Cesta moci (z knihy H.Nouwena, Cesta čekání, cesta pokoje, cesta moci) Když sedíte v letadle a díváte se na širokou krajinu pod sebou, řeky, jezera a hory, klikatící se cestičky a vesničky roztroušené po zemi, nemůžete pochopit, proč je pro lidi tak těžké žít v pokoji vedle sebe. Astronauté byli tak uchváceni pohledem na krásu naší modré planety ze své rakety, že nemohli vůbec věřit, že její obyvatelé v tu chvíli ničí vlastní domov a zabíjejí se navzájem válkou a vykořisťováním. Vzdálenost někdy pomáhá získat jasnější pohled na člověka a odvážit se odpovídající kritiky. I já bych se chtěl podívat na náš svět ze vzdálenosti, ne však z fyzické vzdálenosti letadla či vesmírného raketoplánu, ale z duchovní vzdálenosti naší víry. Chci se podívat na nás lidi shora, očima Božíma. Ježíš se vždy díval na lidi shora a snažil se naučit tomu taky nás. „Já pocházím shůry,“ říkal, „a chci, aby i vy jste se znovu narodili shůry, abyste mohli vidět novýma očima.“ V tom je celá teologie. Dívat se na skutečnost očima Božíma. A k vidění se nabízí hodně: země a nebe; slunce, hvězdy a měsíc; ženy, muži a děti; kontinenty, země, města a vesnice a spousta jedinečných věcí v minulosti, přítomnosti a budoucnosti. A proto je tak mnoho „teologií“. Písmo svaté nás učí dívat se na to bohatství rozmanitosti očima Božíma, a tak rozlišovat způsoby života. Chtěl bych vám v této útlé knížečce nabídnout teologii slabosti. Chci se dívat Božíma očima na naši narušenost, ohraničenost, zraněnost a křehkost tak, jak nás Ježíš učil, v naději, že tento pohled nám poskytne bezpečnou cestu po zemi. Zaměřím se na tři slova: „moc“, „bezmoc“ a „moc“. Nejdřív bych se chtěl po dívat na moc, která utlačuje a ničí, pak ukázat, že tato moc je odzbrojena bezmocí, a nakonec vyzdvihnout tu pravou moc, která osvobozuje, usmiřuje a léčí. Moc I. Když se Bůh dívá na náš svět, pláče. Bůh pláče, protože neovladatelná touha po moci chytila do pasti a zkazila ducha člověka. Místo vděčnosti je tu odmítání, místo chvály kritika, místo odpuštění pomsta, místo uzdravení zranění, místo soucitu soupeření, místo spolupráce násilí, místo lásky nesmírný strach. Bůh pláče, když se dívá na naši modrou planetu a vidí, jak tisíce zmrzačených těl leží na bojištích; vidí, jak se opuštěné děti toulají ulicemi velkoměst; vidí vězně zavřené za mřížemi a tlustými zdmi; vidí duševně choré muže a ženy, jak marní čas v rozlehlých ústavech; vidí milióny lidí umírat hladem a v zapomenutí. Bůh pláče, protože On zná tu bolest a muka, které jsme způsobili sami sobě tím, že jsme chtěli vzít svůj osud do vlastních rukou a panovat nad druhými. Když se podíváme okolo sebe a mezi sebe Božíma očima, snadno rozeznáme, jak vše proniká chtivost moci. Proč Srbové zabíjejí Muslimy? Proč po sobě protestanti a katolíci házejí bomby? Proč byl prezident Srí Lanky zavražděn a belgický premiér unesen, proč významný francouzský politik spáchal sebevraždu? Podívejme se do svých vlastních srdcí! Copak se neustále nezajímáme o to, jestli si nás lidé všímají, jestli nás chválí, jestli nám děkují? Copak se neptáme pořád sami sebe, jestli jsme lepší nebo horší, silnější nebo slabší, rychlejší nebo pomalejší než ten, kdo stojí vedle nás? Copak jsme už od základní školy nebrali své spolužáky a kolegy jako soupeře v závodění
o úspěch, vliv a popularitu? A nejsme si snad tak ne jisti tím, kdo vlastně jsme, že se chápeme jakékoli, ano jakékoli, formy moci, která by nám dala alespoň trochu vlády nad sebou, svou činností a svými cestami? Jsme-li o podívat se na věci Božíma očima, brzy zjistíme, že to, co se děje v Bosně, Jižní Africe, Irsku a Los Angeles není tak daleko od našich vlastních srdcí. Jakmile je naše bezpečí ohroženo, chápeme se první hole nebo pušky, která je po ruce, a říkáme, že jde hlavně o naši záchranu, i když tisíce jiných oni přijdou. Dobře znám ty své hole a pušky! Někdy je to kamarád, který má větší autoritu, někdy peníze nebo titul, někdy špetka nadání, které jiní nemají, někdy určitá znalost, skrytá vzpomínka nebo i chladný pohled.. .a už se toho rychle a bez váhání chápu, abych zůstal v přesile. A než si to stačím uvědomit, odstrčím stranou své přátele. Bůh se na nás dívá a pláče, protože vždycky, když užíváme moci, abychom dodali sami sobě důležitosti, oddělujeme se od Boha a od sebe navzájem a náš život začíná být ďábelský v původním významu tohoto slova: rozdělující. II. Je však ještě něco horšího než ekonomická a politická moc. Je to náboženská moc. Když se Bůh dívá na náš svět, nejen že pláče, ale také se hněvá - hněvá se, protože mnoho lidí, kteří se modlí, přednášejí chvály a volají k Bohu: „Pane, Pane!“, je zároveň zkaženo mocí. Bůh říká v hněvu: „. . .tento lid se přibližuje ke mně ústy a ctí mě svými rty, ale svým srdcem se ode mne vzdaluje a jejich bázeň přede mnou se stala jen naučeným lidským příkazem...“ (Iz 29.13). Ta nejúskočnější, nejvíce rozdělující a zraňující moc je moc použitá ve službě Bohu. Jsem přímo za plaven množstvím lidí okolo sebe, kteří „byli zraněni náboženstvím“. Nevlídné slovo ministranta nebo kněze, kritická poznámka pronesená v kostele na vrub něčího životního stylu, odmítnutí někoho u stolu, nepřítomnost u člověka v nemoci nebo při smrti a bezpočet dalších zranění zůstávají v lidských myslích déle než jiná odmítnutí, která pocházejí více ze světa. Tisíce odděleně žijících a rozvedených mužů a žen, množství homosexuálů a lesbiček, bezdomovci, kteří cítí, že nejsou vítáni v domě modlitby své lidské rodiny bratří a sester, se odvrátili od Boha, protože se setkali s uplatněním moci tam, kde čekali výraz lásky. Je zřejmé, jak ničivá je moc v rukou Božího lidu, když vzpomeneme na křižácké výpravy, pogromy, politiku apartheidu a na dlouhou historii náboženských válek táhnoucích se až podnes, ale může být těžší uvědomit si, že četná náboženská hnutí v současnosti vytvářejí živnou půdu pro to, aby se tyto strašné lidské tragedie znovu opakovaly. V dnešní době, plné hospodářské a politické nejistoty, je největším pokušením zneužít víru pro získání moci nad druhými, a tak na hradit Boží přikázání lidskými. Je snadné pochopit, proč se tolik lidí znechuceně odvrátilo od všeho, co je třeba jen trochu spojeno s náboženstvím. Je-li k hlásání dobré zvěsti použita moc, stane se brzy dobrá zvěst špatnou, velmi špatnou. A proto se Bůh hněvá. Ale Bůh se nedívá na náš svět jen smutnýma a hněvivýma očima. Boží milosrdenství je mnohem větší než Boží smutek a hněv. Jak praví žalmista: „.. .jeho hněv je na okamžik (Žl 30.6). Ve všeobjímajícím milosrdenství se Bůh rozhoduje odzbrojit moc zla bezmocí, svou vlastní bezmocí. Bezmoc I. Jaká byla a je Boží odpověď na onu ďábelskou moc, která ovládá svět a ničí lidi a jejich zemi? Bůh si zvolil bezmoc. Bůh si zvolil vstoupit do lidských dějin v úplné bezmoci. Tato
Boží volba je středem křesťanské víry. V Ježíši z Nazareta se zjevil bezmocný Bůh mezi námi, aby odmaskoval iluzi moci, odzbrojil knížete temnoty, který ovládá svět, a aby přinesl rozdělenému lidskému rodu novou jednotu. Bůh nám ukazuje božské milosrdenství právě na úplné a ničím nezmírněné bezmoci. Tato radikální Boží volba chce zjevit slávu, krásu, pravdu, pokoj, radost a především lásku v úplném zbavení se moci. Je pro nás velmi těžké, ne-li nemožné, pochopit toto Boží tajemství. Modlíme se k „Bohu Všemohoucímu“, ale ten, který nám zjevuje Boha, když říká: „Kdo vidí mne, vidí Otce,“ je prost veškeré moci. Chceme-li opravdu milovat Boha, musíme se dívat na muže z Nazareta, jehož život spočíval v slabosti. A jeho slabost nám otvírá cestu k Božímu srdci. Mocní nemají v lásce důvěrnosti. Mocných se bojíme. Mohou nás ovládat a nutit dělat, co nechceme. K mocným vzhlížíme. Mají to, co my nemáme, a mohou se sami rozhodovat, jestli chtějí něco dát nebo ne. Mocným závidíme. Mohou si dovolit jít, kam my ne můžeme, a dělat, co my nemůžeme. Ale Bůh nechce, abychom byli ustrašení, zasnění nebo závistiví. Bůh chce, abychom přišli blíž, velmi blízko, tak blízko, abychom mohli v důvěrném přátelství s Ním spočívat jako dítě na matčině klíně. Proto se Bůh stal maličkým dítětem. Kdo by se bál malého dítěte? Malé, křehké dítě je zcela závislé na svých rodičích, ošetřovatelích a pečovatelích. Ano, Bůh se chtěl stát tak bezmocným, že nemohl ani jíst, ani pít, ani začít chodit, mluvit, hrát si nebo pracovat bez pomoci spousty lidí okolo. Ano, Bůh se stal závislým na lidských bytostech, aby vyrůstal a žil mezi námi a hlásal dobrou zvěst. Ano, opravdu, Bůh si zvolil stát se tak bezmocným, že uskutečnění Božího vlastního poslání mezi námi se stalo plně závislým na nás. Jak se může člověk bát dítěte, které houpe v náručí, jak může vzhlížet k dítěti, které je tak malé a křehké, jak může závidět dítěti, které jen úsměvem odpovídá na jeho něžná slůvka? To je tajemství vtělení. Bůh se stal člověkem ve všem všudy stejným jako všichni lidé, aby prolomil bariéry moci totální bezmocí. To je příběh Ježíše. A jak ten příběh skončil? Na kříži, kde tentýž člověk visí nahý s rukama a nohama probodenýma hřeby. Bezmocnost jesliček se stala bezmocí kříže. Lidé jej urážejí, posmívají se mu, plivou mu do tváře a křičí: „Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže. Je-li král izraelský - ať nyní sestoupí s kříže a uvěříme v něho!“ (Mt 27.42). Visí tam, jeho tělo rozedrané od šlehů olověných důtek, srdce zlomené zapřením svých přátel a urážkami nepřátel, jeho duch zahalený temnotou opuštění - totální slabost, totální bezmoc. Takhle si Bůh zvolil zjevit nám svou Boží lásku, navrátit nás do soucitného objetí a přesvědčit nás, že hněv se rozplynul v nekonečném milosrdenství. II. Ale o Boží bezmoci, jak se zjevila v Ježíši z Nazareta, je třeba říct ještě víc. Neměl jen bezmocné narození a bezmocnou smrt, ale - ať se to zdá jakkoli podivné - i bezmocný život. Ježíš, bezmocné dítě Boží, je požehnaný ve své bez moci. Když po mnoha letech skrytého života v Nazaretě začíná svou službu, představuje nám nejdříve svůj autoportrét. „Blaze chudým,“ říká. Ježíš je chudý, není u moci, ale na okraji společnosti. Co dobrého může vzejít z Nazareta? „Blaze tichým,“ říká. Ježíš nedolomí nalomenou třtinu. Vždy se stará o maličké. „Blaze těm, kdo pláčou,“ říká dál. Ježíš neskrývá svůj zármutek, ale nechává téct slzy po tváři, když mu zemře přítel nebo když předvídá zkázu milovaného Jeruzaléma. „Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti,“ pokračuje. Ježíš bez váhání kritizuje nespravedlnost a brání hladové, umírající a malomocné. „Blaze milosrdným,“ říká. Ježíš nevolá po pomstě, ale vždy a všude uzdravuje.
„Blaze těm, kdo mají čisté srdce,“ říká. Ježíš se soustřeďuje jen na to, co je opravdu nezbytné, a nenechá se rozptýlit zábavou. „Blaze těm, kdo působí pokoj,“ říká. Ježíš nezdůrazňuje rozdíly, ale usmiřuje lidi jakožto bratry a sestry jedné rodiny. „Blaze těm, kdo jsou pronásledováni,“ říká. Ježíš neočekává úspěch a popularitu, ale ví, že bude trpět odmítnutím a opuštěním. Blahoslavenství nám poskytují Ježíšův autoportrét. Je to portrét bezmocného Boha. Je to také portrét, který zahlédneme, kdykoli vidíme nemocné, vězně, uprchlíky, osamělé, oběti znásilnění, lidi s AIDS a umírající. Právě pro jejich bezmocnost se máme stát bratry a sestrami. Právě pro jejich bezmocnost máme prohlubovat pouta přátelství a lásky. Právě pro jejich bezmocnost máme odložit zbraně, nabídnout jeden druhému od puštění a nastolit mír. Právě pro jejich bezmocnost slyšíme stále Ježíšova slova: „Vy pošetilci, copak není nutné trpět a tak vstoupit do slávy?“ A opravdu, Boží bezmoc a bezmoc lidského pokolení, jehož součástí se Bůh učinil, se staly dveřmi do domu lásky. Moc I. Náš svět je ovládán ďábelskými mocnostmi, které rozdělují a ničí. V bezmocném Ježíši a skrze něj Bůh tyto mocnosti odzbrojil. Toto tajemství nás však staví před novou a velmi těžkou otázku: Jak žít v tomto světě jako svědkové bezmocného Boha a budovat království lásky a pokoje? Má snad bezmoc znamenat, že jsme odsouzeni být jako cáry hadru v naší společnosti hladovějící po moci? Má to snad znamenat, že je správné být poddajný, ústupný, pasivní a servilní, dovolovat mocnostem temnoty, aby vládly nad naším životem? Má to snad znamenat, že hospodářská slabost, organizační slabost, fyzická a citová slabost se teď najednou proměnily v ctnosti? Má to snad znamenat, že lidé málo vzdělaní, chabě organizovaní a špatně připravení na své úkoly se teď mohou chvástat svými slabostmi jako požehnáním, které vyžaduje obdiv? Když čteme slova sv.Pavla: „Vždyť v slabosti se projeví má síla“ (2 Kor 12.9), představujeme si snad, že zde máme co dělat se slabochem, který používá svého podceňování jako argument k hlásání evangelia? Zde se dotýkáme jedné z nejnebezpečnějších pastí teologie slabosti. Jestliže se můžeme osvobodit od zotročujících sil světa jen proto, abychom byli zotročeni slabostí, zdá se pak mnohem lepší zůstat na straně Satana než na straně Boha. Stane-li se teologie slabosti teologií pro slabochy, pak je to pohodlná výmluva pro svou neschopnost, poddajnost, sebesnižování a porážku na všech polích! A to z není jen teorie. Nezřídka bývá finanční, intelektuální či duševní slabost interpretována jako božská výsada. Nezřídka bývá odkládána nebo odmítána náležitá lékařská či psychologická pomoc v přesvědčení, že je lepší trpět pro Boha než netrpět vůbec. Nezřídka je odsuzováno pečlivé plánování, podnikavé spoření či rozumné uvažování do budoucna jako nedostatek věrnosti ideálu bezmoci. Nezřídka byli nemocní, chudí, postižení a vůbec všichni trpící zromantizováni jako vyvolené děti Boží bez přílišné snahy pomoci jim dostat se ze svého postavení. Nietzsche plným právem kritizoval teologii slabosti, protože ji považoval za teologii, která udržuje chudé v chudobě a dává církevní hierarchii možnost udržovat své „věrné“ ve stavu servilní poslušnosti. Opravdu existuje spiritualita bezmocnosti, slabosti a malosti, která může být krajně nebezpečná, zvláště v rukou těch, kdo se cítí být povoláni mluvit a jednat ve jménu
Božím. O těch Ježíš říká: „Svazují těžká břemena a nakládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem“ (Mt 23.4). Teologie slabosti vyžaduje, abychom se podívali na slabost ne v jejím doslovném smyslu jako na slabost, která nás dovádí k manipulaci těmi mocnými ve společnosti a církvi, ale jako na naprostou a bezvýhradnou závislost na Bohu, která nás otvírá, abychom se stali kanály Boží moci, jež uzdravuje rány lidstva a obnovuje tvář země. Teologie slabosti hlásá moc, Boží moc, proměňující moc lásky. Teologie slabosti je skutečně teologií, která ukazuje Boha plačícího pro lidské pokolení zapletené do bojů o moc a hněvajícího se, že se právě tyto boje o moc hojně vyskytují mezi takzvaně zbožnými lidmi. Teologie slabosti je skutečně teologií, která ukazuje, jak Bůh odmaskovává světské a církevní boje o moc tím, že vstupuje do dějin v naprosté bezmoci. Ale teologie slabosti nám nakonec chce ukázat, že Bůh nám lidem nabízí svou moc, abychom mohli kráčet po zemi s důvěrou a s hlavami vztyčenými. II. Bůh je mocný. Ježíš neváhá mluvit o Boží moci. Říká: „Amen, pravím vám,, že někteří z těch, kteří tu stojí, neokusí smrti, dokud nespatří Syna člověka přicházejícího se svým královstvím“ (Mt 16.28). Kamkoli Ježíš šel, tam lidé zažívali Boží moc. Lukáš píše: .A každý ze zástupu se ho snažil dotknout, poněvadž z něho vycházela moc a uzdravovala všechny“ (Lk 6.19). Když se žena, která dvanáct let trpěla krvácením, dotkla třásní Ježíšova pláště v důvěře, že ji Ježíš uzdraví, Ježíš říká: „Někdo se mne dotkl. Já jsem poznal, že ze mne vyšla síla“ (Lk 8.46). Ježíš byl naplněn Boží mocí. Ježíš o sobě prohlašuje, že má moc odpouštět hříchy, moc uzdravovat, moc křísit z mrtvých, ano, veškerou moc. Jeho poslední slova určená přátelům jsou plna tohoto přesvědčení. Říká: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky“ (Mt 28.19). Moc je hlásána, moc je dána. V Ježíšově bezmoci a skrze ni nás chce Bůh posílit, dát nám moc, jakou měl Ježíš, a vyslat nás vyhánět démony, uzdravovat nemocné, křísit mrtvé k životu, smiřovat odcizené, vy tvářet společenství a budovat království Boží. Teologie slabosti je teologie posílení Bohem. Není to teologie pro slabochy, ale pro lidi, kteří požadují moc lásky, která by je vysvobodila ze strachu a umožnila postavit své světlo na svícen a pracovat pro Království. Ano, jsme chudí, tiší, plačící, žízniví a hladoví po spravedlnosti, jsme milosrdní, čistého srdce, nositelé pokoje a stále pronásledováni nepřátelským světem. Ale žádní slaboši, žádné cáry hadru. Království nebeské je naše, země je naším dědictvím. Jsme utěšováni, nasyceni, docházíme milosrdenství, jsme nazváni syny Božími a vidíme Boha. To je moc, opravdová moc, moc, která přichází shůry. K tomuto posunu od moci k moci skrze bezmoc jsme povoláni. Jako ustrašení, úzkostliví, nejistí a zranění lidé jsme neustále v pokušení uchvátit ten kousíček moci, který nám svět okolo tu a tam, zprava zleva, nabízí. Tyto kousky moci z nás dělají loutky smýkané na provázcích nahoru a dolů, dokud nezemřeme. Ale pokud se odvážíme dát se pokřtít v bezmoci, která vždy vychází k chudým, kteří žádnou takovou moc nemají, budeme ponořeni přímo do srdce Božího nekonečného milosrdenství. Budeme moci znovu vstoupit do světa se stejnou Boží mocí jako Ježíš a kráčet tím tmavým a slzavým údolím v neutuchajícím společenství s Bohem, s hlavami vztyčenými a s důvěrou stát pod křížem svého života. Tato moc plodí vedoucí našich společenství, lidi odhodlané vzít na sebe riziko a pustit se do nových iniciativ. Tato moc nám umožňuje být nejen mírní jako holubice, ale také obezřetní jako hadi v jednání se státními i církevními institucemi. Tato moc nám umožňuje
mluvit otevřeně a bez rozpaků o penězích s lidmi, kteří vlastní finanční zdroje, povolávat lidi k radikální službě, vyzývat je k dlouhodobým závazkům a neustále, vždy a všude, hlásat dobrou zprávu. Tato Boží moc z nás dělá svaté - nebojácné - kteří činí všechny věci novými. Závěr Chtěl bych navrhnout tři taková pravidla, která by nám mohla pomoci jít od rozdělující moci k moci sjednocující, od moci ničivé k moci uzdravující, od moci ochromující k moci posilující. Všechna nás učí dívat se shůry očima Božíma. První pravidlo je všímat si vždy chudých tohoto světa. Musíme se neustále ptát sebe samých: „Kde jsou ti muži, ženy a děti, kteří na nás čekají, až k nim při jdeme?“ Chudoby ve všech formách, fyzické, intelektuální a citové, neubývá. Naopak, chudoba je všude, kam se podíváme - více než kdy jindy. S čím větší hrubostí odkrývají mocnosti temnoty svoje ohavné záměry, tím hlasitější je pláč chudých, a tím zřetelnější je jejich ubohost. Musíme se stále dívat, musíte stále naslouchat. Druhé pravidlo je důvěřovat, že Bůh se o chudé, kteří jsou nám dáni, opravdu postará. My obdržíme potřebnou finanční, citovou a fyzickou podporu, a to v potřebné míře. Jsem přesvědčen, že existuje obrovská masa lidí, kteří mohou pomoci svými penězi, časem a nadáním. Ale tato masa zůstane neviditelná, dokud se neodvážíme podstoupit nová rizika. Chceme-li mít všechny základny pokryté, než se pustíme do díla, nic zvláštního se nestane, ale odvážíme-li se trochu ztřeštěně riskovat, protože to Bůh od nás žádá, otevřou se nám mnohé dveře, o kterých jsme ani nevěděli. Třetí pravidlo je nejtěžší. Spočívá v tom nechat se překvapit spíš radostí než utrpením. Jak stárneme, budeme muset vztáhnout ruce a jiní nás přepášou a povedou, kam nechceme. Co platilo pro Petra, platí také pro nás. Ceká nás utrpení, nezměrné utrpení, utrpení, které nás bude pokoušet myslet si, že jsme si zvolili špatnou cestu a že jiní byli chytřejší. Ale nenechte se překvapit bolestí. Nechte se překvapit radostí, drobnou kytičkou, která ukazuje svou krásu uprostřed vyprahlé pouště, nechte se překvapit obrovskou léčivou mocí, která nepřestává tryskat jako pramen čerstvé vody z hlubin naší bolesti. A tak, s očima upřenýma na chudé, se srdcem důvěřujícím, že dostaneme, co potřebujeme, a v duchu vždy překvapeném radostí, budeme opravdu mocní a po cestě tímto tmavým údolím budeme konat zázraky, protože z nás bude vycházet Boží moc, ať půjdeme kamkoli a ať potkáme kohokoli. Dovolte mi zakončit krátkým příběhem o Johnovi a Sandy, který je adaptací vyprávění pouštních otců. John a Sandy byli dva velmi prostí lidé. Všichni máme kolem sebe takové Johny a Sandy. Jednoho dne řekl John Sandy: „Ještě nikdy jsme se nehádali. Pojďme se spolu hádat, jako to dělají ostatní. “ A Sandy se zeptala: „Ale jak se začneme hádat?“ John na to: „To je jednoduché. Já vezmu cihlu a řeknu: ‚To je moje,‘ a ty řekneš: ‚Ne, to je moje,‘ a už se budeme hádat.“ A tak si sedli, John vzal cihlu a řekl: „Tahle cihla je moje.“ Sandy se na něj něžně podívala a řekla: „Dobře, když je tvoje, tak si ji vezmi.“ A tak se spolu nemohli hádat. Dokud držíme v rukou cihly a říkáme o nich „moje“ a „tvoje“, z našich malých bojů o moc se pomalu stanou velké, a ty povedou k nenávisti, násilí a válce. Díváme-li se na život zezdola, naše strachy a nejistoty nás budou nutit chápat se cihel, kdykoli to bude možné. Ale když se odvážíme nechat cihly být, uvolnit si ruce a zvednout je k Tomu, který je naším pravým útočištěm a naší pravou pevností, naše chudoba nás otevře, abychom mohli přijmout moc shůry, moc, která uzdravuje, moc, která bude pravým požehnáním pro nás a pro svět.