si světe kam chceš. My ale jdeme k nebeskému cíli. A existuje toto odpočinutí? Ano! Nejenom že věříme Písmu, které nám to zvěstuje, ale máme o tom pevnou jistotu (1J. 1,1-3), protože nám byl dán závdavek: Duch svatý (2Kor. 1,21-22).
Křesťan: Ale kdepak, to místo v budoucím světě je reálnou skutečností! Ateista: Kdysi jsem doma ve své vlasti taky slýchal to, co tvrdíte a čemu věříte vy. Rád cestuji a tak jsem se ze zvědavosti tohle město Sión vypravil hledat. Cestuji už dvacet let, prošel jsem už snad celý svět a tenhle cíl je pořád stejnou chimérou, jakou byl kdysi doma, než jsem se vydal na cestu. Jen blázen věří téhle pohádce. (Kaz. 10,3). Křesťan: My jsme slyšeli stejnou zvěst, ale pevně věříme, že to město je možné nalézt! Ateista: I já jsem tomu kdysi trošku věřil, jinak bych necestoval. Ale kdyby takové město existovalo, musel bych ho už najít. Prošel jsem toho mnohem víc než vy, byl na všech světových stranách, ale teď se vracím a konečně si budu užívat věci, které jsem si odpíral kvůli téhle pouti k neexistujícímu cíli. Křesťan chtěl něco zkusit a proto se zeptal Doufajícího Křesťan: Co říkáš na tyhle námitky? Doufající: Musíme se mít na pozoru, je to jeden ze Svádivých! Copak si už nepamatuješ, jak jsme dopadli, když jsme uvěřili muži stejného druhu? A navíc, nemá pravdu. Z hor Milosti jsme přece bránu a hradby zlatého města sami viděli. Není tedy naší povinností jít s důvěrou v neomylnost slibu dál? (2Kor. 5,7) Pojďme už raději, aby k nám nemusel znovu přijít ten muž s důtkami. A měl bys to být spíše ty, který by mi měl připomenout tahle slova: „Můj synu, přestaneš-li naslouchat správné naučení, zabloudíš od řeči poznání“(Př. 19,27). Přestaň ho poslouchat, protože „my nejsme ti, kteří propadnou záhubě, nýbrž lidmi víry k zachování duše“(Žid. 10,39). Křesťan: Bratře, neptal jsem se tě proto, že bych snad sám zapochyboval o pravdivosti naší víry. Chtěl jsem si tě vyzkoušet; a ta zkouška přinesla výborné ovoce tvého nitra. O tomto muži vím, že byl oslepen bohem tohoto světa. Pokračujme tedy svoji cestou, protože víme, že věříme pravdě „a víme, že žádná lež není z pravdy“(1J. 2,21). Doufající: Jak jsem rád, že „jsme vírou získali přístup k této milosti, v níž stojíme a chlubíme se nadějí Boží slávy“(Ř. 5,2). A tak přestali s Ateistou mluvit a pokračovali ve své cestě. On se za nimi chvíli díval, smál se a kroutil hlavou. A potom i on pokračoval v chůzi opačným směrem. 6. Ve svém snu jsem posléze viděl, že poutníci přišli do jakési krajiny, jejíž vzduch způsoboval u všech cizinců ospalost a mdloby. Zvláště Doufající to pociťoval velmi silně a tak řekl svému druhovi Doufající: Padla na mne taková únava a ospalost, že sotva udržím otevřené oči. Co se tady na chvíli zastavit a trochu si zdřímnout? Křesťan: Tady? Za žádnou cenu! Kdybychom si tady chvilku zdřímli, už se neprobudíme. Doufající: Proč bratře? Spánek a odpočinek jsou na dlouhých cestách velmi potřebné; když si na chvilku zavřeme oči, budeme moci jít s novými silami dál. Křesťan: To si už nepamatuješ výstrahu jednoho z Pastýřů před Očarovaným krajem?19) Tím nás varoval, abychom tady neupadli do spánku. „Proto tedy nespěme jako ostatní, nýbrž buďme bdělí a střízliví“(1Tes. 5,6). Doufající: Uznávám, že jsem na to kvůli mé ospalosti ani nepomyslel. Kdybych tady byl sám, usnul bych a už bych asi směřoval do náručí smrti. Jak trefně to řekl kdysi moudrý muž: „Lépe je dvěma než jednomu“(Kaz. 4,9). To, že jdeš se mnou, je pro mne požehnáním a určitě za tuhle svoji službu dostaneš dobrou odměnu. 7. I Křesťan asi cítil neblahé působení místního ovzduší a tak Doufajícímu navrhl Křesťan: Dokud půjdeme tímto krajem, musíme bojovat s ospalostí. Proto navrhuji; mluvme o něčem zajímavém a zároveň užitečném. Doufající: Ze srdce rád! Křesťan: Máš na srdci nějaký námět o kterém bychom mohli mluvit? Doufající: O tom, jak z námi začal Bůh pracovat. Ale začneš ty! 19) Když jde v životě křesťana všechno bez obtíží, bez pokušení a hladce, je snadno ukolébán do lhostejnosti, povrchnosti a jen vnějších projevů zbožnosti; a vnitřní duchovní síla se ztrácí. Je jednoduché ustrnout na svých zkušenostech a dřímat na tom, co jsi už vykonal a zažil. Ale je to velmi nebezpečný spánek! Zvláště starší a zkušení poutníci ať si na tuto ospalost dávají velký pozor. Všichni musíme jít dopředu. Odpočineme si až na hoře Sión!
Křesťan: Nejdřív ti ale zazpívám: Jsi-li znaven, k spánku sváděn, jdi tam poslouchat. Kde si bratři vyprávějí, jak je Bůh měl rád. V společenství svatých – mdloba mizí s dřímotou.
Ať se peklo na to hněvá -
svatí čile jdou
20)
.
Křesťan: Chci se zeptat; kdy v tobě vznikla myšlenka abys něco ve svém životě změnil? Doufající: Myslíš tím, kdy jsem začal poprvé hledat blaho své duše? Křesťan: Ano, přesně to jsem myslel. Doufající: Dlouho mne uspokojovaly věci, které se daly na trhu vidět nebo koupit. Ale jak teď věřím, kdybych u nich zůstal, byly by mne už dávno stáhly do záhuby. Křesťan: A jaké věci to byly konkrétně? Doufající: Byly to záležitosti, kterými žije a které miluje tento svět jako třeba: Přejídání, opilství, sexuální nečistota, klení, lhaní, hádky nebo znesvěcování dne Páně a podobné věci, které ničí duši. Ale když jsem od tebe a od milovaného Věrného, který pro svoji víru a život milý Bohu v našem městě vytrpěl smrt, slyšel, že kvůli těmto hříchům dopadne na neposlušné lidské syny Boží hněv (Ef, 5,6), začal jsem o tom přemýšlet. A postupně jsem začal docházet k názoru, že tyhle věci vedou k smrti (Ř. 6,21). Křesťan: A když jsi byl takhle usvědčován, to tě přemohlo hned? Doufající: Ale kdepak! Dost dlouho jsem si nechtěl připustit ohavnost hříchu ani odsouzení, které po spáchání hříchu následuje. Pobuřovalo mne to a snažil jsem se před přicházejícími paprsky světla zavírat oči. Křesťan: Proč jsi se takhle cítil a jednal, když v tobě začalo působení Ducha svatého? Doufající: Nejdřív jsem vůbec nevěděl, že na mně začal Bůh pracovat. Netušil jsem, že při obrácení hříšníka mu nejdřív ukazuje jeho hříchy 21). Hřích se mi ještě pořád líbil a byl mi příjemný. Také jsem nevěděl, jak se rozejít s mými kamarády, s kterými jsem ubíjel vzácné chvíle milosti. Bez jejichž přítomnosti jsem si neuměl trávení svého volného času představit a spolu s nimi jsem si užíval hříšné požitky. Chvíle, v nichž jsem byl usvědčován ze svých hříchů mne děsily a byly pro mne tak nesnesitelné, že už pomyšlení na ně mi nahánělo hrůzu a k neunesení mne unavovaly. Křesťan: Takže tě tvoje úzkost trápila jen občas. Doufající: Ano. Ale znova a znova se vracela a v těch chvílích jsem se cítil pořád hůře. Křesťan: A co ti opakovaně připomínalo tvoje hříchy? Doufající: Toho bylo víc. Třeba: kdykoli jsem potkal nějakého zbožného člověka, nebo někoho viděl, nebo slyšel číst z Bible. Taky, když mne bolela hlava, nebo jsem se dozvěděl, že někdo ze sousedů vážně onemocněl nebo náhle zemřel a kdykoli jsem uslyšel zvonit umíráček anebo pomyslel na vlastní smrt. Ale hlavně jsem musel často myslet na to, že přijdu brzy před Boží soud. Křesťan: A uměl ses snadno zbavit hlasu svého svědomí a pocitu viny, když se ozvaly? Doufající: Právě že ne! Čím víc jsem se vzpouzel, tím větší tíha hříchu doléhala na mé svědomí. A když jsem si uvědomil, že do hříchu, jako už tolikrát, znovu upadnu, trpěl jsem tím dvojnásobně. Křesťan: Jak jsi se to snažil vyřešit? Doufající: Domníval jsem se, že se musím snažit polepšit; protože jinak mi hrozí jisté zatracení. Křesťan: A zkoušel jsi se polepšit? Doufající: Ano. Snažil jsem se vyhýbat svým hříchům i kumpánům a usiloval o plnění náboženských povinností jako například: čtení Bible, modlení, lítost nad hříchem nebo neklamat bližní. Snažil jsem se splnit tyto i další věci, ani bych je neuměl všechny vypočítat. Křesťan: A cítil jsi se v tomto záslužnictví dobře? 20) Příznakem ospalosti je, že už poutník neoslavuje z přetékajícího srdce Boží lásku, ale má plná ústa řečí o světských a povrchních věcech a přestává toužit a vyhledávat společenství svatých. 21) Duch svatý při znovuzrození hříšníka začíná své dílo vždy tím, že mu ukazuje, jak veliké je jeho provinění. Až potom mu může ukázat na Božího Beránka, který hřích snímá ( J. 1,29). Jedinou cestou k dokonalému potěšení v životě i ve smrti je zármutek nad svým hříchem, stejně jako legální cestu ke svobodě musí potvrdit soud a cesta do ráje vede přes zděšení nad zatracením v pekle. „Hospodin usmrcuje i oživuje, přivádí do podsvětí i vyvádí z něj“( 1Sam. 2,6). Můžeš i ty vyznat, že tě potkala největší hořkost, aby tě potom mohl Pán nasytit „medem“ svojí sladké přítomností?
Doufající: Na nějakou chvíli docela ano. Ale nakonec, přes všechno mé polepšovací úsilí, na mne moje úzkost dopadla opět plnou silou. Křesťan: A proč ti tvoje úsilí „polepšit se“ nepřineslo pokoj? Doufající: Znepokojovaly mne zvláště některé texty z Bible, jako třeba: „Všichni jsme jako nečistý a všechny naše spravedlnosti jako poskvrněné roucho“(Iz. 64,5). „Víme, že člověk není ospravedňován ze skutků zákona“(Gal. 2,16a). „Tak i vy, když uděláte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: Jsme nehodní otroci“(Luk. 17,10). Podobných veršů je v Písmu ještě víc. A tak jsem začal uvažovat: Když je všechna moje spravedlnost před Bohem jako špinavé roucho a nebude-li člověk ospravedlněn kvůli svému úsilí dodržovat příkazy zákona potom je každá lidská námaha marná a je bláhové si myslet, že lze nebe dosáhnout zásluhami své spravedlnosti. Taky jsem si uvědomil, že když někdo dluží obchodníkovi za odebrané zboží například padesát tisíc korun a i když už další zboží vždycky zaplatí, je ještě pořád dlužníkem. A dokud není celý minulý dluh splacený, pořád ho může obchodník obžalovat a dostat ho kvůli dluhu do vězení. Křesťan: A jaký závěr sis z toho pro sebe vyvodil? Doufající: Nakonec jsem došel k tomuto: Svými hříchy jsem se proti Bohu provinil natolik, že to už nejsem schopen svým polepšováním nijak odčinit nebo zaplatit. A protože polepšování nevede k žádoucímu cíli, musím pokorně začít hledat jinou cestu, jak uniknout zatracení, které si kvůli minulým hříchům zasloužím. Křesťan: To byla velmi správná úvaha! Pokračuj, prosím! Doufající: Byla tu ale ještě jiná věc, která mne rmoutila možná ještě víc. Od té doby, co jsem se začal polepšovat, jsem zjistil, že i do mých nejlepších a nejčistších jednání se stále ještě dokáží přimísit další nové hříchy. A tak jsem si musel připustit, že i v období, kdy jsem se snažil žít jak nejlíp umím, (a to navzdory mým předchozím názorům o sobě a o tom, jak si plním své povinnosti), jsem napáchal při plnění byť jen jediné povinnosti dost hříchů na to, abych byl odsouzen do pekla; a to i v případě, že bych žil dříve před Bohem naprosto bezúhonně 22). Křesťan: Tak co jsi po tomhle zjištění udělal? Doufající: Co jsem udělal? Vůbec jsem netušil, co bych měl dělat. Ale jednou jsem se svěřil Věrnému, který se mi stal velmi blízkým 23). A on mi řekl, že mne nezachrání moje, ba ani všechna spravedlnost celého světa, pokud nedostanu darem spravedlnost jediného člověka, který nikdy nezhřešil 24). Křesťan: A uvěřil jsi mu, že má pravdu? Doufající: On mi to řekl už jednou předtím v období, kdy jsem si ještě na svém polepšování zakládal. Tehdy jsem ho nazval, kvůli jeho snaze být poslušný Pánu, bláznem. Ale potom když jsem poznal, že kvůli mé slabosti a porušenosti se i na mé nejlepší konání lepí hřích, jsem začal připouštět, že to asi bude pravda. Křesťan: A když ti poprvé řekl o muži, o kterém je možné pravdivě říci, že nikdy v životě v ničem nezhřešil, věřil jsi tomu? Doufající: Musím přiznat, že mi to znělo nepravděpodobně, ale po dalších rozhovorech s Věrným, jsem o tom začal být pevně přesvědčen. Křesťan: A dozvěděl ses, kdo je tím mužem a jakým způsobem ti je schopen darovat plné ospravedlnění? 22) Hřích je opravdu veliký, mocný a ohavný! Dokáže se vmísit i do nejlepších lidských skutků a pošpinit třeba i úsilí a horlivost pro Pána a jeho svatost. I v pravé poledne se u tvých nohou objevuje stín. Proto si duše pamatuj; v životě není ani jeden okamžik, ve kterém by ses mohla odvrátit od drahé krve Božího Beránka a nepotřebovala Boží milosrdenství. 23) Probuzená duše! Svěř se ve své tísni těm, kteří se už radují z odpuštění svých hříchů! Oni ti řeknou, co máš dělat. 24)
Spravednost tvá nemá ceny; Chceš mít hříchy odpuštěny? Skutky nelze dojít nebe, Věř v Ježíše, krví svojí
zákon svědčí proti tobě. Hledej milost v každé době. marně tedy doufáš v sebe. obmývá tě, s Otcem pojí.
(kancionál)
Doufající: Ano. Vysvětlil mi, že i mým zachráncem je Pán Ježíš, který nyní po svém vzetí do nebe sedí po Boží pravici. Také mi řekl: „Když se plně spolehneš na to, že kvůli jeho smrti na kříži bude i tobě připočtena jeho spravedlnost, on ti ji dá. Protože za svého pozemského života zemřel jako dokonalý zástupce nikoli za sebe, ale za naše lidské hříchy“. Křesťan: A jak jsi na tohle sdělení zareagoval? Doufající: Namítal jsem, že kdyby mne znal, tak by mne asi nepřijal. Křesťan: Co na to řekl Věrný? Doufající: Pobízel mne, ať to zkusím, že sám uvidím (J. 1,46b). Nesouhlasil jsem, protože jsem to považoval za opovážlivost. Ale on říkal: Není, protože on zve všechny potřebné(Mat.11,28). A aby povzbudil moji odvahu jít k Ježíši, dal mi Jeho knihu. A o ní mi řekl, že každé písmenko nebo tečka v ní, je mnohem pevnější než nebe a země (Mat. 5,18). Ptal jsem se ho, jak k němu mohu přijít. Odpověděl, že musím s pokorou na kolenou z celého srdce a z celé duše prosit Otce (Ž. 95,6 a Jer.29,12-13), aby mi ho zjevil (Mat.11,27 a 1Kor. 2,10). Také jsem se ptal, jak mám prosit nebeského Otce; odpověděl: Jen k němu jdi, najdeš ho na trůnu jeho milosti, kde sedí a celý rok udílí milost a odpuštění všem, kteří k němu přicházejí (Ex.25,22a a Žid. 4,16). Na moji námitku, že nevím co a jak mám říkat, mi poradil, jak mluvit k Bohu: „Bože buď milostiv mně hříšnému“(Luk. 18,13) a „dej mi poznat Ježíše Krista a uvěřit v něho. Kdyby totiž nebylo jeho spravedlnosti a kdybych tomuto zástupnému ospravedlnění jako možnosti spasení neuvěřil, byl bych na věky zavržen. Pane, slyšel jsem, že jsi milosrdný Bůh a proto jsi poslal svého Syna Ježíše Krista, aby se stal zachráncem světa. Děkuji, že jsi ochotný jeho spravedlností obléci i mne hříšného, protože jsem opravdu velký hříšník. Potvrď, Pane, svoji milost a zachraň moji duši skrze svého milého Syna, Pána Ježíše Krista. Amen.“ Křesťan: A modlil ses, jak ti Věrný radil? Doufající: Ano modlil, a to znovu a znovu. Křesťan: A zjevil ti nebeský Otec svého Syna? Doufající: Nebylo to okamžitě, ani podruhé, potřetí, popáté a ani pošesté. Křesťan: Co jsi potom dělal? Doufající: Nevěděl jsem si vůbec rady 25). Křesťan: A nebyl jsi už v pokušení přestat se modlit? Doufající: Modlit jsem se chtěl přestat aspoň stokrát. Křesťan: A proč jsi přesto vytrval? Doufající: Věřil jsem v pravdivost toho, co mi bylo řečeno - totiž, že nic jiného na světě mne nemůže zachránit; protože spasit může jen Kristova spravedlnost. A tak jsem si řekl, že mám-li umřít, ať umřu aspoň u trůnu Boží milosti 26). V mysli mne také provázelo toto slovo Písma: „Ačkoli otálí, vyčkávej na něj, neboť se jistě naplní a neopozdí se“(Ab. 2,3). A tak jsem se modlil dál, až mi Otec svého Syna ukázal. Křesťan: A jak ti ho Bůh zjevil? Doufající: Neuviděl jsem ho tělesnýma očima, ale duchovním zrakem (Ef. 1,17-18). Prožil jsem to takto: Jednou jsem byl velmi smutný, možná smutnější, než kdykoli předtím v životě. Ten smutek pramenil z mého nového poznání velikosti a ohavnosti mých hříchů. Byl jsem tak zoufalý, že jsem už nepochyboval o mém konečném zahynutí v pekle.
25) Proč Pán někdy nevyslýchá hříšníka ihned? Chce ho naučit velké pravdě – spasení je z jeho pouhé milosti; a On má právo se „smilovat se, nad kým se smiluje a slitovat se, nad kým se slituje“( Ex. 33,19b). Dokud jsme se nenechali dokonale odsoudit, do té doby nám nemůže být zvěstovaná nezasloužená Boží milost. 26) Opravdu zlomená duše hledá pomoc a vyléčení. Koho probouzí Duch svatý, ten se nevzdává. Raději by zemřel, než přestal hledat milost. „Byť mne i skolí, budu v něho skládat naději“( Job 13,15a). To je přesvědčením toho, koho naplňuje Boží bázeň. Čtenáři, pokud toužíš po odpuštění svých vin a zatím se ti zdá, že nebe tvoje prosby nepřijímá, neustávej, pokračuj ve svém volání. On se k tobě skloní se svou milostí, protože bez ní před jeho soudem nikdo neobstojí. Jeho milost nemůže nic zastoupit nebo nahradit, i kdyby to bylo to největší, co má tento svět. Kdyby se za tebe zaručili ti nejhodnější lidé světa, je to všechno marné, protože „nikdo nevykoupí ani bratra, člověk za sebe nedá výkupné“( Ž. 49,8). Jen jediný měl takové zásluhy, které je možné věřícímu přičíst a které platí - a tím je Ježíš - „Hospodin naše spravedlnost!“(Jer. 23,6)
A právě v tu chvíli jako bych viděl Pána Ježíše, jak na mne shlíží s nebe a říká: „Věř v Pána Ježíše Krista a budeš spasen“(Sk.16,31). Ale já jsem odpověděl: Pane, jsem veliký, velmi veliký hříšník. On ale řekl: „Stačí ti má milost“(2Kor..12,9). A tak jsem se zeptal: Pane, co znamená věřit? Ale v tu chvíli mi bylo jasné, že odpověď je ve slovech: „Kdo přichází ke mně, jistě nebude hladovět, a kdo věří ve mne, jistě nebude žíznit“(J. 6,35b). Pochopil jsem, že přijít a věřit je jedno a totéž; a že ten, kdo se ve své touze po záchraně rozběhl ke Kristu, už opravdu uvěřil v Krista 27). Oči se mi zalily slzami. A tak jsem se ještě zeptal: Pane, můžeš k sobě opravdu vzít tak velikého hříšníka a spasit ho? A On mi odpověděl: „Toho, kdo ke mně přichází, jistě nevyženu ven“(J. 6,37). Ještě jsem se zeptal: Pane, jak mám k tobě přicházet ve víře, abych věřil správně? Znovu jsem slyšel hlas: „Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky“(1Tim. 1,15). „Vždyť Kristus je konec Zákona k spravedlnosti pro každého, kdo věří“(Ř. 12,4). „On byl vydán pro naše provinění a vzkříšen pro naše ospravedlnění“(Ř. 4,25). „On nás miluje a svoji krví nás rozvázal z našich hříchů“(Zj. 1,5b). „Je jediný prostředník mezi Bohem a lidmi“(1Tim. 2,5) „Proto také může dokonale zachránit ty, kteří skrze něho přistupují k Bohu, neboť je stále živ, aby se za ně přimlouval“(Žid. 7,25). Z těchto všech výroků Písma jsem pochopil, že mohu od Něho očekávat ospravedlnění a kvůli jeho prolité krvi i zahlazení mých hříchů. A to, že se poslušně podvolil trestu za porušení Otcova zákona, nebylo kvůli němu, ale kvůli těm, kteří skrze jeho zástupnou oběť vděčně přijímají svoji záchranu. A tehdy jsem prožil nepopsatelnou jásavou radost, plakal jsem radostí a všechny mé city přetékaly láskou k Ježíši Kristu, k jeho cestám i k jeho lidu 28). Křesťan: Je naprosto zřejmé, že ti byl opravdu zjeven Kristus. Ale pověz, jaké konkrétní důsledky to přineslo do tvého života? Doufající: Uviděl jsem v jasném světle, že svět i s celou svojí spravedlností, jde do zatracení. Pochopil jsem, že Bůh Otec, ačkoli je spravedlivý, může kvůli Kristu ospravedlnit hříšníka, který k němu s vírou přijde. Také jsem se velice styděl za ohavnosti, které jsem v předešlém životě konal a velice mne také zahanbovala moje nevědomost; protože mne předtím nikdy nenapadla myšlenka, abych přemýšlel a zabýval se krásou Ježíše Krista. Ale to se radikálně změnilo. Teď jsem miloval svatý život a toužil vykonávat něco ke cti a slávě Pána Ježíše. A kdybych měl v těle tisíc litrů krve, pro Pána Ježíše bych ji velmi rád všechnu prolil 29). 27) Protože věřit je něco nebeského, neumí lidská řeč jediným pojmem vyjádřit hluboký pojem víry. Proto nám Pán vychází vstříc a vysvětluje nám, co znamená v něho věřit různými příklady a přirovnáními, abychom alespoň jeden z nich pochopili a mohli být přivedeni k víře. Třeba v 6 kapitole Jana, nám Pán na několika příkladech ukazuje, co je víra: přicházet k němu (v. 35), jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev (v. 54) a jíst chléb života (v. 58). Dalším slovem pro vysvětlení víry je: přijmout jej (J. 1,12). 28) Spasitelná a proměňující milost Ježíše Krista působící uvnitř, se navenek projevila těmito způsoby: jako víra jednající skrze lásku. Víra bez skutků je mrtvá ( Jak. 2,17) a není vírou , ale jen zdáním. 29) Vyznavači, zde vidíš znovuzrozený život z Ducha svatého. Všechno je jiné, nové. Můžeš i ty říci, že jsi znovuzrozený? Opravdu už pominuly staré věci a všechno je učiněno nové?( Zj. 21,4-5) Zazářil i tobě Ježíš v kráse svého umučení? Cítíš stále víc svoji nehodnost a Jeho vznešenou lásku? Je opravdu Ježíš posilou tvého života? Zinzendorf říkával: Mám jedinou vášeň, a tou vášní je On, jen On! Bratře, sestro, také nevidíš nikoho většího a milejšího než je Ježíš? (Mat. 17,8) Ať je obsahem našeho života heslo: Jenom Ježíš!
KAPITOLA 18. Poutníci se snaží posloužit k víře Neznalému, ale žel, marně.
Ve svém snu jsem uviděl, jak se Doufající ohlédl a uviděl, že v dálce za nimi stále ještě jde Neznalý. Doufající: Podívej, jak se za námi ten mladík loudá! Křesťan: Taky ho vidím, ale asi nestojí o naši společnost. Doufající: Určitě by mu to nebylo na škodu, kdyby šel s námi až sem! Křesťan: To je pravda; ale vsadil bych se, že on si to nemyslí. Doufající: Taky si to myslím; ale přece jen na něho počkejme. A tak na něho čekali. Když už se k nim blížil, zavolal na něho
Křesťan: Přidej do kroku. Proč pořád zůstáváš vzadu? Neznalý: Já chodím rád sám, většinou raději než s někým společně. Výjimkou je asi jen společnost, ve které se cítím příjemně. Křesťan naklonil k Doufajícímu a pošeptal mu Křesťan: Neříkal jsem ti, že o naši společnost nestojí? Ale zkusme s ním ještě promluvit, možná nám cesta lépe uběhne a on si třeba něco uvědomí. A tak se obrátil k Neznalému a zeptal se Křesťan: Jak se teď máš? A jaký je v tuhle chvíli vztah mezi tvojí duší a Bohem? Neznalý: Doufám, že dobrý! Když pokračuji ve své pouti, naplňuje mou mysl mnoho dobrých myšlenek, které mi způsobují potěšení. Křesťan: Mohl bys nám prosím, některé z těch dobrých myšlenek sdělit? Neznalý: Například, přemýšlím o Bohu a o nebi. Křesťan: Ale o tom dokáží přemýšlet i ďáblové a lidé směřující do záhuby. Neznalý: Jenže já na rozdíl od nich po obojím toužím! Křesťan: To není postačující potvrzení. Po těchto věcech mohou toužit i lidé, kteří k cíli své touhy nikdy nedojdou. „Lenoch dychtí a nic nemá“(Př. 13,4a). Neznalý: Avšak já se kvůli této touze pokouším opustit všechno! Křesťan: O tom právě pochybuji. Všechno opustit je velice nesnadná věc; je to mnohem obtížnější, než si mnozí představují. Co tedy podle tebe dokazuje, že jsi kvůli Bohu a nebi opustil všechno? Neznalý: Potvrzuje mi to moje mysl a celá moje osobnost. Křesťan: Jeden z opravdu moudrých, kdysi řekl: „Kdo spoléhá na svůj rozum, je hlupák“(Př. 28,26). Neznalý: Ale to je řečeno o zlých lidech s převrácenou myslí; ale já jsem dobrý! Křesťan: Jenže jak tohle své tvrzení dokážeš? Neznalý: Moje touha mne potěšuje nadějí na nebe. Křesťan: To ale může být způsobeno působením lstivého lidského nitra. Člověk se může opájet nadějemi na věci, pro které nemá žádné předpoklady je získat. Neznalý: Ale touhy mého nitra a způsob mého života se shodují; proto je moje naděje dobře podložená. Křesťan: A kdo ti řekl, že se tvoje touhy a život shodují? Neznalý: Říká mi to celá moje vnitřní osobnost, dříve by se řeklo - mé srdce. Křesťan: Vrána vráně oči nevyklove. Říká ti to tvé srdce! Pokud to neříká Boží slovo, jsou všechna ostatní svědectví bezcenná. Neznalý: Ale cožpak není srdce, které má dobré myšlení, dobré? A což není život podle Božích přikázání, také dobrý? Křesťan: Ano. Dobré srdce je to, které myslí dobře podle Boha a dobrým životem je život, který odpovídá Božím přikázáním. Ale je propastný rozdíl mezi tím, něco skutečně mít a tím, o čem se jen lidé domnívají, že to mají. Neznalý: Řekněte tedy, jaké myšlenky považujete za dobré a jak poznáte život v souladu s Božími příkazy? Křesťan: Dobré myšlenky se mohou týkat různých věcí. Některé se mohou týkat nás lidí, některé Boha, některé Krista a mohou se týkat i dalších věcí. Neznalý: A jaké jsou tedy ty dobré myšlenky o nás lidech? Křesťan: Stručně řečeno, jsou to ty myšlenky, které souhlasí s Božím slovem. Neznalý: Buďte prosím konkrétnější! Jaké naše myšlenky o nás samých jsou v souladu s Písmem? Křesťan: Když sebe posuzujeme stejně, jak nás posuzuje Boží slovo. To je potřeba vysvětlit. Boží slovo mluví o přirozeném, tedy porušeném stavu všech lidí toto: „Všichni se odchýlili, společně se stali nepotřebnými, není, kdo by činil dobro, není ani jeden“(Ř. 3,12). „Všechna zaměření úmyslů jejich srdce je napořád jenom zlé“(Gen. 6,5). A opět: „Zaměření lidského srdce je od jeho mládí zlé“(Gen. 8,21). Pokud se takhle hodnotíme, jsou naše myšlenky dobré, protože jsou v souladu s Božím slovem. Neznalý: Tomu, že jsem takhle špatný, nikdy neuvěřím!
Křesťan: A právě proto jsi o sobě a svém životě neměl nikdy dobré - tedy objektivně správné myšlenky. Ale dovol abych pokračoval. Tak, jako soudí Boží slovo správně naše naše srdce a myšlení, stejně správně posuzuje i naše jednání. A jen tehdy, když se naše hodnocení našich jednání shoduje s hodnocením Písma, je i naše jednání dobré. Neznalý: Vysvětlete to ještě, prosím! Křesťan: Boží slovo nás učí, že cesty (tedy jednání) lidí jsou pokřivené. „Jejich cesty jsou křivolaké, bloudí na svých cestách“(Př. 2,15) „Na jejich cestách je zkáza a trápení, cestu pokoje nepoznali“(Ř. 3,16-17). Pokud někdo s pokorou takhle hodnotí svá jednání, tak je jeho přemýšlení dobré, protože je v souladu s Božím slovem 1). Neznalý: A jaké jsou dobré myšlenky o Bohu? Křesťan: To, co jsem řekl o myšlenkách týkajících se nás samých, totéž platí o našich myšlenkách o Bohu. Jsou jen tehdy dobré, pokud souhlasí s tím, co o Bohu říká Jeho slovo a jak nám v něm On sám zjevuje svoji podstatu a vlastnosti; tohle téma ale teď nechci podrobně vykládat. Ale když mluvíme o Božím vztahu k nám lidem, správně tento vztah vidíme, když uznáváme, že On nás zná mnohem lépe než my sami sebe. Když uznáme, že v nás vidí sebemenší hřích i když my o něm ještě nevíme a že jsme před Ním jako otevřená kniha a že zná naše nitro i se všemi jeho hlubinami. Dobrým myšlením je i to, když uznáme, že veškerá naše spravedlnost svatému Bohu páchne a že Bůh nemůže snést, když se před Něho chceme postavit v naší porušené spravedlnosti když spoléháme na naše dobré jednání 2). Neznalý: To opravdu předpokládáte že jsem tak přihlouplý, že si myslím, že Bůh nevidí víc než já? Nebo že nevím, že se před Bohem nemohu spolehnout ani na své nejlepší skutky? Křesťan: Tak tedy vysvětli svůj postoj v této věci! Neznalý: Řeknu to úplně stručně: Myslím, že musím věřit v Krista ke svému ospravedlnění. Křesťan: To myslíš vážně? Na jedné straně musíš věřit v Krista a na straně druhé ho vůbec nepotřebuješ? Nevidíš svoji porušenost a slabost, máš o sobě vysoké mínění a chováš se jako ti, kteří nikdy nepocítili potřebu být před Bohem ospravedlněni Kristovou osobní spravedlností. Proč vůbec říkáš: Musím věřit v Krista? Neznalý: Víra je potřebná; a já věřím dostatečně. Křesťan: Jak tedy věříš? Neznalý: Věřím, že Kristus umřel za hříšníky. A před Bohem budu ospravedlněn od prokletí tím, že milostivě přijme moji poslušnost Zákona. Nebo jinak řečeno: Kristus svými zásluhami učiní moje náboženské povinnosti Bohu příjemnými. A tím budu ospravedlněn 3). Křesťan: Na tvé vyznání víry musím říci toto: 1./ Tvoje víra je lidským výmyslem, protože o takovéto víře se v Písmu nepíše. 2./ Tvoje víra je falešná, protože Kristovu spravedlnost k té své připojuješ a pak pokládáš ji za svoji spravedlnost. 3./ Tvoje víra nepovažuje Krista za toho, kdo ospravedlňuje tvoji osobu, ale jen tvé skutky; a skrze tvé „vylepšené“ skutky pak prý Bůh ospravedlní i tvoji osobu. To je blud 4).
1) Skutečný stav mé spravedlnosti není ovlivněn tím, jestli se někdy cítím lepší a jindy horší. Mojí spravedlností je Kristus, „který je tentýž včera, i dnes, i na věky“( Žid. 13,8). A blahoslaveným je ten, kdo pokoj své duše založil na tom, který se nemění. 2) Uznal Pán farizeovu spravedlnost, když se před Bohem chlubil svými zbožnými skutky? ( Luk. 18,11-12) Ne, farizeus neodešel ospravedlněn! Stejně neobstojíš před Božím soudem ani ty, pokud budeš spoléhat na svoji dobrotu. Pán Ježíš zve k vodám jen žíznivé (J. 7,37), k chlebu života jen hladové (Luk. 15,17 a J. 6,51) a k jeho milosti jen ztracené hříšníky (Luk. 19,10). 3) Čtenáři, také jsi zpozoroval, že Neznalý pije z otrávené studny? A tento blud je velmi rozšířený. Mnozí, přemnozí věří, že Kristus zemřel proto, aby se i oni mohli svými skutky a poslušností zákona spolupodílet na svém spasení. Kristus není jejich jediným ospravedlněním, je jen jakýmsi základem, předpokladem nebo „razítkem“ jejich spravedlnosti. Římští katolíci a další doplňují své spasení účastí na obřadech, svátostech či dobrými skutky , ale i adventisté a další zase dodržováním soboty a dalšími nařízeními. Jenže spasení je závislé jen na Kristu a nezasloužené Boží milosti (Tit. 3,4-7). „Zbavili jste se Krista, vy, kteří hledáte ospravedlnění v Zákoně; vypadli jste z milosti“( Gal. 5,4). 4) „Člověk je ospravedlňován vírou bez skutků zákona“(Ř. 3,28). Nebudeš ospravedlněn proto, že jsi následoval Krista, ale protože věříš, že jsi jeho obětí ospravedlněn. A potom ho budeš s radostí následovat.
4./ Proto je tvoje víra klamná a ponechá tě v den soudu všemohoucího Boha neospravedlněného. Pravá víra totiž vede duši, která si uvědomuje svoji naprostou neschopnost obstát před Božím zákonem, aby hledala svoji záchranu v Kristově spravedlnosti. Tato spravedlnost ale není prostředkem milosti způsobujícím přijatelnost našich skutků před Bohem. Je to osobní spravedlnost Ježíše Krista před Bohem a toho, že za nás zástupně trpěl a zemřel za naše hříchy. Tuto jeho spravedlnost přijímáme vírou. A jenom pokud jsme přikryti touto nezaslouženě připsanou Kristovou spravedlností, můžeme být Bohem přijati jako neposkvrnění a tím uniknout odsouzení. Neznalý: Cože? Vy chcete, abychom spoléhali výhradně na to, co za nás, bez naší nejmenší spoluúčasti, vykonal jenom samotný Kristus? Tohle pojetí by povolilo uzdu všem našim žádostem, protože bychom si pak mohli žít, jak se nám zachce! Jestli jsme ospravedlněni jen Kristovou osobní spravedlností, stačí tomu jen věřit a žít bychom si pak mohli podle svých žádostí! 5). Křesťan: Tvoje jméno je Neznalý a jsi opravdu takový, jak se jmenuješ; tvoje odpověď to jen potvrzuje. Neznáš ospravedlňující spravedlnost a nevíš, jak je možné být zachráněn skrze víru před hrozným Božím soudem. Neznáš také pravé a mocné působení ospravedlňující víry v Kristovu spravedlnost. Nevíš nic o tom, jak je věřící srdce získáno Boží láskou projevenou v Kristu a jak je proměňováno k tomu, aby milovalo Písmo, jeho následovníky a také aby konalo jemu milé skutky. Je to úplně jinak, než si ve své neznalosti představuješ. Doufající: Zeptej se ho, jestli mu byl zjeven Kristus! Neznalý: Jakže? Vy věříte a jde vám o zjevování? Z toho je zřejmé, že to, o čem vy a vám podobní mluví, je jen výplodem chorých mozků. Doufající: Takhle nemluv! Vždyť Krista, který je nyní u Boha v nebi, teď nemůže nikdo uvidět a poznat tělesně. Proto ho může opravdu poznat jen ten, kterému ho zjeví Bůh Otec (Mat. 16,17). Neznalý: Tomu věříte vy, ne já! A jsem si jistý, že moje víra je nejméně tak dobrá jako ta vaše. A navíc nenosím v hlavě tolik výmyslů jako vy. Křesťan: Dovol mi na rozloučenou ještě tenhle dodatek. O zjevení Krista lidské duši bys neměl mluvit tak lehkomyslně. Já i můj přítel s jistotou tvrdíme, že nikdo nemůže poznat Ježíše, pokud mu nebyl zjeven nebeským Otcem. A i víra v Krista nemůže být jen vírou lidskou, ale musí být způsobená nesmírnou velikostí Boží moci (Ef. 1,18-19). A o působení této víry, ubohý Neznalý, nemáš ani ponětí. Probuď se ze své nevědomosti, poznej svoji bídu a utíkej se zachránit k Pánu Ježíši a k jeho spravedlnosti! Jen Ježíšova spravedlnost je Boží spravedlnost, protože Ježíš je Bohem; a jen ta tě může vysvobodit ze zatracení. Neznalý: Takže sbohem! Stejně jdete tak rychle, že vašemu tempu nestačím. Proto musím zůstat trochu pozadu 7). A tak mu poutníci ještě zazpívali: Ó nepohrdej snadno slovem laskavým. Ach Neznalý, hned opusť cestu svou bys hledal toho, jenž vše dokonal Ach opusť bídnou svoji spravedlnost A neklam sebe, utec k Ježíši,
Proč dál chceš tíhnout ke svým cestám zlým? a uposlechni ty, kteří tě vlídně zvou, a užitek své smrti by i tobě přál. je rouchem nečistým i nejlepší tvá ctnost. než věčná zhouba k tobě pospíší.
Potom už Křesťan řekl svému příteli Doufajícímu Křesťan: Bratře, i když tím nejsem potěšen, vidím, že musíme jít naší cestou dál sami! 5) Tohle je obvyklá námitka těch, kteří se pokoušejí jít k Bohu cestou spasení s uplatněním i svých dobrých skutků. Ale i oni by si měli všimnout, že právě tam, kde hříšník spoléhá ve víře jen na Kristovu spravedlnost a pouze na očištění jeho prolitou krví, že právě u těchto lidí je jejich život čistší a občanské i církevní poměry spořádanější. 6) Byl Kristus zjeven i tobě? Takové zjevení se ovšem zdá světu přemrštěné a pokládá je za přelud chorobné fantazie. Pro věřícího je to ale sladkou skutečností a realitou, o které nepochybuje. To byla i jistota apoštola Pavla, že se Bohu zalíbilo zjevit i jemu svého Syna (Gal. 1,15-16). I on ví, že Pán mu byl opravdu zjeven a že to je nepopiratelnou pravdou a vnitřní zkušeností nejen jeho, ale i všech opravdových věřících. Můžeš i ty říci, že ti byl Kristus zjeven? 7) Vyznavač, který neprožil Kristovo ospravedlnění ale spoléhá na sebe, nedokáže jít společně s poutníkem osvíceným Duchem svatým. Nutně tu musí dojít k oddělení; protože jak je možné srovnávat vlastní spravedlnost s tou Boží, skutkaření s jednáním motivovaným láskou k Bohu a dílo způsobené v životě člověka Duchem svatým se skutky těla?
KAPITOLA 19. 1. Poutníci mluví o zaslepenosti Neznalého a o Boží bázni. Ducha svatého jen krátkodobě.
2. Ujasňují si příčiny, proč někteří zůstanou v přítomnosti
1. Ve svém snu jsem potom viděl, že poutníci vykročili odhodlaně opět na svoji pouť a Neznalý zůstal daleko za nimi. A tak Křesťan oslovil Doufajícího Křesťan: Je mi toho chudáka opravdu líto. Dokud zůstane v tomhle duchovním postoji, nemůže to s ním dobře dopadnout! Doufající: Jenže podobné mínění má u nás ve městě spousta lidí; celé rodiny a ulice, ale i mnoho poutníků zastává tyhle názory 1). A když jich je tolik u nás, o co víc jich musí být v jeho rodišti! Křesťan: Písmo i tady říká pravdivě: „Oslepil jejich oči a zatvrdil jejich srdce, aby očima neuviděli a srdcem neporozuměli, neobrátili se, a já je neuzdravil“(J. 12,40). Ale když jsme tu teď tak sami, co si o takových lidech myslíš? To opravdu nejsou obviňováni ze svých hříchů a proto se vůbec nebojí svého nebezpečného stavu vůči věčnosti? Co myslíš? Doufající: Myslím, že nemohou prožívat vnitřní pokoj. Ale protože jsi starší, pokus se zodpovědět tuhle otázku sám. Křesťan: I já zastávám názor, že občas prožívají obviňování. Jsou ale od přirozenosti nevědomí a nechápou, že tato obvinění jim mají posloužit k dobru. Proto se obviňování snaží všemožně umlčet a potlačit i tím, že si svoje jednání obhajují a pokládají je za správné. Doufající: Věřím, že bázeň může, zvláště na začátku, posloužit mnohým k požehnanému užitku. Křesťan: Určitě; ale musí to být pravá bázeň 2), vždyť Písmo říká: „Počátek moudrosti je bázeň před Hospodinem“(Př. 9, 10). Doufající: Jak bys vysvětlil pravou bázeň? Křesťan: Pravou bázeň je možné poznat podle toho, zda vede ke třem znamením: 1./ k poznání své hříšnosti, které vede ke spasení 2./ k nutkání duše, aby se chopila záchrany v Kristu, 3./ k veliké úctě k Bohu, jeho slovu a jeho cestám. Pravá bázeň také působí citlivé svědomí a obavy, aby se člověk neodvrátil od Boha a neuchýlil k něčemu, co by Boha nějak zneuctilo, způsobilo duchovní nepokoj, zarmoutilo Ducha svatého anebo dalo nepříteli příčinu k tupení Božích věcí. Doufající: Máš pravdu, vysvětlil jsi to velmi výstižně. Ale co myslíš, prošli jsme už Očarovaným krajem? Křesťan: To tě už náš rozhovor přestal zajímat? Doufající: Ale ne! Jen jsem chtěl vědět, kam jsme už došli. Křesťan: Ještě musíme jít tak dvě míle. Ale vraťme se k našemu rozhovoru. Nevědomí lidé si neuvědomují, že poznání jejich hříšnosti, které v nich vyvolává strach a nejistotu, jim má sloužit k dobrému. Jenže oni se to snaží všemožně přehlušit nebo potlačit. Doufající: Ale proč se snaží tento strach potlačovat?
1) Žel, týká se to i mnoha poutníků, kteří by rádi přišli do nebe, dokonce k němu i vykročili, ale protože neprošli brankou znovuzrození, neznají Pána Ježíše, protože jim nebyl zjeven. Proto také nemají to pomazání, které dostali od Svatého ti, kteří o tom vědí (1J. 2,20). Ti mohou vyznávat: „My víme, že jsme přešli ze smrti do života“( 1J. 3,14a). Víme však , že až se zjeví, budeme mu podobní, protože ho uvidíme takového, jaký je“( 1J. 3,2b). „Víme, že jsme z Boha a celý svět leží ve zlém. A víme, že Syn Boží přišel a dal nám schopnost poznávat toho pravého, a jsme v tom pravém, v jeho Synu Ježíši Kristu“(1J.5,19-20). „Víme, že on se zjevil, aby odstranil naše hříchy“( 1J. 3,5) a „víme, že nás slyší, kdykoli o něco žádáme“ (1J. 5,15). „Víme, že těm, kteří milují Boha, všechny věci spolu působí k dobrému, těm, kdo jsou povoláni podle jeho předsevzetí“ (Ř. 8, 28). „Vím, komu jsem uvěřil, a jsem přesvědčen, že on je mocen ochránit to, co jsem mu svěřil, až do onoho dne“(2Tim. 1,12b). - To jsou některé z našich křesťanských jistot. Čtenáři, jsou to i tvoje osobní jistoty? Anebo jsi jen nepravým poutníkem? 2) „Chraň se toho, abys někdy obrnil svoje srdce proti námitkám, obviněním a soudům. Měj měkké, citlivě srdce a nedopusť, aby se někdy zatvrdilo. Bázeň Páně je tepna duše. Podle jejího tepu se zjišťuje, jak pravidelně, silně nebo slabě bije srdce. I slabě pulsující tepna je ještě znakem života. Když je ale puls na tepnách nehmatný, je to znamením velkého nebezpečí. To se stalo i Davidovi a Petrovi, že jim tepna bázně vynechala; a málem to s nimi špatně dopadlo“. (Bunyan)
Křesťan: 1./ Myslí si, že tento druh strachu působí ďábel, i když je způsoben Bohem. A tak potírají věci, které by jim mohly sloužit k dobrému, jako škodlivé. 2./ Také si myslí, že jim tyto obavy ničí víru, i když ve skutečnosti pravou víru ani nemají; a tak se zatvrzují proti všem obavám. 3./ Protože žijí v domnění, že strach a obavy musejí být vymýceny, stávají se opovážlivými. 4./ A jelikož vidí, že jim tento strach bere jejich klamnou samospravedlnost a vlastní dostatečnost 3), snaží se tomu vší silou bránit. Doufající: O tom vím dost i ze své osobní zkušenosti 4). I já měl takové domněnky, než jsem o sobě poznal skutečnou pravdu. Křesťan: Dobře. Ale opusťme už hovor o Neznalém a proberme jinou užitečnou otázku. Doufající: Velice rád! Ale když sis vymyslel téma, tak taky musíš začít! Křesťan: Znal jsi asi před deseti lety nějakého Dočasného? Byl myslím odněkud z vašich končin a způsobil tehdy v náboženských kruzích jakýsi rozruch. Doufající: Ovšem. Bydlil v Bezmilosti, městečku asi dvě míle od města Počestnosti. Byl nejbližším sousedem pana Půjduzpátky. Křesťan: Ano, toho jsem myslel. Dočasný bydlel ve stejném domě jako Půjduzpátky a kdysi prožíval období velkého nepokoje; myslím, že si tenkrát začal uvědomovat prokletí hříchu a jeho důsledky. Doufající: Souhlasím. Bydlel jsem od něho jen tři míle daleko a když mne občas navštívil, měl vždy velmi blízko k slzám. Velmi jsem ho litoval, protože mi připadal jako nadějný člověk. Ale i v jeho případě je zřejmé, že „ne každý, kdo mi říká: Pane, Pane, vejde do království Nebes“(Mat. 7,21). Křesťan: Jednou mi řekl, že je odhodlaný vyrazit na cestu záchrany. Ale pak se seznámil s jakýmsi Pomozsobě; a tím se mi odcizil 5). 2. Doufající: Když už o něm mluvíme, musíme se zabývat i příčinami, proč on, a mnozí jemu podobní, odpadají. Křesťan: To by mohl být zajímavý námět k přemýšlení. Ale teď musíš začít ty. Doufající: Domnívám se, že je možné uvést čtyři důvody odpadnutí: 1./ Myslím, že i když bylo jejich svědomí probuzeno, jejich srdce zůstalo neproměněné. Proto když se bázeň způsobená poznáním viny pozvolna ztrácí, ztrácí se i pohnutka k hledání opravdové milosti. A potom se ti lidé zase vrátí k bývalému způsobu života, tak jako se „pes vrátil k vlastnímu zvratku a umytá svině se zase válí v bahně“(2P. 2,22b).
3) Největším nepřítelem spasení je samospravedlnost a vlastní dostatečnost. A obě věci se „svlékají“ náramně těžko. Ten, kdo svůj převrácený život „obléká“ do hávu své vlastní zbožnosti, spravedlnosti a spoléhá na svoji dobrotu a své síly, jen nesnadno uvidí skvrny své nečistoty a jen stěží pozná svou naprostou hříšnost. Ale o to hroznější bude procitnutí na věčnosti před Božím soudem, kdy bude všechno odkryto i jeho zraku. Všechny „Potěmkinovy vesnice“ lidské spravedlnosti se rozpadnou v prach a skutečná hříšná přirozenost se objeví ve své obludné hrůznosti. Přestaň se klamat, že tě nějaké roucho zbožnosti dostane na nebeskou svatbu (Mat.22,11-13). Jen Kristova svatost a spravedlnost je oděvem, ve kterém můžeme před Pánem obstát. Protože když tě „oblékal“ do tohoto svatebního roucha, právě tehdy z tebe sňal tvoji nepravost a přikryl tvůj hřích (Zach. 3,4 a Ž 32,1). 4) Každý z nás se narodil s přirozeností marnotratného syna. A to je stav velmi zlý a převrácený; a je o to převrácenější, že v srdci každého člověka se probouzí samospravedlnost, kdykoli uvidíme hříšníka zničeného hříchem víc než my. Jak rádi se srovnáváme s větším hříšníkem ve prospěch svého pyšného já. Je Boží milostí, když o sobě člověk s hořkostí srdce řekne: I já jsem hříšník a marnotratný syn. A dalším pokrokem je, když si uvědomíme hroznou zkázu svého srdce a v úzkosti voláme: Jsem i tím pyšným farizeem (Luk. 18,10-14). Proto musíme být i k samospravedlivým vlídní, zvláště když si uvědomíme, že i nám musel Pán svléci hnusné roucho naší spravedlnosti, než nám potom mohl obléci svoji spravedlnost. 5) Pomozsobě, neboli „zachraň se sám“, je zástupcem široké skupiny lidí, kteří pohrdají Boží milostí a snaží sami sebe zachránit svým úsilím, věděním, prací, sebezapřením slzami atd., atd.. Je až s podivem, kdo všechno v této skupině je. Jsou to hlasatelé mravnosti jako Tolstoj a jeho stoupenci, theozofové (rozvíjejí božské síly člověka), budhisté, spiritisté a mnozí další. Jejich společným znakem je naděje, že kvůli nějaké své poslušnosti, snaze, zásluhám, kvůli plnění zákona a vlastní spravedlnosti budou Bohem přijati. Ti, kteří se rozhodnou jít touto cestou, se ovšem úplně rozejdou s těmi, kteří spoléhají jen a pouze na zásluhy Pána Ježíše. Ti druzí hledají svůj pokoj ve vlastní samolibosti a svojí pomocí, což se jim zdá mnohem zajímavější než prostá víra ve Spasitele.
U lidí, kteří začnou toužit po nebi jen ze strachu před trýzní pekla, po zeslabení pocitu svého ohrožení zároveň zeslábne a vytratí se i jejich touha po nebi a po věčné záchraně. Dokud slyší „praskání pekelného ohně“, tak se zdá, že po nebi velmi touží; ale když hrůza poněkud ustoupí, postupně se vracejí k předchozímu starému životnímu stylu 6). 2./ Velmi silně pociťují strach, co si o nich lidé budou myslet. „Strach z lidí jim klade léčku“(Př. 29,25). Nesnesou myšlenku, že by ztratili své místo na společenském výsluní - a tak převáží jiné myšlenky: Je třeba jednat obezřetně, nemusí se hned (kvůli kdovíčemu) riskovat a hned se všeho vzdávat. Nebo: proč si zatím způsobovat zbytečné problémy, když je na nebe zatím dost času a žádné jídlo se nejí tak horké, jaké se vaří - a ani s tím peklem to možná nebude tak zlé a podobně. Takovými námitkami zlehčujícími nebezpečí se utěšují a tak se opět postupně přizpůsobí světu 7). 3./ Posměch, který je s křesťanstvím a zbožností spojen, je pro ně kamenem úrazu. Mají o sobě vysoké mínění a jsou pyšní; a křesťanství a jeho cesta záchrany jsou pro ně příliš nízké, slabošské a opovrženíhodné. A když je opustí strach z budoucího Božího hněvu a věčné záhuby, vrátí se do svých starých kolejí 8). 4./ Nesnášejí pocit viny a myšlenky na své možné odsouzení a soužení. Proto nechtějí myslet na těžkosti a smrt, i když by jim to možná mohlo pomoci hledat svoji záchranu tam, kde získali své bezpečí ti ospravedlnění. Ale jak jsem už řekl, protože si nepřipouští a bojí se myšlenek na svou vinu a trest, zatvrzují se. A když se zbaví i svého prvního leknutí způsobené jejich procitnutím, odejdou na cesty, na kterých své srdce zatvrzují stále víc a víc. Křesťan: Tu příčinu jsi trefil přesně. Je jí opravdu neproměněné srdce a vůle 9). Tihle lidé se podobají zločinci před soudem, který se třese a tetelí, jako by dělal opravdové pokání, ale v jeho nitru se nic nezměnilo. Protože příčinou jeho jednání je jen strach z šibenice a nikoli jeho zhnusení si zločinu. Kdyby ho propustili na svobodu, brzy by se ukázalo, že zůstal stejným zločincem jako předtím. Aby se stal jinak jednajícím člověkem, muselo by být proměněno jeho srdce. Doufající: Já jsem ti ukázal na příčiny lidských odpadnutí, ty teď řekni jak odpadnutí probíhá. Křesťan: Rád. Odpadnutí začíná tím, že: 1./ Lidé přestávají myslet na Boha, na smrt a na budoucí soud. 2./ Pomalu a postupně začnou zanedbávat vnitřní potřebné křesťanské projevy zbožnosti jakými jsou soukromé modlitby, boj proti žádostem, lítost nad hříchem, bdělost a podobně. 3./ Také se začnou vyhýbat společenství živých a vroucích křesťanů. 4./ Dále se stávají chladnějšími v činnostech, které už může jejich okolí sledovat, jako je poslouchání Božího slova a duchovní rozhovory, 5./ začnou ukazovat na jiných věřících různé chyby, aby mohli obhájit svoje ochladnutí.
6) Jsou mnozí, kteří byli probuzeni, ale nevytrvali. Proč? Oni se opravdu neobrátili. Prožili dobu milosti, Pán jim byl nablízku, „šel okolo“, byli vyburcováni ze svých hříchů, takže lkali a plakali. Jenže nevešli, neuchvátili a nepronikli až k bráně milosti. Potom na nich bylo možné pozorovat ještě dozvuky jejich vnitřních zápasů - ale stále více se všechno postupně vytrácelo až zase zapadli do dřívějšího života - jenže v sedminásobně horší podobě (Mat. 12,43-45). Milá probuzená duše, neváhej! Volej jako ta kananejská žena ( Mat. 15,21-28), nebo ti slepí u Jericha (Mat. 20,29-34) a nedej se zadržet! Pokud se necháš zadržet, doba milosti pomine - a možná, že navždy. Dokud tě Ježíš táhne, nech se přitáhnout až k němu, dokud tě volá, jdi a nezastav se! Nebuď pouze dočasný poutník! 7) Ďábel našeptává: Ještě je dost času! Ještě není tak zle, tak proč se přehnaně stresovat! Jak mnozí se nechali takto uspat, přišli na jiné myšlenky a zapomněli na Pána, který je volal. 8) Někteří by se i obrátili, kdyby jim to nepřineslo v jejich okolí pohanu a posměch. V dobách pohodlí a slávy církve se mnozí prohlašovali za vyznavače, ale v době pronásledování by to nikdy neudělali. Proto je tak málo těch, kteří jsou za Pánem opravdově. Do doby, než Pán znovu přijde, jich bude vždy málo, ale mnozí pohrdnou křížem Pána Ježíše. Křížek na krku – to je ještě snesitelné, ale zapřít se a nést svůj životní kříž, to je nepřijatelné. Lidé mají raději svět, než pohanění Kristovo. 9) Je to opravdu tak! Všechno zlo vychází z neproměněného lidského srdce a vůle. Aby se pes přestal vracet k tomu co vyzvrátil, musela by se změnit jeho přirozenost. I umyté prase by muselo získat přirozenost čistotné kočky, aby se zase nešlo vyválet do bláta. Také hříšník se musí stát novým stvořením, Božím dítětem, tj. musí se znovuzrodit, aby si zprotivil pobyt v hříchu. Dokud nenastane tahle radikální změna, nepomohou tady žádné vnější úpravy a očištění; časem, a ve vhodných okolnostech, se totiž znovu projeví plnou silou nezměněná stará přirozenost. A tak se mnozí, v dobách svých obav a strachu o spasení, jakž takž ovládají; ale když obavy zeslábnou, vrátí se k původnímu jednání, protože zůstali stejní jako předtím.
6./ Dále se začnou spolčovat a přátelit s lidmi světskými, tělesnými a smyslnými. 7./ V soukromí vedou tělesné a rozverné řeči a jsou rádi, když objeví na věřících lidech něco odporující zbožnosti, aby si i oni mohli jednat ještě „svobodněji“. 8./ Později si začnou i veřejně zahrávat „s malými“ hříchy. 9./ A když už jsou dostatečně zatvrzelí, ukáží svoji pravou podobu. Jsou zahnáni nazpět do proudu nepravosti a záhuby; a nezachrání-li je zázrak milosti, navěky zahynou svedeni vlastním sebeklamem 10). 10) Je to opravdu stupnice pádu! Odpadnutí se neprojeví najednou, ale pomalu a postupně. Úpadek začíná nejprve uvnitř, v srdci a v mysli, takže o tom nikdo v okolí nic neví. Ale časem se to projeví a ukáže s překvapující otevřeností a drzostí. Znovu si přečti zde uvedenou stupnici a porovnej, zda už nestojíš na některém z jejích stupňů. Bez pravého obrácení, milý vyznavači, se stejně dřív nebo později prokáže, že nejsi „zapečetěn“(Ef. 1,13-14) do Božího dědictví. Jen ovce jeho stáda jsou neseny „věčnými pažemi“(Deut. 33,27a). Patříš do Pastýřova stáda a znáš jeho hlas?(J. 10,3-4) Je-li to pravda, potom „střež své srdce, protože z něj vycházejí prameny života“( Př. 4,23)
KAPITOLA 20. 1. Poutníci přišli do Provdané země 2. a došli až k řece. 3. Vstoupili do ní, Křesťan začal tonout, ale Doufající ho posiluje, takže ji přebrodili. 4. V krásném společenství došli až k bráně 5. a byli vpuštěni dovnitř. 6. A smutný konec Neznalého.
1. Ve svém snu jsem uviděl, jak poutníci opustili Očarovaný kraj a vstoupili do Provdané země (Iz. 62,4) 1). Cesta vedla přímo jejím středem a vzduch v ní byl velmi příjemný, lahodný a osvěžující. Nějakou chvíli si tam odpočinuli a těšili se z její příjemnosti a nádhery. Bylo tam slyšet množství ptačího zpěvu, radovali se z mnoha překrásných květů a slyšeli tam i hlas hrdličky (Pís. 2,10-12 ). Slunce tady svítí ve dne i v noci, protože se ta krajina prostírá daleko od údolí Stínů a smrti a je také mimo dosah obra Beznaděje. Z této země také není možné zahlédnout ani hrad Pochybování, ale v dohledu je už město, do kterého poutníci tak dlouho putovali. Setkali se tu také i s jeho zářícími obyvateli, protože to místo přímo hraničí s nebem. V té zemi se také obnovuje zasnoubení mezi ženichem a nevěstou, protože tak, jako se raduje ženich ze své nevěsty, tak se raduje Bůh z těch, kteří sem přicházejí (Iz. 62,5). Poutníci zde neměli nedostatek obilí ani vína, protože tady našli hojnost všeho, co na své cestě hledali (Iz.62,8-9). Dokonce zaslechli až z města hlasy, které volaly: „Řekněte dceři siónské, hle, tvůj zachránce přichází! Hle, jeho mzda je s ním a jeho odměna před ním“(Iz. 62,11). A obyvatelé té země poutníky nazývali „lidem svatým, Hospodinovými vykoupenými“(Iz. 62,12). Když procházeli touto zemí, prožívali mnohem více radosti než v krajích, kterými prošli předtím. A čím blíže přicházeli k nebeskému městu, tím krásnější pohled se jim otvíral. 1) Je tím míněn blažený stav duše, která se už blíží k cíli a už ho vidí stále jasněji. Prožívá blaho, protože si je jistá neustálou Boží blízkostí, ví, že ji Spasitel drží za ruku, že ho už brzy uvidí tváří v tvář a dokonale si u něho odpočine. Neprožívají to sice všichni, ale je to časté, že odcházejícím věřícím lidem sice ubývají pozemská potěšení, ale přibývá jim světlo v duši. Ano, nebývá to vždy, i když by mohlo, pokud by duši stále víc naplňovala vroucí touha být s Pánem. Duše, která cítí blízkost ráje, už začíná dýchat vzduch nebeského společenství. Při pohledu zpět vidí nebezpečí svého putování a raduje se, že ji Pán potěšuje výhledem na konec pouti. To bývají chvíle potěšení, když Pán ujišťuje své poutníky , že jejich cesta nebyla marná a posiluje je do těch posledních bojů, které je ještě čekají v řece smrti. Rád vzpomínám na odcházející, kteří dřív než prošli Jordánem smrti, prožívali potěšení v „Provdané zemi“ v úzkém obecenství s Pánem Ježíšem Kristem. To, co tady líčí Bunyan, není jen pěkné dílo obrazotvornosti, ale skutečnost, kterou Pán může dát. Tato Provdaná země je skutečností, o které nemá tenhle svět ani potuchy. - Dr. E.Payson, věrný boží služebník, řekl jednou v posledních dnech svého života: „Když jsem kdysi četl Bunyanův popis Provdané země, kde slunce svítí a ptáci zpívají ve dne i v noci, měl jsem pochyby, zda taková země vůbec je. Ale teď mne moje vlastní zkušenost přesvědčila, že opravdu je, a že převyšuje všechny mé dosavadní představy“. Tentýž muž nadiktoval několik týdnů před svojí smrtí své sestře prý nejlepší popis této Provdané země: „Pokud použiji obraznou Bunyanovu řeč, mohl bych říci, že ho píši ze země Provdané, kde už několik týdnů šťastně žiji. Na obzoru už vidím jasně Nebeské město, jeho sláva mne oslňuje, jeho vánek ovívá, jeho vůně osvěžuje, jeho hlahol mi zní v uších a jeho duch proniká moje srdce. Už mne od něho dělí jen řeka Smrti, která mi nyní připadá jako nepatrný potůček, který bych mohl překročit jedním krokem, jen kdyby mi k tomu dal Pán své svolení. Postupně se ke mně přibližuje Slunce spravedlnosti, je větší a jasnější a postupně zaplňuje celý můj obzor. Z něho teče proud slávy, ve kterém plavu tak, jako se hmyz koupe v paprscích slunce. Jásám, ale zároveň se s třesením převelice divím jak je možné, že Bůh dovolil takhle svítit i na mne hříšného červa“.
Nádherné město bylo postaveno z perel a z drahých kamenů a ulice byly vydlážděny zlatem, takže pohled na jeho slávu a odlesk odražených slunečních paprsků vyvolaly u Křesťana takové dojetí a touhu, že jejich působení bylo silné jako záchvat závratě nebo nemoci. I Doufající měl podobné obtíže. Proto tam museli v bolestech ulehnout a volali Křesťan i Doufající: „Zapřísahám vás, dcery Jeruzaléma, když najdete mého milého, co mu povíte? Že jsme nemocní láskou“!(Pís. 5,8) 2) Proto se tam museli chvíli zdržet, než opět nabrali síly a byli schopni se svým dojetím a touhou pokračovat ve své cestě k městu. Cesta se vinula alejemi, vinicemi a zahradami, které měly všechny svoje branky otevřené směrem k cestě. U jedné z nich stal zahradník a proto se ho zeptali Poutníci: Čí jsou tyto překrásné zahrady a vinice? Zahradník: Jsou majetkem našeho Krále, který je založil pro svoji potěchu a také pro občerstvení vás poutníků (Deut. 23,25a). Potom je zavedl do vinice a nabídl jim k občerstvení nádherné hrozny, které tu rostly. Ukázal jim také cestičky, po kterých se Král rád procházel a besídky, kde odpočíval. A poutníci se tam po všech nesnázích cesty uložili a usnuli. Ve svém snu jsem viděl, že tam mluvili ze spánku mnohem více, než kdykoli na celé své předešlé cestě. Když jsem se tomu divil, řekl mi Zahradník: Co se divíš? Hrozny vinice působí, že „řeč hladce i po rtech spících plyne“(Pís, 7,10). Když se poutníci probudili, chystali se vyrazit do města. Ale jak už jsem řekl, odlesk slunce, které svítilo na město, které bylo z čistého zlata (Zjev. 21,18) byl tak oslnivý, že se tam ještě nemohli dívat s odkrytou tváří (2Kor. 3,14b a 18) a museli mít před očima jakýsi závoj. Potom jsem viděl, že je potkali dva muži ve skvoucích oděvech jakoby ze zlata a jejich tváře zářily jako světlo 4). Ti muži se poutníků ptali, odkud přišli, kde bývali na nocleh, jakými prošli obtížemi a nebezpečím; a také, jaké prožili radosti a potěšení. Poutníci jim na všechny jejich otázky odpověděli. Potom jim ti muži sdělili, že do jejich cíle - zlatého města, jim zbývá překonat už jenom dvě obtíže 5). Křesťan i Doufající je poprosili, jestli by je nemohli doprovodit. Zářící muži s nimi byli ochotni jít, ale řekli Zářící muži: Zvítězit ale můžete jen vlastní vírou 6).
2) Nejeden věřící, když se zahleděl na Boží lásku která je skrze Spasitelovu náruč objímá, byl natolik přemožen touhou, že jeho srdce ochablo. Ano, když se díváme na to, po čem toužíme a co nám náš Pán připravuje, začínáme si přát odejít z této časnosti a být už s Ním. Svět se pro nás stává méně důležitým a přejeme si být daleko, daleko od tělesných trampot, které nás obtěžují. Láska k Pánu vyroste do té míry, že slabé tělo už nestačí na takové rozpětí ducha. Anglický básník Cowper jednou zvolal: „Pane, zadrž svou ruku, klesám, umdlévám a umírám, když cítím plnost tvé tak drahé lásky“. 3) I ve snu pociťují věřící blížící se k cíli, slasti nebeského domova. Snad jsou tím míněna jejich přemýšlení a modlitební rozjímání o svatých Božích věcech, které je uvádějí do „Králových besídek“, tj. do chvil, které On zde na zemi tak rád prožíval v obecenství se svým Otcem. Kéž bychom také my víc přemýšleli a „nořili“ se do hloubek obecenství s Bohem. Asi bychom pak mohli přinést mnohem víc požehnání těm, kteří nás poslouchají. O jednom věřícím, jménem Havel se vypravuje toto: Jednou cestoval na koni a tento čas věnoval rozjímání. V jeho mysli rostla vroucnost, takže nakonec zakoušel tak uchvacující nebeskou radost a takovou jistotu že i on má v nebi svůj podíl, že se úplně odpoutal od reality své situace a vůbec netušil, kam ho kůň zanesl. Když už byl unaven, zastavil u pramene, kde se občerstvil a žádal vroucně Pána, aby ho, pokud to je jeho vůle, už povolal do své slávy. Celou svou cestu dokončil v tomto blaženém stavu a dokonce ani v noci nemohl spát, ale prožil ji v takové nebeské radosti jako by už byl obyvatelem jiného světa. Zahradníkem je dle všeho Duch svatý, který předává věřící duši vše, co jí Spasitel připravil. 4) Kdo jsou ti muži? Jsou to andělé, kteří jsou povoláni ke službě těm, kteří mají dědičně obdržet spasení (Žid. 1,14). Andělé doprovázejí věřící na jejich cestách. Ale to co vše v našich životech vykonali, nám bude odkryto až nám bude zjeveno, co vše s námi náš Pán dělal. Ale čím více v životě věřícího mířícího domů umlká hluk světa, tím více může duše „slyšet“ předzvěsti a zvěsti z onoho lepšího světa „deseti tisíců andělů a dokonalých spravedlivých duchů“(Žid. 12,22-23). 5) Těmi obtížemi jsou smrt a strach plynoucí z nedůvěry srdce. Kdybychom věřili upřímně a cele, pak by nám ani smrt nemusela působit potíže. Víra má moc překonat i strach a hrůzu smrti. 6) Jsou dvě skutečnosti, které musí člověk prožít sám a ve kterých nás nikdo nemůže zastoupit: znovuzrození a přechod přes Jordán, tj. smrt. Tak jako při znovuzrození se jedná o tvoji vlastní víru, stejně i toho posledního vítězství lze dosáhnout jen vlastní vírou v toho, který je Knížetem života a vítězem nad smrtí. Poutníku, máš ze smrti strach? Třeseš se protože musíš jít cestou, kterou jsi ještě nešel? Neboj se! Stejný Ježíš, který tě našel na vyprahlé poušti a vedl tě všemi tvými zápasy, On tě neopustí ani na břehu této „řeky“, ale půjde s tebou a převede tě na druhý, tak žádoucí břeh.
2. A jak tak spolu pokračovali v cestě, uviděli otevřenou bránu Zlatého města. Ale jak jsem si všiml, mezi nimi a bránou tekla velmi hluboká a prudká řeka, přes kterou nebyl postaven žádný most. Když poutníci uviděli řeku, zachvátil je děs. Ale jejich průvodci jim dodávali odvahu a říkali Zářící muži: Nebojte se! Přebrodit řeku je zatím jediná oprávněná možnost, jak se mají poutníci k bráně dostat. A tak se Křesťan zeptal, jestli nevede do města přece jen jiná cesta. Zářící muži: Ano vede, ale od založení světa mohli touto cestou přijít jen dva lidé: Henoch a Eliáš. A další po ní budou moci přijít až po posledním zatroubení (1Kor.15,51-52). Ale na poutníky, zvláště pak na Křesťana padl velký strach a děs, takže začali horečně hledat nějakou možnost, jak by se mohli řece vyhnout 7). Ale žádnou nenašli. Tak se zeptal Doufající: Jak je ta řeka vlastně hluboká? Zářící muži: Jak pro koho. Je hluboká pro pochybujícího, nebo mělčí pro toho, kdo plně spoléhá na Krále tohoto místa 8). Ale v přechodu přes řeku vám nemůžeme pomoci. 3. A tak i když váhali, poutníci přece vstoupili do vody. Křesťan se začal hned topit. V úzkosti volal na Doufajícího: „Uvrhl mne do hlubiny....obklopil mne proud, převalily se přese mne všechny příboje a vlny“(Jon. 2,4). Ale jeho druh ho těšil Doufající: Bratře, neboj se! Pod nohama cítím dno a je pevné! Křesťan: „Srdce se ve mně svírá, dolehly na mne hrůzy smrti!“(Ž. 55,5) „Nedovolí mi spatřit zemi,.....zemi oplývající mlékem a medem“(Joz. 5,6). Hned nato přepadly Křesťana z hrůzy mdloby, takže skoro přestal vidět a i celkově bylo jeho vnímání silně omezeno. Nedokázal si již téměř vzpomenout na předcházející vítězství a mnohá příjemná občerstvování, která zakusil na své cestě; a už vůbec o tom nebyl schopen mluvit. Jeho slova, která se mu drala z úst, svědčila o děsu, který naplňoval jeho nitro a o strachu, že zemře v řece a nedostane se na druhý břeh k bráně. Přihlížející též viděli, že ho velice znepokojovaly vzpomínky na hříchy, které spáchal před tím, než se stal poutníkem. Také se podle jeho kusých vyjádření zdálo, že ho pronásledují vidiny příšer a démonů 9). Doufající měl veliké problém udržet Křesťanovu hlavu nad vodou, několikrát dokonce zmizel pod hladinou a teprve za chvíli se vynořil téměř polomrtvý. Jeho druh ho nepřestával utěšovat Doufající: Bratře, vydrž! Už vidím bránu a muže, kteří nás chtějí přivítat! Křesťan: To čekají na tebe; co tě znám, byl jsi vždycky doufající. Doufající: Ale tím jsi byl i ty! Křesťan: Ale, bratře, kdyby to se mnou bylo v pořádku, přišel by mi na pomoc, ale On „mne zavedl do lovecké sítě“(Ž. 66,11). 7) „Dokud jsme totiž v tomto stanu, sténáme a je nám těžko, neboť nechceme být svlečeni, nýbrž přioděni, aby to, co je smrtelné bylo pohlceno životem“(2Kor. 5,4). 8) Jakou mírou víry byl určován život věřícího, takovou míru víry většinou prožije i v umírání. Pro toho, kdo na Pána plně spoléhá, budou „proudy smrti“ mělké, ten, kdo pochybuje v životě, asi projde úzkostmi i při svém odchodu na věčnost. Tohle ovšem nesouvisí s velikostí bolesti při umírání. Mnohé svoje děti provede Pán velice bolestnou smrtí, kdežto někteří nevěřící často jen lehce „usnou“. Ale velikost bolesti při umírání není měřítkem požehnané a blažené smrti. Mnozí, třeba jako Lazar umírali v bolestech a opuštěnosti a až potom byli přeneseni „do lůna Abrahamova“( Lk. 16,19-31). A jiní, kteří odešli bez bolesti, skončili v pekle. Měřítkem požehnané, blažené smrti není míra bolesti, ale je jím víra v Ježíše Krista. 9) Může tak zkušený Křesťan nakonec prožívat ještě takové sevření a tolik zmítání pochybnostmi? Zdá se, že Bunyan očekával, že ho bude strach a hrůza pronásledovat i v branách smrti; i když Bunyan sám pak prožil velmi pokojný odchod z časnosti. Ale tyto pochybnosti nejsou u křesťanů výjimkou a prožívali je i ti, kteří byli Pánem obdarováni velkou milosti; a snad právě proto na ně satan tak zuřivě útočil. Třeba znamenitý Boží služebník Spurgeon, který posloužil tisícům lidí ke spasení, míval v posledním čase temné chvíle malátnosti; ale i jeho konec byl vítězný. I v branách smrti musí být všem pozorovatelům zřejmé, že záchrana duše není naše dílo, ale že je jen zásluhou naprosté Boží milosti. My sami pak jsme jen samá bída a hřích a naší jedinou záchranou je krev Pána Ježíše Krista. V našich srdcích dříme mnoho ješitnosti. I umírat bychom chtěli velkolepě, aby po nás, i našem umírání, zbyla pěkná vzpomínka. Ale oslaven může a musí být jenom náš Pán. A proto je nám často a opakovaně, někdy i na prahu věčnosti ukazována naše nicotnost a bída. Jenom náš Pán „je hoden přijmout moc a bohatství, moudrost, sílu a úctu, slávu a dobrořečení“( Zj. 5,12). Nemůžeme zvítězit svoji dobrotou nebo zbožností; zvítězit můžeme jenom skrze Beránkovu krev ( Zj. 12,11). Jeho je vítězství, On zvítězil! Proto buď velebeno jen Jeho jméno!
Doufající: Bratře, mýlíš se! Úplně jsi zapomněl na slovo Písma o bezbožných: „Nejsou spoutáni aby směřovali k smrti,....lidské trápení se jich netýká, nebývají postižení jako ostatní“(Ž. 73,4-5). Úzkost a hrůzu, které v těchto vodách prožíváš, nejsou známkou toho, že tě Pán opustil. Mají jen přezkoušet, jestli se spolehneš na Jeho dobrodiní, která jsi už přijal a zda i v této úzkosti setrváš v důvěře ve svého Záchrance 10). Po těchto slovech jakoby Křesťan začal přicházet k sobě a mohl znovu jasněji uvažovat. Jeho druh ho znovu povzbuzoval Doufající: Buď dobré mysli! Ježíš Kristus tě uzdravuje! Po těch slovech se Křesťan opět vzchopil a silně a radostně zvolal Křesťan: Zase ho vidím! A On mi říká: „Když půjdeš přes vody, budu s tebou, a když přes řeky, nezalijí tě“(Iz. 43,2a). Nato oba znovu nabyli odvahy a útoky nepřítele duší okamžitě ustaly. I Křesťan ucítil pevnou půdu pod nohama a tak společně vystoupili na druhý břeh 11) řeky, která se už pro ně stala mělkou. 4. Na druhém břehu se opět sešli s oběma zářícími muži, kteří je tu přivítali a řekli Zářící muži: „Jsme služební duchové, poslaní k službě těm, kdo mají dostat do dědictví záchranu“ (Žid. 1,14). A potom je doprovázeli k bráně. Je potřeba připomenout, že zlaté město stálo na vysoké hoře, ale poutníci na ni vystoupili velice lehce, protože jejich průvodci je vedli za ruce. Poutníci také mimo to zanechali v řece svá smrtelná roucha, ve kterých sice do řeky vstoupili, ale vystoupili z ní už bez nich. Proto přišli k městu rychle a snadno, i když jeho základy jsou vyšší než oblaka. Procházeli oblastí vzduchu a s vděčností a s potěšením spolu radostně mluvili o tom, jak šťastně prošli řekou a jaké vynikající průvodce získali ke své službě 12). Hovořili také se svými zářícími průvodci a ti jim vypravovali o nevýslovných krásách města kam mířili. Zářící muž: Přistupujeme „k hoře Siónu, k městu živého Boha, nebeskému Jeruzalému, k deseti tisícům andělů, k slavnostnímu shromáždění, k církvi prvorozených, kteří jsou zapsáni v nebesích a k Bohu, soudci všech, a k duchům spravedlivých, kteří jsou učiněni dokonalými“(Žid. 12,22-24). Také teď jdete do Božího ráje, ve kterém uvidíte strom života a budete jíst jeho věčně čerstvé ovoce (Zj. 2,7). Až tam přijdeme, budete oblečeni do bělostných oděvů (Zj. 3,5) a denně po všechny věky budete chodit a mluvit s Králem (Zj. 22,4). Tam už neuvidíte nic z toho, co jste prožívali v časnosti (Iz. 65,16), jako: starost, zármutek, nebo nemoc a smrt, protože první věci pominuly (Zj. 21,4). Vstupujete nyní k Abrahamovi, Izákovi, Jákobovi a prorokům, kteří byli „před příchodem zla vzati,...... a nyní došli pokoje a odpočívají ve své přímosti“(Iz. 57,1-2).
10) V nouzi poznáš přítele! „Přítel miluje v každé době, bratr se zrodil pro čas soužení“( Př. 17,17). Jak vzácná je v posledních bojích přítomnost přítele, který sám stojí na skále a dovede podržet hlavu svého druha „nad vodou“. To je hlavní účel návštěv křesťanů u umírajících. Nemají „přikládat“ k obavám a strachu ani lidsky balamutit a utěšovat, ale mají umět potěšit pohledem na Ježíše. Jak vzácné je mít kolem sebe lidi, kteří znovu a znovu připomínají krev Pána Ježíše Krista. Býváš někdy u lože umírajících? Nebudeš tam k žádnému užitku, nebudeš- li stát pevně na skále Božího slova a víry. A jestli se někdo z čtenářů blíží k smrti, připomínej si přijatá Boží dobrodiní získaná skrze našeho Pána. A nezapomeň, že koho Pán miluje, toho miluje věčným milováním (Jer. 31,3). 11) Přece jen nakonec oba „řeku“ přešli. Každý, kdo spoléhá na Krista, přejde na blažený břeh! Věřící duše, přejdeš i ty, jenom věř! Když se budeš ve víře dívat na Ježíše, ten, který tě doteď strašil a znepokojoval, bude muset zmlknout. Když se díváme k nebeskému cíli, zdá se to být daleko a navíc musíme projít temnou řekou smrti, přes kterou nevede žádný pohodlný most. Naše srdce dostává naprosto přirozený strach. Ale polekaná věřící duše, neboj se! Pán převede i tebe a ty přejdeš! 12) Jaká to bude slast, až svlečeme smrtelnost, která nás tady všude obklopuje, omezuje a svazuje! Jaká to bude slast, až naše myšlení a pocity budou uvolněny od smrtelnosti našeho těla, která nás tolik ovlivňuje! I ty naše nejlepší představy nejsou ničím víc, než jen nejasným stínem nebeské svobody, která nás čeká. „Neboť toto porušitelné tělo musí obléknout neporušitelnost a toto smrtelné nesmrtelnost. Když toto porušitelné oblékne neporušitelnost a smrtelné nesmrtelnost, tehdy se uskuteční slovo, které je napsáno: Smrt byla pohlcena ve vítězství!“( 1 Kor. 15,53-54).
Pak se Doufající zeptal svých průvodců Doufající: A čím se budeme v tomto krásném městě zabývat my? Jaké budeme mít povinnosti? Zářící: Nejdříve prožijete potěšení za všechnu svoji práci a úzkost v minulém životě. Také budete sklízet plody toho, co jste na zemi rozsévali svým utrpením, modlitbami, slzami a prací pro svého Krále (Ž. 126,5). Potom budete odměněni zlatými věnci života (Zj, 2,10c) a budete mít věčné potěšení hledět do tváře nejvyššího Krále, protože ho uvidíte takového, jaký je (1J. 3.2). Tam mu také budete sloužit svým díkůvzdáním, chválením a oslavami mnohem dokonaleji, než to bylo možné dříve kvůli vašim tělesným omezením (Zj. 7,9-10). Vaše oči se, na rozdíl od pozemského života (Kaz. 1,8), nasytí viděním nebeských věcí a uši slyšením milovaného hlasu Nejvyššího. Také prožijete velkou radost ze shledání s vašimi milými, kteří vás už do této slávy předešli a budete s jásotem vítat ty, kteří následovali příklad vašeho putování. Budete oblečeni do slávy a velebnosti a budete mít výsadu vyjíždět jako dvořané a doprovod Krále. Protože až se vrátí na zem na křídlech větru a za zvuku polnice k soudu nad hříšným světem, budete jeho přísedícími. Král bude soudit všechny činitele nepravosti, ať už lidi nebo anděly; a při tomto soudu budete mít i vy své slovo (1Kor. 6,2-3a), protože to byli i vaši nepřátelé. A když se s ním potom zase vrátíte do města, budete mu sloužit i kralovat na věky věků (Zj. 22,3-5) 13). Když se blížili k bráně, přišel je přivítat velký zástup občanů nebeského města. A jejich zářící průvodci je zástupům představili Zářící: Tito muži milovali svého Pána a při svém putování, kvůli Němu a jeho svatému jménu, opustili všechny věci (Mat.10,37-39). On nás poslal, abychom je doprovodili a dovedli je až na konec jejich s touhou uskutečněné pouti a aby směli vejít a s radostí pohledět tváří v tvář na svého Vykupitele (Job 19,25-27a). Nebeský zástup pak začal jásat a provolávat Zástup: Blahoslavení, kdo jsou pozváni k Beránkově svatební hostině! V zástupu také bylo několik královských trubačů v bělostných úborech, kteří začali hrát tak hlasitě a nádherně, že se rozléhalo do daleka a z různých stran se to vracelo ozvěnou. A právě touto překrásnou hudbou je trubači mezi sebou vítali. Potom je zástup úplně obklopil, někteří šli před nimi, vedle nich i za nimi a vytvořili jim jakoby čestnou stráž a doprovod. Při cestě vpřed se pak s hudbou trubačů střídaly i nádherné písně zpívané doprovázejícím zástupem. Všechno bylo na pohled krásné, radostné a velice přirozené, zkrátka poutníky přišlo přivítat nebe. Všichni v zástupu, včetně trubačů, se radovali, že jsou poutníci s nimi a dávali svými pohledy, úsměvy, máváním i voláním najevo, jak rádi přišli poutníky přivítat. Oba muži z toho byli jako u vytržení a cítili se, při pohledu na anděly a jejich přenádherné hlasy a všeobecnou radost, jako by už byli v nebi - a to ještě mnohem dříve, než do něho skutečně vešli. Teď už měli před sebou i město jako na dlani a z něho jim vstříc na uvítanou zněly všechny zvony! Ale nade všechny již zmíněné věci jejich nitro blažila myšlenka, že budou moci v této společnosti zůstat už po celou věčnost. Kdo by mohl výstižně popsat a kterým jazykem by se dala vyjádřit tato nevýslovná radost? (1P: 1,8) A takhle přišli k bráně. Nad branou byl napsán veliký zlatý nápis: „Blahoslavení, kteří zachovávají jeho přikázání a mají právo přijít ke stromu života a vstoupit branou do města“(Zj. 22,14) 14). Ve svém snu jsem pak viděl, jak poutníkům jejich zářící průvodci řekli, aby u brány chvíli počkali. Za okamžik k nim vyšli služebníci pověření kontrolou poutníků, mezi kterými byli třeba Enoch, Mojžíš nebo Eliáš a další; a těm jejich průvodci řekli 13) Jak překrásné vyhlídky má na věčnosti věřící! Určitě stojí za to, abychom kvůli nim opustili všechny pozemské věci a vybrali si důležitější stránku skutečnosti, která nám nebude vzata ( Luk. 10,42). Stojí to za to, jít třeba obtížnou cestou, někdy s žalem a slzami, ale cestou k tak vznešenému a úžasnému cíli! Čtenáři, k jakému cíli ses rozhodl jít ty? Míříš k nebi, nebo tvé očekávání míří k „jistějším“ cílům pozemským ? 14) Jaká jsou tato přikázání? „Čiňte pokání (obraťte se od světa) a věřte evangeliu“( Mk. 1,15b). Do nebeského království je možné vstoupit jen těmito dvěma „křídly dveří“ záchrany. Víra je nezastupitelná: „Těm však, kteří ho přijali, dal pravomoc stát se Božími dětmi, těm, kteří věří v jeho jméno“ ( J. 1,12).
Zářící: Tihle poutníci přišli, z lásky ke Králi tohoto místa, z měst Zkázy a Marnosti. Zároveň jim také poutníci odevzdali svoje průvodní listiny, které dostali na začátku své pouti a ty byly neprodleně předloženy Králi. Ten si je pozorně přečetl a potom se zeptal Král: Kde jsou ti muži? Služebníci: Stojí před branou. A tak Král okamžitě poručil Král: „Otevřete brány, ať vejde spravedlivý národ, který zachovává věrnost!“(Iz. 26,2) 5. Brána se otevřela a poutníci směli vstoupit. Při průchodu branou, byli poutníci náhle proměněni a oblečeni do zářivých oděvů, které se leskly jako zlato. Přistoupilo k nim také několik nebešťanů a dalo jim zlaté věnce a harfy Harfy, aby jimi doprovázeli společné chvalozpěvy a věnce, jako jejich vyznamenání a poctu. Z města sem také stále doléhal radostný hlahol zvonů a vstříc jim znělo i všeobecné volání: „Vejděte do radosti svého Pána“(Mat. 25,21b). Potom jsem slyšel, jak Křesťan i Doufající zpívali silně (a mnohem lépe než dříve na zemi) tento chvalozpěv: „Tomu, jenž sedí na trůnu, a Beránkovi dobrořečení, úcta, sláva i moc na věky věků!“(Zj. 5,13b) Když jsem se za vcházejícími poutníky díval do města, celé město zářilo jako slunce, ulice, po kterých se procházelo mnoho lidí v zářivých oděvech a se zlatými věnci na hlavách, byly vydlážděny zlatem a jeho obyvatelé měli v rukou palmové ratolesti nebo harfy, kterými doprovázeli svůj zpěv. Někteří z nich měli křídla a neustále zpívali a oslavně provolávali: „Svatý, svatý, svatý Pán, Bůh všemohoucí, ten, který byl a který jest a který přichází“(Zj. 4,8). A potom zavřeli bránu. A já jsem velice litoval, že jsem už nemohl být mezi nimi uvnitř 15). 6. Když jsem o všech těchto věcech přemýšlel, ohlédl jsem se a uviděl Neznalého, který právě přicházel k řece. A k mému údivu se také brzy dostal na druhý břeh a přitom neprožil ani zlomek těch obtíží, které měli Křesťan a Doufající. V místě, kde přišel Neznalý k řece, se totiž objevil se svoji loďkou převozník jménem Klamnaděj; a ten ho přes řeku pohodlně převezl 16). Potom jsem viděl, jak se Neznalý začal namáhavě plahočit do svahu k nebeské bráně. Jenže šel úplně sám a na jeho cestě ho nepovzbudil ani jediný živáček. Když se dovlekl k bráně, přečetl si nápis, který se nad ní skvěl. A protože se domníval, že ho okamžitě vpustí dovnitř, začal na bránu bušit. Jeden ze strážců vyšel a ptal se Vrátný: Odkud jdeš a co si přeješ? Neznalý: Chci dovnitř! Když Král chodil a učil v našem kraji, tak jsem s ním dokonce jedl a pil (Luk.7,36). Vrátný: A kde máš doporučující průvodní listinu, abych ji mohl Králi předložit? Neznalý si prohledal všechny kapsy, ale žádné doporučení nenašel. Vrátný: Jak to, že nemáš nic, čím bys prokázal, že sem patříš?
15) Přeješ si být i ty účastníkem té slávy, kterou ve svém zjevení popisuje apoštol Jan? Ta možnost je stále otevřená, pokud ses obrátil od světa k Pánu a kráčíš jeho cestou. Jak ohromný zástup nás už na věčnost předešel! Ale všichni si museli vybělit svá roucha Beránkovou krví, než byli postaveni před Boží trůn (Zj. 7,9 a 14). A v tomto zástupu je místo pro tebe i pro mne! Kéž je věčně velebeno to Jméno nad každé jméno (Fil. 2,8-9), jméno mého Spasitele Ježíše Krista! 16) Neznalý se smrti nebál a protože spoléhal sebevědomě na svoji klamnou naději, přešel s jistotou na druhý břeh. Podobných lidí je mnoho. Umírají klidně, protože spoléhají na své dobré skutky, spravedlnost, nebo očekávají přechod do věčné nicoty. A v těchto svých klamných postojích jsou ve své samolibosti a falešném klidu mnohými utvrzováni. Některým slouží jako „Klamnadějova loďka“ lehkovážná útěcha nebiblického faráře či kazatele, posloužení svátostmi, ujišťování o Boží milosti, vyzpovídaní se a podobně. Kéž by duchovní nedoprovázeli umírající na věčnost klamnými nadějemi! Ale klamná naděje v okamžiku zmizí, a podvedený ubožák oněmí. Protože opravdu jedinou pravou nadějí je Kristova krev a spravedlnost jímž do nebe se ustrojím
je svatební můj šat a skvost, a před Bohem ctně obstojím.
Kéž nás Pán chrání před jakýmikoli marnými nadějemi. (Dnešní nejrozšířenější nadějí je klamná jistota, že smrtí všechno končí). Jedinou pravou nadějí - průvodní listinou - je jistota spasení stvrzená Duchem svatým. Kdo spoléhá na cokoliv jiného, bude tragicky oklamán.
A Neznalý se už nezmohl ani na jediné slovíčko (Mat.22,12). A tak služebníci oznámili Králi přítomnost tohoto poutníka, který se sice dostal až k nebeské bráně, ale nemá doporučující průvodní listiny. Král se na Neznalého ani nepodíval, jen přikázal zářícím průvodcům, kteří doprovázeli naše poutníky k městu, aby ho svázali a odnesli do místa muk (Mat.22,13). A ti jej pak svázaného vzduchem odnesli ke dveřím chodby do vrchu, u kterých byli kdysi i poutníci na horách Milosti, a uvrhli ho do temnot. A tak jsem viděl, že dostat se do pekla je stejně snadné od bran nebe, jako z Města Zkázy 17. Potom jsem se probudil a zjistil, že všechno co jsem viděl, byl jenom velmi živý sen. 17) To je velice závažné Bunyanovo sdělení. Je možné být před branami nebe a přece nakonec skončit v pekle. Bunyan popisuje Neznalého takto: „Může to být člen církve a může být lidsky posuzován stejně dobře jako pošetilé družičky v podobenství Pána Ježíše (Mat.25,1-13). Nemusí na něm být zřejmá žádná viditelná poskvrna, může mít dokonce svoji lampu a přece nakonec ztratí svou duši. Může mít v církvi i úřad jako Jidáš, který byl pokladníkem, nebo Démas, který byl spolupracovníkem apoštola Pavla (Filem. 24 a 2Tim. 4,10). Takoví lidé se mohou se stát kazateli a služebníky evangelia se vzácnými dary a výmluvným jazykem jako anděl, mohou mluvit vzácné a skryté věci, - a přece skončí pod kletbou. Mohou mít i mnohé dary Ducha svatého a prorokovat jako Balám; a přece nakonec skončit podobně jako on. ( Nu. 31,8d) Dlouho mohou zaujímat vážená postavení, ale nakonec Pán všechno zjeví. Dokonce mohou pravdivě říkat: „Pane, Pane, což jsme tvým jménem neprorokovali a tvým jménem nevyháněli démony a tvým jménem neučinili mnoho mocných činů?“(Mat. 7,22) A přece budou odmítnutí, protože neměli nebeské občanství (Mat. 7,23). Kéž by žádný čtenář této knihy nežil v žádném podobném klamu! Kéž bys i ty mohl vždy s jistotou říkat: Vím, že mne Ježíš očistil, a učinil ze mne nehodného, Boží dítě!
KONEC
POZNÁMKY K MÉMU PŘEVODU DO DNEŠNÍ ČEŠTINY Je jisté, že k pokusu převést Bunyanovo dílo do modernější češtiny, by se lépe hodil někdo povolanější než já, takže se zde bude určitě dát mnohé kritizovat. Ale duchovní hodnota této knihy je natolik vysoká, že ani chatrnost mého pokusu ji nedokáže zcela potlačit. Musím se přiznat k dvěma směrům úprav v mém převodu, který vychází z překladu do češtiny této knihy bratra kazatele Aloise Adlofa, z 2.vydání v r. 1922. 1/ V místech, kde byl příběh nebo popisy podle mne příliš stručné, málo plynulé nebo kostrbaté, (literární vědci tuto Bunyanovu knihu považují za první přechodové dílo ze středověké alegorie k modernímu románu) jsem neodolal a pokusil se tato místa trochu doplnit, uhladit a přiblížit současné dobrodružně literatuře. Ale velmi přísně jsem se snažil, aby to nezměnilo smysl a alegorii příběhu. 2/ Co se týká duchovního obsahu knihy jsem si uvědomil, že nejen Bunyan, ale i br. Adlof, žili v dobách nesrovnatelně větší všeobecné znalosti Bible než dnes my. Proto nejen v příběhu, ale i ve výkladových vysvětlivkách, uvádím více biblických odkazů; ať už jde o verše osvětlující duchovní význam příběhu, ale i o narážky na biblické příběhy nebo na biblické verše, které už dnešní lidé skoro neznají. A výkladový text jsem na několika místech doplnil stručnými zmínkami /šikmým písmem/ o problémech, se kterými se ani Bunyan, ani br. Adlof, nesetkávali tak často jako my. Kéž i tento můj nedokonalý pokus slouží jen k užitku Božího díla a Jeho slávě.
Karel Hýsek